ZRNÍČKO Svazek 6, číslo 10
říjen 2006
jsou jen dvě lásky Jsme stvořeni z lásky a pro lásku. Na zemi se učíme milovat. V hodině smrti budeme skládat zkoušku z lásky. Budeme-li dostatečně vytrénováni, pak přejdeme do věčného života lásky. Bohužel, zde na zemi, kdykoliv se oddáme sebelásce, odkláníme se od svého určení a od cíle celého světa. Jsou jenom dvě lásky: sebeláska, a láska k Bohu a k bližnímu. Žít znamená neustále volit mezi těmito dvěma láskami. »Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Bud' totiž bude jednoho nenávidět, a druhého milovat, anebo k jednomu přilne, a druhým pohrdne.« (Mt 6, 24) »Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a pro nikoho není kamenem úrazu. Kdo ale má svého bratra v nenávisti, je ve tmě a jedná podle toho; neví, kam jde, neboť pro samou tmu jeho oči nevidí.« (1 Jan 2, 10-11) Jsou jenom dvě lásky, Pane; sebeláska, a láska k tobě a k bližním; a vždycky, když se oddám sebelásce, zmenšuje se má láska k tobě a k bližním. Je to unikání lásky, ztráta lásky, protože láska je stvořena ve mně, aby ze mne vyšla a tíhla k bližním. A vždy, když se obrací jen ke mně, chřadne, uhnívá a zmírá. Sebeláska, Pane, je jed, z něhož upíjím každý den; sebeláska nabízí cigaretu mně, ale ne mému sousedovi; sebeláska si přisvojí nejlepší díl a vybere nejlepší místo; sebeláska lahodí mým smyslům a krade pokrm ze stolu bližních; sebeláska vypráví o mně a dělá mě hluchým ke slovům bližních; sebeláska nutí k přetvářce a lsti, aby zářila a zastínila ostatní; sebeláska si naříká a přehlíží bolest bližních; sebeláska vychvaluje vlastní myšlenky a pohrdá míněním ostatních; sebeláska vidí moji ctnost a nazývá mě dobrým člověkem; sebeláska nabádá vydělat peníze, vyhodit je po libosti, šetřit je pro budoucnost; sebeláska mě nabádá podporovat chudé, abych tak uspal své svědomí a žil v klidu a pokoji; sebeláska mi obouvá bačkory a usazuje do pohovky; sebeláska je se mnou spokojena a sladce mě uspává. Ale co je nejhorší, Pane, sebeláska je ukradená láska. Byla určena bližním, kteří jí potřebovali k životu a k růstu, a já jsem se jim zpronevěřil. Tak moje sebeláska zplodila lidskou bolest, tak sebeláska lidí zplodila lidskou bídu, všechnu lidskou bídu, všechnu lidskou bolest.
Bolest chlapce, kterému matka nabila bez příčiny, a bolest muže, kterého vedoucí plísní před spoludělníky; bolest nehezké dívky opuštěné na zábavě, a bolest manželky, kterou její muž již nelíbá; bolest dítěte, které musí zůstat doma, protože překáží, a bolest dědečka, z něhož si děti dělají dobrý den pro jeho stáří; bolest člověka v úzkostech, který neměl komu se svěřit, a bolest neklidného mladíka, jehož soužení zesměšnili; bolest zoufalého, který skáče do vody, a bolest zločince vedeného na popravu; bolest nezaměstnaného, který by chtěl pracovat, a bolest dělníka, který ničí své zdraví pro směšnou mzdu; bolest otce, který vtláčí celou rodinu do jediné místnosti vedle neobydlené vilky, a bolest matky, jejíž děti mají, hlad, zatímco do odpadků se házejí zbytky hostiny; bolest opuštěného umírajícího, zatímco jeho rodina v sousedním pokoji očekává při kávě, kdy to s nim už skončí. Všechny bolesti, všechna bezpráví, trpkosti, ponížení, zármutek, nenávist, zoufalství; všechny bolesti jsou neukojeným hladem, hladem po lásce. Tak lidé vystavěli pomalu ze sebelásky nelidský svět, který je drtí; tak lidé tráví svůj čas na zemi, aby se nacpali svou zmuchlanou láskou, zatímco kolem nich umírající hladem spínají k nim své ruce. Poskvrnili lásku, poskvrnil jsem tvoji lásku, Pane. Dnes večer tě prosím, Pane, abys mě naučil milovat! Dopřej mi, Pane, abych rozdával ve světě opravdovou lásku. Učiň, aby skrze mne a tvé syny pronikla aspoň trochu do všech prostředí, do všech společností, do všech hospodářských a politických řádů, do všech zákonů, do všech smluv, do všech nařízení; učiň, ať vnikne do úřadů, továren, čtvrtí, bytů, kin a tanečních síní; učiň, ať pronikne do lidských srdcí a ať nikdy nezapomenu, že zápas o lepší svět je zápas o lásku, ve službě Lásky. Pomoz mi milovat, Pane; abych nerozplýtvával sílu své lásky; abych čím dál tím méně miloval sebe, a více mé bližní, aby v mém okolí nikdo netrpěl anebo neumíral proto, že jsem jim ukradl lásku, kterou potřebovali k životu. Můj drahý, nikdy nedáš dosti lásky lidskému srdci a celému světu, poněvadž člověk a svět mají hlad po nekonečné lásce, a jedině Bůh může milovat láskou bezmeznou. Ale chceš-li, můj drahý, dám ti svůj život, přijmi ho do sebe. Dám ti své srdce a dám je svým synům. Miluj mým srdcem, drahý, a všichni společně nasytíte svět a spasíte ho. (Michael Quoist)
Světec na říjen Jako světce na měsíc říjen jsme vybrali sv. Jana Kapistránského. Františkánský řád měl mnoho významných a vlivných osobností. Jednou z největších byl Jan Kapistránský, putující kazatel, strůjce míru, zpovědník, řádový reformátor, zvaný „apoštol Evropy". Jan se narodil 24. června 1386 v malém místě v Abruzzách, Capestranu, východně od L'Aquily, jako syn přistěhovalého barona. Studoval v Perugii práva a ve 26 letech byl zvolen starostou tohoto města. Ale při dalších válkách měst Jana svrhli a zajali. Během tuhého žalářování prožil osobní obrácení. Dal anulovat své manželství a vstoupil po svém propuštění, vykoupeném mnoha penězi, do františkánského řádu. V roce 1415 oblékl Jan Kapistránský řádový oděv. Už brzy se Jan Kapistránský stal blízkým přítelem velkého lidového misionáře Bernardina Sienského, kterému se obdivoval. Doprovázel svého o šest let staršího řádového bratra na jeho misijních cestách a odešel nakonec, když přijal kněžské svěcení, sám na putující kázání. Bernardin Sienský se připojil ve františkánském řádu ke skupině Observantů a byl od r. 1438 až 1442 jejím generálním vikářem. Spolu s Janem Kapistránským se Bernardin staral o šíření observance v Itálii (dodržování řehole). Jako k Bernardinovi, proudily nyní i k Janovi davy lidí, když kázal na náměstích a z kazatelen. Kam přišel, byl slavnostně přijímán a veden v průvodu do města. Největší kostely byly příliš malé, když kázal Jan lidu. Ovlivněn františkánovou výmluvností a jeho charismatem učinil papež kněze Jana Kapistrána víckrát svým legátem. Jan působil v Rakousku a na Moravě, v Čechách a Německu, v Polsku a v Holandsku. Během 40 let kázal každý den, aniž si dopřál jediný den klidu. Zasahoval svými slovy z kazatelny i do politiky a smiřoval hádající se panovníky a vzájemně se potírající města. Ve slavné bitvě u Bělehradu v roce 1456 zachraňuje Jan Kapistránský svým charismatem a svým odvážným vystoupením před vojáky téměř už poraženými, Západ před zánikem. S křížem v ruce povzbudil misionář válečníky ještě jednou k vzepětí proti Turkům. Ve františkánském řádu dosáhl Jan Kapistránský v pokračování Bernardinova díla oddělení observantů od minoritu (konventuálních), zachoval však při tom jednotu řádového společenství. Velká osobnost 15. století, syn přistěhovalce, miláček národa, zemřel 23. října 1456 v Iloku v Uhrách. Jeho ostatky jsou nezvěstné. Papež Alexander VIII. prohlásil Jana Kapistránského r. 1690 za svatého (blahořečení bylo r. 1622). Jan se před svou smrtí intenzivně snažil o svatořečení svého přítele Bernardina Sienského; došlo k němu r. 1450. (Podle knihy »Rok se svatými«)
