ZRNÍČKO. Svazek 4, číslo 12 prosinec Pohled

ZRNÍČKO Svazek 4, číslo 12

prosinec 2004

Pohled Lidský pohled je mocný, poněvadž je výrazem duše. Přebývá-li Bůh v duši, pak může člověk pohledem předávat Boha ostatním lidem. Když se dával na cestu, přiběhl jeden člověk, poklekl před ním a tázal se ho: „Dobrý mistře, co mám dělat, abych dostal údělem věčný život?“ - „Znáš přikázání“ (řekl mu Ježíš): „Nezabiješ…“ A on mu odpověděl: „Mistře, toto všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš se na něj s láskou zadíval a řekl mu: „Jedno ti chybí: jdi, prodej co máš, a dej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě.“ (Mk 10, 17-21) Tu ho (Petra) spatřila jedna služka, jak seděl ve světle, upřela na něj zrak a řekla: „I tenhle byl s ním!“ Ale on zapřel slovy: „Ženo, neznám ho!“ ... A najednou, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. I vzpomněl si Petr na slovo Páně ... A vyšel ven a hořce se rozplakal. (Lk 22, 56-57 a 60-62) Když se přiblížil k městu a spatřil je, zaplakal nad ním a řekl: „Kdybys bylo poznalo i ty, a to aspoň v tento den, co je ti k pokoji!“ (Lk 19, 41-42). Ten (Ondřej) vyhledal nejprve svého bratra Šimona... Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš se na něj zadíval a řekl: „Ty jsi Šimon, Janův syn. Budeš se jmenovat Kéfas.“ (Jan 1, 42) „Svítilnou těla je oko. Je-li tedy tvé oko správné, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě.“ (Mt 6, 22) Nyní zavírám oči, Pane, poněvadž dokončily dnešní službu. Můj pohled vrátí se do duše po celodenní procházce zahradou lidí. Dík, Pane, za mé oči, otevřená okna do široké planiny; dík za pohled, který přenáší mojí duší jako paprsek přenáší světlo a teplo tvého slunce. Prosím tě v nočních temnotách za své oči, aby při ranním rozbřesku světla, když je otevřu, byly připraveny sloužit mé duši a svému Bohu. Učiň, Pane, aby mé oči byly jasné, aby můj přímý pohled budil hlad po čistotě; učiň, aby můj pohled nikdy nebyl zklamaný, znechucený, zoufalý, Ale aby uměl obdivovat, nadchnout se, pozorovat.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Dopřej mým očím, aby se uměly zavřít a najít tebe; aby se nikdy ze strachu neodvracely od světa. Dopřej mému pohledu hloubky, abych poznal tvoji přítomnost ve světě, a učiň, aby se nikdy nezavíral nad bídou lidí. Ať je můj pohled, Pane, čistý a pevný, ať umí být také něžný, ať se naučí mé oči plakat. Učiň, ať můj pohled neposkvrňuje to, čeho se dotýká, ať nepřivádí do rozpaků, nýbrž ať uklidňuje, ať nezarmucuje, nýbrž ať sděluje radost, ať nesvádí, nýbrž ať zaujímá, ať zve a povzbuzuje k přemáhání. Ať uvede do rozpaků hříšníka, protože v něm pozná tvé světlo, ať není výčitkou, ale povzbuzením. Ať je voláním, znělkou trubky, která přiláká celý svět ke dveřím, ne kvůli mně, Pane, nýbrž kvůli tobě, protože půjdeš kolem. Aby můj pohled tohoto všeho dosáhnul, Pane, dnes večer opět znovu odevzdávám ti svou duši; odevzdávám ti svoje tělo; odevzdávám ti své oči, aby, dívaje se na lidi, mé bratry, aby ses díval ty sám na ně, a ode mne na ně zakýval. (Michael Quoist)


Světec na měsíc Jako světce pro měsíc prosinec jsme vybrali sv. Lucii. Luciina existence je historicky nepochybně doložena, především potom, co se opět našla Luciina katakomba a hrob mučednice v Syrakusách. Životopis sám je naproti tomu překryt četnými legendami, které však obsahují toto jádro: Lucie přišla na svět kolem r. 286 v Syrakusách. Už jako dítě složila slib věčné čistoty, avšak nikomu o tomto rozhodnutí nevyprávěla. Když Lucie vyrostla v mladou dívku, chtěla ji její matka Eutychie vdát za váženého pohanského mladíka. Lucii se podařilo oddálit zásnuby a neustále prosila Boha, aby ji zachránil od manželství. A Bůh vyslyšel modlitbu mladé křesťanky. Když Luciina matka těžce onemocněla, přemluvila ji dcera k pouti ke hrobu Agáty v Katánii. Skutečně, Eutychie nabyla zase zdraví. Považovala své uzdravení za takový zázrak, že splnila Lucii její jediné přání, které měla: dovolila jí, aby nadále vedla zdrženlivý a panenský život. S tímto rozhodnutím však ženich naprosto nesouhlasil. Uražen a zraněn ve své pýše udal mladý muž Lucii u místodržícího císaře Diokleciána, obávaného pronásledovatele křesťanů. Dívka byla pak zatčena a podrobena ve vězení těžkým mukám. Když zůstala Lucie neoblomná a žádný hlas nářku nepřešel přes její rty, vymyslel si místodržící zvlášť těžký trest: dívka měla být dána do nevěstince a tam nabízet své služby. Spoutaná křesťanka měla být vezena městem k posměchu obyvatelstva na vozíku taženém voly. Avšak tu se stal další zázrak: ani tažným zvířatům, ani - jak praví legenda - "několika tisícům vojáků" se nepodařilo pohnout vozíkem kupředu. Nato dal rozzuřený místodržící dívku polévat vařícím olejem. Avšak Lucie zůstala nezraněna. Tu dal mučitel křesťanů svým vojákům rozkaz usmrtit křesťanku mečem. Luciin rok smrti byl pravděpodobně rok 304.

Sv. Lucie je patronkou slepců; nemocných dětí; kajících nevěstek; sedláků; sklářů, sedlářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožířů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů, vrátných; v Anglii spisovatelů, advokátů, služek a podomních obchodníků; proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcím, krvácení a úplavici. (Podle »Rok se svatými«)


