ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 4 duben 2010

ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 4

duben 2010

Objednal si „jednu limonádu pro dva“ dva“ V našem dnešním světě dominuje jedno drama nad ostatními - je to zaostalost velké části lidstva v porovnání s rozvinutím a vyspělostí druhé části světa. Jelikož tento problém existuje permanentně, zvykáme si na něj, jen z času na čas nás probere šok nesnesitelný pro naši citlivost. Navíc při obrovských rozměrech takového problému a zhoršování situace se zmůžeme jen na reakci: „Co se dá dělat?“ Vyspělé země myslí jen na to, jak se ještě více rozvíjet. Uzavírají se do vlastních problémů, jakoby nechtěly pochopit, že ty nebudou moci nikdy usměrnit, pokud nevyřeší problémy lidstva jako celku. Není možné budovat svět míru a pokoje na obrovské nespravedlnosti. Pokud jde o Církev, i ta se velmi často uzavírá sama do sebe. Uzavírá se do vlastních vnitřních problémů, omezuje se jen na své misionářské poslání. Nejde příkladem v rovnosti. Nehledě na opětovné výzvy papežů, diecéze relativně lépe obdařené knězmi, vyslali do chudobných diecézí v Africe, Latinské Americe, Asii, jen několik svých kněží. Církev organizuje dobročinnost, občas hrdinsky poslouží „obětem“ zaostalosti, dokonce jim pomáhá umírat. Ale nečelí příčinám zaostalosti. Možná se spoléhá na to, že to není její úloha. Když se o to několik kněží pokouší, vystavuje se nebezpečí, často jsou předvolávaní k zodpovědnosti, dokonce odsouzeni. A i když Církev někdy pohotově připomíná naši morální zodpovědnost, například v sexuální oblasti, je zpravidla - s vyjímkou několika oficiálních odvážných, ale málo známých textů kvůli známému ohlasu v oznamovacích prostředcích - méně výřečnější a vehementnější, když jde o naši zodpovědnost ekonomickou, politickou… vzhledem k problémům světa. Drama zaostalých národů a otřesné utrpení, smrt, které je provází, je největším kolektivním hříchem našich dob. Pro křesťana umírá každý den v miliónech bratrů Ježíš Kristus. Zodpovědní jsme všichni společně. Objednal si: „Jednu limonádu pro dva, prosím“ a číšník odpověděl: „To není možné, pane.“ Dívali se jeden na druhého, ona a on, on chvilku váhal, potom rezignoval a objednal dvě limonády. Měli třicet, možná třicet pět let, jistě nebyli při penězích, ale nebyli to tuláci. Pozoroval jsem je, Pane, dost dlouhou chvíli.

Nevyměnili si ani slovo, sotva několik pohledů. Odešel jsem a odnesl jsem si je v srdci.

na tajemnou Energii, která může hory přenášet. Jednu limonádu pro dva, to byla jejich slova. Ale jiná slova, tak často přečtená, tak často slyšená, a tak často ukrytá, zapomenutá, se ve mně probudila a jako divá zvěř z klecí vběhla do mé hlavy a dnes večer tancují pekelnou sarabandu…

Dneska večer ti je představuji, mé neznámé přátele, mé náhodné bratry. Vím, že Tys je viděl, když jsem je viděl já, ale bratr má právo, samozřejmě, říkat svému Otci o všech svých nešťastných bratrech. O těchto dvou, Pane, nevím nic víc, uviděl jsem jen náznak jejich skrytých trápení. Ale teď jsem poznal ránu, kterou v mém křehkém srdci znovu otevřeli, a nevěděli, že rozpoutali bouřku. Protože mé srdce je vulkán a rychle se vznítí a rychle vyšlehne tisíce ohnivých proudů dlouho zavřených. Vždyť víš, Pane, že proto trpím a často si přeji, abys mi dal klidné srdce, které moudře tluče… které mi dá spát. Ale já jsem už takový a děkuji ti za to. To nic, že proto trpím!

Jeden litr špinavé vody pro jednu nebo deset rodin. Jeden pytel obilí nebo rýže pro celou vesnici. Jedna škola pro celý kraj. Jedna nemocnice pro celé území. Jedna univerzita pro celý národ. …Jeden kněz pro sto tisíc lidí. Jeden, JEDEN. Stále jeden, na deset, na sto, na tisíc nebo deset tisíc. A jiní zatím mají deset, sto, tisíc na jednoho. A úplně na konci řady těchto čísel sčítání a přesný počet. Úžasně přesný. Protože mnoho skupin učených mužů,

Ale nechci, aby se tento oheň, který ze mě často vyšlehne, změnil na zkamenělou lávu v poušti smrti. Zároveň, Pane, přijmi dnes večer můj hněv a moje rozrušení, vykolejení a mou modlitbu, má slova jako rozpálené střely. Mohu ti nabídnout jen svoji vzpouru. Ale jsem si jistý, že ty můžeš svou LÁSKOU proměnit tuto nezkrotnou Sílu 2

počítá, umí počítat. A přesně počítat na přesných přístrojích. Lidé všude posedávají, přemýšlejí, diskutují a podle jejich přesných čísel píší přesné správy. A tisíce lidí je počítá a říkají: „výsledek je správný.“ A ten výsledek, ta čísla, to jsou lidé, sta milióny lidí, kteří umírají a nemuseli by umírat.

kterému vyhasnul zrak. To jsou sta milióny lidí, kteří by Tě především chtěli poznat. Tebe, Pane, Tebe, který jsi řekl: „Přišel jsem, aby měli ŽIVOT, a aby ho měli v hojnosti“ a nikdy neuvěřím, že šlo jenom o život jejich duše. Jakoby tvůj ŽIVOT mohl kvést na hromadě mrtvol! Jako kdybys nebyl řekl apoštolům: „Dejte jim jíst“ a zástupu: „Podělte se o chléb a ryby“ a nám všem: „Byl jsem hladový… a dali jste mi najíst“ …Sta milióny lidí, které by tě chtěly poznat, zatímco biskupové váhají, jestli jim poslat jednoho nebo dva kněze, protože ve své diecézi jich mají dvěstě nebo třista a ty potřebují, zatímco zbožní farníci píší petice a žádají, aby jim zůstal jejich oddaný kněz, zatímco skupina dobrých křesťanů protestuje, protože nemají svého duchovního správce na každém střetnutí.

To jsou sta milióny dětí s nafouknutým bříškem, jen kůže a kosti, které přežijí dva či tři měsíce, dva nebo tři roky… Zatímco několik miminek v dokonalých inkubátorech bude moci přežít celý lidský život díky houfu lékařů a obětavých sestřiček.

A za ten čas, Pane… Když každý den umírají určitě krutě milióny lidí, kteří by nemuseli zemřít, naši politici, protože to od nich vyžadujeme, se bijí za naše problémy, naše skutečné problémy, ale i za naše malé, naše malé problémky, a jen několika slovy se dotknou ve svých moudrých projevech toho hlavního dramatu,

To jsou sta milióny analfabetů, kteří vždy zůstanou zaostalí, zatímco tisíce jiných se povaluje a strká po univerzitách. To jsou sto milióny churavých a nemocných, kteří zápasí se smrtí, zatímco dojatý dav se šlechetně mobilizuje za jediné srdce, které přestává tlouci, nebo jediné malé dítě, 3

hrozného a nesnesitelného dramatu části lidstva, které umírá před našima očima.

a másla na chlebě. Dej mi vůli hledat, jak konkrétně pomoci úřadům, které bojují za rozvoj třetího světa, čtvrtého světa. Namísto kritizování posuzovat na úrovni svých schopností a v přesvědčení, že lidé si uvědomí drama té části lidstva, která umírá, a toto vědomí jednoho dne přinutí lidi, aby se organizovali a řešili ho.

A za ten čas, Pane, tvoje Církev lamentuje a velmi se snaží, aby udržela několik tisíc svých synů, kteří se od ní vzdalují, protože odmítají Koncil a pochybují o Eucharistii. Tvoje církev nám naléhavě připomíná, že je hřích vzít si tabletku a smrtelný hřích zbavit se dítěte, které se má narodit, ale nekřičí dost hlasitě, že je stejně ohavné, donutit milióny chlapců, děvčat, aby se oddávali prostituci za skývu chleba, a zbavovat života sta milióny dětí, které se narodily, žijí a umírají před námi. A já za ten čas, Pane… já, co tak hlasitě křičím uspokojuji se se svým svatým hněvem a jsem na to hrdý…! Promítám si v hlavě pěkné myšlenky… ale stále jen sedím. Ujišťuji se několika moudrými omluvami a několika šlechetnými gesty. A přece vím, vím, že součty sedí a že čísla, to jsou LIDÉ.

Pomáhej mi, abych nikdy nemlčel, ale abych ustavičně říkal, křičel, i když znepokojuji, i když někteří chtějí umlčet můj křik, i když mě někteří oblékají do červeného, i když mě nechápou ani moji přátelé. Hle, Pane, neměj mi to za zlé, dopředu jsem tě upozornil. V mé prosbě uvidíš tolik koukol i čisté zrno a roztřídíš je.

Ó, Pane můj, dej, prosím tě, abych sám sebe nikdy nelitoval, i když jsem chudý v porovnání s bohatšími ode mě. Abych nikdy neplýtval - to je hanba těch, co mají abych naučil své syny neplýtvat, abych jim připomínal hodnotu chleba

Vulkán zhasl. Ale já tě prosím, i když musím trpět, nezhasínej jeho oheň! (Michael Quoist) 4

Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by býval utišil hlad aspoň z toho, co padalo s boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Lk 16,19-21

Když je člověk pokoušen, to ho vábí a svádí jeho vlastní žádostivost. Ta žádostivost pak, když počala, zrodí hřích, a když je hřích spáchán, zplodí smrt. Nenechte se klamat, moji milovaní bratři. Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož nedochází ke změnám ani k ztemnění. Jak 14-17

Když viděl zástupy lidí, pojal ho s nimi soucit, protože byli zmoření a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: »Žeň je bohatá, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žní, aby poslal dělníky na svou žeň.« Mt 9,36-38

Světec na duben Jako světce na měsíc duben jsme vybrali sv. Hermenegilda. Hermenegild byl syn mocného vizigótského krále Leovigilda, který si vybudoval v polovině 6. století ve Španělsku svou říši. Leovigild byl arián, avšak většina španělského obyvatelstva se hlásila ke katolické víře. Když se mladý Hermenegild oženil r. 579 s katoličkou Ingundou, žádala jeho nevlastní matka Goesintha, aby mladá žena přestoupila k ariánství. Avšak Ingundis lnula pevně ke své víře a nalezla důvěrníka v sevillském biskupovi Leandrovi. S jeho podporou se jí nakonec podařilo obrátit Hermenegilda na katolickou víru. Mladý královský syn odpřisáhl veřejně ariánský blud. Když rozzuřený Leovigild uslyšel o změně smýšlení svého syna, vyhrožoval, že mu odejme titul, zemi, a dokonce i jeho choť. Avšak Hermenegild se nenechal zastrašit. Odpověděl otci, že chce raději ztratit pozemskou korunu nežli korunu Ježíše Krista. Ale Goesintha nedala pokoj, a nakonec se jí podařilo úplné rozdvojit otce a syna. Leovigildovy hordy vtrhly do Sevilly, hlavního města Hermenegildovy malé říše, a Hermenegilda zajaly. Celý rok nechal Leovigild svého syna strádat ve vězení, ale nedokázal odvést katolíka od pravé víry. Dne 13. dubna 585 šel Hermenegild pro Ježíše Krista na smrt. Ani slovo strachu nebo nářku nepřešlo přes jeho rty, když ho dal jeho otec ve španělském městě Tarragoně jižně od Barcelony veřejně štít. Poslední místo svého odpočinku nalezl mučedník v Seville. A jak by to dopadlo s námi, kdybychom museli pro svou víru trpět nebo i zemřít? (Podle Rok se svatými)

5

NEDĚLE „SPOLU S RODINOU“ RODINOU“ VERZUS PŘEPLNĚNÁ CENTRA Nákupně – zábavní centra v našich městech jsou fenomén, který ovlivnil i styl rodinného života, navíc když jsou víkendy. S Pavlem Hricem z hnutí křesťanských rodin v Košicích se bavíme o tzv. Loveparcích a neděli s rodinou.

