Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra finančnictví a ekonomických disciplín. Úvěrový Proces. Diplomová práce

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančnictví a ekonomických disciplín

Úvěrový Proces Diplomová práce

Autor:

Bc. Martin Kořízek, DiS.

Vedoucí práce:

prof. Ing. Anděla Landorová, CSc.

Praha

Červen, 2013

PROHLAŠENÍ

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prácí.

V Praze 1.června 2013

Martin Kořízek

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří se zaslouţili jakýmkoliv způsobem o to, ţe jsem diplomovou práci dokončil ve stanoveném termínu. Zvláštní poděkování patří především prof. Ing. Anděle Landorové, CSc. za její odbornou pomoc a připomínky při zpracování zadaného tématu, ale zároveň za její laskavost, flexibilitu a vynaloţený čas.

Anotace Obsahem této práce je popis, analýza a následná specifikace moţných způsobů zrychlení úvěrového schvalovacího procesu. Celá práce je rozdělena do pěti stěţejních částí. První část charakterizuje bankovní úvěrové produkty, druhá část popisuje zdroje pro financování úvěrových obchodů. Třetí část popisuje a třídí jednotlivé bankovní produkty včetně bankovních záruk, čtvrtou část tvoří samotná analýza schvalovacího úvěrového procesu. V poslední stati uvádím opatření banky pro negativní aspekty úvěrového procesu. Klíčová slova: Banka, bankovní systém, risk manaţer, úvěr, schvalovací proces, SWOT analýza.

Anotation

This diploma thesis describes analyses and specific possible ways how to fasten loan approval process. It consists of five main chapters. The first describes bank loan products, the second describes resource for financing loan products. Third part describes bank loan products including bank guarantee, the fourth part creates just the analysis of approval loan process. The last part describes bank’s arrangement for negative aspects of loan process. Key words: Bank, banking system, risk manager, loan, loan approval process, SWOT analysis.

Obsah 1.

Úvod ......................................................................................................................... 7 1.1

2.

Zvolené metody zpracování .............................................................................. 7

Charakteristika bankovního úvěru ........................................................................... 9 2.1

Opatření centrální banky (ČNB), týkající se činnosti bank ............................ 13

2.1.1. 2.1.2. 2.1.3. 2.1.4. 2.1.5. 2.1.6. 2.1.7. 2.1.8. 3.

Zdroje financování úvěrových obchodů................................................................. 21 3.1

4.

Předpisy povinných minimálních rezerv (PMR) ........................................ 13 Pravidla kapitálové přiměřenosti ................................................................ 13 Pravidla úvěrové angaţovanosti ................................................................. 16 Pravidla obezřetného podnikání bank ........................................................ 17 Předpisy týkající se klasifikace úvěrů a tvorba OP a rezerv. ..................... 17 Centrální registr úvěrů (CRÚ) .................................................................... 18 BASEL II .................................................................................................... 19 BASEL III .................................................................................................. 20

Cizí zdroje ....................................................................................................... 22

Bankovní úvěrové produkty ................................................................................... 25 4.1

Spotřebitelské úvěry........................................................................................ 26

4.1.1. Splátkové úvěry .......................................................................................... 27 4.1.2. Jiné druhy spotřebitelských úvěrů .............................................................. 27 4.1.3. Revolvingové úvěry ................................................................................... 27 4.2 4.3

Hypotéční úvěry .............................................................................................. 27 Směnečné úvěry .............................................................................................. 29

4.3.1. 4.3.2. 4.3.3. 4.3.4. 4.4 5.

.Kontokorentní úvěry ...................................................................................... 35

Finančně úvěrové produkty .................................................................................... 37 5.1

6. 7.

Eskontní úvěry:........................................................................................... 29 Akceptační úvěr .......................................................................................... 31 Avalový úvěr .............................................................................................. 33 Negociační úvěr .......................................................................................... 34

Leasing ............................................................................................................ 37

Bankovní záruky: ................................................................................................... 41 Úvěrový proces ...................................................................................................... 43 7.1 7.2

Finanční analýza ............................................................................................. 45 Jednání o zajištění úvěru ................................................................................. 48

7.2.1. Úvěrové zajištění ........................................................................................ 48 7.2.2. Osobní úvěrové zajištění ............................................................................ 49 7.2.3. Reálné úvěrové zajištění ............................................................................. 49 7.3 7.4

Jednání o splacení úvěru ................................................................................. 50 Úvěrová smlouva a její základní rysy ............................................................. 51 5

7.4.1. Uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru .......................................... 52 7.5 8.

. Obsah úvěrové smlouvy................................................................................ 52

Analýza úvěrového procesu ................................................................................... 54 8.1

Silné stránky – strenghts ................................................................................. 55

8.1.1. Systém DMS (Document management system) ......................................... 55 8.1.2. Zkušený a stabilní team risk manaţerů ...................................................... 55 8.1.3. Nízká úroveň default úvěrů ........................................................................ 55 8.2

Slabé stránky – weaknesses ............................................................................ 56

8.2.1. Průměrná délka zpracování úvěrového návrhu .......................................... 56 8.2.2. Omezená moţnost flexibilně reagovat na potřeby klienta ......................... 56 8.2.3. Kolísající kvalita úvěrových návrhů........................................................... 56 8.3

Příleţitost – opportunities ............................................................................... 57

8.3.1. Zvětšení kapacity schvalování credit risku................................................. 57 8.3.2. Pro obchodní útvary více pravomocí.......................................................... 57 8.3.3. Sníţit časovou náročnost pro zpracování návrhů credit riskem ................. 57 8.4

Hrozby – threads ............................................................................................. 58

8.4.1. Fluktuace“ risk manaţerů“ ......................................................................... 58 8.4.2. Selhání SW a IT systémů ........................................................................... 58 8.4.3. Snaha o zviditelnění risk manaţerů ............................................................ 58 8.5 9.

Návrhy zrychlení schvalovacího procesu ....................................................... 59

Opatření banky při platební neschopnosti klienta .................................................. 60 9.1

Hodnocení pohledávek ................................................................................... 60

9.1.1. 9.1.2. 9.1.3. 9.1.4. 9.1.5. 9.2

Klasifikace obchodních pohledávek z úvěrů .............................................. 61 Posouzení pohledávek ................................................................................ 61 Členění pohledávek .................................................................................... 62 Obecné zásady hodnocení pohledávek ....................................................... 64 Tvorba opravných poloţek a rezerv ........................................................... 64

Řešení problémových úvěrů ........................................................................... 65

9.2.1. Vymáhání pohledávek ................................................................................ 66 9.2.2. Odpis pohledávek ....................................................................................... 66 9.2.3. Mezi tituly, které umoţňuje odepsat zákon o dani z přijmu, patří pohledávky za dluţníkem: ................................................................................................ 67 10. Závěr ...................................................................................................................... 68 11. Seznam pouţité literatury ....................................................................................... 70

6

1. Úvod Tématem mé diplomové práce je úvěrový proces. Poskytování úvěrů patří k základním a nejdůleţitějším činnostem obchodních bank, vedle přijímání vkladů od veřejnosti (§ 1, odstavce 1, zákona č. 21/1992 Sb., v současně platném znění). Diplomová práce pojednává o podstatných segmentech úvěrového procesu od prvotního kontaktu s potenciálním klientem aţ po řešení problémových úvěrů. Stěţejním obsahem práce jsou hlavní oblasti úvěrového procesu a jeho jednotlivé aspekty. Velký důraz je kladen na provádění úvěrové analýzy ţadatele o úvěr a zároveň na zajištění úvěru. Cílem předkládané diplomové práce je definovat, analyzovat a následně nacházet taková opatření, která povedou k optimalizaci procesu schvalování úvěrů. Diplomová práce je inspirována zkušenostmi s popisovaným procesem, který jsem měl moţnost získat během své souhrnné čtyřleté praxe na pozici bankovního poradce a následně na pozici specialisty Late collections. Mohu proto poměrně zevrubně popsat jednotlivé segmenty úvěrového procesu banky a následně se pokusím o jejich analýzu a optimalizaci uvěrového procesu obchodní banky.

1.1 Zvolené metody zpracování Po světové finanční krizi, kdy došlo k pádu věhlasných nadnárodních finančních institucí v důsledku tzv. nemovitostních bublin při mírně nastavených kritérií pro získání úvěrů a nesprávném ohodnocení rizika, se jeví tématika úvěrového procesu aktuální. Podle mínění prof. Vladimíra Tomšíka, viceguvernéra ČNB, odpovídajícího za dohled nad bankami, bublina na tuzemském trhu nemovitostí zatím nehrozí.1

1

Hospodářské noviny – 19.6.2013 – str. 14-15

7

V současné době, kdy se ekonomika nachází ve fázi recese a čisté disponibilní příjmy domácností stagnují nadměrný růst úvěrů na bydlení a bublina v cenách nemovitostí nehrozí. V momentě, kdy dojde k ekonomickému oţivení, se ale situace můţe poměrně rychle změnit.2 Pro rozbor úvěrového procesu je nutná znalost bankovnictví, bankovních sluţeb obecně a především také znalost procesů risk managementu. Z těchto důvodů jsem se zaměřil na literaturu, která o daných otázkách pojednává, jakoţ i na informace poskytované Českou národní bankou a Ministerstvem financí ČR. Vycházel jsem z praktických zkušeností, které jsem posbíral při praxi v různých finančních institucích. V části diplomové práce, kde se věnuji ekonomice, jsem čerpal z běţně dostupných ekonomických výkazů a zpráv o výkonu dohledu nad finančním trhem.

2

Hospodářské noviny – 19.6.2013 – str. 14-15

8

2. Charakteristika bankovního úvěru Specifikou bankovního úvěru jsou jeho funkce makroekonomické, k nimţ patří funkce emisní (peněţní) a distribuční (rozdělovací). Emisní funkcí rozumíme uvádění peněz do oběhu a stahování peněz z oběhu pomocí bankovních úvěrů. Bankovní úvěr v tomto procesu můţe usměrňovat mnoţství a proudy peněz, a tím i soustavu a strukturu peněţních fondů. Variabilní potřeba peněţních fondů je regulována tím, ţe úvěr působí buď jako dodatkový peněţní fond při zvyšování potřeby peněz, anebo při sníţení potřeby peněz se peníze opět navracejí ve formě splátek úvěru, jsou stahovány z oběhu. S emisní funkcí úvěru je úzce spjata funkce distribuční, neboť úvěr jednak uvádí peníze do oběhu, ale zároveň přerozděluje volné peněţní prostředky, které se soustřeďují v peněţních ústavech jako disponibilní úvěrové zdroje. Organické sepjetí obou funkcí plyne z toho, ţe přerozdělování volných peněţních fondů za účelem zrychlení ekonomického koloběhu a obratu je současně tvorbu jiných peněţních fondů a zároveň emisí peněz. Míra bankovního přerozdělování či zprostředkování tohoto procesu ukazuje závislost uţivatelů úvěru, dluţníků, ať jiţ z podnikové sféry, obyvatelstva či státu, na bankovních úvěrech, a také na stádiu ekonomického cyklu v neposlední řadě. Projevy ekonomické nerovnováhy se mohou odráţet v úvěrové kontrakci nebo v úvěrové expanzi, s dopadem na vnitřní i vnější oblast ekonomiky. Sledujeme-li emisní proces z hlediska mikroekonomického, jeví se úvěr jako peněţní příjem či důchod tvořící peněţní fond daného subjektu. Z tohoto aspektu můţeme hovořit o důchodové funkci úvěru, která je druhou stranou funkce emisní a distribuční. Ovlivňuje poptávku po penězích a jejich nabídku, čímţ působí na peněţní rovnováhu v ekonomice daného státu. Bankovní úvěr má téţ kreační funkci, která s předchozími funkcemi blízce souvisí. Jejím základem je multiplikační účinek bankovních depozit, jeţ z prvotních depozit prostřednictvím úvěrů tvoří další peněţní fondy. Aspekty tohoto procesu jsou jak makroekonomické, tak mikroekonomické. Jedinou instituci ve státě, která můţe emitovat hotovostní peníze, je centrální banka. Bezhotovostní peníze, tj. peníze v podobě zápisu na bankovních účtech, vytvářejí i obchodní banky. Ty fungují jako finanční zprostředkovatelé, kteří svou činností ovlivňují mnoţství peněz v národním hospodářství, jak uţ je výše zmiňováno. Při poskytování bankovních úvěrů 9

dochází k růstu objemu peněz v celé ekonomice, obchodní banky dávají peníze do oběhu. Naopak při splácení úvěrů dochází k opačnému pohybu, peníze jsou brány z oběhu, v ekonomice se mnoţství peněz sniţuje, ačkoliv v reálné praxi oba procesy probíhají souběţně. Konečný výsledek je závislý na tom, zda poskytnuté úvěry jsou větší neţ splácené bankovní úvěry v témţe časovém období (zvětšení peněţní zásoby), nebo naopak (staţení peněz z oběhu, zmenšení peněţní zásoby). Z tohoto hlediska jde o makroekonomický účinek. Dochází přitom k multiplikaci úvěrového efektu. Banky na multiplikačním efektu mohou vydělávat především tehdy, jsou-li klienti motivováni k tomu, aby své vlastní peněţní fondy ukládali na účty v obchodních bankách, aby zdroje získané úvěrem jim přinášely poţadované výnosy. Multiplikační efekt je řetězová reakce, která se opakuje několikrát za sebou na principu ozvěny (má charakteristiku slábnoucích účinků – jako ozvěna). Je ovlivněna mnoha faktory, tím zásadním je veličina bankovních rezerv, ať povinných či dobrovolných, tvořených za účelem bankovní likvidity; tradičně to byla výše povinných minimálních rezerv, PMR, stanovená pevným procentem z primárních vkladů nebankovních klientů.

Tab. 1-1 Multiplikační efekt Aktiva Položka Rezervy OB Poskytnuté úvěry Cenné papíry

Účetní bilance komerční banky Pasiva Změna Položka Změna + 2 Vklady + 100 + 98 +0

Tab. 1-2 Multiplikační efekt Aktiva Položka Povinné rezervy Poskytnuté úvěry Cenné papíry

Účetní bilance komerční banky Pasiva Změna Položka Změna + 1,96 Vklady + 98 + 96,04 +0

10

Tab. 1-3 Multiplikační efekt Aktiva Položka Povinné rezervy Poskytnuté úvěry Cenné papíry

Účetní bilance komerční banky Pasiva Změna Položka Změna + 1,92 Vklady + 96,04 + 94,12 +0

Zdroj: Jindřich Soukup a kolektiv, Makroekonomie, Praha:Management Press, 2010.ISBN 978-80-7261-219-2

Schéma multiplikačního efektu podle původní verze řízeného multiplikačního působení PMR na úvěrovou kreaci: 1. transakce představuje vklad klienta ve výši 100, 2. transakce: poskytnutí úvěru klientovi ve výši 98, přičemţ 2 peněţní jednotky (dvě procenta ze sta) zvýší objem povinných rezerv, 3. transakce: klient z úvěru kryje závazky vůči dodavateli ve výši 98 peněţních jednotek, coţ je převedeno na jeho účet u téţe banky, 4. transakce: banka znovu poskytne úvěr ve výši 96,04 peněţních jednotek, 5. transakce: banka 1,96 peněţních jednotek drţí jako povinné rezervy. 6. transakce: klient z úvěru hradí závazky vůči dodavateli ve výši 96,04 převedené na jeho účet do stejné banky, 7. transakce banka 1,92 peněţních jednotek drţí jako povinné rezervy, 8. transakce poskytnutí úvěru klientovi ve výši 94,12 peněţních jednotek. Z tabulky je zřejmé, ţe peněţní prostředky vytvořené úvěrem se znásobují a z původních pasiv ve výši 100 se opakovaným poskytnutím úvěru zvýší pasiva banky na (300 - X). Tím se zvýšila moţnost realizace další úvěrových transakcí této banky. Názorný příklad toho, ţe „peníze dělají peníze“. Kreační efekt sniţují jen povinné minimální rezervy (PMR), resp. jejich konkrétní výše stanovovaná centrální bankou (ČNB). Měřítkem kreační funkce úvěru je tzv. úvěrový multiplikátor. Jeho velikost se odvíjí od velikosti rezerv, které obchodní banky udrţují (povinně či dobrovolně) jako nutný rezervoár a podmínku své likvidity. Dopady úvěrové kreace na celkovou ekonomickou rovnováhu, zejména ve spojení s nedokonalými či asymetrickými informacemi, mohou být za určitých podmínek nepříznivé a mohou vést k určitému typu morálního hazardu. Jejich důsledky se projeví v rostoucím objemu nesplacených (klasifikovaných) úvěrů v bankách, v klesající míře kapitálové přiměřenosti bank, v potřebě vytvářet dodatečné rezervy, v potenciální ztrátovosti hospodaření a tím i ve sníţení solventnosti bank.

11

Ke zmírnění důsledků dopadů úvěrové kreace mohou přispět jednak banky samy omezováním své úvěrové aktivity různými způsoby, jednak centrální banka či jiní regulátoři zpřísněnými regulatorními poţadavky a opatřeními. Praxe potvrzuje, ţe určitý vysoký objem bankovního úvěrového zprostředkování při rostoucí míře rizik, byť zpočátku latentního, můţe narušit optimalizaci úvěrových procesů z mikro i makroekonomického pohledu. Závislost nebankovních sektorů na bankovním úvěrování měřená podílem úvěru na HDP (míra zadluţenosti) ukazuje nejen míru angaţovanosti bankovního odvětví v ekonomice, ale téţ opačný vliv nebankovních oblastí na banky, zejména dojde-li v nebankovní části ekonomiky k poruchám, ať jiţ z jakýchkoliv příčin. V této souvislosti je vhodné posoudit spojitost úrokových sazeb, tj. ceny úvěrů s rizikovostí úvěrů, s jejich zajišťováním vhodným kolaterálem. Ve stadiu ekonomického cyklu, kdy ekonomika se ocitá spíše ve fázi recese neţ vzestupu a úrokové sazby z úvěrů zejména středně a dlouhodobější jsou na relativně nízké úrovni, je poptávka po úvěrech těmito sazbami do jisté míry ovlivněna. Pokud relativně nízké úrovni úrokových sazeb z poskytovaných bankovních úvěrů neodpovídá souběţně změna cenové hladiny kolaterálů, úvěrové riziko se zvyšuje. Rozvijí se proces přeúvěrování ekonomických subjektů – dluţníků, který narušuje optimální alokaci úvěrových zdrojů. V recesní fázi ekonomického cyklu se také realizace kolaterálu můţe stát neřešitelnou, coţ míru úvěrového rizika zvyšuje a zhoršuje podmínky návratnosti či splatitelnosti úvěrů, ohroţuje likviditu bankovního sektoru a jeho stabilitu, znehodnocuje kvalitu úvěrových zdrojů, v neposlední řadě zpochybňuje důvěryhodnost bankovního odvětví. V této oblasti má svou nezastupitelnou úlohu centrální banka, resp. jiný regulátor obchodního

bankovnictví.

