Svazek 13

PESTRÁ ŘADA SOUDOBÉ PRÓZY / Svazek 13

HELLA S. HAASSEOVÁ

/ Přeložila Magda de Bruin Hüblová

Kniha vychází s laskavou podporou Nizozemského literárního fondu NLF.

Copyright © 1948 by Hella S. Haasse. Amsterdam, Em. Querido’s Uitgeverij B.V. Translation and Epilogue © Magda de Bruin Hüblová, 2014 Cover Illustration © Nikkarin, 2014

ISBN 978-80-259-0322-3

Urug byl můj kamarád. Když se v  myšlenkách vracím do dětských a chlapeckých let, vynořuje se mi bez výjimky Urugův obraz, jako by moje vzpomínka byla jedním z těch kouzelných obrázků, které jsme si kupovávali tři za  desetník: nažloutlé lesklé listy papíru potřené klovatinou, po  kterých se čáralo tužkou, dokud se neobjevilo skryté zobrazení. Tak se mi vrací i  Urug, když se zahloubám do dřívějších dob. Okolí se liší podle toho, zda období, které si v duchu vyvolám, spadá do nedávné či vzdálené minulosti, ale Uruga vidím vždycky, ať už v zarostlé zahradě na  Kebon Djati, nebo na  rudohnědém ušlapaném bahně pěšinek mezi rýžovými poli, hluboko v horách Preangeru; v  rozpálených vagonech lokálky, která nás denně vozila do obecné školy v Sukabumi a zase zpátky, a později, v internátě v  Batávii, když jsme oba chodili na  střední školu. Urug a já při hře a jako stopaři v divočině – Urug a já, jak se skláníme nad úkoly, nad sbírkou známek a nad zakázanými knihami – Urug a já, nerozlučně spolu, ve všech vývojových stadiích od dítěte po mladíka. Dá se říct, že Urug je vtištěný v mém životě jako pečeť, jako výžeh: a v tomto okamžiku víc než kdy jindy, teď když každý styk, každá společná chvíle patří nadobro minulosti. Nevím, proč si chci pro sebe zhodnotit svůj vztah k Urugovi, vše, co pro mě Urug znamenal a dosud znamená. Možná mě dráždí jeho nezvratná, 7

nepochopitelná jinakost, to tajemství ducha a krve, jež dítěti a jinochovi ještě nebylo na překážku, ale o to mučivější se zdá teď. Urug byl nejstarší syn otcova mandura a narodil se stejně jako já na plantáži Kebon Djati, kde otec působil jako správce. Dělilo nás jen pár týdnů věkového rozdílu. Matka měla velmi ráda Urugovu maminku, nejspíš proto, že jako mladá Holanďanka, poprvé v Nizozemské Indii a na odlehlém Kebon Djati prakticky bez styků se ženami své rasy, nacházela u  mírné a  čilé Sidris pochopení i  oddanost. Jejich vztah utužovala skutečnost, že obě prožívaly první těhotenství. Přes den, za dlouhých hodin, kdy se otec vydával na obhlídku čajových zahrad nebo pracoval ve  své  kanceláři vedle fabriky, sedávala matka se Sidris na zadní verandě se šitím a v důvěrné hře otázek a odpovědí spolu probíraly zážitky, obavy i přání, četné odstíny nálady i citového života, jež nacházejí ohlas jedině v rozhovoru ženy se ženou. Věci vnímaly odlišně a jazykem té druhé mluvily jen se zadrháváním, ale pod županem i sarongem se v jejich klínech dmul stejný zázrak. Je proto pochopitelné, že tyto společné hodiny později pokračovaly, byť jsem já spal v proutí a tylu u matčiny židle, kdežto Urug se pohupoval v batikovaném slendangu na Sidrisiných zádech. Nejranější obraz, který si dovedu ve vzpomínkách vyvolat, představuje dvě ženy mezi mramorovými sloupy zadní verandy obklopené bílými hromadami prádla na  zašívání. My s  Urugem lezeme ve  stejných dupačkách z proužkované látky mezi květináči s kapradím, které lemují kamennou podlahu verandy. Všude okolo jsou lehké, pestré skvrny, červené, žluté a oranžové, pohupují se ve větru – 8

v pozdějších letech jsem pochopil, že to byly dosny, hustě vysázené za domem. Hledáme s Urugem v štěrku průsvitnější kamínky, které domorodci leštívají, až se podobají polodrahokamům. Vzduch je prosycen bzučením hmyzu a v klecích zavěšených na bambusových tyčích za čeledníkem vrkají holubi hřivnáči. Štěká pes, slepice se s kdákáním dávají na úprk přes dvůr a od studny se ozývá šplíchání vody. Vítr z hor je chladivý a přináší lehký závan kouře z domorodých vesnic opodál. Matka nám nalévá do barevných sklenic vanilkový sirup – do červené pro mě, do zelené pro Uruga. Led cinká o okraj. Jakmile ucítím vůni vanilky, pokaždé se mi vynoří před očima tento obraz – my s Urugem, jak soustředěně pijeme na  kamenné podlaze verandy poseté kamínky –, pohupování kapradí a  květin ve  větru a  všechny ranní zvuky na prosluněném dvoře. Dvě léta po mém narození matka prodělala potrat, a jak se ukázalo, byla od  té doby neplodná. Snad proto zůstal Urug tak výhradním druhem mých her, ačkoliv Sidris měla jedno dítě za  druhým. Hodiny trávené na  zadní verandě ustaly. Někdy tam matka vysedávala sama, nad dopisy či s šitím, ale častěji jsem ji nacházel v šeru její ložnice, nataženou v  proutěné lenošce s  mokrým kapesníkem na  hlavě. Rozptýlení jsem hledal a  nacházel u  Uruga, ať už při toulkách po  pozemku, nebo mimo ohradu, v  kampongu a  v  přilehlých částech čajových plantáží. Nezřídka jsem také trávil celé dny v mandurově domě, u Sidris a Urugových sourozenců. Obývali jediné kamenné stavení v kampongu. Pozemek hraničil s  řekou, v  těch místech úzkou a samý balvan. My děti jsme přeskakovaly z jednoho opěr9

ného bodu na druhý nebo se brodily tam, kde nehluboká, křišťálově průzračná voda byla mezi balvany stojatá jako v nádrži, a hledaly růžové a zelenožluté kraby, vážky a další živočichy. Nad tůněmi, pod hustým porostem na břehu se to hemžilo hmyzem. Zatímco mladší děti sedaly na bobku, nahé, nehybné ve světlehnědém bahně, my s Urugem jsme šťourali klacky do stinných skrýší pod nízko převislou zelení. Bylo nám tehdy oběma kolem šesti let. Já jsem byl větší, ale Urugovo svalnaté, hubené tělo působilo vyspěleji. Linka ubíhající mu od lopatek až po úzké, po stranách mírně zploštělé boky měla už stejnou nenucenou pružnost, jaká byla patrná u  výrostků a  mladých mužů, kteří pracovali v čajové fabrice či na rýžových polích. Pokrčil ohebné prsty u nohou a nahrbený balancoval po kamenech a větvích stromů, s jistějším držením těla než já a s rychlejšími reakcemi, pokud ztratil rovnováhu. Tehdy jsem byl tak zabraný do našich her, že jsem si tyhle věci uvědomoval jen matně. Zato mě zlobily mé pihy a příliš prudkým sluncem doruda spálená a  sloupaná kůže a  záviděl jsem Urugovi jednolitou tmavou barvu pleti, jen místy zhyzděnou růžovými skvrnami následkem prodělané kožní choroby. Urug měl po matce Sidris plochý a široký obličej, ale bez vesele vlídného výrazu, v  němž spočíval půvab její tváře. Co pamatuju, nikdy mu nemizel z očí napjatý, pátravý pohled, jako by čekal na  nějaký zvuk, signál, který uslyší jen on sám. Urugovy oči byly tak tmavé, že zdánlivě zastiňovaly i okolní bělmo. Veselostí či zlostí je přimhuřoval, takže jiskření zastřel věnec krátkých, tuhých řas. Smát se na celé kolo, to Urug, stejně jako většina domorodců, nedělal nikdy. V ná10

valu skutečně nepotlačitelné radosti se mlčky vsedě kolébal sem a tam s obličejem staženým v grimase. Obvykle ho pobavily jiné věci než mě. Když jsem samým vzrušením s jásotem přeskákal kali po kamenech, abych oslavil zvlášť vydařený úlovek – kraba, světlounce růžově mramorovaného jako mušle, nebo průsvitného mloka –, upíral Urug pouze s  rozšířenými nozdrami napjatý tmavý pohled na  kořist. Uměl se zvířaty obratně zacházet, lapat je a přenášet, aniž kdy došel k úhoně. Já jsem je chtěl hlavně chovat v krabičkách a plechovkách pod skleněným poklopem – navzdory nikdy nepřekonanému odporu k „havěti“ mi matka dovolila, abych svou sbírku uložil v jedné z hospodářských budov. Uruga však pravidelná péče a  udržování tohoto zvěřince nijak netěšily. Jeho pozornost ochabla tam, kde se moje vzbudila. Rád dráždil kraba stéblem slámy, dokud živočich nezaujal útočné postavení. Nejvíc ho ovšem bavily souboje mezi zvířaty různého druhu – přiměl ropuchy, aby změřily síly s  říčními a  suchozemskými kraby, poštíval sklípkana proti mlokovi, vosu proti vážce. Nazývat to krutostí je snad přehnané. Urug nebyl krutý, chyběl mu jen cit, který u Evropana často vede k tomu, že živočicha šetří a ctí z jakéhosi polovědomí spřízněnosti. Když jsem jako divák těchto gladiátorských zápasů dílem rozrušením, dílem výčitkami svědomí a odporem vyjekl, vrhl na mě Urug úkosem udivený pohled a jakoby na uklidněnou mi řekl sundsky: „No a? Vždyť jsou to jen zvířata.“ Nejraději jsme si hráli na lovce a  na  průzkumníky, tiše jsme se kradli mezi ovocnými stromy za domem nebo, což bylo ještě napínavější, po kamenech v  řece. Když byl otec na  služební cestě a  matka 11

trpěla jedním ze stále častějších záchvatů bolení hlavy, obědval jsem u Uruga. Sidris, rychle stárnoucí a po všech těch porodech poněkud neforemná, dřepěla s  několika ženami z  příbuzenstva mezi nádobím na  zadním dvorku a  pekla v  horkém oleji placky plněné rýží a  masem. Děti se sesedly okolo a mlčky pořádaly to, co jim Sidris na listu pisangu podala. Hubené slepice hledaly sem tam utroušená rýžová zrnka a černý, věčně prašivý pes kradmo obcházel v patřičné vzdálenosti a čekal, až vstaneme od jídla. U Uruga jsem se cítil doma, i uvnitř stavení, provoněného kokosovým olejem, který si Sidris vtírala do vrkoče. Na přední verandě stálo několik starých, hlubokých houpacích křesel, dar od mé matky. Bíle natřené stěny z bambusového pletiva byly zevnitř vyzdobené papírovými vějířky a barevnými obrázky z  časopisů. Nejvíc se mi líbil závěs z  japonských korálků, který kamufloval vchod do  dvou malých ložnic. Představoval horu Fudžijama, neskutečně tyrkysově modrou, v  popředí s  růžovoučkými a  akvamarínovými rozkvetlými stromy. Když jsme závěsem prošli, šňůry korálků se za  námi s  tajemným chřestěním zase zavřely. Urugův dědeček vysedával celé dny v  jednom z  houpacích křesel v  pruhovaném bavlněném pyžamu a  se sarongem lehce přehozeným přes ramena. Zdětinštěl, pokyvoval jen hlavou a chichotal se, přičemž cenil pahýly zubů, zbarvené do tmavoruda žvýkáním sirih. Kus pozemku před domem oddělovala od  kampongu nízká, vápnem ohozená zeď. V  narudlé zemi jsme s Urugem po vzoru zahradníků u nás doma založili záhony, ohraničené sice nikoli stejnoměrnými nabílenými kameny a  ozdobnými květináči, nýbrž lahvemi, 12

které jsme zahrabali hrdlem dolů, až z půdy vyčnívala jen světle a tmavě zelená lesklá dna uprostřed s důlkem. V Sidrisině zahradě nerostla ani tráva, ani stromy, ale naše záhony proto nebyly o  nic méně pěkné. Někdy přišel Urug k nám, ty návštěvy však ani jednoho z nás netěšily. Divoké hry byly s ohledem na matku vyloučené a na stavebnice či prohlížení obrázků jsme byli příliš neposední. V  období dešťů, když se zahrada proměnila v močál a pěšinky v horské bystřiny, jsme sedávali na  kamenném stupínku zadní verandy a dosahovali bosýma nohama do mlhoviny kapek, která se tvořila z vody chlístající z přístřešku. Čúrky z okapů podél střechy pleskaly jednotvárně v  mollové tónině do  slokanu a  do  studně, žáby kvákaly od  rána do  večera a  kromě toho nebylo pod nízkými, olověně šedými mraky, skrývajícími našim očím vrcholky hor, slyšet zhola nic. V tom období býval otec také častěji doma. Sedal na vnitřní verandě, která mu sloužila za studovnu, někdy s matkou, ale většinou sám. Jídlo nám s Urugem dávala babu, u zvláštního stolku, v jinou dobu, než kdy usedali ke stolu rodiče. Jen večer jsem někdy jídával společně s  otcem a  matkou, nikdy mi to však nebylo příjemné. Pod nízko zavěšenou lampou připomínal stůl na rozlehlé zadní verandě ostrov samoty. Rodiče si občas vyměnili tlumeným hlasem pár slov, obvykle o provozu domácnosti, o fabrice, o potížích se zřízenci. Djongos přecházel mlčky mezi stolem a spižírnou a obsluhoval nás, šátek na hlavě složený do tvaru koruny. Když se u  mě naklonil, ucítil jsem směs sladkého tabáku a škrobu, navěky uvězněnou v jeho sarongu a bílé kazajce. Někdy se mě otec vyptával: jestli jsem byl hodný, co jsem 13

přes den dělal. Ve vší volnosti jsem mu odpovědět nemohl, protože jsem věděl, že z  toho povětšinou vzejde různice mezi rodiči. Otec naslouchal mému poněkud zajíkavému vyprávění o  hrách a  dobrodružstvích s  vráskou nelibosti mezi obočím. „Náš chlapec do  kampongu nepatří,“ říkal obvykle, když jsem se odmlčel, „kazí se tam. Neumí ani pořádně holandsky. Copak to neslyšíš? Bude z něj úplný katjang. Proč ho nedržíš doma?“ „Musí do školy,“ opáčila matka jednou na podobnou tirádu. „Je mu teď šest. Jak ho mám držet doma? Musí se nějak zabavit, musí si hrát. Jiné děti tady nejsou. Je pořád sám.“ „Urug!“ vyhrkl jsem, rozhořčený tím, že nezmínila mého věrného kamaráda. Matka pokrčila rameny. „S  touhle hatmatilkou ho do  žádné školy nevezmou,“ namítl otec. „Každé druhé slovo sundsky. Nejdřív se musí naučit mluvit pořádně holandsky.“ U  dalších diskusí jsem už nebyl přítomen, ale po  několika dnech se jednou odpoledne objevil mladý zřízenec z  fabriky, který, jak jsem se doslechl později, původně studoval na  učitele. Bylo mi vysvětleno, že mě připraví, abych mohl nastoupit do  školy v  Sukabumi. Zoufale jsem se zpěčoval. Za  domem čekal Urug – matka ho poslala pryč, když přišel můj nový učitel. Mezi keři, za nimiž se skrýval čeledník, těkalo Urugovo jasně červené tričko. Byli jsme domluvení, že půjdeme na mravkolvy. Zatímco matka rozmlouvala s mladým mužem, marně jsem se pokoušel proklouznout přes zadní verandu pryč. Musel jsem se posadit na  židli a  odpovídat na  otázky bez sklouzávání k sundštině – jazyku, který mi byl bližší než 14

nizozemština. Urug se postavil k  samému obrubníku zadní verandy a s tichým údivem se díval dovnitř. Zůstal tam bez hnutí stát až do konce „kondice“. Toho večera ke mně před spaním přišla do pokoje matka, což jinak dělala zřídka. Ostýchavě jsem se pod dohledem babu myl a  svlékal a  matka zatím vyprávěla, že kondice pana Bollingera budou pokračovat až do srpna, měsíce, kdy začíná škola. Řekl jsem, že do školy nechci: nutnost sedět bez hnutí a odpovídat na nekonečné dotazy jsem měl v živé v  paměti. Matka vypočítávala radosti mého nastávajícího života, ale vyhlídka na to, že se naučím číst, psát a počítat, mě lákala pramálo. „Půjde Urug se mnou?“ zeptal jsem se, když domluvila. Matka vzdychla. Seděla na nízké proutěné židli u postele, v kimonu z květované látky, v nerozlučném oblaku kolínské. „A  jak by sis to představoval?“ zeptala se netrpělivě a navlhčovala si spánky mokrým kapesníčkem. „Nebuď tak hloupý. Urug je přece domorodý kluk.“ „Copak on do školy nemusí?“ nedal jsem se. Matka vstala a letmo mě políbila na tvář. „Možná půjde,“ řekla neurčitě. „Ale samozřejmě do  jiné školy. A  teď jdi spát.“ Vlezl jsem do postele a babu zastrčila klambu kolem dokola pod matraci. „Zeptám se Sidris...“ spustil jsem, na bobku v nohách postele, přes sítěná oka klambu jsem vyhlížel na  matku. U dveří se zastavila. „V kampongu už si teď hrát nebudeš,“ pronesla poněkud podrážděným, nervózním tónem, který věstil nastupující bolení hlavy. „Tatínek si to nepřeje. Ať Urug chodí sem, jestli o to stojíš. Dobrou noc.“ 15

To se také stalo. Ačkoliv jsem, zvlášť v otcově nepřítomnosti, pokaždé ještě dokázal proklouznout k řece a do Sidrisina pohostinného domu, chodil si Urug většinou hrát k  nám. Plenili jsme ovocné stromy v  zahradě, mezi keři na  zanedbaném pozemku za  domem jsme pokračovali v lovu na nejrůznější havěť nebo za deště seděli na bobku mezi sloupy verandy a zabývali se činnostmi, na něž si už nevzpomínám. Když přišel pan Bollinger na „kondici“, zůstal Urug poblíž. Seděl kousek od nás na zemi a nespustil nás z očí. Zprávu, že půjdu do školy, přijal celkem nevzrušeně. Optal se jen, zda budu jezdit vlakem, a když jsem přisvědčil, napodobil s fanatickým soustředěním hekání a supění lokomotivy. O škole nebo o panu Bollingerovi jsme už pak neutrousili ani slovo. Oba jsme s Urugem považovali za  samozřejmé, že on (Urug) je při kondicích přítomen. Když u nás byl pan Bollinger, matka občas vešla a jednou nebo dvakrát se pokusila Uruga poslat pryč. Odloudal se, ale po čtvrthodině už zase stál mezi květináči u obrubníku zadní verandy. Otce mé pokroky v  rozšiřování slovníku zřejmě uspokojovaly. Avšak i během školní docházky jsem si ještě léta udržel silný přízvuk toho, kdo se umí pohotověji vyjadřovat sundsky než nizozemsky. Měsíce plynuly a nastaly přípravy mého nástupu do školy. Stará domorodá švadlena seděla u  šlapacího šicího stroje na  vnitřní verandě a  pod matčiným dohledem šila kalhoty a  košile, které měly nahradit mé bavlněné kombinézy. Jeden Číňan mi zhotovil sandály. Nakonec mi otec ze služební cesty přivezl školní brašnu a další školní potřeby. V plné výstroji jsem se před16

vedl Urugovi. Pozorně si mě prohlédl, prozkoumal obsah mého dřevěného penálu a ještě jednou se ubezpečil, že teď budu denně jezdit vlakem. Jednoho večera chodila matka výjimečně po domě ustrojená a učesaná. Lampičky na vnitřní verandě svítily a náš djongos postavil na  stůl misky s  pohoštěním. Dozvěděl jsem se, že čekáme hosty – několik pánů a dam z Batávie, kteří teď pobývají na návštěvě na sousední plantáži, a pana Bollingera. „Ne, nebudeš mít kondici,“ usmála se matka a zastavila se u zrcadla, aby se v něm prohlédla. „Když se budeš chovat slušně, smíš večeřet s námi.“ Babu mi navlékla jeden z mých školních obleků. Neobvyklá situace mě silně rozrušovala, a tak jsem vyhlížel hosty před domem. Slunce právě zapadlo a  stromy ohraničující zahradu se ostře rýsovaly proti pásům červánků na západě. Na vrcholech hor bylo ještě světlo. Z temnoty pod stromy a keři se ozývalo uspávající bzučení hmyzu. V kampongu tloukli do vydlabané klády na znamení toho, že nastala noc. Když jsem upíral zrak na blednoucí jas nad obzorem, zmocnil se mě dosud nepoznaný pocit nelibosti – protože musím do školy, protože se všechno změní. Nevím, zda jsem si toho všeho byl tehdy tak vědom, snad hledám vysvětlení pro tu melancholickou náladu a neurčité podráždění až teď. Dole u  silnice zatočil do  vrat automobil a  po  chvíli zastavil u  verandy. Matka vyšla a  uvítala hosty. Otec přijel s  nimi. Z  večeře si vzpomínám jen na  to, že rodiče rozmlouvali a  smáli se jako nikdy předtím a  že jsem samým údivem skoro zapomínal jíst. Po  rýžové hostině, když jsme se sesedli na vnitřní verandě – nepozorovaně jsem se 17

přikrčil na zem vedle skříňového gramofonu –, navrhl jeden z hostí, abychom si vyjeli k Černému jezeru, Telaga Hideung, výš v horách. Jen jsem to jméno uslyšel, rozbušilo se mi srdce. V mých a Urugových představách hrálo to horské jezero velkou roli; způsobily to především tajemné pověsti, které o něm kolovaly. Telaga Hideung, hluboko v pralese, bylo rejdiště zlých duchů a duší zemřelých; žila tam Nènèh Kombèl, upír v podobě babizny, která číhá na mrtvé děti. Jedna z příslušnic Sidrisiny domácnosti, Urugova sestřenice jménem Satih, nám uměla nahánět strach vyprávěním pověstí, vesměs tak či onak spojených s  Černým jezerem. Naše představivost nám ho malovala jako inkoustově černou vodní hladinu, kde přízraky a duchové mají pré. Až vyrosteme, vypravíme se tam a  budeme s těmi bytostmi zápolit. Někdy, když jsme si k sobě znaveni hrou nebo za  dešťové přeháňky přidřepli, osnovali jsme tuto budoucí hrůznou výpravu do  všech podrobností a  chvěli se strachem, který jsme nicméně nevnímali jako cosi nepříjemného. Já jsem jednou, když jsem byl ještě malý, u jezera Telaga Hideung byl, ale utkvěl mi z toho jediný obraz, totiž otec v koupacím úboru. Zřízenci z plantáže si do jezera jezdili zaplavat, ovšem nepříliš často, protože to bylo z  ruky. Teď pan Bollinger navrhl koupání a  ukázal na  úplněk, který jako oranžovorudý kotouč prosvítal listím stromů. Nápad se ujal. Všichni se začali zvedat, a tak jsem vylezl ze své skrýše a zatahal matku za cíp šatů. Byla uzardělá a oči jí zářily. Připadala mi toho večera cizí i  krásná, s  dlouhými náušnicemi a vyčesanými vlasy. 18

