ZRNÍČKO. Svazek 13, číslo 6 červen 2013

ZRNÍČKO Svazek 13, číslo 6

červen 2013

Mluvit s bližním znamená nejprve naslouchat Lidé mají potřebu mluvit. Jejich duše, plná starostí, nudy nebo i radosti, se touží svěřit. Slova jsou jakési dopravní prostředky duše, které umožňují lidem, aby navzájem navázali styk. Mlčenliví často velmi trpí tím, že se neumějí svěřit. Plachost, strach z nepochopení, nedostatek osob, které by byly ochotny je vyslechnout, je ochromuje. Vskutku, je málo lidí, kteří jsou přívětivými a uklidňujícími partnery pro své bratry, neboť jen málo lidí umí zcela zapomenout na sebe a vyslechnout toho druhého. - Člověk se potřebuje svěřit, vyprávět o sobě, dát se politovat, dát se povzbudit, dát se podpírat. Vyslechni druhého, znovu a znovu ho poslouchej, neúnavně, trpělivě. Mnozí umírají proto, že nikdy nepotkali někoho, kdo by jim byl prokázal úctu a lásku, kdo by se jim cele věnoval a vyslechl je. - Chceš-li být lidem, s kterými se stýkáš, příjemný, mluv s nimi o tom, co zajímá je, a ne o tom, co zajímá tebe. Hovořit s druhým znamená především naslouchat; ale jen málo lidí umí poslouchat, neboť málokdo je osvobozen od sebe sama, od svého hlučného já. - „Nu ovšem, pane, nemusíte dál ani mluvit…, to je jako já…“ Zatím co ten druhý mluvil, myslel jsi jen na sebe. - Nepřerušuj druhého tím, že začneš mluvit o sobě … Nech ho, ať ti vypoví vše až do konce. Jsi-li v pokušení mluvit o sobě, není to proto, že myslíš jen na sebe? A myslíš-li jen na sebe, už tu nejsi cele pro druhého. - Mluvíš-li o sobě, čiň tak jen v zájmu druhého, abys ho obohatil; nikdy však proto, abys upozornil na sebe a druhého tím zastínil, abys mu vzal odvahu, odstrašil ho a zdrtil. - Když tvůj bližní před tebou nemluví, respektuj jeho mlčení a pak mu ohleduplně pomož, aby začal. Vyptávej se ho na jeho život, jeho starosti,

jeho přání, jeho potíže - neboť mluvit s druhým často znamená klást mu otázky. - Dej si pozor, aby tvůj bližní neodešel, aniž by ti vypověděl vše, co měl na srdci. Reptá-li: „Neměl na mne čas, byl příliš zaměstnán…“ znamená to, že jsi nebyl pro něho otevřen. Vzdychá-li: „Netrval jsem na tom, zdálo se, že ani neposlouchá, že není duchem přítomný…“ znamená to, že jsi byl duchem někde jinde. Vrátí se ještě? - Jsi neklidný, máš starosti a tu někdo přijde a přál by si s tebou mluvit. Vezmi něžně svou rozmrzelost, špatnou náladu, trampoty, vyčerpání… a daruj je Pánu. Začni tolikrát, kolikrát je třeba a brzy budeš osvobozen a ochoten, abys ho vyslechl, přijal a navázal styk. - Jdi druhému vstříc: Než se k tobě vejde, je několik schodů - podej mu ruku. Aby unesl ten balík, musí se namáhat - podej mu ruku. Aby se odvážil odkrýt ránu, nesmí se třást - podej mu ruku. Podat ruku, to znamená usmát se, vzít za paži, říci: … „a váš maličký, jak se mu vede?“ „… a ta včerejší záležitost, jak to dopadlo?“ a potom: „… copak se stalo, chlapče?“ Do každé z těchto vět vlož se celý, vlož tam celou lásku Pána, který od věčnosti zve. - Když je absces zralý, otevře se; teprve pak se dává uklidňující prostředek. Má-li tvůj bližní těžkosti, nespěchej s řešením. Pomoz mu jemně „absces otevřít“. Pak stačí prosté přátelské slovo, stisk ruky… jako uklidňující prostředek, neboť zlo je odstraněno. - Umíš-li naslouchat, přijdou k tobě mnozí, aby se vypovídali. Buď pozorný, tichý, soustředěný: možná, že ještě dřív než vyslovíš jediné utěšující slovo, ten druhý odejde šťasten, osvobozený a rozjasněný. Nevědomky nečekal ani na radu nebo nějaký recept na život, ale očekával někoho, komu by mohl předat své břímě. - Musíš-li odpovídat, nehledej slova, dokud ten druhý mluví: potřebuje nejprve pozornost a teprve potom slova. Spoléhej přitom na Ducha Svatého. To, co vnitřně zapůsobí, není v prvé řadě ovocem rozumování, ale ovocem milosti. Opravdový dialog nastává jen tehdy, když v tobě sídlí hluboké mlčení, nábožné mlčení, abys druhého mohl přijmout, neboť v tvém bližním a skrze něho přichází k tobě sám Bůh a jedině víra tě může připravit k dialogu. (Michael Quoist) 2

Světec na prázdniny Jako světce na prázdniny jsme vybrali sv. Goara. Město Goar na Rýnu se vyvinulo před staletími z cely kněze a poustevníka Goara, jehož životopis je silně prostoupen legendami. Goar, narozený v Akvitánii jako syn vážené rodiny, opustil ve svých 24 letech, už vysvěcen na kněze, svou vlast a usadil se se svolením trevírského biskupa kolem r. 520 severně od Koblenzu jako poustevník. V malé cele, kterou si postavil, přijímal pravidelně chudé a nemocné, ošetřoval je a dával jim jíst. Pověst o Goarove bázni Boží a o jeho mimořádném pohostinství a lásce k bližnímu pronikla brzy daleko do kraje, a když zemřel trevírský biskup, nabídli Goarovi biskupskou hodnost. Goar vsak odmítl, protože chtěl dále vést svůj skromný poustevnický život. Král Siegberg I. mu dal 20 dní na rozmyšlenou, aby znovu zvážil své rozhodnutí. Legenda vypravuje, že Goar pak prosil ve své cele Boha, aby ho přece ušetřil tohoto jmenování biskupem. Bůh skutečně vyslyšel jeho úpěnlivé prosby; Goar těžce onemocněl a ležel pak sedm let nehybně na lůžku nemocných. 6. července 575 zemřel. Byl pochován na místě svého úmrtí. Znázorňování: Goar byl z počátku znázorňován většinou jako mnich, v pozdějších dobách jako kněz. Má u sebe hady, laně, hrnec, model kostela. Goar byl zobrazován i s ďáblem, např. na náhrobním reliéfu (1350) v St. Goar, S knihou v ruce je Goara vidět na malbě na skle v kostele P. Marie v Oberweselu. Sv. Goar je patronem St. Goar; hrnčířů, cihlářů, vinařů, hostinských a lodníků; cti. (Podle Rok se svatými) 3

Zadáno pouze pro mladé!

Připusť si Boha k tělu 6. Náhle obdarovaní Zamilování je jako blesk z jasného nebe. Kdo by ho neznal? Nikdo ho nečekal a zasáhl přesně do černého (nebo do červeného?) Ničím jste si ho nezasloužili. Je to dar a tajemství "shora" pro váš život. Najednou jste ochotni jít do toho nebe a snést druhému kousek z něj. Je to jedna z nejsilnějších zkušeností v životě. "Prosím vás, co to říkáte!? Vždyť zamilování je jen povrchní citové vzrušení, ještě to není láska … až poté, když se vezmou a něco je to stojí, to je láska!" My si však dovolíme oponovat. Pokud zamilování stojí na začátku lásky, vůbec to neznamená, že k ní nepatří. Když se dva zamilují, chtějí být spolu jen oni dva a přejí si, aby se ta chvíle neskončila. To je velký příslib do života. Právě v tom, když jsou do sebe nejvíce zamilovaní, se skrývá budoucí manželský slib - pouze s tebou a navždy! Je to přesvědčení, že s tím druhým jsem schopen prožít celý život, že chci při něm stát stále. Chlapec je řádně proplesknutý, ona pláče a srdce jim tluče rytmus lásky asi takové písničky: "Pojď na cestu se mnou, bude to krásné!" Při vší skromnosti nyní musíme uznat, že v okamžiku zamilování není ještě nic jistého. Přijdou nedorozumění, nepochopení, rozčarování, a jak velké bylo zamilování, tak velké je pak zklamání. O. K. Romantismus odložme stranou. Zamilování může být i velkým trápením, ale to ještě neznamená, že není i velkým darem. A mnozí, co jsou dnes svoji, tento dar dostali, i když pak museli ve svém vztahu projít všelijakými zkouškami.

4

• Už jsem někdy zažil/-a to "pouze s tebou a navždy"? Uvěřil/a jsem tomu? Dokázal/-a jsem se kvůli tomu obětovat? A co na to zamilovaní? "Protože toužím po blízkém, osobním a krásném vztahu s dívkou, uvědomuji si důvod, pro který bych si ji chtěl vzít za manželku. Musí to být proto, že ona je TA, se kterou chci vstoupit do další etapy svého života a prožívat s ní vše, co život přinese. Ať už ve štěstí, nebo neštěstí, ve zdraví nebo nemoci… Vím, že taková touha či odhodlání se ve mně může zrodit jen tehdy, pokud ji miluji opravdovou láskou, a ne když s ní mám jiné úmysly nebo když spolu žijeme tak, jak to přísluší žít až manželům. Tehdy by ve mně vznikaly jiné touhy. Pro toto si čistotu cením jako něco, co mi pomáhá stát se později dobrým manželem. " Milující muž, 24

"Když se nad tím zamyslím, být čistou a žít v čistotě je pro mě dar, skutečný dar, který mě dělá šťastnou. Je to jako navenek neviditelný znak mé síly a ochrany. Vím, že mnozí lidé, zvláště mladí, mají s tím asi největší problém. Nevěřící proto, že na nečistotě nevidí nic špatného, a věřící proto, že musí opravdu neúnavně bojovat, aby to zvládli. Vidím to i na svých přátelích, kteří se velmi snaží, ale s pokušením se často setkávají. I pro mě je to povzbuzením, protože v takové situaci jsem se ještě neocitla, ale alespoň zčásti si dovedu představit, jak to musí být těžké. O to větší zážitek mám, když vidím chlapce, kteří se snaží bojovat. Je to projev jejich vůle, síly a dělá je to krásnějšími. Dívka se při takovém chlapci určitě cítí bezpečněji a ten pocit potřebuje. " Obdarovaná, 20 5

O vnitřní motivaci chovat se správně Teď půjdeš do svého pokoje a přijdeš, až když se budeš chtít omluvit! Tento týden můžeš na počítač nechat padat prach. Máš domácí vězení. S takovými známkami můžeš na kolo zapomenout. Když si teď pěkně obuješ boty, koupím ti v obchodě, co budeš chtít. Za to, že si tak krásně pozdravila paní sousedku, si zasloužíš odměnu, udělala jsi mi velkou radost. Za každou jedničku dostaneš ode mě euro.

Diskuze na téma trestů obyčejně přítomné rozdělí na ty, kteří jsou jejich zastánci, a zaryté odpůrce. Ti první dávají najevo svůj nesouhlas s příliš volnou výchovou, zatímco ti druzí se obvykle snaží vysvětlit, že neudělovat dětem tresty za prohřešky neznamená nezbytně výchovu bez hranic. Jsou tresty spravedlivé, zasloužené, přiměřené, nutné … znamená to však, že jsou pro naše děti dobré? Podle kolektivu autorů obsažné knihy Respektovat a být respektován je jakýkoliv trest rizikem. Neexistují žádné správné, přiměřené, či nutné tresty a současně platí, že nesprávné chování nemá zůstat bez povšimnutí. Otázkou tedy není, zda trestat, nebo netrestat, ale jak vymezovat hranice a postupovat při budování správných norem chování.

Proč trestáme Důvodů může být skutečně mnoho. Nejčastěji proto, že chceme děti vychovat k mravním principům, chceme, aby dodržovaly pravidla, dohody, aby si uvědomily hranice. Trest uložíme jako ponaučení za nedodržení pravidel, překročení hranic. Často jde o model, který jsme převzali od svých rodičů a automaticky jej uplatňujeme na vlastních nebo svěřených dětech. Máme představu, že tresty jsou nezbytná součást výchovy. Někdy nezvládneme vlastní emoce, dítě nás "vytočí" nebo máme o něj strach, případně si odreagováváme svou špatnou náladu. Uložením trestu ventilujeme vlastní negativní emoce. Nezřídka ukládáme trest, když máme málo času reagovat na nevhodné chování dítěte - je rychlým řešením bez větší námahy. Mnozí rodiče jsou ve výchově bezradní, bezmocní, nejsou schopni řešit situaci jinak, neumí si představit alternativu. Zkusme si na trest posvítit na 6

malém příkladu: Rodiče mají návštěvu. Robert je jako z divokých vajec. Máma ho několikrát upozorní, když běží "první kosmickou" kolem stolku s občerstvením. Po chvilce Robert narazí do stolu a převrhne sklenici s červeným vínem, to se vylije na čistý koberec a pocáká otci světlé kalhoty. Otec naštvaně vstává: "Podívej se, co jsi udělal, kolikrát jsme ti říkali, že nemáš běhat kolem toho stolu." Uštědří Robertovi pár výchovných po zadku a plačícího ho odvede do dětského pokoje. Máma zatím vysype sůl na skvrny na koberci a vytře rozlité víno na stole. Jak souvisí převrhnutí sklenice v zápalu hry s bitím? Nijak. Jde o svévolný výběr rodiče, který zvolil právě pár "výchovných" po zadku. Charakteristikou trestu je, že je libovolný, často nesouvisející s proviněním, a je vyjádřením moci trestajícího nad potrestaným. Vraťme se ještě jednou k našemu příkladu. Máma řekne: "Podívej, Roberte, teď jsi rozlil víno na koberec, je třeba to rychle posolit, než se do něj zcela vsákne. Sůl je v kuchyni na poličce. Zvládneš to sám, nebo to uděláme spolu?" Situace je najednou zcela jiná. Máma nechala na dítě zapůsobit přirozený důsledek jeho řízení. Nemusela si ho vymýšlet, vyplynul přímo ze situace. Tímto přístupem pomohla i dítěti, aby si ho uvědomilo a spojilo s "prohřeškem".

