ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 10 říjen 2010

ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 10

říjen 2010

Ještě Ještě jsem si, Pane, nepřivlastnil radost Rozkoš je relativně snadno dosažitelná. V různých formách je to především potrava těla. Ale té potravy se člověk zpravidla rychle nasytí a často po ní velmi rychle zůstává určitý pocit neuspokojení. Radost je host naší duše. Je obtížně dosažitelná. Je to cnost, která se získává a nepochopitelné tajemství pro ty, kteří ji nezakusili - může existovat souběžně v tomtéž srdci spolu s největším trápením. Pouze Bůh je dokonalé štěstí. Dokonalá RADOST. Pouze lidé s čistým srdcem, i přes svá lidská omezení, navzdory trápení z toho, že zahlédnou na zemi jen několik záblesků krásy a Boží velikosti, navzdory bolesti, s jakou hledí na utrpení svých bratrů, mohou dosáhnout tuto RADOST, když se otevřou Bohu a přijímají ji od něj. Není to proprium svatých? …Ale my, můžeme my upřímně říci, že "jsme si zcela přivlastnili RADOST''? Říkají mi, Pane, že je třeba se usmívat, usmívat se každý den, a znovu se usmívat. Říkají mi, že radost je pevná křesťanská ctnost a že smutný světec je vlastně svatý smutný.

Říkají, že nikdo nemůže svědčit o tobě, pokud jeho tvář a jeho život nezáří tvojí radostí. Rád bych tomu věřil… Ale ještě jsem si, Pane, nepřivlastnil radost. Radost mi je velmi často družkou nevěrnou, uteče, vrátí se, a znovu odejde.

Ve chvíli, když konečně věřím, že jsem ji chytil, znovu se ztrácí a modrou oblohou mého srdce táhnou mraky, a mraky někdy propuknou v bouři… Zapršelo mi na radost. Pane, pokud jsem si ještě nepřivlastnil radost, je to tvoje vina! Řekl jsi mi, že lidé jsou moji bratři, že je třeba je všechny milovat, dokonce i nepřátele. Zkoušel jsem, zkouším a někdy se mi zdá, že se mi to daří. Ale přišel jsem na to, Pane, že přijmout lásku, to znamená přijmout utrpení těch, které máme rádi …a jejich utrpení je často nesmírné! Pane, nerozumím.

Zda lze být zcela šťastný, když v hloubce klidných dnů, nebo v tichu noci, mučivě jako nářek, trýznivě jako výkřik, k nám naléhavě doléhá hlas nezaměstnaných, nářek hladových, pláč rozvedených manželů a zatoulaných dětí, chrapot umírajících, vřískot mučených, hrozný rachot bojů… Pronikavý disharmonický koncert, který stoupá až k nám, bez přestání, ze širého rozervaného lidstva. Rozházené údy, krvavé údy, těla, která si chtěl mít celá a šťastná.

"Je třeba udělat toto a toto… Protože pokud to neuděláme…" A pak diskutují dvě hodiny… potom, dřív než usnou, připijí si a smějí se nad znamenitými příběhy. Pravidelně se modlí, jako dobří křesťané, všeobecné modlitby pro každý den… Za všechny nešťastné všech tváří… A pak zpívají o radosti z toho, že mohou být spolu, s Tebou, a že mohou nabídnout Otci tvou spasitelnou oběť. Říkají ještě: Vždyť třeba žít! to není hřích, když je někdo šťastný sebeobviňování je nezdravé a ještě nezdravější je obviňovat druhé už jsme dali! je třeba doufat! Ježíš je vítěz, vstal z mrtvých! Zpívejme, objímejme se, buďme šťastní!

Pane, nerozumím. Tvůj apoštol Pavel řekl: "Když jeden úd trpí, trpí s ním všechny údy " a já trpím…jen málo, ale trpěl bych víc, vím to, kdybych víc miloval, ale přestal bych trpět, věřím tomu, kdyby moji bratři přestali naříkat.

Říkají… mluví, i já, Pane, mluvím, i já žiji, i já se směji. Ale někdy se bojím, že moje radost je kopie, výbuch hlučného smíchu, který má zakrýt lidský pláč. Bojím se, že moje radost se slepě, v dobré víře spokojí s několika nabídnutými dary a dobročinnými skutky. Bojím se, že moje radost bude v jistou chvíli spánkem, útěkem do pozlacených snů, unášených iluzí hluboké víry.

Ne, nebudu moci být zcela šťastný, když je nešťastných tolik příslušníků mé rodiny… Některým se to podaří, Pane. U stolu, když sledují televizi a strašné záběry, jaké se každý den vysílají, říkají: "To je otřesné!…" A pak, po chvíli rozpačitě ticha: "A jaký máme dnes dezert?" Když otevřou noviny a uvidí titulek "Znovu atentát a nevinní mrtví" vykřiknou: "To je hrozné" A pak, za minutu: "V neděli dávají výborný film v televizi, je třeba se na něj podívat!" Na vážném shromáždění vyhlašují:

…Ještě jsem si, Pane, nepřivlastnil radost! Pane, pokud jsem si ještě nepřivlastnil radost, tak je to i proto, protože… jsi nás stvořil velmi malé pro Tvou velkou Radost. Copak lze být zcela šťastný, 2

když v našich tělech a našich srdcích nás svírá tolik hladů, které lze pouze utišit, ale nikdy ne nasytit? Copak lze být zcela šťastný, když se nám život každé ráno vysmívá, roztancovává před námi nedosažitelné sny, které se s příchodem večera nenaplní? Copak lze být zcela šťastný, když se držíme za ruce, ale doteky našich rtů nám jen poodhalí tajemství druhého před námi? Copak lze být zcela šťastný, když tvoje tvář na chvíli zahlédnutá v některých dnech modliteb se hned ukryje v příliš dlouhé noci dní?

stejně jsem ve svých údech každý den ukřižován. Moje utrpení neskončilo, dokud trpí moji bratři. A ty trpíš se mnou. Takový je osud učedníka, upozornil jsem vás.

Nestyď se být smutný, ale dělej, co je třeba dělat pro své bratry, na svém místě, šlechetně. Pak poznáš klid, nesmírný klid, MŮJ POKOJ, takový, jaký jsem vám slíbil: "POKOJ vám zanechávám, svůj POKOJ vám dávám." A pokud jde o radost, co si přeješ, můj milý, RADOST úplnou a čistou, možná je ti třeba vyčkat na den, kdy řeknu: "Tak, dobrý a věrný sluho, VEJDI DO RADOSTI SVÉHO PÁNA!"

…Ještě jsem si, Pane, nepřivlastnil radost! Můj milý, říká Pán, přijmi svá omezení, ty nejsi Bůh, ty nejsi všechno, ale jsi úd mého těla, a každý úd přijímá kousky Radosti jako kousek výživného chleba, jako hlt osvěžujícího vína. Přijmi je. Dávám ti je. Ale je pravda, můj milý, že pokud jsem pro tebe a pro vás všechny Živý, Vzkříšený z mrtvých,

(Michael Quoist) Ježíš řekl svým učedníkům: Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Vždyť život je víc než jídlo a tělo víc než šaty. Hledejte raději jeho království a to ostatní vám bude přidáno. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Podle Lk 12,22-23 a 31-32

Jako Otec miloval mne, tak i já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Budete-li zachovávat moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Toto jsem k vám mluvil, aby radost, která je ve mně, byla i ve vás a aby vaše radost se dovršila. Jan 15,9-11

3

Světec na říjen Jako světce na měsíc říjen jsme vybrali sv. Havla. Havel se narodil kolem r. 550 v Irsku. Patřil ke dvanácti mnichům slavného irského kláštera Bangor, kteří přišli kolem r. 590 spolu s Kolumbánem zprvu do Francie. Kolumbán tam založil slavný klášter Luxeuil, západně od Miihlhausenu. Ve dvou pak později šli Havel a Kolumbán přes Metz a Curych dále až do Tuggenu na východním konci Curyšského jezera. Tam se oba poslové víry usadili s úmyslem obrátit pohany zde žijící. Avšak přes každodenní kázání, která měl Havel dokonce v germánské řeči, odcházeli pohanští obyvatelé nadále k obětištím v lese, aby sloužili svým modlám. Prudký Kolumbán se tak rozhněval, že nakonec strčil pohanský obětní oltář do ohně a obětní dary hodil do jezera. Toto nerozvážné jednání irského mnicha vydráždilo obyvatele Tuggenu až do krve. Než se však mohli pomstít, Havel a Kolumbán uprchli a usadili se v Bregenzu. Ani zde nebylo křesťanství ještě příliš rozšířeno. Neúnavně se oba putovní mniši znovu dali do hlásání evangelia, působili tři roky zdánlivě úspěšně, byli však potom znovu vyhnáni. Potom, co Havel a Kolumbán konali misie další tři roky na různých místech kolem Bodamského jezera, jejich cesty se rozdělily. Kolumbán šel do severní Itálie, kde pak založil klášter Bobbio. Havel, jehož zdravotní stav byl značně oslaben, nemohl následovat přítele na obtížné cestě přes Alpy a zůstal až do svého uzdravení u kněze Willemara v Arbonu u Bodamského jezera. Spolu s jáhnem Hiltiboldem se pak Havel uchýlil do pustiny jižně od Bodamského jezera a vystavěl si tam poustevnu v takzvané mlýnské úžlabině. V příštích letech se poustevník Havel stal žádaným rádcem lidu i kléru. V roce 615 mu nabídli hodnost biskupa v Konstanci, ale Havel odmítl. Klérus a šlechta k němu stále přicházeli a prosili o radu a pomoc. V r. 625 se v poustevně v mlýnské úžlabině objevila delegace z Luxeuilu, aby Havlovi nabídli hodnost opata jejich kláštera. Poustevník i to odmítl. Byl šťasten a spokojen ve svém lese, shromáždil kolem sebe větší počet stejně smýšlejících a žil s nimi podle řehole svého někdejšího druha Kolumbána. Příštích 20 let je dodnes obestřeno temnotou - Havel zemřel 16. října 640 v Arbonu ve věku 90 let. Byl pochován ve své poustevně mezi oltářem a chórovou stěnou. Už o 80 let později vzniklo z této cely s poustevníkovým hrobem opatství St. Gallen, v němž opat Otmar zavedl benediktinskou řeholi. Sv. Havel (Gallus) je patron biskupství, kantonu a města St. Gallen; hus, kuřat a kohoutů (gallus = kohout); nemocných s horečkou. (Podle Rok se svatými)

4

Čeká nás nové pronásledování křesťanů? křesťanů? Tuto otázku si kladou mnozí věřící, když sledují nejnovější vlny protikřesťanské kampaně v médiích. Odpovědět na ni samozřejmě neumíme, nejsme proroci. Některé souvislosti však nutí k zamyšlení. Za vlády komunistů jsme se ve své většině domnívali, že taková míra perzekuce křesťanství v jiném stávajícím politickém systému „za železnou oponou“ není možná. Komunismus se roku 1989 vnitřně rozložil, nicméně marxisticko-leninský totalitarismus zdaleka ještě neodešel ze scény. Skončil v Evropě, ale v Asii zůstal a nic nenasvědčuje jeho zániku. Čína dokázala geniálně skloubil komunistickou diktaturu s kapitalistickou ekonomikou - a pronásledování křesťanů trvá dál, jak dokazují tisíce uvězněných nebo zmizelých duchovních i laiků z řad katolické církve i protestantských denominací. V komunistické Severní Koreji, sužované nejzločinnějším režimem světa, je křesťanství přísně zakázáno a lidé jsou popravováni i za pouhé vlastnictví Bible. Pronásledování Církve pokračuje brutálním způsobem i ve Vietnamu, kde také přežívá komunistický režim. I latinskoamerická Kuba je dosud ovládána komunisty, kteří pronásleduji Církev. Komunismus získal v posledních desetiletích moc i v jiných lalinskoamerických zemích, konkrétně ve Venezuele, v Bolívii a v Ekvádoru. Všude tady je Církev vystavena tvrdému ideologickému nátlaku. Nejsou to ale jenom komunisté, kdo pronásleduje křesťany. Většina států, kde je vládnoucím náboženstvím islám, zintenzivnila v posledních desetiletích svoji perzekuci křesťanství, která nabývá místy i teroristických forem, při nichž se vyznavači Ježíše Krista stávají obětmi brutálních vražd. Tak se děje především v Súdánu, ale i v Iráku, v Íránu. v Egyptč, v Pákistánu aj. V Saudské Arábii je křesťanství postaveno zcela mimo zákon a vlastnictví Bible bylo ještě nedávno trestáno smrtí podobné jako v Severní Koreji. Islámské teroristické oddíly stále častěji napadají a vraždí křesťany v Africe. A nejedná se pouze o islám, v poslední době jsou křesťané čím dál častěji obětí teroru hinduistických fanatiků v Indii nebo buddhistických v Barmě a Nepálu. Zbývá ale ještě obrovský počet států s parlamentní demokracií, především v Evropě, v Severní Americe a v Oceánii, kde křesťané mají vnější svobodu. Nelze však nevidět, že v poslední době se leccos změnilo i tady. Církev sice nikdo neomezuje co do vnějších aktivit, může svobodně zakládat sdružení a spolky, vlastnit média a školy, pořádal náboženské akce. Jenže na základě rozsudků justičních orgánů musejí kříže pryč ze škol a veřejných zařízení, v některých zemích včetně tradičné katolického Španělska se nesmějí na školách zpívat koledy a slavit na veřejnosti Vánoce s Ježíškem. V USA na základě příslušných zákonů jsou pokulováni nebo jinak trestáni studenti, kteří při slavnosti k ukončení školního roku zmíní slovo „Bůh“. Ve Velké Británii jsou vyhazovány ze zaměstnání letušky. když odmítnou sejmout z krku křížek, stejně tak zdravotní sestry a učitelky, když řeknou pacientovi nebo nemocnému žákovi, že se za něho pomodlí. O 5

