ZRNÍČKO. Svazek 13, číslo 11 listopad 2013

ZRNÍČKO Svazek 13, číslo 11

listopad 2013

Milovat znamená darovat se Všichni lidé mluví o lásce, volají po lásce, opěvují lásku, oplakávají lásku. Ve jménu lásky pracují, trpí po celý život, objímají se nebo bojují, darují život nebo zabijí. Nejsou lidské dějiny nekonečným hledáním lásky, protkaným úžasnými úspěchy i strašnými prohrami? Je pravda, že nejhlubší touhou lidského srdce je milovat a být milován, neboť smyslem lidského bytí je v plném slova smyslu LÁSKA. Z lásky a pro lásku je člověk stvořen, jen láskou se může rozvíjet. O lásce se tradují nesčetné mylné názory. Toto magické, tak často zneužívaně slovo směšuje životní postoje, které jsou si vzdálené jako bílá a černá, jako život a smrt. Pokusíme-li se rozptýlit tyto omyly a popsat lásku v jejím absolutnu, ukázat její požadavky, pomůžeme tím člověku, aby se vydal správnou cestou za láskou… i když láska je na konci cesty jako ideál, který vede, ale kterého na Zemi nikdy plně nedosáhneme. - Hlad je zlý: každoročně zabíjí miliony lidských bytostí. Nedostatek lásky je ještě vražednější: rozkládá jednotu člověka a lidstva. Člověk často neumí milovat; domnívá se, že miluje a zatím miluje jen sebe. - Na dlouhé cestě, která vede k lásce, zůstanou mnozí stát, protože jsou sváděni přeludem lásky: Jsi-li dojat k slzám před nějakým utrpením, cítíš-li, že ti buší srdce v přítomnosti té či oné osoby, není to z lásky ale z citovosti. Necháš-li se upoutat jeho klidnou silou nebo jejím kouzlem, jestliže se - jím okouzlen - oddáš, není to láska, ale porážka.

1

Jsi-li vzrušen, u vytržení před její krásou a hltáš ji pro požitek, shledáváš-li jeho ducha pozoruhodným a vyhledáváš s potěšením rozhovor s ním, není to láska, ale obdivování. Dychtíš-li ze všech sil získat její pohled, něžnost, polibek, jsi-li ochoten ke všemu, jen abys jí mohl podržet v náručí, mít její tělo, není to láska, je to jen naléhavé přání zrozené z tvé smyslnosti. Milovat - neznamená být druhým vzrušen, cítit k druhému náklonnost, oddat se mu, obdivovat ho, žádat si ho, chtít se ho zmocnit. Milovat v podstatě znamená darovat se druhému a druhým. Milovat, to není "cítit". Čekáš-li s láskou, až budeš puzen citovostí, budeš milovat jen málo lidí na Zemi… a jistě ne své nepřátele. Milovat, to není pudové hnutí, to je vědomé rozhodnutí tvé vůle jít druhým vstříc a darovat se jim. - Často si hraješ na Palečka, nalézáš stále svou cestu, cestu k sobě zpět. Ztrať se sobě, zapomeň na sebe, budeš milovat s větší jistotou. - Hlad tě nutí, abys šel z domova koupit chleba. Otvíráš dveře, abys pozoroval západ slunce. Běžíš vstříc příteli, kterého jsi spatřil z okna, A tak i přání, obdiv, citová náklonnost mohou tě vytrhnout z moci tebe samého a přivést tě na cestu darování, ale nejsou ještě láskou. Pán ti je nabízí jako prostředky - hlavně když jde o spojení muže a ženy - aby ti pomohl zapomenout na sebe a vedl tě k lásce. - Láska je jednosměrná cesta, vždy vychází od tebe, aby vedla k druhým. Pokaždé, když bereš nějakou věc nebo někoho pro sebe, přestáváš milovat, neboť přestáváš dávat. Jdeš proti směru. - Vše, s čím se setkáváš na své cestě, slouží k tomu, aby ti pomohlo více milovat: potrava, k vývinu života, který máš v každém okamžiku darovat, tvůj moped, aby ses mohl rychleji darovat, tato deska, kniha, tento film, aby tě obohatily, uvolnily a abys byl ochoten více se darovat; studia, abys více poznal a připravil se tak lépe sloužit druhým, tvá práce, abys podílem svého úsilí přispěl ke stavbě světa a k výživě rodiny, 2

přítel, abyste se darovali jeden druhému a tím obohaceni, se mohli dát druhým, manžel, manželka, abyste společně dali život, dítě, abyste je darovali světu a pak druhému … Vydej se na cestu. Přijímej vše, co je dobré, ale proto, abys vše daroval. Vezmeš-li něco nebo někoho pro sebe, neříkej, že ten předmět nebo tu osobu miluješ; neboť v okamžiku, kdy se jich zmocňuješ, abys je zadržel a ponechal pro sebe - i kdyby to bylo jen na okamžik - umírá ti láska mezi prsty. - Trháš-li květiny, pak proto, abys z nich udělal kyticí. Uděláš-li kytici, pak proto, abys ji nabídl své milované… neboť květina neroste proto, aby v tvých rukou zvadla, ale aby způsobila radost a přinesla plod. Jestliže v okamžiku, kdy ji chceš utrhnout, nemáš odvahu ji nabídnout, pokračuj raději ve své cestě. Tak je tomu i v životě. Nejsi-li schopen jít kolem nějaké věci nebo kolem člověka, aniž bys je vzal jen pro sebe, pak pokračuj na své cestě. K lásce je potřebí být schopen zapřít sebe. Přezkoušej občas pravost a čistotu svého milování. Nedávej si prostě otázku: miluji? Řekni si: vzdávám se? Zapomínám na sebe? Dávám se? - Nedělej si iluzí lásky tím, že dáváš věci, peníze, stisk ruky, políbení, nebo snad i trochu svého času, své činností, aniž bys dal sebe. To nejdůležitější v lásce nepozůstává v tom dát něco, ale především dát někoho. Budeš milován, dáš-li sebe, nebo když spolu s materiálním darem dáváš také sebe. - Proč pískáš na svého psa? Je-li uvázán, nemůže k tobě. Proč říkáš: dávám se, jsi-li v zajetí věcí, osob nebo sebe sama? Lpíš-li na svém psacím peru, svých nástrojích, svých knihách, svých obchodech nebo na své práci, na své činnosti, nebo na svém pohodlí nebo svých stycích, svých přátelích jen pro ně samé, nebudeš mocí dávat a dávat se. Jsi-li vázán, musíš se odpoutat, abys mohl milovat. - Být odpoután neznamená být lhostejný, naopak, znamená to vážit si, obdivovat, ochutnávat, milovat tolik, že ani na okamžik nechceme čerpat pro sebe, aniž bychom také druhým nedali možnost těžit z našeho bohatství. 3

- Pravá láska dělá člověka svobodným, protože osvobozuje od věcí a od sebe samého. Nejvíce bude milovat ten, kdo se nejvíc daruje. Chceš-li milovat až do krajnosti, musíš být ochoten darovat celý svůj život, to znamená pro druhé a pro druhého sobě zemřít. - Myslíš-li, že milovat je snadné, mýlíš se. Každá láska, je-li pravá, přivede tě jednoho dne ke kříži, neboť od té doby, co existuje hřích, je nesnadné zapomenout na sebe a zemřít sobě. Milovat znamená od doby hříchu, být schopen ukřižovat se pro druhé. - Čekáš-li, že dostaneš oplátku, nedostaneš nic. Musíme dávat. Dáváš-li a říkáš-li si při tom: teď dostanu taky já, nedostaneš nic. Je nutno dávat zdarma. Dáváš-li upřímně, aniž bys co čekal, obdržíš vše. - To nejtěžší v lásce je najít odvahu vkročit do smrti, abychom dosáhli života. A proto často couváš před pravou láskou. Zdráháš se, klamán a lákán nabídkou nepravých lásek, které přinášejí okamžitý úspěch. Máš strach, že vyjdeš naprázdno a bereš závdavek. - Miluješ-li, dáváš se. Daruješ-li se druhým, druzí tě obohacují. Tak v lásce roste do nekonečna ten, kdo miluje, neboť kdo je ochoten odpoutat se od sebe sama, objevuje všechny ostatní a spojuje se s celým lidstvem. - Nepravá láska - to jest sobectví a návrat k sobě - vždy s sebou nese zklamání, ochuzení osoby, neboť je to prohra, zestárnutí, smrt. Pravá láska vždy nabízí radost, neboť je rozvinutím osoby, dovršením, darem života. - Ten, kdo nejvíc miloval, je Kristus; ne proto, že lidem prokázal nejvíc citové náklonnosti, ale protože On dal nejvíce a nejvědoměji a nejdobrovolněji a nejnezištněji. - Přestáváš-li se dávat, přestáváš milovat. Přestáváš-li milovat, přestáváš růst. Přestáváš-li růst, přestáváš se zdokonalovat, přestáváš se rozvíjet v Bohu, neboť milovat, - znamená jít Boží cestou a potkat Boha. (Michael Quoist) 4

Světec na listopad Jako světce na listopad jsme vybrali sv. Pirmina. O Pirminově původu nevíme celkem nic; podání mluví o keltském nebo gótském původu, některá říkají, že Pirmin byl Iroskot. Okolo r. 720 přijal Pirmin svěcení na putujícího biskupa a přišel pak na své misijní cestě přes Francii také k hornímu Rýnu. Tady založil Pirmin četné kláštery, např. prý také kláštery Mittelzell - Reichenau a Murbach, jakož i Hornbach v Porýní - Falcu. Četná opatství prý byla jím reformována, u některých z nich vešel do dějin jako spoluzakladatel, jako v Gengebachu ve Schwarzwaldu. Ačkoli Pirmin působil jako posel víry v Německu ve stejné době jako velký Bonifác, oba se nikdy nepoznali. Pirmin zemřel 3. listopadu 753 v Hornbachu a byl pochován zprvu ve své tamější klášterní nadaci. Od r. 1576 jsou jeho ostatky v jezuitském kostele v Innsbrucku. Město Pirmasens má od Pirmina své jméno. Znázorňování: Pirmin byl často zobrazován s plazy, žábami a hady kolem sebe; to se vztahuje na legendu, že prý osvobodil ostrov Reichenau od jedovaté zvěre, což se rovná vyhnání pohanů. Tak ho ukazuje kostelní okno (1556) v Mittelzellu s hadem v pravé ruce a se žábou u nohou. Pirmin často také drží model kostela, což poukazuje na jeho čilou činnost zakládání klášterů a kostelů. Opat a biskup je vždy oděn v pontifikálním oděvu. Sv. Pirmin je patronem Falcu; Alsaska; Innsbrucku; ostrova Reichenau; proti nemocem očí, revmatismu a otravě potravinami; proti moru; proti hadům a škodlivým červům. (Podle Rok se svatými)

5

Zadáno pouze pro mladé!

Připusť si Boha k tělu 9. Mapa důvěry a lásky Každý z nás má ve svém nitru mapu důvěry a lásky. Kreslíme si ji už od malička a značíme si do ní lidi i místa, kterým důvěřujeme, které máme rádi (a samozřejmě i ty, kterým nevěříme, které "nemusíme"). Je v ní zakresleno všechno, čím jsme byli v životě obdarovaní. Vysvětlíme to úplně jednoduše. Když ráno vstanete, víte, že rodiče vás nevyhodí na ulici nebo něco podobně strašného… Nebo že ráno najdete připravenou snídani a svačinu do školy. Máma ví, že manžel ji podrží, když bude čekat dítě. Má jistotu, že se bude ze všech sil snažit zajistit rodinu, že bude stát při ní… Když chodíš s nějakou dívkou, důvěřuješ jí, že stejný vztah nechová k někomu jinému. Je to něco hluboko v našem srdci. Možná si to ani neuvědomujete a berete to jako samozřejmost, jistotu. Vše, čemu důvěřujete, si zapisujete do mapy, která je pro vás velmi důležitá, neboť vám dává jistotu. Pokud byste tuto šikovnou mapku ztratili, zbláznili byste se. A to bychom nechtěli. Kdybyste si ji s někým vyměnili, už byste to nebyli vy. A to bychom také velmi nechtěli. Představuje vše, kým ve své hloubce jste. Nevtíravě se nám tak nabízí otázka: "Co se stane, když přijmeme názor, že láska mezi mužem a ženou je jen záležitostí jich dvou a mohou se kdykoliv rozejít?" Dítě, které se ráno vzbudí, už nenajde v domě svého otce 6

nebo matku. Manželka, která čeká děťátko, bude zbytečně vyčkávat manžela, kdy se vrátí z práce. Zničit mapu důvěry znamená zničit i kus z nás samých. Bez mapy jsme ztraceni, tápeme, a i když si nacházíme náhrady, nejsme si jisti, zda si tyto nové "lásky" skutečně můžeme zaznačit do naší mapy. Zradit mapu důvěry někoho znamená zranit ho na nejcitlivějším místě. Samozřejmě, lidé, kterým důvěřujeme, se mění a mění se i velikost naší důvěry, kterou do nich vkládáme. Ale přece musí být v mapě základní orientační body, které všechno drží pohromadě. A ve vztazích jsou jimi právě věrnost partnerovi, věrnost dětem, věrnost rodičům… Že nevěříte? Zkuste si je odmyslet a uvidíte, že nebudete vědět, kde je sever! Pokud si dnes mladí neumí říci ano na celý život, nejsou schopni zcela si důvěřovat a pouze se utvrzují v tom, že nejsou důvěryhodní. V mapě důvěry a lásky jsou vyznačení jen tužkou a ta se dá lehce vygumovat. A je téměř jisté, že jejich vztah se tak nakonec i skončí - vygumovaný z povrchu země. I nám dal Bůh do rukou mapu a zaznamená do ní všechna místa, na kterých nám byl věrný. Navzdory našim nevěrnostem nás vede ke svým darům, které si můžeme zaznamenat do své mapy. Zkuste si nakreslit vlastní mapu důvěry a lásky. • Kdo si mě může zakreslit do své mapy lásky? • Jak se Bůh zapsal do mé mapy lásky? • Jakému Bohu důvěřuji? Je to ten Bůh, který dal za mě svůj život? Chce k tomu někdo něco dodat? "Nenechat se ovlivnit názory druhých, vždyť i když většina něco tvrdí, ještě neznamená, že to musí být pravda. Před svým jednáním možná i trochu pohnout rozumem a uvědomit si možné následky… A hodně se modlit a důvěřovat Bohu. Bez toho to totiž nepůjde. Ještě pravidlo, které se mi osvědčilo: Všechno má svůj čas…" Předvídavá, 17

7

Bůh k nám promlouvá v lidech našeho života Sedí naproti mně. Rukou jemně míchá čaj, má rád sladký. Pohledem zaběhne k vedlejšímu stolu, jakoby instinktivně hledal dalšího známého. Nikdo. Prohodí se mnou pár slov o tom, co ho roztrpčilo za volantem. Pak mávne rukou a usměje se. Zakrátko se rozhovor přirozeně rozproudí.

