ZRNÍČKO. Svazek 11, číslo 3 březen 2011

ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 3

březen 2011

Nep Nepřestali jsme se mít rádi Pro manžele, kteří se měli rádi, na dlouhá léta spojili své životy, je velmi kruté, když je rozdělí smrt. Ale přesto se nepřestali mít rádi, neboť „vzdálený“ milovaný je živý jiným životem mimo smrt - a láska, pravá láska v Kristu, nikdy neumírá. Ale milovat bez fyzické přítomnosti toho, koho máme rádi, je těžká zkouška, „očistec“; poslední očištění lásky před setkáním na věčnosti. Šťastný tedy ten, kdo zůstal na této zemi sám a zůstává věrný - což samozřejmě neznamená, že „znovu začít žít“, jak se lidově běžně říká, by byla nevěra - a dál žije svoji lásku. Svým dětem a všem těm, kteří o lásce pochybují, či ani neví, co to je mít rád, může dávat svědectví o tom, že láska žije a kvete i mimo dvě těla, která kráčejí vedle sebe, usmívají se a spojují, a že existuje na konci jejího rozkvětu úplně samovolně: „trpím pro nepřítomnost milovaného, ale jsem šťastný, když je on šťastný!“ A něha určená pro něho - ať slouží těm, kteří ji potřebují! Vzbudila jsem se, Pane, …a on tam už nebyl. Obrátila jsem se na posteli, …ale místo po mém boku bylo prázdné a moje osamocené prsty ještě hledaly ty jeho. Moje láska je u Tebe; věřím, doufám, ale nemohu si zvyknout, Pane, že tady není, a každé probouzení je pro mne žalné, tak jako je žalné procitnutí nemocného s amputovanými údy.

Nepřejdu již po jeho milované tváři, po brázdách jeho vrásek, kde jsem sbírala klásky života, poslední zrna života, která jsme den po dni, v radosti i starosti seli, a sbírali tisíce plodů lásky. Nebudu už hledat v jeho očích sladké světlo zapadajícího slunce po jasných ránech, požáru odpoledne, a občasných stínech dnů, když se nahromadily mraky, které propukly v bouřky, až než se nezvedla v našich srdcích duha pokoje. Měli jsme se rádi… ale, Pane, nepřestali jsme se mít rádi!

On tady už není! Nebudu ho už slyšet, ó, zpěv můj umlčený. Nebudu už jeho volná půda každodenně obráběná.

Měli jsme se rádi, Pane, ale žili jsme spolu, on byl ve mně a já v něm, a Ty, tys zpečetil naše dva životy a udělal jsi z nich jen jeden. Ale on odešel k těm vzdáleným břehům,

které nikdo nemůže dosáhnout, dokud nepřekročí smrt. A já z mého břehu, se zemí pod nohama, ho nemohu ani zahlédnout, ó, můj milovaný… vzdálený daleko, tak daleko, v nedozírných mlhách.

jen radost ze své Radosti. Ano, moje láska je nedotknutelná, je v mém živém srdci, smrt na tom nic nezmůže, a v tom je moje trápení. Neboť můj pramen nevyschl, Pane, teče a vylévá se. A já mám hodně laskavých slov, příliš něžných pohybů, úsměvů v záloze, které zůstaly nevyužity, slz jako dešťové kapky, které mi zaplavují srdce, a tím ještě rychleji klíčí květy lásky.

On už tu není! Říká se, že člověk si zvykne, Pane, že čas sehraje svoji roli. Ale já už nyní vím, že ani čas, ani smrt nepřemohou lásku, neboť jednoho dne jsem zašeptala navždy a on mi odpověděl navždy, a Tys nám slíbil, že se budeme mít rádi až na věčnost. I když nevidím, Pane, chci věřit, věřím. Nepřestali jsme se mít rádi. Ale včera jsme spolu překonávali každý den. Neboť když jsme hledali štěstí toho druhého, hledali jsme i svoje štěstí. Dávali jsme a někdy jsme brali, ale naším novým a novým úsilím rostla naše láska.

Nenechám je, Pane, blednout, vadnout, ve svém uzavřeném srdci. Budu je trhat každý den, úžasná žeň pro moje děti, vnoučata, přátele, sousedy a všechny zapomenuté žebráky, kteří hledají stébélka lásky u mých cest.

Dnes jsme vstoupili do očistce. Trpím, že jsem sama, on trpí, že je daleko, neboť nemůže být šťastný beze mne, když já jsem nešťastná bez něho! Ale on, Pane, při tvém Světle, očišťuje naši lásku, zatímco já ve tmě ji musím doplňovat.

Ale mé utrpení, Pane, zůstává mým utrpením! Strašná samota, dlouhé dny a těžké noci, NEPŘÍTOMNOST. Krutá nepřítomnost. Hluboké prázdno, do kterého se i moje srdce v některé dny noří, šíleně potápí a nemůže najít dno. On mi chybí, Pane, chápeš? Chybí mi. Proč mě opustil?

Pomáhej mi, ó, Bože můj, milovat ho v nepřítomnosti, dnes ještě více než včera, když tu byl. Milovat ho nakonec kvůli němu, nehledat návrat, být šťastná, že je šťastný, když je úplně blízko u Tebe a sbírá pro mne 2

Odpusť, Pane, odpusť tu beznaději, Ty, který nám svým křížem každý den dáváš znamení. To jenom proto, že jsem zapomněla hledět na Tebe, když mě překvapila noc. Čekáš mě a on vedle Tebe hledí na mne a jeho láska mě vyzývá, vede a podpírá.

radost z nového života, a ten nabývá tělo ve dvou spojených životech, které se nikdy neroztrhnou. Těm, co neví, že není lásky bez navždy a že ty, jenom Ty můžeš dát lásce rozměr nekonečna. Chtěla bych jim to říct, Pane, říct jim to svým životem. A protože můj milovaný mě čeká u Tebe, v Pokoji, i já budu čekat na Setkání, na nové zásnuby, kruté a sladké zásnuby, a z tohoto čekání udělám oběť, dřív než se v objetí své věrné lásky budeme nakonec milovat, milovat tak, Pane, jak miluješ Ty, NEKONEČNĚ, VĚČNĚ.

Díky Tobě, Pane, díky němu, moje utrpení nevyjde naprázdno, protože nabídnu ten přebytek lásky, který ode mne očekává, lásky, která žije a roste i přes mé trápení. Nabídnu ji mladým hledačům lásky, kteří ji hledají a nenacházejí, neboť se utápějí ve chvilkovém klamu. Těm, co neví, Pane, co je to vlastně milovat tak, že je třeba vytrhnout ze sebe a dávat jinému, doširoka se otevřít a přijímat dar druhého. Těm, co neví, že láska bývá často utrpení, častěji než radost,

Michael Quoist)

A jestliže Kristus nevstal, prázdné je naše kázání, prázdná je vaše víra… Jestliže tedy mrtví vůbec nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a ztraceni jsou i ti křesťané, kteří už zemřeli. Nemáme-li v tomto životě nic jiného než pouhou naději v Krista, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 1 Kor 15,14.16-19

Vaše srdce ať se nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, přece bych vám nebyl řekl: Odcházím, abych vám tam připravil místo. A když odejdu a připravím vám tam místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Jan 14,1-3

3

Světec na březen březen Jako světce na měsíc březen jsme vybrali sv. Perpetuu a Felicitu. „Passio“ (vyprávění o umučení) mučednic Perpetuy a Felicity patří k nejdojemnějším, ale co je ještě důležitější, k velmi ceněným v katolické církvi vůbec. Perpetua a Felicita jsou po Petrovi a Pavlovi nejstarší svědkyně krve, jejichž doba úmrtí je známa a o jejichž mučednictví zanechal zprávu očitý svědek. Obě mučednice byly přijaty do římského mešního kánonu. Felicita byla otrokyně, Perpetua pocházela ze vzneseného rodu. Obě žily kolem r. 200 v Kartágu a byly katechumenkami, což znamená, že byly připravovány na přijetí křtu a vyučovány v Písmě svatém. Císař Septimus Severus však zakázal přijetí křtu pod trestem smrti. Dal Perpetuu a Felicitu a další tři katechumeny zatknout a vsadit do vězení. Na cestě tam přece ještě byli zajatci pokřtěni, a to císaře ještě víc rozzuřilo. Perpetua měla cestou do vězení v náručí svého synáčka, Felicita přivedla o několik dní později v žaláři za strašlivých podmínek na svět děvčátko. Jeden ze spoluvězňů zemřel již ve vězení na následky mučení. Dne 7. března 202 (nebo 203) uspořádal císař Septimus Severus v obrovské aréně v Kartágu o narozeninách svého syna představení s dravou zvěří. V jeho rámci měli být usmrceni křesťané. Perpetuin otec se ještě jednou pokusil odvrátiti svou dceru od křesťanství, aby ji zachránil. Ale Perpetua a Felicita se hrdinně odevzdaly svému osudu, jejich víra v Boha znamenala pro ně víc než jejich život. Zaživa byly obě mladé ženy se svými spoluvězni předhozeni šelmám, aby je sežraly. Když i přes nejtěžší zranění ještě žily, vrazili jim katani dýku do krku. Neznámí lidé pochovali mučednice, ale již brzy byl nad jejich hrobem postaven kostel. Zbytky baziliky byly po staletích objeveny. Znázorňování: obě mučednice je často vidět, jak se spolu loučí. Často také jsou zobrazovány s divokou krávou, což má poukazovat na jejich mučednictví. Perpetua má mnohdy na klíně dítě. Sv. Perpetua bývá uváděna jako ochránkyně krav. (Podle Rok se svatými)

STROMY Dědeček držel za ruku svého vnoučka a ukazoval mu mohutné stromy, které stály podél cesty. Říkal mu, že nic není krásnějšího než strom. „Podívej, jen se podívej, jak stromy pracují!“ „Ale co dělají, dědečku?“ „Přidržují zemi, protože se na ni tlačí nebe. A je to náramně těžké. Koukni se na ten zkrabacený kmen. Vypadá jako obrovské lano. A kolik je tam uzlů! Na obou koncích jsou lana rozpletená, rozdělují se, roztahují se do šířky a tlačí se proti zemi i proti nebi. Těm částem nahoře říkáme větve a těm dole kořeny. Dělají to samé. Kořeny si razí cestu v zemi a stejně tak větve si razí cestu v nebi. Pro kořeny i pro větve je to tvrdá práce.“ „Ale, dědečku, je přece těžší proniknout zemí než nebem!“ „Kdepak, chlapče. Kdyby to tak bylo, větve by byly krásně rovné. Podívej se, jak jsou zkroucené a pokřivené námahou. Vyvíjejí velké úsilí a těžce pracují. Trýzní se tou velkou snahou víc než kořeny.“ „Ale kdo je nutí k takové námaze?“ „No vítr. Chtěl by oddělit nebe od země. Ale stromy drží pevně. A prozatím vítězí.“ A těžká je také práce naší víry. Musí držet nebe, na které se tlačí země. 4

Pouštní čas čas - cesta Božího dobrodružství Ani se nestačíme divit, jak se míjí den za dnem. Ve všeobecnosti nám stačí termíny označené v kalendáři, které nám připomínají naše povinnosti. Často však přecházíme kolem jednotlivých dnů či období bez hlubšího významu a bez toho, že by nás jejich atmosféra oslovila.

Střídání ročních období hraje prastaré, ale vždy nové drama o radosti a smutku, o věčných návratech života a smrti, o tom, jak se rodí, kvetou a dozrávají pole, stromy i lidé. Podobně i v oblasti duchovního růstu právě pomocí změn liturgického období se člověk snaží pochopit smysl své životní cesty. Tajemství jednotlivých liturgických období nám umožňují mít účast nejen na rytmu hvězd, ale i na bolesti a radosti lidí, především však na tajemství Boha, který se vydal do našich rukou a kráčí zaprášenými cestami našich dějin. I vstup do vážného období zodpovědnosti a nápravy má svoji zvláštnost a jedinečnost, která je celá staletí spojená s životem lidí. K postu, který se projevuje jako abstinence nebo přísná askeze, vyzývají téměř všechna náboženství. Ve Starém zákoně měl také velmi důležité místo. Někdy se však tato forma zbožnosti zneužila a degradovala jen na vnější úkon. Podle slov proroka je proto si třeba sypat popel nejen na hlavu, ale i na srdce. Poušti se nevyhneme Jak má chápat moderní křesťan tento - podle některých - ne velmi sympatický či přitažlivý prostředek zbožnosti? Mnoho učitelů duchovního života je přesvědčených o tom, že když chceme vážně a radikálně začít nový život s Bohem, musíme se vzdálit na poušť. Jasně, všichni nemůžeme odejít na poušť, i když pro mnohé by to byla užitečná zkušenost. Jistě by to znamenalo změnu stylu našeho zaběhnutého života. Pobyt na poušti totiž nutně mění návyky v každé oblasti života. Určitě by se to týkalo změny jídelního lístku. Asi bychom museli vynechat své oblíbené jídlo. Putující pouští se musí zříct i svého oblíbeného nápoje. Lidé na poušti jsou rádi, když mají pár hltů čisté vody. Na poušti není samozřejmostí televize, internet, či dostatečný signál pro náš mobil. Místo toho nám daruje mnoho času, který můžeme využít pro modlitbu i vzájemný rozhovor. Účastník pouštní akce bude muset na nějaký čas vynechat návštěvu oblíbené restaurace. Samozřejmě, na poušti neexistuje žádná trafika. Je tedy třeba zapálit si „poslední cigaretu“, než začne velké dobrodružství. Tam nejde si vzít ani pohodlné papuče. Z toho je vidět, že člověk odcházející na poušť se musí zříct velkého množství příjemných věcí. Proto snad aspoň trochu chápeme, že Izraelité reptali a postavili se proti Mojžíšovi, který to od nich vyžadoval v jakékoliv jiné formě. Atmosféra našich časů Ať nás neznechutí už jen myšlenka, že se máme něčeho v této pouštní (postní) době zříct. Určitě, máme strach před bolestným rozloučením s mnoha věcmi, na které jsme si zvykli (možná i s lidmi). Máme strach pustit tyto hodnoty „z ruky“. Raději sneseme skutečnost, že nás obírají o svobodu, někdy nás i zotročují. Ani se tomu nedivme. Atmosféra naší doby den co den implantuje do našeho vědomí: „To všechno musíš mít. Jinak se neprosadíš, jinak nežiješ na úrovni!“ Vyplatí se však jít touto cestou, pokud to se svým vztahem k Bohu myslíme vážně. Nejlépe to vidíme na Božím Synu Ježíši Kristu. On je nejen příkladem pro naši mravní obrodu, ale i cestou k těmto hodnotám. „On přišel, aby hříchy odstranil. On však 5