Megacentra. Hypermarkety. Navíc v sobotu a neděli se v nich hemží množství lidí. I rodin s malými dětmi. Mládež by tam nemohla jít bez tmavých brýlí a značkových triček, protože jinak nezapadnou. A lidé středního věku, bez tučné peněženky, nebo po ztroskotaných manželstvích si v kavárnách dopřejí pár flirtů. Kromě obchodů s módní kolekcí i luxusními cenami tam lákají bowling, biliard, fitnesscentrum, kino nebo reklamní prezentace. Takový umělý svět s moderním interiérem, arénou pocitů, nálad, zmatku a zloděje času. V kontrastu s tím jsou manželé s průměrnou výplatou, jejich děti, rodina, která zápasí s každodeními těžkostmi. Přes víkend, zvláště v neděli, se však potřebuje semknout, povídat si, sportovat, být spolu. Investovat do vztahů. Jak se mění životní styl rodin a kde by měl směřovat, jsme si promluvili s Pavlem Hricem. Kdesi to už zaznělo, že nákupně-zábavná centra jsou pro lidi jakoby novodobé chrámy. Více dávají nebo berou? Ano, megacentra či supermarkety nabízejí věci, které jsou zabalené do přitažlivých obalů. Potřebujeme je pro tělo, jehož požadavky jsou důležité, není však jediné, co potřebujeme. Tady by se dalo zacitovat evangelijní, že nejen z chleba živ je člověk. Neděle je opravdu důležitým principem, který bychom měli dodržovat, abychom se věnovali nejen požadavkům těla a ega. Je to den určený na rozvoj celého člověka, v křesťanském duchu i Božím dnem. Pokud se v neděli nevěnujeme duchovní oblasti a potom manželce, dětem, prarodičům, přátelům, může se stát, že budeme jen pracovat, nakupovat, uklízet. Nezůstane čas na to, co nás spojuje. I já s manželkou nakupuji v supermarketech. Vyhovuje nám večerní čas v týdnu, občas se stane, že je to v sobotu. Neděli si chráníme pro rodinu. Tehdy máme čas na sebe. Není třeba nikam pospíchat, můžeme se klidně najíst a povykládat si. Oběd v tento den je jednoduše rodinná slavnost. Nedělní návštěvy nákupních center, by nám ukradly ze vzácného času, který je třeba trávit jinak než všední dny. Jde však o celospolečenský problém. Nedokážeme chránit soukromí člověka, aby měl čas na sebe, vnitřní svět, aby manželé měli zážitky ze společně trávených chvil a dost času pro děti i osamělých starých rodičů. Tomuto trendu se můžeme vzepřít jen tehdy, když vyzdvihneme manželství a rodinu na první příčky. Rodina, osobitně manželé, potřebují na sebe čas, jinak se proboří do propasti. Je to tak? Máte pravdu, je to tak. My žijeme v manželství téměř dvacetosm let. Možná až naše generace přichází na to, že manželství a rodina neplní jen nějaké funkce, ale jde i o dobrý vztah. Vybudovat si ho je důležité, jako postavit dům nebo zařídit byt. Úlohou manželů tedy není jen zabezpěčit chod domácnosti. Podstatou manželství je vybudovat hodnotný a věrný vztah mezi manžely, který je základem rodinných vztahů. Pevný manželský vztah je biblicky vyjádřený jako jedno tělo a jedna duše. A takový se dá vytvořit tehdy, když máme čas na sebe, rozhovor, 6

modlitbu, pročíst si literaturu, zamyslet se nad hodnotami života. Rozhovor v manželství je jako krevní oběh v těle. Ale pokud přestane proudit krev, dochází k postupnému odumírání. O kultuře prožívání neděle s rodinou se mluví málo, snad ještě v kostelích, ale chybí pozitivní inspirace, jak ji naplnit. Co si o tom myslíte? Každá rodina by si mohla a měla vybudovat vlastní rodinnou kulturu. A to i navzdory společenskému tlaku žít individualisticky, bez zodpovědnosti za jiné, neděli strávit moderně v megacentrech, užít si. Naštěstí je dost těch, kteří si tento den vyčlení na rodinu či manželské dialogy. Jak na to? Neděle se začíná přípravou už v sobotu večer, když si rodina v klidu připraví program na sváteční den. Církev dává a měla bý dát ještě více nabídek pro rodiny. Například v naší farnosti po mši svaté je schůzka rodičů prvopřijímajících dětí. Z kostela se hned neutíká domů, ale je to příležitost promluvit si nebo si dohodnout společný výlet. Existují i společenství rodin, které vedou manžele k dialogu o hodnotách manželského a rodinného života. Dobrou nabídkou jsou tzv. manželské víkendy či manželské rekolekce. Nevím o tom, že by pro péči o manželství a rodinu měl někdo jiný podobné programy. A to je i výzva pro Církev do budoucna. Ochrana a podpora manželství a rodiny by se měla stát nejen církevní, ale i společenskou prioritou. Manželství a rodina si to opravdu zaslouží. Neděle je čas, který chrání naše vztahy. Pokud porušíme tento princip, mnoho lidských hodnot padne do propasti. Přece den má 24 a týden až 168 hodin. Tento čas věnujeme práci, spánku, hygieně, nákupům, přátelům, zájmům. Pokud si nebudeme chránit čas pro naše manželství a vlastní děti,nemáme šanci šťastně prožívat manželský a rodinný život. Máme však novou šanci změnit to. Pavol Hric (podle KN)

FILM FATIMA Režisér Fabrizio Costa se rozhodl parafrázovat události zjevení Panny Marie ve Fatimě netradičním způsobem. Spojil ho se současností a vzpomínkami těch, které tato událost navždy poznamenala. František, Hyacinta a Lucie se potkají s tajemnou Paní oděnou v bílém. Ta má pro ně zajímavé poselství. Po počátečních problémech začíná na místo zjevení přicházet čím dál více lidí. Mezi nimi i Dario a mladá zpěvačka Margarida. Dario ji tajně miluje a navzdory nesouhlasu jejího otce je ochoten udělat cokoliv, aby získal její lásku. Právě propojení historických událostí zjevení s příběhy jednotlivých pozorovatelů umožňuje prožít nový rozměr Fatimy. Přesvědčivé výkony herců, výpravná scéna a historické kostýmy propojené se současností a životem utaženého poustevníka nám nabízejí zajímavý filmový zážitek. I ten, kdo si řekne, že zjevení ve Fatimě už dokonale zná, bude překvapen silnou autenticitou, kterou toto filmové zpracování nabízí. DVD je možné si objednat v redakci Zrníčka nebo prostřednictvím internetu u vydavatele – http://luxshop.lux.sk// Cena je 5.65 €. 7

ZADNÍ DNÍ VRÁTKA LÁSKY Kdysi byli lidé, kteří žili „nadivoko“ považováni za ty, kteří jsou jaksi mimo. Dnes jsou outsideři ti, kteří si manželský způsob spolužití nechávají až do manželství. Co se to vlastně děje? A kdo je ve skutečnosti mimo? Ano, mění se svět, mění se názory a nároky lidí. Ale podstatné touhy člověka se tak lehce nezmění. Touhu dobře žít měl člověk v minulém století a má ji i dnes. Stejně jako touhu po dobrém partnerském vztahu… Pokud máme toho druhého skutečně rádi, chceme náš vztah prožívat co nejlépe. Od kouzelného prvního setkání, přes romantické randění až po radostné manželské spolužití. Vzájemné poznávání se je dynamický proces. Má vícero fází: seznámení, projevy sympatií, rozhovory, společné aktivity, představení rodině, zásnuby… Někteří si myslí, že nevyhnutnou fází na cestě k manželství je zkusit si život pod jednou střechou… a mnozí u toho i zůstanou. Ptáme se proč? PROČ NE? „Je nám spolu dobře, na to přece nepotřebujeme papír. Nic nás neváže, a když nám spolu nebude dobře, rozejdeme se.“ „Mám strach ti slíbit, že budu stále s tebou. Co když nám to po čase přestane klapat? Nechejme si zadní vrátka, a když bude třeba, můžeme je použít…“ Kde zůstala touha patřit tomu druhému bez podmínek a navždy? Člověk potřebuje mít jistotu, že ten druhý s ním počítá. Chce partnerovi skutečně důvěřovat a chce být věrně s ním ve všem, co společný život přinese. Proto vyslovujeme ten slib. Nejen romanticky do ucha, ale reálně před Bohem a lidmi. Bůh je při tomto slibu svědkem, ale i velkou pomocí. On dává sílu zvládnout nezvládnutelné. „Velmi se milujeme, uvažujeme o společné budoucnosti, chceme se později vzít, tak proč už nyní nemůžeme spolu žít, aspoň občas? Vždyť naše vzájemná přitažlivost je tak silná…“ Síla vzájemné přitažlivosti muže a ženy má obrovskou intenzitu. I v manželství jsou období, kdy ji budeme muset ovládnout (nemoc, plánování dětí, dočasná indisponovanost…). Ani potom to nebude lehké. Ale už během chození máme příležitost trénovat si svou schopnost ovládat se. Vydržet je boj, ale tady se bojovat opravdu vyplatí. „Počkat s tím nejintimnějším projevem lásky až do svatby je podle mne ten největší dar, jaký si dva lidé mohou dát. Takoví manželé si v dnešním postmoderním a liberálním světě dokáží zachovat něco, co je jenom jejich. Společnost však za ideální stav považuje pravý opak. I v intimní oblasti lásky a sexu se prosadilo světské „vyzkoušej, kolik jen můžeš a pak si vyber“. Ale láska není zboží. A to, že na lidi, kteří si ji chrání, se svět dívá jako na zvláštní a nemoderní, je chybou světa, ne křesťanů. Kdo si důležité věci nechrání, ten o ně přijde. Jaký bude svět bez lásky?“ Libor „Dokud nepřijdou děti, vyhovuje nám takový způsob života. Potom to možná dáme do pořádku…“ A když se dítě ohlásí, mnozí utečou. Určitě i vy znáte nejednu svobodnou matku. „Chceme spolu žít, abychom se dokonale poznali…“ 8

Něco mohu o druhém zjistit během nekonečných rozhovorů při randění, při společných akcích či práci, při setkáních s druhými. Na důkladně vzájemné poznávání je a stále bude dost času. Dokonale poznat svého partnera je totiž celoživotní úkol. „Měl jsem dva týdny před svatbou. Můj přítel měl již několik měsíců po ní. Setkali jsme se, protože jsem byl zvědavý, co mám očekávat a na co se připravit. Samozřejmě, po množství „zahřívacích“ otázek přišla řeč i na intimní život. Přítel mě zaskočil otevřeností, ale především odpovědí. Snažil se mi naznačit, že společný intimní život není jediným bodem programu jejich manželství a vzájemnou lásku si projevují i mnoha jinými způsoby. Tehdy jsem mu nerozumněl, nebo, lépe řečeno, nechtěl rozumět, protože moje očekávání byla úplně jiná. Dnes, po několika letech šťastného manželství vím, že úlohu intimního života nemohu podceňovat, ale ani přeceňovat.“ Braňo Když se to zkomplikuje… Společný život před manželstvím nepřinese nic převratného. Jenom pořádně převrátí pokoj v duši. Naruší důvěru k sobě samému i k partnerovi. Když z takového spolužití vzejde nový život, mnoho věcí se zbytečně zkomplikuje a ne každý umí tento neplánovaný život přijmout. A tady to začíná být opravdu vážné… Tady už jde o život! Mnoho vztahů se skončí právě v tomto okamžiku, když by se vztah měl přehoupnout do vyššího levelu. Vždyť dítě posouvá manželský život do nových, krásnějších dimenzí. Ale když ti dva jsou jen partnery, kteří nenašli odvahu slíbit si věrnost navždy a ve všem, těžko hledají odvahu přijmout zodpovědnou úlohu rodiče. A dochází k tomu nečekanému obratu. Společný život měl přinést pohodu a najednou je tu obrovský problém. Mnozí to vzdají a vztah se končí. To čeká málokdo. „S předmanželským pohlavním životem máme vlastní zkušenost. Oba jsme žili ve dvou různých iluzích a skutečná duchovní realita vztahu nám unikala (některá témata jsme prostě nemohli otevírat, protože neladila s tím, co jsme dělali). Těžkosti a bolesti, které z takového vztahu vznikly, byly tak velké a bylo jich tak moc, že se to na malém prostoru nedá ani popsat. Některé přetrvávají dodnes, i po osmi letech manželství. Například ustrašenost syna, kterou připisujeme složitě prožívanému těhotenství a jen pomalu ji odstraňujeme. Mnohem těžší je překonat nedůvěru rodičů k jejich vlastní dceři, která se stala matkou. I přes její snahu ji stále považují za méně schopnou a nevděčnou. S některými těžkostmi jsme se vyrovnali jen s velkou námahou. Například ztráta statusu v prostředí křesťanského společenství, krutě ohraničené možnosti animátorské seberealizace, tiché odsouzení, dvouletá sexuální frigidita a nedořešená konfliktní témata… Byla to zároveň velká zkušenost Božího milosrdenství a důvěry. Zůstaly vztahy, které měly pevnější základ, a přišla nová požehnání: dvě krásné a šikovné děti, třetí na cestě, dobré zaměstnání, bydlení, společenství. To všechno vnímáme jako Boží odpověď. Strom, ze kterého jsme jedli, poskytl dřevo na Kristův kříž spásy.“ on a ona (podle AHA) 9

