ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 9 září 2012

ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 9

září 2012

Bezstarostný Kdy už koneční budu svoboden… vzdychá mladý muž! Dejte nám chleba a svobodu… volá proletář; a aby získal tuto svobodu je ochoten se bít, dokonce položit svůj život. Chce-li člověk potrestat člověka, odejme mu svobodu. Pro mnoho lidí svoboda není nic jiného než osvobození od veškerého útlaku, a naskýtající se možnost dělat si co chce, vše, všude, kdykoliv. To je ovšem pouhá karikatura pravé duchovní svobody. Být opravdu svobodný předpokládá - kromě naprosté fyzické svobody - úplné odpoutání se, zřeknuti se čehokoli pro dosažení vyššího svazku. „Svou vlastní“ svobodu si musíme dobýt. Lidská svoboda je vždy omezená; plně se může rozvíjet jen v nadpřirozenu. Jen Bůh sám je úplně svobodný. Na Zemí je nejsvobodnější ten, kdo je Bohu nejblíže, kdo je s Ním v nejvroucnějším spojení, kdo je nejvíc svatý. - Svoboda je ten nejkrásnější dar Boha člověku, dar, který Ho stál tak mnoho: utrpení a smrt Jeho Syna. Z lásky a pro lásku chce Bůh vidět člověka plně svobodného. - Většina lidí se považuje za svobodné, když mohou říci: „dělám sí co chci“, to znamená: nenosím na rukou pouta, nepodléhám tělesnému útlaku, mohu uspokojit veškeré své podněty, pudy, nic a nikdo mně v tom nebrání! Taková svoboda je však svobodou divokého zvířete, nikoliv svobodou člověka, tím měně dítěte Božího. - I kdybys ležel na loži zcela ochromený, i kdybys byl vězněn v cele odsouzenců, chceš-li, můžeš zůstat svobodným, neboť svoboda člověka neleží v rovině tvého těla, ale v rovině tvého ducha. - Dokud tě nepřivedou do stavu bezvědomí - ale pak by ses už nechoval jako člověk - nic a nikdo ti nemůže odejmout svobodu, neboť nic a nikdo nemůže uvěznit tvého ducha. - Jsi to jen ty sám, kdo za spoluviny a účastí druhých lidí a věcí omezuješ svou svobodu. Chccš-li být svobodným, musíš bojovat proti sobě; jedině tak můžeš dobýt „svou“ svobodu. - Řekneš-li: to není moje chyba, to je ten můj temperament! Nemohu se bez toho obejít! Vím, že nemám pravdu, ala neustoupím! Nemohu se soustředit k práci, stále jen sním. Je to nad mé síly! Proč myslím právě takto? Každý to říká!

Tam toho nemohu ani vidět! Nechtěl jsem to udělat; marně jsem vzdoroval! … nejsi svobodný, ale otrok. Otrok sama sebe, své minulosti, svého prostředí, věcí, atd… - Nebudeš lidsky svobodným, osvobozeným, dokud v sobě nepostavíš vzpřímeného člověka a nepodřídíš své tělo, city, fantazii svému duchu. - Loďka nemůže odplout, dokud ji i jen jediné lano poutá ke břehu. „Upoutaný“ balón nemůže vzlétnout, dokud ho i jen jediné lano poutá k zemi. Dokud jsi nekontrolovanou náklonností připoután k jediné věci nebo k jediné osobě, nejsi svobodný. - Nejsou to věci, které se poutají k tobě, jsi to ty, který se sám připoutáváš k věcem. Vydáváš se jim do otroctví. - Čím více budeš mít hraček ve své truhle, „případů“ na psacím stole, prádla ve skříní, gramofonových desek ve své diskotéce, koňských sil ve svém autu, peněz v náprsní tašce, … tím ti bude nesnadnější se osvobodit, protože máš tím víc příležitostí být poután. - Odpoutat se, znamená osvobodit se. - Být svobodný však neznamená být lhostejný. To, že ochutnáváš, cítíš, zakoušíš, že se raduješ z věcí a lidí, to je normální, ale je nutno, aby všechna ta lákadla, radosti i žaly nerušily tvůj rozum při volbě cesty a neovlivňovaly tvou vůlí pří rozhodování o směru sledované cesty. - Co jsou tí platné hbité nohy, když nevíš kam chceš dojít? K čemu ti je stavební materiál, když nevíš co z něho chceš postavit? Co je ti platné bohatství lásky, když nevíš komu ji věnovat? K čemu tvá vítězství nad vrozenými vlastnostmi, nad tvým podvědomím, tvým nevědomím, tvými zvyky, vnitřním i vnějším nutkáním; k čemu sebeovládání, připravenost, tvoje úplná svoboda, když nevíš jakým směrem, k jakému cíli máš použít takto získanou svobodu? - Jsi-li svobodný pro cokoliv, nejsi ještě skutečně svobodný, ale jsi odsouzen k nerozhodnosti, nestálostí, dokonce i ke strachu. - Opravdová svoboda je možnost, kterou získáš, když jsi se odpoutal od všeho a stal jsi se pánem sebe natolik, aby sis vyvolil a neustále sledoval, bez omylu a bez poklesku - cestu DOBRA. - Chceš-li být opravdově svobodný, musíš uznat plán Boží se světem, nekonečnou touhu Otce po tobě. Pak, až budeš vyrovnán, usebrán, rozhodnut a připraven, musíš svobodně přilnout svýrn láskyplným ANO, které je vroucím spojením s Ježíšem Kristem. - Jednáš-li podle vůle svého instinktu, máš „svobodu“ zvířete. Jednáš-lí podle vůle svých citů, fantazie, svého ducha, pýchy, sobectví, máš svobodu člověka raněného a omezeného hříchem. Jednáš-li podle vůle Boží, máš svobodu člověka zbožštěného, svobodu dítěte Božího. - Kvalita tvé svobody se zvyšuje kvalitou vůle, podle které jednáš. Mohutnost tvého přilnutí k vůli Otce je mírou tvé svobody. - Karikatury svobody jako: nezávislost, možnost ukojit veškeré své pudy, přání, rozmary… budou omezeny poslušností, neboť pravá svoboda se rozvíjí v poslušnosti vůči Bohu, který se ozývá prostřednictvím Církve, představených, denních povinností, událostí. 2

- Skutečná poslušnost předpokládá opravdovou svobodu, ale opravdová svoboda se - ze své strany - živí poslušností. - Jsi-li skutečně svobodným v Kristu, nic tě už nemůže zastavit, neboť pravá svoboda ti umožňuje podřídit se řádnému spojení, ale také přeměnit nesprávná spojeni a nevyhnutelné překážky tak, že se stanou hojnými prostředky k dosažení tvého cíle. - Tím, že Ježíš Kristus byl poslušen až k smrtí, získal pro tebe pravou svobodu. Odumíraje s Ním hříchu, osvobodíš se z otroctví a vstaneš s Ním z mrtvých ke svobodnému životu. - Při křtu jsí obdržel zárodek svobody. Svátostí pokání budeš znovu ponořen do křestní milostí a opět najdeš svobodu. Vždy když se odříkáš hříchu, vždy když přerušíš svazky se vším co tě „váže“, aby ses spojil s Ježíšem Kristem, rozvíjíš v sobě pravou svobodu. - Když se v lásce, neodvolatelně a co nejvroucněji spojíš se svým Osvoboditelem, budeš dokonale svoboden. (Michael Quoist)

Světec Světec na září září Jako světce na měsíc září jsme vybrali sv. Idu (Ithu) z Herzfeldu. Ida byla první světicí Vestfálska. Francouzská hraběnka založila spolu se svým manželem kolem r. 790 v Herzfeldu (munsterské biskupství) kostel, tak jak jí to bylo ve snu přikázáno. Když Ida r. 811 ovdověla, dala si nad hrobem svého muže vedle baziliky v Herzfeldu postavit místnost, v níž žila od té doby až do své smrti 4. září 825. Během těchto let se Ida starala v okolí o potřebné a trpící nouzi, lid ji nazýval „matkou chudých“. Nadto založila Ida první křesťanskou obec v jižním Vestfálsku. Ostatky Idy z Herzfeldu vyzvedl 26. listopadu 980 biskup Dodo; toho dne se také konal první ,Idin průvod“, průvod Herzfeldem se zakladatelčinými ostatky. Idin byt se stal Idinou kaplí; už brzy se celý chrám nazýval Idiným kostelem (původně byl zasvěcen Germanovi). Idin hrob se brzy stal velmi navštěvovaným poutním místem. Znázorňování: Ida z Herzfeldu se znázorňuje většinou ve vznešeném rouchu, někdy s lehkým závojem. Má u sebe často model kostela, vedle ní stojí někdy laň (podle legendy Ida ochránila laň před myslivci). Sv. Ida je patronka těhotných žen. (Podle Rok se svatými) 3

Desatero - Nepokradeš aneb o spravedlnosti naší neomylné (7. přikázání) V lidském životě existují nežádoucí věci jako hlad, chudoba, nebezpečí, kterým se člověk snaží vyhnout. Jsou však i takové, které člověka osloví, přitahují ho a půjde za nimi i přes hory, ba někdy i přes mrtvoly.

Sedmé Boží přikázání, jak jsme to již zmínili v minulé části, doplňuje význam šestého přikázání. Zároveň poukazuje na to, že existují věci, které nám nepatří, nebo způsob, kterým je vlastníme, je nesprávný, dokonce hříšný. Přikázání vyzývá respektovat obecné určení statků a právo na soukromé vlastnictví. Současně hovoří o spravedlnosti a lásce, touze po vlastnění, po právní jistotě a spoluúčasti na společném dobru (Ex 20, 15 a Dt 5, 19). Co od nepaměti přitahuje člověka Mezi hodnoty, které člověka přitahují, patří zajisté moc a sláva, ale u mnohých i čest, krása nebo čistota. To, za čím se člověk tak rád pachtí, se dá nazvat hodnotou. Ona se stane pro něj mocnou hybnou silou, jíž jen těžko odolává. Životní zkušenost lidí ukazuje, že takovým magnetem byl pro člověka již od nepaměti majetek. Nejen dnes, ale celá tisíciletí se s ním spojuje moc a sláva, což jeho důležitost znásobuje až tak, že se z pána nad majetkem stává jeho otrok. To neodporuje zásadě, že určité množství majetku je nezbytnou podmínkou spokojeného života a člověk ho nabývá, vlastní či ztrácí v souladu s jistým mravním řádem. Vlastnictví dodává člověku životní jistotu, která je sama o sobě kladnou záležitostí. Na druhé straně může narušit vztah k jiným, často mnohem vyšším hodnotám. Křesťan v otázkách nabývání a držení majetku hledá odpověď právě v základním etickém kodexu daném Mojžíšovi už před tisíci lety. Přikázání touhy po spravedlnosti Pokud uvažujeme o Desateru, musíme si připomenout, čím příkazy začínají. Ne jednáním člověka, ale Boha: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví" (Ex 20, 2). A jako odpověď na toto Boží počínání má následovat život, heslovitě shrnut do několika jednoduchých etických pravidel. Několik z těchto norem je prazákladem jakékoli společnosti, v níž chtějí žít lidé vedle sebe. Sedmým takovým přikázáním je volání po spravedlnosti: Nepokradeš! Spravedlnost si možná člověk ani neuvědomuje, jinak je to však již s jejím nedostatkem. První zkušenost, přes kterou můžeme na spravedlnost hledět, je zkušenost nespravedlnosti. Člověk se s ní setkává často, a to i sám u sebe. Prožívají ji už malé děti a podle některých etnologů dokonce zvířata. Možná proto, že nespravedlnost má 4

nekonečné množství forem, zatímco spravedlnost pouze jednu. K té ideální se však lze jen těžko přiblížit. V očích jednoho člověka totiž vypadá představa spravedlnosti v třebas i jen trochu komplikovaném sporu většinou jinak než u druhého. Přesto je spravedlnost v celé západní tradici po tisíciletí považována za základní požadavek jednání mezi lidmi a fungování jakékoli společnosti. Aristotelova spravedlnost Jedno z prvních klasických rozdělení spravedlnosti pochází od Aristotela. Kdo z nás by neznal znázornění spravedlnosti jako ženy se zavázanýma očima (protože se nemá dívat na společenské postavení sporných stran) v jedné ruce s váhami, které hledají rovnost, a v druhé s mečem, kterým by měla veřejná autorita spravedlnost prosadit. Je to obraz Aristotelovy odplácející (retributívní) spravedlnosti. Ta má za úkol obnovit nějaký nespravedlivý vztah - například odměnou, trestem či vymáháním nesplněného závazku. Tuto úlohu momentálně v naší společnosti vykonávají soudy. Podle tohoto klasického rozdělení existuje i tzv. distributivní (rozdělovací) spravedlnost, která by měla řídit jednání toho, kdo něco rozděluje. A to je mnohem těžší, jak zajistit právo. Pokud chce babička rozdělit balíček bonbonů mezi vnoučata podle zásluh z posledního roku, už to může být problém. A rozdělit daně v několikamilionovém státě, případně spravedlivě určit, kdo a kolik bude na daních odvádět, ještě větší. Nejen v soudní síni Mezi křesťany se spravedlnost už od dob řecké kultury chápala jako ctnost. Pokud se na ni podíváme z tohoto úhlu, zahrnuje mnohem více, než jen to, co se děje někde v soudní síni. Pojmenovává vše, čemu dnes říkáme "férovost" nebo "slušnost". Patří k ní i poctivost, oplácení spravedlivou měrou, pravdivost, respektování soukromého vlastnictví, dodržování daných slibů a podobně. Pokud používáme v tomto významu označení ctnost, třeba rozšířit její chápání. Ctnost není jednorázový dobrý skutek, nebo umět se správně zachovat v určité konkrétní situaci. Ctnost je stálá náklonnost, trvalý a pevný postoj. I zloděj může občas přispět na charitu a lhář občas řekne pravdu, ale to z nich ještě nedělá ctnostné lidi. Přece je rozdíl provést spravedlivý čin a být spravedlivým člověkem. I zednický učeň může sem tam správně položit cihlu. Dobrý zedník je však ten, koho zrak, ruce a nervy jsou vycvičené nespočtem správně položených cihel, že se na něj dá naprosto spolehnout. Takový člověk vlastní jistou kvalitu, přítomnou i tehdy, když zrovna nepracuje. Ten, kdo se snaží dlouhodobě konat spravedlivě, získá určitou kvalitu svého charakteru, kterou bychom v jisté fázi už mohli pojmenovat ctností. Člověk se ctnostným stává a takto odpovídá svým životem na Boží výzvu. Stejně jako řemeslník, sportovec či hudebník získává dobré jméno správným a stálým cvičením svých schopností. 5

