ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 10 říjen 2012

ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 10

říjen 2012

Péče Péče o krásu Kolik mužů… kolik žen se stará o svou krásu! Je správné, když o ní pečují. Ale jsou-li tím posedlí, je to nenormální. Zvláště pak se hluboce klamou pokud jde o povahu péče, kterou mají věnovat kráse svého těla. Veškeré úsilí, které věnují jeho zevnějšku a zvláště obličeji, aby zdůraznili, opravili, zvýšili jeho ladnost a půvab, vede jen k omezenému výsledku. Pravá krása přichází zevnitř, rodí se z ducha a rozvijí se jasem zbožštěné duše. Taková krása přitahuje a posiluje ty, kteří ji pozorují. - Jakou barvu rtěnky užíváš? Jaký šampon na vlasy? Holíš se raději břitvou? Ztratil jsi na váze? Lepší se tvá linie? Která barva ti nejlíp sluší? Máš právo si klást takové otázky, aniž bys byl ovšem jimi posedlý; ale chceš-li být opravdu krásný, musíš účinné prostředky hledat jinde. - Je pěkné mít krásné talíře v příborníku. Ale k čemu jsou talíře, když na nich nic není… Je dobře mít krásný rám; ale k čemu je rám, když v něm schází obraz? Je pěkné ozdobit pokoj nádherným lustrem; ale k čemu je krásný lustr, není-lí připojen na elektrické vedení? Dal-li tí Bůh ladné a souměrné tělo, hezký obličej, poděkuj mu; ale k čemu je tvé tělo, když v něm nežije duch… - Tělo je tvůj dům, jsi jeho vlastníkem, ale jsi za něj zodpovědný před Bohem. Nespokojuj se s vnější omítkou, pečuj také o vnitřek, neboť pohled Pána proniká skrze zdi. - Dbej, aby byla zachována čistota a krása tvého těla; ale dělej to proto, aby bylo příjemné druhým, aby jim dodalo jistotu uklidňující síly a půvabu svěžesti. - Čím krásnější je cesta, tím silnější je pokušení zastavit se, usednout a pozorovat krajinu, a přitom zapomenout na vlastní cíl. Krása těla je cesta, která má vést ke kráse duše, a krása duše je cesta, která vede k Bohu. Nezůstávej stát na cestě; to hlavní bys propásl. - Je-lí barevný diapozitiv promítnut na plátno, zdá se nám nádherný, protože je proniknut světlem; je-li vykopírován pouze na papír, zklame nás, neboť život jakoby v něm vyhasl. Tak také krása se měří intenzitou ducha, který proniká hmotou. Čím více je jím hmota prostoupena, tím více sama září. - Říkáš: má ruce násilníka, lakomce, umělce, jemného člověka; má tvář surovce,

tvář čestnou nebo tvář jak falešnou minci má tvář otevřenou nebo uzavřenou, nevraživou nebo vyjadřující dobrotu. Máš pravdu: těla, ruce, obličeje jsou znaky ducha; tomu, kdo v nich umí číst, nabízejí živý popis duše. (Náš zjev je modelován našimi fyziologickými návyky, ba dokonce i naším obvyklým způsobem myšlení… Tvar obličeje, úst, tváří, očních víček a výrazových rysů je určován habituálním stavem plochého svalstva, pohybujícího se v tukové tkáni podkožní. Stav tohoto svalstva je však závislý na našem duševním rozpoložení… Zcela nevědomě modelují se rysy našeho obličeje pozvolna tak, jak to odpovídá našim duševním stavům. S postupujícím věkem jsou stále víc a vice obtěžkávány pocity, choutkami a tužbami celé bytosti…" - Dr.Alexis Carrel: „Člověk, tvor neznámý“ str. 59). - Nikdo nemůže uniknout zvláštní modelující mocí svých myšlenek, hnutí mysli, celého vnitřního života, neboť je to duše, která se obráží ve složení lidského těla a modeluje svalstvo, tak jako umělcův génius inspiruje jeho dílo a vede jeho prsty. Ať chceš nebo nechceš, máš tvář své duše. - V nebi bude mít naše proměněné tělo - bez překážek - krásu naší duše. Svěžest dítěte nás poutá, ať je oblečeno v levných hadřících nebo v jemných výšivkách; ale je to snadná krása, bezpracná krása neopotřebované duše. Krása starce nás dojímá a uklidňuje, neboť je to skutečná krása duše, která prozařuje povadlou tváří. - Pěstuješ-li jen tělesnou krásu, bude omezená a žalostně zranitelná. Snažíš-li se o zkrášlení duše, může se tvá krása jako člověka rozvinout do nekonečna. - Červ v krásném ovoci nahlodá jednoho dne slupku a hniloba zvnitřku plodu pronikne ven. Jestliže se v tvém srdci zahnízdí zlo, pronikne do celého těla a rozleje se i po obličeji. - Jsou „půvaby tělesné“, takové, které vyvolávají hlad těla, a ty, kdo je chtivě pozorují, strhnou na svou úroveň a nakonec uvrhnou do zoufalství a beznaděje. - Jsou „půvaby ďábelské“, které svádějí, očarují a vyvolávají válku. - Jsou „půvaby Kristovy“, které uklidňují, vzbuzují touhu po čistotě a něžně přivádějí na cestu Boží. - Nejvyšší krása vykvete tehdy, když milost - bez překážek - proniká lidskou přirozeností. - Vlož pohled otce de Foucaulda do jakéhokoliv obličeje; i když bude nehezký, ozáří ho pravou, skutečnou krásou. - Zvláštní milostí Bůh někdy připouští, aby svatí na svém vlastním těle zrcadlili jisté tahy Kristovy; výsada vyzařovat krásu Pána, není jen výsadou svatých. Žiješ-li z Krista, stane se tvůj pohled pohledem Kristovým, tvůj úsměv úsměvem Kristovým, tvůj obličej tváří Kristovou. - Abys byl krásný, zastav se: jednu minutu před zrcadlem, pět minut před svou duší, patnáct minut před svým Bohem… (Michael Quoist) 2

Světec na říjen Jako světce na měsíc říjen jsme vybrali sv. Bruna Kartuziána. Narodil se kolem r. 1030 v Kolíně, po studiu v Remeši, kněžském svěcení ve svém rodném městě a po činnosti kanovníka se stal vedoucím dómské školy v Remeši. Přes 20 let zde vyučoval, byl velmi váženým učitelem a dopomohl škole k velké slávě. Pak přišla řada těžkých zklamání. Očekávanou volbu za remešského biskupa zmařil kandidát, který si úřad koupil, a po obtížích právě s tímto biskupem rnusel Bruno z Remeše dokonce prchnout. Po sesazení konkurenta papežem Řehořem VII. si znovu dělal naděje na biskupský úřad, ale zase byl jmenován uchazeč, který zaplatil, královský kandidát Helinand z Laonu. Bruno zhrzený světem složil všechny úřady a r. 1083 opustil Remeš. Krátký čas pobyl v klášteře Molesme, pak odešel se šesti druhy do Grenoblu, kde se mezitím stal biskupem Hugo, jeden z jeho dřívějších žáků. Hugo byl svému učiteli Brunovi velmi zavázán a daroval poutníkovi na severu svého biskupského města neschůdnou krajinu jménem Cartusia. Zde pak v namáhavé práci vznikla Velká kartouza, která z počátku sestávala jen z kaple, obklopené jednotlivými dřevěnými celami. To bylo místo zrodu kartuziánského řádu, ačkoliv Bruno nikdy neměl v úmyslu zakládat řád. K potvrzení papežem Alexandrem III. došlo ostatně teprve 2. září 1176, několik desetiletí po Brunově smrti. Ódo z Lagery, rovněž bývalý žák Brunův, který byl mezitím zvolen papežem a přijal jméno Urban II., přivedl učeného poustevníka r. 1089 do Říma jako poradce, nechal ho však o dva roky později na jeho vlastní přání zase odejít. Bruno šel do Kalábrie a založil v divočině La Torre blízko města Squillace svou druhou kartouzu S. Maria dell'Eremo. Ve svém třetím založení v S. Stetano di Bosco blízko La Torre pak Bruno po letech zemřel 6. října 1101. Zde v kostele také našel místo svého posledního odpočinku. Oficiálně nebyl nikdy prohlášen za svatého; jeho kult byl však potvrzen r. 1514 a 1623. Guido, pátý převor Velké kartouzy, předepsal později kartuziánským mnichům vedle rnnišských slibů, obvyklých v jiných řádech, ještě i věčné mlčení a samotu. Osm hodin denně musí kartuziáni věnovat modlitbě a duchovním cvičením. Požívání masa mají úplně zakázáno, jednou týdně se postí o chlebě a vodě. Klášterní křížová chodba odděluje mnichy od okolního světa. Dodnes je Velká kartouza centrem kartuziánů. převor tohoto kláštera je současně generálem řádu. Znázorňování: Bruno je vždy zobrazován v kartuziánském oděvu; často má prst na ústech (příkaz mlčení), někdy stojí nohou na zeměkouli. Jinak jsou Brunovi přidávány lilie, kniha, žezlo a olivová ratolest. Sv. Bruno je vzýván proti moru. (Podle Rok se svatými) 3

Desatero - Těžký je život člověka v mlze lží a neupřímnosti (8. přikázání) Co je pravda? Lze ji znát? Pokud ano, do jaké míry? To jsou otázky, které si lidé vždy kladli, neboť společný a společenský život se stává nesnesitelným, když se člověk ocitne v nejistotě a mlze lží, polopravd, omylů a neupřímnosti.

Osmé přikázání: "Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví." (Ex 20,16) je podobně jako většina ostatních formulováno v negativu. Možná to vyzní paradoxně, ale právě to vyjadřuje velkou svobodu. Vždy je totiž snazší zformulovat to, co se nesmí, než vyjádřit všechno, co člověk musí a smí. Ve Starém zákoně často závisel osud obviněného od svědectví. Pokud dva svědci vypověděli shodně proti obžalovanému, jeho osud byl zpečetěn. Křivým svědectvím mohl být obviněný zbaven cti, svobody, ba dokonce i života. Lživý svědek se tak mohl provinit těžkou vinou krve. Mít alespoň minimum důvěry Osmé přikázání zakazuje převracet pravdu ve vztazích k druhým. Pozitivně mu však odpovídá mnohem širší oblast, kterou je ctnost pravdivosti. Ta má zásadní význam pro život ve společenství. Svatý Tomáš Akvinský to vystihl: "Lidé by nemohli žít, kdyby si navzájem neříkali pravdu." Lež narušuje tuto důvěru a otravuje atmosféru mezilidských vztahů. Pro jakoukoliv komunikaci je nezbytný alespoň minimální stupeň důvěry. Kdyby nebylo možné věřit ani jízdnímu řádu či tomu, jaké je datum, společný život by byl nemožný. Dvacáté století ukázalo, kam dospěje totalitní režim, který povýší lež na systém: nikdo nedůvěřuje nikomu, pravda a lež se neustále míchají, lež slouží jako mocenský prostředek, informování je spojeno s propagandou, vládne podezřívání, obavy a zastrašování. Pro každý totalitní režim je typické, že se nebojí ničeho víc než pravdy. Bytostná touha po pravdě Duch člověka potřebuje pravdu tak jako tělo potravu. Už malé dítě chce všechno vědět, ustavičně se ptá, aby pochopilo. Chtít vědět, jak se věci opravdu mají, pochopit, kdo jsme a co znamenají události, je pro člověka základní lidskou potřebou, ale i mravní povinností. Člověk od přirozenosti směřuje k pravdě a trpí, pokud pravda absentuje. A přestože se člověk často mýlí, ba nejednou žije v omylu, nebo upřednostní lež ze zištných důvodů, nemůže se úplně vzdát pravdy. Proto Pilátova otázka, vyslovená před Kristem: "Co je pravda?" (Jan 18,38) - ačkoli v dané situaci byla spíše pohrdáním nebo projevem skepse -, je ve skutečnosti otázkou, která bytostně trápí člověka. Pouze pravda dává smysl lidské existenci a lidstvo jako celek může růst pouze v pravdě. Omyl ještě není lež Ve filozofii je pravda definována jako adaequatio rei et intellectus - čili shoda skutečnosti a tvrzení. Správné uvažování a pravdivý výrok je pak logickou pravdou. Na této rovině mluvíme o omylu nebo lži. Omylem ještě člověk neztrácí smysl pro pravdu, pouze neúmyslně a z různých důvodů nedospěl k pravdě. Lež však spočívá v úmyslném jednání nebo výroku proti pravdě s cílem přivést druhého v omyl. Je třeba rozlišovat mezi omylem a lží, protože 4

pokud někomu řekneme, že lže, přisuzujeme mu automaticky zlý úmysl zatajování pravdy. Pokud však řekneme, že se mýlí, připouštíme, že může být v omylu neúmyslně, protože je přesvědčen o pravdě. To, že k pravdě se nedospívá vždy snadno, zakoušíme každodenně. Proto je třeba zvažovat slova, pokud s někým nesouhlasíme, abychom ho neobvinili z úmyslné lži. Každý má mít před očima, že je omylný. Navzdory obtížím spojeným s poznáváním pravdy však nesmíme upadnout do relativismu, podle kterého skutečnou pravdu nikdy nemůžeme poznat. Přestože poznáváme jen částečně, neznamená to, že nepoznáváme objektivní pravdu. G. K. Chesterton reaguje na názor relativismu: "Pravda není nic jiného, než můj vlastní pohled na svět", takto: "Velký omyl. Pravda není nic jiného než můj pokus zjistit, zda můj pohled na svět platí, nebo ne." Přetvářka a pokrytectví zabíjí Kromě logické pravdy známe ještě bytostnou pravdu. Pokud někoho známe jako čestného člověka, tak jeho řeči a jednání označujeme za pravdivé, upřímné, přímé. Katechismus katolické církve říká, že "pravdivost nebo pravdomluvnost je ctnost, která spočívá v tom, že se člověk projevuje pravdivý ve svých skutcích a svými slovy říká pravdu, přičemž se vyvaruje dvojakosti, přetvářky a pokrytectví" (KKC 2468). My však jsme často přesvědčeni, že ve světě, který je komplikovaný, kde narážíme na omyly, kde se mísí lež a pravda, nelze být vždy pravdivým. A tak používáme menší či větší lži, mluvíme o milosrdné lži, uchylujeme se k výmluvám a kličkování. A ještě si naivně myslíme, že ten druhý nám na to nepřijde. Naším problémem není ani tak velikost lži (může jít vskutku jen o malé lži), ale postupná změna charakteru, když se jeho součástí namísto pravdy stává polopravda. G. K. Chesterton říká: "Ctnost a pravda jsou spojenci právě tak jako polopravda a neřest." Sami rychle vycítíme, když k nám někdo není upřímný. Víme, že to, co říká, je sice pravda, ale není to hlavní důvod. Těžko mu můžeme vyvrátit jeho argumenty, ale už ho nepovažujeme za upřímného člověka. Proto když budeme v pokušení uhýbat před pravdou, mysleme na to, že ti druzí možná akceptují naše důvody, ale neakceptují nás jako pravdivé. Na Ježíši i jeho nepřátelé museli ocenit otevřenost, s jakou hlásal pravdu: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Neznáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je." (Mt 22, 16). Nebylo to sice upřímné ocenění, nýbrž pokrytecké lichocení, ale Ježíš skutečně mohl prohlásit, že ho nikdo nemůže obvinit ze lži (srov. Jan 8, 46). Pravdivost byla jeho trvalou charakteristikou. Láska k pravdě má být vlastností i jeho učedníkům: "Vaše řeč budiž ano - ano, ne - ne" (Mt 5, 37). Za věrnost pravdě i zemřít Skrze osobu Ježíše Krista se dostáváme k nejdůležitější pravdě - náboženské. Už Starý zákon dosvědčuje, že Bůh je pramenem veškeré pravdy a jeho slovo je pravda (srov. Př 8, 7; 2 Sam 7, 28). V Novém zákoně Ježíš sám potvrzuje, že on je pravda (Jan 14, 6). V něm se zjevila celá Boží pravda. Před Pilátem prohlašuje, že přišel na svět, aby vydal svědectví ve prospěch pravdy (srov. Jan 18, 37). Následovat Krista tedy znamená žít z Ducha pravdy, jehož posílá Otec jeho jménem a který uvádí do plné pravdy (srov. Jan 14, 17; 14, 26; 16, 13). Nejvyšším svědectvím pravdy je mučednictví. Mučedník umírá nejen za pravdu, ale také - a především - za věrnost Kristu. Zemřít za své přesvědčení ještě není nejvyšším důkazem pravdy. Dějiny znají mnoho lidí, kteří položili život za omyl. Smrt mučedníků je v první řadě 5

