ZRNÍČKO. Svazek 8, číslo 9 září 2008

ZRNÍČKO Svazek 8, číslo 9

září 2008

Dnes v noci mi zemřel přítel, Pane… Každá bytost se narodí, žije a umírá. Tak to chtěl Bůh. Ale zemřít „přirozenou“ smrtí… musíme všichni na konci života. Pokud někdo skonal předčasně, v nemoci nebo při nehodě, to není Boží čin, akt jeho „vůle“, a už vůbec to není věc „náhody“. Nehody jsou obyčejně bolestné následky naší svobody. Jenom v Božím světle budeme moci odhalit, jaký je podíl naší zodpovědnosti a zodpovědnosti našich bratrů v obrovské spleti činů, které vykonáváme. Mnoha nehodám by se dalo vyhnout, kdybychom žili tak, jak to od nás žádal Ježíš. Mnoho nemocí se nedá překonat. Jsou produktem přírody, kterou jsme ještě neovládli, nezkrotili - to na člověka teprve ještě čeká. Bůh nám svěřil zemi k tomu, abychom si ji podmanili a dali ji do služeb člověka. Důvěřuje nám. Až na několik vyjímek se nestaví na naše místo, aby nám ukázal „zázraky“. Vědci, lékaři atd. mají bojovat. Ale, bohužel, často si způsobujeme mnoho nemocí tím, že špatně žijeme v našem těle a ještě více v srdci a často obětujeme více peněz, intelektu a enaergie na to, abychom vynalézali prostředky na zabíjení, než na to, abychom tyto prostředky využili k ochraně a rozvoji života. Naštěstí nás Bůh nenechává osamocené. Přišel k nám v Ježíši Kristu, aby bojoval spolu s námi. V našem zápase nám nabízí všemohoucí sílu své lásky, a utrpení - dokonce i to, které je a zůstává možná i zlomem - je skrze něho příležitostí k tomu, aby ho prorostla spasitelná láska. Dnes v noci mi zemřel přítel, Pane, u konce s dechem, u konce s životem! Bojoval proti rakovině až do posledního okamžiku se svou rodinou a s přáteli lékaři. Neříkám, Pane: Když jsi tak chtěl, ať je tvá vůle, a navíc ne tvá svatá vůle. Ale říkám ti úplně potichu… úplně potichu, protože mnozí z mého okolí by to, bohužel, nikdy nepochopili, říkám ti, Pane, zemřel mi přítel… a tys proti tomu nic nezmohl. Nic takového, o čem jsem šíleně snil. Nic takového, v co jsem šíleně doufal. A já pláči. Rozervaný,

ochuzený, ale mé srdce je klidné, protože v to ráno jsem trochu víc pochopil, že Ty pláčeš se mnou. Ano, Pane, pochopil jsem… Díky Tobě, díky svému příteli, ale pomoz mi, prosím tě, abych věřil, že ty si nepřeješ smrt, ale život a že trpíš víc než my všichni, protože nade všechno miluješ, trpíš, když vidíš předčasně umírat své děti. Pochopil jsem, že až na zřídkavé výjimky, a v tom spočívá tvé tajemství, v bojích s nemocemi

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

rozvíjet ho a až do poslední chvíle kolébán hudbou, kterou miloval, žádal pro všechny… Radost ze života.

z úcty a z lásky nikdy jsi nechtěl přebrat naše místo, ale vždy jsi nám nabízel, že budeš trpět a bojovat spolu s námi. Pochopil jsem… Protože můj přítel, Pane, nežádal od tebe, zázrak, ale žádal pro své přátele lékaře sílu hledat a bojovat až do konce.

Můj přítel, Pane, neobětoval své utrpení, protože utrpení, říkal, je zlo, a Bůh nemá rád utrpení. Nabídl svůj dlouhy a bolestný boj proti utrpení. Tu nesmírnou energii, tu Sílu, která z něho vycházela díky Tobě, Pane, ten nevyhnutelný doplněk víry a lásky, aby člověk nezoufal, ale věřil, že život se s Tebou znovuzrodí přes smrt.

Úpěnlivě prosil, aby měl sílu trpět, podstoupit dvě operace, léčbu a všechny pokusy proto, aby jiní po něm trpěli méně, ba aby jednoho dne se uzdravili.

Nakonec, Pane, můj přítel nedaroval své utrpení, ale jako Ty, s Tebou, ó, můj Spasiteli, Ježíši, daroval svůj život, abychom my žili. Dnes v noci mi zemřel přítel, Pane, a já pláči, ale mé srdce je klidné, protože dnes v noci mi zemřel přítel, ale s Tebou mi daroval život.

Nežádal pro své blízké milost rezignace, ale milost chránit život, vážit si ho,

(Michael Quoist) I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." Gen 1,26

Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. Řím 8,19-22

Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." Řekla mu Marta: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Jan 11,21-26

2 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Světec na září Jako světce na měsíc září jsme vybrali sv. Jeronýma. Patří k nejvýznamnějším osobnostem celých církevních dějin, je církevním učitelem a jedním ze čtyř latinských církevních Otců, patří k největším učencům v katolické církvi. Avšak nikdy nebyl zahájen jeho kanonizační proces, nikdy nebyl velký Jeroným oficiálně prohlášen za svatého. Důvod této mimořádné skutečnosti je třeba hledat možná v prudkém temperamentu cholerika Jeronýma, který byl po četných nemocech a přísném asketickém životě často předrážděn a soudil polemicky. Avšak přes všechny slabosti byl Jeroným vysoce ceněn u velikánů své doby, lid ho uctíval už ve středověku jako světce. Jeroným Sofronius Eusebius přišel na svět kolem r. 347 v dalmátsko-panonském pohraničním místě Stridon v Chorvatsku. Jeho katoličtí rodiče ho vychovali v křesťanské víře. Po obsáhlém studiu v Římě, kde také přijal svátost křtu, šel Jeroným zprvu do Trevíru, kde poznal a naučil se oceňovat mnišství. Další zastávkou v Jeronýmově životě byla Akvilea východně od Benátek, kde se kolem r. 370 připojil k asketickým přátelům, „sboru Blažených". V 26 letech zase Jeroným r. 373 Akvileu opustil a podnikl několik poutních cest na Východ. Nějakou dobu žil v nejpřísnější odloučenosti v mnišském společenství u Aleppa v dnešní severní Sýrii. Avšak spory mezi mnichy ho brzy opět vyhnaly. Přes Antiochii, kde ho zdržela těžká nemoc, a Konstantinopoli se Jeroným vrátil, mezitím vysvěcen na kněze, zpět do Říma a stal se tajemníkem Damasa I. Když papež r. 384 zemřel, měl učený Jeroným, který plynně ovládal několik řečí, naději, že vystoupí na Petrův stolec. Avšak měl příliš mnoho nepřátel, proto byl zvolen jiný - Siricius. R. 385 opustil Jeroným Řím a se skupinou vdov, které se v průběhu let shromáždily kolem něho v Římě, se usadil v Betlémě, kde v dalších letech založil jeden mužský a tři ženské kláštery. V oněch 35 letech, kdy žil Jeroným v Betlémě, se stal jedním z největších teologů všech dob. Říkalo se, že Jeroným byl po Augustinovi nejučenějším latinským církevním spisovatelem. Jeroným to byl, kdo dal klášternímu životu na Západe důležité impulsy a připravil mu cestu. Jeho spisy mají mimořádnou jasnost. Dodnes ještě je zachováno 117 Jeronýmových dopisů, mezi nimi 19 Augustinovi, jeho současníku. Jako „koruna jeho tvorby“, jak praví teolog Teodor Schnitzler, se označuje „Vulgáta“, což je všeobecně používaný překlad bible, který Jeroným zpracoval z pověření papeže Damasa I. Práce na tomto monumentálním překladatelském díle trvala léta. Ve věku 73 let zemřel velký církevní vědec po mnoha zmatcích kolem své osoby a mnoha lidských zklamáních 30. září 420 (419?) ve svém klášteře v Betlémě. Koncem 13. století se dostaly Jeronýmovy ostatky do kostela P. Marie Větší v Římě. Sv. Jeroným je patron Dalmácie; Lyonu; teologů, učenců, studentů, žáků, překladatelů; univerzit a vědeckých spolků; asketů; proti chorobám očním. (Podle Rok se svatými) 3 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Bez legrace Je směšné, jak 500 Kč vypadá moc, když je dáváme do kostela, ale málo, když je vezmeme na nákup. Je směšné, jak hodně času zabere hodina, kterou věnujeme Bohu, ale jak je to málo, když se díváme na televizi, sportujeme, spíme, nebo máme přestávku na oběd. Je směšné, jak dlouhých je pár hodin, které strávíme návštěvou kostela, ale jak jsou krátké, když sledujeme dobrý film. Je směšné, jak jsme nadšeni, když dojde k prodloužení fotbalového či hokejového zápasu, ale jak si stěžujeme, když jsou bohoslužby delší než obvykle. Je směšné, když je pracné přečíst kapitolu Bible, ale přečíst 200-300 stran bestselerového románu je snadné. Je směšné, když věříme tomu, co píší v novinách, ale zpochybňujeme, co je psáno v Bibli. Je směšné, když se lidé derou, aby si zajistili přední místa na koncertu, ale v kostele sedávají vzadu. Je směšné, když nemůžeme do našeho ročního rozvrhu dostat církevní akci, ale pro jiné události si čas najdeme snadněji. Je směšné, když se těšíme na velké rande v pátek večer, ale stěžujeme si, když musíme v neděli ráno vstávat do kostela. Je směšné, když do práce chodíme zřídka pozdě, ale do kostela chodíme často až po začátku bohoslužeb. Je směšné, když zpíváme o nebi, ale žijeme jen pro dnešní den. Je směšné, když nazýváme Boha svým Otcem a Ježíše bratrem, a přitom je těžké, když je máme představit své rodině. Je směšné jak malé vypadají naše hříchy, a jak velké jsou hříchy druhých. Je směšné, když vyžadujeme spravedlnost od druhých, ale od Boha očekáváme milost. Je směšné, jaké potíže mají někteří, aby se naučili evangelium sdělovat ostatním, ale jak snadné je pochopit a šířit klepy o druhých. Je směšné, když si nemůžeme vzpomenout, co máme říct v modlitbě, ale bez potíží si vzpomeneme, o čem chceme mluvit s přáteli. Je směšné, jak rychle přijmeme pokyny úplně cizího člověka, když se ztratíme, ale Boží pokyny pro život přijímáme váhavě. Je směšné, když lidé očekávají od Boha odpověď na své modlitby, ale neposlouchají Jeho rady. Je směšné, když si lidé myslí, že přijdou do nebe, ale nemyslí si, že je peklo. Je směšné obviňovat Boha za zlo a utrpení ve světě, ale neděkovat mu za dobré a potěšující. Je směšné, že když se stane něco zlého, voláme „Bože, proč já?“, ale když něco dobrého, myslíme, že se nám to stát muselo.

