ZRNÍČKO. Svazek 11, číslo 11 listopad 2011

ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 11

listopad 2011

Žena Někteří muži dosud cení ženu velmi nízko. Mnohé ženy proto litují, že jsou ženami, a dožadují se „emancipace", která je ovsem jen umělým přizpůsobením tomu, co se považuje za privilegia mužů. Muž a žena jsou si rovni v lidské důstojnosti, ale jsou přitom rozdílní a vzájemné se doplňují. Jistě, moderní svét je „mužský“ svět. Žena v něm nehraje roli, která jí přísluší. Musí proto rozvinout své ženství a získat tím opět znaky své přirozenosti. Bez toho se nemůže zdokonalovat ani plnit své poslání vůči muži. Dále pak musí žena zaujmout své místo pří výstavbě světa. Proti vyzývavé a bezohledné převaze hmoty připadá v prvé řade jí úloha být svědkem a matkou všeho lidského. - Pro křesťana existuje absolutní rovnost v důstojnosti muže a ženy: oba jsou Božími tvory, oba jsou vykoupení skrze Ježíše Krista, oba jsou Božími dětmi, oba jsou povolání k témuž nadpřirozenému poslání. - Svatý Pavel nám říká: „Není už Žid ani pohan, otrok ani pán, muž ani žena, neboť vy všichni jste jeden v Kristu Ježíši." (Gal. 3, 28). - Bez dalšího rozlišování nelze říci: Žena patří do domácnosti, muž do veřejného života; neboť Bůh řekl k muži i k ženě: „Naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gen 1, 28). Tvůrce uložil lidskému páru povinnost zalidnit zemi a zdokonalit tvorstvo. Proto žena nemůže být vyloučena ze žádného oboru lidské činnosti. - Bez dalšího rozlišování nelze prohlásit: Muž a žena jsou si rovni, a mají proto bez rozdílu převzít tytéž úkoly; neboť Bůh pravil k ženě: „V bolestech budeš rodit děti“ (Gen 3, 16) a k muži: „V potu své tváře budeš jíst svůj chléb“ (Gen 3, 17). Muž a žena mají: tutéž lidskou důstojnost, tytéž úkoly, totéž nadpřirozené určení; ale jejích funkce jsou rozdílné a vzájemně se doplňují. - Žena je více obrácena k lidství, které má růst; muž k vesmíru, který je třeba stavět. Žena má své zvláštní místo na rovině společenství; muž na rovině občanství. Tak to odpovídá jejich rozdílnému fyzickému utváření a psychické struktuře, podle úmyslu, jaký s nimi měl Bůh. - K čemu by bylo semeno, kdyby tu nebyla prsť, která by je přijala? K čemu by byl muž, kdyby tu nebyla žena, aby ho přijala?

K čemu by byla žena, kdyby tu nebyl muž, aby ji oplodnil? - Muž potřebuje ženu, aby se zdokonaloval; kéž by žena stále byla více ženou a zůstala jí. Žena potřebuje muže, aby jí doplnil; kéž by muž byl ještě více mužem. - „Zmužštělá“ dívka a „zženštilý“ hoch porušují vztahy mladých lidí; přivádějí rodiny z rovnováhy a často dokonce k rozvratu; ohrožují zdravou výstavbu světa. - Moderní žena, která se „odhaluje“, staví na odiv, propůjčuje, je znamením svého úpadku, protože se vzdává své vlastní podstaty. Chce-li žena splnit své poslání, musí být pro muže „tajemstvím“. - Ženo, věnuješ-li muži jen své tělo, neuspokojíš ho úplně, nemůžeš být milována. Neboť žádost, kterou má muž po tvém těle, je viditelným znamením touhy, kterou má po tvé duši. Daruješ-li mu svou duši, rozvineš ho a dosáhneš pravé lásky. Ale muž požaduje víc. Touží po tom, aby skrze tebe poznal potvrzení své lidské bezmocnosti „nemohu ti dát vše“; vždyť dál za tvým tělem a za tvou duší touží muž po nekonečném Bohu. Jen v Kristu a skrze Krista může žena platně splnit své poslání: dát muži a světu vše. - Tím nebo oním způsobem se má žena vždy spojit s mužem. Žádný z nich nemůže dojít k dokonalosti sám, život nemůže rozkvést bez spojení a spolupráce obou v rodině, ve společnosti, v Církvi. - Tělesně nebo duchovně má žena vždy darovat život. Její poslání je v mateřství. - Panenství nepředstavuje žádné omezení, neboť plodnost ducha je větší než plodnost těla. - Nazíráno duchovně, žena má být vždy panenská, nic nevlastnící, nic pro sebe nezadržující; je ryzí pohostinností a úplným darem života. - Dítě, které vyrůstá bez jednoho ze svých rodičů, je nenapravitelně poznamenáno; trpí však více, nemá-li matku než když mu chybí otec. Moderní svět byl postaven bez ženy. Trpí tím, že scházela matka. Je nelidský. - Mladík objevuje, že je „někdo“ nezávislý na druhých. Dospělý objevuje, že je „někým“ uprostřed druhých. Když žena objevila, že pro muže něco znamená, musí dojít k tomu, že něco znamená i pro svět. To je zralé stadium jejího vývoje a to je její „emancipace“. - Čím je žena pro muže při vytváření domova, tím má být pro společnost při výstavbě světa. - Žena je ztělesněné přijímání: přijímá muže, přijímá dítě, přijímá do domu. Musí být na světě tou, která o muže pečuje, dává na ně pozor a v hladu jejich těl vycítí jejich hlubokou touhu. - Žena je stvořena pro oběť a vykoupení. Obětuje se muži, obětuje se dítěti, a její láska je připravena ke každé obětí, aby toho, kdo zbloudil, vykoupila a zachránila. Ve světě hmotné účelovosti, ale také nespravedlnosti a krutosti, má být žena svědkem síly obětí a vykupující lásky, - Žena je stvořena, aby život „nesla“ a darovala ho. Nosí dar muže, nosí dítě, a své naplnění nalézá jen v mateřství. Do dnešního světa, v němž panuje všemocná hmota, žena musí vnést a rodit „lidství“. - Žena je pro pyšného muže neustálou připomínkou jeho neúplnosti, pro egoistického muže je trvalou výzvou, aby vyšel ze sebe. Musí připomínat světu, že se znetvořuje, pohrdá-li lidskou duší a že ani duch ho nedovede k cíli, neuzná-li „božství“. 2

- Muž potřebuje „spojení“ s myšlenkami ženy, s jejími intuicemi, jemnostmi, mírností, s jejím půvabem a s jejím smyslem pro lidi, s jejím smyslem pro podrobnosti, její přizpůsobivostí atd., aby byl „vdechnut“ život lidským organizacím, zákonům a ustanovením, a aby „vznikl“ svět, v němž se lidé mohou rozvinout a splnit své nadpřirozené poslání. - Emancipace ženy je založena na tom, že si žena uvědomí svou zodpovědnost na výstavbě světa; že je ochotna „být při tom“ a hrát svou vlastní roli ve všech oborech: hospodářském, politickém, sociálním; od nejmenší buňky až k největším společenstvím. Jedině tak může svět uspět. A to je čestný úkol, který Bůh na počátku svěřil muži a ženě. (Michael Quoist)

Světec na listopad Jako světce na listopad jsme vybrali sv. Martina de Porres. Narodil 9. prosince 1569 jako syn španěla a černošky v Limě v Peru. Od nejranějšího dětství musel trpět tím, že byl mulat, nadávky patřily k jeho všednímu dnu. Když bylo Martinu de Porres 15 let - mezitím se vyučil ranhojičem - vstoupil ve svém rodném městě do dominikánského řádu jako laický bratr. Od počátku věděl, že mu podle tehdejších předpisů pro jeho barvu pleti zůstane kněžský stav uzavřen. Připadalo mu těžké se s touto myšlenkou smířit, avšak vždy, když opět pociťoval zvláštní smutek nad tímto osudem, věnoval se o to intenzivněji činnosti, které se zapsal: Martin de Porres se obětavě staral o nemocné a chudé v Limě. Jeho klášter se brzy stal místem, kam chodili ti, kdo hledali pomoc a byli zoufalí, aby žádali Martina o radu a pomoc. Martin de Porres přeměnil část dominikánského kláštera na nemocnici, v níž - na rozdíl od jiných špitálů města - nedělali rozdíl mezi různými barvami pleti. U bratra Martina si byli všichni rovni. Brzy se mluvilo o tom, že Martin de Porres má zázračné schopnosti. Místo v klášteře dávno už nestačilo. Tu přeměnil Martin dům své sestry Jany na nemocnici a vykonával zde svou službu skromně a pokorně. On sám vedl asketický život, jedl jen, co bylo nutné k přežití, a spal v noci nejvýš tři, čtyři hodiny. Ve věku 70 let zemřel Martin de Porres 3. listopadu 1639 na tyfus. Všechnu svou lásku předal v průběhu desetiletí každému, který u něho hledal pomoc. Znázorňování: Martin de Porres je na všech zobrazeních znázorňován jako mulat; u sebe má kříž, růženec, kající nářadí nebo koš s myšmi (patronát) (v Limě byl uctíván i jako svatý ochránce domácích zvířat). Na četných znázorněních jsou také představovány scény nasycení chudých nebo péče o nemocné. Sv. Martin de Porres je patronem sociální spravedlnosti; proti soužení s krysami a myšmi. (Podle Rok se svatými)

3

Poslání ženy a její hodnota v současnosti Vzpomínám si, jak jsem se jednou, ještě během střední školy, dostala na jednu velmi zajímavou přednášku. Vedl ji kněz a jak jsme všichni očekávali, byla laděná duchovně. Ale i tak byla o jednoduchých světských věcech. Tehdy jsem poprvé slyšela o tom, že žena je povolána k mateřství. Každá žena. Pro mou duši, hledající smysl života, to byla úžasně velká novina. Jsem žena. Mám své povolání!

Každá žena má podle Božího plánu své poslání, povolání matky. Není to jen mateřství v rodině, může se realizovat ve třech různých podobách. Žena jako "matka vlastní" - ta, která žije s manželem, vychovává a přináší nový život; "matka duchovní" - ta, která se zasvětila Bohu a "matka opuštěných" - tam, kde chybí jeden ze stavů - to jsou ženy, které nežijí ani v rodině, ani v zasvěceném životě, ale pomáhají tam, kde matka chybí, v různých misiích. Mateřství - a je něco víc? Po posledních volbách se v naší, prý "konzervativní" zemi (na Slovensku) proběhla významná změna - nástup ženy do křesla premiéra. Celá země to vnímala jako ohromnou věc, neobešlo se to bez vyznamenání naší premiérky až v Americe. Proč to však vyvolalo takový ohlas? Žena najednou narušila očekávané stereotypy a obsadila pozici dosud patřící pouze mužům. V historii známe mnohé významné ženy, za jejichž činy by se nemuseli stydět ani muži. Jana z Arku stála v čele vítězného vojska. Marie Terezie dosáhla ve své době neuvěřitelné reformy. Matka Tereza založila řády, které po celém světě pomáhají nejpotřebnějším. A co dnes? Jaká poselství zůstanou po ženách dnešních dob? Vytrácí se stereotyp matky, která se primárně stará o teplo rodinného krbu, a místo ní stojí na piedestalu "ta, která má světu co ukázat". Žena jako zboží, pojem, ideál V současnosti se úloha ženy chápe různě. Musí všechno zvládat, její poslání je být silnou a sebevědomou, cílevědomou, nezávislou na muži. Vyskytují se dva extrémy - oblasti, kde žena ještě ani dnes nemá větší hodnotu než zvíře, a naopak, země, kde žena musí být "výkladní skříní". Vykreslena jako zboží, zejména v pornografickým průmyslu, dokonalá modelka, žena ideálních mír v časopisech, jako paní domácí a vynikající zaměstnankyně. Kdysi byla za správnou ženu pokládána prostá matka na poli, matka dětí pečující o manžela a potomstvo. To bylo jejím naplněním života, to, co se od ní očekávalo. Dnes jsou očekávání jiná. A vyšší. V známé slovenské písničce se zpívá: " Nechcem byť žienka domáca a už vôbec nechcem vydať sa, byť dobrá a milá, to radšej nie, dúfam, že sa mi to nestane." Popírají se tak skutečnosti, které se spojují se ženou. Jakou ženou tedy být? Častou touhou mnoha žen je líbit se mužům a vyrovnat se jim, a to i za cenu ztráty vlastní identity. Takto jim to diktují média, lidé kolem nich. Klade se příliš velký (a zbytečný) důraz na to, jaká žena je, a ne na to, kým je. Dobrá matka je základ dobré společnosti Počátky tohoto "moderního myšlení" sahají už do druhé poloviny 20. století, ke zrodu tzv. druhé vlny feminismu. Francouzka Simone de Beauvoirová tvrdila, že "ženou se žena nerodí, ale se jí stává." Důsledky tohoto vlivu byly hrozné: ženu přesvědčil, aby se vymanila zpod "nadvlády" muže a převzala mužský styl života na úkor své ženskosti, čímž ztratila své charakteristické rysy. Následovala devalvace hodnot, které jí byly vlastní v oblasti biologické i duchovní. Odmítala se každá představa o specifickém poslání ženy. Postavila se na úroveň muže. Odmítalo se přesvědčení, že žena a muž jsou odlišní a 4

navzájem se mají doplňovat. Žena však byla stvořena pro muže jako jeho pomocnice: "Není dobré být člověku samému. Učiním mu pomoc, která mu bude podobná" (Gen 2, 18). Jeden druhého mají vzájemně doplňovat. Žena se pokládá za vrchol tvorstva. Stvořená z muže, pro muže. Co však s tím, když se žena vzpírá svému povolání? Povolání matky? Tehdy krachuje společnost. Mnohokrát se brání početí a přitom právě mateřství dává ženě její podstatu a její přívlastek. Dnes se "moderní" ženy snaží regulovat a kontrolovat své početí, oddálit ho nebo načasovat. A tady je bída naší doby. Jak řekl jistý moudrý člověk: "Pokud budou dobré matky, bude dobrá celá společnost. Pokud budou špatné matky, celá společnost padne." Žena jako válečnice ve skrytosti Natálie je úspěšnou ženou. Šťastnou manželkou a matkou dvou dětí s ukončeným vysokoškolským vzděláním a několikaletým působením v řadách školství. Práci ženy zakouší každým dnem a v tomto duchu dlouhodobé mravenčí práce ji i vnímá: "Můj drahý má rád repliky nebo situace z filmů. V naší rodině pak podle toho někdy na malý okamžik fungujeme. Teď mi napadla scéna z filmu Pelíšky, kdy otec kritizuje matku za výchovu své dcery: ,…to bych se ani na okamžik nemohl ztratit, to měla být má výchova…‘. Celé si to vysvětluji takto: otec je málokdy doma, snaží se zajistit rodinu materiálně, ale chce uspokojit i své vlastní ambice. Matka je stále doma, snaží se postarat o rodinu psychicky, láskou, svůj úspěch vidí v úspěchu dětí. Otec se soustřeďuje na krátkodobé cíle, matka na dlouhodobé, stálé. I mně se stalo, že mě muž kritizoval za vedení našich dětí, dnes však vidí a děkuje mi, že jsou úspěšné." Muž nasazuje do boje svou osobnost, jeho činy jsou viditelné. Žena se nasazuje stejně intenzivně, ale obvykle skrytě. Je plná soucitu a nejraději by se postavila na místo trpících. Takto byla stvořena ve své přirozenosti. Muž mění svět svou prací, žena ho zase mění účastí na práci, a zejména přijetím utrpení. Nejkrásnější povolání - být ženou Jak bylo zmíněno v úvodu, žena naplňuje své poslání mateřstvím. Dostává jím jedinečnou možnost: na rozdíl od muže, který působí na svět viditelně, žena své poslání uskutečňuje ve svém nitru, neviditelně, jako během formování dítěte v jejím lůně. Muž se realizuje ve své úloze prostřednictvím profese. Žena, naopak, působí často pomocí běžných, neformálních prací. Vidíme to i v katolické církvi - knězem může být jen muž. Žena zde však v žádném případě není zkrácena. Ona přináší oběť ve svém nitru, obětuje své bolesti srdce, a tak se zapojuje do kněžské služby. Pokora v plnění povolání Žena má být matkou, nositelkou klidu a jeho vzorem. Nejkrásnějším příkladem je Panna Maria. Velikost jejího ducha, ve kterém se spojuje klid s pokorou. Přijetí svého úkolu. Panně Marii k tomu stačilo jednoduché "fiat". Kéž každá z nás v takové pokoře dokázala přijímat radosti i starosti každodenního kříže. (podle KN)