těchto případech psal časopis Immaculata ve svém zpravodajství v několika číslech. Zdravotníci, kteří nechtějí asistovat při potratu z důvodů svědomí, musejí stále častěji opustit své místo, lékárníci, odmítající prodával antikoncepčně-abortivní preparáty, přicházejí o svou licenci. Pedagogové, pokud ncchějí učil nemravnou sexuální výchovu, která „poučuje“ už předškolní děli o AIDS, homosexualilé a kondomech, mají obrovské problémy, končící často jejich odchodem ze školství. Toto na Západě ještě před 40 lety nebylo. Odkud se to tedy vzalo? Hlubokému omylu by podlehl ten, kdo by hledal vnější příčiny této skutečnosti. Nikoliv, ty jsou především vnitřní. Ideový základ současných demokratických států tkví v protikřesťanském osvícenství a ve Velké francouzské revoluci, která znamenala krvavou genocidu francouzských katolíků - a na to nelze zapomenout. Komplikovaný historický vývoj nakonec přinutil demokratické země akceptovat křesťanství jako duchovní pilíř společnosti, zvláště po zkušenostech se zločinnými protikřesťanskými totalitami nacismu a komunismu. Proto se po II. světové válce mohli stál praktikující katolíci Konrád Adenauer, Alcido de Gasperi, Charles de Gaulle aj. vedoucími státníky západní Evropy a švédský evangelický mystik Dag Hamarskjöld generálním tajemníkem OSN. Šlo ale jen o přechodné období poválečné euforie. Již od 60. let se pozvolna začínala situace měnit. Napomohla tomu zejména tzv. sexuální revoluce mládeže r. l968. Falešně chápaná myšlenka volnosti jako možnosti dělat si co chci bez ohledu na mravní zákon vedla vlivné zednářské lóže, propojené hlavně se socialistickými stranami, k intenzivnímu boji za legalizaci pornografie, antikoncepce a především potratů. Pozdějí k tomu ještě přistoupila úporná snaha o legalizaci homosexuálních svazků a eutanazie. Proti tomu zde ale stála a stojí katolická církev se svojí naukou, podobná sv. Janu Křtiteli, jenž měl odvahu říct i mocnému Herodovi Antipovi: ..Není ti dovoleno mít tuto ženu...“ (Mt 14.3). Proto muselo nutně dojit ke konfliktu, který se bude zcela zákonitě dále prohlubovat s nárůstem nemorálních zákonů. Tady je kořen nejnovějších útoků na Svatého otce, jichž jsme svědky. Právě papežové posledních let Jan Pavel II. a Benedikt XVI. často téměř osamoceni bránili statečně přirozený mravní řád a životy těch nejbezbrannějších. Liberálové a socialisté vidí v křesťanství a v Desateru největší překážku k prosazení svých záměrů celosvětové legalizace potratů, antikoncepce, eutanazie, porna, sexuální promiskuity a sodomie. Proto dřív nebo později přistoupí k pronásledování křesťanů, které už je v západních státech do jisté míry realitou. Ve Švédsku byl před léty odsouzen na podmínku do vězení protestantský pastor Akel Green jen proto, že při bohoslužbě citoval z Písma svatého verše proti homosexualitě, v USA a v Kanadě už známe takových případů celou řadu, desítky křesťanských protipotratových aktivistů se octly ve vězeních za nenásilný protest a modlitební akci proti těmto zločinům. Není pochyb, že toto pronásledování pronikne i k nám. Jakou ale bude mít konkrétní podobu, nevíme. Brutální komunistické policejněadministrativní šikany už pravděpodobně vyčpěly. Jsou tady ale k použití jiné, rafinovanější metody. Na Západě se úspěšně využívá rozkladných sil uvnitř samotné Církve, před nimiž varovala Panna Maria v některých církevně schválených zjeveních (La Sallette, Akita). Existuje řada teologů, ale i církevních hodnostářů, kteří papeže neposlouchají, přizpůsobují se nemravným názorům a zákonům, tvrdí, že antikoncepce, smilstvo a dokonce i potraty nejsou hříchem, a podporují snahy o uzákonění tzv. „registrovaného partnerství“. Hovoříme o „liberálních křesťanech“, kteří někde získali pozice i v katolické církvi. Ti se pronásledování bát nemusí. Dnešním antiklerikálům nevadí Církev, která mlčí k propagaci hříchů, takovou jsou ochotni i 6

štědře finančně dotovat. Nebezpečím je však pro ně ta podoba Církve, kterou reprezentuje papež Benedikt XVI. Ona je „znamením, jemuž budou odporovat“ (Lk 2,34) - a proto „zničte tu hanebnici“ (Voltaire)! Kristovi nepřátelé tady obratně využívají „trojského koně ve městě Božím“, jak zní název práce katolického apologety Dietricha von Hildebranda. Hlasatelé autentické katolické nauky jsou napadáni a dokonce kriminalizováni. Loni např. papež Benedikt XVI. jmenoval světicím biskupem v rakouském Linci dr. Gerharda Wagnera, pravověrného, zbožného a úspěšného faráře. Vnitrocírkevní liberálové ihned proti němu rozpoutali štvavou kampaň, která ho přinutila rezignovat na biskupský úřad. Důvody? Prohlásil, že homosexualita je léčitclná, a připustil, že hurikán Kathrine, jenž, řádil v americkém New Orleansu, mohl být Božím trestem za obří potratové kliniky, největší v USA, jež se tam nacházely. Mluvit o Božích trestech je ale v dnešní „svobodné“ společnosti „drzost“ nejvyššího kalibru! Letos biskup z německého Augsburgu dr. Walter Mixa, známý svou podporou hnutí na obranu nenarozených, musel odstoupit na základě obvinění, které u prokurátora vznesli proti němu samotní pracovníci biskupské kurie. Prý sexuálně zneužíval jednoho ministranta. Vyšetřování bylo rychle zastaveno, protože ten, koho měl biskup údajně „zneužít“. se velmi rozhořčeně ohradil, že to není pravda a že on nikdy nic takového neřekl. Biskup Mixa už byl ale mimo úřad, neomodernisté dosáhli svého. Tyto a podobné útoky, jejichž součástí je i vylhaná kriminalizace nepohodlné osoby, směřují ve skutečnosti mnohem výš - k samotnému Svatému otci, jenž se stal trnem v patě mnoha hlasatelům nemravnosti, skrytých i uvnitř Církve. U nás se snaha posunout demoralizaci společnosti ještě dál ukázala markantně vydáním školní učebnice sexuální výchovy, jež se setkala s negativním vyjádřením České biskupské konference. Tyto tendence budou nejspíš pokračovat a s ní i útoky proti Církvi a křesťanské etice. Jenže může tomu být i úplně jinak - u nás i v jiných demokratických zemích. V současné ekonomické krizí si společnost blahobytných zemí sáhla téměř na dno své existence. Pokud pochopí, že příčinou je morální propad, změní i vůči Církvi a hodnotám, které ona reprezentuje, svůj posloj. Tato naděje tu stále je - a my ji můžeme posílit naší modlitbou a autentickým křesťanským životem! R.Malý (podle Immaculata)

Modlitba za vlast Ježíši, my Tě potřebujeme - bez Tebe nezmůžeme nic. Sešli nám Ducha Svatého a od základů nás obnov! Přijď, Duchu Svatý, tak naléhavě Tě potřebujeme! Přijď do všech srdcí a naplň je vírou, nadějí a láskou. Přijď a očisť naše myšlenky, aby ve všem hledaly Boha, Přijď do rodin a daruj jim krásně vztahy! Přijď k mladým a nadchni jejich srdce pro Ježíše a pro Marii! Přijď a požehnej naší práci, aby přispěla k výstavbě Božího království. Přijď a daruj nám křesťanské politiky, kteří budou bránit pravdu a život! Přijď a chraň naši zem před mocí temnot, daruj nám obrácení a mír! Přijď do Církve a jejích společenství a posvěť je ohněm své lásky! Přijď a povolej mnoho kněží, řeholních bratří a sester, kteří Ti budou sloužit celým srdcem! Přijď, Duchu Svatý, a vyzbroj nás, abychom ve Tvé síle mohli sloužit Božímu království! Svatý Josefe, ochránce Církve, oroduj za nás! Všichni svatí a světice, orodujte za nás! Maria, královno srdcí, vypros všem lidem přesvědčení, že společná modlitba je moc, která přitahuje na celý svět Boží milosrdenství." P. Petrus Pavliček, Dienst am Glauben 3/2006

7

V Otcově náruči Rodiče se vzali krátce po mém narození, Ale po několika měsících máma pro rodinné neshody odešla. Vychovával mě otec, který mi ze začátku věnoval dostatek lásky a pozornosti. Když přišel z práce, brával mě na kolena, hrával se se mnou a později mi pomáhal s učením. Postupem času byl však stále více zklamán z nezdařeném manželství a začal hledat východisko v alkoholu. Situace se začala komplikovat. Otec se stal závislým na alkoholu, který ho přes úraz dovedl do hrobu. Já jako nemanželské dítě jsem se cítil nechtěný. To mě vedlo k "vydělávání si" na lásku, ke snaze být v očích jiných někým a něčím. V závěru základní školy začaly můj život naplňovat zábavy, sledování pornografie, ale především různé krádeže a lži. A protože mi chyběla odvaha vyznat to ve zpovědi, začalo mé sedmileté svatokrádežné chození ke svatému přijímání, s čím se zároveň zvětšovala vnitřní prázdnota a smutek. V této situaci jsem jako 21–letý přijal pozvání na 15-denní duchovní setkání mládeže. Zde mě zvláštním způsobem zaujala slova o Bohu, jeho lásce a o Ježíši Kristu. Až přišel sedmý den, kdy jsme měli vyhodnotit to, co prožíváme. Nebyl jsem na to připraven, a tak bez přípravy moje ústa vyslovila větu: "Vím, že jsem Bohu velkým dlužníkem - za své hříchy a za svou lhostejnost, ale rovněž vím, že Bůh mě má i tak velmi rád." Po předání slova mě vícekrát pronikla otázka, co jsem to vlastně řekl. Krátce na to následovala píseň a během ní jsem ztratil pojem o čase, o prostoru a ocitl jsem se v Božím náručí, které jsem zkrápěl svými slzami. Po procitnutí se mi nedařilo skrýt slzy z tváře, ten dotek byl silnější. Toto byla chvíle, kdy jsem prožil, že vše mám odpuštěno, ale především, že mám otce! Otce, který mě přijímá takového, jaký jsem, a nemusím nic dělat, aby mě měl rád. Díky němu mám odpověď na otázku, kdo jsem. Odpověď, která mi odkryla, že moje identita není v tom, co vlastním, co dělám a jak vypadám, Ale v tom, že Bůh je mým Otcem a já jeho synem. Od té doby uběhlo již téměř devatenáct let, ale na této pravdě se nic nezměnilo, ba naopak, stává se stále reálnější v mém životě. Dnes objetí Boží náruče neprožívám tak dramaticky a intenzivně jako poprvé, ale vím, že tato náruč jistoty a klidu, náruč Otce, mě čeká kdykoliv v modlitbě, a zvlášť ve svátosti smíření. Do této náruče vkládám dík za to, co těší, své touhy, obavy, bolesti, ale také selhání a hříchy, a to bez obav z výčitiek a odsouzení, a vždy nacházím odpuštění a novou milost. Tato zkušenost a skutečnost zároveň jsou jedním z hlavních důvodů mé misijní činnosti , protože ta milující náruč Otce je zde pro každého. Jozef (podle Slova) 8

