ZRNÍČKO Svazek 5, číslo 5
květen 2005
Dík Musí se umět poděkovat. Naše dny jsou plny darů od Boha. Kdybychom je uměli vidět a uvědomili si je, byli bychom každý večer opojeni a šťastni jako »královna na jeden den«. Pak bychom opravdu důvěřovali s vděčností v Boha, že nám vše dává, a šťastni vědomím, že nás každým dnem znovu a znovu obdaruje. Všechno je dar Boží, i ty nejmenší věci, a všechny dary vcelku tvoří život, krásný anebo smutný, podle toho, jak jich používáme. »Shůry, od Stvořitele hvězdného světa, dostáváme jen dobré věci, on nám dává jen dokonalé dary. U něho nedochází ke změnám ani k ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením.« (Jak 1, 17) Děkuji ti, Pane, děkuji. Děkuji ti za všechny dary, jež jsi mi nabídl dnešního dne, děkuji ti za vše, co jsem viděl a slyšel a dostal. Děkuji ti za vodu, která mě osvěžila, za voňavé mýdlo a občerstvující zubní pastu. Děkuji ti za šaty, které mě chrání, za jejich barvu a za jejich střih. Děkuji ti za každodenní noviny, za veselou historku jako ranní úsměv, za dlouhá vážná zasedání, za vykonanou spravedlivou věc a za vyhraný zápas, Děkuji ti za sběrné auto a za metaře, za jejich ranní pokřik a za hluk ulice, která se probouzí. Děkuji ti za svou práci, za své pracovní náčiní a za svoji námahu. Děkuji ti za kov v mých rukou, za jeho dlouhý nářek pod kousavou frézou, za spokojený pohled mistra a za řadu dokončených součástek. Děkuji ti za Vojtěcha, který mi půjčil nůž, za Dagmaru, která mi nabídla cigaretu, za Pavla, který mi otevřel dveře. Děkuji ti za ulici, kterou jsem přišel, za výkladní skříně, za vozidla, za chodce, za všechen život, který se rychle valí mezi těsně sraženými stěnami domů. Děkuji ti za vydatnou stravu, za sklenici piva, která mě tolik občerstvila. Děkuji ti za motorku, která mě dovezla, kam jsem chtěl, za benzin, který poháněl motor, za vítr, který mi šlehal do tváře, a za stromy, které mě cestou zdravily.
Děkuji ti za děvčata, která jsem potkal, za namalované rty Terezčiny, zvolila si vhodný odstín, za trvalou Liduščinu - zdůrazňuje její postavu, za mrknutí okem Aniččino a za její uklidňující úsměv. Děkuji ti za děti, které jsem pozoroval při hře na protějším chodníku, děkuji ti za jejich kolečkové brusle a za jejich bezradný výraz, když se svalí. Děkuji Ti za přijaté pozdravy, za rozdané stisknutí rukou, za nabídnuté úsměvy. Děkuji ti za maminku, která mě vítá doma, za její jemnou lásku a tichou společnost. Děkuji ti za střechu, která mě kryje, za světlo, které mi svítí, a za rádio, které mi hraje. Děkuji ti za zprávy v rozhlase. Děkuji ti za květiny ve váze, malé mistrovské dílo na mém stole. Děkuji ti za uklidňující noc. Děkuji ti za hvězdy. Děkuji ti za klid. Děkuji ti za dar uplynulých let. Děkuji ti za svůj život. Děkuji ti za milost. Děkuji ti, Pane, že jsi zde přítomen. Děkuji ti, že mě posloucháš, že mě bereš vážně, že přijímáš do svých rukou věnec mých obětí a nabízíš je svému Otci. Děkuji ti, Pane. Děkuji ti. Michael Quoist
Od zítřka budu smutný, až od zítřka. Ale dnes se budu radovat. K čemu je být smutný, k čemu? Protože fouká vítr? Proč bych se měl dnes rmoutit nad zítřkem? Třeba bude zítra pěkně, třeba bude jasno. Třeba zítra znovu vysvitne slunce. A nebude tu žádný důvod ke smutku. Od zítřka budu smutný, až od zítřka. Ale dnes, dnes se budu radovat a každému hořkému dni řeknu: až od zítřka budu smutný. Dnes ne. (Básnička jednoho chlapce z koncentračního tábora, 1941)
Světec na měsíc Jako světce pro měsíc březen jsme vybrali svatého Filipa Neri. Filip Neri byl apoštolem Říma a už za svého života byl lidem nazýván "il Santo" (světec). Narodil se 21. července 1515 ve Florencii, otec byl advokát. Fílip Neri dostal vzdělání u dominikánů slavného kláštera sv. Marka ve Florencii. Stal se obchodním příručím svého strýce, vzdal se však této kariéry a odešel r. 1535 do Říma, kde pak působil 16 let jako vychovatel v rodině. Filip vedl život askese a hlubokého pokání. Na ulicích vedl pro obyvatelstvo náboženské vyučování, po domech pečoval o nemocné a umírající. V průběhu doby se dostávalo Filipovi Neri četných mystických důkazů milosti. K jednomu z nejnápadnějších zjevů došlo po vroucí modlitbě v katakombách svatého Šebestiána: hrudní stěna nad Filipovým srdcem se silně vyklenula. Lékařské vyšetření ukázalo, že se vyklenula navenek dvě žebra, aniž způsobila bolest. Brzy byl Filip Neri znám po celém městě. Spolu se svým zpovědníkem založil r. 1548 společenství kněží, které se staralo o římské poutníky a uzdravující se nemocné. Po svém kněžském svěcení r. 1551 odešel duchovní ve svých 37 letech do kněžského domu při kostele sv. Jeronýma od Milosrdenství, vzdáleného několik ulic od baziliky S. Maria in Vallicella. V roce 1552 založil pak Neri Sdružení světských kněží oratoriánů, které bylo r. 1575 povýšeno papežem Řehořem XIII. na kongregaci. V další době se stal Filip Neri jedním z nejvyhledávanějších zpovědníků. Byl poradcem papežů a kardinálů. K jeho nejbližším přátelům patřili Karel Boromejský a František Saleský. Kardinálskou hodnot, která mu byla nabízena vícekrát, vždy znovu odmítal. Zvláštním přítelem byl Filip Neri římským dětem. Pro ně míval vlastní kázání a skládal náboženské písně, které zpíval spolu s dětmi. Svou neustálou veselostí a laskavostí přitahoval všechny lidi. Významné působení velkého duchovního vůdce a omilostněného misionáře, který přežil 14 papežů, skončilo 26. května 1595. Smrt Filipa Neri byla oplakávána v Římě všemi vrstvami obyvatelstva, na pohřeb přišlo obrovské množství lidí. Svatý Filip Neri je patron humoristů; proti neplodnosti žen; proti nemocem končetin; proti zemětřesení. (Podle »Rok se svatými«)