Žena pochází z mužova žebra. Ne z jeho chodidla, aby se po ní chodilo. Ne z jeho hlavy, aby byla dokonalejší, ale z boku, aby byla stejná. Zpod ramene, aby byla chráněna, a z blízkosti srdce, aby byla milována. Talmud 5

Osobní nesmrtelnost Tak jako víme, že jsme se kdysi narodili pro tento život, víme i to, že jednou tento svět opustíme. Na vesnicích to všem připomíná hlas umíráčku, zvonu, který ohlašuje smrt člověka, či spíše jeho přechod další branou života.

Otázka smrti a toho, co je po ní trápí člověka od počátku lidských dějin. Ptá se a hledá odpověď na nejdůležitější otázku existence: "Co se mnou bude po smrti?" Dobře ví, že pouze když najde odpověď na tuto otázku, dokáže smysluplně žít. Ve snaze zaplnit toto bílé místo lidského poznání si člověk vymyslel množství různých teorií, nejednou bájných. Všechny tyto představy měly však něco společného - člověk očekával a toužil po něčem větším, než je tento svět ohraničený časem a prostorem. Toužil po nesmrtelnosti a dokonalosti. Instinktivně cítil, že s otázkou smrti a života po ní úzce souvisí otázka dokonalého všemocného bytí - Boha, protože jedině on je věčný a kdo ho najde, najde vše, tedy i svou nesmrtelnost. Ta je tedy skrytá v Bohu, který oslovuje v nás to nejniternější, tedy naši osobnost. Největší záhadou pro člověka je právě on sám. Co přetváří a co v něm tvoří jeho "já"? Na to ještě nikdo nedal vyčerpávající filozofickou nebo psychologickou odpověď. Jedině Církev nabízí pro věřící vysvětlení: "Lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu, je bytost zároveň tělesná i duchovní. Biblický popis vyjadřuje tuto skutečnost symbolickou řečí, když tvrdí: ‚Pán Bůh utvořil z hlíny země člověka a vdechl do jeho chřípí dech života. Tak se stal člověk živou bytostí‘ (Gen 2, 7). Tedy Bůh chtěl celého člověka" (KKC 362). Bůh však nedává jen život, ale realizuje komplexní osobní vztah mezi sebou a člověkem. "Lidská osoba obdařena duchovní a nesmrtelnou duší je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého. Již od svého početí je určena pro věčnou blaženost." A právě existence člověka, s jeho výjimečností uprostřed stvořeného světa, je jedním z hlavních důkazů existence Boha. Neboť, jak říká Svatý Otec Benedikt XVI. "Lidská existence jednak ve své úzkosti a jednak ve svém blahobytu ukazuje na Boha. Tam, kde člověk má zkušenost plnosti krásy, bohatství a velikosti bytí, tam vždy přichází na to, že se za toto bytí musí poděkovat, a právě v té štědrosti a nádheře pochopí, že to nevytvořil sám, ale všechno dostal jako dar. Toto bytí mě předešlo a přijalo mě dřív, než bych něco udělal" (RATZINGER, J.: A keresztény hit). Doba před příchodem Boha na svět v Ježíši Kristu měla pouze tušení o tom, že člověk je nesmrtelný. Ježíš Kristus, Syn Boha živého, nám ukázal svým životem na Zemi, ale zejména svým zmrtvýchvstáním, nový rozměr života člověka, který je skrytý jedině v Bohu. Bůh člověka dokonale oslovil v Ježíši Kristu. Na toto osobní oslovení čeká i osobní odpověď člověka, skrze kterou se člověk může proměnit na bytost podobnou jeho Synu, Ježíši Kristu. Tak se můžeme zapojit do věčného dialogu, který probíhá mezi Otcem a Synem skrze Ducha Svatého. Zapojuje nás do něj vtělený a oslaven Syn, člověk a Bůh v jedné osobě. Každý krok, který v životě uděláme, nás posouvá od jednoho kraje této pozemské existence k druhému. Tento fakt nás denně provází, uvědomujeme si ho, přesto se od něj snažíme odvrátit naši pozornost. A přece je to pravda. Kdo by chtěl tuto pravdu popřít ve vlastních očích, klame sám sebe a nežije plnohodnotný život. Věřící člověk s nadějí hledí i na smrt a na vlastní hrob. Protože ví, že "díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl: Pro mě život je Kristus a zemřít zisk (Flp l, 21). Spolehlivé je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít (2 Tim 2,11 ). Nový křesťanský pohled na smrt je v tom, že křtem křesťan svátostně umírá s Kristem, aby mohl s ním žít novým životem. Pokud zemřeme v Kristově milosti, tělesná smrt dokončí toto umírání s Kristem, a tak se završí naše včlenění se do něj v jeho vykupitelském činu: ‚Pro mě je lepší zemřít v Kristu Ježíši, jak vládnout nad končinami země. Hledám toho, který za nás zemřel, chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Blíží se moje narození… Nechte mě přijmout čisté světlo, když tam přijdu, budu člověkem‘ (sv. Ignác z Antiochie)" (KKC 1010). 6

Věřící člověk tedy něco očekává a naplněním této naděje je samotný Kristus, který nám svým vzkříšením ukázal příští věčný věk. Právě on dosahuje osobní jednotu, jednotu duše a těla. V jednotě bude i vzkříšen po "překonání" smrti. Člověk hledá odpověď na své otázky: jak se má dívat na svou smrt, jak si třeba představit vzkříšení v jednotě duše a těla? Jak je třeba rozumět pojmu duše a co vlastně tím označujeme? Jak se uskuteční vzkříšení těla a co je jeho osudem? Jak dostáváme do daru nesmrtelnost od Boha, který nás stvořil ke "svému obrazu a podobě" jako jedinečnou bytost, jako osobu? V osobě člověka nacházíme odpověď na mnoho otázek souvisejících s nesmrtelností. Proto se musíme přidržovat pojmu osobní nesmrtelnost, který nejlépe vyzdvihuje i biblickou antropologii jednoty duše a těla. Základem všeho je však nejdůležitější fakt, že Syn vzal na sebe lidskou přirozenost a stal se tělem, aby nás skrze potupnou smrt na kříži vykoupil z otroctví hříchu a smrti a daroval nám věcný život. "Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale aby měl život věčný" (Jan 3, 16). Církev nám říká, že ve smrti se nesmrtelná duše oddělí od smrtelného těla. Duše se po smrti dostane k soudu a po soudu do věčného života nebo do věčného zatracení. Na konci světa se vzkřísí i tělo a splyne s duší, a pak následuje univerzální soud nad všemi lidmi. Po tomto soudu je jen věčná spása nebo věčné zatracení. Dnes se v Církvi znovu vede na toto téma diskuse. Někteří mluví o vzkříšení ve smrti, což znamená, že ve smrti umírá celý člověk, nejen jeho tělo, a Bůh v momentě smrti vzkřísí celého člověka. Nynější papež Benedikt XVI. spolu s dalšími tvrdí, že člověk není sám v sobě a od sebe nesmrtelný, ale pouze jako partner dialogu s Bohem. Tento vztah s Bohem patří k definici člověka. "Když to zapřeme, pak místo člověka zůstane jen dokonaleji vyvinuté zvíře" (RATZINGER, J.: A keresztény hit). Bůh však stvořil člověka dokonalého, a tato dokonalost se zračí jak v duši, tak v těle. A proto ho chce i takového vzkřísit. Vzkříšení člověka s tělem si máme představit tak, že se vzkřísí spolu se světem, ve kterém žil. Jednotu duše a těla v smrti vyzdvihují mnozí v souvislosti s dialogem mezi Otcem a Synem. Do tohoto dialogu se člověk může zapojit a ve své lidskosti se může stát tím, čím byl Kristus ve své smrti. Tím, čím byl ve své božskosti - srdcem světa. VRCHOL DIALOGU Vyvrcholení dialogu Boha a člověka se odehrává v Ježíši Kristu, a to především ve velikonoční události. Bůh umožňuje Ježíši sjednotit se s lidstvem v opuštěnosti, která je zapříčiněna hříchem. V tajemství Velkého pátku a Bílé soboty Bůh zjevuje podstatu věčné lásky Nejsvětější Trojice. Vzkříšení již nemůže být takto předmětem pochybování nebo otázek. "Bůh na kříži uskutečnil největší lásku, lásku silnější než hřích a smrt" (Balthasar, H. U. von, The Glory of the Lord: Theologicu Aesthetíchs 7). Ježíšovo vzkříšení se musí považovat za začátek univerzálního vzkříšení. Podle zjevení Boha, vzkříšený život není ničím jiným, než věčným životem lásky Trojice. Věčný život není neutrální pojem, ale je konkrétní jako osoba, které v každém stavu života můžeme říci v jazyce lásky - věřím ti. Kdo tedy hledá věčný život v tom, že sobecky očekává jen pokračování přítomného života, ten ho ztratí. Kdo se odevzdá Bohu a lidem, ten získá věčný život. Věčný život lze nabýt pouze v Bohu, který je všechno ve všem. Když se Boží láska ukázala na Kristově tváři, tehdy nám Bůh ukázal, jak se může v každé lidské situaci hledat a objevovat Bůh. Bez tohoto stálého pozvednutí se k Bohu a k bližním, které se musíme naučit od Ježíše Krista, se nemůžeme dostat do věčného života. Věčný život pochází z Boží lásky, a můžeme ho udržet ve věrnosti Božím vnuknutím, které otevírají naši osobní existenci ve vztahu k jiným. Tak přejdeme k plnosti, kde samotný Kristus je cesta, pravda a život. Zde se nám otevírá síla křesťanské víry: "Věčný život je v tom, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." (Jan 17, 3) (podle Slova)

7

Klinická smrt - názor Církve, kniha Raymonda Moodyho Během klinické smrti ještě nedochází k poškození mozku. Pacient, který přežije klinickou smrt, může popsat své zkušenosti. My se však můžeme opřít o křesťanskou víru, která nám zásluhou vykoupení Ježíšem Kristem nabízí naději věčného života.

Vážená redakce, chtěl bych se zeptat, jaký je názor Církve na klinickou smrt, protože na internetu jsem nenašel jednoznačné stanovisko. Také by mě zajímalo, jestli věřící katolík může přijmout popis posmrtného života (přechod tunelem ke světlu a podobně) dr. Raymonda Moodyho, který přibližuje v populární knize Život po životě. Děkuji za odpověď. BRUNO, Spišská diecéze Milý Bruno, děkuji vám za zajímavou otázku. Než přejdu k odpovědi, dovolte mi, abych vám i ostatním čtenářům KN objasnil základní pojmy vzhledem ke smrti z medicínského hlediska. Smrt člověka je zánikem organismu jako celku. Rozlišujeme její dvě fáze: první je klinická smrt definována jako zástava životně důležitých funkcí organismu - dýchání a srdeční činnosti. V tomto stadiu však ještě nedochází k nevratnému poškození mozkové tkáně. Druhou fází je biologická smrt. Během ní jde o trvalé a se životem neslučitelné poškození mozkové tkáně následkem nedostatku kyslíku nebo mechanického poškození. Tato fáze smrti znamená konečný a nezvratný stav. Vy se ptáte na první fázi - klinickou smrt. Jak vyplývá z uvedené definice, v tomto stadiu ještě nedochází k poškození mozku. Znamená to, že pacient, který přežije klinickou smrt, může popisovat jednotlivé zkušenosti, které si uvědomuje a umí si na ně vzpomenout. Pokud jde o popisy zážitků tohoto druhu v knize Život po životě od doktora Raymonda Moodyho, můžeme jim věřit, ale i je odmítnout. Tyto zážitky nemusíme akceptovat výhradně jako popisy posmrtného života, protože jde jen o určité přechodné stádium, v rámci kterého je možný návrat duše do lidského těla. Víme, že z věčnosti se nikdo - kromě Ježíše Krista - nevrátil. Výzkumy ukazují, že většina pacientů, kteří přežili klinickou smrt, se shoduje v popisování děje, který, po jimi prožité první fázi smrti, následoval. Například, že jejich duše se vzdálila z těla, dívali se na své tělo shora, viděli lékaře, kteří se je snažili oživit, procházeli tunelem, viděli světlo a podobně. S takovými případy pacientů se setkali mnozí lékaři, podobně i já v rámci své klinické praxe. Nám věřícím tyto zážitky spojené s klinickou smrtí mohou pomoci upevnit osobní přesvědčení, že po smrti "něco" existuje. Zároveň je to příležitost upevňovat si křesťanskou víru, kterou nám přinesl Ježíš Kristus s nadějí a ujištěním, že nám svým drahocenným vykoupením připravil místo ve věčnosti. Přeji vám, milý Bruno, i ostatním čtenářům hodně odvahy a světla při hledání pravdy o životě i smrti. Ve společenství Církve prožívejme radost z víry ve věčný život, po kterém nepochybně všichni toužíme. (podle KN) 8

Skrze oheň aneb pár (ne)podstatných poznámek Jednou z nejvýraznějších částí Knihy Job je 31. kapitola. Vrcholí v ní Jobovo vylití si srdce. Ale její síla spočívá v jasných standardech, které si Job vytyčil pro svůj život a které neztratily na aktuálnosti ani po několika staletích.

