ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 5 květen propusťte ho

ZRNÍČKO Svazek 6, číslo 5

květen 2006

propusťte ho Lidé vystavěli vězení pro lidi: nejenom věznice z kamene, ale také neviditelná vězení, která tíží mnohem více než ta první. Kolem nás žijí lidé uzavření ve společenských, hospodářských a politických řádech, které z nich dělají otroky. Tlak těchto nelidských řádů zasahuje nejenom do jejich vnější svobody, ale také do jejich svobody vnitřní. Často jsou nuceni dát spoutat svoji vlastní osobnost, aby se mohli najíst a aby mohli žít. Každý zásah do lidské svobody je urážkou Boží. Křesťan musí bojovat za svobodu člověka; to je základní povinnost křesťanství, jak jsme už na to poukázali. »Tu četa s tisícníkem a židovští služebníci jali Ježíše a svázali ho.« (Jan 18, 12) »Bratři, vy jste byli přece povoláni ke svobodě. Z této svobody však nesmí naprosto vyplývat nějaká tělesná uvolněnost! Spíše ať vás láska vede k tomu, abyste si navzájem posluhovali. Neboť všecky předpisy Zákona vyplníš, když zachováš jen toto jediné přikázání: Miluj svého bližního jak miluješ sebe.« (Gal 5, 13-14) Na zdích, na plakátech, v novinách, v letácích, všude jsem četl: »Propusťte ho!« Na všech stranách jsou vězení, Pane, a vím, že ty je nemáš rád. Jsou vězení, která se neskrývají. Ale jsou také vězení tajná, náhradní a výpomocná, poněvadž není dosti místa v těch opravdových, aby se tam mohl zavřít celý svět. Jsou věznice s mřížemi, se silnými mřížemi, které je vidět a možno je přeřezat, ale jsou také vězení s neviditelnými mřížemi, které nemůže člověk uchopit a zalomcovat jimi, kde vám s úsměvem na rtech říkají: ale vy jste svobodný, máte otevřené dveře a můžete odejít, zatímco se dobře ví, že se nemůže ani hnout. Jsou vězení, kde řádí kat, opravdový a hmatatelný surovec, který vás chytí, až to zabolí. Ale jsou vězení, kde kat se skrývá za úlisnou tváří hluboce zraňující, a nikdy nezachytíte její chapadla. Jsou vězení, která se tak nazývají, jednoduše a prostě, bez přetvářky, ale jsou vězení, kterým se dává celá řada umělých jmen, aby to lépe znělo, aby to lépe táhlo. Vězení, která se jmenují chatrč, město, dílna, ples, nevěstinec;

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

vězení, která se jmenují politický režim, hospodářský řád, akciová společnost, smlouva, zákon, nařízení; vězení, kterým se dává tisíc jiných jmen ve všech zemích a ve všech dobách. Pane, to není tvůj vynález. Ty jsi nás stvořil svobodné: buď tě milovat, anebo tě zamítnout; co by to taky bylo za lásku, kdybychom k ní byli nuceni? Člověk vystavěl věznice pro své bližní: věznice z kamene, kam zavírá bližní, protože nemyslí tak jako on, protože nemluví tak jako on, protože nejednají tak jako on. Věznice neviditelné, které stavěl pomalu svým sobectvím, pýchou a lakomstvím. Jedna část lidstva, Pane, vsadila druhou do vězení. Můj drahý, ty věznice z kamene mě ani tak mnoho nezlobí, vždyť je jich nyní zapotřebí v tom nepořádku, který jste zavedli ve světě. Když lidé do nich zavírají ty, co myslí jinak než oni, pak trpím, protože urážejí moji vlastní myšlenku, ale vím, že duše zůstává svobodná a že jí nemohu zabránit, aby nesmýšlela, jak chce.

Ale pohled na vězení neviditelná mě hluboce zraňuje. Je jich nesmírně mnoho na celém světě, a mnoho mých dětí se tam rodí, vyrůstá a umírá. Ale hlavně jsou tak úzká, tak vysoká, tak těžká, tak trudná, že drtí tělo a zasahují duši. A to je velmi vážné, můj drahý, protože zasahují svobodu, tu pravou. Ochromí ji, spoutají ji, zničí ji, zničí i člověka. Pojď, drahý, podpisuj, choď v průvodu, manifestuj, bij se, aby onen vězeň byl propuštěn. Ale hlavně, aby byli propuštěni vězňové všech neviditelných vězení. Poněvadž já, váš Bůh, jsem vás stvořil svobodné a svobody vám přeji. (Michael Quoist)


Světec na měsíc Jako světce pro měsíc květen jsme vybrali sv. Zdislavu z Lemberka. Zdislava se narodila ve vzorné rodině, její šlechtičtí rodiče pan Přibyslav z Křižanova a paní Sibyla ze Sicílie ji vychovali křesťansky. Pan Přibyslav byl královským purkrabím na hradě v Brně a Veveří u Brna. Mladší sourozenci Zdislavy byli Eufemie, Eliška, Petr a Libuška. Oba poslední brzy zemřeli. Dvě její mladší sestry založily šťastné rodiny. Mladičká Zdislava se provdala za šlechtice Havla Markvartice do severních Čech na hrad Lemberk. Měli spolu čtyři děti: Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislavu. Manžel kolonizoval severní Čechy, byl ve službách krále Václava I. Manželé založili spolu klášter v Jablonném a v Turnově pro kazatelský řád sv. Dominika, který si paní Zdislava zvlášť zamilovala a horlivě s ním spolupracovala jako dominikánská laička. Apoštolského ducha čerpala od prvních slovanských synů a žáků sv. Dominika, kteří od něho přijali v Římě řádové roucho. Byl to první slovanský bratr kazatel, původem z českého království, blahoslavený Jindřich z Moravy, vynikající zbožností a učeností, a polští řádoví bratři sv. Hyacint a blahoslavený Česlav, kteří procházeli českým královstvím do Polska a na cestě kladli základy k novým klášterům ve velkých městech a získávali další dorost. Zdislava je jedna z prvních horlivých spolupracovnic Dominikových synů a dcer na celém světě. Vyčerpána rodinnými starostmi, mateřskou péčí o velkou rodinu všech pocestných, chudých, nemocných a postižených, budovatelskou a apoštolskou prací, strávena dokonalou láskou, zesnula v Pánu mladičká, v letech Kristových, na hradě Lemberku r. 1252. Sv. Zdislava je patronkou rodin, kongregace sester dominikánek, litoměřické diecéze a českého národa. (Podle knihy »Rok se svatými«)