Svými

obezřetnými

zásahy

můţe

významně

přispívat

k celospolečensky prospěšnému jednání a chování obchodních bank, zejména v jejich úvěrové činnosti a řízení úvěrového rizika.

12

2.1 Opatření centrální banky (ČNB), týkající se činnosti bank V činnosti bank platí v plném rozsahu ziskový princip. Různá regulační opatření centrální banky (ČNB) působí na omezování rizik, neboť obchodní banka z cca 90% hospodaří s cizími zdroji, a také proto, ţe problémy v hospodaření bank a v jejich likviditě mohou negativně ovlivnit finanční sektor celé ekonomiky. Např. Česká Národní Banka (ČNB) aplikuje ve vztahu k obchodním bankám následující regulační opatření: předpisy týkající se povinných minimálních rezerv, pravidla kapitálové přiměřenosti, pravidla či způsoby řízení likvidity banky, pravidla úvěrové angaţovanosti, pravidla obezřetného podnikání, klasifikace úvěrů a tvorby opravných poloţek, tvorby rezerv a další, K nim lze přiřadit mimo jiné téţ Centrální registr úvěrů.

2.1.1. Předpisy povinných minimálních rezerv (PMR)

Předpisy PMR stanoví procentní podíl primárních vkladů nebankovních klientů, které komerční banky povinně ukládají na účet u ČNB. V minulosti byl tento podíl stanoven 2 % ze všech depozitních závazků obchodní banky vůči nebankovním klientům. Tímto způsobem ČNB ovlivňovala mnoţství pouţitelných zdrojů obchodních bank. Obchodní banky s nimi nemohou v plném rozsahu volně disponovat a pouţít je například ke svým úvěrovým aktivitám. ČNB tyto prostředky stahuje z oběhu.

2.1.2. Pravidla kapitálové přiměřenosti

Pravidla kapitálové přiměřenosti určují poměr vlastního kapitálu k rizikově váţeným aktivum. Vzhledem k tomu, ţe kapitálové riziko spočívá v trţním ocenění závazků, které můţe být větší neţ trţní hodnota veškerých aktiv, banka proto musí udrţovat takovou výši vlastního kapitálu, která by uvedenou situaci vyloučila. Kapitálu banky je věnována při 13

regulaci a v činnosti bankovního dohledu mimořádná pozornost především proto, ţe je povaţován za nejvhodnější zdroj ke krytí případných ztrát. Metodika propočtu kapitálové přiměřenosti byla vypracována jiţ v osmdesátých letech 20. století Bankou pro mezinárodní platby, BIS, se sídlem v Basileji. V současnosti lze hovořit o tom, ţe se jedná o normu platnou v zásadě ve všech bankovně vyspělých zemích. V roce 1992 byla tato norma implementována do stávajících pravidel, kapitálová přiměřenost se tak stala závaznou i pro naše banky. Metodika propočtu kapitálové přiměřenosti je zaloţena na tom, ţe stanoví minimální poměr přesně vymezeného vlastního kapitálu banky k rizikově váţeným aktivům dané banky. Vlastní kapitál banky se pro potřeby propočtu kapitálové přiměřenosti rozděluje do dvou základních skupin dle „kvality“. Vlastní kapitál, kam je zahrnováno základní jmění, áţiový fond, rezervní fondy ze zisku, a dodatkový kapitál, kam patří všeobecné rezervy na krytí ztrát. Výpočet kapitálové přiměřenosti se dále koriguje o některé další poloţky. Podstata výpočtu kapitálové přiměřenosti banky je zaloţena na tzv. rizikově váţených aktivech Neboli do propočtu kapitálové přiměřenosti se nezahrnují aktiva ve výši vykazované v bilanci, ale kaţdé poloţce aktiv je přiřazována určitá váha dle stupně rizikovosti. Do propočtu kapitálové přiměřenosti se poté započítává kaţdá poloţka aktiv vynásobená příslušnou rizikovou vahou. Princip rizikově váţených aktiv spočívá v tom, ţe čím rizikovější je dané aktivum, tím větší je pravděpodobnost jeho ztrátovosti (nedobytnosti) a tedy odepsání (ztrát) a krytí z vlastního kapitálu banky. Banky provádějí celou řadu aktivit, které pro ně představují potenciální ztráty, závazky (potenciální nedobytné pohledávky). V případě, kdy banka musí dostat svým závazkům, znamená to nároky na likvidní peněţní prostředky a s tím spojenou změnu struktury aktiv. Mezinárodně platná norma původně poţadovala, aby výše kapitálové přiměřenosti vyjádřené dle naznačené metodiky jako poměr vlastního kapitálu k rizikově váţeným aktivům činil nejméně 8%. Od konce roku 1996 této hodnoty díky právní normě musí dosahovat veškeré peněţní ústavy v České republice. Výše kapitálové přiměřenosti určuje jakou výši (sumu) aktivních obchodů můţe daná banka při stávající výši vlastního kapitálu uzavřít. Pravidla likvidity banky slouţí k řízení aktiv z hlediska moţnosti jejich přeměny s minimálními náklady v pohotové peněţní prostředky, nebo ţe v případě potřeby má moţnost rychle si opatřit dodatečné disponibilní zdroje. Peněţní ústav, který se nechce dostat do potíţí, musí být permanentně likvidní (mít dostatek peněţních prostředků). Pod pojmem likvidita banky rozumíme schopnost banky 14

dostát v kaţdém okamţiku svým splatným závazkům, především pak schopnost kdykoliv vyplatit v poţadované formě splatné vklady svých klientů. Narušení likvidity banky, byť jen krátkodobé, obvykle vyvolá nedůvěru ze strany klientů banky, kteří mají tendenci své vklady z takové banky masově vybírat (run na banku). Pokud banka nemá dostatečné zdroje likvidity, aby mohla krátkodobé narušení likvidity rychle vyrovnat, můţe to mít dalekosáhlé následky, které se eventuelně mohou projevit uvalením nucené správy na banku. Trvalé udrţování likvidity patří k základním podmínkám bankovní činnosti. Na první pohled by se mohlo zdát, ţe nejvhodnější bude pro banku udrţovat taková aktiva, která by vykazovala vysokou likviditu a nízké úvěrové riziko. Na druhou stranu z vysoce likvidních a málo rizikových aktiv by bance plynul nízký výnos. Mezi likviditou, rizikem a výnosností je následující vztah: čím méně rizikové a čím více likvidní je dané aktivum, tím menší je jeho výnos v podobě peněţních prostředků. Nízký výnos z aktiv by se jiţ ve střednědobém horizontu nutně projevil v nekonsolidovaném finančním hospodaření banky, protoţe banka by nebyla schopna pokrývat své náklady ze svých výnosů a přestala by být konkurenceschopnou v trţním segmentu komerčních bank. Banka musí minimalizovat riziko aktiv jejich diverzifikací, určitý objem aktiv s vyšším rizikem výnosností vyvaţovat přiměřeným objemem aktiv s niţší výnosností a rizikem. Banka musí mít rovněţ tzv. pohotovostní rezervy v aktivech: 1. primární – vklady u centrální banky, povinné, dobrovolné, 2. sekundární – státní dluhopisy, státní pokladniční poukázky (někdy jsou pokládány za primární rezervy), 3. terciální – CP (nejsou tolik likvidní); čím vyšší je podíl primárních a sekundárních rezerv v aktivech banky, tím menší je potencionální rentabilita a riziko. Různé alternativy udrţování likvidity banky vţdy vyţadují určité náklady, nejen přímo peněţní, ale i náklady obětované příleţitosti, plynoucí z toho, ţe např. peníze v hotovosti anebo na účtech u centrální banky nesou bance nízký či dokonce nulový úrokový výnos. Rovněţ prodej rychle zpeněţitelných aktiv v případě naléhavé potřeby můţe být realizován za málo výhodných či dokonce nevýhodných podmínek. Také snadno zpeněţitelné aktiva jsou obvykle spojena s niţším výnosem, takţe jejich drţba jako rezervního aktiva můţe znamenat téţ jisté náklady obětované příleţitosti. 15

Základní způsob řízení likvidity je zaloţen na projektování přílivu a odlivu peněţních prostředků. Důleţité je také přednostní financování ze stabilních zdrojů, jimiţ jsou dlouhodobě uloţené peníze. K řízení bankovní likvidity se vztahuje také pravidelné formulování obchodní politiky banky, současně s plánováním jejího financování tak, aby se banka vyhnula nedostatku zdrojů, pravidelné sestavování pohotovostního plánu, který obsahuje činnosti a opatření banky pro případy mimořádných okolností ohroţujících její likviditu, drţení dostatečného objemu rychle likvidních aktiv.

2.1.3. Pravidla úvěrové angažovanosti Pravidla úvěrové angaţovanosti - vycházejí z §13 zákona č. 21/1992 Sb. O bankách, v současném znění. Jde o limity čisté úvěrové angaţovanosti bankovního portfolia. „Banky jsou povinny dodrţovat pravidla úvěrové angaţovanosti na individuálním i konsolidovaném zásadě“ - V zásadě jde o to, aby nedocházelo k tomu, ţe většina zdrojů plyne k jednomu subjektu nebo subjektům ekonomicky propojeným. Důsledkem můţe být druhotná platební neschopnost, která se u takto propojených subjektů dříve nebo později projeví na nesolventnosti samotné komerční banky. Proto je nutné, aby aktiva v úvěrovém portfoliu byla diverzifikována. V zákoně je stanoveno, ţe 1.

vůči jednomu dluţníkovi nebo ekonomicky spjaté skupiny dluţníků nesmí přesahovat 25% kapitálu banky (s výjimkou těch co patří do bodu 2);

2. limit bankovního portfolia nesmí přesahovat 20% vůči těmto dluţníkům: osobě, která má k bance zvláštní vztah – členové představenstva vlastnící firmu, akcionáři; 3. úhrn čistě úvěrových angaţovaností bankovního portfolia vůči dluţníkům, nebo ekonomicky spjatým skupinám dle bodu 1 a 2 nesmí přesáhnout 800% kapitálu3.

3

V souladu s § 18 zákona č. 21/1992 Sb.o bankách, v současném platném znění. 16

2.1.4. Pravidla obezřetného podnikání bank Pravidla obezřetného podnikání bank jsou stanovena pro kaţdodenní obchody, banka je povinna respektovat tato pravidla obezřetného podnikání, jejichţ cílem je omezení rizik bankovního podnikání tak, aby nedošlo k ohroţení návratnosti přijatých vkladů z důvodů nesplácení bankou poskytnutých úvěrů jejím klientům a v poslední řadě k destabilizaci bankovního sektoru jako celku. Základní pravidla obezřetného podnikání vycházejí z doporučení Basilejského výboru pro bankovní dohled při Bance pro mezinárodní platby (Bank for International Settlement) a ze směrnic ES. Základní pravidla obezřetného podnikání jsou stanovena přímo v zákoně o bankách č. 21/1992 Sb., např. poţadavek mít dostatečný vnitřní kontrolní systém, poţadavek udrţovat trvale svou platební schopnost, dále zákon stanoví limity pro účasti banky v jiných subjektech, zákaz zvýhodněného obchodování s osobami personálně a majetkově propojenými s bankou (tzv. osobami se zvláštním vztahem k bance, tj. členů dozorčí rady s majetkovou častí ve společnosti usilujících o úvěr, a jiné). Tato pravidla jsou dále rozvedena v řadě opatření a vyhlášek ČNB. V rámci těchto pravidel jsou upraveny především podmínky v oblasti řízení bankovních rizik.4

2.1.5. Předpisy týkající se klasifikace úvěrů a tvorba OP a rezerv. Klasifikace úvěrů stanoví opatření, podle něhoţ komerční banky musí trvale (v praxi 1 x za čtvrt roku) hodnotit a posuzovat bankou poskytnuté úvěry z hlediska zabezpečení jejich návratnosti. Provádějí to s přihlédnutím na hodnocení míry rizika, čímţ banka oceňuje pravděpodobnost splácení (nesplácení) úvěrů a placení úroků. Na klasifikaci úvěrových pohledávek navazuje tvorba opravných poloţek a rezerv, vytvářených ke krytí potenciálních ztrát.

4

Vyhláška č.. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních druţstev a obchodníků s cennými papíry

17

2.1.6. Centrální registr úvěrů (CRÚ)5

CRU je informačním systémem vytvářeným a provozovaným ČNB, který akumuluje informace o úvěrových závazcích fyzických osob podnikatelů a právnických osob a umoţňuje promptní výměnu těchto informací mezi účastníky CRÚ. Byl zřízen na základě § 38a zákona o bankách, ve znění zákona č. 126/2002 Sb. Účastníkem CRÚ jsou všechny obchodní banky a pobočky zahraničních bank, působící na území České republiky a další osoby, stanoví-li tak zvláštní zákon. Povinností účastníka CRÚ je zajištění měsíční aktualizace databáze CRÚ. Přístup k informacím je umoţněn jednotlivým účastníkům a České národní bance v rozsahu nutném pro zajištění provozu CRÚ. Informace jsou sdíleny, především o platební morálce klientů, závazcích. Předpoklad pozitivního působení na sniţování podílu rizikových pohledávek v celém bankovním sektoru České republiky a zkušenosti z dlouhodobého provozování obdobných úvěrových registrů v zahraničí, zejména v EU, byly základním důvodem pro realizaci projektu CRÚ. Projekt zaštiťuje a o další rozvoj systému CRÚ pečuje Česká národní banka. Řešení projektu proběhlo v úzké kooperaci s Bankovní asociací, zohledněny byly rovněţ podněty jednotlivých obchodních bank. Aplikace CRÚ je zaloţena na vyuţití moderních informačních technologií a splňuje přísné poţadavky v oblasti bezpečnosti a ochrany dat6.

5

Opatření ČNB č.5 z 1.8.2002, kterým se stanoví metodiky předkládání vybraných údajů pro CRÚ bankami a pobočkami zahraničních bank v ČR 6 Zdroj www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/centralni_registr_uveru

18

2.1.7. BASEL II Obchodní banky čelí stejně jako jiní podnikatelé různým podnikatelským rizikům. Nejzávaţnějším rizikem bank je neschopnost klientů, kterým banky půjčily peníze, úvěr splatit. Banky mohou také utrpět ztrátu kupříkladu na základě špatných investic do cenných papírů7. V kontextu konkurenčního boje a celosvětové globalizace ekonomiky byl v polovině osmdesátých let minulého století zaznamenán významný propad kapitálové vybavenosti bank. Na základě toho byla Basilejským výborem pro bankovní dohled8 vytvořena takzvaná obezřetností pravidla podnikání bank, známá spíše jako pravidla BASEL I, jejich cílem bylo mimo jiné ochránit vklady klientů u bank. Kapitálová přiměřenost je nejdůleţitějším pravidlem. Je stanovená jako poměr mezi vlastním kapitálem a potřebou kapitálu na financování rizikových aktiv, přičemţ tento poměr nesmí být niţší neţ 8%. Původní doporučení dodrţovat kapitálovou přiměřenost se postupně implementovalo ve více neţ 100 zemí včetně České republiky, kde se toto pravidlo musí dodrţovat jiţ od roku 1992. Systém pravidel BASEL II platný v ČR od roku 20079 stojí na třech základních pilířích, kapitálový poţadavek, aktivity bankovního dohledu a trţní disciplína. Kapitálový poţadavek upravuje způsob výpočtu kapitálových rezerv jednotlivých bank, tak aby odpovídaly jejich specifickému rizikovému profilu. Vlastní kapitál banky slouţí jako stabilizátor v krizových situacích, například v důsledku mimořádné ztráty. Na základě BASEL II musí obchodní banka drţet tím více vlastních prostředků, čím větší rizika podstupuje v úvěrových obchodech a naopak. Do výpočtu se zahrnuje úvěrové riziko, trţní riziko a operační riziko. Aktivity bankovního dohledu – tento pilíř upravuje a definuje práva a povinnosti národních regulátorů. V České republice funkci regulátoru vykonává ČNB, která je díky BASEL II vybavena celou řadou informačních práv, regulačních a sankčních pravomocí. Trţní disciplína je třetím pilířem systému pravidel BASEL II. Tato oblast předpisů stanovuje povinnost bank informovat a dokumentovat, jak měří svá rizika, jaký je její rizikový profil daný úvěrovým, trţním a operačním rizikem.10

7

Typickým příkladem mohou být špatné investice do hypotéčních zástavních listů v USA a ztráty, které vykázaly v průběhu roku 2007 v podstatě všechny významné banky. 8 Ve švýcarské Basileji(Basel) sídlí Banka pro mezinárodní platby(Bank for Intenational Settlements), jejíţ součástí je Výbor pro bankovní dohled zaloţený v roce 1974 centrálními bankami Německa, Velké Británie,Francie,Lucemburska, Švýcarska, Itálie, Belgie, Nizozemska, Španělska,Švédska, USA, Japonska a Kanady. 9 Systém Basel II je v ČR platný od roku 2007, nicméně jeho pouţívání je závazné od 1.1.2008. 10 Zdroj www.bis.cz

19

2.1.8. BASEL III Cílem BASEL III je zlepšit odolnost obchodních bank v krizových situacích prostřednictvím zpřísnění poţadavků na kapitálovou přiměřenost a také na řízení bank. Bankovní systém se tak má stát „polštářem“ v případě finančních „šoků“. BASEL III vychází z předpokladu, ţe jenom silný a odolný bankovní systém je základem trvale udrţitelného a nenarušitelného ekonomického růstu. BASEL III upravuje kapitál bank a ukazatel jejich kapitálové přiměřenosti (neboli vztah kapitálu banky a jejích tzv. rizikově váţených aktiv), procykličnost (snaţí se o její zmírnění) pákový poměr (leverage ratio). Kromě toho BASEL III působí na posílení likvidity obchodních bank. Postupně bude navyšován poţadavek na výši kapitálových zdrojů ke krytí úvěrových, trţních a operačních rizik. Současných 8% bude průběţně navyšováno aţ na 10,5% v roce 2019 (jiţ nyní však většina obchodních bank v České republice tento podíl dosahuje), z nichţ 2,5 % budou tvořit tzv. konzervační polštář (neboli conservation buffer) pro účely kapitálové rezervy nad rámec rizik. Tento polštář můţe být navýšen o další 2,5% ve formě tzv. proticyklického polštáře, který se bude vytvářet v dobách ekonomického růstu za účelem pouţití v dobách ekonomické recese či stagnace. Maximální poţadavek na kapitálovou přiměřenost můţe být aţ 13%. Při komplikacích s kapitálovou přiměřeností budou moci obchodní banky navýšit svůj kapitál nebo odprodat svá riziková aktiva. BASEL III zavede dva nové ukazatele: ukazatel krytí likvidity pro krátkodobý a dlouhodobý horizont. Definovaná likvidní aktiva musí převýšit nestabilní zdroje, váţené faktorem pravděpodobnosti jejich čerpání, na dobu 30 dnů. Zavedení tohoto ukazatele se cílí na 1. Ledna 2015. Potřeba drţení likvidních aktiv můţe vést obchodní banky k tomu, ţe nebudou poskytovat úvěry v takové míře jako doposavať. Ukazatel čistého stabilního financování. Jedná se o poměr mezi pouţitelnými a poţadovanými stabilními zdroji neboli o udrţení stabilních zdrojů ke krytí nelikvidních aktiv a podmíněných závazků po dobu 12 měsíců. Se zavedením tohoto ukazatele se počítá od 1.Ledna 201811.