31,l-4: V prvním verši kapitoly říká: "Se svýma očima uzavřel jsem smlouvu…" a odkrývá téma lidské žádostivosti. Oči jsou branou k myšlenkám, a tedy začátkem nejednoho hříchu. Dnes je naznačené téma ještě žhavější, protože rozvoj masověkomunikačních prostředků i módní trendy vůbec nepomáhají životu v čistote. Jak je to s tebou? Uzavřel jsi i ty se svýma očima smlouvu? Nebo si podíváš cokoliv (TV, net…)? 31,5-8: Job upozorňuje na další důležitost čestný život v pravdě a upřímnosti. Bohužel, často zažívám, že lidé neváhají podrazit jinému nohy z různých příčin uražená hrdost, touha po pochvale, touha před někým vypadat dobře … 31,9-12: Opět zaznívá vyznání čistoty ve vztazích s opačným pohlavím. Dnešní standardy jsou, bohužel, formované médii a stále častěji přijímáme jako normální to, co už normální není (v oblečení, ve svádění, "chození", manželském soužití, v otázkách antikoncepce, umělého oplodnění, potratů…) 31,13-15: Job upozorňuje na kořen každého hříchu - pýchu a staví základní požadavek zdravých vztahů - rovnocennost před Bohem. Tam není důležité, jestli je někdo bohatý, zda je učitel, nebo student, starosta, primátor, či řadový občan. Žádná pozice tě neudělá před Bohem "rovnejším", ani pozice v Církvi. Tak proč se denně potřebujeme povyšovat nad druhé a něco si dokazovat? Proč tak rádi druhým ukazujeme svou moc, kterou (si myslíme, že) máme? Proč je nejednou i naše křesťanství důvodem pro povyšování se nad ty „tradiční“? A stále platí to nadčasové „pýcha peklem dýchá“. 31,16-23: O pomáhání potřebným a desátcích se napsalo hodně. I tak je to jako házení hrachu na stěnu. Protože zde nejde o splnění litery, ale o konkrétní pomoc v konkrétním problému. Co z toho. že podpoříš sbírku v kostele, ale nevšímáš si lidi vedle tebe? 31,24-25: Pokud Job i dále pokračuje v tématu lásky k penězům, je to kvůli upozornění na priority, které máme. Člověk dokáže pro peníze udělat neskutečné věci s vážnými důsledky. Například v jedné vesnici se jen vesnická "elita" dostane k možnosti vydělat si prací pro obec apod. Pár peněz výdělku způsobuje mnohem větší problémy ve vztazích a zraněních těch "neelitních". Nebo z jiného soudku - v jedné rodině zůstávají děti (byť dospělé) bez rodičovské pomoci, protože rodiče investovali do kvalitní mramorové hrobky. A přitom každý z nás se bude zodpovídat za každou korunu (či euro) - vydělanou i utracenou. 31,26-28: Job však nevkládá svou naději do majetku a zlata ani do stvořených věcí, ale ve všem hledá Boží tvář a jeho slávu. I ty si možná řekneš, že hledáš Boha, modlíš se, přistupuješ ke

9

svátostem… Proč to však děláš? Kvůli Bohu nebo kvůli sobě, aby sis (pokud už nic jiného) zajistil dobrou věčnost? Jde o Boží slávu nebo o tvé výhody? 31,29-30: Job v těchto verších šokuje - nepřeje zlo těm, kteří mu ublížili. Kolik hořkosti v sobě nosíme, kolik uraženosti, hněvu, neodpuštění… 31,31-32: Tyto řádky nás upozorňují na pohostinnost, která má být samozřejmou. A přitom nejde jen o bohatě prostřené stoly, ale hlavně o zájem o lidi v našem okolí. Abychom byli pohostinní, nemusíme mít plné peněženky, ale spíše plné srdce, protože zájem o druhého můžeme projevit i při šálku čaje či darováním bonbónu, který náhodou objevíme v kapse. Jak často to děláš? 31,33-34: Vše, co bylo doposud řečeno, má jeden háček - člověk se může snažit mnoho věcí dělat dobře, ale bude to jen snaha navenek. Jsme takoví, jací jsme ve skrytosti, když nás nikdo nevidí… Jen ty sám víš, jaké jsou tvé skutečné motivy. Pokud i před lidmi zakryješ pravdu o sobě, ba zakryješ ji občas i před sebou, protože si najdeš výmluvu, před Bohem neskryješ nic, Job upozorňuje právě na takovou čistotu charakteru, když už nic neskrývá nejen před Bohem a před sebou, ale nemáš důvod skrývat cokoliv z tvého srdce ani před světem. 31,38-40: Tento svět potřebuje svědectví tvého křesťanství. Bohužel, nejednou se ode mne mnozí dožadují tohoto svědectví v podobě práce zdarma - žádají něco přeložit, opravit, pomoci… jen tak, jako službu. Jaké svědectví však vydávají ti, co odpírají "spravedlivou mzdu"? Jaké svědectví vydává křesťan, když neplatí daně, pracuje načerno, neoprávněně pobírá sociální dávky, využívá druhé? Svět potřebuje svědectví. Takové, jaké vydal i přes utrpení spravedlivý Job. My až tak netrpíme, a přece nesvědčíme. Nebo žeby právě proto? (podle Slova) Dej, ať se nestanu idiotem, odborným idiotem s omezeným horizontem, užitečným idiotem nějaké mocenské kliky, sebeuspokojeným konzumním idiotem uprostřed polospících měšťáků. Dej, ať poznám tvého Syna a následuji ho, člověka pro lidi.

Proč potřebuje statečný člověk mnohem víc trpělivosti než hrdinské odvahy? Protože musí častěji snášet jednání ostatních, než zachraňovat tonoucího. "Napij se vincentky" K svatému Vincenci Ferrerskému přišla jednou jedna žena a hořce si stěžovala na svého muže: Je prý takový mrzout a prchlivec, že se s ním už nedá vydržet. Mistr Vincenc by jí přece jen rád dal nějaký prostředek, aby v jejím domě opět zavládl pokoj. "Jdi k našemu klášteru," řekl světec, "a řekni bratru vrátnému, aby ti dal trochu vody z klášterní studny. Až potom přijde tvůj muž domů, spolkni doušek této vody. Opatrně ji však nejdřív převaluj v ústech. A uvidíš!" Žena věrně jednala podle světcova návodu. Když se večer vrátil její muž domů, začala se v něm opět vzmáhat nevole a netrpělivost. Žena se rychle napila tajemné vody a stiskla rty, aby si zázračnou vodu podržela v ústech. A opravdu! Muž brzy zmlkl. Pro dnešek byla bouře rychle zažehnána. Žena vyzkoušela svůj tajný prostředek ještě několikrát: vždycky stejný zázračný úspěch! Její muž byl od té doby jako vyměněný. Začal znovu používat milá slova a chválil dokonce její mírnost a trpělivost. Žena, celá blažená z mužovy proměny, spěchala ke světci a s radostí mu vyprávěla o úspěchu tajemného prostředku. "Tenhle zázrak," řekl s úsměvem Vincenc, "nezpůsobila voda z naší klášterní studně, milá dcero, nýbrž tvé mlčení. Dřív jsi svého muže dráždila svým odporováním. Tvé mlčení ho umírnilo." Ještě dnes existuje ve Španělsku přísloví: Napij se vincentky! Co myslíte, neměli bychom se jí i my tu a tam také trochu napít? 10

Bůh má svůj styl a řeč skrze znamení Stále stejná slova! Mluvit do prázdna a neslyšet reakci. Vyprávět o modlitbě jako o dialogu, a přitom neslyšet odpověď. Písmo svaté je již staré… a my přece chceme slyšet něco nového. A vůbec, jakou řečí mluví Bůh? Má ještě pro nás nějaké znamení, nebo už všechna ukázal ve Starém zákoně?

Při hledání odpovědi na tyto otázky a výčitky, jsem našel příběh: "Zbožní Židé byli přesvědčeni o tom, že každá věc má svou vlastní řeč, kterou oslovuje toho, kdo si k ní vytvoří vztah. Nebyli si však jistí, zda to platí i o technických věcech. A tak šli za svým rabínem a zeptali se. Rabi ze Sadagory svým chasidům řekl: ‚Musíme se především učit, že všechno nás může něco naučit. Nejen to, co stvořil Bůh, ale i to, co vytvořil člověk.‘ ‚A co takového bychom se mohli naučit například od železnice?‘ zeptal se pochybovačně jeden chasid. ‚Že v jednom okamžiku mohu všechno zmeškat.‘ ‚A od telegrafu?‘ ‚Že každé slovo nám bude spočítáno a bude muset být zaplaceno.‘ ‚A od telefonu?‘ ‚Že mluvím tady, a někde jinde mě slyší‘" (Martin Buber: Věci mluví). Bůh nepřehlédnutelný a provokující Jsem přesvědčen, že Bůh má opravdu ruce znamení, kterými k nám říká i dnes. Stejně mám však silný pocit, že my se nejednou podobáme izraelskému lidu Starého zákona, který chce slyšet něco jiného a jinak, než to Bůh podává. Bůh má svůj styl, který je nepřehlédnutelný a provokující. Jako tehdy, i dnes se nám promlouvá skrze bratry nebo "ústy jiných národů". Neboť on mluví i mimo našich náboženské hranice. Otevřel jsem tedy oči a uši a hledal, kde a jak nám Bůh dává znamení. Znamení skrze pravoslavné bratry - ve zpěvu Těším se, že všude, kde jsem byl kaplanem, jsem mohl zažít a slyšet skvělé varhaníky. Hudba v kostele má své místo. Strhává k velebení a povznáší mysl. I na mších za účasti dětí či mládeže hudba dělá nepopsatelnou atmosféru. Kolik jich díky ní našlo cestu k Bohu a k Církvi. Bohužel, někde hudba vyřadila možnost osobně se zapojit do bohoslužeb. Lidé přijdou do kostela, sednou si do lavic a čekají, který hudebník bude mít "koncert". Když si dobře pamatuji, herci Milan Lasica a Július Satinský na otázku, jestli rozdělují diváky, odpověděli: "Ano, do dvou skupin. V jedné jsou ti, kteří si sednou a v duchu si řeknou: ‚Zaplatili jsme si vás, tak nás bavte!‘ A v druhé jsou ti, kteří potěšeně zaujmou svá místa a v jejich očí je vidět: ‚Pojďme se bavit!‘" Když se dívám na pravoslavné bratry, mám pocit, že stojím před výzvou Boha. Vzdej mi i ve zpěvu svou slávu! A pamatuj, že já nehodnotím tvůj zpěv, ale jaké máš přitom srdce. Nejsme na soutěži zpěvu, nýbrž stojíme před výzvou blahoslavit ho i svým hlasem. • Zapojuji se aktivně zpěvem do bohoslužby? • Nosím s sebou na mši svatou Kancionál, abych mohl zpívat? 11

Charisma evangelíků - záliba v Písmu svatém "Když vás navštívím na faře a najdu Písmo svaté uhlazené a nepoškozené, tak jste mě nepochopili," domlouval nám biblista Jozef Leščinský. Zpočátku jsem mu nerozuměl. Myslel jsem si, že to vzácné a drahé Písmo má být naší ozdobou. Teprve později jsem pochopil, že ne v poličce, ale v ruce a srdci. Bratři evangelíci nám to často připomínají. Vždyť Bůh nám ho opravdu dal na čtení a přemýšlení. Fascinuje mě, jak právě evangelíci umí s ním zacházet, jak si ho umí přibalit na cesty a jako v biblických hodinách prohlubují své poznání. Nám nejednou stačí znát obsah obrázkové Bible. A nemáme zájem jít do hloubky. Někdy nás odrazuje tloušťka knihy. Ale ptám se, nepřečetli jsme i celé edice jiného druhu knih? Zde nejde o počet stran. Škoda, že tento postoj vede k nepoznání, ne k moudrosti. • Kde mám uložené Písmo svaté? • Kdy jsem ho naposledy četl? Apoštolská církev - schopnost přijetí "Jožko, už si tam byl? Byla jsem tam se svou kamarádkou a bylo krásné. Kazatel byl výborně připraven a silně na mě zapůsobilo, jak mě přijali." Takto mi jedna žena popisovala svou zkušenost z návštěvy v Apoštolské církvi v jedno nedělní dopoledne. A nejen ona, i jiní mluví o setkání s protestantskými církvemi jako o zkušenosti s přijetím do společenství. A přitom je to něco našeho. Známe to z dějin prvotní církve, ale i z našich farností. Agapé po mši svaté. Ti, kteří se modlili, se pak neformální setkají, představí a nabídnou své služby ostatním. Nezáleží na tom, co je na stole, ale co je ve slovech a stisku rukou, které tam člověk zažije. Bůh od nás nechce skupinu, která se setkává na slavení eucharistie, a pak si každý žije svým životem. Viditelně nás povzbuzuje, abychom společenství od oltáře přenesli i ven. Neboť to je nejsilnější výpovědí - prožívat vztah s Bohem v každodenní sounáležitosti. • Kdy jsem na svém pracovišti udělal pro někoho víc jen proto, že je z mého farního společenství? • Kolik lidí z mé farnosti ví, kde pracuji a v čem jim můžu být nápomocný? Svědkové Jehovovi - literatura a radikalismus Znám je už déle, ale v poslední době je mám jaksi častěji před očima. Svědky Jehovovy. Možná se v duchu bouříte, že Bůh může různě působit a všelijak promlouvat, ale skrze ně jistě ne. A přece. Když se osvobodíme od předpojatosti, najdeme i v jejich životě něco, co nás může přivést k tomu, na co jsme přestali klást důraz. S odvahou a trpělivostí stojí na rozích ulic a nabízejí svou literaturu. Čekají, dokud se někdo nezastaví, bude se cítit osloven jejich nabídkou. Kdoví, co se jim odehrává v mysli? Tiše se modlí? Nedočkavě přemýšlí, kdy budou mít "padla"? Tak či tak, stojí na ulici a nabízejí. Na rozdíl od nás, kteří jsme nejednou slušně zašli do útrob kostela či bočních ulic s našimi prodejnami knih a novinami. Druhým znamením je jejich radikalismus. Zejména abstinence, co se týče alkoholu. Opět něco, s čím bojujeme a bereme často na lehkou váhu. Alkoholismus v našich řadách je silný a 12

