ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 12 prosinec Umět se zastavit

ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 12

prosinec 2012

Umět Umět se zastavit Velmi často se moderní člověk ničí proto, že nemá volný čas nebo si ho už neumí udělat a zastavit se, pohlédnout na sebe a uvědomit si sama sebe; už si netroufá zamyslet se, protože by byl nemilosrdně volán k zodpovědnosti, která ho leká. Spěch mu dává dojem života. Ve skutečnosti se pouze ohlušuje, utíká před sebou samým a odsuzuje se k pudovému životu. Není už člověkem, ale zvířetem. Ochota zastavit se je první krok, který mu dovolí vrátit se k sobě samému. - „Honíš-lí“ svoje auto stále rychleji, unavíš motor. Žiješ-li stále „pod tlakem“, tvé tělo a tvůj duch se příliš brzy opotřebují. Protože stále spěcháš, nesetkáš se s nikým, a co je horší, nesetkáš se ani sám se sebou. - Chceš-li uchopit to, co je v tobě nejhlubšího, je třeba, aby ses uměl zastavit. - Jíš-li ve stoje, trávíš špatně. Posaď se. Myslíš-li v běhu, uvažuješ nesprávně. Posaď se. - Nečekej, až Bůh tě zastaví, aby sis mohl uvědomit, že žiješ. Bude příliš pozdě, už si nebudeš moci nic zasloužit. - Učitel, kterému žáci přerůstají přes hlavu, by nejradčji utekl ze třídy. Hospodyně, která všechno „nechá plavat“, zoškliví si svou domácnost. Člověk, který se už neovládá, se ztrácí, jde kolem svých dveří a netroufá si vrátit se domů. - Opozdil-li ses s placením činže, nemáš chuť potkat domácího. Když jsi z vlastní nedbalosti už dávno neviděl svého přítele, je ti to hanba a vyhýbáš se mu. Máš-li strach se zastavit, znamená to, že máš strach potkat sám sebe, a máš-li strach ze setkání se sebou samým, je to proto, že už na sebe nejsi zvyklý, neznáš se již, bojíš se svých výčitek a svých požadavků. - Ze nemáš čas se zastavit? Buď upřímný, v tvé činnosti jsou také volné chvíle. Nechtěj je zaplnit hlukem, četbou novin, tlacháním nebo tím, že chceš „být při tom“… Čekáš u holiče, nevrhej se hned na nějaký obrázkový časopis. Poseď chvilku. Jsi v trolejbuse, tísněn davem, uspáván anonymním hlukem. Zastav své snění. Oběd není hotov, neodcházej již „na minutku“ navštívit kamaráda. Zůstaň, počkej. Máš možnost užít tento okamžik ticha. Nechtěj si poslechnout desku. Zůstaň v tichu. - Zdvihá-li plavec hlavu, je to proto, aby nabral dech. Když zastaví automobilista před benzinovou pumpou, je to proto, aby natankoval. Zastavíš-li se při práci, učiň tak, aby sis uvědomil sebe, abys sebral veškeré síly, uspořádal je a usměrnil tak, aby ses cele mohl vložit do svého života. - Být ochoten se zastavit znamená být připraven pohlédnout na sebe - a chtít to je už zároveň první krok, neboť to znamená dát proniknout duchu do vnitřku svého domu. - Poznáš se a porozumíš si plně jen ve světle Božím. Jen ve spojení s působením Božím budeš jednat účinně.

Jsi-li připraven k setkání se sebou samým, připrav současně setkání s Pánem. - V běhu svých dnů, chop se všech příležitostí, které ti život nabízí, abys přišel k sobě a setkal se s Bohem: čekáš na autobus, čekáš, až se zahřeje motor auta, čekáš tři minuty, než se ti uvaří vejce, než přijde mléko do varu, než se ochladí láhev s mlékem pro děcko, čekáš u telefonu, který je obsazen, čekáš na křižovatce, svítí červená. „Nezabíjej čas“, jakkoliv je ho málo, je dán Prozřetelností Boží; Pán je v něm přítomen, zve tě k přemýšlení a k rozhodnutí, aby ses stal více člověkem. (Michael Quoist)

Světec na prosinec Jako světce na měsíc prosinec jsme vybrali sv. Eligia. Eligius byl vysoce vážený zlatník a za franckých králů Chlotara II. a Dagoberta byl mincmistrem u dvora. Pro panovníky se stal Eligius kromě svého úřadu důležitým rádcem. Už během své činnosti ve franckém panovnickém domě se věnoval Eligius četným dílům blíženské lásky; zakládal kostely a kláštery a vykupoval mnohé otroky. Po smrti krále Dagoberta opustil Eligius ve svých 50 letech dvůr, brzy nato přijal kněžské svěcení. Už o málo později dostal jmenování biskupem v Noyonu (641). Svůj zvláštní zřetel zaměřil Eligius v příštích dvou desetiletích na obracení pohanů a na misie ve Flandrech. Po své smrti byl Eligius lidem vysoce ctěn. Znázorňování: je mnoho Eligiových znázornění. Je ho na nich vidět buď jak o biskupa, jako zlatníka nebo jako podkováře v příslušných oděvech. Jsou také vyobrazení, která ukazují Eligia v biskupském odění a se zlatnickými nebo jinými kovářskými nástroji. Někdy stojí na znázornění kůň se sejmutou nohou vedle Eligia; to připomíná legendu, jak biskup odebral jednou nohu neklidnému koni, který měl být okován, okoval podkovu a zvířeti zase nohu nasadil. Ještě jedna legenda byla často podávána na zobrazeních: od franckého krále dostal Eligius přesné množství peněz na zhotovení trůnního křesla (sella); on však zhotovil ze zlata dvě křesla. Sv. Eligius je patron čeledínů a sedláku; zlatníků a stříbrotepců; podkovářů, kovářů, horníků, puškařů, zámečníků, kovodělníků, mincmistrů, rytců, hodinářů, kolářů, kočích, sedlářů, obchodníků s koňmi, výrobců lamp, košíkářů, nájemců a zvěrolékařů; koní a proti nemocem koní. (Podle Rok se svatými) 2

Desatero - O tom, jak se v majetcích nestát nemírným (10. přikázání) Již čtyři roky je slovo krize snad nejčastěji skloňovaným výrazem v médiích a společnosti po celém světě. O světové hospodářské krizi se začalo mluvit už ve druhém pololetí 2008.

Podle odborníků krizi v ekonomice způsobilo nezodpovědné chování amerických hypotečních ústavů v srpnu 2008. Ale nemůžeme z toho obviňovat instituce, neboť odpovědnost nesou lidé, kteří tyto ústavy řídili a spravovali. Takto přicházíme k prvotní příčině světové hospodářské krize, kterou je chamtivost a nenasytnost finančníků. Ve zkratce bychom mohli říci, že ti, kteří měli, chtěli mít ještě více, a ti, kteří neměli, přišli i o to, co měli. Vláda nás ujišťovala, že se nemáme čeho obávat a že patříme mezi země, které krize na finančních trzích zasáhne jen minimálně. Následky této chamtivosti však pociťujeme i my. Čeho byste se měli chránit, aby se tato krize neprohlubovala? Co dělat, abychom krizi překonali? Bůh nám v 10. přikázání nabízí radu nesmírné hodnoty, radu k nezaplacení. Jako nejlepší lékař nám i v tomto přikázání pomáhá vyvarovat se neřestí, kterých bychom se měli chránit, a přikazuje ctnosti, které bychom měli ve svém životě rozvíjet. "Nebudeš žádostivě toužit ... po ničem, co patří tvému bližnímu!" (Ex 20, 17). "Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli, ani po jeho služebníku, ani po jeho služce, ani po jeho volu, ani po jeho oslu, ani po ničem, co mu patří!" (Dt 5, 21). Neuspořádanost žádostivosti Desáté přikázání zakazuje touhu po cizím majetku a takto rozvíjí a doplňuje deváté, které se vztahuje na tělesnou žádostivost. Touha po cizím majetku je kořenem krádeže, loupeže a podvodu. Toto přikázání se vztahuje na úmysl srdce a spolu s devátým přikázáním je shrnutím všech příkazů Zákona. Touha sama o sobě není špatná. Smyslová touha nás vybízí přát si příjemné věci, které nemáme. Toužíme například po jídle, když jsme hladoví, po teple, pokud je nám zima. Také sexuální touha mezi mužem a ženou není špatná. Daroval nám ji Bůh, aby byla hnacím motorem vzájemného vztahu. Krásně o tom píše Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est, když vysvětluje pojem lásky. Bůh dokonce touží po člověku a člověk po Bohu. Svatý Augustin ve svých Vyznáních píše: "Pro sebe jsi nás stvořil…" I v hospodářské či ekonomické oblasti má touha své místo. Tržně orientovaná hospodářská společnost, kde rozhoduje výkon, není myslitelná bez žádostivosti, jak to uznal už Adam Smith. Generální opat benediktinů Notker Wolf dodává, že ten, kdo po ničem netouží, nemůže být kreativní, vynalézavý, pilný a schopný se prosadit. Žádná ideologie, ani náboženství světa nemohou odstranit žádostivost. Takové touhy, pokud překračují rozumnou míru, se však stávají kořenem zla a nespravedlnosti. Vybízejí nás, abychom neprávem toužili po tom, co nám nepatří, ale patří jiným, nebo co jim dlužíme. Podívejme se na kladné i záporné stránky touhy trochu podrobněji. 3

Chamtivost je násilí na bližním Desáté přikázání zakazuje chamtivost (nenasytnost) a touhu bez míry si přivlastňovat pozemské dobrá, stejně chtivost jako nezřízeně žádostivost, pocházející z nemírného touhy po bohatství a jeho moci. Toto přikázání nás chrání i od toho, abychom se nedopustili takové nespravedlnosti, která by poškodila bližního a jeho majetek. Pokud je tu touha nabýt věci bližního spravedlivými prostředky s dobrým cílem, tak se neporuší toto přikázání. V této vášni se tedy skrývá i nebezpečí bezmezné chamtivosti, která bere bližnímu životní prostor a vybije se i na přírodě. Takto dochází až k násilí k dosažení cílů. Pokud ekonomický a právní systém staví jen na právu silnějšího, i úspěšný člověk se stává nenasytný a tato vášeň ho zaslepuje. Český morální teolog Jiří Skoblík říká, že chamtivost, jakož i smilstvo mají svůj původ v modloslužbě (porušení prvního přikázání) a jde o její plody. Nakonec chamtivce a lakomce se často ostatní straní. Chamtivost a nezřízená touha způsobují samotu a smutek. Někdy jsme svědky toho, jak si nespravedlivě bohatí, kteří přišli při nespravedlivém získávání svého bohatství o přátele, snaží kupovat si společnost druhých, aby se necítili osamělí, závislí a nešťastní. Výsledkem hříchu proti desátému přikázání je konzumizmus. Člověk se takto nikdy nestane spokojeným s tím, co má, pocit vděčnosti je mu cizí, jakož i jeho vlastní život. Německý filozof a sociolog Erich Fromm ve své knize Mít, nebo být? napsal, že chamtivý se rozhodl pro touhu mít, a ne pro touhu být. Slovenský jezuita Marián Mráz připomíná, že desáté přikázání chrání před tímto nelidským tlakem pomíjivé "materie", před tímto novodobým otroctvím. V případě přiznání primátu "mít" nad lidským "být" nás křesťanský filozof Gabriel Marcel upozorňuje, že takto se člověk stává otrokem a dochází k většímu či menšímu zničení jeho lidskosti. Těm, kteří jsou oslepeni ziskem, dávají si obrovské platy a považují se za nenahraditelné, Ježíš říká: "Blázne, ještě této noci se ti tvůj život odejme" a ukazuje i na "ptáky, které nesejí a nežnou, a přece žijí bez starostí" . Závist plodí zločiny Desáté přikázání vyžaduje také vykořenit závist z lidského srdce. Závist totiž může podněcovat k nejhorším zločinům ("závistí ďábla přišla na svět smrt" Mdr 2, 24, srov. KKC 2538). Jde o jeden z hlavních hříchů. Označuje smutek, který člověk pociťuje nad dobrem bližního, a nemíří touhu přisvojit si toto dobro, byť neoprávněně. Závistivý člověk přeje bližnímu velké zlo. Svatý Řehoř nás upozorňuje, že právě "ze závisti se rodí nenávist, pomluvy, osočování, radost z neštěstí bližního, ale smutek z jeho štěstí". Pokud se přeje bližnímu velké zlo, jde o smrtelný hřích (srov. KKC 2539). Je to odmítnutí lásky. Závist často pochází z pýchy, pokřtěný se má tedy usilovat žít více v pokoře. Závist nahlodává jak jednotlivce tak i celé národy a z ní obvykle vzplanou i velké válečné konflikty. Ano, ale správně uspořádat Léky proti záporným stránkám touhy jsou dobropřejnost (přejícnost), chudoba srdce, otevřenost podřídit se vedení Duchem Svatým a touha po nejvyšším dobru. "Ekonomie zákona a milosti odvrací lidské srdce od chamtivosti a závisti a uvádí ho do touhy po nejvyšším Dobru a poučuje ho o touhách Ducha Svatého, který nasycuje srdce člověka" (KKC 2541). Bůh sám vždy varoval člověka před svody toho, co se zdá od začátku vábivé. 4

Druhým pozitivním požadavkem je pěstovat chudobu srdce. Právě zde vidíme, jak důležité je desáté přikázání. Ježíš v blahoslavenstvích učí vzdát se všeho pro evangelium (srov. Lk 14, 33). Příkaz odpoutat se od bohatství je dokonce závazný pro vstup do nebeského království (srov. KKC 2544). Věřící v Krista se mají snažit správně usměrňovat náklonnosti k používání pozemských věcí, aby jim nepřekážely v úsilí o dokonalou lásku (LG 42; srov. KKC 2545). Citát "blahoslavení chudí v duchu" (Mt 5, 3) nám naznačuje cestu z problémů žádostivosti. Pokud přestaneme stavět na vlastních silách a výkonech, na dovednosti a majetku, pokud si uvědomíme svou bídu tvora před Bohem, tehdy majetek a moc ztrácí svou přitažlivost. Štěstí a útěchu budeme hledat jinde, v dokonalém uskutečňování lásky. Tato blahoslavenství zjevují řád štěstí a milosti, krásy a klidu. Ježíš velebí radost chudých, kterým už patří Boží království (srov. KKC 2546), a současně kritizuje bohaté, kteří nacházejí svou útěchu v hojnosti majetku (srov. Lk 6, 24). Odevzdanost do Boží prozřetelnosti osvobozuje od ustaranosti o zítřek. Důvěra v Boha připravuje člověka na blahoslavenství chudých, kteří uvidí Boha (srov. KKC 2547). Návod k právní stát Další pozitivní požadavek ukazuje, že bychom měli chtít především nejvyšší dobro, a tím je podle sv. Řehoře z Nyssy hledět na Boha: "Kdo tedy vidí Boha, dosáhl všech dober, která si lze představit." Touha po pravém štěstí osvobozuje člověka od nezřízeného náklonnosti k bohatství světa, aby se završila ve vidění (v nazírání) Boha a v jeho blaženosti. Na tomto místě nám Katechismus vysvětluje, že vidět v Písmu svatém znamená vlastnit (srov. KKC 2548). Boží lid má tedy pomocí milosti shora bojovat o dosažení dober slíbených Bohem. Aby věřící mohli vlastnit a vidět Boha, umrtvují své žádostivosti s Boží milostí a vítězí nad svody rozkoše a moci (srov. KKC 2549). "Na této cestě dokonalosti Duch a nevěsta volají ty, co je poslouchají, k dokonalému společenství s Bohem" (KKC 2550). Kardinál Christoph Schönborn v svém komentáři ke Katechismu katolické církve píše, že toto vše se neodehraje bez účasti na Kristově kříži a bez pomoci milostí Ducha Svatého, když se stáváme novým člověkem. Šťastný je ten, kdo poskytne prostor touhám Ducha, který ho tak převede do země živých, do blaženého společenství živého trojjediného Boha. Vidíme, že tak jako deváté i desáté přikázání nám ukazuje nemožnost udržet vnější pořádek, pokud není uspořádáno naše srdce a smýšlení. Smyslem desátého přikázání je nabýt a chránit lásku, která je v člověku nedokonalá a potřebuje novou sílu. Toto přikázání tedy vyžaduje vnitřní postoj respektování cizího vlastnictví. Jen rostoucí láska chápe pravý smysl přikázání, které nestojí vedle lásky, ale skutečně a úplně její slouží. Pouze v lásce se člověk stává pravdivým. Tímto se desáté přikázání orientuje proti právu silnějšího: netoužil po ničem, co patří bližnímu, i když si to můžeš vzít; nestaň se v konkurenci nemírný! Takto se odděluje legitimní ctižádost od neuspořádané žádostivosti, spravedlivá touha po větším blahobytu od bezmezné nenasytnosti. Obě přikázání jsou vlastně požadavky, na nichž lze budovat právní stát. Opat Wolf upozorňuje, že často si myslíme, že jsme ve společnosti dostatečně právně chráněni proti chamtivosti. Vždyť jsme přece civilizovaná společnost. Příklad poslední finanční krize však jasně ukazuje, že právě desáté přikázání si nutně potřebujeme vepsat do našeho srdce. Jinak budeme na všechno potřebovat policejní stát. (podle KN) 5

10. přikázání - Aniž požádáš statku jeho • Jsem spokojen s tím, co mám, nebo chci mít stále víc a víc? • Jsem hotov vše přijímat z Boží ruky – bohatství i nouzi, štěstí i utrpení? • Uznávám meze, které mi Bůh stanovil? • Trápí mě, že nemám takové schopnosti a dary jako někdo jiný? Srovnávám se s jinými lidmi a závidím jim, že se mají lépe? • Uškodil jsem cti bližního, podkopal jsem jeho životní štěstí nebo postavení? Vměšoval jsem se nevhodně do života druhých lidí, do jejich poměrů, rozséval jsem nepokoj? • Jak se chovám v otázce dědictví? Nemyslím jen na sebe a své obohacení? • Jaká je má hlavní chyba? Co dělám, abych ji odstranil? • Navštěvuji podle nařízení Božího slova nemocné, v nouzi a trápení postavené lidi ve svém okolí, abych jim pomáhal, potěšoval je a přinášel Boží slovo? • Považuji osobní hodnoty za důležitější – nebo je obětuji před osobním, pouze vitálním potřebám? • Snažím se o tříbení svých snah a přání a tužeb – nebo se nechávám unášet proudem potřeb, které kolem mne převládají? • Snažím se také, aby askezí (cvičením) rostla svoboda a odpovědnost? • Vzpomenu si v pátek na Kristovu smrt a zvolím se dobrovolně páteční oběť? • Jakými motivy se řídím, když si něco odřeknu? • Snažím se svým dětem ukázat smysl odříkání? Dovedu po nich požadovat nebo vyžadovat co je obtížné nebo povoluji jejich přáním? • Připravujeme se v naší rodině v době adventní a postní na hlavní svátky roku tím, že se snažíme o prohloubení svého duchovního a náboženského života?