Dobré skutky, které nic nestojí „Dospělí ?“ Pán Ježíš nás nazývá dětmi. My všichni bez rozdílu jsme děti Boží, ať je nám 10 let či 60 let. A to je jedna z nejlepších jistot jakou máme. Mnohdy bychom raději tím dítětem chtěli být, abychom unikli některým nepříjemnostem. Ty si stejně zaviníme sami, takže před čím utíkat. V čem je ta zpráva o tom, že jsme dětmi tak skvělá ? Tak například: Dítě má vždy jistotu, že mu někdo pofouká zranění a že má ke komu utéct - to i my "dospělí" můžeme, máme svého nebeského Otce, který na nás neustále čeká a je připraven nám pomoci. Dítě je bezelstné a pravdomluvné - což by bylo skvělé, kdyby nám zůstalo. Dítěti je jedno, jestli je jeho matka modelka a otec naftový magnát, nebo jestli je matka kuchařka a otec pomocný dělník. Jde mu o to, jestli jej mají rádi a kolik času s ním tráví. Dítě když si hraje, nezlobí a my "dospělí"? Dítě má rádo svého kamaráda, protože se s ním dobře hraje a má si s ním o čem povídat. Jaké a proč máme své přátele "dospěláci", jestli teda vůbec nějaké máme? ...... Zkrátka i po tomto stručném výčtu musíte uznat, že je skvělé být a hlavně zůstat aspoň trochu dítětem. Teda stačí si jen někdy uvědomit, že tím dítětem neustále jsme!! Poslední z argumentů si dovolím ocitovat z knihy A.S.Exuperyho - Malý princ.: ....Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají, jaký má hlas, jakou má barvu očí, které jsou jeho oblíbené hry, nebo jestli sbírá motýly? Místo toho se vás zeptají jak je starý, kolik má sourozenců, kolik váží a kolik vydělává jeho otec. Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým viděl jsem hezký dům z červených cihel, za okny muškáty, na střeše holuby... nedovedou si jej představit. Musíte jim říci viděl jsem dům aspoň za pět milionů a hned zvolají, tak to tedy musela být krása !..... JR
Četba na pokračování
Eda 26. P Ř I Z N Á N Í Když se kluci po nezdařeném pokusu o vloupání ocitli venku na ulici, začali se radit, co teď. Eda byl naštvaný sám na sebe, že se nechal zatáhnout do takového podniku, a měl chuť odměnit se svým spolužákům "ručně", ale rozmyslel si to. Nebál se, že by byl sám proti dvěma, ale nechtěl se dostat ještě do nějakého dalšího průšvihu. Proto místo vyvolání rvačky navrhl, aby se přiznali a omluvili za svůj čin, ale oba jeho spolužáci se mu vysmáli a prohlásili, že oni se k ničemu přiznávat nebudou, že všechno zapřou a budou tvrdit, že nic neprovedli a že jejich jména nahlásil obyvatelům domu někdo jiný, kdo se za ně jen vydával. Teprve teď je napadlo, že mohli nahlásit cizí jména a tak mohli být mnohem klidnější. Chvíli se dohadovali, kdo za tuto chybu může, ale pak toho nechali a místo zbytečného dohadování pohrozili Edovi: "Jestli to někomu vykecáš, tak se těš! Poznáš, jak tvrdé máme pěsti!" Eda na to neodpověděl, otočil se k nim zády a bez rozloučení se vydal na neveselou cestu domů. Přemýšlel, co teď má udělat. Napřed ho napadlo, že se bude tvářit, jako by se nic zvláštního nedělo a když se ho maminka zeptá, proč nedonesl domů hromničku, řekne, že na něj už žádná nezbyla. Nebo by mohl říct, že ho cestou domů přepadli nějací velcí kluci a hromničku mu sebrali. Pak si ale uvědomil, že by to bylo další pokračování v řetězci hříchů, do kterého se tak nešťastně zapletl. To nechtěl. A maminka by se stejně zítra dověděla pravdu. Eda nakonec dospěl k rozhodnutí, že se přizná. Maminka už měla o Edu strach, když se tak dlouho nevracel. Bála se, že se mu něco stalo. Když se objevil ve dveřích, zhluboka si oddechla, ale ne nadlouho. Eda jí popravdě vylíčil vše, co ho dnes odpoledne a večer potkalo. Maminka se na něj smutně dívala, ale když skončil, nezlobila se ani nehrozila výpraskem. Pohladila Edu a řekla: "Když už jsi toho tolik pokazil, těší mě aspoň to, že ses dokázal také přiznat." Odmlčela se a pak dodala: "Jenže to nestačí. Myslím, že by bylo dobře, kdybys totéž, co mně, řekl také panu řediteli dřív, než se to dozví od obyvatel toho domu. Víš co? Obuj si znovu boty a zaběhni tam hned." Edovi se ani trochu nechtělo, měl z pana ředitele strach a prosil maminku, aby šla s ním. Ta však svou účast odmítla: "Co sis navařil, to si taky sněz. Já s tebou jít nemůžu. Podívej se, jak se Evičce zavírají oči. Musím se s ní pomodlit a uložit ji do postele. Ale slibuji ti, že se pomodlím, aby ti to dobře dopadlo." Eda se tedy vydal na cestu. Vzal to poklusem, aby to měl co nejdříve za sebou. Raději se nedíval, jak se tváří pan ředitel, když ho někdo z žáků vyrušuje tak pozdě večer, a "vyklopil" rychle všechno, co měl na srdci. Vyprávěl svůj dnešní příběh, jako by to všechno provedl sám, aby nemusel prozrazovat jména spolužáků. Pan ředitel pokyvoval hlavou a nakonec řekl, že
přiznání je sice polehčující okolnost, ale že o tom, jak tuto záležitost vyřešit, musí rozhodnout pedagogická rada. Když byl Eda konečně v posteli, maminka si k němu přisedla a vyprávěla mu pohádku o jednom lovci, který se vydal zastřelit medvěda. Tři dny bloudil po horách, než medvěda vystopoval. Když už na medvěda mířil svou kulovnicí, medvěd najednou promluvil: "Počkej ještě, než vystřelíš, třeba bychom se mohli nějak domluvit." Překvapený lovec se zeptal: "A o čem se chceš domlouvat?" Medvěd odpověděl otázkou: "Co bys potřeboval, o co ti jde?" Lovec vysvětlil: "Potřebuji nový kožich, ten starý je už moc poničený, fouká mi do něj vítr a je mi v něm zima." Medvěd pokýval hlavou: "A já mám zase prázdné břicho. Už týden jsem nic nejedl a rád bych to dohonil. Posaď se, třeba najdeme nějaké řešení." Lovec odložil pušku a začal se s medvědem domlouvat. Za půl hodiny byla splněna obě přání. Lovec byl v teplém kožichu a medvěd měl plné břicho. Bylo to jednoduché. Medvěd sežral lovce, který bláhově odložil svou zbraň a určitě si splnění svého přání představoval jinak. Pak maminka Edovi vysvětlila, že stejně to dopadne s každým, kdo si začne zahrávat se zlem. Z hříšníka - lovce - se nakonec stane kořist. Naštěstí však nejsme bezmocní, ani když odložíme zbraň, když se proti hříchu přestaneme bránit. Bůh nad námi bdí a pomůže nám začít znovu i po tom nejhorším hříchu. Druhý den šel Eda do školy s obavami, jak to všechno dopadne. Bál se rozhodnutí