GLOBALIZACE Kritický pohled Anarchistická knihovna FSA Svazek 8, Praha 2000 Tato broţurka je omezená svým rozsahem. Neklade si za cíl - a na dostupném prostoru ani nemŧţe - postihnout problém kapitalistické globalizace v celé jeho šíři a souvislostech. Snaţí se nicméně poukázat na základní mechanismy a problémy tohoto procesu a odhalit ty, kteří jej vyvolali a v jejichţ zájmu se uskutečňuje. Není cílem této broţurky zahltit vás katastrofickými fakty, ale poskytnout vám podněty a témata pro samostatné kritické myšlení a hledání společných východisek v odporu proti procesu, který stále větší měrou zpŧsobuje rozsáhlé a moţná i osudové ničení ţivotního prostředí a nezměrný sociální propad, nesvobodu, bídu, chudobu, strádání a smrt milionŧ obyčejných lidí. Zároveň vám chceme přinést mnoţství spolehlivých dat a statistik, které mŧţete účinně pouţívat v diskusích a argumentaci.
Obsah: 1) 2)
3) speritu 4) 5)
6) 7) 8)
9)
Co je to vlastně globalizace Kdy začala a jak se vyvíjela globalizace poválečného kapitalismu? Čtyři apokalyptičtí jezdci kapitalismu Mezinárodní měnový fond - MMF Světová banka - SB Světová obchodní organizace - WTO Mnohostranná dohoda o investicích - MAI Globální katastrofy a zločiny proti lidskosti - projekty, které měly přinést proNová ekonomika – spekulativní „kasínový kapitalismus“ Horních 235 a spodní dvě miliardy Bída a polarizace společnosti na „bohatém“ severu Globální společenské třídy – technokrati a lidské zdroje Globální kontrola Globální represe Nerudovská otázka – kam s nimi? Reforma Zrušit Východisko – nutnost revoluční změny Nutnost globálního odporu – střet dvou koncepcí člověka a svobody
Co je to vlastně globalizace? …Představte si, že bydlíte ve větším městě a do zaměstnání dojíždíte městskou hromadnou dopravou. Vyjdete ráno z domu a při cestě na zastávku minete velký supermarket, součást nějakého řetězce (Julius Meinl, Delvita apod.) Když ho otevřeli, ze zvědavosti jste tam se ženou chodili v neděli nakupovat. Pak ale místní konkurence zkrachovala, supermarket zvednul ceny, vám se nechce platit patnáct korun za kilo brambor a musíte jezdit na druhý konec města do stále ještě laciného diskontu. Bod první. Dojdete na zastávku a vidíte, že autobusy jsou opět o něco rezavější, mají delší intervaly a kolem projíždí velké množství aut, na které ze svého platu nenašetříte ani ve snu, většina pouze s jedním člověkem. Bod druhý. Když autobus projíždí okolo nádraží, všimnete si, že městem prochází nějak neobvykle mnoho policejních hlídek. Před vchodem na stanici se zase povaluje několik bezdomovců a lidí, o kterých si myslíte, že to jsou narkomani. Řeknete si, že policisty přeci jenom k něčemu potřebujete, ale pak si vzpomenete, jak právě oni před měsícem na soudní příkaz násilím vystěhovali ve vedlejší ulici jednu rodinu, která už neměla na nájem. Co když ale ti bezdomovci před nádražím jsou moji bývalí sousedi? Při pomyšlení, že byste se vy i vaše rodina mohli octnout na ulici nebo v magistrátem přiděleném holobytu, vás zamrazí. Slyšeli jste, že za městem se už začaly stavět a nemají do nich jít jenom cikáni. Bod třetí. Na křižovatce, kde stojíte v zácpě asi deset minut, si všimnete bagrů a míchaček na beton – staví se tu nájezd na novou dálnici, spojující vaše krajské město s Prahou. K čemu nová dálnice, zeptáte se vzápětí sám sebe, naše deset let stará škodovka už skoro nejezdí a třicet korun za litr benzínu…V sobotu se sice vydáváte na zahrádku, ale po okresních silnicích se už skoro nedá jezdit, jak jsou rozbité. Rádi byste jeli autobusem, ale do vaší vesnice o víkendu už žádný nejezdí. Bod čtvrtý. Blížíte se k práci a už jste v myšlenkách na svém místě. Vzpomenete si, že jste bez nároku na zvýšení platu museli za poslední rok podstatně zvýšit produktivitu, vzpomenete si, že manažer z ekonomického úseku, který bere pětkrát větší plat, než vy, na vás zase bude chtít „dobrovolné“ přesčasy, bude chtít, abyste si sami uklízeli pracoviště, i když to není vaše práce a zítra nebo pozítří vám řekne, že z vaší party bude muset odejít další člověk a zbytek zastane i jeho práci. Bod pátý. Představíte si, jak těžko se vám bude mluvit s vyhazovaným kolegou, starým kamarádem okolo padesátky, který prakticky nemá žádnou naději sehnat novou práci. Nikdy byste se mu to neodvážil říct, ale ve skrytu duše jste rád, že nejste na jeho místě. Bod sedmý. Dojedete k továrně a vpravo od silnice vidíte už šest let zavřené staré provozy. Pracovala v nich i vaše žena. Když jí vyhodili, půl roku marně sháněla práci a nakonec musela vzít zavděk uklízením kanceláří pro vaše nadřízené. Řeknete si, jaká škoda, fabrika kdysi vyvážela do celého světa a pak ji zavřeli. Bod osmý. Podobně postižených lidí bylo v celé továrně asi pět tisíc a zdaleka ne každý z nich našel novou práci, vzpomenete si. Říkali nám, že nás budou extremisti strašit nezaměstnaností a už je to tady… Blížíte se ale k bráně podniku, připravíte si kartu do píchaček a zaplašíte podobné myšlenky. Aniž byste si to uvědomili, cestou do práci jste právě viděli nebo mysleli na osm jasných projevů toho, čemu se dnes říká „globalizace“ a co se dotýká našich každodenních životů… Existuje tedy globalizace? Na tuto otázku poskytuje poměrně jednoznačnou odpověď celá plejáda faktŧ a analýz, pocházejících nejenom od „extremistických“ organizací a autorŧ. Globalizace není ani vynález ekologických organizací nebo novinářŧ, ale pozorovatelný a rozsáhlý společenskoekonomický pohyb, odehrávající se právě dnes, před našima očima. Většina z nás si ale dosud nebyla schopna spojit zdánlivě nesouvislé jevy a změny a dosadit je do rámce toho, čemu pro nedostatek srozumitelnějších pojmŧ říkáme – „globalizace“. Co ale znamená to kouzelné slovíčko? Termín globalizace můžeme jednoduše vysvětlit jako globální, tedy celoplanetární prosazení hodnot, zájmů a struktur určitého společenského systému. Globalizace tedy nemusí být pouze kapitalistická. Kaţdý systém, který se vyvíjí, má tendenci prosadit své instituce a hodnoty na co největší ploše a odbourat tradiční překáţky, které mu stojí v cestě. Kaţdý společenský systém chce v maximální moţné míře vytlačit všechny systémy, které
povaţuje za sobě škodlivé a cizorodé. Je to přirozená vlastnost dějinného procesu. Jiţ antická civilizace v dobách svého největšího rozkvětu za římského císařství byla do značné míry globální trţní společností, která zahrnovala téměř celý tehdy známý svět. Byla do značné míry politicky a mocensky propojena a existovala zde globalizovaná antická kultura, exportovaná z imperiální metropole do provincií v Africe, stejně jako v Galii, na Rýnu, v Dácii nebo Palestině. Dnes ţijeme v systému, který vědci poněkud nesrozumitelně popisují jako „společnost liberálního paradigmatu“, ale který se dá stručně nazvat kapitalismem. Je to společnost zaloţená na vládě menšiny nad většinou. Je to společnost, v níţ menšina bohatých, schopnějších a agresivnějších vlastní a kontroluje výrobní prostředky – továrny, obchody, komunikace atd. – na které se musíme nechat najímat, abychom měli za co ţít. Je to společnost, kde se majetek získává vykořisťováním lidí, spekulací, krádeţí, manipulací s neexistujícími hodnotami (akcie, úpisy apod.), bezohledným drancováním přírodních zdrojŧ apod. Bylo by dobré si hned na začátku vyjasnit menší terminologický zmatek, panující v otázkách globalizace. Všichni, kteří se podílí na nejrŧznějších protestních akcích proti institucím jako Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB), bývají obecně označováni za „odpŧrce globalizace“. Globalizace jako taková ale sama o sobě představuje proces, proti kterému se staví pouze menšina protestujících – například extrémní nacionalisté, volající po obnovení moci a zašlé slávy silných národních státŧ, navzájem soupeřících a nemajících nutně jednotný liberálně-kapitalistický rámec – nebo primitivistické a zpátečnické proudy v ekologickém hnutí, které vyzývají k návratu do přinejlepším středověkých technologických a kulturních podmínek nebo přinejhorším k návratu před neolitickou revoluci – údajně ve jménu záchrany přírodního prostředí. Zbytek protestujících neprotestuje proti „globalizaci“ jako ve své podstatě neutrální vývojové fázi určité společenské formace, ale proti kapitalistické globalizaci jako prosazení hodnot kapitalismu jako systému na celé planetě. Část z nich vytváří ještě další zmatek šířením mylného ztotoţnění ekonomické globalizace s liberalizací obchodu a kapitálového toku. Ekonomická globalizace se přeci mŧţe odehrávat podle scénáře několika moţných společenských systémŧ, nejen kapitalismu. Dalším pojmem je tzv. informační globalizace. To je ve své podstatě nadsázka v popisu posledních změn v informačních technologiích. Ve své době představoval telegraf nebo telefon mnohem radikálnější zlom neţ dnes Internet. Ve velice blízké budoucnosti mŧţe být navíc Internet sám překonán, neboť s největší pravděpodobností dojde k jeho splynutí s digitálním televizním vysíláním. Informační globalizace není závislá na Internetu ani kapitalismu. Proto je nutné ujasnit si, jaký proces dnes ve světě probíhá a proti čemu vlastně stojíme. Dojdeme k závěru, ţe dochází ke globalizaci struktur a hodnot soukromnického kapitalismu jako dnes nejrozšířenější společenské formace. Globalizovaný kapitalismus neznamená v podstatě nic jiného, neţ kapitalismus rozšířený na celou planetu. Tradiční kapitalisté měli moţnost vykořisťovat pouze místní dělníky a zdroje. V období prŧmyslové revoluce na konci 18. století ale začal objem lidských vědomostí a osvojených technologií rŧst takřka exponenciální řadou. Byl učiněn ohromný prŧlom v podobě parního stroje a obecně strojní výroby. Byl vytvořen systém tovární produkce standardizovaného sériového zboţí, které mohlo být široce distribuované. K tomu bylo potřeba neustále zlepšovat dopravní infrastrukturu, komunikace. Přišly vynálezy jako elektrická energie, telegraf, došlo k revoluci i v oblasti masové komunikace, začal vycházet denní tisk, vznikly první burzy, na kterých se mohlo obchodovat doslova se vším. Kapitalismus ale začal procházet cyklickými krizemi. Byly to projevy nadprodukce – podniky potřebovaly rŧst, rozšiřovat svŧj trh a zvyšovat zisky. Náhle však zjistily, ţe nemají kde umístit své výrobky. Evropské státy začaly po určitém čase svoje výrobky masově nutit svým zámořským koloniím, z nichţ na oplátku dováţely suroviny pro svŧj zpracovatelský prŧmysl. Zmíněný jednoduchý mechanismus fungování kapitalismu (nadvýroba) zpŧsobil po řadě krizí menšího rozměru nakonec ve 30. letech 20. století známou Velkou hospodářskou krizi, která začala totálním zhroucením cen akcií na newyorské burze v známý Černý pátek roku 1929. Velká krize znamenala masový sociální propad pro desítky milionŧ pracujících lidí, miliony nezaměstnaných, hlad a beznadějnou bídu. Podstatně přispěla i k rŧstu fašismu v Německu a Itálii. Všechny postiţené země, zejména velké politické a obchodní mocnosti – Velká Británie, USA, Německo, Francie, Itálie – se snaţily překonat tuto krizi opět klasickou metodou – zvýšit rŧst, zabezpečit nové trhy = odbyt pro zboţí, nové zdroje suroviny a nové zdroje laciné pracovní síly. Toto byly jedny z hlavních dŧvodŧ, vedoucích k II. světové válce jakoţto zásadnímu konfliktu velkých mocenských blokŧ o odbytiště a zdroje surovin, nikoli střetu motivovaného
ideologicky. Rozsáhlá destrukce za II. světové války – kaţdý z nás si vzpomene na sugestivní obrázky vybombardovaných německých měst – v souladu s logikou kapitalismu vyvolala hospodářský boom. Nadprodukce byla rázem spotřebována a bylo nutné vyrobit další. Vítězná spojenecká vládnoucí třída chtěla vytvořit mechanismy, které by zabránily v budoucnosti opakování podobného střetu, který pro ni mohl skončit fatálně – vítězstvím druhé strany. Ekonomika Spojených státŧ byla válkou roztočena do neuvěřitelných obrátek a potřebovala nová odbytiště. Vládnoucí třída USA si uvědomovala, ţe další expanze musí být rámcově zajištěna novým druhem mezinárodních bezpečnostních a ekonomických organizací. Byl tak zahájen trend vytváření velkých mezinárodních a nadnárodních organizací, zajišťujících stabilitu kapitalistického systému.V roce 1944 tak byly na konferenci v americkém městečku Bretton Woods zaloţeny Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Po válce vznikla i dnešní Organizace spojených národŧ a v roce 1949 konečně Severoatlantická aliance. A rázem tu máme všechny sloţky dnešního globalizovaného kapitalismu – sloţku politickou (OSN), ekonomickou (MMF/SB) a vojenskou (NATO). Druhá strana – sovětský blok – chtěla postupovat navlas stejně. Chtěla rovněţ vyváţet a stabilizovat svŧj společenský model. Přirozeně tak vytvořila vlastní verze západních institucí – vojenský pakt Varšavskou smlouvu a ekonomický nástroj Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), které hrály stejnou roli. Za to, ţe dnes ţijeme ve světě, který ovládá NATO a MMF a ne Varšavská smlouva a RVHP, „vděčíme“ pouze tomu, ţe sovětský blok (státní kapitalismus) podlehl v nemilosrdné konkurenci dvou společenských systémŧ Západu (soukromnickému kapitalismu). V 80. letech se v závěru nechal doslova „uzbrojit“ a jeho ekonomika se zhroutila. Snaţil se o to, ale nedosáhl na tak vysokou metu, aby se globalizoval. Nebylo trvale udrţitelné, aby SSSR vydával ročně na zbrojení 70% svého státního rozpočtu. Sovětský blok nepochopil výzvu, spočívající v přechodu z ekonomiky „kouřících komínŧ“ (smokestack economy, viz. A. Toeffler) na ekonomiku, zaloţenou na elektronice a informačních technologiích, coţ mistrně zvládl Západ. Nebyl natolik ekonomicky silný, aby získával nové satelitní země. Sám představoval spíše příklad nehospodárnosti a jeho sociálně-politický systém většinu lidí odrazoval od jakékoli inovace a zvyšování produktivity. Ekonomika sovětského bloku začala na Západ ztrácet ne roky, ale desítky let, a to byl konec. V letech 1989/1991 se tak bipolární svět proměnil na svět monopolární. Jediným převládajícím společenským systémem (vynecháme-li skanzeny bolševismu jako Severní Korea), se stal kapitalismus. Jeho globalizace – prosazení se v celoplanetárním měřítku - nyní mohla nabrat obrátky. Konkurence byla zlikvidována ve čtyřicet let trvající Studené válce. Stejně jako v 19. století přišla prŧmyslová revoluce spolu se zavedením ţeleznice, telegrafu a strojní výroby, tak v 80. a 90. letech 20. století byla zahájena informační revoluce společně se zaváděním mikropočítačŧ, telekomunikací, biotechnologií atd. Sovětský svaz patrně nevěnoval příliš pozornosti tomu, kdyţ na začátku 80. let americká firma Industrial Business Machines prezentovala malý a zoufale nevýkonný počítačový čip třídy 8086. V roce 1985 se v desítkách tisíc kanceláří USA rozblikal přístroj zvaný fax, na začátku 90. let začaly být pokládány základní optické spoje systému zvaný Internet a v prŧběhu několika dalších let disponoval kapitalismus úplnou technologickou výbavou pro to, aby se rozšířil skutečně na celou planetu. Komunikace a obchodování uţ mohla probíhat v reálném čase. Globalizace znamená pro společenský systém známku úspěchu. Znamená, ţe určité společenské třídě – dnes vládnoucí třídě (burţoazii) – se podařilo natolik prosadit svoje zájmy a moc, ţe obrazně řečeno dohlédne uţ do kaţdého zapadlého koutu naší planety. Burţoazie – tj. lidé, kteří vlastní nebo kontrolují výrobní prostředky, lidé, na které pracujeme – je dnes silnější, neţ kdy jindy. Je vlastně nejsilnější. Globalizace znamená, ţe akcie, ohodnocené Dow-Jonesovým indexem, platí od Severního Mysu (Nordkap) aţ k Mysu Dobré Naděje, ţe VISA kreditní kartou uhradí bohatý příslušník burţoazie ubytování v penziónu stejně tak v New Yorku jako v české Zlámané Lhotě a stále méně potřebuje nějaké devizové přísliby, víza nebo povolení k pobytu. Globalizace ale také znamená, ţe českomoravská vrchovina je monitorována z vojenských druţic stejně jako Libye a na vojenských základnách na Guamu, Okinawě nebo v Prostějově čekají výsadkové oddíly NATO, aby mohly být letecky přepraveny do 24 hodin KAMKOLI na obranu „státních zájmŧ“, které se však čím dál více stávají zájmy nadnárodního kapitálu.
Globalizace poválečného kapitalismu - kdy začala a jak se rozvíjela Jak jsme jiţ uvedli, II. světová válka byla posledním velkým imperialistickým konfliktem mocenských blokŧ, motivovaným především zájmem a nutností ekonomické expanze. Hitlerovo Německo bojovalo v rámci plánu „Drang nach Osten“ za nový „Lebensraum“ na Východě. Tojovo Japonsko bojovalo v rámci „Východoasijské sféry společného rozkvětu“ především za překonání závislosti na dovozu strategických surovin. V první řadě šlo o nizozemská ropná pole v Indonésii a na suroviny bohaté Mandţusko. Mussoliniho Itálie označovala Středozemní moře za „Mare Nostrum“ (Naše moře) a v reminiscenci na Římskou říši chtěl diktátor ke své zemi připojit Albánii, Řecko, Severní Afriku a Etiopii. Skutečným vítězem II. světové války se ale staly Spojené státy. Druhý z vítězŧ, Velká Británie, vítězství spíše „utrpěl“ a ztratil svŧj velmocenský status, dříve zaloţený na rozsáhlém obchodu s koloniemi a zeměmi Commonwealthu. Heslo „Britania rules the waves“ (Británie vládne vlnám) přestalo platit, kdyţ velmoc přišla o svoji páteř – ohromné obchodní loďstvo – v neomezené ponorkové válce. Skutečnost, ţe II. světová válka nebyla válkou idejí, nebyla válkou „demokracie“ proti „fašismu“, je dostatečně zjevná z toho, ţe spojencem „demokratického“ západu se stal Sovětský svaz – krvavá bolševická diktatura a Spojenci po válce nezakročili například proti osamocenému fašistickému reţimu generála Franka ve Španělsku. Umělá nukleární stabilita v období Studené války vyloučila vojenskou konfrontaci. Západní vládnoucí třída pochopila, ţe ekonomická expanze bude mnohem účinnějším nástrojem. Oba bloky supervelmocí se navíc pomocí vpravdě šílené strategie MAD (Mutually Assessed Destruction – vzájemně zajištěná destrukce, zkratka MAD znamená v angličtině „šílený“), drţely v šachu svými nukleárními arzenály. Nikdo z nich nemohl překvapivě zaútočit tak, aby druhá strana nemohla odpovědět stejně zničujícím protiúderem. Supervelmoci byly nuceny spolu vést takzvané „války v zastoupení“ (wars by proxy), v podstatě lokální konflikty. Mezi nejznámější patří korejská nebo vietnamská válka, sovětská invaze do Afghanistánu nebo kubánský zásah v Angole. Po II. světové válce střetávání imperiálních zájmŧ jiţ vzhledem k existenci jaderných arzenálŧ není moţné řešit válečnou cestou. Vize nukleárního holocaustu byla příliš děsivá. Hovořili jsme o ekonomické expanzi, rŧstu objemu výroby, rŧstu konzumu pro střední vrstvu. V této souvislosti se západní komerční kapitál začíná pomalu stávat nezávislý na mateřské zemi. V koloniích a posléze ve III. světě se začíná potkávat s jiným kapitálem a slučovat. „Národní zájmy“ jako takové přestávají být směrodatné, globalizující kapitál se pomalu začíná vymykat kontrole tradičních politických elit a chápe, ţe potřebuje stát pouze k tomu, aby mu kryl záda např. před nejrŧznějšími národněosvobozeneckými hnutími nebo jakýmikoli protesty ze strany ovládaných a vykořisťovaných lidí. Jak je ale moţné, ţe v 60. a 70. letech většina bývalých kolonií v Africe i Asii získala politickou nezávislost? Jak je moţné, ţe se dnes znovu hovoří o takřka koloniální závislosti na bývalých „mateřských“ zemích? Je pravda, ţe vývoj po II. světové válce navenek vyvolal prudkou politickou dekolonizaci zemí III. světa. Ve skutečnosti však nadvláda pouze změnila svoji podobu. Vývoj sofistikované technologie a zlepšené zpŧsoby jejího uţívání - vedlejší produkty jakékoli války - v tomto případě dovedl svět k atomové technologii a revoluci na poli elektroniky. Proč mít i nadále nějaké kolonie, kdyţ toho, co z nich chceme dostat, mŧţeme dosáhnout i bez rozsáhlé byrokratické koloniální správy a nákladných ozbrojených sil? Kolonizátoři strukturovali ekonomiku kolonií úmyslně tak, aby byla závislá na cizích zemích a nově rozvíjené supermoderní technologie zpŧsobily, ţe kolonie zŧstala kolonií, i kdyţ byla politicky nezávislá. Obvyklým scénářem bylo, ţe kolonie produkovala suroviny, které dováţela do mateřské země. Zde se pouţily na zhotovení finálních produktŧ, které se pak vyváţely zpět do kolonie. V 70. letech v západních zemích nastal značný přebytek neuplatněného komerčního kapitálu. To vedlo ke zlevnění úvěrŧ. Velmoci podobné úvěry pouţívaly v podstatě stejně jako země Východního bloku, aby si k sobě připoutaly váhající reţimy, které se potenciálně mohly stát novou satelitní zemí. Tyto vlády úvěry vyuţívaly většinou naprosto nehospodárně – na prestiţní megalomanské stavby a ve velké míře na nesmyslné zbrojení. Uţ v roce 1982 poukázala interní zpráva Mezinárodního měnového fondu na to, ţe zairský diktátor Mobutu si velkou část úvěrŧ, poskytnutých mezinárodními institucemi převedl na soukromá konta. Během studené války byl však politickým klientem Západu, a tak obdrţel
celkem na pŧjčkách asi 8 miliard dolarŧ. Mobutova vláda před několika lety padla, ale obyvatelé Konga je budou splácet ještě dlouho. Pak nastal obvyklý problém. Věřitelské země většinou splácely dluh surovinami a zemědělskými komoditami. Protoţe tak činily takřka všechny, ceny surovin a zemědělských produktŧ v prŧběhu 70. let stabilně klesaly, protoţe nabídka převýšila poptávku a navíc farmáři ze zemí EU a USA začali vykonávat nátlak na svoje vlády, aby zabránily laciným zahraničním dovozŧm. V roce 1989 skončila navíc studená válka a pro investory se otevřel mnohem perspektivnější trh bývalých východoevropských satelitŧ SSSR. Dŧsledkem je stále se roztáčející spirála dluhŧ. V polovině 70. let představoval zahraniční dluh celé Latinské Ameriky částku 60 miliard amerických dolarŧ. V roce 1980 šlo jiţ o 204 miliard a v roce 1990 jiţ o 443 miliard. V roce 1999 Latinská Amerika dluţila jiţ 706 miliard dolarŧ, coţ představuje roční splátky pŧjček a úrokŧ ve výši 123 miliard dolarŧ. Přitom tento region při splácení dluhŧ v letech 1982 aţ 1996 zaplatil věřitelským zemím – hlavně USA, Japonsku a zemím EU celkem 739 miliard dolarŧ, coţ je více, neţ celý akumulovaný dluh. Uvádíme, ţe například roční vojenský rozpočet USA na rok 2001 byl stanoven ve výši 287,5 miliardy dolarŧ, o 20 miliard více neţ v roce 1999. Roční splátky úrokŧ celé Latinské Ameriky tak činí pouhou polovinu toho, co největší světová supervelmoc vydá ročně na zbrojení. První z dŧvodŧ, proč odpustit chudým zemím dluhy by pro kapitalistické velmoci nepředstavovalo naprosto ţádnou zátěţ. Tyto „peníze“ navíc ve skutečnosti neexistují, jsou to pouhé symbolické závazky, existující jen v elektronické podobě. Dalším příkladem je Nigérie. V roce 1978 měla dluh 5 miliard dolarŧ, v roce 2000 jiţ 30 miliard, mezitím splatila 20 miliard, tj. čtyřnásobek pŧvodního dluhu. Sedmdesát procent obyvatel země ţije pod hranicí bídy, vypočítané na jeden dolar denně (cca 1200 Kč měsíčně). Nigérie vydává na hlavu na splácení zahraničního dluhu desetkrát více, neţ na zdravotnictví. V této oblasti je tragická situace zejména v subsaharské Africe, postiţené pandemií AIDS. (1) A konečně příkladem, který ilustruje vše, je africká Zambie. Je zemí, v níţ obyvatelstvo masivním zpŧsobem trpí dŧsledky krizové zadluţenosti ke Světové bance. V této zemi dosahovala dlouhodobá zahraniční zadluţenost v roce 1995 úrovně 5,091 miliardy dolarŧ. Zambie se jiţ počátkem 80. let přizpŧsobila programŧm strukturálního přizpŧsobení, které stanovil Mezinárodní měnový fond (programy SAP). V Zambii se sice sníţila inflace z 200% v roce 1991 na 23% v roce 1997, ale jakou cenu zaplatili její obyčejní obyvatelé za tento makroekonomický úspěch? V letech 1990-1993 vynaloţila zambijská vláda na základní vzdělání pouhých 37 milionŧ dolarŧ. Zároveň zaplatila 1,3 miliardy dolarŧ, tj. takřka 35 krát více, na splátky pŧjček, poskytnutých MMF. Mezi lety 1985 aţ 1995 klesla prŧměrná ţivotní délka při narození z 52 na 48 let. Během stejného časového období vzrostla úmrtnost u dětí do 5 let z 13,5% na 20,3% a chronická podvýţiva u dětí, mladších 5 let ze 40% na 53%. Podle údajŧ Světové banky ţije 80% Zambijcŧ v absolutní chudobě. Zadluţenost mezitím neustále vzrŧstala. Přes veškeré úsilí splátky nepostačovaly ani ke splácení amortizačních sazeb a úrokŧ. Výše zmíněné údaje prokazují, ţe zadluţení Třetího světa se progresivně zhoršuje a pŧsobí jako hlavní překáţka jakémukoli rozvoji, na němţ by mohli participovat i obyčejní lidé. Poznámky: 1) Jiří Silný „Dluhy z dob studené války zabíjejí dodnes“, http://www.bankwatch.org Čtyři apokalyptičtí jezdci kapitalismu - IMF, WB, WTO, MAI Globalizace kapitalismu je nejčastěji zosobňována do podoby čtyř největších institucí, které zajišťují nebo mají zajišťovat její dosud poměrně hladký chod. Jsou jimi Mezinárodní měnový fond a Světová banka, Světová obchodní organizace a Mnohostranná dohoda o investicích. IMF – Mezinárodní měnový fond
„Místo toho, aby Mezinárodní měnový fond plnil funkci věřitele v případě největší nouze, prosazuje zájmy mezinárodních bank a finančních institucí a jeho úloha připomíná vyhazovače v luxusním baru.“ (1) Mezinárodní měnový fond (International monetary fund) je klasickou „brettonwoodskou“ organizací. Vznikl v roce 1944 v americkém městečku Bretton Wood. MMF vznikl jako reakce ne nevyřešení finančních problémŧ velké deprese z 30. let – náhlé a nečekané změny kursŧ národních měn a široce zaloţený odpor vlád nechávat svou měnu volně směňovat za zahraniční. Zásadním principem, který dnes představuje jeden z pilířŧ globálního „kasínového“ kapitalismu, je poţadavek, aby vlády členských státŧ umoţnily naprostou a volnou směnitelnost své měny s ostatními. Prvotním úkolem MMF bylo dohlíţet a řídit systém pevných devizových kursŧ, kdy se hodnota všech světových měn vztahovala ke zlatu a americkému dolaru. Americká vláda stanovila hodnota jedné unce zlata na 35 dolarŧ a to slouţilo jako celosvětový standard. Tento systém se stal základem mezinárodního obchodu. Po celé čtvrtstoletí pracoval MMF de facto ve stabilním prostředí a jeho metody se zaběhly. V roce 1971 však USA vedly jiţ jedenáctým rokem finančně náročnou válkou ve Vietnamu a musely čelit vzrŧstající inflaci. Prezident Nixon se tedy rozhodl zrušit volnou směnitelnost dolaru, zaloţenou na zmíněném zlatém standardu a systém, který se o ní opíral, se rozpadl. Byl vytvořen systém volně pohyblivých kursŧ měn členských zemí (tzv. floating), ve kterém je hodnota měny členské země určována trhem nebo zásahy jednotlivých vlád. Během těchto změn začal MMF postupně ztrácet smysl své existence. O několik let později však vypukla ropná krize, vedoucí k extrémním ziskŧm pro státy, produkující ropu a k závaţným hospodářským potíţím pro země III. světa, které neměly přístup ke zdrojŧm fosilních paliv. Těmto státŧm začal MMF vnucovat a poskytovat svoje pŧjčky. MMF dnes sdruţuje 182 členských zemí. Jeho vrcholným orgánem je Sbor guvernérŧ (Board of Governors), zastupující jednotlivé členské země. Reálnou moc nicméně třímá v rukou Výkonný výbor (Executive Board), který se skládá z 24 zvolených nebo dosazených výkonných ředitelŧ. Osm členských státŧ (Čína, Francie, Německo, Japonsko, Rusko, Saúdská Arábie, Velká Británie a USA) má kaţdá právo na jednoho ředitele, dalších 16 zastupuje jednotlivé skupiny státŧ. Současný provozní kapitál Mezinárodního měnového fondu činí asi 215 miliard dolarŧ. MMF je vysoce centralizovaná a hierarchická organizace. Jednotnou měnou, pouţívanou ve styku členských státŧ, jsou takzvaná Zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights, SDR), která jsou pouţívána i v soukromém sektoru při sloţitějších transakcích. SDR se odvozují od prŧměrné hodnoty měn USA, Německa, Japonska, Francie a Velké Británie – zemí, nejvíce zapojených do globálního obchodního systému. MMF přiděluje tyto SDR na základě výše jejich členského příspěvku. Souhlas musí být v tomto případě 85%, coţ je jedna z klíčových skutečností. V hlasování kaţdý stát vlastní jeden hlas za 100.000 přepočítaných SDR. Tento systém hlasování byl evidentně konstruován tak, aby chránil zájmy a podporoval spolupráci těch nejrozvinutějších a nejbohatších zemí. Aby prošlo přidělení SDR, musí hlasování projít zmíněnou 85% většinou. Jen Spojené státy přispívají do poklady MMF 35 miliardami dolarŧ ročně a mají proto 18,25% hlasovací síly. Jakékoli rozhodnutí tedy musí být schváleno vládou Spojených státŧ. Německo, Japonsko, Francie a Británie mají dalších 20% hlasŧ. Úroková míra MMF je určována 70% většinou hlasŧ. Znovu – pokud s ní nebudou souhlasit nejbohatší země ze skupiny G7 (+ Rusko), neprojde. Menší státy disponují setinami aţ tisícinami procent hlasovací síly. Česká republika ročně platí MMF asi 28,2 miliardy Kč a disponuje tedy 5896 hlasy, coţ je asi 0,31% hlasovací síly. (2) Jakákoli snaha „vykonávat nátlak na vládu“, aby se pokusila v rámci MMF prosadit jakoukoli racionální politiku a pomoc III. světu, je tedy obrazně řečeno pokus prorazit hlavou ţelezobetonovou zeď.. Reálná rozhodnutí o práci MMF se tedy netvoří na jeho zasedáních, ale na schůzkách nejbohatších států, které MMF řídí – tj. skupiny G7 (+ Rusko). Příčinou a problémem tedy není samotný MMF, jak se domnívá velké množství těch, kteří s jeho působením nesouhlasí, ale zájmy vládnoucí třídy z nejbohatších členských států. Přeneseně to znamená, že příčinou není jedna konkrétní instituce, ale celý systém jako takový. MMF je pouze vnějším projevem a nástrojem globalizace kapitalismu, nikoli podstatou problému. Proto jsou všechny návrhy na jeho „reformu“ nebo pouhé zrušení hluboce naivní. MMF nečiní rozhodnutí, pouze vykonává jemu přikázaná rozhodnutí.