Ukradený diamant O aragonském králi (Španělsko) se vypráví podivuhodný příběh: Jednou šel král se svými dvořany ke klenotníkovi. Zatímco se bavil s obchodníkem, prohlíželi si dvořané šperky. Když opustili obchod, přiběhl za nimi rozčilený klenotník. Hlásil králi, že se pohřešuje drahocenný diamant. Král se se svou družinou vrátil do obchodu. Poprosil klenotníka, aby obstaral džbán a naplnil ho solí. Pak vyzval své lidi, aby každý z nich strčil ruku do džbánu a rozevřel ji. Když to všichni udělali, vysypali sůl na stůl. A ejhle, objevil se diamant. Ten král byl velkomyslný a chtěl dát zloději šanci, aby bez veřejné hanby napravil svůj špatný čin. Tak také Kristus jedná s námi. Dokud jsme na zemi, vždycky znovu můžeme získat jeho odpuštění nenápadnou zpovědí.

6

Zdědili jsme dům, máme výčitky vůči bratrovi Dobré vztahy mezi sourozenci souvisí i se spravedlivým rozdělením rodičovského majetku. Rodiče mají právo rozdělit jej, ale zároveň mohou zohlednit, kdo z dětí je doopatruje. V těchto citlivých otázkách třeba také přihlížet k sociální rozměr spravedlnosti. Vážená redakce, když jsem se po promoci vdala, rodiče na nás přepsali dům. Udělali to s podmínkou, že zůstaneme bydlet s nimi. Nabídku jsme přijali. Mám však i bratra, vůči němuž se mi to zdá nespravedlivé. Od těch dob jakoby se na nás začalo valit neštěstí propuštění z práce, autonehoda, ale i stres a výčitky svědomí. Naše babička vždy říkala, že kdo bratra okrade, ten štěstí ve světě nenajde. Trápí mě to. Napište mi svůj názor a poraďte, co dělat. Radka Milá Radko, dělení majetku může ovlivnit vztahy v rodinách a často je kamenem úrazu, rozdělení, ba až nenávisti. V duchu slov evangelisty sv. Jana by však mělo platit, aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra (srov. 1 Jan 4,20-21). Dobré vztahy mezi sourozenci jsou podmíněny i spravedlivým rozdělením rodičovského majetku. Než budeme hledat odpověď na vaši otázku, jaký postoj byste měla zaujmout k bratrovi, připomeňme si základní věc. Rodiče jako vlastníci domu mají nejen právo během života nakládat se svým majetkem, ale i právo svůj majetek rozdělit mezi děti. Má to být co nejspravedlivější. Není to vždy jednoduché, protože kromě finanční hodnoty majetku vstupují do toho další okolnosti, jako například doopatrování rodičů ve stáří. Právě zde je nevyčíslitelná hodnota času a námahy, které se při dělení majetku nedají ohodnotit. Jsem však přesvědčen, že by se přitom měly zohledňovat i tyto morální postoje. Projev vděčnosti jednomu ze sourozenců by měl být za to, že se stará o rodiče, aby jiní sourozenci mohli díky tomu profesně růst. Věřím, že když jste souhlasila s přijetím daru, byla jste si vědoma i tohoto úkolu, který vás zavazuje postarat se o důstojný život rodičů ve stáří. Tuto úlohu jste zřejmě nepřijala kvůli domu, ale z lásky k rodičům. Je třeba pochopit i vašeho bratra, kterého k rodičovskému domu vážou pěkné vzpomínky. Jde tu o sociální rozměr spravedlnosti, na který se zvykne při přerozdělování majetku po rodičích zapomínat. Striktní definice spravedlnosti však zní: dát každému to, co mu patří. Proto byste si měla o těchto otázkách s bratrem navzájem popovídat. Pokud znáte názor svého bratra na dělení rodičovského majetku a myslíte si, že se od té chvíle změnil, o to více je zapotřebí vysvětlující rozhovor. Hledejte řešení v duchu spravedlnosti, ale také s respektováním sociálního hlediska. A co s otázkou neštěstí, která vás potkaly? Mohou být podnětem k zamyšlení, zda jste se vůči bratrovi zachovala spravedlivě. Odpovědí pro vás mohou být slova apoštola sv. Pavla: "Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému" (srov. Řím 8,12-39). Vnitřní zápas, který prožíváte, je třeba využít jako čas očišťování a duchovního růstu, ve kterém se učíme poznávat sebe samých ve vlastní slabosti a Boha v jeho nekonečném milosrdenství. Chtěl bych vás povzbudit, že Bůh člověka netrestá obtížemi a nepříjemnými okolnostmi života, ale neustále provází ve výchovném procesu lásky. Zahrnuji vás do svých modliteb, abyste si dokázala vyslechnout svého bratra a hledala řešení, po kterém oba najdete klid v srdci. (podle KN) 7

Jak hospodařit v domácnosti a nerozmazlovat děti Na přerozdělování rodinného rozpočtu je třeba zainteresovat i děti a spolu s nimi uvažovat, na co se v domácnosti vynaloží peníze. I touto cestou je možné děti učit rozumně hospodařit, vést je k pracovitosti a mnohé práce v rodině vykonávat společně. Vážená redakce, během dovolené jsem pozorovala, jak děti ve velkém nakupují zmrzlinu, bagety, kolu a mnoho jiných, z mého pohledu i zbytečných věcí. Pomyslela jsem si, že potřebují rozptýlení, ale vše je třeba s mírou. Jakoby si dnešní mládež chtěla všechno dopřát a my je v tom podporujeme. V mnoha rodinách přitom naříkají nad nedostatkem peněz, a právem, neboť výdělky jsou nízké. Mohli byste napsat, proč a jak v domácnosti rozumně hospodařit a zároveň zainteresovat děti na rodinném rozpočtu? Děkuji. Jana Milá Jano, váš prázdninový postřeh je zajímavý. Vyvolává další otázky i dává podněty. Odpověď na první část otázky - proč v domácnosti lépe hospodařit, už zazněla ve vaší otázce. Neboť je to rozumné, ba přímo nezbytné. Potřeba dobře zacházet s financemi v rodině je motivována zajištěním jejích potřeb a plány do budoucna. Rozumné je to zejména proto, že jak tvrdíte, příjmy v mnoha našich rodinách jsou nízké. Má to však i výchovný rozměr. Správně vést děti k životním hodnotám včetně materiálních je základem jejich chování v budoucnosti, a to i tehdy, když si založí vlastní rodinu. A to se děje zejména prostřednictvím příkladu rodičů. Rozhodující pro ně je, jaký má otec a matka vztah k práci a následně k vydělaným penězům, výdajům i spoření. Jak v domácnosti rozumně hospodařit? Každý dospělý člověk by se měl snažit kromě vzdělání, které vyžaduje jeho pracovní zaměření, nabýt i znalosti o správě domácích financí a efektivně "přerozdělovat" rodinný rozpočet. Přirozeně, je na tom třeba zainteresovat i děti. Dobré je jejich potřeby přehodnocovat spolu s nimi. Není třeba se však zaměřit pouze na odříkání si jistých věcí, protože "na toto nemáme", "nemůžeme si to dovolit", ale i na možnosti zdrojů, jak a kde je získat. Nic není zadarmo. Chceš něco, co mají jiní? V pořádku, jen si promysli, kde na to vezmeš peníze. Co uděláš, aby sis alespoň část prostředků vydělal? Budete překvapeni, kolik darů, talentů nebo jen slušné lidské poctivosti je v každém mladém člověku. Možná to vaše děti podnítí poskytnout služby jiným lidem, pustí se do běžných oprav videí, počítačů (mladší jsou v tomto směru schopnější než starší) nebo začnou dělat něco jiného, co nabízí prostředí města, sídliště či vesnice. Děti by měly být zainteresované na všech domácích pracích a na životě rodiny. Vždy je lepší forma "pojďme něco dělat", jako "jděte dělat". Společné ekonomické zájmy rodiny tak mohou přerůst do pěkných sociálních vztahů a větší soudržnost. Proto i to je jednou z vhodných forem, jak sjednocovat rodičů s dětmi a uvědomovat si spoluodpovědnost za rodinu. V současnosti je velkým problémem, že rodiče nemají na své potomky čas. Výsledkem toho je, že děti sice mají dostatek peněz na utrácení, ale málo možností zažít společenství rodiny a její praktické fungování. Snad odtud je třeba začít. (podle KN)

8

Výdělečně činné děti mají povinnost podpořit rodiče Z výchovného hlediska je správné, aby dospělé vydělávající děti, které žijí u rodičů, finančně přispívali na chod domácnosti. Naučí je to vděčnosti, hospodařit s penězi a dělit se o všechno. Také by se měli podílet na domácích pracích. Vážená redakce, znám několik případů, kdy děti skončí školu, začnou pracovat a jistý čas bydlí u rodičů na "studentský způsob". Prakticky to znamená, že rodiče je dál živí a hradí veškeré výdaje, ale vydělávající děti nepřispívají na chod domácnosti. Je to správně? Podobná situace vzniká tehdy, když vnoučata přijdou na prázdniny k prarodičům a také je vše automaticky zdarma. Je povinností v těchto případech finančně podpořit rodiče? Jiří Vážený Jiří, vaše otázka poukazuje na zdánlivý konflikt dvou ctností spravedlnosti a lásky. Rodiče z dobroty ke svým dětem často nevyžadují od nich nic, ba dokonce je podporují i tehdy, když už pracují. Jak se však projevuje dobrá výchova? V souladu s Boží láskou je to, co nás přivádí k cíli, a ne to, co by bylo snazší, příjemnější, pohodlnější. Bůh nám nedává pouze dobré věci, ale v rámci výchovy na nás nejednou dopustí různé zkoušky a těžkosti. Díky nim nás zve k růstu a vede, abychom se stali zralými křesťany. Rodiče jsou v této souvislosti rovněž povoláni vychovat ze svých dětí dospělé lidi, kteří ve své rodině převezmou odpovědnost za mladší i starší generaci. Proto pokud chceme rozlišit, zda rodiče jednají správně, nemůžeme se ptát, zda svým dětem usnadňují život, ale jak jim pomáhají k jejich morální zralosti. Položme si několik otázek: Jaké budou následky, pokud vydělávající mladé lidi dále živí jejich rodiče? Pomůže jim to k vyspělosti, nebo ne? Z praxe víme, že nejednou je to vede k nevděčnosti, nezodpovědnosti, ba až k egoismu. Vše, co vydělali, je jejich, mohou s tím svobodně nakládat. Na dobré se dá snadno zvyknout. Problém však nastane, když se osamostatní. Najednou budou muset platit účty za energii, nájem, stravu atd.… A když si založí rodinu, bude se od nich vyžadovat, aby se dělili i s ostatními. Jak to zvládnou, když dosud měli vše jen pro sebe? Správně tedy je, aby vydělávající děti, které žijí u rodičů, finančně přispívali na chod domácnosti, ba i měli účast na domácích pracích. Přirozeně, že rodiče nemusí utratit peníze, které jim děti dají, ale mohou si je například bez jejich vědomí odkládat, a když se osamostatní, darovat je (ne ve smyslu "vrátit", protože děti na ně nemají nárok). Jiná věc je, pokud dospělé děti zodpovědně přistupují k životu, cílevědomě si šetří peníze, aby se jednou mohli osamostatnit. Když jsou citlivé na potřeby svých rodičů a snaží se se vším podělit, v tom případě jim rodiče mohou jako projev lásky nabídnout ubytování a stravu zdarma. Láska a úcta se v rodině nedá vynutit. Výdělečně činné děti by neměli brát jako samozřejmost, že bydlí u rodičů. Pokud jim však ani nenapadne zeptat se, jestli by neměli něčím přispět na chod domácnosti (a platí to i v případě, pokud k nim pošlou vnoučata na prázdniny), pak by rodiče měli v rámci dialogu otevřít otázku finančního příspěvku. Nejhorší je, když rodiče mají strach mluvit na toto téma, neboť se obávají, že děti a vnoučata k nim více nepřijdou. Prozíravě je si proto třeba uvědomit, že pevný vztah úcty a lásky mezi rodiči a dětmi se začíná budovat už dávno předtím. (podle KN)

9

Nové nebe a nová zem plné peněz Mnoho lidí u nás, zejména v posledních dvaceti letech, pociťuje rozpor mezi svými očekáváními a následnou realitou života. Před našima očima se mění lidské charaktery, sousedé nenacházejí cestu k sobě, jeden se stává závratně bohatým a druhý se neumí vyrovnat s tím, že právě ve svobodné společnosti takto zchudl.

Okázalé bohatství kontrastuje se stavem těch, kteří nevědí, jak zaplatit účty za nový měsíc. Propast nerovnosti mezi bohatými a chudými se stále zvětšuje, až se mnozí poohlížejí "po mastných hrncích Izraele v Egyptě", jakoby na omluvu bývalého komunistického režimu. Přerod ze společnosti socialistické na demokratickou s sebou přinesl mnoho nových situací, odpovědí, ale i otazníků. Jedním z nich je etika ekonomického života a morálka hospodářství. Tento problém je však vlastní celému hospodářskému světu, který ve velké míře ovlivňuje chování jednotlivců i celých států. I proto se mezi sedmi novými moderními hříchy představenými arcibiskupem G. Girotti nachází upozornění na možnost upadnout do vážného hříchu právě skrze otázku eticky přípustného zisku a jeho používání a rozdělování. Tento hřích nazval Girotti nenasytnou touhou po penězích a okázalým životem v nadměrném bohatství. Tento nový hřích úzce souvisí se 7. a 10. přikázáním Desatera. Přikázání "Nepokradeš!" Nařizuje praktikovat spravedlnost a lásku k bližnímu při správě pozemských majetků a plodů lidské práce (KKC 2451) a při jejich nabývání (srov. KKC 2401 - 2418). Desáté přikázání zase zakazuje nezřízenou žádostivost, zrozenou z nesmírné touhy po bohatství a jejím ovládnutí (KKC 2552). Ale existuje ještě další, neméně závažný rozměr. Hřích má na svědomí člověk "Církev byla vždy přesvědčena, že ekonomickou činnost nelze považovat za antisociální" (CV 36). Ekonomika a finance jsou nástrojem, který sám o sobě není dobrý ani špatný - závisí na úmyslu, s jakým se používá. Pokud mluvíme o hříchu, je třeba volat k odpovědnosti zatemněný rozum člověka, ne samotný nástroj. Osoba vlastnící tyto prostředky nabývá i odpovědnost za jejich používání a to ve shodě s principem společného dobra a solidarity. Tato míra spravedlnosti se týká všech etap ekonomické činnosti: Financování, zdrojů, nabývání hmotných dober, jakož i jejich spotřeby. Sociální nauka Církve se při svém učení opírá o tři základní principy: solidaritu, subsidiaritu a společné dobro. Aplikace těchto principů přináší spravedlivé řešení problémů ve společnosti. Při hledání odpovědi na život v nadměrném bohatství se třeba věnovat zejména na téma solidarity a společného dobra a ptát se i na způsob nabytí majetku. Poctiví podnikatelé - sen? Společné dobro je souhrn podmínek (politických, sociálních, duchovních a ekonomických) umožňujících osobní rozvoj člověka (srov. DH 6). "Společnost, která chce na všech úrovních zůstat ve službě lidského bytí, je taková, která si určuje za prvořadý cíl společné dobro jako prioritu, společné dobro jako dobro pro všechny lidi a celého člověka" (Kompendium SNC 165). Společné dobro předpokládá úctu k osobě jako takové, vyžaduje určitý stupeň sociálního 10

