ZRNÍČKO. Svazek 11, číslo 12 prosinec 2011

ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 12

prosinec 2011

Jen sobci mař maří svů svůj život, svobodní či ženatí Mnozí svobodní se ještě dnes, přes určitý pokrok, domnívají, že svůj život promarnili. (V této kapitole nejde o ty, kteří se odpočátku, svobodně, rozhodli neženit se či nevdávat ani o ty, kteří se zasvětili Bohu. První jsou celkem vzácní a celibát druhých by vyžadoval vlastní úvahu.) Jen stěží skrývají svou nechuť a nevědomky se mstí na bližních a na životě samém. Jiní si za každou cenu „zařizují“ příjemný život a hledají zábavy, které by odpovídaly jejich choutkám. Jiní se již vzdali. Vyrovnali se se svým stavem a nemají už další problémy. Svědomitě plní povinnosti svého povolání, a jsou-li křesťany, hledají v dodržování morálních a náboženských předpisů uklidňující jistotu, nebo v bezkrevném mysticizmu vyrovnání pro své city. Zklamání, vzpouru, boj a utrpení těch i oněch musíme pochopit a dát jim jemně na srozuměnou, že se velmi mýlí. Zůstat svobodný není životní selhání; je to výzva k plnému rozvinutí, ovšem na jiném poli než v rámci rodiny. Jen sobec je neplodný. - Ty jsi nikdy v životě nepotkala „spřízněnou duši“. Petr tě miloval; jeho rodiče - pro peníze - bránili vaší známosti. Jana jsi odmítla; nezdál se ti tím „dokonalým mužem“, o kterém jsi snila. Pavel padl ve válce. Protože jsi byla zaneprázdněna rodinnými povinnostmi; správně nebo méně správně chápaným pohroužením do „zbožných citů“, nevdala ses. Během let se tvá osamělost stává tíživější. Vidíš manžele, jak se objímají. Vidíš děti svých přátel… a trpíš na těle i na duši. - Kdo jsi? Žiješ-li se svými rodiči, jsi pro ně ještě stále dítětem: „Zavřela jsi dobře dveře?“ „Ještě jsi nezhasla.“ „Máš tu poštu, asi dopis od přítelkyně.“

„Jak ses to zas učesala?“ Pro své okolí jsi „starou pannou“: „Škoda, že se neuchytila.“ Pro sebe jsi příliš často tím, kdo to prohrál. - Jistě, osamělý člověk je určitým způsobem nedokonalý. „Není dobré člověku býti samotnému“. (Gen 1) Protože každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu, je povolán ke společenství a k jednotě s jinou nebo s mnoha dalšími osobami. Je povolán k tomu, aby se tím, že miluje, stal stvořitelem. Každý člověk má uzavřít sňatek. Každý člověk má nést plody, ale jsou různé roviny, na nichž se toto společenství a rodičovství může uskutečnit. - Existují i jiná spojení než je fyzické spojení muže a ženy v manželství: „Budou jedno tělo“ (Gen 1): duchovní spojení se všemi lidmi vyrůstá z přátelského srdce, ochotného pomoci; nadpřirozené spojení s celým lidstvem v Kristu vzniká ze zbožštěné lásky, z lásky ke všem. - Je ještě jiná plodnost než fyzická: plodnost duchovní. Je ještě jiná plodnost než duchovní: nadpřirozená plodnost v Kristu. - Nepromarnil jsi svůj život, protože i svobodný můžeš na vyšší rovině uskutečnit své spojení a svou plodnost. Jsi povolán k rovnováze a rozvinutí, které jsou sice obtížnější, ale hlubší a plodnější. - Nejvyšší a nejkrásnější je pro každého jeho povolání; ale samo o sobě je zvolené a ještě více zaslíbené panenství jako stav vyšší než manželství (l Kor 7, 27 a 33-34, 37-38); tělo totiž dává člověku hranice a jen duch mu otvírá nekonečno. - Neplodný je jen ten, kdo žije bez lásky. Láska je vždy nositelem a tvůrcem života. - Ať je tvůj stav jakýkoli - miluj a tím daruješ život! - Žádný život nedává plné rozvinutí, není-li úplně přijat. Každé povolání je vědomá a svobodná odpověď na nabídku Boží. - Ty sis svůj stav nezvolil, byl ti vnucen okolnostmi. Dokud ho budeš přijímat jako vnucený, nebudeš ho dobře žít. Chceš-li poznat radost rozkvětu a plodnosti, musíš ho přijmout a svobodně se k němu přihlásit. - Co tě tak dlouho trápí je nejistota o tom, co je vlastně tvoje povolání. Mám toužit po rodině? Mám si vytvořit život bez manželství? Žádný život není předem určen. Teprve dary každého a Bohem dopuštěné události ukazují směr. - Uprostřed noci musíme luštit milostný dopis Boží. Ti nejčistší čtou nejrychleji, ti nejméně závislí dělají nejméně chyb při čtení i výkladu. Žij svůj přítomný život a buď na vše připraven. - Mladí lidé se ještě nemusí brát proto, že v sobě našli zalíbení. Láska smyslů je znamením, které samo o sobě není rozhodující. 2

Nejsi pro manželství bezpodmínečně určen jen proto, že po něm tak naléhavě toužíš; náklonnost je u každého povolání jen jedním prvkem mezi ostatními. - Nedůvěřuj svým představám. Ve snu se lehko zakládá rodina; ve snu se lehko vychovávají děti. Že se toho zříkáš, zdá se ti nadlidské, neboť se vzdáváš svých snů, ale skutečnost by jim zcela určitě neodpovídala. - Vzdor uklidňujícímu zdání žádný člověk nezná svou pravou plodnost. - Není třeba zříkat se dospělosti jen proto, že jsi svobodný. Být dospělý znamená být vnitřně samostatný. Nebuď otrokem nesprávně chápané povinnosti, nemáš právo vtěsnat svůj život do životního rytmu svých starých rodičů. Jsou větve, které se musí odřezat a svazky, které se musí zpřetrhat. Máš strach vrhnout se do neznáma. Bojíš se způsobit bolest. Odstrašuje tě nedorozumění, slzy, přísné posouzení, a pod záminkou dětské lásky a obětavosti zakrýváš svou slabost, ochromuješ svůj vlastní vývoj a své rodiče šidíš o svou zralost, na kterou mají nárok. Přes veškeré zdání jim bráníš jít dál. Nemáš své rodiče dost rád. (Získat svou nezávislost, milovat své rodiče jako dospělý a ne jako malé děcko, pomáhat jim, aby své dítě uznali jako plně samostatnou osobu, v žádném případě neznamená nechat je na holičkách. Máme je materiálně podporovat, pečovat o ně, je-li toho třeba, ale přitom si musíme získat a zachovat svou plnou vnitřní svobodu zralého člověka. - To vše platí ve stejné míře i pro děti provdané; je však jisté, že pro svobodné a především pro ty, kteří bydlí s rodiči, je daleko nesnadnější dosáhnout této zralosti.) - Lidé neplodí a nevychovávají své děti pro sebe, nýbrž pro jiné a pro Boha (ať už je jejich životní stav jakýkoli). Dokud své děti plně neodevzdají, nesplnili své poslání. Kdyby své děti - byť sebe méně - někomu jinému upírali (manželům, jejich dětem, povolání, povinnostem, … lidstvu, Bohu) jednají nesprávně. Své děti dost nemilují. - Dokud nebudeš navenek samostatný a nezávislý, těžko tě budou za samostatného považovat tvoje rodiče. Je-li to možné, najmi si vlastní byt, i kdyby to bylo jen v podkroví; (Mýlí se, kdo si myslí, že by neprovdaná dívka měla nutně zůstat u rodičů. Mnohé dívky by tím vážně ohrozily svůj vlastní vývoj.) udělej vše, abys měla alespoň vlastní pokoj a nepřipusť, abys sdílela lože se svou ovdovělou matkou. - I když jsi hluboce přijal svůj stav, a žiješ za vnějších předpokladů, které ulehčují tvé lidské vyrovnání, neučinil jsi vlastně ještě nic pro své vlastní plné rozvinutí a pro plodnost svého života, jestliže ses uzavřel do věže ze slonoviny, „zabydlel“ ses v životě a nechceš se uplatnit ve světě službou svým bratřím. - Aby tvůj stav nesl plody, je nutné, abys všechny své síly sublimoval. Sublimovat však neznamená: utíkat se do snu, uchýlit se k idealizmu, 3

hledat zjevnou nebo skrytou náhražku. Znamená to naopak, přijmout své síly, byť je jejich vitalita často znepokojující; znamená to své síly usměrnit, koncentrovat, být si jich vědom a s pohledem „vzhůru“ je řídit k vyššímu rozvinutí. - Svobodný stav nijak neomezuje tvé citové schopnosti, naopak vyžaduje, aby rostly do nekonečna, čímž rozšiřují srdce až na hranice světa. - Nepěstuj styky jen s jedinou přítelkyní; tvé srdce by tím zchudlo. Nescházej se jen se svobodnými. Omezoval bys tím svůj vývoj. Nenavštěvuj jen jednu rodinu; mohlo by to být i nebezpečné, neboť „duch je povolný a tělo je slabé“. „Netoč se“ jen kolem kněze; nedělá to žádnému z vás dobře. Přijímej všechny lidi a začni u těch nejbližších: u starší sousedky, nezaměstnané vdovy, snoubenců bez bytu, u mladého člověka, který hledá sám sebe… Otevři se doširoka problémům světa, zavaž se nebojácně ke konkrétní službě lidem v samosprávě, v odborech, v politické straně. - Neutíkej, je tvou povinností spojit svůj život s osudem svých bratrů. Zřekneš-li se rodiny, má to být proto, abys sloužil všem. Pak získáš novou sebedůvěru, byť jsi dříve pochyboval o svých možnostech; budeš se sebou vyrovnanější, byť jsi dříve měl mnoho zábran; kontakt a výměna názorů i s osobami druhého pohlaví ti pomohou k vyrovnání, když jsi dříve trpěl osamělostí; tvá víra bude silnější a zralejší, když jsi ji dříve nechal chřadnout. - Jsi-li svobodná žena, Pán tě potřebuje jako tu ženu, která je ochotna být matkou lidství v tomto nelidském světě. - Neutíkej se k nesprávně chápané zbožnosti; tvá láska k Bohu by byla jen hledáním osobního uspokojení. (Opora založená na nějaké duchovní společnosti je žádoucím obohacením pro ty, kteří se svou vírou žijí v nějakém světském prostředí. Stává se však skutečným nebezpečím, kdyby - i nevědomky - byla pouhou obranou osamělého života, který nikdy nebyl prodchnut skutečnou starostí o jiné. Srdce dostává nezdravou výživu ve styku se „spřízněnými dušemi“ a náhražku v opoře obdivovaného kněze. Domnívají se, že vzájemná podpora je posvěcuje, ale vzdalují-li se tím od ostatních bratří, kteří jsou v boji, stávají se ve vlastním vývoji neplodnými.) Otevři proto se stejným úsilím svou duši Bohu a lidem. Až budeš úplně volný, svobodný, připravený a plný pokoje, poznáš radost toho, kdo se dává. V nejistotách, které patří ke každému životu, dej se vést duchem! Přiznáš-li svou slabost, zůstaneš-li laskavý, pozorný a chudý, odpovíš-li na Jeho výzvy, ať přijde cokoliv On ti ukáže cestu. Až ujdeš větší kus cesty, ohlédni se. Přehlédni svou cestu. Pochopíš, proč tě Bůh zvlášť chránil a pak mu bez výhrad budeš moci vyslovit svůj dík. (Michael Quoist) 4