11

Zdroj: http://www.mesec.cz/clanky/jak-basel-iii-reguluje-obchodni-banky/

20

3. Zdroje financování úvěrových obchodů Zdroji financování úvěrových obchodů jsou peněţní fondy, které banka soustřeďuje svými pasivními obchody. Prostřednictvím těchto obchodů banka peněţní fondy shromaţduje. Tyto obchody utvářejí objem a strukturu pasiv. Banka je v dluţnické pozici, „nakupuje dluhy“ tím, ţe přijímá vklady; dále naproti tomu prodává veřejnosti vlastní dluţní závazky různých druhů. K nim lze přiřadit i vydávání dluhopisů různých druhů, včetně hypotéčních zástavních listů. Obecně se jedná o závazky banky vůči jejím věřitelům.

Graf č. 1 znázorňuje strukturu pasiv českých bank k 31.12.2011 Pasiva

1,0%

8,4% Vklady klientů Základní kapitál a rezervní zdroje

15,7%

Ostatní pasiva

9,2%

Zdroje od ČNB

65,7%

Vklady od bank

2.1 DEPOZITUM ( vklady v penězích)

Zdroj: ČNB Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem v roce 2011, zpracování vlastní

21

3.1 Cizí zdroje Cizí zdroje, které banka nakupuje na finančních trzích, představují pro banku cizí kapitál, banka se stává dluţníkem. Prostřednictvím pasivních obchodů banky, zejména depozitních, či vkladových, banky soustřeďují dočasně i trvale volné prostředky různých ekonomických i neekonomických subjektů. Pro pasivní obchody je charakteristické, ţe klient vlastník zdrojů se stává věřitelem a banka se stává dluţníkem. Jsou to zejména vklady různých ekonomických subjektů, organizací, podnikatelských subjektů, vklady veřejně právních institucí včetně státních, vklady jiných obchodních bank, vklady nebankovních peněţních institucí, půjčky (zdroje) od ČNB, úvěry od jiných bank a v neposlední řadě vklady obyvatelstva. Výrazná převaha cizích zdrojů oproti vlastním zdrojům je typická pro bankovní podnikání. Jak je zřejmé v grafu č.1 a s porovnáním s rokem předešlým, podíl vlastních zdrojů na bilanční sumě bankovního sektoru v roce 2011 nezaznamenal změn, jeho výše je totoţná z předešlým rokem, tj. 9,2 %. Velké rozdíly jsou však v rozsahu financování vlastními zdroji mezi jednotlivými peněţními ústavy. Obecně ovšem v bankovním sektoru cizí zdroje hrají majoritní roli. Nejvýznamnější roli nadále v roce 2011 zaujímají ve struktuře cizích zdrojů primární zdroje, i kdyţ jejich zastoupení se mírně sníţilo. Nárůst klientských vkladů zaznamenalo celé spektrum bank, nejmarkantnější růst vykázaly velké banky a stavební spořitelny. V bankovním sektoru se pravidelně uplatňuje financování obchodů prostřednictvím nových emisí dluhopisů. Podíl vydaných dluhových cenných papírů na cizích zdrojích bankovního sektoru se pohybuje okolo úrovně 10%. Bankovní sektor jako celek disponuje dlouhodobě dostatečnými zdroji. K 31.12.2011 činily klientské vklady (celkové vklady klientů, včetně centrálních bank) celkem 2.9450 mld. Kč a v průběhu roku vzrostly o 130 mld. Kč, coţ je nárůst o necelých 5% a odráţí odklon od spotřeby zbytných věcí a zvyšování úspor. Po navýšení úvěrů poskytnutých ČNB v roce 2008 na sumu blíţící se 40 mld. Kč, jejichţ cílem byla podpora stability a důvěry tuzemského mezibankovního trhu, byly jiţ tyto úvěry od roku 2009 poníţeny a v roce 2011 činily 3,5 mld. Kč. V průběhu roku 2011 byl vidět přírůstek objemu peněţních prostředků na účtech klientů. Klienti stále vyhledávají zabezpečené uloţení svých peněţních prostředků na bankovních účtech. Pojištěné bankovní vklady jsou takovou nabídkou. Souběţně dávají klienti přednost vkladům na běţných účtech, jejich meziroční přírůstky oproti termínovaným vkladům jsou vyšší. Na netermínovaných 22

účtech bylo na konci roku 2011 uloţeno téměř 60% všech klientských vkladů. Mezi termínovanými vklady převaţovaly krátkodobé vklady do 3 měsíců. Tuzemské banky pravidelně dosahují zisk, jeho významnou část stále ponechávají ve svých bilancích ve formě nerozděleného zisku minulých období a rezerv. V roce 2011 byl meziroční přírůstek nerozděleného zisku slouţící k posílení kapitálu necelých 10 mld. Kč. Struktura celkových vkladů se zásadně nemění. Vklady obyvatelstva mírně vzrostly o 3,8 % a představují téměř 55% se všech vkladů. Nefinanční podniky mírně zvýšili svůj podíl na 23,1%. Vklady Ţivnostníků jsou také na vzestupné trendu oproti roku 2011 se navýšil jejich podíl o 3,1%. Graf č. 2 znázorňuje strukturu úvěrů podle ekonomických subjektů

Zdroj: Dohled nad finančním trhem 2011

Volné peněţní prostředky klientů, které jsou vkládány do peněţního ústavu, obvykle přináší výnos vypočtený na základě nominální úrokové sazby, která je ovšem reálně v převáţné většině případů jak u běţných tak u trvalých vkladů záporná. Z mikroekonomického hlediska jsou prostředky uloţené prostřednictvím trvalých vkladů volné peněţní prostředky určené ke spotřebě odloţené do budoucna. Záleţí na úrokové politice daného peněţního ústavu, aby motivovala potenciální klientelu k vkladům.

23

Peníze na běţných účtech jsou povaţovány za transakční peníze a svým charakterem se blíţí hotovostním prostředkům. Je však moţné vysledovat tzv. sedlinu, kterou obchodní banky obvykle investují do krátkodobých aktiv. Náleţitosti vkladů spočívají v tom, ţe věřitel má právo na plnění ze strany banky (na návratnost vloţených prostředků po určité době a na určitý úrok). Bance vzniká povinnost splnit závazek (povinnost vyplatit vklady, zaplatit úrok).

24

4. Bankovní úvěrové produkty V peněţní oblasti trţní ekonomiky se působením konkrétního úvěru a jeho funkcí uskutečňuje prostřednictvím konkrétního bankovních sluţeb, tzv. bankovních úvěrových produktů. Bankovními úvěrovými produkty rozumíme produkty, které umoţňují klientům určitý způsob financování jejich potřeb. Uvěrové produkty patří mezi nejvýnosnější produkty, které banky nabízejí. Peněţní ústavy nabízí celou škálu různých úvěrů. V současné době je snaha ze strany banky vytvářet tzv. obchodní balíčky. Tato snaha vyplývá z konkurenčního prostředí, které na českém bankovním trhu panuje. Cílem obchodních balíčku je predikovat potřeby klientů a dosáhnout tak optimalizace nákladů související s vyuţitím několika produktů najednou a vyuţití synergického efektu. V konečném důsledku dochází k tomu, ţe se produkty prolínají (kontokorent, debetní karta, revolvingový úvěr), navenek působí jako jeden produkt, který v sobě ve skutečnosti skrývá několik úvěrů. Při vědomí výše uvedených komplikací je moţné provést systematizaci základních bankovních úvěrových produktů. Základní roviny členění bankovních produktů mají dvě úrovně rozdělení, komu jsou určeny a jaké mají zajištění, ale jsou

zde

i

jiná

členění:

doba

splácení,

měna,

velikost

Kaţdý bankovní úvěr lze klasifikovat podle všech těchto hledisek. Členění bankovních úvěrů: Spotřebitelské úvěry Hypotéční úvěry Směnečné úvěry Akceptační úvěr Avalový úvěr Negociační úvěr Kontokorentní úvěr Leasing Bankovní záruky

25

úvěrového

případu.

4.1 Spotřebitelské úvěry Spotřební či spotřebitelské úvěry poskytují banky zaměřené na maloobchodní bankovnictví (retail banking). U těchto typů úvěrů jde zpravidla o pokrytí nákladů spojených s pořízením spotřebního zboţí. Zároveň zde mají své místo i produkty umoţňující bezhotovostní placení, které banky vyuţívají nejen kvůli multiplikovanému efektu, ale také kvůli inkasu poplatků od obchodníku. Spotřební úvěry lze členit na revolvingové a splátkové. Jsou poskytovány domácnostem, jednotlivým fyzickým osobám i drobným podnikatelům. Spotřební úvěry můţeme členit z hlediska splatnosti na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Jednou z forem krátkodobého spotřebního úvěru jsou kreditní karty, kdy banka stanoví klientovi úvěrový rámec. Uvěrový rámec je maximální výše úvěru, který je banka ochotna klientovi poskytnout za dané situace. Výše úvěrového rámce je závislá na klientem doloţených dokladech.

Kreditní karty jsou obvykle nabízeny solventním klientům tzv.

crossovou metodou, kdy postačuje, aby klient uzavřel a vyuţíval jeden z bankou nabízených spotřebních úvěrů a měl dobrou platební morálku(historii splácení). Crossová metoda spočívá ve splnění předpokladů a poţadavků, posléze přijde uvítací balíček s dokumenty, pokud je klient potvrdí a odešle, přijde mu kreditní karta. Kreditní karty umoţňují překlenout krátkodobou tíţivou finanční situaci klienta, proto je pro tyto produkty charakteristické, ţe mají bezúročné období. Bezúročné období se pohybuje od několika desítek dnů aţ po dva měsíce. Období, které opravňuje klienta čerpat prostředky bez úroků, začíná z pravidla následujícím dnem po odeslání výpisu. Legislativní změny umoţnily předávat jednotlivé informace o klientech (úvěrová angaţovanost, koeficient solventnosti). Klienti mohou dnes bez dlouhých průtahů zjistit, jakou výši úvěrového rámce jim daný peněţní ústav poskytne. Díky rapidnímu vývoji v odvětví maloobchodního bankovnictví mohou klienti neprodleně zjistit tyto fundamentální informace přímo na rozsáhlé síti bankomatů. To vede jak ke sníţení nákladů banky, tak ke zvýšení informovanosti klientů, respektive ke zvýšené dostupnosti k finančním informacím.

26

4.1.1. Splátkové úvěry Splátkovým úvěry rozumíme účelové úvěry slouţící k financování nákupu zboţí s charakteristikou pravidelných měsíčních splátek. Vzhledem k relativně malé průměrné výši splátkových úvěrů nabízejí banky ve snaze sníţit náklady spojené s poskytováním těchto úvěrů normalizované varianty s předem stanovenou výší splátek a podobně. Obvykle je splátkový úvěr poskytován nepřímou cestou, tj. ve chvíli, kdy mezi banku a klienta vstupuje Obchodník, který prodává zboţí klientovi, a současně zajišťuje poskytnutí úvěru.

4.1.2. Jiné druhy spotřebitelských úvěrů Představují úvěry označované jako nesplátkové (noninstallment). Jejích zásadním rysem je to, ţe nejsou spláceny v pravidelných splátkách, nýbrţ zpravidla najednou v jediné vykalkulované sumě. Jsou vyuţívány obvykle jako překlenovací úvěry (bridge loans) při jednorázové neočekávané potřebě finančních prostředků.

4.1.3. Revolvingové úvěry Jinak také opakující se úvěry jsou veškeré spotřební úvěry, které jsou poskytovány formou úvěrového rámce ke kreditním i debetním kartám. Výhodou tohoto typu úvěru je především systém splácení, který spočívá v tom, ţe se neustále opakuje proces, kdy klient splácí stanovené splátky, a zároveň pokud dodrţuje smluvní podmínky, můţe nadále čerpat peněţní prostředky s ohledem na úvěrový rámec. Další výhodou je výše úroků, která se odvozuje od aktuální vyčerpané částky. V poslední době jsou velice oblíbené debetní karty s výhodami (benefity) pro klienty ať jiţ v podobě obdrţení bodů, za které je moţné si vybrat odměny anebo nějaké promile z obratu, například ve formě příspěvku na penzijní pojištění.

4.2 Hypotéční úvěry Hypotéční úvěry jsou účelové dlouhodobé úvěry, které se poskytují na zástavu nemovitého majetku, především pozemků a staveb. Je to zástava nemovitosti, která umoţňuje věřiteli, aby z exekuční aukce kryl přednostně před ostatními věřiteli svoji pohledávku, jestliţe klient ve stanovené lhůtě nezaplatí jistinu s úroky. V souladu se zákonem č. 84/1995 27

Sb., zákon hypotéční, ve znění pozdějších předpisů, bylo moţné od 1. července 1995 poskytovat tyto účelové úvěry. Dalším předpisem, kterým se banky poskytující hypotéční úvěry musí řídit, je zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, v současném platném znění. Pouţití hypotéčních účelů je universální, není určeno pouze pro financování osobních bytových potřeb, ale lze je také vyuţívat pro podnikatelské účely. V důsledku legislativních změn přijatých v posledním desetiletí jsou zákonnými úpravami vymezeny dva typické rysy. Prvním rysem je, ţe jde o úvěry poskytované na investice do nemovitostí na území České republiky (výstavba nemovitosti, obytné budovy, budovy určené k podnikání, nákup domu, pozemku, vyplacení dědického podílu, rekonstrukci). Druhým rysem hypotéčního úvěru je, ţe splácení musí být zajištěno zástavním právem k této nebo jiné nemovitosti na území České republiky. Záznamy zástav v katastrálních knihách jsou prováděny zvláštní procedurou. Uvěrové podmínky hypotéčního úvěru se vzhledem k různým účelům a úvěrovým objektům liší, jak pokud jde o rámec poskytnutého úvěru, tak i o splatnosti a úrokové sazby. Vzhledem k příznivému vývoji základních úrokových sazeb vyhlašovaných ČNB zaznamenaly obchodní banky strmý nárůst klientely a to zejména v oblasti refinancování hypotéčních úvěrů. Úrokové sazby, mohou být fixované i variabilní. Momentálně je vydáváno doporučení na fixace nejméně pět let. Fixace je výhodná v období nízkých úrokových sazeb, v kterém se Česká republika v letech 2011 - 13 nachází. Banka se zajišťuje při poskytování hypotéčního úvěru zřízením zástavního práva na nemovitosti dluţníka. Obecně jsou postupy při poskytování, úročení a splácení hypotéčního úvěru komplikovanější nejen ve srovnání s úvěry krátkodobými, ale i s jinými středně a dlouhodobými úvěry. Hypotéční úvěr je zpravidla poskytován pouze na část ceny zastavené nemovitosti. Většina bankovně vyspělých zemí upravuje maximální výši hypotéčního úvěru zákonem. V případě rizika v podobě úvěrového a cenového boomu na trhu v důsledku realizace odloţených nákupů nemovitostí po konci recese, je ČNB připravena pouţít restriktivní nástroje v podobě limitování poměru financování k trţní ceně nemovitosti.12 Hypotéční úvěry jsou poskytovány na dlouhou dobu splatnosti, nejobvyklejší je patnáct, dvacet, třicet i více let. Doba trvání pro příjemce hypotéčního úvěru je výhodná v tom, ţe se jedná obvykle o dobrou investici. V dlouhodobém horizontu ceny nemovitosti spíše rostou. Další zásadní výhodou je to, ţe jsou splátky rozloţeny na dlouhé období s tím, ţe čím je delší doba splácení, tím jsou pro klienta vyšší náklady na úročení. 12

Hospodářské noviny – 19.6.2013 – str. 14-15

28

4.3 Směnečné úvěry Směnečné úvěry mají významnou roli ve financování podniků, které se zabývají především obchodní činností. Směnka je vymezena jako bezpodmínečný písemný dluţnický závazek sepsaný v přesně stanovené formě zákonem č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, včetně změn a doplnění, který poskytuje majiteli směnky nesporné právo poţadovat ve stanovenou dobu zaplacení uvedené peněţní částky. Dluţník se zavazuje zaplatit u směnky vlastní, nebo je věřiteli zavázán u směnky cizí dostát svým závazkům del předešlého ustanovení. Směnkou rozumíme cenný papír, který je vhodný pro zajištění úvěrů všech druhů. Stěţejní význam má u směnečných úvěrů. Směnečné úvěry postavené na zvláštnostech směnky jako cenného papíru lze členit do dvou skupin. Do první skupiny spadá úvěr eskontní a druhou tvoří úvěry akceptační a avalový.

