ZRNÍČKO. Svazek 9, číslo 9 září 2009

ZRNÍČKO Svazek 9, číslo 9

září 2009

Pane, rozesměj rozesměj mě! Mnoho věřících si myslí, že je neuctivé, když se někdo v kostele směje. Naopak, když někdo pláče, tak se to nepokládá za špatné, naopak je to hodné pozornosti. Proč jedno ne a druhé ano? Nejde o zaměňování hlučné zábavy, nervózního smíchu - které jsou často jenom marnými pokusy uniknout sobě samému, jiným, či uniknout strohosti každodenního života - a zdravé radosti, která se vyjadřuje srdečným smíchem. Copak není někdy třeba dát najevo i radost z toho, že jsme křesťané? Často ukazujeme našim bratrům vážnou, ustaranou tvář. Naše bohoslužby jsou smutné, říkají mladí, a často se během nich nudí. A mají pravdu. Není lehké být vždy veselý. Ale dá se to vůbec na zemi? Ale nelze z plného srdce přijímat některé okamžiky skutečného štěstí a podělit se o ně s bratry. Pokud chceme slyšet jasný smích, který vybuchuje a tryská jako noční ohňostroj, je třeba jít… do kláštera mnišek ve chvílích oddechu. A pozorovat tváře, poslouchat. Proč? Vždyť co když právě Ježíš, přijatý celým čistým srdcem, co když nám právě on dal chuť, abychom se smáli? Nevím proč, Pane, ale dnes ráno, když jsem se k tobě modlil, najednou jsem si uvědomil, že nikdy jsem si tě nepředstavoval, jak se směješ. Jak se směješ nahlas, opravdovým smíchem, v ozvěně, která doléhá ve vlnách k druhým, a ti tvůj smích přijímají obohaceni o nabízenou radost.

Představuji si tě klidného, někdy dokonce usměvavého, ale především důstojného a vážného a někdy plačícího. A víš, Pane, že jsem šťastný, když si uvědomuji, že jsi uměl plakat!? Ale tví evangelisté nepokládali za správné, aby nám řekli, že jednoho dne za takových a takových okolností ses upřímně rozesmál. A mně je to líto. Vidím tě, Pane, pěkného, zářivého, proměněného modlitbou, nebo s očima svítícíma hněvem, kárajícími falešné moralisty a náboženské pokrytce. A vidím tě k nepoznání změněného, roztřeseného samotou a strachem, zkrvaveného mučením.

Ale vybuchujícího smíchem… opravdu ne.

nejpevnějším důkazem toho, že nás miluješ přes všechno a že tato láska je nám blízká, tak blízká, že se nás dotýká, až v nás zakořeňuje. V té lidskosti, kterou jsi stvořil Ty, ale která by byla tak daleko, tak daleko od tebe, pokud bys nebyl nepřišel.

A přece ses smál, jsem si tím jistý. I když naivní duše si myslí, možná, že se to nepatří! Smál ses jako dítě v Nazaretě, když sis hrál na náměstí s kamarády. Smál ses jako dospívající se svými příbuznými, když ses v hloučku vracel s nimi z chrámu. Smál ses se svými učedníky na svatbě v Káně galilejské, zpíval jsi, a tancoval jsi, když jiní tancovali. Ale jinak… Těžko si to dokáži představit… Přemýšlel jsem proč. Zdá se, že jsem na to přišel… Proto, že mi chybí víra! Bez větších problémů věřím, že ty jsi Bůh. Tvůj Otec mi to vdechl, tím jsem si jistý, protože tys nám řekl, že člověk sám tomu nemůže uvěřit. A já děkuji za ten úžasný dar, který mění můj život. Ale přiznávám, není pro mne lehké Věřit, že ty jsi člověk. Ne nadčlověk, člověk. Skutečný. Že sis nehrál na člověka, převlečený za člověka, abys vyvolal dojem, že jsi s námi, solidární s celým naším životem. A přece, Pane, pokud tomu někdy těžko uvěřím, když medituji o tomto tajemství jenom v „hlavě“, je to pro mne nejúžasnější zpráva a naplňuje mě díky i radostí, když o ní rozjímám v srdci.. Neboť je v mých očích nejjistějším,

Neboť tys mohl milovat lidi z výšky, Pane, mohl jsi k nám poslat vyslance, někoho jiného, ne sebe. Ale Ty osobně ses přemístnil. Mohl jsi projít kolem nás, Ty, Bůh, abys nás stáhl. 2

A my, lidé, abychom Tě následovali. Ale Tys přišel mezi nás, člověk mezi námi, člověk jako my, tak moc jako my, až jsme se stali bratry. Bratry děťátka, které plakalo a pilo maminčino mléko. Bratry děťátka, které se učilo číst, modlit. Bratry muže, který kázal tak pěkně… tak dobře, že proto podstoupil mučení a obětoval za nás svůj život. Bratr. Náš bratr Ježíš, který uměl plakat a… smát se… Protože byl člověkem.

až se divím, že nejsme ještě šťastnější a trápí mě, když nás vidím příliš vážné, když mluvíme o Tobě. A nechápu, že vypadáme smutně, když se shromažďujeme, abychom se k Tobě modlili a nabídli s Tebou Otci tvé utrpení… a tvůj pláč, tvé radosti… a tvůj smích. Tvůj život! Lidé kolem nás by v Tebe možná lehčeji uvěřili, kdybychom byli veselejší a kdyby to na nás bylo vidět. Promiň mi mé žertování, ale dnes večer mám chuť říct jako malé dítě usazené na kolenách staršího bratra: „Rozesměj mě!“ Ano, toto je moje nečekaná modlitba: Pane, rozesměj mě! Abych vzápětí i já rozesmál své bratry. Vždyť to tak potřebují! (Michael Quoist)

Mám divné myšlenky, Pane, ale nediv se. Když myslím na Tebe tak blízkého, tak nám podobného, abychom se i my stali podobní Tobě, dělá mě to šťastným, tak šťastným,

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná. 1 Jan 1,1-4

Plesej Hospodinu, celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem! Žl 100

3

Světec na září září Jako světce na měsíc září jsme vybrali sv. Matouše. Matouš, autor prvního evangelia, se původně jmenoval Levi a byl celníkem v Kafarnau na Genezaretském jezeře. Jednoho dne ho Ježíš uviděl při práci a řekl: „Levi, následuj mě!“ Oslovený vstal, opustil svou celnici a následoval Pána. Kristus přijal Leviho do okruhu apoštolů. Od toho dne nesl celník jméno Matouš, což v hebrejštině znamená tolik co „Dar Boží“. Skrovná jsou podání o Matoušově dalším životě. Okolo r. 42, několik let po Kristově nanebevstoupení, opustil prý apoštol Palestinu a odešel hlásat evangelium do Egypta a Etiopie. V Etiopii na sebe Matouš upozornil četnými zázraky, které působil. Tak prý vzkřísil z mrtvých syna králova a královu dceru uzdravil z posedlosti. Jak dlouho Matouš působil, jak dlouho vůbec žil, není autenticky doloženo. Také o jeho smrti jsou nejrůznější zprávy. Tak prý na jedné straně zemřel klidnou smrtí, v jiných vyprávěních se říká, že byl k smrti ukamenován, opět jiní říkají, že Matouš byl upálen. Latinská a řecká církev buď jak buď uctívají apoštola a evangelistu jako mučedníka. Matouš napsal své evangelium před svým odchodem z Palestiny, tedy kolem roku 41/42. V Matoušově evangeliu jsou podána hlavně slova a činy Ježíše Krista. Konec evangelia tvoří historie utrpení a zprávy o zmrtvýchvstalém Ježíši. Tímto spisem chtěl Matouš oslovit hlavně Židy a získat je pro křesťanství. Biblická komise v roce 1911 prohlásila apoštola Matouše za „autora evangelia, napsaného v palestinské řeči, nejen pouhé sbírky výroků“. Je třeba uznat jejich věrohodnost a nedotknutelnost. Úcta a tradice: kolem Matoušovy postavy se vyvinuly bohaté zvyklosti. Pořekadlo, obvyklé v lidové řeči, „u něho je Matouše posledního“ znamená, že někdo už jednadvacátého v měsíci nemá peníze; pořekadlo se vztahuje na činnost Matoušovu jako celníka. Ve staré době platil den 21. září především v selském kalendáři za začátek zimy; den se ještě dnes nazývá v částech Holandska a Belgie „zimním dnem“. Obecně je Matoušův den uznávaným dnem pro pranostiku. O dětech, které se narodily v noci na Matouše, se dříve říkalo, že prý budou vidět duchy. V předvečer Matoušova dne se dříve pokoušely mladé dívky a vdavekchtivé ženy zjistit, kdy mají počítat se svatbou a kdo je ten šťastný; k tomu nechaly zrníčka nebo kousky papíru plavat na vodě. Sv. Matouš je patron biskupství Salerno; účetních, finančních úředníků, celníků, bankovních úředníků; proti opilství. (Podle Rok se svatými) 4

Krize je jako katarze, má vést k očištìní Tomáš Sedláček (32), kterého univerzitní časopis Yale Economic Review přiřadil k pěti mladým perspektivním ekonomům světa.

Byl poradcem českého prezidenta i vlády, věnoval se reformám a optimalizaci státního rozpočtu. V současnosti je hlavním makroekonomickým stratégem Československé obchodní banky. Ekonom, filosof, znalec dějin i etiky. Tomáš Sedláček. Setkali jsme se s ním ve společnosti mladých ekonomů a intelektuálů ze Středoevropské sociální a podnikatelské iniciativy. Během rozhovoru vyslovil mnoho zajímavých myšlenek: Krize je frekventované slovo stejně jako peníze, obchod, zisk či chudoba. Hypoteční krize v USA, propad cen nemovitostí a krach finančních institucí roztříštily globální finanční trh. Co vám říká slovo krize? Krize vždy byla i katarzí. Měla by vést k vnitřnímu očištění. Vidíme to i v Bibli, že Pán „trestá“ toho, koho miluje. I recese je jeden ze způsobů, jak národy posouvat dál. Ve Starém zákoně čteme, že než došli Izraelité do zaslíbené země, žili čtyřicet let na poušti, tedy v krizi. V příbězích lidstva se vine takováto cyklická nota a tak je to i v osobním životě každého z nás. Když je však krize, i ekonomická, správně využitá, umíme z ní získat poučení a posouvá nás vpřed. Krize, a nemyslím jen současnou celosvětovou, by mohla být obdobím zpytování svědomí, neboť v čase ekonomického rozmachu to nikdo nedělal. A co mohlo být spouštěcím mechanismem úpadku? Jak endogenní vlivy (může za to sám politicko-ekonomický systém), tak exogenní vlivy (přicházejí zvenku a nedá se jim zabránit). Přikláním se k prvnímu možnému vlivu. V předcházejících letech jsme chtěli víc, než to bylo možné, žili jsme příliš na dluh. Stali jsme se nejbohatší civilizací, která kdy na planetě žila. Měli jsme nepřiměřené nároky, zadlužovali jsme se na úkor budoucnosti a neustále chceme víc, než nám patří. Pro české Hospodářské noviny jste řekl, že v krizi se ocitla celá současná civilizace, která se přejídá jídlem, věcmi i komerční antikulturou. Má nás to přibrzdit? Ano, prožíváme nejen finanční, ale i celospolečenskou krizi. Na to by však měli odpovědět i kněží, filosofové a sociologové. Krize, jejímž následkem je pád ekonomiky, je všeobecně morální krizí. Jednostranně jsme se zaměřili na růst a spotřebu. Ve všem. Růst v ekonomice jsme „vyráběli“ na sílu, na úkor narůstajícího dluhu. Tak se lhalo všude, inkasoval se nepřiměřený zisk. Pokud stát naléval peníze do ekonomiky, je to jistá forma čerpání energie dopředu z budoucnosti a kdosi ji bude muset splácet. Biblický Josef v příběhu o tlustých a hubených kravách však moudře poradil faraónovi, aby si během hojnosti stavěl sýpky a vytvářel si zásoby na časy neúrody. Otázka tedy zní, zda není třeba nejen přibrzdit, ale i přehodnocovat jak ekonomické a celospolečenské parametry, tak i hodnoty vlastního života. 5