Světec na prosinec Jako světce na prosinec jsme vybrali sv. Janu Františku de Chantal. V římském martyrologiu je Jana Františka Frémyotová de Chantal slavena pro svou „svatost ve stavu panny, ženy, vdovy a zakladatelky řádu“. A František Saleský, Janin duchovní vůdce a duchovní přítel, řekl jednou s hlubokým obdivem o své společnici: „Našel jsem v paní de Chantal dokonalou ženu, která hledala Šalomouna v Jeruzalémě a nenašla ho.“ Jana Františka přišla na svět 28. ledna 1572 jako dcera burgundského předsedy parlamentu Frémyota a vdala se ve svých 20 letech za barona Kryštofa de Chantal. Ve šťastném manželství dala Jana Františka svému muži šest dětí, z nichž dvě zemřely už mladé. Po pouhém desetiletém manželství utrpěl baron de Chantal smrtelný úraz a mladá vdova se nadále musela starat sama o své čtyři děti. Když překonala svou první hlubokou bolest, slíbila Františka trvalou čistotu a chtěla se dále starat jen o křesťanskou výchovu svých dětí. Aby nabyla sílu pro svůj těžký úkol, prosila Boha ve vroucích modlitbách stále znovu o duchovního rádce, na něhož by se mohla obrátit v těžkých dobách. V roce 1604 uslyšela Jana Františka ve svých 32 letech kázání ženevského biskupa Františka Saleského a poznala, že tento omilostně ný muž církve je pro ni Bohem určeným duchovním vůdcem. Podřídila se ode dne setkání jeho vedení a mezi oběma se vyvinulo vřelé duchovní přátelství. Ještě dnes jsou zachovány dopisy těchto dvou světců. Jakmile Jana Františka zaopatřila své děti - bratr Františka Saleského se mezitím oženil s její nejstarší dcerou, biskup z Bourgesu převzal výchovu jejího čtrnáctiletého syna -, uskutečnila vdova spolu s Františkem Saleským plán, o kterém mluvili už dlouho: V roce 1610 založili Jana Františka a biskup řád „Navštívení P. Marie“, jehož sestry se nazývaly saleziánky. Tato řádová společnost měla poskytnout mladým dívkám a ženám možnost svatého života bez přísných pravidel jiných řádů, která mnohé z nich nemohly splnit. Mateřinec saleziánek vznikl v Annecy u stejnojmenného jezera na jih od Ženevy, a již po několika letech se řád rozšířil po celé Francii. Když František Saleský v r. 1621 zemřel, připadla Janě Františce de Chantal samotné starost o další vnitřní i vnější výstavbu řádové společnosti. Stále znovu se jí v těch letech dostávalo mystických důkazů milosti. Utrpení přerostlo Janě Františce v posledních letech života v mučednictví, které však snášela bez nářku a se stálou mírností. Vložila sebe a svůj život do rukou Božích a spatřovala v každé nové bolesti další zkoušku svého Pána. Její obdivuhodné dopisy vyjevují tento postoj k jejímu utrpení. Po těžkém, ale naplněném životě zemřela Jana Františka Frémyotová de Chantal 13. prosince 1641 na vizitační cestě v klášteře Navštívení v Moulins v departementu Allier. V klášteře jejího úmrtí je dnes lyceum Banville. Tělesné pozůstatky zakladatelky řádu byly přeneseny do Annecy a pochovány v tamějším kostele saleziánek. Řád měl mezitím 86 filiálek. Papež Klement XIII. prohlásil Janu Františku de Chantal r. 1767 za svatou, blahořečena byla r. 1751. Znázorňování: existuje soudobý portrét Jany Františky de Chantal (vera effigies), který ji ukazuje v řádovém oděvu saleziánek. Vedle této podobizny zhotovené za života zakladatelky řádu jsou ještě další autentické portréty, například v kostele vizitantek v Paříži. Jana Františka má skoro vždy v ruce srdce, někdy drží také knihu. Sv. Jana Františka de Chantal je patronkou saleziánek a za šťastný porod. (Podle Rok se svatými) 5

Nepůjčuj si!!! Nedávná finanční výpomoc Řecku opět odsunula den zúčtování Evropské unie a možná i celého světového finančního systému. Onen den byl však pouze přesunut na jindy, nikoliv zrušen. Problém je systémový. Chtějí-li demokratičtí politici být znovu zvoleni, musí si půjčovat na úhradu svačin zdarma, nota bene, když sami lidi nabádali, aby na nich trvali; nicméně pošetilost jednotlivců, rodin a národů, kteří si půjčují na půjčky, nemůže trvat věčně a jednoho dne se stejně všechno zhroutí. Takoví lidé a politici už kráčejí delší dobu po špatné cestě, protože rozhodnutí hromadit půjčky je prostě hloupé nebo zločinné. Je hloupé, protože zapomíná na základní moudrost obsaženou ve třech Shakespearových verších, které přesahují hromady děl sepsaných „ekonomy“ z povolání: Nedluž si peněz, jiným nepůjčuj; neb s půjčkou též i přítel odpadává, a šetřivosti hrot se dluhem láme. (Hamlet I, 3, překlad Josef Jiří Kolár) Anglický satirický časopis Punch Jinými slovy: návyk půjčovat si odvádí člověka od dobrého vykreslil na ilustraci ze dne 3. hospodaření a péče o vlastní zdroje. Jen namátkou, vypůjčené června 1882 problém zadlužování peníze přicházejí, alespoň zpočátku, příliš snadno, a tak nejchudších vrstev. oslabují vnímání hodnoty peněz a smysl pro skutečnost, např. Poněkud prostoduchý vesničan jak těžké může být vydělávat peníze nebo je nakonec splatit. se ptá: „A to je dar, vznešený Pokud jde o půjčování, tak Polonius v uvedených verších říká, pane?“ A vymahač dluhů že půjčky nejenže nebývají často splaceny, ale rovněž, že odpovídá: „Samozřejmě, my to pokud půjčím příteli, který není schopen splácet, pak se přítel strašně moc potřebujeme.“ může bát nebo stydět ke mně znovu přijít. Avšak ne všichni, kdo půjčují, jsou hlupáci. Mnozí z nich jsou zločinci, protože vědí, že půjčováním peněz na lichvářský úrok mohou přivést jednotlivce, rodiny i národy do chudoby a otroctví - „Dlužník je sluhou (nebo otrokem) věřitele“ (Přísl. 22, 7). Některé kreditní karty mají nyní úrokovou sazbu mezi 20 % až 30 %, přestože katolická církev vždycky rozhodně zavrhovala lichvu. Lichváři jsou zločinci, kteří ničí stavbu společnosti tím, že ochuzují a zotročují její občany či celé národy. V moderní době získala lichva různé podoby, říkají papežové, a to je důvod, proč by se měl celý svět probudit ze snu do skutečnosti, že se nechal zotročit vychytralými finančníky, kteří využili svých peněz především k ovládnutí médií a politiků, a tak si koupili vládu nad celou společností odevzdanou mamonu. Nabízí se otázka, jak mohl Bůh dovolit, aby věci došly tak daleko, a co zamýšlí tím, že dopustí nesmírné utrpení, které s sebou přinese hrozící finanční krach, případně válka, přičemž od obojího si jeho nepřátelé slibují vládu nad celým světem? Odpověď zní, že Bůh dopustil takovou moc svých nepřátel proto, aby jejich krutost a nelidskost posloužily jako bič dopadající na záda světa, který se od něj odvrátil a zvolil si mamon za svého pána - nemůžete sloužit Bohu a mamonu, říká Pán Ježíš (Mt 6, 24). A Bůh možná dopustí další utrpení v blízké budoucnosti, protože „v utrpení je poučení“ (Aischylos) a jen veliké utrpení může dnes naučit značný počet lidí na celém světě, že jejich materialismus a uctívání mamonu jsou proradní nepřátelé jejich skutečného zájmu, tj. spásy nesmrtelných duší. Matko Boží, vypros nám, ubohým hříšníkům, milost! (Te Deum) 6

Parafráze Velepísně lásky aneb Vánoční velepíseň lásky pro hospodyně Kdybych svůj dům perfektně ozdobila světelnými řetězy, jedlovými větvičkami a cinkajícími zvonečky, ale neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc, než dekoratérka. Kdybych se lopotila v kuchyni, napekla kila vánočního cukroví, navařila labužnické pokrmy a připravila vzorově prostřený stůl, aíe neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc, než kuchařka Kdybych pomáhala vařit polévku pro bezdomovce, zpívala koledy v domově pro seniory a všechen svůj majetek darovala pro dobročinnost, ale neměla lásku ke své rodině, nic by mi to neprospělo. Kdybych ověšela vánoční stromeček třpytivými baňkami a vánočními hvězdami, zúčastnila se úchvatných slavností, zpívala sóla v kostelním sboru, ale zapomněla na Ježíše, potom jsem nepochopila, oč o Vánocích běží. Láska přeruší pečení, aby mohla vzít dítě do náručí. Láska zanechá zdobení a políbí manžela. Láska je přátelská a trpělivá navzdory chvatu a stresu. Láska druhým nezávidí jejich dům s vzácnými vánočními porcelánovými servisy a nádhernými ubrusy. Láska neokřikuje děti, ale je vděčná za to, že jsou. Láska nedává jen těm, od kterých může něco očekávat, ale ráda obdarovává právě ty, kteří to nemohou oplácet. Láska všechno vydrží, všemu věří, vždy doufá, všechno snáší. Láska nikdy nepřestává. Mobilní telefony špičkové kvality se rozbijí, perlové náhrdelníky se ztratí, golfové hole zrezaví. Ale darovaná láska zůstane. Srov. 1 Kor 13,1 -8

7

Roráty - jaké mají historické pozadí a význam Adventní mše svatá, která se slaví před svítáním, naznačuje rozpoložení lidstva kráčejícího ve tmě až do chvíle narození Ježíše Krista. Adventní období jako duchovní příprava na Vánoce bylo zaznamenáno již ve 4. století

Vážená redakce, v probíhající adventní době se v našich katolických kostelích slaví rorátní mše svaté, o kterých mi s jistou dávkou nostalgie vyprávěli prarodiče. Mohli byste objasnit jejich historický původ a aktuálnost? Děkuji. František Milý Františku, v minulosti byl v našich krajích oblíbený zvyk slavit v adventu Roráty. Šlo o adventní mši svatou, která se obvykle slavila před svítáním kolem šesté hodiny ráno. Tím se naznačovalo smutné rozpoložení lidského pokolení, které po prvním hříchu kráčelo ve tmě, dokud mu vtělení a narození Ježíše Krista přineslo světlo Božího zjevení a naděje na vykoupení. Slovo Roráty je odvozeno od antifony Rorate Caeli de super Rosu dejte, nebesa, shůry zahajující votivní mši svatou na počest Panny Marie v adventu. Během tohoto období se rorátní mše svatá slavila v rouchu bílé barvy a četla se při ní lekce z Izaiáše - proroctví o Panně, která počne a porodí syna Emanuele (srov. Iz 7, 10 - 15) a úryvek z evangelia o zvěstování (srov. Lk 1, 26 - 38). Roráty se církev snažila přiblížit věřícím touhu, s níž praotcové očekávali Mesiáše, a zároveň oslavovala jedinečnou chvíli vtělení Božího Syna v panenském lůně Bohorodičky. Dějiny slavení adventu jako duchovní přípravy na svátek Narození Páně se začaly na křesťanském Západě v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. S tím souvisela i příprava na svátost křtu, která se hromadně vysluhovala na svátek Zjevení Páně. Adventní liturgie vznikla v Římě koncem 6. století během pontifikátu papeže sv. Řehoře Velikého. V liturgických knihách spojujících se jménem tohoto papeže jsou mešní formuláře na čtyři adventní neděle. Nejstarší zmínka o Rorátech pochází ze 13. století, první liturgické texty této mše jsou v bohoslužebných knihách mnichů cisterciáků, kteří zvláštním způsobem uctívali Pannu Marii. Kompletní texty Rorátů byly poprvé i se čteními zveřejněné v misálu papeže Pia V. z roku 1570, v němž byla po Tridentského koncilu sjednocena římská liturgie. V 17. století slavení Rorátů na úsvitu propagovali jezuité a jiní řeholníci jako součást katolické reformy, jakož i biskupové v uherských diecézích. V té době se do bohoslužeb zavedl lidový zpěv v řeči lidu. Většina starobylých adventních písní dodnes zachovaných opěvuje jedinečnou událost zvěstování Páně. Zvláštní pozornost si zasluhují i slavné staročeské Roráty. V pokoncilní liturgii je rorátní mše svatá zachována v misálu Pavla VI. mezi společnými formuláři mší svatých o blahoslavené Panně Marii. V mnoha farnostech dodnes slaví kněží v časných ranních hodinách Roráty, přičemž se v rámci bohoslužby slova čtou čtení, která jsou závazná pro jednotlivé dny adventu. Kéž bychom i skrze toto jedinečné slavení objevovali hlubokou spiritualitu adventu a navázali na živou tradici našich předků. Aktuálnost přípravy na Vánoce je o to větší, protože každý z nás i celá společnost potřebuje duchovní obrodu. (podle KN) 8

Betlémský deník Něco na tom bude, není to obyčejné dítě Exkluzivně se nám podařilo získat rozhovor s pastýřem, Ahmudem Herebinem (45), který byl svědkem údajného nočního zjevení andělů. Pane Herebin, co se stalo v noci? Spali jsme jako obvykle i s ovcemi po těžkém dni. Najednou jsem se probudil silným světlem. Až mě zaštípalo v očích. Nikdy předtím jsem něco takového nezažil. Když si oči na tu intenzitu zvykly, spatřili jsme anděla. Bál jste se? Samozřejmě, bál. Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal. Co řekl anděl? Když nás viděl takové ustrašené, uklidnil nás a řekl, abychom se nebáli, ale těšili. Prý se nám narodil nový král, Bůh. Máme se mu jít poklonit jako první do Betléma. Nerozuměli jsme proč my, chudí pastýři. A jak nás pustí - špinavé a otrhané - do jeho komnaty? Nakonec jsme však šli. Podařilo se vám dostat dovnitř? Našli jsme ho v chudé stáji, kde ho zahřívali pouze osel a kravička. Kromě jeho rodičů tam nikdo nebyl. Byl stejně chudý jako my. Jak může být někdo takový králem? Také tomu moc nerozumím, ale něco na tom bude. To není obyčejné dítě. Kdybyste tam byli, cítili byste to a prožili také. Je to pro nás obrovská pocta, že jsme mohli být první. Zahráli jsme mu tam, zazpívali, zatancovali a podělili se o mléko a kožešinu. (podle KN)

