repetice elektronický informační zpravodaj
GIDON KREMER Nechci být jen houslistou
I/10
I/10
repetice elektronický informační zpravodaj
Vážení a milí příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov,
VYBÍRÁME Z OBSAHU:
čas uběhl jako voda, příroda se konečně začíná probouzet do své jarní krásy, a tak je nejvyšší čas, aby i MHF Český Krumlov přispěl k probuzení ze zimního spánku novým číslem informačního zpravodaje Repetice. Na jeho stránkách si můžete přečíst exkluzivní rozhovor s fenomenálním houslistou Gidonem Kremerem, dále poodkryjeme roušku třetího dílu muzikálové show Noc na Broadway v souvislosti s připomínkou výročí úmrtí geniálního hudebníka Leonarda Bernsteina, zastavíme se u tradice uvádění barokní opery na našem festivalu a nezapomeneme ani na další tajemný příběh z českokrumlovských zdí, tentokráte ze zámeckého divadla. Závěrem nám na tři otázky odpoví náš nejlepší klasický kytarista Štěpán Rak. Ve spolupráci s Českou informační agenturou - mediálním partnerem festivalu jsme pro Vás navíc připravili exkluzivní akci v podobě možnosti získat na 1 měsíc zdarma podstatné a zajímavé informace z businessu, ekonomiky a politiky ČR, a to denně přímo do Vašich e-mailových schránek. Více informací naleznete na poslední straně.
Exkluzivní rozhovor s lotyšským houslistou Gidonem Kremerem … strana 2
Věříme, že Vám následující stránky přinesou zábavu i poučení, a budeme potěšeni, pokud nám opět sdělíte své názory, připomínky, nápady a náměty, které nám napomohou k dalšímu rozvoji zpravodaje. Příjemné prožití Velikonoc a celého jara Vám za festivalový tým přeje Lucie Johanovská
SOUTĚŽ:
JOSÉ CURA Pro velký zájem přidáváme DRUHÝ KONCERT!
Vyhrajte 2 vstupenky na třetí díl Noci na Broadway! Muzikál West Side Story Leonarda Bernsteina byl v roce 1961 s úspěchem zfilmován. Uveďte jména hereckých i pěveckých představitelů Marie a Tonyho, kteří se v tomto snímku ověnčeném několika Oscary představili? Správné odpovědi zasílejte na e-mail:
[email protected]. První správná odpověď bude odměněna 2 vstupenkami na tento koncert.
18. 7. 2010 ve 20:00
Muzikálové okénko: Leonard Bernstein a ti druzí … strana 6
vstupenky zde OPRAVA : V minulém čísle bylo nesprávně uvedeno, že jazzový multi-instrumentalista James Morrison pochází z Rakouska, ve skutečnosti je však jeho rodnou zemí Austrálie.
REPETICE elektronický informační čtvrtletník MHF Český Krumlov vydává: Auviex, s.r.o., Perlitová 1820, 140 00 Praha 4 Ing. Lucie Johanovská,
[email protected] www.auviex.cz, www.festivalkrumlov.cz
Tři otázky pro ... kytaristu Štěpána Raka ...strana 12
1
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
GIDON KREMER
Ze všech světově proslulých houslistů má Gidon Kremer na svém kontě asi nejméně obvyklou kariéru. Kremer se narodil v lotyšské Rize a již ve čtyřech letech se začal věnovat hře na housle se svým otcem a dědečkem - vynikajícími houslisty. V sedmi letech začal Kremer chodit do místní hudební školy, a když mu bylo šestnáct, získal prestižní Cenu Lotyšské republiky. O dva roky později pak odešel na Moskevskou konzervatoř, kde studoval u Davida Oistracha. Gidon Kremer má na svém kontě celou řadu prestižních ocenění včetně prvních cen v Soutěži královny Alžběty v roce 1967 nebo v mezinárodních soutěžích Čajkovského a Paganiniho.
Nechci být jen houslistou „Nechci být jen houslistou, pokud jsem v něčem dobrý, chci být považován za dobrého muzikanta nebo za zajímavou osobnost, ale nezajímá mě být jen dobrým instrumentalistou. Vážím si uměleckého mistrovství – nezbytnou součástí jakéhokoli počínání je dělat věc dobře – ale nemyslím si, že by se člověk měl natolik specializovat, aby o něm druzí tvrdili, že jediné co dělá je, že hraje na housle. Pro mě by bylo nepříjemné až trapné slyšet toto o své osobě.“ Kremerova kariéra je sama dokladem toho, že takovýto výrok určitě není v případě tohoto fenomenálního umělce na místě. Kremer nikdy nebyl typem umělce, který by se mohl spokojit s nekončícím obehráváním standardních houslových koncertů, vždy „hledá více“. Podívejme se jen na jeho bohatou diskografii, jež zahrnuje například nahrávky Schnittkeho, Gubaiduliny, Nona, Glasse, Bernsteina a dalších autorů 20. a 21. století.
Tyto úspěchy nastartovaly Kremerovu výjimečnou kariéru, v jejímž průběhu si Kremer vybudoval světové renomé jako jeden z nejpůvodnějších a nejpřesvědčivějších umělců své generace. Kremer vystoupil skutečně na všech předních koncertních pódiích a spolupracoval se všemi nejvýznamnějšími orchestry v Evropě a Americe a jejich dirigenty, jako např. s Leonardem Bernsteinem, Herbertem von Karajanem, Christophem Eschenbachem, Nikolausem Harnoncourtem, Lorinem Maazelem, Riccardem Mutim, Zubinem Mehtou, Jamesem Levinem, Valerym Gergievem, Claudiem Abbadem nebo Sirem Nevillem Marrinerem mimo jiné. Kremerův repertoár dosahuje neobyčejné šíře a zahrnuje nejen všechna standardní klasická a romantická díla pro housle, ale i hudbu skladatelů 20. století, jakými jsou např. Henze, Berg nebo Stockhausen. Kremer proslul též propagátorstvím hudby žijících ruských a východoevropských autorů a sám premiérově uvedl řadu jejich děl, z nichž mnohé mu byly i věnovány.
2
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Gidon Kremer se po mnoho let soustavně věnuje hudbě Alfreda Schnittkeho. „Je to již 40 let, co jméno Schnittke začalo něco znamenat, a to nejen pro mě osobně, ale pro celý svět. Bylo úžasné vidět, jak osobnost, která nebyla uznávána ani ve vlastní zemi, získala celosvětové renomé. Před 40 lety bylo problematické uplatnit v Rusku byť jednu skladbu na komorním koncertě, dnes se festivaly po celém světě věnují jeho dílům.“ Když však byla první symfonie Alfreda Schnittkeho premiérována na festivalu v Gorkém v roce 1974, byla okamžitě zakázána. Obrat ve vnímání díla tohoto ruského skladatele dokumentuje i přijetí Schnittkeho kadencí, které napsal pro houslový koncert Ludwiga van Beethovena. „Když jsem poprvé zahrál Schnittkeho kadence v roce 1977 a posléze je i nahrál s orchestrem Academy of St Martin in the Fields v roce 1980, bylo to muzikanty považováno za cosi nemístného až odporného. Jsou to totiž právě hudebníci, nikoli obecenstvo nebo kritika, kdo bývá nejkonzervativnějším posluchačem. Ale čas plyne a dnes už se na celou záležitost díváme úplně jinak. Schnittkeho hudba již není tolik šokující. A možná, že za pár let již pro nás nebude překvapivá vůbec.“ Uměleckou partnerkou Gidona Kremera je již po léta renomovaná klavíristka Martha Argerich. Jejich plodnou spolupráci dokumentuje bohatá společná nahrávací činnost pro Deutsche Grammophone a další labely, která kromě děl Schnittkeho, zahrnuje i díla Beethovenova, Prokofjevova, Bartókova, Messiaenova nebo dokonce Janáčkova. „Janáčkova sonáta je velmi zvláštním dílem, které v sobě nese celého ducha skladatele a zasloužila by si být více známá.“ Řada společných nahrávek této dvojice se dočkala i reedic. „Je zajímavé sledovat, jak se po letech mění určité věci ve vlastní interpretaci, a jak nás tyto změny vzájemně ovlivňují.