Dobré skutky, které nic nestojí Tři přání Každého jistě nejednou napadne myšlenka – kdybych tak chytil zlatou rybku a mohl mít tři přání. To bych si asi přál… a nejednou ta přání nejsou jenom tři, ale je jich několik a nějak nejde si vybrat ta tři nejdůležitější. Nejčastějším přáním je mít hodně peněz. To by si pak člověk mohl koupit cokoliv, jet kamkoliv, jíst cokoliv, zkrátka nemusel by se nijak omezovat. Další přání může být nějaké super auto, které bude mít to nejlepší vybavení, nejvyšší rychlost aspoň 300km/hod., prostě to nejlepší z nejlepšího. Někoho může napadnout, že by mu stačilo být politikem, nebo nějakým vysokým státním činitelem, aby měl velkou moc a k těm vytouženým penězům mohl velmi jednoduše a pohodlně přijít. Jinému by stačilo, kdyby vlastnil vilku na Bahamách, aby se měl kam jet odreagovat, popřípadě další v Alpách se soukromou sjezdovkou, a něco menšího třeba kolem Karlštejna jen tak na malé párty s přáteli. A co tak být aspoň o 20 let mladší, nebo třeba hned nesmrtelný. To by se užívalo života! Nemusí ta přání být tak velká, někdo by se spokojil třeba jen s novým domkem, lepším nebo vůbec nějakým zaměstnáním, hodnější partnerem, vděčnějšími dětmi, těm rozumnějším by stačilo lepší zdraví atd.… Oněch přání by bylo víc než je lidí na světě. Napadlo vás však, že kdyby se vám ta přání splnila, tak že už by jste pak nebyly oním Honzou z Horní Lhoty, přišli by jste o své kamarády a váš život by už nebyl váš. Rázem by jste měli zájmy a starosti zcela jiné, které by vás asi časem omrzeli, protože by jste to opět už nebyli vy. A navíc by jste z těch lehce nabitých vymožeností asi ani neměli takovou radost, jako když se za nimi musíte „pachtit“ a na jejich splnění chvíli čekat. Někdy to „pachtění“ je příliš dlouhé a tak je hezké se nechat unést představou tří přání. Nakonec si dovolím citovat Otu Pavla.: „…je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde…“ JŠ

Modlitba Jana Husa k Panně Marii Abychom mohli povstat z hříchu, vzývejme pomoc Panny Marie a pozdravujme ji. Já ubohý, jak budu schopen chválit slavnou Pannu, která je větší než všechna chvála? Nikdo nemůže dostatečně pozdravit tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch Svatý, kterou obdivuje celý svět. Máme tedy k ní přistupovat s bázní, úctou a chválit ji. Jestliže spravedliví nejsou hodni, jak budou hodni hříšníci? A přece by ani spravedliví ani hříšníci neměli ustávat v její chvále, neboť v ní je všechna milost Otce, Syna i Ducha Svatého, je v ní plnost milosti pro ni samu i milost, která se vylévá na nás! PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Četba na pokračování

Eda 48. OBĚTNÍ BERÁNEK Jarda s Kájou se ve škole honili po chodbách a rozbili při tom sklo ve dveřích. Rozhlédli se, jestli je neviděl některý učitel, a když zjistili, že svědkem jejich činu je jenom Eda, pohrozili mu, aby je neprozradil a rychle zmizeli, aby nemuseli rozbité sklo platit. Edu napadlo, že by se mohl někdo o střepy pořezat, a tak se pustil do úklidu. Najednou se za ním ozval rozzlobený hlas: "Dones mi hned svoji žákovskou knížku!" Eda se postavil a nechápavě se zeptal učitele, který se na něho mračil: "Proč?" "Nebuď ještě drzý! Rozbiješ sklo a tváříš se jako jelimánek! Musím rodičům napsat, jakého mají šikovného syna!" křičel na Edu učitel. Eda se ho marně snažil přesvědčit, že nic neprovedl, že chtěl naopak uchránit spolužáky před zbytečným zraněním. Když mu učitel nevěřil, překonal Eda strach z těch dvou darebáků a řekl učiteli, že to udělali oni. Učitel si zavolal Jardu a Káju a ptal se jich, jestli má Eda pravdu. Kluci se nepřiznali, jeden přes druhého křičeli, že si Eda vymýšlí a chce shodit vinu na ně. Učitel jim uvěřil a napsal Edovi hned dvě poznámky - za rozbité sklo a za lhaní a ještě k tomu připsal, kolik korun má Eda přinést jako náhradu způsobené škody. Tím to však neskončilo. Po vyučování si Jarda s Kájou na Edu počkali před školou. Připomněli mu své varování a oznámili mu, že ho teď musí za žalování potrestat. Eda se pokusil o útěk, ale nebylo to nic platné. Kluci ho chytili a bili ho hlava nehlava. Ušpinili mu nové kalhoty a roztrhli bundu. Když usoudili, že Eda dostal dost, nechali ho ležet na zemi a nenápadně se vytratili. Edovi se domů moc nechtělo. Co když mu neuvěří ani maminka? To by byl mazec! Pomaličku se loudal k domovu. Pak si řekl: "Čím dřív to budu mít za sebou, tím líp!" a vzal to poklusem. Když ho maminka uviděla, kroutila udiveně hlavou. Dřív, než stačila něco říct, začal Eda vyprávět, co se mu stalo. Maminka mu uvěřila, dala mu peníze na rozbité sklo a vůbec se nezlobila. Snažila se Edovi vysvětlit, že je lépe ustoupit, protože dokud se ti dva kluci nepřiznají, učitel mu neuvěří. Edovi se to zdálo nespravedlivé. Ptal se: "Proč jsou takoví?" "Neznají Ježíše", vysvětlovala maminka. "Neznají Boží přikázání a nezáleží jim na tom, aby se stali dobrými lidmi. I k Ježíšovi se někteří lidé chovali stejně, jako ti kluci a učitel k tobě. On jim pomáhal, oni mu za to ubližovali. Ježíš jim to odpustil - zkus to i ty Edo. Víš co? Pomodlíme se za ty kluky, aby se polepšili." V neděli byl Eda s Filipem na návštěvě u dědečka. Když se vraceli domů našli na nádraží jednoho z těch dvou darebů, Káju. Seděl na lavičce a brečel. Když se kluci posadili vedle něho, rychle si utřel slzy a vyprávěl, co se mu stalo: Byl na návštěvě u babičky. Cestou zpátky v autobuse usnul a probudil se až tady. Neví, kde je a jak se dostane domů a nemá ani korunu, aby si mohl cestu zaplatit. Když Eda viděl, jak je Kája nešťastný, docela zapomněl, jak mu


Kája s Jardou ublížili. Bez váhání dal Kájovi peníze na cestu. Pak si povídali a když přijel autobus, jeli společně domů. Kája se divil tomu, že se k němu Eda chová jako k nejlepšímu kamarádovi a vůbec nemluví o tom, co mu s Jardou provedli, ale netroufal si zeptat se Edy přímo, proč se tak chová. Bál se, že by Eda mohl dostat chuť vrátit mu ten "nářez", když se teď situace obrátila a Eda s Filipem jsou proti němu v přesile dva na jednoho. V pondělí se Kája ve škole nenápadně přitočil k Edovi a dal mu peníze za jízdenku i za rozbité sklo. Poděkoval mu za to, že se k němu včera tak hezky zachoval, ale také ho prosil, aby to neprozradil Jardovi. Bál se, že by Jarda považoval jeho jednání za zbabělost a že by ho za to zmlátil. Eda to nechápal: "Proč s ním kamarádíš, když se k tobě chová jako bys byl jeho otrokem? Nechtěl bys kamarádit raději se mnou a s Filipem? My bychom se k tobě chovali úplně jinak!" Kája neodpověděl, jen pokrčil rameny a rychle zmizel, aby ho Jarda při rozhovoru s Edou nepřistihl. Co myslíte, polepšil se Kája? Proč? Jak se chovali kluci k Edovi? Proč byli zlí? Jak jim to Eda "oplatil"? Proč přišel Pán Ježíš na zem? Jak se k němu lidé chovali? Jaký je nejdůležitější svátek v roce? ***********