Přirozený a logický důsledek Přirozený důsledek je přímým důsledkem chování. Dosah přirozených důsledků musí vychovatel někdy tlumit. (Nenecháme dítě vyběhnout na cestu, aby pocítilo, jaké to je, když ho srazí auto.) Ne všechny prohřešky však mají nutně nějaký přímý dopad na dítě. (Dítě nijak nemusí pocítit důsledek toho, že strčí do jiného dítěte, které pak spadlo a udeřilo se.) Autoři nabízejí termín "logický důsledek", který nenastane sám od sebe, ale zprostředkuje ho vychovatel podle obecných nebo dohodnutých pravidel. Rodič může reagovat například takto: "Lucko, řekli jsme si, že na pískovišti si s ostatními dětmi pěkně hrajeme a neubližujeme jim. Nyní budeme muset jít odsud pryč…" Říkáte si, aha, vždyť to je přece také trest. Dítě však předem vědělo, že pokud bude ubližovat jiným dětem, bude muset odejít. (I proto, aby se ostatní děti mohly cítit opět bezpečně.) Ale i tento přirozený a logický důsledek může dítě vnímat jako trest, pokud ho tak nazveme. (A za trest jdeme teď domů! Vidíš, sama ses potrestala, máš zničenou panenku.) Velmi záleží i na tónu hlasu, jakým s dítětem mluvíme, na přítomnosti výčitek, obviňování, hrozeb. 7

Co riskujeme Použitím trestu se stavíme do pozice moci. Děti se učí napodobováním. Trestem (zejména tělesným) dáváme dítěti příklad, že mít moc je důležitější, než chovat se správně, a že v životě můžeme druhým ubližovat, pokud nad nimi máme moc. Rodiče sami často zjistí, že účinek trestu je krátkodobý a trvá jen do té doby, dokud nad dítětem visí hrozba. Dítě se naučí vyhnout trestu, nikoliv jednat správně, případně užívá tresty jako "odpustky" nebo "výměnný obchod" - pokud snesu trest, můžu dělat cokoliv. Riskujeme narušení vztahu dospělého s dítětem. Dítě se může cítit jako oběť nebo nepřítel. Trest narušuje sebeúctu potrestaného, vysíláme signál, že dítě za mnoho nestojí, když mu můžeme trestem ubližovat. Trest vždy přináší negativní emoce, které si velmi dlouho pamatujeme. Potrestaný cítí zahanbení, hněv, strach, ponížení, vzdor, bezmoc, pohrdání, nenávist, zklamání z dospělého, ale i chuť na pomstu nebo pocit, že "teď jsme si kvit a já můžu začít znovu". Když jsme v negativních emocích, nechováme se velmi rozumně, soustředíme se na akt trestu, a to, za co byl dán, jde bokem. To je také důvod, proč se trest míjí účinkem. Častým argumentem: "I já jsem byl trestán a vyrostl ze mě slušný člověk." Autoři tvrdí, že je to tak ne proto, že byl člověk trestán, ale přesto. Trest je totiž zasazen do nějakého kontextu a dítě i přes trest může přežít přirozené důsledky jako nepříjemné, což jej může vést k uvědomění, že se nezachovalo správně. Trestání může ohrozit i morální vývoj dítěte - dítě se chce vyhnout trestu lží či podvodem.

Motivace zevnitř Rodič, učitel, vychovatel obvykle chce, aby si dítě nabízené hodnoty zvnitřnilo, pochopilo jejich smysl a potřebnost. Potom je bude dodržovat, i když nad ním nevisí hrozba trestu, nebo kontrola autority. Pokud výhrůžkami, nebo trestem dosáhneme, že dítě se chová, jako my chceme, je to jen proto, že se chce zavděčit autoritě a vyhnout se nepříjemnostem. Tresty motivují zvenčí, skrze strach. Správné chování je pak jen účelové a trvá, dokud existuje hrozba. (Pokud si neuklidíš hračky, vyhodím ti je do koše!) Vnitřní motivaci můžeme podpořit partnerským přístupem a zahrnutím dítěte do řešení vzniklých situací. Dítě dostává možnost navrhnout, jak se bude podílet na odčinění prohřešku, stává se spoluodpovědným za nápravu. Pomáhá mu to mimo jiné uvědomit si následky přečinu pozitivní formou. Takové řešení směřuje na rozdíl od trestu do budoucna a buduje vnitřní motivaci chovat se i v budoucnu správně. 8

Když nás za něco odmění a pochválí, prožíváme, naopak, příjemné kladné emoce. Pokud se odměny používají v rozumné míře, co na nich může být špatné? Pokud hovoříme o rizicích odměn, myslíme tím odměny s významem podplácení, aby někdo udělal něco, co chceme. Udělej to, co chci já, a dostaneš za to odměnu. Rizikem je tak jako při uložení trestu vnější popud - motivace udělat něco, co by druhý bez slíbené odměny pravděpodobně neudělal a bez odměny ani dál dělat nebude. (Jako v příkladu z úvodu: Když se obuješ, koupíme v obchodě, co budeš chtít.) Opět se uplatňuje princip moci: Já jsem ten, který chce, aby si něco udělal, a mám k dispozici odměnu. Když nabízíme odměnu, snižujeme tím význam a hodnotu činnosti, která má být za odměnu udělaná - asi za moc nestojí, když nabízíme úplatek. Také tím říkáme dítěti, že v budoucnu je možné kupovat si druhé odměnami; odměny tedy ohrožují i morální vývoj dítěte (rozšířená korupce může být toho důkazem). Vytváříme u dětí závislost na odměnách, na prvním místě je najednou: "Co za to? Co z toho budu mít?"

Namísto odměn smysluplnost Odměny nahrazují smysl činnosti, kterou by děti měly provést. Pokud dětem odhalíme smysluplnost jednání, nebo chování a umožníme jim účastnit se rozhodování (kdy, jak, s pomocí / bez pomoci …), mají možnost vidět poté, načež byla jejich aktivita dobrá, těší se, že mohli spolupůsobit. Příkladem může být situace, kdy si dítě udělá úkoly bez zbytečného odkládání. Máma může zareagovat: "Teď, když už máš hotové úkoly, máme ještě čas věnovat se něčemu, co bys chtěl dělat. Chceš si něco přečíst, nebo si zahrajeme tvou oblíbenou hru? Nebo chceš dělat něco zcela jiného? Dítě rozumí, proč bylo dobré úkoly neodkládat tak jako obvykle, těší se z přirozeného pozitivního důsledku, může si užít hru, nebo dělat nějakou zvolenou oblíbenou činnost. Odměna již není v záloze. Zvnitřnění hodnot nelze dosáhnout tlakem ani uplácením. Autoři nás zvou na tvůrčí cestu partnerství s dětmi, které respektujeme a máme k nim úctu jako k hodnotným lidským bytostem. Partnerství je možné, i když má dospělý vždy více zkušeností i nepoměrně větší míru odpovědnosti. Klíčem k úspěchu je spoluúčast dětí na řešení vzniklých situací. Spolurozhodování učí děti zodpovědnosti za vlastní činy, otevírá jim cestu pozitivního učení a možnost dozrát v osobnosti vědomé si vlastní hodnoty. Už na první pohled je zřejmé, že je to náročná cesta pro vychovatele, ale vše, co za něco stojí, něco stojí… (podle KN) 9

Bůh nás nenechal bez navigace Odpovídá morální teolog Jan Vigla, stálý spolupracovník subkomise pro bioetiku Teologické komise KBS.

V morálce běžní lidé často vidí poslušnost vnucen normám. Ale existuje i názor, že "morálka je dar z lásky". Bohužel, mnozí lidé vidí v morálce jen příkazy, zákazy, omezení. Výrazy "musíš" a "nesmíš" vyznívají jako omezování jejich svobody. Proto je třeba mnohem více hovořit o svobodě, důstojnosti a odpovědnosti člověka. Vždyť nezodpovědné počínání nikdo nepovažuje za dobré chování. Svoboda je dar a tak jako návod k použití přístroje či navigaci v autě nevnímáme jako omezení svobody, ani morálka neoklešťuje člověka, ale ukazuje mu cestu, jak se jím může v plnosti stát. Morálka je nedílnou součástí mnohem větších darů života a svobody. Bylo by tedy od Boha "neférové", kdyby nám dal život a svobodu, ale nedal návod, jak jimi neubližovat sobě a ostatním. Jistě, velmi důležité je i to, jakou formou se jednotlivé morální zásady prezentují. Vždyť víme, jak rozdílně působí: "Přísný zákaz kouření!", nebo "Děkujeme, že nekouříte". Kde se bere v člověku svědomí? Občas řekneme: "Ty nemáš svědomí!" Immanuel Kant vyřkl známý výrok: "Dvě věci mě naplňují úžasem hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně." To, co zůstává pro člověka záhadou, je přítomnost vnitřního hlasu, který hodnotí věci jako dobré a špatné, a skutky jako dovolené a nedovolené. Ten hlas v člověku je jeho, a přece jakoby vedl dialog s někým jiným. Další problém nám způsobuje to, že ne všichni vnímáme dobro nebo zlo stejně. Psychologie či sociologie může vnímat svědomí jako zvnitřnění rodičovské autority, nebo jako přebírání zažitých norem společnosti. Křesťanská morálka je přesvědčena, že přítomnost svědomí nelze vysvětlit bez Boha. "Svědomí je nejskrytějším jádrem a svatyní člověka, kde je sám s Bohem…" (Gaudium 10

et spes 16). Pokud tedy o někom řekneme, že nemá svědomí, chceme tím vyjádřit své znepokojení, že se chová tak, jakoby pro něj neplatily žádné normy, nebo jako kdyby se nemusel nikomu zodpovídat. Je však třeba dodat, že svědomí je sice nejbližší norma mravnosti (to první, co se v nás ozve), ale ne nejvyšší. Člověk nikdy nesmí jednat proti svému svědomí, musí jej však ustavičně vychovávat, aby se nestalo pomýleným, laxním, nebo příliš úzkostlivým, pochybujícím, zmateným. Pro katolíka to znamená konfrontovat se s Božími přikázáními, které vysvětluje a aktualizuje učitelský úřad Církve. To neznamená, že se věřící vzdává svého rozumu. Pokud věří přítomnosti Krista v Církvi, službu magisteria vnímá jako pomoc setrvat v pravdě, která osvobozuje. Rozhodnutí magisteria nakonec vždy předchází důkladná konzultace s odborníky. Co nás motivuje vybírat si dobro nebo zlo? Všechna náboženství řeší tuto základní otázku proč a odkud je na světě zlo, proč toužíme po dobru, a přitom pácháme zlo, zda se dá nějak vysvobodit ze zla, zda existuje i jiná spravedlnost kromě té na zemi. Pokud věříme, že Bůh všechno stvořil jako dobré, tak zlo nemůže pocházet od něj. Člověk přirozeně netouží po špatném. Pokud si ho volí, tak jen proto, že zlo bere na sebe podobu dobra. Příběh pokušení v ráji a prvotního hříchu to výstižně popisuje. První lidé neporušili příkaz proto, že chtěli jít proti Bohu, ale proto, že chtěli být jako on nesmrtelní, vševědoucí, všemohoucí. Bioetika poukazuje na to, že dnes čelíme témuž pokušení - opět chceme rozhodovat o tom, co bude dobré a co špatné, dokonce rozhodovat o životě a smrti. Nechci se dotýkat politiky, ale nemohu obejít populární "volit si menší zlo". Ano, a ještě má člověk dojem, že udělal to nejlepší, co v dané situaci mohl. Postoj křesťana velmi jádro vyjádřil papež Pavel VI. v encyklice Humanae vitae, když připouští, že někdy je dovoleno trpět menší morální zlo, aby se vyhnulo většímu zlu, nebo napomohlo ještě vznešenějšímu dobru. Nikdy však není dovoleno dělat zlo, aby z toho vzešlo dobro. Kritici menšího zla poukazují, zejména na příkladech z politiky, že zřídka dochází k situacím, kde si člověk může volit jen mezi dvěma zly. Téměř vždy jsou i další možnosti. Jenže ty si už vyžadují i odvahu a oběť. A pokud se vyskytnou situace výběru jen mezi dvěma zly, tak je to nezřídka důsledek série 11

předchozích kompromisů, které nakonec ukázaly své "ovoce". Nezapomínejme, že zlo je vždy těžko předvídatelné. Zdánlivá drobnost může být začátkem zla až nepředstavitelných rozměrů. Mnohé hrůzovlády se začaly "nevinně", když lidé podcenili "menší" zlo. I proto jsou pro každou společnost až životně důležité morální autority, které umí předvídat důsledky a nebojí se velkých obětí. Někdy toužíme po dobru, ale volíme si k němu špatné cesty. Je to pokušení "zkrátit si" cestu k dobru. Dobro se najednou jeví nejen jako hodnota sama o sobě, ale i jako důvod k ospravedlnění zla. Případně se nám morálně čistá cesta zdá příliš náročná. Ale cíl nikdy nesvětí prostředky. Podle Pavla VI. nikdy není dovoleno volit zlo, aby z toho vzešlo dobro, ani z nejvážnějších důvodů. Tu poslední poznámku dávám do pozornosti, neboť při takových dilematech se většinou použijí dramatické příklady, až existenciálního charakteru. Zlo má také své důsledky. Kromě toho katolická morálka připomíná, že existují i skutky, které jsou vnitřně špatné skrz naskrz. Několik příkladů: úmyslné zabití nevinného, znásilnění, rasismus, genocida, mučení, terorismus, braní rukojmí, otroctví. Takto jmenované se zdají jednoznačně špatné, a přece je bioetika musí připomínat - jinak bychom neměli diskuse o právu na potrat, eutanazii… Výhrada svědomí se tedy stává aktuální? Jsem přesvědčen, že toto téma bude stále aktuálnější. Mnozí zainteresovaní si totiž uvědomují, že tu nejde jen o medicínské experimenty, ale doslova o život. A na druhé straně sílí tendence legislativně dosáhnout, aby se morálka nemíchala do vědy. Neboť právě ti, co mají vnímavé svědomí, si uvědomují, že věda bez etických norem může vést k hrozným scénářům. Jinak by mělo být především v zájmu státu, aby měl uzavřenou dohodu o výhradě svědomí a předcházel tak konfliktním situacím v nemocnicích, kde tvoří zdravotnický personál lidé rozličného vyznání a ateisté. Škoda, že u nás nebyla zatím uzavřena taková smlouva. Ale ani to by automaticky nevyřešilo problémy. Lidé s citlivým svědomím vždy budou vyrušovat ty, kteří ho mají uspané. Stále však platí Listina práv a svobod, která je součástí Ústavního pořádku ČR, která v článku 15 zaručuje svobodu svědomí jako absolutní právo. (podle KN) 12

Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit Služebník je ten, kdo slouží. Zdá se to samozřejmé, a přece jaký rozdíl mezi slovy! Slova služba a sloužit znějí našim uším dobře, ale sluha a služebník již nemají stejný zvuk, protože navozují podrobenost, která pokořuje. Člověk je schopný uznat, že služebník není větší než jeho mistr, Ježíš však jde mnohem dále: "Kdo chce být mezi vámi první, ať slouží všem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a svým životem aby vykoupil mnoho lidí." (Mk 10, 44 - 45). Služebník, Kristův učedník, se najednou postaví pod všechny. Proč ten rozdíl? Neboť v touze sloužit světácký duch snadno sklouzne. Služba státu, ba i služba Církvi může být rovněž prostředkem ke kariéře. Jemněji řečeno, často se stává, že když profesionální život nemá hodnotu, křesťané najdou kompenzaci v dobrovolné službě, kde uplatňují svoji převahu nad jinými a prosazují touhu po moci potlačovanou jinde. Posunem, často nevědomým, se přejde od touhy sloužit k záměru posloužit si. Sám sebe se zřekl Svatý Ignác nás ve svých Duchovních cvičeních upozorňuje na postavu služebníka, vtěleného v Ježíši Kristu, jehož sv. Pavel popsal nezapomenutelnými slovy: "On, ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka … ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži." (Flp2 ,6-8). V duchovní tradici si zamilovaní do Krista nechtěli zachovat jiný než tento obraz trpícího, chudého a pokorného služebníka. Ignác své rozjímání protkává modlitbou, která vyjadřuje touhu stát se podobným tomuto Kristu až po vědomou volbu: "Volím si raději chudobu s Kristem chudým než bohatství, raději potupu s Kristem potupeným než úctu a raději toužím po tom, aby mě pokládali spíše za blázna a za nerozumného pro Krista, kterého dřív pokládali za blázna, než za moudrého a rozumného na tomto světě." Takové rozhodnutí samozřejmě nelze vnutit vnějším zákonem, ale je plodem trpělivého a milujícího pohledu. Otázkou není "Dokázat to", jak se říká, ale nechat se tímto Kristem proniknout a uchvátit. 13

Bez jakékoliv vyzývavosti Podobně ani chudoba podle Krista, jak ji vysvětluje sv. Ignác, nemá v sobě nic vyzývavého. Vzhledem na materiální dobra znamená touhu být svobodným od každé žádostivosti a fascinace bohatstvím, vybírat si jednoduchý a nenápadný styl života, učit se dávat i přijímat se stejnou lehkostí. Vzhledem na duchovní dobra znamená jednat kompetentně a účinně, ale vyloučit způsoby těch, co se "tlačí" vpřed a přitom šlapou po jiných. Co se týká touhy po pokořovaní, pokud by vycházela z morbidních sklonů, nebylo by v tom nic evangelijního. Služebník netouží po něm pro pokořování samotné, ale proto, že jako skutečně chudý ho vzal na sebe Kristus, ten, kterého dnešní společnost považuje za nic. Pokud jsou pokoření přijatá radostně, vedou ke skutečné nezaujatosti a pravé pokoře toho, kdo je šťastný, že je pod Božím pohledem na svém místě. Po stopách Pánovy služebnice Do popředí spirituality služby vystupuje privilegovaná postava Marie jako "služebnice Páně". Maria zastávala v životě sv. Ignáce důležité místo. Ignác k ní měl skrytou, ale účinnou zbožnost. Na začátku svého obrácení obrazem Panny Marie nahradil onen obraz dámy z královského rodu, které toužil sloužit jako rytíř - jeho zbožnost se tedy zařadila do kulturního a náboženského kontextu středověku. Později, když si konal noční bdění před obrazem Panny Marie v montserratském opatství, připojil Marii, Matku Krista, k obětování: "Věčný Pane všech věcí, obětuji sebe sama s tvou přízní a pomocí před tvou nekonečnou dobrotou a před obličejem tvé slavné Matky a všech světců a světic nebeského dvora." Maria je podle něj vzorem velkorysého a uváženého obětování se službě podle Božího úmyslu:" Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova" (Lk 1, 38). V tomto duchu si pařížští společníci vybrali svátek 15. srpna, aby se vydali na Montmartre a vyslovili tam slib, který je sjednocuje v touze následovat v naprosté chudobě Krista a hlásat evangelium. Připravenost být poslán i odvolán V perspektivě služby je možné obrátit se právě na Pannu Marii při zvěstování, Marii "naplněnou milostí", neboť v naprosté chudobě nevlastní 14

ani sebe samu a je zcela otevřená tomu, co přijde, protože se považuje za pokornou služebnici Pána. Svatý Ignác v Rozjímání o Pánově vtělení zve dívat se na to, co dělá Panna Maria: "Ponižuje se (doslova si kleká na kolena) a vzdává díky Boží velebnosti." To znamená, že očekává vše od Boha v připravenosti služebnice a ve svém Magnificat opěvuje Boha za to, co se s ní událo. Ducha služby a služebníka charakterizuje právě disponibilita. Být k dispozici znamená být stále připraven přijmout misi od jiného, jakož i být odvolán, když je třeba jít jinam, bez zatrpklosti a připoutání se, v největší chudobě ducha, neboť služebník není vlastníkem služby, kterou vykonává. Znamená to také zůstat v pokoře na svém místě, ani výše, ani níže, ale tam, kde byl člověk postaven. Konečně to znamená zůstat svobodný vzhledem k žádostivosti mít a moci, aby byl člověk v každé chvíli připravený "být poslán". Poslové současnosti - lidé bez sobectví Pedro Arrupe, generální představený jezuitů v letech 1965 - 1983, napsal svým společníkům tato slova: "Jak můžeme bez pochyby vědět, zda jsme skutečně lidé, kteří dosáhli vnitřní jednoty a vyspělosti, u nichž se každá zkušenost Boha promítá do činu vůči bližnímu a u kterých každý skutek ve prospěch bližního jim zjevuje Otce a připoutává je k němu větší láskou a silnějším angažováním se? Existuje způsob, jak to rozpoznat, a svatý Ignác nás něj často odkazuje: ptát se, zda vědomě a radostně zůstáváme připraveni, zda setrváváme v připravenosti, to znamená, zda jsme lidmi, kteří chtějí být posláni." Podle Arrupeho období skutečných kulturních revolucí, jakým byla i Ignácova doba a jakou je i naše, potřebují disponibilní komunity a lidi s osobní integritou, která netoleruje sebemenší trhlinu sobectví. Služba podle Svatého otce Papež František se několikrát vyjádřil k otázce služby a autority. "Nikdy nezapomínejme, že pravá moc na kterémkoliv stupni je službou," řekl v nedávném proslovu k řeholnicím (8. května). Zároveň citoval svého předchůdce emeritního papeže Benedikta XVI., který velmi moudře poukazoval na to, že zatímco u lidí se autorita vnímá jako synonymum 15

"vlastnictví, nadvlády, úspěchu", u Boha je autorita vždy "službou, pokorou a láskou". Pán nás vyzývá osvojit si logiku Ježíše, který se sklání, aby umýval nohy apoštolům, přičemž říká: "Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velicí je utlačují. Mezi vámi tomu tak nebude. Ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, bude vaším služebníkem "(Mt 20, 25 - 26). Papež František tuto službu umývání nohou konkrétně demonstroval návštěvou věznice na Zelený čtvrtek, přičemž na překvapení mnohých nevyloučil ani ženy. Neztratil tím ze své autority, ba naopak, získal ji v mnohem větší míře. Ve svém proslovu odlišil službu od kariérismu: "Pomysleme si na škody, které způsobují Božímu lidu muži a ženy Církve, kteří jsou kariéristé, šplhouni, kteří používají lid, Církev, bratry a sestry - ty, kterým by měli sloužit - jako odrazový můstek svých zájmů a osobních ambicí. Ti způsobují Církvi obrovskou škodu." Papež František klade na srdce všem, kteří vykonávají autoritu, aby ji doprovázeli porozuměním, pomocí a láskou, a zejména s pohledem upřeným na kříž. "Tam sídlí každá autorita v Církvi, tam se ten, kdo je Pánem stává služebníkem až po úplné sebedarování." Texty na meditaci: Iz 52, 13 - 53,12: Trpící služebník. Flp 2, 6 - 11: Vzal na sebe přirozenost služebníka. Lk 1, 26 - 56: Služebnice Pána. Lk 12, 35 - 48: Šťastný sluha. (podle KN)

Neviditelné věci Kdo dlouho putuje po zemi, nemá život lehčí, ale může se stát větším a krásnějším. Oko se postupně učí vidět i neviditelné věci.

16

Perly moudrosti a zrníčka pravdy Začínají prázdniny, čas dovolených, doba, kdy máme šanci být více se svými dětmi. Co kdybychom místo televize zkusili otevřít knihu Bible pro děti. Přečíst vždy jeden příběh a po skončení hledat s dětmi v příběhu ukrytou „perlu“- moudrost, o které nás příběh poučuje. Možná budete překvapeni, co děti všechno nevymyslí. Pokud by se pletly, samozřejmě uvedeme na správnou cestu. Například v příběhu o Josefovi najdeme poučení o závisti, zlobě, poctivosti, odpuštění… Zajímavé je číst s dětmi i přísloví – uvidíte, že některým porozumí okamžitě, jiné vám vyloží tak, že se tomu budete všichni týden smát. Samozřejmě vše uveďte na pravou míru. Pokud jsme s dětmi Bibli už přečetli, můžeme zalistovat ve starých českých pověstech. Výborně je sepsal P. Petr Piťha v knize Paměť a naděje. Dětem vysvětlíme, že pověst je z většiny vymyšlená, ale ukazuje nám kořeny, ze kterých jsme vyšli a že i v ní se dá najít zrníčko pravdy. A to zrníčko společně po přečtení hledáme. Pokud děti chápou rozdíl mezi Bohem a spoustou řeckých bohů, můžeme číst i Staré řecké báje a pověsti, protože i tam najdeme mravní poučení, která přece chceme dětem vštípit. Společné předčítání stmeluje rodinu, děti se dozví spoustu důležitých informací, které potom využijí třeba ve škole a jednou na to budou rádi vzpomínat. Každý den kladl žák stejnou otázku: "Jak mohu nalézt Boha?" A každý den se mu dostávalo stejné odpovědi: "Musíš po tom toužit." "Ale já po tom toužím celým svým srdcem. Proč ho nenacházím?" Jednou se koupal mistr v řece spolu se svým žákem. Strčil mu hlavu pod vodu a držel ji tam, zatím co ubožák sebou beznadějně házel, aby se osvobodil. Další den začal rozhovor mistr: "Proč jsi sebou tak strašně házel, když jsem ti držel hlavu pod vodou?" "Protože jsem zoufale hledal vzduch." "Až ti bude dána milost, abys zoufale hledal Boha, tak jako jsi hledal vzduch, nalezneš ho."

17

ZE ŽIVOTA: Řada mladých lidí chodí na mši svatou s krajní nechutí. Někteří namítají: "Falešná hudba a falešní lidé!" Jiní prostě říkají: „Nuda k uzoufání!" A tak raději zůstanou pěkně v posteli, zvláště když ani rodiče nejdou na nedělní bohoslužbu. Z KATECHISMU: Jak často by se měl katolický křesťan účastnit mše svaté? PODLE CÍRKEVNÍCH PŘIKÁZÁNÍ KAŽDOU NEDĚLI A ZASVĚCENÝ SVÁTEK! Člověk musí mít opravdu dobré důvody, má-li tato položka vévodit jeho seznamu priorit.

10 důvodů proč nechodím do kostela se nemyji
l. Když jsem byl malý, nutili mě se mýt.
2. Lidé, kteří se pořád jenom myjí, jsou pokrytci, protože si myslí, že jsou čistší než ostatní.
3. Existuje tolik druhů mýdla! Jak mám vědět, které je pro mě to nejlepší?
4. Vodárnám jde jen o naše prachy.
5. Už jsem to s mytím zkusil, ale byla to nuda a pořád to samé.
6. V koupelně je hnusná zima a je to tam tak neosobní.
7. Myji se přece o Velikonocích a o Vánocích. To musí stačit!
8. Nikdo z mých přátel nepokládá mytí za nutnost.
9. Teď mi opravdu nezbývá čas na mytí.
10. Možná se začnu mýt, až budu trochu starší.