“ Z posledních nahrávek této dvojice jmenujme například záznam recitálu z Berlína s díly Schumanna a Bartóka, který získal cenu EMI Classics. Kremer i Argerich jsou naprosto rozdílnými osobnostmi, nicméně jejich umělecké spojení je naprosto ojedinělé. „Je tak přirozené, že vše na světě je rozdílné. Muži a ženy jsou různí; jsou zde zápasy, složitosti, i vzájemně se doplňující elementy. Nádherné na mém vztahu s Marthou je, že o hudbě nemusíme ani mnoho mluvit. Stačí, jen když posloucháme jeden druhého a hledáme správnou cestu. Spolupracoval jsem také s uměleckými partnery, kteří rádi o všem diskutují a rozumově odůvodňují a mluví o všem, s Martou, s umělkyní natolik impulzivní, energickou, dynamickou a flexibilní, je radost pracovat, s ní jsou všechny emocionální vibrace, které jsou ukryty mezi notovými linkami, zcela zřejmé a cítíme je oba stejně. Ačkoli jsou naše temperamenty a postoje rozdílné, v nonverbální komunikaci máme cosi společného. Práce s jinými partnery by byla odlišná pro nás oba, ale společně jsme našli jednu rovinu, základ pro naše poslouchání. Je mi jasné, že tento druh poslouchání je dnes cosi zcela zvláštního. Lidé mnohem více inklinují k diktátu a vnucování svých vlastních pohledů na určitou věc – dnes třeba minimum dirigentů je schopno naslouchat. Ale v hudbě nejsou důležití jen policisté a v armádě nejsou důležití jen vojáci. Často se setkávám s tím, že se mě nebo dirigenta orchestrální hráči ptají, co je přesně ve skladbě míněno mezzo-pianem, mezzo-fortem či crescendem… Všechno se zdá se stává reálným, je-li to náležitě pojmenováno. Ale já cítím, že to je velmi špatný přístup, protože naopak ty nejkrásnější věci jsou bezejmenné. Pokud čtete poezii, nejkrásnější věci jsou ukryty mezi řádky, protože svoje pocity nemůžete utopit ve struktuře a soustředíte se na to, co se odehrává pod povrchem básně. Pokud se zaměříte jen na slabé a silné slabiky, ztratíte cosi z proudu poezie. A stejné je to i s hudbou. Příliš často se hudebníci soustředí na přesnou interpretaci každé malé tečky a každého tahu, které najdou v partituře, a nemají odvahu pustit se do hudby a nechat ji plynout. Věrné vystižení partitury je samozřejmě nesmírně důležité, ale nesmí být jediným, konečným cílem, musí to být jednoduše základ pro interpretaci.“
Zmiňme například podporu Alfreda Schnittkeho, Arvo Pärta, Giya Kancheliho, Sofie Gubaiduliny, Valentina Silvestrova, Luigi Nona, Ariberta Reimanna, Peterise Vaskse, Johna Adamse nebo Astora Piazzolly. Na tomto místě je nutné podotknout, že není na světě jiného renomovaného umělce a ani za posledních 30 let nebylo, který by vynakládal takovéto nesmírné a záslužné úsilí v zájmu rozvoje soudobé klasické hudby. Gidon Kremer je nesmírně plodným i ve svých nahrávacích aktivitách. Za svůj život vytvořil více než 100 nahrávek, z nichž mnohé získaly díky jeho neobyčejné interpretační síle mezinárodní uznání a prestižní ocenění včetně "Grand Prix du Disque", "Deutscher Schallplattenpreis", "Ernst-von-Siemens Musikpreis", the "Bundesverdienstkreuz", "Premio dell'Accademia Musicale Chigiana", "Triumph Prize 2000" (Moskva) a v roce 2001 "Unesco Prize". V únoru roku 2002 získal Kremer se svým orchestrem Kremerata Baltica, který založil v roce 1997, cenu Grammy a ECHO za nahrávku "After Mozart". Kremer nahrává pro různé labely včetně Teldec, Nonesuch nebo Deutsche Grammophon. Mezi lety 2002 a 2006 se stal Kremer uměleckým vedoucím nového festivalu "les muséiques" v Baselu.
3
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
„Mnoho lidí, zvláště ti, kteří přejímají postoje k barokním a moderním hudebním nástrojům, debatují nad tempy – metronomovou rychlostí a kritizují kolik času tomu, kterému umělci trvá hra různých kusů. Ale to, oč tu opravdu běží, je samotné sdělení, výpověď určitého představení. Možná Bernstein potřeboval více času pro symfonie Čajkovského či Sibelia, protože měl co přinést, měl jimi, co říci. Jiní dirigenti mohou zahrát stejné dílo v mnohem kratším čase a na jeden disk tak zvládnou nahrát třeba dvě symfonie – což je pak prodejně atraktivnější – ale sdělení může být nulové. A tak hudebníci mají tendenci volit tutéž bezrizikovou cestu, protože určitý přístup je považován za „správný“. Ale pokud něco v hudbě považujeme za správné, pak je to většinou už špatné, protože v hudbě neexistuje jen jedno jediné řešení. Hudba, umění a lidský život jsou tak bohaté, že lze vždy nalézt minimálně stovku řešení pro jednu věc.“ Před třiceti lety založil Kremer hudební festival v Lockenhausu v Rakousku právě s myšlenkou na hledání a objevování krásné interpretace hudby v prostoru a čase, ale v roce 1990 se festival konal naposledy. „Rozhodl jsem se pozastavit činnost festivalu po deseti úspěšných letech. Neznamenalo to, že bych zavrhnul Lockenhaus navždy, možná se jednoho dne k festivalu vrátím, ale již to nebude takovýto typ festivalu se směsicí umělců hrajících spolu po dva týdny a neprezentujících připravený program. Tento festival poskytoval neobvyklý prostor pro komunikaci, Lockenhaus byl sám o sobě velmi klidným, intimním místem a představoval vynikající platformu pro to začít o hudbě mluvit.“ Ale důvodů pro ukončení festivalu bylo hned několik. „Myslím, že po 10 letech fungování pro mě festival začal být přes svoji hodnotu a zajímavost přeci jen zátěží – organizace zabrala mnoho času v průběhu roku. Rovněž mnoho z přátel, se kterými jsem Lockenhaus zakládal, odešlou svojí cestou, založili si vlastní festivaly a k Lockenhausu přestali být loajální. Jsou to všechno skvělí muzikanti a já je nechci obviňovat – cítil jsem, že bych mohl dělat festival se stále novými a novými lidmi, vždyť jen vlastních hudebníků prošlo Locekenhausem na stovky, ale chtěl jsem to uzavřít. Všechny dobré věci jednoho dne skončí a nechtěl jsem zažít, že by festival začal upadat. Chtěl jsem jej uzavřít ve stejně dobrém duchu, v jakém jsem začínal. Duch Lockenhausu se úplně nevytratil, některé koncerty byly nahrány, např. Schubertův Oktet, se kterým jsme cestovali po Německu nebo Gubaidulinino dílo Homage à Eliot, které bylo napsáno přímo pro festival. A doufám, že jednou v budoucnu se podaří zorganizovat nějaký mimořádný ročník.“
Gidon Kremer vyniká i jako nadaný spisovatel a je autorem několika knih, které reflektují jeho umělecké postoje – Oase Lockenhaus: 15 Jahre Kammermusikfest Kremerata Musica 1981-1996, (Residenz Verlag GmbH, 1996), Kindheitssplitter (Piper Verlag GmbH, 1997), Obertöne (Residenz Verlag, 1997) and Zwischen Welten: Mit 25 Abbildungen (Piper Verlag GmbH, 2004). Kniha Kindheitssplitter byla přeložena do ruštiny, lotyštiny, francouzštiny a japonštiny. Gidon Kremer hraje na nástroj Nicoly Amatiho z roku 1641.
Dalším velkým počinem umělecké dráhy Gidona Kremera se o několik let později, v roce 1997, stalo založení vlastního komorního orchestru Kremerata Baltica. Toto renomované těleso je tvořené mladými talentovanými umělci z Kremerovy domoviny – Lotyšska a ostatních pobaltských republik a za svou nedlouho kariéru dosáhlo pod Kremerovým vedením nebývalých úspěchů včetně ocenění Grammy, vytvoření řady nahrávek pro Nonesuch Records (Warner Bros. label) a Deutsche Grammophon nebo vystoupení v nejprestižnějších koncertních síních po celém světě. „Život v totalitním režimu obecně skutečně nebyly prázdniny, ale dávalo to mně i mým kolegům pocit, že hudební či umělecká činnost má širší význam. Nebyla to jen kariéra, bavení lidí, ale činnost hlubšího duchovního a etického významu. Myslím, že jsem byl jedním, kdo se s touto situací identifikoval a stále se s ní ještě snažím identifikovat. Měl jsem tehdy těžkosti s autoritami, byly roky, kdy mi bylo dovoleno cestovat jen omezeně. Pak jsem porušil pravidla a zůstal na západě a již nemohl zpátky do SSSR. Nenechal jsem si sovětský pas a nebyl tak již považován za sovětského umělce, čehož vůbec nelituji, ačkoli jsem ztratil sovětské publikum a oni ztratili povědomí o mně.