Z mariánského hymnu Maria, tys byla nejpokornější ze všech dcer lidských. Čím blíže kdo vidí Boha, tím více se utvrzuje v pokoře: ale tak hlubokou pokoru, jako ty, nikdo od počátku neměl, a proto nikdo nebyl tak vysoce jako ty povýšen. Podle pokory odměňuje Pán povýšení, tebe však povýšil k důstojnosti Rodičky své, co se tedy může pokoře tvé vyrovnat? Kdyby byla jiná čistší, dokonalejší, světější než ty, byl by ji Pán zvolil a tebe pominul. Našel v tobě čistotu smýšlení a duši Boha milující: proto vyvolil tebe, dokonale krásnou. V celém světě nebylo nikoho, kdo by ti mohl být po bok postaven; ty jediná jsi byla čistá a svatá, pokorná a neposkvrněná, moudrá a lásky Boží plná, chrám čistoty, jak přirozeností, tak vůlí, z krásných nejkrásnější, nikdy žádostivostí hříšnou neznesvěcená. Od svého dětství jsi beze vší poskvrny v spravedlnosti setrvala, vždy bez úhony pravou cestou kráčejíc nikdy jsi neklopýtla, s přirozeností neporušenou, s vůlí k dobrému obrácenou, skvějíc se panenstvím těla a svatostí duše. Pravá krása spočívá v tom, že člověk je krásný svobodnou vůlí svou. Byť udělil Tvůrce tvoru svému krásu sebevětší, nebude tvor za to veleben, nepřistoupí-li k tomu svobodná vůle jeho. Ty jsi přivedla duši svou k nejkrajnějším mezím dokonalosti, a pak v tobě Nekonečný svůj příbytek učinil. Jakub Sarug, syrský spisovatel, 6. stol.


Duchovní obnova ve Slavkově u Brna V sobotu 25. března 2006 jsme se zúčastnily obnovy pro dívky na téma: „JE MŮJ ŽIVOT JENOM MŮJ?“ Obnova byla určena pro děvčata od 14 do 25 let a pořádaly ji Chudé školské sestry Naší Paní ve Slavkově. Po příchodu do budovy jsme si připly vizitky s křestními jmény a záhy nás čekalo velké překvapení. Místo Otce Marcela Javory, který nás měl celou obnovou provést, nás přivítal Otec David Ambrož z Velkého Meziříčí. Nejprve nás nepřítomnost o. Marcela zamrzela, ale záhy nás opět přešla. Otec David byl velice milý, měl smysl pro humor a vše měl společně se sestrami krásně připravené. Všichni přítomní jsme si sedli do jednoho velkého kruhu a Otec začal přednášku na téma: Život jako velký dar od Boha. Společně jsme se shodli na myšlence, že život je ten největší dar od Pána a jen na nás záleží, jak s ním naložíme. Ztrácí svoji hodnotu, pokud si neuvědomujeme jeho jedinečnost. Žijeme ho jen jedenkrát a je jen na nás, jaký ho Bohu vrátíme. Od Pána jsme ho přijali a On doufá, že mu ho vrátíme takový, jaký nám ho dal = čistý a bez hříchu. Následoval odpočinek, který jsme mohli využít sportem ve velkém sále. Hráli jsme např. volejbal, tenis, ping-pong,… Ve druhé části přednášky jsme se zamýšleli nad tématem: Hodnota daru. Jaké dary máme od Boha? Nejsou to jen hmotné věci, ale i ty, které nás většinou nenapadnou. Nyní jsme se rozdělili do čtyř skupinek a dumali nad těmito problémy. Společně jsme se shodli nad tím, že darem může být i pochvala, úsměv, dobré slovo, pohlazení, víra, ale i taková obnova, na které jsme se sešli. Vždyť si nás Bůh k sobě zavolal, abychom společně s Ním a s druhými prožili pěkné chvíle a upevnili si víru. Jelikož jsme byli vyčerpaní, následoval chutný oběd. Čas po něm jsme mohli využít každý podle svých představ. Poté následovalo zpestření v podobě tanců, které nás naučily sestry. Dále nás čekalo zamyšlení nad příběhem, kdy anděl zvěstoval Panně Marii narození Ježíše. Rozjímali jsme nad její ochotou přijmout toto poslání a pokoušeli jsme se do Panny Marie vcítit. Následovala tichá adorace v meditační místnosti, kde jsme se ztišili a každý nechal Boha promlouvat do svého srdce. Vrcholem celé obnovy byla mše svatá v kapli, ve které jsme obětovali Pánu své starosti a trápení. Celá duchovní obnova byla prokládána krásnými písničkami, doprovázenými na nejrůznější hudební nástroje. Také jsme se mohli kdykoliv občerstvit chutnými dobrotami darovanými účastníky obnovy. Setkání bylo velice zajímavé, uvědomili jsme si velikou cenu našeho života, jedinečného daru od Boha. AŠ, PV


Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.

13. Dozrávání víry Ja, milí rodiče - než se začneme horšit nad nechutí mladé generace přijmout a oceňovat křesťanství, musíme se ptát, kolik viny na tom máme my dospělí. Zda to není právě naše vina, že nepředstavujeme Ježíše světu jako naději a řešení, ale jako mrtvolu. Jako někoho, kdo se lidem plete pod nohy, komplikuje jim život a ne jako toho, kdo jejich život provoní, kdo zkvalitní soužití lidí. Je na nás vidět upřímná radost z toho,že jsme našli cestu, pravdu a život? Jeden mladý muž řekl, že kostelní dívku pozná podle sloganu: „Smutný pohled, bledá líčka, jedním slovem katolička.“ Aby k formulaci dospělé víry svých dospívajících dětí nebyli rodiče sami, nabízí církev pomoc v pravý čas: zve čtrnáctileté k přípravě na svátost biřmování, svátost dospělosti. Od víry dětské k víře dospělé nelze dospět jen s pomocí rodičů: Člověk potřebuje scházet se s jinými mladými ke společné modlitbě, k upevnění ve víře. V knížce CH. Mulliera: „Už jim nerozumíme?“ píše účastník kursu pro biřmovance: - „Je to fantastické, že se může obnovit křest v našem věku a v partě stejně starých.“ - „Nedělní bohoslužbu se mi podařilo objevit jedině díky rozmluvám s kamarády. Teď, když se na mši někdy nedostanu, mám pocit, že jsem nešla k příteli, který mě pozval.“ - „Letos jsem zase začala chodit na nábožko. Bylo to dík klukům, kteří mi řekli: „Když pořád dáváš různé otázky o Ježíšově životě, tak proč nechodíš s námi na náboženství - tam by ses dozvěděla i odpovědi. Hned jsem na to nepřistoupila, protože spolužáci z gymplu mi říkali: Ty jsi ale trouba! Ježíš, to jsou kecy. Já jsem se styděla jim říct, že to není pravda, a tak jsem jim na to kejvala. Markéta, jedna kamarádka, mi ale řekla: „Neposlouchej ty bláboly. Já věřím - a vidíš, jsem na to hrdá. Není žádná ostuda stát si za svou vírou. Začni zas chodit na náboženství. Tak jsem poslechla a od té doby mám pocit, že žiju líp. Ale ještě mi zůstává kopa otázek.“ Mladí křesťané jsou v menšině - na školách, právě tak jako ve společnosti; jejich víra je křehká a často ohrožená. Potřebují opřít se o druhé a spolehlivě vnímají, jaké vlivy jim umožnily žít křesťansky: - V posledních dvou letech jsem hodně pochyboval, hledal, přemýšlel, dokonce se chtěl stát budhistou, ale přesto jsem dál chodil do společenství a letos jsem se dostal do super kroužku a tak jsem poznenáhlu zas našel víru. - Mám kamarádku, ta je pro mě poklad: je hodná, ochotná, snášenlivá, spravedlivá, a já ji mám moc ráda.