Dobré skutky, které nic nestojí Život jako koláč. Zvoní. Chodby školy pomalu utichají, to jak do jednotlivých tříd vchází učitelé. Do IX. A vešla paní učitelka Nováková. Mají hodinu češtiny. „Dnes si napíšeme úvahu. Máte 45 minut na to, abyste se zamysleli nad tím, k čemu a proč byste přirovnali život.“ Třídou se ozve tradiční nesouhlasné mručení, ale paní učitelka je neoblomná. Rozdá papíry a žákům nezbývá nic jiného, než se těsně před obědem zamyslet nad tímto „trapným tématem“, jak právě pronesl jeden ze žáků. Paní učitelka si dnes sebou nevzala žádné písemné práce, ani diktáty, ani nic jiného, čím by mohla oněch 45minut vyplnit. A tak ledabyle přechází po třídě a nakukuje žákům přes ramena. V tom nasaje krásnou vůni čerstvě upečených koláčů. Vedle školy je pekárna. Před malinkou chvílí tam přijelo několik aut a tak asi nakládají čerstvé pečivo na rozvoz. Ani žáci nezůstanou vůči této vůni lhostejní a uštědří několik poznámek typu: „To je týrání, s prázdným žaludkem chtít po někom myslet…“ Paní učitelka dělá jako by nic neslyšela a vtom si uvědomí, jaké je ve třídě ticho. Zarazilo jí jak se žáci ponořili do svých myšlenek. Slyšet je jenom škrabání per po papíře. Sama sebe v duchu pochválí, jaké skvělé téma si vymyslela. Najednou se nad tím začne sama zamýšlet. Přijde ke svému stolku. Sedne si podá si papír a začne přemýšlet. Vždyť je to vlastně hrozně jednoduché téma. Jen mít trochu fantazie. Tak třeba co tak přirovnat život ke koláčům. A už píše. Nejdříve si musíme dát dohromady správné ingredience, pak si podáme recept a zadělá se těsto. Dobře vypracované těsto se nechá v klidu odležet, aby krásně nakynulo, aby koláčky byly lahodné, křehké, zkrátka eňo ňuňo. Stejně tak malý človíček. Musí se sejít několik lidiček – rodiče, prarodiče, učitelé ve školce, ve škole, kamarádi, atd., ti na malého človíčka působí svými výchovnými metodami, svým chováním, svými názory a tak človíček jako to těsto kvasí, zraje a dospívá. Těsto se dále zpracovává, dělají se z něj koláčky a plní se různými náplněmi. Třeba tvarohem, mákem, povidly nebo marmeládou. A nahoru se nasype drobenka, aby byl koláč hezčí a chutnější. Malý človíček nám vyroste a i když na první pohled vypadají všichni človíčci stejně – mají hlavu, dvě ruce, tělo, dvě nohy – tak jako koláčky, které na první pohled vypadají stejně, tak náplň má každý človíček jinou. Poslední krok – spotřebování koláčků. Některé snědí kuchařinky hned při pečení, jen tak na chuť, jiné se balí a rozváží do obchodů, aby si na nich mohli smlsnout jiní lidé. A tak se překládají, jdou z ruky do ruky, nakonec si je někdo koupí, a třeba rychle o přestávce sní. Tak se koláčky stávají konzumním zbožím. Vždyť k čemu jinému jsou určeny. Ale pozor. Existují ještě koláčky pohádkové. To jsou takové, o které se hloupý Honza rozdělí s potřebnou stařenkou. Nemusí to být jen hloupý Honza a vůbec nemusí být z pohádky. Stejně tak lidské životy mají danou cestu. Lidé vyrostou, žijí svůj život a umřou. Ale některé životy mohou být konzumní a některé můžou být pohádkové stejně jako koláčky. Crrrrrrrrr, zvoní končí hodina. Paní učitelka je trošku rozmrzelá, protože svou úvahu nedokončila. Co se dá dělat, sesbírá slohové úkoly a odchází ze třídy. Chodbou neustále voní čerstvé pečivo a hlavou paní učitelky letí myšlenka. Kéž by můj život byl pohádkový a ne konzumní. JS
Četba na pokračování
Jožkův deník_? 1. VELKÁ RODINA a) Dopravní předpisy Jmenuji se Josef a říkají mi Jožka. Mám staršího bratra Antonína, který si už našetřil na auto! Je mu 24 let. Za týden bude skládat řidičskou zkoušku. Každý večer se učí z malé červené knížky. Jsou to Dopravní předpisy. Včera mi povídal: "Mechanika stroje už mi jde. Motor už znám dobře. Ještě si musím zopakovat silniční značky. Musím přesně vědět, kdy mohu na ulici předjíždět a co mám dělat na křižovatce. Tuhle knížečku musím dostat do hlavy a pak už si s autem vyjedu." Skončily prázdniny. Začal jsem zase chodit do školy .Zabalil jsem si hned všechny své knížky a slíbil jsem tatínkovi, že budu pořádný a že přinesu nejlepší vysvědčení ze všech chlapců. Ve třídě jsme si na to vyhlásili soutěž. Máme nového učitele. Říkal nám, že chce, aby se z nás stali pořádní lidé. Abychom taky ve světě něco znamenali! To se mi líbí! Dnes přišel poprvé do školy důstojný pán. Těšili jsme se všichni na něj, protože si budeme zas k němu na faru chodit hrát, povídat a promítat. Dnes nám říkal, že nám vysvětlí nejdůležitější dopravní předpisy na nejdelší cestu vůbec, na cestu do nebe. Bude nám jistě vyprávět samé hezké věci. Říkal, že nás naučí, jak dosáhneme štěstí tady na zemi a pak v nebi. A já chci být přeci pořád šťastný! To se mi taky líbí. Jsem zvědav na ty dopravní předpisy do nebe! Samozřejmě, že o tom řeknu i ostatním klukům. Důstojný pán také umí jezdit autem a tak tyhle dopravní předpisy na šťastný život jistě také bude ovládat! To vám řeknu, že už se na náboženství docela těším!
b) Křesťané jsou všude Přišel jsem.dnes ze školy o něco dříve a vyprávěl jsem mamince: "Představ si, maminko, že katolíků je na celém světe skoro půl miliardy a s ostatními bratřími a sestrami v Kristu přes 800milionů.To je přece lidí!A přitom všichni jsou jako jedna velká rodina! To já vím, že se učíme náboženství po celé republice. Ale nikdy jsem si neuvědomil, že se stejně tak učí chlapci i v Belgii, Holandsku, Rumunsku, Anglii a po celé Evropě! Křesťané jsou po celé Evropě. Velebný pán dnes říkal, že křesťané jsou i v Asii, v Africe u černochů, v Austrálii i v Americe. A všude se učí stejně náboženství a stejně se chodí do kostela." Když jsem si napsal úkoly, šel jsem ven, ke Karlovi. Karel je můj kamarád. Ministruji s ním. Vyprávěl jsem mu, že maminčin bratr je letec. Loni létal do Norska a Švédska a letos do Itálie. Přivezl nám sošku z alabastru. Všude prý mají stejné kostely jako u nás. I Eskymáci za polárním kruhem se učí náboženství. A v Itálii prý jsou kostely ještě větší než u nás!