„Cože, ty ještě nespíš?“ podivila se s roztržitým úsměvem. „Chceš jet s námi?“ Otec vyšel s plnou náručí koupacích potřeb z  ložnice, svraštil obočí a  vyslovoval různé námitky, ale zbytek společnosti ho s  hlasitým smíchem a  žertováním – na stole stálo množství dopitých sklenic – přesvědčil, aby mi to dovolil. Chvěl jsem se napětím. Mrzelo mě, že u toho Urug teď nebude, ale na druhé straně mě naplňovalo hrdostí a vzrušením, že tu výpravu podniknu jako první, ač pod ochranou dospělých, jejichž bezstarostné veselí, jako by šlo o  zábavnou vyjížďku, jsem potají obdivoval. Komorníka poslali do mandurova domu pro Urugova otce Deppoha. Nechápal jsem, k  čemu to, ale zeptat jsem se neodvažoval, stejně jako jsem si netroufal požádat, aby Urug směl jet s námi, z obavy, že mě v hodině dvanácté ještě nechají doma. Konečně jsme všichni seděli v  autě. Opíral jsem se panu Bollingerovi o  kolena. Z  obou stran, na  stupátkách, stál Urugův otec a  náš zahradník Danuh. Vyjeli jsme. Díval jsem se na Deppoha – příliš dobře jsem ho neznal, ale cítil jsem k němu skoro stejný respekt jako vůči vlastnímu otci. Byl to nejpohlednější domorodec, jakého jsem kdy viděl, štíhlý a  vysoký, s  nebývale ostře řezanou  tváří. Stál na  stupátku zpříma a  jen zlehka se přidržoval jednou rukou. Měsíční světlo mu dopadalo na  bílou naškrobenou kazajku. Měl jsem dojem, že na hlučnou společnost v autě shlíží nesouhlasně. Jeden z  našich hostí dával k  lepšímu dlouhou historku, které jsem nerozuměl, a vyprávění přerušovaly salvy smíchu. Matka se vpololeže tiskla v  rohu mezi panem Bollingerem a  boční stěnou auta, hlavou se opírala o varhánky sklopené plátěné střechy. Na tvářích se 19

jí třpytily slzy smíchu. U  kolenou mého učitele se mi nestálo dobře, a tak jsem se pokusil najít si místečko k sezení na kraji sedadla, mezi ním a matkou. Odhrnul jsem cíp matčiných šatů stranou a zjistil při té příležitosti, že se s panem Bollingerem drží za ruce. Noční nebe bylo kovově modré, poseté hvězdami. Měsíc vystoupil výš a  ztratil rudou zář. V trávě i v bambusových hájích po obou stranách cesty, která se vinula velkými serpentinami po svahu vzhůru, ševelil vítr. Chvílemi jsme míjeli proluky, odkud se naskýtal výhled do kraje. Rýžová pole se bíle třpytila mezi černými remízky a místy blikalo mdlé světýlko z některého vesnického stavení. Čajové zahrady s dlouhými řadami stejnotvarých keřů se shora jevily jako stáda spořádaně rozestavených ovcí, v měsíčním světle nehybných, jen sem tam zastíněných jemným listovím albízií. Čím dál jsme jeli, tím zřetelněji se ozývalo zurčení vody řítící se ze svahu. Mezi balvany porostlými mechem na příkré horské stěně po jedné straně probleskovaly pramínky, slévající se podél cesty v  bystřinu. Vzduch byl téměř chladný a v této výšce se v něm vznášel pach vlhké hlíny a tlejícího listí. V jedné ze zatáček začínal prales a my jsme za smíchu a škádlení vjeli do temnoty. Přidřepl jsem si na  podlahu auta, stísněný tmou plnou nočních zvuků, která nás obklopovala. Jen blízkost Deppoha stojícího bez hnutí na stupátku mi skýtala pocit bezpečí. Připadalo mi, že ostatní, hluční a rozjívení, si nebezpečí této říše démonů neuvědomují. Ale Deppoh, k jehož ostře načrtnutému profilu jsem vzhlížel, kdykoliv se měsíčnímu svitu podařilo proniknout příkrovem listoví nad našimi hlavami, to věděl, 20

o tom jsem byl přesvědčený. Auto zastavilo a všichni z něj vylezli. Vnutil jsem se k Deppohovi, kapesní svítilnou ukazoval cestu nízkým křovím. Šplhali jsme po úzké kamenité stezce, která strmě stoupala. Všude okolo to šelestilo, jako by se současně s námi kradla do svahu spousta neviditelných bytostí. Něco nám přeskákalo po větvích nad hlavou. „Poletucha,“ řekl Deppoh, když jsem se ho chytil za sarong. „Takže ne Nènèh Kombèl?“ špitl jsem, ještě strachy rozechvělý. „Ale kde.“ Deppohův hlas zněl úsečně, avšak rozhodně. „Sinjo besar měl jít už dávno na  kutě.“ Zůstal stát a obrátil se, aby posvítil na stezku a ostatní nás mohli dojít. Stoupali do svahu husím pochodem. Matka s panem Bollingerem šli poslední, podával jí pomocnou ruku. Pokračovali jsme dál jako temným tunelem, v němž jedině Deppohova svítilna provrtávala světelnou dráhu. Kráčel jsem mlčky vedle něho a snažil se, co jsem mohl, nebát se zvuků v houští. „Nepůjde Urug do školy?“ zeptal jsem se nakonec. Pomyšlení na Uruga jako by vneslo do tohoto světa noční černoty prvek skutečnosti. „Možná,“ odtušil Deppoh. V  dálce prosvítala světlá skvrna. Když jsme přišli blíž, viděl jsem, že je to měsíční svit, který proudí prolukami v  listí stromů dolů, svázaný do  světelných sloupců. „Tam je Telaga Hideung,“ pronesl Deppoh klidně. Srdce mi bušilo v krku, ale vrátit se už teď nebylo možné. Otec a dva cizí páni se dali do běhu a závodili, kdo bude u jezera první. Byla mi za ně hanba a bázlivě jsem pátral očima vpravo i vlevo po smýkavých přeludech. V dálce se rozléhal smích běžců. Teď nás předešla i  matka s  panem Bollingerem a  další dámou. Zahradník Danuh kráčel mlčky po  mém 21

druhém boku. Ubírali jsme se v  měsíčním světle na  břeh jezera. Zmocnilo se mě zklamání. Nenašel jsem rozlehlou černou vodní plochu svých snů, ale tůň, téměř louži, sevřenou ze všech stran kolmo strmějícími horskými stěnami, hustě porostlými pralesem. Péřovité i  chundelaté koruny stromů se v měsíčním světle bledě modraly. Jezero připomínalo lesklé dno vázy ve tvaru komolého kužele. Na hladině se vznášely vodní rostliny, zejména podél břehů. Listoví a  liány visely z některých stromů až do  vody. Tisícihlasé bzučení hmyzu a  skřeky nočních zvířat v  pralese jako by byly součástí úchvatného ticha. Nad horskými vrcholy se ledovým světlem třpytily hvězdy. Upíral jsem zrak na černý břeh na protější straně jezera, kde listy sahaly k vodní hladině. Snadno jsem si dokázal představit, že tam se skrývají zlí duchové, připravení k útoku. Když Deppoh s  Danuhem opodál vstoupili do  temnoty, zvolil jsem váhavě společnost matky a  těch ostatních. Pochopil jsem teď, proč s námi jel Urugův otec se zahradníkem. Od vody se ozvalo tiché šplouchání a  podél břehu se přisunul vor s dvoupodlažní bambusovou boudou, který ti dva poháněli bidlem. Nastoupili jsme na vor na nejméně rozbahněném úseku břehu, podlážka z  tenkých prken spočívala na  vydlabaných bambusových kmenech. Dámy se posadily na starou proutěnou lavičku, páni zmizeli s koupacím vybavením v boudě a vor se zatím zvolna šinul doprostřed jezera. Danuh přecházel sem a tam a odpichoval vor bidlem. Deppoh ho tlumeným hlasem navigoval a co chvíli zkoušel hloubku, aby našel místo vhodné k  plavání. Otec s  hosty se v  bambusové boudě hlučně smáli. Stál jsem u  lavičky, 22

na  níž seděly ženy, a  zkoumal pohledem břehy, kde každičký pohyb listů ozářených měsícem, každičký zvuk jako by byl nadpřirozeného původu. Koupání jsem považoval za nebezpečný a nesmyslný podnik – Satih přece vyprávěla, že jezero je tisíce metrů hluboké a že v něm žije obří had. Na hladině se bez zjistitelné příčiny tvořily kruhy – měsíční svit pableskoval v rozbíhajícím se zčeření. Nehýbá se tam v hlubině něco? Vykřikl jsem hrůzou, protože těsně u voru se vynořilo cosi bílého, a veselí ostatních mě uklidnilo jen částečně, když se ukázalo, že je to pan Bollinger, který neslyšně sklouzl do vody, aby nás postrašil. Těla mužů se bělala v  měsíčním světle. Skákali jeden za  druhým do  vody a s prskáním a funěním se vynořovali. Miska hor náhle zvučela rozléhajícími se hlasy a šploucháním vody. Nechápal jsem, jak mohou být tak bezstarostní. Danuh manévroval s vorem tak, aby se držel téměř na místě. Deppoh si dřepl ve  stínu bambusové boudy – ve  tmě svítil jen žhavý hrot jeho cigarety. Jeho klid i mě poněkud upokojil. Přisedl jsem si k němu. „Je pravda, že Nènèh Kombèl požírá děti?“ zeptal jsem se šeptem. „Ále,“ protáhl Deppoh s  přídechem netrpělivosti. Nic víc mi na to neřekl, zato se nahnul dopředu a varovně zavolal na muže v jezeře. „Vodní rostliny,“ řekl mi na vysvětlenou. „Dobře koupat se dá jen kolem voru. Vodní rostliny člověka polapí a nepustí, takže se utopí. Já Telaga Hideung znám.“ Fascinovaně jsem zíral na vodu a doufal, že otec vyleze na bezpečný vor. Záhy jsem se dočkal. Chlad nastávající noci vyhnal plavce na souš. S prskáním přešlapovali na  voru a  třeli se ručníky. Pak začali v  návalu bujnosti přeskakovat roznožkou jeden druhému přes ohnutý 23

hřbet a  honit se okolo místa, kde seděly ženy. V  prkenné podlážce to praskalo, celý vor se kolébal a otřásal. Deppoh volal: „Pozor! Bambus je starý!“, ale nikdo ho neposlouchal. Když chtěli dát panu Bollingerovi hobla, utekl do pavilonku a vyšplhal na plochou střechu. Otec se dvěma hosty se vrhli za  ním. Ženy je povzbuzovaly pokřikem. Tahle honička mě bavila, a tak jsem obešel boudu až na samý okraj voru, abych viděl, jak jim pan Bollinger unikne. Víc nevím. Bambus zapraštěl, kolem dokola zněl zmatený vřískot a já jsem spadl po hlavě do ledové temnoty. Když jsem přišel k  sobě, ležel jsem ve  své posteli. Bílou mlhovinou klambu jsem viděl světýlko. V nohách postele stál otec a  díval se na  mě. Nechápal jsem, co se mohlo stát. Nejprve jsem měl dojem, že se mi o  měsíčním svitu a jezeře muselo zdát, ale měl jsem mokré vlasy a v ústech jako bych ještě cítil pachuť bahnité vody. Pohnul jsem se a zavolal. Otec rozhrnul klambu a teď se za ním vynořila i babu se sklenicí kouřícího nápoje v ruce. Pil jsem a opíral se při tom o otce. Pak jsem okamžitě usnul. Až po několika dnech jsem se dozvěděl, co se přesně přihodilo. Přetížený vor nevydržel šplhání na bambusovou boudu. Stářím napůl ztrouchnivělá prkna neudržela váhu honících se mužů – na jedné straně došlo k přetížení a ta část voru se odlomila, překotila a zmizela ve vodě. Navzdory silnému leknutí i  zraněním způsobeným bambusovými třískami a  špičatým dřevem se všichni vzápětí vynořili. Pohřešovali jen mě. Deppoh pro mě skočil do vody, mezi trosky dřeva a pletiva. Nedlouho nato mě otec objevil napůl udušeného a celého 24

zpitomělého v prasklé bambusové stěně boudy. Na zbytku voru pak dopluli ke břehu. „A  – Deppoh?“ zeptal jsem se a  srdce se mi rozbušilo předtuchou čehosi strašlivého. „Deppoh uvízl ve vodních rostlinách,“ řekl otec pomalu a tiše, jako by doufal, že to přeslechnu. „Deppoh umřel.“ Větší pohroma mě nemohla potkat. Nejvíc mě tížilo vědomí, že Deppoh zahynul, když pátral po  mně. Nemohl jsem se zbavit myšlenky na vodní rostliny, o nichž mi večer na  jezeře vyprávěl. Každou hodinou, ve  dne i  v  noci mě sužovala strašlivá vidina jeho těla, jak zápolí s tuhými, lepkavými šlahouny. S  křikem jsem se budil. V  horečce jsem si uvědomoval postavy u postele: matka, pan Bollinger s obvazem na hlavě, otec. Nakonec jednou přišel i Urug, ale sotva jsme spolu promluvili. Urug byl v  přítomnosti dospělých a  pod dojmem mého stonání i  ovzduší ve  zšeřelé ložnici nepřirozeně tichý a  ostýchavý. A  mne mučilo pomyšlení, že jsem příčinou smrti jeho otce. Mlčky jsme se na sebe dívali. Matka řekla na vysvětlenou: „Urug se přišel rozloučit. Stěhuje se.“ A  teď jsem se dozvěděl i  to, co se chystá. Do kamenného stavení u řeky se nastěhuje nový mandur s rodinou; Sidris s Deppohovými dětmi se odstěhuje k jednomu příbuznému do desy výš v horách. Nikdy jsem nezjistil, co nakonec rozhodlo: můj zoufalý zármutek z nastávajícího odloučení od Uruga, vědomí viny mých rodičů vůči Deppohovu synovi či snad mateřská péče a ctižádost dobrotivé Sidris. Jednoho dne přišla, poprvé od mých batolecích let, zase jednou k nám, bezvadně oblečená, v týle vrkoč a v něm vetknutý vonný kvítek, 25

čelo bíle napudrované. Zůstala u  matky dlouho; slyšel jsem v  sousední ložnici jejich hlasy, ale nerozuměl jsem ani slovo. Co se tam rozhodlo, mělo dalekosáhlé důsledky. Urug se měl nastěhovat k  našemu komorníkovi, což byl Deppohův prasynovec, a chodit do Sukabumi do holandské školy pro domorodce. Když se nyní zpětně dívám na naše léta na obecné škole, slévají se ty roky do jediného obrazu, nejspíš proto, že to byl pravidelný sled neměnných dojmů. Časně ráno cesta autem na vlak vzdálený od plantáže půl hodiny pěší chůze. Tráva a listoví se třpytily hojnou rosou, slunce sotva vyšlo, vše se ještě utápělo v jitřním modrém oparu. Domorodci nosili ovoce a další zboží k včasnému odeslání na nádraží; schýlení pod tíhou pikolanů se pohybovali rytmickým poklusem po silnici. Rolník hnal buvoly na sawu za pomoci malých chlapců, kteří vyluzováním pronikavého pokřiku udržovali dobytčata na  travnaté krajnici. Urug některé z klučinů znal a vykloněný z auta je halasně zdravil. Z opačného směru se blížily hloučky česaček čaje a  plantážních dělníků. Ženy se po nás ohlížely a usmívaly se zpod slendangů ovinutých kolem hlavy. Z  domorodých chýší skrytých ve  stínu vysokého stromoví se sbíhaly malé děti, psi a slepice. Na nádraží bylo vždycky živo. Vršily se tam koše, davy lidí tam čekaly na první vlak, warong nabízel možnost časného občerstvení. Často jsme s  Urugem neodolali a koupili si porci rudjaku, nezralého plodu s pálivou omáčkou, který jsme ve spěchu zhltli z přeloženého listu. A pak přijel vlak: malá horská lokomotiva s  chvostem vagonů s  nezasklenými okny. Ve  vagonech podélně stály dřevěné 26

lavice. I když jsme s Urugem mohli jezdit druhou třídou, dávali jsme přednost rušným vagonům, kde jsme často dostali ovoce nebo hrst katjangů a  kde bylo vždycky co poslouchat a na co se dívat. Z trasy horami Preangeru znám každý kámen, každý telegrafní sloup, každý most. Se zavřenýma očima bych dokázal nakreslit krajinu po obou stranách oken: svažující se terasy rýžových polí, hustě porostlé kuželovité kopce, které dál přecházejí v modré horské hřebeny, malé stodoly v polích, domorodé chýše v bambusových hájích, čas od  času bíle omítnuté nádražíčko, kde čekají hloučky trhovců se zbožím. Když jsme dorazili do Sukabumi, slunce už pražilo a dělilo svět na prudké světlo a chladivý stín. Prošli jsme městem – Sukabumi totiž v našich očích bylo město – a pak se naše cesty rozdělily: každý z nás šel do své školy. V učivu, které jsme měli zvládnout, nebyl velký rozdíl; Urug měl jen jako předmět navíc nizozemštinu. Hodiny, které jsme strávili ve třídách, byly nejspíš prakticky stejné. U něj i u mě nikdy neutuchající bzukot dětských hlasů, které odříkávají učení sborem, provázený šoupáním nohou, skřípotem pisátek a per, zatímco venku šumí ve větru stromy a  nad asfaltem ulice se tetelí horký vzduch. V jednu hodinu jsme se vždycky sešli na smluveném místě. Když jsem přibíhal, viděl jsem už Uruga stát v chládku pod stromem, bosého, ale jinak po mém soudu pěkně oblečeného, v  sametových kalhotách se skautským opaskem a s černým topi mohamedánských hochů na hlavě. Často jsme si za  pár centů koupili pestrobarevná zmrzlinová lízátka, zmražená na  tenkých dřívkách, aby se dala cucat, nebo jsme si ve vlaku dopřáli nadmíru lepkavou dobrotu, 27

pudink s  kokosovou příchutí. Tou denní dobou bylo i  ve  výše položené oblasti Kebon Djati neobyčejné vedro. Jakmile jsme přišli domů, šli jsme se proto ze všeho nejdřív osvěžit: já jsem zamířil do  koupelny a  Urug ke  studni za  hospodářskými budovami. Ačkoliv jsme se v  odpoledních hodinách ještě často bavili svými obvyklými hrami na zahradě a u řeky, získávali jsme postupně zálibu v jiných věcech. Sbírali jsme poštovní známky, pásky z  doutníků a obrázky automobilů a aeroplánů. Uruga bavila zvlášť tato poslední kategorie. Uměl nadmíru věrně napodobit kvílivý zvuk přistávajícího letadla. V křečovitém rozpažení kroužil, skákal, dřepal si a  lezl, až nakonec za  sledu zvuků, které měly představovat katastrofu, padl na zem. Já jsem to tak neuměl. Jakási ostýchavost, snad stud nebo neschopnost oddat se hře zcela, mi bránily v tom, abych se vyžíval ve výkřicích a posuncích jako Urug. V té době jsem také objevil požitek ze čtení – činnosti, která Uruga těšila jen mizivě, nanejvýš když v knihách byly obrázky. Zato vynikal v kreslení. Zvlášť si liboval v  symetrických obrazcích školních příkladů, kruzích a trojúhelnících umně narýsovaných jeden přes druhý a vybarvených sytými odstíny. Protože jsem Urugovu přítomnost považoval za  samozřejmost, neuvědomoval jsem si tehdy svérázné postavení, které u nás Urug zaujímal, něco mezi členem domácnosti a podřízeným. Jedl a spal v čeledníku, ale většinu dne trávil u mě. Matka tomu všemu nechávala v klidu volný průběh – až mnohem později jsem pochopil, že naše přátelství s Urugem pro ni znamenalo ulehčení. Nebyla už tak samotářská jako dřív, koupila si koně, na  němž – mnohdy ve  společnosti pana 28