Dobré skutky, které nic nestojí Domov ...Domov je místo, kde se rodí první sny, úsměvy, slova, ale i slzy. Domov je spousta samozřejmostí, na které jsme natolik zvyklí, že už je ani nevnímáme... Představy o DOMOVĚ jsou různé. Velký dům plný technických vymožeností, nebo plný drahých cenností, nebo plný milých lidí. Jeden citát praví, že Domov není místo, ale, že to jsou lidé v něm. Je to docela samozřejmé, vždyť když se vracíme z výletu, nebo služební cesty, jen málo kdy se těšíme na svůj psací stůl, školní tašku nebo na barevné pastelky. Většinou se těšíme na maminku, tatínka, děti, na kamarády. Domov, to je atmosféra pohody a klidu, kterou můžeme prožívat s nejbližšími lidmi. Vždyť domov si tvoříme sami. Každý přispívá ke stavbě svého místečka radosti, pokoje a lásky. Máme tu dobu adventní a po ní krásnou dobu vánoční. Vánoce - doba, kdy rodina více jak kdy jindy drží pospolu. Doba, kdy více jak kdy jindy prožíváme radost z blízkosti jiných lidí. Doba, kdy více jak kdy jindy cítíme s lidmi osamělými = s lidmi bez domova. Doba, kdy více jak kdy jindy je nám nabízena pomocná ruka. Ruka domova, ruka od rodiny z jesliček. Ano, tyto dny budou naplněny písničkami a příběhy o zázraku narození Ježíška. Neváhejme tedy načerpat energii z tohoto zázraku a přenést si ji do svého srdce. A než se zázraku narození Ježíška dočkáme máme spoustu času na to, abychom přemýšleli o tom, co pro nás Domov znamená, jak si jej budujeme, jak si jej vážíme a jak můžeme prohlubovat své vztahy k rodičům, dětem, kamarádům a k Bohu. JR ********* Nebylo místa v hostinci, ale bylo místo ve stáji. Hostinec je střediskem veřejného mínění, ohniskem názorů, místo, kde si dávají dostaveníčko světáci a kde se scházejí populární a úspěšní lidé. Stáj je místo pro vyvržence, opomíjené a zapomenuté. Svět by mohl očekávat, že se Boží Syn narodí – narodí-li se vůbec – v hostinci. Stáj by byla posledním místem na světě, kde by ho byl kdokoli hledal. Bůh je vždycky tam, kde bychom ho nejméně hledali.


Četba na pokračování

Eda 18. ADVENT Eda se ve škole bavil s Filipem o tom, jak se připravují na vánoce. Filip se chlubil, že už koupil mamince 2 balíčky kávy a tatínkovi parádní propisovačku. Eda nic nekupoval, vyráběl dárky sám. Pro maminku vyráběl poličku na květiny, pro tatínka svícen ze samorostu a pro malou sestřičku Evičku dělal lepenkového panáka, který roztahoval ruce i nohy, když někdo zatáhl za provázek. Kluci se však nebavili jen o dárcích. Při řeči o vánocích si uvědomili, že je advent, doba přípravy na Ježíšův příchod, a rozhodli se, že večer půjdou do kostela, i když není neděle ani dětská mše. Chtěli ukázat Pánu Ježíšovi, že ho mají rádi. Z rozhovoru je vyrušilo volání ze školního rozhlasu: "Hoří! Všichni si mysleli, že je to jen cvičný poplach, a tak se moc nevzrušovali. Svoje věci nechali klidně ležet na lavicích, někteří si ani neoblékli bundy a neobuli boty, protože si říkali, že to nestojí za to, aby se kvůli tomu namáhali se šněrováním a zapínáním. Byli velice překvapeni, když vyšli na náměstí před školu a zjistili, že hoří doopravdy. Lenoši v košilích a pantoflích se třásli zimou, ostatní se zájmem sledovali rychlou práci požárníků, kteří tu byli, než byste řekli "švec". Za pár minut přestaly z tělocvičny šlehat plameny a brzy se ztratil i protivný kouř. Mohli se vrátit do tříd, ale ten den se toho už moc nenaučili. Každý chtěl mluvit jen o požáru. Také cestou domů se nemluvilo o ničem jiném. "Kdo to zapálil?" "Proč?" "Škoda, že neshořela třídní kniha, mám tam 4 poznámky!" Večer se Eda s Filipem a s malou Evičkou, kterou jim maminka svěřila na opatrování, vydali do kostela tak, jak si to ráno domluvili. Připojil se k nim jeden spolužák a zvěstoval jim novinu: "Víte, kdo to ráno zapálil? Ten tlustej Lojza ze 6.B! Ten to teď schytá! Ale patří mu to. Pořád nás otravuje a teď došlo i na něho!" Kluci měli o čem mluvit nejenom cestou do kostela, ale i při mši. Šeptali si, dohadovali se a vůbec nevěděli, co se kolem nich děje. Bylo už sv. přijímání. Pan farář právě přijímal z kalicha Krev Kristovu. Vedle něho stála Evička, kterou Eda vůbec nehlídal, tahala ho za ornát a volala: "Brm, brm!" Eda vyběhl raketovou rychlostí z lavice pro svou sestřičku, jenže zapomněl na schod, který odděloval kostelní loď od presbytáře, zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý. Vstal, červený jako rak, chytil sestru a chtěl utíkat z kostela ven. Zadržela ho babička: "Kampak? Mše ještě neskončila!" Eda musel poslechnout. Musel poslouchat i cestou domů. Babička se k nim připojila a dávala jim "kázání". Edovi se to nelíbilo. Naštvaně vykřikl: "Lojza je mnohem horší, než já!" "Ale taky existuje spousta kluků, kteří jsou lepší než ty. Z těch by sis měl brát příklad," poučovala babička. Pak se zamyslela a zeptala se: "Přemýšlel jsi, proč je Lojza tak protivný? Brali jste ho mezi sebe, když jste hráli fotbal nebo když jste šli do lesa? Posmívat se takovému tlouštíkovi, to umí


každý, ale nabídnout pomocnou ruku? Mohli byste Lojzovi pomoci aspoň teď. Vezměte ho zítra mezi sebe, uvidíte, že to s ním není tak hrozné, když mu místo posmívání nabídnete kamarádství." Eda nabídl babičce obchod: "Neříkej doma mamince, co jsem dnes provedl. Slibuji, že se polepším, že budu v kostele dávat pozor a budu pečlivě a svědomitě hlídat Evičku a budu pomáhat Lojzovi..." Babičce se ta náhlá horlivost zdála podezřelá, ale přece jen odpověděla: "Tak dobře, zkusím to s tebou. Doufám, že umíš držet slovo jako chlap, že do rána nezapomeneš, cos teď slíbil!" Co dělal Eda špatně? Jak byste na jeho místě jednali vy? Co udělal Eda dobře, co byste chtěli napodobit? Proč nedal pan farář napít Evičce z kalicha? Kdo může jít k přijímání? Mohl by dnes Eda? Lojza? Co je to advent? Jak ho máme prožívat? Proč?