pedagogické rady i setkání se spolužáky. Ti na něho čekali před školou a hned se ptali, jak se večer zachoval. Eda jim to po pravdě vylíčil. Kluci se po sobě posměšně podívali a prohlásili: "Ty ses asi zbláznil. Proč ses přiznával? Máš štěstí, že ses ani slovem nezmínil o nás, to bys to schytal. Teď si hezky vylízej, co sis sám zařídil. Dobrou chuť!" Eda měl chuť dát každému pořádnou ránu pod zuby, ale raději si jich přestal všímat a rychle zmizel ve škole, aby se stihl připravit na první hodinu. Když končilo vyučování, objevil se ve třídě pan ředitel a pozval do své kanceláře Edu, ale také oba spolužáky. Ti se zuřivě podívali na Edu a nenápadně mu pohrozili sevřenými pěstmi, protože si mysleli, že je přece jen prozradil. V ředitelně se Edovi spolužáci tvářili, jako by o celé záležitosti nic nevěděli. Lhali, zapírali, divili se ... Pan ředitel je zarazil: "Tak dost. Máme zjištěno, že jste to byli skutečně vy. Popis odpovídá a navíc jeden z vás v tom sklepě ztratil peněženku. Sice prázdnou, ale podepsanou." Pan ředitel se chvíli odmlčel a dal klukům možnost "vychutnat" toto nepříjemné překvapení. Pak oznámil rozhodnutí rady: "Edovi jsme odpustili, protože se přiznal, chtěl vzít vinu na sebe a jsme přesvědčeni, že už nikdy nic podobného neprovede. A vy dva," obrátil se ke spolužákům, kteří to všechno začali, "jste měli být "odměněni" dvojkou z chování, ale vzhledem k vašemu tvrdošíjnému zapírání a drzému lhaní tu dvojku nedostanete. Zasloužíte si víc - tak počítejte s trojkou." Když Eda slyšel, že je mu odpuštěno, spadla mu ze srdce polovina toho balvanu, který ho od večera tížil. Té druhé poloviny svého trápení se zbavil, když se večer vyzpovídal. Dnešní návrat domů byl úplně jiný než ten včerejší. Eda si radostně poskakoval a prozpěvoval, takže se za ním občas někdo ohlédl a v duchu se ptal sám sebe: "Z čeho má ten kluk takovou radost?" Z čeho měl Eda takovou radost?Co je to "hřích"? Jaké má následky?Jak se těchto následků hříchu zbavíme?Znáš jiné názvy pro "zpověď"?Z jakých částí se skládá svátost smíření? Která z nich je nejdůležitější? Proč?
Z PERA NAŠICH ČTENÁŘŮ * Z PERA NAŠICH ČTENÁŘŮ * Z PERA NAŠICH
Proč Proč už lidé nevšímaj si, co je v světě krás, proč navzájem si postavili mezi sebe hráz, proč nevyjdou do přírody nebo jen tak ven, projít se kolem vody, když je pěkný den. Dnes lidé neumí se tak zastavit, ke květině přivonět nebo prostě snít. Už neumí se zasmát, pomoc nabídnout neb jejich prázdná srdce jsou vyprahlá jak troud, jak troud. VzM
Žila byla malinká ošklivá chlupatá housenka, plazila se po zemi nevěděla nic o nebi. Její jedinou starostí bylo sehnat dost listí. Každý den se snažila, aby svou porci pozřela. Pouť pozemskou však skončila a v kuklu se proměnila. Život jí navenek skončil, ale Bůh všechno otočil. Zdánlivě mrtvá kukla zakrátko náhle pukla. Vyletěl z ní krásný motýlek, radostně se rozletěl do dálek. A tak i my, lidé milí, spějem k svému věčnému cíli. Naší cestě k Bohu blíž brání zatím zemská tíž. PzB
Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.
6. Sebevýchova – pokračování z minula Sebevýchova sebezáporem - jak odvykat zlozvykům. Sebevýchova sebezáporem - vypadá to jako slovní hříčka, ale je v tom hluboká pravda. Tehdy je výchovný úkol rodičů splněn, když je vychovávaný schopen rozhodovat se ne podle okamžitých nálad, ale umí své chutě a nálady ovládnout a jednat podle mravních zásad. Známe to z každodenní zkušenosti, že člověk je víc nakloněn k nepořádku než k pevnému řádu. Sebezápor znamená zachovávat řád a dělat dobře i přesto, že je to nesnadné. Sebezápor není a nesmí být zachmuřené, dobrovolné přidělávání si nepříjemností. Je to cesta k vládě: trénování pevné vůle. I Pán Ježíš o tom mluvil: „Chce-li kdo za mnou přijít, zapři se, vezmi svůj kříž každodenně na sebe a následuj mne.“ (Lk 9,23). Naučit někoho sebevládě patří k vrcholům vychovatelského umění; cvičit se v sebezáporu je totiž nutno s chutí, s vědomím cíle. Tedy v pravdě sportovně. Jak na to? Život sám nabízí prostředků dost. Třeba v jídle: Pro malé děti je to živelná, pudová záležitost. Nelze je cvičit v hladovění, ale v kázni: nejíst mezi časem, nejíst hltavě, nevybírat si. Naučit se být pánem svého žaludku. - Pán Ježíš si na poušti také nevybíral. Rodiče ubližují dětem, když se ptají: „Co chceš jíst?“ Pití: Kdekdo ví, že alkohol dětem škodí. Ale přece v praxi panuje stále: malá kapička neškodí. Ale ten opilec, který se klátí po chodníku z hospody, ten také nezačal hned s celými půllitry. Měl jen to neštěstí, že jeho rodiče si mysleli: jeden hlt neškodí - a začali organizmus už v mládí na pití navykat. Alkohol otupuje paměť dítěte, ztěžuje mu učení, podněcuje vzdor a neposlušnost. Je to potřeba? Sebezápor v řeči: Všichni lidé znají přísloví o tom, že mlčet je zlato - ale málokdo se tím řídí. Nezvládne toto umění, koho to rodiče už v dětství neučili: „Kdo chce být silný, učí se mlčet.“ - V Písmu svatém stojí, že z každého zbytečného slova budeme souzeni. Mluv, jen když máš co říci. Mluv zřetelně. Děti tě budou napodobovat. Sebezápor v práci: Jako definice práce se mi nejvíc líbí, že práce je to, co člověka nebaví. Co mě baví, je zábava. Naučit děti denním povinnostem, o kterých se nedebatuje, to je veliký dar do života. Vždycky budeme mít dost a dost povinností, které nás nebaví, ale které přesto musíme udělat. Snést utrpěnou křivdu. Nic tak nerozruší člověka, ať dítě nebo dospělého, jako utrpěná křivda, nespravedlivé ublížení. A kolik lidí neumí na to po celý život správně reagovat: buď odpoví na křivdu křivdou, stanou se také zlí a začnou také ubližovat, nebo se stáhnou do sebe a do sebelítosti a jsou z toho komplexy a psychické poruchy. Umění hájit své dobré právo proti každému, ale nemstít se, umět politovat, umět vidět pokřivenost, ubožáctví násilníka, to se dítě nenaučí přednáškami a řečmi, ale příkladem tam, kde se to v rodině jako samozřejmost dělá.