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

3. Biblická zpráva o stvoření Způsob, jakým podáváme dětem biblickou zprávu o stvoření, je mimořádně důležitý. Tato otázka je totiž nejčastěji předmětem ateistické kritiky a často i posměchu. Biblické podání, správně chápané, není v rozporu s vědeckým názorem na vznik světa. Poskytuje dost prostoru i pro jakékoliv další objevy. Je třeba však pečlivě rozlišovat mezi tím, co Bůh skutečně chtěl prostřednictvím Písma lidem zjevit a mezi nepodstatnými prvky, které patří ke stylu pisatele. Správné chápání biblických textů je předmětem velmi složité vědecké disciplíny. Pokusíme se však o jednoduché a i dětem srozumitelně podáni jádra biblické zprávy o stvoření, s přihlédnutím na nejčastější námitky. Protože však uživatelé této příručky nemusí znát nejnovější církevní názor, uvádíme několik poznámek. Biblický popis stvořeni nesmíme považovat za vědeckou informaci. Proto není vůbec důležitý ani v Bibli uváděný postup (stvoření světla, slunce, atd.), ani rozdělení na dny. Nemá tedy význam hledat v tom nějaký skrytý smysl a pokoušet se ho uzpůsobit na fáze vývoje. Písmo je pravdivé Boží zjevení v tom, že Bůh sám je původcem všeho, co existuje. Na to, aby se lidé dozvěděli podrobnosti o způsobu stvoření, dal Bůh lidem rozum, schopnost postupného vnikání do tajů přírody. Bůh mohl zajisté nadiktovat někomu i kdysi dávno perfektní vědecké pojednání, ale kdo by tomu tehdy rozuměl, třeba i v současnosti? Jen několik špičkových vědců. A kdyby to bylo přizpůsobeno chápavosti vědců žijících jen o 5000 let později, dnes by tomu nerozuměl vůbec nikdo. Biblická zpráva je však srozumitelná v každé době. Kdysi ji zřejmě lidé chápali jinak než dnes, ale Bůh věděl, že se inteligence lidí bude rozvíjet všemi směry. S přírodovědeckým poznáním se bude současně zvyšovat i schopnost rozlišovat a chápat vnitřní smysl textu. Když lidstvo odhalí zákony přírody, dokáže poznat i v prastarých textech básnickou oslavu Boha. Při posuzování všech biblických textů je třeba mít na zřeteli nejen dobu jejich vzniku, ale především místo vzniku. Lidé Orientu mají podstatně odlišný způsob myšlení a vyjadřováni než my, Evropané. Pravdivost posuzují podle obsahu a vnitřního smyslu, a ne podle toho, do jaké míry je to historicky ověřitelná skutečnost. Malý příklad na vysvětlení: Představme si, že by za několik století objevili například filmový záznam televizního seriálu „Nemocnice na kraji města“. A nyní by někdo napadl pravdivost tohoto příběhu a z archivních materiálů by dokázat, že ani primář Sova, ani ostatní osoby nikdy nežily. Je tomu sice tak, ale nic to nemění na faktu, že jde o příběh hluboce pravdivý, že je to skutečně věrný obraz doby, charakterů, postojů, poměrů. Ne každá osoba a událost, popisovaná v Bibli, je historicky pravdivá. Ale každá je vnitřně pravdivá. Přesné rozlišení je úlohou odborníků. Pro vyučování dětí, pro vybudování jejich vztahu k Bohu to není nutné vědět. Tento vztah by však mohlo ohrozit, kdyby někdo dítěti autoritativně podával biblické obrazy jako historickou skutečnost a později by zjistilo, že to tak není. V Písmu musíme tedy hledat především vnitřní pravdivost. A ta je nenapadnutelná, a to i v obraze o stvoření světa. Přírodní vědy nemohou existenci Boha ani popřít, ani dokázat. Ale 10

současná fyzika dovede vypočítat dobu trvání hmoty, takže hypotéza o věčnosti hmoty padá. Skutečně vědecký světový názor by neměl tento fakt obcházet. Účelem biblického popisu stvořeni je především navázání kontaktu s Bohem přes obdiv k dílu stvořeni. Při rozhovoru s dětmi mějme na zřeteli tento cíl. Minule jsme uvažovali o tom, odkud je svět. Kdo ho udělal. A přišli jsme na to, že to musel být někdo velmi moudrý a velmi dobrý. Jen škoda, že je neviditelný. A ještě větší škoda je to, že nám nepřilepil na všechno nějaký lístek, že nám nenechal nějakou zprávu: „To jsem já, který jsem vám toto všechno dal.“ Je sice pravda, že ani na kopcích, ani na slunci není štítek se jménem výrobce jako na ledničce nebo na kole. Ale ten, kdo to všechno udělal, přece se jen postaral o to, abychom se o něm něco dověděli. Nevyšel sice z úkrytu závěsu, jako v našem minulém vymyšleném příběhu onen dědeček. Ale máme o něm písemnou zprávu. Tak si představte, že existuje kniha, kde si to můžete přečíst. Je to velmi stará kniha. Jmenuje se Bible anebo Písmo svaté. V ní je napsáno, že všechno, co existuje, stvořil BŮH. A že Bůh je opravdu velmi moudrý, velmi dobrý a má nás rád. Je neviditelný, a přece je nám vždy nablízku. Tak blízko, že všechno slyší, všechno vidí, všechno ví. Tak vidíte, a už máme vyřešenou i tu minulou hádanku. Slyšel mě tedy Bůh, když jsem mu říkal, že mu děkuji za všechno? To se ví, že ano. A slyšel by to, i kdybychom to řekli docela potichu? I kdybychom si to jen pomysleli? I to. Určitě i to slyší, i to ví. Takže my si vlastně můžeme povídat s Bohem, který všechno udělal a všechno ví. Nezdá se vám to úžasné? I dnes vám něco povím, ano? Poslouchejte! Dávejte dobrý pozor, protože na konci dostanete zase hádanku. Na dvoře si hrály děti. Najednou se začaly hádat. Nikdo nevěděl, jak ta hádka vlastně vznikla, kdo začal. Však víte, jak to bývá. Ale pro nás ani není důležité, proč se nepohodli. Jen si začali jeden druhému vyhrožovat: „Jen počkej, můj taťka ti ukáže! Víš, jakou má sílu? Kolik dokáže zvednout?“ No a už byli v sobě. Jeden přes druhého se překřikovali, čí tatínek je silnější, moudřejší, šikovnější. Ale nemohli se dohodnout, kdo je nejmoudřejší, nejšikovnější, nejmocnější. Zdálo se, že to vyhraje Jirka, protože jeho otec byl námořníkem. Jen občas byl doma a tehdy se Jirka od něho nepohnul ani na krok a ostatním s velkou pýchou vyprávěl takové příběhy, že všichni zůstali poslouchat s otevřenými ústy. Kde všude jeho tatínek byl, co všechno viděl, jaké dobrodružství zažil! Jenže co? Věrka ho trumfla. Řekla, že její otec umí operovat a každý den zachraňuje lidi. A že to by kdekdo nedokázal. Tak ztichl i Frantík, protože on se chlubil tím, že jeho tatínek umí střílet a mají doma pušku. To každý uznal, že zachránit je víc než zastřelit. Tak se vám hádali a hádali a nemělo to konce. Monika říkala, že ona má bratrance pilota. Marek byl zase přes prázdniny u moře a tam se seznámil s filmovým hercem. Měl i jeho fotografii s vlastnoručním podpisem. Nemohli se dohodnout ani na tom, čí tatínek je nejlepší. Neboť jeden by! dobrý proto, že koupil dcerce chodící a mluvící panenku, druhý proto, že zachránil tonoucího, třetí proto, že chodil s dětmi na výlety, a zase jiný proto, že není nikdy nervózní. Každý měl pravdu a přece nevyřešili, kdo je nejchytřejší a nejlepší. Jeden starší chlapec stál kousek dál a poslouchal je. Když se už všichni vykřičeli, přišel mezi ně a řekl jim: „Já znám někoho, kdo je opravdu nejmoudřejší a nejlepší. On ví všechno, protože sám všechno vymyslel a udělal. Dokonce k tomu nic a nikoho nepotřeboval. A je nejlepší, protože všechno neudělal pro sebe, ale pro nás. Všechno nám dal úplně zadarmo. Mohu si s ním kdykoliv povykládat. Vždy má pro mě čas. Vždy mě slyší. Je se mnou i tehdy, když jsem úplně sám. Hádanka: O kom to mluvil? Odkud se to mohl dovědět? Má duše, dobrořečí Pánu, Pane, můj Bože, jsi nesmírně veliký! (Ž 103,1). Pokračování příště 11

Dvě zrcadla Jednou si satan vymyslel hru, aby se pobavil. Vytvořil ďábelské zrcadlo, které mělo kouzelnou moc: Co bylo krásné a dobré, to se v něm zdálo ubohé a k ničemu, zatímco to, co bylo zlé a špatné, se zveličilo a ukázalo se do nejmenších podrobností. Satan se se svým strašným zrcadlem vydal na cestu do všech končin světa. A všichni, kdo se do zrcadla podívali, zachvěli se. Každá věc se v něm jevila znetvořená a všechno bylo ošklivé. Zlomyslník se tím velmi bavil. Čím byly věci odpornější, tím víc se mu líbily. Jednoho dne ho pohled do zrcadla tak uchvátil, že se začal nezřízeně chechtat. Zrcadlo mu v tu chvíli vyklouzlo z rukou a roztříštilo se na miliony kousků. Mohutný vichr, který se rozpoutal, roznesl kousky zrcadla do celého světa. Některé kousíčky byly menší než zrnka písku a spadly do očí mnoha lidem. Tito lidé začali vidět všechno zkresleně - všímali si jen toho, co bylo špatné, a všude viděli jen zlo. Z dalších kousků byla vyrobena skla do brýlí. Lidé, kteří nosili takové brýle, už neuměli rozeznat, co je správné, ani neměli schopnost spravedlivě soudit. Ne-potkali jste náhodou takové lidi? Některé kousky zrcadla byly použity do okenních skel. Ti, kteří se dívali okny s těmito skly, viděli jen nesympatické sousedy, kteří podle nich trávili čas vymýšlením špatností. Když se Bůh dozvěděl, co se stalo, zesmutněl. Rozhodl se, že lidem pomůže. Řekl: „Pošlu na svět svého Syna. On je můj obraz, moje zrcadlo. Bude ukazovat mou dobrotu, mou spravedlnost, mou lásku. Ukáže člověka takového, jakého jsem chtěl a zamýšlel stvořit.“ Ježíš tedy přišel jako zrcadlo pro lidi. Kdo na něho pohlédl, spatřil dobrotu a krásu, naučil se zbavovat se sobectví a lži, učil se žít spravedlivě a nikým nepohrdat. Nemocní nacházeli znovu odvahu k životu, zoufalí se posilovali novou nadějí. Ježíš těšil zarmoucené a pomáhal lidem přemoci strach ze smrti. Mnoho lidí si zamilovalo Boží zrcadlo a následovalo Ježíše. Dokázal v nich rozžehnout touhu po dobru. Byli ale také jiní, které zlo přemohlo. Ti si přáli Boží zrcadlo rozbít. A tak byl Ježíš zavražděn. Ale vzápětí se zvedla nová vichřice: Duch svatý. Zvedl miliony kousků Božího zrcadla a rozvál je po celém světě. Komu padl do oka malinký kousek tohoto zrcadla, začal vidět svět a lidi tak jako Ježíš. V očích se mu ukazovaly především věci dobré a krásné, spravedlnost a ušlechtilost, radost a naděje. A co bylo špatné a nespravedlivé, to mu připadalo, že je možné změnit a upravit.

12

JAKÝ JE VÝZNAM POŽEHNÁVÁNÍ KOČIČEK, JÍDLA A VODY? Požehnání ratolestí na Květnou neděli připomíná velkolepý vstup Ježíše Krista do Jeruzaléma, voda naznačuje milost křtu i vnitřního očištění a požehnání velikonočních pokrmů hostinu Agapé.

Vážená redakce, svátky Velikonoc nechceme prožívat pasivně a bez duchovní účasti. Vysvětlete nám, prosím, proč kněží žehnají kočičky, vodu, velikonoční jídla a sůl. Děkuji. Jana, Košická Arcidiecéza Milá Jano, požehnání ratolestí na Květnou neděli je památkou na evangelijní událost vstupu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Nadšené davy stínaly palmové ratolesti a stlaly je před Krista na cestu, kterou procházel. Když Církev v koloběhu roku slaví jednotlivé tajemství života Ježíše Krista, tak její pozornosti nemůže ujít ani slavnostní vstup Krista do Jeruzaléma spojeného s palmovými ratolestmi. V zemích, kde tyto ratolesti neměli k dispozici, je začali nahrazovat jinými. U nás jsou to takové, které nejdřív jevily znaky nového života – proutí vrby – kočičky – nebo jehnědy, a v liturgii získaly ještě jiné poslání. V nastávajícím roce se z kočiček požehnaných na Květnou neděli připraví popel, který se používá jako znamení pokání na Popeleční středu. Pučící ratolest je znamením života, který se rozvíjí. Palma bývala znamením vítězství, jak v pohanství, tak i ve křesťanství (vzpomeňme si na zobrazování mučedníků s palmovými ratolestmi v rukou). Ratolesti se podle sv. Augustina staly znamením chvalořeči a obrazem vítězství Krista nad mocí ďábla a vládou smrti. Jejich žehnání na Květnou neděli proto není jen prázdným gestem, ale má velkou symboliku a výpovědní sílu. Žehnání vody na Velikonoční vigílii je prastará tradice v Církvi. V ní se skrývají mnohé symboly. Voda, jak se kněz modlí při jejím žehnání, se má stát novou koupelí, která přinavrací nevinnost a čistotu, její víry strhávají hříchy, aby vypučely výhonky ctností. Voda mnoha způsoby naznačovala milost křtu a dostala schopnost posvěcovat. Stala se předobrazem nové smlouvy v předpovědích proroků a Kristus ji posvětil, aby obnovila porušenou lidskou přirozenost. Proto si věřící požehnanou vodu odnášejí domů, aby si tohle všechno připomínali. A ještě jeden pohled - voda připomíná samého Krista, který je pro nás vrcholem Božího požehnání. On sám se nazval živou vodou a ustanovil pro nás křest, svátost vody na znamení spásonosného požehnání. Sůl je v běžném užíváním stabilizátorem a Církev i tu naznačuje symboliku - sůl jako symbol v duchovním životě pobízí ke stabilitě, vytrvání v dobrém. Obřad žehnání jídel a nápojů se datuje od 4. století - období po ustanovení Velikonočního třídenní. Nejdříve se žehnaly vajíčka a maso jako symbol velikonočního beránka, později i chléb, sladké pečivo, voda, víno. Mají naznačovat naši vděčnost Bohu za jídlo, které je také darem, jako i prosbu a požehnání nás samotných. (podle KN) 13