*********

Tajemství eucharistie "Jít na mši" Možná někdy váháte, zda se máte sebrat a jít na mši. Nakonec se rozhodnete, že půjdete. Spíše byste měli říci, že to byl Bůh, kdo vás k tomu rozhodnutí přiměl. To Bůh každého vysvobozuje z jeho osamělosti a izolace a vytváří z nás Boží lid, který žije z víry a je sjednocován Kristem. Pokaždé, když jdu do kostela, mám na paměti slova Moudrosti (Př 9,5) jež se ozývají i v Ježíšově kázání v synagoze v Kafarnau (Jan 6): "Pojďte a jezte můj chléb: pijte víno, které jsem namíchal." Tato zosobněná Moudrost, která "prostřela stůl" a která "křičí své pozvání nad městem", tato Moudrost, učiněná tělem, je Slovo Boží, které nás zve na hostinu. Eucharistii slaví církev a křesťané jsou na ni zváni Kristem. Duch svatý je shromažďuje, aby vytvořili jedno tělo a vzdali dík Bohu Otci. Nedělní mše To je první námět k zamyšlení, který nám může pomoci lépe prožívat mši. A naléhavě vás prosím, abyste se nad touto věcí skutečně zamysleli. Mám totiž obavu, aby dnes mnozí nebyli deformováni ve svém náboženském chování zvykem "samoobsluhy" při nakupování v supermarketu. Zvláště ve velkých městech, kde je více kostelů. Co tím míním: supermarkety lákají nejdelší otvírací dobou, nabízejí ty nejžádanější výrobky a nejlepší ceny pro zákazníky. A to všechno proto, aby uspokojily, získaly si a udržely svoji "klientelu". Proto si možná někteří zvykli na to, že jim bude i v kostelech kdykoli k dispozici široký sortiment produktů náboženské spotřeby, přizpůsobený poptávce každého jednotlivce, jak to vyhovuje nejrozmanitějším přáním "praktikujících" věřících. Ale, moji milí, toto přirovnání je


chybné! "Praktikující" věřící totiž nejsou to stejné co "klientela", a ani mše není "služba" klientům, kterou je možno přizpůsobovat "požadavkům trhu". Na mši nechodíme proto, abychom uspokojili své náboženské cítění, ani proto, že na ni máme právě v ten a ten den a v tu a tu hodinu chuť nebo potřebu jít. Nedělní mše se účastníme proto, že nás k ní Pán Ježíš svolává, že nás shromažďuje Duch svatý a že Bůh, který je náš Otec, nás dal za učedníky svému Synu. Jistě, jsem si dobře vědom toho, že má slova jsou v příkrém rozporu s tvrzením těch, kteří prohlašují: "Dnes jdu na mši do toho a toho kostela, protože se mi tam líbí", nebo: "Že se mi nechce na mši? Za to mohou kněží a církev!" Taková vyjádření jenom dokládají, jaký pokrok ve víře zbývá ještě učinit těmto učedníkům Kristovým, aby se stali katolíky v plnosti. Bůh nás totiž takto neděli co neděli zve do kostela proto, aby svůj lid učinil viditelným a vytvořil ho skrze svátost eucharistie. Dostává se nám tam milosti, která je vyhrazena dětem Božím. V tom právě je naše důstojnost, v tom je naše povolání, abychom vzdávali "skrze Krista a s ním a v něm" slávu Otci. Ano, musíme pokládat za milost, že jsme byli "vyvoleni", abychom tvořili součást Božího lidu, "abychom směli stát před Bohem a mohli mu sloužit" (druhá eucharistická modlitba) a abychom byli shromážděni v církvi, která je tělem Kristovým a chrámem Ducha. Shromáždit se ve své farnosti Toto je druhé zamyšlení: právě "farní" mše nejlépe vystihuje onu zvláštní povahu shromáždění konaného každou neděli, které strukturuje život církve. Farnost? Nebudu se pouštět do problémů spojených s jejím fungováním a organizací. Beru farnost tak, jak se utvářela pod vlivem dvoutisícileté zkušenosti křesťanského lidu. Muži a ženy, kteří se zde shromažďují, si sami sebe nevybrali. Bůh si je vybral jejich křtem. Jsou svázáni fyzickou, konkrétní blízkostí bytí. Každodenní nezbytnost životních podmínek je sblížila. Musí se stát sobě navzájem "bližními" (Lk 10,36-37). Při slavení farní mše jsou všechny dveře otevřeny: farní mše je přístupna každému křesťanovi, zatímco mnišské nebo řeholní komunitě, není-li tato pověřena úkolem poskytovat veřejnou službu věřícím, církev přiznává právo dveře zavřít. Kdysi, aby se splnilo, jak se tehdy říkalo "nedělní přikázání", bylo zapotřebí účastnit se mše v nějakém farním kostele. Možná se ptáte, v čem je rozdíl. Mše samozřejmě vždycky zůstává mší. Ale společenství, které ji slaví, má také svůj význam. Nedělní mše je veřejný akt církve. Ta se shromažďuje kolem svého biskupa a kolem kněží, kteří biskupovi pomáhají v jeho posláni přijímat všechny věřící. Neděli co neděli se každá "místní církev" (čímž je slovy Druhého vatikánského koncilu míněna "diecéze") stává viditelným projevem katolické jednoty Božího lidu. Každá farnost slaví eucharistii ve spojení se svým biskupem a papežem. Biskup je služebníkem a garantem tohoto katolického společenství otevřeného všem národům a všem lidem. Vzpomeňte si na podobenství o těch, kteří byli pozváni na svatební hostinu královského syna (Mt 22,1n). Kristus tento příběh vypravoval krátce před svým umučením. Pán domu posílá pro pozvané, ti se však nedostavují. Poručí tedy svým služebníkům: "Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete." A stejně tak je tomu s nedělní mší. Právo se jí účastnit mají bez ohledu na společenské, etnické a jiné rozdíly všichni. Všichni tam mají stejná práva. Všichni se totiž jednou sejdou před naším Pánem a Mistrem, který se učinil služebníkem všech.