blahobytu a nakonec v sobě zahrnuje klid, tedy stálost a bezpečnost spravedlivého řádu (srov. KKC 1905 - 1909). Ekonomicky je společné dobro od 16. století odkázáno na poctivé podnikatele, kteří svou kreativitou a pílí dokázali vyprodukovat bohatství, ze kterého následně těžila celá společnost. V praxi o tom není pochyb. Schopnost sloužit společnému dobru prostřednictvím výroby užitečných dober a služeb a zároveň nabídnout možnosti k seberealizaci (práci) pro členy společnosti je jedním z hlavních cílů podnikání. Podnikatelé se zasloužili o rozvoj a právě "rozvoj je novým jménem klidu" (SRS 10), jak nám to připomíná papež Jan Pavel II. Jsme odkázáni na druhé Člověk je stvořen jako sociální bytí, svou přirozeností nasměrován k životu ve společnosti a budování menších či větších společenství. Jsme odkázáni na druhé a na společnost v tělesně-materiální, duchovně-kulturní a mravní oblasti. Právě princip solidarity poukazuje na nutnost vzájemné pomoci mezi jednotlivci i společenstvími. Žádný jiný živý tvor není v prvních chvílích života tak odkázán na druhé jako člověk. Jsme odkázáni i z pohledu na minulé generace, které nám vybudovaly a zanechaly různé hodnoty. Ani největší génius by nedošel daleko, kdyby chtěl vděčit za všechno jen svému vlastnímu rozumu a síle. Z tohoto pokladu každý jednotlivec čerpá a v konečném důsledku z toho vyplývají i povinnosti vůči ostatním částem téhož těla. Jednotlivec a společnost jsou "vzájemně propojeni", a proto je nutné, aby tak jako společnost ručí za jednotlivé členy, i jednotlivci "ručili" (měli jistou mravní odpovědnost) za společnost. Každý z nás by si měl být vědom svého "dluhu" vůči společnosti. Splácet ho je povinností, jít nad rámec povinného je zase ctnost. Nepřekonatelným vrcholem naznačeného stanoviska je život Ježíše, solidárního s lidmi až "k smrti na kříži" (Flp 2, 8). Člověk - chudoba i bohatství Ve Starém zákoně se hojnost (ne luxus) vidí jako Boží požehnání - odměna za pracovitost, ale zvláště u proroků vidíme odsouzení nesprávného nakládání s majetkem (podvody, lichvářství, nespravedlnosti). Tento hmotný dar má člověk spravedlivě řídit, zvelebovat a dělit se s ním. Hodnota ekonomických - hmotných statků je jen relativní. Statky jsou natolik dobré, nakolik se jimi dosahují nadpřirozené hodnoty a stávají se prostředkem na spásu. Ježíš přijímá celou starozákonní tradici i učení o majetku, o bohatství i chudobě. Mnohokrát však vybízí hledat nový sociální řád, kde se nabízí vhodné řešení materiální chudoby, osvobozují se utlačováni a chudým se vymáhá spravedlnost. V celém Novém zákoně je silně přítomen princip solidarity. Co se přijme, má se dobře používat, zachovávat a zvelebovat (srov. Mt 25,14-30). "Ježíš rekapituluje celé Zjevení tím, že věřícího žádá, aby se obohacoval před Bohem (srov. Lk 12, 21). I ekonomika přináší užitek, pokud nezrazuje své poslání být nástrojem globálního růstu člověka a společnosti i kvality lidského života" (srov. SNC 326). Jsme tedy správci svěřených dober a takto se máme dívat i na toho, kdo rozvíjí ekonomickou činnost a vlastní majetky. Vždyť "jak bychom mohli dělat dobro bližnímu, pokud by nikdo nic 11

nevlastnil?" - Ptá se Klement Alexandrijský. Podle sv. Jana Zlatoústého je bohatství dobrem, které pochází od Boha, pokud z něj mají užitek i potřební. S bohatstvím úzce souvisí kultura konzumu. Dnes se bohužel posunula až k požitkářství. Moderní společnosti se vyznačují mentalitou velké spotřeby. Dopřát si a užít se projevuje na úkor ochoty sloužit a pomáhat. Spolu s neuhasitelnou touhou člověka - a ta je vždy větší než její naplnění - je to nebezpečná kombinace vedoucí k začarovanému kruhu naplňování nenaplnitelného. Užít, nebo sloužit Člověk konzumu příliš často odvozuje svou hodnotu od "mít", a ne "být". Být úspěšným, respektive hodnotným znamená zejména "mít". Takto si člověk vytváří své vlastní "nové nebe a novou zemi". Špatný přitom není požadavek lepšího života, ale životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění, a ne na bytí. Paradox se především ukáže v momentě odchodu z tohoto světa, když veškerý majetek působí tváří v tvář smrti jako výsměch. V katolické nauce se však důstojnost člověka odvíjí od toho, že je "viditelným obrazem neviditelného Boha" (CA 44). Majetek sám o sobě však není zlem. Pro člověka narušeného hříchem je řád soukromého vlastnictví nejlepší cestou hospodářského uspořádání. Zaručuje člověku nezávislost, svobodu, jistotu zabezpečení (sebe a těch, ke kterým má závazky), zajištění občanských svobod, většího sociálního řádu a možnost neegoisticky konat dobro. Právo na soukromé vlastnictví je tedy dobré. Má se však řídit principem solidarity a nikdy se neměla vztahovat na úkor společného dobra. Zároveň to není právo neomezené. Nikdo není oprávněn vyhradit si pro svůj výlučný užitek to, co přesahuje jeho potřeby, když ostatním chybí nezbytné (PP 23). Jaké způsoby jsou tedy eticky přijatelné pro získávání majetku? Nehledě na zabírání dosud neznámých a neobjevených zdrojů (výzkum vesmíru, oceánského dna), existují podle KKC tři mravně dobré cesty: práce a spravedlivá odměna za ni, dědictví jako seskupení dober získaných prací například minulých generací a dar. Zároveň má člověk nárok na plody soukromého vlastnictví, tedy přiměřený zisk z pronájmu, prodeje, zapůjčení apod. Duchovní vakuum V mnoha zemích je v současnosti zřetelný všeobecný rozvoj směrem k blahobytu, který usnadňuje věda a technika. Pokud se tento rozvoj usměrňuje podle požadavků solidarity, společného dobra a ideálů duchovnosti, může vést ke skutečným vymoženostem sociálního a mravního pokroku. Pokud se však mírou člověka stane vydělávání peněz (kapitalismus) a cílem užívání života (hédonismus), pak je ohrožena stabilita společnosti. Pokud chování i v této oblasti není podřízeno Bohu a spáse duše jako konečnému cíli, dostává se člověk do slepé uličky. Duchovní vakuum po absolutním Bohu se zaplňuje (protože ho člověk neumí jinak snášet) jinými pseudoabsolutními hodnotami - majetkem, užíváním i čímkoliv jiným, čemu člověk časem obětuje vše: vlastní integritu, identitu a především solidaritu. Nahrazení Boha a jeho prvenství čímsi jiným katolická morálka chápe jako modloslužbu, kterou se porušuje první a největší přikázání: lásky k Bohu. A to je pro nás křesťany zásadní kritický pohled na morálně nezvládnutý život v nadměrném bohatství. (podle KN) 12

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

60. Svátostné vyznání Už tedy víte, že k odpuštění je potřebné, abychom všechno o sobě pověděli Ježíši. Musíme se mu ke všemu přiznat, když chceme, aby nás zavedl zpět k Bohu, abychom se zase mohli těšit, že jsme s ním. Ale jak se to dá udělat? Vždyť Ježíš není viditelně mezi námi. A on je přece i Bohem, který všechno ví. Proč mu tedy máme něco o sobě vykládat? Ví to určitě i bez toho. Nyní dávejte dobrý pozor! Zkusíme si to vysvětlit. Pamatujete si ještě, co jsou to svátosti? Není to tak dávno, co jsme si o tom vyprávěli. Nu, to jsou znaky, které vidíme a slyšíme, abychom měli jistotu, že jsme se opravdu setkali s Bohem, kterého přece nemůžeme přímo ani vidět, ani slyšet. Ježíš pověřil některé lidi, aby takové znaky vykonali v jeho jménu, jako jeho zástupcové. Víte, že znakem přátelství s Bohem je křest. Když se ale pokřtěný člověk nechoval jako přítel, když porušoval Bohem určený pořádek, je to, jako kdyby se obrátil k Bohu zády a utekl od něho. Když se chce k Bohu vrátit, potřebuje zase nějaký viditelný znak, že je všechno v pořádku. Musí se nějak přesvědčit o tom, že se opravdu vrátil zpět a že ho Bůh opravdu přijal tak, jako marnotratného syna z podobenství. Takový znak vykoná kněz, kterého Ježíš tím pověřil. Musím tedy všechno říci knězi, jemu se musím přiznat, ukázat mu, že mě to opravdu mrzí a že chci všechno napravit. Když mi potom kněz z Božího pověření řekne, že mi všechno odpouští, že je zase všechno tak, jako bylo dříve, mám jistotu, že je to opravdu tak. Svátost, která je znakem Božího odpuštění a naší změny, je svátost smíření, anebo svátost pokání. Co znamená smíření, to víte. A slovo pokání znamená změnu, návrat. Nestačilo by však, kdyby nám kněz řekl jen slova odpuštění? Nač je třeba přiznávat se jemu? Vždyť Bůh to ví i bez našich slov. A proč kněz potřebuje všechno o mně vědět? Co když to někomu prozradí? Možná se mi vysměje. A jak se ke mně zachová, když se potom potkáme? Ano, Bůh, opravdu nepotřebuje moje přiznání proto, aby se dověděl něco, co by předtím nebyl věděl. Ale já potřebuji nejen odpuštění, ale i radu k nápravě. Někdo například něco ukradne. To není jen porušení Božího příkazu, protože tím nejen urazil Boha, ale někoho i poškodil. Nestačilo by, kdyby jen poprosil Boha o odpuštění, ale ukradenou věc by nevrátil. Anebo když o někom řekl něco nepravdivého, musí to přece odvolat. Bůh se svými příkazy stará, aby bylo na světě dobře. Záleží mu tedy v první řadě na té nápravě. Kněz zastupuje Boha nejen v tom, že v jeho jménu odpouští hříchy, ale i místo něho rozhoduje, jak se má co napravit, vynahradit, změnit. A jak by mohl rozhodovat a radit, kdyby nevěděl, o co jde. Kněz není Bůh, nikomu nevidí do duše, a přece má člověka ujistit o Božím odpuštění. Mohl by to udělat, kdybychom mu svoje hříchy neřekli? Ani lékař nemůže předepsat lék, když mu neřekneme, jaké máme těžkosti. 13

Kněz nikdy nikomu nesmí prozradit vůbec nic z toho, co mu při této svátosti svěříme. Nesmí ani chováním ani ničím jiným dát najevo, že něco ví. Toto je nejpřísnější tajemství, jaké jen vůbec může být. Už mnohokrát se stalo, že některé kněze kvůli tomuto tajemství mučili i zabili, ale oni přece nic neprozradili. Žalovat na sebe není nikdy příjemné. Ale i kněz má hříchy. I on musí své hříchy vyznat jinému knězi, když je chce mít odpuštěny. Nikdo se tedy nemusí bát, že by se mu kněz vysmál anebo ho odsoudil. On totiž sám podle sebe ví, jak těžké je být dobrým. A ještě něco. Ježíš to i proto takto rozhodl, abychom museli všechno o sobě povědět, protože nás velmi dobře znal. Věděl, že jen tak se nám skutečně uleví. Představte si například takovýto případ. Otec se vrací z daleké cesty. Byl dlouho pryč, dávno neviděl děti. Celou cestu se na ně těší. Nemůže se dočkat, kdy je uvidí. Na stanici čekala tatínka celá rodina. Jen Gábinka chyběla. Zůstala doma, protože jí prý bolela hlava. Otec byl celý ustaraný, jestli není vážně nemocná. Chvátal rychle rovnou k ní. Chtěl hned volat lékaře, ale ona tvrdila, že je jí už lépe. Rychle tedy vybalil kufry a jí první dal krásné dárky. Jindy by byla výskala radostí, ale nyní ji nic netěšilo. Trápilo ji, co udělala. Nebyla to totiž pravda, že ji bolela hlava, když ostatní šli na nádraží. Právě tehdy dávali v televizi pokračování zajímavého seriálu. A představte si, že to bylo pro ni důležitější než setkáni s otcem! Věděla však, že to od ní není pěkné, a proto si vymyslela, že je jí špatně. Když ostatní odešli, pustila si televizor, a když se měli vrátit, rychle ho vypnula a lehla si. Když však uviděla otcovu ustaranou tvář, velmi se zastyděla. Proto ji netěšily ani hračky, které jí donesl, a nevydržela v otcově přítomnosti, přestože vyprávěl zajímavé zážitky z cesty. Večer nemohla usnout, převalovala se v posteli a nedovedla se uklidnit. Co dělat? Cítila, že jí nepomůže nic jiného, než všechno povědět. Bylo to těžké, ale jak se ji ulevilo! Najednou bylo všechno v pořádku. Konečně se mohla těšit z otcovy přítomnosti i z jeho dárků. Dovedete si něco takového představit? Jistě jste to už někdy zažili. Ale tu opravdovou úlevu ještě zažijete, když se prostřednictvím kněze setkáte s dobrým Bohem a pocítíte, že všechno to zlé je pryč. Úplně pryč. Jako kdyby se nikdy nic nebylo stalo. Čím upřímněji žalujeme na sebe, tím větší radost prožijeme ze smíření. Z jistoty, že všechno, za co jsme se styděli, je už úplně odstraněno. Přišel Ježíš, postavil se doprostřed mezi apoštoly a řekl jim: "Pokoj vám!" Když to řekl ukázal jim ruce a bok, Učedníci se zaradovali, když viděli Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy." (srv. Jan 20,19-23)

61. Druhy lítosti Dám vám hádanku, ano? Tři sestry - Renata, Alena a Eva dostaly stejné nové sukénky. Chtěly si je obléci do školy, ale maminka jim to nedovolila, že je mají mít jen na neděli. Ony se však chtěly pochlubit před kamarádkami, a tak se dohodly, že si je potají obléknou. Vždyť co, než maminka přijde domů z práce, sukně budou pěkně viset ve skříni. Ale co se nestalo!. Na školním dvoře natírali lavičky. Naše tři děvčata si toho nevšimla a sedla si na lavičku. Barva nebyla ještě dost suchá, a tak měla každá na sukni velikánskou skvrnu. Dovedete si představit, jak je to mrzelo! Ale každou trochu jinak. Všechny tři mrzelo, že si zničily nové sukně, že mají škodu. A i hanbu, protože ty skvrny každý viděl. Renata na nic jiného nemyslela, jen na 14

tu škodu a hanbu. Alenu však trápilo ještě i to, co z toho bude doma! A Evě bylo nejvíc líto, jaký smutek tím způsobí mamince. Máte uhodnout, která z těchto lítostí je nejsprávnější! Určitě Evina. Nemyslela jen na sebe, na svoji škodu, ale na maminku. Litovala proto, že měla maminku ráda. A víc než na nové sukni jí záleželo na tom, aby se maminka nehněvala. Když člověk poruší některé Boží přikázání, urazí tím Boha. Ale obyčejně má z toho i nějakou škodu, anebo hanbu. Té škody a hanby lituje každý. Ale myslíte, že stačí taková lítost na Boží odpuštění? Opravdu ne. Když říkáme, že Bůh odpustí každému, kdo lituje, myslíme tím takovou lítost, jako byla Evina. I ji mrzelo, že má škodu. Ale nezůstala při tom. Uvědomila si, že porušila maminčin zákaz, že se provinila vůči mamince, která ji má velmi ráda. Na to, aby se uklidnila Renata, bylo by stačilo, kdyby si nebyla sukni zničila. Alena potřebovala k uspokojení už víc. To, aby ji nikdo nepokáral a nepotrestal. Ale Evě záleželo v první řadě na tom, aby jí maminka odpustila. Aby se mohla cítit zase stejně, jako předtím. Cítíte ten rozdíl, viďte? Největší rozdíl je v tom, jak se člověk zachová po hříchu. Ten, kdo lituje jako Renata, bude si potom dávat jen pozor, aby se mu něco podobného nestalo znovu. Renata bude tedy opatrnější a nejdřív se přesvědčí, jaká je lavička, a až potom si sedne. Renata však nemyslela na návrat domů, na to, že vlastně neposlechla a urazila maminku. Proto spokojeně poruší i podruhé maminčin zákaz, spokojeně ji znovu kdykoliv podvede. Jen si dá větší pozor, aby z toho neměla škodu anebo posměch. Takový člověk, kterého mrzí jen škoda a hanba, snaží se najít způsob, aby se té škodě anebo ostudě mohl vyhnout. A když to vůbec nejde, tak buď zbaběle uteče, anebo si zoufá. Bezpečnost často pátrá například po nesvědomitých řidičích, kteří ujeli z místa havárie. To jsou ti, které nemrzí, že porušují Boží příkaz, když ohrožují bezpečnost na cestě. Když se nic nestane, ani o tom neuvažují. A když se něco stane, zase je zajímá jen jejich vlastní škoda, a proto zbaběle ujedou, aby se vyhnuli zodpovědnosti. O tom vůbec neuvažují, že urazili Boha. A proto jim ani nenapadne hledat Boží odpuštěni. Mrzí je to, litují toho, co se stalo, ale ne ve vztahu k Bohu. S Alenou to bylo o něco lepší. Uvědomila si totiž, že porušila mámin zákaz. A i když litovala víc ze strachu než z lásky, přece jen byla. rozhodnuta, že od nynějška už bude maminku poslouchat. Jí už záleželo na odpuštění. Ale protože se bála návratu domů, uvažovala, jestli by si nemohla najít nějakou výmluvu. Kdyby však maminku znovu oklamala, vyhnula by se sice zahanbujícímu přiznání, ale bylo to potom mezi ní a mamkou v pořádku? Ne, protože její návrat domů by byl vlastně další urážkou. Nemohla by se u maminky cítit tak, jako předtím, neměla by odpuštěno. Vždyť tím novým podvodem by vlastně dokázala, že vůbec nic nemíní změnit, ani napravit. Alenina lítost, i když víc ze strachu než z lásky k mamince, stačí k odpuštění tehdy, když je spojena s upřímným přiznáním. To je důkaz, že je rozhodnutá víc to neopakovat. Bůh odpustí každému, kdo lituje nejen pro svoji vlastní škodu, ale uzná, že urazil Boha, upřímně všechno vyzná knězi a chce se změnit. Kdo lituje z lásky, jako Eva, tomu je hned odpuštěno. Bůh ho hned v té chvíli obejme jako otec marnotratného syna a ani nečeká na přiznání. Takže i největšímu zločinci na světě stačí okamžik takovéto lítosti. A kdyby v té chvíli zemřel, Bůh ho přijme tak, jako kdyby ho vůbec nikdy nebyl urazil. Znamená to, že po takové lítosti se už nemusíme vyznat knězi? Ne. Jenže kdo opravdu takto lituje, ani neuvažuje o tom, že by se chtěl vyznání vyhnout. Velmi mu záleží na tom, aby bylo s Bohem všechno 15

jako předtím, a proto sám cítí potřebu upřímně se přiznat. Tak jako Gábinka, o které jsme minule vyprávěli. Nikdo nic nevěděl, nikdo ji nepodezříval a nic se nevyšetřovalo, nic jí nehrozilo. Ale ji velmi mrzelo, jak se zachovala k otci, že ji mohlo uspokojit jen to, když to všechno na sebe řekla. Vy se už tak dlouho přátelíte s Ježíšem, víte toho tolik o Bohu, chápete, že jeho příkazy chtějí jen naše dobro, že určitě litujete jako Eva. Zvykněte si už nyní posuzovat své jednání podle Božích příkazů a když je v něčem porušíte, hned litovat z lásky k Bohu. Kdo to dělá celý život, má stále jistotu o Ježíšově přátelství. A Ježíš ho dovede k Bohu nejen při každém svátostném odpuštění, ale i jednou do věčné radosti. Ať nikoho nezaráží, že se nemluví o rozdílu mezi smrtelným a všedním hříchem. Nerozlišuje se povinná část vyznání od dobrovolné. Pro děti totiž smrtelný hřích nepřichází v úvahu. Namísto strašení o svatokrádeži je důležitější naučit děti, aby upřímně vyznání považovaly vždy za nutnost. Hranici smrtelného hříchu přesně určit v konkrétním případě je velmi těžké. Kdo si však zvykne litovat a vyznávat všechno, v čem se cítí vinen, nepotřebuje to ani moc vědět. Takovýto způsob je nejúčinnější prevencí nejen proti lhostejnosti, ale i proti chorobně úzkostlivému svědomí. O průběhu samotné svátosti by měl bezprostředně poučit kněz, který bude děti poprvé zpovídat. Když je možné, vybereme dětem kvalitního zpovědníka. Moc rozhřešovat má sice každý kněz stejnou. Ale mnoho záleží i na osobním přístupu kněze, hlavně když jde o první zážitek z této svátosti, který může být pro dítě rozhodující na celý život. Pomůcka pro zpytování svědomí je v třetí části příručky. Při prvním zpytování svědomí máme dětem trochu pomoci, ale respektujeme jejich právo na intimitu. Nechtějme vědět, z čeho se míní zpovídat. Pán je dobrotivý a milosrdný a odpouští hříchy. On ochrání všechny, kteří ho upřímně hledají (Kaz 2,13). Pokračování příště