Slunce po dešti Každý život přináší svět lé i tmavé dny. A čím více člověk žije v temnotě, tím radostněji očekává světlo. A když přijde, prožívá ho upřímně a v naději. Také Martu, která léta pracovala v kamenolomu se svým manželem, postihlo období temna. Nejdřív její manžel přišel o nohu. Museli mu ji amputovat po závalu. A tak se musela starat doma o manžela i chodit do těžké práce. A aby toho nebylo dost, lékaři jí diagnostikovali selhání ledvin. Nejdříve jedna, pak jí začala selhávat i druhá. Tehdy jí lékař řekl, že to bude vážné a že bude muset chodit na dialýzu. Přijala to, nevyčítala nic Bohu, ale nepřestávala bojovat a věřit. Bylo deštivé květnové počasí. V chrámu se dozvěděla, že do Prešova přijde kněz, který má moc léčit. Rozhodla se, že půjde. Jenže pršelo ve čtvrtek i v pátek. A podobné počasí hlásili i v sobotu. Tehdy se setkání konalo v amfiteátru. Večer se rozhodla, že půjde. Bála se, že pokud bude pršet, prochladnë a zhorší se její zdravotní stav, ale rozhodla se. Ráno bylo jako vyměněné. Slunce se prodralo skrze mraky a vysoušelo kapky, co spadly minulé dny. Zaradovala se. Když si sedla a poslouchala slova kněze, bylo jí příjemně. Vléval do jejího srdce naději a klid. Říkala si, že to stálo za to. Cítila se silnější, klidnější. Na konci přednášky a modlitby kněz zvedl ruce a vyzval přítomné k přijetí uzdravení. Sklopila zrak a ve víře si v duchu opakovala každé jeho slovo, aby její nic neuniklo. Byla to silná slova plná víry. Kněz ještě ani nedomluvil a ona ucítila teplo na zádech. Celá záda se jí ohřívala, jakoby na ně pražilo slunce. Nevěděla, co se děje, ale nechtěla ztratit nit, a tak se snažila zachovat klid. Cožpak by i ona byla ta vyvolená? Cožpak by i ona mohla být opravdu uzdravena? Setkání skončilo a ona přišla domů. Teplo na zádech už dávno pominulo, ale její modlitby byly mnohem silnější. Byly plné naděje. Modlila se, jak jen uměla, z celého srdce, mysli i duše. Nešlo jí o sebe, ale o manžela a děti. Pokud by i ona měla tak velké problémy, kdo se o ně postará?! Jejich děti, věděla to velmi dobře, ale nechtěla je zatěžovat. Měly své problémy. Proto pro ně a ne pro sebe prosila Boha, aby ta naděje byla realitou. Ve středu šla na kontrolu před první dialýzou. V pondělí jí již byla odebrána krev. Lékař konstatoval, že nemusí spěchat. „Zdá se, že ta druhá ledvina ještě stále kaž-takž funguje,“ řekl jí. Měla radost. Zázrak, stal se zázrak. Za dva týdny šla znovu. Sestřička ji uvítala podivně: „Paní Marto, sedněte si, musím vám ještě jednou vzít krev.“ „Proč? Co se stalo?“ „Asi ji v laboratoři zaměnili,“ omlouvala se sestřička. Po odběru dodala: „Ještě počkejte venku, až budeme mít aspon základní výsledky, zavoláme vás.“ Krátce před obědem si ji zavolala sestřička dovnitř. Vešla nejistým krokem. Nevěděla, co se děje. Říkala si, že pokud to dává Bůh, dá i sílu všechno přijmout. „Tak, jak má moje milá pacientka?“ oslovil ji lékař. „Dobře, pane doktore.“ „Vy se modlíte, že?“ „Ano. Proč se ptáte?“ „Neboť vaše modlitby byly vyslyšeny. Vypadá to tak, že vám minimálně jedna ledvina funguje na 100 procent. To znamená žádná dialýza. Ale přesto uděláme ještě několik vyšetření, abychom věděli, na čem jsme.“ Souhlasila. Její srdce zaplavila vlna radosti, ale i poděkování Bohu za to, co prožila. Věděla, že od této chvíle její život patří Bohu. A že pokud přijde někdy znovu temnota, tak to bude jen proto, aby se ještě více těšila na světlo. A jak dopadly její kontrolní výsledky? Lékaři zjistili, že její fungují obě ledviny. A v jejich srdci vznikla další pochybnost, zda přece jen ten Bůh jejich babiček neexistuje. Bohu díky! (podle Slova)

9

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

12. Svobodná vůle Minule jsme si dali velmi těžkou otázku. Proč Bůh nestvořil takové lidi, kteří nemohou nic pokazit, kteří musí Boha vždy poslouchat. Nepokazili by svět ani tehdy, hned na začátku, nekazili by ho ani nyní a všichni bychom se měli dobře, žili bychom šťastně. Vždyť když Bůh může všechno, určitě nás mohl stvořit takové, abychom nemohli udělat nic zlého. Je to opravdu těžká otázka, ale doufám, že odpověď pochopíte. Povím vám dva příklady, ze kterých na to přijdete sami. Mařenka měla velmi hodnou maminku. Tatínek jí zemřel, když byla ještě malá. Ale maminka se o všechno dobře starala, takže Mařenka měla všechno, co potřebovala, na co měla chuť, po čem toužila. Maminka dlouho do noci šila a pletla, aby Mařenka měla ty nejhezčí šaty a svetry. Nikdy ji nenechala samotnou, protože věděla, že by se Mařenka bála. Nikdy jí neříkala "nyní mi dej pokoj", ale ochotně ji vyprávěla večer pohádky. Mařenka si myslela, že to tak musí být, že každá matka je taková. Jednou Mařenka onemocněla. Maminka zavolala lékaře, byla u ní celou noc, dávala jí obklady, léky, ale nepomohlo to. Mařenka musela jít do nemocnice. Bylo jí velmi smutno, ale věděla, že mamince je ještě hůře. Vždyť dobře viděla, jak si potají utírá slzy, když se s ní v nemocnici loučí. Každý den ji sestřička donesla od maminky nějaký dárek s malým lístečkem. A tak Mařenka i v nemocnici cítila, jak ji maminka má ráda. V nemocnici bylo mnoho děti. Na vedlejší posteli ležela Olinka. Olinka byla vždy velmi smutná, zvlášť tehdy, když se Mařenka radovala z toho, co jí maminka poslala. Olinka se tehdy obrátila, byla mrzutá a jednou se dokonce rozplakala. Když se Mařenka ptala proč, nechtěla jí to povědět. Ale byly spolu v nemocnici dost dlouho, takže se jednou Olinka přece jen Mařence svěřila se svým žalem. Olinka žila v dětském domově. Nebyla však sirotek. Oba její rodiče žili. Ale nechtěli ji, zavazela jim. Měli jiné zájmy. Proto ji dali do dětského domova. Tam měla též všechno, co potřebovala, i pěkné šaty, i hračky, i pomeranče a sladkosti. Jen to nejdůležitější neměla lásku svých rodičů. Rodiče na ni platili a někdy ji přišli i navštívit. Otec ji trochu povozil v autě, máma ji zase zavedla do cukrárny. Ale to bylo všechno. Ani jeden z nich pro ni nepřišel na Štědrý den. A tehdy ji bývalo zvlášť smutno, protože na vánoce si většinu dětí z domova někdo vzal. Až když se Mařenka toto všechno dověděla, uvědomila si lásku své vlastní maminky. Až tehdy pochopila, že ne vždy má každá maminka své dítě tak ráda. Dokud si Mařenka myslela, že mamka být jiná ani nemůže, necenila si tak její lásky. 10

Jiný příklad. Jeden starý strýc žil docela sám. Nikoho neměl. Bylo mu velmi smutno. Byl nemocný, takže nikam nechodil. Celé dny neslyšel ani lidský hlásek. Tak si vám koupil papouška a naučil ho říkat: "Nebuď smutný, jsem tu já". Nyní už u něho nebylo tak smutno. Celý den mu to papoušek opakoval. Jednou, když bylo pěkně teplo a on se cítil lépe, sedl si do zahrady. Bylo to blízko plotu, a tak věděl, co se děje v sousedově zahradě. Otec se synem tam spolu ryli. Starší syn seděl pod stromem a četl si. Otec na něj zavolal, aby mu něco donesl z domu. Ale on jen odsekl, že se mu nyní nechce, že až potom, až to dočte. Otec zesmutněl a tak ten mladší syn hned odběhl a donesl mu to. Při tom řekl totéž, co ten papoušek: "Nebuď smutný, jsem tu já." Cítíte, jaký je to rozdíl? Papoušek nemohl nic jiného říci. Ale mohl mít z toho ten ubohý starý člověk radost? Papoušek mu nikdy neodmlouval, jak ten zlý syn svému otci. Papoušek ho nemohl urazit, rozzlobit, neposlechnout. Ale právě proto, že nemohl nic jiného říci, neměla jeho slova žádnou cenu. A tak nějak je to i s námi. Bůh nás mohl stvořit takové, abychom se nemohli sami rozhodovat, jestli ho chceme poslouchat a mít rádi, ale jakou by to mělo potom cenu? Byli bychom jako ten papoušek! Každý z těch dvou sousedových chlapců se mohl sám rozhodnout, co udělá. Ten, který poslechl, který byl ochotný, cítil se dobře. Byl s tatínkem šťastný. Ten druhý se cítil špatně, nepříjemně, styděl se. A přece je otec měl stejně rád. Všechno jim dával stejně. A toho hodného ničím neodměnil, ani toho neposlušného nepotrestal. Přece však jednomu bylo s ním dobře a druhému ne. Kdyby se ten papoušek naučil mluvit něco škaredého, nikdy by se za to nestyděl. Papoušek nemůže nikoho urazit a nemůže tím ani trpět. Jenže nemůže být ani opravdově lidsky šťastný. Bůh nás chtěl učinit šťastnými a proto nám dal svobodu. Dokonce i svobodu kazit, ničit, urážet ho, zvolit si neštěstí místo štěstí. Kdyby nás donutil udělat jen dobré, ani on by z toho nemohl mít radost a ani my bychom nebyli šťastni. Už tomu rozumíte, viďte? Ale to nestačí rozumět. Musíme si sami vybrat to dobré, správné, to z čeho budeme šťastni a spokojeni. Musíme se rozhodnout pro život s Bohem. Musíme mu ukázat, že ho máme rádi. Jak? No přece tak, že na něj budeme často myslet a budeme se mu svěřovat. Ráno, večer, kdykoliv přes den. On všechno ví a všechno slyší, takže stačí si to jen pomyslit. A co mu máte povědět? Všechno, co vás zajímá, z čeho se radujete, co vás trápí, z čeho máte strach, na co se chystáte. Ale ochotně a dobrovolně. Šťastní, kdo jdou po své cestě bez úhony, kdo jednají podle Pánova zákona. 11

Šťastní, kdo dbají na jeho nařízení, kdo ho hledají celým srdcem, kdo najednají hříšně, ale chodí jeho cestami (Ž 118,1-3).

13. Čekání na Mesiáše Tato lekce má být přechodem do Nového zákona. Snad se bude zdát divně, že ze Starého zákona se zde předkládá velmi málo. Ale pro nás, křesťany, má Starý zákon význam jen v souvislosti s novým. Musíme se na něj dívat retrospektivně. Asi tak, jako když staří manželé vzpomínají na období svého seznámení: "Pamatuješ si, jak jsi mě nechtěla? jak jsi mě odmítala?" Bůh totiž vždy nabízel lidem svou přízeň, ale lidé ho odmítali. Starý zákon, to jsou vlastně dějiny tohoto nabuzení a odmítáni. Správně pochopit a vysvětlit jednotlivé příběhy ze Starého zákona je velmi náročné. Pro dětí detaily nemají vůbec význam. Mohly by být spíše škodlivé. K některým částem Starého zákona se však vrátíme později. Pamatujete se ještě na náš kvíz? Byla tam otázka, jak byste nakreslili Boha. A vy jste správně odpověděli, že Bůh se nakreslit nedá, protože nemá tělo, je pro nás neviditelny. Ale malíři přece jen Boha malují. Malují ho tak, jak si ho sami představují. Když ho namalují jako starce, tak proto, že chtějí ukázat, že Bůh je moudry a dobrý. Staří lidé totiž bývají obvykle moudří a dobří. Když ho kreslí jako velké oko, tak proto, aby ukázali, že Bůh všechno vidí. Každý si Boha nějak představuje podle toho, co o Bohu ví. Ale to není vždy správné. Když si lidé kdysi dávno pokazili vztah k Bohu, stále víc se jim kazila i jejich představa o něm. Abyste to však lépe pochopili, vymyslíme si na to zase nějakou povídku. Tak poslouchejte! Byl jednou jeden krásný dům. Byl na kopci, kousek dál od města. Stál uprostřed veliké zahrady, která byla ohrazená vysokým plotem, takže z městečka do domu nikdo neviděl. V domě bydlel jeden starý pán. Kdysi žil někde daleko v cizině. Nyní už nevycházel z domu. Obyvatelé města ho ani neznali. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý a učený. Ale i to, že je hrozně přísný, že nikoho nemá rád, ba dokonce je zlý a nebezpečný. Prý se zlobí na všechny lidi kvůli nějaké dávné urážce. Nikdo si už nepamatoval, jak to vlastně bylo. Prý každého, kdo by se opovážil k němu přijít, strašně potrestá. Lidé z toho města a okolí byli zvědaví, jaký opravdu je, ale nikdo neměl odvahu tam vejít. Nejhůř mluvil o tom pánovi jeden jeho bývalý zaměstnanec, který tvrdil, že ho pán odtud vyhodil a že se tam už nemůže vrátit. Kudy chodil, každému vyprávěl, jaký je ten pán strašně přísný člověk, a stěžoval si, jak se má nyní špatně, co všechno ztratil. Nyní se musí o všechno starat sám a tam že měl všechno. Bylo to skutečně tak. Ale ten člověk neřekl, že musel odejit ne proto, že ho pán vyhodil, že by ten pán byl nemilosrdný a pomstychtivý, ale musel odejít proto, že sám tam nemohl vydržet, protože pána podváděl. A v tom domě všichni žili v takové shodě, tak si důvěřovali, že on tam 12