je úplně bez hříchu“ (1 Jan 3,5). „S tím, který byl úplně bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli u Boha spravedliví“ (2 Kor 5,21). On se postavil na místo každého z nás i v pokušení. Na místo člověka, který je neustále zmítaný a stojí před novými možnostmi, jak jít ve svém životě dál: kterým směrem, kterou cestou. Nabídek je hodně a není třeba dokazovat, že nevedou jen k hodnotám, které obohacují náš život. Myslet vztah vážně Evangelisté, kteří popisují odchod Ježíše na poušť, mluví o pokušení, které je způsobeno satanem skrze mocnosti temnoty. To pro nás znamená: kdo vážně odchází „do pouště“ v jakékoliv podobě, brzy pocítí silné útoky. Velmi brzy zjistí, že je slabý, bez síly a bez radosti. Do tohoto boje však nejdeme beze zbraně. Nejdůležitějšími jsou modlitba, půst a almužna. Pouštní - postní čas bez nich nezvládneme. Člověk se daleko nedostane. Je třeba zde bojovat opravdu Boží silou a ne lidskou. Svatý Augustin učí v tomto duchu: „Ano, ďábel pokoušel Krista. V Kristu však pokoušel tebe, neboť Kristus měl z tebe - pro sebe tělo - ze sebe - pro tebe spásu. Z tebe měl pro sebe smrt - ze sebe pro tebe život, z tebe pro sebe potupu - ze sebe pro tebe slávu…“ Biblický text pokračuje u sv. Marka: „Žil tam mezi divokými zvířaty“ (Mk 1,13b). Středověcí malíři často zobrazovali poustevníky (sv. Antonín Veliký, sv. Pachomius) uprostřed pouštních šelem. Symbolizovalo to nejen prostředí, ale i pokušen, které na člověka na poušti doléhalo. Naše uražen „já“ se hlásí a v nadnesené míře si žádá nasycení. K tomu se přidruží pud sebezáchovy. Lidé, kteří hladoví, jsou obyčejně podráždění a agresivní. Kdo to vyzkoušel, ví, o čem mluvím. Ani jiné touhy se nezablokují. Ohlásí se přímo způsobem nátlaku. Když je člověk konfrontován sám se sebou, poznává svoji ubohost. Světlo do temnoty Biblický text zde naštěstí nekončí, ale pokračuje: „Andělé mu sloužili“ (Mk 1,13c), nebo v jiném podání: „Svým andělům přikáže, aby tě ochránili…“ (Lk 4,10-11). Tím je řečeno: rozhodující zkušenost z pouště není to, že nás pokoušejí démonické či jiné síly a že nás omezuje naše malé lidské „já“, ale že se nám otevře Boží svět. Pocítíme, jak se nás Bůh dotýká a jak proniká jeho Božské světlo do naší temnoty. Když byl prorok Eliáš na poušti k smrti unavený, přišel anděl a dal mu božské jídlo. V síle tohoto pokrmu putoval 40 dní pouští. Opravdu, Bůh nás neopouští na naší cestě pouští. Nezemřeme hladem. Naopak! Svatý Basil z Cézareje nás povzbuzuje prožít toto období křesťansky slovy: „Půst plodí proroky, posiluje silné a dává moudrost zákonodárcům, zachraňuje duši, je bezpečným společníkem těla, zbraní bojovníků, gymnastikou atletů. Půst vzdaluje pokušení a pomazává nás k boji o nábožnost, je mistrem čistoty. Učí odvaze bojovat, učí pokoji v době míru. Posvěcuje a vede kněze, aby dosahovali dokonalosti ve svém úřadě.… Půst uhasil sílu ohně a chřtány lvů, pozdvihuje modlitbu a jako křídlo ji vynáší až k nebi. Půst je upevnění rodin, otec zdraví, pedagog mladosti, ozdoba a krása stáří, bezpečný průvodce cestujících a věrný přítel manželů… Nikdo, kdo se postí, neublíží svému štěstí: nic v jeho domě nebude chybět díky postu“ (De ieiunio, Hom. 1,6). Vydali jsme se na cestu Božího dobrodružství ve snaze o dobro. Přeji vám a vyprošuji na ní Boží milost a ochotu spolupracovat s ní. Viliam Judák (podle KN) 6

Soudek Žil jednou jeden rytíř, který odvážně bojoval po všech koutech království. Až mu jednoho dne střela z kuše při šarvátce prostřelila nohu a téměř ukončila jeho dny. Když se léčil ze svého zranění, zahlédl ráj, ale ve veliké dálce, téměř v nedohlednu, zatímco sálající peklo s vraty dokořán bylo těsně vedle něj. Už dlouho totiž nedbal na žádné sliby ani pravidla rytířství a stal se z něj krvelačný a bezohledný voják, který bez výčitek vraždí bližního, rabuje a žádné násilí mu není cizí. Plný strachu zahodil po uzdravení přilbici, meč a brnění a vydal se pěšky k jeskyni, ve které bydlel jeden svatý poustevník. „Otče, přál bych si, aby mi byly odpuštěny hříchy, protože mám velký strach o spásu své duše. Vykonám jakékoli pokání. Ničeho se nebojím!“ „Dobře, synu,“ odpověděl poustevník. „Stačí jediné: naplň mi tento soudek vodou a přines mi ho.“ „Cože? To je pokání pro děti nebo pro slabé ženské!“ Rytíř hrozivě zamával pěstí, ale vidina šklebícího se ďábla ho hned zkrotila. Vzal soudek pod paži a s brbláním zamířil k řece. Ponořil soudek do vody, ale ten se nenaplnil. „V tom je nějaké kouzlo,“ zařval kajícník. „Ale teď se uvidí.“ Vydal se k prameni - soudek tvrdohlavě zůstával prázdný. Rytíř se zlostně vrhl ke studni. Škoda námahy! O rok později přišel ke starému poustevníkovi otrhaný chudák s nohama do krve rozedřenýma a se soudkem pod paží. „Otče,“ řekl rytíř (byl to opravdu on) tichým a zoufalým hlasem, „byl jsem u všech řek a pramenů v království, ale soudek se mi naplnit nepodařilo… Teď vím, že mi mé hříchy nebudou odpuštěny. Budu na věky zatracen! Mé hříchy, tak těžké hříchy… Litoval jsem jich příliš pozdě.“ Slzy mu stékaly po vyhublé tváři. Jedna maličká slza sklouzla po hustých vousech a kápla do soudku. Soudek se rázem naplnil až po okraj tou nejčistší, nejčerstvější a nejlepší vodou, jakou kdy kdo viděl. Jedna slzička lítosti…

Slzy lítosti pokanou z tváří, až spatříme jací jsme byli. Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. (KKC 1451) Lítost kvůli věcem, které jsme udělali, dokážeme zmírnit, ale lítost, kvůli věcem, které jsme neudělali je neutišitelná.

7

Postní Postn doba Postní čas je pro nás velmi důležitá, i když pro ty, kteří jej prožívají v duchu Církve, méně příjemná část církevního roku. Činit pokání a přinášet zadostiučinění za své hříchy má důvod, při upřímném pohledu na sebe, každý z nás. A jak velká pokání by byla adekvátní, to nám ukazují staré penitenciáře. V Ustanovení svatých Otců, které se užívalo na Velké Moravě, jsou například následující pokání: Kánon 6.: Jestliže někdo ukradne něco závažného nebo skot nebo podkope dům nebo ukradne něco prospěšného, velmi drahocenného, nechť se kaje pět let. Pakliže ukradne nějakou maličkost, nechť se kaje tři roky. Kánon 11.: Jestliže se některý laik, maje ženu, dopustí smilstva s cizí ženou nebo s pannou, nechť se kaje pět let, tři z nich o chlebu a vodě. Kánon14.: Jestliže se někdo dopustí smilstva sám se sebou, nechť se kaje rok. Kánon 15.: Jestliže někdo ztratí část těla Páně, nechť se kaje rok. Kánon 16.: Jestliže někdo pomyslí na cizí ženu, a nemůže s ní zhřešiti, nechť se kaje rok. Kánon 17.: Jestliže se někdo přejí a pozvrací, nechť se kaje třikrát čtyřicet dní. Kánon 25.: Jestliže některá žena potratí dítě [ve smyslu vyvolá potrat], nechť se kaje tři roky o chlebu a vodě. Kánon 26.: Jestliže se někdo dopustí smilstva s vdovou nebo s pannou, nechť se kaje tři roky. Kánon 36.: Jestliže se některý kněz nebo duchovní opije, nechť se kaje deset dní, je-li to laik, nechť se kaje sedm dní. Kánon 39.: Jestliže má někdo v úmyslu dopustit se smilstva, a nemůže, nechť se kaje třikrát čtyřicet dní. Kánon 41.: Jestliže někomu umře dítě nepokřtěné pro jeho lenost, nechť se kaje tři roky o chlebu a vodě. Kánon 51.: Jestliže někdo koná zaklínání a modlí se k ďáblům nebo jim dává lidská jména, nechť se kaje pět let o chlebu a vodě. Předpokládalo se, že tato pokání jsou adekvátní nejen jako trest za hřích, ale i k odpuštění časných trestů. Rozhřešení kajícníkům se pak udělovalo na Zelený čtvrtek při druhé mši sv. Dlouhá pokání se pak postupně zkracovala odpustky a pokání se tak nahrazovalo zásluhami z pokladnice Církve. Dnešní kající praxe je velmi mírná. Ale pokud někteří katolíci volají po prvotní praxi Církve, stačí to říci zpovědníkovi a nic nebrání tomu, udělit jim tři roky pokání o chlebu a vodě. Ale bez upozornění si jako zpovědník místo růžence nebo litanií takováto pokání udělit netroufám, a to ani ta sedmidenní. Kromě konkrétních pokání za hříchy se zadostiučinění přinášelo obecně v kajících časech a v postních dnech. Tyto jsou také cvičením v ovládání svých žádostivostí a časem prosby o milosti. Hlavním dobou pokání a postu je postní čas. Po koncilu však byla většina postů zdobrovolněna a tak pod heslem návratu ke kořenům nastal obrat k protestantské praxi. To by však pro nás nemělo znamenat, že tuto praxi budeme následovat, a i když nejsme dostatečně silní k tomu, dodržovat celý postní řád starého kodexu, měli bychom jej následovat alespoň z části a pro postní čas připojit nadto nějaké našim hříchům adekvátní pokání. Kdo má např. sklon příliš pobývat v hospodě, mohl by se jí na čtyřicet dní vyvarovat, kdo má sklon k nemírnému kouření, může o postě nekouřit apod. A zdá-li se to někomu mnoho, ať si vzpomene na několikaleté posty starých penitenciářů. A rozhodně nepočítejme s tím, že tresty očistcové, které nás čekají, jsou mírnější než původní kajicí disciplína; ono je to spíše naopak. Lépe je tedy odčiňovat časné tresty zde na zemi. Proto užívejme čas, dokud je nám dán, a s požehnáním Církve užijme postní dobu ke své spáse, k obnově svého života v Kristu a čerpejme duchovní posilu na překonávání všech protivenství svého křesťanského života. K tomu Vám žehná P. Tomáš Stritzko FSSPX 8

Osobnost otce a školní výsledky dítěte Začátek školního roku máme dávno za sebou. Naše ratolesti se vrátily ke školním povinnostem a každým dnem se utkávají s novými výzvami. Školní problémy vznikají, když dítě tyto nové výzvy nezvládá a „resty“ se kupí. V tu chvíli není lehkým úkolem být rodičem. Ne všichni rodiče vědí, v čem vězí školní potíže a jak mohou svému dítěti pomoci. Zvláštní roli v intelektuálním vývoji dítěte hraje otec. Učí dítě zodpovědnosti, dává mu pocit bezpečí, uvádí ho do světa dospělých. Vědomé zapojení otce do učebního procesu dítěte vede k lepšímu rozvoji mladého člověka v oblasti poznávání, což se také odráží na školních výsledcích. Jakým způsobem může otec ovlivnit intelektuální vývoj dítěte? V první řadě jde o to, vytvořit k učení příznivé prostředí a povzbuzovat k duševnímu úsilí. Výchova v tomto směru vede k „samovýchově“ - daný mladý člověk bude schopen samostatně pracovat nad sebou samým a svou osobností. Čím více se otec zapojuje do práce s dítětem ve školním věku, tím se zvyšuje pravděpodobnost úspěchu výchovy k samostatnosti a vlastnímu uvědomění nutnosti dalšího růstu. Otec vytváří prostředí vhodné k učení Aby dítě mohlo být ve škole úspěšné, musí mít především dobré domácí podmínky, prostředí, které by ho povzbuzovalo k duševní práci. Jedním z rozšířených problémů u školní mládeže je dyslexie a dysgrafie. Tento problém má často kořeny v rodině. Potíže se čtením a psaním začínají o mnoho let dříve, než jde dítě do školy, kdy rodiče zanedbávají rozhovory s dítětem od prvních měsíců jeho života. V pozdějším období vývoje dítěte hraje důležitou roli čtení pohádek a nenásilné povzbuzování k samostatné četbě. Otec, který čte knihu nebo noviny, pracuje na počítači, dítěti ukazuje, že čtení a psaní je zároveň praktická nutnost i zábava. Na výsledky učení má rovněž vliv přítomnost otce, jeho skutečný kontakt s dítětem. Vědecké výzkumy potvrzují, že intelektuálně nejlépe vyvinutí chlapci mají otce, s nimiž tráví hodně času; jejich otcové před ně stavějí tvůrčí úkoly a ponechávají jim přiměřenou volnost k jejich plnění. Role otce je také nezastupitelná, co se matematického myšlení týče. Učí ho vnímat jevy v matematicko-prostorových pojmech (na rozdíl od matky, která dítěti ukazuje spíše vnitřní svět). Je důležité, aby otec dítě zapojoval do každodenních prací, k práci na zahrádce nebo při drobné opravě automobilu. To jsou příležitosti, kdy lze řešit jednoduché matematické úkoly, např. kolik pletiva je potřeba k ohraničení zahrádky, kolik se má natankovat benzinu na cestu za babičkou. Psychologové tvrdí, že nedostatek otcovské péče má větší vliv na špatné školní výsledky u chlapců, než je tomu u děvčat. Na druhou stranu však otec více ovlivňuje tvůrčí myšlení 9