Počkejte .... ono to vlastně není vůbec směšné. Anonym Přeložil Pavel Tůma (Mana pro tento den)


Četba na pokračování

Jožkův deník_? 22. JEŽÍŠOVA SPOLEČNOST NA DRUHÉM SVĚTĚ a) Smrt a soukromý soud Dnes v devět hodin dopoledne se stala za městem hrozná katastrofa: srazily se dva osobní vlaky a zatím co to píši, je známo 36 mrtvých. Ten jeden vlak byl rekreační a lidé, kteří v něm seděli, jistě ani netušili, že za chvíli už budou mrtví. To je příšerné… Běželi jsme k důstojnému pánu, ale on už o tom věděl. Dokonce tam i pomáhal při vyprošťování obětí. Říkal, abychom přišli v 7 hodin na večerní mši svatou, která bude sloužena ve fialové barvě za všechny tragicky zemřelé. Při kázání říkal důstojný pán: Dnes někteří z našich neznámých bratří uviděli smrt tváří v tvář. Ještě minutu před neštěstím se jejich ústa usmívala, ale pak se v údivu zavřela navždy. Nikdo z nás nezná den ani hodinu své smrti. Celý jásavý pozemský život postrádá jakéhokoliv půvabu a přesvědčivosti, když přijde smrt. Smrt nelze zastrašit ani obelhat. Po smrti už člověk musí nutně uznat skutečnost, proti které třeba bojovat po celý život. Vždyť život na této zemi je jenom předehra, ať třeba úchvatná a plná krásy. Ale smrt je okamžikem, kdy doznívá předehra a začíná pravý život Boží. Po smrti je každá lidská duše pozvána k Božímu soudu. Tam uvidí před sebou celý svůj život v jednom okamžiku. Uvidí buď hrdinné vítězství nebo bezútěšnou prohru. A tam se také rozhodne i o naší další budoucnosti: zda bude navždy slavná a šťastná nebo navždy ztracená a naplněná hanbou.

b) Slavnostní soud Jak to bude, až zanikne celý svět? ptali jsme se s Karlem a Jirkou důstojného pána na faře. Bude přece ještě jeden soud, všeobecný. Ano, vždyť si o tom velmi pěkně můžete přečíst v Písmu svatém. Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy zasedne na svůj slavný trůn. A všechny národy se před ním shromáždí. Oddělí je od sebe jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Pak si ovce postaví po své pravici a kozly po levici. Tehdy řekne Král těm, kteří budou po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království připraveného pro vás od založení světa. Neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst. Měl jsem žízeň a dali jste mi napít. 5 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Jako host jsem přišel a ujali jste se mne. Nahý jsem byl a oblékli jste mne. Nemocný jsem byl a navštívili jste mne. Uvězněn jsem byl a přišli jste ke mně. Tehdy mu řeknou spravedliví: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě, anebo žíznivého a podali jsme ti nápoj? Kdy jsme tě viděli jako hosta a ujali jsme se tě? Kdypak jsme tě vidli nahého a oblékli jsme tě? Nebo kdy jsme tě viděli nemocného nebo uvězněného a přišli jsme k tobě? A Král jim odpoví: Skutečně! Říkám vám: co jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili! Pán řekne i těm po levici: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblovi a jeho andělům. Neboť jsem měl hlad a nedali jste mi najíst. Měl jsem žízeň a nedali jste mi napít. Jako host jsem přišel a neujali jste se mě. Nahý jsem byl a neoblékli jste mne. Nemocný jsem byl a uvězněn a nenavštívili jste mne! Tehdy mu odpovědí i oni a budou se ho ptát: Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, nebo jako hosta, nebo nahého nebo nemocného nebo jako vězně a neposloužili jsme ti?!? On jim odpoví: Skutečně! Říkám vám: Co jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mě jste neučinili! A tito půjdou do věčného trápení, ale spravedliví do věčného života. (Mt 25, 31-46)

c) Nebe, peklo, očistec A jak to bude se všemi dušemi až skončí tento svět a slavnostní závěrečný soud? Ptali jsme se dál. Důstojný pán nám to vysvětloval: Náš nebeský Otec chce mít všechny u sebe, proto nám každý den připomíná, abychom dělali dobré skutky. 1) Když máme rádi svého nebeského Otce zde na zemi, později budeme s ním šťastni i v nebi. Setkáme se tam s Ježíšem a se všemi svými bratry, kteří byli Božími přáteli na zemi. A až se tam všichni sejdeme spolu, naše radost bude věčná a nezměnitelná. Bůh chce, abychom byli tak šťastni jako je On sám. Chce, abychom všichni patřili do jeho Rodiny v nebi. 2) Jestliže však lidé neplní vůli našeho nebeského Otce na zemi, znamená to, že Ho moc rádi nemají. Proto ani nebudou mít to štěstí, aby Ho mohli milovat ve věčnosti. Protože Boha schválně odmítali, Bůh se jim nebude vnucovat. Naopak: takoví lidé budou postiženi věčnými pekelnými tresty. Ti, co opustili Rodinu našeho nebeského Otce, jsou v pekle. Opustili jí svévolně, když špatně žili. Ti, kteří jsou v pekle, trpí tím, že jsou navždy odloučeni od Boha a od svých bratří. 3) Ale, představ si, Jožko, povídá důstojný pán, že bys měl jet s tatínkem do Prahy na hokej. Hodně by ses těšil na tuto cestu. Ale u stadionu bys neuposlechl tatínka, chtěl přeběhnout přes ulici na druhou stranu na červenou a zachytilo by těl auto. Odvezli by tě do nemocnice. Jistě by ses rád rychle vrátil domů, kde by na tebe už čekal Karel, Jirka, Mirek a ostatní chlapci. Ale ty by ses ještě nemohl vrátit, ještě bys nebyl zdravý. Musel by ses 6 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

napřed úplně uzdravit. Teprve, až bys byl zdravý, vrátil by ses domů a uviděl se s ostatními: s Karlem, Jirkou, Mirkem. Ti, co ještě nejsou vyléčeni ze svých chyb natolik, aby mohli být s Pánem Bohem v nebi, jdou do očistce. Někteří jsou v očistci proto, že na zemi měli rádi málo Pána boha. Jiní jsou tam zase proto, že nenapravili spáchané hříchy. Až si tam všechno odtrpí, dostanou se do velké Rodiny nebešťanů. Každý z nás musí být vždy připraven na smrt. Vždyť jde o celou věčnost! Ke svému nebeském Otci se dostane po smrti těla jen duše, která nemá na sobě těžký hřích! Bůh nás bude soudit ne podle našich krásných řečí, ale podle dobrých skutků. Každé dítě Boží se má dobrým životem dostat do nebe ke svému Otci! Utečenci z Boží Rodiny jsou navždy zavrženi v pekle! Duše, která má na sobě ještě nějaké chyby, musí na čas do očistce!

