ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 5 květen 2010

ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 5

květen 2010

Už se tě tě nebojím, Pane! S náboženstvím strachu se skončilo. Téměř se skončilo. Je pravda, že někteří věřící se vzdálili od praktického náboženství v té míře, v jaké v nich ubýval strach, že se nepodřizují jeho požadavkům. Je to špatně? Pokud strach stojí na „počátku zmoudření“, nikdy není začátkem lásky a náboženské úkony bez pravé víry jsou horším pokrytectvím než projevy lásky bez lásky. Jakoby Pán nebyl býval dost výřečný! Hřích a zpověď už nejsou v módě. Ale pokud člověk ztratil „smysl pro hřích“, tak ne proto, že by se o něm méně mluvilo, ale proto, že se dlouho připouštělo mluvit o tom jako o neuposlechnutí pravidel, „příkazů“. Pokud jde o „zpověď“, zbavili jsme ji jejího vlastního smyslu. Mnoho kněží to nezvládlo a mnoho věřících zhodnotilo postupně jejich chování jako směšné a odvrátili se od Církve. Po koncilu se znovuzrodila naděje. Mnoho křesťanů opět našlo či poprvé ohalilo úžasný význam Smíření. Vrátili se. Ale vrátila se ostražitost a příkazy!… Naštěstí duchovenstvo nezačíná znovu vyhrožovat pekelným ohněm, aby se lidé „vrátili k víře“. Možná by sem-tam dosáhlo úspěch (!), ale jenom lidská slabost chce dosáhnout prostřednictvím strachu něco od druhého člověka – i když jde o jeho dobro – a bylo by věrolomné věřit, že láska se měří zásluhami milovaného. Láska Boží je nekonečná a neměřitelná. Kázat je vždy těžké, ale je to jádro víry. A lehčí je pomáhat lidem dodržovat nějaká pečlivě připravená nařízení, než žít prakticky celý život jako odpověď lásky Ježíši Kristu. Pokud zákazy rezonuj silněji než zpěvy lásky, jednoho dne nakonec lásku zabijí. Už se tě nebojím, Pane, cítím se lehký, svobodný, šťastný, a děkuji ti za to.

Protože, přiznávám, trochu jsem se tě bál… Jen trochu, že? Ale bylo to moc. Protože v mém tichém srdci, z času na čas znepokojeném, se mi zdálo, že následovat tě ustrašeně, to neznamená následovat tě. Není to moje chyba, Pane, tolik mi toho napovídali!… A tolik věcí zase neřeknou, ale stále mi chodí po rozumu a otravují mi srdce. Řekli mi, že je špatné dělat toto, protože je to hřích, a ještě horší ono, protože to je smrtelný hřích.

A že za hřích budu potrestán. Za lehký dočasně, za těžký navěky… Jen kdybych prosil o odpuštění, abych se vyhnul trestu. Stačilo by… jít ke zpovědi a zpovídat se vždy, pokaždé, když velmi zhřeším.

jen o tom, jak se vyhnout smrti? Je opravdu pravdivé nechat zkostnatět lásku na několik úkonů, které se podrobně a spolehlivě dají ověřit? A měřit její čistotu dodržováním předepsaných norem?

A proto, Pane, jako dítě jsem si myslel… Odpusť mi, že na to, abych se vyhnul věčnému zatracení, není třeba se celý život znepokojovat, jen v poslední chvíli „litovat“.

Jak lze věřit, Pane, a nic přitom nepřekroutit, že láska se jednoho dne může zrodit ze strachu, a že pokud nebe znamená lásku, takovou lásku, jakou miluješ ty, nějaký strach by nás mohl na to připravit?

Jistě, připomínali nám, že nevíme hodiny ani dne, jak jsi Ty sám říkal. A několik upřímných a zanícených kazatelů se vzápětí ohánělo hrozbou pekla, aby se k tobě vrátili zbloudilí hříšníci. Čím větší strach, tím více návratů a tím větší radost! To bylo kdysi… Ale to kdysi poznamenalo naše dnešní babičky. A pokud o tom mluvím dnes večer, Pane, tak proto, že některým věřícím je smutno po takové minulosti. Zlobí se, že kněží mluví… jen o lásce, a ne o hříších a věčném zatracení. Kdyby byli přísnější, říkávají, zaplnili by kostely, které se vyprazdňují. I lidé by byli vůči sobě lepší, kdyby se víc báli!

Jak lze věřit, Pane, že na to, abychom Tě následovali, stačí dodržovat zákony, pravidelně vykonávat několik náboženských úkonů a neověřit si přitom pečlivě, jak žije naše srdce. Srdce, které někdy tluče pravidelně na cestách s překážkami a přestane tlouct na rovných a pěkných cestách. Jak lze věřit, že nebe je za zásluhy, že ho lze získat, připsat mu cenu, jakoby láska byla na prodej, jakoby nebyla nezměřitelná! …Ale jak je to těžké, Pane, dostatečně věřit v takovou LÁSKU, a každý den žít připravený tak, abychom ji mohli od Tebe přijímat.

Otřesné, Pane! Nesoudím srdce, věřím v upřímnost. Ale jak lze až tolik pokřivit tvé poselství! Vždyť všechno toto byla pravda…! Ale je opravdu pravdivé mluvit živému jen o tom, jak se zbavit neduhu,

Pane, musím tě poprosit o odpuštění, protože i když jsem se netřásl strachem před Tebou, 2

někdy, tak jako mnozí, když myslí na smrt a na to, co bude po smrti, znepokojivé, tajemné, pokoušel jsem se jednat, jak třeba, abych se zajistil.

svému prvnímu představiteli na zemi, ses ho jenom zeptal: „Petře, miluješ mě?“ Byl jsi to Ty, Pane, a já tě musím následovat a následovat skrze lásku. Nelituji, Pane, naopak, dobrořečím kněžím, kteří mě naučili chápat, že Tys nás miloval první, že jádrem víry je uvěřit právě tomuto, až potom se nechat milovat a že to hlavní v náboženství je milovat Tebe a milovat své bratry, tak jako tys nás miloval.

A přece, Pane, v některé dny jsem tě viděl blížeji. A okouzlil jsi mě. Ale nenásledoval jsem tě, TEBE, který jsi mi přece dal znamení. Uspokojil jsem se se slušným životem a s více-méně pravidelnou návštěvou chrámu. Myslel jsem si, že stačí vyhovět, abych mohl mít pokoj.

Už se tě nebojím, Pane! Ne ze strachu stojím odhodlaně a pokouším se Tě následovat. Určitě nejsem čistý, ani zdaleka, ty to víš. Ale když se k tobě modlím, zdá se mi, že ne proto, abych navázal důležitý vztah, ze kterého vyplývá nevím kolik výhod, ale odvážím se to říci… proto, že Tě miluji. Protože chci rozvíjet naše přátelství a s Tebou lépe sloužit všem lidem.

Ale tvoje láska je věrná, Pane, a ty nás doprovázíš. A na své každodenní cestě jsem tě postupně poznal a pomalu odhalil. TEBE.

A nyní sním… někdy, a jsem na to hrdý a hořím radostí, Sním o tom, že tě uvidím tváří v tvář, jak mě nakonec necháváš milovat, milovat Tě bezmezně a že jednoho dne uvidím shromážděné všechny lidi jako bratry, jako rodinu kolem našeho Otce.

Tebe, který jsi přišel, abys nám zvěstoval, že Bůh je LÁSKA a nic jiného, Tebe, který jsi nás naučil oslovovat ho Otče náš, protože my jsme jeho děti, Tebe, který jsi nám dal jediný příkaz: milovat. Tebe, který když jsi svěřoval zodpovědnost za Církev

Jediný strach, který mi zůstává, a pro něj se trápím, je strach, že nebudu dost milovat, jako TY, NEZIŠTNĚ. (Michael Quoist) 3

Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Žalm 27,1

To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu! V křesťanství totiž nic neplatí, zdali jsi obřezán nebo neobřezán. Tady rozhoduje víra, která se projevuje láskou. Rozběhli jste se pěkně. Kdo vám však zahradil cestu, abyste už nešli za pravdou, jak vám byla hlásána? K tomu vás neponoukl ten, který vás povolal. Avšak já skládám ve vás svou důvěru opřenou o Pána, že se nijak nezměníte ve svém smýšlení. Ale ten, kdo vás mate, neujde svému trestu, ať je to kdokoliv. Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou vracet se k starým způsobům. Spíše si láskou navzájem posluhujte. Gal 5,1-13

»Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, jaký dává svět, dávám já vám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.« Jan 14,27

Světec na květen květen Jako světce na měsíc květen jsme vybrali sv. Antonína Pierozzi (Florentského). Narodil se r. 1389 jako syn advokáta ve Florencii. Od časného mládí se zabýval vědami a zdržoval se obvyklých dětských her. Měl velkou touhu po vědění. Už ve věku 16 let dostal dovolení vstoupit do dominikánského řádu. Dominikánský řeholník Antonín žil pak po 40 let v různých italských klášterech. Často přitom zastával úřad představeného, dvakrát byl řádovým provinciálem. Arcibiskup Antonín a mnich Fra Angelico patřili oba dominikánskému řádu. Antonín založil v roce 1436 založil ve Florencii klášter sv. Marka ve svém rodišti, který je dodnes slavný, a pověřil Fra Angelika výzdobou. Volba Antonína za florentského arcibiskupa papežem Evženem IV. v roce 1446 došla všeobecného souhlasu. Antonín vykonával svůj vysoký úřad s neochvějnou vůlí po spravedlnosti, ale i s velikou dobrotou. Svým skromným způsobem života dával příklad celé diecézi. Pro svůj rozhled v duchovních záležitostech dostal jméno „Antoninus consiliorum" (Antonín rádce). Když těžce onemocněl papež Evžen IV., povolal svého přítele Antonína do Říma, aby se mu vyzpovídal a přijal z jeho rukou svátost nemocných. Papež zemřel 23. února 1447 v náručí arcibiskupa. V dalších letech byla florentská diecéze navštívena hroznou morovou epidemií, došlo k hladomoru, r. 1453 bylo těžké zemětřesení. Antonín se obětavě staral o nemocné, umírající a lidi bez přístřeší, obstarával potraviny a byty, pomáhal vdovám a sirotkům. Po 13 letech vyčerpávající služby zemřel Antonín 2. května 1459 ve Florencii; byl pochován v klášteře sv. Marka. Papež Pius II. se zúčastnil pohřební slavnosti, papež Hadrián IV. prohlásil velkého arcibiskupa r. 1523 za svatého. Sv. Antonín je patron v neštěstí a proti horečce. (Podle Rok se svatými)

Ach, ti rodiče Už mi normálně lezou na nervy, starají se o věci, po kterých jim nic není. Chovají se ke mně jako k malému děcku. Kontrolují mě a jsou příliš nároční. Kdo to má s nimi vydržet? Někdy se ptám, jestli mě mají vůbec rádi…

Nábožák Probíhá jedna ze zářijových hodin. Přednáším učivo, žáci si dělají poznámky. Je to poslední čtvrteční hodina. Studenti jsou stále neklidnější. Přestávají sledovat výklad a začínají vyrušovat. Ve chvíli, když už skoro ztrácím kontrolu nad hodinou, dostávám nápad. Hodím knihu na stůl, dopadne tvrdě a žáci zpozornějí. „Vezměte si papíry, v rámci vědeckého výzkumu odpovíte na pár otázek,“ říkám a snažím se tvářit vážně, i když se v duši směji. Jsou zaskočení. Spojení papír a pero v nich jednoznačně nevyvolává příjemné vzpomínky. Někteří protestují, ale to mi nepřekáží, aspoň mám čas přemýšlet. Podaří se mi vymyslet čtyři otázky o problémech v jejich životě a čtyři otázky o tom, co je baví a včem jsou dobří. Zabírá to. Nečekaná aktivita sklidila úspěch. Po jejím skončení se vracím k výkladu.

Jaký máš ve svém životě problém? Schválně jsem tehdy nechtěl, aby uváděli jméno. Věk vám prozradím. Mají šestnáct až sedmnáct let. To, co vyšlo pro můj „vědecký výzkum“, mě zaujalo. Nebudu prozrazovat podrobnosti, mám své žáky rád, ale prozradím problémy, které jsou podle mě charakteristické pro vícero z nás. Nejzajímavější odpovědi jsem dostal na otázku: V čem vnímáš ve svém životě problém? Více než třetina studentů považovala za největší životní problém vztah s rodiči. Psali: „Jsou na mě příliš přísní. Starají se o věci, o které by nemuseli. Chovají se ke mně jako k malému děcku. Stále jen něco zakazují a přikazují. Omezují mě. Nechtějí mě pouštět ven, na diskotéku, na chatu. Mám hodně domácích povinností. Vůbec nemám volný čas. Stále se hádáme a křičíme na sebe. Jde jim jen o jejich zájmy, na ty moje se nedívají. Nerozumíme si. Nechápou mě. Mají mě vůbec rádi?“ Asi takto zněly jejich odpovědi. Našli jste se v nich? Aspoň v něčem? Ani se tomu nedivím. Vztahy s rodiči a problémy v nich jsou charakteristické pro období dospívání. Střetnutí dvou světů, dvou generací, se nedá jen tak lehce vyhnout. Nepochopení je na obou stranách. Problémy netrápí jen syny a dcery, stejně intenzivně je vnímají i rodiče.