Kvalifikovaná rozhodnutí… Jeffrey Sachs, ředitel Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj, jeden z apoštolŧ volného trhu a šokové privatizační terapie, se nedávno vyjádřil na adresu MMF ostře kriticky. Poukázal na skutečnost, ţe na jednu zemi připadá v MMF asi sedm ekonomŧ, coţ je naprosto nedostatečné na to, aby MMF získal byť základní přehled o komplexních problémech její ekonomiky. „MMF sestavil za několik dní velmi přísný program pro Koreu bez toho, aby se dŧkladně obeznámil s finančním systémem státu a mnoţstvím detailŧ nepostradatelných pro návrh řešení tamních problémŧ.“ (3) MMF má zhruba asi 2300 zaměstnancŧ, většinou ekonomŧ a finančních expertŧ, pracujících z velké části v centrále. Univerzální smrtící recept – balíčky Structural Adjustment Programs (SAP) Poskytnutí pŧjček podmiňuje MMF splnění poměrně standardních podmínek, shrnutých do tzv. Structural Adjustment programs (SAP) – Programŧ strukturálního přizpŧsobení. Ve své podstatě je to soubor poţadavkŧ, jak minimalizovat mimoekonomické zásahy do ekonomiky, potlačit práva a moţný odpor ze strany zaměstnancŧ a otevřít tu kterou ekonomiku globálnímu finančnímu kapitálu. Veškeré běţné, tzv. stand-by úvěry, jsou podmíněny přijetím SAP. SAP a trh práce Jedním z nejdŧleţitějších bodŧ, prosazovaný MMF v rámci SAP, je tzv. „flexibilizace“ trhu práce. Zde se ovšem nejedná o politiku, která by vznikla v kancelářích centrály MMF, ale o strukturální dŧsledek samotného vývoje kapitalistické ekonomiky za posledních 20 – 30 let. V kaţdém typu kapitalistické ekonomiky, tím více v globalizovaném kapitalismu, musí producent minimalizovat výrobní náklady. S postupující liberalizací světového obchodu dochází k několika jevŧm, které tlak na sniţování nákladŧ zrychlují takřka exponenciálně. Prvním problémem byly vysoké mzdy kvalifikovaných dělníkŧ a technicko-hospodářských pracovníkŧ v tradiční výrobní sféře – Západní Evropě a Spojených státech. Řešení kapitalistŧm umoţnily dva faktory – zaprvé prudký nárŧst automatizace výroby v souvislosti s rozvojem počítačově řízených technologií. Zadruhé liberalizace pohybu kapitálu. Výsledek? Stejnou práci, jako německý dělník, který například v automobilce Volkswagen bere na pásu 45,- DEM za hodinu, mŧţe vykonávat i český dělník, který bere asi 4,- DEM za hodinu. (britský dělník bere asi 20,- DEM na hodinu). Oděvnické firmy jako například Nike, které nevyţadují od svých zaměstnancŧ znalost nejnovějších technologií, většinou masově přesunuly výrobu do Latinské Ameriky nebo Jihovýchodní Asie, kde platí dělníkŧm – mezi nimiţ je mnoho dětí – prŧměrně asi 6 centŧ za hodinu, tj. měsíčně ne více neţ 20 dolarŧ. Platy v Bangladéši nebo Barmě jsou ještě niţší. V před-globalizačním kapitalismu mohl zaměstnavatel drţet na uzdě odbory vyhroţováním lokální nezaměstnaností a nasazením stávkokazŧ. Dnes mŧţe perspektivně vyhroţovat celým nadstátním odborovým federacím tím, ţe pokud jejich členové nepřistoupí na propouštění, termínované pracovní úvazky a zvyšování produktivity, celá výroba mŧţe být v horizontu několika let přesunuta do III. světa. Zde prakticky ţádné nebezpečí nehrozí. Například jiţ v zmíněném Bangladéši, vedou anarchosyndikalistické odbory Národní federace zaměstnancŧ v obchodech (National Shop Employees Federation – NSEF) dlouhodobou a těţkou kampaň za jeden volný den v týdnu! Flexibilita znamená mj. to, ţe pracující nemá jistotu pevné pracovní doby. Například nejnovější novelizace Zákoníku práce ve Francii zavádí nově termín „fond pracovní doby“. 35-hodinová pracovní doba se nepočítá podle týdne, ale v součtu podle roku. Byly zrušeny prakticky jakékoli omezení práce přesčas a zrušena záruka maximální 8 ˝ hodinové pracovní doby denně. V praxi to znamená, ţe „flexibilizovaný“ pracovník mŧţe například tři měsíce v roce být na odstávce a pak mŧţe dlouhé týdny pracovat 12-hodinové směny. Dalšími rysy SAP jsou opatření, nám velmi dobře známá z České republiky – privatizace státního majetku, výrazné seškrtání státních sociálních výdajŧ, restrukturalizace – tj. zavření neperspektivních nebo nebezpečně konkurenceschopných provozŧ a sníţení celkové úrovně státních zásahŧ do ekonomiky. SAP a lesy
SAP zacházejí s přírodními zdroji v klasickém duchu kapitalismu jako s kterýmkoli jiným zboţím. V zemích, jejichţ ekonomiku a politiku ve své podstatě ovládají státy G7 prostřednictvím MMF, vzrostl export přírodních zdrojŧ do nebývalých rozměrŧ. Například export řeziva z Beninu, malé africké země, vzrostl kvŧli SAP mezi lety 1992-1998 na čtyřnásobek. Namísto zboţí s vysokou technologickou náročností a přidanou hodnotou, které by pomohlo diverzifikovat ekonomiku a podpořit vzdělání, zadluţené země vyváţejí suroviny, jejichţ ceny jsou na mezinárodním trhu obecně velmi nestabilní. Mnoho zemí, které podstupují SAP, jsou bohaté na lesy. Kamerunu MMF doporučil sníţit vývozní daně, coţ spolu s devalvací měny v roce 1995 výrazně zlevnilo vývoz dřeva. Výsledkem je boom těţařských firem a zvýšení vývozu v letech 1995-1997 o 49,6%. Intenzivní těţba dnes ohroţuje 14 milionŧ hektarŧ kamerunských deštných pralesŧ a ekosystémy 40 kriticky ohroţených ţivočišných druhŧ. Mezi lety 1990 – 1995 překonal úbytek pralesŧ ve 41 těţce zadluţených chudých zemích výrazně prŧměrný celosvětový úbytek lesŧ. Nikaragua a Honduras přišly o 12% lesŧ, coţ je 7,5 krát více, neţ je světový prŧměr. ÚBYTEK TROPICKÝCH LESŦ V ZEMÍCH, POSTIŢENÝCH PROGRAMY MMF V LETECH 1990-1995 OBLAST Vysoce zadlužené země Tropická Afrika 3,65% Tropická Asie 8,33% Střední Amerika 11,6% Tropická Jiţní Amerika 4,2% Zdroj: FAO, Stav světových lesŧ, 1997
Zadlužené země 2,6% 4,6% 5,12% 2,6%
Ostatní země 1,6% 1,6% 1,6% 1,6%
SAP a nerostné bohatství Stejně jako lesy, jsou nerostly povaţovány za rychlý zdroj příjmŧ z vývozu. Těţba nerostŧ je přitom jednou z nejdestruktivnějších aktivit. Politika programŧ SAP podporuje tuto aktivitu bez ohledu na škody, zpŧsobené místním obyvatelŧm a na poţadavky alespoň částečné sanace škod na ţivotní prostředí. Konkrétní příklady, kdy se projekty v rámci SAP staly zkázonosné pro přírodu i sociální a ţivotní situaci obyčejných lidí, najdete v kapitole „Globální katastrofy a zločiny proti lidskosti.“ SAP a zemědělství Zemědělství je další ze sektorŧ, kterým SAP připisují výrazný exportní potenciál. Ve snaze o zvýšení výnosŧ musí rolníci buď zintenzivnit vyuţití pŧdy pomocí hnojiv a pesticidŧ nebo získat novou pŧdu pro vypěstování vyšší úrody. Zemědělství tak ve velkém měřítku často přechází na pěstování monokultur, coţ má za následek erozi pŧdy, sníţení úrodnosti pŧdy a nárŧst prŧmyslové náročnosti pěstování plodin. Africké Pobřeţí slonoviny tak například v rámci SAP devalvovalo měnu a zrušilo vývozní daně. Díky zvýšení vývozu zde v letech 1992-1996 vzrostla produkce kakaa o 44%. Ekologické dopady zahrnují degradaci pŧdy, odlesnění a sníţení rozmanitosti přírodního prostředí. SAP v Tanzánii přispěly ke zvýšení vstupních nákladŧ do zemědělství. To vyvolalo potřebu zvýšení produkce, coţ vedlo k odlesňování v rozsahu 400.000 hektarŧ ročně. Od roku 1980 do roku 1993 země tak přišla o 25% lesŧ. Tato výměra dnes v zemi představuje 40% zemědělsky vyuţívané pŧdy. SAP a sniţování investic do ochrany ţivotního prostředí Ve snaze splnit finanční poţadavky MMF seškrtala brazilská vláda výdaje na ekologické programy na 1/3. Rozpočet Ruska pro chráněné oblasti byl sníţen o 40%. Indonéská Jakarta, jedno z nejznečištěnějších měst světa, úplně zrušilo ekologické programy. V Nikaragui byl rozpočet ministerstva ţivotního prostředí sníţen o 36%. Podstata finančních intervencí MMF MMF je rovněţ kritizován za to, jakým zpŧsobem poskytuje jednotlivé pŧjčky. Vláda jednotlivé země, coţ znamená de facto daňoví poplatíci, jsou tím, kdo nese veškerá rizika spojená s pŧjčkou. Riziko je tedy obecné, zatímco případné zisky zŧstanou soukromé. MMF svými nízko úročenými úvě-
ry tento trend ještě zhoršuje: prostředky od něj jsou pouţívány na pokrytí deficitu zkrachovalých bank a jejich dluţníkŧ a k ochraně zahraničních věřitelŧ, kteří by mohli být ohroţeni. MMF pŧjčí peníze vládě, která jimi zaplatí špatné úvěry nesolventních bank. Banky peníze předají mnoha konglomerátŧm, které vlastní. Vláda posléze seškrtá sociální výdaje a zvýší daně, aby pŧjčky mohla splatit. Výsledkem, je vyţdímání miliard dolarŧ od nejchudších vrstev společnosti a jejich přesun k nejvlivnějším jednotlivcŧm a podnikŧm v zemi. S rŧstem prvotních ztrát bank a jejich dluţníkŧ, kteří jsou zároveň jejich vlastníky (Nepřipomíná vám to něco? Tento model a princip organizovaného okrádání pracujících lidí, byl „úspěšně“ pouţívám v České republice po celá 90. léta.), zvyšují banky svým dceřinným a propojeným společnostem úvěry, čímţ se zvyšuje objem rizikových úvěrŧ. Zvyšuje se pravděpodobnost devalvace měny a přibývají další výpŧjčky v zahraničí. Domácí měna je pak devalvována a následují obrovské ztráty bank, které jsou opět postupně uhrazeny z peněz daňových poplatníkŧ. (4) Dokonalý a racionální systém, ţe? Mexická hospodářská krize a role MMF Škodlivost balíčkŧ SAP se prokázala například v případu tzv. velké mexické hospodářské krize v letech 1994-1996. Mexiko bylo často dáváno ostatním latinskoamerickým zemím za příklad. Mexická vláda na počátku 90. let začala dŧsledně uplatňovat neoliberální politiku podle nařízení programŧ SAP a od roku 1990 do roku 1993 přilákala celkem 90 miliard dolarŧ investičního kapitálu. Většina z investic měla ale krátkodobý spekulativní charakter a jejich cílem byl krátkodobý zisk pomocí obchodŧ s akciemi a dalšími cennými papíry. Jen velmi malá část investic byla vloţena do výrobních a infrastrukturních kapacit. Mexická vláda se rovněţ stávala čím dál více závislá na investicích, vyuţívala je k pokrytí dovozu a její schodek obchodní bilance se neustále prohluboval. Příčinou mexické krize byla navíc rozšířená korupce vládnoucí špičky. Vítěz prezidentských voleb z roku 1994 Ernesto Zedillo koncem téhoţ roku devalvoval peso a podle řady pramenŧ o svém kroku předem za provizi informoval zahraniční investory. Následující den byly miliardy pesos vyměněny za dolary. O dva dny později mexická měna skokově klesla o 13%. Tato zpráva vyvolala paniku mezi investory, kteří začali z Mexika okamţitě stahovat svŧj kapitál. Mexický trh s akciemi se během jednoho týdne zřítil o 50% a krize se začala šířit do okolních státŧ. Mexiko poţádalo o pomoc USA, které poskytly 20 miliard dolarŧ, dalších 30 miliard poskytl MMF a skupina zemí G8 (tj. v podstatě jeden a tentýţ subjekt). Mnoho odborníkŧ, de facto většina odborné veřejnosti, tuto pŧjčku, která byla podmíněna dalšími drastickými strukturálními opatřeními a seškrtáním státního rozpočtu, silně kritizovalo. Příliv spekulativního kapitálu, který nehodlá vytvářet dlouhodobé pracovní příleţitosti, byl přímým dŧsledkem prvního balíčku SAP, vnuceného Mexiku na počátku 90. let. MMF nyní hasil poţár, který sám vyvolal, s tím rozdílem, ţe do ohně přiléval ještě více benzínu. Hospodářská krize a druhý balíček SAP zpŧsobily v Mexiku masové propouštění, výrazný pokles reálné kupní síly obyvatelstva a škrty ve státních mandatorních sociálních výdajích. V lednu a únoru 1995 bylo vyhozeno nejméně 750.000 lidí. V roce 1995 klesly reálné mzdy o 30%. Celkový počet lidí, ţijících v Mexiku pod hranicí chudoby, se zvýšil o 40 milionŧ. Dětská úmrtnost vzrostla o 8% v roce 1995 ve srovnání s rokem 1979. Zatímco však pracující třída nesla následky krize, nedá se to samé říci o kapitalistech. Od června 1995 do června 1996 vzrostl počet mexických milionářŧ (měřeno v USD) o plných 50%. Deset nejbohatších rodin v roce 1982 vlastnilo 36% majetku, v roce 1995 to jiţ bylo 40%. … Právě jsme prošli chmurným přehledem dopadů politiky Mezinárodního měnového fondu na ekologii, sociální situaci obyčejných lidí a další oblasti. Materiály podobného typu mají většinou chybnou tendenci zahltit čtenáře surovými fakty a neposkytnout analýzu. V souvislosti s kapitolou, kterou jste právě přečetli, je nutné zopakovat nahlas to, co z textu přímo vyplývá. Organizace jako Mezinárodní měnový fond ke svému ničivému působení naprosto nezbytně potřebují souhlas a spolupráci jednotlivých vlád v zemích, kterým jsou vnucovány programy SAP. MMF a zkorumpované a často diktátorské vlády jednotlivých zemí nestojí v opozici, vlády v Kamerunu, Čadu, Guayaně, ale i České republice nejsou obětmi politiky MMF, ale jejími spolutvůrci a ochránci. Skutečnými obětmi jsou miliony obyčejných lidí, vyhozených na dlažbu, připravených o zdroje obživy, umírajících na běžné choroby kvůli nedostatku drahých léků,
které si patentovaly nadnárodní společnosti – umírajících na otravu toxickými odpady z megalomanských projektů MMF, vysidlovaných ze svých komunit kvůli novým, neefektivním a předraženým přehradám, zlatým dolům a záměrům těžebních společností. Poznámky: 1) Paul Helleyr, bývalý místopředseda kanadské vlády. Přednáška před Výborem pro finance kanadského parlamentu dne 21.4. 1998. 2) Internetová stránka Ministerstva financí ČR, http://www.mfcr.cz 3) „Politika MMF zhoršuje stav pacienta, tvrdia kritici“, Martin Khor, Third World Network Economics č. 176, 1-15.1. 1998 4) Ekonom, č. 28/1999 WB - Světová Banka World Bank – Světrová Banka je de facto výkonnou částí Mezinárodního měnového fondu. Jedná se o konglomerát čtyř teoreticky nezávislých institucí. Do její skupiny náleţí „Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj“ (IBRD – International Bank for Reconstruction and Develeopment), Mezinárodní rozvojová asociace (IDA – International Development Association), Mezinárodní finanční korporace (IFC – International Financial Corporation) a Multilatelární agentura pro garance investic (MIGA – Multilateral investment guarantee agency). Členem banky je celkem 181 zemí, mezi nimi i Česká republika. Počet hlasŧ, jimiţ jednotlivé země disponují, se určuje podle velikosti finančního příspěvku. Největší mají Spojené státy, kolem 15% a například oproti tomu Česká republika má 0,38% hlasu. Světová banka má asi 7000 pracovníkŧ. 95% personálu pracuje v centrále. SB má po světě 40 kanceláří. Teoretickými vlastníky banky jsou její členské státy se svými podíly, které byly v červnu 1995 hodnocena na 176 miliard dolarŧ. SB získává většinu prostředkŧ emisí svých obligací, které jsou hodnoceny ratingem AAA, neboť za ně ručí členské státy. Světová banka je tedy jedna z hlavních institucí, která roztáčí ruletu globálního kasínového kapitalismu. Sama vytváří neexistující hodnoty ve formě svých závazků. Tyto závazky zatíží úrokem, virtuálně je půjčí nějakému státu, který za ně stejně musí většinou nakoupit služby a technologie ze zemí okolo skupiny G8 (skutečných vlastníků banky). Světová banka tedy vlastně pomocí počítačových přesunů reálně neexistujících peněz získává zemím G8 nové trhy a zakázky a tedy reálné peníze ve formě úhrady za služby a výrobky a reálně vymahatelných úvěrů. Ty se většinou začnou uhrazovat směšně lacinými dodávkami strategických surovin, ale nikdy se nestihnou zaplatit. Kdo ale průběžně sází na stůl skutečné peníze? Obyčejní lidé ze zemí, které udělaly tu zásadní chybu, že si půjčily od Světové banky. Ohledně surovin – státy musí pŧjčky splácet většinou v dolarech nebo jiné volně konvertibilní měně, a to poţaduje její akumulaci. Jednou z nejrychlejších cest je likvidace přírodních zdrojŧ. 33 z nejvíce zadluţených a nejchudších afrických zemích takto ztratilo o 50% více lesní plochy neţ ostatní africké země. V roce 1992 zaplatily rozvojové země firmám v prŧmyslových zemích o 195 miliard dolarŧ více za výrobky a sluţby, spojené se staršími pŧjčkami Světové banky, neţ dostaly ve formě nových pŧjček o banky. (1) Věc je totiţ taková: s penězi od Světové banky – tedy od zemí skupiny G8 – nemŧţete dělat prakticky téměř nic jiného, neţ je utratit v zemích G8 za cenově velmi náročné poradenství, sluţby, technologie a high-tech výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Tam umoţníte ekonomický rŧst a ještě z toho, co ze svých domácích produktŧ rozprodáte za nízké výkupní ceny, sotva splatíte úroky, ale uţ ne dluh. Banka tedy teoreticky nemusí mít na počátku vŧbec ţádné peníze. Skutečné hodnoty jí poskytnete vy. Pokud se postavíte na odpor, banka pouţije peníze, které získala od 150 dalších chudákŧ, jako jste vy a země G8 na trhu srazí cenu vaší kukuřice, manganu nebo technické bavlny na tak nízkou úroveň, ţe uţ nesplatíte vŧbec nic. S emisemi Světové banky se samozřejmě volně obchoduje na burze. Tak SB fungovala aţ donedávna a funguje i dodnes, navzdory masivní změně image v první polovině 90. let, kdy banka místo ekonomiky začala údajně klást na první místo osudy chudých lidí ve III. světě a pomoc, kterou jim prý
přináší. Viceprezident Matts Karlsson tvrdí, ţe „před 20. lety šlo do vzdělání a zdravotnictví 5% (pŧjček banky), a teď je to 25%.“ (MFDnes, 31.5. 2000) Ve skutečnosti banka v roce 1999 do těchto dvou sektorŧ investovala pouze 3,7 z celkových 29 miliard dolarŧ. To je zhruba 12%. Dněprostroj v kapitalistickém raţení… Světová banka se aţ do poloviny 90. let překvapivě věnovala většinou jen jednomu tématu – výstavbě a financování velkých přehradních nádrţí, určených především k získání elektrické energie, zavlaţování a zadrţování povodní. Na první pohled velmi lidumilná aktivita. Nese sebou však mnoho negativních dopadŧ na ţivotní prostředí a sociální situaci v okolí stávajících i budoucích přehrad. Na jejím pozadí se budeme zabývat celkovým zhodnocením úspěšnosti pŧsobení Světové banky. Hydroenergetické projekty SB totiţ představují její hlavní náplň práce. Prvním argumentem pro přehrady, je jejich prezentace jako ekologicky přínosných projektŧ, celkově sniţujících emise plynŧ, zpŧsobujících skleníkový efekt a přehřívání zemského povrchu. Druhým argumentem je, ţe zvýšení zavlaţování je přímo úměrné ke zvýšení produktivity zemědělství, coţ umoţňuje vyváţet více zemědělských plodin. Třetím argumentem je, ţe zadrţování povodní chrání místní obyvatelstvo. Kdyţ se na tyto argumentu Světové banky ovšem zadíváme kritičtěji, odhalíme nepříjemné souvislosti a následky na krajinu i člověka, které uţitečnost daných projektŧ většinou popírají. Privatizace vzduchu, který dýcháme… Budeme se nyní věnovat prvnímu argumentu. Tzv. Kyotský protokol mechanismu čistého rozvoje, coţ je významná mezinárodní úmluva, de facto privatizuje čistotu ovzduší tím, ţe přiděluje jednotlivým zemím a výrobcŧm kvóty dovoleného znečištění a připouští obchod s nimi. Jaký je však záměr této strategie? Světová banka ve III. světě financuje výstavbu vodních elektráren, které podle zaţitých tradic údajně nevytváří skleníkové plyny. Vlády zemí na Severu hodlají reagovat tak, ţe od konkrétních zemí, které tato sníţily své kvóty, tato „práva“ na otravování vzduchu nakoupí. Výsledek gigantických projektŧ je tedy vzhledem k čistotě ovzduší nulový nebo přímo záporný. Kromě toho totiţ samotné rezervoáry produkují skleníkové plyny a v některých případech dokonce více, neţ tepelná elektrárna o ekvivalentním výkonu. Mechanismus je jednoduchý. Ohromná rozloha aţ několika tisíc kilometrŧ čtverečních vegetace je obvykle zaplavena novou přehradní nádrţí bez jakýchkoli počátečních terénních úprav. Zatopená vegetace – křoviny, stromy, traviny – miliony a miliony kubických metrŧ biomasy – se začne po krátkém čase rozkládat. Vyvíjí se tak ohromné mnoţství metanu (CH4), který je ve svých dŧsledcích výrazněji škodlivější neţ odpovídající mnoţství kysličníku uhličitého (CO2). Rozloha hnijící vegetace je někdy doslova neskutečná. Například přehrady Tucurui a Balbina zatopily dohromady 6400 km2 deštných pralesŧ v brazilské Amazonii. Přehrada Akosombo v Ghaně zaplavila více země, neţ jakákoli jiná přehrada na světě – 8500 km2, pro představu tedy asi 10% rozlohy České republiky. Co se týče obchodování s emisemi CO2 – v lednu 2000 Světová banka jiţ vytvořila tzv. Prototypový uhlíkový fond (Prototype Carbon Fund – PCF) (2), kolem kterého se má rozběhnout obchodování v kvótami znečištění. SB předpokládá, ţe v letech 2008-2012 mŧţe trh s úsporami emisí dosahovat několika miliard dolarŧ ročně. Na zavádění nových technologií banka hodlá shromáţdit 150 milionŧ dolarŧ. Česká studie Světové banky uvádí, ţe ČR by mohla v těchto letech prodávat ročně aţ za 400 milionŧ dolarŧ práva na znečištění CO2. Globální oteplování a úbytek ozonu v reţii Světové banky Dodáváme, ţe emise CO2 jsou klíčové v procesu globálního oteplování a zvyšování skleníkového efektu. Podle Světové meteorologické asociace se za posledních sto let zvýšila teplota zemského povrchu o 0,7 stupňŧ Celsia. Nejvýraznější trend je patrný v posledním období po roce 1976, kdy se planeta prudce ohřála o 2 stupně Celsia nad úroveň, zaznamenanou před sto lety. Následky oteplování jsou známé a katastrofické – postupné tání pevinských i mořských ledovcŧ, zvyšování hladiny světových oceánŧ, které perspektivně ohroţuje mnoho zemí a devastační klimatické jevy typu El Niňo – pravidelné šokové klimatické změny na rozsáhlé, ale ohraničené ploše ve formě cyklónŧ, hurikánŧ a katastrofického sucha. El Niňo dříve bývalo pravidelným, ale nikoli devastačním jevem. S postupem globálních změn klimatu se intenzita El Niňo prudce zvyšuje. Poslední El Niňo drtivě zasáhlo letos na
