ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 12 prosinec 2010

ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 12

prosinec 2010

Pevně Pevně mě objal a řekl mi: „Zbožňuji tě!“ Mnoho křesťanů bere vážně Pánův příkaz: milujte všechny své bratry. Ale někteří k nim přicházejí jenom „s hlavou“. To znamená, že konají bratrské činy, které jim diktuje rozum. A v nich není žádné nadšení, žádné živorodé citové zaujetí pro toho, kdo je hladový. Plní si „povinnost“. Ale nejen děti, ale všichni lidé potřebují přátelství, dokonce něžnost. Tak moc jim chybí! Měli bychom k druhým přicházet celou naší bytostí, tělem, srdcem, duchem sjednoceni, a ne jen částí z nás, a Ježíš, který dovolil, aby se ho jiní dotkli, objali, a sám uměl objímat, bude se moci skrze nás dál dostávat k lidem se „srdcem těla“. Je to malé dítě, Pane, opuštěné dítě, které milující rodina zahřívá u svého krbu. Je poznamenáno svou trpkou minulostí a jeho tvář je dlouhý výkřik, který volá po něžnosti.

„Zbožňuji tě!“ a já jsem mu stejně zaníceně odpověděl: „A já tebe.“ Zbožňovat lze jenom Boha, říkávala moje matka, a nevím proč, v tom okamžiku jsem si na to vzpomněl. Ale v ten večer, v modlitbě, odvážím se myslet, Pane, že dítě skrze mne a já skrze ně, společně jsme odhalili a obsáhli něco z Tebe. Neboť ty trpíš s ním, Pane, skrze ně, a jeho výkřik je Tvým výkřikem, a zdá se mi, že dnes ráno jsem ho slyšel.

Pokoušel jsem se na ně dívat tak, jak si myslím, že by ses na ně díval ty. Usmál jsem se, poslouchal jsem ho, a za několik okamžiků jsme se setkali. Najednou nečekaně vyskočilo do mé otevřené náruče, silně mě objalo a řeklo:

Pane, chtěl bych být u nohou ukřižovaného dítěte, jako u paty kříže. Ale současně bych chtěl, aby dítě, sňaté nakonec z mrtvého dřeva, kde ho přikovalo zlo, vešlo do mé náruče, ve které

přebývá něha, aby poznalo a okusilo trochu z Tvé lásky.

a pohled, kterým bys je uklidnil, slova, kterými bys k nim promluvil a kterými bys je rozesmál, a ani rty, kterými bys je zlehka políbil. Ale chtěl jsi, ó, jaký zázrak, chtěl jsi nás, chtěl jsi mne, škaredé zrcadlo, aby odrazilo několik paprsků Tvé něhy.

Tak jsem si přál, Pane, abych sladil celou svou bytost a abych se přiblížil k druhým obohacený o celý svůj život, a abych odmítal milovat jen hlavou, chladnou odpovědí na příkaz lásky, ale zároveň s obavami, že budu milovat jenom svým citlivým srdcem nebo svým příliš hladovým tělem.

Děkuji Ti, Pane, dnes večer, že jsem Ti mohl dnes ráno nabídnout trochu ze sebe, abych dosáhl dítě, které tajně hledá, jak se k tobě přiblížit a jak se tě dotknout. Ale odpusť, Pane, že jsem tak často plýtval, nebo si nechával jen pro sebe, to, z čeho jsem měl dávat jiným. Neboť pokud je nejednou dost lehké neodmítnout nic dítěti, žel, nejednou je těžké dát a dávat sebe všem svým souputníkům.

Pomáhej mi, Pane, posbírat v sobě to, co se rozptýlilo, sjednotit své síly a riskovat dobrodružství nabídnout hladovým ne několik dobročinných gest, moudře naprogramovaných, ale srdce v těle, aby se mohli nasytit. Pomáhej mi, Pane, otevřít se široce Tvé bratrské lásce, aby se spojil můj život s Tvým, aby se láska a život spojily. Neboť už nemáš, Pane, ruce, abys přijal děti země, a především ty, které odmítáme, jako kdysi apoštolové odstrkovali ty, které Ti zkřížily cestu. Nemáš už klín, na který by se posadily,

A přece, Pane, vím, že každý člověk je dítě, které dospívá až do smrti. A ať je malé či velké, s tváří čistou či zohavenou, je to Boží dítě, které čeká na něhu.

(Michael Quoist)

Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: »Kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mne přijímá; a kdo přijme mne, přijímá ne mne, ale toho, který mě poslal. « Mk 9,36-37

Ano, Bůh je mi svědek, jak po vás po všech vroucně toužím láskou Krista Ježíše. Flp 1,8

Ačkoliv jako Kristovi apoštolové jsme vám mohli dát pocítit svou moc. Ale my jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; takovou příchylnost jsme k vám cítili, že bychom vám byli nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, i vlastní život byli bychom za vás dali. Tak velice jsme si vás oblíbili. 1 Sol 2,7-8

2

Světec na prosinec Jako světce na měsíc prosinec jsme vybrali sv. Eulálii z Méridy. Eulálie spatřila světlo světa v roce 292 v Méridě jako dcera vážené křesťanské rodiny. Už jako dítě se vyznačovala mimořádnou zralostí a byla ponořena stále v modlitbu. Když pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána zasáhlo i Španělsko, vnímala dívka stále znovu plna úžasu, jakou odvahu mají mnozí věřící, kteří šli raději na smrt, než by zapřeli svou křesťanskou víru. Stále častěji pak vyjadřovala Eulálie přání, aby směla také zemřít pro Krista. Jednoho dne ve svých dvanácti letech opustila Eulálie sídlo rodičů a odešla do města Méridy k místodržícímu Daciánovi, který právě zasedal u soudu nad několika křesťany. „Hledáte křesťany? Zde jsem!", zvolala dívka vstříc nepříteli křesťanů. Eulálie přistoupila k obrazu modly, který visel v místnosti, strhla ho ze zdi a rozšlapala nohama. Dacián dal příchozím vojákům rozkaz, aby se Eulálie chopili. Brutálně dívku uchopili, bili a mučili a roztrhli jí tělo železnými háky. Když se z Euláliných rtů neozval jediný zvuk nářku, muži se tak rozzuřili, že vypalovali její krvácející rány hořícími pochodněmi. Když Eulálie i nadále nejevila žádné pohnutí, nařídil Dacián její smrt upálením. Podle podání byla prý dívka příštího dne upálena v pekařské peci. Španělský výraz pro pekařskou pec je „horno", proto kapli, která ještě dnes stojí před kostelem sv. Eulálie v Méridě, nazvali „horno de Santa Eulalia“. Pec svaté Eulálie je možno vidět i dnes. Úmrtním dnem dítěte mučednice byl asi 10. prosinec 304. Sv. Eulálie je patronkou šestinedělek; cestujících; proti neštěstí; proti úplavici. (Podle Rok se svatými)

 Vydejme se na cestu ducha, na cestu pokoje, jako betlémští pastýři: „Pojďme tedy do Betléma, podívat se, co se stalo.“ Nastupme na cestu smíření, odpuštění, hledání vnitřního pokoje, neboť v něm spočívá naše štěstí. U jesliček hledejme své osobní vnitřní osvobození od všeho zla i od veškeré zlovůle, neboť betlémské Dítě uděluje svůj pokoj právě lidem „dobré vůle.“ Kardinál Jozef Tomko

Vánoce, ve kterých najdete jejich pravý smysl, pokoj srdce, pramen opravdové radosti… to všechno v kruhu vašich nejbližších… nejbližších… vám přeje redakce Zrníčka. Zrníčka. 3

Advent - stop výprodeji slov „Co se děje?“ ozvalo se dvouhlasně z dětských pokojů. „Moment, podívám se, to budou pojistky.“ Následovalo horečnaté přepínání jističe, potom kontrola světla a fungování výtahu na společné chodbě a nakonec pohled do ostatních tmavých oken v ulici. Výpadek elektřiny. Známe tu zkušenost, když v bytě náhle všechno vypne a ztichne: rezonování motoru ledničky, vtíravý hlas reklamy v televizi, hudba v pozadí, vlny zapínajícího se procesoru v počítači. Najednou nastane mrtvé ticho. Nejprve spustíme mírnou paniku a tiché brblání, potom se ztišíme v naději, že to brzy přejde. Ale když výpadek elektřiny trvá déle, přehodnocujeme, které z činností nebyly až tak důležité, bez kterých se můžeme klidně obejít. Oblíbila jsem si tyto chvíle v dětství. Zapálili jsme si svíčku a prožívali čas v úplně jiném rozměru. Otec nám dlouho do noci předčítal v mihotavém plamenu svíčky Pouští a pralesem. A my děti jsme neuvěřitelně zapínali svoji fantazii. V nádherném pološeru zněl jenom jeho hlas. Vůbec nám elektřina nechyběla. Začal advent. Opět na nás bude útočit trh: nejen ten blyštivý s vánočními výklady a třepotavými světélky, se záplavou lákavých zvuků, ale i ten s věnci okřídlených frází. Komercionalismus proniká, bohužel, i do světa hodnot. Hledí, jak by je zdefraudoval či jim dal obchodní nálepku. Svou zištností znechucuje a kalí hloubku vyslovených slov. Předvánoční krize Zdá se, že dnes nám víc než jindy hrozí výprodej slov. I vánoční poselství chtějí nabídnout za akční cenu. A adresát člověk se nevědomky stane článkem řetězce výměny zboží. Jak moc potřebujeme ticho! Adventní ztišení v nás na nějaký čas naakumuluje duchovní bohatství, které jsme na trhu vyskladnili. Neboť i v duchovním sortimentu může nastat krize. Tehdy, když lidé rychle vydají ze sebe všechno, co v duši za léta nashromáždili. Když už nakonec nemají co dát, ale točí kolem slovního výkonu. Řeči plynou jako proud a předbíhají myšlenky i zažitou zkušenost. Advent je čas i tady se zastavit. Vypnout proud a zapálit svíčku. A vydržet mlčení. Možná je to jedna z účinných cest, aby Vánoce vynikly ve své jednoduchosti a kráse. Ústa nafouknutá rétorikou Italský kněz a spisovatel Alessandro Pronzato, pronikavý analytik současnosti, tvrdí, že jsme sabotovali prostotu Vánoc, protože jsme je „zavalili tunami sentimentalismu, nafoukli rétorikou, přecpali laciným dojetím“, a proto se často snažíme jenom „vylepšit svoji nábožnost, oprášit křesťanský stejnokroj, vyrovnat se s chudými a uspokojit sami sebe, že jsme pořádní lidé.“ Podle Pronzata jsme zablokovali pravé poselství Vánoc, které spočívá v tom, abychom se stali darem pro druhé. Na to, abychom byli darem, však musíme nejdřív sami být. Ticho během adventní doby nám může vrátit lidskou tvář. Co je to ticho? Víme, že vesmír je plný ruchů a vlnění nejrůznější frekvence. A co potom civilizovaný technický svět. Kamkoliv zajdeme pro ticho, dostihnou nás slova zpráv a informací - jako chapadla mediální chobotnice. V myšlenkách se neumíme vymanit z odeznělých komentářů, 4

polemik či blogů, které vyplňují vzácný prostor naší duše a ubírají nám čas. Našeptávají, že tak jsme „v obraze“. Opravdu? Zkušenost ticha nám říká opak. Často nám odvrátí problémy či zachrání kritickou situaci mnohem víc. Ticho není jen nepřítomnost zvuků a obrazů. Ticho je koncentrátem ducha. Tak jako se lidský jazyk skládá ze slov i z mezer, i život člověka potřebuje střídavě mlčení i vyjadřování. Romano Guardini přirovnává ticho k nádechu, který společně s výdechem slov tvoří pravidelné dýchání života. Ti, kteří chtějí jen vydechovat, se nakonec udusí proudem vlastních slov. Ticho mimo to umožní člověku vnímat lépe krásu, která působí spíš přes srdce, než jen přes myšlení. Uvádí člověka do úžasu, zasahuje celou jeho bytost, jejímž jedinečným centrem je právě srdce. Pokud se cítíme unavení životem, plyne to nejčastěji právě z nevyváženosti mezi tichem a ruchem slov a zvuků, které vydáváme nebo jsme jimi zavalení. Stěžujeme si, že nevidíme světlo řešení a nevíme, jak jednat. Nedokážeme poznat Bož záměry. Ale náš život se převážně skládá z reakcí na podněty, neuplatňujeme plně svoji svobodu, protože si nedopřejeme čas v tichu, abychom se před rozhodnutími nadechli. Dynamická doba nás tlačí ke zdi jednat hned a najednou. A potom svá rozhodnutí anulujeme, měníme, korigujeme, stáváme se lidmi bez zásad, bez pevné páteře. Někdy prožíváme celou životní etapu v takovém přestupování. Chybí nám směrování, točíme se jen kolem vlastní osy. Ticho léčí Ticho vždy léčí, přidává váhu argumentům pro i proti, vede nás k jistému systému při myšlení a rozhodování, a všechno prověřuje srdcem. Nejplnější ticho na této zemi prožívá člověk v Boží přítomnosti v Božím mnohomluvném tichu. Tuto možnost nám Bůh poskytuje díky Eucharistii. Octnout se tváří v tvář tomuto tajemství ticha, kde Bůh „mlčí“ na způsob kousku hmoty, dodává člověku vnitřní rovnováhu. Kaple stálé adorace je jakoby domovem duše. Když člověk vejde, nachází v ní pokoj, který není nějakým falešným zapomenutím na vnějšek, ale poskytuje možnost dokonale uspořádat hodnoty podle důležitosti. V centru pozornosti je Bůh, naproti stojí člověk připravený k dialogu, kolem ještě další čekající na rozhovor. Ticho. Zpočátku to člověka překvapí. Musí si zvyknout. Důležitý je zde někdo jiný. Po chvíli pokoření se vrací k sobě. To ticho je třeba vydržet. Pomalu utišit střelbu myšlenek a nával problémů, které se tlačí do mysli, aby ji zaměstnaly. Mnohem důležitější je být plně tady, odevzdat se, jaký jsem. Ticho vždy bolí, protože odhaluje pravdu o sobě. Ale ve skutečnosti až tehdy v bolesti působí lék. Vytvořit v sobě ticho během adventu i přes vnější zmatky nás důkladně připraví na poselství Vánoc. (Mária Raučinová - KN)