Pozdní příchod Těšil jsem se na jednu z dobrých diskoték. Věděl jsem, že nálada bude super a parta skvělá. Chtěl jsem jít a spolu se mnou se svezla i moje ségra. Bylo to už v době, kdy denní bitky mezi námi dvěma ustaly a jaksi jsme si začali rozumět. Neměl jsem problém vzít ji s sebou. Máma se nás ještě před odchodem zeptala, kdy přijdeme domů. Na vyjednávání s ní jsem byl připravený. Bylo to jako jednání o výkupné. Máma jasně řekla, v kolik se máme vrátit. Já jsem se podíval na mladší sestru. Viděl jsem, že nesouhlasila. Tak jsem přihodil dvě hodinky navíc. Sestra pochvalně kývala hlavou. Máma nechtěla ustoupit, ale nakonec jsme se o našem prošení dohodli na čase někde uprostřed. Byli jsme spokojení my i máma. 5

Zábava v plném proudu Sestra se bavila s kamarádkama a já jsem jedním okem sledoval hodinky. Do odchodu nám zůstávalo už jen pár minut, věděl jsem totiž, kolik přes celé město trvá a chtěl jsem domů přijít včas. Přišel jsem za sestrou a pošeptal jsem jí, že musíme jít. Hodila po mně psí oči a bylo mi jasné, že se jí odejít nechce. „Ještě chvíli,“ prosila mě. Z diskotéky jsme odešli o půl hoďky později. Cestou domů jsme nijak nespěchali, takže jsme „udělali“ další čtvrthodinu. Dobrá nálada nás neopouštěla. A problém byl na světě Když jsme byli blízko našeho paneláku, začal jsem větřit problém. Ve všech oknech už byla tma, jenom v jednom svítila malá lampa a u ní netrpělivě vyčkávala v bílém županu jakási postava. Máma. Přidali jsme do kroku. Když jsme vstoupili do bytu, bylo už všude ticho a mysleli jsme si, že jsme z toho venku. Omyl… Ráno si nás podal otec. Ptal se, kdy jsme se měli vrátit. Chtěl vědět, proč jsme měli hodinu zpoždění. Nepomohlo vysvětlování, že byla dobrá nálada a my jsme se výborně bavili. Dali jsme mámě slovo a nedodrželi ho. Výsledkem byl křik, kritika a samozřejmě jsme dostali i zaracha. Další diskotéka byla v nedohlednu. Jak jsme se cítili? Ukřivděmě. Nenaštvalo by to i vás? Protože mě to tehdy naštvalo. Zdálo se mi to přísné a nespravedlivé. A jak se na to dívám dnes? Už nejsem malé děcko! Vždy jsem chtěl, aby mě rodiče vnímali jako dospěláka. Myslím si, že po tom touží každý mladý. I když v tomto věku si většinou neuvědomujeme, že dospělými ještě nejsme. Kráčíme po cestě k dospělosti, jsme na cestě dozrávání. Očekáváme, že rodiče změní přístup a nebudou nás brát jako malé. To si však vyžaduje, abychom přístup k věcem změnili i my. Vždyť kolikrát se ještě chováme doslova jako malé děti. Měli bychom „přinutit“ rodiče, aby svůj postoj přehodnotili na základě našeho chování. Dospěláci totiž musí stát za slovem. Co řeknou, to platí. Je i na nás, abychom sami dali vážnost svým slibům. Stůjme za tím, co řekneme, a především dodržme, co jsme slíbili. Nepřišel jsem včas Přesně to nám tehdy se sestrou vyčítal otec. Nedodrželi jsme slovo. Jak nám měl věřit, že se do něčeho nenamočíme, když jsme ani nedokázali přijít domů tehdy, když jsme slíbili? Pochopil jsem. Nyní vím, že je lepší „utnout“ zábavu s kamarády, protože když přijdu domů včas, zabráním křiku a moje věrohodnost u rodičů stoupne. To je to, o co jde. Rodiče nám musí věřit. Když mladý dostane důvěru rodičů, nesmí je zklamat. Je to taková hra. Pokud v ní mám dost bodů, je to jednodušší v komunikaci i ve vztahu. Když dokáži přijít domů včas, když dodržím slovo, můžou se na mne spolehnout a prostě mi dovolí jet na chatu. Ale pozor, to není o obelhání, hraní divadla, o falešné důvěře. V tomto případě vkládáme do hry vztah s někým, komu na nás záleží. Proto by nám nemělo ani na um přijít, abychom podváděli. Mají mě rádi? Možná si říkáte: „Jsou na mě příliš nároční. Mám kopec povinností. Mají mě vůbec rádi?“ Přiznám se, že vaše rodiče osobně neznám, ale dovolím si tvrdit, že je na světě jen málo takových, co by nemilovali svoje dítě. V čem je tedy problém? Ptáte se: „Proč mi svoji lásku neprojevují?“ Zamysleme se společně, jestli je to opravdu tak… Nespočívá celý problém 6

jenom v tom, že jejich projevy lásky nevnímáme? Starají se o nás, máme kde bydlet, co si obléct… Podívejme se i do minulosti, co všechno už pro nás udělali. Například kolikrát se o nás postarali v nemoci. Svou péčí nám už nespočetněkrát projevili svou lásku. Skutečně jste si ani jednou v životě neuvědomili, že vás rodiče mají rádi? Jeden moudrý člověk řekl, že nejdůležitější v projevech lásky je najít společný jazyk, kterému rozumějí obě strany. Radoče nás milují. Problém však může být v tom, že jejich jazyk lásky je pro nás nesrozumitelný. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že i my musíme předvdat, jak budou rodiče vnímat naše projevy lásky. Pochopí je, porozumí jim? Nejen oni, ale i my potřebujeme objevit správný jazyk lásky. Tenká linie Hlas mé sestřenice v mobilu: „Malého Davídka jsem čtyřicetpět minut prosila a přesvědčovala, aby šel spát. Nakonec jsem to nevydržela a třikrát ho plácla po zadku. Rozplakal se a do deseti vteřin usnul. Neměla jsem ho plesknout hned na začátku a a čtyřicetpět minut dělat práci v domácnosti?“ Upřesním, že Davídek má dva a půl roku. Udělala jako máma někde chybu? Ve výchovném vztahu rodič – dítě, je jedna tenká pomyslná linie, která se musí velmi opatrně posouvat. Jaký přístup zvolit? Více autoritativní nebo spíše partnerský? Hranice se posouvá na základě toho, jak je dítě vyspělé. Co udělala sestřenice? K dvouletému chlapci přistupovala příliš partnersky, ale on ji zjevně nemohl v plné míře pochopit. Asi měla upřednostnit autoritativnější přístup, který použila na závěr, když jí došla trpělivost. Jsme na tahu Předpokládám, že každý mladý by uvítal, aby linie mezi rodiči a dětmi byla co nejblíže k partnerskému přístupu. Aby nás rodiče nesvazovali přílišným postojem autority, ve kterém jen těžko nacházíme svobodu. Tady je ale důležité pochopit, že o své důvěryhodnosti musíme rodiče přesvědčit my svým chováním. Toto je několik návrhů, jak vylepšit vztah s rodiči. Na závěr jen dodám, že základem všeho je snaha o upřímnost a touha navzájem se přijímat a společně růst v lásce. (podle AHA) 7

Jsi upøímným upøímným človìkem? Být upřímný je nesmírně namáhavé, nezapomínejme však, že v konečném důsledku nám právě upřímnost pomáhá zachovat si vlastní tvář. 1. Bílá barva především: a) čistotu. b) oblaka. c) šlehačku.

pro

tebe symbolizuje

7. Občasné zklamání: a) nikdy nepomůže. b) v některých případech nevyhnutelné. c) může být užitečné.

2. Tvoji známí o tobě vědí: a) všechno. b) hodně. c) jak kteří.

je

8. Máš omluvit svého přítele, ale musíš přitom lhát: a) v každém případě řekneš celou pravdu. b) hledáš jiné řešení problému. c) ve jménu přátelství to bez váhání uděláš.

3. Nejvíc se ti líbí pohádka: a) Pinokio. b) Sněhurka. c) Kocour v botách. 4. Při vyprávění nějaké události: a) snažím se uvést i nejmenší podrobnosti. b) v rychlosti zapomenu hodně detilů. c) přidám svůj komentář, aby se to dalo lépe pochopit.

9. Posloucháš diskuzi k tématu, o kterém nic nevíš. Jak se zachováš? d) Se zájmem poslouchám. e) Po chvíli poslouchání vstoupím do diskuze. f) To ještě neznamená, že nemohu říct svůj názor.

5. Nejčastěji zdravíš slovy: a) ahoj! b) dobrý den! c) nashledanou!

10. Svěření se přítele: a) je projevem důvěry. b) vždy pozorně poslouchám. c) je novým materiálem do diskuze.

6. Jak často se stává, že tajně „vykrádáš“ ledničku? d) sem-tam. e) dost často. f) nikdy.

11. A teď upřímně. Lhal jsi někdy? a) ano, často. b) občas. c) ne!

Vyhodnocení: Většina odpovědí A – průhledný jako voda Ti, co tě znají, vědí, že tvým druhým jménem je upřímnost. Pravda je pro tebe důležitá a jsi svobodný/á od posuzování druhých. Víš, že být upřímný není jednoduché, protože to občas vyžaduje sebezápor a utrpení. Nevzdávej to, jen takto se dá kráčet se vztyčenou hlavou! Většina odpovědí B – na cestě za pravdou Většinou se snažíš o upřímnost, ale někdy nakonec nedokážeš „nepřibarvit“ skutečnost a zalžeš. Malá rada: Předtím, než řekneš nějakou lež, zkus si vzpomenout na situaci, kdy ses vyslovenou lží v konečném důsledku ztrapnil, nebo sis jí zkomplikoval život. Většina odpovědí C – druhý Pinokio Tak ty jsi opravdu extrémista/-ka. Když venku prší, řekneš, že svítí slunce! Až takhle někdy dokážeš převrátit pravdu na opak. Jsi známá firma – Lži na počkání a.s. Věříš si už asi jen ty sám/sama, protože ostatní tě dávno považují za člověka, kterému se nedá věřit. Je na čase začít kontrolovat svůj jazyk, pokud si chceš znovu získat důvěru druhých. 8

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

4. Bůh vždy přítomný Naším cílem není jen dát vědomosti o Bohu, ale vybudovat vztah k němu. účelem této části je přivést děti k životu v Boží přítomnosti. To je základ celého náboženského života. A děti mají obdivuhodnou schopnost rychle se do něho vžít. Ten velký chlapec z minulého příběhu vyprávěl o Bohu. Uměl to, protože je to napsané v Písmu svatém. Opravdu je tomu tak, že je Bůh nejmoudřejší a nejlepší. A že je vždy s námi. Vždyť nás vidí, i kdybychom se chtěli jakkoliv schovat. A slyší i to, co mu řekneme docela potichu. To všechno je skutečně pravda. A ze všeho, co ten chlapec řekl, je nejdůležitější, že Bůh je se mnou, i když jsem docela sám. Co myslíte, je to pro nás dobré nebo zlé? Máme se z toho radovat, nebo se proto bát? Katka byla často sama doma. Neměla sourozence. Tatínek byl kdesi v cizině na montáži. Dědečka ani babičku už neměla. Když maminka potřebovala někam odejít, Katka musela zůstat celý večer sama. Katka však byla samostatná. Maminka se nemusela bát, že se jí něco stane. Věděla, že si nebude hrát se zápalkami, že nebude zapalovat plyn anebo strkat do elektrické zásuvky hřebíky. Katka si hrála, četla si, anebo se dívala na televizi. Nebála se. Ale přece jen byla vždycky ráda, když se maminka vrátila. Bylo jí tak dobře, když byla maminka doma. I když vařila v kuchyni a ona se učila v pokoji, přece byla spokojenější. Bylo jí tak nějak jinak, tak příjemně. Když byly celý den spolu, nemusely si ani moc povídat, Katce stačilo, když věděla, že je maminka blízko. A že si s ní může kdykoliv promluvit. Jednou ji pozvala na návštěvu spolužačka Eva. Když tam přišla, byla tam už i druhá děvčata. Eva jim tajemně oznámila: "Víte, jak nám bude dneska krásně? Naši nejsou doma. Můžeme si dělat, co chceme. Určitě do večera nepřijdou." Katce to bylo divné, nedovedla pochopit, proč je Eva ráda, že jsou samy. Vždyť ona byla vždycky ráda, když mohla být s maminkou. Ale za chvíli to pochopila. Eva totiž otevřela maminčinu skříň, vyndala její šaty a klobouky. A že si budou hrát na velké dámy. Převlékly se, namalovaly se, posadily se do obývacího pokoje. Eva vzala ze sekretáře bonbony a sklenice. Nalila jim víno. Ani jim to moc nechutnalo, ale Eva je povzbuzovala, že jsou už velké. Vytáhla i cigarety a nabídla jim. Ona to prý už zkoušela. A sousedův chlapec je o hodně mladší a už dobře kouří. Tak si tedy hrály na velké dámy. Najednou se však Katka otočila a 9

uviděla ve dveřích Evinina tatínka. To si dovedete představit, jak se všechny lekly a co potom bylo. Večer o tom Katka uvažovala. Jak je ona šťastná, když je maminka doma! I kdyby tak nečekaně přišel domů tatínek, to by bylo radosti! Proč to bylo u Evy naopak? Víte proč? Určitě jste na to přišli i Katka na to přišla. Vždyť ani ona by nebyla ráda, kdyby její rodiče přišli, a ona by dělala něco špatného, nedovoleného. No a tak nyní přemýšlejte! Je to radost, že je Bůh vždy s námi, anebo se ho máme bát? Co my tu nyní děláme? Je to něco zlého, nebo je to dobré? Když se nyní na nás Bůh dívá, když nás poslouchá, určitě se z nás raduje. Takže i my jsme rádi, že je zde. Můžeme ho tedy oslovit. Jistě na to i čeká. Vždyť už víme, jaký je dobry, jak nás má rád, víme i, že nás opravdu poslouchá, neměli bychom toho využít? Povězme mu tedy něco pěkného, souhlasíte? Nechme děti mluvit volně. Trochu je můžeme usměrňovat. Ale předběžně nepoužijme žádnou známou modlitbu. Ať je to pár spontánních, radostných vět. Potom povzbudíme děti, aby takto zkusily povědět něco Bohu i jindy. Případně jim můžeme dát za úlohu napsat takovou vlastní modlitbu. Bude to dobrá příležitost vrátit se k tomu hned při nejbližším setkání. I když v textech nemluvíme přímo o modlitbě, je třeba využít každé příležitosti s možností pro vybudování spontánní modlitby. Jen nepřipusťme sklouznutí do formalismu. Svou radost hledej v Pánu a dá ti, po čem touží srdce (Ž 36,4).