18

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

Mondonio Dominikův otec pocházel z Mondonia, z vesnice, která byla také přifařena ke Castelnuovu, ale byla z jiné strany než Murialdo. Jeho zaměstnání bylo vůbec nestálé a výdělek malý. I toto jeho kovářství bylo polovičaté, protože si jím jen přivydělával. Starosti o vezdejší chléb jej nakonec přiměly, aby se vrátil do Mondonia. Pro Dominika to byla výhoda. Schylovalo se k zimě a do Castelnuova se pěšky nedalo už chodit. V Mondoniu byla také škola, bude ji mít v místě. Tak se i stalo. I jeho nový učitel byl kněz. Jmenoval se Josef Cugliero. Byl to člověk navenek drsný, ale srdce dobrého. Do Dominikova života zasáhl velmi citelně. Jako v Murialdu, tak i v Mondoniu se malý Dominik hned vemluvil do přízně učitele. Brzy se ukázalo, že je ze všech školáků nejnadanější a také jeho chování bylo bezvadné. Proto mu bylo přiřčeno první místo ve třídě. Měl jen jednoho soupeře, jistého Františka Desideriho, který lépe četl, ale pan učitel usoudil, že Dominik zase lépe čtenému rozumí. Až najednou Dominik pana učitele hrozně zklamal… Co se stalo? Přišla zima a se zimou první sníh. Ve třídě se začalo topit a tehdy někteří kluci dostali ztřeštěný nápad. Nacpali do kamen sněhové koule. Bylo jich trochu moc a následek byl, že se uhasil plamen a z kamen začala téct popelavá špína. V tom se rozkřiklo, že přichází pan učitel. V klucích hrklo. Pan učitel si už u dveří ometal z bot sníh, když tu mu někteří žáci šli na chodbu hlásit, že někdo nacpal do kamen sníh. „Kdo to udělal?“, ptal se otec Cugliero. „Prosím, Savio,“ žaloval kterýsi z nich. „Savio?“ zarazil se učitel. Pak vešel do třídy, vrhl pohled na kamna, z kamen na Savia, který seděl tiše v lavici, nemaje tušení, co se mezitím na chodbě stalo. 19

„Savio!“ zavelel učitel. Dominik vstal. „Je pravda, že jsi nacpal do kamen sníh?“ Dominik na něho nechápvě hleděl, ale pak svěsil hlavu. Neřekl ani slovo na svou obranu. „No, to je mi pěkná novina,“ zlobil se pan učitel. „My tě pokládáme za nejlepšího žáka, a ty zatím tak? Pojď sem! Doprostřed třídy! Tady si klekneš, všem pro výstrahu!“ Dominik pokorně vystoupil z lavice a udělal, co mu učitel přikázal. Na třídu jako by sedla můra. Pro vysvětlení musíme říci, že tehdy neexistovala povinná školní docházka a učitel mohl, když chtěl, nezbedného žáka vyloučit z vyučování. Otec Cugliero byl někdy rázný chlapík, a když se dopálil, dovedl i pohrozit. Nic divného, že viníci nastrčili za sebe toho nejlepšího v naději, že ho učitel nevyhodí. Všechno nakonec dobře dopadlo. Pan učitel se uklidnil, uklidnily se i děti, a protože není spravedlivé, aby někdo nevinně trpěl, viníci se přiznali, nebo to na ně někdo řekl. Když se vše vysvětlilo, učitel si zavolal Dominika a chtěl vědět, proč se nebránil a mlčel. Dominik upřímně řekl, že se bál, aby kluci nebyli vyhozeni ze školy, proto to raději nechal na sobě. Také si vzpomněl na Pána Ježíše. O něm také křivě svědčili a on mlčel, nebránil se. V čem se projevuje pravá statečnost? Statečnost se projevuje v tom, že za všech okolností jednáme podle svědomí. V čem obyčejně vidí sílu nezralí kluci? Nezralí kluci vidí sílu v tělesné převaze, v síle svalů, v mrštnosti a podobně. Co stojí člověka víc: síla těla nebo síla ducha? Těžší je vyvinout sílu ducha a tělesnou sílu zapřáhnout do zájmů vyšších. Jaké hrdiny opěvuje svět a jaké Církev? Svět mnohdy opěvuje hrubou sílu, kdežto Církev vyzvedá ctnost. Hrdiny ctnosti staví na oltář a dává nám je za vzor. Kteří dali lidstvu více? Světci dali pro povznesení lidstva nepoměrně více, než ti tak zvaní „hrdinové“ světa.

20

Setkání s Donem Boscem Don Cugliero si Dominika od té události nesmírně vážil. Přesvědčil se, že v něm Boží milost mimořádně pracuje. Důkazů pro to bylo za dva školní roky, co k němu Dominik chodil, dost. Umínil si, že mu pomůže výš. Třeba z něho bude moci být i kněz. Kam se obrátit? To už věděl. V Turíně měl známého kněze - rodáka z farnosti - Don Boca. Kdyby se hoch dostal k němu, To by bylo nejlepší. Pan učitel se jednoho dne vydal do Turína zeptat se. Mluvil s Don Boscem a svého žák mu vřele doporučoval. „Takového hned tak nenajdete. Je to učiněný svatý Alois. Vsadím se, že budete spokojen,“ tak chválil a velebil. Don Bosco se usmíval. Potřeboval hodné chlapce. V jeho ústavu jich bylo už hodně, ale kdo by kladl meze Boží prozřetelnosti! Pak šlo o jeho rodnou farnost. Jakpak by neměl radost, když může přijmout zase jednoho krajana. „Uvidíme, pane učiteli,“ řekl. Zatím počkáme do podzimu. Já budu z chlapci nějak kolem Růžencové Panny Marie u nás doma v Becchi, pošlete tam pak jeho otce a chlapce také, promluvím si s oběma a pak rozhodnu co a jak.“ „Platí,“ řekl dobrák otec Cugliero a měl radost, že se to začíná rýsovat. Trochu ho pořád pálilo, že tehdy s Dominikem tak tvrdě naložil. Snad mu to bude moci vynahradit. Skončil školní rok, přešlo léto a už i ty prázdniny se chýlily ke konci. Po Všech svatých a po Dušičkách se začne nanovo. Don Bosco skutečně, jako každý rok, přišel s početnou skupinou svých chlapců do Becchi k bratru Josefovi. Utábořili se začátkem října u nich v chaloupce a tam odtud chodili do okolí dělat reklamu. V ty dny jednou odpoledne se objevil u Bosců na dvoře kovář Savio se svým dvanáctiletým Dominikem. Don Bosco byl právě přítomen a mohl se jim věnovat. „Tak kdopak jsi a jak se jmenuješ?“ oslovil hned usměvavého chlapce. „Dominik Savio s Mondonia. Mluvil s Vámi o mně náš pan učitel Cugliero.“ „Vzpomínám, vzpomíná,“ na to Don Bosco. „A co bys chtěl ode mne?“ „Rád bych, abyste mě vzal s sebou do Turína. Chtěl bych studovat.“ „Co bys chtěl studovat?“ „Kdyby to byla Boží vůle, chtěl bych studovat na kněze.“ „Dobrá, dobrá, to by šlo. Ale napřed musíš udělat zkoušku. Musím se 21

přesvědčit, jaké máš nadání.“ „Kdy mám přijt na zkoušku?“ „Uděláme ji hned. Podívej se, tady máš sešit, vezměme třeba tuhle stránku, pěkně si ji přečti a zítra přijď znovu a odříkáš mi ji, ano?“ Dominik souhlasil, ale nešel domů. Tatínek se chvíli zdržel, Don Bosco s ním ještě hovořil o rodině, zdržel se i Dominik. Četl si stránku, četl jednou, dvakrát, třikrát a zdálo se mu, že to už umí. Vrátil se tedy a prosil, aby ho Don Bosco vyzkoušel. Světec vzal sešit, sledoval řádky a usmíval se. Dominik to uměl bezvadně. Zavřel sešit a řekl: „Tak víš co? Ty sis pospíšil s naučením, já si pospíším s odpovědí. Budeš-li chtít, můžeš začátkem školního roku přijít ke mně do Turína. Už teď tě počítám mezi své synky. Modli se, abychom oba dovedli vždy plnit svatou vůli Boží.“ Dominikovi vstoupily do očí slzy. Pln vděčnosti se sklonil a vroucně políbil Don Boscovi ruku. Ne jednou, ale několikrát za sebou. „Doufám, že si na mne nebudete muset stěžovat.“ Kdo povolává člověka k životnímu úkolu? Bůh dává každému člověku nějaký životní úkol. K němu dává každému i příslušné vlohy. Jaká jsou různá povolání? Je veliké množství úkolů, které pak člověk přijímá jako své povolání nebo za své zaměstnání. Která povolání považujeme vzhledem k víře za zvláštní? Vzhledem k víře považujeme za zvláštní povolání k duchovnímu stavu. Kdo jedině může povolat člověka ke kněžství? Ke kněžství může povolat jen Bůh. Člověk si to sám nemůže určit. Jaké jsou charakteristické známky kněžského povolání? Dobré nadání, alespoň středoškolské vzdělání, spolehlivá mravnost, záliba ve zbožném životě, v liturgii a vůbec v životě Církve, také touha vykonat co nejvíce pro spásu duší. Může mít někdo hned plnou jistotu, že je povolán ke kněžství? Povolání ke kněžství si musí člověk prověřit. Jak si nejlépe prověříme povolání? O té věci se máme poradit se zpovědníkem nebo se zkušeným duchovním vůdcem. Je ponecháno člověku, zda poslechne nebo neposlechne Božího volání? Jestliže volá Bůh, jsme povinni poslechnout. 22

Ztrácí člověk něco tím, že je povolán ke kněžství? Tím, že jde člověk za Božím voláním, může jen získat. Proč říkáme knězi otec? Knězi říkáme otec, protože se stává otcem mnoha lidí, mladých i starších. Je otcem jejich duší.

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Caravaggio - Madona poutníků Na prahu domu stojí Madona. Není to však vznešeně oděná madona kostelních obrazů, ale přesto je na ní něco vznešené. Vznešeným člověka nedělá oděv ani bohatství, ale jeho vnitřek. V srdci se skrývá pravá šlechetnost. Stejně ani pravý domov nevytváří skvostný mramorový palác, přepych, množství služebnictva, jídla a pití… Pravý domov vytvářejí lidská srdce. Domů Svaté rodiny byl takovým domovem, ať už to bylo kdekoli: zda v Nazaretě či v betlémské jeskyni nebo v Egyptě, kde Ježíš strávil první roky života. I zde v cizině Svatá rodina vytvářela pravý domov, protože každý člen Svaté rodiny našel příbytek v srdci ostatních členů rodiny. Domov je tam, kde najdou přístřešek naše neklidné duše. Práh je místem rozhraní, místem dvou světů. Mezi domovem a širým světem. Platí to i u Božího příbytku, kde je rozhraní mezi světem a chrámem, mezi profánním a posvátným. Takový práh můžeme najít i ve vlastních srdcích. Musíme se naučit překročit práh své vnitřní svatyně a naučit se v ní přebývat. Když Bohu poskytneme přístřeší ve svém srdci, můžeme pocítit přístřeší, které nám poskytuje Bůh. Když se naučíme přebývat ve své vnitřní svatyni, dokážeme domov budovat všude tam, kde se ocitneme na naší životní pouti. Světci jsou svatými i proto, že ve svých srdcích dokázali jiným poskytnout přístřeší. Boží Syn našel domov v Panně Marii a Marie našla domov v Bohu, a tak ona přebývala v Bohu a Bůh přebýval v ní. Ale přesto, že našla domov, byla ženou na cestě. Matkou, která doprovázela svého syna do Egypta, v mysli neustále provázela Ježíše během jeho veřejného působení a spolu s ním putovala i na Kalvárii. Tuto roli poutnice hraje i dnes, když doprovází putující Církev. Maria je tu s námi. Putuje s námi a na naší životní pouti nám 23

dává zakusit blažený pocit domova, protože její srdce nám poskytuje útěchu i přístřeší. Motiv putování i domova je přítomný i v tajemství Nejsvětější Trojice. Bůh nám vyšel vstříc ve svém Synu. Syn Boží se vydal na pouť na tento svět, aby nás přivedl zpět k Otci. Neustále k nám putuje v svém slově. Tajemství Nejsvětější Trojice je zároveň tajemství domova. Otec přebývá v Synu a Syn v Otci. A oba přebývají v Duchu Svatém, který zároveň přebývá v nich obou. Před prahem Mariina domu vidíme dva poutníky, kteří zastupují celé lidské pokolení. Život člověka se podobá pouti. Uběhlo mnoho času od našich prvních kroků… V životě každého z nás byly chvíle, kdy jsme před něčím utíkali, i takové, když jsme se točili v kruhu nebo když jsme bloudili a nenacházeli východisko, ale Maria spolu se svým Synem nám ukazovali směr. Maria nás zve, abychom se opřeli o poutnickou hůl Božího slova a abychom vykročili na Cestu, kterou je její milovaný Syn a která vede do našeho nebeského domova.

24

Soužití nadivoko se stává rovnocenné manželství? K podstatě křesťanského manželství patří vzájemná láska, úcta, důvěra, nerozlučnost a zachování věrnosti. Volné svazky či soužití nadivoko nemohou být rovnocenné svátostnému manželství.

Vážená redakce, znám rozvedenou ženu, která žije s druhým mužem. Z manželství uzavřeného v kostele má potomka, s druhým mužem má další dvě děti. Tato nová "rodina" chodí do kostela. Když na Zelený čtvrtek během obřadů myli nohy dvanácti, jedním z nich byl i tento muž, který veřejně žije v hříchu. Nechci nikoho soudit a je dobré, že i nová "rodina" chce žít křesťanským životem, ale myslím si, že taková soužití jsou veřejně tolerována a stávají se rovnocennými s těmi, která usilují o spořádaný život, s pokorou si odpouštějí a hledají cestu, jak žít ve věrnosti a v lásce svátostného manželství. Co si o tom myslíte? Kateřina Milá Kateřino, hned na začátku vás chci ujistit, že nerozlučnost důvěrného společenství manželského života a lásky mezi mužem a ženou skutečně patří k podstatě křesťanského manželství. Z toho vyplývá, že různé volné svazky a soužití nadivoko nemohou být rovnocenné svátostnému manželství. Platně uzavřené a dokonané manželství nemůže být rozvázáno žádnou lidskou mocí a z žádného důvodu kromě smrti. Manželství totiž není čistě lidská instituce, a jak správně naznačujete, úkolem společenství věřících je chránit důstojnost a vážnost každého platně uzavřeného manželství a rodiny. Ojediněle se může stát, že platnému uzavření manželství bránila vážná překážka, a proto se po důkladném prozkoumání církevní vrchností zjistí, že manželství bylo uzavřeno neplatně. Nevím, zda v případě, který popisujete, jde o takovou situaci. Spíše je pravděpodobné, že kněz ve vaší farnosti nebyl seznámen se soužitím těchto partnerů, a proto by pomohlo, abyste ho na to taktně upozornila. Milá Kateřino, znovu připomínám, že soužití nadivoko nikdy nebude rovnocenné manželskému svazku. Žádná lidská slabost ani kulturní 25

zvrácenost nikdy nebude schopná vytrhnout lidské lásce její touhu, aby byla "navždy". Přijmout výzvu "navždy" otevírá cestu k naplnění těch nejhlubších tužeb, jak realizovat lásku. Novinkou v lásce není blouznit po změně, ale snaha prohloubit tu krásu, kterou dostala na začátku a ke které směřuje. Nerozlučnost a věrnost lásky mezi mužem a ženou se dotýká věčnosti, samého Boha. "Navždy" je ten základ, ze kterého Stvořitel ztvárnil srdce člověka. Prosím vás i všechny čtenáře o modlitby za věrnost pro dnešní sňatky. Když přijde krize či obtíže a manželé se přesto dokáží navzájem uzdravovat z pochybností a úzkostí vlastního srdce, když dokáží dávat lásku, kterou dostávají od toho, který je jejím zdrojem, až tehdy začíná pravé dobrodružství života.