Eucharistické shromáždění není vybíráno podle lidských hledisek. Člověka, který stojí u dveří, se nikdo neptá: Jste bohatý nebo chudý? Jakou řečí mluvíte? Jaké jsou vaše záliby, vaše povaha? Čemu dáváte přednost? Jedinou podmínkou k účasti na mši je být podobný Kristu a skrze křestní milost být ponořen do jeho smrti a vzkříšení. Svolání všech pokřtěných Tímto vstupujeme do třetího zamyšlení. Abychom se mohli tohoto shromáždění zúčastnit, musíme si, jak to líčí výše uvedené podobenství, obléci "svatební roucho". Mše je shromáždění otevřené každému, bez výběru, samozřejmě. Ale je to shromáždění pokřtěných. Eucharistie, ačkoli je veřejná a ačkoli na ni mohou přijít i nevěřící, je především svátostí pokřtěných. Je určena mužům a ženám, kteří vešli do Kristova tajemství svátostmi křesťanské iniciace, svátostmi znovuzrození. Jedině pokřtěni mohou vejít "ve spojení" s tímto "tajemstvím" milosrdenství a milosti, jímž je eucharistie: Kristem, který se dává svým bratřím, aby je sjednotil se svou Obětí. Proto byli kdysi "katechumeni" přítomni pouze úvodu slavení eucharistie. Jakmile začala vlastní eucharistická modlitba, katechumeni shromáždění opouštěli. A podobně si počínali i velcí "kajícníci", kteří čekali, až se usmíří s Bohem. Tito křesťané, kteří se svými hříchy dostali do rozporu s církevní obcí, tím ještě nepřestávali patřit do společenství věřících, nemohli se však účastni eucharistie. Tento "veřejný" úkon pokání zmizel z života církve už před tisíci lety. Dnes bychom se jen těžko dokázali vyrovnat s tím, že by se křesťané vzdalovali ze mše z důvodu svědomí. Přesto si však z toho můžeme vzít alespoň jedno ponaučení: ti, kteří jsou si vědomi, že jsou ve stavu těžkého hříchu, a neobdrželi dosud odpuštění, jakož i ti, kteří se nacházejí v situaci, která je z hlediska Boží vůle dlouhodobě neudržitelná, nemají kvůli tomu zrušit své spojení s církevním společenstvím. Nemají přestávat chodit na mši, i když se musí vzdát svatého přijímání. Modlitbu a lásku církve nutně potřebují k tomu, aby ve zkoušce obstáli. A i když se neúčastní přijímání Kristova těla, mohou se i tak s eucharistií, která je dokonalou modlitbou církve, spojit jako hříšníci, doufající v Boží milosrdenství. I oni se mají podílet na radosti tohoto bratrství, které také vytváří křesťanské společenství, i když je pro ně zahalena tajemným smutkem. Kněz, záruka Krista A konečně čtvrtá úvaha: není eucharistického shromáždění bez služby kněze. Skrze kněžské svěcení se kněz podílí na poslání apoštolů, dvanácti pilířů církve. Proč je jeho služba pro eucharistii nezbytná? Posvěcený služebník - biskup, následník apoštolů, nebo kněz - dává lidu, shromážděnému Bohem v církvi, přijmout samotného Krista, který ústy kněze jedná v této svátosti jako hlava svého těla. Prostřednictvím služby kněze se shromáždění pokřtěných nepřestává vnímat a přijímat při každém slavení eucharistie jako tělo Kristovo. Kněz je pro církev nezbytnou zárukou a ujištěním, že jeho slavení eucharistie je slavení Kristovo, že slovo, o které se dělí, je dáváno Kristem, že jednota tohoto shromáždění je jednota Krista, který svým bratrům odpouští a miluje je. Kardinál Jean-Marie Lustiger – Tajemství eucharistie


Jak na Vánoce a Nový rok Přinášíme vám další nápady pro společně chvíle v kruhu rodiny z knihy „Zábavné činnosti pro celou rodinu“ od C. MacGregor. Vyrobte si vánoční ozdoby Nějakou dobu předtím, než si koupíte vánoční stromek, věnujte jeden večer výrobě ozdob. Každý člen rodiny vyrobí každý rok jednu ozdobu. Můžete se nechat inspirovat kterýmkoli z následujících nápadů - podle věku vašich dětí. Vezměte jednobarevnou skleněnou kouli a ozdobte ji flitry nebo umělými drahokamy. Pomalujte ji nebo na ni napište nesmyvatelným tenkým fixem osobní přání. Můžete také vzít skutečnou borovicovou šišku, připevnit na ni háček a přestříkat ji stříbrnou barvou nebo umělým sněhem. Pětileté děti mohou pastelkami vybarvit obličej sněhuláka, kterého rodiče předtím vystřihli z lepenky. Rodinná vánoční kniha díků Zaznamenávejte si do knihy dárky, které každý člen rodiny dostal, nebo alespoň ty, jež jste obdrželi od blízkých mimo rodinný kruh. Zaznamenejte si je, jakmile je dostanete, a zapište si jak dárek, tak dárce. Vedle záznamu udělejte velké kontrolní znaménko, jakmile odešlete lístek s poděkováním za dárek. Takto nikdy nevznikne nejistota, kdo dal Líze ten žlutý svetr, jaký dárek dala teta Drahuše Vaškovi k Vánocům nebo zda Bob poslal babičce poděkování. Vyrobte si sami vánoční dárky Vlastnoručně vyrobený dárek může být osobnější než ten, který byste koupili v obchodě, zvlášť když se jedná o dárek pro babičku, dědečka nebo jiného blízkého příbuzného. Domácí výroba je také řešením pro dítě, které nemá příliš velké kapesné. Několik týdnů před Vánoci přimějte rodinu, aby se celý večer společně věnovala výrobě dárků. Pusťte si vánoční hudbu a dobře se bavte! Upečte a ozdobte vánoční cukroví Celá rodina může upéct cukroví, které bude mít výtečnou chuť a zároveň bude skvělým dárkem. Je to jen další činnost, která naplní vaše srdce a domovy duchem Vánoc. Novoroční předpovědi Tady je jeden vtipný nápad: Pokaždé na Nový rok nechte každého člena rodiny, ať napíše, co si myslí, že se s rodinou nebo jejími jednotlivými členy bude dít v nadcházejícím roce. Někam si předpovědi schovejte. Příště na Nový rok každý přečte svou předpověď, kterou loni napsal. Vyplnila se některá z nich? Byly jiné natolik přehnané, že se nyní zdají legrační? Novoroční plány na nastávající rok Nový rok představuje dobrou příležitost k tomu zamyslet se dopředu nad tím, co rodina plánuje. Máte nějakou představu, jak a kde byste chtěli trávit letošní dovolenou? Chtějí jet děti na různé letní tábory nebo letoviska? Budete se letos stěhovat, budete přestavovat a předělávat byt, malovat, kupovat nové auto nebo chatu? Mají děti nějaký nápad nebo přání? Tyto nápady nemusí mít vždy reálné řešení ("Ne, nemůžeme si pořídit psa, protože už máme dvě kočky."), každý však bude mít alespoň možnost se svobodně vyjádřit.


Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.

2. Vychovává škola Domácí úkoly jsou jedním z největších zdrojů konfliktů mezi rodiči a dětmi. Děti se domácím úkolům vyhýbají. Odkládají je až na poslední chvíli. Zapomínají si je ve škole. Vymlouvají se. Trvá jim to nemožně dlouho. Strašně je odbudou. Rodiče to stojí nervy. Začnou na děti křičet - a to je zlé. Rozzlobí se - a to je ještě horší. Rozzlobí se tatínek a začne se nad děckem s maminkou hádat - a to je to nejhorší. Pak někdo k děcku sedne a úkol mu nadiktuje - a to je ještě nejhorší, zvlášť když připojí tresty a přidají nadávky. Když se takové scény skoro denně opakují, je chyba nejspíš na rodičích - něco dělají špatně. - Děti musí vědět, že učení do školy, psaní úkolů, je jejich starost, nikoli rodičů. - Rodiče mají dětem zajistit klidné místo k učení. Aby tam neřval magnetofon staršího brášky. - Rodiče stanoví pravidelný čas, dobu k učení. Je tolik činností mimoškolních, co si pro dítě ctižádostiví rodiče vymyslí: hudebka, balet, sport, cizí jazyk. Ale čas na učení, přípravu do školy tu musí mít přední místo! - Rodiče naučí dítě, aby přípravu na ten předmět, který má nejmíň rádo, udělalo nejdřív - to ostatní pak už půjde snadněji. - Rodiče se snaží být v dosahu, aby mohli školákovi poradit, když si s něčím neví rady. - Rodiče jsou tu, aby mohli pochválit, když je práce hotova. Aby mohli povzbudit: nelíbí se ti to, viď, ale dělat to musíš, jako každý normální školák. Všichni děláme v zaměstnání také věci, které nás nebaví, ale udělat je musíme. Já ti věřím, že ty to dokážeš! Tresty v tomto případě nemají na děti povzbuzující účinek. Nepomohou jim ani k lepším výsledkům ve škole, ani k lepšímu přístupu k domácím úlohám. Nemůžete dítě donutit, aby se učilo. Můžete ho ale povzbuzovat a budovat jeho sebekázeň. Využijte k motivaci svých dětí počítače a vzdělávací programy. Doplňkových vzdělávacích programů a CD ROM pro výuku různých předmětů jsou i na českém trhu už desítky. Další možnosti nabízejí programy přístupné přes internet. Tyto studijní nástroje jsou často pro děti mnohem zajímavější než standardní učebnice a pracovní sešity. - Rodiče dají dítěti svobodu, odolnost k tomu, co je baví, když je příprava do školy hotova. Aby mělo něco, nač se při učení těší. Poruchy chování Jestliže všechna naše trpělivá pomoc nezabere a dítě není schopno soustředit se na učení, pak je na místě obrátit se na dětského psychiatra. Ten zjistí, zda potíže dítěte nepocházejí z nějaké