Jak zvládat city - emoce Hněv Okamžitým nutkáním, které pociťují děti, je udeřit. Je to sice přirozené, ale chceme-li se svým okolím vycházet dobře, musí se tato reakce zvládnout. Člověk, s nímž se nějakým způsobem špatně zachází, musí být schopen říci to nahlas, přesvědčivě a včas - dříve než se jeho hněv začne měnit v zuřivost. Hněv a zuřivost nejsou totéž. Zuřivost je nezvládnutý hněv. Lidé by měli umět zmírnit svůj hněv tak, aby měl nějaký vliv, ale aby neškodil či neurážel. Pokud se naše dítě příliš málo zlobí, ostatní děti ho mohou považovat za slabocha a mohou ho komandovat nebo využívat. Pokud se zlobí příliš, stává se neoblíbeným, nebo dokonce postrachem. Naše děti musí najít správnou rovnováhu mezi oběma extrémy - to však vyžaduje několik let cviku a je potřeba začít odmala. Jak dětem pomoci zacházet s hněvem: Trvejte na tom, aby svůj hněv daly najevo, ale slovy, nikoli chováním. Mají říci nahlas, že se zlobí, a pokud je to možné, říci i proč. Pomozte jim, aby své pocity zdůvodnily. Hledejte s nimi příčinu jejich výbuchu. Dejte jim najevo, že je chápete. Při každé příležitosti je poučte, že hrubost a bití není přijatelný způsob, jak projevovat svůj hněv. Každý případ agresivity dítěte řešte na místě, vyvoďte z něj pro dítě negativní důsledky. Pomozte dětem, aby řekly, co chtějí. Často začnou plakat a stěžovat si, že něco nechtějí. Potřebují vaší pomoc, aby se mohly vyjádřit pozitivně. Buďte pro děti příkladem. Je pravděpodobné, že budou dělat spíše to, co vy DĚLÁTE, než to, co ŘÍKÁTE. Chovejte se tedy tak, jak to vyžadujete od nich. Pokud jste sami rozzlobení, s patřičným důrazem to řekněte a pusťte celou záležitost z hlavy, aby děti viděly, že hněv se může vyjádřit, a potom přejde. Smutek Pokud je toho na člověka moc, je dobré se vyplakat. Přísná viktoriánská éra v minulém století prosazovala názor, že člověk musí zatnout zuby a „být silný“. Nedávno se zjistilo, že tělo při pláči uvolňuje chemické látky, které blokují bolest. Jak dětem pomoci vyrovnat se se smutkem. Smutek má svůj průběh, při čemž není třeba moc pomáhat. Když dítě pláče, především bychom měli uklidnit sami sebe a být s ním. Strach Strach je pro nás všechny velmi potřebný. Je životně důležité, aby se děti naučily zastavit a neřítit se dál do nebezpečí, nebo naopak pospíšit si ze silnice. Rovněž se děti musí naučit dávat si pozor na příliš přátelské, či jinak podivně se chovající cizí osoby. Na druhé straně příliš velký strach je nedobrý. Vždyť děti by také měly být schopný mluvit s dospělými, dosáhout toho, co potřebují, navazovat společenské kontakty. Děti by měly svět v zásadě považovat za bezpečné místo, pokud se dodržují určitá pravidla. Aby se děti naučily ovládat strach, potřebují udělat především toto: ZAMYSLET SE. Používáme rozum, abychom zvážili opodstatněnost svého strachu a stanovili další postup. S DÍTÉTEM O JEHO STRACHU MLUVTE. Vymyslete spolu plán, co je třeba udělat, aby se dítě opět cítilo bezpečně. MÁ-LI DÍTÉ STRACH Z NÉ•EHO NEREÁLNÉHO, řekněte mu to. Nedívejte se pod jeho postel, abyste ho přesvědčili, že tam nejsou příšery - Bůh přece žádná strašidla nestvořil! Když se emoce vymknou z ruky Každá pravá emoce má svůj falešný protějšek: naučeným protějškem hněvu je vztekání,
naučeným protějškem smutku je skleslost, naučeným protějškem strachu je plachost. Dítě udělalo zkušenost, že tohle na lidi platí! Řvát jak na lesy, plácnout sebou na zem..... Jestli je rodiče začnou honem utěšovat, pak tyto předstírané záchvaty se stávají nástrojem panování nad dospělými. Jak reagovat na vztekání Žádné výkupné! Prvním krokem je: Nedáte dítěti to, co si chce vyvztekat. Možná jste to někdy v minulosti udělali (aby byl klid), ale teď už to neuděláte. Stanovte si praktický postup. Většinou rodiče odejdou a dítě ignorují, nebo ho popadnou za límec a odvedou do jeho pokoje. Jakmile se dítě uklidní, dejte mu najevo, že hněv se takto vyjadřovat nemůže. Vykažte potomka za trest do dětského pokoje nebo ho nechte stát v koutě. Důležité je, aby vyvozené důsledky byly tak nepříjemné, že mu příště nebude stát za to podobné chování opakovat. Nikdy nedovolte, aby se vztekání dětem vyplatilo. Budete-li postupovat správně, brzy takové divadýlko přestane. Skleslost Předstíraný smutek má jeden cíl: má vás přimět, abyste dokázali, že vám na dítěti záleží. Dokázat to lze tak, že jste u něj a hádáte: „Nechutnalo ti snad něco?“, „Někdo ti něco řekl?“, „Není ti dobře?“, „Ale ne, aaaach...“ Předstíraný smutek funguje jen tehdy, pokud rodiče začnou sami sebe obviňovat. Když věnujeme zvýšenou pozornost dítěti, které „smutní“, naučí se jednoduché rovnici: chceš-li, aby se ti dospělí víc věnovali, stačí tvářit se nešťastně. Ale takovíhle uvzdychaní lidé nemívají šťastný život. Kňourání Všimli jste si, že někteří dospělí mají skutečně příjemný hlas? A že i některé děti mají melodický hlásek, který je radost poslouchat? A všimli jste si, jak je náročné poslouchat dítě, které stále kňourá a fňuká? A mluví nosem?! Víte, že tón našeho hlasu je prostě zvyk? A ten se netýká pouze hlasu, ale také přístupu k životu. Pláč pochází od „bezmocné“ části našeho já, která chce, aby ostatní všechno zařídili za nás. Z ukňouraných dětí, pokud se to neodnaučí, vyrostou ukňouraní dospělí. Ale kňourání a nářek se dá zastavit. Jak toto chování vzniká. Dítě po nás něco chce, nejprve tiše, potom nahlas. Když odmítáme jeho přání splnit, začne kňourat. Poprvé je to možná náhoda, že objeví takový tón hlasu, jaký nedokážeme ignorovat. Proto mu vyhovíme, aby byl klid. Pokud se tento model opakuje, dítě se naučí na něj spoléhat, a ani se nenadějete - a máte doma ukňourané dítě. Tak co s tím? Řekněte jim to. Až začne dítě kňourat, podívejte se mu do očí a přímo ho požádejte: „Mluv normálně, prosím.“ Naučte je, jak mluvit správně. Přesvědčte se, zda dítě opravdu ví, jak má znít jeho hlas: Pevně a v nižší poloze. Pokud ne, naučte ho to: Sami mu předveďte, jak si to představujete. Prosaďte to. Kdykoli po vás dítě navyklým kňouravým tónem něco chce, řekněte mu „Mluv normálním hlasem“. Tento výběr slov není náhodný: dítě si musí uvědomit, že kňourání není normální - pro ně ani kohokoli jiného. Dbejte, aby dítě dostalo to, oč žádá, pouze tehdy, požádá-li o to normálně. Pokračování příště