Ad: Soužití nadivoko se stává rovnocenným manželství? V současnosti se stále častěji setkáváme s názorem, že svátost manželství je přežitek. Mnozí tvrdí, že k společnému štěstí nepotřebují žádný papír v podobě oddacího listu. Mají na to argumenty, kterými se snaží oklamat zejména sami sebe. Říkají, že mají právo na zkoušku partnera. Skutečná láska však nepřipouští takovou zkoušku, ale vyžaduje úplně a definitivně darování se muže a ženy. Jiní se omlouvají tím, že i tak se rozvedou, respektive, že jiní se vzali, a i tak se rozvedli a oni nechtějí prožít stres z rozvodu. Každý, kdo tak smýšlí, nemyslí to se svým partnerem upřímně a nedůvěřuje sobě, ani jemu. Další důvod pro protisňatkovou mentalitu je, že svatba stojí spoustu peněz, byť tato událost se dá uskutečnit s rozumem. Katechismus katolické církve takové volné soužití označuje jako volnou lásku - nesezdané soužití. Je těžkým proviněním proti důstojnosti manželství. Ničí ho, jakož i ideu rodiny, oslabuje smysl pro věrnost a vylučuje partnerů ze svátostného přijímání. Nejvíce trpí děti, které se narodí z takto neuspořádaného života. Hřeší nejen ten, kdo tak žije, ale i ten, kdo volné svazky schvaluje nebo jim mlčky přihlíží.

26

Kapitolky z historie papežů Vedl Církev déle než jakýkoli jiný papež. Za jeho vlády utrpěla Církev ztrátu, která přinesla mnoho výhod.

Bl. Pius IX. - vězeň Vatikánu Byl červen 1846. Ve Vatikánu, kardinálové volili papeže. Ve vzduchu viselo napětí. Všichni se ptali, kdo povede Církev v nastávající bouři. Zdálo se, že brzy musí přijít nějaký výbuch. Papežský stát existoval po tisíce let, ale stále častěji se otřásal různými povstáními. Italové chtěli z celé Itálie vytvořit jednotný stát, a Řím měl být jeho hlavní město. Hlasování V prvním hlasování nejvíce hlasů, obdržel kardinál Lambruschini. Jednu chvíli se k jeho uchu naklonil kardinál Micara: "Pokud volbu povede Bůh, papežem se stane Mastai, pokud se zamíchá zlý, vyberou tebe nebo mne" - zašeptal. Zvolen byl kardinál Giovanni Mastai. Tak skončilo nejkratší, 48 hodin dlouhé konkláve a začal nejdelší, více než 32-letý pontifikát. Nový papež přijal jméno Pius IX - z vděčností k Piu VII., který se před mnoha lety přimluvil, aby byl vysvěcen. Toto zvláštní povolení bylo nutné, protože mladý Giovanni měl epilepsii. Z tohoto důvodu mu byl předtím odmítnut vstup do papežské gardy. Po vysvěcení se však nikdy záchvaty neopakovaly. Zrádce Papež byl hlavou papežského státu, který zahrnoval Řím a kus Itálii kolem věčného města. Protože stát byl v žalostném stavu, rozhodl se Pius IX. provádět reformy. Do úřadů jmenoval laiky, a navíc vyhlásil ústavu. Italové byli nadšeni. Očekávali, že papežská armáda podnikne společně s nimi útok na Rakousko. Bez toho, že je nemožné sjednotit Itálii. Ale papež odmítl. - Zrádce! - rozléhaly se výkřiky, když projížděl městem. Pius IX. viděl, jak snadno dav jde od chvály k urážkám. Příkoří rostlo. V listopadu 1848 byl zavražděn ministerský předseda jmenovaný papežem. Pius IX. byl šokován. Rozhodl se, že už nemůže zůstat ve městě. Jedno podzimní ráno, v černé klerice a s tmavými brýlemi, tajně opustil Řím. 27

Odešel do Gaeta, a pak do Neapole. V té době Římané vyhlásili republiku a papeže zbavili vlády nad státem. Lidé Církve si nedokázali ani představit, že by papež mohl fungovat bez vlastního státu. Sám Pius IX. si to také nedokázal představit. Proto poprosil Francii, Rakousko, Španělsko a Neapoli o invazi do Říma a obnovení jeho moci. Koncil V horkém dni 03.7.1849 vstoupil do ulic Říma francouzský expediční sbor generála Oudinota. Armády Rakouska, Španělska a Neapole obsadily ostatní provincie papežských států. Řím znovu patřil pod světskou moc papeže. Pius IX. po návratu do hlavního města svěřil veškerou moc a politiku státu do rukou jednoho z kardinálů. Prostě chtěl být pastýřem Církve. Tím však moc neuspěl, protože lid se stále bouřil. Policie musela stále potlačovat nepokoje. Itálie byla sjednocena, a Italové obecně předpokládali, že Řím se stane hlavním městem svého nového státu. V roce 1860, armáda Spojeného království Itálie ovládla většinu území papežského státu. Pius IX. však neustupoval. Již delší dobu v něm zrála myšlenka svolat koncil. Nakonec se rozhodl. V prosinci 1869 byl zahájen koncil, který se nazývá I. vatikánský. Biskupové pracovali ve spěchu. V celé Evropě, rostlo napětí, blížila se válka Francie s Pruskem. Neomylný Ráno 18. července zuřila nad Římem silná bouře. V záři blesků a burácení hromů biskupové hlasovali pro přijetí konstituce "Pastor Aeternus". Bylo v ní záznamenáno dogma o papežské neomylnosti. To znamená, že papež, když mluví o víře a mravech "ex cathedra", to znamená, že obzvlášť slavnostně, se zachováním příslušných zásad, je neomylný. Drtivá většina biskupů hlasovala "ano". - Toto dogma přišla v době, kdy to bylo nejvíce potřeba - říkalo se později. Bylo to tak skutečně. Když papež ztrácel podporu ve světské moci, stal ještě mocnějším pastýřem Církve. Vězeň Papežskému státu zbývaly poslední dny. Francouzi, dohnaní k válce s Pruskem, už nemohli chránit Řím. Francouzské vojsko opustilo Věčné město. 15. září několika tisícové papežské vojsko složilo zbraně před přicházejícím italským vojskem. Když obléhatelé učinili průlom v hradbách, nařídil Pius IX. obráncům, aby se vzdali. Bylo deset hodin, když do Říma vstoupil generál italských vojáků, Cadorna. Papežský stát se stal historií. 28

Pius IX. těžce prožíval tyto události. Na znamení protestu, se prohlásil "za vězně Vatikánu" a nikdy znovu - zbývalo mu 8 let života - neopustil okolí baziliky sv. Petra. Nemohl pochopit, proč Bůh dovolil to, co se stalo. Nevěděl, že spolu se zhroucením světské moci se velmi zvýšila jeho autorita jako hlavy Církve. Zemřel 07. února 1878 ve věku 86 roků, po nejdelším pontifikátu v historii papežství. Jeho smrt způsobila smutek katolíků po celém světě, protože i jeho soupeři věděli, že vždy měl dobrou vůli a všechno, co dělal, dělal pro Krista. Papež Jan Pavel II. ho blahořečil. (Mały Gość)

Bůh řekl „ne“ Ondra měl jen jedno velké přání: kolo. Žluté kolo se spoustou doplňků, které viděl ve výkladě jednoho obchodu. Nedokázal na něj nemyslet. Viděl ho ve snech, v hrnku s kakaem, v postavě Karla Velikého na deskách dějepisu. Ale Ondrova maminka musela dát peníze ještě za mnoho věcí a výdaje každým dnem narůstaly. Nemohla Ondrovi koupit kolo, které si tolik přál. Ondra o maminčiných potížích věděl, a proto se rozhodl, že o kolo poprosí samotného Boha. Ať mu ho dá k Vánocům. Každý večer proto Ondra ve své modlitbě připomínal: „Nezapomeň mi dát k Vánocům žluté kolo. Amen.“ Maminka každý večer slyšela, jak se Ondra modlí a prosí o žluté kolo, a pokaždé smutně potřásla hlavou. Věděla, že Vánoce budou pro Ondru bolestné. Kolo se neobjeví a to ho strašlivě zklame. Nadešel Štědrý den a Ondra samozřejmě žádné kolo nedostal. Večer si jako obvykle klekl k modlitbě vedle postýlky. „Ondro,“ zašeptala maminka, „tebe asi mrzí, žes nedostal k Vánocům kolo. Doufám, že se nezlobíš na Boha, že tvé modlitby nevyslyšel.“ Ondra se podíval na maminku: „Ale ne, mami. Já se na něj nezlobím. Bůh moje modlitby slyšel a řekl mi: ‚Ne.‘“ 29

Mám věřit snům? Opravdu něco naznačují? Většina snů pochází z nás samých. Bůh jen ojediněle může dát sen a rozluštit se dá pouze pomocí Boží milosti, přičemž není v rozporu s Božím slovem a učením Církve. Je však třeba vždy a zcela důvěřovat Bohu

Vážená redakce, zdávají se mi sny o různých neštěstích. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud se mi nezdálo, že někoho mám držet, aby nespadl, a druhý den můj kamarád spadl ze střechy. Máme snům věřit? Mohou něco naznačovat? Nebo je třeba všechny sny raději odmítnout? Děkuji za odpověď. Lukáš Milý Lukáši, sny jsou obvykle odrazem našeho podvědomí. Kombinacemi a asociacemi podvědomých obsahů vznikají během snů obrazové, zvukové a smyslové vjemy, které nejednou vnímáme živě a reálně. Sny můžeme rozdělit do tří skupin: chaotické, symbolické a prorocké. Jedinou vědeckou metodou je analytický výklad snů, který se jmenuje oneirologie. Ta však nepřipouští prorocký charakter snů. Při rozlišování snů postupujeme podobně jako při vnuknutí. Většina snů pochází z nás samých. Opravdu jen výjimečně některé z nich může vyvolat Bůh, případně anděl, ale může do nich zasáhnout i zlý duch. Boží vůli ve věci vykládání snů vyjadřuje citát z Knihy Deuteronomium: "Ať se u tebe nevyskytne … věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha." (Dt 18, 10 - 13). Sv. Tomáš v Teologické sumě uvádí, že zlí duchové se někdy "vloudí do zraku a sluchu lidí, aby předpovídali budoucnost. A tento druh se nazývá mámení, protože oči lidí jsou omámené. Někdy zase skrze sny. A to 30

se nazývá věštěním skrze sny." Sv. Jan z Kříže tvrdil, že pokud je sen nebo vidění od Boha, tak si ho prosadí i přes odmítavý postoj. Naopak, přílišná lehkověrnost a nekritičnost či dokonce senzacechtivost podle něj dávají prostor ďáblu. Co z toho vyplývá? Bůh jen ojediněle může dát sen, aby například oznámil, co se má stát, to však není běžný způsob, kterým mluví k lidem. Každý sen od Boha je originální a nedá se vykládat podle předem sestavených šablon. Jeho význam je Bohem jakoby zakódován a rozluštit se dá pouze pomocí zvláštní Boží milosti (srov. 2 Petr 1,20-21). Cíl snů od Boha je zaměřen na duchovní dobro. Nikdy se nesoustředí na pomíjivé a materiální dobra a už vůbec ne na ukojení lidské zvědavosti. Rovněž nikdy není v rozporu s Božím slovem, s učením Církve, se zdravým rozumem nebo s požadavky našeho povolání. Může se stát, že sny, které mají přirozený původ, vyznívají prorocky. Například v člověku začíná skrytě působit nějaká nemoc. Podvědomí zachytí tyto impulzy a promítne je do snu se symbolikou neštěstí. Nebo naše podvědomí analyzuje skutečnosti, které prožíváme, a během snu je vyhodnotí jako nebezpečné. Pokud se později taková událost stane, máme sklon věřit, že šlo o předpověď. Ve skutečnosti však nešlo o proroctví, pouze o naplnění rizik, které se daly logicky očekávat. Jaký je tedy správný postoj k snům? Výstižně ho vyjadřuje citát z Knihy Sirachovcovy: "Mylné věštění, falešné hádačství, sny čarodějů - to vše je marné. (…) Pokud vidění nemají svůj původ od Nejvyššího, nezabývej jim své srdce! Neboť sny už mnohé uvedly do bludu a došli k pádu, kteří se spoléhali na ně. Neomylně se splní slovo Zákona a vyplní se, co moudrost spolehlivě (oznámila) ústy" (Sir 34, 5 - 8). Z uvedeného vyplývá, abychom pevně a zcela důvěřovali pouze Bohu a jeho lásce. (podle KN)

Dcera naježeně vyjela na matku; „Když jsem ti tak na obtíž, tak proč jsi mě přivedla na svět?“ Matku to mrzelo, ale dcera měla pravdu. Rozhodnutí mít dítě znamená upsat se mu k největšímu dluhu, který si člověk dokáže představit. Je snad něco většího než říct někomu, kdo není: „Od nynějška žij, protože to chci“?

31

Proč se často zdají sny se zesnulým manželem Na zesnulé příbuzné intenzivně vzpomínáme. Stává se, že si přejeme "zpřítomnit" si je v snu. Odkazy našich zesnulých ze snů netřeba brát příliš vážně, ale zaměřit se na modlitbu za spásu jejich duše. Důvodem "těžkých snů" jsou často problémy v rodině.