"Víš co, Karle? Pojď, prohlédneme si mapu celého světa! Až budu velký, stanu se také letcem a budu létat všude. A všude budu chodit do kostela na mši svatou. A jestli tam nebudou mít ministranty, tak budu ministrovat!" Prohlédli jsme si celý atlas a měli jsme radost, že v každé zemi jsou křesťané, kostely, věřící i ministranti. Měli jsme radost, že nejsme sami. Křesťané jsou po celém světě! Karel říká: "Jožko, tak my vlastně všude máme své bratry a všude bychom mohli přijít ke křesťanům na návštěvu!"
c) To musí všichni vědět "Karle, já myslím, že to ani kluci nevědí, že jsou křesťané na celé zemi! Kolik chlapců z naší třídy chodí každou neděli na mši svatou? Kolik našich kamarádu vlastně ví, že jsou opravdu křesťany? Musíme jim to my všechno povědět! - Jak to uděláme? Seženeme všechny kluky z našeho domu a z naší ulice a půjdeme za důstojným pánem. Zakopáme si a uděláme s ním plán." A to jsme taky udělali. - Všichni kluci měli radost, že si zakopali a my jsme se s Karlem umluvili na našem tajemství. Nakreslili jsme si plán našeho města. Naši ulici a náš dům jsme si namalovali uprostřed. Pak jsme si naznačili domy našich kamarádů, kteří už chodí v neděli na mši svatou. To jsme si poznačili červeně. Pak jsme si zvlášť poznamenali i domy kamarádů, které ještě získáme. To bude pro nás mapa našeho kraje, který přivedeme k Pánu Ježíši! To bude naše misijní území. JSME DĚTI BOŽÍ! V nebi máme svého Otce. My jsme jeho děti, náš nebeský Otec nás má rád. Patříme do jeho Rodiny. Chce, abychom byli šťastní. Budeme mu vždycky dělat radost! Při náboženství budu poznávat Boha, našeho nebeského Otce a život Pána Ježíše. Budu se učit "šťastně žít" na zemí i po smrti! Křesťané tvoří jednu velkou Rodinu! Jsou na celém světě. Jsme hrdí na to, že jsme křesťané a máme z toho radost! Křesťan neskrývá svoje přesvědčení jen pro sebe. Křesťan seznamuje se svým přesvědčením i ty, co žijí s ním: rodiče, sousedy, kamarády!
MORAVSKÉ MADONY V tomto školním roce se na stránkách Zrníčka podíváme na nejznámější mariánská poutní místa, tak jak na ně vzpomínal P. Libor Koval.
Madona ve Křtinách Jsou třpytné oči Tvé, Madono ve Krtinách, jak stříbro hvězd, které nakreslil tvůrce v tmách, jak světla oken, z tmy svítící do dálky, jak lesklé perly či průsvitné korálky, jak svěží rosa na louce hned po ránu, v níž nožky smáčí si houf černých havranů, jak oči robátka, jež právě pokřtili, jak kapky deště na dozrálém obilí, Madono ze Křtin. Jsou třpytné oči Tvé, Madono ve Křtinách, jak bystrý potůček, zurčící v dolinách, jako třpyt studánek či drahých kamenů, jak voda průzračná ztracených pramenů, jak šlehy světelné za bouře záblesku, jak plamen louče, co svítí nám na stezku, jak zlaté báně, když proniknou ze mraků, jak úsměv slunka, jež vysvitne z oblaků, Madono ze Krtin. Jsou třpytné oči Tvé, Madono ve Křtinách, jak světlo ranní, jež zahání tmu a strach, jak truhla s pokladem, plničká dukátů, jak zlaté nitky na barevném brokátu, jak žezlo královské, stříbrný prstýnek, jak pohled laskavý všech našich maminek, jak bílý měsíc, když na nebe vypluje, jak křestní voda, jež od hříchů zbavuje, Madono ze Křtin. Pro třpytné oči Tvé, Madono ve Křtinách, pro stříbro hvězd, které nakreslil Tvůrce v tmách, pro světla oken, z tmy svítící do dálky, pro lesklé perly či zářící korálky, pro svěží rosu na louce hned po ránu, v níž nožky smáčí si houf černých havranů,
pro oči robátka, jež právě pokřtili, co v ráji pobylo alespoň na chvíli, pro vodu průzračnou ztracených pramenů jako třpyt studánek či drahých kamenů, pro plamen louče, co svítí nám na stezku jak šlehy světelné za bouře záblesku, pro zlaté báně, když proniknou ze mraků, pro úsměv slunka, jež vysvitne z oblaků, pro truhlu s pokladem, plničkou dukátů, pro zlaté nitky na barevném brokátu, pro žezlo královské, stříbrný prstýnek, pro pohled laskavý všech našich maminek, pro bílý měsíc, když na nebe vypluje, obmyj nás vodou, jež od hříchů zbavuje, Madono ze Křtin! Poutní místo Křtiny leží 16 km na severovýchod od Brna.. Historie a popis poutního místa: Křtiny, obec v Moravském krasu, bývá považována za vstupní bránu do střední části chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Nejsou tu však jen přírodní krásy; Křtiny chovají skutečný skvost mezi našimi barokními stavbami, Santiniho chrám Panny Marie, „perlu Moravy", jedno z nejpamátnějších a nejstarších poutních míst na Moravě. Jeho duchovní význam lze tušit už z názvu obce, kterou lidová tradice i moderní jazykověda dávají do přímé souvislosti se slovem „křtít", neboť v blízkém „údolí křtu" (Wallis baptismi - Křtinské údolí) prý byli pokřtěni pohané po příchodu křesťanství na Moravu. První písemná zpráva o Křtinách je v imunitní listině papeže Řehoře IX., z r. 1237, kde jsou Křtiny poprvé uváděny jako majetek kláštera v Zábrdovicích. Historie Krtin je nerozlučně spjata s řeholí řádu premonstrátů v Zábrdovicích, do jehož pozemkového vlastnictví Křtiny patřily. Postupně se zde vytvořil silný mariánský kult zviditelněný kamennou milostnou sochou Panny Marie s Ježíškem umístěnou dnes na hlavním oltáři. Údajně je to dar Jindřicha z Lipé. Podle zbožné legendy byla socha nalezena v kvetoucím kaštanu sousední obce Bukovinky; dnes je toto místo označeno kapličkou s mariánskou soškou. Před výstavbou dnešního chrámu Jména Panny Marie stávaly ve Krtinách dva středověké kostely - starší, poprvé připomínaný v r. 1299 a označovaný jako český; byla v něm po staletí uctívána zázračná socha Panny Marie křtinské. Druhý nejrozsáhlejší (gotický) taktéž mariánský (pro německé poutníky) byl založen asi v 15. st. Oba kostely byly kolem r. 1650 přestavěny a zvětšeny. Pro stále vzrůstající počet poutníků bylo přikročeno ke stavbě nového velkolepého chrámu. Stalo se tak dík mecenášce paní Zuzaně Kateřině Liborie z Dietrichsteinu. Chrám Panny Marie je největší Santiniho stavbou vystavěnou na půdorysu řeckého kříže. Poutě: hlavní - sobota a neděle po svátku Nanebevstoupení Páně (pohyblivý); Svatý Duch - sobota, neděle (p. sv.), hanácká pouť - bližší neděle ke svátku sv. Petra a Pavla (29.6.), svatoanenská pouť - bližší neděle k svátku sv. Anny (26.7.), svěcení květin - neděle po Nanebevzetí P. Marie (15.8.), dušičková pouť - závěrečná 3. neděle v říjnu. Modlitba: Svatá Maria, pomáhej ubohým, posiluj malomyslné, potěš plačící, pros za lid, přimlouvej se za kněžstvo, zastaň se žen Bohu zasvěcených. Nechť cítí tvou pomoc všichni, kdo slaví tvou svatou památku. Amen.
