ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 11 listopad 2010

ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 11

listopad 2010

Pane, ti dva se mají rádi Lidé se vyprávějí o přátelství a lásce a předávají si jejich svým tělem, slovy a gesty. Stisk ruky a zejména polibek zamilovaných. To jsou ta úžasná "znamení", když jsou opravdová. Bohužel, do těchto gest, která by měla být "lidskou svátostí", lidé vždy nevloží to nejlepší ze sebe. Jsou to tedy opačná znamení, Často dokonce zrádná. I Bůh vzal na sebe "tělo". Zjevil se slovy lidí. Přenesl své přátelství, citové pohnutí, gesty lidí. Ale on se do těchto slov a gest vložil celý: "Řekni jen slovo a budu uzdraven." Ve své Církvi pokračuje dál, dál se celý odevzdává prostřednictvím slov a obřadů: ve svátostech. Kdyby naše gesta přátelství a lásky byla pravdivá a kdyby Kristus v nás zcela přebýval, mohly bychom jimi vyjádřit našim bratrům cosi z "něhy Boha", Boha, který vzal na sebe "tělo", aby se dostal k nám. Pane, ti dva se mají rádi. Vím to. Víš to. Objali se přede mnou. Díval jsem se na ně. Ty ses na ně díval. A byli jsme šťastní, že?

"Dávám ti svůj život a přijímám tvůj." Spojené rty: "Nabízím se ti jako potrava a ty se mnou nasyť." Takto se milenci ve vzájemném duševním opojení pokoušejí uskutečnit sen o spojení. Ano, Je to pěkné, Pane, neboť ti dva se mají rádi, ve tvém světle si to dnes dali najevo.

Neboť polibek je pěkný, Pane, když je svátostí lásky. Vyměněný polibek:

A já úplně potichu jsem ti poděkoval za naše tělo, které bez frází a bez slov může šeptat miluji tě všem, které máme rádi. Protože tys nám dal tělo, Pane, a ruce, i rty, aby mohlo promluvit naše srdce, které tluče, ale nemůže to vypovědět. Naše duše bez těla by ve skutečnosti byla němá, a naše láska v kleci uvězněná a bez těla by nikdo nemohl poznat

ani lásku druhého, ani jeho zpěv o něžnosti.

prostitutek… Ty, kterýs hladil hříšníky, objímal děti, Ty, který jsi svým ukřižovaným tělem ukřižoval naše hříchy, Ty, který jsi nabídl to tělo všem jako účinné znamení, ušlechtilý polibek lásky člověku, který přijímá potravu ŽIVOTA, přijímání, spojení, Ty, nakonec, co dnes již nemáš tělo, ani ruce ani rty, abys mluvil o své lásce, ale našimi ústy to chceš ještě všem zašeptat, prosím tě, nauč nás milovat tím neposlušným tělem, tělem stvořeným k tomu, aby vyjádřilo něhu a aby uskutečňovalo lásku, které však, bohužel, často příliš těžké, průhledné, hledá spíše, jak se uživit než jak nabídnout, a odhaluje náš hlad více, než o něm mluví naše duše.

I ty, Bože můj, ó, tajemství nevyslovitelné, Ty, který jsi tak velký, takový vzdálený, takový nedostupný, že nikdo tě nikdy neviděl, neslyšel, nedotkl se tě, jednoho dne jsi kvůli nám přijal tělo, a skrze svého Syna se tvé Slovo stalo TĚLEM, a vyjádřil jsi nám tak nekonečnou Lásku. Ty, Ježíši, kterýs kdysi chtěl svými hladovými ústy na hrudi Marie se živit mlékem naší matky, Ty, kterýs později svýma rukama kladenými na nemocné vracel zdraví tak, žes jim dal svůj život, Ty, který ses dotýkal davů chudých a bohatých, spravedlivých a zlodějů, cizoložníků,

Odpusť nám všechna ta znamení přátelství, citů či lásky. Často jsou to pouze klamavé obaly, ze kterých vyprchal život. Když nejsou lži 2

a opačná znamení, pro ty, kteří to přijímají a ty, co na nás hledí. Odpusť ty mechanické stisky rukou rozdávané každý den ledaskde tak, že se nám ani nezkříží naše vyvětrané pohledy. Ty zprofanované stisky rukou, naléhavé hlasy, které chtějí upoutat pozornost jiných předstíráním zájmu. Ty klamavé stisky rukou, divadla přátelství, když srdce odmítá, ale tělo předstírá. Odpusť zejména ty polibky odcizené jiným v překvapení, ty chlípné polibky hledající pouze rozkoš. Ty zrádné polibky, které zakrývají nedorozumění, a to množství banálních polibků, zvěcněných, marnivých, bez krve citu a bez lásky.

se zbloudilým srdcem a zbloudilou duší neznámo kam, já, co se tak často vzdaluji od svého těla nešikovnými slovy

a nechávám falešně zaznívat písni o lásce. A ještě tě ze všech svých sil, dnes večer ještě jednou, velmi tě prosím, umyj mi ruce a utři mi rty tolikrát zneuctěné. Otevři mi duši tvé neskonalé Lásce, a znovu spoj moje tělo a mé srdce tak často oddělené. Pak, bohatší o sebe a Tebou obohacený, dostanu se k jiným a svými něžnými pohyby popovídám jim o tvé Lásce, ze které se stalo TĚLO.

Ó, ano! Bože můj, nauč nás milovat tak, aby láskou vřelo to neposlušné tělo! Pokud mi zítra, Pane, nepomůžeš, znovu se vydám každodenní cestou

(Michael Quoist)

Nevíte, že vaše tělo jsou údy Kristovy? Smím tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy nevěstky? Chraň Bůh! Nebo nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Ať tedy vaše tělo působí Bohu čest! 1 Kor 6,15.19-20

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1,14

Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Lk 7,36-38

3

Světec na říjen Jako světce na měsíc říjen jsme vybrali sv. Hubert z Maastrichtu -Tongernu - Lutychu. Hubert je jednou z postav světců, jejichž život a působení jsou skoro úplně překryty legendou. Sotva kdo myslí při vyslovení jeho jména na to, že byl také biskupem a vykonal mnoho pro šíření víry. Ale téměř každý ví, že Hubert je patronem myslivců a lesníků, že jemu ke cti začínají kolem 3. listopadu tradiční Hubertovy hony a v některých krajích že je světec počítán dokonce k pomocníkům v nouzi. Podle legendy pocházel Hubert z akvitánského šlechtického rodu a spatřil světlo světa kolem poloviny 7. století. Oženil se mladý, avšak svou ženu ztratil už při narození prvního dítěte. Zlomen bolestí nad touto ztrátou se Hubert uchyloval stále častěji do lesů a hledal zapomnění v lovu. Tam prý spatřil jednoho dne jelena, který nesl mezi parohy svítící kříž. Tento zážitek posílil Huberta v úmyslu zasvětit svůj život Bohu. Brzy nato přijal kněžské svěcení a působil pak jako posel víry v Brabantu v Ardenách. V obyvatelstvu brzy nesl jméno „apoštol Arden“. Kdy byl Hubert vysvěcen na biskupa, tradice neříká. Mohlo to být kolem r. 700. Je známo, že své biskupské sídlo přeložil z Maastrichtu do Lutychu. Tady postavil katedrálu města na místě, kde byl zavražděn jeho učitel Lambert, kterého velmi ctil. S celým nasazením se Hubert věnoval v příštích letech až do své smrti 30. května 727 dalšímu pokřesťanění obyvatelstva v Ardenách. Jeho význam pro křesťanství v této krajině lze sotva docenit. Hubertovy ostatky byly vyzvednuty 3. listopadu 743; kolem r. 825 se dostaly do Andagia v Ardenách, které se dnes jmenuje Sv. Hubert. Ostatky jsou od Francouzské revoluce nezvěstné, na jejich domnělé části si dělá nárok více měst. Místo Sv. Hubert patřilo dlouho k nejslavnějším poutním místům. Hubert patří k takzvaným Čtyřem svatým maršálům. Pod tímto označením se uctívají kromě něho také Antonín, Kornelius a Quirin. Tito čtyři byli považováni dlouhou dobu za blízké Bohu, a byli proto při přímluvách zvláště nápomocní. Ke spojení čtyř církevních osobností došlo pro pouti do míst uctívání nepříliš od sebe vzdálených, do Korneliova kláštera, Neussu, Sv. Huberta a Kolína. Sv. Hubert je patron Arden; biskupství Lutych; myslivců a střelců; řezníků, kožešníků, soustružníků, optiků, kovodělníků, slévačů, výrobců matematických přístrojů, matematiků a výrobců rolniček; loveckých psů; proti psímu kousnutí; proti vzteklině u psů; proti hadímu uštknutí; proti strachu před vodou. (Podle Rok se svatými)

4

Umírajícímu usnadňovaly odchod i modlitby příbuzných I když smrt byla obestřena tajemstvím, v prostředí vesnické society se dlouhá staletí vnímala jako přirozená, nevyhnutelná součást života a lidé byli na svůj odchod připraveni. Ne tak dávno, ještě v padesátých letech minulého století, se děti rodily doma, ale lidé doma i umírali. "Byli obklopeni nejbližší rodinou a přechod mezi životem a smrtí měli usnadněn zejména tím, že příbuzní, ale i sousedé se při nemocném - umírajícím modlili," poukazuje etnoložka Nádasková z Filosofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, na významný prvek iz duchovního hlediska. Předkřesťanské období Staří Slované věřili, že tělo a duše tvoří během života jeden celek a po smrti se duše od těla oddělí a odlétá do záhrobní říše. Když člověk zemřel, domácí otevřeli okno, aby duše mohla vyletět ven. Tento obyčej setrvával dlouho i u nás. "Lidé v předkřesťanské době věřili, že při skonu člověka duše vychází z těla ústy při posledním výdechu a může vzít na sebe různé podoby, například podobu holubice, slavíka, motýla, vlaštovky, krkavce, ba dokonce i hada. Tato podoba měla totiž odrážet jednotlivé vlastnosti zemřelého. Když byl za života kňoural, věřilo se, že po smrti bude krkavec nebo vrána." Také se podle slov Kateřiny Nádaskové velmi dlouho věřilo, že po smrti duše setrvává nějaký čas ve styku s živými a pohybuje se po místech, kde zesnulý nejraději přebýval, takže jistý čas - někde čtyřicet dní, někde šest týdnů - se mu nechávalo jídlo na stole, připravovala se mu postel na spaní - aby měl čas se rozloučit. Po čtyřiceti dnech - šesti týdnech duše podle tradice odlétala do záhrobí. Nádobky na slzy V předkřesťanské době mrtvého oplakávali nejen příbuzní, ale i plačky oděné do bílých šatů, protože tehdy barva smutku nebyla černá, ale bílá. "Plačky ronily slzy do malých nádobek, které se nazývali slzničky. Ty se vkládaly do hrobu, k urně nebo k mohyle, staří Slované totiž znali kostrový i žárový způsob pohřbívání. Po přijetí křesťanství žárový způsob ustoupil a do popředí se dostal kosterní," vysvětluje etnoložka. Nářek, vykládání nad mrtvým, mělo z dnešního pohledu někdy až absurdně humornou podobu. "Například babička nad otevřenou rakví mrtvé vnučky vykládala: ,Aničko moje zlatá, jak je špatné, že už nejsi mezi námi, kdo mi teď bude vískat?! ' A to je právě v té tragédii komický prvek, protože lidé si kdysi vískáním vybírali vši. Nebo když žena oplakávala muže jen v tom nejlepším, přestože o něm bylo všeobecně známo, že si rád vypil. Na území Podkarpatské Rusi, dnešní Ukrajiny, ale i na východním Slovensku existovaly takzvané hry při mrtvém (hra na "babu, na děda"), které měly až erotický náboj. Hry vyjadřovaly, že sice jeden život odešel, ale druhý se rodí. Jde však o dnes již zcela zaniklý element. Zanikl i krutý zvyk plaček, které si drásaly tvář nehty do krve. Čím měla žena tvář více dodrápanou, tím byl žal nad mrtvým větší. Zajímavým zvykem z předkřesťanského období bylo vynášení mrtvého přes otvor ve střeše, ne dveřmi, aby mu zabránili v návratu. Víra, že se mrtvý vrátí, například jako upír, byla u starých Slovanů velmi velká. Zajímavý byl i zvyk dát mrtvolu do loďky a tu na tekoucí vodě zapálit. Zvyk pocházel z představy, že svět mrtvých leží za vodou, kam se mrtvý musí přeplavit. Na některých místech Slovenska byl zvyk přivážet mrtvého k hrobu na saních a to nejen v zimě, ale i v létě. K starším 5