důkazem lásky ke Kristu a k bližnímu. A odvaha, s jakou obětují svůj život, probouzí zájem o to, za koho nebo za co umírají. Díky svědectví mučedníků se tak i nevěřící mohou setkat s Kristem. Teprve při setkání s Kristem člověk poznává, že pravda není něco abstraktní, ale živá osoba. Pravda s láskou je umění i cíl V Kristu se Pravda spojila s Láskou. Toto spojení je nesmírně důležité, protože lidé touží jak po pravdě, tak po lásce, jen často neumíme pravdu podávat s láskou a při snaze o lásku se nejednou lekáme pravdy. Pravda bez lásky může být velmi krutá, ba může až zabíjet. Zažíváme to při napomínáni, které se stává obviněním, ponížením, zesměšněním nebo přímo útokem. Například pravda o zdravotním stavu podána necitlivě, případně i bez potřebného "dávkování", může člověka psychicky zruinovat. Pravda publikována médii je nejednou bulvárním senzací, nebo se za ní skrývá egoistická snaha o prestiž novináře či média namísto služby veřejnosti a společnému dobru. A zase láska bez pravdy se stává naivitou. Abychom druhému neublížili, nezranili ho, vyzněli chápavě, můžeme zradit pravdu tím, že bližního necháme v omylu. Pokud lékař pro přehnanou citlivost neřekne pacientovi pravdu, nakonec mu nepomůže. Pokud učitel jménem milosrdenství neohodnotil studenta objektivně, aby ho "nezranil" nebo nevyzněl přísně, nebude spravedlivý vůči ostatním studentům a v konečném důsledku uškodí. Na to, abychom uměli pravdu podávat s láskou, je třeba mít před očima osobu Krista, ve kterém se tyto dvě skutečnosti setkali. A nejrychleji to zvládneme, když se náš život stane životem v Kristu. Co pravdu ničí Čím se proviňujeme proti osmému přikázání? Lží, falešným svědectvím a křivou přísahou, poškozováním dobrého jména bližního neuváženým posuzováním, pomluvami a osočováním, paušálním odsuzováním, lichocením, pochlebováním, povolností, chvástání, ironií. Lež je nejpřímějším proviněním proti pravdě. Pro člověka je tak nepřirozená, že změněné tělesné reakce při ní je možné i změřit. Používá se na to tzv. detektor lži. Lež zneucťuje slovo a narušuje vztahy. To, že člověk nesmí lhát, však neznamená, že třeba všechno říct všem. K ctnosti pravdivosti patří i diskrétnost, která respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co je třeba říci, a tajemstvím, které je třeba zachovat. Existují věci, které podléhají povinnosti utajení: nejpřísněji to platí o zpovědním tajemství (bez výjimky), ale i o služebním tajemství, kterým jsou vázáni politici, vojáci, lékaři, právníci, pracovníci banky či pošty. Přestože se hodně diskutuje o dovolenosti lži v konfliktních situacích (například při záchraně života nevinného ve válce), je třeba stále pamatovat na to, že lhát je pro člověka nepřirozené. Neexistuje univerzální schéma na řešení komplikovaných situací. Na to, aby se v dilematu člověk zachoval správně, potřebuje ustavičně žít v pravdě i diskrétnosti, které se musí stát návykem. Pozor na příliš rychlé závěry Lidé si často pletou pomluvy s postěžováním si. Výraz nactiutrhání vhodně vystihuje zlo pomluvy. Pomluvami, kterými se zveřejňují skutečné chyby člověka, se ničí jeho dobré jméno a čest. Když je však z mého postoje cítit lásku k člověku a umím objektivně uznat i jeho dobré vlastnosti, nejde o pomluvy. Každý má své chyby a společný život představuje nejednou tíhu, kterou si musíme vzájemně pomáhat nést. Nactiutrhání je odhalování chyb bez objektivního důvodu. Patří tam i pomlouvání, které živí falešnost ve vztazích, nebo zakrývá chyby 6

pomlouvajících. Osočování je pak ještě těžším poškozením cti, neboť rozšiřuje vymyšlené a domnělé chyby druhého. Nerozvážně posuzování bez dostatečného důvodu předpokládá zlo druhého nebo mu unáhleně připisuje nějakou morální chybu. Paušální odsuzování zase na bázi jedné nebo více negativních zkušeností dělá závěry o celé skupině lidí, například: všichni Romové kradou, Češi jsou chamtiví, Maďaři jsou proti Slovákům. Kdo poškodí dobré jméno druhého, je vázán povinností nápravy - soukromě nebo veřejně, podle toho, kde se poškození událo. To se ostatně týká každého provinění proti pravdě a spravedlnosti. Zvláště to platí pro média, ve kterých je možnost lež a nepravdu šířit masově. (podle KN)

7. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému Bůh je pravda. Bez pravdivosti, upřímnosti a čestnosti ztrácí křesťanství na pravém významu. Proto se máme snažit být pravdiví vůči Bohu, vůči sobě i našim bližním, a také vůči společnosti, v níž žijeme. Pravdivost vůči Bohu: Jaký je můj světonázor? - Je Bůh mou první a absolutní autoritou? Pravdivost vůči sobě: Snažím se o to, aby můj život byl pravdivý? - Toužím poznat pravdu a podle ní i žít v každodenních situacích? - Byl jsem pravdivý sám před sebou? - Shodovaly se moje myšlenky, slova a skutky? - Vážím si sebe sama a vím o své hodnotě, kterou mám v Božích očích? - Ponižoval jsem se před jinými bezdůvodně? - Cenil jsem si darů, které mi Bůh dává a děkoval jsem za ně Bohu? - Lhal jsem (ze zištnosti, z lehkomyslnosti, ze zbabělosti, ze škodolibosti, z nenávisti)? - Svědčil jsem nepravdivě o svém bližním? - Měl jsem odvahu zastat se pravdy? - Nepřetvařoval jsem se? - Dokázal jsem uznat své chyby? Nenamýšlel jsem si vlastnosti, které nemám (z domýšlivosti, ješitnosti, pýchy)? Pravdivost vůči bližním: Pomlouval jsem? - Odvolal jsem své pomluvy? - Psal jsem anonymní dopisy? - Zachoval jsem svěřené tajemství? - Poškodil jsem někoho tím, že jsem vyzradil mně svěřené tajemství nebo důvěrnost? - Používám informace s rozmyslem a diskrétně? - Dodržel jsem slib a dané slovo? - Neztrpčoval jsem bližním život bezohlednými řečmi, zveličování jejich chyb, zbytečným posuzováním? - Pochleboval jsem neupřímně? Jak vypadá moje úcta a pravdivost na pracovišti? - Jak je to s mojí úctou na ulici, v dopravním prostředku, v obchodě, na sportovních akcích, při zábavě? - Měl jsem odvahu zastat se pravdy, když si to vyžadovala nějaká situace? Stala se mi lež zvykem, životním stylem, který nehodlám změnit? - Uškodila moje lež někomu materiálně (na majetku), morálně (na cti), duchovně (ve víře)? - Dokážu přiznat vlastní chyby, nebo rád svaluji vinu na druhé? - Podváděl jsem při hře? - Falšoval jsem nějaké doklady? Snažil jsem se o jiných smýšlet v duchu pravdy a v dobrém vnímat jejich jednání? - Pohrdal jsem míněním druhých, když se neshodovalo s mým? - Urazil jsem se pro maličkosti? Mluvil jsem o jiných s úctou nebo unáhleně a povrchně? - Pomlouval jsem někoho? Mluvil jsem bez potřeby o špatných vlastnostech, chybách a skutcích jiných lidí? - Poškodil jsem čest jiných lidí svou pomluvou nebo nactiutrháním? - Vymýšlel jsem lehkovážně nebo snad zlomyslně chyby na jiných? - Mluvil jsem o jiných špatně, přestože jsem věděl, že to není pravda? - Zveličoval jsem chyby jiných? - Zničil jsem někomu svými výmysly životní štěstí, postavení, práci, rodinu? - Odvolal jsem své výmysly? - Svědčil jsem o někom nepravdivě? Přísahal jsem falešně? - Obžaloval jsem někoho bezdůvodně? - Udal jsem někoho se zlým úmyslem? (podle KN) 7

Vzkříšený muslim "Odřízli jsme mu přece hlavu, ale on ožil! Křesťanská Matka Maria vzkřísila Araba!" (Vrahové muslima Šahída) V prosinci 2004 informoval zpravodajské agentury saúdskoarabský muslim Šachíd D. o události, která změnila jeho život. Následně byly tyto informace zveřejněny v Saúdské Arábii, Sýrii, Palestině a dalších státech. Šachid D. pochází z bohaté aristokratické saúdsko-arabské rodiny. Jeho žena - bohatá muslimka, se ukázala jako neplodná. Navzdory všem dostupným lékařským pokusům neotěhotněla. Několikrát provedli cestu do Mekky, věnovali velké peníze různým mešitám. Potomstva se však nedočkali. Rodiče Šachída na něj tlačili, aby si vzal ještě další ženy - rod potřeboval dědice. Skleslý Šachíd však nedal na rodiče a raději se s manželkou dal na cesty. Navštívili Sýrii. V Damašku si najali limuzínu s řidičem, který s stal jejich průvodcem po památkách. Manželé se mu svěřili se svým problémem. Šofér jim poradil, aby šli do hor, kde mají syrští křesťané (pravoslavní - patřící pod Antoichijského patriarchy) klášter, ve kterém je zázračná ikona Matky Boží, jménem Panagia Saidnaja (v překladu Naše Paní) která již pomohla stovkám neplodných manželských párů různých národností a náboženství. Hlavní je, aby je modlitba před divotvornou ikonou byla vroucí a upřímná. To muslima Šachída i jeho ženu velice zaujalo, takže se rozhodli poklonit křesťanské ikoně Matky Boží, Paní křesťanů. Řeholnice je přijaly přívětivě. Manželé provedli vše potřebné a se slzami v očích se modlili před zázračnou ikonou. Řeholnice manželům dosvědčovaly, že Matka Boží už mnohokrát pomohla neplodným párům nekřesťanů. Šachíd slíbil, že pokud jim Matka Boží požehná dítětem, daruje klášteru 80 tisíc dolarů a 20 tisíc taxikáři, který jim poradil. Manželé se vrátili do vlasti a po nějakém čase žena zjistila, že je těhotná. Za 9 měsíců porodila krásného chlapce. Hned potom se chtěl Šachíd vrátit do Sýrie, aby splnil svůj slib. Svému známému řidiči oznámil že veze peníze a poprosil ho i o dva muže jako ochranku. Záludný šofér si však přibral dva zločince, s úmyslem Šachída oloupit a zavraždit. Vyzvedli Šachída na letišti a ten každému z nich slíbil ještě 10 tisíc dolarů. Šachíd si už tak zvykl na modlitbu k Přesvaté Matce Boží, že se k ní modlil všude, kudy šel, i cestou v taxíku. Zločince, kteří se s ním vezli, neuspokojila slíbená odměna. Uhnuli z cesty na 8

opuštěné místo, kde Šachída zabili, uřízli mu hlavu a jeho tělo rozsekali na kusy. Vše naházeli do kufru auta. Rozdělili si jeho peníze a prsteny a vezli mrtvolu někam zakopat. Avšak na dálnici se jejich auto náhle zastavilo. Zločinci vystoupili ven a snažili se auto zprovoznit. Nešlo to, i když motor nevykazoval žádnou chybu. Zastavil u nich kolemjedoucí řidič a nabídl jim pomoc. S vědomím, že mohou být prozrazení, ho zločinci hrubě odmítli. Řidič si však všiml krve kapající z kufru auta a zalarmoval policii. Když policisté přijeli, auto stále stálo bez pohnutí. Vzápětí viděli pod autem kaluž krve a nařídili otevřít kufr. Jakmile otevřeli kufr, před jejich očima se zkrvavené tělo napřímilo a Šachíd vyskočil ven. Byl nejen naživu, ale úplně v pořádku! Řekl policistům: Právě teď Panagia (Paní) dokončila sešívání mého krku - právě zde (ukázal jim na krku oblast ohryzku) "poté co sešila zbytek mého těla…" Když ho zločinci uviděli, v hrůze padli na kolena, třásli se děsem a všechno doznali . Po chvíli zešíleli, váleli se po zemi, trhali si vlasy křičeli: "odřízli jsme mu přece hlavu, ale on ožil! Křesťanská Matka Maria vzkřísila Araba! " Policie je spoutala a odvezla na psychiatrii. Stále křičeli, že není možné, aby Arab, kterého zabili, sťali a rozřezali, byl ještě naživu. Ukázalo se, že Šachíd si pamatoval do nejmenších podrobností všechno, co se stalo, a to nejen před vraždou, ale i poté, co následovalo - jak mu stahovali prsteny, brali hodinky, odřezávali hlavu. Na to vše se díval jakoby z ústraní a cítil přitom blahodárnou přítomnost Ježíše Krista a Přesvaté Bohorodičky. Šachída hned převezli do nemocnice v Damašku, kde vyšetření potvrdilo, že sešití bylo čerstvé. Zázračná událost byla potvrzena písemnou zprávou lékařů. Stehy jsou ještě i dnes viditelné. Šachíd neustále dosvědčoval, že Panagia spojila části jeho těla a vzkřísila jej pomocí Její syna. Celou událost zkoumali hierarchové pravoslavné církve, včetně antiochijského patriarchy a metropolity Pavla. Byl potvrzen zázrak. Okamžitě po události volal Šachíd svým příbuzným, a všichni společně šli do kláštera Panagia Saídnaj. Šachid a celá jeho rodina věnovali klášteru Matky Boží místo 80 tisíc 800 tisíc dolarů. Dnes, kdy Šachíd vypráví příběh tohoto úžasného zázraku, začíná slovy: "Když se mi toto přihodilo, byl jsem muslimem." Dnes je celá jeho rodina křesťanská. (podle Magnificat)

