Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta
Ústav ochrany lesa a myslivosti
Bakalářská práce Chov jelena siky v podmínkách obory Zaječiny
Brno 2006
Stanislav Maršík
1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Chov jelena siky v oboře Zaječiny zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.
2
Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:........................................ podpis studenta
3
Chtěl bych poděkovat za trpělivost a cenné připomínky Ing. Janu Dvořákovi, PhD., dále pak panu Pavlu Bílkovi st., oborníkovi v oboře Vidlice za věnovaný čas a poskytnuté informace.
4
Stanislav Maršík
Chov jelena siky v podmínkách obory Zaječiny Breeding of Sika Deer in conditions of Zaječina game preserve Abstrakt: Bakalářská práce se zabývá podmínkami chovu jelena siky Dybowského a daňka evropského v oboře Vidlice, na polesí Zaječiny v Orlických horách. Zaznamenány jsou přírodní podmínky a jejich vhodnost pro chované druhy zvěře. Dále je hodnocen současný stav chovu zvěře, péče o zvěř a její lov. Navrhovaná opatření do následujících let jsou zaměřena především na zvýšení úživnosti obory, zkvalitnění chovu a péče o zvěř.
Práce si klade za cíl podat informace o chovu jelena siky Dybowského a daňka evropského v podmínkách obory Vidlice.
Klíčová slova: jelen sika, obora, chov, podmínky
Abstract: This bachelor`s work deals with the breeding conditions of Sika Deer and Fallow Deer in Vidlice game preserve, in Zaječina region in the Orlické Mountains. Here are recorded natural conditions and their suitability for the breeded kinds of game. Also the current state of breeding the game, the care of the game and its hunting are evaluated. Suggested precautions for the future years focused mainly on increasing of food amount of the preserve, improving the quality of breeding and care of the game.
The work mainly wants to give information about breeding Sika Deer and Fallow Deer in the conditions of Vidlice game preserve.
Key words: Sika Deer, game preserve, breeding, conditions
5
Obsah: Úvod
1.
8
Literární přehled
9
1.1. Jelen sika – Cervus nippon
9
1.1.1. Zoologické zařazení
9
1.1.2. Původní výskyt ve světě
10
1.1.3. Historie chovu jelena siky na území České republiky
11
1.1.3.1. Jelen sika japonský – Cervus nippon nippon
12
1.1.3.2. Jelen sika Dybowského – Cervus nippon hortulorum
14
1.2. Jelen sika japonský (Cervus nippon nippon TEMMINCK, 1838)
16
1.2.1. Výskyt jelena siky japonského v ČR
16
1.2.2. Stavy v ČR
16
1.2.3. Biologie a popis
18
1.3. Jelen sika Dybowského (Cervus nippon hortulorum SWINHOE, 1864
19
1.3.1. Výskyt jelena siky Dybowského v ČR
19
1.3.2. Biologie a popis
20
1.3.3. Parožení
20
1.3.4. Pohlavní dospělost, říje, rozmnožování
21
1.3.5. Společenský způsob života
22
1.3.6. Výživa a potrava
23
1.3.7. Nároky na prostředí
23
2. Metodika
24
2.1. Úvod
24
2.2. Lokalizace a popis zájmového území
25
2.2.1. Poloha
25
2.2.2. Geomorfologické a hydrologické poměry
25
2.2.3. Klimatické poměry
26
2.2.4. Geologické a půdní poměry
27
2.2.5. Přírodní poměry
28 6
2.2.6. Oborní oplocení
30
2.2.7. Personál, využití obory veřejností
30
2.2.8. Chov zvěře
30
2.3. Stavy zvěře
31
2.3.1. Jelen sika Dybowského
31
2.3.2. Daněk evropský
32
2.4. Péče o zvěř, chov, lov zvěře
32
2.4.1. Péče o zvěř
32
2.4.2. Chov a lov zvěře
35
3. Výsledky
38
3.1. Zhodnocení současného chovu a provozu v oboře Vidlice
38
3.2. Návrh dalších postupů chovu a provozu v oboře Vidlice
38
3.3. Diskuse výsledků
44
Závěr
45
Použitá literatura
46
7
Úvod Tato práce se věnuje problematice chovu jelena siky Dybowského v závislosti na přírodních a klimatických podmínkách v oboře Vidlice v Orlických horách. Počátky introdukce jelena siky (Cervus nippon TEMMINCK, 1838) na naše území spadá do konce 19. a 20. stol. Zpočátku byl chován převážně v oborních zařízeních. Až koncem druhé světové války došlo k rozšíření této zvěře do volnosti vlivem poškození oborních oplocení. Součástí práce je literární přehled zpracovaný na téma jelen sika. Metodika je zaměřena na hodnocení současné stavu chovu, péče o zvěř a jejího lovu. Péče o zvěř se zabývá posouzením vhodnosti předkládaných krmiv a úživností obory. Cílem navržených opatření je zkvalitnění chovu a provozu v oboře Vidlice.
8
1. Literární přehled 1.1. Jelen sika – Cervus nippon 1.1.1. Zoologické zařazení Soustava:
Nadtřída:
Vitae - živé organismy
Gnathostomata – čelistnatí
Nadříše:
Třída:
Eukaryotae - jaderní
Mammalia – savci
Říše:
Podtřída:
Animalia – živočichové
Theria - živorodí
Oddělení:
Řád:
Triblastica
Artiodactyla - sudokopytníci
Pododdělení:
Podřád:
Deuterostomia - druhoústí
Ruminantia - přežvýkavci
Kmen:
Čeleď:
Chordata - strunatci
Cervidae - jelenovití
Podkmen:
Podčeleď:
Vertebrata – obratlovci
Cervinae - jeleni
Rod: Cervus - jelen
Druh: Cervus nippon Temminck, 1838 – sika poddruh: Cervus nippon nippon sika japonský poddruh: Cervus nippon hortulorum sika Dybowského
[http://www.biolib.cz/cz/taxon]
9
1.1.2. Původní výskyt ve světě Jelen sika (Cervus nippon TEMMINCK, 1838) je rozšířen ve východní Asii. Jelen sika japonský (Cervus nippon nippon TEMMINCK, 1838) je jediným domácím jelenem v Japonsku Pochází z ostrovů Šikoku, Kjúšú a Goto. Jeden ze dvou nejsevernějších poddruhů je jelen sika Dybowského (Cervus nippon hortulorum SWINHOE, 1864) vyskytuje se jak v Mandžusku tak v Koreji, přičemž jeho areál pokračuje až do jihovýchodní Sibiře. Hlavní rozšíření je v jihovýchodních a východních oblastech Mandžuska. Jelen sika (Cervus nippon TEMMINCK, 1838)
je velmi
přizpůsobivý. Proto se začal chovat v jiných světadílech, kde vesměs velmi dobře prospívá, a to jak v oborních chovech, tak i ve volné přírodě, WOLF (1986). Podle dostupných pramenů byl jelen sika nejprve dovážen do Austrálie, a to od roku 1868 až do roku 1887. v této zemi se však, jak se zdá, jeho chov příliš nerozšířil. V roce 1885 byl vysazen na Novém Zélandu, kde se mu velmi dobře daří, a v roce 1981 na Světové výstavě v Plovdivu byla předložena trofej, která je v současné době světovým rekordem, WOLF (1986). NIETHAMMER (1963) uvádí, že jelen sika byl dovezen i do Afriky a vysazen v Maroku. Roku 1916 byl jelen sika importován do Severní Ameriky do státu Maryland, kde z pěti kusů na Jamesově ostrově v Chesapeacké zátoce vzrostla populace jelena siky a rozšířila se na některé další ostrovy a na pevninu, WOLF (1986). Do Evropy byl introdukován nejprve do Anglie v roce 1870 kde, jak uvádí NIETHAMMER (1963), je rozšířen ve 12 anglických, 9 skotských a 5 irských hrabstvích. Do Francie byl dovezen roku 1890 údajně z Japonska. Na území bývalého Československa byl poprvé vysazen roku 1891 jelen sika japonský v oboře Kluk u Poděbrad, kam byl o něco později vysazen i jelen sika Dybowského. Přibližně ve stejnou dobu byl vysazen také na území Rakouska. Do Německa byl poprvé dovezen roku 1893 a vysazen v oboře Konradsruh v kraji Soest, odkud pochází největší část populace chované v současné době na území tohoto státu. S introdukcí se pokračovalo ještě v době před druhou světovou válkou a částečně i po roce 1945, UECKERMANN (1972). Podle tohoto autora bylo v Německu celkem šest oblastí s chovem jelena siky. Nejvýznamnější jsou ve Šlesvicko-Holštýnsku a Bádensko-Wurttembersku. Celkový stav se v těchto letech pohyboval okolo 2000 kusů. V roce 1900 došlo k jeho vysazení na území Dánska. Na území Polska byl jelen sika vysazen za vlády císaře Viléma II. 10
v roce 1910. V současné době se vyskytuje v katovickém a hlavně elblagském okrese. V Evropě byl jelen sika chován zpočátku výhradně v oborách a parcích a současné stavy této zvěře chované ve volnu pocházejí vesměs z původních oborních chovů. Na introdukci jelena siky do Evropy se převážně podílela firma Hagenbeck, která měla v Asii své nákupčí. Na území bývalého Sovětského svazu mimo původní areál jelena Dybowského v jihovýchodní části Sibiře v oblasti Ussuri byl jelen sika úspěšně rozšiřován ve volných honitbách jihovýchodní evropské části bývalé SSSR. Jelen Dybowského však dnes na tomto území žije v čisté formě pouze v několika rezervacích zřízených v místě původního výskytu. Na jiných místech je dosti kříženců mezi tímto jelenem a izjubrem (Cervus elaphus xanthopygus). Od roku 1922 zde byl lov siky na delší dobu zakázán a jeho stavy se ve volnu podstatně zvýšily. Na farmách se zde jeleni tohoto druhu chovají k získávání pantů, což jsou nevyzrálé parohy, které se používají jako surovina k výrobě medicinálních a farmaceutických prostředků. Jeleni sika a jejich poddruhy se chovají i v mnoha zoologických zahradách a parcích na celém světě. Některé poddruhy jsou v těchto zařízeních častější, než v původní domovině, kde jim hrozí vyhynutí, WOLF (1986). Zajímavou poznámku z rozhovoru s Fritzem Doeriesem, dlouhodobým spolupracovníkem firmy Hagenbeck, který působil ve druhé polovině 19. stol. v Madžusku a jižní Sibiři na počátku 20 let zaznamenal KAHLCKE (1977): Doeries tvrdil, že většina jelenů sika importovaných Hagenbeckem do Evropy, je japonského původu (prý 99%).