zvykům patřilo, že při pohřbu se rozdávaly malé bochánky chleba žebrákům. I tento zvyk má kořeny v předkřesťanském období, šlo o jakési dary pro duši zemřelého." Svatá města Katarína Nádaská zdůrazňuje, že po přijetí křesťanství se změnil pohled na smrt, především to znamenalo vznik hřbitovů, pohřbívali se do posvěcené půdy. "Nejprve vznikaly hřbitovy v městech při kosteích, pak se z nedostatku prostoru přestěhovaly za hradby měst. Nařízení o prvních hřbitovech byly vydány uherským králem Ladislavem I. v 11. století. Marie Terezie a Josef II. v rámci reforem nařídily i hloubku hrobů, aby se zabránilo šíření morových epidemií, protože předtím byli mrtví ukládáni do mělkých hrobů. Středověké hřbitovy v městech se jmenovaly svatá města, měly dokonce i půdorys města, centrální náměstí s kaplí a hlavním křížem a hroby v paprskovitý uličkách. Pohřbívalo se na deskách, ještě ne v uzavřených v rakvích. Mrtvý byl zabalen v rubáši černé nebo bílé barvy. Pohřbívání v rakvích je na našem území doloženo od středověku. Šlechta měla samozřejmě honosnější pohřby, panovníky pohřbívali až ve třech rakvích do impozantních hrobek. Ještě v raném středověku se na hrobech symbolicky pálily vatry. Později vatry nahradily zapálené svíce. Ohni byl totiž přisuzovaný purifikační - očistný charakter." Umíráček Když člověk zemřel v noci, v některých oblastech se mu zazvonilo okamžitě, nečekali do rána. Na některých vesnicích se zvoní za zesnulého dodnes třikrát za den až do dne pohřbu. Zvuk zvonu měl podle obyčeje ochranný charakter, měl zaplašil zlé síly, proto se zvonilo, dokud nebyl mrtvý pohřben. Podle zvuku zvonu lidé rozeznali, zda zemřel muž, žena nebo dítě. Pokud byl mrtvý před skonem vážně nemocný a těžce trpěl, lidé si to vykládali tak, že žil špatně. Když šlo o lehkou smrt, zemřel dobrý člověk. Pokud nebožtíkova tvář byla pěkná, i když byl velmi starý, říkalo se, že po něm zemře mladý člověk. Normální nebo stařecky vyhlížející tvář prozrazovala, že nebožtíka bude následovat starý člověk. Když v den pohřbu začali zvonit dříve, než rakev vynesli z domu, měl ve velmi krátkém čase zemřít někdo další z vesnice. Pokud se zazvonilo pozdě, už když byl smuteční průvod na půli cesty do kostela či na hřbitov, další smrt ve vesnici se tak brzy nepředpokládala. Když zemřel svobodný mladý člověk, zvykli ho pohřbívat, jakoby šel na svatbu - dívku v svatebním rouchu. Děti a mladí se pohřbívali v bílých rakvích. Při pohřbu mladíka šli za truhlou dívky, které nesly na polštáři pírko, pokud zemřela dívka, kluci za truhlou nesli na polštáři věnec. Tento zvyk se dochoval až do první poloviny 20. století. Šaty do rakve Protože se staří lidé v minulosti na smrt připravovali, nebylo neobvyklé, když si starší ženy pořizovaly několik let dopředu šaty do rakve. "Měly připraveny i požehnány byliny ze svátku Nanebevzetí Panny Marie, které se dodnes v některých oblastech kladou zesnulému do truhly pod hlavu, a oblíbené věci, které chtěly mít u sebe v rakvi, jako modlitební knížku, kterou za života používaly či růženec. Někdy se rakev pokropila svěcenou vodou nebo do ní dali lahvičku se svěcenou vodou, aby duše našla klid. Také se k mrtvému kladly obrázky svatých. Dodnes se dodržuje zvyk dávat do rakve malé oblíbené předměty jako dýmka, drobná mince. Specifické je to u Romů, kteří dávají svým mrtvým do rakve mnoho drobných mincí. U Romů se udržel i zvyk 6

dávat do rakve krajíc chleba, aby duše nezůstala hladová. I v předkřesťanské době se dávaly do hrobů potraviny. "

Sny o smrti Naši předkové věřili i tomu, že člověk zemře, pokud se mu zdálo o kalné vodě nebo svatbě, nebo když bylo slyšet sovu, nebo se u domu objevovaly krtiny. Když byl člověk velmi nemocný, lidé se mu snažili usnadnit skon, pokropili ho svěcenou vodou, zavolali k němu kněze, přijal svátost smíření, modlili se u něho, hořely u něj svíce. "Po smrti člověka domácí schovali prázdné nádoby, aby se duše nemohla nikam schovat, a zastřeli zrcadla, aby duše nebyla ničím rušena a mohla otevřenými okny vyletět. Po skonu nebožtíka umyli, učesali, oblékli do připravených šatů, na víčka mu přiložili mince. Říkalo se, že když nebožtík otevře oko, na koho se podívá, zemře. Stejně se nesmělo dívat do pokoje, kde ležel natažený nebožtík, protože kdo ho viděl přes okno, měl zemřít," vypočítává etnoložka obyčeje našich předků. Na slovenské vesnici bylo velmi dlouho zvykem hned spálit šaty, ve kterých nebožtík zemřel, polštář, peřinu a všechny věci z postele, kde naposledy vydechl. Pozůstalí někde zlikvidovali i postel - dřevěnou spálili, kovovou vyhodili. Po zazvonění umíráčku přicházely ženy, kterým se říkalo modličky, aby se u mrtvého modlily. Po celý den i noc se u mrtvého lidé střídali na modlitbách, aby nebožtík nebyl sám. Když chlapi vynášeli z domu rakev - vždy s nebožtíkem nohama napřed - na každém prahu s ní zastavili a třikrát jí obřadně bouchli o práh, aby se nebožtík s domem definitivně rozloučil. Truhla se zavírala často až na dvoře, kde se konaly odebírky a vykládání nad mrtvým, což někdy pokračovalo i na hřbitově. Na dvoře před domem domácí připravili stůl s čistým ubrusem a židle na obřad. Poté, co se smuteční průvod pohnul ze dvora, lidé stůl i židle převrátili a ubrus dali naruby - nic nesmělo zůstat na místě, aby duše nemohla najít cestu zpět. Po pohřbu se nechávala v pokoji v domě zesnulého na židli nádoba s vodou, další nádobka se svěcenou solí a čistým ručníkem, aby duše mohla přijít přes noc umýt. Také příbuzní zapalovali svíčku, což mělo mít očistný charakter. Čarodějnictví Kateřina Nádaská upozorňuje, že "smrt se vnímala jako přechodový rituál, nebožtík už nepatřil do světa živých, ale ještě nebyl pohřben, proto se u něho lidé den - noc modlili, aby mu usnadnili cestu na druhý svět. Když člověk zemřel, příbuzní jej umyli. Tato voda se měla zakopat do země, například do tmavého kouta v zahradě. Někde bylo zvykem vynést ji z domu a vylít ji křížem přes cestu. Říkalo se, že když chtěl někdo někomu uškodit, mohl ji vyšplíchnout sousedovi do dvora. Také se věřilo, že pokud do této vody někdo šlápne, může ochrnout, přivolá na sebe nějaké neštěstí či dokonce umře. Podle pověr, pokud někdo přál někomu něco zlého nebo chtěl přivolat na někoho až smrt, vytrhl zemřelému vlas, odstřihl kousek z látkové výstelky z rakve, nebo vzal hlínu z čerstvého hrobu a dal to do postele dotyčného, aby mu přivolal nějaké neštěstí nebo smrt". Kar, tryzna, strava, pohřebiny Pohřeb se dlouhá staletí končil a dodnes končí hostinou zvanou kar. "I staří Slované znali kar, ale říkali mu tryzna, strava či pohřebiny. Tato hostina se konala v některých oblastech i přímo na hrobě zesnulého, někdy byla spojena s bojovými hrami a tancem v maskách, které měly zaplašit zlé duchy. Dodnes je někde zvykem přímo na hrobě vypít skleničku kořalky na počest zesnulého." (podle KN) 7

Mrtvý, nebo živý? Byl teplý letní den, když se před slavným vědcem objevil jeho vnouček. Ruce měl schované za zády a skrýval v nich ptáčka, kterého chytil v zahradě ve velké ptačí kleci. Z očí chlapce vyzařovala zlomyslná dychtivost, když se dědečka ptal: "Je kanárek, kterého držím v rukou, mrtvý, nebo živý?" "Mrtvý," odpověděl moudře dědeček. Chlapec rozevřel dlaně a se smíchem pustil ptáčka, který okamžitě uletěl. "Zmýlil ses," posmíval se kluk. Kdyby byl dědeček řekl "živý", chlapec by sevřel ruku a ptáčka by udusil. Dědeček se podíval na svého vnuka a dodal: "Jak vidíš, odpověď byla ve tvých rukou!" Smrt a věčný život jsou v našich rukách. I ta nejmenší a nejjednodušší rozhodnutí, která dnes uděláš, určují tvůj věčný osud.

Vypůjčené si nesmíme ponechat Jeden rabín šel do synagogy, aby se modlil a vyučoval. V téže době mu zemřeli dva synové. Jeho žena pres ně položila plátno a když se rabín na konci sabatu vrátil domů a ptal se po svých synech, řekla, že jsou na cestě!" Pak muži předložila jídlo. Když rabi dojedl, znovu se zeptal ženy: "Kdepak jsou moji synové na cestě kam?" Žena odpověděla: "Kdysi dávno přišel muž a dal mi něco na opatrování. Teď přišel zase, aby si to odnesl. Dala jsem mu to zpět. Jednala jsem správně, rabi?" Židovský učitel řekl: "Když někdo dostal něco do úschovy, musí to vrátit majiteli, jakmile to bude chtít zpátky." "Právě to jsem učinila," odvětila matka obou synů. Pak zavedla rabiho nahoru, do hořejší světnice, stáhla prostěradlo a ukázala mu mrtvé syny. Rabi se rozplakal. Žena ho objala a řekla: "Rabi, říkal jsi, že to, co jsme dostali do úschovy, se musí vrátit majiteli, jakmile o to požádá." Rabi pochopil, že žena má pravdu. Přestal oplakávat smrt svých synů a podřídil se Hospodinově vůli.

8

Večerní zpytování svědomí v soukromí Po dynamicky prožitém dni je třeba si udělat pořádek v duši, protože kdo chce osobnostně růst, měl by vyhodnocovat své jednání. Pro věřící je nejvyšší autoritou Bůh, který svědomí dává zpětnou vazbu.

Vážená redakce, žijeme rychle a během dne si často nestihneme uvědomit ani přehodnotit některé situace či vlastní chování, nebo postoje jiných lidí. Uvažovala jsem nad tím, že by bylo dobré začít s zpytováním svědomí vždy večer před spaním. Poraďte mi, jak na to. Věděli byste mi v této souvislosti doporučit nějakou knihu? Děkuji. IVETA Milá Iveto! kdo se snaží o vnitřní dokonalost, dává si pozor, jak se chová, a kontroluje se. Tak to funguje už od dávné minulosti. V Hieros logos z 3. století před Kristem se píše: "Aby ti sladký spánek sklíčil oči, to nedovol dříve, dokud ses nezeptal na všechny skutky dne. V čem jsem chyboval? Co jsem udělal? Co jsem vynechal z toho, co jsem měl udělat? Začni prvním skutkem a prober je všechny. Pokud objevíš, že see dopustil chyb, lituj. Pokud jsi jednal dobře, raduj se." Kdo chce tedy rozvíjet vlastní osobnost, nutně potřebuje vyhodnocovat své jednání. Pro křesťana je nejvyšší autoritou Bůh, kterého je třeba se ptát, jak a nakolik plníme jeho vůli, protože on má s naším životem záměr. Naše poslání spočívá v tom, že jej denně objevujeme a plníme. To však dosáhneme postupně. Určitě nám v tom pomůže každodenní večerní zpytování svědomí. Den v našem životě je ucelená část, proto je třeba jej završit hodnocením pomocí Božího hlasu v nás. Jednou z rozšířených metod je ta, kterou doporučoval sv. Ignác z Loyoly. Skládá se z pěti kroků: 1. prosit Ducha Svatého o světlo, abychom své jednání během dne viděli v Božím světle; 2. děkovat za všechno, co záslužné jsme před Bohem vykonali, například co povzbudivého jsme slyšeli, kdo nás obdařil slovem i skutkem lásky, co hodnotného jsme viděli nebo byli svědkem vzácné události apod. Ideální je dosáhnout stavu ducha, ve kterém si uvědomujeme, že všechno je dar; 3. zkontrolovat své skutky: co mě dnes potkalo, jaké události a co ode mne Bůh očekával. Byl můj postoj vzhledem k evangeliu správný? Pak následuje odpověď svědomí. Tehdy rozlišíme a objevíme, kolik dobra i zla, chyb nebo nedokonalostí se nachází v našem jednání a myšlení; 4. litovat toho, co mohlo být lepší. Hřích, uznán před Bohem, probouzí pocit lítosti a potřebu očistit se. Lítost je také bolestí duše nad spáchanými hříchy a ta nás přivádí na lepší cestu; 5. poučit se z chyb a v srdci učinit rozhodnutí jít dál po cestě spásy. Nedat se zmýlit, pokud se vyskytne podobná situace, ale zvládnout situaci dokonaleji. Mezi doporučené pomůcky ke zpytování svědomí patří kniha Čtvrthodina upřímnosti od Józefa Augustyna, která věřící uvede až do modlitby zpytování svědomí. Knihu si lze koupit v prodejnách náboženské literatury. Milá Iveto, doporučuji vám praktikovat večerní zpytování svědomí, neboť takto správně pochopené a prováděné má příznivý vliv na rozvoj křesťanské osobnosti a její duchovní život. Účinnost závisí na naší vytrvalosti a systematičnosti. Proto vám přeji pustit se večerního zpytování svědomí a vytrvat. Mějte jistotu, že vám to přinese mnoho užitečných poznatků o stavu vašeho ducha, ba přivede až na jeho hlubinu. JOZEF GNIP, spirituál Kněžského semináře sv. Karla Boromejského, Košice (podle KN) 9