9

Církve a stát: desatero mýtů a fakta Mnohaletá veřejná diskuse o vyrovnání vztahu mezi církvemi a státem stále více ztrácí svou racionální podstatu, vyhrocuje se a nabývá na emocionálnosti. Fakta jsou stále častěji nahrazována mýty a prostor pro racionální argumentaci se zmenšuje. Pokusme se shrnout neustále opakované mýty a postavme proti nim nezpochybnitelná fakta: 1. mýtus: Navrácený majetek v hodnotě 134 miliardy korun je nepřiměřeně vysoký. O vyrovnání vztahů mezi církvemi a státem se jedná od poloviny 90. let. Navrácení církevního majetku byl od počátku nezbytnou součástí vyrovnání. Po odmítnutí církevních asignací byl církevní majetek považován za hlavní zdroj financování církví a náboženských společností v situaci, kdy státní rozpočet přestane financovat duchovenské aktivity církve (platy duchovních a příspěvek na provoz ústředí). Na vymezení a ocenění původního církevního majetku spolupracovalo ministerstvo kultury s ministerstvem financí a ministerstvem zemědělství na základě podkladů od církví a náboženských společností. Tyto podklady a metodika ocenění byly v roce 2008 kontrolovány a verifikovány renomovanou mezinárodní poradenskou firmou Ernst & Young. Pokud by se měla hodnota navráceného církevního majetku změnit, je nezbytné kvalifikovaně říci, v čem byla metodika stanovení hodnoty nesprávná, co je třeba změnit a jak nově stanovit hodnotu majetkové podstaty vyrovnání vztahu mezi církvemi a státem. 2. mýtus: Majetek určený církevnímu vyrovnání církvím nepatřil. Církevní majetek zahrnutý do návrhu vyrovnání představuje pouze majetek církví (farností, diecézí), řádů a náboženských společností registrovaný v pozemkových knihách a zabraný státem po 25. únoru 1948. Je nepochybné, že tento majetek k rozhodnému datu církvím a jejich subjektům nepochybně patřil. 3. mýtus: Církve budou vyrovnáním zvýhodněny proti restituentům. Na rozdíl od restituentů bude církvím vrácen pouze majetek, který je v držení státu, konkrétně Pozemkového fondu a Lesů České republiky. Bývalý církevní majetek ve vlastnictví obcí, krajů a všech právnických a fyzických osob zůstane nedotčen. Církevní vyrovnání se netýká náhrady za živý a mrtvý inventář, který restituenti obdrželi. Zákon o půdě, podle kterého byla provedena restituce majetku fyzických osob, určoval naturální restituci i v případech, kdy původní majetek nemohl být ze zákonných důvodů vydán. Tomu odpovídalo i „ocenění“ majetku, aby náhradní naturální restituce mohla být vůbec uskutečněna. Srovnávání restitucí s církevním vyrovnáním je nemožné z metodických důvodů. Na rozdíl od restituentů nebudou moci církve žádat o náhradu majetku v naturální formě. Namísto toho jim má být vyplacena adekvátní finanční náhrada. Církve tedy nejsou zvýhodněny oproti restituentům, spíše naopak. 4. mýtus: Majetek se bude vracet v nejméně vhodném období ekonomické recese. Systematická diskuse o církevním vyrovnání byla zahájena vládou Miloše Zemana v letech 1998 - 2002. Ministr kultury tehdejší sociálně demokratické vlády Pavel Dostál ustanovil komisi pro narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Hodnota majetkového vyrovnání, s níž se pracovalo v roce 2000, činila 100 miliard korun. Tato suma vloni odpovídala částce 131 10

mld. Kč v cenách roku 2011. Na konci letošního roku při očekávané roční míře inflace 2,9% by činila 134,556 mld. Kč! Byla by tedy o 556 milionů vyšší než částka, kterou nyní předkládá vláda České republiky! V roce 2008 skončilo 10leté období hospodářské expanze, které bylo vystřídáno obdobím hospodářského poklesu vyvolaného světovou finanční a dluhovou krizí. Po něm přišla hospodářská recese, která nás prozatím sužuje. Makroekonomická predikce Ministerstva financí ČR odhaduje v příštím roce 1% reálný růst s výhledem 1,9% na rok 2014 a 2,7% pro rok 2015. Hospodářské oživení se začíná blížit i k nám. Navíc navrácené zdevastované církevní budovy budou vyžadovat nemalé investice pro jejich záchranu nebo jiné užití. Církevní vyrovnání tak pro naši ekonomiku může představovat významný pro-růstový impuls. 5. mýtus: Finanční vyrovnání s církvemi destabilizuje náš státní rozpočet. V žádném případě. Vždyť dodatečné výdaje ve výši 1,97 mld. Kč ročně představují pouze 0,17% plánovaných rozpočtových výdajů letošního roku. Přestože vyplácení státního příspěvku církvím v rámci církevního vyrovnání skončí za 17 let, tak už v 15. roce vydá státní rozpočet na církve méně než by musel vydat, pokud by k církevnímu vyrovnání nedošlo. Po 30 letech, v roce 2043 zmizí položka církve z výdajů státního rozpočtu. V roce 2055 se vyrovnají celkové náklady na církve a církevní vyrovnání od roku 2013 s rozpočtovými výdaji na církve, pokud by k vyrovnání nedošlo. V roce 2062, 50 let od církevního vyrovnání, bude kumulovaná rozpočtová úspora díky jeho přijetí 28,63 mld. Kč v cenách roku 2011 ve srovnání se stavem, že by k vyrovnání nedošlo. Po ukončení splátek finančního vyrovnání v roce 2043 bude rozpočtová úspora následujícího roku zvýšená o daně z církevního majetku, resp. daně z jeho výnosů činit 3,8 mld. Kč a s rostoucími výnosy z církevního majetku by se měla v následujících letech zvyšovat. 6. mýtus: Navrácený církevní majetek bude z velké části patřit Vatikánu. Oprávněnými osobami pro navrácení majetku budou farnosti, řády, kongregace, diecéze a další instituce registrované v České republice. Tyto právnické osoby budou mít plné dispoziční právo k majetku. Rozhodování o použití výnosů z majetku bude zcela v jejich kompetenci. Schválení Vatikánu podléhá pouze zcizení (prodej) majetku římskokatolické církve, jehož cena převyšuje 1,5 milionu eur. Jedná se o kontrolní mechanismus římskokatolické církve, který má zabránit defraudaci velkých rozměrů. Z tržby za prodaný církevní majetek stejně jako z jeho výnosů se Vatikánu nic neodvádí. 7. mýtus: Majetek dostanou preláti úkor potřebných. Církve provozují sociální zařízení, v nichž pečují o zdravotně postižené, staré a opuštěné spoluobčany v nouzi. Provozují charitativní činnost doma i v zahraničí. Zkušenosti ze zemí, kde se taková veřejně prospěšná činnost kontinuálně rozvíjela v době, kdy u nás vládl komunismus, ukazují, že církve v komplexu svých sociálních aktivit nemají alternativu. Například u našich sousedů se církve staly robustním nástrojem pomoci občanům v nouzi, který efektivně doplňuje státní systém sociální péče. Je pravděpodobné, že výnosy z navráceného církevního majetku pomohou zvýšit úroveň sociální a specifické zdravotní péče v naší společnosti. 8. mýtus: Církve se stanou bohatými korporacemi s mocenskými ambicemi. Církve budou muset během 30 let nahradit roční příjmy ze státního rozpočtu ve výši 1,5 mld. Kč. Nemohou to učinit jiným způsobem než prostřednictvím výnosů z navráceného 11

nemovitého a finančního majetku. S tímto majetkem musí podnikat tak, aby roční výnosy za 30 let dosáhly nejméně 1,5 mld. Kč v současných cenách. Vzhledem ke stavu, struktuře a dislokaci tohoto majetku se jedná o obtížný úkol. Jeho naplňování neumožní církvím využívat navrácený majetek neproduktivně a neefektivně. Ztráty z hospodaření či jiné majetkové újmy by církvím znesnadnily zachování současné úrovně jejich výdajů v budoucnu, zvláště však po roce 2043, kdy skončí vyplácení vyrovnávacího příspěvku. Vyhnout se bolestným výdajovým škrtům či bankrotu, znamená odpovědné a efektivní hospodaření spojené s pečlivým zvažováním navyšování neproduktivních výdajů. Na ně si budou muset církve předem vydělat! Současná situace církví a navrhovaný způsob církevního vyrovnání téměř vylučují jiné použití výnosů z navráceného majetku než pro vlastní provoz a klíčové činnosti, jež zabezpečují církve po celém světě. Navíc je po kvalitní sociální a zdravotní péči, vzdělávání, kultuře a zlepšení stavu většiny církevních architektonických památek v naší zemi dlouhodobě neuspokojená vysoká poptávka, na niž veřejné rozpočtové zdroje už dávno nestačí. 9. mýtus: Církve nebudou umět s navráceným majetkem dobře hospodařit. Stav majetku k navrácení církvím je ve většině případů takový, že horší už snad být ani nemůže. To je výsledek déle než 60leté státní správy. V době znárodnění byl tento majetek funkční a ve velmi dobrém stavu. Vedle církevních vlastníků se o něj dlouhodobě starali patroni, kteří byli po roce 1948 rovněž vyvlastněni. Budovy k navrácení na sebe často upozorňují svou opuštěností a žalostným stavem. Ruiny, v něž se mnohé budovy přeměnily jsou památníkem nedobrého hospodaření se „všelidovým“ majetkem, resp. stále viditelným produktem komunistické a státní majetkové správy. Církve, pokud nebudou moci nemovitosti přímo využívat, je podobně jako jiní soukromí vlastníci pronajmou k produktivním účelům, aby se mohly podílet na ekonomických výnosech z nich. 10. mýtus: Církevní restituce jsou nespravedlivé. Nejde o restituce. Obsahem pojmu restituce je navrácení do původního stavu. V případě církevního majetku restituci nelze provést, neboť mezi znárodněným majetkem a jeho současným stavem a strukturou je nesrovnatelný rozdíl. 44% majetku původního majetku je nenávratně ztraceno a 56% majetku se vrátí ve stavu odlišném, než jak byl církvím bez náhrady zabaven. V původním rozsahu nelze obnovit patronáty zaniklé znárodněním majetku patronů. Legitimnost navrácení církevního majetku se opírá rovněž o rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Je zřejmé, že minulé majetkové a hospodářské poměry nelze obnovit v původní podobě. Proto návrh zákona řeší především budoucí vztahy sekulárního demokratického státu a církví. Státu odpadne povinnost financovat duchovenské aktivity církví ze státního rozpočtu. Z daní nevěřících nebudou hrazeny mzdy duchovních, jejich pojištění jako státních zaměstnanců, platy církevních zaměstnanců a další náklady na provoz církví. Rozpočtové prostředky bude možno použít k účelu, s nímž se bude ztotožňovat větší část společnosti. Náklady na duchovenské aktivity budou církve hradit z vlastních zdrojů. Stále kladená otázka „Kdo na koho doplácí?“, ztratí v souvislosti s církvemi smysl. Zatímco nekonečné diskuse o církevním majetku naši společnost dlouhá léta rozdělovaly, tak je značně pravděpodobné, že „vyrovnání“ spojené s dobrým hospodařením s církevním majetkem nesoucím výnosy, z nichž se budou státu platit daně, umožní církvím zvýšit rozsah a kvalitu poskytované sociální péče, zdravotnictví, vzdělání, kultury a charity. Prospěch z toho budou mít věřící i nevěřící, což nepochybně přispěje k větší společenské harmonii v naší zemi. (podle TK ČBK) 12

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

56. Vlastnictví Sedmé a desáté přikázání Vzpomínáte si ještě, jak jsme si vyvodili, že život je pro člověka to nejcennější? Mluvili jsme o lidech, kteří za války přišli o všechno, ztratili celý majetek, a přece byli šťastní, že zůstali naživu. Není takového domu, auta, oblečení, jídla, šperků, zlata, peněz, které by vyvážily cenu života. Je to proto, že kdo ztratí život, ztratí vlastně i všechno, co měl. Vždyť smrtí se musí rozloučit se vším. Ale dokud žije, i kdyby všechno ztratil, může to znovu získat. Víte přece, co všechno se válkou zničilo. Ale rozbombardované domy zanedlouho už znovu stály, lidé byli zase dobře oblečení a dosyta najezení. Museli si znovu postavit domy, postarat se o oblečení a jídlo, když si chtěli udržet život. Protože kdo nemá co jíst, zemře. A kdo v kruté zimě nemá teplé oblečení a střechu nad hlavou, zemře. Takže je sice pravda, že život je nejcennější, ale abychom mohli žít, abychom to nejcennější mohli mít, potřebujeme i všelicos jiného: jídlo, šaty, obydlí, léky. Bez toho se vůbec nedá žít. Abychom však mohli i něco udělat, vytvořit, být užiteční, zlepšovat svět, nevyhnutelně potřebujeme i různé nástroje, přístroje, knihy, auta, letadla a lodě, ba i telefon, rádio a televizi. A tedy potřebujeme i peníze, abychom si to mohli pořídit. Když Bůh stvořil člověka, chtěl, aby žil. To on zařídil, že člověk potřebuje k životu mnoho věcí. Především potřebuje jíst. Proto se Bůh postaral o potravu z rostlin a zvířat. Mohl Bůh chtít, aby někdo zemřel hladem? Určitě ne. A představte si, že čtvrtina všech lidí na světě trpí hladem. Každou chvíli někdo umírá hladem. Ten, co umírá hladem právě nyní, když si vyprávíme, je takový člověk jako já, stejně cítí jako já. A má také stejné právo žít a nasytit se jako každý druhý. Bůh i pro něho stvořil potravu. Proč ji tedy nemají všichni? Nu asi proto, že ostatní mají víc, než potřebují. I my nejenže se můžeme nasytit, abychom nezemřeli hladem, ale můžeme si vybrat, co nám lépe chutná, a ostatní potom zahodíme. Dokonce mnozí lidé vážně onemocní proto, že se přejídají. V některých krajinách je takový nadbytek, že se potraviny sypou do moře anebo se spalují. Co myslíte, je s tím Bůh spokojený? Líbí se mu to? Takto si to představoval, když stvořil svět? Určitě ne. Ježíš nám jasně oznámil Boží vůli, když řekl, že musíme milovat každého člověka jako sebe. To znamená, že každý člověk na světě má stejné právo na život a na to, co pro život potřebuje, jako já. Když si někdo nárokuje pro sebe nadbytek, víc než potřebuje, je to velké sobectví. Bere si něco, co mu nepatří, co není jeho. Protože svět a všechno, co je v něm, patří Bohu. Bůh ho daroval všem lidem, nejen některým. A nikomu to nedovolil ničit. Proč však toto všechno říkám vám, dětem? Vždyť vy nijak nemůžete za to, že je na světě taková velká nespravedlnost. Ale víte, jak to bylo minule. Nejdřív jsme vyprávěli o opilých

13

řidičích a vrazích, a nakonec jsme přišli na to, že i oni byli kdysi dětmi, a už tehdy se naučili nenávisti, pomstě a lehkomyslnosti. Tedy přemýšlejte trochu! Každou nespravedlnost způsobuje sobectví. A nebývají sobecké i děti? Copak nechce dítě často pro sebe víc než pro bratra? Hezčí hračku, větší zákusek, lepší lyže? Jaký dospělý vyroste z dítěte, které krade spolužákům pera a v obchodě žvýkačky? Když myslí jen na sebe, na svoje touhy a choutky, a ne na to, že tomu druhému to bude chybět? Když rozbíjí lampy na ulici, rozřezává sedadla v autobuse, láme lavičky, tedy ničí to, co má sloužit všem, bude umět v dospělosti myslet na potřeby druhých? Bůh ve svém návodu na užívání světa myslel i na toto. Proto nám dal sedmé přikázání, kterým zakázal krást, tedy sebrat, co mi nepatří. A nejen to, v desátém přikázání nám zakázal i jen něco chtít, žádat, toužit po tom, co patří druhému. Když lidé někoho chytí při krádeži, označí ho za zloděje, a to je velká hanba. Bůh však vidí všechno, takže před ním je zlodějem i ten, kdo krade tak, že ho nikdo nechytí. A co povíte na takovýto případ? Někdo najde peněženku a nechá si ji, přestože patří jinému, a tomu možná velmi chybí ztracené peníze. Co myslíte, je i to krádež? Takový člověk si zřejmě nepomyslí, co by si přál, kdyby on ztratil peníze. Nu, určitě by chtěl, aby za chvíli hlásili z místního rozhlasu, že se peněženka našla. Jak jinak by se žilo, kdyby lidé dodržovali tyto příkazy! Maminka by se nemusela rozčilovat, že jí v obchodě prodali nahnilé ovoce. V samoobsluhách by nemuseli dávat pozor, aby si někdo něco nevzal bez placení. V autobusových čekárnách by nebyla porozbíjená okna. Kdo by měl něčeho víc, než potřebuje, rozdělil by se s těmi, co nemají nic. A bylo by jistě víc takových lidí, jako je matka Tereza v Indii. Slyšeli jste už o ní? V roce 1979 dostala Nobelovu cenu, a to je nejvyšší pocta, jakou může člověk získat. Řeknu vám, za co ji dostala. Byla učitelkou v Indii, kde je strašná bída. Nevydržela se však nečinně dívat na takovou hrůzu, a proto začala pomáhat těm, co umírali na ulicích hladem. Ale co sama mohla dokázat, bez peněz, bez léků? Její příklad však přilákal další. Nyní, po třiceti letech, je jich už přes tisíc. Starají se o množství opuštěných dětí, o těžce nemocné a umírající. Ze všech stran světa dostává matka Tereza peníze. Kdyby si je nechala pro sebe, byla by určitě nejbohatší ženou na světě. Ale ona všechno dává chudákům. Sama má jen to nejnutnější. Já si však myslím, že je přece jen nejbohatší. Co si o tom myslíte vy? Možná se bude někomu zdát, že je předčasné vyprávět dětem o takovýchto celosvětových problémech, že je to pro ně neúnosné a zbytečně je to zatěžuje. V pamětech velkých lidí se však skoro vždy dočteme, jak je už v útlém věku něco podnítilo a zaujalo natolik, že se tomu potom věnovali po celý život. Když chceme ze svěřených dětí vychovat opravdu křesťany a nejen lidi, kteří budou vykonávat některé naučené náboženské úkony z jakési úcty k tradici, musíme v nich od dětství budovat především smysl pro spravedlnost v nejširším rozsahu. Záchrana naší planety možná závisí na tom, jestli se v budoucí generaci najde dost takto smýšlejících lidí.