Píseň o kamarádovi Vladimír Vysockij

Když stane se, že kamarád zaváhal nebo zklamal snad, a ty bys prostě věděl rád, zda ještě můžeš na něj dát — vezmi ho do hor, uvidíš! Nechystej mu tam žádnou lest, jenom si zkuste skály zlézt, ať víš, s kým máš tu čest. Možná že v horách ztratí vtip, ohrne nos a zdrhne zpět, sotva ho spálí první led, začne ti vyvádět — pak je to jasné, nech ho být! Jen ať se vrátí — vždyť to víš: s takovými se nejde výš, o těch se mlčí spíš. Když ale zuby zatíná, vzteká se, přitom šlape dál, nezřítíš se s ním z žádných skal on by tě nenechal. Až k vrcholům se bude drát, až tam tě bude podpírat. Pak vedle něho pevně stůj a vždy mu důvěřuj!


ZÁHADA SVĚDOMÍ EXISTUJE VŮBEC SVĚDOMÍ? Jeden pokrčí rameny, druhý odpoví, že na tom nezáleží. Ale ucítí-li na vlastní kůži následky »nesvědomitosti« jiných, musejí poctivě odpovědět, že na svědomí velmi záleží. Uznáme-li existenci svědomí, musíme uznat i NĚKOHO, kdo do nás vložil tušení dobra a zla, čestného a nečestného jednání. KOŘENY SVĚDOMÍ Povinnosti prožívají všichni jako bezpodmínečný, absolutní požadavek. Je to vnitřní hlas, který říká »to máš dělat« a »to nemáš dělat« nebo »nesmíš dělat«. Někdy nás to obtěžuje. Požadavek svědomí se srazí s lidským pudem, který máme společný se zvířaty, nebo s něčím nižším, než je pud - zvíře se např. nikdy nepřejí, neopije, nemá vášně. Vnitřní hlas, kterému se někdy snažíme vyhnout, je v nás zakořeněn tak hluboko, že ho slyšíme i v situacích, kdy nás nikdo nemůže kontrolovat, např. při nenávisti, závisti, žádostivosti apod. Hlas svědomí nás nabádá a varuje, přemlouvá nebo zdržuje. Máme pocit viny nebo cítíme, že naše svědomí je čisté. PROČ SE MNOZÍ PROTI EXISTENCI SVĚDOMÍ BOUŘÍ? Snad proto, že uznají-li tento hlas, musejí uznat také Pána, který jim je vložil do duše. Technický člověk dneška se často brání uznat Neviditelného. Chce se skutečnosti dotknout, chce ji chemicky prozkoumat, chce ji vypočítat a roztřídit. Tajemství, která přesahují lidskou chápavost více méně odmítá a nebere vážně. VNITŘNÍ ZKUŠENOST Existence svědomí se dokázat nedá - aspoň ne přírodovědecky. Hlas svědomí prožíváme, odráží se v naší vnitřní zkušenosti. A právě tyto vnitřní zkušeností technického člověka nezajímají, protože je nechápe. A přece se dají nejpodstatnější věci člověka téměř výlučně poznat jen uvědomením si vlastních vnitřních zkušenosti. Protože jsou ryze duchovní, může je zase poznat jen duch. S duchovními skutečnostmi se experimentovat nedá, tj. nedají se dokázat přírodovědeckým pokusem. Do duchovní oblastí nepatří jen svědomí, ale i naše schopnost poznat pravdu či existenci duchovního JÁ, které je stále stejné, i když se fyzické a chemické složení našeho těla stále mění. Existenci těchto duchovních skutečností pochopíme skoro výlučně jen z naší zkušenosti. A ta je tak silná, že víme dobře o existenci vnitřního JÁ, o hlasu, který nás zve k dobrému a odrazuje od zlého, o naší schopností poznat pravdu... AVŠAK KDYŽ SE MÁME ROZHODOVAT...? Hlas svědomí může být velmi nepříjemný tehdy, kdy se proti němu postaví vzbouřené pudy či vášně. Snad jim podlehneme, přesto však víme, že povinnost poslouchat svědomí existuje. Bráníme se. Vymlouváme se. Obelháváme se. Nebo zavřeme před svědomím pevně oči. Ale nakonec stejně víme, snad úplně v hlubinách duše, že svědomí má pravdu. 8 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Jde o základní životní. postoj: Uznáváš hlas svědomí ? Jsi ochotný podle něho jednat? Pak jsi uznal i Pána, který skrze svědomí mluví. Rozkaz nemůže existovat bez rozkazujícího. »BUDU DĚLAT, CO CHCI!« »Pána nad sebou neuznávám. Svědomí neexistuje!« Vyvoďme z toho důsledky. Odmítáš vnitřní závazky. Svědomí jsi odhodil mezi nemoderní pojmy. Pak považuješ lidstvo jen za stádo lidí bez svědomí. Nastupuje radikální sobectví, ke slovu i k činu se dostává bezohledný člověk. Proč by měl brát na někoho ohled ? Vnitřní povinnost přece neexistuje! Neexistuje-li povinnost, neexistuje ani právo. Vždyť právo a povinnost patří k sobě jako pojmy dlouhý a krátký, teplý a studený. Nemusím-li svědomitě plnit své povinnosti, nemám právo na to, aby je plnil druhý. Pak se právo svědomí změní v právo pěstí: násilí, podvod, znásilňováni a válku bez konce. Všichni proti všem! JAKOU HODNOTU PAK MÁ TVŮJ ŽIVOT? Vymýtíš-li ze svého života povinností, ke kterým volá hlas svědomí, zmizí z tvého života všechny pravé hodnoty. Hodnota je cena toho, k čemu cítíme vnitřní závazky. K hodnotám nás vede, ba nutí naše svědomí, jako slunce nutí květy, aby se obrátily k němu. Odvrátí-li je někdo násilím od slunce, květy zvadnou a brzo zahyne i celá rostlina. A TEN, KDO POPŘE HODNOTY A ZÁVAZKY? Popře-li někdo svědomí, přestává pro něho existovat věrnost, láska, milosrdenství, právo zmizí všechno ušlechtilé a dobré. Udělá-li to několik lidi, snad je sociální nátlak svědomitých přinutí k minimální svědomitosti. Avšak popře-li svědomí většina lidstva, je hrdina ten, kdo se jím řídí, vzdor sociálnímu nátlaku špatných. Lidstvo jako celek však začne zahnívat, nastává konec určité kultury. Tak zahynula řada starých kultur, egyptská, řecká, římská... V umírajících kulturách se mění všechny hodnoty v iluze, v neuskutečnitelné sny. Nastupuje pud a hrubé sobectví. Mravnost se mění v povrchní konvenci a ve farizejství! Hodnota už není v ušlechtilostí, ale v obratnosti silnějších, v prohnaností hbitějších. Hlupákům a slabochům chutná potlačení svědomí jako med. NÁBOŽENSTVÍ? Buď pro přecitlivělé lidi, nesnášející tvrdou skutečnost, nebo pouhý přelud či nástroj k vykořenění a zmatení hodnot. Pak se život změní v cirkusovou frašku, které se lidé smějí - pokud je nepohltí hrubost, násilí, nízké pudy. Láska se změní v záležitost hormonů, v tělesnou potřebu. Ideály jsou koníčkem pro pár idealistů, smysl života se sníží na jiskru, která je sice zábavná, ale jednou zhasne jako vánoční prskavka. Člověk je pak jen 60 l vody a 6 kg kostí a pár přídavků. S tím mohu dělat, co chci, je to pouhé zvíře, číslo v složité soustavě, kolečko stroje, které se vyhodí, jakmile přestane fungovat. Vzpomínáte na Hitlerovy lidské hřebčince, které popsal Franz Werfel? Vraždy nenarozených? »Dobrovolnou« nebo také nucenou smrt starých, nemocných a slabomyslných? Proč by se měl stroj společnosti zatěžovat bezcennými kolečky?


LEDOVÝ NIHILISMUS Pak už nemá člověk závazky, neuznává povinnost, věrnost, pravdu, člověka - ani Boha. Smlouva je cár papíru. Jedná v něm zvíře - vždyť není nic víc?! Kdo však má v takovém ovzduší žít? Koho utěší? Kde najde svou vlast? Kde srdce, na kterém může spočinout? Které ho zahřeje, dá mu lásku? Je-li člověk pouhé maso, které sežerou červi! Kde pak najde hodnoty, které by ho uspokojily? Ba člověk by byl méně než zvíře, které neví o bezútěšnosti noci života beze smyslu. Nemá rozum a svobodnou vůli. Nemá duši, hladovějící po lásce a jiných hodnotách. MNOHO VĚCÍ SE NEDÁ DOKÁZAT! Dokaž, proč jsou dvakrát dvě čtyři! Proč je celek větší než část? Tomu, kdo nechce, nedokáži nic z toho, co je všem jasné. Nedokáži mu ani, že existují hodnoty a z těchto hodnot povstává hlas svědomí, že jsme odpovědni za to, jak svědomí pěstujeme, jak se jím řídíme, jak ho léčíme. A že budeme odpovídat za plnění závazků svědomí, až naše tělo uloží do země. Duše je nesmrtelná. Ve skutečnosti žádný člověk nedokáže popřít všechny hodnoty. Vnitřní závazky má každé náboženství. I Nietsche a Sartre, kteří chtěli popřít radikálně všechny skutečnosti, uznali nejvyšší hodnoty - povinnost a cíl: rozvoj k nadčlověku a život z nejvnitrnější odpovědnosti. JE TVÁ VÍRA DŮSLEDNÁ? Snažíš se vyřadit ze svého života hlas svědomí? Domníváš se opravdu, že jsi osvobozen od povinností? Že můžeš dělat, co ti napadne? Dají se sestavit myšlenkové systémy, uvažující o tom, odkud se v nás bere hlas svědomí. Ale nemohou popřít jeho existenci. Víme, že se rozhodujeme svobodně. Rozhodni se teď sám buď uznáš nad sebou Pána a tím i jeho hlas svědomí - nebo obojí popřeš. Pak ovšem nenaříkej nad křivdou, kterou ti učiní ti, kdo je popřeli také. K ZAMYŠLENÍ Vysloví-li člověk obavy nad těžkými omyly progresistů, slyší odpověď: »Vždyť je to jen reakce na chyby minulosti, zneužívání a zanedbávání. Po čase se to vyrovná.« Tato odpověď spočívá na falešné představě o způsobu, jakým člověk poznává pravdu. I útěcha je pochybná. Jakoby někdo řekl: »Jen se nebojte moru, časem mor přejde a zase budeme zdraví.« Je pravda, že mor přejde, ale vylidní se kus světa. DIETRICH VON HILDEBRAND