"Pokud chceš slyšet zpěv své duše, obklop se mlčením." Arturo Graf

"Pokud se zlato a stříbro váží v průzračné vodě, duše se váží v mlčení. Vyslovená slova se váží jenom díky tichu, do kterého jsou ponořena." Maurice Maeterlinck 5

Na cestě do Betléma „Znova a nanovo prožíváme v naší rodině zázrak. Před rokem jsme ve vánoční době dostali nejkrásnější Boží dar. Narodilo se nám děvčátko, kterému jsme dali jméno Marie. Vždy, když ji beru do náruče, vím, že v jejím čistém pohledu a radostném úsměvu ke mně promlouvá Bůh.“

Takto začala vyprávět příběh jedna z mých známých. Do manželství vstupovali s určitými přeedstavami. Žít v komfortu, mít svůj standart a vlivné přátele. Toto všechno měli, jen vytoužené děťátko jaksi nepřicházelo. Když lékaři jen krčili rameny, rozhodli se jít k lidovému léčiteli. A nyní se diví, kolik peněz vyhodili. I přesto se její stav po mnoha sezeních začal zhoršovat. Při jednom takovém sezení s léčitelem pocítili s manželem, že to není dobré. Znovu požádala svého gynekologa o vyšetření. Nastoupila další klomplikovaná léčba. Po třech letech intezivní léčby otěhotněla, ale během těhotenství byla často v nemocnici. V šestém měsíci jí lékaři doporučili potrat. Podle jejich diagnóz dítě, které se mělo narodit, bude částečně ochrnuté. Tehdy vstoupily do jejich manželského vztahu první neshody a roztržky. Manžel chtěl, aby šla na potrat, ona odmítla. Najednou na sebe měli méně času, ale když se potkali, bylo o to víc zraňujících rozhovorů. Neuměli si odpustit. Prožívali vnitřní odcizení. Vykročili na cestu, která vede na duchovní poušť. Velmi ji to deptalo. Neuměla si to vysvětlit, vždyť i její manžel je věřící, chodí do kostela, a přesto bere potrat jako samozřejmost. Vždyť proč se starat o handicapované dítě. Tak mezi nimi začaly vyrůstat neviditelné „zdi Jericha“. Jak dál? Začarovaný kruh, ve kterém se kopilo zranění hraničící s beznadějí. Byla po psychické stránce na dně. Ocitla se v nemocnici. Na nemocničním lůžku jí hlavou vířily všelijaké myšlenky. Chtěla zachránit své manželství. Ale co mohla dělat? Spoléhala se sama na sebe. Z této křížovky manželského života vyloučila Boha. A Bůh ji i tehdy hledal. Na oddělení, kde ležela, pracovaly řeholní sestry. Jednoho dne se jedné z nich svěřila. Když sestra Miriam viděla její smutek a uzavřenost, řekla jí: „Milá paní, ať už máte jakýkoliv problém, Ježíš ho vyřešil. Čeká, že se přestanete trápit a problém mu odevzdáte.“ Tato řeholní sestra vstoupila do jejího smutku a neřešitelné situace. Podala jí pomocnou ruku. Tam, na nemocničním lůžku, se společně začaly modlit za uzdravení manželství a zdravé dítě. Prosili přesvatou Bohorodičku o zázrak. Když se její zdravotní stav upravil, byla z nemocnice propuštěná. Rozhodla se poslechnout radu sestřičky a jít na duchovní cvičení. Když to manželovi oznámila, byl proti a řekl: „Běž, když věříš na zázraky. Pokud se narodí zdravé dítě, i já uvěřím. Ale teď je tady jasná diagnóza lékařů.“ Na duchovních cvičeních se vroucně modlila za jejich vztah a ještě nenarozené děťátko. Při adoraci před Nejsvětější Svátostí cítila, jakoby Ježíš promlouval k jejímu srdci: „Nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu, vždy zůstanu u tebe. Jen mi důvěřuj! Jsi v mých očích vzácná. Neměj strach, všechno mi odevzdej.“ 6

Tehdy pocítila první dotek milujícího Otce, který se stará o své děti. Tam začal její důvěrný vztah s Ježíšem. V tom tichu mu odevzdala svůj život a on ji osvobodil z neodpuštění a hněvu. Pane, můj hřích ti odevzdávám, pqatřím ti i já sama, prosím tě, odpusť mi, vyveď mě z této pouště, veď mě po své cestě do biblického Betléma. Na závěr duchovních cvičení dostala slovo přislíbení: „Neboj se, Maria, našla jsi milost u Boha.“ (Lk 1,30) Kněz jí doporučil denně stát na tomto slově, modlit se tímto Božím slovem a zároveň pokračovat v modlitbě posvátného růžemnce. Vrátila se posílená ve víře. A vydala se na cestu do Betléma, kde se setkala s Bohorodičkou, svatým Josefem, betlémskými pastýři. Vžívala se do příběhů těchto biblických postav. Společně s nimi nanovo prožívala radostné očekávání prvních Vánoc - narození Spasitele. Velmi jí pomáhala přítomnost na mši svaté, svaté přijímání, Boží slovo a růženec. Byla plná očekávání, protože věřila, že její Bůh je živý. A u něj není nic nemožného. Všechno odevzdala do Božích rukou bez spekulování a bez pochybování. Až tehdy mohl Bůh jednat. A Bůh splnil, co slíbil. Požehnal jim zdravým děťátkem. Dali mu jméno Marie. Manžel nechtěl uvěřit, že se jim narodilo zdravé děvčátko plné života. Když ho bral do náruče, viděla v jeho očích slzy. Prosil za odpuštění… Jejich manželství se změnilo. Skrze toto malé dítě bylo uzdravené. (podle Slova)

Vánoce Ven oknem vykukuji zda už sněží kontroluji. Stále čekám dlouhé chvíle na Ježíška, dítě milé. Dožít se Vánoc to Vám přeji koláčů, dárečků hodně přeji. Ale hlavně pokoj, radost v rodině, kéž se to štěstí nikdy nerozplyne. (Sára, 12 let)

7

Vánoční poselství svatého Josefa Vánoční doba je silně mariánská. I když centrální postavou je v ní Ježíš, jeho matka Maria naší pozornosti ani trochu neuniká. Co však svatý Josef? Jaké je jeho místo v celém tom vánočním příběhu?

Maria silně ovlivňuje naši spiritualitu. Je ideální postavou k meditaci o vlastnostech, které by měl mít každý Ježíšův učedník. Maria je má všechny. Místo sv. Josefa v příběhu o Ježíši však také není méně významné, i když by naší pozornosti mnohem více unikalo. A neprávem, protože i on je silným vzorem křesťanské spirituality. Pokusme se o něm pouvažovat z hlediska mužské křesťanské spirituality. Jaké vlastnosti nám při uvažování nad tím málem, co o něm v Písmu svatém máme, vyskočí na povrch? Josef je akční muž Josef, i kdyby se to na první pohled neználo je akční muž. Akčnost je jednou z nejvýraznějších charakteristik muže. Říká se, že rozdíl mezi mužskou a ženskou mentalitou je v cílech, na které se zaměřují. Zatímco pro ženu je hlavním cílem života budovat vztahy s lidmi, především s těmi, kteří jsou jí svěření, tedy vytvářet teplo domova, muže fascinuje dosahovat cíle, které si vytýčí. Přiléhavým obrazem pro muže je lukostřelec. Má před sebou terč a snaží se ho zasáhnout - rovnou do černého. Ženu nejvíce zraní, když svým jednáním způsobí zruinování vztahů. Tehdy cítí silný pocit viny a neuspokojí se, dokud to nenapraví. Muže deprimuje především vědomí, že je smolař, že se mu nedaří být úspěšný v tom, co si předsevzal. I u sv. Josefa vidíme tuto mužskou akčnost silně přítomnou. I když Písmo o tom vysloveně nemluví, předpokládáme, že i on se zaměřil na jasný cíl ve svém životě, kterého chtěl dosáhnout. Určitě se plánoval oženit a mít děti. Svědčí o tom fakt, že navázal vztah s Marií a chtěl si ji vzít za manželku. A stejně tak toužil být úspěšný ve své profesi, kterou by si zabezpečil obživu pro svou rodinu. Vždyť měl významné povolání - tesař. Josefovi nechyběl dostatek energie, nestavěl se k životu podle hesla - bude, co přijde. Od svého mládí jasně věděl, co od života očekává a kam to chce dotáhnout. Vždy flexibilní Tato jeho akčnost však byla usměrněná. Vytýčil si jasný cíl, ale tento svůj cíl dokázal upravovat podle situace a okolností, ve kterých se ocitl. Toto není pro muže lehké. Muž totiž umí být od přirozenosti tvrdohlavý, zvlášť, když je silně akční. Má sklon uvěřit, že to, co si předsevzal, je tím nejsprávnějším a nejlepším, co může být, a proto toho musí dosáhnout za každou cenu. Takže si do svých plánů nechce nechat mluvit. To však nejednoho muže přivedlo ke katastrofě. I když přísloví „Psi štěkají a karavana táhne dál“ účinně platí, neboť muže chrání před přelétavostí a zabezpečuje mu vytrvalost, v jistých případech je velmi zrádné. Flexibilitu totiž mnozí muži neuznávají, je pro ně známkou slabého charakteru, i když opak je pravdou. Dokáže rozeznat Svatý Josef se možné katastrofě vyhnul právě proto, že projevil flexibilnost. Josef dokázal rozpoznat, kdy jeho plány vyžadují změnu a kdy ne. Když měníme své plány často, je to znamením přelétavosti a nestálosti. Když je zase neměníme nikdy, svědčí to o tvrdohlavosti, často až fanatismu. Takový postoj bývá mnohokrát předzvěstí neštěstí. Jak však poznáme, kdy máme plány měnit a kdy raději ne? Kdy vytrvat i přes kritiku okolí, ba i vlastní nepříjemné pocity, a kdy, naopak, situaci změnit? Moudrostí. Moudrost je schopnost umět přesně rozeznat, jaká reakce je od 8

nás v daném čase, na daném místě a v daných okolnostech vyžadována. Tomáš Akvinský píše: „Moudrost spočívá ve schopnosti uspořádat věci do správného pořádku.“ To znamená podřídit věcem důležitějším méně důležité. Jak se to dá? Naslouchá Bohu i lidem Nejlépe se to uskuteční nasloucháním: Bohu i lidem. O Josefovi víme, že naslouchal Bohu. Mluví o tom Písmo svaté. To naslouchání se dělo především skrze sny. Ale předpokládáme, že i v modlitbě. Reflexi nad sny nemohl Josef dělat bez modlitby. Šlo přece o dialog s Bohem a to je modlitba. Zda naslouchal i lidem, to nevíme, Písmo o tom nemluví, ale předpokládáme, že ano, neboť naslouchání Bohu bez naslouchání lidem neexistuje. Jedno doplňuje druhé. Člověk, který by například dělal rozhodnutí jenom na základě pokynů „shůry“ a nikdy by své záměry neodkryl před žádným člověkem, zkrátka by se choval tajnůstkářsky, jednal by určitě podezřívavě a z duchovního úhlu pohledu by se určitě rozhodoval pro katastrofu. Bůh své pokyny, které dává jednotlivci přímo v modlitbě, doplňuje radami lidí, kterým důvěřuje. Předpokládáme, že i Josef měl takového člověka, možná i více lid. U muže je toto klíčové, ale, bohužel, velmi zřídkavé. Mnoha mužům chybí pokora a chovají se, jakoby všechno věděli a nepotřebovali se s nikým radit. Jenom s Bohem, řeknou si mnozí. Ale radit se s Bohem je však podle nich ve skutečnosti přesvědčování Boha o správnosti své cesty. Dá se vést K naslouchání Bohu i lidem patří nevyhnutelně ochota dát se vést. A to je pro nejednoho muže velmi těžké. Říká se, že pro muže je nejtěžší věc ptát se na cestu. Raději zabloudí, než by se zeptal. Je na tom kus pravdy. Muž si myslí, že on je ten, kdo by měl vést sám sebe a druhé, a ne být veden druhými. Ale vést jiné může jen ten, kdo se sám dá vést. A ten, kdo je vedený, poslouchá rady těch, kteří ho vedou. Nakonec ho tyto rady nebudou pokořovat, ale naopak, budou mu důležitým zdrojem k tomu, aby prožil svůj život on i ti, kteří jsou mu svěření, správně. Josef byl bezpochyby mužem pokorným. Zajímal se o rady, usměrnění, pokyny a informace. A podle nich byl připraven upravirt směr. Určitě to nešlo bez bolesti, ale co z toho, co stojí za to, se dosahuje bezbolestně? Schopný vzdát se své vůle To, co podstoupil ve svém životě sv. Josef, nebylo lehké. Mnohem jednodušší by pro něj bývalo bylo to, co původně zamýšlel: propustit Marii a vydat se jiným směrem, to znamená najít si jinou ženu a s ní založit rodinu. Neudělal to však, i když tomu, co od něho Bůh žádal, nerozuměl. Své vůle a svých záměrů se nakonec definitivně vzdal. Nemusel. Bůh ho násilím nenutil. Bůh ho jen pozval. Josef jeho pozvání přijal. Říká se, že slova vůle a zvůle spolu souvisí. Pokud není vůle usměrněná a kultivovaná, může se proměnit na zvůli. Tvořivý a aktivní duch, který se projevuje ve vůli, se může proměnit na ducha slepého a destruktivního, který se stává podstatou svévůle. Kdyby byl Josef následoval svou zvůli, kdo ví, čím by se byl stal? Nevíme, ale určitě by se nestal Božím spolupracovníkem a dnes bychom neměli sv. Josefa. Zda by prožil šťastný život, nevíme. Ale víme, že pokud člověk podřídí svoji vůli Boží vůli, nastupuje cestu nejdokonalejšího možného sebenaplnění. Dává každému, co mu patří O Josefovi Písmo svaté říká, že byl spravedlivý. Možná to vyplývá právě z toho, co jsme si řekli výše. Spravedlnost znamená dát každému to, co mu patří. Nebýt nikomu nic dlužný. Znamená také, zvláště v biblickém pojetí, být s každým ve správném vztahu: se sebou samým, s lidmi, s Bohem a s celým Božím stvořením. U spravedlivého člověka není žádný vztah na úkor jiného. Mimo vztahu k Bohu, ale vztah k Bohu není na úkor ostatních, vztah k Bohu je vztahem 9