Situace, jakou jsem v životě nejednou zažila. Téměř stejný scénář, jen "postavy za stolem" se měnily. Sympatický spolužák z vedlejší třídy, nová kolegyně v práci, neúspěšná sousedka ze 3. patra, rozvedený bratr, smolař, na kterého se sypou exekuce, kamarád - zkrachovalý bohém, mladá maminka na mateřské, profesor na teologii, manažerka začínající druhý život, teta s těžkou diagnózou… Všichni se svými osobními příběhy. Každá z postav zabírá určitý úsek mých osobních dějin, symbolizuje jistou typologii lidského osudu, každá má konkrétní tvář, na kterou jsem se zadívala a ve světle které jsem se učila rozumět i sama sobě. Setkání samozřejmě nezůstala jednorázová, zanechala ve mně hlubší stopu. Vlastně až takovou, že jsem díky nim objevovala Boží vzkazy pro mě. Skrze životní příběhy těchto lidí, jejich různorodé povahy, reakce a postoje v problematických situacích a skrze jejich vazbu na mě se mi lety postupně skládala souvislejší "Boží řeč". Možná se zdá příliš odvážné tvrdit něco takového. Někteří mluví o svých soukromých obráceních, zjeveních, o zvláštních extatických stavech v modlitbě, charismatických záblescích, duchovních vytrženích… Já jsem nacházela mystiku v komunikaci s lidmi a ve vztazích. Nevím, jestli to lze nazvat v plném slova smyslu spiritualitou. Vím jen, že mě Bůh takto zval do větší hloubky mé existence. A vím přesně kdy, v kom a v kterých okamžicích jsem jasně poznávala jeho stopy. Neustále s námi Nebylo to vždy jen příjemné. Bůh nám často zjevuje svou tvář právě v našich bolestech, zklamáních, smutku a dokonce prázdnotě, nebo když rezignujeme. Překvapilo mě to, protože víru jsem si představovala jako zánět srdce, plamen a potěchu duše. Tento stav však akutně pociťujeme jen v malém procentu svého života. Většinu tvoří jakási tvrdá každodennost a jednotvárnost povinností, která se z času na čas přechýlí do utrpení a jen ve výjimečných situacích do štěstí. Tyto vzácné kousky si pak sbíráme a dlouho uchováváme jako zdroj motivace k optimismu. Kdyby Bůh byl přítomen jen v nich, byl by s námi velmi řídce. A on je přece Bohem s námi stále. Učila jsem se ho tedy vidět za každým svým 8

setkáním s člověkem, za každou událostí. Neomezit jej pouze na sakrální prostor. Zjistila jsem, že se mě dotýká prakticky všude. Zprvu mi však trvalo, než jsem si připustila jeho dotek. Spolu s ním jsem se učila připouštět si i člověka. Riskovala jsem, ale nelituji. Mezi dvěma lidmi, kteří si projeví velkou důvěru a úctu, lze Boha vždy potkat. Dokonce se stává jejich pojivem, hybnou silou a cílem, aniž o tom explicitně mluvili. Objevila jsem ho v kvalitě a ušlechtilosti vztahu, v upřímném lidském rozhovoru, který rozbíjel ledy srdce a rozvazoval ústa. Není třeba se bát hloubky něčí duše. V ní se vždy zrcadlí Boží obraz. Neuchopitelné tajemství bytosti Anselm Grün v knize Co živí lásku označuje za spiritualitu ve vztahu právě toto vidění Boha v jádru člověka, což nám zároveň zabraňuje fixovat si představu o něm. "Spiritualita znamená, že si toho druhého nikdy neztotožníme s nějakou představou, neboť víme, že ten druhý je více než podoba, kterou v sobě o něm nosíme. Je v něm cosi, co se vzpírá našemu uchopení." Učila jsem se vnímat toto tajemství bytosti. Když jsem přestala na konkrétního člověka hledět jako na někoho, jehož reakce předem znám, kdo mě ničím nepřekvapí, kdo se stává pro mě nudným, nastoupila jsem na cestu sledování jeho tajemství. Naslouchala jsem hlasu bližního v bdělosti, abych v něm zaslechla Boží volání ke mně. Takto se pochopitelně člověk dostane do úzké souvislosti s bytostí toho druhého. Jeho osud mu už není lhostejný, stává se pro něj Boží šifrou. On a já jsme se dostali do hry Božího plánu. To vše probíhá ve svobodě, ne v determinismu. Můžeme a nemusíme vejít do hloubky tohoto vztahu. Je to všechno otázka rozhodnutí vstupovat do vrstev života. Jak se to děje? Anselm Grün říká, že podstatnou podmínkou vztahu je bdělá pozornost. Schopnost vcítit se do druhého člověka, vžít se do jeho nitra, zajímat se, po čem touží, co pociťuje, jak se mu daří. "Žít pozorně znamená: procitnout, otevřít oči a vidět druhého tak, jak jsme ho dosud neviděli." Hledět na něj s intuicí bez předsudků, vnořovat se do jeho duše a na práh jeho srdce. Očima víry mu dát možnost věřit v jeho vlastní dobro. Výměna osobní svobody Personalisté tvrdí, že racionální přístup k osobě její podstatu spíše zamlžuje, zatím co nahlížením přes důvěrnou zkušenost se osoba sama svobodně odkrývá ve své bezprostřednosti. Skutečné poznávání osob se děje pouze formou setkání, oboustranné empatie a dialogu. Podle Gabriela Marcela to nejlepší, co v člověku je, nepatří totiž jemu, ale je určeno druhým jako dar. "Není ve mně nic, co by nemělo být darem," píše ve své filosofii naděje. "Pouhou fikcí je představit si nějaké prvotní já, kterému byly tyto dary svěřeny na základě určitého práva nebo jako odměna za předem získané zásluhy." Bůh nás obdaroval, abychom my obdarovávali druhé. A vztah je na to jedinečným prostorem. Karol Wojtyła a 9

spolu s ním i papež Benedikt XVI. nazývají člověka "bytím pro druhého". Člověk je tedy tím více člověkem, čím více žije pro druhého. Není to vykonstruovaná teze, ale vyplývá z nejhlubšího základu našeho stvoření. Pocházíme ze srdce Někoho a i náš život je plný a skutečný, pokud žijeme "se srdcem na dlani". Podle českého personalisty Karla Vrány člověk ve vztahu "vyslovuje sebe a při komunikaci odkrývá hloubku své osobní svobody". Vztah jako místo zjevení Při výměně těchto darů je přítomen Bůh. Hloubka vztahu se tedy stává místem jeho zjevení. Podle španělského arcibiskupa Jesúse Sanz Montesa jde o locus revelationis. V knize Ikona přátelství však píše: "Bůh do vztahu nevstupuje jako někdo navíc… nemá postavení třetího účastníka, ale toho, kdo dává smysl, příchuť i samu možnost účastníkům vztahu." Autor má na mysli hluboký přátelský vztah v Bohu. Proč bychom nemohli mít tyto ambice i vůči těm, které jsme jedinečným způsobem potkali ve svém životě a kteří nám přirostli k srdci? Křesťanská tradice vždy považovala hluboký vztah za prostředek duchovního růstu a zrání. Sanz Montes dodává, že "ti, kteří takové přátelství žijí, nejenže se stávají úplnějšími, ale dochází k tomu, že to, co bylo nejprve jen v nich, projeví se i mimo ně samotné, zasahuje celý svět, s nímž jsou ve vztahu". V dotyku s Absolutnem V lidském vztahu zakoušíme ještě další důležité skutečnosti: neúplnost a konečnost druhého člověka. Právě z toho vyplývající melancholie a smutek nám otevírají prostor pro zachycení nekonečna. V lidském vztahu se sice projevuje i srdce Boha, ale lze jej zastřít, zakrývat vlastní nedokonalostí, zlobou, egoismem. V darování se druhému člověku hledáme absolutno, ale vždy dochází k momentu zklamání, protože on není Absolutnem. Zakusili jsme skrze něj jen dotyk s věčností. Navzdory těmto zklamáním není třeba znecitlivět na druhou osobu, zanevřít v samotě svého bytí, protože ztratíme i tyto Boží záblesky. Každý člověk našeho života vstupuje s námi do věčnosti. A ti, se kterými jsme vytvořili síť vztahů, budou v jistém smyslu dotvářet naše bytí. Ostatně i ostatní, kteří zasáhli na naší životní cestě, třebas ne vždy nejpříjemnějším způsobem, kteří nás alespoň podnítili k sebereflexi a vnitřní proměně, se nějakým způsobem budou vázat k naší identitě. Vojtěch Kodet v knížečce Hledám tvou tvář píše: "Je dobré naslouchat i svým nepřátelům, protože ti nám řeknou věci, které by láska raději přikryla. Pokorný člověk najde i v nepříjemném setkání s druhým člověkem Boží impuls růst v lásce." I skrze takové lidi vnímáme Boží přítomnost jako pravdu o nás. (podle KN) 10

nemilosrdná lež o milosrdné smrti Eutanazie. Téma, o kterém se dnes často diskutuje. Víme, jaké otazníky v sobě skrývá a kam sahají její důsledky? Mluvíme s lékařem a bioetikem Josefem Glasem.

Lidé si pod eutanazií představují například i "dobrou, lidsky důstojnou, klidnou smrt". O co ve skutečnosti jde? Původní význam slova eutanazie (z řeckého eu - dobrý, slova thanatos - smrt) znamenal opravdu "dobrou smrt". Člověk, odcházející z tohoto světa po naplnění svých dní, vyrovnaný a spokojený se životem, který byl hodnotný, smysluplný a požehnaný, umíral v kruhu svých blízkých, přátel, obklopen úctou, láskou a vděčností. Jenže do tohoto zidealizovaného obrazu umírání šťastného člověka se v různých historických obdobích začalo přimíchávat místo laskavého nebe dobře maskované peklo. Snad nejvíce v průběhu 20. století (nacistický program eutanazie duševně nemocných a zdravotně postižených, "uzákonění" eutanazie v některých evropských zemích). Dnes pod eutanazií rozumíme "zabití pacienta lékařem (zřídka jiným zdravotnickým pracovníkem) na vlastní žádost pacienta", a to "v situaci nevyléčitelné nemoci", která pacientovi "způsobuje utrpení". Někteří zpřesňují: "nesnesitelné utrpení". Jiní připomínají, že pacient musí být při žádosti o eutanazii "mentálně kompetentní" (nejen způsobilý k právním úkonům), aby mohl učinit informované "svobodné rozhodnutí". Jiní o dostatečné "kompetentnosti" pacienta, který si žádá smrt, právem pochybují. V těch zemích, kde eutanazie není - při splnění stanovených podmínek - trestným činem, (zatím jen Nizozemsko, Belgie a Lucembursko) jsou tyto specifické podmínky stanovené zákonem. Určuje se také systém státního dohledu, který má zajistit, aby při každém zabití pacienta byly zákonem stanovené podmínky splněny. Jde pochopitelně o špatné, nespravedlivé zákony. V praxi je však tento státní dohled nejednou slepý - nebo se záměrně obchází. Lékaři mnohé provedené případy eutanazie nehlásí. K úmyslnému zabíjení pacientů formou eutanazie dochází i bez jejich žádosti či souhlasu. Existuje tlak na zdravotnické pracovníky, aby "milosrdnou smrt" na žádost pacientů nebo jejich příbuzných "zajišťovali" bez výhrad. Eutanazie se dnes skrytě rozšiřuje i na nemocné děti, extrémně nezralé novorozence, staré lidi, osoby s těžkým zdravotním postižením. Dokonce se zmiňuje i jakási zvrácená "povinnost zemřít". Jaké druhy eutanazie rozlišujeme? Eutanazie je jen jedna - jde vždy o zabití nevinného člověka. V běžném chápání se někdy rozlišuje mezi tzv. "Dobrovolnou eutanazií" - zabití provede lékař na 11

žádost pacienta, "nedobrovolnou eutanazií" - zabití provede lékař na základě vlastního uvážení a "násilnou eutanazií" - lékař zabití vykoná, přestože je známo, že pacient eutanazii nechce. Čísla z opakovaných výzkumů v Nizozemsku ukazují, že i poslední dvě kategorie eutanazie se vyskytují v nezanedbatelném počtu. Velmi populární, ale nesprávné je rozdělení, které rozlišuje mezi tzv. aktivní eutanazií - lékař provede zabití konkrétním výkonem, například podá pacientovi smrtící "lék", a pasivní eutanazií - lékař zabije pacienta tak, že mu nepodá život zachraňující lék nebo neudělá jiný život zachraňující výkon. Jak klasifikuje Církev eutanazii? Odsuzuje ji jako zabití nevinného člověka, čili vraždu. U lékaře či jiného zdravotníka se provedení eutanazie považuje za těžké odborné i morální selhání, za hrubé, nenapravitelné porušení profesní etiky. A jak je to v případě odmítnutí agresivní léčby? Tehdy nejde o eutanazii? Vedle termínu "agresivní léčba" se dnes častěji používají pojmy "úporná" nebo také "zbytečná" léčba. Jde o takové lékařské nebo ošetřovatelské výkony, které jsou nepřiměřené a pacientovi v daném stavu již nepřinášejí žádný prospěch. Naopak, zbytečně ho zatěžují, zvyšují míru jeho utrpení nebo už pouze prodlužují proces umírání. "Refrakterní léčba" pacientovi ve skutečnosti nepomáhá, ale škodí. Brání tedy zásadám dobré medicíny a medicínské etiky. Nerespektuje lidskou důstojnost, ani skutečné dobro těžce nemocného pacienta. Proto se ani nemá začít. Pokud se spolehlivě zjistí, že v dané situaci jde o úpornou léčbu, má se taková "léčba" u pacienta ukončit. Jde však o velmi závažné medicínské rozhodnutí, které může udělat pouze patřičně kvalifikovaný lékař. Normy lékařské etiky, obsažené například i v Hippokratově přísaze, mají zajistit, aby lékař v takových situacích vždy rozhodoval v "nejlepším zájmu pacienta" - a v žádném případě se neuchýlil k jeho zabití. Ukončení úporné léčby však neznamená zastavení potřebné paliativní a ošetřovatelské péče! Rozdíl mezi úmyslným zabitím těžce nemocného (eutanazie) a nezahájení nebo ukončením úporné léčby je v tom, že v tomto druhém případě (a ne při eutanazii) se skutečně respektuje lidská důstojnost pacienta. Zároveň se respektuje i objektivně daný "přirozený průběh nemoci", která již dospěla do takového stádia, ve kterém nelze život pacienta zachránit. Proč je "milosrdná smrt" nemilosrdná? Neboť jde o zabití nevinného člověka se zdánlivě milosrdným účelem odstranění jeho utrpení. V případě eutanazie se však neodstraňuje ani nezmírňuje lidské 12

utrpení, ale se definitivně odstraňuje samotný trpící člověk. Namísto skutečného milosrdenství poskytování odpovídající zdravotní péče, ale i láskyplného doprovázení na nelehkém úseku završujícího se života, eutanazie znamená úplnou zradu nemocného v situaci, kdy nejvíce potřebuje lidskou blízkost, podporu a pomoc. Jak může pomoci běžný křesťan? Konkrétně se zapojit. Jde o povinnost, ale i možnost konkrétního zapojení nejen příslušných odborníků, ale i zdravotnických laiků. K evangelní roli milosrdného Samaritána jsme totiž povoláni všichni. Myslím si, že v tomto směru lze a je třeba opravdu ještě hodně udělat. V našich nemocnicích, domovech důchodců, ústavech sociálních služeb, léčebnách dlouhodobě nemocných, ale i v rodinách zůstává až příliš mnoho zoufalých volání našich bližních o pomoc nevyslechnutých. Navštěvování nemocných a služba, kterou jim poskytneme, jsou konkrétní skutky křesťanského milosrdenství, z nichž nakonec budeme souzeni či ospravedlněni. Jsou nejlepším lékem a odpovědí na bezohledně propagovanou nemilosrdnou lež o "milosrdné smrti". (podle KN)

Profesor a rybář Jeden proslulý univerzitní profesor, kandidát Nobelovy ceny, slavný v celém světě, si jednou vyšel na břeh jezera. U břehu uviděl rybáře s bárkou, a protože se mu zachtělo projet se po jezeře, požádal rybáře, aby ho na své bárce svezl. Rybář souhlasil a profesor nastoupil do loďky. Když už byli dost daleko od břehu, profesor se začal rybáře vyptávat: "Znáš dějiny?" "Ne." "Pak je čtvrtina tvého života ztracená. Znáš astronomii?" "Ne." "Pak dvě čtvrtiny tvého života jsou ztraceny. Znáš filosofii?" "Ne." "Pak jsou tedy ztracené tři čtvrtiny tvého života." V tom okamžiku se zvedla strašná bouře. S bárkou uprostřed jezera si vítr a vlny pohrávaly jako s ořechovou skořápkou. Rybář se obrátil na profesora a snažil se překřičet řev větru: "Umíte plavat?" "Ne," odpověděl profesor. "Pak je ovšem celý váš život ztracený!" Je tolik cest, krásných a svůdných, které vedou ke smrti. Jen jediná cesta vede k životu. Je to cesta Boží. Nikdy si nepřestaň uvědomovat, co je opravdu důležité.