* * Přečetli jsme pro vás * * * Přečetli jsme pro vás * * * Přečetli jsme pro vás * *
V co věří Evropa V materialisticky zaměřené době a do kostela nás chodí stále méně, dvě třetiny Evropanů v Boha věří. Potvrzuje to alespoň průzkum časopisu Reader's Digest, kterého se zúčastnilo více než 8000 lidí ze 14 zemí. K nejzbožnějším patří Rusko, kde se k víře přihlásilo přes 80% obyvatel. Předstihlo ho jen katolické Polsko (97%) a Portugalsko (90%). V Maďarsku se k víře hlásí 73% lidí, ale například v České republice pouze 37%. Podle faráře Miloše Rejchrta, působícího v pražském evangelickém kostele U sv. Salvátora, je toto nízké číslo nadsazené. "Kdyby měli lidé, kteří se u nás průzkumu zúčastnili, přeříkat Věřím v Boha Otce či alespoň Otče náš, dokázalo by to s bídou tak 6 až 8%. Ukázalo se také, že víra v Boha nemusí jít ruku v ruce s vírou v posmrtný život. O tom, že existuje něco i po smrti, je přesvědčeno pouze 53% Evropanů, tedy o 18% méně, než kolik jich věří v Boha. V některých zemích je tento rozdíl ještě větší. V Rusku to je 36%, v Portugalsku 33%, v Maďarsku 30% a v Německu pouze 24%. V České republice, kde je to 36%, je naopak rozdíl v počtu kladných odpovědí mezi první a druhou otázkou pouze jedno procento. Není to takový paradox, jak se na první pohled zdá. Jak připomíná manchesterský biskup Nigel McCulloch, lidé věří v Boha buď jako v "nejvyšší bytost" , nebo jako v ideu, přičemž každý ji chápe jinak. "Boha, který přišel na zem jako člověk, aby zemřel za naše hříchy, si přirozeně spojujeme s myšlenkou, že je ještě jiný život než pozemský, kde neexistuje utrpení ani smrt. Mnoho lidí však věří jenom v jakéhosi ,stvořitele' nebo ,něco nad námi', a na to, co nastane, až pozemský život skončí, mají jiný názor," říká. Ve všech zemích, kde jsme náš průzkum prováděli, se k víře v posmrtný život přihlásilo víc žen než mužů. Důležitou roli také zřejmě hraje věk dotazovaných - v devíti ze čtrnácti zemí věří v Boha víc starších lidí než mladých. Ti starší v Polsku a Portugalsku věří sice především v posmrtný život, ale většina jich také kladně odpověděla na otázku, jestli náboženství potřebujeme, abychom poznali, co je správné a co ne. Jenom v Rusku a ve Španělsku nebyl v názoru na tuto věc mezi mladšími a staršími lidmi rozdíl. Stanovisko, že náboženství potřebujeme k rozpoznání dobra a zla, zaujímá celkem 43% lidí. Nejvíc jsme jich opět zaznamenali v Polsku (86%), po něm následovalo Rusko (78%) a Švýcarsko (54%). Nejméně je jich ve Francii (24%), v Nizozemsku (25%) a České republice (27%). "Ten výsledek mě nepřekvapuje," říká vrchní rabín Joseph Sitruck z Francie. "Je to důsledek humanistické filozofie, která za měřítko všeho považuje člověka. Jak potvrzuje i váš průzkum, je tato myšlenka značně rozšířená, ale neobstojí. Všechna náboženství přinášejí poselství, které člověk nemůže ovlivnit. Tak například judaismus přesahuje rozumové i smyslové poznání: vyzařuje z Boha, jenž člověku dává vodítko, kritéria a rámec pro jeho jednání. Náboženství tedy stanoví, co je správné. Víra je nezbytná proto, aby měl člověk záchytný bod." Na naši poslední otázku, jestli církve přinášejí světu prospěch, odpovědělo kladně ve Španělsku a Finsku víc žen než mužů. Celoevropský průměr byl 53%. Nejvíc lidí vyjádřilo souhlas v Portugalsku (79%), v Polsku (78%) a ve Španělsku (72%). Britové se 46% se umístili daleko za nimi. Je zajímavé, že Češi, jejichž odpovědi na předchozí tři otázky potvrzovaly značnou skepsi, tentokrát odpověděli kladně ve 42% případů. Podle názoru Miloše Rejchrta je to zřejmě proto, že dáme víc na skutky než na řeči. "Činnost České katolické charity, adventistické Adry a křesťanů vůbec při povodních, organizace humanitární a sociální pomoci, úroveň církevních škol, většinou dobré zkušenosti s křesťany jako sousedy a spolupracovníky, to všechno silně posiluje důvěru v církevní instituce," říká. Na samém konci žebříčku se tentokrát ocitlo Nizozemsko s 34%, Rusko s 36% a Belgie se 39%.
Nejméně iluzí o člověku si zřejmě dělají Rusové. Jak už bylo řečeno výše, 78% se jich domnívá, že náboženství k rozpoznání dobrého a špatného potřebujeme. Na druhé straně méně než polovina tohoto počtu věří, že církve přinášejí světu prospěch. Ve Francii věří v pozitivní roli církví jen 43% lidí. Reader's Digest se dotazoval 8657 lidí v Belgii, České republice, ve Finsku, Francii, v Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Polsku, Portugalsku, Rakousku, Rusku, ve Španělsku, Švýcarsku a Velké Británii, telefonicky nebo osobně v době od 24. listopadu 2004 do 7. ledna 2005. Věříte v Boha? Ano Polsko 97 % Portugalsko 90 % Rusko 87 % Rakousko 84 % Španělsko 80 % Švýcarsko 77 % Finsko 74 % Maďarsko 73 % Evropa průměr 71 % Německo 67 % Velká Británie 64 % Francie 61 % Belgie 58 % Nizozemsko 51 % Česká republika 37 % Věříte v posmrtný život? Ano Polsko 81 % Rakousko 67 % Švýcarsko 64 % Španělsko 60 % Velká Británie 58 % Portugalsko 57 % Evropa průměr 53 % Finsko 51 % Rusko 51 % Francie 45 % Nizozemsko 45 % Německo 43 % Maďarsko 43 % Belgie 37 % Česká republika 36 %
Potřebujeme náboženství, abychom rozpoznali, co je správné a co je špatné? Ano Polsko 86 % Rusko 78 % Švýcarsko 54 % Maďarsko 53 % Portugalsko 44 % Španělsko 44 % Evropa průměr 43 % Rakousko 41 % Německo 37 % Finsko 32 % Belgie 32 % Velká Británie 31 % Česká republika 27 % Nizozemsko 25 % Francie 24 % Přinášejí církve světu prospěch? Ano Portugalsko 79 % Polsko 78 % Španělsko 72 % Švýcarsko 61 % Finsko 53 % Evropa průměr 53 % Německo 52 % Rakousko 51 % Maďarsko 50 % Velká Británie 46 % Francie 43 % Česká republika 42 % Belgie 39 % Rusko 36 % Nizozemsko 34 %
Podle Reader's Digest Výběr; Autor: David Miller; mírně kráceno
Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec Jana Pavla II. O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.