Bollingera – podnikala vyjížďky po  čajových zahradách. Otec byl velmi zaneprázdněný a často služebně na cestách. Ve  volných dnech chodil Urug k  Sidris. Obvykle jsem ho doprovázel. Sidris teď bydlela s dětmi v malé chýši v dese, která mi na rozdíl od bývalého domu u řeky připadala neuvěřitelně zanedbaná a  špinavá. Urugův dědeček zemřel a  s  ním zmizela i  houpací křesla. Jen japonský korálkový závěs připomínal ještě zašlou slávu. Když jsme se s Urugem objevili, obklopily nás malé děti v  ušmudlaných a  otrhaných šatech s úctou a obdivem, byly však příliš ostýchavé na to, aby nám kladly otázky. Urug se při takových příležitostech nenechal pobízet. V kruhu rodiny a zvídavců, kteří se seběhli z desy, vyprávěl o vlaku, o Sukabumi, o vyučování. Sidris, jejíž tvář jevila stále zřetelnější stopy vadnutí, poslouchala syna s uspokojením. Někdy ho přerušila drobnými výkřiky nebo mlasknutím jazykem, což v nejrozličnějších odstínech vyjadřovalo nejrůznější city. Urugova sestřenice Satih u Sidris zůstala a těchto vyprávěcích hodin většinou využila k tomu, že si přitáhla mezi kolena některé mladší dítě a vybírala mu vši. Satih byla pohledná, asi šestnáctiletá dívka, skoro až moc baculatá v chatrné kabaji. Necítil jsem se tu nikdy cize, naopak. I  v  té zanedbané chýši na  rozbahněném pozemku jsem byl víc doma než v pustých, šerých pokojích našeho domu. Když jsem po  skončení návštěvy sestupoval s Urugem po kamenité cestě k plantáži, zdálo se mi, jako bych se rozloučil s vlastní rodinou. Nikdy mě nenapadlo zapochybovat o naprosté rovnosti práv, pokud šlo o Uruga a mne. Ač jsem si byl vědom – byť snad také jen napůl – rozdílů v  rase a  postavení ve  vztahu ke  29

komorníkovi, babu či zahradníku Danuhovi, bylo Urugovo bytí tak srostlé s mým, že vůči němu jsem takový rozdíl necítil. O to víc mě udivilo, když jsem si poprvé všiml, že Urugův vztah ke mně a mým rodičům budí posměch a nevoli našeho domácího personálu. Projevovalo se to zpočátku drobnostmi: uštěpačné poznámky na adresu „pana“ Uruga, pochechtávání po  straně, jednotlivé slovo či posunek, avšak jejich kritika byla postupně patrnější z víceméně otevřeného sabotování při výkonu uložené práce. Věděl jsem teď také, že Urugovo vzdělání platí otec, a  vzhledem k Deppohově smrti jsem to nepovažoval za nic nepřirozeného. Co si o tomto stavu myslí Urug, zůstávalo záhadou. Jeho chování se nezměnilo a pohyboval se bez jediné známky rozpaků jak u nás doma, tak po hospodářských budovách. Nevím, jak osaměle bych prožil dětství, kdyby nebylo Uruga. Nejspíš bych v  tom případě vnímal jako mnohem větší ránu i  rozvod rodičů. Protože mě matka od  raného dětství přenechávala téměř výhradně péči babu, Sidris a její rodiny a Urugovi, byla mi vlastně cizí. Po období samotářství a návalů bolení hlavy nastalo – po nešťastném večeru u Telaga Hideung – období téměř horečně činného neklidu. Jezdila na koni, podnikala pěší výlety, jezdila do Sukabumi na nákupy. Stará djaït proháněla celé dny jehlu šicího stroje novými látkami, zatímco matka bloumala nervózně po  domě, jen občas klesla na  židli, aby roztrhala dopisy nebo si vyložila pasiáns. Pouze párkrát u nás nocovali hosté, obvykle dělal matce společnost pan Bollinger, ať už u  čaje, odpoledne či večer, nebo při projížďkách koňmo po  plantážích. Postupně jsem zaznamenal narůstající 30

ochlazení rodičovského vztahu, i tak už nijak vřelého. Když jsem večer ležel v posteli, doléhalo ke mně někdy práskání dveřmi a zvýšené hlasy. Jednou, když se matka pod záminkou, že jde nakrmit holuby, uchýlila do  zahrady, zastihl jsem ji tam v pláči. Krátce nato odjel pan Bollinger do Evropy. Souvislost mezi všemi těmi drobnostmi, pro mě tehdy tak zapeklitými a  bez zvláštní důležitosti, jsem vytušil až mnohem později. Když mi otec nakonec oznámil, že matka odjíždí na neurčitou dobu na cesty, přijal jsem tu skutečnost, ač nepochopitelnou, prostě jako zase jednu z věcí, s nimiž se dítě zřejmě musí smířit, kdežto Urug se tiše bavil, když jsem mu to vyprávěl, a  utrousil poznámku, které jsem nerozuměl. Později jsem pochopil, že služebnictvo nebylo slepé a  že Urug jejich přičiněním věděl, co se u nás doma odehrává. Nikdy se o tom přede mnou nezmínil, ani později ne, když jsme byli mnohem starší a podobná témata přišla nejednou na přetřes. Jediné, co jsem u něj v této souvislosti zpozoroval, byl posměšný a  opovržlivý záblesk v  obličeji, jakmile padlo matčino jméno. Matčin odjezd se vyznačoval nervózním ruchem. Vnitřní veranda byla zastavěná kufry a  bednami, do  nichž sbalili velkou část bytového zařízení i bílého prádla. Otec se v těch dnech neukazoval. Nakonec jednoho rána předjel k domu automobil a  za  ním podnikový nákladní vůz, na  který kufry naložili. Slzy a objetí mé matky, nikdy zvlášť štědré na projevy náklonnosti, mě natolik vychýlily z rovnováhy, že když se auto rozjelo, usedavě jsem se rozplakal. U příležitosti rozloučení jsem jeden den nemusel do školy. Urug 31

odjel do Sukabumi jako obyčejně. Procházel jsem po domě částečně zbaveném obrazů, váz a deček, takže působil ještě chladněji než dřív. Židle na  vnitřní verandě zůstaly ještě odsunuté stranou kvůli vynášení beden. Po  podlaze byla roztroušená sláma a dřevitá vlna. Když jsem tam stál, přišel domů otec – na dobu loučení se totiž stáhl do fabriky. Posadil se na jednu ze židlí, vzdychl a otřel si z obličeje a krku pot. Poprvé v životě jsem v něm viděl někoho jiného než jen člověka ve vedoucím postavení, přísného soudce, absolutního vládce nad mým dětským životem. Všiml jsem si, že mu na temeni řídnou vlasy a že ho sužují starosti a únava. Přistoupil jsem k němu. „Vida,“ řekl otec bezbarvě, „tak tady jsi. To je změna, co? Ať djongos zamete to smetí.“ Roztržitě mě pleskl přes rameno. „Běž si hrát,“ pokračoval, a když jsem nepřestal otálet, dodal: „Vzal bych tě odpoledne do  zahrad, ale čekám někoho ve fabrice.“ „Až se vrátí Urug, jdeme na ryby,“ opáčil jsem spěšně, abych ho upokojil. Otec svraštil na  okamžik obočí a opět vzdychl. „Tak dobrá,“ řekl pak, zvedl se a zamířil do ložnice. „Tak dobrá. Tak si hraj s Urugem.“ Tak začala nová fáze v našem životě. Chodil jsem do čtvrté třídy obecné školy. Jednou z  velkých událostí té doby pro nás byl příchod Gerarda Stokmana, zřízence, který měl nahradit pana Bollingera. Byl to neobyčejně vysoký, hubený mladý muž, s obličejem jakoby vyřezaným ze světle hnědého lesklého dřeva. Na  plantáž nastoupil v  khaki obleku s  krátkými kalhotami. Chlupaté kostnaté nohy vězely v  plátěnkách. Kromě pár kufrů sestávala jeho zavazadla z větší části z lo32

veckých potřeb: pušek, malorážek, mačet, okovaných holí, rybářských sítí a  udic, pomačkaných loveckých brašen s maskovacím vzorem, ze stanu a množství tábornického náčiní zabaleného v pytlích z celtoviny. Z několika beden dopravených nákladním autem se vynořila vycpaná zvířata a  vydělané kůže. Rozumí se samo sebou, že vykládání těchto pozoruhodných zavazadel jsme s Urugem sledovali bez dechu. Gerard Stokman obýval malý pavilon nedaleko správcovského domu. Když kuliové nanosili všechny jeho saky paky dovnitř, poslal je pryč a  začal vybalovat. Urugovu a  mou přítomnost zřejmě považoval za  tu nejobvyklejší věc na světě. Zapojil nás do ukládání a rovnání věcí. Radil se s námi, jak zavěsit na zeď sbírku dajackých zbraní, jež ostrými zuby a hroty ve tvaru záchytných háků dráždily velkou měrou Urugovu představivost. S  jedním z  těchto asagajů v  ruce se plížil až do  nejzazších koutů pavilonu za  pomyslnými nepřáteli, přičemž znázorňoval tu útočníka, tu napadeného. Já jsem seděl na bobku mezi vycpanými zvířaty se skleněnýma očima a  rozevřenými tlamami, nalakovanými zevnitř rudě. Byla tam opice, malý panter, letucha, aligátor, ptáci, ještěrky a skleněná nádoba plná preparovaných hadů. V  zavařovacích sklenicích převázaných pergamenem plavaly ve žluté kapalině nedefinovatelné části zvířat, kusy kůže a  tak podobně. Vlastník všech těchto skvostů stál na židli a přitloukal na zeď kůži mravenečníka. Neúnavně odpovídal na  naše dotazy a  vyprávěl o  sobě. Coby důstojnický synek z  Bandungu si zamiloval Jávu, lov a  život v  přírodě. S  rodiči se rozkmotřil, protože měli námitky proti jeho volbě povolání. 33

Díval se na to značně filozoficky: „Zase se udobříme, nebo třeba ne,“ prohlásil, „však se ještě uvidí. Potřebuju kolem sebe prostor. Kancelář nebo kasárna nejsou nic pro mě a  do  Holandska nechci. Párkrát jsem tam byl, když měl otec dovolenou, a to mi tak zrovna stačilo. Tohle je nádherný kraj. Víte o tom, že tady nahoře žije plno divočáků? V sobotu vyrazím do hor, jestli se mi naskytne příležitost.“ Příležitostí se mu naskytlo víc než dost. Nebylo víkendu, aby se Gerard (jak jsme mu prakticky hned začali říkat) nevydal, vyzbrojen puškou a  mačetou a  následován kulim se stanem a  proviantem, po  cestě vedoucí mezi čajovými zahradami do  horského lesa. My s  Urugem jsme tyhle výpravy velice prožívali. Většinou jsme večer seděli u Gerarda v pavilonu a poslouchali jeho vyprávění, zatímco on dumlal dýmku, čistil a ošetřoval zbraň a preparoval části své kořisti. Zahrabal na  zahradě kančí hlavu, aby ji mravenci očistili. Odhadovali jsme s  Urugem, jak dlouho ten proces potrvá, a  po  několika týdnech jsme chtěli hlavu vyhrabat, abychom zjistili, jak to s  ní vypadá. Gerard nám však důrazně doporučil, abychom ještě měsíc počkali, a  skutečně se po  vypršení této lhůty vynořila ze země téměř bělostná lebka (ač ne právě voňavá). Dočistil ji a přetřel bezbarvým lakem. Pak jsme ji s Urugem dostali darem. Byl to náš nevzácnější poklad, měli jsme lebku střídavě u postele a čas od času jsme ji vzali do školy, abychom oslnili spolužáky. Co to však bylo proti gloriole, která nás ozářila, když nás Gerard začal brát každý týden na  výpravy s sebou! S mačetou za pasem a s dekou přivázanou šňůrou na záda jsme šplhali za svým vůdcem po strmých 34

kamenitých stezkách v  pralese. Mohutné koruny stromů vysoko nad našimi hlavami propletené ve věčně zelený příkrov propouštěly jen poměrně málo denního světla, takže jsme se pohybovali v jakémsi přítmí akvária. Pod loubím se vznášel pronikavý pach vlhkého listí, rostlinných vrstev zvolna tlejících na černozem. Ledová průzračná voda šuměla v  podrostu v  podobě na  dlaň širokých pramínků či bystřin, sevřených v korytě z hladkých šedých valounů. Vždycky se odněkud ozýval vodopád a vzduch jako by byl prosycen jemnými kapénkami. V tichu pod touto ohromnou zelenou kopulí bylo cosi hrozivého, což působilo, že jsme si s  Urugem ze začátku netroufali mluvit jinak než tlumeně. Mnohé okolo, v  stinných hlubinách zarostlých roklí, v  kmenech pokřivených a  sežehlých bleskem, nám nahánělo strach, ale Gerardova hubená postava před námi nás naplňovala bezmeznou důvěrou. V sedle mezi dvěma horskými vrcholy objevil starou boudu a povýšil ji na loveckou chatrč. Tento útulek vděčil za  fantastický vzhled Gerardovým opravám. Díry ve  střeše a  ve  stěnách ucpal víčky plechovek od sušenek, kusy dřeva všech barev i tvarů a primitivním pletivem ze vzdušných kořenů nasekaných v  lese. Stěnu, která hrozila sesednutím, pečlivě podepřel navršenými kameny. V útrobách chatrče se nacházely dvě vestavěné spací kóje, Gerard je nazýval „králíkárna“, vratký stůl a několik špalků k sezení. Řada hřebíků zatlučená v nejpevnější části stěny sloužila za skříň. Tam jsme věšeli plecháčky, oblečení a zbraně. Zpod jedné kóje vytáhl Gerard poněkud pošramocenou plotýnku na  dřevo a  umístil ji před chatrč, na sežehlý kus země pod stříškou. Naše 35

nádobí tvořila pánev a plechovka od margarínu. Kuli jménem Ali, který Gerarda vždycky provázel, nasbíral suché dříví, zatímco my s  Urugem jsme došli pro vodu do  potoka za chatrčí. Pomocí umělého vodopádu a kusu vydlabaného bambusu vyrobil Gerard vodovod, který nám při nejrůznějších domácích pracích prokázal velkou službu. Stále mám před očima obraz našich večeří před chatrčí, nerozlučně spojený s  trpkým pachem kouře z  hořícího dřeva: Gerard sedí na špalku a přimíchává do rýže obsah hovězí konzervy; Ali dřepí a paže mu visí přes široce roztažená kolena; my s Urugem, samým vzrušením a hlady sotva schopní chvíli posedět; a před námi, za holým, kamenitým svahem horského sedla, přes vrcholky stromů níže položeného pralesa se otvírá pohled na svažující se hornatinu ve všech odstínech modře, šedi a zeleně, s ostře črtanými stinnými místy v  proláklinách a  roklích, a  ještě níž, kam oko dohlédne, směrem k obzoru mizí v oparu vedra pláň a  plující oblaka na  ni vrhají velké stíny. Na  sklonku odpoledne obešel Gerard stanoviště, která zbudoval v houští a  na  stromech ke  sledování zvěře. Ukázal nám posed z  bambusu zaklíněný ve  větvích stromu. „Tam půjdeme dnes v noci na čekanou – na divočáky. Když jsme nad úrovní země, nezvětří nás.“ Kvečeru se silně ochladilo. Gerard myslel na všechno, a tak vytáhl ze svého zavazadla vlněné svetry – skoro jsme se v nich s Urugem ztráceli. Z roklin stoupaly na všech stranách mlhy a zdánlivě nás oddělovaly od nížiny. Nebyli jsme na ten chlad pronikající do morku kostí zvyklí a cvakali jsme zuby, ale Gerard nás zaměstnal a poslal nás s Alim do lesa pro další zásoby dříví. 36

Po setmění jsme nějakou dobu seděli u ohně, který Gerard rozdělal před chatrčí, a  mluvili jsme sundsky, což se v  přítomnosti Uruga a  Aliho stalo samozřejmostí. Při těchto příležitostech se ukázalo, že jinak mlčenlivý kuli, jenž se dokázal udělat tak nenápadným, až téměř splynul s  okolím, je rozený vypravěč. „Jen si ho poslechněte,“ poznamenal Gerard s hrdostí impresária. „Zná na tucty příběhů.“ Ali se nenechal prosit. Přidřepl si trochu blíž k ohni a přetáhl si přes ramena pruhovanou deku. Jeho pohyby při tom všem byly tak slavnostní, jako kdyby prováděl nějaký obřad. Mluvil tiše a bez odstiňování hlasitosti či intonace, v rozporu s tím, co se obvykle považuje za nedílnou součást pojmu dobrý vypravěč. Nikdy jsem však nesledoval vyprávění s větším napětím než to Aliho. Jeho hlas ladil s nočním tichem kolem nás, s tónem vodopádů v lese, s větrem ve vrcholcích stromů. Bez sebemenšího úsilí jsme se ocitali v tom soumračném světě zvířecích bajek a mýtů o polobozích a zázračných bytostech. Urug některé z příběhů znal a přerušil někdy náhle Aliho tím, že už předem zmínil určité jméno nebo skutečnost. To neměl kuli rád. Po  takovém přerušení se na  chvíli odmlčel a  uplivoval do  ohně. Naše ticho plné očekávání, přičemž jsem do Uruga potají šťouchl, abych mu dal najevo, že má být zticha, vypravěče opět rozmluvilo. Ukládali jsme se brzy k odpočinku, pokud se dá mluvit o odpočinku na tvrdých prknech kójí, z nichž každá skýtala místo pro čtyři osoby. Zabalení v dekách jsme naslouchali nočním zvukům venku; šplíchání pantjoranu za chatrčí, šumění větru v  lese nás uvedlo do  jakéhosi polospánku, 37

který jako by trval pouze pár vteřin, a už nám Gerard dával znamení, že máme vstávat. Bylo to obvykle mezi třetí a čtvrtou. Byli jsme s Urugem vmžiku připravení a samým vzrušením jsme necítili únavu. Ve světle Gerardovy kapesní svítilny se naše stíny divoce a strašidelně míhaly po stěnách chatrče. Dostali jsme pokyn, že jakmile vstoupíme do lesa, máme našlapovat tiše a  nemluvit. Vyrazili jsme. Gerard v  čele, Ali průvod uzavíral. V  zlověstné temnotě pralesa jsme s  Urugem zpočátku neměli pomyšlení na  mnohé plány, které jsme na  tyto noci spřádali doma. Už nás ani nenapadlo, abychom se – jak jsme si předsevzali – kradli s tasenou mačetou lesem, připraveni vrhnout se na pantery a divočáky. Náznak takové kuráže se vrátil, teprve když jsme se bezpečně uvelebili na posedu ve větvích. V pralese jako by bez přestání šelestilo, Ali nás však, s kapesní svítilnou v  ruce, nabádal k  trpělivosti. Někdy namířil světelný kužel do  tmy a  my jsme na  planinkách mezi stromy uviděli jednoho nebo dva divočáky, ale i celé stádo. Do všech stran se rozlehly výstřely z pušky, všude se ozývalo praskání a spěšné přesuny zvěře prchající podrostem. Gerard v té době byl – a ještě dlouho zůstal – naším vedoucím, naší studnicí vědomostí, neomylnou autoritou v každé nesnázi, která nás trápila. Ostatní zřízenci ho považovali za podivína, protože neholdoval pití a bridži a nelákaly ho vyjížďky do klubu v Sukabumi, podnikané každý týden. Byl z  těch lidí, kteří se umějí zabavit i  v  naprosté samotě. Když jsme k němu večer zašli, nikdy jsme ho nezastihli v nečinnosti. Oblíbil si nás a považoval nás za spolubydlící, před nimiž nemá tajnosti. Mluvili jsme střídavě ho38

landsky a  sundsky, jak to zrovna vyšlo. Urug holandštině rozuměl a uměl i číst, ale jakýsi stud mu bránil v tom, aby se tím jazykem vyjadřoval. Když jsme ho k tomu vybízeli, nasadil ostýchavou grimasu a  zamumlal odmítnutí. Zato z  holandských hovorů, které jsme vedli s  Gerardem, mu neuniklo ani slovo. S  otcem jsem měl snad ještě méně styků než předtím. Pracoval dlouho ve fabrice a domů chodil až pozdě odpoledne. Vídal jsem se s ním jen u večeře. Jedl rychle, obvykle bez jediného slova. Byl myšlenkami jinde, u práce, u záležitostí, které mi nic neříkaly. Nic jsem o něm nevěděl, ani o tom, co se mu honí hlavou. Zhubl a ve tváři byl zažloutlý. Lysiny na spáncích a na temeni se rozrostly. Od nozder ke koutkům úst a k bradě ubíhaly dvě rýhy, které mu dodávaly přísného vzhledu, ale současně budily i soucit. Věděl jsem, že ho na plantáži považují za snaživého vykonavatele povinností, puntičkáře, který je v případě pochybení či zanedbání nesmlouvavý k sobě i ke svým podřízeným. Dřívější záchvaty téměř chlapeckého veselí, smíchu a žertování se zřízenci či hosty patřily nadobro minulosti. Hosté k nám už ostatně nejezdili vůbec a mezi otcem a zřízenci jako by od té události s  panem Bollingerem vzniklo vzduchoprázdno. Po večeři otec obvykle sedával na vnitřní verandě, jež zbavena všeho, co nebylo nezbytně nutné, působila stejně neosobním dojmem jako hotelový pokoj. Kouřil nebo si četl některou detektivku či kovbojku s  ohmatanou křiklavou obálkou, které v domě zanechal předchozí správce jakožto dědictví pro osamělé večery. Někdy si pustil gramofonovou desku – už tehdy jsem vycítil, byť jen napůl vědomě, 39