57. Pravda Osmé přikázání Co byste na to řekli, kdybychom dnes začali pohádkou? To se už dávno nestalo, viďte? Chcete? Nu, řeknu vám, jak se Dana dostala do zakleté krajiny. Protože je to pohádka, je v ní možné i to, co se ve skutečnosti nemůže stát. A tak tedy měla Dana vlastní auto a mohla jezdit sama po 14

celém světě, ačkoliv byla ještě malá jako vy. To by se vám líbilo, viďte? Každé prázdniny se vydala někam jinam. Projezdila už skoro celý svět. Viděla moře i vysoké hory. Byla v městech, kde jsou padesátiposchoďové domy. Zažila strašná horka v Africe i kruté zimy v Laponsku. Skamarádila se s malou šikmookou Japonkou i s opravdovým Indiánem. No a protože je to v pohádce, uměla všechny řeči světa, takže se všude uměla domluvit. Jenže co se nestalo! Při jedné takové své výzkumné cestě se dostala do divné krajiny. Řeči sice rozuměla, ale nic jí to nepomohlo. Nemohla se s nikým domluvit, stále bloudila, nemohla najít ani hotel, kde by přespala, ani jídelnu, kde by se najedla. Když se držela toho, co jí místní obyvatelé řekli, přišla vždy někam jinam. Ani směrovky, ani dopravní značky tam nebyly správné. Za značkou "zatáčka" byla křižovatka a naopak: Kde byl nápis "zelenina", byly ve výkladu hrnce a uvnitř se prodávaly boty. V benzínové pumpě čepovali pivo. A v nemocnici byla škola. Hodiny na věži ukazovaly šest, přestože bylo pravé poledne. No - opravdová zakletá krajina. A když se nenašel nikdo, kdo by ji byl odčaroval, musela se Dana rychle vrátit domů. Víte, co v té krajině chybělo? Proč se tam nedalo žít? No proto, že tam nebyla PRAVDA. To by člověk ani nevěřil, ale bez pravdy se také nedá žít, jako bez jídla. Jistě jste už zažili, jak je to zlé, když nás někdo obelže. I když jde o maličkosti, je to velmi zlé, když někomu nemůžeme věřit, protože nikdy nevíme, jestli mluví pravdu. Nejhorší je, když si někdo o mně vymyslí nějakou lež, začne ji rozšiřovat, a já se nemohu bránit, nemohu se dovolat pravdy. Mnoho nevinných se už pro falešné udání dostalo do vězení, ba i na popravu. Když Bůh chtěl zabezpečit lidem šťastný život, dal do návodu k užívání světa i zákaz lhát. A lhaní, to začíná opravdu vždy v dětství. Takže osmé přikázání se týká i mnohých dětí, to sami dobře víte. Proberme si tedy některé případy dětských provinění proti pravdě. Nejčastější je lež ze strachu. Bojím se přiznat, protože se bojím ostudy a trestu. Doufám, že se na to nepřijde, snad se na to zapomene a já z toho lehce vyváznu. Může se sice stát, že mi zapírání nepomůže, pravda přece jen vyjde najevo a já budu mít dvojnásobnou ostudu i trest. Jenže možná se to podaří. Když se to opravdu podaří, podruhé už ani nezaváhám, jestli se přiznat a nebo zalhat. A potom už to jde. Jsou děti, které jsou mistry ve lhaní, dokáží se ještě i dívat přímo do očí. S každou další lží to jde lehčeji. Je to marné, trénink dělá hodně! Ale výsledek je, že se takové děti vůbec nenaučí přiznat se. Takže to nedokáží udělat ani tehdy, když má být za jejich vinu potrestaný někdo druhý. A to je už velmi špatné. Z takových dětí vyrostou lidé, kteří dokáží svalit svoji vinu na druhé, i když je tím vlastně vydají na smrt. Zapamatujte si! Chybu udělá každý, ale přizná se k ní jen velký člověk. Přiznat se, to nikdy není hanba. Právě naopak. Každý člověk velmi dobře ví, jak je to těžké. Člověka, který se přizná, si každý váží. Jiné je lhaní z vychloubání. I to je mezi dětmi dost běžné. Kdo se nemá čím pochlubit, něco si vymyslí. A když se mu to podaří a ostatní mu uvěří, zkusí to i podruhé, až se tomu naučí tak, že často už ani sám neví, co opravdu bylo a co si jen vymyslel. I když tímto druhem lži nikomu neublíží, nakonec se mu každý vysměje. Jsou i dospělí, kteří si takto zvyknou se chvástat, ale nikdo jim nevěří a každý se jim vyhýbá. Může se vyskytnout i lhaní se zlým úmyslem, když chceme někoho vědomě obelhat, aby měl škodu, anebo posměch. Například spolužák nebyl ve škole a přijde se zeptat, v kolik je sraz na zítřejší výlet. Řeknu mu nesprávnou hodinu s tím úmyslem, aby zmeškal a na výlet se 15

nedostal. Anebo mám zlost na kamaráda, chci se mu za něco pomstít. Tak si na něj vymyslím něco škaredého, pošuškám to největší klepně ve třídě, a zanedlouho bude každý na něho podezřívavě hledět. V tomto případě se neprovinil jen ten, kdo ty pomluvy vymyslel, ale i všichni ti, co je dále rozšiřovali. Jenže ti se už domnívali, že mluví pravdu. Oni totiž uvěřili mé lži. Ale o chybách druhých lidí si nesmíme vyprávět ani tehdy, kdybychom určitě věděli, že je to pravda. Vždyť kdo by byl rád, kdyby se o něm vyprávělo zle. Nikdo. To však znamená, že to, co nechci pro sebe, nesmím udělat ani druhému. Sem patří i žalování. Ale se žalováním to není tak jednoduché. Nemá se žalovat. Je to škaredé a odporné. Toho, kdo stále žaluje, nemá nikdo rád. Zde myslíme na takové žalování, kterým chceme druhému uškodit. Potřebné je to ale tehdy, má-li se zabránit nějakému neštěstí anebo škodě. To není žalování. Nejlepší to však pochopíte na příkladu. Pavel tajně kouří. Tím si ničí zdraví. Na moje domlouvání nic nedal, tak na to upozorním jeho maminku, protože chci jeho dobro, jeho záchranu. Tentýž případ trochu jinak. Pavel je můj kamarád. Vím, že na mě dá. Kdybych mu sám domluvil, možná by toho nechal. Já však jemu neřeknu nic, jen jeho rodičům, protože se těším, že bude potrestán. A ještě jinak. Dověděl jsem se, že rodiče přistihli Pavla při kouření. Byl z toho velký výprask. Rychle to řeknu všem kamarádům, abych ho zesměšnil, aby měl ostudu. Uhodněte, ve kterém případě jsem jednal správně! Viďte, že v tom prvním? To nebylo žalování, ale to druhé ano. A to třetí je zase pomlouvání. Proti pravdě se však prohřeší i ten, kdo druhému lichotí, vychvaluje ho za něco špatného, schvaluje mu to, jen aby se mu zalíbil, aby získal nějakou výhodu. To dělají někdy i děti. Pravdivost ještě vyžaduje, abychom se zastali těch, kteří jsou nespravedlivě obviněni. To není vždy lehké. Ale když znám pravdu, která by druhého mohla zachránit, a neřeknu ji ze zbabělosti anebo z lhostejnosti, i tím se velmi proviním proti pravdě. Říci pravdu je často hrdinstvím. Když jsme mluvili o hrdinství Maxmiliána Kolbeho anebo matky Terezy, možná jste si pomysleli, že vy k takovému hrdinství asi nikdy nebudete mít příležitost. Ale dokázat povědět pravdu, na to máte příležitost vždy. A musíte to dokázat, musíte se to naučit, protože jinak nemůžete být Ježíšovými přáteli. Proč? To si povíme příště. Naším cílem není jen seznámit děti s morálními požadavky, ale vést je k jejich zachovávání. Výchova k pravdomluvnosti vyžaduje atmosféru, která ji umožňuje. V rodinách, kde platí zásada, že upřímné přiznání má za následek úplné odpuštění, ztratí lhaní svoje opodstatnění. Když vyučující nezabezpečí takovou atmosféru v společenství, kde vyučuje, bude o tomto tématu mluvit do prázdna. Dítě nemůže uvěřit, že se mu svátostným vyznáním uleví, když má jen takové zkušenosti, že po přiznání následuje trest a že odpuštění vůbec neznamená obnovení stavu před proviněním. My, lidé, nikdy nejsme schopni takového naprostého odpuštění jako Bůh, a dětem to takto i vysvětlujeme. Ale přece se musíme snažit, aby svěřené děti mohly pocítit alespoň něco z tohoto postoje. Uvědomme si to při každém konfliktu s dětmi! Pokračování příště 16

Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka „nakoukneme“ do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí.

Somálsko Somálsko se nachází v tzv. "Afrického rohu", ve Východní Africe. V poslední se stalo slavné pirátskými útoky na obchodní lodě. Je jedno z nejhorších míst pro život na zemi. Mnoho let zde trvá občanská válka a hlad a stát se de facto rozpadl. V červenci 2011 v Somálsku kvůli dlouhému období sucha, epidemii kobylek, a dlouhodobé občanské válce byl vyhlášen stav hladomoru, proto zemřelo již 12 tisíc lidí, a brzy bude hladovět téměř 12 milionů lidí. Navíc, území Somálska ovládají ozbrojené gangy, z nichž je největší "Al-Shabab" nazývaná milice. V místech, kde tato banda řádí, je krutě potlačováno každé jiné náboženství, mimo islámu. Křesťané jsou veřejně zabíjeni, a ženy, kteří se dopustily cizoložství, jsou ukamenovány. Dokonce i malé děti jsou nuceny se dívat na tyto hrůzné popravy. Takže na okraji Mogadiša, hlavního města Somálska, rukou Al-Shabab byla zabita 7. ledna loňského roku matka čtyř dětí, 36-letá Asha Mberwa. Její příbuzný vypověděl, že muslimové z povstalecké skupiny ji zatkli v blízkosti jejího bydliště, a pak před všemi vesničany jí prořízli hrdlo. Její manžel, Mohammed Hassan Abdinazira nebyl v té době doma. Volal Hlavní město - Mogadišo dva dny předtím, 5. ledna, aby dohodl podrobnosti o rodinném Rozloha - 637 700 km2 útěku. Bohužel, rozhovor byl zachycen skupinou Al-Shabab, a Obyvatelstvo - 9,5 mil. tak se povstalci dozvěděli, že rodina chce přestoupit na Křesťanů - asi 0,04% křesťanství. Nyní se vzal Asha Mberwy skrývá se čtyřmi dětmi, které ještě pláčí za matkou.

Severní Súdán Před rokem, země s tímto názvem nebyla ještě na mapě světa. Súdán byl jeden, kde po desetiletí severní část země žila ve sporu s částí jižní. Na severu Súdánu žijí většinou Arabové. Jih byl osídlen převážně pohany a křesťany. Nedávno, po 22 roků trvající občanské válce, v červenci loňského roku, byla země rozdělena na dvě části. Obyvatelé jižní části rozhodli v referendu, že chtějí žít ve vlastním nezávislém státu. Od roku 1989 je prezident Súdánu Omar Hassan al-Bashir, stíhán zatykačem vydaný Mezinárodním trestním soudem v Haagu. Al-Bašír je obviněn z genocidních zločinů a seznam pokračuje. Mimo jiné financoval teroristy zodpovědné za útoky. Když se prezident Súdánu dozvěděl o zatykači vydaném na něj v Haagu, ihned vyhodil ze země 13 charitativních organizací. Na první pohled panuje v Súdánu mír, ale ve skutečnosti lidé stále trpí násilím a hladem. Na začátku září loňského roku, vypukl v zemi nový konflikt mezi vojáiky loajálními k súdánské vládě v Chartúmu, a vojáky osvobozenecké Hlavní město - Chartúm 2 Súdánského lidového hnutí severu. Vláda vyhlásila stav nouze. Rozloha - 1 886 068 km Biskup Daniel Adwok z Chartúmu přijal ve farnosti Singa tisíce Obyvatelstvo - 30,8 mil. vysídlených osob. Organizace Pomoc církvi v nouzi píše: "Mnoho Křesťanů - 3,5% civilistů opustilo město Damazin ve spěchu. Jsou hladoví, trpí zimou, nedostatkem přikrývek. Mnoho starších lidí, kteří nemohli jít daleko, zůstalo 10 km před městem." 17

Jižní Súdán Tento zbrusu nový stát vznikl 09. 07. 2011. V republice Jižní Súdán žije většina křesťanů a animistických věřících, kteří hlásají, že nejen lidé mají duši, ale také zvířata, rostliny a dokonce i některé z předmětů nebo jevů. Nový stát je nový problém. Obyvatelé trpí nejen nedostatkem vody, hladu a velké chudoby, ale mají i strach z občanské války mezi Severem a Jihem. A jestliže je válka, je i násilí a mučení. 11 milionů Súdánců trpí hladem a nemá přístup k vodě. 4 miliony lidí bylo násilně vyhnáno ze svých domovů. Mnoho sirotků, nemocných a hladových čeká na pomoc. Tato země potřebuje také hodně modliteb. V Jižním Súdánu existuje mnoho nešťastných dětí, kterým náboženská válka a násilí vzalo rodiče. Tak jako malé Alžbětě. Jednoho dne, jakási žena nemocná AIDS ji přinesla k bezdětné stařence s prosbou: "Můžete ji na chvíli Hlavní město - Islámábád pohlídat, já se hned vrátím." Nikdy se však nevrátila. Stará žena Rozloha - 803 940 km2 požádala o pomoc sestry salesiánsky. Děvčátko bylo tehdy Obyvatelstvo - 180 mil. vyhladovělým novorozencem. Sestry se jí ujaly. Dnes má dívka již čtyři roky. Žije. Křesťanů - 2,3% (Mały Gość)

Příběh Abdulaha ze Somálska „Bylo mi jasné, že moje děti zemřou,“ vypráví Arba, matka třech synů, která konvertovala z islámu na křesťanství. A skutečně, jednoho dne, se ve vesnici objevili islámští bandité. Nejprve začali mučit jejího muže, aby prozradil, kde se skrývá pastor. Když to nechtěl prozradit, vrhli se na chlapce. Nejstarším, dvanáctiletému Husseinovi a jedenáctiletému Rahamanovi sťali hlavy. Sedmiletý Abdulah byl v šoku poslán domů. Nikdy na své bratry nezapomněl a stále se za ně modlí.

Ročně přijde ve světě o život stopäťtisíc lidí pouze pro svou příslušnost ke křesťanství. Tento údaj přednesl na konferenci organizované maďarským předsednictvím EU na budapešťském zámku Gödöllö v uplynulých dnech předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) italský sociolog Massimo Introvigne. Konference se zabývala mezináboženský dialog mezi křesťany, Židy a muslimy. Kromě politických autorit se na ní zúčastnili i představitelé Svatého stolce, Moskevského patriarchátu, Evropského židovského kongresu a Organizace islámské konference. Údaj o tom, že každých pět minut je ve světě zavražděn jeden křesťan, pochází z amerického Center for Study of Global Christianity, které vedou David B. Barrett a Todd M. Johnson. Autoři vzali v úvahu "věřících v Krista, kteří přišli o život v důsledku lidské nenávisti", a dospěli k závěru, že za posledních dva tisíce let přišlo takovýmto způsobem násilně o život 70 milionů křesťanů, z toho 45 milionů během 20. století.

18

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme.