1.1.3. Historie chovu jelena siky na území České republiky Koncem 19. a počátkem 20. století byl introdukován na naše území do obor, kde měl nahradit jelena lesního (Cervus elaphus). Cílem introdukce kromě čistě hospodářského hlediska byla i snaha o rozšíření druhů zvěře na našem území a zároveň domnělá menší škodlivost na lesních porostech než u jelena lesního (Cervus elaphus). Jelen sika (Cervus nippon Temminck, 1838) byl u nás vysazován především jako poddruh jelen sika japonský (Cervus nippon nippon) v menším množství jako poddruh jelen sika Dybowského (Cervus nippon hortulorum ). Hlavním dodavatelem této zvěře byl především hamburský velkoobchodník s živou zvěří Hagenbeck. V menší míře se jelen sika dostal i na naše území přímým dovozem z Anglie, Rakouska, Ruska i od jinud, popřípadě darem od zahraničních statkářů, WOLF (1999). 11
1.1.3.1. Jelen sika japonský – Cervus nippon nippon Dle WOLFA (1999) byl poprvé tento jelen u nás vysazen na poděbradském panství knížete Hohenhohe v roce 1891 do obory Kluk u Poděbrad. Původně tam byly vysazeny 3 laně a 1 jelen, zakoupeny byly u Hagenbecka. V roce 1902 tam již bylo asi 70 kusů a v roce 1912 okolo 150 kusů, do té doby však bylo asi 100 kusů uloveno. Po zrušení obory Kluk byla část populace převezena do obory v Kersku, ale brzy po první světové válce tam byla tato zvěř vystřílena. Jelen sika se v této době choval i v oborách na velkostatku knížete Thurn Taxise v Loučeni na Nymbursku. Z obor se tato zvěř dostala i do volnosti a brzy se vyskytovala i na sousedním velkostatku Křinec. V období mezi oběma světovými válkami se jelen sika rozšířil i do okolí Mcel. Na území okresu Nymburk a části okresu Mladá Boleslav se tato zvěř udržela do současnosti. Dalším místem, kde byl jelen sika vysazen, byla obora Lipí u Manětína (okres Plzeň sever), která tehdy patřila hraběti Lažanskému. I tato zvěř byla v roce 1897 zakoupena u Hagenbecka. V této době zde byl vysazen jelen s laní a o rok později 1898 další jelen a laň. Zvěři se zde velmi dobře dařilo a během deseti let v roce 1908 zde bylo již 60 kusů. V oboře Lipí se tato zvěř značně rozmnožila a při vysoké koncentraci na ploše obory, která činila 2 300 ha, docházelo k značnému poškozování lesních porostů. V zimě roku 1934/35 byl proto radikálně snížen stav této zvěře se snahou o její úplnou likvidaci. Z původních 300 kusů zůstalo pouze 30 – 40 kusů. Zvěř byla lovena převážně pomocí naháněk, kterých bylo uspořádáno celkem dvanáct. Ve 40. letech byla obora zrušena a zvěř se dostala do okolních volných honiteb. Vzhledem k tomu, že chov jelena siky nebyl řízen a zvěř působila pomístně značné škody na lesních porostech a zemědělských kulturách, povolil KNV v Plzni v letech 1951 – 1952 likvidaci jelena siky v tehdejší státní honitbě Lipí na dobu přeměn jehličnatých porostů na porosty smíšené. Podle DOLEŽALA (1960) byla zvěř naháňkami zdecimována a v okolních porostech se udrželo pouze několik kusů. V roce 1903 byl učiněn pokus o chov jelena siky v oboře Libá u Chebu na majetku hraběte Beno Zedwitze z Liebensteinu. Zde však zvěř velmi brzy zanikla, neboť obora byla zrušena před druhou světovou válkou. Počátkem 20. stol. vlastnili Zedwitzové i velkostatek v Čemínech (severně od města Touškova, okres Plzeň sever) a v oboře o výměře 141 ha (z čehož 111 ha bylo lesních pozemků a 30 ha zemědělských ploch) vysadila hraběnka Zedwitzová několik kusů jelenů sika. V roce 1912 přešel velkostatek do majetku ing. Šebastiána Kličky, který udržoval stav v počtu asi 20-ti 12
kusů. V roce 1924 se statek stává majetkem Mašínů, kteří zde kromě jelena siky chovali i srnčí a mufloní zvěř. V roce 1934 uvádí zařizovatel lesa 40 – 50 kusů jelena siky. V oboře byla zvěř šetřena ročně bylo loveno jen několik kusů. Obora zanikla v roce 1948 a do volnosti se dostalo kolem 80-ti kusů této zvěře. Jeleni z této obory byly poněkud menší než jeleni pocházející z obory Lipí. Jelen sika původní manětínské a čemínské populace dnes tvoří jádro chovu této zvěře v Západočeském kraji. Na přelomu 19. a 20. století se jeleni sika chovali na území velkostatku Tachov, v roce 1908 tam bylo uloveno 11 kusů, tento chov však zanikl. V roce 1922 byl učiněn pokus o chov jelena siky na velkostatku Újezd sv. Kříže (okres Domažlice). V daňčí oboře Třebel – Trpisty (poblíž Stříbra) byl vysazen jelen sika zakoupený u Hagenbecka, doba vysazení však není známá, HŮRKA (1962). Z rakouských chovů pochází populace jelena siky v Lánské oboře. Byl to dar hraběte Coudenhove-Calergiho v roce 1922 a pozůstával z jednoho jelena a dvou laní. Když jedna laň uhynula, byl v roce 1923 dovezen další jelen a k původní tlupě pak přikoupen jelen s laní z Holešova na Moravě. Poměrně rozsáhlý chov jelena siky byl v Janovické oboře u Heřmanova Městce, kde byla tato zvěř chována společně s jelenem lesním. V 80. letech bal tento chov kvůli značnému prokřížení s jelenem lesním zrušen. Poměrně slušný chov byl v oboře Vacíkov u Březnice (okres Příbram). Nelze pominout krátkodobý chov jelena siky v oboře v Opočně (do roku 1975). Jelen sika byl také chován v oboře Žižkův vrch v Zahrádkách u České Lípy. Krátkodobě byl chován i v jabkenické oboře. V lesním hospodářském plánu (na léta 1959 – 1968) pro lesní celek Prameny Jizery na Liberecku. Od roku 1953 byl jelen sika chován v jetřichovické oboře na velkostatku v České Kamenici (okres Děčín). Po druhé světové válce byl jelen sika chován i ve slavické oboře na Chrudimsku, byl tam však vždy vystřílen, WOLF (1999). Na Moravě byl a je jelen sika chován na několika místech. Podle HOŠKA (1983) byl jelen sika chován na panství Žadlovice – Doubravice (majetek v Třebomyslicích v okrese Šumperk) od roku 1902. Zvěř pocházela od Hagenbecka a byla chována v oboře žadlovického zámku do roku 1945. BABIČKA a kol. (1977) však uvádějí, že se tam tato zvěř začala chovat až od roku 1926. Ročně bylo loveno 3 – 9 kusů a jeho stav se udržoval asi na 30-ti kusech. Koncem druhé světové války kdy byl značně poškozen oborní plot, zvěř v počtu asi 36 kusů se dostala do volnosti a během dalších 10 – 15 let se zvěř rozptýlila po celém území bývalého lesního závodu Litovel, který převzal mimo jiné i lesní pozemky zmíněného velkostatku. Zvěř se lišila velikostí i zbarvením, v prvním případě byla 13
v zimě téměř černá a jednotlivé kusy byly těžší, zatímco druhá skupina byla světlejší – šedá a zpravidla slabší ve zvěřině. Tmaví jeleni 3. věkové třídy dosahovali hmotnosti bez hlavy 50-ti a více kilogramů, laně 25 –35 kg a kolouši 16 – 20 kg. U šedých jedinců dosahovali jeleni hmotnosti 40 a více kg, laně 25 kg a kolouši 13 a více kg. Kolem roku 1970 se jelen sika objevil i na Zábřezsku v počtu 8 – 10 kusů, WOLF (1999). Přibližně ve stejné době jako v Žadlovicích zavedli chov jelena sika v Holešově, kde byl chován jednak v oboře a jednak v zámeckém parku a přilehlé bažantnici. Lovit jej začali až později a po roce 1920, kdy se majitel Seilern – Aspang ocitl ve finanční tísni, zvěř odchytávali a výhodně prodávali. Jeleni zde dosahovali běžně stupně osmeráka a v letech 1915 – 1917 byl evidován dokonce jeden desaterák. Značný zásah do stavů zvěře byl zaznamenán v letech 1928 –1930, kdy 12 kusů bylo uloveno a 13 kusů prodáno živých. Šlo většinou o mladou zvěř. Po roce 1933 převažovaly mezi laněmi staré kusy a mezi jeleny, vlivem odstřelu, naopak šesteráci. Dalším místem a poměrně rozsáhlým chovem jelena sika byl velkostatek Lukov patřící témuž majiteli Seilern – Aspang. Tento rod vlastnil až do konce druhé světové války zámek a statek v Manětíně, sňatkem s hraběnkou Lažanskou dcerou vymírajícího rodu Lažanských. Zvěř byla dovezena z Manětína a chována v zámeckém parku v Lešné. Ještě později než v Lešné byl chov jelena siky zaveden u tehdejšího arcibiskupského lesního úřadu v Hukvaldech, kde roku 1928 koupili z Holešova jednoho jelena, pět laní a jednoho koloucha a stav doplnili ještě o jednoho jelena koupeného z Žadlovic. Jelena sika chovali s ostatními druhy zvěře ve známe hukvaldské oboře. Chov se zde asi příliš nedařil až do roku 1948 tu býval stav 2 – 3 jeleni, 3 – 4 laně a 1 – 2 kolouši. Na přelomu let 1948/49 zde byla tato zvěř vystřílena, WOLF (1999). Mezi nejstarší chovy jelena siky na Moravě patřil i chov na velkostatku Pernštejn (okres Žďár nad Sázavou), o němž je zmínka v listině odstřelu z roku 1912. Dlouhodobě je jelen sika chován i v oboře Obora u Velkého Meziříčí (v restituci vráceno Podstatzkým z Lichtensteina). Dále byl jelen sika chován v Hrotovicích (okres Třebíč). Neúplná informace udává, že jelen sika byl dovezen z rakouského panství Graffenegg do oblasti Olomouce, LOCHMAN (1970).