Nactiutrhání, pomluvy, křivá obvinění, lži Tyto hříchy ničí hodnotu samého člověka a jeho dobrou pověst jako jedno z největších dober, které vlastní. Mravní čest je totiž důležitější než uznání inteligence, vzdělání či dovednosti

Vážená redakce, lidé snad všude, i v mém okolí, si ztrpčují život nactiutrháním, pomluvami, šíří polopravdy až lži a navzájem se obviňují. Mohli byste poukázat na velikost tohoto hříchu? Ještě by mě zajímalo, jestli i člověk pasivním posloucháním o chybách jiného hřeší. Když vyhledáme nactiutrhače a pomlouvače, abychom se něco nového dozvěděli, jsme spoluviníky? Jak lze napravit to, co jsme způsobili pomluvou? Pavel Milý Pavle, hříchy, které zmiňujete, jsou provinění proti osmému Božímu přikázání a ničí jedno z největších dober, které člověk má, tzv. dobrou pověst. Čest nebo dobrá pověst je uznání hodnoty dané osoby. Je jedním ze základních práv, které bezdůvodně nelze nikomu upřít. Nejdůležitější je mravní čest, tedy úsudek o mravní poctivosti, a je základem respektu, který má člověk mezi lidmi. Méně důležité je například uznání inteligence, vzdělání nebo dovednosti. Písmo svaté říká, že dobré jméno je více než velké bohatství (srov. Př 22, 1). Nespravedlivé zbavením dobrého jména je proto vážnější provinění než krádež. Pokud někdo přijde o majetek a je dostatečně chytrý, umí si jej znovu pořídit nebo mu v nouzi pomůže rodina či přítel. Pokud však někdo přijde o dobrou pověst, nikdo mu ji nevrátí zpět. Provinění, které zmiňujete v otázce, nejsou všechny stejně závažná. Nactiutrhání je nespravedlivé poškozování dobré pověsti druhé osoby, vyzrazením jejích skutečných, ale skrytých vad. Pokud se rozšiřují skutečnosti, které již nejsou skryté, ale se staly veřejně známými, jde spíše o prázdné šíření pomluv. Pomlouvání sice není tak závažné jako nactiutrhání, ale i to otravuje mezilidské vztahy a atmosféru ve společnosti a nikomu neprospívá. Pokud jsou však negativní skutečnosti o nějaké osobě známé v úzkém kruhu lidí, není dovoleno je dávat ve známost širší veřejnosti. To už by bylo nactiutrhání. O nactiutrhání jde tehdy, když se zjevují skryté, ale pravdivé skutečnosti. Pokud jde o nepravdivé věci, je to pomlouvání a to je podstatně závažnější než nactiutrhání a poškozuje bližního mnohem víc. Kdo souhlasně poslouchá pomluvy nebo nactiutrhání, spolupodílí se na těchto hříších. Kdo otázkami provokuje k podobným řečem, přímo spolupracuje na poškozování bližního. Ten, kdo poslouchá, ale nesouhlasí, je povinen, pokud je to možné, nactiutrhání nebo pomluvám zabránit. Pokud by bránění, respektive protestování nemělo předem naději na úspěch, nebo by se dalo předpokládat, že zpětná reakce bude ještě horší, povinnost zaniká. Pomluvy a nactiutrhání je vážným porušením práva bližního na dobrou pověst. Je to provinění proti spravedlnosti, a proto vyžaduje náhradu, čili zadostiučinění za způsobenou škodu. V případě nactiutrhání musíme udělat vše proto, aby se informace dále nešířily, a při pomluvě musíme opravit vypovězenou nepravdu. Napravit pošramocenou pověst druhého je však velmi obtížné, pokud ne nemožné. I v této oblasti potřebujeme odpuštění a vzájemné odpouštění si, Boží milost a požehnání. Vladimír Thurzo, morální teolog (podle KN) 10

Co když ztrácím víru? Jsou otázky, které nás pálí v ústech jako horký brambor. Pokusíme se na ně odpovědět. Jednou v životě jsem ztratil doklady, dvakrát klíče, několikrát knihu a velmi často jsem ztrácel červenou nit na přednáškách ve škole. Jak mám však chápat význam spojení "ztratit víru"? Co je to vlastně víra, že se dá ztratit? Někdo považuje víru za způsob poznávání, jiní mluví o víře jako o nadpřirozeném a nezaslouženým daru, dalším se víra spojuje s jakýmsi těžko definovatelným pocitem. Každá odpověď vyjadřuje něco důležité z toho, čím víra je, nebo čím by měla být. Mně se zdá velmi výstižné uvažovat o víře zejména jako o vztahu s Pánem. Slovo "vztah" se může zdát příliš obecné a málomluvné. Slova malého prince o tom, že důležité věci jsou očím neviditelné, platí i pro víru. Víra je to, co prožíváme v komůrce našeho srdce. Víra je to, co dává smysl vnějším projevům zbožnosti, modlitbě, dobrým skutkům, svědectví. Je tím, co zevnitř animuje ("dává duši") a motivuje naše vnější projevy. Svatý Dominik Savio to vyjádřil jednoduchými slovy: "Dělat věci pro Pána." Patřit i do společenství Na druhé straně by víra neměla zůstat pouze něčím vnitřním. Víra světců (tedy jejich vztah s Pánem) nekončila při osobní modlitbě. Světci se rádi modlili i společně, často přistupovali k svátostem, vyprávěli o vlastních zkušenostech s Boží láskou. Právě vnější věci jsou místem, kde se naše víra (náš vztah s Pánem) projevuje. Nedá se uvnitř mít živou víru a navenek žít jako nevěřící. Bylo by to rozdvojení osobnosti. Nevěřím v autentičnost víry, která tvrdí, že nepotřebuje vnější projevy. Pán nás stvořil v těle a jako takové nás zve kráčet tímto světem. Toto je logika vtělení, kterou přijal i Ježíš. Vnější projevy víry jsou jako gramatika jazyka. Na vyjádření myšlenky potřebujeme nějaké formy a normy, abychom byli srozumitelní. Vnější projevy zbožnosti jsou právě takovou gramatikou na vyjádření naší víry. "Ztráta víry" a nechuť chodit do kostela jsou často projevy ochlazování našeho vztahu s Pánem. Jde o vnější projevy toho, co se děje uvnitř. Vždyť nač nám je gramatika, jestliže nemáme co říct? Co dělat? Co tedy dělat, když vztah s Pánem (víra) chladne a potřebuje nový impuls? Je více cest, zkusím nabídnout jednu velmi jednoduchou: Už se ti někdy podařilo zachránit poškozena vztah s kamarádem? Máš zkušenost se smířením se po krizi či hádce? Jak jsi tehdy postupoval? Někdy stačí odprosit, jindy třeba věnovat více času vzájemnému naslouchání, být pozorný vůči druhému. Kritických míst ve vztahu může být mnoho, vždyť každý vztah je originální. Co bys řekl na tvrzení, že totéž platí io vztahu s Pánem? Nemysli si, že ve vztahu s Pánem (ve víře) to musí být něco úplně jiného. Kniha Genesis jasně říká, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Naše podoba s Bohem (v mnohém) není náhodná! A to, co potřebují naše mezilidské vztahy, nemůže uškodit ani našemu vztahu s Pánem (naší víře). Přeji vám hodně chuti a úspěchů do budování vašeho vztahu s vtělenou Láskou. (podle KN) 11

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

14. Vtělení Určitě jste už zvědaví, jak ten náš minulý vymyšlený příběh pokračuje, jak to ten hodný pán z tajemného domu vyřešil, aby se, o něm lidé dověděli pravdu a aby se k němu mohli dostat. Pamatujete. si přece, že se ho lidé báli, protože si mysleli, že je strašně nebezpečný. A ani ti, kteří věděli, že je hodný, se neodvážili k němu přijít, přestože po tom velmi toužili. Cítili, že k němu může přijít jen ten, kdo je sám dobrý, dokonalý a čistý. Takový nebyl nikdo. Minule jsme skončili tím, že ten pán něco vymyslel, aby se lidé o něm dověděli pravdu, a aby k němu mohli přijít. Ale vy víte, že nám jde o něco jiného, ne o povídku, ale o to, co vymyslel dobrý Bůh, aby ho lidé mohli poznat, i když je neviditelny, a aby se k němu mohli dostat, i když jsou hříšní. Dobrý Bůh vymyslel, že pošle na svět svého Syna jako člověka. Syn je jako Otec. Tedy Boží Syn je stejně moudrý, hodný a vznešený jako BůhOtec. Je stejně Bohem. Je to ten stejný Bůh. Kdo tedy pozná Božího Syna, pozná Boha, setká se s ním. A aby ho lidé mohli poznat a setkat se s ním, stal se člověkem. Ale jak se to stalo? Poslouchejte! To, co vám budu vyprávět, vypadá skoro jako pohádka, ale opravdu se to stalo. Bůh si vybral ze všech lidí jednu zvlášť hodnou a pěknou dívku za matku svého Syna. Jmenovala se Marie. Marie byla tak dobrá, tak velmi toužila po tom, aby se už někdo dobrý našel a napravil, co lidé hříchem pokazili, že se velmi ochotně stala matkou Božího Syna. Velmi ráda mu dala lidské tělo, aby se mohl neviditelný Bůh ukázat nám lidem. Abychom ho mohli vidět, poznat, abychom se konečně dověděli, jak je Bůh dobrý, jak nás má rád. Že nás nechce trestat, ale zachránit. Jak je to možné? No, je to opravdu velmi těžké pochopit. Tak těžké, že tomu nikdo docela nerozumí. Ale pokusíme se přiblížit si to. Jistě se vám už stalo, že k vám přišel někdo na návštěvu a řekl: "Ty jsi ale podobný na tatínka, ty jsi celý on. Ústa, nos, vlasy, postavu, chůzi, to máš po otci. Ale oči máš jako maminka." Často to poznáte i sami, zvláště, když si prohlížíte fotografie svých rodičů, když byli stejně staří, jako vy nyní. Tam vidíte, v čem se podobáte tatínkovi a v čem mamince. Ježíš je Bohem po Otci a člověkem po mamince. Jeho otec je neviditelný, moudrý a dobrý Bůh, Stvořitel všeho. Proto je i on sám Bohem, který všechno může a všechno ví. Je ale i opravdovým člověkem, takovým, jako my všichni, protože jeho maminka Marie je člověkem a od ní má viditelné lidské tělo. Takže kdo vidí Ježíše, vidí Boha. Kdo pozná Ježíše, pozná Boha. Kdo uvěří tomu, co říká Ježíš, doví se pravdu o Bohu. A kdo se spřátelí s Ježíšem, toho on vezme s sebou k Bohu - Otci. S ním se už nikdo nemusí bát jít k Bohu. Dále si budeme vyprávět o Ježíši. A to už vůbec nebude tak. těžké, jako když jsme si chtěli představit Boha a věděli jsme, že ho nikdo nikdy neviděl. Ježíš totiž žil jako my. Lidé ho viděli, poznali, slyšeli a hodně o něm napsali do vzácné knihy, do Bible. Dovíte se tedy o něm velmi mnoho krásného. Tolik, že se vám Ježíš stane blízkým, důvěrným kamarádem. 12

Anděl řekl Marii: "Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží." (1.k 1,35)