CO JE KŘIŽMO? KDY SE POUŽÍVÁ? Vážená redakce, nedávno se v naší farnosti uskutečnila slavnost spojená s vysluhováním svátosti biřmování. Při této události náš biskup pomazal čela biřmovanců křižmem. Z čeho je? Kdo je může požehnat a kdy se používá? Juraj, Bratislava

Milý Juraji, křižmo je olivový olej s balzámem, který na Zelený čtvrtek může požehnat výhradně biskup při obřadu svěcení olejů. Pomazání má v biblické a antické symbolice mnoho významů, protože sám olej je znakem hojnosti a radosti, očišťuje tělo, dělá ho pružným, zmírňuje bolest a způsobuje, že člověk září krásou, zdravím a silou. Všechny tyto významy pomazání olejem se nacházejí i ve svátostném životě. Znamením pomazání se však do duše věřícího člověka vtláčí duchovní pečeť. Pomazání križmem objasňuje jméno „křesťan“ , který znamená „pomazaný“ . Odvození je od jména Kristus, po řecky Christos, Pomazaný, kterého „Bůh pomazal Duchem Svatým“ (Sk 10,38). Obřad pomazání se používá i v Církvi východního obřadu, kde se nazývá myropomazání (řecky µύρον myron pomazání). Na západě má název confirmatio, biřmování. Křižmo, které je znamením posvěcení, používáme při vysluhování svátostí křtu, biřmování, při kněžském a biskupském vysvěcení. Pomazání křižmem, které následuje po křtu, znamená účast pokřtěného na Kristově prorockém, kněžském a královském poslání. Toto pomazání je završeno druhým pomazáním, které se uskutečňuje při svátosti biřmování. Biřmováním se křesťané, tedy „pomazaní“, stávají více účastnými na poslání Ježíše Krista na plnosti Ducha Svatého (srov. 2 Kor 2,15). Tímto pomazáním dostává biřmovanec pečeť Ducha Svatého. Pečeť je symbolem osoby, znakem její autority, v jistém smyslu jeho vlastnického práva a právní akt dělá hodnověrným. Sám Kristus vyhlašuje, že Otec ho označil svou pečetí. Tedy i křesťan je označen pečetí, tak jako to čteme v Písmu Svatém: „Sám Bůh nám i vám dodává pevnosti, abychom byli vždycky spojeni s Kristem; posvětil nás k svatému úkolu, a tím nám vtiskl svou pečeť a vložil nám do srdce Ducha jako záruku.“ (2 Kor 1,21-22) Pečeť Ducha Svatého znamená, že křesťan úplně patří Kristu, je navždy v jeho službě a ve zkouškách je mu přislíbená Boží ochrana. Při biskupském a kněžském vysvěcení je pomazání křižmem znamením osobitného pomazání Duchem Svatým, které jejich službu dělá plodnou. Při biskupském svěcení se křižmem potře čelo a při vysluhování svátosti kněžství se jím potřou ruce kandidáta. Kromě již zmíněných svátostí se křižmo používá při pomazání oltáře a stěn kostela. Pomazáním křižmem se oltář stává symbolem Krista, kterého otec pomazal Duchem Svatým a ustanovil za nejvyššího kněze, aby na oltáři svého těla přinesl svůj život jako oběť za spásu všech. Pomazáním stěn kostela se připomíná, že celý kostel je navždy zasvěcen křesťanské bohoslužbě. Podle liturgické tradice se křižmem pomažou stěny kostela na dvanácti nebo aspoň na čtyřech místech, aby se tak naznačilo, že kostel je obrazem svatého místa Jeruzalém. Milý Juraji, přeji Vám, abyste se vždy, když budete přítomen při slavení spojeném s pomazáním křižmem, posílil ve víře, více se spojil s Církví a věrně vydával svědectví o Kristu. (podle KN)

14

POHYBLIVÉ DATUM VELIKONOČNÍCH SVÁTKŮ Vážená redakce, datum Velikonoc se každoročně mění. Proč? Když se mi řídíme gregoriánským kalendářem a ve východní Církvi používají juliánský kalendář, který je v porovnání s námi posunutý dozadu, platí tento posun i pro velikonoční svátky? Ondřej, Topolčany Milý Ondřeji, původ velikonočních svátků je třeba hledat v židovství. Pro židovský národ je vzpomínkou na zázračné vysvobození z Egypta a předobrazem pravé svobody, jak se na to vzpomíná ve starozákonní Knize Exodus. Slaví se sedm dní, přičemž je nejdůležitější první večer ze 14. na 15. nisanu (tento židovský měsíc zodpovídá našemu měsíci březen/duben), když se koná velikonoční večeře. Tehdy otec v kruhu svých synů a dcer vypráví příběh, jak Bůh zázračně zachránil izraelský národ a prostřednictvím Mojžíše ho převedl přes Rudé moře. Ptáte se, proč se datum Velikonoc každoročně mění. Odpověď spočívá ve skutečnosti, že židovské náboženství se řídilo měsíčním kalendářem. Proto i datum Velikonoc je určený jednotlivými fázemi měsíce. Svátek židovských Velikonoc se slaví v první úplněk Měsíce po dni jarní rovnodennosti. Pro nás křesťany mají Velikonoce v Ježíši Kristu nový a mimořádný význam. Jsou svátkem, kdy Kristus se svými apoštoly slavil velikonoční večeři, při které zanechal svátost svého těla a krve a na kříži obětoval sám sebe jako neposkvrněného Beránka. Nezůstal však v hrobě, ale první den v týdnu, jak evangelia označují neděli, vstal z mrtvých. Tato neděle se nazývá „nedělí všech neděl“ a je hlavním křesťanským svátkem. Velikonoční neděle byla ustanovena na Prvním nicejském koncilu v roce 325. Slavíme ji v první neděli po prvním úplňku Měsíce po jarní rovnodennosti. Datum Velikonoc se tak může odlišovat mezi jednotlivými roky až o více než jeden měsíc (od 22. března do 25. dubna). Jarní rovnodennost je podle gregoriánského kalendáře oficiálně stanovena na 21. března, i když astronomicky se tento termín může lišit. Milý Ondřeji, máte pravdu, že datum Velikonoc se ve východních církvích řídí starším juliánským kalendářem, proto jejich slavení velikonočních událostí se v porovnání s námi posouvá o několik dnů. Gregoriánský kalendář zavedl papež Řehoř XIII., protože narůstal rozdíl mezi kalendářem a přirozeným slunečním rokem, který má 365 dní, přesněji 365,2422 dní. Papež v roce 1582, tento nesoulad odstranil tím, že po 4. říjnu následoval hned 15. říjen. Východní církve však tuto změnu nepřijaly, proto nadále existuje rozdíl v čase slavení Velikonoc. Vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista, které slavíme v čase velikonočních svátků, sahá až do hloubky spásy pramenící v židovské Velké noci. Ježíšův přechod ze smrti do života je naplněním starozákonního přechodu židovského národa z otroctví do svobody. Proto oslava úplné spásy má začít už odtud a spolu s Izraelem se přeměnit na radost pro celé lidstvo. Nastávající svátky jsou pro nás výzvou nanovo prožívat svobodu, kterou nám Kristus získal svou obětí na kříži a vítězným zmrtvýchvstáním. Přeji vám i všem čtenářům, aby tyto svátky byly přechodem z otroctví našeho egoismu a pout hříšnosti do pravé svobody, která nachází své naplnění v lásce. (podle KN)

15

Přemožitelka strachu Odvaha není to samé jako nebojácnost. Není to ani nepřítomnost strachu, ale spíš jeho ovládání. Je to, jak řekl Ernest Hemingway, „milost pod tlakem“.

Strach se soustředí na to, co se může pokazit, co by se mohlo nepodařit. Pokud zůstane bez kontroly, pronikne celého člověka a učiní ho neschopným inteligentně a účinně reagovat na těžké situace. Takto naruší jeho důvěru ve vlastní schopnost jít za tím, co je správné. Martin Luther King Jr. mluvil o potřebě budovat „hráze odvahy, která by zadržely povodně strachu“. Odvaha se posouvá nad strach. Kdybychom to mohli říct trochu vtipně: odvaha je strach, který se pomodlil a potom se pustil do akce.

Odvaha v boji Když mluvíme o odvaze, máme tendenci o ní přemýšlet ve vojenských termínech. Známe například udatné a chrabré bojovníky, kteří se statečně postavili proti hrozivým a zákeřným protivníkům. Z vojenské historie bychom mohli jmenovat množství takových hrdinů a u některých jejich skutků nám naskakuje husí kůže. Všichni tito lidé byli určitě odvážní, ale odvaha není omezená jen na vojenské úspěchy. Tmavá noc duše My nezažíváme skutečné vojenské boje, zato velmi dobře známe bitky s nepřáteli duše… Například úzkost, pochybnosti, znechucení, nejistoty apod. Když se na ně hlouběji zadíváme, je nám jasné, že nám hluboce ztrpčují život a stojíme před jasnou výzvou. Duchovní klasici zde mluví o „zmavé noci duše“, která si žádá odvahu hodnou hrdiny. Co to je „tmavá noc duše“? Neschopnost kráčet proti frustracím, pochybnostem, znechucením a jiným vnitřním tlakům, které nás nutí kapitulovat a zůstat v nečinné pasivitě. Jsou to pocity, které nám připadají jako hora se strmým útesem, a my po něm nedokážeme vylézt, proto zůstáváme dole. Odvaha je namáhat se s těžkostmi, probudit v sobě vnitřního hrdinu a vsadit nejen na své skryté vnitřní zdroje, ale především na Boha, který mě zve kráčet kupředu, neboť je stále se mnou. Jako z pohádky Ve všech kulturách najdeme pohádky, mýty nebo příběhy o tzv. cestě hrdiny. Je to cesta, na kterou se musí vydat každý člověk, chce-li dozrát. Například Honza se vydá na cestu. Rozhodne se, že musí odejít z rodného domu, aby dospěl. Rozloučení s mámou není lehké. Na cestě potká mudrce nebo jinou podobnou postavu, která mu dá například prsten, kouzelnou hůlku, či zázračné boty, aby mu pomohli, když mu bude těžko a sám si nebude umět poradit. Přijde do města, ve kterém vládne smutek, protože princeznu unesl sedmihlavý drak. Honza ho přemůže pomocí zázračné věci od mudrce. Tak osvobodí princeznu, dostane ji za ženu a vrátí se domů. Symboly v příběhu mají jasný význam: máma, se kterou se loučí, je definitivní přeseknutí pupeční šňůry. Prsten (nebo jiná zázračná věc), který mu pomůže, když si nebude sám stačit, je Boží milost. Drak symbolizuje boj s temnou stránkou vlastní bytosti, konfrontací se zlem v sobě, které vyjde na povrch jenom tehdy, když se člověk vydá na cestu (doma ho nepoznal). Princezna je objevení ženské stránky ve svém nitru, která je také nutná pro vyvážený růst osobnosti. Tento příběh je o cestě, pouti, dozrávání a především o odvaze. Každý krok na cestě ke zralosti si vyžaduje jakoby porodní bolesti. Není možné „dosáhnout na hvězdy“, pokud se napřed neosvobodíme od toho, co nás drží dole u země. Odvaha není vlastnost, kterou bychom potřebovali jen občas. Odvahu potřebujeme každý den. Potřebujeme ji, abychom dokázali žít, trpět, zápasit, ba i umřít. Je pro nás osvobozením i dobrodružstvím. (podle AHA) 16

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Vlastnímu životu řekl jasné ano (26. březen 1905 – 2. srpen 1997) Neoblomný, nebojácný a stále milující. Viktor Emanuel Frankl, rakouský psychiatr, psycholog, neurolog a filosof českého původu. Přežil hrůzy koncentračního tábora, i když mu krutý režim vzal všechny blízké, neodmítl po válce pomoc kolegům a bývalým členům strany NSDAP. Lidem a světu zanechal několik zásadních myšlenek, které ověřil v tvrdé životní praxi. „Jak často to jsou až ruiny, které otevřou pohled na nebe,“ napsal ve své knize Vůle ke smyslu.