1.1.3.2. Jelen sika Dybowského – Cervus nippon hortulorum Na našem území avšak v menší míře je chován poddruh jelen sika Dybowského. Dle WOLFA (1999) byl poprvé dovezen do obory v Kluku na Poděbradsku, kde byl 14
křížen s jelenem sikou japonským. Dále byl chován na Loučensku, kde se později rovněž křížil se sikou japonským, rozšířil se i na sousední velkostatek Křinec. V roce 1930 byl jelen Dybowského vysazen v jabkenické oboře v počtu jelen a dvě laně. Jelen však během léta uhynul a v roce 1923 sem byl dovezen mladý jelen šesterák z Dálného východu. V roce 1938 zde bylo již 22 kusů, ale za druhé světové války pro škody působené loupáním a okusem dřevin, byl tento stav redukován. Od roku 1960 je chován i v Lánské oboře. V jižních Čechách se choval v oboře u Hluboké nad Vltavou. V Západočeském kraji byl jelen Dybowského vysazen v roce 1906 do obory Lipí u Manětína v počtu dvou kusů, jelen s laní. NIETHAMMER (1963) však uvádí, že první jeleni Dybowského byli v Čechách vysazeni již v roce 1897 do obory Lipí. Vzhledem k tomu, že ostrovní jeleni sika (poddruhy jelena sika) se poměrně liší velikostí, hmotností i délkou parohů, mohl se zmíněný autor domnívat, že šlo o jelena Dybowského. Chov tohoto jelena v této oboře však brzy zanikl. V oboře Opočno došlo v roce 1975 k výměně jelena siky japonského za jelena Dybowského, který byl v počtu několika kusů dovezen z obory v Lešné. Na Moravě se jelen sika Dybowského choval ve zmíněné Lešné (panství Lukov), kam byl zaveden v roce 1930, jeho původ však pravděpodobně nelze zjistit. V roce 1939 koupili jednoho jelena na osvěžení krve z Hluboké nad Vltavou. Záměrným výběrem se zde podařilo vychovat populaci s jeleny nasazujícími parohy s větším počtem výsad, vyskytovali se tam i čtrnácteráci. V minulosti se zde konaly i pokusy s křížením obou poddruhů. V některých případech však pokusy s křížením nebyly úspěšné, např. laně jelena siky japonského oplodněné jelenem Dybowského při kladení hynuly. K úhynům laní docházelo proto, že kladení kolouši byli příliš velcí a způsobovali laním poranění porodních cest. Od těchto pokusů se zde proto upustilo, GLOSSEL (1971). V současné době není snadné určit přesně jednotlivé poddruhy jelena siky u introdukované zvěře. Vyplývá to z toho, že např. u ostrovních jelenů bylo podle původu popsáno 6 poddruhů žijících na jednotlivých japonských ostrovech a jeden na Taiwanu. U kontinentálních poddruhů jelenů sika jich bylo popsáno také šest. Při importu této zvěře z Asie na jiné kontinenty nebyly tehdy jednotlivé poddruhy přesně zajišťovány (některé nebyly tehdy ještě ani popsány), uvádělo se pouze, že pocházejí z Japonska, Číny, Koreje, Ruska apod., WOLF (1999).
15
1.2. Jelen sika japonský (Cervus nippon nippon TEMMINCK, 1838) 1.2.1. Výskyt jelena siky japonského v ČR
Současné rozšíření jelena siky japonského dle WOLFA (1986) se zhruba kryje s místy, kde byl v minulosti vysazen do obor a později (většinou koncem druhé světové války, někdy i dříve) se dostali do volnosti. Nejvyšší stavy, hodnoceno podle jednotlivých krajů, má Západočeský kraj. Hlavní výskyt této zvěře je na území okresu Plzeň-sever, odkud se tato zvěř rozšířila i na území okresů Domažlice, Cheb, Karlovy Vary, Tachov a dokonce i Sokolov a byla zjištěna i na Zbirožsku a Rokycansku. Druhá významná oblast chovu leží na rozhraní krajů Severomoravského, Východočeského a Jihomoravského a zasahuje do bývalých okresů Olomouc, Šumperk, Svitavy a Prostějov. Oblast byla vyhlášena v roce 1980 a nese název Bouzovsko. Ve Středočeském kraji žije největší množství jelenů sika japonských na rozhraní bývalých okresů Nymburk a mladá Boleslav. V Jihomoravském kraji se jelen sika japonský vyskytuje na rozhraní bývalého okresu Žďár nad Sázavou a Třebíč. Sporadicky se vyskytuje v kraji Severočeském a občas se zatoulané kusy objeví i v kraji Jihočeském. V roce 1983 byla pozorována laň u Mrtvého luhu na Šumavě. HROMAS (2000) uvádí, že jelen sika japonský je chován v oboře Obora nedaleko Žďáru nad Sázavou a v Lánech v okrese Rakovník.
1.2.2. Stavy v ČR Myslivecké statistiky Ministerstva Zemědělství nerozlišují poddruhy jelena siky. Na jejich základě, proto nelze zjistit stavy obou poddruhů v České republice. Z tohoto důvodu jsou zde uváděny pouze stavy jelena siky. Vývoj početnosti populace jelena siky v
České republice na základě
vykazovaného odstřelu jsou dle ČERVENÉHO a kol. (2003) vyjádřeny v grafu 1.
16
Graf 1. Roční výkaz o stavu a lovu jelena siky v ČR za rok 2002-2004 (bez území národních parků ČR) dostupný na http://www.mze.cz/ je uveden v tab. 1.
Tab. 1. Roční výkaz o stavu a lovu jelena siky v ČR za rok 2002-2004 (bez území národních parků ČR)
Druh zvěře
Plán lovu zvěře (odstřel i odchyt)
odstřel
Skutečný lov zvěře odchyt z toho lov v oboře
2002 jelen sika laň kolouch sika celkem
1789
1311
2
317
2815 1928
2414 2086
3 3
508 377
6532
5811
8
1202
2003 jelen sika laň kolouch sika celkem
1604
1595
0
34
2285 1622
3025 2390
2 1
66 25
5511
7010
3
125
17
2004 jelen sika laň kolouch sika celkem
1493
1612
3
40
2162
2806
1
60
1614
2400
1
56
5269
6818
5
156
1.2.3. Biologie a popis WOLF (1986) uvádí, že je to menší jelen dosahující výšky 80 – 85 cm (u nás až 90cm), celková délka těla se pohybuje od 120 – 140 cm. Hmotnost dospělých kusů se pohybuje mezi 40 – 50 kg (vyvržené kusy bez hlavy), někdy přesáhne 60 kg, což již ukazuje na křížence s jelenem Dybowského. Hmotnost laní je 20 – 40 kg (vyvržené kusy). Kondylobazální délka lebek je 216 – 261 mm, šířka v lícní části je 96 – 120 mm. Zbarvení srsti v létě (s výjimkou melanotických jedinců) je obvykle sytě kaštanově červené až po více méně žlutavě hnědé s drobnějšími bílými skvrnami (drobnější vzhledem k jelenu Dybowskému), rozsetými v podélných pruzích. Skvrnitost zaujímá asi čtyři pětiny plochy bočních stran trupu. Podél zřetelně vystupujícího hřbetního pruhu (označovaného jako oslí či úhoří pruh) je po obou stranách řada výrazných skvrn, která sahá až ke krku. U jelenů jsou tyto často žlutohnědé skvrny méně zřetelné než u laní. Vyskytují se i jedinci, kteří mají skvrny jakoby zastřené, popřípadě jim chybí. Hlava a krk jsou jednobarevné a shodují se se základním zbarvením trupu, pouze na spodní straně krku a v obličejové části hlavy (čelo) je zbarvení světlejší. Břišní strana a vnitřní strany běhů jsou světle – béžově šedé. V zimě je srst šedočerná až hnědočerná, vyskytují se však i melanotické odrůdy až po jedince úplně černé. Proto se také často, zejména pro špičáky, používá název „čerti“. Při zimním přebarvování, k němuž dochází od srpna do září, narůstá jelenům na krku bohatá hříva, která je velmi výrazná zejména na spodní straně a vytváří dojem jako by jelen měl nákrčník. Hříva způsobuje značné optické zesílení krku, takže popř. i špičák působí v zimě mohutným dojmem. Hříva vyniká zejména u jistících jelenů, pozorujeme-li je z předu nebo z boku. V zimním osrstění mizí bílé skvrny, někdy však, zejména u laní, jsou tyto skvrny slabě zřetelné na bocích a kýtách. Není to ovšem pro tento poddruh typické. K letnímu přebarvování dochází od května do června; laně přebarvují úplně až po kladení, počátek jak letního
18
tak zimního přebarvování závisí na povětrnostních podmínkách. Typickým znakem pro jelena siku japonského, kromě melanotických jedinců je velký bílí obřitek, který je dobře patrný jak v letním tak i v zimním osrtstění, v zimně je však výraznější. Obřitek lze přirovnat k obřitku srnčí zvěře v zimním osrstění, u siků je však větší a je ohraničen černým pruhem, který je výrazný jak po stranách, tak hlavně na horní straně. Pod patním kloubem na vnější straně zadních běhů jsou metatarzální (hlezenní) žlázy porostlé světlou, nejčastěji bílou, ale i žlutavou, popřípadě světle šedou srstí, takže se vytváří zřetelná skvrna velikosti menší dlaně. Typické pro siku je i bílé zbarvení srsti na horním a spodním pysku (bradě), které se jasně odráží od černé špičky větrníku. Srst na větší části kelky je bílá, celou její spodní a vrchní stranu lemuje černý pruh. Na dolním okraji kelky je trochu delší srst, která tvoří štětičku. Kelka je dosti dlouhá (13 – 15 cm), avšak je kratší a oblejší než u daňka. Slechy dosahují asi stejné délky jako kelka (11 – 14 cm), jsou mírně zašpičatělé a nejširší jsou ve střední části. Na povrchu mají stejné zbarvení jako ostatní srst, vnitřní strana je zbarvena světleji. Po obvodu jsou lemovány užším černým proužkem. Typická je černá skvrna na vnějším okraji vnitřní strany slechů, která je umístěna v jeho dolní polovině a je patrná při pozorování zvěře zepředu. Rovněž v zimním zbarvení je břicho a vnitřní strana běhů světlejší. Spárky a paspárky jsou zbarveny černě, výjimečně tmavě hnědočerně nebo tmavě šedočerně. Stopa je podobná stopě jelena evropského, je však podstatně menší. Dospělý jelen nosí parohy nejčastěji ve stupni osmeráka. Délka lodyh je kolem 50 cm. Jeleni nasazující parohy delší než 60 cm mají příměs krve jelena Dybowského; tento názor zastává i UECKERMANN (1972).
1.3. Jelen sika Dybowského (Cervus nippon hortulorum SWINHOE, 1864) 1.3.1. Výskyt jelena siky Dybowského v ČR Jelen sika Dybowského je na našem území chován převážně v oborách. Podle WOLFA (1999) je chován ve volnosti v honitbě ve Vystrkově v okrese Příbram (lesní správa Karla Schwarzenberga na Orlíku). HROMAS (2000) uvádí jeho výskyt v těchto
19
oborách: Červený Hrádek v okrese Chomutov, Holedná okres Brno-město, Lány okres Rakovník, Opočno okres Rychnov nad Kněžnou a v oboře Vlková okres Praha-západ.
1.3.2. Biologie a popis
Jedná se o největší poddruh jelena siky. První zevrubnější popis pořídil podle exempláře zaslaného Benediktem Dybowskim v roce 1876 TACZANOWSKI a označil ho jako zvláštní druh (Pseudoaxis dybowskii). Později však byl s konečnou platností uznán jako poddruh (Cervus nippon dybowskii TACZANOWSKI, 1876). Avšak podle zásad mezinárodního kodexu zoologického názvosloví platí nyní pro tento poddruh latinský název (Cervus nippon hortulorum SWINHOE, 1864). Výška jelena Dybowského je od 110 – 120 cm (jsou však známi jeleni s výškou 125 – 135 cm), u laní 95 – 100 cm, délka jelenů je 160 – 180 cm. V zimním zbarvení je srst šedohnědá až černohnědá se zřetelným, našedlým skvrněním, které proniká na bocích a zejména na kýtách. Břicho, vnitřní strany běhů a hlava v čelní části jsou zbarveny světleji. Hřívu má jelen Dybowského ještě mohutnější než jelen sika japonský, takže zejména starší jeleni působí dojem, že mají příliš silný a krátký krk. Ostatní znaky (obřitek, kelka, slechy, hlezení skvrna) pokud jde o zbarvení jsou stejné jako u jelena siky japonského. Kolouši obou popisovaných poddruhů jsou až do zimního přebarvení skvrnití. Do zimi dosáhnou hmotnosti 10 – 20 kg (vyvržení) podle doby kladení a výživy, u jelena Dybowského až přes 30 kg, WOLF (1986).