Jsem zbabělec Obratně se vyhýbám všem nebezpečím. Směju se spolu s většinou. Nadávám, když většina nadává. Mlčím, když bych chtěl mluvit. Ještě nikdy jsem neriskoval jediné slovo proti většině. Mám strach. Má zbabělost je jako zákeřná nemoc. Jsem zbabělý člověk. Slituj se nade mnou. Dej mi odvahu. 10 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

O čem mluví móda s podtiskem lebky a kostry? Mladí lidé vyznávající styl EMO nosí černé oblečení, prozrazuje je typický účes, vizáž tváře, ale i smutek a deziluze. Rodiče by měli svým dětem rozumně zdůvodnit záporný postoj k tomuto stylu.

Vážená redakce, v módním oblečení pro -náctileté se na každém kroku setkáváme s lebkami a kostrami, ba jsou zamaskované do motýlů a jiných obrázků. Mladým se to velmi líbí. My rodiče jim nechceme takto „zdobené“ oblečení kupovat. Děti se brání tvrzením, že to přeháníme a pokud myslíme na znaky satanismu, tak to bereme příliš vážně. Chci si však stát za slovem. Je náš postoj správný? Milí rodiče, nejen vy máte zkušenost, že svět vašich dětí je pro vás nejasný a nepřijatelný. Do oblasti tzv. nepochopitelných věcí patří i množící se lebky a hnáty na módním oblečení mladých. Mnoho rodičů konstatovalo, že koupit oblečení či módní doplňky bez těchto znaků je takřka nemožné, a dokonce i na dětských dudlících se nacházejí smrtky. V případě oblečení mládeže je tato symbolika spjatá s módní vlnou a životní filosofií zvanou emo. Je to zkratka odvozená z anglického slova emotional (citlivý). Mladí lidé vyznávající tento styl neskrývají svoje emoce, poslouchají určitý druh hudby, jsou programově depresivní a dokonce na „emo“ stránkách jsou záběry nařezaných zápěstí. Být „emo“ znamená nosit černé oblečení a mít typický účes s vlasy obarvenými na černo, kde kštice překrývá ostře nalinkované oči u chlapců i u děvčat. Ptáte se, milí rodiče, zda je váš odmítavý postoj kupovat takové módní oblečení správný. Ano, jako rodiče máte plné právo rozhodnout se, že tento styl oblečení nebudete financovat a podporovat. Přirozeně, strohý a nezdůvodněný zákaz může být kontraproduktivní. Doporučuji vám, abyste svým dětem rozumně zdůvodnili váš záporný postoj tak, že se spolu s nimi podíváte na internetové stránky týkající se styl „emo“. Kriticky můžete poukázat na to, že jeho součástí je vtíravá erotika, evokující lesbické či homosexuální vztahy, na tvářích mladých se odráží sugestivní nostalgie, smutek a deziluze vyvolávající beznaději. Obrázky krve a podřezaných zápěstí tam mají také své zastoupení. Mladý člověk v tomto stylu je zobrazen jako smutná osůbka, což je v protikladu s duchem evangelia a křesťanským stylem života. Promluvte si o tom se svými dětmi a usměrněte je, neboť v konečném důsledku vy, rodiče, máte zodpovědnost za výchovu svých dětí. (PhDr. Eva Orbanová PhD. - podle KN) Ø Oděv je jaksi tělem těla a lze z něho usuzovat na povahu člověka. Erasmus Rotterdamský Ø Vestis virum reddit. (Šaty dělají muže.) Latinské přísloví 11 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Poznamenali století Sv. Giuseppe Moscati: Nechcete mluvit i s Bohem? Doktor medicíny. Primář nemocnice pro nevyléčitelně nemocné. Vědec, biochemik s dvojnásobným titulem docenta. Jeho výzku o účincích glykogenu vzbudily v odborných kruzích mimořádný zájem. Autor 32 vědeckých publikací. On však před brilantní kariérou akademika a nejvyššími poctami a slávou dává přednost nemocným a chudým. Svatý lékař. Giuseppe Moscati.

Matka G. Moscatiho řekla na adresu svého syna: „Jsem přesvědčená, že jako lékař bude schopný léčit druhé až tak, že se ve svém povolání stane mučedníkem.“ A měla pravdu. Giuseppe MOscati pracuje v nemocnici i soukromé ambulanci. Navštěvuje nemocné v nejchudších čtvrtích. Přednáší. Asistuje při operacích. Studuje. Je vynikající diagnostik. Když jednou stanoví diagnózu, nikdy o ní nezapochybuje. Jakoby měl šestý smysl. Po výbuchu Vesuvu v dubnu 1904 zachraňuje ležící pacienty z ohrožené nemocnice. Vynáší je na vlastních rukách. Nemocnici opouští poslední. Jen co z ní vykročí, střecha budovy se pod tíhou lávy proboří. Obětavě a odvážně se věnuje postiženým epidemií cholery. Rezignaci přemáhá racionálním zvážením situace. Melancholii modlitbou a každodenním přijímáním Eucharistie. Svatostánek byl základním bodem jeho orientace. Při kontaktu s pacientem spojuje léčbu těla a duše. Nejednou nemocným doporučuje vyzpovídat se. Umírajícím pomáhá smířit se s Bohem. „Konzultoval jste s mnohými lékaři, nechtěl byste mluvit i s Kristem?“ navrhne světoznámému teroristovi Enricu Carusovi na smrtelné posteli. Slavný Caruso pokorně přijímá svátosti umírajících. „Tvoje láska, Pane, mě žene k lidem,“ poznamenává si Moscati do deníku. Uprostřed konference za účasti lékařských špiček náhle umírá profesor Leonardo Bianchi. Není pomoci. Kolegové lékaři bezradně stojí v tichu. Moscati volá: „Zavolejte kněze,“ a hlasitě předříkává umírajícímu slova lítosti. Leonardo Bianchi, i když od Boha vzdálený, je odevzdaně opakuje. Ukázat takovýhle postoj uprostřed shromáždění vědců, ze kterých mnozí zastávali opačný názor, k tomu bylo třeba pořádný kus odvahy. Když mu domlouvají: „Sotva navštívíš nemocného, už mu radíš, aby se vyzpovídal a přijal Eucharistii. To se přece nedělá, vždyť ty jsi ve světě medicíny uznávaná kapacita!“ Moscati reaguje prostě: „Nad námi stojí Pán Bůh. Všechno, co děláme, se musí vztahovat k němu.“