Láska pod lupou Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem podíváme na lásku, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.
Manželství jako jednota v různosti Co je to manželství? Není to zbytečná otázka? To přece každý ví! Ano, není pochyby, že o tom, co je manželství, má každý svou představu. Každý svou a každý jinou: Manželství je spřežení: muž dostane chomout a táhne, žena se chopí opratí. Tak vyjádřili své mínění o manželství studenti, když se jim ženil kamarád. Manželství je hrob lásky! Tuhle definici jsem našel nedávno v novinách. Zřejmě hlas po manželské havárii. Manželství je zařízení, aby bylo blízko do postele. – Tak soudil jeden mladý mládenec. Manželství je konec přepálených olejů v závodní jídelně, je to domácí čerstvá strava a přišité knoflíčky u košile. – To říkal starší mládenec. Manželství je nezbytnost, protože placené služky už nejsou k sehnání. – Hlas buržoazního přežitku. Manželství je realizace pohádky: osličku, otřes se; potřebuji muže, který vydělá peníze, abych měla oblečení podle módy tohoto jara – i s doplňky. – Názor mladinké dívky. Manželství je na to, abych nezůstala starou pannou. – Tak pravila starší dívka. Manželství je zjednodušení života pro dva mladé – chodit na schůzky bere čas. Venku pršívá a v kavárně to stojí peníze. – Názor realistů. Manželství? Máme se rádi a to je vše. – Názor většiny ostatních. Jenže tohle není vše, ba není to nic víc, než pár zkreslených a povrchních názorů. Co je to tedy manželství? Jednou větou se to definovat nedá. Je to instituce mnohotvárná, má mnoho tváří, podob, podle toho, z které strany se na ně díváme. Je to jako s Pálavou, kopcem, který se tyčí z jihomoravské roviny. Také vypadá jinak od severu – ležící panna (pohled pro malíře krajináře), jinak od východu, od Mikulova – ráj pro horolezce, zcela jinak od jihu, od Věstonic – tam plesá srdce vinařů. A stále je to tatáž hora. My se podíváme na manželství také ze tří stran: z pohledu biologa – po stránce tělesné; z pohledu sociologa – jako na společenství; a z pohledu teologa – jako na záležitost Božího Ducha a lidského srdce. Dnes o tom prvním pohledu. BIOLOGIE nám říká, že muž není celý člověk, žena také ne. Teprve oba spolu, muž a žena spojeni v manželství, mají plné lidství, jsou celým obrazem Božím. Do muže vložil Bůh své síly tvůrčí, v ženě se zjevuje víc Boží láska. Oba dohromady jsou obrazem milujícího Stvořitele: Rozdílnost mužství a ženství je zřejmá už v dětech: Dej tří až čtyřletému děvčátku panenku, která říká "máma". Jak něžně a laskavě zachází děvčátko s panenkou, jak jí vypravuje. Nikdo ji to nemusí učit - mateřská láska je v ní. Dej tutéž panenku čtyřletému chlapci. Začne ji prohlížet a obracet na všechny strany, a když zakřičí "máma", začne jí párat bříško. Chce vědět, co to tam mluví, chce zkoumat, poznávat.
Rozumní rodiče si toho jsou vědomi a nevychovávají děti uniformně – ani děvčata po klukovsku, ani chlapce zženštile. S dospíváním se pak vyvine správná polarita, která je potřebná pro dobré manželství. Odlišnost nejen v pohlaví, ale i v povaze. Řekl jsem tu právě slovo "pohlaví". Když jsem před časem prohodil před známým, že chci při májových pobožnostech veřejně mluvit o výchově k manželství, zúzkostlivěl a zeptal se: "Ale jak tam budeš mluvit o pohlavním životě a o takových choulostivých záležitostech?" Chtěl bych dnes předem upokojit i vás: není choulostivých témat, je jen vhodný a nevhodný způsob řeči. Vše v člověku je Boží, dobré a krásné. A "celý člověk" je založen na mužství a ženství; tak to Bůh chtěl. Do spojení manželů vložil svou tvůrčí sílu i radost. Kolik zla nadělalo tichošlápství a úzkostlivost, které v některých rodinách vytvořilo stěnu mlčení kolem tajemství života! Stěna mlčení budila zvědavost, vzrušovala fantazii a smyslnost a hledala tajné cesty k poznání ze špinavých, zdeformovaných zdrojů ulice. Jak jinak a přirozeněji se vyvíjí dítě, kolika úzkostí a nejistot je uchráněno, když mu rodiče zavčas, hned v dětství, hned jak se ptá, vyprávějí způsobem přiměřeným jeho věku a chápavosti o veliké kráse stvořitelské moci, kterou Bůh propůjčil rodičům a chce jednou propůjčit i jemu. Není lepší ochrany před zneužitím pohlavní síly před sňatkem než jasné poznání její velikosti a krásy. Jen z tohoto pohledu pochopí mladý člověk, že je to velmi ubohé – říkáme: hříšné – dělat z těchto velikých darů hračku pro krácení dlouhé chvíle. Jen z tohoto pohledu poznají snoubenci, kam až mohou jít před sňatkem, když spolu chodí, aniž by si ubližovali navzájem. Když budou mladí lidé dobře seznámeni s účelem a smyslem člověčenství rozděleného na mužství a ženství, naučí se správně spolu vycházet a chápat jeden druhého. Setkal jsem se už kolikrát s rozčarovanými muži pár měsíců po svatbě: "Otče," stěžoval si jeden, "já jsem udělal otřesné zjištění: má žena je vadná v myšlení, ona nemá smysl pro logické uvažování. Nevím co si s ní počnu a jak s ní budu žít! Vykládám jí něco, přesvědčuji jasnými argumenty, které každý zdravý rozum chápe: je to logické jako jedna a jedna, a ona to nechápe a drží se dál názoru zcela nelogického!" A tu musím začít vykládat, co měl už dávno před ženěním vědět: že mužův svět ovládá logika rozumu, ženin však logika srdce, citu. Že není ani správné, ani možné, chtít svou ženu převychovávat, aby myslela jako muž. Žena není hloupá, když nemyslí podle chlapské logiky, tak jako muž není paličák, když se chlapské logiky drží. Jsou jen oba tím, čím mají být. Musí se jen oba umět vmýšlet do postoje druhého. Výsledkem je pak celé člověčenství. Chladný rozum muže je korigován, umírněn srdcem ženy. Oba prvky se doplňují a vyrovnávají do vyvážené jednoty. Řešit sporné věci tímto způsobem se musí mladí lidé učit a naučit už když spolu chodí. Na to je doba známosti. Jestliže shledají, že jeden nebo oba nemají dost potřebné pokory, aby uznávali, že jeho pohled je půl skutečnosti – ne celá, a že její pohled je také jen půl skutečnosti, pak nejsou pro manželství ještě dost vyzrálí a nemají pomýšlet na sňatek. Není ideálem takové manželství, kde jeden je diktátorem, který má vždy pravdu, a druhý smí jen věčně sekundovat: máš pravdu, maminko, máš pravdu. Celý muž a celá žena s rozvinutým rozlišením tělesného a duševního ustrojení, jen ti mohou splynout v podivuhodnou jednotu, které se říká manželství. Pojďme proto poděkovat Bohu Stvořiteli i Synu Obnoviteli a Duchu, dárci lásky, že dal lidem z bohatství své podstaty a svého jsoucna podíl na tvůrčí radosti i na milující lásce. Pokračování příště