jaře Střední Ameriku, zejména Belize, Nikaragu, Venezuelu, El Salvador apod. ve formě hurikánŧ. V uplynulém zimním pololetí se ve stratosféře nad severním pólem ztratilo 60% ozonové vrstvy. Radikálně se tak zvýšilo zdravotní ohroţení evropského obyvatelstva. V srpnu 2000 se výpravě oceánografa Jamese McCarthyho podařilo proplout bez nutnosti proráţet let aţ na Severní pól. McCarthy je vedoucím Mezivládního panelu pro klimatické změny OSN. Na palubě ruského ledoborce Jamal zjistil, ţe se nachází na Severním pólu jen díky navigačnímu systému GPS, všude okolo byla voda. Šířka volné cesty ledovým mořem od Špicberk k pólu představuje v nejuţších místech přibliţně jednu námořní míli. Při porovnání satelitních snímkŧ severní ledové čepičky a naměřených údajŧ se záznamy z 50. a 60. let, vědci z NASA zjistili, ţe ledové pokrývky ubylo o plných 45 procent. (3) Toto tempo úbytku je asi 1% ročně. Nyní se zrychlilo na 3% ročně, jak uvádí společná zpráva ruských a amerických vědcŧ, otištěná v prestiţním americkém recenzovaném přírodovědeckém časopise „Science.“ (4) Vliv přehradních projektŧ SB na okolní prostředí Nyní budeme konfrontovat údajné zvýšení zemědělské produktivity vlivem velkých přehrad. První námitkou, která je po ruce, je zaplavení velké rozlohy úrodných břehŧ a přilehlých polností. Například odhad pro přehradu Sardar Sarovar v Indii dospěl k číslu 140.000 rolníkŧ, kteří by ztratili část své pŧdy, a to jenom kvŧli rozsáhlé síti pomocných kanálŧ, které jsou součástí projektu přehrady. Tito rolníci by nebyli započítáváni do seznamŧ lidí, kteří se museli odstěhovat kvŧli napouštění nádrţe. Na ně by se tedy nevztahovaly ţádné sociální programy a nárok na odškodnění. Přehrada Sardar Sarovar nakonec nebyla postavena. Vedení Světové banky tváří v tvář výhruţkám amerického Kongresu, který rozpoznal škodlivost projektu a oznámil, ţe by SB zastavil dotace, po několika letech od projektu odstoupilo. V březnu 1993 vedení banky uzavřelo s indickou vládou uzavřelo politický obchod. Indický kabinet od projektu odstoupil výměnou za slib přijetí několikanásobně většího balíku dalších pŧjček. Další námitkou je následující úvaha: přerušení toku určité řeky má velký vliv na stav rybí populace. Například 130 MW elektrárna Pak Mun v ústí řeky Mun, kterou Světová banka financovala v roce 1991, blokuje migraci ryb v nejdŧleţitějším říčním systému severovýchodního Thajska. Projekt také zatopil peřeje, dŧleţité pro rozmnoţování ryb. Výsledkem je, ţe 169 druhŧ ryb se nad přehradou přestalo objevovat a výlovy ryb poklesly o 60-80% ve srovnání s dobou před stavbou přehrady, coţ výrazně poškodilo tisíce místních lidí, závislých na rybolovu. (2) Co se týče zabraňování povodní, principem je, ţe přehrady zabraňují pouze kaţdoročním malým povodním, které ve svém dŧsledku zvyšovaly úrodnost pŧdy na říčních březích a splachovaly ohromné mnoţství ţivin do oceánu, kde je vyuţíval plankton. Jakmile se zastavily povodně, tak samozřejmě pod přehradou klesla produktivita a výnosnost z pozemkŧ a s vyhynulým planktonem, který přestal dostávat ţiviny, se sníţila i populace oceánských ryb. Uhynulý plankton se významnou měrou podílel na zachycování uhlíku. Nejnovější studie geochemického cyklu organického uhlíku poukazují na moţnost, ţe přehrady zachycují naplavené usazeniny, které se tak nedostanou k mořskému pobřeţí a omezují tím schopnost moří a oceánŧ pohlcovat uhlík. Usazeniny totiţ podstatně urychlují přenos atmosférického uhlíku (převáţně CO2) do oceánu. Čemu ale přehrady nedokáţí zabránit, jsou stoleté vody, nepředvídatelné rozsáhlé povodně. Ty se tím naopak následky umocňují, neboť vodní dílo je nuceno vypouštět velké objemy vody, aby nedošlo k protrţení. Přehrady a zavlaţovací projekty Světové banky rovněţ vedou k nárŧstu nemocí závislých na vodním prostředí, konkrétně schistozomózy (motolice) a malárie. Posledním zásadním argumentem je ekonomické hledisko, na které se příliš nebere zřetel. Světová banka při prosazování záměru vybudovat určitou přehradu vyloţeně nadsazuje informace o případném zisku a velmi podceňuje nutné výdaje. Dochází k velkým časovým skluzŧm ve výstavbě. Plánované rozpočty a časové harmonogramy jsou výrazně překračovány. Po zohlednění inflace dosahovalo překračování nákladŧ při výstavbě 70 hydroelektráren, financovaných SB, v letech 1960-1980, prŧměrně 30%. Přitom čím je projekt větší, tím větší je překračování nákladŧ. Podle D. Bearda, komisaře kontrolního úřadu USA na západě Spojených státŧ, „reálně celkové náklady dokončených projektŧ přehrad překročily pŧvodně odhadované náklady po zohlednění inflace nejméně o 50%.“ Zisk z projektu se podle něho „často nikdy nerealizoval.“ (3) Samotná banka tvrdí ţe „hlavním problémem proč se překračují plánované údaje, je počáteční
optimismus.“ (4) Je však jasné, ţe soustavné podhodnocování není výsledkem nevinných nadějí, ale metodou korupce. Z vlastní zprávy Světové banky o jejích zavlaţovacích projektech v Indii (rok 1991) vyplývá, ţe kdyţ její úředníci navrhují Indii hydroprojekty, je „běţnou praxí…pojišťovat souhlas s projektem nadhodnocováním jeho údajných přínosŧ a podceňováním nákladŧ.“ Prŧměrná doba výstavby 45 hydroelektráren, které byly předmětem analýzy energetické sekce banky v roce 1990, byla v prŧměru o 14 měsícŧ delší. Velké zavlaţovací projekty jsou na tom ještě hŧře. Tam bývá překračován termín rovněţ výrazně – u devíti projektŧ se jednalo o 5 let. Dalších devět projektŧ, dokončených v roce 1980, překročilo odhadovaný stav výstavby o 72% (náklady stouply o 66%) a mnohé velké zavlaţovací projekty nebyly dokončeny nikdy. Podle Světové banky roční odklad uvedení přehrady do provozu mŧţe sníţit rozdíl mezi plánovaným příjmem a náklady (= zisk) asi o 30% a dvouletý odklad o více neţ 50%. Do nákladŧ na výstavbu přehrady se navíc nezapočítávají náklady, spojené s ukončením její činnosti po doběhnutí ţivotnosti. Přehradu Ertan v Číně, která stála 3,4 miliardy dolarŧ, podpořila Světová Banka zatím největším obnosem, který kdy na jeden projekt poskytla, a to 1,2 miliardy dolarŧ. Ukazuje se, ţe od doby, kdy Ertan začal vyrábět elektřinu, pracuje s denní ztrátou 2,6 milionu dolarŧ kvŧli nedostatku poptávky po vyrobené energii. Přehrada tak vykazuje roční ztrátu v přepočtu ve výši asi 30 miliard korun. Světová banka v roce 1990 přiznala, ţe u ţádného z jejích projektŧ v Latinské Americe se nepodařilo přestěhovanou komunitu adekvátně obnovit, ať jiţ po stránce ekonomické, zdravotní nebo sociální. Dokument, nazvaný „Bankovní přehled přesidlování“ v roce 1994 uvedl mezi stovkami projektŧ Světové banky (538 velkých přehrad) pouze jedinou přehradu, Khao-Laem v Thajsku, kde příjmy na domácnost po přesídlení vzrostly. Ovšem i tam 80% dotázaných domácností povaţuje svoji situaci za horší, neţ před přesídlením. Je nutné dodat, ţe ţádný nezávislý audit tuto zprávu banky nepotvrdil. Světová banka se od svého zaloţení v roce 1944 zaslouţila o výstavbu 538 přehrad v 93 zemích světa, do nichţ investovala celkem 58 miliard dolarŧ. Většina těchto peněz se utratila v zemích dodavatelŧ, za práci poradenských firem a dodávky technologií. Celková úspěšnost banky podle zprávy jejího bývalého viceprezidenta Willi Wapenhanse (5) z roku 1992, na základě prověření 1800 pŧjček, do kterých banka ve 113 zemích investovala 138 miliard dolarŧ, je podle kritérií samotné Světové banky 63%. Z 66 zemí, které dostávaly pŧjčky Světové banky po více neţ 25 let, se pouze v 29 znatelně zlepšila ekonomická situace, ale zároveň se prakticky ve všech zemích zhoršuje sociální situace chudých, tedy těch, kterým banka měla pomáhat. V současnosti jsou realizovány stavební projekty, financované Světovou bankou, které si podle jejích vlastních statistik, které jsou tradičně podhodnocené, vyţádají nucené nebo násilné vysídlení 3,2 milionu lidí. Poznámky: 1) Poslední generace 12/95. 2) EKONOM, 21/2000, „Kolotoč miliard s kredity uhlíku“ 3) MFDNEs, 21.8. 2000, Milan Kruml „Led kolem severního pólu taje.“ 4) CEE Bankwatch Network Mail 3/200, „Kdyţ řeky vyschnou.“ 5) Nebezpečné okno do vesmíru, EKONOM 25/2000. 6) Patrick Mcully „Nákladná a špinavá energie“, Sedmá generace č. 6/99. 7) Tamtéţ 8) Pavel Přibyl , „Jiná zpráva o Světové Bance“, http://globalizace.ecn.cz WTO – Světová obchodní organizace World Trade Organisation – WTO – vznikla v roce 1995 jako dítě Uruguayského kola jednání Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Trade and Tarrifs – GATT), které rozšířilo pŧvodní jednání o clech a kvótách i na oblasti, o níţ se v obchodnické hantýrce hovoří jako o „necelních překáţkách obchodu.“ Přeloţeno do normální řeči, spadají sem například normy o zdravotní nezávadnosti výrobkŧ, výrobní normy, nařízení o pouţití vybraných daní, investiční politika, bezpečnost práce apod. Pravidla WTO, jejímiţ členy v roce 1998 bylo 134 zemí (34 dalších mělo status pozorovatele), pak mají jedinou hlavní roli – omezit kroky, které mohou jednotlivé vlády nebo další subjekty podniknout v necelní politice. Oficiálně se ve WTO rozhoduje konsensem, klíčová rozhodnutí však
učinily rozvinuté země, zejména tzv. Čtyřka (The Quad) – Spojené státy, Kanada, Japonsko a EU – samozřejmě za zavřenými dveřmi. Existuje mnoho dŧkazŧ o tom, ţe recepty, které WTO prosazuje – a které se nikterak nevymykají z toho, co prosazuje Mezinárodní měnový fond – zásadním zpŧsobem škodí nejen pracujícím lidem v oblasti bezpečnosti a hygieny práce, ale mají dopady i na ţivotní prostředí a postupující centralizaci rozhodování. Velkou mezinárodní pozornost si získaly zejména čtyři případy, jejichţ řešení se WTO ujala: případ norem pro ochranu ovzduší v USA, spor o rŧstový hormon v hovězím mase mezi USA a EU, spor o „ţelví protekcionismus“ USA při dovozu krevet a nakonec případ banánŧ z Karibiku. Shrňme, ţe jediným úkolem a dŧvodem existence WTO, je liberalizovat obchod v co největší míře bez ohledu na jakákoli „mimoekonomická“ kritéria, tj. sociální práva obyčejných lidí, ekologii atd. Případ norem na ochranu ovzduší –Venezuela napadla v USA platný zákon o čistém vzduchu, který nutil rafinérie produkovat čistší benzín. Argumentovala tím, ţe zákon omezuje moţnosti zahraničních rafinérií prodávat svoji produkci do USA. V dŧsledku rozhodnutí WTO musely USA stíţnosti vyhovět a zmíněný zákon zrušit. Spor o rŧstový hormon v hovězím mase – USA protestovaly proti evropskému zákazu prodeje hovězího, vypěstovaného za pouţití uměle získaného rŧstového hormonu. Jakkoliv se zákaz vztahoval na veškerou produkci, nikoliv jen na USA, rozhodla WTO o tom, ţe EU neprokázala škodlivost tohoto masa a od května 1999 mu musela otevřít cestu na trh. „Ţelví protekcionismus“ – čtyři asijské státy podaly stíţnost na v USA platný zákon o ochraně ohroţených druhŧ, který zakazuje prodej krevet, ulovených zpŧsobem, zabíjejícím i mořské ţelvy z čeledi karetovitých. WTO v roce 1998 rozhodla, ţe USA mohou sice chránit ţelvy, ale nikoli tímto zpŧsobem. Banány z Karibiku – USA kritizovaly fakt, ţe EU preferuje banány ze svých bývalých kolonií v Karibiku, coţ diskriminuje její velké pěstitele. Na dodávkách banánŧ do Evropy dnes závisí ţivobytí zhruba 200.000 malých rolníkŧ z velmi chudých zemí karibské oblasti. WTO následně povolila USA zavést sankci 200 milionŧ dolarŧ proti EU a přinutit ji zavést i v této oblasti naprostou liberalizaci. WTO během své existence rovněţ zakotvila několik dohod, které dále posilují bezohledné pŧsobení kapitálu. Jedná se například o Dohodu o duševním či intelektuálním vlastnictví (TRIPS), která stanoví (zejména pro oblast výroby léčiv), vymahatelná globální pravidla v oblasti patentŧ a autorských práv. TRIPS vyhrazuje drţiteli patentu po velmi dlouhé časové období monopolní právo na prodej svého výrobku. TRIPS nutí země, jako například Indie, Argentina nebo Brazílie, aby nevyvíjely vlastní léčiva a spoléhaly se pouze na dovoz. V tomto případě je ve hře zejména sada lékŧ, omezujících chorobu AIDS, které jsou díky dohodě TRIPS natolik drahé, ţe jejich pouţití v zemích III. světa nepřichází v úvahu. V posledních letech ve III. světě podle údajŧ OSN umírá ročně 17 milionŧ lidí na ve vyspělých zemích snadno léčitelné choroby. Podle údajŧ nevládních aktivistŧ jen během čtyřdenního zářijového zasedání MMF v Praze zemře ve III. světě na běţné choroby 75.000 dětí mladších 15 let. Hlavním dŧvodem jsou vysoké ceny léčiv, které si tamější chudá populace vŧbec nemŧţe dovolit. Další dohodou s destruktivními dopady je Dohoda o zemědělství. Ta omezuje moţnost provádět nezávislou domácí zemědělskou politiku, coţ přispělo ke koncentraci většiny potravinářského trhu do rukou několika obřích nadnárodních korporací, například Nestlé (mléko a mléčné výrobky apod.) nebo Monsanto (sojové boby apod.) Během prvních několika let existence WTO spadly ceny zemědělských komodit na rekordně nízkou úroveň, zatímco ceny potravin zŧstaly stejně vysoké. Uruguayské kolo jednání WTO určilo i pravidla, jak mohou či nemohou státy zacházet s vybranými daněmi. Podle těchto pravidel se při rozhodování o zakázkách nesmí brát v potaz politické, sociální, ekologické nebo další tzv. „mimoekonomické“ dŧvody, jako například upřednostnění recyklovaného papíru nebo zákaz dovozu výrobkŧ z určitých státŧ. Díky soustředěným protestŧm prozatím nebylo zahájeno tzv. Kolo tisíciletí (Milleniary Round) WTO, závěrečná jednání, která by vedla k výraznému posílení pravomocí této instituce a pravděpodobně k plnému schválení agendy MAI – Mnohostranné dohody o investicích. MAI – Mnohostranná dohoda o investicích Další zlověstnou zkratkou je MAI – Multilateral Agreement on Investment – Mnohostranná do-
hoda o investicích. MAI je projednávána od roku 1995 skupinou 29 členských zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci (OECD) a rozvoj včetně České republiky. K nejvýznamnějším stoupencŧm MAI patří vlády a silné investiční skupiny z USA, Japonska a Evropské Unie. Za jednacím procesem stojí relativně malý počet mocných nadnárodních koroporací. Nejsilnějších 500 z nich se podílí na 80% zahraničních investic a 70% světového obchodu. 470 společností z této skupiny sídlí právě v zemích OECD. Na počátku roku 1997 kanadští ekologové vynesli na veřejnost obsah hlavního dokumentu MAI. Všichni, kteří ho po odtajnění přečetli, byli minimálně silně znepokojeni. Tradiční politické elity došly k přesvědčení, ţe pokud by byl dokument přijat a světový obchod byl zcela liberalizován, jednotlivé státy by ztratily kontrolu nad tím, co se děje na jejich území. Na radikální odboráře a všechna hnutí odporu pocítily mrazivý závan návratu do 19. století. V polovině února 1998 proběhl Mezinárodní týden akcí proti MAI a od té doby je MAI oprávněným cílem protestŧ. Uveďme nyní některé ze základních bodŧ MAI: Doložka nejvyšších výhod (Most favoured nation) – vyţaduje, aby signatářské země nakládaly se zahraničními investory z dalších signatářských zemí stejně vstřícně, jako se nakládá se nejprivilegovanějšími investičními partnery. Nesmí se tedy brát ohled například na etické hledisko (mnoho z nadnárodních firem podporuje otevřeně diktátorské reţimy) nebo na špatné zkušenosti s konkrétní firmou z místa jejího předchozího pŧsobení. Možnost žalovat jednotlivé vlády, bude-li se investor domnívat, že ten který krok či právní norma porušuje ustanovení MAI. Roli jistého precedentu hraje případ americké společnosti Ethyl Corporation, která v souladu s velmi podobnými ustanoveními Severoamerické dohody o volném obchodu (North American Free Trade Agreement – NAFTA) ţaluje kanadskou vládu o 251 milionŧ dolarŧ za údajné škody, jeţ měla utrpět zákazem pouţívání aditiva MMT do pohonných hmot. Podle kanadské vlády se přitom jedná o nebezpečný toxin. Ethyl nicméně povaţuje zákaz za krok srovnatelný s „nezákonným vyvlastněním svého majetku.“ Známý český sociolog Jan Keller přímo v této souvislosti uvádí (1): „Vezměme si zcela fiktivní příklad. Řekněme, že by existovala nadnárodní těžařská firma, která by měla eminentní zájem dolovat zlato třeba v Prachaticích. Hrozilo by přitom riziko, že příroda v okolí Prachatic se začne k nerozeznání podobat přírodě v okolí severočeské Bíliny. Zatím má stát ještě určité prostředky, jak firmu ve vší slušnosti z katastru Prachatic vyprovodit. Pokud by však byl přijat dokument typu MAI, byly by pravomoci českého státu srovnatelné s možnostmi kterékoli železniční lampárny. Zákaz těžby zlata v Prachaticích by byl právníky dotčené nadnárodní firmy označen za mimoekonomickou bariéru obchodování. Ekonomové firmy by vzápětí vyčíslili ztráty, jež jejich společnosti ze zákazu těžby vyplynuly. Český stát by byl pohnán před neveřejný obchodní soud v Ženevě, který by rozhodl o výši pokuty, kterou je třeba za to, že Prachatice byly zachráněny, nadnárodní firmě zaplatit. Vše by se dělo ve jménu svobody podnikání a ve jménu liberální deregulace světového obchodu.“ Doplňme, ţe „fiktivní“ příklad Jana Kellera se velmi podobá situaci, která nastala v jihočeských Kašperských Horách, kde chtěla česká divize nadnárodní společnosti TVX Gold těţit zlato kyanidovou metodou. Členské státy mají být povinny otevřít zahraničnímu kapitálu naprosto všechna hospodářská odvětví, včetně těţby přírodních zdrojŧ, televizního a rozhlasového vysílání či například obchodu s nemovitostmi nebo trhu s byty. Zrušení všech omezení pro odliv zisků do zemí s nižší daňovou kvótou a celkový pohyb kapitálu. Společnosti by měly mít moţnost neomezeně přemisťovat finanční prostředky či výrobu. V praxi to znamená, ţe jakýkoli poţadavek např. ze strany odborŧ nebo nespokojených zaměstnancŧ mŧţe být vyřešen pohrŧţkou zrušení výrobních kapacit v dané lokalitě. (2) Volný pohyb kapitálu v případě MAI znamená i to, ţe investor nebude muset splnit dnes obvyklou podmínku vpuštění do dané země, závazek reinvestovat část zisku do dalších výrobních kapacit (tzv. offsetové programy).. Signatářské státy by byly povinny zasáhnout proti jakýmkoli sociálním nepokojům v dané oblasti, ohrožujícím „ekonomické zájmy“ investora. Pod pojmem „mimoekonomická bariéra“ se mŧţe skrývat takřka vše – od negativního územního rozhodnutí starostky malé místní obce aţ po stávku dělníkŧ za lepší pracovní podmínky nebo dŧstojné mzdy. Představme si například, ţe v době stávky v dole Kohinoor by Česká republika jiţ byla členem MAI. Nadnárodní Apian Group, která vlastní rozhodující podíl v Mostecké uhelné (MUS) by nemusela s nikým vyjednávat, ani se ohlíţet na protesty veřejnosti. Ředitel dolu Kohinoor by jednoduše zvedl sluchátko a de facto nařídil policii dŧl násilím vyklidit. Pokud policie situaci nezvládne, je signatářský stát povinen vyslat v tomto případě na stávku-
jící dělníky armádu. Jinak se vystavuje vysoké pokutě. MAI znamená maximální otevření se signatářských zemí zájemcům o investice. V textu MAI je tato zásada popsána tak neurčitě, ţe z ní plynou i dŧsledky, pohybující se na pomezí hororu a totalitních utopií typu „1984“ od George Orwella. Představte si například, ţe investor by měl právo patentovat genetický fond velkého mnoţství druhŧ zvířat a rostlin dané země. V praxi by to znamenalo, ţe byste například museli platit poplatky za jabloň, kterou máte na zahradě nebo za určitý druh slepic a hus, nebo i za domácí zvířata – určité rasy psŧ a koček. … Podle plánu měla být jednání o MAI uzavřena koncem dubna 1998, konečné úpravy pak provedeny v prŧběhu letních a podzimních měsícŧ. K oficiálnímu podpisu dohody mělo dojít v listopadu 1998. (3) Zahájení závěrečné fáze rokování však přineslo tolik výhrad a rozporŧ, ţe MAI nebude jen tak brzy uzavřena. Svoji roli také hraje úmyslné mediální ticho ze strany budoucích signatářŧ MAI, protoţe obsah dohody je tak pobuřující, ţe se proti ní postavily například i tradiční ţluťácké odborové svazy, jako ČMKOS (Českomoravská konfederace odborových svazŧ). Dŧleţité je, aby čas projednávání MAI za zavřenými dveřmi skončil a dohoda se stala objektem soustředěné kampaně a útoku všech jejích budoucích obětí. Z pŧvodně utajovaných jednání se mimo jiné i pouţitím Internetu podařilo během několika dnŧ udělat věc veřejnou. Organizací, která by dohlíţela na naplňování principŧ MAI, není nikdo jiný, neţ nám jiţ dobře známý Mezinárodní měnový fond (MMF). Fond, který dnes čelí tvrdé kritice, poukazující na to, ţe se jedná o zbytečnou aţ nebezpečnou instituci, by tak získal nový dŧvod své existence. V čem tkví hlavní nebezpečí MAI? Pokud bude světový tok financí zcela liberalizován, stane se finanční systém ještě více labilnější a kaţdá další finanční krize – proporcionálně tvrdší a rozsáhlejší bude v duchu strategie MMF vyţadovat mnohem větší sanační zásahy. Po kolapsech v Mexiku a Jihovýchodní Asii, které vyvolala politika, prosazovaná MMF, si tak MMF chystá cestu k další éře „rozvojových“ pŧjček, krátce řečeno, kolo zadluţení se bude točit dál a politické zadání MMF – připoutat chudé a rozvojové země k vládnoucí třídě Velké Triády (USA, Japonsko, EU) – bude bezezbytku naplněno. (4) Smlouva by odstranila poslední překáţky na cestě k nadvládě nadnárodních monopolŧ. Velký kus této cesty se ostatně podařilo urazit. Zatímco v polovině 60. let kontrolovaly velké nadnárodní firmy pouze 17% světového hrubého domácího produktu, v roce 1984 to jiţ bylo 24% a v roce 1995 téměř 33%. Přitom za polovinou velkých přímých investic do lokálních ekonomik stojí pouhé 1% nadnárodních firem. Během 20 let, během nichţ by museli pŧvodní signatáři MAI dohodu dodrţovat, by se kapitálu v jeho nadnárodní formě podařilo stát se takřka naprostým pánem ekonomiky. I kdyţ se dnes MAI zdá být „spící“ záleţitostí, je nutné být maximálně ostraţitý. To platí pro všechny, kteří se nechtějí stát loutkou v rukou naprosto mobilního a ničím neomezovaného kapitálu. Poznámky: 1) Jan Keller „Globalizace s příchutí slzného plynu“, http://www.volny.cz/l_kopecky/global/SEATTLE.html 2) Sedmá generace, 3/98, „Multilateriální dohoda o investicích – za práva korporací bez povinností.“ 3) Maine R., The OECD Multilateral Agreement on Investment (MAI), Oxfam, London 1997 4) Jan Keller „MAIgalomanie“, Sedmá generace 8/98 Globální a katastrofy a zločiny proti lidskosti aneb projekty, které měly přinést prosperitu Přehrada Chixoy Přehrada Chixoy na řece Rio Negro je jedním z nejotřesnějších případŧ, kdy projekt Světové banky skončil nejen devastací přírody, ale přímo genocidou pŧvodních obyvatel. Guatemalský Národní institut pro elektrifikaci (INDE), státem vlastněná společnost, v roce 1975 oznámil záměr vystavět na řece Rio Negro přehradu Chixoy. Pŧjčku vládě na projekt poskytla Interamerická banka, coţ bylo 105 milionŧ dolarŧ v roce 1978 a 70 milionŧ dolarŧ v roce 1981, Světová banka poskytla v roce 1978 celkem 72 milionŧ dolarŧ a 44,6 milionu v roce 1985. Italská společnost Cogefar Impersit pŧjčila 8 milionŧ dolarŧ.