děvčat, neboť tvůrčí přístup je vlastní spíše lidem, kteří zachovávajíce si vlastnosti svého pohlaví, přijímají vlastnosti opačného pohlaví. Tak přítomnost otce rozvíjí u dívek kreativitu. Otec motivuje k duševnímu úsilí Motivace spočívá v tom, aby si jedinec uvědomil své možnosti, co se učebních výsledků týče, přičemž u svých nejbližších nachází podporu svých duševních schopností, a to dodáváním odvahy a prokazováním uznání za dosažené výsledky. Role otce a matky se zde liší. Matka obvykle častěji pomáhá dítěti s učením, proto jsou její pochvaly pro dítě čímsi přirozenějším, běžnějším. Pochvala otce není každodenností, proto je pro dítě více výjimečná, a právě s ohledem na tuto výjimečnost představuje velmi důležitý prvek podpory při učení mladého člověka. Výzkumy potvrzují, že vědomí vlastních schopností u chlapců závisí na tom, jak jejich schopnosti vnímají otcové. Výsledky psychologických bádání rovněž svědčí o nutnosti probouzet v dítěti osobité tíhnutí k poznání, snahy dosáhnout výsledků. To ve značné míře závisí na otci a jeho výchovném působení. Nejde o to, aby byl otec zbytečně přísný nebo bezohledný ve svých nárocích na dítě. Je zajímavé, že dívky, které své otce vnímají jako starostlivé, dosahují lepších učebních výsledků než ty, které považují své otce za přísné. Vhodné ztotožnění se s otcem má u synů podstatný vliv na úroveň nároků na sebe sama. Průzkum mezi mládeží z prvních tříd středních škol ukázal, že mladí, u kterých se projevují výrazné nedostatky ve zvládání školní látky, vnímají své otce jako odtažité a citově chladné. Úspěšnější žáci označovali své otce za milující, chápavé a vstřícné. Láska matky k dítěti je nezištná, kdežto lásku otce (či přesněji její projevy) si musí dítě v jistém smyslu zasloužit. „Zasloužit si lásku“ je základem rozvoje dítěte. Přívětivá slova otce, např. „Jsem si jist, že dokážeš postavit z kostiček hezčí dům“ nebo „Když ten obrázek ještě lépe vybarvíš, tak mi uděláš radost“, jsou příležitostí k řešení a konzultování problémů, které se vyskytnou. Kritické, ale srdečné zhodnocení výsledků dítěte jej motivuje k přemýšlení, a tím k duševnímu rozvoji. Umírněné prokazování záporných otcovských citů je nezbytné k tomu, aby si dítě uvědomovalo své schopnosti a neochabovalo v intelektuálním úsilí. Díky citové vyrovnanosti otce si dítě snáze osvojuje pravidla společenského života a lépe jej vnímá. Otec dokáže dítě nejlépe motivovat k učení: kladením požadavků ho učí hledat řešení problémů. Díky přítomnosti otce si dítě uvědomuje vlastní schopnosti a nabývá sebedůvěry. Proto v pozdějším období dospívání rostou i jeho cíle. Školní rok je výzvou nejen žákům, ale také jejich rodičům, zejména otcům. Už v září je nutné dbát na to, aby přinesl uspokojivé výsledky a povzbudil žáky k dalšímu duševnímu úsilí. (podle TEDEUM) 10

A Bůh stvořil otce Když se Bůh rozhodl, že stvoří otce, začal vysokým a statným tělem. Anděl, který ho při tom sledoval, namítl: „To bude otec? Když děti budou tak malé, proč mají mít tak velkého otce? Vždyť s nimi bude moct hrát kuličky jenom na kolenou, když je bude chtít přikrýt v postýlce, bude se muset sehnout, a když je bude chtít políbit, aby se zlomil vejpůl!“ Bůh se usmál: „To máš pravdu, ale když ho udělám tak malého jako děti, nebudou mít ke komu zvedat pohled.“ Potom se Bůh dal do rukou. Uhnětl je velké a svalnaté. Anděl jen pokrčil rameny: „Jak bude takovýma rukama zahalovat dítě do plenek a přebalovat ho, rozepínat a zapínat knoflíčky, a co teprve kdyby měl česat copánky, nebo dokonce vytáhnout třísku z prstu?“ Bůh se usmál: „To vím, ale ty ruce jsúu dost velké, aby udržely všechno, co nosí děti v kapsách, a dost malé| aby mohly pohladit jejich malé tvářičky.“ Bůh začal tvořit dvě největší nohy, jaké kdo kdy viděl. Vtom anděl vybuchl: „To není spravedlivé. Copak si opravdu myslíš, že tyhle dvě lodě dokážou brzy ráno vyskočit z postele, když se miminko rozpláče? Nebo že snad dokážou projít houfem hrajících si dětí, aniž by aspoň jedno nezašláply?“ Bůh se znovu usmál: „Buď klidný, mají úplně správnou velikost. Uvidíš, budou krásně držet dítě, které si bude chtít sednout ,na koníčka‘, nebo vyhánět myši na chalupě, nebo se budou pyšně nosit v botách, které jsou všem velké.“ Bůh pracoval celou noc. Dal otci málo slov, ale pevný a silný hlas; oči, co všechno vidí, a přesto se dívají klidně a tolerantně. A když se nad svým dílem ještě trochu zamyslel, přidal i slzy. Pak se obrátil k andělovi a zeptal se ho: „A teď už věříš, že otec může milovat stejně jako matka?“

Dopis rodičům Milí rodiče, moc se nám na vás líbí, že se o nás staráte, kupujete nám oblečení, pomáháte nám, dáváte nám dobré rady, vymýšlíte program na různé výlety a kupujete jnám dárky. Děkujeme vám, že jste nás přivedli na svět, naučili mluvit, číst, psát a počítat. Ale nelíbí se nám, že někteří rodiče své děti nakonec nechtějí a daj ho do dětského domova anebo ho jen tak, třeba v zimě, nechají ležet na zemi. Také se nám nelíbí to, že někteří rodiče vůbec nevnímají své dítě anebo ho odbudou. Jsme moc rádi, že když je vaše dítě nemocné, že se o něho staráte a donášíte mu čaj.

Ahoj děti (domácí úkol z náboženství)

11

Riziko výchovy „last last minute“ minute Dospívání je obdobím krize spíš pro rodiče, než pro děti. Začíná tehdy, když děti dají rodičům najevo, že je už více nepotřebují. „Je to moje věc!“ říkají směle.

Chlapci a děvčata, tito naši malí fosofové, vynášejí úsudek: „Nepotřebuji, aby rodiče zasahovali do mých věcí.“ Když děti takto reagují, nevykřikují žádná revoluční hesla, jenom prostě chtějí připomenout, že nadešel stáhnout se z frontové línie a společně začít novou etapu života. Čím více času potřebují rodiče k tomu, aby to pochopili, tím více děti zvyšují hlas. Výchova není ustáleným formulářem, ale něčím, co roste, vyvíjí se a dozrává. V dospívání, adolescenci se děti mění. I rodiče se musí měnit. Vědí, že je děti nadále potřebují, ale nyní již odlišným způsobem. Bolestně vnímají, že ztratili některé důležité věci, jako například jejich blízkost a důvěrnost. Najednou děti raději tráví čas se svými přáteli nebo se zavřou do pokoje a poslouchají hudbu a svěří se raději přátelům a prvním láskám. Pro mnohé rodiče je to bolestný šok, pro jiné nějaký ten obláček smutku, ba někdo se takto může cítit lépe. Dřív, než rodiče změní svůj postoj, je třeba se vyrovnat s tím, co ztratili: stáhnout se z frontové linie do diskrétního, ale vždy rozhodujícího doprovázení svých dětí. Je to chvíle, kdy je třeba se radovat z výsledků tvrdé práce minulých roků. Ať už se nám to líbí nebo ne, dospívání je výsledek předcházející výchovy. Jak? Proč? Během prvních roků života přijímají děti od rodičů základní prostředky. Přínos rodičů do jejich života je vždy důležitý, ale když děti vstoupí do adolescence, jejich hlavním inspiračním zdrojem se stávají vrstevníci, jiní dospělí lidé a jejich vnitřní život. Pokud rodiče trvají na tom, že chtějí „pozvednout“ své dospívající děti, vysílají poselství, které nikdo z nich netouží slyšet: „Já vím, co potřebuješ!“ Takový přístup dokáže mladé „naštvat“. Oni se totiž sami snaží objevit, kým vlastně jsou. Další podobná rodičovská poselství jakoby říkala: „Nejsem spokojený s tím, jaký jsi!“ Adolescent taková tvrzení nemůže ani slyšet. Tito chlapci a děvčata jednak ještě nevědí, kým jsou, a zároveň hledají způsob, jak se přijmout. Konflikty může vyvolat i způsob, jakým komunikujeme s mladými. Řeč, kterou mluvíme k dospívajícím, je často odlišná od té, kterou používáme vůči dospělým. Tón hlasu komunikuje vlídnost, ale i nadřazenost a míchání se do věcí. V tom nejlepším případě je přátelský a otevřený, v tom horším kritický a urážející. Jakoby říkal: „Ještě jsi nedorostl k tomu, abys byl mým partnerem.“ Rodiče však mají nabízet dětem svou disponovanost, ale nemusí se vším blahovolně souhlasit. Matka by mohla v „delikátní“ záležitosti reagovat například takto: „Já na to mám svůj názor. Chceš ho slyšet?“, „Toto je věc, do které musím zasáhnout. Chceš slyšet mé mínění?“, „Dělám si starosti z toho, co se s tebou děje a chtěla bych si s tebou o tom popovídat. Můžu teď?“ Takový přístup je projevem úcty k samostatnosti druhé osoby. Když rodič takto začne, měl by si dát deset vteřin pauzu, aby viděl, zda dospívající dítě bude vnímat tato slova jako násilné vtírání se nebo jako výzvu k dialogu. Když se tímto způsobem komunikuje, dospívající a rodiče mohou objevit vzájemnou zranitelnost a omezení a mohou znovu vybudovat vzájemnou úctu, která po tolika letech společného života často chybí. 12

Jediné, co je rodičům zakázáno, je zůstat stranou. Absence výchovy vyvolává v dospívajícím zklamání. Adolescent totiž v hloubce očekává, žádá, aby se mu dostalo jasné a odhodlané odpovědi, která by ho ujistila o tom, že někdo mu i nadále „fandí“. Italský básník Ungaretti říká, že adolescent je „zavěšený v prázdnu / na své pavoučí niti“. Tato nit je sice velmi křehká, ale je to všechno, co dospívající dítě má. Adolescent hledá zkušenosti a mantinely, aby mohl růst, aby mohl vstoupit do dospělosti života. Mnohé rizikové chování mladých (používání omamných látek, extrémní rychlost za volantem) jsou součástí této logiky. Jde o chuť porovnávat se, vidět, jaký to bude „mít účinek“. Poddají se přitažlivé síle rizika a pokušení „vyzkoušet si vlastní síly“. Adolescenti se dožadují možnosti prozkoumat svět, ale i jistoty moct se vrátit domů a najít dospělé, ochotné je vyslechnout a povzbudit. Naslouchání, přítomnost, ochota, empatie, to jsou základní prvky v životě s dospívajícími dětmi. Rodiče musí být rozhodní. Jsou kapitáni lodě. Zda loď šťastně dorazí do přístavu, bez vzpoury jejích cestovatelů, to závisí na zodpovědnosti, s jakou kapitán používá svoji moc a na tom, jak je schopný změnit rychlost nebo směr lodě, podle povahy větru a osazenstva. (podle Don Bosco dnes)

Dluh Jeden velmi bohatý muž měl spoustu dlužníků. Když dosáhl pokročilého věku, zavolal některé z těch, kteří mu dlužili víc než jednu zlatku, a řekl jim: „Jestli mi dnes nemůžete vrátit dluh a slavnostně mi odpřisáhnete, že ho zaplatíte ve vašem příštím životě, spálím směnky, které jste mi podepsali.“ První dlužník dlužil jen malou částku. Odpřisáhl, že v příštím živote bude svému věřiteli koněm a bude ho nosit na zádech, kam se mu zlíbí. Stařec přísahu přijal a spálil listinu, na které byl zapsán dluh. Druhý dlužník dlužil víc peněz a slíbil: „Já se klidně stanu tvým volem. Budu pro tebe orat pole a budu ti vozit seno, a tak svůj dluh splatím.“ Stařec slib přijal a spálil i jeho směnku. Poslední na řadě byl muž s obrovským dluhem. „Abych splatil svůj dluh, budu v příštím životě tvým otcem,“ prohlásil. Starec se rozčílil, vzal hůl a chtěl dlužníka zbít. „Počkej s bitím, já ti to vysvětlím,“ bránil se dlužník. Mám u tebe obrovský dluh, který nemůžu splatit jenom jako tvůj vůl nebo kůň. Jsem ochotný být tvým otcem. Tak budu pro tebe pracovat ve dne v noci, budu tě chránit, když budeš malé dítě, a budu nad tebou bdít, dokud nevyrosteš. Obětuji cokoli, budu třeba riskovat i život, aby ti nic nescházelo, a až umřu, nechám ti všechny své úspory. Není to mnohem víc než být tvým volem nebo koněm? Není to dobrý návrh, jak ti splatit dluh?“