Následující popisované vlastnosti jsou podobné pro oba poddruhy.
1.3.3. Parožení Vývoj parohů závisí na dědičných vlastnostech poddruhu tělesné kondici, výživě a povětrnostních podmínkách. Protože jelen sika je blízce příbuzný s jelenem lesním, liší se u něj vývojové cykly paroží jen nepatrně: během roku probíhají o něco později než u jelena lesního. Mladým jelínkům začínají pučnice růst ve věku 6 měsíců a ve věku 9 – 10 měsíců, to je obvykle v březnu až dubnu, pučnice prorážejí na povrch. Asi ve věku 112 – 14 měsíců vyrůstá z pučnic první paroží, které jelen vytlouká od počátku září do poloviny října, podle doby kladení. První paroží ve tvaru špiček je bez růží,
20
špičky jsou pouze při bázi ztluštělé, u nadějných jedinců i drobně perlené. U kříženců jelena siky japonského s jelenem Dybowským mohou špičky dosáhnout 35 cm i více, rovněž tak špičáci jelena Dybowského nasazují první paroží o délce až 40 cm. Špičáci shazují paroží koncem května až počátkem června. Ihned po shození jim začíná růst druhé paroží. To má většinou stupeň šesteráka nebo osmeráka buď rovného nebo nerovného. Stupeň vidláka se vyskytuje zcela výjimečně. Jeleni počínaje druhým parožím vytloukají od poloviny července do poloviny září a shazují v dubnu až květnu. Starší jelen vytlouká a shazuje dříve než jelen mladší. Tloušťka pučnic je ukazatelem kvality jelena a to již od prvního paroží. Třetí paroží má již být osmerák u jelena Dybowského desaterák, WOLFA (1986). UECKERMANN (1972) uvádí, že nejdelší lodyhy mají jeleni ve věku 6-7 let a navrhuje 8 let jako optimální věk pro odstřel dobrých jelenů. Na dva typy parohů upozorňuje i GLOSSEL (1971) z Rakouska, kde jeden typ má úzkou rozlohu a bohaté perlení a druhý typ širokou rozlohu se slabým perlením. Pokud jde o hmotnost parohů s lebkou, lze říci, že maximálně dosahují 2 kg. UECKERMANN (1972) udává hmotnost paroží na seříznutých lebkách s nosní kostí od 0,8-1,25 kg u jelena Dybowského kolem 2 kg.
1.3.4. Pohlavní dospělost, říje, rozmnožování
Sikové pohlavně dospívají ve druhém kalendářním roce života, ve věku 15 až 18 měsíců. Aktivně se říje účastní pouze laňky, které jsou v tomto věku oplodňovány, jelínci se ve většině případů, i když bylo pozorováno, že špičák pokládá laň, účastní říje až ve třetím roce života (druhé paroží), a to pouze v místech, kde je nedostatek jelenů starších. Říje je u této zvěře poměrně dlouhá; může probíhat od poloviny září do poloviny prosince. Hlavní období říje se však přibližně kryje s říjí daňčí zvěře, je to od poloviny října do poloviny listopadu. Říjištěm bývají husté porosty, nejčastěji tyčkoviny. Říji předchází tvorba říjných tlup, které mají poněkud jiné složení než u jelena lesního. V tomto období vznikají větší tlupy holé zvěře, k nímž se připojují jeleni. Mezi nimi však nelze rozlišit hlavního jelena. Stejně silní jeleni mohou svádět tuhé boje, o čemž svědčí časté poškození paroží, pučnic a bodné rány na trupu, způsobené parohy. Ve většině případů však větší souboje nejsou průvodním jevem probíhající říje. Vyskytuje se i klidný průběh říje, popřípadě jsou souboje málo intenzivní. V době říje
21
se kromě bojovnosti jelenů můžeme setkat i s jejich nápadnou snášenlivostí. Projevuje se tím, že několik jelenů se současně uchází o jednu laň, anebo se v říjné tlupě mezi laněmi vyskytuje větší počet jelenů. Hlas říjného jelena je nosové pískání, které náhle umlká, je slyšet na značnou vzdálenost a ozývá se i během dne. Dosti obvyklým projevem je i syčení, jež zní tak, jako by jelen pískal přes zuby, přičemž postupuje s krkem nataženým ve vodorovné poloze. Typickým projevem jelenů stojících u říjných tlup je časté šklebení, kdy jelen zvedá hlavu a ohrnuje (zvedá) horní pysk. Holá zvěř zachovává pastevní cykly. Jeleni přijímají méně potravy, avšak nikdy nehladoví tak jako jelen lesní, takže po říji nejsou tak vyhublí a neztrácejí tolik na hmotnosti. Během říje se jeleni kaliští více než v průběhu roku. Říjná laň svého koloucha odežene a vrací se k němu teprve po několika dnech. Zárodek se začne vyvíjet ihned po oplodnění. Délka březosti laní jelena siky je 30 až 32 týdnů. Ke kladení dochází v průměru později než u jelena lesního, vzhledem k prodloužené říji je i doba kladení rozvleklá. Kladení probíhá zpravidla od konce května do poloviny července, hlavní období kladení je však v červnu. Kolouch je intenzivně kojen po 6-8 týdnů, po té době začíná přijímat zelenou potravu, avšak stále je přikrmován mateřským mlékem. K úplnému odstavení dochází individuálně po 4-5 měsících věku koloucha, WOLF (1986)
1.3.5. Společenský způsob života Zvěř sika žije v letním období většinou jednotlivě, pouze kolem vodící laně se mimo koloucha zdržují i mladé kusy, potomci z předcházejících let, takže se vytvářejí tlupy o 3-4 kusech. Početnější tlupy se tvoří v období říje, což bývá od poloviny září. V těchto tlupách se shromažďuje holá zvěř, laně s kolouchy a loňskými mláďaty. Početnost závisí na místním zazvěření, takže v ní může být 10-40 kusů holé zvěře. K těmto tlupám se od počátku říje připojují jeleni. V zimním období se vytvářejí poměrně početné tlupy jelenů, většinou početnější než tlupy holé zvěře. Staří jeleni však chodí odděleně a jsou samotáři. V tlupách holé zvěře, což jsou spojené rodinné tlupy, se často vyskytují i mladí jeleni s druhým parožím. V těchto tlupách bývá 10-20 kusů. Početnost je opět závislá na místních stavech zvěře a jednak na povětrnostních podmínkách, zejména pak na výšce sněhové pokrývky, WOLF (1986).
22
1.3.6. Výživa a potrava Zvěř sika je na kvalitu potravy poměrně nenáročná – skromná, posuzujeme-li její nároky v jejím původním prostředí. Při introdukci do kvalitativně lepšího prostředí s pestřejší rostlinnou skladbou, a tím i bohatší potravní nabídkou, ustupuje její skromnost do pozadí. Na chudých stanovištích však příliš náročná není, ale může působit škody na lesních dřevinách (okus, ohryz), popřípadě ve zvýšené míře i na polních plodinách. Její hlavní přirozenou potravou, kterou kryje své nároky na výživu v průběhu roku, jsou trávy, byliny, výhony dřevin, pupeny a listí různých lesních dřevin, jejich plody, zejména žaludy, bukvice a kaštany a příležitostně bere i plodnice hub. V zimě se v lese paství na porostech borůvky, brusinky i vřesu. V hustých smrkových, borových, ale i jiných mlazinách až tyčkovinách působí škody ohryzem kůry. V kulturách okusuje sazenice lesních dřevin. Pití u ní není tak často pozorováno jako u jelena lesního, přesto však můžeme předpokládat, že se v tomto směru příliš neliší. Celkově lze říci, že v našich podmínkách jsou potravní nároky této zvěře obdobné jako u jelena lesního, WOLF (1986).
1.3.7. Nároky na prostředí
Na našem území je biotyp jelena siky převážně v nížinných, chlumních a pahorkatinných oblastech, méně se vyskytuje ve středohoří a jen zcela výjimečně v polohách horských. Jelen sika je zvěř lesní. Lépe mu vyhovují listnaté porosty, popř. smíšené jehličnatolistnaté s bohatým bylinným a keřovým patrem. Při své skromnosti se však spokojí i s chudším biotopem, jakým jsou smrkové a borové monokultury. V těchto případech však vychází mnohem častěji do polí, a to i na větší vzdálenosti. V létě se mnohdy zdržuje v lánech obilí po delší dobu. Oblíbená stávaniště této zvěře se v nestejně vzrostlých mlazinách a tyčkovinách všech druhů dřevin. Přednost dává suchým a teplým místům, na nichž se v porostních světlinách ráda slunní. Kaliští se v průběhu celého roku, nejintenzivněji však vyhledávají kaliště jeleni v období říje. Zimu snáší velmi dobře, je odolná vůči mrazům a vyšší sněhové pokrývce, což vyplývá i z jejího původu, WOLF (1986). UECKERMANN (1972) uvadí, že v rekreačních lesích nastupuje jelen sika na místo jelena lesního, kde ten vlivem přílišného rušení ustupuje.
23
2. Metodika 2.1. Úvod Polesí Zaječiny, je komplex převážně smrkových porostů v podhůří Orlických hor ležící severně od měst Kunvald a Žamberk. Proslavilo se v celosvětovém měřítku jako jedna z nejlepších oblastí chovu mufloní zvěře. Jednalo se o chov ve volnosti. K udržení kvality měla posloužit obora Vidlice, která byla s tímto cílem založena v druhé polovině 80. let minulého století. Chov siky Dybowského je zde na vysoké úrovni, o čemž svědčí nejen kvalita současné zvěře v této oboře, ale i rekordní sika pocházející právě odtud.