Katolická církev má své sociální učení a papež Benedikt XVI. vydal novou encykliku Caritas in veritate o ekonomii a práci. Jakou roli by měla Církev sehrát při utváření ekonomické, hospodářské, ekologické i politicko-společenské rovnováhy? Církev ztratila svůj podíl na veřejných diskuzích. A tady se stala chyba. Kdyby tato krize byla před třista lety, místo mne byste hledali odpověď u kněze. A já se ptám, proč my, ekonomové, máme být kněžími novověku a ukazovat cestu „do ráje“ na zemi? Kdysi společenskou realitu analyzovali mudrci, kněží, filosofové, kteří byli v jistém smyslu proroci. Dnes mají tuto roli převzít ekonomové či politici? Hlas Církve chybí (v českých médiích se objevuje jen tehdy, když se mluví o restituci majetku), i když ona velmi dobře zná morální rozměr, následky zla i užitek dobra. Není však správné, pokud si náboženství „žije“ jen pro náboženství, umění pro umění, ekonomika pro ekonomiku, atd. Zřejmě nás čeká vize propojovat se navzájem a „být pro lidi“, pro dobro celé společnosti. To by mohlo být příslibem kýžené vyváženosti a nejen ekonomického progresu. (podle KN)

Krásný den Dva týdny pršelo. Pak se konečně objevilo vymydlené a průzračně modré nebe a vzduch jen voněl. Byl to tak krásný den, že si ho člověk pomalu nedokáže ani představit. Polní práce však měly zpoždění a statkář marně čekal na svého nádeníka. Poslal za ním dceru. Dívka nádeníka našla, jak si spokojeně sedí na louce před svou chatrčí a nechá si sluncem laskat tvář. Pustila se do něj a ostře mu nakázala, ať se dá do práce. Muž se na ni s úsměvem podíval a řekl: „A ty si opravdu myslíš, že ti takový den prodám?“ Tolik jsme si zvykli všechno prodávat a kupovat, že si už nedokážeme představit také „nezaplatitelné“ věci.

6

Oheò, který nespálí? Každý z nás dostal nádherné dary, které zároveň patří k našim základním lidským právům a po jejichž naplnění touží každý člověk. Je to právo na život a na svobodu. Život jsme dostali jako dar a někdy nevíme, co s ním. Jak ho spojíme s darem svobody, už toho víme víc. A svobodu se potřebujeme učit žít, odolávat mnohým nebezpečím.

Dnes je jedním z nejalarmujících fenoménů mezi lidmi nárůst zájmu o esoteriku a okultismus, o magii, spiritismus, dokonce i o satanismus. Esoterika a okultismus Je to něco tajemného, tajného - určitý druh magie, různé způsoby čtení z karet a ruky, formulky vzývání duchů, znaky používané při smlouvě s ďáblem. Rituály a praktiky znají jen někteří „zasvěcení“. Neslouží jimi druhým, ale používají je k vlastním cílům, a to vždy vede k získání moci nad někým. Nejvíc se jim daří nalákat mladé, kteří mají problémy, jsou v citové, vztahové či zdravotní krizi, procházejí těžkým životním obdobím a hledají rychlou pomoc nebo odpovědi. „Zasvěcený“ umí říct: mám moc uzdravit tě; umím namíchat magické nápoje; znám způsob, jak najít ztracenou lásku; mám moc poznat skrze karty tvůj osud; mohu vaši rodinu zbavit kletby nebo ti zprostředkovat setkání s některým tvým mrtvým příbuzným. Možností a nabídek je moc. Život mnoha mladých je v současnosti poznamenán osamělostí, těžkou rodinnou situací, nejistou budoucností a esoterika i okultismus jim nabízejí okamžité řešení problémů. Na druhé straně však utrpí jejich psychika. Zahrávají si s ohněm, o kterém je kdosi přesvědčuje, že není nebezpečný, že nepopálí… Řekněme si dnes něco o satanismu. Satanismus - mýty Mnozí mladí, ale i nejeden dospělý si myslí, že satanisti, to je pár vyšinutých, kteří se scházejí po nocích, navlékají si černé kapuce a na opuštěných a tmavých místech mají své speciální obřady, při kterých obětují satanovi zvířata a vzývají jeho jméno. Někteří si je představují oblečené v černém oděvu, na krku zavěšený obrácený kříž. Považují je za výstřední a zvláštní lidi, proto si nemyslí, že by se jich to nějak týkalo. Bohužel, satanismus je něco hlubšího, a dnes mnohem bližšího, zvlášť mladým lidem, než se na první pohled zdá. … a skutečnost Především je třeba upozornit na to, že jde o život bez pravidel, podle hesla, že všechno je dovoleno, že člověk může dělat všechno, co se mu zachce… Koukněme do historie Jenom tak se dá totiž pochopit, co je satanismus. Přenesme se tedy do roku 1875. Tehdy se narodil anglický okultista Aleister Crowley. Tohoto muže považují za „otce“ moderního satanismu, přitom to byl jednoznačně nevěřící člověk. Nevěřil v existenci Boha ani satana a ústřední motto jeho života znělo: „Dělej, co chceš!“ Mezi jeho nejdůležitější zájmy patřily drogy a „sexuální magie“ (praktiky které spojují erotiku a esoteriku). Mnoho cestoval po světě a zakládal vlastní centra. Nakonec zemřel v roce 1947 úplně zničený drogami a hýřivým životem. 7

Co je to svoboda? Když mladým položím tuto otázku, často dostávám odpověď: „Moct si dělat, co chci.“ Až nápadně jsou tato slova podobná Crowleyovu mottu - žít bez jakýchkoliv omezení, pravidel, cítit se jako bůh. A přesně toto je samotná podstata satanismu. Crowley v knize Liber Oz píše: „Neexistuje žádný jiný bůh mimo člověka. Člověk má právo žít podle svých vlastních zákonů.“ V důsledku takové filosofie je pro její vyznavače všechno dovoleno: droga, násilí, nenávist, pomsta, nadvláda silných nad slabšími. Crowleyovo motto je silným pokušením pro člověka, aby se postavil na místo Boha a stanovoval si zákony, které budou uspokojovat jeho pohodlí a zájmy. Pokud se zastavíme u poselství a nabídkách, které dostávají mladí prostřednictvím určitých hudebních stylů, filmů či zábavných programů, neujde nám, že společným znakem je právě toto: „Ty jsi sám sobě pánem, a tak si můžeš dělat, co chceš.“ Kdo rozlišuje, nenaletí A rozlišovat může jen ten, kdo si prohlubuje poznání i o nebezpečí, které na něj číhá, aby nenaletěl na lákavé nabídky satanistického způsobu života. Nemyslete si, že pokušení a nástrahy mají jenom formu pozvání na tajné setkání satanistů. Často se rafinovaně skrývají za diskotéky, filmy, knihy, písně či články v oblíbeném časopise. Je to vítězství egoismu a znevážení druhých. Na to, aby byl někdo satanistou, nepotřebuje věřit v ďábla, stačí, když uvěří, že jako člověk může zaujmout místo Boha. Na to, aby se někdo postavil na stranu satana, stačí, když bude odmítat pravidla Ježíšova přikázání lásky, za jakoukoliv cenu uspokojovat svoje choutky a touhy. Ďáblovi nejde o to, aby ho lidé uctívali, jemu především záleží na šíření zla ve světě. Ví, že čím víc duší získá, tím více lidí se dostane do pekla. Už v prvních zprávách o pokušiteli v Písmu svatém vidíme, že ďábel nesvádí člověka proto, aby ho uctíval, ale zve ho, aby jedl ovoce, které mu umožní být jako Bůh. Satanismus, zvláště ten moderní, je vždy proti křesťanství Dokonce s ním svádí boj na život a na smrt. Proč? Odpověď je jednoduchá. Crowley říkal: „Dělej, co chceš!“ Základní křesťanský zákon a přikázání zní: „Miluj a dělej, co chceš!“ V tomto jednom a velmi důležitém příkazu: „Miluj!“ spočívá základní rozdíl a neslučitelnost křesťanství a satanismu. To proto satanisté nenávidí křesťany. Láska upřednostňovaná před egoismem ničí všechny jejich plány. Člověk - i ty! - se má naučit především milovat. Bez dobročinné lásky (charitas) se totiž stane egoistou a začne se podobat „satanistovi“ i bez toho, že by uctíval ďábla. (AHA - časopis pro mládež)

8

S tebou mám být sama sebou? Přítel je osoba, se kterou se odvažuješ být sama sebou. Crane

„Náš vztah už několik týdnů ‚mrzl‘, vlastně postupně se ochlazoval. Nevím, proč je to tak, ale Mirek mi přestal dávat polibek na rozloučenou a večer mě už ani neprozvoní… Setkáváme se skoro každou přestávku na chodbě školy, ale už to není ono, dokonce se mi začíná více líbit jiný kamarád. Ale já chci Mirka. Nerozumím tomu. Nechápala jsem, proč se změnil. Jednou večer, když mi před naším domem nedal pusu, jsem se ho zeptala, co se děje… A on, že prý jsem se změnila, že už ani nejsem sama sebou, že se pořád vyptávám, jaká jsem, a že on mě chce, ale ne takovouhle… Prořvala jsem asi hodinu, než jsem usnula.“ Lucka

Přizpůsob se! Buď sama sebou! Vykašli se na něho! Neptej se pořád, jaká jsi! Copak jsi malá? Běž za hlasem srdce! Neumíš si vybrat, ještě jsi mladá Co vlastně chceš? Nepřizpůsobuj se jiným! Nestarej se, co si myslí on! Nedej sebou manipulovat!

Kolik takových a různých jiných odpovědí bychom dokázali hned vychrlit. Ale potom, co má přednost? Láska, nebo být sama sebou? Hm, kdyby bylo všechno tak jednoduché.

Dostali jste už někdy podobné motto na oznámení o stužkovém večírku? Často se objeví. Možná i proto, že mladší si ho uchovají a později sami použijí. Nechápu však, proč kopírují a nejsou sami sebou. Nebo chápu? Myslím, že samotnému dospívajícímu bychom mohli celkem klidně přilepit etiketu s nápisem „Věk být sám sebou a nebýt sám“. Jak to tedy s námi je? Nebýt sám Ani nevíte jak a kdy, ale najednou zjistíte, že to bez party nejde. Kamarádky, přátelé, kámoši z fotbalu… Prostě je vám spolu dobře a bez nich je to o ničem. (Doma je to k nesnesení, že?) A přátelé jsou důležití, protože to jste „vy“. Máte svá tajemství, „rituály“ (jak se zdravíte, jak oslavujeté góly), ba i své mantinely a pravidla. A v partě nabíráte „skupinové zvyky“. Ale jsou i momenty, kdy vás parta „tlačí“ a očekává od vás něco, s čím sami úplně nesouhlasíte nebo by proti tomu byli rodiče, nebo… Cítíte tlak, že pokud v ní chcete zůstat, „musíte“ se přizpůsobit. Ale když vám parta nepomáhá stávat se vždy více sebou samými, tak vás vlastně ničí nebo využívá pro sebe (a možná i opačně). K čemu jste partě dobří? K čemu je dobrá parta pro vás? 9