13

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

22. Nemilosrdný sluha Dnes vám zase budu vyprávět jeden Ježíšův příběh. A zase se z něho dovíte něco důležitého, podle čeho se musíme všichni řídit. Bude tam řeč o pánovi, který měl mnoho sluhů. To pro vás může být tak vzdálené jako minule ti loupežníci. Protože i sluhy vidíte už jen v televizi v nějakém starodávném příběhu. Ale berte to tak, jako bychom dnes mluvili o zaměstnancích a o jejich vedoucím, nějakém řediteli. Tak tedy byl jednou jeden takový vedoucí, co měl mnoho podřízených pracovníků. Kdysi to byl pán a sluhové. Jeden z těch sluhů potřeboval peníze. Šel za pánem a prosil o půjčku. Slíbil, že bude půjčku řádně splácet. Pán mu tedy půjčil mnoho peněz. Jenže sluha jako by na to zapomněl. Uběhlo mnoho času a nic, žádná splátka. Tak si ten pán dal zavolat sluhu a zeptal se ho, kdy míní začít splácet svůj dluh. Ale sluha ho začal prosit, aby ještě počkal, že nyní nemůže, nemá z čeho. Pán se nad sluhou smiloval a představte si, že mu celý dluh odpustil. Řekl, že už mu nemusí vůbec nic vracet. A bylo to velmi mnoho peněz. Jako pro nás nyní, řekněme milión korun. Ježíš schválně řekl v podobenství takovou velkou sumu, abychom si lépe uvědomili, jak dobry byl ten pán, když mu daroval tak mnoho. A že ten sluha mohl mít opravdu velikou radost, když mu pán všechno odpustil. Ale představte si, co se stalo! Jen co ten sluha vyšel od pána, potkal druhého sluhu. Chytil ho a začal na něj strašně křičet, aby mu okamžitě zaplatil, co si od něho nedávno půjčil. A bylo toho docela málo, jen několik korun. A on se nestyděl vyhrožovat mu kvůli těm pár korunám, že ho dá k soudu a bude s ním hrozně zle, jestli mu to ihned nevrátí. Ten chudák se strachem třásl, prosil ho, aby ještě pár dní počkal, že mu ty peníze určitě dá, ale nyní je nemá. Klekl si před ním a tak ho prosil. Ale marně. Ten, kterému pán teprve před chvílí odpustil tak velký dluh, byl takový nemilosrdný. Viděli to ostatní, kteří věděli, co se krátce předtím stalo u pána. Rozzlobili se a šli to povědět pánovi. Pán se spravedlivě rozhořčil. Dal si ho zavolat a oznámil mu, že odvolává, co řekl. Nic mu z dluhu neodpustí. Dá ho zavřít do vězení, dokud všechno do posledního halíře nezaplatí. Co řeknete na to, zda ten pán správně rozhodl? Od toho, komu odpustil tam mnoho, mohl přece žádat, aby odpustil jiným, a ještě k tomu takovou maličkost. Ježíš ale hned i vysvětlil toto podobenství. A řekl pro nás něco velmi důležitého. Že když my si neodpustíme mezi sebou, neodpustí ani Bůh nám. Protože nám Bůh vždy odpouští velikánský dluh, a my těm ostatním jen takové maličkosti. Jak to bylo s tím nemilosrdným sluhou, tomu zřejmě rozumíte. Jen nevím, jestli vám je dost jasné i to, jak je to s námi. Protože když ti podrazí kamarád nohu, budeš mu to chtít vrátit. To jinak nejde. Jak by se něco takového mohlo odpustit? A co to má společného s tím, co odpouští Bůh? Vždyť co zlého děláme Bohu? A proč by to měl být vždy větší dluh, větší urážka? Dávejte pozor! Když někdo například stejně silně udeří spolužáka, učitele, otce anebo prezidenta, je v tom rozdíl? Opravdu je, a velký! Proč tedy stejný čin není stejně velkou urážkou? No proto, 14

že čím je někdo vznešenější, tím ho více urazíme. A když urazíme Boha, je to vždy velká vina. A když nám Bůh odpustí, je to vždy velký dar. A čím vlastně urážíme Boha? Bohu se nelíbí všechno to, co děláme a přitom víme, že je to zlé. Tedy když zlobíme a neposloucháme rodiče, když lžeme, když se někomu posmíváme, když někomu nadáváme a bijeme ho. Tehdy vždy urážíme Boha. A to je hřích. Když nám toto všechno Bůh ochotně odpustí, jak se máme chovat vůči těm, co nám něco zlého udělají? Že jste pochopili, jak se máte zachovat? Když tě tedy zítra kamarád udeří, co uděláš? Vrátíš mu to, anebo si vzpomeneš na Ježíšovo podobenství a na to, že jsi možná zrovna ráno velmi rozzlobil maminku a že jistě budeš chtít, aby ti to Bůh odpustil? Tak co? Nedělejme však tragédii z drobných dětských rvaček, pokud jde spíš o jakési zápaseni a vybití nadbytku energie. Ale je třeba už v dětství začít vytvářet schopnost odpouštět, která je pro křesťana rozhodující. Kdybychom podporovali v dítěti také „nedej se“, „Vrať mu to“, „když ho přepereš, nebude si na tebe troufat“, „ať mají před tebou respekt“, „ať se tě bojí“ stavíme na právu silnějšího. Uvědomme si, že toto se dá říci jen dítěti, které má na takový způsob řešení fyzický fond. Ale co potom s dítětem fyzicky slabým a přirozeně plachým? Odsuzujeme ho tím k úloze trvale podřízeného a manipulovatelného. Měli bychom si uvědomit, že když podporujeme v dětech ducha pomsty a pěstního práva, přispíváme k tomu, že i následující generace bude žít ve světě násilí, které už nyní nabývá hrozivých rozměrů. Někomu se může zdát nelogické, že říkáme dětem už o hříchu a ještě jsme nemluvili o přikázáních. Zatím však stavíme na přirozeném zákoně ve svědomí každého člověka. Dítě to ví bez jakékoliv náboženské přípravy, kdy dělá zlo a kdy dobře. Předběžně nám toto rozlišeni na základě přirozeného zákona stačí. Tu si ho jeho pán zavolal a řekl mu: „Ničemný služebníku! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mně prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jak jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt. 18,32-33)

23. Zacheus Přemýšleli jste o minulém Ježíšově podobenství? A jak to dopadlo? Zkoušeli jste porovnávat to, čím my urážíme Boha, a to, co zlého udělá někdo nám? Podařilo se vám odpustit někomu? Jestli ano, tak bude s vámi Ježíš určitě velmi spokojen. A určitě vám rád všechno odpustí. Bůh se nechce hněvat, raději odpouští. Právě toto o Bohu lidé nevěděli a Ježíš hlavně kvůli tomu přišel, aby nám to oznámil. Kdo ho pozoroval, jak se chová, musel se o tom sám přesvědčit. Dnes bychom mohli zase něco prožít spolu s Ježíšem. Nebude to ani zázrak ani podobenství. Zkusíme pozorovat Ježíše, jak se choval. Povím vám to podle toho, jak je to napsané v Písmu svatém; a tam to napsali ti, kteří byli při tom, když se to stalo. Vy si to budete představovat, jako by jste tam byli také. Jen nezapomeňte, že Ježíš je zde opravdu s námi. Snažte se stále si to uvědomovat. Představte si staré město, malé domy, úzké křivé uličky, všude ticho nikde žádná auta. Jeden dům je trochu bokem. Bydlí tam určitě někdo bohatý a je to vidět už na domě. Je větší než ostatní, okolo je krásná zahrada, velká brána. Stojíš na takové ulici a vidíš, jak z každého domu vycházejí lidé a někam spěchají. Kam asi jdou? Brána toho bohatého domu se též otevřela. Vyšel odtud nějaký člověk. I na jeho oblečení je vidět, že je bohatší než ostatní. Jen je jakýsi bázlivý. Nejprve vystrčil z brány jen hlavu, porozhlédl se, jestli někdo nejde, a potom vyšel. Také on šel stejným směrem jako ostatní. Jen se stále otáčí, jestli někdo nejde za ním. Koho se bojí a proč? Snad proto, že je takový malý? Prochází okolo mě. Vtom vyšli ze dveří vedlejšího domu nějací lidé. Tento muž malé postavy se jich tak lekl, až to s ním trhlo, ale již se nemohl vrátit, protože za ním šli už další. tak jen sklonil hlavu, jako by jich neviděl. Ale všichni ti, co ho pozorovali, se začali 15

rozčilovat a ukazovat na něj. Jeden z nich posměšně zakřičel: „Zachee, kam tak spěcháš? Snad i ty chceš vidět Ježíše? Že se nestydíš, ty zloději zlodějská!“ Že by tento bohatý člověk byl opravdu zlodějem? Bylo by to možné? Ale asi to tak bude, protože i ostatní na něj vykřikovali všelijaké nadávky, jaký je on podvodník a zloděj. A Zacheus se nebránil, nic jim neřekl, jen ještě více sklonil hlavu a spěchal tam, kam šli ostatní. Jdu za nimi, proto všechno vidím a slyším. Všichni nadávají. Pomalu se dovídám, proč jsou ti lidé tak rozhněvaní. Zacheus je celník, vybírá od lidí daně. Ale vybíral vždy víc než je předepsáno. Ostatní si nechává pro sebe. Z těch peněz si postavil pěkný dům, proto má i takové krásné šaty a na ruce drahé prsteny. A tak lidé jistě právem na něj nadávají. Vždyť zde není nikoho, koho by nebyl ošidil a okradl. Odhánějí ho pryč. Jedna žena se na něj osopila: „Ty, Zachee, jen raději zmizni! Copak nevíš, že Ježíš je spravedlivý? A že každému vidí do svědomí? Co tu chceš? Nebojíš se, že ti Ježíš vyčte přede všemi tvé podvody? Toto už Zacheus nevydržel. Odešel tedy pryč. Vždyť i tak by nemohl Ježíše vidět, protože tam je už velmi mnoho lidí a on je o hodně menší než ostatní. Ale já jsem zvědavý, co udělá, a jdu za ním. Na druhé straně cesty, kterou má přecházet Ježíš, jsou dost vysoké stromy. Zacheus se za keři nepozorovaně dostal k těm stromům a na jeden z nich vylezl. Ten si to ale dobře vymyslel! Tam ho nikdo nezpozoruje, nikdo mu nebude nadávat, odtud ho nikdo neodežene. A přece všechno uvidí. Kdo ví, proč tak velmi chce vidět Ježíše? Najednou kdosi zavolal: „Už jde!“ A opravdu, shora přichází Ježíš se svými přáteli. Lidé se k němu rozběhli. Každý ho chce vidět, slyšet, dotknout se ho. Já zůstávám zde pod stromem. Jsem zvědavý na Zachea. Zástup se přibližuje, za chvíli půjdou okolo. Ale co to? Ježíš se dívá nahoru na strom a volá: „Zachee, pojď dolů!“ Zacheus se tak lekl, že zbledl. „Už je to tu, už bude se mnou zle!“ pomyslel si. Vidím, jak se lidé začali škodolibě usmívat. Jistě se už těší, že nyní Zacheus dostane, co si zaslouží. Ale ne. Ježíš mluví k Zacheovi velmi přátelsky! „Dnes přijdu k tobě na oběd“ a podává mu ruku. Zacheus se nezmohl ani na slovo a už uhání domů, všechno připravit na takovou nečekanou návštěvu. Lidé okolo také zmlkli údivem. Potom se najednou rozešli. Cestou se rozčilují: „Kdyby byl Ježíš opravdu spravedlivý a opravdu viděl do duše, mohl by jít do domu takového zloděje?“ Jenže Ježíš tam právě proto šel, protože viděl Zacheovi do svědomí. Jen on jediný věděl, že Zacheus už mnoho nocí nespal, protože si uvědomil svou strašnou vinu. Tak rád by se chtěl změnit a všechno napravit, jenže jak? Nikdo se s nim nechtěl dát ani do řeči. Právě proto chtěl Ježíše alespoň vidět. Bál se sice Jeho spravedlnosti, ale říkali o něm, že je velmi dobrý. A měli pravdu. To se mu ani nezdálo, že by Ježíš mohl být tak dobrý, že by přišel k němu do domu. Co nyní? Rychle připravit slavnostní oběd! Ale stačí to? „Ježíš zřejmě čeká ode mě něco jiného“, myslí si Zacheus. „Když se na mě podíval, ty jeho oči něco ode mě chtěli. Určitě změnu. Ale vždyť já už nikdy nikoho neošidím, nikdy nevezmu ani o haléř víc než je úřední předpis! Jenže kolik jsem už toho nahrabal? Co s tím?“ Takto uvažuje Zacheus a už se rozhodl. Vtom přichází Ježíš s přáteli. Zacheus je vede k slavnostně prostřenému stolu. Ale ještě hostina nezačala a Zacheus vstává a hlasitě slibuje Ježíšovi, že každému koho ošidil vrátí všechno čtyřnásobně. Dívám se na Ježíše. Jak pěkně se podíval na Zachea. Je vidět, jakou má opravdu radost. Takže nyní už vím, z čeho má Ježíš radost. Vidím, jak rád odpouští, jaký je laskavý i k těm, kteří dělají zlé věci. Ale čeká od nich, že vše napraví tak jako Zacheus. Jak je dobře, Ježíši, že jsi takový! Mám radost, že o tom vím! Vždyť i já dělám ledaco, co se Ti nelíbí. Za to se stydím i před Tebou i před ostatními. Chci však, aby ses i na mě podíval tak pěkně jako na Zachea. Jenže i já musím nejen litovat, ale i napravit to, co se napravit dá. budu o tom přemýšlet. Od nynějška budu každý večer uvažovat, co se Ti na mně nelíbilo a hned si rozmyslím, jak to napravím. Že toto chceš ode mě? Že jen takto budu moci být vždy Tvým kamarádem? Buď hned po této meditaci anebo při nejbližším setkání musí následovat debata s konkrétními Pokračování příště návrhy, jak a čím se dá napravit to, co pro děti přichází v úvahu. 16

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Frank Sinatra (12. 12. 1915 - 14. 5. 1998) Vládl hudebnímu showbyznysu téměř půl století, ze dna se vždy dostal zpět na vrchol, svět se měnil, ale on zůstával stejný. Jeho písně pomohly Americe vymanit se z krize třicátých let a překonat rány způsobené válkou. Přežil nástup rokenrolu i hnutí hippies. Pro „džezmeny“ byl modlou, rockeři mu skládali hold, ale on stále zůstával sám sebou.