Jiţ v prvním roce se náklady vyšplhaly z pŧvodních 270 milionŧ dolarŧ na 800 milionŧ dolarŧ. Přehrada nakonec stála neuvěřitelných 1,2 miliardy dolarŧ, tedy o celých 521% více, neţ bylo plánováno. Od stavebních nákladŧ musíme odečíst 300-500 milionŧ dolarŧ, které padly na úplatky. (1) Elektrárna nikdy nepracovala z více neţ 70% výkonu a její ţivotnost pravděpodobně příliš nepřesáhne 20 let. V závěrečné zprávě k projektu, kterou vydala Světová banka se píše „přehrada Chixoy se ukázala být ekonomickou katastrofou.“ Kvŧli nádrţi o rozloze 1400 hektarŧ mělo začít „nový ţivot“ 3445 lidí, ţijících na březích řeky Rio Negro. Proti stavbě i proti nucenému vysidlování se jako jediní postavili lidé z osady Rio Negro, coţ jsou achijští Mayové. Investoři bez skrupulí volili nejdrsnější zpŧsoby, jak se domorodcŧ zbavit. Neváhali vyvolat ozbrojené konflikty mezi komunitami, či označit usedlíky z Rio Negra za příslušníky guerillových skupin. V 80. letech se to rovnalo vyřčení rozsudku smrti, protoţe v zemi vládnul vojenský reţim. V roce 1981 vláda zřídila takzvané Civilní obranné hlídky, které zasahovaly proti vŧdcŧm komunit, církevním představitelŧm lidskoprávním aktivistŧm a dalším. Celé tři roky se ve jménu stavby přehrady odehrávalo nesmyslné vyvraţďování Mayŧ. Březen 1980 – vojenská policie z jednotky, operující u staveniště zastřelila v Rio Negro 7 lidí. Červenec 1980 – INDE poţádal představitele komunity, aby přišli do jeho kanceláře prodiskutovat pozemkové nároky obyvatel Rio Negra. Zmrzačená těla obou muţŧ se našla po týdnu. Takzvaný Libro de actas, dokumenty, evidující vlastnictví pŧdy, které sebou na jednání nesli, zmizely. Únor 1982 – místní vojenský činitel poslal 73 ţen a muţŧ, do vesnice Xoxoc, se kterou měla komunita Rio Negro od nepaměti nepřátelské vztahy a konflikty kvŧli pozemkŧ. Ve vesnici na ně čekali ozbrojení příslušníci tzv. Civilních obranných hlídek, utvořených vládou z místních obyvatel. Mučení, znásilňování a vraţdění, spáchané hlídkami, přeţila jen jedna ţena. Březen 1982 – do Rio Negra přijelo 35 vojákŧ, kteří zbývající ţeny a děti vyhnali na kopec nad vesnicí a brutálně povraţdili. Při tomto masakru přišlo o ţivot 70 ţen a 107 dětí. Dvěma ţenám se podařilo zachránit útěkem a 19 dětí skončilo ve vesnici Xoxoc jako otroci. Květen 1982 – Zmasakrováno bylo dalších 82 lidí. Září 1982 – 92 lidí, z toho 35 osiřelých dětí, bylo v jiné vesnici nedaleko přehrady postříleno kulomety nebo upáleno. Kaţdý desátý člověk, z celkového počtu nuceně přesidlovaných zemřel. Mnozí nepřeţili převozy do nových vesnic. Krátce po posledním masakru v lednu 1983 se začalo s napouštěním nádrţe. Po nátlaku OSN a nezávislých organizací vyslala Světová banka do Guatemaly komisi, která měla prošetřit, zda banka nese za tamní události nějakou odpovědnost. Závěr komise je, ţe ţádnou. Představitelé banky o všech masakrech věděli, ale přičítali je na vrub politické situaci, přestoţe podrobné analýzy ukázaly, ţe dŧvodem byla jen blokace projektu stavby přehrady. Guatemalská armáda v Rio Negru v zájmu Světové banky a jejího přihlíţení a tiché podpory prováděla zločin plánování a provádění genocidy podle článku 11 příslušné konvence OSN. Dnes zástupci banky v Guatemale zvaţují, zda se věcí vŧbec dále zabývat, protoţe „téměř všechny přesídlené obce dosáhly ţivotní úrovně, kterou měly v roce 1976, kdy přesuny začaly, nebo ji brzy dosáhnou.“ Jinými slovy, ačkoli ti, kteří masakr přeţili, 20 let trpěli extrémním strádáním, terorem a vraţdami svých nejbliţších, Světová banka si myslí, ţe uţ za nic nenese odpovědnost, protoţe „pomohla přeţivším dostat se zpátky na ţivotní úroveň, kterou měli před 20 lety.“ 1) International Rivers Network a Kampaň za reformu Světové banky, zpráva „The Chixoy dam in Guatemala and the Maya Achí Genocide.“ Ropný projekt Čad-Kamerun V rámci projektu má být v Čadu provedeno 300 ropných vrtŧ se záměrem čerpat aţ 225.000 barelŧ ropy denně a výstavba 1040 km dlouhého ropovodu, vedoucího přes oba státy k terminálu na pobřeţí Atlantického oceánu. Trasa ropovodu protíná zemědělské oblasti i deštné pralesy, jejichţ součástí jsou i území obývaná domorodými obyvateli. Zamýšlenými příjemci pomoci Světové banky jsou čadská a kamerunská vláda, mezinárodní konsorcium ropných společností, jehoţ členy jsou americké korporace ExxonMobil a Chevron a dále malajská společnost Petrobras. ExxonMobil je největší nadnárodní ropná společnost na světě. Americká společnost Chevron
je v současné době stíhána americkým federálním soudem pro porušení Mezinárodní úmluvy o lidských právech, kdyţ na její ţádost nigerijská armáda krvavě zasáhla proti protestŧm civilního obyvatelstva, bouřícího se proti poškozování ţivotního prostředí, zpŧsobeného místní pobočkou Chevronu. Politické klima v Čadu i Kamerunu se vyznačuje silnou nestabilitou a represemi proti civilnímu obyvatelstvu. Podle amerického Státního úřadu pro lidská práva bezpečnostní jednotky těchto státu bez soudŧ zabíjejí, zneuţívají, mučí a znásilňují místní obyvatelstvo. Masakry stovek obyvatel v letech 1997-98 v oblasti, kdy se má ropa těţit, nikdy nebyly vyšetřovány. Bylo zmasakrováno 200 lidí s oficiálně udávaným cílem „zajistit mír a stabilitu.“ Vládní vojska a úředníci vyhroţují, ţe všichni, kdo se postaví proti těţbě ropy, mohou být popraveni. K vyhroţování dochází na pozadí povstání ministra obrany Youssoufa Togoimiho proti vládě Idrisse Debiho. Podle svědectví místních hrozí Debiho jednotky a úředníci popravou kaţdému, kdo se nepostaví proti povstání a kdo bude vystupovat proti těţbě ropy. Světová banka se nyní rozhoduje, jestli poskytne tomuto typu reţimu, který otevřeně vyhroţuje genocidou odpŧrcŧm projektu, pŧjčku ve výši 365 milionŧ dolarŧ či nikoli. Prezident Světové banky Wolfensohn při své květnové návštěvě Prahy přitom tvrdil, ţe právě přínos projektu pro místní populaci je silným argumentem pro to, aby banka projekt podpořila. Ve svém dŧsledku se jedná o stejné uvaţování, jako kdyby podobná instituce za II. světové války váhala, zda pŧjčit hitlerovskému reţimu na výstavbu plynových komor či nikoli. Na začátku června letošního roku Světová banka projekt oficiálně podpořila a zahájila jeho realizaci. Zlatý důl Lihir Zlatý dŧl Lihir je povrchový dŧl na ostrově Lihir, vzdáleném 700 km od pobřeţí Papui-Nové Guineje. Na ostrově ţije asi 5500 lidí, z nichţ většina se ţiví zemědělstvím. V roce 1997 Světová banka uvolnila celkem 76,6 milionu dolarŧ na výstavbu dolu. Očekává se, ţe první fáze dŧlních činností potrvá 15 let. Během nich bude přímo do oceánu vysypáno 400 milionŧ tun odpadního kamene a toxické hlušiny, ačkoli je to obecně na celém světě zakázáno. Metodou těţby bude samozřejmě nechvalně proslulé kyanidové louţení, které letos zapříčinilo mj. strašlivou ekologickou katastrofu na maďarské řece Tisa. 64% vytěţené rudy nebude okamţitě zpracováno a z uloţených hald se tedy začnou uvolňovat těţké kovy. Tyto látky se budou spolu s další odpadní vodou z běţné dŧlní činnosti vypouštět do oceánu. Očekává se, ţe v lihirském dole vznikne 341 milionŧ tun odpadního kamene. Většina tohoto materiálu bude shozena do moře asi 1,5 kilometru od pobřeţí. 4 nákladní lodě budou postupně shazovat 1400-4600 tun za hodinu. Zlato se bude louţit kaţdý rok za pouţití 1785 tun vysoce toxického kyanidu sodného. Vznikne tak nejméně 89 milionŧ tun toxické hlušiny, která bude „ukládána“ do moře v hloubce 125 metrŧ pomocí potrubí. Je zřejmé, ţe dojde k otrávení zemědělské pŧdy. Světová banka hodlá zajistit 1200 nových pracovních míst, z toho 1/3 aţ ˝ pro místní lidi. Na 5500 lidí, připravených o zdroj obţivy, tedy připadne maximálně 600 pracovních míst. V červenci 1998 rozhněvaní drobní rolníci z Putputu, vesnice poblíţ dolu, dočasně zastavili dŧlní činnost. Práce ale byly po jejich odchodu obnoveny. Zlatý důl Omai Povrchový dŧl Omai, který je druhým největším povrchovým dolem v Jiţní Americe, se nachází v odlehlé oblasti, téměř 160 km jiţně od Georgetownu, hlavního města Guayany. Investoři, z nichţ je hlavní Omai Gold Mine, Ltd., doufají, ţe během 11 let vytěţí kaţdý rok více neţ 7 tun zlata. Světová banka v roce 1992 uzavřela dvě pojistné smlouvy v celkové výši 44,8 milionu dolarŧ, které mají chránit majitele před politickými změnami a mimoekonomickými zásahy do těţby. V Omai se zlato opět extrahuje za pouţití kyanidu. Odpad se zbytky kyanidu se rozředí a uloţí od jílového odkaliště. Firma Omai spoléhá na to, ţe se kyanid sám rozloţí namísto, aby se aktivně snaţila sníţit jeho mnoţství v odpadních vodách. Vzniká tak riziko ohroţení ţivotního prostředí a lidského zdraví. Riziko se ostatně projevilo v roce 1995, kdy se díky chybné konstrukci protrhla hráz jednoho z odkališť a
vytekly 3 miliony metrŧ krychlových látek kontaminovaných kynaidem do řeky Omai, přítoku největší guayanské řeky Essequibo. Tyto řeky poskytují pitnou vodu mnoha obyvatelŧm, stádŧm dobytka a divokým zvířatŧm. Říční ryby a korýši jsou pro mnohé zdrojem potravy. Tato nehoda, která si vyţádala tři oběti otravy kyanidem, byla svým rozsahem největší ze čtyř, které se v roce 1995 odehrály. Dohromady bylo únikem kyanidu postiţeno 23.000 lidí. V Guayaně dnes pŧsobí 32 zahraničních těţařských společností a velkokapacitní těţba je díky nátlaku ze strany MMF povolena na neuvěřitelných 10% rozlohy země. MMF tak za léta své „pomoci“ dosáhl hlavního cíle – učinit v roce 2000 těţbu nerostŧ klíčovým odvětvím guayanského hospodářství. Podobný osud potkal i africké Pořeţí Slonoviny, kde bylo od roku 1995 vydáno na 80 povolení k prŧzkumu pro 27 zahraničních těţařských společností. Zlatý důl Kumtor Zlatý dŧl Cameco/Kumtor, je jedním z největších světových nalezišť zlata. Nachází se v pohoří Ťan-Šan v Kyrgyzstánu. Světová banka na projekt poskytla dohromady 85 milionŧ dolarŧ hlavnímu investorovi, firmě Cameco, z toho 45 milionŧ coby pojištění politických rizik. Za poslední dva roky došlo na Kumtoru ke třem únikŧm chemických látek. Nejváţnější nehoda se stala v květnu roku 1998, kdy z firemního kamionu vyteklo 1,7 tuny vysoce toxického čistého kyanidu sodného do řeky Barskaun, místního zdroje pitné a závlahové vody. Kyanid poté plynul dále do největšího jezera v zemi, Izyk-Kul. Zdravotní zařízení v Kyrgyzstánu oznámily 4 úmrtí na následky otravy kyanidem. Podle rŧzných zpráv muselo být po nehodě ošetřeno 2600 lidí. Kumtorská dŧlní společnost informovala vládu, místní zdravotní zařízení a obyvatele aţ několik hodin po nehodě. K druhé nehodě došlo v červenci roku 1998, kdy uniklo 70 lidŧ kyseliny dusičné. Třetí nehoda se stala v lednu 2000, kdy se na mostě převrátil kamión a z něj uniklo téměř 1500 kg dusičnanu amonného do prostoru mezi dolem a vesnicí Barskun. Dusičnan amonný je třaskavá látka, velmi škodlivá pro vodní organismy. Nová globální ekonomika – spekulativní „kasínový kapitalismus“ V předchozích kapitolách jsme hovořili o ohromných projektech, vodních nádrţích, volném obchodu se vším moţným zboţím, o bourání jakýchkoli mimoekonomických bariér, které by bránily kapitálu vyuţívat bez omezení lidské i přírodní zdroje. Nyní se budeme věnovat dalšímu rysu globalizovaného kapitalismu – masivní spekulativní pseudoekonomice, mezinárodním finančním trhŧm. Denně se na světových finančních trzích vymění více neţ 1,5 bilionu dolarŧ, z nich 95% tvoří spekulativní transakce, které ţádným zpŧsobem nepřispívají k rozvoji, výrobě atd. 95% finančních operací má tedy čistě spekulativní charakter a nevytvářejí se při nich naprosto ţádné hodnoty. Tyto virtuální peníze nejsou ve své podstatě ničím jiným, neţ bity informací na harddisku serveru newyorské nebo frankfurtské burzy. Jejich základem není ţádná práce, ţádné výrobky, ţádné vytěţené suroviny, jsou prostě a jednoduše uznanými zárukami na ještě nevyrobené zboţí, na ještě nesklizené plodiny. Pokud tyto záruky padnou, „peníze“ zmizí ze světa. V době, kdy zlatý měnový standard je minulostí, jsou „bonds“, „swaps“, „futures“, „derivates“ – tyto nové „globální peníze“ de facto spekulativními cennými papíry, v nichţ se kaţdý den otáčí biliony dolarŧ. Samy však mají hodnotu jen čistě symbolickou, nejsou ničím zaručeny. Ve své podstatě za nimi stojí jen kulomety a tanky státŧ skupiny G8, zajišťujících „pořádek“ ve vykořisťovaných a zadluţených zemích III. světa. Spekulanti, prodávající a nakupující dejme tomu sudánskou bavlnu z potenciální sklizně roku 2001 nebo akcie a těţební práva určitých společností na dolování zlata v Zaire, jsou lidé naprosto a dokonale neproduktivní – výsledkem jejich manipulace s hodnotou akcií není vŧbec nic jiného, neţ vlastní obohacení. Abychom převedli tato čísla do srozumitelného příkladu, uvádíme jednoduché vysvětlení podstaty globální spekulativní operace podle brazilského ekonoma Marcusa Arrudy (1) Ten uvádí: „Bublinu mezinárodní spekulace dnes vytvářejí všechny peníze, které obíhají svět, hledajíce příležitost, jak se rozmnožit bez námahy, bez produktivní práce, bez tvorby skutečného bohatství, pouhou změnou vlastníků, spekulacemi s cizí měnou a s výrobky, které teprve budou vyrobeny a předány v budoucnosti, s dlužními úpisy již předlužených zemí, s penězi drogových mafií, s penězi za zbraně a za jiné nelegální
a nemorální činnosti a služby. Jejich celkovou výši nelze spolehlivě změřit, ale dnes je odhadována téměř na 100 bilionů dolarů.“ Marcos Arruda ve svém článku jednoduše vysvětlil princip, pomocí něhoţ tyto fiktivní peníze ovládají světovou ekonomiku. Představte si, ţe… 1) 2) 3)
4) 5)
6)
7) 8) 9)
10) 11)
12) 13) 14)
Kdyţ pan Novák pŧjčí dnes své švagrové paní Novákové 100 milionŧ korun a ona současně pŧjčí protihodnotou stejných 100 milionŧ jemu, kde se vzalo těchto 200 milionŧ? Kdyţ se oba zaváţí, ţe pŧjčku vrátí za rok zpět s 50% úrokem, tedy kaţdý 150 milionŧ, kde se za rok vezme těch 2x50 milionŧ. Kdyţ pan Novák pŧjde se svoji pohledávkou na 100, resp. 150 milionŧ, které má za paní Novákovou, do banky B1 a oni mu tam za tuto pohledávku pŧjčí 50 milionŧ na postavení obytných domkŧ, kde se vezme těchto dalších 50 milionŧ? Kdyţ si nyní pan Novák bude sám sobě jako řediteli stavební firmy platit tak vysokou mzdu, ţe zkrachuje (coţ není trestné) – kam se podělo 50 milionŧ z banky B1? Kdyţ nyní banka B1 pŧjde za paní Novákovou,aby z jejího majetku uhradila 50 milionŧ, které pŧjčila panu Novákovi a paní Nováková vydá bance dluhopis na 100-150 milionŧ na pana Nováka, který právě zkrachoval a paní Nováková nemá jiný majetek, vydělá na tom banka B1 nebo ne? A co se čím uhradí? Kdyţ nyní banka, která přišla o 50 milionŧ, pŧjčených panu Novákovi, které pan Novák sám sobě vyplatil jako mzdu, zkrachuje a ohlásí bankrot, takţe 50.000 jejích vkladatelŧ, kteří kaţdý vloţili po jednom tisíci korun, svŧj tisíc nikdy nedostane, kam se poděly ony peníze? Kdyţ však vláda rozhodne, ţe banku B1 zachrání a oněm 50.000 vkladatelŧ vyplatí alespoň 400 kaţdému, kde se vezme oněch 400 z 1000x50.000, tedy 20 milionŧ? Kdyţ dluh banky B1 převezme banka B2, která jej postupně uhradí tak, ţe bude nyní pŧjčovat dráţe, kdo zaplatí rozdíl? Pokud se vláda rozhodne uhradit těch 20 milionŧ tak, ţe zprivatizuje třeba banku B3 tím, ţe ji prodá do Japonska a aktiva té banky, pro které si ji japonská banka koupila – tedy celoţivotní úspory mnoha lidí – prodává vláda někomu, aby na nic vydělal, kdo oněch 20 milionŧ zaplatí nyní? Pokud nyní jiţ pouze japonská banka B3 zkrachuje, co dostanete zpět, pokud v ní náhodou máte nějaké peníze? Pokud budete onu japonskou banku „svobodně a demokraticky“ ţalovat, jako „rovný s rovným“, u mezinárodního arbitráţního soudu ve Stockholmu – prostřednictvím povinného advokáta, který dostává minimálně 5000,- Kč za pŧlhodinu práce a zahajovacím poplatkem 700.000 korun na náklady řízení a s výhledem na zahájení řízení asi za 4 roky, jakou asi naději budete mít proti bance B3, která se mezitím promění v banku B4, která se spojí s bankou B5, takţe se z japonské banky promění třeba v banku bahamskou? Kde se vzaly všechny ty obíhající peníze? Jaké skutečné hodnoty vznikly v tomto procesu? Kdo a jak na tom všem vydělal? Kdo a jak se přiţivil? Kdo nakonec všechny tyto výdělky zaplatil?