Františkův dárek „Mám ještě něco udělat?“ zeptala se sekretářka. Velmi zaneprázdněný ředitel mrkl na hodinky a prohlédl si diář. „Už bychom měli být pryč. Teď už moc práce nenaděláme.“ Sekretářka se usmála: „Ale ještě tu máte seznam dárků pro syna. Nezapomeňte, že za tři dny jsou Vánoce.“ „Ještě že jste mi to připomněla!“ Ředitel si povzdechl. „Bojím se, že se na mě bude trochu zlobit. Nejspíš právem, protože mám na rodinu tak málo času. Když večer přijdu domů, syn už spí. Skoro nikdy nemáme čas si popovídat. Ale aspoň o Vánocích chci, aby ode mne dostal pořádný dárek. Jenomže… kde na to vzít čas? Víte co? Kupte ho vy. Na penězích nezáleží. Přečtěte si ten seznam a kupte všechno, co si syn přeje.“ Sekretářka otevřela dopis od syna, potřásla hlavou a usmála se: „Víte, že vaše příkazy vždycky plním, ale tentokrát to vážně nejde.“ „Proč ne? Copak si osmileté dítě může prát věc, kterou mu nemůžu koupit? Ukažte mi ten seznam!“ Sekretářka mu mlčky podala synův dopis. Ředitel si ho přečetl: „Milý tatínku, k Vánocům bych si přál, aby sis celý příští rok pro mne každý den (nebo skoro každý den) našel půlhodinku času. Nic jiného nechci. Tvůj František.“ 9

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

38. Zrada Ježíš nás všechny zachránil, otevřel nám cestu k Bohu, ale za jakou cenu! Pokusme se sledovat poslední dni jeho života podle popisu očitých svědků. Zase se pokuste představovat si, co vám budu vyprávět, abyste se do toho co nejlépe vžili. Stojím na malém kopci nad starodávným velkým městem. Je to Jeruzalém, židovské hlavni město. Vidím právě na cestu, která vede do města. Dnes přichází neobyčejně mnoho lidi. Město je už plné. Jako kdyby se tu scházeli všichni lidé z celého okolí. Kdo ví proč? Zeptám se. Zde nedaleko se usadila malá skupina lidí, kteří jistě přišli zdaleka. Ochotně mi vysvětlují, že nyní jsou největší židovské svátky. Vzpomínka a oslava vysvobozeni Židů z egyptského otroctví. Každý, kdo jen trochu může, jde do toho velkého, krásného chrámu, který je odtud tak dobře vidět. Tam se všichni společně budou klanět. Bohu, děkovat mu a obětovat beránky. Tohoto roku prý láká lidi ještě i něco jiného. Chtějí vidět a slyšet Ježíše, podivuhodného člověka, který má zázračnou moc a mluví tak, jako ještě nikdo nikdy nemluvil. Právě nyní cestou slyšeli o jeho posledním zázraku. V nedaleké Betánii před pár dny vzkřísil svého přítele Lazara, který byl už čtyři dny pohřben. Sami ho viděli živého a zdravého. A všichni vesničané jim potvrdili, že byl už opravdu v hrobě. Zastavují se zde další poutníci. Donesli důležitou zprávu. Divotvůrce Ježíš prý sotva přijde na svátky do Jeruzaléma, protože už je v celé krajině vyhlášen přísný zákaz stýkat se s ním. Koho přistihnou, že s Ježíšem mluví, bude velmi přísně potrestán. A kdo ho přistihne a vydá soudu, dostane bohatou odměnu. To je strašné! Ale kdo ví, jak se Ježíš zachová? Bude se bát a začne se schovávat? Nemusel by, vždyť lid ho bude bránit. Jsou zde přece ti, které zázračně nasytil, uzdravil, vzkřísil! Ti ho nedají! A právě nyní by mohl ukázat všem svou moc v tom, že se nedá zajmout. Mohl by hrozně potrestat ty, kteří mu chtějí ublížit. Možná přece jen přijde a dokáže slavnostním způsobem, že on je tím očekávaným Mesiášem. To by bylo něco, co ještě nikdo nikdy neviděl a nezažil! Nyní před svátky je na to nejvhodnější čas, když je vlastně cely národ shromážděny ve městě. Všichni jsou vzrušení, plní očekávání. A tu kdosi běží a zdaleka něco křičí. Už je ho slyšet až sem. Oznamuje, že přichází Ježíš s velkým zástupem. Ještě ho není vidět, ale už je slyšet nadšené výkřiky. Najednou je tu množství lidí. Provolávají mu slávu a házejí mu pod nohy 10

květiny. Ježíš sedí na oslátku. Takto ho lidé ještě neviděli. Vždy chodíval pěšky. Nikdy ho neoslavovali tak nadšeně. Přidávám se k zástupu. Zařazuji se mezi děti, které jdou vpředu. Zpráva o Ježíšově příchodu se musela rychle roznést po městě, protože přichází stále víc lidí. Mávají květinami a házejí je na cestu, po které má Ježíš přejít. Takového něco Jeruzalém ještě nezažil. Jen ať přijdou Ježíšovi nepřátelé! Ať se opováží mu ublížit! Myslím, že by je tito lidé roztrhali. Jak se tak rozhlížím, sem-tam vidím za rohem nějaké zamračené tváře. Ale jen co se zástup s Ježíšem přiblíží, zmizí. Kdo ví, kam? Zkusím to vypátrat. Jdou směrem k chrámu. Jsou to přední farizeové a zákoníci. I ti jsou vzrušeni. Ale jinak než jásající zástup. Oni jsou rozčíleni a rozzlobeni. Hněv z nich jen srší. Vydali přece přísný zákaz stýkat se s Ježíšem, ale lid ho oslavuje víc než předtím. Ale co to? Co zde hledá Jidáš, vždyť on je jedním z nejbližších Ježíšových přátel. Ohlíží se, jestli ho někdo nevidí a vklouzne do místnosti, kam vešli ti zlí muži. Schovám se za tento sloup, zde mě jistě nikdo neuvidí. Jsem velmi zvědav, proč sem přišel tento Ježíšův apoštol. Říká: "Co mi dáte, když vám pomohu zajmout Ježíše?" Je to možné? Slyším dobře? A už se dávají do řeči. Farizeové, kteří se chtějí zbavit Ježíše, vyptávají se Jidáše na podrobnosti. Jestli neviděl ten nadšeny zástup! Mohou se opovážit nyní ho chytit? Vždyť se lid vzbouří. Jidáš vysvětluje, že se Ježíš chodívá pozdě večer modlit někam na osamělé místo. Ať jsou jen připravení ozbrojení vojáci, on je přijde zavolat a zavede je k Ježíšovi. Po tomto Jidášově ujištění se nepřátelům zlomyslně zajiskřilo v očích. Tak se jim, myslím, přece jen podaří zbavit se toho nepohodlného proroka! Slibují Jidášovi odměnu - 30 stříbrných peněz. To se zase zajiskřilo v Jidášových očích. Cely nadšený odchází. Je na něm vidět, jak je rád, že dostane tolik peněz. Co nyní udělá Ježíš? Vždyť určitě ví o tomto Jidášově činu. Nejednou přece dokázal, že ví všechno, že před nim nic není skryté. Jak se tedy zachová? Že se Jidáš nebojí, že ho v jediném okamžiku srazí blesk? A i to by bylo ještě málo za takovou zradu! Je to hrozné zradit nejbližšího přítele! A ještě navíc takového dobrého! Vydat ho na smrt, na strašné mučení! Jaká velká zloba se skrývá v lidském srdci! Až do takové míry se rozrostlo zlo. Ježíš však pro sebe nechtěl použít nic ze své božské moci. Nyní začíná dokazovat, že chce být celým člověkem. A proto přijal i bolestnou zradu přítele, protože i to patří mezi hříchy pokaženého světa. Nesvolává na zrádce trest, nechce se mu pomstít, odplatit zlo zlem. Protože tak si to přeje Bůh a Ježíš mu vyhoví, ať ho to stojí cokoliv. Když ještě Ježíš mluvil, objevil se houf lidí. Jidáš, jeden ze dvanácti, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?" (Lk 22,47-48)

11

39. Zatčení Poslouchejte, jak to bylo dále: A stále se snažte vžít do toho, co posloucháte: Jidáš měl v sobě tolik drzosti, že se vrátil k Ježíši, jako kdyby se nic nestalo. Zapojil se do připrav na slavnostní velikonoční večeři, která patřila k oslavám vysvobození z Egypta. Snad pozoroval Ježíše a ostatní apoštoly; jestli se k němu nechovají nějak jinak, nebo jestli něco netuší. Ale upokojil se, protože všichni se chovali jako jindy. Až při večeři se to změnilo. Už chtěli jít ke. stolu, když Ježíš udělal něco neobvyklého. Vzal si zástěru, nádobu s vodou a začal umývat apoštolům nohy. Apoštolové se zhrozili. V tom kraji bylo sice zvykem,. že hostitel dal svým hostům omýt nohy. Je tam horké podnebí, chodivá se naboso, takže taková pozornost jistě každému přijde vhod. Ale dělali to jen nejpodřadnější sluhové. Apoštol Petr se ohrazoval. Nechtěl to Ježíšovi dovolit. Ale Ježíš hned i vysvětlil, proč to dělá. Chtěl jim dát příklad. Protože jen ten může opravdu patřit k němu, kdo se nebude vyvyšovat nad druhé, ale ochotně poslouží každému. Tímto umýváním však Ježíš i naznačil, že dnešní večeře má zvláštní význam. Proto mají být docela čistí. To umývání jim mělo připomenout čistotu vnitřní. Přitom udělal i narážku na Jidáše, protože řekl, že všichni nejsou čistí. Ale šel a umyl nohy i jemu: Při večeři se začal Ježíš jakoby loučit se svými nejbližšími. Prohlásil, že takto s nimi večeří naposledy. Všichni sice věděli, co se chystá proti Ježíšovi, ale nevěřili, že by někdo na něj opravdu sáhl, vždyť ho tolik lidí obdivuje a miluje. Což to nebylo vidět při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma? Ale Ježíš nyní vyslovil strašná slova: "Jeden z vás mě zradí." Všichni se zděsili. To přece není možné. A začali se vyptávat, kdo to má být. Nyní už muselo být Jidášovi jasné, že Ježíš opravdu všechno ví. Ještě se mohl vzpamatovat. Ale už byl tak pevně rozhodnut, že nic nedbal na Ježíšovy pokusy o jeho záchranu. Odešel z večeře, aby dokončil svoji zradu. Ve stísněné náladě, kterou vyvolaly řeči o zradě, začal Petr ujišťovat Ježíše, že on mu zůstane věrny, ať se stane cokoliv. Ale Ježíš zchladil jeho nadšení, protože věděl, že ještě této noci Petr nebude mít odvahu přiznat se, že ho vůbec zná. Ještě mnoho pověděl Ježíš v tento večer. Prosil apoštoly, aby se měli rádi, aby drželi spolu. Povzbuzoval je, aby se ničeho nebáli, že on zůstane vždy s nimi spojen. A potom vzal do ruky chléb, rozlámal ho a dal z něho každému. Přitom říkal: "Vezměte a jezte, toto je moje tělo." A podal jim kalich s vínem se slovy: "Vezměte a pijte, toto je moje krev." Potom jim přikázal, aby totéž dělali i oni na jeho památku. K této události se ještě vrátíme a budeme si o ní mnoho vyprávět. Dokonce i vy sami skutečně prožijete totéž. 12