drobné poruchy mozkové (dysfunkce) a poradí rodičům, jak děcku pomáhat, aby nebylo trestáno za něco, zač nemůže. Tyhle všelijaké dysfunkce během dospívání většinou zmizí. Odborníci říkají, že stále víc dětí má tyto potíže, dnes už asi 20%. Tedy každé páté dítě je příliš živé nebo pomalé, nebo má potíže s učením, slabší prospěch. A není to žádná ostuda, žádný důvod k rozčilování rodičů a trestání dětí. • Pokuste se přijmout pár osvědčených rad těchto odborníků, aby se škola nestala zátěží pro celou rodinu: • Zájem o školní práci dítěte mají projevovat všichni, ale pracovat s ním, tj. dělat úkoly, kontrolovat přípravu by měl ten, kdo má na to nejlepší nervy! To by měl být ten první a nejvážnější předpoklad. Teprve za ním mohou jít ty ostatní, jako třeba, kdo má nejvíc času, kdo se na to nejlíp cítí. • Pamatujme, že nervový systém dítěte je dosud nezralý a že norma pro soustředění na jednu věc je u dětí na začátku školní docházky 10 minut. • Tedy ne dlouho - a úkoly pokud možno střídat, aby si zatížená mozková centra mohla odpočinout. Pak zase lépe pracují. • U školních začátečníků, ale i u starší dětí se slabším nervovým systémem se osvědčuje, nemusí-li při práci zachovávat jednu polohu. Mohou tedy při práci stát, klečet a polohu měnit. • „Předjímat“ možné chyby dítěte a nedopustit, pokud to dokážeme, aby nějakou chybu udělalo! Raději je včas zarazíme, pomůžeme mu, poradíme. Má-li totiž dítě něco po sobě opravovat, za chvíli neví co vlastně bylo dobře a co špatně. Proto není například vhodné dát dítěti diktát, v němž udělá mnoho chyb, ty mu pak podtrhat a nechat je psát opravu. Fakt, že jednou něco napsalo, byť špatně, je tak silný, že přehluší v paměti dítěte to, co psalo potom. • Povzbudit a pochválit! A to nejen za dobrý výkon, ale za každou dobrou snahu. Kdybychom neocenili snahu, u mnohých dětí bychom se třeba ani lepšího výkonu nedočkali. • Nezajímat se jen o školu, ale také o všechny jiné činnosti dítěte. • Sledovat také růst víry dítěte. Jeho nové poznatky a zážitky z vyučování náboženství, z kostela, z hovorů se spolužáky provázet svým osobním svědectvím: já to vidím, já to věřím takhle. Aby se v souladu s jeho dospíváním upevňovala i víra. Ještě k těm poruchám dětské psychiky. Nedávno jsem četl povzdech známého pedagoga: „Děti je možno rozdělit do dvou skupin: těžko vychovatelné a ještě hůř vychovatelné. Rodiče se často ptají, proč jsou s jejich dítětem stále problémy, když jiné děti se chovají dobře. Není důležité vědět, proč je s jedním dítětem větší práce než s druhým. Jde o to, umět se s danou situací zdravě vypořádat. S dětmi s poruchami pozornosti, které jsou příliš živé a neklidné, potřebují rodiče zpravidla pomoc lékaře, někdy i léky. Při dávání pokynů mluvte jasně. Je-li to možné, předveďte, co od dítěte požadujete. Vše musí být jednoduché. Nedávejte dítěti více než jeden nebo dva pokyny současně. Než se dítě pustí do práce, požádejte ho, aby vám pokyny zopakovalo. Zůstávejte v klidu. Děti snadno podlehnou frustraci. Pokud se rozčílíte, obvykle se situace ještě víc vyhrotí. Neomlouvejte jejich nevhodné chování těmito poruchami. Dítě by se tím naučilo zneužívat své slabosti jako výmluvy pro špatné chování a to by mu mohlo zůstat po celý život. A poslední naše pomůcka? Dal nám ji sám Stvořitel. Je to náš smysl pro humor. To je síla pro přežití v rodině. Pokračování příště


Tajuplný dar Nad Betlémem svítalo. Už odešel poslední poutník a velká hvězda pohasla. Panna Maria si láskyplně prohlížela spícího Ježíška. Staré dveře od chléva se pomalu s vrznutím otevřely. Spíš to vypadalo, jako by do nich foukl vítr. Ale na prahu se objevila stará žena oblečená do roztrhaných šatů. Maria sebou trhla, jako kdyby spatřila zlou sudičku. Ježíšek dál klidně spal. Oslík s volkem přežvykovali seno z hromádky před sebou a nepoctili příchozí jediným pohledem. Maria ji sledovala. Každý její krok jako by trval celou věčnost. Stařena se pomalu přiblížila k jesličkám. Ježíšek náhle otevřel oči a k Mariině údivu se v jeho pohledu i očích stařeny blýskl stejný plamínek naděje. Stařena se k němu sklonila. Maria údivem zapomněla dýchat. Stařena lovila rukou v roztrhaných šatech. Ta chvíle trvala snad celé století. Maria si ji znepokojeně prohlížela. Konečně ta neznámá našla, co hledala. Vytáhla ruku ze záhybů oděvu, ale ta věc byla tak malá, že ji schovala v dlani. Podala ji Ježíškovi. Už tu byli tři králové i pastýři. Co jen mohla přinést ona? Maria viděla jen shrbená záda nad jesličkami. Pak se stařena narovnala, jako by z ní spadla nesmírná tíha, která jí stahovala k zemi. Napřímila ramena, zvedla hlavu a najednou byla tak vysoká, že se hlavou téměř dotýkala stropu chléva. Do tváře se jí jako zázrakem vrátilo mládí, vlasy znovu zčernaly a získaly hedvábný lesk. Když opět zmizela v temné noci, Maria se konečně mohla podívat, jaký dar to vlastně přinesla. Ježíškovi se v rukou lesklo červené jablko. Ta žena byla Eva, první žena, matka všech lidí, která odevzdala Mesiáši ovoce prvotního hříchu. Protože s Ježíšem se všechno zrodilo znovu a mohlo začít znovu s čistým štítem. (Brunno Ferrero – Vánoční příběhy pro potěchu duše)