Tři sloupy spravedlnosti Fenoménu spravedlnosti v konkrétních každodenních situacích se na odborné rovině věnuje speciální morální teologie a sociální nauka Církve. Jí patří témata majetku, jeho nabývání a užívání, jednotlivých platných principů, jejich aplikace a podobně. Mezi tři základní patří solidarita, subsidiarita (systém zdola - nahoru; činnost, kterou umí provést nižší celky, ji mají i provádět) a společné dobro. Nad těmito třemi stojí ještě princip lidské důstojnosti: jsme stvořeni a vykoupeni Bohem, to je naše největší hodnota, která se odráží v tváři každého člověka stejně. Aplikace těchto principů přináší spravedlivé řešení problémů ve společnosti i mezi lidmi. Jak zacházet s vlastnictvím Člověk dostal do péče zemi a tvorstvo. Díky své inteligenci si ji dokázal v mnohém podmanit a udělat z ní důstojný příbytek. Takto si přivlastnil tu část země, kterou nabyl prací. Zde někde je třeba hledat i původ soukromého vlastnictví. Z pohledu Bible legálně, tedy prací, darem, plody z majetku (například pronajmutím, ziskem z prodeje) či dědictvím nabyté vlastnictví bylo jistým druhem požehnání. I dnes, když Církev předkládá svůj pohled na téma vlastnictví, to vidí stejně. Soukromé vlastnictví a jiné formy osobního vlastnictví dober "zajišťují každému prostor, potřebný na osobní a rodinnou nezávislost, a je třeba na ně hledět jako na rozšíření lidské svobody. Konečně, protože podněcují odpovědné plnění práv a povinností, jsou jednou z podmínek občanských svobod". Takto to charakterizuje konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes. Církev připomíná, že soukromé vlastnictví je základním prvkem sociální a ekonomické politiky správně fungujícího státu. Motivuje k práci, přes kterou člověk naplňuje své poslání zde na zemi. Dokonce prostřednictvím správně chápaného vlastnictví umí stát dbát na lidská práva a lidskou důstojnost, a zajistit správný rozvoj společnosti. Proto je třeba právo na soukromé vlastnictví a vlastnictví samo o sobě chránit. Zároveň však platí, že majetek, i když se vlastní legitimně, má univerzální určení, které stanovil Bůh jako Stvořitel každého majetku. Majetek má sloužit dobru Bohatství má své poslání, má sloužit člověku a produkovat dobra pro celou společnost. Pro člověka narušeného hříchem tvoří řád soukromého vlastnictví zatím tu nejlepší cestu hospodářského uspořádání. Zaručuje mu nezávislost, svobodu, jistotu zabezpečení (sebe i těch, ke kterým má závazky), zaručení občanských svobod, většího sociálního pořádku a možnost rozdávat a konat dobro (solidarita, charita). Encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. převratně označila soukromé vlastnictví za přirozené právo osoby. Takto začala Církev na jedné straně chránit výdobytek svobody, ale na druhé jasně poukazovala na povinnosti z ní vyplývající. Proto je třeba zdůraznit, že právo na soukromé vlastnictví je dobré. Nemůžeme však přitom zapomínat na lásku a solidaritu a uplatňovat právo na úkor společného dobra. Nejde totiž o právo neomezené. Nikdo si nemůže vyhradit výlučně pro svůj užitek to, co přesahuje jeho potřeby, když ostatním chybí nezbytné. Vlastnictví totiž zavazuje. Právě proto ti, kteří se po pádu bývalého režimu v naší společnosti nápadně rychle dostali k nepředstavitelnému majetku, nebo si pomocí zákonodárné moci nad 6

majetkem zajistili neúměrné odměny a možnosti, si musí uvědomit aktuálnost sociálních encyklik papežů od 19. století v podobě dnešní sociální nauky Církve. Na jedné straně u mnoha lidí převládá touha po neobyčejném, netradičním životě nad poměry, na druhé straně stát, který takové poměry umožňuje jisté skupině lidí, se nemůže tvářit jako spravedlivý či právní. Základní minimum a morální navýšení Tolik v krátkosti o katolické filozofii majetku. Zajisté je pouze nástrojem jako mnohé jiné, které máme jako pozemští poutníci využít k dosažení konečného cíle. Pokud uvažujeme nad starozákonním "Nepokradeš!", Výstižně ho můžeme zobecnit jako "povinnost dát druhému to, co mu patří". Jde o základní každodenní minimum, které člověk nemá překročit, pokud chce dobře žít ve shodě s morálním profilem. Ježíš však předkládá ještě náročnější kritéria: nejen dávat druhému, co mu patří, ale i něco ze svého. To však mluvíme už o štědrosti, velkorysosti, oběti či dokonce lásce. Zve nás na cestu dokonalosti mnohem razantnější formou, a to se nazývá osobní povolání člověka. (podle KN)

7. Nepokradeš Vlastníkem všeho co máme, je Bůh. Lidé jsou pouze správci a budou Pánu odpovídat za svěřené duchovní i hmotné dary. Bůh řekl lidem: „Podmaňte si zem.“ (Gen l, 28). Práce a tvůrčí činnost je službou Bohu, bližnímu i společnosti, dává lidskému životu náplň. Prací si člověk zabezpečuje prostředky na živobytí a na naplnění životních potřeb. Vlastnictví a majetek je součástí materiální existence člověka. Bůh 7. a 10. přikázáním chrání majetek a vlastnictví jednotlivce i společnosti. Majetek: Byl majetek mým pánem nebo sluhou? - Byl jsem Bohu vděčný za dary, které mi dal? Ukradl jsem cizí věc nebo cizí majetek? - V jaké hodnotě? - Vrátil jsem nebo nahradil majetek, který jsem získal nepoctivě? - Nepožadoval jsem přílišnou cenu za svou práci, za nekvalitní výrobky? - Vrátil jsem půjčené věci? - Nepoškodil jsem cizí věci nebo veřejný majetek? - Plním závazky vůči druhým? - Nepřisvojoval jsem si neoprávněně věci, které jsou ve společném vlastnictví? - Byl jsem šetrný ke společnému majetku? - Platil jsem povinné daně? Osobní postoje: - Lpěl jsem až příliš na svých věcech nebo majetku? - Byl jsem lakomý? Mám pořádek ve svých věcech? - Nebyl jsem marnotratný, rozhazovačný? - Zacházel jsem šetrně a hospodárně s osobními a svěřenými věcmi? - Záviděl jsem jiným lidem majetek, peníze, věci, větší možnosti, úspěch? - Uměl jsem v sobě ovládat touhu po bohatství, luxusu a nabývání majetku? - Připadlo mi těžko, když jsem měl jiným lidem věnovat svůj čas, konkrétní pomoc, věci nebo své prostředky? - Byl jsem v něčem marnotratný? - Podlehl jsem natolik konzumismu, že kupuji věci, které ani nepotřebuji? - Podvedl jsem někoho? Zachoval jsem se nečestně při získání majetku děděním v rodině? - Myslel jsem jen na sebe? Obohatil jsem se na úkor bližních? - Žádal jsem od někoho vysoké úroky? - Pamatoval jsem na hmotné potřeby farnosti, Církve? Povolání a práce: Hleděl jsem na práci jako na službu Bohu a bližním? - Dělal jsem poctivě práci, za kterou jsem placený? - Dbal jsem o získání patřičné odbornosti ve svém povolání? 7

Zabránil jsem škodám, kterým jsem mohl zabránit? - Snažil jsem se o dobrou pohodu v pracovním společenství? - Přál jsem svým spolupracovníkům spravedlivé rozdělení práce, odměn a prémií? - Nenadržoval jsem protekčně jedněm na úkor druhých? - Nevydával jsem za své zásluhy něco, co udělali druzí? - Nestranil jsem se spolupráce ve veřejném životě k uplatnění principů spravedlnosti, společenského rozvoje, osobní a náboženské svobody? Dbám na rovnováhu práce a odpočinku? - Jak hospodařím s volným časem? - Věnuji svůj čas i pro Boha, modlitbu, samotu, ticho před svým Bohem? Život ve společnosti: Záleží mi na rozvoji společnosti, ve které žiji? - Nejsem lhostejný vůči volbám a pak vše pouze kritizuji? - Volím takové kandidáty, kteří budou usilovat o dobro celé společnosti nejen sebe samých? - Jaký byl můj osobní postoj k potřebným, chudým, bezdomovcům, nemocným, slabým, k cizincům? - Měl jsem pro ně pochopení? - Podporoval jsem je hmotnými dary, radou, pomocí? - Jaký byl můj postoj k charitativním a církevním dílům? (podle KN)

Šťastlivcova košile Jeden bohatý muž těžce onemocněl. V nouzi slíbil, že dá polovici svého majetku tomu, kdo ho uzdraví. Tu se k němu seběhlo mnoho lidí a udílelo rady. Všichni chtěli, aby je odměnil. Jen úspěch se nedostavil. Žádný z nich neměl recept, který by ho vyléčil. Nakonec bohatec ve své bezradnosti poslechl podivný návrh, který mu kdosi dal: "Musíš najít šťastného člověka, svléct mu košili a vzít si ji na sebe. To ti pomůže!" Boháč rozeslal své služebníky na všechny strany. Měli hledat šťastného člověka. Dlouho však nemohli najít nikoho, kdo by byl úplně spokojený a šťastný. Kdo byl bohatý, byl nemocný; kdo byl zdravý, byl chudý; kdo byl zdravý a bohatý, měl mnoho starostí. Každý si na něco stěžoval. U nikoho nenalezli pravý pokoj a spokojenost. Jednoho večera šel jeden ze služebníků bohatého muže kolem bídné chatrče. Zvnitřku se ozýval hlas: "Buď Bohu chvála a dík! Dnes je zase co dělat. Mám i to nejnutnější k jídlu. Teď si mohu pospat. Co víc potřebuji?" Služebník si pomyslil, že konečně našel šťastného člověka. Vstoupil do chatrče. A co spatřil? Uviděl prostého muže, který ho přívětivě přivítal. Boháčův služebník nakonec muži řekl: "Můj pán je těžce nemocen. Až dosud mu nikdo a nic nepomohlo. Uzdravit se může jen tak, že dostane košili šťastného člověka a bude ji nosit. Dej mu, prosím tě, svou košili, protože se zdá, že jsi šťastný člověk!" Nato muž rozevřel svou roztrhanou kazajku. A služebník spatřil na vlastní oči: muž žádnou košili neměl, tak byl chudý. 8

Společenská Společenská etiketa platí i v kostele Pravidla slušného chování a společenskou etiketu bychom měli dodržovat i v kostele. Bohužel, často na to zapomínáme. Katolické noviny v této souvislosti oslovily odbornici na nonverbální komunikaci Olgu Škvareninovou a my se s vámi chceme o to podělit.

Jaké květiny a věnce jsou vhodné na pohřbu? Kytici nebo věnec by měl na pohřeb přinést nebo poslat každý, kdo se osobně setkával se zesnulým či s jeho rodinou. Květy by měly mít tlumené barvy, vhodné jsou tmavočervené, fialové, modré. Bílé květy - zejména lilie - se dávají mladým lidem, v minulosti byly určené jen pro panny a panice. V mnoha křesťanských rodinách je zvykem kombinovat bílé a žluté květy. Pokud jde o pohřeb státníka nebo výjimečné osobnosti, lze vidět i kytice a věnce v barvách trikolory jako symbolu České republiky. Pokud vím, jaké květy měl zesnulý rád, zvolím kytici či věnec z nich. Je třeba se vyvarovat těžkých aromatických květů, zvláště tehdy, když víme, že se pohřeb bude konat v malém domě smutku, a také květů, které by nám nebo jiným mohli zašpinit a poškodit oděv. V naší kultuře se smuteční kytice váže ze sudého počtu květů, kytice pro jiné příležitosti z lichého počtu. V některých rodinách je zažitý zvyk, že na hrob dávají nejen sudý počet květů, ale i svíček. Po příchodu do obřadní síně bychom se měli nejdříve zastavit u rakve zesnulého, mírným úklonem mu vzdát úctu a položit květiny ke katafalku tak, aby stonky směřovaly na rakev kolmo, ne vodorovně s rakví. Páni tehdy nesmějí mít na hlavě klobouk či jinou pokrývku hlavy. Kytice a věnce, které již u rakve jsou, neposouváme ani neurovnáváme. Na věnci by vždy měla být stuha se jménem toho, kdo věnec dává. Jaké nápisy jsou vhodné na stuhy věnců? Společenská etiketa říká, že o mrtvém jen v dobrém. Nápisy by měly být krátké, pozitivní a bez gramatických chyb. Obvykle se na stuhy píše "Poslední sbohem", "S láskou od…", "Nikdy nezapomeneme". Můžeme pozůstalým místo kytice či věnce věnovat peníze na mše za zesnulého? Rodina sama může poprosit, aby lidé posílali peníze v hodnotě květů na dobročinný účel nebo dali na mše svaté. Pokud tak neučiní, důležitý je náš vztah s pozůstalými a to, jak se s nimi dohodneme. Vhodnější by bylo, kdybychom dali mše odsloužit sami. Jsou přehnané pláče a kvílení na pohřbu adekvátní, pokud chceme vyjádřit svůj hluboký žal? Komentovat, kdo na pohřbu plakal hodně nebo málo, je neslušné, možná pozůstalý nevytlačí ani slzu, protože už na to nemá sil. Ani s teatrálním chováním bychom to neměli přehánět, neboť pouze svědčí o naší nevěře ve věčný život. Vždyť ani pravá láska se neprojevuje velkými gesty, ale je ukrytá v maličkostech. Byla jsem však už i na takovém pohřbu, kde truchlící, která nejvíce plakala a skákala za nebožtíkem do hrobu, se na tryzně smála a bavila. 9

Kdo může přednést projev na pohřbu nebo promluvit k účastníkům pohřbu kromě kněze? Kromě kněze může promluvit k přítomným každý, kdo se na tom dohodne s rodinou nebo s organizátorem pohřbu. Řečníka může přímo oslovit i rodina zesnulého. Nikdo nemůže nikomu zakazovat, aby přednesl smuteční řeč. Rovněž nikdy nevíte, zda si přítomnost toho-kterého řečníka nepřál i nebožtík. Pan profesor Mistrík mě před smrtí poprosil, abych na jeho pohřbu přednesla báseň, kterou o něm napsala jedna z jeho bývalých studentek. Musím se přiznat, že bylo nesmírně náročné stát u rakve člověka, ke kterému jsem měla blízký vztah, a recitovat. Pan profesor Mistrík nám na přednáškách vždy říkal, že dobrý rétor je ten, kdo umí emoce ovládnout, tedy se nerozpláče ani během pohřebního projevu či recitace. Jinak je to profesionální selhání. Nezvládnuté a nekontrolovatelné emoce by tedy neměly být nad projevem - i když pohřeb bez emocí neexistuje. Co říká společenská etiketa na posuzování, jak vypadá zesnulý a do jakého hrobu ho pohřbívají? Někdy má k otevřené rakvi se zesnulým přístup jen nejbližší rodina, ne široký okruh příbuzných a známých, což vlastně zabraňuje nevhodným komentářům na adresu nebožtíka. Na pohřbu se nepatří zjišťovat, kolik peněz stál pozůstalé pomník, z jakého materiálu je udělaná hrobka, co je na pomníku napsané, jestli je to jen hliněný hrob… Platí něco z protokolu, který se dodržuje při pohřbech státníků, i při pohřbech obyčejných lidí? Když zemře prezident, očekávají se soustrastné telegramy od prezidentů jiných zemí, když starosta obce, měly by mu projevit úctu věnci jiní starostové z regionu. Protokol i etiketa určují, že na jakémkoli pohřbu je vždy na prvním místě rodina. Nejvyšší představitelé státu a tituláři následují na státním pohřbu až za ní. Mělo by se vždy splnit poslední přání zesnulého, co se týče pohřbu? Ano, pokud nejde o extrémní záležitosti proti zdravému rozumu a svědomí. Například, kdyby si nebožtík přál být pohřben na místě, které ohrožuje spodní voda, je třeba splnění jeho přání dobře zvážit. Pokud však jde o přání, co chce mít oblečené v rakvi a jakou chce mít rakev, myslím si, že to by neměl být pro pozůstalé problém. Jaká má být hudba na pohřbu? Existují smuteční písně, které se na pohřbech hrají, ale pokud měl nebožtík přání, aby na jeho pohřbu zazněla konkrétní píseň, kterou měl rád, je třeba mu toto přání splnit. Můžeme se však setkat i s tím, že si nebožtík přál jistý způsob karu nebo oblečení pozůstalých, což by se také mělo respektovat. Vždy si je však třeba uvědomit, že pohřby by neměly sloužit na sebeprezentaci, kdo je lépe a dráž oblečený a kdo přinesl honosnější věnec, ale na vzdání úcty zesnulému. Jak má být uspořádán pohřební průvod? 10