15. Andělé Jistě si každý všiml, že v tématu o prvním hříchu se vzpomíná pokušitel jen letmo. Dítě zná dobře z vlastní .zkušenosti pojem pokušeni a pokušitele, protože se s tím denně Setkává. Ale jen v takovém významu, jako ve vzpomínané analogii o stavebnici, kde úlohu pokušitele hrál kamarád. Bylo by velmi nebezpečné, kdyby se dětem zdůrazňoval pokušitel - ďábel. Mohlo by to nepříznivě působit na psychiku dítěte a vážně ohrozit jeho další náboženský vývoj. S pojmy čert a anděl se dítě setkává často. Nejčastěji v pohádkách. Tím však vzniká nebezpečí, že se tyto reálné bytosti dostanou na úroveň víl, strašidel a vodníků. Ve většině průměrných věřících rodin se zase dětská zbožnost pěstuje jen jako vztah k andělíčku strážnému. Tedy jako vztah k bytosti, která na něj dává pozor, stará se o jeho bezpečnost. Jen co dítě vyroste ze světa pohádek, zapomene i na tuto, pro něj pohádkovou bytost. Hlavně proto, že víra v andělskou ochranu je mezitím narušena množstvím úrazů a neštěstí, které dítě vidělo nebo prožilo. A když ještě potom někdo existenci zla vysvětlí působením ďábla, je neštěstí hotové. Téma o dobrých a zlých andělech a o jejich působeni je velmi důležitě. Ale musí se vysvětlit správně. Nemělo by se mu však věnovat moc prostoru, aby andělé zůstali TVORY podřízenými Bohu a aby v dětské představě nedostali nebezpečný nátěr božskosti. V tom je ale těžké dávat nějaký přesný návod. Všechno totiž závisí na tom, kolik vědomostí už děti mají a do jaké míry jsou správné. Uvedený návod vychází, jako vždy, z teoretického předpokladu, že jde o první informaci. Ta chce ukázat, kolik by asi děti měly vědět o neviditelných rozumných tvorech. Minule jsme skončili tím, že si nyní budeme vyprávět jen o Ježíšovi, tedy o Bohu - Synovi, který se stal viditelným člověkem, aby se mohl stát naším přítelem. Dnes jsme měli na programu jeho narození. O tom jste už jistě něco slyšeli. Snad jste i viděli v kostele anebo doma betlém s figurkami. Vypadalo to jako loutkové divadlo a mysleli jste si, že je to nějaká pohádka. Nejvíc snad proto, že tam byty také nějaké pohádkové bytosti. Pohádkové proto, že jste je nikdy ve skutečnosti neviděli. Vypadali jako lidé, měli krásné dlouhé šaty, zlaté vlasy a křídla jako ptáci. Znáte to, viďte? A možná i víte, že se takové bytosti jmenuji andělé. Jenže to nejsou pohádkové bytosti jako víly, lesní ženy anebo sudičky. Když vám budu vyprávět o Ježíšově narození, budu přitom mluvit i o andělech, a tak o nich musíte nejdřív něco vědět. Abychom si potom to krásné vyprávění nemuseli ničím přerušovat. Příště už s tím určitě začneme, a to tak, že si zavřete oči a všechno si budete představovat, jako byste byli při tom, když se to stalo. Tak a nyní o andělech. Když jsme si vyprávěli o tom tajemném domě a jeho dobrém pánovi, říkali jsme si, že nejhůře o pánovi mluvil ten, kdo z toho domu musel odejít, protože se tam nechoval dobře. Ti, co tam bydleli, žili v nejlepší shodě i mezi sebou i s pánem domu. To asi oni chodili do města, aby svému pánu vyřizovali různé věci, oni asi roznášeli ty dary, o kterých jsme mluvili. Dělali tedy svému pánu posly. Dělali to určitě dobrovolně a rádi. Protože ten, kdo to dělat nechtěl, odtud odešel. Takže nikdo nebyl v tom domě z donucení, každý tam měl svobodu. Sám se rozhodl, jestli chce dělat všechno, to dobré, co si přeje jeho pán, anebo odejde a bude o něm rozšiřovat všelijaké pomluvy.

13

Vy už víte, že tato vymyšlená povídka chtěla něco vysvětlit. Na tom tajemném pánovi jsme si vysvětlili dobrého, ale neviditelného Boha, na pomluvách o něm zase chybné představy o Bohu. A na těch obyvatelích tajemného domu si zase vysvětlíme, kdo jsou andělé. Dávejte pozor! Andělé opravdu jsou. Nejsou vůbec pohádkové bytosti. To, že se o nich mluví i v pohádkách, ještě neznamená, že nejsou. V pohádkách přece vystupují i králové a princi a ti kdysi skutečné byli, i dnes jich ještě několik žije. Vystupují tam i pastýři a ti jsou též. To jen čarodějnice, vodníci a všelijaké ty víly a rusalky jsou vymyšlené. Andělé tedy skutečně jsou. Jen je nevidíme, protože se ještě více podobají Bohu než my. My se mu podobáme tím, že dovedeme vymýšlet, objevovat, tvořit, vyrábět mnoho krásných a složitých věcí. A můžeme se sami rozhodnout, co uděláme. Andělé jsou stejní jako my, jen se Bohu podobají i tím, že nemají tělo, jsou tedy neviditelní. Ale v našem příběhu byl mezi nimi i někdo zlý, kdo potom odešel pryč a vyprávěl všelijaké pomluvy. To znamená, že jsou i zlí andělé. Těm se říká čerti, ďáblové anebo zlí duchové. Ty též stvořil Bůh, též je stvořil krásné, moudré a dobré. I oni měli svobodu. Když nechtěli, nemuseli poslouchat. Kdo nechce poslouchat a odejde od Boha, nemá ho rád a potom dělá všechno proti němu. Ti co se takto rozhodli, to jsou ti zlí duchové. O čertech jste též slyšeli nejvíce v pohádkách. Tam je kreslí s rohy, ocasem a kopyty. Jenže i oni jsou neviditelní. Tedy andělé nemají křídla a čerti nemají rohy. To se jen tak kreslí. Neviditelná bytost se přece nakreslit nedá. Dobří andělé mají od Boha různé úkoly. V Písmu svatém se o nich mnohokrát mluví. Obvykle je používá Bůh jako posly, když je třeba lidem něco oznámit. Ták například minule jsme hovořili o tom, jak si Bůh vybral Marii za matku svého Syna. Bylo to tak, že k ní poslal anděla a ten se jí zeptal, jestli s tím souhlasí. Zlí duchové Boha nenávidí, zlobí se, že ztratili to krásné a dobré, co měli, dokud byli u Boha. Z nenávisti vymýšlejí všechno možné proti Bohu. Svádějí lidi a navádějí je, aby Boha neposlouchali, aby mu nevěřili. I to byl zlý duch, který navedl první lidi, aby se postavili proti Bohu, aby ho neposlechli a aby pokazili jeho krásný svět i život v něm. Kresli se jako had, ovinutý okolo stromu poznání dobra a zla. Ale zlý duch nevypadá jako had. On je neviditelný, ale skutečný. Nemusíme se ho ale bát, protože nemá tak velkou moc jako Bůh. Ublížit může jen tomu, kdo s ním chce kamarádit. A my se chceme přece přátelit s Ježíšem, tedy s mocným Bohem. Zlí duchové však utíkají od Boha pryč. Tak co nám mohou udělat? Tomu, kdo má rád Boha, stanou se přáteli i andělé a Bůh.je určitě často pověří, aby nám pomohli. Co na tom, že je nevidíme. Když mi někdo udělá dobře, hlavní je ta pomoc, a ne to, abych viděl toho, kdo mi to udělal. Představte si, že jste na chodbě neznámého domu a najednou vypnou elektřinu. A někdo vás vyvede ven. Nevidíte sice, kdo to byl, ale pomohl vám, zachránil vás, abyste nespadli ze schodů anebo do něčeho nenarazili. Kdyby se mi to stalo, záleží na tom, že toho člověka nevidím, když mi udělal dobře? Takže co na tom, že anděly nevidíme, jen když nám pomáhají! Ježíš řekl svým učedníkům: "Dejte si pozor, abyste nepohrdali ani jedním z těchto malinkých. Říkám vám: "Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce." (Mt. 18,10) Pokračování příště 14

Za dveřmi ... DVD Romero Letos uplynulo 30 let od zavraždění salvadorského arcibiskupa Oscara Arnulf Romera, kritika vlády a ochránce chudých, jimž však nebyl od počátku. Jako kněz byl znám především láskou ke knihám a intelektuálnímu způsobu života. V roce 1989 o něm natočili celovečerní film, který se dostává na trh ve vysílání TV Lux i na DVD. Podle mnohých nebyl jen reformátorem, organizátorem, teologem či intelektuálem, v první řadě byl biskupem a pastýřem. Ačkoliv plachý ve své povaze a nejistý při rozhodováních, získával sílu v modlitbě. Po jmenování arcibiskupem si ho zamilovali prostí lidé, političtí rivalové na obou stranách však začali proti němu vést nenávistnou kampaň. Nenáviděla ho pravicová vládní junta, i levicoví povstalci. Jeho kázání vysílané v přímém přenosu v rozhlase si získávala stále větší popularitu. Podle kardinála Etchegaraya "Romero mluvil pravdu, protože to byl hlas lidský, zbožný a bratrský". Zpočátku ne příliš angažovaného biskupa změnila vražda jeho blízkého přítele a kněze chudých Rutili Grande. Zbytek života prožil arcibiskup jako Pater et Defensor pauperum, otec a ochránce chudých. S rozhodností, s jakou se postavil proti jejich vykořisťování, se postavil i proti kněžím, kteří prezentovali v rámci teologie osvobození ozbrojený odpor. Romero byl zavražděn během slavení mše svaté. "Mučednictví je milost a nemyslím si, že jsem jí hoden. Pokud však Bůh přijme oběť mého života, ať se moje krev stane semenem svobody a znakem, že naděje se brzy promění na skutečnost," řekl krátce před smrtí. Proces jeho blahořečení začal v roce 2004. DVD „Romero“ ve slovenském znění si můžete objednat v redakci Zrníčka. Cena 190,-Kč. ************ *********

Zvony Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří se jakkoli přičinili o instalaci nových zvonů. Samotné posvěcení i celá slavnost byla neopakovatelným zážitkem. Byl to takový sváteční den, mimo dny sváteční. Je mi však jasné, že slavnosti samotné předcházela spousta práce, chystání a vyřizování, za kterou je schováno mnoho lidí. Tento DÍK tedy patří úplně VŠEM, kteří jakkoli pomohli. JŠ 15

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Básník světového formátu (10. 12. 1928 - 11. 1. 2009) Pokud chcete napsat o někom, kdo byl básníkem, literárním vědcem, překladatelem a esejistou a vším tím byl opravdu a úplně, najednou víte, že obyčejné zkonstatování, že zkrátka byl, vystihuje vše a ještě něco navíc. Mistr básnických miniatur - Milan Rúfus.

"Vím jedno hnízdo. Rád ho mám." Narodil se 10. prosince 1928 v rodině zedníka v Závažné Porubě. Ve své rodné liptovské vesničce chodil i do základní školy ("elementárky", jako ji sám nazýval), kde již jako devítiletý začal s psaním básní. Publikoval je v časopise Pramen. Později pokračoval ve studiu na gymnáziu v Liptovském Mikuláši a na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě si zvolil obor slovenština - dějepis. Po skončení studia zůstal v hlavním městě a působil na své alma mater jako pedagog až do svého odchodu do důchodu v roce 1989 (s malou přestávkou v letech 1971 až 1972, kdy působil na univerzitě v Neapoli). Až do své smrti 11. ledna 2009 žil s manželkou Magdou a tělesně postiženou dcerou Zuzanku v domě s výhledy na Dunaj v bratislavském Fialkovém údolí. "Položit" na stůl přesně jako chléb nebo voda. Nebo mezi dva prsty soli. To je báseň." Takový prostý byl život Milana Rúfuse. Na první pohled. Na povrchu. A ačkoli si před médii své soukromí přísně hlídal, básněmi řekl vše. Od publikování první básnické sbírky Až dozrajeme až po tu poslední Jako stopy ve sněhu, která vyšla měsíc po jeho smrti, do nich vložil své dětství, vzpomínky na rodinu, mládí, své lásky, ideály, morální hodnoty. Již při prvním přečtení kterékoliv jeho básně zjišťujeme, že jeho život byl spletitý, často nespravedlivý a příliš těžký. To vše však dokázal zachytit s velkou pokorou a jednoduchostí. Protože sílu a vnitřní klid čerpal v upřímné víře v Boha. Díky ní a jeho obdivuhodné dětské prostotě, kterou neztratil ani s přibývajícími lety, uměl básněmi promluvit jak k dospělým, tak i dětem (Modlitbičku, Nové modlitbičky, Památníček, Kniha pohádek, Zvířetníček, Andělíčku, můj strážníčku). Kromě vlastní tvorby se Milan Rúfus věnoval i překladům z norštiny, španělštiny, ruštiny a češtiny. Přebásnil Prostonárodní slovenské pověsti, do veršů upravil dvě knihy Starého zákona - Žalmy a Jeremiášův Nářek. "Ó, poezie! Pochválena buď, tvé právo úžasné: že s čistým srdcem, na kolenou jen lze vstoupit do básně." 16

Rúfus se ve své poezii pokorně skláněl před její velikostí a svou prostou poetikou jí dělal velkou službu, kterou oceňovala nejen široká veřejnost, ale i kritici. Byl laureátem mnoha domácích i zahraničních cen. Od roku 1991 byl dokonce třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 2008 získal jako zatím jediný Slovák Cenu za poezii Crane Summit 2008 a v roce 2009 vysoké státní vyznamenání za mimořádně zásluhy a kulturní rozvoj země Pribinův Kříž I. třídy. Ten z rukou prezidenta SR převzala tři dny před jeho smrtí manželka Magda. Rúfusova díla vycházejí na Slovensku v desetitisícových nákladech, modlitbičky dokonce v stotisícových, což nemá vzhledem na počet obyvatel v Evropě obdoby. Jeho verše byly přeloženy do patnácti jazyků světa, kromě jiných například i do čínštiny. "A co je pravda? Pohádková víla, která nám věčné uniká." Krátce po smrti Milana Rúfuse naplnily média spekulace o tom, zda si označení za největšího slovenského básníka opravdu zasloužil. Novináři mu vyčetli jeho údajné členství v Komunistické straně a pasivní přístup k společenským otázkám. Nejsmutnější na tom bylo, že se toto téma otevřelo ve chvíli, kdy nezemřel "pouze" básník, ale v době, kdy jedna konkrétní rodina přišla o svého milovaného manžela a otce. Nikdo toto téma neotevřel, dokud se ještě sám Rúfus mohl vyjádřit. Že by novinařům chyběla odvaha podívat se tomuto starci přímo do očí a zeptat se ho?! Nyní se musel Milan Rúfus pouze pomyslně trpce pousmát. Protože odpověď na všechny otázky se dá najít v jeho básnických sbírkách. Napsal jejich více než dvacet, přitom kvantita nešla na úkor kvality. Všechny jsou naplněny morálními hodnotami, pohledy na lásku, pravdu, utrpení. Milan Rúfus se nestylizoval. Pozoroval a psal. Neboť, jak sám říkal, "bývá to tak v životě, jako v kině. Lépe je vidět ze zadních sedadel." (podle AHA)

***** Báseň a modlitba Čo sa ty v básni dozvedáš: Keď plače oblak, to je dážď. Keď nebo plače, je to rosa. Keď plače lúka, je v tom kosa. Keď plače strom, je to priskyrica. Keď ty plačeš - dve tvoje líca sa rozprávajú o duši. Modlitbička to osuší. A jako Božie slniečko zatlačí slzu pod viečko. Báseň a modlitba sú sestry. Pozvi ich k sebe, stôl im prestri.