Narodil se v Hobokenu ve státě New Jersey jako jediné dítě sicilských přistěhovalců. Otec pracoval jako hasič a miloval box. Matka byla jediná žena, která získala jeho srdce na celý život, a ji jedinou dokázal Frank poslechnout na slovo. Ale ani dobrá rodičovská výchova neudržela Franka dlouho na uzdě a už odmalička šel stále svou vlastní cestou. Frank nebyl nejlepším studentem, o čemž svědčí i fakt, že střední školu vůbec nedokončil. Raději se věnoval zpěvu a přitom si vydělával jako poslíček, sportovní novinář či barman. Ale jeho talent na sebe nenechal dlouho čekat a předurčil mu jasnou cestu ke slávě. Na scénu přichází mladý muž se sametovým hlasem, který si hned získal ohromné davy a překonal dosavadní zpěvácké idoly. Jeho medový baryton už od začátku hladce klouzal přes swingové fráze a silně emotivní vystoupení jen umocňovala zážitek ze Sinatrovy interpretace. S Frankem se v roce 1942 narodil fenomén sólového zpěváka. Dvojí tvář O jeho zpěvu a hudební kariéře by se toho dalo napsat opravdu hodně. Ale jeho život, to nebyly jen ovace fanoušků, hudební ceny, desítky alb… celé jeho působení v showbyznysu je zahaleno rouškou tajemství, pod kterou se ukrývají dohady o jeho blízké spolupráci s podsvětím a mafií. „Jistě, znal jsem ty chlapíky. Trávím hodně času v podnicích, které nevedou křesťanští bratři. Jsem si však jistý, že kdyby byl František z Assisi zpěvákem a dělal by to co já, také by je potkal.“ Frank odmítal tvrzení o jeho spřízněnosti s mafií, ale v autobiografické knize My father´s daughter (Dcera mého otce), kterou napsala Christina, Frankova dcera, se jí údajně na smrtelné posteli přiznal k propojení s podsvětím a nečistým obchodem. Všechna tato svědectví jsou jen dohady a sám Frank se celý život distancoval od takových vyjádření. Idol a ženy O jeho mafiánských kontaktech se dá polemizovat, ale jeho zhýralý milostný život je nesporným faktem. Statistiky počítají Sinatrovy milenky na stovky a úředně zpečetěné lásky 17

se nasbíraly čtyři. Tři z nich ukončil rozvod: Nancy Barbatovou, matku jeho tří dětí (syn Frank a dcery Nancy a Christiana), vystřídaly herečky Ava Garden a Mia Farrow a nakonec bývalá showgirl z Las Vegas Barbara Marx, která setrvala po jeho boku až do konce života. Odkázal jí čtvrtinu majetku, ale v závěti nezapomněl ani na zneužité a týrané děti z léčebného střediska v Palm Springs, které Barbara osobně řídila. Hvězda filmového plátna Sláva ve Frankově životě hrála opravdu významnou roli. Když svůj vrchol dosáhl na poli hudby, přijal nabídku Hollywoodu a na určitý čas se z něho stal i herec. A jak se dalo čekat, úspěšný. Získal čestného Oscara za titulní píseň v krátkém filmu The House I Live In (Dům, ve kterém žiji; 1945), další pozlacenou sošku převzal za vedlejší roli ve válečném dramatu From Here to Eternity (Odtud až na věčnost; 1953) a na plátně si postupně zahrál s Genem Kellym, Marlonem Brandem, Louisem Armstrongem, Bingem Crosbym či Grace Kellyovou. Show končí… Ale jak už bývá zvykem, proflámované noci, alkohol, hektičnost a stres se odrazily na zpěvákově zdraví. Po sérii srdečních záchvatů se jeho život definitivně ukončil 14. května 1998 v Los Angeles. „Byly to jeho talent, charisma a hlas, co daly rytmus celé éře, doprovázely ji a přinutily snít.“ Toto jsou slova francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, který byl Frankovým velkým fanouškem. Samotný Luciano Pavarotti ho označoval za Mozarta popu a vnímal ho jako silného konkurenta. Frank Sinatra je jednou z nejkontroverznějších osobností dvacátého století. Na jedné straně opředený slávou a respektem, ale na druhé straně vždy spojován s podsvětím, zhýralostí, alkoholem a hazardem. Proto lze jen konstatovat, že svým zpěvem a písněmi dokázal pozitivně oslovit široké masy, ale jeho život bez morálky, respektu a úcty nám opravdu nemá co nabídnout. (podle AHA)

Městská myš a hraboš polní Jedna městská myš si vyšla na procházku, až přišla k hrabošovi polnímu. Ten myš bohatě pohostil žaludy, ječmenem a ořechy a vším možným. Ale městská myš řekla: „Ty jsi ale chudý hraboš. Jak tu chceš v takové chudobě žít? Pojď se mnou do města, seženu pro nás oba dost všelijakých vybranějších pokrmů.“ Hraboš polní se tedy ocitl v nádherném domě, kde myš bydlela. Oba se společně vydali do špižírny. Bylo tam vrchovatě chleba, sýrů, špeku, uzenin, másla a podobných věcí. Myš hraboše vybídla: „Nu, jez a užívej si! Takových jídel mám denně hojnost.“ Mezitím přišel sluha a zachřestil klíči v zámku. Hraboš s myší se lekli a rozutekli se. Myš brzy našla svou díru, ale hraboš nevěděl, kam se podít, ustrašeně běhal po zdi nahoru a dolů a sotva vyvázl živý. Když sluha zase odešel, myš pravila: „Už nehrozí žádné nebezpečí, pojďme zase hodovat!“ Hraboš však odpověděl: „Tobě se to mluví, víš už, kde máš svůj úkryt, ale já jsem skoro umřel hrůzou. Řeknu ti, co si myslím: buď si bohatá městská myš a žer si vuřty a špek, já chci zůstat chudou polní myší a jíst své žaludy. Ani na chvilku si nemůžeš být jistá před sluhou, před kočkami a před pastmi; já jsem však ve své malé polní díře svobodný a v bezpečí.“ Podle Ezopa 18

DEN OTCŮ Dívenka si oblékla své nejhezčí šaty světlé, pomerančově žluté barvy, vlasy si svázala zlatočervenou stuhou a chystala se odejít do školy. Byl „Den otců“ a všechny děti měly přijít do školy se svými tatínky. Ona jediná přijde s maminkou. Maminka jí radila, aby tam nechodila, že to ostatní děti nepochopí, ale dívenka chtěla o svém tatínkovi promluvit. Chtěla o něm všem povědět, i když je to s ním trochu jinak než s ostatními tatínky. Učitelka vyvolávala děti jedno po druhém a každý ostatním představil svého tatínka. Nakonec vyvolala učitelka dívenku s pomerančovými šaty a všichni hledali pohledem muže, který tu však nebyl. „Kde je její tatínek?“ ptalo se jedno dítě. „Myslím, že tu není,“ vykřiklo jiné. Zezadu nějaký hlas poznamenal: „Jó, bude jeden z těch moc zaměstnaných, co nemá čas, aby sem přišel.“ Dívenka se usmála a všechny pozdravila. Učitelka ji pobídla, aby začala mluvit. Pak tedy dívka promluvila jasným, zvučným hlasem: „Můj tatínek tady není, protože žije velmi, velmi daleko. Ale já vím, že by byl hrozně rád se mnou, a chci, abyste o něm všechno věděli, i to, že mě má rád. Moc rád si se mnou povídal, vyprávěl mi příběhy, učil mě jezdit na kole. Dával mi vždycky k svátku i k narozeninám růžovou růži a učil mě pouštět draka. Dávali jsme si spolu velikánské zmrzliny, a přestože ho nevidíte, nejsem sama, protože můj tatínek je pořád se mnou, i když žijeme daleko od sebe. Vím to, protože mi slíbil, že bude pořád v mém srdci.“ Když to říkala, zvedla ruku a položila si ji na srdce. Ze skupiny tatínků ji dojatě i s hrdostí sledovala s očima plnýma slz její maminka. Dívenka spustila ruku a skončila větou plnou něhy. „Miluji moc svého tatínka. Je mým sluncem - kdyby tak mohl být tady, ale nebe je daleko. Ale někdy, když zavřu oči, je to, jako by nikdy neodešel.“ Zavřela oči a překvapená maminka viděla, že všichni - děti i otcové - také zavřeli oči. Co viděli? Asi tatínka vedle dívenky. „Vím, že jsi se mnou, tati,“ přerušila ticho dívenka. Co se stalo potom, naplnilo všechny dojetím. Nikdo to neuměl vysvětlit, protože všichni měli zavřené oči. Když je otevřeli, viděli na slole nádhernou vonící růžovou růži. Tak jedna dívenka dostala láskyplné požehnání od svého tatínka a dar víry, že nebe přece jen není tak daleko. Nebe vskutku není daleko. 19

Dopis našeho adoptivního syna Drazí přátelé Jak se máte v tomto krásném čase? Dostal jsem váš dopis. Díky za něj. O prázdninách jsem strejdovi pomáhal prodat pár věcí, nikam jsem nejel. V Zambii budeme mít v roce 2011 volby. Díky vám za vaši pomoc, Bůh vám žehnej. Škola začala 6. září. Na světě máme devět planet. Díky za zprávy o tom, jak to u vás chodí. My máme v Zambii tři roční období. Má sestra Irid je teď vdaná. Na farmě pěstujeme cukrovou třtinu, banány a zeleninu okra. V roce 2010 byl v jižní Africe světový pohár. Bylo tam 36 týmů, Španělsko hodně dřelo a vyhrálo pohár. Politické strany provádí kampaň pro nadcházející volby. Zambie má devět provincií. Chtěl bych znát svou budoucnost, tu zná jenom Bůh. Příští rok budu v sedmé třídě. Jsem moc šťastný, že jste mi napsali a že mi platíte knihy, psací potřeby a školní uniformu. 19. srpna slavíme v Zambii vzpomínku na našeho prezidenta, který v tento den zemřel a 24. září slavíme nezávislost. Jsem šťastný vždy, když mi pošlete dopis. Prvním prezidentem Zambie byl Kenneth Kaunda, jeho zástupcem Simon Mwasa Kampwepwe. Druhým prezidentem byl Chiluba Frederick. Třetím byl Levy Patrick Mwanawasa, který zemřel v roce 2008. Jeho zástupcem byl Rupiha Banda, ale když Levy zemřel, Banda se stal prezidentem a za zástupce si vybral George Kundu. Doma strejda staví dům, je velký, má čtyři místnosti. Sestra Irid má dítě – chlapečka jménem Shandrick, narodil se 15. července 2010. Děkuji vám za obrázky kostela, je hezký. Má tetička pořád prodává rajčata a cibuli. Na Vánoce myslíme na Ježíše. Chodím na základní školu Ronowella Mwempua. Nejdřív naše škola byla malá, ale teďka je velká, protože máme hodně žáků a naše tři třídy jsou velké. V Zambii máme velkou řeku a Viktoriiny vodopády a lidé se sem na ně jezdí dívat. Byl tady Livingstone. Na severozápadě je hlavní město – Solwezi. Většina ryb pochází ze severu a provincie Luafwla. Já ale žiji v severozápadní provincii. Roste tu kukuřice, čirok a casava (kořenová zelenina vzhledem podobná křenu - pozn. red.). Děkuji vám a Bůh vám žehnej! Keyembe

20

Dar lásky 5. Láska není hrubá Kdo za časného jitra příliš hlasitě dobrořečí svému bližnímu, tomu se to bude počítat za zlořečení. (Přís 27,14) Nic druhé nepodráždí tak rychle, jako hrubost. Jsme hrubí, když zbytečně řekneme nebo uděláme věci, které jsou nepříjemné další osobě v naší blízkosti. Být hrubý znamená chovat se neslušně, trapně nebo popudlivě. V manželství to mohou být obscénní řeči, špatné chování u stolu nebo sarkastické poznámky. Ať už na to máme jakýkoliv názor, nikdo není rád v blízkosti hrubé osoby. Ten, kdo se hrubě chová, snad svému počínání nepřipisuje význam, ale pro ostatní je to nepříjemné. Láska, jako vždy, má k tomu co říct. Pokud muž cítí lásku, záměrně se chová tak, aby to bylo pro jeho manželku co nejpříjemnější. A pokud ho miluje ona, záměrně se vyhýbá tomu, co by ho mohlo znechutit nebo na něj zapůsobit nepříjemně. To podstatné je, že pravé lásce záleží na dobrých způsobech. Osvojení si této myšlenky by mohlo osvěžit vaše manželství. Dobré způsoby dají manželce nebo manželovi najevo: „Cením si tě do takové míry, že v tvé přítomnosti si dávám pozor na to, jak se chovám. Chci být člověkem, se kterým se cítíš příjemně.“ Když lásce umožníme, aby změnila naše chování - i v maličkostech - obnovíme ve svém vztahu atmosféru úcty. Lidi, kteří se řídí etiketou, jejich okolí respektuje. Většinou je etiketa, kterou uplatňujeme doma, odlišná od té, která motivuje naše chování mezi přáteli či dokonce mezi úplně neznámými lidmi. Doma jsme možná zlostní a nevrlí, ale jen co vyjdeme z domu, jsme samý úsměv a vlídnost. Ale pokud chceme milovat, určitě si přejeme projevit to nejlepší, co je v nás. Pokud neumožníme lásce, aby nás motivovala k potřebným změnám v chování, utrpí tím kvalita manželského vztahu. Ženy si určité způsoby osvojí mnohem lépe než muži, ale mohou být hrubé jinak. Král Šalomoun řekl: „Lépe je bydlet na střeše v koutku než se svárlivou ženou ve společném domě“ (Přís 25,24). Tuto důležitou lekci si potřebují osvojit zvláště muži. Bible říká: „Dobrý je ten, kdo se slitovává“ (Žl 112,5). Zdrženlivý muž zváží, co je vhodné a přizpůsobí tomu své chování. Existují dva hlavní důvody, proč jsou lidé hrubí. Nevědomost a sobectví. Samozřejmě, ani jedno z toho není dobré. Malé dítě neví nic o etiketě a potřebuje pomoc a poučení. Dospělí však projevují nevědomost na jiné úrovni. Možná znají pravidla, ale jsou slepí vůči tomu, že je porušují, nebo příliš egocentričtí, aby jim na tom záleželo. Ve skutečnosti si nemusíte uvědomovat, jak nepříjemné je žít po vašem boku. 21

Otestujte se těmito otázkami: • Jaké pocity má vaše manželka či manžel vzhledem k vašim řečem a chování v jejich přítomnosti? • Jak vaše chování ovlivňuje sebevědomí vašeho manžela či manželky? • Jste podle vašeho manžela či manželky požehnáním, nebo považují vaše chování za povýšenecké a trapné? Pokud si myslíte, že v této oblasti by měl na sobě pracovat váš manžel či manželka, a ne vy, pravděpodobně trpíte těžkou nevědomostí a přidruženým sobectvím. Přejete si, aby přestali dělat věci, co vás obtěžují? Potom je načase, abyste vy přestali dělat to, co obtěžuje je. Budete dostatečně ohleduplní a laskaví na to, abyste byli schopni odhalit a změnit chování, které vašim blízkým znepříjemňuje život? Odhodláte se být příjemní a milí? Zde jsou tři principy, které se týkají uplatňování etikety v manželství: 1. Držte se zlatého pravidla. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak dělejte i vy jim! (Lk 6,31) 2. Nemějte dvojí kriteria. Buďte ke svým blízkým stejně ohleduplní jako k neznámým a spolupracovníkům. 3. Respektujte prosby. Pouvažujte o žádostech vašich blízkých, abyste dělali nebo nedělali určité věci. Pokud si něčím nejste jistí, zeptejte se jich. Zkuste následující měsíc toto: Požádejte svého manžela či manželku, aby uvedli tři věci, které jsou jim ve vaší přítomnosti nepříjemné nebo je rozčilují. Musíte to udělat bez toho, abyste se potom do nich pustili, nebo začali zdůvodňovat své chování. Jde jen o jejich stanovisko. Co plánujete v této oblasti zlepšit? Slova z úst moudrého jsou příjemná. (Kaz 10,12)

********************

Hrubost, sprostota, surovost mohou být vady také duchaplného člověka. Jean de la Bruyére Přísnost vzbuzuje bázeň, ale hrubost nenávist. Francis Bacon Odmítat nasupeně jakoukoli chválu je hrubost, vnímejme citlivě, jestliže dobří lidé upřímně chválí, co je chvály hodno. Jean de la Bruyére Vnitru každého člověka bojují dva vlci. Jeden je špatný: je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost… Druhý je dobrý: je to radost, klid, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, štědrost, věrnost, soucit, důvěra… A který z nich že to vyhraje? Ten, kterého ty budeš krmit.