nemohl zůstat, když mu už nikdo nemohl dále věřit. Kvůli tomu tam, už nemohl žít, ani se tam vrátit. Potom tam jednou v noci přelezl přes plot zloděj. Chytil ho pes a pokousal ho. Když chtěl zloděj utéci, spadl z toho vysokého plotu a zlomil si nohu. Ten zloděj též vyprávěl strašné věci o tom domě a jeho pánovi: A tvrdil, že to všechno sám zažil. Jenže také neřekl, jak to ve skutečnosti bylo. Takové pomluvy se roznesly, lidé k nim ještě něco přidali a nakonec se toho pána každý bál. A přitom to byl velmi dobrý člověk. Dal postavit školu, nemocnici, posílal dárky chudým, ale všechno tajně. Pár lidí o tom vědělo, ti se i pokoušeli přesvědčit ostatní o jeho dobrotě. Ale jen málokdo se nechal přesvědčit, protože z celého okolí toho člověka nikdo osobně neznal a vlastně ani neviděl. Ti, co ho považovali za strašně zlého, se neodvážili k němu jít, protože se ho báli. Ale ani ti druzí se tam neodvážili vejít. Oni zase věděli, že ten pán je takový dobrý, že za ním může přijít jen ten, kdo je též docela bez chyby. A každý o sobě věděl, že občas zalže, rozzlobí druhého, je líný a má ještě další chyby. Každý věděl, že není tak dobrý, aby se mohl objevit před tak dobrým, jako byl pán toho domu. A tak to trvalo dlouho. Lidé toužili, aby se našel někdo, kdo by tam mohl jít, kdo by jim pověděl pravdu o tom tajemném člověku a o životě v jeho domě. Toužili, aby se tam s ním potom dostali i oni. Ten pán to všechno věděl. Chtěl lidem pomoci. A proto něco vymyslel. Co to bylo, to se dovíte příště. Ale toto byla jen vymyšlená povídka. Nyní si musíme ještě vysvětlit, co znamená. Jistě jste už přišli na to, že ty naše příběhy nám mají pomoci pochopit něco velmi důležitého, ale zároveň těžkého. Tak dávejte pozor! Dnes jsme začali s tím, že neviditelného Boha si každý představuje nějak jinak. Často velmi nesprávně. Už jsme si říkali, jak si lidé hříchem pokazili vztah k Bohu, že se začali před ním stydět, začali se mu vyhýbat. A všechno to zlo, bolest a trápeni, které si sami způsobili, připisovali Bohu. V Písmu svatém se píše i o mnohých takových lidech, kteří věděli, jak je Bůh dobrý. Oni se snažili ostatní přesvědčit. Ale i oni cítili, že nejsou hodni ukázat se před Bohem, že mezi všemi lidmi a Bohem je něco pokaženého. Každý věděl o sobě něco špatného, a proto nikdo z lidí nemohl to pokažené napravit. Nikdo se neodvážil přiblížit se k Bohu, který je tak velký, mocný, moudrý a svatý. Proto lidé toužili po někom, kdo by byl docela dobrý a mohl by to pokažené napravit, kdo by se směl odvážit vejít do toho tajemného domu z našeho příběhu. V Písmu svatém je dále napsáno, že toto všechno Bůh viděl a věděl. A On má přece lidi velmi rád. Ani vraha Kaina nechtěl zabít, ale zachránit. Tak chtěl a chce zachránit každého člověka. Mrzelo ho, že si ho lidé představují jako trestajícího, pomstychtivého, že nevidí, nechtějí vidět jeho dobrotu a lásku a to špatné, co sami zaviňují, připisují jemu. Bůh je ale opravdu nejmoudřejší a nejlepší. Vymyslel, jak to všechno změnit. Příště se to dovíte. A uvidíte, jak to začne být nyní zajímavé. Hle, Pán přijde a spasí svůj lid: blahoslavení ti, kteří jsou připraveni ho uvítat (Liturgický text). Pokračování příště 13

Co víme o andělech? Jak s nimi komunikovat? Vztah k andělům nejednou považujeme pouze za dětskou záležitost , je třeba si však uvědomit, Že tyto duchovní bytosti nás chrání před zlem a pomáhají nám konat dobro . Oblíbená je také modlitba ke svatému Michalovi , archandělů Vážená redakce, mám dvě malé děti, s nimiž se večer modlím dětskou modlitbu ke strážným andělům. Popravdě řečeno, o andělech vím velmi málo a v kostelích se také moc neříká o těchto bytostech. Mohli byste to vysvětlit? Jaký je jejich úkol? Oč je můžeme prosit? Děkuji za odpověď. Stanislava, Žiar nad Hronom Milá Stanislavo, jako u vás doma, tak v mnoha našich rodinách se stalo zvykem, že mezi prvními modlitbami, které učíme malé děti, je modlitba k andělu strážci. Je to vhodné a užitečné. Škoda, že vztah k andělům považujeme pouze za dětskou záležitost a my dospělí se o to málo zajímáme. Je třeba si uvědomit, že tak, jak existuje satan, který nás navádí ke špatnému, jsou také i dobří andělé, kteří nás chrání před zlem a pomáhají nám konat dobro. Slovo anděl pochází z řeckého angelos, což znamená posel, ve Starém zákoně je to hebrejské slovo malak. Andělé jako duchovní bytosti jsou tedy Boží poslové. Bůh jim dal moudrost, svobodu a moc. Obvykle se s nimi spojují události, které nelze vysvětlit lidským rozumem. Primární úkol dobrých andělů je oslavovat Boha, druhotný spočívá v ochraně lidí a starosti o spásu jejich duše. V Novém zákoně se v souvislosti s anděly vzpomíná sedm chórů: trůny, panstva, síly, mocnosti, archandělé, knížata a andělé. Starý zákon se zmiňuje o dvou: cherubíni a serafíni. O působení andělů strážných se píše i v žalmech, například: "Nestihne tě žádné neštěstí a k tvému stanu se nepřiblíží pohroma, neboť svým andělům dá příkaz o tobě, aby tě střežili na všech tvých cestách" (Žalm 91,10-12). Pán Ježíš také hovoří o andělech: "jejich andělé v nebi ustavičně hledí na tvář mého Otce, který je na nebesích" (Mt 18,10). Významnou částí Bible, která pomáhá poznávat anděly, je Kniha Tobiáš. Anděl je nebeský duch, kterého Bůh přidělí člověku. Úkolem anděla strážného je vést nás k dobrým myšlenkám, práci i slovům a chránit od zlého. Anděl strážný se za nás modlí a přednáší naše modlitby Bohu. Pomáhá především v hodině smrti. Nemůže ovlivňovat náš rozum a vůli, neboť není všemohoucí, působí však nepřímo vnějšími znameními nebo v naší obrazotvornosti vzbuzuje pozitivní představy a následně šlechetné myšlenky. Ať se cítíme jakkoliv sami, vždy je u nás anděl strážný. Bdí nad námi, pomáhá nám překonat obtíže a ďáblovy nástrahy. Jména andělů neznáme. Výjimku tvoří tři archandělé: Michael, Gabriel a Rafael. Jejich svátek slavíme 29. září. Svatý Michael se považuje za vůdce nebeských vojsk proti satanu (Zj 12,7). V mnoha kostelech se věřící modlí na jeho přímluvu a prosí o pomoc a ochranu. Vzpomínku na anděly strážné slavíme každoročně 2. října. Tak, jako sv. Michaela i ostatních anděly můžeme prosit o přímluvu a ochranu, zejména svého anděla strážného. S vděčností Bohu se posilujme, že v boji proti zlu nejsme osamoceni, neboť pro každého z nás stvořil anděla. Michal Masný, kněz 14

Dospívající syn nechce jít ke svaté zpovědi Během dospívání si mladý člověk znovu tvoří žebříček hodnot včetně postoje k víře. Ke správné orientaci potřebuje svědectví života rodičů i vrstevníků, rozhovory s knězem a modlitbu.

Vážená redakce, můj syn středoškolák mě už několik měsíců trápí odmítáním svátosti smíření. Dosud s ním nebyly žádné problémy, ale v poslední době se jaksi zatnul a neřekl ani příčinu, proč vlastně tuto svátost odmítá. Vím, že násilím to nejde. Snažím se alespoň mu vysvětlit, že tato svátost přináší do každého lidského srdce mnoho klidu a nových Božích milostí, ale zatím neúspěšně. Poraďte mi, co s tím? Děkuji. IDA, Košická arcidiecéze Milá Ido, chápu vaši starost o stav duše vašeho syna, nemáte to lehké. Adolescence je obdobím budování si vlastní identity a přehodnocení hodnot, které mladý člověk prožíval během svého dětství. Tato možná změna postoje k víře je dost častým indikátorem vývojové krize právě v pubertálním období. Mladý člověk tehdy hledá důvody své víry, která nemá zakládat na tom, že i moji rodiče či prarodiče věřili, a proto i já věřím, ale na osobním setkání s Bohem a rozhodnutí odpovědět na jeho pozvání k víře. Škoda, že váš syn neuvádí důvody svého odmítání svátosti smíření. V tomto případě můžeme pouze hypotetizovat, například: Tvrdý postoj zpovědníka? Výsměch ze strany kamarádů? Zklamání z křesťanů? Pocit studu za nějaký hřích? Nepřítomnost mužského vzoru pravidelného přistoupení k svátosti smíření a ke svatému přijímání? Zracionalizování požadavku "jednou v roce se vyzpovídat a přijmout svátost smíření" - když jednou, tak jednou a stačí? atd… Milá Ida, je opravdu důležité nenutit vašeho syna ke zpovědi, ale spíše ho zvát. Osobním svědectvím vašeho života - tím, jaká jste po zpovědi - mu můžete dát přesvědčivý příklad klidu, který přichází po smíření se s Bohem a s bližními. Pokud máte ve vaší blízkosti nějakého kněze, s nímž by se byl ochoten váš syn popovídat, i to by mu mohlo pomoci překonat některé potíže. Velmi dobře v těchto "výkyvech" pomáhá společenství vrstevníků, kde se může konfrontovat také s ostatními mladými a vidět, že i oni přijímají tuto svátost a co pozitivního jim přináší. Konečně je zde i síla modlitby, požehnání a půstu za dar živé víry pro vaše dítě. Čas milosti určuje Bůh a svobodné přijetí vašeho syna. V modlitbě za vaši rodinu MARTIN ROŽEK SDB

Buduji si kariéru, je to hříšné? Právě sedím před televizí a sleduji mistrovství světa ve fotbale. Jako malý chlapec jsem měl jako většina chlapců sen být fotbalistou. Ale zůstalo pouze při snu. Sportovní kariéra se nenaplnila. Podle otce skončila při žákovském derby v zápase Kračúnovce – Giraltovce.

Tu situaci v zápase mám živě před očima. Dostal jsem míč a hnal jsem to po pravé straně k bráně. Cítil jsem však, že mě dohání obránce soupeře. Tak jsem se lekl a uvažoval: "Co když mě kopne, zlomí mi nohu, a já si už nikdy nebudu moci zahrát fotbal?" Zpanikařil jsem a vystřelil vedle. Dnes už vím, že jsem na to neměl, protože jsem nedostatečně pracoval na rychlosti a kopací technice. Jednoduše každá kariéra stojí nejen na touze, ale i na schopnostech a skutečném snažení. Co je to kariéra? Pět kroků ke kariéře Věřím, že odpovědí bychom našli více, každá by v sobě něco skrývala. Někteří autoři píší: "Kariéra a zvlášť pracovní se spojuje s úspěchem, s postupem po společenském žebříčku, s růstem prestiže, se změnou statusu." Nebo podle F. Bělohlávka: "Kariéru definujeme jako cestu životem, zejména profesionální, na níž člověk získává nové zkušenosti a realizuje svůj osobní potenciál." Cest, jak si naplánovat kariéru, je několik. Jeden z internetových portálů, který se věnuje pracovní kariéře profesionální, jmenuje pět jednoduchých kroků. Jako první je třeba si stanovit cíl. Neboť, jak říká čínské přísloví: "I dlouhá cesta začíná prvním krokem." Za další je dobré uvědomit si své reálné schopnosti a pracovat na jejich vylepšení, respektive získání nezbytných daností. S tím se pojí třetí bod, kterým je soustředění se na rozvoj a vzdělávání. W. James tvrdí: "Využíváme pouze malou část svých tělesných a duševních schopností. Když to vezmeme obecně, lidský jedinec žije hluboko pod hranicí svých možností. Má v sobě různé síly, které nevyužívá." Čtvrtým krokem je tzv. "zpytování svědomí", jinak řečeno vyhodnocení pokroku a případná revize plánu. Posledním, pátým krokem je radost i z malých úspěchů, které nám dodají chuť do dalších snažení. Znajíce definici kariéry, kroky v kariérním růstu, se však křesťan ptá: "Je hříšné budovat si kariéru?" Kariéra v zasvěceném životě Před pár dny jsem seděl v Dómu sv. Alžběty v Košicích a pozorně prožíval jáhenské svěcení. Hleděl jsem na ty kluky, na jejich rodiče a v jednom okamžiku jsem se sám sebe v duchu ptal: Co prožívají? Radost z jáhna? Nebo ujištění, že jsou na dobré cestě ke kněžství? Na jedné straně dosáhli "první metu", ale stačí jim to, nebo jsou jejich touhy vyšší? A kde končí? Kněžským svěcením, dobrým kaplanským nebo farářským místem, děkanským úřadem nebo sahají až do Říma? V Písmu svatém v Prvním listě Timotejovi čteme: "Kdo se snaží být biskupem, touží po dobrém díle" (1 Tim 3,1). A tak by se dalo říci, že v každém jednom by měla být snaha dosáhnout více než jáhenství. Pavel se však nedívá pouze na úřad, když píše tato slova Timotejovi, jde dál. Touhu být biskupem spojuje s povzbuzením k střízlivosti, rozvážnosti, pohostinnosti, a nezapomíná na mravní čistotu a dobré svědectví toho, kdo by tento úřad měl zastávat. "Kariérní růst" se spojuje s růstem duchovním, lidským a intelektuálním. Nepohání k 16