Virtuální milionář Giuseppe Moscati si může díky svému povolání nashromáždit milióny. Žije však velmi skromně. Od chudých nikdy nevezme honorář. Naopak. Sám jemnocitně „poztrácí“ peníze v domě chudého pacienta. I od bohatých pacientů žádá polovinu nebo ještě méně. Peníze ho jakoby zatěžovaly. V jeho korespondenci čteme: „Tolik jste obdarovali můj dům, že se proměnil na místo, ze kterého vytéká mléko a med. Podobné touhy jsou mi vzdáleny. Přijdu osobně, abych vám poděkoval, a abych věci, které mě zatěžují a obírají o klid, přenesl do blaženosti Boží.“ Sv. František na znamení, že se všeho zříká, odevzdá šaty, ve kterých je oblečený, svému otci a odchází plnit Boží vůli. Moscati všechny peníze, které dostane za ošetření nemocných, rozdá chudým a ve svobodě plní Boží vůli. Past s prostitutkou Nemá jen obdivovatele. Provokují ho. Pod falešnou záminkou zavolají Moscatiho k posteli vyzývavé prostitutky. Na intriku reaguje složením soukromého slibu sexuální zdrženlivosti. „Čistota,“ říká Moscati, „je obrazem naší nesmrtelnosti.“ V jeho deníku se zachovala následující vzpomínka: „Musel jsem vyšetřit jistou ženu, která byla v mládí mým ideálem. Ona však o tom nevěděla. Kdo by si byl pomyslel, že se jednoho dne obrátí právě na mne? Klidně jsem vykonal prohlídku, bez toho, aby v mém srdci zahrála co jen nejcitlivější struna. Porovnal jsem její zdravotní stav se zdravím v jejím mládí. Žena se ohradila, jak to můžu dělat, když jsem ji prý předtím neznal. A já jsem odpověděl: Ne, neznám vás. A přece to nebyla lež. Nyní přede mnou stála cizí žena. Mé srdce, očištěné a zbavené dávných vzpomínek, ji vidělo už v jiném světle.“ Hrubě ho urážejí. Moscatiho bratr Gennaro se zaobírá myšlenkou zažalovat troufalce. „Nech to, je to v pořádku, zasloužím si horší slova,“ řekne Moscati. „Trpět a být znevažován! Vždyť svatí opovržení milovali, my si musíme přát to samé.“ Smrt podle předpovědi Giuseppe Moscati umírá takřka „na nohách“ - v době, kdy se po práci v nemocnici věnuje pacientům ve své soukromé ambulanci. Umírá 12. dubna 1927. Má necelých 47 let. Svou smrt předvídá. Když 5. dubna 1927 navštíví nemocného řeholníka, předpovídá mu brzké uzdravení a řekne: „Za krátko vstanete a budete slavit mši svatou. První odsloužíte za mne.“ Tak se i stalo. Druhý den po smrti G. Moscatiho celebruje P. Casimiro dell´Addolorato svoji první mši svatou po uzdravení z dlouhé nemoci za spásu Giuseppeho duše. Na pohřbu Giuseppe Moscatiho se zúčastní velké množství lidí. Ve Svatém roku 1975 ho papež Pavel VI. prohlašuje za blahoslaveného. Během biskupské synody o laicích v roce 1987 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. GIUSEPPE MOSCATI (1880-1927) - výjimečně vzdělaný muž, vynikající lékař a vědec. „I přesto“ (nebo díky tomu) nikdy nezakolísal ve víře v Boha. Nedal se ovlivnit pozitivismem ani modernismem. Za každých okolností zůstal věrný „víře otců“. Obdivuhodný duch rozlišování! (Podle KN)

Ne věda, ale láska přetváří svět. G. Moscati




svatý pavel - 2. Pokračuje v našem povídání o sv. Pavlovi, tentokrát podle časopisu pro mladé - AHA!, který vydávají na Slovensku. Odtud i komix uvnitř čísla.

Šavlovo obrácení Perla východu - Damašek včera a dnes Spor o tom, které město je nejstarší na světě, „zuří“ mezi Jerichem a Damaškem. Mnozí archeologové uvádějí, že osídlení Damašku můžeme datovat do 7. - 8. tisíciletí před Kristem! Určitě však město existovalo již ve 4. tisíciletí, ve 2. tisíciletí mělo dokonce promyšlený zavlažovací systém. I o vzniku jeho jména existuje několik teorií. Jedna z nich říká, že Dimeshk znamená aramejsky šumění vody (město leží v úrodném údolí jako oáza), jiná teorie zase odvozuje jeho název od slova Dam-Shak - Krvavá díra. V jeho blízkosti se totiž prý odehrála první bratrovražda v lidských dějinách, právě zde údajně zabil Kain ze závisti svého bratra Ábela a jeho tělo skrýval 40 dní v jedné z jeskyň. Během dějin si vládu nad tímto bohatým a rušným městem podávali snad všechny tehdejší mocnosti: Egypt, Asýrie, Babylon, Peršané, Alexandr Veliký, Římané, Byzancie a v roce 636 ho „dobyli“ (byli vpuštěni do města) Arabové, kteří si z něho na nějaký čas udělali hlavní město islámu. Na chvíli ho dokonce získali i Mongolové a dost dlouho ho spravovali Osmané. Dnes je největším (4,5 miliónů obyvatel) a hlavním městem Sýrie. Právě před branami tohoto města došlo v jeho římském období v roce 34 po Kristu k obrácení sv. Pavla, v něm byl i Ananiášem pokřtěn, i z něho spuštěn v koši z hradeb, aby mohl utéct, když ho chtěli Židé ze žárlivosti zavraždit.

Židovské biblické školy Svatý Pavel před svým obrácením i jeho učitel Gamaliel patřili mezi farizeje. (Sk 23,6) Během Ježíšova života byly mezi Židy známy tyto politicko-biblické směry a školy: Saduceové- vládnoucí kněžská vrstva s velkým politickým vlivem, přidržovali se jenom Pentateuchu (5 knih Mojžíšových) a nevěřili ve vzkříšení mrtvých a v anděly. Po zničení chrámu (70 po Kristu) zanikli. Eséni - radikální náboženská sekta hlásající život vedený v asketické odloučenosti, která tímto způsobem očekávala Mesiáše; žili mnišským způsobem života v celibátu a ve společné dělbě o všechno. Nazývali se „syny světla“. Farizejové - za Ježíšových časů měli mezi lidmi největší vliv, byli zámí věrností všem předpisům a přehnaným zachováváním kultovní čistoty, kvůli čemu často přicházeli do konfliktu s Ježíšem a později i s křesťany. Věřili však ve zmrtvýchvstání i anděly a po dobytí Jeruzaléma Římany (70 po Kristu) se jako jediní zachovali. Zakládali tzv. rabínské biblické školy, kde se vykládalo Písmo a vyučovaly židovské tradice (judaismus). Sbírka zákonů a náboženských předpisů, která takto vznikla se nazývá talmud.

Obrácení se k Bohu To, že Šavel byl jako pravověrný farizej zpočátku zarytým nepřítelem prvokřesťanské komunity, je zjevné ze Skutků apoštolů, i z jeho listů, ve kterých to přiznává. Prudká změna jeho postoje nastala před branami Damašku, kde byl sražen z koně, oslepl a slyšel Ježíšův hlas: „Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Následovala konverze, křest a první hlásání Krista v Damašku. Z města však musel utéct a na tři roky (jak sám píše) se stáhl do pouště, aby tuto proměnu prohloubil a dokonal. I v našem 16 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

životě se nachází silné, prudké momenty, kdy Bůh razantně zasahuje… Ale jsou i situace, kdy naše proměna probíhá pomalu, přímo nenápadně. Obrácení nebo pokání (řecky metanoia) v Novém zákoně znamená změnu smýšlení, která je ovlivněna nějakým zážitkem prožitým s Bohem (Ježíšem). Znamená přemýšlet nad tímto setkáním a nad Boží láskou tak, že nás to vede ke změně názorů a především životních postojů. Slovo metanoia také charakterizuje přechod z jednoho stavu myšlení do jiného, doprovázený lítostí nad pokleskem, ale především odvrácení se od hříchu a návrat k Bohu. Je dobré, když v životě prožijeme více takovýchto obrácení, která nás posunou dopředu, očistí naše úmysly a dají nám novou chuť do života. To první je však vždy první a nejsilnější… I svatý Pavel se vícekrát vrací ke svému obrácení a čerpá z něho sílu, odvahu a inspiraci. Dobrým předpokladem pro obrácení je schopnost zastavit se a uvažovat nad svým životem. Pokud toho nejsme někdy schopni, Pán Bůh se sám nějakým způsobem postará, abychom se zastavili…

**************

Němečtí kriminalisté sestavili fotomontáž apoštola Pavla. Tento experiment se uskutečnil jako odpověď na vyhlášení Roku sv. Pavla. Díky dokumentům a podkladům teologa Michaela Hesemanna z Düsseldorfu, který se zaobírá studiem apoštola Pavla, mohli specialisté vypracovat podobiznu člověka žijícího před dvěma tisíci lety. Použili množství sesbíraných materiálů a historických náčrtů o věku Pavla, jeho rodinných poměrech a také opis všech skutečností, které se udály ve 2. století. Podle výsledků policejního zkoumání se dospělo k závěru, že Pavel byl nižšího vzrůstu, s křivýma nohama, měl světlou pleť s výraznou pleší, černou prošedivělou bradu, zahnutý nos a srostlé obočí, ostré rysy tváře a velké tmavohnědé oči. Podobného muže středního věku můžeme potkat v ulicích kteréhokoliv města jižní Evropy. (podle www.paulusjahr.info)


Manželství v záběhu Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem „prokousali“ dospíváním, zamilovaností a nyní se podíváme na první léta manželství, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

ABRAHAM A SANTA CLARA: CO MUSÍ MANŽELÉ Manželé musí mít dobrou hlavu, protože ji často ztratí. Manželé musí mít dobré zuby, protože musí často ledacos překousnout. Manželé musí mít dobrý hřbet, protože toho musí často hodně unést. Manželé musí mít dobrý žaludek, protože musí často strávit tvrdá sousta. Manželé musí mít dobré nohy, protože je často tlačí bota hned na mnoha místech. Jedním slovem: Trpělivost patří ke hlavní výzbroji, kterou si manželé nesmí zapomenout vzít s sebou na společnou životní túru.