- I já se snažím být na gymnáziu svědkem. Mluvím o své víře se spolužáky, kteří nejsou křesťani, nebo ne horliví. Mám to štěstí, že mám přátele, kteří sami leckdy hledají a jsou celí žhaví diskutovat. Snažím se je zatáhnout do našeho společenství. - Hned u školy nám nabízejí prezervativy nebo drogy. V naší třídě jsem věřící jenom já, ale přesto už umím říci veřejně, že jsem křesťan. - Teď po biřmování mám chuť dělat ve svém životě plno dobrých věcí, měnit svět k lepšímu. To je dobré, ne? Vraťme se však k domácímu prostředí. Domácím „jen tak“ povídáním při nějaké společné práci, při jídle, při procházce můžeme dětem pomoci probrat nejrůznější otázky, které je znepokojují. Stát při mládeži v jejich dozrávání není zas tak moc obtížné, když se jim jasně ukáže, co tu stojí proti sobě. Není to rozhodování mezi vírou v Boha a ateizmem, ale, jak napsal Tomáš Halík, rozhodování mezi vírou v Boha - Lásku - a mezi vírou v bůžky, idoly - pověry. Pokračování příště

Nejrafinovanější virus Kdyby se v době svatého Řehoře Velkého (540 – 604), papeže a učitele Církve, konaly tiskové konference, možná by se ho nějaký zvědavý novinář zeptal, jak dospěl k definování sedmi hlavních hříchů. Proč tyto a ne jiné nebo proč jich je sedm a ne, řekněme, osm nebo pět? Možná jednou bude taková tiskovka v nebi… Zatím je však jisté, že si je svatý Řehoř nevymyslel sám, ale vycházel z křesťanské zkušenosti, která pýchu, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost pokládá za hlavní kořeny všech ostatních hříchů. Každý hřích má kořeny v jednom ze sedmi hlavních hříchů. Číslo sedm, biblické číslo plnosti, jakoby chtělo říci, že hlavní hříchy jsou studnicí úplně všech lidských pádů. Představují čtyři lákavá, ale jen zdánlivá dobra a tři skutečná dobra, od kterých se člověk odvrací. Ty, které mají ráz touhy, jsou pýcha (touha po vyniknutí a chvále), lakomství (touha po majetku), smilstvo (touha po pohlavních požitcích) a nestřídmost (touha po jídle a nápoji). Hříchy, které jsou odvrácením se od dobra, jsou závist (odvrácení se od dobra bližního), hněv (přímý odpor vůči dobru) a duchovní lenost (odvrácení se od duchovního dobra). Pýcha Jeden malý chlapec si hrál se svým vrstevníkem na schodech domu na mši svatou. Všechno šlo dobře, dokud se kamarád znuděný z „ministrování“ najednou nepostavil o schod výš a nezačal kázat. Chlapec ho hned ostře napomenul: „Můžu kázat jenom já! To je můj úkol! Kazíš hru, jsi zlý!“ Vznikla hádka, která přivolala mámu. Ta je začala uklidňovat a pobízet k dohodě. Když se zdálo, že se jí to podařilo, chlapec si utřel slzy, postavil se o schod výš a řekl: „Dobrá, ať je knězem on a ať si káže, ale já budu Bohem.“ Kdo by v sobě neznal tu sžíravou touhu být vždy první a lepší než ostatní? Asi to nebude náhoda, že v seznamu sedmi hlavních hříchů se jako první uvádí pýcha. Podle Písma svatého první hřích lidstva PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

přivedla právě lidská pýcha. Žena by nebyla uvěřila slovům hada, kdyby už ve své mysli neměla lásku k vlastním schopnostem a nějaké pyšné mínění o sobě. Pýcha, nejstarší a nejrozšířenější lidský virus, je královnou všech neřestí. Má ty nejrozmanitější a nejrafinovanější podoby. Najdeme ji ve svých špatných, ale i dobrých skutcích. Umí se velmi dobře maskovat a dá se přirovnat k plevelu, který nejde vyplet. Když člověk konstatuje, že se jí už zbavil, začíná klíčit právě z tohoto konstatování. Některé příznaky pýchy: * Krátká paměť „Zapomněli jsme na Boha,“ tvrdí velikán ruské literatury Alexandr Solženicyn. A pokračuje: „Toto je první hřích, všechny ostatní jsou jeho následkem.“ Pýcha má krátkou paměť, v důsledku které člověk v praxi velmi rychle zapomíná na Boha, na jeho lásku, na svoji ohraničenost a křehkost. Odmítá se podrobit Boží vůli a snaží se dělat všechno podle sebe. Namyšlený člověk zapomíná, jaký ve skutečnosti je, a myslí si, že je lepší. Jeho obvyklou chybou je tvrdohlavost. Od svého mínění neustoupí za nic na světě, naopak, každému je vnucuje. Když nestrpí námitky, není divu, že je nesnášenlivý. * Touha vyniknout za každou cenu Člověk by měl mít zdravé ambice, ale pokud ho napadne rakovina pýchy, stanou se jenom ubohou snahou být za každou cenu nejlepší, nejzajímavější, ba dokonce být víc, než člověk může být. Tato „uletěná“ touha vede k popření závislosti na Bohu a později i k pohrdání Bohem. Pod jejím vlivem si člověk přisvojuje své skutky a myslí si, že jsou výsledkem jenom jeho šikovnosti a výjimečnosti. Stává se opovážlivým, přeceňuje svoje síly a vystavuje se nebezpečí. Nevnímá svůj život jako nezasloužený dar, ale všechno pokládá za odměnu za vlastní zásluhy. Tento postoj ho přivádí i k pohrdání a vyvyšování se nad druhé, kteří nejsou tak šikovní a úspěšní jako on. Je zajímavé, že nikdo neodsuzuje pyšného člověka tak, jak pyšný člověk sám sebe. Filosof Platón jednou hostil několik přátel v místnosti, kde měl bohatě zdobenou pohovku. Tu vešel jeden z nich, jako obvykle velmi špinavý, vyskočil na pohovku, šlapal po ní a říkal: „Šlapu po Platónově pýše.“ Platón mu s klidem řekl: „Ale s větší pýchou, příteli.“ * Marnivost – touha po marné slávě a obdivu Marniví lidé všechno vztahují na sebe a ve všem nacházejí důvod k povyšování se nad druhé. Obyčejně je to syndrom mediálních hvězd, které potřebují, aby je obdivovali. Velmi si potrpí na svůj „image“, chlubí se a touží po poctách a vyznamenáních. Mají sklon přehnaně chválit druhé, ale jen proto, že chtějí být sami pochváleni. Jeden osel jednou nesl na svém hřbetě květy. Všichni k němu přicházeli, protože je přitahovala krása a vůně květů. Zvíře si myslelo: „Musím být opravdu milé a sympatické stvoření, když mě všichni vyhledávají…“ Druhý den nesl na svém hřbetě hnůj. Zástupy na ulici se mu však zdaleka vyhýbaly, aby nemusely cítit ten hrozný smrad. Zvíře uvažovalo: „ To je další důkaz mé výjimečnosti, všichni mi z velké úcty uvolňují místo, aby se mi pohodlněji kráčelo.“