5. Způsob stvoření - vývojová teorie Viděli jste už stavět dům? To dá práce, že? Vyměřit pozemek, vykopat základy, navozit materiál, skládat cihlu k cihle, vsadit okna, dveře, vodovodní potrubí, elektrické vedení. No, je toho hodně, co je třeba k tomu, aby se postavil dům. Kolik lidí při tom pracuje! A stále tam musí být někdo, kdo všechnu práci řídí, kdo se dívá do plánů, podle nich potom rozkazuje, co se má kde a jak udělat, a kontroluje, jestli stavba vypadá tak, jak je nakreslená v plánech. A nyní si představte, že by se našel takový člověk, který by docela sám postavil nějaký velikánský dům. Sám by si ho vymyslel, :nakreslil plány, docela sám by udělal všechno, co je do domu potřeba. I panely, i umyvadla, výtahy, světla. Nic by nekoupil hotové. A nikdo by mu při tom nepomáhal. To vlastně ani není možné. Takový člověk neexistuje, který by to dokázal. A kdyby přece, že byste ho obdivovali? A velmi, nebo ne? Ale nyní si představte, že by se našel druhý člověk, který by vymyslel a udělal jen takové malinké zrníčko písku. To by položil na zem a z toho zrníčka by se docela 10

sám postavil též takový velký dům. Se vším, co v takovém domě musí být. Takže všechno, co je ve výkresech a plánech, jak bude dům vypadat, jak se má co udělat a jak postupovat, i všechen materiál, cihly, roury, skla, kabely - to všechno by už bylo v tom malinkém zrníčku písku. I s tou silou, že se to samo udělá. Kterého z těchto dvou lidí byste víc obdivovali? Co je těžší, co je větší umění? No, určitě to druhé! A máte pravdu. Nyní se vrátíme k tomu, co už o vzniku světa víme. Když jste se dověděli, že všechno stvořil Bůh, pravděpodobně jste si mysleli, že to udělal tak nějak, jako když si vy hrajete na písku. Uděláte kopec a dolinu, řeku, jezero a jeskyni. Stvoření jste si tedy představovali tak, že Bůh vzal nějakou žhavou hmotu a z ní utvořil slunce a hvězdy. Potom udělal Zemi, na ní kopce a moře. Potom tam dal stromy, trávu a květiny. A do vzduchu pustil ptáky, do vody ryby a na zem všechna ostatní zvířata a člověka. Lidé si dlouho mysleli, že to bylo tak nějak, protože v Bibli je napsáno, že všechno stvořil Bůh. Tato kniha však byla napsaná velmi dávno. Tehdy lidé ještě nevěděli, že Slunce je mnohem větši než naše Zem. Nevěděli ani, že naše Zem je koule. Mysleli si, že obloha je nějaká plocha, na které jsou zavěšená světýlka. Bůh chtěl, abychom věděli, že všechno stvořil on. A proto vnukl některým lidem, aby to napsali. V té knize je tedy napsáno, co nám odkazuje Bůh, že všechno máme od něho, že on je nejmoudřejší a nejlepší, že nás má rád a chce, abychom se měli dobře. Ale není tam napsáno, jak to všechno Bůh udělal. Bůh totiž věděl, že lidé svým rozumem na to jednou přijdou sami. Nejdřív si lidé představovali stvoření tak, že to všechno postupně Bůh sám udělal. Podobně, jako když něco děláme my. A i tehdy velmi obdivovali Boha, protože svět je velký a velmi složitý. Lidem to ale nedalo pokoj. Chtěli vědět víc. Tak jako když vy dostanete nějakou hračku. Nejdřív se z ní radujete, hrajete si s ní, ale potom začnete být zvědaví, co v ní je. Co to tam vrčí, jak to, že se hýbou kolečka. A hračku rozeberete. I dospělí jsou takoví. Ledacos rozeberou zase poskládají a potom na hodně věcí přijdou. Moudří lidé tedy přemýšleli, zkoumali, až přišli na to, že všechno co je, vzniklo z takového maličkého zrníčka. Menšího než prášek. Ale v něm už bylo ukryté všechno pro tento veliký svět. Například i síla slunečního záření, to světlo i teplo, které dnes ze slunce dostáváme, bylo už v tom prvním zrničku. Byl v něm i postup vývoje, co má být dřív a co později. Toto malinké zrníčko vymyslel a stvořil Bůh. To on dal do něj takovou moc. On to byl, kdo dal lidem rozum, že na to přišli, že to objevili. No a nyní povězte sami, když my už toto všechno víme, máme proto méně obdivovat Boha? Když někdo řekne, že Bůh není a že nestvořil svět protože svět vznikl z maličkého zrníčka, co mu povíte, co si pomyslíte? Bylo by možné, že by to zrníčko vzniklo úplně samo, z ničeho? Nikdo by ho nevymyslel, nikdo neudělal a nikdo v něj nevložil takovou sílu! Vy jste zatím ještě jen děti, ale už přece víte, že to není možné! Vždyť cítíte, že to musel udělat velký, moudrý a dobrý Bůh. Tento text byl vyzkoušen na více dětech, včetně pětiletých. Příklad porovnáni se stavbou domu, s aplikací na vývojovou teorii, pochopilo skutečně každé. Je třeba však velmi citlivě sledovat reakci dětí. Možná bude-li třeba déle se zdržet při tomto vyvozování a nepokračovat dále. Nic se nestane, když se toto těma rozdělí do dvou rozhovorů. Nejdůležitější je, aby se dětem hluboce vtisklo do mysli, že Bůh jako původce vývoje je víc hoden obdivu, než Bůh - Stvořitel. Pokračování příště

11

Citrón Hned na začátku musím upozornit čtenáře, že jsem evangelík. Bylo to na frontě někdy začátkem července. Byl jsem obyčejným vojákem a spojkou u velitelství 2. praporu 520. pluku, který patřil ke 296. divizi. Měl jsem tehdy asi třicet let. Četař Schneider, který byl v civilním životě advokátem, mi odevzdal rozkaz dovést 13. pracovní rotu. Den předtím jsem dostal z domu velký balík. Manželka mi upekla dva koláče a k nim – k mému velkému překvapení a potěšení – přibalila dva citróny. Kde a jak je sehnala, to nevím, ale pro mne byly velkou vzácností. Jeden byl již nahnilý, ale druhý úplně zdravý a šťavnatý. Vydal jsem se na cestu širou rovinou a vzal jsem si s sebou i ty dva citróny. Loukám a pšeničným polím nebylo vidět konce. Po delší době jsem uviděl v dálce bílé domy, nad kterými se tyčila kostelní věž. Tento obraz mě potěšil. Myslel jsem si, že tam určitě najdu nějakou naši jednotku, která mi pomůže najít 13. pracovní rotu. Zrychlil jsem krok. Před sebou jsem viděl uniformovaného muže, který se tam procházel, jakoby se zotavoval. I on si mně všimnul a přicházel mi naproti. Rozpoznal jsem německou důstojnickou uniformu, a když jsem byl blíž, zjistil jsem podle výložek, že to je lékař. Srazil jsem před ním podpatky, zasalutoval a představil jsem se: „Vojín Früh, spojka ve službě.“ Po výměně několika otázek a odpovědí vojenské povahy jsem mu řekl o svých bolestech v krku. Zeptal jsem se ho, jestli nemá po ruce nějaký lk. Rozkázal mi otevřít ústa, podíval se mi do krku a konstatoval: „Můj drahý, ty máš pořádnou angínu!“ Potom se odehrálo, na co nikdy nezapomenu. Lékař mi řekl: „Škoda, nemám nic proti angíně, ale běž do polní nemocnice, a tak si zkrátíš vojnu o nějaký týden. Na kraji vesnice žije opuštěná manželka jednoho polského profesora, který byl na nucených pracích. Její čtyřletá dcerka má také angínu a stav je velmi kritický. Byl jsem právě u nich. Dítě umírá a já pro ně nemohu nic udělat. Proto jsem se šel projít, protože nemohu hledět na bídu, před kterou jsem bezmocný. Kdybych měl aspoň jeden citrón! Matka a teta děvčete se už pár dnů modlí k Panně Marii o citrón, neboť jsem jim řekl, že by citrón mohl děvčátko zachránit. A teď se modlí a modlí, jakoby i uprostřed této špíny mohly růst citronovníky. Ale myslím, že modlitba je útěchou, i když je bezvýsledná.“ Když lékař vzpomenul citrón, sevřelo se mi srdce i hrdlo. Tak rád bych si sám pochutnal na citrónu. Rozhodl jsem se zříct se ho, ale cosi mně v tom bránilo. Tehdy jsem si vzpomněl na svou pětiletou dcerku a na manželku. Představoval jsem si, jak by se ona – dobrá katolička – modlila k Panně Marii, kdyby byla v podobné situaci. Zamyslel jsem se. Můj pohled se střetl s lékařovým. Položertovně se mě zeptal: „Kde bloumáš myšlenkami?“ Krátce jsem mu odpověděl: „Mám u sebe dva citróny. Jeden je skoro shnilý, ale druhý je ještě zdravý.“ Vytáhl jsem oba citróny. Lékař oněměl, když je uviděl. Po chvíli dojatý zakroutil hlavou: „Tedy existuje i něco takového?… Bože můj, odpusť mi!“ Potom se obrátil ke mně: „Chceš ten citrón darovat?“ Dal jsem mu ho. Vzal mě s sebou do opuštěného domu, kde nás přivítaly dvě uplakané ženy. Lékař vítězoslavně ukázal citrón. Ženy se přes slzy usmívaly, ale netvářily se nějak překvapeně. Považovaly to za samozřejmé, vždyť se modlily k Matce Boží s takovou důvěrou. Obě dvě mluvily německy. Lékař je poprosil o nocleh pro mne. Mimo toho věděl aspoň 12

zhruba, kde je 13. pracovní rota. Slíbil mi, že tam pošle pro ni spojku, která rotu zavede, kam jsem ji měl zavést já. Zavedli mne do pokoje s postelí. Byl jsem unavený a lomcovala se mnou horečka. Zavřel jsem oči, stiskl nos a snědl shnilý citrón. Nebyla to žádná pochoutka. Brzy jsem usnul. Když jsem se za několik hodin probudil, byl jsem jako znovuzrozený. Když jsem byl vzhůru, přišly obě ženy, usmívaly se a plakaly radostí. Jejich slova byla samé díky. Později přišel i lékař. Radost z něho jen zářila. Usmíval se a řekl mi: „Už je ven z nebezpečí. A ty?… Podíváme se!“ Když jsem mu řekl, že jsem snědl shnilý citrón, prohlédl mi krk. Zakroutil hlavou a řekl: „Vždyť ti už skoro úplně odešla. Kdybych nebyl tě býval prohlédl předtím, řekl bych, žes vůbec neměl angínu.“ Ještě mě uklidnil, že z jeho mužstva odjela spojka na motorce, aby splnila mé poslání. A to urychlilo splnění rozkazu, protože motorkář je přece jen rychlejší než pěšák. Obě ženy mi na rozloučení udělaly na čelo znamení kříže. Velmi mi děkovaly za citrón. Pozdravili jsme se s lékařem a já se vrátil ke své jednotce. Nezapsali jsme si adresy, protože během války to nebylo vhodné. Po návratu ke své rotě jsem podal zprávu veliteli. Pravda, o citrónech jsem nemluvil, protože to není vojenská záležitost. Velitel krátce poznamenal: „Splnil jsi dobře rozkaz. Máš se už líp?“ Přitom na mne zkoumavě hleděl, jakoby věděl, že moje uzdravení z angíny bylo mimořádné a že Matka Boží vyslyšela prosbu těch dvou žen.

Rozpomeň se, ó milostivá Panno Maria, že neslýcháno jest od věků, abys byla koho opustila, kdo se pod Tvoji ochranu utekl a Tebe za pomoc vzýval neb za Tvou přímluvu prosil. Takovou důvěrou jsa oživen k Tobě, ó Panno panen a Matko, já se utíkám, k Tobě přicházím, před Tebou lkaje, já hříšník stojím: Nerač, ó Matko Slova věčného, pohrdnouti slovem mým, ale slyš mne milostivě a vyslyš mne bídného, jenž v tomto slzavém údolí k Tobě volám. Přispěj mi, prosím, ve všech mých potřebách vždycky, zvláště pak v hodinu smrti mé. O milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria. sv. Bernard

13

Reinkarnace versus vzkříšení aneb Kde začíná pohanství Není kratčí a známější odpověď na všechny nezodpovězené otázky lidského bytí, než je velikonoční tajemství vykoupení. I přesto mnoho lidí – mezi nimi bohužel i křesťané – věří v reinkarnaci a nepřipouštějí, že je v tom nerozlučitelný rozpor. Odpovídá ThDr. Boris Radkovský.

