ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 3 březen 2010

ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 3

březen 2010

Zveme tě, Pane, do našeho nového domu Snem mnohých lidí, hlavně manželských párů, je mít konečně svůj dům, domov, kde se mohou potkávat, bavit a kde by žila jejich rodina. Ale za touto touhou se často skrývá mnoho nástrah. Dům, po kterém člověk tak dlouho toužil, může člověka celkem zaujmout, je třeba ho zaplatit, zařídit. Někdy si od svých obyvatelů vyžaduje mnoho času a energie, musí se odtrhnout od jiných důležitých povinností. I tak se může stát vězením pro ty, co se do něj „zavírají“ . Být „bohatý“ tak či onak, na tom není nic zlého - pravda, když jde o spravedlivý a přiměřený majetek - ale je to i zodpovědnost. Mít „svůj“ dům, to je legitimní bohatství, pokud nám umožňuje vytvořit lepší podmínky pro rodinu a lépe sloužit svým bratrům. Snili jsme o domě, Pane, snil jsem o domě, a dům je tu, náš.

budeme se tím zabývat. Teď je třeba ho obývat, …a to není tak jednoduché, protože zdi našeho domu skrývají nástrahy.

Stojí nad zemí ještě čerstvě pohnutou, vyrostl rychle. Čeká mě každý večer, věrný, široké okenice, jako otevřená náruč, mi už zdaleka dávají znamení a volají mě. To je u nás.

Pane, nastavěl je nepřítel, jako poselství. A když jsme takhle přemýšleli, dnes večer jsme odhalili několik šikovně zamaskovaných, některé unikly radarům našeho srdce, zatím co jiné, žel, jsou tak přitažlivé, že jsme se už nenechali nachytat.

To je doma. Náš dům, Pane, úplně nový, krásný. Teď je třeba ho zaplatit, budeme muset něco obětovat. Teď je třeba ho zařídit,

Pochop nás, Pane ty, co jsi trpěl, a víme, že jsi neměl místo, kde bys složil hlavu, i my jsme trpěli, i my, v tom těsném bytě, kde byl hluk a společné špinavé schodiště, které jsme večer horko - těžko vyšli, a šedé zdi před námi, za námi, které nám skrývaly nebe, i ti sousedé, odpusť nám, Pane…

tak byli nesnesitelní.

bohatší, protože mu nabídli přátelské pohoštění.

Pochop, Pane, tolik jsme čekali, tolik jsme snili, že dnes máme obrovskou chuť vrátit se domů, odpočinout si, uchýlit se dovnitř, kde je teplo jako v matčině lůně, založit z času na čas dřevem oheň, který tancuje a zpívá, směje se, před smutnými radiátory, které hřejí bez plamene, pozorovat květy v zahradě zasazené v zemi, ve skutečné zemi, Pane, zemi, která unikla betonovému krytí a černému asfaltu. Máme velkou chuť zůstat u nás doma, mezi svými, některé večery vůbec nevycházet na takové či jiné setkání, někdy neodpovídat na pozvání těch, co nás čekají venku, u nich, a neotevírat dveře u nás, když, tak jen nejbližším přátelům, kteří přijdou a přidají pár květů do kytic našich radostí.

Ale hle, Pane, dnes večer jsme nervózní, protože jsme odhalili nástrahy domu, potřebujeme tě, abychom se do nich nechytili a abychom přijali ty, které nechceme vidět. Zůstaň s námi, Pane, už se připozdívá a přichází noc, hustá a těžká noc do našich unavených srdcí. Zůstaň s námi a ciť se u nás jako doma, buď u nás doma, z celého srdce tě zveme do našeho nového domu. Moji drazí, říká Pán, buďte šťastní, protože váš dům je pěkný a raduji se z něj s vámi. Proč ho hanět, nevinnou krásu, nástrahy jsou ve vašich srdcích, a ne v jeho zdech! Pokud se vaše srdce zavírá, zavírají se i dveře a okenice a vy se ocitáte ve vězení. Pokud se vaše srdce otevírá dveře a okenice se též otevírají a vy můžete vycházet, jiní zase vcházet.

A přece, Pane, vždyť to dobře víš, naše sny o domě byly sny často šlechetné. Chtěli jsme bydlení, kde bychom si odpočinuli, ale odpočinuli proto, abychom lépe sloužili. Chtěli jsme otevřený dům, kde by ostatní, všichni ostatní, mohli přicházet, tak jako přicházejí domů. Kde člověk zazvoní, vejde, usadí se, oddychne si, osvěží se. Dům, odkud člověk vychází lehčí, protože břemena se rozložila, často dokonce odložila. Dům, odkud člověk odchází

Otevřete svá srdce dokořán a přijdu k vám, jako kdysi k Marii a Martě a k jejich bratrovi Lazarovi. A pokud si to přejete, podělím se s vámi o moje Slovo a vy se se mnou podělíte o svůj chléb 2

a bude mi u vás dobře, když je tam dobře i jiným.

…ale jestli se nestane, že mě v některé unavené večery nepoznáte, když se zjevím jako nevítaný host?

Přijdu, a častěji, než si myslíte… Ale přijdu inkognito...

(Michael Quoist)

Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.“ Lk 6,47-49

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Jan 14,23

Světec na březen březen Jako světce na měsíc leden jsme vybrali sv. Jana z Boha. Jan z Boha je pokládán za průkopníka metodického ošetřování nemocných a péče o duševně choré. Světec založil r. 1540 ve španělské Granadě nemocnici. Z ní se vyvinul řád Milosrdných bratří, potvrzený r. 1586. Spolek, který byl původně zamýšlen pro světské lidi, převzal r. 1572 řeholi sv. Augustina. Milosrdní bratří sv. Jana z Boha jsou považováni za nejvýznamnější mužský řád zabývající se ošetřováním nemocných. Jeho členové vedle tří obvyklých slibů skládají ještě čtvrtý, slib péče o nemocné. Zakladatel řádu Jan z Boha se narodil 8. března 1495 v Montemór o Novo v Portugalsku. Po neklidném, dobrodružném a nebezpečném životě uslyšel r. 1539 horlivé kázání španělského misionáře a askety Jana z Avily. Slova o blíženské lásce, pokoře a skromnosti změnila přes noc Janův život. Od nynějška se věnoval jen péči o nemocné a brzy nato založil svůj špitál v Granadě, který měl vejít do dějin. Jan z Boha zemřel o svých 55. narozeninách 8. března 1550 v Granadě. Ostatky zakladatele řádu, kanonizovaného r. 1691 papežem Alexandrem VIII., jsou dnes uctívány v granadském kostele jeho řádu, pojmenovaném po něm. Sv. Jan z Boha je patron Granady; nemocných, nemocnic a ošetřovatelů; knihkupců, knihtiskařů a výrobců papíru (Podle Rok se svatými)

3

OBJEVME ZNOVU SPOLUNAŽÍVÁNÍ Společné stolování je pro nás lidi velmi symbolickou aktivitou. Je to jedinečný a jistým způsobem posvátný okamžik. Gesto požívání pokrmu se stává duchovním: neživí se jen tělo, ale i duch.

Z kuchyně se jako obvykle ozvala matka: „Je připraveno.“ Její manžel, který si četl noviny, a dva synové, kteří sledovali televizi a poslouchali hudbu, se hlasitě přihrnuli ke stolu a začali netrpělivě třískat příborem. Matka přišla, ale místo chutného jídla dala na střed stolu kopku sena. „To je co“? Začali si stěžovat tři překvapení chlapi. „Co se ti stalo?“ Matka se na ně podívala a řekla: „Takže jste si toho všimli? Vařím pro vás už dvacet let a za ten čas jsem nikdy neslyšela od vás slovo, které by naznačilo, že nepřežvykujete seno.“ Společné stolování znamená ve všech kulturách oslavu. Dokonce i velké události v našich životech bývají spojeny se zvláštním obědem či večeří. První svaté přijímání, svatba, dokonce i pohřeb se v mnoha částech světa slaví hostinou. Podobně je to při dosažení titulu, sportovního vítězství, či při setkání přátel. Společné jídlo jistým způsobem „vytváří“ slavnost, ba dělá z něj přímo rituál. I proto provází společné jídlo série „pravidel“ . Tohle všechno bylo kdysi velmi úzce spojené s rodinou. Jistá paní vzpomíná s troškou lítosti: „Jednou z mých nejkrásnějších vzpomínek na dětství je ta, když přicházel můj otec domů z práce. Můj bratr a já jsme ho slyšeli několikrát zazvonit. Dělal to ze zábavy, než se jeden znás neodhodlal otevřít dveře. Obyčejně jsme byli v kuchyni, dělali jsme si domácí úlohy nebo sledovali televizi. Spěchali jsme po schodech dolů, otevřeli dveře a otec vždy říkal: „Ej, ale vám to trvalo.“ Byl to nejkrásnější okamžik dne. A potom jsme seděli spolu u stolu a on položil matce ruku na rameno se slovy: „A víte vy dva, že máte nejúžasnější maminku na světě?“ To byla věta, kterou s oblibou opakoval každý večer.“ I dnešní rodiny musí podle možností najít posvátný čas společného jídla. Takový čas se může opravdu stát pulzujícím srdcem rodinné výchovy, okamžikem hlubokého společenství, intenzivního štěstí, protože se skládá z mnoha důležitých věcí. Může to být čas dne, který budou všichni respektovat jako důležité a radostné setkání. Na přípravě se mohou podílet všichni. Malé detaily, jako například pěkně poskládané ubrousky, starostlivě připravený příbor a nádobí, květy či svíčky, to vše vypovídá o něžnosti okamžiku. Oblečení, způsob sezení a ochota posloužit mohou vyjadřovat vzájemnou úctu. Děti se od rodičů učí vytvářet společenství u stolu, co bude pro ně ve společenském životě rozhodující. Společné jídlo instinktivně vede k soužití a společenství. Spontánně se vytváří radostná atmosféra a lehce se tvoří dialog. Je úlohou rodičů, aby vytvářeli prostředí skutečného dialogu a učili příkladem, že je důležité komunikovat a poslouchat jeden druhého. Jedním z nejkrásnějších momentů je hra „co se dnes stalo?“ Sedět a v klidu si vzpomenout na důležité události dává smysl a význam celému dni. Pokud jsme měli přes den nějaké těžké chvíle, děti byly neposlušné nebo jsme se nazlobili, je vhodné připomenout si i tyto věci, ale tak, aby to nezpůsobilo další hněv a hádky přejdou a vztah zůstává nedotknutý. Pro matku i otce se slavnostní večeře nebo oběd mohou stát zásadním okamžikem odevzdávání hodnot, názorů, myšlenek. Při tom nezapomínáme, že někdy je třeba jít jíst i ven, jen dva, tváří v tvář, manžel a manželka nebo rodič a dítě. To je nejlepší způsob jak znovu objevit sílu vztahu. Přece nakonec i Ježíš udělal a řekl ty nejdůležitější věci právě v čase oběda nebo večeře a konečný cíl křesťanů se také nazývá „věčná hostina“ . (podle Don Bosco dnes) 4