17

Vstát a jít, znovu vstát a znovu pokročit Na rozloučenou mi dal malý papírek: "Oblečte si celou Boží zbroj, bedra si přepásejte pravdou, vezměte si štít víry, přilbu spásy a meč Ducha" (srov. Ef 6, 11 - 17) a s úsměvem mi podal ruku. Opouštěl jsem Sampor, benediktinský klášter, místo svých duchovních cvičení.

Nejeden jednou se mi stalo, že jsem dospěl k super poznání či pevnému předsevzetí. Potěšil jsem se, že jsem konečně "uviděl", a přesto, jak to rozhodnutí přišlo, tak po jistém čase odešlo. Prostě jsem přestal být na sebe náročný a nepokračoval jsem v každodenním plnění svých předsevzetí. Motivace pracovat na sobě Když tak sleduji svůj život i životní příběhy svých známých, objevil jsem, že nejdůležitější je motivace. Motivace, jak to uvádějí různé encyklopedie, je psychologický proces, který aktivuje lidské chování. Je to hnací síla k dosažení osobních a organizačních cílů. Je to vůle cosi konat. Proto pokud se pro něco rozhoduji, musím mít motiv. Čím silnější je motiv, tím úspěšnější může být naplňování mého předsevzetí. Podnětů pro práci na sobě máme nepočítaně. Téměř při každém pohovoru na pracovní místo či na konkurzu zaznívá otázka: Máte ochotu pracovat na sobě? A my snadno a bez zaváhání odpovídáme "ano". Pokud však s touto otázkou přichází Bůh, který zná náš život, skrytý i veřejný, naše touhy, odpověď se nerodí už tak snadno. Jsme si vědomi, že otázka Boha nevyžaduje pouze slovní odpověď, nýbrž odpověď životem. Na jedné straně víme, že motiv pro snahu nám dal sám Bůh - pozval nás k sobě. Nejen abychom se s ním setkali po smrti v nebi, ale už tady v tomto světě, abychom prožívali společenství s ním a žili podle jeho příkladu. To pozvání do nebe se nám líbí, ale že by nás to příliš motivovalo ke každodennímu snažení, to jsme si až tak neosvojili. Ale důležité je nejen mít silný podnět, nýbrž si ho pevně osvojit. Jaká je však realita našich dnů? Jistá mladá studentka masmediální komunikace to vyjádřila takto: "Je nám dobře ve světě, zvykli jsme si na něj, bereme ho takový, jaký je, ale kdesi v nás, při každé náročnosti, změně, která se nás má dotýkat, se ozývá: "Prosím, netrap mě!" Zdá se nám, že se příliš mnoho od nás vyžaduje a že Bůh, který vidí náš život, by nás měl pochopit. Nezatěžovat nás dalšími požadavky. Vždyť stačí, když splníme podněty tohoto světa, natož, abychom se věnovali Božím podnětům. Motivuje nás úspěch, moc, bohatství, kde by se tam našlo místo ještě pro Boha? Zjevně jsme se vzdali snahy něco od sebe vyžadovat, přestali jsme být na sebe nároční. Naučili jsme se podlézat a přeskakovat podněty přicházející od Boha. Bůh však nepřestává oslovovat člověka. Svědčí o tom i slova papeže Jana Pavla I.: "Bůh nechce, abychom byli prostě jen dobří, chce, abychom byli zcela svatí. A chce, abychom tu svatost dosáhli ne mimořádnými věcmi, ale spíše obyčejnou, řádnou činností. Mimořádný musí být pouze způsob, jakým to děláme. Můžeme být svatí i na ulici, v úřadě, v dílně. Jde o to, abychom si svědomitě a radostně plnili povinnosti z lásky k Bohu, aby se každodenní práce stala ne, ‚denní tragédií‘, ale ‚denním úsměvem‘." 18

Vytrvalost kráčet dále Druhou požadavkem, abychom nepřestali na sobě pracovat, je vytrvalost. Když si něco přeji, musím se o to přiměřeně snažit. Žádná ctnost, žádný talent nevyroste za den. Potřebujeme na to čas. Páter Pio to vyjádřil: "V duchovním životě je nutné jít vždy dopředu, nikdy ne dozadu. Loďku, která zůstane stát a nepluje dál, odvane vítr zpět." Máme však zkušenost, že navzdory dobré a upřímné motivaci dlouho nevydržíme. Že prohrajeme boj se svou leností, neochotou, neřestí. Život nás přitom poučuje, že člověk musí umět i prohrát, když se má zlepšovat. Pokud totiž pouze vítězí, pokud "nemá konkurenci", může se dostat do omylu, že již dosáhl všechno. Ten pocit je však klamný. Vytváří prostor pro ztrátu motivace, příležitost, aby nás dohonili naši soupeři - neřesti. Ve spojení s vytrvalostí se mi líbí jistý starý kazatelský příběh o houslovém virtuózovi, který přišel na duchovní cvičení. Po hluboké úvodní přednášce exercitátora se všichni rozešli do kaple a do pokojů, aby si v tichu promeditovali vyslechnutá slova. Najednou se z jednoho pokoje ozvaly tóny hudby. Kněz exercitátor bez dlouhého váhání zaklepal na pokoj, z níž zaznívala hudba, a klidně mladého muže upozornil na dodržování ticha. Muž s houslemi v ruce, mu však řekl: "Promiňte, nemohu splnit tuto vaši požadavek." Kněz se s překvapením podíval na mladého houslistu: "Proč?" Mladík odpověděl: "Víte, já jsem houslový virtuóz, hraji na různých koncertech v divadlech a ve velkých hudebních sálech. Pokud bych jeden den necvičil, cítil bych to já sám, pokud bych necvičil dva dny, slyšel by to už i můj dirigent a pokud bych se nevěnoval hraní tři dny, cítili by to moji posluchači. " Třetím momentem, který nám pomáhá být na sebe náročný, je prostředí, ve kterém se pohybujeme. To nás může povzbuzovat v našem snažení, nebo naopak deptat a přivést k odmítnutí požadavků, které jsme si uložili. I dnes cítíme nedostatek zdravých společenství. Setkáváme se s několika extrémy. Společenství, která se bohužel vzdalují od reality života (příliš emocionální, se silný vůdcem, s extrémními projevy), nebo naopak party, které vědomě či nevědomě vedou k lhostejnosti a povrchnosti života. Potřebujeme proto prosit Boha o dar rozlišování. Abychom věděli, s kým a do jaké hloubky vytvořit vztah, komu věnovat svůj čas. Příklad z Hyde Parku Příkladem jsou dva obrazy. Ten první mám z mé poslední návštěvy v Londýně, když jsme zašli s bratry a známým do Hyde Parku, abychom si odpočinuli a trošku se posilnili. Jak jsem tak ležel na trávě, sledoval jsem kolemjdoucích lidí. Kromě zamilovaných dvojic a rekreačních běžců neunikla mému zraku skupina muslimů. Tři rodiny se spolu procházely po parku. Děti se bavily a rodiče se mezitím povídali. Tehdy jsem si uvědomil, že v Londýně jsem často viděl muslimy ve větších skupinkách. Když jsem se ptal lidí žijících v Londýně, proč tomu tak je, řekli: "Muslimové drží spolu, tráví spolu hodně času. Posilují tak svou identitu, kulturu a zároveň se chrání před ztrátou svých hodnot." Druhý obraz jsem si odnesl ze svého působení v Sabinově. Byly tam dvě zajímavé skupiny. Jednu tvořili mladí sdružení ve Společenství Dům Judův. V úzké spolupráci s redemptoristy v Podolínci a společenstvím Řeka života se snažili podle svého vědomí a svědomí žít co nejvěrněji podle evangelia. Často jsem je vídal spolu. Nejen při modlitbě, ale i při zábavě. 19

Navzdory svému věku a osobním slabostem si navzájem pomáhali, aby vytrvali v dobrých předsevzetích. Druhou skupinkou byli salesiánští spolupracovníci - celé rodiny. Fascinovali mě, jak uměli vytvořit nejen pro své děti, ale i pro druhé prostředí, kde se radost a úsměv spojovaly s jejich vztahem k Bohu. Svatý Pavel píše: "Bratři, kdyby i někoho přistihli při nějakém poklesku, vy, kteří jste duchovní, napravte jej v duchu mírnosti… Neste břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův" (Gal 6,1-2). Prostředí, či přesněji řečeno společenství, nám může posloužit nejen tím, že nám vytvoří prostor na růst, ale že nám v případě potřeby přinese včas přiměřené napomenutí. Slovo pravdy potřebujeme slyšet nejen v případě, že jsme sešli z cesty, ale také v okamžiku, kdy jsme si "naložili" nepřiměřené požadavky. Jak to napsal Páter Pio v jednom svém dopise: "Bůh nám nepřikazuje milovat ho tak silně a takovým způsobem, jak si to zaslouží, protože zná naše hranice. Proto od nás nežádá to, co nedokážeme splnit. Spíše nám přikazuje milovat jej podle naší síly, z celé duše, z celé mysli a z celého srdce." Souputník na cestě náročnosti Čtvrtým požadavkem na cestě k náročnosti je blízkost souputníka kněze. Nejen proto, že mi uděluje ve svátosti smíření milost a sílu pokračovat v započatém díle, že mi láme eucharistii - živého Krista a podává mi ho za pokrm, ale také proto, že sám je pozván co nejvěrněji podle svých schopností zjevovat, jak motivace Boha může vést člověka tímto životem. Pochopitelně, někdy může být laik šikovnější, vytrvalejší v dosahování ctností, přece však kněz je postaven na místo, které osvětluje nebo oslepuje mnohé. Zůstává tedy na nás kněžích, abychom o pozvání "nést svá břemena a následovat Krista" kázali nejen slovy, ale i životem. Zapomínat být náročným na sebe i na své věřící není moudré. Nesloužíme tím Bohu a získané lidí nevedeme do nebe. Někdy můžeme mít strach, že když tak zapáleně kážeme, v jistém okamžiku života se nám stane, že nezvládneme situaci. Padneme, zhřešíme a pak nám někdo vykřičet, že kážeme vodu a pijeme víno. Nejsme neomylní a ještě zdaleka ne svatí. Pokud se však o to nebudeme snažit my kněží, kdo dá příklad? Jistě, i my zápasíme se svou slabou vytrvalostí, cítíme nedostatek Společenství, které nás táhne a ujišťuje, že jsme na dobré cestě, ale nemůžeme zapomenout na motivaci, se kterou jsme přijali dar kněžství. Motivoval nás sám Bůh, abychom na cestě k němu provázeli další. Sám neumím jasně posoudit, jestli jsem na sebe dost náročný. I já mám nejednou chuť cosi přeskočit či podlézat. Ani mně se občas nechce být jiným. Ale mám zkušenost, že Bůh se mi se svou motivací připomíná různým způsobem. Tady v Košicích na sídlišti KVP například při setkáních se spiritualitou Karmelu v karmelitánském klášteře. Při pohledu na zasvěcené ženy si uvědomuji, že Bohu nejde o rychlost, spíš o vytrvalost. Není důležité, zda někoho předběhnu, ale - jak to píše sv. Pavel -, zda doběhnu do cíle. Jozef Kozák (podle KN) 20

Nové zvony Jak jistě víte, 7. října tohoto roku byla u nás v Podivíně velká slavnost a to hned několikanásobná. Ale popořádku. 7. října 1896 biskup František Saleský Bauer, brněnský biskup posvětil náš kostel. A o 114 let později světící biskup z Českých Budějovic Pavel Posád posvětil tři nové zvony pro náš kostel. Původní zvony vzaly za své při první světové válce - byly sundány a roztaveny na děla. Místo nich byly zavěšeny zvony železné. Již zesnulý P. Onuca měl v úmyslu vrátit na věž zvony ze zvonoviny. Tato myšlenka došla svého naplnění až letos díky podpoře Městského úřadu a všech velkých i malých dárců. Všem patří upřímné Pán Bůh zaplať. Velké díky patří také farní radě za všechny její práce, starosti a podporu. Jaké tedy máme nové zvony? Největší z nich je zasvěcen sv. Petru a Pavlu. Váží 530 kg a je naladěn na tón a1. Spodní průměr zvonu činí 945 mm. Na svém plášti nese reliéf sv. Petra a Pavla, znak města a v horní části nápis: Gloria in excelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu). Ve spodní části: Pořízeno z příspěvku města Podivína. Střední zvon je zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději. Váží 340 kg a je naladěn na tón h1. Spodní průměr zvonu činí 840 mm. Na svém plášti nese reliéf sv. Cyrila a Metoděje, znak farnosti a v horní části nápis: Dědictví otců zachovej nám, Pane. Ve spodní části: Věnovali občané města Podivína. Nejmenší z této trojice zvonů je zasvěcen sv. Karlu Boromejskému a sv. Pankráci. Váží 225 kg a je naladěn na tón d2. Spodní průměr zvonu činí 700 mm. Na svém plášti nese reliéf sv. Karla Boromejského a sv. Pankráce a v horní části nápis: Sv. Karle a Pankráci, orodujte za nás. Ve spodní části: Věnovali různí dárci. Zvony ulila Zvonařská dílna Tomášková-Dytrychová z Brodku u Přerova. Grafickou výzdobu udělala akademická sochařka Věra Kunčarová.