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI KDO JSOU LAICI 9. Synodní otcové právem poukázali na to, že je nezbytné i vymezit a předložit pozitivní popis povolání a poslání laiků. i K dosažení tohoto cíle se hlouběji věnovali studiu nauky 2. vatikánského koncilu, další objasnění jim poskytly dokumenty učitelského úřadu církve a zkušenosti, které učinila i sama církev pod vedením Ducha svatého ve svém životě. V odpovědi na otázku "Kdo jsou laici" překonal koncil předchozí převážně negativní interpretace a postavil se na zcela pozitivní stanovisko. Svůj základní úmysl vyjádřil prohlášením, že laici plně přísluší do církve a mají účast na jejím tajemství, a že jejich povolání má specifický charakter, který záleží zvláště v úkolu, "aby hledali Boží království při práci na časných hodnotách tím, že je usměrňují podle Boží vůle". "Slovem 'laik' – říká konstituce Lumen gentium – rozumíme zde všechny věřící, kteří nejsou členy stavu duchovního nebo řeholního uznaného v církvi, to je věřící, kteří křtem zapojení do Krista a učiněni Božím lidem, účastní se svým vlastním způsobem na kněžském, učitelském a královském úřadu Kristově, a tak svým podílem uskutečňují v církvi a ve světě poslání, které je vlastní celému křesťanskému lidu." Už Pius XII. řekl: "Věřící, a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života církve; jejich prostřednictvím je církev, životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k církvi, ale že jsou církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou církev." Podle biblického obrazu vinice jsou laici jako všichni členové církve ratolesti zakořeněné v Kristu, pravém vinném kmeni, který je oživuje a činí dárci života. Toto vštípení do Krista vírou a svátostmi křesťanské iniciace je nejhlubším kořenem, který vytváří nové postavení křesťana v tajemství církve, určuje jeho nejvnitřnější "fyziognomii", je v základu každého povolání i v dynamice křesťanského života laiků. V Kristu Pánu, který zemřel a byl vzkříšen, se stává pokřtěný "novým stvořením" (Gal 6,15; 2 Kor 5,17), stvořením očištěným od hříchu a oživeným milostí. Proto může být "podoba" laika vhodně popsána pouze na pozadí tajemného bohatství, které dává Bůh křesťanům ve křtu.

KŘEST A NOVOST KŘESŤANSKÉ SKUTEČNOSTI 10. Není přehnané, když řekneme, že smyslem celého života laika je poznat tuto radikální křesťanskou novost, která vyplývá ze křtu jako svátosti víry, aby mohl podle povolání, kterého se mu dostalo od Boha, plnit své povinnosti. Abychom popsali "podobu" laika, zkoumejme ze všech ostatních hledisek přímo a explicitně tyto tři základní aspekty: Křtem se rodíme k životu Božích dětí; křest nás sjednocuje s Kristem a jeho tělem, církví; křest nám uděluje pomazání v Duchu svatém a činí nás jeho chrámem.


BOŽÍ DĚTI V JEDINÉM SYNU 11. Připomeňme si Ježíšova slova k Nikodémovi: "Amen, amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího" (Jan 3,5). Křest je tedy nové zrození, nové zplození. Tento dar, který se uděluje ve křtu, měl na mysli apoštol Petr, když zpíval chvalozpěv: "Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích" (1 Petr 1,3–4). Nazývá křesťany těmi, kdo se "znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží" (1 Petr 1,23). Křtem se stáváme dětmi Božími v jeho jednorozeném Synu Ježíši Kristu. Když křesťan vystupuje z křestní vody, slyší hlas, který zazněl na břehu Jordánu: "Ty jsi můj milý Syn, tebe jsem si vyvolil" (Lk 3,22). Chápe, že byl jako dědic přiřazen k milovanému Synu (srov. Gal 4, 4–7) a tím se stal bratrem Krista. Tak se uskutečňuje Otcův plán v osobní historii každého křesťana: "Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími" (Řím 8,29). Duch svatý činí z pokřtěných Boží děti a údy Kristova těla. Jak píše apoštol Pavel Korintským: "Jedním Duchem jsme byli my všichni pokřtěni v jedno tělo" (1 Kor 12,13), takže apoštol může laikům říci: "Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů" (1 Kor 12,27); "Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna" (Gal 4,6; srov. Řím 8,15–16).

JEDNO TĚLO V KRISTU 12. Pokřtění tedy, znovu zrození jako "Boží děti v Synu", jsou neoddělitelné "údy Krista a údy těla církve", jak učí Florentský koncil. Křest znamená a působí mystické ale skutečné včlenění do ukřižovaného a oslaveného Ježíšova těla. Svátostí spojuje Ježíš pokřtěného se svou smrtí, aby jej pak spojil se svým vzkříšením (srov. Řím 6, 3–5), svléká z něj "starého člověka" a obléká ho v "člověka nového", tj. v sebe sama: "Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista", prohlašuje apoštol Pavel, "také jste Krista oblékli" (Gal 3,27; srov. Ef 4, 22–24; Kol 3, 9–10). Z toho plyne, že "my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu" (Řím 12,5). V těchto Pavlových slovech zaznívá věrně Ježíšova nauka. Vždyť Ježíš zjevil učedníkům tajemnou jednotu, která je spojuje s ním i mezi sebou navzájem, a ukázal tuto jednotu jako obraz a prodloužení onoho tajemného společenství, které spojuje Otce se Synem a Syna s Otcem poutem lásky Ducha svatého (srov. Jan 17,21). Je to tatáž jednota, o níž mluví Ježíš v podobenství o vinném kmeni a ratolestech: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti" (Jan 15,5). Tento obraz osvětluje nejen důvěrnou jednotu učedníků s Ježíšem, ale i vzájemné živé společenství učedníků: všichni jsou ratolestmi jednoho vinného kmene.