Nejprve nejbližší příbuzní, na konci známí… Nejdříve jdou ti, kteří měli k nebožtíku nejblíže během jeho pozemské pouti. Můžeme žvýkat na pohřbu žvýkačku, pokud si myslíme, že nás to uklidní? Žvýkačka nepatří ani na pohřeb, ani do kostela, ani do divadla. Pokud jsou lidé na smutečním aktu pod vlivem obrovské psychické zátěže, existují jiné techniky, jak odbourat stres. V první řadě je třeba zhluboka dýchat. Na druhé straně, pokud je v místnosti - v kostele či krematoriu vydýchaný vzduch, dýchání zhluboka nepomůže, ba může ještě situaci zhoršit. Člověku ve stresu může pomoci i to, pokud se začne soustředit pouze na jednu jedinou věc, například na tlukot vlastního srdce. Další velmi rychlý a účinný způsob jak odbourat stres je prostředek, který mi potvrdilo i množství lidí, je způsobit sám sobě bolest, například si zaryjeme nehty do dlaní. Pokud nemáme dlouhé nehty, stiskneme si místo mezi palcem a ukazováčkem. Tato "pomůcka" je založena na poznání, že když nás něco bolí, soustředíme se pouze na bolest. Pokud vás bolí zub nebo hlava, soustředíte se na něco jiného? Na tomto principu spočívá i kradení v městské hromadní dopravě - zloděj do vás bouchne, odpoutá vaši pozornost, a dokud se soustředíte na bolest, ukradne vám peněženku z kabelky. Dalším pomocným prostředkem v těchto psychicky náročných situacích je počítat od třiceti sestupně po jedničku. Nebo si v mysli opakovat abecedu, pokud ji však ovládáme bez problémů a promítání písmen v mysli je mechanické, pak je třeba si říkat abecedu pozpátku. Je po pohřbu. Kdo by měl kondolovat jako první a co by měl říct pozůstalým? Soustrast se vyjadřuje jen nejbližší rodině zesnulého, tedy manželovi / manželce, dětem, rodičům a sourozencům. Kondolovat jim lze hned, jak jsme se dozvěděli o smutné události, nemusíme čekat na pohřeb. Horní hranicí vyjadřování soustrasti jsou přibližně dva týdny po odchodu člověka z tohoto světa. Kondolovat lze osobně nebo písemně, ne telefonicky. Samozřejmě, v situacích, kdy jsou rodina a přátelé zesnulého roztroušeni po celém světě, může rychlé telefonické nebo skypové spojení navodit mezi nimi pocit sounáležitosti. Při citlivém zvažování formy vyjádření soustrasti vždy vycházíme z našeho vztahu se zesnulým. Po pohřbu kondolují jako první ti, kteří měli k zesnulému a jeho rodině nejblíže. Zde netřeba mnoho slov, někdy stačí jen osobní přítomnost, stisk ruky a jemný úklon. Ať bychom však řekli či udělali cokoliv, pro nejbližší je to vždy velmi stresující situace. Jaký text je vhodný na kondolenční telegram a pohlednici? Písemné projevy soustrasti nevyžadují dlouhé texty. Stačí krátké "upřímnou soustrast" nebo pár jiných slov vyjadřujících soucit, kratičká modlitba či citát. Uvnitř pohlednic je dnes už obvykle předtištěný text, který stačí podepsat. Na druhé straně to však pozůstalí mohou vnímat tak, že jsme si nedali ani tu námahu, abychom vymysleli něco sami. Proto bych k takovému předtištěnému textu ještě dopsala několik slov. 11

Nejosobnější písemnou formou kondolování je list napsaný na bílém jednoduchém papíře bez dekorací. Kondolenční dopis by neměl být dlouhý, stačí pár slov nebo krátkých vět. Adresáta v něm můžeme ujistit i o naší podpoře a pomoci. Vyjadřování soustrasti e-mailem nebo SMS zprávou není ani v době rozvinutých komunikačních technologií a internetu společensky přijatelné; zejména na lidi dříve narozené může působit až urážlivě. Zde bych ještě chtěla dodat, že příjemce kondolenčního telegramu, pohlednice, či dopisu by měl za ně písemně poděkovat. Je vždy po pohřbu nutný kar? Musí ho nejbližší rodina nebohého bezpodmínečně uspořádat? Kar se obecně považuje za společenské setkání, které se koná jako památka na zesnulého. Vždy však záleží na tom, jak se rodina dohodne. Jelikož na této smuteční hostině se mohou zúčastnit pouze pozvaní hosté, třeba je na ni pozvat pozvánkou v obálce nebo osobně po pohřbu. Na tryzně musíme hosty navzájem představit. V jakém duchu by se mělo nést vyprávění na pohřbu a karu o zvycích nebožtíka? Jen v dobrém. I kdyby měl mnoho neřestí, není třeba na ně vzpomínat. Tabu jsou rozhovory o penězích za pohřeb, dědictví, majetku. Kolik jídla a pití je přípustné sníst a vypít na karu? V žádném případě by se lidé neměli na tryzně vrhnout na obložené mísy, které by byly za okamžik prázdné. Takové chování je nepřípustné nejen na pohřbu; ani na recepcích bychom si neměli nakoupit jídlo na talíř, až bude padat. Na tryzně nejsme pro jídlo, ale proto, abychom vyjádřili pocit sounáležitosti, společenství, pomodlili se s pozůstalými a ujistili je o naší blízkosti a pomoci. Smíme si objednat na tryzně jiné jídlo na účet pozůstalých? Ne, nikdy. Pokud nechcete jíst to, co je připraveno, nejezte. Objednat si jídlo na účet pozůstalých je hrozné! Takové nemístné a neomluvitelné chování mi řekne vše o dotyčném člověku. Může obětovat jakkoliv obrovské milodary na kostel, vím, že je to jen póza. Na jednom laně bych s ním viset nechtěla. Před pohřbem, ale i svatby, křtiny či recepce bychom měli alespoň něco sníst, aby nám nepřišlo nevolno od hladu. Pohřeb je však velmi citlivá záležitost, proto bychom se měli vyhýbat těžkým jídlům. Doporučuji vzít si i na pohřeb s sebou do kabelky něco na zakousnutí, ať už banán, bonbón a malou láhev vody. Možná pomohou nám, možná jimi pomůžeme někomu jinému. Lze něco z etikety uplatňované na pohřbech využít i v každodenním životě? Samozřejmě. Především v době dušiček, když více navštěvujeme místa posledního odpočinku našich blízkých a milovaných. I návštěva hřbitova totiž předpokládá tmavé oblečení bez výrazných vzorů a barev. Střídmá má být i úprava zevnějšku. Ani hlasitá vřava, smích, hlučné vítání se s rodinou či se známými, které jsme dlouho neviděli, nejsou přiměřené. Pietní místa si vždy žádají klid a konzervativnější chování. Konec (podle KN) 12

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

54. Život v rodině Čtvrté přikázání Toto téma je třeba velmi pozorně a citlivě upravit podle rodinné situace svěřených dětí. Text se pokouší přizpůsobit každé možnosti. Je třeba zdůraznit tu, která je vhodná. Co myslíte, děti, co má člověk nejcennějšího? Někdo z vás si nyní možná myslí, že pro něho je to nové kolo, protože z něho má velkou radost a nechtěl by ho ztratit za nic na světě. A ten, který má zlomenou nohu, si více cení zdraví. Ale ještě víc než kolo, auto, dům, ba i než zdraví je život. Možná jste viděli už v televizi nějaký příběh z války. Jak při bombardování přišli lidé o všechno. Zůstalo jim jen to, co měli na sobě. Dům, zařízení, šaty, knihy, všechno bylo v troskách. A přece byli rádi, že si zachránili život, protože ostatní zahynuli. Mnozí byli i těžce ranění, odtrhlo jim to nohy, anebo oslepli, a přece se z posledních sil snažili zachránit, dovolat pomoci. Věděli, že je čeká těžký život bez noh či bez zraku, ale i tak chtěli žít. I lidé nemocní a všelijak postižení si cení života, protože mohou být ještě velmi prospěšní a užiteční, mohou udělat mnoho dobrého. Lékaři se snaží zachránit život každému, pokud se to jen dá. Protože život je to nejcennější, co máme. Po minulém vysvětlení víte, komu vděčíte za život. V první řadě samozřejmě Bohu, protože on je původcem každého života, a on to byl, kdo dal lidem schopnost tvořit nový život. Ale nyní už víte i to, že člověk vznikne tehdy, když se dva lidé mají rádi, chtějí mít dítě a v lásce se spojit. No, povězte, není to krásné, že pocházíme z lásky? A kolik lásky a obětavosti potřebují rodiče ještě i na to, aby se postarali o všechno, co potřebuje dítě, než dokáže samostatně žít! To věru není lehká úloha. A když jsou děti neposlušné, nepořádné, lenivé a drzé, ještě více ztrpčují a ztěžují rodičům život. Bůh se obdivuhodně postaral o to, aby děti měly všechno, co potřebují. Dal na to lidem schopnost i příkaz. Ale Bůh má stejně rád i rodiče. I jim chce zajistit pokojný a radostný život. Proto nám dal čtvrté přikázání: Cti otce svého i matku svou. Tím chtěl pomoci rodičům, aby mohli svoji úlohu zvládnout. Aby jim děti nekazily snahu vytvořit pěkný a příjemný domov. Čtvrté přikázání se tedy týká rodičů, povinnosti poslouchat je a pomáhat jim. Jestli jste dosud poslouchali možná proto, že jste se báli trestu, od nynějška se budete na to dívat jinak, viďte? Protože víte, že rodičům vděčíte za to nejcennější - za život. Budete víc cítit, že patříte dohromady, protože jste s nimi téměř to samé tělo. Všechno, co jste, pochází z nich, nejen vnější podoba, ale i schopnost. Urazit je, způsobit jim bolest a smutek - to je velká nevděčnost, to Bůh přísně zakazuje.

13

Možná se vám doma ledacos nelíbí, chtěli byste mít více volnosti, méně povinností, žádné napomínání a tresty. Ale co by z vás bylo? Nic byste se nenaučili, neuměli byste se chovat a jak byste jednou obstáli v životě? Vždyť za pár roků se musíte osamostatnit, vydělávat si na živobytí, založit si vlastní rodinu, vychovávat svoje děti. Abyste to potom všechno uměli, musíte se naučit pracovat, odříkávat si zábavu, přemáhat lenivost a únavu, mluvit pravdu, přiznat se k chybě, umět se rozdělit o své věci, půjčit, darovat, dělat jiným radost, ochotně pomáhat, umět slušně poprosit a poděkovat a tisíc jiných věcí. Kdyby vás k tomu rodiče nevedli, nenaučili byste se to a jednou byste byli velmi nešťastní. Když vám tedy nyní rodiče všechno nedovolí, když vás napomínají, i potrestají, dělají to proto, že vás mají rádi. Chtějí, abyste jednou v dospělosti dovedli dobře a šťastně žít. Za toto se na ně hněvat trucovat, nadávat, ba nenávidět je - co myslíte, může se to líbit Bohu? Ty stejné povinnosti jako vůči rodičům, máte i vůči těm, kdo je zastupují, když jste například přes prázdniny u dědečka anebo u tety, anebo i když se o vás stará někdo i docela cizí, když jsou rodiče v práci. Toho, kdo se o mě stará, kdo mě vychovává, toho musím ctít, poslouchat ho a pomáhat mu. Stává se i to, že některé děti nemají vlastní rodiče, že se jich ujali cizí lidé. Vůči těmto nevlastním rodičům by se měly děti chovat ještě vděčněji, protože to je opravdu krásný a šlechetný skutek ujmout se dětí, o které se nemá kdo postarat. Dát jim lásku a všechno to, co vlastní rodiče dávají dětem, přestože nepocházejí z jejich těla, nemají nic z nich, to je ještě víc než vychovávat vlastní děti. Takové osoby si zasluhují velkou úctu. Ale jak se mají zachovat děti, které nemají dobré rodiče? Protože i to se stává. Hádají se, bijí, opíjejí, škaredě mluví a nadávají, o děti se nestarají, jsou málokdy doma. Děti nemají ani pokoje, ani lásky, ani navařeno a vypráno, nemají vlastně domov. Platí i pro takové děti příkaz ctít rodiče? Nu, takové děti to mají těžké. Boží příkaz platí i pro ně, protože život jim dali rodiče. A když je život tak vzácný, musí jim být za něj vděčné. Musí je i poslouchat, pokud to, co jim přikazují, je dobré. Kdyby jim však přikázali něco špatného, například krást, lhát, někomu ublížit, v tom poslechnout nesmějí. Protože to zakazuje Bůh, a my musíme poslouchat především jeho. Ale Bůh nám přikázal milovat každého člověka a odpustit každému. Musí tedy i tyto ubohé děti milovat své rodiče, i když je to těžké. Jejich láska se ale bude projevovat jinak, než láska k dobrému rodiči. Dobrému rodiči dítě běží naproti a vběhne mu do náruče. Nemůže to udělat, když je rodič opilý anebo rozzuřený, ale může v sobě přemáhat odpor, modlit se za nápravu, a někdy, při nějaké vhodné příležitosti, v pokojné chvíli může se pokusit i upřímně promluvit o tom, co je v rodině špatného. Mnohokrát se už stalo, že děti způsobily nápravu svých rodičů. Povinností dětí je pomáhat rodičům jak mohou, když to rodiče potřebují. Tak například v nemoci může dítě rodičům v mnohém posloužit a pomoci. Dospělé děti se musí postarat o staré rodiče. V tom však mohou hodně udělat i vnoučata. Je toho mnoho, co všechno žádá toto přikázání. A není to vždy lehké. Ale Bůh chce štěstí pro všechny. A jednou i vy budete rodiči, prarodiči, i vy budete potřebovat pomoc. A v každém člověku, kterému pomáháme, nebo kterému chceme pomoci, je tajemně přítomný Ježíš, který nám to jednou připomene, až řekne: "Pojďte se mnou do nebe, protože jste mi pomohli." Anebo: "Odejděte ode mě, protože jste mi nepomohli." 14

Možná někoho zarazí, že s dětmi otevřeně mluvíme o chybách těch, kteří mají být pro ně autoritou. Dnešní děti jsou kritické. Zakrýváním chyb nepodpoříme autoritu. Dřív je třeba podnítit uvažování, proč je ten člověk takový. To však předpokládá i u nás podobný postoj. Vyžaduje to přístup bez jakýchkoliv předsudků a vášní. Dětem by se to mohlo formulovat asi takto: "Vidíš, jaký je to nešťastný člověk, protože nezná Boha a neřídí se jeho příkazy. Ale jemu to asi neměl kdo povědět. Anebo mu to řekl špatně." Jde o to, abychom namísto odsuzujícího postoje vyvolali postoj soucitný a zachraňující, postoj, jaký měl Ježíš k hříšníkům. Děti, ve všem poslouchejte své rodiče, protože se to tak líbí Pánu! (srov. Kol 3,20)