13

Hroby našich předků nás stále spojují Na Dušičky, na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé 2. listopadu, málokdo vynechá návštěvu hřbitova a modlitbu u hrobů svých příbuzných, známých, přátel. Den předtím slavíme svátek Všech svatých. Zavedl ho papež Bonifác IV. v roce 609, kdy římský Panteon, kde se uctívali všechna pohanská božstva, zasvětil Panně Marii a Všem svatým. Svátek se slavil v květnu, papež Řehoř III. ho přesunul na 1. listopad.

Lidová pranostika říká, že pokud na Dušičky prší, tak duše zemřelých oplakávají své hříchy. Svátek Vzpomínky na všechny věrné zemřelé je pro křesťany i svátkem povolání k naději, která má jistotu v Kristu. Bůh vždy slovo dodrží, a proto se liší křesťanská naděje od utopie, která má podložený obsah pouze v touhách lidí. V Kristu na kříži na nás hledí Boží budoucnost spasení, v Kristově smrti máme jistou budoucnost vzkříšení. Podívejme se nyní do minulosti, jak si připomínali zmíněné svátky naši předkové. Nejprve ve zkratce na to, co se dělo ve společenském životě, mimo hřbitov. V první listopadový den se na mnoha místech končilo funkční období rychtářů, a obecních sluhů a pastýřů. Následovaly volby, které je buď potvrdily, nebo na jejich místa nastoupili noví lidé. Kromě toho to byl i den sesypu - přinášení zrní jako naturální odměny obecních sluhů a pastevců. Alespoň jednou v roce Už od svátku Všech svatých se chodilo na hroby, při plamenu svíčky a v modlitbě se vzpomínalo na zesnulé. Návštěvníci hřbitovů se udrželi až do současnosti. Velmi často jde o jedinou příležitost v roce, kdy do svého rodiště zavítají i lidé ze vzdálenějších míst, kteří tam jinak nechodí ani na hody. Je velmi symbolické, že se právě v těchto dnech setkají s ostatními u hrobů lidí, kteří je spojují. Zvony, žalmy, mše Vzpomínka na všechny věrné zemřelé (2. listopadu) se slaví od roku 998, kdy opat Odilo ve známém benediktinském klášteře ve francouzském Cluny zavedl tradici večer vyzvánět zvony, zpívat žalmy za mrtvé a sloužit za jejich duše zádušní mši. Zvyk slavení zádušních mší svatých za duše zesnulých se v západní 14

církvi rychle ujal a rozšířil. Svíce se na hřbitovech zapalují jako symbol nesmrtelnosti duše a Božího milosrdenství. Tělo a duše Úcta k mrtvým předkům sahá už do předkřesťanského období. Staří Slované věřili, že tělo a duše, které tvořily během života jeden celek, se po smrti oddělí, tělo je pohřbeno a duše odlétá do záhrobní říše. Naši předkové věřili, že při skonu člověka duše odchází ústy při posledním výdechu. Rovněž se tradovalo, že duše může vzít na sebe různé podoby, například holubice, slavíka, vlaštovky, krkavce, motýla, ba dokonce hada. Podoba měla vyjadřovat určité charakteristické vlastnosti zesnulého. Aby duše mohla vyletět, otevíralo se u mrtvého okno - tento zvyk se dodržoval velmi dlouho. Mezi tradiční lidové představy o smrti patřilo, že duše mrtvého zůstává určitý čas mezi živými a pohybuje se na místech, na kterých se zesnulý během svého života nejraději zdržoval. Proto bylo zvykem, že i po skonu člověka se mu nechávalo na stole jídlo, připravovala se mu postel na spaní a nechávala se hořet svíce. Období loučení se s tímto světem mohlo trvat až 6 týdnů, naši předkové žili v přesvědčení, že až po tomto období odlétá duše do záhrobí. Oplakávání Mrtvého oplakávali samozřejmě nejbližší příbuzní, ale i ženy, kterým se říkalo plačky. Plačky byly obvykle ženy z obce, které nad mrtvým rituálně plakávaly. Barva smutku u starých Slovanů nebyla černá, jak je to v současnosti, ale bílá. Plačky ronily své slzy do malých nádobek, které se uložily k zesnulému do hrobu. Pohřební písně či lamentování nad mrtvým se však dodržovalo i po přijetí a rozšíření křesťanství na našem území. Zanikl však krutý zvyk, když si plačky na znamení svého smutku nehty zjizvovaly tvář. Drásání obličeje nehty až do krve dělaly i ženy z příbuzenstva: čím hlubší jizvy měli na obličeji, tím větší byl jejich smutek a žal. Zajímavým zvykem, který rovněž přetrvával, bylo vynášení mrtvého z domu přes speciální otvor ve střeše, aby mu zabránili v návratu na tento svět. Pohřbívání 15

Slované znali již v předkřesťanské období kosterní i žárové (zpopelnění) pohřbívání, po přijetí křesťanství začalo převažovat kosterní pohřbívání (celé tělo do země). Slované pohřbívali své mrtvé i v loďkách mrtvého položili do loďky, kterou posunuli na vodu a zapálili. Zvyk klást mrtvá těla do loděk pocházel z představy, že svět mrtvých leží za vodou a duše mrtvého se do něj musí přeplavit. Zajímavé je, že v minulosti mrtvého přiváželi k hrobu na saních, a to nejen v zimě, ale i v létě. Jestliže zemřel svobodný mládenec nebo dívka - panna, pohřbívali je ve svatebním rouchu, dívka měla na hlavě věneček, v pohřebním průvodu byly družičky, na hrob se dával svatební koláč a podobně. Zvyk pohřbívat svobodné mladé lidi ve svatebním oděvu se zachoval např. na Slovensku poměrně dlouho, ještě i ve druhé polovině 20. století, a setkáváme se tam s ním dodnes. Kar Pohřeb končil hostinou, která se dnes nazývá kar. Slované ji nazývali tryzna nebo strava. Kar se konal v minulosti přímo na hrobě, kde si pozůstalí připili medovinou, hráli tam bojové hry a tančili tance v maskách, které měly odstrašit démony škodící zesnulému i živým. Na mrtvého se vzpomínalo na třetí, devátý, dvacátý a čtyřicátý den po pohřbu, dále po půlroce ode dne smrti a na samotné výročí smrti. Vzpomínkové slavnosti se konaly v rodinném kruhu, pozvali se sousedé, vzpomínalo se na činy a život nebožtíka. Vzpomínkové slavnosti se nazývaly kar, karmina pomen, pominki, zádušky. Na Štědrý večer se vždy zvali zesnulí příbuzní ke stolu slovy: "Dědo, babi, pojďte s námi jíst!" Strach z návratu Lidé cítili přirozenou bázeň před smrtí. Ve vnímání našich předků smrt neznamenala pro člověka konec jeho bytí, pouze jakýsi mezník mezi světem živých a mrtvých. Mrtví se mohli podle představ ze záhrobí vracet a měli mít dokonce moc škodit pozůstalým na majetku i zdraví, zejména pokud se vraceli jako revenanti (upíři). Proto se na hrobech pálily ohně, které měly mít purifikační funkci, a také se na hroby kladly "obětní" dary v podobě medoviny a chleba. Z úcty k mrtvým vznikly i některé nepsané zákony, které se na venkově velmi respektovaly, například platil nepsaný zákaz trhat na hřbitově květiny z hrobů, ale nesměly se trhat ani plané květiny v okolní trávě, také se tam nesměl zabít ani zašlápnout hmyz. Věřilo se, že v rostlinách a živočiších by se mohly zdržovat duše pohřbených na hřbitově. Lidé věřili v návrat nebožtíků na tento svět, ale také v posmrtný život, který však ztotožňovali se skutečným. Proto se ve více regionech Slovenska ještě v devadesátých letech 20. století tradoval zvyk dávat 16

nebožtíkovi do rakve oblíbené předměty, například mužům kladli do rakve dýmku s tabákem, cigarety, ženě zase šití, vřeteno či koudel, starším lidem brýle, v žádném případě nesměla chybět modlitební knížka, růženec, případně drobné mince "na platbu za převoz "na druhý svět. Hřbitovy Přijetím křesťanství se změnil i pohled na smrt a přidaly se některé nové aspekty i do samotného obřadu pohřbívání. Především to znamenalo vznik posvátných míst - hřbitovů, tedy požehnané půdy, do které se pohřbívali kosterním způsobem. Hřbitovy vznikaly nejprve při chrámech, později se přestěhovaly za hradby měst, a to z důvodu prostoru - za hradbami města bylo podstatně více místa než přímo ve městě. První nařízení o pohřbívání a zřizování křesťanských hřbitovů vydal v 11. století uherský král Ladislav I. Pohřbívalo se na deskách, mrtvý byl zahalen do černého nebo bílého rubáše. Novelizaci týkající se pohřbívání vydali Marie Terezie a Josef II., kteří v rámci svých reforem nařídili i kopání hrobů v patřičné hloubce, čímž se mělo předcházet šíření nemocí a morových epidemií. Křesťanství zakazovalo pohřbívat do nepožehnané půdy, přesto byly tendence pohřbívat příbuzné v blízkosti domu, pod práh, neboť se věřilo v ochranu a pomoc mrtvého předka. Mimo hřbitov pohřbívali někdy i sebevrahy. Středověké hřbitovy se zejména ve městech nazývaly svatými městy a měly dokonce půdorys míst - náměstí představoval centrální kříž s kaplí, jinde s kostelem, hroby byly uspořádány v paprskovitých uličkách. Ještě ve středověku se na hrobech symbolicky pálily vatry, později se tento zvyk přetransformoval do svíček, které se na hroby nosí dodnes. Nejde o soutěž ve výzdobě Pokud dnes zajdeme na hřbitov už před dušičky, zaznamenáme na něm živou aktivitu - všichni čistí hroby a pomníky, na hroby se přinášejí květiny v květináčích, nejčastěji chryzantémy. Někdy se zdá, že lidé se přímo předhánějí v tom, jak vyzdobí hroby svých zesnulých. Pokud tak chtějí vyjádřit svou úctu k předkům, je to v nejlepším pořádku a navazují na krásnou tradici převzatou z minulých století. Někdy se bohužel nelze ubránit dojmu, že jde spíše o soutěž v předvádění zámožnosti a společenské prestiže. (podle KN)

17

Naděje přehazuje výhybku života do nekonečna Začátkem listopadu jsou hřbitovy zářivě osvětlené. Typická ponurá atmosféra se mění na živý pouliční ruch. Hroby připomínají čerstvě rozkvetlou zahradu a na tvářích lidí lze pozorovat neobvyklé pohnutí. Zem se na chvíli zahalí do závoje nadčasovosti.

Co vede společnost k této náhlé "konverzi" od běžného honění času k intuici čehosi přetrvávajícího? Zajisté, od křesťanů se dá očekávat jejich smysl pro nadpřirozené. Ale ostatní, kteří se nepřiznávají k náboženství, snad také věří, že existuje jiná alternativa života? Nebo se slepě podřizují zaběhnutému zvyku a z konvence si oblíbili společenskou tradici Dušiček? Co se odehrává uvnitř člověka, který vzpomíná na milovaného, který odešel? Věří, že ho nějakým způsobem z opačného břehu vnímá, slyší, registruje? Proč tato nevysvětlitelná podvědomá jiskřička naděje? Naděje jako iluze? Mnozí si tuto naději vysvětlují jako iluzi. Stateční agnostici za ní vidí strach "přijmout realitu zániku". Člověku se prostě příčí představa nicoty, když všechno stvoření poukazuje na jistý směr. V této obranné reakci si proto vytvoří sen, příběh o pokračování. Na tomto stupni uvažování se však zastaví. Neptá se na příčiny, proč je člověk mnohem více přitahován k životu v dobru, štěstí, klidu a lásce než k beznaději smrti. Kdo v něm nastavil tuto touhu po opačném procesu, než jakým jde biologie? Naděje jako nový rozměr "Kdo má naději, žije jinak," píše Svatý otec ve své encyklice Spe salvi, neboť "mu byl darován život". Naděje tedy vnáší do života úplně jiný rozměr, kterým člověk posuzuje vše kolem sebe. Není to sen, ve kterém místo a čas jsou hypotetické a nic z toho nemá vliv na naše každodenní jednání, ale je to zorný úhel pohledu, který mění naše chování. Mít naději na pokračování života po smrti není jen čirou tezí o budoucnosti, ale zasahuje náš život již nyní. Možná konkrétně tím, že u hrobu se lidé setkají, rodinní příslušníci mají příležitost alespoň v náznacích se usmířit, překonat nesváry, otevřít cestu vzájemnému pochopení, posunout nedořešené vztahy, neboť vzhledem ke smrti je všechno relativní a každý chce umírat s čistým štítem. Nakonec i ten, kdo leží v hrobě, si při umírání přál, aby mezi přeživšími 18

nastala harmonie. V tomto smyslu není jedno, jestli člověk touží po pokračování současného života, nebo zda doufá v nový život. Benedikt XVI. v encyklice říká, že lidé nechtějí žít tento samý život donekonečna. Tato představa se jim nelíbí. Naděje na věčnost podněcuje jinou představu představu blaženého štěstí. Věčnost přitom není nepřetržitým plynutím, ale chvílí "plného uspokojení, ve kterém nás cele objímá, a my objímáme ji". Naděje podle Gabriela Marcela Filozofií naděje se detailně zabýval francouzský křesťanský myslitel, původně agnostik, který konvertoval ke katolicismu, Gabriel Marcel. Odmítá naději jako jistou domýšlivost nebo výjimečnou osvícenost či vlastnění Božího úradku. "Opravdová naděje je pokorná, nesmělá, cudná." Nelze odvodit čistě z psychologických předpokladů, neboť je principem ducha. Má však smysl o ní mluvit pouze v souvislosti s pokušením beznaděje. Zatímco zoufalství je kapitulací a ztrátou odvahy, naděje je revoltou proti neblahému stavu. Tato revolta se však neděje dramatickou vzpourou, ale pokojnou cestou, trpělivým přijetím zkoušky a její integrováním do určitého tvůrčího procesu zrání. Naděje je bojem zevnitř, zánětem, odevzdáním se v důvěře a tím povznesením se nad jakékoliv možné zklamání. Naděje podle Marcela posiluje vazbu na určitou událost, zatímco beznaděj ji rozvazuje. V podstatě je tajemstvím, které "provokuje toho, kdo stojí na pevné půdě zkušenosti". Naděje si vždy najde cestu, způsob, "štěrbinu v krunýři", aby "vpustila světlo do vězení" přetrvávajícího stavu. Naopak, zkušenost jen potvrzuje, že tu cosi bylo už stokrát. Marcel dodává, že naděje závisí i nezávisí na nás: "Před nadějí se můžeme uzavřít podobně jako před láskou a nepochybně ji můžeme i popřít, tak jak můžeme popřít a degradovat lásku." Ve skutečnosti je však "vnitřní silou, nadšením, vytržením pramenícím z ohniska mimo našeho dosahu". Nakonec Marcel vztahuje naději na osobu a na lásku. "Čím více je láska sobecká, tím spíše vede k výpovědím prorockého rázu, které bude moci zkušenost snadno usvědčit ze lži. Čím je láska křesťanštější a svobodnější, tím jsou výpovědi méně vyhraněné, směřují k nepodmíněnosti, která je znamením přítomnosti." Jinými slovy, svobodná láska nepřitáhne naději za vlasy, ale doufá velkoryse. Naděje tak nebude nesplnitelnou iluzí, ale projevem hluboké důvěry v konečný pozitivní cíl. 19