že není na světě nic smutnějšího než pochody a operetní valčíky v chladu domu, jenž není domovem. Když jsme s Urugem nebyli u Gerarda v pavilonu, seděli jsme u stolu na zadní verandě s počty a mluvnicí. Stávalo se, že se u nás otec zastavil, bral do ruky naše sešity, aby si je prohlédl, a poptával se na školu. Než podepsal vysvědčení, která jsme s  Urugem nosili každé čtvrtletí, pečlivě je prostudoval, ale jelikož jsme nikdy neměli nedostatečnou, neviděl důvod k připomínkám. Urug měl mimořádně úhledné písmo, jako na školních předlohách, dokonale stínované a tvarově vyvážené. Na základě toho se otec jednou Uruga zeptal, zda už někdy uvažoval o  své budoucnosti. „Mohl by z  tebe být úředník někde v  kanceláři,“ dodal zahloubaně a ještě jednou sešit prolistoval. Urug se s úsměvem a přimhouřenými víčky díval stranou, což dělával, když nevěděl, co odpovědět. „Chceme být s Urugem strojvůdci nebo letci,“ vyhrkl jsem. „Ale nejradši ze všeho objevitelé. Domluvili jsme si to.“ Otec položil sešit zpátky na stůl a téměř neznatelně pokrčil rameny. Nejspíš to nebylo poprvé, kdy si uvědomil, že se s námi nedá mluvit jako s  dospělými. Umění zacházet s  dětmi bylo otci naprosto cizí. A tak jsme žili vedle sebe jako bytosti mluvící odlišnými jazyky. Přesto vím, že se otec otázkami mé výchovy zabýval. Několik dní před mými jedenáctými narozeninami přišel ke mně do ložnice, když jsem se chystal ke spánku. Pozoroval mě, jak si dávám šaty přes židli a čistím si zuby. Připomnělo mi to podobnou návštěvu matky, před mnoha lety, když mi přišla oznámit, že půjdu do školy. 40

„Promysli si, co by sis přál k narozeninám,“ začal otec. Přikývl jsem. Chtěl jsem si přát pro sebe a pro Uruga po malorážce, abychom si je mohli brát na lov, ale silně jsem pochyboval, že otec uzná nezbytnost takového daru. „Za pár měsíců dostanu dovolenou,“ pokračoval otec. „Rád bych trochu cestoval, podíval se po světě, dokud si to ještě můžu dovolit. Chápeš přece, že tě nemůžu vzít s sebou. Uvažoval jsem o tom, že bych tě poslal do Holandska, do internátní školy nebo tak. Na konci tohoto školního roku budeš dělat přijímací zkoušky a stejně půjdeš na střední školu. A život tady...“ Máchl rukou kolem sebe. „O hodně tady přicházíš. Úplně se poindičtíš, to mi vadí.“ Od umyvadla jsem se vzepřel. „Já nechci do Holandska,“ vyrazil jsem ze sebe. Hlavou mi probleskly Gerardovy historky: déšť a  chlad, zatuchlé místnosti, nudné městské ulice. „Chci zůstat tady,“ opakoval jsem, „a Urug...“ Otec mě přerušil s netrpělivým posunkem. „Urug, Urug,“ řekl, „pořád samý Urug. Jednou se od něj musíš odpoutat. To kamarádství už trvá na můj vkus až dost dlouho. Nestýkáš se s chlapci ze třídy? Pozvi jich pár sem, až budeš mít narozeniny. Pošleme pro ně auto a pak je zase rozvezeme domů. Já chápu, že jsi k  Urugovi tak přilnul,“ dodal, když si všiml, jak se tvářím. „Bylo to nevyhnutelné. Musel jsem pro toho hocha něco udělat. Ale až Urug vychodí školu, nastoupí do práce, kdežto ty půjdeš na studie. A navíc...“ Po krátkém zaváhání dodal: „Přece to chápeš, ne? Ty jsi Evropan.“ Přemýšlel jsem o tom, ale význam toho, že jsem Evropan, mi jaksi nedocházel. Pod otcovým nátlakem jsem pozval dva spolužáky, aby k nám první neděli po mých narozeninách přijeli. Malorážky jsem nedostal, zato album 41

známek a  vodovky. Ty jsem daroval téměř vzápětí tajně Urugovi. Gerard mi přinesl kůži letuchy, dokonale preparovanou k zavěšení na zeď. Navíc vyzdobil zadní verandu lampiony a  barevnými papírovými řetězy, což dodalo jinak poněkud křečovité narozeninové oslavě sváteční tón. Dva cizí chlapci, s nimiž jsem se i ve škole stýkal jen letmo a převážně jsme se při tom předháněli v mrštnosti a chvástali se o přestávce na školním dvoře, si prohlédli můj pokoj a  moje věci a  pojedli se mnou a  s  otcem k  slavnostní příležitosti trochu bohatší výběr pokrmů s  rýží. Byl jsem otrávený a zklamaný, že Urug k jídlu pozván nebyl, přitom jsem s ním o tom předem mluvil, protože jsem považoval za samozřejmost, že u toho také bude. Ale zdálo se, že Urug si z  toho nic nedělá. Když jsme seděli u  stolu, viděl jsem ho, jak nás pozoruje ze zahrady. Po jídle vzal otec mě a mé hosty do fabriky a podal nám poučný výklad o tom, co je tam k vidění. Na zbytek odpoledne nás poslal do zahrady, ať se zabavíme sami. Urug se k nám přidal. Během těchto společných her jsem si poprvé v životě plně uvědomil, že Urug je v očích jiných lidí „domorodec“ – a to nikoliv domorodec jako Harsono Kusuma Sudjana, který chodil k nám do třídy a jehož otec byl regent, ale kluk z desy, syn podřízeného z plantáže. Rozdíl se projevoval mírně komandujícím tónem, jímž moji hosté na Uruga mluvili, rozkazovacím „Ajo!“, jímž ho při hře popoháněli k většímu spěchu. Ale z čeho jsem se já červenal pohoršením, jako by se Uruga snad ani nedotýkalo. Jen jednou jsem zpozoroval jeho pohled úkosem, jakoby obrácený do sebe, a nepatrné ztuhnutí v obličeji a v postoji, 42

když jeden z mých spolužáků, asi spíš z klackovitosti než ze zlého úmyslu, utrousil na Urugovu adresu ošklivou nadávku v sundštině. Po  tomto incidentu se Urug postupně stáhl; po  zbytek odpoledne se spokojil tím, že seděl na  zábradlí zadní verandy a pozoroval nás. Když jsem se večer, po vyprovození hostů, vrátil, nemohl jsem ho najít. Bylo to poprvé, kdy jsem nevěděl, kde je nebo co dělá. Šel jsem k Gerardovi. Seděl na přední verandě svého pavilonu a kouřil, dlouhé nohy na  stole. Vylezl jsem na  židli. Tak uplynula nějaká doba, aniž kdo z nás promluvil. Gerard v sobě měl velkou dávku taktu, a když vytušil, že se schyluje k důvěrným sdělením, uměl mlčky vyčkávat. Nakonec jsem vyrukoval s  problémem, který mě trápil. „Je Urug něco míň než my?“ vyhrkl jsem. „Je jiný?“ „Blázníš?“ odtušil Gerard klidně, aniž vytáhl dýmku z úst. „Kdo to tvrdí?“ S jistými obtížemi jsem se pokusil vyjádřit slovy svá pozorování z uplynulého odpoledne. „Panter je jiný než opice,“ řekl Gerard po chvíli, „ale je jeden něco míň než ten druhý? To považuješ za hloupou otázku, a máš pravdu. A za stejně hloupou ji považuj, když se týká lidí. Být jiný – to je normální. Každý je jiný než ten druhý. Já jsem taky jiný než ty. Ale že by někdo byl víc nebo míň kvůli barvě tváře nebo kvůli tomu, čím je jeho otec – to je nesmysl. Urug je přece tvůj kamarád. Jestli je takový, že může být tvůj kamarád – tak jak by mohl kdy být něco míň než ty nebo kdokoliv jiný?“ Když jsem se potmě vracel domů, zaslechl jsem Urugův hlas vzadu, u čeledníku. Djongos, zahradník a Urug seděli vedle sebe na nízké zídce u studny a mluvili o kohoutovi, 43

kterého si Danuh den předtím koupil. Už už jsem k nim zamířil, ale pak jsem si to rozmyslel. Došel jsem na zadní verandu pro své nové vodovky a přinesl je do komůrky vedle kuchyně, kde spával Urug. Nad bale-bale plandalo na drátě klambu. Na  převrácené bedýnce byly pečlivě srovnané Urugovy sešity a učebnice. Na nabílenou zeď si nalepil výstřižky letadel a  závodních automobilů. Věděl jsem, že je náramně hrdý na svou holou, úpravnou komůrku, kde se vždycky vznášely pronikavé kuchyňské pachy a kde zejména večer stoupal z cementové podlahy vlhký chlad. Položil jsem vodovky na  bale-bale, vedle svého starého pyžama, které – jako většina mých obnošených šatů – skončilo přičiněním babu u Uruga. Otec rozhodl, že v  každém případě do  přijímacích zkoušek zůstanu v Indii. Vzhledem k tomu, že jeho zástupce se měl nastěhovat do správcovského domu, hledalo se pro mě v Sukabumi ubytování. O tom všem jsem byl zpraven jen velmi kuse. Když mě otec jednoho dne vzal autem do Sukabumi k  té, které budu už vždycky říkat Lida, postavil mě před hotovou věc. Byla to žena neurčitého věku. V  době, o které mluvím, jí mohlo být něco mezi třicítkou a čtyřicítkou. Patřila k ženám, jejichž zevnějšek se od dospělosti až po vysoké stáří nemění. Byla střední, dosti hubené postavy, popelavě světlé, rovné vlasy nosila nakrátko s ofinou do čela a v jinak nevýrazném, nepravidelném obličeji měla šedé oči. Jen o  několik let dřív přijela jako ošetřovatelka z  Holandska s  předsevzetím, že v  chladivém horském vzduchu Sukabumi založí zotavovnu. Přítelkyně a kolegy44

ně, která jí s  provedením tohoto plánu měla pomoct, se sotva dva měsíce po příjezdu do tropů o překot provdala. Tak Lida přišla nejen o pracovnici, ale i o kapitál. Velkým hotelům a penzionům, které všude v Sukabumi rašily jak houby po dešti, nemohla konkurovat. Z velkolepého projektu nakonec nezbylo nic než domek s  ubytováním pro několik lidí. Lida si nemohla vybírat: jezdili k ní nejen lidé na zotavenou, ale i letní hosté, nocležníci na několik dní, přijímala dokonce strávníky. Měla pověst ochotné domácí, s níž se dá dobře vyjít a která nabízí ubytování levně. Ředitel naší školy ji znal a doporučil ji otci jako moji dočasnou opatrovnici, dokud bude otec na  dovolené. Lidin dům byl zcela neindický. Mohl stát v  lesnatém nizozemském kraji Veluwe, v malebných blahobytných městečkách Laren či Blaricum. Průčelí a  střecha porostlé popínavými rostlinami, prosklený přístavek, zahrada plná růží. Interiér zdobily polštáře, dečky, pletené návleky na čajovou konvici a  ručně vázané koberečky, chyběl snad už jen hořící krb. Udiveně jsem si prohlížel dřevěné obložení stěn, přeplněné pokoje, na  oknech záclony a  ještě závěsy. Lida s  naší návštěvou počítala, nabídla nám čaj a bez okolků začala o věci samé. Jak jsem zjistil, otec se s  ní seznámil už dřív a  můj budoucí pobyt u  Lidy byl už zřejmě dohodnutý. Bylo mi řečeno, že se v dohledné době budu stěhovat. Lidin rázný způsob řeči a náhlost celé záležitosti mě tak zaskočily, že jsem zpočátku neměl nejen možnost, ale ani chuť ozvat se. „Ale... co Urug?“ nadhodil jsem konečně, když v hovoru nastala pomlka. „Co bude s  Urugem, když já musím být tady?“ Lida se na  mě podívala laskavýma, poněkud krát45

kozrakýma očima. „Kdo je Urug?“ zeptala se, a když chtěl otec netrpělivě odpovědět, dodala rychle: „Ne, řekni mi to ty. Ať to řekne sám.“ Zajíkal jsem se slovy. Obávám se, že mé vyprávění bylo zmatené, ale jak jsem měl několika slovy vyložit, kdo a co je Urug? Urug byl můj kamarád, téměř od narození jediná živá bytost v mém okolí, s níž jsem sdílel všechny fáze svého života, každou myšlenku, každou zkušenost. A nejen to. Urug byl víc. Urug znamenal – ač jsem to tehdy nedokázal vyjádřit slovy – život na  Kebon Djati a v jeho okolí, výpravy do hor, hry v zahradách a na kamenech v řece, cesty vlakem, chození do školy – abecedu mé dětské existence. Otec mi stručně vysvětlil, že Urug zůstane na  plantáži. „Na vlak a zpátky může chodit pěšky – tak daleko to není,“ rozhodl. „A jinak se to dá nějak zařídit. S tím si lámat hlavu nemusíš.“ Začal jsem – a nikoliv bezdůvodně – tušit, že otec považuje bydlení u Lidy za prostředek, jak mě odvyknout stykům s  Urugem. Nespravedlnost takového jednání mě naplňovala hořkostí a záští a v posledních týdnech pobytu na plantáži jsem se otci co možná vyhýbal. Mé opakované a dlouhodobé záškoláctví, na něž si nakonec ředitel postěžoval, přivedlo Lidu na myšlenku pozvat si domů spoluviníka – Uruga. Šlo nám tehdy s  Urugem na  dvanáctý rok, byli jsme ve  věku, kdy každý netaktní zásah do  určitých sklonů vede k  zarputilému, prudkému a často tajnému odporu. Zameškávali jsme mnoho hodin, zpočátku jsme se potulovali po cestách a probírali události z našeho nového života, ale později, když jsme si na tento 46

změněný stav zvykli, jsme – někdy ve spolupráci se skupinami domorodých výrostků – tropili neplechu na pasaru a  v  nákupních čtvrtích. Jak jsem pochopil později, Urug byl v té době v mnohém ohledu vyspělejší než já, a tak ho nijak nevyváděl z míry způsob, jakým nás kumpáni našich pouličních dobrodružství zasvěcovali do životních aspektů, s  nimiž jsme do  té chvíle nepřišli do  styku. Byl tam Jules, asi patnáctiletý míšenec s  obličejem poďobaným od  neštovic, syn prostitutky, kterou vyhledávali zřízenci z  okolních plantáží. Bydlela v  pavilonku na  nepřehledné, hlučné třídě, spíš v jakési uličce, na periferii jednoho kampongu. Jules nás tam jednou zavedl na ketan, lahůdku z  rýže, strouhaného kokosu a  hnědého cukru. Jeho matka – i  my jsme jí směli říkat Sonja – seděla na  stupínku zadní verandy ve  špinavém růžovém kimonu, s  bosýma nohama. Na  dvorku se povalovaly odpadky a  střepy lahví. Jules s námi bez zábran prošel rozkramařenou ložnicí plnou laciných cetek a papírových květů. V hovoru nešetřil zvláštnostmi z matčina života. Snažil jsem se projevovat stejně málo zmatku jako Urug, ale dařilo se mi to jen částečně. Všechny ty nové dojmy jsem potřeboval nějak vybít a toho jsem dosahoval nezvladatelným chováním ve škole a náladovostí u Lidy doma. Ještě pochybnější typ než Jules byl Adi, domorodý kluk mrštný jak ještěrka, který s  jistotou profesionála páchal drobné krádeže v obchodech ve středu města. Jeho přičiněním jsme se také dostali poprvé v životě do biografu, ratejny s dřevěnými lavicemi, kde se promítaly výhradně staré, ještě němé kovbojky a  gangsterky. Jednolitý sled loupeží, 47

vražd a zabíjení na nás působil obrovským dojmem. Film nás tak očaroval, že každý prostředek, abychom si toto potěšení mohli dopřát, jsme považovali za dovolený. Ač Lida o skutečném stavu věcí neměla ponětí, právě v té době zakročila. Lida neznala okolky. Vyznačovala se tím, čemu jsme později s  Urugem říkali mentalita jádrového mýdla: neměla žádnou fantazii, žádné pochopení nebo aspoň víru v existenci věcí, které si neuměla představit, zato oplývala nevykořenitelnou bezelstností, takže se pokaždé znovu nechala napálit. Byla měšťák bez úzkoprsosti, usilovala o  dobro v  křesťanském smyslu, bez bigotnosti. Všechny a všechno poměřovala podle svého vlastního průzračného, naprosto neimaginativního praktického ducha. Všechny tyto vlastnosti získávaly jistý půvab díky tomu, že neznala předsudky a  byla krajně poctivá. Rozumí se samo sebou, že ve  styku s  domorodci, zejména se služebnictvem a  dodavateli, neměla štěstí. Její smysl pro loajalitu, sklon řešit konflikty a nedorozumění logickým a trpělivým výkladem budily údiv a  nedůvěru. Udržování prestiže mocenským jednáním jí bylo naprosto cizí. I ochotný personál ji okrádal a podváděl ryze proto, že tu chybělo vzájemné porozumění. Stále se měnící zástup služebnictva si toho byl vědom, ne však Lida. Urug jí od samého začátku zvlášť přirostl k srdci. Snad v ní budila jeho osamělost mateřský pud nebo uspokojoval její sice podvědomé, ale přesto přítomné tíhnutí ke všemu exotickému, jež zajisté podnítilo její cestu do Nizozemské Indie, avšak v novém pracovním a životním prostředí se nenaplnilo. Je také možné, že počátek Urugo48

va vývoje z  vesnického domorodého kluka na  člověka se vzděláním jí připomínal vlastní obtížné dětství i  způsob, jak se sama vytrhla z omezeného, nevzdělaného prostředí. Na rozdíl od mých poněkud humpoláckých končetin ve vývinu se Urug vyznačoval souměrnou svalnatou štíhlostí. Vypadalo to, že budu velký, což se později skutečně potvrdilo. Urugova vysoustruhovaná stavba těla, velké oči, jejichž zorničky pluly jako inkoustová zrcadla v namodralém bělmu, výrazně orámované jako kukadla wajangové loutky, jeho široká, ale pěkně tvarovaná ústa a celkový postoj, směs ironické zdrženlivosti a  ostychu, Lidu okouzlovaly. Urugovy návštěvy přerostly v nocování a po pár měsících se do penzionu přestěhoval nadobro. Daly se samozřejmě najít důvody, které tento krok ospravedlňovaly. Manželka zastupujícího správce na Kebon Djati náš personál sekýrovala; Uruga považovala prostě za  djongosova příbuzného a  komůrku za  kuchyní mu zabavila. Spal teď u  Danuha, za  starými stájemi. Jeho oblečení, zděděné po  mně, bylo ušmudlané a  špatně udržované, vlasy měl už dlouho nestříhané. Působil zanedbaným dojmem. „Jestliže tvůj otec hradí tomu chlapci školní docházku, musí o něj taky někdo pečovat,“ vysvětlila Lida své rozhodnutí, že vezme Uruga k sobě. Do mé ložnice přisunuli ještě jednu postel a ke stolu přistavili další židli. Těch pár hostů, které Lida v té době měla, jedlo ve  svých pokojích. Tak vstoupil Urug znovu do  mého bezprostředního okolí, tentokrát jednoznačně jako spoluhráč a spolubydlící. Věděl jsem, že Lida udržuje s otcem korespondenci, a tak jsem mohl očekávat, že i na Urugův pobyt u nás a jeho bu49

doucnost přijde v  dopisech řeč. Dozvídali jsme se o  tom po troškách. Lida v Urugově škole zjistila, že tam patří k nadaným žákům. Byl bystrý, projevoval svědomitost a pečlivost, jež nenarušily ani občasné záchvaty neklidu. Ředitel věděl o  otcově předsevzetí zaměstnat Uruga po  sedmileté školní docházce v kanceláři plantáže písařskou nebo lehkou administrativní prací. Byl však toho mínění, že chlapec Urugových schopností má lepší vyhlídky, a radil měšťanku, střední všeobecně vzdělávací školu nebo podobné střední vzdělání. Lida byla z tohoto zjištění rozradostněná a obšírně o tom otci psala, avšak jemu se to nezamlouvalo. Předvídal velké náklady s poměrně malým výsledkem, vždyť možnosti zaměstnání byly pro Uruga koneckonců omezené. Za odpolední a večerů, kdy Lida sedala s námi a zašívala, zatímco my jsme psali úkoly, se jí v mozku uhnízdila představa, jíž se už nemohla zbavit. Dodnes ji vidím, jak si posunuje na nose brýle, které při šití potřebovala. Měli jsme ji s Urugem sice jinak rádi, ale pro její nonšalantní způsob rozvalování se v nízkém proutěném křesle, čímž jí na stehnech vykukovaly růžové gumové podvazky, jsme na sebe vrhali významné úsměvy. Nosila nevzhledné šaty s balonkovými rukávy z laciného kvítkovaného kartounu, jaký byl v neomezeném množství k dostání na pasarech. O tom, co se jí honí hlavou při přišívání knoflíčků na naše trika či spravování našich kalhot, jsme měli pramalé tušení; jak v  těch tichých hodinách dozrával plán, jehož provedení ji mělo odškodnit za nezdar zotavovny. Rozhodla se, že Uruga podpoří, že mu umožní další vzdělání. Od  chvíle, kdy si to vzala do  hlavy, postupovala systematicky. Vzhledem k  tomu, že Lida 50