… Nejvýraznějšími projevy dysfunkčnosti globálního finančního kasínového systému byly na sebe navazující rozsáhlé krize v Jihovýchodní Asii, Rusku a Jiţní Americe, které znovu nebezpečně rozkývaly ekonomiku mnoha zemí a srazily další miliony chudých do ještě větší bídy. Joseph Stiglitz (2), bývalý vrchní ekonom Světové banky v době těchto krizí, které byly nejtěţší globální ekonomickou krizí za poslední pŧlstoletí se dnes na jejich adresu vyjadřuje velmi ostře. Počátky krize se projevily v červenci 1997 v Thajsku. Několik dní předtím byla otřesená česká koruna přinucena opustit fluktuační pásmo a nechat se volně unášet trhem. Země Jihovýchodní Asie za sebou měly tři desetiletí vysokého ekonomického rŧstu. Na začátku 90. let liberalizovaly finanční a kapitálové trhy. Ne proto, ţe by potřebovaly přitáhnout více fondŧ, ale proto, ţe byly pod mezinárodním tlakem, včetně Ministerstva financí USA. Tyto změny podnítily příliv krátkodobého globálního spekulativního kapitálu, který hledá co nejrychlejší a nejvyšší bezprostřední výnosy. Thajsku tento
krátkodobý kapitál pomohl vyvolat například neudrţitelný rŧst trhu s nemovitostmi. Pak bublina splaskla a kapitál začal stejným tempem mizet. Rázem všichni vkladatelé chtěli vidět své peníze, nebyly zdroje na další výstavbu apod., začala panika na burze, začaly klesat ceny akcií a krize byla na světě. Předchozí zkušenost s finanční krizí pocházela z Latinské Ameriky 80. let, kdyţ obrovské veřejné deficity a uvolněná měnová politika vyvolaly nekontrolovatelnou inflaci. MMF v Thajsku začal poţadovat stejná „nápravná“ opatření – tj. nové drastické škrty v sociální sféře a zpřísnění monetární politiky. S postupme krize ordinoval stejný postup dalším zemím, přestoţe narŧstaly dŧkazy o jeho selhání. Chyba spočívala uţ v tom, ţe na rozdíl od Latinské Ameriky tyto státy měly rozpočtové přebytky. V Thajsku vláda měla takové rozpočtové přebytky, ţe blokovala přísun ohromného mnoţství investic na školství, zdravotnictví a další infrastrukturu, které mají podstatný význam pro hospodářský rozvoj. Přísná monetární politika v Thajsku fungovala uţ léta. Inflace byla nízká. SAP tedy znovu dopadly na obyčejné pracující lidi a zpŧsobily další chudobu. Stiglitz se podle svých slov tomuto vývoji snaţit zabránit a zablokovat pouţití tohoto receptu, prosazovaného „byrokraty z MMF,“ ale narazil na neviditelnou bariéru, kde se jeden vymlouval na druhého. Vedoucí činitelé tvrdili, ţe na ně tlačí Rada výkonných ředitelŧ, kde pŧsobí lidé, jmenovaní ministry financí jednotlivých zemí. Od přátel z těchto řad zase slyšel, ţe to jsou naopak oni, kdo je pod tlakem vedení MMF. Kořeny krize v Rusku vidí Stiglitz v tom, ţe v zemi proběhla rychlá a naprosto ţivelná privatizace na popud Ministerstva financí a MMF, čímţ bylo umoţněno, aby nad státním majetkem získala kontrolu malá skupina oligarchŧ. Byla provedena liberalizace kapitálových trhŧ a usnadnila tím oligarchŧv drancování hospodářství. Zatímco vláda nebyla schopna vyplácet dŧchodce, oligarchové ukládali peníze získané tunelováním podnikŧ a prodejem vzácných přírodních zdrojŧ, na konta na Kypru a ve Švýcarsku. Tak se začal globální kapitál z Ruska odlévat opět tempem, srovnatelným s jeho úprkem z Thajska. Zhroucení kapitálových trhŧ v Rusku a masivní devalvaci rublu se mělo znovu řešit balíčkem SAP. Hrubý domácí produkt vlivem této krize klesl na 50%. Zatímco na konci nevábné sovětské éry ţila pod hranicí chudoby jen 2% obyvatelstva, takzvaná „reforma“ přinesla rŧst chudoby téměř na 50% a mezi dětskou populací to byla více neţ polovina těch, kdo se dostali pod hranici chudoby. Rusko se z krize prozatím dostalo jen díky vysokým cenám ropy a devalvací rublu, která oţebračila nejširší vrstvy obyvatelstva, uţ jen proto, ţe 70% maloobchodně prodávaných potravin v Rusku pochází z dovozu a jejich cena se odvozuje od západních měn. Ve všech těchto případech se projevuje jeden zásadní příčinný fenomén - kapitál, konkrétně souznění jeho dvou forem: na jedné straně klasického „lokálního“ kapitálu, získaného klasickou gangsterskou cestou – vykořisťováním a tunelováním, privatizací a krádeţí – a na druhé straně novodobého „mobilního“ kapitálu, ze své podstaty se přelévajícího, majícího jen virtuální hodnotu, zaloţenou na fiktivních závazcích a dluzích z cenných papírŧ. Ve všech finančních krizích, o nichţ jsme s zmínili, nelze jednotlivé národní vlády prohlásit za protihráče kapitálu, zejména jeho nadnárodní formy. Ruská i thajská vláda nepodnikly nic proti opatřením MMF a SB a liberalizovaly všechny kapitálové trhy. S prosbami o návrhy řešení se obracely znovu jen na brettonwoodské instituce. Nepřipustily jiný styl „řešení“, neţ programy SAP. Globální vládnoucí třída, především politické elity z tzv. Velké Triády – USA, Evropa, Japonsko – dosud pomocí svých hlasovacích práv v MMF a podobných institucích, svého technologického náskoku a „svých“ nadnárodních společností, odvádějících daně do státní pokladny - vládne světu nebo si to alespoň myslí. Mnoho politikŧ otevřeně zastupuje zájmy nadnárodních korporací, mnoho jiných politikŧ si stále myslí, ţe by měli dostat nadnárodní korporace pod svoji kontrolu. Dnes se spíše prosazuje první trend, kdy mocné tradiční politické strany a s nimi spjaté zájmové skupiny pochopily, ţe mohou a musí hrát jen roli policisty pro nadnárodní korporace, ţe se s nimi mohou dohodnout na účelovém a výhodném partnerství. V ţádném případě to neznamená, ţe stát někdy byl a někdy bude protipólem kapitálu. Vznikl, existoval, existuje a jako její konstitutivní prvek bude v rámci jakékoli třídní společnosti stále existovat jako struktura, která kapitál posvěcuje a chrání. V Berlíně se letos konala konference o „Moderním vládnutí v 21. století.“ Zde se probíraly právě námi zmiňované otázky. Na ní se mělo za přítomnosti špiček státŧ G8 rozhodnout, jak se představují moderní vládnutí sociální demokraté a levicoví liberálové. (2) Pŧvodní záměr zněl, ţe vládnutí se bude stavět na posílené kontrole finančních trhŧ. I elity G8 si jiţ uvědomují, ţe současný globální
kapitalistický finanční trh představuje obrazně řečeno splašeného koně, které se řítí neznámo kam a mŧţe podupat i je samé. Americký prezident Bill Clinton, německý kancléř Gerhard Schroeder, ani předseda vlády Lionel Jospin, jiţ nedoufají, ţe by mohli tomuto koni nasadit otěţe. Kaţdou vteřinu na finančních trzích proudí miliardy dolarŧ, které se zmnoţují, ztrácejí a pak se bleskově objevují v podobě investic tam, kde lze v dravém proudu kapitalistické globalizace maximalizovat kapitálové výnosy. Státníci, kteří přijali Schroederovo pozvání, se sami cítí, jako hráči na tenise, kteří otáčejí hlavami za tenisovými míčky miliard dolarŧ. Závěry konference zŧstaly dosti otevřené. Na jednu stranu se v Berlíně projevila bezmoc starých mocenských elit vyškrábat se na své staré místo na vrcholku globální mocenské pyramidy, vyšvihnout se do sedla. Zdá se ale, ţe v zásadě vítězí jejich realismus a jsou ochotni se volky nevolky podělit o moc se šéfy nadnárodních korporací. Na druhé straně Clinton, Blair, Schroeder ani Jospin nejsou politováníhodní rytíři smutné postavy. Jsou to monarchové, kteří se ke svému ţalu stali oligarchy a museli na svoji rovinu vyzdvihnout další sobě rovné – šéfy nadnárodních korporací. Stát a kapitál, který se nyní stal globálním, vţdy otevřeně byl a stále je dvojicí rovnocenných partnerŧ, kteří se navzájem potřebují a doplňují. Poznámky: 1) Svobodná Práce, časopis FSA-MAP, č. 17, „Jak se mnoţí peníze“, podle WCC Echoes News 15/1999. 2) Joseph Stiglitz, hlavní ekonom Světové Banky v době krize, v článku „Stiglitz se obořil na MMF“, EKONOM 16/2000 3) Josef Veselý „Konec třetí cesty,“ EKONOM 23/2000, Mediální a kulturní globální kontrarevoluce V rámci našeho omezeného prostoru nemŧţeme v celé šíři popsat roli médií a konzumní kultury v dnešní společnosti. Na toto téma byly popsány tisíce stran a myslíme, ţe přinejmenším cítí přítomnost trendŧ jako „amerikanizace“ nebo „mcdonaldizace“, coţ jsou proudy, které zpŧsobují odkulturnění moderního člověka a likvidaci nebo pohlcení veškerých moţných alternativ. Tím je efektivně likvidována tradiční a nezbytná vlastnost jakékoli kultury – diverzita, tedy rŧznorodost a přítomnost několika řešení, variant, přístupŧ. Prvním rysem, který se koneckoncŧ bytostně vztahuje k dopadŧm pŧsobení kapitalistického systému, je styl mediálního zpravodajství o sociální katastrofě mezi i chudými lidmi jak na Jihu, tak na Severu a ekologické katastrofě. Média a většina neinformovaných občanských organizací zhusta otázku chudoby a deprivace převádějí na otázku hladu jako takového. Tento trik obsahuje jedním rázem dvou účinkŧ: skutečná míra chudoby se podhodnocuje (trvale je podvyţiveno asi 800 milionŧ lidí, ale v chudobě ţijí 4 miliardy lidí – dvě třetiny světové populace) a úkol, který před námi stojí, je omezen na nalezení potravy pro hladovějící… Rovnice „chudoba=hlad“ zakrývá spoustu jiných a dŧleţitých aspektŧ chudoby – otřesné ţivotní podmínky, nemocnost, negramotnost, agresivitu, rozpad rodin, oslabování sociálních vazeb, bezperspektivitu a neproduktivnost, coţ jsou sociální choroby kapitalismu, které těţko vyléčí suchary s vysokým obsahem proteinŧ a sušené mléko. Katastrofické divadlo, prezentované médii, podporuje a upevňuje obyčejnou kaţdodenní morální lhostejnost ještě jiným zpŧsobem, neţ tím, ţe vybíjí nahromaděné zásoby morálního cítění. Z dlouhodobého hlediska vede k tomu, ţe se rozvinutá část světa obklopuje bezpečnostním pásem neangaţovanosti a buduje globální mediální Berlínskou zeď necitelnosti. Veškeré informace, které nám média přinášejí „zvenčí“, jsou obrazy války, vraţd, drog, plenění, infekčních chorob, utečencŧ a hladu, zkrátka něčeho, co „nás“ ohroţuje. Jenom zřídka, vţdy jaksi mezi řádky a nikdy ne v souvislosti se scénami občanských válek a masakrŧ, slýcháme například o vraţedných zbraních, které se v nich pouţívají. Jen vzácněji, pokud vŧbec, média divákŧm připomenou přímou souvislost mezi ekonomickými a politickými zájmy vládnoucí třídy „Severu“ a brutálním násilím na „Jihu“ – připomenou to, co mocní nechtějí slyšet, ţe zbraně, pouţívané k přeměně zemí III. světa na peklo, dodaly „naše“ zbrojovky, ţárlivě si střeţící svoje zakázky, trhy a prosperitu a globální konkurenceschopnost.
Příkladem je nadnárodní koncern British Aerospace, dnes největší evropská zbrojovka. Genocida, kterou letos spáchal indonéský reţim na obyvatelích Východního Timoru, kteří se vyslovili pro nezávislost, byla většinou řízena nebo přímo prováděna speciálními armádními jednotkami „Kopassus“. Ty byly vyzbrojeny lehkými pěchotními zbraněmi „německé“ značky Heckler und Koch. Zbrojovka H&K je součástí koncernu British Aerospace. Média většinou problém hladu spojují s problémem ilegálních migrantŧ. Na jedné straně představují divákovi sociální peklo ve III. světě a na straně druhé odsuzují „ekonomické migranty“, kteří jsou představováni jako leniví a zahálčiví lidé, kteří by chtěli jen vést pohodlný ţivot za sociální příspěvky a vysávat státní rozpočty evropských zemí. Věc má ale jeden zásadní háček. Přání hladových a sociálně zlikvidovaných lidí jít tam, kde je trocha jídla a střecha nad hlavou, je naprosto přirozené a lidské, je to přesně to chování, které bychom očekávali od racionálně se chovajících lidských bytostí. Přesto jsou médii tito lidé, oběti kapitalistické vládnoucí třídy, prezentováni jako největší hrozba. Dŧsledek je označen za příčinu… Média nikdy neupozorňují na něco jako trend, postupný vývoj, perspektivy, nikdy nedávají věci do souvislostí v delším časovém úseku, coţ je něco, co musí dělat „extremistické“ skupiny a publikace, jakou je i tato. Připomeňme si, ţe v roce 1975 bylo v péči Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky 2 milionu nucených běţencŧ. V roce 1995 jich bylo celkem 27 milionŧ, za coţ v drtivé míře nese vinu progresivní zbídačování III. světa, jehoţ mechanismy jsme popsali v předchozích kapitolách. Média neustále tyto zástupy nejchudších a nejpotřebnějších lidí prezentují jako apokalyptické hejno kobylek, které – samy údajně neproduktivní – se hrozí snést na naši těţce vydřenou „prosperitu.“ Situace je však taková, ţe „kobylkám“ by prozatím stačilo, kdyby ve své zemi dostaly něco zemědělského nářadí, osivo, základní zdravotní pomoc a vzdělání pro své děti a nemusely ze svých daní splácet mnohamiliardové fiktivní dluhy finančnické a politické elitě zemí G8. Všechno toto má globální vládnoucí třída plně ve své moci, ale nikdy to neudělá, chudí a potřební lidé jsou pro ni jen ekonomicky neproduktivní odpadky. „Bohemian bourgeois“ – bohémská burţoazie a kultura jako „uţité umění“ Druhým ukázkovým tématem je ilustrace vztahu kapitálu a kultury a vztahu vládnoucí třídy k tomu, co tvořilo nebo tvoří vnější znaky nejrŧznějších „radikálních“ hnutí a alternativ. Nemŧţeme si nevšimnout, ţe kapitalismus mŧţe ve své dravosti snadno vstřebat jakýkoli hlouběji nezakořeněný radikalismus. Individualismus, který je podstatou liberálního kapitalismu, je přeci jen rovněţ rebelskou „vzpourou všech proti všem,“ a mŧţe se přizdobit symboly minulých nebo i současných hnutí odporu, aby byl více prodejný a jeho reklamní tvář patřičně „drsná“. Představa vysokého manaţera, příslušníka globální vládnoucí třídy, bývá obvykle docela jednoduchá a stereotypní. Tvrdě pracující muţ protestantské morálky (pracovat teď a odkládat spotřebu na budoucnost), silně konzervativní, jak politicky, tak kulturně, dodrţující nepsaná pravidla o nošení obleku a kravaty. Klasický „yuppie“ (mladý profesionál) byl tak ve své podstatě z kulturního hlediska prvkem velmi stabilizujícím a konzervativním. Dnes se situace obrátila. Kulturně-sociální trend vládnoucí třídy dnes do sebe přijal (samozřejmě ţe povrchně) rádobybuřičský styl let 60. a „radikální“ styl oblékání a chování. V materiálu, který o tomto jevu přinesla americká tisková agentura AFP se trefně uvádí: „Ve Spojených státech se objevila nová kasta - ´bohémských buržoů´- která spojuje peníze získané hlavně z nových informačních technologií a bohémskou představu o životě. Píše to ve své knize ´Bobos v ráji´ žurnalista David Brooks. Bývalý novinář prestižního deníku Wall Street Journal, 38 letý Brooks, vytvořil slovo ´bobo´ z prvních slabik bohemian a bourgeoisie. Učinil tak poté, co se po více než čtyřletém pobytu v Evropě vrátil do Spojených států a zjistil, že se v Americe zrodila ve stopách informační doby nová dominantní kasta. Členové této kasty mají diplomy z nejlepších škol a ´jsou jednou nohou v bohémě – světě myšlenek, umění a ducha – a druhou nohou v buržoazii, v tomto případě trhu.´, vysvětluje autor. Těmto bobos se podle něho líbí myslet nalevo, ale žít napravo. ´Při návratu z Evropy jsem zjistil, že v bělošských předměstích, kde dříve byla americká kavárna, se to hemží malými kavárnami evropského stylu. Také velké podniky se snaží získat jiný image,´ říká Brooks. Velké skupiny, jakými jsou Microsoft nebo Gap, se ve svých reklamách nyní odvolávají na Gándhího nebo spisovatele Jacka Kerouaca. Jejich advokáti nosí malé ocelové brýle, protože dnes je
prestižnější se podobat pražskému židovskému spisovateli Franzi Kafkovi, než Paulu Newmanovi,´ tvrdí David Brooks. ´Bobos se pod vlivem radikalismu a buřičství 60. let v USA, které byly poznamenány hlavně hnutím proti válce ve Vietnamu a bojem za občanská práva černochů, snaží vypadat protimaterialisticky, ale rádi bydlí ve velkém domě,´ objasňuje. Bobos se především chtějí odlišit od takzvaných ´yuppies´, kteří se zrodili v 80. letech ve stínu Wall Streetu, neskrývali svou lásku k penězům a nepokrytě dávali najevo svůj sklon k luxusu pořizováním si nejnovějších aut a značkových oděvů. Kastě bobos jsou dnes věnovány časopisy, například REAL SIPMLE, a také knihy jako SIMPLE ABUNDACE, které hlásají návrat k jednoduchosti, biologické stravě a nábytku, který je sice moderní, avšak vypadá prostě. Brooks dále uvádí, že ´Pokud si všímáme postojů v oblastech sexu, práce, zábavy, je stále těžší rozeznat buržousty od rebelů, nepřátelských vůči režimu.´ Doba výpočetní techniky tak podle něj smíchala obě části – trh a bohému. Jev nepovažuje za typicky americký, s tím, že bobos jsou i jinde. Například v Anglii si Mick Jagger dává image rebela, ale současně udělal z Rolling Stones výdělečný podnik.“ V České republice se „nejradikálnější“ mladá globální vládnoucí třída prozatím odhodlala jen ke skutečně „odváţnému“ kulturně-politickému kroku: sundali kravaty a pod svá značková saka od Gucciho nebo Versaceho nosí „prosté“ roláky z kašmírské vlny. Vypadá to, jako kdyby tito lidé naznačovali podobným chováním i změnu myšlení. Chyba lávky. Jejich rebelské oblečení a ţivotní zpŧsoby si vyţadují plat ve výši mnoha desítek tisíc korun měsíčně. Svět „vysoké kultury“ a kulturní trendy, které jsou dnes takřka zaměnitelné s trendy módními a neustále se střídajícím image, dnes proţívá – na rozdíl od první poloviny tohoto století, kdy kulturu většinou ovládli skuteční buřiči, existencialisté a sociálně angaţovaní autoři - opravdovou kulturní kontrarevoluci. Není divu. Globální kapitalistický systém pochopil, ţe víkendový rebelantský ţivotní styl mŧţe být a ve skutečnosti je vynikajícím zpŧsobem odreagování člověka, který se během pracovních dnŧ nachází pod drtivým tlakem – buď výkonnostním nebo existenčním. Zároveň to je i dobrý byznys. Pro chudé a mladé – tedy osoby s nízkými příjmy – stačí rebelský mobilní telefon správné značky (S Twistem jsi jednička!, Nevaţ se, odvaţ se!) – pro bohaté má kulturní prostředí globálního kapitalismu v nabídce celé převleky ţivotního stylu s oděvy, nábytkem, auty apod. V České televizi občas běţí opravdu sofistikovaný pořad pro mladé a rebelantské lidi – jmenuje se příznačně „Paskvil“. V něm se kulturní poselství globálního kapitalismu projevuje naprosto neskrývaně. Chceš se bouřit? Kup si tato cédéčka s hudební skupinami, které jsou právě „in“ a nemysli přitom na to, ţe je vyrobily stejné nadnárodní firmy, které údajně nenávidíš… Kultura se mění na pouhé „uţité umění,“ tj. atribut ţivotního stylu, postrádající jakékoli poselství nebo hlubší rozměr. Skutečná kultura se opět vrátila tam, odkud kdysi vyšla – do podzemí, undergroundu. Zbytek umělcŧ se stal aranţéry atriových bytŧ globální burţoazie. Horních 225 a spodní dvě miliardy - sociální polarizace a rozdělení bohatství Mobilita – schopnost přesouvat svŧj kapitál a pŧsobiště – „znamená nové a ve své bytostné nepodmíněnosti vskutku nevídané oddělení moci od závazků, od povinností vůči zaměstnancům, ale také vůči mladším a slabším, vůči dosud nenarozeným generacím a vůči sebeprodukci životních podmínek všech. Jde zkrátka a dobře o osvobození se od povinnosti přispívat ke každodennímu životu a zachování komunity,“ popisuje polský sociolog Zygmunt Bauman jednu z hlavních vlastností staronové globální vládnoucí třídy. (1) Nadnárodní kapitál se především snaţí vymanit se z jakékoli závislosti na jakémkoli vnějším rozhodovacím centru. Snaţí se být nezávislý na jakémkoli místě, které právě ekonomicky i sociální vykořisťuje. Výsledkem je, ţe dnešní vládnoucí třída má podobu „nepřítomného pána“, který není vidět, ale jehoţ příjmy a moc nabývají vzhledem k moţnostem a ţivotnímu standardu obyčejných pracujících lidí rozměrŧ přímo astronomických. Globální kapitalismus má rovněţ za následek dosud nevídané rozevírání nŧţek příjmŧ těch nejbohatších a nejchudších. Dnes základní situace vypadá následovně: 225 nejbohatších lidí na světě má společný příjem větší, neţ přes 2 miliardy těch nejchudších. Majetek 3 nejbohatších lidí na světě
činí více, neţ společný hrubý národní produkt nejméně 48 rozvojových zemí. Základní pojmy civilizace, uvádí Baumann, se dají shrnout do několika termínŧ – „vývoj“, „konsenzus“, „sbliţování“, coţ jsou termíny, kterým dalo vzniknout moderní myšlení. Znamenají odhodlání vytvářet a podílet se na nějakém společném řádu, odráţejícím pokud moţno ideje svobody, solidarity a lidské vzájemnosti. Základní vlastností globálních kapitalistických mocenských elit, je rozdělit svět nejen ještě ostřeji z hlediska sociálních tříd, ale z hlediska toho, kdo se pohybuje zcela mimo jakýkoli řád a toho, kdo je nějakým řádem stále pevněji svazován a omezován. Pro sebe chtějí kapitalistické elity vybojovat, jak uvádí sociolog Kenneth Jowit přímo v názvu své práce „Nový světový neřád.“ (2) Globální kapitalistická elita předpokládá, ţe o to, co zbylo z politiky – tj. represi proti těm, kdo by se chtěli bouřit – se jako za starých dobrých časŧ postará stát, ale ničeho z toho, co souvisí s hospodářským ţivotem, se stát nesmí ani dotknout. Kaţdý pokus v tomto směru by vyvolal okamţitou a zuřivou reakci světových trhŧ. Zase jednou by se ke zděšení právě vládnoucí garnitury ukázala ekonomická neschopnost státu. Podle propočtŧ Reného Passeta dosahují čistě spekulativní měnové transakce, o kterých podrobněji hovoříme na jiném místě, objemu padesátkrát většího, neţ je objem komerčních aktivit a téměř stejného, jako je celková částka ve výši 1500 miliard dolarŧ, kterou disponují veškeré rezervy všech národních bank na celém světě. Passet uzavírá, ţe ţádný stát nemŧţe odolávat spekulativním tlakŧm nové elity více neţ několik dnŧ. „Nový světový neřád“, potřebuje ke své reprodukci státy na jedné straně velmi slabé – v oblasti ekonomické, na straně druhé velmi silné – v oblasti represivní, hrající roli lokálních policejních stanic, zajišťující Nový světový pořádek, který je třeba k podnikání. Victor Keegan ve svých komentářích k výsledkŧm nejnovější (1999) Zprávy o vývoji lidstva (Human Development Report), vydané OSN, poznamenává, ţe celkové bohatství horních 358 „globálních miliardářŧ“, se rovná součtu příjmŧ 2,3 miliardy nejchudších lidí, tj. 45% světové populace. Ačkoli sám je „demokratem“ tradičního stylu, nazval tuto situaci „novodobou formou lupičství.“ Takzvaným rozvojovým zemím, které představují 80% světové populace, náleţí ve skutečnosti pouze 22% zdrojŧ a majetku. To však rozhodně není mez, za kterou by sociální polarizace zašla. Podíl „bohatství“ pro chudé se totiţ neustále zmenšuje. V roce 1991 obdrţelo 85% světové populace pouze 15% světového příjmu. Není divu, ţe propastně malé 2,3% globálního bohatství, které vlastnilo 20% nejchudších zemí před 30 lety, od té doby kleslo v roce 1999 na pouhá 1,4% (zpráva OSN). Kdyby se oněch 358 lidí rozhodlo ponechat si kaţdý asi tak pět milionŧ dolarŧ, coţ by jim umoţnilo pohodlně přeţívat bez práce aţ do konce ţivota a zbytek svého majetku rozdali, v podstatě by mohli zdvojnásobit roční příjem poloviny lidstva. John Kavanagh z Washington Instituce of Policy Research tuto situaci shrnuje stručně a výstiţně: „Extrémně bohatým přinesla globalizace další příležitost, jak ještě rychleji vydělávat peníze. Tito lidé využili nejmodernější technologie k tomu, aby nevídanou rychlostí přesouvali okolo zeměkoule obrovské částky peněz a spekulovali ještě úspěšněji. Na život chudých nemá tato technologie vůbec žádný vliv.“ Skutečnými příjemci ziskŧ z kapitalistické globalizace jsou velké nadnárodní společnosti. Souhrnné trţby 200 největších korporací přesahují objem ekonomiky 182 zemí. Samotná americká General Motors má vyšší roční trţby, neţ roční HDP Thajska. Rovněţ americká korporace General Electric má v tomto smyslu vyšší trţby neţ hrubý národní domácí produkt Polska. Seznam největších nadnárodních korporací k lednu 2000 Firma
Trţní hodnota/mld. Trţby 1999/mld. USD Přírŧstek trţeb/98-99 v USD % 586,196 19,747 36,3
Microsoft (USA) Software General Electric (USA) 474,955 Elektrická zařízení CISCO Systems (USA) 348,964 Počítačové systémy a sítě
111,63
11,1
12,154
43,7
Wal-Mart Stores (USA) Maloobchod Intel (USA) Polovodiče (procesory) NTT (Japonsko) Telekomunikace Exxon Mobil (USA) Ropa Lucent Tech. (USA) Telekomunikace Deutsche Telekom (Něm.) Telekomunikace
286,152
166,809
19,8
277,095
29,389
11,9
274,905
93,591
23
265,893
163,881
62,7
237,667
38,303
27,1
209,628
37,835
-4,7