Obora Vidlice
Rozloha: 90 ha Vlastník: rod Parishů se sídlem ve městě Žamberk Oborník: Pavel Bílek st. Chovaná zvěř: sika Dybowského, daněk evropský Kmenové stavy: sika Dybowského 26 ks, daněk evropský 26 ks Jarní sčítaný stav v roce 2005 siky Dybowského: Jeleni 8 kusů, laně 14 kusů, kolouši 3 kusy, Celkem: 25 kusů Jarní sčítaný stav v roce 2005 daněk evropský: Daňci 2 kusy, daněly 4 kusy, daňčata 1 kus, Celkem: 9 kusů Do dosažení normovaných stavů se daněk neloví. Význačné trofeje: jelen sika 428,40 bodů CIC
Historie obory Vidlice
Obora Vidlice byla založena v druhé polovině 80. let 20. století. Jedná se tedy o oboru s poměrně krátkou historií. Zakládala se za účelem chovu nejlepší mufloní zvěře, k uchování genofondu a vysoké kvality zdejší populace. Zároveň byla snaha o zabránění migrace jedinců z tehdejší honitby, která byla v režiji n. p. Východočeské státní lesy,
24
jejíž rozloha pokrývala téměř celé Zaječiny. Práce na oboře byly dokončeny v roce 1988 a její výměra v té době byla 80 ha. Chov zdejší mufloní zvěře byl však postižen nakažlivou chorobou zapříčiněnou bakterií Bacteriodes nodosus, která způsobuje destrukci spárků. V následujících deseti letech byl chov téměř zdecimován. Obora ztratila na významu, a proto se začalo hledat náhradní řešení. V roce 1998 byl do obory dovezen sika Dybowského a později v roce 2004 daněk evropský. Lesní majetky na Zaječinách včetně obory spravovaly Východočeské státní lesy n. p., později pak Lesy České republiky s. p. až do roku 1993. V roce 1990 se do České republiky vrátil potomek rodu Parishů John M. Parish. O tři roky později mu byl v restituci navrácen rodový majetek na Žambersku. Myslivost patří k velkým zálibám Johna M. Parishe, rozhodl se proto, spolu se svým synem Davidem, pokračovat v oborním chovu. Následující úpravy v oboře byly prováděny na podnět nových vlastníků, včetně rozšíření o 10 ha okolních pozemků, které tvoří převážně louky. V současné době je zde zájem o znovu navrácení mufloní zvěře, počítá se s jejím chovem jak v oboře tak ve volnosti.
2.2. Lokalizace a popis zájmového území
2.2.1. Poloha
Obora tvoří střed polesí Zaječiny jehož rozloha je 1884 ha a nachází se v přírodní lesní oblasti 25 Orlické hory. Na majetku hospodaří rod Parishů. Nejbližšími městy jsou nedaleko severním směrem ležící Kunvald a Vamberk. V zimním období je přístup na Zaječiny často obtížný, cesta bývá zavátá a není výjimkou, že ji lemují až 2 m vysoké sněhové bariéry.
2.2.2. Geomorfologické a hydrologické poměry Typ oblasti: příhraniční hornatina Orlické hory jsou horskou oblastí Středních sudet (Krkonošsko-jesenické subprovincie). Jsou budovány krystalickými horninami a jejich úzký hřeben sudetského směru (SZ-JV) se táhne od Olešnice na SZ až po Heřmanice na JV a je proťatý hlubokými údolími Divoké a Tiché Orlice. Celé pásmo je dlouhé 55 km, šířka kolísá
25
mezi 3 až 5 km a SV spadá hřbet Orlických hor příkře do údolí Divoké Orlice. JZ svah přechází do nitra Čech přes vrchovinné a pahorkatinné podhůří. Přechod je pozvolný, hranice oblasti nevýrazná, ÚHUL (1999). Členění podle DEMKA a kol. (1987) spadá zájmové území do IVB-3B Žamberská pahorkatina. Vodní síť oblasti je poměrně bohatá. Spadá do úmoří Severního moře a povodí Labe. Nejbližším tokem zájmového území je Divoká Orlice, ÚHUL (1999).Oborou protékají tři potůčky, které zde pramení. O zásobení vodou je tak postaráno.
2.2.3. Klimatické poměry Klimatické poměry ovlivňují nedaleko ležící Orlické hory. Mimo jiné výrazně ovlivňují roční úhrny srážek. V zimním období leží v lesích až 80 cm vysoká vrstva sněhu a na lukách může sněhová pokrývka dosáhnout hodnot přes jeden metr. Podle klimatického členění dle QUITTA (1971) spadá zájmové území do klimatické oblasti MT3. Klimatické charakteristiky jsou zaznamenány v tab. 2. dle UHÚL (1999) Tab. 2. Charakteristiky klimatické oblasti MT3 (okrajově mírně teplé) CHARAKTERISTIKY
Počet letních dnů
MT3 20-30
Počet dnů nad 10°C Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Průměrná teplota v lednu Průměrná teplota v červenci Průměrná teplota v dubnu Průměrná teplota v říjnu Průměrný počet dnů se srážkami nad 1 mm Úhrn srážek ve vegetační době Úhrn srážek v zimě
120-140 130-160 40-50 -3 až -4 16-17 6-7 6-7 110-120 350-450 250-300
Srážky celkem Počet dnů se sněhem Počet dnů zamračených Počet dnů jasných
600-750 60-100 120-150 40-50
26
Drsnější podhorské klima sika Dybowského snáší dobře, neboť je podobné jako v místě jeho původního výskytu.
Obr. 2. jelen sika Dybowského
2.2.4. Geologické a půdní poměry
Geologické části: I. II. III.
Starohorní krystalinikum Intruzivní vyvřeliny Druhohorní sedimenty Nadmořská výška je zde v rozmezí od 480 – 620 m n. m. Krystalinikum je podložím poměrně kyselým, takže půdy jsou většinou
minerálně dosti chudé. Vlhkostně jsou však díky srážkovým poměrům příznivé. Tyto základní
vlastnosti
se
promítají
především
do
zastoupení
pedogenetických
jednotek.Nejvíce jsou v PLO 25 Orlické hory zastoupeny kambizemě (hnědé půdy) 32%, humusové podzoly 30% v 8. l. v. s., kryptopodzoly (rezivé horské hnědé půdy) 22% od 6. l. v. s. v polohách nad cca 700 m n. m. Z kambizemí jsou nejčastější podzolované a oligotrofní 20%, celkem málo se objevují silně kamenité typy regozemí 1% a rankeru 1%. Určité zastoupení mají i pseudogleje a gleje celkem 4%, přechodné a vrchovištní rašeliny 3%. Z půdních druhů zrnitostně převažují půdy hlinitopísčité 46,9% a písčitohlinité 41,3%. Dále jsou zastoupeny půdy hlinité 4,2%, jílovitohlinité 2,1%, případně kamenité 5%, skalnaté 0,3% a organické 0,2%, ÚHUL (1999).
27
2.2.5. Přírodní poměry
Zastoupené lesní vegetační stupně dle LHP (2001) na polesí Zaječiny jsou uvedené v tab. 3. Tab. 3. Zastoupené lesní vegetační stupně Vegetační stupeň
Rozloha v ha
Zastoupení v %
Jedlo - bukový
259,58
18,9
Smrko - bukový
1113,13
81,1
Nejvíce zastoupené soubory lesních typů jsou zde: •
6K – kyselá smrková bučina
•
6I – uléhavá smrková bučina
•
5K – kyselá jedlová bučina
•
5N – kamenitá kyselá jedlová bučina
•
5J – vlhká jedlová bučina
•
5S – svěží jedlová bučina
méně pak:
Plošné zastoupení věkových stupňů a relativní plošné zastoupení dřevin dle LHP (2001) na polesí Zaječiny viz. graf 4. a graf 5.
Plocha v ha
200 150 100 50 0 0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10 11 12 13 14 15 16
Věkový stupeň
Graf 4. Plošné zastoupení věkových stupňů na polesí Zaječiny
28
Ostat. jehličnany 0,2 % Modřín 2,5 %
Klen 0,6 %
Jasan 0,1 %
Buk 5,1%
Bříza 0,9 % Olše 0,6 %
Borovice 0,2 %
Ostat. listnáče 0,2 %
Jedle 2,5 %
Smrk 88,7 %
Graf 5. Relativní plošné zastoupení dřevin na polesí Zaječiny •
Stromové a keřové patro
Z celkové výměry obory je 74 ha lesních pozemků. Jedná se převážně o porosty smrku ztepilého Picea abies (92 %), z dalších dřevin je pak zastoupen buk lesní Fagus sylvatica (6 %), bříza bradavičnatá Betula pendula, modřín opadavý Larix decidua, olše lepkavá Alnus glutinosa. Z toho 15% porostů je v mýtním věku, 50 % je ve věku 40 – 80 let a zbylých 35 % je 10 – 40-ti letých. V porostech jsou personálem zpracovávány pouze kalamity, minimálně prořezávky. Zbytek je ponecháván samovolnému vývoji. Je zde snaha o co možná nejbližší přirozené podmínky pro zvěř. Z podrostu se v porostech v keřovém patře vyskytuje převážně bez černý Sambucus nigra, který je především daňčí zvěří intenzivně spásán. •
Bylinné patro
Z bylinného patra je zde zastoupena brusnice borůvka Vaccinium myrtillus, šťavel kyselý Oxalis acetosella, ostřice kulkonosná Carex pilulifera, třtina rákosovitá Calamagrostis arundinacea, bika chlupatá Luzula pilosa, metlička křivolaká Avenella flexuosa, ostružník maliník Rubus idaeus, ostružník srsnatý Rubus hirtus. Převážně pak brusnice borůvka je obdobně jako bez černý intenzivně zvěří spásána.
29
2.2.6. Oborní oplocení
Oplocení je provedeno pletivem ze silného drátu o průměru 3 mm, které je napnuto na betonových sloupcích. Sloupky jsou zapuštěné 50 cm do země. Výška oplocení je 2,5 m. Pletivo je zapuštěno průměrně 20 cm do země z důvodu zabránění vniknutí toulavých psů. Nezabraňuje to však problémům s černou zvěří, které se do obory přes všechnu snahu daří stále pronikat a umožňuje tak nadzvedáváním pletiva vniknutí již dříve zmiňovaným toulavým psům. To je hlavní problém, který chtějí majitelé v pokud možno co nejkratším čase vyřešit. Prozatím je nutná neustálá kontrola stavu oborního oplocení. Tato nutnost se stupňuje v zimních měsících, kdy hrozí pády okolních stromů na oplocení v důsledku tíhy sněhu a povětrnostních podmínek. Oplocení má délku 6,5 km.
2.2.7. Personál, využití obory veřejností
Oborníkem je zde pan Pavel Bílek starší. S prací okolo přikrmovaní zvěře a zajišťování krmiva mu vypomáhají zaměstnanci místní lesní správy. Veškerá jeho rozhodnutí jsou konzultována s majiteli a naopak. Jeho prací jsou, případné doprovody loveckých hostů, kontrola oborního oplocení, případný odlov nebo odchyt zvěře, přikrmování, péče o zvěř atd. Veřejnosti je obora nepřístupná. Na všech vstupních bránách jsou cedule se zákazem vstupu. Lovečtí hosté jsou ubytováni v místní hájence, která leží asi 500 m od obory. Do budoucna se předpokládá navýšení stavů zvěře a tím i nárůst poplatkových lovů. Prozatím se zde loví minimálně, většina zvěře je odchytávána a prodávána do ostatních oborních zařízení. Cena za laň nebo špičáka se pohybuje okolo 15 000 Kč.