Vážená redakce, obracím se na vás s prosbou, abyste mi objasnili, proč se mi tak často zdá o manželovi, kterého jsem pohřbila před necelým rokem. Prožila jsem s ním nelehký život pro jeho sklon k alkoholu, přesto mám radost, že ke konci života přistoupil k svátostem a na druhý svět odešel zaopatřený. Po manželově smrti jsem za něj již vícekrát dala na mši svatou a denně se modlím za spásu jeho duše. Zůstaly po něm nedořešené majetkové věci, které naše děti rozdělily. V současnosti mezi sebou nekomunikují, což mě velmi trápí. Může to s těmito sny souviset? Nebo je problém v mé psychice? Děkuji za odpověď. Stanislava Milá Stanislavo, dlouholetý život po boku někoho, ať už byl harmonický, nebo těžký, nelze vymazat z paměti za tak krátkou dobu. Je ještě příliš mnoho čerstvých vzpomínek, které vám manžela budou neustále připomínat a následně ho přenášet i do vašich snů. Na samotné sny se zemřelými jsou různé pohledy. Známý kněz a exorcista páter Elias Vella na tuto problematiku odpověděl před pár lety i v Katolických novinách, kde uvedl, že často ve snech vidíme pouze to, co bychom si přáli vidět. Buď do snů přenášíme naše přání někomu nebo naši starost o někoho. Dokonce, i když ve snu mluvíme se zemřelou osobou, ještě nemusí jít o tuto zesnulou osobu. I sny mohou být nástrojem v rukou Zlého. Proto se doporučuje, abychom různé odkazy nebo rady ze snů nebrali příliš vážně, zvláště pokud omezují naši svobodu, případně pokud vyvolávají pocit viny z toho, že jsme neudělali něco, co se od nás žádalo. Důležité je, abychom se neptali na mrtvých (účastí na "seancích" či přes médium), protože bychom mohli skončit ve spiritismu. Nic nám však nebrání v komunikaci s nimi, zejména prostřednictvím 32

modlitby, mše svaté, přímluvy za spásu jejich duše nebo vyslovení prosby o odpuštění, kterou jste nedokázala nebo nestihla vypovědět během svého společného života. Takovým způsobem nesmrtelnou duši zesnulého odevzdáváme do Hospodinova milosrdenství a klidu. Milá Stanislavo, mnohem větším problémem jsou vaše nedořešené majetkové věci, které zůstaly po smrti manžela a které rozdělily vaši rodinu až tak, že se v ní přestalo vzájemně komunikovat. Předpokládám, že právě to může být důvodem vašich "těžkých snů", které vás mohou neustále trápit, protože vzájemný hněv a zlomyslnost mezi dětmi zabíjejí klid nejen v duši rodiče, ale svým způsobem ohrožují spásu jejich duší a připravují jim velké utrpení ve věčnosti, zejména co se týká hříchů proti lásce k bližnímu. Nemluvě o tom, že neporozumění mezi dětmi neprospívá duši jejich zesnulého otce. Kéž se vám s Boží pomocí podařilo přivést děti ke smíření a poznání, které napsal v jednom ze svých pastoračních listů i apoštol Pavel: "Vždyť nic jsme si na svět nepřinesli a nic si ani nemůžeme odnést … Neboť ti, co chtějí zbohatnout, upadají do pokušení a léčky a do mnoha nesmyslných a škodlivých žádostí, které lidi ponořují do záhuby a zatracení. Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; někteří se po nich pachtili, a tak zabloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí" (srov. 1 Tim 6,7.9-10). K vašim vytrvalým modlitbám proto přidávám i svou, aby vaše děti našly opětovné porozumění a lásku. Život na této zemi je totiž příliš krátký a vzácný nato, abychom si ho ještě více zkracovali vzájemným neklidem. (podle KN)

Jdi i za mne Jeden muž vždycky říkal své manželce: „Jdi do kostela a pomodli se tam za nás za oba.“ Přátelům říkal: „Já do kostela nemusím - manželka tam chodí za nás oba.“ Jednou v noci se tomu muži zdál sen. Stál se svou manželkou před branou ráje a čekal, až budou vpuštěni dovnitř. Po chvíli se brána pomalu otevřela a ozval se hlas, který řekl jeho manželce: „Můžeš vstoupit za oba dva.“ Žena vešla dovnitř a brána se za ní zavřela. Na muže ten sen tak zapůsobil, že se probudil. Ale největší překvapení čekalo na manželku, když se před ní v neděli ráno objevil se slovy: „Dnes jdu do kostela s tebou.“ 33

Věřím v Ježíše Krista, … ve svatou Církev obecnou Prožíváme Rok víry a tak se i na stránkách Zrníčka v tomto roce zaměříme na obsah naší víry, který je vyjádřen v modlitbě Věřím v Boha.

Věřit, že Církev je „svatá“ a „katolická“ a že je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko-cařihradské vyznání víry) je neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. V apoštolském vyznání víry říkáme, že vyznáváme „svatou církev“ (Credo … Ecclesiam, tedy nikoli „in Ecclesiam", ne „v Církev"), abychom nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny dary, které vložil do své Církve. (KKC či. 750) Tento úryvek z Katechizmu nám vymezil, o čem budeme v tomto čísle spolu rozjímat. O Církvi, jaká je ve své podstatě, jak už nám to připomínají čtyři základní znaky Církve. Dále se pokusíme nahlédnout očima víry, že Církev je dílo Boží, správkyní Božích tajemství, nástrojem v rukou Boha, aby došli ke spáse všichni, kteří skrze Církev přicházejí k Bohu a v ní přijímají svátosti a milosti, které je na této cestě k Bohu posilují. Možná jste se už mnohokrát setkali s námitkou na adresu Církve, že Kristus hlásal Boží království a pak přišla Církev. Oddělují Krista od Církve: je tu ten hodný Ježíš Kristus, který nás miluje, odpouští nám hříchy apod., a vedle ta Církev, která dělá to či ono, a začnou se připomínat všechny hříchy a poklesky jejích členů od kněží přes biskupy až po papeže, a to jak v současnosti, tak během celých staletí. Zakládají se tyto námitky na pravdě, či je to projev naší lidské slabosti a hříchu? Sám Ježíš shromáždil kolem sebe učedníky, dával poučení o síle společné modlitby, o napomínání bratra atd. už zde jsou patrné známky toho, že Ježíš chtěl, aby lidé žili se společenství, společně se modlili, vzájemně si pomáhali na cestě ke svatosti. „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu Svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve." Těmito slovy začíná ‚Věroučná konstituce o Církvi‘ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil ukazuje, že článek víry o Církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista. Církev nemá jiného světla než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční 34

světlo. (KKC či. 748) Zde vidíme hlavní poslání Církve: přivádět lidi k Bohu, nechat ve společenství Církve zazářit jas Kristova světla všem lidem. Mnozí mohou mít problémy s přijetím Církve, protože je zároveň viditelná i duchovní. Je to viditelné společenství lidí, kteří podléhají slabosti a hříchu, a zároveň je to duchovní společenství lidí s Bohem, život v Boží přítomnosti, která Církev posiluje a očišťuje. „Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou Církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň;
společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo;
viditelné shromáždění i duchovní společenství;
pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Tyto rozměry tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku. (KKC či. 771) Pouze očima víry je možné nahlédnout duchovní rozměr, božský prvek Církve. Vidět za na první pohled pouze lidským jednáním Boží působení, režii, Boží vůli. Kněz je kupříkladu přeložen z farnosti do farnosti. Na první pohled je za tím nějaký rozhovor mezi biskupem a knězem a dekret od biskupa. Přesto všechno je možné očima víry vnímat na pozadí těchto událostí Boží působení. Není to jen otázka rozhovoru a dekretu, je za tím vším Boží režie, Boží vůle. Bůh ho posílá prostřednictvím biskupa do té či oné farnosti, svěřuje mu ten či onen úkol. Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním budou překonána všechna rozdělení. (KKC čl. 866) Hlubokým a jediným zdrojem jednoty Církve je přítomnost jediného Pána Ježíše Krista, který ji posvěcuje a je v ní neustále přítomen. Církev je svatá: přesvatý Bůh je jejím původcem: Kristus, její Ženich, se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti je oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny: „ex maculatis immaculata“. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá. (KKC či. 867) Církev je všeobecná (katolická): hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslaná ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; svou podstatou je misionářská (KKC či. 868). 35

Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na „dvanácti Beránkových apoštolech“ (Zj 21,14); je nezničitelná, je neomylně uchovávaná v pravdě: Kristus i řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích papeži a biskupském sboru. (KKC čl. 869) Myslím, že k těmto znakům Církve už není potřeba další komentář. Spíše se v duchu zastavme a rozjímejme o Církvi, jaká opravdu ve své podstatě je. Objevme očima víry božský, nadpřirozený, hluboký prvek v církvi, který sem vložil Bůh. On je jeho jediným a pravým zdrojem. (podle Zdislavy)

Jsme povinni věřit v dogmata? Co je hereze, mýtus Dogma je zjevená Boží pravda, která je obsažena v Božím slově. Souvisí se spásou člověka a objasňuje konkrétní článek pokladu víry. Katolická církev zavazuje věřit v dogmata. Ten, kdo je popírá, upadá do hereze. Mýtus se odehrává pouze ve fiktivní rovině. Vážená redakce, zajímalo by mě, jestli jsem, jako věřící katolík, zavázán věřit v dogmata, které vyhlašuje papež. Stávalo se, že by se některá dogmata zpochybňovala? Kdy lze mluvit o herezi a co se označujeme za mýty? Děkuji za vysvětlení. Jiří Milý Jiří, vaše otázka je velmi aktuální. Výraz dogma se dnes vnímá negativně. Od apoštolských dob se jím však označovaly předpisy a učení Ježíše Krista a apoštolů. Otcové v období patristiky nazývali dogmaty určité pevné zásady víry a mravů, které nevzešly z lidské moudrosti, ale byly Božím zjevením. V křesťanském slovníku se výraz dogma dlouho používal k označení učení Církve obecně. Dogma je zjevená Boží pravda obsažená v Božím slově, kterou hlásá Církev. Proto pokud jde o její podstatný obsah, má božský charakter. Bůh nemohl nechat napospas lidské zvůli a individualistickému chápání všechny pravdy, které lidem zjevil a které jsou nezbytné pro jejich věčnou spásu. Dnešní časy blogerů, kdy každý chce mít svůj originální názor, se proměnily na hru se slovy. Lidé jsou okouzleni novostí a formou, kterou 36

donekonečna obměňují a analyzují. Vytrácí se však vnímání obsahu. Věřící člověk potřebuje pokoru, přijetí obsahu víry, poslušnost víry (srov. Řím 1, 5). Formulování dogmatu ze strany Církve má svůj původ ve snaze chránit a zachovat před vážnými nebezpečími poznání a chápání Božího zjevení a odpověď věřících na něj. Při vzniku a trvání dogmatu působí Duch Svatý. On pomáhá poznávat a chápat události v životě Krista a umožňuje vždy nový přístup k němu. V Duchu Svatém se uskutečňuje setkání věřícího člověka s Ježíšem Kristem. Když Církev formuluje a chrání dogmata, je ve službě Ducha Svatého. Nemůže však zaujmout jeho místo. Dogma není ustrnutím v nehybnosti a nečinnosti, ale podnětem pokračovat v cestě. V dogmatu dává Duch Svatý ustavičně nové podněty. Dogma, pokud ho správně chápeme, na jedné straně chrání před zpátečnickým a prázdným tradicionalismem a na druhé straně před nevázaným pokrokem, který víru rozkládá namísto toho, aby napomáhal jejímu růstu. Církev netvoří dogmata. Církev pouze dává novou výrazovou formu pravdám víry, které jsou dány a neměnné, aby byl jejich obsah srozumitelný. Obsah již existuje předem a Církev nemá právo s ním volně nakládat. Dogma se vždy odvolává na Zjevení a je jeho interpretací. Objasňuje tím konkrétní článek pokladu víry, který se předává Písmem a Tradicí. Katolíka zavazuje věřit v dogmata, neboť zpochybnit tyto pravdy víry znamená zpochybnit autoritu Boha, který se zjevuje. Vyznání víry, které jsou povinni složit v Církvi ti, co v ní přebírají úřad, končí slovy, které platí pro každého katolíka: "Pevně věřím i všechno to, co obsahuje psané nebo podávané Boží slovo a co Církev slavnostním prohlášením nebo řádným a všeobecným učitelským úřadem přikazuje věřit jako Bohem zjevené." Proto ten, kdo by o nich tvrdošíjně pochyboval nebo je popíral, upadá do hereze. Víra je neoddělitelně spojena s historií. Bůh se zjevuje a koná v dějinách. Události popisované v Bibli se skutečně staly. Mýtus je tajemné a symbolické vyprávění, kterým člověk vyjadřuje a objasňuje původ, strukturu a cíl svého bytí, jakož i světa. Je třeba si jasně uvědomit, že to, co říká mýtus, se nikdy nestalo, ale skutečnost, kterou chce vyjádřit, existuje nepřetržitě. Proto mýtus není bajka, pohádka či výtvor lidské naivity, ale snaží se vyjádřit pravdu, jak ji člověk vnímá a poznává. Rovněž je třeba zdůraznit, že mýtus je v kontrastu s dějinami, neboť se odehrává ve fiktivním historickém rámci. Ve Starém zákoně se však někdy používá mýtu (podleKN) jako způsobu vyjadřování. 37

Duchovní rekreace aneb jak kontemplovat události Někteří autoři v souvislosti s prázdninami upřednostňují nemluvit o odpočinku, ale o rekreaci. Samotné slovo rekreace je složeno ze dvou slov: re - creare, což znamená znovu-tvoření nebo znovu-stvořit