55. Život a zdraví Páté přikázání Dnes si budeme vykládat o pátém přikázání. Bůh v něm po Mojžíši vzkázal každému z nás: "Nezabiješ." Tomu určitě rozumíte. Víte, že zabít znamená vzít někomu život, tedy to nejcennější. To je strašný hřích, to je zločin. Kdo ho spáchá, je vrah a vrahovi se každý zdaleka vyhne. Proč je to tak strašné? Nu proto, že se to nedá nijak napravit. Kdo něco ukradne, může to vrátit. Kdo zalže, může se přiznat. Ale kdo zavraždí, nemůže vrátit život, mrtvého už nevzkřísí. Ale proč někdo vraždí? Obyčejně ve velkém hněvu, v zuřivosti, takže potom už ani neví, co dělá. Chytí nůž, sekeru, anebo pušku, nerozmýšlí, neuvažuje, zabije. Někdo to udělá v opilosti, a tehdy také neví, co dělá. Jiný se zase chce pomstít, nedovede odpustit urážku anebo křivdu. Stále na to myslí, natolik se nechá tím ovládat, že potom též už nedokáže uvažovat. Někdo může zavinit smrt i z lehkomyslnosti. Hraje si s ohněm, plynem, s výbušninami. Anebo nechá volně ležet nějaký jed, nebo nabitý revolver, neschová ho a nezamkne. Dostane se k tomu dítě a přijde o život. Je mnoho způsobů, jak se dá zavinit smrt. Například i rychlou a neopatrnou jízdou, nedodržováním dopravních předpisů. Co myslíte, zakazuje Bůh jen takovéto zabití? Vrahů není tak mnoho, přestože je mnoho zuřivých, pomstychtivých i opilých. Když jen nadávají, vyhrožují a urážejí i své nejbližší, například matku, co na to Bůh? Vždyť i to způsobuje tomu druhému člověku bolest, a to strašnou. Už jste možná slyšeli, že někdo onemocněl, anebo dokonce umřel žalem. I to se stává. Kdo svými surovými způsoby někoho usouží k smrti, toho sice neodsoudí jako vraha, ale před Bohem je vrahem. A tak co myslíte, dovoluje Bůh hněv, zuřivost, nenávist, pomstu, nadávky, vyhrožování, urážky, opilství, lehkomyslnost a neopatrnost? Na to se nehněvá? Když se tedy někdo zlobí, zuří, nenávidí, touží po pomstě, opije se, ale přitom nikoho nezabije ani nezraní - přestoupí tím Boží příkaz? Jistěže ano, a velmi. Kolikrát můžete v rozhlase slyšet zprávu. Lehkomyslný anebo opilý řidič havaroval, ale nikomu se nic nestalo. Řekne se, že měl štěstí. Určitě, ale i tak se provinil proti pátému Božímu přikázáni, protože to byla jen náhoda, že vše dobře dopadlo. On sám jednal tak, že mohl svou lehkomyslností někoho zabít. 15

Nyní se vám jistě zdá, že páté přikázání se vás, dětí, nijak netýká. Vždyť vy nemůžete ani vraždit, ani řídit auto, ani nemáte přístup k jedovatým látkám. Jenže každý dospělý byl kdysi dítětem a jedná tak, jak se to v dětství naučil. Ten, kdo porušuje dopravní předpisy, jezdí příliš rychle, a tak ohrožuje nejen vlastní život, ale i životy ostatních, si myslí, že jemu se přece nemůže nic stát. Chce se možná ukázat před ostatními, jaký je šikovný, že to dokáže, a jaký on je hrdina, že se nebojí. Řekli jsme si, že je to hřích i tehdy, když má štěstí a nic se nestane. Ale toto se naučil, ještě když byl malý. Možná přeběhl přes silnici, když už bylo auto docela blízko, jen aby se předvedl před kamarády. Možná vyskakoval z jedoucí tramvaje anebo vlaku. Možná z hloupého předvádění se dělal různé nebezpečné věci, přelézal balkóny, lezl na nebezpečné skály, vozil se po zábradlí na schodišti, neopatrně jezdil na kole, přeceňoval své schopnosti při plavání a všelicos jiného. Dělal to všechno z lehkomyslnosti. A protože měl štěstí a nic se nestalo, nenaučil se předvídat následky svých činů. Udělal nějakou hloupost, která ho napadla, anebo na kterou ho někdo navedl, to, co se mu zrovna v té chvíli zachtělo, ale neuvažoval, co z toho může být, co se může stát. Opravdu i děti často ohrožují život a zdraví své, i jiných. A kdo se nezačne už v dětství učit předvídat následky, nebude to umět ani v dospělosti. Co tedy myslíte, je páté přikázáni i pro děti? Platí i pro vás? A zkuste ještě popřemýšlet i o tomto. Říkali jsme, že se nejčastěji vraždí ve hněvu, zuřivosti, z nenávisti a z pomsty. A že tedy je hříchem už i samotný hněv, zuřivost, nenávist a touha po pomstě. Ale copak děti si nezvyknou často se hněvat, nenávidět, vztekat se, nebo se nechtějí pomstít? Nejsou zvyklé nadávat a vyhrožovat si? A myslíte, že ten, kdo se v dětství nenaučí ovládat, bude to umět jako dospělý? Jen ten bude umět v dospělosti snést i křivdu, odpustit urážku, nepomstít se, umět se ovládat, nedát se strhnout k zuřivosti, kdo se to naučí už v dětství. Nyní, když toto všechno už, víte, musíte se jinak začít dívat i na své dětské spory. Musíte začít posuzovat svoje konání i podle pátého přikázání. Ale to není všechno. Bůh v pátém přikázání řekl: "Nezabiješ." Zakázal tedy zabít kohokoliv, nejen druhého, ale i sebe. Určitě jste už slyšeli o tom, že se někdo oběsil, otrávil, vyskočil z okna, skočil pod vlak, utopil se, slovem spáchal sebevraždu. Úmyslně se zabil. Ani to se nesmí. Nejčastěji to udělá duševně nemocný, ten za to nemůže, protože ani neví, co dělá. Ale udělají to lidé i tehdy, když nedovedou snést něco těžkého a bolestného. Udělají to ze strachu a ze zbabělosti. Bojí se například trestu za nějaký zločin. Anebo se bojí toho, že vyjde najevo jejich nečestné jednání, že budou mít hanbu. Ani tito lidé se nenaučili něco vydržet. A hlavně, přiznat se k chybě a přijmout i zahanbení. Je to hrozné, ale sebevraždu spáchají někdy i děti, které nemají nikoho, kdo by jim pomohl v nějakém velkém trápení. A největší jejich neštěstí je to, že nevědí nic o Bohu. Nevědí, že Bůh o nich ví, má je rád, a postará se o ně, i když jim lidé velmi ublížili. Neznají Ježíše, nemají tedy toho nejlepšího a nejmocnějšího Přítele. Je sice pravda, že se s ním setkáme ve štěstí a 16

radosti až po smrti. Ale jen tehdy, když se budeme chovat tak, jak to on chce. Nikdo si tedy nemůže urychlit toto setkání s ním sebevraždou, protože to je proti jeho vůli. Páté přikázání zakazuje i každé poškození zdraví, například kouření. Kouřit se naučí každý mladý a potom se to nedokáže odnaučit, přestože ví, jak mu to škodí. Často je to tak i s opíjením. A to i sami dobře víte, kolik neštěstí zaviní opilý člověk. A proto, když děti zkoušejí kouřit, pít anebo fetovat, i tím porušují páté Boží přikázání, protože si velmi poškozují své zdraví. Jistě jste však již slyšeli i chválit lidi, kteří obětovali dobrovolně své zdraví i život. Jak například onemocněli při ošetřování nakažlivě nemocných nebo zahynuli při záchranných pracích v dolech, při požáru, v horách. I takový člověk se vlastně dobrovolně zbaví života. I to je hřích? Ne. To je opravdu hrdinství, to je šlechetný čin. Protože takový člověk obětoval z lásky za druhé svůj život. Nejstrašnější porušení pátého Božího příkazu je válka, protože tehdy se zabíjejí milióny, i staří a malé děti. Ve válce jakoby lidé zdivočeli, jsou schopní nejstrašnějších ukrutností. Ale mnozí právě tehdy hrdinsky nasadili vlastní životy pro záchranu jiných! Za poslední války se v Polsku stal takovýto případ. V koncentračním táboru vybrali několik vězňů a určili jim smrt hladem. Jeden z nich měl doma mnoho dětí. Tehdy se přihlásil kněz Maxmilián Kolbe, že tuto strašnou smrt podstoupí za něj. Maxmilián Kolbe přijal dobrovolně smrt, aby zachránil druhého. Konal tak jako Ježíš, který též přijal strašnou smrt, aby nás zachránil. To byl opravdový hrdina! Ale byl by to Maxmilián Kolbe dokázal, kdyby se nebyl naučil ochotně pomáhat, snést bolest, urážku a křivdu? To se ale musí člověk začít učit od malička. Pokaždé, když přemůžeš zuřivost a hněv, když místo nadávky a úderu odpustíš a pomůžeš - stává se i z tebe hrdina. Nejúčinnějším výchovným prostředkem je příklad. Víc než řeči o sebeovládání je živý model takového jednání. Platí to především pro rodiče, ale i pro každého vyučujícího, zvlášť tehdy, když svěřené děti doma takový vzor nevidí. Je to konečně povinností každého křesťana svědčit před světem svým konáním. Pro toho, kdo ohlašuje evangelium slovem, platí to dvojnásobně. Setkání s dětmi by mělo probíhat v pokojné a laskavé atmosféře. Když však přece dojde k nějakým výbuchům zlosti, když nám "ujedou nervy", musíme vzápětí vhodným způsobem projevit, že nás to mrzí a že to nemělo být. Autorita tím neutrpí. Právě naopak. Svědectví křesťanského jednání je nejlepší školou pro děti. Pokračování příště

17

Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka „nakoukneme“ do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí.

Myanmar (Barma) Pokud někdo chce jít do Barmy - což naštěstí je dost vzácné podpoří tím místní vojenskou diktaturu. Protože v Barmě téměř vše: doprava, letecké společnosti, většina hotelů, restaurace, obchody se suvenýry patří vládě. I vstupnéz prohlídku chrámů se, samozřejmě, platí v dolarech, neboť se využívá k zachování armády. Ale je tam i druhá strana mince. Turisté utrácející své peníze v Barmě, trochu pomáhají mnoha chudým rodinám. S obyvateli se nesmí mluvit o politice, protože tajná policie takové turisty okamžitě deportuje ze země, nebo mohou skončit v barmském vězení. Většina barmského lidu jsou buddhisti. I když v některých částech Barmy mohou křesťané slavit mši svatou, Hlavní město - Neipyijto nařídily v poslední době úřady uzavřít 100 křesťanských Rozloha - 678 500 km2 kostelů. Biskupům byl předán k podpisu dokument, kterým se Obyvatelstvo - 53,4 mil. zavazují přestat slavit náboženské svátky. Kdyby to Křesťanů - asi 8,6% nepodepsali, čekalo by na ně uvěznění. Na některých vrcholcích hor byly zbourány kříže, aby byly na jejich místech zbudovány buddhistické pagody. Kromě toho musí křesťané roční daní podporovat buddhismus. Bylo jim slíbeno, že pokud se vzdají Ježíše, dostanou speciální privilegia, například že nebudou muset pracovat pro armádu. - Jsme jako otroci - říkají. - Musíme udělat vše, co dělá armádu. Často naše ženy a děti musí pracovat jako nosiči pro armádu a odminování minových polí. Muže zavírají do vězení a zabíjejí.

Nigérie V této zemi žije pětina všech obyvatel Afriky. Nigérii protíná linie, která není na žádné mapě, ale je v hlavách a rozděluje zemi na dvě poloviny: na křesťany a stoupence jiných náboženství na jihu a muslimy na severu. V roce 1999 země zavedla islámské právo šaría. Povinně zavazuje pouze muslimy, ale i křesťané jsou často zodpovědní za dodržování tohoto zákona. Kristýna Oluwatoyin Oluwasesin byla učitelkou v muslimské škole. Spolu se svým manželem a dětmi se rozhodla přestěhovat do jižní poloviny, kde jsou pronásledování křesťanů menší. Před čtyřmi lety, 21. březen byl její poslední den ve škole. Měla dohled nad studenty při psaní testu. V souladu se školním řádem řekla, aby všechny aktovky zůstaly před třídou. Jedna ze studentek neposlechla. A tak Kristýna sama přenesla batoh. Byla to past. Studenti začali křičet a obvinili ji, že dotknutím se aktovky znesvětila Korán, který měl být uvnitř. Na signál studentů již čekali před školou bandité. Kristýnu odtáhli do ulice a začali ji bít, zranili ji nožem, aby ji zabil. Kristýna po sobě zanechala dvě malé Hlavní město - Abuja 2 děti. Pachatelé nebyli zadrženi. A jak se ukázalo - v batohu nebyla Rozloha - 923 768 km svatá kniha muslimů. Muž Kristýny nehledá pomstu. Mluví o Obyvatelstvo - 165,8 mil. odpuštění vrahům své ženy ve jménu Pána Ježíše. Chce jen Křesťanů - asi 50% vychovat děti, aby byly dobrými lidmi.

18

Pákistán

Na hranici Pákistánu, Indie a Číny je řetěz hor Karakorum, se slavnou K2 - druhou nejvyšší po Mount Everestu na zemi. Pákistán je známý výrobou fotbalových míčů, včetně licencované společnosti Adidas, Nike a Spyker. Míče z Pákistánu jsou známé pro jejich trvanlivost. Ale Pákistán je také slavný pro extrémně špatné zacházení s křesťany. V jazyku Urdu znamená Pákistán čistotu. Ale je to čistota v tomto případě znamená, že tato země je výlučně pro muslimy. V roce 1986, Pákistán představil "zákon o rouhání." Podle něho mohou orgány pronásledovat stoupence jiných náboženství. Nedodržování ústavy hrozí doživotním vězením každému, kdo urazí Korán, trest smrti za urážku Mohameda. Obvinění jsou často falešná, vymyšlená ze zlosti nebo žárlivosti, k zatčení stačí svědectví jediného svědka. To byl případ Asii Bibi, 45-leté křesťanky, matky pěti dětí. Asie byla Hlavní město - Islámábád zatčena v červnu 2009, a 7. 1istopadu 2010, odsouzena k smrti Rozloha - 803 940 km2 za řeči proti Mohamedovi. Ve skutečnosti, ale Asie Bibi byla Obyvatelstvo - 180 mil. uražena muslimskými zaměstnanci a nazvána nečistou, Křesťanů - 2,3% protože není muslimka. Když žena stála na obraně své křesťanské víry, manžel jedné z pracovnic se rozhodl zakročit proti obviněné. Asia Bibi a její manžel se rozhodli proti rozsudku odvolat. Žena ještě čeká ve vězení na rozhodnutí, kde ji bachaři již několikrát znásilnili, a stále jí hrozí, že ji zabijí. (Mały Gość)

Příběh SUMY Z NIGÉRIE Když do vesnice v severní části země vtrhli islámští bandité ozbrojení mačetami, zabili 16 lidí, včetně 12 dětí. Potom zapálili domy. Jednomu děvčeti, které se jmenovalo Sum, řekli: „Zabijeme tě, abychom viděli, jak ti přijde ten tvůj Ježíš na pomoc“. Ona odpověděla: „Ježíš mě už dávno zachránil, a když mě zabijete, budu hned u něj.“ Zemřela v náruči svého otce.

Dokážeme se i my přiznat ke Kristu a jeho zásadám, nebo ze strachu ze ztráty zaměstnání, falešných přátelství, apod. raději slevíme a „nebereme svou víru až tak vážně“? Za co potom stojíme třebas v porovnání s malou Sum?

19

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme.