Poslechněte si zde ukázky hry tohoto geniálního houslisty na You Tube:
4
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Po pádu Sovětského svazu jsem se identifikoval více se svým rodištěm, Lotyšskem a s celým pobaltským regionem a napomohl mi k tomu právě i můj orchestr. Dnes se snažím s Kremeratou do Ruska pravidelně zajíždět a pořádáme tam i řadu benefičních koncertů.“ V roce 1996 tedy dostal Kremer nápad založit svůj demokratický orchestr, jehož by nebyl diktátorským dirigentem, ale vlídným a dobrotivým vůdcem a sólistou. Pohnutky k založení tělesa měly však i hlubší až politický význam, a to pomoci hudebnímu životu v pobaltském regionu a propagaci Pobaltí obecně po světě. „Považoval jsem to za kulturní poslání. Orchestr byl zpočátku spíše studentskou skupinou a nadaným mladým hudebníkům se s ním dostávalo příležitosti podívat se do světa. A po všech úspěších se Lotyšsko rozhodlo podporovat činnost orchestru, protože bez sponzora, jen z koncertních příjmů nemůže fungovat žádné těleso. Pro mě to byla a stále je obrovská výzva, nikdy jsem s nikým netrávil tolik času jako s Kremeratou, ani s vlastní rodinou.“ Velice zajímavou věcí u Kremeraty, kromě dynamického zvuku a živosti všech vystoupení, je výběr takřka vizionářského repertoáru pro nahrávací činnost. Téma každého alba je pečlivě vybíráno, plánováno a prezentováno. Bylo by však omylem domnívat se, že Kremer sleduje cíle politické. „Nikdy jsem se nepovažoval za disidenta, pouze jsem cítil jako povinnost bránit skladatele a jejích díla, jimž věřím. S orchestrem se snažíme rozšiřovat repertoár a prezentujeme to i skrze vlastní nahrávací činnost. Mým cílem není prodávat nahrávky, ale bránit hodnoty, které se vztahují k umění, historii, kvalitě. Je důležité si uvědomit, že to, co se dobře prodává, není vždy zárukou kvality, je to většinou produkt, který je dobře prezentován a nakrmí masy. Ale já na druhou stranu nechci patřit do klubu skladatelů či hudebníků, kteří tvoří jen pro úzkou, snobskou skupinu lidí. Nevěřím ani slovům Mauricia Kagela ‚skladatelé skladatelům‘. Věřím, že hudba je živá. Musíme však rozlišovat mezi hudbou atraktivní a hudbou, která je jen levná. Komerce vládne světem, a to je také důvod, proč určité popové hvězdy svítí jen krátkou dobu. Objevuje se to už i v klasické hudbě; hvězdy jsou agenty vytvářeny pro pár let a agenti, nahrávací společnosti a promotéři se z nich snaží vysát tolik peněz, kolik je jen možné. Já nemám talent na marketing ani finance. Když se mě zeptáte, jak se nahrávky Kremeraty prodávají, tak si jednoduše nejsem jist, ale instinktivně cítím, že prodej klasické hudby má spíše co dočinění s fenomény než s opravdovou uměleckou schopností. Lidé jsou tlačeni k tomu, aby věřili, že vidí, poslouchají, kupují velkou hvězdu, ale tyto „hvězdy“ většinou nemají co přinést. Postrádají individuální sdělení nebo osobnost a jsou oslovováni pro svá „perfektní“ vystoupení, ale chybí zde interpretace. Příliš velký důraz je kladen na „dokonalost“ vystoupení a příliš málo se myslí na opravdové umění.“ „Kreativita je proces, jehož prostřednictvím si člověk sám klade otázky, každou hodinu, každou minutu, každý den. Musíte dělat chyby, musíte přijít sám sobě na chuť – je to velmi komplexní. Nikdy bych nedělal to, co dělají ty mladé hvězdy, o kterých jsem mluvil. Ti Vám na otázku ohledně interpretace odpoví, že poslouchají nahrávky svých vážených kolegů a snaží se je napodobit. Samozřejmě, že i mně se stane, že určité věci vyzní naprázdno, ale když se vrátím ke svému studiu, etice, prvotním cílům mé kariéry, vždy jsem se snažil dělat věci pro jejich účel. Nešlo o to být „perfektní“, ale dát publiku injekci novosti, rozšířit jejich vize a obzory. To je důvod, proč lpím na některých skladatelích, to je také důvod, proč jsem založil Kremeratu Balticu. Netvrdím, že zde nejsou talentování hudebníci a nezávislí duchové, není to tak, že bych neviděl žádnou hodnotu v mladých umělcích. Naopak v Lotyšsku jsem najal mladé umělce pro svůj orchestr, protože jim věřím. Vidím, že ač by hudebníci Kremeraty třeba nemohli být těmi nejlepšími sólisty, mají čerstvý a upřímný přístup k hudbě, jsem solidární s jejich zápasy, zájmy o jiný repertoár a novou interpretaci. Pro mě je stále v hudbě důležité hledání čehosi nového, krásného, něčeho opravdu živého.“
5
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Muzikálové okénko Třetího dílu pokračování se v letošním roce dočká úspěšný muzikálový projekt Noc na Broadway, který nabídne výběr známých árií a duet ze stěžejních děl světové muzikálové literatury v podání trojice pěvců přímo z legendární newyorské Broadwaye. Kromě Christine Noll, kterou pravidelní festivaloví návštěvníci již znají a kterou jsme vyzpovídali v minulém čísle Repetice, se na koncertu představí brooklynská rodačka Capathia Jenkins a dále úspěšný všestranný mladý pěvec Hugh Panaro. Sólisty a smíšený sbor broadwayskou nocí provede Moravská filharmonie Olomouc za řízení známého amerického dirigenta Randalla Craiga Fleischera. Hned na úvod posledního dílu naší muzikálové trilogie zazní výběr z Bernsteinova nejúspěšnějšího muzikálu West Side Story. Kromě sborů „America“ a „Somewhere“ zajiskří broadwayskou nocí v Českém Krumlově i známá píseň „Maria“ v podání Hugha Panara. Právě v letošním roce uplyne již 20 let od smrti jedné z největších osobností klasické hudby 20. století – skladatele, dirigenta, klavíristy a významného popularizátora vážné hudby Leonarda Bernsteina. Bernstein se narodil v roce 1918 v Lawrence ve státě Massachusetts. Hudbu studoval na Harvardu a Curtisově hudebním institutu, kde se věnoval hře na klavír, dirigování a instrumentaci. V dobách studií se také uskutečnil jeho dirigentský debut s vlastní skladbou „Ptáci“. V roce 1940 studoval v Tanglewoodu s Bostonským symfonickým orchestrem a dirigentem Sergejem Koussevitzkým, jehož se posléze stal asistentem. O tři roky později zaujal asistentskou pozici u Newyorské filharmonie. Zlom v Bernsteinově kariéře nastal záskokem za Bruna Waltera na koncertu v Carnegie Hall přenášeném rozhlasem, který mu přinesl příznivý kritický ohlas a díky němuž začal být vyhledávaným hostujícím dirigentem u mnohých renomovaných těles. V roce 1945 byl Bernstein jmenován hudebním ředitelem Symfonického orchestru města New York a po smrti Koussevitzkého zastal jeho pozice v Tanglewoodu. Kromě toho se začal věnovat rovněž dráze pedagogické. O třináct let později se Bernstein stal hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, se kterou natočil více než polovinu všech svých nahrávek. Kromě zámořských těles zavítal Bernstein po skočení druhé světové války i do Evropy, kde se jedním z jeho prvních působišť stal i MHF Pražské jaro. Kromě symfonické hudby se Bernstein věnoval i opeře, vzpomeňme například jeho Medeu s Marii Callas v milánské La Scale. Vedle aktivní muzikantské dráhy proslul Bernstein rovněž jako propagátor a popularizátor klasické hudby – stal se velkým stoupencem díla Aarona Coplanda a ve známost vešel též televizní sérií koncertů pro mladé. Bernsteinův repertoár byl velmi široký, do širšího povědomí se zapsal zejména svými interpretacemi děl Haydnových, Beethovenových, Brahmsových, Schumannových, Sibeliových a světu představil i jedinečné dílo našeho rodáka Gustava Mahlera. Leonard Bernstein byl ryze renesanční osobností a není možné opomenout jeho skladatelskou tvorbu. Za svůj život zkomponoval tři velké symfonie, řadu menších orchestrálních skladeb, písňové cykly, opery, balety i díla sakrální. Bernstein rovněž pravidelně přispíval i Broadwayské muzikálové scéně, spolupracoval s Betty Comden a Adolphem Greenem na „On the Town“ a „Wonderful Town“.
Hudebně-divadelní žánr muzikál se vyvinul v polovině 20. století v USA z operety a dalších druhů amerického hudebního divadla (minstrel show, newyorská veselohra či revue) jakožto jejich umělecky a ideově závažnější nástupce. Námět muzikálu je povětšinou společensky angažovaný s příměsí satiry, společenské kritiky a parodie. Aktuálnost námětů doplňuje použití soudobého jazyka v dialozích a též uplatnění nejnovějších, oblíbených druhů zábavné hudby, tance a zpěvu. K nejvýznamnějším světovým muzikálům lze zařadit například Kernovu Loď komediantů, Porterovo dílo Kiss me, Kate, dále My Fair Lady F. Loewa nebo Bernsteinovo West Side Story. V českých zemích se tento žánr rozvíjí od 50. let minulého století a čerpá především z tradice her Voskovce a Wericha s hudebním doprovodem J. Ježka.