Být celý Boží „Píp...“Zvuk přicházející z „esemesky“ mě vyrušil ze sna a v duchu jsem si pomyslel: „Kdo nemůže spát? Kdo tak brzo otravuje?“ Obrátil jsem se na druhý bok, ale svědomí mě nenechalo odpočívat. Podsouvalo mi myšlenku: „Co když je to něco naléhavého?“ Sáhl jsem po mobilu a na displeji jsem se dočetl: „Matouš, narozen 18.7.2006 v 5:45 hod., váha 4,060 kg, délka 54 cm. Tak jsem tady. Přeji pěkný den. Matouš.“ Usmál jsem se. To byla jedna z nejkrásnějších ranních zpráv v mém životě. Vždyť s každým novým člověkem je pro tuto zem nová naděje. Pochopil jsem, že to za Matouše napsal jeho otec nebo máma. Ale patří se malému junákovi odepsat. Takže moje odpověď zněla: „Vítej mezi námi. Doufám, že to správně roztočíš... Źehnám ti. Lusko.“ Dopřál jsem si ještě deset minut spánku. Ale v mysli mi stále běhalo ono evangelijní: „Co jen z toho chlapce bude?“ Co jen z toho dítěte bude? „Tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu.“ (Lucius Annaeus Seneca) Nad každým malým človíčkem visí několik důležitých otazníků. Co všechno dokáže? Jakou nit bude za sebou tahat? Každý z nás byl takový malý batůžek nervů, kostí, svalů, masa... Bůh si nás utkal v životě matky. Dal nám jméno, přitulil nás k sobě... Vyzbrojil nás dary, talenty, svobodou, svědomím, schopností milovat. Čeká nás milost za milostí... I když časy nejsou nejlepší, jdeme kupředu s nadějí. Odkud ten optimismus? Je zde jedna jistota: Bůh je láska. Láska je naším základním stavebním prvkem. V cyklu o povolání si všimneme těch, kteří jsou povoláni být dokonalými v lásce. Jde především o řeholníky a řeholnice. Nejdříve však dáme do souvislosti několik důležitých principů a potom pár rad, jak jim pomoct. Nepříjemné dědictví „Každý člověk v sobě nosí hvězdu. Jen na něm záleží, jestli bude dobrá nebo špatná.“ (Jan Baudouin de Courtenay) Bůh i ďábel mají o člověka nesmírný zájem… Svádí o něj souboj. Vyhraje ten, ke komu se člověk přidá. V ráji pronikl satan do prvních lidí a udělal si v jejich srdci pevnost. Šel na to rafinovaně. Nejprve chtěl jenom dialog, ale potom v nich rozehrál smysly a touhy. I viděli, že ovoce stromu je chutné na pohled a krásné a na poznání vábivé... Probudila se v nich žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha života... Chtěli být jako Bůh a udělali co neměli. Vykonali skutek, kterým se chtěli dostat k moci a vládnout všemu. Na obzoru byla největší tragedie lidstva – dědičný hřích. Tři nebezpečné cesty: Žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha života… Tudy vstupuje ďábel do člověka a okrádá ho o lásku, o schopnost milovat. I na Krista šel touto taktikou. Na poušti ho pokoušel podobným způsobem jako první lidi. Opět skrze žádostivost těla – aby udělal z kamenů chléb, žádostivost očí – ukázal mu bohatství světa a skrze pýchu – ať ukáže, jakou má moc... Ale Kristus ďábla zpacifikoval! Odmítl pokušení. Proto ho nazýváme i Nový Adam.
Zaostřeno na člověka „Když se dítě narodí, všechno bere k sobě. Když člověk umírá, má prázdné ruce.“ (text písně) Kdybychom si sedli na věž kostela a sledovali lidi, zjistili bychom, že každý má v jedné ze třech vzpomínaných oblastí achillovu patu. Některá slabost v člověku převládá a my mluvíme o jeho hlavní chybě. To je močál, ze kterého vytékají naše hříchy a slabosti. 1. Pod žádostivost těla patří také zvrácenosti jako lenost, mlsnost, obžerství, alkoholismus, drogy, sex, porno... Rozkoš je u mnoha lidí až zničující a věznice jsou jejími oběťmi přeplněné. 2. Pod žádostivostí očí se ukrývá lakomství, nezřízená touha po majetku, penězích, bohatství, podvody, závist, krádeže, loupeže… Obluda chamtivosti strašně znetvoří nitro člověka. 3. Pýcha života je stejně otřesná. Způsobuje také hříchy jako nezřízenou touhu po moci, slávě, kariéře, podkopávání autority, zrady… Nejčastější slovo v telefonech je já, já, já… Kdosi poznamenal: kdysi jsem byl velmi namyšlený, ale nyní jsem už úplně bez chyby! Co je za tím? Egoistické „já“. A osvobodit se od něj je nesmírně těžké. Boží řešení „Největší vítězství je vítězství nad sebou.“ (Pedro Calderon de la Barca) Kristus věděl o této naší narušené přirozenosti, o tom, kde jsme nejslabší a proto nám nabízí řešení – evangelní rady: chudobu, čistotu, poslušnost… Každá směřuje proti jednomu negativnímu sklonu. Kdo pěstuje tyto ctnosti, stává se svobodnějším, je schopen více milovat… O mnohé věci se nemusí starat a proto má víc času pracovat na sobě, stávat se dokonalejším, perfektním v lásce. Je třeba říci, že k tomuto životu povolává Bůh. On dává tuto touhu do srdce. Zasvěcuje si lidi, aby žili s ním ještě v užším společenství, ještě intimněji. Naplno v lásce. Formy tohoto života jsou různé: jako mnich, poustevník, řeholník, řeholnice, v komunitě, řeholní společnosti… To, co všechny spojuje, jsou řeholní sliby chudoby, poslušnosti a čistoty. To, čím se liší, je duch a poslání – kam nasměrovat lásku. Být celý Boží… „Nepokojné je moje srdce, dokud nespočine v tobě.“ (Sv. Augustin) Netoužili jste i vy velmi, velmi milovat Boha? Co tak skočit mu do náruče a patřit jenom jemu? Cítit se jako jeho dítě, kterého hladí milující Otec. Jít přírodou a držet ho za ruku… Milovat ho a cítit ho! Milovat a být milován. Jak nádherné. Jak krásně se žije s Bohem. Kdo pozná tuto cestu, nebude toužit po ničem jiném. Bude odbíhat se svými city k němu. Opravdu, štěstí je uvnitř, v srdci člověka. A to tehdy, když je tam Boží království, Bůh sám. Tyto city štěstí nikdo nemůže nahradit. O tom vyprávěli světci ve svých mystických zážitcích. V tom se dá cvičit, když jsi sám, v tichu svého pokojíku, ale i v přírodě, mezi lidmi… K tomu slouží řeholní sliby. Pro mnohé nepochopitelné rozhodnutí, pro jiné prostředek k trvalé radosti.