Člověk si potřebuje v letním období právě znovuobnovit své fyzické, psychické, ale i duchovní síly. Slovo rekreace je vzhledem k obnovení duchovních sil člověka vhodnější i proto, že s duchovními silami je to podobně jako s některými fyziologickými či biologickými procesy v našem těle. Dýchání nebo tlukot srdce jsou automatismy nezbytné pro náš život. Nemůžeme je jednoduše přerušit, odpočinout si od nich tak, že je přestane organismus vykonávat. Podobně je to i s našimi duchovními silami. Duch člověka je neustále činný a nelze jeho aktivitu jednoduše zrušit s úmyslem, aby si odpočinul a pak pracoval aktivněji. I zde se jedná o nepřetržitý proces. Pokud se však duchovní činnost člověka nerozvíjí, postupně upadá. Odstup nás přivádí k pravdě Co je podstatou duchovní rekreace? Každodenní namáhavý pracovní rytmus, do kterého je člověk tlačen a který ne vždy absolvuje s nadšením a chutí, se v období prázdnin a dovolených obyčejně změní. Změněný rytmus dne, který přináší i větší množství příjemných chvil a fyzického či psychického odpočinku, nelze však ztotožňovat s duchovní rekreací. Duchovní rekreace má charakter správného hodnocení uplynulých aktivit, má charakter reflexe. Nato, abychom je skutečně a pravdivě hodnotili, potřebujeme od nich jistý odstup, který nám poskytuje právě období prázdnin a dovolených. Reflexe nás vede i k vděčnosti, což je další podstatnou složkou duchovní rekreace. Jde o to, abychom si všimli dober, kterých se nám v mnoha formách v nedávné minulosti dostalo. Pohled na různé bolestné události z našeho okolí, kterých jsme byli ušetřeni, by měl také spontánně vést k vděčnosti. Většina lidí chápe přestávku v pracovním nasazení jako jistou odměnu za předešlou práci. I to může být impulsem k vděčnosti za dar práce. Toto vše je obsahem duchovní rekreace. Konfrontace s posvátnem Duchovní rekreace se často provádí v podobě poutě. Putování (ve Španělsku 38

do Santiaga de Compostela, návštěva svatých míst v Jeruzalémě či v Římě) má pro obnovení našeho ducha zvláštní význam. K běžné reflexi a vděčnosti za uplynulé období přibývá i konfrontace s místem a událostmi, které nám připomínají dar času a jeho posvěcení. Kulturní památky na poutních místech vnímáme jen tehdy naplno, pokud zachycujeme nejen jejich historickou a estetickou hodnotu, ale i jejich symbolickou a duchovní hloubku. Přerušení všední každodennosti, prožívání radostnější atmosféry umocněné slunečnými dny aktivizuje i naši vnímavost. To může mít za následek zvýšenou citlivost na vnější podněty, jako i to, že z našeho nitra se vyplaví na povrch některé prožité události, na které jsme už téměř zapomněli. Mohou nás pokoušet překročit jisté hranice smyslnosti. Přísný pracovní řád, který jsme nuceni běžně zachovávat a který nás ochraňuje od vybočení z normálnosti, je přes dovolenou obyčejně vypnutý. Pokud se k tomu přidruží zážitek z prostředí, ve kterém se člověk pohybuje anonymně, a touha překročit hranice všednosti, mohou snadno způsobit chybný krok. Bdělost a rozlišování V období dovolených nepřestanou být aktivní ani nepřátelé naší duše - podle staré zásady nepřítel vítězí tehdy, když se o něm nemluví a když si jeho přítomnost neuvědomujeme. Právě nepoznání a nerozeznání nebezpečí, které nám hrozí, nás posouvá do situace duchovně nezralých lidí. V neschopnosti, ba dokonce nelibosti duchovně poznávat může člověk zestárnout a nikdy se nestát dospělým. Prožívat pokušení jako přítomnost nepřítele, který je silnější než já a kterému musím podlehnout, má falešný a zavádějící charakter. V obou případech nás zdravá spiritualita vede k duchovnímu rozlišování a k duchovnímu boji. Kde tento boj chybí, neexistuje duchovní růst. Všeobecnou touhu člověka překročit hranice všednosti lze realizovat i způsobem, který vede k duchovní rekreaci. Prázdniny poskytují jedinečnou příležitost, abychom věnovali čas odpovědím na otázky, na které v pracovním rytmu života obyčejně nemáme dost času. Jednou z nich je - kdo vlastně jsem, což je základní otázkou duchovních cvičení. Proto je čas prázdnin ideální příležitostí pro duchovní cvičení. Během nich máme prostor poslouchat naše touhy a potřeby, zachycovat jemné hlasy svého nitra, které bývají v běžném rytmu života umlčeny. Za několik týdnů se totiž vrátíme 39

zpět do obvyklého pracovního rytmu, a pokud jim nyní nebudeme věnovat pozornost, ztratíme časovou a kvalitativní příležitost, a po prázdninách najdeme vnější i vnitřní nepřátele, kteří na nás neustále číhají. Vrátíme se k běžným problémům o něco starší a bez duchovní rekreace méně schopni čelit nepřátelům naší duše. Impulzy pro tvořivost Svatý Ignác doporučuje na konci každého dne zpytovat svědomí. Věnovat krátký moment duchovnímu zastavení, které má sloužit k tomu, abychom se ohlédli zpět a pozorovali, jak byl v jednotlivých událostech dne přítomen Bůh. Prázdninová duchovní rekreace nám umožňuje podívat se na větší úsek prožitého života, ale umožňuje i pohled do budoucnosti. Tento pohled by však neměl být jen jakýmsi teoretickým plánováním budoucnosti od pracovního stolu, ale především by měl vycházet z vlastní zkušenosti s Bohem. Je třeba, abychom se už teď připravovali na to, co nás za krátký čas čeká, a mysleli na místa, kam se vrátíme. Takto se nejlépe připravíme na to, abychom v staronových podmínkách opět našli Boha, abychom se lépe připravili na vnímání jeho přítomnosti. Léto pod vlivem duchovní rekreace může tak být příležitostí, abychom nově zažili Boží přítomnost, nově si připomněli události, kterými nás Bůh navštívil a abychom odpověděli na tyto podněty kreativním, tvůrčím způsobem. Abychom osvobodili duši od všeho, co jí brání v hodnotných budoucích aktivitách. Devět dní na moři Jistý přítel, který v současnosti přednáší spiritualitu na Papežské univerzitě v Římě, mi říkal o své duchovní rekreaci během studentských let. Se svými spolužáky strávil devět dní na moři. Na pronajaté plachetnici se rozhodli navštívit několik míst. Doposud při pohledu na fotografie cítí atmosféru, kterou prožili. Světlo, barva moře, místa, kam se člověk běžně nedostane a která byla plná mořských ryb a živočichů, bouře a nesmírné množství nových zkušeností - toto všechno v něm probudilo novou citlivost na Boží přítomnost v přírodě. A nejen to. Nová zkušenost společného života šesti studentů z různých zemí, ba dokonce z rozdílných kontinentů na ploše několika čtverečních metrů, to byl také nový zážitek. Byli spolu 24 hodin 40

denně, a tak se o všechny běžné události dne dělili. Od vaření, rozhodování, kam se vydat a kde zastavit, kdy jít spát a kdy zůstat v tichu modlitby. Řekl, že díky této zkušenosti se stali více kontemplativní, čili vnímavější na jemné podněty okolí. Můj známý, který se teoreticky dobře orientuje v oblasti spirituální teologie, hovořil o této zkušenosti jako o něčem, kde si mohl konkrétně v praxi vyzkoušet, co znamená ticho, prostor a přítomnost někoho jiného, než jen spolužáků na plachetnici. Jak řekl, Boží přítomnost mohl vnímat uprostřed přírody, prostřednictvím přátelství i prostřednictvím odpočinku a změněné aktivity. Duchovní rekreace je cosi, co potřebujeme stejně jako obnovení fyzických či psychických sil. Pro její nenápadnost a jemnost však na ni často zapomínáme. Nechť nám tyto prázdniny přispějí k duchovní rekreaci víc, než kdykoliv předtím. (podle KN)

Loďka Dva turisté tábořili na břehu jezera. Večer se rozhodli, že na loďce přeplují na druhou stranu jezera a zajdou si na skleníčku do hospody, která je tam odtud lákala. Zdrželi se tam až dlouho do noci a vypili nejednu skleničku. Když vyšli z hospody, poněkud se jim motaly nohy, ale přesto se jim podařilo nasednout do loďky a vydali se na zpáteční cestu. Dali se mohutně do veslování, potili se, funěli a snažili se ze všech sil už asi dvě hodiny. Konečně se jeden obrátil na druhého: "Nezdá se ti, že už bychom měli být touhle dobou dávno u druhého břehu?" "No, jasně," přitakal mu druhý. "Ale asi jsme do toho veslování nedali dost síly." A tak ti dva zdvojnásobili své úsilí a veslovali další hodinu. A přesto, když se rozednilo, překvapeně zjistili, že jsou stále na stejném místě. Zapomněli odvázat silný provaz, kterým byla bárka přivázaná k můstku.

41

Líbím se sobě takový, jaký jsem Mnoho lidí si myslí, že jen ti nejkrásnější mají správnou úctu ke svému tělu. Koneckonců jejich vzhled jim všichni závidí a obdivně sledují, čím je matka příroda obdařila… no, a je téměř automatické pociťovat ve srovnání s nimi závist. Jenže…

Svět je plný krásných lidí, kteří se za takové nepovažují, noviny a časopisy denně přinášejí informace o modelkách, hercích, herečkách, které všichni považují za nedostižné. A ti všichni podstupují zákroky plastické a estetické chirurgie, aby byli ještě krásnější. Abychom se vnímali jako krásní, je třeba mít v mysli uložen realistický obraz o sobě. Mohu se postavit před zrcadlo, a i když mám větší nos a trochu bříško, mohu si říct: „Je pravda, že bych mohl být stokrát přitažlivější než takhle, ale mám hezký úsměv, lidé mě považují za sympatického a mám hodně přátel.“ Tohle znamená mít dobré mínění o svém těle. Dobré mínění o svém těle se zakládá na schopnosti přijmout sebe samy takové, jací jsme, bez utíkání k ideálnímu obrazu. Co nám zakazuje přijmout sebe sama? Tento prvek našeho niterného života a naší identity je dnes v hluboké krizi kvůli modelům a stereotypům propagovaným společností. Pro ženu je těžké cítit se dobře ve svém těle, když 95 procent žen prezentovaných v médiích, reprezentujících a představujících ideál krásy, má tělo nedosažitelné většinou ženské populace. A situace se ještě zhoršuje, protože většina obrazů týkajících se ženského těla v médiích je výsledkem retušování pomocí grafických programů. Role rodičů My, rodiče, máme výchovný úkol pomoci dětem dívat se do zrcadla shovívavýma očima a dosvědčit slovy i skutky, že tělo je schránka, která mnohem více, než se zdá, definuje, kým jsme a jakou hodnotu máme. Je tedy výchovnou potřebou, kterou jako otcové a matky máme, posílit vědomí úcty k vlastnímu tělu u našich dětí již od nejútlejšího věku. Pomoci 42

jim, aby viděly sebe sama obdařené tělem, které nemůže být celé krásné nebo celé ošklivé, ale které představuje směs odstínů, jež způsobují, že jsme jedineční. Svoboda stát se skutečně sebou samými je darem, který může dítě přijmout v rámci výchovného vztahu uvnitř rodiny, ale jen tehdy, pokud mu rodiče sami umějí předat způsob dívat se nejen očima, ale i srdcem. Ty totiž zkoumají tělo, aby posoudily, jestli odpovídá standardu a stereotypům, téměř vždy diktovaným tím, kdo drží v rukou trh s dietetikou a kosmetikou. Ocenit sebe, abych mohl ocenit druhé I pro nás dospělé je zásadní přemýšlet, jak se umíme postarat o své tělo a o své zdraví a nejen o svůj obraz. Kolik z nás se nechalo chytit do pastí hesla „hubený je krásný“, bojuje každý den u stolu proti zdravé a výživné stravě a preferuje chudou stravu s cílem zhubnout? Proč sportujeme, pouze abychom zjistili, kolik gramů jsme ztratili, a neprožíváme sport naopak jako radost, při níž se cítíme dobře v našem živém a vitálním těle? Také se vám někdy stává, že stojíte před zrcadlem a křečovitě hledáte vrásky, které by na vás mohly prozradit váš „pokročilý“ věk? Nepřemýšleli jste někdy o tom, že znamení času na našem vzhledu mohou druhým říci, že jsme žili a žijeme ten nejlepší život, který jsme dostali? Opravdu vám připadají krásné 40, 50, 60 či 70leté ženy, které vídáte v televizi a které mají podobné ploché obličeje, vyhlazené botulotoxinovými injekcemi a liftingem? Témata důležitá pro zvýšení sebevědomí našich dětí nabývají zásadní důležitosti také pro nás dospělé. (podle Salesiánský magazín)

Světlo „Jaká světla byla v kostele?“ zeptala se učitelka náboženství dětí. „Lustry.“ „Svíčky.“ „Malé červené světlo na oltáři.“ „Okna.“ Děti zmlkly. „Ještě něco?“ zeptala se znovu učitelka. Jedno z dětí zvedlo ruku a řeklo: „Oči lidí.“ Proč tak často zapomínáme na světlo, které je „uvnitř“ nás? Proč je necháváme vyhasnout? „Když jsem byl malý, otec mi na nočním stolku vždycky nechával na noc rozsvícenou lampičku.“ „Můj tatínek byl světlo.“ 43

Z LETOŠNÍ ZÁVĚREČNÉ PÍSEMKY V NÁBOŽENSTVÍ Jak se jmenovali první lidé? Eva a Vašek (ph) Co je to dědičný hřích? Když někdo něco udělá, tak to udělám taky (tm) Kdy byla slavena první mše svatá? Při první večeři Páně (fd) Které hlavní části má mše svatá? zpovědnici, sakristie, zákristie (fd) V AUTOŠKOLE Kdy řidič na křižovatce nedává směrovku? . Když jde pěšky. DOVOLENÁ "Ty, byli jsme v Egyptě na dovolené. A víš, jakou tam měli největší pamětihodnost?" "To je jasné, pyramídy..." "Ne. Náš autobus!" PRVENSTVÍ Jaké je nejrychlejší auto českých silnic? . Avia. Vždy je v čele kolony. TROSEČNÍK Na pláži vyloví láhev a v ní je lístek: "Ztroskotal jsem na pustém ostrově. Nejsou tu ani zloději, ani policajti, ani banky, ani exekutoři, ani berňák. Pukněte si tam u vás všichni závistí!" NA MISIÍCH Cestovatel k náčelníku domorodců: "A co misionáři?" "Copak ti! Ti jsou u nás pečení, vaření!" PŘISTIŽEN… Český turista byl přistižen hotelovým detektivem při krádeži. Nešťastného Čecha načapali, jak na záchodě odmontovává sociální zařízení. Nešťastník se bránil tím, že chtěl manželce udělat radost, neboť si přála, aby jí z dovolené u moře přivezl velkou mušli. 44