Kukuřičná strava a velké známosti Viktor se narodil jako prostřední syn úspěšného, ale pokorného Moravana Gabriela a zbožné Pražanky Elišky. Mimo něho vychovávali manželé Franklovi staršího syna Waltera a mladší dceru Stellu. Jejich finanční situace byla během první světové války však složitá a bída přinutila děti žebrat v ulicích rodných Pohořelic i krást na místním poli kukuřici. Zvědavý Viktor si již jako středoškolák zajímal o filosofii a psychologii. Jeho korespondenčním partnerem a přítelem byl dokonce sám Sigmund Freud. Osobně se setkal i s jemu myšlenkově bližším Alfrédem Adlerem, zakladatelem individuální psychologie. Intenzivně ho ovlivnila sebevražda spolužáka, kterého našli mrtvého s Nietzscheho knihou v ruce. Viktor Frankl nenásledoval žádného ze svých učitelů. Razil si vlastní směr. Pomoc nabídl i v nebezpečí Mladý lékař známý svou laskavostí a dobrosrdečností otevíral v letech 1928 až 1929 několik konzultačních center pro mládež ve Vídni i v dalších rakouských městech. Viktorův život však začal ohrožovat Hitlerův režim, zvláště pro židovský původ. I přesto se lékař nebál vystavit falešné diagnózy mnoha duševně nemocným, kteří by jinak na příkaz vlády museli být zavražděni. V roce 1942, když se vypracoval na významný post primáře jediné židovské nemocnice v hlavním městě, se oženil se staniční sestrou Tilly Grosserovou. Právě oni mezi posledními získali od národních socialistů svatební povolení. O devět měsíců později je však už oba, stejně jako Viktorovy rodiče a bratra, zatkli a deportovali do koncentračního tábora v Terezíně. Jakoby zázrakem se zadržení vyhla sestra Stella, které se podařilo na poslední chvíli emigrovat do Austrálie. Zbytek války prožil Viktor Frankl střídavě v koncentračních táborech v Osvětimi, Dachau a Terezíně jako číslo 119104.

17

Důležitý je smysl života „Lidé páchají sebevraždy, protože ze své situace nenacházejí žádné východisko. To však neznamená, že ono neexistuje. Někdy nemůžeme změnit situaci, ale můžeme změnit aspoň náš vnitřní postoj k ní,“ napsal Frankl v knize Trpící člověk. Dobře věděl, o čem mluví, protože jeho teorie ověřily právě hraniční situace v koncentrácích. Frankl vyvinul i tak zvanou logoterapii, ve které se soustředil na smysl života a hodnoty člověka. Spojil tak psychologii s osvědčenými postřehy z náboženství. Jak sám poznamenal, nad vodou ho držela myšlenka na milovanou manželku či představa, jak ve vyhřáté místnosti přednáší o psychologii koncentračního tábora. Nezlomil ho ani fakt, že po osvobození a propuštění zjistil, že všichni jeho blízcí jsou mrtví. Vtipný, energický a opět milující Na lidi nezanevřel. Právě naopak. Držel se svých slov, že „láska nečiní člověka slepým, ale vidícím – vnímavým pro hodnoty“. Viděl dobře, hned na první pohled se zamiloval do asistentky Eleonore Schwindt. Vzali se v roce 1947 a měli spolu dceru Gabrielu. Viktor mimo jiného zvládal i horolezectví, jako sedmašedesátiletý získal licenci pilota a do pětaosmdesáti učil na vídeňské univerzitě. Miloval humor a snažil se ho uplatňovat i při své práci. Získal 27 doktorátů a vydal 32 knih, které přeložili do 27 jazyků světa. Byl nominovaný i na Nobelovu cenu za mír. Viktor Emanuel Frankl opustil tento svět 2. srpna 1997, když mu selhalo životem tvrdě zkoušené, ale neoblomné srdce. Na závěr ještě jedna jeho myšlenka: „Tolerance nespočívá v tom, že sdílíme názor někoho jiného, ale v tom, že poskytneme druhému právo mít jiný názor,“ napsal v knize Vůle ke smyslu. A nemýlil se. (podle AHA)

*****

Zprávy ze světa není to všude růžové, a proto se modleme za pronásledované NIGÉRIE Stovky, pokud ne tisíce lidí bylo zavražděno při útoku muslimů na křesťany v Nigérii, který se začal ve tři hodiny ráno 8. 3. 2010 v Nigérii. Arcibiskup Ben Kwshi popisuje konfrontaci jako setkání tváří v tvář se satanem. Svědkové uvádějí, že křesťany ve vesnici pochytali do rybářských sítí a zvířecích pastí a potom je umlátili k smrti. Arcibiskup pokračuje: „Viděl jsem rány od mačet na hrdlech dětí. Děti ve věku 0-15 let, všichni zabiti do zad, do krku, do hlavy. Hluboké rány v ústech kojenců. Lidé naříkají a pláčou. Někteří již ztratili hlas. Nedokázal jsem ten pohled vydržet. IRÁK Naléhavá prosba o modlitbu a rozšíření informace. V Iráku se uskutečnily vraždy a znásilnění křesťanů. Situace se vyostřuje a mám strach o bezpečnost spolusester a i ostatních křesťanů v Iráku. Všichni křesťané dnes opustili Mosul a chystají se opustit Irák. Některé sestry jsou s nimi, některé však zůstávají na místě. Vůbec netušíme, co se bude dít s naší kongregací (dominikánky). Tisk vůbec neinformuje o vyhrocené situaci v Iráku. Prosíme o rozšíření zpráv všemi možnými způsoby, ale na prvním místě prosíme o modlitby za křesťany v Iráku. (Saleziánští spolupracovníci ASC)

18

Velikonoční příběh na zamyšlení Pastor George Thomas, který v malém městečku v Novém Anglicku vedl svůj sbor, přišel jednou v jedno velikonoční nedělní ráno do kostela a nesl rezavou, zkřivenou starou ptačí klícku, kterou položil vedle kazatelny. Věřící lidé v údivu nadzdvihovali obočí, když pastor promluvil. Mluvil, jak se včera procházel po městě a uviděl naproti chlapce, který nesl tuto klícku. Byli v ní tři malí diví ptáčci, třesoucí se zimou a strachem. Zastavil ho a zeptal se: „Co to máš synu?“ ,Jen pár starých ptáků,“ odpověděl. „Co chceš s nimi dělat?“ zeptal se pastor. „Vezmu je domů a budu si s nimi hrát,“ odpověděl... „Budu je dráždit a vytrhám jim peří, aby se pobili. Určitě se tím zabavím!“ „Ale dříve nebo později jich budeš mít toho přece jen dost a přestane tě to bavit. Co uděláš po tom?“ „Ale, mám i pár koček,“ řekl malý chlapec, „rádi si na nich pochutnají, dám ptáčky jim.“ Pastor na chvíli ztichl. „Kolik chceš za ty ptáky synu?“ „Co??!! Na co by vám byli, pane? Jsou to jen obyčejní ptáci z pole. Ani nezpívají a vůbec nejsou pěkní!“ „Kolik?“ znovu se zeptal pastor. Chlapec si ho změřil, jako kdyby byl bláznivý a řekl: „10 dolarů!“ Pastor sáhl do kapsy a vytáhl desetidolarovku. Dal ji chlapci do ruky a ten zmizel rychle jako blesk. Pastor zvedl klícku a odnesl ji na konec aleje, kde byl strom a trávník. Položil ji na zem, otevřel dvířka a klepáním na mřížku klícky přesvědčil ptáčky, aby vyletěli. Pustil je na svobodu. Toto vysvětlilo přítomnost klícky na kazatelně. Potom pastor začal říkat tento příběh: Jednoho dne se bavil Ježíš s ďáblem. Satan se právě vrátil z rajské zahrady a škodoradostně se chválil: „Nuže, Pane, právě jsem nachytal plný svět lidí. Nastavil jsem past, starou návnadu, věděl jsem, že neodolají. Mám je všechny!!“ „Co s nimi budeš dělat?“ zeptal se Ježíš. Satan odpověděl.: „Chaa, budu se bavit! Budu je učit jak být sobecký a rozvádět se, jak se mají nenávidět a škodit si. Naučím je pít a kouřit a také proklínat. Naučím je jak vynalézt pušky a bomby a navzájem se zabíjet. Už se těším na tu zábavu!“ „A co uděláš potom?“ zeptal se Ježíš. „Zabiji ji!“ hrdě se vypnul satan. „Kolik za ně chceš?“ zeptal se Ježíš. „Myslím si, že bys ty lidi nechtěl ?! Není v nich špetka dobra. Když si je vezmeš, budou Tě jenom nenávidět. Naplivají na Tebe, budou Tě proklínat a zabijí Tě! Určitě je nechceš!“ „Co za ně chceš?“ opět se zeptal. Satan se podíval na Ježíše a zašklebil se: „Všechny Tvoje slzy a všechnu Tvoji krev!“ Ježíš řekl: „Máš to mít!“ a zaplatil. Pastor zvedl klícku, otevřel dveře a odešel od kazatelny. Není směšné, jak jednoduše lidé pohrdají Bohem a potom se diví, že se svět řítí do pekla? Není směšné, jak věříme novinám, ale nedůvěřivě zkoumáme slova Bible? Není směšné, jak každý chce přijít do nebe za předpokladu, že nemusí věřit, myslet, mluvit anebo nedělat nic z toho, co říká Bible? Říkají : „Věřím v Boha,“ ale jednoznačně následují satana ( který mimochodem také „věří“ v Boha ). Není směšné, když je někdo v neděli zapálený pro Krista, ale celý zbytek týdne je neviditelným křesťanem...? Není směšné, jak víc se trápím tím, co si o mně pomyslí lidé, než ci si o mně myslí Bůh? 19

20

Koncert Spirituál Kvintetu v otnickém kostele V neděli 21. března odpoledne jsme měli možnost přivítat v našem kostele známou hudební skupinu Spirituál Kvintet. Skupina slaví v letošním roce padesát let svého působení a tak bylo hezké, že vedoucí skupiny pan Tichota, přidal několik vzpomínek ke vzniku a vzpomněl také některé bývalé členy, kteří již bohužel nejsou mezi námi (Karel Zich). Atmosféra v téměř plném kostele byla skvělá – Spirituál dokáže své posluchače nadchnout a strhnout, takže na vyzvání zpěvačky Zdenky Tichotové se mnozí přidali ke zpěvu a kostelem zněly zpěvy opravdu mohutné! O kvalitách druhé zpěvačky není třeba hovořit – hlas Ireny Budweisserové rozechvíval nejen klenbu kostela, ale určitě i srdce přítomných. Po příjemné hodince se spokojení návštěvníci rozcházeli a před kostelem je čekalo malé pohoštění v podobě koláčků, rozdávaných členy Spolča z farnosti Otnice. Závěrem můžeme tedy zkonstatovat – příště určitě zase na viděnou při nějakém hezkém koncertě! P. Pavel Buchta, farář

Dub a prase Jedno nenasytné prase se pod vysokým dubem krmilo spadanými plody. Sotva rozkouslo jeden žalud, očima už polykalo další. "Nevděčné zvíře!" ozval se dub. "Živíš se mými plody, aniž bys aspoň jednou vděčně pohlédlo ke mně nahoru." Prase na chvíli přestalo chroupat a chrochtavě odvětilo: "Dočkal by ses mých vděčných pohledů, kdybych jen vědělo, že jsi své žaludy shodil dolů kvůli mně." Gotthold Efraim Lessing

21

CTNOST UMÍRNENOSTI Ž Zachovat míru není lehké, protože se jedná o věci, které jsou samy o sobě dobré nebo i takové, které si tělo přímo vynucuje, a my potom snadno ztrácíme nad nimi kontrolu. Když byl jednou před soudcem voják sv. Kryštof, dal dobrý příklad právě svou umírněností a jeho větu si potom opakovali v podobných situacích křesťané často. Jeden z vojáků se odvážil zbytečně tohoto siláka uhodit. Kryštof byl spoután, ránu snesl a jen nahlas řekl: „Kdybych nebyl křesťanem.“ Ten člověk tomu rozuměl: „Kdybych nebyl křesťanem, tak bych si tohle líbit nenechal. Ale já křesťanem jsem, když ti to dělá radost, tak si posluž. - Ne, nemusíme zacházet do podrobného extrému, dělalo by nám to potíže a nebylo by to ani dobré. Kryštof žil dávno. Ale my jsme křesťané, jako byl on. Kristus rovněž zůstal tentýž, a abychom se mírnili, protože nelze povolit uzdu žádné vášni. A když to uděláme, pokaždé to dopadne tragicky. Víme to, bohužel i z vlastní praxe. A jsme umírnění? Dovedeme procházet životem tak, abychom neobtížili vlastní svědomí pocitem viny? Asi to všichni nedovedeme. Světci to dovedli. V tom je můžeme klidně napodobovat. Jsme možná umírnění v jídle, protože přejídání způsobuje přírůstek na váze a to není hezké, ani zdravé. Jsme i umírnění v pití, protože se nám nelíbí člověk, který se neliší od zvířete. Nechceme druhým poskytovat tak otřesný pohled na nás, když se člověku nepodobáme. Ale co naše přecitlivělost na pomluvy? Pomlouvá se každý, budeme pomlouváni také. Jak si to bereme? Jedna veliká světice se dozvěděla, že o ní špatně hovořili, říkala se smíchem: jen je nechte! Copak si myslíte, že mě tohle lidské a pošetilé může nějak vyvést z míry? Stačí málo? Někdy jsou to opravdu malichernosti. Měli bychom se krotit, ale jak se něco jen zdaleka dotkne naší pýchy, jsme celí najednou naježení a bráníme se dost neúměrně. Když někdo zapochybuje o naší chytrosti, dotkne se naší marnivosti, je hned oheň na střeše a potom neznáme míry. Dovedeme krutě rozdávat těžké rány a obvykle si pozdě uvědomíme, jak jsme nespravedliví, prudcí a že jsme se přestali na delší čas a v důležité věci kontrolovat. To není nic hezkého pro nikoho, pro věřícího člověka teprve ne! Ono je to totiž tak. Kde chybí tato ctnost, tam jsou nějak ohroženy i ty ostatní, nesmírně důležité předpoklady duchovního života. Myslíte si, že ne? Dějiny zaznamenávají případ ženy z Padovy, která si tak cenila ctnost čistoty, že raději volila smrt, nežli by se poddala tyranovi města. Bylo pronásledování křesťanů, byla celkem bezbranná a jediné řešení, které se jí v kritickém okamžiku nabízelo, byla sebevražda. Rozběhla se k oknu, vyskočila ven, ale nešťastně se poranila, a když se uzdravila, stejně neušla osudu. Byla to vdova a chtěla manželovi zachovat věrnost až za hrob. Na jeho hrobě také v slzách žalovala, že nemohla svůj slib splnit, bolest bez míry přemohla její cit. S výkřikem: „nechci žít jako nečistá“ se na hrobě zabila. Ten první pokus o sebevraždu by se dal ještě omluvit prudkým hnutím mysli, ten druhý byla sebevražda čistá. Měla velkou touhu nezradit a velkou umírněnost. A tak čin, který obdivovali lidé, byl v očích Božích jistě hříchem. - Vidíme, že bez jisté míry, umírněnosti, to v životě nejde. My ji podceňujeme a při zpytování svědomí jí nevěnujeme žádnou pozornost. Myslíme jen na pití a množství jídla. Proč? Měli bychom dnes trochu více a hlouběji myslet na tuto ctnost, abychom ji pochopili a více se na tuto nepopulární ctnost dovedli zaměřit. Bude to jen k našemu užitku a možná, že je nejvyšší čas. Nějak bychom začít měli a rozhodně bychom tohle neměli odkládat na později. Odkládáme vnitřní zdokonalení stejně už dlouho!!! Pokračování příště 22