CHRISTIFIDELES LAICI ÚŘADY A CHARISMATA – DARY DUCHA CÍRKVI 21. Druhý vatikánský koncil představuje úřady a charismata jako dary Ducha svatého k budování Kristova těla a pro naplnění jeho spásného poslání v tomto světě. Církev je vskutku řízena a vedena Duchem svatým, který rozděluje pokřtěným různé hierarchické a charismatické dary a povolává každého, aby se svým způsobem stal aktivním a spoluzodpovědným. Podívejme se nyní na úřady a charismata v jejich bezprostředním vztahům k laikům a k jejich účasti na životě církve jako společenství. Úřady, které se dnes vyskytují a působí v církvi, se podílejí – i když různým způsobem – na úřadu Ježíše Krista, dobrého pastýře, který dává život za své ovce (srov. Jan 10,11), pokorného služebníka, cele se obětujícího za spásu všech (srov. Mk 10,45). Pavel jasně vykládá ustanovení úřadu v apoštolských církevních obcích. V prvním listě Korinťanům píše: "A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele..." (1 Kor 12,28). V listě Efesanům čteme: "Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování... A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby, k budování Kristova těla až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího a tak dorostli zralého lidství, měřeného mírou Kristovy plnosti" (Ef 4,7.11–13; srov. Řím 12, 4–8). Jak plyne z těchto a jiných textů Nového zákona, jsou úřady, dary a úkoly církve mnohé a rozmanité. ÚŘADY ODVOZENÉ Z KNĚŽSKÉHO SVĚCENÍ 22. V prvé řadě se v církvi vyskytují úřady, jejichž nositelé jsou ordinováni (ministeria ordinata), tj. takové úřady, které se odvozují ze svátosti kněžství. Pán Ježíš totiž vyvolil a dosadil apoštoly – jakožto zárodky nového Izraele a počátek posvátné hierarchie – s pověřením učit všechny národy (srov. Mt 28,18) a ustavit a řídit kněžský lid. Úkolem apoštolů, který Pán Ježíš nadále svěřuje pastýřům svého lidu, je v pravém slova smyslu služba, která se v Písmu svatém případně nazývá diakonia, to znamená služba nebo úřad. Nositelé úřadu v apoštolské posloupnosti dostávají od vzkříšeného Krista skrze svátost kněžského svěcení charisma Ducha svatého. Dostávají tedy autoritu a svatou plnou moc pro službu církvi (in persona Christi Capitis – jménem Krista-Hlavy) ; jednat a v Duchu svatém sjednocovat církev evangeliem a svátostmi. Více než výsadou pro ty, kteří je přijímají, jsou ordinované úřady milostí pro život a poslání celé církve. Vyjadřují a vytvářejí určitý podíl účasti na kněžství Ježíše Krista, který se liší nejen stupněm, ale i samou podstatou od účasti, jíž se dostává všem věřícím ve křtu a biřmování. Z druhé strany – jak připomněl 2. vatikánský koncil – se toto svátostné kněžství podstatně vztahuje ke královskému kněžství všech věřících a je k němu přiřazeno. Z toho důvodu a také k zajištění a prohloubení společenství církve v oblasti rozdílných a komplementárních služeb si pastýři musí uvědomit, že jejich úřad je od prvopočátku ustanoven pro službu celému Božímu lidu (srov. Žid 5,1). Laikové musí zase uznat, že kněžský úřad je nezbytný pro jejich život a pro jejich účast na poslání církve.
SLUŽBY, ÚKOLY A FUNKCE LAIKŮ 23. Spásné poslání církve ve světě uskutečňuje nejen hierarchické kněžstvo na základě kněžského svěcení, nýbrž i všichni laici. Jakožto pokřtění a na základě svého specifického povolání se podílejí na kněžském, prorockém a královském úřadu Kristově tou měrou, která každému z nich odpovídá. Proto pastýři musí uznat a podporovat služby, úkoly a funkce laiků. Ty mají svůj svátostný základ ve křtu a biřmování a často také i v manželství. Je-li to užitečné nebo nutné pro dobro církve, mohou pastýři svěřit laikům podle norem univerzálního práva určité úkoly, které jsou sice spojeny s jejich pastýřským úřadem, ale nepředpokládají kněžské svěcení. V Kodexu kanonického práva se píše: "Kde to vyžaduje potřeba církve a nejsou k dispozici kněží, mohou též laici – i když nejsou lektory nebo akolyty – podle ustanovení právních předpisů plnit určité funkce, totiž službu slova, vedení liturgických modliteb, udělování křtu a rozdávání svatého přijímání." Plnění těchto úkolů však nedělá laika pastýřem: úřad není konstituován úkolem, nýbrž svátostí. Jen svátost kněžství dává posvěcenému nositeli úřadu zvláštní účast na úřadě Krista-Hlavy a Pastýře a na jeho věčném kněžství. Úkol plněný v zastoupení odvozuje svou legitimitu formálně a bezprostředně od oficiálního pověření pastýřem. Jeho konkrétní plnění podléhá řízení církevní autority. Poslední synoda ukázala širokou a výmluvnou rozmanitost příležitostí, pokud jde o služby, úkoly a funkce pokřtěných v církvi. Otcové vyslovili plné uznání za cenný apoštolský přínos laikům, mužům i ženám, kteří se angažují pro evangelizaci, posvěcení a křesťanskou inspiraci v sekulární oblasti, jakož i za jejich ušlechtilou a pohotovou ochotu zastupovat v situacích akutní nebo trvalé potřeby. V procesu liturgické obnovy, podporované koncilem, se laikové přesněji seznámili s úlohami, které jim přísluší při liturgických shromážděních a jejich přípravě; ochotně se dali k dispozici k jejich plnění, Neboť liturgická slavnost je svatý úkon který nekoná jen klérus, ale celé shromáždění. Je proto správné, aby úlohy, které specificky nepřísluší posvěceným nositelům úřadu, přejímali laikové. Přechod ke skutečné spoluúčasti laiků na liturgii byl potom spontánně dovršen jejich spoluprací při hlásání Božího slova a při pastoraci. Na tomto shromáždění synody nechyběly kromě pozitivních ani kritické posudky o nediferencovaném používání termínu "úřad", o nejasnostech a opakovaném stírání rozdílů mezi obecným a svátostným kněžstvím, na což málo dbají i některé církevní normy a zákony; o svévolné interpretaci pojmu "zastupování"; o tendenci "klerikalizovat" laiky a o nebezpečí faktického vytváření církevní struktury služby, paralelní ke struktuře založené na svátosti kněžského svěcení. Aby se zabránilo těmto nebezpečím, trvali synodní otcové na nezbytnosti jasně definovat – v neposlední řadě i používáním přesnější terminologie – jednotu poslání církve, na níž se podílejí všichni pokřtění, ale také podstatnou odlišnost pastýřského úřadu, založeného na svátosti kněžství. Tento pastýřský úřad je nezbytné odlišit od ostatních služeb, úkolů a funkcí v církvi, které vycházejí ze svátosti křtu a biřmování. Pastýři tedy především nesmějí při schvalování a přenášení různých služeb, úkolů a funkcí na laiky zapomínat důrazně je poučit o křestních kořenech těchto služeb. Navíc musejí pastýři bdít nad tím, aby se lehkomyslně a neoprávněně nesahalo k domnělým "nouzovým situacím" nebo k nutnosti "zastupovat" tam, kde to neodpovídá objektivní situaci nebo kde se může pomoci uváženým pastoračním plánováním. Různé služby, úřady a funkce, které mohou věřící laici oprávněně zastávat v liturgii, při předávání víry a v pastoračních strukturách církve, musejí být v souladu s jejich specifickým laickým povoláním, které je odlišné od povolání kněží.