Poznámky: 1) Zygmunt Bauman, Globalizace 2) tamtéţ Etika a myšlení těch nejmocnějších - technokraté a „lidské zdroje“ Válečný zločinec Na dnešní podobě Světové Banky jako vysoce dogmatické a hierarchické instituce, sloţené z elitních technokratŧ, má největší podíl člověk, který v jejím čele stál od 1. dubna 1968 aţ do 30. června 1981, Robert Strange McNamara. Do jeho příchodu blok domŧ ve Washingtonu, ohraničený ulicemi 18 a 19 a G a H, zalidňovali techničtí specialisté, jejichţ pŧsobení bylo objektivně mimořádně škodlivé, ale práce v bance pro ně byla běţným druhem zaměstnání. Robert McNamara ale v SB vypěstoval takřka církevní atmosféru zaměstnání, zasvěceného jakémusi vyššímu poslání. Navzdory všem dostupným faktŧm se McNamara snaţil po celých třináct let prezentovat SB jako takřka charitativní instituci, podávající pomocnou ruku chudým. McNamara zahájil svoji kariéru v automobilce Ford a prezident Kennedy jej později jako jednoho z nejdŧleţitějších sponzorŧ Demokratické strany a muţe, který stál v pozadí, jmenoval ministrem obrany USA. McNamara tuto funkci vykonával po většinu trvání války ve Vietnamu. Z tohoto postu veřejně pochválil například Dow Chemical Company za vývoj a výrobu napalmu a hájil pouţívání všech druhŧ chemických zbraní, včetně nechvalně proslulých defoliantŧ Agent Orange, které byly pouţívány na masové odlesňování porostŧ ve Vietnamu s cílem ztíţit partyzánŧm přesuny a logistiku. V čele Světové Banky tak po dobu 13 let stál proslulý válečný zločinec. Připomeňme, ţe pouţívání látek jako napalm nebo Agent Orange je od II. světové války zakázáno mezinárodními smlouvami o zákazu chemických a biologických zbraní. Kdyţ McNamara vstupoval do Světové banky, argumentoval čísly, podle něj chtěl především vylepšit poměr, kdy 50% světové populace mělo přístup k pouhé 1/6 zdrojŧ. Dnes, o třicet let později, má 80% světové populace přístup k pouhé 1/5 zdrojŧ, čili obrazně v „řeči čísel“, coţ je výraz, který McNamara rád pouţíval, došlo ke 20% zhoršení situace. (1) Fanatik volného trhu, který určuje, kolik stojí lidský ţivot Dalším vysoce postaveným činitelem, který určoval politiku Světové banky je Larry Summers. Od roku 1990 do dubna 1993, kdy se stal v Clintonově vládě náměstkem ministra financí, byl Summers vrchním ekonomem Světové banky. Summers pochází z rodiny elitních ekonomŧ, jeho dědeček Paul Samuelson je autorem základní ekonomické učebnice, která se pouţívá při výuce kapitalistické ekonomiky. Summers rekordně rychle vystudoval Harvardskou univerzitu a poprvé od 17. století se ve věku pouhých 28 let stal řádným profesorem. Národní vědecká nadace USA mu udělila největší volný grant, kterého se kdy někomu dostalo, plný pŧl milonu dolarŧ. Summers 12. prosince 1991 podal svým kolegŧm vnitřní diskusní materiál, který některý
z jeho podřízených propašoval z instituce a předal jej ekologickým organizacím ve Washingtonu. Tento dokument se proslavil jako takzvané „toxické memorandum.“ O co v něm šlo? Summers se ptal:“Čistě mezi námi, neměla by propříště SB podporovat zvýšení přesunu špinavého průmyslu do MRZ (zkratka pro Méně rozvinuté země)?… Nacházím pro to tři důvody. Stanovení nákladů spojených se znečištěním poškozujícím zdraví na ušlých příjmech kvůli zvýšené nemocnosti a úmrtnosti. Z tohoto pohledu dané množství znečišťování poškozujícího zdraví, by se mělo odehrát v zemích, v nichž vyvolá nižší náklady, což budou ty s nižšími příjmy. Myslím si, že ekonomická logika za skladováním toxických odpadů v zemi s nejnižšími příjmy je nesporná a měli bychom se podle toho zařídit.“ Protoţe kaţdý člověk nemusí porozumět Summersově nesporné logice jeho ekonomického newspeaku, zejména těm, jejichţ mysl zatemňují morální ohledy, to mŧţe dělat potíţe, poskytneme vám krátké vysvětlení. Náklad toxických odpadŧ, sloţený v bohaté zemi, mŧţe zpŧsobit nemoc nebo smrt lidí s vysokými příjmy a vysokou nadějí doţití, coţ je demografický termín, označující délku ţivota, kterou mají lidé určitého věku v prŧměru před sebou při zachování řádu vymírání. Kontrast s chudou zemí III. světa je zřejmý. Ukaţme si dŧsledky tohoto objevu na dvou čtyřicátnících. Podle Světové zprávy o rozvoji (World Development Report), kterou rediguje tým makroekonomŧ Světové banky, v jejichţ čele tehdy Summers stál, 40 letý muţ, ţijící v jedné z nejchudších světových zemí, přispívá ke světovému hrubému domácímu produktu 360 dolary ročně a naději doţití má 16 let. Celkově tedy světu přinese 5400 USD. Prŧměrný západoevropský čtyřicátník přispěje ročně 20.000 dolary a produktivní bude ještě 25 let. Tedy jeho přínos lze vyčíslit na 500.000 USD. Summersovi tedy vychází jako 92x hodnotnější člověk. Ve svém druhém dŧvodu píše: „Vždycky jsem měl za to, že nedostatečně zalidněné země v Africe jsou, pokud jde o znečištění, využívány velmi nedostatečně. Kvalita vzduchu je v nich pravděpodobně neefektivně nízká, v porovnání s Los Angeles nebo Mexico City.“ Jakkoliv Summersova slova vyniknou nejlépe bez jakýchkoli komentářŧ, zaslouţí si zvláštní pozornost slovní spojení „neefektivně nízká kvalita vzduchu.“ Aby nezŧstalo přehlédnuto, neboť ne kaţdý mu musí napoprvé porozumět. Takto v newspeaku, jímţ se v bance dorozumívají, označují manaţeři „čistý vzduch.“ Summersŧv třetí dŧvod lze v podstatě shrnout do názoru, ţe ţebráci si nemohou vybírat. Píše: „Poptávka po čistém životním prostředí z estetických a zdravotních důvodů se bude pravděpodobně velmi pružně přizpůsobovat výši příjmů.“ Pro zmatené má Summers příklad: „Obavy z toxických látek budou nepochybně vyšší v zemi, kde se lidé dožívají věku, v němž mohou dostat rakovinu prostaty, než v zemi, v níž je moralita dětí do 5 let 200 na 1000.“ Poznámky: 1) McNamara a Summers: Poslední generace 9/96, „Světová banka jako církev volnotrţního náboţenství.“ Bída a polarizace společnosti na „bohatém“ Severu „Situace na pracovním trhu, kterou považuji za nepřípustnou, je přímým důsledkem svobody, jež je dána podnikům a odepřena dělníkům,“ prohlásil bývalý americký ministr práce Robert Reich a dodal. „Evropané by měli vědět o odvrácené tváři amerického úspěchu – rostoucí pracovní době a hladových mzdách a prohlubující se propasti příjmu.“ (3) V kaţdé kapitalistické, tj. třídní společnosti, jsou příjmy společenského bohatství rozděleny velmi nerovnoměrně a „prosperita“ některých je vykoupena chudobou, strádáním a tíţivou nejistotou většiny. Podívejme se na některá konkrétní data a příběhy ze Spojených státŧ, země, která bývá označována za nejsilnější a nejvíce prosperující ekonomiku 90. let a koneckoncŧ i celého 20. století. USA bývají liberálními ekonomy neustále dávány za příklad a takřka vzývány jako modla volného trhu a „ráj na zemi.“ Jaká je realita? Například jiţ v 80. letech se začala prodluţovat pracovní doba, protoţe Američané pociťovali nutnost zlepšit výdělky, které stagnovaly nebo klesly, s výjimkou špičkových pracovníkŧ. Navzdory
silnému hospodářskému rŧstu bohatí bohatli a chudí chudli. Během posledních 20 let příjem nejbohatšího 1% vzrostl po odečtení daní o 115% a příjem nejbohatších 20% o 43%. Jejich příjem se zvyšuje zhruba o 10.000,- USD ročně, bez započtení případného zisku z burzovních operací. Naproti tomu nejchudších 20% má příjem o 9% niţší, neţli v 70. letech a zbývající 3/5 si polepšily o chabých 8%, do čehoţ ovšem není započítána inflace. Rozdíl mezi mzdou prŧměrných dělníkŧ a platem řídích kádrŧ je obzvláště křiklavý. Před 20 lety byl 42:1. Nyní činí 419:1. V posledních dvou letech si nezámoţní Američané polepšili o 80 dolarŧ ročně, čili 25 centŧ denně, za coţ si koupí leda ţvýkačku. (1) Co se týče konkrétního rozdělení společnosti USA, pak tedy zhruba 10% Američanŧ má pohádkově vysoké příjmy. Jsou to úspěšní podnikatelé, manaţeři velkých a nadnárodních firem, makléři a bankéři. Do druhých 10%, kterým se nikdy nedařilo lépe, spadají doktoři, mnozí právníci a špičkoví odborníci a obecně vysoce kvalifikovaní pracovníci. Většina Američanŧ však musí pracovat stále déle a usilovněji, aby uţivili sebe a rodinu. Globální soutěţ a technologický pokrok stlačují odměnu méně kvalifikovaných a nekvalifikovaných dělníkŧ, zejména v sektoru sluţeb, který je největším zaměstnavatelem v USA. V 60. letech, kdy odbory byly mocné a silné, američtí dělníci pracovali jen 8 hodin denně. Měli volné víkendy, placenou dvoutýdenní dovolenou, zdravotní pojištění a mohli odejít na penzi v 55 letech. V dnešní době mají nárok na odchod do dŧchodu v 70 letech a aby si udrţeli alespoň základní standard, musí pracovat nejméně 10 hodin denně. Podobné údaje se nejlépe ilustrují na konkrétních příkladech. V jiţ citovaném materiálu spolupracovníka časopisu Ekonom z Lafayette, Indiana, jsou uvedeny následující typické ukázky: „Na konci naší ulice bydlí 56 letá Suzan Hillová, která je zaměstnána jako účetní v tiskárně. Letos v zimě uklouzla na náledí a dva dny pobyla v nemocnici, odkud se vrátila se sádrou na levé noze a s účtem na 5000 dolarů v kapse (cca 200.000 Kč). V některých státech nemají až 2/3 obyvatel nemocenské a starobní pojištění. Hillová patří mezi ně. Aby mohla zaplatit nemocnici, musí dělat o víkendech uklízečku v motelu. Onehdy jsem se zeptal Mary Jo, která mi stříhá vlasy, kdy půjde na dovolenou. Odpověděla mi, že žádnou zatím nemá, protože dělá pro Clip Service, řetězec kadeřnických a holičských závodů, jenom dva roky. Když tam vydrží ještě tři, bude mít nárok na týden dovolené a pak pojede za bratrem do Kalifornie. Nebo si vezměme příklad Raymonda Whitea, jak jej popsal týdeník US News and World Report. White pracuje na farmě, kde chytá denně tisíce kuřat pro odvoz do továrny na zpracování drůbeže. Za desetihodinovou denní šichtu dostane 400 dolarů týdně. To ovšem pro rodinu nestačí, a tak musí téměř denně odpracovat dalších pět hodin ve skladu Wal-Martu. Spí asi čtyři hodiny denně. Zaměstnání u Wal-Martu mu dává navíc možnost uzavřít zdravotní pojištění, které ztratil v roce 1991, když spolu s ostatními chytači drůbeže byl propuštěn, aby vzápětí byl znovu přijat, ale bez jakéhokoli pojištění. White je veden jako zemědělský dělník, a ti musí pracovat déle za menší mzdu, než zaměstnanci ve službách.“ (2) Americké pracovní právo nedává pracujícímu ţádnou ochranu před propouštěním, lidé mohou prostě kdykoli dostat výpověď na hodinu. Podporu v nezaměstnanosti a sociální výpomoc mohou pobírat pouze po dobu 5 let po celý ţivot a i tento „výdobytek“ je všemoţně oklešťován. Například po dvou letech podpory v nezaměstnanosti výplata všech sociálních příspěvkŧ závisí na tom, jestli člověk přijme jakýkoli pracovní úkol, který mu nabízí nejen stát či obec, ale i soukromý podnikatel. Musí přijmout naprosto cokoli, bez ohledu na kvalifikaci, bezpečnost práce, mzdu, dojíţdění apod. Existuje nadbytek dŧkazŧ o tom, jak politika Světové banky, MMF a dalších institucí znovu nastolila kolonialismus a kapitalistickou nadvládu v III. světě. Neregulované toky globálního kapitálu zpŧsobily, ţe se pracující třída z chudých zemí je vydána na milost a nemilost burzovním spekulantŧm z Wall Streetu, Frankfurtu, Hongkongu a jiných finančních center. Nicméně musíme zdŧraznit, jak jsme jiţ ukázali, ţe chudí lidé na „Jihu“ nejsou jedinými obětmi tohoto procesu. U nás na „Severu“ rovněţ existuje třídně vymezený „Jih“, a Spojené státy jsou toho nejlepším příkladem. Vláda Spojených státŧ uplatňuje vŧči domácí ekonomice stejná opatření, jaká MMF prosazuje v rámci programŧ SAP ve III. světě. Ve Spojených státech se pod slovem „Reaganismus“ označuje ta samá antisociální politika privatizace, násilného zvyšování pracovní doby a produktivity práce řadových zaměstnancŧ, která je v Evropě známa pod pojmem „Thatcherismus“ nebo „šoková terapie“, nyní politika britské „New Labour“ Tonyho Blaira. Bez ohledu na to, kde se tato politika uskutečňuje, má stejnou podobu: dluhy a deficity, zpŧsobené sniţováním daňové zátěţe pro bohaté a vojenskými rozpočty, jsou spláceny vý-
lučně na úkor chudých lidí, ţen, imigrantŧ, barevných lidí a obecně pracující třídy. Přestoţe média nedělají nic jiného, neţ pějí chválu na americkou ekonomiku, nezanedbatelná část obyvatel této největší světové supervelmoci se posouvá do úrovně chudých lidí z III. světa. Zde jsou fakta, tak, jak je nashromáţdila a uvedla do přehledné soustavy renomovaná nadace, zabývající se bojem proti chudobě. (4) - V roce 2000 ţije pod oficiální úrovní bídy takřka 17% obyvatel USA, tedy 46 milionŧ lidí. Dělník, pracující na plný úvazek, si vydělá minimální plat 9512 dolarŧ ročně. Oficiální federální hranice chudoby je 17.072 ročně. - Nejbohatších 2,7 milionu lidí má stejný příjem jako nejchudších 100 milionŧ. Jinými slovy. 1% nejbohatších Američanŧ má stejný příjem jako nejchudších 38% - Podle zprávy o sociální situaci amerických rodin, vypracované americkým Ministerstvem zemědělství, nemá 36 milionŧ Američanŧ, tj. 10,5 milionŧ rodin, přístup k dostatečnému mnoţství jídla, tedy jsou podvyţivení. - V prosinci 1999 byl zveřejněn přehled o 26 hlavních městech USA, ve kterém jejich starostové uvedli, ţe hlad a bezdomovectví jsou problémy, které se nedaří nijak řešit, navzdory neustálém hospodářskému rŧstu. Zpráva se nazývá „Report on Hunger and Homelessness in America´s Cities“ a uvádí, ţe v roce 1999 bylo na programy proti hladu a bezdomovectví věnováno nejvíce peněz od roku 1992 a stejně 21% ţádostí o pomoc muselo být ignorováno. - Clintonova vláda odpověděla na tuto krizi tím, ţe přijala další restriktivní legislativu, jako například reformu penzijního systému, po které 11 milionŧ rodin, včetně 8 milionŧ rodin s dětmi, přišlo o své příjmy. Federální rozpočet na potravinovou pomoc nikoli pro III. svět, ale pro vlastní občany v té době činil pouze 2,5% celkového rozpočtu. Bylo seškrtáno více neţ 54 miliard dolarŧ na stravenky zdarma, na kterých závisí více neţ 25 milionŧ nejchudších Američanŧ. Více neţ 80% těchto dobročinných stravenek šlo rodinám s dětmi. - V roce 1997 společnost „Second Harvest“, největší distribuční potravinářská společnost, která umoţňovala nákup na tyto stravenky, poskytovala jídlo pro celkem 26 milionŧ lidí, tedy asi 10% populace. Přesto musela odmítnout dalších 2,3 milionu lidí. Aby byly plně kompenzovány vládní škrty, nevládní organizace by musely během příštích 6 let sehnat 12,2 miliard kg jídla, coţ znamená 5 milionŧ standardních nákladních armádních vozŧ. - 44,3 milionŧ Američanŧ nemá ţádné zdravotní pojištění. - 7-8 milionŧ Američanŧ jsou bezdomovci - V USA je 20,7% populace mezi 16 aţ 65 lety plně negramotných. Většina z těchto lidí jsou špatně placení dělníci v zemědělství a pomocníci v domácnosti. - V letech 1996-1997 se počet dětí, které ţijí pod hranicí chudoby, zvýšil o 426.000. 20% dětí ve věku pod 18 let ţije v rodinách, které jim nemohou poskytovat dost potravin. Pro srovnání, v nejchudší zemi světa, Bangladéši je podle Jamese Wolfensona, prezidenta Světové Banky, v dŧsledku nedostatku potravy postiţeno fyzicky jiţ 25% dětí. Přímý dopad politiky ve stylu MMF a SB na pracující ve Spojených státech - V roce 1990 činil obchodní deficit Spojených státŧ 107 miliard dolarŧ. V letech 1999 explodoval na 270 miliard. Podrobné studie prokazují, jak politika nařízená Světovou bankou (=vládou USA), nařizovala devalvace dolaru, coţ činilo draţším vývoz. Byly předepisovány rozsáhlé škrty ve vládních výdajích, coţ vedlo ke ztrátě mnoha pracovních míst a zredukovalo kupní sílu domácího obyvatelstva. - Přestoţe nezaměstnanost je ve Spojených státech rekordně nízká, skutečnost, ţe dovozy do USA dalece převyšují vývoz, měla velmi negativní vliv na zaměstnanost, zvláště ve výrobě. Mezi březnem 1998 a zářím 1999 v USA přestalo existovat 530.000 pracovních míst ve výrobě, coţ mělo obzvláště hluboký sociální dopad, protoţe místa ve výrobě většinou zajišťují zdravotní pojištění a penzijní pojištění. - Politika MMF a SB rovněţ měla negativní vliv na neustálé klesání platŧ obyčejných pracovníkŧ tím, ţe předepisovala stále větší kontrolu investic a opatření na „flexibilizaci trhu práce“, které význačně oslabily význam odborových svazŧ. Tato politika usnadňuje mobilitu nadnárodních korporací. Spojené státy na konci 20. století zrušily řadu sociálních mechanismŧ, které byly zavedeny ve 30. letech v rámci Rooseveltova programu „New Deal“, reagujícího na Velkou hospodářskou krizi.
… Jak se Vám teď líbí představa o Spojených státech jako ekonomickém ráji, proţívajícím neustálý hospodářský rŧst? Obvyklá tvrzení o tom, ţe kapitalistická globalizace postihuje pouze „Jih“ a obohacuje „Sever“, jsou pouhé fráze. Kapitalistické globalizace obohacuje bohaté a ochuzuje chudé, přináší další zvyšování příjmŧ pro vládnoucí třídu a utahování opaskŧ pro pracující. „Ameriku“ chtějí přenést liberální ekonomové do České republiky pokud moţno co nejdříve. Je třeba na rovinu říci, co by to znamenalo: ztrátu jakékoli ochrany před propouštěním ve formě výpovědní lhŧty nebo odstupného. Moţnost přijít na hodinu o práci bez jakéhokoli varování nebo kompenzace. ztrátu klasické nemocenské a nutnost pokrýt dobu nemoci z dovolené vysoké riziko ztráty zaměstnání při onemocnění přeměnu sociálního a zdravotního pojištění na luxus, který si mohou dopřát jen ti nejvýkonnější Polský sociolog Zygmunt Bauman k této situaci dodává následující, ţe podle liberálních ekonomŧ je „...trh práce příliš strnulý, je třeba dodat mu na pružnosti. To znamená vláčnosti a poddajnosti, aby se snadno hnětl a modeloval, krájel a stáčel a aby nekladl odpor, ať se s ním dělá cokoli. Jinými slovy, pracovní síla je ´pružná´ pokud se stává ekonomickou proměnnou, kterou mohou investoři zcela vynechat ze svých úvah, jisti si tím, že to bude pouze jejich jednání a pouze ono, co bude určovat, jak se pracovní síla zachová.“ Jinými slovy, výraz „flexibilní“ pracovník znamená pracovník, který si osvojí jedinou ctnost: drţet ústa a krok. (7) Poznámky: 3) Jan Vítek, EKONOM 17/2000 4) tamtéţ 5) tamtéţ 6) Anuradha Mittal, Instituce for Food and Development Policy – Food First, „Adjusting America,“ Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. 7) Zygmunt Bauman, „Globalizace“ Globální kontrola Proces globalizace bývá většinou automaticky spojován s tzv. informační společností – tj. podstatným zvýšením svobodného přístupu k informacím a odstranění bariér, bránících volnému poskytování a sdílení informací. Vzhledem k tomu, ţe globální, celoplanetární počítačová síť Internet, nám umoţňuje přístup například k elektronickým verzím stovek tisíc kniţních titulŧ, poskytuje sluţby elektronické pošty a efektivně odbourává moţnost politické kontroly jednotlivých stránek, protoţe je moţné si „svoji“ stránku umístit do zemí, v nichţ neplatí nic jako připravovaný zbrusu nový český zákon proti propagaci komunismu – vzhledem k tomu se představa 21. století jako éry informační svobody rozšířila natolik, ţe konfrontovat tuto iluzi je velmi sloţité. Bylo by velmi naivní myslet si, ţe ti, kteří mají skutečnou moc – tj. silné národní státy a nejsilnější nadnárodní korporace – umoţní vznik informačního média, vymykajícího se tradiční kontrole. Na počátku I. světové války prohlásil na adresu výzvědné sluţby Winston Churchill, tehdy První lord admirality, ţe „pánové, gentlemani přece nečtou cizí dopisy“. Od té doby se situace podstatně změnila. Rutinní kontrolu korespondence má v naší zemi právo vykonávat Bezpečnostní informační sluţba, a to i bez soudního příkazu, pouze pokud uváţí, ţe jsou ohroţeny bezpečnostní zájmy státu. Klasická telefonní síť byla rozsáhle odposlouchávána jiţ od svého zaloţení. Klasický telefonický odposlech je tak primitivní záleţitostí, ţe je snad zbytečné cokoli dále komentovat. Síť mobilních telefonŧ, která mnoha lidem vnuká představu svobody a nezávislosti komunikace, je moţné odposlouchávat speciálními scannery, které si dokonce legálně pořídíte zhruba za čtvrt milionu korun. Kromě toho vás odposlouchávající mŧţe pomocí signálu GSM zaměřit s přesností cca 10 metrŧ. Pokud se například státní orgány připojí na centrálu poskytovatelŧ systému GSM (Paegas, Eurotel, Oskar), nemusí mít ţádné scannery. Jediným problémem je přepínání mezi dvěma centrálami (zhruba Čechy a Morava), pokud se při hovoru pohybujete například v autě na dálnici Praha-Brno. Stejně tomu je s Internetem. Většina lidí si stále myslí, ţe e-mail nebo telefonování přes Inter-
net jsou nové, svobodné a bezpečné zpŧsoby komunikace. Jaký omyl! V roce 1996 vyšla na Novém Zélandu kniha N. Hagera „Secret Power – New Zealand´s role in the International Spy Network“ (Utajená moc – role Nového Zélandu ve světové zpravodajské síti). Většina z nás má tendenci šmahem odsoudit podobné tituly jako tzv. „konspirační teorie“, postrádající racionální jádro, ale v tomto případě se jednalo o odváţný prŧlom, kdy se metodami investigativní ţurnalistiky podařilo odkrýt existenci něčeho, o čem se neodváţili snít ani ti nejparanoidnější „konspirátoři“. Krok po kroku se totiţ na světlo světa dostal mezinárodní univerzální odposlechový systém, nazývaný krycím jménem ECHELON nebo Světový odposlechový systém (SOS). Základem Echelonu byly dohody tzv. UKUSA z let 1947 a 1948. Jméno dohody označuje první dva signatáře, tj. Velkou Británii (UK) a Spojené státy (USA). Později se k dohodě přidala Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Německo, Japonsko, Norsko, Jiţní Korea a Turecko. Informace o systému Echelon nepocházejí jen z novinářských zdrojŧ. SOS se začal zabývat i Evropský parlament, konkrétně jeho „Science and Technology Options Assessment (STOA)“, poradní orgán, zabývající se novými technologiemi. V dubnu 1999 STOA publikoval pod hlavičkou Evropského parlamentu dosud poslední zprávu, nazvanou „Interception Capabilities 2000“ (Odposlechové moţnosti 2000), zabývající se problematikou Echelonu. Evropský parlament se totiţ začal stále více obávat, ţe SOS je rozsáhle vyuţíván pro účely prŧmyslové špionáţe. Existence SOS tedy není předpokládána hrstkou extremistŧ, je to celosvětově uznávaný fakt, připuštěný i špičkovým politickým orgánem Evropské Unie. Co je to vlastně ECHELON? Většina z nás si spojuje klasický odposlech s představou agenta, napojujícího svŧj magnetofon dráty na telefonní ústřednu. SOS však pracuje zcela jinak. SOS preventivě monitoruje NAPROSTO VEŠKEROU KOMUNIKACI, kterou mŧţe zachytit a z ní potom sloţitým systémem filtrŧ získává strategicky zajímavé informace. Struktura systému ECHELON je jednoduchá. Skládá ze z monitorovacích stanic a z vyhodnocovacího systému. Odposlouchávány jsou mj. všechny satelitní, faxové, telefonické, mikrovlnné, ale i mobilní telefonické spoje, komunikace jdoucí podmořskými kabely, diplomatická radiová komunikace apod. K rozpoznání „těch pravých“ informací slouţí sloţitý komplex počítačové techniky. Patří sem např. technologie pro rozpoznávání lidského hlasu a pochopitelně technologie pro automatické vyhodnocování informačního obsahu. Nejde o ţádné běţné technologie. Příkladem budiţ dvojice počítačových zařízení SNAPPER a AST 990, která jsou schopna zachycovat a prŧběţně vyhodnocovat datové toky aţ o rychlosti 2488 Gb/s. To je mnohem vyšší rychlost, něţ jakou mají páteřní spoje Internetu nebo neţ je telefonická kapacita jakéhokoli běţného komunikačního satelitu systému INTELSAT. Pro srovnání, jeden z největších poskytovatelŧ Internetu v České republice, Internet On Line – VOLNÝ CZ, se na svých stránkách chlubí, ţe jeho zbrusu nové mezinárodní připojení dosáhlo úrovně 3,6 Mb/s. To je 707.700 krát menší rychlost. Operační paměť jednoho takového zařízení odpovídá paměti 500 kancelářských počítačŧ PC – činí asi 48 GB. Texty se analyzují například pomocí čipu FDF (Fast Data Finder), který pro americkou zpravodajskou sluţbu NSA vyvinula jedna soukromá korporace. Tento typ je schopen analyzovat tisíce „on-line“ zdrojŧ textŧ nebo řádově gigabajty textŧ denně – přes sloţité filtry. Jeden gigabajt textu představuje pomyslnou knihu o zhruba 500.000 stranách. Informace se filtrují přes desítky tisíc zájmových profilŧ – například klíčová slova, rŧzné názvy, individuální zabarvení a intonace hlasu, lokalita, čas spojení apod. Mŧţe se jednat o celé kombinace těchto metod. Echelon mŧţe tedy zachycovat například všechny telefonáty pana Nováka z jeho mobilu mezi 16.00 aţ 18.00 kaţdou lichou sobotu, učiněné mimo Prahu a ve stavu emočního napětí, coţ všechno jsou vyhodnocovací systémy Echelonu schopny rozpoznat. Kombinace vyhledávacích prvkŧ, patřící jednotlivým zpravodajským sluţbám, se slangově nazývá „slovník“ (Dictionary). Po oficiálním konci Studené války a pádu východoevropských reţimŧ hledaly západní tajné sluţby novou náplň práce a ospravedlnění svých rozpočtŧ. Do „národních zájmŧ“ byly postupně zahrnuty i zájmy ekonomické a ECHELON se začal stále více vyuţívat k prŧmyslové špionáţi. Informace z Echelonu jsou poskytovány především nejmocnějším nadnárodním korporacím, kterým pomáhají v bitvách o státní i soukromé zakázky, těţební práva, dodávají jim strategicky dŧleţité informace z oblasti privatizace a prodeje státního majetku apod. Zpráva „Interception Capabilities 2000“, zpracovaná výborem Evropského parlamentu v roce 1999, poskytuje několik příkladŧ, kdy byl Echelon vyuţit pro účely globální prŧmyslové špionáţe.