Vyslyšené přání Proč sem vlastně přišla, nač? Vždyť je přece zápočtový týden, za tři hodiny má těžkou písemku, potřebuje ještě dokoupit dárky, povinností má nad hlavu a ona se dá zlákat na návštěvu geriatrie. Dvě mouchy jednou ranou Vlastně za tím nebyla žádná věda. Pouze Věra. Ona ji na to přemluvila. Šlo o dobrovolnictví vysokoškoláků v rámci Univerzitního pastoračního centra. Studenti takto prý mohou smysluplně využít volný čas a staří lidé se velmi potěší, když je přijde někdo navštívit. Často jsou sami celé dny, nemá k nim kdo přijít. "Copak nechceš udělat dobrý skutek?" Jasně, že chce. A právě tento zcela nenápadný tlak na to správné místo jejího citlivého srdce způsobil, že se tam najednou zjevila. Ve výtahu směřujícím k pokojům nemocných starých lidí. Tam, kam třeba "Věro? Bojím se. Co tam budu dělat?" Ptala se Lucie. "Neboj se, stačí, když tam prostě budeš. Oni nechtějí mnoho, stačí jim málo." I to bylo na ni příliš. Polil ji studený pot. Zase se pustila do něčeho, co je nad její síly! Jakmile vystoupili z výtahu, ovanulo je to příznačné nemocniční ovzduší. Přišly na ženské oddělení. Lucie se schovávala za Věru, která tam už byla jako doma. 16

Svědčilo o tom i milé přivítání sestřiček. "Jsem zvědavá, kam asi vejdeme," myslela si v duchu Lucie. Věra jakoby četla její myšlenky. "Půjdeme tam, kam máme jít," odpověděla rozhodně. Úsměv a čaj Na chodbě nebylo nikoho, všechny dveře byly zavřené, jen jedny pootevřené. Vstoupily. Byla tam babička, která spala, a tak ji nerušili. Vyšly ven. Nyní byl výběr pokoje na Lucii. Spolu s Věrou vstoupili do dalšího. Na posteli ležela bledá babka. Jakmile dívky vešly, hned se k nim otočila. Mile ji pozdravily, představily se jí a řekly, že si přišli popovídat. Pokud chce, zůstanou u ní, pokud ne, půjdou dále. Babička se očividně potěšila a propadlé oči jí zazářily štěstím. Děvčata si k ní přisedla. Pohled na její ovázanou nohu a oteklé ruce zabolí. Ale její úsměv byl přesto nádherný. Začala se vyptávat a sama se přidala vyprávěním příběhu svého života. Lucii se chvílemi zdálo, že taková útlá matka snad ani nemohla snést tolik trápení. Modlitba jako díky Babička vyprávěla a vyprávěla, bylo radost ji poslouchat. Přímo ožila a jak poznamenala, i pozapomněla na bolesti. Ale čas byl neúprosný a zápočet i přednášky, i když nesrovnatelně nezáživnější jak toto vyprávění, čekali. Věra s Lucií se nemohli více zdržovat. Babička je však překvapila otázkou: "A nepomodlíte se se mnou?" Samozřejmě, s úsměvem souhlasily. Daly si společný desátek růžence - radostného, protože, jak řekla babka, "takovou radost už dlouho neměla". Vyslyšené vánoční přání Když dívky vstaly, podívala na ně a rozplakala se. "Babi, co je vám?" Zeptaly se zaraženě. "Ach, holčičky moje," promluvila třaslavým hlasem, "dnes mi bylo velmi těžko. Cítila jsem se taková sama, opuštěná, a už jsem se modlila, že chci umřít. Prosila jsem Boha, ať si mě vezme, že tu už nechci být." Na chvíli se odmlčela. "Pak jsem mu řekla, že pokud je to jeho vůle, ať mi dá znamení, ať mi někoho pošle, protože se velmi trápím. Moje děti se o mě nezajímají, nemám nikoho, jen dobré sestřičky na oddělení. A vtom jste přišly vy! Bůh mě vyslyšel! Slyšíte? Vyslyšel mě! Ach, děti moje zlaté." A rozplakala se ještě víc. Naděje mezi čtyřmi stěnami Věra se k ní s láskou sklonila a objala ji. Lucie tam jen bezradně stála a silně se přemáhala, aby nevybuchla pláčem. Po lících jí tiše stékaly slzy. Nechápala. Takový silný pocit bolesti a radosti zároveň ještě nezažila. Nedokázala stařenku pochopit. Být zavřená, nemít smysl života a jen tak bezradně čekat na svou smrt. A přece ještě věřit a prosit! Lucie se sklonila a podala jí ruku. Na babiččin pohled už nikdy nezapomene - jaké moře lásky a něhy v něm bylo. Najednou v ní bylo tolik síly, až se zdálo přímo neuvěřitelné, že ji objímá stará nemocná křehká žena. Dívky odcházely s přáním šťastných Vánoc a příslibem, že po svátcích se ukážou. Finále Lucie se nemohla dočkat, kdy babičku opět navštíví. Nestihly to. Byly to její poslední Vánoce. Když se to Lucie v lednu dozvěděla, rozplakala se jako malé dítě. Bylo jí, jakoby ztratila vlastní babičku. V té chvíli však pocítila nepopsatelný klid. Pochopila, že nejen ona babičce, ale i babička jí pomohla prožít opravdové Vánoce. Se vzájemnou láskou a přijetím. Neboť právě o tom jsou Vánoce, ☺ (podle KN) 17

Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka „nakoukneme“ do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí.

Palestinská autonomie - pásmo Gazy S odpovědí na otázku, co je pásmo Gazy, mají dokonce i

odborníci potíže. Jistě, že není to stát, možná něco mezi tím. Pásmo Gazy je území dlouhé 41 km a široké 6 až 12 km, vklíněné mezi Středozemním mořem a Stát Izrael. Proč psát o takové zemičce? Protože země je ve Svaté zemi, kde žili proroci a patriarchové, kde je rodiště našeho Pána Ježíše Krista. Hlavní město v pásmu Gazy, tedy Gaza, je známo ze Starého zákona. Do Gazy byl přiveden Samson, známý pro svou velkou sílu, když byl zajat. Obyvatelé tohoto kousku země žijí v bídě, jsou jako zavření ve velkém vězení. Do značné míry jsou sami na vině, ale ve skutečnosti největší vinu má teroristická organizace Hamas, která v pásmu Gazy vládne. Teroristé z organizace čas od času útočí raketami na pohraniční vesnice v sousedním Izraeli. Nejhůře na tom jsou v Gaze Hlavní město - Ramalláh křesťané, kterých je tam jen několik tisíc. Muslimové jim Rozloha - 360 km2 nedávají žádná práva, a někdy je dokonce i zabíjejí. To se Obyvatelstvo - 1,4 mil. stalo s Rami Ayyadem, majitelem jediného křesťanského Křesťanů - asi 0,2% knihkupectví na území pásma Gazy. Rami, před tím, než byl zastřelen, byl mučen. Knihkupectví, z kterého živil rodinu, bylo již dříve zapáleno. Ramiho manželka v rozhovoru řekla, že policie nic neudělala, aby chytila vrahy. A mnozí muslimové věří, že Rami evangelizoval lidi, takže je to vlastně dobrá věc, že zemřel.

Palestinská autonomie - Západní břeh Jordánu Pojďme začít obtížnými otázkami. Kde je Betlém? Jak kde? Ve Svaté zemi. To je pravda, ale Svatá země není stát. Že by v Izraeli? Ne, Betlém není ve státu Izrael, i když je jen 8 km od Jeruzaléma, hlavního města státu. Tak kde? Betlém je na západním břehu Jordánu. To vše je velmi komplikované, ale tak to již je ve Svaté zemi, kde po celá léta Židé a Palestinci mezi sebou bojují o každý kámen. Nejvíce tímto bojem trpí křesťané. Muslimové je vyhazují z práce, berou obchody a dílny. Nejvýraznějí to můžeme vidět v Betlémě. Kdysi tam žili jen křesťané, dnes jich mnoho uteklo do Ameriky. Zůstali jen ti nejstatečnější. - Nikdy neopustím naši zem - říká Carlos. Narodil se zde můj otec, odtud pochází mí předkové, v tomto městě se narodil náš Bůh, Ježíš Kristus. Celá Carlosova rodina uprchla do Jižní Ameriky. 2 Bratři mají starost o jeho život a Rozloha - 5 800 km ještě ho povzbuzují, aby odešel, Obyvatelstvo - 2,3 mil. ale on je tvrdohlavý. Všichni Křesťanů - asi 3% jeho sousedi, většinou křesťané, opustili své domovy, jen on zůstal. Jeho 6-tičlenná rodina jsou dnes jediní křesťané v okolí Betléma. - Je to tvrdé, říká. - Žijeme v napětí, najednou jsme se 18

stali cizinci, i když tato země byla tisíce let naší zemí. Teď jsem tu sám - říká. Na otázku, zda se bojí, řekl s jiskrou v oku: "Dal jsem Ježíši sebe a svou rodinutak proč bych se měl bát?" Zimbabwe „Tak krásný pohled, že se na něj musejí i andělé lítat podívat,“ řekl

skotský cestovatel a misionář David Livingstone, když v roce 1855 objevil a poprvé viděl krásné vodopády na řece Zambezi. Voda padá z výšky 111 metrů, a vodopád má šířku 1,7 km. Každou vteřinu proteče vodopádem 9 milionů litrů vody. Ale myslím, že to je asi všechno, co pěkného můžeme říct o této africké zemi. Každodenní život je tam velmi těžký. Ekonomika je kompletně v troskách. Jistě jste slyšeli o inflaci. Nejjednodušší způsob, jak říct co je inflace, že to je růst cen různého zboží. V Zimbabwe rostou ceny nejrychleji na světě. Každý den, je všechno zboží dvakrát tak drahé. Tak jako kdyby u nás stála v pondělí zmrzlina 5 korun, v úterý 10, ve středu 20 a tak dále bez konce. V Zimbabwe je tomu tak již několik let. Před několika lety polský zlotý (asi 6,18 Kč) stál 8 000 000 000 zimbabwských dolarů. Jak žít v takovém chaosu, kdy jeden den můžete za 100 biliónů dolarů koupit krabičku zápalek, a týden je pouze Hlavní město - Harare jednu sirku. S platností od 1.8.2008 Zimbabwe Rozloha - 390 580 km2 redenominovala svou měnu v poměru 1:10.000.000.000. Před Obyvatelstvo - 12,3 mil. lety byla Zimbabwe jednou z nejbohatších zemí v Africe. Za Křesťanů - asi 65% všechnu bídu Zimbabwe může prezident Robert Mugabe, který tam vládne již 30 let. Zemědělcům, kteří dobře hospodařili, ukradl půdu, a pak ji dává svým věrným služebníkům. Bohužel, nenávidí katolickou církev, které vyhlásil válku. Mnoho křesťanů bylo již zabito nebo mučeno prezidentovými muži. (Mały Gość)

Dvakrát oběšený Roger Warren, tkadlec z anglického hrabství Lancaster, byl v 16. století odsouzen na šibenici, protože pomáhal katolickým kněžím a schovával je. Uvázali mu provaz kolem krku, ale když odstranili žebřík, lano se přetrhlo a Warren spadl na zem. Po několika okamžicích přišel k sobě. Poklekl a tiše se modlil. Hleděl k nebi a tvář mu zářila radostí. Hejtman mu ještě jednou nabídl svobodu, když se zřekne své víry. Warren se zvedl a řekl: "Jsem stejný jako předtím, stále připraven zemřít pro Ježíše Krista. Dělejte se mnou, co chcete." A pospíchal, aby opět vylezl na žebřík. "Co to je?" volal hejtman. "Proč ten spěch?" Nato Warren: "Kdybyste viděli, co jsem právě viděl já, také byste měli tak naspěch, abyste zemřeli." Kat mu kolem krku dal pevnější provaz a odtáhl žebřík. Tak zemřel mučedník Roger Warren.

19

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme.

Domenico Ghirlandaio - Klanění pastýřů " Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána." Tato slova Izaiášova proroctví (Iz l, 3) se stala námětem pro zobrazování vola a osla u jesliček. Obě tato pokojemilovná zvířata svou přítomností v betlémské stáji u novorozeného Mesiáše naznačují pokoj mesiášské doby. Co nás však překvapí, že místo jeslí se před těmito zvířaty nachází sarkofág, což působí v typicky vánoční scenérii dost rušivě, ba dokonce morbidně. Ale i tato neobvyklost má svůj význam. Podle nápisu na sarkofágu je odkazem na proroctví věštce Fulvia, který byl zabit Pompejích při dobývání Judska a předpověděl, že z místa, kde spočinou jeho pozůstatky, povstane Bůh. Avšak i bez této skutečnosti nás sarkofág upomíná na celé tajemství Božího vtělení v Ježíši Kristu, které má svůj vrchol v Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. V konečném důsledku otevřený sarkofág je odkazem na prázdný Ježíšův hrob, když Ježíš svým zmrtvýchvstáním završil vykupitelské dílo. Na tento fakt odkazuje i beránek, kterého nese jeden z pastýřů. Ježíš je pravým beránkem, který nese hříchy celého světa. Zvířecí symboliku obrazu uzavírá čížek, který sedí na malé skalce úplně dole u Ježíška (skalka je narážka na rodinu Sassetti, v jejichž kapli se obraz nachází. Sasso v překladu znamená skála a sasseto je zdrobnělina, tedy skalka). Stehlík je vedle sarkofágu a beránku dalším odkazem na Ježíšovo vykupitelské dílo. Podle středověkých představ stehlíci žili v trní a bodláčí, čímž představují život utrpení. Jejich schopnost létat je obrazem schopnosti povznést se nad bolestnou skutečnost. Podle jedné středověké legendy čížek se poranil na Ježíšově trnové koruně a do této rány stekla Ježíšova krev, a proto stehlíci mají na hlavičce červený flek. Dalším důležitým motivem, který nelze nezmínit, je putování. Vlevo přicházejí tři králové se svým průvodem. Procházejí vítězným obloukem, který nechal postavit Hyrkán Pompeovi po dobytí Jeruzaléma. V obraze se oblouk stává hranicí mezi pohanským světem a novou realitou mesiášského království. Lid, který prochází skrze tento oblouk, přechází z pohanské tmy a beznaděje do světla Ježíšovy přítomnosti. Jejich cesta k novorozenému Králi však není závěrečným zastavením. Ještě je čeká cesta zpět, ale na této cestě již budou kráčet ve světle Božího Slova. Symboliku putování naznačují i sbalené věci nalevo od Panny Marie. Svatá rodina se zakrátko bude muset vydat na cestu do Egypta. Sbalené věci znamenají připravenost na další putování. Křesťan má být také neustále připraven následovat Pána, kamkoli jde (srov. Zjev 14,4). Zároveň křesťan je na tomto světě pouze poutníkem (srov. Žid 11,13), který je na cestě do nebeského Jeruzaléma. Obraz dotvářejí tři pastýři. Nejmladší z nich, který ukazuje na Jezulátko, je sám Ghirlandaio. Tímto gestem vydává svědectví své víry v Ježíše Krista. Tím se dostáváme k poslednímu důležitému motivu obrazu, kterým je svědectví. Život Panny Marie ukazuje na Ježíše. Podobně i křesťan má celým svým životem poukazovat na Ježíše - vtělenou Boží lásku.

20

Redakce Zrníčka přeje všem svým čtenářům požehnané svátky Kristova narození, aby se Kristus o těchto Vánocích narodil i v jejich srdcích, aby všichni, kteří se s nimi v Novém roce setkají, se setkali s Kristem v nich. Kéž vám všem v Novém roce Bůh žehná a vede po svých cestách.

21

Kapitolky z historie papežů Zažil největší triumf světské moci papežství a i přes tuto moc zemřel ve vyhnanství. Žádná porážka ho nedokázala zlomit.