(Pokračování příště)
"SPLAŠENÉ ANTÓNOBIL" Stoh už byl jen na dosah několika desítek metrů. Kovář k němu s cesty zahnul, zmírnil rychlost a auto začalo skákati po zpodmítaném, slamou pokrytém poli. Toho použil adjunkt, a než se kdo nadál, vyskočil z auta. Nebyl to ale skok, spíš plácnutí na kupu slámy. Kovář neohlížeje se ani napravo ani nalevo, jel přímo do stohu. Kola počala rozmetávati hustě potroušenou slámu, takže lítala až do vozu, ale na měkkém podkladě auto, zabořujíc se do slámy, zvolňovalo rychlost. Pojednou bác - otřes, a auto bylo skoro až do polovice zaryto do stohu. Kovář se při nárazu trochu podřel, ředitel s redaktorem mrskli sebou dopředu k tetce, ale zvrátili se zpět v mžiku na sedadlo. Zato ale tetka, jednou rukou se toliko přidržujíc, ztratila rovnováhu a při silném nárazu vypadla v krátkém oblouku z vozu. S ní, ve větším už oblouku vylítly koše s vejci. Jeden tetku předešel, vejce se vysypala do slámy a tetka padla tváří přímo do nich. Obsah druhého koše se jí vysypal na záda, na sukně i nohy. Tetka se v prudkém pohybu několikrát ještě po svahu stohu převrátila a skutálela se pak níž, kde zůstala bezradně seděti. Byla to podívaná! Tetka jen třepala bezradně rtoma a svýma dvěma lalůčky. Na tváři, od prachu začerněné, i brejlích na nose stékaly jí krůpěje a proudy vaječných žloutků, tu a tam zdobené bílou skořápkou.Celé její tělo bylo pokryto rozbitými vejci. "Nemožo sebó ani pohnót, dostala sem hósera. Kdo dobré pomož," úpěla tetka. Její spolucestovatelé, vidouce ji, jako hromádku neštěstí, vyskočili z auta, protáhli své zdřevěnělé údy, a pomáhali tetce na nohy. Rozplácnutý adjunkt už též přispěchal, aby byl tetce nápomocen. Vidouce ale ztrápenou a umazanou tetku, vypukli všichni v hlasitý řehot. "Jste celá?" tázal se redaktor. "Bať že so. Mesim ale, že se mě stalo jakysek inši neščesti. Leda véca néso cely," žalovala tetka. "A čert vem vejce," těšil ji ředitel. "Ted se seberte, utíkejte domů a umejte se pořádně zevně i uvnitř." Auto ještě chvíli ve stohu hučelo, třáslo se a zmítalo svými zadními koly. Pak ještě několikráte zakašlalo a ztichlo. "Vidiš, potvoro," zahřešil kovář, "přece sme tě doběhle." Tetka vzpamatovavši se trochu, sebrala své umazané a vyprázdněné koše a pelášila zadem, aby jí nikdo nepotkal, do vesnice. Auto pak v noci, aby tím nebyla vzbuzena pozornost, odtáhli do dvora volové. Druhého dne bylo u tetky Maryše Oploščelke "veleky prani". Všech deset sukeň viselo na šňůře na slunku před domkem. A tetka polehávala a dávala se od sousedky "mastit". A stále se dušovala: "Co bodo ževá, jakžev mě žádné na ten splašené antónobil, na teho zatrackanyho ancekresta nedostane!"
Vypadený lístek Bledý sluneční paprsek se prodíral velkou barevnou růžicí průčelí a svým zlatým leskem ozařoval vnitřek baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů v Turíně, kterou postavil svatý Jan Bosko. Kostel byl chladný a prázdný. Jenom jeden elegantní pán, co před chvílí vešel do baziliky, si pozorně prohlížel oltáře, obrazy a architekturu chrámu. Na chvilku se zastavil i před velkým obrazem Panny Marie a potom se pomalu ubíral k východu. Když však přišel ke dveřím, ještě jednou se ohlédl a znovu se pomalu vracel k hlavnímu oltáři. Zdálo se, jako by ho přitahovala nějaká tajemná síla. Když přišel pod kopuli, zahlédl na dlažbě pečlivě složený lístek. Rozhlédl se, jestli ho někdo nevidí, sehnul se, zdvihl lístek a otevřel ho. Bylo na něm pár řádků, napsaných chlapeckou rukou: „Minulý prosinec zemřel tvůj kamarád, mladý jako ty. Kdyby i tebe překvapila smrt, co by s tebou bylo? Věčně blažený v nebi nebo věčně zatracen v pekle?“ Těch pár řádků návštěvníka přímo šokovalo. Pod jednoduchými slovy chlapce se mu rýsovala jeho vlastní věčnost. Myšlenka na smrt ho nikdy tak silně nezasáhla jako nyní… V jeho duši se rozpoutala bouře… Zůstal nehybně stát v osamělém tichu před obrazem Panny Marie. V mysli mu vířily myšlenky jako sněhové vločky ve vánici. Ano, i on jednou zemře. A co potom? Jeho svědomí nebylo klidné, jako svědomí toho neznámého chlapce, co napsal tato výstražná slova… Muž padl na kolena a zabořil hlavu do dlaní. Najednou sebou trhl. Rozhodl se skoncovat s minulostí. Vstal, vložil lístek do peněženky a rozhodným krokem vešel do sakristie. Když tam vešel, s napjatou tváří, s rozcuchanými vlasy a svítícíma očima, kostelník se ho skoro lekl. Návštěvník se pokoušel promluvit, ale dojetí mu svíralo hrdlo. Nezmohl se ani na slovo. Když se párkrát prošel po sakristii, aby opanoval vnitřní vzrušení, požádal o kněze. Za chvilku již klečel ve zpovědnici a skládal k nohám Kristova služebníka těžké břemeno hříchů svého nezřízeného života. Když vstal, byl klidný a zářil radostí. Vytáhl peněženku, vyndal z ní lístek a podal ho knězi s otázkou: „Znáte toho, kdo psal tyto řádky?“ „Přirozeně. Je to velmi dobrý chlapec.“ „Řekněte mu, prosím vás, že Panna Maria si jím posloužila, aby zachránila jednu duši. Jsem advokát. Už více jak dvacet let jsem nepřistoupil ke svátostem. Tento lístek mnou otřásl a proměnil mě. Kdybych mohl, poklekl bych k nohám toho chlapce, abych mu poděkoval. Ať mi odpustí, že mu lístek nevrátím. Budu ho stále nosit u sebe jako vzácnou památku.“ Když potom přecházel kolem oltáře Panny Marie, zdálo se mu, že se na něj v teplém světle zapadajícího slunce usmívá. (z knihy Matkino srdce)
Modlitby velkých osobností k Panně Marii Matko pravdy, Panno sluncem pravdy oděná, ještě nikdy nebyly masy lidí tak soustavně obelhávány, falešnými ideologiemi tak neprodyšně izolovány od pravdy křesťanské víry, od modlitby, od svátostí církve Kristovy, od výchovy ke křesťanské mravnosti. Ještě nikdy nebylo tolik lidí tak promyšleně zmateno, vnitřně zotročováno. Ďábel se raduje, že konečně zmátl člověka do té míry, že lidé zničí sami sebe a temné mocnosti budou triumfovat. Maria, dějinná hodina Tvé pomoci křesťanům i celému světu, pro kterou Tě Bůh připravil od věčnosti, je zde. Znič svou panenskou pokorou pýchu a zdánlivou moc otce lži. Vrať nám svého Syna, který se z Tebe narodil, aby vydal svědectví pravdě. Mně pak dej odvahu, abych za žádnou cenu nikdy nelhal, ani ústy, ani jiným způsobem jednání. Amen. Jan Pavel II.