JE KRÁSNÉ BÝT VE DVOU Manželství, ale i „obyčejné chození“, je dost důležité na to, aby se na něj člověk zodpovědně připravil. Celková příprava na maturitu trvá čtyři roky, získat řidičák můžete po tříměsíčním kurzu a na písemku se dá naučit i za jednu noc. Kolik času si však vyžaduje příprava na seriózní vztah? Chtěli byste slyšet přesné číslo? Zklamu Vás… na tu to otázku se nedá odpovědět matematicky. Podstatná totiž není ani tak délka přípravy, jako samotná ochota připravit se poznávat sebe i svět opačného pohlaví, přemýšlet nad svým povoláním a také ho přijmout. A to každému „chvilku“ trvá. Je třeba si uvědomit, že on ani ona se ve vztahu nemohou vyhnout střetnutí se vzájemnými odlišnostmi. Přece každý z nás je jiný. Někdy nás to potěší, jindy kvůli tomu trpíme. Jeden má veselou povahu, druhý je vážný, někdo je pomalý, jiný je příliš aktivní, někdo je rezervovaný, někdo ukecaný, někdo optimista, někdo egocentrik a někdo je altruistický. Každý člověk na tomto světě je však jedinečný a v něčem originální. I ty. Během života nás ovlivňuje množství zvláštních životních zkušeností, zážitků, úspěchů i neúspěchů. Tohle všechno, ať chceme nebo ne, si neseme s sebou po celý život. Zásadní vliv má rodina, ve které vyrůstáme. Nalepí se na nás to, co se v ní naučíme, jaké vztahy prožíváme i jaká nálada v nich vládne. Někdo není zvyklý počítat peníze, protože jich měl od rodičů vždy dost, jiný zase po sobotách chodí na brigády, aby si na konci roku mohl koupit vysněnou věc. Náš život přirozeně formuje i společnost, ve které se pohybujeme. Nelze také zapomínat, že s jinými očekáváními vstupuje do vztahu někdo, kdo už z nějakého vyšel a s jinými ten, co ještě vztah neměl. A to není ani zdaleka vše, co s sebou nese odlišnost. Co z toho vyplývá? Vzájemnou rozdílnost ve vztahu nelze přehlížet. Nemáme se nad ní rozčilovat, spíše ji poznávat, pojmenovat a důvěrně se o ní bavit. Odlišnost může dva lidi spojovat, ne rozdělovat. Někdy nás myšlení i jednání toho druhého překvapí, protože se zachová jinak, než od něj očekáváme. A možná netušíme, že nejednou i my svým chováním zklameme očekávání jiných. Vždyť nejen my máme nároky na druhého, ale i ten druhý na nás. JAK SI MÁM VYBRAT? Když jsem se na toto téma bavil se svými známými, shodli jsme se, že není potřeba vysloveně hledat partnera. On se jím přirozeně stane z přítele, se kterým si velmi dobře rozumím. A dokonce se to zlomí tehdy, když to nejméně čekáme. Nejdůležitější je uvědomit si, že budování vztahu, možná na celý život, je vždy o respektování toho druhého. Maličkosti je třeba zahodit za hlavu a radši přihlížet na skutečně důležité věci, jako jsou prožívání víry, vztahy k dětem, přátelům, bližním… Něco ze svého postoje k výběru životního partnera nám prozradili manželé z Ligy pár párů: „Neumím si představit, že můj partner by měl jiné kamarády než já. Jasně, že jsou i tací (například kolegové z práce), ale pro nás je velmi důležité, že jsme spolu v jednom společenství, kde sdílíme své problémy s druhými.“ Petra Jakubcová „Vzpomínám si, jak jsem jednou cestovala v autobuse. Měla jsem asi šestnáct roků a paní ve středních letech na vedlejším sedadle četla jakýsi časopis. Viděla jsem titulek článku: Má ten váš všech „pět pé“? Neviděla jsem dál, ani jsem se nesnažila číst jí časopis, ale začala jsem uvažovat, o jakých „pět pé“ asi může jít. Určitě tam autoři zařadili „pěkný“, snad i „pracovitý“, možná 5

„pokojný“. Ještě nějaký čas jsem potom přemýšlela, jaká péčka bych přiřadila tomu, na koho jsem tehdy se zájmem myslela, ale ani jsem s ním nechodila, ani neměla vážnou známost. Byli jsme jen dobří přátelé a pojila nás společná služba malým dětem ve farnosti. Byl i pěkný, pracovitý, příjemný, přívětivý, přesný, ale hlavně jsem si uvědomila jednu věc - byl ochotný se měnit podle aktuální poznané Boží vůle. Ptal se na ni zpovědníka, bratrů i sester z našeho společenství. Večer jsme se spolu často modlívali růženec či křížovou cestu. Na toto si vzpomínám vždy, když někde slyším, že partner má „5 P“. Ten chlapec se nestal mým manželem, i když i on měl o mě zájem… Ale náš vztah zůstal čistý a přátelský, bez hádek a zranění. Dnes máme oba věřící rodiny a fungující vztahy.“ Mária Schindlerová „Jak si vybrat životního partnera? Podle mě, je třeba si v první řadě najít člověka, se kterým mám mnoho společného - zájmy, záliby, názory. Když tyto hodnoty prohlubujeme a trávíme více času spolu, vzniká kamarádství a zároveň i partnerství. Jednou jsem dostal otázku: jak zjistím, že tohle je ta pravá? Myslím si, že tohle neví nikdo na sto procent, ale je to určitý silný vnitřní pocit. Jednoduše cítím, že s tímto člověkem chci kráčet životem. Rozhodneme se, že všechny problémy a těžkosti, které nás v životě potkají, budeme řešit spolu, ne rozchodem. Vždyť milovat někoho, je v první řadě rozhodnutí. Když je vztah postavený na kamarádství a důvěře, tak má velkou šanci překonat všechny nástrahy života. Vždy mě potěší, když vidím pár starých lidí, dědečka s babičkou, jak spolu jdou a opírají se o hůlku. Přesně takhle si představuji sebe a manželku za několik let.“ Pavel Fojtík „Ráda definuji svého manžela jako člověka, po jehož boku chci zestárnout. Při výběru partnera, podle mě, každému imponují a přitahují ho přednosti nebo vlastnosti, které se mu líbí a sám je nemá. Já jsem vždy byla více uzavřená, vážná, měla jsem strach z trapasů, neznámých situací. Můj manžel je sluníčko, rozený optimista. Je přesvědčený, že trapasy jsou normální součástí života a že člověk může dělat chyby. Já se to od něj učím a můj život je i díky němu o moc radostnější, klidnější, šťastnější,…“ Simona Predáčová Když to tedy vše shrneme, zjistíme, že hledání a nacházení životního partnera, bourání našich vzdušných zámků a příprava na seriózní vztah si od nás vyžaduje především vnímavost. Umět si pokorně připustit to dobré i to zlé, co v nás je. Je třeba si ve dvojici povídat na všechna témata, prozradit si sny, touhy a někdy i tajemství. Když jeden o nich nechce mluvit, je dobré hledat důvod mlčení. Vždyť pokud je to důležité téma, měli bychom vědět co si o tom druhý myslí, jestli budeme schopní kompromisu, jestli nemáme na nějakou oblast úplně odlišné názory. Umí mě moje polovička vyslechnout? Neskáče mi stále do řeči a nemusí mít vždy poslední slovo? Mluví o sobě? O svých pocitech? Respektuje moje pocity, o kterých mluvím, i když jim nerozumí? Oblast komunikace je velmi, velmi důležitá. Nejeden vztah ztroskotat právě na tom, že se on ani ona neuměli spolu bavit. Před definitivním rozhodnutím, jestli je to ten pravý nebo ta pravá na celý život, je dobré upřímně odpovědět na otázku: Přijímám toho druhého takového jaký je? I když není podle mých představ? Je to makačka. Jak jsem říkala v úvodu - každému to „chvilku“ trvá. Ale vyplatí se namáhat. Když hledáme upřímně, najdeme. 6

Jaké vlastnosti očekává žena od muže?

ELEGANCE Dnešní žena není lhostejná k zevnějšku muže. Pravděpodobně si nezačne s chlapem, který se neumí umýt, učesat nebo oholit. Chce být hrdá na to, jak elegantní je její muž. Nejde přitom jen o oblečení a obuv, ale o celkovou image.

STABILITA Ženy jsou rády, když mají vedle sebe pevné rameno, o které se mohou opřít. Hledají stálost a bezpečí. Některým více záleží na fyzické stabilitě partnera, touží po zdatném sportovci, spolehlivém muži, který si zbytečně neruinuje zdraví (alkoholem, kouřením a podobně). Jiné spíše vyhledávají psychickou oporu, věrného muže, stálého ve svých citech… Pro některé je zase nesmírně důležité finanční zabezpečení, potřebují jistotu, že se o ně muž postará i po materiální stránce.

VYROVNANOST Silný, mírný, jemný, spolehlivý, něžný… I o takových vlastnostech svého partnera snívají. Někteří jsou však jen silní a brutální, a takoví nevyhrají. Jiní jsou zase příliš jemní a křehcí a ti jsou na tom ještě hůř. Je velmi důležité, aby byl muž zároveň silný i jemný, aby se stal tou klidnou silou, která ženě poskytuje bezpečí.

MIMOŘÁDNÁ VLASTNOST Je to výjimečnost, kterou si děvče u svého chlapce obzvláště cení. U každého je to něco jiného, ale v každém případě jde o něco jedinečného. Pojí se s tím slova typu: „Ty nejsi jako ostatní“.

POZORNOST Chlapi, nebojte se svým princeznám projevovat lásku na veřejnosti, protože právě po tom v hloubi srdce touží. Určitě se nenaštvou, když jim i v přítomnosti jiných dáte najevo svoji náklonnost. Drobný projev mužské pozornosti, například malý dárek, zamilované slůvko nebo prostá kytička, dokáže ženské srdce naplnit radostí.

7

Jaké vlastnosti očekává muž od ženy? DO KOČÁRU I DO VOZU Ano, manžel očekává, že žena zvládne domácí práce. Instinktivně si přeje, aby se jeho manželka uměla postarat o domácnost. Určitě netouží po workoholičce, která zanedbává rodinu. Moudrý muž přitom ví, jak je potřebný oddech, společné výlety a aktivity, které oba ještě více sblíží.

FYZICKÝ PŮVAB Muž nebývá lhostejný k tomu, jak vypadá jeho polovička. Touží mít pěknou, lépe řečeno, půvabnou ženu. Nejde mu o dokonalé míry, ani bezchybnou pleť. Chce obdivovat ženskou krásu, která je často v její jednoduchosti. Děvčata, starejte se proto přiměřeně o svůj vzhled. Ne vždy je to však o tom makeupu a účesu jako na stužkovou. Potom může muž reagovat podrážděně, o to víc, když jste taková „přehnaně“ krásná v jeho nepřítomnosti

POVZBUDIVÁ SLOVA Chlapi jsou ti, kteří chtějí vést. Nejsou spokojeni, když jim žena diktuje, co mají dělat a co ne. Nevydrží poslouchat rady a zákazy, kterými někdy ženy nešetří. Mají v srdcích něco divokého, čemu ženy jen těžko rozumějí, ale stačí, když projeví špetku porozumění. Muži si váží přímosti a schopnosti říkat věci na rovinu. Rádi ocení přítomnost svojí ženy, její péči, všímavost, pochvalu.

DŮVĚRA Muž rád ví, co prožívá jeho žena. Pokud ale mluví moc, muž to množství informací ne vždy stíhá filtrovat. Na druhé straně, když je žena v depce, trucuje, skrývá svá trápení a nemluví o nich, muž, i když chce, neví, jak jí pomoct. Může získat pocit, že jí nerozumí a že je v jejích očích zbytečný. Proto jsou upřímnost, otevřenost a důvěra ve vztahu i pro muže velmi důležité vlastnosti.

ODTUD POTUD Pro ženy může být obtížný soulad tělesné a duševní stránky. Jsou situace, když se ženy před muži shodí svým vyzývavým chováním i oblečením. A o tom muži vědí své. Je velký rozdíl mezi ženou přitažlivou nebo vyzývavou. Muži od žen chtějí, aby nezapomínaly na svoji důstojnost a vnitřní krásu.

(podle AHA)

8

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

1. Rozhovor o náboženství a o svobodě Začátek je ve všem vždy nejtěžší. A když jde o tak vážnou úlohu, jakou je vyučování náboženství v dnešních složitých podmínkách, je to ještě těžší. Zde je třeba opravdu velmi pečlivě vybírat slova a způsob. A hlavně téma, s kterým se má začít. Rodiče nepotřebují žádný oficiální začátek. Je těžké představit si rodinu, ve které nikdy nepadlo slovo o Bohu a náboženství a najednou jeden večer by se začalo "učit náboženství“. Výchova v rodině začíná skutečně nepozorovaně, nepatrnými poznámkami, odpověďmi na dětské otázky, vysvětlením obrazů, symbolů, úkonů. Jiný vyučující však může dostat děti, které neznají vůbec nic. Navrhovaný postup vychází právě z této situace. Víte, proč se setkáváme? O čem si budeme povídat? (O náboženství). A víte, co je to náboženství? No, i když o tom něco víte, jistě si nedovedete představit, jestli to bude zajímavé, jestli se vám to bude líbit. A už vůbec nemůžete vědět, jestli vám to bude užitečné. Ale tak je to vždy. Když si zapnete televizor, víte, jaká to bude pohádka, když jste ji ještě nikdy předtím neviděli? Víte dopředu, jestli bude film zajímavý? Anebo když jdete na výlet na takové místo, kde jste ještě nebyli, víte dopředu, jestli se vám tam bude líbit? Víte, jaké dobrodružství zažijete? No a co myslíte, udělal by moudře chlapec, který se proto nešel podívat na film, protože neví jistě, že to bude pěkné? Anebo kdyby nikdy nešel na výlet proto, že neví, jaké to tam bude? Opravdu by byl hloupý! Když by se tak choval vždycky, nikdy by neochutnal ani čokoládu, protože nemůže dopředu vědět, jakou má chuť, když ji nikdy nevezme do úst. Ale takové dítě asi ani není na světě, které by nebylo na všechno zvědavé. Takže vím celkem jistě, že jste velmi zvědaví i na to, o čem si vlastně budeme povídat. Že je to tak? Já vím i to, že děti nejraději dělají to, co si sami vymyslí. A když je někam pošlou dospělí, není jim to vždy po chuti. Obyčejně by právě tehdy dělaly raději něco jiného. A sem vás pravděpodobně poslali rodiče, že? No a vy byste si nyní raději někde hráli. Je to tak? Jenže ještě nevíte, jaké to bude. Možná se vám to bude velmi líbit. A já vám za to ručím, že jednou zcela určitě uznáte, že to bylo potřebné a užitečné. Že to bylo to nejdůležitější na světě. Povím vám jeden příběh. Takový krátký. Šli spolu tři chlapci. Jeden z nich si povzdychl: "Kdyby mi tak někdo vykouzlil korunu, hned bych si šel koupit žvýkačku, mám na ni takovou chuť." Druhý řekl: "Ty jsi ale hloupý! Kdyby někdo dovedl opravdu čarovat, raději bych chtěl autíčko na dálkové ovládání". A toho třetího bolel zub, a tak si pomyslel; že on by chtěl; aby měl hned zub zdravý, a aby nemusel jit k zubaři. No a najednou před nimi stála opravdová víla. Nabídla se, že jim splní jejich přáni, ale že si to mohou ještě rozmyslit, že jim nabídne něco jiného. Tomu prvému namísto koruny deset tisíc korun, ale až skončí školu. Tomu 9