neovládala dobře malajštinu ani sundštinu, mluvili jsme v  její přítomnosti vždycky holandsky. Urug svůj dřívější ostych do  jisté míry překonal, ač stále ještě nejraději mlčky poslouchal. Lida si ho teď vzala rázně do  parády s  cílem zlepšit mu výslovnost. Neuplynulo dne, aby nerozbírala význam lékařského povolání, velkou potřebu ošetřujícího personálu pro obyvatelstvo zejména v tropech. Vyjmenovávala fakta a čísla o epidemiích a nosila nám – ale především Urugovi – knihy a brožury na čtení. Osvěžovala si látku z doby, kdy sama chodila na zdravotnickou školu, ukazovala nám obrázky znázorňující lidské útroby, stavbu orgánů, rozložení cév a svalů. Zpočátku jsme si to všechno prohlíželi spíš ze zdvořilosti než se skutečným zájmem. Proto mě udivilo, když Urug na Lidinu přímou otázku, zda chce být lékařem, odpověděl „možná“, a vzápětí nato „ano, chci“. Večer v pokoji jsem Urugovi vyčetl, že zradil náš letecký ideál. „Ále co,“ odpověděl s domorodým přízvukem, „když to tak chce...“ „Jak ti Lida připadá?“ zeptal jsem se. Tehdy jsem poprvé přišel na  myšlenku zformulovat city, které jsme ke své opatrovnici chovali. Než Urug odpověděl, podíval se na  mě na  okamžik svým temným postranním pohledem. „Není špatná,“ pronesl nakonec. Pak nasadil posměšný výraz a  předvedl věrnou imitaci Lidina způsobu smlouvání s klontongem. Výsledek byl, že jsme se váleli po postelích a řičeli smíchy, až hosté v sousedním pokoji začali bušit na zeď a Lida vyděšeně přiběhla a napomínala nás ke klidu. Mé přijímací zkoušky se časově zhruba překrývaly s otcovým návratem. Neviděl jsem ho více než rok. Hodně přibral 51

a  byl dosněda opálený, což mu v  kombinaci s  dobře padnoucím světlým oblekem poprvé dodávalo vzhledu opravdového plantážníka. Udivovala mě jeho hlučná rozjařenost i  velkorysost, s  jakou rozdával dárky, ale ještě víc skutečnost, že si přivezl novou ženu, o čemž se v žádném dopise nezmínil. Vzali se v Singapuru a  novomanželka se prozatím ubytovala v Batávii, aby tam pořídila nákupy. Lida se zdržela komentáře, ale bylo zřejmé, že na  otcovo jednání pohlíží velmi kriticky. Urug přešel jaksi samovolně z  jednoho poručnictví do  druhého a  o  mně bylo rozhodnuto, že velké prázdniny strávím na plantáži. O odjezdu do Holandska už otec nemluvil, zřejmě v souvislosti s náklady. To jsem alespoň považoval za možné, když jsem poznal svou nevlastní matku a její odpor ke zbytečným výdajům. Byla to svěží, praktická a střízlivě založená dívka s pěknou, ale nepříliš výraznou tváří. Byla mi od samého začátku protivná pro svévoli, s jakou zreorganizovala Kebon Djati, a pro povýšené autoritativní chování vůči personálu i  zřízencům. Jako guvernantka a učitelka prožila několik let v poměrné podřízenosti a teď, když se stala paní správcovou, se zřejmě rozhodla, že si utrpěnou újmu vynahradí. Byla nespornou vládkyní domu. Otec její pádné jednání neskonale obdivoval a viditelně ho okouzlovalo, jak přímo kypí zdravím. Na  rozdíl od  mé matky, která vstávala pozdě a  zřídka se převlékala z  negližé do  jiných šatů, seděla Eugenie ráno s otcem u snídaně, ustrojená a upravená, a domácnost už běžela naplno. Před novým ovzduším v  domě jsem, jak to jen šlo, unikal jinam. Většinou jsem zajel za  Urugem do  Sukabumi, někdy jsme si dali sraz někde venku, cho52

dili po  okolí nebo se na  den vypravili do  některých horských lázní. Lida převzala penzion v Batávii, v září se tam měla s  Urugem přestěhovat. Urug chodil na  měšťanku a po dokončení školní docházky měl pokračovat na Nizozemské indické lékařské škole v  Surabaji. To všechno mu nalinkovala Lida. Navštívili jsme také Sidris, ale neměla synovi mnoho co říct. Hleděla na  něj s  údivem i  pýchou v povadlém obličeji a vrtěla jen hlavou, sotva schopna pochopit situaci. Její chýše léty pozbyla všech stop západního komfortu. Na  primitivní přední verandě sloužilo k  sezení několik špinavých rohoží, na  dvorku se vršily odpadky a  všude to páchlo sušenými rybami a  trasi. Satih rozhodně zbaculatěla přes míru, seděla v sarongu a vypasovaném živůtku ve dveřích do vnitřní místnosti a splétala si lesklé vlasy do copu. Vyprávěla, že v dese zůstat nehodlá. Chtěla do  „města“ a  najít si práci jako babu. Přidřepli jsme si s  Urugem, poprvé v  životě trochu rozpačitě, mezi Sidris a děti. Ten jeden rok řádu a pravidelnosti v Lidině čisťoučkém domě v nás vypěstoval do té chvíle netušený vnitřní odstup ke špíně a chudobě v dese. Urug vypadal mezi svými otrhanými sourozenci jako princ. Zůstali jsme na  jídlo: měli jsme rýži a jakési preclíky ze sušených mletých krevet. Urug se rozloučil s rodinou. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Bylo zrovna největší vedro, a tak jsme se zvolna šourali po  svažité silnici poseté hrubými kameny. Po  oslnivé polední obloze se posunovala velká pěnová oblaka, zespodu zploštělá, jako by plula po skle. Zeleň na horských svazích v slunečním svitu pableskovala. Kolem nás vládlo zmalátňující ticho, které v  nejparnějších hodinách působí, že je 53

kraj jako po vymření. Přes pole k nám doléhal jen vzdálený štěkot psa a jednotvárné cinkání buvolích rolniček. Na cestě a  na  rýžových polích nebylo ani živáčka a  také pestré šátky česaček jsme mezi čajovými keři v zeleni výše položených zahrad nezahlédli. Na keřích podél krajnice se skvěly stovky okolíků rozkvetlých tambleangů ve všech odstínech růžové, červené a tmavě oranžové, obsypané hejnem motýlů. Urug navrhl, abychom si šli zaplavat do  řeky, napůl skryté pod nachýlenými keři, která proudila přes kameny s vábivým zurčením. Shodili jsme šaty na hromadu do křoví a  sestoupili do  svěží, průzračné vody. V  miskovitých tůních mezi balvany se doopravdy plavat nedalo. Plácali jsme sebou do vody nebo jsme se opírali zády v pěnivých peřejkách, které se řítily po stupňovitě roztroušených balvanech. Za léta strávená na Kebon Djati jsme se tak osvěžovali nesčíselněkrát. Bezvýhradné odevzdání se šumivé, zurčící vodě, výskoky a  žbluňkání do  vody mezi balvany, množství her spojených s koupáním patřívaly k nejhlubším prožitkům našeho dětství. Při této příležitosti jsme však s Urugem s jakýmsi rozčarovaným údivem zjistili, že už nás koupání v řece tak jednoznačně netěší. Možná to jsou příliš silná slova. Měl bych to vyjádřit takhle: koupání v té chvíli bylo – a  napříště zůstane – prostě jen osvěžujícím smočením ve  vodě, činností plynoucí z  vše ovládající potřeby ochlazení: jakmile byla tato tužba uspokojena, neměli jsme vlastně už důvod ve vodě zůstávat. Ač jsme si toho byli vědomi, šplouchali jsme se ze zvyku, a pravděpodobně i z jistých vzájemných rozpaků ještě celou dobu ve  vodě, aniž se to však podobalo našim dřívějším nespoutaným vodním 54

radovánkám. Rozdíl byl v tom, že jsme plavání, řeku, světélkování proudu viděli jinýma očima, totiž očima, které už nebyly s to vnímat skutečný svět jako zázračný. Kouzelná říše, v  níž jsme byli hrdiny a  objeviteli neznámých krajů, se vytratila. Šeré sluje se ukázaly být pouhými stinnými místy pod nízko převislými haluzemi porostu na  břehu, loviště na skalnatých plošinách a v nepřekonatelných peřejích pouhou úzkou horskou říčkou bublající štěrkovým korytem a mezi většími balvany. Krabi a vážky v neměnně vábivých barevných odstínech zajížděli pod hladinu či se vynořovali nad ni, avšak naši fantazii už nedráždili tak jako dřív, ačkoliv jsme se za  nimi jaksi ze sportu honili. Když jsme se jak dlouzí tak širocí sušili na plochém balvanu, probleskl mi hlavou pravý význam těchto změn. Podíval jsem se na Uruga a v jeho pohledu objevil stejné zjištění. Něco pominulo. Už jsme nebyli děti. Eugenie čekala dítě. V  souvislosti s  tím i  oním mě nestálo žádné úsilí přimět otce k tomu, abych směl na reálku v Batávii. Naopak, měl jsem dojem, že to pro něj představuje nenadálé řešení tíživého problému. Další kvartýrování u Lidy však nepřicházelo v úvahu. Dostal jsem ubytování ve školním internátu. Do Batávie jsem odjel těsně před začátkem školního roku. Urug s  Lidou se tam přesunuli už o několik týdnů dřív. Město jsem neznal a v prvních týdnech jsem byl z  velkých náměstí, bílých budov a  živého provozu jako u vidění. Internát se nacházel ve starobylém, typicky indickém domě s  tmavými pokoji a  dlaždicovými podlahami. Budova byla zastrčená mezi jinými palácovitými stavbami na pozemku tvořeném – v každém případě 55

směrem do ulice – sežehlým trávníkem. Po obou stranách dvou vchodů stály na stráži obrovské kaktusy s pichlavými, jakoby koženými listy. Internát vedla kantorská manželská dvojice; muž dohlížel na studium chovanců, žena zastávala funkci hospodářky. Co se zařízení týče, hlavní důraz se kladl na pořádek a účelnost. Rozhodně tam nebyla přemíra nábytku či výzdoby. Ložnice s vysokými bílými stěnami a holou podlahou skýtaly prostor pro čtyři studenty, a tak obsahovaly čtyři lůžka, čtyři skříňky, čtyři židle, čtyři věšáky. Lůžka se svěšenými naškrobenými klambu, krychlovitými sítěmi proti moskytům, připomínala v tomto prostředí víc než kdy jindy klece. Okna byla zamřížovaná – na  obranu proti zlodějům, jak mi bylo vysvětleno. Pokoj jsem sdílel se třemi staršími chlapci, kteří si mě všímali jen tehdy, když si půjčovali moje tužky a  vytrhávali listy z  mých sešitů na makulaturu. Rozvrh dne byl prostý. Po snídani, v sedm hodin, jsme zadem a přes školní zahradu šli do školy. V jednu hodinu jsme se vrátili. Dostali jsme na  zadní verandě oběd. Seděli jsme u tří nebo čtyř dlouhých stolů a pořádali jídlo bez velkých řečí – mluvení bylo ostatně víceméně zakázáno. Od dvou do půl čtvrté byl polední klid, kdy zpravidla vládlo naprosté ticho. Četli jsme, spali nebo si dělali úkoly, to poslední se záměrem být večer dřív osvobozeni od učení pod dozorem, protože to jsme z duše nenáviděli všichni bez výjimky. Probíhalo to obvykle na vnitřní verandě, kde byly staré školní lavice a stoly rozestavené v sugestivních řadách. Docházeli jsme tam po čaji, abychom se podle potřeby až do večeře mořili se slohem a matematickými příklady. Ten, jehož domácí úkol byl po kontrole notýsku 56

zhodnocen jako hotový, měl do osmi hodin volno. Rozumí se samo sebou, že v takovém suchopárném ovzduší těžko mohlo vypučet něco pozitivního. Potlačované emoce se čas od času provětraly v záchvatech klukoviny a křečovitě sprostých řečí. Skutečné přátelství mezi hochy povětšinou nevznikalo. Během každého školního roku se utvořily více či méně trvalé sestavy, ale to bylo všechno. Až na pár výjimek mě moji spolubydlící nijak nepřitahovali. Podílel jsem se na nezbednostech a tajnostech, ale jinak mi to všechno bylo lhostejné. Když jsem dopsal úkoly a  každopádně na  velkou část neděle jsem chodíval k  Urugovi a  Lidě. Penzion, který Lida převzala, byl v neuspořádané čtvrti, která za posledních deset let silně upadla. Domy obývané čínskými nebo smíšenými indo-evropskými rodinami působily poněkud zanedbaným dojmem. Mezi většími domy vznikaly domorodé obchůdky a  stálé warongy a  jako by tak posunovaly do ulice kampong, který zezadu hraničil se zahradami. Lida pro takové věci neměla oko, a tak si výměnou penzionu v jistém smyslu nasadila na krk oprátku. Ačkoliv měla slušně udržovanou zahradu a přední verandu čerstvě nabílenou, okolí bylo rušivé. Ani hrdá tabule u branky „Penzion Staré Bussum“ v tomto ovzduší nepůsobila jako reklama. Měla jen hrstku hostí: pár svobodných pánů, kteří pracovali v úřadech ve městě a vyjma večeře bývali zřídka doma; zestárlý manželský pár, jenž zažil lepší časy při obchodování s cukrem, ale od krize žil v chudobě, jakou už nebylo možné zastírat; a  dvě ještě mladé dámy, o  jejichž dobrých mravech Lida nepochybovala, zato my s Urugem 57

o to víc. Při obsluze strávníků Lidě asistoval hubatý djongos a trojice značně ucouraných babu. Hosté byli ubytováni v jednotně zařízených pokojích, s vlastní přední verandou a posezením. Horko a každodenní shon svého batávského života Lida nesnášela lehce. Nevypadala tak svěží a dobře naložená jako v Sukabumi a na nás téměř neměla čas. Většinou seděla v kanceláři – dusném kumbálu v přístavku, před sebou hraničku účtů. Ofina se jí lepila na zvlhlé čelo a  kvítkované šaty měla kolem výstřihu ušmudlané. Když jsem odpoledne přišel za Urugem, poněkud roztržitě mě pozdravila a poslala nás do kuchyně, ať si tam řekneme o  limonádu nebo čaj. Na  Urugovi rozhodně nešetřila penězi ani námahou. V  bílé polokošili a  v  plátěných botách vypadal jako ze škatulky. Topi už nenosil. Když jsem se ho na to zeptal, netrpělivě mávl rukou a mlaskl jazykem. „Nejsem mohamedán,“ vysvětlil později. Je pravda, že praktikování svého náboženství nikdy příliš nedal, i když na Kebon Djati chodil s naším djongosem do mešity. Avšak odložením topi jako by přišel o cosi osobitého. Evropské oblečení a módně zastřižené, husté vlasy mu do jisté míry odnímaly skromnost, tu pro domorodce typickou zdrženlivost, kterou jsem vždy považoval za  jeho nedílnou součást. Vyprávěl, že na  školu měl štěstí, měšťanku navštěvovala mládež nejrůznějších národností. Učivo mu nečinilo nejmenší obtíže. Osvojil si, jak jsem si nikoli bez pohoršení všiml, způsob jednání a  řeči indo-evropských míšenců, kteří se s  okázalým napodobováním filmových a sportovních hvězd potloukali na pestře nalakovaných závodních kolech a ve šviháckém oblečení v partách po měs58

tě. Začal i kouřit a Lida nad tím přivírala oči, protože jemu dovolila všechno. Byla na svého svěřence pyšná a dělala pro něj, co jen mohla. Měli s  Urugem v  přístavku každý svůj pokojík, ale ten Urugův byl prostornější a zařízený s větší péčí než její. Nejvíc žehrala na to, jak se k ní a Urugovi chovají hosté penzionu – kupodivu si toho všimla i ona: zaujímali kritický a posměšný postoj. Byla příliš bezelstná, než aby chápala hlubší záměr těchto pomluv. Urug to cítil, ale zdálo se, že se tím do jisté míry baví. Svobodné pány přehlížel, vůči starším manželům se choval vysloveně povýšeně, a co se týče těch dvou slečen, nikdy jsem ho nezažil tak neomaleně prostořekého jako v jejich přítomnosti. Když jsme odpoledne bloumali po zahradě, seděly obvykle na své malé přední verandě a lakovaly si nehty nebo prováděly některý jiný kosmetický úkon. Houpaly se v proutěných křesílkách, na sobě utahaná kimona, neučesané, pohodlně rozložené a s nohama v sešlapaných pantoflíčkách bezostyšně opřenýma o  zábradlí. Pokřikovaly na  nás různé roztomilosti, jejichž dvojsmyslnost mi obvykle došla až později. Urug se pokradmu usmíval a koutkem oka zdánlivě ostýchavě pokukoval jinam. Přesto jsme se nepřestali ochomýtat poblíž dívek. Obvykle vyrukovaly se skleněnými dózami pamlsků, kandovaného tamarindu nebo pochoutky zvané gulali, a končilo to tak, že jsme s Urugem seděli na zábradlí, mlsali sladkosti a poznámky oběma směry nabývaly stále povážlivějšího charakteru. Urug dokázal říkat napůl s úsměvem ty největší hrubosti, přičemž se díval upřeně na dívky – ten neproniknutelný pohled je mátl, a tak nevěděly, zda se mají zlobit, či ne. Většinou mu uštědřily pár hravých pohlavků 59

nebo kopanec a snažily se vyvolat laškovnou potyčku. Přestože jsem si byl vědom toho, že by ve mně tyto nájemnice měly budit odpor, jejich hovory a škádlení mě fascinovaly. Když na mě Lida z dálky volala, že je čas vrátit se do internátu, cítil jsem se provinile. Udivoval mě Urugův ironický klid, s jakým mě kousek doprovázel a po několika nadávkách na adresu obou dívek si zapálil cigaretu. V té době jako bychom si s Urugem už nebyli tak blízcí. Pubertální problémy, s nimiž jsem zápolil já, se u něj neprojevovaly. Ve srovnání s ním jsem si připadal jako zelenáč a naiva. Snad ten pocit méněcennosti působila i má omezená volnost pohybu. Urug si večer mohl dělat, co chtěl, kdežto já jsem, kromě zcela výjimečných případů, skoro nikdy nesměl po deváté do města. Nevím, jaké city přiměly Lidu k tomu, aby se tak zcela oddala Urugovi. Mohu se to jen dohadovat. Líčím ty události tak, jak se mi jevily v té době. Zeptat se zúčastněných na jejich činy a slova už nikdy nebudu moct. Také co se týče Lidiných pohnutek, tápu ve tmě. Někdy si myslím, že ji k péči o Uruga poháněla osamocenost, vnitřní potřeba najít mezi všemi lidmi jednoho, komu může poskytnout svou pomoc a vedení. Vždyť povolání ošetřovatelky je pro většinu žen, které se pro tuto profesi rozhodnou, pouze způsob, jak ventilovat neukojený nejhlubší pud. Jindy se mi zdálo, že je to Urug, kdo učaroval nejen jí, ale i mně a všem ostatním lidem, s nimiž se stýkal; že Urug oplývá kouzlem těch svérázných pasivních osobností, které na okolí působí neodolatelnou přitažlivostí. Za léta na měšťance Urug zcela pozbyl znaků, které ho v Sukabumi ještě řadily ke klukům z  desy. Naopak, získal jsem dojem, že vyvíjí krajní 60

úsilí, aby zahladil vše, co by tuto minulost mohlo připomínat. Mluvil teď výhradně holandsky, oblékal se okázale evropsky. S Lidiným personálem se nikdy nesblížil. Narážky na naše dětství, na Sidris a své sourozence pokud možno přehlížel. Jediná příležitost, kdy po mně skoro skočil, byla, když jsem se jednou v přítomnosti několika jeho kamarádů ze školy zmínil o jeho otci. Naplnilo mě hlubokým úžasem, když jsem zjistil, že se Urug snaží vydávat za míšence. Věděl jsem totiž, že k této skupině obyvatelstva vždycky cítil přezíravost hraničící s odporem. Avšak jeho touha po asimilaci do  evropského světa byla zřejmě tak velká, že byl ochoten i k tomuto ústupku. Přechod z jednoho životního prostředí do  druhého mu usnadňovalo ubytování u  Lidy a téměř nepřetržitý styk s kamarády ze školy, kteří byli jistě z pětasedmdesáti procent smíšené krve a patřili ke skupině, jež usilovala o evropský brus se stejnou urputností. Jednou jsem byl přítomen rozhovoru mezi Urugem a Lidou, během něhož zvažovali možnost, že by Urug přijal Lidino příjmení. Vzpomínám si dokonce, že se Lida nějakou dobu snažila oslovovat ho Ed nebo Ted nebo nějak podobně, ale natrvalo se to neujalo. Někdy jsme spolu zašli do biografu, kam Urug sám chodil poměrně často. Víc než kovbojky nás teď zajímal Tarzan a strašidelné filmy, také jsme s oblibou přestupovali věkové omezení s cílem získat erotické dojmy. Po skončení těchto představení, kde jsme obvykle narazili na několik Urugových kamarádů, jsme nejraději chodili do čínského baru, který se obsluhou a interiérem snažil napodobit americký drugstore. Seděli jsme na barových stoličkách, všude samý nikl a sklo, a jedli zmrzlinu a bami, zatím61

co elektrický gramofon vysílal do lokálu ječivou jazzovou hudbu. Přicházeli jsme teď do styku i s dívkami, většinou sestrami Urugových známých, předčasně vyspělými tmavými typy, jež mě uváděly ve  zmatek nevyzpytatelným chichotáním a návaly přítulnosti. Urug jevil zvláštní zájem o  jistou Poppie, která měla poměrně světlou pleť a  vlasy. U ní doma jsme se učili tancovat; že neumíme tančit, jsme tehdy považovali za rušivou mezeru v naší výchově. Poppie bydlela s  matkou, velmi tělnatou, velmi indickou rozvedenou paní, v  nově založené čtvrti na  okraji města. Malý, v moderním stylu postavený pavilonový domek stál na pozemku sežehlém palčivým sluncem, kde se porostu zatím nedařilo. Také v předním pokoji zdobeném barevnou vitráží bylo nesnesitelné vedro. S šaty přilepenými k  tělu jsme prováděli děvčata v  rytmu tanga nebo v tříčtvrtečním, za pochmurného hudebního doprovodu z  několika obehraných gramofonových desek. Poppiina matka seděla zeširoka v  křesle a  přihlížela s  papírovým vějířem v  ruce. Tanec a  biograf byly tehdy sice naší nejhlavnější zábavou, ale někdy jsme v  neděli vyrazili ven, nejraději do  přístavů nebo do  mangrovů za  Priokem. Bloudili jsme po čpícím rybím trhu, podél průplavu, jímž vplouvaly do přístavu velké prauwy s terakotovými plachtami. Chodili jsme až k  majáku na  konci úzkého mola, tam, kde odrolené kusy cementu byly hustě porostlé řasami a slizkými mušlemi. Ani mořská bríza tu nepřinášela kýžené osvěžení. Nad přístavními skladišti z vlnitého plechu, nad doky vysypanými kamennou drtí a  nad bílými domy kolem rybího trhu se tetelilo doběla rozžhavené 62

světlo. Nad mořem se vznášela pára a znemožňovala výhled do daleka. Někdy jsme plavali kus od mola, především abychom prokázali odvahu, protože jsme věděli, že se tu vyskytují žraloci. Ještě víc nás přitahovaly mangrovy, navzdory hejnům komárů přenášejících malárii, jež bzučela mezi bledničkovými kmínky stromů. Schůdná půda pod našima nohama povolovala a  vznášel se tam slaný pach tlení. V místech, kde rostliny a stromy čněly přímo z vody, se okolo kořenů bez přestání ozýval savý zvuk a na povrchu bahnitých vrstev tvořících přechod mezi pevninou a  mořem praskaly vzduchové bubliny. Někdy jsme mezi stromy našli kousek písčité pláže, avšak voda k  plavání nelákala. Navíc nás nenechali na  pokoji moskyti, a  jakmile jsme si svlékli šaty, okamžitě na nás sedali. Obvykle jsme prošli kus podél pobřeží, po  úzké pěšině jsme kráčeli za  sebou a  shýbali se před nepoddajnými větvemi, které nám tarasily cestu. Kde bylo dno dostatečně suché, na chvíli jsme se posadili. Naše hovory se točily vždycky kolem stejných bodů: škola, společní známí, sport, biograf a děvčata. Jednou přišla řeč i na naši budoucnost. Leželi jsme na  zemi naznak, s  pokrčenými koleny, pod hlavou kapesník. Roje hmyzu jsme se snažili odpudit cigaretovým kouřem. Vyprávěl jsem Urugovi, že chci být inženýrem. „A ty?“ zeptal jsem se, když jsem podrobně vyložil své pohnutky. „Pořád ještě chceš jít na NIAS? Vážně je to něco pro tebe?“ Urug odpinkl oharek cigarety daleko do křoví. „Nakonec proč ne,“ řekl lhostejně. „Vždyť to máš jedno. Kancelář, to není nic pro mě. Doktor je aspoň svým pánem. Všichni ke mně budou chodit, abych je potongoval.“ 63