* Přetvářka a faleš Někdo řekl, že i kaluže si často vytvářejí zdání hloubky. Člověk není nikdy tak směšný pro vlastnosti, které má, jako pro ty, které předstírá, že má. Vypadá to opravdu směšně a zároveň i smutně, když se někdo přetvařuje a tváří se jako mistr světa. Pyšný člověk se totiž považuje za nejmoudřejšího, ale když nejde, aby jím byl, musí se přetvařovat. I pohled svatouška se nejlépe pozná podle toho, že mu chybí pravdivý pohled na sebe. Mladý právník se nastěhoval do nové kanceláře. Vybavil si ji stylovým nábytkem a dal si záležet na každém detailu, aby na své klienty udělal co největší dojem. Sekretářka mu oznámila, že má návštěvu – prvního klienta. Když návštěvník vstoupil, mladý právník měl v ruce sluchátko dobového telefonu, který se pyšně vyjímal na jeho pracovním stole, a jen gesty usadil překvapeného návštěvníka. „Samozřejmě, pane řediteli, podklady jsou již nachystané… S panem primátorem jsem již mluvil… Nashledanou. Uvidíme se zítra na recepci… Opravdu, přijde i pan předseda? to nic, hlavně že tam bude pan ministr…“ Právník položil sluchátko a obrátil se na návštěvníka: „Promiňte, měl jsem důležitý telefonát. Co pro vás mohu udělat?“ Návštěvník, stále ještě trochu zaskočený, konečně promluvil: „Jsem z telekomunikací a přišel jsem vám zapojit telefon…“ * Pokora s háčkem I za zdánlivou skromností a pokorou se může skrývat pýcha. Představte si na svatbě takovouhle situaci. Novomanželé se chtějí vyfotit s přáteli, už tam jsou všichni seřazení a najednou zjistí, že jeden svědek sedí v koutě na židli. Samozřejmě, hned ho zavolají, ale on ve své „skromnosti“ řekne, že nejde. Když naléhají, vysvětlí jim, že nechce na sebe poutat pozornost, aby vynikl ženich. Ujistí ho, že jeho obavy jsou zbytečné a začnou ho tahat, jen aby šel. Svědek se brání a nakonec jim uteče. Právě takto na sebe upoutal pozornost… Podobně dělají i lidé, kteří o sobě dokáží říct to nejhorší, co si jen dokážete představit, ale vzápětí, jak jim někdo jiný naznačí, že vzal jejich vyznání vážně nebo se opováží vyslovit třeba jen zlomek z toho, co o sobě řekli sami, už lítají hromy – blesky. Očividně mají k pokorné pravdě o sobě velmi daleko. Stejně je to i se skrupulemi. Jsou to synové nejvychytralejší pýchy. Terapie na pýchu A co se s tím dá dělat? Je třeba být pravdivý, pýchu totiž nejvíc rozleptává pravdivost. Možná se toho hříchu nezbavíme nikdy úplně, ale když budeme postupně růst přiznat si před Bohem pravdu o sobě, tak to v nás sníží pýchu na minimum. Cesta k uzdravení spočívá v přiznání, že potřebujeme Boha, a že jsme jako ostatní. To znamená, že se potřebujeme učit „snést“ Boží laskavý pohled a neutéct před ním na hanbu jako Adam v ráji. Také je to úsilí získávat pokoj a trpělivost ve snášení své průměrnosti. Znakem takového pokorného srdce není otrocká podřízenost či farizejská skromnost, nebo mechanická poslušnost. Naopak, pokora je spíše radostný úžas, který se prožívá až tehdy, když si začínáme uvědomovat pravdu, že celý náš život je nezasloužený dar. (Z časopisu AHA)


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI Naopak, právě na tomto pozadí nabývají ještě většího významu slova 2. vatikánského koncilu: "Církev provází chválou a uznáním dílo těch, kteří ve službě lidem věnují se dobru veřejné věci a berou na sebe tíhu odpovědnosti z toho plynoucí." Politická činnost zaměřená na pomoc člověku i společnosti má své základní kritérium v úsilí o obecné blaho jakožto blaho všech lidí a celého člověka; blaho, které se nabízí jednotlivci i skupinám, aby je svobodně a odpovědně přijali a bezpečně odevzdali. V konstituci Gaudium et spes čteme: "Politické společenství je tedy kvůli obecnému blahu, v něm nachází své poslední opodstatnění i smysl a z něho čerpá svou původní a vlastní pravomoc. Obecné blaho je totiž souhrn podmínek společenského života, ve kterém mohou jednotlivci, rodiny a sdružení plněji a snadněji dosáhnout své dokonalosti." Politická činnost zaměřená na pomoc člověku i společnosti nachází kromě toho svou trvalou orientaci v obraně a podpoře spravedlnosti, kterou chápe jako "ctnost", k níž musí být všichni vychováváni, a jako morální "sílu", podporující úsilí o uznání práv a povinností všech a každého na základě osobní důstojnosti člověka. Při výkonu veřejné moci je rozhodující duch služby. Pouze on dokáže – vedle nezbytné kompetence a schopností učinit aktivitu politiků "čistou" a "průhlednou", jak si to oprávněně přeje lid. Předpokladem toho je jednoznačný boj a rozhodné přemáhání určitých pokušení jako je: nečestnost a lež, plýtvání veřejnými prostředky ve prospěch pouze některých nebo k získání přívrženců, používání dvojakých a nedovolených prostředků k uchopení moci, či k jejímu udržení a rozmnožení za každou cenu. Laici angažovaní v politice mají respektovat autonomii světských skutečností, jak to vyslovuje konstituce Gaudium et spes: "Je velmi důležité, a to zvláště v pluralistické společnosti, mít správný názor na vztahy mezi státem a církví, tak aby se jasně rozlišovalo, co jednotliví nebo sdružení křesťané dělají svým jménem jako občané vedení křesťanským svědomím a co spolu se svými duchovními pastýři dělají jménem církve. Církev, která se vzhledem ke svému úkolu a kompetenci nemůže nijak zaměňovat se státem a neváže se na žádný politický systém, je zároveň znamením a záštitou transcendence lidské osoby."[152] Dnes se také pociťuje jako naléhavé a závazné, aby laikové vydávali svědectví o těch lidských a evangelijních hodnotách, které jsou hluboce spojeny s politickou činností, jako je svoboda a spravedlnost, solidarita, věrná a nesobecká oddanost dobru všech, prostý způsob života, přednostní zájem o chudé a odstrkované. To vyžaduje, aby laici čerpali duchovní sílu aktivní účastí na životě církve a aby si osvojili její sociální nauku. Přitom jim může být velkou pomocí spojení s církevním společenstvím a jeho pastýři. Styl a prostředky k uskutečňování politiky, která vidí svůj cíl v pravém rozvoji člověka, jsou dány solidaritou. Ta žádá aktivní a odpovědnou účast všech na politickém životě – počínaje jednotlivými občany až k různým skupinám, od odborů po politické strany: společně i jednotlivě jsme všichni objekty i činitelé politiky. Jak jsem napsal v encyklice Sollicitudo rei socialis, solidarita v tomto smyslu není "pocit neurčitého soucitu nebo povrchního dojetí nad utrpením tolika vzdálených i blízkých lidí. Naopak je to pevná a stálá odhodlanost zasazovat se pro společné blaho, to jest pro blaho všech a každého, protože jsme odpovědni za všechny." PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Politická solidarita se dnes musí uskutečňovat v rozpětí, které přesahuje jeden národ nebo blok států a má rozměr opravdu kontinentální až světový. Plodem solidární politické činnosti, po kterém všichni touží, ale který dosud zdaleka ještě nedozrál, je mír. Laici nemohou zůstat lhostejní, distancovat se nebo nečinně přihlížet ke všem jevům, které mír negují nebo ohrožují jako je: násilí a válka, mučení a terorismus, koncentrační tábory, militarizace politiky, zbrojení, ohrožení nukleárními zbraněmi. Jakožto učedníci Ježíše, který je "Vládce pokoje" (Iz 9,5) a "náš mír" (Ef 2,14), musí laici "působit pokoj" (Mt 5,9), a to jak obrácením "srdce", tak angažovaností pro pravdu, svobodu, spravedlnost a lásku, které jsou nezbytnými základy míru. Laici musí spolupracovat se všemi, kdo skutečně hledají mír, a využívat národní i mezinárodní organizace, aby zdola vyvolali proces formující vědomí, který by přemohl vládnoucí kulturu egoismu, nenávisti, pomsty a nepřátelství a na všech úrovních podporoval kulturu solidarity. Ta je "cestou k míru a k rozvoji." Proto synodní otcové vyzvali křesťany, aby odmítli nepřijatelné formy násilí, pěstovali ochotu k dialogu a k míru a zasazovali se o vytváření spravedlivého sociálního mezinárodního řádu. POSTAVIT ČLOVĚKA DO STŘEDU HOSPODÁŘSKO-SOCIÁLNÍHO ŽIVOTA 43. Základním momentem služby laiků ve společnosti je hospodářsko-sociální otázka, jejíž klíč je v organizaci práce. Aktuální závaznost těchto problémů, chápaná z hlediska vývoje a s řešením odpovídajícím sociálnímu učení církve, byla nedávno připomenuta v encyklice Sollicitudo rei socialis, kterou bych chtěl velmi doporučit všem, zvláště pak laikům. K základním pilířům sociální nauky církve náleží zásada všeobecného určení statků: podle božího plánu jsou statky země k dispozici všem lidem i každému jednotlivému člověku pro rozvoj skutečně lidské existence. Soukromé vlastnictví je ve službách této zásady a z tohoto důvodu má bytostně společenský rozměr. Práce muže a ženy je konkrétně nejobecnějším a nejbezprostřednějším prostředkem k rozvoji hospodářského života a je současně právem i povinností každého člověka. Všechna tato hlediska jsou zvláštním způsobem zahrnuta v poslání laiků. Cíle a kritéria jejich přítomnosti a působení byly obecně formulovány Druhým vatikánským koncilem: "Důstojnost lidské osoby, její celkové povolání a dobro celé společnosti je třeba mít v úctě a rozvíjet je i v životě hospodářsko-společenském. Člověk je přece původcem, středem i cílem veškerého hospodářského života." Otřesné převraty ve světě ekonomiky a ve světě práce vyžadují, aby laikové mezi prvními usilovali o řešení velmi vážných problémů rostoucí nezaměstnanosti, aby se snažili překonat četné nespravedlnosti vyplývající ze špatné organizace práce; usilovali o to, aby se z pracovišť vytvářela společenství osob, která by respektovala subjektivitu jednotlivce i jeho právo na spoluúčast; aby rozvíjeli nový pojem solidarity mezi těmi, kdo se účastní společné práce, vytvářeli nové formy podnikání a revidovali obchodní systémy, finančnictví a přenos technologie. K tomuto se od laiků vyžaduje pracovní zdatnost, lidská čestnost a křesťanský duch při vykonávání práce jako cesty k vlastnímu posvěcení, jak tento požadavek formuloval koncil: "Svou prací člověk obvykle živí sebe a příslušníky své rodiny, je ve spojení se svými bratry a slouží jim, může uskutečňovat opravdovou lásku a účastní se společného díla na zdokonalení Božího stvoření. Ano, jsme dokonce přesvědčeni, že se člověk svou prací obětovanou Bohu přidružuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost, když v Nazaretě vlastníma rukama pracoval." (Pokračování příště)