Veronese - Bitva u Lepanta Každá válka je krutá a přináší zkázu. Hospodářskou i morální. Zranění fyzické i duševní. V každé válce propadne zkáze něco hodnotného, nevyčíslitelného - lidský život. Je to především zkáza člověka, který byl stvořen k Božímu obrazu a vykoupen "ne porušitelným stříbrem nebo zlatem, ale předrahou krví Krista" (1 Petr 1,18-19). Kristova krev je něco, co se nedá ničím zaplatit. Pro Boha nejsou padlí jen figurkami na šachovnici, jak pro mocné tohoto světa. Pro Boha má každý člověk nevyčíslitelnou hodnotu a ďábel to velmi dobře ví, proto se snaží Bohu uzurpovat Kristovou krví vykoupené duše. V ukrutnostech války, když se člověk chová zvěrsky, ba přímo démonicky, se mu to daří mistrovsky. Válka nikdy není dobrá, ale někdy je oprávněná. Člověk má právo bránit se před agresorem. Tak tomu bylo i v případě bitvy u Lepanta, která byla jednou z bitev během dlouhého období turecké invaze do Evropy. V roce 1453 padla Konstantinopol (dnešní Istanbul) - hlavní město křesťanské Byzantské říše. Turecká vláda se rychle šířila Balkánem. Turecká invaze svého času (16. - 17. století) zasáhla až na naše území. Mnohonásobné přesile postupujících Turků bylo třeba se vzepřít a bylo zřejmé, že pouze vlastními silami to nebude možné. Tehdy vyzval papež Pius V. křesťany, aby se modlili růženec a prosili Pannu Marii o pomoc a ochranu. 7. října 1571 byla modlitba křesťanů vyslyšena. V námořní bitvě u Lepanta zvítězila křesťanská vojska; tehdy papež zasvětil tento den Růžencové Panně Marii. Benátská republika byla stejného mínění, jak o tom svědčí nápis v paláci benátských vládců - Dóžů: "Ne statečnost, ani zbraně, ani vojevůdci, ale růžencová Panna z nás udělala vítěze." Od těch dob je růženec chápán jako mocná zbraň v duchovním boji. Obraz je oblaky rozdělen na dvě poloviny. V dolní se odehrává námořní bitva u Lepanta, horní nám ukazuje scénu z nebeského dvora. Vidíme anděly, kteří souzní ve věčné harmonii, a přece jim není lhostejné, co se děje dole na zemi. Zejména okruhu světců kolem Panny Marie je vzdálená lhostejnost k pozemskému dění. Tito světci tvoří jakoby nebeský "generální štáb". Po pravici Panny Marie můžeme vidět sv. apoštola Petra, vedle něj sv. Rocha, sv. Justinu a sv. Marka, evangelisty. Účast jednotlivých členů "generálního štábu" má své opodstatnění. Sv. Petr je představitel Církve, on je skálou, a tureckou agresí bylo ohroženo i samotné křesťanství. Sv. Marek zastupuje Benátky. Sv. Justina má svátek 7. října, tedy přesně v den vítězství. Sv. Justina byla starokřesťanská mučednice. Nikdo ji nemohl donutit, aby zapřela víru v Krista. Raději podstoupila smrt - v pravici drží meč, kterým byla (za Diokleciánova pronásledování) popravena 7. října 304. Toto její gesto potvrzuje, že jsou hodnoty, za které se vyplatí zemřít, a že zlu je třeba odporovat. Dalším členem "štábu" je sv. Rochus, patron poutníků. Vydat se do boje znamená opustit domovinu a putovat na bojiště, z kterého není jistý návrat. Každý bojovník, co opustil svou rodinu, potřeboval i jeho ochranu, neboť bojovník byl zároveň i poutníkem. Sv. Rochus se vydal kdysi na pouť do Říma, ale cestou narazil na místo postižené morem. Nevyhnul se mu, jak to udělali kněz a levita v podobenství o milosrdném Samaritánovi, jehož cestu si zvolil. Ujal se opatrovat nakažené morem, až na to sám doplatil. 19

Mor symbolizuje i morální rozklad. Měli bychom dělat všechno, co je v našich silách, abychom zastavili morální rozklad dnešního světa. V čem spočívá lék? Podobně jako v Rochově případě hlavním lékem je láska a úcta, především k životu a ke každé lidské bytosti. Potřebujeme se navrátit k úctě k životu od početí až po přirozenou smrt, k úctě k Bohu a k člověku (vlastně o tom je i Desatero). A možná nám v tom pomůže opět právě modlitba Mariina žaltáře - růžence, vždyť při jeho modlitbě se učíme úctě od početí (1. desátek) až po jeho završení v posmrtném životě (slavnostní tajemství). Možná sv. Rochus nikdy nedorazil do cíle své pouti - do Říma, a přece dorazil do cíle, kam putuje každý křesťan - do nebeského Jeruzaléma. Modlitby nacházejí své slyšení. Řízení "generálního štábu" je úspěšné. Úplně vpravo můžeme vidět anděla, který z nebe vrhá ohnivé šípy. Pochmurná atmosféra boje je přerušovaná záblesky světla, až je vlevo ukončena úplným vítězstvím světla. U nohou sv. Marka, patrona Benátek, se nachází jeho symbol - lev, protože své evangelium začíná hlasem volajícího na poušti: Připravte cestu Páně. Lev byl pokládán za pouštní zvíře. Mnohokrát si ve svém úsilí v zápase se zlem připadáme osiřelí, jako na poušti. Náš řev jakoby nikdo neslyšel…, ale naším úkolem je vydat svědectví i na poušti života a připravovat cestu Pánu. Vždyť i poušť se jednou stane zahradou (srov. Iz 51,3), když nakonec "zvítězí Lev z pokolení Judova" (Zj 5,5) - Ježíš Kristus. Připravujme svou modlitbou i životním postojem cestu jeho vítězství.

20

Kapitolky z historie papežů X. století nazývají historici dobou temna Církve, protože tam bylo více špatných papežů, než vynikajících. V této době vynikl Benedikt VII., který obnovil důstojnost papežské kanceláře.

Benedikt VII. - světlo ve tmách Biskup v Sutri u Viterba zadumaně poslouchal zprávy z Říma od posla, který ho jménem císaře volal do Věčného města na volbu nového papeže. Po mnoho měsíců byl papežský stolec svědkem skandálních scén. Papež Benedikt VI. po několika měsících ve funkci, byl zatčen od mocných římských rodin a uvězněn na Andělském hradě nad Tiberou. Jeho místo zaujal jáhen Franko, který přijal jméno Bonifác VII., a byl později uznán jako antipapež. Aby legitimizovat svou vládu, nařídil antipapež Benedict VI. uškrtit, a jeho tělo hodit do řeky Tibery. Vláda Bonifáce VII. trvala jen 11 měsíců. Nakonec byl svržen rozzlobenými Římany a armádou císaře Otty II. Bylo třeba vybrat nástupce, a proto v říjnu 974 byli naléhavě svoláni biskupové k nové papežské volbě do Říma. Jako vítěz vyšel biskup ze Sutri, pocházející z rodu hrabat Tuscolo. Nový papež přijal jméno Benedikt VII., s důrazem na propojení se zavražděným předchůdcem. Benedikt VII. byl příbuzný mocného rodu Krescencijů, který vlastně v té době vládl Římu. Měl v něj důvěru jako guvernér císaře Otty II., který stále bydlí ve městě. Papež závislý na císaři Krize Církve v této době byla odvozena od krize v Evropě. Stálé války a rozbroje, většinou feudální páni bojovali mezi sebou. Nikde nebyl ústřední orgán, který by mohl vytvořit zásady všeobecně uznávané na celém kontinentu. Moc také nezůsrtalo z autority papežství. Hlavní úřady Církve se kupovaly, nebo dávaly příbuzným. Takže velmi často biskupové, a dokonce papeži, byli lidé nehodní těchto funkcí, bez autority. Papežství bylo také závislé na milosti císaře, od doby kdy byl v Římě korunován Otto I. Na oplátku po sobě jdoucí císaři potvrdili výsady Církve a zavázali se k ochraně papežského státu. Partnerem Benedikta VII. byl císař Otto II., kterého více než vláda nad Itálií zajímaloposílení moci německých zemí. Tím se vytvořila možnost nezávislého akčního papeže v Římě. Obnovení programu Benedikt VII. věděl, že papežství je v této době příliš slabé, aby se osvobodilo od závislosti na císaři. Rozhodl se využít sílu císařské moci a očistit Církev od vnitřních nedostatků. V březnu 981 svolal synod biskupů do baziliky svatého Petra, na který pozval také Ottu II. Na tomto koncilu exkomunikoval vzdoropapeže Bonifáce VII., který musel opustit Řím, a odstranil z církevních úřadů jeho příznivce. Především vyhlásil zákon, který zakazuje simonii, prodej a nákup jakékoli církevní hodnosti. Protože za tím stála autorita císaře, začal být tento zákon účinně vymáhán v celé Církvi. Aby posílil autoritu papežství, rozhodl Benedikt VII., aby všichni biskupové chodili na pravidelnou návštěvu Říma a předkládali pravidelné zprávy z plnění svého úřadu. Vlastní návštěvy "ad limina" (k prahům, na hroby apoštolů Petra a 21

Pavla) přetrvaly až do současnosti a jsou důležitou součástí komunikace katolických komunit po celém světě s úřadem papeže. Misie na Východě Benedikt VII. měl také zájem o misijní oblasti ve východní Evropě, kde se křest přijaly další slovanské národy. Za účelem posílení těchto prací založil Benedikt VII. na Aventinu v Římě klášter sv. Alexia, který spojoval východní a západní náboženskou tradici. Tam se připravovali i dva eminentní misionáři: Vojtěch, který se stal později pražským biskupem, a Bruno z Querfurtu, kaplan císaře Otty III., a později apoštol Pomořanska. Benedikt VII. také podporoval klášterní centra po celé Evropě, a zejména klášter Cluny v Burgundsku. Bylo to silné řeholní centrum, které vyzařovalo do celé Evropy křesťanství, oživilo liturgii a teologii, také symbolizovalo nezávislost Církve na světské moci. Benedikt VII. nikdy nezapomněl na chudé, doporučoval biskupům zřizovat hospice pro chudé. (Mały Gość)

O hluchotě zdravých uší Když se Galileo pokoušel vysvětlit svým současníkům, že Aristotelova fyzika se mýlí, nikdo mu nevěřil. Podle Aristotela těžší tělesa padají na zem rychleji než ty snadněji. Galilei to však odmítl. Rozhodl se demonstrovat nesprávnost Aristotelova tvrzení veřejnou ukázkou. Vystoupil prý na šikmou věž v Pise a před davem lidí najednou shodil svrchu dvě různé závaží - jedno desetinásobně větší než to druhé. Obě dopadly na zem současně. Navzdory očividnému důkazu se našlo hodně pochybovačů, co odmítli přijmout, že malé věci padají na zem stejně rychle jako velké. "Hledí, a nevidí, poslouchají, a neslyší, ani nechápou," říká Ježíš v evangeliu. Jinými slovy, lidé často věří pouze tomu, co chtějí. Co jim "nepasuje" do schématu, to odmítnou, přeslechnout nebo nevidí, i kdyby měli před sebou jasný důkaz. Jak překvapivé, že Ježíš tato slova mluví v kontextu podobenství, čili obrazným vyjádření, které by mělo sloužit k snadnějšímu pochopení! Kristus však naznačuje, že ani vysvětlení skrze podobenství lidem nepomůže: budou si opakovat "svou pravdu", ačkoli se jim předkládá pravý opak. A tato svéhlavost v nás zůstává celá tisíciletí. V moderní době kosmonaut Dave Scott, člen týmu Apollo 15, ověřil Galileovu teorii i na Měsíci: na internetu je video, jak z jeho rukou stejnou rychlostí padají kladivo a pírko (na Zemi by rozdíl mohl způsobit odpor vzduchu). Přesto, když jsem se zeptal biřmovanců, zda rychleji padá kamínek, nebo velký kámen - co myslíte, že mi řekli? I když jsem vylezl na žebřík a předvedl jim to, někteří to pokládali za trik: vždyť těžší kámen musí letět rychleji! Kolik správných přesvědčeni nám brání přijmout evangelium? Kolik našich pravd nás dělá hluchými vůči Božímu slovu? Kolik trní v nás mu brání vyrůst? Pokud si po přečtení podobenství o rozsévači (Mt 13,3-9) myslíme, že slova o trní se týkají těch druhých lidí, jsme v plevelu až po krk. Jsme přesně ti, kteří uslyší, ale neslyší. To evangelium je o nás! Slyšíte? Tedy, posloucháte ještě vůbec? V neděli večer mám ve zvyku telefonovat domů. Nikdy nezapomenu, jak se jednou máma rozčílila a uprostřed rozhovoru mi řekla: "Přestaň si číst maily a surfovat po internetu, když nám voláš: vůbec nás neposloucháš!" Měla pravdu. Namísto rozhovoru jsem se věnoval deseti věcem. Tak se však nedá pořádně vnímat. Neděláme přesně to samé ve vztahu k Božímu slovu? Posloucháme ho alespoň v kostele, nebo jsme i tam duchem jinde? Není naše srdce plné kamení vlastních myšlenek? Co bychom mohli udělat, abychom to změnili? (podle KN) 22

Je věštění v souladu s katolickou naukou? Jeden člověk kdysi říkal, že na počátku svých studií si přivydělával psaním horoskopů do novin. Vysvětlil „principy“ takové zábavy: V horoskopech podával několik všeobecných tvrzení, mezi něž pokaždé vměstnal nějaký konkrétní detail. Vždycky - více nebo méně - se daný horoskop v něčím životě vyplnil. A jestliže ne, „no to je těžké, ale předtím se to pokaždé vyplnilo“. Zdánlivé to vypadalo na nevinnou zábavu. Skutečně?

Člověk jde ulicí a najednou se zastaví, protože vidí kohosi, jak vykládá karty. „Nic se přece nestane, když to zkusím,“ myslí si. Věštec rozkládá karty, dívá se na ně, a klient pozoruje jeho tvář, aby zachytil každou grimasu, aby z pohledu věštce vyčetl něco víc. Má vykládání karet nějakou souvislost s budoucností tohoto člověka? Má vliv na jeho život? Je zajímavé, proč žádný z věštců nepředpověděl nikomu šťastné číslo v loterii. Někdo řekne, že horoskopy, věštění z karet, z ruky, z hvězd nebo z jiných předmětů může být pouhou zábavou. Ale pro věřícího člověka je to závažný problém. Můžeme sloužit dvěma pánům? Kdyby někdo vysvětlil nějaké osobě, že Pán Bůh zabránil krádeži, vyslechla by to s klidem, snad by pokývala hlavou na znamení pochopení - a dost. Kdyby s ní ale někdo začal rozhovor otázkou: „V jakém znamení jsi narozen?“ - a následně řekl: „Poslyš, přečetl jsem si v horoskopu, že v tomto týdnu by tě postihla tragédie, kdybys něco ukradl,“ potom nepochybně se tento člověk neodváží krást. Tak argumentují zastánci věštění a horoskopů. Popsaná situace se někomu může zdát komická, nehledě k faktu, že krást je vždycky hříchem, za který přijde trest, ne jen v tom týdnu, kdy věštba předpovídá tragédii, ale ve skutečnosti je velice vážná. Hledat informace o vlastní budoucnosti v různých věštbách je jedním z projevů slabosti víry. Člověk ví o své vlastní omezenosti. Nejednou se bojí budoucnosti, neboť „kdoví, co všechno se může stát…“. Chtěl by proto často „vykrást“ zprávy o tom, co ho čeká. Hledá je právě ve věštbách. Leckdo skutečně používá věšteb pro pouhou zábavu. Tak se mu to na počátku zdá. Když se ale něco dozví o své budoucnosti - i když to měla být „jenom zábava“ - dlouho nosí tato slova v sobě, ona mají vliv na jeho rozhodování. Nejednou také tyto zdánlivě nevinné zábavy vyústily do vztahů se satanem. Stává se totiž, že osoby, které předpovídají budoucnost, jsou pod vlivem zlého ducha. Takovou situaci popisují Skutky apoštolské. Posedlá žena křičela na lidi, kým jsou učednici Pánovi. Znechucený sv. Pavel z ní zlého ducha vyhnal (Sk 16,16-19). A co říká Pán Bůh? Obracení se k věštcům má souvislost s oslabením víry. Člověk zapomíná, že Bůh čeká od něho víru a důvěru. Je přece milujícím Otcem, který člověka neopouští. Benedikt XVI. učí, že „ten, kdo věří, nikdy není sám, ani v životě, ani ve smrti“. Pán Bůh kategoricky odsuzuje věštění, čarování, zaklínání nebo vyvolávání duchů (Deut 18,10 -11). Skrze proroka Jeremiáše napomíná: „Nedejte se klamat proroky a věštci, kteří jsou 23