Co máme rozumět pod pojmem reinkarnace? Reinkarnace znamená znovuvtělení, převtělení. Tato nauka jako součást hinduistického cyklického způsobu myšlení začíná vystupovat do popředí v 8. století před Kristem, v raných upanišádách. Podle jejích stoupenců stálá, nevyhnutná součást lidské bytosti – označovaná v různých náboženských tradicích jako átman, džíva, Vyšší nebo Pravé Já, duše, duch, Božské světlo apod. – vstupuje opakovaným zrozením do různých druhů fyzických těl do té doby, dokud se nevymaní z tohoto strastiplného koloběhu života a smrti (samsára – doslova ustavičné putování) a nedosáhne osvobození. Zjednodušeně bychom ho mohli přirovnat k tomu, co křesťané rozumějí pod pojmem spásy. Hinduisté tento stav nazývají mókša, buddhisté zase nirvána, i když si ho každý vysvětluje po svém. Opakující se cyklus zrození a smrti, tak jak ho chápou starobylé indické Védy, je pro nás Evropany časově přímo nevysvětlitelný. Bhagavadgíta, která lidské tělo přirovnává k oděvu, co člověk časem po opotřebování odhodí a obstará si nový, mluví až o 8 400 000 druzích fyzických těl, do kterých se živá bytost – po našem duše – může vtělit, z čehož jenom 400 000 jsou lidská těla. Z toho vyplývá, že duše se v budoucím životě může ocitnout i v jiném, než lidském těle – ve zvířecím, ba i v rostlinném. O kvalitě těla, a tím i života, který v něm duše zažívá, rozhoduje její karma, což je jakýsi souhrn předchozích skutků (dobrých i zlých) konaných v minulých životech. Je třeba však podotknout, že reinkarnačních teorií je více a některé, zvláště ty západní, připouštějí vtělení výhradně do lidského těla. Je rozpor mezi východním a západním pojímáním reinkarnace? Je a podstatný. Zatímco cílem hinduisty je, jak jsem říkal, vymanit se z koloběhu životů a osvobodit se z utrpení a iluze, která zahaluje a ovládá naši pozemskou existenci; pragmatický, tzv. moderní člověk Západu, naopak, znovuvtělení v lidském těle vítá – jako opětovnou možnost realizovat to, co v tomto životě nestihne, nebo napravit věci, ve kterých selhal. Je to pro něj jakýsi proces duchovního sebezdokonalování. Spiritismus, teozofie, antropozofie a new age hledí na reinkarnaci jako na účast na vesmírné evoluci směřující ke stavu dosažení božskosti. Kdy a jak se víra v reinkarnaci dostala do našich zeměpisných šířek? V jakých proudech myšlení se s ní v současnosti můžeme setkat? Za určitý milník v rozšíření této nauky na Západě bychom mohli považovat Teozofickou společnost, která vznikla v roce 1875; svoji roli však sehrály o něco dříve i víceré křesťanskoezoterní směry jako Hnutí grálu, antropozofie Rudolfa Steinera atd. Je jen pochopitelné, že v druhé polovině šedesátých let a v sedmdesátých letech oživili tuto víru početní guruové z Východu, kteří přišli na Západ založit svá náboženská seskupení (Transcendentální meditace, hnutí Hare Krišna, Sahadža jóga, kult Šrí Činmoja, hnutí Bhagavána Šrí Radžníša – Osha aj.). Ze společenství, která se v současnosti hlásí ke křesťanství a věří na převtělování, můžeme vzpomenout například sektu Univerzální život. V rámci širokospektrálního hnutí new age bychom však podobných směrů našli více, a to nejen na náboženské půdě. S reinkarnací se experimentuje i v oblasti psychoterapie, známé jsou například různé regresní (návratové) terapie, při kterých se „pacient“ často ve stavu hypnózy „vrací“ do minulých životů, přičemž opětovně „prožívá“ své někdejší konflikty, které jsou údajně příčinou jeho současných problémů.

14

Jak si vysvětlujete skutečnost, že i mnozí křesťané vedle víry v Ježíše Krista věří i v reinkarnaci? Otázkou je, zda tito křesťané pravidelně čtou Boží slovo, Bibli a jak vlastně přistupují k Ježíši Kristu a jeho výlučnému postavení v dějinách spásy. A také do jaké míry podléhají různým nebiblickým názorům, které se v současnosti velmi rychle šíří i prostřednictvím médií a které hlásají početné, zvláště východními náboženstvími ovlivněné sekty. Víra v reinkarnaci se pro dnešního člověka stala módním trendem, a kdo si myslí opak, je zpátečník a fundamentalista. Bohužel, s tímto Hinduista chápe život jako nepatrnou epizodu v procese názorem se ztotožňují i mnozí nespočetných narození a umírání. Jeho symbolickým křesťané. Na webové stránce našeho vyjádřením je ležatá osmička, která v matematice časopisu Rozmer (http://rozmer.sk) označuje nekonečno. právě probíhá anketa s otázkou: Věříte v reinkarnaci? Možná to někoho překvapí, ale přesná polovina respondentů je náchylná v ni věřit a jen přibližně jedna čtvrtina ji úplně zavrhuje. Existuje nějaký průzkum, jak vypadá, či jak se vyvíjí situace v této oblasti? Ještě počátkem devadesátých let minulého století se uskutečnil reprezentativní průzkum ve dvaceti pěti evropských zemích, ze kterého vyplynulo, že v těchto zemích, které můžeme označit za religióznější, je vyšší procentuální zastoupení lidí, kteří věří, že lidská duše se převtěluje. Ještě více překvapuje vztah mezi náboženskou horlivostí a tímto přesvědčením. Z těch, kteří na Slovensku navštěvují kostel jednou za rok a méně, věřilo v té době na převtělování jen 6 procent, přičemž z těch, kteří se zůčastňují na bohoslužbách aspoň jednou za měsíc, to bylo 30 procent. A dnes by tyto výsledky dopadly ještě hůř. Je to alarmující a svědčí to o tom, že postupně ztrácíme svopji křesťanskou identitu a asimilujeme se s pohanstvím. (A jak by to dopadlo u nás? – pozn. redakce) Často je slyšet argument, že víra v reinkarnaci byla v raném křesťanství samozřejmostí. Údajně císař Justinián I. dal na 2. cařihradském koncilu v roce 553 bez ohledu na postoj papeže příkaz všechny zmínky o tomto učení z Bible odstranit a reinkarnaci vyhlásil za bludné učení. Co je na tom pravdy? To, o čem mluvíte, je jen důkazem toho, jak lehce se nejednou historie účelově překrucuje, jak se to někomu hodí. Je pravda, že pojem reinkarnace není cizí ani západní filosofické tradici. Jako novinka se toto učení objevilo již na okraji řecké a římské antiky. Připouští se dokonce, že orfisté a pytagorejci přijali tento podnět z Indie. Jako příklad se často uvádí učení starokřesťanského autora Origena (185-254), který pod vlivem gnosticismu a neoplatonismu hlásal, že duše již před svým „pádem do zrození“ (tedy před dočasným uvězněním v lidském těle) žila u Boha (tzv. preexistence duše). Origenes chápal člověka jako preexistenční duchovní bytost, „inkarnovanou“ do těla, která může i po tělesné smrti mít před sebou dlouhou cestu očišťování. O opakovaném pozemském vtělování však Origenes nikdy neučil, dokonce, jak píše Hummel v díle Reinkarnace – víra v převtělování a víra křesťanů, Origenes se ve svém střetu s Kelsem jasně vyslovil, že pro něho je toto učení neslučitelné s Písmem a vírou Církve. Silnější hnutí vytvořili Origenovi přívrženci až na přelomu 4. a 5. století, což mělo za následek více sporů, které vyústily do Justiniánova ediktu (543) odsuzujícího některé z tezí jinak velmi rozsáhlého Origenova učení. 15

Tato problematika byla i částečným předmětem onoho všeobecného koncilu, a proto se tvrdí, že to byl právě on, kdo z křesťanské věrouky vyloučil teorii o reinkarnaci, což je, jak je vidět, nesmysl. Zastánci reinkarnace vidí v tomto učení odpověď na všechny nespravedlnosti, které denně zažíváme. To, že dobrý člověk trpí a zlý si beztrestně užívá, vysvětlují jako ovoce jejich předcházejících životů a zákon karmy je pro ně jediným možným vysvětlením. Zní to přitažlivě a logicky, ale až příliš lidsky. Člověk chápe věci jen velmi omezeně a subjektivně a mnohé souvislosti ze svého postavení jednoduše pochopit nemůže. Vysvětlovat si je takto mechanicky mu sice možná pomůže lépe se s utrpením vypořádat, ale to ještě neznamená, že je to pravda. Apoštol Pavel píše v listě Římanům: „Ale, člověče, kdopak ty vůbec jsi, že si troufáš přít se s Bohem! Což může říci výrobek mistrovi: »Proč jsi mě udělal zrovna takhle?« Či nemá hrnčíř moc nad svou hlínou, aby udělal z téže kaše jednu nádobu k účelům vznešeným, jinou zase k účelům úplně všedním?“ (Řím 9,20-21) Mohl byste podrobněji objasnit rozdíl mezi křesťanským konceptem vzkříšení a učením o reinkarnaci? Ježíš v Janově evangeliu říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ (Jan 11,25-26). To znamená, že Kristus je naší spásou, jeho milostí jsme spasení, ne našimi skutky, askezí, rizuály či očišťováním. To je podstatný rozdíl. V Bibli se nikde nemluví o dalších pozemských životech. V listě Židům sv. Pavel píše: „A jako lidem je souzeno, že musí jednou umřít a pak nastane soud, podobně je tomu u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se po druhé - ne už jako oběť za hříchy - těm, kteří na něho čekají, aby jim přinesl spásu“ (Žid 9,27-28). Apoštol národů poučuje také Korinťany, že při vzkříšení se všichni promění v jednom okamžiku (za zvuku polnice), tedy ne každý individuálně po své smrti, ale všichni najednou: „Povím Vzkříšený Kristus dává naději, vám teď tajemnou pravdu: všichni nezemřem, ale všichni která představuje naději na budeme proměněni. Stane se to rázem, v jediném okamžiku, na společenství s ním i po smrti. konečné zatroubení polnice. Polnice zazní, a mrtví vstanou s tělem, které už nepodléhá rozkladu, a my budeme proměněni. Toto tělo, které podléhá rozkladu, musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost“ (1 Kor 15,51-53). Důležitý rozdíl je i v tom, že zatímco křesťanská antropologie vyznává substanciální jednotu duše a těla, dualistický hinduismus toto spojení vnímá silně antagonisticky; tělo je pro duši přítěží a vtahuje ji do materie plné zla a utrpení. Zatímco křesťan pokládá své tělo za chrám Boží, hinduista ho, naopak, vnímá jako nutné zlo, vězení pro duši. A nakonec rozdíl vidíme i samotné aplikaci. Člověk, který přijímá svůj život jako neopakovatelný Boží dar, přistupuje – aspoň by měl – ke každému prožitému okamžiku úplně jinak, než ten, který chápe život jako jeden z miliónů úlomků mozaiky, nebo jako trest, který si musí na zemi odpykat. Křesťané chápou vzkříšení komplexně: neočekávají jenom individuální proměnu, ale i to, že Bůh stvoří nové nebe a novou zemi, tedy úplně jinou realitu, ve které bude vzkříšená bytost přebývat. Jako křesťané máme tedy naději, že naše individuální společenství s Kristem přetrvá i smrt. A tato naděje se ukazuje skutečně transcendentní, na rozdíl od reinkarnace, která se v tomto světle jeví jen jako projekce lidských nadějí. (podle KN)

16

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Fufu, muž čtyřiceti grimas (31. červenec 1914 – 27. leden 1983) Výbušný, prchlivý, ubrblaný a nesnášenlivý na filmovém plátně, v reálném životě však tichý, klidný a laskavý. I takový byl modrooký herec Louis Germain David de Funés de Galarza, tedy Louis de Funés, Učaroval divákům nejen v rodné Francii, jeho humor a nenapodobitelné úšklebky ocenila celá Evropa.