6
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Největšího ohlasu se dostalo jeho dramatickým dílům Candide a West Side Story. Candida napsal Bernstein společně s Richardem Willburem a Lillian Hellman v roce 1956 a následně jej přepracoval za přispění Hugha Wheelera a Stephena Sondheima. O rok později společně s Robbinsem, Sondheimem a Laurentsem zplodil slavné West Side Story, které bylo rovněž úspěšně zfilmováno. Kromě jeho takřka vlastní Newyorské „Phil“ Bernstein intenzivně spolupracoval také s Izraelskou filharmonií a Londýnským symfonickým orchestrem a u obou těchto těles zastával pozice čestných dirigentů až do své smrti. Za svou kariéru nasbíral Bernstein řadu významných ocenění včetně cen Grammy či Emmy a stal se nositelem nejvyšších vyznamenání mnohých států. Ceněnými jsou jeho popularizační aktivity – televizní série Omnibus a koncerty pro mladé lidi s Newyorskou filharmonií, i vydané knihy "Joy of Music" (1959), "Leonard Bernstein's Young People's Concerts"(1961), "The Infinite Variety of Music" (1966) a "Findings" (1982). Neobvyklá šíře jeho aktivit zahrnuje i pedagogické působení na různých hudebních institutech a pořádání celé řady mistrovských kurzů. Leonard Bernstein byl činný rovněž v oblasti politiky, angažoval se pro myšlenku světového míru a globální harmonie, vystoupil na uměleckých akcích připomínajících například invazi do Polska, 40. výročí svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki nebo v roce 1989 v Berlině na koncertu při příležitosti pádu Berlínské zdi. Bernstein podporoval rovněž organizaci Amnesty International. Jedním z jeho posledních činů bylo využití částky 100.000 USD – ceny Praemium Imperiale, kterou získal od japonské umělecké asociace na vytvoření fondu The Bernstein Education Through the Arts. V roce 1990 stihl ještě Leonard Bernstein zavítat i do Československa, aby zde na MHF Pražské jaro provedl Beethovenovu 9. symfonii, avšak o několik měsíců později se bohatý život tohoto jedinečného umělce uzavřel – dne 14. října Leonard Bernstein umírá. Muzikál West Side Story, inspirovaný Shakespearovým příběhem Romea a Julie, se od roku 1957 hraje na jevištích celého světa. Divadelní inscenace West Side Story měla světovou premiéru 26. září 1957 ve Winter Garden Theater na Broadwayi v New Yorku. Tento muzikál je považována za jeden z vrcholů ve svém žánru. Dominantními složkami tohoto, na svou dobu převratně, moderního muzikálu jsou dynamika, rychlost, rytmičnost – hudba, tanec, pohyb, zvuky a dialogy. Melodie Somewhere, Maria, Tonight či America doslova zlidověly. Děj muzikálu se odehrává v jedné z uliček v západní části (West Side) New Yorku. O životní prostor zde bojují dvě znepřátelené party (gangy) - domácí Tryskáči (Jets) a přistěhovalci z Portorika Žraloci (Sharks), ústřední linii příběhu pak tvoří tragická láska Tonyho a Marie – zástupců obou gangů. I když od vzniku West Side Story uplynulo už 53 let, jeho témata jsou stále aktuální: souboj dvou pouličních gangů o nadvládu v jejich teritoriu, láska, agresivita, rasismus a šikana.
Kromě West Side Story bude českokrumlovská Noc na Broadway patřit i muzikálům Evita, Jesus Christ Superstar nebo Fantom opery. Autorem této trojice děl je v letošním roce dvaašedesátiletý Brit Andrew Lloyd Weber. Tento londýnský rodák pocházející z muzikantské rodiny již jako malý chlapec hrával na klavír, housle a hornu a pokoušel se i o první vlastní kompozice. Webber studoval v Oxfordu a na Royal College of Music, formální studia na univerzitě však nedokončil a začal pracovat. Jeho prvním dílem byl muzikál The Likes of Us, který nikdy nebyl proveden, nicméně znamenal začátek dlouholeté spolupráce s básníkem Timem Ricem. Dalším dílem této autorské dvojice byl koncertní kus Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat, posléze přepracovaný ve dvouaktovku, který byl směsicí country, jazzu, kalypso i rocku. Prvním opravdovým úspěchem Andrewa Lloyda Webbera se stal muzikál Jesus Christ Superstar (1971) – hudebně populární dílo prezentované v klasické operní formě, které se záhy dočkalo jak ceněné nahrávky pro Decca label, tak uvedení na Broadwayi.
7
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Po tomto muzikálu začal Webber spolupracovat s britským dramatikem Alanem Ayckbournem a společně vytvořili méně úspěšný muzikál Jeeves (1974). O dva roky později Webber tentokráte již opět s Ricem stvořili Evitu – příběh herečky – kurtizány, která se provdá za argentinského diktátora Juana Perona. Evita se záhy dočkala provedení na obou stranách Atlantiku, nicméně kritiky nebyly příliš příznivé. Následoval kompilát z dřívějších děl Song and Dance a v roce 1981 zkomponoval Webber slavné Cats na základě dětské poezie T. S. Eliota. Do tohoto muzikálu angažoval Webber známou zpěvačku Sarah Brightman, která se posléze stala jeho manželkou a vytvořila i hlavní ženskou úlohu Christine v díle The Phantom of the Opera (1986) na motivy novely Gastona Lerouxe. Cats byly svého času nejdéle uváděným dílem v celé hudební historii, fenomenální Fantom je však v roce 2006, tj. 10 let po svém vzniku, překonal. Webberův obdiv k železnici se odrazil v muzikálu Starlight Express (1984) a muzikálové období jeho tvorby se uzavřelo méně úspěšnou produkcí Aspects of Love (1989). V 90. letech zaměřil Webber svoji pozornost spíše směrem k filmu a své vlastní produkční společnosti Really Useful Theatre Group. Posléze nastalo období zvratů, rozchodu se Sarah Brightman, ale i muzikálových návratů – v roce 1993 přichází Webber s produkcí Sunset Boulevard. V roce 2000 se Webber stal majitelem největšího divadelního střediska, když zakoupil dalších 10 londýnských scén a síní. Andrew Lloyd Webber je bezpochyby nejúspěšnějším britským skladatelem své generace, na svém kontě má řadu prestižních cen i vyznamenání. Jeho líbivá hudba představuje dokonalou syntézu různých hudebních prvků a žánrů, stín na jeho tvorbu však vrhá nejedno obvinění z plagiátorství.
Dalším z velikánů muzikálové tvorby, na jehož dílo v rámci naší Broadwayské noci taktéž nezapomeneme, je americký skladatel John Kander proslulý zejména díly Chicago a Cabaret. John Kander se narodil v Kansas City ve státě Missouri, vystudoval Kolumbijskou univerzitu a na Broadwayi začínal jako korepetitor u muzikálu West Side Story a Gypsy. Během zkoušek se Kander setkal s choreografem Jeromem Robbinsem, který mu nabídl možnost zkomponovat taneční hudbu pro jeho show v roce 1959. Jeho prvním muzikálem se stal A Family Affair, na kterém spolupracoval s Jamesem a Williamem Goldmanovými. V roce 1965 začal Kander spolupracovat s Fredem Ebbem a společným úsilím vytvořili Flora the Red Menace, v jehož nastudování se poprvé na scéně objevila pozdější hvězda Liza Minnelli. Titulní písně z toho muzikálu – "My Coloring Book" a "I Don't Care Much" nazpívala též začínající Barbra Streisand. Tento muzikál se tedy setkal s výrazným úspěchem a nastartoval autorskou dvojici Kander-Ebb k další tvorbě. Dvojice zkomponovala mnohé skladby přímo pro Lizu Minelli a Chitu Rivera. Vrcholem jejich tvorby se staly muzikály Cabaret a Chicago, které se dočkaly i zfilmování a Chicago získalo cenu Academy Award pro nejlepší snímek v roce 2002.
Další úspěšnou autorskou muzikálovou dvojicí, jejíž tvorba nemůže v našem výběru chybět, tvoří skladatel, libretista a producent Claude-Michel Schönberg a textař Alaina Boublil, kteří prosluli zejména díly Les Misérables a Miss Saigon. V roce 1973 debutovalo duo Schönberg - Boublil dílem La Revolution Français, ve kterém sám Schönberg ztvárnil úlohu Ludvíka XVI. V roce 1978 spatřily světlo světa Les Misérables – muzikál poprvé uvedený v Paříži, který získal mnohá ocenění včetně dvou zlatých disků a Tony Awards. O osm let později byla v Londýně poprvé a již s velkým úspěchem uvedena Miss Saigon. V polovině 90. let pak dvojice přišla s muzikálem Martin Guerre.