druhému skutečně veliké auto, ale až ho bude moci sám řídit. Tomu třetímu nabídla zdraví na celý život, když půjde hned k doktorovi. Dala jim pět minut na rozmyšlení. Co byste jim poradili, kdyby se to opravdu stalo? Vždyť jen hlupák by si vybral to první! A už jste snad i uhádli smysl tohoto příběhu. Možná, že právě nyní byste chtěli venku běhat, anebo se dívat na televizi. Možná, že tomu tak bude i jindy, když se budeme mít sejít. Budu vám vyprávět mnoho zajímavého a krásného. Nejvíc to však oceníte později, až vám to bude pomáhat v životě. Ale vždy máte možnost si vybrat. Tak jako ti chlapci v příběhu. Můžete dát přednost jiné zábavě. Ale dřív by myslím bylo dobré zkusit, jestli to přece jen náhodou nestojí za to. Co myslíte, jak se rozhodne moudrý? Buď řekne: "Já tam nepůjdu, protože nevím, jaké to bude?", anebo si pomyslí: "Nevím, jaké to bude, a právě proto to zkusím." Tak co, jak se rozhodnete? Poznáte pravdu, a pravda z vás udělá lidi svobodné (J 8,32).

2. Vyvození existence Boha jako neviditelného původce všeho Tento rozhovor nemá nijak nahradit nebo předběhnout školní vyučování. Takže nemá jit do detailů z fyziky nebo biologie. Víc má mít charakter zábavného hledání. Uvedený text je stručný. Může se rozšířit přiměřeně k dětskému zájmu a chápavosti; dobře je však začít od toho, co může udělat člověk. Je to možné oživit například kreslením, otevřením hodinek apod. Obdiv k Bohu jako k Stvořiteli budeme stavět na obdivování člověka. Kdyby však děti začaly uvádět příklady z přírody, např. odkud je jablko, anebo kuře, stačí konstatovat, že jablko narostlo na stromě a kuře se vylíhlo z vajíčka. Dětem to obvykle stačí. Není potřebné ihned vyvozovat Boha jako původce života. Když by však děti samy upozornily na rozdíl mezi živým a neživým, nic se nestane, když odbočíme a vyvodíme Boha jako dárce života a ne jako stvořitele všeho. Víte, kdo udělal tento stůl? A tyto hodiny, televizor? A kdo postavil dům? Odkud je auto? Určitě to musel někdo udělat! Viděli jste už motor auta zblízka? Když by vám někdo řekl, že se to udělalo samo, uvěřili byste mu? Že ne? A nyní přemýšlejte! Kdo asi udělal tamten kopec? (Tatry, moře, jezero, řeku, slunce, hvězdy). Nevíte že? Až budete starší, budete se o tom ve škole učit mnoho zajímavého. Jaký veliký je svět, jaké obrovské je slunce, které vidíme jen jako svítící míč. A takových sluncí je velmi mnoho a jsou strašně daleko. Jednou pochopíte, že všechno na světě je o mnoho složitější než motor v autě. A co myslíte, bylo by možné, aby to všechno vzniklo samo od sebe? Že ne? No a mohl by to udělat člověk? Asi těžko. Musel to tedy udělat někdo jiný. Co říkáte, že ten někdo musí být velmi moudrý. Moudřejší než ten, co umí sestrojit letadlo, anebo i kosmickou raketu. Podívejte se, na těchto hodinkách je napsané, že byly vyrobeny v továrně Prim. Na televizoru je vzadu štítek, kde je také napsáno, v které továrně ho vyrobili. Víte, že jsou auta značky ŠKODA, FIAT, WARTBURG. Ta jména nám říkají, kdo auta vyrobil. Kdybyste šli do té továrny, viděli byste, jak se to dělá. 10

Jenže na moři, na slunci, na hvězdách není napsáno, kdo je udělal. A proto se našli i takoví lidé, kteří říkají, že se to všechno udělalo samo. Může to tak být? Ne, nemůže. Ti lidé to říkají jen proto, že toho, kdo to udělal, nevidíme. Povím vám zase malý příběh. Přišel jednou po obědě Honzík ze školy domů. Rodiče ještě byli v práci. Vešel do svého pokojíku a. celý překvapený vidi, že na stole je položená krásná velká stavebnice. Nevěděl, kdo mu ji tam dal, ale věděl, že je určitě pro něho, když je položená v jeho pokojíku a na jeho stole. Velmi se mu líbila. Hned si s ní začal hrát. Vtom přišli domů rodiče a též se velmi divili, protože ani oni nevěděli, od koho je. Tak začali přemýšlet. Nikde nebyl žádný lístek, ani nejmenší náznak, kdo ji tam dal. Nikoho neviděli. A přece věděli zcela jistě, že se tam nemohla objevit jen tak, sama od sebe. Nevěděli však, kdo to byl. Ale někdo to být musel. A najednou říká Honzík: "Nevím sice, kdo mi stavebnici dal, ale vím, že to byl někdo velmi dobrý, kdo mě má rád". Měl pravdu? A tedy, i když nemáme na všem lístek, kdo to udělal, i když ho nevidíme, víme zcela jistě, že se to nemohlo udělat samo od sebe, z ničeho, a že ten, kdo to udělal, je dobrý a má nás rád. Ten Honzík z našeho příběhu chtěl velmi poděkovat za tu krásnou stavebnici. A proto řekl: "Nevidím tě, ale vím, že jsi. Když jsi mi dal stavebnici jako neviditelný, jistě mě slyšíš, i když tě nevidím. Mám velkou radost. Děkuji ti. Mám tě rád, protože i ty mě máš rád." A víte, jak to dopadlo? V druhém pokoji byl za závěsem schovaný dědeček. A jakou vám měl velikánskou radost z toho, že mu Honzík ták pěkně poděkoval, i když ho neviděl. Tak a nyní dostanete úlohu. Bude to vlastně hádanka. Dávejte pozor a dobře poslouchejte! Já nyní povím, jako ten Honzík: "Nevidím tě, ale vím, že jsi, neboť jsi nám dal zem, vodu, hory, slunce, hvězdy, všechno. Vím, že jsi moudrý a dobrý. Děkuji ti za to." Máte uhádnout, jestli to skutečné slyší ten, kdo nám to všechno dal. Pane, kolik je tvého díla! Všecko jsi moudře učinil, země je zaplněna tvými tvory! ( Ž 103,24 ). Pokračování příště

Bůh je náš dobrý Otec. Od něho všechno pochází. Stvořil svět viditelný i neviditelný. Všechno, co udělal, je dobré. Celý svět svěřil lidem, aby se o něj starali. Víš, proč to všechno Bůh udělal? Prohlédni si skupiny obrázků. V každé je mnoho věcí. Vyber z každé skupiny to, co člověk nedovede vyrobit, ale co stvořil Bůh. Tuto věc pojmenuj a vyber z názvu písmeno určené číslicí. Dostaneš odpověď na otázku, tj. tajenku.

11

NEMOHLA JSEM SE POHNOUT, CÍTILA JSEM HO Monika se narodila blízko Trnavy. Hledala lásku, ale nepodařilo se jí to a otěhotněla, její kluk se na ni „vykašlal“, protože nesouhlasila s potratem, ona zabojovala a rozhodla se pro život.

Začalo to tím, že poznala Lukáše. Měl 26 let. „Jeho jediné sbližování se mnou bylo také jen tělesné. Neustoupila jsem a tak raději začal spávat s kamarádkou. Byla jsem z toho neskutečně zklamaná.“ Silvestra i přesto strávili spolu, pohádala se proto s rodiči. Začal se o ni zajímat a ona neuměla říct ne. Byl velmi milý, vytvořila se příjemná atmosféra a začalo to znovu spět k tomu tělesnému. Stalo se. „Na druhý den jsem se cítila mizerně, tušila jsem, že něco není v pořádku.“ Těhotenský test byla kupovat s Lukášem. On už dopředu rozhodl, že ráno půjde k doktorovi a zbaví se „toho“. Nedokázala čekat do rána. Byla si tím jednoduše jistá. „V té chvíli, když jsem viděla ty dvě čárečky, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Zároveň jsem měla i příšerné obavy nemám dokončenou školu, s Lukášem počítat nemůžu, moji rodiče nebudou nadšení tak jako já.“ Po obědě přišel Lukáš zkontrolovat situaci, zjistit jestli už je problém vyřešený. „Strašně se rozčílil, když jsem mu řekla, že si chci dítě nechat bez ohledu na to, co chce on. Stále mi nadával, jak bych se cítila já, kdyby on rozhodoval o našem společném dítěti.“ Dokonce se jí nabídnul, že když se bojí, půjde na zákrok s ní. Jak to říci rodičům? Monika se rozhodla navzdory vlastní chybě bojovat. Koupila svému miminku sešit a začala psát deník. „Chtěla jsem se soustředit jen na to maličké, vychutnat si něco, co se už nezopakuje.“ Před ní však stála důležitá věc, říct pravdu rodičům. Blížila se operace zad, na kterou samozřejmě nemohla kvůli těhotenství jít. Naštěstí to za ni zařídila sestra. „Největší problém rodičů byl, co tomu řeknou lidé. Potom, co bude se školou, se zády. Mluvit se s nimi nedalo, matka stále plakala, otec se držel stranou. Postupně se však matka začala těšit. Největší úleva byla, že jí nic nedělaly ani ty největší pomluvy ve městě. Naopak, matka se setkala s obdivem, že jsem si dítě nechala, protože v dnešní době není problém jít na potrat.“ Vzpomíná dnes už s jemným úsměvem Monika. Neměla jsem nikoho Na osmnáctiny dostala od rodičů knížku Modlíme se za počaté dítě. „ Snažila jsem se víc opřít o Boha, když lidé kolem mě řešili jiné věci než já. Nechtěla jsem se zatěžovat něčím, co bude, ještě dřív, než to bude.“ Lukáše přestala po deseti týdnech řešit. Když pochopil, že se žádný potrat nekoná, rozešel se s ní. 12

Nejkrásnější moment přišel ve 14. týdnu. Bylo to ráno, když jsem zůstala sama v pokoji. Vykládala jsem svému maličkému o tom, jak strávíme den, že půjdeme do školy a po obědě půjdeme na procházku. Hladila jsem si při tom bříško. V tom jsem zacítila, jako by ve mně létal motýlek. Jakoby v něm třepetala malá křidélka. Chtěla jsem se o to všechno s někým podělit a bylo mi smutno, že při mně nestojí muž, který by se těšil se mnou. Napsala jsem Lukášovi smsku, ale nepohlo to s ním, neozval se. Za chvilku budu matkou Ve 22. týdnu jsem měla jít na ultrazvuk. Poprvé jsem viděla svoje miminko. Rozplakala jsem se tam dojetím. Dostala jsem i fotku. Později se znovu dostala do nemocnice, měla silné bolesti v zádech a noze. Také zapálenou ledvinu, protože miminko na ni tlačilo. Ležela v nemocnici dva týdny, bylo to daleko od domova, ani rodiče ji nemohli navštěvovat. Na vedlejší posteli leželo děvče, u kterého chlapec proseděl celé hodiny. Měla jsem proto z Lukáše těžké srdce. Nevěděla jsem, jestli s ním mám počítat, nebo ne. Na jednu stranu se začal tvářit, že má zájem, ale když jsem ho potřebovala, utekl. Bylo to velmi těžké. „Až přišel ten den, nemohla jsem se dočkat toho okamžiku, až budu držet svého synka v náručí.“ Když přišla do nemocnice, dali jí něco vypít, napíchli ji na infuzi s tím, že se pokusí porod ještě oddálit. „Ležela jsem tam celý víkend a začala jsem si uvědomovat, že budu matkou, budu za někoho zodpovědná, budu někoho vychovávat.“ Miminko se rozhodli porodit císařským řezem. „Přivezli mě na operační sál, byla mi zima, a jak jsem ležela na stole, uvědomila jsem si, že ještě jednou se vyspím a budu mít miminko. Sestřička mě chytla za ruku a zaspala jsem…“ Když se vzbudila, bylo jí příšerně. „Nemohla jsem se hýbat, nevěděla jsem, kde jsem. Po dvou hodinách mi přinesli mého syna. Položili mi ho na postel, ale nemohla jsem se ani pohnout, takže jsem jen cítila, že je vedle mě. Leželi jsme vedle sebe a bylo to nádherné.“ (podle KN)

Modlitba rodičů za děti Nebeský Otče, svěřil jsi nám děti, abychom je vychovali k tvé oslavě a pro jejich věčné štěstí. Stvořil jsi je k svému obrazu a křtem jsi je přijal za své. Jsou to tvoje děti a mají tvými zůstat. Jsou to zároveň i naše děti, po nás zdědily své vlohy a sklony. Prosíme, Pane, žehnej jim. Ochraňuj je v nebezpečích života a v pokušeních. Uchovej jim pravou víru. Dej jim dobré kamarády a upřímné přátele. Osvěť je při volbě povolání, aby tě mohli oslavit spoluprací na tvém stvořitelském díle. Nám pak, nebeský Otče, pomoz, abychom je vedli k tobě s cílevědomou důsledností a se srdečnou dobrotou. Dej nám, abychom se na nich dočkali radosti. Kéž ti můžeme jednou říci: Zde jsou děti, které jsi nám svěřil. Svatá Maria, matko Boží, ujmi se našich dětí. Vždyť jsi také jejich matka. Buď jim, královno andělů, spolu s jejich anděly strážnými stálou ochránkyní a veď je po cestách života do království věčného radování, kde se i my s nimi toužíme shledat znovu a navždycky.