Nyní však sledujeme dál Ježíše. Po večeři odešel i s apoštoly na svoje oblíbené místo, do Getsemanské zahrady. Jidáš nebyl s nimi, ten měl už jiné starosti sehnat vojáky, aby mohli Ježíše zajmout potmě, na osamělém místě. Tak, jak to slíbil. Ježíš věděl, že ho za chvíli přijdou zajmout a začne strašné utrpení. Byl natolik člověkem, že se ho zmocnila úzkost. Útěchu hledal v modlitbě. Poodešel stranou, ale tři nejvěrnější apoštoly prosil, aby zůstali nablízku a aby se též modlili. Jenže oni usnuli. Ježíš je nyní snad jedinkrát o něco prosil. Z celého večera mohli vycítit, že jde o něco vážného a přece nevydrželi. Ale i nezájem a neochota patří k pokaženému světu, a proto je musel člověkJežíš přijmout. A tento člověkJežíš se tak strašně bál a byl tak opuštěny, že začal prosit Boha, aby nemusel tolik trpět. Ale láska k Bohu a k nám lidem byla přece jen větší. Věděl, že jen takto umožní lidem spojení s Bohem. Že jen on jediný dokáže přijmout to, co Bůh dosud marně lidem nabízel. A proto k té prosbě přidal hned i souhlas. Stálo ho to však tolik námahy, že se začal potit krví: Souhlasil se vším, co má vytrpět pro nás za všechno zlo, které mu my lidé způsobíme, aby právě nám umožnil stát se jednou velmi šťastnými. Potom přišel Jidáš, a aby vojáci viděli, koho mají spoutat, políbil Ježíše. Nestyděl se zneužít tento znak důvěrného přátelství na dovršení strašného zločinu. Vojáci Ježíše svázali a odvedli. Ostatní se polekali a rozutekli se, A Jidáš si šel převzít vytoužené peníze. Všechno to nyní vypadá tak, že on z toho vyšel nejlépe. Ježíše čekalo mučení a smrt, jeho věrné zase strach, co bude s nimi. Jen zrádce Jidáš se radoval, jak se bude mít nyní dobře. Ustanovení Eucharistie připomínáme jen letmo. Účelem těchto témat je zprostředkovat dětem co nejvěrnější atmosféru umučeni. Děti musí nejdříve Ježíše poznat, aby zatoužily po osobním setkání s ním. I když Eucharistie svým vznikem patří časově před Kalvárii, až krvavá oběť jí dává plný význam. Takže vysvětlovat eucharistickou oběť je možné až po seznámení s obětí na Kalvárii. Tehdy řekl Ježíš zástupům: "Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě zajali. Den co den jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Toto všechno se však stalo, aby se splnila Písma proroků. A tu ho všichni učednici opustili a utekli. Ti, kteří Ježíše zatkli, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili zákoníci a starší. (Mt 26,55-57) Pokračování příště

13

Štědrovečerní liturgie Úvod (otec nebo matka) Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Dnes oslavujeme Vánoce - čas, kdy se Bůh z lásky k nám stal člověkem. Ježíš, Kníže pokoje, se narodil, aby přinesl i do naší rodiny dobro, lásku a radost. V tuto chvíli zavítal i k nám. Maria, ty jsi Matkou narozeného Božího Syna. Chceme tě společně pozdravit: Zdrávas, Maria…

Evangelium Zaposlouchejme se do slov evangelia podle Matouše: Mt 1,18-24 S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve, než spolu začali žít, ukázalo se, že je v požehnaném stavu z Ducha Svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat veřejné pohaně; proto se rozhodl tajně se s ní rozejít. Ale když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: »Josefe, synu Davidův, neboj se vzít k sobě svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a ty mu dáš jméno Ježíš, protože osvobodí svůj lid od hříchů.« To všechno se stalo proto, aby se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel; to jméno znamená: S námi Bůh. Když se Josef probudil, udělal, jak mu přikázal anděl Páně: vzal svou ženu k sobě.

Píseň Tichá noc (Kancionál č. 224) Prosby a díky (může se zapojit každý člen rodiny) - Pane, v noc tvého narození tě prosíme za všechny lidi dobré vůle, abychom vytvářeli jednu lidskou rodinu spojenou s tebou. - Prosíme tě, vyslyš nás. - Za nás všechny (můžeme jmenovat), abys nám v novém roce 2012 žehnal a ochraňoval nás. - Za opuštěné, hladovějící, nemocné a trpící, aby v těchto dnech našli v tobě útěchu. - Pane, prosíme tě i za naše drahé (můžeme jmenovat), kteří již nejsou mezi námi, přijmi je na hostinu do svého království. - Děkujeme ti za prožitý rok, během kterého jsi nás doprovázel, a za to, že můžeme být při dnešní štědré večeři spolu. - Děkujeme ti, Pane. - Děkujeme ti za všechny dary, kterými se v dnešní večer obdarujeme, a za to, že největším darem pro nás jsi ty. - Děkujeme ti za Svatého otce, biskupy a kněze, kteří jsou pro nás tvými zástupci. Následují vlastní prosby a díky.

Požehnání jídla (otec) Nyní požehnej, Otče, toto jídlo, které budeme jíst z tvé štědrosti. Prosíme tě, Pane, buď častým hostem v našem domě a dej, abychom byli hodni darů, kterými jsi nás obdaroval. Prosíme tě i o chléb pro ty, kteří ho nemají. Amen.

Přání Přeji vám tyto radostné svátky narození našeho Pána Ježíše, aby se Ježíš ve vás duchovně narodil svojí větší láskou, dobrotou a pokojem. Všichni si mohou vzájemně podat ruce a popřát si. (podle KN) 14

Odkdy jsou Vánoce? "Co bys chtěl pod stromeček? Co by tě potěšilo?" Tato otázka nás provází od útlého dětství, a ačkoli její naléhavost s přibývajícími léty snižuje, v koutku duše každý z nás toužebně čeká, jaké překvapení najde na Štědrý večer pod vánočním stromečkem. Málokdy pokud vůbec - se nás někdo zeptá: "A co bys chtěl darovat?" Kniha Slepičí polévka pro duši vypráví i příběh o tom, jak Paul dostal na Vánoce od svého bratra auto. Na Štědrý den viděl, jak kolem něj s němým úžasem obchází asi jedenáctiletý chlapec. "To je vaše auto, pane?" Zeptal se. Paul přikývl a vysvětlil mu, že auto dostal od bratra na Vánoce. Chlapec zůstal jako opařený. "Panečku, kdybych i já…" a na chvíli se odmlčel. Paul ovšem věděl, co chce chlapec říct. Určitě by i on chtěl mít takového bratra. Ale chlapec řekl něco nečekaného: "Kdybych i já mohl být takovým bratrem." Paul se překvapeně podíval na chlapce a bez dlouhého váhání mu nabídl, aby se s ním převezl v novém autě. Chlapec s neskrývanou radostí souhlasil. Po krátké jízdě se zeptal svého nečekaného dobrodince, zda by nemohli jet před jejich dům. Paul se pousmál, neboť předpokládal, že ví, o co chlapci jde. Chce, aby ho všichni sousedé a známí viděli, jak se veze domů v novém autě. Opět se však zmýlil. Chlapec ho požádal, aby před jejich domem zastavil. Rychle vyběhl po schodech nahoru a za chvíli Paul slyšel, jak se pomalým krokem vrací. Na rukou nesl svého malého ochrnutého bratra. Posadil ho na schůdek před domem, přitiskl se k němu a ukázal na auto. "Tak tady je, Buddy. Je to přesně tak, jak jsem ti to říkal nahoře. Jeho bratr mu ho dal k Vánocům, takže ho nestálo ani cent. A jednoho dne ti i já koupím stejné. Potom na vlastní oči uvidíš všechny ty nádherné věci ve vánočních výkladech, o kterých jsem ti říkal." Paul vystoupil z auta a posadil malého postiženého chlapce na přední sedadlo. Jeho starší bratr si s rozzářenýma očima sedl dozadu a tato trojice se společně vydala na nezapomenutelnou jízdu svátečním městem. V ten Štědrý den Paul pochopil Ježíšova slova: "Požehnaný je ten, kdo dává…" (srov. Lk 14,12 -14) Mladý muž díky malému chlapci pochopil, v čem tkví pravá radost a podstata lidského života. Kéž bychom to i my pochopili a rozdávali kolem sebe porozumění, lásku, ochotu. Neboť ani Boha se nikdo neptal, co chce darovat lidem. Ve své nekonečné lásce se v plnosti času rozhodl darovat nám to nejcennější, co má - sám sebe ve svém vlastním synovi. A od té doby jsou Vánoce. 15

Jak na to, aby si děti dělali pořádek ve svém pokoji Od dětí je třeba vyžadovat odpovědnost za prostředí, ve kterém žijí, a projevit jim důvěru, že svěřené úkoly zvládnou. Také je dobré dohodnout se s nimi na konkrétních pravidlech fungování domácnosti a také je odměnit za malé úspěchy.

Vážená redakce, moje otázka je sice obyčejná, ale v rodině aktuální snad každý den. Jednoduše naše děti, které přicházejí do puberty, si v dětském pokoji dělají své království - rozházené věci, učebnice, klíče, tašky. Napomínat je, aby si udělali pořádek, nepomáhá. Jestli se rozzlobím a zeptám se jich, zda jim takový nepořádek nevadí, ony klidně odpoví, že ne. I když to s pořádkumilovností nepřeháním, přece jen se mi nedaří docílit, aby si tam alespoň jednou za čas pouklízely. Poraďte mi, jak na to. Děkuji. IVETA Milá Iveto, začít s výchovou dětí nebo jejich něco učit v době dospívání je dost pozdě. V období předpuberty (10 - 12 let) a vlastní puberty (13 - 15 let) totiž mají tendenci dělat všechno jinak než jejich rodiče. Proto je třeba pomalu měnit autoritativní přístup na partnerský, více se mluvit, vysvětlovat, naslouchat a stále více nechávat na děti rozhodnutí o tom, co a jak udělat. Dávat jim větší svobodu, ale i klást na ně odpovědnost. Čím více je kontrolujeme a napomínáme, tím méně jsou ochotny to dělat. A tím méně samostatně myslí. Jen o čem mají pocit, že vyšlo "z jejich hlavy", udělají to ochotněji a lépe. Naopak, čím více na něčem záleží vám, tím více to ony bojkotují. V současnosti máte dvě možnosti: první je, že dětem řeknete, že je to jejich pokoj a důvěřujete jim, že se o něj umí kompletně postarat samy, takže vy do něho nebudete vstupovat. Zbývá vám jen věřit, že časem se nepořádek v pokoji stane tak nepřehledný pro ně samy, že s tím začnou něco dělat. Možná to nebude to, co si pod pojmem pořádek představujete vy, ale bude to lepší než teď a navíc bez vaší námahy. Jedinou vaším úkolem bude vydržet nevstupovat do pokoje. V žádném případě byste neměla uklízet místo dětí, neboť tak se naučí spoléhat na to, že jednou - sice s křikem, ale přece - uděláte práci za ně. Pak nezažijí důsledky svého chování (nemohou něco najít nebo nemají si co obléct, protože špinavé věci nedali včas do praní a podobně). Druhá možnost je ujasnit si, co si představujete pod pojmem řád. Pak se jejich zeptejte, jak si to představují, a hledejte kompromis - nezbytné minimum, které od dětí vyžadujete a co mohou dělat podle sebe. Dohodněte se na konkrétních pravidlech tak, aby s nimi souhlasily i ony, i vy. Pokud to bude dohoda, kterou uzavřeli dobrovolně a samy ji mohly ovlivnit, budou ji ochotněji plnit a dá se na ni odvolat. Po úspěších, byť malých, můžete děti odměnit. Milá Iveto, při výchově často děláme chybu, že dětem dáváme málo odpovědnosti. Myslíme za ně, děláme věci za ně, stokrát je upozorňujeme a kontrolujeme. Přispívá to k tomu, že se necítí samostatné, zodpovědné, schopné a nejednou se i proto chovají nezodpovědně a jsou nedůsledné. Nemají možnost samostatně myslet a rozhodovat se. Nenaplňují si přirozenou lidskou potřebu mít moc o něčem samy rozhodnout, z vlastní vůle a svým způsobem něco udělat, ovlivňovat prostředí a dění kolem sebe. Proto svou potřebu "mít moc a kontrolu" kompenzují tím, že nedělají to, co od nich chceme, ale to, co nechceme. Ať se vám i ostatním maminkám ve výchově dětí s Boží pomocí daří. (podle KN) 16

Quillingový anděl Za dveřmi máme Vánoce a tak vám přinášíme nápad na vánoční ozdobu. V obchodech je jich sice plno, ale vyrobit si něco vlastníma rukama a zapojit do výroby i děti, může být příležitostí k tvořivému odpočinku i setkání celé rodiny.

Co budeme potřebovat? ☺ barevné papíry formátu A4 ☺ disperzní lepidlo ☺ nůžky a ostrý nůž ☺ pravítko a tužku ☺ špejli pro navíjení pásků ☺ a… trochu trpělivosti

1. Připravíme si pásky papíru různých barev o rozměrech 0,5 x 21 cm. Jiná barva by měla na tělo, jiná na tvář, jiná na křídla…

2. Špejli podélně nařízneme asi do délky 3 cm. Budeme ji potřebovat k namotávání pásků.