nejednou mylně trpěn. Jistě, Bůh nám dal dar révy a dobrého vína, a to i pro katolíky, ale dal nám i rozum, abychom poznali své limity. Smutné je, že u nás se ten správně chápaný radikalismus nenosí, je nemoderní a divný, ale tak potřebný. • Kolik knih s náboženskou tematikou jsem daroval tento rok? • V čem se nejsilněji projevuje můj radikalismus pro Boží království? • Kdo v mé rodině podlehl alkoholismu a potřebuje moji modlitbu a moje přátelství k překonání této závislosti? Znamení skrze muže kalvína - soustředěnost Myslel jsem si, že Bůh mu je vzdálen. Vídával jsem ho na ulici, ale v kostele, jakkoli jsem ho hledal, jsem ho nenacházel. Vysoký pán s šedými vlasy. Při první návštěvě jsem cítil jeho dobro a zájem. Nesedělo mi, že takový vnímavý a dobrý muž je tak "daleko" od Boha. Až později mi jeho dospělé děti řekli, že otec je kalvín. Navzdory všemu prý nemá problém zajít do katolického kostela a modlit se tam s nimi, nebo prožít celou mši svatou. Byl jsem zvědavý a zajímal jsem se o život, jak to právníci nazývají, ve smíšeném manželství. Poslechem vyznání jeho dětí jsem našel další znamení, kterého se mi dostalo skrze tohoto muže, kalvína, promlouvá Bůh. "Bylo u nás zvykem, že jsme v neděli po mši obědvali spolu. A při obědě kromě různých témat se nás otec často ptal, co bylo na mši. Vícekrát nás zaskočil, protože jsme si nevzpomněli. Jeho otázky nesměřovaly pouze ke kázání, které jsme si vyslechli, ale i k textům čtení, které se v tu neděli četli. A tak nás otec naučil být pozornými na mši. Poslouchat a pamatovat si, co v celé bohoslužbě slova zaznělo." Přiznám se, když mi to říkali, uvědomil jsem si, že občas i já jsem si toho hodně po čtení nepamatoval. Jaksi jsem myšlenkami ulétl. Svou pozornost jsem obrátil právě na kázání a nejednou jsem spíše hodnotil úroveň řečníka, než bych se zabýval slovy Písma. • O čem se bavím při nedělním obědě? • Dokážu navodit téma nedělního kázání u stolu? • Jak je to s mou soustředěností při mši svaté během čtení? V takových znameních bych mohl pokračovat. Neboť nic se neděje na tomto světě náhodou. Bůh používá svůj jazyk, kterým nám připomíná, k čemu jsme povoláni. Lépe řečeno, co je bohatstvím naší Církve, jen někdy to bohužel nevědomky přehlížíme. Pán je jako dobrý rodič, který občas upozorní dítě, aby si všimlo toho sousedova, aby vidělo, co je důležité nebo čemu se věnovat. Kardinál Schönborn v jednom ze svých kázání řekl: "Nutnost říct, ‚ano‘ je součástí každého křesťanského života a v určitém smyslu každého lidského života. Přijdou chvíle, kdy jsme voláni právě my, ne někdo jiný. Ano, já mám teď udělat určitý krok, musím říct ‚ano‘, darovat něco ze sebe. Tak jako to udělal milosrdný Samaritán. Bez dlouhého přemýšlení pochopil: ‚Teď jsem já povolán.‘" Někdy přichází znamení přesně pro mě. Právě mně dává Bůh před oči nějakou skupinu, společenství, náboženství, aby mě upozornil, co mi chybí. Můžeme před tím utíkat jako Jonáš před posláním Boha. Ale Bůh bude ustavičně opakovat svou výzvu. Neboť s každým člověkem má svůj osobní plán, skrze každého chce být znamením pro jiné. (podle KN) 13

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

36. Mojžíšův zákon Minule jsme si vyprávěli o farizejích, kteří byli přesvědčeni, že se velmi líbí Bohu, protože úzkostlivě zachovávají všechny zákony a předpisy. Ale kdo jim ty zákony a předpisy dal? Jak mohli vědět lidé, kteří žili dříve než Ježíš, co od nich Bůh chce? Nu, to bylo takto. Bůh různými způsoby zjevoval lidem svoji vůli. V každé době si vybral nějakého zvlášť dobrého a moudrého člověka a tomu vnukl, co má ostatním lidem říci. Z Písma svatého víme o mnohých takových mužích. Dnes vám budu vyprávět něco o největším z nich. Žil asi 1200 roků před Ježíšem. Jmenoval se Mojžíš. Narodil se v Egyptě, kde tehdy žili Židé v otroctví. Egypťané je chtěli vyhubit, a proto vydali zákon, že každý židovský chlapeček musí být utopen. Mojžíšova matka zatajila narození svého syna a potom vymyslela plán na jeho záchranu. Vložila malého Mojžíše do košíku, který vymazala smolou, aby se do něj nedostala voda. Položila košík na vodu nedaleko místa, kam se chodívala koupat faraónova dcera. Dobře to vymyslela. Princezna zpozorovala košík. Dítě se jí zalíbilo, a tak si ho vzala za vlastní. Takovým neobyčejným způsobem se Bůh postaral o to, aby budoucí vůdce Židů dostal nejlepší vzdělání, protože tehdy ještě nebyly školy jako dnes a obyčejné děti se nemohly naučit ani číst. Bůh se však postaral i o to, aby Mojžíš věděl, že je Žid. Takové maličké dítě, jako byl Mojžíš, když ho našla princezna, potřebuje ještě mateřské mléko. Tehdy ještě nebyl Sunar, lidé neznali sklenice s dudlíkem. Princezna hledala pro dítě nějakou ženu, která by ho kojila. Našla právě Mojžíšovu vlastní matku, která mu dala i židovskou výchovu. Potřeboval oboje, protože ho čekala velká a zodpovědná úloha. Když se stal Mojžíš dospělým, velmi ho trápil těžký osud jeho krajanů. Egypťané byli k Židům krutí, nutili je těžce pracovat, a když už nemohli dál, surově je bili. Bůh oznámil Mojžíšovi, co má udělat pro jejich záchranu. Mojžíš poslechl. Vysvobodil svůj národ z otroctví a vyvedl ho z Egypta. Po dlouhém, namáhavém a často i dobrodružném putování přes poušť, se Židé dostali do krajiny, která se stala jejich vlastí. Během této cesty zjevil Bůh Mojžíšovi svoje požadavky. Říkáme jim Desatero, protože je to deset příkazů. Platí dodnes, protože pocházejí od Boha. A Bůh přece nemůže chtít pokaždé něco jiného. Bůh vždy chtěl, abychom mohli žít spokojeně a šťastně a proto zakázal lidem to, co přináší nepokoj a neštěstí. Například krást, zabíjet, lhát. Ve svých příkazech ukázal velkou starost o člověka. Vždyť přikázal i světit každý sedmý den. To pohané neznali. Světit, to znamená nepracovat, odpočívat, povídat si a přemýšlet o Bohu. A hned na prvním místě Bůh zakázal klanět se pohanským modlám a přikázal ctít jen jeho, jediného pravého Boha. I to 14

znamenalo velké dobrodiní, protože mnohá pohanská náboženství vyžadovala lidské oběti; pohřbívání zaživa, ba dovolovala, aby se malé děti házely do propastí. Všechno, co v deseti přikázáních oznámil Bůh Mojžíšovi, je vlastně totéž, co potom žádal Ježíš. Totiž milovat Boha nade všechno a lidi jako sebe. Jenže lidé to nepochopili správně. Mnohé si pozměnili a překroutili. Tak například, kdo nikoho nezabil, myslel si, že už je velmi dobrý. Přitom snad druhé urážel, nadával jim, zlobil se na ně, toužil po pomstě. A je to snad láska? Podobně mnozí boháči si mysleli, že jsou spravedliví, i když zbohatli z toho, že na ně pracovali druzí, bez platu nebo jen za žebráckou mzdu. To však nepovažovali za krádež. A kolik jich vymýšlelo na druhé zlé věci, rozšiřovali o druhých různé pomluvy, takže jim pokazili dobré jméno, ale též se necítili před Bohem vinní. Mysleli si, že stačí milovat přátele. Že nepřátele je třeba nenávidět a pomstit se jim. Nejvíce zkazili příkaz o svěcení sedmého dne. U Židů to byla sobota. Tento příkaz brali tak úzkostlivě, že se nám to dnes zdá byt až směšné. Aby nezhřešili, tak například nejedli ovoce, které spadlo se stromu v sobotu, ani vejce; které v ten den snesla slepice. V sobotu nesměli rozvázat uzel anebo napsat více než dvě písmena. Měli přesně určeno, kolik kroků mohou udělat při procházce. Tak se stal tento příkaz pro lidi přítěži, břemenem, a ne ulehčením, jak si to Bůh přál. Ježíš nejlépe znal Boží vůli a proto se mu takovéto chápání přikázáni nelíbilo. A všelijaké ty vymyšlené předpisy nezachovával ani on, ani jeho přátelé - apoštolové. Toho se chytili ti, co ho chtěli znemožnit. Když viděli, že Ježíš zázračně uzdravuje v sobotu, vyhlásili to za velikou urážku Boha, za přestoupení jeho zákona. Ježíš jim vysvětloval, že pomáhat, konat dobré skutky, zachraňovat druhé, je dovoleno kdykoliv. Ale oni ho obvinili, že porušováním soboty kazí lidi. Jednou se stalo, že uzdravil v sobotu chromého a potom mu poručil, aby odnesl domů nosítka, na kterých ho přinesli. Když to viděli Ježíšovi nepřátelé, zuřivě mu vytýkali, že ještě i druhé navádí, aby porušovali zákon. Ježíš ostře vytýkal pyšným farizeům hlavně to, že více dbali na vnější dojem, než na skutečnou úctu k Bohu. Mnozí si totiž přivazovali na čelo anebo na rameno cedulku, na které bylo napsáno něco z Písma svatého, aby každý viděl, že si cení Božího zákona. Srdce však měli přitom plné zlomyslnosti. A nejhorší bylo to, že někteří zneužili náboženství k vlastnímu obohacení. Dovolili, aby byl v chrámě trh, aby se tam s velkým křikem kupovalo a prodávalo, protože měli z toho zisk. Toto se dělo na místě, které bylo určeno k modlitbě. Takové znesvěcení chrámu byla velká urážka Boha. Když to Ježíš viděl, velmi se rozhněval a všechny ty prodavače z chrámu vyhnal. Tím si už úplně poštval farizeje a zákoníky proti sobě. Kde jen mohli, tam Ježíše pomlouvali. Bránili lidem chodit za ním a poslouchat ho, protože tvrdili, že Ježíš je buřič a ruší Mojžíšův zákon. Mojžíš byl velký muž. Zákon, který oznámil lidem, byl Boží zákon. Ježíš ho nepřišel zrušit. Jak by to také mohl, vždyť on sám je Bůh, nebude tedy rušit svůj vlastní zákon. On přišel zrušit jen to, co si lidé sami navymýšleli. Chtěl vysvětlit lidem, jak mají přikázáni rozumět. A sám svým životem ukázal, jak máme žít, jak máme Boží zákony zachovávat. Ježíš osvobodil lidi od mnohých nesmyslných předpisů, které je zbytečně zatěžovaly. Ale to, co žádal, bylo těžší. Lehčí je umývat nádoby než milovat nepřátele. Lehčí je nejíst některá jídla, než pomáhat chudákům, rozdělit se s nimi o majetek. Ti, kteří toto nechtěli přijmout, nenáviděli Ježíše stále víc. A ve své velké nenávisti vymysleli strašný plán na jeho zničení. 15

Představte si tu hrůzu! Lidé se rozhodli zničit, umučit, zabit Božího Syna, svého největšího dobrodince a zachránce! A to se opravdu stalo. Přestože v této lekci mluvíme o Desateru, vyhnuli jsme se přesnému citování, kvůli 6. přikázání. Termín smilstvo děti zřídka znají. Kdyby se začaly vyptávat, muselo by následovat poučení o tomto přikázání. Záměr lekce je však docela jiný. Má připravit další téma o umučení, vysvětlením příčin nenávisti vůči Ježíšovi. Tuto atmosféru by nebylo vhodné něčím rušit. Někoho možná udiví velmi stručné podání příběhu a Mojžíšovi a útěku z Egypta. Podrobnosti by děti jistě zajímaly a patří to i k všeobecnému vzdělání. Nám ale jde o vybudování pevného základu pro správný vztah k Bohu. A tomuto cíli by máto prospělo například podrobné popisování egyptských ran. Starozákonní příběhy může správně hodnotit jen ten, kdo je hluboce utvrzený v křesťanském smýšlení a dostatečně vzdělaný, aby v nich dokázal poznat pravý smysl. Od dětí nemůžeme čekat tento kritický postoj. Vybrali jsme tedy jen to, co je potřebné pro zachování spojitosti s Novým zákonem.