Zdravá parta povzbuzuje originalitu a zároveň vám pomáhá poznávat vlastní slabosti a měnit se. Podobně je to i ve vztahu chlapců a děvčat. A být sám sebou Chlapec a děvče chtějí být spolu, potřebují být jeden s druhým. Ale pozor! On chce ji. Právě ji. Nikoho jiného. Chce ji kvůli tomu, že je pěkná, veselá, originální. Že voní. A ona chce jeho, neboť se jí líbí, jaké má vlasy, svaly, ale i vlastnosti, postoje. Protože je přitažlivý svou originální „image“, protože je s ním dobře, je tak super. Řekněme, že tak nějak by to mohlo být ideální. A možná u mnohých i je. Někdy však bývá realita přece jen jiná. Když cítím ve vztahu tlak Podobně jako v partě, i ve dvojici se může stát, že přestáváme být sami sebou, protože nás k tomu tlačí ten druhý. Chce nás jiné, neumí nás přijmout takové, jací jsme, chce vlastně „někoho jiného“. Omar nechce Maru, ale Imaru. Maru pořádně nezná, nedoceňuje ji, nepřijal její „kvality“. Ale vysnil si ideál… Ať je Mara Imarou… A ona? Imarou sice nemůže být, protože je Marou, ale aspoň si na ni hraje. Herečka. Ba možná se i Omara zeptá (slovem, pohledem, chováním): „Spojen?“ Takto Mara dává přednost tomu, aby vyhověla Omarové představě, ale přestává být sama sebou. Herci však patří do divadla. Zatleskáme jim za výkon - jsme (více či méně) spokojení, ale to je všechno. Správný a cenný vztah je však „o tobě a o mně“. Ne hraní se „na někoho jiného“. Když chci „být někým jiným“ Jindy však my sami „hrajeme“ někoho jiného, abychom přitáhli pozornost. Omar hraje Imara ne proto, že to chce Mara, ale proto, že to chce on sám. Chce zapůsobit, upoutat. A často očekává, že mu Mara řekne: „Jsi cool!“ Vlastně v sobě skrývá otázku: „Jaký jsem?“ Ale Mara chce Omara, ne Imara. Vypadá to tak, že Omar si sebe necení, nezná svoji hodnotu. Co vlastně může Maře nabídnout? Jeho sebevědomí a znalost vlastních kvalit je chabé. Ale i z této šlamastiky vedou dveře ven. Ale ne sám pro sebe Každý mladý člověk jednou přijde k bodu, když ho konečně přemůže touha být sám sebou. Možná to bude u otázky milované polovičky: „Proč nejsi sám sebou?“ „Proč nejsi sama sebou?“ Doufám, že Lucie byla po proplakaném večeru nakonec ráda, že se mohla stát sama sebou. A že ji Mirek takovou chtěl. Věřte, je to velký dar, když vám váš chlapec nebo děvče položí takovou otázku. Zdá se mi, že je to výkřik touhy po vás, ale skutečně po vás, ne po někom jiném. „Proč nejsi sám sebou? Já chci být s tebou!“ Je to volání po dobrodružství lásky, když jeden druhého poznáváte, jací a kým opravdu jste. Proto odložte masky. Buďte rádi sami sebou. Vždyť být sám sebou, ale ne sám pro sebe, to je malé tajemství osobního štěstí. Pokud však ne sám pro sebe, tak pro koho? Pro druhého. Pro ni, pro něho. Nebo i pro Něho. Je totiž pravda, že jsme nebyli stvořeni pro sebe samé, ale jeden pro druhého a každý z nás pro Boha. On nás stvořil pro sebe navzájem a pro sebe.

10

Osmkrát „takto“ Přejděme tedy k věci. Jak máme být sami sebou? Jak být sami sebou a zároveň ne sami pro sebe i ve vztahu chlapce a děvčete (a také ve vztahu k Bohu)? Takto. 1. Važme si sebe. Máme přece velkou hodnotu. Neboť jsme děti svých rodičů (vyměnili by nás? - někdy možná i ano -:)) Jsme přáteli, kteří potřebují přátele (mají nás rádi). Jsme mladí človíčkové, plní životaschopnosti (máme své sny!). Máme mnoho dobrých vlastností. Máme dobrou vůli. A jsme originální bytosti schopné lásky. Ty, já, ne napodobenina jiného jsme nejkrásnějším darem pro druhého. 2. Proměňujeme se. Každý sám od (ze) sebe se může rozhodnout, že se změní (to je jiné, než si na někoho hrát). Nejde o prosté přizpůsobení se, ale proměna značí i „udělat milované osobě radost“ tím, že se změním. Umíme se zříct sebe, svých tužeb, plánů…? Dejme však pozor, do jaké míry. Pokud to není zlo, pokud to neubližuje nám nebo jiným. A proměna má spočívat i v tom, že se umíme povzbudit od druhých, něco od nich „odkoukat“. Něco osobního pro naši „dvojici“. 3. Přijměme pohled druhého. Člověk se totiž stává sám sebou i tehdy, když přijme sebe a pochopí sebe z pohledu druhého, ve vztahu k jinému člověku. Je dobré si najít momenty, když můžeme položit milované osůbce otázku: „Jak mě vnímáš? Co si o mně myslíš?“ 4. Naslouchejme svým pocitům. Zda se nám daří být sami sebou, prozradí i naše pocity. Mám ze sebe příjemný pocit a vnitřní klid? Radost? Pocit vnitřní svobody? Mám takové pocity i ze vztahu se svým chlapcem, děvčetem? 5. Buďme odvážní. Chce to odvahu být tím, kým jsem. Když máme své hodnoty, postoje, někdy potřebujeme i odvahu, abychom si je zachovali. Ale jen odvážní zůstávají sami sebou. „Poseroutkové“ se stávají loutkami v rukách druhých a je velmi smutné, když je to tak i ve dvojici. 6. Rozvíjejme své talenty. Tehdy se ještě více stáváme sami sebou. Mějme chuť udělat něco se svými sportovními, uměleckými, praktickými talenty. Nechceme se přece vykašlat sami na sebe?! 7. Beze strachu I. Nebojme se okolí. Nemusíme se neustále ptát sebe či druhých: „Jaký/jaká jsem?“ Od „ne blízkého“ okolí dostaneme obyčejně povrchní hodnocení. Přátelé, rodiče, milovaná osůbka, ti nás poznají lépe. 8. Beze strachu II. Nebojme se svých slabostí. Samozřejmě, máme je. Ale ony nejsou všechno z nás, ba často jsou mnohem méně, než se zdá. A vždy se na nich dá pracovat. Na hranici tajemství Před závěrem ještě dva duchovní postřehy. Věřím, že každý souhlasí s tím, že člověk se jen těžko stane sám sebou na základě „skupinové nálady“, „davové psychózy“. Skupinová emoce nás spíš obírá o sebe samé. Když však najdeme odvahu zůstat sami sebou (či i sami se sebou), tehdy vytváříme prostor na setkání s Bohem. Protože on chce strhnout nás, ne „i nás“. A druhý postřeh. Ježíš byl naplno člověkem a jako člověk byl naplno sám sebou. Zároveň však uskutečnil plán, který měl s jeho životem nebeský Otec. Součástí tohoto plánu bylo, že se daroval, vzdal se sebe, obětoval se za nás. Stal se úplně sebou samým - v lásce k nám. Myslím, že jsme tady na hranici tajemství. Běžně si myslíme, že budeme sami sebou, když budeme dělat, přemýšlet, chovat se podle sebe, svobodně a budeme si budovat svůj život. Ježíš byl úplně sám sebou tak, že naplnil plán, jehož součástí bylo darování se druhým.

11

Závěrečné otázky Všem mladým (a věřte, že i těm věkem starším) jde ve velké míře o dobré vztahy. Jedním ze znaků zdravé schopnosti je budovat je skutečnost, že mladý člověk se cítí dobře tím, kým je a jaký je, a když se snaží, aby ho osoba, se kterou si buduje blízký vztah, přijala a respektovala takového, jaký je. Samozřejmě, nejde tu o souhlas, řekněme, s hříchy, se zlem. Spíše jde o respektování toho, čím jsem jako osoba, tj. svého temperamentu, svých vlastností, typu osoby. A jde i o trpělivost s tím, že „se ještě stále proměňuji“. Na cestu takového úplně vědomého stávání se sebou samým nás mohou odstartovat i následující otázky: „?“ Jak bych mohl být ve svém vztahu více sám sebou? Co „svého“ mohu nabídnout? „?“ Kdy je mi v mém vztahu zatěžko být sám sebou? Necítím se v křečích, že se ode mě očekává, abych byl někým jiným, než jsem sám, nebo kým jsem schopen být? „?“ Co můžu udělat pro to, aby se moje milovaná osůbka vedle mne cítila „sama sebou“? Vyzna(mená)ní Měl narozeniny. Měli ho rádi, protože byl vždy sám sebou. AQ tak trochu i… Chtěli mu to připomenout, ocenit to, vyzvednout. Darovali mu pěknou otevírací pohlednici. Tři andělíčky. Dva po krajích se slaďoučkým výrazem svatosti, střední s trochu poťouchlým úsměvem. A pod tím věta: „Vždy jsi byl jiný.“ S člověkem, který umí být sám sebou, je vždy dobře. Přímo bych řekl, že „si lehce najde přátele, lásku“. Pokud takového potkáte, můžete mu v příhodné chvíli vyrobit třeba takové malé vyzna(mená)ní: „Cením si, že jsi sám sebou.“ (podle AHA)

Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl.A když kouká, aby byl, a je, tak má být to co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je. Jan Werich

12

Četba na pokračování

Jožkův deník_ deník _
33. JÁDRO NÁBOŽENSTVÍ JE LÁSKA 30. Svatý Martin daruje svůj plášť Maminka mi koupila novou bundu. Je moc pěkná a někteří chlapci mi ji budou závidět. Tatínek se usmál, když jsem mu tohle povídal a řekl: Jestlipak znáš tu událost, jak sv. Martin daroval chudému půl svého pláště? Nikdy jsem o tom neslyšel, a tak tatínek vyprávěl. Martin se narodil kolem roku 316 po Kristu. Jeho otec byl poručíkem římské armády. Byla to pohanská rodina. Když bylo Martinovi deset let, prosil, aby mohl chodit na náboženství. Ale protože byl synem důstojníka, odvedli ho podle císařova nařízení na vojnu. Jako patnáctiletý chlapec už byl jezdcem a později se stal odvážným vojákem. Měl ušlechtilou povahu. Jednou ve Francii u města Amiens se přihodila zajímavá událost. Byla tehdy mrazivá zima. Martin jel na koni s ostatními vojáky a na cestě potkali chudého člověka, který měl otrhané šaty a prosil je o almužnu. Ostatní vojáci se nezastavili, jen Martin, ale neměl nic u sebe. A přece nezůstal bezradný: vytáhl svůj meč, rozsekl svůj plášť a polovinu svého velkého vojenského pláště dal tomu chudému. Jeho kamarádi se mu samozřejmě vysmáli, ale večer měl krásný sen: viděl Krista oblečeného do poloviny svého pláště a slyšel jeho slova: Martin není ještě křesťanem a přece už mi dal tento plášť! A to rozhodlo. Martinovi bylo tehdy osmnáct let. Když skončil vojnu, dal se hned pokřtít a později se stal biskupem v městě Toursu. Z mladého chlapce, který dal, co právě měl, se stal nejslavnější francouzský světec. A víš, proč, Jožko? Poněvadž věděl, že všichni lidé jsou navzájem bratry. Křesťané totiž mají rádi všechny lidi a všem chtějí pomáhat. Milovat bližního však neznamená jen dát chudému pár haléřů! Znamená to být ochotný a milý vůči všem, kteří potřebují pomoci!