A slova doprovodil realistickými zvuky, jaké se obvykle vyluzují při pojmu „podřezat krk“. „Chudáci pacienti,“ poznamenal jsem. „Určitě se tě budou bát.“ „Samí lidičky z desy,“ zamumlal Urug, protože si právě zapaloval další cigaretu. „Dukun jich pozabíjí těmi bylinkovými obaty a  tím svým guna-guna ještě mnohem víc. Radši se nechají očarovat, než by šli k opravdovému doktorovi.“ „No dobře, ale k tobě třeba budou mít větší důvěru, protože jsi...“ spustil jsem. Chtěl jsem říct: „Protože jsi jeden z  nich,“ ale když jsem zachytil Urugův rychlý pohled úkosem, temný a výhružný, poněvadž jsem se odvážil dotknout zakázaného tématu, spolkl jsem ta slova. „Tak co budeš dělat... dáš se do služeb koloniální vlády?“ zeptal jsem se spěšně; vzpomněl jsem si, že v tom případě, jak jsem slyšel, lze pro studium na indického lékaře získat stipendium. Urug pokrčil rameny. Seděl teď na bobku – už jenom nenucenost, s níž balancoval celým tělem na bříškách chodidel, a uvolněná linie ramene, zad a boků prozrazovaly jeho původ. „Možná,“ řekl vyhýbavě. Po krátkém odmlčení dodal: „Jednou odtud ale chci odjet.“ Zvedl jsem se. „Do Holandska?“ podivil jsem se. Urug vydal dvoutónový hrdelní zvuk, který v Indii někdy nahrazuje souhlas. „Radši do  Ameriky,“ prohlásil náhle. Nasbíral si kamínky a polámané mušličky a rychle se strefoval do  odumřelého kmene nedaleko od  nás. Amerika byla pro Uruga zaslíbená země – země, kde v představách nás obou bylo všechno větší, lepší a  krásnější než jinde ve světě. Pod vlivem filmů a četby jsme si ji představovali jako území, kde mrakodrapy a technické zázraky bezpro64

středně obklopuje druhá krajnost: pláň Divokého západu. Jenže Urugova touha nebyla jen touhou po dobrodružství. Později jsem pochopil, že věřil – ostatně neprávem –, že v  Novém světě nebude on ani ostatní lidé brát zřetel na rasu či společenský původ. Mluvili jsme také o Lidě. Urugův postoj vůči ní jsem nikdy příliš nepochopil. Když teď zpětně hodnotím období, o němž píšu, nemůžu říct, že by s ní jednal láskyplně, nebo alespoň se zjevnou úctou. Zdálo se, že její starostlivou péči, oběti, které kvůli němu přinášela, neutuchající zájem o jeho pokroky, její shovívavost a důvěru považuje za zcela samozřejmé. Jak jsem už říkal, Urug byl pasivní. Povolně přijímal chod, jímž se nyní jeho život ubíral, tak jako dřív přijímal život na Kebon Djati a přátelství se mnou. Nemyslím, že by si s Lidou byli skutečně blízcí. Urug byl celkem poslušný, obvykle prováděl bez odmlouvání, co od  něj požadovala. Lida si nejspíš ani nepřála, aby mezi nimi vzniklo citové pouto. Nechtěla nic jiného, než podílet se jako příznivý faktor na  rozvoji tohoto života, ač jí ve  všech svých projevech zůstával naprosto cizí, ale právě to ji snad okouzlovalo. Sama byla příliš uzavřená a  také střízlivá, než aby dávala najevo náklonnost či aby to požadovala od druhých. Dovedu si představit, že za svou odměnu považovala pěkná vysvědčení, která Urug nosil, a  jeho vývoj z  usmoleného domorodého usmrkance v čiperného středoškoláka. Navíc byla natolik zaneprázdněná novou prací, že se mu příliš věnovat nemohla. V penzionu Staré Bussum se Lidě nedařilo. Vmýšlím-li se do jejího lopotného snažení v prostředí nepřátelském její 65

povaze i nadání, zmocňuje se mě hluboký soucit. Když bylo Urugovi patnáct let – chodil do druhého ročníku měšťanky –, zjistila Lida náhodou, že návštěvy, které podnikal za odpolední siesty u  již zmíněných mladých žen v  jejím penzionu – takzvaně k nim chodil na pamlsky či kvůli vyřizování drobných pochůzek –, nebyly zcela nevinné. Urug mi později vyprávěl, jak se to všechno sběhlo. Nemá smysl, abych tu zacházel do  podrobností. Lida tuhle událost vnímala jako políček. Poprvé si uvědomila, že i tohle je oblast, kde Urug potřebuje vedení. Pro Lidu bylo příznačné, že Urugovi nepřičítala žádnou vinu. Vypověděla svým nájemnicím smlouvu, hluchá k protestům i jasným narážkám. Vyčítala jedině sama sobě, že ve svém okolí, byť nevědomky, trpěla takové ovzduší. S tímto novým aspektem Urugovy výchovy si nevěděla rady. Kontrolovala ho teď přísněji a nebezpečí větřila i tam, kde nebylo. Courání po městě s děvčaty, taneční čaje u Poppie doma, hojné návštěvy biografu jí naháněly strach. Znala Uruga dostatečně na to, aby věděla, že není potřeba ho poučovat o biologické stránce věci, nýbrž že je mu třeba vštípit „savoir-vivre“, společenský brus, který by ho naučil rozlišovat jemnost od hrubosti, styl od absence stylu; jakož i vnitřní kázeň, zdrženlivost vůči kýči. Lida byla toho mínění, že by ho do těchto věcí měl uvést muž. Náhle předvídala netušené konflikty, jestliže Urug prožije obtížná léta, která má ještě před sebou, u ní v penzionu, ani ne tak proto, že by se obávala opakování incidentu se zmíněnými slečnami, nýbrž proto, že nebyla s  to nasadit tomuto hochovi potřebný režim. Bylo nabíledni, že se obrátí na jedinou autoritu, o níž ve svém nejbližším okolí kdy slyšela: 66

na našeho ředitele internátu. Nevím, jak se Lidě podařilo pohnout ho k přijetí chlapce, který se původem i studijním zaměřením tak odlišoval od ostatních chovanců. Obávám se, že v tom rozhodnutí hrály větší roli finanční než idealistické důvody, ale kdo ví? Stejně dobře je možné, že cítil k Lidě sympatii. Urug zůstal v internátě až do dokončení měšťanky. Nejprve byl uražený a dotčený, protože mu nasadili uzdu. Přísná pravidelnost našeho denního rozvrhu a ovzduší v domě mu nebyly ani trochu po chuti. Byl drzý a  umíněný, překračoval pravidla vycházek a  uzavíral se do sebe, i přede mnou. Postupně mi došlo, že takový postoj nekoření jen v  jeho svobodymilovnosti a  odbojnosti, nýbrž z valné části i v Urugově touze udělat dojem na ostatní chlapce, protože věděl, že si je může získat jedině těmito projevy drzosti. Že se s  Urugem přátelím, bylo obecně známo – i  v  době, kdy ještě v  internátě nebydlel. Urugův původ jsem nikdy netajil – mínění chlapců, pokud by reagovali kriticky či posměšně, jsem považoval za příliš nedůležité, než abych si z něj něco dělal. Poznámky typu „Viděli jsme tě na Pasar Baru s tím tvým djongosem“ nebo „Zase sis vyrazil s  tím svým domorodcem?“ se mě nedotýkaly, protože zůstávalo u  žertování a  můj vztah k  chovancům internátu se tím ani nezlepšil, ani nezhoršil. S příchodem Uruga se to však změnilo. Uprostřed ostatních jsme se brzy ocitli v jakémsi osamocení. Netvrdím, že v tom stavu bylo cosi, co by třeba jen vzdáleně připomínalo bojkot či demonstrativnost – vsadím se, že většina ostatních chlapců si ani ničeho nebyla vědoma. Nakolik k  tomu přispívalo Urugovo vyzývavé chování, nemám tušení. Brandaly 67

jsme v zásadě spíš uznávali, než že bychom se jim vyhýbali. Odstup tu tvořila ta nedefinovatelná Urugova „jinakost“, jemný rozdíl v chování a povaze, skoro bych řekl ve fluidu, nebýt toho, že takové věci nelze vyjádřit slovy. O nějakou nevraživost vůči Urugovi rozhodně nešlo. Byla to spíš jistá lhostejnost, nedostatek zájmu. Jeho pokusy upoutat tak či onak pozornost nevedly k ničemu. Myslím, že Urug si to všechno poměrně brzy uvědomil. V drzostech a lajdáctví ještě nějakou dobu pokračoval, ale pak se náhle stáhl do ústraní, jak jsem to u něj nezažil ani na Kebon Djati. Byl krajně mlčenlivý a z očí mu nemizel temný, pátravý pohled. Spali jsme ve stejném pokoji, ale přítomnost dvou spolubydlících nám znemožňovala důvěrné hovory. Navíc mám pochybnosti, zda by se mi Urug vůbec svěřil. I na našich stále vzácnějších vycházkách bedlivě udržoval odstup. Ne nadarmo jsem žil tak dlouho v Urugově blízkosti. Přestože jsem měl plnou hlavu vlastních pubertálních starostí (vždyť ani já jsem v té době neměl potřebné vedení), dobře jsem s jistou dávkou soucitu vnímal, kde ho bota tlačí. Na měšťance ho nestálo nejmenší úsilí udržovat si vědomí rovnocennosti, u  nás však ano. Ani oblečení, ani chování z něj nemohly udělat toho, kým se chtěl zdát: jednoho z nás. V té době jsme se také nejspíš s Urugem začali jeden druhému vzdalovat. Nemohl přece jinak, než mě ztotožnit s evropskou skupinou, jejíž odmítání pociťoval. Věděl jsem, že své mimoškolní styky s kamarády a kamarádkami ze smíšených rodin ukončil. Poměrně dost teď vyhledával jistého Abdullaha Harudina, chlapce částečně arabského původu, který měl jít stejně jako Urug studovat na  NIAS. Na  toto 68

kamarádství, z něhož jsem byl vyloučen, jsem značně žárlil. Nevím, zda to vycházelo od Uruga nebo od Abdullaha. Fakt je, že jsme skoro nikdy netrávili čas ve třech. Zpětně se mi zdá pravděpodobné, že Urug ve styku s Abdullahem hledal protiváhu k podmínkám, v jakých žil v internátě. Abdullah byl pomenší a podsaditý, s inteligentní tváří a kudrnatými vlasy. Nosil velké brýle s černou obroučkou, jež mu dodávaly poněkud komického vzezření. Jeho smysl pro humor byl velmi blízký Urugovu humoru – sdíleli spolu myšlenkový svět, jemuž jsem se já, jak jsem dorůstal, jakoby stále víc vzdaloval. Stávalo se teď často, že jsem v  neděli nebo při večerním volnu nešel s Urugem k Lidě, protože si Urug něco domluvil s Abdullahem. Vadilo mi to a jednou jsem to nadhodil. Urug se na  mě mlčky podíval, připadalo mi, že dokonce s jistým zadostiučiněním. Vzájemně si to vyříkat nebylo možné. O prázdninách jsem ještě někdy zajížděl na Kebon Djati; připadalo mi to tam tak nenávratně změněné, jako by to bylo zakleté. Dům byl plný nového nábytku, zahrada upravená, se štěrkovými pěšinkami a dobře udržovanými květinovými záhony. Obličeje sloužících jsem neznal. Eugenie se poněkud spravila a  kypěla agresivním zdravím. Vládla pevnou rukou nejen ve  správcovském obydlí, ale pravděpodobně na celé plantáži. Otec vypadal zdravě a spokojeně. Narostla mu druhá brada, a  protože mu kynula přes okraj límečku, připomínal tím kupodivu velké žáby, které jsme s Urugem jako děti chytali. Když jsem ho tak viděl pohodlně rozloženého v křesle, v košili s vykasanými rukávy a s řemenem u kalhot obepínajícím břicho, nedokázal jsem 69

si už téměř představit, že je to tentýž člověk, který před pár lety zasmušile vysedával na vnitřní verandě u ochraptělého gramofonu. Gramofon byl pryč, na jeho místě teď stála ohrádka mého nevlastního bratříčka. Otec mi předal pár dopisů, které mi napsala matka z Nice, kde zřejmě bydlela. Lehce navoněný papír barvy lila ve mně budil nevoli. Matka mi psala, jako bych byl ještě malý, a připojila novinový výstřižek nového modelu závodního auta. Všiml jsem si, že se Eugenie dívá, a  krev se mi nahrnula do  tváře. Matka také pozdravovala Uruga: „Co teď dělá?“ Dopisy jsem strčil do  skříně v  pokoji pro hosty a  rozhodl se, že na  ně neodpovím. Gerard byl na dovolené, a tak moje osamělost na Kebon Djati byla naprostá. Bloumal jsem po hájemství čaje: jen to se nezměnilo a  plně si zachovalo své kouzlo. Trpká vůně zeleně, květy ohňových stromů proti nebi, hlasy česaček rozléhající se v tichu do daleka – to všechno zůstalo beze změny, jako by ubíhání času zde bylo podružné a  prchavé jako sen. Seděl jsem v  trávě na  okraji jakési rokle a hleděl na pláň v namodralém oparu z vedra. Slyšel jsem ševelení větru v  bambusových hájích u  chýší v  dese a  zurčení pramínků v  zeleni. Nad tambleangovými keři se jako vždy třepetal oblak motýlů. Připadalo mi absurdní, že u toho není Urug. Jako by smyslové vnímání tohoto horského světa pro mě bez Urugovy přítomnosti bylo nemožné. Krajina však úplně bez něj nebyla. Z  vnitřní potřeby tento nedostatek doplnit jsem se jednou vydal k Sidris, jenže i tam jsem se stal cizincem. Sidris se mě bála oslovovat křestním jménem, jak byla dřív zvyklá. Jsem prý velký, příliš velký na to, abych si s nimi přidřepl na rohož 70

na  přední verandě. Z  jedné komůrky přinesli rozvrzanou židli a na té jsem trůnil, čněl do výšky nad Sidris a její rodinou. Zmocnil se mě příšerně nepříjemný pocit. Sidris se ke mně obracela gramatickými tvary a obraty, které se v sundštině používají ve styku podřízeného s výše postavenou osobou. Nejraději bych začal stejně oslovovat i ji, ale netroufal jsem si z obav, že mě bude podezřívat z výsměchu. Sidris se vyptávala na Uruga, už přes dva roky ho neviděla. Mluvila o něm tónem, v němž jsem rozeznával, jak jsem se domníval, stejně tak hrdost jako jistý smutek. Ani slovem si však nepostěžovala na to, že se nikdy neukáže či neozve. Měl jsem dojem, že se ho vzdala, že Urug nadobro opustil ji a  její svět. Dlouho jsem se u  Sidris nezdržel. Když jsem sestupoval po cestě, jako by se mi obraz okolí, rýžových polí, zelených horských hřebenů a oblak nad nimi vrýval do sítnice ostřeji než kdy dřív, jako by nějaké vědomí mimo mé vlastní předvídalo, že to všechno vidím naposled. Navštívil jsem i Telaga Hideung. Od neštěstí s Deppohem jsem tam už nikdy nebyl. Jezero kupodivu budilo i za bílého dne dojem, jako by ho ozařoval měsíc. Světlo pronikající mezi horskými vrcholky a převislými korunami stromů na hladinu jezera bylo zlatě zelené, jakoby filtrované přes střípky skla v kostelních oknech. Viděl jsem plovoucí rostliny, kruhy a čeření na vodě tam, kde Urugův otec zmizel v hlubině. V okolním lese vládlo naprosté polední ticho. Jen listoví vysoko na vrcholcích stromů se zachvělo v lehoučkém poryvu vánku. Upíral jsem oči na  stinná místa v  zeleni, kde jsem kdysi tušil skrýše Nènèh Kombèl. Přestože má víra v přízraky a duchy už před léty zmizela, nepřipa71

dalo mi jezero o  nic méně strašidelné. Neuměl jsem ten strach, ten stísněný pocit, který se mě zmocnil při pohledu na zelenočernou vodní hladinu, pojmenovat ani definovat. Chvílemi se mi zdálo, jako by v jezeře byla místa, kde voda proudí pomaleji, je téměř nehybná – tam byl odraz stromů zašlý, chyběla průzračná temnota, kterou bylo možné zpozorovat jinde. Hleděl jsem na ta podivná, ostře ohraničená místa, a  jednou jako bych v  hloubce zahlédl narudlý odraz podobný téměř zčernalé krvi. Když se ze stromu vířivě snesl list, prudce jsem s bušícím srdcem vyskočil. Jezero bylo nevraživé, cizí, byl to zcela nepoznatelný živel. Slunce zastřel oblak a hladina se zešeřila. Spěšně jsem sestupoval po úzké, strmé pěšince k cestě, klopýtal o kořeny a kameny. Jako by mě něco vábilo, abych se ohlédl, ale přinutil jsem se nepodlehnout. Druhý den jsem se vrátil do Batávie. Urug úspěšně ukončil nejvyšší třídu měšťanky a  odjel do Surabaje. Mně začal čtvrtý ročník reálky. Jak jsem mohl očekávat, psaní dopisů nebyla Urugova silná stránka. Musel jsem se tedy spokojit se zprávami, které jsem dostával prostřednictvím Lidy. Navštěvoval jsem ji teď častěji, ani ne tak kvůli novinkám od  Uruga, jako kvůli slabému odlesku domáckého ovzduší, jaké jsem zažil u  ní v  Sukabumi, ovzduší, které v internátě naprosto chybělo. Jenže Lida už nebyla s  to takovou atmosféru vytvořit. Z  tropického vedra a  starostí začala být nervózní, zkušenosti s  hosty a personálem v ní nakonec vzbudily nedůvěru. Jen občasná pookřátí prozrazovala ještě „mentalitu jádrového mýdla“, již jsme s Urugem, navzdory žertům, vždy potají oceňova72

li. Čím víc rozčarování jí provoz penzionu přinášel, tím víc narůstala její očekávání ve  vztahu k  Urugovi. Ukázala mi jeho fotografii se spolužáky z ročníku, povětšinou domorodými studenty. „Sluší mu to, nemyslíš?“ zeptala se Lida, zatímco mžourala přes své látací brýle na fotografii. „Líbí se mu tam. To mě ostatně nepřekvapuje. Dělá v učení takové pokroky. V Surabaji je asi hezky. Bydlí s Abdullahem, v jeho rodině.“ Toužebný podtón jejího hlasu způsobil, že jsem rychle vzhlédl. Z přepadlého obličeje jí vyčnívaly lícní kosti, ofina ještě víc zešedivěla a jako obvykle se jí lepila na zpocené čelo. Blesklo mi hlavou, co se mi vlastně snaží dát najevo. Chtěla do  Surabaje. V  následujících měsících se potvrdilo, že mé tušení bylo správné. Urugovy dopisy se mnou probírala čím dál obšírněji. Učení ho bavilo stále víc a  vstoupil do  několika spolků, blíž je nepopsal, avšak zcela ho zaměstnávaly. Tón těch dopisů mě poněkud udivoval. Nedovedl jsem si téměř představit, že je psal Urug, náruživý návštěvník biografů a  zmrzlináren, imitátor floutků se smíšenou krví, ten sice bystrý, ale lhostejný student. V jeho dopisech ze Surabaje byly řádky, které svědčily o zcela jiném zájmu. Kritizoval opatření koloniálních úřadů v oblasti zdravotnictví a hygieny, pro ilustraci svých tvrzení líčil příklady zanedbávání péče o pacienty z nižších domorodých vrstev, ale jeho formulace ve mně vyvolávaly podezření, že k  tomu nepoužívá vlastní, nýbrž cizí slova. Přesto se přihlásil jako aspirant na indického koloniálního lékaře a získal tak i státní příspěvek. Něco jsem o tom před Lidou prohodil. „Je dobře, že vidí chyby, jestliže k chybám dochází,“ řekla vyhýbavě. Nastalo období, kdy dopisy začaly 73

chodit řidčeji. A  o  těch, co dostávala, už Lida nemluvila tak otevřeně. Připadala mi duchem nepřítomná a podrážděná, stísněná problémem, s  nímž si neví rady. Nakonec se rozhodla. Podruhé svůj penzion prodala a  vagonem naloženým kufry a nábytkem odjela do Surabaje. Styky s  Urugem a  Lidou jsem udržoval sporadickými dopisy, čas od času pohlednicí nebo spěšně popsaným korespondenčním lístkem. Vyrozuměl jsem z  této korespondence, že Abdullahova rodina nabídla pohostinství i Lidě. Pracovala jako vrchní sestra v jedné domorodé nemocnici. Obvykle mi poslala zprávu ona. Urug k  tomu někdy naškrábal podpis nebo pozdrav, to bylo všechno. Pilně jsem se učil k maturitě, a tak mi čas rychle ubíhal. Odmaturoval jsem se slušnými známkami, jak jsem po takovém dření i očekával. Otec přijel do Batávie a probírali jsme, co dál. Bylo mi sedmnáct, skoro osmnáct, na  svůj věk jsem byl velký. Žena ředitele internátu mi obstarala dlouhé kalhoty, protože v šortkách, z nichž jsem už vyrostl, s hubenýma, chlupatýma nohama jsem vypadal směšně. U sklenky piva v Harmonii mi otec předestřel své plány. Schválil mi, že chci být inženýrem, a  rozhodl, že mě ještě téhož roku pošle na  techniku do  Delftu. Všechno teď nabralo rychlé obrátky. Zamluvili mi místo na poštovní lodi, nový, čerstvě nalakovaný lodní kufr s mým skrovným majetkem už čekal přichystaný. Vzhledem k  tomu, že Eugenie měla každou chvíli porodit druhé dítě, jsem Kebon Djati už nenavštívil. Před odjezdem do Holandska jsem však zajel do Surabaje, rozloučit se s Urugem a Lidou. 74