V roce 1994 zachytila americká zpravodajská sluţba NSA (National Security Agency) telefonní hovor mezi francouzskou firmou Thomson-CSF a brazilským koncernem SIVAM. Zakázku v hodnotě 1,3 miliardy dolarŧ, o níţ se jednalo, nakonec realizovala americká nadnárodní společnost US Rayethon Corporation. Ta později oznámila, ţe ministerstvo obchodu USA silně podpořilo její exportní snahy. V roce 1985 byly zachycovány všechny faxy a telefonní hovory mezi evropským konsorciem Airbus Industries a saúdskoarabskými aerolinkami a vládou Saúdské Arábie. NSA z nich zjistila, jaké Airbus nabízí úplatky a styčný dŧstojník zařídil, aby společnosti Boeing a McDonnel Douglas nabídly vyšší částku. Výsledný obchod - dodávka letadel - činil 6 miliard dolarŧ ve prospěch Spojených státŧ. Byznys je byznys – a to platí i o dvou hlavních zakladatelích ECHELONu – Kanadě a USA. Jak to ve své knize „Spywood“ ukázal bývalý kanadský zpravodajec Mike Frost, v roce 1981 byla zachycena komunikace amerického velvyslance v Kanadě, realizovaná pomocí mobilního telefonu. Výsledkem bylo, ţe Kanada přebrala USA výnosný obilní obchod s Čínou v hodnotě 2,5 miliardy dolarŧ. Mike Frost také uvedl, ţe kanadská sluţba CSE (Communication Security Establishment) byla později anglickou ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherovou poţádána o špionáţ týkající se dvou ministrŧ jejího kabinetu (anglická tajná sluţba to z právních dŧvodŧ udělat nemohla) a o odposlech mobilního telefonu Margaret Trudeauové, manţelky Pierra Trudeaua, který se později stal kanadským ministerským předsedou. Existence Echelonu byla v květnu 1999 potvrzena oficiálně i ředitelem australské tajné sluţby DSD (Defence Signals Directoriate), Martinem Bradym. Brady ve svém dokumentu pro televizní stanici Channel Nine oficiálně prohlásil, ţe „DSD spolupracuje s účastnickými tajnými sluţbami na základě dohody UKUSA.“ Byl to první přímý dŧkaz existence Echelonu po padesáti letech jeho fungování. (1) Odposlouchávací stanice Echelonu se nacházejí například v Austrálii – lokalitě Pine Gap poblíţ města Alice Springs ve střední části země, ve Velké Británii – stanice Menwith Hill v Morwenstow, Cornwall, Novém Zélandu – stanice Waihopai, Spojených státech – lokalita Sugar Growe, asi 250 km jihozápadně od Washington DC, další se nachází 200 km jihozápadně od Seattle uvnitř armádní střelnice Yakima. V Německu se stanice systému Echelon nachází poblíţ městečka Bad Aibling. … V souvislosti s pumovými útoky neonacistŧ ve Velké Británii (duben 1999) na veřejnost pronikly informace o rozsáhlém sledovacím počítačovém systému, který provozuje Scotland Yard na všech přístupech do Velkého Londýna. Jedná se o systém, který svou technologickou úrovní ECHELON minimálně připomíná. Z čeho se skládá? Kaţdé auto, které přijíţdí po některé z komunikací do Londýna, je zachyceno speciální digitální kamerou, která sejme jednak jeho poznávací značku a jednak - pokud je to moţné - také tváře lidí na předních sedadlech. Oba údaje – tj. SPZ a digitalizovaná podoba řidiče a spolujezdce, jsou automaticky on-line odeslány do vyhodnocovacího centra, kde jsou řádově v době nejvýše několika vteřin porovnány s údaji v databázi občanŧ Velké Británie i podezřelých cizincŧ. Systém byl údajně vytvořen na ochranu před teroristy z Irské republikánské armády. Je ovšem těţké představit si natolik amatérské teroristy, kteří by jeli do akce ve vlastním autě s odhalenou tváří. V souvislosti s nedávným značným přitvrzením postoje britského establishmentu vŧči nelegálnímu přistěhovalectví se lze domnívat, ţe účelem systému bude spíše sledování zaměřené na imigranty a rovněţ proti „obyčejným“ občanŧm, kteří se z nějakého dŧvodu ocitli v pozornosti státní moci. Systém eviduje veškeré příjezdy a odjezdy všech lidí z Londýna a do Londýna. Pohyby britských občanŧ jsou tak preventivně zaznamenávány a mohou být kdykoli později pouţity nebo zneuţity. … Americká Intel Corporation je stále producentem nejrozšířenějších počítačových mikroprocesorŧ na světě. Pentium, Pentium II a III, Celeron apod. jsou termíny, které se takřka staly synonymem počítačového čipu. Jen málokdo však ví o aféře, která se rozpoutala v souvislosti s novou řadou mikroprocesorŧ Pentium III. V roce 1999 po nezávislých spotřebitelských testech vyšla najevo šokující skutečnost. Pentium III má zabudovanou speciální funkci: během kaţdého připojení počítače na Internet vysílá do sítě kromě identifikační IP adresy vašeho počítače rovněţ své sériové číslo. Takto se dá kdykoli velmi jednoduše zjistit, kdo, kdy, kde a jak se připojil na Internet, jaké stránky prohlíţel, jak dlouho byl připojený atd.
… Dalším fenoménem globalizovaného kapitalismu je masový rozmach špehování zaměstnancŧ zaměstnavatelem. Studie, pořízená American Mangement Association (Americkou manaţerskou asociací), jejíţ výsledky byly zveřejněny v polovině května 1999 (2) , tvrdí, ţe nejméně v 45% amerických podnikŧ je běţná následující praxe (zbytek zaměstnavatelŧ tyto metody pouţívá, kdyţ se domnívá, ţe zaměstnanec je jakýmkoli zpŧsobem „podezřelý“). AMA uvádí, ţe kdyţ zaměstnanec zvedne sluchátko, zapne se automatické nahrávání hovoru, jsou zaznamenávány všechny jeho přijaté i odeslané zprávy elektronickou poštou, stejně jako jsou zaznamenávány všechny operace jeho počítače. A kdyţ se zvedne, aby zašel na toaletu nebo si promluvil s kolegy, vše zaznamenávají videokamery. Pyramida zaměstnanecké špionáţe se nevyhýbá ani střednímu a vyššímu managementu. 84% amerických zaměstnavatelŧ svým zaměstnancŧm veřejně oznamuje, ţe jsou takto sledováni. 16% tak činí tajně. Tato praxe je umoţněna zákonem o elektronickém sledování zaměstnancŧ, který na počátku 90. let prošel americkým Senátem. Americký svaz občanských svobod (AMCLU – American Civil Liberty Union), organizace, která vznikla za počátku 20. let v době rozsáhlých krvavých represí FBI, namířených proti dělnickému a anarchistickému hnutí, prohlašuje, ţe celý zákon i veškeré sledování jsou ostře protiústavní. Eric Greenberg, ředitel AMA, španělskému listu El País sdělil, ţe sledovací technika je tak rozšířená kvŧli tomu, ţe se její cena v posledních letech kvŧli masové produkci podstatně sníţila. Údaje z České republiky nejsou k dispozici, protoţe tímto tématem se zatím nikdo nezabýval. … Známý britský spisovatel George Orwell, autor slavné anti-utopie „1984“, si ve svém románu představuje sice děsivé, ale v dnešní době jiţ dlouho překonané metody pronikání státní moci do soukromí občanŧ. Dnes jiţ není třeba oblétávat sídliště v helikoptérách a nahlíţet lidem do oken. Nicméně Policie České republiky v rámci vyšetřování pouţívá americké helikoptéry Bell s termovizním kamerovým systémem, které jsou schopny „nahlíţet“ přes stěny bytŧ a určovat například počet a polohu osob uvnitř. Orwell si představoval, ţe televize je zároveň vysílačem i přijímačem, ale ţe se tomuto dohledu dá snadno vyhnout, kdyţ se přemístíte do mrtvého úhlu obrazovky. Echelonu a dalším systémem se vyhnout nedá. Pokud předseda české vlády Miloš Zeman definuje pojem „informační společnost“ tak, ţe všichni budou mít doma připojení na Internet a budou jej umět ovládat, má v podstatě pravdu, ovšem s jednou malou výhradou. Pomocí Internetu budou ovládáni a sledováni sami jeho uţivatelé. Globální komunikační a informační síť, kterou oficiální místa velebí jako bránu k nové a dosud neslýchaní svobodě a především technologický základ nějaké blíţe neurčené nové rovnosti, je prokazatelně vyuţívána velmi výběrově. Spíše neţ branou, je štěrbinou v úzké zdi a stále méně a méně lidí dostává propustku k prŧchodu. Obrazně bychom mohli říci, ţe jediné, co dnes dělají počítačové systémy například pro třetí svět je, ţe přesněji zaznamenávají jeho úpadek. Je však moţné vŧbec hovořit o pojmu „globální informační společnost“, kdyţ je například v USA na Internet připojeno 50% obyvatel a v asijské Barmě 0,01% obyvatel? (3) Poznámky: 1) Podrobný článek o ECHELONu vyšel v časopise FSA „Svobodná Práce“ č. 16/léto 1999. Pro mnohé dŧvěryhodnější a nepolitický zdroj, který však poskytuje naprosto totoţné informace – počítačový měsíčník CHIP, srpen 1999, Vlastimil Klíma „Velký bratr všechno slyší.“ 2) MFDnes, 25.5. 1999 3) „Moc znamená odpovědnost,“ EKONOM 30/2000 Globální represe a (staro)nová role státu „V kabaretu globalizace předvádí stát striptýz a na konci představení mu zbývá jen holá nezbytnost: jeho represivní moc. Když je jeho materiální základna zničena, jeho svrchovanost a nezávislost anulována a jeho politická třída potlačena, stává se národní stát pouhou bezpečnostní službou pro megaspolečnosti… Noví páni světa nemají potřebu přímo vládnout. Úkolem spravovat záležitosti jejich jménem jsou pověřeny národní vlády.“ (1)
Bojovat proti novým pánŧm světa neznamená vrhnout se do náruče těm starým. Proces kapitalistické globalizace bývá často interpretován jako střet dvou protichŧdných trendŧ a subjektŧ – nadnárodního kapitálu a národního státu. Mnoho kritikŧ globalizace si stěţuje na sniţování pravomocí národního státu, pokládá tento vývoj za mimořádně negativní a uvádí, ţe národní stát – zejména v jeho sociálně-demokratické „sociální“ podobě - má historickou úlohu ochranu chudých a slabých – tj. pracujících a menšin – proti „silným“ – tj. ekonomické a politické elitě. Tato koncepce však vychází z nepochopení procesu vzniku a základní role, kterou stát a princip státností hrají v dějinách. Stát vţdy byl a stále je především institucí, zabezpečující ochranu toho, co by klasik anarchismu Petr Kropotkin nazval „organizovanou krádeţí“ – tedy ochranu soukromého vlastnictví – tedy vykořisťování člověka člověkem. Státní moc byla vţdy výrazem nadvlády určité společenské třídy nad jinou třídou. Státní moc ve své roli ovšem nebrání pouze zájmy megaspolečností, ale všech vlastníkŧ. Kromě toho jsou pravomoci státu oslabovány jen v jedné oblasti – hospodářské. V oblasti politické a zejména represivní, jsou státní pravomoci soustavně posilovány. Tento trend mŧţeme dobře ilustrovat na jednom příkladu. Klasické levicové vlády (sociální demokraté a socialisté) kdysi vytvořily nebezpečnou iluzi o tom, ţe stát je subjekt, který má odlišné zájmy od kapitálu, který dokonce v jisté míře stojí v protikladu vŧči kapitálu a není jen jeho „policajtem“. Po II. světové válce se tato iluze naplno projevila například v takzvaném skandinávském modelu západního sociálního státu. Politika „neoliberalismu“ však této iluzi učinila přítrţ. Podívejme se nyní, jakou represivní legislativu například zavádí v Evropě sociálně-demokratické strany, které by podle některých polovičatých kritikŧ globalizace měly být nositeli pozitivního trendu obrany občanských a sociálních práv a svobod V OPOZICI vŧči nadnárodním korporacím. Nové represivní nástroje Státy, které se integrují do NATO a Evropské Unie, začaly od počátku 90. let zavádět velmi podobný typ legislativy, jehoţ cílem je většinou preventivně vytvořit nástroje na potírání jakýchkoli organizovaných projevŧ odporu proti vládní politice a pŧsobení nadnárodních korporací. První „vlaštovkou“ bylo Německo. V 80. letech, kdy stará generace RAF (Rote Armee Frakton – marxisticko/leninská městská guerilla), byla buď pozavírána nebo rozprášena, byl přijat § 129 trestního zákona. Jeho podstatou je tzv. zločinné spolčení. Jedná se o maximálně gumovou a přizpŧsobitelnou skutkovou podstatu. Za „zločinné spolčení“ je moţné de facto označit jakoukoli skupinu lidí, jakékoli minimálně tři lidi, kteří se ani nemuseli konkrétně dohodnout na něčem protizákonném, stačí kdyţ se jeden z nich zmínil o svém záměru, dva zbývající projevili souhlas, aktivně se nezapojili, ale neudali třetího. § 129 zahrnuje snadno manipulovatelné skutkové podstaty jako „přípravu“ nebo „podporu“ trestného činu. Rovněţ tak „werbung“ pro nezákonné aktivity, pod coţ spadá například pochvalné vyjádření o té které „nezákonné“ akci nebo skupině například v denním tisku nebo jakémkoli médiu, případně na veřejnosti. Ustanovení o „werbung“ („reklamě“ nebo „vychvalování“) je přímým útokem na nejzákladnější svobodu projevu. Podle § 129 byly a jsou v Německu stíhány desítky aktivistŧ antifašistických skupin, kteří se aktivně staví proti vzmáhající se vlně neofašistického násilí, propagandy a politického organizování. Z větších procesŧ jmenujme například proces vedený proti členŧm skupiny „Autonome Antifa“ z jihoněmeckého Gottingenu z roku 1998. Část z obţalovaných „zločincŧ“ byly například nezletilé děti z jedné místní základní školy, které na chodbě vyvěsily několik plakátŧ s antifašistickou tematikou. Jejich „zločinem“ bylo, ţe tyto plakáty vydala „zločinecká organizace“. Ustanovení § 129 se dá směle přirovnat ke stavu, který v protektorátu Čechy a Morava panoval v době heydrichiády. Pověstné „schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora“ stálo ţivot tisíce lidí s antifašistickým smýšlením i mnoho nevinných obětí, které byly někomu nepohodlné. Ekvivalentem německého § 129 je nově zaváděný tzv. „Anti-terrorist Bill“ z Velké Británie. Ten zavádí ještě jednu novinku: občanskou povinnost pod hrozbou stejného druhu trestního stíhání a stejné trestní sazby UDAT kaţdého, kdo překračuje ustanovení tohoto zákona. Nemusíme ovšem chodit daleko. V České republice kromě politických paragrafŧ § 260 a 261, které umoţňují stíhat všechny druhy odporu proti kapitalistické globalizaci, prošel v Parlamentu ČR do druhého čtení návrh zákona o „Propagaci komunismu a socialismu“. Tato represivní norma má
obdoby moţná jen v jihoamerických vojenských reţimech a její ustanovení jsou doslova šokující: iniciativní skupina pravicových poslancŧ, v čele v poslanci Paynem, Ţantovským a Bendou, poţaduje de facto následující: prohlásit kapitalismus za jediný legitimní společenský systém a zakotvit trestnost propagace jakéhokoli jiného společenského systému. Termíny jako „komunismus“ a „socialismus“ jsou přitom základními termíny z politologického slovníku a nabývají konkrétního obsahu pouze v konkrétní ideologii jednotlivých politických proudŧ nebo stran. Bolševický „komunismus“ znamená krvavou diktaturou jedné politické strany, který při podrobnější analýze odpovídá termínu „státní kapitalismus“, naopak anarchistický komunismus znamená beztřídní svobodnou společnost, zaloţenou na plné ekonomické a politické rovnosti jednotlivých členŧ, v jejímţ rámci došlo ke zrušení státu a tedy systémovému zabránění vzniku jakékoli diktatury bolševického nebo jiného typu. O pojmu „socialismus“ se dá diskutovat ještě více, neboť koneckoncŧ vládnoucí Česká strana sociálně demokratická je sama členkou „Socialistické Internacionály“, sdruţení rŧzných sociálnědemokratických a socialistických stran, které jsou v současné době převáţně v Evropě stranami vládními (Británie, Francie, Německo, Norsko, Švédsko, Itálie…) Lidé mimo řád Největší šanci objevit se v nových kapitalistických zákonech mají činy, kterých se s největší pravděpodobností dopouštějí lidé, pro které tento nový globální systém nemá místo – vydědění a utlačovaní. (2) Kdyţ někdo oloupí o bohatství celé společenské třídy nebo národy, říká se tomu „rozvoj volného obchodu“, kdyţ někdo připraví o prostředky k ţivotu celé rodiny a komunity, říká se tomu „úsporná opatření“ nebo zkrátka „racionalizace“. Ţádný z těchto skutkŧ se nikdy nedostal na seznam kriminálních činŧ, zasluhujících trest. Navíc, jak velmi brzy zjistí kaţdý policejní útvar, zabývající se „závaţným zločinem“, nezákonné skutky, spáchané na vrcholu mocenské pyramidy, je těţké oddělit od sítě kaţdodenních, běţných firemních transakcí a finančních operací. Nedostatečně definované zločiny „na vrcholu“, je ohromně těţké zjistit. Dějí se uvnitř úzkého okruhu lidí, které spojuje vzájemná spoluvina, loajalita organizaci a kteří se dobře postarají o to, aby odhalili, umlčeli nebo eliminovali potenciální svědky, ochotné proti nim vypovídat. Zločiny, páchané velkými korporacemi se dostanou před soud a na oči veřejnosti pouze ve vzácných případech. Defraudanti a daňoví podvodníci mají oproti kapsářŧm a lupičŧm nekonečně větší moţnosti dosáhnout mimosoudního vyrovnání. V neposlední řadě si musíme uvědomit ohromnou výhodu, které se těší nová globální kapitalistická elita, kdyţ se dostane do konfliktu se stráţci pořádku. Pořádek a řád, nebo jeho zbytky, jsou lokální a zákony volného trhu, kterými se šéfové korporací řídí, jsou nad-lokální. Je tu neustále moţnost odvolat se na nějaké trans-lokální normy, jako například ustanovení Světové obchodní organizace (WTO) nebo chystané Multilaterální dohody o investicích (MAI – viz výše) a jakýkoli odpor prostě smést ze stolu prohlášením o „mimoekonomických bariérách“, kladených do cesty svobodnému obchodu. Superstáty jako efektivnější prostředky kontroly Navzdory tvrzení mnoha prognostikŧ i reformistŧ z „hnutí odporu“, stát nemá tendenci vymizet nebo znatelně zredukovat svoji roli. Stát rovněţ nenabízí v posledním taţení přátelskou ruku těm, kteří se snaţí bojovat proti kapitálu, zejména tomu globálnímu. Dnešní trend je moţné charakterizovat jako postupnou integraci skupin státŧ na tradičním jazykovém, politickém a měnovém základě. Příkladem budiţ Evropská Unie. Všimněme si přitom, ţe tento trend je čistě utilitární, čistě účelový. EU nevznikla proto, aby překonala kulturní a jazykové bariéry mezi jednotlivými skupinami občanŧ. EU vznikala postupně jiţ od 50. let z ES – Evropského společenství – primárně proto, aby liberalizovala a pokud bude třeba, tak i regulovala obchod a finanční toky v Evropě. Prvními dohodami ES byly dohody o společném trhu s uhlím ze začátku 50. let. Na formulování všech následných dohod se například významně podílel tzv. Evropský kulatý stŧj prŧmyslníkŧ (ERT – European Round Table), zájmové sdruţení zaměstnavatelŧ. Dalším dŧvodem byla nutnost politických elit z Evropy se sjednotit a pokusit hrát velmocenskou roli rovnocennou USA nebo Rusku. S tím souvisí i postupné vytváření jednotné evropské armády, měny, struktury civilní správy (několikastupňový systém tzv. NUTS – statistických jednotek) a koneckoncŧ i vnitřních represivních sloţek – Europolu. Schengenský systém, jehoţ fungování si není moţné představit jinde neţ na území politicky i ekonomicky víceméně stejnorodém, zajišťuje vnější
civilní obranu „pevnosti Evropa“. Nově zaloţený (1997) 50.000 francouzsko-německý sbor jednotek rychlé reakce je modelem budoucí sjednocené evropské armády, která předznamenává svoji podobou roli, jakou budou státní represivní síly hrát v 21. století. Armády přestávají být armádami Po zkušenostech z konce II. světové války a Studené války jiţ supervelmoci nikdy nebudou válčit mezi sebou. Drţí se v šachu nukleárními arzenály. Podstata konfliktŧ a vyhodnocení nových bezpečnostních rizik si vyţaduje přebudování armády od základŧ. Je konec tankovým divizím, je konec tisícŧm dělostřeleckých hlavní, je konec mentalitě generálŧ z II. světové války. Největšími bezpečnostními riziky pro globální kapitalismus jsou nejrŧznější hnutí odporu, poté „terorismus“, coţ je, odmyslíme-li si klasické asociace vousatých fanatikŧ v turbanech, technicky pouze nestandardně vedená válka mimo frontové linie za vyuţití minimálních počtŧ bojovníkŧ a vyspělých technologií a záškodnických zpŧsobŧ vedení boje. Supervelmoci své elitní jednotky cvičí dnes nikoli pro frontální útoky na nepřátelské zákopy, ale pro konflikty tzv.. nízké intenzity – tedy jednotky rychlé reakce, těţce vyzbrojenou aeromobilní pěchotu. Tomu odpovídají i smlouvy o sniţování počtu jaderných hlavic START-1,2. Budoucí ozbrojené konflikty mají podle analytikŧ NATO podobu tzv. „policejních akcí“. Zde mŧţeme pouţít současný příklad Čečenska, kde většinu bojových sil tvoří speciální jednotky Ministerstva vnitra (OMON a OSNAZ), nikoli armáda, jedná se tedy de facto o posílené jednotky, které bychom mohli nazvat vojenskou policií. Totoţnou strukturu zásahových sil pouţíval proti teroristické UCK například i Miloševičŧv jugoslávský reţim v Kosovu. Poučení z konfliktŧ „nízké intenzity“ je jasné. Vývoj ve vojenství se stále více soustředí ne na nové jaderné hlavice a rakety, ale na prudké zvýšení palebné síly a akceschopnosti jednotlivce. Jedním z nejvýznamnějších projektŧ armády USA i ozbrojených sil státŧ EU (kromě nich ještě Izraele) je tzv. voják pro 21. století. Jedná se o postavu, kterou byste před několika lety označili za výplod fantazie autorŧ sci-fi. Kevlarová kombinéza po celém těle, neprŧstřelná vesta nové generace, přilba s integrovaným prŧhledovým displejem, na těle počítač s bezdrátovým datovým rozhranním, v přilbě laserový značkovač, přístroj pro noční vidění a jednotný operační systém, který vojákovi na holografický displej promítá souřadnice cílŧ, na které on sám nemusí vŧbec vidět nebo je objevit. Takový voják je vyzbrojen novou osobní zbraní typu OICW – kombinací granátometu s programovatelnými projektily a nové mimořádně přesné útočné pušky. Před deseti lety takovými zbraněmi v ceně okolo 500.000,- Kč za kus mávaly jen postavy z vědeckofantastických filmŧ. Dnes s nimi zacházejí armádní specialisté na zkušebních střelnicích. O programech OICW je jiţ dnes moţné dočíst se v odborném tisku. Dalším trendem je tzv. digitalizace bojiště. Kdysi představovalo ve vojenství ohromnou výhodu rádiové spojení mezi jednotkami. Dnes se toto nespolehlivé spojení nahrazuje plně digitálním a počítačovým spojením na bázi jednotné bezdrátové datové komunikace. Armáda USA v létě 2000 na cvičišti ve Fort Benning uvádí do provozu první mechanizovanou divizi, která komunikuje plně „digitálně“, má nové vyspělé prŧzkumné systémy a v porovnání s klasickou armádou představuje výkonností skok o celou generaci kupředu. Dochází ke stále větší profesionalizaci armády a její odtrţení od řadových občanŧ. Vyţaduje si to jednak vysoká specializace a nástup digitálního válčiště a jednak politické úvahy. Není přeci moţné, aby nový voják, který bude napŧl policistou, byl ve své podstatě civilista, který se těší domŧ. Musí se jednat o profesionála, kterému je poskytnuta viditelně vyšší ţivotní úroveň, neţ jakou se vyznačují ti, proti kterým zasahuje. V této souvislosti je zajímavé připomenout si, ţe v roce 1999 jiţ nebyl nejvyšší prŧměrný plat v České republice jako tradičně v sektoru bankovnictví, ale u státních ozbrojených sloţek – překročil výši 17.000,- Kč měsíčně. Pokud bylo v minulosti moţné při velkých společenských konfliktech a pohybech počítat s tím, ţe řadoví vojáci základní sluţby se většinou postaví na stranu lidu, tato moţnost v nové struktuře armády padá. Poznámky: 1) „Sept pieces du puzzle neoliberal: la quatrieme guerre mondiale a commencé“, LeMonde Diplomatique, č. 4-5, srpen 1997, autorem citátu je Marcos, velitel Zapatovy armády národního osvobození, která v jihomexickém státě Chiapas bojuje za práva chudých indiánských rolníkŧ.