prominentním, vztahem, který je studnicí energie pro ostatní vztahy. Vztah k Bohu usměrňuje nebo vyvažuje všechny ostatní vztahy. U Josefa se všechno dělo v dokonalé rovnováze. Každému chtěl dávat, a i dával to, co mu patří. A každý, kdo byl součástí jeho života, dostal od něho svůj podíl. Josef nikomu nic nedlužil. Ani sobě samému. I sobě dal to, co mu patřilo. Proto, že prvenství v jeho životě patřilo Bohu. Takto by to mělo fungovat i v životě mužů. Spravedlnost v tomto pojetí by měla být pro každého muže silným ideálem. Říká se, že muži na rozdíl od žen trpí silným narcismem. Jsou silně zahledění a zaměření jen na sebe. Zřejmě to bude přehnané tvrzení, ale něco pravdy v sobě má. Muž však dostane všechno, po čem touží, jenom tehdy, když on sám není dlužníkem nikomu a ničemu, především ne Bohu. Ochraňuje a živí Bez Josefa by příběh Ježíše a Marie nebyl možný. On se postaral o všechno potřebné, aby Ježíšovo narození a jeho první měsíce, by roky života proběhly hladce. Stal se spoleřčníkem Marie v jejím těhotenství, zabezpečil jí ochranu i Ježíšovi legální narození. Při cestě do Betléma se postaral o bezpečný průběh Ježíšova narození a aspoň o nejnutnější podmínky k přežití jeho a Mariiných prvních dnů. Na cestě do Egypta ochránil Ježíše i Marii před tyranem Herodem a staral se tam o jejich živobytí. Odchodem do Nazareta jim umožnil založit společnou domácnost a vytvořit podmínky pro Ježíše, aby mohl růst v moudrosti a síle (srov. Lk 3,40). Stejně tak muž je povolán stát se ochráncem slabých a bezmocných, poskytovatelem nevyhnutelných potřeb pro ty, kteří jsou mu svěřeni. To platí o každém muži, nejen o tom, který žije v rodině. Toto je skutečný test zralosti pro každého muže. Stojí ve službě dobra Vlastnost, která na Josefovi nejvíce upoutá, je jeho nenápadnost. Stojí v pozadí, jakoby tam ani nebyl. A přitom bez něho by nic nešlo. Takový zůstal Josef během celých křesťanských dějin: prostý, nenápadný, mlčenlivý, téměř nevýrazný. Ale přitom jakou úctu mu lidé během věků projevují! Dobré se chválí samo. Chválí se jenom ti, jejichž skutky nejsou dostatečně chvályhodné. Muž, který ví, že dobro dělá pro dobro samo, a proto, že se stal nástrojem v Božích rukách, nepotřebuje nic před sebou vytrubovat ani zaujímat centrální místo na scéně. Centrální místo na scéně patříé Ježíši, jako ve vánočních betlémech a betlémcích. On se stará jenom o to, aby „představení na jevišti“ běželo nerušeně, přičemž se sám pokorně stáhne do pozadí. Přeji všem mužům, aby se během těchto svátků zahleděli více na sv. Josefa jako na model svého učednictví ve škole Ježíše Krista. (podle KN)

Každodenní modlitba otců Svatý Josefe, ty jsi vzor a patron všech otců rodin. Nauč nás křesťansky chápat své povinnosti. Naplňuj opravdovou radostí srdce rodičů, kteří odevzdávají život svým dětem. Kéž se otcové starají o své rodiny tak, jak ses ty staral o Svatou Rodinu v Nazaretě. Kéž žijí svůj rodinný život s Ježíšem. Vypros nám, aby nás žádné životní překážky nevzdálily od Boha, a aby neochabla naše láska. Svatý Josefe, svěř Bohu všechny otce, kteří se starají o své rodiny, zvláště ty, kteří své povinnosti vykonávají s těžkostmi. Amen.

10

„Žijte duchovně!“

(Gal 5,16)

Po přijetí svátosti biřmování se v drtivé většině případů děje přesný opak toho, co bychom očekávali. Místo aktivnější přítomnosti biřmovanci prudce opouštějí duchovní i církevní život. Je to fenomén, který má, samozřejmě, vícero příčin, ale každopádně je to pro nás věřící „slovo do rvačky“… Minule se u mne v oratoriu z ničeho nic zastavil asi patnáctiletý chlapec. Byl před pár měsíci u biřmování, ale v kostele jsem ho od té doby neviděl. A říká mi: „Vidíš tam ten nápis?“ Ukázal na stěnu kostela, na které je od roku 1988, když bylo sté výročí úmrtí dona Bosca, umístěna velká tabule s vyblednutým nápisem a podobiznou otce a učitele mládeže. Je tam napsán známý výrok světce: „Stačí, že jste mladí, abych vás miloval.“ V duchu jsem se zaradoval, že si kluk nápisu všimnul a s nadějí jsem očekával, že budu mít příležitost na krátkou „hřišťovou“ katechezi, přesně tak, jak to dělal don Bosco… Mám tomu rozumět tak, že don Bosco byl pedofil?“ korunoval oratorián svůj neobyčejný zájem o duchovní záležitosti. Po zádech mi přeběhl mráz a nechápal jsem, jak mu něco takového mohlo vůbec napadnout. Než jsem se vzpamatoval, horlivý animátor, který všechno slyšel, mladíka okamžitě vyhodil. Vyběhl jsem za ním. Hned se mi omlouval, že to byla jen taková hláška. Tehdy jsem si silně uvědomil, že stále platí to staré známé - „z plnosti srdce hovoří ústa“. Ten kluk sice nebyl zlý, ale v jeho duši bylo bez ladu a skladu naházeno všechno možné… Bůh respektuje svobodu člověka Toto je jedna z hlavních příčin, pro kterou svátost biřmování „nefunguje“ - když člověk zaplní svoje nitro věcmi, které možná navenek vypadají přitažlivě, ale které mu velmi zúží pohled na život a udělají z něho otroka. Duch Svatý, který svým tichým hlasem vždy respektuje svobodu člověka, tam vlastně nedostává žádný prostor a může působit jen skrze škvíry, které, naštěstí, občas vzniknou i v té nejzabarikádovanější duši. Dnešní člověk se ve jménu svobody paradoxně stává otrokem mnohem rychleji. O to víc to platí pro mladého člověka, který ještě nemá dostatek zkušeností na to, aby si uměl uvědomit, co je pro něho dlouhodobě dobré a co zlé. Rozhoduje se na základě momentálních pocitů a dojmů. Často však neví, že jen pod vedením Ducha Svatého se může skutečně stát svobodným a zůstat sám sebou. Duch a tělo nejsou nepřátelé V minulosti se to Pavlovo „ijte duchovně“ často vysvětlovalo dost zkresleně. Chápalo se jako postupné osvobození se od „zkaženého“ těla, které bylo vnímáno jako klec nebo brzda v duchovním rozletu. Duch a tělo však nejsou nepřátelé, jsou souputníci, kteří se navzájem nevyhnutelně potřebují. Svatý Pavel neříká, že tělo je špatné, ale že je špatné, když se řídíme podle tělesných žádostí. Jednoduše, nesmíme dát tělu kormidlo našeho života. Právě proto, že se mu dnes dal příliš velký prostor, ztratili jsme smysl pro duchovní věci. Tělo se však nesmí zatracovat ani podceňovat. Má své nezastupitelné a vznešené místo. Pokud ho někdo přestane brát do úvahy, velmi lehce se jeho duchovní život stane „uletěným“. Jak na to Nevím, zda jsi už přijal svátost biřmování, ale pokud toužíš po tom, aby tvůj život byl jednou nádhernou písní, která přinese radost mnoha lidem, a dokonce se může dostat do všech hitparád světa, tak se nauč žít duchovně. Nauč se žít s Bohem. Nauč se rozeznávat jeho přítomnost a radit se s Duchem Svatým v důležitých i běžných situacích. Dovol Bohu, aby skrze Ducha Svatého více vstoupil do tvého života a položil své ruce na klávesy tvých dnů. Netvrdím, že budeš bez problémů, ale tvůj život bude zdravější a naplní ho pokoj, radost, ale i dobrodružství. Ale především se staneš skutečně šťastným, lépe řečeno, blahoslaveným. Protože štěstí, jaké si my lidé obyčejně přejeme, se nedá porovnat s tím, které Pán Ježíš nazval blahoslavenstvím. Tyto kapitolky o působení a projevech Ducha Svatého v životě křesťana ti v této důležité úloze chtějí být skromnou púomůckou. Nejpodstatnější část však samozřejmě zůstává na tobě… 11

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

16. Ježíšovo narození Na začátku jsme si řekli, že není naším cílem dát dětem mnohé podrobné vědomosti, ale vybudovat u nich upřímný vztah k Bohu. Vztah se však buduje ZÁŽITKEM. (Podoba: Ani vztah mezi manžely nezávisí na množství vědomosti z psychologie a sexuologie, ačkoliv jsou tyto vědomosti velmi užitečné). Termín "zážitek" má však mnoho významů. Zvlášť v náboženské terminologii. Například velké slavnosti mohou být jistě zážitkem. Jenže ne takovéto zážitky jsou rozhodující pro vztah k Bohu. Jde o vštípení pravd víry do nejhlubšího nitra člověka, o jejich přežiti. To se získává především rozjímáním. Děti mají mimořádnou schopnost rozjímat. Dokonce by se dalo tvrdit, že jen děti to skutečně umějí, ale postupně tuto schopnost ztrácejí. Ditě chce slyšet tutéž pohádku vždy znovu a znovu, ačkoliv ji už zná, takže intelekt je uspokojený. Proč ji tedy chce znovu slyšet? Protože ji chce znovu prožít. Cítí se být tam uprostřed děje. Dítě ještě nepotřebuje všechno vidět, slyšet a ohmatat. Nepotřebuje si vše smysly ověřit, ani se nedá vyrušit ze svého vnitřního světa vnějšími okolnostmi. Pro dítě je jednou kout světnice džunglí, jindy královským palácem anebo pustým ostrovem, stolička je autem anebo koněm. Ditě si dokáže hrát s neviditelnými hračkami a prožívat nejfantastičtější dobrodružství na čtyřech čtverečních metrech podlahy. Dnešní téma má být pokusem o meditaci. Dobré je navodit správnou náladu nějakým tlumeným světlem, případně i vhodnou tichou hudbou. Důležité je správné rozsazeni. Nejlepší je v kruhu. Zvlášť důležitá je správná poloha těla. Ať si děti samy najdou takovou polohu, která jim vyhovuje. Výborně se sedí na zemi se skrčenými koleny pod bradou. Mluvíme pomalu a tiše. Sledujeme reakci dětí a podle ní děláme ve vyprávění přestávky. Hlavně ukončení necháváme doznívat, dokud se to jen dá. Děti výborně meditují, dokonce spontánně, před obrazem. Jen to musí být obraz vhodný. Pro tuto meditaci to může být betlém, ale musí tam být vidět chudoba, chatrč anebo jeskyně, ne barokní palác. A též ne velmi mnoho figurek, to odvádí pozornost (např. sloni). Uváděný text nepředpokládá žádný obraz. Tak, děti, dnes konečně splním svůj slib. Začneme si vyprávět o Ježíšovi. Vy už víte, kdo to je. Víte, že je to vznešený, velký, moudrý a mocný Bůh. A že je i takovým člověkem jako jsme my. Člověkem je proto, aby se mohl s námi spřátelit. Přátelit se s neviditelným Bohem je totiž velmi těžké. Když se chceme s někým spřátelit, chceme o něm co nejvíce vědět. Ale spřátelíme se hlavně tím, že se budeme často setkávat, že budeme často spolu. Dnes se setkáme s Ježíšem, když prožijeme znovu jeho narození. Jak se to dá? No jednoduše. Copak jste to nezkoušeli, že například večer v posteli, když bylo úplně ticho a tma, znovu jste prožívali cestu vlakem anebo sáňkování anebo nějaký zážitek ze školy? Tak to zkusíme! Pohodlně si sedněte, zavřete oči a zkuste si představit, že jste doma v kuchyni. Sedíte u stolu. Podařilo se vám to? Jste už tam? Vidíte okno, dveře, dřez, sporák? Dovedete si představit, že 12