13

CO SE DĚJE V DUŠI ČLOVĚKA V ČASE HŘÍCHU? Po vystřízlivění z opojení hříchu přichází stav „vyhladovění“, protože každé selhání udělá člověka prázdným a nespokojeným. Pocit hanby a ponížení se u něj zvětšuje. I tato situace je výzvou pro vroucnou modlitbu.

Vážená redakce, můj manžel odešel pracovat do USA, kde žel „zapomněl“ , že doma ho vroucně čekám spolu s našimi malými dětmi. Tam začal žít s jinou ženou. Jsem šokovaná nejen z jeho nevěry, zrady a nemorálnosti, jejíž následkem je hodně slz a bolesti z rozpadnuté rodiny, ale i z toho, jak necitlivě se chová. Zajímalo by mě, co se vlastně děje v duši člověka i v jeho mysli v čase hříchu. Děkuji za odpověď. Zdeňka, střední Slovensko Milá Zdeňko, při čtení vašich řádků jsem si vzpomněl na konkrétní tváře můžů a žen, kteří podobně prožívají problémy tohoto druhu. Žel, nějaký svatební list není záručním listem na vydařené manželství. Ustavičné vysvětlování nepřítomnosti otce dětem, nejistota, utrápené rysy tváře či tajný pláč, to jsou jen hrubé črty toho, co prožíváme. Vy se však ptáte, co prožívá ve své duši a v mysli váš manžel žijící s někým úplně jiným? Na tuto otázku by se dalo odpovědět jedním slovem: peklo. I kdyby možná váš manžel tvrdil pravý opak. Co se skutečně odehrává v duši a mysli člověka po hříchu? Nejprve jako by byl ve stavu narkózy - necítil žádnou bolest ze hříchu, nevnímá a nechce slyšet výčitky. Má svoji momentální dávku „ štěstí, krásy, přitažlivosti“. Po vystřízlivění přichází stav „vyhladovění“ , protože hřích udělá člověka prázdným a nespokojeným, a jediné, co ho naplňuje, jsou výčitky svědomí. Dalším znakem je ztráta skutečné radosti ze života . Když je v něm přecejen nějaká radost, tak je jen ve chvíli hříchu, ale po ní znovu nastupuje dlouhý smutek. Jenže hřích nikdy nechodí sám, ale hledá si dalšího spojence, jen aby umlčel probouzející se bolest v duši. Je jako pavouk, který spřádá svoji hříšnou pavučinu okolo svojí oběti a nedovolí ji odejít. Takový člověk jakoby přestával vidět východisko ze svého stavu a pasivně se poddává tomu, co ho svázalo. Velmi silným řetězem v mysli tohoto člověka je zvětšující se pocit hanby a ponížení. Možná si váš manžel představuje vás a vaše děti, jak stojíte před ním a on se vám nedokáže podívat do očí a ještě něco vysvětlovat. Když tento člověk zůstává dlouhodobě v takovém stavu, tím více se připravuje o sílu vrátit se zpět domů, do rodiny, kde je jeho místo a jeho nitro je stále otevřeno pro působení zlého ducha. Co všechno ještě člověk žijící ve hříchu prožívá, to by snad dovedl říct každý z vlastní zkušenosti. Myslím si, že toto není konec vašeho příběhu. Určitě vás oba Bůh chce před tuto dramatickou událost něčemu důležitému naučit nebo k něčemu důležitému přivést. Pro vás, milá Zdeňko, je to i pozvání k upřímné modlitbě za svého manžela. On je totiž stále vaším manželem. Kdesi jsem četl, že nejlépe se umí modlit malé děti a ti, kteří velmi milují. Vy máte oba předpoklady na silnou modlitbu ve svém domě, ve kterém může být uzdraveno znovu to, co se zranilo. K vaší modlitbě připojuji i svoji modlitbu a požehnání. (podle KN) 14

SVATÁ ZPOVĚĎ JEN VE ZPOVĚDNICI? ZPOVĚDNÍ ZRCADLO? Podle dokumentu CÍRKEV A INTERNET papežské rady pro společenské komunikační prostředky neexistuje možnost poskytnout svátost přes internet, zpovědní zrcadlo je vhodnou pomůckou na přípravu na svátost smíření. Vážená redakce, chtěla bych se zeptat, proč není možná svatá zpověď přes telefon, skype, e-mail nebo jiné technologie? Doporučujete připravit se na svátost smíření pomocí zpovědního zrcadla? Mariana Milá Mariano, dnešní svět je charakteristický komunikačními prostředky a my jsme schopní v krátkém čase bez problémů komunikovat téměř s celým světem. Navzdory tomu, čím více pociťujeme, že masové komunikační prostředky právě v dnešních časech ukazují svoji nedokonalost na cestě za Pravdou. Nestačí jen informovat, ale měli bychom být i ochotni žasnout nad krásou života, postavit se do očí Bohu a zkusit poskytnout mu svoji vlastní odpověď. Způsob uskutečňování svaté zpovědi například přes internet nebo mobilní telefon, na který se ptáte, jen před čtyřmi lety řešily biskupské konference, odvolávající se na dokument Církev a internet Papežské rady pro společenské komunikační prostředky, upozornila, že neexistuje žádná možnost poskytnutí svátosti přes internet. Náboženská zkušenost, kterou internet díky Boží milosti poskytuje, je nedostačující v porovnání s účinkem vzájemné výměny s reálným světem a spolu s jinými věřícími. Přijetí svátosti smíření si totiž vyžaduje kromě nutných podmínek a předpokladů i fyzickou přítomnost věřícího a osobní vyznání jeho hříchů do očí vysluhujícímu knězi. Virtuální realita takto nenahradí ani skutečnou přítomnost Krista v eucharistii, ani svátostnou přítomnost jiných svátostí. Uruguajský arcibiskup Galimbeti v této souvislosti dodal, že nebezpečí internetu spočívá v tom, že často všechno překroutí nebo změní. Podle arcibiskupa katolická církev uděluje fyzické přítomnosti a osobní účasti na přijetí svátostí smíření velký význam. Tento rozměr však ve virtuálním světě chybí. Navíc při svátosti smíření nejde jen o výčet různých „seznamů“ hříchů, ale hlavně o jejich upřímné vyznání a patřičnou lítost. Navzdory psychologickým úlevám internetových výpovědí je třeba si uvědomit rozdíl mezi psychologickým a náboženským působením. Přece ve víře víme, že se skutečně obrátíme a necháme se Bohem obejmout a takhle dostáváme klid a osvobozující pravdu. Zůstáváme tak v Bohu a zažíváme to, že jsme Boží děti. Důležitou překážkou pro vysluhování svátosti smíření přes internet či telefon je, že touto formou by nebylo možné zaručit zachování zpovědního tajemství. Co se týká přípravy na svatou zpověď pomocí zpovědního zrcadla, tuto formu jednoznačně doporučuji. Podle této přípravy se měří naše kvalita vztahu k Bohu. V modlitebních knížkách je možné najít zpovědní zrcadla, která by měla odpovídat úrovni a kvalitě duchovního života křesťana. Milá Mariano, povzbuzuji vás, a i vy povzbuzujte jiné v tom, že svátost smíření je jedna z nejkrásnějších svátostí a darů, které v církvi máme na dosah.

(podle KN) 15

PROČ MÁ PO OLITOVÁNÍ HŘÍCHŮ NÁSLEDOVAT POKÁNÍ? Vážená redakce, v Listárně mě zaujala otázka Co dělat, když mě trápí hřích z mládí? Šlo o starší paní, která i po letech si v sobě nesla trauma a výčitky svědomí z potratu. Knězi, který čtenářce odpověděl, patří poděkování za křesťanský pohled na tento problém. V této souvislosti mě zajímá, proč se vyznáním hříchu celý proces uzdravování nitra člověka neskončí a proč je třeba vykonat i skutky pokání? Děkuji za odpověď. Matěj, Dubnica nad Váhom Vážený čtenáři, pokání je integrální svátostí smíření. Sv. Tomáš Akvinský vysvětluje smysl pokání tak, že hříchem člověk odvrhuje Boha a nemoudře se orientuje na stvořená dobra. Proto pokání za hřích má dva cíle: pomáhá člověku pochopit zlo jeho hříchu, tudíž vidět hřích Božíma očima a vyhubit rozličné zlé návyky, které po hříchu nadobyl, takže léčí způsobené rány. Kdysi kajícníci konali za vraždu, cizoložství, odpadlictví velmi dlouhé i několikaleté pokání, než dostali rozhřešení a mohli přistoupit ke svatému přijímání. Přísné pokání vedlo věřící přistupovat k Božímu milosrdenství vážně a nezneužívat svátost smíření. Když totiž někteří věřící lehce dostanou rozhřešení, za krátký čas znova lehce upadnou do těch stejných těžkých hříchů s tím, že se z toho vyzpovídají. Nemají žádnou snahu zanechat hřích. Je to zneužívání svátosti smíření. Velká přísnost však některé odrazovala od smíření se s Bohem. Jiné zase přivedla k falešnému přesvědčení, že přísné pokání samo dokáže hřích vyvážit. Proto se postupně přísnost pokání zmírnila až do takové míry, že pokání téměř vymizelo. Tridentský koncil varuje zpovědníky, že moc velkou shovívavostí a mírností při stanovení skutků kajícnosti mohou kajícníkům ukřivdit. I Katechismus Katolické církve učí: „Hříšník zbavený hříchu musí ještě nadobýt plnému duchovnímu zdraví. Musí udělat něco víc, aby odčinil své hříchy: musí přiměřeně zadostiučinit za své hříchy nebo je „odpykat“. Toto zadostiučinění se jmenuje i „pokání“ (1459). Pokání začíná tehdy, když si kajícník uvědomí hřích, který udělal, lituje toho, když má pevné předsevzetí začít nový život a rozhodne se napravit způsobené zlo. Proces pokání tedy začíná už před svátostí smíření. Ilustruje nám to podobenství o marnotratném synu ( Lk 15,11-32). Už tehdy, když se tento syn rozhodl vrátit ke svému otci, se u něj začal proces pokání. Svátost smíření je setkání kajícníka s milosrdným Bohem Otcem. Pravdivost pokání se projevuje i v tom, že kajícník je ochoten přijmout skutky pokání, které mu uloží zpovědník, a tak dovrší kající proces. Zpovědník má při uložení kajícího skutku brát ohled nejen na velikost provinění, ale i na to, kolik kajícník odčinil už před samotnou svatou zpovědí. Pane Matěji, měl jste tedy správný postřeh, že vyznáním hříchu se celý proces uzdravování nitra člověka nekončí a je třeba vykonat i skutky pokání. Tyto skutky nás vedou k obnovenému a upevněnému životu lásky s Bohem i lidmi. (podle KN)

16

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ JURIJ GAGARIN (9. březen 1934 – 27. březen 1968) Byl Rus, ale jeho život, kariéra a dokonce smrt připomínají scény z kvalitního amerického filmu. Díky necelým dvěma hodinám na oběžné dráze ho znal celý svět. Jurij Alexejevič Gagarin, první člověk, který vyletěl do vesmíru, aby na kosmické lodi Vostok 3KA-2 obletěl naši modrou planetu.