Naděje jako komunikace Přítomnost naděje si tedy lze vysvětlit i u nevěřícího člověka, neboť plyne z neznámého životodárného pramene a neváže se na specificky náboženskou půdu. Lidé naděje se přece však vždy alespoň podvědomě odvolávají na nevypočitatelnost osudu, na cosi, co stojí nad lidskou logikou. Jsou intuitivní lidmi víry, překračují čistou racionalitu. Už tento rozměr je přirozeně otevírá věčnosti. Každá nesnesitelná životní situace je totiž staví před volbu: život nebo smrt, uzavřít se nebo vpustit do duše světlo naděje a pod její vlajkou trpělivě kráčet temnotou. Samozřejmě, snadno se o tom teoreticky mluví. Když však nastane extrémně těžká situace, síly naděje jakoby zcela zmizely. Člověk pociťuje obrovskou samotu se svým problémem. Pokušení beznaděje je velké. Zajímavé, že v té chvíli vnímá nekonečnou trvalost svého stavu, zatímco při štěstí si rychle uvědomí jeho těkavost. Na pomoc však může přijít láska. Porozumění druhého člověka nebo Boží láskyplné srdce naději podepřou. "Naděje přichází k člověku spolu s jiným člověkem," říká Dante Alighieri. Pokud někoho milujeme, vkládáme do něj nedefinovatelné možnosti a očekáváme jeho odpověď na ně, tvrdí Gabriel Marcel. Ale pokud od něj už nic neočekáváme, zbavujeme ho jeho schopnosti vynalézat a tvořit. "O naději můžeme mluvit jen tam, kde existuje tajemná komunikace mezi dávajícím a přijímajícím, výměna, která je známkou duchovního života," dodává. Nikdy není pozdě Také Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi poukazuje na to, jaké jsou naše životy mezi sebou propojeny v hlubokém společenství. "Nikdo nežije sám, nikdo nehřeší sám, nikdo není spasen sám." Svatý otec dále povzbuzuje věřící, aby se modlili a přimlouvali za druhého člověka, a to i po smrti. Vysvětluje, že není třeba promítat pozemský čas na Boží. "Ve společenství duší je čistě pozemský čas překonán. Nikdy není pozdě na dotek srdce bližního, ani to nikdy není zbytečné." Tím rozšiřuje a zpřesňuje chápání naděje: "Naše naděje je vždy zároveň nadějí pro druhého a jen takto je skutečně nadějí i pro mě." Dokud beznaděj směřuje k samotě a individualismu, naději vytváří společenství, je propojena s láskou a alespoň implicitně přítomnou vírou. Archimédův pevný bod naděje 20

Morální teologie považuje víru, naději a lásku za vzájemně provázané základní teologální ctnosti, které Bůh dává člověku při svátosti křtu. To, co je dáno v zárodku, lze však postupně udusit. Jako všechny ctnosti, i tyto vyžadují neustálé cvičení, pěstování. Křesťanským životem je lze rozvíjet. Proto naděje křesťana je mnohem výraznější. Má totiž konkrétní pevný bod, Osobu, o kterou se může opřít. Proč dnešnímu světu tak velmi chybí naděje, jak to často opakuje papež, ale i mnozí politici? Snad pro převažující zkušenost zla, konfliktů, nevraživosti, bídy? Skutečnou naději lze zakusit pouze v situaci temnoty, pouze v souvislosti s beznadějí. Je tedy jedinečná příležitost k naději. Ale ona nikdy není sama, ale pohybuje se v doprovodu lásky a víry. Snad ve světě chybí právě tyto společnice? Čas tichých vzpomínek na milované blízké v dušičkovém období, ale také slavnost Všech svatých, když vnímáme hodnotu společenství, nám připravuje jedinečnou půdu prožívat naději spolu s láskou a vírou. Kéž by zaplavila svět novou očistnou vlnou, aby se bezmocní v naději stali mocnými tvůrci současnosti i budoucnosti. (podle KN)

Útěcha Holčička se vrátila od sousedky, které právě tragicky zemřela osmiletá dceruška. "Proč jsi tam chodila?" ptal se jí tatínek. "Abych potěšila její maminku." "A jak jsi ji těšila ty, taková malá?" "Sedla jsem si jí na klín a plakala jsem s ní." Když někdo poblíž tebe trpí, plač s ním. Jestliže je někdo šťastný, směj se s ním. Láska se dívá a vidí, poslouchá a slyší. Milovat znamená cítit spolu se všemi živými bytostmi. Kdo miluje, objeví v sobě nekonečné prameny útěchy a účasti na trápení druhých. Jsme jako andělé s jedním křídlem můžeme letět, jen když se držíme v objetí.

21

Blahoslavenství i pro nás Blahoslavenství můžeme chápat jako zlatá pravidla pro šťastný život ve světle evangelia a víry. Ale jaké je Ježíšovo "ukřižované" štěstí? Je to radost Boha. A Ježíš toto svaté potěšení a radost slibuje všem v řeči na hoře. Není to levná radost a štěstí. Není to radost z tohoto světa, který ji nemůže dát ani vzít. Toužím být šťastný Ježíšovým štěstím? Pokud ano, tak pak jak by mohly vypadat konkrétní příklady z dnešního života? Možná i následovně: Blahoslavení jste, pokud jste počali dítě a navzdory špatné ekonomické situaci jste ho přivedli na svět. Blahoslavení jste, pokud jste se zastali na ulici bezbranného před partou, která na něj zaútočila. Blahoslavení jste, pokud neurazíte bloggera formulací svého diskusního příspěvku. Blahoslavení jste, pokud si najdete čas hrát si se svými dětmi. Blahoslavení jste, pokud si svědomitě plníte své profesní povinnosti, i když to zůstává nedoceněné. Blahoslavení jste, pokud dokážete odpustit člověku, který vám nějakým způsobem ublížil. Blahoslavení jste, pokud se pozastavíte u žebrákovi na ulici, popovídáte se s ním a koupíte mu jídlo. Blahoslavení jste, pokud darujete úsměv neznámému člověku, který kráčí oproti vám na ulici. Blahoslavení jste, pokud darujete krev nebo pokud poskytnete první pomoc. Blahoslavení jste, pokud nepodvádí svého manžela (manželku). Blahoslavení jste, pokud si dokážete přiznat chybu, kterou jste udělali. Blahoslavení jste, pokud dokážete poprosit konkrétního člověka o odpuštění. Blahoslavení jste, pokud se snažíte zkoumat, zda Bůh existuje a jaký je. Blahoslavení jste, pokud neodsoudíte člověka proto, že je homosexuální orientovaný, ale naopak, snažíte se ho pochopit a pomoci mu. Blahoslavení jste, pokud se nebojíte jasně pojmenovat zlo zlem a dobro dobrem. Blahoslavení jste, pokud si vzpomenete na někoho narozeniny a potěšíte ho gratulací a dárkem. A tak dále… 22

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

Zkušený vůdce Několik neděl poté, co Don Bosco vybízel hochy, aby se snažili dosáhnout svatosti, měl další podobné kázání. V něm jim chtěl dát praktický návod, s čím by měli začít: 1. Zvyknout si chodit často a pravidelně chodit ke svaté zpovědi. 2. Často a zbožně chodit k svatému přijímání. 3. Zvolit si stálého zpovědníka - duchovního vůdce a neměnit ho bez důležitého důvodu. Dominik od samého počátku svého pobyta v Oratoři chodil ke svaté zpovědi k Don Boscovi. Chodili k němu skoro všichni hoši a bylo to nejlepší. Don Bosco každému rozuměl, na každého měl dost času, ano stál o to, aby mu jeho synové otvírali svá srdce, aby jim mohl dobře radit a vést je po cestách, které vedou k nebi. Jestliže se zprvu jenom zpovídal, nyní si zvykl ve zpovědi svému duchovnímu otci předkládat i své vnitřní problémy. Bylo jich hodně. S mnoha věcmi si nevěděl rady, kdežto Don Bosco vždy s velikou snadností uhádl, co potřeboval. - Don Bosco mu tak pomalu, pomalu otvíral oči a pevnou, i když vždy otcovskou rukou, ho vedl. Dominik se té ruky držel a dobře dělal. Měl pocit, že stojí na pevné půdě. Dokud si sám určoval způsob své cesty k Bohu, měl nutně pocit, že se může klamat. To všechno teď odpadlo. Už mu bylo jasné, že poslušnost je opravdu ten nejlepší sebezápor. Dominik se ponenáhlu odklonil od tělesných sebezáporů k sebezáporům duševním. Poslušen Don Bosca konal především vzorně své každodenní povinnosti. Všecko konal přesně, tak jak to mělo být. Žádné výjimky! Výjimkami by si pokazil vnitřní radost. Cítil by, že uhýbá z nastoupené cesty. Sám Don Bosco později řekl, že v tom dosáhl Dominik takového stupně dokonalosti, ze "snad výše jít ani není možné". A nebylo to nějaké vojenské cvičení! 23

Všecko v něm bylo inspirováno láskou k Pánu Bohu. Láska působí radost. Dominik byl stále radostný, protože měl v sobě Boha a cítil ho. On mu byl vším. Nebyl by ho ani za nic urazil. Proto si dával pozor na všechno, co by ho mohlo přivést k pádu. Zvláště na zrak. Zrak je okno, kterým přichází zloděj do duše. Cestou do školy bylo mnoho příležitostí dívat se a vidět. I věci nepěkné. Dominik uzavřel smlouvu se svýma očima, že se nebude dívat na škaredé věci. Hoši mu někdy říkali: - "Savio, co tak chodíš, jako bys neviděl? Podívej se! Vidíš?" Třeba se podíval, ale jen na půl oka. Když to nebylo nic povzbudivého, odvrátil od toho zrak a šel si dál svou cestou. Nebylo mu to lehké. Jednou se přiznal příteli, že ho z toho až někdy rozbolela hlava, jak se přemáhal. Stalo se, že mezi chlapci v Oratoři koloval časopis plný dvojsmyslných obrázků. Samozřejmě koloval potají, aby Don Bosco nevěděl, a to mezi menšími lehkomyslnými chlapci. Savio to uviděl a jednoduše časopis zabavil a na místě ty stránky zpracoval na kousíčky. - "Jste chudáci!", řekl. "Tohle vás baví? Proč se raději nedíváte, jak je hezká příroda, kterou Pán Bůh stvořil pro naši radost? Tohle malují zlomyslní lidé. To není hezké." "Ale my jsme se jen chtěli zasmát." - "Tím hůř. To je znamení, že už máte pokažený vkus. Člověk si snadno zvykne dívat se na takový věci a mít z nich radost. Ale to už je hřích." Bylo přesvědčením všech jeho přátel, že je Dominik anděl v lidském těle. Tak čistou měl duši i výraz tváře, zvláště svých modrých očí. Jeden z jeho přátel neváhal napsat po jeho smrti: - "Jsem přesvědčen, že odešel na věčnost v neporušené křestní nevinnosti. Které dvě svátosti jsou jako křídla, na nichž se křesťan může povznést k Bohu? Slavení svátosti smíření a Eucharistie. Co je snadnější: chodit ke zpovědi nebo k přijímání? Těžší je chodit ke zpovědi. K čemu se musí přinutit, kdo chce dělat pokroky v ctnostném životě? K pravidelné zpovědi. Jak často máme chodit ke zpovědi? Dokud je člověk sláb, že stále upadá do těžkých hříchů, potřebuje se zpovídat týdně nebo čtrnáctidenně, aby se později zpovídal jednou za měsíc, nejlépe před prvním pátkem. 24

Co je dobré spojovat se svatou zpovědí? Duchovní vedení. Proč máme mít stálého zpovědníka? Abychom měli spolehlivého rádce a vůdce. Jak se k němu máme chovat a co od něho můžeme očekávat? Máme být k němu naprosto upřímní, od něhož můžeme čekat, že jeho ústy k nám bude mluvit Bůh. Kde se máme nejraději zpovídat? Kdo chce mít ze zpovědi užitek, má se zpovídat na místě, kde se dá vést přirozeně rozhovor se zpovědníkem.