je před vámi hrneček kakaa, jak chytnete hrneček do ruky, jak je teplý, jak kakao voní? Že se to dá? No vidíte! Jste zde, a přece jste prožívali, jako kdybyste byli doma v kuchyni. Podobně si zkusíme představit, že jsme při tom, když se Ježíš narodil. Můžete říci, že to přece tak nebude. Ježíš se narodil, už dávno a daleko odtud. Když si to jen představíme, tím se s Ježíšem nesetkáme. Trochu máte pravdu. Jenže Ježíš je Bůh, takže on je stále s námi. My se s ním můžeme kdykoliv setkat. A když si nyní budeme představovat, jak se narodil, když mu při tom všelicos povíme, bude opravdu s námi a bude nás slyšet. Bude to tak, jako když sedíš s kamarádem u stolu a prohlížíte si společně fotografie z výletu, na kterém on kdysi byl. Jste spolu a společně znovu prožíváte ten výlet, dobrodružství, vracíte se v myšlenkách k tomu a vyprávíte si o tom. Toto nyní zkusíme. Dokážete to tak lehko, jako když jsme to zkoušeli s kuchyní. A když Ježíš je zde s námi, budeme nyní společně s ním prožívat jeho narození. Tak, opět zavřete oči a představte si to, co vám budu vyprávět. Je večer, už se stmívá. Stojím venku na ulici. Nedaleko kráčejí dvě postavy, muž a žena. Žena je mladá a krásná. Muž nese nějaký batoh. Žena je velmi unavená. Jdou z domu do domu a jsou stále smutnější. Jsem zvědavý, kdo to je. Pomalu jdu za nimi. Už jsem docela blízko, proto slyším, o čem si povídají. Chudáci nejsou odtud, přišli si vyřídit úřední věci a nemají kde spát. Nikde je nechtějí přijmout. Stojí před posledním domem. Krásná žena se smutně dívá na muže a říká mu: "Josefe, co uděláme, když nás ani zde nepřijmou? Vždyť přece tuto noc se mi má narodit dítě, kam ho dám? Jdi se ještě zeptat do tohoto domu, já zde počkám. Nemohu dál. Opřela se o plot. Josef byl za chvíli zpátky. Jen pokýval hlavou, že zase nepořídil. Bere Marii za ruku, podpírá ji a pomalu s ní jde k nedalekému stromu. Tam je přivázán oslík. Josef posadil Marii na oslíka a jdou dále po cestičce směrem ven z města. Je mi líto těchto ubohých unavených lidí. Co jen s nimi bude. Jdu pomalu za nimi. Vidím, jak jdou stále pomaleji po cestičce na louce. Už se úplně setmělo. Už je nevidím. Zůstávám chvíli stát. Dívám se na oblohu, kolik je tam hvězd! A jedna září zvlášť krásně. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. Jaká je to jen dnes zvláštní noc! Co to je? Tam za kopcem vidím nějakou záři, jako kdyby hořelo. Tím směrem šli ti dva ubožáci. Nestalo se jim něco? Rozběhnu se za tím světlem. A slyším nějaké hlasy, zpěv, krásný jako nikdy. Co se to děje? Už jsem tam. Je zde světlo jako ve dne. Jako kdyby zářilo množství reflektorů. A tak jasně vidím ubohou chudobnou chatrč na spadnutí. Střecha je děravá, okna a dveře - to jsou jen takové díry, kterými táhne studený vzduch. Není tam žádný nábytek. Je to zřejmě jen útulek pro zvířata. A odtud vychází to světlo i ten krásný zpěv. To zpívají andělé. Volají lidi, aby 13

sem rychle přišli, že se zde stalo něco neobyčejného. Uvnitř jsou ti dva, Josef a Marie. Sklánějí se nad krásným malinkým děťátkem. Vím, kdo to je. To je Ježíš, Mariin syn. Je to neviditelný, mocný a vznešený Bůh, který se stal takovým ubohým nemluvňátkem, aby se nám všem podobal. Abychom se ho nebáli. A narodil se v takové strašné bídě! To asi proto, aby k němu mohl každý přijít. Kdyby byl někde v královském paláci, tam by nikoho k němu nepustili. A hle, zde přicházejí pastýři. Každý něco nese, nějaký dáreček. A nyní zase vidím nějaké krásně oblečené muže. To jsou učenci zdaleka. Přivedla je sem ta jasná hvězda. Všichni se klanějí Ježíškovi a dávají mu dary. Ještěže se Ti musí všichni klanět! Vždyť jsi Bůh, Pán celého světa. Ty jsi všechno stvořil. A dávají Ti dary, protože jsou šťastní, že jsi přišel, protože Tě mají rádi. I já jsem zde, u Tebe. Opravdu u Tebe. Jsi zde, u mě. Jsi to Ty, stejný, jehož narození si tak živě představujeme. I já se Ti chci klanět. I já Ti chci dát hodně darů. Uvidíš! Určitě Ti dám hodně. Co jen budeš chtít. Protože se velmi raduji, že Tě znám. Velmi se raduji, že mě máš rád. Chci se s Tebou spřátelit. Chci být Tvým kamarádem. Kdyby se děti toho dožadovaly, může se meditace kdykoliv zopakovat. Dokonce je to velmi žádoucí. Je možné v ní případně něco obměnit. Všimnout si více mudrců, jejich daleké a namáhavé cesty; překvapení, že Ježíš se nenarodil v královském paláci, i to, že je neodradila chudoba, v jaké ho našli. Marie porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místa. (Lk. 2,7)

17. Zázraky Od Ježíšova narození přecházíme hned k jeho veřejnému vystoupení. Útěk do Egypta vynecháváme záměrně kvůli masakru betlémských chlapců, protože by to mohlo vyvolat u dětí škodlivou reakci. Z Písma vybíráme jen ty události, které jsou důležitě pro vybudování vztahu dětí k Ježíšovi. Vynecháváme to, co je příliš těžké pro dětskou chápavost. Takovou tendenci sledovali i evangelisté, kteří nezaznamenávali všechno a ani ne přesně chronologicky, ale podle požadavků hlásání. Jste již zvědaví, co nového se dozvíte o Ježíšovi? Možná by vás zajímalo i něco z jeho dětství, ale o tom se píše v Písmu svatém jen velmi málo. Kromě Ježíšovy matky Marie a jejího manžela Josefa, který se o ně staral, nikdo netušil, že je Ježíš něco víc než obyčejný chlapec. Ničím nedal najevo, že Josef není jeho skutečným otcem, ale že je jim Bůh-Otec. Píše se, že Ježíš byl velmi moudrý. Když měl teprve dvanáct let, byl přes svátky v městě Jeruzalémě v chrámě. Tam se dal do řeči se starými učenými kněžími. A všichni ho udiveně poslouchali, tak moudře mluvil. Když bylo Ježíšovi asi třicet roků, odešel z domu. Začal chodit po vesnicích a vyprávěl lidem o Bohu, o svém Otci. Vždyť vy víte, že kvůli tomu se vlastně stal člověkem. 14

Ale měl to těžké. Celých třicet roků žil jako obyčejný člověk. Jistě byl vždy velmi dobrý a laskavý, ale svoje božství nijak neprojevil. Jak tedy mohl najednou říkat o sobě, že je Božím Synem? Nikdo by mu to nebyl uvěřil. Určitě by ho považovali za blázna. Neměl žádnou legitimaci, kdo skutečně je, aby se každý o tom mohl přesvědčit. A přece musel nějak dokázat, že není obyčejným člověkem, že má právo mluvit o tom, jaký Bůh je a co od nás žádá. Ježíš dokázal, že je Bohem tím, že dělal zázraky. Víte však co je to zázrak? Je to něco takového, co dělají kouzelníci? Vždyť jste už viděli nějakého aspoň v televizi, nebo ne? Obdivovali jste ho, jak vytahuje z klobouku živé zajíčky, roztrhá stokorunu na malé kousky a hned ji ukáže celou; uhádne, kdo má co v kapse a podobně. To, co dělá kouzelník, neumí každý udělat, ale je to jen kouzelnický trik a ne zázrak. Kouzelník se to naučil. Kdokoliv z vás, kdo je šikovný, se může všeličemu také naučit, čemu se ostatní budou divit. Ale i slovo "zázrak" jste už určitě slyšeli. Snad takto: "To je ale zázrak, že jsi dnes dostal jedničku z diktátu!" Kdo mívá z každého diktátu jedničku, tomu by to nikdo neříkal. Takže to slovo "zázrak" znamená, že se stalo něco neobvyklého. Jistěže to není skutečny zázrak, ale trochu se to zázraku podobá. Tím, že se zázrak také nestává často, je to něco neobyčejného. Skutečny zázrak je však ještě něco víc. Něco takového, co žádný člověk nemůže udělat, co může udělat jen Bůh. Nyní pozorně poslouchejte tento příběh o Janě, který vám pomůže pochopit, co je zázrak. Jana ráda pomáhala mamince při práci na zahrádce. Byla tedy i při tom, když maminka zasadila hrášek. Jana měla hrášek velmi ráda, a tak prosila maminku, aby ho nasypala do jamek víc: Maminka ji vysvětlila, že to není potřeba, protože z jednoho hrášku vyroste hojně nových hrášků. Nezdálo se jí to, ale v létě se o tom přesvědčila. Tehdy dostala ohromný nápad. Potajmu zahrabala do země kuličku z roztržených korálků. A už se dopředu těšila, kolik jich bude mít. Jenže marně čekala, z kuličky nic nevyrostlo. Myslela si, že to dovede jen maminka. Proto vzala druhou kuličku a poprosila maminku, aby ji sama zasadila. Jenže maminka jí vysvětlila, že to nejde, protože v té kuličce není taková sila jako v hrášku. Potom ji jednou vypadla z ruky panenka a při tom se jí zlomila nožička. I Jana měla před rokem zlomenou nohu. Strýček doktor jí nohu pevně zavázal, musela dlouho ležet a noha jí srostla. Jana tedy uložila panenku do postýlky, nožičku jí zavázala a čekala. Ale marně. Panenčina nožička nesrostla. Strýc doktor bydlel v sousedství. Zašla tedy za ním a poprosila ho, aby to udělal on. Doktor jí však vysvětlil, že to je jedno, kdo zaváže panence nožičku, protože ji nikdy nesroste jako kost, která má v sobě takovou sílu, že sroste sama. Jana si vzpomněla, jak to bylo s tím hráškem, a zeptala se strýčka doktora, jak má dát do korálků a do panenky tu sílu. Anebo za kým má jít, kdo by to uměl udělat. A strýc doktor ji vysvětlil, že to žádný člověk neumí. Ani ten nejchytřejší. To dokáže jen Bůh. Od té doby si Jana začala více všímat všeho okolo sebe. A stále měla co obdivovat. Jak je to možné, že z jednoho semínka vyroste květinka a z jiného mrkev. Z jednoho vajíčka se vylíhne kuřátko a z jiného kačenka. Jak to, že z jedné malinké třešňové pecky vyroste strom, z kterého se dá každý rok natrhat celý velký koš třešni. A Když zasadí do zahrady košík brambor, vykopou jich později tolik, že mají dost na celou zimu. Jak to, že roztržená halenka jí nesroste, ale když se řízne do prstu, za pár dní to už není ani vidět. Jak to, že z malého děťátka vyroste velký člověk a její panenka je stále stejná. No; a už snad víte, co je to zázrak. Je to to, co může udělat jen Bůh. Co žádny člověk nedokáže. Zkuste si více všímat světa okolo sebe a uvidíte hodně zázraků. Příště si o tom budeme vyprávět, ano? A já vám zase povím, jaké zázraky dělal Ježíš. Pro tvé divy, Bože, trnou obyvatelé dalekých zemí (Z 64,9). Pokračování příště

15

je žehnání domu nebo auta magií? Proč si někteří lidé dávají požehnat domy, kříže, sochy svatých a jiné věci? Není to magie? Když se modlím na nepožehnaném růženci, má moje modlitba menší hodnotu? Pokud ne, tak proč se dává růženec požehnat? Požehnání má svůj původ již ve Starém zákoně, kde najdeme množství postav, které dostávají požehnání a zároveň ho udělují: Abrahám, Jákob, Izák, Mojžíš, David a jiní. Jde v podstatě o formuli, kterou se svolává Boží přízeň na osobu nebo společenství, přičemž pro ně vyprošujeme milost, pokoj, štěstí, úspěch… Například v knize Numeri se píše: „Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ (Num 6,24-26) V Písmu svatém často nacházíme požehnání, neboť jsou jedním z podstatných prvků smlouvy mezi Bohem a Izraelem. I v Novém zákoně se setkáváme s požehnáním, a to většinou v závěru listů jako přání a dobrořečení jejich autora (Řím 15,3; Žid 13,20n). Církev zdědila toto duchovní dědictví a pokračuje v něm, proto ustanovila svátostiny. Jsou to úkony nebo znamení, kterými se naznačují a na orodování Církve dosahují především duchovní účinky. Nejsou to svátosti, ale připravují lidi na účinnější prožívání svátostí. Posvěcují různé okolnosti života a některých životních stavů, podobně i používání věcí, které jsou užitečné pro člověka. Vůbec v tom nehledejme magii, právě naopak, všechno, co se chystáme dělat, chceme dělat v Boží přítomnosti, neboť každé požehnání je Boží oslavou a prosbou o jeho dary. A téměř každé správné používání hmotných věcí se dá zaměřit na posvěcení člověka a oslavu Boha. Pokud se modlím na posvěceném růženci, tak mi to má pomoci uvědomit si lépe Boží přítomnost. To samé platí i při posvěcení domu. Umývat nádobí, vysávat, učit se… to všechno můžu dělat jen proto, že musím. Ale pokud je můj dům posvěcený, má mi to připomínat Boží přítomnost a všemu, co dělám, můžu dávat Boží rozměr. A to, co prožívám v Boží přítomnosti, má v Božích očích určitě větší hodnotu, ať už je to modlitba růžence, nebo nějaká domácí práce. Při svátostinách nejde o nějaký automatismus (tehdy by to byla magie), ale o uvědomělé vzbuzení si úmyslu konat věci s Bohem a pro něho. No a, samozřejmě, že je třeba se i snažit žít podle Božích přikázání a nemyslet si, že když si zavěsím posvěcený růženec do auta nebo si tam dám posvěcený obrázek sv. Kryštofa a pojedu 150 km/h, nic se mi nestane. Právě naopak - posvěcený růženec by mi měl připomínat, že mám jezdit tak, aby se to líbilo Bohu. (podle AHA)

16

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Tupac (2Pac) (16. 6. 1971 - 13. 9. 1996) Je asi opravdu těžké vyrůstat v drsném černošském ghettu a nemít na kontě aspoň jedno zatčení, občasnou přestřelku a pár mrtvých KÁMOŠŮ. Ale ani v takovém světě nesmí člověk ztratit vlastní tvář a hodnoty, kterým věří. A právě 2Pac se v tom stal pro mnohé své následovníky vzorem a určitým průkopníkem.