získání úřadu, povzbuzuje k získání ctnosti. Takže ani zasvěcené osoby nejsou chráněny od pokušení "mít úřad" bez toho, aby dosáhly a žily požadovaná kritéria. I zde se občas objevuje závist z toho, že někdo jiný dostal to, po čem jsem já tajně toužil a možná i měl na to přiměřené talenty. Kariérní růst povolen Dostáváme se tak k otázce, kterou nosí v sobě zasvěcené osoby, stejně jako i laici: Mám tedy stát a čekat, že si mě někdo všimne, nebo je přijatelné nabídnout své schopnosti? Na um mi přichází pro nás známý příběh Davida a Goliáše. Pelištejci stojí před izraelským šikem a jeden z nich, jménem Goliáš, uráží izraelský národ i jejich Boha. Nikdo mu však nebrání, jeho postava vzbuzuje strach. Tehdy přichází "na scénu" David, ptá se, co dostane ten, kdo ho porazí, a nabídne se: "Já tam půjdu!" Přitom nikomu by ani na mysl nepřišlo, že David je ten pravý na tento boj. On však ví, že jeho touha není touhou ukázat se. Říká to jasně: "Já jdu proti tobě ve jménu Pána zástupů… válka patří Pánu a vydá vás do našich rukou." Také Lev XIII. jednou na povzbuzení věřícím napsal: "Každý ať se chopí role, která mu přísluší, a ať se nezdržuje, protože zpoždění by mohlo udělat ještě obtížnější léčení už i tak vážného zla." I zde však platí jistá pravidla. Záleží na úmyslu, proč a jak chci pracovat na svém kariérním růstu. Hledám uplatnění pouze sebe samého, svého ega, nebo je ten můj vklad pro službu dobra, pravdy a hodnot? Neboť, jak píše Juraj Semivan v knize Pomáhat růst: "Při hledání smyslu života člověk neustále přichází do styku s hodnotami, které v mnoha případech mohou být ve vzájemném konfliktu. Právě při snaze o správný výběr - nebo o upřednostnění těch správných hodnot (hodnoty, které jsou vyšší - důležitější) - se člověk postupně stále více realizuje a zároveň postupuje po cestě zralosti." A pokračuje: "Zde platí, že být člověkem znamená hledat smysl, který má být naplněn, a hodnoty, které mají být přijaty. " Jde vlastně o to, že mnohokrát nás v životě povzbuzuje ke snaze to lidské, křehké, málo hodnotné. Někdy to může být postaveno i na jisté "sobecké" touze. Ale tak jak roste naše poznání, tak by měly zrát i naše pohnutky a rozhodnutí. Bůh, samozřejmě, řekl: "Podmaňte si zem." Ale řekl nám i: "Jdu vám připravit místo!" Proto není moudré snažit se pouze o místo, pozici v tomto světě, ale věřící člověk, člověk dobré vůle, má toto "pozemské místo" využít jako prostředek k "uchopení" si místa u Boha. Topmodelka to položila Minulý víkend jsem byl v kině. Popravdě řečeno, nejsem až takovým milovníkům filmů, a přece ten poslední mě jaksi oslovil - Pouštní květ. Recenze uvádějí, že film vznikl podle stejnojmenné autobiografické knihy autorky Waris Dirie, která do svých 13 let vyrůstala v Somálsku a po svém útěku do Londýna se stala jednou z nejznámějších světových topmodelek. Na vrcholu své kariéry v New Yorku poprvé v jednom rozhovoru otevřeně promluvila o problému ženské obřízky, kterou sama podstoupila, kdžy měla jen pět let. Krátce po rozhovoru se rozhodla, že skončí s kariérou topmodelky a zasvětí svůj život boji proti tomuto starobylému rituálu. Od roku 1997 je velvyslankyní UNFPA (Populační fond OSN) na odstranění problému ženské obřízky ve světě. Hned po promítnutí filmu jsem si řekl, že ho jistě zmíním. Nedá se to obejít. Krásné dívka, hrdinka filmu Waris, využívá svou popularitu, kariéru modelky nejen pro sebe, ale otevírá 17

šance a pomoc pro ostatní. Nezamotala se slávou, důležitosti, ale zůstala lidskou. Vybudovat kariéru totiž znamená být někým, stát se důležitým. Mít vliv a moc. Mít něco pro něco Jenže není to něco, co patří jen tomu člověku. Je to dar. Řečeno evangelijně: "Kdo mnoho dostal, od toho se bude i mnoho vyžadovat." Nemůžu si to tedy nechat pro sebe. Dostal jsem něco pro něco. I zde se moudrý křesťan má ptát: "Čím jsem si zasloužil daný talent, respektive post? Co chce Bůh, abych na daném místě učinil pro sebe a pro jiné?" Tyto otázky jsou obzvláště aktuální dnes, kdy nastupuje nová vláda a mnozí se obávají o svůj post a zase jiní se vidí na daném místě. Můžeme mluvit o běžné politické výměně politických funkcí, s kterou každý, kdo do politiky vstupuje, musí počítat. Ale mnohokrát přichází otázka, zda je výměna ve shodě s profesionalitou daných kandidátů a postů. V této oblasti se totiž událo mnoho křivd a zranění. I proto je třeba, aby zvláště ti, kteří se hlásí ke křesťanství nejen názvem strany či hnutí, ale všichni, kteří říkají, že jsou Ježíšovými podle křtu, měli na zřeteli slova sv. Pavla: "Všechno smím. Ale ne všechno prospívá. Všechno smím. Ale já se ničím nedám zotročit." A konečně ještě z listu Korinťanům, kde Pavel píše: "Vždyť kdo ti dává vyniknout?! Co máš, co si nedostal? A když jsi dostal, co se chvástáš, jako bys nebyl dostal?" (1 Kor 4,7). Toto nás přivádí k jednomu z nejpravdivějších kritérií, jak poznat, zda naše kariérní úsilí je v Božím plánu. Pokud jsem si zamiloval ctnost pokory, pokud se snažím co nejlépe podle svého vědomí a svědomí v souladu s ní žít, pak jsem si vědom, že všechny ty "velké mety v mém kariérním růstu" jsou nezaslouženým darem štědrého Dárce a já jsem tím, kdo dostal pouze šanci jimi ukazovat na Ježíše. (podle KN)

Modlitba o pokoru Ježíši, ty, který jsi pokojný a pokorný srdcem, vyslechni mne. Osvoboď mne, Ježíši, od žádosti, abych byl milován, abych byl obdivován, abych byl uctíván. Osvoboď mne od žádosti, abych byl chválen, abych byl žádán o radu, abych byl uznáván. Osvoboď mne, Ježíši, od strachu z pokoření, z opovržení, z napomínání. Osvoboď mne od strachu z výsměchu, ze špatného ocenění, z toho, že se na mne zapomene. A dej, Pane Ježíši, aby tvá milost vzbudila ve mně žádost, aby jiní byli dáváni do popředí a já abych byl stranou. Dej, abych necítil hořkost, kdyby jiní byli chváleni a já ignorován. Dej, aby tvá milost vzbudila ve mně žádost, aby jiní byli svatější než já - jen kdybych byl dost svatý pro tebe.

18

Tomu říkáte modlitba? Jednoho kněze zaujaly časté návštěvy ošuměle oděného neznámého muže v jeho kostele. To, co budilo jeho podezření, byl způsob, jak tyto návštěvy probíhaly. Muž vešel, postál pár vteřin vzadu v kostele a zmizel. Kněz se bál o obsah kostelních pokladniček, a tak požádal kostelníka, aby na něho dohlédl. Jednoho dne kostelník muže oslovil a zeptal se ho, co tam dělá. "Jen tak si povídám s Bohem," zněla odpověď. "Jak to?" řekl mu na to kostelník. "Sotva vejdete, hned jste zase venku. Tomu říkáte modlitba?" Cizinec se hájil: "Jen tak sem za ním zaskočím a řeknu mu: 'Ježíši, tady Jim.'" Po nějaké době navštívil kněz jedno z oddělení nemocnice a vrchní sestra mu řekla, že mají nového pacienta, který má na ostatní nemocné neuvěřitelný vliv. Nikdo nevěděl, odkud je, nikdo ho v životě ani neviděl, ale bylo na něm něco zvláštního. Na oddělení zcela vymizely sprosté řeči i vtípky, všichni se s neobvyklým zápalem modlili Anděl Páně a růženec - prostě, ten člověk se zdál kolem sebe vyzařovat samé dobro. Když kněz přistoupil k jeho lůžku, okamžitě ho identifikoval jako onoho návštěvníka svého kostela, kterému tak těžce ukřivdil. V náhlé touze poučit se od něho se ho začal ptát na jeho modlitební život, na jeho radostnou vážnost a na to, jak získal takový vliv na druhé pacienty. "To moje návštěva, otče," přišla odpověď. Když se mu kněz s vědomím, že pacient žádné návštěvy nemá, chystal skočit do řeči, rychle pokračoval: "Ano, otče, každý den ke mně přijde a postojí u nohou mé postele. Koukne se na mě a řekne mi: "Jíme, tady Ježíš!"

Za dveřmi filmu Pouštní květ Příběh vypráví o africkém děvčátku, které se vzepřelo rodinou předurčenému scénáři vlastního života a napříč pouští uniklo za lepší budoucností. Nejde přitom o žádný sladký americký příběh o Popelce. Právě naopak, vážnost a kredit koprodukční snímku režisérky a scénáristky Sherry Hormanové dodává především fakt, že příběh odpovídá osudu současné topmodelky Waris Dirieové původem ze Somálska. V nelehké cestě ke kariéře modelky z pozice prodavačky v obchodě s rychlým občerstvením přitom třeba hledat pouze první plán. Celým filmem se totiž nese důležitý a zejména na černém kontinentu stále aktuální problém ženské obřízky. Tu podstoupila v pěti letech i hlavní hrdinka. Ani peníze, ani sláva ji však nezastavili v tom, aby o ní mluvila médiím a dokonce vůbec jako první na půdě OSN. Přestože se stopáž pouštního květu jemně přehoupne přes 120 minut, divák se v kině díky kvalitnímu zpracování na hodinky dívat nestihne. Výjimečný kinematografický počin navíc v mnoha scénách umocňuje jemná hudba Martina Todsharowa. Neposlední třešnička kvality jsou určitě humorné momenty. Nabídnout totiž poměrně vážné téma a umožnit přitom divákovi občas se i zasmát poukazuje na vysoký stupeň vyspělosti režiséra. Klobouk třeba smeknout i před hereckými výkony. Upoutaly nejen díky etiopské supermodelce Liyi Kebede, ale i u Warisiny dětské představitelce Soraya Omar - Scegové. Těm, kteří by se po návštěvě kina chtěli dozvědět více, je určena kniha Pouštní květ Cathleen Millerové z roku 1998.

19

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Emil – lokomotiva rychlejší než vítr (19. 9. 1922 – 22. 11. 2000) Výjimečný, přesto vždy skromný. Muž, který ve svém životě našel dvě zvláštní lásky manželku a atletiku. Během téměř dvacetileté kariéry pokořil až osmnáct světových rekordů. Jeden z nejlepších běžců 20. století známý po celém světě díky obdivuhodné vytrvalosti, rychlosti a komické póze při závodech. Někdejší československý sportovec Emil Zátopek.

Emil se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici jako sedmý z osmi synů truhláře. Rodiče v něm odmala viděli obuvníka. Podle starého zvyku mu po narození do klína položili všemožné předměty od řemeslného nářadí po peníze. Obuvník to nebude Když sáhl levou rukou po obuvnickém kladívku, zajásali. Jak Emil později s úsměvem dodal: "Znamenalo to jen, že budu levák." Z rodného hnízda vyletěl jako šestnáctiletý. Paradoxně, začal pracovat v sto kilometrů vzdáleném Zlíně v Baťově továrně. Právě tam našel svou první celoživotní lásku - atletiku. Mně přece bolí kolena Bolavou nohu použil jako výmluvu vychovateli, který přihlásil skupinu svěřenců v roce 1941 na každoroční běh městem. Když lékař potvrdil jeho dobrou kondici, nezbývalo mu nic jiného, než startovat. V té chvíli se zrodila hvězda. Překvapivě skončil na druhém místě a běh si skutečně zamiloval. Začalo období tvrdého a houževnatého trénování. To už Emila objevilo místní atletické družstvo, kde rostl pod vedením špičkového vytrvalce Jana Haluzy. V roce 1942 na stejné trati v Zlíně triumfoval a další rok obsadil na mistrovství republiky 4. místo. Tehdy vzal trénink do vlastních rukou. První český rekord překonal v roce 1944, kdy mu stačilo pět minut a třicet tři sekund, aby zaběhl dva tisíce metrů. Vojenská služba ho zocelila Ačkoliv mnozí mají na vojenskou službu špatné vzpomínky, Emil Zátopek mluvil o té své vždy s úsměvem. Bral ji totiž jako výbornou příležitost k profesnímu růstu. Když se jednou vybral s velitelovým vlčákem zaběhat si po Českomoravské vrchovině, pes s ním vydržel deset kilometrů. Následující den, když spatřil Zátopka, raději se staženým ocasem zalezl do boudy. Kromě přírody využíval Emil na vytříbení výdrže i nedalekou krytou jízdárnu, kde běhal s těžkými botami na nohách v hlubokých pilinách. 20

"Vytrénované tělo je jako ocelová pružina. Stisknete ho a ono vyskočí. Stlačíte ještě více a ono vyskočí výš než dříve," říkával. Čtyřnásobně zlaté Helsinki S budoucí manželkou se poznali, jak jinak, při sportu. Okouzlující oštěpařka Dana Ingrová mu nechtěla věřit, že se narodil přesně v týž den jako ona. Netrvalo dlouho a na jejich společné narozeniny 19. září 1948 se i zasnoubili. Štěstí v témže roce umocnilo první zlato z olympijských her v Londýně. Vrchol kariéry však přišel v roce 1952 ve finských Helsinkách, kam cestovali Zátopci společně. Sice ne v nejlepší kondici, avšak o to s větší vervou startoval Emil Zátopek na desetkilometrové trati. Boj o medaile sváděla šestičlenná skupina špičkových atletů. Krátce před cílem však lokomotiva, jak od té doby běžce nazývali, zrychlila a do cíle se vřítila v novém světovém rekordu. Když sestupoval ze stupňů vítězů, na finálový hod oštěpem se právě připravovala manželka Dana. Pro štěstí si vypůjčila čerstvé zlato. Než se Emil stihl osprchovat, bylo v rodině další. Zbýval už jen maratón. A přestože se na něm Zátopek představil poprvé, neohroženě zvítězil. Naposledy a navždy v cíli Od té doby získal ještě několik prvenství v Berlíně, Bruselu a Paříži, ale pro přetrvávající zdravotní problémy se stále častěji musel dívat na záda soupeře. Svůj úplně poslední, samozřejmě vítězný, běh předvedl ve španělském San Sebastianu v lednu 1958. Když později hleděl na vlastní fotografie, které zaznamenávaly jeho zvláštní běžecký vzhled, jakoby se smyčkou na krku, Emil poznamenal: "Nebyl jsem natolik talentován, abych běhal a usmíval se zároveň." Zbývající roky věnoval díky nepřízni komunistického režimu manuální práci i stavbě vlastního domu v Praze. Po dlouhé nemoci zemřel na následky mozkové příhody 22. listopadu 2000. Prezident Mezinárodní atletické federace o něm tehdy prohlásil: "Byl hrdinou mého mládí a jeho příběh je i dnes vzorem pro všechny začínající sportovce. Dokázal, že seriózní příprava a sebedisciplína, radost ze všeho, co člověk dělá, a vůle překonávat vlastní limity jsou základními předpoklady úspěšného sportovce." (podle AHA)

***** Musí být kostel místem nudy? Stačí, že se shromažďujeme z povinnosti nebo ze zbožného zvyku, abychom poslušně seděli ve svých lavicích? Probuď nás. Dej, ať uniknu ze smutku a z hrobky mrtvého Boha. Dej, ať tvůj Syn vstane z mrtvých dnes, mezi námi, uprostřed mého života. Pošli mě jako živého křesťana do svého světa a pomáhej mi, abych byl člověkem pro lidi.