Urug na  mě čekal u  východu z  nádraží, stejně jako já v dlouhých bílých kalhotách. Obličej měl užší, než jsem si pamatoval, a s pevnějšími obrysy. Téměř hned jsem si všiml, že zase nosí topi. Stál mírně vychýlený v  kyčli, s  rukama v bok, a nehybně upíral zrak na průchod u kontroly. Když mě zahlédl, zamířil zvolna a nenuceně ke mně, aby mě uvítal. Na okamžik se mi zazdálo, že ho neznám. Místo neposedného kluka v amerických plátěnkách a poněkud křiklavé polokošili, s přidrzlými způsoby a hbitými postranními pohledy, v  nichž se skrýval jednou ostych, jindy kradmý výsměch, tu stál mladý vážný domorodec, dospělejší než já, kypící novým, tentokrát zcela harmonickým sebevědomím. V  první chvíli jsem nevěděl, jak se k  němu chovat. Mluvili jsme o  tom, co děláme, o  mé maturitě, o  NIASu. Vyptával jsem se ho na kamarády, na záliby. Zaváhal, než řekl: „Hodně se stýkám s... s lidmi stejného smýšlení. Práce habaděj.“ Pochopil jsem to jako narážku na spolkový život, o němž psal dřív, a tak jsem se zeptal: „Zmiňoval ses o nějakých klubech. Co přesně děláš, je tam dobrá zábava?“ „Ale to nejsou žádné zábavní spolky,“ opáčil Urug spěšně, „to si nemysli. Na  takové věci nemáme moc času. Ale stejně se tam samozřejmě užije,“ dodal. „Takže už netancuješ?“ pokusil jsem se zavtipkovat. Urugův pohled jako by potemněl, ani se nepousmál. „Práce habaděj,“ zopakoval ještě jednou. Vozík, který jsme si najali na nádraží, zastavil u rozlehlého staroindického domu v klidné ulici plné stromů. Přední veranda se téměř zcela skrývala za množstvím velkých i malých květináčů s kapradinami, palmami a Venušinými vlasy, rozestavenými po  balustrádě a  nízké zídce. Ze tmy vnitř75

ního pokoje vyšla žena ve  volných šatech z  kvítkovaného kartounu, na nohou trepky, prokvetlé vlasy hladce sčesané a po straně obličeje zachycené sponami. V její malátné chůzi bylo cosi neklamně indického. Byla to Lida. „Nazdar,“ řekla se stopou  dřívějšího svěžího úsměvu. Přejela si po  čele a  pozvala mě dál. Vzadu v  domě seděl Abdullah se svou rodinou: starší, obtloustlý muž v  pyžamu a  dvě asi šestnáctileté dívky s  jemnými javánskými rysy. Abdullah se nezměnil tolik jako Urug. S  úsměvem mě pozdravil a  přisunul mi houpací křeslo. Hovor jaksi váznul. Urug, Lida ani já jsme nemohli najít důvěrný tón z dřívějších let. Měl jsem dokonce dojem, že je to nemožné už navždycky. Tuhle Lidu, v  trepkách klimbajících se na  bosých chodidlech, která si poněkud zhrouceně láme na kousky větvičku kandovaného tamarindu, jsem si nedokázal spojit se ženou, kterou jsem znal v  Sukabumi i  později v  Batávii. Bylo mi ostatně záhadou, proč bydlí zde. Nouze o podnájem v Surabaji nebyla, a pokud chtěla zůstat Urugovi nablízku, mohla přece najít jiné řešení. Zadní veranda zařízená staromódním nábytkem byla ověšená klecemi, v  nichž poskakovali a  štěbetali rozliční ptáci. Na  bidýlku seděl loskuták, přivázaný za  nohu tenkým řetízkem. I zde záplava pokojových květin a kapradin v  porcelánových kořenáčích. Zahrada za  domem se utápěla v tmavém stínu, tvořeném téměř souvislým krovem z listů a vzdušných kořenů waringinu. Vím, že to zní divně, ale na okamžik se mi zazdálo, jako by se tahle stinná zadní veranda samá zeleň a ptactvo v něčem podobala jezeru Telaga Hideung, jak jsem ho zahlédl, když slunce zastřel ob76

lak. Pak jedna z  Abdullahových sestřenic zapálila lampu, hladký balon z matného skla, kolem nějž se vbrzku vyrojil hmyz, avšak můj dojem pominul jen částečně. Po večeři začala být zábava o něco družnější. Lida vyprávěla pro mě tak nezvyklým, táhlým způsobem o  své práci ve  špitálu. Zeptal jsem se, proč nedostala zaměstnání v evropské nemocnici. Vyměnila si s Urugem a Abdullahem pohled, který jsem nechápal. „Mluví už dobře malajsky,“ řekl Urug, „a učí se javánsky.“ „Abych mohla Urugovi pomáhat, až půjde pracovat mezi lid,“ dodala Lida, aniž ze svého chovance spustila oči. „Jednou – to bude potřeba,“ řekl Urug se závanem úsměvu v očích. „Dáš se do koloniálních služeb, viď?“ zeptal jsem se, ani ne tak proto, že bych chtěl slyšet souhlasnou odpověď, jako s cílem vrátit hovor do kolejí, které stačím sledovat. Abdullah louskal katjang, ale teď se škubnutím zvedl hlavu. „Ne, do koloniálních služeb se nedám,“ odpověděl Urug. „Ale dostáváš přece státní příspěvek – nebo ne?“ nadhodil jsem. „Studie mi platí ona,“ pokývl Urug stranou k Lidě. Díval jsem se z jednoho na druhého. Kolem lampy šustil a bzikal hmyz. Stařík – dosud toho moc nenamluvil – se mlčky houpal v  křesle. Lida se pokoušela vydloubnout z  hrany stolu bambusovou třísku. Urug s Abdullahem mi však pohled opětovali. Najednou jsem měl pocit, že to je okamžik, na  který dlouho čekali. Chtěli před protivníkem vyložit karty. Já jsem pro ně v  tu chvíli byl symbolem, zosobněním toho, proti čemu se celou svou osobností staví. Přinutil jsem se udržet si vědomí skutečnosti, přestože na té ztichlé zadní verandě hrozilo, že mi unikne. „Co tím mys77

líš?“ zeptal jsem se Uruga. „Že nechci nastavovat dlaň nizozemským koloniálním úřadům,“ odpověděl nevzrušeně. „Obejdu se bez vaší pomoci.“ „Vaší?“ podivil jsem se a cítil, jak se mi do hlavy hrne krev, protože teď ke mně význam jeho slov dolehl. „Vždyť nastavuješ dlaň Lidě.“ „Lida myslí jako my,“ řekl Urug pyšně. Slovo dalo slovo a rozpoutala se debata, v níž jsem se musel omezit na obranný postoj, protože mi problematika byla cizí. O nacionalistických proudech, podzemních školách, kvasu, který probíhal v jistých vrstvách domorodé společnosti, jsem nevěděl téměř nic. Mlčky jsem naslouchal přívalu obvinění a  výčitek, jež Urug s Abdullahem, teď teprve opravdu rozohnění, chrlili na  adresu koloniální vlády, Nizozemců, bělochů obecně. Byl jsem přesvědčený, že mnohá jejich tvrzení jsou špatně podložená či nespravedlivá, ale neměl jsem po  ruce argumenty, abych je vyvrátil. Můj údiv co minutu stoupal, protože Urug, jak se ukázalo, se v  novém prostředí progresivních studentů a  mladých agitátorů vyvinul v řečníka. „Lidi z desy, prostý lid, jsou úmyslně udržováni v hlouposti,“ prohlásil rázně a nakloněný nad stůl se na mě upřeně díval. „Bylo ve vašem zájmu bránit lidu ve vzdělání. Ale s tím je teď konec. O to se postaráme. Lid se obejde bez wajangových loutek a gamelanové hudby a pověr a dukunů – nežijeme už v Mataramské říši a Jáva nemusí vypadat jako barvotisková pohlednice pro turisty. K čemu všechen ten balast? Borobudur je taky jen halda starého kamení. Ať nám dají továrny a válečné loďstvo a moderní kliniky a školy a možnost rozhodovat o vlastních záležitostech...“ Jak tak Urug řečnil a  mácháním zaťatou levou pěstí svá 78

slova ještě zdůrazňoval, viděl jsem jako ve snu kolem sebe zírající obličeje těch ostatních. Ve stinném koutě zadní verandy, mimo kruh světla z lampy, si šeptaly Abdullahovy sestřenky. Stařík pokaždé důrazně přikývl na souhlas. Abdullah nadále louskal katjang, ale když vzhlédl, viděl jsem, jak mu oči za skly brýlí temně jiskří. Lida čas od času prohodila: „Ano, ano.“ Třísku se jí podařilo vydloubnout a teď ji nehtem třepila na  tenká vlákna. Ani jednou se na  mě nepodívala. Cítil jsem, že se přede mnou potají stydí, že si v  hloubi duše možná také uvědomuje, že tenhle nový ideál je posledním zoufalým krokem jejího osamělého, dětinského srdce. Málem jsem se zalykal soucitem k  ní. Kdybych si všechny tyhle věci tehdy dokázal pro sebe zformulovat přesněji, ledacos by snad dopadlo jinak. Seděl jsem naproti Urugovi a Abdullahovi s pocitem, jako bych hrál roli ve zlém snu. A ten vjem neskutečnosti se udržel i později, když jsem šel spát do pokoje, který mi připravili. Přes větve waringinu v dokořán otevřených oknech jsem viděl blikat hvězdičky. Všude okolo četné, důvěrně známé zvuky indické noci. Ale jako bych byl tak či onak vyloučen. V sousedním pokoji jsem slyšel Uruga s Abdullahem, jak si tlumeným hlasem povídají. Předěl mezi jejich světem a mým byl úplný. Odjel jsem do Evropy. Nemá smysl, abych se tu šířil o době, která následovala, o svém krátkém pobytu u matky v Nice, o  studiích v  Delftu, válkou přerušených a  později vlivem německých opatření znemožněných zcela. Jako většina mých známých jsem se zapojil do ilegální činnosti. V duchu 79

jsem stále častěji myslel na osud, který postihl Uruga a Lidu, mého otce a jeho rodinu, osud, o němž jsem si pouze mohl tvořit určité domněnky. Po  kapitulaci Japonska mě dostihlo několik zpráv. Otec nepřežil, Eugenie s dětmi čekala v  Batávii na  možnost přepravy do  Holandska. O  Urugovi či Lidě jsem se nedozvěděl nic, přestože jsem sháněl informace nejrůznějšími cestami. Dokončil jsem studia a udělal to, co jsem měl v  plánu už léta: ucházel jsem se o  místo v  Nizozemské Indii. Tamní chaotické poměry, podivný vztah jako dědictví japonské okupace mě nezneklidňovaly. Ani na okamžik jsem nezapochyboval o dočasném charakteru těchto obtíží. „Koloniální“ způsob myšlení, v poválečné vlasti tak často – právem či neprávem – kritizovaný, mi byl cizí. Moje touha vrátit se do Nizozemské Indie a pracovat tam spočívala především v  hluboce zakořeněném pocitu sounáležitosti se zemí, v níž jsem se narodil a vyrostl. Roky strávené v  Holandsku, jakkoliv významné, pro mě měly menší váhu než dětství a školní léta tam. Jestliže je pravda, že každý člověk má svou krajinu duše, jisté ovzduší, jisté prostředí, jež vyvolává responsivní chvění v  nějzazších zákoutích jeho bytosti, pak mou krajinou byl – a je – obraz horských svahů v Preangeru: trpké aroma čajových keřů, zurčení průzračných pramínků po  balvanech, modré stíny oblaků na  pláních. Za  tu  řadu let, kdy byl jakýkoliv styk či návrat nemožný, jsem si uvědomil, jak palčivá dokáže být má touha po tom všem. Ani setkání s Eugenií v Haagu, její vehementní a hysterické odmítání té hrůzné země, nemohlo ztlumit mou radost z návratu. Můj příjezd do Batávie se zhruba překrýval s vypuknutím toho, 80

co pro jednoduchost budu nazývat policejní akcí. Po Urugovi jsem nenašel ani stopu. Údaje o osudu studentů NIASu neexistovaly. V batávských ulicích, neuspořádanějších než dřív, ale přesto důvěrně známých, tak jako je nám blízký známý obličej, ač je poznamenaný utrpením a stářím, jsem automaticky vyhlížel mezi chodci Uruga. Stokrát jsem se domníval, že ho vidím, a stejně tak často jsem se při bližším pohledu zklamal. Jednou jsem však narazil na  Abdullaha, v davu, který se tísnil před tiskovou agenturou Aneta, když tam vydávali komuniké. Ihned jsem ho poznal podle brýlí, přestože vypadal nuzně a značně zhubl. „Abdullahu?“ zavolal jsem přes hlavy, které nás oddělovaly. Vzhlédl, zapátral očima. Uviděl mě? Ve sklech brýlí se mu blýskalo sluneční světlo, a tak jsem jeho pohled nemohl sledovat. Na okamžik se v sevření davu zastavil, s obličejem obráceným ke mně. Chtěl jsem k němu dojít, ale než jsem se k němu dostal, minul mě v několikametrové vzdálenosti opačným směrem. Znovu jsem na  něj zavolal a  samým spěchem odstrkoval okolostojící. Abdullah však už dávno zmizel v tlačenici. Byl jsem vyslán do Preangeru na opravy mostů zničených republikány. Mé první stanoviště bylo vzdálené pouze pár hodin jízdy od Kebon Djati, a jakmile se naskytla příležitost připojit se k patrole, která se vydala na obhlídku tím směrem, neodolal jsem pokušení. Stál jsem na  korbě otevřeného nákladního vozu a rozhlížel se po milované krajině. Cesta samý výmol a jáma byla vroubená zeleným podhůřím a bambusovými háji, jež jsem si pamatoval z dřívějška. Voda rýžových polí se na  slunci třpytila a  kromě neměnného klidu plachtících oblak zrcadlila i  nahnuté či poká81

cené telegrafní sloupy a změť strhaných ocelových drátů. Hloučky lidí ve  špinavých hadrech se ohlížely za  autem s  tvářemi bez výrazu. Jen malé děti poskakovaly na  kraji cesty a  jejich pronikavé hlásky překonaly i  hřmot našich kol. Z  nádraží, kde jsme s  Urugem vždycky nastupovali na vlak do Sukabumi, zbyl jen půdorys sežehlých kamenů. Kde kdysi stály warongy, bujel teď jedině plevel a  houští a chýše na protější straně cesty zmizely. Dorazili jsme k záhybu cesty a  já jsem věděl, že teď vjedeme mezi výběžky čajových zahrad. Dřív byl už odtud vidět správcovský dům, výš na  horském svahu, světlá skvrna mezi nekonečnými řadami keřů. Naklonil jsem se přes postranici a srdce se mi rozbušilo. Věděl jsem, že nelze očekávat bývalý obraz nedotčený, protože i Kebon Djati leželo na trase ustupujících republikánů. Ale ať už je plantáž jakkoliv zchátralá a zarostlá, tohle je můj návrat domů. Krajinu, která se přede mnou v  zákrutu cesty otevřela, jsem neznal ani z nočních můr. Sežehlé hřebeny hor byly přízračně nahé. Vůz stoupal po  cestě, jako by projížděl mezi žebry obrovské zdechliny. Když jsem si uvědomil, že jsem se zapomněl podívat na dům, věděl jsem současně, že už tam nestojí. Dokonce bych stěží dokázal označit místo, kde by měl být. Řidič mi nabídl, že k rozvalinám zajede. Hlídka tu byla už dřív, aby zjistila škody. Já jsem však odmítl. Pokračovali jsme v  cestě mezi zčernalými kopci. Až když jsme pronikli do tunelu pralesa, shledal jsem se s okolím, jak jsem si je zachoval ve  vzpomínkách. Po  příkrých stěnách porostlých kapradím stékaly stejné ledové čúrky vody, ze stinných hlubin v  zeleni nám vanula v  ústrety 82

stejná vůně hlíny a tlejících rostlin. Poznal jsem místo, kde se musela v divočině skrývat odbočka k jezeru Telaga Hideung, a požádal ostatní, aby zastavili. Po dlouhé jízdě jim zdržení přišlo vhod. Seskočili z vozu, aby si protáhli nohy. Pod jakousi záminkou se mi podařilo vzdálit se a  zmizet mezi stromy. Kráčel jsem rychle, přestože stezka zarostlá rostlinami i  křovím byla sotva k  rozeznání. Řídil jsem se vrcholky stromů a vzdáleným světlejším místem v listoví, o  němž jsem věděl, že tam prosvítá slunce horskou roklí nad jezerem. Všude okolo ve  skrytu  listí zpívali ptáci, jejichž jména jsem zapomněl. Prales stále ještě překypoval neustálým tajemným ševelením, příznačným pro toto místo na  věky věků. I  jezero, jeho černé zrcadlení, vodní rostliny a čeření větru na hladině jsem našel beze změny. Na protější straně vrkal v tmavých skupinkách stromů holub hřivnáč, vábivě a líbezně. Dřepl jsem si na břeh a vzhlížel k  pableskujícím zlatozeleným odstínům na  vrcholcích hor ozařovaných v  horní části rokle sluncem. Ve  vodě se sotva slyšitelně něco šustlo, tam, kde ropucha či ještěrka zmizela v porostu na břehu. Na hladině se zdánlivě nehybně vznášely vzdušné kořeny stromů. Hřivnáč zavrkal znovu, teď blíž, jak se mi zdálo. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsme si s  Urugem v  pruhovaných dupačkách hráli na  kamenné podlaze zadní verandy na Kebon Djati. Vrkání holubů v klecích, které visely za čeledníkem, nikdy neumlkalo. Rákosí na břehu šustilo ve větru, po vodě se opět přehnalo zčeření. Zdálo se mi, že pod hladinou vidím zašlý rudý lesk, který mi před lety připomínal sraženou krev. Na zadní verandě u Abdullaha jsem na to také pomyslel – proč? 83