Kromě výše zmíněných autorů zazní dne 17. července Pivovarskou zahradou i ukázka z Kriegerových Dreamgirls, muzikálu Wiz Charlieho Smallse či Lvího krále sira Eltona Johna. 8
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Domenico Cimarosa
aneb barokní opera na MHF Český Krumlov
Hudba z období baroka má v dramaturgii MHF Český Krumlov již po mnoho let své stálé místo, a to nejen v podobě ryze instrumentální, ale i dramatické. Za 18 let existence festivalu byla v barokním zámeckém divadle či v koncertních prostorách Zámecké jízdárny a Maškarního sálu provedena celá řada skvostů barokní operní tvorby. Vzpomeňme například Telemannovu operu Pimpinone, Pergolesiho díla Il Geloso Schernito (Zahanbený žárlivec), La Serva Padrona (Služka paní), Vivaldiho Orlanda Furiosa, Händelovu Alcinu či Caldarovu operu La Contesa de‘Numi (Spor bohů). V letošním roce je na program festivalu zařazeno koncertní provedení opery Il matrimonio segreto (Tajné manželství), jejímž autorem je významný představitel italské operní školy Domenico Cimarosa, jenž jako autor více než 60 oper dosáhl ve své době nesmírného renomé takřka po celé Evropě. V následujících letech se však poněkud ztratil ve stínu génia W. A. Mozarta. Nastudování se ujme World Youth Orchestra – úspěšné symfonické těleso složené z nejlepších studentů univerzit a akademií pěti kontinentů. Domenico Cimarosa se narodil v roce 1749 v italské Averse u Neapole v dělnické rodině, jeho otec byl kameníkem. Zdálo by se tedy, že Domenico Cimarosa neměl tudíž žádné předpoklady, aby se stal prominentním evropským skladatelem, neboť v jeho rodině nebyli žádní hudebníci a poměry, v nichž se narodil, byly velmi chudé, hudební kultura v nich nebyla pěstována. Navíc jeho otec Gennaro záhy po narození Domenica zahynul při stavbě neapolského Palazzo Reale di Capodimonte a zanechal vdovu Annu Francescu a malého Domenica bez prostředků. Štěstím pro ně bylo, že žili v blízkosti kostela San Severa, v jehož klášteře získala Domenicova matka zaměstnání jako pradlena a Domenico byl přijat do klášterní školy. Předčasně vyspělého a inteligentního chlapce si povšiml otec Polcano, klášterní varhaník, a začal jej vyučovat hudbě. Cimarosa následně na doporučení Polcana pokračoval ve studiích na Konzervatoři Santa Maria di Loreto. Tato instituce nebyla skutečnou konzervatoří, ale hudba byla nejdůležitější složkou života jejích žáků, neboť účinkovali při hudebních produkcích nejen v mateřském kostele, ale i v soukromých orchestrech a při jiných veřejných příležitostech. Na konzervatoři strávil Cimarosa 11 let. Studoval kontrapunkt, harmonii a skladbu. Kromě toho se stal zručným houslistou, talentovaným zpěvákem a virtuózním cembalistou. I poté co konzervatoř opustil, studoval dále zpěv u kastráta Giuseppe Aprileho. Jeho hlavní zaměřením již jako studenta však byla skladba a mezi slavné spolužáky v kompoziční třídě byli např. Niccolò Antonio Zingarelli nebo Giuseppe Giordani. Další vzdělání mu posléze poskytoval v r. 1771 Niccolò Piccinni – významný rival Gluckův.
Domenico Cimarosa portrét od Alessandra Longhiho
Cimarosovou prvotinou se stala opera Le stravaganza del conte (Výstřednost hraběte), která byla premiérována v roce 1772 v Neapoli, a její úspěch přinesl Cimarosovi takřka okamžitou slávu. Protože tehdy bylo zvykem, že hudebně dramatický večer měl tři části, doplnil dvouaktovou operu jednoaktovkou „Le magie di Merlina e Zoroastro“ (Merlinovo kouzlo a Zoroastro). Navzdory obrovské popularitě Piccinniho a Paisiella, kteří byli v té době zavedenými skladateli, obdržel Cimarosa od téhož divadla objednávku na sezóny 1773 („La finta parigina“ – Lest pařížanky) a 1776 („I sogni per amore“ – Sny lásky a „I matrimonio in ballo“ – Svatba v tanci). V roce 1776, kdy Piccini odjel do Paříže a Paiseillo do Petrohradu, prudce vzrostla v Neapoli popularita Domenica Cimarosy. V následující dekádě zkomponoval Cimarosa na objednávku pro různá neapolská divadla 24 oper. V roce 1778 obdržel Cimarosa první objednávku z Teatro Valle v Římě. Pro toto divadlo napsal v následujících dvaceti letech sedm oper a další dvě pro jiná římská divadla: Teatro Argentina a Teatro delle Dame. Jeho opery byly uváděny s oblibou i za hranicemi tehdejší Itálie, a to v Paříži, Vídni, Drážďanech i Londýně. První velký úspěch Cimarosy byla opera „L'italiana in Londra“ (Italka v Londýně), která měla premiéru v Teatro Valle během karnevalové sezóny 1778–1779. Její obrovský ohlas přinesl objednávky z největších divadel Itálie a celé Evropy včetně Paříže, Vídně, Drážďan či Londýna.
9
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Roku 1779 byl Cimarosa jmenován varhaníkem Královské kaple v Neapoli. V roce 1785 se stal druhým varhaníkem s měsíčním platem 8 dukátů s tím, že plat mu byl vyplácen, i kdyby z Neapole odcestoval. Roku 1780 byl jmenován maestrem na dívčí konzervatoři Ospedaletto v Benátkách. Roku 1782 zkomponoval pro Ospedaletto své oratorium Absalom, které je považováno za jeho nejkrásnější. V letech 1784 až 1787 pobýval převážně ve Florencii a psal výhradně pro divadla tohoto města. Hudební produkce těchto let je mimořádně bohatá a zahrnuje vážné i komické opery, kantáty a četná duchovní díla. Za zmínku stojí zejména „Cajo Mario“, tři opery na biblická témata: „Assalone“ (Abšalom), „La giuditta“ (Judita), „Il sacrificio d'Abramo“ (Abrahamova oběť) a hlavně komická opera „La ballerina amante“ (Tanečnice milenka), která se těšila mimořádnému úspěchu. V roce 1787 jej carevna Kateřina II. pozvala do Petrohradu. Cimarosova cesta do Petrohradu se podobala triumfální jízdě. Cestoval přes Parmu, Vídeň, Krakov a Varšavu a všude byl nadšeně vítán. Zastavil se i u velkovévody toskánského Leopolda ve Florencii, který ho pozval, aby zahrál na nový tehdejší vynález – kladívkový klavír, který zkonstruoval kustod vévodovy sbírky hudebních nástrojů Bartolomeo Cristofori. Je téměř jisté, že v průběhu této návštěvy na dvoře Medicejských zkomponoval Cimarosa řadu svých cembalových sonát. Na carském dvoře pokračoval Domenico Cimarosa v řadě italských skladatelů, mezi nimiž jsou taková jména jako Francesco Onofrio Manfredini, Baldassare Galuppi, Tommasso Traetta a Giuseppe Sarti. Jeho opery byly dávány v carském paláci Ermitráž i v divadle paláce Gatčino. Cimarosa zde pokračoval ve své nesmírně plodné práci a již o rok později zde Cimarosa provedl opery La Cleopatra a La vergine del sole. Kromě toho v Petrohradu nahradil Cimarosa Giuseppe Sartiho ve vedení dvorní kapely. Krátce po Cimarosově příjezdu však Kateřina angažovala i Vincenteho Martína y Solera jako druhého kapelníka a Solerovy opery se zřejmě setkaly s větším ohlasem než opery Cimarosovy. Okázalá nádhera Kateřinina dvora počala upadat v roce 1791, kdy ekonomická krize donutila carevnu propustit většinu italských pěvců. I když datum ani místo prvního provedení Cimarosovy skvělé jednoaktovky pro jednoho muže „Il maestro di cappella“ (Dirigent) není známo, je velmi pravděpodobné, že to bylo právě zde, neboť vybavení souboru mu nic jiného neumožňovalo. Nakonec i Kateřina sama ztratila o Cimarosovu hudbu zájem a navíc Cimarosa nesnášel drsné ruské zimy, takže opustil Petrohrad okamžitě po vypršení smlouvy v roce 1791. Poté co strávil tři měsíce ve Varšavě přijel do Vídně krátce po smrti císaře Josefa II. Zde se dozvěděl, že jeho přítel a ochránce Leopold, bývalý velkovévoda toskánský se stal mezitím císařem rakouským. Pro svou přátelskou povahu se Cimarosa stal ve Vídni velmi populární. Byl zván do nejvyšší vídeňské společnosti a okouzloval i virtuózní hrou na cembalo. Císař Leopold jej ustanovil dvorním kapelníkem náhradou za Antonia