21

Existuji, tedy jsem Teoreticky jíme proto, abychom přežili. Aspoň tak by to mělo být.

Ale zvláště v posledních letech se stále více přejídáme a přibíráme. Důvodem bývá i nedostatek citového naplnění, těžká životní situace, potřeba překonat stres a … dalo by se pokračovat ještě dlouho. Odborníci tvrdí, že se stravujeme špatně a ztrácíme zdravý vztah k jídlu. Týká se to i tebe? Ověř si své postoje pravdivými odpověďmi na následující otázky: b) Odmítnu, ale dal bych si. c) Velmi rád si nabídnu.

1. Ideální oběd pro tebe je: a) Společně s rodinou. b) S přáteli. c) Když jím sám / sama.

8. Už jsi někdy držel dietu? a) Ano, abych se znovu dostal do formy. b) Myslím si, že to nepotřebuji. c) Několikrát jsem začal/a, ale vždy to rychle skončilo.

2. Vždy se ti těžko odolává, když vidíš: a) Sezónní zeleninu nebo ovoce. b) Klobásu. c) Kremroli nebo jinou sladkost.

9. Jak se vnímáš při pohledu do zrcadla? a) Mám super formu. b) Jak kdy. Záleží na náladě. c) Jako baculatý barokní andělíček.

3. Hranolky s tatarkou nebo kečupem: a) Nepatří do seznamu mých oblíbených jídel. b) Nedokážu jim říct ne. c) Nejvíc mi chutnají s dobrým řízkem.

10. Do restaurace typu fast food: a) Nevstoupím, ani kdyby mi zaplatili. b) Když jsme venku s přáteli, občas tam zajdeme. c) Chodím tam často.

4. Před nějakou stresovou situací: a) Ztrácím chuť do jídla. b) Dám si sladké, to mi zlepší náladu. c) Jím víc než obyčejně.

11. Mezi obědem a večeří: a) Nikdy nejím. b) Stravuji se podle programu, který v ten den mám. c) Dám si svačinu. Potřebuji ji, abych vydržel/a až do večeře.

5. Na oslavě u švédských stolů: a) Naberu si jenom to, co vysloveně provokuje moje chuťové pohárky. b) Dám si trochu od každého, vždyť by byla škoda neochutnat. c) Sním tolik, kolik se dá. Množství jídla by mělo být limitováno jen objemem talíře. 6. Pokud by u vás doma na ledničce bylo počítadlo otevření dveří: a) Zaznamenalo by aktivitu maximálně 3x za den. b) Napočítalo by otevření maximálně 6x denně. c) Občas ledničku neotvírám i déle, například v noci, nebo když nejsem doma. 7. Jsi poprvé na návštěvě u nového známého a nabídne ti zákusky: a) Zdvořile odmítnu. 22

Vyhodnocení: Nejvíc odpovědí A: Jím, abych přežil/a Tato věta by mohla být tvým životním mottem. Dobré jídlo tě nijak speciálně nepřitahuje. Stravuješ se pravidelně, ale s množstvím to nepřeháníš. Kdyby ses měl/a rozhodnout mezi krémovým dortem a jablíčkem, vyhrálo by jablíčko. Dobře děláš! Víš, že nekontrolovaným jídlem se životní problémy neřeší. Neříkej ale, že nemáš žádné oblíbené jídlo. Nikdo by ti nevěřil. Nejvíc odpovědí B: Chutné mi chutná Když jsi u stolu, nestydíš si dát trochu sladkostí. Jsi člověk, který umí ocenit krásu a dobro i na talíři! I když se ti někdy stává, že zneužiješ jídlo na potlačení negativních nálad, víš, že to není konečné řešení. Zkus se přemoct a dřív, než otevřeš ledničku, pouvažuj nad příčinami svých problémů. Nejvíc odpovědí C: Jsem jako Slimer Vzpomínáš si na Slimera – chobotnici z filmu Ghostbuster? Snědl všechno, co nemohlo sníst jeho. Možná patříš k těm, kteří otevřou ledničku, aby se nenudili; jiní jdou na pizzu, aby zapomněli na problémy; načnou čokoládu, aby se rozptýlili… A jak to obyčejně dopadne? Naplněním žaludku se nic nemění! Pokud nepočítáme délku opasku. Pro dietu se na prvním místě musí rozhodnout tvá hlava. Uvědom si, že jídlo je dobrá věc, ale neplatí to pro přejídání se. Takto se věci neřeší!

Maminka: „Víš, že byl Pán Bůh při tom, když jsi kradl v kuchyni cukroví?“ „Ano.“ „A že se na tebe po celou dobu díval?“ „Ano.“ „A co si myslíš, že ti říkal?“ „Říkal: Nikdo tu není, jen ty a já – vezmi dva kousky.“ Ve fabrice byla polední přestávka a dělník si smutně rozbalil svůj sáček s obědem. „Ale ne,“ řekl hlasitě. „Zase chleba se sýrem!“ A tak to šlo druhý den, a potom třetí i čtvrtý. Spolupracovník, který vždycky to mumlání slyšel, kolegovi povídá: „Jestli nemáš chleba se sýrem rád, tak proč neřekneš ženě, aby ti připravila něco jiného?“ „Protože nejsem ženatý. Ty chleby si dělám sám.“ Nasreddin byl zatčen a předveden před soud na základě obvinění, že ve své restauraci přimíchával do kuřecích karbanátků koňské maso. Ještě než soudce vynesl rozsudek, položil Nasreddinovi otázku, v jakém poměru to koňské maso s kuřecím míchal. Nasreddin pod přísahou prohlásil: „Bylo to jedna ku jedné, Ctihodnosti.“ Po přelíčení se ho přišel přítel zeptat, co vlastně tím jedna ku jedné myslel. „Na jednoho koně jedno kuře,“ upřesnil Nasreddin.

Člověk na pyramidě? KONEC SVĚTŮ? Všimněme si dnes hmotných i myšlenkových skutečností, zarazí nás poznání, že obě oblasti jakoby se octly na hranicích možností. Jakoby všechno bylo na pokraji zhroucení. Bádání ve fyzice a chemii, i krvavé či nekrvavé pokusy o obnovu světa, abstraktní umění i lhostejná spotřební společnost, rozhlodaná nesmyslným a bezcílným požitkářstvím. Jak dál? Ještě krok – a uklouzneme z naší pyramidy do zbytečného neznáma. Ještě půl kroku – a všechno se rozsype. Jediná válka – a prášek naší země se rozprskne v miliony trosek . Až sem se dovlekl svět jako prašivý žebrák, který před svými přecpanými pokladnicemi hyne hladem a žízní duše a srdce. CHOROBA I LÉK JSOU PODOBNÉ Krize ve všech oblastech života – a hlavně krize v lidských srdcích – vznikla tím, že se člověk příliš přiblížil k člověku. Zrychlila se doprava, zpravodajství, svět jakoby byl menší, zalidněnější. Všude naráží člověk na člověka. Kde najde prostor pro sebe, nový prostor? Ve vesmíru? V atomu? V neskutečných světech opiového kouře? Svět stůně na blízkost člověka k člověku – lék je stejný jako nemoc. Člověk se musí přiblížit k člověku. Ne však fyzicky. Nepotřebujeme nové světy či hlubiny hmoty, potřebujeme nové prostory srdce, nové světy lidských duší. Tento svět nám nabízí Kristus. Jak reaguje svět na Kristovu nabídku? Proč se neobrátí svět s důvěrou k jediné záchraně – ke Kristu? Je pět minut před dvanáctou. „Těžká ruka Boží“ visí nad našimi hlavami. Proto je nutné smělé a otevřené slovo. Nebudeme hovořit jako nábožná pomlouvačná tetka, ani jako farizej, který žije podle jiných zásad než které hlásá. Postavme se ke sloupu chrámu jako publikán a vyznejme: všichni jsme vinni. Svět je nemocný, má zakalené smysly a nechápe. My, křesťané, už nejsme schopni ukázat svým životem krásu křesťanství – jeho přitažlivost. Pravda je naše, nemáme dost žáru a přesvědčivosti, abychom jí zapálili svět. Přišel k nám oheň Ducha Svatého – ale my jej udusili. Naše nepatrné světélko v duši není s to zapálit vlhké a prohnilé dřevo tohoto světa. Křesťanský život je hrdinský Je to dobrodružství ducha. Cesta za Kristem je odvážná, neboť se proti nám staví nejen svět, nýbrž především my sami, naše sobectví, slabosti, farizejství. Tato slova píše člověk, který vyšel z nevěry, z filosofie hmoty. Když s Boží pomocí zakotvil ve víře, vidí ostřeji. Vidí minulost jasněji než ti, kteří v ní ještě trčí, neboť hledá Kristovo učení zvětšovacím sklem. Může mluvit o chybách a nedokonalostech křesťanstva, neboť na ně hledí s bratrskou láskou, oddaností a pochopením – zatímco nepřátelský svět projevuje své zklamání v křesťanstvu jen nenávistí. I když to svět nepřizná, očekává – aspoň v podvědomí – záchranu od křesťanství Proto každou chybu věřícího, kněze, biskupa, církevní instituce, komentuje se zuřivým štěkotem a chechotem. Mnoho se promeškalo. Ale všechno se dá ještě stonásobně nahradit a napravit. Vždyť Kristus je s námi, stojí nám po boku! Svět je krutý! Ale Bůh dopustil, aby takový byl. Svět je roztříštěný, ale chce, aby křesťan byl jednotnou osobností. Svět je špinavý, potřebuje proto, aby křesťan byl čistý. Svět je 24

zkorumpovaný, zvrácený, prolhaný, nespravedlivý – proto žádá, aby byl křesťan duchovní, čestný, opravdový a spravedlivý. Svět se topí v ďábelských výkalech a proto chce, aby byl křesťan svatý. Zlo Bůh dopouští, ale nechce ho, chce, aby z něho vyrostlo dobro. Ve všech knihách, hrách, přednáškách – i když nejsou křesťanské, ale snaží se zvládnout problémy dnešního člověka – je podvědomá touha po vykoupení bolesti a oběti. Model zítřejšího, hluboce věřícího a z víry žijícího křesťana Svět je rozleptaný, rozspecializovaný, rozdrobená hmota, pochopitelná jen pravděpodobností statistických hodnot. Člověk je zdecimovaný, zredukovaný na bankovní konto, nebo pracovní výkon. Ale potřebujeme pevného, odvážného, věrného a vroucně milujícího člověka, který musí nahradit dnešního rosolovitého, uhlazeného, laboratorního, obchodního, vědeckého, politického nebo uměleckého bezbarvého měkýšovitého tvora. Musíme se stát novým člověkem, posíleným tradicí katakomb a láskou dob mučedníků, chlapským postojem vyznavačů, žhavostí proroků a mystiků, zasažených silou odříkání a neúprosností modlitby – nezatížených malichernými výčitkami a omezenýmui hranicemi rodné země. Věřící člověk je doma všude, kam sahají Kristovy paže, rozestřené nad světem. Bůh nás chrání před všedním katolicismem, který se spokojí s křížkem na krku. Chraň nás před zbožnou nenávistí! Kristus přišel, aby všem lidem přinesl lásku a zrazuje ho každý, kdo umrtví z té lásky třeba jen malý kousek. Před námi stojí ideál katolického křesťana! Nejde o rozměry jeho osobnosti, ale o zformování, o dokonalost, o svatost. Kruh je kruhem, ať je velký nebo malý. Tuto úpnost nesmíme omezit kompromisem se sebou samým, nesmíme ustoupit útočnosti vlastního pohodlí nebo smyslnosti. Kdo nevycení zuby ostře proti přirozenému zlu v sobě, nemá právo vyčítat hříchy světu – i kdyby to uměl sebekrásněji. Doby pěkných řečí pominuly… Nadešla doba správných skutků. Budou-li mít hezkou podobu – tím lépe. Kdo jen rád bere, nemá právo žádat od druhých. Kdo neumí být přísný k sobě, neumí být dobrý k druhým. Kdo si nedovede odříct, neumí se ani obětovat. Kdo sobě všechno dopřeje, nedopřeje nic druhým. S každým hříchem, se kterým se nedáme nelítostně do boje, odpudíme jednu duši od Krista. Kdo se neumí trestat, neumí druhého hladit. Kdo nemá nenávist ke všemu nízkému a špatnému v sobě, nenaučí se upřímně milovat druhé. Nesmíme vynechat ani písmenko, jinak padne celý zákon. Kristus je nedělitelný a jeho slovo také. Kristus se nedá odmocnit, my se však musíme umocnit. Když odpustit, tak odpustit. Vždycky a každému, kdo o to stojí. Když milovat, tak milovat. Stále a každého. Nejvíce toho, u něhož nám to připadá nejtěžší. Bez oběti neexistuje velikost Každá oběť bolí. Ano – křesťanský život se neobejde bez obětí, svět se neuzdraví bez kříže. Kříž na Golgotě nebyl pozlaceným skvostem, ale krvavým dřevem hanby. A svět neuvěří křesťanům, jestliže se pod křížem vzmohou jen na gesta tradiční slušnosti – ne hrdinství. Svět chce hrdinskou víru – aby uvěřil. I Boží láska je neúprosná, chce, aby se v nás mohla zrcedlit. Syntézy se rodí jen pod sluncem lásky. A o takovou velkou syntézu jde nyní v člověku – pro člověka. Apokalyptické události minulosti a možnost ještě apokalyptičtějších událostí v budoucnosti nutí k rozjímání o úžasné odpovědnosti, kterou má křesťanský svět – my – já. Věc je krvavě vážná. Ještě nevychladlá krev včerejších i dnešních bojů volá. Dějiny volají naši genereci nejdůraznější připomínkou – mementem – které se kdy ozvalo světem. Věc je krvavě vážná. Neboť Věčnost stojí přede dveřmi. 25