13

b) Mějte se navzájem rádi Jožko, povídá tatínek, to je vlastně jádro našeho katolického náboženství, abychom se měli všichni rádi! Pán Ježíš to říká skoro pořád! Otevřel jsem si Písmo svaté a měl jsem štěstí. Četl jsem: Jednou chtěl jeden z vykladatelů Písma jasně vědět, co učí Pán Ježíš. Zeptal se Ho tedy: Které je první ze všech přikázání? Ježíš odpověděl: První přikázání je – Slyš Izraeli! Pán, náš Bůh, je jediný Pán! A miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a veškerou svou silou! To je první přikázání. A druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe! Větší přikázání nejsou než tato dvě. Zákoník mu řekl: Dobře, Mistře, pravdivě jsi řekl, že Bůh je jeden a že kromě Něho není nic a že Ho máme milovat celým svým srdcem, celým rozumem, celou duší a veškerou svou silou. A dobře jsi řekl, že milovat bližního jako sám sebe, je o mnoho víc než všechny zápalné a ostatní oběti. A když Ježíš viděl, že rozumně hovořil, řekl mu: nejsi daleko od Božího království (Mk 12, 29-34). Teď je mi jasné, že nás Pán Bůh nebude soudit podle nějakých našich krásných řečí, ani podle vnějších skutků. Jednou stejně se mu budeme přiznávat, zda jsme měli druhé lidi tak rádi, jak to od nás žádá Pán Ježíš Zákoně Lásky!

c) Co je nejdůležitější ze všeho? Dnes jsme o tom hovořili při náboženské besedě na faře a důstojný pán říkal, že Zákon lásky nejkrásněji vyjádřil svatý Pavel: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásky, byl bych jen jako zvučící kov a zvon, který zní… A kdybych měl dar prorokování a poznal všechno tajemství a měl všechny možné vědomosti a kdybych měl tak silnou víru, že bych hory přenášel, ale lásku neměl - nejsem nic… A kdybych rozdal všechen svůj majetek chudým a své tělo pálil ohněm, ale neměl lásky, není mi to k ničemu… 14

Láska je shovívavá, láska je dobrá, nezávidí. Láska se marnivě nechlubí ani nevyvyšuje. Není dotíravá, není sobecká, nerozčiluje se, nepřemýšlí o zlém. Neraduje se z křivdy, ale raduje se s pravdou. Všechno umí snést, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy nepřestane! Dar prorokování zanikne, dar cizích jazyků přestane, dar poznání zanikne. Vždyť jen částečně poznáváme a jen částečně prorokujeme. Až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Ale když jsem se stal mužem, odložil jsem, co bylo dětské. Teď vidíme Boha jen jakoby v zrcadle, mlhavě, ale jednou Ho uvidíme tváří v tvář! Teď Ho poznáváme je částečně, ale jednou Ho poznáme jasně, jak jasně On poznal nás! Nyní ještě zůstávají: víra, naděje a láska, tyto tři. Ale největší z nich je láska! (I Kor 13, 1-13). Být k lidem dobrý a usměvavý a všem obětavě pomáhat, to je Zákon lásky. Jen tehdy jsme opravdu křesťané, když se o nás může říkat: podívejte, jak se mají navzájem rádi!

Vděčím ti za život, za řeč, bez níž bych se nemohl vyjadřovat, za myšlenky, bez nichž bych nic nechápal, za smysly, bez nichž bych nic nemohl vnímat. Slepci, mrzáci, hluchoněmí ... tolik lidí musí postrádat, čeho se mně dostává. Ty jsi mi dal přednost - a přece nejsem vděčný, ale žiji bezmyšlenkovitě, bez soucitu s bídou lidí. Dej, ať používám svých očí, uší, rukou, srdce, abych mohl pomáhat lidem - pomáhej mi pomáhat.

15

Malíøùv model Velký malíř Leonardo da Vinci dostal nabídku, aby vytvořil fresku v refektáři kláštera Panny Marie Milostiplné v Miláně. Tato freska měla zobrazovat Poslední večeři Ježíše s apoštoly. Malíř chtěl vytvořit touto freskou velké mistrovské dílo, a proto pracoval klidně a pozorně. Jen bratrům z kláštera se zdálo, že pracuje velmi pomalu. Model pro obličej Ježíše si Leonardo vybíral dlouhé měsíce - musel mít všechny potřebné vlastnosti, tvář musela vyzařovat sílu i něhu, duchovní i lidský rozměr. Nakonec na ulici narazil na mladíka s prostým, upřímným, čistým výrazem, který nejvíc odpovídal jeho představě o Ježíšovi. Jmenoval se Agnelo. Po roce Leonardo začal hledat ve vykřičených částech Milána, v pochybných a nebezpečných krčmách. Potřeboval najít tvář, která by mu byla modelem pro Jidáše, Ježíšova zrádce. Hledal tvář, ve které by se zračil nepokoj a beznaděj, tvář člověka schopného zradit nejlepšího přítele. Po nocích a nocích hledání v prostředí podvodníků všeho druhu Leonardo našel toho pravého. Vzal ho s sebou do kláštera a začal ho malovat. Vtom uviděl v jeho očích slzy. „Co se děje?“ zeptal se Leonardo, když si všiml jeho výrazu. „Já jsem Agnelo,“ zamumlal muž. „Ten, podle kterého jste maloval tvář Kristovu.“ Návrh na převratnou změnu v kosmetice - krásná duše vytváří krásnou tvář. (B.Ferrero, Příběhy pro potěchu duše)

16

Poznamenali století Blahoslavená Elisabeth Leseurová - žena naděje Žena z „vysoké společnosti“. Vzdělaná, vlivná a bohatá. V manželství s Felixem Leseuerem, lékařem, redaktorem a politikem, ztrácí víru. Francouzská mystička. Blahoslavená Pauline Elisabeth Arrighi Leseurová.

I když Felix Leseur pochází z katolické rodiny, Elisabeth krátce po svatbě zjistí, že je nevěrec. Slíbí respektovat její náboženské cítění. Slib nedodrží. Vyvíjí nátlak. Znemožňuje jí účast na mších svatých. Smrtelný úder vlažné víře Po sedmi letech manželství Elisabeth nakonec zvlažní a přestává žít podle víry. Manžel se rozhodne pro „poslední úder“, aby ji úplně zbavil této „nákazy“. Knihou E. Renana Dějiny počátků křesťanství však docílí pravého opaku. Elisabeth rychle odhalí povrchní a lživou argumentaci Renanové knihy: „Člověk míní…“ Pustí se hlubšího studia spisů církevních otců, velkých světců. Čte sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, sv. Terezii z Avily, sv. Františka Saleského a v neposlední řadě Bibli. Výsledkem je „návrat zpět“ - opouští vlažnost a lhostejnost, vrací se k Bohu a k intenzivnímu duchovnímu životu. Elisabeth ovládá několik jazyků a mnoho cestuje po Evropě a Orientu. Když v roce 1903 navštíví Řím, prožije tam „hlubokou mystickou přítomnost Krista ve svém nitru“. S pocitem vnitřní obnovy se bezvýhradně odevzdá Kristu. Ježíš ve svátosti Eucharistie se stává významnou oporou v jejím životě. Ihned po hluboké vnitřní konverzi zatouží i po obrácení svého manžela. Oddaně ho totiž miluje. Nepoužívá argumenty, ale modlitbu a příklad života. V mondénním světě bez víry Žije intenzivní společenský život. Setkává se s politiky, diplomaty, umělci, lékaři, profesory víře a náboženství však většinou odcizenými až nepřátelskými. Ráda s nimi diskutuje. Láme jejich předsudky a mnohým pomůže vrátit se k Bohu. Sama však dlouho nemá ani zpovědníka. Duchovní osamocenost a potřeba dělit se o duchovní zážitky ji podnítí psát si deník. Nosí ho s sebou, kamkoliv jde. I na daleké cesty. A zapisuje do něj všechno, co prožívá. Deník je podrobnou „zprávou“ o „dějinách duše“ Elisabeth Leseurové. O jejím hlubokém vztahu s Ježíšem Kristem. O jejím utrpení, důvěře a úplné oddanosti svému Mistrovi. „Ó Ježíši… Tys trpěl sám. Ti, kteří tě milovali… nechápali tvé muky… každý lidský život zná muka Getsemanské zahrady… A jako ty, i přes soucit, který spí nedaleko, křesťanská duše je 17

vždy sama v Getsemanské zahradě. Žádné srdce nechápe dost hluboko její bolest, aby jí dalo hojivý balzám, a ti, kteří se jí dotknou, bývají často dost tvrdí. Mistře…, vzpomeň si tedy na to, co byla pro tebe tato hodina, slituj se nad naší slabostí a přijdi sám, jediný Těšiteli, jediné Srdce, schopné chápat a vcítit se, přijď nás upokojit, posilnit nás a udělat z naší bolesti dílo spásy a lásky, živé kázání.“ Vedle záznamů o mystických zážitcích jsou v něm i mnohé bolesti - v krátkém čase ztrácí otce, dvě sestry, neteř a synovce. I sama onemocní - na rakovinu prsu. Na její následky v roce 1914 umírá. Všechno své utrpení obětuje za mužovo obrácení. Během života se ho nedočká. Pevně je však přesvědčená, že se tak stane. Předsmrtný vzkaz manželovi Krátce před smrtí Elisabeth píše: „Až se i ty staneš jeho synem, žákem Ježíše Krista a živým údem Církve, posvěť svou bytost, přetvořenou milostí a darem sebe samého v lásce.“ Pohřeb si přeje „bez jakékoliv pompéznosti… jen s náboženskými zpěvy… Ráda bych, aby se moje rodina a přátelé sešli v kostele, a místo toho, aby kupovali neužitečné květy, ať dají sloužit mše svaté a nějakou almužnu na můj úmysl“. S manželem se loučí slovy: „A nyní, drahý milovaný Felixi, moje jediná a velká lásko, tě opouštím! Opakuj našim přátelům a blízkým, že jsem je všechny velmi milovala a že se za ně budu modlit až do hodiny setkání. Jednoho dne se všichni shromáždíme u Boha, kde mě již očekávají moji drazí. Doufám v to pro své utrpení, obětované za vás, a pro Boží milosrdenství. Když Felix Leseur čte po Elisabethině smrti její deník, ohromí ho velikost její duše. Stane se, co Elisabeth krátce předtím předpovídá: Felix Leseur najde Boha a vstoupí k dominikánům. Stává se řeholníkem. Šedesátdvaletého Felixe Leseura v roce 1923 vysvětí na kněze. V manželství žil 25 let. Knězem bude 27 let. (podle KN)

Jediná přetvářka přetvářka je chvályhodná a to je ta, která nedává poznat zlo, které se nám děje… naše naše utrpení v hloubce naší duše… náleží jedině Bohu. Elisabeth Leseurová

Elisabeth Leseurová je důkazem toho, že Bůh nepřestává volat ty, které si vyvolil, i když se mu vzdálí. Sama ho jemnocitně napodobovala v duchu své myšlenky: Někdy bývá obdivuhodným kázáním dotek - aby vzplanul velký požár, není třeba víc než jiskřička.

V roce 1934 se začal proces svatořečení Elisabethy Leseurové. Její odkaz světu můžeme shrnout asi takto: Není pravda, že naděje umírá poslední. Protože naděje neumírá… Bůh je a jedná. Nepůsobí jen za zdmi kláštera či v životě „velkých světců“. Hluboké prožívání duchovního života není rezervováno jen pro „zamřížované“ karmelitky. Bůh „se prochází“ i mezi námi, ve světě. Nedovolí, aby „spadlo na zem“ ani jedno slovo naší modlitby, i když během našeho života nemusí viditelně odpovídat na naše prosby. Bůh je věrný.

18

Jak často se zpovídat? Stačí jednou za rok? Svátost smíření je jako křižovatka, na které se člověk setkává s otevřenou Boží náručí a milosrdenstvím. Je prostředkem osobního posvěcování se, uzdravuje a vychovává, proto Církev doporučuje častou svatou zpověď.