4.3.1. Eskontní úvěry: Eskontní úvěr je krátkodobý úvěr, který poskytuje banka prostřednictvím eskontu směnky před její dospělostí (date of maturity). Ve smluvních podmínkách je zakotven nárok na diskont – sráţka úroku za dobu ode dne eskontu do dne splatnosti směnky. Komerční banka si můţe eskontované směnky ponechat ve svém portfoliu a v době dospělosti je předloţí směnečnému dluţníkovi k proplacení, nebo můţe dále směnku reeskontovat jiným subjektům. Banka nakoupí směnku od jejího majitele, osoby, která nabyla směnku jakoţto její poslední právoplatný indosatář. Indosamentem (rubopisem) rozumíme převod na jinou osobu, nového majitele, indosatáře. Při převodu směnky se peněţní ústav stává indosatářem. Subjekt, který převádí směnku rubopisem na další osobu, je indosant. Indosatář je osoba, na kterou se směnka rubopisem převádí, jedná se o nového majitele směnky. Eskont směnky je převod směnečných práv majitele směnky na obchodní banku za úplatu. Nakoupením směnky eskontem se banka stává věřitelem směnečného úvěru. Uvěrová jistina je suma, na kterou byla směnka vystavena, splatnost směnky koresponduje s lhůtou poskytnutého úvěru. Technika poskytování eskontního úvěru můţe být téţ zaloţena na principu, kdy banka obvykle neodkupuje od svého klienta jedinou směnku, ale jedná se o postupný odkup směnek. Obchodní banka stanoví klientovi dle jeho bonity 29

eskontní rámec, hranici, do které je banka ochotna banka klientovi půjčit. Jinými slovy, tento rámec představuje maximální objem směnečných pohledávek, které daný klient můţe eskontovat u své banky. V době dospělosti směnky banka předkládá směnku k proplacení směnečnému dluţníku. Směnečný dluţník je výstavce vlastní směnky, směnečník u směnky cizí, nikoli však ten, kdo směnku bance eskontoval. V případě platební neschopnosti směnečného dluţníka obchodní banka předkládá směnku k proplacení poslednímu majiteli, od něhoţ směnku eskontovala.

Schéma č.1 : Vztahy při eskontním úvěru:

1- subjekt A platí svému dodavateli B vlastní směnkou, 2- subjekt B eskontuje směnku u banky, 3- banka předkládá směnku k proplacení v době splatnosti, 4- subjekt A platí směnečnou sumu (inkaso směnky), 5- subjekt A směnku neproplatil, banka jí předkládá klientu B k proplacení. Zdroj: vlastní zpracování

30

Eskont obchodních směnek umoţňuje dodavatelskému subjektu obdrţet úhradu svých pohledávek před datem splatnosti a tím urychlit obrat svého kapitálu. Banky upřednostňují při eskontu směnky obchodní. Obchodní směnky mají zpravidla reálné krytí a obsahují nejméně dva podpisy, výstavce nebo směnečníka a majitele směnky.

4.3.2. Akceptační úvěr Akceptační úvěry jsou charakteristické tím, ţe banka akceptuje směnku na ni vystavenou. Jedná se o typ závazkového úvěru, který je nerozlučně spjat se směnkou. Banka při poskytnutí akceptačního úvěru nedává klientovi bezprostředně likvidní peněţní prostředky, ale zaručuje se zaplatit určitý závazek klienta. Při poskytnutí akceptačního úvěru přijímá peněţní ústav – akceptační banka – od svého klienta – příjemce akceptačního úvěru – nebo jím pověřené osoby na směnku cizí vystavenou s předpokladem, ţe klient musí sloţit prostředky k pokrytí závazku u banky ještě před dospělostí směnky. V důsledku samotného akceptu se banka stává hlavním směnečným dluţníkem a je povinna v den splatnosti směnku proplatit, bez ohledu na to, zda klient dostojí svému závazku ve stanoveném termínu. Akceptem směnky, kterou na banku vystaví její klient, banka prodává (propůjčuje) svému klientovi dobré jméno banky. Akceptačním úvěrem je poskytnutí kreditu, nikoliv půjčky peněz. Bankovní akcept propůjčí směnce důvěryhodnost a obchodovatelnost. Písemným přijetím směnky cizí se akceptant (banka) zavazuje zaplatit směnečnou částku v době splatnosti směnky. Obvyklý postup při akceptačním úvěru je takový, ţe klient vystaví směnku cizí na banku, ve které bance přikazuje zaplatit stanovenou peněţní částku majiteli směnky ve stanoveném datu splatnosti. Banka podepíše na směnce doloţku přijal (akceptováno). Tímto okamţikem se banka stává směnečníkem a zavazuje se zaplatit v termínu splatnosti směnky směnečnou sumu. Prostředky potřebné ke splacení směnky se klient zaváţe zmrazit na svém účtě v optimálním čase před splatností směnky. Tento závazek je součástí smluvních podmínek k úvěrové smlouvě. Směnečné akcepty by mohly být poskytovány neomezeně, avšak s jejich objemem roste riziko likvidity banky. Akceptační úvěr je poskytován bankami obvykle jen pro VIP klientelu, u níţ banka nemusí provádět zkoušku úvěrové způsobilosti. U této VIP (prvotřídní) klientely

31

váţe na běţném účtu příslušnou částku směnky, kterou akceptovala, do doby maturity směnky.

Schéma č.2: Postupy u akceptačního úvěru:

1 – ţádost subjektu A o akcept směnky (akceptační úvěr), 2 – akcept směnky a její vrácení ţadateli, 3- zaplacení předáním akceptované směnky dodavateli B, 4- zmrazení úvěrové sumy před maturitou směnky klientem A u jeho banky, 5- dodavatel B předkládá směnku bance k proplacení, 6- zaplacení směnky převod ve prospěch subjektu B na vrub klienta A. Zdroj: vlastní zpracování

V bankovní bilanci jsou akcepty vedeny jako mimobilanční, podrozvahové poloţky. Jejich celková výše reprezentuje závazky banky z akceptů poskytnutých daným subjektům. Z pohledu klienta je akceptační úvěr vhodný k doplnění krátkodobých finančních prostředků na nákup surovin, materiálů. Za určitých předpokladů můţe být výhodnější neţ úvěr kontokorentní.

32

4.3.3. Avalový úvěr Avalový úvěr je v jistém smyslu obdobou úvěru akceptačního, mají společný zásadní rys. Jedná se o zapůjčení kreditu, dobrého jména banky. Banka bere na sebe ručení za směnečný závazek svého klienta. Zaručuje se, ţe vystavená směnka bude bankou ve stanoveném termínu proplacena, pokud ji hlavní dluţník nezaplatí. V pozici avala, směnečného ručitele, je banka vedlejším dluţníkem, nikoli hlavním jako u akceptačního úvěru. Závazek banky v postavení směnečného ručitele je pouze potenciální. Reálným se stává v té situaci, kdy banka z titulu svého ručitelského závazku je povinna platit za hlavního dluţníka. Záruka musí být realizována neprodleně, jakmile hlavní dluţník v termínu splatnosti nedostojí svému závazku. Termín „ avalový úvěr“ je odvozen ze směnečného práva, kde se doloţkou „per aval“ zavazuje směnečný ručitel za směnečného dluţníka. Ručení je evidováno podrozvahově, obdobně jako akceptační úvěry a další potenciální závazky, které jsou z hlediska kapitálové přiměřenosti oceňovány a váţeny rizikovými koeficienty (v závislosti na riziku). Vzhledem k moţným rizikům jsou avalové úvěry obdobně jako úvěry akceptační poskytovány výhradně prvotřídním klientům. Pokud klient poţaduje jednorázové poskytnutí směnečné záruky a nemá s bankou navázán dlouhodobý obchodní vztah, anebo kdy klient není povaţován za solventního, banka v takovém případě poţaduje zvláštní krytí. Příjemce avalového úvěru obdrţí od banky platební příslib. Pokud dostojí svému závazku jako hlavní dluţník, avalový úvěr automaticky zanikne, banky nemusí uţít své disponibilní prostředky. Pro příjemce avalového úvěru je tento produkt vhodný, pokud potřebuje zvýšit svou důvěryhodnost vůči svým obchodním partnerům. Banky poskytují avalový úvěr (ve většině případů) velmi dobrým klientům, jak uţ je výše uvedeno, neboť přináší výnos s minimálním rizikem.

33

4.3.4. Negociační úvěr Negociační úvěr je instrumentem pouţívaným v zahraničním obchodě, v zásadě se jedná se o směnečný eskontní úvěr. Tento typ úvěrové směnečné transakce doprovází dokumentární inkasa nebo dokumentární akreditivy. Dokumentární platby jsou nástroje platebního styku, kde zaplacení dodávky vývozce je podmíněno odevzdáním dokumentů osvědčujících odeslání objednaného zboţí dovozci včetně splnění všech poţadavků jím předem stanovených. U negociačního úvěru dovozce předem zařizuje svému dodavateli eskont směnky, kterou vývozce vystaví buď na dovozce, nebo na jím určenou banku. Banka, která směnku eskontuje spolu s poţadovanými dokumenty, na nichţ se vývozce a dovozce předem dohodli, je negociační bankou. Dovozce umoţňuje prostřednictvím své domácí banky svému obchodnímu partnerovi (vývozce, dodavatel) směnečný úvěr u zahraniční banky. Vývozce přijme platbu za dodané zboţí od negociační banky na základě toho, ţe odkoupí směnku a doloţí předepsané dokumenty. Platba je sníţena o diskont, tj. o úrok ode dne eskontu směnky do dne její splatnosti. Negociační úvěr má různé podoby a alternativy. Negociační bankou se můţe stát banka dovozce, banka vývozce, ale i banka ve třetí zemi. Samotný eskont směnky můţe provádět negociační banka přímo anebo jej můţe zajistit u jiné banky.

34

4.4 .Kontokorentní úvěry V soudobém bankovnictví, patří mezi nejvýznamnější krátkodobé bankovní úvěry kontokorentní úvěr, označovaný téţ jako debetní. Slouţí ke krytí přechodného nedostatku peněţních prostředků potřebných k běţným úhradám.

Kontokorentní úvěr je úvěrem

poskytovaným obvykle na běţném účtu tím způsobem, ţe zůstatek účtu můţe být vykazován v mínusu, klient můţe vyuţít tzv. debet. Klient můţe čerpat úvěr zcela automaticky tím, ţe hradí prostředky ze svého účtu i v té situaci, kdy na svém účtu nemá peněţní prostředky. Maximální výše kontokorentního úvěru je dána dohodnutým úvěrovým rámcem. Uvěrový rámec stanovuje maximální výši akceptovatelného debetu na kontokorentním účtu. Ten je obvykle odvislý od měsíčního obratu, tzn. v případě privátní klientely (residenta, fyzické osoby) od měsíčního přijmu. Obvyklý postup zúčtování při kontokorentním úvěru je následující. Na kontokorentním účtu klienta se zúčtují veškeré peněţní příjmové platby na kreditní straně účtu, tj. platby od odběratelů a jiných plátců ve prospěch účtu, stejně tak i veškeré peněţní úhrady provedené z příkazu klienta na vrub jeho účtu. Kalkulací všech příjmů a výdajů vzniká na běţném účtu kreditní zůstatek, v případě debetního zůstatku banka poskytuje kontokorentní úvěr. O pohybech na účtu informuje banka svého klienta v dohodnutých termínech, nejčastěji jednou měsíčně. S rozvojem přímého bankovnictví, a tím mnohem lepšího i 24 hodinového on-line přístupu klientů ke svému účtu, se radikálně zvýšila obsluţnost klienta a potřeby klienta tak mohou být uspokojeny promptně. Není potřeba, aby klient v případě, kdy nemá velké kvantum obratů na účtu, byl informován o kaţdém pohybu. Často dochází ke sníţení intenzity odesílání výpisů a tím ke sníţení nákladů spojených s administrativou. V určitých předem smluvně dohodnutých termínech banka provádí vyúčtování kontokorentu. Kontokorentní úvěr je poskytován klientům, kteří jiţ mají v bance veden běţný účet, na základě podepsání úvěrové smlouvy. Krátkodobost u kontokorentního úvěru je dána tím, ţe smluvní podmínky dovolují bance kdykoliv úvěr vypovědět. Banka pravidelně provádí kontrolu hospodaření dluţníka, a jakmile dojde k nedodrţení termínů pro vyrovnání stavu účtu či překročení úvěrového rámce, dochází k penalizaci s moţností uzavření kontokorentu. V některých případech banky ţádají úplné splacení alespoň jedenkrát za rok. Náklady spojené s čerpáním kontokorentu obsahují úroky ze skutečné výše čerpání peněţních prostředků závislé na alikvotní úrokové sazbě, případně zvýšené o poplatky za překročení úvěrového rámce. Náklady kontokorentního úvěru se liší nejen u jednotlivých 35

bank, ale často se liší u jednotlivých klientů téţe banky. Obvykle je kontokorentní úvěr pokládán za jeden z nákladnějších finančních zdrojů s tím, ţe klient má moţnost ovlivnit výši čerpání a termín, kdy úvěr vyčerpá, a posléze termín, kdy vyrovná celou dluţnou částku. Předností tohoto úvěru je v neposlední řadě také to, ţe klient se nestává neplatičem vůči svým obchodním partnerům, kontokorentní úvěr vyrovnává výkyvy jeho běţného účtu, jinými slovy, je tak zabezpečena stálá platební schopnost klienta banky. Klient preferuje kontokorentní úvěr, pokud je levnější, před úvěrem obchodním (dodavatelským).

36

5. Finančně úvěrové produkty Finančně úvěrové produkty jsou produkty velmi blízké klasickým úvěrovým produktům. Široké spektrum aktivit komerčních bank universálního typu se nezadrţitelně rozšiřuje. Podíl dříve poskytovaných produktů se sniţuje a narůstá objem a kvantita nově vznikajících finančně úvěrových produktů. Kaţdý z těchto produktů je zcela samostatnou specifickou skupinou, jeţ vytváří vysoké nároky na odbornost pracovníků bank, kteří se tak stávají vstřebáváním nových zkušeností a poznatků fundovanými specialisty. V následujícím textu uvádím některé z těchto obchodních aktivit bank a bankovních sluţeb.

5.1 Leasing Leasingem rozumíme pronájem investičního zařízení, předmětů dlouhodobé spotřeby a jiných předmětů, nájemci - uţivateli za sjednané nájemné na určitou, případně neurčitou dobu. Leasingová smlouva opravňuje nájemce uţívat předmět ve smlouvě uvedený. Pronajimateli leasingových předmětů jsou nejčastěji samotní výrobci provozující tzv. značkový leasing, obchodníci (importéři, resp. dealeři) a leasingové společnosti. Značkovým leasingem rozumíme vyuţití věhlasné značky výrobce např. Renault leasing. Leasingových obchodů se také zúčastňují banky tím, ţe pomáhají pronajimatelům úvěrem financovat leasingové smlouvy, vedou jim příslušné účty, inkasují nájemné a vykonávají celou škálu dalších finančních sluţeb. Zásadní vliv bank v odvětví leasingu stoupá tím, ţe zakládají dceřiné společnosti anebo leasingové společnosti ze značné části financují. Leasing je určitý druh podnikového financování. Leasingová firma organizuje a financuje zboţí pronajímané klientovi. V současné době se leasing stal v trţních ekonomikách běţným a masově vyuţívaným nástrojem vhodným k dosaţení investičních záměrů, zvláště pak u malých a středních podniků. Leasing můţe napomoci k vybudování výrobní základny podniků a její modernizaci. Předmětem leasingu jsou věci movité i nemovité.