Petr Paul Rubens - Boží hněv Boží hněv nám celkem nezapadá do křesťanské představy Boha jako milosrdného a laskavého Otce. Avšak Boží hněv je přítomen v celé Bibli, počínaje prvními stránkami knihy Genesis, když se Bůh na lidi rozhněval a vyhnal je z ráje, a konče "pestrobarevným" vykreslením Božího hněvu na konci časů. Když Bible vypráví o Božím hněvu, vyjadřuje tím, že Bohu nejsme lhostejní. Bůh Bible není Bůh stoik, který by spočíval ve vlastní nedotknutelnosti. Bůh Bible je vášnivý. Boží vášní je láska ke stvoření a hněv je jakousi odvrácenou stranou Boží lásky. Ani po vyhnání z ráje člověk není Bohu lhostejný. Bůh stále zasahuje do lidských osudů. Bible popisuje nesmírnou Boží vášeň k člověku a nebojí se ji nazvat žárlivostí (srov. Ex 20, 6; 34, 14; Dt 4, 24; 6,15; Nah l, 2). Vyvrcholením Boží vášně je, když se Bůh v Ježíši stává člověkem a přijímá lidský úděl, včetně utrpení a smrti, ale to není konec. Úplným vyvrcholením Boží vášně je Ježíšovo zmrtvýchvstání. Je to vášeň, která jde až za hrob. Je to vášeň, která trhá okovy smrti a láme brány podsvětí. Je to vášeň, kterou ani velké vody neuhasí a řeky neodplaví (srov. Pís 8,7). Opakem vášně je lhostejnost. Celá Bible je o tom, že Bůh není lhostejný. Nikdo mu není lhostejný. Každého zve do věčného společenství v nebi, kde není lhostejnosti, ale kde to věčně plane nikdy nekončící svatou vášní. Přestože Bůh plane vášní k nám, jsme k Bohu lhostejní. Naše vášeň se zaměřuje na věci tohoto světa a často se zvrhne v hřích. Lidská lhostejnost k Bohu a zvrácená vášeň rozhořčují Boha. Draze jsme byli vykoupeni Kristovou krví (srov. l Kor 7, 23; l Petr l, 19). Copak Pána nerozhořčí, že na jeho vášeň odpovídáme chladem, jakoby jeho krev byla nadarmo vylita za nás? Bůh je vášnivý a naše lhostejnost vůči němu ho právem rozhořčuje. Ale jeho hněv není hněvem, který se chce pomstít; není ani ukázáním své moci nad bezbranným člověkem, ale je to vášnivý i laskavý hněv, podobný hněvu rodiče vůči dítěti, které rodič nechce zničit, ale usměrnit. Zničit se může dítě samo, pokud ignoruje lásku rodiče. Obdobně jako je Bůh vášnivý, jsou vášniví i ti, co jsou mu z lidí nejvíce podobní - světci. Světce si obvykle představujeme jako zkostnatělé podivíny, ale jejich životy nám svědčí o přesném opaku. Byli to vášniví lidé, kteří hořeli především vášní k Bohu, ale nechyběla jim ani vášeň k lidem a ke světu. Navíc každý měl svou vlastní speciální vášeň - charisma. Ukázat si to můžeme na třech postavách ve spodní části Rubensova obrazu, kde je zobrazena zeměkoule a u ní dva muži - sv. Dominik a sv. František. Zeměkoule je omotána hadem, který je v útočné póze. Had symbolizuje ďábla, zlo. Je to zlo, co nám může ublížit, ne Boží hněv, tak je to vykreslené i v apokalypse. Není to Boží hněv, co ničí člověka, ale zlo, které upřednostnil před Bohem. Dominik i František se snaží chránit svět před rozhněvaný Kristem, který se chystá na zem vrhnout svazek ohnivých šípů. Gesta rukou obou světců vyjadřují obranný postoj, navíc sv. Dominik se snaží svým pláštěm zabalit zem. I toto gesto vyjadřuje ochranný postoj. Postoj těchto dvou světců vyjadřuje jejich vášeň ke světu a k lidskému pokolení. Kdo by pochyboval o vášni sv. Františka k chudobě? Na obraze vidíme, jak je František oděn do záplatovaných šatů. O Františkově vášni k přírodě svědčí jeho chvalozpěv 20

na bratra slunce, ve kterém plane vášní k Božímu stvoření. Ne nadarmo je patronem životního prostředí. Františkova vášeň přemohla i dravého vlka z Gubbia. Františkovi nechyběla ani vášeň k lidem. Dominik měl obrovskou vášeň pro Boží slovo, které se snažil zvěstovat zejména těm, kteří o něm neslyšeli, nebo ho překrucovali. Dominikova vášeň k Božímu slovu byla úzce spjata s jeho vášní k hříšníkům, které miloval a za které prolil hodně slz. Jeden Dominikův současník mluvil o Dominikově vášni k lidem, že všichni měli rádi jeho, protože on měl rád všechny. Úplně vlevo dole si můžeme všimnout blondýnky, která se s vášní dívá na svět. Podle atributu (ozubeného kola) pod jejími koleny v ní poznáváme sv. Kateřinu Alexandrijskou, pannu a mučednici. Její vášní byla moudrost. Spojení vášně s moudrostí jejím slovům a postojům dodávalo obrovskou sílu. Její vášeň ke Kristu přesvědčila i její katy. Žít evangelium vyžaduje opravdovou vášeň, pouze vášnivý člověk si může svobodně vyvolit panenství, pouze vášnivý člověk může jít na poušť a hořet tam vášní jako keř, ve kterém se Bůh zjevil Mojžíšovi. Pouze vášnivý člověk může zcela rozdat ve službě jiným. Tou svatou křesťanskou vášní je láska. V horní části obrazu vidíme Nejsvětější Trojici. Boha Otce, Ducha Svatého a Ježíše. K Ježíšovi, který je oděný červeným pláštěm, tedy v barvě krve, ale i vášně, je nejblíže Panna Maria, jejíž gesta vyjadřují zadržování Synova hněvu. Orodování svatých, které se mnohokrát představuje jako zadržování Božího hněvu, je ve skutečnosti projevem jejich vášně k světu. Svatým, podobně jako Bohu, nejsme lhostejní. Maria byla nejvášnivější ze všech lidí. Pro vášeň, kterou horlila, si ji vyvolil Bůh, aby ji naplnil svou Vášní - Duchem Svatým - a v setkání této Boží a lidské lásky se uskutečnilo vtělení Boha a člověka. Tak se stala zjevná odvěká Boží vášeň k člověku, která byla skrytá a kterou Bůh před věky určil nám na slávu (srov. l Kor 2,7). Bůh je Oheň (Dt 4, 24) a jeho vášeň plane věčně. A přišel na tento svět vrhnout oheň a chce, aby už konečně vzplanul (Lk 12,49). Pane, zapal v nás oheň své lásky, dej ať plane svatou vášní k tobě, ať nejsme živými mrtvolami, ale těmi, kteří budou svatou vášní planout po všechny věky. 21

Kapitolky z historie papežů Všichni víme, že Církev řídí jako viditelná hlava papež. Jací to však byli muži, čím se vyznačovali? V následující rubrice se pokusíme podívat na ty, kteří byli ve svém století výjimeční.

Mikuláš I. Veliký - první korunovaný Ve světě neustálých politických konfliktů, chaosu a nedostatku hodnot Mikuláš I., později zvaný Veliký, vytvořil model papeže - svědka. Pro svět má být jako jasné znamení pravdy. Mikuláš I. přesvědčil Církev, že role papeže jako nástupce Krista na zemi, je především svědectví evangeliu, bez ohledu na následky. Nebylo to přesvědčení, které by sdílela celá tehdejší Církev. Uběhlo již hodně času od dob, kdy biskupové byli jen duchovní vůdci malých společenství ukrývajících se v různých částech říše římské. Církev v devátém století již pevně zakořenila v tomto světě, a biskupové měli výsadní místo v tehdejší společnosti. Věděli, že na císařově milosti jsou závislé nadace a privilegia. Proto někteří z nich byli více ochotni poslouchat císaře než papeže. Konflikt s Lotarem II. Mikuláš I. musel již od počátku svého pontifikátu bránit Církev celou vahou své autority. Jeho protivníkem byl v té době silný vládce Evropy král Lotar II, král Lorraine, pravnuk císaře Karla Velikého. Lotar na krátko sjednotil křesťanskou Evropu. Nejen, že byl špatný panovník, ale ukázal se ještě v horším světle. Jeho chování by mohl sloužit jako scénář pro špatný seriál o dobrodružství lásky a zrady manželů. Zatímco on byl ženatý s královnou Teutbergou, vyhnal ji od dvora a otevřeně žil s jednou ze svých konkubín. Aby zlegalizoval zradu, vymyslel podlou intriku. Obvinil svou ženu Teutbergu z incestu, čili sexuálního vztahu se svým synem. Požádal pak biskupa v Reims o zrušení manželství. Případ se dostal až k Mikuláši, kterému si Teutberga stěžovala. Papež nařídil vyšetřování této záležitosti, a když se ukázalo, že králova manželka je nevinná, protestoval proti rozvodu. Ale Lotar II podplatil biskupy. Shromáždili se na místní synodě a rozhodli, že královo manželství s Teutbergou je neplatné a souhlasili se sňatkem s Waldradou. Mikuláš odpověděl okamžitě. Nemravnému králi pohrozil klatbou a zkorumpované biskupy sesadil z úřadu. Riskoval hodně. Vzteklý Lotar poslal do Říma své stoupence, aby vyřídili účty s nepohodlným papežem. Mikuláš byl upozorněn na nebezpečí, a tak prchl ze svého sídla u baziliky sv. Jana v Lateránu a našel útočiště v oblasti Vatikánu, v bazilice sv. Petra. Po čase se Lotar vzpamatoval, viděl, že roste nespokojenost mezi lidmi a bál se dalších konfliktů s Církví. Po těchto událostech autorita papeže v celém křesťanském světě výrazně vzrostla. Rozkol na Východě Velkým problémem pro Mikuláše byly také vztahy s Konstantinopolí. Druhým nejvýznamnějším centrem křesťanství na světě. Rozdíly mezi latinským Římem a řeckou 22

Byzancí podporovaly politické rozpory mezi vládci rozdělené Evropy a Východní Říši. Do toho přišly i vážné spory nad formulí víry, tzv. Filioque. Díky dobré vůle ze strany patriarchy a papeže, bylo možné překonávat dlouhou dobu rozdíly. Ke katastrofě však došlo, když byzantský císař dosadil na trůn patriarchy Konstantinopole Fotia, zámožného, sekulárního patricije, ale současně i geniálního učence. Ambiciózní patriarcha se chtěl především osvobodit se od poručnictví Říma. V praxi se choval, jako by Konstantinople byla hlavou jiné církve než Řím. Papež Mikuláš bránil ohrožení jednoty, ale biskupové Byzantské říše, poslušní vůli císaře, odmítli dokumenty papeže Mikuláše ohledně neplatnosti volby Fotia. V roce 867 byl Photius otevřeně vypověděl papeži poslušnost. Mikuláš I. ho potrestal exkomunikací. Konflikt se podařilo odvrátit, když císař přestal podporovat Fotia, ale mezi církví Východu a Západu nastala trhlina, která za dvě století vedla k rozdělení křesťanství, které, bohužel, stále trvá. (Mały Gość)

Tři žáby Tři zvědavé žáby se odvážily jednoho dne z rybníka, kde dosud žily, a začaly objevovat svět. V blízkosti rybníka se táhla veliká farma. Tři žáby ji začaly poznávat od mlatu. Ale zahlédly je dvě husy a zaradovaly se, že si zpestří jídelníček. Běžely k žábám s nataženými zobáky a sliny se jim sbíhaly. Ale žáby byly odvážné a pohotové. Právě v tom okamžiku totiž správce farmy postavil před dveře chléva nádobu s mlékem. Dvěma ohromnými skoky ty tři žáby skočily do nádoby a hned začaly plavat v mléce. Napřed jim tato nová situace připadala zábavná a veselá. Pak dostaly strach. Měly by se co nejdříve dostat odtud pryč. Rozezlený správce právě zahnal husy… Zkoušely se dostat ven, ale hrdlo nádoby bylo úzké a ocelové stěny byly hladké a kluzké. První žába se pomalu poddávala osudu. Nejdřív si něco mumlala a pak řekla: "Odtud se nikdy nedostaneme. To je konec." Přestala plavat a utopila se. Druhá žába spoléhala na rozum. Věnovala velkou přípravu svému útěku, propočítávala skok a své fyzické síly. Provedla rychle všechny výpočty, které zahrnovaly výpočet vzdálenosti hrdla nádoby, jeho průměr, nutný odraz, dráhu skoku, váhu, zemskou přitažlivost, zrychlení. Nalezla správný postup a velkou silou se odrazila. Ale… zapomněla počítat s uchem nádoby. Praštila se strašně do hlavy, spadla a skončila, chudák, na dně. Třetí žába nepřestala ani na okamžik plavat a dala do toho všechny své síly. Mléko se utlouklo na máslo, sice kluzké, ale pevné, a žába mohla lehce vyskočit ven. Jedno africké přísloví praví: "Každé ráno se v Africe probouzí lev. Ví, že musí běžet rychleji než gazela, aby ji chytil, jinak umře hlady. Každé ráno se v Africe také probouzí gazela. Ví, že musí běžet rychleji než lev, jinak přijde o život. Každé ráno, když se probudíš, neptej se, jestli jsi lev, nebo gazela, ale dej se do běhu." Nikdy neztrácej naději, ať se děje cokoli. A pusť se do díla.

23

Jak řešit problémy se synem, aby se změnil Rodiče dospělého syna mohou nenásilnou formou poradit, jak změnit jeho Život či chování. Vždy je dobré domluvit si pravidla soužití a komunikovat s ním. V některých případech třeba požádat o odbornou pomoc.

Vážená redakce, máme čtyři děti. Jedno z nich, 22-letý syn, nám dělá starosti. Odmalička byl na mě citově vázán a hůř se adaptoval v kolektivu. Během studia na střední škole byl často podrážděný a k sourozencům se choval povýšeně. Je až nadmíru čistotný nejen v oblasti osobní hygieny, ale i v prostředí, kde se učí. Jak lze jeho chování usměrnit? Domlouvání nepomáhá. Potřeboval by psychologické nebo psychiatrické vyšetření? Ľubica Milá Ľubico, říká se, malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti. Opravdu je to tak. Pokud má rodič problémy se svými dospělými dětmi, je to mnohem větší starost než při malých dětech. Dospělé děti už rozhodují o svém životě samy a starostlivý rodič je víceméně bezmocný. Nemůže rozhodnout a jednat jménem svého dítěte, řešit jeho problémy, aktivně usměrňovat a formovat jeho život. Může však poradit, pravda, pokud si to jeho dospělé dítě nechá, případně nabízet pomoc a navrhnout řešení, která jsou podle něj správná. Musí však akceptovat skutečnost, že se jeho dítě rozhodne samo, či pomoc, rady nebo návrhy přijme. Váš syn má dvaadvacet let, je plnoletý a plně odpovědný za své chování. Píšete, že jako malý měl problémy adaptovat se v kolektivu. Také byl na vás příliš navázán. Pro matku je příjemné, když se na ni dítě upíná, ale v jistém období to může být signál, že nezvládá osamostatnění, bez kterého zdravý vývin člověka probíhá velmi problematicky. Možná už tehdy byl čas požádat o pomoc odborníky - psychologa nebo psychiatra. Ani povýšené chování k sourozencům nemělo zůstat bez odezvy. Pokud váš syn žije s vámi ve společné domácnosti, je dobré domluvit si pravidla soužití. Není již malé dítě, proto je třeba, aby přispíval svou částkou do společné domácnosti jak finančně, tak i povinnostmi a odpovědností za úkoly, které má plnit. Nemůže mít výsadní postavení a přijímat výhody, které plynou ze společného života. Tak jako on trvá na tom, aby měl svůj stůl, pracovní kout či pokoj podle svých představ a potřeb, tak musí respektovat požadavky ostatních členů rodiny. Soužití je vždy o dohodě a rovnoprávnosti všech zúčastněných. Proto je vhodné dohodnout se na pravidlech soužití. Ty však nemohou být neměnná, neboť jak se mění okolnosti rodinného soužití, tak je třeba je při významných změnách i upravit. Usměrnit chování dítěte a natož dospělého není možné vnějšími zásahy. Neexistuje zázračný lék, který problémové projevy odstraní. Je jen na vás a vašem synovi, jak dokážete spolu vycházet, řešit společné problémy a hledat řešení, která jsou přijatelná pro každého člena rodiny. Návštěva odborníka - psychologa nebo psychiatra - je jednou z možností, jak řešit tento problém. Je tu však podmínka - váš syn by ho měl navštívit dobrovolně, a to buď s vámi, nebo sám. Z několika řádků těžko posoudit, zda je odborná pomoc opravdu nutná. Není jasné, zda je podrážděný jen doma a jak se chová jinde - ve škole, na pracovišti, mezi přáteli. Také byste měla vědět, jak on vnímá situaci doma. Milá Ľubico, tak jak jste se odhodlala prosit nás o radu, stejně můžete navštívit psychologa v místě svého bydliště. V každém okresním městě lze na úřadu práce, sociálních věcí a rodiny, referátu poradensko-psychologických služeb, najít psychologa. Několik farností také poskytují pomoc v oblasti psychologického poradenství (zkuste si zjistit, zda jsou nablízku takové služby), nebo si můžete vybrat pomoc klinického psychologa z resortu zdravotnictví. Poradit vám jako rodiči dospělého syna mohou i v případě, pokud by váš syn návštěvu odborníka odmítal. (podle KN) 24