21

Dar lásky 1. Láska je trpělivá Se vší pokorou, mírností a trpělivostí, snášejte se navzájem v lásce. (Ef 4, 2) Láska funguje. Je to nejmocnější životní motivace a je mnohem hlubší a smysluplnější, než si většina lidí uvědomuje. Vždy dělá to, co je nejlepší pro druhé, a dává nám sílu čelit největším problémům. Rodíme se s celoživotní žízní po lásce. Naše srdce ji potřebují stejně zoufale jako naše plíce kyslík. Láska mění naši životní motivaci. S ní se vztahy stávají smysluplnými. Žádné manželství bez ní neuspěje. Láska je vybudována na dvou pilířích, které nejlépe definují její podstatu. Tyto dva pilíře jsou trpělivost a vlídnost. Všechny ostatní charakteristiky lásky jsou rozšířením těchto dvou vlastností. A tady se začíná náš první podnět. Budeme mluvit o trpělivosti. Láska vás bude inspirovat, abyste se stali trpělivou osobou. Když si zvolíte trpělivost, budete pozitivně reagovat na negativní situace. Nerozhněváte se tak rychle. Místo rychlého výbuchu napočítáte do sta. Nebudete netrpěliví a nároční. Láska vám pomůže uklidnit se a šířit kolem sebe milosrdenství. Trpělivost přináší vnitřní klid uprostřed vnější bouře. Nikdo není rád v přítomnosti netrpělivého člověka, který reaguje přehnaně, s hněvem, pošetile a politováníhodným způsobem. Ironie hněvu nad nesprávným skutkem je v tom, že hněv podněcuje nové, vlastní zlo. Hněv téměř nikdy nic nezlepší. Ve skutečnosti obvykle způsobuje další problémy. Trpělivost však problémy zastavuje. Spíše než zakousnutí do jazyka nebo plácnutím se rukou po ústech, je trpělivost hlubokým nadechnutím. Pročistí vzduch. Zabrání pošetilosti, aby se svým štířím ocasem rozháněla po celé místnosti. Je to rozhodnutí ovládnout své emoce místo toho, aby naše emoce ovládli nás, a projev rozvahy místo toho, abychom zlo odpláceli zlem. Pokud vás váš partner urazí, rychle jeho urážku opětujete nebo se ovládnete? Uvědomujete si, že pokud se k vám někdo zachová nepěkně, vaší obvyklou reakcí je hněv? Pokud ano, nabízíte jiným místo léku jed. Hněv vzniká obvykle tehdy, pokud je silná touha po něčem smíšená se zklamáním nebo žalem. Nedostanete to, co chcete, a vnitřně se rozohníte. Často tato emoční reakce pramení z naší sobeckosti, pošetilosti či nepřátelských motivů. Trpělivost nás však dělá moudrými. Nepobízí nás soudit, ale naslouchá tomu, co říká druhý člověk. Trpělivost stojí ve dveřích, když se dovnitř dobývá hněv, čeká, aby si mohla utvořit úplný obraz, dřív než druhého odsoudí. Bible říká: "Trpělivý oplývá rozumností, zatímco prchlivý vychvaluje bláznovství"(Přís 14,29). Rovněž tak, jak netrpělivost mění váš domov na válečnou zónu, uplatňování trpělivosti navodí mír a klid. "Vznětlivý člověk vyvolá svár, zatímco trpělivý spor utišuje" (Přís 15,18). Tato slova z biblické knihy Přísloví jsou zásadami s nadčasovou platností. Trpělivost je setkání lásky s moudrostí. A každé manželství, pokud má zůstat zdravé, vyžaduje tuto kombinaci. 22

Vaše trpělivost umožní manželskému partnerovi zůstat lidským. Chápe, že každý někdy selže. Když se stane chyba, trpělivost poskytne druhým na její nápravu více času, než si zaslouží. Dává vám schopnost vydržet během těžkého období ve vztahu a nesložit se pod tlakem. Ale může váš partner počítat s tím, že má trpělivou manželku či manžela? Má vaše žena jistotu, že kdy si zabouchne klíče v autě, potká se s pochopením a neseřvete ji jako malé děcko? Může si být váš manžel jistý, že kdy zajásá během posledních sekund fotbalového zápasu, nezahrnete ho hlasitým konstatováním, jak rozumněji by mohl využít čas? Ukazuje se, že jen s málokým se žije tak těžce jako s netrpělivým člověkem. O co jiná nálada by vládla ve vašem příbytku, kdybyste vyzkoušeli biblický přístup: "Hleďte, ať nikdo neoplácí nikomu zlé za zlé, ale usilujte vždycky o dobro mezi sebou i ke všem" (I Sol 5, 15). Pokud máme být trpěliví, jen málokteří z nás jsou přirozeně trpěliví a počínají si dobře. Ale moudří muži a ženy se o to snaží jako o nezbytnou složku svého manželského vztahu. Je to dobrý začátek, jak můžeme projevit skutečnou lásku. Tato cesta je proces, a první, pro co se musíme rozhodnout, je trpělivost. Svůj běh považujte za maratón, ne za sprint na krátké trase. No stojí to zato. Zkuste následující měsíc toto: I když lásku projevujeme různými způsoby, slova často odrážejí stav našeho srdce. Rozhodněte se být následující měsíc trpěliví a svému partnerovi neříct nic negativního. Pokud budete v pokušení, raději mlčte. Je lépe držet jazyk za zuby, než říct něco, čeho později litujete. Při neúspěchu to nevzdávejte a snažte se znovu a znovu. Člověk má být čilý, když je třeba něco vyslechnout, ale váhavý, než začne mluvit nebo než se rozzlobí. (Jak 1,19) ********************

A válka nenastala Když se válka mezi dvěma sousedními národy zdála nevyhnutelná, vyslali vojevůdci obou znepřátelených stran svoje vyzvědače, aby vypátrali, kudy by se do sousední země dalo nejsnáze vtrhnout. Zvědové se vrátili a na obou stranách podali stejné hlášení: Na hranici existuje jen jediné místo, které se pro takový účel hodí. "Bydlí tam však jeden hodný sedláček v malém domku se svou půvabnou ženou. Mají se rádi a to znamená, že jsou nejšťastnějšími lidmi na zemi. Potáhneme-li však přes jejich pozemek, zničíme jejich štěstí. Žádná válka tedy nemůže být." To uznali i vojevůdci, a tak válka nenastala, jak může pochopit každý člověk. Čínská pohádka

23

Toužíš být středem světa? Někdo se rád chová tak, jakoby mu patřil celý svět. Pořád na sebe obrací pozornost a chce, aby si ho ti druzí všimli. Jiný je, naopak, jakoby v koutě a necítí potřebu na sebe upozorňovat. Může to být kvůli bázlivé povaze nebo ze skromnosti, která si je vědoma pravdy o sobě a ví, že ne člověk sám, ale všichni společně tvoříme vesmír. Ke komu se více přibližuješ ty?

1. Který strom se ti nejvíce podobá? a) Sekvoje. b) Jabloň. c) Kaštan.

5. Co tě napadne, když zazvoní telefon? a) To je určitě pro mě. b) Dnes nečekám žádný telefonát. c) Pro koho to asi bude?

2. O čem se bavíš se známým, kterého potkáš po delší době? a) O tom, co se mi nedávno stalo. b) Nejčastěji je to jen nezávazný pokec o životě. c) Povyprávím mu novinky z mého života.

6. Které znaménko interpunkce používáš nejčastěji? a) ! (výkřičník) b) ? (otazník) c) , (čárka) 7. Jak se chováš na oslavách? a) Bavím všechny kolem. b) Poznávám nové přátele. c) Z vhodného místa pozoruji okolí, aby mi nic neuniklo.

3. Co použiješ k tomu, aby tě bylo dobře slyšet? a) Nejraději mikrofon. b) Určitě megafon. c) Pořádně zvýším hlas.

8. Jaká je země tvých snů? a) Amerika - země zázraků. b) Čína - obrovská a fascinující. c) Afrika - starobylá a nezkrocená.

4. Jaké je tvé nejoblíbenější vesmírné těleso? a) Slunce. b) Měsíc. c) Polárka.

9. Co považuješ za cool zážitek? a) Mluvit před davem lidí. b) Splnění krásného snu. c) Život sám o sobě.

Vyhodnocení: Nejvíc odpovědí A: Egocentrik Máš dojem, že svět by se mohl kvůli tobě i na chvíli zastavit. Musíš být všude, protože si myslíš, že by se bez tebe neobešli. Věříš, že si vystačíš ve všem sám a nepotřebuješ druhé. V každé situaci máš co říct a nikdy neuznáš, že ses zmýlil(a). Slyšel(a) jsi někdy o tom, že všichni jsme důležití, ale nikdo není nenahraditelný? Malá rada: buduj přátelské vztahy, protože jinak by se mohlo stát, že časem zůstaneš úplně sám (sama). Nejvíc odpovědí B: Trochu princ a trochu žebrák Občas zapomínáš na to, že tvoje korunovace za nejvyššího panovníka ve vesmíru se ještě nekonala, a tehdy se pro druhé stáváš nesnesitelný (-á). Někdy si takové chování i uvědomuješ, ale neřešíš to. Zkus nejdřív přemýšlet a potom jednat, aby sis dokázal(a) vybrat cestu pokory, protože ta vede k pravé radosti. 24

Nejvíc odpovědí C: Svatý František je tvůj přítel Pokud není příčinou tvého skromného chování příliš bázlivá povaha, potom to znamená, že jsi bytostně pochopil(a), že každý člověk má své kvality, ale jen když se dají do společného, mohou přinést dobré výsledky. Víš, že není třeba se stavět do centra pozornosti, abys potvrdil(a) svou hodnotu. Uvědomuješ si, že právě takové „hlučné“ chování spíš signalizuje spíš vnitřní nejistotu a slabost člověka, který stále znovu potřebuje pocítit vlastní důležitost.

Vězeňský kaplan promlouvá k recidivistovi, který už potřetí vyloupil pokladnu: "Můj synu, až se dostaneš na svobodu, rád ti budu pomáhat." "Moc děkuji za nabídku, důstojnosti," povídá vězeň. "Ale na to musí být odborník." Babička vezme vnuka poprvé do kostela a všechno mu ukazuje. Pak se zastaví před svatostánkem a modlí se. Malého zaujme červená barva věčného světla. Dlouho se na ně dívá a nakonec se zeptá: "Babi, kdy tam konečně naskočí zelená, abychom mohli jít dál?" Dvě řádové sestry jedou autem a dojde jim benzín. Auto škytne a zastaví, sestry vystoupí a v dáli uvidí benzínovou pumpu. Dojdou tam a prosí pumpaře, jestli by jim nenatočil trochu benzínu, aby dojely k pumpě a mohly natankovat. "Ale beze všeho, sestry" povídá pumpař, "máte kanystr?" "Nemáme. Nemohl byste nám prosím nějaký půjčit?" ptají se sestry. "Zkusím něco najít" povídá pumpař. Za chvíli se vrátí a říká: "Sestry, víte, je mi to nepříjemné, ale, no, mám tu jen starý nočník. Jestli Vám to nebude vadit, tak Vám ho půjčím." "Ale nevadí, to je v pořádku." Pumpař tedy natočil trochu benzínu do nočníku, sestry poděkovaly a vracejí se ke svému autu. Přijdou k autu a nalévají benzín z nočníku do nádrže. Jede kolem náklaďák, řidič zastaví, vykloní se z okénka, vytřeští oči na sestry, jak nalévají nočník do nádrže, a povídá: "Teda sestry, Vaši víru bych chtěl mít!" Učitelé nedělní školy požádali svého pastora, aby povídal dětem o manželství. Připravil si tedy pečlivě své vyučování, vstoupil do třídy a začal otázkou: "Hoši a děvčata, přišel jsem k vám dnes ráno, abych si s vámi povídal o manželství. Ale než začnu, může mi někdo z vás říci, co o manželství řekl Ježíš?" Po chvilce mlčení se přihlásil Pepíček. Když ho pastor vyvolal, hrdě odpověděl: "Ježíš řekl: ' Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí'."