17

3. Do štěrbiny ve špejli vložíme konec pásku papíru

4. Pásek těsně navineme na špejli.

5. Papírek po povolení vypadá jako ulita hlemýždě. Konec pásku zalepíme, aby neodstával.

6. Konec kotoučku zmáčkneme mezi prsty tak, že vypadá potom jako slza

7. Z pásků můžeme udělat všelijaké krucánky, které budou připomínat lístky nebo slzy.

8. Jednotlivé smotky lepíme k sobě. Začínáme od tváře, potom tělo a nakonec křídla.

9. Do horní časti křídel vlepíme pásek papíru 0,5 x 10,5 cm a přilepíme ho k „límci“ anděla aby křídla držela tvar. (Mały Gość) 18

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ S kometou v patách oslnil Česko i svět Jeho verše byly prosté, zralé a vábivé jako víno a rýmy jakoby vytesány do kamene. Jeho význam však spočívá i v jeho nepoddajných občanských postojích, o čemž svědčí morální autorita, jaké se těšil nejen v bývalém Československu, ale i ve světě. Básník Jaroslav Seifert (23. 9. 1901 - 10. 1. 1986), zatím jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984).

Tento český národní bard vydal 29 sbírek poezie, které se spontánně a jaksi samozřejmě zapsali do myslí několika generací. Možná i proto, neboť i z nich se dalo číst, jaký byl přirozeně, nezkaleně lidský, se zájmem o druhé. Jeho pohřeb před čtvrtstoletím - v polovině ledna 1986 státní orgány "sešněrovali", jak se dalo, protože hrozilo, že přeroste do protikomunistické manifestace. Státní rozloučení se konalo v Rudolfinu, církevní v Břevnovské bazilice sv. Markéty a v rodinném kruhu pak ještě u rodinné hrobky v Kralupech nad Vltavou. Ve všech třech případech byla Státní i Veřejná bezpečnost v pohotovosti. Proč měl po zuby ozbrojený komunistický režim strach ze starého básníka?

Vyloučen, bez touhy po návratu Jaroslav Seifert spatřil světlo světa první podzimní den v prvním roce 20. století na pražském Žižkově. Zatímco ho jeho matka, věřící katolička, vodila na bohoslužby do kostela sv. Prokopa na Žižkově, jeho sociálnědemokratické orientovaný otec ho zas brával s sebou na stranické schůze. Už ve dvacátých letech začal mladý Seifert pracovat jako žurnalista, a to nejdříve jako člen strany v komunistické tisku. V roce 1929 byl však spolu s dalšími šesti literáty vyloučen z KSČ pro jejich protest proti bolševizaci strany, když se k vesla dostali "karlínští chlapci" v čele s Klementem Gottwaldem. Na rozdíl od většiny tehdy protestujících kolegů umělců se Seifert do strany už nikdy nevrátil. Poezie, která až zlidověla Zároveň poměrně brzy dosáhl toho, o co se již dříve jako avantgardní umělec snažil: jeho poezie se stala široce rozšířenou, populární nebo snad lze říci i lidovou, a to v tom nejlepším slova smyslu. Seifert přitom své poezii nekladl žádné hranice - týkala se přírodních úkazů, proměny krajiny, ženské krásy, matky, Prahy a dalších míst, ke kterým měl citový vztah, ale i vzpomínek na jeho zesnulé druhy, maličkostí a prostých, každodenních všedních skutečností. Skládal také verše k obrazům a ke kresbám - například Mikoláše Aleše a Josefa Lady. Svou poezií se dotýkal i národních témat. Politicky nejznámější se stala Seifertova sbírka Osm dní (později 19

přiřazena ke sbírce Přilba hlíny), kterou reaguje na smrt prezidenta T. G. Masaryka. Napsal ji během dnů mezi Masarykovým úmrtím a pohřbem. Do paměti většiny národa se tehdy vryla zejména báseň To kalné ráno. Komunistům se zdál pesimistický Psal i vlasteneckou poezii - reagoval v ní na mobilizaci, na válečnou trýzeň i na květnové osvobozování. Během války napsal také svůj Vějíř Boženy Němcové. Na začátku padesátých let vedla proti němu komunistická propaganda oficiální kampaň pro jeho údajný pesimismus. Seifert si to tehdy "odskákal" zejména za svou sbírku Píseň o Viktorce. Nadlouho ho však umlčet nemohli, byl příliš známý a oblíbený. Již v roce 1954 získal Státní cenu za svou sbírku Maminka (v prvním vydání ji ilustroval Jiří Trnka), na kterou lidé stáli řady v knihkupectvích. I v těchto letech se na besedách se čtenáři otevřeně hlásil k tomu, že není komunista. V roce 1969 byl zvolen předsedou Svazu českých spisovatelů a tuto funkci zastával do roku 1970, kdy byl svaz rozpuštěn a nahrazen novým. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Nobelova cena - kříž pro režim Když v roce 1984 jako první (a zatím jediný) český spisovatel získal Nobelovu cenu za literaturu, komunistický režim zareagoval značně nervózně. Seifert, který v té době ležel v nemocnici, dostal od státu zvláštní dar: dva estébáky v bílém plášti, kteří střežili a kontrolovali, kdo může a kdo nemůže přijít k básníkově posteli. Legitimovali a zapisovali dokonce i jeho nejbližší příbuzné. V novinách se o udělení Nobelovy ceny objevovaly jen stručné informace. Jiřina Šiklová v samizdatu pod pseudonymem popsala, jak vnímali právě oceněného tabuizovaného básníka zahraniční reportéři, kteří v našich knihkupectvích nikde neviděli vystaveny Seifertovy fotografie ani jeho knihy. Jeden z nich prý řekl: "Chápu, že se musí utajovat informace o raketách, ale básně a Pershing, to jsou přece jen dvě rozdílné věci!" Postoj režimu k Seiferta výstižně vyjádřil Alois Volkman: "Hlas básníka nebylo žádoucí poslouchat, jen odposlouchávat." *********

Ježíš: Bůh Spasitel, přichází a dává: pokoj tam, kde vládne chaos; lásku tam, kde vládne zášť; naději tam, kde vládne zoufalství; radost tam, kde vládne smutek; věrnost tam, kde vládne zrada; posilu tam, kde vládne bezmoc; vysvobození tam, kde vládne spoutanost; záchranu tam, kde vládne zkáza; život tam, kde vládne smrt; spásu - záchranu i do tvého života Stačí věřit a brát… Požehnané svátky Kristova narození a pokoj a lásku v duši vám vyprošuje redakce Zrníčka. 20

Kdy Kdy se narodil Ježíš Kristus? Oslava narození Ježíše Krista patří mezi nejkrásnější a nejvýznamnější křesťanské svátky. Vždy to však nebylo tak. První křesťané slavili především nejdůležitější moment spásy Kristovo zmrtvýchvstání. Ústřední liturgickou slavností byl svátek Velikonoc. Datum 25. prosinec jako den Narození Ježíše Krista se začal slavit až později a z mnoha důvodů je jen symbolický.

Narození Ježíše Krista začali jako první slavit římští křesťané ve 4. století, a to 25. prosince - v den zimního slunovratu (posun o 4 dny oproti skutečnému datu zimního slunovratu 21. prosince je důsledkem nepřesnosti juliánského kalendáře). Protože mnohé předkřesťanské kultury slavily zimní slunovrat rituály s magickým podtextem, často se setkáváme s tvrzením, že křesťané chtěli takto nahradit pohanské římské svátky. Není to však zcela tak - římské saturnálie totiž bývaly 17. prosince. 25. prosinec je jen symbolický den Zimní slunovrat však přece má souvislost s Ježíšovým příchodem, jenže jiný - spočívá v symbolu světla. Apoštol Jan píše o Ježíši: "V něm byl život a život byl světlem lidí. A světlo svítí v temnotě, a temnota ho nepohltila… Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět" (Jan 1,4-5.9). Světlo - slunce přicházející na svět (zimní slunovrat) - bylo tedy symbolem Ježíšova příchodu. Dokonce již v 1. století byl východ slunce symbolem paruzie druhého Kristova příchodu v soudný den: "Neboť jako blesk vzejde na východě a vidět ho až po západ, takový bude příchod Syna člověka" (Mt 24, 27). Datum 25. prosinec jako den Kristova narození je tedy jen symbolický. Skutečný den jeho narození se nezachoval. Pro první křesťany zjevně nebyl důležitý. Nejdůležitějším momentem spásy bylo pro první křesťany a zůstává i pro nás Kristovo zmrtvýchvstání - i v liturgii byl svátek Velikonoc ústřední. O datu Ježíšova narození můžeme téměř s jistotou říci jen tolik, že to nebylo v prosinci, protože Lukáš v evangeliu píše: "V témže kraji byli pastýři, kteří v noci bděli a střežili své stádo" (Lk 2, 8). V prosinci je i v Palestině tak chladno, že pastýři by sotva nocovali pod širým nebem. Umíme tedy určit alespoň rok? Výpočet letopočtu podle mnicha Dionýsa Exigua Až do zavedení křesťanského letopočtu byl nejrozšířenějším římský letopočet. Počítal se od založení Říma v roce 753 před naším letopočtem. Současný křesťanský letopočet se začal používat v 6. století a počítá se od narození Krista, což budí dojem, že Pán Ježíš se narodil v roce 1. (Někteří sice mluví o roku 0, takový rok však neexistuje.) Ale přece je tu problém. Totiž biblické ani mimobiblické prameny nezanechali přesnou zprávu o datu Ježíšova narození. Až v 6. století se ho ujal vypočítat řecký mnich Dionýz Exiguus, který určil, že Ježíš se narodil v roce 754 od založení Říma, čímž dal základ pro zavedení křesťanského letopočtu. Rok 754 se stal rokem 1 našeho letopočtu od narození Krista. Nový letopočet se v křesťanském světě velmi rychle ujal. Teprve později se zjistilo, že je chybný. Přesné datum Ježíšových narozenin však není důležité. Důležité je, abychom přijali pozvání a oslavili spolu s ním jeho příchod mezi nás a žili v očekávání jeho druhého příchodu ve slávě. 21

Proč je výpočet letopočtu mnicha Dionýsia Exigua chybný Není známo, jaké podklady ani jakou metodu mnich Dionisius Exiguus na výpočet data Ježíšova narození použil. Stanovil však, že Ježíš se narodil v roce 754 od založení Říma, tedy v roce 4 n. l. Problém spočívá v tom, že král Herodes Veliký podle římských pramenů zemřel v dubnu roku 750 od založení Říma, podle Exiguova výpočtu tedy 4 roky před Ježíšovým narozením…

Z evangelií vyplývá, že když se Ježíš narodil, Herodes Veliký ještě žil a v době, kdy mudrci od východu přišli hledat novorozeného krále, byl Herodes v Jeruzalémě (srov. Mt 2, 1-19; Lk 1,5). Návštěva mudrců a Herodes Veliký Podle nepřímých informaci evangelií a mimobiblických pramenů Herodes Veliký zemřel v dubnu roku 4 před n. 1. v Jerichu, kam chodil zimovat a léčit se v termálních lázních - mudrci tedy museli přijít před říjnem v roce 5 před n. 1., když Herodes naposledy odešel do Jericha. Jelikož z evangelia (Mt 2,13-14) víme, že hned po odchodu mudrců musela Svatá rodina utéct před Herodem do Egypta, obětování Ježíše v jeruzalémském chrámě 40 dnů po jeho narození (Lk 2,22n.) se muselo odehrát ještě před návštěvou mudrců. Nejpozdější možné datum narození Ježíše je podle toho léto roku 5 před n. 1. Návštěva mudrců se však mohla uskutečnit i dříve, protože podle informace od mudrců Herodes usoudil, že dítě nemá více než dva roky (Mt 2, 16), a ze souvislostí se dá usuzovat, že Herodes po těchto událostech už dlouho nežil. Takto se dostáváme k roku 7 před n. 1. a získáváme interval dvou let, kdy se Ježíš s největší pravděpodobností (téměř jistě) narodil. Přesnější dobu už vypočítat neumíme. Tento čas potvrzují i některé další fakta. Sčítání lidu a místodržitel Sýrie Lukáš píše: "V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta provést soupis lidu po celém světě. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius" (Lk 2,1 - 2). Během vlády Císaře Augusta (27 př. n. 1. - 14 n. 1.) bylo vícekrát sčítání lidu. Problém je však v tom, že toto evangelní svědectví není doloženo - jsou totiž zachovány záznamy jen o sčítání lidu z pozdějších let, ne z té doby, když se Ježíš narodil. Nutně to však neznamená, že by se tehdy sčítání nemohlo uskutečnit, protože nejedny úřední záznamy zničily například požáry. Druhý údaj se týká místodržícího Sýrie. Publius Suplicius Quirinius zastával tento úřad od roku 6 n. 1., když dal udělat i sčítání lidu. Jenže to je už pozdě ve vztahu k Ježíšovu narození. Quirinius však v Sýrii působil již dříve, v letech 8-4 před n. l, a nelze vyloučit, že soupis mohl být i v té době. Právě toto Quiriniovo první působení v Sýrii se shoduje s časem narození Ježíše.