2.2.8. Chov zvěře
V současné době je v oboře Vidlice chován s jelenem sikou Dybowského i daňek evropský Damma damma. Soužití těchto dvou druhů probíhá zcela bezkonfliktně. I když např. VAVRUNĚK-WOLF (1977) uvádějí, že je to zvěř nesnášenlivá a v mnoha případech až agresivní vůči některým druhům zvěře, s nimiž sdílí společné prostředí. Naproti tomu UECKERMANN (1972) uvádí, že jelen sika se velmi dobře snáší s daňčí zvěří i s muflony, a to jak v oborách, tak i ve volnosti. HROMAS (2000) uvadí, že se 30
nedoporučuje chov s mufloní zvěří pro přílišnou agresivitu (hlučnost) muflonů odrazujících zvěř jelení od přístupu ke krmelcům. Z vlastních zkušeností znám případ z farmového chovu kdy na ploše 1,1 ha bylo spolu chováno 8 kusů daňčí zvěře a tři kusy siky Dybowského, (1 jelen, 2 laně) a nedocházelo k žádným problémům. V zimním období má však u krmelců přednost sika. Následně se ke krmným zářízením dostává zvěř daňčí. Do budoucna vlastníci plánují návrat mufloní zvěře do obory Vidlice. Těmto plánům by nemělo již nic stát v cestě. V současné době se situace okolo nakažlivé choroby, kterou způsobuje bakterie Bacteroides nodosus začíná na Zaječinách uklidňovat. Tato bakterie je přenášena ovcí domácí. Hlavním příčinou byl chov ovcí na nedaleké farmě. Ten byl ukončen, a proto by v nejbližší době nemělo nic bránit návratu této zvěře nejen do oborního chovu, ale i do volnosti. Právě díky této zvěři se Zaječiny proslavily. Celkový počet kusů v oboře by podle předpokladů měl být 100 přičemž 65 kusů by měl být jelen sika Dybowského, 26 kusů daňčí zvěře a 9 kusů mufloní zvěře. Tyto plány se neobejdou bez následných opatření v oboře převážně co se týče zvýšení úživnosti a výměry. Zda se tyto plány podaří uskutečnit je otázkou několika následujících let.
2.3. Stavy zvěře 2.3.1. Jelen sika Dybowského
Jelen sika Dybowského byl do obory přivezen jako náhrada za mufloní zvěř. V roce 1998 byl zakoupen jeden jelen z obory Opočno čtyři kusy holé zvěře s jelenem z obory Volský Žlab. Normované stavy byly stanoveny na 26 kusů. Jarní sčítaný stav siky Dybowského je uveden v tab. 4. Tab. 4. Jarní sčítaný stav zvěře v letech 2002 – 2005 Rok
Sika Dybowského Laně Kolouši Celkem 7 2 16
2002
Jeleni 7
2003
7
6
6
19
2004
7
9
5
21
2005
8
14
3
25
31
V současné době je v oboře chováno 25 kusů. Do budoucna vlastníci uvažují o zvýšení kmenového stavu až na 65 kusů. Snaha je i o osvěžení krve, zakoupením kvalitní zvěře ze zahraničí. Nejpravděpodobněji se jeví možnost dovozu z Ruska.
2.3.2. Daněk evropský
Další druh v oboře Vidlice, který je zde za účelem zpestření, přestože zdejší podmínky nejsou pro jeho chov příliš příznivé. Je zde chován teprve krátce a sice od roku 2004. Jeho normované stavy byly stanoveny na 26 kusů. První čtyři kusy byly dovezeny z obory Podčejk, dalších deset kusů z chovu v Čejči. Jarní sčítaný stav daňčí zvěře je uveden v tab. 5.
Tab. 5. Jarní sčítaný stav zvěře v letech 2004 - 2005
Rok
Daněk evropský Daňci
Daněly
Daňčata
Celkem
2004
2
4
8
14
2005
2
6
2
10
Daněk se prozatím neloví. Po dosažení jeho normovaných stavů je plánován i jeho, převážně poplatkový, odlov.
2.4. Péče o zvěř, chov, lov zvěře
2.4.1. Péče o zvěř
Úživnost v oboře Vidlice není vysoká. Dle Vyhlášky Mze č. 491/200 Sb. o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd je zařazena do jakostní třídy III. Převážně smrkové monokultury se svým podrostem ke zlepšení nepřispívají. Připlocením se podařilo získat 15 ha zemědělské půdy a 1 ha ostatních ploch. Na lukách, kromě jejich vápnění, je snaha o přeměnu druhovou, děje se tak každoročním výsevem jetelotravní směsy,
32
kterou tvoří jetel luční Trifolium pratense, jetel plazivý Trifolium repens, bojínek luční Phleum pratense, srha říznačka Dactylis glomerata a lipnice luční Poa pratensis.
Charakteristika těchto druhů dle LIBOSVÁRA (2004):
Lipnice luční – vytrvalá, výběžkatá tráva zpevňující drn, je ranná, nízká a brzy na jaře raší, přizpůsobivá klimatu a z hlediska výživářského je jednou z nejkvalitnějších pastevních trav. Neměla by chybět v žádné pastevní směsce. Bojínek luční – trsnatá vytrvalá tráva, vyhovuje mu chladnější vlhčí klima. Na živiny má vyšší nároky, krmivářsky se řadí mezi nejkvalitnější trávy. Kostřava luční – víceletá, v pastvinách nízká, vytrvalá tráva. Na prostředí je nenáročná a přizpůsobivá, je vysoce kvalitní dieteticky a zvěř ji ráda bere. Srha říznačka – vysoká trsnatá tráva, nesnáší holomrazy, je ranná a zajišťuje první časnou pastvu zvěře. Rychle dozrává a tvrdne a pak ji zvěř nebere po pokosení nedopasků rychle obrůstá listy a je znovu pro zvěř přitažlivá. Je vhodná v kombinaci s jetelem plazivým
Jeteloviny jsou narozdíl od trav bohatší na živiny bílkovinného charakteru, minerálie, látky léčivé a stimulační. Vytváří spolu s travami v pastevní hmotě optimální úživný poměr mezi bílkovinami a uhlohydráty. Významný je vysoký obsah fosforu a vápníku ve všech jetelovinách. Jeteloviny navíc vážou vzdušný dusík a tak pomocí hlízkových bakterií obohacují půdu touto cennou živinou. Množství jetelovin v pastevním porostu je optimální v objemu do 30 %.
Jetel luční – vyskytuje se méně na pastvinách, poněvadž hůře snáší sešlapávání. Zvěří je více vyhledáván pro chutnost i vyšší obsah jednoduchých cukrů. Nesnáší extrémní suché nebo zamokřené stanoviště.
K založení zvěřních políček došlo za účelem zpestření a obohacení potravní složky. Z 15 ha zemědělské půdy tvoří 5 ha právě tyto políčka. Na nich se intenzivně hospodaří. Je zde střídavě pěstován jetel, hrách, z ozimů pak žito a tritikále. Doposud nebylo nutné políčka v průběhu růstu rostlin jakkoliv před zvěří chránit. Do budoucna je zde však snaha o navýšení stavů zvěře, proto budou nutná ochranná opatření zabraňující vniknutí zvěře na tyto plochy v období růstu daných plodin. Zvěř by stíhala rostoucí 33
rostliny spásat. S intenzivním přikrmováním se ve zdejších podmínkách začíná již v říjnu a končí převážně v dubnu. K tomuto účelu slouží tři krmelce se zásobníky sena, jeslemi a koryty pro jadrné krmivo.
Obr. 6. Krmné zařízení
Nedaleko tohoto zařízení jsou betonové jámy pro skladování dužnatých krmiv, převážně řepných řízků.
Obr. 7. Betonová jáma pro skladování dužnatých krmiv
Seno se sklízí v létě z luk v okolí obory. Z jadrných krmiv je předkládán oves, kukuřice, hrách a z dužnatých pak řepa, řepné řízky, jablka a výlisky z jablek. Po celé oboře je rozmístěno dostatečné množství slanisek. Dostatek lizu je jednou z nejdůležitějších potravních složek. Kvalitní seno je zvěři předkládáno po celou dobu
34
přikrmování ve větším množství pak uprostřed a na konci tohoto období. Jadrná krmiva jsou předkládána v počátcích přikrmování. Od měsíce ledna jsou pak předkládána v omezeném množství. Podobně je tomu i u dužnatých krmiv. Vzhledem k vysoké sněhové pokrývce je nutná intenzivní péče. Od měsíce ledna, kdy sníh neumožňuje téměř žádnou jinou lesnickou činnost dochází oborník pan Pavel Bílek starší do obory denně. Zaměřuje se nejen na přikrmování, ale i vizuální kontrolu zdravotního stavu zvěře a kontrolu oplocení.
2.4.2. Chov a lov zvěře
V plánu lovu je výhradně zvěř trofejová a sice mladí, slabí jeleni popřípadě staří jeleni, kteří jdou svými bodovými hodnotami zpět. Lov je prováděn z kazatelen. Holá zvěř se loví pouze tehdy jedná-li se o sanitární odstřel, jinak je odchytávána do odchytových zařízení a prodávána do jiných oborních chovů. Odchyt je značně problematický.
Obr. 8. Odchytové zařízení
Zvěř se v odchytovém zařízení chová neklidně a podrážděně. Dokud není některý kus odchycen chodí do zařízení bez problémů. Po odchycení zvěře je následný odchyt ve stejném zařízení možný až po delší době. K dalšímu odchytu je nutné použít některé z jiných odchytových zařízení, které jsou zde celkem tři. Zcela nepřípustné je odchytávat holou zvěř společně se špičáky. Špičák musí být v odchytovém zařízení vždy sám, hrozilo by poranění ostatních kusů. Škody působené sikou nejsou nikterak
35
velké až na odírání kmenů dospělých stromů, parožím v prsní výšce, které provádí samčí zvěř a to nejen v období říje.
Obr. 9. Poškození kmenu
Říje zde probíhá o tři týdny později než u jelení zvěře a trvá přibližně čtrnáct dní. Není nikterak bouřlivá, tím více je raritní událost z říje loňského roku 2005, kdy si zde jeden z nejsilnějších jelenů zlomil lodyhu těsně nad růží. Výkaz o odchytu a odlovu siky Dybowského je v tab. 6.
Tab. 6. Výkaz o odchytu a odlovu siky Dybowského
Rok Jeleni 2002 – 2003 2003 – 2004 2004 – 2005 2005 - 2006
1 2 2 -
Sika Dybowského Laně Kolouši 2
3 3 3
Celkem 1 5 5 5
Rok 2004 přinesl oboře významný chovatelský úspěch. David Parish slovil rekordního jelena. Jeho bodová hodnota byla na výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem roku 2005 stanovena Ústřední hodnotitelskou komisí na 428,40 b. CIC. Jedná se o jednoho z nejsilnějších jelenů siky Dybowského v ČR přitom shozy tohoto jelena z roku 2003, byly ohodnoceny 443 b. CIC. Pro představu jsou shozy tohoto jelena přiloženy na obr. 10.