Nebraňte… „Pokud se staráme o štěstí druhých, nacházíme své vlastní.“ (Platón) Bůh si některé povolává, aby ho následovali zblízka. Život dosvědčuje, že když se mladí lidé rozhodnou jít po této cestě, mnozí je od toho odrazují, ba i rodiče jim často dělají překážky… Přátelé, i když to nechápeme, nebraňme v tom těmto šťastlivcům. Mějme nadhled nad čas a dívejme se na svět i s trochou mystiky. Pomozme jim v rozhodnutí modlitbou, moudrou radou, povzbuzením, oceněním hodnot, které chtějí následovat… Bylo by opravdu neštěstím, kdybychom jim to rozmlouvali nebo se jim vysmívali. Adam Mickiewicz si před několika stoletími povzdechl: „Každý den pozoruji, jak mládež trpí tím, že neexistují školy, ve kterých by se učilo žít s lidmi a se světem.“ Můžeme dodat: „Díky Bohu, že jsou stále lidé, kteří chtějí mladým pomoct a odevzdat jim to podstatné.“ Děkuji Bohu. že patříte mezi ně. Zdraví vás don Jozef Luscoň. (Převzato z Don Bosco dnes)
Pozor, jde o život !!! Vím dobře, že toto poselství dnešní lidé neřádi slyší. Řeknu-li někomu: „Když se neobrátíš k Ježíši, dostaneš se do pekla!" pak mi s úsměvem odpoví: „Peklo? To je středověký pojem. Dnes nic takového není!" Když to slyším, vzpomenu si vždycky na jeden příběh: Bylo to ve válce. Cestou mne zastihl nálet. Vklouzl jsem do nejbližšího bunkru a čekal, až se to přežene. Pak jsem pokračoval až do sídliště, kde jsem chtěl vykonat návštěvu. Ještě stálo. Ale asi dvacet domů toho sídliště bylo docela opuštěno. Bylo mi to divné. Domy jsou zde a lidé jsou pryč! Tu jsem potkal hlídku protiletecké ochrany a tak jsem se zeptal: „Proč jsou všichni lidé pryč?" Neřekl nic, vzal mne za ruku a dovedl mne do jednoho z domů. Přistoupili jsme k oknu a pak jsem to uviděl: domy stály v kruhu a mezi nimi, uprostřed na trávníku ležela ohromná bomba, velká jako kotel parní lokomotivy. Zeptal jsem se: „Selhala?" „Ne, neselhala. Je časovaná," zněla odpověď. To byly docela zvláštní bomby. Nevybuchovaly hned po dopadu, ale snad za pět nebo i za dvacet hodin. Když se všichni vrátili z krytů, došlo k výbuchu. „Odtud všichni utekli!" pokračoval. „Slyšíte, jak to tiká?" Skutečně, bylo to slyšet. Bomba mohla vybouchnout každou chvíli. „Pojďte," řekl jsem, „není to nic příjemného." Šli jsme kousek zpátky a postavili jsem se dolů, abychom byli trochu kryti pro případ, že by bomba vybouchla. V tom okamžiku jsem spatřil komický obrázek: Přiletělo celé hejno vrabců a usadilo se pohodlně na bombu. Jeden si dokonce sedl na roznětku. Zavolal jsem: „Vrabčáci, to je nebezpečné!" A to mi bylo, jakoby vrabci odpovídali: Haha! My jsme osvícení. Kdo dnes ještě věří na bomby! Nic se nemůže stát!" Rozumějte: Tak hloupě se smějí i lidé našich dnů. Bůh už mluvil s naším národem i s námi neskonale vážně prostřednictvím svého Slova i svých soudů. Na tuto zemi přišel Boží Syn, byl přibit na kříž a vstal z mrtvých. Každý přece může pochopit, že je tu Bůh a že je to svatý Bůh! A když někdo přijde a řekne: „Jde vám o život, musíte hledat spasení své duše!" pak se lidé smějí a říkají: „Haha! Kdo ještě něčemu takovému věří!" Podívejte se: Bible se dovede také posmívat. Ateismus, tedy popírání Boha zmiňuje jen jednou a stačí na to jediná věta: „Říká blázen v srdci svém: není Boha" (Ž 14,1) Tak mluví Bible o ateismu. Wilhelm Busch: Ježíš, náš osud
Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.
CHRISTIFIDELES LAICI Apoštolský list Mulieris dignitatem může už svým charakterem biblickoteologické meditace inspirovat všechny muže i ženy a motivovat zvláště odborníky v humanitních vědách a teologických disciplinách k tomu, aby pokračovali v kritickém zkoumání tak, aby na základě osobní důstojnosti muže a ženy a jejich vzájemného vztahu stále hlouběji poznávali specifické dary a hodnoty ženství a mužství nejen v oblasti společenského života, ale také, a to především, v oblasti křesťanské a církevní existence. Úvaha o antropologických a teologických církevních základech povolání ženy musí vyložit a objasnit křesťanskou odpověď na tak častou a někdy tak naléhavou otázku po "prostoru", který může a má zaujmout žena v církvi a ve společnosti. Z Kristových slov i jednání, která jsou pro církev normou, jednoznačně vyplývá, že v rovině vztahů ke Kristu neexistuje žádný rozdíl. V této rovině "není už rozdíl... mezi mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu" (Gal 3,28). Totéž platí v rovině účasti na životě a svatosti církve, jak to nádherně dosvědčuje proroctví Joelovo, které se o letnicích naplnilo: "Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat" (Joel 3,1; srov. Sk 2,17). V apoštolském listě o důstojnosti a povolání ženy čteme: "Oba, muž i žena, jsou stejnou měrou schopni přijmout dar božské pravdy a lásky v Duchu svatém. Oba přijímají jeho "navštívení", přinášející spásu a svatost. POSLÁNÍ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ 51. Pokud jde o účast na apoštolském poslání církve nelze pochybovat, že žena – stejně jako muž – má na základě křtu a biřmování účast na trojím úřadu Krista kněze, proroka a krále, a že je tedy uschopněna a zavázána k základnímu apoštolátu církve, k evangelizaci. Na druhé straně je žena povolána, aby při plnění tohoto apoštolátu uplatňovala své vlastní "dary": především svědectvím slova a života dar své osobní důstojnosti a pak dary, které jsou dány jejím povoláním jakožto ženy. Ve své účasti na životě a poslání církve žena nemůže přijmout svátost kněžství, nemůže tedy vykonávat funkce, které jsou vyhrazeny kněžskému úřadu. Toto ustanovení pokládala církev vždycky za konkrétní, suverénní a zcela svobodnou vůli Ježíše Krista, který povolal za své apoštoly jen muže. Jde o ustanovení, které je možno objasnit na vztahu Krista, ženicha, k církvi, jeho nevěstě. Nacházíme se zde v rovině funkce a ne v rovině důstojnosti a svatosti. Vždyť o církvi skutečně platí: "Má sice hierarchickou strukturu, ale ta je zcela určena pro svatost Kristových údů." Ale jak řekl už Pavel VI., jestliže "nemůžeme změnit postoj našeho Pána ani poslání, které určil ženám, musíme však uznat a podporovat úlohu ženy v poslání evangelizace a v životě křesťanské obce." Je nutné přejít od teoretického uznávání aktivní odpovědné přítomnosti ženy v církvi k její praktické realizaci. Tento list, který oslovuje laiky, vědomě a opakovaně je specifikuje jako "muže a ženy", je třeba číst v uvedeném smyslu. Také nový Kodex církevního práva obsahuje rozmanitá ustanovení o účasti ženy na životě a poslání církve. Je třeba, aby byla tato ustanovení ve větší míře poznávána a konkrétněji a důrazněji aplikována s přihlédnutím k