Salieriho, který odešel na odpočinek. Na císařovu objednávku vznikla v r. 1792 nejznámější komická opera „Il matrimonio segreto“ (Utajená svatba) s námětem připomínajícím Smetanovu Prodanou nevěstu. Její uvedení se stalo jedním z největších úspěchů Cimarosy ve Vídni. Tato rozkošná komická opera plná invence a vtipu dle historických pramenů císaře velmi potěšila, neboť nadšen pozval všechny umělce na banket a přiměl je celou operu ještě jednou v ten samý večer zopakovat. Ačkoli Cimarosovo dílo postrádá hloubku Mozartovu, jeho hudba přesto vlastní některé z Mozartových kvalit, zejména v oblasti komického – buffo stylu. Ačkoliv Cimarosův harmonický slovník nepřekračuje konvence své doby, síla jeho hudby tkví v bohatosti melodické invence, brilanci a energii jeho rytmů a melodických motivů a v neustále živém orchestrálním doprovodu. Rozšířil hranice opery buffy prostoupením citem, jednoduchostí, elegancí a jemností. Svěžest a energie jeho hudby, neměla sobě rovna mezi jeho italskými současníky a historie jej bude soudit jako skladatele rovného skladatelům vídeňské školy. Po smrti císaře Leopolda byl Salieri znovu jmenován dvorním kapelníkem a Cimarosa byl propuštěn. Cimarosa ještě shlédl představení svých oper v Burgtheatru („Amor rende sagace““ – Láska činí vynalézavým a „I traci amanti““ – Tráčtí milenci) a vrátil se na jaře roku 1793 do Neapole. Vedle dosavadních pravidelných příjmů byl nyní jmenován prvním varhaníkem Královské kaple s měsíčním platem 10 dukátů. Neapol jej oslavovala jako operního hrdinu a jeho opera Il matrimonio segreto zde byla provedena 57 x v řadě. Přesto však nebyla poslední léta života tohoto skladatele šťastná. Když francouzská republikánská armáda vstoupila do Neapole v rámci Parthenopské války, Cimarosa se netajil sympatiemi k liberálnímu hnutí a na podporu revoluce složil vlastenecký hymnus na text Luigiho Rossiho, který byl uveden 19. května 1799 při slavnostním symbolickém obřadu pohřbívání královské vlajky. Koncem června se však král Ferdinand IV. vrátil do města, a Cimarosa se tak dostal do velmi obtížné politické situace. Na návrh otce Tanfana jako pokus o smíření zkomponoval kantátu na počest Ferdinanda, která byla provedena 23. září 1799. Nakonec jej však jeho volnomyšlenkářství stálo žalář a odsouzení k trestu smrti. Nepochybně by byl popraven, jako se to stalo Rossimu, nicméně intervence vlivných přátel a příznivců, jako byli kardinál Consalvi, státní sekretář papežského dvora v Římě,
10
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
kardinál Ruffo velitel královské vojenské posádky a Lady Hamilton, dosáhly jeho propuštění, avšak i přesto byl Cimarosa z Neopale vyhoštěn. Zlomen na duchu se Cimarosa pokusil navrátit do Ruska, avšak nedostal se dále než do Benátek. Sice pouze jednapadesátiletý, leč nemocný jednak z přepracování a jednak útrapami věznění, obdržel zakázku pro divadlo La Fenice. Tuto zakázku na tragickou operu o třech aktech „Artemisia“ (Pelyněk) již nedokončil. Domenica Cimarosu zastihla v Benátkách smrt dne 11. ledna 1801. Vzhledem k jeho mezinárodní proslulosti se záhy rozšířily pověsti, že Cimarosu nechala otrávit královna Marie Karolina. Pověsti se tak rozšířily, že vláda musela vydat 5. dubna 1801 oficiální zprávu dosvědčující, že Domenico Cimarosa zemřel přirozenou příčinou, kterou byla rakovina žaludku. Pohřeb se konal v chrámu Chiesa di Sant'Angelo. Pohřbu se účastnili všichni významní občané Benátek a hudba byla provedena nejslavnějšími benátskými hudebníky bez nároku na odměnu. Ohromný sbor, který ve třech sekcích obsadil celou šířku chrámu, provedl dílo, které k této příležitosti zkomponoval Ferdinando Bertoni, maestro chrámu Basilica di San Marco. V Římě kardinál Consalvi uspořádal zádušní mši v chrámu Chiesa di San Carlo del Catinari, na které zaznělo Rekviem Domenica Cimarosy, rovněž za účasti špiček uměleckého života Říma. Kardinál Consalvi rovněž objednal Cimarosovu bustu od vynikajícího sochaře Antonio Canova, která byla nejprve umístěna v rotundě chrámu a později přenesena do galerie Campidoglio. Cimarosova nedokončená opera „Artemisia“ byla poprvé hrána v Teatro La Fenice 17. ledna 1801, sedm dní po autorově smrti. Při této příležitosti se skladateli dostalo mimořádné pocty, když si obecenstvo vyžádalo, aby opona byla spuštěna v momentě, kdy skladatel napsal poslední notu. Cimarosova proslulost v posledních letech jeho života byla bezpříkladná v italské opeře až do časů Rossiniho. Jeho lehkost, s jakou komponoval, vedla ke vzniku téměř šedesáti jevištních děl, převážně komického charakteru. Jeho opery byly prováděny na všech hlavních evropských scénách včetně Prahy, Kodaně, Stockholmu, Petrohradu, Hamburku, Londýně a Berlíně. Kromě oper je Cimarosa autorem též mnoha oratorií, mší, kantát a instrumentální hudby. Jeho díla byla populární zejména ve Vídni a Eszterháze (Kníže Miklós Esterházy dal v 18. století postavit ve Fertőd v západním Maďarsku obrovský zámek, který se stal centrem uherského kulturního života.). Mezi roky 1783 a 1790 řídil Joseph Haydn provedení třinácti oper Domenica Cimarosy, z nichž některé byly provedeny vícekrát. Opera „L’italiana in Londra“ se v Eszterháze hrála nejméně 14x v průběhu pěti let. Ačkoliv Cimarosa přepracoval některé své rané skladby, aby lépe vyhovovaly vkusu Neapole, měla jeho hudba široký mezinárodní ohlas. Některé jeho opery, zejména „Gli Orazi ed i Curiazi“ (Horáciové a Curiaciové) či „Il matrimonio segreto“, se dodnes objevují na repertoáru světových scén. Cimarosa byl obdivován řadou vynikajících osobností 19. století. Eugene Delacroix si více cenil hudby Domenica Cimarosy než Mozartovy a Stendhal napsal, že by byl raději pověšen, než aby musel jednomu z těchto dvou dát přednost. Goethe slyšel poprvé některou z oper Cimarosy v Římě. Po svém návratu do Výmaru uvedl na tamní scénu opery „Le trame deluse“ (Vyzrazené spiklenectví) a „Il matrimonio segreto“ a sám vytvořil hudební pásmo „Die theatralischen Abenteuer“ (Divadelní dobrodružství) podle Cimarosovy opery „L’impresario in angustie“ (Impresário v nouzi).
Rokoková komedie Il matrinomio segreto byla poprvé uvedena v Burgtheater ve Vídni dne 7. února v roce 1792, jen dva měsíce po Mozartově smrti. Úspěch premiéry byl nevídaný a se stejným výsledkem byla opera dalších sto let uváděna na různých scénách po celé Evropě. V druhé polovině 19. století se dočkala i jistých revizí a mnohá čísla této opery se stala podkladem též pro různé variace a fantazie. Toto dílo v mnohém připomíná opery Mozartovy. Ačkoli z harmonického hlediska je jazyk opery převážně diatonický, Cimarosovy překrásné melodie a vzrušující rytmus dokonale doplňují Bertatiho přímý text. Jednotlivé postavy jsou jednoduše pojaty v Rousseaovském stylu a nepostrádají přirozenou dramatičnost. Árie hýří lehkostí a vtipem, ansámbly jsou psány ve stylu předmozartovském. Instrumentace je velmi invenční, zmiňme například na svou dobu neobvyklé použití klarinetů. Celé dílo je jemnou, nadýchanou komedií určenou ve své době především pro pobavení měšťanských vrstev. Opera vypráví o nesnázích tajně sezdaného páru (Carolina a Paulino) a peripetiích, které prožívá ve snaze zabránit vyzrazení pravdy o svém společensky nežádoucím svazku. Il matrimonio segreto bývá označována jako dramma giocoso - subžánr opery buffa, avšak toto označení spíše reflektuje libreto, nežli hudbu samu. Dramma giocoso většinou zahrnuje vznešené charaktery nazývané partie serie v opera seria oproti nižším komickým a mezzo rolím, které jsou typické pro buffu. Poslechněte si zde ukázky z toho díla na You Tube:
11
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
3 otázky pro...