22

Bájná betlémská hvězda Při upřesnění času Ježíšova narození může pomoci i bájná betlémská hvězda, která dovedla mudrce do Betléma (Mt 2, 2.9-10). Mohlo to být nadpřirozené znamení, ale i přirozený úkaz. Už ve středověku se objevil názor, že tou hvězdou mohla být kometa, konkrétně Halleyova kometa. Jenže ta svítila na obloze v době, která vůbec nepřichází do úvahy. A jinou kometu, která by mohla kandidovat na betlémskou hvězdu, se zjistit nepodařilo. Další úvahy říkaly, že by betlémskou hvězdou mohl být výbuch supernovy. Vědecky se to však nepotvrdilo. Keplerova teorie Se zajímavým objevem přišel v roce 1604 slavný astronom Johannes Kepler, kterému se podařilo vypočítat dráhy planet. Zaměřil se na úkaz, který astronomy i astrology odedávna fascinoval - na konjunkci planet. Jde o situaci, kdy se pozorovatelům ze Země zdá, že se dvě planety na obloze k sobě přiblížily. Jejich spojené světlo vytvoří na obloze silně svítící "hvězdu". Kepler vypočítal, že v roce 7 před n.. 1. přišlo ke konjunkci planet Jupiter a Saturn v souhvězdí Ryb. Setkání "hvězdy králů" se symbolom izraelského národa mohlo být impulsem pro mudrce, aby se vydali hledat nového izraelského krále, jehož narození mělo znamenat novou epochu v dějinách. Archeologické důkazy Keplerův výpočet potvrdily v roce 1925 archeologické vykopávky ve městě Sippar na Eufratu (60 km severně od Johannes Kepler (1571 -1630), Babylonu), kde archeologové našli hliněné tabulky s německý astronom, fyzik, optik klínovým písmem, podle kterých v roce 7 před n. 1. opravdu a matematik, objevitel třech došlo ke konjunkci Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb, a základních zákonů pohybu to dokonce opakovaně - třikrát v jednom roce. nebeských těles. Přišel s teorií, Pokud je tedy tento úkaz skutečně bájnou betlémskou že bájnou betlémskou hvězdou hvězdou, opakovaná konjunkce vysvětluje informaci z mohl být fascinující jev konjunkce planet Saturn a evangelia, že hvězdu viděli mudrci na východě (Mt 2, 2) a Jupiter v roce 7 před n. l. znovu se zjevila, když šli z Jeruzaléma do Betléma (Mt 2,910). Zajímavé je, že k tomuto úkazu přichází přibližně jednou za 780 let, a jak vidíme, stalo se to v době, který se výborně shoduje s dobou Ježíšova narození. Navzdory těmto zjištěním je to však stále jen předpoklad, teorie.

23

V každém z nás je kousek něžnosti Srdce neumí oklamat. Nedokáže být abstraktní a milovat obecně. Sytí se pouze konkrétností. Bije výsostně osobně, dotýká se nejintimnější hlubiny člověka. Proto volá po zvlášť citlivém přístupu - touží po něze. To nemá být úvod k letní romanci. Mnoho takových nepovedeně ztvárněných lyrických příběhů jsme se totiž přejedli, a proto si raději volíme drsnost a krev. A přece v nás stále cosi jemného dřímá. Občas se to probudí, rozvine a naplní nás nevýslovným štěstím. Něžnost, blízkost a intimita - jsou více než jen roztoužené city. Jsou to lidské existenciály. Bez nich bychom nemohli žít. I ten nejneohrabanější člověk před nimi kapituluje. Ba více - právě on po nich sahá. Náhle mu změní srdce a v očích vyvolají zvláštní lesk. Poznali jsme v něm člověka! Kdo riskuje, získá Něha a intimita jsou základem lidských vztahů. Bohužel, ve společnosti se něha postupně vytrácí a chápání intimity se zúžilo jen na pohlavní oblast. Intimita však naznačuje spíše blízkost duší, důvěrné porozumění, kde se dva dělí o zkušenost radosti a utrpení. Kde si svěřují tajemství, používají jazyk symbolů známý pouze jim. V tom je intimita jejich kontaktu, že oba riskují a odkryjí své nitro jeden před druhým, přičemž vědí, že by je ten druhý mohl prozradit, zesměšnit či zničit. To riziko jim však stojí za jejich společenství. Pokud by tuto svoji intimitu nikdy neodhalili, nezažili by zkušenost společného vztahu a slast z jejich vzájemného obohacení. Pouze tělesná blízkost nemůže nikdy nahradit tuto duchovní intimitu. Na tom se mnozí spálili, když ji chtěli zaměnit, nakonec tělem zablokovali cestu ke spojení duší. Nežnost a intimita jsou stvořené pro vyšší než jen biologický cíl. Aby to ten druhý věděl Něžností vyjadřujeme spojitost s druhou osobou, souzníte s ní, prožíváme vědomí jednoty. Karol Wojtyla v knize Láska a zodpovědnost vysvětluje, že nejde jen o jednostranný subjektivní stav, protože "vzniká potřeba signalizovat druhému vlastní city tak, aby i on pocítil, co všechno s ním prožívám a o co všechno se s ním dělím". Projevy něžnosti mohou mít různorodý charakter, ale "vždy jde o vnitřní význam". Wojtyla jasně odlišuje něžnost od různých forem uspokojování smyslovosti. "Neprojevuje se v ní žádostivost, ale spíše přejícnost a oddanost druhému člověku," dodává. Něžnost má podle něj jediný důvod existence - spočívá v lásce. Proto nemá nic společného se změkčilostí a potřebou zasytit vlastní citovost, ale vyznačuje se zásadovostí a sebeovládáním. Bez nich by se něha stala čirým nástrojem vášní, a samolibým citovým předváděním se. Neboť pomocí vnějších projevů něžnosti lze budit také "zdání lásky". Něha na míru Skutečná něha má vždy svou míru. A nepřetržitě bojuje se sklonem využívat druhého na uspokojení vlastní citové prázdnoty či zaplnění pocitu samoty. Střídání blízkosti a vzdálenosti mezi osobami vytváří zdravý rytmus, ve kterém se mohou svobodně rozvíjet a prožívat něhu i intimitu.

24

Tento rytmus střídání však často porušujeme. Ničíme tak nejen samotný vztah, ale i svůj potenciál na jeho vytváření. Něha a intimita potřebují svůj čas a posloupnost. Pokud to nedodržíme, nemůžeme se zdravě radovat z jejich přítomnosti a pociťovat je jako Boží dar a požehnání pro život. Bez něhy v životě rychle zdrsníme a svůj citový pokles se snažíme zastřít tím, že něžnost odvrhujeme. Přestaneme ji rozvíjet a sami sebe přesvědčujeme, že být něžným je projevem slabosti nebo že v dnešním tvrdém světě je to už přežitek. Něha a intimita jsou v člověku čímsi podstatným, dokonce jisté skupiny lidí (staří, nemocní, děti) mají na ně nárok. Bez nich by psychicky trpěli a živořili jako lidé. Něžnost a intimita silně ovlivňují i náš duchovní život. Vždyť pomocí nich si formujeme vztah k Bohu, formulujeme svou modlitbu, vytváříme náš vnitřní svět. Obě pronikají celou naši osobnost a poznamenávají každý její výraz a úkon. Boží projevy něžnosti Písmo svaté často vzpomíná Boží něhu, která je obrazem něžnosti a intimity prožívání mezi třemi božskými osobami. Boží něha nás odevšad obklopuje a hladí nám duši: prostřednictvím krásy stvořené přírody - to je jedna z jejích tváří, překvapuje a okouzluje, když způsobí náhlé změny v našem životě, udivuje v podobě milujícího lidského srdce. Bůh se nám intimně zjevuje ve svatyni našeho svědomí, dává nám pocítit svou přítomnost v pokorném rozhovoru v modlitbě, přes lidskou lásku nám zjevuje něžnost svého vnitřního života v Trojici. Boží něha je projevem mateřského principu. Tento ženský pól bytí se však ozývá v každém člověku. Charakterizuje ho péče, důvěrnost, hluboké poznání citů a potřeb druhého, ale i nezlomnost a vytrvalost, věrnost ve vztahu. To vše jsou hodnoty spjaté s něhou. Z něžnosti člověk žije, čerpá, pije, aby nasytil svou duši. Bez něhy nelze ani vnímat krásu. Nebe bude zcela jistě naplněné něžností vztahů prožívaných v intimitě společenství. Bohužel, současné proudy naturalistické a exhibicionistické kultury nepřejí těmto průzračným hodnotám, respektive deformují je, aby je člověku znechutily. Je třeba nově objasňovat a obhajovat jejich význam. Člověk ad extra a ad intra Norris Clarke SJ, emeritní profesor na Fordhamské univerzitě v New Yorku, se zabývá metafyzikou osoby a bytí. Podle něj je osoba bytím sebezjevujícím se a vztahovým. Spěje přirozeně k spolubytí s jinou osobou. Má v sobě pól introvertní - bytí samo v sobě - a extrovertní - existenci vůči druhým. Kvalita vnitřního bytí podmiňuje schopnost a kvalitu vztahu. "Čím vyšší je forma vnitřní existence subjektu, tím se jeho vztah k druhým stává rozvinutějším, hlubším a úplnější," tvrdí Clarke. Platí to i pro něhu a intimitu v životě člověka. Čím je člověk osobnostně zralejší, tím více se dokáže otevírat druhému, dělit se o svůj vnitřní svět, zahrnovat něhou druhé a přijímat něhu a důvěru od druhého člověka. To je znak vyspělosti a ušlechtilosti jeho ducha. Ten, kdo je pevně zakořeněn v sobě, dokáže vstupovat beze strachu do vztahů, aby se sám obohatil a zároveň si dotvářel svou identitu. Pokud se něha a intimita prožívají v pravdě a správným způsobem, pomáhají jednotlivci v komunikaci s druhými osobami, k dozrávání ve společenství a růstu v lásce. Přestože se říká, že nás andělé převyšují moudrostí a vznešeností, není nad lidské srdce plné něhy a lásky - to je božská hodnota. Z něhy a blízkosti jsme se zrodili, k nim inklinujeme, jimi potvrzujeme velikost člověka. Ony jsou prostředím, ve kterém prospíváme a vzmáháme se v dokonalosti. (podle KN) 25

Pokřtít? Nepokřtít? Oddat? Neoddat? Jsem návštěvou v obci X. Nejsem tu poprvé. Pokaždé si rád povídám s místními lidmi. Tentokrát si starší paní stěžuje: zdejší farář odmítl pokřtít novorozeně, protože jeho rodiče nejsou sezdáni, ani občansky. Obrátili se na faráře v obci Y, který dítě pokřtil. Někdo to na něho asi řekl, proto prý byl promptně přeložen do obce Z kdesi na okraji diecéze. - Nic z toho si nemohu ověřit, ale připouštím, že je to možné. Lidé to mají místnímu faráři za zlé. Upřel prý dečku šanci. Jeho rodiče by ho k víře nejspíš nevedli, ale to prý nemusí vadit, křest by mohl působit sám o sobě a Bůh by později křtěnci šanci dal. Důvěra zdejších v působení křtu „ex opere operato“ je pozoruhodná, ale zkušenost Církve je jiná. U nás i jinde v Evropě přibývá nepokřtěných, ale eroze víry začala mnohem dřív, kdy skoro všichni byli pokřtěni. Vskutku? Byl to opravdu křest? Ten má přece své podmínky. Od pradávna to bylo svobodné rozhodnutí dospělého člověka, který o to stál a jehož věrohodnost dosvědčil jiný prokazatelně věřící dospělý. Až později se církevní praxe pozměnila: začaly se křtít malé děti, pokud se „Církev za ně zaručí svou vírou". Může se za ně Církev zaručit, pokud rodiče žijí mimo ni a ani jejich víru nelze ověřit? Té otázce se nelze vyhnout. Příchod dítěte na svět stojí za to, aby byl oslaven. Děje se tak ve všech náboženstvích světa, i v těch, jimž se říká „pohanská“. Ne všichni dnes u nás cítí tu potřebu, ale mnozí ano, i nevěřící. Podobně je tomu při vstupu do manželství. Nevím, jak oslavují ti, kdo se rozhodli spolu „partnersky žít“ (šetrný výraz pro konkubinát). Ale mnohé páry stoji o to, „mít svatbu v kostele“. Protože je to na rozdíl od aktu na úřadě krásné a vznešené. Přitom i manželé oddaní církevně se rozvádějí, ač si ústně slíbili věrnost až do smrti (jednoho z nich). Přesto se někteří později domáhají církevního verdiktu, že manželství bylo od počátku neplatné (nelze jinak, dočasné manželství v Církvi neexistuje). Často proto, aby mohli žít s někým jiným. Dodatečné shánění důvodů neplatnosti vede většinou k trapným situacím. Racionálně lze snad argumentovat: svátost manželství si udělují sami snoubenci, Církev jim pouze požehná, nelze tedy vyloučit, že si ji vlastně neudělili, i když si řekli před oltářem své „ano“. Je to trochu přitažené za vlasy. Ledaže bychom připustili, že jednali nesvobodně. Kdy se však lze spolehnout na to, že právně zletilí lidé jednají svobodně a odpovědně? Lze takto argumentovat i v případě křtu? To je přece svátost, kterou udílí skrze kněze (jáhna) sama Církev! Lze si představit, že ji Církev udělila, a přesto neudělila? Ano, lze, pokud nezbytné podmínky křtu nebyly splněny. Stává se, že žádost rodičů o křest chce pouze vyhovět rodinné či lokální zvyklosti, kmotříček (kmotřička) se honem sežene podle toho, kdo z přátel má ochotu a čas, bez ohledu na to, zda je věřící. Proč si to Církev (skrze kněze) lépe neověří? Inu, to je možné, ale ne zrovna snadné. A kněz často „nemá to srdce“ rodičům (i snoubencům) odmítnout. A tak se stává - už nejméně století, že Církev křtí a oddává. Často jen proto, aby vyhověla neurčité potřebě slavnostního rituálu, v podstatě nezávazného. S tím by se mělo něco udělat, už pro zachování vážnosti poslání Církve ve světě. To znamená dát si více práce s ověřováním nezbytných podmínek křtu (resp. sňatku). Leckdy postačí otevřeně promluvit s rodiči (resp. se snoubenci) - a v případě jejich nesplnění vlídně a srozumitelně poučit. To by mělo platit i pro laiky ve farnosti. I ti mají znát smysl svátostí a svou spoluodpovědnost za Církev. (podle KT) 26