37. Oběť Ježíš věděl, co proti němu chystají jeho odpůrci. Mohl utéct, anebo použít svoji božskou moc na to, aby mu nemohli ublížit. Ale on to neudělal. Nechtěl to udělat. Proč? To je velmi těžké pochopit. Ale musíme se o to pokusit, protože jen tak uvidíme, jak velmi nás má Ježíš rád. Pamatujete si ještě, jak jsme se učili o prvním hříchu? První lidé dobrovolně přetrhli spojení s Bohem. Můžeme si to představit asi tak, že mezi lidmi a Bohem je hluboká propast. Bůh nabídl lidem svoje přátelství, a tím jako kdyby byl postavil most nad touto propastí. Ale lidé tento most zbourali. Zbourat hříchem, to dokázali. Ale znovu ten most postavit, to nedokázali. Žádný člověk to nemohl udělat. Když ten most zboural hřích, znovu postavit ho mohl jen někdo, kdo byl docela bez hříchu. A takový člověk není. Proto se každý člověk narodí jako na druhé straně té propasti, daleko od Boha. Nemá možnost dostat se k Bohu, když je most přátelství zbouraný. Ještě i jinak si to můžeme představit. To Bohem nabízené přátelství je jako lano, kterým jsme k Bohu připoutáni. Anebo jako telefonní kabel. Člověk ho přeřezal hříchem, a tím přerušil spojení. To lano anebo ten kabel Bůh neodtáhl. Jen na lidské straně ho měl někdo zachytit. Ale kdo? A jak? Lidé se odedávna pokoušeli nějak se dostat k Bohu, nějakým způsobem navázat s ním spojení, znovu získat to, co ztratili. Chtěli si Boha naklonit dary, jak je to zvykem mezi lidmi. Ale co může člověk dát Bohu? Bůh je přece původcem a tvůrcem všeho, takže mu nic nemůže chybět. A jak můžeme něco dát tomu, kdo je neviditelný? Lidé si tedy vymysleli, že něco ze svého majetku zničí. Tím chtěli naznačit, že to dávají Bohu, že se toho zříkají. Nejčastěji vzali nějaké zvíře, býka, beránka nebo holuba, zabili a spálili ho. Vzdali se ho, takže sami nesnědli z obětního zvířete ani .kousek, celé ho vlastně obětovali. Obětovat totiž znamená vzdát se něčeho pro druhé, něco pro něj podstoupit. Ale takovéto oběti nemohly ten zbouraný most postavit. Někteří lidé byli sice ochotní vzdát se nějakého zvířete, ale nechtěli se vzdát nenávisti, závisti, hněvu, pomsty. A Bůh přece nepotřeboval zabitého beránka, ale to, aby se člověk sám, docela svobodně vzdal každého hříchu. Jen takový člověk mohl zachytit záchranné lano, které Bůh podával. 16

Tímto člověkem je Ježíš. On je i Bohem, ale i člověkem, právě takovým, jako jsme my všichni. A když chtěl být opravdu takovým člověkem, musel přijmout celý lidský osud. Přišel přece do toho světa, který lidé hříchem pokazili. Víte, že hřích přinesl na svět všelijaké trápení a bolesti. Každý člověk je musí sám snášet. Ježíš též. Nechtěl pro sebe žádnou výjimku, žádnou protekci za to, že je Synem Božím. Jako kdyby tím chtěl říci: "Jsem člověk jako oni a neodstoupím od toho, ať se mnou zacházejí jakkoliv." Ježíš jako Bůh všechno ví. Předvídal tedy, že ne všichni lidé ho přijmou s láskou. Věděl, že když bude každému říkat pravdu, mnozí ho nebudou chtít pochopit a způsobí mu mnoho utrpení. Ale on jako Bůh měl nás všechny tak velmi rád, že byl ochoten cokoliv za nás obětovat. A jako člověk měl tak velmi rád Boha, že chtěl za každou cenu splnit jeho vůli, jeho touhu. Věděl totiž, co chce Bůh od lidí. Ne obětovaná zvířata, ale opravdovou oddanost, tu vnitřní. On byl jediným ze všech lidi, který toto skutečně mohl Bohu dát. Nic ho od tohoto rozhodnutí neodradilo. Proto, i když věděl, co se proti němu chystá, neutekl. Kdyby byl na svoji záchranu použil božskou moc, nebyl by už opravdu člověkem. Ani jeho oddanost Bohu by už nebyla lidská. A druhy konec kabelu přece mohl zachytit jen člověk. Udělal to člověk - Ježíš. A od té doby má každý jeho přítel otevřenou cestu k Bohu. Tento text je poměrně těžký. Vyučující ať však nelituje ani čas, ani námahu. V tématech o umučení se budeme stále vracet k tomuto chápání Kristovy oběti. Zde kříž není trestem Božím, který by byl on uložil Ježíšovi za hříchy lidstva. Kříž nepochází od Boha, ale od lidí. Vždyť představa, že Bůh odpustil hříšnému lidstvu fen proto, že nechal umučit vlastního nevinného Syna; je neslučitelná s Boži dobrotou. Smysl vykoupení je v tom, že Ježíš byl ochoten vzít na svoje ramena lidstvo se vším, co způsobil hřích. A ani za těchto nejstrašnějších podmínek, které mu tento lidský hřích připravil, neodstoupil ze solidárního postoje vůči všem lidem. Tím vlastně "vzal na sebe všechny hříchy". Nemůžeme předpokládat, že něco takového dítě pochopi na prvé vyslechnutí. Vždyť jde o hluboké tajemství vykoupení, do kterého nikdo z nás nemůže úplně proniknout. Jenže když hned na začátku vložíme do dětské duše nějakou falešnou představu, dáme dítěti vlastně důvod na pozdější odmítnutí pravd víry, namísto zárodku na další prohlubování. Kristus, když přicházel na svět, řekl: Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale dals mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy. (Žid. 10,5-7) Pokračování příště

17

Dva fenomény: J. R. R. Tolkien a Pán prstenů Přestože se ve svých dílech vyhýbal zřejmým a explicitním obrazům, které by byly čistě náboženské. Tolkienovy postavy a jejich osudy jsou hluboce proniknuty jeho katolickou vírou. Snad nejjasnějším důkazem jsou postavy hobitů, kteří jsou ztělesněním "anawím" z Ježíšových blahoslavenství, či "humiles" z Mariina Magnificat v nejznámějším románu J. R. R. Tolkiena Pán prstenů.

Filmové zpracování díla J. R. R. Tolkiena Pán prstenů vyvolalo velký ohlas. Trilogie, která se zrodila pod vedením režiséra Petera Jacksona, získala mnoho ocenění, sklidila pozitivní kritiku a vyvolala mezi mladými nový zájem o Tolkiena. Na to, abychom však pochopili, jak, proč, pro koho a s jakým cílem dílo vznikalo, je třeba znát život samotného autora. V jednom z dopisů ze dne 2. prosince 1953 Tolkien píše svému příteli jezuitskému knězi otci Robertu Murraymu: "Pán prstenů je od základu náboženské a katolické dílo. Když jsem ho psal, ani jsem si to neuvědomoval. Toto přesvědčení jsem nabyl při korektuře díla. To vysvětluje i fakt, proč jsem se rozhodl nevkládat - naopak, snažil jsem se tomu úplně vyhnout - jakékoliv náboženské narážky nebo kultovní prvky. Náboženský prvek je totiž založen v dějinách a v symbolice mého díla." Těžký rodinný příběh John Ronald Reuel Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu v Jižní Africe. Na jaře 1895 se spolu s bratrem Hilarym a matkou Mabel (rozenou Suffieldové), které dělalo problémy africké podnebí, přestěhoval do Anglie. Za rok se rodina musela rozloučit s otcem Arthurem, který zemřel v Jižní Africe na krvácení do mozku. Mabel se se syny usadila nedaleko Birminghamu v Sarehole Mill. Paní Suffieldová tam spolu se sestrou konvertovala na katolickou víru. Tento krok jí přinesl otevřenou nenávist (převážně baptistických) rodin z obou stran - Tolkienů i Suffieldů. Mladé vdově odmítli vypomáhat. V roce 1904 Mabel jako 34-letá zemřela na cukrovku. Tolkien si na tento smutný okamžik vzpomněl v dopise svému synovi Michaelovi v roce 1965: "Když myslím na smrt mé matky, vysílené pronásledováním, chudobou a nemocemi, a na její touhu a úsilí předat nám, dětem, víru, když myslím na maličký pronajatý pokojíček, v němž jsme všichni bydleli a kde osamocená zemřela, těžko se mi přijímá fakt, že moje děti se odklánějí od víry." Po matčině smrti se Tolkienovým tutorem stal otec Francis Xavier Morgan, osobní přítel kardinála Johna Henryho Newmana. Právě dílo a život kardinála Newmana poznamenaly i mladého Tolkiena. Otci Morganovi vděčil za hodně: "Od něho jsem se naučil, co je to láska a schopnost odpouštět" - napsal později synovi Michaelovi. Příklad tohoto kněze mu pomohl překonat i "liberální tmu" mariánské úcty. Postava Panny Marie sehrála v jeho myšlení i tvorbě významnou roli. 18

V roce 1916 se oženil se svou dlouholetou láskou Edith, kterou poznal ještě jako 16-letý student. I ona konvertovala na katolickou víru. Po začátku první světové války musel narukovat, ale v roce 1917 se pro nemoc z fronty vrátil. V témže roce se Tolkienovým narodil první syn John, který se později stal knězem. Ve válce přišel Tolkien o mnoho přátel. V roce 1917 se pustil do díla Silmarillion. Za rok se dostal do Oxfordu, kde začal vyučovat. Tolkien byl v první řadě profesorem filologie. Až do roku 1959 vyučoval anglosaštinu v Oxfordu. Zvláště se věnoval výzkumu středověkých jazyků severní Evropy. Psal jen ve volném čase. V roce 1926 se spřátelil se C. S. Lewisem. Ten později napsal: "Přátelství s ním znamenalo ukončení dvou předsudků. Když jsem přišel na svět, varovali mě, abych nedůvěřoval ‚papežencům‘, a po příchodu na fakultu angličtiny, abych nedůvěřoval filologii. Tolkien byl jedno i druhé." V roce 1920 se Tolkienovým narodil syn Michael, pak Christopher (1924) a dcera Priscilla (1929). V roce 1930 začal psát dílo The Hobbit, které publikoval v roce 1937. Jeho nejlepšími kritiky byly vlastní děti. Tolkien rád vymýšlel fantastické příběhy pro jejich zábavu. Každé Vánoce jim napsal dopisy a sestavil tak sérii krátkých příběhů - později sebranou a publikovanou jako The Father Christmas Letters. Dvacet let s Pánem prstenů V roce 1949 dokončil po téměř 20 letech práce své dílo Pán prstenů. Proti autorově vůli ho editor pro technické obtíže vydání rozdělil na tři části, které postupně vyšly v letech 1954 - 1955. V roce 1959 zanechal vyučování v Oxfordu. Velkou ranou pro něj byla smrt C. S. Lewise (1963). "Je to, jako by mě zasáhly přímo u kořenů" - svěřil se v dopise dceři Priscille. V roce 1971 zemřela jeho manželka Edith, měla 82 let. V roce 1973 onemocněl a 2. září v témže roce zemřel v Bournemouth. Rok před smrtí mu univerzita v Oxfordu udělila čestný doktorát. Víra - celoživotní opora J. R. R. Tolkien byl celý život známý jako hloubavý člověk se smyslem pro fantazii. Velmi dobře ho charakterizuje moudrost, kterou vložil do úst Gandalfa: "Ten, kdo rozbije nějakou věc, aby zjistil, jak funguje, opustil chodník moudrosti." Od své konverze na katolickou víru spolu se svou matkou, když měl osm let, zasvětil život upřímnému hledání pravdy. Víra mu byla celoživotní oporou. Jedním ze zajímavých děl zabývajících se vztahem Tolkienovy víry a jeho tvorbou je studie Andreu Monde, kterou nazval Prsten a kříž. Tento středoškolský učitel náboženství říká, že nová popularita Tolkienova díla poznamenala nejen dějiny literatury, ale životy celých generací studentů. To je podle něj znakem toho, že mladý člověk hledá čistotu pravdy. Z dějin literatury je známo, že řečtí autoři měli na rozdíl od křesťanských tragickou vizi. Tragédie byla tragédií bez řešení. Neexistoval šťastný konec, neexistovalo to, co známe jako happy end. Ten je ovocem křesťanské touhy a vize. Tragédie se tak v křesťansky inspirované literatuře stává předposlední kapitolou. Sám Tolkien o tom napsal synovi Christopherovi v roce 1944: "Křesťanská radost vyvolává slzy, protože je kvalitativně podobná bolesti. Mají něco společného, a přitom jsou tak rozličné jako egoismus a altruismus, které se ztrácejí v lásce." Fantazie a radost jsou podle Monde u Tolkiena a Lewise na společné cestě a jedna dává život druhé, protože pro oba křesťanské autory mají dějiny člověka nejen konec (una fine), ale i cíl (un fine). Tím cílem je společenství s Bohem. 19

Co je třeba dělat Pro Tolkiena má tedy příběh důležitější význam než jen sled událostí. Vše, co se v jeho románech odehrává, má smysl. Každá z postav, její konání, výroky, vztahy, mají smysl. Nejvíce je to cítit právě v díle Pán prstenů. Jedním z důkazů je rozhovor mezi Aragornem a Eomerem: "Jak se může v takových časech člověk rozhodnout, co je třeba dělat?" "Tak, jako to dělal vždycky," odpověděl Aragorn. "Dobro a zlo zůstaly vždy nezměněny a jejich význam je stejný pro elfy, trpaslíky i lidi. Je na každém z nás, abychom je poznávali, jak ve Zlatém lese, tak i ve svém domě. " Velmi zajímavý pohled, lze jej nazvat až teologicko-morálním, nacházíme v kontrastu dvou kouzelníků. Gandalfa a Sarumana. Jeden z nich ve zkoušce obstojí, druhý ne. Gandalf je označován jako "šedý". Ani on totiž není ještě úplně bílý. I on se rozhoduje mezi dobrem a zlem, mezi mocí prstenu a touhou ho zničit. Až po svém hrdinském obětování života se při návratu stává bílým. Prošel zkouškou a stal se plně hodným. (odkaz na zkoušku andělů.) Saruman, naopak, touze po moci podlehne. Je barevný, ale stává se černým. Odvěcí přátelé se definitivně rozdělí. Definitivní vítěz je jasný Zlo má však omezenou moc. Nejde o bojiště, kde dobro a zlo bojují, ale my nevíme, kdo zvítězí. To je pohled Manichejské filozofie. Křesťanský pohled je jasný - je zde boj mezi dobrem a zlem, ale dobro definitivně zvítězí. Stvořitel prstenu, Sauron, chce ovládnout všechno a všechny. Jelikož je však jako ztělesněné zlo omezený a nemůže svou moc a bytí rozšiřovat donekonečna, jediné, co dokáže zvětšovat, je "vlastnění". Tedy ne být, ale mít se stává smyslem jeho života. A právě na to klade Tolkien velký důraz. Dobří se umí zříkat věcí i moci, zlí chtějí vlastnit a ovládat. Zatímco ti první jsou silnější schopností zříkat se, druzí se zamotají do vlastní zahleděnosti. A rozeznat tyto dvě reality je poměrně obtížné. Podle C. S. Lewise čím se člověk stává lepším, tím více vnímá zlo, které v něm ještě zbývá. Ale když se stává horším, zlo v sobě si vůbec neuvědomuje. Je to jako se snem. Od reality ho umí odlišit ten, kdo bdí, ne ten, kdo spí. Ani Sauron však nebyl původně špatný. Takovým se stal svým vlastním rozhodnutím. Stejný boj mezi dobrem a zlem se odehrál i v postavě Glocha. Ačkoliv se rozhodl pro zlo, má v životě několik možností, jak se z této cesty vrátit zpět. Sklání se nad spícím Frodem a má svůj prsten, svého "miláška" na dosah. Místo toho, aby Froda zabil, se však nad ním sklání a zbytek dobra v něm mu šeptá, aby ho pohladil. Vinou nevědomosti Frodova kamaráda Sama, který se zalekne, že Gloch chce jeho příteli ublížit, se mu však dostane nového opovržení, čímž se definitivně dostává na stranu zla. Čím více se člověk boří do bahna zla, tím těžší je pro něj rozhodnout se opustit zlo. Frodo, společenství a ti druzí Kristologický obraz nacházíme zejména v postavě Froda. Jeho úkolem je zničit prsten, který je sídlem zla. Frodo musí zanechat milovanou zemi, přátele, dobré jídlo, prostě všechno, co je pro hobita příčinou nevyčerpatelné radosti ze života. A nakonec, těsně před splněním cíle, zůstává sám, v utrpení, jakoby v Getsemanské zahradě. Tolkien ho však nestaví na roveň Boha či bůžka. Frodo v poslední chvíli selže. Opustí ho všechny síly. Fyzické i morální. V tom okamžiku však zasáhne prozřetelnost v 20