Tupac Amaru Shakur se narodil v Brooklynu v New Yorku. Jak se dá z místa jeho narození vyčíst, nečekala ho příliš růžová budoucnost. Chudoba, hlad, násilí, smrt… To všechno bylo na denním pořádku. A znásobily to i politické aktivity jeho rodičů, kteří patřili k zastáncům hnutí Black Panthers (Černí Panteři), které bojovalo za rovnost černošské rasy a za potlačení rasismu. Tupac tedy strávil většinu svého dětství na ulici a rodiče bojem za spravedlnost (i když někdy nepřiměřeně násilnými prostředky). Gangster gentleman New York se však nestal Tupacovým stálým domovem. Chudoba přinutila rodinu, aby šli zkusit štěstí na západní pobřeží do slunné Kalifornie. Ale ani tady to nebylo lepší. Pro malého Tupaca se však otevřela nová životní šance - Baltimorská škola múzických umění, kam ho jeho máma přihlásila, když si už dávno všimla synova hudebního a hereckého nadání. Tehdy začalo Tupacovo protloukání se s menšími kapelami, divadelními představeními… Až nakonec jeho sny se staly skutečností a Tupac vydal své debutové album 2Pacalypse Now. Začal se psát další příběh mladíka, který se z chudého ghetta propracoval k slávě a bohatství. Následovala další alba (Strictly 4 My N.I.G.G.A.Z., Me Against The World…), hity (I Get Around, Keep Ya Head Up), dokonce i zfilmované herecké role (Poetic Justice, Bullet, Gridlock´d…), ale s tím i stále se opakující policejní zatčení, trestná stíhání a v neposlední řadě sex, drogy a alkohol. Byl to zkrátka životní styl, který tehdejším (i současným) rapperům úplně vyhovoval. Tupac však chtěl něco víc. Svými skladbami chtěl promluvit k světu, nastavit určitý pořádek mezi gangy (sepsal dokonce jakýsi gangsterský kodex), bojoval za práva žen a proti jejich týrání (píseň Keep Ya Head Up), otevřeně kritizoval policejní brutalitu (sám ji mnohokrát zažil). Prostě zpíval o nepravosti na tomto světě a hledal řešení této situace.

17

Válka rapperů Jeho ostrý a prořízlý jazyk však nedráždil jenom strážce zákona a vladaře, ale i „opoziční“ rappery na východním pobřeží (Puff Dady, Notorious, Harrell…). Následovaly vzájemné urážky formou provokativních skladeb, výhružných vyjádření a nechyběly ani fyzické útoky. Předzvěstí Tupacova konce byla přestřelka, při které utržil vícero zranění a zubaté unikl zpod kosy jen o vlásek. Tehdy se zavřel do studia a pracoval jako nikdy předtím. Možná tušil, že na tomto světě už dlouho nebude, proto chtěl po sobě zanechat další odkazy pro své nástupce. 7. září 1996 se Tupac vydal s přáteli do Las Vegas, aby se podíval na zápas legendárního boxera a dlouholetého přítele Mika Tysona. Po zápase se Tupac nestihl s Mikem ani pozdravit, protože ho kámoši stáhli na nečekanou párty, naskákali do aut a už byli na cestě do nočního klubu. Bohužel, Tupac tam nikdy nedojel. Najednou se před nimi vyřítil bílý Cadillac se čtyřmi muži, z nichž dva měli v ruce zbraně a začali nelítostnou palbu. Přivolaná sanitka převezla těžce raněného Tupaca do nejbližší nemocnice, kde tvrdý rapper ještě šest dní bojoval o svůj život. V pátek 13. září 1996 však následkům zranění definitivně podlehl. Je to jediná cesta? Tupac se stal skutečným hrdinou, mocnou ikonou a v jeho šlépějích kráčeli mnozí rappeři. Jeho jméno se dodnes vzpomíná v mnoha jejich skladbách. Ale bylo násilí, zlost a kriminalita opravdu jedinou cestou, jak mohl Tupac něčeho dosáhnout? A skutečně tento prototyp sedí i na naši domácí hudební scénu přibližující se žánrem k černošskému rapu? Vyrůstají snad naši rappeři v prostředí chudoby, násilí, vražd a těžké kriminality? Pokud ne, tak proč se ve svých textech a způsobu života uchylují k plytkosti, násilí a buranství? Zkusme se tedy opravdu zamyslet nad tím, co nám jejich skladby dávají, a nebojme se být kritičtí a mít vlastní tvář. Hledejme opravdová poselství, se kterými se ztotožňujeme, která přinášejí řešení, a nebojme se pohrdnout něčím, co odporuje našim zásadám a přesvědčení. Vždyť vždy máme možnost přeladit rádio či si pustit jiný disk. (podle AHA)

18

Horké vánoce Vzpomínky českého misionáře z Afriky Jednou o Vánocích, nedlouho před půlnoční, najednou přiběhl zpocený a udýchaný mladý muž, padl přede mnou na kolena, což není zrovna jejich zvykem, a prosil mě o pomoc: "Otče, moje žena má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice, prosím odvezte ji tam. Bude to naše první dítě." Nebylo by to sice poprvé, co bych někoho vezl do nemocnice, vzdálené asi půldruhé hodiny jízdy od fary, ale za necelou půl hodinu měla začít slavná půlnoční mše. Nastala chvilka horečného uvažování. Na pláni za kostelem je asi tak dva tisíce lidí čekajících na obřad, vrátit se mohu nejdříve za tři čtyři hodiny, a když už to nebude půlnoční, počkají na mě? Promluvil jsem s mými poradci, staršími jednotlivých rodů a vysvětlil jsem jim naléhavost situace. Jednohlasně řekli: "Ano, otče, jeďte, někdo by mohl zemřít, a to se nesmí stát." Podíval jsem se po zástupech lidí, všichni už věděli, co se děje a upírali na mě své oči. Cítil jsem, že si opravdu přejí, abych jel a zachránil ohrožené životy. Bylo hrobové ticho a do tohoto ticha jsem jen řekl: "Jedu zachránit životy, a Ježíšek se narodí." Tak jak jsem byl, jsem sedl do džípu v doprovodu mladého muže a sjeli jsme dolů z kopce, kde už na nás čekala rodička, celá zkroucená bolestí, s mladou dívenkou, která ji doprovázela. Jeli jsme nejdříve velmi pomalu, protože cesta byla samý hrbol a výmol, no nic příjemného pro takové cestující. Auto místy až nesnesitelně kodrcalo a hrkalo, ale díky tomu se stalo něco, co bych ani v nejmenším nepředpokládal. Asi po půl hodině jízdy se najednou ozvalo bušení na okénko, křik a dívenka vzadu gestikulovala. Manžel ženy, která měla rodit, seděl vedle mě. Položil ruku na volant a řekl, že zjistí, co se vlastně děje. Zastavil jsem a zbledl v tom okamžiku zároveň, protože zezadu se ozval pláč a křik novorozeněte. Neměl jsem s porody žádné zkušenosti, myslím, že ani manžel mladé maminky či dívenka z jejího doprovodu. Mohlo se ještě leccos stát. Ale nestalo, dopadlo to dobře, a když jsme se vydali nazpátek, domorodé osazenstvo už jen samou radostí pískalo, výskalo, jeden překřikoval druhého. Její manžel mě poprosil, abych je zavezl domů, že mi dají kozu. To je na africké poměry velký dar. Vystoupil jsem z auta a řekl jsem jim: "Já jsem pomohl vám, vy teď pomůžete mně." Hleděli na mě s otevřenými ústy, bez představy, co asi tak můžu chtít. Ale nasedli znovu do džípu a společně jsme vyjeli na kopec mezi jásající a čekající davy lidí. Maminku s jejím novorozenětem jsem odvedl k dřevěné chýšce, posadil na slámu a jejího manžela k ní "instaloval" jako Josefa. Začala dítě kojit a v tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo, protože stovky a stovky lidí zajásaly a začaly zpívat "Narodil se Kristus Pán, veselme se…“ (podle knihy Zdeňka Čížkovského: V Africe mi říkali Sípho)

19

Dar lásky 2. Láska je vlídná Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. (Ef 4, 32) Vlídnost je láska v akci. Pokud je trpělivost reakcí lásky, která má minimalizovat negativní okolnosti, vlídnost je projevem lásky, která maximalizuje pozitivní okolnosti. Trpělivost se vyhýbá problému, vlídnost přitahuje požehnání. Jedna je preventivní, druhá aktivní v pozitivním smyslu. Tyto dvě strany lásky jsou základními kameny, o které se opírá mnoho jiných atributů, což řekneme později. Láska nás činí vlídnými. A vlídnost způsobuje, že nás mají rádi. Když jsme laskaví, lidé chtějí být v naší blízkosti. Vnímají nás jako dobré vůči nim a dobré pro ně. Bible zdůrazňuje důležitost vlídnosti: „Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských“ (Přís 3,3-4). Vlídní lidé prostě nacházejí přízeň všude, kam se pohnou. Dokonce i doma. Když se však snažíme definovat „vlídnost“ a řídit se jí, zní to trochu všeobecně. Takže si rozložme vlídnost na čtyři základní složky: Jemnost. Když se řídíme vlídností, dáváme pozor na to, jak budeme přistupovat ke svému partnerovi, nikdy nejsme zbytečně tvrdí. Jsme citliví. Něžní. Dokonce, i když potřebujeme říct nepříjemné věci, velmi se snažíme, aby výčitka nebo výzva vyzněla co nejsnesitelněji. Řekneme pravdu s láskou. Vstřícnost. Být vlídní, znamená, že konáme, co je v té chvíli potřebné. Pokud je to domácí práce, pustíme se do ní. Naslouchající mysl? Poskytneme ji. Vlídnost dodává ženě půvab díky schopnosti posloužit manželovi bez obav o svoje práva. Vlídnost doprovází manželův zájem o ženiny potřeby a motivuje ho, aby jim šel naproti, i když tím musí omezit své vlastní. Ochota. Vlídnost nás inspiruje, abychom byli příjemní. Nejsme zaťatí, váhaví, tvrdohlaví, ale spolupracujeme, jsme přizpůsobiví. Nestěžujeme si a nevymlouváme se, ale hledáme důvody ke kompromisu. Vlídný manžel zabrání tisíci zaskřípání tím, že je ochotný poslouchat a netrvá na svém. Iniciativa. Vlídnost uvažuje dopředu a udělá první krok. Nevysedává a nečeká, aby ji pobídli a nutili zdvihnout se z pohovky. Vlídní manželé či manželky jsou ti, kteří pozdraví jako první, usmějí se jako první, poslouží i odpustí jako první. Nevyčkávají, jak se zachová on či ona, než dají najevo lásku. Pokud konáme z vlídnosti, vidíme, co je potřebné, a uděláme krok. Jako první. Ježíš tvořivě popsal vlídnost lásky v podobenství o milosrdném Samaritánovi, které najdeme v Bibli - LK 10. Židovský muž, kterého přepadli lupiči, je vydán napospas smrti na odlehlém 20

místě. Dva vážení církevní hodnostáři projdou kolem a nezastaví se u něj. Jsou příliš zaneprázdnění. Důležití. Zakládají si na čistých rukách. Ale obyčejný muž z rodu Samaritánů, kteří se navzájem se Židy trpce nenávidí, vidí neznámého v tísni a zmocní se ho soucit. Překročí kulturní hranice, zažene obavy, že se ztrapní a zastaví, aby tomu člověku pomohl. Obváže mu rány, vysadí na svého osla, dopraví do bezpečí a výdaje na jeho léčbu zaplatí z vlastní kapsy. Tam, kde roky rasismu způsobily boj a rozdělení, skutek lásky spojuje nepřátele. Jemně. Vstřícně. Ochotně. Samaritán se chopil iniciativy a všemi způsoby projevil skutečnou vlídnost. Nebyla vlídnost jednou z klíčových věcí, na základě kterých jste spojili svoje osudy? Když jste se brali, neočekávali jste, že se budete z jeho či její vlídnosti těšit do konce života? A neměl váš partner stejné očekávání? I když roky mohou obrousit hrany touhy, vaše radost z manželství je ještě stále spojená s tím, do jaké míry se v ten či onen den projeví vlídnost. Bible popisuje ženu, které muž a její děti žehnají a chválí ji. K vznešeným vlastnostem patří i tato: „Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení“ (Přís 31,26). A co vy? Jak by vás vaši manželé či manželky popsali z hlediska vlídnosti? Do jaké míry jste drsní? A jak je to s vaší jemností a vstřícností? Čekáte, aby vás požádali, nebo se chopíte iniciativy a pomůžete? Nečekejte, projevte vlídnost jako první. Je těžké projevit lásku, když necítíte žádnou, nebo jen malou motivaci. Ale láska v neopravdivějším smysl se nezakládá na pocitech. O lásce rozhodují spíš ohleduplné skutky, i když za ně zdánlivě nepřichází odměna. Nikdy se nenaučíme milovat, pokud se nenaučíme projevit vlídnost. Zkuste následující měsíc toto: Mimo to, že neřeknete o svém partnerovi nic negativního, udělejte jako projev vlídnosti aspoň jedno neočekávané gesto. Na člověku se žádá, aby byl milosrdný. (Přís 19,22)