Otec Carlos Louis de Funés de Galarza pracoval v rodné španělské Sevile jako právník. Neúspěšnou kariéru hodil za hlavu a odstěhoval se do sousední Francie. Zapůsobila na něj země, ale i útlá a temperamentní Leonora. Z jižanského manželství vzešel přesně v den francouzské mobilizace, 31. 1. 1914, syn Louis. Těžké válečné časy přinutily už i tak dost chudobnou rodinu k dalšímu stěhování. Útočištěm se jim stala vesnička Villierssur-Marne. Právě tam začal Fufu, jak si zvykli ho důvěrně oslovovat, kariéru úspěšného baviče. Magnet na problémy v práci Vysokoškolské studium nebylo pro Louise nejlepším řešením, rodiče mu proto vybrali řemeslný směr. Viděli v něm kožešníka. Pro neplechy a alotria ho však ředitel vyloučil z učiliště. Vyzkoušel si například práci v ateliéru, který téměř podpálil, zaměstnal se i v parfumerii, kde rozbil několik drahých flakónů ve výkladě. Nakonec zakotvil u hudby jako pianista v jednom z pařížských barů. Hosty bavil hrou na klavír, ale také spontánními grimasami. Mimo nevelkého výdělku mu práce přinesla i manželku Germaine Elodie Carroyerovou. Svazek však především kvůli finančním problémům nevydržel, po šesti letech se Louis a Germaine rozvedli. Dlouho očekávaný úspěch Až druhá polovina čtyřicátých let vypadala pro Funése jako šťastný začátek. Získal stálé místo v kavárně na Montmartru a intuitivně si zvolil kurs herectví. Zanedlouho začal sporadicky účinkovat na divadelních prknech i ve filmech. Uběhlo však dlouhých deset let, během kterých si zahrál přibližně devadesát malých postav, než ho svět objevil jako nenapodobitelného baviče. Skutečný debut přišel s divadelním představením Oscar v roce 1959. Filmové slávy se dočkal až v roce 1964, když jeho přítel a režisér Jean Girault zariskoval a nabídl Louisovi hlavní roli poručíka Cruchota ve snímku o četnících z francouzského letoviska Saint Tropez. Fufu měl tehdy přesně padesát let. 17

Kolekce pro dobrou náladu Grand Restaurant pana Septima, Tetovaný, Hibernatus, Piti-piti-pá, Dobrodružství rabína Jacoba či kultovní trilogie o Fantomasovi. To je jen několik úspěšných filmů, díky kterým si především Evropa vzpomíná na vzrůstem sice nižšího, ale duchem velkého herce. Energického Funése však výrazně zpomalil první srdeční kolaps v roce 1974, který přežil především díky pohotové manželce. Další film natočil až za dva roky, byla jím bezchybná komedie Křidýlko aned stehýnko s Annie Girardottovou. K umocnění skvělého dojmu u nás určitě přispěl i vynikající hlas dabingového herce Františka Filipovského, který také dokázal svou mimikou bavit celé studio. Díky za lásku Louis de Funés měl nade všechno rád svou druhou manželku Jeanne, se kterou měl dva syny. Mluvil o ní jako o jediném člověku, kterému se mohl úplně otevřít. Protože věděl o jejích šlechtických kořenech (byla praneteří spisovatele Guy de Maupassanta), jako díky za všechno, co pro něho s láskou dělala, jí věnoval zámek Chôtea de Clermont ve městě Le Cellier na severozápadě Francie, který předtím patřil právě jejímu rodu. Ve volném čase se věnoval růžím. Podařilo se mu vyšlechtit odrůdu, která je po něm dokonce oficiálně pojmenovaná. „Nestihl jen jediné. Chtěl se naučit plavat,“ dodává syn Oliver, dnes dopravní pilot, ale předtím i otcův herecký kolega ve snímcích Senzační prázdniny, Na stromě a Piti-piti-pá. Závěrečná tečka Mezi poslední filmy s Louisem de Funésem se zařadil brilantní Moliérův Lakomec, kde Fufu stvárnil postavu krutého a nepřejícího Harpagona a společně s přítelem a kolegou Jeanem Giraultem se ujal i režie. Závěrečnou tečku za svým životem dal světu dvě hodiny před půlnocí 27. ledna 1983. Prudká bolest v hrudi předznamenala druhý infarkt a hercova nezapomenutelná tvář zůstala definitivně klidná. Navždy si ho však zapamatujeme jako muže čtyřiceti grimas, které dokázal vykouzlit za jednu minutu. (podle AHA)

*****

Hymnus Tomáše Mora Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jed. dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mne s ním zacházet.

Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá, dej, ať neberu moc vážně své pošetilé, malé "já".

Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás, ať se hříchem nevyděsím, a napravit jej umím včas.

Dej mi, prosím, humor, Pane, a milost, abych chápal vtip, ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.

18

Pádná poučka víry "Bůh má nás lidi rád." To byl námět naší vyučovací hodiny. Pokoušel jsem se tuto pravdu víry přiblížit malým druhákům na mnoha příkladech ze všedního života. Pobídl jsem chlapce a dívky, aby vyprávěli o svých zkušenostech, a potěšilo mě, že dokázali sdělit mnoho ze svých prožitků, co tuto poučku víry dotvrzovalo a posilovalo, čiperný Karlík, zdatný jedlík, viděl Boží dobrotu v dobrém jídle. - Toník, nadšený fotbalista, poznával jeho lásku ve zdraví, které mu umožňovalo rychlý spurt na soupeřovu branku a být tak "slavným" střelcem gólů. Frantík, který rád kutil, prožil Boží starostlivou péči v tom, že se mu brzy zahojila řezná rána, kterou si způsobil ostrým kapesním nožem. - Karin, která měla doma morče, vyprávěla, jak byl její mazlíček nemocný a jak ho Bůh uzdravil. - Monika viděla Boží dobrotu v tom, že ji rodiče měli rádi. Každý něčím přispěl k této pravdě víry. Chtěl jsem, aby si děti tuto poučku pevně vštípily, a tak jsem je nechal opakovat: "Bůh nás má rád." Zdálo se mi, že si ti malí tuto poučku snadněji zapamatují. V příští hodině jsem chtěl navázat na zážitky z poslední katecheze. "Jakou větu nesmíme nikdy zapomenout?" zeptal jsem se svých "malých teologů". Někteří zvedli ruku. Béďa volal: "Bůh nás má rád." -"To jsme také chtěli říct," křičeli ostatní. "Béďa vždycky vykřikuje nahlas a nikdy nezvedne ruku." Brzy se rozvinula vzrušená debata, která se jaksi nehodila k tématu hodiny. V tu chvíli se rozletěly dveře a Toník se zadýchaně hrnul na své místo. Byl celý rozježený a ukazoval na několik krvavých škrábanců na tváři. "Promiňte," řekl malý Toník, "ale zdržel jsem se..." "A co se ti stalo?" ptal jsem se soucitně, "kde jsi se zranil?" "Popral jsem se s Adamem. Ale musel jsem se s ním hádat, protože nechtěl věřit, že nás má Bůh rád. Říkal, že je to hloupost... Tak jsem mu jednu ubalil... Ale byl silnější než já, a tak mi také napráskal." Toník nabral dech: "Ale nakonec jsem ho přepral." Toník se na mě vítězoslavně podíval, jako by očekával uznání za svůj hrdinský čin. "A co tedy?" zeptal jsem se Božího bojovníka. Toník na mě nadšeně pohlédl: "Teď už věří také..."

Můj Pane a můj Bože, vezmi ode mne všechno, co mi brání na cestě k Tobě! Můj Pane a můj Bože, dej mi všechno, co mi pomáhá na cestě k Tobě! Můj Pane a můj Bože, vezmi mne mně samotnému, a dej mne Tobě do vlastnictví! Amen. (Mikuláš z Flüe) 19

20

Je dobrá zpověď, když při ní nic necítím? Jsou otázky, které nás pálí v ústech jako horký brambor. Pokusíme se na ně odpovědět.

Zeptal jsem se své přítelkyně, která je dnes matkou čtyř dětí, jestli se jí v noci chce vstávat k dítěti, které pláče. S úsměvem na tváři odpověděla, že někdy se jí vůbec nechce… ale nakonec vstane. Necítí chuť vstát, necítí radost z přerušeného snu, ale vstane. Ví, že je to důležité. Pokud by Zuzka vstávala jen tehdy, když by to „cítila“ jako něco super, její děti by často proplakaly celou noc. Cítit radost z dobré věci je povzbudivé, ale mnohokrát nás city nepobízejí k nejlepším věcem. A nemusíme mít nyní na mysli jen chorobné závislosti jako alkohol, drogy nebo automaty. Ne vždy prožijeme radost Podobné je to i se zpovědí. Ne vždy opravdu pocítíme radost z Božího odpuštění – z čistého srdce. To však ještě neznamená, že zpověď byla neplatná, že jsme neudělali dobrou věc. Dobro a zlo jsou příliš vážné záležitosti, abychom rozhodování o nich svěřili jenom pocitům. I když jsou pro člověka velmi důležité, Pán Bůh přece jen um,ístnil rozum v lidském těle výš než srdce – a možná to nebylo jenomnáhodou. (Schválně, uvažovali jste někdy nad tím, proč máme dvě uši, ale jen jedny ústa, ☺?) Znechucení můžeme být i z toho, když se hříchy stále opakují, a do zpovědnice chodíme se stále stejným „seznamem“. Prvňáček, říkejme mu Jožka, se jednu sobotu snažil od rána připravit narozeninový dárek pro svého tátu. Velmi usilovně kreslil své umělecké dílo. No pro „talent“, ale i nízký věk se mu příliš nedařilo. Sám si to uvědomoval, a tak se odpadkový koš postupně zaplňoval „pracovními verzemi“. Jednou se mu sesmekla ruka, jindy zase použil nevhodnou barvu. Vždyť víte, jak asi malují prváci. Jisté je, že snahu dětí je třeba hodnotit i srdce, nejen očima. Důležité je vidět pozitivní prvky a umět povzbudit. Jožkův otec to všechno udělal. To, co nejvíc zvedlo v jeho očích hodnotu obrázku, byl právě pohledf na plný odpadkový koš. Beze mne nemůžete dělat nic Ježíčovo „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5) platí i o boji s osobním hříchem. Potvrzuje to nejen naše vlastní zkušenost, tedy zkušenost těch, kteří vždy znovu potřebují zažívat Boží odpuštění, ale i příklad svatých. I ti největší světci se pravidelně zpovídali. Byl to právě pohled na odpadkový koš, který otci ukázal velikost daru a lásku svého syna. Tento příběh určitě neřeší celý problém smyslu lidské křehkosti, ale může ho částečně osvětlit. Všichni jsme syny nebeského Otce, svým životem malujeme více-méně podařené obrázky. To, co je důležité, je rozhodnutí nespokojit se s prvním náčrtem, snaha vstát po každém pádu, odhodlání začít vždy znovu, upřímně toužit po tom, abychom se Otci odplatili za jeho lásku. (podle KN)

21

CTNOST UMÍRNENOSTI II. Ž Praktikujeme ji tím, že se snažíme ovládnout to, na co máme chuť. Bez jistých kompromisů není společný život ani možný. Ježíš to dobře věděl, a proto nás naučil zásadě, proti které nikdo nic nemá a snaží se podle ní žít: Co nechceš, aby ti dělali druzí, to nedělej ty jim! Někdy nás to svádí, abychom porušili moudrost této praxe. Někdy je to žert, který přeženeme, jindy příležitost k napití a nejčastěji neovládneme zvědavost. V prastaré knížce podivných příhod jsem četl i toto. Ve mlýně dvě dělnice vytahovaly kladkou těžké žoky obilí do druhého podlaží. Přišel dolů kominík, viděl, co se děje a řekl tomu dole: „Počkej, já se jednoho pytle chytnu, nechám se vytáhnout a bude pěkná legrace.“ Děvčata tahala ze všech sil. „Ten je nějak těžký,“ řekla jedna a druhá dodala: „Jakoby na něm seděl sám ďábel.“ Jak se lekla, když na bílém pytli uviděla černou postavu! Vykřikla, pustila provaz a kominík sletěl i s pytlem z výšky dolů a dlouho ho dávali v nemocnici dohromady. – Někdy musíme včas odhadnout, co je v žertu únosné a co není. Nikdo nevidí rád slzy anebo dokonce krev tam, kde chtěl vidět úsměv a radost. Jenže my těžko odhadneme situaci a potom trpíme zbytečně. Dohadujte se potom se svědomím, zda to byl nebo nebyl hřích. Chyběla nám umírněnost a to je ono! Nejtěžší je vzdorovat alkoholu. Příležitostí je mnoho, obsah lahví chutný, ale dovede člověka změnit i charakterově. Nechci hájit abstinenty, nejsou obvykle docela normální. Ale znát pravou míru, aby se člověk nestal otrokem návyku, není zrovna snadné. Kdo může klidně říci: mohu se napít a nemusím to mít? Kdo to nedovede, dostává se do situací, které jsou až anekdotické. Přiběhne kluk do hospody, kde jeho táta již celé odpoledne hraje karty a popíjí. „Máš jít domů, matka ti vzkazuje, že se utrhla kráva.“ „Teď nemůžu, ať ji maminka uváže sama.“ Za chvilku přiběhl chlapec znovu a plakal. „Matka uklouzla a čeká na sanitku. Má něco s nohou.“ „To je dobře, že přijedou, dají ji zase dohromady, já jsem tam zbytečný. Teď nemám čas.“ Za nějakou dobu je kluk v hospodě potřetí. „Táto, ve sklepě ti bouchlo to víno, co tam děláš a teče ven!“ Už nebyl moc střízlivý, ale slyšel stále dobře. „Víno teče?“ Křičel a už bez čepice, tak jak byl, běžel, aby zachránil, co se dalo. – K smíchu? Spíš k pláči. Není to tak? Není to vlastně nemocný člověk? Asi ne, protože takový chce být. Je to hřích a nebývá to hřích lehký. Naopak! Se zvědavostí jsme na tom stejně. Neznáme míry. Dopadá to směšně i tragicky, svědomí vyčítá obojí. Byli to ještě chlapci, udělali si z města pěší túru, jen tak podle kompasu, ale zabloudili dokonale. K večeru objevili hostinec a moc prosili, aby je nechali přespat. Dobráčtí manželé je přijali jako vlastní, dali jim najíst, ukázali vedle kuchyně místnost a popřáli jim dobrou noc. Ale chlapci byli rozčilení a nespali, a když slyšeli, jak hostinský s manželkou v kuchyni mluví, šli ke dveřím a poslouchali. Zbledli. Hostinský říká: „Matko, mám ty chlapíky zabít dnes nebo to necháme na zítřek?“ „Nech to na ráno,“ řekla žena. „Teď jsi unavený.“ – „To jsme na tom pěkně,“ řekli si kluci a plni strachu utekli oknem, ale protože byl dvůr zavřen, uložili se do chléva k vepřům. Jak se však lekli, když sotva svítalo, šel hostinský s velkým nožem zrovna ke chlévu a volal: „Tak pojďte ven!“ Vyskočili, vrhli se mu k nohám a prosili, aby je nezabíjel. „Tak vy jste včera poslouchali?“ ptal se hostinský a smál se, až se za břicho popadal. „Já mluvil tady o těch, kteří zde pochrupují, ne o vás, blázínci!“ – Zvědavost se často nevyplácí, známe to, ale zvědaví jsme až až! A když jsme posledně prosili, aby se Panna Maria přimluvila a vyprosila nám umírněnost, soustřeďme dnes naše modlitby na tři problémy, které nám nejsou cizí: na žerty, na pití a na zvědavost. I v tom musíme zachovávat míru, když chceme vést nejen spokojený, ale i dobře vyvážený duchovní život. Pokračování příště 22