podobě nenasytného Glocha. Zlo a nenávist jednoho využije prozřetelnost na záchranu Froda, ale i všech ostatních. Paralela mezi Jidášovou zradou je více než jednoznačná. Prozřetelnost hraje v celém románu velkou roli. Pokud by Glocha, zohaveného hobita, který se nechal přemoci zlobou prstenu, zabili již dříve (a mnozí na to měli více než sto chutí), dílo záchrany by nemohlo být provedeno. Sám Tolkien později uvedl: "Nejsme to my, kdo vidí budoucnost. Máme však jistotu, že je třeba být mimořádně štědrými. Pokud chceme doufat ve velkou shovívavost vůči nám, musíme ji nejprve prokázat sami." Když se vrátíme k Frodově oběti, jeho rozhodnutí opustit svůj domov, aniž věděl, zda se tam ještě jednou vrátí, je rozhodnutím obětovat sebe sama pro záchranu ostatních. V celém postoji Froda, který se o moci prstenu dozvídá od Gandalfa, je výrazná jeho víra. Navzdory hrůzostrašným dějinám moci prstenu, navzdory obavě, která ho stále více naplňuje při pomyšlení, že on je ten, kdo má prsten zničit, vystupuje do popředí Frodova oddanost, víra a důvěra v dobro. To je představeno v poslu Gandalfovi. Frodo nechápe všechno, ale důvěřuje. "Ponesu prsten, ačkoli neznám cestu." Tak jako Abraham - jít s nadějí proti jakékoliv naději. Nezůstává však úplně sám. Vytvoří se Společenstvo prstenu. Ty, kteří se zaváží Frodovi pomáhat, kteří jedí z jednoho chleba (cumPanis, tedy Kompania). Předzvěst církve a eucharistie. Podle Andrea Monde můžeme v románu přičíst třem postavám kristologický charakter. Aragorn je obrazem Krista Krále, Gandalf obrazem Krista Proroka a Frodo obrazem Krista Kněze, neboť je ochoten přinést nejvyšší oběť - obětovat vlastní tělo a vlastní vůli. Pokud jsme již při biblických paralelách, Tolkien také tvrdil, že jako inspirace pro elfskou královnu Galadriel mu sloužil obraz Panny Marie - její nauka a její obraz. Nejvěrnějším přítelem Froda je Sam - jeho zahradník a věrný přítel. Oddanost vyzná v kritické situaci, když se zdá, že mise ztroskotá. "Odvahu, pane Frodo! Nemůžu nést prsten já, ale mohu nést vás a s vámi i prsten." Je jako oslík, který je šťastný, že může Ježíše nést, ačkoliv ví, že v Jeruzalémě ho čeká utrpení. Frodo a Sam dovedou svou misi do úspěšného konce. Ne však výlučně pro vlastní zásluhy, ale proto, že jsou ochotni být připraveni na oběť. Bez prozřetelnosti a milosti by jejich lidské síly nestačily. Během celé mise je s nimi ještě někdo jiný. Je to milost. Jediná věta na závěr Zajímavým je i konec románu vyjádřený jedinou větou, když hobit Sam přijíždí domů a řekne: "Vrátil jsem se!" Sám Tolkien v dopise z roku 1944 přiznal, že má úmysl román ukončit scénou, když Sam po příchodu domů drží v rukou velkou knihu (vždy toužil po poznávání a studiu, přestože byl pouze zahradníkem) a vysvětluje svým potomkům vše, co se událo. Nakonec se však autor rozhodl pro praobyčajnou větu a i tu nevloží do úst hlavnímu hrdinovi. Sam řekne: "Vrátil jsem se." Je to odkaz na věčný život. Pokud provedeme vše, co bude třeba na zemi vykonat, jediné, co ve své jednoduchosti řekneme, je "vrátil jsem se". Bude to návrat k Bohu ve vší důvěře v něj. Tolkien se vrátil k Bohu, kterému zasvětil život svým dílem, v roce 1973 a je pohřben v Oxfordu na hřbitově Wolvercote spolu se svou ženou. U jejich jmen jsou vytesána i jména Berena a Lúthien na počest jednoho z největších příběhů lásky ve Středozemi. (podle KN) 21

Kdo je u telefonu? Řekl nám Ježíš, jak ho můžeme milovat? Řekl: "Kdo zachovává má přikázání, ten mě miluje."

Angličanka Rosie vypráví: Když jsem byla mladá, pracovala jsem v jedné vojenské kantýně. Měla jsem kolegu, velkého krásného muže. Jmenoval se William. Byl ke mně velmi přátelský a já ho měla ráda. Než jsme se nadali, zamilovali jsme se do sebe. Bohužel, William byl ženatý a měl tři děti. Já jsem si však už neuměla život bez něj představit. Způsobila jsem, že nechal rodinu na holičkách a šel ke mně. Brzy se nám narodila dvojčata: dvě holčičky, Margaret a Denisa. William tedy musel vydělávat na dvě rodiny. Nevydělával ovšem tolik peněz. Zdraví také neměl pevné a starosti a problémy mu nepřidaly. Najednou jsem zase byla těhotná a William ještě před narozením dítěte zemřel na srdeční kolaps. Narodila se mi zase holčička a já jsem jí dala jméno Judy. Jakmile mi ji sestra v porodnici vložila do rukou, nesmírné jsem si ji zamilovala. Bylo to mé tělo a krev, má malá Judy. Začala jsem však prožívat těžké období. Musela jsem tvrdě pracovat, a když jsem přišla domů, poté co jsem své tři malé holčičky vyzvedla v jeslích, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem jen ležela na podlaze a nechala jsem je, aby se batolily přese mě. Peníze nestačily. Mé síly také ne. Ze všech stran jsem slyšela jen: "Další dítě je pro tebe příliš. Dej ji k adopci." Mohlo mi to utrhnout srdce. Co mi ale zbývalo? Zdraví bylo pryč. Neustále jsem trpěla depresemi. Nedokázala už jsem rozlišovat mezi skutečností a svými představami. Sociální pracovnice našla prostřednictvím jedné organizace rodinu, která chtěla dítě adoptovat. Zhroutila jsem se, podepsala jsem - a moje malá Judy byla pryč. Musela jsem těžce bojovat, abych sama vychovala dvojčata. Nedostávala žádné nové věci a já jsem neměla ani čas, ani sílu, abych si s nimi hrála nebo jim vyprávěla pohádky. Když jim bylo devět let, děvčata zjistila z náhodné poznámky jedné sousedky, že měla ještě jednu sestru. Dívky se ptaly, kde je, ale musela jsem přiznat, že nevím. Nato začaly bezútěšně plakat. "Naše malá sestřička je ztracená." Pro mě to také byla nikdy nezhojená rána. V den jejích narozenin a o Vánocích jsem byla vždycky v myšlenkách u Judy. Zdalipak se jí vede dobře? Je šťastná? Léta míjela. Vyšel nový zákon, že adoptované děti smějí vyhledat své vlastní rodiče, jakmile dosáhnou osmnácti let. Když se blížily Judyiny osmnácté narozeniny, už jsem to nevydržela. Nastoupila jsem do vlaku do Londýna, protože jsem věděla, že s největší pravděpodobností žije tam. Bylo to poprvé, co jsem pobývala v tomto obrovském městě. Běhala jsem z jednoho místa na druhé v naději, že zjistím adresu své dcery. Časně ráno jsem se vyspala několik hodin na nádraží a hledala jsem dál. Když jsem se vrátila domů, byla jsem úplně vyčerpaná. Bombardovala jsem dopisy organizaci, která mi adopci Judy zprostředkovala. Nechtěli mi však poskytnout žádné informace: Judy měla sice právo mě vyhledat, ale opačně to neplatilo. Nechtěla jsem se míchat do záležitostí své dcery, ale neměla jsem klid, protože jsem nevěděla, zda je šťastná. 22

O několik let později jsem se dověděla, že jeden sociální pracovník, jmenoval se John Stroud, se častěji v novinách zmiňuje o obtížných situacích v rodinách. Ujal se mé záležitosti a brzy zjistil, kde Judy bydlí. Byla šťastně vdaná a měla už sama tříleté děvčátko. John mi to samozřejmě hned neprozradil. Musel nejdřív zjistit, jestli se má dcera se mnou chce sejít. Velmi se zaradovala a odpověděla mu: "Po celá ta léta jsem myslela na svou rodinu - a teď ji najdu!" Chtěla o tom ale promluvit nejdříve se svými adoptivními rodiči. Ti byli velkorysí a dá své dceři plnou svobodu. Judy pak zavolala. Později mi vyprávěla, jak její první telefonát probíhal. Doma byla jen Margareta, "Kdo je u telefonu?" zeptala se Margareta. "Jsem Judy, tvoje malá sestra." Nikdo neodpovídal. Judy jen zaslechla, jak někdo na druhém konci drátu vzlyká. Margareta nemohla pohnutím ani promluvit. Judy jí tedy jen oznámila, že mi zavolá večer kolem sedmé hodiny. Bylo to pro mě úchvatné, slyšet hlas své dcery: "Mami, to jsem já, Judy!" Setkání bylo nádherné. Nyní se navštěvujeme několikrát do roka. Judy si výborně rozumí se svými dvěma sestrami. Naše sousedka si ji dokonce spletla s její sestrou Denisou, tak jsou si podobné. Od té doby už žiji v klidu. Ano, od té doby, co mi Judy odpustila, vím, že i Bůh mi odpustil. Protože jsem Boha těžce urazila, ne tím, že jsem dala Judy k adopci, ale tím že jsem Williama vzala jeho rodině. Při nákupech někdy potkávám Williamovu ženu. Ráda bych ji oslovila, ale až dosud jsem k tomu nenašla odvahu. Možná jednou. ***** Děláme přípravy, kupujeme dárky a zapomínáme, že my sami jsme dárek. Přijdeš také ke mně? Zůstane všechno jako dosud? Je má víra dostatečná, abych tě mohl přijmout? Už jsi zde. Obklopuješ mne v teple mého pokoje. Usmíváš se na mne v člověku, kterého mám rád. Setkáváš se se mnou ve shonu mé práce. Trýzníš mne v osamělých myšlenkách v noci před usnutím. Voláš na mne v bídě lidí, na které nechci dbát. Ty jsi zde v proudu slavnostních hodin. Přiměj mne, abych otevřel dveře. Přede dveřmi stojíš ty. Přicházíš ke mně. Blížíme se k vánocům nebo - což je výstižnější - štveme se k nim nebo, zaměstnáni něčím jiným, necháváme se k nim hnát, každý svým krokem, svým stylem. Vhodnější by bylo očekávání. Ne ovšem pouze čekání na svátky… Rozhodující je čekání na Boha. Gustav Ebeling

23

Dar lásky 12. Láska nechává vyhrát toho druhého Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale všichni se snažte i o to, abyste prospívali druhým. (Flp 2,4) Pokud by vás požádali jmenovat tři oblasti, ve kterých se vy a váš partner neshoduje, asi byste nemuseli hodně uvažovat. Pokud byste dostali chvíli navíc, snad byste sepsali listinu nejdůležitějších deseti položek. A smutné je, že pokud jeden z vás nezačne ustupovat, budou se ve vašem domě stále objevovat stejné neshody. Naneštěstí, zatvrzelost je u manželů i manželek standardním rysem. Bránit svá práva a názory je základní součástí naší povahy. V manželském vztahu to však působí zhoubně a obírá nás to o čas a produktivitu. Zároveň to u obou partnerů způsobuje velké znechucení. Jistě, trvat na svém není vždy špatné. Některé věci stojí za to, abychom je obhajovali a chránili. Své priority, morálku a poslušnost vůči Bohu bychom si měli hlídat vždy. Ale příliš často diskutujeme o hloupostech, jako jsou malba na stěně nebo výběr restaurace. Jindy, samozřejmě, jde o víc. Jeden z vás by chtěl další děti, druhý ne. Jeden z vás by chtěl trávit prázdniny v širším rodinném kruhu, druhý ne. Jeden by byl raději, kdyby děti nechodily do školy, ale vzdělávali byste je doma, druhý ne. Jeden si myslí, že je načase zajít do manželské poradny nebo více věnovat církevním záležitostem, druhý ne. Přestože o těchto věcech snad nemluvíme každý den, vynořují se a přetrvávají. A zdá se, že nikdy nedospějete k žádnému rozhodnutí či kompromisu. Postavili jste si hlavu. Je to jako řídit se zataženou ruční brzdou. Je jen jeden způsob, jak se dostat z této patové situace - najít slovo, které je opakem tvrdosti slovo, se kterým jsme se setkali, když jsme hovořili o vlídnosti. To slovo je "ochota". Je to postoj a duch spolupráce, který by měl proniknout do našich rozhovorů. Připomíná palmu u oceánu, která odolává největším vichrům, protože se umí půvabně sklonit. A nejlepším příkladem je Ježíš Kristus, jak to čteme v Flp 2. Následujte jeho nezištnou lásku… Bůh měl právo odmítnout stát se člověkem, ale poddal se a udělal to - protože byl ochoten. Měl právo, aby mu celé lidstvo sloužilo, ale místo toho přišel, aby sloužil on nám. Přestože měl právo žít v klidu a bezpečí, ochotně položil život za naše hříchy. Dokonce dobrovolně snášel bolestné muky na kříži. Miloval, spolupracoval a byl ochoten místo vlastní vůle plnit vůli svého Otce. Ve světle tohoto úžasného odkazu nám Bible říká: "Mějte v sobě takové smýšlení, jaké odpovídá životu v Kristu Ježíši" (Flp 2,5) - smýšlení naplněné ochotou, přizpůsobivostí a pokornou poddajností. Znamená to obětovat pro dobro jiných to, co si máme právo nárokovat sami. 24

Aby vaše současné spory přetrvávaly, musíte zůstat oba zaťatí a nepružní. Ale ve chvíli, kdy jeden z vás řekne "v tomto případě jsem ochoten jít tvou cestou", bude po sporu. A ačkoli tato poddajnost může ranit vaši hrdost a způsobit vám nepohodlí, udělali jste láskyplnou, trvalou investici do svého manželství. "Ano, ale pak budu vypadat trapně. Prohrám bitvu a ztratím kontrolu nad situací." Vždyť už jste se ztrapnili vlastní tvrdostí a neochotou naslouchat. Už jste prohráli bitvu tím, že jste tuto záležitost povýšili nad své manželství a manželův či manželčin pocit vlastní hodnoty. Ztratili jste i emocionální kontrolu, protože jste řekli věci, které se jich dotkly a ranily je. Moudré a láskyplné je začít přistupovat ke sporům s ochotou, ne vždy prosazovat své. To neznamená, že váš partner má nutně pravdu, nebo se v té záležitosti vyzná, ale rozhodujete se brát velký ohled na jeho preference na znamení toho, že si ho vážíte. Nejlepší rada lásky pochází z Bible, kde se píše: "Ale moudrost, která přichází shůry, je především čistá, pak mírumilovní, ohleduplná, vstřícná" (Jak 3,17). Místo toho, abyste k manželce či manželovi přistupovali jako k nepříteli či někomu, před kým musíte být ostražití, začněte je brát jako své nejbližších, nejváženější přátele. Berte jejich slova s plnou vážností. Ne, nebudete to vždy vnímat stejně. Nepředpokládá se, že každý z vás bude fotokopií toho druhého. Kdyby tomu tak bylo, jeden z vás by byl zbytečný. Dva lidé, kteří by měli vždy stejné názory a vše by vnímali z téže perspektivy, by neměli nic, co by vztah vyvažovalo a okořeňovalo ho. Vaše rozdílnost je tu na to, abyste naslouchali a poučili se. Jste ochotni sklonit se, abyste projevili svému partnerovi lásku? Nebo se odmítáte podvolit z pýchy? Z dlouhodobého hlediska - zejména z hlediska věčnosti - nezáleží na tom, že se zřeknete svých práv a rozhodnete se vzdát poctu člověku, kterého milujete. Bude to dobré pro vás i pro vaše manželství.