25

Dobrodružství mrtvých Lazarův návrat z věčnosti Jednou z nejpalčivějších postav evangelií je Lazar, který byl mrtev čtyři dny a potom ho Pán povolal zpět na svět (Jan 11,1-44). Tento člověk prožil odpověď na otázku, kterou se neustále zaměstnává lidská mysl: podstatou světa, který nás očekává za hrobem. Avšak i kdyby byl promluvil, kdyby se byla jeho slova dostala až k nám, nebyli bychom moudřejší. Máme totiž svědectví sv. Pavla, že je beznadějné doufat ve vyjádření nevyjádřitelného: „Žádné oko nikdy nevidělo, žádné ucho nikdy neslyšelo, nač žádný člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9). Jak změnila Lazara jeho cesta do věčnosti? Začal snad žít jinak, když se vrátil z věčnosti do času? Evangelium o tom nemluví. Zmiňuje se jen, že jedním z hostů na hostině v Betánii, kde obědval Ježíš, byl i tento Lazar. Změnil se Lazar? Svádí nás domýšlet se, že chuť věčnosti ho neopustila, že musel být zasněný, beznadějně znuděný bezvýznamnostmi a titěrnostmi života. Představujeme si praktickou, mateřskou Martu, jak ho napomíná: „Lazare, jez přece, pospěš si!“ Byli ještě jiní, kteří poznali chuť věčnosti a vrátili se do časů? Bylo jich hodně. Především svatí, kteří ve vyšší modlitbě poznali tajemné věci Boží a ve svém vytržení zapomněli na všechno - vyjma na věčnost - ale vrátili se zpět do času. Byl to sv. Pavel, uchvácený do „sedmého nebe“ (2 Kor 12,2). Prošel jako zářivý plamen celým tehdy známým světem. Nebo sv. Terezie z Avily (1515-1582), žijící s Bohem na výšinách sjednocující modlitby a přece stále se vracející k pramenům praktického života, života obnovy a organizování karmelského řádu. Seznam takových světců je dlouhý. Sv. Kateřina Sienská Z běžné zkušenosti víme, že člověk, který prošel silným zážitkem, má sklon být tímto zážitkem zaujat, ba skoro spoután. Když oznámili zpovědniku sv. Kateřiny Sienské (1347-1380), že je Kateřina mrtvá, spěchal hned do jejího domu. Nevěřil tomu, i když vypydala, jakoby byla mrtvá. A skutečně, po chvíli otevřela Kateřina oči a uvědomila si, co se děje kolem ní. Reagovala na to: „Ach, jak jsem nešťastná!“ Viděla skryté věci Boží a nesnesla, aby byla od nich oddělena. Sv. Jeroným píše, že Kristus plakal, když se dozvěděl, že je Lazar mrtev, ne proto, že mu ho bylo líto - vždyť se chystal Lazara vzkřísit z mrtvých - nýbrž proto, že ho musel zavolat ze šťastné věčnosti do všedního života. Co dělal Lazar po vzkříšení, jak se snažil získávat lidi pro Kristovo Boží království, o tom se evangelia nezmiňují. Ale Kateřina se stala po své „m,ystické smrti“ jednou z nejslavnějších a nejmocnějších žen století. Ženou aktivní, radící papežům a knížatům, udělující rozkazy, určující politiku, formující život křesťanstva. Poznala totiž pravdu, že ze všech božských věcí je nejvíce božské sdílet s Bohem jeho práci na záchraně duší. Sv. Kateřina prosila Pána, aby ji vzal zpět do věčného domova. Ale Pán jí vyčetl - sobectví! „Mně nemůžeš prokázat žádnou službu, ale můžeš pomoci druhým lidem. Duše, která miluje moji pravdu, si nedá pokoje, ale neustále se snaží pomáhat druhým. Nemůžeš mi vrátit lásku, kterou žádám. Proto jsem postavil vedle tebe tvého bližního, pro něho můžeš udělat to, co nemůžeš udělat pro mne… Je to, jakobys to prokázala mně!“ Na co pamatují svatí a na co zapomínáme my O dominikánském světci bl. Jordánu Saxonském se vypravuje, že se jednou procházel se studenty a několik kroků od nich vyskočil hranostaj a skryl se v živém plotě. Studenti takové zvíře neviděli a litovali, že si je nemohli prohlédnout. Jordán zavolal zvířátko, to vyšlo ven a dovolilo, aby si je 26

všichni prohlédli. Položilo Jordánovi přední packy na dlaň a nechalo se pohladit. Pak mu Jordán požehnal a poslal je zpět. Životy svatých jsou plné podobných historek lásky. Pamatovali totiž na to, na co někdy zapomínáme my, že svět je dílem Božím, jeho příbytkem, a úkolem všeho stvoření, především nás samých, je chválit Boha. Člověk hraje v této symfonii přírody zvláštní a vedoucí roli. Na něm je, aby se připojil k písni svým nesmrtelným hlasem a pomohl nižšímu stvoření milující úctou k hlubšímu podílu na modlitbě Kristově. Obnovit všechno v Kristu Když se vrátíte od modlitby, z kostela, k rodině a k práci a pokouší vás všechno k nudě a omrzelosti, uvědomte si, že jste se všemi svatými povoláni k tomu, chválit silou Kristova kněžství píseň světa a zdokonalovat ji. Píseň stvoření má ovšem i své falešné tóny, disharmonii, hlasy němé, překřičující se - hříchy. Svět přírody - jak připomíná sv. Pavel - je dosud v práci a svět člověka vězí dosud ve hříchu a v nevědomosti - ba zlobě. Na ty, kteří Boha milují, čeká ve světě práce - vykupitelské dílo - ke kterému nás Bůh potřebuje a povolal nás k němu. Snažme se pochopit líbeznou píseň stvoření Čím lépe ji pochopíme, tím vice si uvědomíme, jak ji hřích znehodnocuje. Tím úžeji se přimkneme k lásce Kristově, tím radostněji mu budeme pomáhat ve vykupování tvorstva a v obnovování této písně. Můžeme ji napravit a obnovit - ovšem jen v té míře - v jaké se sami napravíme a obnovíme a jak hluboce, nezištně a ryze se naučíme milovat. Co znamená »umrtvit sám sebe«? Pán a jeho svatí tím rozumějí křesťanskou oběť. Není to materiální smrt, nýbrž něco mnohem jemnějšího a oživujícího. Je to snaha odpoutat se ode všeho, co je stvořeno, pokud nám to překáží přiblížit se k Bohu a to víc. Milovat stvoření pro Boha a v Bohu - tedy nesobecky - znaméná přát lidem dobro kvůli nim samým, protože je miluje Bůh… Tedy „umrtvení“ znamená boj proti našemu vlastnímu sobectví! Je to dobré? K čemu? V jednom klášteře odstranili z knihovny všechny staré asketické knihy zkušených mužů a světců - knihy o tom, jak získat svobodu ode všeho, co nás odvádí od Boha. Výsledek? Mnoho kněží a studentů odpadlo, kázeň a mravnost poklesly a musel zasáhnout sám biskup, aby se proslulý klášter nevylidnil a nezamořil svým světáctvím celé město a okolí. Umění odpoutat se od sobeckého vztahu k věcem ovládali všichni lidé milující Boha nade všechno. Rozvinuli tak lásku a úctu mnohem svobodnější, něžnější a oblažující, než je vlastnická láska lakomce, plná stracu a pomíjející. Proto těmto milujícím lidem zůstalo navěky všechno, co opustili a čeho se z lásky k Bohu vzdali. K zamyšlení „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jim patří nebeské království.“ Mt 5,3 „Hledejte tedy nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude dáno navíc.“ Mt 6,33 „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou.“ Mt 10,28 „Kdo bude chtít zachovat svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.“ Mt 10,39

27

CTNOST POKORY 1. Když slyší moderní člověk slovo pokora, tak se v něm něco přímo vzepře proti tomuto stavu a slovu, i když jsme tak daleko, že ani nerozumíme, jaký smysl tento pojem má. Někdo si představí člověka, který se perverzně využívá v sebeponižování, který špatně hodnotí sebe a druhé, který pokrytecky chodí krásným světem se svěšenou hlavou a s očima, které nevidí a nechtějí vidět, protože všechno kolem je přece buď hřích, anebo ke hříchu muže lehko svádět. Nevím, co si pod tímto pojmem představujete vy, ale povím vám, co si pod ním představuje Církev. Nic jiného než pravdu a jen a jen pravdu. To není nic špatného, nic ponižujícího, nic za co by se měl i moderní člověk stydět. Terezie Veliká viděla dobře i o lidském sklonu sobě přičítat všechno a druhým jen zlé. Protože se chtěla toho zbavit a chtěla si vypěstovat pokoru, čili pravdu, která by se vypořádala s celou tíhou života. Šla na to moudře a třeba nám dala pokyn. Když slyšela, že někdo udělal něco dobrého, vzdychla si a řekla nahlas: „Je to šťastný člověk, snaží se, co může. Já jsem dnes nějak pozadu, musím si pospíšit, aby mě druzí stále nepředháněli.“ Když někdo chválil duchovní život druhého, řekla si: „Snad se dostanu také tak daleko, s pomocí Boží je všechno možné.“ Ona nemyslela hned na sebe, dovedla zvážit dobro u druhého a vyvodila důsledky, Něco jako svatá závist. My reagujeme podstatně jinak: „Že udělal dobrý skutek a víte proč? Co za tím je? Nevíte. Škoda,“ řekneme a nasadíme výraz člověka, který by mohl hovořit, kdyby chtěl. „Že je někdo lepší? To se snadno řekne. Mě nikdo nechválí, ačkoliv to, co udělal druhý, to dělám stále.“ Tak to první je kus pokory, to druhé je kus našeho života, ve kterém se pereme neustále s nepravdou o sobě a o druhých. Nemám pravdu? Kéž bych ji neměl a všichni jsme žili z pravdy. Pokora je těžká ctnost. V ní i dost silní lidé zakolísali. Představte si kněze, který je radostí bez sebe, když vidí jak se mu kostel neděli co neděli plní cizími lidmi z vedlejších farností a protože to přičítá svým promluvám, tak se chce ujistit. Zeptá se před kostelem hloučku věřících: „Rád vás tu vidím, řekněte, proč sem chodíte, líbí se vám tak má slova?“ „Tož to také, řekne jeden a dodá, ale ono se tady zadalo točit daleko lepší pivo než u nás,“ a všichni se rozesmějí. Zasmál se i kněz a to ho zachránilo. Najednou mu samotnému bylo směšné, že byl chvíli pyšný a domýšlivý a uvědomil si, že jeho místo je tam, kde je pokora a pravda, ale není snadné takto reagovat, není. Když myslíte, že ano, zkuste to někdy. Bylo to v misiích v Japonsku, kázalo se primitivně na ulici a to víte, nebyl klid a nebylo ticho, slovo Boží jen těžko nalézalo přístup do tvrdých srdcí, která s nedůvěrou pozorovala bílé misionáře, jak kážou o lásce a trpělivosti. Tak v jedné uličce pár lidí naslouchalo knězi a tu šel kolem jeden sedlák, nadal knězi a plivl mu do tváře. Zlostně potom odešel. Kněz se utřel kapesníkem, usmál se na lidi a jako by se nic nestalo, pokračoval, tam kde byl přerušen. Nedělo se nic. Skončil jako jindy. Jen někteří doma uvažovali, co je to za učení, které tohle dovede udělat s člověkem a z člověka. Jaká síla v něm musí být, když zapomene na hněv, když dovede hned odpustit a místo nadávek se dokáže usmát. Druhý den si pár lidí řeklo o křest. To pokorné chování kněze udělalo div, ne jeho řeč. Vždycky na nás hluboce působí, když někdo dovede nejen dobře hovořit, tomu se dá konečně snadno naučit, ale když dovede podle hlásané víry poctivě žít, Představte si, že bychom tohle dovedli všichni lépe než dosud. Udělali bychom mnoho. A celkem, a to je ironie, bychom nemuseli dělat nic, jen tiše, pokorně, upřímně a pravdivě žít mezi druhými. Že to není tak snadné? Jistě, není, a proto o tom hovoříme. Chceme si to uvědomit a trochu po tom zatoužit. Uznáváme sami, že by to bylo dobré, užitečné a že je to, abych použil nepopulárního slova, že je to naše svatá povinnost. Je to tak. Pokračování příště 28

Ocenění nedostane vždy ten, kdo je ho hoden více. Nedávno, ve věku 98 let umřela žena jménem Irena Sendler. Během druhé světové války Irena získala povolení k práci ve Varšavském getu jako instalatérka/svářečka. Měla k tomu svůj důvod. Irena věděla o plánech nacistů se židy. Na dně tašky s nářadím vynášela děti z ghetta, v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projíždělo branou. Vojáci to nechtěli řešit a také štěkot mohl zamaskovat zvuky, které děti mohly případně vydávat. Během své činnosti Irena dokázala takto zachránit až 2500 děti. Chytili ji, nacisti ji přelámali nohy, ruce a brutálně ji ztloukli. Irena si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit. Uschovala je ve sklenici, zahrabané pod stromem na její zahrádce. Po válce se pokusila najít rodiče a znovu spojit rodiny. Ale většina skončila v plynových komorách. Děti se dostaly do dětských domovů a byly adoptované. V roce 2007 byla Irena Sendler nominována na Nobelovu cenu míru. Ale zvolená nebyla. Cenu dostal Al Gore za projekt o globálním oteplování... (internet)

Zázrak - Věříš na zázraky? - Ano. - Ano? Copak jsi nějaký viděl? - Zázrak? Ano. - Jaký? - Tebe. - Mě? Já jsem zázrak? - Samozřejmě. - Jak to? - Dýcháš. Máš měkkou a teplou kůži. Bije ti srdce. Vidíš. Slyšíš. Běháš. Jíš. Skáčeš. Zpíváš. Myslíš. Směješ se. Miluješ. Pláčeš... - Hmmm... A to je všechno? Byl jednou jeden šedohnědý vrabeček, který žil svůj život jako neustálý sled úzkostí a otazníků. Ještě ve vajíčku se trápil: „Podaří se mi vůbec prorazit tak tvrdou skořápku? Nevypadnu z hnízda? Postarají se o mne rodiče a budou mě krmit?“ Těmto obavám sice unikl, ale brzy upadl do dalších. Když se měl z větve odrazit k prvnímu letu, třásl se a říkal si: „Udrží mě křídla? Plácnu sebou na zem... Kdo mě sem vynese zpátky?“ Létat se přirozeně naučil, ale začal pípat: „Najdu si vůbec nějakou vrabčí družku? Budu moct vystavět hnízdo?“ I to se stalo, ale vrabeček se trápil úzkostí dál: „Budou vajíčka dost chráněná? Co kdyby do stromu uhodil blesk a zabil celou moji rodinu... A co když přiletí sokol a sežere mi mé maličké? Dokazuje uživit?“ Když se z mláďat vyklubali krásní, zdraví a bystří vrabci a poletovali sem a tam, vrabeček lamentoval: „Najdou dostatek potravy? Uniknou kočce a ostatním dravcům?“ Pak se jednou pod stromem zastavil Mistr. Ukázal na vrabce a řekl učedníkům: „Podívejte se na nebeské ptactvo: neseje, nežne ani nesklízí do sýpek... a přece je váš Otec, který je na nebesích, živí!“ Šedohnědý vrabeček si najednou uvědomil, že měl vždycky všechno... A ani si toho nevšiml. 29

Dvanáctero traktátů o tom, jak mladý člověk marnosti světa zkoumati má… Traktát X.