Kalixt II. - zručný vyjednavač Kdyby vládci vybírali biskupy, byli by jimi lidé oddaní vládcům, ale ne Bohu. Kalixt II. v tom udělal pořádek. Papežský průvod se pohyboval z Francie na jih přes Lombardii a Toskánsko do Říma. Odevšad se lidé sbíhali, aby viděli papeže a dostali jeho požehnání. 3. června 1120 Kalixt II. přišel do Říma. Brány se před ním dokořán otevřely za obrovského jásotu obyvatel Věčného města. Radost byla velká, protože již dlouho předtím papež nežil v Římě. Petrův stolec obsadili nástupci vzdoropapeže podporovaného německým císařem. Předchůdce Kalixta, právoplatný papež Gelasius II., zemřel v exilu v Cluny, ve Francii. Tam se kolem něho shromáždili 2. února 1119 shromáždili kardinálové, aby zvolili jeho nástupce. Stal se jím arcibiskup Guido z Vienne. Kalixtovi II. - přijal toto jméno - už nic nehrozilo. Vzdoropapež Řehoř VIII. utekl z města, protože německý král Jindřich V. ho přestal podporovat. Zavřel se v pevnosti Sutri, ale papežská armáda oblehla město, ale měšťané otevřeli brány a vydali ho. Byl převezený do Říma. Musel projet městem na velbloudu, sedíce tváří k ocasu za pískání, výsměchu a urážek. Touto podívanou byl zkompromitovaný. Zbytek svého života strávil ve vězení. Císař se sklání Kyní konečně nastaly podmínky pro vyřešení otázky míchání se světské moci do církevních záležitostí. Spor se táhl již několik let. Císař trval na jmenování biskupů, takže před uvedením biskupa do úřadu jim podal prsten a berlu. Již dříve byl za to německý císař Jindřich IV. exkomunikován. A i když se pokořil před papežem, vrátil se opět k těmto praktikám. Podobně, po převzetí moci, to dělal i jeho syn. Další exkomunikace nepomáhaly. Císaři si z nich nic nedělali, a když papežové dělali problémy, prostě si jmenovali své vlastní "papeže," nebo vzdoropapeže a dosazovali je na římský stolec. Ti, samozřejmě, dělali všechno, co po nich císaři chtěli a právoplatní papežové museli žít v exilu mimo Řím. Kalixt II. měl lepší situaci. Na podzim 1121 německá knížeata, s nimiž císař musel počítat, řekla, že Jindřich V. by měl uznat právoplatného papeže Kalixta II.. Vyzvali císaře, aby se zapojil do jednání, která by konečně uspořádala postoj světské moci vůči Církvi. První konkordát Příští došlo k rozhovorům. Tři týdny trvala složitá vyjednávání. Ale stálo to za to. 23. září 1122 došlo k podpisu významného tkz. wormského konkordátu. Císař se především zavázal, že Svatému Stolci podle možností nahradí všechnu škodu, kteriou „od počátku tohoto sporu“ jí způsobil jeho otec nebo on sám. Pro budoucnost slíbil, že se zřekne investitury (jmenování církevních hodnostářů) a v celé říši dovolí kanonickou volbu biskupů a opatů. Papež naproti 22

tomu souhlasil, aby král byl při volbách církevních hodnostářů na německém území osobně přítomen a v případě nerozhodné volby spolu s biskupy příslušné církevní provincie rozhodl o novém kandidátovi. Po provedení kanonické volby měl pak král na celém říšském území zvoleném udělit v léno statky se všemi závazky s nimi spojenými. Papež také uznal právo císaře používat symboly světské moci. Koncil Opravdu, wormský konkordát přinesl mír po dlouhých letech soudních sporů. Kalixt II. zabezpečil svobodu Církve ve velmi důležité věci. Pro potvrzení záznamů konkordátu svolal papež do Říma I. lateránský koncil. Otcové koncilu oficiálně schválili dokument. Po koncilu papež poslal své vyslance do různých Lateránská bazilika, kde se konal I. lateránský zemí, aby tam dohlíželi na zavedení koncil usnesení koncilu. Kalixt II. zemřel v Římě v roce 1124. Byl pohřben v bazilice svatého Jana v Lateráně. (Mały Gość)

Podvodník Jeden stavbyvedoucí pracoval po dlouhá léta velké stavební společnosti. Jednoho dne dostal příkaz vystavět ukázkovou vilu podle projektu, který mu bude nejvíc vyhovovat. Mohl si vybrat i místo, které chtěl, a nemusel hledět na výdaje. Hned se pustil do práce. Ale protože si myslel, že na slepé důvěře zaměstnavatele vydělá, nakoupil nekvalitní materiál a zaměstnal nepříliš dobré dělníky, aby na materiálu a na mzdách ušetřil peníze, které pak šly do jeho kapsy. Když byla stavba u konce, stavbyvedoucí odevzdal klíč k vile řediteli své firmy. Ředitel mu ho s úsměvem vrátil a potřásl mu rukou. „Tato vila je dar pro vás, protože vám chceme projevit svou úctu a vděčnost za vykonanou práci." Tyto tvé dny jsou cihly tvého budoucího života…

23

Adventní kalendář si můžeme vyrobit na míru Lidská kreativita je úchvatná věc. Tvořivost neobešla ani adventní kalendář, který se "narodil" v Německu. Jeho počátky sahají do 19. století, kdy si lidé kreslili křídou na dveře každý den do Vánoc čárku, nebo si na stěnu pověsili vždy nový náboženský obrázek. Oblíbené bylo i postupné zapalování 24 svíček

První tištěný adventní kalendář vytvořil Gerhard Lang v roce 1908. Šlo o malé barevné obrázky, na každý den jeden, které se lepily na podklad. Tento kalendář vylepšil až do podoby malých otevíracích okének, které se staly ve světě hitem. Jelikož máme dvě šikovné ruce a doma určitě více malých ochotných ručiček, pustíme se do výroby svého originálního rodinného adventního kalendáře. Nabízíme vám několik tipů. Blikající vesnička Z tvrdého bílého papíru si podle makety (nejlépe 7 x 7 cm) vystřihneme a slepíme 23 domků a kostelík. Do prázdných oken vlepíme barevný transparentní papír (lze ho dostat v papírnictví). Vznikne nám tak zasněžená vesnička s barevnými

okny. Každý adventní večer zapálíme v jednom domku čajovou svíčku a 24. prosince bude zářit celá vesnička i s kostelíkem. Cesta do Betléma Na zavěšenou látku vyznačíme šitím cestu vzhůru, kde připevníme obrázek Betléma. Po krajích cesty našijeme vystřižené domy z látek tak, aby se do každého dal vložit vzkaz s úlohou, nebo citátem pro děti. Domky označíme číslem od 1 do 24. Stromek s úkoly Potřebujeme jednobarevný filc jako podklad (velikost si zvolte) a zelený na stromeček. Jednoduchým stehem zašijeme horní i dolní okraj látky a do vzniklých tunelů vložíme tyčky (udrží tvar látky). Navrch připevníme poutko a pověsíme na stěnu. Ze zeleného filcu vystřihneme jednoduchý stromeček a našijeme na celou délku podkladové látky. S dětmi ušijeme ručně jednoduché sáčky z různých látek, nebo obalíme balícím papírem zápalkové krabičky. Ty pak zavěsíme na stromeček. Důležité je překvapení v balíčcích. Na papírky si napíšeme činnosti, které chceme stihnout jako rodina do Vánoc: zdobíme okna, píšeme dopis Ježíškovi, upečeme perníky, vyzdobíme stromeček, postavíme betlém, jdeme se sáňkovat, vyrobíme anděly, přečteme si o betlémské noci, o tradici Vánoc… S těmito úkoly můžeme počkat, až přijde táta z práce, a děláme je všichni společně. (podle KN) 24

Kdo byl a jak žil Herodes Veliký Na stránkách Nového zákona se setkáváme s postavou krále Heroda. Judský panovník s tímto jménem vstupuje do života Ježíše Krista, sv. Jana Křtitele a první komunity křesťanů na Blízkém východě. Jen málokdo si však uvědomí, že ve skutečnosti jde o dva odlišné vladaře - otce a syna. Heroda I., zvaného Velký, a jeho syna Heroda Antipase. Jedním se příběh o Ježíšově pozemském životě začíná a druhým končí.

Již od roku 63 před Kristem měli oblast Blízkého východu pod nepřímou kontrolou Římané. Nová královská dynastie Herodovců, která se dostala k moci v roce 40 před Kristem, vděčila za svůj nástup na trůn chaotické situaci římských občanských válek v druhé polovině 1. století před Kristem. Kolem roku 40 před Kristem se stal králem Judska Herodes. Jeho nástup na trůn byl možný jen se souhlasem Římanů. Základem jeho úspěchu byl dobrý vztah, který si vybudoval s Markem Antoniem, jeho milenkou egyptskou královnou Kleopatrou a postupně i s pozdějším císařem Octaviem Augustem. Herodes, který si zasloužil titul Velký, byl tedy de facto vazalským králem římských císařů. Na první pohled samostatná politika judských vládců byla pod ustavičným dohledem Římanů. Svědčí o tom ostatně i přítomnost římských vojsk, které nejednou vstupují a zasahují do událostí zmíněných i v Bibli. O dynastii Herodovců se, pochopitelně, zajímaly i antičtí autoři. Zmíníme Josefa Flavia, Tacita či Strabona. Rodokmen Herodes se narodil v roce 74 nebo 73 před Kristem do rodiny, která neměla čistě židovské kořeny. Otec Antipater pocházel z Idumey (Edom) a jeho matka Cypros z Nabatey (oblasti proslulé skalním městem Petrou). Otec získal významné postavení za vlády předchozí královské hasmoneovskej dynastie. Podařilo se mu získat pro sebe i pro svou rodinu římské občanství a dotáhl to až na pozici prokurátora Judska. Herodes byl tedy nejen římským občanem, ale zároveň i Židem. Idumejci po makabejské okupaci Idumey v letech 140 - 130 před Kristem konvertovali na judaismus a podobná situace vládla i mezi Nabatejci spřízněnými s Hasmoneovci. Antipater pomohl svým synům získat významné funkce. Herodesův starší bratr Portrét Heroda Velkého na konci jeho Fasael se stal guvernérem Jeruzaléma a Herodes vlády, 18. století správcem Galileje. Antipater se však dostal do spleti politického chaosu, který zavládl po smrti "božského" Julia Caesara. Zemřel rok po Caesarova smrti - byl otráven. Herodes nezůstal dlouho v nepřízni Římanů. Na rozdíl od svého otce se přiklonil na stranu Marca Antonia a Octavia, Caesarových mstitelů. Za loajalitu si nejdříve vysloužil uznání titulem tetrarcha Galileje. Oblast Blízkého východu se však stala terčem útoků parthské říše. Parthové se pokusili zasáhnout do politické situace, a tak dosadili na trůn Antigona, příslušníka svržené královské dynastie. Herodes odešel do Říma žádat o podporu. Římané pochopili nezbytnost obrany východní hranice a rozhodli se Heroda nejen podpořit, ale uznali ho jako židovského krále. Svá práva na židovský trůn chtěl zlegalizovat sňatkem s příslušnicí hasmoneovské dynastie - s Mariamnou. Přitom se zbavil své první manželky Doris. Spolu se synem Antipaterem je poslal do vyhnanství. Až po třech letech porazil Antigona a definitivně získal kontrolu nad Jeruzalémem. Herodes I. si příjmení Velký zasloužil zejména v souvislosti s četnými stavebními aktivitami. Vybudoval cesty a akvadukty. Kromě výstavby přístavu v Cesareji se zasloužil o přestavbu chrámu v Jeruzalémě, či opevnění Machaerus a Masada. Jeruzalém během vlády Heroda I. 25

považovali za jedno z nejkrásnějších měst světa. Byl nejen hlavním střediskem Judejského království, ale zejména centrem židovského náboženského světa, do kterého putovaly tisíce poutníků. Nedaleko Jeruzaléma si Herodes postavil nové sídlo s názvem Herodion, které se stalo i místem jeho posledního odpočinku. Jen před několika lety se podařilo izraelským archeologům objevit hrobku známého židovského krále, hrob však byl prázdný. Uvažuje se o tom, že tělesné pozůstatky ukradli už během židovského povstání v letech 66 až 72, během kterého byla pevnost zničena. Podle Josefa Flavia si sídlo nevybral náhodně. Mělo být vzpomínkou na Herodovo vítězství nad parthskými oddíly. Rodinný život Heroda Velikého O něco méně slavně se zapsal do dějin odstraňováním všech politických nepřátel a potenciálních nástupců na trůn. Zbavil se těch členů hasmoneovské rodiny, kteří mohli ohrozit jeho pozici. Největší nepřátele hledal mezi nejbližšími. Zejména na konci svého života se stal extrémně podezřívavý. A právě v této životní fázi vstupuje na stránky Nového zákona. Vystřídal deset manželek a pár z nich dal odstranit on sám. První manželku Doris nahradila Mariamna z rodu Hasmoneovců. Kromě politicky výhodného sňatku se Herodes údajně do této ženy opravdu zamiloval. Následovala další manželka stejného jména Mariamna II., Dcera kněze Simeona. Čtvrtou v pořadí byla Samaritánka Malthace, vystřídaly ji Kleopatra z Jeruzaléma, Pallas, Fedra, Elpis. Jména posledních dvou manželek neznáme. Byl otcem patnácti dětí. Za pozornost stojí zejména příběh údajně nejmilovanější z jeho manželek - Mariamny I., která se stala obětí intrik Herodovy sestry Salomé a jeho matky Cypros. Mariamna prý vynikala velkou krásou. Vztahy mezi manžely narušili, pochopitelně, i vraždy Mariamniných příbuzných. Herodes věděl o intrikách namířených proti Mariamně. Během své cesty za císařem Octaviem na ostrov Rhodos se raději rozhodl poslat Mariamnu a její matku Alexandru do bezpečí do pevnosti Alexandrion. Cypros a Salomé však nakonec dosáhly svého. Obvinily ji z pokusu otrávit svého manžela a v roce 29 před Kristem byla odsouzena na smrt. U vazalských panovníků spřízněných s římským impériem bylo zvykem poslat své děti na výchovu do Říma. Herodes poskytl římské vzdělání Alexandrovi a Aristobulovi, synům Mariamny I., ale i Archelaovi, Antipasovi a Filipovi. Po tom, jak se Mariamnini synové vrátili z Říma, vzbudili mimořádný obdiv. Herodes je však naopak začal podezřívat, neboť se obával svržení z trůnu. Aby zmenšil jejich vliv na královském dvoře, přivedl zpět i svého prvorozeného syna Antipatera. Nakonec byli Alexander a Aristobulos obviněni z plánovaného spiknutí proti Herodovi a v roce 7 před Kristem je se souhlasem Římanů popravili. Antipater, který ve skutečnosti spiknutí proti svému otci připravoval, přežil bratry jen o několik let. Herodes naštěstí nestihl odstranit všechny své potenciální dědice. Zůstaly ještě společné děti s Malthace - Herodes Antipas a Archelaos - a Kleopatřina syn Filip. Herodova smrt Poslední roky života trpěl Herodes více chorobami, ale i přehnanou krutostí a chorobnou podezřívavostí. Zemřel v Jerichu. Podle popisů pohřebních slavností, zaznamenaných Josefem Flaviem, putoval průvod Herodových služebníků a vojáků z Jericha až do Herodia. Krátce po Herodově smrti zavládlo načas bezvládí a chaos. Augustus nakonec podpořil jeho poslední vůli, 26

zachoval Judské království, které se rozdělilo mezi tři Herodovy syny. Archelaos získal vládu nad Judeou a Samařím, Antipas vládl v Galileji a Perei, Filip odpovídal za Bataneu, území Itureje a Abilene. Augustus však prozíravě neschválil královský titul, který měl připadnout Archelaovi. Ten nakonec nevládl dlouho, deset let po smrti svého otce ho obvinili z neschopnosti a poslali do vyhnanství do provincie Gallia. Vraždění neviňátek Herodes Veliký byl vládcem Židů právě v období narození Mesiáše. V Matoušově evangeliu je popsán přesně tak, jak ho vnímali i antičtí autoři: podezřívavý vládce obávající se svržení z trůnu. Zpráva o narození nového židovského krále, který si mohl uzurpovat trůn, ho musela přivést do zuřivosti, která vyústila do vraždění neviňátek v Betlémě. Nařídil zabít všechny chlapce do dvou let života. Tři mudrci od východu se na cestě za Božím Dítětem zastavili v Herodově paláci v Jeruzalémě. Jeho záměr využít je jako zvědy nevyšel. Po navštívení Dítěte se Jeruzalému na zpáteční cestě vyhnuli. Navíc sv. Josefa ve snu upozornil anděl Páně na hrozící nebezpečí. A tak se Herodes stal důvodem k útěku Josefa, Marie a Ježíše do Egypta. Svatá rodina tam zůstala až do Herodovy smrti. Na margo návratu Svaté rodiny do vlasti evangelista Matouš vzpomíná i jednoho z následníků trůnu: "Ale když se (Jozef) doslechl, že v Judsku kraluje Archelaos namísto svého otce Heroda, bál se tam jít. Varován ve snu odebral se do Galilejského kraje … usadil se ve městě, které se jmenuje Nazaret…" (Mt 2, 22 - 23). Jozef s rodinou se tedy obával vstoupit do Judska, kde se po Herodově smrti ujal vlády Archelaos. Vydal se nakonec do Galileje, kterou až do roku 39 kontroloval Herodes Antipas. Důvodem Josefových obav mohla být právě Archelaova vláda, která byla natolik krutá, že dokonce samotné Židy přinutila stěžovat si na císařském dvoře v Římě. (podle KN)

Mandloň V zahradě se nade všemi ostatními stromy vypínala k nebi vysoká a krásně rostlá mandloň. Byla šťastná, když se jí ve větvích honily barevné pěnkavy a elegantní a vznešené sýkorky. Ráda hostila stehlíky, slavíky a další zpěvné ptáky. Ale jednou se jí v koruně usadil datel. Položil ucho na kůru a uslyšel pod ní hemžení maličkých, ale nenasytných larev. Vnořil dlouhý zobák do mandloňového kmene a začal pořádat larvy jednu po druhé. Mandloň zesmutněla. Takový ošklivý pták jí zobákem rozpíchá kůru, a ničí tak její krásu. To si přece nenechá líbit. Pyšná mandloň dělala, co mohla, aby datla vyhnala, až konečně jednoho dne odletěl. Od té doby mohly larvy v její kůře bezstarostně tloustnout a kousek po kousku prokousaly celý kmen skrz naskrz. Pak jednou večer přišel prudší závan větru a pyšná mandloň se skácela k zemi. Když tě někdo „štípe pod kůží“ tím, že ti ukazuje chyby a nedostatky, nerozčiluj se. Spíš mu poděkuj. 27