22

Sedm duchovních zbraní proti nepříteli Když člověk pravdivě pozná svoji hříšnost a slabost, často upadá do stavu malomyslnosti a znechucení. Recept, jak bojovat proti vnitřnímu nepříteli podává i sv. Kateřina z Bologne, kterou Benedikt XVI. vzpomněl i na nedávné generální audienci (29.12.2010). Její dílo Sedm duchovních zbraní si zaslouží detailnější pozornost.

Svatá Kateřina Virgi (1413-1463), nebo Boloňská, se narodila zámožným rodičům v italském městě Padova. Dostala kvalitní výchovu i vzdělání, zodpovídající tehdejší době. Studovala hudbu, malířství a tanec. Naučila se psát básně a dokonce se stala odbornicí na miniatury a kopírování. Jako čtrnáctiletá, tedy velmi mladá, se sdružila se skupinou mládeže šlechtického rodu s úmyslem následovat augustiniánskou spiritualitu. Nakonec v roce 1432 složila řeholní sliby na reguli sv. Kláry, kterou schválil papež Inocenc IV., a začala svůj život v klauzuře františkánského kláštera ve Ferraře. Lidé si jí vážili pro její charizmatické ctnosti, viděli v ní druhou sv. Kláru. Svatá Kateřina vytvořila nádhernou syntézu mezi svatostí a láskou ke kultuře. Upevnit krásu duše Mezi starými italskými spisy, které se později sesbíraly, je i báseň, kterou světice napsala na oslavu sv. Uršuly a jejích společnic, v tom čase velmi uznávaných. Toužila těmi slovy vést své sestry a očistit je od skvrny hříchu. Správně pochopily, že jinak to nejde, než se nejprve obléct do ctností, aby upevněná krása duše přešla do stavu prvotní nevinnosti. Jen tak může nevěsta vstoupit do svatební síně s nejčistším Ženichem Ježíšem Kristem a přijmout vítěznou cenu a triumf slávy: Každý, kdo miluje Pána, ať přijde a tancuje a zpívá z lásky, ať přijde a tancuje úplně zapálený, jedině po něm má toužit, který ji stvořil a od nebezpečného světského stavu oddělil. Podmínka je podrobit se vládě rozumu a opustit snahu konat vlastní vůli. V tom vidí sv. Kateřina způsob, jak přijít do bezpečného přístavu svatého života. V poslušnosti kráčet po jeho cestách a neustále se vzdávat vlastní vůle. Znamená to ustavičně přemáhat sebe. Jak neuvěřitelné se to zdá většině dnešních lidí, kteří se za každou cenu snaží prosadit své zásady a názory. Nedůvěřovat sobě, důvěřovat Bohu První zbraní podle Kateřiny Boloňské je horlivost v konání dobra. V tom nás musí povzbuzovat Duch Svatý, abychom neustále konali dobro, jen tak lze odporovat naší hříšnosti, která se hlásí na každém kroku. Světice říká, že „ten, kdo chce vystoupit, nesmí odpočívat“ ani v myšlení, ani ve slovech, ani ve skutcích a vždy se musí snažit setrvávat „u Boha“. Druhou zbraní je nedůvěra k sobě samému, to znamená, získat jistotu bez pochybnosti, že člověk sám od sebe není schopen učinit nic dobrého. Vyplývá to z Pánových slov: „neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Neříká, že bez něho nemůžeme dělat velké a těžké věci, ale vůbec 23

nic! Nic, co by mělo v konečném důsledku nějakou hodnotu a smysl. Jak by na to zareagovala dnešní psychologie? Zřejmě ještě nepřišla na tajemství skryté pravdy těchto slov. Třetí zbraň spočívá v důvěře v Boha. Z lásky k němu se s větší pohotovostí ducha nemáme bát boje proti ďáblu, ani proti světu a vlastnímu tělu (je třeba ho chápat v Pavlově smyslu jako vlastní egocentrismus). Důvěřovat v Boha znamená položit pod nohy našich tužeb zlo, svět i vlastní tělo, jen tak můžeme nad nimi zvítězit. S čím větší důvěrou budeme volat k Bohu volat uprostřed největších bouřek života „Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne, můj Bože“ (Žl 38,22), tím k vyšší dokonalosti nás Bůh pozdvihne. Příkladem je sám Boží Syn, který křičel k nebesům „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). A právě v této chvíli skrze svoji poslušnost vůči nebeskému Otci byl povznesen a vyvýšen na nejvyšší stupeň dokonalosti. Proto, říká sv. Kateřina, ať se Kristova služebnice nebojí být opuštěná, i kdyby se to tak někdy zdálo. I kdyby se cítila opuštěnou, Bůh ji vytrhne ze všech jejích úzkostí, vždyť „přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne“ (Žl 91,4-5). Mít před očima Kristovo utrpení a svoji smrt Čtvrtou zbraní proti zlu a hříchu je vzpomínka na neposkvrněného Beránka Ježíše Krista, který je svým nejsvětějším utrpením a smrtí ustavičně přítomen a stojí nám před očima. Je to nejjistější způsob, jak každý boj vyhrát. Bez vzpomínky na umučení nemůžeme zvítězit nad našimi nepřáteli a jakákoliv jiná zbraň by bez této byla málo účinná. V této části sv. Kateřina nejlépe vyjadřuje svoji spiritualitu klarisky: Ó, nejslavnější umučení a léku našich ran! Ó, nejvěrnější Matko, která své dítky k nebeskému Otci vedeš! Ó, pravé a jemné útočiště jakéhokoliv protivenství! Ó, ošetřující sestro, co dětinské srdce přivádíš k nejvyšší dokonalosti! Ó, zářící zrcadlo, co své kontemplující osvěcuješ a jejich skrytost vždy znovu v pořádek uvádíš! Ó, nejvyšší schody (myslí zde na kříž), co k nekonečným dobrům vedeš, co nad duší svá křídla rozprostíráš! Ó, jemný ženichu duše, neustále zamilovaný a na nic jiné nedbající! Kateřina z Bologne prosí své milované sestry, aby se neúnavně snažily odrážet v lesknoucím se zrcadle Pánova umučení, aby jim tak on sám mohl zachovat krásu jejich duše. Umučení považuje za nejmoudřejší učitelku, která její nejmilejší novicky přivede k nádheře všech ctností a ke koruně vítězství v Kristově slávě. Pátá zbraň je podle sv. Kateřiny myšlenka na naše umírání. Tento čas, říká, je časem milosrdenství, ve kterém Bůh den co den čeká, že svůj život povedeme od dobrého k lepšímu. Pokud to neuděláme, budeme muset složit účet nejen ze způsobených zel, ale i z naší nedbalosti a zanedbání dobrého. Proto nás i apoštol Pavel vyzývá: „Dokud máme čas, čiňme dobře všem“ (Gal 24

6,10). Často myslíme na naši smrt a na to, že z našeho „správcovství“ budeme muset podat vyúčtování. Světice však upozorňuje, že náš nepřítel někdy se zavádějící zlobou mýlí ty, kteří jsou v duchovním boji málo zběhlí, že budou mít máloco předložit, pokud nebudou konat cvičení pokání, jen aby je odvedl od pravé poslušnosti, která je nepochybně víc než jakékoliv pokání. Proto je třeba často myslet na smrt a rozumně používat tuto zbraň ke Kristově slávě. Doufat v neporovnatelné dobro Šestá zbraň zahrnuje myšlenku na dobra v ráji. Tato zbraň určitě pomáhá zvítězit nad radostí všech dober tohoto světa. Svatá Kateřina vzpomíná sv. Augustina v Enarrationes in Psalmos (35,12), že je nemožné porovnat přítomná dobra s budoucími. Neboť dobra, kterým se pozemský člověk těší na zemi, očekává v naději ten nebeský, že je vychutná společně s anděly. Svým sestrám přeje, aby je zřeknutí se vlastní vůle nebylo utrpením. Podle sv. Františka z Assisi nejušlechtilejším a největším darem, kterého Boží služebník na této zemi může dosáhnout, je zvítězit nad sebou samým. V tomto vítězství se člověk vzdává vlastní vůle. Vyjádřil to slovy: „Je to tak nádherné, co očekávám, že každá bolest je mi radostí.“ Aby své sestry Kateřina povzbudila, vyprávěla jim ze svého života jeden příběh. Když kolem roku 1426 přišla do kláštera Corpus Domini ve Ferraře, krátce po ní do něj vstoupila i jedna mladá žena, která tam strávila určitý čas. Byla unavená z konání dobra a litovala, že opustila svět. V takovém stavu přistoupila ke zpovědi k velmi zkušenému Božímu služebníku. Prozradila, že se chce vrátit do světa. On udivený řekl: „Dcero moje, všimni si, jak jednáš. Poznávám, že jsi ta, kterou jsem této noci nad ránem viděl ve vidění a velmi jsem se divil. Nevěděl jsem, co jí říct, nebo jak tomu rozumět.“ Ona zvolala: „Řekněte mi to, prosím!“ Odvětil jí, že viděl krásnou slavnost, na kterou přišlo mnoho mladých děvčat s korunkami z květů na hlavách, a že se k nim snažila dostat jedna zvenku, ale ona se mezi nimi necítila dobře, byla smutná. Vidění v tom okamžiku zmizelo. Darmo prosil zpovědník duchovní dceru, aby vytrvala a nedbala na pokušení odejít ze společenství. Po krátké době neodolala a opustila společenství. Nedalo se vytrvat bez toho, aby se člověk nenasměroval na konání dobra. Je psáno… Sedmou zbraní vítězství nad nepřáteli je uvažovat nad Písmem svatým. Spiritualitu svaté Kateřiny podepírají dva sloupy: zpřítomňování Kristova umučení a Písmo svaté. O sedmé zbrani se sv. Kateřina rozepsala doširoka. Téměř pětkrát víc jak o šesti předcházejících zbraních dohromady. Písmo svaté považuje za věrnou matku, od které si máme vzít radu pro každou příležitost. Příklad si máme vzít z moudré panny sv. Cecílie, o které čteme (v breviáři 22. listopadu v antifoně k Magnifikat), že ustavičně nosila na hrudi skryté Kristovo evangelium. Touto zbraní zvítězil Ježíš Kristus, náš Spasitel, a zahanbil ďábla na poušti, když řekl: „je psáno“ (Mt 4,4-7; srov. Lk 4,1-13). Světice upozorňuje na neobyčejný způsob, jaký používá ďábel k tomu, aby člověka pomýlil ve ctnostech a dovedl ho na pokraj zoufalství. Zdá se to neuvěřitelné, co dokáže vymyslet a jak bojuje zvláště proti těm, kteří jsou Bohu velmi blízko. Více mu záleží na jedné Bohu oddané duši, než na sto tisíci průměrných. Ví totiž, že zničením té jediné získá víc než vlastněním mnoha jiných. (podle KN)

25

Pokušení Pokuš ení Žil jeden poustevník, který byl tak dokonalý, že už byl jednou nohou v ráji. K životu nepotřeboval téměř nic. Přebýval v jeskyni vyhloubené v úbočí skalnatého kopce, na kterém si na nedělní oběd sbíral divoké plody, bobule a sem tam nějaký kořínek. „Jak bych ho jenom mohl pokoušet?“ lámal si hlavu ďábel. Sledoval ho, očichával jeho stopy, zkoumal ho od hlavy k patě, aby našel sebemenší slabé místo. Nic. Vztekle dupal, zuřil a klel. Až se rozhodl, že na něj zaútočí přímo. Přišel k poustevníkovi, právě když si máčel kus tvrdého chleba v prameni vody, aby mu změkl. „Buď zdráv,“ pozdravil ďábel. „Víš, kdo jsem?“ „Ďábel,“ odpověděl klidně poustevník. „Bůh mi dovolil, abych tě pokoušel. Chtěl bych, abys spáchal těžký hřích.“ „Jen povídej,“ odpověděl poustevník. „Poslouchám.“ „Zabij někoho.“ „Ne. O tom se nebudeme bavit.“ „Tak přepadni nějakou ženu.“ „To je bestiální a nechutné. To nikdy neudělám. Jdi si po svých, ďáble. Nemáš fantazii.“ „Tak si aspoň lokni vína. To ani není hřích. Udělej mi to pro radost.“ Poustevník si povzdechl. „Tak dobře. Na jednom doušku není nic špatného.“ V rukou se mu okamžitě objevil džbán chladného a perlivého vína. Jednou si z něj upil. Nadechl se a dal si ještě. „Hm,“ zamručel si. „Je dobré.“ Dal si ještě jeden dlouhý doušek a řekl: „Je silné… je ďábelské!“ Přihlouple se rozesmál. Pak se znovu napil. Sotva se držel na nohou. Po pěšince stoupala nahoru dívka. „Dobrý den, svatý muži,“ pozdravila. „Přinesla jsem ti pár jablek a trochu chleba.“ Poustevník se s divokými výkřiky a zakalenýma očima vrhl na dívku. Popadl ji za vlasy a povalil ji na zem. Ubohá dívka ze všech sil křičela. Uslyšel ji její otec, který pracoval na poli, a přiběhl k jeskyni. Poustevník vzal velký kámen a vší silou jím otce praštil. Když se poustevník vzpamatoval, uviděl, že mu u nohou leží muž v tratolišti krve. „Myslím, že je po něm,“ řekl se zadostiučiněním ďábel. Utrhl květ a strčil si ho do úst. Poustevník se s hrůzou vrhl na kolena: „Panebože, co jsem to udělal?“ Ďábel odpověděl: „Měl jsi na vybranou tři zla a ty sis vybral to nejmenší. Díky tomu teď strávíš dlouhé dny v mé společnosti.“ Pohvizdoval si a s rukama v kapsách se vydal pryč. Po několika krocích se zastavil, otočil se, a jako by volal na starého známého, řekl: „No tak, poustevníku, jen pojď.“ Neexistuje větší a menší zlo.