Dar lásky 31. Láska a manželství Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gen 2,24) Tento verš je původním Božím plánem, jak by mělo fungovat manželství. Zahrnuje odtržení i spojení. Mění stávající vztahy a vytváří další, zcela nový. Manželství mění všechno. Proto páry, které si nevezmou k srdci poselství o "opuštění" a "přilnutí", okusí dlouhodobé důsledky, a později bude mnohem těžší řešit problémy tak, aby se někomu neublížilo. "Opuštění" znamená, že přetrhnete přirozené pouto. Vaši rodiče přebírají roli uctívaných poradců, ale už vám nemohou přikazovat, co máte dělat. Někdy příčina, proč je to těžké udělat, přichází z původního zdroje. Rodič možná není připraven uvolnit vás zpod své kontroly a očekávání. Ať už jde o nezdravou závislost nebo vnitřní obavy z prázdného hnízda, rodiče ne vždy převezmou svůj podíl odpovědnosti. V takových případech musí dospělé dítě udělat z "opuštění" vlastní odvážnou volbu. A příliš často se tento rozchod neuskuteční správně. Prožíváte vy a váš partner stále nevyřešené problémy, protože je těžké pustit se máminy sukně? Způsobuje některý z vašich rodičů dosud problémy ve vaší domácnosti - a snad si to ani neuvědomuje? Co se musí stát, aby se takový vliv zastavil, dříve než způsobí příliš velkou trhlinu ve vašem manželství? Jednota je v manželství kvalitou, kterou je třeba za každou cenu chránit. Účelem "opuštění" samozřejmě není přetrhnout všechny kontakty s minulostí, ale zachovat unikátní jednotu, která je daností manželství. Jen v jednotě můžete naplno uskutečnit Boží záměry. Pokud jste příliš vázáni na své rodiče, jedinečná identita vašeho manželství nemůže rozkvést. Vždy vás budou táhnout zpět a z kořene rozdělení budou do vašeho vztahu pronikat stále nové výhonky. Nepomine to, dokud s tím něco neuděláte. Protože bez "opuštění" nelze uskutečnit potřebné "přilnutí", nezbytné splynutí srdcí, abyste pocítili jednotu. 45

"Přilnutí" má v sobě myšlenku, že někoho získáme vlastním úsilím a držíme se ho jako nové skály, která poskytuje útočiště a bezpečí. Tento muž je nyní duchovním vůdcem vašeho nového domova a má odpovědnost milovat vás "jako Kristus miloval Církev a vydal za ni sama sebe" (Ef 5, 25). Tato žena nyní tvoří jednotu s vámi, je povolána "projevovat muži úctu" (Ef 5, 33). Díky tomuto nevyhnutelnému procesu jste teď volní, abyste se stali vším, co měl na mysli Bůh, když vás prohlásil za "jedno tělo". • Jste schopni dosáhnout jednoty vlastním rozhodnutím, i když zpočátku vycházíte z odlišných hledisek. • Jste schopni dosáhnout jednoty na základě vlastních priorit, i když přicházíte z úplně nesrovnatelných rodinných prostředí. • Jste schopni dosáhnout jednoty na základě vzájemné sexuální přitažlivosti, i když jeden z vás či oba máte z předmanželské minulosti vzpomínky na nemravnost. Boží rozhodnutí učinit z vás v manželství "jedno tělo" může umožnit všechno. Pokud se to tak u vás doma právě teď neděje, naneštěstí představujete většinu. V povaze všech - i křesťanských - dvojic je ignorování Božích záměrů s manželstvím, protože se domnívají, že to vědí lépe než Bůh. Slova z Gen 2,24 v souvislosti s manželským slibem během svatebního obřadu snad zněla pěkně a vznešeně. Ale jako základní princip a živou skutečnost se jejich obsah zdá přímo nemožné uskutečnit. Abychom k tomu dospěli, musíme podstoupit jakékoliv oběti. Je to těžké - mimořádně těžké - pokud je úsilí o jednotu v podstatě jednostranné. Váš manžel čí manželka se možná vůbec nezajímají o opětovné dosažení jednoty, jakou jste prožívali na začátku. I když je zde z jeho či její strany určitá vůle, snad jsou mezi vámi záležitosti, které mají daleko k vyřešení. Ale pokud budete v popředí mysli i srdce nadále uchovávat vášnivou touhu po jednotě, váš vztah se po čase začne přibližovat nevyhnutelnému záměru "jednoho těla", který máme ve své DNA. Nemusíte ho hledat, už je tam. Ale musíte ho žít, jinak se nedá očekávat nic jiného než nejednotnost. Opusťte. A přilněte. A vykročte spolu. Je "opuštění" problémem, k jehož dosažení jste dosud nesebrali sílu? Přiznejte to dnes před svým manželem či manželkou a rozhodněte se to dát do pořádku. Závisí od toho jednota vašeho manželství. Splňte si povinnost vůči Bohu i manželskému partnerovi, aby se vaše manželství stalo nejvyšší prioritou nad jinými lidskými vztahy. 46

Bylo to pro vás těžké? Jak to ovlivnilo váš vztah? Pokud problém v tomto ohledu představuje váš partner či partnerka (a tcháni), jak byste mohli láskyplně navodit lepší situaci? Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě. (Jan 17,21)

Báseň o lásce Krásnou báseň o lásce napsala jedna americká dívka a nazvala ji "Věci, které jsi neudělal":

Pamatuješ se na den, kdy jsem si půjčila tvé nové auto a rozbila ho? Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale tys to neudělal. A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž, a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo. Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: "Vždyť jsem to říkal!" Ale ty jsi to neudělal. Pamatuješ, jak jsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A tys žárlil. Myslela jsem si, že mě necháš, ale tys to neudělal. Pamatuješ, jak jsem jednou vyklopila dort s jahodami na kobereček tvého auta? Myslela jsem, že mi jednu vrazíš, ale tys to neudělal. A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech, a tys přišel v džínách? Myslela jsem si, ze mě opustíš, ale tys to neudělal. Ano, je tolik věcí, které jsi neudělal. Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mne. Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla prosit o odpuštění, kdyby ses vrátil z Vietnamu. Ale ty ses nevrátil. Je jedno zlaté pravidlo: Žijeme svůj život jen jednou. A proto nic neodkládejme, poskytněme hned - všechno dobro, které můžeme vykonat, každou něžnost, kterou můžeme někomu projevit. Nečekejme na později, nezanedbávejme to, protože nežijeme na světě dvakrát. 47

Víte, jak indiáni říkají červenci? Odpověď najdete v tajence. aceton, aniont, antrax, balvan, bloudi, boltce, bradla, Brandl, brioleta, cirhosa, čirost, dlažba, doufat, dozadu, elipsa, fantasta, faraon, flétna, hranoly, isotop, jaguár, jehlice, klandr, kmitat, kohout, korbel, koryto, kořisti, kroket, krusta, luštiti, makléři, maloduše, megawatt, milium, nádrže, neklid, nidace, odjezd, pohled, Polsko, poroby, povlak, prodat, přílep, rekord, roleta, Saturn, siréna, Sodoma, stéblo, technik, teologie, teriér, tlakoměr, toasty, tvaroh, usilovat, utopie, útrata, velitel, venerolog, vydavatel, zákusek, zdobit, znalec, zvorat, žebrota Tajenka z minula: Alfons z Liguori. 48

liturgika iI. 27. Co je to breviář? a) krátká papežská vyhláška b) denní modlitba Církve c) středověké odpustky

a) spiknutí odpadlých kněží b) církevní večerní modlitba c) výrobce dámských kompletů

28. Který svátek slaví Církev 1. května? a) Josefa dělníka b) Panny Marie Královny c) Svátek práce

33. Jak se jmenovala trojitá papežská koruna? a) diadém b) mitra c) tiara

29. Místo které modlitby se ve velikonoční době modlí »Raduj se Královno nebeská«? a) Zdrávas Maria b) místo sborové modlitby mnichů v klášteřích c) Anděl Páně

34. Kolikátého dne po velikonocích slaví Církev svatodušní svátky? a) 50 b) 40 c) 30 35. Jaká liturgická barva se používá při mši na slavnost Seslání Ducha svatého? a) zelená b) bílá c) červená 36. Čemu je zasvěcen měsíc červen? a) sv. Josefu b) Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu c) Nejdražší Krvi Páně

30. Jakou památku slaví Církev 30. května? a) bl. Mlady b) sv. Anežky c) sv. Zdislavy 31. Co je to liturgie? a) značky vyryté na skále b) církevní večerní modlitba c) veřejná bohoslužba Církve 32. Co je to kompletář?

Správné odpovědi z minula: 14c, 15b, 16c, 17c, 18b, 19b, 20b, 21b, 22b, 23b, 24c, 25b, 26a

49

Akce v naší diecézi o prázdninách Diecézní muzeum v Brně zve na výstavu Kotva a pramen – cyrilometodějská tradice a kostely sv. Klimenta na Moravě. Výstava je umístěna v kryptě katedrály sv. Petra a Pavla v Brně. Otevřeno je v období 6. 6. – 25. 8. 2013 denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin, ve čtvrtek do 16:15 hodin. Druhý ročník hudebního a divadelního festivalu Kefasfest se uskuteční o víkendu od 28. do 30. června 2013 v areálu kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích. Festival je otevřen pro všechny, kdo chtějí prožít na pěkném místě první dny prázdnin. Kromě bohatého hlavního programu se můžete těšit na čajovnu, přednášku, výstavy a sportovní program. Program a více informací najdete na stránce www.kefasfest.cz. Pastorační středisko brněnské diecéze nabídne vám i vašim farníkům již pojedenácté letos na podzim další ročník Biblického kurzu. Jde o vzdělávání pro vážné zájemce o Bibli, vhodné pro osobní poznání Božího slova i jako inspirace pro ty, kdo vedou různá společenství a biblické hodiny. Účast není vázána na absolvování předchozích ročníků. Kurz se jako vždy uskuteční v Brně na Biskupském gymnáziu v období září – listopad 2013 v pěti večerních čtvrtečních setkáních od 26. 9. 2013 se čtrnáctidenní periodicitou vždy od 17 hodin. V příštím školním roce uspořádá Biskupství brněnské kurz Katecheta, který je určen těm, kdo chtějí (po dohodě s duchovním správcem) pomáhat ve farní katechezi, věnovat se vedení ministrantů či jiných skupin ve farnosti. Kurz Služba ve farnosti je pokračovací vzdělávací kurz a budou podávat ve farnostech (v kostele nebo u nemocných) svaté přijímání, budou při liturgii číst Boží slovo, povedou například bohoslužbu slova bez kněze, křížovou cestu, růženec, breviář apod. Tímto vzděláváním chceme nabídnout vašim současným i budoucím spolupracovníkům zkvalitnit jejich službu ve vaší farnosti. Centrum pro rodinu a sociální péči ve spolupráci s Pastoračním střediskem Biskupství brněnského nabízí kurz Vedoucí farního společenství seniorů. 50

Kurz bude probíhat 14. – 18. 10. a 5. – 6. 11. 2013 v rozsahu 60 vyučovacích hodin ve farním sále u kostela sv. Jakuba v Brně. Po dobrých zkušenostech s kurzy Spirituální dimenze člověka. Živá teologie se v akademickém roce 2013/2014 otevírá kurz Akademie třetího věku, do kterého se mohou přihlásit všichni senioři bez ohledu na dosažený stupeň školního vzdělání. Od května tohoto roku mohou senioři z celé republiky aktivně využívat internetový portál http://www.simeon.cz, křesťansky zaměřený web pro starší lidi u nás, který provozuje Centrum pro seniory Hradec Králové. Den Brna 2013 pod záštitou brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho a primátora statutárního města Brna Bc. Romana Onderky, MBA Sobota 17. srpna 2013 v 19:30 v katedrále slavnostní hudební nešpory, před katedrálou nástup historického vojska a pozdravy biskupa a primátora, ve 20:15 polní mše Bohuslava Martinů (před katedrálou) a vystoupení historického vojska; ve 21:20 ohňostroj na Zelném trhu. Neděle 18. srpna 2013 v katedrále pontifikální bohoslužba na poděkování Bohu a za šťastnou budoucnost města Brna X. diecézní pouť rodin „Kdo věří, není nikdy sám“ Žďár nad Sázavou - klášter; sobota 31. srpna 2013 Program: 9.00 Příprava na bohoslužbu, svědectví rodin 10.00 Pontifíkální mše svatá hlavní celebrant otec biskup Vojtěch Cikrle 12.30 -15.30 Program na pódiu, zámeckých nádvořích a v zahradě: Schola žďárských farností Přednáška „Milosrdenství v rodinných vztazích“ (PhLic. Kateřina Lachmanová, Th.D.) Cyrilometodějská zahrada • Divadlo pro děti • Výtvarné dílničky Skákací hrad pro děti • Komentované prohlídky baziliky Možnost návštěvy poutního místa sv. Jana Nepomuckáno na Zelené hoře 15.30 Zakončení poutě, závěrečná modlitba, požehnání • Vstup do všech muzeí v areálu zámku včetně Zelené hory zdarma. • K obědu je možné zakoupit si párky. • Před zahájením programu a po jeho ukončení bude mezi nádražím a areálem zámku jezdit kyvadlová doprava. 51

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Podivín Zbyněk Pavel Rosenbreier Laura Konečná

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Jiří Kapusta Lucie Kocourková Zdena Brtevníková

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na červenec: 1. 2. 3.

Aby Světový den mládeže v Brazílii povzbudil všechny mladé křesťany v touze stát se učedníky a misionáři evangelia. Aby se na celém asijském kontinentě otevřely brány hlasatelům evangelia. Aby se náš národ nezpronevěřil víře svých otců.

Úmysly apoštolátu modlitby na červenec: 1. 2. 3.

Aby rodiče a vychovatelé pomáhali novým generacím utvářet si správně svědomí a růst v dobrém a poctivém životě. Za misijní církve na africkém kontinentě, aby ve věrnosti evangelnímu poselství přispívaly k vytváření pokoje a spravedlnosti. Aby ti, kdo musí překonávat překážky a lidskou zlobu, neztráceli odvahu a sílu k věrnému plnění křesťanských povinností.

V uplynulých letech jsme se o prázdninách rozloučili Podivín

Ladná Adéla Černá (8.)

2010

Jaromír Kratochvíl (8.) Josef Spěvák (8.) Jiřina Švestková (8.) Jan Hublík (7.)

2009 2008

Marie Čejková (7.) Jiřina Kynická (8.)

2012 2011

Božena Šošková (7.) Františka Rebendová (7.)

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

52