Slovácká zabijačka Tetička Karásková měli šest synů a najstarší sá jmenoval Tonek. Ale mamička mu rikali Toňeček; lebo oni byli přivdaná z druhého kotára. A toš jim pri reči měkéu jazyk. Pred vánocama jednů v nedělu povídajů svému najstaršímu synovi Toňečkovi: "Víš ty, syňáčku, mám na krmíku bakona a je to už veliké jako to čertysko a vánoce sú tady, mohél bys nám to dojít zaklát. A dojdi aj s nevestů Anyčků a veznite si aj děti." "Tož dojdu, ale nachystajte trochu téj slivovice, šak ste napálili ale tri vědra." "Šak vám dám, ale enoin sa nenapite, abyste mohli šikovno zabit teho ďábla, lebo ne to včera aj krmík nésel na chrbtě, ale šak budete štyré, tož to nejak zabyjete." "Ale co máte strach, šak mňa znáte, že dyš pichnu, ani nekvíkne!" "No a já idu dom a prirychtuju si nože a jak skoro dojit ráno?" "No, enom co najspěš, lebo aby sme sa s tým dlúho do noci nerýpali." "Ale co sa bojíte, šak sa to nejak uděua. Tak zbohem já už idu a vy si nachystajte skoro vodu a uvarte si krůpy na jelita." Dojďa dom, povídám, mojéj ženě Anči: "Ty, čuješ, zitra idem k babice zaklávat prasa, tož si zrychtuj na děcka nejaků tů uniformu a máme dojít skoro." "A majů veliké prasa?" "Já sem ho neviděl, ale babička sa chválá, že jim aj krmík néslo na sobě, tož bude dobrá zabyjačka. Teda nerozumujme a poďme spat a ráno sa dáme do práce." "Ja, a1e jak sa obudíme, když nemáme hodin," povídá Anča. "Ale zas jak dycky, podle vězdičky," sem reku Anči. "Už spi, za chvílu vstáváme." Nevím, jak sem dlůho spal. Když jsem sa probudil, zdálo sa ně, už svitá na východě. Tak sem pobudil rodinu a ideme k babičce. Vyjdeme kúsek od chalupy a trúbí za dědinů dvě hodiny. Mama ně povídá: "Ty hovado, kam nás vlečeš tak skoro o půl noci" - alé já sem i na to pověděl, že dyž skoro, tak skoro a už sa nevrátíme. Já sem měl chuť na slivovici a tak sem si povídal, že abych toho užil, jak na zabijačce. Dojda k babičce pod okno - nesvíťá, tak sem im zatúku na okno a povídám: "Pro boha, dyt stávajte, už je ráno a vy ještě spíte." Babička celá ulekaná vyleťá v rubáči na ulic a povídajú: _ "Ná výtám vás a kolik je hodin?" "Ja, my stáváme podle vězdiček, jak na východě blednů, po hodinách nás nic neni." "Tož pote, šak snád sme nezaspali." Dojda do izby, mama rožnů a podívajů sa na hodiny a na hodinách je půl tretí. "Ná Bože, co tak skoro stávat?" "No" - povídám mamice, "než sa uvarí voda a snídaní, bude to akorát. A první doneste trochu téj slivovice, nech otrávime červa." "Já ty dám, enom sa neopi, abyste to šikovno podělali." Mamička pobudili domácí čeleď a donesli hrnec slivovice a tož já sem si to nijak neodměroval, nabral žufánkem, ale try po sobě a guráš byl hotový. Potom došel Pavel a Jura a už bylo v chajdě veselo. Šecí chceli mluvit a žádný počůvat. "Tož chlapci, včil to mosíme rozsortyrovat, co a jak bude každý dělat. Prasa sa dožene do síně a za dverama budeš stát ty, Juro a nachystaj si do ruky dobrý válek, treba co sa rubáče válajů a strelíš ho mezi uši. Babuša bude svítit a Pavel bude pridržat. Anča chytne krév." Babička došli ke stolu a povídají : "Nale vy hovada, dala sem vám ládku (hrnec) slivovice na stůl a vy ste ju už vycůdili a já myslela, že to budetě mět na celý deň, ale už vám nedám, až bude po práci. A běžte zabyjat, voda ně vre."