26

Půst má opravdu čtyřicet dní? Proč maso ne a ryba ano? Postní doba má očistnou funkci duše i těla. Motivuje nás pozdvihnout svou mysl k věcem, které přesahují materiální svět, přemáhat pokušení i špatné sklony a konat dobročinné skutky.

Vážená redakce, prosím o odpovědi na tyto otázky: 1. Když počítám dny od Popeleční středy do Velikonoc, tak mi vychází více jak 40. Jak je to možné? 2. Proč je třeba se postit od masa a od ryb ne? 3. Doporučují se i jiné formy postu pro ty, kteří si s radostí odepřou masitý pokrm? 4. Proč Církev doporučuje zachovat páteční půst? Děkuji. Jaroslav Milý Jaroslave, díky za zajímavé otázky, na které odpovídám: 1. Kolik dnů do Velikonoční neděle? Postní doba, která má základ v biblickém čtyřicetidenním postě, trvá ve skutečnosti víc jak čtyřicet dnů. Je to způsobeno tím, že mezi Popeleční středou a Velikonocemi jsou neděle, které nejsou dny postu. Neděle je dnem, kdy slavíme zmrtvýchvstání Pána Ježíše, a proto se nepočítá mezi dny, během kterých se připravujeme pokáním na Velikonoce a připomínáme si zvlášť jeho smrt a utrpení. Proto je postní doba delší o počet dní, který odpovídá počtu neděl. To, jak se praktikuje půst v Katolické církvi, vychází z Písma svatého. V různých formách ho znají všechna světová náboženství. Půst má navíc i přirozený charakter. I člověk, který nepřijímá náboženský charakter postu, uznává jeho očistnou funkci. Pomáhá nám, abychom dokázali pozdvihnout svoji mysl k věcem, které přesahují materiální rozměr našeho života a účinnou pomocí při přemáhání pokušení a zlých náklonností. Čtyřicetidenní půst se několikrát vzpomíná v Písmu svatém. Mojžíš se postil před přijetím desek Zákona, Ježíš, vedený Duchem Svatým, se čtyřicet dní trvajícím postem připravoval na veřejné působení. 2. Proč se postit od masa a od ryb ne? Ve všeobecnosti se půst chápe jako zdržování se pokrmu. Měl by to vždy být vnější projev vnitřního postoje pokání. Jednou ze zaužívaných forem půstu je zdržovat se masitého pokrmu. V Církvi se postupně vyvinula disciplína, podle které se v uvedené dny pokání zakazovalo jíst maso teplokrevných živočichů. Rozumělo se tím maso živočichů, kteří žijí vždy nebo většinou na zemi, a ne ve vodě. Toto kriterium splňovali savci a ptáci. Důvodem bylo zvláště to, že maso těchto zvířat se považovalo za chutnější a výživnější. Takový výklad zákona není třeba podrobovat přírodovědné analýze, neboť kdyby se tyto principy formulovaly, nebyly přírodní vědy zdaleka na takové úrovni jako dnes. Protože to jsou lidské zákony, nejde zdaleka až tak o jejich vnitřní zdůvodnění, ale o vůli zákonodárce. 3. Doporučují se i jiné formy postu? 27

Biskupská konference ještě za bývalé ČSFR se na svém zasedání v Brně 28. ledna 1992 podle doporučení konstituce Pavla VI. Paenitermini a v souladu s Kodexem kanonického práva usnesla na následující úpravě postní disciplíny. Popeleční středa a Velký pátek jsou dny zdržování se masitých pokrmů a půstu. Půst od masitých pokrmů se v tyto dny nemůže nahradit jiným skutkem. Mimo toho ve všechny pátky v roce jsou věřící povinni konat pokání některým z následujících způsobů: 1. zdržovat se masitého pokrmu; 2. vykonat skutek nábožnosti: účast na mši svaté, nebo vykonáním si pobožnosti křížové cesty, nebo modlitba růžence; 3. četba Písma svatého; 4. vykonat skutek lásky k bližnímu: návštěvou nemocného, návštěvou hřbitova nebo pomoc chudým či vícedětným rodinám apod.; 5. zřeknout se sledování televizních programů (mimo zpráv) nebo kouření nebo alkoholu apod. 4. Proč Církev doporučuje zachovávat páteční půst? Tento den si připomínáme Ježíšovu smrt na kříži, jejíž příčinou byly naše hříchy. Všechny pátky v roce jsou dny pokání. Vnější skutky pokání se chápou jako projev vnitřní touhy změnit život k lepšímu, litovat a zadostiučinit za hříchy. (podle KN)

Dva turisti konečně vylezou na Lysou horun a unaveně se svalí do trávy. „Člověče, já necítím svoje nohy.“ „Hm, já je cítím až sem.“ Co to jsou středoškoláci? To jsou školáci, co chodí do školy jen ve středu. Stěžuje si paní u pekaře, že jí prodal plesnivý chléb. Pekař se samo sebou brání: „Paní, přece mě nebudete učit péct. Já pekl chleba už dávno před tím, než jste se vy narodila.“ „No jo, ale proč ho prodáváte až teď?“ Doma mi řkali, že pocházíme z Adama a Evy.“ „To není pravda, mně říkali, že pocházíme z opice.“ „Tak to bude u každého asi jinak.“ Mladý zdvořilý muž vynese stařence těžký kufr do pátého patra. „Děkuji vám, to je od vás hezké. Kouříte?“ „Ano,“ odpoví mladík horlivě. „Hned jsem si to myslela… jste tak udýchaný, měl byste tohot nechat!“ „Aničko, píše se po R vždy tvrdé Y?“ „Ne. Například ve slově rohlík se po R píše O.“

28

Křížek na vybranou Nerad přiznávám, že moje žena je hádavá. Stačí maličkost. Například v autě. Sama sedne za volant jen zřídka, celou cestu však musím poslouchat: „Teď nepředjížděj, je to nebezpečné. Proč jsi ho nepředjel, taková skvělá příležitost! Copak nevidíš tu ženskou, vždyť ji srazíš! Mohl jsi jet dál, ta paní se zastavila. Tady se nesmí odbočovat! Neodporuj, já se taky učila řídit a na tvém místě bych nikdy…“ Atd. Říká se, že člověk si zvykne na šibenici. Já si však na její hádavost zvyknout nemohu. Nejvíce mne dopálí, když se hádá ve společnosti. I kdybych seděl s naším generálním ředitelem, spustí: „Proč si neprostřeš na kolena ubrousek? Tohle jídlo nejez, bude tě bolet žaludek!“ Má ovšem i dobré vlastnosti. Je krasavice, přitažlivá, muži na ní mohou oči nechat, ale ona si jiného ani nevšimne. Je bystrá a snaživá. Sama si všechno ušije. Znamenitě hospodaří, výborně vaří. K lidem je milá, dobrosrdečná - ale já, chudák, se třesu, když se vracím z práce domů, že mě přivítá: „Určitě sis pořádně neočistil boty. Neodporuj, už tě znám. Koupil jsi řízky? Tak malé? Tebe napálí každé děcko, měl jsi je koupit tam a tam. Že jsi tam byl? Asi mají jinou prodavačku…“ A tak dál - dokud neusne. Ranní rozhovory - či lépe ranní samomluvu - si laskavě přimyslete sami. Jsme zbožná rodina. Každou neděli chodíme do kostela a pěstujeme duchovní život. V kostele se žena ovšem nehádá - proto tam asi chodím tak strašně rád - ale kajícně se modlí a myslím, že i náš duchovní Otec poznal, kde je u ní čertovo kopýtko, protože po sv. zpovědi vydrží dva, tři dny být ideální a nekritická. Vroucně se modlívám, aby byla taková stále. Asi se modlím špatně, protože za pár dní po sv. zpovědi to zase začne. Už jsem chtěl sám promluvit s naším duchovním Otcem, ale stydím se. Konečně - ví o tom - a tak proč ji - a sebe také - shazovat? Nedávno jsem měl podivný sen. Přišel jsem k veliké budově. Ve vratech stál sv. Petr. Vlídně mě přivítal a vedl do ohromného skladiště, kde byly pěkně urovnány různé kříže: velké i malé, těžké i lehké, románské, gotické, barokní i úplně moderní, z různého materiálu. Konečně, kdyby v nebi nebyl pořádek, kde by měl být? Ve skladišti mě přivítal sám Pán Ježíš. Jako bych byl jeho přítel - však jsme také všichni přátelé Boží. Sám to přece řekl. Právě otesával kus dřeva, zřejmě také na kříž a svatý Josef mu pomáhal. Panna Maria kříže leštila a upravovala, sv. Barnabáš je odnášel na svá místa. Byl to statný, vlídný a mlčenlivý muž. „Tento pán by chtěl jiný kříž. Má hádavou ženu. A s tímto křížem není spokojený,“ řekl svatý Petr Pánu Ježíši. „Ale, ale,“ podivil se Pán Ježíš, „a my jsme jej tak pečlivě vybírali. Ukážu vám jiné, můžete si vybrat. Jak jistě vidíte, zásobu máme velikou.“ Svatý Petr se vrátil do vrátnice a ujal se mě sám Pán Ježíš. „Bez kříže se člověk do nebe nedostane,“ podotkl. „Jen si vyberte, jaký se vám líbí.“ „Tenhle není špatný,“ ukázal na jeden kříž. Ale je tuze velký, myslel jsem si a přečetl nápis vzadu: „Úporné bolesti hlavy“. „Nebo támhle ten,“ ukázal Pán Ježíš na malý křížek. Přečetl jsem si nápis: „Malý, vlhký a temný byt“ a zavrtěl jsem mlčky hlavou. Za nic bych se nevzdal našeho vzdušného, pohodlného bytu, plného světla a tepla. „Co byste řekl tomuhle,“ upozornil mě na kříž s nápisem: „Protivní příbuzní“. Otřásl jsem se. Mám dobré příbuzné, ale co kdyby se odněkud vynořil nějaký protiva? „A tenhle. Vypadá tak hezky,“ ukázal na umělecky vyřezávaný kříž. I mně se líbil. Položil jsem si jej na ramena, ale hned jsem cítil, jak se mi zapichují třísky do masa. Přečetl jsem si nápis: „Zlý šéf a protivní spolupracovníci.“ „Děkuji,“ odmítnul jsem zdvořile, „mám výborného šéfa a v práci jsme jako jedna rodina.“ 29

Pán byl trpělivost sama. „Zde je maličký křížeček,“ ukázal jeden v koutě. Vzal jsem jej do ruky, ale hned jsem jej pustil. Pálil jako oheň. „Nevděčné zkažené děti.“ Prošli jsme skladištěm a já nenašel nic vhodného. „Je mi opravdu líto,“ řekl Pán Ježíš, když jsme se vrátili. Panna Maria se na mě mile usmála. Kdyby mě s takovým úsměvem vítala každý den má žena, blesklo mi hlavou. „Tady je ještě jeden,“ řekla vlídně. Potěžkal jsem kříž - šlo to. Položil jsem si jej na rameno. Nepíchal, neřezal. „Tenhle beru!“ řekl jsem nadšeně. Pán Ježíš podal kříž sv. Josefovi, aby jej zabalil. Když jej sv. Petr vkládal do krabice a já se radoval, že jsem konečně našel vhodný kříž, zahlédl jsem na zadní straně kříže nápis: „Hádavá žena“. První pomoc v manželství 1. Před manželstvím je důležité pevné předsevzetí vybudovat dobré manželství. - Psychologové dlouho odsouvali pojmy „vůle“ a „rozhodnutí“ stranou. Pak se přesvědčili, jak důležitá je jejich síla. Mnoho manželů od samého začátku manželství nemá úmysl vytvořit šťastné manželství. „Nebude-li nám to klapat, půjdeme od sebe.“ Toto laxní pojetí přivede manželství dříve či později k okraji zkázy nebo je úplně zničí. Přijde kritický okamžik - nesoulad nebo rozdílný názor - a manželství, rozhlodané nedostatkem dobré vůle a péče - se rozsype jako domek z karet. Péči nepotřebuje jen náš dům či auto, ale především naše manželství: Naolejovat láskou a něžností, opravit otevřeným rozhovorem, přilít benzín dobré vůle. 2. Mluvte spolu! Sofia Grodzyńská napsala roztomilou povídku. Muž, rozhněvaný na poměry v zaměstnání, se svěřuje manželce, ta mu zase vypravuje, jak ji dopálila sousedka. Zatímco žena připravuje večeři, oba se vymluví a zasednou k jídlu v dobré pohodě. To ovšem nestačí. Musíme provětrat různé problémy, ke kterým se nestavíme stejně, např. výchovu dětí, manželský život, vliv příbuzných apod. Otevřeným rozhovorem a ochotou uznat správné názory druhého se dostaneme dříve či později oba na stejné místo. Hlavní je zdravý rozum a připravenost opustit nesprávný názor, nevnucovat druhému nepromyšlené návrhy. Není čas? Na procházce nad utichajícím městem se tak dobře hovoří. Rozhodně je to zdravější, než hledět na bezduché nebo špatné programy v televizi. 3. Nic si nepředstírejte! Příklad: Mladá žena nebyla sopokojena se svým manželem. Aby ho neurazila, tvářila se, že je všechno v pořádku. Zkušený psycholog brzy přišel na to, proč je žena melancholická a nevrlá. Na poradě u dobrého sexuologa se věc napravila. Vždy se najde vhodná chvilka, kdy lze druhému taktně naznačit, co nám na něm mrzí, co nám vadí. Obvykle to bývají věci, o nichž rádi nemluvíme, jsou trapné. - Jiný příklad: Mladí manželé bydleli s rodiči. Otec zasahoval do manželství - mezi manžely vznikl neklid. Po rozboru situace mladá žena souhlasila, aby muž zakázal jejímu otci vstup do pokojů, kde spolu bydleli. 4. Uvažujte, zdali svého partnera neovlivňujete negativně sami! - Někdy je vina jednoho partnera tak zahalená, že padá na druhého a jen zkušený psycholog nebo zpovědník pozná jádro věci. Příklad: Mladý muž si stěžoval, že jeho žena je hypochondr. Proč? Muž se choval k ženě jen tehdy mile, když byla nemocná. Chápete, proč jsou některé ženy nevrlé. zlé a podrážděné? Nesnesou, aby nevšímavý muž proměnil manželství na zvyk. Jejich chování zahání muže do hospody či do náruče jiné ženy. Pekelný kruh. I koketnost může svést muže ke flirtování s jinou ženou - a flirt u muže lehce svede k nevěře. Čistý vzduch i v nejskrytějších místech manželství je zdravý! 5. Dopřejte si v manželství svobodu! - Manželé si myslí, že musí všude vystupovat spolu. Omyl! Pouto musí být vnitřní - a to se posiluje, čerpá-li sílu i odjinud. Zvláště je to důležité u starších manželství. Každý ať má okruh svých přátel a své zájmy. 6. I v romantice musí být pořádek! - Nejste-li stále do sebe zamilováni, neznamená to konec manželství, ale začátek srůstání. Láska není tak bouřlivá, zato více zahřívá. 7. Nejpevnějším poutem manželství je pevná víra, posilována přijímáním svátostí - svátosti smíření a eucharistie. „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já s nimi,“ řekl Pán. Život s Pánem z nás vytváří milou Boží rodinu. 30