Vážená redakce, setkávám se u známých s názorem, že stačí zachovávat církevní přikázání jednou do roka se vyzpovídat a potom dlouhodobě přistupovat ke svatému přijímání. Podle nich by prý jen zabírali místo před zpovědnicí, když nespáchali smrtelný hřích. Nesouhlasím s tím, neboť svátost smíření v nás rozmnožuje milosti a pomáhá k duchovnímu růstu. Moje napomenutí však nechtějí přijmout. Objasněte to, prosím. Margareta Milá Margareto, vyši známí mají částečně pravdu, protože citují nejen 4. církevní přikázání, které mluví o vykonání svaté zpovědi a přijetí Eucharistie aspoň jednou za rok, ale i kánon 920 CIC, který stanovuje to samé. V tomto příkazu jsou však dvě důležitá a často přehlížená slova: aspoň jedenkrák. Tedy ne „jenom jednou“, jak si to někteří nesprávně myslí. Toto přikázání určuje jenom minimální spodní hranici duchovního života, jakoby na přežití. Proto nelze mluvit o ideálním duchovním životě věřícího křesťana, kterému stačí jen jedna zpověď či jedno svaté přijímání za rok. Církev neustále doporučuje svatou zpověď bez ohledu na to, zda někdo spáchal, nebo nespáchal těžký hřích. Svátost smíření je totiž prostředkem osobního posvěcování se, je to svátost, která člověka nejen uzdravuje, ale i vychovává. Je tedy jakousi malou duchovní obnovou. Dalším důvodem ke svátosti smíření je i to, že hřích se častou zpovědí nedokáže v člověku hluboce zakořenit. Kdo se totiž často zpovídá, dobře pozná svůj „duchovní zdravotní stav“ a ví, v čem má udělat přiměřenou změnu. Kdo se dlouhou dobu nezpovídá, přestává pravdivě vnímat, mnohé hříchy si zlehčuje, respektivě je přestává pokládat za provinění. Následkem toho si člověk po dlouhé době nedokáže vzpomenout téměř na žádný hřích a jen velmi těžko se v sobě orientuje. Na tuto skutečnost upozornil papež Pius XII., ale i Jan Pavel II. v exhortaci Reconciliatio et paenitentia (O smíření a pokání). Papež konstatoval, že v současnosti připomíná lidí se zatemněným svědomím, čehož důsledkem je nejen ztráta citlivosti na hřích, ale následně i na Boha. Člověk přestal pokládat hřích za hřích a vnímá ho jen jako problém, který je třeba řešit více psychologicky než svátostně. Takže pokud v minulosti měly některé rodiny svého „rodinného“ kněze, dnes začínají mít rodinného psychologa či psychiatra. Přitom každá zpovědnice je skutečně výsadním a požehnaným místem, kde se rodí smířený člověk - nový a bez poskvrny. Milá Margareto, je přinejmenším divné, když člověk netouží vrátit se zpět do Božích rukou, ale zůstává v rukách Zlého. Nikdo z nás není dobrým soudcem ve vlastních záležitostech. Zpověď nám umožňuje žít v pravdě. Pokud někdo tvrdí, že se nemá z čeho ve zpovědi vyznávat, svědčí to o nedostatku reflexe nad sebou a apoštol Jan by mu vzkázal, že klame sám sebe a není v něm pravda (srov. 1 Jan 1,8). Svatý Jan Maria Vianey nazval zpověď Boží náručí. Mgr. Grega, spirituál knězského semináře v Badíně (podle KN) 19

20

Kaplička v Přítlukách O jejím založení podle ústního podání místních starousedlíků a odsunutých starších německých občanů, kteří se dodnes při návštěvě Přítluk nejdříve zastaví u této kapličky. V horní části Přítluk vedla kamenná cesta na vrchol přítlucké hory, vedle cesty, tekl malý potůček, který pramenil na vrchu této hory, potůček sloužil pro hospodářské potřeby občanům vrchní části obce, kde byla o vodu nouze. Pro osobní potřebu si občané vybudovali kamennou studánku, kam si pro vodu na pití chodily i z ostatní části obce, pro její dobrou kvalitu. Jednou podvečer si šel jeden občan nabrat vody, a měl starosti o svoji těžce nemocnou ženu, po nabrání vody se mu měla zjevit Panna Maria s jezulátkem, když přišel domů a svěřil se ženě o zjevení pany Marie. Žena usoudila, že by to mělo být dobré znamení, a když se krátce na to žena uzdravila, začaly věřit i ostatní občané, že voda ve studánce je požehnaná, a začali ji hojně používat, hlavně nemocní, kterým snad velmi pomáhala. Jestli jim pomáhala voda, nebo jejich víra, těžko posoudit, ale pomáhala. Občan, kterému podle něj, zázračně pomohla pana Marie uzdravit ženu, jí z vděčnosti nechal udělat sochu a umístnil ji na místo, kde se mu Panna Maria zjevila. Občané, a nakonec i pan farář, když viděli, že je socha velmi pěkná a nákladná, usoudili, že je jí škoda nechat jen tak bez ochrany pod širým nebem a odnesli ji do kostela, kde ji našli důstojné místo. Ale jaké bylo jejich překvapení, když ráno byla socha na místě zjevení, usoudili, že ji tam někdo v noci přemístil, a kostel na noc zamykali, ale situace se opakovala a to několikrát, takže usoudili, že socha má být na místě zjevení, a postavili tam kapličku. Kaplička i studánka byly hojně navštěvovány, a to i občany z okolních obcí, a na výročí se k ní pořádalo procesí z okolních obcí. Tato situace trvala až do doby tak zvané socializace vesnice, kdy se neotravovali jen lidé, ale i studánky, potůčky, jezírka a všechen život v nich, nakonec se musela studánka zasypat, neboť již nemohla pomáhat lidem, ale spíš by jim mohla uškodit. Také kamenná cesta se přestala udržovat, kterou lidé udržovali, aby ulevily svým potahům, a potůček, kterému nikdo již neudržoval koryto, dokončil zkázu, této cesty. Nakonec začaly vadit i kříže a Boží muka v polích a hromadně se bouraly a dokonce i ty, které nikomu nezavazely. V této těžké době se domlouvá parta starších žen, kterým není jedno, že se u nás tak ničí památky, a rozdělují si údržbu křížů, Božích muk a kapličky, aby se aspoň něco zachovalo v okolí vesnice. Dnes jsou to památkově chráněné objekty. Z těchto žen se ani jedna nedožila toho, že to co tak pracně a obětavě udržovaly, bude jednou chráněno památkovým úřadem. Oni za svou práci v té době sklízely spíš posměch než uznání, ale bylo dosti občanů, kteří je obdivovali za jejich v té době nepopulární práci, ale báli se to říct. Dnes si na tyto ženy již nikdo ani nevzpomene, ale jen jejich zásluhou se zachránilo, pár pěkných památek.

21

NEKLIDNÁ SLOVA Jsou slova, která v nás vzbuzují určitý neklid, protože jsou příliš mlhavá nebo se jejich obrysy rozplývají. Zasahují však do našeho života, musíme je přesně definovat, abychom je nepoužívali stejně špatně, jako člověk, který by chtěl kapesním nožíkem uříznout kmen stromu nebo krájet chleba pilou. VÝVOJ A POKROK Co vývoj skutečně je, vám neřeknou přesně ani největší učenci. Někteří dokonce popírají jeho existenci. Je to však působivé heslo, pod kterým se skryjí všechny nesplněné naděje a neuskutečněné možnosti. Vývoj je dnes spíš citové slovo než vědecký pojem. S vývojem musí souhlasit každý, kdo nechce vypadat jako zpátečník. Mít naději je útěšné. Naděje je výborným podnětem k činu. Je-li však naděje jen podnětem k naději, je to pouhá a nevalná útěcha. Jakási protiváha ke smutné přítomnosti. Tato útěcha nám ji pomáhá sice snášet, ale nepohne nikoho k tomu, aby něco změnil. A zde jsme u jádra věci. Je příjemné plout v proudu pokroku - nebo vývoje. Cítíme se v něm chráněni, kryti. Ale co když se náhle objeví, že tento pokrok a vývoj je klam? Že plujeme špatným směrem? Že nás unáší do neštěstí a utrpení? Před první světovou válkou se věřilo nadšeně v pokrok. Bylo to skoro posvátné slovo. Pak přišla válka. Najednou poznalo lidstvo, že je stejně barbarské, jako v době kamenné - jenže má k tomu účinnější prostředky. Po válce se začalo znovu budovat. Vznikla Společnost národů. Sotva se lidstvo trochu otřepalo z hrůz první války, už tu byla druhá - ještě barbarštější než první. Během války vzniklo mnoho nových vynálezů. Na příklad prášek proti hmyzu, který konečně vypudil z bytů štěnice a jinou havěť. Znamená to snad, že k tomu, aby se pokrok posunul dopředu, je nutné utrpení, války, nemoci? Bez nich se lidstvo nemůže dál rozvíjet? Taková víra by byla nesmyslná. Dnes žijeme jistě lépe než dříve. Stačí vzít do ruky sto let staré noviny a číst mezi řádky, prohlédnout si inzeráty. Ale nemuseli lidé napřed pilně pracovat a obětovat se, abychom my mohli žít po materiální stránce lépe? Nesnášela řada vynálezců posměch, nepochopení, nenávist? Kolik sebezáporu je to stálo, že se nevzdali! Skutečný pokrok je dílem pilných, statečných jednotlivců - ne anonymních sil. Často víří ve vzduchu nové myšlenky, ale jsou to vždy lidé, kteří je zachytnou, pomohou jim k životu, formulují je a uvedou do praxe. Tyto silné osobnosti dělají první kroky na nové cestě lidstva; snad i vědí, že pomáhají lidstvu ve vývoji - a tato myšlenka jim dodává sebejistotu a sílu. Ale v každém případě se namáhají - a to je docela něco jiného, než čekat, že slepý vývoj odebere lidstvu práci, která čeká na pilné, pracovité ruce. INTERPRETACE je slovo, které může znamenat všelicos. Někdo vypravuje vzrušující klep. Řeknu: »Prosím tě! Dej pokoj!« Čímž chci říci: »Pokračuj!« Kdyby vzal člověk tato slova doslovně, domníval by se, že o té historce už nechci nic slyšet. Správná interpretace však znamená: »Rychle to dopověz, je to zajímavé!« Je mnoho slov, která se dají vyložit různě. Správný výklad je důležitější než doslovné znění. Slova Bible nebo slova Církve se brala dříve - jistě z úcty a z lásky - doslovně, jak byla napsána. Někdy z toho vznikly žertovné závěry - ale výklad neodpovídal prostředí, ve kterém byla slova napsána.

22

Dnes klademe na správný výklad slov Písma velký důraz; Písmo bylo napsáno postupně před mnoha tisíci léty a na své cestě do přítomnosti přijala některá místa Písma svatého smysl, na který jeho autoři vůbec nepomyslili. Např. slovem »otrok« myslel apoštol společenské postavení, nad nímž se nikdo nepohoršoval. Dnes to považujeme za těžký zločin proti lidským právům a lidské důstojnosti. Marnotratný syn pásl vepře. Co je na tom zlého? Zapomínáme, že vepř byl u židů nečisté zvíře, jíst jeho maso bylo přísně zakázáno. Kristus chtěl naznačit, jak hluboko klesl syn, který opustil milujícího otce. Či slovo otec. Ve Starém zákoně znamenal otec bezpodmínečnou moc nad rodinou. Kdyby dnes chtěl uskutečňovat otec ta práva, která uskutečňoval ve Starém zákoně, zakročila by policie. Takových příkladů najdeme v Písmu svatém a v církevních dokumentech mnoho. Proto je nutné je vysvětlit čili interpretovat. Jinak jim dáme smysl, který se hodí k myšlenkovým pochodům a chápání moderního člověka, ale pravý smysl slov nám unikne. Musí se tedy smysl slova chápat z toho, co měl pisatel na mysli. K tomu je nutné hluboké a důkladné biblické studium. Je ovšem možné, že omilostěný křesťan, osvícený Duchem svatým, vystihne správný smysl slova - ale ruku na srdce - kdo z nás si vážně myslí, že ho při četbě Písma svatého osvěcuje Duch svatý? V historii se často vyskytnul názor, že každý člověk rozumí Písmu a není třeba výkladu Církve. Vznikly z toho hereze a ten, který se domníval, že bez důkladných teologických vědomostí rozumí Písmu, byl obvykle psychopat nebo nafoukanec. Oddrobil svým nesmyslným názorem ze skály Petrovy větší či menší balvany církviček, což samo o sobě je důkazem, jak špatně chápal slova Páně, »aby všichni jedno byli.« Proto má moderní biblická věda napnout síly a kriticky zkoumat výklady Písma svatého těch lidí, kteří se domnívají, že je osvítil sám Duch svatý. Snad je vedl skutečně Duch svatý - ale je možné, že je vedl i duch omylu a lži. Správným výkladem Písma se vezme voda z mlýna těm, kteří Písmo vykládají bez teologických vědomostí, lehkomyslně a jednostranně, tak, aby sloužilo jejich cílům. I ďábel, který pokoušel Krista po čtyřiceti-denním postu, se odvolával na Písmo svaté. Interpretace tedy znamená najít původní význam slova nebo věty. Na tomto pevném základě se dá budovat dál a to tak, že se původní význam přenese do řeči dnešní doby. Proto je nutný učitelský úřad Církve. Těm, kdo komolí původní význam slov Písma, klade meze. Jistě má učitelský úřad i své temné stránky, jako každý úřad, ale má mnohem víc světlých stránek - a zaručuje nám určité bezpečí při výkladu učení Kristova. Kdyby se dalo všem výkladům Písma svatého zelené světlo, brzo by se rozpoltila Církev ve vlažný debatní klub fantazírujících vykladačů, kteří své absurdní nesmysly dokládají Písmem svatým, a na jiné, jejichž víra by pod záplavou protichůdných výkladů pomalu vychladla a zmizela. Člověk, který chce správně vyložit Písmo, musí mít hlubokou úctu ke slovu Božímu a důkladné vědomosti. Chybí-li mu některá z těchto vlastností, vykládá sám sebe - ale ne slovo Boží. Co je Bible? - Slovo bible pochází z řeckého slova biblos -kniha. Bible je vlastně celá knihovna skládá se z 72 větších i menších knih. Starý zákon má 45 knih, Nový 27. Za starých dob se totiž psalo jen rukou, proto nebylo možné napsat všechny části Písma sv. jen do jedné knihy. Mimoto jsou tu jiné knihy, které si dělaly nárok na zařazení mezi Písmo svaté. Byly to tzv. apokryfy čili »skryté« knihy. Církev stanovila tzv. Kanón, neboli závazný seznam svatých knih, kterým se také říká kanonické knihy. Jsou nejen inspirované Bohem, ale uznané Církví jako Slovo Boži a tak předložené i věřícím. Bible byla napsána většinou hebrejsky, jen některé knihy byly psány aramejsky nebo řecky. Celý Starý zákon byl přeložený do řečtiny v 2. st. před Kristem a nazývá se latinsky Septuaginta, tj. sedmdesát, podle údajného počtu překladatelů. Nový zákon byl napsán řecky - aramejsky originál evangelia sv. Matouše se nezachoval. První latinský překlad Nového zákona se nazýval Antiqua Latina, druhý, pořízený sv. Jeronýmem Vulgáta.