2) Zygmunt Bauman, „Globalizace. Dŧsledky pro člověka,“ Mladá Fronta, Praha 1999 Nerudovská otázka: kam s nimi? Zločinné dŧsledky globalizace kapitalismu nenechávají dnes chladnými jiţ miliony lidí. Objevuje se mnoho kritikŧ, navrhujících nejrŧznější metody řešení. Zasedání nadnárodních institucí jsou pravidelně, dosud bohuţel neúspěšně, narušována masovými demonstracemi, na kterých se napříč politickým spektrem schází desítky tisíc lidí, kteří si uvědomují škodlivé jednání těchto institucí a přicházejí s nejrŧznějšími návrhy a návody na změnu. Na ulicích Seattlu, Washingtonu a nyní i Prahy se pohybuje nejroztodivnější spektrum těch, kteří se sice shodnou na základní věci, ţe MMF, SB apod. jsou instituce zpŧsobující rozsáhlé ekonomické, ekologické a sociální škody, ale jejich politika změny se velmi rŧzní. Obvykle se mŧţeme setkat se dvěma nebo třemi návody na změnu situace. Prvním z nich je návrh reformovat tyto instituce a nově vymezit jejich pravomoci. Reforma D. Korten, bývalý pracovník Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID), nyní jeden z předních kritikŧ nadnárodních institucí, uvozuje problém reformy Světové banky a podobných subjektŧ následujícími slovy: „Ti, kteří se pokoušejí reformovat banku, si nevšimli jedné základní věci. Organizace, jejíž podstatou je ještě více zvyšovat zahraniční zadluženost rozvojových zemí, nemůže mít při vytváření rovnoprávných a trvale udržitelných společností skutečně žádné místo… základní funkcí banky je poskytovat další mezinárodní půjčky rychleji, než ty staré budou splacené…“ (1) Konkrétní formulace, jakým zpŧsobem by se nadnárodní instituce měly reformovat, jsou při bliţším pohledu jen souborem nekonkrétních frází a zboţných přání. Banka by se měla „více otevřít“, „být plně zodpovědná veřejnosti,“ „zapojit občany do rozhodování,“ banka by se měla „přeorientovat na financování těch projektŧ, které podporují spravedlivý rozvoj,“ banka by měla „zastavit současně probíhající programy SAP“, banka by měla „sníţit svŧj finanční rozpočet“ a banka by měla „oddluţit chudé země.“ Ano, toto všechno by „banka“ (stejně tak konglomerát institucí a dohod MMF/MAI/WTO…) teoreticky udělat mohla, ale nikdy to neudělá. Proč? Především si musíme uvědomit, kdo banku doopravdy vytvořil a kdo ji má dnes pod kontrolou. „Banka“ sama o sobě nic neudělá, banka musí dostat příkazy ve formě programové agendy, která se formuje na kaţdoročních zasedáních vrcholných představitelŧ státŧ skupiny G8. Banka tedy není polosamostatnou institucí, ale přísně úkolovanou a kontrolovanou institucí. Škodlivé dopady její činnosti (podle všech informací, které jsme podali o jednotlivých krajně neekonomických, neekologických a nelogických projektech), nejsou selháním banky, jsou její nejvlastnější náplní práce. Věrohodnost „banky“ lze snadno zpochybnit i z dlouhodobého hlediska. Hlavní akcionář, který mŧţe vetovat všechna rozhodnutí, jsou Spojené státy – konkrétně jejich politická a ekonomická elita. USA mají teoreticky vydávat 0,7% na „pomoc“ rozvojovým zemím, ale vŧbec tak nečiní a objem „pomoci“ je řádově niţší. USA dlouhodobě neplatí ani standardní příspěvky do OSN, všeobecně uznávané instituce a pravidelně se ocitají v nebezpečí ztráty hlasovacího práva. Poloţme si ale následující otázku: co je cílem banky? Jaká je struktura projektŧ, které banka vnucuje zadluţeným zemím? Cílem banky je pomocí roztáčející se spirály zahraničních dluhŧ k zemím skupiny G7 ekonomicky (a tj. i politicky) připoutat rozvojové země III. světa a udělat z nich lacinou surovinovou základnu. Tento cíl je dosahován pomocí programŧ strukturálního přizpŧsobení (SAP), které ve všech případech měly naprosto totoţné následky: prudké zvýšení vývozu nezpracovaných nerostných surovin a přírodních zdrojŧ a orientaci zemí na těţbu nerostŧ a vzácných dřev, pěstování technických monokultur (kakao, bavlna apod.) a rybolov. Takové ekonomiky, které prakticky postrádají jakýkoli zpracovatelský prvek, se podle nejzákladnějších ekonomických pouček nemohou proměnit v nic jiného, neţ ekonomické otroky zemí, v nichţ dochází ke konečnému zpracování surovin a k vývoji nových výrobních a informačních technologií. Tedy zemí skupiny G7. Ekonomická podstata pŧsobení MMF a podobných institucí je pevná a nereformovatelná. Zajišťuje ekonomický rŧst na Severu, z kterého drtivou většinou profituje pouze vládnoucí třída, díky stále ostřeji se rozevírajícím nŧţkám mezi příjmy řadových zaměstnancŧ a manaţerŧ a kapitalistŧ Zajišťuje
další chod zpracovatelského prŧmyslu s vysokou computerizací a přidanou hodnotou, vyrábějícího nesmyslně velké a zbytečné objemy spotřebního zboţí, které je vnucováno spotřebitelŧm systémem masové manipulace (reklama). Jakým zpŧsobem bychom chtěli například Světovou banku „více otevřít?“ O její agendě rozhodují vlády zemí skupiny G8. Z praxe víme, ţe v těchto zemích ve své podstatě neexistuje jakákoli moţnost referenda nebo přímého rozhodování občanŧ, coţ je koneckoncŧ neţádoucí v systému, zaloţeném na zastupitelské vládě politické a ekonomické elity. Zkuste poţadovat lidové hlasování o agendě MMF a SB! I kdyţ se vám tento naivní sen nakrásně podaří, počítejte s tím, ţe všechna strategická rozhodnutí se v MMF a SB činí 85% většinou a vláda Spojených státŧ disponuje více neţ 18% hlasŧ. Oddluţení chudých zemí – ano, stokrát ano. Tento krok je plně v moţnostech mocenských elit státŧ G7. Dovedete si představit, ţe se země G7 připraví o stabilní penězo- a surovino- vod, o stovky miliard dolarŧ z úrokŧ? Proč? Kvŧli smutným očím dětí, umírajících hlady nebo obětí pandemie AIDS? Čtyřdenní praţský sjezd MMF si vyţádal náklady ve výši 4 miliard korun. Za tuto sumu bylo moţné nasytit několik set tisíc nebo rovnou celý milion hladovějících dětí a zachránit je před smrtí. Na tuto skutečnost upozorňují kritici MMF a SB jiţ desítky let. Jaké se dočkali odpovědi? Ţádné. Buď cynických frází a slibŧ o „chystaném oddluţení“, které je prakticky bezvýsledně slyšet jiţ deset let nebo ještě cyničtějšího mlčení. Na loňské schŧzce G7 padl konkrétné příslib odepsání jedné třetiny celkových dluhŧ – to jest 100 miliard dolarŧ. Generální tajemník OSN Kofi Anan ve své letošní kritice závěrŧ jednání G8 z japonské Okinawy hovořil o odepsání 15 miliard dolarŧ k dnešnímu dni, přičemţ odpis se týká pouze 9 z celkem 40 uvaţovaných zemí, neschopných splácet dluhy. Celkový dluh chudých zemí vŧči MMF a SB dosahuje výše 300 miliard dolarŧ. (2) Kaţdoročně musí země Třetího světa splácet přibliţně 160 miliard dolarŧ, z čehoţ činí 70 miliard úrok. Celkový objem „pomoci“ všem rozvojovým zemím činí 45 mld. dolarŧ. (3) Z výše uvedeného plyne, ţe ţádná pomoc se ve skutečnosti nekoná. Rozměr této pomoci se navíc neustále zmenšuje. V roce 1990 činil objem této pomoci celých 60 miliard dolarŧ. (4) Hovořili jsme i o tom, ţe odepsané dluhy by se mohly pouţít například na boj proti pandemii AIDS. Z výše zmíněné „pomoci“ Světová banka věnovala za posledních 10 let na boj proti AIDS pouze 400 milionŧ dolarŧ. V srpnu 2000 je nemocí AIDS nakaţeno 25% obyvatel v ekonomicky aktivním věku v Africe. Tato astronomická disproporce je údajně projevem toho, ţe „boj proti AIDS staví Světová banka na jedno z předních míst své činnosti.“ Kritici SB dále poukazují na to, ţe banka kaţdoročně věnuje tu samou částku na své (jak jsme ukázali, tak většinou naprosto nerentabilní) hydroenergetické a elektrifikační projekty. Pokud by tato částka byla poukázána například WHO – Světové zdravotnické organizaci, mohl by být boj proti AIDS nebo malárii mnohem účinnější. Poţadavky na „více spravedlivý rozvoj“ jsou rovněţ pouhé morality, existující mimo čás a prostor, mimo zákonitosti fungování současného globálního kapitalistického systému. V třídní společnosti, která je rozdělená na vládce a ovládané, na vykořisťovatele a vykořisťované, není moţné hovořit o jakémkoli druhu „spravedlivého rozvoje.“ I kdybychom zastavili programy SAP, je nad slunce jasnější, ţe dravé mocenské elity zemí III. světa, které většinou vládnou otevřeně autoritativní formou, by neměly ţádný dŧvod investovat uvolněné miliardy do školství, zdravotnictví nebo trvale udrţitelného zemědělství. Myslet si, ţe z diktátora a oligarchy se mávnutím kouzelného proutku stane lidumil jen proto, ţe má náhle v pokladně mnohem více peněz, je mírně řečeno nerealistické. Podle seriózní analýzy je 48 státŧ s celkem 2,1 miliardami světové populace moţné označit za naprosto nesvobodné, tj. systémy, v nichţ jsou lidská práva hrubě a systematicky porušována a zcela v nich chybí jakékoli demokratické instituce. Velkou většinou se jedná o nejzadluţenější země. (5) Na světě existuje celkem 192 státŧ. Podle údajŧ nadace Freedom House – kdyţ přistoupíme na její značně nízká prokapitalistická kritéria – v 73 státech neexistuje jakýkoli volební mechanismus dosazování veřejných činitelŧ do jejich funkcí. Opět se většinou jedná o nejzadluţenější země. (6) Reforma MMF a SB je největší ze všech vyslovitelných utopií. Zrušení Dalším poţadavkem, který nabývá mnoha variant, je zrušit MMF a podobné instituce. Jeho stoupenci se dělí do několika skupin, jejichţ poţadavky musíme chápat v kontextu jejich politických názorŧ a strategie. První z nich je celá řada neoliberálŧ a zastáncŧ maximálního volného trhu a liberalizace, kteří kritizují MMF za to, ţe není skutečně „kapitalistickou“ institucí a ţe volné trţní soutěţi spíše brání,
neţ aby ji podporoval, svoji údajně přemrštěnou regulací světové ekonomiky. Zrušení MMF v reţii extrémních liberálŧ by znamenalo, ţe ve světě se naplno uplatní nejostřejší ustanovení dohod typu Multilateriální dohody o investicích (MAI), o jejíchţ moţných dŧsledcích jsme pojednali v samostatném bodě. Znamenalo by, ţe se jiţ obrazně řečeno dolar stane vším a člověk a příroda ničím. Druhou z nich je celé spektrum autoritářské levice – nejrŧznější marxisticko-leninské, trockistické, stalinistické politické strany a sekty, aspirující na jejich zaloţení. Právě tyto organizace usilují o své maximální mediální zviditelnění v prŧběhu protestŧ proti kaţdoročním zasedáním MMF a SB. Proto nahlas křičí „Zrušit MMF“. Kdyţ se však zadíváme na jejich návod řešení, zjistíme, ţe se nejedná o ţádnou alternativu. Návrhy bolševické levice se letos na jaře v Praze na jedné z jejích pouličních akcí zhmotnily do hesla, které stručně a výstiţně charakterizuje, co chce: „Místo MMF – GLOBAL GOSPLAN.“ Bolševická alternativa předpokládá de facto pouhé přejmenování MMF. V jejím rámci má být v dŧsledku vytvořen celosvětový superstát, jehoţ úroveň centralizace je plně srovnatelná s prací MMF. Tento superstát by měl být nadán silnými regulačními a intervenčními pravomocemi. Krach direktivně řízené ekonomiky, postavené na základě represivního policejního státu bolševického typu, byl nejlépe ilustrován osudem Sovětského svazu a zemí RVHP. Volání krajní levice po zrušení MMF je při bliţším prozkoumání pouze voláním po návratu do éry, která svoji neţivotaschopnost a historickou zkorumpovanost prokázala nade vší pochybnost. Východisko – strukturální změna společnosti – revoluční změna Problémy, vyplývající z pŧsobení MMF, SB a podobných institucí, nejsou jen problémy pŧsobení jednotlivých mechanismŧ globálního kapitalismu. Jsou to staleté, ba přímo tisícileté problémy třídní společnosti, zaloţené při bliţší analýze na několika určujících zásadách. Jsou to problémy, zaloţené na nerovnoměrném přístupu k výrobním prostředkŧm, distribuci a spotřebě zboţí a sluţeb. Tato nerovnost je vrozená kaţdému systému, zaloţenému na státu a kapitálu, přičemţ je jedno, jestli kapitál má pod svoji kontrolou mnoţství soukromých subjektŧ nebo jeden velký vlastník – stát a jestli je stát omezen lokálními nebo národními hranicemi nebo jestli se jedná o mega-stát, produkt určitého integračního procesu. MMF, SB a podobné instituce jsou dnes jedním z pilířŧ kapitalistického systému. Jejich zrušení znamená útok na kapitalismus jako takový a předznamenává nutnost nastolení jiného společenského uspořádání. Znamená nutnost postavit se na odpor na základě zásadně odlišných společenských hodnot, na základě pochopení toho, ţe člověk není jen lidský zdroj. Poznámky: 1) „Whats Ahead for the World Bank“, rozhovor s D. Kortenem ve sborníku „Interviews on the Bank´s role in Promoting Sustainable Development“, vydala Nadace Charlese Stewarta Motta. 2) „Moc znamená odpovědnost“, EKONOM 30/2000. 3) „Základní informace o MMF a SB“, leták, FSA-MAP, Praha 2000 4) Co změní Praha 2000, James Wolfensohn tehdejší předseda MMF, projev v National Press Club ve Washingtonu 14. 3. 2000. 5) „Demokracie nebo čerpadla,“ EKONOM, 15/2000, údaje newyorské nadace „Freedom House“, monitorující politickou situaci ve světě. 6) tamtéţ Nutnost globálního odporu – střet dvou koncepcí člověka a svobody Historie vývoje společenských systémŧ v nám známém světě, se vţdy v klíčových momentech mohla vydat několika cestami. Ve standardních učebnicích dějepisu se dozvídáme – a ozvěnou této cenzury dnes zní veškerý denní tisk – ţe postupně vŧči feudalismu, ranému kapitalismu, burţoaznímu klasického kapitalismu atd. neexistovala ţádná alternativa. Všechny oficiální výklady historie a filosofie dějin spočívají na jednom jediném autoritářském předpokladu: tvrzení, ţe společnost musí být vţdy rozdělena na vládce a ovládané, na ty „schopnější“ a ty, co se musí přizpŧsobit. Všechny oficiální výklady tvrdí, ţe hierarchická společnost je jedinou alternativou k primitivismu. V podstatě se jedná o
rezignaci na pojetí člověka jako myslící soucitné a společenské bytosti. Jedná se o přitakání názoru, ţe člověk je pouze inteligentní zvíře s vyspělým přivlastňovacím instinktem. Svého vrcholu dochází oficiální pohled na dějiny a člověka v klasické liberální teorii sociálního darwinismu – souboru pouček, snaţících se dokázat, ţe i lidská společnost je rozdělena na predátory a kořist, silnější a slabší skupiny a rasy. Jaká je ale skutečnost? Zmíněná tvrzení jsou nejvlastnějším obsahem současného liberálního paradigmatu. Stovky ekonomŧ, politikŧ a sociologŧ nám dennodenně tvrdí, ţe lidskou přirozeností je tvrdá soutěţ a soupeření, ţe solidarita, vzájemná pomoc a kooperace jsou „nelidské“ vlastnosti, odpovídající moţná hmyzu, ţijícímu ve společenstvech. Je však nutné poznamenat, ţe na rozdíl od specializovaných predátorŧ v procesu evoluce vţdy přeţívaly a rozvíjely se ţivočišné druhy, typické kooperací a spoluprací. Jiţ základní studium antropologie a antropogeneze usvědčuje klasické i moderní liberály z nehorázné lţi. Nadvláda, vykořisťování, organizované násilí – to všechno nejsou vlastnosti, pocházející z lidské primární přirozenosti (biologická přirozenost), ale z jednoho, naneštěstí dominantního směru sekundární, sociální přirozenosti, formované po tisíciletí rozličnými formami souţití v hierarchické společnosti, která postupně nabyla formu státu. Zvyky, později transformované v zákony, odráţejí zpŧsoby ţivota starých generací a formují myšlení a činy generací nových. Člověk sám o sobě nemŧţe být člověkem na pustém ostrově nebo v imaginárním světě liberálŧ, připomínajících síť zápasnických ringŧ, člověk je člověkem pouze v interakci a souţití s ostatními. Jinde, neţ v lidské společnosti se člověk nedostane přes svoji primární biologickou přirozenost, neobsáhne jazyk a pojmové myšlení a přestoţe stále patří k rodu Homo, stane se v pravém smyslu zvířetem. Antropologická kritika liberalismu byla jedním z hlavních témat myšlení a práce řady významných myslitelŧ, například Darwina, který ve vývojové teorii uvádí, ţe konkurence je sice zásadní prvek ve vývoji druhŧ, ale nikoli jediný a souţití ve společenstvu je neméně dŧleţité, nebo Petra Kropotkina, ruského anarchisty, který v dnes jiţ legendární práci „Pospolitost - vzájemná pomoc“, objasnil kooperaci, nutnou k provádění změn a inovací, jako základní hnací sílu vývoje jakéhokoli společenstva a společnosti. Nedávné výzkumy britských přírodovědcŧ například určily a klasifikovaly jednotné znaky infantility u ţivých bytostí, jako velké oči k poměru k tělu, neohrabanost a zavalité končetiny, které vyvolávají u všech vyšších organismŧ spontánní pocity ochrany, přátelství a mateřského pudu. Tato teorie uvádí, ţe zmíněný solidární pud je mnohem silnější, neţ pudy konkurence a soupeření. Liberální definice člověka jako naprosto suverénní individuální bytosti, která má v duchu antické tradice „libertas“ svobodu ovládnout a zotročit všechno, nač dosáhne, coţ nazve svým vlastnictvím, je při jakémkoli podrobnějším zkoumání neudrţitelná. Globalizovaný kapitalismus je ve své podstatě neomezenou projekcí tohoto přístupu. V dnešních podmínkách se ovšem moc těch nejprŧbojnějších a nejagresivnějších „nadčlověkŧ“ (358 globálních miliardářŧ a tisíce dalších), vymyká jakékoli kontrole a společenské zpětné vazbě. Dějiny jsou podle oficiálního výkladu pouze procesem, jak odbourávat jakékoli překáţky uskutečňování ambicí těchto nadlidí v údajně svobodném prostředí, nesvázaném tradicí, zvyky ani ohledy a zásadami rovnosti a trvale udrţitelného ţivota. Liberální pojem „svoboda“ je nedořečený termín, správně bychom měli říci „svoboda vlastnit“ nebo „svoboda ovládat,“ coţ je politologická kategorie, na kterou mají zcela jiný názor ti, kteří jsou vlastněni nebo ovládáni. Liberálové uvádí, ţe svoboda kaţdého končí tam, kde začíná svoboda ostatních. Přeloţeno do normální řeči – moje vlastnictví končí tam, kde začíná tvoje. O vlastnictví se však v rámci liberalismu vede neustálý boj všech proti všem. Kolik vlastnictví si urveš, tolik máš svobody, říkají liberálové. Pojem svoboda je však moţné definovat i jinak. Ruský revolucionář a anarchista Michail Bakunin zformuloval zásadu, ţe „člověk mŧţe být svobodný pouze ve společnosti stejně svobodných lidí.“ V této koncepci není svoboda výsadou, dobytým statkem, které získáváte násilím na úkor druhých, ale dialektickým vztahem jedince a společnosti. Svoboda se tak neustále přelévá a znovu definuje v sociálních vztazích, je neustále posuzována, měřena a nalézána s ohledem na to, aby se jí těšil kaţdý člověk. Skutečná svoboda je totiţ zaloţená nikoli na moţnosti agrese a přivlastnění, ale na moţnosti volby. Tato koncepce svobody předpokládá rovnost všech lidí jako nutný předpoklad moţnosti svobodných vztahŧ. Tato definice svobody je sama o sobě dŧkazem, ţe k oficiálnímu liberálnímu pohledu existuje alternativa. Tato definice existovala jiţ v pojmu „eleutheria“ v antickém filosofickém myšlení, nebo jako „freiheit“ ve starém kmenovém společenském ţivotě Germánŧ. Je více neţ logické, ţe kterákoli
vládnoucí třída v kterékoli historické době musela toto chápání pojmu „svoboda“ jako jednoho z ústředních pojmŧ, okolo něhoţ se točí lidské myšlení, dŧsledně potlačovat. Na jeho základě se totiţ v historii postupně vytvářel a formuloval politický „protiproud“, ze kterého se zrodily se z něj nespočetné vzpoury proti hierarchii a třídní společnosti. Boj za „svobodu“, tak nejasně a okrajově zmiňovaný v učebnicích dějepisu, byl ve skutečnosti bojem za sociální, ekonomickou a politickou rovnost, bojem za zrušení všech privilegií, postavených na násilí a krádeţi a nastavení nové „startovní čáry“, zaloţení společnosti sobě rovných, protoţe jen v takové společnosti je moţné uvaţovat o naplnění pojmu „svoboda.“ Pokud se podrobně zadíváme na historický proces, mŧţeme jiţ od antické doby vysledovat poměrně zřetelnou tradici anti-hierarchického a svobodného myšlení. Filosof Zenon z Eleje jiţ v 5. stol př.n.l. ve svých úvahách dospěl k nutnosti odmítnout stát jako formu společenské organizace. Od 11. století se v Západní Evropě objevují náboţenská hnutí (tehdy se jakékoli sociální hnutí musela vyjadřovat náboţenskou terminologií) jako valdenští, kataři, bratři svobodného ducha a posléze nejrozvinutější z nich, husitské hnutí, se silným protistátním a komunitním a posléze svobodněkomunistickým podtextem a tendencemi. V anglické burţoazní revoluci se tento proud poprvé krystalizoval do politicky definovaných proudŧ – tzv. „levellers“ a „diggers“, kteří hlásali zásady, ţe pŧda patří všem a na světě není místo pro privilegia, povyšující jednoho člověka nad druhého. Ve Velké francouzské revoluci se radikálním revolucionářŧm, kteří se nespokojili s přenosem pravomocí od krále na parlament, začalo poprvé říkat „sansculotti“ a pak – pŧvodně myšleno jako uráţka – „anarchisté.“ Po prŧmyslové revoluci explodoval vývoj dělnického hnutí a protesty proti „pánŧm“ začaly opouštět pŧdu náboţenského výraziva a dostávaly nejdříve ekonomický a posléze i politický podtext a charakter. V Anglii postupně z hnutí rozbíječŧ strojŧ, „luddistŧ“, vzniklo první rozsáhlé moderní dělnické hnutí, které začalo pořádat stávky, organizovat chudé a utlačované a odpovídat na násilné prosazování třídních zájmŧ burţoazie kolektivní přímou akcí. Postupně však jednotlivé svazy a dělnické spolky narazily na geografické a fyzické meze své práce. Objevila se nutnost regionální, celostátní i mezinárodní koordinace. Vedle klasického dělnického odborového hnutí se začala rozmáhat i široká síť navazujících vzdělávacích institucí, svépomocných spolkŧ, svobodných škol apod. Nejrozsáhlejší organizace, sjednocující tyto subjekty, Mezinárodní asociace pracujících (MAP), svazek dělnických odborových organizací, iniciativ a propagačních skupin, vznikla v poslední třetině 19. století z pohnutky, která se dnes jeví velmi moderně – a globálně. U její kolébky stála nutnost mezinárodní koordinace stávek a protestních akcí. Sociální anarchisté se jiţ od počátku organizovali v MAP na základě přesvědčení o univerzálnosti a „globálnosti“ svých myšlenek a „globalizaci“ jakoţto přirozeném dovršení vývoje a prosazování jakéhokoli společenského systému. Kapitalismus je univerzální systém a úspěšný boj proti němu mŧţe mít lokální specifika, ale musí se vyznačovat odmítnutím třídní společnosti, odmítnutím státnosti. Sociální anarchisté jiţ od minulého století prosazují univerzální hodnoty, na kterých stojí velmi konkrétní alternativa, stojící v opozici vŧči globálnímu kapitalismu. Jsou jimi úplná ekonomická a politická rovnost, spolupráce namísto konkurence, odmítnutí soukromého vlastnictví, vykořisťování člověka člověkem, federalismus – systém, v němţ má kaţdý člen společnosti jeden hlas a mŧţe se podílet na rozhodování o všech věcech, které se ho týkají apod. Je přirozené, ţe lidé se sdruţují za účelem dosaţení svých cílŧ a prosazování svých zájmŧ. V okamţiku, kdy se společenský systém globalizuje a rozhodovací centra vládnoucí třídy jiţ nejsou soustředěna na jedné ulici v hlavním městě v několika budovách klíčových ministerstev, vyvstává jako naprostá a logická nutnost mezinárodní a celosvětová koordinace a spolupráce všech, kteří se shodnou na konkrétním zpŧsobu odporu proti kapitalistickému systému. Mezinárodní asociace pracujících, která přeţila krvavé represe za I. a II. světové války, studenou válku i nástup represivního neoliberalismu v 90. letech 20. století, má nyní 16 členských sekcí na všech obydlených kontinentech a na jejím XXI. kongresu, který se bude konat ve španělské Granadě v prosinci roku 2000 budou vstupovat další 4 sekce, je organizací, která efektivně poskytuje prostor pro mezinárodní práci tohoto typu. Konkrétním příkladem, který vám dá moţnost poznat, jak MAP pracuje, je například nedávná kampaň na podporu kolektivu stávkujících ocelářŧ z amerického Duluthu, Minnesota. Nadnárodní společnost MEI Industries na začátku tohoto roku zamkla brány pro asi 150 dělníkŧ, kteří poţadovali lepší pracovní podmínky a pracovní smlouvy, které by jim zajistily sociální pojištění apod. Jejich boj
ihned od počátku podpořila americká sekce Mezinárodní asociace pracujících, Workers Solidarity Alliance (WSA). Ta po čase zjistila, ţe v Itálii, kde existuje další členská sekce MAP – USI – Unione Sindacale Italia, se ve městě Mezzomerico nachází další továrna společnosti MEI. Delegát anarchistických odborářŧ z USA se rozjel do Itálie, kde se během několika dnŧ podařilo zorganizovat podpŧrné akce a solidární výstraţnou stávku na podporu dělníkŧ z Duluth. Přestoţe obě města dělí několik tisíc kilometrŧ, bylo moţné okamţitě pomocí anarchistické Internacionály navázat spolupráci a uspořádat protesty, které byly velmi účinné – minimálně zajistily, ţe případ dělníkŧ z Duluth získal mimořádnou publicitu a dělníci nebyli vyhozeni na hodinu. Nemáme v této broţurce prostor popisovat desítky dalších akcí, které měly zatím pouze sebeobranný charakter – podporovaly politické vězně, bránily nově vzniklé skupiny před politickou represí apod. To, co chceme říci, je to, ţe odpor proti globálnímu kapitalismu musí být rovněţ globální. Znamená to komunikovat a spolupracovat na globální úrovni. Znamená to přestat pouze kritizovat a projevovat nespokojenost, ale aktivně se zapojit a začít klást odpor nejrŧznějšími prostředky.
-
-
-
-
-
-
Závěry – stávající situace Mezinárodní instituce jako MMF a SB nejsou samostatné subjekty, ale jsou vlastněny a řízeny vládami a nadnárodním kapitálem ze zemí skupiny G8. Závisí ale rovněţ i na podpoře zkorumpovaných elit z ostatních zemí, kterým poskytují pŧjčky. Jejich cílem není pomoci III. světu, ale naopak připoutat jej k vyspělým zemím prostřednictvím pŧjček, které technicky není moţné splatit. MMF a SB tak zajišťují vyspělým kapitalistickým reţimŧm levné zdroje surovin a levnou pracovní sílu a reálné peníze a hodnoty, vzniklé ze splácení úrokŧ. MMF a SB proto nikdy nepodpořily prakticky nic jiného neţ projekty velkých přehrad, výstavby dolŧ na strategické suroviny, těţbu vzácných dřev a hromadné pěstování technických plodin pro trh. Globální finanční trh se vymkl jakékoli kontrole a pomocí fiktivních, neexistujících peněz ve formě akcií a dluţních úpisŧ hrozí naprosto rozvrátit světovou ekonomiku. Zostřená konkurence a nutnost sniţovat výrobní náklady vyvolala postupně vznik obřích nadnárodních korporací, které jsou nejlepším zosobněním kapitalistického systému. Nadnárodní korporace jsou dnešními monopoly, představují vyústění nejvnitřnějších trendu kapitalismu – monopolismu – monopoly zajišťují nejmenší moţnou konkurenci a nejvyšší moţný zisk. Vládnoucí třída pouţívá národní stát uţ pouze jako policistu pro tyto obří korporace. Národní státy mají tendenci se slučovat do superstátŧ. Dŧvodem je snazší moţnost kontroly a manipulace Závěry - základní body řešení Je nutné přestat pouze projevovat nespokojenost, ale začít se stavět na odpor, spojovat svoje síly s ostatními podobně smýšlejícími a organizovat se spolu s nimi. Základním problémem dneška není „globalizace“, ale kapitalismus jako takový. Jakékoli efektivní hnutí, které chce jít na kořen věci, musí být hnutím proti kapitalismu za jeho nahrazení jiným společenským systémem. Stát není nepřítelem kapitalistické globalizace, ale jednou z jejích výkonných sloţek. Je tedy protismyslné podporovat stát jako alternativu ke kapitalistické globalizaci. Poţadovat oddluţení zemí III. světa je sice projev dobré vŧle, ale oddluţení nebude nikdy realizováno. Představovalo by dlouhodobou ekonomickou sebevraţdu mocenských elit zemí skupiny G8, které by přišly o laciné suroviny a astronomické částky za úroky z pŧjček. Nezanedbatelný by byl i pokles výroby a poskytování sluţeb v souvislosti i pŧjčkami. Korupci místních elit z III. světa a rozkrádání pŧjček rovněţ nelze zastavit jednorázovými nesystémovými opatřeními. Představuje systémovou poloţku, předem kalkulované náklady. Korupce místních vládcŧ zajišťuje, ţe budou i nadále ţádat o nové pŧjčky a budou i nadále představovat surovinovou základnu pro mocenské elity země skupiny G8.