s vámi! Nedejte na jejich sny!“ (Jer 29,8). Jako odstrašující příklad je v Písmu sv. představen král Saul, který použil služeb věštkyně z Endor, jež mu vyvolala ducha Samuelova (l Sam 28,3-25). Vyhledávat různé věštby a řídit se jimi odporuje prvnímu Božímu přikázání. Katechismus o tom píše: „Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že ‚odhalují‘ budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologům, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu“ (Katechismus katolické církve, par. 2116). Jak pomoci? Jako v jiných situacích, i tady je zapotřebí mluvit s lidmi. Vysvětlit jim, že řídit se v životě horoskopy nebo výroky věštců není v souladu s vírou v jednoho Boha a Jeho Prozřetelnost. Lze také uvést odstrašující příklady iracionální důvěry ve věštby. V případě, že dotyčný upadl pod moc satana, je třeba se obrátit o pomoc k exorcistovi. Jestliže člověk dbá na svůj vztah k Bohu a prohlubuje svou víru, nepotřebuje vyhledávat novinky tohoto druhu. Nezbytná je též modlitba o pevnou víru - pro sebe i pro druhé. Tehdy opravdu pochopíme, že víra je milost.  „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou" (čtvrtá kniha Mojžíšova 6,5).  První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat Jeho slova, věřit Mu a mít v Něho naprostou důvěru. On je všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v Něho nekladl naděje? Kdo by ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměnně končí svá přikázání formulí „Já jsem Pán“. (Katechismus katolické církve č. 2086).  První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jistým způsobem zvrácené přehánění náboženství; bezbožnost je neřest opačná, je to nedostatek ctnosti zbožnosti. (KKC 2110).  Všechny praktiky magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozené moci nad bližním, byť by to směrovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny s úmyslem škodit druhým, nebo když se dovolávají zásahů zlých duchů. Také nošení talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve spiritismu. Proto Církev věřící před ním varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneužívání důvěřivosti druhých. (KKC 2117).  Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti. (KKC 2115). (podle Immaculáty)

24

Ďáblova blahoslavenství Pokud by Satan psal svá blahoslavenství, možná by vypadala takto: 1. Blahoslavení jsou všichni příliš unavení a zaneprázdněni na to, aby strávili alespoň hodinu týdně ve společenství jiných křesťanů – takoví jsou mými nejlepšími spolupracovníky. 2. Blahoslavení jsou ti křesťané, kteří čekají, až je ostatní budou o něco žádat a potřebují, aby jim za všechno děkovali – takové mohu použít. 3. Blahoslavení všichni přecitlivělí na různé konflikty, kteří přestali chodit do sboru – oni jsou mými misionáři. 4. Blahoslavení jsou všichni, kteří působí konflikty – ti se budou nazývat mými dětmi. 5. Blahoslavení jsou všichni, kdo si neustále stěžují – se zájmem si je poslechnu. 6. Blahoslavení jsou všichni, kdo nedovedou přijmout způsob řeči a chyby svého pastora – protože takoví nepřijmou nic z jeho kázání. 7. Blahoslavený je každý člen sboru, který očekává, že ho budou na každou akci osobně zvát – stává se částí problému a ne řešením. 8. Blahoslavení jsou všichni pomlouvační – způsobují konflikty a rozdělení, které mě uspokojují. 9. Blahoslavení jsou všichni, kdo se snadno urážejí, protože takoví se rychle rozzlobí a ukončí vztahy. 10. Blahoslavení jsou všichni, kdo nijak nepřispívají k šíření Božího království – oni jsou mými služebníky. 11. Blahoslavený je každý, kdo vyznává, že miluje Boha a nenávidí své bratry a sestry – ten bude se mnou na věky.

12.Blahoslavení jste všichni, kdo čtete tyto řádky a domníváte se, že se týkají jiných, a ne vás – mám i vás!

25

Jsme posláni hlásat víru, ne panovat nad ní Církev se z jistého pohledu zdá velmi rozkývanou loďkou na moři současného světa. Loďkou, kterou lomcují různé skandály a problémy.

Když v Itálii propukly skandály s pedofilními kněžími, předseda Papežské rady pro podporu nové evangelizace Rino Fisichella na jejich adresu řekl: "Tito muži se nikdy neměly stát kněžími." Možná se i mnozí z nás ve svém životě setkali s lidmi, kteří se nikdy neměli stát kněžími. To by nás však nemělo znechutit, i když kromě rozkolísanosti v samotné církvi je dnešní společnost charakteristická vytlačováním křesťanských hodnot ze svého středu. Žid, který obhajoval kříže Když v roce 2003 proběhla první diskuse o zmínce o Bohu a křesťanských hodnotách v preambuli evropské ústavy, renomovaný právník a odborník na ústavní právo Joseph Weiler, ortodoxní Žid, řekl: "Považuji za absurdní skutečnost, že by v evropské ústavě nebyla zmínka o Bohu a křesťanských hodnotách, protože Evropa vyrostla z těchto kořenů." Weiler se pustil do tvrdé kritiky křesťanů ne proto, že by měl něco proti nim jako Žid, ale kritizoval je, že nejsou schopni veřejně manifestovat své přesvědčení a vykazují víru z veřejného života. "Deklarace naší identity nám otevírá cestu k chápání člověka, který je jiný, odlišný. Když jasně vím, kdo jsem, jaká je moje identita, tak dokážu pochopit i tebe, který si jiný a máš jinou identitu než já," řekl. Tento pravověrný Žid požádal Evropu, aby se nebála své minulosti a vlastní křesťanské identity. Tentýž Weiler obhajoval Italskou republiku v soudním procesu v kauze křížů na školách proti občance finského původu. Tento Žid bojoval za kříže. Je to k zamyšlení pro nás křesťany, zda umíme prezentovat víru a hlásat Krista novým způsobem, přitažlivým pro dnešní svět. Neohlašujme karikaturu Boha Postmoderní společnost už totiž všechny tradiční hodnoty zpochybňuje. Co bylo jisté a platilo, najednou neplatí. O všem se pochybuje. Přitom nenabízí nic nového, co by tyto staré jistoty nahradilo. Člověk se tak dostává do chaosu a je dezorientovaný, neví si rady se svým životem. Na druhé straně vyčerpaný konzumem touží po duchovnu, po absolutnu. Hledá ho však v netradičních formách. Křesťanům to opět klade otázku, proč neumí dnešnímu světu nabídnout evangelium takovým způsobem, aby zaujalo a oslovilo. Neboť jestliže nevěřící člověk odmítá Boha, odmítá většinou jen jeho karikaturu, se kterou se setkal a kterou mu často nabízíme i my křesťané. Takového Boha, který čeká, kdy se člověk splete, aby ho mohl seknout a potrestat. "Pokud černoch v Africe přestane věřit ve svého bůžka, kterého si vysekal ze dřeva, neznamená to, že Bůh neexistuje. Znamená to, že Bůh není ze dřeva," řekl Lev Nikolajevič 26

Tolstoj. Dnešní lidé většinou neodmítají Boha, ale odmítají jeho falešnou podobu, se kterou přišli do kontaktu. Mnozí tzv. "nevěřící" ve skutečnosti, jak říká mistr Eckhart, nejsou bezbožníky, ale v hloubi svého srdce hledají Boha. V pozůstalosti spisovatele, který odmítl Nobelovu cenu za literaturu, svébytného ateisty moderní doby Jeana-Paula Sartra, se našel lístek se slovy: "Ach, jak rád bych věřil, kdyby se Bůh byl ozval, ale Bůh mlčí." Tento velký "neznaboh" ve svém nitru v konečném důsledku toužil po setkání s Bohem. Anonymní křesťané a anonymní ateisté Úkolem křesťanů, zvláště kněží, je hlásat Krista. Nato však nejsou sami. Dostali obrovské ujištění: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28, 20). Bůh jim tedy nejprve nabízí hluboký a osobní vztah s Kristem, kterého chtějí hlásat. Podle Tomáše Akvinského existují dva aspekty víry: víra jako vztah a víra jako obsah. Nejdříve někomu věřím a následně přijímám to, co mi předává. Dítě věří své mámě, že je dobrá, že ho nezklame, a pak přijímá to, co mu máma říká, k čemu ho zavazuje. Nejprve je tedy třeba znát Boha osobně. Ale jak, když se s ním nebudu scházet? Předávat víru totiž není totéž, jako předávat poznatky z matematiky. Víru nemůžeme odložit stranou, ona musí stále růst, zvelebovat se co do kvality, nejen kvantitativní nárůstem počtu věřících či hromaděním teologických poznatků. Víra roste hloubkou osobního dialogu s Bohem. Karl Rahner definoval anonymní křesťany jako lidí, kteří žijí podle svědomí, a přestože se s Kristem nesetkali, patří do církve. My jsme dnes svědky "anonymních ateistů". Lidí, kteří patří do Církve skrze svátost křtu, možná i přistupují ke svátostem, ale žijí, jakoby Boha nebylo. Ničím se jejich život neliší od života ostatních lidí. A právě k takovým jsou dnes ohlašovatelé posláni. Tito ohlašovatelé však musí být průhlední. Duchovní autoři tvrdí, že kněz může sloužit mši a modlit se breviář i v hříchu, nedokáže však spojit s hříchem meditaci. Pokud kněz či křesťan opravdu upřímně medituje, tak ho to vede k pokoře a vyznání hříchů. Tím opouští svou dráhu anonymity hříšnosti a nastupuje na cestu průhlednosti Božího dítěte. Pravda má vnitřní sílu Ohlašovatel je také poslán i mezi lidi, kteří nejsou věřící, kteří mají jiný názor. Je třeba mít v úctě tyto lidi, kteří upřímně hledají pravdu. Respektovat jejich svědomí a nedávat jim svrchovaně najevo: "Já mám pravdu a ty se mi musíš přizpůsobit." Poznání pravdy je tehdy důvěryhodné, pokud se podává s veškerou pokorou. Pravda, říká sv. Alfonz z Liguori, je lék. Má léčit a ne zabíjet. I lékem se dá totiž zabít. Pravdou je Kristus, my jsme jen služebníky pravdy, nikoliv jejími vlastníky. Proto způsob podání pravdy je stejně důležitý jako pravda sama. Někdy lidé argumentují: "Je třeba bránit pravdu." Pravda však nepotřebuje, abychom ji bránili. Ona se ubrání sama. Jelikož má velkou vnitřní sílu, dříve 27

či později si najde cestu, aby vyšla na povrch a ubránila se. Čas překáží pouze nám, pravdě ne. To jen my chceme, aby se pravda ukázala hned - tady a teď. A nakonec na předávání víry je také důležitý dialog. V první řadě umět poslouchat. To neznamená nechat svého partnera vymluvit se. Dialog není množinou monologů, kde si každý řekne, co chce. Dialog znamená poslouchat srdcem. Přijímat, co mi říká ten druhý, a zamýšlet se nad jeho slovem, názorem. Pro dialog je podstatná připravenost přehodnotit své výchozí postoje. Nejdu do dialogu s jistotou, že mám pravdu a toho druhého přesvědčím, ale jsem pohotový v každé chvíli změnit své úvahy, pokud zjistím, že můj partner lépe odkrývá pravdu. Raději se ptát, než bludně odpovědět Profesor Weiler řekl, že se křesťané nemají bát komunikovat svou víru, ale aby to dokázali, musí znát svou identitu a nauku Církve. A proto se v ní potřebují vzdělávat. Zvláště kněží. Pokud něco nevědí, nemají se stavět do pozice odpovědět za každou cenu, protože jaké by to bylo, kdyby pan farář nevěděl! Není přece ostudou zeptat se, zjistit si, jak se věci mají. Kolik zla ve svědomí lidí napáchala nevědomost kněží. Učili lidi a vedli je k něčemu, co vůbec nebyla pravda, a prezentovali to jako nauku Církve. Blahoslavený Antonio Rosmini říká, že nevědomost kněží je jednou z pěti pohrom Církve. Proto kněz, ale i každý věřící se potřebují konfrontovat s novými poznatky a nesmí se bát klást otázky. Raději se ptát, než bludně odpovědět. Při hlásání je třeba vyhnout se dvěma pokušením. Fundamentalismu, čili odpovědím, i když nevím. Jde o pokušení vlastnit pravdu a neposlouchat nikoho, ani nauku Církve, na kterou se odvolávám. A na druhé straně číhá pokušení podlehnout levnému výprodeji dědictví tradice, kterou jsme dostali do daru. Čili věřit každý, co chceme, vzdát se jistých pravd, jen ať zůstaneme "bratry". Tato dvě pokušení jsou neustále přítomna i v naší Církvi. Pokud máme hlásat Krista a evangelium, potřebujeme znát vlastní identitu a tradici. A zároveň hlásat se vší pokorou a s úctou ke svědomí každého člověka. Jsme posláni do světa, ne abychom panovali nad vírou lidí, ale abychom byli spolupracovníky jejich radosti (srov. 2 Kor 1, 24). (podle KN)

Co se dá těžko namalovat Jistý malíř maloval obraz pro krále z Kui. Král se ho jednoho dne zeptal: "Co se nejhůře maluje?" "Psi a koně," odpověděl malíř. "A co se maluje nejlépe?" ptal se král. "Bohové a duchové," zněla malířova odpověď. "Psy a koně zná každý. Vidí je každý den. Každý dokáže posoudit, jak dobře a výstižně jsou namalováni. Ovšem nikdo neví přesně, jak vypadají bohové a duchové, nikdo je neviděl. Proto se malují snadno." (Z Číny)

28

Malí Boží poslové Stalo se to dopoledne, tak kolem deváté hodiny. Procházel jsem velkou nádražní halou. Vpravo se mne držel můj malý synek, na levou ruku, aby se někde v návalu neztratila, se mi pevně pověsila dceruška. Prostorná hala zřejmě udělala na oba mé malé společníky velkolepý dojem. Šum davu se vracel stejně nesrozumitelnou ozvěnou. Tu si oba usmysleli, že musí ozvěnu také alespoň jednou zkusit. A tak zavýskal hned chlapec, hned malé děvčátko a radovali se z dosaženého výsledku. Ale výskot hned dozní. Zážitek byl proto vždycky jenom krátký. Aby jej prodloužili, začali zpívat. Malé děvčátko zanotovalo a chlapec se přidal svým výrazným, jasným hlasem: „Důvěřuj se v Pána, ó, duše má! Jemu předlož všechno, on rád pomáhá…!" To byla pochopitelně pro nádražní halu v devět hodin dopoledne neobvyklá melodie. Kdyby pronikavě zapískala lokomotiva, nebo prodavač cigaret nabízel bručivě své zboží, nebo kdyby si nějaký výrostek bezstarostně pohvizdoval nejnovější šlágr, tu by si toho samozřejmě nikdo nevšímal. Ale duchovní píseň, - a v nádražní hale? Dva dětské hlásky, to už budilo nějakou pozornost. Někteří se smáli, jiní se dívali rozpačitě, další potřásali hlavami. Děti si toho vůbec nevšímaly; zpívaly vesele dál: „…větší než pomocník, není bída tvá." Tu procházel kolem nějaký horník. Zkracoval si cestu nádražní halou, aby se rychleji dostal domů. Šel unaveně se skloněnou hlavou a svěšenými rameny, jako by jej tížilo neviditelné břímě. Bandaska na zádech ukazovala, že jde právě ze směny. K jeho uchu pronikla melodie. Zastavil se a vážně se zadíval na děti. Vypadalo to, jako by se chtěl do té písně vpít: „…spas i moji duši, Bože věrný.“ Pak šel dál, ale najednou docela jinak, jako by se napil z pramene! Uvědomil jsem si, že děti udělaly při vší své nevědomosti a slabosti něco velikého. Odpoledne mne navštívil milý přespolní host. „Člověče“, řekl, „musím ti povědět nádhernou příhodu. Dnes ráno, když jsem přijel na vaše hlavní nádraží, měl jsem plnou hlavu starostí a byl jsem velice podrážděný. Nic se mi nedařilo tak, jak bych si byl přál. A když jsem procházel halou, zaslechl jsem: „V každé bouři, ve vší bídě jistě tvůj věrný Bůh ochrání tě.“ Znělo to nádražní halou, jako by mne chtěl oslovit hlas s nebe. Byly to asi nějaké děti, které kdesi zpívaly. Nemohl jsem je v tom návalu zahlédnout. Ale složil jsem tam všecky své starosti na nebeského Pána a šel jsem radostně dál.“ Běžel jsem rychle za svými dětmi a políbil jsem je. (Wilhelm Busch: Kleine Erzählungen)

29

Jaké pastorační kroky ve farnosti po přijetí svátostí Svatý otec naznačil cestu církve v tzv.. kreativních menšinách, aby vyjadřovala zájem o každého člověka a zejména o těch, co přijali svátosti. Doporučuje se utvořit tým kněze a laiky, kteří pozvou dětí a mládeže na akce a pomůže jim zařadit se do společenství.