L. PROČ SI TAK JDEME NA NERVY

Pokoj vám! To jsou první slova zmrtvýchvstalého Pána Ježíše jeho přátelům. - A kde jinde by měl být pokoj Kristův víc doma, než v našich křesťanských rodinách, u nás doma. Ale je to tak opravdu? Kdybych vás teď vyzval, aby zvedl ruku, komu nikdo nejde na nervy, jsem si jist, že by se nepřihlásil nikdo. Jdeme si všichni na nervy - jeden druhému - a někdy úplně příšerně. Všude se najdou lidé, kteří nám jsou nejen trnem v oku, ale přímo trnem v životě. Kde se tohle všechno vzalo? Už na prvních stránkách bible se o tom mluví. Obrazně, samozřejmě, jak jinak. Vypravuje se tam, že Bůh stvořil svět dobrý, plný harmonie. První Adamové nešli na nervy svým Evám, ani Bůh jim nešel na nervy. Ale pak se stalo cosi hrozného. Katastrofa. Člověk začal volit zlo, vzepřel se Božím přikázáním. Od té doby svět už není rájem. Od té doby jde člověku na nervy člověk vedle něho. Od té doby jde člověku na nervy i sám Bůh Stvořitel: proč to a to, takhle špatně stvořil? Proč to a to dovolí a ono nezakáže? proč se člověku nepředstaví osobně? A kdoví jestli vůbec je? Lidé nám jdou na nervy, ale my s nimi žít přesto musíme. Bůh nám jde na nervy, ale my jiného Boha nemáme. To je svět, ve kterém žijeme. Pomůže tu domlouvání, aby lidé byli na sebe hodnější? Nepomůže. Ani napomínání. Od onoho temného pádu lidstva od "prvotního hříchu" je propast mezi člověkem a Bohem. Je propast mezi člověkem a jeho bližním.


Kolik je tu moudrých rad v kázáních, kolik hesel na všelijakých plakátech: "Buďte na sebe hodní! - „Kíp smajling!“ - Usmívejte se!" Ale všechny ty výzvy lidskou náturu v jádru nemění a nezmění. Přišel domů na prázdniny student bohosloví po prvním ročníku. A co slyší! Celá jeho rodina je rozhádaná. Celé příbuzenstvo na sebe jenjen soptí. "Takhle to nemohu nechat" říká si bohoslovec - a sezve všechny příbuzné ke smírčímu jednání. Tři hodiny do nich plamenně mluví - a opravdu dosáhne, že při rozcházení o 11. hod. v noci si podají ruce: "Co jsme si, odpusťme si." A student uléhá šťasten: "Budu asi dobrým kazatelem, když se mi to napoprvé tak podařilo." A druhý den přiběhne sestřenice. "Víš, co se stalo? - Jak jsme se včera rozcházeli, pohádali se všichni nanovo - a hůř než předtím!" Přijde kněz na návštěvu do rodiny. Tatínek je vážený muž. Přiběhne syn v džínách s uměle potrhanými dírami, zarostlý jako divomuž. "Pane faráři, jak mi tenhle náš kluk jde na nervy!! "Nápodobně, tatínku!" - zakření se syn. A maminka se přidává: "Já toho jejich věčného hádání mám už také nad hlavu. Mně už jdou na nervy oba, třeba i to, jak při jídle srkají polévku!" Takhle to mezi lidmi přečasto dopadá. A to je zlé. Když ti padne na nohu žehlička, chvíli to bolí. Ale když ti jde někdo domácí na nervy, drásá to ty nervy pořád. Co si s tím tedy počít? Pokud bych vám k tomuhle problému neuměl nic víc říct, než co jsem tu pověděl, bylo by mé povídání k ničemu. Ale naštěstí vám dobrou odpověď dát mohu. A ta odpověď zní, že Bůh se na tuhle bídu, co si lidé nadrobili a stále drobí, také nemohl dívat. Že zasáhl a zasahuje člověku na pomoc. Že mu poslal Syna a ve svém Synu dal účinný návod a ukázal cestu, jak z té rozvrácenosti ven. A největším znamením zmatenosti člověka je, když touto Boží cestou pohrdne, když Ježíše odmítne. Kam vstoupí Ježíš, kde je přijato jeho evangelium, tam se dávná katastrofa dávného lidstva napravuje a léčí. Ano, Ježíš je ústřední postavou této záchrany člověka, jeho vykoupení. Někdy kněz slyší: "Ježíš, co ten může pro mne udělat - vždyť je to člověk jako já!" - Kněz na to odpovídá: "Tak to tedy mluvíte o jiném Ježíši, než mluvím já. - Já mluvím o Ježíši Kristu, Synu živého Boha. Skrze něj vstoupil Bůh do našeho rozhádaného a znepřáteleného světa. Já mluvím o Ježíši Kristu, kterému nejde na nervy ani Bůh Otec, kterému nejde na nervy žádný člověk, kterému nešel na nervy ani jeho zrádce Jidáš. Ježíš je ten,kterému nejde na nervy nikdo. Ježíš je ten, který tě usmíří s Bohem, když položíš pod jeho kříž své pochybnosti a svou bídu. Ježíš tě usmíří s lidmi, když se upřímně rozhodneš žít v duchu jeho evangelia. My si říkáme, že jsme křesťané, ale v Božím pokoji nežijeme. Ani v pokoji s Bohem, ani s lidmi, protože to se svým křesťanstvím nebereme vážně. Kdejakému politickému žvanilovi nasloucháme vážně, ale naslouchat vážně Ježíšovi, to se nám nechce. Ježíše do svého života pozvat odmítáme - právě toho, který je Otcem poslán, aby nás naučil žít pokojně." To je odpověď na naši otázku co s tím, že si jdeme navzájem na nervy: je třeba přijmout do svého života Ježíše. Co vy na to? Půjdeme si v rodinách navzájem na nervy, nebo se v našich rodinách začnem doopravdy učit žít podle zásad jeho evangelia? Ježíš tě má rád, - už teď. Už za tebe položil život. Co uděláš ty? Pokračování příště


Stará podivínská paní Na nočním stolku staré paní, která zemřela v domově důchodců, našli po její smrti tento dopis adresovaný mladé ošetřovatelce, která se o ni starala. „Co vidíš, ty, která se o mě staráš? Co vidíš, když se na mě díváš? Co si myslíš, když ode mne odcházíš? A co říkáš, když o mně mluvíš? Nejčastěji vidíš protivnou stařenu, trochu bláznivou, která se dívá do prázdna a už to v hlavě nemá v pořádku. Při jídle slintá a nikdy neodpoví, když sejí na něco ptáš. A pořád ztrácí boty a ponožky. Ať ji to baví nebo ne, nechá tě, ať všechno děláš, jak chceš: mytí i jídlo, jen aby zabila dlouhý šedý den. To tedy vidíš! Tak otevři oči. To nejsem já. Povím ti, kdo jsem. Jsem poslední z deseti dětí, měla jsem otce a matku a bratry a sestry. Měli jsme se moc rádi. Jsem šestnáctiletá dívka jako vítr, která sní, že brzy potká toho pravého. Vdala jsem se už ve dvaceti. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem si vzpomněla na předsevzetí, která jsem si ten den dala. Teďje mi pětadvacet a mám syna, který mě potřebuje, aby měl domov. Jsem třicetiletá žena, syn rychle roste, ale pojí nás nezničitelná pouta. Je mi čtyřicet a on brzy odejde. Ale mám svého muže. V padesáti si kolem mne hraje houf dětí. Zase mám kolem sebe děti a vedle sebe manžela. Pak přicházejí temné dny - umírá mi manžel. Když pomyslím na budoucnost, třesu se strachem, protože moje děti mají plno práce s výchovou svých dětí. A tak myslím na léta a na lásku, kterou jsem poznala. Už jsem stará. Příroda je krutá, tváří se, že stáří rovná se bláznovství. Tělo mě nechává na holičkách, opouští mě krása i síla. A tam, kde jsem měla srdce, nechává čas jen kus kamene. Ale v této staré zřícenině pořád bije srdce děvčete. Pamatuji si radosti i bolesti. Prociťuji svůj život od začátku a miluji. Vzpomínám na příliš krátké roky, které pominuly příliš rychle. A přijímám neúprosnou skutečnost, že „nic netrvá věčně“. Tak otevři oči, ty, která o mě pečuješ, a podívej se na tu protivnou stařenu... Podívej se pořádně a uvidíš mě.“ Kolik tváří, kolik očí, kolik rukou uvidíme zajeden den? Na co se díváme? Na vrásky, nepříjemné stránky, pochybnosti, ostré hrany. Co kdybychom se učili dívat se na sny, touhy a lásky, které jsou často tak pečlivě skryty?