********************

Když se dá muži možnost, aby předvedl, co dokáže, projeví to nejlepší, co v něm je. Jen když má pocit, že se mu to nemůže podařit, stáhne se opět do svého starého sobectví. John Gray Ženě ve stresu nejde bezprostředně o to, aby nalezla řešení svých problémů, spíše se snaží si ulevit tím, že se vysloví a dojde porozumění. John Gray Střelná rána se dá vyléčit, ale rána způsobená jazykem se nezahojí nikdy. Z perské moudrosti 21

Kdo má problémy se svým jménem? Jméno je jeden ze způsobů, prostřednictvím kterých osoba rozvíjí smysl své identity, což znamená, že umí být sama sebou jako jedinečné, neopakovatelné bytí odlišné od všech ostatních. Tvé chování a způsob, jak reaguješ, nejednou závisí na jménu, které nosíš, respektive na tom, jakou hodnotu mělo jméno pro tebe, když jsi byl/-a dítě. Jak tě jmenují ostatní? Jaké pocity to v tobě vzbuzuje, když tě zavolají jménem? Jaké reakce to v tobě vyvolá?

1. Jsi hrdý na své jméno? Ano  Ne 

10. Oslovují tě doma jiným jménem než ve škole? Ano  Ne 

2. Chtěl bys mít jiné jméno? Ano  Ne 

11. Dostal jsi jméno po někom? Ano  Ne 

3. Máš jméno, které se nehodí k tvému pohlaví? Ano  Ne 

12. Nacházíš se často v situacích, když se musíš kvůli svému křestnímu jménu nebo příjmení bránit? Ano  Ne 

4. Nosíš jméno, které neodpovídá tvému aktuálnímu fyzickému stavu? Ano  Ne 

13. Používáš i jiné jméno? Ano  Ne 

5. Máš jméno, které je pro smích? Ano  Ne 

14. Upřednostňuješ, aby tě oslovovali příjmením než křestním jménem? Ano  Ne 

6. Je tvé jméno tak málo rozšířené, že se cítíš divně? Ano  Ne 

15. Oslovují tě jmény plnými afektu a citu? Ano  Ne 

7. Je tvé jméno tak rozšířené, že se cítíš součástí velkého zástupu? Ano  Ne  8. Máš přezdívku? Ano 

16. Oslovují tě jmény, která tě ponižují? Ano  Ne 

Ne 

17. Oslovují tě často „hej, ty!“ místo toho, aby tě oslovili tvým jménem? Ano  Ne 

9. Volají na tebe mazlivým jménem? Ano  Ne 

18. Splňuje tvé jméno tvá očekávání? Ano  Ne 

Vyhodnocení: Odpověděl jsi převážně negativně Tvoje jméno ti nedělá problémy. To je velká věc!

22

Odpověď „ano“ na tři nebo více otázek 2., 3., 4., 5., 6., 12., 16., 17. Některá jména se často velmi těžce nosí. Nejednou možná různým způsobem vyjadřuješ znechucení pro identitu, kterou ve svém jménu cítíš. Je pravda, že vlastnit některé jméno je horší, než dostat palicí, ale tak či onak, tvoje identita je ve tvé osobě, v tom, co jsi, a ne ve jménu, které nosíš. Jméno se může změnit, případně používat jiné či zkrátit původní. Jméno, které nosím, je moje, ale „já“ nejsem moje jméno. Odpověď „ano“ na jednu nebo více otázek 9., 10., 15., 16. Zdrobněliny nebo přezdívky často ovlivňují smysl tvé identity. Mnohokrát kladou důraz na vnější stránku nebo na jeden charakteristický rys chování. Jsou-li citové, vyvolávají ve všeobecnosti pozitivní efekt. Mohou však být i málo realistické, nespravedlivé, ponižující, posměšné a v takových případech je efekt vždy negativní. Nezřídka se stává, že se chováš podle toho, jakou máš přezdívku, dokonce agresivně a zažíváš pocit zbytečnosti. Tyto zkušenosti prožité v dětství mohou přetrvávat, pokud si neuvědomíš svoji skutečnou identitu. Odpověď „no“ na jednu nebo obě dvě otázky 11., 18. Mnozí dostáváme jména, která pocházejí z rodinných rodokmenů nebo z dějin. V některých případech se očekává, že naše chování se připodobní té osobnosti, od které bylo jméno převzaté. Můžeš se rozhodnout identifikovat se s těmito očekáváními nebo začít rebelovat. Musíš však počítat s riskem, že nikdy nebudeš na úrovni jména, které nosíš, a že budeš i cítit, že mu neodpovídáš. Důležité je, aby sis uvědomil, že se to může přihodit, a uměl jsi zhodnotit vlastní situaci.

Jde jeptiška do nebe a svatý Petr se jí ptá: "A ty jsi kdo?" "Já jsem nevěsta Páně." "To jsem nevěděl, že se šéf bude ženit." Baví se dvě duše v ráji: "Jaká byla poslední věta, kterou jsi slyšel na zemi?" "Byl to hlas mé ženy." "A co říkala?" "Když mě na chvíli pustíš k volantu, budeš úplný anděl." Zpovídá se šestiletý klučina: "Měl jsem nemravné představy o Bohu." Zpovědnicí to cukne: "Jaké prosím tě?" "Představoval jsem si Boha s vemenem." "Jak tě to proboha napadlo?" "No, jak se pořád říká: Vemenu Otce i Syna..."

23

(Ne)tolerovat (Ne)tolerovat, když dospělé dospělé děti děti žijí žijí bez manželství manželství Soužití ve volných svazcích znevažuje manželskou důstojnost, ničí ideu rodiny, cit pro věrnost a mravní zákon. V takových případech nelze mlčet, je třeba však zachovat laskavý přístup a svědčit příkladným křesťanským manželstvím.

Vážená redakce, jsme starší manželé, kteří mají dva dospělé syny. Oba žijí s přítelkyněmi, bez svátosti manželství. Jeden víkend přijedou k nám, druhý jsou u „tchánů“. V neděli chodíme do kostela i s mladými, pokud jsou u nás. Mne však trápí, že žijí „na hromádce“. Manželka je omlouvá, že už zodpovídají sami za sebe. Z nejednotného názoru dochází potom mezi námi k nedorozuměním. Jak se mám v této věci zachovat k mladým a jak mám o tom komunikovat s manželkou? Ladislav Milý Ladislave, otevřel jste problém, který trápí více rodičů - jak se zachovat k dětem, když nežijí podle morálních zásad. Uvědomuji si, že z křesťanského pohledu to je komplikovaný problém. Život „na divoko“ přináší značnou škodu nejen rodině, ale i společnosti a zanechává vážné náboženské, mravní, ale i sociálněspolečenské důsledky. Tyto případy způsobují i Církvi palčivé pastorační těžkosti. Snad nejtěžší je otázka postoje vůči mladým, kteří se rozhodli žít ve volných svazcích. Můžeme říci, že tito lidé zpochybňují učení Církve o svátostném manželství. Mnozí, dokonce i z křesťanských rodin, jakoby nevěřili magisteriu Církve a považovali ji jen za lidskou stavbu. Pravda je, že Církev tvoří lidé, ale i za jejím hlásáním stojí základní pravidla, chtěná samotným Bohem, která jsou nedotknutelná. Mezi ně patří právo a zároveň i povinnost každého pokřtěného uzavřít svátostné manželství, které je jedinou platnou formou svazku mezi mužem a ženou a současně i přirozeným společenstvím muže a ženy, ve kterém jsou povolaní vzájemně si dávat lásku a darovat život. Takže i samotný pohlavní akt se má uskutečňovat jedině v platném manželství. Mimo manželství vždy představuje těžký hřích a vylučuje křesťana ze svátostného společenství. A i když duchovní pastýři mají zacházet s věřícími laskavě, nemohou ke svátostem připustit člověka, který žije takovým způsobem života, protože tím odmítá Krista a Církev. Jak tedy přistupovat ke vztahům, které známe pod různými formami, jako volná láska, tzv. manželství na zkoušku, civilní manželství pokřtěných, druh a družka, vztahy po rozvodu? Ve své podstatě jsou urážkou manželské důstojnosti, ničí samotnou ideu rodiny a oslabují smysl pro věrnost, protiřečí mravnímu zákonu a tím popírají základní učení Církve. Odpověď se můžeme naučit z události, která se odehrála na cestě do Jeruzaléma. Když Ježíše nechtěli přijmout v jedné samařské vesnici, synové Zebedeovi chtěli seslat s nebe oheň. Tehdy se na ně Ježíš obrátil a pokáral je (Lk 9,51-56). Uvedený text nám ukazuje, že je potřebný trpělivý, klidný a laskavý přístup. Papež Jan Pavel II. to charakterizoval slovy: „K těm, co takto žijí, se máme přibližovat diskrétně a ohleduplně a působit na ně trpělivým vysvětlováním, laskavou domluvou a svědectvím křesťanské rodiny, která jim může připravit cestu k uspořádání situace.“ Co máme tedy trpělivě vysvětlovat? Jako nejdůležitější tém,a se ukazuje mluvit s mladými o křesťanských hodnotách, jaké místo v jejich životě zaujímá Bůh a vztah k němu, jak vnímají Církev a její učení a nakonec jakou úctu přechovávají k životu člověka a jeho důstojnosti. Pokud jsou tyto hodnoty pomýlené, je třeba vést dialog a v něm nadchnout děti pro křesťanský život. Vtah k Bohu jim lze představit jako důvěrný přátelský vztah. Stejně tak je třeba mluvit o úctě k životu od přirozeného početí až po přirozenopu smrt, a také i o mimořádném významu rodiny, která je důvěrným společenstvím života a lásky. Pokud tyto hodnoty mladí lidé nerespektují 24

v plné míře, potom je výsledkem život bez Boha, Církve, morálky a prožívané víry. Proto je potřebné nejen vysvětlovat, ale se i mnoho modlit, obětovat a konat sebezápory za jejich obrácení, aby si uvědomili nesprávnost svého morálního jednání. Milý Ladislave, ještě se zastavme u manželčina ospravedlňovaní synů, jakým způsobem žijí se svými přítelkyněmi. Její tvrzení je správné jenom v tom, že už jsou velcí a zodpovídají sami za sebe. Zároveň to je, bohužel, i útěk před řešením problému. Morální zodpovědnost za děti zůstává i tehdy, když se osamostatní. Tato zodpovědnost má sice jiný rozměr, ale dále platí, že děti mají mít úctu k rodičům a vyslechnout si jejich názor a radu. Rodiče v tomto případě nesmí mlčet. Jejich úlohou je pomáhat dětem uváženou radou, usměrněním, ale ne výčitkami, odsuzováním či kritikou. A už vůbec není nejlepším svědectvím pro mladé fakt, když jsou svědky nevraživosti, hádek a nedorozumění mezi rodiči, protože tehdy nebudou vidět důvod, aby změnili způsob svého života. Přeji vám a v modlitbě vyprošuji dostatek trpělivosti přiblížit dětem hodnoty, které je mohou posunout hlouběji ve víře a tak se svobodně, bez násilí rozhodnout uspořádat si společné soužití podle křesťanských zásad a obnovit svátostný život. Prosím i za harmonický vztah k manželsce, abyste si oba uvědomili, že nejlepším svědectvím pro mladé je příkladný manželský vztah a klidná atmosféra mezi vámi. (podle KN)

 V červenci se mé sestře narodilo miminko. Bylo zajímavé poslouchat z povzdálí postřehy, zda to bude chlapec nebo děvče. „Když to chlapec, bylo by to fajn, starší bratr si bude mít aspoň s kým hrát…“ „Když to bude holčička, tak aspoň budou mít pár…“ Nakonec se narodila Monika a všichni byli spokojení, přijali ji a jsou rádi, že je zdravá a má se k životu. Před pár lety jsem se v jedné rodině setkal s tím, že rodiče velmi toužili mít holčičku, ale narodil se jim chlapec. Měli problém přijmout jeho mužskou identitu a při výchově ho občas vychovávali jako děvče - vlasy, náušnice, postoje, oblečení… Sám si mi jednou stěžoval, jak těžko to snáší, ale nakonec když dospíval, jeho rodiče se vzpamatovali. Přečtěte si výpověď otce pěti dětí, třech děvčat a dvou chlapců, který uměl přijmout jeji rozdílnost a pochopil, že je obohacující pro všechny.