Zapamatujte si, že puberta netrvá věčně V poslední době jsem nějaká divná. Hodně přemýšlím o světě, přicházím na nové názory, ale nikdo mi nerozumí. Mám pocit, že jsem tu sama, nikdo neví, jak se cítím. Nesnáším však, když se do mě někdo stará. Nejhorší ze všeho je, že často pláču, dokonce i nad knihou… Jsem blázen? Odpověď na otázku, se kterou za mnou přišla 15letá Katka, byla jednoduchá. Prochází totiž obdobím svého života s názvem puberta. Po vysvětlení, o co jde, jaké změny nastávají v těle člověka v této době, a zejména, že není jediná "puberťačka", však odešla ode mne spokojená. Puberta je období, které začíná kolem 10. roku a podle vědců končí v 16. roku života, je to však individuální. Přesněji ji můžeme nazvat obdobím pohlavního zrání. V organismu se začínají vylučovat hormony, které způsobují tělesné změny. U dívek vidíme změnu dříve než u chlapců. Z mladého člověka přece jednou bude dospělý jedinec. Mění se křivky těla, dívky se zaoblují, chlapcům rostou svaly. Dívky se mění na ženy a chlapci na muže. Hormony nezpůsobují pouze tělesné změny, ale i změny psychické, které okolí pociťuje určitě dramatičtěji. V tomto období nastává zlom, když se předtím dobré klidné dítě mění na pubescenta, který je častěji výbušný, méně ho trápí povinnosti, bouří se proti autoritě. Emoční reakce jsou často silnější a nápadnější, jak by si to situace vyžadovala. Tyto změny překvapují nejen okolí. Hůř je prožívá adolescent, protože si neumí vysvětlit, z jakého důvodu se takto chová. "Někdy z ničeho nic vybuchnu, na všechny křičím a pak mě to do večera sžírá" (Jana, 15). "Někdy jsem strašně odporná na svou mámu a uvědomím si to až později. Pak se z toho špatně cítím, je mi tak smutno" (Zuzka, 14). Důležitými se stává vzhled, je cílem a prostředkem k udržení potřebné sociální pozice. "Neuvěřitelně hodně času tráví v koupelně a před zrcadlem. Když se tam dostane jako první, my ostatní máme smůlu "(máma 14-letého Petra). "Rád jsem se díval do zrcadla, chtěl jsem vypadat dobře a být oblečený podle módy… to koukání do zrcadla mi zůstalo doteď," (Marek, 17). Změně podléhá i způsob myšlení. Doposud bylo vázáno pouze na konkrétní věci, na skutečnost, která pro ně byla jasná a nezměnitelná. Věci byly takové, jakými se jevily. Dospívající je schopen uvažovat o smyslu života, o světě, o různých možnostech, dokonce i o takových, které reálně neexistují. Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby rozmýšlení je jednoduše v tom, že dítě se snaží pochopit, jaký ten svět ve skutečnosti je, jaký by mohl nebo měl být. Dokáže si vytvářet různé hypotézy a uvažovat o nich. "Rád mluvím o světě, když filosofuji mezi spolužáky. Naposledy mě zaujala otázka, zda člověk žije…" (Erik, 15). Pubescenti mají pocit, že svět se točí kolem nich, jsou více vztahovační a myslí si, že jejich myšlenky, pocity a zkušenosti jsou výjimečné. "Když mě máma poslala vysypat smetí, strašně jsem se zlobil, že všechno tu musím dělat jen já. Přitom jsem naposledy vynášel koš před půlrokem. Nebo když mě poslala umýt nádobí… Ve skutečnosti to byly jen tři talíře" (Marek, 16). 25

Další důležitá změna v pubertě nastává ve vztahu mezi rodiči a mladým člověkem. Proč dochází ke konfliktům? Rodiče řeší otázku péče o děti, chtějí pro ně to nejlepší, jejich rodičovským úkolem je co nejlépe se postarat o své děti. Těžko přijímají přeměnu, která se s jejich dítětem stala. Na druhé straně jejich děti v pubertě řeší úkol samostatnosti, snaží se přijít na názory na svět samy, bez jejich pomoci. Chtějí být samostatné a nechtějí už být malými dětmi, kterými jsou stále v očích svých rodičů. Mladý člověk se potřebuje uvolnit od dětské závislosti od rodinného zázemí. Považuje za samozřejmost, že by ho rodina neměla omezovat v jeho osamostatňování se. Nesmíme zapomínat na komunikaci s mladým člověkem. Dobré je zajímat se o něj a ne stále ho odsuzovat. "Období puberty u mých chlapců bylo velmi náročné, bylo pro mě těžké ustát, abych byla dostatečně citlivá, ale zároveň rázná" (Lidka, 50). "Podle mě je důležité to, že hodně mluvím se svou dcerou, zajímám se o ni. Ona ví, že za mnou může kdykoliv as čímkoliv přijít" (Dana, 39). Puberta je náročné období pro dospívající i pro jejich rodiče. Ti mohou napomoci hladší průběh puberty tím, že budou se svými dětmi hodně povídat, zajímat se o ně, připomenou si své vlastní dospívání a pubertu. Nad zlato se cení trpělivost. Vězte, že toto období netrvá věčně. Důležité je, aby se rodiče chovali ke svým dětem jako k dospívajícím. A co mohou udělat dospívající? Přesně totéž: budou trpěliví, vědomi si toho, že to netrvá věčně, budou si povídat se svými rodiči a zejména si zapamatují toto období, aby se v budoucnu uměli vyrovnat s pubertou svých vlastních dětí. (podle KN)

Když mi bylo osmnáct… V osmnácti letech jsem nastoupil vojenskou službu. Povolali mě do Paříže. Poprvé v životě jsem pobýval mezi lidmi, kteří vůbec nevěřili. Mezi třiceti vojáky v naší místnosti jsem byl jediný, kdo chodil v neděli do kostela. V této situaci jsem začal pochybovat. Moji kamarádi byli v zásadě upřímní a sympatičtí. A přece se nestarali ani o kostel, ani o náboženství. Člověk si tedy mohl vystačit i bez víry. A konečně, proč bych měl zrovna jen já sám mít pravdu, a ostatní se měli mýlit? Tak jsem pomalu začal ztrácet důvěru i víru. V mém srdci byla tma. V této temnotě mi Bůh dal světlo. Měl jsem tetu, které jsem si velmi vážil. Tetu Terezu. Byla zdravotní sestrou - ztělesněná dobrota. Nevdala se a po celý život tiše pomáhala lidem v duševní i tělesné nouzí. Jednu dovolenku jsem využil k návštěvě tety Terezy. Bydlela v jedné obci nedaleko Paříže. Odpoledne jsem se šel projít a chvíli jsem obdivoval z mostu krásnou řeku. Tu šel kolem starší tulák a zastavil se u mé. Dali jsme se do řeči. Najednou ukázal na tetin dům: "Vidíš tam ten malý domek?" řekl plný nadšení. "Bydlí tam nejlepší žena v celém okolí. Sama nemá skoro nic, ale dělá všechno, aby našinci pomohla." V tom okamžiku jsem pochopil: moje teta je daleko nejlepší člověk, kterého znám a - je hluboce věřící křesťanka. Není snad víra, která vyzařuje takovou lásku, pravdivá? Tak jsem k víře zase našel cestu.

26

Křestní kmotrovství - závazek i zodpovědnost Jít nebo nejít s křestní dcerou na civilní sňatek? Jeden z postojů je nepodpořit svatbu svou účastí, druhý postoj je nezavrhnout ji a snažit se, aby pochopila svůj omyl. Důležitým rozměrem víry je vydávat svědectví vhodným způsobem.

Vážená redakce, moje kmotřenka už nemá otce, proto přišla za mnou s žádostí doprovázet ji na civilní svatební obřad. Jak se mám zachovat? Vnitřně nesouhlasím s tím, že nepřijme svátostné manželství a bude žít v hříchu, proto bych nejraději nešel ani na svatbu a natož doprovázet ji na občanský sňatek. Nebo pro klid v rodině mám jít na tento obřad? Děkuji za odpověď. MARTIN Milý Martine, vaše otázka je oprávněná, pokud si uvědomíme, že jsme povinni vydávat svědectví křesťanské víry, podle níž žijeme. Život podle ní přináší nezbytnost činit rozhodnutí, které se z čistě lidského hlediska mohou zdát tvrdé. My však chceme dosáhnout skutečného klidu svědomí a ve vztazích s lidmi kolem nás a takový klid je postaven na pravdě. Nabízím vám dvě odpovědi na vaše dilema. Jelikož nemám k dispozici jiné informace kromě těch, které jsou uvedeny v otázce, budu se snažit vykreslit dva postoje, z nichž vy sám jistě dokážete rozlišit, co je správné. První odpověď je, že vaší aktivní přítomností na civilním obřadu dáte najevo, že souhlasíte s rozhodnutím vaší křestní dcery. Jako kmotr máte pomáhat rodičům při výchově dítěte ve víře. Předpokládám, že v dětství jste jim příliš nepomáhal, jak to obvykle bývá. Rodiče se sice postarali o jistou výchovu v náboženské oblasti, naučili dceru modlit se, přivedli ji ke svaté zpovědi, prvnímu svatému přijímání snad i svátosti biřmování. Přesto si v dospělosti zvolila, že dále nechce žít podle víry. Vaše role v této situaci není schvalovat toto rozhodnutí vaší křestní dcery, ale dát jí najevo, že se rozhodla špatně a toto její rozhodnutí má za následek, že nemůže od vás očekávat podporu při oddacím obřadu. Druhá možnost odpovědi je, vycházejíc z toho, že vás jako kmotra rozhodnutí vaší křestní dcery trápí, ale nechcete se vzdát. Rád byste jí pomohl pochopit, že se mýlí. V minulosti se už stalo, že se rozhodla nesprávně, ale díky tomu, že jste ji nezapřel, ale stál jste při ní, pochopila svůj omyl a napravila ho. V situaci, když se vdává, víte, že se mýlí, a přestože jste se s ní o tom mluvil, ona to pro nějaké okolnosti neumí změnit. Chcete zůstat u ní a pomáhat jí, aby si svou chybu uvědomila, takže půjdete na ten sňatek, ale s tím, že vaše křestní dcera ví, že s jejím rozhodnutím nesouhlasíte. Existuje tu však ještě jeden rozměr, a tím je odpovědnost svědčit o své víře před ostatními. Svědectví je důležitý rozměr naší víry. Třeba dát pozor na to, abyste svým jednáním neuvedl někoho v omyl, pokud vás ostatní znají jako věřícího člověka. Zde byste ukázal, že schvalujete, pokud někdo z vašich blízkých žije v nesouladu s křesťanským životem. Jak jistě chápe, přiblížil jsem tyto dva možné postoje, aby se dalo jasně rozlišit, že pokud se chceme snažit o skutečný pokoj a přetvářet náš svět k lepšímu, nemůžeme to dělat ředěním pravdy. Pokud přestáváme žít podle víry, ztrácíme svou identitu a otevíráme prostor nesprávným způsobům života, které nemohou přinést klid a pokoj. (podle KN) 27

Proč to Bůh dopouští? Americký odborník Max Ellerbusch vypráví ze svého života: Bylo to jednoho rušného pátku, šest dní před Vánocemi v roce 1958. Pracoval jsem horečnatě ve své dílně, abych mohl strávit sváteční dny v klidu se svou rodinou. Náhle zazvonil telefon a hlas na druhém konci mi sdělil, že našeho pětiletého syna Craiga přejelo auto. Stálo kolem něho množství lidí, ale když jsem se objevil, ustoupili. Craig ležel uprostřed silnice a zdálo se, že jeho blonďaté kučeravé vlasy nejsou ani rozcuchané. Ještě ten den odpoledne v dětské nemocnici zemřel. Stalo se to na křižovatce u školy. Auto jelo tak rychle, že si ho nikdo nevšiml. Jeden školák ještě zakřičel, zamával a musel prudce odskočit, aby si sám zachránil život. Auto ani nezabrzdilo. Moje žena a já jsme jeli z kliniky domů předvánočně vyzdobenými ulicemi. Nechápali jsme prostě, co se stalo. To trvalo až do večera. Když jsem šel kolem prázdné postýlky, do mého vědomí vtrhla skutečnost. Vyhrkly mi slzy nejen kvůli prázdné postýlce, ale také kvůli prázdnotě a nesmyslnosti života vůbec. Z našich čtyř dětí nám hlavně Craig, víc než ty ostatní, pomohl vyrovnat se se starostmi v našem životě. Jako miminko se tak radostně usmíval na svět, že se lidé často zastavovali u jeho kočárku. Když jsme šli na návštěvu, byl to právě tříletý Craig, který naší hostitelce řekl: "Máte moc krásný dům!" Když něco dostal, byl dojatý k slzám, ale přesto to daroval tomu, kdo mu to záviděl. Když musí zemřít takové dítě, myslel jsem si, když jsem se v noci po onom osudném pátku převaloval v posteli z jedné strany na druhou, když takový život může během jedné minuty zhasnout, pak sám život nemá význam a víra v Boha je sebeklam. Ráno má beznaděj a bezmoc našla terč: probudila se ve mně slepá nenávist k tomu, který nám to způsobil! Policie ho zatím zatkla v Tennessee. Jmenoval se George Williams a bylo mu teprve patnáct let. Policie zjistila, že pochází z rozhárané rodiny. Jeho matka pracovala na noční směny a ve dne spala. V ten pátek se ulil ze školy a zatímco matka spala, vzal jí klíček od auta a na plný plyn se proháněl ulicemi. Celý můj hněv nad slepým řízením osudu se koncentroval na jméno George Williams. Zavolal jsem našemu advokátovi a prosil jsem ho, aby Williamse co nejpřísněji obžaloval. "Pokuste se dosáhnout toho, aby se s ním jednalo jako s dospělým. Soudy pro mladistvé nejsou dostatečně přísné!" Takové asi bylo moje rozpoložení, když se stalo něco, co můj život úplně změnilo. Neumím to vysvětlit, mohu to jen popsat. Pozdě v noci ze soboty na neděli jsem pobíhal v předsíni s pěstmi přitisknutými k obličeji. Cítil jsem se bídně, jímaly mě závratě a byl jsem unavený, tak strašně unavený. "Ó, Bože," modlil jsem se, "ukaž mi, proč se to muselo stát!" A přesně v okamžiku mezi dvěma kroky se můj život proměnil. Ve vnitřním jasu tohoto okamžiku se ve mně zrodila jistota, že tento život má jen jediný, prostý cíl. Podobá se školnímu roku a v této třídě se máme naučit jen jediné lekci: lásce. "Craigu," pomyslel jsem si nahlas, "malý Craigu, ty ses ve svých pěti krátkých letech mnohému naučil. Jak rychleji jsi dělal pokroky, jak rychle jsi přešel do další třídy!" 28

Když jsem otevřel dveře do ložnice, Grace seděla napřímeně na posteli. Nečetla, nedělala nic. Prostě jen seděla, jak to od pátečního odpoledne dělala téměř po celou dobu. Vzal jsem ji za ruku a pokoušel jsem se jí říci, že svět není řízen slepou náhodou, že život má smysl, že utrpení na této zemi neznamená konec, nýbrž vede ke štěstí, které překoná naše nejsmělejší naděje. "Dnes večer," řekl jsem jí, "nás už Craig nepotřebuje. Ale potřebuje nás někdo jiný, a to George Williams. Jsou přece Vánoce. Možná, že ve vězení pro mladistvé nedostane žádný dárek, když mu nic nepošleme." Grace poslouchala a tiše a nehnutě se na mě dívala. Náhle začala vzlykat. "Ano," řekla, "to je správné. Od Craigovy smrti je to první věc, která je správná." A bylo to opravdu tak. Z Georga se vyklubal inteligentní, ale zmatený a osamělý chlapec, který potřeboval otce tak nutně jako já syna. Dostal vánoční dárek a jeho matka dostala krabici cukroví od Grace. Podali jsme návrh na jeho propuštění, které se o několik dní později uskutečnilo, a náš dům se mu stal druhým domovem. Po škole teď pracuje se mnou v dílně, schází se s námi v době jídla u kuchyňského stolu a pro Dianu, Michaelu a Ruth je dobrým velkým bratrem.