různému kulturnímu cítění a pastorační potřebě. Příkladem může být třeba účast žen v diecézních a farních pastoračních radách, jakož i na diecézních synodách a provinciálních koncilech. V tomto smyslu synodní otcové napsali: "Ženy se mají účastnit života církve bez jakékoli diskriminace též při konzultacích a při rozhodováních." A dále: "Ženy, jimž přísluší významná úloha při předávání víry a při všech druzích služeb v životě církve, musí být přibírány k přípravě pastoračních dokumentů a misijních iniciativ. Musí být uznávány jako spolupracovnice při poslání církve v rodině, v zaměstnání i v občanském společenství." Ve specifických oblastech evangelizace a katecheze je třeba důrazněji podporovat zvláštní úlohu ženy při předávání víry nejen rodině, ale i na různých jiných místech, kde se vychovává, a obecně všude, kde jde o přijetí Božího slova, o jeho pochopení a předávání, třeba i prostřednictvím studia, bádání, vyučování teologie. Pokud žena plní úlohu evangelizace, pociťuje více i potřebu, aby byla i sama evangelizována. Tak "osvíceným vnitřním zrakem" (srov. Ef 1,18) bude žena moci rozlišovat, co skutečně odpovídá její osobní důstojnosti a jejímu povolání, od toho všeho, co ji – třeba pod záminkou "důstojnosti" a ve jménu "pokroku" a "svobody" – přivádí k tomu, že neslouží opravdovým hodnotám, ale naopak stává se odpovědnou za mravní úpadek lidstva, lidského prostředí i společnosti. Dosáhnout tohoto "rozlišování" je naléhavá dějinná nutnost, zároveň je to možnost a požadavek vyplývající z účasti křesťanské ženy na prorockém úřadu Krista a jeho církve. "Rozlišování", o němž často mluví apoštol Pavel, neznamená pouze hodnocení skutečnosti a událostí ve světle víry; zahrnuje také konkrétní rozhodnutí a aktivní působení nejen v církvi, ale i ve společnosti. Je možno říci, že všechny problémy moderního světa, o nichž se mluví už v druhé části koncilové konstituce Gaudium et spes a které uplynulý čas ani nevyřešil ani nezmenšil, potřebují ženy přítomné a činné ve světě, právě pro jejich typický a nenahraditelný přínos. Zvláštní pozornost všech zaslouží především dva velké úkoly, svěřené ženám. V prvé řadě je to úkol dát plnou důstojnost životu manželky a matky. Ženě se dnes nabízejí nové možnosti, aby hlouběji poznala a plněji realizovala lidské a křesťanské hodnoty, které jsou obsaženy v manželském životě a ve zkušenostech mateřství. Ale i muž – manžel a otec – může působením inteligentní, láskyplné a rozhodné ženy překonat různé podoby absence nebo sporadické a nedostatečné přítomnosti, či dokonce navázat nové a významné vztahy meziosobního společenství. Dalším úkolem ženy je upevnit morální dimenzi kultury skutečně důstojné člověka a důstojné i jeho osobního a společenského života. Druhý vatikánský koncil zdá se spojil morální dimenzi kultury s účastí laiků na královském poslání Kristově: "Jestliže snad společenské zřízení nebo životní podmínky svádějí ke hříchu, mají je laici společnými silami ozdravovat, aby byly ve shodě s požadavky spravedlnosti a aby spíše prospívaly než byly na překážku ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla." V té míře, jak se žena aktivně a odpovědně účastní činnosti institucí, na nichž závisí zachování primátu lidských hodnot v životě politických společenství, citovaná slova koncilu vymezují význačné pole apoštolátu ženy. Ve všech dimenzích života těchto společenství, v dimenzi společensko-hospodářské i v dimenzi společensko-politické, musí být respektována a podporována osobní důstojnost ženy a její specifické povolání; nejen v oblasti individuální ale i společenské, nejen ve formách ponechaných odpovědné svobodě jednotlivců, ale i ve formách zaručených spravedlivými občanskými zákony. "Není dobře, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou" (Gn 2,18). Bůh Stvořitel svěřil člověka ženě. Člověk je zajisté svěřen každému člověku, ale zvláštním způsobem ženě, neboť se zdá, že žena má na základě zvláštní zkušenosti mateřství specifickou citlivost pro člověka a pro vše, co je jeho pravým dobrem, počínaje základní hodnotou života. (Pokračování příště)
SPIKLENCI Při farních „titulech a beneficiích" ve smyslu práva církevního rozeznáváme u nás tři odlišné druhy osob duchovních. Prvním druhem jsou osoby „posvěcené", farář a kaplan, o nichž se mluví v kruzích farníků, "pokud ovšem nenasákly „nevěreckým tiskem", vždy s jistým respektem. A stane-li se občas výjimka z pravidla, zvláště u slabšího pohlaví, a dostane-li se osoba posvěcená do kritických mlýnu, tu nikdy se neopomene při šťavnatém titulu faráři nebo kaplanu uštědřeném podotknouti „kromjevá jeho posvěceni" . Příklad: „Ten náš mladé, to je mi pěkné fták — kromjevá jeho posvěceni." Druhou odrůdou jsou osoby „masné a pálené", jsou to strýcové kostelníci, o nich se už nevykládá s takovou úctou. A uštědří-li se jim nějaká nadávka, tož se to děje bez výhrady. Třetí odrůda, nejvíce utlačovaná a kritizovaná sestává z duchovních osob „vykutálených", případněji hanácky řečeno „rozežhranéch". A jsou to kluci ministranti. Úcty, vážnosti nepožívají žádné, komu se zlíbí, ten do nich buší! Ba ani titul se jim správný nedává, naopak, mluví-li se o nich, tu nepadají jiná slova, než „neřád, všivec, knot" atd. Při farním kostele v „Béčkově o Holomóca", objevila se z návodu konsistoře a přičiněním osob posvěcených ještě odrůda čtvrtá, zvaná v království ,,princmetálová", v markrabství, specielně pak v Béčkové ,,herdek". Byly to „herdek-baby Terezky", členkyně spolku sv. Terezie, pečující o okrasu a zvelebení chrámu Páně. Bylo jich asi tucet. Samy svým zevnějškem chrám Páně mnoho neokrášlily. Jejich vnady a půvaby z velké části zabíhaly spíše do ostrosti a špičatosti, než do oblosti. Ze všech údů pak nejšpičatější byl jazyk, i u tetky Nevtípilky, která jediná vynikala kulatostí, ale tak přehnanou, že váha její tělesné schránky se rovnala váze všech jejích družek dohromady. Tož čeho se Terezkám nedostávalo na vnadnosti, snažily se vynahraditi usilovnou prací a péčí o zvelebení ,,božího kosteléčka". Rejdily jím jako divé se smetáky a utěrkami. To ovšem bylo chvalitebné a zejména osobám „mastným a páleným" vítané. Nemusely se samy tolik namáhati. Leč činnost Terezek šla daleko přes čistotu. Směřovala ku estetickému dojmu, který se měl zvyšovati zelení a květy. Za tím účelem vybraly Terezky kde které okno v dědině, snesly kde jaký květináč, aby jím okrášlily oltáře. Pořídily si pro hrnce zvláštní schůdky, žebříčky a stojánky a zacpaly oltáře pomalu tak, že na ně kněz ani kalicha postavit nemohl. Sochy a obrazy ověnčily červenými, bílými, modrými, fialovými, pomerančovými, žlutými, zlatými i stříbrnými a strakatými růžemi s pestrými fábory, že to v kostele vypadalo o větším svátku jako ve Vršovicích o posvícení. Svíčky a svícny byly omotány celými girlandami dělaných papírových květin, na něž v létě mouchy tiskly své pečeti. Zkrátka Terezky stavěly na odiv, kde mohly, svůj vytříbělý „vkus". Ne jakostí, ale množstvím.