Úkol pro tento měsíc: Projevte lásku tím, že se rozhodnete dobrovolně podřídit v oblasti, která je ve vašem manželství předmětem sporu. Řekněte svému partnerovi či partnerce, že dáváte přednost jejich přání. Jakou záležitost jste si zvolili? Co vás stálo to, že jste ustoupili? Jak vám to pomůže v budoucnosti? Jak jen možno - pokud to záleží na vás - žijte v pokoji se všemi lidmi. (Řím 12,18) ********************

Láska je nejkrásnější co může být, vyplatí se pro ni všechno udělat a já se chci tvém náručí každý den probudit. (Brano) Kapka lásky je víc než oceán rozumu. (anonym) Láska - odpouští všechno, anebo nic. (Honoré de Balzac)

25

V batohu našich dětí Článek vyšel v originále na začátku školního roku, ale protože si myslíme, že neztratil nic na své aktuálnosti ani po dvou měsících, přinášíme ho i vám. Naše globální ekonomická společnost se začíná podobat džungli. Ani vlády, ani nadnárodní společnosti ji neumějí řídit. Sociolog Zygmunt Bauman přirovnává náš svět k letadlu bez pilota. Cestující s hrůzou zjišťují, že pilotní kabina je prázdná a z přístroje "automatický pilot" se nedají zjistit žádné informace, kam letadlo letí, kde přistane, kdo určí letiště, ani zda je nějaký návod pro cestující jako přistát ve zdraví a v pořádku.

V podobné situaci je i všeobecné vzdělávání dětí a mládeže. Situace je znepokojivá. Vezměme příklad z výroční zprávy Státní školní inspekce za rok 2009/2010 na Slovensku. Uvádí se v ní i to, že v testech z přírodovědy byli slovenští čtvrťáci na ZŠ o dvě procenta horší než v předchozím školním roce a úspěšnost testů byla pouze na průměrné úrovni 68%. V testech z fyziky byli deváťáci na ZŠ úspěšní pouze na 49%, což inspekce vyhodnotila jako nevyhovující úroveň. Kamínkem do mozaiky je i fakt, že pro vzdělávání žáků v práci s počítačem mají slovenské základní školy, podle zjištění inspekce, v průměru jen jeden počítač pro devět dětí. A k tomu ještě zmiňme, že mladí lidé po skončení střední nebo vysoké školy u nás jen těžko hledají práci. V roce 2010 byl téměř každý třetí z nich nezaměstnaný. Od roku 2003 je to nejhorší stav. (Stav v českých zemích bude jistě velmi podobný.) Tato vybraná fakta nejsou vůbec radostná. Starosti a slzy mají na tvářích zejména rodiče. Ale právě proto, že jde o "naše" děti, je dobré, aby se na nový začátek školního roku připravili i rodiče. Společně se podívejme na to základní, co je třeba "symbolicky" dát školákům do školního batohu (aktovky už dávno vyšly z módy). Především samotní rodiče. Děti je třeba doprovázet i tehdy, když jsou samy. Ony musí cítit přítomnost rodičů skrze pravidla chování, dobrou výchovu, rady. Na "hřišti" hrají děti, ale rodiče jsou trenéry, kteří vysvětlují taktiku, jak vyhrát. Tak, jak o tom vypráví následující příběh: Bylo jednou jedno dítě, které ve škole vždy drželo levou pěst zavřenou. Když se ho učitelka něco zeptala, vstalo a odpovědělo se zavřenou levou pěstí. Jednou se proto učitelka zeptala, proč to dělá. Dítě nechtělo odpovědět, ale na naléhání učitelky a potom, aby uspokojilo zvědavost spolužáků, prozradilo tajemství. "Když ráno odcházím do školy, máma mi vždy do levé dlaně dá polibek. Pak mi dlaň zavře a s úsměvem řekne: Dítě moje, drž pevně ve své ruce mámin polibek! Proto mám vždy ruku zavřenou. Neboť uvnitř je polibek mé mámy." Děti musí mít absolutní jistotu, že rodiče jsou stále s nimi, připraveni pomoci, když vzniknou problémy; jistotu, že jsou v kontaktu s učiteli; že v tom, co se děje pro jejich budoucnost, jsou rodiče na jejich straně. Zanícení, chuť učit se. To je ta vůle růst, to je zvědavost, to je smysl školního období. K tomu se přidává správná touha, ambice uspět.

26

Řád. Rodiče musí s dětmi "objevit zvyky", konkrétně jim pomoci připravit si pomůcky, rozvrh, zkontrolovat úkoly a učivo. Umístíme na viditelné místo v kuchyni i na svém pracovišti školní rozvrh svých dětí. Je to jako prohlásit: " Jsi pro mě důležitý! " Základní jistota: Pro úspěch je životně nezbytná důvěra v sebe, důvěra vůči rodičům a učitelům. Do školy se jde "vyrovnaně", s rizikem, že se můžeme splést. To je třeba brát v úvahu, ale přidat k tomu i rozumnou jistotu, že ono se to dá zvládnout. Schopnost soustředit se a klid emocí. Děti navštěvují školu v období vlastního fyzického a psychologického zmatku. Je třeba je proto podporovat, ne na ně tlačit. Je třeba je "až příliš" chránit. Potřebují, abychom jim pomáhali jejich nové znalosti a zkušenosti třídit, filtrovat, ale i řadit do hierarchie a do celku. Jinak dojde jen k velkému znechucení. Děti nejsou ve stavu dělat to samy, ani nedokáží samy od sebe vyrovnaně střídat čas oddechu a čas námahy. Základní komunikační nástroje. Umět číst, psát, správně se vyjadřovat, to je ten nejlepší dar, jaký mohou dát rodiče svým dětem. Ale nad to vše je třeba, aby rodiče naučili děti přemýšlet. Neboť čas školy je časem "trávení, zažívání" (máme na mysli obraz žaludku), čas osvojování si a vstřebávání vzdělání. Trpělivost a úsilí. Dnes je i pro dospělé těžké žít s tím, že úspěch je vždy výsledkem námahy a úsilí. Děti je třeba učit, že nejdůležitější cíle dosahují postupně, trpělivě, vytrvale. Pružnost. Stále budou děti, pro které je škola problémem. A to z různých negativních důvodů: neúspěch, strach z rodičů, "nesedli si" s učitelem, mají problémy s přáteli. Jedné věci je však třeba zabránit: znechucení. A to tak, že děti "vybavíme" vnitřní silou a tvořivostí, vynalézavostí, které budou potřebovat při hledání řešení v situacích, kdy život říká "stop!" nebo staví zátaras. Osobní talent. Běda rodičům, kteří "zavírají do klece" dětské spontánní náklonnosti, koníčky, zájmy. Děti musí mít možnost snít, představovat si, plánovat. Rodiče mají být při tom jako svědci těchto osobních plánů svých dětí a mají věřit v jejich realizaci. (podle Don Bosco dnes)

Irská legenda o zlém Jackovi a svítící dýni O dýni s vydlabaným vnitřkem, která zevnitř ozařuje vyříznutou tvář, koluje v Irsku legenda. Podle ní v zemi žil kdysi jistý velmi lakomý člověk jménem Jack, pro kterého si přišel ďábel. Jack ho však přesvědčil, aby předtím šli spolu na skleničku. Jack Lakomec, věrný svému jménu, přitom ďábla přemluvil, aby se proměnil na minci, kterou zaplatí společné popíjení. Ale jakmile to ďábel udělal, Jack strčil ďábla - minci do měšce spolu se stříbrným křížkem, takže se nemohl vrátit do své původní podoby. Teprve když ďábel slíbil, že rok nechá Jacka na pokoji a navíc nebude po smrti žádat jeho duši, Jack ho osvobodil. Po roce však ďábel přišel zas. Tentokrát ho Jack přesvědčil, aby se vyšplhal na strom pro ovoce. Když poslechl, Jack vyřezal do pařezu stromu kříž, takže ďábel nemohl slézt. Teprve když Jackovi přislíbil, že mu dá klid dalších deset let, osvobodil ho. Ale Jack zakrátko zemřel. Do nebe se dostat nemohl, protože během života si svědomí zatížil mnohými hříchy a patřičně se nepolepšil. Ale neskončil ani v pekle, protože přece jen udělal i cosi dobrého - uvěznil ďábla… Byl tedy odsouzen bloudit sám ve věčné tmě. Na cestu si však směl svítit žhavými uhlíky. Jack je vložil do vydlabaného tuřínu. Od těch dob si všichni Irové v čase Halloweenu svítili tuřínem. 27

Halloween - temný svátek Stará známá pravda, že zakázané ovoce nejvíce chutná, se po sametové revoluci projevila mimo jiné až doslova invazí západní kultury. Její součástí jsou dnes již iu nás téměř zdomácnělá halloweenské party v hrůzostrašných kostýmech, na kterých nesmí chybět svítící dýně.

Byly časy, kdy se nadšené děti převlečené za čarodějnice, zmrzačené piráty, duchy, démony, upíry nebo jiné příšery chodící od domu k domu dali vidět jen v hollywoodském filmu nebo v nějakém dokumentu v televizi. Podobně i jejich výkřiky "Trick or treat!", Kterými škemrali sladkosti. "Trick or treat" v doslovném překladu znamená "Dar nebo zlořečení". Prakticky jde o hrozbu, v současnosti spíše už jen položertovnou a nejčastěji s významem "Pokud nedostanu dar, něco špatného vám vyvedu!" Dnes se již běžně i ve školách pořádají halloweenské večírky a učitelky pak nadšeně píší na internetu samochvály, jak skvělou zábavu připravili pro děti, jak krásné ozdobné dýně se podařilo jim či dětem nebo jejich rodičům vyřezat, nebo jakou tvořivost a výřečnost projevily při vyprávění příběhů o duších, kostrách, čarodějnicích, nebo jiných podivných zjevech. Není divu, že už nejen americké děti milují Halloween, když se v něm tak umně propojuje zábava, tajemno, napětí a obdarování sladkým pamlskem. Děti a zřejmě ani mnozí dospělí přitom často nemají ani tušení, jaký má původ a co všechno se skrývá za touto oslavou, která v současné podobě vypadá navenek jako nevinný žert. Při jisté dávce povrchnosti lze snad tak Halloween vnímat. Pozadí tohoto svátku je však pohanské - kultovní a temné -, spojené se zlem, smrtí, strachem, násilím a uctíváním starých keltských božstev. Mimo jiné je spojen i s úplňkem měsíce nejbližším k 1. listopadu, což je Nový rok čarodějnic - v současné novodobé renesanci okultismu nazývaných spíše věštkyně. Keltové věřili, že v tento den se duchové mrtvých a démoni dostali na vrchol své moci a vraceli se na zem. Halloween - festival smrti Původ Halloweenu je v keltském svátku Samhain. Dávno před Kristem (alespoň 2 000 let) druidové (keltští kněží v Irsku, Británii, Skotsku, Německu, Francii a v jiných keltských zemích) před začátkem zimy přinášeli oběti Samhainovi - pánu smrti a zlých duchů. Keltové totiž považovali 1. listopad za den smrti a současně za první den nového roku, neboť k tomuto datu již definitivně ukončili sklizňové práce a sesbírali a uskladnili veškerou úrodu. Celá příroda, která se ukládala k zimnímu spánku, jakoby umírala - listí na stromech se už nejen pestře zbarvovalo, ale většinou už i docela opadalo, teploty postupně klesaly, noc se stále více prodlužovala… bůh slunce, jehož nazývali Muck Olla, evidentně ztrácel sílu. Keltové věřili, že těsně předtím, než 1. listopadu pán smrti Samhain převezme moc, shromáždí duchy všech, kteří zemřeli během uplynulého roku a za své špatné skutky byli potrestáni tak, že přebývali v tělech zvířat. V tu noc měli dovoleno navštívit žijící lidi. 28

Jelikož podle druidů byli tito duchové hladoví, před svátkem Samhain, tedy 31. října, chodili s pomocníky v noci od domu k domu a žádali vykrmený dobytok, černé ovce a jídlo pro všechny "putující duchy". Kromě toho v domech žádali i vydání dítěte nebo panny pro lidskou oběť! Podle druidů totiž "hřích duše" lze pánu smrti splatit jen "ovocem těla". Vyřezávaná dýně - symbol prokleté duše Pokud nějaký nešťastník odmítal uspokojit jejich požadavky, zastrašovali ho a proklínali. Když ani potom nepochodili, na vchodové dveře domu "skrblíka" či "nevěrce" nakreslili symbolický šestiúhelník, aby té noci pán smrti Samhain nebo jeho démoni zabili někoho v domě, a šli dál. Na cestu si přitom svítili vydlabanými tuříny, uvnitř kterých hořela svíčka vyrobena z tuku pocházejícího z předchozích lidských obětí. Tyto pozoruhodné svícny představovaly duchy mrtvých, kteří měli dělat jejich zlořečení účinnými. Těm, kteří jim dobrovolně či pod tlakem hrozeb něco darovali, slíbili úspěch. Těm, kteří jim darovali i lidskou oběť, dali tuřín s hořící svíčkou z lidského tuku na znamení díků a také jako znamení pro Samhaina, že tento dům si jej ctí. Darovaná zvířata a lidi pak uložili na zápřah a zaživa upálili. Zatímco lidé a zvířata řvali v agónii, diváci se převlékli do kostýmů vyrobených z kůží zvířat a jejich hlav a tančili, přeskakovali přes plameny ohně a proháněli se kolem něj, doufajíc, že tím zaženou zlé duchy. Krvavé oběti ukončili Římané V l. století před Kristem si Kelty podmanili Římané, známí svým synkretizmem. Podobně jako po podmanění jiných národů, přebrali i některé zvyklosti keltských svátků. Římské podzimní slavnosti Feralia k uctění mrtvých a slavnost na počest bohyně ovoce a stromů Pomona propojili s keltským svátkem Samhain, který byl současně dožínkovou slavností, krvavou obětí pánu smrti a zároveň začátkem novoročních oslav. Novoroční aspekt tohoto svátku však po dobytí keltského území zcela zanikl, protože se prosadil římský kalendář. (podle KN)

Halloween - oslava smrti i v současnosti V 18. - 19. století, kdy se tento zvyk spolu s přesídlenými Iry dostal i do USA, tuříny, které tam byly nedostatkové, nahradili dýněmi. Dýně se na rozdíl od tuřínu (druh bílé řepy používán jako zelenina a krmivo) daly i ozdobně vyřezávat. Tak se zrodil nejen dýňový svícen, ale i dýňová strašidla. Amerika pojala zábavnější nejen uvedený symbol importovaného svátku, ale i svátek samotný, a tak vznikly halloweenské party, na kterých jsou všichni převlečení do kostýmní masek duchů, strašidel, čertů, čarodějnic a upírů a navzájem si přitom provádějí různé "kanadské" žertíky. Strašidelnými motivy jsou přitom "vyzdobeny" i domy, a když se setmí, děti začnou chodit od dveří ke dveřím se "zábavně výhružnou" žádostí o sladkost: "Trick or treat!" Pokud očekávané sladké odměny nedostanou, zaházejí v domě, co jen mohou, syrovými vajíčky, na které často utratí celé své úspory.