CTNOST STATEČNOSTI 2. Pokud se nám daří všechno podle našich představ, pokud naše dny a noci plynou jako řeka, plná čisté a svěží vody, pokud vnímáme slunce a barvy ve zdravém těle, není těžké dobře žít a vlastně ani nevíme, zda dokážeme dobře žít, až přijde hodina zkoušky. Nevíme, zda jsme anebo nejsme stateční. Vzpomínáte na Joba? Bohatého, dobrého člověka, už tím byl výjimkou, bohatství nezatvrdilo jeho srdce. A přesto přišly zkoušky. Jedna za druhou. Přišel o děti, přišel o majetek, nepřítel mu spálil dvory, jinde nevydržel veliký a mohutný dům a zřítil se na jeho příbuzné, kteří zrovna jedli. Jedna taková zpráva přicházela po druhé a Job? Naříkal? Rval si vlasy? Vyčítal Bohu? Job byl statečnější. Někdy se statečnost může jevit jen v trpělivosti a asi v ní je nejtěžší. Job jen pokorně svěsil hlavu, říkal si pro sebe znovu a znovu to, co víme všichni, ale co nás moc neutěšuje: Bůh dal, zase si vzal, jeho jméno buď pochváleno. A nikdo, ani žena, ani přátelé nedovedli změnit srdce tohoto trpělivého člověka. Všechno vydržel statečně a vzpomínáte? Bouře jeho zkoušek přešla a Bůh mu dal znovu bohatěji a štědřeji oč přišel. A Job to potom prožíval daleko vděčněji a hlouběji a věděl o Boží moci a své síle. Vědět o těchto dvou skutečnostech patří k nejšťastnějším zkušenostem člověka. Nechci se ptát, kdo z nás je takto vnitřně bohatý. Zůstaňme u Písma, protože tam se líčí statečnost ve skutečnostech víry. A my vírou žijeme. Ona od nás statečnost předpokládá a vyžaduje. Když za tyrana Antiocha stála matka se svými sedmi syny na popravišti a viděla, jak jeden po druhém umírají hroznou smrtí, trpěla nesmírně. Byla matkou těch statečných a musela se bezmocně dívat. Bezmocně? Ne, taková nebyla. Ve své bolesti měla tolik síly, že dovedla povzbuzovat své syny, aby snesli trochu bolesti, ujišťovala je, že jim Bůh vrátí hned na druhé straně času neporušitelná těla, aby vydrželi a neklesali na mysli. Utrpení trvá jen chvíli, věčnost, ta nebude mít konce. Tak hovořila a utíkal čas. Jeden po druhém umírali a Antioch žasl nad statečností, kterou nebyl hledal v těch křehkých tělech a prostých srdcích, Ale víra dává sílu, která je úžasná, která je nepochopitelná. Mužem myslet na těch pár statečných, kteří se nebáli jít za Ježíšem na Kalvárii. Většinou ženy, slabé, ale ve chvílích zkoušek podivuhodně silné a statečné. Muži utekli, a ony zůstaly až do konce, do hořkého konce. Divíte se, že Ježíš se potom zjevil jako první právě jim? Bylo to spravedlivé a logické. My nechceme pro víru vůbec nic vytrpět a Ježíš řekl, že když trpěl on, budeme i my. Jde o to, abychom byli stateční a nebáli se křížů. Jistě na Kalvárii s nimi musíme, ale to je všechno. Do slávy nového života si vezmeme jen oslavené jizvy jako Ježíš! Jméno Maxmiliána Kolbeho znáte jistě všichni. Prostého vězně jednoho koncentračního tábora. Když byli vybráni někteří na smrt hladem a byl mezi nimi člověk, který měl ženu a děti, vyprosil si tento kněz, aby mohl umřít místo něj. Byli zvědaví, zda nebude litovat a povolili to. Co si myslel, když pomalu umíral v bunkru, v zimě a chladu betonu, bez jídla a bez pití? Co si myslel ty dlouhé dny a ještě delší noci? Že napodobuje Ježíše? Možná. Že nikdo nemá větší lásky než ten, který dá život za bližního? Docela jistě. Co si mysleli všichni, kteří byli svědky tohoto strašného a přitom dojemného divadla? Že neexistuje větší statečnost než taková životní oběť. Nikdo neřekne; byl pošetilý, proč se hnal do chřtánu smrti a takové smrti. Nemohl počkat, až ho Bůh zavolá? Ne, nikdo to neřekne. Každý se jen v duchu zachvěje a řekne si: co bych asi udělal já, kdybych byl postaven před podobnou možnost? Byl bych tak statečný, jako tento prostý kněz? A jeho srdce by mu odpovědělo podle pravdy a najednou je člověk po té odpovědi pokornější, tišší a uvědomuje si, co všechno mu ještě chybí, aby se mohl postavit mezi ty, které Církev a společnost oslavuje jako statečné. Musí pomoct Bůh, sami jsme a zůstaneme slabí. Pokračování příště 26

Dopis na rozloučenou od mladého mučedníka Ve Vatikánu je dodnes uchován dopis, který své matce napsal čtrnáctiletý japonský chlapec v roce 1593 před cestou ke krvavé mučednické smrti. Japonci chtěli vymýtit křesťanství, které tam sotva před čtyřiceti lety přinesl svatý František Xaverský. Chlapec byl spolu s dalšími 25 dalšími křesťany ve městě Nagasaki (na které v roce 1945 dopadla strašná atomová bomba) přibit na kříž. Dopis zněl: "Nejmilejší maminko! Jsem tak šťastný, že Ti mohu napsat. Bůh mi dává milost, že mohu být popraven spolu s otcem. To je určitě požehnání od Boha. Až budeme kousek od Tebe, v nebi, budeme tam na Tebe čekat. Maminko, i Ty chceš žít bez hříchu, podle naší křesťanské víry a v poslušnosti Božímu učení. Náš praotec Adam těžce zhřešil. Ale protože hluboce, tak hluboce litoval, Bůh mu odpustil a teď požívá radostí věčné blaženosti. Život na tomto světe je jako sen, je to jen mihotavý plamen, který může uhasit ten nejjemnější vánek. Mám prosbu, co se týče mladších bratrů. Nedůvěřuj, prosím, nikomu, kdo nemá naši víru! Vychovávej je sama! Maminko, často trpím touhou po domově. Tolik bych chtěl uvidět Tebe i své bratry, ale pak vždycky pomyslím na to, že musím všechno trpělivě snášet a překonat pokušení. Bůh mi pomáhá, abych dokázal vydržet všechno utrpení a bolest. Aspoň ještě jednou kdybych tě mohl před smrtí uvidět! - Zatímco píši, tečou mi z očí slzy. Vidím ve snu Tvůj drahý obličej. Jak rád bych umíral, kdybych Tě mohl ještě jednou vidět doopravdy! Ale - musím takové myšlenky odsunout stranou. Maminko, dej na sebe pozor. Nezapomeň, prosím tě, na to, co jsem ti řekl ohledně mých bratrů… Teď musíme jít. Žij blaze, nejdražší maminko!" (Tomáš Kosaki Hikotaro)

Bohu díky nastokrát! Kolik písku v moři, kolik hvězd nahoře, kolik zvířat na zemi, kolik drobných penízů, v žilách kolik krve, v ohni kolik záře, kolik listí v lesích, kolik stébel v polích, v houštích kolik trní, v polích kolik zrní, kolik jetele na louce, kolik kamenů v potoce, v moři kolik kapek, ve sněhu kolik vloček, tak často a tolikrát, ať zní Bohu díky nastokrát!

27

Když se k nám Bůh přibližuje na dotek rtů Možná se vám už stalo, že jste k někomu natáhli ruku, abyste mu ji srdečně podali, ale on tu svou jaksi nevytahoval z kapsy. Nebo jste v dobré vůli nabídli tykání, a dotyčný s omluvou odmítl. V té chvíli se tváříte, že o nic nejde, ale ve skutečnosti se s tím dlouho vyrovnáváte.

Ještě mnohem větší bolest způsobí odmítnuta láska, přátelství, zneužita důvěra. Po takových zážitcích se člověk jen tak lehce neodváží znovu přiblížit k druhému. Uzavřený, s ochrannou skořápkou kolem srdce, přesvědčuje sebe i ostatní, že otevřít si duši se nevyplatí. Neohromuje, ale podmaňuje Bůh denně riskuje takové odvržení a nepřijetí ze strany člověka: v eucharistické hostii. Po tolika zklamáních, zneužitích, zanedbáváních, opět a opět žebrá o naši náklonnost. O dotek lásky s námi. Nesnaží se nás ohromit svou velikostí, zavalit moudrostí, dokonce ani okouzlit brilantním slovem. Nic z toho atraktivního, čemu věří dnešní svět. Mlčí v kousku hmoty, bez pohybu a úmyslu agresivně upoutat naši pozornost. Trpělivě čeká na dozrání vzájemného vztahu. Pro toho, kdo nepochopil nic ze skutečné lásky, se zdá neuvěřitelným idealistem. Naše láska k eucharistii roste jen pomalu, úměrně s prohlubující se duchovním přátelstvím s Ježíšem. Jako lidé nemáme jinou možnost, než začít milovat lidskou láskou, jejíž zárodky poznáváme v kontaktu s bližními. Ježíš je člověk jako my, který miloval. Jako Bůh v nás tuto formu lásky však postupně přetváří. Zpočátku postoj k eucharistii vnímáme jako velké cvičení vůle. Nic není těžšího, než nepoužít své tělesné smysly, a přece "zapnout" srdce. Pohled a zvuk umí totiž rychle roznítit. Ale brzy i zapadne. Duchovní zrak má jiné zákony a neunaví se. Této dimenzi se jen pomalu přiučujeme. Eucharistie si nás sama přitahuje a podmaňuje. A to je znakem její živosti. Přebývá a působí Bůh s námi komunikuje rád skrze naši osobní zkušenost. Pokud se odvážím připustit si ho k srdci, nenechá nás bez nasycení. Je opravdu chlebem, který chce živit lidské nitro. Vztah lásky začíná tam, kde se pomine přílišný odstup. S Bohem je to však těžké. Jak navázat bez okolků s Nekonečným komunikaci, a zároveň nebýt ve své touze opovážlivý? Na druhé straně, pokud zůstáváme pouze v postoji úcty, nikdy nezakúsime plody slastné lásky. Ale ani bez obdivu není pravé náklonnosti.

28

Rovnováha eucharistie Eucharistie v nás udržuje rovnováhu: dává se nám denně zcela nezištně a svobodně ve svatém přijímání, každému zvlášť na způsob jeho touhy, a zároveň máme možnost ji obdivovat, společně adorovat v monstranci. Tyto dva rozměry jsou pro lásku podstatné. Ježíš není ten, koho si můžeme jen přivlastnit, kdo se stane objektem našeho egoistického hladu. Je milován a obdivován i druhými a on miluje všechny. Takto rozšiřuje i naše srdce a odpoutává ho od sobecké touhy zajmout bližního do sítě svých představ a přání Především nás podněcuje opustit sebe, což vyžaduje oběť, a dělá nás citlivými na potřeby druhých. Neboť "Eucharistie nás vtahuje do aktu Ježíšovy oběti… včleňuje do dynamiky jeho dávání se" (Sacramentum caritatis 11). Přináší pravdu o životě Láska nikdy nemůže zůstat uzavřena pouze v klamu vlastních iluzí. Živí se pravdou, která se stává světlem poskytujícím energii na její růst a existenci. Upřímný vztah k eucharistii proto přináší pravdu o našem životě, dříve či později z nás vyplaví dvojtvářnost, infantilitu, vynese na světlo samolibost. Ale zároveň přerůstá všechna tato zjištění, která by nás mohly sklíčit. Daruje nám totiž novou zkušenost lásky, jakou jsme dosud nepoznali, ke které jsme ještě do tohoto bodu nedospěli. Právě to je důkaz Božího pohybu v nás a jeho přítomnosti. Tato zkušenost se již nekončí, pokračuje… v Trojici. Eucharistie tvoří milující společenství. Těch, kteří z ní denně žijí, naladí na stejnou vlnovou délku. A přestože jsou odlišní, vyvolává v nich tajemnou rezonanci ducha a setkání v Božím Srdci. "Eucharistie je počátkem každé formy svatosti" (Sacramentum caritatis 94). A kdybychom měli možnost alespoň nějakým způsobem zhmotnit její proudění a siločáry, nepřestali bychom se divit moci jejích účinků. Očišťuje a přijímá utrpení Láska touží i po čistotě srdce. Chce odpustit a prosí o odpuštění. Jejím nejsladším pokrmem je pokora. Prohlubuje v člověku vědomí hříšnosti. Ale ne proto, aby ho obviňovala, ale proto, že cítí nehodnost vůči velikosti. Ustavičně volá po očištění, aby se mohla s novou svěžestí darovat. "Láska k eucharistii vede i ke stále hlubšímu ocenění svátosti smíření" (Sacramentum caritatis 20). Donutí nás celé hodiny strávit na kolenou bez pocitu únavy, v zapomenutí na sebe, darovat svůj spánek a být stále čerstvým. Nejtěžší je pochopit vztah lásky a utrpení. Lidsky se nám to zdá neslučitelné, zejména pokud spojujeme lásku se štěstím. A přece víme, že velcí světci toužili z lásky trpět. Bolest živila jejich lásku a láska podpírala jejich oběť. Dvě strany téže mince. Alespoň zde na tomto světě. Bez utrpení naše láska obvykle zpohodlní, stane se lehkomyslnou a povrchní. Ztrácí svou hloubku. Cítíme jakoby ztuhla. Ale ani oběť nemá cenu, pokud za ní není cítit vroucnost srdce. Pokud je pouze chladným výkonem vůle. Milující se vždy dělí o lásku i o utrpení. Jejich láska bolí a utrpení je sladké. Eucharistie nás vyzývá trpět. Za ty, kteří Ježíše nemilují a urážejí, ale trpět i proto, že sami neumíme dost milovat a dosáhnout lásku, po jaké toužíme. Tato bolest z vlastní slabosti nás nakonec vede k pravé pokoře před Bohem a zároveň nás naučí odevzdat se a spoléhat na sílu jeho přítomnosti v eucharistii. (podle KN) 29

Dvanáctero traktátů o tom, jak mladý člověk marnosti světa zkoumati má… Traktát IX.