Věrný kamarád V jednom belgickém městečku se stavěl nádherný kostel. Stavba už byla téměř u konce, jen jedno ještě chybělo: větrná korouhvička na věži. Na žádné pořádné kostelní věži přeci nesmí větrná korouhev chybět. Ale strmé lešení, na kterém dělníci pracovali jen krok děleni od propasti, nebylo tak vysoké, aby se korouhev dala na věž upevnit. Nezbylo tedy nic jiného, než že se jeden muž musí postavit na ramena druhého a přiletovat kovového kohouta. Nebyla to příjemná záležitost ani pro jednoho, ani pro druhého. Vyžadovalo to od jednoho široká ramena a vytrvalost, od druhého neohroženou mysl a obratnost a oba museli mít navíc velkou důvěru k sobě navzájem a k Bohu, do jehož rukou vložili svůj život. Tak stoupali vzhůru, až k nejhořejšímu prknu lešení. Měli s sebou jen mohutnou větrnou korouhev, nádobu s vařícím olejem a potřebné náčiní. Nahoře se ten širokoplecý pevně rozkročil, jednou rukou se přidržel lešení a sklonil šíji; druhý si opatrně vylezl na jeho ramena a ten mu pak podal pánvičku s uhlím a taveným olovem a korouhev. Nahoře na lešení se tedy pustili do díla, zatímco dole na tržišti a ze všech oken je bez dechu pozorovali obyvatelé městečka. A jak tak všichni obdivovali neohroženost obou mužů, možná že mnohý utrousil i tichou modlitbu, aby je Bůh milostivě chránil před neštěstím. Míjely dlouhé okamžiky. Každá minuta se úzkostlivě přihlížejícím divákům zdála být věčností. Širokoplecý muž stojí na úzkém prkně bez hnutí jako skála. Vydrž! Nehýbej se, jinak je tvůj kamarád ztracen. Ten, který stojí na jeho ramenou, rychle a obratně letuje. Teď je korouhev konečně upevněna! Muž opatrně slézá z kamarádových ramen. Diváci s ulehčením vydechnou. "Bohu díky!" ozývá se. Proč se ale ten širokoplecý tak křečovitě přidržuje tyče od lešení? Proč nesestupuje po těžkém díle ze žebříku dolů? Opouštějí ho síly? Ale ne, už sestupuje, ale pomalu a potácivě, a když je dole, zhroutí se. Ostatní dělníci spěchají blíž. Co se děje? Ubohý muž je na ramenou, rukou a prsou pokryt popáleninami. Zatímco kamarád, kterého nesl na ramenou, přiletovával korouhev, stékaly na něj vytrvale kapky vařícího oleje. Sužován hroznými bolestmi zůstal přesto nehnutě stát. Sebemenším pohybem by se jeho kamarád zřítil dolů. Navzdory nesmírné trýzni vytrval. Byl mu svěřen lidský život, a tak zachoval věrnost. Ušlechtilý muž byl převezen do nemocnice a po dlouhém a těžkém utrpení se uzdravil. Po celé zemi se však rozšířila zpráva o jeho hrdinství a lidé zdaleka i zblízka mu posílali znamení své lásky a obdivu.

Dej, ať se stanu člověkem pro druhé, ať miluji druhého člověka, jsem s ním, když u něho nechce být nikdo, ať mám pro něho čas, když všichni spěchají kolem, ať o něho dbám přes jeho lhostejnost, ať ho vnitřně přijímám přes jeho nepochopitelnost, ať v hrůze světa vytvořím kus bezpečí. Být člověkem pro druhé je těžké, pomoz mi, abych to dokázal.

23

Statistika nuda je… aneb „Kam kráčíš Brněnská diecézi?“ V jedné písničce se zpívá, že statistika nuda je, má však cenné údaje. Kdosi jiný vtipně poznamenal, že statistika je přesný součet nepřesných čísel. Myslím, že na každém z obou tvrzení je něco pravdy. Dovolte tedy pár statistických čísel, jak to u nás v diecézi vypadá:

Děkanství exemptní farnost blanenské boskovické brněnské břeclavské hodonínské hustopečské jihlavské mikulovské modřické mor.budějovické mor.-krumlovské rosické slavkovské telčské tišnovské třebíčské velkomeziříčské vranovské znojemské žďárské

Křty

Biřmování

Svátosti Pohřby Kněží Nedělní bohoslužby v činné Svát. nePřijímání Sňatky mocných službě počet účast první

75 403 289 904 199 392 181 160 97 299 158

132 88 000 68 182 940 85 259 855 224 1 204 484 2 194 502 102 436 498 15 226 046 56 258 311 4 38 121 43 329 483 60 150 676

14 89 170 298 98 191 93 106 21 106 64

47 83 83 213 62 78 42 46 19 70 44

179 876 992 2 905 950 1 891 1 091 905 201 1 155 1 092

5 270 315 770 257 351 214 187 120 311 224

10 12 14 80 9 16 11 16 8 16 10

11 32 33 104 21 45 32 36 26 43 30

1 345 3 590 4 929 16 353 3 846 8 228 3 751 4 358 1 041 6 338 3 040

112 261 164 165 191 271 300 90 222 419

120 50 85 3 85 143 251 0 2 168

133 266 189 900 142 356 149 309 140 800 287 664 277 250 38 898 139 180 347 268

58 80 70 75 94 138 199 32 58 204

26 36 46 48 64 84 79 23 50 109

557 877 910 817 879 1 579 1 204 467 456 1 166

155 217 211 192 195 348 272 56 216 346

12 12 20 19 13 15 13 9 21 16

37 29 40 40 28 45 28 23 43 38

2 749 3 087 3 273 3 373 3 611 5 953 6 219 873 2 377 7 539 95 872

celkem

5 352

1 698 5 214 807

2 258

1 352 21 149

5 232

352

765

celkem 2008 celkem 2006 celkem 2004 celkem 2002 celkem 2000

5 568 5 369 5 222 5 442 5 828

1 038 1 265 1 471 1 161 2 105

2 375 2 689 2 962 3 561 4 492

1 431 1 564 1 606 1 789 1 823

5 153 5 343 5 747 6 522 6 857

352 358 359 358 351

777 98 875 781 99 591 777 99 888 780 108 637 770 110 050

5 363 007 5 438 979 5 552 082 5 937 740 6 264 751

21 153 20 421 20 690 20 252 23 466

(podle ACEB)

24

Tak kázal Vianney⁄ Vianney⁄ PROMLUVA O ZPOVĚDI Milé děti, jakmile má někdo na duši malou skvrnu, má jednat jako člověk, který má krásnou křišťálovou nádobu, kterou chová s velkou pečlivostí. Jakmile zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu, hned ji houbou očistí. Jak je opět ta nádoba jasná a lesklá. Takto máte dělat i vy, když zpozorujete na své duši malou skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou vodu, udělat nějaký dobrý skutek, s kterým je spojeno odpuštění lehkých hříchů, dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější svátostí a s náležitou zbožností prožít mši svatou. Kdo má na své duši malou skvrnu, ten je, milé děti, podoben člověku, který trpí malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři, může se uzdravit sám. Když má bolení hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná. V tom případě je však lékař nutný a tento člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil těžkého hříchu. Musí hledat pomoc u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat lék, který mu předepíše, a tím je zpověď. Milé děti, nemůžeme pochopit Boží dobrotu k nám, když si uvědomujeme, že pro nás ustanovil velikou svátost pokání. Kdybychom měli Pána prosit o nějakou milost; určitě bychom nikdy ani nepomysleli prosit ho právě o tuto milost. On však předvídal naši slabost a nestálost v dobrém. A jeho láska ho vedla k tomu, že učinil to, za co bychom si nikdy netroufli ho prosit. Kdyby někdo ubohým zavrženým, kteří jsou již dlouho v pekle, řekl: „K bráně pekelné postavíme kněze. Všichni, kdo se chtějí zpovídat, jenom potřebují k němu přijít.“ Myslíte, milé děti, že by tam jediný zůstal? Největší hříšníci by se neostýchali vyznávat své hříchy. Ano, vyznávali by je veřejně před celým světem. Ach, jak by se vyprázdnilo peklo a zaplnilo nebe! Nuže tedy pohleďte, milé děti, my máme čas a prostředky, které ubozí zavrženci nemají. Proto si jistě tito nešťastníci v pekle říkají: „Prokletý knězi! Kdybych o tobě nikdy nic nevěděl, nebyl bych tolik vinen.“ Ach, jak je krásné, milé děti, pomyšlení, že máme svátost, která uzdravuje rány naší duše! Ale musíme ji také přijímat tak, jak se sluší. Jinak přibudou k těm starým ránám nové. Člověku, který je poset ranami, se radí, aby šel do nemocnice a svěřil se lékaři. Lékař ho uzdraví. Co byste však řekli o takovém člověku, který by si vzal nůž a poranil by se ještě hůř než byl předtím? Ach, a přece se tak často podobáte tomuto člověku, když odcházíte od zpovědnice. Milé děti, mnozí konají špatné zpovědi a ani si to sami příliš neuvědomují. Takoví lidé říkají: „Nevím, co to se mnou je.“ Jsou plni nepokoje a úzkosti a neví, proč tomu tak je. Rádi by šli k dobrému Bohu, a přece k tomu nemají dost rozhodnosti. To pochází, milé děti, od starých hříchů, po kterých jsou zde ještě stopy. Mnohdy to pochází také od lehkých hříchů, ke kterým má člověk skrytou náchylnost. Někteří řeknou všechno, ale nemají potřebnou lítost, a přesto přijmou svaté přijímání. Ach, ti znesvěcují Krev Páně. Někdo jde ke svatému stolu s jakousi 25

nechutí a říká: „Já mohu jít, vždyť jsem se vyzpovídal ze všech svých hříchů, ale přesto ještě nemám úplně klid na duši.“ V tomto nejistém stavu jdou ke svatému přijímání. Je to nehodné přijímání a člověk se přiznává sám sobě. Svátosti, milé děti, bývají znevažovány ještě i jiným způsobem. Někdo zamlčel těžké hříchy před deseti nebo dvaceti lety. Je neustále utrápený, hřích se stále vrací před oči jeho duše, stále si připomíná, že se vyzpovídá, ale zároveň to zase odkládá. A to je pravé peklo. Takoví lidé mají jako by nutkání, aby vykonali životní svatou zpověď, zde však rozprávějí o svých hříších, jako kdyby je udělali právě teď. Nevyznají, že je to už deset dvacet let nevyznaný hřích. To je špatná zpověď. Měli by ještě také říci, že od té doby zanedbávali svá duchovní náboženská cvičení, že necítili ve službě Bohu tu radost, jakou mívali dříve. V nebezpečí zneuctění svátosti, milé děti, se vydává i ten, kdo ve chvíli, kdy nastane kolem zpovědnice šum, záměrně rychle vyznává své hříchy, a to ty, které mu působí největší neklid. Uklidňuje sám sebe a říká: „Vždyť jsem se z toho vyzpovídal. Jestliže zpovědník neslyšel vše řádně, tak to není moje chyba.“ A přece je to vaše chyba, velmi vážná chyba, protože jste jednali nepoctivě. Mnozí se také vyznávají rychle a zneužívají okamžik, kdy kněz nemá plně soustředěnou pozornost. Představte si, milé děti, dům, ve kterém se za dlouhý čas nahromadil různý nepořádek. Ať se zametá jakkoli a všemožně čistí, vždy ještě zůstane škaredý puch. Právě tak je tomu s vaší duší po zpovědi. Je k tomu třeba mnoha slz, aby byla duše očištěna. Děti, o lítost máme vroucně prosit. Po zpovědi máme zasadit do svého srdce trn a nikdy své hříchy nepustit ze zřetele. Máme sami sobě udělat to, co učinil anděl svatému Františkovi z Assisi. Zasadil mu pět ran, které už z něho nikdy nezmizely.

************* Dej, ať nemařím čas a nezůstávám stát u minulých omylů, ale ať se z nich poučím pro budoucnost. A když to dopadne jinak, než jsem si řekl, pak dej, ať nejsem smutný, neboť ty pomáháš při každém novém začátku; pomoz dnes i mně. Celý tvůj život by se měl stále více a více stávat znamením Boží lásky k lidem. Zkoumej jednotlivé oblasti svého života: Tvůj vztah k Bohu. Tvůj život ve společenství, ve státě a společnosti, v rodině a Církvi. Tvůj vztah klidem, k zaměstnání a k práci, k majetku a životu, sexualitě a pravdě.