ŽIVÝ A SVATÝ CHRÁM DUCHA 13. Jiným obrazem, totiž obrazem stavby, definuje apoštol Petr pokřtěné jako "živé kameny", postavené na Kristu, "úhelném kameni", které jsou určeny ke stavbě "duchovního domu" (1 Petr 2,5). Tento obraz nás přivádí k jinému aspektu novosti křtu, kterou 2. vatikánský koncil vyjadřuje takto: "Při svém znovuzrození a pomazání od Ducha svatého jsou totiž pokřtění posvěceni jako duchovní dům." Duch svatý pomazává pokřtěného a vtiskuje mu svou nezrušitelnou pečeť (srov. 2 Kor l, 21– 22), činí jej duchovní stavbou, tj. naplňuje jej skrze sjednocení s Kristem a přetvořením v něho svatou přítomností Boha. (Pokračování příště)


Žárlivá Kača Příběh na pokračování "Postojte chvilo," houkl na ni dobrácky, "pomužo vám to potno nyst." A už se chápal babčina břemene, postavil putnu, vyzvednuv ji s babčiných zad, na zábradlí, sám si nasadil popruhy na ramena, a ve chvíli visela pak putna na strýcových rozložitých bedrách. "Děťátko sladky, zlaty, mily," dobrořečila mu bába, "abe vám tó vašo dobroto Pámbiček nebeské nastotisickrát zaplatil; jak se vám leda odměnim za tó vašo lásko, det debech bela mlači, hneď bech vám dala ščépanó posenko… " Tato sladká babčina slova zaslechl právě je předbíhající muzikant a kamarád Ondrův, strýc Kraval. Nebylo to jeho rodové jméno, jen přezdívka, daná mu proto, že byl v občanském povolání pastýřem, pásl krávy, a proto mu říkali "kraval". Kraval byl z téže dědiny, co Ondra. Znal přirozeně Ondrovu subordinaci vůči Kači, stejně jako i žárlivost Kačinu na Ondru. Jelikož byl velký čtverák, napadlo mu hned, aby o příhodě, jejíž byl právě svědkem, zejména o slibech "ščépanéch posenek" zatepla Kači referoval. Přidal proto do kroku a za necelé třičtvrtě hodiny, když už slunko počalo nahlížeti přes obzor krajiny, stanul před Ondrovou chatou. Zatloukl na okno, až zařinčelo. Kača se hned ze svého "jemnyho spaní" probudila, a polekavši se, vyskočila rovnýma nohama z postele a vypoulila k oknu své rozespalé oči. Uviděvši místo očekávaného Ondry v okně rozšklebenou Kravalovu tvář, zahřešila a odplivla si. Strýc Kraval pokynul jí prstem, aby přistoupila k oknu a toto otevřela. Kača zapomněla v tu chvíli na věrnost manželskou, skokem byla až u okna a zvědavě se na Kravala svýma šilhavýma očima podívala. V minutě otevřela okno a sladce zašeptla: "Co pa nedáte člověkovi spat, co beste po mě tak skoro ráno chtěle? A nende s vama muj staré?" Kravalovi zablesklo cosi v hlavě, ale vzpamatoval se hned, proč vlastně přišel. Šibalsky se usmál, popleskal Káču po rameni a sděloval jí: "Viš, Kačenko, já nechco po tobě nic, ale mosim ti neco moc duvěrnyho povědět. Ondra vehazoje přes šraňk. Ož se o tebe přejedl. Dostal chot na jinši. Právě před chviló sem ho přestihl pře tém, jak se mockal o potoka s jakóse robó. Ten se k ni, pane, měl. A ona mo slebovala ščépany posenke." Kaču v té chvíli opustila dobrá nálada. Zuřivě zašilhala na Kravala očima, roztřepané vlasy se jí ještě více zježily, zaťala pěsti, udeřila jimi o okno a vykřikla: "Zatrackaná, prachmiliónská potvora stará, projatá, tož on tak? Tak on mně je věrné? Ale, stréco, ve mně šibalite, to néni pravda!" "Děvče mily, Kačenko zlatá," odvětil klidně strýc, "det co bech z teho měl, dělat meze malženama peklo. Možeš se přesvěčet sama. Det Ondra temo ropskovi nese na zádech aji potno měřečnico. Dělal be to, debe nebele meze něma nejaky chochme?" Dál už Kača ani neposlouchala. Bouchla okny, až zařinčela, přehodila přes sebe starou sukni a vlňák a jako blesk vyběhla na náves. Letěla pak jako štvaná vstříc Ondrovi, směrem k Jankovu. Kdyby ji byl někdo, mimo strýce Kravala, o tom jitru májovém, filipo-jakubském, v polích pádící uviděl, se zaťatými pěstmi, šilhající a strašlivě nadávající, mohl by si právem pomysliti, že to čarodějnice vrací se ze svého nočního


výletu, a to tím více, ježto Kača mávala v ruce starým pometlem… Strýc Ondra zatím se pomalu přibližoval ke svému domovu, ke svým lárům a penátům. Pomalu proto, že babka, neustále se za břicho držící a hekající, co chvíle postávala, aby nabrala dechu. Ba dokonce asi třikrát zmizela někam za křoví. Dobrák, strýc Ondra, vždy trpělivě s putnou na zádech, shrben pod její tíží, ji vyčkával. "Sladká baba" však po každé takové zastávce byla vždy slabší a slabší, stěží se motala, mhlelo prý se jí v očích, takže dobrák Ondra jí nabídl dokonce i své rámě, babka pak vzala mu pod paždí jeho "flíglhornu.". Tak došli až na mírné návrší nad babčinou dědinou. Ranní slunko se na ně zasmálo. Na bledém, zrůžovělém nebi zjevila se jejich silueta: sehnutého strýce s putnou na zádech, k němuž se těsně vinula ženská postava, nesoucí pod paží blyskavou "flíglhornú". A tuto siluetu uviděla řítící se k nim Kača. Nepostřehli jí hned, ježto cesta k nim se kroutila křovím, ale ve chvíli už stála před oběma jako bůh pomsty. Na babku, jíž lekem vypadla flíglhorna, v ráži se opomněla podívati. Viděla jen svého nevěrného Ondru. "Te, te hřišniko staré, projaté…", zakřičela vztekle, a už začalo její pometlo dopadati na hlavu, tvář, ruce i bedra ubohého manžela. "Ju - Marja - co chceš, co se stalo…," zaúpěl bitý strýc Ondra. A jak padaly rány na jeho hlavu, uhýbal bokem a kryl si rukama tvář, počaly z putny, jež se s ramene trochu sesunula, vypadávati na cestu a do trávy sladkosti: "srcata, špaličke, střechéle, peřenke a jedno drohy". "Sladká baba" v obavě, aby též metlou nedostala do tváře, zakryla si hlavu zástěrou a křičela, jako by ji na nože brali. Slyšíc pak, jak její zboží propadá zkáze, vzchopila se, zapomněla na "žhrani a ojimáni", odhalila svou vraštitou tvář, vskočila zuřivé Kači přímo do obličeje a vlasů, jež začala odborně zpracovávati. Teprve nyní ke svému údivu seznala Kača, jakou to měl Ondra málo nebezpečnou průvodkyni. Ruce jí klesly a pometlo vypadlo ze zaťaté pěsti. Obmezila se pak už jen na pouhou, slabou obranu. Ondra pak, vida ji takřka odzbrojenou, rázem zmužněl. Odhodil ve vzteku putnu s ramen do trávy, až se z ní poslední zbytek "sladine" vysypal do zarosené trávy, přiskočil k žárlivé Kači a dal jí takové dvě facky, až je ozvěna v tichém ránu v dáli kdes opětovala. "Babo jakásek švidratá, tož te tak za mojo dobroto k staré ropce? Te furio jedna steklá!" odlevil si strýc Ondra, shýbaje se pro svůj "inštrument" a odborně jej prohlížeje, zda pádem na zem nedoznal úhony. Kača, zahanbená a ztrestaná, uznala za nejvhodnější zmizet. Ponechala pometlo, "sladkó babo", putnu s vysypanou "sladinó" i svého manžela s nakřapnutým inštrumentem svému osudu a zahalivši se do vlňáku, pelášila k domovu. Strýc Ondra, jsa pánem situace, pomohl pak babce posbírati její zboží, které bylo hodně poničené a poválené, zejména pokud bylo lepkavé, zpět do putny a sliboval, že veškeru škodu vynahradí. Dovlekl pak putnu na zádech a babku pod paží do její chaty, kde zkažené a polámané cukroví roztřídil, zaplatil - však na to praskl pomalu celý výdělek z muziky svázal je do "červenyho šnoptychla" a ubíral se k domovu. Doma nalezl Kaču nemluvnou, zaraženou. Po očku naň pohlédla svýma šilhavýma očima, jak věšel "inštrument" na hřebík a kladl pak na stůl objemný červený uzlík se "sladinó". "Tade sem ti donesl, Kačo, vésložko. Možeš to včel jest celé tédeň, až ti z teho bode špatně," rýpl ji strýc Ondra. Kača jen něco zlostně zamumlala. A od té doby už měl strýc Ondra od žárlivosti své ženy pokoj, zejména když májová příhoda se roznesla po dědině i celém okolí, jak Kača o filipojakubské noci si udělala jitřní výlet do přírody s pometlem. Nejvíc se ovšem chechtal šibal strýc Kraval!