JAK ZVLÁDÁTE KONFLIKTY? „Důležité pro dialog je porozumění a láska, souhlas není nevyhnutelný.“ (V. Satir) Jelikož všichni žijeme ve společnosti, jsme nuceni komunikovat. A i když se umění komunikace učíme odmalička, jistě mi dáte za pravdu, že často se dostáváme do konfliktů. Konflikt je přirozenou součástí života, a tak nám nezbývá nic jiného, jen se to naučit řešit. Zkuste si udělat následující test, který by vám měl ukázat, jaký nejčastější způsob řešení konfliktů si volíte. Test se skládá z 35 otázek, jakýchsi přísloví. Vaším úkolem je u každé z nich zjistit, do jaké míry řešíte své konflikty podle daného přísloví. Vždy můžete odpovědět jen jednou z možností. Udělejte si tabulku s pěti sloupci a 35 řádky. Každý řádek představuje jednu otázku a sloupec možnost řešení konfliktů. 1. sloupec: Nikdy takhle konflikty neřeším (1 bod) 2. sloupec: Málokdy tak řeším konflikty (2 body) 3. sloupec: Někdy tak řeším konflikty (3 body) 4. sloupec: Často tak řeším konflikty (4 body) 5. sloupec: Skoro vždy tak řeším konflikty (5 bodů) Upozornění: Při otázkách („příslovích“) nejde o to, abyste dosáhli co nejvyššího počtu bodů, ale o vaše osobní řešení konfliktů. Body jsou jen pomůckou, abyste zjistili, jak je zvládnete. Odpovědi si můžete značit libovolnou značkou, například křížkem. 1. Konfliktům se máme vyhýbat, chceme klidný život. 2. Když jde o obchod, jdu do toho za každou cenu. 3. Tichý hlas si nikdy nevšímá slova řečeného v hněvu. 4. Lepší něco než nic. 5. S poctivostí dojdeš nejdále. 6. Kde se dva hádají, třetí se směje. 7. Bitky vyhrává ten, kdo věří, že je vyhraje. 8. Vlídná slova jsou cenná a stojí málo. 9. I slova mají svoji pravdu. 10. Chybami se člověk učí. 11. Vyhýbej se hádkám, nebudeš nešťastný. 12. Ten, kdo neutíká, nahání ostatní. 13. Mírný hlas odhání hněv. 14. Vzájemné dárečky prodlužují přátelství. 15. Nejlepší řešení najdete v otevřeném konfliktu. 16. V hádce vyhrává ten, kdo mlčí. 17. Mocnější má pravdu. 18. Vlídná slova připravují cestu lásce. 19. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. 20. Pravda stojí na vědomostech, ne na názorech a domněnkách. 21. Nic není tak důležité, abych se kvůli tomu hádal. 22. Na tomto světě jsou jen vítězové a poražení. 23. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. 24. Když si dva vyjdou vstříc, vždy se dohodnou. 25. Pro pravdu se musí daleko chodit. 26. Vyhýbat se hádkám je lehčí, než se dávat na ústup. 27. Jděte si za svým, ať to stojí, co to stojí. 28. Vlídná slova a laskavé ruce získávají i tvrdá srdce. 29. Ruka ruku myje. 30. Pojďme si sednout a vyřešit to. 23

31. Život je každodenní boj. 32. Silnější vyhrává. 33. Laskavost zmrazí každý svár. 34. Spravedlivá dohoda zabrání sporům. 35. Oba máme co nabídnout, něco to ale stojí. Body přepište do následující tabulky a pak spočítejte si body v jednotlivých sloupcích. Sloupec s nejvyšším počtem bodů označuje styl řešení konfliktů, který převážně uplatňujete. Při neshodách jde stále o lidi, a vztahy a na ty je možné reagovat pěti způsoby: Při konfliktu se můžete chovat buď jako vyhýbavý slimák (sloupec vyhýbání) nebo můžete být bojujícím lvem (dominance), nebo laskavým medvídkem (vyhovění). Někdy jste možná liškou (kompromis) nebo moudrou sovou, která konflikty řeší (sjednocení). slimák 1. 6. 11. 16. 21. 26. 31.

lev 2. 7. 12. 17. 22. 27. 32.

medvídek 3. 8. 13. 18. 23. 28. 33.

liška 4. 9. 14. 19. 24. 29. 34.

sova 5. 10. 15. 20. 25. 30. 35.

Celkem Slimák se konfliktům vyhýbá Slimák se ukryje do bezpečí ulity vždy, když je na obzoru nějaký konflikt. Buď se vytratí, nebo se tváří tak uraženě, že se ten druhý cítí provinile, i když se třeba o problému jen zmínil. Slimáci si připadají bezmocní a často nešťastní, protože vlastně nikdy nedosáhnou toho, co chtějí a neumí se k druhým lidem přiblížit - zůstávají totiž ve své ulitě. Lev konflikty vyhledává Lvům není žádná odpověď dost dobrá. Své cíle považují za tak důležité, že jsou připraveni dosáhnout jich za každou cenu. Věří, že mohou jen vyhrávat nebo prohrát. Když prohrávají, cítí se slabí, a proto nesnesou neúspěch. V konfliktech využívají všechny možné taktiky, často však ztrácejí přátele. Lvi jsou hrdí a úspěšní a nepřekáží jim, že je lidé nemají rádi. Medvídek konflikty zmírňuje Pro medvídky jsou lidské vztahy tak cenné, že by se vzdali všeho, aby si udrželi přátele. Proto je lidé často využívají a trhají na kusy. Medvídci potřebují, aby je měl někdo rád, a bojí se, že konflikt druhému ublíží. Lijí olej do rozbouřené vody a přitom si neuvědomují, že olej zabíjí mořské ptáky a znečišťuje pobřeží. Liška se snaží o kompromis Lišky se snaží najít střední cestu, ze které by oba protivníci získali, ale oba se kvůli ní musí něčeho vzdát. Nemají rádi extrémy a snaží se najít řešení, které by prospělo všem. Lišky uzavírají kompromis, aby dosáhly mírové dohody. Je to však jen dočasné řešení, protože štvanice se začne znovu. Sova konflikty řeší Sovy jsou moudré. Vědí, že mezilidské vztahy se nerozvíjejí, když lidé nejsou spokojení. Konflikty řeší tak, že proti nim stavějí všechna možná východiska, což vyžaduje odvahu a čas. Oba protivníci však získají to, co chtějí, a ještě se přitom sblíží. Sovy nikoho neovládají a jsou vzácné. V různých situacích můžete konflikt řešit různě. Důležité je, abyste si v danou chvíli vybrali vhodnou volbu. (podle AHA) 24

PASKA - MALÝ TRADIČNÍ VELIKONOČNÍ KOLÁČ Velikonoce se ani v jedné domácnosti na východním Slovensku neobejdou bez pasky a jiných tradičních koláčů z kynutého těsta. Bez koláčků - jak se jim říká v nářečí - by to nebylo ono.

Velikonoční koláč zvaný paska pozná určitě každý východňár. Paska totiž nemůže chybět ve velikonočním košíku, který věřící nesou do kostela na požehnání na Bílou sobotu nebo Velikonoční neděli. Při společném velikonočním stole potom z pasky musí ochutnávat každý člen rodiny. O co vlastně jde? O malý bílý kulatý koláč z kynutého těsta, který může být na hladkém vrchu ozdobený řezem ve tvaru kříže nebo o malý pletenec - také kulatého tvaru. Kdysi se pasky a velikonoční koláče pekly výhradně doma. Dnes si je můžeme koupit, a tak tradiční pečení koláčů ustupuje do pozadí, což je i škoda, protože se to pojilo s neopakovatelnou atmosférou. Když se po domě začala z kuchyně šířit vůně čerstvě upečených koláčů, všichni členové rodiny věděli, že od svátků je dělí jen několik hodin. Peklo se těsně před svátky, aby byly koláče čerstvé. Pasky a koláče se pekly v kachlových pecích, které dnes úspěšně nahradily elektrické a plynové trouby. I v moderních domácích spotřebičích je možné upéct tyto pochoutky. Těsto se kdysi dělalo ve velkých dřevěných korytech, protože se peklo pro celou širokou rozvětvenou rodinu. Potřebujeme: 2kg polohrubé mouky, 10 dkg droždí, 10 dkg krystalového cukru, 10 dkg rostlinného tuku, 10 dkg sunaru nebo jiného sušeného mléka, 17 tablet umělého sladidla, 1,3 litru převařeného mléka, 1 vyšlehaný bílek, polovinu balíčku prášku do pečiva, špetku soli, 1 vanilkový cukr. Postup: V ohřátém mléku rozpustíme droždí, přidáme sunar, cukr, rozpuštěný rostlinný tuk, sůl, umělé sladidlo, prášek do pečiva. Smícháme a za stálého míchání, do něj opatrně zamícháme vyšlehaný bílek, těsto tak bude jemnější. Připravené těsto necháme vykynout. Z vykynutého těsta si na moukou posypanou kuchyňskou desku odebereme vždy tolik těsta, se kterým budeme právě pracovat, jestli už na pasku, a nebo koláč. Když děláme pletence, těsto rozdělíme na tři a více částí, ze kterých vytvarujeme válečky. Z nich upleteme pletenec. Z tohoto kynutého těsta můžeme upéct i makovníky, ořechovníky, a nebo jiné záviny. Hotový pletenec položíme na plech vystllaným papírem na pečení, necháme dvě – tři minuty ustát a až potom dáme péct do dopředu vyhřáté trouby. Pečeme nejméně půl hodiny při střední teplotě. Z uvedených přísad můžete upéct dva velké koláče a dvě malé pasky.