23

Jazyk jako zbraň i obrana Vzpomíná mládenec, který se vrátil ze studií v Německu: „První měsíc jsme byli na jazykovém kurzu. Dostal jsem se na jeden pokoj s jedním Turkem. Bylo to jako z jiné planety. Jeho pohyby a grimasy mě uváděly do emociálních vývrtek. Nedokázal jsem to dešifrovat. No, vždy se uklidnil, když jsem zvedl klobouk nad hlavu. Jinak to byl dobrý, veselý i pracovitý chlapík. Byl ochotný i druhému pomoct a posloužit, ale… Ale z té němčiny neuměl skoro nic. Tak jsme se domlouvali rukama, nohama, úšklebky, úklonami, zvednutím levé nohy i pohozením břicha a boků doleva či doprava. Zkoušeli jsme to i pomocí kreseb a dokonce i pomocí té němčiny, kterou jsme studovali. A tak se po tom všem nedivte, že každý z nás měl svůj svět. Měl jsem na stole slovenskou knihu a sem tam jsem si z ní četl. Můj kolega to viděl a jednou se mě posunky zeptal, zda si ji může půjčit. Klidně jsem souhlasil. Ke svému překvapení jsem viděl, jak v ní často úzkostlivě listuje. Hloubavě se do ní podíval, potom vytáhl německoturecký slovník a jeho povzdech byl přitom neustálým průvodním jevem. Po měsíci mi knuhu vrátil a přitom utrousil: „Ta kniha není německá, že?“ „Ne, není,“ odpověděl jsem překvapeně. A on na to s povzdechem: „To mi neříkej. A já jsem se z ní celou dobu učil němčinu. A byl jsem moc, moc smutný, že vůbec nedělám pokroky.“ Zakoulel jsem očima a neudržel jsem se, abych se nerozesmál. A představte si, on se ke mně v tom řehotu přidal.

Jazyk hadí, a jeho povaha v médiích Tak, přátelé, příběh je dobrým úvodem pro naši problematiku. Myslím tím jazyk médií. Je jako švihadlo. Rychlý, velmi pestrý, akční, agresivní, vábivý, vychytralý, dotíravý, famózní, vtíravý, tvořící iluze… Výčet by byl velmi dlouhý. Kdyby byl jen dvojsmyslný, to by naše mysl ještě vyhodnotila. Ale někdy je až vícesmyslný. Pokud jste se už nad tím zamysleli, já už jen dodám, že je takový, jakým může člověk mluvit ve všech možných situacích. Dejme to na pravou míru: Pokud chceme pokročit v chápání masmédií, musíme právě to zvládnout. Vědět, kde jsme, jakou „chuť“ nám kdosi předestírá, v jakém „mediálním“ slovníku se nacházíme, co kdo na nás vytáhl, kdo s námi šermuje jakými slovy. Ale my se už o tom dost bavíme v našich pokračováních o komunikaci a médiích. Naposledy to bylo o televizi a jejím vlivu při výchově mladých lidí. Dnes budeme pokračovat v mediální alfabetizaci. Neurazte se. Tak se totiž jmenuje nový vědecký výchovní směr. A jedním dechem dodám, nestyďme se, pokud se cítíme jak v první obecné. Jde o celoživotní mediální proces a nikdy to neskončí.

Emocionální zbraň? Pojďme však k jádru našeho problému. Představte si, že na tomto světě jsou lovci, kteří vědí, ch chtějí ulovit. Samozřejmě, že kořist už mají vyhlédnutou a dobře přečtenou. No a příběh pokračuje tak, že před lovci pobíhá houf klidně vegetujících hrochů, nebo jiných trochu lenivých bytostí, na které jsou zaměřeni. Nabijí zbraň a… 24

A pojďme do reality. Myslíte si, že se vždy musí vystřelit ocelová kulka? Já ne. Ne, ne. Bohužel, musím to takthle tvrdě říct: Ta je někdy méně nebezpečná. Zasáhne jen jednoho! Je však i emocionální střela, která může zasáhnout masy lidí. Co nese na své špičce? Pornografii, pedofilii, mamonářství, slávu, rozkoš každého druhu, potěšení, vášeň, konzum… Tato zbraň je nesmírně nebezpečná. Politici a jiní „hastrmani“ to pochopili již dávno. Pracují s ní jako s přirozenou věcí. A to je dnešní totalita. Pokud se vzepřeš, bojuješ proti neviditelným temným mocnostem… Pokud do toho nastoupíš, nemáš problémy. Pokud chceš být mučedníkem, běž do to. Trochu jsme odbočili. Pokračujme o jazyku.

Obraz má sílu Jsou tvůrci televizních programů, kteří člověka znají do všech detailů. Udělali pro to průzkumy v miliardových hodnotách. Ví se, jak zareaguje většina na tu a tu zprávu. Vědí všechno o tom, jakou emocionální katastrofu udělá jejich mediální emocionální střela. Jen tak mimochodem: Zdá se mi, že my katolíci jsme dnes v této věci tak asi o 50 let pozadu a stále jim neumíme postavit mediální štít. No co, naplňuje se Kristův výrok, že synové tohoto světa jsou… Kdesi jsem četl zajímavou statistiku, podle které ve vyspělých evropských zemích má asi jedna třetina dětí vlastní televizor. Děti sledují televizní program v létě tři hodiny denně a v zimě čtyři. U hrdinů si nejvíce váží veselosti, statečnosti, věrnosti a odvahy i oběti za druhé. Většině vůbec nevadí, když hlavní hrdina zabíjí nebo žije s více ženami. Všímají si především střetu s jiným člověkem. Ve filmech to jde na doraz! Ve všech možných podobách - násilí, sex, zrada, bolest, smrt… Všechno se odtajňuje. Vidí se zblízka, do detailu. Leze nám to „pod kůži“. A pojďme na problém ještě naturálněji.

Pěstuješ si parazita? Možná vás trochu „šoknu“, ale dá se to říct i takto: Jakýkoliv televizní či jiný program je vlastně parazit, čip, kód, komár, bacil, virus, který je, řekněme, „sám o sobě nic“. Nic neznamená. Je jen virtuální realita. Neskutečná věc v čase a prostoru. Výtvor člověka. On tvůrce programu si žádá jen jednu věc: Aby se to „přisálo“ na naši kůži. Tým kolem něho investoval milióny dolarů, a tak netrpělivě čeká, zda jejich produkt bude nebo nebude mít úspěch. A v tomto momentu je to dramatické: Pokud mediální produkt najde „bacilonosiče“ spřízněnou duši, hostitele, který si ho všimne a přijme, může nadělat paseku, skoro nukleární vlnu. Věřte mi. Tvůrci vědí o člověku skoro všechno. Všechno, co je dnes o člověku známé. Vědí i to, že lidé jsou náchylní téměř na všechno. Pudy člověka jsou vzorcem pro jejich tvorbu. To jsou brány do jeho nitra a tam je člověk nejvíc zranitelný… O tom však hodíme řeč jindy. Proces je takový, že „aktuálně moderní idea“ se zahnízdí v mysli jako nějaké klíště či červotoč. Vrtá a vrtá, otravuje a otravuje. Tlačí na mozek a potom se tlačí na jazyk, na pud sebezáchovy, na rozmnožovací orgány a především tlačí na peněženku… Seznam by byl příliš dlouhý. Ale je jisté, že ovlivňuje lidi. A dovolte mi to nazvat česky: Jsme tak hloupí, že to nedokážeme odhalit, překročit a jednáme, jak manipulátoři chtějí.

Dejme do toho i vědu Výzkumy říkají, že jakýkoliv film či jiné představení se projeví do pěti hodin na jazyku. Určitě předtím „tento produkt“ houžvnatě skrze reklamu klepal na mozek. Na tu řídící věž, na 25

nejdůležitější část člověka. Vidíte? Skoro z ničeho - z virtuální reality se stane nebezpečný virus. Myšlenka změní hostitele. Potichu, potichu… Takže? Ještě jednou to zvýrazníme. Jako správný virus, chce nás okupovat a přebývat v nás. Tvůrci chtějí, abychom kýchali, říhali, vstávali, sedali a… raději to nenapíši. Chtějí námi zatřást v těch nejhlubších citech a zákoutích našeho bytí. Vyplavit to, co v nás bylo usazeno a zaplavit novým obrazem a zvukem… Trendem je všechno neustále zpochybnit. Zatřást světem i člověkem. Jazyk obrazů a symbolů je tichý, ale velmi silný. Probudí vášně, zasáhne hluboko, přehluboko… Až tak, že odborníci na duchovní život tvrdí, že když člověk denně více jak dvě hodini sleduje televizi, nedokáže kvalitně meditovat a modlit se. Protože na rty mu nejdou slova, ale v mysli se víří obrazy, které viděl.

Klíčový význam má rodinná výchova A co nyní? Zalomíme rukama a všechno vzdáme? Ani nápad. Právě tu musíme povstat a musí se zrodit nová generace křesťanů, která bere novou dobu jako výzvu. Výzvu k novému kroku k dokonalosti. Ať nás kritizují, ať jsou jakékoliv kauzy… Ať všechny tyto soudí dobrotivý Bůh. Nechejme to na něm. My musíme jít dál. S odvahou a radostí. Rodina je tam, kde je a roste společné dobro. Je místo socializace, to znamená, že právě skrze rodinu se má mladý člověk uvádět do života společnosti, „která je venku“. Má být místem, kde se vyhodnocuje odkaz médií, sjednocuje názor na „viděné“. Ale má být i oázou ticha a pokoje, jistoty a bezpečnosti, růstu správných emocí… Rodinu nic nenahradí. Tady se formují základy budoucího života člověka. Prvním úkolem rodičů v mediální výchově je tedy selektovat programy. Zkusme to pojmenovat přirovnáním: Jde o výběr duchovní stravy. Její volbou dávají dětem vzor. Druhým krokem je formovat u dětí kritický smysl pro výběr programu. Naučit je základnímu: Co je dobré a co špatné, co jim prospívá a co škodí. Rozpoznat dopad volby na jejich osobnost. Samozřejmě, že rodiče musí sledovat rozvoj jejich charakteru, citů, zájmů… To dobré v nich probudit a tak je vést k pozitivnímu vztahu k hodnotám a hledat způsob, jak jim pro to posílit vůli. Což můžeme klidně nazvat jako výchovu ke svobodě.