Na místě, kde se narodil Boží Syn Betlémská bazilika Narození Ježíše Krista patří mezi nejposvátnější místa křesťanství. Každoročně ji navštíví statisíce poutníků

Zní to až neuvěřitelně, ale prvním papežem, který v novodobých dějinách Betlém - Bazilika Narození Páně navštívil Svatou zemi, byl Pavel VI. Betlém navštívil v roce 1964, na svátek Zjevení Páně, tedy 6. ledna, aby uctil místo narození Spasitele světa. Do Betléma přitom symbolicky - jako kdysi mudrci - přinesl i dar, a to vyznání víry ve vtělené Slovo, které na tomto místě přišlo na svět. V projevu z betlémské Jeskyně Narození kromě toho celý svět vyzval, aby se přičinil o svobodu vyznávat i ve Svaté zemi víru, kterou přinesl Boží Syn svým narozením. Před padesáti lety, tedy přibližně v době, kdy Pavel VI. pronesl tato slova, tvořili křesťané v městě, ve kterém se narodil Spasitel světa, ještě 70 procent jeho obyvatel. Dnes je jich v Betlémě jen asi 15 procent. Pro špatnou politickou a sociální situaci a diskriminaci se mnohé křesťanské rodiny postupně vystěhovaly do zahraničí, zvláště do zemí Latinské Ameriky. Biblické Davidovo město Betlém, který leží přibližně 7 km jižně od Jeruzaléma a dnes má přibližně 30 000 obyvatel, se v Písmu svatém poprvé vzpomíná v souvislosti se smrtí Ráchel, která zemřela při porodu druhorozeného syna Benjamína. Její manžel patriarcha Jakub ji pohřbil "na cestě k Efratě, čili Betléma" (Gn 35, 19; hrobka se vzpomíná i v 1 Sam 10, 2). K Betlému se váže i jeden z nejkrásnějších biblických příběhů - o Noemi a její nevěstě Rút, která je prababičkou krále Davida. Rút totiž se svým manželem Boázem dala život Obédovi, dědečkovi krále Davida, a oba se tak stali zakladateli slavného Davidova rodu (Rút 4, 21). David (10. stol. př. Kr.) Byl za krále pomazán právě v Betlémě (1 Sam 16). A prorok Micheáš asi 750 let před Kr. v proroctví vyzdvihl Betlém jako město, ze kterého vzejde záchrana Izraele: "A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných" ( Mich 5, 1). Betlém udělalo nadevše výjimečným v dějinách lidstva až narození Ježíše Krista, jak o tom vypráví novozákonní Matoušovo a Lukášovo evangelium. Tam, tedy do Betléma, se mu přišli poklonit i mudrci od východu. První baziliku dal stavět Konstantin Stoupenců křesťanství, čili židokresťanov, z oblasti Betléma vyhnal spolu s ostatními Židy římský císař Hadrián, a to kolem roku 135 - po potlačení židovské vzpoury. Nad místem Ježíšova narození dal potom vysadit posvátný háj a postavit chrám pohanskému božstvu Adonis. Situace křesťanů se změnila, až když císař Konstantin (272/273 - 330) v roce 313 milánském ediktem zrovnoprávnil křesťanství. Když sv. Makárius, biskup Jeruzaléma (313 - 334), v roce 325 na ekumenickém koncilu v Nicei se smutkem poukázal na žalostný stav svatých míst ve své diecézi, císař Konstantin nařídil pohanský chrám zbourat. Za vydatné podpory císařovy matky Heleny už rok nato začali nad místem Ježíšova narození práce na stavbě první křesťanské baziliky. Chrám byl posvěcen v roce 339. 28

Zvětšenou baziliku "ubránili" mudrci Jelikož v roce 529 Samařané při nepokojích baziliku poškodili, byzantský císař Justinián (483 565) ji dal opravit a zvětšit. Současný vzhled baziliky se od roku 540 prakticky nezměnil - až na několik menších úprav. Baziliku Narození ušetřili dokonce i Peršané, kteří v roce 614 plenili Svatou zemi. "Zabránili" jim v tom mudrci od východu na fasádě - mozaika je totiž zobrazuje oblečené v perských šatech… Ačkoliv v roce 638 Arabové obsadili území, na kterém stojí Bazilika Narození, umožnili křesťanům navštěvovat toto posvátné místo. A nejen to. Jelikož muslimové ctí Ježíše - byť jen jako proroka - i jeho matku Marii - jako matku proroka -, dokonce sami od té doby přicházejí do baziliky modlit se. Situace se pro křesťany zhoršila až za chalífa Hakima, který se dostal k moci v roce 1009 a začal jinověrce pronásledovat. Příchod křižáků v roce 1099 znamenal obrat k lepšímu. Františkáni a vlastnický dekret Status quo Když sultán Saladin v roce 1187 porazil křesťany, Betlém zůstal - až na krátké období příměří pod kontrolou muslimů. V roce 1333 přišli do Betléma františkáni a přes tři sta let - až do roku 1637 - mohli udržovat baziliku a svobodně v ní slavit liturgii. Ale spory mezi katolickou a Řeckou ortodoxní církví o vlastnických vztazích k bazilice, které začaly v 16. století, způsobily, že v průběhu let procházela z vlastnictví jedné do vlastnictví druhé komunity často v závislosti na tom, na kterou stranu se přiklonili muslimští vladaři. Problémy částečně vyřešil v roce 1852 turecký dekret tzv. Status quo, který komunitám přesně určil, kterou část baziliky vlastní, i to, které části zůstanou ve společném užívání. Tento stav trvá dodnes, když se na správě baziliky podílejí tři křesťanské komunity: katolická, řecká ortodoxní a arménská ortodoxní. Vstoupit do baziliky se dá už jen přes Bránu pokory Původní průčelí baziliky ze 6. století po Kr. mělo tři vstupní brány. V roce 1500 však průčelí zazdili a ponechali jen nízký vchod, aby drancujúcim vojákům zabránili vstoupit na koních až do baziliky. Dnes se vchod nazývá "Brána pokory", aby návštěvníkům připomínala tajemství narození Božího Syna, před kterým se má člověk sklonit. Pod dnešní dlažbou, která pochází z 19. století, je na některých místech viditelná původní mozaiková dlažba z období císaře Justiniána (483 - 565). Nejvzácnější hvězda na zemi a tři oltáře Srdcem baziliky je Jeskyně Narození, do které se vchází ze dvou stran po bocích presbytáře. Jeskyně má délku 12,3 m, šířku 4,3 ma výšku 3 m. Když v roce 1869 jeskyni zničil požár, její stěny pokryly azbestovým obkladem. Stříbrná 14-ramenná hvězda, označující místo narození Ježíše Krista, je umístěna pod oltářem Narození, který patří Řecké ortodoxní církve. Na hvězdě je latinský nápis: Hic de Virgina Maria Jesus Christus Natus est - Zde se z Panny Marie narodil Ježíš Kristus. Čtrnáct ramen hvězdy symbolizuje 3 x 14 pokolení, které se zmiňují v Ježíšově rodokmenu. Oltář jesliček, druhý ze tří v Jeskyni Narození, připomíná místo, kde leželo Dítě Ježíš a kde se mu klaněli pastýři. Třetí z oltářů, Oltář klanění se mudrců, připomíná událost, když se mu mudrci přišli poklonit a přinesli mu dary. Právě na tomto oltáři se slaví katolické mše svaté. Jeskyně na liturgii V podzemí se kromě Jeskyně Narození nacházejí ještě chodby a také další jeskyně, ve kterých si poutníci připomínají postavy a události spojené s Ježíšovým narozením, například Jeskyně sv. Josefa, Jeskyně neviňátek a Jeskyně sv. Jeronýma. (podle KN)

29

Kdosi klepe. Kdo tam? My dva chudí Hráli jste někdy ve scénce? Pamatujete si ještě na vaši roli, nebo snad i na naučený text? Před očima mám maturitní oznámení Marie, studentky gymnázia v Humenném. A tak mi na mysl přišlo mé vystoupení na stužkové slavnosti.

Spolu se spolužákem Martinem jsme měli tři vstupy s tehdy známou scénkou Lord Norton a sluha James. A pak jsem ještě jednou předstoupil před diváky jako léčitel Kašpirovskij. Už si nepamatuji texty, které jsem říkal, jen vím, že jsme neměli ani jednu generálku a vše, co se tehdy hrálo, bylo poprvé a naposledy. Chtěl jsem se na to po letech podívat, ale někomu jsem půjčil svoji videonahrávku, a tak celou tu atmosféru nosím už jen ve vzpomínkách. Stará lidová pobožnost Slova, na která jsem však nezapomněl a slyšel jsem je čtyři roky před mou stužkovou, jsou replikami z lidové pobožnosti Hledání přístřeší Svatou rodinu. Námět pobožnosti vychází z Lukášova evangelia. Přesněji ze zprávy o Ježíšově narození. O události, když Josef a Marie přicházejí do Betléma na sčítání lidu. Protože nebylo pro ně místa v betlémských příbytcích, museli si hledat útulek jinde. A přestože pohostinství patřilo k náboženským povinnostem Izraelitů, přece nesehnali ubytování. Tato událost podnítila vznik lidové adventní pobožnosti - hledání přístřeší Svatou rodinu. Lidé po devět večerů před Vánocemi putují s obrazem Svaté rodiny z domu do domu jako hledající přístřeší a společnou modlitbou se připravují na důstojné oslavení Ježíšova narození. Když jsem se poprvé setkal s touto pobožností, působila na mě velmi emotivně. Po devět dní jsme před večerní mší svatou přicházeli do různých rodin. Ty, které jsem potkával na ulici, ve škole a na hřišti, jsem najednou viděl klečet a modlit se. Byla to silná zkušenost s upřímnou lidovou zbožností. Samozřejmě, tehdy jsem víc vnímal vůni domácích koláčů, které byly pro modlící se rodiny připravené, než texty modliteb. A přece nezůstalo jen u nich. V okamžiku, ve kterém se přicházelo do domu večerní modlitby, probíhal krátký rozhovor mezi domácími a těmi, kteří přicházeli. Byl to stále stejný text: "Kdo tam klepe?" "My dva chudí!" "Co vám dám?" "Pouze nocleh chatrný" ... A právě tato slova mě inspirovala k zamyšlení nad darem adventní doby. Kdo tam tluče? Představa adventu jako dveří nebo jako klepání na dveře nám nabízí nový pohled na tuto část církevního roku. Klepání představuje zájem, dveře - nové možnosti a domov. Známe to z každodenního života. Někdy víme přesně, kdy a na které dveře zaklepat, jindy se dostaneme do pochybností, zda jsme tu správně a zda je moudré unavovat se položit ruku na dveře. Ale když neprojdeme dveřmi, nikdy se nedozvíme, co nás za nimi čekalo. Proto je advent právě o vzbuzení zájmu. Pojď, člověče, a začni se zajímat - začni bouchat na dveře Boha. Neboť je mnoho nabídek, bran, které se ti předkládají. Nedej, aby zapadla Boží nabídka prachem. Při křestních naukách, když vysvětluji obraz předávání svíce rodičům a křestním rodičům, rád používám toto přirovnání: "Z vašeho dítěte bude to, k čemu ho budete vést, které dveře mu otevřete nebo pomůžete otevřít. Pokud to budou dveře plovárny či tenisového klubu, můžete 30

počítat, že bude z něho plavec nebo tenista. Pokud mu otevřete dveře hospod, pak může být z něj v lepším případě hospodský, v horším alkoholik." A přesně o to i v adventu jde. Vzpomenout si na tu křestní svíci. Na světlo, kterým je Kristus na jeho dveře. Posvítit si na směrování svého života. Abychom nekráčali ve slepé uličce, či se nesnažili nadarmo. Advent v nás má vzbudit aktivitu pro Boží věci. Lhostejnost nebo pohodlnost nejsou známkami živé víry. Kdo neklepe, tomu nemůže být otevřeno! My dva chudí Přicházíme však k otázce: "Proč bych měl klepat?" Klepat na dveře Boha? Katrina J. Zeno v knize Jsem žena píše: "Jsme více než materiální svět, jsme více než hlína země. Jsme také dech nebo duch (v hebrejštině má slovo ruah význam dech i duch). Toto je důležitý moment. Ze všeho stvoření jedině člověk je kombinací materie a ducha. Pouze lidská bytost je obrazem a podobou Boha, neboť je jednotou těla a ducha, a proto, jak říká Jan Pavel II., člověk náleží do viditelného světa a současně ho přerůstá." Pokud se tedy ptáme na důvod naší nejen adventní aktivity, ptáme se zároveň i na důvod našeho bytí. Kdo jsem a kam kráčím? Proč jsem tady? Na tuto otázku máme už možná naučenou odpověď jako frázi - z knihy, od svého idolu či z hodin náboženství. A umíme ji velmi rychle a s lehkostí říct. Jenže sami cítíme, že ty naše odpovědi se často mění, zvlášť podle životní situace, v níž se nacházíme. To, co by však v adventním čase mohlo rezonovat, je právě to spojení těla a duše. Přiznejme si, že my to nějak "šikovně" umíme nejednou oddělit. Mluvíme: dopřál jsem tělu - dal jsem si dobrý oběd, skvěle jsem si zaběhal, klidně jsem spal. Pokud mluvíme o duši - tu většinou spojujeme s nesmrtelností. Jenže to nemůže být tak, že nyní je čas těla, tak duše je vedle a pak později přijde čas duše. Bůh vdechl, jak říká Kniha Genesis, dech života a tehdy se člověk stal živou bytostí. Tedy člověk nežil bez ducha. Naši předkové říkali: "Ve zdravém těle, zdravý duch!" Oni věděli o této propojenosti. O její důležitosti pro život člověka. Člověk tedy, pokud chce růst celistvě - musí se starat o celého sebe! Čili i o tělo, i o duši. Co vám dám? Můj zpovědník kněz Pavel mi vyprávěl jeden příběh o psu Dunčovi. Dunčo byl psem velmi dobrých majitelů. Vždy měl upravenou srst, čistou vodu v jedné misce, v druhé chutné granule. Spával v teplé boudě vystlané měkkými polštáři. Jednoduše, o vše bylo postaráno žil si jako ve vatičce. Mnozí mu toto všechno záviděli a chválili péči, kterou Dunčo zažíval. Až jednou pes Dunčo přišel k vrátné a poprosil ji, aby mu otevřela. Vrátná mu řekla: "A kam chceš jít? Vždyť tu máš tolik dober, máš tady všechno!" Dunčo se podíval na vrátnou a po chvíli odpověděl: "Musí být něco víc než všechno!" Myslím, že v tomto jednoduchém příběhu je zachycen kus pravdy. Jakkoliv často a dobře se nám daří plnit si své sny, nikdy nás to úplně nenaplní. Je v nás cosi, co volá po "něčem víc"! Tu nespokojenost úžasně vystihl sv. Augustin výrazem: "Nespokojené je srdce člověka." Chceme mnoho, ale ne všechno nám prospívá, ne všechno přinese očekávaný pocit, výsledek. Asi i proto se Bůh ptá každého z nás individuálně: "Co ti mám dát? Co ti ještě chybí ke štěstí, k pokoji?" A my jako malé děti před ním poskakujeme se svým seznamem přání, který se dennodenně mění. Čekáme na vyplnění a ještě v okamžiku splnění jsme schopni předestřít další a novější požadavek. Když tedy zaznívá v této pobožnosti dennodenně otázka: "Co vám dám?", Bůh jakoby chtěl i nás samé přivést k přehodnocení svých proseb, ale i postojů. Ptá se ne znuděný našimi 31

prosbami, ale jako ten, kdo zná naše srdce a ví, co nás může skutečně naplnit. A tak nás vede k poznání, abychom viděli, kam nás naše uskutečněné, ale i nevyplněné touhy přivedli. Doprovází nás v našem hledání. Odpovědí na otázku "Co vám dám?" Je prosba o příbytek. O místo, kde by mohla spočinout Svatá rodina. Bůh si ustavičně hledá místo u člověka. V jeho životě a srdci. Tak jako člověk si neustále hledá místo v Božím plánu. A přestože to takhle nepojmenoval - vždy je v jakémsi hledání. Pouze nocleh chatrný Poslední věta, kterou si zpřítomňujeme advent, je prosba o chatrný nocleh. Tato prosba nás totiž přivádí k další výzvě - ke skromnosti, respektive k přehodnocení nároků. Při farní katechezi rodičů prvopřijímajících dětí se vysvětluje i téma o odměňování a trestu. Pochopitelně, je to velmi choulostivá věc. Každý rodič má asi tu svou představu o výchově svých dětí a zřejmě i o výchově těch sousedových. Proto vím, že vždy ten, kdo o ní mluví, ať už laik-lékař, nebo já jako kněz, vážíme každé slovo. Platí, že děti jsou poklady svých rodičů. I proto část o trestání se mnohým těžko poslouchá. Ale ani tu druhou - o odměňování nepřijímají s nadšením. Rodiče si většinou řeknou: To, na co mám a co mohu koupit svým dětem, je přece moje věc! Jednou po jednom takovém sezení se postavila jistá žena - matka: "Víte, až dnes jsem si uvědomila, jak nemoudře jsem vedla svého syna. Jak neuvědoměle jsem ho odměňovala. Spolu s manželem celkem dobře vyděláváme, ale v poslední době jsme měli nečekané výdaje. I proto jsme vánoční dárky trošku omezili. Když jsme tedy po štědré večeři přistoupili ke stromku, první otvíral své dary náš syn - třeťák na základní škole. Sledovali jsme ho s manželem se zájmem a v duchu jsme se už těšili na jeho radost. Ta však nenastala. Jaksi automaticky pootevíral všechny dary, otočil se k nám a s vážným hlasem se zeptal: "To jsou všechny dárky? Tak málo?" Zůstali jsme s manželem zaraženi. Těch darů bylo o trošku méně než obvykle, ale ne málo. Celý ten okamžik se mi jako film promítl ještě jednou. Druhý den volala dcera ze zahraničí a zaslechla jsem, jak si jí syn stěžoval na dárky. Když jsem převzala po něm telefon, všimla jsem si, že do kalendáře k datu 24. prosince syn napsal: Chudý Ježíšek!" Mimochodem, jaký dárek jste dostali na Vánoce před pěti lety? Ať se líbí, Pane! Pravděpodobně nejen synovi té matky, ale vícero nám se podařilo příliš zvednout své nároky - na dary, na člověka, na Boha. Samozřejmě, člověk je pozván, aby pracoval na zvyšování své úrovně, ale přiměřeným tempem a způsobem. Jinak i advent nakonec změníme pouze na čas dobrého byznysu a nákupního šílenství. Nevšimneme si, že má být časem klepání na srdce. Lépe řečeno, nevšimneme si, že Bůh klepe na srdce člověka! Jít s obrazem Josefa a Marie hledat přístřeší znamená klepat a odpovídat na klepání. Jakkoliv sentimentálně to vyznívá, nikdy se advent nestane adventem, pokud neprojdeme tímto hledáním. Hledáním těch správných dveří a odvahou otevřít dveře svého srdce Bohu. Každý den nám přináší několik možností udržet se v bdělosti a ochotě. Vždyť nejednou je nám zatěžko i jen zvednout telefon. Například i teď, když píšu tyto řádky, mě vyrušili už několikrát. I tím jakoby mi Bůh pomáhal udržet se v připravenosti a ochotě. Abych nepromeškal okamžik, když bude klepat on. (podle KN) 32