O slušnosti společenské Kdo chce synu milý s vlky žíti, musí s nimi dobře umět výti, zvláště pak lidská společnost je nerada, jestliže se do ní derou hovada.

V čistotě drž prádlo, najmě fusakle, bys je neměl nepříjemným puchem nasáklé, svěř se občas pucifousa ruce statečné, aby s hlavy odstranil ti chlupy zbytečné. V bontonu se neodpouští žádný přestupek, proto musíš mezi lidmi být jak vejlupek, obzvlášť ženské tuze lpějí na kráse, hanba by tě bylo u nich platit za prase. Jsi-li pozván na trachtaci, je to v dobré víře, že se jim tam nenažereš jako hladné zvíře, věz, že toho nikam nezvou, kdo jen na to stůně, aby se na cizí oučet nacpal jako čuně. U tabule snaž se vždycky chovat s noblesou, labužnicky pochval všecko,co ti donesou, opatrně ber do rukou stolní náčiní, nemehla je věru ten, kdo tištuch zasviní.

Správně znát, co slušnost společenská, toť úloha věru sakramentská, protože věda, hloupost zlo že plodí, přečti si ten traktát, to ti neuškodí. Jistě není požadavek veliký, mít u šatu všechny knoflíky, uráží to dívku, ba i paničku, vidí-li ti z punta viset tkaničku.

Kdo při jídle velká sousta lačně polyká, ten se potom často dáví, nebo zalyká, rovněž lze na prvý pohled poznat nesrstu, kdo si bere potravinu přímo do prstů.

Není zrovna třeba v šatech dělat vodu, přece aspoň trochu ale dbej na módu, ne aby tě potom napadlo, chodit se zadkem ošoupaným jako zrcadlo. 30

Hnus je v jídle šťourat se jak chrobák v neřádě, nebo nechat máčku kanit z koutků po bradě, taktéž nahlas říhat věc je nemilá, vůbec patří tací hosté spíše do chlíva.

Najmě v pití drž se zpátky, je to sprostý zvyk, načundrat se v cizím domě jako námořník, z také svině hostitel se těší nehrubě, jistě, že by s gustem jemu, dal pár po hubě. Trachtace je vlastně kámen zkušebný, jsi-li člověk jak se patří, či tvor ničemný. Případů je kromě toho také jinde dosti, abys při nich podal důkaz o své moresnosti. Tak na příklad bál je na to, aby zábavy, slušné popřál příslušníkům obou pohlaví. Tuť pak mladík má co dělat, by se choval cudně, když se na něj dívka tlačí při tanci tak svůdně.

Chce-li se ti kašlat, kýchnout buď pln ohledu, abys neprsk do talíře svému sousedu, smrkání radš zdrž se, jsou-li dámy v blízku, leč bys cejtil, že ti sopel teče, dolů po pysku.

Toť, se ví, že dívky nejsou stejné letory, některé jsou velmi hodné, jiné potvory, proto chceš-li u nich získat obdiv, nebo lásku, musíš podle toho pustit hubu na procházku.

Ten pak utři bez troubení, diskrétně a rychle, nikolvěk do ubrouska, nýbrž do šnuptychle. Rovněž svědčí o chování nedbalém,ba sprostém, drápe-li se někdo v zubech vidličkou,či prstem.

V tanci natřásej se ladně, skákej nevysoko, střež se, abys komukoliv šláp na kuří oko, potíš-li se hleď se občas někam posadit, aby jsi se mohl řádě utřít a se vysmradit.

Kdo si jednou k jídlu zased, ten je jistě rád, když nemusí s každým prdem ven na laterát, rozumí se samo sebou, když má větry v břiše, že si hledí ulevovat, pokud možno tiše.

To bude tak asi všecko, co jsem ti chtěl říci, probiješ se s tím už nějak v každé tlačenici. Dbej těch rad a budeš slyšet, jak tě každý chválí, dej však pozor, by tě potom mouchy nesežraly. (Cabánek) 31

Slůvko do ouška III. Slovo a výchova Don Bosco se oblékal na svatou mši. Kdesi v koutě stál jakýsi mladík. Kostelník si jej všiml a oslovil: "Hej, ty! Pojď ministrovat." "Nezlobte se, ale nemohu." "Neodmlouvej! Tak jdeš nebo nejdeš?" "Já to neumím," odvětil chlapec. "Ty lumpe… Když neumíš ministrovat, proč sem lezeš?" rozzuřil se kostelník. Chytil zhašák a začal jím tlouct chlapce hlava-nehlava. Don Bosco to spatřil a překvapivě razantně vykřikl: "Co to děláte? Je to můj přítel." Rozzlobený kostelník se stáhl. Don Bosco se laskavě zeptal mladíka: "Už jsi byl na mši?" "Ne." "Tak pojď. Neboj se. Již tě nikdo nebude bít. Pak se popovídáme." Po mši rozhovor pokračoval. Kněz se na chlapce mile usmál: "Jak se jmenuješ?" "Bartolomeo Garelli." "Odkud jsi?" "Z Asti. " "Rodiče máš?" "Ne, zemřeli mi." "A kolik ti je let?" "Šestnáct." "Umíš číst a psát?" "Ne, neumím." "Byl jsi už u prvního svatého přijímání?" "Nebyl." "A na katechismus chodíš?" "Neodvážím se. Jsem již starší. Stydím se." "A kdybych tě učil já, přišel bys?" "To ano. Rád." "Tak za týden přiveď i své kamarády. Velmi rád ti pomůžu."

Kdo řekne slovo, nese odpovědnost "Pane doktore, proč můj manžel stále mluví ze spaní?“ "Asi proto, že ho přes den vůbec nepustíte ke slovu.“ O síle slova se dá přesvědčit. Slovo dokáže člověka rozesmát, rozplakat, přinutit k činnosti. Lze jím pohladit, i ublížit. V ústech jednoho je kyjem, u druhého pomocnou rukou. Don Bosco ji často podával mladým lidem. V uvedeném příběhu se navenek zdá, že mladíka zasypal vodopádem otázek. Pokud bychom je začali třídit, všimli bychom si, že pod nimi proudí něco velmi důležitého: zájem o dobro mladíka. Laskavý přístup dona Bosca způsobil, že se chlapec nebál. Laskavost otevřela srdce chlapce. Vytáhla jej ze strachu a samoty. A obsah otázek? Zdají se vám příležitostné? Ne, ty vůbec nebyly povrchní. Don Bosco se ptal na to nejdůležitější v životě každého člověka: Rodinu, školu (vzdělání) a duchovní život. Každá odpověď mu řekla o tom, kde se mladík nachází. Don Bosco byl vyslancem Božím. Při vysvěcení si od Boha prosil o dar slova, a také ho dostal. Všimněme si ještě mladíka. Série otázek mu pomohla uvědomit si svůj stav. V této situaci se má rozhodnout, jak žít dál. Každé rozhodování způsobuje, že se stáváme zralejšími. Je to jako procházka lesem a hledání cesty vpřed. Stále kamsi jdeme… Na chodnících čekají dobří lidé, Ale také loupežníci. A tak se obohacujeme, nebo se necháváme okrást. Myslím tady na to, co skutečně neseme - na lidskost. Bartoloměj si vybral dobře. Řekl ano na pravém místě a v pravý čas. Pár „ano a ne“ rozhoduje o naší budoucnosti.

A co bude dále? "Když vím něco nového, hned uvažuji, co se dá z toho vytěžit pro život.“ / G. Leibniz/ Po zamyšlení, které dosud v knize zazněla, po háčcích, které jsem na vás házel skrze vtipy, příběhy, citáty, úvahy, musíme si říct, jak to vše zužitkovat. Pojďme využít znalost o síle slova Božího, ale také našeho - lidského. Vždyť v každém slově je kus Boží energie. Don Boscův příběh nám bude vodítkem, jako vést rozhovor, jak manipulovat se slovem. Začneme příběhem, který si každý z nás tvoří a spřádá v každém okamžiku. (Ale to až v dalším čísle Zrníčka. ☺ ) (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

33

V dnešní osmisměrce je uveden svátek, který bychom měli slavit všichni. Komu budeme přát?

kyvadla, apač, lida, vrba, dnes, otřes, peří, očka, mítina, sliač, bobři, blues, anagram, dole, sbor, špech, maty, drby, avar, špek, čáry, úrok, viola, brož, harfa, lyry, čerň, spodek, dvořani, orel, ponor, auto, sólo, suma, hadi, střž, orli, euro, menu, pulovr, lsti, roucha, chyby, soud, kůra, bambus, neón, trik, roury, rodeo, iony, druh, dluh, skla, růžek, kril, nutrie, cvikr, baryon Tajenka z minula: andělů strážných 34

pohoštění 1. Jak se jmenovala královna, manželka krále Achašveróše, která odmítla přijít na Achašveróšův rozkaz na hostinu, aby se mohl pochlubit její krásou? 2. Kdo uspořádal svatbu a hostinu pro Ester? 3. Který babylonský král používal při hostině nádoby z jeruzalémského chrámu, které dal odnést jeho otec Nebúkadnezar? 4. Co se stalo na hostině, kterou uspořádal Herodes na své narozeniny a tancovala tam dcera Herodiady? 5. Jak se jmenoval celník, který pro Ježíše vystrojil hostinu ve svém domě a farizeové a zákoníci na to reptali? 6. O kom Ježíš říkal, že si sedají na přední místa v synagogách a při hostinách? 7. Jaký zázrak Ježíš udělal při svatební hostině? 8. V kterém městě pomazala Marie na hostině Ježíšovi nohy vzácným olejem? 9. Jak se jmenoval setník v městě Joppe, který pohostil Petra ve svém domě?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Abrahám (Gen 17,5); 2. Mojžíš (Ex 3,10); 3. Jákob, Josef (Gen 46,7; Ex 1,1-5); 4. Šalomoun (1 Král 5,9); 5. David (2 Sam 12,9.16); 6. Judit (Jdt 13,14-15); 7. Jan Křtitel (Mk 1,4); 8. Daniel (Dan 6,17); 9. Jonáš (Jon 1,1-2); 10. Pavel (Sk 13); 11. Mordokaj (Est 2,5); 12. Saul (1 Sam 9,2); 13. Šimonu Petrovi (Mt 16,17-19); 14. Rachab, Rút, Támar a Maria (Mt 1,1-16); 15. Jozue, syn Nunův (Deut 3,28; Num 27,18); 16. Áron (Ex 40,13-15; Lev 8,6-9); 17. Saul (1 Sam 9,26; 10,1)

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Hedvika Průdková

Podivín Ladná Alena Marie Julínková

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc listopad: 1. Aby oběti drog nebo jiných forem závislosti nacházely díky podpoře křesťanského společenství a v moci našeho zachraňujícího Boha sílu k radikální změně života. 2. Aby se misijní činnost církví v Latinské Americe v duchu výzvy svých biskupů rozšířila na celý kontinent a stala se součástí celosvětového misijního poslání Božího lidu. 3. Za stálé překonávání sklonu k lhostejnosti a za citlivou spoluúčast na všech bolestech našich blízkých i vzdálených bratří a sester.

V uplynulých letech jsme se v listopadu rozloučili 2009 2008 2007 2006 2005

Podivín

Ladná

Anna Tesaříková

Rostislav Střelský

Leopold Florián Ludmila Sýkorová Karel Gála

Františka Babocká

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36