dvojice osob K prvnímu jménu přidej druhé, které s ním souvisí 1. Ofra a…

a) Rút

b) Kiljon

c) Job

2. Sipora

a) Mojžíš

b) Lia

c) Petr

3. Adam a …

a) Eva

b) Dina

c) Melcha

4. Sílas a …

a) Pavel

b) Judit

c) Barabáš

5. Eliáš a …

a) Herodes

b) Debora

c) Elizeus

6. Chofní a …

a) Fines

b) Élí

c) Simeon

7. Ezau a …

a) Noemi

b) Jákob

c) Orfa

8. Samson a …

a) Dalila

b) Debora

c) Jezábel

9. Mojžíš a …

a) Áron

b) Ketura

c) Lot

10. Ráchel a …

a) Ester

b) Jákob

c) Juda

11. Machlón a …

a) Kiljón

b) Noemi

c) Ester

12. Ester a …

a) Mordokaj

b) Balam

c) Absolon

13. Míkal a …

a) Lában

b) Saul

c) Herodes

Některá jména jsou víc než dvakrát, dokážete objevit všechny osoby? Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Otázka vytištěná tučně je z těch těžších. Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. nezemřel, byl vzat do nebe (2 Král 2,11); 2. v Egyptě, v zemi Gošen (Gn 50,7-8); 3. v Egyptě (Gn 50,26); 4. na hoře Nebo (Dt 32,48-49; 34,1-5); 5. v Jeruzalémě (1 Král 2,10-11); 6. ve vězení v Jeruzalémě (Mt 14,1-12; Mk 6,14-28); 7. v Rudém (Rákosovém) moři (Ex 15,4); 8. u Filišťanů v domě (Sdc 16,29-30); 9. na Nábotově poli v Jizreelu (2 Král 9,36); 10. na hoře Hór (Nm 20,22-28); 11. ukamenován v Jeruzalémě (Sk 6,7; 7,60; 8,1); 12. v pohoří Gilbóa (1 Sam 31,8); 13. v Efrajimském lese (2 Sam 18,6-7); 14. na poušti Sin v Kadeši (Nm 20,1); 15. na Krvavém poli – Hakeldama (Sk 1,19); 16. na Golgotě v Jeruzalémě (Mt 20,17); 17. v Betúlii (Jdt 16,23); 18. v Kirjatarbě, což je Chebrón v kenaanské zemi (Gn 23,2); 19. v Ninive (Tob 14,8-11); 20. v Jeruzalémě (2 Par 9,30-31)


Co znamená slovo »advent«? 1

2

3

4

5

6

7

8

9

1. pára nad rybníkem; 2. největší zlo; 3. nápoj z hroznů; 4. místo, kudy se vchází; 5. kruh; 6. první člověk

Zázrak… Kaplan se pokouší při vyučování náboženství vysvětlit, co je to zázrak. Byl by ovšem rád, kdyby na to děti přišly samy, a tak dává příklad: „Pokrývač opravuje střechu kostelní věže a při tom spadne. A nic se mu nestane. Jak tomu říkáme?“ „To je štěstí.“ Kaplan to zkusí podruhé: „Když se totéž stane ještě jednou? Co je to potom?“ „To je náhoda“ Kaplan se stále nevzdává: „A když se to stane potřetí?“ „To je vylhané.“ Není víno jako víno… Které víno je nejsilnější? - Mešní. Jeden pije a celý kostel zpívá. Které víno je nejdražší? - Opět mešní. Ještě se neupilo a už se vybírá na novou láhev. Ten alkohol… Farář potká chlapíka ze své obce, který se tu a tam napije přes míru. „Potěšilo mě, že jsem vás včera viděl po dlouhé době zase v kostele na večerní mši.“ Muž mu udiveně odpoví: „Takže v kostele jsem byl taky?“


Příležitost k vánoční svaté zpovědi Pondělí 20.12. Středa 22.12. Čtvrtek 23.12.

Ladná Podivín Bulhary

16:00 hodin 16:00 hodin 16:00 hodin

Mše svaté o Vánocích Pátek 24.12.

Štědrý večer Sobota 25.12.

Boží hod vánoční Neděle26.12.

Svaté Rodiny Pátek 31.12.

Bulhary Podivín Bulhary Podivín Ladná Bulhary Podivín Ladná

Závěr roku

Podivín

Sobota 1.1.

Bulhary Podivín Ladná

Matky Boží Panny Marie

20:45 22:00 08:00 09:30 10:45 08:00 09:30 10:45 Adorace na zakončení roku 18:00 08:00 09:30 10:45 Změna vyhrazena

„Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“ (Lk 2,1-7) Milostiplné prožití svátků vánočních a v Novém roce Boží požehnání na všech cestách vám vyprošuje a žehná P. Pavel


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc prosinec: 1. Aby byly děti přijímány jako cenný dar a mohly vyrůstat v prostředí úcty, pochopení a lásky. 2. Aby se stala skutečnost, že Ježíš se stal jedním z nás, modelem ryzího „vtělení“ evangelia do života lidstva. 3. Aby adventní a vánoční doba byla zjevením Boží lásky všem těm, kteří ji dosud nepoznali.

V uplynulých letech jsme se v listopadu rozloučili 2003 2002 2001 2000 1999

Podivín

Ladná

Bulhary

Josef Klimeš

Marie Krůtilová

Emilie Malinová

Drahomíra Urbánková Juliana Rotterová Jaroslav Froněk

Františka Benešová Gisela Skálová

František Malina Anna Osičková

Ludvík Dobeš

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 4, číslo 12 prosinec Pohled

Recommend Documents