25

Tak kázal Vianney⁄ Vianney⁄ PROMLUVA O OBĚTI MŠE SVATÉ Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví. Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář… „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou. Když držím po proměňování Nejsvětější Tělo našeho Pána ve svých rukou, často si uvědomím, že vlastně zasluhuji jedině peklo. Říkám si sám pro sebe: „Ach, kdybych Ho aspoň mohl vzít s sebou. Peklo by bylo v Jeho přítomnosti příjemné. Nebylo by pro mě těžké tam po celou věčnost trpět, kdybychom tam byli spolu. Ale pak už by peklo ani neexistovalo, plameny lásky by uhasily plameny spravedlnosti.“ Je to krásné. Po proměňování je tu dobrý Bůh tak jako v nebi. Kdyby člověk dobře pochopil toto tajemství, umřel by láskou. Bůh nás šetří pro naši slabost. Jeden kněz po proměňování poněkud pochyboval, zda jeho několik slov může způsobit, že náš Pán sestoupí na oltář. V tu chvíli spatřil hostii úplně červenou - zbarvenou krví. Představte si, že by nám řekli: „Ten křísí mrtvého.“ Jak rychle bychom běželi, abychom to viděli. Ale cožpak není proměňování, při kterém se mění chléb a víno v Tělo a Krev Boha, daleko větším zázrakem než vzkříšení mrtvého? Měli bychom se vždy aspoň čtvrt hodiny připravovat na mši svatou. Měli bychom se vždy před dobrým Bohem co nejvíc pokořit, jako on se co nejvíc snižuje k nám ve svátosti oltářní. Měli bychom co nejpřísněji zpytovat své svědomí, neboť máme být ve stavu milosti, abychom správně mohli prožít mši svatou. Kdybychom poznali cenu mše svaté nebo spíš kdybychom měli víru, byli bychom ji pak přítomní mnohem horlivěji. Pamatujete si, milé děti, na příběh, který jsem vám vypravoval o knězi, který se modlil za svého přítele? Bůh mu dal poznat, že je v očistci. Myslel si, že pro něj nemůže udělat nic účinnějšího než obětovat za jeho duši mši svatou. Ve chvíli proměňování vzal hostii do svých prstů a pravil: „Svatý Otče, učiňme výměnu. Ty máš duši mého přítele, která je v očistci, a já mám Tělo tvého Syna, který je v mých rukou. Tedy osvoboď mého přítele a já ti dám tvého Syna se všemi zásluhami a utrpením.“ A skutečně, ve chvíli pozdvihování viděl duši svého přítele celou zářící vstupovat do slávy v nebi. Chceme-li tedy milé děti dosáhnout něčeho od dobrého Boha, dělejme to také tak. Obětujme mu jeho milovaného Syna se všemi zásluhami jeho smrti a utrpení. Potom nám nebude moci nic odepřít. 26

Nejbohatší člověk v údolí Na skotské Vysočině žil kdysi jeden bohatý statkář. Byl více než bohatě obdařený světskými statky, a k jeho nezměrnému bohatství náležel také okázalý statek, jehož okna hleděla do nádherného údolí. Ale ve své podstatě byl jeho život prázdný. Chyběla mu víra v Boha a žil sám jako majetek svého majetku. V domku u vrat při vjezdu do statku žil John, jeho ovčák. John byl člověkem prosté víry a hluboké náboženské oddanosti. Celá jeho rodina chodila pravidelně do kostela, v jeho domě byl Pán skutečně přítomen, a když večer svému zaměstnavateli otvírával bránu, statkář často vídal jeho rodinu na kolenou ponořenou v modlitbě. Jednou ráno se statkář rozhlížel po údolí zalitém vycházejícím sluncem. Když viděl tu nádheru před sebou, říkal si: „To všechno je moje.“ Tu zazvonil domovní zvonek. Sešel dolů a nalezl přede dveřmi Johna. „Co se děje, Johne?“ zeptal se. „Jsou koně v pořádku?“ John se tváři rozpačitě. „Ano, pane,“ odpověděl. „Pane, mohl bych vám říct pár slov?“ Statkář ho pozval dál, na plyšový koberec, který jako by symbolizoval obrovský rozdíl mezi jejich životními styly. „Pane,“ řekl John váhavě, „v noci se mi zdál sen a v něm mi Bůh prozradil, že nejbohatší člověk z údolí dnes o půlnoci zemře. Měl jsem pocit, že vám to musím říct. Doufám, pane, že vám to nevadí.“ „No tak, no tak,“ řekl pán. „Já na sny nevěřím. Vrať se ke své práci a zapomeň na něj.“ John nevypadal, že by byl přesvědčený. „Ten sen byl velice živý, pane, a šlo v něm o to, že nejbohatší člověk v údolí dnes o půlnoci zemře. Prostě jsem vám to musel přijít říct, pane, měl jsem pocit, že byste to měl vědět.“ Stakář poslal Johna pryč, ale jeho slova, že nejbohatší člověk v údolí o půlnoci zemře, mu stále ležela v hlavě, a to tak, že v jedenáct hodin dopoledne sedl do auta a jel k místnímu lékaři na kompletní prohlídku. Doktor ho proklepal ze všech stran, prohlásil ho za zdravého jako rybička a řekl, že mu dává dalších dvacet let. Statkáři se ulevilo, ale červíček pochybnosti v něm přece jen hlodal, a tak pozval doktora na týž den na večeři a k posezení nad skleničkou. Společně vychutnali přepychovou večeři a krátce po půl dvanácté se začal doktor zvedat, že už půjde, ale statkář ho přesvědčil, aby si přece jen dal ještě skleničku. Konečně minula půlnoc a statkář byl stále mezi živými. Doprovodil doktora ke dveřím a vracel se po schodech nahoru s mumláním: „Ten hlupák John... takhle mi zkazit celý den... on a ty jeho pitomé sny!“ Ještě ani nebyl v posteli, když zadrnčel zvonek. Bylo půl hodiny po půlnoci. Když sešel dolů, našel u dveří uplakanou dívenku, ve které okamžitě poznal Johnovu dospívající dceru. „Pane,“ řekla mu v slzách, „maminka mě poslala, abych vám řekla, že tatínek o půlnoci zemřel.“ Statkář ztuhl. Během jediného okamžiku pochopil, kdo byl tím nejbohatším člověkem v údolí. 27

Dvanáctero traktátů o tom, jak mladý člověk marnosti světa zkoumati má… Traktát IV. O půvabnosti ženské Kdož se čítáš ženy ctitelem, posyp si dnes hlavu popelem. Zalkali by hořce Romeové staří, jak se nyní ženské kráse daří. Neb co móda krutě ženám panuje, vedle šatů, krásy též je zbavuje. Místo forem lepých přirozené barvy, chodí kol tě v cárech emailové larvy. Možno sice z historie vyvésti, mít že šatu není ještě neštěstí, její příkaz vždy však byl: radž schovat, s fortelem co dobře nelze ukazovat.

Pramáť Eva snad prý obecně se říká, nosívala v předu jenom lupen z fíka, kdežto u Eskymů móda je zas vžitá, že tam žena celá do kůže je všitá.

Ni v drahotě látek nesmí se stát zvykem, oblékat se z šetrnosti jenom kapesníkem a těšit se, čerstvý vzduch že krásu omladí, spíš se takto z marnivosti ženská nachladí.

Světa znalý snadno dopátrá se, cnost že zřídka bývá družkou kráse, ba, že často jedna druhé ráda, vzdorovitě ukazuje záda.

Různých mravů národové na světě už žili, jedni měli ženy v úctě, jiní je též bili, a co jedni krásou, nebo ctností zvali, druzí třeba na to zase nadávali.

Stalo se už jaksi zvyklostí, dávat kráse přednost před ctností. Ctnost jíž hrozí pokušení sterá, s oblibou pak sázej do kláštera.

Naši dědové v nadšení chvíli, na cheruba ženu povýšili. Ten však tenkrát nebyl nahatý, nýbrž od kotníků po krk zapjatý.

Krása bez ctnosti prý spíš se odhalí, a následkem toho zřídka zahálí. Toť pochopíš jistě, synu rozmilý, z ctnosti by se sotva děti rodily.

Řeci s Římany se zase těšili, z žen, jež měli jenom košili, po případě ještě méně šatu, inu, proti gustu není dišputátu.

A tak jsme tam,kde jsme chtěli býti, jenom pravá krása smí se odhaliti. Zlatýť sloup je žena, nelze pochybovat, nutno jej však často řádně oprašovat. (Cabánek)

28

Mám pochybnosti Čeho se týkají? EXISTENCE SVĚDOMÍ. Nevěřím, že svědomí je hlas, vložený do duše člověka samým Bohem. Můj názor je jiný. V existenci svědomí věřím, ale jeho podstata není v Bohu. »SVĚDOMÍ JE INSTINKT« Tedy další vývoj zvířecího pudu. Ovšem - od zvířecího pudu se odlišuje svědomí svou svobodou a absolutní odpovědností. Instinktem vedené zvíře nezná svobodu, nemůže jednat ani proti pudu, ani proti instinktu, Větří-li zvěř přírodní katastrofu, poplaší se, uteče, skryje se. Nemůže jinak - ale člověk může. Jde např. do hořícího domu, aby zachránil své děti, svou ženu nebo i cizího člověka. Zvíře před ohněm uteče, i kdyby uhořela všechna mláďata. Dále cítí člověk ODPOVĚDNOST. Zvíře nemá špatné svědomí, protože jedná jen pudově, instinktivně. Ty však víš o vnitřní bídě viny, o povinnosti a odpovědnosti, o cti a bezectnosti. Kdyby ti celý svět namlouval, že zrada je dobrá, v hloubi duše cítíš, že jsi zrádce - a cítí to i ti, kdo tě uklidňují. »SVĚDOMÍ JE STRACH« Snad vycházejí příkazy svědomí ze strachu? Z drezúry v dětství? Z bázně před trestem, přistihneli nás někdo při špatném činu? Je jisté, že tresty a škody po špatném skutku nás udělají opatrnější a chytřejší. Ale nebudeme svědomitější. Vyhýbáme se tedy špatnostem ne proto, že cítíme závazky svědomí, ale že chceme získat nějaké výhody? Avšak strach není příčina svědomí. Nejušlechtilejší lidé se raději nechali zabít, než aby jednali proti svědomí. Čím je člověk svědomitější, tím méně na něho účinkují pohrůžky. Kdyby bylo svědomí následek strachu, muselo by tomu být právě naopak: čím svědomitější člověk, tím větší by musel mít strach. »SVĚDOMÍ JE VÝSLEDEK VÝCHOVY A PROSTŘEDÍ« Nejen výchovy jednotlivce, ale tisícileté tradice. - Jistě, prostředí je jako brýle, kterými se díváme na svět kolem sebe. Podle kvality těchto brýlí vidíme svět zřetelněji nebo matněji. Stejně působí i výchova ve vývoji svědomí. Ale přece jen nemůže být v zásadě vzdělání poslední příčinou svědomí. I nejlepší výchova rozvíjí jen vlohy. Stejně jako zahradník pěstuje a opatruje rostlinky, které vyrostly ze semínka. Kde semínko - tj. svědomí - není, tam nic nevyroste, ani při sebelepší péči. »SVĚDOMÍ JE SMYSL PRO ODPOVĚDNOST PŘED DRUHÝMI LIDMI« Ale proč nás pronásleduje svědomí i při úplně skrytých činech? Kterými ničíme jen a jen vlastní charakter? Při nejtajnějších myšlenkách a přáních? Těsně před smrtí? A proč musíš jednat podle svědomí i tehdy, když se volání tvého svědomí podstatně liší od toho, co lidé nazývají smysl pro odpovědnost před společností, před rodinou? Proč se nechali otcové a matky umučit, zabít, aby nejednali proti svědomí, když po nich zůstaly děti, ke kterým cítili jistě odpovědnost? Poslední odpovědnost po nás nemohou totiž vyžadovat lidé, ale ten, kdo kontroluje i naše nejtajnější myšlenky a před kterým budeme skládat účty z celého života. Bůh. »SVĚDOMÍ JE SMYSL PRO ODPOVĚDNOST PŘED SEBOU SAMÝM« Kdybych byl skutečně sám svým zákonodárcem, mohl bych své zákony stále měnit - podle nálady, chuti atd. Co dělám - to by bylo vždycky »správné«. Skutečná odpovědnost - totiž odpověď na zákon mimo mne - by pak vlastně neexistovala. K odpovědnosti patří i trest a odměna. Jak se sám odměníš nebo potrestáš - když odpovídáš jen sám sobě? - Cítíš-li se odpovědný před sebou, cítíš ve skutečnosti odpovědnost před svým svědomím, které do tebe vložil Bůh jako cestu, jež vede k němu. »PROČ SE TEDY SVĚDOMÍ MŮŽE MÝLIT?« Namítneš: »Když je svědomí jakýmsi orgánem Božím, vloženým do naší duše, jak je možné, že se mýlí jak v poznávání hodnot, tak v cestě za hodnotami?« 29