26

Diskutujeme: O komunikaci, modlitbě a neděli Pozvání na čaj platí pro všechny členy rodiny. Aspoň jednou za týden vypijme společně šálek čaje. Promluvme si bez kulisy televizoru a počítače, tentokrát o komunikaci, modlitbě a neděli. Voda v konvici zavřela? O.K. Mátový čaj v porcelánových hrníčcích můžeme zalít. Veřčer, když nekompromisně odložíme všechny povinnosti stranou, pobuďme v kruhu nejbližších. I přes shon a nakupené povinnosti tak udělejme aspoň jedenkrát za týden. Vždyť takové chvíle, když stále více prožijeme intenzitu rodinného pouta, jsou a budou nejvzácnější. A podiskutujme si. První téma, které jsme na podporu rodinné soudržnosti a spirituality vybrali, je schopnost komunikovat (i o duchovních věcech) a aktivně prožívat neděli k upevňování rodinných vztahů. Posloužíme si anketou, zkušenostmi i svědectvím manželů. Kateřina (46): Komunikace v rodině? Málo, nestíháme. Společně se modlíme jen v adventu a i to tak na sílu. Náboženská témata? Naše dospívající děti je nezačínají, ale ve vhodné chvíli jim připomenu křesťanské hodnoty a zdůvodním je. A neděle? Jak kdy. Martina (31): Komunikace v rodině je celkem dobrá. S dětmi se občas společně modlím, manžel však o duchovní život nemá zájem a raději pracuje u počítače. O náboženských tématech mluvíme málo, a když už, tak pozitívně. Nedělní odpoledne? Nejčastěji výlety do přírody. Tibor (62): V rodině se modlíme sem tam, ale bez problému si popovídáme o všem. Nedělní odpoledne? Někdy jednotvárné, nemáme dostatek příležitostí, jak je zpestřit. Církev, farnosti, my všichni bychom měli popřemýšlet, jak to zlepšit.

Rohovory v rodinném kruhu jsou jako sůl Upřímný dialod v rodině je opravdu solí. Přiznalo to více manželů z Hnutí křesťanských rodin v Košicích. Podle nich dnešní rychlá doba jakoby nedovolovala mít čas na důvěrný rozhovor. Pokud si na něj manželé nenajdou čas aspoň hodinu za týden, potom jejich vztah ztratí chuť. Proto si dát společně šálek čaje je výborný nápad. I to může být chvíle, která vrátí manželství „přirozenou vůni“, povzbudí je na duši a upevní základy vlastní rodiny Společná modlitba v rodině nám pomohla Jeden z manželů, Pavel (55) z Košic, pro KN řekl: „Modlitba je pro mne, jako rozžehnout světlo v tmavé místnosti. Pohyb bez světla je sice možný, ale zbytečně bychom se motali, a přitom stačí malý úkon, který nám umožní učinit jistější kroky i lepší rozhodnutí. I v manželství je dobré každý den začít přežehnáním se a třeba krátkou, ale účinnou modlitbou. Ta nám pomáhá žít, neboť i přes vlastní úsilí mnoho životních událostí nemáme úplně v rukách. V modlitbě se nám dostává to, co by nás samé ani nenapadlo. A děti? Jsou pro nás největším darem, jejich život, zdraví, rozvoj osobnosti. Nejsou však výsledkem jenom naší péče, ale především darem od Boha. Zvlášť v těžkých životních situacích si to bez modlitby neumíme představit.“ Tak co, zkusíme osvěžit vlastní rodinu mátovým čajem a chvilkou, která bude patřit jenom jí? Dobré rady jak spolu komunikovat  Zvolte si vhodné a klidné místo na rozhovor.  „Nastavte se“ na pozitivní přijetí a ochotu poslouchat, i kdyby šlo o nepříjemná témata.  Mluvte věcně a srozumitelně, pokud jde o vážné problémy, předkládejte je citlivě.  Řekněte vždy pravdu, nikdy ne ani poloviční lež.  Vyslechněte si (ne ignorantsky, ani servilně) druhou stranu s empatií.  Hledejte nit ke konstruktivnímu dialogu.  Omluvte se, pokud jste způsobili nepříjemnosti.  Po analýze problému hledejte konstruktivní řešení.  Rozhovor ukončete přátelským gestem, v rodině objetím.  Obsah rozhovoru odevzdejte v modlitbě.  Bavte se stále více o pozitivních věcech a projevujte si vděčnost a uznání.  Vyprošujte požehnání pro svou rodinu. 27

Dvanáctero traktátů o tom, jak mladý člověk marnosti světa zkoumati má… Traktát V. O rozšafnosti občanské Abys neměl na tom světě hlad, musíš synu také něco znát. I když nejsi živ jen od práce, nesmíš s náckem tropit legrace. Buď jsi hvězdář, nebo švec, nunvář nebo poslanec, duchovní, či basista, námořník,či drogista. Každý hledí svého cechu, aby mu byl ku prospěchu. Čím kdo víc zná, tím též více, plní se mu nohavice.

Taky si s ním sladí živobytí. Najdou se dnes lidé šlakovití, kteří, kdyby jim šlo po vůli, každého by nějradš naduli.

Kdož však líný život vede, ten po šikmé ploše jede, až pak dole v pusté díře, skončí život jako zvíře.

Tito lidé trpí věru, nedostatkem karakteru, pročež, maje strach z jich kušny, vyhne se jim občan slušný.

Najmě vzdělanec má toho dbát, aby dělal všechno akorát, vždyť si přihnul z džbánku moudrosti, by netropil žádné hlouposti.

Má-li se jim zdárně imponovat, nutno občas mravnost provozovat. K lumpům však, zvlášť kdo je manželem, ať se hrdě otočí radš prdelem.

Každý občan cti své dbalý, náramně si dům svůj chválí, blázen jen, či mravní ohyzda, do svého si kydá, do hnízda.

Tam, kde nejsou vlastní nápady, radno míti aspoň zásady, jinak snadno v bryndě uvízneš, ještě ostudu si uřízneš.

Kdo má v sobě jiskru Boží, zřídka ruce v klíně složí, nýbrž pořídí si ňáký ideál, by mu pomoh ještě vejš a dál.

Vůbec dnes v tom světe mazaném, kumšt je býti řádným občanem, a jen z toho, kdo vše překoná, může se stát správný čehoma. (Cabánek)

28

Jak Jak vyléčit náboženskou lhostejnost Blesk z nebe Zazvonil telefon. Navyklým pohybem jsem jej přidržel ramenem u tváře a listoval dál ve spisech. Poslouchal jsem… pak jsem chytil sluchátko oběma rukama. „Nerozumím…“ zakoktal jsem. Hlas mi narážel na bubínky v uších jako kusy ledu. Položil jsem sluchátko a seděl bez hnutí. „Nemáte co dělat?“ zeptal se přednosta. Přejel jsem rukou čelo: „Ano… totiž… promiňte… Oznámili mi z nemocnice, že synka přejelo auto.“ Přednostův obličej změnil výraz: „Upřímnou soustrast… Je… je… živ?“ „Snad, doufám. Mohl bych dostat volno?“ K synkovi mě nepustili. Byl na operačním sále. Sestřin hlas zněl útěšně, ale lhostejně. LHOSTEJNĚ! „Za hodinu. Chcete počkat zde, nebo se projít v parku?“ Za parkem stojí Jeho dům. Trochu ošumělý – ale On ho neopouští. Klopýtal jsem po schodech k bráně. Ovanula mě vůně vosku a chlad. Vpředu svítí rudá jiskra. Pán je doma. Čeká – na koho? Na dav lhostejných…? Po špičkách jsem došel k oltáři. Kde je mřížka? Ano… zaslechl jsem, odstranili ji. Usedl jsem do první lavice a tupě zíral na svatostánek. Tam bydlí Ten, v něhož víra mi uvadla v srdci. Až teď – jako blesk z nebe rozrazila mou kamennou ztuhlost úzkost o dítě. Najednou lhostejnost zmizela. Položil jsem si dlaně na tvář. Teď jdu k Němu – když ho potřebuji – myslel jsem si hořce a se studem. Teď z nepatrné jiskry vyšlehl plamen strachu – o dítě. Zrudl jsem a polo povstal. Pak jsem klesl na kolena. Slyší mě Ten, kterého jsem léta v sobě dusil všedností, blahobytem, nevěrami… a lhostejností? Pomůže mi? Pomůže lhostejnému… nebo vezme raději mého synka k sobě, než udusím já nebo lhostejný svět jeho vroucí dětskou víru? Co je náboženská lhostejnost? Následek blahobytu. Kdyby přišla katastrofa, válka, zemětřesení, nemoc – prorazí víra a vřelost i nejchladnějším srdcem. Lhostejnost je stav, kdy se už nadpřirozený svět nebere vážně nebo se nahrazuje lidskými věcmi. Kdy pojmy Bůh, Kristus, milost, hřích, spása – už člověku nic neříkají, nedotýkají se ho. Nepřivedou ho do pohybu. Člověk tvrdí, že život zná, že zažil mnoho a náboženství je mu cizí. Lhostejný člověk nebojuje proti náboženství. Ne. Přeje každému svobodu, tvrdí, že si váží kněze – ovšem z odstupu. Platí církevní daně a chce, aby mu všichni dali pokoj. Trochu v Boha věří, jeho Bůh však nemá právo vměšovat se do jeho denního života, zvát ho v neděli na mši svatou nebo mu nařizovat, co má dělat a co ne. V praktickém životě lhostejného člověka Bůh odumřel. Lhostejný člověk žije v přesvědčení, že Bůh může být rád, že on – se svým tupým srdcem – vůbec existuje, a že prokáže Bohu velkou čest, jestli vstoupí do jeho nebe – pokud nebe je. Lhostejný člověk žije všedním, malicherným, pohodlným životem mezi prací a požitkem, životem v lenošce, s cigaretou v ústech, před televizorem, na tanečním parketu, s občasným flirtem a s nesmyslným šetřením nebo rozhazováním. Náboženství stojí v zapomenutém koutě jeho bytosti. Je utlučeno k smrti, dodýchává v poslední agónii. Hrozí tato hniloba i nám? Záleží na nás, jak dalece dovolíme, aby do nás vsakovalo nábožensky lhostejné ovzduší a prostředí. V něm se objeví náboženství nejvýše v podobě skandálu, senzace nebo bludu, který se vydává za pravdu. Veřejné mínění říká této lhostejnosti tolerance. Je na to slůvko hrdé. Nejsi-li 29

tolerantní, jsi tmář, zpátečník, nepatříš do moderní společnosti. Všichni se honí za penězi, požitkem a slávou. Léon Bloy napsal o obchodu, který je tajemným božstvem spotřební společnosti: „Kdo pracuje v obchodě, žije v absolutnu. Dokonalý obchodník je poustevník na sloupu, s kterého nikdy nesestupuje. Nesmí mít jiné myšlenky, cit, sluch, zrak, chuť, žádný názor nebo odpor – jen obchod. Obchodník nezná otce ani matku, strýce či tetu, nezná ženu a děti, krásné a ošklivé, čisté a špinavé, chladné či horké, nezná Boha ani démona. Neví nic o literatuře, umění a vědě, dějinách a zákonech. Zná a cení si jednoho – obchodu. – Máte v Paříži Notre Dame a muzeum Louvre? Snad. Ale my v Chicagu porážíme denně dvacet pět tisíc vepřů. – Tak mluví správný obchodník! Žijeme stále v nebezpečí, že náboženství v našem životě vybladne, že víra ztratí svou sílu a tím i krásu, že budeme klamat sami sebe o lásce našeho Otce. Kristus je v lhostejném člověku téměř udušenou jiskrou! Už není vnitřně uchvácen Kristem a jeho činem lásky – křížem. Hraje si lehkomyslně s hříchem a tím i s nejdůležitější věcí – se spásou své nesmrtelné duše. Kolik lidí mění své náboženské a politické názory podle toho, jak vane vítr! Kolik jich zapomíná na svoji důstojnost křesťana při pohledu na směsici nestoudných požitků a hodí Boží milost přes palubu! Kolik lidí žije v konkubinátech, navazuje známosti s ženatým partnerem, přijímá lehkomyslně svátostné manželství. A co teprve ti tak zvaní zbožní! Často plní své náboženské povinnosti jen z ohledu na lidi, protože je to společenský závazek, ochromení konvencí, zvykem, a nemyslí na to, že se po nich nežádá v první řadě splnění náboženské povinnosti – nýbrž svatost, touha, snaha o svatost. V lásce a úctě není nic strašnějšího, než chlad a lhostejnost! Nic nezasáhne Boha a ukřižovaného Krista v nás tak krutě, jako lehkomyslnost a lhostejné pohodlí. Básník říká tato otřesná slova: „Ó Bože, kdybys nebyl Bohem, už by tě chlad našich srdcí dávno vyhnal ze světa!“ Co dělat? Měli bychom se rozehřát při myšlence na našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista – při modlitbě, při mši svaté, při čtení Písma. Vyčichlého ducha všednosti a zvyku bychom měli nahradit duchem úžasu, obdivu. Náboženskou lhostejnost přemůžeme opakem, náboženským žárem a horlivostí. Je prostě třeba určité míry náboženského zanícení a činnosti, aby se oheň víry udržel a nasytil. Máme-li odvahu začít nový den s živou, skutečnou vírou, pak nás tato víra obšťastní a osvobodí. Musíme svoji víru nejdříve správně prožívat – žít ji – než začneme kritizovat. Budeme-li podle ní jednat, ucítíme její velikost a krásu a všechny oběti se nám budou zdát lehoučké. Břemeno neodčiněné viny, špatné svědomí, vnitřní neklid zmizí a konečně pochopíme čistou, pravou, hlubokou lásku k Bohu i k lidem. Máte odvahu plout proti proudu? Ve věcech, ve kterých nás okolí strhuje do špinavého víru? Naše „NE“ vůči tomuto světu, který svádí ke lži a špatnosti je zároveň „ANO“ k BOHU. Pak nám dá Bůh své bohatství a mír „který svět dát nemůže“, protože ho nemá ani nezná. Uskuteční se na nás slovo Kristovo: „Víra tvá tě zachránila“ (Mt 9,22).