Znovu objevit soucit Rodiče jsou velmi často v pokušení srovnávat své děti s ostatními. A vlastní děti mezi sebou navzájem. „Můj syn je mnohem bystřejší než tamten.“ „Ve škole moje dcera všechny předstihne…“ „Můj Vyhraju… syn je velmi dobrý ve všem…“ jsem lepší… Někteří rodiče své děti přeceňují, vyvíjejí na ně musím… ohromný tlak a tím riskují, že každý neúspěch bude dramaticky prožíván. Jiní rodiče používají ponižující komentáře (Tvoje sestra ve tvém věku plavala daleko lépe“), které jsou dobré nanejvýš ke ztrátě odvahy. Srovnávání, ať už pozitivní nebo negativní, zabraňují dítěti, aby si vytvořilo zdravou identitu. Děti mají už samy o sobě tendenci porovnávat se s druhými a vymezovat se ve vztahu k sourozencům a kamarádům, protože také ony žijí v tomto nemocném světě, který je čím dál víc posedlý soutěžením. Díváme-li se kriticky sami na sebe, musíme přiznat, že soutěžení máme v sobě hluboce zakořeněné a soutěžíme na každém kroku. Překonat ostatní se cení, jinak nejsme ničím. To vede k tomu, že postupně vidíme druhé jako pěšáky na šachovnici života. Tento dojem je ještě umocněn nekonečným lidským utrpením, které kolem nás víří od rána do večera. Známe bolesti a utrpení světa a jsme stále méně schopní reagovat. Slyšíme o ozbrojených konfliktech, válkách, vraždách, zemětřeseních, suchu, záplavách, bídě, epidemiích, koncentračních táborech, mučících komorách a o mnoha dalších utrpeních, blízko i daleko od nás. Jsou nám prezentovány obrázky dětí, které umírají hlady, umírajících vojáků, zapálených domů, zatopených vesnic a zničených aut. To vše nás provokuje a vyvolává jak vztek, tak lhostejnost: „Stejně nemohu dělat nic, tak co?“ Reagovat soucitem na to, co nám média prezentují, se stalo také obtížnějším kvůli jejich neutrálnímu tónu a kvůli tomu, že tohle všechno je pravidelně přerušováno usmívajícími se osobami, které nás zvou, abychom koupili nějaké výrobky. Děti jsou touto atmosférou ovlivněny a projevuje se u nich v nejrůznějších formách agrese, napětí a neklid. Existuje ale jedna lidská vlastnost, na kterou je třeba se zaměřit: soucit. Naučit děti této mimořádné, hluboce lidské a silně evangelní ctnosti je nezbytné. Soucit je především způsob, jak vidět druhé „čistýma“ očima, osvobozenýma od předsudků, fanatismu a utkvělých představ. Soucit není smilování ani tolerance, ale třetí cesta mezi útěkem a bojem. Učí nás udržet si odstup od násilného a odlidšťujícího aspektu soutěžení, které nám nabízí svět. Být soucitní znamená opustit rozdíly a odlišení. Z tohoto důvodu budí povolání k soucitu strach a odpor. Soucit je nový, nesoutěžní způsob, jak žít s druhými, který nám otvírá oči. Ve výchovné rovině to znamená začít s cvičením ducha: pochopit dříve než budu soudit, zjemnit se před výstřednostmi, cvičit se v pochopení. Znamená to předat vlastním dětem schopnost „žít společně“ a naslouchat pocitům druhých: „Co jsem cítil poté, když jsem dal vlastní gól? Co pocítí člověk hodinu poté, co se ztrapnil?“ Soucit znamená zastavit se na cestě, kde má někdo potřebu pozornosti. Nespočívá v útěku od násilí, ale v přiblížení se k němu a jeho zmírnění. Prvním krokem k soucitu je zdvořilost. Rodiče mohou začít s každodenním cvičením zdvořilosti. Malý příklad: Jdeme po ulici s naším dítětem a ono zakopne a spadne. Reagovat můžeme dvěma způsoby. Na jedné straně můžeme pochopit jeho strach z případného pádu, ale také se můžeme 27

vcítit do studu a rozpaků, které před námi prožívá. Na straně druhé můžeme situaci komentovat ponižujícím způsobem: „Copak se nedíváš, kam šlapeš? Je ti jasné, že pak spadneš!“ V prvním případě se snažíme identifikovat se se svým dítětem a podílíme se na jeho utrpení. Ve druhém případě, se chceme zbavit soucitu. Je to opakem zdvořilosti, pokárání, zavržení, vyloučení druhého. Je hodně důležité předat vlastním dětem schopnost představit si zranitelnost druhé osoby a přijmout i svou vlastní, a také jim dát ochotu poznat utrpení a radost druhého a zříci se přání potrestat ho a zneužít. Nebezpečí, které stojí za to podstoupit, abychom přestali žít jen v obranném postoji a abychom se plni důvěry vydali vstříc zkušenostem a bohatství, které mohou přijít od druhých. (podle Salesiánského magazínu)

Legenda o stromku O vánočním stromku se vypráví řada legend. Tato je jedna z nich. Jednoho temného a sychravého vánočního podvečera se přibližně před dvanácti sty lety Winfred Anglický (který se později proslavil pod jménem Bonifác) odvážně vypravil do lesů v severním Německu. Dorazil až na rozlehlou planinu, na níž hořel velký oheň. Plameny šlehaly vysoko do nebe a jiskry létaly všude kolem. Okolo ohně se shromáždil kmen, který uctíval přírodní živly a přinášel jim lidské oběti. Všichni tiše sledovali starého velekněze Hunrada. Ten se pomalu blížil k velkému dubu, k němuž byl připoután vyděšený chlapec, který se měl stát obětí skandinávskému bohu Thorovi. Winfred rychle oběhl shromážděný dav a postavil se přímo před velekněze. Starý Hunrad právě pozvedl obětní palici z černého kamene a ze všech sil jí zatočil ve vzduchu. Zlomek okamžiku předtím, než palice dopadla na chlapcovu hlavu se světlými vlasy, se Winfred Anglický vrhl dopředu a svou mohutnou holí ji vyrazil starci z ruky. Planinou se rozlehly výkřiky údivu, když Winfred vyděšeného chlapce odvázal od stromu a vrátil mu svobodu. Chlapec se rozběhl k matce. Poté Winfred promluvil ke shromážděným lidem a tvář mu přitom zářila, jako by ani nebyl člověk, ale anděl: „Muži ze severních kmenů a synové lesa, dnes večer nebude prolita krev. Této noci se totiž narodil Kristus, Spasitel všech lidí, ten, který je větší než vaši staří bohové Thor a Odin, který je láskyplnější a krásnější než Baldur a Freia. Od Kristova příchodu je konec s lidskými oběťmi. Oběti u Krvavého dubu už víckrát neposkvrní vaši zem. Já ho ve jménu našeho Pána zničím!“ Před ohromenými pohledy příslušníků krutého kmene Winfred vytáhl dřevěný křížek a rozmáchl se jím proti obrovskému stromu. Jako by byl tažen neviditelnou silou se v té chvíli Krvavý dub vyvrátil z kořenů. Při dopadu na zem se kmen se zaskřípěním rozštípl vedví. Za ním však zůstala stát mladá jedle s větvemi mířícími k nebi. „Tento strom, který nikdy neopadává, se ode dneška stane vaším posvátným stromem,“ prohlásil Winfred směrem k mužům a ženám, jichž se zmocnila uctivá bázeň. „Je symbolem věčného života, protože je stále zelený. Kolem něj se tedy shromažďujte a oslavujte, nikoli však krvavými činy, nýbrž projevy lásky a dobroty.“ Potom jim Winfred vyprávěl o Ježíškově narození v Betlémě a darech lásky a milosrdenství, které Kristus přinesl celému světu. Všichni mu naslouchali se zbožnou úctou. Strom pak nazvali „Ježíškovou jedlí“ a na větve jí rozvěsili dárky. Zatímco strom tiše zářil ve světle měsíce a hvězd, lidé děkovali zpěvem za narození betlémského dítěte. 28

Dar lásky 13. Láska bojuje čestně Je-li dům sám v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. (Mk 3,25) Ať se nám to líbí nebo ne, konflikt v manželství je prostě nezbytný. Když jste uzavřeli svazek jako nevěsta a ženich, spojili jste nejen své naděje a sny, ale i bolesti, obavy, nedokonalost a emocionální zátěž. Od chvíle, kdy jste vybalili kufry po svatební cestě, začal skutečný proces nepříjemných zjištění, jak hříšný a sobecký umí být každý z vás. Brzy každý z vás klesl v očích partnera ze vznešeného piedestalu na zem. Vynucená blízkost v manželství začala obnažovat fasády, které používáte na veřejnosti, a odhalila vaše soukromé problémy a utajované zlozvyky. Vítejte mezi hříšným lidstvem! A zároveň bouře života začaly zkoušet a odhalovat, jací skutečně jste. V různé intenzitě vypukly pracovní nároky, zdravotní problémy, právní spory a finanční potřeby, a ve vztahu nastal tlak a dusné ovzduší. To připravilo scénu na spory, které mezi vámi vypukly. Hádali jste se a bojovali. Pocítili jste bolest, prožívali konflikt. Ale nejste sami. Prochází tím každá dvojice. Je to běžné a ne všechny sňatky přežijí. Takže si nemyslete, že splnění dnešního úkolu zbaví vaše manželství všech konfliktů. Jde spíše o to, jak přistupovat ke konfliktu, abyste z něj vyšli posílení. Oba. Spolu. Nejhlubší, nejničivější škoda, jakou můžete způsobit (nebo jste již způsobili) v manželství, se vynořuje v dusném ovzduší hádky. Je to proto, že tehdy je naše hrdost nejsilnější a náš hněv je nejintenzivnější. Jsme nejsobečtější a máme nejsilnější sklon odsuzovat. V našich slovech je nejvíce nenávisti. Manželství, které je v pondělí skvělé, se může v úterý ocitnout na okraji propasti, pokud se rozpoutá bezuzdný konflikt a ani jeden z nás nemá nohu na brzdě. Ale vstoupí láska a změní situaci. Připomene nám, že naše manželství je příliš cenné na to, abychom dopustili jeho sebezničení, a že náš cit k partnerovi je cennější než cokoliv, pro co se hádáme. Láska nám umožňuje dát do našeho vztahu airbagy a ochranné zábradlí. Připomíná nám, že z konfliktu může ve skutečnosti vzejít i něco dobrého. Manželé, kteří se naučí zpracovávat konflikt, mají k sobě blíž, jejich vztah je mnohem důvěrnější a hlubší. Jak na to? Nejrozumnější je naučit se hádat prostě tak, že si stanovíme zdravá pravidla. Pokud nemáte vytyčené zásady, jak přistupovat k horkým tématům, po vypuknutí sporu se neudržíte v rozumných mezích. V podstatě existují dva druhy mezí na zvládnutí konfliktu, které se nazývají "my" a "já". Meze "my" jsou ty, na kterých jste se dohodli předem. Jsou to pravidla, co platí během každého sporu či ostré hádky. Pokud se poruší, každý z vás má právo jemně, ale rozhodně se jejich dožadovat. Měly by k nim patřit i tato: 29