"A tož poďme sa podívat na teho čerta:" Vzal sem si taký nůž jak šabla; abych se neminůl srdca a idem ke krmíku. Otevru dvera a prasate nebylo k spatreňů: Povídám: "Zavolaj mamu, Juro, že tu prasa néni: Mama idů a povídajů: "Ale je, ono sa od těžké váhy prolomilo s hontama pod krmník. No, mosíme ho teda obudit." Vzal jsem holu a žďůrám do slámy a z slámy vyletí opravdu, jak povídali mama, čert s dlůhým rypákem, štětiny jak koza; zježené na chrbtě, oči vyvalené, až sme dostali všecí strach, ale né z váhy, že by bylo tak těžké, ale že to vypadalo jak rozzůrený pes vlčák. "Chlapci, nažeňte ho do síně a jak sem vám povídal, tak budeme zabýjat." Jura stojí s válkem u dverí a prasa letí jak divóčák a než sa Jura spamatoval, už chytu prasa po zadku a prasa sa dalo do lepšího kriku, namírí po druhé a - šlahu babušu do lampy a prasa po krku. Začala šarvátka taková, že nečul žádný žádného. Pavel myslel, že prasa je trefené, lehu naň a kričau, že už ho drží a Jura lančoval Pavla pres záda. Bylo to boží dopuštění. Pavel sa drápau do izby, kričau o pomoc a mama měli hlavu v perinách. Kričali zabi ho, leze do izby - a to nelezlo prasa, než to Pavel brat, chudák, napolo prerazený a od bolesti sa škrábau čtvernožky, hledau poslední útěchu… Já, vida to, že sem ešče nepchau, rožňu sirku a vidím, že prasa žere krůpy z necék a my by sme sa, málem pozabyjali jeden druhého: Chytnu prasa a povidám, dajte sém misu, lebo ani do večera to nezabijem. Zapchu sem ho, aj bez porážača a šli sme krísit Pavla - Oči měu vyvalené jak marhule. No, ale my na Slovácku sme tvrdí, důho sme sa s ním nehráli, dali sme mu na záda mokrý měch a do huby varajku a, naléli sme mu žufánek slivovice a za chvílu chodiu; ale trochu šůrem a chodí tak do dnes. Podotýkám, že už tak veselej zabíjačky nebude, lebo není ani tej slivovice jak spěš.


Milí přátelé, nevím jak vás, ale mě na Panně Marii nejvíce fascinuje její pokora. Má za sebou zázraky, které by z ní mohly udělat nadčlověka, ale ona zůstává věrná svému slibu, který učinila ve chvíli zvěstování: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." (Lk 1,38) Nechce se stát středobodem pozornosti. Přehnaná úcta k Panně Marii není projevem zbožnosti, ale spíše projevem povrchnosti a uzavřenosti před Duchem svatým. Ona si určitě nepřeje, abychom ji zbožšťovali, ale abychom žili jako ona a jako ona následovali Krista. Přestože sama byla chrámem, ve kterém trůnil Boží Syn, jde pokorně do chrámu poklonit se Hospodinu a odevzdat Syna Jeho Otci. Nevíme, co všechno probíhalo v její mysli, co všechno se odehrávalo v jejím srdci, ale ať to bylo cokoliv, slova stařičkého Simeona jí pokoje nedodaly: "…i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (Lk 2,35) Do chrámu přicházíme najít pokoj a načerpat povzbuzení pro každodenní život. Nemáme rádi kazatele, jejichž slova jsou příliš tvrdá. Bojíme se, aby náhodou i naši duši nepronikl meč, jenomže právě Boží Slovo je mečem Ducha svatého. V Bibli se dočteme, že "...Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce." (Žid 4,12) Chceme-1i se ztotožnit s Pannou Marií, neutíkejme před tímto mečem, ale pokorně jako ona přijímejme Boží vůli pro náš život, abychom se - stejné jako ona - mohli stát blahoslavenými, a tak jako ona přijali Krista a dávali ho světu. To vám přeje a za to se také modlí Váš spolubratr Rev. Jaroslav Kratka, OLJ (Z časopisu Nová naděje na každý den)

Může být Maria vzorem žen dnes? (Joachim Meisner) Před nedávnem jsem navštívil výstavu v klášteře Marienstern u Bautzenu u příležitosti oslav 750 let jeho trvání. Část této expozice měla název „Krásné ženy“. Nejkrásnější a nejúchvatnější umělecká díla oslavující ženy nebyla věnována portrétům hereček a zpěvaček šlo o překrásná zpodobnění Marie v malířství a v sochařství. Právě tyto exponáty přilákaly nejvíce návštěvníků. Především ženy. Byly tam vystaveny dokonce tři madony, které představovaly typ „Maria gravida“. Gravida znamená „těhotná“, požehnaná Maria, která je plná naděje. Před tímto vyobrazením prodlévaly ženy obzvláště dlouho. Vůbec se nechci ptát proč. Možná cítily své nepřekonatelné povolání k mateřství. Zeptejte se jednou osob nejrůznějšího původu a věku, o kom hovoří s nejvyšší úctou a vděčností. Je jím skoro vždycky jejich vlastní matka. Pokud člověk ještě matku má, ani si to neuvědomuje - a o odpovědi musí teprve přemýšlet. Ale když jsem svoji matku ztratil, byl jsem tak smutný, že jsem byl vlastně sám sebou zděšen. V duchu jsem si říkal: přece věříš ve zmrtvýchvstání, proč tedy pociťuješ ztrátu matky a prázdnotu, která vznikla jejím odchodem, tak hořce? V této pro mě těžké hodině mi napsal jeden farář: „Pane kardinále, nestyďte se, že tak truchlíte pro svou matku. Matka je místem, na kterém nám Bůh daroval duši. Proto pro nás je a zůstane tak důležitá po celý život.“ Mnohé ženy vůbec nevědí, co ztrácejí odmítnutím mateřství. Maria byla matka. Říkají: byla to hodná, tichá, ale neaktivní žena. Ptám se Vás: která žena musí být aktivnější a kreativnější než matka? (www.vira.cz) PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