Slůvko do ouška 5. Vrchol zjevení Anketní otázka zněla: „Která osoba nejvíc ovlivnila lidstvo a proč?“ Jakýsi chlapík napsal: „Ježíš Kristus. A i kdybych přemýšlel jako nevěřící člověk, i tak bych musel připustit, že kolem této osoby se v historii lidstva děje cosi mimořádného. Musím přiznat, že jde o nevinný, ryzí, krásný prototyp nového člověka. Jeho slova nemají obdoby. Jeho učení, třebas je psané v jednoduchých příbězích, má hloubku. Nese v sobě něco lidsky blízkého.“

Ústřední postavou v Písmu je tajemná osoba, která se vrůzném čase nazývá různě. Tato osoba je jako jediná v dějinách lidstva předpovězená. A naplnila všechna přislíbení Písma. Je to Ježíš Kristus. On velmi dobře poznal srdce člověka a šel mu naproti. Nad všechno povýšil lásku. Její projevy, jako je oběť, odpuštění… Páni a dámy: Je to bez chyb! Kristus je naděje! A Slovo se stalo tělem „Tak, jako se máma blíží ke kolíbce jen proto, aby tam našla syna, i my se přibližujeme k Písmu svatému proto, abychom tam našli Krista.“ (M. L. King) Sledovali jsme, jak se Bůh blížil k lidem během dějin. Nakonec Bůh kvůli nám udělal rozhodný krok: Boží Slovo se stalo tělem - člověkem. (Srov. Jan 1,14) Kristus přišel, aby byl jeden z nás, a tak mohl mluvit naším jazykem.

Boží Syn Jistý muslim řekl: „Podle nás existuje jeden Bůh. Jak může mít syna?“ Křesťan odpověděl: „Podle nás Bůh je láska. Jak by mohl být sám?“ Po miliardách let od stvoření světa, po dlouhém čase od stvoření člověka, asi po 18 stoletích od Abraháma, po 13 stoletích od východu Izraelitů z Egypta, asi 1000 let po pomazání Davida na krále, v době 194. řecké olympiády, 752 let od založení Říma, během 42. roku vlády císaře Oktaviána, se narodil Ježíš Kristus. Bůh i člověk zároveň. Ano, v jednu krásnou noc vstoupilo do dějin člověka Dobro.


Ještě to neskončilo „Vymyslet Krista není možné, protože je příliš nepohodlný.“ (G. Pouget) Bůh byl, je a bude. Přišel, přichází a přijde. Je v Písmu svatém, Eucharistii, v Církvi, v lidech… Přichází i v tom, co je třeba udělat nyní. Proto mu máme jít naproti. S fantazií, beze strachu. S talenty a s radostí. Ve vzrušujícím očekávání, jak nás osloví. Tady a teď máme být akorát.

Víte, nevíte? „Nashledanou, Mariane. A pozdravuj doma, pokud se dostaneš ke slovu.“ (z ulice) Chraňte se tiché domácnosti. Proto, aby u vás řeč nestála, dám vám hádanky. Zkuste jimi překvapit své nejbližší. Nabízím i čtyři možnosti: 1. Proč Bůh přikázal Židům, aby neudělali sochu, obraz, podobu Boha? a) protože každá socha, obraz je nedokonalý a Boha by si mohli zmaterializovat, omezit, nehledat jeho pravý obraz - tvář… b) protože měli ještě živou zkušenost s modlami v Egyptě c) umělci dávných časů nedosahovali umělecké kvality d) protože se to nepatřilo 2. A proč si my už dnes dovolíme udělat sochy a jiné podoby Boha? a) protože nebezpečí klanět se dřevu, kameni, hlíně, výrobku lidských rukou již pominulo a těmto výtvorům se neklaníme, jenom nám pomáhají se soustředit, příváději k pravému Bohu b) za vším hledej peníze c) v moderní době si lidé ledasco dovolí d) otázka je nad moje síly

Správné odpovědi: 1a; 2a

(Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)


O HŘÍŠÍCH JAZYKA Nebo ze slov svých budeš ospravedlněn, a z řečí svých budeš odsouzen. (Mt 12,37) Ó ať jsou slova úst mých tobě příjemná... (Ž 19,15) Zlé slovo dělá i dobré zlými, a dobré slovo obrací i zlé v dobré. Makários Veliký Náš kontakt s bližními se uskutečňuje nejvíce ze všeho ve slovech a rozhovorech s nimi. Slovo – to je vodič, skrze který se do duše vlévají nejen myšlenky a obrazy, ale i tok pocitů, prožitků, vjemů a přání. Všem je známá moc slov vycházejících z úst orátorů, tribunů a vůdců národů. Sám Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, byl nazván Jeho blízkým učedníkem – evangelistou Janem – jako vtělené Slovo – Logos, Které „bylo na počátku...u Boha“ (Jan 1,1-2). Pánova slova měla neobvyklou sílu: „nikdy člověk tak nemluvil“ (Jan 7,46), říkali kvůli Němu židé, „mocné bylo slovo Jeho“ (Lk 4,32). Tím slovem Pán křísil mrtvé, činil zázraky a proměňoval lidské duše. Slovem konali také svatí apoštolé, kteří položili začátek Kristovy Církve, a celý nekonečný zástup Jeho učedníků na všech místech a ve všech dobách. Světitel Theofan Zatvornik píše: „Hovoříc, rodíš slovo. Ty jsi pronesl slovo a ono už nikdy nezemře, no bude žít do Strašného Soudu. Stane s tebou na Strašném Soudu a bude za tebe nebo proti tobě.“ Metropolita Filaret Moskevský říká: „Lidské slovo může být naostřeno, jako meč, a tehdy bude zraňovat a zabíjet; a může být změkčeno, jako olej, a poté bude léčit.“ Slovy je možné povznášet, očišťovat a zušlechťovat lidi, vštěpovat jim víru, radost a čilost, probouzet v nich lásku a milosrdenství, dodávat duši pokoj a klid. A naopak – nečistými slovy je možné zabíjet a otravovat duši, lze tak nakazit všemi druhy vášní, hříchu a špatností, je možné tak rozkládat nevinná, čistá srdce, možno tím otravovat existenci bližních. Apoštol Jakub píše: „Domnívá-li se kdo z vás, že jest pobožný, a nepojímá v uzdu jazyka svého... toho marná jest pobožnost... jazyk malý úd jest, a velice se chlubí (n.: a mnoho dělá tak v ruštině-pozn. překl.)... jazyk jest oheň, ozdoba nepravosti. A takovým jazyk se stává mezi údy našimi, když znečišťuje celé tělo...sám rozněcován jsa od ohně pekelného...ale jazyka žádný z lidí skrotiti nemůže: neboť jest neskrotitelné zlo, pln jedu smrtonosného. Jím dobrořečíme Bohu a Otci, a jím zlořečíme lidem... z jedněch úst vychází dobrořečení i zlořečení.“ (Jak 1,26; 3,5-10). Ale nejen prokletí (resp. zlořečení) přináší újmu bližnímu. Pokud bychom měli duchovní oči, tak bychom mohli vidět, jak se z našich úst při rozhovorech často vylévá jed. Hle, říkáme bližnímu urážlivá, uštěpačná a hrubá slova a tím naplňujeme jeho duši hořkostí, urážkami, mrzutostí (n: zlostí) a podrážděním. Hle, předáváme vyprávění (často lživé), potupující bližního, a jed, kazící jeho reputaci, se okolo něj rozlévá, otravuje jeho život, očerňuje ho v očích bližních, znepřáteluje ho s nimi, činí mu nepříjemnosti v životě a tak podobně. Škoda z podobných slov je očividná. A to je to zlo, kterého si, může se stát, jindy nevšimneme. V rozhovoru vyjadřujeme nespokojenost a obavy o různých životních záležitostech a náš známý od nás odchází zaražený malou vírou a obavami a díky svému úsudku zapomíná na Boží prozřetelnost a milosrdenství. Vyprávíme o známých – jak umějí obratně zařizovat životní záležitosti cestou ne vždy čestnými prostředky, a náš bližní je zarmoucen a pohoršen. Myslí si: „A jaký jsem hlupák! Nejsem šikovný a zkušený v životě. Hle jak je potřeba žít. A proč zde zvláště naříkat? Je tady 23 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

veliký hřích? Vždyť tak jednají všichni; cožpak není pravidlem, že „kdo chce s vlky žít, musí s vlky výt?“ A zlo – jed špatnosti a prohnanosti – přešlo skrze naše ústa do duše bližního. O tom, jak je možné slovem neopatrně pohubit člověka, vyprávěla jedna stařenka: „Procházíte po tramvaji a neopatrně vrazíte do jednoho z pasažérů. On vám řekne tvrdou poznámku. Místo toho, abyste prostě přijali vinu, sami ho podrážděně obviňujete z nešikovnosti. Stala se obyčejná tramvajová hádka. Ale poslouchejte, co z toho vzešlo. Ten pasažér byl na hranici psychického kolapsu a zaobíral se myšlenkou o sebevraždě. Tramvajová hádka ještě více zesílila temný stav jeho duše a jako poslední kapka do poháru běsů narušila jeho rovnováhu na stranu sebevraždy. On končí sám se sebou a vy se musíte přičíst k vrahům.“ Hle univerzální rada archiepiskopa Ioanna o použití slova: „Dobré je neříkat nic, co by nemohlo zůstat v duši druhého člověka navždy.“ Usvědčujíc naše prázdné mluvení, napsal: „O prázdném mluvíme hluboce (tj. mnoho), a o hlubokém hovoříme prázdně (tj. mluvit neumíme). (z Hlasu pravoslaví)