Probuďme se z lhostejnosti, ze všedního, obnošeného křesťanství a dejme se na cestu důvěry a víry! Pak pocítíme, jak opojná je spása! 30

To cenné je uvnitř Hluboko na dně žila mušle. Měla tmavou skořápku, stejnou jako jezerní dno. Člověk musel bystřit zrak, aby mušli vůbec rozeznal. Mušle ze sebe nic nedělala. Spokojila se s tím, že si prostě ležela a divila se. A věru, bylo na co se dívat: tmavozelené vodní rostliny, bezpočet kamenů, velké, malé, kulaté a hranaté a mnoho rozmanitých druhů ryb. Nejvíce se však mušli líbil měsíc v úplňku. Nad vodou pak visel kulatý kotouč a jeho mírné světlo dopadalo až na dno jezera k naší mušli. Ležela pak docela tiše, dívala se a přijímala do svého nejhlubšího nitra, do srdce, jeho světlo. Jednou připlula k mušli ryba. "A podívejme, mušle," řekla ryba. "Skoro jsem tě přehlédla, ty malá mušličko." Byla to velice domýšlivá, velice pyšná ryba. Nabrala zhluboka dech a plavala kolem mušle sem a tam. Jen tak byla vidět ze všech stran a bylo možno obdivovat její třptivý šupinatý háv. "Jak je krásná," pomyslila si mušle. "Jak se otáčí a obrací! Je to velmi čilá a obratná ryba." Mušli ani nenapadlo, aby rybě záviděla. Byla prostě mušle a seděla na dně jezera. Byla spokojená s tím, že mohla naslouchat a dívat se. Naše ryba však před mušlí opisovala kruhy. Předváděla všechno své umění, protože si přála být obdivována. Přitom si nevšimla, jak to pro ni bylo nebezpečné. Připlula totiž obrovská ryba s široce otevřenou hubou lačnící po kořisti. "Pozor," zvolala malá mušle, "pozor!" Ryba polekaně jezdila kolem. Nakonec se mohutným máchnutím ocasní ploutve zachránila ve skalní štěrbině. Seděla tu s bušícím srdcem, ale jen malou chvilku. Brzy zapomněla na nebezpečí a zase se začala předvádět. Chtěla, aby se jí věnovala pozornost. Protože ji však mušle neobdivovala, pochválila se sama a domýšlivě odplula. Jednou v noci, když bylo nebe plné hvězd a měsíc kulatě zářil, zase připlula ryba k mušli. Naše mušle tu ležela úplně klidně a skromně jako vždycky a dělala, co měla tak ráda: naslouchala a dívala se. "Co tu děláš?" zeptala se ryba. "Jsem potichu," odpověděla mušle. "Když je člověk zticha, začínají promlouvat věci. Všechno mluví svou řečí. Slyšíš vodu, rostliny, kameny? Je-li člověk docela klidný, začíná všechno zářit. Vidíš nebe, hvězdy, žlutý měsíc?" Ryba to vůbec nechápala. "Věci přece nemohou mluvit," namítla. "Co tu vidíš, není nic zvláštního. Být potichu je nudné. A vůbec ty jsi úplně nudná mušle. Člověk se musí umět pohybovat - pohybovat, jako já!" Opovržlivě se otočila a odplavala. Té noci se na jezeře plavil rybář v loďce. Rozhodil sítě. Když vyšlo slunce, byly sítě plné a těžké. Rybář je vtáhl do loďky. Mezi úlovkem byla také naše mušle a naše ryba. Rybář začal vyprazdňovat sítě. Rybu k rybě, až byla loďka téměř plná. Jedna ryba ležela vedle druhé, každá se podobala té druhé. Ani naše pyšná ryba nebyla výjimkou. Když však vzal rybář do ruky tmavohnědou mušli, pomyslil si: v ní musí být ukryt poklad - a opatrně ji otevřel. Tu se ho zmocnil úžas. Ještě nikdy neviděl něco tak podivuhodného. Vnitřní strany skořápky se třpytily jako stříbro, v mušli byla krásná a drahocenná perla. Všechno, co mušle hluboko dole na dně jezera v tichu vyposlechla a uviděla, co přijala do svého srdce, ze všeho se stal poklad - ušlechtilá perla. 31

Slůvko do ouška 23. Hluk a ticho Slavný zpěvák a hudebník se vyznával ze svých uměleckých začátků: „V mládí jsem neměl ani hodinky. Ale věděl jsem, jak tento problém zvládnout. Když jsem chtěl vědět, kolik je hodin, začal jsem troubit na trubku.“ „A co bylo potom?“ ptali se nedočkavě překvapení přátelé. „Jen co jsem několikrát foukl, ozvalo se bouchání na stěnu a naštvaný soused křičel: „Nestydíte se ve tři ráno dělat takový rámus?“

Kolik podob má ticho! Je ticho vnější, vnitřní. Vznešené, prázdné… Může mít až mystické zabarvení. Opakem ticha je hluk.… Ten není třeba podrobně představovat. Když si představíte naši zem jako pohár, do ledasčeho jsme tady ponořeni! Vždyť jen spočítejte, co všechno tluče na naše uši. A jak to v nás rozvíří klubko různých citů. Zdá se, že si na to postupně už zvykáme. Jen jestli to i vydržíme?

Břemeno ticha „Vojáci, kdo má rád těžkou hudbu?“ Přihlásili se tři. „Dobrá, vyneste klavír do desátého poschodí.“

Být potichu znamená vydržet sebe takového, jaký jsem. V tichu se nám odhalí náš vnitřní stav. Zmatek, chaos myšlenek, tužeb… Vydržet tento chaos je bolestné. Nikdo nechce být sám s tím, koho nemá rád. Vzniká napětí, které mnozí nesnesou. Přehlušují ho! Způsob je různý – zapíná se televizor, rádio… Do svých domovů zveme cizí lidi, aby se u nás vyvřeštěli. Křik z médií dává možnost, jak se vyhnout sám sobě.

Je nedobré naplnit každý okamžik hlukem. To vede k roztržitosti. A roztržitý člověk se stará o všechno možné. Myšlenka na Boha se v něm neudrží. Mlčení s nenucenými myšlenkami, to je ono. Je potřebné zvláště na odbourání egoismu, chybných postojů a otevření se pro Pána.

32

Dar ticha „Jak reagovala porota na tvoji výstavu?“ „Nejprve byli ticho. Teď se nemohou dohodnout. Jedněm je líto barvy, druhým papíru.“ V tichu můžeme najít své pravdivé já. Z historie víme, že velcí lidé rádi chodili na tichá místa. Někdo ho nazývá místem nicoty (karmelitáni), místo chudoby (františkáni), či pouště (Ježíš). On tam pobyl čtyřicet dní, aby poznal Boží vůli a zbavil se obav, co ho zaměstnávaly. Ježíš nám prozradil, kde je nádherné tiché místo, které je vždy po ruce. Je to komůrka srdce.

Co dělat s tichem? „Smysl bytí lidí není ani v tom, čím se zaobírají, co nahánějí, co je proslavilo, ale v tom, co se jim podařilo zachovat v sobě obraz věčnosti. Takový nezakalený, jaký jim byl Bohem dán.“ /A. Solženyčin/ Je třeba už jen dodat, že obraz věčnosti je Boží obraz, kterým je každý člověk. V tichu se obraz, nitro vyčistí a bude jasno. Dejme se proniknout tichem! Vždyť si potřebujeme klást i jiné otázky, nechat působit jiné myšlenky.

Ticho léčí Americký turista se ptá průvodce u Eiffelovy věže: „Už jsem tady po osmé a nic se nezměnilo. Ještě jste tu ropu nenašli?“ Až kolem 90 procent myšlenek se nám opakuje. Běhají stále dokola. Duchovní růst vyžaduje zastavit to! Vždyť když budeme stejně myslet, budeme stále stejní. Nejvíc přemýšlíme o minulosti, o budoucnosti a utíká nám přítomnost. Naše mysl je jak mucholapka: něco jde kolem a vykřikuje: „Chyť mě, vezmi si mě…“ a ona se to snaží zachytit a zpracovat v mozku. A my se pyšníme, že jsme inteligentní. Toho návyku je třeba se zbavit. Jak? Představte si loďku a pozorujte, jak pluje v proudu mysli. Uložte nepotřebné myšlenky a doprovodné city do ní a pusťte to všechno po proudu – do vodopádu dějin. Až se objeví vaše pravé já. Tomu hoďte záchranné lano. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

33

Nebeská odměna… Zemřel evangelický kazatel a přišel k nebeské bráně. „Dobře ses staral o svůj sbor,“ řekl mu svatý Petr. „Tady máš škodovku.“ Pastor nasedl, ale sotva vyjel, všiml si, že kolem projíždí katolický farář v mercedesu. Ihned se vrátil a stěžoval si: „Jak to, že ten farář dostal mercedes?!“ „Žil v celibátu, to jsou větší zásluhy.“ „No, budiž,“ zamumlal si pastor a opět se rozjel. Po chvíli byl zase u svatého Petra s reklamací. „Uviděl jsem rabína a měl rolls-royce. Jaké ten má zásluhy?!“ „Nic moc, ale je to příbuzný našeho šéfa.“ Nápis na hrobě: Neplačte, nezoufejte, nelitujte mně. Já vás jen předběhl! Snažil se… Muže přejelo auto a bylo to vážné. „Asi nepřežije,“ pomyslel si kněz, který byl nablízku. Přistoupil k němu a zeptal se: „Věříš v Otce i Syna i Duch Svatého?“ „Já tady umírám a ty mi dáváš hádanky!“ zasípal zraněný. Upřímné varování Řidič bezvěrec jede kolem řeky, když tu si všimne, že na břehu chytají ryby katolický kněz a rabín, přičemž opodál stojí cedule s nápisem „Pozor, blíží se konec vaší cesty!“ Řidič bezvěrec (takový ten běžný tolerantní typ) zpomalí, vytočí okénko a zahuláká: „Starejte se o sebe, pámbíčkáři mizerní!“ Načež šlápne na plyn a uhání dál. Po chvíli se ozve mohutné žbluňknutí. Rabín se otočí na kněze a praví: „Já jsem vám říkal, velebný pane, že tam bude lepší napsat, ‚most v rekonstrukci‘!“ Ze židovské školy „Jaké chyby se dopustili synové Jákoba, když prodali svého bratra Josefa do otroc¬tví za dvacet stříbrných?“ ptá se rabín v židovské škole. „Prodali ho moc levně a bez smlouvání,“ usoudili žáci. Obrat na poslední chvíli S Aronem bylo moc zle. Jedné bouřlivé noci cítil, že už to dlouho nebude trvat. Zavolal na svou ženu: „Ester, zajdi pro faráře!“ „To snad blouzníš z horečky?! Snad pro rabína mám zajít!“ „Pro faráře! Rabína nebudeme tahat do takové sloty.“ 34

umíš vysvětlit?

1. Který svátek světili Židé na památku vysvobození z egyptského zajetí, kdy jedli velikonočního beránka? 2. Jaký svátek slavili Židé čtrnáctý den prvního měsíce na Pánovu počest? 3. Jak se jmenoval svátek, kterým Židé děkovali za úrodu a přinášeli potravinovou oběť z nového obilí? Trval sedm dní. 4. Jak se nazývá svátek, který je sedmý den a je dnem úplného odpočinku se svatým shromážděním? 5. Jaký svátek Židé slavili v 50. den po Velké noci? 6. Z jakých svátků se skládala Velká noc u Židů? 7. Který ze židovských svátků je spojen s troubením na beraní roh a svatým shromážděním? 8. Jaký svátek se u Židů pojil se dnem přísného zachovávání úplného odpočinku a přísného postu? 9. Které dva svátky byly zavedeny v babylonském zajetí? 10. Na který svátek putoval dvanáctiletý Ježíš s Marií a Josefem do jeruzalémského chrámu?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. chléb z nebe daný Izraelitům na poušti po odchodu z Egypta (Ex 16,14.31); 2. znamená „oddělený“ – člen jedné židovské náboženské strany vyznávající absolutní autoritu Tóry a vzkříšení (Mt 3,7); 3. nejvyšší hmotnostní a peněžní jednotka ve starém Řecku 1 talent = 26,2 kg stříbra (Mt 18,24 + pozn.); 4. farizej, člen velerady, učitel Pavla, muž rozvahy a spravedlivého úsudku (Sk 5,34); 5. rybník, u kterého Ježíš uzdravil slepého od narození (Jan 9,7); 6. slavení svátku Velké noci (Ex 12,1); 7. lidé usazení v městech Samařska, na hoře Gerazim měli chrám (2 Král 17,24); 8. Herodes Agrippa I., synovec Heroda Antipase, který dal stít Jana Křtitele (Sk 12,1); 9. představení místní Církve (Tit 1,5); 10. otec, tatínek (Mk 14,36 + pozn.); 11. Pane, přijď! (1 Kor 16,22 + pozn.); 12. „Všechno, čím bych ti měl pomáhat je obětní dar; kritika, že lidské příkazy se dávají nad Boží (Mk 7,11 + pozn.) 35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Martin Důbrava

Jakub Jan Josef Křivánek František Čápek Karel Horák

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc květen: 1. Aby se skoncovalo s hrozným a hanebným obchodováním s lidmi, které se týká milionů žen a dětí. 2. Aby vysvěcení služebníci církve, řeholníci, řeholnice a apoštolsky činní laici dokázali vlévat misijní nadšení společenstvím, která jsou svěřena jejich péči. 3. Aby církev v naší zemi pozorněji sledovala duchovní i hmotné potřeby všech lidí.

V uplynulých letech jsme se v květnu rozloučili 2009 2008 2007 2006 2005

Podivín

Ladná

Ludmila Floriánová Vladimír Osička Alžběta Bršteaková Josef Pálka Marie Štolová

Marie Nováková Josef Mikulič

Ludmila Gajdová Vlasta Zelinková

Zdeněk Michlovský

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36