29

Přes veškerou této naoko nevinně rozpustilou zábavu lze sotva popřít, že ve skutečnosti jde o "moderní ozvěnu" dávných druidských hrozeb a kleteb, které předcházela snaha uspokojit nenasytné zlé duchy. Stojí za zvážení, zda ten, kdo dává halloweenskou sladkost, ve skutečnosti nepřináší oběť falešným bohům a nepodílí se tak na modloslužbě. Sotva však lze popřít, že halloweenské kostýmy a program zaměřený na okultní věci, násilí a strach zdobí moc zla, propagují věštectví a přibližují k němu zejména děti, které mají mnohdy problém odlišit fantazii od skutečnosti. Křesťan by měl zvážit, Zda bude lehkovážně ignorovat předkřesťanský původ a historický kontext Halloweenu, který i v moderním pojetí napodobuje pohanské rituály. Tento festival na oslavu smrti nemá totiž vůbec nic společného s křesťanstvím a dobrou zvěstí Ježíše Krista o lásce, smíření, odpuštění a věčném životě v blaženém nazírání na Boží tvář ve společenství svatých. NÁZEV HALLOWEEN Když přibližně v 8. století křesťanská Církev ustanovila 1. listopad jako svátek Všech svatých (anglicky - All Saint´s Day), mše svaté, které se konaly během tohoto dne, dostaly název Allhallowmas (The Mass of All Hallows - mše všech svatých). Noc před tímto svátkem byla známá jako All Hallows Eve nebo All-hallow-even, ve zkrácené verzí Hallowe'nen, což v doslovném překladu znamená (Před)Večer Všech svatých. Toto pojmenování po čase nakonec vyústilo do názvu Halloween.

Nikdo se nevrátil Dvě ryby si vyšly na procházku po moři. Najednou přímo před sebou zahlédly chutného červa. Tu řekla jedna ryba druhé: "Vidíš toho červa? Je napíchnutý na háčku. Háček je upevněný na šňůře. Šňůra visí na prutu. Prut drží v ruce muž. Jestliže jedna z nás červa sežere, zavrtá se jí háček do huby, muž ji vytáhne a ubohá ryba skončí na pánvi." Druhá ryba se zasmála: "Ha, ha! Tuhle historku už vyprávěla moje babička, když jsem byla malá. Takovým bajkám nevěřím. Jak se dá něco takového tvrdit? Ještě nikdo z nás se z pánve nevrátil, aby to mohl dosvědčit. Jestli ty toho chutného červa nechceš, pak ho zhltnu sama." Jak řekla, tak udělala, a skutečně skončila na pánvi. A opravdu se nevrátila, aby o tom vyprávěla. Mnoho lidí říká: "O pekle přece nic nevíme; ještě nikdo se odtamtud nevrátil, aby nám o tom vyprávěl." To je pravda. Ježíš nás ovšem varoval před věčným ohněm. Neměli bychom to brát na lehkou váhu, nýbrž se snažit žít podle jeho slov. 30

Rozhovor dvou rukou Říká prava ruka levé: Poslyš, ty jsi taková levá… Levá ruka odpovídá pravé: to říká ta pravá… Seznamka Blondýnka si píše inzerat: "Jsem mladá, pěkná, inteligentní… Kontaktujte mě na mobil: Nokia 8800. Černý pasažér "I vy cestujete načerno?", ptá se šeptem jeden cestující v tramvaji souseda. "Já nemusím, já jsem revizor!" Drahé cestování Blondýnka se veze taxíkem. Při vystupování se ptá: - Kolik platím? - 8 € - Ouuu, ale já mám pouze 7. Tak víte co? Zacouvejte mi o 1 € zpět! Černý humor Dědeček leží na smrtelné posteli, umírá ale cítí krásnou vůni koláčů co pekla babka v kuchyni. Z posledních sil slezl z postele, proplazil se do kuchyně až natáhl ruku na kredenc, že si dá jeden koláč. Vtom ho babka šlehla po ruce a zakřičela na něj: „Necháš toho, dědku!?! To bude na pohřební hostinu!“ Ukecaná manželka Říká jeden muž druhému: "Moje žena má vždy poslední slovo. I ozvěna v jeskyni to po hodině vzdala." Ale ten čas letí... Pomyslela si babička, když se podívala místo hodin do ventilátoru. Pozor na policajty! Setkají se v moři tři žraloci, a všichni vypadají velmi bídně. První říká: „Kamarádi, to mi ani neuvěříte, jak mně bylo zle. Sežral jsem ruského policajta a tři dny jsem nemohl nic jíst, tak mi bylo těžko na žaludku od těch vyznamenání, kterými byl ověšený.“ Druhý: „To je nic. Já jsem trefil na francouzského a ten byl tak navoněný, že jsem týden na jídlo ani nepomyslel…“ A třetí na to: „A já jsem zas dostal úpal.“ Prvý a druhý: „Úpal, jak to?“ Třetí: „No, sežral jsem slovenského policajta a ten byl tak dutý, že jsem se dva týdny nemohl ponořit!“ Není karta jako karta V obchodním domě: - Dobrý den. Mohu platit kartou? - Ano, můžete… Chlapík vytáhne kartu a prodavačka nato: - Tak to tedy ne! Žolíkovou kartou opravdu ne! - Proč? Vždyť žolík nahrazuje každou kartu. 31

Slůvko do ouška 38. Příběhy Misionář pozval manžele - dobrodince do Afriky. Připravil jim i lov. Když si po něm vyprávěli, kdosi prohodil: "A kde je paní Róza?" Nikdo nevěděl. Šli ji hledat. Zaklepali na její dveře, ale bylo ticho. Zkusili znovu. "Halóóóóóó…" Nic! Ticho. Kněz otevřel dveře, udělal krok vpřed a zůstal stát jako zmrazený. Před sebou viděl paní, která ležela v posteli a nad ní byli vztyčení dva obrovští hadi. Ale nezaváhal. Tiše zašeptal: "Podejte mi pušku." Situace byla velmi nebezpečná! Zachránce si uvědomil, že i kdyby trefil jednoho hada, ten druhý štípne svou oběť. Misionář zacílit a čekal na vhodný okamžik. Teď! Ozval se výstřel a oba hadi se bezmocně svíjeli kolem paní, která hrozně řvala. Kdosi protnul mučivou chvíli: "To byla trefa! Jak jste to dokázal?" "Počkal jsem, kdy se jim jejich hlavy dostanou do téže polohy. Jediná šance měla toto řešení: Jeden výstřel, dvě hlavy. Vyšlo to! A Bůh byl s námi. "

Z vyhodnocení ankety jednoho časopisu vyplynulo, že čtenáři chtějí příběhy, příběhy, příběhy! Co je na nich tak zajímavé? Popisují událost, mají hrdiny, děj… Mladé lidi zajímají zejména ty příběhy, které přinášejí emoce. Při jejich poslechu otevírají očka, hltají slova a do duše jim vchází silné emoce. Ve světě, který je uvnitř člověka, vytvářejí obrazy, pocity, rozvíjejí fantazii, oživují události. Proto je třeba vědět, komu, kdy a jakou zásilku poslat.

Ať to fičí?

"Já nejsem tlustý, jen prostorově výrazný." "No dobře… Ale pokud daruješ krev, daruješ život. Komárem začíná sezóna." Pohyb je hlavním znakem každé akční situace. Stává se výrazovým prostředkem příběhu. Vytváří akční situaci! Řazení "akčních" scén vytváří dynamiku příběhu. Kdo to umí vystihnout, tomu posluchači visí na rtech.

32

Skrze příběh přinášíme lidem vzory. Tak si budují hodnotovou orientaci. Příběh ukazuje, kam a jakým způsobem má člověk směřovat. Dítě potřebuje dobré i zlé hrdiny, aby mohlo ve svém nitru uspořádat protikladné tendence. Tehdy bude méně vydáno nezvladatelným chaosu. Potrestání zla je v příběhu symbolem spravedlnosti. Vítězství dobra nad zlem podporuje morální charakter. Příběhy mají sledovat věk dítěte a zbavovat strachu.

Jak vyprávět příběh? Prase jde kolem zástrčky a říká: "Och, kamaráde, a tebe tady zazdili?" Pro vyprávění příběhů třeba připravit útulné místo, příjemnou atmosféru, ticho, vhodné osvětlení, dostatek času, kontakt očima… Posluchače velmi ovlivňuje chování vypravěče: Držení těla, mimika, gestikulace, rychlost vyprávění, hlasitost, zabarvení hlasu… Po příběhu může nastat tiché přemýšlení, o co vlastně šlo, jaké postoje měli hrdinové. Můžeme se také vyjádřit, kdo co prožíval. Odpovědi nekritizujeme, spíše se ptáme: "Jak jsi to myslel? Co by se stalo, kdyby bylo toto?" Užitek příběhu je v tom, že může měnit naše postoje, řešit problémy. Příběh můžeme dotvářet společně. Realizace příběhu může mít podobu divadelní hry.

Vymýšlejte si příběhy!

"Slyšela jsi, že včera srazilo auto našeho kominíka?" "To je strašné. Člověk si nemůže být jistý ani na střeše." Kolikrát jste si už povzdechli: "Kdybych měl teď nějaký vhodný příběh" Ale není ho! Nebo je? Jak na to? Vymyslete si ho. Kritéria pro dobrý příběh jsou:
Určit cíl příběhu - jaký problém se jde řešit a co by se mělo změnit.
Vnést přehledný počet postav a jejich vztahy k sobě.
Do oběhu dát pozitivního hlavního hrdinu.
Mít jasnou výstavbu příběhu, uvést událost, která otevře problém.
Určit, v jakém světě se příběh odehrává. A nezapomeňte na dobrý konec! Zkusíme to? Takže vymyslete detektivní příběh se slovy: myslivec, dřevo, souboj, turisté, medvěd a smrt. Určitě si ho i nahlas přečtěte!

(Slůvko do ouška - Jozef Luscoň) 33

V dnešní osmisměrce se skrývá jedna listopadová pranostika.

hávy, arsen, psina, patrně, arie, otýpka, saně, chrpa, řady, včela, kutna, brloh, jednou, role, šupa, socha, odklon, ozev, rank, sláň, arat, smyk, caen, sůva, lepé, rotel, arab, žebra, lest, srst, aretace, tank, árieta, ballas, alej, tofu, poháry, smilník, avia, vápník, chleba, tlak, luna, síně, druzi, svazek, kany, snos, pakl, plodina, jupa, repríza, bankety, chaos, záloha, korset, mnich, part, chrom, vlek, trup, klub, otka, keui, odnož, aster, kurát, šperk, peřina, zubr, etáž, švec, láky, lyžař, tuha, bona, tabu, brak, duha, lovy, ovan, srna, obsese, rýpal, beat, vloni, tvor, unie, osma, puma, teplo, krmič, libida, peklo, pohyb, kleč, sedm, kanoe, šála, alpy, léta, pyré, ilja, fouet, ohlávka, tapa, kostel, celula, adat, lupa, strie Tajenka z minula: Slavnost posvěcení kostela. 34

ano - ne i. 1. Měli Adam a Eva syna Šéma? 2. Stavěl Abrahám archu 120 let? 3. Stavěli lidé Babylonskou věž v zemi Šineár? 4. Byl Abrahám synem Teracha? 5. Byl Abram v Egyptě? 6. Byl Malkísedek králem Sodomy? 7. Byl Izmael druhorozeným synem Abraháma? 8. Byla Hagar manželkou Abraháma? 9. Měl Abrahám s Ketúrou 8 synů? 10. Postavil Jákob oltář Bohu v Bételu? 11. Byl Putifar největším panovníkem v Egyptě? 12. Žil Jákob v Egyptě 15 let? 13. Jmenoval se Mojžíšův první syn Eliezer? 14. Měl Mojžíš sestru Miriam? 15. Zemřel Mojžíš první, ještě před Áronem?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Jákob (Gen 27,15-23); 2. Noe (Gen 6,14); 3. Adam (Gen 2,18); 4. faraonova dcera (Ex 2,5-9); 5. Mojžíš (Ex 4,10-16); 6. Putifar (Gen 39,1-6); 7. faraón (Gen 41,8-13) 8. Jidáš (Mt 27,3-5); 9. Josef a Maria (Lk 2,41-46); 10. Ježíš (Jan 8,7); 11. lotr na kříži (Lk 23,42)

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Ladná

Rozloučili jsme se Jakub Krůtil

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc listopad: 1. 2. 3.

Za východní církve, aby rostlo poznání a uznání jejich úctyhodné tradice jako duchovního pokladu pro celou církev. Aby africký kontinent nacházel v Kristu sílu kráčet cestou smíření a spravedlnosti. Za odpuštění všech našich vin a dluhů, kdy jsme opomenuli nebo zanedbali naplňování tak závazného daru, jakým je přijeté a rozvíjení Božího života ve svátosti křtu, a to jak sami u sebe, tak vůči těm, za které neseme spoluodpovědnost.

V uplynulých letech jsme se v listopadu rozloučili

2010 2009 2008 2007 2006

Podivín

Ladná

Ivanka Svobodová Marie Latínová Radoslav Školař

Růžena Dobešová

Anna Tesaříková

Rostislav Střelský

Leopold Florián

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36