Pohled otce rodiny na rozdílnost muže a ženy Pane, děkuji ti, že jsem se narodil jako chlap. Děkuji, že moje manželka se narodila jako žena. Děkuji, žes to vymyslel tak, že se nerodí jen děvčata nebo jen chlapci. Jednou jsem seděl v autobusu a vyslechl jsem si zajímavou hádku dvou třicátníků sedících přede mnou. Debatovali a rozebírali, kdo je důležitější a potřebnější pro tento svět a každodenní život. Muž nebo žena? Během stupňující se intenzity dohadování se létaly vzduchem neuvěřitelné argumenty nadřazenosti jednoho pohlaví nad druhým. A kdo v tomto „lítém souboji“ zvítězil? Nevím, protože na následující zastávce jsem musel vystoupit. I když autobus už dávno odjel, dlouho jsem se nedokázal vzpamatovat z absurdnosti tématu a z toho, že to mysleli vážně, že nešlo o žádnou žertovné dohadování. Jsem opravdu rád, že moji chlapci milují fotba a umí se do něj do úmoru zažrat. Jak se raduji, že je zajímají auta, hudba, výkony, rekordy, svaly, honičky, dobrodružství, adrenalin, westerny, šermovačky, že musí neustále něco rozebírat a skládat, že se musí učit krotit svoji mladickou 25

touhu něco znamenat, uchvacovat, poznávat, dobývat, získávat, ovládat, vládnout, soupěřit a vítězit (ale i prohrávat - jsou normální). A jsem opravdu velmi rád, že si moje děvčata hrávala s panenkami, že malovala, že jejich šikovné ruce dokážou uvařit, napéct, vyžehlit, uklidit, že nosí sukně, šaty, že voní jako probouizející se jarní příroda, že se krášlí malováním, i když to nepotřebují, že milují tanec, zpěv, že jsou jemná, citlivá, nedobytná, tajemná, že umí poslouchat, pofoukat rány, pohladit, potěšit, že jsou cudná a křehká jako stébla trávy. Jsem vděčný i za to, že to někdy neumí. Jsou normální. Pane, děkuji ti, že to, co nemám, co mi chybí, má moje žena a mé dcery. Děkuji ti, že to, co nemá moje žena a mé dcery, mám já a mí synové. Vždyť představte si, jaká je to super věc, když si navzájem v rodině poskytneme to, co nemáme. Víte, co vznikne? Šou Billa Cosbyho. Harmonie. Láska. Pohoda v rodině.

Problémy muže: Muž dusí, potlačuje svoje pocity, snaží se chovat „chlapsky“ vždyť muži přece nepláčou. • Identita muže je založená na jeho zaměstnání, tvoření, aktivitě. • Má potřebu ukázat se před druhými, že se nebojí. • „Mužskost“ je na prvním místě schopnost zdravě ovládat svůj hněv, přičemž „mužnost“ nespočívá v ukázání svého hněvu navenek agresivním způsobem. • Depresi, pesimismus, neúspěch často nedává najevo, potlačuje je. • Problém samoty řeší hledáním falešných náhrad - časově náročné koníčky. • Konflikty řeší útěkem ze situace.

Problémy ženy:

Víte, co je v životě „obrovská haluz“?  když žena vykládá z vagónů pytle brambor;  když si muž obléká ženské šaty;  když v ringu boxují dvě ženy o kus sportovní slávy;  když muž pro hory svých svalů. zájmů a koníčků zapomíná, že je tady někdo, kdo ho nesmírně potřebuje;  když žena pro kvanta vědomostí a tuny konzumních a kariérových možností zapomíná, že by mohla být i mámou (špičkovou mámou);  když muž pro kvanta vědomostí a tuny konzumních a kariérových možností zapomíná, že by mohl být i otcem (špičkovým otcem). 26

Jen žena může počít a porodit dítě, musí se tedy vyrovnat s úlohou matky. • Projevují se u ní pocity méněcennosti, nedostatek sebelásky nebo vysoké sebevědomí. • „Nevěří si“, z čehož pramení komplexy. • Snaží se udržet si partnera za každou cenu. • Při řešení konfliktů se potřebuje vypovídat a tak najít řešení - převládá „řešení srdcem“. • Má tendenci vychovávat partnera. • Nese si „batoh minulosti“ přenáší si nevyřešené problémy z minulosti.

CTNOST POKORY 2. Naše církev pevně věří, že existuje možnost, aby byl člověk obdařen nebeskými dary víc než ti druzí, ale když se jedná o praktické uznání tohoto případu, je velmi opatrná a nesmírně pečlivě jevy zkoumá. Tak když se papež dovědě1 o jisté řeholnici a její pověsti, které se těší, poslal tam Filipa Neriho, aby se přesvědčil, co na těch řečech je pravda. Bylo špatné počasí a světec vypadal velice zle, když zaklepal na dveře onoho kláštera. Nechal si zavolat onu sestru, podal ji beze slova špinavé boty, aby je očistila. Urazila se. Jste host, pane, a já nejsem služka. Filip jí vzal boty, nasedl na mezka a jel zpátky. Tak brzy jsi splnil své poslání, ptal se papež. Šlo to rychle, odvětil Filip. Není svatá, schází jí předpoklad svatosti, pokora. - Tak on je to předpoklad a my se svaté ctnosti vyhýbáme a vidíme v ní překážku naší radosti. Je-li tomu tak a ona je podkladem všeho, pak je snad na čase, abychom se tímto problémem začali vážně zabývat. Kdo chce navážit ze studny vodu, tak se nutně musí ohnout a ne jinak je to s dary nebes. Kdo je chce získat, musí se umět pokořit, přiznat pravdu a teprve potom jeho srdce je schopné přijmout Boží lásku plně a trvale. Někteří světci nám zanechali nepřekonatelně krásné rady a bylo by velmi pošetilé kolem nich přecházet bez povšimnutí. Sv. Augustin napsal: Kristus nám neporoučí, abychom o něm kázali, abychom budovali veliká díla, abychom konali kdovíjak mimořádné skutky, probouzeli mrtvé k životu, nýbrž jen jedno, abychom měli pokorné srdce a podle něho pravdivě žili. Když chceš budovat chrám vnitřní dokonalosti, nezbývá ti proto nic jiného, než vložit do jeho základů kámen pokory. My nechceme obvykle uznat, že jsme pochybili, nechceme litovat, protože hříchem jsme něco získali a nechceme se pokořit, protože to pokládáme pod svoji důstojnost. Je to pošetilé! Jde nám o odpuštění hříchů? Jde. A tak musíme splnit podmínky. Známe je? Známe. Uznat hřích a pokořit se před Bohem. To byl ten známý farizej a celník, kteří se přišli pomodlit do chrámu. Jeden byl pokorný a odešel ospravedlněn a druhý pyšný a k minulým hříchům přidal ještě další. Achab získal vinici nevinného Nabotha tak, že nechal majitele zabít. Když potom Eliáš pokáral krále a ukázal mu, co vlastně udělal, jak zbytečně a hrozně urazil Boží řád, zaplakal hořce král, dělal pokání a postil se, veřejně uznal svou chybu a Bůh změnil rozsudek a změnil ho, protože viděl v srdci toho člověka hlubokou a silnou pokoru, která vynahradila jeho provinění. Kolik hříchů máme my a jak děláme, abychom je neměli? S potěšením si vzpomínám, jak jsem poprvé četl rozhovor dvou starých poustevníků a potom jsem se k němu vracel častěji. Tam jeden byl k sobě velmi přísný, za příbor mu sloužily jenom ruce, za nádobu stará miska, za jídlo zelenina a chléb, trochu vody a to bylo všechno. Postel neměl, posloužila mu země a měl jen to, co měl na sobě. Navštívil ho přítel a ptal se, proč je tak smutný, když se tolik zapírá. Ten mu hezky pověděl: Nemohl by mi říci satan - ty se postíš, ale já nejím vůbec? Nic nemáš a já také nemám nic. Pohrdáš hodnotami země. Já víc? Co máš, a já bych neměl? Jak bych byl nešťastný, kdybych neměl pokoru. Tu satan nemá, tu můžeme mít jen my, bratře! Čím se lišíme od zvířat, víme moc dobře. Od andělů také, budeme si moc dobře pamatovat, co nás odlišuje od duchů zla. Pokora! My před ní utíkáme, myslíme si, že se bez ní můžeme docela dobře obejít. Kéž nás povzbudí tyhle zamyšlení, abychom o tu prostičkou a nenápadnou ctnost trochu více usilovali! Pokračování příště 27

Černoch mezi Evropany Student z Afriky, který studuje v Evropě medicínu, píše svému duchovnímu otci do Afriky psaníčka, která nás pobaví a ukáží nám zamlžené věci v jasném africkém slunci. Kozoroh Seděl jsem ve vlaku vedle pána, který měl na krku zlatou gazelu. Podivil jsem se, protože jste nás vždy nabádal, abychom nosili na krku kříž na znamení, že jsme křesťané. Ptal jsem se, co gazela znamená. Odpověděl, že to není gazela, nýbrž kozoroh a nosí ho proto, že je kozoroh. Nepochopil jsem to a zeptal se, není-li snad kozoroh zvíře. Odpověděl: „Ne, to je souhvězdí.“ Pak mi vysvětlil, že se narodil v období kozoroha a proto musí stále nosit zlatého kozoroha a bude mít štěstí. Vzpomněl jsem si, jak k nám jednou přišel arabský handlíř a mluvil podobně. Můj strýc Kirizingu, pohan, prohlásil, že si to vždy myslel a že tomu pevně věří. Pak ho ale handlíř podvedl a když začal strýc křičet, řekl mu, aby se nevzrušoval, že to tak Alláh chtěl, jinak by se to nestalo. Načež strýček mu vyrazil dva zuby a řekl, že tohle chtěl Alláh určitě také. Ptal jsem se jkozoroha, je-li mohamedán. Odpověděl, že je křesťan, přece není černoch. Ptal jsem se dál, jestli věří v Boha. „Moc ne,“ odpověděl, „ale pevně věřím ve hvězdy. Je to u vás také tak?“ „Hvězdy ovšem máme,“ odpověděl jsem, „ale nikdo v ně nevěří.“ Pak se zeptal, v cfo vlastně věříme. „Křesťané věří v Boha a pohané ve všechny možné blbosti.“ Rozhněval se a řekl, že nemáme jiná náboženství ponižovat. Řekl jsem mu, že je přece křesťan, tak se nemůže cítit uražený. Rozhněval se ještě víc a ze samého vzteku přejel o jednu stanici dál a když jsem řekl, že to pravděpodobně chtělů ten kozoroh, začal mluvit naprosto nesrozumitelnými slovy a odešel do jiného vozu. Vaši lidé jsou, Otče, opravdu zvláštní. Mužská víra Dnes jsem byl na mši svaté. Řekl jste mi, že kdykoliv se mi bude stýskat po domově, abych zašel do kostela, že tam je všechno jako doma. Šel jsem, Otče, a už se mi nestýská. Bylo mi nápadné, že v kostele je tolik žen a tak málo mužů. Žasnul jsem, neboť tatínek mi často vyprávěl o příchodu prvních misionářů. Náčelník je pozorně vyslechl a řekl: „Zdá se, že váš Bůh je dobrý.“ Pak poslouchal on i všichni muži každý den to, co misionář vypravoval a konečně se rozhodli, že se dají pokřtít. Když jim ale Otec řekl, že musí vyučovat také jejich ženy, aby je mohl pokřtít, byl náčelník proti tomu. Pronesl velkou řeč a pravil: „Věřím, že váš Bůh je velký Bůh všech lidí a brzy bude i naším Bohem. Chceme ho poslouchat, neboť co nařizuje, je dobré a lepší než to, co chtějí naši bohové. Ale kdo má do toho co mluvit: muž nebo žena? Kdo rozhoduje o válce a míru? Muž nebo žena? Kdo prodává a nakupuje? Muž nebo žena? Kdo je odpovědný za to, co se děje ve vesnici? Muž nebo žena?“ Všichni křičeli: „Muž, muž!“ A začali tak divoce tančit, že kněz úplně zblednul. „Dobrá,“ řekl náčelník, „proto musí být napřed křesťanem muž, aby šlo všechno tak, jak chce Bůh a jak je to dobré. Nejdříve pokřtíte, bílý Otče, muže a pak ženy. Pořádek musí být!“ Na to jsem myslel, milý Otče, když jsem viděl tolik žen v kostele a tak málo mužů - z nichž žádný nevypadal jako náčelník. Řekl jsem si: Jestli zde věří jen lidé, kteří do toho nemají co mluvit, pak to není dobré. Pak se nebude vládnout podle Božích přikázání, která jsou dobrá, nýbrž podle vůle člověka, a ta není vždy dobrá. Ale pak jsem spatřil něco, co mě potěšilo. Viděl jsem opilého muže, jehož žena hrozně nadávala a dala mu také facku. Muž byl slabý a 28

nic neřekl a šel za ní jako beránek. U nás by takovou ženu muž pozval až další neděli k jídlu. Tak jsem si pomyslel: Zde jistě všechno vedou ženy a proto je správné, j¨že je v kostele tolik žen. Pouhý obřad? Dnes jsem četl v novinách něco zvláštního. Vdávala se slavná operní zpěvačka a stálo tam, že budou nejdříve oddavky na úřadě a pak pojedou manželé do kostela, kde bude církevní obřad. To jsem nechápal. Říkával jste nám, že teprve svátostí manželství jsou dva lidé opravdu manželé. Copak zdejší lidé neví ještě to, co víme už my křesťané v Africe? Vždyť jsou tady křesťany už delší dobu než my! U nás to bývalo dřív takhle: nejdříve se domluvili příbuzní, kdo si má koho vzít. Potom šli v určitý den k náčelníkovi - byla při tom celá obec - a náčelník prohlásil: „Tento muž, kterého zde vidíte, si koupil dívku, kterou tady také vidíte a cenu řádně zaplatil, takže je to teď jeho žena. Je tomu tak?“ A všichni řekli: „Je tomu tak a je to tak v pořádku.“ Tak se z nich stali manželé a hodně se jedlo a tancovalo. Ale žena se mohla teké prodat a znovu se muselo jít k náčelníkovi a ten prohlásil, že tuto ženu si koupil jiný muž. Když přišel bílý Otec, řekl: „Člověk není půda nebo dobytek, které patří hned tomu a hned onomu. A člověk se vůbec nemůže prodávat a kupovat, může se jen darovat. Tento dar je ale tak velký, že se nemůže darovat dalšímu a vůbec se nemůže vzít zpět. To znamená: Když se muž daruje ženě, nebo žena muži, pak je to manželství a to trvá až do smrti.“ Náčelník však řekl: „Bílý Otče, tvé slovo je příliš velké pro mé malé ucho. Chceš říct, že si muž musí nechat ženu až do smrti? Uvaž, jak těžce musí žena pracovat, proto je brzy stará a ošklivá a muž nemá velkou radost, když se pak na ni dívá.“ Ale bílý Otec řekl: „Proto jí musí muž při práci pomáhat, a tak zůstane dlouho mladá a bude z ní mít velkou radost.“ Náčelník však odpověděl: „To, co jsi řekl, je správné, ale tuze těžké a nám se to určitě nepodaří.“ Avšak bílý Otec řekl: „Slyš náčelníku! Když ti Bůh přitom pomůže, tak se to podaří. Proto se tato těžká věc, manželství, uzavírá před Bohem, aby tomu Bůh dal svoji sílu. Když k tobě a k obci přijdou manželé, je to lidské dílo, přijdou-li k Bohu, je to Boží dílo. Je tomu tak?“ A všichni řekli: „Je tomu tak a je to dobré.“