…kytaristu Štěpána Raka
Na MHF Český Krumlov nebudete vystupovat poprvé, jaký program chystáte pro naše posluchače ? Chystám premiéru pořadu věnovaného světu vůní. Jak známo, vůně jsou fenomén, který nás provází po celý život. Každý z nás má svůj svět vůní v sobě hluboce zakódován. Vybaví se nám například vůně babiččiny bramboračky nebo vůně bylin na naší zahrádce…Mohou to však být vůně i přeneseném slova smyslu, jako například vůně dálek, vůně domova, vůně odpuštění. K tomuto cyklu, stejně tak jako k předešlému cyklu věnovaného čajům, mne inspirovala moje manažerka Linda a chci jí tímto poděkovat. Důležitým pomocníkem ve světě vůní je také můj přítel Dr.Zbyněk Šedivý z Vlčí Hory z firmy Nobilis Tilia. On mně seznámil s Aromaterapií, účinky léčivých bylin a společně jsme nacházeli vůně v podobě tónů. Cyklus využívá nejrůznějších výrazových a technických možností kytary včetně lidského hlasu. Výjimečnou roli v tomto projektu hraje i zapojení světového unikátu – kamenné kytary, kterou pro mne vyrobil akademický sochař Jan Řeřicha. Vaším životním krédem je „kdyby není“. Kde nacházíte inspiraci pro svůj entuziastický přístup k životu a zejména pro svoji bohatou tvorbu? Mým velkým učitelem byl prof. Štěpán Urban, který založil obor kytara na Pražské konzervatoři. Vyučoval mne nejen hře na kytaru, ale zasvěcoval mne do tajných věd a astrologie. Díky němu jsem měl možnost, i později během svého života pochopit souvislosti, o kterých mi tehdy vyprávěl. On mi předal poselství, že každý koncert je vzácná příležitost, meditace, radost. Existuje pouze TEĎ. V čase TEĎ, tvoříme naši budoucnost. Záleží na nás a proto se učím nedívat se do minulosti. Kdyby není. Jsme tady a teď. Prozradíte našim čtenářům, jaké jsou Vaše aktuální tvůrčí umělecké plány a jaká skladba(y) se případně rodí v těchto chvílích? V souvislosti s cyklem Svět vůní a připravovaným programem pro festival v Českém Krumlově dokončuji skladbu Vůně Myrhy – Odpuštění. Je to pro mne zásadní skladba. Nacházíme se v době, kdy je třeba naučit se odpuštění. Ne druhým, ale sobě. Máme tendenci obviňovat druhé, že nesou odpovědnost za to, jak se třeba cítíme, co prožíváme, ale ve skutečnosti jsme to my, kdo ten pohled vnímá. Na nás samých je, abychom pročistili svou mysl. třeba vůní Myrhy, odpuštěním. 12
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Tajemné toulky Českým Krumlovem
Jihočeská perla mezi městy, jež je domovem našemu festivalu, je studnicí tajemných příběhů, které se tradují po generace. Nahlédněme tedy pod povrch známé historie města a jeho památek a pátrejme společně po příbězích a osudech vepsaných do českokrumlovských starých zdí… v minulém čísle vzpomněli jsme na příběh adventní, tentokráte při našich toulkách zabloudíme do barokního zámeckého divadla a budeme vyprávět o velké tragédii, jež odehrála se v jeho zdech… … V dávných dobách patřilo, jak známo, českokrumlovské panství do rukou Schwarzenberků. V době, kdy panstvo nebylo v Českém Krumlově, služebnictvo zůstávalo v zámku a pečovalo o něj tak, aby bylo vše připraveno pro případ náhlého návratu vrchnosti. Na vše dohlížel přísný, ale spravedlivý správce. Jednoho dne dostala mladá služebná, která nově nastoupila v zámku do služby, za úkol spolu se starší ženou uklidit v zámeckém divadle. Ženy z práce vytrhl až zvuk zvonu krumlovské věže ohlašující poledne. Krumlovský zvon byl velmi přesný, avšak zvoníci jej museli rozhoupávat již čtvrthodiny před polednem, aby se první úder ozval v pravý čas. Ženy se pouze pokřižovaly a pokračovaly v práci, když tu se z rekvizitárny ozvaly kroky. V domnění, že je pouze přišel kdosi zkontrolovat, pokračovaly obě poctivě v práci. Ale kromě kroků se zanedlouho ozval nepříjemný zvuk, jako když někdo uvede do činnosti rekvizitu napodobující burácení hromu. Toto již ženy dosti zneklidnilo, neboť stále nikoho v šeru divadla neviděly, ale kroky se stále přibližovaly a díky skvělé akustice již bylo zřejmé, že zvuk vychází přímo z jeviště. Strachem opařené zůstaly stát jako přikované, když tu je náhle ještě ovanul neznámý poryv větru, a to již nebylo nač čekat. Se srdcem sevřeným až v krku, husí kůží po celém těle se s děsem a křikem vydaly na úprk. Sotva dechu popadajíce vyprávěly svůj hrůzostrašný zážitek správci, jehož potkaly jako prvního. Ten jen pokýval hlavou, neboť jej tyto podivné úkazy nepřekvapily, již dávno se podobné věci ve zdech zámku čas od času děly, avšak proč to vědel jen on sám… Jednou se v bytě správce sešla roztodivná společnost. Bylo to na podzim, kdy panstvo již opustilo nehostinný jihočeský kraj a vydalo se na jih za teplem. Pilo a kouřilo se, zábava byla v plném proudu a blížila se půlnoc. Ovíněný vypravěč podlehl tajemnému kouzlu noci a jal se vyprávět skutečný příběh, jenž se ve zdech zámeckého divadla odehrál… … „Bylo to v době vlády knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenberku, přesněji řečeno v době, kdy tento významný a velmi čestný muž získal na císařském dvoře hodnosti komořího. Jeho manželka, kněžna Eleonora, princezna z Liechtensteinu, byla ženou vynikajících duševních kvalit a nechyběla nikdy tam, kde bylo třeba zmírnit lidské utrpení. Byla nesmírnou mecenáškou umění, a právě díky jí v zámeckém divadle občas hostovaly mnohé kočovné divadelní společnosti. Jednou do Českého Krumlova přijela nevelká divadelní společnost. Byli to jen principál Karel, první milovník David, starší herec Pavel, starší herečka Monika a k tomu ještě jeden muž pro všechny další role. Byla s nimi i vlásenkářka, starší žena s dobrým srdcem a vlastně mlčící vrba pro všechny. Celému souboru však vévodila skutečná diva, mladá žena, velmi krásná – a bylo o ní známo, že svým šarmem i zvláštním kouzlem dokáže obloudit snad všechny muže. Jmenovala se Evelyna. Původně tato divadelní společnost přijela jenom do města, chtěla vystoupit na improvizovaném jevišti na náměstí a zase pokračovat v cestě dál. Sotva herci vystoupili z vozu, už kolem přibývalo stojících zvědavců. František, muž pro všechno, byl nesmírně vtipný – a hned svými šprýmy i žerty, někdy snad i dost troufalými, získal publikum. 13
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Náměstí se však bleskově zaplnilo, když po schůdkách sestoupila Evelyna. Její oslňující zjev všechny rázem okouzlil. Jemnou bílou ručkou pokynula všem kolem. Z úst přihlížejících se ozval povzdech nad její krásou. Mezi postávajícími lidmi byla i jedna velice mladá cikánka. I ona byla krásná, ale docela jiným způsobem. V jejích očích se obrážela světla táborových ohňů z dalekých stepí. Její zasněný výraz i jemná křivka úst, a k tomu snědá pleť, to všechno byly znaky orientálních krasavic. Přiblížila se k vozu i k hercům. Její pohled zachytil principál divadla. Najednou věděl, že to je to pravé, co mu v souboru chybí: „Jakpak ti říkají, černá krásko?“ – ptal se hned.Cikánka si jej napřed prohlédla než odpověděla: „Jmenuji se Margita a jsem sirotek. Říkám to raději hned, protože vím, že se mě na to zeptáte. Vím, že mě potřebujete, a proto říkám: ano, půjdu s vámi. Je to můj osud. Vím jen to, že to bude pro vás tragédie, ale i štěstí. Já to tak vidím. Osud se naplňuje. Nemůžete proti tomu nic dělat!“ – tak záhadně hovořila mladá cikánka. Principál měl z jejího řečnění tak trochu divný pocit, ale nakonec jeho optimismus zvítězil a řekl: „Jsem rád, že tě nemusím nijak do své společnosti vábit. Chci však abys účinkovala na jevišti. Budeš to umět? – ptal se hned.„Nemějte strach, budu hrát divadlo moc ráda. Je mi to určeno hvězdami a mám to napsané na ruce i v srdci. Ukažte mi svou ruku, řeknu vám, co vás čeká.“ – napřáhla Margita ruku k principálovi. Ten však její ruku odstrčil a řekl: „Nevěřím v žádné čára ni v předpovědi osudu. To si každý diktuje sám. Věřím jen v pána Boha, a to mi pomáhá žít i přežít. A ty mi s tím také v souboru nezačínej!