37

Důvody bank pro účast na leasingové činnosti: leasing představuje moţnost umístění bankovního kapitálu tím, ţe banka převezme úplné financování leasingu, potenciální rozmach poradenských sluţeb, propojenost informací o klientech mezi bankou a leasingovou společností, efektivnější vyuţití stávající pobočkové sítě, propojení sluţeb leasingové společnosti a banky za účelem akvizice. Leasing se dělí na dvě základní velké skupiny, na finanční a operativní. Operativní leasing je typický přímým vztahem mezi pronajimatelem, jímţ můţe být výrobce, a nájemcem. Pronajimatel předává leasingový předmět do uţívání nájemci. Nájemce platí pronajimateli stanovené nájemné a po ukončení nájmu odevzdává pronajatý předmět zpět pronajimateli. Obchody u operativního leasingu tvoří z větší části věci movité. Operativní leasing je nejčastěji krátkodobý, můţe být však i střednědobý, a to především u strojů a zařízení, kde je jednak větší pořizovací cena i delší ţivotnost, přičemţ morální zastarávání obvykle není tak progresivní jako např. v případě automobilové techniky. Operativní leasing můţe být vypověditelný, kdy majitel i nájemce pronajatého předmětu mají právo smlouvu vypovědět bez následných sankcí, anebo je dohodnut na dobu určitou. Hlavní výhodou pro nájemce je, ţe mu odpadá starost spojená s údrţbou předmětu leasingu. Pronajimatel udrţuje pronajatý předmět, zajišťuje servis, zpravidla zařizuje pojištění. V některých případech je součástí leasingové společnosti pojišťovací makléř, který vyjednává za společnost výhodnější pojišťovací sazby v závislosti na objemu. Pronajimatel je dále odpovědný za závady předmětu leasingu. V případě, ţe dojde k tomu, ţe závady neodstraní, nájemci odpadá povinnost platit nájemné. Po ukončení nájemní smlouvy má nájemce povinnost vrátit pronajatý předmět pronajimateli. Po morálním či fyzickém opotřebení je pronajimatel povinen předmět vyměnit. Pronajimatel je neustále z právního a hospodářského hlediska vlastníkem předmětu leasingu po celou dobu trvání smluvního vztahu mezi nájemcem, a pronajimatelem. Pronajimatel dále vede předmět leasingu ve svém účetnictví, provádí odpisy a vykazuje jej v účetní rozvaze. Mezi nejběţnější předměty operativního leasingu patří: výpočetní technika, kancelářské stroje, výrobní stroje a zařízení, telefonní stanice, dopravní prostředky, stroje a zařízení, stavební mechanizace apod. 38

Finanční leasing je pronájem předmětů dlouhodobé spotřeby na stanovenou dobu s následujícím převodem vlastnických práv na nájemce při skončení pronájmu za zůstatkovou hodnotu (obvykle symbolická částka). Nájemní doba zahrnuje většinu doby ţivotnosti pronajatého předmětu a suma nájemného představuje oboustranně „výhodnou“ cenu. Na finančním leasingu participují tři strany, je to vztah mezi výrobcem, leasingovou společností a uţivatelem pronajatého předmětu. Sloţitost vzniklých právních vztahů v rámci leasingových dohod vedl ke vzniku specializovaných leasingových společností. Finanční leasingové společnosti jsou zakládány také jako dceřiné společnosti bank, jiné jsou zaloţeny z iniciativy výrobců, přičemţ na jejich financování se banky rovněţ podílejí. Zejména poskytují úvěry na provozní financování, z kterého kryjí nákup nových strojů do vozového parku. Situace v leasingu lehké dopravní techniky dospěla díky velké konkurenci do takové situace, ţe jednotlivé leasingové společnosti nabízejí uzavření rámcové smlouvy, coţ je smlouva opravňující prodejce k uzavírání leasingových smluv, tzv. provizní ujednání. Provizní ujednání je smlouva mezi výrobcem (dovozcem) a leasingovou společností o provizi, závislé na dosaţení stanoveného celkového objemu profinancovaných prostředků prostřednictvím smluvní leasingové společnosti. Leasingová společnost financuje pronajatý předmět tím, ţe výrobci uhradí plnou cenu předmětu. Tím se stává vlastníkem předmětu leasingu a vůči uţivateli je v roli pronajimatele. Objektem finančního leasingu jsou předměty movité i nemovité, stroje, zařízení, automobily, motocykly, letadla, lodě, budovy a další hospodářské prostředky. Z pohledu uţití jde o předměty spotřební a i investiční. Obchody, které jsou uzavírány prostřednictvím finančního leasingu, zahrnují převáţně střednědobé a dlouhodobé pronájmy objektů. Základní doba pronájmu představuje určitou část doby, během níţ se má pronajatý předmět odepsat či amortizovat v souladu s odpisovými tabulkami. V řadě případů leasingová společnost u finančního leasingu přebírá leasingové sluţby, jako je řízení investiční výstavby, od výrobce či nájemce. Pokud tyto funkce jiţ nevykonává sama, vyuţívá outsourcingu a zadává je externě. Cena leasingu je u operativního leasingu sloţena z nákladů na servis – údrţbu, amortizace předmětu leasingu (morální a fyzické opotřebení), úroků závislých na úrokové sazbě, která můţe být na dobu leasingu fixovaná nebo variabilní; v ceně je rovněţ obsaţena odměna za zprostředkování (provize) a ziskové sloţky.

39

Leasingová smlouva se uzavírá nejčastěji přímo mezi klientem (nájemcem) a pronajimatelem. Na základě této smlouvy se pronajimatel snaţí docílit pokrytí vlastních pořizovacích a výrobních nákladů, všech ostatních nákladů spojených s leasingovou činností, jakoţ i zisku, po celé období trvání smluvního vztahu. Leasingová smlouva obsahuje smluvní podmínky. Smluvní podmínky ošetřují vztah mezi smluvními stranami. Nájemce se zavazuje k vytvoření optimálních podmínek převzetí pronajímaného předmětu, včetně veškerých nákladů spojených s provozem a údrţbou. Stanoví se podmínky pro odklad splátek obvykle podmíněný včasným sdělením, je dohodnuta varianta dalšího pronájmu třetí straně, alternativa předčasného zrušení smlouvy, potvrzení předávacího protokolu a vygenerování splátkového kalendáře, a posléze téţ převod předmětu pronájmu do vlastnictví nájemce (uţivatele), stanoví se rovněţ výše zůstatkové hodnoty. Výhody leasingu jsou v tom, ţe nájemce můţe operovat s pronajatým předmětem leasingu, bez potřeby vynaloţení vlastního kapitálu. Díky tomu můţe vlastní kapitál investovat do jiných aktivit a zvýšit svojí rentabilitu. Leasing přináší nájemci úspory likvidity a větší moţnost eventuálního investování. Pomocí splátkového kalendáře má účetní jednotka nájemce stabilní základnu pro finanční analýzy, nájemné je obvykle sjednáno předem a v pevných splátkách s fixovanou úrokovou sazbou. Předmět pronájmu je na vyspělé technické úrovni, to přispívá výrobně orientovaným subjektům lépe uspět na trhu. Splátky leasingu se účtují do nákladů, sniţují tak základ daně. Předmět pronájmu není zahrnován do účetní bilance klienta. Leasing zjednodušuje administraci a je jednoduše zúčtovatelný, sniţuje tak náklady nájemci. Výhody leasingu pro pronajimatele a výrobce spočívají ve sníţení rizika spojeného s poskytováním finančních prostředků. Snadnost při uzavírání leasingových smluv v porovnání s jinými alternativami financování, umoţňují rychlé a pruţné rozhodování. Pokud je pronajimatel zároveň výrobcem, leasing mu umoţňuje navýšit odbyt, přijímat promptní inkasa plateb po podpisech předávacích protokolů.

40

6. Bankovní záruky: Bankovní záruka představuje přímý závazek banky zaplatit oprávněné osobě (beneficientovi) určitou peněţní částku, podle podmínek stanovených v záruční listině (podle obsahu samotné bankovní záruky), jestliţe určitá osoba (dluţník, osoba povinná) nesplní závazek uvedený v záruce. Bankovní záruky slouţí jako zajišťovací instrument. Abstraktní záruka není fixně vázána na zajišťovaný závazek, ale povinností banky plnit ze záruky je stanovena formulací záruky v záruční listině, obvykle znějící „na první výzvu a bez námitek“. Zárukami rozumíme takové produkty banky, ve kterých peněţní ústav přímo při poskytnutí záruky neposkytuje klientovi likvidní prostředky, ale v určité podobě se za něj zaručuje. Sjednané plnění je poskytnuto za předpokladu splnění stanovených podmínek, anebo pokud klient sám do dohodnutého termínu plnění neprovede. Bankovní záruka slouţí jako zajištění závazků platebního i neplatebního charakteru, jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Nejobvyklejší vyuţití nachází v zahraničním obchodě. Závazek musí mít písemnou formu, pouţívá se termín záruční listina. V dohodě o ručení se uvádí celková suma, termín splatnosti, druh a za jakým účelem se ručí. Subjekty bankovní záruky jsou osoba povinná, příkazce k vystavení záruky, osoba oprávněná, beneficient, v jehoţ prospěch je záruka sepsána, a banka, která ručí a záruku vystavuje. Ručící banka vystavuje záruku na základě pokynů příkazce a příkazní smlouvy. Banka nese zodpovědnost za dodrţení smluvních podmínek, nesmí překročit limity nastavené příkazcem. Pokud dojde k překročení limitů nebo obecně k porušení podmínek uvedených v záruce, bere na sebe zodpovědnost. Záruka nemůţe být jednostranně vypovězena nebo změněna. V záruce obvykle bývá výslovně zakotvena neodvolatelnost. Beneficient ţádá o potvrzení záruky tehdy, kdyţ je to předepsáno právními normami residenční země. Součástí bankovní záruky můţe být doloţka, která zavazuje vystavující banku k plnění bez jakýchkoliv výhrad. V tomto případě má oprávněný moţnost uplatnit i svůj neoprávněný nárok a dosáhnout plnění, neboť ručící banka se zřekla práva na zkoušku správnosti nároků a nemůţe jiţ uplatňovat námitky. Zneuţití nemůţe být v tomto případě vyloučeno, riziko nese osoba povinná (příkazce). Bankovní záruční listiny se aţ na výjimky vystavují ve prospěch institucí veřejnoprávních. Platnost záruky není bez omezení, případné nároky je nutno uplatňovat v době platnosti u banky vystavující záruku, nebo u banky potvrzující záruku. Osoba 41

oprávněná ze záruky nesmí povolovat výjimky, které by mohly zvýšit riziko ručitele. Oprávněná osoba dává obvykle přednost bankovnímu závazku, který lze uplatnit přímo u banky ručící. Nejvýhodnější varianta pro oprávněného je záruka s doloţkou „na první poţádání“, „bez námitek“. Obsah bankovní záruky je vyjádřen úvodním ustanovením, záručním závazkem a platností záruky. Úvodní ustanovení uvádí důvody, pro které je záruka vystavována, s dovoláním na příslušnou smlouvu, po jejímţ podpisu je záruka vystavována. Záruční závazek stanoví způsob ručení banky, případně smluvní podmínky. Ručící banka poskytuje vţdy peněţité plnění do výše určené záručním závazkem. Platnost bankovní záruky je stanovena v závěrečných ustanoveních. Obvykle bývá stanovena fixním datem, případně splněním některých podmínek. Jedná se o prekluzní lhůtu, po jejímţ uplynutí ztrácí oprávněná osoba veškeré nároky plynoucí z bankovní záruky13.

Typy bankovních záruk: Záruka za nabídku (bid bond) je stále více uţívána veřejnoprávními subjekty, vypisujícími určitou obvykle veřejnou soutěţ, k zajištění, ţe bude nabídka navrţená výhercem soutěţe ve finále uskutečněna. Pokud by k tomu nedošlo, má v takovém případě vypisovatel soutěţe (beneficient) právo na plnění ze záruky – výplatu v záruční listně, tedy částky předem stanovenou. Akontační záruka (advence payment quarantee) zajišťuje kupujícímu nárok na obdrţení zaplacené zálohy nebo alespoň její části, pokud není stanoveno jinak, např. nedodá sjednané mnoţství zboţí v předepsaném termínu a podobně. Kauční záruka( performance bond) slouţí k zajištění kvality dodávky, v případě ţe je dodávka uskutečněna v neodpovídající kvalitě, má odběratel (beneficient) nárok na plnění z bankovní záruky.

13

Bankovní záruky upravuje obchodní zákoník § 313 aţ 322

42

7. Úvěrový proces

14

Principy optimalizace bankovního úvěru jsou realizovány ve vlastní realizaci úvěrového procesu, v poměřování jeho nákladů, výnosů a rizik. Obezřetné rozhodování bankovních pracovníků v této oblasti je nezbytným předpokladem posouzení a uplatnění optimalizačních kritérií. Uvěrový proces je zahájen prvním kontaktem banky s klientem, který předkládá ţádost o úvěr. Další nedílnou součástí úvěrového procesu jsou veškerá jednání s potenciálním dluţníkem spojená s povolením úvěru, uzavřením úvěrové smlouvy, předáním záručních dokumentů, posléze pak s čerpáním úvěru a jeho úplném splacení (vypořádání). Poskytnutí a čerpání úvěru představuje celou řadu vzájemně provázaných činností. Do informací poskytovaných ţadatelem spadá kompletování veškerých potřebných podkladových údajů, s jejichţ vyuţitím je zpracována analýza potenciálního dluţního subjektu. V peněţním ústavu je výsledkem součinnosti pracovníků a pravidla rozdělených do tří funkčních skupin. Podílí se na něm úvěrový metodik, klientský pracovník a úvěrový analytik. Znalosti a zkušenosti zástupců všech tří specializací jsou potřebné ve fázi výběru dat majících vztah k zachycení

klientovy

schopnosti

splácet

(úvěrovému

riziku)

a

při

koncipování

standardizované úvěrové ţádosti. Nashromáţdění konkrétních podkladů je v kompetenci pracovníka, který je v kontaktu s klientem, jejich vyhodnocení má na starosti analytické oddělení. Bankovní úvěrový analytik má přístup k informacím o hodnoceném subjektu, o klientovi. Stěţejní práce analytika spočívá v získávání údajů z informační soustavy klienta. V zásadě platí, ţe ţádný informační systém není dokonalý a nesplňuje vyčerpávajícím způsobem všechny poţadavky úvěrového analytika také proto, ţe podnikové informační soustavy jsou projektovány na principu přiměřených nákladů. Kromě informací umoţňujících identifikaci ţadatele (zahrnující vlastnické struktury) zajišťuje ţádost o poskytnutí úvěru značně standardizovaný soubor účetních údajů. Účetní informace mají tu výhodu, ţe jejich obsah i rozsah je upraven právními normami pro jednotlivé klientské skupiny mající povinnost postupovat podle stejných účetních standardů. Finanční údaje vyplývající z účetních výkazů jsou poţadovány nejen v aktuálních hodnotách, ale také ve zpětné dokumentaci, která je základem pro vypracování hospodářských trendů

14

zpracováno na základě praxe

43

bankovními analytiky. Prostřednictvím klienta získává banka velmi cenné údaje o jeho partnerských obchodních vazbách, kvalitativních charakteristikách a postavení na trhu. Klienti se předběţně mohou informovat prostřednictvím dnes jiţ široké sítě bankomatů, kde se dozví maximální úvěrový rámec, který banka můţe danému klientovi poskytnout. Ţadatelé se mohou obrátit na banku prostřednictvím jejích poboček (obchodních míst), popřípadě prostřednictvím jejich obvyklých webových portálů, alternativně zelených linek (call centra – zákaznické servisy). Ţádost o poskytnutí úvěru předkládá kliente ucházející se o poskytnutí úvěrových produktů. Ţádost o úvěr v podobě jak ústní tak písemné tvoří základ pro prověření bonity a úvěruschopnosti klienta. Na základě ţádosti dochází v kladném případě, tj. v případě schválení úvěru, k uzavření písemného smluvního vztahu. V neposlední řadě musí u většiny úvěrových produktů dojít k uzavření smluv o zajištění úvěru. Poté následuje osobní jednání s klientem, jehoţ předmětem je projednání výše úvěrového rámce, očekávané splatnosti úvěru, předmětu úvěru, typu úvěru, poţadované záruky a dalších podmínek. Na základě tohoto předběţného projednání klient předkládá písemnou ţádost o poskytnutí úvěru. Písemná ţádost je dokument, který obsahuje osobní údaje o klientovi, poţadovaný typ úvěru, částku a měnu úvěru, dobu splatnosti, způsob zajištění a splácení úvěru. Pokud se nejedná o spotřebitelský úvěr, je nutno uvést podnikatelský záměr, finanční situaci, rodinný a někdy i zdravotní stav klienta, který je obvykle zajištěn ţivotní pojistkou, jeţ je většinou u dlouhodobých úvěrů vyţadována. Neméně důleţité jsou údaje o poskytnutých úvěrech od jiných bank, tyto informace si banky mezi sebou sdílejí a sdělují si tudíţ tyto informace o úvěrové angaţovanosti je ve většině případů bankou prověřena. Prozkoumání ţádosti: banka projednává ţádost o poskytnutí úvěru z hlediska úvěruschopnosti klienta – způsobilosti klienta uzavírat právoplatné úvěrové obchody, právně účinným způsobem se vůči bance zavázat. Úvěruschopnost u fyzických osob a právnických osob je upravena různými právními normami. U právnických osob souvisí především se samotným zaloţením právnické osoby, oproti tomu u fyzických osob postačuje dosaţení 18leté věkové hranice. Klient – podnikatel musí předloţit při posouzení ţádosti o úvěr doklady o zápisu v obchodním rejstříku u Obchodního soudu, ţivnostenské oprávnění apod. Úvěruschopnost klienta je schopnost klienta dostat svým závazkům z úvěrového vztahu (bonita), tj. platit úroky a splácet jistinu dle předem dohodnutých písemně ujednaných smluvních podmínek. Peněţní ústavy vyuţívají pro posouzení ţádosti o úvěr rozsáhlá kritéria

44

hodnocení. Některé banky mají vytvořeny vlastní hodnotící systém, tj. přiřazují klienty do různých skupin, korespondující s jejich hospodářskou bonitou, tj. s úvěruschopností. Při zkoumání ţádosti o úvěr se vyhodnocují obecné informace, jako jméno klienta, zda je klient fyzická osoba nebo právnická osoba, doklady osvědčující status klienta, jeho obchodní sídlo, osoby prověřené či zplnomocněné zastupováním klienta, oblast jeho činnosti, předmět úvěru, průběh splácení, nabízené záruky. Finanční situace klienta podnikatele vychází z analýzy bilance, mimobilančních závazků, cash flow, finančního plánu. Dále je zkoumána struktura financování a zadluţení subjektu, čili poměr vlastních a cizích zdrojů. Na tomto základě je prováděn téţ propočet bonity, je zkoumána finanční rovnováha a další zásadní podnikové ukazatele, zejména likvidita a rentabilita podnikatelského subjektu.