Máš pravdu. Lidské svědomí poznává a uznává »hodnoty«. Velké »hodnoty« poznává poměrně lehce. Desatero Božích přikázání mluví o základních hodnotách lidského života, které jsou »vepsané v srdci« - jak praví Písmo sv.: »...vydává svědectví také jejich svědomí.« (Řím 2, 15). Existuje tedy přirozený mravní zákon, vepsaný v našem svědomí. Podstatně těžší je rozhodování mezi dvěma hodnotami. Která z nich je větší? Zde často selhává i vzdělaný Evropan. Vyčítáme např. Eskymákům, že při špatných životních podmínkách zabíjejí své děti. Pro ně je totiž důležitější život celého kmene než život dětí. Nebo proč pěstují primitivní kmeny krevní mstu? Mají před očima velmi silný pojem spravedlnosti a pokání. Dokud se nenajde pravý vrah, musí za to pykat všichni jeho příbuzní. Lidožrouti věří v tajemnou sílu, která do nich přejde, když snědí např. srdce nebo ledviny usmrceného. - Tak tedy vznikají omyly svědomí. Vznikají i ze špatné výchovy, z nesprávného ducha doby apod. Kdyby nám někdo stále namlouval, že maso, které jíme, je zkažené, uvěřili bychom tomu a maso si ošklivili. Stejné je to i s hodnotami: poznáváme je sice, ale protože ti je stále výchova, prostředí, duch doby apod. matou, vidíš je jinými brýlemi. Příčinou mýlícího se svědomí může být i podvědomí. Potlačené pocity viny, strach apod. mohou vést k »útěku od Boha«, k »útěku do rozháranosti«. Pak je člověk skoro neschopný poznat Boha je duchovně slepý. Nebo vtíravé představy. Podvědomí pak působí jako hnisající vřed a narušuje myšlení člověka; svědomí je »nemocné« - a člověk často sám neví, odkud jeho choroba pochází, jak je možné, že jeho svědomí selhalo. JÁDRO SVĚDOMÍ Ve »vnější oblasti« ovlivňuje a formuje svědomí mnoho prvků. Výchova, prostředí, strach, instinkt, nervová nemoc apod. Ty v rozhodnutích našeho svědomí spolurozhodují. Avšak nejvnitřnější jádro svědomí přesto cítí odpovědnost před Posledním a Nejvyšším. Snad jen šeptá »to máš dělat a to nesmíš dělat« - ale i tento šepot každý normální člověk slyší a bude odměněn nebo potrestán za to, jak na vnitřní svědomí reagoval. NÁMITKY PROTI ZDRAVÉMU POJETÍ SVĚDOMÍ 1. »Svědomí je jistý druh instinktu.« a. Zvířecí instinkt se liší od lidského svědomí. b. Člověk se rozhoduje podle hlasu svědomí svobodně. c. Má také smysl pro odpovědnost. 2. »Svědomí je následek strachu či nátlaku!« Strach a nátlak mohou sice vzbudit v člověku postoj nucení, ale ne svědomitosti. Mučedníci se bránili proti vnějšímu nátlaku, vzdor strachu z bolesti a smrti. Svědomí je silnější. 3. »Svědomí je výsledek prostředí a výchovy!« Svědomí je jako semeno: můžeme je pěstovat, může na ně mít vliv prostředí, jen když je semeno v zemi. Výchova a prostředí působí jako brýle, kterými vidíme hodnoty našeho okolí: jasně nebo rozmazaně 4. »Cítíme odpovědnost jen před lidmi, ne před Bohem!« Svědomí se ozývá i tehdy, kdy nás lidé nemohou volat k odpovědnosti. Myšlenky, tajné skutky, bezprostředně před smrtí. - Naše svědomí se ozývá i proti lidem a jejich názorům nebo nátlaku. Zásada, že musíme víc poslouchat Boha než lidi. 5. »Svědomí mě zavazuje jen před sebou samým!« Kdybychom byli odpovědni jen sami před sebou, byli bychom vlastními zákonodárci. Vše, co děláme, by bylo vždycky správné. Odpovědnost a nárok na odměnu - ani trest - by neexistovaly. 6. »Jak tedy vzniká mylné svědomí?« Svědomí je schopnost člověka poznávat hodnoty a snažit se je uskutečnit. V poznání správných hodnot se ovšem může mýlit. 30

Mimořádná matka Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, jak se vybírají matky pro postižené děti? Já si to představuji tak, že Bůh dává instrukce andělům a ti si je zapisují do ohromné matriky. „Armstrongová Beth, syn. Patronem bude Matouš.“ „Forestová Marjorie, dcera. Patronkou bude Cecílie.“ „Rutledgová Carrie, dvojčata. Patronem... třeba Gerhard, ten je zvyklý na málo zbožné lidi.“ Až andělům nadiktuje jedno jméno, při kterém se usměje: „Téhle dáme postižené dítě.“ Anděl se zvědavě ptá: „Bože, proč právě jí? Vždyť je tak šťastná.“ „Právě proto,“ odpoví Bůh s úsměvem. „Copak bych mohl svěřit postižené dítě ženě, která nezná radost? To by bylo kruté.“ „Ale je trpělivá?“ ptá se anděl. „Nechci, aby byla příliš trpělivá, jinak se utopí v sebelítosti a bolesti. Až se vzpamatuje z té rány a zármutku, určitě to zvládne.“ „Ale, Pane, myslím, že ta žena v tebe ani nevěří.“ Bůh se usměje: „Na tom nesejde. O to se můžu postarat. Ta žena je dokonalá. Má správnou dávku egoismu.“ Andělovi to vzalo dech: „Egoismu? Copak to je nějaká ctnost?“ Bůh přikývne: „Jestli se od syna nedokáže čas od času oddělit, nikdy to nedokáže přežít. To je žena, které požehnám ne zcela dokonalým dítětem. Ještě to neví, ale budou jí mít co závidět. Nikdy nic nebude brát jako samozřejmost. Žádný krůček pro ni nebude něčím obyčejným. Až její dítě poprvé řekne „máma“, bude svědkem zázraku a bude to vědět. Až bude svému slepému dítěti popisovat strom nebo západ slunce, uvidí je, jako to dokáže málokterý člověk. Dám jí, aby viděla jasně věci, které vidím já - lhostejnost, krutost, předsudky - a dám jí, aby se přes ně přenesla. Nikdy nebude sama. Budu po jejím boku každou minutu každého dne jejího života, protože bude vykonávat mou práci tak neomylně, jako bych tam byl já.“ „A kdo bude patronem?“ ptá se anděl připravený k zápisu do matriky. Bůh se usmál: „Bude jí stačit zrcadlo.“

„Nevstal-li Kristus, naše víra nemá cenu, protože pak jsme ještě ve svých hříších, ale Kristus z mrtvých vstal, a to jakožto první z těch, kteří umřeli“ (1 Kor 15,17.20).

Redakce Zrníčka přeje všem svým čtenářům požehnané svátky Kristova vzkříšení, kéž vás radost z Ježíšova vítězství nad smrtí naplňuje a dokážete se o ni dělit. 31

Slůvko do ouška 22. Osobní revoluce Řidič zastavil stopaři. A že neměl náladu, řekl mu: „Sedni si a buď ticho.“ Stalo se. Za chvíli chlapík vystoupil. A opět se objevil nějaký stopař. Řidič zastavil i jemu: „Sedni si, ale neruš mě. Promluvíš, až ti řeknu...“ Stopař byl překvapený, ale poslechl. Po několika kilometrech vystoupil. Najednou na auto kýval další člověk. Řidič ho vzal, ale protože byl už unavený, tak řekl: „Prosím tě, znáš tento kraj? Pomoz mi zorientovat se.“ A vyplatilo se mu to. Spolujezdec ho upozorňoval na nebezpečné zatáčky, dopravní značky, rychlosti…

Takto asi vypadá spolupráce s Duchem Svatým. Tento svatý „Stopař“ se chce svézt. Pokud ho „vezmeme“, můžeme ho umlčet, nebo mu dovolit jen sem – tam promluvit. Ale můžeme ho i poprosit, aby nám pomohl procházet životem. Křesťan je člověk ponořený do Ducha skrze Ježíše. Skrze toto ponoření dostává jiný životní styl. Je fajn, když jsme citliví na vnitřní podnět, který nás chce vytrhnout z egoismu. To zaručeně dělá Boží Duch.

Cesta do středu člověka „Největší nebezpečí, které nám hrozí, je ztráta svého já. Může se to stát tak tiše, že to nikdo nezpozoruje, zatím co ztráta ruky nebo pěti dolarů je hned každému nápadná.“ /C. Culler/ Je dobré se v sobě vyznat. Pomůžeme si obrazem moře. Na povrchu se nacházejí naše smysly. Registrují okolí, impulsy, bouřky… Jimi přijímáme podněty z venkovního světa. O tom už byla řeč! Pojďme více pod hladinu. V hlubší vrstvě je naše intelektuální myšlení. Pomáháme si tady otázkami: Kdo, kde, kdy, proč, za co… Ještě hlouběji jsou citové funkce, které provázejí myšlenky. Jen co si člověk na něco vzpomene, city rozechvějí struny duše.

32

Stačí? Stále je kam jít. V nižším poschodí naší bytosti jsou síly, které ovládají naše cítění, myšlení, jednání. Hýbou naším životem. Ježíš je úplně podřídil vůli svého Otce. Už jsme na konci? Ne! V nás se nachází i něco nepoznaného. Je to v podvědomí. Je to v našem sklepě - v podlaží. Ale i tam můžeme zacítit Boha. Máte tohle skryté „já“ falešné nebo poctivé? Je prozářeno Božím světlem? Ať nerýpu? Vím, platí to i pro mě.

Potřeba osobní revoluce Nápis na náhrobním kameni: „Kdybych nepil a nekouřil, tak bych ještě pil a kouřil.“ Revoluční časy ještě neskončily. Doznívá vědeckotechnická revoluce, vrcholí informační a sílu nabírá genetická revoluce. Nejvíce bychom potřebovali „osobní“ revoluci. Začíná poznáním sebe. Následným revolučním krokem je změna smýšlení. To nadšené revoluční „hurá“, můžeme přirovnat k motivaci. Potřebujeme ji k překonání toho, co nám nejvíce brání v rozvoji. To je třeba sesadit, svrhnout z trůnu. Sami to nedokážeme, ale… Všechno dobré, co je na tomto světě, se počalo z Ducha Svatého. On vzbudí myšlenku, touhu, nápad, který člověk nosí v srdci a přinese na svět jako dobrý skutek, úsměv, povzbuzení… Vytváří se tak kultura, ve které se daří životu. Svědky, že se to dá, jsou všichni svatí.

Osobní projekt „Podle čeho se pozná, že muž dělá plány do budoucna?“ „Koupí si dvě basy piva.“ I to je jedna cesta, ale není nejlepší. Ne, tak ne! Teď skutečně vážně. Svoji budoucnost je třeba seriózně si naplánovat. S čistou hlavou, spolu s Pánem. V osobním projektu. Křižovatkou projektu je zjištění, kde vás Pán chce mít. Jestli vás volá založit si rodinu anebo patřit všem ve velké duchovní rodině - v Církvi. Zkuste si přečíst touhy vašeho srdce. Zamyslete se nad svým životním směřováním. „Metanoia“ - změna smýšlení je základní výzvou Ježíše. (Srov. Mk 1,15) Kdyby bylo jakkoliv zle a projekt se vám hroutil, změňte myšlenky a změníte život. Že myšlení bolí? Možná! Ale vyplatí se to. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

33

S dětmi si užijeme… Zpovídá se malý klučina: „Požádal jsem manželku bližního svého.“ „Cože?“ „No, roztrhl jsem si kalhoty a bál jsem se, že dostanu, tak jsem požádal manželku našeho souseda, aby mi to zašila.“ Není nad hodného syna „Příští týden se mi vrátí syn,“ radostně sdělovala paní Hruštičková panu faráři. „Myslel jsem, zeje zavřený na pět let?“ podivil se kněz. „Ano, ale polovinu trestu mu prominuli kvůli dobrému chování.“ „Tak to můžete mít radost z takového vzorného syna.“ Síla modlitby Rodinka přiveze maminku do porodnice. Tatínka pustí na sál, děti zůstanou na chodbě a společně se modlí, aby miminko přišlo dobře na svět. Skutečně, brzy se narodí holčička a po chvíli ještě druhá. Tatínek vystrčí hlavu na chodbu a říká: „Už se přestaňte modlit!“ Předmanželský pohovor Jeden bankéř vedl svoji rodinu přísně. Když se dověděl, že jeho dcera má nápadníka, pozval ho k sobě a důkladně ho vyslechl: „Čím se zabýváte, mladý muži?“ začal. „Studuji filozofii.“ „Jaký je váš cíl?“ „S pomocí Boží ji dokončit.“ „A čím se pak hodláte živit." „Spoléhám na Pána Boha, že mi pomůže.“ „Troufáte si uživit rodinu?“ „S Boží pomocí ano.“ Bankéř pak nápadníka propustil a referoval manželce: „Zabezpečení nemá žádné, ale získal si mne tím, že ve mně vidí Pána Boha.“ Pozor na přání Manželé oslavovali zlatou svatbu v kostele. Tu se v kopuli zjevil anděl a řekl: „Pěkně jste spolu žili. Jaký dar byste si přáli?“ „Já bych chtěla nové šaty.“ Anděl přikývl a měla na sobě pěkně střižené šaty. „A co ty?“ obrátil se anděl na muže. „Já bych chtěl, aby žena byla o dvacet let mladší než já.“ Anděl přikývl a muži bylo 95 let. 34

umíš vysvětlit? vysvětlit?

1. manna 2. farizej 3. hřivna 4. Gamaliel 5. Siloe 6. pascha 7. samaritán 8. Agrippa 9. „starší“ (titul) 10. Abba 11. Maranatha 12. Korbán

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Izaiáš (Iz 6,6); 2. Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš (Dan 1,12); 3. Tamar a Juda (Gen 38,18); 4. Noe (Gen 6,14); 5. Mojžíš (Num 21,9); 6. Tóbi (Tob 2,10); 7. Áron (Num 17,8; Žid 9,4); 8. Jen Křtitel (Mk 1,6); 9. Benjamín a Josef (Gen 44,4.12); 10. Jozue (Joz 10,12); 11. Josef egyptský a Jákob (Gen 37,3)

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Hana Anežka Bohunová Ladná

Rozloučili jsme se Františka Cupalová

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc duben: 1. Aby trvalá úcta, tolerance a dialog mezi věřícími všech náboženství překonávaly každé pokušení k fundamentalismu a extremismu. 2. Aby Duch Svatý povzbuzoval pronásledované křesťany k vytrvalosti, s níž by věrně svědčili o Boží lásce k celému lidskému rodu. 3. Aby církev v každém věřícím vnášela ducha pravdivé naděje a přesvědčivé radosti do společnosti zmítané nejistotami.

V uplynulých letech jsme se v dubnu rozloučili Podivín 2009 2008 2007 2006 2005

Ladná Jan Novák František Mitrič

Milan Jacko Marcela Dolejšová Josef Helinger Vojtěch Kulec František Ivančic Margita Hellingerová Rudolf Rybka

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36