Netypické dětství Jurij se narodil 9. března 1934 ve městě Klučino ve Smolenské části tehdejšího Sovětského svazu rolnickým rodičům Alexejovi a Anně jako třetí ze čtyř dětí. Vynikal intelektem, nenuceným chováním a záviděníhodnou odvahou. I když jeho rodinu neminula krutost 2. světové války, nadějného žáka nic neodradilo od studia a rozhodl se vyučit za slévače nedaleko Moskvy. Dobrý prospěch mu zaručil postup na technickou školu. Už tehdy ho okouzlilo létání a jeho touha stát se pilotem se pomalu začala naplňovat. Raketová kariéra V Orenburgru na jihu SSSR létal nejprve jako vojenský pilot a později, v padesátých letech minulého století brázdil oblohu až za polárním kruhem. Při kariéře však nezanedbal ani lásku. Srdce mladého letce si na jeho celý krátký život získala zdravotní sestra Valentina Gorjačevová, která mu porodila dvě dcery, Jelenu a Galiu. Ve stejném roce, když se narodila první z nich, se Jurij zúčastnil náboru, ze kterého měl vzejít první kosmonaut. Mezi dvěma tisíci zájemci šéf vybral do národního kosmického programu Sergej Koroljov dvacítku mužů. Příprava trvala rok, do ledna 1961. Vítězně z ní vyšel právě chlapec z chudobné rodiny. Nelehkých 108 minut ve vesmíru Byla středa 12. dubna. Dopis na rozloučenou adresovaný manželce a dětem, ve kterém jim vyznával lásku, byl pro případ komplikací na orbitu napsán. Začalo odpočítávání a v šest hodin a sedm minut vystartovala ze základny Bajkonur dálkově ovládaná kosmická loď Vostok 1 do výšky 320 kilometrů. Výlet, při kterém pasažér obletěl celou Zem a během kterého jedl a pil i pozoroval východ slunce nad Severní Amerikou, trval přesně jednu hodinu a čtyřicet osm minut. Gagarin přitom komunikoval s mateřskou základnou a v souvislosti s tím se i nepravdivě používala věta, kterou pilot údajně vyslovil „Žádného Boha tu nevidím.“ V originálních přepisech ale nic podobného nenajdete. Skutečně těžké chvíle pro Gagarina nastaly až při cestě zpět. Když se jeho kabině odtrhnul poklop, musel se katapultovat a s 17

padákem přistál u Senekova v Saratovské oblasti. Až potom se svět dozvěděl, že z nebes se vrátil první kosmonaut. Vesmírná superstar Ihned po návratu se z nadporučíka stal major vyznamenaný titulem Hrdina Sovětského svazu a Leninovým řádem. Světová superstar navštívila dvacet osm zemí světa, jako první právě Československo. Hostila ho i anglická královna a kubánský diktátor Fidel Castro. I přes cestování po světě byl Gagarin myslí stále ve vesmíru, kam se toužil znovu vrátit. Při každé podobné výpravě však šlo o život a komunistický Sovětský svaz si nemohl dovolit ohrozit svoji hlavní vesmírnou ikonu. Při zjevně nepřipraveném startu vesmírné lodě Sojuz 1 byl jen jako náhradník, zatímco jeho dobrý přítel Vladimír Komarov 23. dubna 1967 v troskách rakety zahynul. Rozzlobený Jurij právě proto vylil při prvním setkání do tváře Leonida Brežněva pohár koňaku. Smrt zahalená tajemstvím Před běžným letem ještě stihnul v nemocnici pozdravit manželku Valentinu. Dopoledne 27. března 1968 nasedl se zkušeným plukovníkem Vladimírem Serjoginem do MIG-15 vyrobeném v Československu a vzlétl. Počasí bylo horší, než očekávala předpověď, proto se po dvanácti minutách rozhodli vrátit. Stroj se však z neznámých příčin zřítil na zem a ve vraku zahynuli oba piloti. Jméno Jurij Gagarin skloňoval celý svět podruhé. Oficiální příčinou neštěstí byla chyba motoru. Kosmonautův přítel Alexej Leonov však po letech tlumočil vlastní, komunisty necenzurovanou verzi příběhu: „Kvůli zlému počasí sestoupila nová stíhačka Suchoj Su-15 do nedovolené letové hladiny a zvukovou bariéru překonala v těsné blízkosti MIG-15. Ten se následkem turbulence dostal do vývrtky a neovladatelně se zřítil do zasněženého lesa.“ Takovou verzi však vládní propaganda nemohla připustit. Protože stroj neměl černou skříňku, skutečnou příčinu smrti prvního „mimo-zemšťana“ se svět pravděpodobně nedozví nikdy. Popel Jurije Gagarina uložili se vší slávou 30. března 1968 vedle dalších sovětských představitelů na Rudém náměstí. (podle AHA)

***** Per aspera ad astra. (Přes obtíže ke hvězdám) přísloví Dvě věci mě naplňují údivem. Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mně. I. Kant Kdyby vesmír drtil člověka, ještě by byl člověk vznešenější než to, co jej zabíjí, protože on ví, že umírá, kdežto vesmír o své převaze nad ním neví nic. Pascal

18

KDYŽ DAROVÁNÍM OTEVÍRÁŠ ÚSMEV Ž Ani nevím,kdy jsem si přestala všímat lidí na ulicích, kteří potřebují pomoc. Myslím, že to bylo někdy mezi tím, když se na náměstí vždy vynořilo tisíc dobrovolníků s krabičkama, kteří chtěli přispět na dětskou onkologii, na týrané ženy, na autisty a na jiné strašné věci, a tím, když na mě špinavý žebrák křičel: „Jedno euro je málo, ty svině, dej víc.“ Tehdy jsem se zasekla. Přestala jsem otevírat peněženku, přestala jsem i jinak pomáhat. Jednou jsem si všimla jedné rodinky. Nekřičeli, slušně se posunovali kousek po kousku, blíž k pokladně. Byli pátí. Takový normální rodinný výlet. Přece mi na nich něco nesedělo. Možná to, jak matka svírala v dlani stravenku a dokola přepočítávala drobné. Měla přesně. Nejstarší chlapec držel v rukou barevnou, domácky vyrobenou pokladničku. „Všechno nejlepší k narozeninám!“ říkal červený nápis. Vybrala jsem si místo , kde na ně budu lépe vidět a budu je lépe slyšet. Na jejich stole byl jen jeden tácek. Jedny velké hranolky, jeden papírový pohár s kolou a mnoho párů dětských očí, které pozorovaly matčiny ruce. Před každého rozprostírá bílý ubrousek, rozbalí hamburger a rozláme ho na čtyři části, pak šikovně rozděli hranolky a přidá je k hamburgerové jednohubce. Sobě nenechá nic. „Dobrou chuť a všechno nejlepší Lukáši,“ usmívá se máma. Děti začaly jíst. Hrála jsem si s myšlenkou koupit každému aspoň zmrzlinu, protože si ji určitě nemohli dovolit. Než jsem to stihla udělat, nastoupily zase ty moje otázky. Mám se jich předtím zeptat? Neurazí se? Jakou mají nejraději? Neztrapním je? Neztrapním sebe? Pán v černém kabátě, který seděl za stolem vedle mě se zničehonic postavil a zamířil k pokladnám. Asi si jde pro další kávu, napadlo mě. Dohadoval se se slečnou za pultem a na maličkou sekundu se otočil k místu, kde seděli děti a matka. Zaplatil a odcházel pryč. Ve dveřích se ještě zastavil, naše pohledy se střetly a on na mě mrknul. Po chvíli už přicházeli dva pracovníci a nesli každý po dvou táccích. Na každém byla barevná krabička a pohár s pitím. Posunuli k dětem ještě jeden stůl a vše tam uložili. Matka nevěřícně kroutila hlavou a snažila se jim vysvětlit, že došlo k nějakému omylu, ona to neobjednala a měli by to odnést pryč, protože oni už odcházejí. Kluci se jen usmáli a odešli. Potom přišlo děvče od pokladny a podalo matce kávu a muffin a malý bílý lístek. Matka si ho přečetla a do očí se jí nahrnuly slzy. Nemusela jsem ho ani vidět a slzy se mi do očí nahrnuly také. „Mami, co se ti stalo?“ zeptal se nejstarší chlapec: „Něco skvělého, Lukášku.“ Odpověděla mu matka a vysmrkala se do papírového ubrousku. „To je naše?“ zeptalo se děvčátko a ukazovalo na tácky s jídlem. „Vaše,“ řekla matka. „Fíha, to můžeme všechno sníst?“ zvolal mladší chlapec. „Můžete,“ usmála se matka.

19

20

CTNOST MOUDROSTI II. Nejsme příliš moudří a ani si to příliš rádi nepřiznáváme. Dost těžko hledáme správná slova, jsme netrpěliví, druzí poznají, že myslíme spíš na sebe než na ně a rychle ztrácejí důvěru. Prostě nám schází moudrost ve vztahu k druhým. A tak obyčejně potkáváme bližní v normálních situacích, ne v těch mezních, kde je moudrost přímo nutná, nejen žádoucí. Jeden ze zbožných kazatelů procházel kdysi krajem kolem Neapole a nebyl to kraj příliš bezpečný. Tak se moc nedivil, když kolem sebe viděl najednou spoustu zarostlých divokých banditů, kteří se nevraživě dívali na kněze, u kterého toho bylo málo k ukradení. Tak dělal, jako když nejsou. Šel a zpíval si. Píseň je okouzlila, ale každá jednou skončí. A skončila i trpělivost lupičů. Chcete všechno, co mám? Tady to je. A abyste neřekli, pokračoval kněz, ještě něco přidám. Víte, já káži a vám dlouho nikdo nekázal, nikdo nic neřekl. Dlouho vás nezdržím, jen pár slov. Vzbudil smích, ale nedal se. Víte, koho mi připomínáte? Našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. On žil mezi hříšníky a co jste vy? Často putoval mezi lesy a poli, jako vy. Někdy neměl, kam by hlavu složil. A vy máte? On také řekl: Když na tobě bude někdo chtít svrchní šat, dej mu i spodní a to je přece vaše praxe. Nebo není? Kristus neměl rád bohaté a vy s ním souhlasíte. Děláte z nich chudé. Nenáviděli ho a volali na něj: Ukřižuj ho. Vás by také nejraději všechny pověsili na šibenici, nebo ne? A Ježíš slíbil lotrovi své království. Tak na tom nejste tak zle, jsem skoro rád, že jsme se potkali, silně jste mi připomněli našeho Spasitele. – Divné kázání. Někteří plakali a vůbec se nestyděli. Jiní přemýšleli a nechali ho odejít a jeho slova zněla v jejich srdcích. Začalo se jim stýskat po lepším životě. Nebylo moudré, co jim kněz řekl? Nebylo to lepší, než prosit, naříkat a nenávidět? Umět najít správná slova, to je náš sen! Nejtíž se jedná s těmi, které drtí strach nebo nemoc. Tam je na místě velká moudrost, aby se jim nepřitížilo a přitom pomohlo. Zavolali kněze k nemocnému, ale ten měl jiný názor, ten chtěl, aby mu všichni dali pokoj, protože nikdo nechápal, jak mnoho trpí. Věděl, že je konec, ale dráždilo ho všechno, co mu ho připomínalo. Jděte pryč! Zpovídejte si toho, kdo chce, já to nejsem. Nebude vám vadit, zeptal se kněz, když tu tedy zůstanu s vámi chvíli jen tak? A proč byste to dělal? zeptal se nemocný. Víte, řekl kněz, už jsem byl u mnoha lidí, kteří umírali smířeni s Bohem, ale ještě jsem nikdy nebyl u toho, kdo k Němu jde a nechce o Něm ani slyšet. Chvíli bylo ticho. Pak se nemocný obrátil ke knězi a řekl: Víte, byl jsem nespravedlivý, ale asi víte, co udělá z člověka bolest a strach. Tahle slova mi ukázala propast, která se přede mnou otevírá, a byl bych skoro rád, kdybych přes ni přešel s čistým srdcem. Dejte se do toho, já jsem pro, odpusťte jen ten tvrdý začátek. A mě, řekl kněz, ještě tvrdší slova, ale já jsem si už nevěděl rady. Nebyla tvrdá, řekl umírající, byla moudrá. Jak tyhle delikátní a závažné události řešíme my? Nijak, viďte? Necháme převézt nemocného do nemocnice, zavezeme mu bonboniéru a čekáme. Buď se vrátí, anebo nás čeká truchlivá povinnost. Dobře, zhostíme se jí, jak nejlépe dovedeme, ale co věčnost těch, kdo s námi žili, ta nás neznepokojuje? A stačilo by někdy trochu taktu a trochu moudrosti… Kolem Antonína se na poušti, na jejím okraji, shromáždilo více mužů, kteří toužili po dokonalosti a jednou se přeli, která ctnost je nejpotřebnější. Posty, řekl jeden. Bdění, hájil druhý. Pohrdání majetkem, třetí. Další obhajoval milosrdenství. Všechny jsou krásné, řeklAntonín. Jedna je ale potřebná, a tou je moudrost. Když jste moudří, děláte radostně všechno to, o čem jste hovořili. Buďte tedy moudří, na jménech ctnosti nezáleží. Bez moudrosti je však každá z nich nebezpečná, budete-li jen zdůrazňovat ji a důležité vám unikne. Tak cítil velký světec. Co my, malí hříšníci? I my chceme být dokonalí, i my chceme být moudří. Nezapomínejme, že je to dar Ducha Svatého, že nám tento dar může vyprosit nebeská Matka. Tak ji poprosme. Pokračování příště 21