1. Nikdy se nezmíníme o rozvodu. 2 Nebudeme připomínat staré problémy z minulosti, co nemají vztah k předmětu sporu. 3. Nikdy se nebudeme hádat na veřejnosti ani před dětmi. 4. Pokud se konflikt rozšíří na nebezpečnou úroveň, dáme si "oddechový čas". 5. Nikdy se jeden druhého nedotkneme tak, abychom si fyzicky ublížili. 6. Nepůjdeme spát rozzlobení. 7. Selhání je nepřípustné. Ať už nás to bude stát veškeré úsilí, problém si vyjasníme. Meze "já" jsou pravidla, která může člověk uplatnit sám. Zde jsou některé nejúčinnější příklady: 1. Než promluvím, budu poslouchat. "Ať je každý člověk rychlý, když je třeba poslouchat, pomalý, když má mluvit, pomalý k hněvu "(Jak l, 19). 2. Napřed si vyřeším vlastní problémy. "A proč vidíš třísku v oku svého bratra a trám ve vlastním oku nevidíš?" (Mt 7, 3). 3. Budu mluvit jemně a tichým hlasem. "Vlídná odpověď odvrací zlost, urážlivé slovo vzbuzuje hněv" (Přís 5,1). Čestný boj znamená změnit zbraně a důstojně vyjádřit nesouhlas. Výsledkem by mělo být budování mostu, ne jeho pálení. Pamatujte, láska není boj, ale vždy stojí za to, abyste za ni bojovali. Úkol pro tento měsíc: Promluvte si s manželem nebo manželkou o stanovení zlatých pravidel sporu. Pokud na to váš partner není připravený, sepište si vlastní pravidla „hádky“. Rozhodněte se jimi řídit, když se vyskytne nejbližší spor. Jak váš partner spolupracoval? Jak zareagoval? Jaká pravidla jste si stanovili sami? Buďte navzájem stejného smýšlení. (Řím 12,16) ********************

Ať jsem, kdo jsem, nebudu jednati proti svému svědomí. Fjodor Michajlovič Dostojevskij Buď pánem své vůle a otrokem svého svědomí. Židovské přísloví Čest je základní kámen lidské statečnosti. Vissarion Grigorjevič Bělinskij Čest tvoje, jméno a chvála ti po všechny časy zůstanou. Publius Vergilius Maro Být vychytralým, to je něco, ale být čestný, to stojí za námahu. Constantin Brâncuşi Chtějí-li mít rodiče čestné děti, musí být sami čestní. Titus Maccius Plautus 30

Kamarád… O štědrém dnu volá Franta svému kámošovi: „Hele nemáš dneska na půl dne čas?“ Kamarád se diví: ,,Zrovna dnes, a proč?“ „No já jen že mám doma postavenej betlém a chybí mi tam osel.....“ Dárky manželům Baví se tři ženy, co daly manželům k Vánocům. „Koupila jsem manželovi věc, co udělá stovku za 10 sekund - je to Honda.” „Já mu koupila věc, co udělá stovku za 5 sekund - je to Porsche!” Třetí je trumfuje: „Já mu koupila věc, co udělá 200 za sekundu - je to osobní váha!” Kapr od tchýně „Tak jsem slyšel, že ti tchyně poslala na Vánoce kapra?” „Kdepak, jenom jednou husu, a já blbec se s ní oženil!” Opakování „U nás doma je pod stromečkem jedna a tatáž věc, ale každý, fakt každý Vánoce,” říká spolužákům Vašek. „Co, prosím tě?” „Stojan.” Dilema… Jaký je rozdíl mezi Vánocemi před 15 lety a dnes? Před 15 lety člověk přemýšlel: „Budou dárky, nebudou dárky?” Dneska přemýšlí: „Bude na dárky, nebude na dárky?” Šikovný táta „Můj táta je kutil,” chlubí se kamarádům Jenda. „Když nám o Vánocích nesvítily svíčky na stromečku, začal je opravovat. A nakonec to dopadlo tak, že když je zapojil do zásuvky, svíčky nic a začal nám svítit taťka!” Dáreček pod stromeček Paní Eva se přitulí k manželovi a přede: „Miláčku, copak mi dáš letos k Vánocům?” „Napřesrok zlaté náušnice,” povídá muž rozvážně. „A letos dvě dírky na ně!” Policejní zážitek… Blíží se Vánoce a na policejní stanici jsou na stáži policisté z Vietnamu. A protože je náčelník lidumil, navrhne, aby si ty tři vzali chlapi domů. Našli se i tací. Po Novém roce se velitel ptá těch tří, co je měli doma, jak to probíhalo. První: „Dobrý, dobrý. Pořád něco žvatlal a vůbec jsme mu nerozuměli, ale jinak fajn.” Druhý: „Dobrý, dobrý. Šikovnej kluk, opravil nám televizi i ledničku, pomohl s úklidem...” Třetí: „Dobrý, dobrý, ale kapr je kapr!” Spolehlivý šéf „Pane šéf, můžete mi dát zítra volno?” ptá se v práci pan Urbánek. „Manželka chce, abych jí pomohl s vánočním úklidem.” „Z takového důvodu vám přece nebudu dávat volno!” rezolutně to odmítne ředitel. „Děkuji,” oddechne si zaměstnanec. „Věděl jsem, že je na vás spolehnutí.”

31

Slůvko do ouška 39. Uchopit fantazii Syn se motal kolem mámy a stále cosi vyváděl. Nedbal na upozornění. Když to matku vrcholně dopálilo, vyskočilo z ní: "Peťo, jednu pravdu ti musím říct. Pokud budeš zlý, půjdeš do pekla! Pokud budeš dobrý, půjdeš do nebe!" Zdálo se, že slova zabrala. Synátor byl na chvíli ticho. Kamsi se zasněně díval a pak z něj vyhrklo… "A co mám dělat, abych šel do kina?" "Do kina?" Matka zalapala po dechu a věděla, že pokud nezasáhne, drahý syn ji bude vodit za nos. Když se její tlak opět znormalizoval, dokázala promluvit: "Peťo, do kina můžeš jít, když mi správně odpovíš na otázku: Když se kočka může naježit, může se i ježek zmáčknout?" (ve slovenštině kočka = mačka) Nyní zase syn zbledl a zmohl se jen na tiché: "Mami, kde se to jen v tobě bere?"

Kdo ovládá fantazii člověka, ovládá jeho budoucnost. Jak? Při dialogu vodíme toho druhého po našich chodníčcích. Ukládáme mu "bubliny" do mysli. Reklamní mágové vědí, co chtějí heslem: "Sněte s námi" dosáhnout. Uchopit vize, myšlenky člověka se snaží Bůh i ďábel. Každý jinak. Ďábel násilím, lží. Zlé síly chtějí určit směr lidského snění. Bůh volí cestu pravdy, svobody, nabídky. Část Boží představivosti je v nás, protože jsme stvořeni k jeho obrazu. Představivost je něco tajemného, záhadné, poutavého a tvůrčího.

Souboj vizí

"Mysli jsou bojištěm a představy trofejí, o kterou se zápasí." / M. Carothers / První vizi dal lidem Bůh: "Ploďte a množte se a naplňte zemi!" (srov. Gen l, 28.) Satan, ten starý had, postupoval rafinovaně. Naoko nenutí Adama a Evu, aby neposlechli Boha. On jen chce, aby o jeho nabídce přemýšleli. Navrhl jim výhody, které by měli zvážit: "…budete jako Bůh." (srov. Gen 2, 5.) Ovoce vypadalo jako předtím, jen myšlenky prvních lidí se změnily.

32

Zatoužili být jako Bůh. Odkud takový náhlý skok? Myšlenka kráčí ruku v ruce s touhou. I stalo se! Lidé před prvním hříchem ovládali své myšlenky na sto procent. Nyní, po tragédii prarodičů se to jen učíme. Souboj vizí se nese celým Písmem. Ďábel láká vizí lidi přestoupit Boží příkazy. Bůh svými štědrými přísliby vede lidi k věrnosti, naději, důvěře v něj. Každý Boží příslib jde s podmínkou, že budeme poslušní jeho vůli.

Představivost si klestí cestu "Které zvíře je nejpřítulnější?" "Krajta. Když člověka obejme, do smrti ho neopustí." Všechny velké věci nejprve vznikly v mysli. Příběh vytváří představivost. Spojuje nové možnosti. Proč to nevyužít? Dětem, kterým selhal "rozum" se může hledat pomoc přes fantazii. Ale i toto platí: Informace, které člověk není schopen vnímat ve vědomí, se kupí a časem vedou ke změně psychiky.

Vytvořit si pozitivní obraz

Pilot letadla křičí: "Tady Boeing 747. Vypadly nám všechny motory. Odpovězte! Co máme dělat?" "Tady věž. Nekřičte, klid! Už si vás škrtím…" Víte, že virtuální hry, televize, internet jsou novou arénou se starým souborem? Opravdu. Mysl má tisíce možností, jak jít vpřed. Člověk se může rozhodnout, nad čím chce přemýšlet. Ekonomie spásy - metoda nabídky a vize, lidi neustále provází. Na rozhýbání fantazie navrhuji několik aktivit. Začněte s tímto: Z písmen, která obsahuje vaše jméno, vytvořte šifru - pseudonym. Do klobouku dejte nastříhaná slova z novin. Tažením vytvořte báseň. V určeném čase napište nejvíce slov na určité písmenko. To je soutěž. Vymýšlejte nová slova. Třebas i škrtáním písmenek v těch známých. Jak byste se cítili, kdybyste byli míčem, strašákem… Odpovězte! Dokončete větu: Co by bylo, kdyby… (padaly traktory, kdybyste našli zlato…) Hru na tichou poštu jistě znáte. Soused sousedovi šeptá slova, a co vznikne? I toto je dobré: Zarecitujte (zazpívejte) návod k použití chladničky… (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň) 33

V dnešní osmisměrce se skrývá celé jméno autora písně „Tichá noc“.

náboj, zanést, monokly, skript, úkaz, infekce, rýma, klan, kluk, polokov, pitoma, facka, souhrn, zámky, lidé, iška, smilník, spor, mšička, četba, veto, áchat, útlý, zážitek, chochol, copy, proč, kefa, suny, strofy, stan, pleš, vnik, ušák, pštros, ureus, chtít, dýky, beat, kras, tvrdit, režná, skýva, všeum, král, žalý, toluen, koalice, otok, kýbl, strýc, ocel, ponk, kotouč, frak, býlí, újma, pudl, úder, kůže, chlév, juta, look, moto, okounět, znoj, palist, gang, brod, okap, ovál, okos, vsun, sekyra, magor, hutě, pohoz, nocleh, plakát, omega, hnus, vliv, kapsa, všechno, mýto, opět, plášť, písnice, sáčko, deci, níže, archa, rýpat, pivo, kolíčky, která, rychlík, sumo, ston, porce, trapeza, uzly, zout, chloupek, črta, molitan, jáma, žídě, katan, zisk, unie, tvíd, lesy, ocílka, mrak, závazky Tajenka z minula: Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři. 34

ano - ne Ii. 1. Oplakávali Izraelité Mojžíšovu smrt 100 dnů? 2. Obešlo Jozuovo vojsko město Jericho 13krát? 3. Chtěl Jiftách obětovat Bohu za vítězství nad Aménovci svou dceru? 4. Byla Rút prababičkou Davida? 5. Zemřel král Saul oběšením? 6. Jsou Chana a Héli rodiči Samuele? 7. Měl král David syna Amnóna? 8. Měl král Šalomoun 1000 žen? 9. Znamená jméno Emmanuel „Bůh nad námi“? 10. Kázal Jan Křtitel v judské poušti? 11. Uzdravil Ježíš Petrovu vlastní matku? 12. Pocházela Alžběta z Áronových dcer? 13. Byl Annáš veleknězem, když odsoudili Ježíše? 14. Dal napsat (příp. napsal) nápis INRI na kříž Pilát? 15. Znamená slovo Hakeldama v překladu Pole krve?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. ne (Gen 4,25); 2. ne (Gen 6,14); 3. ano (Gen 11,2-4); 4. ano (Gen 11,27); 5. ano (Gen 12,10); 6. ne (Gen 14,18); 7. ne (Gen 16,16; 21,5) 8. ne (Gen 16,1); 9. ne (Gen 25,2); 10. ano (Gen 35,1); 11. ne (Gen 39,1); 12. ne (Gen 47,28); 13. ne (Ex 2,21-23); 14. ano (Num 12,1; Ex 2,4; 15,20); 15. ne (Deut 32,50; Num 33,38)

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc prosinec: 1. 2. 3.

Za národy světa, aby vzájemným poznáváním a úctou rostly v harmonii a pokoji. Aby se děti a mladí lidé stávali posly evangelia, aby byla respektována jejich důstojnost a aby byli chráněni před násilím a vykořisťováním. Za Boží milost a pomoc církvi, kde každý pokřtěný se v síle Ducha Svatého stává světlem, solí a kvasem Kristova evangelia.

V uplynulých letech jsme se v prosinci rozloučili Podivín 2010 2009 2008 2007

Ladná

Josef Páleš Marie Roháčová Pavlína Duhajská

Josef Mlátilík Marie Podrazilová

Marie Ustohalová P. Karel Onuca Anna Sečkařová Marie Maťáková

František Babocký Karel Michlovský Antonín Tesařík

2006

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36