14. Neposkvrněné Početí Když Dominik vstoupil do Oratoře, katolický svět byl pln očekávání. V Římě se jednalo o prohlášení článku víry, že Panna Maria byla od počátku své existence vyňata z dědičného údělu všech lidí. Nebyla zatížena vinou prarodičů lidského rodu, nýbrž přišla na svět jako Boží dítě, ozářené milostí posvěcující. Don Bosco o tom mluvil před hochy s velikým nadšením. Sám byl o této pravdě hluboce přesvědčen a přál si, aby ji Svatý Otec úředně prohlásil za závazný článek víry. Slavnost byla stanovena na dne 3. prosince 1854. V Oratoři se slavila k té příležitosti devítidenní pobožnost. Poslyšme, jak o tom vypravuje sám Don Bosco o 22 let později: "Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, na veselou andělskou tvář Dominika Savia. Přišel ke mně den před zahájením novény a řekl: - "Vím, že Panna Maria vyprošuje zvláštní milosti těm, kteří slaví její novény." - "Nu, a co bys chtěl dělat, k této noveně?" - "Moc věcí." - "Například?" "Především bych si chtěl udělat svatou zpověď za celý svůj život, abych měl duši zcela - v pořádku. Pak bych chtěl věrně plnit všechny duchovní kvítky, které nám každý den večer navrhujete. Pak bych se rád choval tak, abych směl jít každý den ke svatému přijímání." - "Nic jiného?" - "Ještě něco! Chtěl bych vyhlásit nesmiřitelný boj smrtelnému hříchu!" - "Dále?" - "Chtěl bych moc a moc poprosit Pannu Marii a Pána Ježíše, abych raději zemřel, než bych se 25

dopustil třeba jen lehkého hříchu proti svaté čistotě." Pak mi podal lístek, na němž měl všechna tato předsevzetí napsaná. Všechno věrně vykonal, protože mu Panna Maria pomáhala." Dne 8. prosince skutečně papež Pius IX. v Římě, obklopen kardinály, patriarchy, arcibiskupy a biskupy z celého světa bulou Inefabilis Deus Nevypověditelný Bůh - prohlásil článek víry o Neposkvrněném Početí Panny Marie. V Turíně v Oratoři po skončení slavné bohoslužby k poctě Panny Marie Dominik Savio zůstal v kostele sám a sám, poklekl tam před oltářem Růžencové Panny Marie přednesl jí tuto modlitbu: - "Panno Maria, daruji ti své srdce. Ať jsem vždycky tvůj! Pane Ježíši a Panno Maria, buďte mými největšími přáteli, ale ať raději na místě umřu, než bych se dopustil třeba jen jednoho hříchu." Večer bylo v Turíně slavné osvětlení města. Tisíce světel, lampiónů atd. svítilo ke cti Panny Marie. Don Bosko chtěl hochům dopřát podívanou a pustil je večer do města. Dominik měl z toho nesmírnou radost. Kdo je Panna Maria? Panna Maria je Matka Božího Syna. Jakých výsad se jí dostalo od Boha vzhledem jejímu úkolu?" Byla počata bez poskvrny prvotního hříchu, to je od samého počátku své lidské existence měla to, co jiní lidé při svém zrození nemají: byla Božím dítětem, čili měla milost posvěcující. Kdy byl prohlášen článek víry o Neposkvrněném Početí Panny Marie? 8. prosince 1854 od papeže Pia IX. Jak ctí Pannu Marii katolický lid? Denně ji vzývá v modlitbě, slaví její svátky a doporučuje se do její přímluvy a ochrany. Co jsou to tridua a novény ? Tridua jsou třídenní pobožnosti, novény devítidenní. Které měsíce jsou zvlášť zasvěceny mariánské úctě? Květen a říjen. Čím se snažil uctít Pannu Marii Dominik? O jejích svátcích se snažil jít k svatému přijímání a vykonat něco k její cti. Hlavně ji napodoboval v odporu k hříchu. Ke komu nás má vést mariánská úcta? K Ježíši, Mariinu Synu. On je střed našeho náboženství. 26

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Juan de Valdés Leal - Finis gloriæ mundi Proslavit se - alespoň na chvíli bylo snem každého z nás. Někomu se to podaří, jiní se o to snaží marně po celý život. I kdybychom slávu dosáhli, není to natrvalo. Stále zde hrozí onen tajemný okamžik, který znamená konec světské slávy - finis gloriæ mundi. Nejsme tu natrvalo a ať už jsme kýmkoli, smrti neunikneme. Ona je obrazem Boží spravedlnosti. Nikdo jí neunikne. Je neúplatná. Stejně se dotkne boháče jako chudého, celebrity, či smolaře, papeže či ateisty… Ve spodní části obrazu vidíme mrtvoly dvou významných lidí: biskupa a rytíře. Jejich skvostné šaty rozežral zub času. V hrobě jsou vyzbrojeni v dotrhaných šatech a botách jako leckterý chudák, kterého kdysi potkávali na ulici. Oba, biskup i rytíř, představují dvě stádia tělesného rozkladu. Za nimi lze vidět lidské pozůstatky ve třetím stadiu. O nich už nelze vyslovit nic. Komu patří? Významnému nebo nepodstatnému člověku? Kam se poděla všechna honorace? Horní části obrazu dominuje ruka s váhami. Podle stigmatu můžeme ruku identifikovat jako Ježíšovu ruku. Spasitel drží v ruce váhy - symbol soudu. Na levé misce vidíme "kopku" zvířat, které symbolicky naznačují jednotlivé hříchy. Páv pýchu, prase obžerství, kozoroh smilství… Na pravé misce se zase nacházejí různé předměty náboženské úcty. Oběma miskám vah dominuje srdce. Nalevo srdce, pyšně usazené, uprostřed rozvinutého pavího peří. I tímto způsobem umělec vyjádřil pýchu a marnivost lidského života… Napravo je zas srdce s nápisem JHS - srdce Ježíše, Spasitele hříšníků. Pouze v něm je spása nás hříšných. Pod miskami jsou dva nápisy. Pod levou miskou můžeme číst nápis Nimas, což v překladu znamená "nic víc". Nic víc není třeba k zatracení než omotat si srdce pozemskými věcmi. Pod pravou miskou čteme nápis nimenos, což znamená "nic méně". Pro spásu netřeba dělat nic méně, než důvěřovat Ježíši a činit skutky upřímné zbožnosti a tělesného milosrdenství. Obě misky jsou v rovnováze. Která strana převáží? To nechal Spasitel na nás. Ještě je šance, aby pravá strana převážila levou. Co můžeme pro to udělat? 27

Nalevo od misky s nápisem "Nimas" je vidět sovu. Symbolika sovy je dvojznačná. Na jedné straně je jako noční pták symbolem duchovní temnoty a nenávisti ke světlu, na druhé straně přebírá i pozitivní význam - vidí i v temnotě; nic jí neunikne. V tomto smyslu se stává symbolem moudrosti, že vidí i skryté věci, které běžně není vidět. Na který význam naráží její umístění na obraze, není známo. Na jedné straně může být zlověstným symbolem duchovní temnoty, kdy svou naději, slávu, důvěru skládáme v pomíjivá dobra, stejně dobře však může znamenat i pravou moudrost, která dokáže odhalit skrytý význam věcí, tedy i smrti… Sova hledí přímo na diváka, jakoby mu kladla otázku: "Vidíš to, co není vidět? Za světskou slávou její marnost a za "zbytečností" víry, naděje a lásky jejich skutečný význam a hodnotu?"

28

Biblické ženy Někdy při četbě Písma svatého můžeme mít dojem, že snad všechno záleželo na mužích, ale i ženy hrály svoji úlohu. Pojďme se tedy na stránkách Zrníčka podívat na ženy Starého zákona.

Pramatka Eva 2. část Všechno, co jsme dosud řekli o naší pramatce, mluvilo v její prospěch. Víme však o ní i jiné. Nebyla jen nábožná, rozumná, inteligentní, ale byla i slabší nádobou a pramatkou všech našich dívek, žen a matek. Dějiny prvního hříchu se vážou k jejímu jménu! Nechceme zde podrobně analyzovat celý pád do hříchu. Řekneme jen tolik, že to byla žena, která se dostala první do pokušení. Stalo se tak pravděpodobně proto, že byla povahově jako ženská bytost otevřenější, přístupnější a zvědavější. A pokušitel měl dobrý přehled. Řekl si: "Když budu mít ženu, budu mít i muže i děti". A nemýlil se. Sebral pod tlak slabší polovinu člověka. Stalo se to tehdy, když Eva byla sama. Je to vždy kritičtější situace, pokud je člověk sám. Někdo je mnohem přístupnější pro pokušení v samotě. Ptáme se, v čem spočívala její hlavní vina. V prvé řadě v tom, že vyjednávala s pokušitelem. A dělala to i tehdy, když podezříval a napadal Boha. Vést dialog s těmi, kteří napadají Boha, je velmi nebezpečné. Eva popustila a přijala "evangelium" satana. Věděla, co řekl Bůh, ale nebrala to vážně a nakonec přijala to druhé. Ale nejcharakterističtější pro ni je to, že se svým hříchem nechtěla zůstat sama. Hned ovlivňovala i svého muže, aby jedl z toho ovoce. V tomto se skrývá nejzranitelnější bod ženského pokolení. Eva zhřešila a do hříchu stáhla i svého manžela. To je stará a vždy nová historie. Taková je žena, že nejen v dobrém, ale i ve zlém nechce být sama. Bylo to společenství hříchu, ona ho chtěla mít, dosáhla však právě opak toho, co chtěla. Pádem se odtrhla nejen od Boha, ale i od svého muže. Od Boha utržený Adam se odtrhne i od své ženy, Adam obviňuje svou ženu, a tak vrazí těžký klín nedůvěry mezi sebe a svou ženu. Nejen s Bohem, ale i mezi sebou se rozdělili. V tom se zpečetil osud všech dcer Evy věčného Adama. Eva ztratila důvěru svého muže, neumí se však od něj odtrhnout. Neumí žít bez něj. Její touha je zaměřena na muže, to je osud všech žen na Zemi. S bolestí rodit děti, a přece toužit po muži! Nějak vždy závislá, a přece po muži toužící. A v této své touze zapomene na sebe, ztratí důstojnost a udělá vše, aby se líbila. Původně tomu tak nebylo. Svatý Bůh ji nechtěl mít takovou. To vše je už jen následek hříchu. A ona má s pokorou vzít na sebe tuto tíhu, neboť Pán Bůh ji touto 29

cestou přece chce požehnat. Vychovávat a žehnat. V duchu pokání ještě i kletba se může proměnit na požehnání. Představme si, jakou bolest pocítila naše pramáti Eva, když se dozvěděla o vraždě svého syna. Kdo by neznal tuto bolest matek? Děti rodit, o ně se třást, oplakávat, je výsadou a právem matek a žen. A v této bolesti naší pramatky vidíme tvář věčné, dobré matky. O naší pramatce Evě nejednou slyšet nepříznivé mínění Mnozí v ní vidí jen lstivou Evu, která svou zvědavostí a touhou po velikášství nechá padnout Boží zákony a strhává do hříchu i manžela. Vidí v ní jen hadí povahou naplněnou nebezpečnou ženu. Boží slovo je věcné a nevychvaluje ji, ale ani jí nepohrdá. Její hra byla smutná, ale ona nebyla jen odsouzeníhodnou ženou, jak si mnozí namlouvají. Pokorně se sklonila pod Božími soudy a s ochotou přijímá i mateřství spojení s mnoha bolestmi. Jsme přesvědčeni, že tuto pramatku uvidíme v království našeho Pána. I ona byla spasena plozením dětí. Z ní se narodil Ten, který byl povolán rozdrtit hlavu hada - náš Pán Ježíš Kristus. Naše pramáti Eva znamenala pro nás nejen hřích, bolest, kletbu a smrt, ale i život a spasení skrze plod ženy. A my naši společnou pramatku nechceme napadat, ale žehnat. Ona je naší pramáti a my všichni jsme jejími dětmi. Stojí tu před námi se svými klady a zápory. Nechce se skvít před námi v hezčím rouchu, než měla ve skutečnosti. Ale jsme přesvědčeni, že se i přes své nectnosti dostala dál. Stala se pramatkou nejen nám, ale i Pánu Ježíši, a tak se stala pomocnicí našeho spasení. Nedařilo se jí se všemi dětmi, ale směla vychovat i hezčí děti, nežila zde nadarmo. A všem svým dětem odkazuje: "Udělejte to lépe, než jsem já dělala, a vy, které jste se spletly jako já, nastupte se mnou na cestu pokání." Hřích je něco hrozného, těžkého, ale ne nejhoršího; nejhorší je, pokud nenastoupíte na cestu opravdového pokání. (příště Lámechovy ženy)

30

Kdo by ji neměl rád? I hořká dokáže perfektně osladit den. Řeč je o čokoládě, snad všeobecně nejoblíbenější sladkosti. Říká se, že objev nového druhu čokolády potěší lidí více než objev nové hvězdy. Souhlasíte?

Kouzlu této lahůdky podlehli dle historických záznamů jako první obyvatelé dnešního území Mexika někdy kolem roku 600 před Kristem. Kakaovník původně rostl divoce v deštných pralesích. Starověký kmen Olméků ho začal pěstovat a kakaové plody, které nazývali kakawa, se staly nedílnou součástí jejich jídelníčku. Indiánské tajemství Kakao zachutnalo i Mayům. Dužinu semen, tedy bobů, vložili do nádob, přikryli banánovými listy a nechali vykvasit. Následně směs upražili a rozemleli. Do vzniklé kaše pak přidali kukuřičnou mouku, vodu, chilli a jiná dochucovadla. Tak připravili řádně pikantní, hořký, ale osvěžující nápoj. Později, přibližně v roce 1400, si mayskou říši podmanili Aztékové a recept na výrobu lahodné delikatesy se dostal i k nim. Aztékové začali nápoj nazývat xocolatl, tedy "hořká voda", a časem jeho chuť vylepšili přidáváním různých koření. Pouze pro "horních 10 000" V rámci globalizace světa se kakaovník dostal i na starý kontinent. Ze svých výpravných cest ho přinesl Kryštof Kolumbus. Evropané mu však ze začátku neuměli přijít na chuť a neměli ponětí, co si s ním počít. Co známý objevitel Ameriky podcenil, napravil další mořeplavec Hernando Cortés. Když v 16. století dobyl říši Aztéků, získal i recept na zpracování kakaových plodů. Tak se i evropští obyvatelé mohli poprvé napít hořkého nápoje, který však jejich jemným jazýčkům velmi nelahodil. Obrat nastal až kolem poloviny 16. století, kdy řeholním sestrám v Mexiku napadlo přidat do kakaového nápoje cukr. Když ho navíc ohřáli, popularita horké sladké pochoutky začala prudce narůstat a lámala všechny rekordy dosavadní prodejnosti. Kakao však zůstávalo exkluzivním zbožím, které si mohli dovolit jen bohaté vrstvy obyvatel. Kilogram se vyvažovat až třemi kilogramy zlata.

31

Pozor na procenta Na první továrnu, která zpracovávala kakao na chutnou delikátní čokoládu, si museli naši předkové počkat ještě několik století. V roce 1815 ji založili Holanďané, od kterých si vzali příklad Švýcaři. Ti do kakaové směsi přidali kondenzované mléko, čímž vytvořili další zajímavou chuť. V roce 1828 si holandský chemik Conrad van Houten řekl, že pít je fajn, ale kousat by bylo ještě lepší, a tak zkonstruoval stroj, který mu umožnil oddělit kakaové máslo od prášku. Díky tomu dokázal vytvořit tuhou tabulku čokolády, která byla přenosnější a skladnější. Dnes si v obchodě můžeme vybrat z množství druhů a příchutí čokolád, ale základní jsou čtyři. Mléčná čokoláda je složena z kakaové hmoty, cukru a mléka. Nejlepší je, když obsahuje asi třetinu kakaové hmoty a třetinu mléka. Hořká čokoláda se sestává z cukru a kakaové hmoty, které by měla být alespoň polovina. Čokoládová pochoutka obsahuje trochu kakaového prášku, rostlinný tuk, cukr a mléko. Nemůže mít označení čokoláda, protože se v ní nenachází kakaové máslo. Bílá čokoláda zase obsahuje kakaové máslo (přibližně 25%), cukr a mléko (také asi 25%), přičemž kakaový prášek nahrazuje sušené karamelizované mléko. Kostky zdraví Pro starověký lid bylo kakao tajemným zdrojem síly a zdraví. Moderní doba toto tajemství odhalila a středoamerickým Indiánům dala jen za pravdu. V čokoládě se nacházejí mnohé látky a vitamíny důležité pro organismus. Kofein má povzbuzující účinky, teobromin posiluje srdeční sval, flavonoidy pomáhají bezproblémové cirkulaci krve a zabraňují tvorbě krevních sraženin. Čokoláda obsahuje i polyfenoly, které podporují imunitu a působí protinádorově. Fenyletylamin je zase proti depresi. Všechny tyto látky zároveň pomáhají mozku soustředit se a svižně reagovat. Tabulka sladkého pamlsku navíc disponuje vitamíny A, B a E, fosforem, hořčíkem, draslíkem a bílkovinami. Kromě toho zlepšuje elasticitu pokožky, zjemňuje vrásky a urychluje hojení ran. Asi i proto sní průměrný Slovák asi 3,7 kg čokolády ročně. Je to však malé množství oproti 8 kg připadajícím na jednoho Němce, přes 9 kg, které zkonzumuje Švýcar, a až průměrně 10 kg, které si během 365 dní nechá rozpustit na jazyku obyvatel Britských ostrovů.