Muž a žena Náš Stvořitel a Pán právě stvořil muže. Spotřeboval na to všechnu zemskou hlínu. Z čeho teď udělá ženu, mužovu partnerku a družku? Bůh o tom dlouho přemýšlel. Pak dostal nápad. Vzal kulatost Měsíce, poddajnost popínavé vinné révy a chvění trávy, štíhlost rákosového stébla a nádheru květin, lehkost listí a veselost slunečního paprsku, slzy mraků a nestálost větru, bázlivost zajíce a ješitnost páva, hebkost papoušci hrudi a tvrdost diamantu, sladkost medu a bojovou pohotovost tygra, planutí ohně a chlad sněhu, upovídanost straky a zpěv slavíka, lstivost lišky a věrnost divokých kachen. Všechno toto spojil Stvořitel do jedné bytosti a přivedl ženu k muži. Po týdnu předstoupil muž před Boha a řekl: "Pane, z této ženy, kterou jsi mi dal, nejsem vůbec šťastný. Příliš mluví a pořád ode mne něco chce, takže už nemám žádný klid. Neustále se dožaduje mé pozornosti; tak vyplýtvá celý můj čas. Každou maličkost nafukuje - a vůbec, jde mi na nervy. Přišel jsem, abych ti ji vrátil, protože s ní nemohu žít." "Nu dobrá," odvětil Stvořitel a vzal si ženu zpět. Za týden se muž znovu objevil před svým Stvořitelem a prosil ho: "Pane, můj život je tak prázdný. Od té doby, co jsem ti tvé stvoření vrátil zpátky, jsem moc osamělý. Stále na ni musím myslet - jak tančila a zpívala, jak se na mě usmívala, jak si se mnou povídala a jak se ke mně tulila. Byla tak krásná a poddajná. Její povaha mě obveselovala. Prosím tě, dej mi tu ženu přece jen zpět!" "Dobře, vezmi si ji zpátky," řekl Stvořitel. Už po třech dnech však byl muž zpátky a řekl stísněně: "Pane, nevím, nedovedu si to vysvětlit, ale po všech svých zkušenostech s touto ženou jsem došel k závěru, že mi působí víc zármutku než radosti. Proto tě snažně prosím, vezmi si ji zase zpátky!" Tentokrát ale Stvořitel odpověděl: "Člověče, kliď se odtud! Už toho mám dost! Žij si s tou ženou, jak umíš!" Muž nato: "Ale řekl jsem ti přece, že s ní žít nemohu!" "A bez ní také ne!" prohlásil Stvořitel, obrátil se k muži zády a pokračoval ve svém díle. Indická legenda

22

KŘÍŽOVÁ CESTA ONKOLOGICKÉHO PACIENTA Pavel po maturitě odešel studovat medicínu do Brna. Asi po roce se mu objevil na levé ruce malý nádor. Nevěnoval mu pozornost. V dalším roce se nádor zvětšoval a pocítil bolesti. Profesor mu řekl, že nádor musí být vyoperovaný a potom se uvidí. Život prozářený pohodou se Pavlovi změnil na nejistotu. To, co kdysi považoval za důležité, začalo ztrácet svůj význam. 1. Odsouzený na smrt V období krátké nejistoty přišla Pavlovi nepřímá odpověď. Nikdo neřekl něco určitého, on pochopil. Uvědomil si, že má zhoubný nádor a je odsouzený na smrt. Po propuštění z nemocnice pro něj vše ztrácelo smysl. Přestal chodit na přednášky, požádal o přerušení studia. Považoval to za zbytečné a medicínu za bezmocnou. Postupně zanechával záliby, přestal chodit na angličtinu, skončil s plaváním. Ve světle nevyléčitelné choroby viděl dosavadní námahu jako zbytečnou. Ustupoval od svých zájmů a koníčků a do jeho života začala pronikat bezútěšnost. 2. Bere kříž Pavel si uvědomil, že nemůže propadnout beznaději, ale musí jít k základům svého života, hledat kořeny, ze kterých člověk vyrůstá a žije. Přestal chodit mezi kamarády, protože byl mezi nimi zásadní rozdíl - oni měli budoucnost, on měl svůj život odevzdat. Rozhodl se odejít k babičce, aby jí vyprávěl o svém žalu. Jejich schůzka byla velmi citová. Ona už věděla od rodičů o jeho zákeřné chorobě. Pavel se s ní přivítal, potom vylezl po žebříku na seník, jak to dělal v dětství, aby vyhledal oázu samoty, kde by se mohl vyplakat. Plakal dlouho. Kříž se mu zdál příliš těžký. 3. Padá poprvé Vzpomínal na své dětství, takové šťastné a bezstarostné. Kříž ho zbavil kamarádů, zaměstnání a uvrhnul do samoty. Babička, stará žena stojící před smrtí, mu jediná mohla teď pomoci. Uměla to, a proto mu řekla: „ Když se podíváš na mapu, uvidíš řeky, které tečou mnoho kilometrů, než své vody odevzdají do moře. Jsou však i říčky a potoky, jejichž vody se také vlévají do moře. Pro krajinu je důležitá zdravá voda, protože je životodárná. Okolo sebe vidíš stromy, které rostou desítky let a dosáhly výšky. Jsou však i malé stromky a jejich život končí po několika letech. A přece se radujeme z velkých i malých stromů a ptáme se po jejich ovoci. Víš, ve všem je nejdůležitější smysl – naplnění.“ Oči chlapce se rozzářily: „Takže ne věk, ale smysl!“ Pavel vstal, políbil babičku a vyšel ven. Pavlova křížová cesta pokračuje. Po tom, jak mu objevili nádor, se mu věci začínají jevit v jiném světle. Uvědomí si, že nemůže ustavičně naříkat, ale těch několika měsíců života musí naplnit světlem, protože i nevyléčitelně nemocný člověk hledá naději... 4. Ježíš se potkává s matkou Pavel si vyšel do polí, byl právě májový večer a příroda zářila květy. Když kráčel, u cesty viděl boží muku - mariánský obraz s Marií stojící pod křížem. Zastavil se. Možná tudy už předtím prošel, ale obrazu si nevšimnul, protože vždy někam pospíchal. Najednou poznal, že jeho cesta sem nebyla náhodná. Z obrazu na něj sálalo něco, co doteď nepoznal nebo o tom aspoň nepřemýšlel. Odevzdanost. Marie jistotně nemůže znát celý smysl Synova utrpení. Stojí tu v důvěře, a i když nechápe, věří svému Synovi. Pavel už dále 23

nešel. Posadil se, aby v sobě nechal hlouběji proniknout myšlenku, co znamená důvěřovat Bohu a odevzdat se mu. Cítil, že musí bojovat s velkým nebezpečím - s beznadějí. 5. Šimon pomáhá nést kříž Pavel se potřeboval zachránit před beznadějí a zoufalstvím. Pochopit, že pravý pokoj duše vychází od Boha. Vydal se směrem ke kostelu, aby tam hledal pokoj pro svoji duši. Schylovalo se k večeru, když právě končila pobožnost a kostelník se chystal zavřít kostel. Nedůvěřivě si přeměřoval přicházejícího, který ho prosil, aby mu dovolil vejít. Kostelník zamrmlal, že má chodit včas, a ne teď, když se zavírá. Pavel byl rád, že může vstoupit, protože v této chvíli nebylo jiné místo, které by mu přineslo pokoj. Nebylo ani člověka, který by mu pomohl, protože nikdo nemohl pochopit tíhu jeho kříže. Pavel byl kostelníkovi vděčný, že ho pustil dovnitř a tak mu pomohl s jeho křížem. 6. Veronika podává šátek Pavel nebyl obyčejný zvědavý návštěvník. Věděl, za čím přišel. Klekl si do lavice a s důvěrou se zahleděl na ozářený svatostánek. Po celou dobu, když tam klečel, opakoval prosbu: „Pane, nenech mě zemřít!“ Když se takhle asi půl hodiny modlil, přistoupil k němu starý kněz: „Neboj se, Ti, kteří prosí, dostávají. Ti, kteří hledají, nacházejí. Jdi v pokoji a Bůh bude s tebou.“ Pavel nevěděl, co si o něm kněz myslí, jestli poznal jeho situaci nebo ze zkušenosti věděl, že se tu odehrává zápas. V tomto krátkém střetnutí kněz podal chlapci pomocnou ruku, tak jako Veronika podala Ježíši šátek. Ta chvíle mu byla tak milá! Pavel si uvědomil, že jeho kříž je těžký, no nestačí jen vzdychat nad jeho tíhou, ale třeba ho vnímat z hlediska věčnosti. Tam přece spěje život každého člověka. 7. Ježíš padá podruhé pod křížem Pavel se rozloučil s babičkou a s milým prostředím dědiny, kde našel útěchu ve svém kříži. Vrátil se domů na ozařování. Bylo to nepříjemné, každý příchod do nemocnice v něm vyvolával úzkost. V tom období často zvracel a nic mu nechutnalo. Čím dál častěji se dostavoval stav apatie ke všemu, co se kolem něj dělo. Po několika týdnech zjistil, že mu vypadávají vlasy. Život mu připadal tvrdý, protože se cítil bezmocný. Po dnech velké vyčerpanosti a trýznění se mu přece dostalo pokoje. Modlitba ho přivedla k přesvědčení, že bez Boží vůle mu nevypadne ani vlas z hlavy. Bůh, který ho tu chtěl mít, asi ví, proč se to všechno děje. Řekl mu: „Pane, dal jsi mi krásné vlasy, ale já vím, že všechny věci jsou krásné jen v tobě. Vzdávám se svých vlasů.“ 8. Ježíš se potkává se ženami V neděli odpoledne si vyšel na procházku. Vešel do zahradní restaurace a objednal si džus. Nevšimnul si, že za ním seděly tři starší ženy, které ho poznaly. Zjistil to až ve chvíli, kdy o něm začaly mluvit: „ To je Pavel, studoval medicínu, ale dostal rakovinu.“ Druhá pokračovala: „ Být doktorem je ušlechtilé zaměstnání. Všichni tě potřebují. Je mi ho líto, mohl se mít v životě dobře.“ Nakonec se připojila třetí: „ Teď chodí často do kostela. Topící se i slámky chytá.“ Pavla tento dialog pobouřil. Musel se nejprve uklidnit, aby neřekl něco v hněvu, potom se zvedl a odešel. Později si sám připomenul, jak dlouho je člověk na světě, ale důležité je, aby neminul cíl. Pochopil, že Ježíš zvítězil ve chvíli, když řekl Otci: Ne jak já chci, ale jak ty.“ Zvítězil, když s důvěrou objal svůj kříž. Pavlovi bylo jasné, proč chodí do kostela. Proto, aby pochopil smysl svého kříže a měl dost sil ho nést.