Pouť V sobotu 27. 10. 2012 uspořádali farníci z farností Bošovice, Otnice, Lovčičky a Milešovice pouť na poděkování za uplynulý rok a jako přípravu na právě započatý Rok víry, spojený s 1150. výročím příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Moravu. Máme za co děkovat a o co prosit – za narozené děti, naši mládež, rodiny, manžele, staré a nemocné, i za ty, které jsme v letošním roce doprovodili na jejich poslední cestě. Také za události a dění v našich farnostech – nové zvony v Otnicích, dožínky v Bošovicích, farní tábor pro děti, setkávání na faře a mnoho dalšího. Pouť se uskutečnila 14 dní poté, co papež Benedikt XVI. zahájil 11. 10. Rok víry, den nato 12. 10. sloužil brněnský biskup Vojtěch Cikrle mši na Petrově, a 13. 10 se v Praze konala beatifikace čtrnácti františkánských mučedníků pro víru – 400 let po jejich smrti. Letos je to také 15 roků, co putujeme každého 13. v měsíci ve výroční den zjevení Panny Marie ve Fatimě (95. let od prvního zjevení v roce 1917) na poutě do Žarošic. V sobotu jsme se probudili do deštivého dne. Počasí jako by nás chtělo odradit. Déšť nás s malými přestávkami provázel po celý den. My ale víme, že i za těmi nejtemnějšími mraky je skryto slunce. Usadili jsme se v příjemně vytopeném autobuse a začali modlitbou, kterou vedl otec Pavel –„S Bohem začni každé dílo, podaří se ti až milo“ a zanedlouho nás pan řidič bezpečně dovezl na naši první zastávku. Bylo to městečko Podivín. Zde jsme slavili mši svatou. V kostele nás přivítal P. Pavel Křivý (rodák ze Žatčan), který s naším o. Pavlem už asi jedenáct let připravuje duchovní občerstvení - farní časopis Zrníčko. Po mši sv. následovalo malé posezení ve farní maštali samozřejmě opravené. P. Pavel Křivý nám pověděl o historii Podivína i o kostele – ten je zasvěcený sv. Petru a Pavlovi a býval biskupský. U kostela se nachází kaplička se studnou Cyrilka – zde podle legendy svatí Cyril a Metoděj křtili. Cihla z vody a hlíny je v základním kameni Národního divadla v Praze. Podivín byl královským městem a ještě před 100 lety poutním místem a chodila sem poutní procesí – do doby, než byly objeveny Mikulčice. Druhou naší zastávkou se staly právě zmíněné Mikulčice- Slovanské hradiště - sem přišli v roce 863 bratři ze Soluně na pozvání moravského knížete Rostislava. Je zde vykopáno 10 kostelů a knížecí palác. I když Velkomoravský stát trval pouze 75 roků, byl to první společný stát Čechů a Slováků a položil základy dalším státům. Po chutném obědě v místní restauraci nás čekal místní kněz P. František Kozár a prohlídka kostela, o kterém je zmínka už v r. 1131 u Zdíka. Kostel je zasvěcený Panně Marii Nanebevzaté, ale její obraz nad oltářem nevisí. Je zde dvojitý kříž – cyrilometodějský a je zhotoven (stejně jako oltář, ambon a sedes) ze zkamenělého dubového dřeva nalezeného v korytě Moravy v areálu Slovanského hradiště na Valech. Na kříži vidíme vzkříšeného, oslaveného Krista v tunice, bez nápisu, na rukou a nohou jen rány bez hřebů. Od otce Františka se nám dostalo pár slov pro povzbuzení i pro zamyšlení, jak jsme na tom s naší vírou a s vědomostmi o svatých bratrech. Čekal nás poslední úsek našeho putování. Posilněni modlitbou radostného desátku růžence opouštíme v Křepicích autobus. Hustě pršelo. Otevřel se před námi krásný areál poutního místa se zastaveními křížové cesty. Na začátku obraz Božího milosrdenství, potom 14 zastavení křížové cesty - u každého krátká modlitba – v polovině studánka svatého Gorazda s léčivou vodou podobného složení s lurdskou. Vystoupili jsme v dešti až nahoru – k 4,25 m vysoké soše Krista – kopie z Rio de Janiera. Pod ní stojí sochy svatých Cyrila a Metoděje zbudované v roce 2003 k 1140. výročí jejich příchodu na Moravu. Celou pobožnost křížové cesty v Křepicích nás provázel déšť – přesto si odnášíme bohaté duchovní povzbuzení a posilu do dalších dní a děkujeme občanům Křepic za zbudování tohoto, i v dešti krásného, přírodního areálu. Poděkování patří také našemu otci Pavlovi, otci Pavlu Křivému a otci Františkovi Kozárovi a všem poutníkům, kteří se nebáli deště a přinesli oběť, která k pouti patří. Na závěr modlitba z Křepic ke slovanským věrozvěstům: Svatý Cyrile a Metoději, a v síle modlitby, proste Boha za náš národ, měl dostatek kněží aby žil ve světle evangelia a řeholních povolání 33

Hodně smutný příběh, ale je to život Den před Vánocemi jsem šla do supermarketu dokoupit dárky, které jsem nestihla. Když jsem uviděla ten dav lidí, přešla mě, začala jsem si říkat pro sebe: "Můžu tu čekat věčnost, nic nestíhám a ještě co všechno musím vyřídit. Vánoce začínají být čím dál tím stresovanější, kdyby se tak dal celý ten shon přespat!" Nakonec jsem se přece jenom probojovala do oddělení s hračkami a začala jsem nadávat na ceny, říkajíc, jestli vůbec moje děti budou s těmi hračkami hrát!!! Když jsem tak bloudila po regálech, tak jsem uviděla jednoho 5tiletého chlapečka, který si k sobě tulil panenku. Měl strašně smutný pohled přitom, když hladil panenku po vlasech. Potom se otočil k jedné starší dámě a říkal jí: ,,Babi, jsi si jistá, že nemám dost peněz, abych koupil tuto panenku? Starší dáma mu odpověděla: ,,Víš ty sám, že nemáš dost peněz, zlatíčko!!'' Potom poprosila vnuka, aby na chvilku počkal, že se jde na něco podívat. Rychle odešla. Chlapeček ještě stále měl v náručí tu panenku. Nakonec jsem k němu šla a ptala jsem se ho: "Komu chceš koupit tu panenku?" "Tu panenku chtěla moje sestřička k Vánocům ze všeho nejvíc, byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese pod stromeček." "Tak když jí tak chtěla, tak jí to Ježíšek přinese k Vánocům. "Ne, ne, tam kde je, nemůže Ježíšek přinést dárky. Aby panenku dostala, musím jí dát mamince, aby jí sestřičce odevzdala, až tam půjde."Oči přitom ještě víc zesmutněly. "Moje sestřička šla k Ježíškovi, aby byla s ním. A tatínek mi povídal, že i maminka za chvilku půjde za Ježíškem, tak jsem si myslel, že by jí tu panenku mohla vzít. "Potom mi ještě ukázal jednu milou fotku, na které se usmíval."Tuto fotku bych chtěl taky poslat, aby na mě nikdy nezapomněla." mám velmi rád svou maminku a chci, aby neodešla, ale tatínek říkal, že musí odejít, aby mojí sestřičce nebylo smutno". Potom se zase podíval s těma jeho smutnýma očima na panenku. Rychle jsem si vyndala peněženku a nepozorovaně jsem si z ní vytáhla peníze a řekla jsem chlapečkovi: "Pojď, přepočítáme tvoje peníze, jestli budou stačit na tu panenku." Rychle jsem přidala k penězům, které mi podával, ty svoje tak, aby si toho nevšimnul a začali jsme počítat. Bylo dost peněz na panenku a ještě mu i zůstalo. Chlapeček zavolal: "Děkuju Ti, Bože, že jsi mi dal dost peněz". Pak se na mě podíval a řekl: "Víte, včera jsem poprosil Boha, aby mi dal dostatek peněz na panenku, aby jí mohla vzít moje maminka sestřičce a on mě vyslyšel. Ještě jsem chtěl koupit mamince jednu bílou růžičku, ale to už jsem se neodvážil žádat od Boha. Ale on dal mi víc, abych mohl koupit i panenku i růžičku. Víte, maminka má velmi ráda bílé růže". Za pár minut se chlapečkova babička vrátila a odešli. Po setkání s chlapečkem jsem pokračovala v nákupech, ale už v náladě, stále jsem na něj musela myslet. Potom jsem si vzpomněla, co jsem četla před dvěma dny. Psalo se tam o opilém řidiči, který havaroval s jiným autem, ve kterém seděla mladá žena se svojí dcerkou. Děvčátko na místě zemřelo a matka byla ve velmi kritickém stavu. Dva dny po mém setkání s chlapečkem jsem si přečetla článek, který oznamoval, že chlapečkova maminka zemřela. Běžela jsem do květinářství koupit kytici bílých růží a šla jsem na pohřeb. Na místě, kde se mohou příbuzní naposledy rozloučit se svojí nejmilejší, ležela mladá žena v truhle, v ruce měla kytici bílých růží, vedle sebe měla položenou chlapečkovu fotku a panenku. S pláčem jsem opustila hřbitov s pocitem, že se můj život změnil. Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a sestřičce byla neuvěřitelná a nepředstavitelná. A jeden opilý řidič mu za setinu sekundy sebral maminku a sestřičku, které tak velmi miloval. očistit?

Zůstat dítětem v neúprosném světě dospělosti Dětství a dětinskost - dvě rozdílné věci, které se někdy navzájem pletou. Nápor odpovědnosti a tlak rozhodnutí nás totiž vhánějí do situace, kdy se nám chce zapomínat na trpkost dospělosti. Projevy infantility se pak stanou jistým uvolněním. Existuje však i pravé dětství - dětství srdce, poklad, který stojí za to uchovat si po celý život.

Když listujeme ve svých fotoalbech či dnes už prohlížíme složky uložených snímků v počítači, nejvíce nás oslovují záběry z dětství. Rozzářené dětské oči čekající na cosi velkého, úsměv s křivolakými zuby, někdy slzy jako hrách. Tvář dítěte vyjadřuje to, co opravdu prožívá. A právě to nás uchvacuje: průzračnost mezi výrazem a nitrem člověka. Bez masky, bez stylizace, soulad těla a duše. Ne infantilita Naproti tomu dětinskost nás na první pohled odpuzuje. Dětinský člověk se chová nepřirozeně, hraje roli, která nesedí s "postavou", působí uměle. Infantilním vystupováním ruší své okolí, chce jednoznačně vzbudit pozornost. Navíc budí dojem zhýčkanosti a jeho nekontrolované reakce provázejí abnormální výbuchy smíchu, pláče či pisklavý tón řeči. Dětinskost může být samozřejmě i chorobná - v důsledku mentální retardace. Pokud odhlédneme od psychiatrické diagnózy dětinskost je vlastně neschopnost chovat se podle stupně zralosti svého věku. Dětinský člověk bývá často ustrašený, neboť nepřekročil sám sebe, neotevřel se nové etapě svého vývoje. Ten, kdo opakovaně neprožívá zkušenost zanechání starého, rozloučení se s dosavadní jistotou, nemůže růst. Zůstává duchovně zakrslý, ve vězení svých idylických představ. Dítě věří příslibu Někdy je na první pohled obtížné odlišit dětskost od dětinskosti, protože se dáme zlákat vnějšími projevy. Duchovní dětství má však pevné kořeny, nesytí se marnivostí ani přecitlivělostí. Sebe vidí v reálné poloze bez povýšenectví, ale i bez ponižování. Dítěti je totiž jasné, že má otce, matku i sourozence. Nepociťuje ani osamělost, ani nadřazenost - umístěné v hierarchii rodiny je spokojené s tím, čím je. Spoléhá se na rodiče a plně jim důvěřuje, cítí solidaritu s bratry a sestrami. Typickou vlastností dítěte je, že si uchovává naději, stále věří rodičovským příslibům. Dítěti někdy stačí říct: "Ano, dostaneš." A ono se spokojí, je šťastné, že otec či matka mu splní jeho touhu, a nezáleží na tom kdy. Po čase možná i zapomene, ale ten pocit lásky a přijetí v něm zůstává. Mít srdce dítěte v dospělém věku znamená věřit ještě na lásku, na důvěrný vztah bez podezíravosti, každý den si obnovovat naději v dobro, které Stvořitel vložil do stvoření. Tato skutečná otevřenost, věčné dětství čerpá z pramene nekonečné lásky. Dívá se bez předsudků K takovému postoji dítěte nás inspiruje právě prožívaný advent. Jde o čas, ve kterém se cvičíme v trpělivosti, ochotě čekat, podrobit se tajemství neznámé budoucnosti. Některé problémy, osobní i společenské, totiž nejsme schopni hned vyřešit, vyžadují svůj čas, dozrání, možná i připuštění trpké krize, která alespoň vyplaví na povrch dobré i špatné stránky. A pokud je třeba, vrátí nás na začátek určité události, abychom ji hlouběji promysleli a přehodnotili. Postoj dítěte se projevuje i v zanechání původních představ. Není hanbou uznat, že některá naše cesta v životě vedla do slepé uličky, že vývoj se od té doby posunul a lpět "na svém" už nepřináší duchovní užitek. Dětství spočívá v přijetí této skutečnosti s lehkostí a bez

35

paniky. Dítě hledí na věci bez předsudků, dokáže přijmout odlišnosti a slabosti druhého člověka. Neboť v rodině se členové ne vždy ukazují pouze v pozitivním světle. Patří mu Boží království Potřebu otevřených dětského srdce a upřímnosti postoje se více ráz odvolává i Písmo svaté. Ježíš sám připomíná, že "když nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království" (srov. Mt 18,3) a také, že Pán "skryl věci před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým" (srov. Mt 11,25). V jiném úryvku nás však varuje před dětinský nápad a nerozumnosti dětí, které se chovají, jak se jim zachce: "Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a neplakali jste" (Lk 7,31). Právě zde Písmo rozlišuje mezi moudrostí dětského srdce a hloupostí dětinskosti. Ježíš nás vyzývá být dítětem Otce tak, jako on sám je jeho Synem. Syn je ten, kdo přijímá svůj původ, napojuje se na pramen otcovského požehnání. Syn zná otcovu vůli, ztotožňuje se s ní a koná ji v životě. Ne otrocky, ale jako jeho důstojný zástupce, nositel jeho jména, dědic. Syn má i matku, ví, že je mu nakloněna, že obětuje vše pro něj, čerpá lásku z jejího milujícího srdce. Být Božím dítětem tedy znamená poslouchat rozhodné slovo Otce a přijímat něžný cit Matky. V tomto se ukrývá tajemství našeho dětství. Člověk se srdcem dítěte se neuzavírá ve svém individualismu a samolibosti, netouží ani po moci, ale dá se pokorně vést a ztvárňovat. Vybírá si, co je dobré Písmo svaté však odkazuje i na zralost, duchaplnost a předvídavost dospělosti, přičemž neváhá dát za příklad dokonce syny tohoto světa (srov. Lk 16,1-8). Dětství srdce tedy nestojí v úplném protikladu k dospělosti, jak by se to na první pohled zdálo. Skutečná dospělost si uvědomuje své limity, závislost na druhých a neschopnost obsáhnout všechno vlastními silami. Evangelní předvídavost znamená zkoumat a vybrat si to, co je v Božích očích dobré. Tento úmysl má doprovázet každý čin. Bůh si nepřeje, abychom se jménem dětské pokory vzdali používání svých přirozených schopností. Naopak, ve svém scénáři s nimi počítá. Zároveň však touží, aby člověk počítal s ním a navázal s ním osobní vztah. Miluje bez podmínek