7.1 Finanční analýza Finanční analýzu klienta, podniku, lze označit za neodmyslitelný atribut pro rozhodování schvalovacího místa či útvaru, např. oddělení, které je nedílnou součástí kaţdé banky poskytující úvěr. Tato analýza je úzce spojena s finančním účetnictvím, které poskytuje data a informace pro finanční rozhodování prostřednictvím základních účetních výkazů jako je rozvaha, výkaz zisků a ztrát a výkazu o peněţních tocích. Uvedené výkazy jsou sestaveny na základě finančního účetnictví, který shromaţďuje, třídí a eviduje údaje o hospodaření podniku. Finanční analýza čerpá i ze zdrojů vnitropodnikového manaţerského účetnictví, ekonomické statistiky, peněţních a kapitálových trhů. Analýza zadluţenosti je nedílnou součástí finanční analýzy pro potřeby schvalovacího oddělení obchodních bank. Pojem zadluţenost vyjadřuje skutečnost, ţe podnik pouţívá k financování svých aktivit cizí zdroje. Pouţívání cizích zdrojů ovlivňuje jak výkonnost kapitálu investorů (akcionářů), tak riziko. U velkých podniků nebývá obvyklé, ţe by podnik financoval veškerou svou činnost kapitálem vlastním. Pokud by podnik vyuţil pouze vlastního kapitálu, znamenalo by to ztrátu potenciálních moţností (náklady nevyuţité příleţitosti) zvýšit výkonnost a výnosnost vloţeného vlastního kapitálu. Podnik pouţívá cizí kapitál s tím, ţe výnos, který se jím vygeneruje, a rovněţ výnosnost celkového vloţeného kapitálu, bude vyšší, neţ jsou náklady spojené s čerpáním a splácením cizího kapitálu. Mezinárodní statistiky uvádějí, ţe podíl cizích zdrojů ve finanční struktuře v zemích OECD je 35%. 15

15

VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 2. přeprac. vyd. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86929-01-9

45

K hodnocení zadluţenosti se vyuţívá několik ukazatelů zadluţenosti, které jsou odvozeny z rozvahy, vycházejí z rozboru vzájemných vztahů mezi poloţkami závazků vlastního jmění a celkového kapitálu. Základním

ukazatelem

celkové

zadluţenosti

je

poměr

celkových

závazků

(krátkodobých i dlouhodobých) k celkovým aktivům. V zásadě lze konstatovat, ţe čím vyšší hodnota tohoto ukazatele, tím vyšší je zadluţenost podniku a tím také vyšší je riziko věřitelů a investorů (akcionářů). Pro jeho výši nelze stanovit přesné zásady, vţdy je potřeba posuzovat faktory ovlivňující míru zadluţení, stanovit optimální kapitálovou strukturu. K míře zadluţení se přímo vztahuje cena kapitálu, doba splatnosti kapitálu, stupeň rizika, způsob splácení či úhrady kapitálu. Z toho lze odvodit rizikovost v souvislosti s celkovou výnosností, kterou podnik dosahuje z celkového vloţeného kapitálu. Výnosnost a rizikovost souvisí s velikostí a stabilitou zisku, v neposlední řadě téţ s majetkovou strukturou podniku. Nemalý vliv má i úroveň kontroly nad činností podniku a předpoklady pro její udrţení (v kladném případě) nebo pro její zkvalitnění, není–li dostačující. Kapitál pouţitý k financování majetku by měl odpovídat stupni likvidity jednotlivých druhů majetku (proto je důleţité posouzení majetkové struktury), rychle likvidní aktiva, by měla být poměřována s krátkodobými závazky, dlouhodobá aktiva (stálý, fixní majetek) s dlouhodobým kapitálem vlastním i cizím jde o „zlaté finanční pravidlo“, tzv. lhůtní soulad, kongruenci, k tomu se téţ váţe ukazatel rizikového krytí úroku, tj. zisk před zdaněním, úroky, eventuelně další platby: nájemné, splátky úvěrů. Vyjadřuje schopnost podniku hradit úrokové závazky z úvěrů.16 Míra zadluţenosti úzce souvisí s náklady nabývání kapitálu, tj. s cenou kapitálu. To ovlivňuje doba splatnosti kapitálu a riziko jeho pouţívání, z hlediska uţivatele kapitálu i věřitele, čím je doba splatnosti delší, tím je cena kapitálu vyšší. Do této ceny je třeba zahrnout nejen nárok, ale i podíly na zisku vlastníků kapitálu; většinou krátkodobý cizí kapitál je pokládán za nejlevnější, za nejdraţší je pokládán kapitál vlastní, zejména akciový kapitál. Přednosti pouţití cizího kapitálu jsou spatřovány především v tom, ţe jeho poskytovateli nevznikají ţádná práva na řízení podniku. Cizí kapitál kromě toho, ţe je obvykle levnější neţ kapitál vlastní, také působí jako daňový efekt (daňový štít), neboť sniţuje daňový základ, úroky z cizího kapitálu jsou součástí finančních nákladů. To jsou výhody především z hlediska podniku, uţivatele cizího kapitálu. Avšak poskytovatel cizího 16

VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 2. přeprac. vyd. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86929-01-9

46

kapitálu, v daném případě banka, si musí být vědoma při analýze finančního hospodaření ţadatele o úvěr, kde je optimální hranice moţného pouţití cizího kapitálu pro konkrétní podnik. Zvýšení jeho zadluţenosti znamená sníţení jeho finanční stability. Cizí kapitál se stává draţším, je obtíţnější jej nabývat, vedení podniku se musí přizpůsobit poţadavkům věřitelů. Finanční páka se za zvyšujících se nákladů stává méně účinnou. Míra zadluţenosti ovlivňuje náklady na pořízení či existenci celkového kapitálu, tím téţ trţní hodnota firmy, v daném případě potenciálního dluţníka. Podnik, ţadatel o úvěr, by měl mít celkové náklady na pořízení kapitálu co nejniţší a v důsledku toho i trţní hodnota co nejvyšší. Od určité míry zadluţenosti totiţ celkové náklady kapitálu začnou stoupat. Analýza likvidity slouţí k posouzení okamţité schopnosti dostát závazkům daného podniku. Trvalá platební schopnost je jednou ze základních podmínek schválení úvěru. Pravděpodobnost jejího zachování je proto logicky součástí celkové charakteristiky zdraví podniku. Finanční riziko vyplývající ze struktury finančních zdrojů má i časový rozměr. Jde o to, zdali je podnik schopen včas splácet a dodrţovat tak splátkový kalendář. Pro zodpovězení této otázky je podstatný rozbor vzájemných vztahů mezi poloţkami aktiv na jedné straně a poloţkami pasiv na straně druhé, mezi oběţnými aktivy a krátkodobými závazky.17 Při analýze likvidity finanční analytici pracují s pojmem solventnost, která můţe být charakterizována jako obecná schopnost podniku získat prostředky na úhradu svých závazků. Likvidita je momentální schopnost uhradit splatné závazky a likvidnost označuje míru obtíţnosti transformace majetku do peněţní/hotovostní podoby. V rozvaze jsou aktiva seřazena podle stupně své likvidnosti, tedy podle toho jak rychle je moţné je přeměnit do hotovostní podoby. Nedostatkem předchozích ukazatelů je skutečnost, ţe jsou odvozovány z údajů rozvahy sestavované vţdy k určitému datu, a mají proto statický charakter. K překonání tohoto problému se často pouţívá ukazatel odvozený z tokové veličiny stavu krátkodobých závazků. V zahraniční literatuře se uvádí, ţe pro finančně zdravou firmu by tento ukazatel měl nabývat hodnot vyšší neţ 40%.

17

VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 2. přeprac. vyd. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86929-01-9, volně pouţity základní teze.

47

7.2 Jednání o zajištění úvěru Účelem zajištění úvěru poţadovaného peněţními ústavy je zamezit ztrátám v případě platební neschopnosti klienta. Úvěrové riziko spočívá v tom, ţe klient (dluţník) nesplatí bance poskytnutý úvěr a neuhradí smluvený úrok a výlohy. I přes to, ţe úvěrová rizika trvají po celou dobu úvěrového vztahu, můţe být nebezpečí úvěrových rizik vyjádřeno křivkou s rostoucím trendem, tzn., ţe se riziko zvyšuje úměrně s trváním lhůt splatnosti úvěru. Z předešlého lze odvodit, ţe riziko je větší u dlouhodobých úvěrů neţ u krátkodobých. Zajištění záruky úvěru umoţňuje bankám uplatnit nároky vůči dluţníkovi nebo třetí osobě (přistupitelovi, avalovi,…) a dosáhnout tak vymoţení celé vzniklé pohledávky. Snahou schvalovacích oddělení peněţních ústavů by měla být co největší kontrola předmětu zástavy, koletorálu, obzvláště u dlouhodobých půjček. Pro posouzení zajištění úvěru mají banky vytvořen následující algoritmus posouzení: likvidity zajištění, která – je odvislá od toho, jak lehce lze přeměnit předmět jištění na peněţní podobu; soudní vymahatelnosti - spočívá v právech banky k předmětu zajištění, zaručené optimální právní dokumentaci k předmětu zajištění; objektivity ocenění daného předmětu zajištění a z toho vyplývající: - optimální druh zajištění, - sofistikované ohodnocení přijatého zajištění, - sofistikované ocenění pravosti předmětu zástavy; Moţnost kontroly - pomocí řádné dokumentace a inventarizace s tím spojeného bezpečného uloţení předmětu zajištění; stabilitu hodnoty – předmětu zástavy, koletorálu.

7.2.1. Úvěrové zajištění Uvěrové zajištění je tvořeno různorodými dodatečnými opatřeními, která bance umoţňují úspěšně uplatnit nároky oproti dluţníku nebo vůči třetí osobě a dosáhnout tím úhrady celé úvěrové pohledávky včetně úroků. Do preventivního opatření banky spadá zkouška úvěrové způsobilosti, limitování úvěru (stanovování úvěrového rámce) a soustavná 48

úvěrová kontrola. I přes profesionálně a pečlivě odvedenou práci úvěrového pracovníka není splácení úvěrové pohledávky nikdy stoprocentní. Formy úvěrového zajištění můţeme členit na předměty movité a nemovité. Další moţným členěním úvěrového zajištění je hledisko osobní a reálné.

7.2.2. Osobní úvěrové zajištění U osobního zajištění jde především o nároky uplatňované vůči hlavnímu dluţníku, popřípadě třetím osobám ve smluvním vztahu zainteresovaným osobám. Obvyklé pouţívané způsoby osobního zajištění ručení jsou: ručení – převzetí záruky další bankou, třetí osobou, ţivotní pojistka, aj., směnečné zajištění

- se odvíjí od vlastnosti směnky, pro směnku je typické, ţe

směnečná pohledávka můţe být majitelem vymáhána s větší jistotou neţ jinak zajištěné úvěrové pohledávky, připuštění závazku- v této formě zajištění poskytuje záruku mateřská společnost, jejíţ dcera o úvěr ţádá, v praxi se objevují i jiné motivy k převzetí patronátu, jedním z důvodů mohou být obchodně partnerské vztahy, obchodně příbuzenské aj.

7.2.3. Reálné úvěrové zajištění Vedle osobního zajištění je pouţíváno reálné zajištění následujících typů: zástava – je movitou věcí či právo, které dluţník dává bance jako zajištění, předání do vlastnictví – odstraňuje nevýhody zástav a umoţňuje zajistit předměty, postup pohledávek (cese) – pokud má dluţník pohledávky vůči třetím osobám, není problém se zajištěním tímto způsobem, pokud jde o solventní osoby, věřitel jako tzv. postupitel (cedent) můţe svou pohledávku vůči dluţníkovi podstoupit jinému, tzv.

49

postupníkovi (cesionáři), který se tak stane novým věřitelem dluţníka, výjimku tvoří pohledávky, které nemohou být exekučně vymáhány, hypotéka - jedná se o zatíţení nemovitosti ve prospěch hypotéčnímu věřiteli, z pohledu majitele nemovitosti se tak nestává ručitelem on sám, ale jeho majetek. Tím dojde k oddělení hypotéky od jejího majitele, který je obvykle při disponování s nemovitostmi buď omezen, nebo je mu zcela takováto činnosti zakázána, ochranná smluvní ujednání – účelem je zefektivnit osobní a reálné jištění a zvýhodnit pozici věřitelů v zhoršující se dluţníkově situaci.

7.3 Jednání o splacení úvěru Peněţní ústavy sjednávají s klientem při uzavírání úvěrové smlouvy způsob splácení úvěrů. Naskýtají se různé moţnosti, závislé především na typu úvěru a jeho uţití. Například v případech, kdy jsou úvěry spláceny výnosem z investic financovaných úvěrem, se splátky mohou obvykle přizpůsobit náběhu výnosů. Jiným faktorem ovlivňujícím jednání je průběh provozního cyklu či přihlédnutí k sezonním výkyvům a především situace na daném segmentu trhu. Způsob splácení a termíny splátek obsahuje splátkový kalendář, jakoţ i způsob a termíny úhrady úroků. Úvěr můţe být splácen jednorázovou splátkou či v několika splátkách pravidelných či nepravidelných, vše záleţí na jednání a (potaţmo) na dohodě mezi věřitelem a dluţníkem. Splátky mohou být dohodnuty například tím způsobem, ţe: splátky úvěru (jistiny) a splátky úroku jsou vyčísleny zvlášť, splácení je umoţněné samostatně či dohromady, výše úroku se vţdy mění v závislosti na výši zůstatku, nebo v návaznosti na úrokové sazby vyhlašované ČNB, vše musí být uvedeno ve smluvních podmínkách. Vzhledem k tomu, ţe výše čerpaného úvěru je mnohdy proměnná, je samozřejmé, ţe úvěrové oddělení není schopno výši úrokových sazeb paušalizovat, ale pouze je ohraničit limitem, např. <1.3%,2.9%> p.a.; zvláštní formou je anuitní splácení, častou formou anuity je typ, jenţ zahrnuje jak jistinu, tak úrok, přičemţ celková splátka je stále ve stejné výši, a úhrada je prováděna 50

na jeden účet, pokud nedojde z nějakého důvodu k exekuci (blokaci) ze strany finančního úřadu apod. V průběhu času se ve splátce zvyšuje podíl jistiny a sniţuje podíl úroku; Pokud se jedná o revolvingový úvěr, je obvykle nutné obeznámit včas klienta s tím, ţe poslední splátka jiţ není anuitní, odpovídá nesplacené výši čerpaného úvěru (jistině) plus úroky z této částky za příslušné období, případně k tomu přičtené poplatky s úvěrem spojené.

7.4 Úvěrová smlouva a její základní rysy Uvěrový vztah mezi klientem a bankou je právně navázán podpisem úvěrové smlouvy smluvními stranami. Úvěrová smlouva patří dle (§ 261, odstavce 3, písmene d Obchodního zákoníku) mezi absolutní obchody, takţe se jí řídí závazkové vztahy bez ohledu na povahu účastníků. Smlouva je uzavřena dohodou zúčastněných stran, nikoliv aţ faktickým poskytnutím peněţních prostředků. Smlouvou o úvěru se věřitel zavazuje převést na poţádání klienta v jeho prospěch stanovené peněţní prostředky oproti věřitelovu závazku splatit tyto peněţní prostředky včetně zaplacení úroků a poplatků. Podle obchodního zákoníku je dluţník povinen od termínu poskytnutí úvěru platit z poskytnuté peněţní částky úroky stanovené ve smluvních podmínkách. Obchodní zákoník dává bance jako věřiteli moţnost vázat vyuţití poskytnutých peněţních prostředků na stanovený účel. Zásadu účelovosti lze uplatnit za předpokladu, ţe účel byl předem přesně vymezen ve smluvních podmínkách příslušejících ke kaţdé úvěrové smlouvě. V případě, kdy dluţník získané zdroje vyuţil na jiný účel neţ smluvně ošetřený, je banka oprávněna od smlouvy odstoupit a poţadovat navrácení peněţních prostředků včetně úroků bez zbytečných odkladů. Banky ve smlouvě specifikují svůj postup v případě dluţníkova selhání, tzv.delikvence (sankční úroky, smluvní pokuty). Na stanovení znění smluvního dokumentu, a to jak v jeho formulářové podobě nebo v individualizované podobě, se z největší části podílejí pracovníci právního oddělení peněţního ústavu. Pozornost právnických týmu je věnována detailnímu doladění příslušných dokumentů a je bezesporu projevem zodpovědného přístupu a dokladem spolupráce v našem bankovním systému. Kvalitní úvěrová smlouva jakoţto základ 51

perspektivního úvěrového vztahu, na němţ lze stavět oboustranně výhodný vztah s klientem, a která svou sofistikovanou konstrukcí znemoţňuje případné dluţnické machinace a nalézání únikových skulin a nepřesností, se v současné době stává v bankovním sektoru ČR naprostou samozřejmostí. Její pozice mezi faktory ovlivňující úspěšné zvládnutí úvěrového rizika je nezpochybnitelná.

7.4.1. Uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru Na základě provedených analýz bonity a úvěruschopnosti klienta, posouzení záruk, zváţení způsobu splácení úvěru a stanovení ceny úvěru uzavírá úvěrový pracovník s klientem obchodní banky úvěrovou smlouvu. Cena úvěru je dnes upravena právní normou, dle které mají peněţní ústavy povinnost uvádět tzv. RPSN v %, coţ je roční procentuální nákladnost splátek, pohybuje se od cca 2% u hypotéčních úvěrů s krátkodobou fixací aţ po neuvěřitelných 120% u spotřebitelských úvěrů, kde ústavy nevyţadují ručitele. Úvěr je poskytnut neprodleně do 24 hodin aţ „do domu“, výše nákladovosti tohoto typu úvěrů je přímo odvislá od návratnosti a rizikovosti. Cena úvěru je propočtena pracovníky banky v návrhu na poskytnutí úvěru, který je předkládán k posouzení úvěrovému výboru nebo úvěrové komisi stanoveného rozhodovacího místa. Pokud se projednává úvěr na obchodním místě (pobočka banky), vyplněný elektronický formulář se odesílá centrále ke schválení. V bankách jsou přísně stanoveny pravomoci pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru, především v závislosti na výši poskytovaného úvěru a na úvěrové angaţovanosti – tento faktor napomáhá při rozhodování, zda půjčku poskytnout či nikoliv. O kaţdém klientovi je veden záznam, jaké produkty mu byly bankou poskytnuty, v jaké výši a zda nedochází k delikvenci. Přitom se banky řídí platnými zákonnými normami.