36
Obr. 10. Shozy
Doposud nejsilnější jelen byl sloven v Rusku v roce 1983. Jméno lovce V. G. Lukin. Bodová hodnota 463,30 bodů CIC, HROMAS (2001) V následující tabulce tab. 7. jsou uvedeny jednotlivé roky a bodové hodnoty nejsilnějších jelenů slovených v daném roce. Tab. 7. Bodové hodnoty slovených jelenů v daném roce
Rok
Sika Dybowského Bodová hodnota
Věk
2002-2003
352,1 bodů CIC
8
2003-2004
369,2 bodů CIC
8
2004-2005
428,4 bodů CIC
9
2005-2006
-
-
Nejen tyto výsledky svědčí o kvalitě této zvěře v oboře Vidlice. Následující roky slibují další kvalitní trofeje z této obory nejen siky Dybowského, ale i daňčí zvěře a kdo ví možná i rekordních trofejí mufloní zvěře jak tomu byl v letech největší slávy Zaječin.
37
3. Výsledky
3.1. Zhodnocení současného chovu a provozu v oboře Vidlice
Obora svou rozlohou 90 ha splňuje podmínky dané zákonem č. 449/2001 Sb., kde je minimální výměra obory stanovena na 50 ha. Výstavba oplocení je jednou z největších investic při výstavbě obory. Řídí se několika faktory. Prvním faktorem je jeho výška v závislosti na chované zvěři a členitosti terénu. Pro členitý terén a chovanou jelení zvěř je jeho výška odpovídající. Druhým faktorem je výskyt chované zvěře ve volnosti v okolí obory, kdy hlavně v období říje může docházet k zvýšenému tlaku na oplocení. Tento faktor je v případě obory Vidlice bezvýznamný. Chovaná zvěř se zde ve volnosti nevyskytuje. Zvýšený tlak je způsobuje pouze zvěř černá a to celoročně. Třetím faktorem je životnost. Oplocení je zde kvalitně provedeno, lze ho označit jako dlouhodobé. Oborní komunikace jsou zpevněné štěrkem. Některé z původních mysliveckých zařízení sice ještě slouží svému účelu, ale postupně by měla být nahrazena novými. Jedná se především o dva zásobníky objemového krmiva. Kmenové stavy siky Dybowského jsou až na jeden kus naplněny. Při KOP 0,8 a poměr pohlaví 1:1 bude kmenového stavu bude dosaženo v roce 2006. U zvěře daňčí, za předpokladu, že nebude dále lovena, KOP 0,8 a poměru pohlaví 1:1, by mělo dojít k dosažení kmenového stavu v roce 2007.
3.2. Návrh dalších postupů chovu a provozu v oboře Vidlice
Všechna navrhovaná opatření se odvíjí od záměru chovu, kterým je zvýšení kmenových stavů a to u siky Dybowského na 65 kusů, daňka evropského 26 kusů a 9-ti kusů mufloní zvěře. U této zvěře stojí za úvahu má-li vůbec její vysazení do obory v tomto počtu význam. Předpokládaný kmenový stav této zvěře, který je plánován na 9 kusů, je pro další chov příliš malý. Jednalo by se pouze o zpestření obory a zvýšenou možnost nabídky pro případné poplatkové lovce. Navrhoval bych proto tuto zvěř do obory nevysazovat. Jestliže má být naplněn stav 100 kusů zachoval bych kmenový stav siky Dybowského na 65 kusech a u daňka evropského bych kmenový stav navýšil na 35 kusů. S těmito počty se dá dále cílevědomě pokračovat v chovu. Tento stav však při
38
současné výměře obory 90 ha, dle Vyhlášky Mze č. 491/200 Sb. o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd, není možný. Dle této vyhlášky se v oboře normovaný stav spárkaté zvěře, pro kterou byla obora uznána, stanoví tak, aby normovaný stav jednotlivých druhů spárkaté zvěře ve svém souhrnu nebyl vyšší než jeden jedinec spárkaté zvěře na 2 ha výměry obory. V našem případě je to maximálně 45 jedinců spárkaté zvěře na 90 ha. Jeden jedinec spárkaté zvěře je roven jednomu jedinci siky Dybowského a dvěma jedincům daňka evropského. Maximální normované stavy bych stanovil na 32 kusů siky Dybowského a 26 kusů daňka evropského. Stav 100 kusů v poměru 65 kusů siky Dybowského a 35 kusů daňka evropského by byl možný za předpokladu rozšíření obory na výměru 165 ha.
65 kusů siky Dybowského = 65 jedinců spárkaté zvěře = 82,5 * 2 = 165 ha 35 kusů daňka evropského = 17,5 jedinců spárkaté zvěře
Normovaného stavu 32 kusů u siky Dybowského, by bylo dosaženo v roce 2005 viz tab. 8., měly být sloveny 4 kusy.
Tab. 8. Výpočet dosažení normovaného stavu Sika Dybowského, normovaný stav 32 kusů, KOP 0,8, poměr pohlaví 1:1 Jelen Laň Kolouch Celkem 8
14
3
25
Očekávaný přírůstek
+1
+2
11
11
Letní stav
9
16
11
36
Jarní kmenový stav 2005 sčítaný
Normovaného stavu 26 kusů u daňka evropského, nebude-li loven, bude dosaženo v roce 2007 viz. tab. 9. V roce 2007 by měly být sloveny 2 kusy. 39
Tab. 9. Výpočet dosažení normovaného stavu Daněk evropský, normovaný stav 26 kusů, KOP 0,8, poměr pohlaví 1:1 Daněk
Daněla
Daňče
Celkem
2
6
1
9
Očekávaný přírůstek
+0
+1
5
5
Letní stav
2
7
5
14
Jarní kmenový stav 2006
2
7
5
14
Očekávaný přírustek
+2
+3
6
6
Letní stav
4
10
6
20
Jarní kmenový stav 2007
4
10
6
20
Očekávaný přírustek
+3
+3
8
8
Letní stav
7
13
8
28
Jarní kmenový stav 2005 sčítaný
sčítaný
sčítaný
Oborní oplocení se potýká pouze s jediným problémem a tím je černá zvěř. Záměrem je znemožnit této zvěři přístup do obory. Navrhl bych vyztužit spodní části pletiva tyčovinou. Toto opatření by mělo průniku černé zvěře zabránit. S nárůstem stavů bude také kladen větší nárok na úživnost obory. To se neobejde bez potřebných opatření týkajících se převážně zvěřních políček a pastvin. Významnou součástí obory jsou plodonosné dřeviny. Nadmořská výška zde znemožňuje výsadbu dubu, který svou poměrně častou úrodou tvoří důležitou potravní složku. Zvěř bere nejen plody, ale zároveň ráda okusuje listy. Ve zdejších podmínkách připadá v úvahu jírovec maďal Aesculus hippocastanum, který zde již byl vysazován. Zpestřením pro zvěř jsou ovocné stromy, ať už jsou to jabloně nebo jeřáby. Navrhuji jejich výsadbu při okrajích zvěřních políček a pastvin. Důležitá je individuální ochrana odrostků proti okusu nejlépe dřevěnými oplůtky. Jsou účelné a zároveň plní estetickou funkci. Jehličnaté smrkové porosty slouží zvěři jako krytina, v době letních veder stejně jako v zimním období a v případě trvalejších dešťových srážek. Vhodná je také výsadba
40
okusových ploch měkkých dřevin. Současnou jetelotravní směsku bych doplnil o jetel plazivý a jetel švédský.
Obnovu travního porostu lze provádět několika způsoby: •
klasicky s několikaletým polařením
•
rychloobnovu po první seči s pooráním a rozdiskováním drnu
•
rychloobnovu na neoratelných stanovištích bezorebně
•
přísev do retardovaného drnu
Pro dané podmínky bych zvolil přísev do retardovaného drnu. Podle mého názoru se v místních podmínkách jedná o nejsnáze proveditelnou obnovu. Pro pastevní plochy a zvěřní políčka bych zavedl evidenci pomocí agrotechnických karet. Jedna z možností viz. tab. 10.
Tab. 10. Vzor agrotechnické karty zvěřního políčka
Agrotechnická karta zvěřního políčka Název políčka: Rok
Místo: 2004
1
Výměra
2
Půda, typ, druh, oratelnost
3
Stav živin, půdní reakce
4
Meliorace, rekultivace Meliorační přístup
5
Zaplevení Aplikované přípravky
6
Plodina
7
Hnojení
8
Oplocení Technologie sklizně
9
Využití
10
Výnos hlavní plodiny
11
Agrotechnická opatření
12
Konzervace, uskladnění
Číslo
41
Uživatel: 2005
2006
2007
2008
2009
Nevyhnutelná bude i ochrana plodin na zvěřních políčkách v období jejich dozrávání. Jako nejlepší řešení bych navrhl elektrické ohradníky. Zvěř je možné vpouštět v období, kdy plodiny dozrají nebo jsou nejvhodnější pro spasení. Pěstované plodiny na zvěřních políčkách jsou již ověřené, a proto bych jejich složení neměnil. Byla zde snaha o pěstování krmné kapusty, ale nepodařilo se dosáhnout kvalitních výsledků. Hlavní pozornost přikrmování zvěře je nutné věnovat v období měsíce říjena až prosinece. Zvěř si vytváří tukové zásoby na zimu a samčí zvěř se snaží dohnat ztrátu z období říje. Všechny změny v přikrmování by měly být pozvolné. Funkční přeladění přežvýkavců včetně adaptace mikroorganizmů v předžaludcích trvá dva až tři týdny. Předkládaná krmiva bych rozšířil o kvalitní siláž pro spárkatou zvěř. Například v tomto složení 25 % zelená kukuřice, 13 % krmná mrkev, 12 % jablečné výlisky, 10 % pivovarské mláto, 10 % oves, 8 % seno, 4 % jetel, 3 % minerální přísady. Nabízí se možnost přikrmovat kvalitními granulovanými krmivy, kterých je v současné době na trhu dostatek. Pro příklad uvádím firmy Biofaktory Praha spol. s r. o. a Mikrop Čebín a. s., které se zabývají výrobou granulovaných krmiv. Granulovaná krmiva jsou výhodná z hlediska snadné regulace obsahu jednotlivých komponent. Hrubou vlákninu, která je jednou z nejdůležitějších složek pro trávení přežvýkavců, lze do granulí dodat formou listnatého klestu do tloušťky 0,7 cm, vojtěšky, sena, letniny atd. Oba druhy krmiv sebou nesou zvýšené nároky na uskladnění. Zásoba lizu na celý rok je nezbytná. V období parožení lze přidávat do lizu přísady pro jeho zkvalitnění. Výpočet orientačních krmných dávek uvedených pro stav 32 kusů sika Dybowského a 26 kusů daňka evropského jsou přiloženy v tab. 11-13. Tab. 11.
Jadrné Dužnaté
Sika Dybowského
Objemové
1 kus denně (kg)
1,5
0,6
1
32 kusů denně (kg)
48
19,2
32
Období říjen-duben (t)
10,176
-
Celoročně (t)
-
7,008
42
-
Tab. 12.