Příklady duchovního dětství nám v hojné míře podávají světci. Přestože nejednou jsou jejich životopisy zkreslené do naivní formy. Jejich svatost nespočívá v naivitě, ale v "bláznovství lásky". Tento jejich průzračný styl života nám přibližuje hloubku a opravdovost vztahu s Bohem. Dosvědčuje, že musí existovat někdo velký, kdo je dokáže tak motivovat ke skutkům oběti. Skrze duchovní dětství člověka prozařuje sám Bůh. Jelikož on je zároveň nejhlubší podstatou každého stvoření, Boží dětství (synovství a dcerství), tedy přivinutí se k Bohu, je naší nejplnější lidskostí, vrcholem zralosti člověka. Vyskočí do náruče Třetí adventní neděle Gaudete se slaví v radosti - symbolizuje čistou dětskou radost duše zahleděné v očekávání na příchod Boha, přestože se ještě vše zdá tmavé a nejasné. V tom je pokora dětství, že nemůže znát a chápat to, co převyšuje jeho kapacitu. Věří, spoléhá se, důvěřuje díky vztahu lásky k Otci. Známý příběh vypráví o tom, jak se dítě pokouší dosáhnout na nějaký předmět. Natahuje se, kroutí, vyskakuje, ale jeho ručky i nožky jsou příliš krátké na to, 36

aby uchopily předmět své touhy. Pokouší se ještě vystoupit na malý stoleček, horko - těžko na něj vyleze, ale přece mu chybí ještě hodný kus. Otec se ho ptá, jestli opravdu vyzkoušelo všechny možnosti. A ono, vysílené, přikývne. A tehdy otec řekne: "Nevyzkoušelo. Přece jsi zapomnělo vyskočit mi na ruce." A jen co to udělá, věc je na dosah. Vystihuje to i náš dětský postoj. Po vyčerpání všech alternativ, když se cítíme už v koncích, využijeme ještě pomoc někoho, kdo neustále čeká na naše zavolání. Stačí být dítětem, abychom poznali jeho roli Otce. Neustále je okouzlené Být dítětem znamená nekomplikovat si už tak dost těžký život. Umět se každý den těšit z darů skutečnosti. Čisté srdce je ustavičně okouzleno vším stvořením, neboť v něm tuší konečný smysl, ačkoli nemá vysvětlení na dlani. Neleká se překážek, protože ví, že s otcovským povzbuzením je zvládne. Nejde hlavou proti zdi, ale vzdoruje láskou. Tak to funguje i v dobré rodině. Dětství je stálou otevřeností k růstu, protože dítě ještě nedosáhlo konečných rozměrů. Potřebuje se zdokonalovat. Ani člověk sám individuálně - nemá svou konečnou hodnotu. Tu získá až ve společenství s ostatními v Kristu. Individualismus je proto smutným dětstvím, jedináčkovstvím. Chybí mu rozměr bratrství. Pravý dětský postoj je vždy proniknut sounáležitostí. Dítě se upíná k druhým, aby s nimi budovalo jednu stavbu, která pod rukou Stavitele dorůstá do velkolepého chrámu. Modlitba "Svatá Maria, Matko Boží, zachovej mi srdce dítěte, čisté a průzračné jako pramen. Vypros mi srdce jednoduché, které se nekochá ve smutku, které se velkodušně dává a něžně soucítí; srdce věrné a šlechetné, které na žádné dobro nezapomene…" (Léonce DE GRANDMAISON) (podle KN)

Poslání Po dlouhé době společného života v rozjímání a studiu se měli tři mnichovi žáci vydat do světa za svým posláním. Za deset let přijeli svého učitele navštívit. Stařičký mnich jim řekl, aby se posadili kolem něj, protože už nemohl chodit. Každý mu začal vyprávět, co prožil. „Já jsem napsal spoustu knih a prodal jsem miliony výtisků,“ prohlásil první se stopou pýchy v hlase. „Zahltil jsi svět papírem,“ odpověděl učitel. „Já jsem kázal na tisíci místech.“ „Ty jsi zahltil svět slovy,“ řekl na to učitel. Pak promluvil třetí: „Přinesl jsem ti polštář, aby sis na něj mohl položit bolavé nohy,“ řekl. Učitel se usmál: „Ty jsi nasel Boha.“ 37

Samson Nikdo ve vesnici mu neřekl jinak než Samson. Byl ze všech největší a nejsilnější. V hostinci i na ulici rád předváděl své mohutné paže, obří sílu a pak svou slávu zapíjel pivem a hlasitě se smál. Nikdo se mu v pěstním souboji nevyrovnal a Samson žil z vyhraných sázek na své vítězství. Ale když zůstal sám, plakal. Byl smutný, protože nedokázal rozevřít pěsti. Ruce měl ztvrdlé na kámen a nemohl je narovnat. Se zaťatými pěstmi nemohl ani nikomu podat ruku, nemohl kreslit nebo darovat květinu. Svými pěstmi, tvrdými jako ze železa, mohl jen bouchat, bít, rozbíjet dveře, bourat zdi a děsit lidi. Ale jedné noci kdosi udýchaně volal: „Pojďte, honem! Poběžte! Kde jste kdo! Nesu vám dobrou zprávu. Narodil se Kníže pokoje, ten, kdo je na světě největší a nejsilnější!“ Křik slyšel i Samson a pomyslel si: „Největší a nejsilnější jsem tu přece já.“ Vstal a zamával pěstmi kolem sebe. Celá ves už byla na nohou a na ulici se hemžila spousta lidí. „Já jsem nejsilnější!“ Všichni zamířili k slabě osvícené chatrči. Její chabé světlo se odráželo od ležícího sněhu. Uvnitř uviděli v záři lampy úplně malé novorozeně. „To je Kníže pokoje!“ Celá ves se radovala, smála a tancovala. Spolu s ostatními doběhl i Samson. Sevřené pěsti držel před tělem, aby si prorazil cestu kupředu. Všichni mu raději bez reptání uhnuli, takže se vzápětí ocitl přímo před dítětem. Oproti němu vypadal Samson ještě mohutnější a novorozeně se zdálo ještě menší než doopravdy. „Tohle mrně má být Kníže pokoje? Nedělejte si ze mě legraci!“ zahřímal. „Podívejte se, jak je malé. Kníže musí být velký a silný. Největší a nejsilnější jsem tu já!“ V tom okamžiku si však Samson vzpomněl na své zaťaté pěsti a zalil ho veliký smutek. Dítě otevřelo oči a podívalo se na něj. Pak se usmálo a otevřelo malé růžové dlaně. Z ničeho nic se začaly otevírat i Samsonovy dlaně - pomalu, jako když se rozvíjejí dvě poupata. Obr se zadíval na své nové, teplé ruce. Měl ruce, kterýma mohl sevřít ruce jiného člověka. Mohl rozdávat dárky, podržet otevřené dveře, kreslit, darovat květiny, jíst drobné cukroví, hladit… Konečně mohl vyjádřit lásku rukama. Samsonovi vyhrkly z očí slzy štěstí. Po chvíli ze sebe vypravil: „Je to pravda. Ty jsi na světě největší a nejsilnější. Jedině ty jsi dokázal, že jsem teď šťastný.“ A roztančil se s rozevřenými dlaněmi a zbrusu novým srdcem. 38

Dar lásky 24. Láska versus žádostivost Svět však pomíjí a s ním i jeho žádost. Kdo však koná, co chce Bůh, zůstává na věky. (1 Jan 2,17) Adam a Eva měli v rajské zahradě všechno, co potřebovali. Těšili se z Boží přízně a vzájemného důvěrného vztahu. Když pak Evu oklamal had, zatoužila po zakázaném ovoci. Zanedlouho se k ní přidal i Adam a navzdory Božímu příkazu z něj oba jedli. Takový je postup. Od pohledu přes srdce k činu. A vzápětí následuje ostuda a lítost. I my máme vše, co potřebujeme k plnému, produktivnímu, obohacujícímu životu. "Nic jsme si totiž nepřinesli na svět a nic si z něj nemůžeme odnést." (Řím 6,7). Bible dále říká, že když máme základní stravu a oblečení, měli bychom být spokojeni. A Ježíš přislíbil, že Boží děti dostanou obojí (Mt 6,25-33). Boží požehnání však přesahuje tyto základní potřeby, takže by bylo správné říci, že nám nic nechybí. Stejně jako Adam a Eva, chceme stále více. Tak jsme obrátili své oči a srdce k hledání světských požitků. Snažíme se dosáhnout legitimní potřeby nelegitimní způsobem. U mnohých je to hledání sexuálního požitku mimo manželství nebo v pornografii. Díváme se, civíme a fantazírujeme. Snažíme se být diskrétní, ale neodtrhneme oči. A když náš pohled probudil zvědavost, zapletou se nám srdce. Potom konáme ze žádostivosti. Může se nás zmocnit i žádostivost po majetku, moci či postavení. Vidíme, co mají jiní, a chceme to. Naše pomýlená srdce říkají: "Toto mi chybí ke štěstí." Pak se rozhodneme a jdeme za svým cílem. "Neboť ti, co chtějí zbohatnout, upadají do léčky pokušení a jsou pod vlivem mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které ponořují lidi do zkázy a záhuby" (Řím 6,9). Žádostivost je opakem lásky. Znamená zaměřit srdce a vášně na něco zakázaného. A pro věřícího je to první krok, kterým se vzdaluje od Pána a ostatních. Je to tak proto, že každý objekt žádostivosti - ať už je to mladá spolupracovnice nebo filmová hvězda, touha po domě za půl milionu dolarů nebo sportovním autě - představuje začátek lži. Tato osoba či věc, která zdánlivě slibuje čiré uspokojení, se spíše podobá bezedné jámě nesplněných tužeb. Žádostivost vždy plodí další žádostivost. "Odkud pocházejí boje mezi vámi a odkud rozbroje? Ne snad odtud - z vaší žádostivosti, která brojí ve vašich údech? (Jak 4,1). Žádostivost způsobí, že nebudete spokojeni se svým manželem nebo manželkou. Plodí hněv, ochromuje srdce a ničí manželství. Nevede k naplnění, ale k prázdnotě. Je čas poukázat na to, čím žádostivost ve skutečnosti je - zmatenou touhou po uspokojení, které může přinést jen Bůh. Žádostivost je jako výstražné světlo na palubní desce vašeho srdce, varuje vás, že se bráníte, aby vás naplnila Boží láska. Pokud se vaše oči a srdce upírají k Bohu, vaše skutky vás přivedou k trvalé radosti, a ne k nekonečným cyklům lítosti a zatracení.

39

"Jeho božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy a bohabojného života, a to tak, že poznáváme toho, který nám dal povolání za tím účelem, aby se projevila jeho sláva a moc. A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste se tím stali účastni božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi." (2 Petr 1,3 - 4). Jste unaveni z toho, jak vás zavádí žádostivost? Jste přesyceni přesvědčením, že zakázané požitky vás mohou udržet šťastnými a spokojenými? Tak usměrněte svůj pohled k Božímu slovu. Umožněte jeho příslibům pokoje a svobody proniknout do vašeho srdce. Denně přijímejte bezvýhradnou lásku, kterou vám už dokázal na kříži. Zaměřte se na vděčnost za to, co vám Bůh už poskytl, a nebuďte nespokojení. Zjistíte, že jste naplněni tím, co vám dává, a už nebudete toužit po škodlivém rychlém občerstvení, které poskytuje žádostivost. A zatímco o tom uvažujete, usměrněte znovu pohled a srdce ke svému manželovi nebo manželce. " Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně. Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral? Cesty člověka jsou Hospodinu zřejmé, on sleduje všechny jeho stopy." (Přís 5,18-21). "Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Pokud někdo miluje svět, není v něm Otcova láska" (1 Jan 2,15). Žádostivost je to nejlepší, co vám umí nabídnout tento svět, ale láska vám nabízí nejlepší život na světě. Ukončete to teď. Identifikujte každý objekt žádostivosti ve vašem životě a odstraňte ho. Po jedné zavrhněte každou lež, kterou jste zhltli při honbě za zakázanými požitky. Nesmíte dovolit žádostivosti, aby obývala zadní ložnici. Musíte ji zabít a zničit - ještě dnes - a nahradit jistým Božím příslibem a srdcem naplněným jeho dokonalou láskou. Co jste identiíikováli jako oblast žádostivosti? Jakou daň si dosud tato žádostivost vyžádala? Jak daleko vás odvedla od toho, abyste byli člověkem, jakým chcete být? Napište o svém novém závazku hledat vztah k Bohu - a ke svému manželovi či manželce - a neřídit se pochybnými touhami. Jednejte jako lidé svobodní, ne však jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte se jako Boží služebníci. (1 Petr 2,16)

Těžko bojovat s přílišnou žádostivostí, neboť co chce, koupí si za duši. Hérakleitos

Ó tresti vášně! Odlož všechnu chtivost a hledej spokojenost; neboť žádostivému provždy bývalo odpíráno a spokojený byl milován a chválen. Bahá’u’lláh

40

V dnešní osmisměrce se dozvíte jednu vyloženě adventní prosbu. Poznáte, z které je modlitby? agfa; apendix; bajka; banjo; bary; bunkry; císař; červi; deko; díže; dolů; dvouhra; estragon; euro; exit; fiat; free; gang; grif; hity; hlen; hron; hřích; chaos; chtít; igelit; igor; iška; jahodník; kanasta; katedra; knihy; konspekt; kotě; lékař; lidoopi; límec; lustr; molitan; moře; mráz; neon; neón; neuk; nevina; nohy; nože; obce; obrus; ocet; odiv; ogam; opar; opéci; opovaha; ořez; pasy; péro; piáno; pokrývka; pomstít; pravidlo; proměna; půdy; rajz; regrut; rousat; řasa; řemeny; sakr; samorost; separace; siluety; sleď; slepost; slípka; sonáta; spis; stan; strž; suny; svět; svod; šamani; šína; šmejd; špion; šuft; tank; tchoř; tisy; tremando; tření; třešně; tvar; tvrz; uprchlík; úrok; veky; věna; viadukt; viry; ysaty; yzop; zhouba; znalý; žuly Tajenka z minula: Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění. 41

To je postřeh Pan Novák postává před zrcadlem a hladí si holou hlavu: - Jsi chlapík, říká sám sobě, - Sedmdesátka na krku a žádný šedivý vlas! Lord a James - Jamesi, kolik je tu stupňů? - Šestnáct, pane. - James, a kolik stupňů je venku? - Čtyři, pane. - Tak otevři okna, chci tady mít dvacet! Ach ty sny… Máňa se ráno probudila a říká muži: - Františku, zdálo se mi, že na výročí svatby jsem dostala briliantový náhrdelník. Co by to mohlo znamenat? - Jen vydrž, brzy se to dozvíš, - říká tajemně Fana. A opravdu. Na výročí svatby dostala Máňa pěknou elegantní krabičku, převázanou mašlí. S třesoucíma se rukama ji rozbalila a uvnitř byla knížka s nadpisem Velký snář. Vánoční přání - Zlatíčko, toužím, abys mi daroval něco, co akceleruje z nuly na 200 za sekundu. - Dobře, koupím ti osobní váhu. Znalecký pohled - Slečno, vy vypadáte čím dál, tím lépe. - Opravdu? - Ano. A čím blíže, tím hůř!

42

Svatí - stř středověk edověk I. Biblické testy po 12 letech vycházení skončily. Zkuste si tedy nyní potrápit hlavičky otázkami ze života svatých. Aby to nebylo tak těžké, máte nabídku tří odpovědí. c) Terezie z Avily

1. Průkopník řeholního života je: a) sv. Benedikt z Nursie b) sv. Kamil c) sv. Ludvík 2.

9. Který veselý svatý shromáždil kolem sebe římské uličníky? a) František Saleský b) Jan Bosko c) Filip Neri

Diecéze v Praze (973) byla založena díky pochopení řezeňského biskupa. Kdo to byl? a) Jindřich b) Otto c) Wolfgang

10. Jak se jmenoval zakladatel prvního kněžského sdružení – oratoria? a) Ignác z Loyoly b) Filip Neri c) Vincenc Palloti

3. Kdo je nejslavnější středověký telog? a) sv. Ludvík b) sv. Tomáš Aquinský c) sv. Dominik 4.

Která ze tří světic není učitelkou? a) Klára b) Terezie od Dítěte Ježíše c) Kateřina Sienská

11.

církevní

12. Jak zemřela sv. panna Orleánu, Jana z Arku? a) jako mučednice pro svou víru b) jako kacířka na hranici c) v boji proti Anglii

5. Kdo není františkán? a) sv. František z Assisi b) sv. Bernard c) sv. Antonín z Padovy

13. Který mladý svatý byl jezuita? a) Alois z Gonzagy b) Dominik Savio c) Gabriel Possenti

6. Jak se nazývá hlavní dílo sv. Tomáše Aquinského? a) O Boží obce b) Vyznání c) Teologická suma

14. Který německý svatý, zakladatel řádu ve středověku, působil a zemřel jako arcibiskup magdeburský? a) Norbert z Xanten b) Bruno z Kolína c) Benno z Míšně

7. Kdo je nazýván apoštolem Evropy? a) sv. Cyril a Metoděj b) Bonifác c) Petr Canisius 8.

Kdo je známým mučedníkem zpovědního tajemství? a) Oldřich Augspurský b) Klement Maria Hofbauer c) Jan Nepomucký

15. Která svatá žena se zasloužila o svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova? a) Juliána z Lurychu b) Růžena z Limy c) Marie Markéta Alacoque

Od koho pocházejí slova: „Když koroptev, tak koroptev, když tanec, tak tančit, když půst, tak půst.“? a) Filip Neri b) František z Assisi

Správné odpovědi z minula: 16a, 17b, 18a, 19b, 20c, 21a, 22b, 23b, 24b, 25b, 26c, 27b, 28b, 29b, 30b 43

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Matyáš Navrátil

Gabriela Kopřivová

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na prosinec: 1. Aby přistěhovalci po celém světě byli přijímáni s velkorysostí a opravdovou láskou, zvláště křesťanskými komunitami. 2. Aby se Kristus zjevil celému lidstvu světlem, které září z Betléma a zrcadlí se na tváři jeho Církve. 3. Aby se naše rodiny působením Ducha Svatého stávaly společenstvím víry, naděje a lásky.

V uplynulých letech jsme se v prosinci rozloučili Podivín 2011 2010 2009 2008 2007

Ladná

Josef Páleš Marie Roháčová Pavlína Duhajská

Josef Mlátilík Marie Podrazilová

Marie Ustohalová P. Karel Onuca Anna Sečkařová Marie Maťáková

František Babocký Karel Michlovský

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

44