“ – přikázal cikánce principál. Tuto rozmluvu slyšela také Evelyna. Hned si sundával rukavičku z levé ruky a nastavovala ji cikánečce a přitom říkala: „Mně to řekni, co mě čeká. Pěkně tě prosím, řekni, zdali hvězdy jsou mi nakloněny a vdám-li se? – ptala se s okouzlujícím úsměvem, v němž bylo i trochu výsměchu. Byla na vrcholu své slávy. Jí se přece nemůže nic stát. Je všemi obdivována. Kolik mužů jí nabízí sňatek, ale ona si s nimi jen hraje. Pomyslela si: Tak se, cikánečko, snaž – a vylož mi můj osud v těch nejkrásnějších barvách, protože já jsem božská diva. Bylo v tom gestu tolik pýchy i přezírání. Kdoví, zda si to ona cikánečka všechno nepřečetla. Najednou její oči měly zcela jiné vzezření. Vzaly na sebe podobu očí „vědmy“, které toho už moc viděly a snad je už nic nemůže překvapit ani zlý a krutý osud. Cikánčin pohled, onen vědoucí, trval jen prchavý okamžik a už se zase tvář vyhladila a složila do roztomilého i čtveračivého úsměvu, a mladá Margitka odpověděla vyhýbavě: „Slyšela jste přece principála, co říkal. On mi jakékoli předpovědi zakázal. A chci-li, aby mne vzal do souboru, pak ho musím poslechnout. A přitom zůstanu!“ – dodala s důrazem cikánka. Mezi tím se o této divadelní společnosti dozvěděli i na zámku. Paní kněžna ihned pro herce poslala s lákavou nabídkou vystoupit v krásném prostředí zámeckého divadla. Pochopitelně, že si takovou příležitost nemohli nechat ujít. Celý soubor potom hostoval na zámku v Českém Krumlově a nastudoval hru, která měla pobavit jeho obyvatele i hosty. Co všechno se přitom ale může stát! Během zkoušek zjišťovala Evelyna, že hluboce miluje toho, s nímž hrála všechny milostné role, tedy prvního milovníka Davida. Je zcela pochopitelné, že mladá žena, již se kořilo tolik mužů, si myslela, že i David ji miluje. Nebylo ale tomu tak. Evelynu měl velmi rád, protože s ní sdílel radosti i starosti kočovného života, cenil si jejího umění, ale jeho srdce k ní bylo němé. O to více se probudilo k životu i k lásce, když spatřil roztomilou cikánečku Margitku. Její orientální krása ho tak okouzlila, že se zamiloval, až to na něm bylo hned k poznání. Překypoval city natolik, že snad ani neznal míru. Tím hůře se mu hrálo s Evelynou, k níž dle scénáře měl pociťovat lásku. Dřív to nebylo tak těžké, zato teď to bylo neúnosné. U Evelyny to však nebylo jiné. Zcela dobře pochopila, že milovala jen ona. Nemohla se vůbec smířit s tímto údělem. Naopak chtěla svého Davida milovat – a také od něho být milována. Ovšem láska má mnoho podob. Někdy je nádherná, jindy zrádná a někdy, a to snad ponejvíce, bolestná. Je jen těžké se s tím vyrovnat a přijmout onen fakt, že člověk miluje a není milován. To může unést jen silný jedinec. Slabý pod touto tíhou klesá stále níž až k záhubě. A to je ona krutá láska, jíž bylo Evelyně předurčeno osudem prožít do tragických důsledků. 14
repetice
I/10
elektronický informační zpravodaj
Hra byla nastudována a měla být premiéra. Jeviště zámeckého divadla tonulo celé v záplavě světel. Hlediště již bylo zaplněno samou vzácnou honorací na zámku hostující. Světla již pomalu zhasínala, když se začala rozhrnovat opona. A šel výstup za výstupem. Potlesk za potleskem. Jednání za jednáním a opět aplaus. Přišlo poslední jednání. Zajímavé, že prý to byla hra, kde se milenci navždy rozcházejí, tedy žádná komedie. A už přichází závěrečná scéna, kdy se Evelyna navždy loučí s Davidem, neboť on odchází za svým štěstím, za svou láskou. Hra vrcholí, a tu se to stalo! Evelyna se naposledy políbí s Davidem. Poodejde kousek od něho. Oči jí najednou zazáří podivným leskem. Dívá se kamsi nahoru, zasněně, jako by viděla jiný svět, kde je jen láska, kde zrada nemá místo, jako by se dívala do věčnosti. Cosi si potichu prozpěvuje a najednou jí ruce vyletí k výstřihu a s neobvyklou silou, kterou by u ní nikdo nečekal, rychlým pohybem si roztrhne šaty a odhalí bílou hruď. Její ňadra náhle osvobozena se dmou zrychleným dechem. Ruce však pokračují dál. Roztrhnou sukni a spadne dolů. Ve velmi krátké průhledné spodničce, pod níž jsou vidět bílé nadýchané volánky rozkošných kalhotek, vystoupí ze sukně, udělá pár kroků k rampě jeviště a zasněně se zastaví. Diváci mohou obdivovat nádherně tvarovaná lýtka a jemné malé nohy, uvězněné v roztomilých střevíčkách. Opět oním zvláštním pohledem, jenž jakoby předznamenával blížící se šílenství, se dívá vzhůru. Oči se lesknou v plápolu svíc a nepřítomně hledí kamsi do prázdna. A tragédie, která se tu má stát, je neodvratná. Celé Evelynino počínání sledují jak herci, tak i diváci v hledišti – a jsou fascinování nejen krásou Evelynina obnaženého těla, ale vůbec celým jejím počínáním, Nikdo nedokáže zastavit ono neštěstí, ke kterému se schylovalo celou tu dobu. Evelyna se najednou obrátí, jako by se probudila z těžkého snu, rozhlédne se a uvidí Davida. Přiskočí k němu. Chtěl ji snad obejmout, nebo co znamenal jeho pohyb? Možná to bylo, co nešťastnou ženu polekalo, že udělalo to, co předznamenalo nastávající tragédii, které žel, už nikdo nemohl zabránit. Jen spoře oblečená Evelyna přistoupila k chvějícímu se Davidovi a než se stačil vzpamatovat, vytáhla mu dýku z pochvy u pasu. Otočila se směrem k hledišti a se strašným výkřikem a posléze s hrozným smíchem si ponořila dýku do bělostných ňader. Hned ji vytáhla a ukázala její krvavou čepel divákům, smějící se přitom a teď už i kašlající. Z jejích úst, z oněch nádherných úst, jež kdysi tak nabízela k polibku, teď vytékal pramínek rudé krve. Se smíchem, který všechny přimrazoval na místo, se Evelyna pomalu kácela k zemi. Když dopadla na zem, její oči, které až dosud tak jiskřily, zmatněly. Z bílé ruky vypadla dýka s krvavou čepelí. Na bílé hrudi se rozlila rudá skvrna v podobě velkého květu, jakoby poslední pocta. Rozhostilo se velké ticho. Herci ani diváci si netroufali se pohnout. Tak silný to byl zážitek. Hra byla u konce, Nikdo však netleskal, Nebyly květy, nebyly nadšené výkřiky. Opona spadla, ale zcela jinak, než se očekávalo. K principálovi po všem ruchu přistoupila cikánečka Margita a zeptala se: „Ještě pořád nechceš, pane, abych ti řekla příští osud? Já jsem to přece předpověděla, že bude napřed tragédie, ale potom štěstí. Teď už se nemáš čeho bát!“ Napřed chtěl principál cikánku za ta strašná slova vyhnat. Jenomže ona se na něho podívala opět tím pohledem staré „vědmy“, a ten ho právě varoval před neuvážeností. A byla to pravda. Po celou dobu, co s nimi kočovala cikánečka Margita, měli štěstí. I ona našla své štěstí. Odešla prý s tlupou cikánů, kterou na cestách potkali. Jak přišla, tak se ztratila. Přinesla tragédii i štěstí. Jen Krumlovskému zámku přinesla nepokoj. Evelynina krev na prknech zámeckého divadla nešla vůbec umýt. Vsákla se tolik do suchých prken, že skvrna tam zůstala po dlouhá desetiletí. Ještě i dnes je tam vidět. Je docela možné, že Evelyna nenachází klidu na věčnosti, a proto se vrací na místo svého zmaru. Nikdo jí neviděl, jenom slyšel. Někteří říkají, že jí slyšeli i vykřiknout. Co je pověst, co skutečnost, necháme na Vašem uvážení…“ Tak skončil vypravěč své vyprávění, Víno bylo dopito – a když hosté se rozcházeli, tu se ozvaly z věže údery hodin oznamujících půlnoc. Je možné, že některý z hostů by se rád vrátil zpět a vyčkal rána v bytě správce zámku, ale přece to nikdo z pánů neudělal. Tento příběh znali jen zasvěcenci. Dlouho se nesměl vyprávět. Nesmělo si jej vyprávět ani služebnictvo. podle knihy Českokrumlovské tajemno Heleny Braunerové (Kopp České Budějovice, 1997)
15
GENERÁLNÍ PARTNER
HLAVNÍ PARTNEŘI
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI
OFICIÁLNÍ PARTNEŘI
MEDIÁLNÍ PODPORA