Výkřik do pouště? Přátelé, někdy by se zdálo, že to psaní o dnešních problémech ani nemá význam. Že je to takový výkřik do pouště. Svět se svými médii nás zválcuje tak, že nebudeme vědět ani to, kde je sever. Co ale… Já ještě věřím, že i skromná, ale pravdivá myšlenka může změnit svět. Věřím, že musíme jít vpřed a hledat co je pro lidstvo opravdu dobré. Povzbuzuji se i citátem svatého Augustina: „Co je špatné, je špatné, i když to dělá každý. Co je dobré je dobré, i když to nedělá nikdo.“ A právě někdo musí začít dělat i mediální výchovu, otevírat oči druhým, hledat řešení pro rodiny. Ta vaše rodina je vaší domácí Církví. Vy, rodiče, jste jejími pastýři a máte ji vodit po dobrých duchovních pastvinách a mediálních kanálech. Co tak se zamyslet nad tím, co sledujete, koho skrze média zvete do vaší rodiny. Já však vím jedno. Není větší krásy a miloty i líbeznosti, než je Pán. Zkuste o tom přemýšlet. Myslí na vás don Luscoň. (podle Don Bosco dnes) 26

Manželství v záběhu Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem „prokousali“ dospíváním, zamilovaností a nyní se podíváme na první léta manželství, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

12. NEŠLO BY TO BEZ HÁDÁNÍ ? Cestou do Emauz se Pán Ježíš ptal učedníků. „O čem jste cestou rozmlouvali?“ - A oni zahanbeně mlčeli, protože se cestou hádali. A o co se hádali? - Kdo je mezi nimi větší, důležitější, přednější kdo je víc. Hádání je mezi lidmi všude dost. Mezi dětmi, mezi dospělými v práci, mezi manžely doma. Jde to vůbec bez hádání? Hned na začátku bible je pozoruhodné vyprávění o stavbě babylónské věže. Lidé se rozhodnou postavit oltář své inteligenci, věž, která by sahala až do nebe. Ale pýcha je přivede ke zmatení jazyků. Každý má svou pravdu, každý má svou řeč, nejsou schopni se na ničem dorozumět, rozcházejí se. Tohle je obraz i dnešní lidské společnosti, jak ve vztazích mezinárodních, tak ve vztazích mezilidských, a hlavně v manželství. Říká se tomu babylonský efekt. Lidé se snadněji nad kdečím pohádají, než aby se nad jedním shodli. Musí to tak být? Musí každé lidské společné úsilí, každé manželství, skončit babylónským efektem, že manželé jako by mluvili každý jinou řečí, že si přestanou rozumět? Vy to víte dobře: Nemusí to tak být, ale přece to tak přečasto bývá. Proč? 30. Někde zasejí rozkol různé návyky z domu. Když se ti dva brali, měli se rádi. Jeho okouzlovala její pořádnost, hospodárnost, pečlivost, to u nich doma nebylo. Jí se na něm líbilo, co bylo jí z domu neznámé - dárečky, které jí za poslední korunky kupoval, jeho bezstarostnost ptactva nebeského. Ale po svatbě jí začal jít na nervy: je lehkomyslný a nepořádný! Jemu začalo jít na nervy její věčné poklízení, šetřílkovství. A hle, společná stavba věže domova, rodinné pohody je babylónem. Přestávají si rozumět. - Jindy jsou ti dva ještě příliš nedospělí, neschopní řešit. jakékoliv nedorozumění. Hned první nesouhlas partnera berou jako osobní urážku: „Ty mě už nemáš rád, proto se mnou nesouhlasíš!“ Muž zase prožívá jako osobní urážku, když zjistí, že jeho žena se nezajímá o stav fotbalové ligy. - Leckdo si potíže na pracovišti odreagovává doma, v rodině. Místo aby pracovní trable pověsil na hřebík s pracovním pláštěm, otravuje si ovzduší i doma. A kdyby jen sám sobě - celé rodině. - Pocit méněcennosti - nejistota - bývá také často spoluvinnou. Máme jej občas všichni. Pokud je normální, pak nás nutí k lepší práci a nevadí. Zle je, když přeroste v komplex méněcennosti - ten vede k útočnosti, agresivitě. - Urážlivost - staví mezi manžele skleněnou stěnu: „Copak s ním mohu mluvit hned, když něco provede? Musím ho potrestat!“ - Jaká nadutá pýcha, jaký patent na rozum mluví z takového partnera! Soudí, trestá - kde vzal na to právo! (Marhoulová). - Někdy se ukáže hned po svatbě, že se brali dva neznámí. „Je takový společenský, každý ho má rád.“ - libovala si před svatbou. Za rok to hodnocení zní jinak. „Domova si neváží, společnost v hospodě je mu nadevše. Ani dítě ho doma neudrží. Co si mám s ním počít, co mám udělat?“ Co dělat, když se manželé neumějí dohodnout, když každý rozhovor spěje hned k hádce? 27

Každý takový případ se musí řešit individuálně, není na to žádný patent. Ale přesto se dá říct, že všechny případy se řešit dají, pokud ti dva jsou jakž takž normální. A také se dá říct, že žádný případ se nedá řešit děláním scén, po zlém. - Třeba u těch, kde se ukáže, že partner má chyby, o kterých jsi před svatbou nevěděl. Jsouli to chyby normální, chyby normálního člověka, pak máš důvod si ulehčeně oddechnout: Já mám také chyby, když já mám trpělivost s ním a tak se ti dva snadněji uchrání pokušení převychovávat druhého hádavou metodou. Pomáhat lze totiž pochvalou, uznáním, nikdy vyčítáním. - Samotný výskyt konfliktů - (konflikt je teď módní slovo - dřív se říkalo hádka) - tedy samotný výskyt konfliktů v mladém manželství není ještě žádné neštěstí. Je to normální součást záběhu, sžívání těch dvou. Je to dobré znamení, že těm dvěma na druhém záleží, že se berou vážně. Ovšem to, co tu mám na mysli, to je normální řešení problémů, to se má spíš podobat zapálené debatě než řvaní na sebe navzájem. Není tedy neštěstí ani katastrofa, když se mladí manželé pohádají. Neštěstí je, když se hádat řekněme raději: zaujatě debatovat - neumějí. Když už kolem něčeho naroste napětí, nepomůže před tím utíkat. Lépe je řešit jednotlivé problémy bez odkládání, dokud napětí nebo strach nepřeroste v agresivitu. Ovšem ne hned, jsi-li rozčilen. Ráno bývá moudřejší večera - je zlaté pravidlo i zde.

Jak se tedy hádají ti manželé, kteří to umějí? V zásuvce kuchyňského stolu by měla být v každé rodině nějaká Pravidla dobrého hádání. Třeba toto dvanáctero: 1) Když jeden má problém, je to problém i druhého. Musí se o něj zajímat spolu. 2) Nečekej, že partner je čtenář myšlenek. Pověz mu jasně o co ti jde. (Ne tedy: „Ty jsi poslední dobou nějaký divný - ale raději: „Necháš se třikrát upomínat, než mi pomůžeš. Můžeš s tím něco udělat?“) 3) Odpovídej pravdivě a otevřeně, co si o problému myslíš. Ale dodej: „Mohu se mýlit. Budu o tvých důvodech uvažovat. Dejme si čas na domyšlení.“ 4) Chraň se svou argumentací druhého zarmoutit, zesměšnit, ponížit. 5) Debatujte vždy o jedné konkrétní věci. (Ne tedy: „Ty jsi totálně nemožný!“ - Ale raději: „Jsem ráda, když mi v tomhle pomůžeš.“) 6) Není přípustné na výtku odpovědět jinou výtkou. 7) Není přípustné reagovat uraženým mlčením, nebo zvyšováním hlasu, křikem. 8) Máš právo říci, co si myslíš. Máš povinnost pozorně poslouchat, co říká druhý a uvažovat proč, si to tak myslí. 9) Když upozorňuješ partnera na chybu, tak hned připoj pochvalu dobrého. („Poslyš, tohle jsi řekla dobře.“) Tím se uvolní napětí. Když k tomu připojíš vlastní chyby, pomůže vám to oběma. 10) Užitečnější než vyčítat je pochválit. (Místo „Jsi nedbalý táta“ - je lépe říct: „Mám radost, když si všimneš dítěte.“ 11) Cílem dohadování ať nikdy není osobní vítězství, ale nalezení pravdy. 12) Oba se už konečně vzdejte polepšovacích, převychovávacích hádek. Proto hledejte při všech sporech společný základ, s čím oba souhlasíte. A z toho pak vycházejte. 13) Bylo-li vaše dohadování vedeno správně, poznáte jednoduše: Výsledkem nebude hlubší roztrpčení, ale úleva a radost z nové shody. Vy dva jste přece společníci, ne protivníci. Tak spolu tedy podle toho zacházejte!

28

Při debatě s mladými manžely padne občas otázka: „Kdo má vlastně v manželství ustupovat, kdo se má přizpůsobit. Žena muži nebo muž ženě?“ - Tohle je doslova hloupá otázka. Oba se přece musí přizpůsobit potřebám soužití, oba musí hledat, co je správnější a ustoupit od méně správného. Nevpustit si do svého domova „babylonský efekt!. V bibli je také příběh opačný, než je ten o babylónském zmatení jazyků. Vypravuje se tam, jak při seslání Ducha svatého si všichni začali navzájem rozumět, jak každý pochopil, co má druhý na mysli. Jistě by i v našich rodinách bylo více porozumění, kdyby manželé dokázali den co den hned ráno při vstávání prosit o dary Ducha svatého. Otevření vanutí Božího Ducha snadněji pochopí, jak to druhý myslí, co mu dělá starost. A pochopit druhého, to už je velký krok na cestě k dorozumění. Kdo mluví o svém partnerovi s Bohem, ten dokáže mluvit srozumitelně i se svým partnerem.

Pokračování příště

Je důležité, jakým způsobem se co řekne Jednoho rána si kalif Hárún al Rašíd jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál. „Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?“ „Pane, to není dobré znamení. Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám,“ řekl vykladač. Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho tolik rozčílil, že milého vykladače vyhnal z paláce a dal si zavolat jiného. Ten mu odpověděl: „Pane, to je dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho, a přežiješ dokonce všechny své příbuzné.“ Kalif si spokojeně mnul ruce: „To byl ale dobrý sen,“ a dal vykladači, který mu ho tak pěkně vyložil, sto denárů. Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalifovým jménem. Konec konců mu řekl totéž jako ten druhý, ale zvolil špatná slova. I ta nejpalčivější pravda se dá říct jemně. Vlídnost je inteligencí srdce.