Káva u starého profesora Skupina vysokoškolských absolventů se záviděníhodnými kariérami přišla na návštěvu za svým profesorem z univerzity. Řeč se brzy obrátila na stížnosti na stres doma i v práci. Profesor nabídl svým studentům kávu, odešel do kuchyně a vrátil se s konvicí a sbírkou nejrůznějších hrníčků - porcelánových, umělohmotných, skleněných, starých i moderních, laciných i drahých, a řekl jim, ať se obslouží. Když již všichni seděli se šálkem kávy, profesor řekl: „Podívejte se - všechny ty hezké a drahé hrníčky jste si rozebrali a na tácu zůstaly už jen ty laciné a odřené. I když je normální, že chcete pro sebe jen to nejlepší, je to současně hlavní zdroj vašich problémů a stresu. To, o co vám všem v podstatě šlo, byla totiž káva, ne hrníčky. Ale podvědomě jste si vybrali ty nejkrásnější hrníčky a stejně podvědomě jste je porovnávali s hrníčky ostatních. A nyní přemýšlejte: Život je káva a vaše práce, peníze a společenské uznání jsou jen hrníčky. Jsou to jen prostředky, které obsahují a udržují život, ale nemění kvalitu života. Někdy, když se soustředíme jen na ten hrníček, zapomeneme si vychutnat kávu, kterou v něm dostáváme. Takže nedovolte, aby u vás dominovaly hrníčky… vychutnávejte raději kávu!“ 24 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Křesťan je druhý Kristus Apoštol Pavel nejpřesněji ze všech pochopil, kdo je to Kristus, i jaký má být ten, kdo nosí jeho jméno, a vyložil to tím, jak sám jednal. Napodobil ho totiž tak věrně, že se až ukázalo, že v sobě svého Pána přímo ztvárnil. Tímto nejsvědomitějším napodobením proměnil podobu své duše přímo ve svůj vzor, takže se zdálo, že to již není Pavel, kdo žije a mluví, ale že to v něm žije sám Kristus. Tak to také tento skvělý muž sám říká, jsa si dobře vědom svého bohatství: Vždyť si žádáte důkaz toho, že mými ústy mluví Kristus,1 nebo: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.2 Pavel nám dal jasně najevo, co znamená nosit Kristovo jméno. Vždyť říká, že Kristus je Boží moc a Boží moudrost;3 nazývá ho však také pokojem,4 nepřístupným světlem, v němž přebývá Bůh,5 posvěcením a vykoupením6 i vynikajícím veleknězem7 a velikonočním beránkem,8 smírnou obětí za duše,9 odleskem Boží slávy a výraznou podobou jeho podstaty,10 stvořitelem světa,11 duchovním pokrmem a nápojem, skálou a vodou,12 základem víry,13 nárožním kvádrem,14 obrazem neviditelného Boha,15 velikým Bohem,16 hlavou těla církve,17 dříve zrozeným než celé tvorstvo,18 prvním z těch, kteří zesnuli,19 prvorozeným mezi vzkříšenými z mrtvých,20 prvním z mnoha bratří,21 prostředníkem mezi Bohem a lidmi,22 jednorozeným Synem, korunovaným slávou a ctí,23 Pánem slávy,24 majícím ve všem prvenství,25 dále králem spravedlnosti, králem pokoje,26 králem veškerenstva, majícím královskou moc neznající žádných hranic.27 A nazývá ho ještě mnoha jinými takovými jmény, jež snad ani nelze pro množství vypočítat. Když si je všechna složíme jedno k druhému, nad každým z nich se zvlášť zamyslíme a uvědomíme si, co znamenají, pak získáme jakousi představu o vznešenosti Kristova jména a z jeho nevýslovné velikosti se nám přitom ukáže tolik, kolik jen je naše duše schopna pojmout. Když tedy z dobroty našeho Pána s ním sdílíme to největší a nejbožštější jméno, první mezi všemi jmény, takže jsme ozdobeni jménem Kristovým a nazýváme se křesťané, je třeba, aby všechna označení, která toto jméno vysvětlují, se promítala také na nás, abychom jméno křesťanů nenosili neprávem, ale prokazovali je svým životem. 1

2 Kor 13, 3. 2Gal 2, 20. 31 Kor 1, 24. 4Srov. Ef 2, 14. 5Srov. 1Tim 6, 16. 6Srov. 1 Kor 1, 30. 7 Srov. Žid 4, 14. 8Srov. 1 Kor 5, 7. 9Srov. 1 Jan 2, 2. 10Srov. Žid 1,3. 11Srov. Žid 1, 2. 12Srov. 1 Kor 10, 3.4. 13Srov. 1 Kor 3, 11. 14Srov. Sk 4, 11. 15Srov. Kol 1, 15. 16Srov.Tit2, 13. 17Srov. Kol 1 18. 18Srov. Kol 1, 15. 19Srov. 1 Kor 15, 20. 20Srov. Kol 1, 18. 21Srov. Řím 8, 29. 22Srov. 1 Tim 2, 5. 23Srov. Žid 2,7.9. 24Srov. 1 Kor 2, 8. 25Srov. 1 Kor 2, 8. 26Srov. Žid 7, 2. 27Srov. 1 Tim 6, 15. Z traktátu „O křesťanské dokonalosti" od svatého biskupa Řehoře z Nyssy


Ze života šlechty Lord Doodley provádí návštěvu po svém loveckém zámečku. V hale u tygří kůže ledabyle prohodí: - Tato bestie ze mne málem udělala mrzáka. - Byl to tygr lidožrout? - To ne, ale před měsícem jsem na ní uklouzl a skoro jsem si zlomil nohu. Policejní Policajt zastaví řidiče, který se dopustil dopravního přestupku. - Znáte dopravní předpisy? - A co byste potřeboval vědět? Zaznělo ve třídě Zazvonilo. Učitel vstává a nabádá žáky: - Dobře se připravte na další hodinu. Budeme zkoušet dobytek… Dvojčata Chlubí se kamarád kamarádovi: - Moje snoubenka je z dvojčat. - A jak je, prosím tě, od sebe rozeznáš? - Jednoduše, její bratr má fousy. Problémy s pojištěním Stoletý pán se chce nechat pojistit. Pojišťovák ho z toho zrazuje, ale nakonec mu řekne, aby přišel zítra, protože teď má moc práce. - Zítra nemůžu, otec se žení! Pojišťovák se diví: - A kolik má let? - Stotřicetpět. - A v takovém věku se chce ještě ženit? - No, on nechce, ale jeho rodiče ho do toho nutí. Zdravý spánek - Jak dlouho denně spíte? - Asi tři hodiny. - A není to trochu málo? - Ani ne, ještě spím osm hodin v noci.


kněží v bibli 1. Kdo byl prvním veleknězem? 2. Kdo je jediný velekněz Nového zákona? 3. Co dostal velekněz velekněz Jóšua v Zacharjášově vidění? 4. Jak se jmenoval kněz, kterému sloužil Samuel?

5. Za působení kterých velekněží zazněl nad Janem Křtitelem Boží hlas? 6. Kdo byl veleknězem v časech Zerubábela? 7. V který den mohl velekněz vstoupit do svatyně za chrámovou oponu? 8. Který kněz pomazal krále Šalomouna? 9. Jak se jmenoval midjánský kněz, který dal Mojžíšovi za manželku svou dceru Siporu? 10. Který velekněz našel při opravě jeruzalémského chrámu knihu Zákona a odevzdal ji Šáfanovi, písaři krále Jóšijáše? 11. Co měl podle židovského zákona udělat kněz s nemocným malomocenstvím? 12. Kdy se mohl podle židovského zákona vrátit na svůj majetek někdo, kdo neúmyslně zabil člověka? 13. Koho z mrtvých se směl kněz dotknout bez toho, aby se poskvrnil?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Tomáš (Jan 20,28); 2. Bůh, anděl Mojžíšovi (Ex 3,5); 3. Samaritánka (Jan 4,29); 4. Jan Křtitel (Jan 1,29); 5. Samuel (1 Sam 3,10); 6. apoštol Jakub (Jak 2,26); 7. Kain (Gen 4,9); 8. Job (Job 1,21); 9. Šalomoun (1 Král 3,25); 10. Simeon (Lk 2,29-30); 11. Gamaliel (Sk 5,38-39); 12. soudce Jiftách (Sdc 11,30-31)


Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství Hynek Musil Petra Ševelová Josef Bočkay Martina Floriánová

Podivín

Rozloučili jsme se Jiřina Kynická

Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc září: 1. Aby křesťané obhajovali práva těch, kteří museli opustit domovy kvůli válce nebo pronásledování. 2. Aby každá křesťanská rodina rozvíjela hodnoty lásky a společenství a evangelizovala s citlivostí a otevřeností k potřebám bližních. 3. Aby ve studijních programech škol a v péči rodičů měla náboženská výchova své nezastupitelné místo.

V uplynulých letech jsme se v září rozloučili Podivín 2007 2006 2005 2004 2003

Ladná

Bulhary

Marie Rebendová

Vladimír Vaculík Marie Ševčíková

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého. Náklady na výrobu jednoho čísla 8,-Kč


ZRNÍČKO. Svazek 8, číslo 9 září 2008

Recommend Documents