OKÉNKO RODINNÉ KATECHEZE Květen - měsíc Panny Marie Měsíc květen je zasvěcen Panně Marii. Naše večerní rodinná setkání mohou být obohacena soškou nebo obrázkem Panny Marie. Děti mohou obrázek Panny Marie ozdobit. Nalepíme ho na tvrdší barevný papír s dost širokým okrajem. Větší děti mohou okraj vyzdobit např. nakreslenými nebo vystřiženými květinami, malé děti mohou jen namáčet prst střídavě do barvy (prstové) a na papír a vytvořit tak též okraj s barevnými "květy". K obrázku pak můžeme postavit vázu s květinami, nebo k nim přidat něco, co by připomínalo prožitý den - kamínek z vycházky, jízdenku z cestování dopravou, pohled od kamarádů apod. Při modlitbě pak zvlášť za tyto události poděkujeme. Litanie k Panně Marii V květnu více než v jiný čas oslavujeme Pannu Marii litaniemi. Podle věku dětí můžeme vybrat jen některá zvolání litanií, nebo se loretánské litanie modlíme postupně - každý den část. Děti mohou Pannu Marii oslovovat i vlastními slovy, a vytvořit si tak litanie vlastní. S většími dětmi můžeme využít biblické texty, které hovoří o Panně Marii. Litanie tak mohou "kopírovat" události života Panny Marie podle toho, jak je máme zaznamenány v Písmu sv., např.: Maria, ke které přišel anděl Gabriel - oroduj za nás; Maria, která jsi řekla Bohu své "ano" - oroduj za nás; Maria, která jsi přijala, že se staneš matkou Božího Syna oroduj za nás... Modlitební setkání oživíme i hrami, např. část zvolání v litaniích napíšeme jednotlivě na proužky papíru a ukryjeme je doma po pokoji či po bytě. Děti je hledají, seřazují proužky tak, jak jdou litanie za sebou, a pak se všichni dohromady pomodlíme. Májové pobožnosti - přežitek, nebo stále aktuální? Ve většině farností bývají májové pobožnosti. Stojí za to si na ně udělat čas a přispět k tomu, aby měly vhodnou podobu. Maria by neměla být dětmi vnímána jako "bohyně", ale jako ta, která nás vede k Bohu: Matka Boží a matka naše, člověk, který prošel obyčejným lidským životem, avšak dokázal Bohu naslouchat s neobyčejnou láskou. Je dobré naučit děti nějakou mariánskou píseň. Některé farnosti, rodiny nebo maminky s dětmi putují v květnu k osamělým kapličkám v okolí, které vyzdobí květinami a pomodlí se u nich. V mnoha rodinách je zvykem navštívit v tomto měsíci některé mariánské poutní místo. Z Písma svatého víme, že Svatá rodina se také vydávala na pouť. Vždyť první Ježíšova veřejná slova - jak uvádí evangelium byla řečena právě na pouti do Jeruzaléma. Anděl Páně Modlitba "Anděl Páně" byla v dřívější době, zvlášť na venkově, součástí každodenního života. Zvony ohlašují, že část dne je za námi. Je to chvíle, kdy se zastavíme, obrátíme svou roztěkanou pozornost k Bohu, k jeho poselství Marii. Tato chvilka, dnes opomíjená, nám pomáhá soustředit naši mysl na to, co opravdu Bůh chce. Je to ohlédnutí se za uplynulou částí dne a vykročení do další. Podobně se ozývají zvony i večer. (Katechetický věstník č.9)


jak – exodus a skutky 1. Jak se jmenovalo pole krve? 2. Jak proběhla volba dvanáctého apoštola místo Jidáše? Způsob. 3. Jak se jmenovala ulice, do které Pán poslal Ananiáše k Šavlovi? 4. Jak se jmenovala žena, učednice v Joppe, která vynikala dobrými skutky a almužnami? 5. Jak se nazýval pluk setníka Kornélia? 6. Jak zemřel Janův bratr Jakub? 7. Jak se jmenovala služka, která přišla ke dveřím, když se Petr vracel zázračně vysvobozen z vězení? 8. Jak se jmenovala Markova matka, v jejímž domě se zdržovali a modlili učedníci? 9. Jak zemřel Herodes? 10. Jak se říkalo Judovi, kterého apoštolové a starší poslali do Antiochie společně se Silasem, Pavlem a Barnabášem? 11. Jak pomohl Mojžíš Reúelovým dcerám? 12. Jak se jmenovala Mojžíšova žena? 13. Jak se jmenovali Mojžíšovi synové? 14. Jak se Bůh představil Mojžíšovi v hořícím keři? 15. Jak mají Izraelité slavit z pokolení na pokolení Pánovu noc, kdy je vyvedl z Egypta? 16. Jak dlouho Pán vysoušel Rudé moře, aby mohli Izraelité přes ně jít suchou nohou? Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. ukřižováním hlavou dolů (tradice); 2. stětím (tradice); 3. sebevražda - mečem (1 Sam 31,4); 4. zavalen troskami domu (Sdc 16,29-30); 5. na jeho žádost ho probodl sluha, aby se neříkalo, že ho zabila žena mlýnským kamenem (Sdc 9,53-54); 6. stětím (Mk 6,27); 7. ukamenováním (Sk 7,58); 8. rozežrán červy (Sk 12,23); 9. probodením na stromě (2 Sam 18,14-15); 10. přirozenou smrtí (Gen 25,8); 11. vyhodili ji z okna a potom ji roztrhali psi a rozdupali koně (2 Král 9,32-36); 12. byl vzat v ohnivém voze do nebe (2 Král 2,11); 13. mečem (Jer 26,23); 14. spadl z křesla a zlomil si vaz (1 Sam 4,18); 15. když se dozvěděla o smrti tchána a manžela, zemřela při porodu (1 Sam 4,19-20); 16. oběsil se (Mt 27,5); 17. zabit mečem (Sk 12,1); 18. oběšením (Est 7,10); 19. proražená hlava stanovým kolíkem (Sdc 4,21)


Něco z přírody Ptá se kudlanka nábožná jetele: „Jeteli, proč se nemodlíš?“ Jetel smutně odpoví: „Já nechci být spasen.“ Že by to bylo takhle? Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi a viděl, že je to dobré. Stvořil moře a souš a na souši rostliny a viděl, že je to dobré. Stvořil na nebi slunce, měsíc a hvězdy a viděl, že je to dobré. Na zemi stvořil nejrůznější zvířata, ptáky a ryby a viděl, že je to dobré. Stvořil člověka k svému obrazu a viděl, že je to velmi dobré. Nakonec stvořil ženu. Prohlíží si ji zepředu, zezadu, zprava, zleva, shora, zdola… „No, však ona se domaluje.“ Když se sejdou duchovní… Hovoří spolu jednou tři duchovní – katolický kněz, imám a rabín – jaký největší zázrak ve svém životě zažili. Katolický kněz: – Jednou jsem šel na jakousi samotu zaopatřovat, když tu najednou se přihnala bouřka, ale opravdu strašná bouřka; lilo jak z konve, blesk za bleskem, vichr, no hrůza. Opravdu jsem měl strach, že nedojdu. A tak jsem se začal modlit: Ó Bože, ty víš, že konám službu Tobě, tak mi pomoz, ať dojdu k tomu umírajícímu a připravím jej na setkání s tebou. A najednou – zázrak! Všude kolem mě zuří bouře, a nade mnou čistá modrá obloha… Imám: – To nic není. To já takhle jednou jedu do Mekky na pouť, když se přižene písečná bouře, a to je na poušti naprostá katastrofa. Tak padnu tváří k zemi a modlím se: Ó Alláhu, tvůj prorok Mohamed nám přikázal putovat do Mekky, a teď tu mám bídně zahynout? A najednou – zázrak! Všude kolem mě písečná bouře, a v dosahu mého velblouda se nehne ani zrnko písku… Rabín: – No, to já si takhle jednou v sobotu jdu svých tisíc kroků do synagogy, a najednou vidím, že na zemi leží pětistovka. Co teď? Je sabbat, já ji nesmím zvednout, ani se nesmím dotknout peněz, co teď? Tak se začnu modlit: Ó Bože, tys ustanovil sabbat pro syny Izraele, pomoz mi jej zachovat! A najednou – zázrak! Všude kolem mě sobota, a já mám čtvrtek…


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Ondřej František

Rozloučili jsme se Vojtěch Kulec

Krůtil Nela Minárechová

Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc květen: 1. 2. 3.

Aby hojnost darů Ducha Svatého, vylitých na církev, přispívala k růstu míru a spravedlnosti. Aby zákonodárci v misijních zemích chránili lidský život od jeho početí až do jeho přirozeného ukončení. Aby všechny, kdo procházejí obdobím zkoušek a utrpením, posiloval příklad Panny Marie, trpící pod křížem svého Syna.

V uplynulých letech jsme se v květnu rozloučili Podivín 2005 2004 2003 2002

Ladná

Bulhary

Vlasta Zelinková Anna Jurášová Lidia Sedláková Anna Mildnerová

Jaroslav Kalivoda Stanislav Šohaj

2001


ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 5 květen propusťte ho

Recommend Documents