Vzpomínka Před třemi lety byl z našeho farního společenství odvolán z tohoto světa náš dlouholetý farář Mons. P. Karel Onuca. Pán života a smrti ho po těžké nemoci a utrpení vzal k sobě. Všechno trápení své nemoci, jak říkával, s láskou a trpělivostí obětoval za své ovečky, za svou farnost. Otec Karel se velmi rád modlíval modlitbu svatého růžence. Na svátek Panny Marie Růžencové se narodil a při modlitbě svatého růžence byla jeho duše přijata do Boží náruče o slavnosti Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu. Vzpomeňme při modlitbě a při mši svaté. L.S.

29

Dvanáctero traktátů o tom, jak mladý člověk marnosti světa zkoumati má… Traktát X.

O výbornosti stavu kumštýřského Sami si dost ještě rozumí, skoro tak jako brat bratu, jen když si navzájem nečumí na prsty anebo do vrštatu. Sedmero kumštů se uvádí, co různou náturu mají, tož hlavně podlevá nářadí, jímž krásu obabrávají. Malíř ji očima vysvléká, jak jen mu do cesty vběhne, a tak ji štětcama doleká, až si mu na plátno sedne.

Povídat o kumštu, těžká je věc, věř mi to jinoše milý, domníval se každý pitomec, že je kumšt pro kratochvíli. Kumštýře radš nikdy netaž se, jak se ten kumšt vlastně dělá, líbezných-li tahů dočkáš se a můž bejt z toho i mela. Jsouť oni čeládka divoká jak by ji vypustil z chlíva, na všecko kadějí z vysoka a strašně drží se piva. To se už z pradávna pramení mívali vždycky cech zvláštní -. Dělali ouřadům trápení, neb byli moc prostopášní.

Sochař je rozený sadista, pěknost on ohmatat musí, potom ji vykuchá dočista, a v hlíně pozvolna dusí.

Čehoni jsou pro kunšt natvrdlí, nevydaj brka za krásu, kumštýři se na ně vyprdli, šmahem je posílaj k ďasu.

Architekt drží se prostoru, v tom prý se nejlíp mu staví, je blázen do vlastních výtvorů, zvlášť když je nedělá z hlavy. 30

Muzikant ušima otáčí, neboť má všecek kumšt v sluchu. On v moři tonů se namáčí, neb hrozně nerad je na suchu.

Básnířů čeládka střapatá také se za krásu pere, Pán Bůh ví odkud maj dramata, pořádnej život nevede.

Tanec též do kumštu čítají, nohy v něm hlavní maj roli, čím je víc v extasi zdvíhají, tím je víc v páteři bolí.

Herec je z kumštýřů posledním, má však z nich nejtužší život, neboť se s gustem nevšedním, vkusuje do lidských všivot. Pořádkem jsem ti je předvedl, abys měl ouctu k jich práci. Hleď, abys kumštýře pozvedl, zříš-li, jak zmožen se kácí.

Možná, že námahu za tvoji, nadá ti, žes vagabundus on, jenž ni čerta se nebojí, z kritiky přece má šfundus.y. (Cabánek)

Spal v jeslích, které patřily někomu jinému. Přes jezero se plavil v člunu, který patřil někomu jinému. Jel na oslátku, které patřilo někomu jinému. Byl položen do hrobu, který patřil někomu jinému. Učinil to proto, aby se o všechno, co měl, rozdělil s námi: o svůj život, o svoji slávu, o své místo u Boha Otce. Přišel tak proto, aby nám všem, ať chudým či bohatým, nabídl věčný život, život v hojnosti. Znáte milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoliv bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. (2 Kor 8,9)

31

Slůvko do ouška 28. Osobní příběh Reportérka jde po městě. Hledá vhodný námět na reportáž a vtom uvidí před jedním domem šťastně oddychujícího dědu. Popojde k němu: „Dědo, prozraďte, jak to děláte, že vypadáte tak dobře a spokojeně?“ „No, každé ráno si dám půl flašky rumu, na oběd deset piv, vykouřím tak pět krabiček cigaret a večer dopiju tu flašku rumu.“ „Ó. Hmm, zajímavá životospráva. Pokud se můžu zeptat, kolik je vám let?“ „Dvacet šest.“

Každý člověk v sobě nese zkušenost toho, co prožil. Nese v sobě svůj životní příběh. Pokud mu chceme pomoct, měli bychom ho znát. Hlavně ty jeho vlastnosti, které nejvíc ovlivňují život - rodina, vzdělání, povaha, hierarchie hodnot (které vyznává), talenty (které dostal od Boha). Kdosi se vyjádřil, že každý člověk má své dějiny života zapsány v játrech. Jsou i jiné vrstvy, ve kterých se ukládá všechno prožité.

Začínáme jako děti „Když člověk přestane být dítětem, přeruší se jeho proces dozrávání. Jen u několika lidí nemá dětství konce - jsou to svatí, hrdinové a básníci.“ /L. Estang/

Co tak úžasného umí děti? Umí se radovat, jsou spokojené tam, kde jsou. Dokáží se obeznámit s věcmi, uchvátit se jimi. Poznat jejich tajemství a tak se s nimi spřátelit. Vnímají život nejen očima, ale především srdcem. Najdou cestu k Bohu skrze malé věci. Důvěřují mu. Ne vyškolený rozum, ale je to dítě, které v nás věří. Je třeba věřit tak, jak věří ony. Na to myslel Kristus, když řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,1) S přibývajícími roky osobní příběh narůstá. Pozor! Jsou síly, které ničí dobré muže a ženy. Budoucnost tkáme z našich myšlenek a tužeb. A ochota k práci na sobě se často myslí v minulém čase.

32

Na vrcholu síly "Až budete mužem, mějte v úctě sny svého mládí.“ / F. Schiller/ Na vrcholu života se člověk často cítí silný, vzdělaný, suverénní… Něčeho už dosáhl, vybudoval své hrdé já. Zdá se mu, že nad něho není. Nepotřebuje Boha. Ale vzdělanost neznamená moudrost… A fyzická síla je jen falešným zdáním jistoty. I člověk s mnoha tituly před i za jménem může být pořádný darebák a může žít špatně, nemoudře. Ale dá se žít i vznešeně. Tak či tak se život s přibývajícími roky navrší o další zážitky a zkušenosti.

Není zápas jako zápas „První polovinu života bojujeme s ďáblem. Druhou polovinu s Bohem.“ /R. Rohr/ Tento citát jsem od autora slyšel na vlastní uši. Když to mezi posluchači jen tak zašumělo, hned ho vysvětlil. První část svého života bojuje člověk se svými slabostmi, vášněmi, tělesnými náruživostmi. Satan mu často klade pasti. Když člověk jakž-takž zvítězil, získal sebekontrolu, začíná stárnout. Nastal čas, kdy je třeba postupně všechno odevzdat do Božích rukou. A tady je problém. Nechce se vzdát svého já… Často zápasí s Pánem a nedůvěřuje mu. Stává se mrzutý. Trpí. Naakumuloval bolest a ta ho sžírá zevnitř.

A můžeš začít počítat „Vypadávání vlasů zastaví jen podlaha.“ /povzdech starce/ Scénář našeho osobního příběhu nemusí mít nešťastný konec. Můžeme se s přibývajícím věkem i usmívat. Za podmínky, že pochopíme, že Bůh je náš milující Otec. Nebo jinak: Mladý muž, který neumí plakat, je divoch! Starý muž, který se neumí smát, je blázen. Máme štěstí, že náš příběh ještě neskončil. Bude mít ještě pokračování. Zítra, pozítří… Sedmdesát let. A pokud jsme při síle osmdesát? Je to čas zapřemýšlet, které vášně ovlivňují váš životní příběh. A které ctnosti vám pomáhají zakotvit v Bohu. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

33

V dnešní osmisměrce se dozvíme, kdo jako první prolil pro Krista svou krev.

Slova k vyškrtnutí: ZDĚS, FALD, STOJANY, ATEST, DLAŇ, LODIČKY, BALADA, KMIT, ZISKY, POKÁRAT, NOTES, ODIV, IONTY, CELNICE, ALMAST, VŘES, OKNO, KUTLOCH, SLÍDIČ, OTOV, KLOTY, PRCHA, PIÓN, OBRUBEŇ, AVIONY, HŘIB, PÁKA, ČEST, ARIE, KORD, ÚČES, ŽÁNR, KOŘEN, AORTA, ADAT, ZÁKOPY, ROLBA, PŘEPIS, URÁŽKA, ZBOŘIT, VÍNA, IDEA, SOKLY, MLSAL, MÁKY, SIOUX, CHOTI, INCEST, BLOK, VRUB, POLIS, TVRZ, VĚDA, CALX, UČEŇ, ČAJE, SOBI, OHLAS, CAEN, MÓDA, TUNIKA, KOKS, ELEMI, ALDA, BŘIT, TEXTIL, HONBA, LIBA, PEŘÍ, OLEJ, STOA, REÁLNO, OBUVNÍK, VPIS, LODĚ Tajenka z minula: Všech svatých 34

soudcové soudcové 1. Koho předběhla Jáel, když zabila ve stanu stanovým kolíkem velitele Jabínova vojska Síseru? 2. Jak se jmenoval Gedeonův otec? 3. Co právě dělal Gedeon, když se mu zjevil anděl Páně a povolal ho vysvobodit Izrael z rukou Midjánců? 4. Jaké jméno, přezdívku, dostal Gedeon po tom, co zboural modly? 5. Co znamená jméno Jerubaal? 6. Kdo se vydal proti velké nepřátelské přesile jen s polnicemi, pochodněmi a prázdnými džbány? 7. Kolik synů měl soudce Gedeon? 8. Proč Gedeon zmlátil trním a bodláčím sukótské muže - starší města? 9. Kdo byl otcem Abímeleka, bratrovraha, který se stal králem? 10. Vyjmenuj aspoň 7 soudců. 11. Který soudce měl 30 synů, jezdili na 30 oslátcích a měli v zemi Gileád 30 měst? 12. Kterého soudce vyhnali v mládí jeho bratři z důvodu, že je synem cizí ženy a nemůže být dědicem a on před nimi utekl a stal se lupičem? 13. Který soudce měl 40 synů a 30 vnuků, kteří jezdili na 70 oslátkách?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. královna Vašti (Est 1,1-12); 2. král Achašveroš (Est 2,17-18); 3. král Baltazar (Dan 5,1-2); 4. Jan Křtitel přišel o hlavu (Mk 6,21-24); 5. Lévi - Matouš (Lk 5,27-30); 6. o zákonících (Lk 20,45-46); 7. proměnil vodu na víno (Jan 2,9-11); 8. v Betánii, kde žil Lazar (Jan 12,1-3); 9. Kornelius (Sk 10,2223)

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Ivanka Svobodová Marie Latínová Radoslav Školař Růžena Dobešová

Podivín Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc prosinec: 1. Abychom na základě vlastní zkušenosti s utrpením lépe chápali neklid a bolest, jež jsou údělem mnoha osamělých, nemocných nebo starých lidí, a velkoryse jim pomáhali. 2. Aby národy světa otvíraly dveře Kristu a jeho evangeliu pokoje, bratrství a spravedlnosti. 3. Aby světlo Adventu a Vánoc proniklo do srdcí všech lidí a přiblížilo Boží lid i těm, kteří s obtížemi hledají smysl života.

V uplynulých letech jsme se v prosinci rozloučili Podivín

Ladná

2009

Pavlína Duhajská

Josef Mlátilík Marie Podrazilová

2008 2007

Marie Ustohalová P. Karel Onuca Anna Sečkařová Marie Maťáková

František Babocký Karel Michlovský Antonín Tesařík

2006 2005

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36

37