7.5 . Obsah úvěrové smlouvy Standardní body úvěrové smlouvy obsahují vyjádření klienta a banky o poţadovaných podmínkách úvěrové dohody a o vzájemných právech a povinnostech z ní plynoucích pro obě strany. Jsou to sdělení o výši úvěru, o tom, jaký úvěrový rámec bude poskytnut. Další nutnou informací je, v jaké měně bude úvěr čerpán, respektive v jaké měně bude úvěr splacen. Neopomenutelným obsahem úvěrové smlouvy je splatnost a cena úvěru (RPSN). V úvěrové smlouvě nesmí zároveň chybět způsob zajištění, je-li to schvalovacím oddělením vyţadováno. 52

Klient musí obdrţet v rámci smluvní dokumentace i informaci o konkrétních podmínkách čerpání. Součástí úvěrové smlouvy je závazek banky poskytnout ve vyjednaném termínu klientovi úvěr ve sjednané výši za předpokladu splnění předem dohodnutých podmínek. Na druhé straně zde nemůţe scházet závazek klienta zaplatit úroky ve sjednaných termínech včetně poplatků a umořovací jistiny, tyto informace jsou standardně připojené v příloze v rámci splátkového kalendáře. Klient je informován o sankčních poplatcích a sankčních úrocích pro případ prodlení tzv. delikvence klienta, tyto informace jsou integrovány do smluvních podmínek. Pro účely platby nesmí logicky scházet bankovní spojení včetně variabilního symbolu – obvykle číslo úvěrové smlouvy, případně rodné číslo nebo IČO klienta.

53

8. Analýza úvěrového procesu Pro analýzu schvalovacího procesu obchodní banky pouţiji jeden z nástrojů analytiky, kterým je SWOT analýza18. Z mého pohledu budou silné a slabé stránky popisovat současný stav úvěrového procesu. Příleţitosti a hrozby jsou zde chápány jako alternativní události či činnosti, které budou cílit na optimalizaci (urychlení) či zhoršení (zpomalení) analyzovaného procesu. Tab č. 2 – SWOT analýza schvalovacího procesu

Silné stránky – Strenghts

Slabé stránky – Weaknesses

- sofistikované technické zázemí-DMS19,

- délka doby zpracování úvěrových návrhů,

- zkušený a stabilní team risk manaţerů,

- omezená moţnost flexibilně reagovat na potřeby klienta,

- malé procento default úvěrů.

- kolísající kvalita úvěrových návrhů.

Příleţitost – Opportunities

Hrozby – Threads

- zvětšení kapacity schvalování credit risku,

- fluktuace risk manaţerů,

- pro obchodní útvary více pravomocí,

- selhání SW a IT systémů,

- sníţit časovou náročnost pro zpracování

- snaha o zviditelnění risk manaţerů.

návrhů credit riskem. Zdroj: zkušenosti jedné nejmenované obchodní banky, vlastní zpracování

18

SWOT analýza je analytická metoda, vyvinutá Albertem Humprehym na Stanfordově univerzitě, pomocí níţ je moţné identifikovat silné stránky (angl.strenghts), slabé stránky (angl. weaknesses), příleţitosti (angl. opportunities) a hrozby (angl. threads), týkající se konkrétního procesu. Podstata této metody spočívá v klasifikaci a rozdělení jednotlivých charakteristik procesu do výše uvedených kategorií. 19 DMS (Document management system)

54

8.1 Silné stránky – strenghts Silné stránky jsou segmentem, ve kterém je analyzovaný proces propracovaný a v tomto aspektu efektivní. Je třeba zmínit, ţe silné stránky mohou znamenat konkurenční výhodu, a proto je nezbytné je neustále vylepšovat a rozvíjet.

8.1.1. Systém DMS (Document management system) DMS je informační systém, který hraje významnou roli v procesu poskytování úvěrů. Jeho role je významná především proto, ţe jde o multifunkční systém integrující v sobě: vkládání dokumentů, metapopis (revize, rešerše, autodetekce,…), správa verzí dokumentů (automatické přidělování identifikátorů, verzování), dostupnost, dohledatelnost, management přístupových práv, archivace, workflow. Proces poskytování úvěrů je tímto systémem řízen. Potřebné dokumenty v průběhu celého procesu jsou tak neustále všem interesovaným osobám k dispozici, a to v přehledné struktuře.

8.1.2. Zkušený a stabilní team risk manažerů Zkušený a stabilní team risk manaţerů je základem kvalitního „credit risku“. Risk manaţeři znají své obchodníky, klienty, zevrubně znají samotný schvalovací proces i nařízení, kterými se řídí. Pro efektivní fungování „credit risku“ je nezbytné, aby byla fluktuace risk manaţerů na co moţná nejniţší úrovni, především těch seniorních.

8.1.3. Nízká úroveň default úvěrů Jedním z měřítek kvality a zkušenosti teamu risk manaţerů je průměrná míra default úvěrů. Pokud se tato míra pohybuje do tří procent, vypovídá to o tom, ţe je systém nastaven velmi solidně.

55

8.2 Slabé stránky – weaknesses Na slabé stránky je zapotřebí se zaměřit z toho důvodu, ţe jakmile jsou definovány, lze najít opatření k jejich zlepšení a následně z nich vytvořit příleţitosti k jejich odstranění nebo alespoň eliminaci.

8.2.1. Průměrná délka zpracování úvěrového návrhu Samotná délka schvalování úvěrového návrhu je při poskytování úvěrů jedním z důleţitějších ukazatelů kvality úvěrového procesu. Ze statistiky obchodních bank vyplývá, ţe v průměru jedno schválení úvěrového návrhu obchodních bank u segmentu SME (small and medium enterprises, tj. malých a středních podniků) je řádově okolo 5 dnů. Tato data jsou však citlivé interní informace, proto nelze provést porovnání v celém bankovním sektoru ČR.

8.2.2. Omezená možnost flexibilně reagovat na potřeby klienta Schopnost reálně a flexibilně reagovat na aktuální potřeby klienta je zásadním prvkem v průzkumu spokojenosti klientů se svou současnou obchodní bankou a zároveň důleţitým faktorem ovlivňujícím rozhodnutí změnit stávající obchodní banku. V případě nových klientů znamená tento prvek hlavně rychlé schvalování úvěrů. V případě stávajících klientů se velmi často jedná o krátkodobá navýšení provozních úvěrů a jiné zanedbatelné změny.

8.2.3. Kolísající kvalita úvěrových návrhů Jak jsem jiţ výše uvedl, jedním ze základních faktorů ovlivňujících rychlost schvalovacího procesu je kvalita úvěrového návrhu. Z praxe z jedné nejmenované obchodní banky v ČR vyplývá, ţe průměrně u cca 15% všech schvalování musí „risk manaţer“ ţádat o doplnění informací pro konečné rozhodnutí. V případě nových úvěrů je tento poměr dokonce 20%. Tyto informace indikují, ţe „obchodníci“ nezadají do systému veškeré relevantní informace, nebo naopak, ţe se „risk manaţeři“ příliš zaobírají detaily. Kaţdý poţadavek na doplnění znamená zdrţení.

56

8.3 Příležitost – opportunities Mezi příleţitosti jsou zahrnována opatření, která umoţní bance zefektivnit úvěrový proces a získat tak náskok a moţnost zvítězit nad konkurencí.

8.3.1. Zvětšení kapacity schvalování credit risku Schvalovací kapacita departmentu řízení úvěrových rizik je jedním ze stěţejních faktorů ovlivňujících celkovou délku schvalovacího procesu. Zvýšení schvalovací kapacity je cestou, jak zkrátit prodlevu mezi doručením úvěrového návrhu „risk manaţerovi“ a započetím práce „risk manaţera“ urychlit jeho zpracování.

8.3.2. Pro obchodní útvary více pravomocí Obchodní útvary některých obchodních bank mají poměrně limitované schvalovací pravomoci. Navýšení schvalovacích pravomocí obchodním oddělením by znamenalo odlehčení „credit risku“ a tím zvýšení kapacity pro majoritní činnost, tj. pro získávání více obchodů vedoucích k navyšování trţního podílu. Neméně významným pozitivním důsledkem je nárůst flexibility a rychlosti obchodních útvarů.

8.3.3. Snížit časovou náročnost pro zpracování návrhů credit riskem Čas pro zpracování úvěrového návrhu na oddělení „credit risk“ se vyjma doby čekání na zpracování navíc skládá z času čisté práce „risk manaţera“ a z času, kdy „risk manaţer“ čeká na doplnění informací obchodním oddělením. Je zde potenciál zkrácení doby pro práci „risk manaţera“ v podobě redukce počtu vrácených úvěrových návrhů, které logicky způsobují průměrný nárůst čistého času práce „risk manaţera“.

57

8.4 Hrozby – threads Závěrečná kapitola SWOT analýzy popisuje moţné ohroţení schvalovacího procesu. Aspektem zachování a dalšího zvyšování efektivity schvalování je potřeba tato rizika eliminovat.

8.4.1. Fluktuace“ risk manažerů“ „Risk

manaţeři“

jsou

strůjci

vlastního

schvalovacího

procesu.

Nedostatek

kompetentních „risk manaţerů“ umocňuje fluktuace a je tak významnou hrozbou pro průběh celého úvěrového procesu. Dalším podstatným aspektem fluktuace je to, ţe nepřináší jen dočasné sníţení schvalovací kapacity, ale i vícenáklady spojené se zaškolením a vyhledáním kvalitních „risk manaţerů“.

8.4.2. Selhání SW a IT systémů Informační systémy zajišťují v komerčních bankách kompletní správu a cirkulaci dokumentů v úvěrovém procesu. Výpadky softwaru způsobují selhání celého procesu a představují tak jedno ze zásadních operačních rizik komerční banky.

8.4.3. Snaha o zviditelnění risk manažerů Časová náročnost a výsledek schvalovacího procesu jsou mimo jiné ovlivněny správným a promptním porozuměním „risk manaţerů“ navrhovanému obchodu. Kaţdý zaměstnanec můţe jakoţto i zkušený „risk manaţer“ po určité době začít trpět profesní slepotou, kterou zpravidla způsobuje chronická identifikace všemoţných rizik úvěrových obchodů a minimální kontakt s ţadateli. Čas od času se lze subjektivně vzato setkat i s úvěrovými

případy,

které

za

normálních

okolností

nemají

důvod

ke

vrácení

„obchodníkovi“,; stane se však, ţe „risk manaţer“ uvede nedostatky, které u obdobného případu v minulosti neměl, „obchodníci“ následně dlouze diskutují s “risk manaţery“ o podmínkách, doplnění či výjimkách daného úvěrového případu.

58

8.5 Návrhy zrychlení schvalovacího procesu

Na základě předešlé analýzy silných a slabých stránek schvalovacího procesu lze navrhnout celou řadu opatření vedoucích k jeho zrychlení. Navrţená optimalizace je v zásadě inspirována nutností neutralizace hrozeb a vyuţití příleţitostí uvedených v předchozí kapitole. Navrţená optimalizace vychází z reakcí klientů na zpětné vazby. Předešlá SWOT analýza jednoznačně prokázala, ţe současná kapacita „credit risku“ je v dané obchodní bance nepostačující. Toto tvrzení je empiricky prokázáno průměrnou délkou čekání úvěrového návrhu na zpracování „credit riskem“. Uvěrový návrh je ve frontě déle, neţ je následně zpracováván. Tento údaj můţe být redukován jen vyšší efektivitou nebo zvýšením fondu pracovní síly. Na základě předešlých důvodů lze navrhnout navýšení počtu „risk manaţerů“, alternativně navýšení jejich schvalovacích pravomocí, delegování vyšších schvalovacích pravomocí obchodním místům, rotace pro pracovníky „credit risku“, ale i „obchodníků“ a následně navrhnout téţ motivační systém. Zásadně pozitivní vliv na rychlost zpracování úvěrového případu můţe mít i implementace přímé komunikace „risk manaţerů“ s klienty.

59

9. Opatření banky při platební neschopnosti klienta Klienti se v průběhu splácení smlouvy mohou dostat do tíţivé finanční situace. Záleţí na jednotlivých odděleních banky, jaké zaujmou stanovisko, jak nastaví podmínky (kritéria) pro schvalování jednotlivých ţádostí o úvěr, zdali na začátku samotného úvěrového procesu nenastaví kritéria tak, aby byly dané úvěry dostupné jen pro movitější klientelu či naopak,a s tím spojené schopnosti dostat svým závazkům. Opatření České národní banky, kterým se stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby rezerv a opravných poloţek k těmto pohledávkám, vymezuje jednotlivé kategorie pohledávek na základě jmenovitě vymezených podmínek. Pohledávkou se rozumí podle opatření ČNB jistina včetně poplatků (fees) a úroků (interest). Pohledávky, které nesplňují stanovená kritéria standardních pohledávek, se podle provedené klasifikace pohledávek přeúčtovávají na klasifikované úvěry, ke kterým banka tvoří opravné poloţky ve výši přepokládaných rizik a moţných ztrát. K případnému krytí rizik a ztrát plynoucích z těchto klasifikovaných pohledávek tvoří banky také rezervy, které na rozdíl od opravných poloţek slouţí k pokrytí všeobecných rizik pohledávek z úvěrů.

9.1 Hodnocení pohledávek Pro hodnocení pohledávek platí kritéria stanovená v jednotlivých ustanoveních opatření o ČNB číslo 6/2005 Sb., která je označuje číselným kódem: 1.Dodrţování termínu splácení jistin podle splátkového plánu nebo do doby stanovené opatřením ČNB. 2.Dodrţování splácení úroků nebo poplatků podle ujednání ve smlouvě o úvěru nebo do doby stanovené ČNB. 3.Dodrţování termínů předkládání podkladů o finanční situaci dluţníka podle ujednání ve smlouvě o úvěr nebo do doby stanovené ČNB – těmito doklady se rozumí např. bilance dluţníka, soupis pohledávek po lhůtě splatnosti, výkaz toku peněţních prostředků (cash flow) a jiné.

60

4.Dodrţení termínů předkládání podkladů o důchodové situaci dluţníka spojeném s ujednáním v úvěrové smlouvě, popřípadě do doby stanoveným ČNB. Těmito podklady se rozumí: výkaz zisku a ztrát klienta, smlouvy o dodávkách zboţí či odběru zboţí a jiné. 5.Jiná doplňková kritéria, týkající se zejména změny splátkového plánu v návaznosti na finanční a důchodovou situaci dluţníka. Mezi zásadní kritéria hodnocení pohledávek patří zejména: Dodrţování doby splatnosti pohledávky – standardní pohledávky mají hranici méně neţ 31 dní, hranice pro ztrátové pohledávky je stanovena na 361 a více dnů po splatnosti. Úroveň a včasnost informací o klientovi - časová hranice je stanovena obdobně jako u pohledávek po lhůtě splatnosti. Riziko spojené s klientem – banka hodnotí veškeré pohledávky klienta stejným způsobem.

9.1.1. Klasifikace obchodních pohledávek z úvěrů Obchodní pohledávky z úvěrů představují zpravidla největší podíl aktiv banky a s tím spojené největší riziko ztráty. Povinnost bank je ve smyslu Opatření číslo 272/1997 Sb., kterým se ustanovily zásady klasifikace a pohledávek z úvěrů a tvorby opravných poloţek k těmto pohledávkám, jde o to, ţe banka musí pomocí klasifikace vyjádřit míru rizika spojenou s návratností pohledávky včetně úhrady výnosů spojených s obchodním případem. Klasifikace pohledávek vyjadřuje výši předpokládaných rizik a moţnost případných ztrát. Ke krytí budoucích případných ztrát povinně banky vytváří rezervy a opravné poloţky. Opatření ukládá bankám povinnost klasifikovat pohledávky z úvěrů poskytovaných klientům včetně pohledávek, které vznikly z realizace podrozvahových pohledávek. Klasifikací pohledávek rozumíme vytváření podkladů pro tvorbu rezerv a opravných poloţek.

9.1.2. Posouzení pohledávek20 Banka hodnotí pohledávky podle předem stanovených kritérií, uvedených v citovaném Opatření ČNB číslo 6/2004 Sb. Mezi zásadní kritéria hodnocení pohledávek patří zejména:

20

Opatření České národní banky č. 6/2004 Sb., Kterou se stanoví pravidla, která upravují posuzování pohledávek, se vztahují i na pohledávky oceňované reálnou hodnotou.

61

Dodrţování doby splatnosti pohledávky – standardní pohledávky mají hranici méně neţ 31dní, hranice pro ztrátové pohledávky je stanovena na 361 a více dnů po splatnosti. Úroveň a včasnost informací o klientovi – časová hranice je stanovena obdobně jako u pohledávek po lhůtě splatnosti. Riziko spojené s klientem – banka hodnotí veškeré pohledávky klienta stejným způsobem.