A při tom nemálo byly ješitné a chtivé pochvaly. Třeba, že se kněžím jejich přehnanost nelíbila a potají na ni hubovali, přec baby jen „panáčkům" nadbíhaly a nové, divné a jinaké nápady vymýšlely. Vše prý pro čest a chválu Boží. Už i kuchařce, panně Tóny, se to počalo nezamlouvat a proto velmi uspokojivě přijala kritiku svého důvěrníka, kostelníka Knotka, který s opovržením o Terezkách prohlásil: „To só samé herdek babe! A jedna se šklibi cnostňéš jak drohá! Dež majo potkať mladyho panáčka, tož každá se škňóři jak mladá opica! Zvláště te mlači obíhajó večír kolem faře jak psene v noce, na mše svaty mladymo nosijó — nic nedbajó na svaté celebát, hachle jakyse! Já debech bel svatém ocem, tož bech té Terezije hned dal do klatbě." Anathema strýce Knotka bylo však odůvodněno nejen citem mravnosti, ale i omezováním jeho práv a jeho svobodné vůle. Knotek i jeho soudruh Hromička stalí se totiž v kostele takřka vedlejšími osobami, poněvadž baby v něm udávaly tón. Kostelníci ocitli se v úplné porobě sukní i s ministranty. Kdykoliv se robkám zlíbilo, musili jim kostel otevírati a při těžší práci pomáhati. Přenášeti schůdky, žebříky, bdíti nad celistvostí a bezpečností květináčů. Kostelnictví stalo se jim ne čestným úřadem, ale přítěží. Stěžovali-li si kostelníci, stěžovali si ministranti dvojnásob, poněvadž se ocitli v hotovém otroctví. Kdejaký květináč musili snésti a odnésti, šplhati se po žebříkách, uvazovati nad sloupy květiny, nositi vodu a zalévati. A při té veškeré námaze nekynula jim žádná odměna, pouze pohlavky a nadávky. Ba ani zaskotačit si nesměli. Mezi „sluhy Páně" nastalo vření. Stěžovat si u kněží se posud neodvážili, poněvadž, jak se jim zdálo, knězi babám přáli. Byli úplně bezradní. Ve volném sdružení ministrantů v Bečkově nalézala se však otevřená hlava Nácka Káčera, Nácek nebyl právě veliký. Zato ale veškerá životní síla se mu vrhnula do hlavy. Byla v poměru k tělu značne vyvinutá a porostlá geniálně rozježenými nazrzlými vlasy, které na temeni tvořily hřebenu vzdorující štětičku, dle obecného podání značku bytosti, která prý už odmalička roste pro šibenici. Nácek byl ze všech sluhů Božích jediný, který vzdoroval otroctví. Kde mohl, Terezkám upláchl. Jejich rozkazy prováděl opačně a kde se jen dalo, spáchal jim nějaké uličnictví. Dostal sice za to svých pár neberných, ale rád je snesl pro svobodu svého přesvědčení. „Co pak so psék'" myslil si u sebe, když nosil květináče. Schválně si jich nabral několik do náruče a ty nejlepší uprostřed kostela upustil na kamennou dlažbu, předstíraje, jako by je nemohl unésti. Jindy by za to od vyholeného svého patrona, strýce Knotka dostal pár pohlavků. Ale tentokrát, vždy jako by strýc tušil klukův záměr, ještě ho vzal ve svou ochranu. A tak mezi Náckem a strýcem Knotkem vzrůstal den ode dne přátelštější poměr, zevně sice neprojevovaný, zato ale víc a více utužovaný společnou nenávistí k babám, kterou se ovšem, v jejich nepřítomnosti kostelník nijak netajil. Pokračování příště
kde – exodus a skutky 1. Kde uzdravil Petr chromého Eneáše? 2. Kde žil setník Kornélius? 3. Kde Pavel uzdravil muže s nemocnýma nohama a pokládali ho tam za boha? 4. Kde v Aténách Pavel kázal? 5. Kde – v jakém městě pracoval a bydlel Pavel u výrobců stanů? 6. Kde si dal Pavel ostříhat hlavu?
7. Kde žily 4 sestry, které prorokovaly?
8. Kde Pavla zajali a vyslýchali před veleradou?
9. Kde se posadil Mojžíš, když utekl před faraónem do midjánského kraje? 10. Kde se zjevil Boží anděl Mojžíšovi v plameni trnitém keři? 11. Kde a v kterém kraji Egypta se neprojevovali egyptské rány? 12. Kde skončily kobylky po osmé ráně, že nezůstala ani jedna? 13. Kde se utábořili Izraelité, když odešli ze Sukótu při svém putování? 14. Kde napadli Amalečané Izrael, když při boji stál Mojžíš na vrcholku pahorku s holí v ruce? 15. Kde Mojžíš postavil stánek zjevení po tom, co Izrael zhřešil modloslužbou pod Sinajem? 16. Kde měla být umístěna nádrž k umývání ve svatostánku?
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. sedm (Sk 6,3); 2. 3 dny (Sk 9,9); 3. 8 let (Sk 9,32-33); 4. rok a půl (Sk Sk 18,9-11); 5. 12 mužů (Sk Sk 19,1-7); 6. 50 000 stříbrných (Sk 19,19); 7. víc jak 40 (Sk 23,12-13); 8. 14 nocí (Sk 27,27); 9. 3 měsíce (Sk 28,11); 10. 70 (Ex 1,5); 11. 7 (Ex 2,16); 12. 10 (Ex 7,14-10,29); 13. 7 dní (Ex 7,25); 14. 7 dní (Ex 12,15-19); 15. 430 let (Ex 12,40); 16. 3 měsíce (Ex 19,1); 17. 6 let, v sedmý propustit (Ex 21,2); 18. 40 dní a 40 nocí (Ex 24,18); 19. na 3 tisíce mužů (Ex 32,28)
Omlouváme se čtenářům za chybu ve 3. otázce minulého čísla. Správně má být: ...kterého Petr uzdravil.
Mocný patron… Jistá dívka prosila svatého Antonína, aby jí poslal muže. Soška svatého Antonína stála na okně a jednoho dne se stalo, že spadla a zasáhla mládence, který šel po ulici. Přiběhl nahoru, aby viníkovi vyčinil. Seznámil se s dívkou a… oženil se s ní. Kuřák a modlitebník Jeden františkán, dominikán a jezuita byli kuřáci. Rádi by si občas zapálili i při modlitbě, a tak se jednou vydali do Říma, aby si k tomu od papeže vyžádali dovolení. První šel za papežem františkán. Vrátil se celý zpocený. „Tak co?“ neskrývali svou zvědavost dominikán a jezuita. „Zakázal mi to,“ odpověděl celý skleslý františkán. „Papež se na mě obořil, jak můžu vůbec na něco takového pomyslet. Že prý bych modlitbu znesvěcoval neřestí.“ Jako druhý šel na audienci dominikán a dopadl podobně. Ale když se od papeže vracel jezuita, byl velmi spokojený. „Copak tobě to dovolil,“ divili se jeho společníci. „Ale jistě,“ usmíval se jezuita. „Jak je to možné?“ ptali se řeholníci. „To je jednoduché,“ odpověděl s klidem. „Vy jste se zeptali, jestli je důstojné při modlitbě kouřit, takže jste byli právem pokáráni. Já jsem se zeptal, jestli se můžu při kouření modlit. A papež mě pochválil, že se snažím poctivě žít biblickou výzvu: Modlete se neustále!“ A Bůh viděl... Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi a viděl, že je to dobré. Stvořil moře a souš a na souši rostliny a viděl, že je to dobré. Stvořil na nebi slunce, měsíc a hvězdy a viděl, že je to dobré. Na zemi stvořil nejrůznější zvířata, ptáky a ryby a viděl, že je to dobré. Stvořil člověka k svému obrazu a viděl, že je to velmi dobré. Nakonec stvořil ženu. Prohlíží si ji zepředu, zezadu, zprava, zleva, shora, zdola… „No, však ona se domaluje.“ Lepší je dobře poslouchat… Jeden ze snoubenců, kteří se připravovali na manželství, telefonoval na faru: „Otče, poraďte nám nějaký biblický citát na svatební oznámení, chceme tam dát jen odkaz.“ „Dobře… Tak tam zkuste dát 1 Jan 4,18.“ Ovšem v telefonu bylo špatně slyšet. Na svatebním oznámení se pak místo 1 Jan 4,18 (Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání.) objevil citát Jan 4,18 (Pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž.)…
Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Rozloučili jsme se
Podivín Filip Důbrava
Barbora Kopřivová
Ladná Bulhary Marek Tomáš Kalužík
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc říjen: 1. 2. 3.
Aby pokřtění zráli ve své víře a projevovali ji v jasných, praktických a odvážných rozhodnutích. Aby světový Den modliteb za misie pomáhal k růstu misijního zápalu a spolupráce. Aby církev v naší zemi dokázala věrohodně ztělesňovat obraz Ježíše Krista.
V uplynulých letech jsme se v říjnu rozloučili Podivín 2005 2004 2003 2002 2001
Ladná
Bulhary Marie Čápková
Norbert Loy Petr Radvanovský
Rozálie Nosálová
Antonín Beránek
Františka Jarcová Zdeněk Jochman Zdeňka Klusáčková
Vlastimil Černín Aloiz Šimek Zdeňka Tučková