CTNOST ČISTOTY ISTOTY Je snad ze všech ctností nejchoulostivější, Zasahuje tak intimní sféry života, že vlastně proniká celým jeho objemem, jeho náplní a spoluurčuje dobrý anebo nedobrý pocit z jeho naplňování. Je velmi důležitá, i když není středem jeho snažení. Je důležitá proto, že všemu dává jas a směr, proto musíme dbát, abychom ji měli, udržovali a věděli o jejím poslání. Je křehká jako zrcadlo a je tak citlivá. Stačí dech a zamží se, chvíli to trvá než zase ukáže lesklou plochu. Stačí, když se dostane do špatné společnosti a její tvář se změní k nepoznání. Obvykle se už nedá napravit škoda, kterou lehkomyslně způsobila zvědavost, špatný příklad nebo vášeň, která ztratila kontrolu rozumu. Nemáme to snadné. Vlak, kupé obsazeno a zábava nabývá stále podezřelejší úrovně, za chvíli ji ztrácí úplně a dva mladíci vyprávějí k potěšení ostatních vtipy, které by se snad snesly v uzavřené místnosti, ale tady se naprosto nehodí. Jeden je špinavější než druhý. Sedí tam i starší člověk a nemůže pochopit, jak je možné se takto bavit. Nechci vás napomínat, ale myslíte si, že tohle je společnost, která by snesla vaše řeči beze škody? Říká celkem mírně. My jsme si zaplatili a tak můžeme mluvit, jak chceme a nikdo nám do toho nebude nic povídat, zněla odpověď. Já si také zaplatil, řekne muž a dodá: to si také můžu říkat, co chci? Jistě, řeknou, vy musíte znát vtipů, povězte nějaký. Muž vytáhl růženec a začal se hlasitě modlit. Nejdříve se smáli, ale potom šli ven a bavili se po svém. V kupé bylo ticho, bylo slyšet, jak přes spoje kolejnic naráží kola a lidé přemýšleli o mnohém. O odvaze toho člověka, o jeho moudrosti, o tom, že je asi opravdu pod důstojnost člověka, když se neumí bavit jinak, než že kolem sebe šíří jenom špínu. Jeden florentský šlechtic si pozval na večeři arcibiskupa a bylo se opravdu nač dívat, když ho uváděli do překrásné vstupní haly, do zdobené jídelny. Bylo co jíst a žasli nad šikovností kuchaře a nad jemnou hudbou, která provázela posezení. Čas utíkal jako sen a z městské věže zazníval hlas hodin. Odbíjely půlnoc a host se zvedl, aby se rozloučil. Bylo to nádherné, budu vzpomínat, řekl hostiteli, který ho se zářící tváří doprovázel točitým schodištěm do haly. Jsem rád, že se vám to zde líbí. Moc, přiznal biskup, kdybyste dovolil, ještě bych vám přidal trochu peněz na zdejší chudé. Mně? Divil se pán domu. A na chudé? Tady nejsou žádní chudí. Přece, ujišťoval biskup a kladl na stůl peníze. Podívejte se, kolik ubohých těl se tu třese zimou, potřebovaly by trochu textilu, aspoň ti, kteří trpí zimou nejvíce, nemyslíte? A ukazoval na obrazy nahých lidí, kterých tam viselo mnoho. Ale výtka byla řečená tak úsměvně, že se nedalo nic dělat, hostitel se nemohl urazit, protože to mohl být docela dobře také vtip a tak se usmíval také, ale brzo nechal udělat úpravu haly, ty nejvíce problematické obrazy nechal přenést do soukromé sbírky a bylo všechno v pořádku. - Ano, my jsme si zvykli a obvykle nám neříkají takové věci mnoho. Ale co dětem? Co těm, kteří teprve hledají cestu životem? Jaké myšlenky a představy vzbuzujeme, když nejsme moudří a opatrní? Neodpovídáme za všechny, kdo k nám přijdou a kdo s námi kus životem jdou? Jistě za všechny?! Ano, a jdeme podle toho?! Když přitáhl kdysi Prokop Holý k Naumburgu, občané měli hodně strachu. Pověst tohoto vojevůdce byla špatná. Ve svém hněvu byl hrozný a obyvatelé už viděli město vydrancované a v troskách. Jeden z nich přišel na nápad. Co takhle dojmout neúprosného člověka, který je zvyklý vidět kolem sebe jen drsné vojáky, proč ho nedojmout pohledem na nevinné děti? A sehnali jich mnoho. Představte si nevinné děti, oblečené pěkně v bílém, se zelenými ratolestmi a zpěvy, jak jsou na cestě k husitům. A Prokop byl skutečně dojat. Vzpomněl si na své dětství a slíbil, že město ušetří, když tam bydlí oni. Podaroval je třešněmi a dodnes slaví město svátek třešní, i když by spíše mělo slavit svátek nevinných dětí. Možná, že už nejsou. Ale síla ctnosti je velmi velká. Pokračování příště 31

Slůvko do ouška 31. Dialog lidí Muž měl už po krk stálého komandování od své manželky. Proto šel k psychiatrovi a ten mu doporučil absolvovat kurz o asertivitě. Po jeho skončení přijde domů, vrazí do dveří a hned spustí na ženu: „Od nynějška jsem pánem v domě já! Moje slovo je zákon! Připrav mi dobré jídlo! Až ho sním, očekávám dezert, a potom mi připravíš koupel. Mezitím běž pro děti do školky. A hádej, kdo mě potom obleče a učeše?“ „Asi někdo z pohřebního ústavu,“ odsekla žena.

Když se setkají slova lidí, vzniká dialog. Měla by to být chvíle zvláštní, slavnostní, povznášející. Otevírá nové možnosti, jak se mohou vyměňovat duchovní bohatství. Je nám nastavené zrcadlo a my v odraze řeči druhého nacházíme sami sebe. Poznáváme se. Dialog mezi lidmi má svá pravidla. Vyžaduje otevřít svůj duchovní svět. Člověk obnažuje své bytí. Je vidět, zda je čestný, pravdivý, moudrý… Odhaluje, jaký příběh všedního dne žije. Pokud nastoupí vášně, blýská se. Pokud moudrost ducha a láska, pomáhá nám to růst.

Jak začít konverzaci? „Já tu mám takové slovo, jako zajíc na zájezdu mysliveckého sdružení.“ (Ander)

První slova partnera „zavalí“. Mohou řádně pokazit dialog a vztah. Proto se před otevřením úst doporučuje naladit srdce na Ducha, kterým chceme působit. Potom nasaďte srdečný úsměv, přátelský pohled, lahodný tón, vyberte vhodná slova! Ve všeobecnosti platí, že vhodnější je začít rozhovor otázkou, než příkazem, vyjádřením názoru než tvrzením. Otázka otevírá člověka po mentální i emocionální stránce. Pokud není příliš hloupá, nic jí nepokazíme. Vždyť lidé i tak rádi vyprávějí o sobě.

32

O čem mluvit? „Pane řediteli, moje manželka říkala, abyste mi zvýšil plat.“ „Dobrá, dobrá. Poradím se svou manželkou.“

Je fajn, když rozhovor má charakter neformálnosti. Tématem může být škola, rodina, sport, věda, náboženství… Všimli jste si? O Bohu se velmi málo mluví. Je to škoda. Stává se vám, že někdy v rozhovoru nevíte, kam z konopí? Stává se, stává… Don Bosco říkával, že každý člověk by měl umět říct na jakékoliv téma aspoň deset vět. Ale diskutující určitě přijmou i pokorné přiznání: „S tím jsem se ještě v takové podobě nesetkal…“

Význam rozhovoru

„Tati, vyzkoušel jsem tvoji novou motorku.“ „A co?“ „Mám ti to říct, nebo si to zítra přečteš v novinách?“ Při rozhovoru se odkryje skutečný stav mladého člověka. Vynoří se hodnoty, které jsou v něm přítomné. Pokud známe osobnost mladého člověka, můžeme mu pomoci, aby se rozvíjel. Zvlášť cenný je rozhovor s dobrými lidmi. Oni mají v sobě dobro, svěžest, jiskru. A rozhovorem je to možné dostat do nás. Jejich nádhera, dobrota se přesune do nás. Jejich radostí, optimismem si můžeme očistit svoje nitro. A dobrem můžeme „nakazit“ svět.

Co překáží dialogu?

Učitel před písemkou z matematiky: „Když Pythagoras objevil svoji větu, dal zabít sto volů. Od té doby mají voli panický strach z matematiky.“

Výrok nebyl pro vzájemný dialog dobrým řešením. Je třeba jít na věc jinak! Tady je náhodné pořadí různých činitelů, které překážejí dialogu: Ironie, špatný partner, chybějící informace, nejasné cíle, kritika, neuznání, strach, skákání do řeči, osobní neúspěchy. Seřaďte je podle vlastní zkušenosti. A tady jsou výsledky získané anketou. Dialogu nejvíce překáží: Strach, kritika, ironie, neuznání, špatný partner, skákání do řeči, chybějící informace, osobní neúspěchy, nejasné cíle. Trefili jste se? Přidali jste něco nového do seznamu? (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň) 33

V dnešní osmisměrce se dozvíme původní název jednoho z březnových svátků. Víte, kdy se slaví?

Slova k vyškrtnutí: DEBTOR, PAVÍ, EXOT, PLEC, LIPA, ÚKRYTY, SKIN, EKRAN, LUBY, FÁZE, OXYGEN, PILY, OLŠE, KOBY, SKRUŽ, DUBEČ, ALENA, MEGAFON, KLUBY, SHYB, ZÁPAS, TĚLA, DĚTI, ZPĚT, BEAT, SOUŠ, AUTO, LEPY, ORAT, OBĚŤ, BĚHY, SKAUT, ÉTER, KLAN, KEŠU, UPÍT, OKOL, ŘÍJEN, POET, AKÁT, DLABÁNÍ, KVÉR, TARIF, ÚSPORY, OŠIDIT, ÚTLÝ, MŮRY, OKNO, SVÁTEK, KLÍCKA, HADICE, OBĚD, OKOV, NÁPOR, VOZY, KRUH, ŽERT, REVUE, DÍŽE, ČAJE, SLIBY, UTREJCH, ATAKY, CHYTY, OBTAH, PENTLE, DÉLE, MUKA, VYMĚŘIT, STUD, LAOS, LHÁT, TVAR, ŠTYK, OSENÍ, PINY, OBAVY, SBĚŘ, KOTĚ, KOVY, BABA, BANJO, TAHAT, VÝSOST, TROL, ROZHLAS, DOBY, DŽEM, ELSA, ODOLEN, ROTACE, HROB, STYKY, ETÁŽ, URNA, ENZYM, LAŤKA, RYNK, OSLE, BIŽU, LESK, ÚNIK, ROUP, BŘIT, ZPĚV, ODLIV Tajenka z minula: Když na Dorotu svítí slunce, ponesou hodně slepice. 34

odměny ii. 1. Co dostal Šalomoun od Boha přidané jako odměnu za to, že si přál jen vnímavé srdce, aby rozlišoval mezi dobrem a zlem? 2. Co udělal Eliáš v Sareptě za odměnu vdově, že ho přijala do svého domu? 3. Jak odměnil Elíša Šúnamitku, že mu nabídla pokoj ve svém domě? 4. Jak král Achašveróš odměnil Žida Mordokaje? 5. Jak Bůh odměnil Jóba za jeho trpělivost a věrnost? 6. Jak král Nebúkadnesar odměnil Daniela za výklad svého snu? 7. Jak odměnil král Belšasar Daniel za výklad nápisu na stěně? 8. Když Ježíš mluvil o almužně, o kom řekl, že už dostal svou odměnu? 9. Co slíbil Ježíš těm, kteří pro něj opustí domy, bratry, sestry, otce, matku a děti nebo pole? 10. Co určili velekněží jako odměnu Jidášovi za zradu Ježíše?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: minula: 1. za nečistého (Lev 13,2-3); 2. musel bydlet mimo tábor, chodit v roztrženém oděvu, s rozpuštěnými vlasy a zakrytými vousy (Lev 13,45-46); 3. mor (2 Sam 24,13-15); 4. Zachariáš (Lk 1,19-20); 5. byl ochrnulý (Sk 9,32-33); 6. vodnatelnost (Lk 14,2-4); 7. slepota (Sk 9,1-9); 8. ztratil zrak (Gen 27,1-26); 9. vykloubil se mu bederní kloub (Gen 32,25-33)

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Ladná

Rozloučili jsme se Josef Helešic Stanislav Král

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc březen: 1. Aby národy Latinské Ameriky zůstávaly věrné evangeliu a velkoryse přispívaly k sociální spravedlnosti a pokoji. 2. Aby Duch Svatý dával světlo a sílu křesťanským společenstvím a věřícím, kteří jsou pronásledováni nebo diskriminováni kvůli evangeliu. 3. Za pochopení závazného podílu všech pokřtěných na misijním poslání Církve a za vytváření pouta jednoty mezi všemi, kdo se vody a Ducha Svatého znovu narodili a oblékli v Krista.

V uplynulých letech jsme se v březnu rozloučili 2010 2009 2008 2007 2006

Podivín

Ladná

Zdeněk Dobrovolný Miloslav Gála Petr Švec

Františka Cupalová Olga Schmid František Zelinka Anna Beránková

Růžena Turečková Anna Kršková Vlasta Svobodová

Františka Florusová Rudolf Švehla

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36