Co zmůže víra V době španělské inkvizice se jednomu židovi podařilo se ženou a dvěma dětmi uniknout svým pronásledovatelům. Musel opustit dům i veškerý svůj majetek. Podařilo se mu uprchnout na loďce s rodinou a několika svršky. V největším spěchu napnul plachtu a vyplul, aby zachránil aspoň své drahé i sebe. Sotva se ocitl na volném moři, rozpoutala se prudká bouře. Moře se rozběsnilo. Vzedmuté vlny bičovaly loď. Obě děti strhly přes palubu do hlubin. Blesky křižovaly nebe a ozařovaly temnotu. Pak s ohlušujícím duněním zasáhl jeden blesk loď a zabil jeho ženu. Osaměl. Kolem ani živáčka. Pomoc v nedohlednu. Zdálo se, že nešťastníka opustil i Hospodin. Když se po několika hodinách smrtelné úzkosti bouře utišila a vlny opadly, modlil se k Hospodinovi: "Bože Izraele - uprchl jsem, abych ti mohl dále sloužit, plnit tvá přikázání a posvěcovat tvé jméno. Tys ale dělal všechno, abych v tebe nevěřil. Chceš mě opravdu svést z mé cesty? Pravím ti, můj Bože a Bože mých otců: to se ti nepodaří! Můžeš mě deptat, můžeš mi vzít to nejlepší a nejdražší, co na tomto světě mám. Můžeš mě usoužit k smrti. Já však přesto budu v tebe věřit. Pořád tě budu milovat - i tobě natruc." Rabínský příběh

29

Sedmibolestná nás učí milovat kříž, ten náš Sedmibolestná Panna Maria se dekretem Pia XI. v roce 1927 stala patronkou Slovenska. Poprvé se svátek Sedmibolestné vzpomíná v roce 1412 na církevním sněmu v Kolíně nad Rýnem. Celá Církev slaví Sedmibolestnou od roku 1727.

Sedm je symbolické biblické číslo a znamená plnost. Chce vyjádřit sedm nejznámějších bolestí Boží Matky: Simeonovo proroctví, že její duši pronikne meč; útěk s Dítětem Ježíšem do Egypta před krutým Herodem; ztrátu 12-letého Ježíše v jeruzalémském chrámě; setkání s trpícím Ježíšem na křížové cestě; když stála pod křížem svého umírajícího syna; když držela jeho bezvládné tělo ve svém náručí, a když jí ho vzali a uložili do hrobu. Věřící lid vidí v Sedmibolestné Matce spolupracovnici na vykupitelském díle Syna a uctívá ji jako Matku plnou bolesti. Původ a šíření úctyna Slovensku Na území Slovenska již odedávna vznikaly chrámy zasvěcené Matce Boží, a to ze zvláštní úcty a důvěry v trápeních. Budovaly se zejména po roce 1250, když odešli Tataři. Asi 30 let předtím vznikla ve Florencii řehole servitů, kterou papež Alexander IV. uznal v roce 1253. Tento řád zvlášť uctíval Sedmibolestnou Pannu Marii. Postupně se úcta k ní rozšiřovala i na Slovensku, kde jí zasvětili přes 45 kostelů a kaplí, v 16. století i Šaštín. V čem spočívá pravá mariánská úcta O pravé a nefalšované úctě k Panně Marii učí sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: "Konečným cílem všech našich pobožností musí být náš Spasitel Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk… Pokud tedy ustanovujeme spolehlivou pobožnost k nejsvětější Panně, děláme to jen proto, abychom co nejlépe položili základy pobožnosti k Ježíši Kristu, abychom poskytli přirozený a bezpečný prostředek, jak najít Pána Ježíše." Prosí Pána o vroucí lásku, aby tak získal od jeho milosrdenství opravdovou oddanost k jeho svaté Matce. Pobožnost k ní touží rozšířit po celé zemi. Obdivuhodně zná nauku církevních otců i sv. Bonaventury, kteří tvrdí, že svatá Panna je cesta, která vede k našemu Pánu. Svatý Ludvík zdůrazňuje, že nejlepší pobožnost k svaté Panně je ta, "která nás nejvíce přiblíží k odumření sobě". Na první pohled by se zdálo, že jde o něco negativního. Pravá láska začíná od sebe. Lásku k sobě však třeba chápat správně, nadevše je třeba milovat duši. V tomto smyslu máme bližního milovat jako sebe samého, Boha však nejvíce, ze všech sil, z celého srdce, z celé mysli a ze všech svých schopností. Podle sv. Bernarda a sv. Bonaventury vystupujeme po několika stupních k Bohu: prvním je Maria, druhým Ježíš Kristus a třetím Bůh Otec. "Abychom mohli přistoupit k Ježíši, je nám třeba jít k Marii, ona je totiž zprostředkovatelka našich proseb. Abychom mohli přistoupit k věčnému Otci, je nám třeba jít k Ježíši, on je naším zprostředkovatelem spásy. A tato pravá úcta dokonale zachovává tento řád" (sv. Ludvík Maria Grignion). Proč potřebujeme zprostředkovatelku 30

Udržet si Boží dary je velmi těžké, a to pro naše slabosti a křehkost. Poklady, které jsme od Boha přijali, "máme v křehkých nádobách" (srov. 2 Kor 4, 7). Naše tělo podléhá rozkladu, naše duše je nestálá, ledajaká maličkost ji trápí a ubíjí. Kromě toho naši skuteční nepřátelé (ďáblové) jako "mazaní zloději touží nás překvapit, okrást a vyrabovat", číhají dnem i nocí, vyčkávají na vhodný okamžik, aby nás sežrali (srov. 1 Petr 5, 8), aby nás jediným těžkým hříchem v okamžiku obrali o všechny milosti a zásluhy, co jsme byli schopni získat během několika let. Takové neštěstí nám musí nahnat hrůzu. Vždyť "kolik libanonských cedrů a hvězd nebeské klenby jsme už viděli bídně padnout a v krátké chvilce přijít o všechnu jejich velikost a zářivost". Podle sv. Ludvíka jim určitě nechyběla Boží milost, ale pokora. Nejsme schopni sami si uhlídat své poklady, zbytečně bychom se trápili, pokud bychom se spoléhali na sebe, a jak snadno se můžeme přitom nechat oklamat i vlastním zdáním, že se spoléháme výhradně na Boží milost. Třetím naším protivníkem je svět. Skutečně je těžké vytrvat v spravedlnosti až do konce pro neobyčejnou zvrhlost tohoto světa. "Světský prachem se nevyhnutelně zašpiní také srdce řeholníků" (sv. Lev Veliký, Sermo XLII de Quadragesime). Kdo si může být jistý uprostřed bouřlivého moře, že ho nezaleje, že ho neoloupí zloději, neuškodí mu ozbrojení lupiči? Jedině "svatá Panna vždy zůstala věrná, a proto v ní had nikdy neměl žádný podíl", v první řadě ona může konat zázraky z moci, kterou jí dal Bůh pro ty, co ji upřímně milují. Mohou jí svěřit své poklady a nemusí se bát, že je o ně připraví vlastní křehkost nebo svět či démoni. Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje V čtrnácté kapitole listu přátelům kříže, nazvané Triumf věčné Moudrosti v kříži a skrze kříž sv. Ludvík Maria Grignion obdivuje cesty věčné Moudrosti, které jsou vzdálené i odlišné od těch, co mají lidé, i ti nejmoudřejší. Bůh chce spasit svět, zavřít peklo a otevřít lidem nebe, Syn chce vzdát věčnému Otci nekonečnou slávu. On, který jedním "otočením ruky může zničit vše, co se mu nelíbí a protiví", překvapuje. Věčná Moudrost se vtěluje, protože si zamilovala kříž. "Nevstoupila na svět dřív, než ho přijala v lůně své Matky z rukou věčného Otce." Nepřijme ve velký den svého triumfu na posledním soudu žádné dítě, které ho nebude mít jako znak. Moudrost uzavřela v kříži "tolik pokladů, milostí, života i radosti, že jejich poznání dává jen svým největším oblíbencům". Copak není Matka Boží tou nejvěrnější osobou? Či právě ona dostala poznání tajemství kříže jako zvláštní milost, jako "dar, který věčná Moudrost dává jen svým největším přátelům"? Lidová moudrost ne nadarmo říká, že koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. Povýšení kříže a Sedmibolestná Povýšení Svatého kříže a Sedmibolestná Panna Maria jsou svátky i liturgicky umístěny vedle sebe. Možná se divíme, že kříž i dnes tolika lidem kole oči, ba právě dnes. Jak často čteme nebo slyšíme o pohoršení, které povstávají pro kříž, který se staví jako znak bolesti, utrpení a smrti. Kdyby to byl jen obyčejný symbol, určitě by zůstal nepovšimnut. Jenže na kříži zemřela Moudrost, jeho cena překračuje všechny naše představy. Prostřednictvím kříže bude souzen svět. Moudrost "svou smrtí učinila potupy kříže takovými slavnými, jeho chudobu a nahotu takovými bohatými, jeho tvrdosti takovými příjemnými". Podle sv. Ludvíka je pocta Bohorodičce ještě více určená kříži. Kříž je ještě větším darem jako víra, kterou se líbíme Bohu. "Všichni, kterým se zjevuje věčná Moudrost, si přáli kříž," tvrdí. Jeho dobrota a vzácnost vychází z nekonečných důvodů - kříž nás připodobňuje Ježíši, stáváme se hodnými dětmi věčného Otce, důstojnými údy Krista a chrámy Ducha svatého. Kříž "ozařuje ducha a dává mu více chápání než všechny knihy světa". Pokud ho dobře neseme, je "příčinou, pokrmem i svědectvím lásky". Kdybychom poznali jeho cenu, se sv. Terezií bychom říkali: "Buď trpět, nebo zemřít." Jak Jan z Kříže bychom si přáli 31

milost trpět něco pro Krista, protože bychom byli tak jako on přesvědčeni, že v nebi není nic tak uctívaného z věcí země jako kříž. Milujeme kříž, ale ne ten náš Světský mudrc vůbec nemůže rozumět této tajemné řeči. Nerozuměl jí ani Petr, když opatrně vzal Pána stranou a důvěrně mu řekl, že se mu nesmí stát nic špatného. Vysloužil si tím jen výtku, že smýšlí jen jako člověk, ne jako Bůh (srov. Mt 16, 21 27). Pokud příliš milujeme potěšení, vyhledáváme pohodlí, milujeme dobra tohoto světa, pokud se příliš bojíme pohrdání a ponižování, jsme nepřáteli Ježíšova kříže. Samotný kříž obecně sice můžeme uctívat a chválit, ale ne ten, který je náš a od kterého utíkáme, jak jen můžeme. Neměli bychom se jako jeho přátelé spíše snažit pít z kalicha hořkosti, abychom s ním trpěli a jednou s ním byli i oslaveni? Bez pohledu na věčnost to nejde. Trpělivě trpět, dokonce s radostí, může jen ten, komu je jasné, že "ještě krátkou chvíli a pak věčnost štěstí za chvíli utrpení"."Odkdy bylo třeba, aby vtělená Moudrost vstoupila do nebe skrze kříž, je nutné tam vstoupit stejnou cestou". Bůh neušetřil svého Syna, ani svou Matku. Sedmibolestná do konce lidských dějin zůstane stát pod křížem, neboť kříž ji učinil blahoslavenou. (podle KN)

Jéé, helééé. erný mry jdou! Velké osvětlovací těleso vrhá nepřetržitý proud paprsku na operační stůj. Leží tu postava dokonale, přikrytá bílou rouškou, která má jen na jednom místě vystřižený otvor. A nad postavou se sklánějí postavy s bílými čapkami a zahalenými tvářemi. Jejich nohy se neslyšně pohybují po linoleové podlaze a nástroje hbitě putují z ruky do ruky. Hnisavý zánět slepého střeva, červovitý přívěsek je již rozpadlý. Hnis v dutině břišní. Zastaralý případ. Přivezli ho pozdě. Je pozdě po půlnoci, ale v nemocnici neznají odpočinku. Jde o záchranu lidských životů. Malá drobná řádová sestřička, skoro ještě dítě, padá téměř vyčerpáním. Pracuje bez odpočinku již přes dvě směny. Dvě jiné sestřičky jsou nemocné - není kdo by ji zastoupil. V jíně místnosti leží patnáctiletý hoch. Postřelil se z revolveru. Má horečku a blouzní. A stará sestřička s nevypsatelně něžnou tváří u něho bdí, aby si neublížil. Hladí jej jako maminka a druhou rukou svírá svůj růženec a modlí se za jeho duši. Hoch se postřelil, protože ho netěší žít… Jiná sestřička běží za noci sama nebezpečnou předměstskou čtvrtí pro kněze, aby zaopatřil umírajícího souchotináře. Je vdovec a nikoho už na světě nemá. Kdyby ho nebyla ošetřovala řeholnice, nikdo by se nepostaral, aby zemřel připraven na setkání se Soudem. A druhé sestřičky vyučují náboženství a ostatní předměty, učí každá čtyřicet hodin týdně, protože je naprostý nedostatek učitelů náboženství. Vedle svého vyučování však překládají z cizích jazyků a starají se o vlastní živobytí. Podívejme se ke karmelitkám nebo k cisterciačkám. Modlí se za noci chórové modlitby, zatím co tisíce lidí hýří u nálevních pultů, ve společnosti špatných žen anebo promrhávají jmění své rodiny v hazardních hrách. Právě za tyto chudáky se sestřičky modlí… Na několika příkladech jsme ukázali, jak daleko jde křesťanská láska řeholnic. Neznají často ani nočního odpočinku. A když se ráno ubírají po ulici bledé ještě od nočního bděni, tlupa bujných uličníků na ně křičí se smíchem: „Jéé, helééé, černý můry jdou!" a honem se všichni chytají za knoflíky na kabátě, aby jim „jeptiška nepřinesla smůlu". Je to fakt nespravedlivé a hloupé. (Junák 1943) 32