32

Tradice střežená Etnou Někdy, když se věci snad až překombinují, nezaškodí vrátit se k počátkům. Na této myšlence staví výrobci čokolády z města Modica na jihu italské Sicílie. Originální a tradiční čokoládu vyrábějí ručně podle autentického aztéckého receptu, který tam přinesli Španělé ještě v 17. století. Recept od té doby vůbec neměnili a stejnou čokoládu lze nalézt kromě Sicílie výlučně na trzích Střední Ameriky. Vyrábí se bez mléka při velmi nízké teplotě z kakaových bobů, cukrové třtiny, manny a dalšího koření. V Modica vzniká tato pochoutka v "domácích podmínkách" a podle principů fair trade. Tedy exotické suroviny výrobci nakupují pouze v rozvojových zemích s férovými podmínkami zaměstnanců, jako je Ekvádor, Paraguay, Filipíny, Srí Lanka, Mexiko. Čokoládu pak ochutí výtažky z citrusů, kávy, čajů, pepřem, skořicí, zázvorem, pistáciemi či vanilkou. Tak co, kterou si vyberete vy?

(podle KN)

Kdo vyrábí vaši kávu či čokoládu Ze všech výzkumů o přínosu konzumace čokolády se můžeme dozvědět, jaké má příznivé účinky na funkci mozku a srdce či dokonce při boji s nadváhou. S kávou zase můžeme přijmout až 70 procent antioxidantů a tím chránit svůj kardiovaskulární systém a potlačit vznik rakoviny, Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby.

Odborné články nám nikde neřadí, jaký druh a značku čokolády nebo kávy si máme koupit, a zda náhodou právě tu naši "medicínu" nevyrobili vykořisťováni otroci. Dá se říci, že často káva a čokoláda, která našemu zdraví tak prospívá, zároveň ohrožuje svobodu a život stovek a tisíců dělníků včetně malých dětí. Pobřeží slonoviny produkuje více než 40 procent světové produkce kakaových bobů. Dělníci tam sbírají boby pro další zpracování mačetami. Již v roce 2000 reportéři z BBC uveřejnili reportáž, že na farmách běžně pracují dětští otroci. Překupníci pašují chlapce a dívky, často už od sedmi let, ze sousedních zemí jako Mali a Burkina Faso a prodávají jejich vlastníkům plantáží. 33

Dětští otroci Na plantážích nutí dětské otroky do tvrdé manuální práce. Děti musí nosit těžké náklady, pracovat s mačetami a pesticidy. Pracují přes 80 hodin týdně a téměř nikdy nedostanou zaplaceno. Ty, které nedokázaly pracovat, bijí řetězy, a pokud se pokusí utéct, spoutají je lanem a dobijí tak, že jim zůstanou jizvy. Patnáctiletý Zanga Traore, kterému se podařilo z otroctví uprchnout, řekl: "Pokud pracujete pomalu nebo odmítáte pracovat, zbijí vás." V jiném dokumentu dvanáctiletá Mariam Maricová řekla, že ji únosci nalákali na možnost vydělat si peníze. Takové sliby jsou však většinou prázdné. Producenti čokolády se neustále snaží zastírat vážnost situace a překrýt fakta co možná nejpoutavější reklamou na nové výrobky. Reportér BBC Humphrey Hawksley na vlastní oči viděl děti nesoucí mačety a pesticidy. Musely tvrdě pracovat při sběru a zpracování kakaových bobů. "Děti se nesmály ani nehrály. Na nohách měly jizvy po zraněních od mačety. Nikde nebyla lékárnička ani ochranné oblečení." Moderní otroctví a zneužívání dětské práce se týká mnoha výrobků, mj. i kávy. Podle zprávy Světové organizace práce se dětská práce zneužívá v Kolumbii, Guatemale a na Pobřeží slonoviny. Káva se často pěstuje na stejných farmách jako kakaové boby. Pokud i kávoví farmáři nezneužívají otroky, zneužívají drobné farmáře společnosti v dodavatelských sítích. Většina z 25 milionů farmářů - pěstitelů kávy na světě dostává méně než jedno procento z ceny, kterou zaplatíme v kavárně za kapučíno. K dnešnímu dni pracuje na světě 27 milionů lidí v otroctví. V roce 1850 bylo těžké chytit a transportovat otroka. V dnešní době jsou potenciálními otroky miliony ekonomicky a sociálně zranitelných lidí. Přičinit se o změnu může každý, kdo nakupuje výrobky se značkou fair trade. Káva či čokoláda s takovým označením je zárukou, že na její výrobu nebyla použita dětská práce či práce novodobých otroků, dělníci dostali za svou práci spravedlivou mzdu, nezneužívali je ani je nenutili pracovat v nezdravých a nebezpečných podmínkách. Základní lidská morálka říká, že tak jako je nesprávné kupovat si věci od někoho, o kom víme, že pravidelně prodává kradené zboží, tak je stejně nemorální kupovat si čokoládu, kávu, cukr a jiné produkty, které byly vyrobeny prostřednictvím nucené nebo otrocké práce. Podobně jako očekáváme výplatu za naši práci, měli bychom být ochotni platit jiným spravedlivou částku za práci, kterou dělají pro nás. (podle KN) 34

Ruce pryč od okultismu a pověry Pokračování z minulého čísla.

Proutkaři Na hledání podzemních pramenů v přírodě nebo pod domy se používá lískový, vrbový, nebo ocelový prut. S jejich pomocí se hledají i kovy, uhlí, nafta a jiné. Proutkaři našli novou oblast působení při tzv. "Pozemských paprscích". Tyto paprsky prý způsobují chronická onemocnění a vyvolávají rakovinu. Ačkoli tyto paprsky ještě nikdy nebyly dokázané, přece tisíce lidí věří, že existují a především věří, že mají škodlivý vliv. Prut je v té chvíli věštecký nástroj, právě stejný jako kyvadélko. Zaříkávání Při nemoci u lidí nebo zvířat je na postižených těch vyřčená tajemná kletba buď "moudrou ženou" nebo "zázračným doktorem". Někteří zaříkají sami sebe, jiní pomocí "čarodějnického výroku", jménem tří nejvyšších jmen, dokonce s biblickými výroky. Sugescí, amuletem, nebo pověrčivým používáním růžence lze údajně nemoci zahnat, nebo jim předejít. Čarodějnické formulky Monotónně odříkání modlitebních formulí na uhašení ohně, vyslovení zaklínadla k zastavení krvácení, odstranění bradavic během úplňku s vyřčením kletby, tajemné úkony o půlnoci na hřbitově, na křížových cestách, při zneužití Božího jména, mají odstranit duchovní a tělesné potíže. Magické a jiné okultní léčebné metody Léčení na dálku pomocí telefonického hovoru, léčení magnetopatií nebo cizím "tělesným magnetismem", sugescí a hypnózou, použití léčebných prostředků "sympatie". Pověrčivé požívání chleba a vína "Večeře Páně. Právě tak použití akupunktury, akupresúry, masáže reflexních zón, homeopatie, léčba drahokamy, léčba Bachovými kapkami, atd. Meditativní praktiky K těmto patří: jóga, transcendentální meditace a autogenní trénink. Tyto praktiky jsou často doporučovány jako neškodné cvičení, ale jejich cílem je samospasení. Sem je třeba zařadit i skupinovou dynamiku. Pomocí ní se manipuluje s myšlením členů skupiny.

35

Spiritismus Toto latinské slovo znamená vyvolávání duchů a myslí se tím zabývání se a kontakt s duchy mrtvých. Vyvolávání a dotazování se takových duchů se uskutečňuje skrze zprostředkující osobu - médium. Obzvláště nebezpečný je "křesťanský spiritismus", který je mazaně maskovaný nábožnými písněmi a modlitbami. Klepání a posouvání stolu během spiritistického sezení jsou označovány jako "zajímavé experimenty". Duchové sdělují zprávy telegrafickým klepáním, abecedou duchů, fotografií ducha a voskvým otiskem tváře nebo končetin ducha. Bludné učení a sekty Mnozí náboženští proroci rozšířili své učení, v nichž zneužili Bibli a pomíchali Boží pravdy s pohanskými pověrami. Přitom se opírají o "zjevení", údajně božského původu, která by měla podle nich být směrodatnější než Písmo svaté. Jiní zase pod pláštíkem křesťanského učení léčí nemocné, ale ve skutečnosti využívají působení démonických sil. V mnoha církvích a organizacích se přidržují bludného učení, které protiřečí základním biblickým pravdám. Jiná hnutí se sice chtějí přidržet Bible, ale hrozí jim nebezpečí toho špatného tím, že mimořádné zjevení pokládají za působení Ducha Svatého. Lze je zařadit do "charismatického hnutí", které si našlo přístup do většiny církví a církevních společenství. Jaké jsou následky? Kdo ve své bídě nehledá útočiště u živého Boha a v Jeho Slově, ale hledá pomoc v okultních prostředcích a bludných učeních, vstupuje do vztahu s ďáblem. Zda to ví a chce, nebo ne - spojení je provedeno. Člověk přitom přehlíží, že tuto pomoc si satan nechá draze zaplatit. Následky těchto hříchů jsou mezi jinými: nepokoj - stavy strachu - noční můra - utkvělá představa - hrozné myšlenky - trvalá trudomyslnost vedoucí k sebevraždě - strašné křeče - silná smyslnost vedoucí k nepřirozeným pohlavním orgiím - vztek vedoucí k zuřivosti až zločinu - vidění světla slyšení hlasů - strašné klení a rouhání se Bohu - nechuť a odpor k Božímu Slovu a modlitbě - neschopnost uvěřit - náboženská pomatenost - posedlost démony - jako poslední, hrozný konec plný příšerného strachu ze smrti a beznadějnost. Mnoho nemocných trpí na následky pověr a všechny léky lékařů jsou neúčinné. Nejsou to organické nemoci, ale následky hříchů čarodějnictví na démony sužovaných lidech. 36

Jaký je rozdíl mezi požehnáním a magií a jaký smysl a účinek mají požehnání? Při požehnání domu, věcí nebo činností jde o modlitbu, kterou je svěřujeme Bohu a zároveň očišťujeme od moci Zlého. Ti, kteří sahají po magii nebo pověrách, čekají pomoc od samého úkonu, a ne od Pána a jeho milostí. Požehnání je projevem víry v Boží prozřetelnost a nekonečnou lásku, kterou se o nás stará. Liturgickým úkonem požehnání přijímáme nové milosti a získáváme radost z chvály Boha za jeho dobrodiní. Vážená redakce, v rozhlase se jistý odborník vyjádřil, že tradice požehnání domů během vánočních svátků - tzv. koleda - patří také mezi magii, kterou si některé regiony v rámci tradic stále uchovávají. Pochopitelně, že s tím nesouhlasím, a proto bych chtěla poprosit, abyste objasnili, jaký je rozdíl mezi požehnáním a magií, a jaký význam má požehnání příbytků knězem. A jaký význam mají požehnání a proč se žehnají například i auta, motorky a jiné běžné věci. V knize Žehnání jsou také modlitby na veřejné odprošení za hrubé zneuctění kostela. Proč je to nutné? Doporučili byste obřady odprošení i v domech a bytech, kde se stalo něco špatného? Děkuji. Kristýna

Kristýno, děkuji vám za otázky, z kterých je cítit lásku k Církvi a pravdě. Možná vás to překvapí, ale vámi zmiňovaný názor odborníka je nebo spíše může být zčásti pravdivý. Proč? Nepravdivý je v tom, že požehnání domů není v principu magie. Pravdivý je zase v tom, že za jistých okolností mohou věřící tento úkon brát jako magii nebo pověru. Katechismus katolické církve (KKC) v bodě 2111 připomíná: "Pověra … může ovlivnit i kult, který vzdáváme pravému Bohu, například když se připisuje téměř magická důležitost jinak oprávněným nebo potřebným praktikám. Připisovat účinnost modliteb nebo svátostných znamení pouze jejich materiální stránce bez ohledu na vnitřní dispozice, které vyžadují, znamená upadnout do pověry." Tedy pokud si někdo myslí, že požehnání domu ho ochrání před nemocemi, nehodami a jiným zlem, ale přitom vnitřně nepřijímá Boží milost, žije ve stavu hříchu, nemodlí se nebo nepřistupuje k svátostem, tento obřad bere jako magii nebo pověru. Pomoc nečeká ani tak od Boha, ale od samotného úkonu. 37

Mezi požehnáním domu, což je vlastně svátostina, a magií, je podstatný rozdíl. V KKC se o svátostinách píše: "Jsou to posvátné znaky, kterými se … naznačují a na přímluvu Církve dosahují zejména duchovní účinky. Svátostiny připravují lidi na přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé okolnosti života". Při magii se však nadpřirozená moc připisuje samotným předmětům, gestům, znakům, symbolům nebo úkonům. Takže o co jde při požehnání? Vše, co existuje, stvořil Bůh jako dobré: "A Bůh viděl všechno, co udělal, a hle, bylo to velmi dobré" (Gn 1,31). Tato pozemské dobra svěřil Bůh člověku: "Ploďte a množte se a naplňte zemi! Podmaňte ji, a panujte" (srov. Gn 1,28). Člověk však svou pravomoc zneužil. Otevřel se pro hřích a zlého ducha. V důsledku toho se i věci, nad nimiž panoval, dostaly pod moc zla a zlého ducha. Při požehnání domu, věcí nebo činností tedy jde o modlitbu, kterou je znovu svěřujeme Bohu. Vyznáváme, že jsme jen nájemníky, ale skutečným vlastníkem je Bůh. Požehnání má i charakter exorcismu. Pokud na nějakou věc nebo místo měl vliv ďábel, po požehnání ho ztrácí. Vycházíme přitom z Rituálu exorcismu, ve kterém se říká, že přítomnost ďábla a jiných démonů se objevuje a také projevuje nejen v pokoušení nebo posedlých osobách, ale i ve věcech a na místech, které nějakým způsobem pronikl svým působením. Při odpovědi na vaši druhou otázku vycházíme ze samého slovesa požehnat. Řecké eulogein nebo latinské benedicere, obě jsou složeny ze dvou slov: dobře a mluvit. Do češtiny je v biblických a liturgických textech překládáme několika ekvivalenty: dobrořečit, děkovat, velebit, ale i žehnat či požehnat. Abychom však lépe pochopili, odkud se požehnání vzalo a jakou roli má splnit v Církvi i v našem životě, je třeba sáhnout po Písmu svatém. Ve Starém i Novém zákoně je několik míst, které mluví o požehnání. Na základě těchto textů můžeme rozlišit dva typy požehnaní: 1. ve smyslu sestupném - Bůh žehná svět a lidi. Požehnání vychází od Pána, neboť on sám je pramenem každého dobra. Bůh vyjádřil své požehnání v uskutečnění spásy člověka prostřednictvím vykoupení Ježíše Krista; 2. ve smyslu vzestupném, které koná člověk, aby prostřednictvím obřadu požehnání uznal a chválil Boha jako svého Stvořitele a zároveň mu děkoval za všechny jeho dary. Příkladem je modlitba liturgie hodin, ale zejména slavení mše svaté, která je díkůvzdáním Bohu za dar spásy. Apoštol Pavel napsal: "Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v 38

Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním nebeských darů" (Ef 1,3). Každé požehnání má být vyjádřením hluboké víry v Boží prozřetelnost, kterou se Bůh o nás stará. Je vyslovením pokorné prosby Bohu za osoby nebo věci, kterou přednášíme v modlitbě chvály. Tím se naplňuje obsah každého požehnání - uznat, že Bůh nám ustavičně nabízí spásu a my mu za jeho dary vzdáváme dík. Požehnání jsou tedy liturgickými úkony, které mají zvláštní místo mezi svátostinami, přivádějí nás k chvále Boha a připravují, abychom byli schopni dosáhnout účinku svátostí. Některé liturgické knihy obsahují požehnání osob, předmětů (tedy i auta a motorky) nebo činností, které souvisejí s naším běžným životem. Je však třeba zdůraznit, že požehnání nemají nic společného s pověrčivostí či magií. Kniha Žehnání obsahuje i obřad odprošení za hrubé zneuctění kostela. Jde například o násilný čin provedený na posvátném místě, který vážným způsobem uráží eucharistického Krista, zneucťuje posvátné tajemství s cílem potupit Církev, nebo uráží důstojnost člověka či společenství věřících. Každý kostel je obřadem posvěcení nebo požehnání vyčleněn z jiných běžných staveb na bohoslužbu. Pokud se na takovém posvátném místě odehraje zločin, je třeba vykonat odprošujícího pobožnost. Špatným skutkem byl totiž narušen posvátný charakter místa. Pokud se neuskuteční odprošujícího pobožnost, které má předsedat diecézní biskup, do té doby v daném kostele nelze slavit Eucharistii ani vysluhovat svátosti. Pokud se podobná událost stane v soukromém domě nebo bytě, je vhodné, aby kněz udělal obřad požehnání. Takový obřad je dostačující a není třeba mimořádného odprošení. Požehnání nám vyprošuje Boží milost, aby nás provázela a ochraňovala. Na závěr bych čtenářům doporučoval, aby se nebáli ptát se na smysl úkonů, které mají své místo v křesťanství, protože pokud ho pochopíme, poroste tím i naše víra a duchovní užitek, který nám může Katolická církev zprostředkovat. (podle KN)

39

Mluvme správným jazykem lásky Každý z nás je součástí rodiny, v níž se dělíme o své radosti, ale i bolesti a překonáváme životní překážky. V rodině dozrávají představy mladého člověka o životě a formuje se základní žebříček hodnot důležitý pro celý život. Rodina je školou lidskosti, v níž se učíme vzájemné lásce, úctě a službě slabším. Proto je rodina nenahraditelná, někteří odborníci tvrdí, že přesná a komplexní definice rodiny neexistuje, protože v reálném životě neexistuje jeden univerzální model rodiny. Variabilita společnosti se následně odráží ve variabilitě forem rodinného spolužití. Tradiční definicí však zůstává definice rodiny jako přirozené a základní buňky (jednotky) společnosti. V naší legislativě je rodina definována jako jednotka založená trvalým manželstvím jednoho muže a jedné ženy. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. V posledních letech se často konstatuje, že tradiční model rodiny prožívá krizi - rodiny jsou neúplné, dysfunkční. Abychom mohli přinést obnovu do této oblasti, je třeba vědět, jak vypadá funkční a zdravá rodina. Vycházeje z tvrzení, že základem zdravé rodiny je šťastné a naplněné manželství, pojďme se podívat, co je klíčem k takovému vztahu. Pět jazyků lásky Psychologové se shodují na tom, že cítit se milován je základní lidskou citovou potřebou. Je to nezbytné pro naše emocionální zdraví. Pokud má z dítěte vyrůst emocionálně stabilní a zodpovědný dospělý člověk, musí být naplněna jeho potřeba lásky a náklonnosti, potřeba jistoty, že někam patří a je chtěné. Tato potřeba se s námi nese do dospělosti a taktéž do manželství. A tak je i potřeba cítit, že nás partner miluje, středobodem manželských očekávání. Gary Chapman, který se přes třicet let věnuje poradenství v oblasti manželství a rodiny, říká, že jednou z příčin neporozumění v manželství je 40

to, že každý z nás mluví jiným jazykem lásky. Během své praxe identifikoval pět jazyků lásky - způsobů, kterými lidé projevují a přijímají emocionální lásku: slova ujištění - povzbuzující a laskavá slova, slova pokory; pozornost - být spolu, plnohodnotný rozhovor, plnohodnotné aktivity; přijímání darů - dárky a peníze, dar sebe samého; skutky lásky prokázat si službu, dělat věci pro druhého s láskou a potěšením; fyzický dotek - fyzická blízkost, objetí, doteky. V oblasti lásky a lingvistiky je to podobné - nás jazyk lásky a jazyk lásky našeho partnera se mohou lišit tak, jak se liší čínština od angličtiny. Bez ohledu na to, jak urputně se snažíme vyjádřit svou lásku anglicky, pokud náš partner rozumí jen čínsky, nikdy se nenaučíme jeden druhého milovat. Tak jak může mít jazyk hodně nářečí, podobně i v rámci jazyků lásky existuje mnoho variant. Možnosti, jak vyjádřit naši náklonnost v rámci určitého typu, jsou omezené jen naší představivostí. Důležité je jen to, abychom mluvili správným jazykem. Jen zřídka mají manželé stejný emocionální jazyk lásky. Proto je důležité identifikovat svůj vlastní, jakož i jazyk partnera. Většina z nás vstupuje do manželství na základě stavu zamilovanosti. Před svatbou si představujeme, jak jeden druhého uděláme nadmíru šťastným. Rozumem chápeme, že dříve či později narazíme na určité rozdílnosti. Ale jsme si jisti, že o nich budeme mluvit otevřeně a dohodneme se. Byli jsme vedeni k tomu, že pokud jsme opravdu zamilovaní, bude to trvat věčně. Podle psychologických studií zamilovanost trvá průměrně dva roky. Když vyprchá, vracíme se do stavu reality. V tomto bodě se buď stáhneme do sebe, přestaneme se chápat, rozvedeme se a vydáme se hledat nový pocit zamilovanosti nebo začneme tvrdě pracovat na tom, abychom milovali jeden druhého bez euforických pocitů zamilování. Láska je rozhodnutí. Je to postoj, který vychází z vůle milovat druhého člověka. Když se člověk cítí milován, dosáhne svůj nejvyšší potenciál, svou jedinečnost a poslání, které může naplnit jen on sám. Pět znaků láskyplné rodiny Jestliže manželé staví na takovém základě, mohou zdravé vzorce chování předávat dál svým dětem. Každý z nás touží po láskyplných a fungujících rodinných vztazích. Dobrým způsobem, jak toho dosáhnout, je rozvíjení 41

rysů, které jsou společné a typické pro funkční rodiny. Při správném uspořádání tvoří dynamika zdravé buňky společnosti. Gary Chapman předkládá těchto pět znaků láskyplné rodiny: služba bližnímu - rozvíjet postoj služby v rodině i mimo ni; důvěrný vztah mezi manželi porozumět a rozvíjet intelektuální, citovou, duchovní a sociální intimitu; rodiče, kteří vyučují a vychovávají - tvůrčí vyučování, tvořivé vedení k poslušnosti, tvořivé povzbuzování a ujišťování, výchova protkaná skutky a slovy; děti, které poslouchají a ctí své rodiče - stanovení pravidel, jejich přehodnocování a důsledky, vedení dětí k úctě vůči jiným; manžel a otec, který se s láskou ujímá vedení - manžel vnímá svou manželku jako partnerku, komunikuje s ní, vyhradí jí přední místo v žebříčku hodnot, bezpodmínečně ji miluje, zjišťuje a naplňuje její potřeby, svým způsobem života naplňuje své duchovní a mravní hodnoty; otec, který si udělá čas, aby byl s dětmi, zapojuje je do rozhovoru, hraje si s nimi, předává jim své hodnoty, stará se o ně a chrání je, bezpodmínečně je miluje. I ve funkčních rodinách se objevují konflikty a nedorozumění, ale tyto konflikty nenarušují stabilitu rodiny a rodina je řeší konstruktivně. Boží záměr Jan Pavel II. roku 1979 v mexickém Pueblu řekl: "Bůh ve svém nejhlubším bytí není samotář, ale rodina, protože má v sobě otcovství, synovství a podstatu rodiny, kterou je láska." I moderní psychologie potvrdila to, co již lidstvo dávno vědělo: že člověk potřebuje být bezpečně ukotven v lásce, ať už v lásce k Bohu, nebo v lidské rodinné lásce, aby mohl svůj život přijmout jako smysluplný. Zdravá rodina dává cosi, co nemůže dát žádna instituce ani profesionální skupina. Poskytuje bezpodmínečnou úctu a hodnotu všem svým členům. Jak bude vypadat naše rodina, to závisí ve velké míře i na nás. (podle KN) 42

Vychovávejte je PŘÍSNĚ V paměti mi utkvěla jedna rada, kterou jsem dostal od zkušenější kolegy jako začínající učitel: "Musí vidět tvůj hněv." Týkala se projevování emocí před studenty. Překvapila mě a zároveň osvobodila. Uvědomil jsem si, že kdesi v podvědomí pokládám za křesťanský postoj jedině zachování stoického klidu v každé situaci. A ztrátu úsměvu a rozhněvání se za selhání. Až potom jsem si vzpomněl, že Ježíš projevoval své negativní emoce (hněv, smutek) svobodně. Emoce máme ovládat, ne potlačovat. Pavel v listě Efezanům vyučuje o způsobech nového člověka takto: "Proto nechte lhaní a se svým bližním mluvte každý jen pravdu. Patříme přece k sobě všichni jako údy. Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedopusťte, aby se do toho vetřel ďábel. … Ať vám z úst nevychází žádná ošklivá řeč, ale mluvte jen taková slova, která mohou přispět k duchovnímu prospěchu tam, kde je toho třeba. Tak vaše řeč přinese užitek těm, kdo vás budou poslouchat. Nedělejte zármutek svatému Božímu Duchu, který na vás vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhačství a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy." (Ef 4,25-32). K výchově patří i hněv. Být laskavý a milosrdný neznamená neříkat nepříjemnou pravdu. Slovo se hodnotí jako dobré podle toho, zda přináší milost a ne podle klidného tónu. Ano, ať jsou daleko od nás všechny emoce, které jsou způsobeny a naplněné zatrpklostí, zlobou a neodpuštěním. Ať nemá skrze náš hněv místo ďábel. A také bychom neměli zapomenout, že lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš (srov. Jak 1,20). Hněv se počítá ke skutkům těla a k sedmi hlavním hříchům (KKC 1852 a 1866). Učení Církve jej však zahrnuje také mezi hlavní vášně, jejichž morálka závisí na podřízenosti rozumu a vůli ( KKC 1772-1773 ). Proč takový úvod? Mnozí křesťanští rodiče totiž při výchově zápasí s hněvem. Stydí se a jsou deprimovaní, že: 1. jejich děti nejsou jako andělé; 2. výchovné zásahy nezvládají s lehkostí, bez hněvu a křiku. Pamatuji si na rozhovor s matkou několika malých dětí. Byla zlomená z toho, že stále musí svým dětem domlouvat, napomínat je, odmítat jejich požadavky a zakazovat realizaci jejich "skvělých" nápadů. Já ji povzbudil a podělil se s ní, jak pár dní předtím ke mně

?

43

promluvil Pán přes slovo Písma z Knihy Sirachovcovy: "Nestyď se za zákon Nejvyššího ani za smlouvu, za rozsudek, jenž zjednává spravedlnost bezbožníkům, … že přísně trestáš své děti…" (Sir 42,2.5) Nyní ho cituji podle jeruzalémského překladu, ale tehdy jsem je četl v českém ekumenickem překladu, kde bylo napsáno, že se nemám stydět "za neustále napomínání dětí". A že se to dá i bez hněvu? Jistě, ale Ježíši docházela někdy trpělivost: "Pokolení nevěřící a zvrácené! Jak dlouhou mám ještě být s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?" (Mt 17,17). Zejména pokud máme co dočinění s dětmi, které jakoby měli napsané na tričku: " Není třeba na mě křičet. Stačí mi to 1000x říct!" Svým dětem vysvětluji, že maminčiny nervy jsou jako gumička (je s nimi podstatně více času než já). Že je lze natahovat po určitou hranici. A pak prasknou. Problémem je také, že lásku si představujeme jako idylický obrázek smějící se rodinky, s čisťoučkými dětmi a klidem oplývajícími rodiči. Polibky, pohlazení, objetí, klidná laskavá slova doprovázená úsměvem, vážná poučení přijímána s úctou. Jaká je však realita? Hříšník vychovává hříšníka. A co potřebují hříšníci (pomůcka: Lk 5,31-32)? Ano, pokání. To, co potřebujeme, není naučit žít se bez hříchu (neboť to nedokážeme), ale správně přistupovat ke svému hříchu i k hříchu těch, které vychováváme. Pomoci nám mohou slova papeže Františka: "Nezapomínejme na toto slovo: Bůh se nikdy neunaví, aby nám odpustil! Problém je v tom, že my se unavíme, my nechceme, unavíme se prosit o odpuštění. On se nikdy neunaví odpouštět, ale my se unavíme žádat o odpuštění. Nikdy se neunavme! On je milující Otec, který vždy odpouští a má milosrdné srdce pro každého z nás. I my se učme být milosrdní se všemi." (Anděl Páně, 17. 3. 2013) Ježíš řekl: "Jděte a učte se, co to znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť" (Mt 9,13). Jak říká Richard Rohr (cituji volně): "Mnozí si myslí, že křesťanství by se dalo vystihnout slovy: Já jsem OK, ty jsi OK. Ale já si myslím, že křesťanství se dá spíše vystihnout slovy, která mi říká Ježíš: Já jsem OK, ty nejsi OK, ale to je OK." Na koho se Ježíš zlobil? Nezlobil se na cizoložnici, ani na Zachea, ani na zločince na kříži. Zlobil se na farizeje a zákoníky, tj. na spravedlivé, na ty, kteří si nechtěli přiznat svůj hřích. Proč se zlobím já na své dětí? Neboť se chovají jako děti a nedělají, co chci já? Nebo mě zlobí a zarmucuje postoj jejich srdce (Mk 3,5)? Zlobit se Ježíšovým způsobem znamená být milosrdným vůči slabosti a nedokonalým skutkům a nekompromisní vůči zaslepenosti srdce. Protože takové srdce připravuje o spásu a věčný život! 44