Vážená redakce, nedávno se v naší farnosti uskutečnily slavnosti spojené s prvním svatým přijímáním a svátostí biřmování. Kostel byl tehdy přeplněný. Několik dní poté však zel prázdnotou. Náš kněz v homilii se smutkem poznamenal: "Kde jsou tito věřící" a bylo zjevné, že ho to trápí. Podle mého názoru by se z prvopřijímajících dětí a biřmovanců měly již během přípravy k přijetí svátostí utvářet malé komunity, ve kterých by se později nejen duchovně rozvíjely, ale i utvářely pěkné přátelské vztahy. Možná jde o nevyužitou šanci, jak rodiče těchto dětí včlenit do farních společenství. Co si o tom myslíte? Existují v tomto směru pastorační záměry? Děkuji za odpověď. MONIKA Milá Moniko, vaše otázka je aktuální nejen u nás, ale i v Evropě a mimo ni. Svatý Otec proto svolal na podzim do Vatikánu shromáždění biskupů na téma nové evangelizace. Situace ve vaší farnosti, kterou v krátkosti popisujete, se shoduje s tou, jaká je na mnoha místech. Neexistuje však žádný zázračný recept na způsob reklamy: použij tuto příručku, taktiku, model či fintu - a je po problému. Pán Ježíš říká, že máme být solí a kvasem. V tomto smyslu Svatý Otec vidí budoucnost Církve v Evropě v tzv. kreativních menšinách. Jistěže, pro Církev není rozhodující kritérium, aby si za každou cenu udržela masovost a "dobrou statistiku", ale záleží jí na každém člověku a o to více na těch, co patří do jejího společenství a přijali svátosti. Pán Ježíš s láskou mluvil k zástupům lidí a Boží království přirovnal k síti, do které se chytají dobré i zlé ryby. Správně naznačujete východisko v utváření malých společenství ve farnosti, zvláště v zaměření na rodiče prvopřijímajících dětí a biřmovanců. Vysloužením svátosti se totiž nic nekončí, ale začíná. Zejména pro kněze je to náročný úkol, jak ho pastoračně uchopit, aby po slavnostech nezůstal kostel prázdný. Jde o běh na dlouhou trať, který nepřináší okamžité výsledky. Boží království je jako hořčičné semínko, jehož aktuální růst nevidíme. Nejdůležitějším prvkem při takovém úsilí je autentický život víry kněží. Dalším je jejich nezbytná spolupráce s laiky. Pokud se ve farnosti utvoří tým kněze a laiků, animátorů, rodin a podobně, vznikne dobrý základ pro utváření dalších společenství z řad prvopřijímajících dětí, jejich rodičů i biřmovanců. Nemějme však přehnaná očekávání. Naším prvním úkolem je vzbudit dobrý dojem - ne mělkým populismem, ale normálním lidským přístupem, který se inspiruje tím nejhumánnější Učitelem, Pánem Ježíšem. Až když si získáme srdce jiných, má smysl vyjádřit požadavky na systematický křesťanský život. V případě prvního svatého přijímání je třeba začít už v září a pravidelně se setkávat s rodiči na faře během celého školního roku. Důležitá je také nabídka po slavnosti, například pozvání na kávu na faře, účast na procesí na Boží tělo (v šatech dětí ze slavnosti), posílání farních a jiných sdělení e-mailem a podobně. K dané problematice se vedou formální i neformální diskuse mezi kněžími, pořádají se konference, a to je dobré. Aby to však nebyly jen hezké řeči, potřebujeme - jak klerici, tak laici hluboký duchovní život, kterému nechybí přitažlivý komunitní rozměr. (podle KN) 30

Co říká křesťanská morálka o životě „na dluh“ Důvodem života na dluh je často nadměrným sociální konzum. Jde o nakupování věcí a služeb, které nejsou pro život člověka nezbytné. Podobně se to týká i hospodaření s veřejnými financemi, přičemž hazarduje se společným dobrem.

Vážená redakce, v médiích slýcháme o ekonomické nestabilitě a narůstající zadluženosti některých zemí. U nás jsou také instituce a firmy, které nerentabilně hospodaří s veřejnými financemi a stále více zadlužují státní pokladnu. Zajímal by mě pohled sociálního učení Církve, zda a do jaké míry se pokládá za nemorální navyšovat deficit financí a žít "na dluh". Děkuji za odpověď. Klára Milá Kláro, v životě nastanou situace, kdy potřebujeme půjčku, abychom mohli vyřešit nějaký akutní problém. Tehdy najít někoho, kdo je ochotný půjčit peníze za jistých standardních - předem známých a kontrolovatelných podmínek - je jistě dobrou službou. Pokud je takový systém podpory součástí sociální a hospodářské politiky státu, lze to nazvat jako jeden z prostředků společného dobra. Něco jiného je však vytvořit sociálně přijímaný model života na dluh. Přechází z rozměru služby společného dobra do rozměru sociálního konzumu. Jde o konzumismus. Konzumní model života uskutečňujeme tehdy, když si na dluh kupujeme i ty věci a služby, které nejsou primárně potřebné ke zlepšení podmínek života jedince či rodiny, například drahé a exotické dovolené, výstřelky módy, počínaje oblékáním až po bydlení, alkohol, drogy, ale i velké dary pod vánoční stromeček. Jde o věci a služby, které buď nemusíme mít, nebo si je můžeme koupit laciněji. Zde se ukazuje, jak pravdivá je stará povídka O třech groších. Říká se v ní, že není rozumné utratit všechno, co vyděláme. Jeden z grošů by měl sloužit k zajištění potřeb každodenního života. Druhý groš je třeba solidárně vrátit rodičům a bližním, neboť oni vytvářeli hodnoty pro nás. A třetí groš investovat do dětí, neboť sociální jistotou nejsou státy nebo systémy, ale člověk. Co se týče hospodaření s veřejnými financemi, princip je podobný. I stát, který vnímáme jako jednu velkou rodinu, má jistý roční příjem, se kterým hospodaří. Proto by se měl chovat jako hospodář v povídce zejména ten, který se nazývá sociální, neboť pobíráním odvodů od občanů přebírá i odpovědnost za uspokojení jejich potřeb. Nemusí mu to však stačit a může se zadlužit. Půjčuje si na to, aby zaplatil, co my občané potřebujeme, například na zdravotnictví, školství, budování silnic, ale i na nezaměstnané, důchodce a jiné. Zadluží se, a my občané to v budoucnosti musíme splatit. To je v pořádku. Ale pokud stát utrácí stále více, než si může dovolit, a pak si opakovaně půjčuje, žije na úvěr budoucích generací. Jeho chování je také konzumní, neboť neumí rozlišovat mezi věcmi potřebnými pro společné dobro a zbytečnými, které vedou ke společenskému konzumu. Často ho do toho ženou i jeho obyvatelé. Například tzv. vánoční důchody v některých zemích a jiné podpory jsou nejednou pouze gestem některé z politických stran na "koupi" volebního hlasu a podobně. Pokud k tomu přistoupí ještě i morální nezodpovědnost úředníků, kteří nehospodárné manipulují s financemi státu či přímo kradou, je to hazard se společným dobrem. Pokud se státní zaměstnanci tak chovají, je to chyba i občanů, že to dopustí. Při každém důkazu korupce bychom měli žádat o změnu úředníka, ale i těch, co zastupují stát na základě našich volebních hlasů. (podle KN)

31

Démon rodinných záležitostí Kdybych byl démonem pro rodinné záležitosti, tedy padlým andělem, jenž má za úkol zničit rodinný život, tak bych věděl, jak postupovat. Vedl bych boj na dvou frontách: zvenčí a zevnitř. Ten první by spočíval v tom, že bych usiloval rozmělnit a zředit pojem tradiční rodiny, spočívající na Božím přikázání a nerozlučitelnosti monogamního manželství. Mou úlohou by bylo předkládat model tradiční rodiny jako „zastaralý“ a „nehodící se pro dnešní dobu“. Místo něj bych postavil jako alternativy „širokou promiskuitní rodinu“ a „duhovou (homosexuální) rodinu“. Dokázal bych využít i denních zkušeností rodičů a dětí: Podívejte se, tento kolega v práci, který žije už ve čtvrtém manželství, je přece přátelský muž, mnohem přívětivější než ti „věrní“ manželé. A ten kamarád ze školy, jenž místo otce a matky má dva „otce“, je přece stejně fajn jako děti staromódních heterosexuálních rodičů. Dalším důležitým momentem by bylo zpochybnit tradiční rodinu jako něco podezřelého: Není ona místem potlačování lidské svobody, útlaku, násilí a týrání dětí? Nezáleželo by vůbec na tom, co z toho je a není pravda, důležité je pouze rozšířit myšlenku, že struktury tradiční rodiny jsou pro děti nebezpečné. Tím by byl dosažen první cíl: představit tradiční rodinu jako něco úzkoprsého, směšného a ohrožujícího lidskou svobodu. Vhodnou alternativou k tomu je státní výchova, jak je známo už z klasického „Katechismu komunismu“ z r. 1919 (J. N. Bucharin a J. A. Preobrašenskij: ABC komunismu). Boj musí být vyhlášen především „právu rodičů na výchovu vlastních dětí“, neboť „ze socialistického úhlu pohledu je to nepřijatelné“. Proto je třeba, aby „nároky rodičů vychovávat své děti doma byly odmítnuty samotnými dětmi“, Rodiče nutno dětem prezentovat jako „lidi starých pořádků plné předsudků“. Matkám bude nezbytné vsugerovat, že jejich místo není doma u rodinného krbu a při výchově dětí, ale ve společenském a výrobním procesu, kde se mohou teprve opravdově realizovat. Důsledkem bude vznik řady institucí pro výchovu dětí nikoli rodiči, ale státem: jesle, mateřské školy, dětské domovy...“ Tak by měl podle mne vypadat boj zvenčí. A boj zevnitř? Tady by sehrála důležitou roli masmédia, jež už pronikla do samotného středu rodiny. Tisk, rozhlas, televize, internet… Všude by měl být veden masivní útok na manželskou věrnost, erotika a pornografie by se ujaly úkolu svádění lidí ke hříchu proti 6. a 9. přikázání. To vše bude nazváno „pokrokem“, zatímco svátostné nadpřirozené pojetí manželství se označí za „nereálné“ a manželská věrnost za „neuskutečnitelnou“ a „odporující lidské přirozenosti“. Zdůrazní se myšlenka, že je nutno „normálně žít“, to znamená promiskuitně nebo homosexuálně, manželská věrnost jako nezbytný požadavek svátostného svazku se musí klasifikovat jako něco „nenormálního“ a „protipřirozeného“. 32

Uvnitř rodiny bych se postaral o jedovatou atmosféru. Televize a internet musí nahradit vzájemnou komunikaci mezi manžely navzájem a mezi rodiči a dětmi. Závislost na těchto vymoženostech techniky, především na televizních seriálech a internetových hrách, výrazně sníží časový prostor pro řešení společných zájmů a pro rozhovory na téma náboženství a morálky. Kvůli televizi a internetu nezbude čas na společnou modlitbu - a to je nejdůležitější. Manželé se jeden druhému odcizí, stejně tak děti rodičům. Potom už budou stačit nepatrné důvody, aby jeden druhému „šel na nervy“, protože mu překáží v jeho sledování internetu či televize, z drobných, malicherných příčin vypuknou velké hádky, jež nakonec vyústí k tomu, že jeden z partnerů (nebo i oba) začne hledat své „štěstí“ jinde. Tak by vypadala má taktika, kdybych opravdu byl démonem určeným k likvidaci tradiční rodiny. S politováním musím říct, že toto není fantazie, to už se skutečně děje. Mnoho původně katolických rodin bohužel dospělo k těmto smutným koncům. Naštěstí není nikdy pozdě. Doporučuji proto naléhavě všem manželům, kteří se dostali do tohoto stadia, aby se právě nad tím problémem znovu zamysleli a hlavně, aby to svěřili v modlitbě do rukou Božích. Další stadium by už mohlo být z hlediska věčnosti smrtelné. (podle Immaculaty)

Zapomnětlivé město V jednom menším městě, které se ničím nelišilo od mnoha ostatních, se začaly dít divné věci. Děti zapomínaly psát úkoly, dospělí si zapomínali zouvat boty, když šli do postele, nikdo už nikoho nezdravil. Dveře kostela zůstávaly zavřené. Zvony přestaly zvonit. Nikdo si už nepamatoval modlitby. Jednoho pondělního rána se učitel zeptal žáků: „Proč jste včera nepřišli do školy?“ „Vždyť včera byla neděle!“ odpověděli žáci. „V neděli se do školy nechodí.“ „Proč?“ zeptal se učitel. Žáci nevěděli, co mají odpovědět. Blížily se Vánoce. „Proč se hrají koledy?“ „Proč jsou na vánočním stromku svíčky?“ Nikdo to nevěděl. Dva kamarádi se pohádali - křičeli na sebe, až ztratili hlas. „Teď už nemám žádného kamaráda,“ pomyslel si smutně jeden z nich. A nevěděl, co dělat. Město bylo čím dál šedivější a smutnější. Lidé byli den ode dne sobečtější a hádavější. „Jako bych na něco zapomněli,“ říkali všichni. Jednoho dne se přihnal silný vítr a vzal s sebou i kostelní zvony. Ten nejmenší přitom zazvonil. Najednou se všichni lidé zastavili a podívali se nahoru. A jeden za všechny zvolal: „Už vím, na co jsme zapomněli - na Boha!“ Na tomto světe je naděje jen proto, že pořád ještě zaznívá Boží jméno. Miliony lidí s ním spojují radosti i obavy svého života. Je to jediné jméno, které na sobě nese tíhu lidstva a které dává všemu smysl. I proto ho nesmíme přestat vyslovovat s úctou a důvěrou.

33

Jaký je rozdíl mezi blahořečním a svatořečením? Blahořečením Svatý Otec povoluje veřejnou úctu k blahoslavenému v diecézi, při svatořečení se uctíváníní světce rozšíří v celé Církvi. Předtím se také dokazuje přítomnost zázraku na jeho přímluvu. Blahořečení předchází svatořečení.