Duch služby Existuje jedno nebezpečné nedorozumění, které nahlodává a ohrožuje štěstí v rodinách. Je jím toto: mnozí lidé žijí s přehnaným očekáváním, protože se domnívají, že druzí jim budou sloužit. Pokud se takové očekávání a smýšlení včas nenapraví, rodina si to nemusí ani všimnout a přitom se může vzdálit od jednoho velkého tajemství žijvota: od pravé realizace a štěstí každého člena rodiny. A toto tajemství nespočívá v postoji být obsluhován, ale sloužit. Jinými slovy - lepší dát, než brát. Přirozeně, že pravou službu není možné konat ze strachu. Pokud se v rodine stává, že manžel, manželka nebo děti vám slouží ze strachu z možné reakce, kterou od vás mohou čekat, když tak neučiní, neslouží vám z lásky. Služba z lásky je pravá, jen když je slobodná a je projevem touhy udělat šťastnou druhou osobu. Pouze svobodná služba druhému poukazuje na opravdový motiv. Služba z lásky v klidné a konstruktivní rodině by měla být na denním pořádku. Během dne se pro každého člena rodiny najde na každém kroku důvod ke službě: vyprat prádlo, dát nažrat psovi nebo kočce, ustlat, vyčistit podlahu, navařit, umýt auto. Každý musí pochopit (i rodiče, i děti), že pokud se byť jen jeden člen rodiny rozhodne neudělat své povinnosti a neposlouží druhým, výsledek bude takový, že znásobí práci a námahu jinému členu rodiny, který to bude muset udělat za něj. Nezbytné kompetence Nejlepším způsobem, jak začít, je naučit děti pracovat a pomáhat v domácnosti. Není třeba kázat o hodnotě práce ani vyprávět příběhy o torn, jak dědeček pracoval v dole dvacetdva hodin denně sedm dní v týdnu. Děti je třeba učit konkrétním způsobem, jak se provádějí jednotlivé pracovní úkony v domácnosti. Je třeba je pozvat, aby spolu s vámi vložily nádobí do myčky, povysávaly byt, umyly vanu v koupelně, vyměnily olej v autě. Zde mluvíme o vaší ochotě pozvat děti a ukázat jim, jak se věci dělají, a je to i o vůli nechat je "naživo" si to vyzkoušet. Nezbytné pracovní návyky a dovednosti, kterým cvičíte své děti, podpodporují růst jejich sebedůvěry a odstraňují jednu z nejvážnějších překážek služby z lásky. Později, když je požádáte o nějakou práci, nebudou se už rnoci vymlouvat, že to neumí nebo že danou věc nikdy nedělali. Velmi důležité je vysvětlovat dětem důvody práce, říkat jim, proč je zaučujeme do domácích prací a jaký je smysl práce. 33

Postoj služby je více, než jen ochota vykonat nějakou práci. V konstruktivní rodině jsou si všichni vědomi, že udělat něco užitečného pro dobro druhých (ačkoli by šlo jen o mytí nádobí nebo uložení šatů) je pěkné a vznešené. Všichni uznávají, že i všední, často nevděčné práce jsou důležité a přinášejí radost i zadostiučinění. Spolupráce v čtyřčlenné rodině se podobá čtyřkolovému samohybnému vozu. Každý člen rodiny představuje jedno kolo a spolužití je vůz. Aby vůz mohl pokračovat bez otřásání, všechna čtyři kola se musí otáčet současně. Pokud se například zasekne jedno kolo, vůz může výbočit nebo se i zcela otočit. Pokud kolo odpadne, vůz nemůže pokračovat, musí zastavit a je třeba ho opravit. Každé kolo je důležité, ani jedno nesmí vynechat, ani jedno není prvořadé. Pokud by se nějaké kolo rozhodlo oddělit se, vůz by se porouchal a stal by se neužitečným. Nezáleží na tom, jak velká je rodina. Rodinný vůz může mít jakýkoliv "plný" počet kol. Na straně rodičů se někdy dělá velká chyba: oni chtějí rozhodnout, v jakém věku mají děti začít pomáhat v domácnosti. Například když se malá holčička rozhodne pomoci dát nádobí na stůl, hned říkáme: "Ne, jsi ještě malá!" Později, když už má šest let, vyžadujeme, aby to dělala. Děvčátko si samozřejmě položí otázku, proč by tak mělo dělat teď, když do té doby jsme se obešli bezněj. Tímto způsobem zahazujeme množství příležitostí, které by jinak pomohly dětem dobrovolně si vytvořit správný vztah k práci. Naopak tam, kde se již od malička umožní dětem (ne na sílu!) zapojit se do práce, oblíbí si ji a těší se z dosažených výsledků. Být přítomni a spolupodílet se Definujte konkrétní příklady práce ve vaší domácnosti, snažte se zjistit, jaký druh práce si cení členové vaší rodiny. Nepodmiňujte projevy lásky a sebeúcty vykonanou prací. Nikdy neučte své děti, že si zaslouží projevy rodičovské lásky, jen pokud budou dělat dobré skutky. Neříkejte: "Můžeš se posadit mamince na kolena pouze tehdy, když poskládáš kostky, se kterými si hraješ." Nebo: "Když dáš do garáže kolo, tatínek tě obejme." Projevy lásky by se nikdy neměly stát předmětem "obchodu" ve vztahu s vašimi dětmi. Když se práce proměňuje na potěšení, život se stává radostí. Když se pracuje z povinnosti, život se mění na otroctví. Podobným způsobem, jestliže prací, kterou děti musí udělat, podmiňujeme jejich sebeúctu ("Jsi tak nešikovný, že ani do pračky neumíš naložit! Vždycky musíš něco pokazit!"), připravujeme jim život plný výčitek, pocitů viny a neschopnosti. Při práci, kterou děti konají v domácnosti, by se měl každý rodič naučit vidět jejich snahu a umět je za to přiměřeně pochválit a podpořit. Pokud děti v rodině zažijí, že mohly pracovat spolu s vámi, naučí se pomáhat i mimo rodinu. Povzbudí je to hledat příležitosti, kde se mohou uplatnit: ve škole, ve farnosti či v práci. Pomůžete jim vyšlechtit jejich talenty, jejich silné stránky, osobní vlastnosti, které jim budou nápomocny v životě. podle Don Bosco dnes)

34

Dar lásky 21. Láska je klidná v Boží přítomnosti Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých. (Iz 58,11) Dvacátá kapitola byla v této knize i ve vašem životě velmi důležitá. Ocitli jste se tváří v tvář planoucí potřebě každého lidského srdce. A snad jste si poprvé uvědomili, jak osobní je tato potřeba ve skutečnosti. Možná jste pochopili, že žádný talent či zdroje, kterými disponujete, nenapraví škodu, kterou způsobuje hřích, a že pouze Ježíš vám může poskytnout to, co vám chybí. Pokud jste ho přijali ve své víře a obrátili svůj život k němu, aby vás usměrňoval a vedl, pak jeho Duch Svatý obnoví vaše srdce. Jeho moudrost, milosrdenství a moc můžete nyní vložit do všeho, co děláte. A v neposlední řadě do svého manželství. Ať už je toto pro vás nová oblast nebo jste již dlouhý čas následovníky Ježíše, nyní je čas, abyste do své mysli pevně ukotvili vědomí, že Boha potřebujete každý den. Není to krátkodobá záležitost. On jediný vás může uspokojit, i když vše ostatní selže. Váš manžel snad znovu přijde pozdě domů, ale Bůh tu bude vždy včas. Vaše manželka vás možná zase zklame, ale Bohu lze vždy věřit, že své sliby dodrží. Každý den od svých partnerů něco očekáváte. Někdy vaše očekávání splní, jindy ne. Nikdy však nebudou schopni dokonale splnit vše, co od nich žádáte - zčásti proto, že některé vaše požadavky jsou nerozumné, a zčásti proto, že vaši partneři jsou lidé. Bůh však ne. A ti, co se na něj každý den s plnou důvěrou obracejí v skutečných potřebách svého života, zjistí, jak je spolehlivý. Může vám váš manžel či manželka poskytnout vnitřní klid? Ne. Bůh však ano. "Pro nic se netrapte, ale ve všem s vděčností předkládejte Bohu své žádosti ve svých modlitbách a prosbách. A Boží pokoj, který převyšuje každý rozum, uchrání vaše srdce a vaši mysl v Kristu Ježíši" (Flp 4, 6 - 7). Umožní vám váš manžel, abyste se cítili vyrovnaní bez ohledu na to, co na vás uvalí život? Ne. Ale Bůh ano. "Neboť já jsem se naučil vystačit s tím, co mám. Umím se i uskromnit a umím žít i v hojnosti … Vše mohu v Kristu, který mě posiluje" (Flp 4,12 - 13). Ve vašem životě jsou potřeby, které může plně uspokojit jen Bůh. Přestože váš manžel či manželka jsou schopni splnit některé z těchto požadavků - alespoň občas -, jen Bůh je schopen vykonat vše. Naplnit vaši potřebu lásky. Přijmout vás takové, jací jste. Splnit vaši touhu po radosti. Je načase přestat očekávat, že vás někdo či něco udrží neustále činorodé a spokojené. To může jen Bůh, když se na něj s důvěrou upnete, ale chce to dělat svým způsobem. "Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete podle svého bohatství v slávě skrze Krista Ježíše" (Flp 4,19). Potřeby lásky, klidu a dostatku jsou skutečné. Nikdo neříká, že byste je neměli cítit. Ale dříve než se spoléhat na věci, které jsou přinejmenším nestálé a podléhají změně - vaše zdraví, peníze, dokonce i city a nejlepší úmysly vašeho partnera - spolehněte se na Boha. Je tím jediným ve vašem životě, kdo se nikdy nezmění. Jeho věrnost, pravda a sliby, které dal svým dětem, tu budou navždy. Proto se na něj musíte obracet každý den. 35

Jediný důvod, který by nás od toho odradil, je, že ve skutečnosti nevěříme, že by nám Bůh mohl poskytnout vše, co potřebujeme. Bible říká: "Raduj se v Hospodinu a dá ti, po čem touží tvé srdce" (Žl 37, 4). Když vyhledáváme v první řadě jeho, nadevše ho milujeme a vztah k němu je pro nás nejdůležitější, poskytne nám, co opravdu potřebujeme - ve skutečnosti všechno, co stačí, abychom byli spokojeni. Ježíš jednou mluvil se ženou Samaritánkou u studny. Byla to žena, která se snažila uspokojit své potřeby celým řetězcem nevydařených vztahů. S nenaplněným životem i vědrem přišla na toto místo zlomená a zatvrdlá, ale přece cítící zoufalou touhu. U Krista našla to, co nazval "živou vodou" (Jan 4,10), zásobu, která nebyla jen na uhašení dočasného žízně. To, co jí nabídl, byl nápoj duševního uspokojení, který nepřestává působit a občerstvovat. A to je něco, co je vám dostupné každé ráno za svítání a každý večer, když jdete spát, bez ohledu na to, kdo je váš manžel či manželka, a co vám udělali. Bůh je vaší každodenní zásobou všeho, co potřebujete. Tentokrát se zaměřte na to, abyste si od nynějška vždy našli čas na modlitbu a čtení Bible. Zkuste každý den přečíst kapitolku z knihy Přísloví (je 31 přísloví - vystačí na celý měsíc), nebo kapitolku z evangelií (podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana). Když to budete dělat, ponořte se do lásky a příslibů, které má pro vás Bůh. Budete kráčet s ním a pomůže to vašemu duchovnímu růstu. Co si myslíte, jak změní vaši situaci a vaše postoje to, že budete od nynějška trávit čas s Bohem? Jak umožníte, aby se Bůh stal větší součástí vašeho dne? Otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije. (Žl 145,16)

Jít za ruku Pane, příteli, vzal jsi mě za ruku, bereš mě s sebou až na konec mé cesty. Jsou to Pánovy stopy, které zůstaly na cestě, jsou to hvězdy, které svítí v noci. Mým osudem je putovat, mou touhou je dojít, mojí radostí je cítit tvé přátelství. Z Peru

36

Moudrost Hádalo se sedm žen. Muž řekl: Ať promluví nejstarší! A bylo ticho. Vtipálci Miláčku, jak se máš? Jsem nemocná. To je škoda, chtěl jsem tě vzít na nákupy. Já jsem jen žertovala. Já taky… Jako doma Host na návštěvě se ptá domácí paní: Mohu si u vás zapálit? Ciťte se u nás jako doma! Host si těžce povzdechne a schová krabičku cigaret do kapsy. Podoba Sousedka říká mladé mamince: To je neuvěřitelné, jak se ten váš malý podobá na tatínka. Ano, máte pravdu a měla byste je slyšet, jak stejně křičí, když jim beru láhev. Srážka Pan Novák leží na silnici a policajti se ho ptají, co se mu stalo. Srazilo mě to na zem. A zapamatoval jste si značku? Samozřejmě, jablečné dezertní. Výchova s humorem Nejprve máme děti na rukách, potom na kolenách a nakonec na krku. japonské přísloví Dřív, než jsem se oženil, měl jsem šest teorií o výchově dětí. Teď mám šest dětí a žádnou teorii. John Wilmot, hrabě z Rochestru Děti prokouknou rodiče lépe, než rodiče děti. Jean Paul, spisovatel Hádanka Víte, proč staří lidé drží v rukách často Bibli a růženec? Šprtají na závěrečné zkoušky.

37

V dnešní osmisměrce se dozvíte jeden svátek v září. áchat; anti; asák; bankéř; blázni; bobr; bony; cihlář; činže; dukát; efor; ekran; etik; hala; inka; kapsa; katan; kati; kávy; kdysi; kmín; konsol; kotec; kult; laťka; lepé; list; lsti; lvice; mínus; noty; ostat; ovoce; paví; pece; pyré; rais; rakve; reálný; smeče; sonary; spoj; sprcha; štempl; šťopka; šťoura; toky; trávy; turecko; tvar; úseky; valoun; víla; yzop; zákop; zoea; želé Tajenka z minula: Když je v srpnu ráno hodně rosy, mají z toho radost vosy. 38

ano - ne Doplň do rámečků autory citátů a potom vypiš správná písmena do spodní tabulky a urči autora výroku a knihu, kde se nachází. 1. Kdo vyslovil slova prokletí: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ 2. Kdo řekl Bohu: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ 3. Kdo řekl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“

A

B

C

A

B

C

D

E

F

A

B

C

D

E

F

4. Kdo vyslovil slova: „Eli, Eli, lema sabachthani?“

A

B

C

D

E

5. Kdo se ptal: „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?“ 6. Kdo řekl: „…my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství…“ 7. Kdo řekl: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla.“ 8. Kdo řekl: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“

A

B

C

D

E

A

B

C

D

E

A

B

C

D

E

A

B

C

D

E

9. Kdo řekl: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ 10. Kdo řekl: „Jen se napij, můj pane… Načerpám i tvým velbloudům, aby se napili.“ 11. Kdo řekl: „Neprolévejte krev. Vhoďte ho do cisterny, která je ve stepi, ale ruku na něj nevztahujte!“ 12. Kdo řekl: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, … Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.“ 13. Kdo vyslovil: „Oslí čelistí jsem pobil hromadu, dvě hromady, oslí čelistí jsem pobil tisíc mužů.“

A

B

C

D

A

B

C

D

E

A

B

C

D

E

A

B

C

D

E

A

B

C

D

E

2C

8D

4A

13A 6D

3C

13D 11D 12C 10E 3A

2A

5D

7B

F

G

F

F

6B !

Autor výroku:

Biblická kniha:

Správné odpovědi z minula: 1. ano; 2. ne; 3. ne; 4. ne; 5. ano; 6. ano; 7. ne; 8. ano; 9. ano; 10. ne; 11. ne; 12. ne; 13. ne; 14. ano; 15. ne; 16. ano; 17. ne; 18. ne; 19. ne; 20. ne

39

Co nám říkají matriky? O prázdinách Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Jaromír Kratochvíl (8.)

Podivín Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na září: 1. Aby politici vždy jednali s poctivostí, bezúhonností a láskou k pravdě. 2. Aby křesťanské komunity měly rostoucí ochotu posílat misionáře, kněze a laiky, spolu s konkrétními prostředky, nejchudším církvím. 3. Za světlo Ducha Svatého pro správné uspořádání životních hodnot.

V uplynulých letech jsme se v září rozloučili Podivín

Ladná

2011

Milada Ivančicová

2010 2009 2008

Vladimír Svoboda

František Šoška Emílie Lucká Ludvika Tesaříková Marie Blatná Vladislav Málek Ludmila Čapková Marie Rebendová

2007

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

40