24

9. Ježíš padá po třetí pod křížem Na konci školního roku přišlo za Pavlem několik spolužáků, aby ho povzbudili. I když se k němu chovali přátelsky a citlivě, nedokázali mu pomoct. V dané chvíli mu spíše ublížili. Mluvili o svých životních plánech, prázdninových výletech, o tom, co prožívají a na co se těší. To potkání nebylo rozhovorem, ale monologem zdravých. Později jim to došlo. Uvědomili si, že nemůžou pochopit jeho svět. Loučení bylo jakési zdlouhavé. Oni tušili, že se vidí naposledy. Po loučení, plném omluv, konečně odešli. Pavel upadnul do trudomyslnosti. Mnoho hodin proseděl, proplakal, jednoduše mu došly síly. I když se nerouhal, měl v srdci výčitku, proč jsou jiní zdraví, mají život před sebou a on ho musí odevzdat. Když zašel do kostela, právě se konal křest. Díval se na hořící velikonoční svíčku a náhle ho napadlo: „ Hle, jeden zralý život umírá, aby se narodil další.“ 10. Ježíše svlékají ze šatů Pavel navštívil nedaleký ústav, kde se řeholní sestry staraly o postižená děvčata. Naposledy tam byl ještě jako malý chlapec s matkou. Požádal sestry, aby se mohl pomodlit v jejich kapli. Pokleknul, dal si hlavu do dlaní a začal zpytovat svědomí. Za chvíli ucítil zvláštní vůni. Připomínala mu příjemné aroma balzámu. Pavel jakoby zachytil z tohoto prostoru vůni modliteb a oběť za druhé. Cítil spojení lásky s obětí. Začal si uvědomovat, že si znovu musí vážit lidí v jejich pokání. Sám se ocitnul nahý před Božím majestátem. Doteď moc druhým vyčítal, ale sám málo chápal, co je to pravé pokání a co znamená následovat Ježíše až po kříž. Pavel dostal silné horečky a cítil se slabší. Vlna bolesti mu pulzovala z ruky do celého těla, bránil se zoufalostí a učil se odevzdanosti. 11. Ježíše přibíjejí na kříž Z míst, kde se lidé celkem dávají do Boží služby, si Pavel odnesl pokoj a útěchu. Začal si uvědomovat, že už nechce žít odděleně od tohoto světa, ale chce se dívat na své utrpení očima křesťanů, kteří touží po vykoupení. Proto přišel mezi řeholní sestry, aby pochopil, že jeho ratolest je napojená na kmen. Ratolest umírá, ale kmen žije a v kmeni nacházejí ratolesti svůj smysl. Po několika měsíční relativně bezbolestné fázi se objevil pravý opak. Dostal silné horečky a cítil se mimořádně slabý. Rána, kde byl zhoubný nádor zčervenala a hnisala. Cítil velké nárazové bolesti, vlna přecházela z ruky do celého těla. Musel vynaložit všechnu sílu, aby nepropadl zoufalství. Učil se odevzdanosti jako Lazar v zajetí svého hrobu nebo jako Kristus přibíjený na kříž. Teď bylo velmi důležité pochopit sebe jako živou ratolest na kmeni. Pán přece říká: „Beze mne nemůžete nic dělat.“ 12. Ježíš na kříži umírá Pavlovo utrpení spočívalo v dýchacích problémech. Teď většinou ležel v posteli-buď něco četl nebo se modlil. Při všech těch bolestech se jevil těm, kteří ho poznali, vyrovnanější a všímavější. Říkali, že za těch několik týdnů zestárnul. Přežil obrácení. Když ho znovu navštívili spolužáci a vykládali mu o svém životě, nebyl smutný a potkání ho neroztrpčilo. Jeho obrácení spočívalo ve smíření. Bohu nabídnul svůj život jako dar, řekl mu ano. Za tohle vyznání mu Bůh nabídnul nový život. Pavel mluvil s lidmi, kteří ho navštěvovali, ale bylo zřejmé, že uniká tomuto světu. Chodili za ním hlavně mladí lidé, kteří u něj hledali povzbuzení pro svoji víru. Jeho život se však neodvratně ubíral k závěru. Jednoho večera, asi měsíc před Vánocemi, se mu zastavil čas. Pavel zvednul ruce, chtěl se posadit na posteli. Silně zvolal: „Mami!…“ a potom ještě:“Bože!“

25

13. Ježíše kladou do rukou matky Při posteli klečela jeho matka, sestra, otec a jeho nejlepší kamarád. Matka Pavlovi zatlačila oči. Všichni plakali. Den pohřbu mladého člověka je vždy smutný. Byly na něm i sestřičky z ústavu, které mu dopomohly k obrácení. Kromě příbuzných přišlo mnoho místních lidí, spolužáci z lékařské fakulty i z gymnázia. Všichni dostali příležitost zamyslet se nad životem člověka, nad křížem, který se nese i nad jeho koncem. Bylo řečeno, že každý musí zemřít v nějaké víře, ale je důležité v jaké. Moc záleží na tom, s jakým vyznáním člověk umírá. 14. Ježíše ukládají do hrobu Když skončil obřad, lidé se rozešli, zůstali jen nejbližší. Hrob zasypali, okolí zdobily věnce. Žádalo se mi něco v té chvíli dodat. Otevřel jsem knihu života a vyslovil slova: „ Já jsem pravé víno a můj otec je vinohradník. On každou ratolest, která na mne nepřináší ovoce, odřezává, a každou, která ovoce přináší, čistí, aby přinášela víc ovoce. Vy jste už čistí pro slovo, které jsem vám řekl. Zůstaňte ve mně jako já ve vás…“

Dva přátelé Ten starší se jmenoval Frank a bylo mu dvacet. Ten mladší byl Ted a nebylo mu ještě osmnáct. Byli stále spolu, kamarádili se už od prvních školních let. Společně se rozhodli, že se nechají povolat na vojnu. Když odjížděli, slíbili rodičům, že se budou starat jeden o druhého. Měli štěstí, dostali se do stejného oddílu. Ten oddíl byl poslán do války. Válka zuřila v písečných vlnách pouště a byla strašlivá. Nějakou dobu byli Frank a Ted chráněni letadly. Pak jednou večer přišel rozkaz proniknout na nepřátelské území. Vojáci postupovali celou noc pekelným ohněm střelby. Ráno se oddíl shromáždil v malé vesničce. Ted tam však nebyl. Frank ho všude hledal, mezi raněnými i mezi mrtvými. Našel jeho jméno na seznamu ztracených. Ohlásil se u velitele. "Žádám vás o dovolení, abych mohl přinést svého přítele," hlásil. "Je to příliš nebezpečné," odpověděl mu velitel. "Ztratil jsem už tvého přítele. Ztratil bych i tebe. Tam venku tě zastřelí." Frank přesto odešel. Po několika hodinách svého přítele našel. Ted byl smrtelně raněný a svému zranění podlehl. Frank si ho naložil na záda a obrátil se s ním k návratu. Ale jedna střela ho zasáhla. Podařilo se mu dostat se z posledních sil do tábora. "Stálo to za to položit život za mrtvého?" křičel na něj velitel. "Ano," zašeptal Frank, "protože dřív než Ted zemřel, řekl mi: Franku, věděl jsem, že přijdeš." A totéž v takové chvíli řekněme Bohu: "Věděl jsem, že přijdeš."

26

Desátek: To, co oddělujeme Bohu jako první Bůh přišel, aby se daroval a ukázal nám, co je důležité, abychom byli sami darem. Mnozí

křesťané dávají každý měsíc deset procent ze své výplaty, proč? Aby desetina příjmu patřila Bohu. Jde o prvotinu, poděkování za dary, které od Boha věřící získává. Jde o projev vděčnosti. Tím, že křesťan odděluje ze své výplaty, uvědomuje si, že je správcem materiálních věcí, které dostal a které může dávat dále. Mnozí lidé se vymlouvají tím, že oni přispívat nemohou, protože sotva vyjdou s tím, co mají. To je však scestný pohled. Desátek není něco co nám zbude, když zaplatíme faktury, výdaje a nájem. Oddělit to, co patří Bohu, je třeba jako první. Ten, kdo odděluje část svého majetku, mluví totiž o tom, že počítá s Bohem, zavrhuje materialismus, že se nechce navázat na majetek, ale chce hledat něco víc. Moje peníze patří Bohu I Rasťo Vojtěch (30) se rozhodnul dávat desátek. „Tohle rozhodnutí přišlo už dávno předtím, než jsem začal pracovat,“ vysvětluje Rasťo, který oslavil třicítku. Informace se k němu dostala tak, že něco slyšel a něco se dočetl v Bibli. A když jsem něco vydělal jako student na brigádách, uplatnil jsem tento „Boží princip“. A tak putovalo deset procent z Rasťovy výplaty na dobrou věc. Oddělit část peněz může být opravdu těžké. Nejvíc tehdy, pokud není moc známý adresát. Jak se s tím popral Rasťo? „Já to beru tak, že to nejsou moje peníze, ale patří Bohu. Proto neuvažuji, co bych si za to mohl koupit nebo kolik bychom mohli ušetřit.“ Vysvětluje Rasťo, který se stará už o majetek ve vlastní rodině. Je ženatý a ví, co je to obracet každou korunu. Někteří počítají s tím, že Bůh je štědře odmění, když dají desátek, tak získají mnohonásobně více. A co Rasťo? „Myslím, že jde hlavně o postoj srdce, peníze dávám Bohu proto, protože mu patří a protože chci podpořit Boží věci. Také chci požehnat jiným, když mi Bůh mocně žehná. Samozřejmě budu rád, když mě Bůjh bude žehnat i nadále, i díky desátkům,“ usmívá se Rasťo a hned dodává: „Nikdy nedávám peníze s tím, že mi je Bůh vrátí několikanásobně zpět.“ Učí mě to důvěřovat Rasťo opět zdůrazňuje, že nejdůležitější je postoj: nejsou to moje peníze, ale patří Bohu. Věřím tomu, že nám Bůh dává dostatek všeho, co potřebujeme. Člověk, kterému přispívá, musí být otevřený. „Peníze posílám lidem, kteří toho nezneužijí. Přispívám třem ověřeným společenstvím.“ Co naučilo Rasťa dávání desátku? „Nebát se budoucnosti a toho, co bude. Naučilo mě to důvěřovat tomu, že Bůh se postará.“ Nejen povinnosti, ale i výsady U Lenky Lauričínkové (28) přišlo rozhodnutí darovat část svých peněz při první smlouvě po skončení studia. „Není to náročné, když v tom mám systém,“ přiznává Lenka. „O to těžší je to tehdy, když to odložím a řeknu si, že deset procent daruji až v průběhu měsíce, když se naskytne příležitost.“ Darování desátku je pro Lenku též Boží příslib. „ Je to kalkulace? Přijala jsem Pána Boha, ale mám z toho nejen povinnosti, ale i výsady.“ O tom, koho má podpořit, mluví s Bohem v modlitbě. Žádá ho v ní i o důvody i vysvětlení. „Ne vždy přijdou, tehdy se snažím více důvěřovat.“ Lenka však přiznává, že je to těžší. Komu posílá své peníze? „Měním to podle toho, čím žiji.“ Darování desátku ji naučilo vážit si vysokého příjmu a dobré výplaty: „Když přišlo více peněz, znamenalo to i větší desátky. Tehdy si člověk začne přepočítávat, co si za to může koupit, kolik ušetřit.“ (podle KN) 27

Dvanáctero traktátů o tom, jak mladý člověk marnosti světa zkoumati má… Traktát III. O potřebnosti frajšpásu, najmě křepčeni Synu, zbývá-li ti trocha času, křepčení se oddávej a špásu. Jeť, v tom jistě velké dobrota, jenž jest elixírem života. Kam jen upřeš vůkol svoje oči, poznáš, jak se všechno rádo točí: už ten mraveneček nožkou podupává, když mu k tomu cvrček pocvrkává. Insekti, též ryby, sloni tlustí, pro špás do skoku se často pustí, ba jak slyšet v době nové, točí se i pardálové. Takť tvor každý, synu milý, v rejdění má kratochvíli. Člověk, maje život krátký, nesmí proto zůstat zpátky. Tak i národové dávní, v ničem nebyli tak slavní, jako v bujném křepčení a frajšpásu pěstění.

Občas-li se s citem poskakuje, vnitřnostem to mile ulevuje, najmě větry, revma opustí tě, budeš-li jen skákat dosti hbitě.

Dnes už doktoři to vědí, že zdráv není, kdo furt sedí a je známo v světě celém, že je dobře cloumat tělem.

Víme též, že prudká tance síla, mnohou neplodnost už také vyléčila, proto synu rád a častě křepči, budeš potom jistě na tom lepší. (Cabánek)

28

Počítačové hry: noví učitelé Počítačové hry jsou součástí dnešní kultury, jsou skutečností, s níž je třeba se vyrovnat a která má zároveň ještě zdaleka ne zcela využité možnosti.

Vědci, badatelé, lékaři - ti všichni používají přístroje podobné počítačovým hrám a dosahují překvapivých výsledků. Chirurgové používají k některým operacím joystick a trojrozměrné obrazy. Je proto nezbytné zasadit je do výchovného a životního projektu. Je lehké si domyslet, že počítačové hry mají i pozitivní stránky, doposud ne zcela využívané. Počítačové hry jsou pro děti jako stvořené a ty je velice snadno zvládají. Nové generace se narodily v digitální době, nepotřebovaly se přístupu k novým médiím učit a sdílejí jejich jazyk. Počítačové hry jsou rovněž příjemným uvedením do světa počítačů a nutí děti používat hodně angličtiny „živě". Mohou být injekcemi sebeúcty, protože děti mají při hře hmatatelný důkaz svého zlepšení. Prostředkem, umožňujícím toto vnímání, je postoupení na vyšší úroveň, kterého se dosáhne v momentu, kdy člověk zvládl určitou řadu schopností (kterou na počátku hry nemá). Poskytují také možnost volby: počítačové hry neustále a s velkou rychlostí žádají různé typy rozhodnutí. To je pro dítě velmi uspokojující, protože se tak cítí samostatné. Rozvíjejí magický rozměr mysli a učí budovat příběhy: tato typologie her umožňuje prožívat skutečný paralelní život, budovaný v trojrozměrném prostoru. Přání, motivace a volby postav nezávisí od hry, nýbrž od dítěte, které tak vytváří dynamickou vyprávěcí konstrukci. Možnost interakce je velmi vysoká: do příběhu lze neustále zasahovat, ale zároveň nelze být všemohoucím, protože jsou zde určitá pravidla. Hry tak nabízejí grafomotorický trénink. Počítačové hry napomáhají rozvíjet všechny smysly, protože zapojují oko za pomoci obrazů, ucho za pomoci hudby a zvukových efektů, a také hmat, protože ruce se pohybují rychle a neustále. Tak jako všechny hry, i počítačové hry mohou sloužit k vybití napětí a odvedení agresivity. Proti tomu stojí dvě velké skupiny námitek. První přichází od kritiků videoher: „je to silnější než já“. To znamená, že se již dítě nebude moci bez nich obejít. Nebezpečí návyku je konkrétní: „Uživatel tráví stále více času před obrazovkou, izoluje se a zapomíná na ostatní životní aspekty; elektronické přístroje vytvářejí paralelní realitu, která může proměnit vědomí,“ tvrdí jedna studie lékařské fakulty na Harvardu. Nebezpečí se týká i dospělých. Ti nejmenší proto potřebují správná pravidla pro dobré používání počítačových her. „Mohu jít hrát na počítači?“ Když děti žádají o dovolení hrát na počítači, rodiče musí hru znát. Platí to zejména u dětí, kteří chtějí hrát hru on-line, kde je méně kontroly. Existují počítačové hry, konzoly, dají se stáhnout, jsou individuální nebo sdílené, jsou pro malé i velké, vyžadují strategii, role, výchovu, protagonisté jsou násilní i něžní. Nejinteligentnější věc, kterou může rodič udělat, je pomoci dítěti k tomu, aby bylo schopné z široké škály možností činit „svoje“ vlastní volby: existují rovněž didaktické hry pro učení se anglicky, hry pro poznávání starých civilizací, hry pro chování zvířat. Jsou samozřejmě i hry stupidní nebo násilné. Není lehké se v tom vyznat, ale je to důležité. 29