Pavel vyzývá muže k lásce ke svým ženám, ženy k úctě vůči svým mužům, děti k poslušnosti vůči rodičům (Ef 5,33; 6,1). A rodiče? "A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je přísné a napomínejte je v Pánu" (Ef 6,4). To je zajímavé, ne? V sapienciálních knihách Starého zákona je zdůrazňována právě tato přísnost. Např. Sir30,1-13 nebo Přís 20,30; 22,15; 23,13-14. Tato slova možná znějí pro naše uši drsně, ale mohou nám pomoci zamyslet se nad naším stylem výchovy. Být přísným neznamená být bezcitným, nemilosrdným a násilným. Být přísným znamená být důsledným, neupustit od zásad, požadavků a povinností. Určovat srozumitelná a jasná pravidla, na jejichž dodržování se dohlíží. Stanovit za kritérium, zda je věc dobrá a odpovídá skutečnosti. A určovat i sankce. Před lety jsme během školního roku na otevřených setkáních jednou týdně četli postupně celé Markovo evangelium. Při jeho čtení jsme si kladli otázky: "Kdo je Ježíš? Jaký je Ježíš?" A odpovědi jsme si zapisovali do siluety postavy na plakátu. Pamatuji si, že jedna z prvních charakteristik, kterou jsme si zapsali po přečtení první kapitoly Mk, byla Ježíšova přísnost (vyskytovala se tam až dvakrát). Překvapilo nás to. Přísný Ježíš. Ale tak to je! Ježíš je přísný (hněvá se a napomíná), protože nás miluje do krajnosti. Boží Slovo je přísné: "Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš. Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě" (Joz 1,7-8), neuchyluj se napravo ani nalevo. Bedlivě zachovej všechno. A Ježíš říká svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat moje přikázání. …Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo"(Jan 14,15.23). Zachovávat jeho přikázání, jeho slovo. Také Pavel byl vychován přísně: "V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců" (Sk 22,3). A právě proto se z něj stal hlasatel evangelia o Boží milosti a Božím milosrdenství: "Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus prvně na mně ukázal celou svou shovívavost" (1 Tim 1,15-16). Velmi se mýlíme, pokud se domníváme, že nedůsledností, benevolentnosti a přehlížením hříchů našich dětí jim zvěstujeme milosrdenství. Milosrdenství dostává pravý smysl pouze ve spojení s přísností toho, kdo vychovává s pravou láskou. A samozřejmě, znovu platí to, co vždy při výchově dětí. Děti nebudou takové, jakými je chceme mít, ale takové, jací jsme my. Pokud je chceme vychovat přísné, musíme být přísní i sami na sebe. Nemůžeme vyžadovat disciplínu a důslednost od dětí a sami být svévolníky. (podle Nahlas) 45

Abeceda misionáře (2) Moudrost Znamená vidět svět a všechno v něm ze dvou stran - z pozitivní i negativní. U každého člověka jsou dobré i špatné stránky. U každé věci také. Naučit se vidět všechny lidi, všechny věci a události z pozitivní stránky potěšuje srdce a jiným pomáhá hledat dobro a šířit jej. Normálnost Když nám arcibiskup Jan Bukovský říkal v Novosibirsku: "Chlapci, buďte normální", usmívali jsme se, protože jsme nevěděli, co tím myslí. Být normálním u něj znamenalo nemít komplexy. Nic nepředstírat, přijmout sebe i druhé se všemi omezeními a usmívat se nad tím. To přináší vnitřní duchovní klid. Přirozeně se chovat ve všech okolnostech života. Nikdy neříkat to, co chtějí jiní slyšet, ale to, co cítíš a myslíš, že je třeba říci. Odvaha Zrodí se pouze tehdy, když v hlubokém mlčení posloucháme Boží hlas a uvědomíme si, že neprovádíme své plány, ale plány Boží. Vše, co děláme, provází Boží prozřetelnost a Boží milost. Jsme jeho vyslanci všude, kam přijdeme a s kým se setkáme. Svými činy můžeme překážet Bohu v uskutečnění jeho plánů, ale nemůžeme je změnit. Pokora Pokora je pravda, která nás osvobozuje od sobectví a pýchy. Pomáhá nám obejmout Boha a v něm celý svět. Očišťuje naše oči, abychom viděli naše potřeby a potřeby jiných. Otevírá naše srdce, aby nabylo schopnost sjednotit se s jinými, s jejich radostmi a bolestmi. Zavírá naše ústa, abychom druhého vyslechli do konce. Radost To je jiskra, která je schopna zapálit celý svět, a síť, která je schopna ulovit množství lidí v krátkém čase. Ježíš řekl učedníkům: "Aby ve vás byla moje radost a aby vaše radost byla úplná" (Jan 15, 11). Jde o teplo, při kterém se všichni lidé chtějí ohřát, neboť materiální svět je studený, odpuzující, mrazivý jako smrt bez vzkříšení. Radost je kousek nebe na zemi. Slovo Vše začíná slovem - velká láska i velká válka. Slovo je jako dvousečný meč, může zabíjet, ale může zvednout padlého, udržet padajícího, přinést světlo tomu, kdo bloudí v tmách a ukázat mu cestu. Dostali jsme slovo, aby nás sjednocovalo, aby z nás udělalo jednu rodinu, abychom děkovali, abychom se navzájem poslouchali. Největší tragédií je, když kazatel poslouchá sám sebe. 46

Tvořivost Nejodpornější věci v životě misionáře jsou zvyky a zaběhané způsoby jednání. Život je cesta, která vyžaduje neustálé odhalování způsobů chování, vztahů, argumentace. Jen Duch Svatý nás může naučit novosti života. Nedávno mi dal desetiletý chlapec na pohřbu svého otce otázku: "Kde je Bůh, vždyť já ho nevidím a ty o něm mluvíš jako o příteli." Řekl jsem mu: "Máš pravdu, mnoho věcí nevidíme, ale ony jsou. Souhlasíš? Lásku si už někdy viděl?" "Ne." "Pocítil si ji někdy od svého otce?" "Ano!" "Znamená to, že láska je! Bůh je láska. Nevidíš ji, ale můžeš ji zažít. Zkus to!" Úsměv Nikdy se nedozvíme, kolik dobra přináší jediný úsměv. Bůh pomáhá těm, kteří všechny problémy života přijímají i prožívají s úsměvem. Podařilo se nám něco dobré udělat, usmějme se, vždyť to udělal Bůh! Nepodařilo se nám nic dobrého udělat? Nezoufejme, vždyť jsme slabí lidé a Bůh doplní to, co se nám nepodařilo. Přijímat úspěch i neúspěch se stejnou pokorou je balzám na duši. Věrnost Plnit věrně všechny své povinnosti pomáhá růst v lásce. Věrný může zůstat jen ten, kdo více věří v Boží lásku než ve svou slabost. Když se setkáváme s naší lidskou slabostí, často si myslíme, že je nepřekonatelná. Stačí si uvědomit, že Boží dary jsou neodvolatelné a že Bůh nás přivede tam, kde nás chce mít. Veškerá nejistota se vypaří jako mlha pod paprsky slunce. Zlo Zlo je nedostatek dobra. Bl. Matka Tereza z Kalkaty říká: "Se zlem může bojovat jen dobro." Zlo můžeme přirovnat ke kameni, který někdo hodí vzhůru. Na začátku má velkou sílu i rychlost, pak postupně ztrácí i sílu i rychlost a padá zpět na zem. Dobro můžeme porovnat s kamenem vrženým z věže. Nejprve letí pomalu, pak nabírá rychlost a nakonec s velkou silou udeří na zem. Každé dobro, které provedeme, otřásá královstvím zla. Život Jde o dar a můžeme si s ním udělat, co chceme. Můžeme ho předat dál, zničit, znehodnotit, rozvíjet nebo žít. Nejšťastnější jsou ti, co život žijí. Pracují tolik, aby jim stačilo na život, radují se tolik, aby nezapomněli žít, modlí se, aby se život neskončil. Život je vztah k Bohu, k sobě i ke světu. Pokud je vztah správný, plný něžnosti, lásky, život je krásný. (podle KN)

Dědeček přemýšlí před návštěvou zubaře: Když nezaplatím, nebudu mít čím kousat. Když zaplatím, nebudu mít do čeho kousat… 47

Dar lásky 34. Láska oslavuje zbožnost Láska má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (1 Kor 13,6) Od chvíle, kdy ráno zavřete Bibli, téměř vše, s čím se přes den setkáte, bude usilovat odlákat vás od jejích pravd. Názory vašich spolupracovníků, televizní zpravodajství, webové stránky, rozmanité pokušení v průběhu dne - všechno toto a ještě leccos jiného bude ovlivňovat vaše vnímání toho, co je v životě pravdivé a žádoucí. Říkají, že je dobré mít parádní manželku, která umí zaujmout pozornost jiných mužů. Tvrdí, že je v pořádku, pokud zralí lidé sledují nemravné filmy. A že náboženství není v osobním životě důležité. Hlásají, že každý z nás si musí najít vlastní cestu k Bohu. Vykládá se toho hodně. Vyjadřují se tak hlasitě a často, že pokud nejsme opatrní, můžeme postupně uvěřit tomu, že všechno má být tak, jak tvrdí. Začneme uznávat stejné hodnoty jako všichni ostatní, a myslet si to, co oni. Ale pojetí "skutečného života" se dramaticky změní, když si uvědomíme, že Boží slovo je základním vyjádřením toho, co je skutečný život. V něm obsažené učení není jen pochopením toho, co je rozhodující. Jsou to principy, které odrážejí všechno takové, jaké to je, seznamují nás se záměry, s nimiž stvořil Bůh život. Jeho ideály a pokyny jsou jedinou cestou ke skutečnému požehnání, a když vidíme, že se jimi lidé řídí, je to skutečný důvod k radosti. Kdy jste nejpyšnější na svého manžela? Když se vrátí domů s trofejí z firemního golfového turnaje, nebo když před spaním shromáždí rodinu, abyste společně pomodlili a přečetli si pasáž z Božího slova? Kdy máte největší radost z manželky? Když vidíte, jak novou malířskou technikou zkrášlila dětskou ložnici, nebo když odpustí sousedovi, jehož pes vyhrabal její rostliny? Jste nejvlivnějšími lidmi v životě vašich partnerů. Využíváte svůj vliv, abyste je vedli k uctívání Boha, nebo je vedete k neúctě vůči němu? 48

Láska je nejšťastnější v tom, co těší Boha. Když váš partner dozrává v křesťanském duchu, zachovává víru, hledá čistotu a učí se dávat a sloužit stává se duchovně zodpovědným za váš domov, Bible říká, že bychom to měli oslavovat. Slovo "raduje se" v 1 Kor 13,6 má v sobě ideu absolutního nadšení, vzrušeného jásotu nad tím, co Boží láska umožnila uskutečnit v lidských životech. Apoštol Pavel, který pomáhal založit mnohá z církevních společenství v prvním století, ve svých listech psal, jak ho těší zprávy o lidské věrnosti víře a o životě v Kristu. "Bratři, jsme povinni ustavičně děkovat za vás Bohu, jak se sluší, protože vaše víra nadmíru roste a vzájemná láska vás všech se rozhojňuje. A tak se i my vámi chlubíme v Božích církvích pro vaši vytrvalost a víru ve všech pronásledování a útisku, které snášíte" (2 Tes 1,3-4). Apoštol Jan, který měl blízký vztah s Ježíšem a patřil k hlavním vůdcům raných církví, jednou svým ovečkám napsal: "Nemám větší radosti, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě" (3 Jan 1,4). Takové věci by nás měli na naší manželce či manželovi těšit. Víc, než když ušetří peníze při nákupu v potravinách. Víc, než když dosáhnou úspěch v práci. Někdy, když přijmeme pojetí moderní kultury o tom, v čem bychom měli našim partnerům tleskat, můžeme se dokonce stát vinnými z podněcování k hříchu - snad tím, že podněcujeme jejich marnivost nebo necháváme chlapy napospas jejich hýření. Ale "láska se neraduje z nepravosti" - z té, které se dopouštíme my nebo náš partner. Láska "se raduje z pravdy", tak jak to Pavel napsal Římanům. "Vždyť zpráva o vaší poslušnosti se dostala ke všem. Proto se z vás raduji a přeji si, abyste byli moudří k dobrému, ale nepřístupní špatnému" (Řím 16,19). Věděl, že zbožnost, čistota a věrnost jsou jediný způsob, kterým mohou najít radost a nejvyšší naplnění. Být "moudrý", co se týče svatosti, a být "nevinný" nezhřešit, neotupět a uchovat si nekompromisnost na cestě životem - je způsob, jak v Božích očích zvítězit. A co víc bychom mohli od své manželky či manžela chtít, než aby je v životě provázel Bůh a pomáhal jim? Buďte šťastní při každém úspěchu svých partnerů, ale nejupřímněji je oceňujte ve chvílích, kdy uctívají a respektují Boha. Najděte specifický nedávný příklad, když váš manžel či manželka projevili zjevným způsobem křesťanský charakter. Někdy v průběhu dne to slovo vyzvedněte. Jaký příklad jste vyzvedli? Jakými jinými způsoby byste mohli oslavit jejich zbožnost? Jak je můžete povzbudit, aby v ní setrvali? Půjdu za bezúhonností svého srdce ve svém domě. (Žl 101,2) 49

Poslední listopadovou neděli slavíme svátek Krista Krále. Jak se vlastním jménem jmenoval papež, který ho zavedl najdete v osmisměrce agáve, album, Armén, aršík, asbest, ataky, běháky, bizon, bráška, buben, cézar, čolci, čtyřka, dílko, dioxim, dokud, doupě, drahá, drbna, duchovní, ekran, etudy, falanga, géniové, grázl, holky, hopla, houby, huron, hvězdy, hvizd, indián, ionty, islám, jádro, jesle, Jihlava, jizva, karta, katar, keksy, kniha, kongres, konšel, kopov, kupon, kvádr, lavor, lordi, menthol, metla, motel, mšice, nožka, obilí, obrubí, obušek, ortel, oslař, otava, pasta, planina, pluie, poplach, posed, potřeba, pozor, práva, převaz, psisko, putna, rodeo, ruksak, Rumuni, rychle, rypák, sinák, skokan, skruž, smaha, smrádě, smršť, Sodoma, splav, spoty, srpen, šnaps, šotci, štěkání, učiti, valach, volty, vydutí, výkyv, zátka, závoz, zkrat, žitná Tajenka z minula: svátek Růže tajemná. 50

liturgika iv. 57. Co je to pektorál? a) kříž na hrudi biskupa b) odborný lékařský výraz pro železné plíce c) drahocenná nádoba na ostatky svatých

62. Kdy začíná církevní rok? a) 1.1. b) první nedělí adventní c) první nedělí postní

58. Co je to diaspora? a) stupeň kněžského svěcení b) zdlouhavá nemoc c) území, ve kterém jsou katolíci v menšině

63. Co se rozumí slovem »roráty«? a) prosebná bohoslužba na sv. Marka b) mariánská mše v adventě c) výroční slavnost za zemřelého papeže

59. Koho vzpomíná Církev 1. listopadu? a) všech dušiček b) všech svatých c) příchod světového soudu

64. Co je to ambrosiánský chvalozpěv? a) Salve Regina b) Asperges me c) Te Deum

60. Jak se jmenuje přípravná doba na vánoce? a) advent b) půst c) parusie

65. Jak se jmenuje v liturgii Svatý večer narození Páně? a) vigilie vánoční b) oktáv vánoční c) quatember vánoční

61. Který velký mariánský svátek slavíme v prosinci? a) Narození Panny Marie b) Neposkvrněného Početí Panny Marie c) Navštívení Panny Marie

66. Kterým papežem zrušena tiara? a) Pius XII. b) Jan XXIII. c) PavelVI.

Správné odpovědi z minula: 47c, 48b, 49b, 50c, 51b, 52c, 53a, 54b, 55c, 56c

51

byla

Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Ľudovít Jurkovič Vítězslav Kučera Marie Pospíšilová

Podivín

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na listopad: 1. Za kněze prožívající těžkosti, aby na své cestě věrnosti nacházeli posilu, ve svých pochybnostech povzbuzení a ve svém utrpení útěchu. 2. Za církve v Latinské Americe, jež jsou plodem misií z Evropy, aby vysílaly misionáře ostatním církvím. 3. Aby křesťané upřímně hledali cestu k jednotě a usilovali o její dosažení.

V uplynulých letech jsme se v listopadu rozloučili

2012 2011 2010 2009 2008

Podivín

Ladná

Ivanka Svobodová Marie Latínová Radoslav Školař

Růžena Dobešová

Anna Tesaříková

Rostislav Střelský

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 20,-Kč

52