Daněk evropský
Objemové
Jadrné
Dužnaté
1 kus denně (kg)
1
0,4
0,7
26 kusů denně (kg)
26
10,4
18,2
Období říjen-duben (t)
5,512
-
3,858
Celoročně (t)
-
3,796
-
Tab. 13. Celkem
Objemové
Jadrné
Dužnaté
Období říjen-duben (t)
15,688
-
10,642
Celoročně (t)
-
10,804
-
Veterinární podmínky chovu jsou dány závaznými právními předpisy, zejména zákonem č. 166/1999 Sb o veterinární péči. Vše by mělo být pod dozorem místně příslušného orgánu státní veterinární správy (OSV). Zároveň by měl být vlastníkem zajištěn, nejlépe smlouvou, veterinární lékař, který poskytuje léčebné a preventivní zákroky. Dojde-li k dovozu zvěře ze zahraničí, což je jeden z cílů chovu v oboře Vidlice, je nejprve nutné zažádat SVS ČR o stanovení Veterinárních podmínek dovozu. Následující postup se děje dle podmínek stanovených SVS. Karanténa zvěře se provádí za podmínek a po dobu stanovenou orgánem veterinární správy, zpravidla je to po dobu 28 dnů, v oddělené části–karanténní obůrce. Ty jsou zřizovány obvykle při oborách oplocením menší plochy (1-3 ha) v návaznosti na oboru. Zde jsou po karanténní dobu prováděna stanovená koprologická, sérologická, bakteriologická a jiná vyšetření s případnou následnou léčbou nebo usmrcením. Po zjištění zdravotního stavu zvěře, je přepuštěna do obory. Významnou součástí provozu obory je poplatkový lov trofejové zvěře. S rostoucími stavy lze předpokládat nárůst poplatkových lovů. Lovečtí hosté byli prozatím ubytováni v místní hájovně. Její kapacita pokojů je dostačující i do budoucna. Loveckých zařízení je v oboře dostatek a jsou vhodně rozmístěna v terénu. Jedná se o
43
kryté kazatelny. Pro nárůst poplatkového lovu je obora dostatečně vybavena. Není třeba dalších opatření.
3.3. Diskuse výsledků
Zařazení oborního oplocení mezi dlouhodobá jsem provedl dle GAJDOŠE (2004), který dělí oplocení do tří skupin. Oplocení krátkodobá (10 let), střednědobá (20 let) a dlouhodobá (30 let). Krátkodobá jsou s dřevěnými sloupky a méně kvalitním pletivem, střednědobá oplocení jsou s kovovými sloupky a povrchově upraveným pletivem a dlouhodobá jsou většinou na betonových sloupcích nebo silnostěnných kovových sloupcích a pletivo je buď speciálně povrchově upraveno nebo z výrazně silného materiálu. Posouzení vhodnosti jetelotravní směsky a její doplnění o jetel plazivý a jetel švédský jsem navrhl podle LIBOSVÁRA (2004), který uvádí jetel plazivý jako nejčastěji zastoupenou jetelovinu, která je velmi přizpůsobivá všem stanovištím. Výborně svým vegetativním rozmnožováním vyplňuje vyšlapaná místa po intenzivním spásání. Jetel švédský je uvádí jako poněkud méně chutný pro svoji hořkost, ale na tu si zvěř zvykne. Je vhodný do těžkých a studených lesních půd. Stimuluje u přežvýkavců laktaci. Právě tyto vlastnosti budou významné při plánovaném nárůstu stavů a zvýšeném zatížení na pastevní plochy. Obnovu trvalého travního porostu a vzor agrotechnické karty pro vedení hospodaření na zvěřních políčkách, nebo loukách byla navržena dle LIBOSVÁRA (2004). Výpočet potřebného množství jednotlivých druhů krmiv, na roční provoz obory, pro normované stavy 32 kusů sika Dybowského a 26 kusů daňka evropského, byl proveden z orientačních krmných dávek vydaných Ministerstvem Zemědělství (2003). S přikrmováním objemových a dužnatých krmiv je počítáno na období říjen – duben. S přikrmováním jadrných krmiv se počítá celoročně. Výsadbu ovocných stromů, okusových ploch měkkých dřevin, doplnění krmiva o kvalitní siláž a granulovaná krmiva jsem navrhl podle Ministerstva Zemědělství (2003), které uvádí jejich vhodnost pro zpestření potravní složky. Záměr docílit dovozu zvěře, za účelem osvěžení krve, ze zahraničí dle HANZALA (2004) lze hodnotit kladně. Autor poukazuje na důležitost dovozu kvalitní cizí zvěře pro následné dosažení zkvalitnění chovu.
44
Závěr Cílem práce bylo zhodnotit chov jelena siky Dybowského v podmínkách obory Vidlice, která se nachází na polesí Zaječiny v podhůří Orlických hor. V literárním přehledu je uvedena historie chovu jelena siky na našem území od počátků jeho introdukce, až po současné rozšíření obou introdukovaných poddruhů jelena siky japonského a jelena siky Dybowského na našem území. U obou poddruhů je dále uvedena jejich biologie a popis současné stavy v České republice jsou uvedeny pouze pro jelena siku. V metodice jsem se zaměřil na hodnocení chovu jelena siky Dybowského a daňka evropského v závislosti na místních přírodních a klimatických podmínkách. V první části metodiky jsou zaznamenány klimatické, geologické, pedologické a hydrologické podmínky zájmového území. V oboře byl proveden fytocenologický snímek a zjištěny zastoupené druhy v stromovém, keřovém a bylinném patře. Druhá část je zaměřena na péči, chov a lov zvěře. Součástí jsou současné stavy jelena siky Dybowského a daňka evropského, jejich odchyt, lov a bodové hodnoty význačných trofejí v jednotlivých letech. Péče o zvěř je zaměřena na způsob přikrmování, předkládané druhy krmiv a zvyšování úživnosti. Období přikrmování je od měsíce října do dubna. V krmných zařízeních jsou předkládána objemová, dužnatá a jadrná krmiva. Přes letní měsíce je úživnost zvýšena intenzivním pěstováním zemědělských plodin na zvěřních políčkách a jarním výsevem jetelotravní směsky za účelem zpestření druhové skladby luk. Výsledky obsahují mnou navržené postupy v chovu a provozu obory Vidlice v následujících letech. Dle vyhlášky č. 491/2002 Sb. o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd jsem stanovil maximální normované stavy pro současnou výměru obory na 32 kusů jelena siky Dybowského a 26 kusů daňka evropského. Pro tyto stavy jsem provedl výpočty jejich dosažení a roční spotřebu krmiv dle krmných dávek stanovených Ministerstvem Zemědělství v roce 2003. Nejen jelen slovený v této oboře v roce 2004, jehož bodová hodnota byla stanovena na 428,4 bodů CIC, svědčí o kvalitním chovu této zvěře. Záměrem chovu je, aby i nadále zůstal jelen sika Dybowského hlavní zvěří obory Vidlice.
45
Použitá literatura BABIČKA, C., DRÁBEK, M., ŠTIKA , J., ŽENOŽIČKA , J. Poznatky z chovu jelena siky. Myslivost, 1977, č. 12. s. 270-271 ČERVENÝ, J. a kol. Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství - Cesty, Praha, 2003. 591 s. ISBN 80-7181-901-8. DEMEK, J. a kol. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČSR, Academia, 1987. DOLEŽAL, V. Z Manětínska. Myslivost, 1960, č. 11. s. 174. GAJDOŠ, J. Nové poznatky z oplocování obor a farmových chovů. Sborník k problematice zakládání obor, Česká lesnická společnost, 2004. s. 96-97. ISBN 80-0201610-61. GLOSSEL Die Fleckenhirsche . St. Hubertus, 1971, č. 9. s. 131-135. HANZAL, V. Vliv dovozu cizí zvěře na kvalitu oborního chovu. Sborník problematika zakládání obor, Česká lesnická společnost, 2004, s. 53-56. ISBN 80-02-01610-61. HOŠEK, E. Zavádění a chov cizí srstnaté zvěře na Moravě. Folia venatoria, 1983, č. 13. s. 281-297. HROMAS, J. a kol. Myslivost, Matice lesnická spol. s r. o., Písek, 2000. 491 s. HROMAS, J., NOLENS, M. Nejsilnější trofeje, Myslivost s. r. o., Praha, 2001. 64 s. HŮRKA, L. Zvěř v západních Čechách, historie a současnost. Sborník západočeského muzea, Plzeň, Příroda, 44, 1982. KAHLCKE, J. Sikahirsche - eine Zukunftwildart. St. Hubertus, 1977, č. 7 s. 310-312. LESPROJEKT HRADEC KRÁLOVÉ Textová část. LHP Zaječiny, Hradec Králové, 2001. LIBOSVÁR, F. Trvalé travní porosty v oborách. Sborník problematika zakládání obor, Česká lesnická společnost, 2004, s.71-75. ISBN 80-02-01610-61 LOCHMAN, J. Zhodnocení současného stavu a vypracování návrhu na další chov významnějších druhů zvěře. Jelen sika východní Cervus nippon, Zbraslav nad Vltavou, 1970. MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ Oborní chov zvěře, Praha, 2003, s.11-23. NIETHAMMER, S. Die Einbürgerung von Säugetiren u. Vögeln in Europa. Hamburg 1963. Roční výkaz o stavu a lovu jelena siky v ČR (online), [citováno 22.4. 2006]. Dostupné na World Wilde Web: < http://www.mze.cz >
46
UECKERMANN, E. Der Sikawildabschus. Hamburg u. Berlin, 1972. ÚHUL BRANDÝS NAD LABEM, POBOČKA HRADEC KRÁLOVÉ PLO 25 Orlické hory. Oblastní plán rozvoje lesů, Hradec Králové, 1999. VACA, D. Obora Vidlice- od muflonů k Dybowákům. Svět myslivosti, 2006, č. 2 s. 3233. VAVRUNĚK, J. – WOLF, R. Chov jelení zvěre sika v západočeském kraji. Sborník Vědeckého lesnického ústavu v VŠZ v Praze, Praha1977, s. 97-115. Vyhláška Mze č. 491/2002 Sb., o způsobu a stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd WOLF, R. Historie chovu jelena siky na území České republiky, Sborník referátů, Asociace profesionálních myslivců ČR, ČLS 1999, 52-55 s., ISBN 80-238-4457-1 WOLF, R. Jelen sika. In. HUSÁK, WOLF, LOCHMAN. Daněk/sika/jelenec, SZN Praha, 1986, s. 150-227 Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 59/2003 Sb. Zákon č. 166/1999 Sb. o veterinární péči Zoologické zařazení jelena siky (online), [citováno 23.3. 2006]. Dostupné na World Wilde Web: < http://www.biolib.cz/cz/taxon>
47
Conclusion On basis of the topic, the natural conditions and the current state of Sika Deer and Fallow Deer were evaluated. The climate in the foothills of the Orlické Mountains Sika Deer tolerates very well, because it is similar to the climate of its original habitat. Despite Fallow Deer is game of lower lands the local conditions do not make it any trouble. By joining 10 ha of surrounding lands, which are made mainly by meadows, the amount of food was considerably increased. Even so, it will be still needed to pay adecquate attention to feeding and care of the game. Sprus forests make up large part of lands and therefore give the game sufficient shelter conditions. The breeding of Sika Deer is of high quality here. A deer hunted in 2005 with 428,4 points CIC is the greatest success so far. Expected increase in number of the game will lead to even greater possibilities in improving of its breeding. Expected import of game from abroad should considerably contribute to this. The intention of breeding the game is so that Sika Deer would stay the main game of Vidlice preserve.
48