9.1.3. Členění pohledávek Banka zařazuje jednotlivé posuzované pohledávky do některé z těchto kategorií: Pohledávky členíme do následujících kategorii. Standardní pohledávkou se rozumí pohledávka, o jejímţ úplném splacení není důvodu pochybovat. Splátky jistiny a příslušenství jsou řádně hrazeny, ţádná z nich není po splatnosti více jak 30 dní, ţádná z pohledávek za poslední 2 roky nebyla z důvodu zhoršené finanční situace dluţníka restrukturalizována. Za standardní pohledávku lze také povaţovat; pohledávku za dluţníkem vůči němu je podle zvláštního předpisu České národní banky21 stanovena nulová riziková váha, přičemţ ţádná splátka jistiny nebo příslušenství není déle neţ 540 dnů po splatnosti. Sledovanou pohledávkou se rozumí pohledávka, jejíţ úplné splacení je zejména s ohledem na finanční a ekonomickou situaci dluţníka pravděpodobné. Splátky jistiny nebo příslušenství jsou placeny s dílčími problémy, avšak ţádná z nich není po splatnosti déle neţ 90 dní. Ţádná z pohledávek za dluţníkem nebyla v posledních 6 měsících z důvodu zhoršení jeho finanční situace restrukturalizována. Nestandardní pohledávkou se rozumí pohledávka, jejíţ úplné splacení s ohledem na finanční a ekonomickou situaci dluţníka je nejisté, částečné splacení je vysoce pravděpodobné. Splátky jistiny nebo příslušenství jsou hrazeny s problémy, avšak ţádná z nich není po splatností delší neţ 180 dní. Pochybnou pohledávkou rozumíme pohledávku, jejíţ úplné splacení je s ohledem na finanční a ekonomickou situaci dluţníka moţno povaţovat za vysoce nepravděpodobnou, částečné splacení je pravděpodobné. Splátky jistiny nebo příslušenství jsou hrazeny s problémy, avšak ţádná z nich není po splatnosti delší jak 360 dní.

21

Vyhláška České národní banky č. 333/2002 Sb., kterou se stanoví pravidla obezřetného podnikání ovládajících osob na konsolidovaném základě.

62

Ztrátovou pohledávkou se rozumí pohledávka, jejíţ splacení s ohledem na finanční a ekonomickou situaci dluţníka není moţné. Předpokládá se, ţe tato pohledávka nebude uspokojena, nebo bude uspokojena jen částečně. Klasifikace úvěrů podle IIF ( Institute of International Finance): Kritéria, podle nichţ se úvěry hodnotí jako „ dobré“ a „špatné“, se liší podle zemí. Některé země pouţívají kvantitativní kritéria (například počet dní překročeného data splatnosti), zatímco jiné spoléhají výlučně na kvalitativní kritéria (dostupnost informací o klientově finanční situaci). V některých zemích, například v Německu nebo Velké Británii, standardní kritéria nejsou dána. Existují mezinárodní doporučení, jeţ navrhují jednotné vnímání kategorií úvěrů podle klasifikace následujícím způsobem. Standardní: úvěr je bezproblémový a všechny splátky jistiny i úroku probíhají tak, jak podle smlouvy probíhat mají. Očekává se plné splácení a těţkosti ve splácení za současných okolností nejsou předpokládány. Sledované:aktivum vykazuje stav, který – nebude – li korigován – by mohl zvýšit znepokojení ohledně plného splacení. Tyto úvěry vyţadují vyšší neţ běţnou pozornost úvěrářů. Substandardní (nestandardní): existují pochyby o plném splácení kvůli neadekvátní ochraně(například čistá hodnota dluţnické společnosti nebo záruky), anebo úrok či jistina nebo obojí jsou v prodlení splatnosti o více neţ 90 dní. Tato aktiva vykazují v základech dobře definované slabosti, které by mohly vést k pravděpodobným ztrátám, nebudou – li korigovány, a tak vzniká riziko, ţe se stanou aktivy s niţší hodnotou. Pochybné: aktiva u nichţ plné splácení/likvidace je určena bankovním managementem jako nepravděpodobné vzhledem k současným podmínkám, anebo kdyţ jsou úroky nebo jistina či obojí v prodlení větším neţ 180 dní. Aktiva v této kategorii se povaţují za aktiva s niţší hodnotou, ale ještě ne úplně ztrátová, protoţe některé faktory mohou posilovat kvalitu aktiv (fůze, nové financování nebo kapitálová injekce).

63

Ztrátové: Aktivum je hodnoceno jako ztrátové, kdyţ je management banky povaţuje prakticky za nedobytné, anebo kdyţ úrok nebo jistina nebo obojí jsou v prodlení splatnosti více neţ jeden rok22.

9.1.4. Obecné zásady hodnocení pohledávek Při hodnocení pohledávky a klienta banka nezohledňuje výši a kvalitu zajištění. Zajištění a jeho kvalitu naopak bere v úvahu při stanovení potřebné výše rezerv a opravných poloţek. Do kategorie ztrátových pohledávek patří i pohledávky za dluţníky v konkurzním a vyrovnávacím řízení. Klasifikace pohledávek se provádí čtvrtletně na základě vyhodnocení běţného účetního období či období předešlému.

9.1.5. Tvorba opravných položek a rezerv Opravné poloţky jsou tvořeny ke konkrétním pohledávkám nebo skupinám pohledávek se stejnou výší rizika. Pro krytí očekávaných rizik a případných ztrát tvoří peněţní ústavy rezervy, které na rozdíl od opravných poloţek slouţí k pokrytí všeobecných rizik pohledávek z úvěrů. Při hodnocení pohledávek z úvěrů se nepřihlíţí ke kvalitě a výši zajištění pohledávek. Oproti tomu při tvorbě opravných poloţek můţe peněţní ústav výši a kvalitu zajištění příslušné pohledávky vzít v potaz např. tak, ţe pro určitý typ zajištění přičlení tzv. váhu jistoty, která můţe být vyjádřena percentuálně či koeficientem.

22

Klasifikace úvěrů podle IIF je čerpáno z prosincového vydání časopisu Bankovnictví (12/04).

64

Tabulka č.3. Opravné poloţky

Typ zajištění

Váha jistoty

bankovní záruka, termínovaný vklad

1

nemovitosti

0,8

movité věci

0,5

směnka vlastní

0,1

nezajištěná část pohledávky

0

Zdroj: časopis Bankovnictví č.12/2004 str.17

V kategorii pohledávek z úvěrů jsou zařazovány veškeré pohledávky z úvěrů

za

stejným klientem podle pohledávky, která vykazuje nejhorší hodnocení.

9.2 Řešení problémových úvěrů Zásadním cílem banky při řešení problémového úvěru je snaha o maximalizaci dlouhodobé návratnosti peněţních prostředků. Obvykle to znamená lpět na splácení v co nejkratší době i za cenu sníţení/změnění výše splátkového kalendáře. Ve většině případů to znamená pomoc klientovi finančně se „zahojit“, aby banka na konci tohoto procesu měla znovu finančně silného klienta a navíc si v obchodních kruzích tímto počínáním vybudovala dobrou pověst. Poctivý klient, který se stane nesolventním, a má potíţe se splácením svých závazků, má právo na otevřené, bezodkladné, zdvořilé a konstruktivní jednání s bankou. Oproti tomu má banka povinnost chránit zájmy své i zájmy svých věřitelů a akcionářů. Současně by peněţní ústav měl brát v potaz to, ţe kaţdý podnik prochází během své existence špatnými a lepšími časy. Pro banku, jeţ je odbornou veřejností chápána jako ústav, který je ochoten podrţet svého klienta v jeho horších časech, je úvěr jeden z nejúčinnějších nástrojů rozvoje dalších bankovních obchodů. 65

9.2.1. Vymáhání pohledávek V případě, kdy se klient stane delikventním, tzn., opomene zaplatit splátku, nezadá platbu ke zpracování včas tak, aby v den splatnosti byla připsána na poţadovaný účet, nebo jde o platební neschopnost z titulu tíţivé finanční situace, tak stává se sledovaným klientem. V takových případech se na specializovaných pracovištích-správách pohledávek, začínají tito klienti řadit do jednotlivých pracovních skupin,“ work flow“, podle toho, kolikrát v jejich historii k delikvenci došlo. Předpokladem pro soudní řešení je ukončení smluvního vztahu. Podle těchto pracovních skupin banka stanoví způsob vymáhání: upozorněním, kdy je klient kontaktován správou pohledávek; soustavným nátlakem ze správy pohledávek; zablokování účtu ve prospěch pohledávky; vymáhání ze strany útvaru vymáhání dluhů provádí obvykle dceřiná společnost banky či organizační jednotka se sídlem mimo budovu centrály; prodej nedobytných pohledávek nebo vymáhaní pomocí vymáhacích agentur, osobní kontakt s personálním oddělením“human ressource“ a dohoda na sráţkách ze mzdy v souladu se zákoníkem práce; poslední variantou je soudní řízení, potaţmo soudní exekutor. V poslední době, nejviditelněji v době vánoc, se značně zvyšuje zadluţenost občanů – domácností. V tomto ohledu se ČR začíná přibliţovat západním zemím více neţ v kterýchkoliv jiných faktorech ovlivňujících celé hospodářství a je jen otázkou času, kdy přestanou domácnosti tuto tíţivou situaci snášet. Jedním z prozíravých nástrojů úvěrového procesu je úvěrová angaţovanost a registr neplatičů, pomocí kterých při ověřování úvěruschopnosti klienta banky rozhodují, zda poskytnou úvěr či nikoliv.

9.2.2. Odpis pohledávek Banka usiluje o splácení svých pohledávek aţ do doby, kdy je prokázáno, ţe další splácení je jiţ nemoţné- klient se stal dlouhodobě insolventní. Stane – li se pohledávka 66

znehodnocenou trvale, banka pohledávku odepíše. Kaţdá banka má kritéria na odpis pohledávky stanovena individuelně. Obvykle tomu je tak, ţe nesmí překročit částku 2000 korun, ovšem zde se jedná o pohledávky vzniklé nezaplacením sankčních poplatků a poplatků za pozdního hrazení u spotřebitelských úvěrů zcela jinak, neţ tomu je u podnikatelských úvěrů. Novelou zákona o rezervách pro zajištění základu daně z příjmu a novelou zákona o dani z přijmu se zpřesnil prostor pro moţný odpis nevýnosných nebo nedobytných pohledávek. Současně nové znění zákonů umoţnilo z daňového hlediska povaţovat tvorbu rezerv a opravných poloţek aţ do výše vymezené zákonem, za náklad daňové uznaný.

9.2.3. Mezi tituly, které umožňuje odepsat zákon o dani z přijmu, patří pohledávky za dlužníkem: V případě, kdy byly vyčerpány veškeré výše uvedené moţnosti bezúspěšně, nezbývá neţ přistoupit k poslednímu kroku. Vzhledem k tomu, ţe bance jde především o maximalizaci zisku, nemůţe si dovolit veškeré své náklady spojené se ztrátovými úvěry hradit ze zisku. Snahou je minimalizovat škody (ztráty), a proto vytváří opravné poloţky. Pokud je komerční banka nemá, je výsledkem sníţení zisku celé společnosti, potaţmo i akcionářů v podobě dividend. U něhoţ soud zamítl návrh na prohlášení konkurzu nebo zrušil konkurz pro nedostatek majetku. Který je v konkurzním řízení. Který zemřel a pohledávka nemůţe být vymáhána na dědicích dluţníka. Klient, který byl právnickou osobou a zanikl bez právního nástupce.

Odpisy pohledávek a pouţití zákonných rezerv a opravných poloţek je v bankách upraveno v nitřními normami (stanovami).

67

10. Závěr Cílem mé diplomové práce byl popis, analýza a následná specifikace moţných způsobů zrychlení úvěrového procesu obchodní banky. Poskytování úvěrů je jednou ze stěţejních aktivních operací obchodní banky. Proces schvalování je klíčovou činností při poskytování úvěrů a výrazně ovlivňuje činnost obchodních bank. Hladký a rychle fungující systém schvalování úvěrů je podstatným předpokladem pro úspěch v tak vysoce konkurenčním prostředí, jakým je úvěrový trh obchodních bank v České republice. Oproti tomu špatnou funkci nebo dokonce selhání schvalovacího procesu můţeme charakterizovat jako zásadní operační riziko. Proces poskytování úvěrů se proto řídí řadou jak legislativních, tak interních bankovních předpisů. V rámci obchodních bank existují různá oddělení mající za úkol implementaci a následnou kontrolu těchto předpisů. Rychlost schvalovacího procesu je v kaţdé obchodní bance ovlivněna řadou faktorů, jakým i mohou být například typ a sloţitost úvěrového obchodu, kvalita zpracování úvěrové aplikace, kvalifikace a schvalovací pravomoc risk manaţerů, celková kapacita oddělení řízení úvěrových rizik. Při schvalování jednotlivých případů má nezastupitelnou funkci úvěrový specialista, který připravil úvěrový návrh a risk manaţer. Kvalita a rychlost práce konkrétních pracovníků je těţko měřitelná, avšak je zásadně ovlivňujícím faktorem schvalovacího procesu. Vzhledem k tomu, ţe je obtíţné schvalovací proces měřit, je téţ obtíţné kvantifikovat přínosy navrţeného zlepšení. Na základě výsledků svých poznatků navrhuji opatření, která buď přímo, nebo nepřímo pozitivně

ovlivní

rychlost

schvalovacího

procesu.

Konkrétní

návrhy

jsou

mimo

jednoznačných návrhů, navýšení počtu risk manaţerů a navýšení schvalovacích pravomocí úvěrových specialistů, také zlepšení podmínek pro komunikaci mezi risk manaţery a úvěrovými specialisty. Jedno z těchto opatření je i systém rotace, tj. výměny uvěrových specialistů s risk manaţery za účelem dosaţení lepších osobních vztahů, ale hlavně praktická zkušenost v jakých pracovních podmínkách jednotliví kolegové pracují. Kombinace přímé komunikace risk manaţerů s klienty banky povedou tato opatření k významné redukci rizika profesní slepoty, jako prvku významně komplikujícího schvalovací proces jak ze strany risk manaţerů tak úvěrových specialistů.

68

Dle mého subjektivního názoru se mi relativně zdařilo splnit cíle vytýčené v úvodu této diplomové práce. Ve třetí kapitole, kde popisuji pasivní obchody obchodních bank, včetně segmentace, musím bohuţel konstatovat, ţe data vycházející ze zprávy o výkonu dohledu nad finančním trhem, ze kterých jsem čerpal, jsou za rok 2011. V době, kdy jsem začal zpracovávat tuto tématiku to byl jediný dostupný a relevantní dokument pouţitelný pro mou práci. Momentálně je jiţ očekávaná zpráva za rok 2012 k dispozici, v rámci časového presu musím sebekriticky přiznat, ţe jiţ nebyl prostor na předělání předešlých částí diplomové práce. V sedmé kapitole jsem definoval úvěrový proces v obchodních bankách v prostředí české republiky. Analýzu úvěrového procesu obsahuje kapitola osmá. V deváté kapitole jsem na základě SWOT analýzy identifikoval moţné segmenty jeho zrychlení a konkrétní navrţená opatření, která zde dále rozvádím. Mezi hlavní návrhy spadá zvýšení počtu risk manaţerů a jejich pravomocí týkající se schvalování a zároveň navrhuji zvýšení pravomocí obchodních jednotek vedoucí jak k zrychlení, tak v konečném důsledku ke zvýšení objemu schválených obchodních případů. Devátá kapitola se zaobírá negativními aspekty úvěrového procesu, které i při sebelepším nastavení schvalovacího systému nelze zcela eliminovat. Jsem hluboce přesvědčen, ţe z dílčích kapitol této práce vyplývá, ţe realizace těchto opatření povede k rapidnímu zrychlení úvěrového procesu.

69

11. Seznam použité literatury Knižní publikace 1. SOUKUP, J. a kol., Makroekonomie, Praha:Management Press, 2010.ISBN 97880-7261-219-2 2. KALABIS, Z., Základy bankovnictví. 1. vyd. Brno: Albatros Media, 2012. ISBN 978-80-265-0001-8. 3. REVENDA, Z. a kol., Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktual. vyd. Praha : Management Press, 2012. s. 108-111. ISBN 978-80-7261-240-6 4. LANDOROVÁ, A. a kol, Obchodní bankovnictví, Liberec: Liberec: Technická univerzita v Liberci 2007 ISBN 978-80-7372-191-6 5. ČERNOHORSKÝ, J. a TEPLÝ, P. Základy financí, GRADA Publishing, a.s. 2011 ISBN 978-80-247-3669-3. 6. POLIDAR, V., Úvěrové obchody I., 2.vyd. Praha: Bankovní institut, 1998 ISBN 80-726-502-03 7. POLIDAR, V., Úvěrové obchody II., Praha: Bankovní institut, 2000 ISBN 80-726-503-78 8. HOLMAN, R. Ekonomie.2. Vyd. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBM 80-7179-387-6. 9. ZIEGLER, K, ŢALMAN, L., aj. Finanční řízení bank. 1. Vyd. Praha: Bankovní

institut, 1997 ISBN 80-902-243-8. 10. CARDA, A., KUNSTOVA, Řízení firemní procesů 1.vyd, Praha: GRADA

Publishing, a.s. 2001 ISBN 80-247-0200-2. 11. VALACH, J. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 2. přeprac. vyd.

Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86929-01-9. 12. MERVART, J. České banky v kontextu světového vývoje. 1. vyd. Praha:

Nakladatelství Lidové Noviny, 1998 ISBN 80-7106-236-7. 13. MEJSTŘÍK, M. Základní principy bankovnictví., 1. Vyd. Praha: Karolinum,

ISBN 978-80-246-1500-4 14. POLOUČEK, S. Bankovnictví., 1.Vyd., Praha: C.H.Beck, ISBN 80-7179-462-7

70

Internetové publikace 1. ČNB Zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem 2011 (on-line). Dostupné od 29. 06. 2012. Dostupné z: < http://www.cnb.cz/> 2. ČNB BASEL II – obezřetností pravidla regulace (on-line). (cit.28.5.2013). Dostupné z : < http://www.cnb.cz/> 3. MĚŠEC Jak BASEL III reguluje obchodní banky (on-line) Dostupné od 28.12.2012 Dostupné z: Seznam grafů Graf č. 1 znázorňuje strukturu pasiv českých bank....................................................21 Graf č. 2 znázorňuje strukturu úvěrů podle ekonomických subjektů.........................23

Seznam tabulek Tabulka č. 1 Multiplikační efekt ................................................................................10 Tabulka č. 2 SWOT analýza schvalovacího procesu ................................................. 54 Tabulka č. 3 Opravné poloţky ..................................................................................65

Seznam schémat Schéma č.1 Vztahy při eskontním úvěru ...................................................................30 Schéma č.2 Postupy u akceptačního úvěru ................................................................32

71