29

Slůvko do ouška 16. Slyšte dnes jeho hlas! Pyšný vědecký pracovník si povídá s Bohem: „Bože, už nepotřebuji tvůj hlas ani rady. Už nejsi potřebný. Věda postoupila tak daleko, že už i my vědci umíme udělat člověka z hlíny.“ „Ano? Tak to předveď,“ řekl Bůh. Vědec zapne přístroje a začne nabírat ze země hlínu. Bůh ho přeruší: „Počkej, počkej. Ber ze své hlíny!“

Člověk ovládaný pýchou poslouchá jen sám sebe. Egoismem si zacpává uši! Ocitá se tak v šíleném bludišti. Na konci může čekat tragédii. Pro dobrý život stačí tak málo poslouchat Boha. To je základní projev lásky. Při poslouchání jde o spojení životů na určitý čas. Poslouchá přítel, manželé, člověk, Bůh…

Skutečně stačí tak málo! „Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale okamžiky, které nám vzaly dech.“ (z maturitního oznámení)

Při zaslechnutí Božího hlasu je třeba „zadržet dech“. Budete překvapeni, ale Bůh se opravdu dává každému slyšet! „Když je třeba, v srdci zaznívá: Toto dělej, tamtoho se varuj!“ Toto tvrdí dokument Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes. V Bibli „poslouchat“ znamená vnitřně si slyšené osvojit, poslechnout a řídit se podle Božího hlasu. Ale Pánu můžeme i odporovat. Můžeme se před ním uzavřít a nechtít slyšet jeho hlas. Nezatvrzujte svá srdce! Proč? Zatvrzelé srdce se nedá přetvářet! I člověk má tvořivou moc na přetváření světa. Ale zda to půjde k dobrému, nebo zlému, závisí na jeho srdci. Jaký hlas, duch tam vládne. Někdy je tento hlas těžké rozeznat. Mísí se s jinými hlasy. Neboť jsme naplněni vnějšími vlivy - náklonnostmi, výstřelky, reklamou, módou, předsudky… Co se dá dělat, abychom zachytili čas navštívení? Prastarý recept zní: Ztišit se, nasáknout evangeliem, bojovat s egoismem, starým člověkem v sobě…

30

Ježíšův hlas „Žádný člověk nemluvil tak, jako tento…“ (výkřik z davu) Ježíšův hlas byl mocný, pronikavý, jasný, poutavý… Odkud to vím? Mnoho se dá vyčíst ze způsobu, jakým mluvil k lidem: Často jich bylo kolem něho velmi mnoho proto si sedl na vyvýšené místo a mluvil. Tak silně, aby ho slyšeli. Tak poutavě, že neodešli. Tak pronikavě, že mnozí měnili život! U Ježíše se hlas spojil s láskou a pravdou jeho duše. Byl tak věrohodný, že měl sílu otvírat i srdce. Kristus dokázal oslovit, vyléčit, spasit to poslední v nás!

Ježíš uměl číst a psát. Panna Maria a Josef mu zabezpečili tu nejlepší výchovu! Ale nic napsaného nám nezanechal. Nechtěl. Jednou sice psal do písku, ale to smazal. Abychom nevysvětlovali jeho text tvrdě, po písmenku? Možná.

Slyšet, když jsme veselí, ale i smutní… Maminka říká synkovi: „Richarde, neměl bys tolik chodit na ty zábavy, nebo ohluchneš.“ „Díky, mami, už jsem obědval.“ Umění poslouchat nemá každý. Proto se hledají způsoby, jak tuto schopnost získat. Pomáhá tomu každý dobrý nápad. Mezi takový řadíme i rozdělení Bible na hlavy a verše, které zavedl ženevský knihař Robert Stephanus v roce 1555. Nápad se ujal, a tak se i dnes dá rychle najít ten - který citát. Kdosi jiný zase objevil v evangeliu místa, která jsou vhodná pro různé situace. Pokud chcete příjemně strávit volné chvíle, zasoutěžte si a vyhledávejte je. Název hry? Kde mám hledat, když: 1. jsem v krizi: Mt 6,24-34; 2. jsem v pokušení: Mt 26,41; 3. jsem osamělý: Ž 33; 4. jsem unavený: Mt 11,28-30; 5. jsem nemocný a trpím: Mt 26,39; 6. jsem poražený: Řím 8,31-39; 7. jsem smutný: Mt 5,4; 8. zradili mě: Ž 41,9-13; Lk 17,3-4; 9. mám strach: Mt 10,28; 10. opět hřeším: 1 Jan 1,4-9; 11. pochybuji: Mt 8,26. Další možné situace: Kde hledat, když: jsem vděčný, odešel jsem z domu, mám materiální těžkosti, někdo mi zemřel, ohrožuje mě neštěstí, když jsem šťastný… Vymýšlejte a uvidíte, na kolik situací Písmo odpovídá!

(Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

31

Dopis od našeho adoptivního syna Solwezi, Zambie 30. června 2009 Drazí přátelé, jak se mají vaše rodiny? Doufám, že se máte dobře. Moje rodina se má také dobře. Na Velikonoce jsem šel se svou rodinou do kostela. Měl jsem se tam skutečně nádherně. Nedávno jsme měl měsíční prázdniny. V Zambii má školní rok tři části a po každé následují měsíční prázdniny. První část začíná v lednu, končí v březnu a prázdniny jsou v dubnu. Druhá část začíná v květnu, končí v červenci, prázdniny jsou v srpnu. Poslední část je od září do listopadu a prázdniny jsou v prosinci. Své poslední prázdniny jsem jel do Kasempy (město daleko od Solwezi) navštívit své prarodiče. Užil jsem si to tam a získal jsem nové kamarády. Hráli jsme spolu spoustu her. V Zambii je teď chladné období. Lidé si oblékají teplé oblečení, aby jim nebyla zima. V Zambii máme tři období - studené, deštivé a teplé. Zatím se s vámi loučím. Skutečně doufám a těším se, že se brzy ozvete.

Kyembe Obrázek, který nám Kyembe poslal

32

Modlitba k roku kněží Pane Ježíši, ty jsi chtěl dát Církvi ve svatém Janu Maria Vianneyovi živý obraz tebe a zosobnění tvé pastýřské lásky. Pomoz nám, abychom v jeho společnosti a vedeni jeho příkladem dobře prožili tento Rok kněží. Dej, abychom se od svatého faráře z Arsu naučili, jak nacházet radost z toho, že budeme dlouho setrvávat v adoraci před Nejsvětější Svátostí; jak prosté je tvé Boží slovo, které nás každý den vede; s jakou něžností tvá láska přijímá kající hříšníky; jak posilující je důvěryplné oddání se tvé Nejsvětější Neposkrvrněné Matce; jak je nevyhnutelné ostražitě bojovat proti zlu. Pane Ježíši, dej, aby se naši mladí podle příkladu svatého arského faráře naučili, jak potřebná, pokorná a slavná je kněžská služba, kterou chceš svěřit těm, co se otevřou tvému volání. Dej, aby se v našich společenstvích, podobně jako kdysi v Arsu, děly zázraky milosti, které konáš, když kněz dokáže „přinést lásku do své farnosti“. Dej, aby láska našich pastýřů živila a zapalovala lásku všech věřících, aby byla přijata a uskutečněna všechna povolání a charizmata darovaná tvým Svatým Duchem. Ale především, Pane Ježíši, dej nám zápal a pravdivost srdce, abychom se všichni mohli obracet na tvého nebeského Otce stejnými slovy, jaká používal svatý Jan Maria Vianney, když se modlíval: „Miluji tě, Bože můj, a mou jedinou touhou je milovat tě až do posledního dechu mého života. Miluji tě, Bože můj, nekonečně hodný milování, a raději chci zemřít milujíc tě, než žít třeba jen okamžik bez toho, abych tě miloval. Miluji tě, Pane, a prosím tě jen o jednu milost, abych tě mohl milovat věčně… Bože můj, pokud můj jazyk nemůže v každé chvíli vyslovit, že tě miluji, chci, aby ti to opakovalo moje srdce při každém mém dechu. Miluji tě, ó, můj božský Spasiteli, protože jsi byl za mne ukřižován; a protože mi umožňuješ, abych byl za tebe ukřižován tady na zemi. Můj Bože, obdaruj mě milostí, abych zemřel s láskou k tobě a přitom cítil, že tě miluji,“ Amen.

33

Jak to bylo úplně na začátku? Eva: „Miluješ mě?“ Adam: „A mám na výběr?“ Nápis na náhrobním kamenu „Malý prostor, velký pokoj.“ Umírající ateista Na ulici padne člověk na zem. Kolem jde kněz, chytne muže za ruku a ptá se ho: „Synu, věříš v Otce i Syna i Ducha Svatého?“ Chlapík obrátí oči v sloup a řekne: „Tak toto už není možné! Já tu umírám a on mi dává hádanky…“ Vynalézavý kazatel Bylo, nebylo, žili dva bratři. Oba byli pořádní grázli. Byli však velmi bohatí, chodili do kostela a tvářili se jako řádní křesťané. Časem jeden z bratrů zemřel. Druhý bratr vyhledal faráře a nabídl mu hromadu peněz na opravu kostela. Měl jenom jednu podmínku: „Při pohřbu mého bratra musíte říct, že to byl světec.“ „Dobrá,“ souhlasil farář. Druhý den při pohřbu pronesl farář nad rakví zesnulého řeč: „Byl to zlý člověk. Podváděl manželku a tyranizoval celou rodinu. V našem městě snad není nikdo, koho by neokradl…“ takto pokračoval asi půl hodiny a řeč zakončil slovy: „Ale v porovnání se svým bratrem to byl skutečný světec.“ Odměna za uzdravení „Pamatujete si, že jste mi slíbil prasátko, když vás vyléčím?“ připomíná lékař. „Ano, pane doktore. Ale mezitím se i prasátko uzdravilo.“ Skinhead a babička Do plného autobus nastoupí skinhead. Sedící babička vstane a pustí ho sednout se slovy: „Pojď si sednout, chudáčku, tak mladý a po chemoterapii a ještě i ortopedické boty musíš nosit…“ Schůze zvířátek Medvěd svolá všechna zvířátka na louku, aby přednesl zprávu o činnosti: „Za minulý měsíc přejela auta 156 žab, 78 koček… Prosím myši vzadu, aby přestaly dělat mexické vlny!!!“

34

drahocenné věci izraele 1. Co bylo uloženo v Arše při posvěcení Šalomounova chrámu? 2. Co dostal Mojžíš od Boha na Sinaji? 3. Co uchovávali Izraelité v nádobě na památku nasycení na poušti? 4. Kolikaramenný byl zlatý svícen zhotovený do svatostánku a co k němu ještě patřilo?

5. Co Izraelité nosili na poušti ve velké úctě a bylo jim to znamením na táboření, či pochod? 6. Jak se nazývá část oděvu velekněze zhotovená ze zlata?

7. Uveď, jaké drahocenné věci obsahovala nejsvětější svatyně? 8. Jakou nejdrahocennější stavbu měli Izraelité při své cestě z Egypta? 9. Co našel velekněz Chilkijáš po návratu ze zajetí během asyrské nadvlády při opravě chrámu a král Jóšijáš to četl lidu? 10. Uveď aspoň jeden předmět, který se nacházel v prvním stánku - svatyni v chrámu. 11. Čím losovali Izraelité, když chtěli poznat pravdu? 12. Které drahocenné věci obsahovala archa smlouvy?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi odpovědi z minula: 1. Babylonská věž (Gen 11,4); 2. chrám (1 Král 5,16-19); 3. stavbou prvního jeruzalémského chrámu (1 Král 6,1.36-37); 4. 7 let (1 Král 6,38); 5. 13 let (1 Král 7,1); 6. Jericho (Joz 6,20); 7. Ježíš (Mk 13,1-2); 8. synagogy (Mt 4,23); 9. archu zákona a svatostánek (Ex 37,1; 40,1-3); 10. archu z goferového dřeva (Gen 6,14); 11. zásobovací města Pitom a Raamses (Ex 1,11); 12. postavit chrám (Ezd 1,2); 13. Samaritáni (Ezd 4,1-4); 14. o chrámu svého těla (Jan 2,19-21); 15. svou Církev (Mt 16,18) 35

Co nám říkají matriky? O prázdninách Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Marie Čejková

Podivín Tomáš Cagášek

Jakub Pavel Buršík

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc září: 1. Aby Boží slovo bylo lépe poznáváno, přijímáno a prožíváno jako zdroj svobody a radosti. 2. Aby se křesťané v Laosu, Kambodži a Myanmaru, kteří se často potýkají s velkými problémy, nenechali odradit od hlásání evangelia svým bratřím a důvěřovali v sílu Ducha Svatého. 3. Aby se šířila vzájemná úcta a láska mezi náboženstvími v naší zemi cestou modlitby, dialogu, růstu vzdělávání a vzájemného poznání.

V uplynulých letech jsme se v září rozloučili Podivín

Ladná Vladislav Málek Ludmila Čapková Marie Rebendová

2008 2007 2006 2005 2004

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého. Náklady na výrobu jednoho čísla 8,-Kč 36