O fortelnosti sportu Při něm hráči v kvaltu ryčném jako stádo koní, po frajplaci za míčem se s tím oúmyslem honí, aby jedna strana, druhé vkopla ho do branky, je to milá kratochvíle, ač má stinné stránky.

Někdo se cpe bramborama, jiný papá šunku, ten je blázen do lotýnky, jiný zas do truňku, a tak každý má koníčka, na němž rajtuje, a kdyby moh, ďál by jen to, co mu pasuje. Ze všech ale těch koníčků, co jich běhá světem, za sportem se kdekdo blázní, víc než za děvčetem, neboť skrze něj - ani mi snad nevěříš větší slávy mnohdy dojdeš nežli sám Pán Ježíš.

Stávať se, že často hráči v prudkém rozčilení, omylem kopají v místo, kde už míče není. Trefí-li se tam čís zadek, na omyl se kápne, až majitel vztekem zařve, což je dosti trapné.

A tak, že se dál s ním dojde, nežli s osvětou, nesmíš ani v tom ohledu zůstat trumpetou. Poučím tě teda krátce, jak se provozuje, a jaká to divné kumšty v sobě obsahuje.

Po hráči se proto žádá, by byl silný chlap, aby ho v té tlačenici někdo nezašláp. Někde to též hrají tak, že míče hází rukou, pak se ovšem méně kopou, za to více tlukou.

Kdo dušičku rád si občas vzkřísí na kraválu, svrchované potěšení najde ve fotbalu, k sportu tomu nežádej se žádné zvláštní vlohy, může ho hrát každý občan,má-li zdravé nohy. Kdo nátury nóblejší je a má ženské rád, nejlíp si je při tenisu může namlouvat. Při tom se míč elegantně lopatkami háže, všichni hráči skáčou v bílém, jakož slušnost káže.

30

V jistých sportech dělají zas, co už znali Řeci, tahají, neb zdvíhaj těžké věci, o mnohé se ještě divné špásy pokouší, na vodě ba též i v lufťe, nejen na souši.

Moc se lidem líbí sporty, kde se hráči honí, pěšky, nebo na mašinách, též pomocí koní. Každý z nich by hoden stal se lidu oslavy, hledí u cíle být první - třeba bez hlavy. V Americe publikum si zápasníky chválí, jenž do sebe pěstmi mlátí, po zemi se válí, někdy jeden druhého tak přitom dolíská, že ho musí chlapi odnést, když se odpíská.

Ze všech sportů bývaj zimní obzvlášť lahodné, trajlovat se mohou však jen v době příhodné. Když je totiž pěkně zmrzlo, nebo napad sníh, rád se každý pachtí na skich, nebo má bruslích.

A tak sport je synu milý, tuze dobrá věc. Šampiónem můž se státi ba i pitomec, jen když dobře běhá, skáče, střílí na branku, přitom může v hlavě nosit třeba řezanku. (Cabánek)

Myšlení a veřejné mínění Byla jednou jedna mladá rostlinka. Vypadalo to, že z ní jednou vyroste velký strom. Měla přesně čtyři lístky. Čtyři krásné listy, které se třpytily v ranní rose a v slunečních paprscích. Ty čtyři lístky spolu dobře vycházely a často si spolu povídaly. Jednou se ten největší a nejkrásnější z nich (byl tak trochu "mluvčím" skupiny) rozhodl, že mu voda vadí a že se musí před ní chránit. Zbylé tři listy nechtěly odporovat a byly tak hloupé, že se bez rozvahy podřídily svému kamarádovi. Zavedly si důmyslný systém deštníku: Když bylo hezky, deštník se zavřel. A když hrozil déšť, deštník se rozevřel. Bohužel, malý ubohý stromeček začal bez deště chřadnout, až uschl. Všechny listy odnesl vítr. Když se všichni podřídí omezenému způsobu myšlení, mnoho z toho nevzejde. Jsou lidé, na "které se dá", i když říkají hlouposti. Jsou "velcí", protože ti "malí" nemají chuť jim odporovat. Anebo nemají dostatek odvahy mít vlastní názory. A to je riskantní hra. Ježíš říká: "Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi." (Matouš 10,32-33) 31

Slůvko do ouška 27. Slova do davu Letní tábor je plný života. Blíží se čas oběda. Děti si nedočkavostí koušou nehty. Konečně. Je to zde. Rozhlas hlásí: "Drazí mladí přátelé, obědy se budou vydávat u severní brány." Všechny děti se s křikem rozběhli k severní bráně. Z rozhlasu se však ozvalo: "Oprava hlášení. Je změna. Obědy se budou vydávat u jižní brány." Všechny dětičky se rozběhly k jižní bráně. Rozhlas opět informuje: "Poslední zpráva. Pro pobíhání po táboře se dnes výdej obědů ruší!"

Kdyby nebyla tato slova zesílená, nebyla by udělala zmatek. Člověk je otevřený systém. Ovlivňuje jej příroda, vztahy, společnost… Je to všechno propojené. Dnes dokáže jednotlivec hodně ublížit celku. Umožnila mu to technika. Lidé jí dokáží zesílit zlo. Snad nejvíce se to děje skrze média. Když jsem si minule prohlédl u přítele knihy, nezdržel jsem se a vykřikl: "Vždyť ty zde máš polici s jedem!" Nechápal, tak jsem přidal vysvětlení: "Ne na krysy, ale na lidi. Víš, jaké knihy a časopisy tu vlastně máš?" Mlčel. Líbí se umělý koktejl ? Z hospody znělo: "Hej ty, práce! Nás se neboj, my se tě ani nedotkneme!" Televize nám nabízí koktejl namíchaný z výkřiků, dechu, vřískotu, třesku, řevu, tónů, obrazů, ostrých střihů… Řev o chlastu, droze, škrcením… To je ono? To je ale ono! Pokud koktejl vypijete, pamatujte, že hloupost dělá člověku špatně. Číšník se chechtá. Je skrytý! Míchá se televizním ovladačem. A co vzniká? Veřejné mínění, že zbytečné věci jsou potřebné. Dilema pracovat nepracovat řeší protiotázkou: Proč? Prací si prý vydělávají jen ti neschopní. Je problém se sexualitou? Prý jde o sladké ovoce života. Násilí? Každému, co mu patří… Bolest? Ta skutečná se zakrývá! A je tu nový model člověka: necitlivý tvor, který nevnímá bolest jiných a skutečné hodnoty.

32

Bez hrdinů to dál nepůjde "Vůl je nebezpečný zepředu, kůň zezadu, hlupák ze všech stran." /po filmu/

Dětský život, ale ani ten dospělácký se bez hrdinů a světa fantazie neobejde. Ještě donedávna byly generace odchované krásou pohádek, příběhů, mýtů, tradic… V nich dobro vítězilo nad zlem. Média rozšířila (lépe řečeno "pokřivila") obzor a přinesla zcela jiné vítěze. Oblbli nám fantazii, uvěznili představivost… Norma na hrdinský vzor se posunula asi takto: Čím hubatější a drzejší, tím lepší? Novému typu hrdiny všechno odpustíme, jen ať už si tu krásnou Aničku v závěru vezme. Bez sexu by to nebyl šťastný konec epizody? To bychom plakali? Ještěže ne všichni takto smýšlejí.

Média úžasně ovlivnila duchovní život. Vytvářejí vzory chování. Sní za nás. Je to vlastně jakási novodobá továrna na sny. Představte si, jak by asi vypadal svět, kdyby se využily možnosti, které dává moderní technika, k šíření dobra. Vstoupit do médií, tvorby programů, to jsou pro křesťany obrovské výzvy i rezervy.

Dohoda na každém kroku Paní učitelka to už nevydržela a zalepila Pepíčkovi ústa lepicí páskou. Přitom poznamenala: "Dohodli jsme se, že nebudeš vyrušovat!" Chlapec se však po chvíli hlásí: "Paní učitelko, paní učitelko, mně se to odlepuje." Výchova vyžaduje pevné nervy. A s médii vstoupil do výchovy silný činitel. Nic neslyšet? Nic nevidět? To se už skoro nedá. Tak co dělat? Rozlišovat je třeba umět! Jak plevy od zrna oddělit to, co je dobré a co zlé. V rodině je vhodné zavést dohody - kdy se televizor zapne, kdy ne. Nevytvářet z televize kulisu při jídle, rozhovorech, studiu… Je dobré, když se program sleduje společně. Dívat se je třeba kriticky. Směle vyhodnocujme reakce, ptejme se na dojmy. Rozebírejme postoje hrdinů, vyzdvihněme pozitivní hodnoty. Nacházejme způsoby, jak by se situace daly řešit jiným způsobem. Mediální výchova je velmi důležitá. Úkol pro dnešek: Vypracovat rodinné mediální zásady a vyzkoušet jiný, než ten "filmový" konzumní trend. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

33

Dnes vám přinášíme osmisměrku. V tajence je uveden svátek, který v měsíci říjnu bychom měli slavit všichni. Komu budeme přát?

elán, kraj, okteto, úder, sosna, metry, opál, čert, loukoť, obludy, kapa, kisch, skla, teror, korek, bard, kavalce, sejf, bout, bludy, idea, obzor, taje, plaz, honba, buvoli, chrup, dřep, otep, nota, osma, skon, zrody, fiat, juta, zounar, fald, středa, louž, udidla, otěže, atest, spad, raroh, exot, okos, asie, auly, salsa, odliv, kank, kolt, skicák, liat, voda, plus, leptony, asijec Tajenka z minula: Archanděl Michael 34

osobnosti 1. Kdo je praotcem vyvoleného národa? 2. Kdo byl vůdcem Izraelitů z otroctví v Egyptě? 3. Kdo přivedl Izraelity do Egypta? 4. Který král se proslavil moudrostí? 5. Který velký král vynikal v hříchu i kajícnosti? 6. Která žena přinesla Izraelitům hlavu vrchního velitele asyrského vojska, když sama byla v jejich táboře? 7. Kdo byl poslední prorok Starého zákona? 8. Který z proroků byl ve lví jámě? 9. Který prorok napomínal město Ninive? 10. Koho nazýváme „apoštolem národů“? 11. Jak se jmenoval strýc královny Ester? 12. O kterém muži mluví Bible, že nebylo krásnějšího mezi syny Izraele a o hlavu převyšoval svůj lid? 13. Komu z apoštolů svěřil Kristus svou Církev? 14. Které významné ženy jsou jmenovitě uvedeny v Kristově rodokmenu? 15. Kdo uvedl izraelský národ do Kanaánu? 16. Kdo byl prvním veleknězem Izraelitů? 17. Kdo byl prvním králem Izraele?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. soudce Gedeon (Sdc 6,36-40); 2. Jan Křtitel (Mk 1,4-6); 3. Mojžíš (Num 20,10-11); 4. Eliáš (1 Král 17,6); 5. Samson (Sdc 15,15); 6. Ezechiel (Ez 24,1); 7. Noe (Gen 9,14-15); 8. Mojžíšova matka (Ex 2,3); 9. sv. Pavel (Sk 17,22); 10. bohatý mládenec, Ježíš (Mt 19,22-24); 11. tři mládenci – Šadrak, Méšak a Abed-nego (Dan 3,22) 35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Ladná

Rozloučili jsme se Ludvika Tesaříková

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc říjen: 1. Aby se katolické univerzity stávaly více a více místy, kde je možné ve světle evangelia zakoušet harmonickou jednotu mezi vírou a rozumem. 2. Abychom u příležitosti Světového misijního dne pochopili, že úkol hlásat Krista je naprosto nezbytnou službou, ke které je církev povolána k prospěchu celého lidstva. 3. Aby naše rodiny rostly ve všech podobách lásky, které rodinu utvářejí, a to v lásce manželské, rodičovské, sourozenecké i mezigenerační.

V uplynulých letech jsme se v říjnu rozloučili Podivín 2009 2008 2007 2006 2005

Ladná Ludmila Markovičová Marie Pochylá

Bohumír Tanzer Marie Michlovská Růžena Šťastná Norbert Loy Petr Radvanovský

Karel Recht

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36