Děti jsou pohlceny počítačovými hrami: Je třeba se vyvarovat vyrušování dítěte v tom „nejkrásnějším okamžiku". Nejlepší strategií je předem se domluvit na čase. Odborníci radí, aby to nebyla více než hodina denně, protože činnost by měla být pestrá. Z fyzického hlediska má dítě zapotřebí hodně pohybu. Některé herní konzoly nabízejí možnost kontrolovat čas strávený u hraní, což je užitečné, není-li rodič přítomen. Zařízení se nazývá „rodinný timer" a umožňuje nastavit maximální denní nebo týdenní čas používání, poté se vypne. Druhá skupina námitek se týká virtuálního světa, který počítačové hry vytvářejí. Především hry poslední generace stále více lidi (bez ohledu na to, zda se jedná o děti nebo o dospělé) vtahují do fantastických světů, kde mohou žít mimo pravidla. Tyto produkty sugerují představu, že ve virtuálním světě je dovoleno všechno: je možno zabíjet, dopouštět se násilí a krutostí. Brání se slovy, že „všechno je přece vymyšleno.“ Černá kronika však s brutální zřejmostí ukazuje, že tato „masáž“ vědomí ovlivňuje jak osobu, tak i realitu. Ježíš v Matoušově evangeliu odpověděl jasně: „Všichni znáte přikázání, které říká: Nezcizoložíš. Ale já vám říkám: Kdokoli hledí na ženu se žádostivostí, už s ní zhřešil ve svém srdci.“ Pro Ježíše je odpovědnost člověka odpovědností globální: týká se i virtuálního světa mysli, avatarů, Second Life a celého Internetu. Křesťanská morálka se nezabývá jednoduchým účetnictvím jednotlivých skutků, nýbrž celou osobností včetně mysli. (Salesiánský magazín)

modlitba u vchodu na internet internet Všemohoucí věčný Bože, jenž jsi nás stvořil ke svému obrazu. Ty jsi nám přikázal hledat to, co je dobré, pravdivé a krásné v jednotě s Tvým jednorozeným Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem. Pomoz nám, prosíme tě, na přímluvu svatého Izidora, abychom na našich cestách internetem směřovali jen tam, kam se to Tobě líbí, a všechny lidi, které budeme potkávat, abychom přijímali s láskou a trpělivostí. Svatý Izidore, oroduj za nás!

30

Postní „biblický koláč“ Nabízíme recept zkušených hospodyněk. Pokud chcete odhalit tajemství tohoto koláče, musíte nejprve zjistit přísady, které pro tuto dobrotu potřebujeme.

4 a půl šálku – 1 Kniha královská 5,2 1 a půl šálku – Žalm 55,22a 2 šálky – Kniha soudců – 14,14 2 šálky – První kniha Samuelova 30,12; 2. údaj 2 šálky – Nahum 3,12 1 šálek – Numeri 17,23 půl šálku – 1. Korinťanom 3,2 6 kusů – Jób 39,14 trošku – Marek 9,50 3 lžíce – nebiblická přísada! Prášek do pečiva. Máte všetko? Tak môžeme začať: Dej přísady do .................................. – Deuteronomium 23,25 a ušlehej ...................................... Římanům 11,16 .................................... – 1 Samuelova 30,12 mají být bez jader, .................................... – Nahum 3,12 nakrájet na drobno, .................................... – Numeri 17,8 oloupat a nastrouhat Hotové ................. ........................ – Římanům 11,16 posypat ........................................... – 1. Kniha Královská 5,2, a dát do ............................................ – Ozeáš 7,4 a nechať péct po dobu .............................................. – Matouš 20,12.

Radostnú prácu s Bibliou a dobrú chuť!

31

Slůvko do ouška 21. MYŠLENKY Podnikatel potřeboval milióny na uskutečnění obchodů. Rozhodl se, že v kostele poprosí Pána o pomoc. Potkal tam starce, který šeptal: „Bože, prosím, pomoz mi a zařiď, abych nějakým způsobem dostal sto korun… Víš, velmi je potřebuji, musím zaplatit dluh v potravinách.“ Podnikatel to slyšel. Beze slova vytáhnul sto korun a podal je starci. Muž nadšeně vyskočil, děkoval Bohu a vyběhnul z kostela. Podnikatel se uklidnil, pohodlně se rozvalil v lavici a spojil ruce: „Tak teď Pane, když jsem tě zbavil toho otravy, vyslechni moje slova a myšlenky. Jsou důležité, jde o milióny.“

Myšlenky… Jak vznikají? Pozorujme akci, která připomíná dramatickou situaci v divočině. Osvojme si při pátrání styl lovců. Obrazně řečeno, rozum je jako spící lev. Nějaký předmět ho vyprovokuje a on po něm skočí. „Sežere ho, spolkne ho i s papučema.“ Tímto způsobem vznikne první a nejdokonalejší znalost o věci. V člověku vzniká pojem. Pojmy vyjadřujeme artikulovanými zvuky, kterým říkáme slova. Věci (popsané slovy) dáváme do vztahu soudem a soud vyjadřujeme větou. A ta může být moudrá nebo sprostá. A je to!

Neprobádaný kontinent Voják posílá manželce dopis z vojny: „Zlato, děkuji za koláče. Ale i tak tě miluju.“ Když svět je plný překvapení, nabízí možnost za možností. A člověk jen heká a heká… Z emocí, dojmů, myšlenek, z touhy si vytváří svůj svět. Dokud tomu však nenajde jméno, těžko se o jakýkoliv objev dělí s jinými. Ale potom! Někdo má skoro od mluvení mozol na jazyku. V objevování nových věcí je ukrytá radost člověka. Dát jméno… je to až tak důležité? Je!

32

Písmo přináší zajímavou správu: „A nazval Adam jménem všechen dobytek, všechno nebeské ptactvo a všechnu polní zvěř.“ (srov. Gen 2,20) Dát někomu jméno znamenalo vládnout nad ním, poznat tu věc a tím ji i ovládat. A představte si, vše se děje v naší mysli. Naše mysl je jeden obrovský, ne celkem probádaný světadíl. Že je tam divočina? I to. Úplně se v něm nevyznáme. I dnes nám v mysli běhá nesmírně velký počet všelijakých, toulavých, nepojmenovaných věcí. Není třeba tam udělat pořádek? Pojmenovat, chytit, vyhodit něco? Posuďte sami, co máte doma.

Pozitivní myšlení „Naviděnou, Mariáne. A pozdravuj doma, pokud se dostaneš ke slovu.“ Pokud plánujete život na jeden rok, sejte semena. Pokud plánujete na deset let, saďte stromy. Pokud plánujete na sto let, vychovávejte lidi. Pokud plánujete na tisíc let, pěstujte myšlenky! To je krásně řečeno. Kvalita našeho života závisí na kvalitě myšlenek. Jsme produktem svých myšlenek. Kolikrát však tvrdíme: nemáme, nedáme, nedokážeme… A kolik negativních správ jde kolem našich uší. Už jen malý krůček a vše bude zlé? Co dělat? Kdo co říká, za to nemůžeme! Ale za co můžeme, to je náš přístup ke zprávám. Máme se stát na nich nezávislými. Z pesimisty vznikne optimista, pokud změní svoje myšlenky. Proto pěstujme pozitivní myšlení. To v nás může kvést stále.

Co má jméno, neumírá? „Pane doktore, tomu pacientovi na osmičce se ulevilo, už mluví.“ „A co řekl?“ „Že je mu hůř.“ Co má jméno, přebývá v paměti. Někdy je v jediném slově celá historie. Stačí ho říct a hned se nám v mysli vybaví tvar, tvář, nápis nebo symbol. Krátký slovník slovenského jazyka má okolo 60 tisíc slov. Průměrný člověk používá asi 10 tisíc slov. Která slova používáte nejčastěji vy? Jaká jsou? Pozor, co ukládáme do podvědomí, to tam působí. Co z toho bude, když se to vynosí? (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

33

Moudra našich dětí… • Napiš jména aspoň čtyř apoštolů: Vojta, David, Ezijáš, Mirek • Jaké povolání měl apoštol Petr? u nebeské brány, elektrikář, policie • Kdo byl „Předchůdce Páně“? Bůh, anděl • Kde se v kostele uchovává Eucharistie? v chlebě, pan farář, reprobedna • Napiš aspoň tři zázraky Pána Ježíše. Proměnil kámen v chléb; stvořil svět a Adama a Evu; • Kde stával v Izraeli v Kristově době chrám? v Římě, Petra, • Jak se jmenují hlavní části kostela? Hlavní trup; zvon; • Co v kostele symbolizuje Krista? Taková krabice Reinkarnace Prohlásil pan Ostrý: „Když sleduji mého šéfa, tak si říkám, že na tom převtělování asi něco bude. Takovým blbcem se člověk nemůže stát za jeden život.“ Potíže se sedmou svátostí „Pane faráři, co musí udělat člověk, který si něco vezme v kostele?“ ptal se jeden muž. „Musí toho upřímně litovat a musí to ihned vrátit.“ „Tak já jsem si u vás v kostele vzal moji starou. Upřímně toho lituji a chci vám ji vrátit.“ Modlitba za manželku Muž se modlil za manželku: „Bože, ochraňuj moji ženu ode všeho zlého. Nedej, aby se stala vdovou, to ve své dobrotě udělej raději vdovce ze mne.“ Modlitba Můj Pane, myslím, že na mne můžeš být pyšný. Zatím jsem dnes nezhřešil, nezaklel, neublížil živému tvoru, neměl nemravnou myšlenku ani touhu. Jsem ti za to velice vděčný. Ale za pár minut musím vstávat a pak asi budu opravdu dost potřebovat tvou pomoc!

34

symboly I1. Které biblické postavě přiřadíte tyto symboly? 1. žhavý uhlík 2. zelenina a voda jako strava 3. zástava – pečetní prsten, šňůra a hůl 4. archa 5. měděný had 6. vrabčí trus 7. kvetoucí hůl 8. kobylky a lesní med 9. stříbrný pohár v pytli 10. sluneční zázrak 11. pestrobarevná tunika

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. sv. Pavel (Sk 28,16); 2. Bůh mluvící k Mojžíšovi (Ex 3,2); 3. Mojžíš, Áron (Ex 4,2-3; 7,10); 4. David (1 Sam 17,50); 5. Jonáš (Jon 2,1); 6. Eliáš (2 Král 2,11); 7. Jidáš (Mt 27,3); 8. apoštol Petr (Mt 16,19); 9. Jozue a kněží (Joz 6,12-13); 10. Noe (Gen 8,11); 11. Petr (Sk 10,11); 12. Jonáš (Jon 4,6); 13. Jan (Zjev 10,9)

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Hana Anežka Bohunová

Rozloučili jsme se Lidie Hellingerová Jan Bartošík Jan Brandýs

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc březen: 1. Aby byla světová ekonomika řízena podle zásad spravedlnosti a poctivosti a s ohledem na skutečné potřeby lidí, zvláště nejchudších. 2. Aby církve v Africe byly všude na celém kontinentu znamením a nástrojem usmíření a spravedlnosti. 3. Aby křesťané odolali pokušení konzumního stylu života a znovu objevili hodnotu postní kázně a střídmého způsobu života.

V uplynulých letech jsme se v březnu rozloučili 2009 2008 2007 2006 2005

Podivín

Ladná

Zdeněk Dobrovolný Miloslav Gála Petr Švec

Olga Schmid František Zelinka Anna Beránková

Růžena Turečková Anna Kršková Vlasta Svobodová

Františka Florusová Rudolf Švehla Zdeňka Janulíková Marie Střelská Milan Gistr Bohumila Brandýsová

Karel Stöhr Václav Plotnárek Josef Gajdoš

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč 36