Svatá Maria, Matko Boží, zachovej mi srdce dítěte, srdce čisté a průhledné jako horský pramen! Vypros mi srdce prosté, které neživí v sobě smutek ani hořkost, srdce něžné a soucitné, srdce věrné, které nemyslí na sebe, které nezapomíná žádného dobrodiní a nevzpomíná žádné křivdy! Dej mi, Maria, srdce tiché a pokorné, které miluje a nečeká na odplatu, srdce veliké, nikdy nemalomyslnící, které neochlazuje žádný nevděk, které neunavuje žádná lhostejnost, srdce ve všem hledající slávu Ježíše Krista. zraněné láskou k němu, které se zahojí až v nebi. Amen. P. Leonce de Grandmaison SJ
Přesvatá Panno, která jsi se Pánu zalíbila a jeho Matkou se stala, shlédni milostivě na nás ubohé k Tobě volající o Tvou mocnou ochranu. Úskočný had, nad nímž byla vynesena první kletba, bohužel neustává doléhat na nás ubohé děti Eviny a strojit nám úklady. S Tebou, ó požehnaná Máti naše, Královno a Prostřednice naše, která jsi od prvního okamžiku svého početí potřela hlavu ďáblovu, se spojujeme jednou myslí, jedním srdcem a Tebe vroucně prosíme. Přijmi a přednes u trůnu Božího prosby naše a učiň, ať se nikdy nestaneme obětí úkladů nám strojených, abychom tak všichni dospěli přístavu spásy a aby přes tolik nebezpečenství Církev i křesťanské národy opět jednou zapěly píseň osvobození, vítězství a pokoje. Amen. Pius X.
fauna 1. Co roztrhalo 42 chlapců, kteří se posmívali Elizeovi? 2. Jaká zvířata v podobenství o Boháči a Lazarovi lízala Lazarovy vředy? 3. Na jaká zvířata poukazuje Ježíš svým učedníkům, když říká, že nemá kde hlavu složit? 4. Vyjmenuj alespoň tři druhy zvířat, která Židé pokládali za nečistá. 5. Vyjmenuj alespoň tři druhy zvířat, která Židé pokládali za čistá. 6. Jaké první zvíře vypustil Noe po potopě? 7. Které živočišstvo se připomíná v deseti egyptských ranách? 8. Co napadlo potravu Izraelitů na poušti, když neposlechli Mojžíše a nechali si ji do druhého dne? 9. Jaké zvíře roztrhl Samson jak kůzle, když šel s rodiči do Timnaty? 10. Pomocí kterých zvířat spálil Samson v hněvu obilí, vinohrady a olivy Filišťanům? 11. Doplňte chybějící zvířata: „Hle, já vás posílám jako … mezi … ; buďte tedy obezřetní jako … a bezelstní jako … . 12. Jaká zvířata mimo zlata, stříbra a slonoviny dovezly Šalomounovy zámořské lodě?
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. strom života uprostřed ráje a strom poznání dobrého a zlého (Gen 2,9); 2. vinnou révu (Gen 9,20); 3. cedr (1 Král 6,9-10); 4. gofer (Gen 6,14); 5. fíkovník (Mk 11,12-14); 6. pod palmou (Sdc 4,5); 7. hořčičné zrnko (Lk 17,6); 8. trní a hloží (Gen 3,18); 9. trnitého (Ex 3,2); 10. ze třtiny (Ex 2,3); 11. máta, kopr a kmín (Mt 23,23); 12. almugímového (santalového) (1 Král 10,11); 13. skočec (ricínový keř) (Jon 4,6); 14. lentišek a dub (Dan 13,54-58)
V dnešní osmisměrce objevíte jeden starodávný pozdrav použitý i v Bibli Vyškrtejte slova: ABECEDA, ABSENCE,
ABSOLVENT,
ADRESA, ADRESÁT, ADVOKÁT, AFÉRA, AGENT, AKÁT, AKCE, AKTIV, ALEJ, ARAB, ASIE, BASA, ČERT, ČEST, DRÁT, FAKT, KÁRA, LABE, NÁSOBENÍ
Jeden hot a druhý čehý „Jak si to vlastně představuješ?“ ptá se žena muže. „Já se modlím, abys zůstal zdravý a ty chodíš v tomhle mizerném počasí bez klobouku a bez kabátu po ulici. Vždyť se před Pánem Bohem úplně zesměšňuju!“ Moudré děti… Rodiče sedí s dětmi u večeře. Protože se blíží vánoce, točí se hovor šestileté Renaty a pětiletého Tomáše kolem dárků, které by měl Ježíšek přinést. Najednou Renatu napadne: „Co si vlastně přejete vy?“ „Dvě pěkně hodné děti,“ směje se maminka. „To je prima!“ vykřiknou oba malí jako jedněmi ústy. „Tak to budeme čtyři!“ A jeden ze hřbitova… Když paní N. pochovala svého muže, objednala na náhrobek nápis: „Má bolest je tak veliká, že ji nemohu unést!“ Pomník nebyl ještě hotov a neutěšitelná vdova se znovu vdala. Když chtěl kameník vědět, přeje-li si za těchto okolností nějakou změnu, řekl: „Ne, ne, jen nechte všechno tak, jak jsme se dohodli – jenom prosím přidejte mezi nemohu a unést slůvko sama.
Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Podivín Julie Anežka Galová
Rozloučili jsme se František Ivančic Margita Hellingerová Rudolf Rybka
Ladná Bulhary
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc květen: 1. 2. 3.
Za pronásledované pro víru a spravedlnost, aby pocítili radost z moci a síly Ducha Svatého. Za papežské misijní dílo šíření evangelia, aby pomohlo Božímu lidu k poznání, že má mít aktivní účast v misijním poslání. Za všechny, kdo prožívají bolest a utrpení, aby na přímluvu Panny Marie nacházeli sílu a naději.
V uplynulých letech jsme se v květnu rozloučili 2004 2003 2002
Podivín
Ladná
Anna Jurášová Lidia Sedláková Anna Mildnerová
Jaroslav Kalivoda Stanislav Šohaj
2001 2000
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.
Bulhary