Vážená redakce, mohli byste objasnit, jak se liší blahořečení od svatořečení, respektive jaká jsou kritéria pro získání takového označení? Stalo se v dějinách Církve, že někomu takový titul udělili omylem? Petr Milý Petře, blahořečení a svatořečení nějaké osoby nejvyšší církevní autoritou Svatým Otcem se uskutečňuje prohlášením, že tato osoba byla po své smrti spasena. Znamená to, že dosáhla cíle, který je nadějí pro nás ostatní, co ještě žijeme na této zemi. Blahořečení vždy předchází svatořečení, čili ti, které uctíváme jako svaté, byli po své smrti nejdříve prohlášeni za blahoslavené. Blahořečit znamená povolit veřejné uctívání osoby, která zemřela v pověsti svatosti. Před samým aktem blahořečení se provádí procedura řízená normami, které pro tento účel vydal Svatý Otec a Kongregace pro kauzy svatých. Jde v ní o zkoumání života a díla osoby a o dokazování její mučednické smrti nebo hrdinského stupně ctností. Dokazování se děje ve dvou fázích: 1. nejprve se shromáždí veškeré dostupné materiály, které se sestávají ze spisů a svědectví o životě na území diecéze, kde osoba zemřela. Tato fáze má název diecézní fáze procesu blahořečení; 2. pak následuje odeslání shromážděných materiálů na Kongregaci pro kauzy svatých, kde proběhne druhá, tzv. římská fáze zkoumání. Po jejím skončení, pokud se dokáže mučednická smrt osoby nebo velmi vysoký stupeň ctnostný života, tzv. hrdinský stupeň ctnosti, Svatý Otec prohlásí osobu za blahoslavenou. Od vydání rozhodnutí Kongregace pro kauzy svatých, kterým se dovoluje začít diecéze fázi zkoumání života osoby, dostane kandidát na blahořečení titul "Boží služebník". Zvláštní proces dalšího zkoumání života a především dokazování přítomnosti zázraku, který se stal na přímluvu blahoslaveného, je cestou k vyhlášení člověka za svatého. Rozdíl mezi blahořečením a svatořečení lze vidět zejména v tom, že blahořečením Svatý Otec povoluje veřejnou úctu k blahoslavenému v konkrétní diecézi, institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života, zatímco při svatořečení jde o nařízení veřejného uctívání světce pro celou Církev. Milý Petře, ptáte se, zda v dějinách Církve udělili titul "blahoslavený" nebo "svatý" někomu omylem. Ačkoliv z teologického hlediska nepovažujeme blahořečení za doktrinálně stejný úkon jako svatořečení, odpovědnost, náročnost a detailnost zkoumání před samotným blahořečením, jak se to dělo vždy v dějinách Církve až podnes, prakticky vylučuje možnost, že by se po blahořečení osoby objevila nová fakta z jejího života, která by byla v rozporu s blahořečením. Samotné svatořečení už považujeme za úkon Svatého Otce, který nese charakteristiku neomylnosti. Z toho vyplývá, že pokud jednou osoba byla podle určených norem prohlášena za svatou, tento úkon nelze více odvolat. V souvislosti s blížícím se blahořečením 14 pražských mučedníků zveme čtenáře Zrníčka povzbudit se příkladem svatých a prosit je o přímluvu za nás, kteří ještě vždy máme možnost snažit se o dosahování ideálu svatosti. 34

Dar lásky 22. Láska je věrná Zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina. (Oz 2,22) Pro křesťany je láska základem jejich identity. Náš duchovní přerod nastal, protože: "Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Na vysvětlení nejdůležitějšího přikázání ze všech Ježíš řekl: "Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého!" (Lk 10, 27). Podle naší vzájemné lásky všichni poznají, že jsme Kristovi učedníci (Jan 13, 35). Je to kořen a podstata naší existence (Ef 3,17), má být vytrvalá a zanícená (1 Petr 4, 8). Je to vlastnost, co se má stále zvelebovat (1 Sol 3,12), a stále více nás bude charakterizovat. Pokud jsme tedy byli stvořeni k tomu, abychom se dělili o lásku, jak zareagujete, když vaši lásku odmítnou? Jak zvládnete to, když osoba, se kterou jste spojili svůj život a vaším posláním je milovat ji, přestane přijímat vaši lásku? K nejpozoruhodnějším v Bibli patří vyprávění proroka Ozeáše. Přes všechnu logiku a pravidla slušnosti mu Bůh přikázal, aby se oženil s prostitutkou. Chtěl, aby Ozeáš sňatkem dokázal, jak vypadá bezvýhradná Boží láska k nám. Z Ozeášova spojení s Gomerou se narodily tři děti, ale jak se dalo čekat, žena, která se dlouho živila nemorálně, nebyla spokojena s tím, že by měla být věrná jednomu muži. A tak zanechala Ozeáše v hanbě a se zlomeným srdcem. Miloval ji, ale ona jeho lásku zavrhla. Byli si blízcí, ale teď se z ní stala nevěrná cizoložnice, která ho odmítla, protože pocítila žádostivost vůči zcela neznámým mužům. Uplynul jistý čas a Bůh znovu promluvil k Ozeáši. Přikázal mu, aby obnovil lásku k této ženě, která mu byla několikrát nevěrná. Tentokrát už tak poklesla, že ji bylo nutné vykoupit z otroctví, ale Ozeáš za ni zaplatil a přivedl ji domů. Ano, přistupovala k jeho lásce s pohrdáním. Zradila jeho srdce. On ji však znovu přivítal ve svém životě a projevil jí bezvýhradnou lásku. Je to pravdivý příběh, který slouží jako obraz Boží lásky k nám. Bůh nás zahrnuje svou nesmírnou přízní, ale my ji neopětujeme a často jí vůbec nevěnujeme pozornost. Někdy se chováme hanebně a považujeme jeho lásku za obtěžování, jakoby nám bránil dělat to, co skutečně chceme. Odmítli jsme ho mnoha způsoby - dokonce po tom, když jsme získali jeho dar věčné spásy - a on nás přesto stále miluje. Zůstává nám věrný. I přes svou lásku nás však nezbavuje odpovědnosti za náš špatný přístup k němu. Za to, že ho odmítáme, platíme větší cenu, než si uvědomujeme. Ale i tak odpovídá svým milosrdenstvím. "V něm máme skrze jeho krev vykoupení a odpuštění přestoupení podle bohatství jeho milosti" (Ef 1,7). V něm máme vzor, co dělá odmítnutá láska. Zůstává věrná. 35

Ježíš nás vyzval k této lásce v pasáži známé jako Kázání na hoře. Řekl: "Milujte své nepřátele! Dělejte dobře těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vám zlořečí, a modlete se za ty, kteří vám ubližují" (Lk 6,27-28). "Kdybyste milovali jen ty, co vás milují, jakou vděk si zasloužíte? Vždyť i hříšníci milují ty, kteří je milují. Vždyť kdybyste dělali dobře jen těm, co vám dobře činí, jaký vděk si zasloužíte? Vždyť totéž dělají i hříšníci" (Lk 6,32-33). "Ale milujte své nepřátele! Čiňte jim dobře! Půjčujte a nic nečekejte! Tak bude hojná vaše odměna a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým" (Lk 6,35). Při pohledu na svatební oltář se vám ani nesní, že osoba, kterou si berete, by se vám mohla později stát "nepřítelem", člověkem, ke kterému bude vaše láska téměř úplným sebeobětováním. Opravdu příliš často v manželství vztah skutečně poklesne na tuto úroveň. Dokonce dospěje k zradě nebo k nevěře. Pro mnohé je to začátek konce. Někteří reagují rychlým tragickým rozvodem, jiní, kteří si pověst chrání víc než vlastní štěstí, se rozhodnou pokračovat v šarádě. Ale nemají v úmyslu oblíbit si takovou situaci - a už vůbec ne znovu se navzájem milovat. To však není vzor pro Kristova následovníka. Pokud se má jeho láska vyrovnat Kristově, musí milovat, i když jeho pokusy o sblížení zůstanou neopětované. A aby byla vaše láska taková, musí se začít uvědoměním si Boží lásky. Svému manželovi nebo manželce můžete poskytnout nezaslouženou lásku, protože Bůh dává nezaslouženou lásku vám - opakovaně, vytrvale. Lásku často nejvíce projevujeme vůči těm, co si ji nejméně zaslouží. Žádejte Boha, aby vás naplnil láskou, kterou může dát jen on. Pak ji projevte svému partnerovi takovým způsobem, aby odrážel váš dík za tento Boží dar. To je krása pozitivní lásky. Taková je síla věrnosti. Láska je volba, nejen cit. Je to promyšlená akce, ne bezmyšlenkovitá reakce. Rozhodněte se zasvětit tento měsíc lásce, i když váš manžel či manželka dávno ztratili téměř veškerý zájem o to, aby ji od vás přijali. Řekněte jim to nějak tak podobně: "Miluji tě. Stále. Mým rozhodnutím je milovat tě, i když mou lásku nebudeš opětovat." Proč je taková láska nemožná bez toho, aby ve vašem srdci byla láska Ježíše Krista? Jak vám jeho přítomnost ve vás umožňuje milovat, i když je to zatím jednostranná láska? Zvolil jsem si cestu pravdy. (Žl 119,30)

Láska kvete na všech cestách, věrnost jenom v ústraní, láska ta se lehce najde, věrnost ta dá hledání. N.N.

Přeji si, aby všechny ženy v mé zemi se udržovaly krásné, aby pro jejich muže bylo snadnější zůstat jim věrnými. Ludvík Svatý

Tím nejkrásnějším snem lásky, je věrnost. Samuel Taylor Coleridge

Prokázaná věrnost většinou opět zavazuje k věrnosti. Titus Livius 36

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11 12

13

14 15

A B C D E F G H I J K L M N O V dnešní osmisměrce se dozvíte, na co pamatujeme třetí neděli v říjnu. vodorovně A. planetka, pravidelné střídání či opakování zvuku v hudbě, SPZ Písku; B. český architekt, koně (básn.), latinský pozdrav, náš malíř 18.stol; C. špaň. exkrálovna, Eisenhowerova přezdívka, skoby, domácky Nikodém; D. pololetí, tisková kancelář, hloubati; E. lakomí, SPZ Opavy, učeň (zast.); F. řečniště v bazilice, část elektromotoru, Stalinův velký lán; G. aramejský spisovatel, tajenka, hlavní město Maroka; H. zasklené díry ve zdech domu, kočár, uspořádati; I. jméno herečky Thurmanové, krátké kabáty, akvarijní rybka, římsky 54; J. japon.sídlo na ostrově Honšú, opodál, hranice; K. starořecká bohyně divadla, pošťák; L. japon.ostrov, drcené hmoty, klesání (knižně), SPZ Saarlouis (Německo); M. český lyrický básník (1898-1951), město ve střední Itálii, mezinár.organizace pro civilní letectví při OSN; N. amer.ještěr, provinilec; O. symetrály, příkop u cesty, hostiny (zastarale) 37

svisle 1. starořecký bůh války, autodidakt, obraz sestavený z podobizen; 2. chasník, Alšovy iniciály, tělocvičný pohyb, den (z lat.); 3. angl.družstvo, paralýza, slovensky žito, mezinárodní kód Egypta; 4. pozdrav na rozloučenou, výhodná koupě, sídlo v okrese Praha-Západ; 5. bonbon, slov. práce, hospodář na statku; 6. číslovka řadová určitá, ohmatání, albánská metropole; 7. něm.vejce, bodec, sloven.jenom, pouze, angl.krysa, Něm.dem.republika (do r.1990); 8. trhat, dosavad, herbicid; 9. dlouhosrstý tibetský skot, ind.koření, egypt. bůh slunce, jméno Šuhaje loupežníka; 10. technické lyceum, italský fašistický diktátor, osobní zájmeno, oslepit světlem; 11. jídelní lístek, drobní živočichové protáhlého měkkého těla, německé ženské jméno, plošná míra; 12. japon.ostrov, pigmentotvorný nádor, zrní; 13. zvratné zájmeno, lidožrout, jsoucnost, středověká organizace řemeslníků; 14. křížit, elektricky nevodivá látka; 15. oznamovací způsob, název hlásky š, boxerské údery Tajenka z minula: Sedmibolestná Panna Maria.

Úplatky Personální oddělení v ČEZu se rozhodlo udělat test na téma korupce. Jedna z otázek byla: "Kolik času potřebuješ, aby sis z úplatků koupil BMW?" Odpovědi byly následující: Finančák: 2-3 měsíce Firemní právník: Asi tak půl roku Vysoce postavený manažer: Dva až tři roky. U manažera se komise zarazila a zeptala se: "Tak dlouho?" Odpověď manažera byla: "Hele, netlačte tak na pilu, BMW není zrovna malá firma!" Daňové přiznání Vážený pane inženýre, vracíme Vám k přepracování Vaše daňové přiznání za rok 2011. V kolonce "Vyživované osoby" nemůžete uvádět: - vláda, parlament, státní a městští úředníci a půl miliónu cikánů. V nemocnici Pana Nováka přivezou sanitkou do nemocnice. Jste ženat? ptá se sestra. Ano, ale ta zranění mám z autonehody! Baví se postarší kamarádky. "Řeknu ti, mám bezva manžela. Každý večer je doma, neběhá za jinými, nechlastá, prostě klídek…" "No, to máš dokonalé manželství." "To zase ne, on má obrnu."

38

Svatí - starověk I. Biblické testy po 12 letech vycházení skončily. Zkuste si tedy nyní potrápit hlavičky otázkami ze života svatých. Aby to nebylo tak těžké, máte nabídku tří odpovědí. 1. Kde byla sv. Anežka umučena? a) v Jeruzalémě b) v Praze c) v Římě 2. Kdo byl Blažej? a) východní církevní učitel b) středověký kněz – lékař c) svatý mučedník a biskup 3. Kdo byl Řehoř Veliký? a) význačný římský středověký císař b) svatý benediktinský papež, který zavedl chorál c) protivník německého císaře Jindřicha IV., kterého přiměl k pouti do Canossy 4. Jak se jmenovala sestra a spolupracovnice sv. Benedikta? a) Scholastika b) Siota c) Hildegarda 5. Který sv. rytíř bývá znázorněn při ubíjení draka? a) sv. Martin b) sv. Pantaleon c) sv. Jiří 6. S jakým znakem bývá zobrazen sv. Marek? a) s býkem b) s orlem c) se lvem 7. Kdo byl sv. Marek? a) apoštol b) průvodce sv. Pavla c) žák a přítel sv. Petra 8. Kdo podle legendy našel Kristův kříž? a) sv. císařovna Konhuta b) sv. císařovna Helena

c) sv. papež Silvestr 9. Kdo byla sv. Monika? a) matka sv. Augustina b) matka císaře Konstantina c) sestra sv. Bonifáce 10. Čím je známý sv. Atanáš? a) prvním překladem Bible do gótštiny b) přemožením ariánského bludu c) jako skladatel chvalozpěvu Te Deum 11. Kdo je patronem cestujících a automobilistů? a) sv. Kryštof b) archanděl Gabriel c) archanděl Michael 12. Jak se jmenuje jáhen, který byl umučen na rozžhaveném roště? a) sv. Štěpán b) sv. Vavřinec c) sv. Tarzicius 13. Kterému známému církevnímu učiteli vděčí sv. Augustin vedle Boha za milost obrácení na víru? a) sv. Atahanasiovi b) sv. Antonínu z Padovy c) sv. Ambrožovi z Milána 14. Jak se jmenuje svatý, jehož matka Monika se dlouhá léta se slzami v očích modlila za jeho obrácení na víru? a) Benedikt z Nursie b) Augustin z Hippo c) František Borgioze 15. Kdo napsal proslulé dílo »O státě Božím«? a) sv. Augustin b) sv. Hieronymus c) sv. Tomáš Morus

Správné odpovědi z minula: 1. Noe; 2. Mojžíš; 3. Samuel; 4. Ježíš; 5. Pilát; 6. Pavel; 7. Alžběta; 8. Jonáš; 9. Izák; 10. Rebeka; 11. Ruben; 12. Jonáš; 13. Samson; Výrok: Já jsem se nesmála! Autor: Sára; Biblická kniha: 1. Mojžíšova (Genesis) 39

Co nám říkají matriky? O prázdinách Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Jakub Bočkay

Rozloučili jsme se Bedřiška Pochylá Bohuslav Buchta Antonie Holubová

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na říjen: 1. Aby se nová evangelizace rozvíjela v nejstarších křesťanských zemích. 2. Aby slavení Světového dne modliteb za misie vyústilo v obnoveném závazku k evangelizaci. 3. Aby pomazání ke královskému kněžství nás uschopňovalo pro službu církvi a světu.

V uplynulých letech jsme se v říjnu rozloučili Podivín 2011 2010 2009 2008 2007

Ladná Jakub Krůtil

Hedvika Průdková Ludmila Markovičová Marie Pochylá

Bohumír Tanzer Marie Michlovská

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

40