Na zem vedle mě dopadl stín. Obrátil jsem se a uviděl domorodce ve špinavých khaki šortkách a s rozcuchanými vlasy nedbale převázanými batikovaným šátkem. Díval se na mě zuřivým, a přesto nevidomým pohledem, a naznačil mi, že mám dát ruce vzhůru před hrozbou jeho revolveru. „Urug,“ hlesl jsem. Hřivnáč se s pleskáním křídel vznesl ze stromu. Nevím, jak dlouho jsme tam proti sobě mlčky stáli. Nehýbal jsem se, on také ne. Čekal jsem, ale beze strachu, v  naprostém uvolnění. Připadalo mi, že nastal okamžik, k němuž všechny události už od mého a Urugova narození nezvratně spěly. Rostl a zrál v nás, mimo naši vůli, mimo naše vědomí. Poprvé jsme se ocitli na  křižovatce, na  níž jsme se mohli v krajní upřímnosti sejít. Pozvedl zbraň. „Nejsem sám,“ prohodil jsem, ačkoliv si nemyslím, že by mě k tomu dohnal strach. Bylo mi skutečně lhostejné, zda mě zastřelí, či ne. Výraz jeho tváře se nezměnil, ale jeho ukazovák na spoušti revolveru se uvolnil. Usoudil jsem z toho, že on sám je. „Jdi pryč,“ řekl sundsky, „jdi pryč, nebo střelím. Tady nemáš co dělat.“ Viděl jsem, že zbledl. Jizva na tváři se teď na kůži vyjímala zřetelněji než předtím. „Poslyš...“, začal jsem, ale on mě vzteklým hlasem přerušil: „Jdi pryč. Tady nemáš co dělat.“ Oči se mu černě leskly jako hladina jezera Telaga Hideung a byly stejně málo ochotné vyzradit, co se skrývá v hlubině. Pochopil jsem, že je bláznovství pokoušet se ho zlákat k  hovoru. To, co mi dovolil zjistit, bylo jasně viditelné. Na pravé paži měl uvázaný cár špinavého hadru, na němž bylo ještě patrné znamení červeného kříže. Kris za pasem, 84

po sundském způsobu uvázaný kain na hlavě – khaki šortky amerického střihu a revolver, snad zděděný po Japoncích –, co víc jsem se mohl dozvědět o etapách, které urazil? „Jdi pryč,“ zopakoval nadbytečně. Napůl jsem se obrátil a podíval se na Telaga Hideung, prastarý kráter proměněný dešti v jezero – zrcadlo pro stromy a oblaka, hřiště světla a stínu, větrného poryvu i vodního hada –, skrytá říše, jež krvavými odrazy a chapadlovitými šlahouny pod černou hladinou prozrazovala svou neosobní krutost. Slunce zastřel oblak a  jezero se studeně zalesklo, jako inkoust a olovo. V dálce se ozval ostrý hvizd patroly. Pochopil jsem, že se po mně shánějí. Jeho oči bleskově zapátraly po lese. Nemyslel už na mě. Každičký sval jeho těla se zaťal k  obraně, k  útěku. Stál napůl odvrácený ode mě a  uvažoval. Pod roztrhanou košilí byly vidět šlachy v  zátylku a  hubené lopatky. Budil současně soucit i  strach – divoké zvíře v pasti, ale i důvtip, který zničil desy a sežehl kopce. Chvilku jsem ho ještě viděl, jak stojí na  tmavém pozadí lesa. Nedaleko, na  pěšince mezi stromy se ozývaly hlasy mých spolujezdců. Ohlédl jsem se, ale už zmizel, nevím, kterým směrem. Listy se téměř nepohnuly, takhle rozechvět je mohl i vítr. Vrátil jsem se a přidal se k patrole. Byl to skutečně Urug? Nevím a nikdy se to nedozvím. Ztratil jsem dokonce i schopnost ho poznat. Nechtěl jsem nic jiného, než sepsat zprávu o našem společně prožitém dětství a mládí. Chtěl jsem zachytit obraz let, která tak beze stopy minula, jako by to byl pouhý dým unášený větrem. Kebon Djati je vzpomínka, stejně jako inter85

nát a Lida; s Abdullahem se mlčky míjíme a s Urugem se už nikdy nesetkám. Netřeba přiznávat, že jsem mu nerozuměl. Znal jsem ho, jako jsem znal jezero Telaga Hideung – zrcadlení hladiny. Do hloubky jsem se nespustil nikdy. Je příliš pozdě? Jsem ve  své rodné zemi, na  půdě, z  níž se nechci nechat přesadit, nadobro cizincem? To ukáže čas.

86

VYSVĚTLIVKY

7: Kebon Djati – současným pravopisem Kebonjati 7: Preanger – v současné podobě Priangan, Parahyangan 8: mandur (niz. pravopisem mandoer) – domorodý předák plantážních dělníků, šafář 8: sarong – tradiční ženský i mužský zavinovací oděv (sukně nebo šaty) z kostkované či batikované látky 8: slendang – pruh látky používaný jako oděv nebo matkami k nošení kojenců i batolat 9: kampong – venkovská osada nebo část městské čtvrti, která tvoří určitý celek; větší venkovská obec zvaná desa (viz desa) se dělí na kampongy 11: kali – řeka 12: pisang – banán 12: sirih – arekové ořechy, plody arekové palmy (Areca catechu L.), jejichž kousky se balí s dalšími přísadami (vápník, hřebíček, žvýkací tabák atd.) do listů pepřovníku betelového (Piper betle), a toto tzv. betelové sousto se pro povzbudivé účinky a k potlačení pocitu hladu žvýká; u pravidelných uživatelů barví červená šťáva trvale dásně a chrup a zvýšená tvorba zubního kamene je postupně ničí 13: slokan – okap, koryto 13: babu (niz. pravopisem baboe) – domorodá chůva 13: djongos – domorodý domácí sluha, komorník, majordomus 14: katjang – podzemnice olejná (arašídy) nebo obecné označení pro luštěniny (boby); v žargonu kolonistů v Nizozemské Indii také rošťák, nezbedný kluk. 15: klambu (niz. pravopisem klamboe) – moskytiéra 21: sinjo besar – velký syn pána domu 25: desa – domorodá vesnice 26: pikolan – bambusová tyč na nošení zavazadel (obdoba vah na nošení vody ve dvou vědrech) 26: sawa – rýžové pole 26: warong – domorodý stánek nebo obchůdek

26: rudjak (niz. pravopisem roedjak, v současné podobě rujak) – rozličné nezralé a napůl zralé plody s pikantní zálivkou 27: topi – pokrývka hlavy, zde indonéská varianta fezu (černý, bez střapce) 29: kabaai – kazajka, krátký kabátek, živůtek, nosí se k sarongu 30: djaït – domorodá švadlena 33: kuli (niz. pravopisem koeli) – domorodý nosič 33: asagaj – domorodé kopí, oštěp (původně z Afriky) 37: pantjoran – (primitivní) vodovod z bambusové trubky 44: bale-bale – domorodé lůžko, pohovka 47: pasar – trh; Pasar Baru (doslova „nový trh“) – nákupní středisko v centru Batávie (dnešní Jakarty), založené roku 1820 47: ketan – lepkavá rýže (druh rýže s vysokým obsahem škrobu) 51: klontong – čínský podomní obchodník s drobným zbožím a cukrovinkami, název je odvozený od  zvuku řehtačky, kterou upoutával pozornost zákazníků 53: trasi – pasta z fermentovaných krevet (s typickým pronikavým pachem), oblíbená přísada indonéské kuchyně 54: tambleang – zřejmě lantana (Lantana camara) neboli libora měňavá 59: gulali (niz. pravopisem goelali) – cukrová vata 62: bami – indonéské nudle z pšeničné mouky, příp. pokrm z nudlí, zeleniny a kousků masa opečený na pánvi 62: prauw – piroga, větší domorodé plavidlo 63: potong – řez 64: dukun (niz. pravopisem doekoen) – šaman, šamanka 64: obat – lék 64: guna-guna (niz. pravopisem goena-goena) – kouzelné lektvary 67: brandal – rošťák, rebel 76: waringin – fíkus malolistý 84: kris – domorodá dýka 85: kain – pruh (batikované) látky

POZNÁMKA PŘEKLADATELKY Pro českého čtenáře je možná zpočátku matoucí, že se v překladu pro dnešní Indonésii používá označení Nizozemská (východní) Indie a  příslušné odvozeniny – indický, staroindický atd., místo indonéský. Název Indonésie sice v době, kdy se příběh odehrává, už existoval, ale Nizozemci ho zásadně nepoužívali. V  zájmu zachování koloniálního koloritu jsem se rozhodla používat i  v  českém překladu dobové nizozemské termíny. Podobně jsem povětšinou zachovala nizozemský pravopis indonéských a sundských slov – s jedinou výjimkou: pro snazší čtení jsem nizozemské „oe“ upravila na „u“. To je však pravopisná změna, kterou idonéští republikáni zavedli už v roce 1947, takže v knize z roku 1948 nepůsobí jako naprostý anachronismus. Místní názvy uvádím ve vysvětlivkách také v současné, indonéské podobě (pokud se od koloniálních dob změnily), aby si čtenáři případně mohli dohledat, kde se příběh odehrává.

DOSLOV

URUG ANEB SESUV PŮDY

„V roce 1947 mě vyzvala Komise pro šíření nizozemské knihy (CPNB), abych se zúčastnila soutěže o  nejlepší novelu. O  pár měsíců dřív mi zemřela dceruška; musela jsem se zase jaksi naučit žít. Abych se přinutila k soustředění, začala jsem psát příběh, v němž byla předem určená pouze první věta: ,Urug byl můj kamarád.‘“ Tak popisuje Hella Haasseová historii vzniku této drobné prózy, která se však postupně stala pevnou součástí nizozemského literárního kánonu. Když v únoru 1948 vyšla novela Oeroeg (dále pod českým názvem Černé jezero), vzbudila v Nizozemsku okamžitě široký ohlas. Důvodů bylo několik. Knížka byla vydána jako bezplatná prémie k Týdnu knihy v nákladu 145 000 kusů, navíc organizující CPNB zařadila soutěžní prvek: novelu vybírala porota z devatenácti zaslaných titulů a knížka vyšla nejprve bez uvedení autora, jen s mottem Soeka Toelis (malajsky „rád píši“) – bylo na čtenářích, aby z tuctu předložených jmen uhodli, kdo novelu napsal. Z více než 24 000 respondentů se správně trefilo pouhých 672. Není divu: Hella Haasseová byla tou dobou oslnivě krásná mladá žena, která měla za sebou krátkou hereckou kariéru a psala kabaretní skeče. A jinak měla na kontě sbírku básní Stroomversnelling (1945, Peřeje) a příspěvek do osvětové edice Carrièreboeken (Knihy o kariéře) na zakázku nakladatelství Allert de Lange s  názvem Kleren maken de vrouw (1947, Šaty dělají ženu), 95

která měla románovou formou podnítit dívky k větším ambicím, než je role matky a ženy v domácnosti. Za její skutečný prozaický debut se však považuje novela Černé jezero. Příběh o  přátelství mezi synkem nizozemského kolonisty a  domorodým chlapcem jménem Urug na  Západní Jávě ve  20. a  30. letech minulého století, jehož závěrečná epizoda se odehrává těsně po druhé světové válce, byl v roce 1948 vysoce aktuální a  současně tematicky choulostivý. Na ostrovech Sumatra a Jáva, které byly důležitou součástí Nizozemské východní Indie, byla totiž po  japonské kapitulaci v  srpnu 1945 vyhlášena samostatná Indonéská republika. Nizozemsko se však své kolonie nechtělo vzdát – ne tak snadno, tak rychle a v této podobě, protože zakladatel republiky Soekarno v očích nizozemských úřadů kolaboroval s Japonci. Následovaly dvě takzvané „policejní akce“ (21. 7. – 5. 8. 1947, 19. 12. 1948 – 5. 1. 1949), kdy se nizozemská armáda snažila obnovit v  oblasti koloniální nadvládu. Vysílání vojáků základní služby do boje na druhý konec světa tak krátce po  skončení druhé světové války vyvolávalo v nizozemské společnosti protichůdné reakce. Haasseová do této debaty vstoupila pohledem toho, kdo se na  Jávě – byť v  nizozemské rodině – narodil a  vyrostl a ztrátu domova vnímá bolestně. Současně však vyprávění v první osobě z perspektivy mladého muže, který se snaží srovnat si v hlavě vztah k blízkému i záhadnému Urugovi (v sundštině to slovo znamená sesuv půdy, a Urug skutečně způsobil, že vypravěč ztratil půdu pod nohama), dokonale vyjadřuje základní problém ve  vztahu Nizozemska ke  své kolonii: neschopnost uvědomit si, že v nerovném vztahu ani 96

dobře míněná snaha o kulturní povznesení či vřelá osobní náklonnost nemůže překonat zásadní propast mezi dárcem milodaru a jeho příjemcem. Vypravěčův přístup k věci se tu prolíná s autorčinými pocity, jak je vyjádřila v autobiografické knize Zelfportret als legkaart (1954, Autoportrét jako skládačka): v novele se podle ní projevuje její „touha po skutečném ,indickém‘ životě, jak jsem ho vlastně nikdy nepoznala, a  skryté výčitky svědomí vůči Indonésanům, které jsem v mládí považovala za kulisu, za samozřejmou součást svého okolí, nikdy jsem je doopravdy neviděla, přestože si vzpomínám na množství vnějších podrobností“. Byla to i  její dodatečná reakce na kritiku, která se hned po vydání novely ozvala z řad tzv. indických Nizozemců. To vyžaduje malou odbočku do historie. Nizozemci byli v oblasti dnešní Indonésie přítomni už od 17. století, avšak kolonizace byla po dlouhou dobu ryze mužská záležitost, a tak kolonisté při absenci evropských partnerek navazovali volky nevolky vztahy s domorodými ženami. Tamní společnost byla tudíž etnicky velmi smíšená: více než 80 procent Evropanů žijících v Nizozemské východní Indii se tam narodilo a  většina z  nich měla také nejméně jednoho indonéského rodiče nebo předka. Děti ze smíšených vztahů se přitom vyskytovaly ve všech vrstvách obyvatelstva. Právně vzato patřili k Evropanům, pokud je otec uznal za vlastní (což se obvykle dělo – v rodinách nizozemských koloniálních úředníků se stávalo, že nejstarší dítě pocházelo ze vztahu s domorodou ženou, který muž udržoval za svobodna, než si z Nizozemska přivezl právoplatnou manželku; bývalo zvykem, že zejména synové z takových vztahů získali na otcovy náklady 97

slušné vzdělání a  později mnohdy přesídlili do  Nizozemska). V opačném případě se s matkami rozplynuli v domorodé společnosti. Nizozemci v tom byli benevolentnější než například Britové: v  Britské Indii se míšenci vždy počítali k  domorodé skupině. Místo na  společenském žebříčku se však řídilo i tím, zda určitá rodina v oblasti žila už po staletí, nebo zda šlo o rodiny zaměstnanců koloniální správy, kteří neměli v úmyslu usadit se v kolonii natrvalo. Byla to oblast, kam se Nizozemci vydávali také prostě „na zkušenou“. Mezi těmito dočasnými evropskými obyvateli (v místním žargonu „totoks“) bývali i  „zlatokopové“, kteří se prostě chtěli obohatit a  o  místní kulturu či obyvatelstvo neprojevovali sebemenší zájem. Starousedlíci (ať už čistokrevní Evropané, nebo indo-evropští míšenci zvaní krátce, s pejorativním nádechem „Indo“) jim despekt opláceli. Současně však měli starousedlíci tendenci, jak zmiňuje jiný nizozemský spisovatel s „indickými“ kořeny Adriaan van Dis, přičítat tmavší odstín vlasů, očí a pleti třeba „italským“ předkům – v každém případě evropským, jen ne asijským. Hierarchie této etnicky pestré společnosti byla zkrátka nesmírně složitá a  v  soužití nejrůznějších národnostních skupin docházelo pod povrchem k neustálému pnutí. V rodinách nizozemských koloniálních úředníků či vojáků z povolání nastával rozdíl ve vztahu k Nizozemsku a k Nizozemské Indii mezi rodiči a dětmi, které se narodily a vyrostly v kolonii. A tak Hella Haasseová, rodačka z Batávie (nyní Jakarta), která vyrůstala – s  tříletou přestávkou – v  rodné Indonésii až do svých dvaceti let, vnímala pojmy skutečný a dočasný domov ve srovnání s rodiči opačně. Zatímco se její 98

rodiče v roce 1946 vrátili domů, do Nizozemska, Hella Haasseová se dlouhá léta vyrovnávala se skutečností, že přesídlením do Nizozemska o domov přišla. Od odjezdu na studie v roce 1938 se do Indonésie podívala poprvé v roce 1969, pak už jen dvakrát (1976, 1992). Tou dobou ztráta krajiny dětství přebolela a Haasseová vyjádřila srozumění s nově vzniklou situací například i tím, že ve svých textech přejala nový indonéský pravopis a místní názvy. Podobným vývojem ostatně prošly mnohé děti českých úředníků, učitelů či vojáků z povolání, které se narodily a vyrostly za první republiky na Zakarpatské Ukrajině nebo na Slovensku. Ale vraťme se do Nizozemska roku 1948. Po vydání novely vypluly v nizozemském tisku na povrch složité a choulostivé vztahy mezi různými skupinami obyvatelstva v kolonii, které však běžnému Nizozemci bez koloniálních vazeb byly vzdálené: takový čtenář četl novelu se zájmem a nadšením. Jedním z  kritiků byl publicista a  spisovatel Tjalie Robinson, rodák z  nizozemského Nijmegenu, avšak díky javánské babičce indo-evropský míšenec, který Haasseové pro její evropský původ upíral právo psát o domorodém světě. Připadalo mu také, že jako žena nemůže psát o klukovském přátelství: jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v kolonii byly zkrátka jiné. Haasseová se v pozdějších autobiografických textech netajila tím, že její rodina skutečně žila v městském prostředí a javánský venkov či přírodu poznávala malá Hella jen na výletech (tak se podívala roku 1930 i k jezeru Telaga Warna, které se stalo předobrazem Černého jezera – Telaga Hideung). Připouští také, že se Haasseovi pohybovali výhradně v okruhu evropských expatů a celý 99

jejich životní styl včetně zařízení domu či stravování byl ryze evropský. Haasseová například vzpomíná, že typicky indonéský „rýžový stůl“ (soubor nejrůznějších masových i zeleninových pokrmů s rýží) se u nich jedl jen v neděli. To však byla výsada bohatších vrstev. Holandská kuchyně založená na bramborách přišla v tropech draho, a tak nižší koloniální úředníci se z finančních důvodů stravovali naopak převážně z místních zdrojů, zatímco tradiční holandské pokrmy si dopřávali jen k mimořádným příležitostem. Líčení poměrů na plantáži v podání Haasseové sice není autobiografické, ale přesto je v zásadě věrné. Autorka současně upozorňuje na to, že nepsala realistický žánrový obrázek z javánských hor, nýbrž velmi subjektivní, impresionistickou vzpomínku na  barvy, vůně a  zvuky svého dětství. V  pozdějších letech dokonce knihu charakterizovala jako konfrontaci dvou odlišných stránek své osobnosti. Hella S. (Hélène Serafia) Haasseová se narodila 2. února 1918 v Batávii (nyní Jakarta, Indonésie) na ostrově Jáva. Její otec Willem Hendrik Haasse pracoval jako finanční úředník koloniální správy, matka Katherina Diehm Winzenhöhlerová absolvovala amsterodamskou konzervatoř a v Nizozemské Indii vystupovala jako klavíristka a  dávala hodiny klavíru. Oba přišli na  Jávu jen o  několik let dříve (otec 1911, matka 1914) a  neměli v  úmyslu usadit se tam natrvalo. Hella i  její o  dva roky mladší bratr Wim měli být především co nejlépe připraveni na budoucnost v Evropě. Sžití s místním prostředím nebylo žádoucí. Děti z rodin koloniálních úředníků přitom vyrůstaly v péči domorodé chůvy „babu“ a dal100

šího personálu, zejména v  bohatších kruzích s  nimi měly mnohdy důvěrnější vztahy než se společensky vytíženými rodiči. Jak mnozí nizozemští rodáci z kolonie dodnes vzpomínají, jazykovému „poindičtění“ (používání nizozemštiny s domorodým přízvukem a s hojnými přejatými výrazy) rodiče vzdorovali tím, že děti alespoň v jejich přítomnosti musely mluvit „pěkně“. Hella jela s rodiči poprvé do Nizozemska na  dlouhou dovolenou jako dvouletá. Její následující pobyt měl traumatičtější průběh. V roce 1924 matka onemocněla a odjela na léčení do Davosu. Rodina se na tři roky rozdělila: otec zůstal v Surabaji, děti připadly do péče babiček v  Nizozemsku. Puntičkářská a  neurotická babička Hélène z matčiny strany, u níž zpočátku Hella bydlela, však svůj opatrovnický úkol brzy vzdala a vnučka skončila v dětském penzionu v Baarnu. Tam bydleli prarodiče z otcovy strany, kteří se starali o mladšího Wima, takže Hella alespoň neděle trávila v rodině. Na milovanou Jávu se vrátila jako desetiletá. Rodina byla opět pohromadě, ale tříleté odloučení se už nikdy nepodařilo překlenout. Haasseovi navázali na předchozí poklidný a harmonický život „lepších lidí“, o skutečně důvěrných vztazích se však nedalo mluvit. Služba v koloniální správě znamenala časté stěhování, a tak rodina během několika let vystřídala Bandung, Buitenzorg (nyní Bogor) a  čtyři adresy v  batávské čtvrti Weltevreden. V Batávii vychodila Hella lyceum a prožila krásná, bezstarostná léta studentského života batávské „zlaté mládeže“: každodenní koupání v  bazénu, pravidelné taneční zábavy v evropském stylu (i na studie do Nizozemska si vezla v kufru sedmnáct, z  větší části vlastnoručně ušitých tanečních 101

šatů). Až s odstupem mnoha let si uvědomila, že těch několik málo spolužaček z domorodých vyšších vrstev, které se jinak evropskému školnímu prostředí zcela přizpůsobovaly, se těchto radovánek neúčastnilo, protože odporovaly jejich tradiční islámské výchově. Haasseová vyrůstala na Jávě v době, kdy země po více než třísetleté nizozemské nadvládě postupně dozrávala k požadavku samostatnosti, ale ani ona, ani vrstevníci z  jejího okruhu si to vůbec neuvědomovali a žili v jakémsi blaženém bezčasí. Její otec sledoval vývoj pozorněji a už ve dvacátých letech publikoval v místních novinách (Indische Courant a Indische Post) kritické a satirické sloupky. V roce 1938 Hella odmaturovala a odjela na studie do Nizozemska. Rodiče a bratr ji měli za dva roky následovat, ale plány zhatila druhá světová válka. Nizozemsko bylo obsazeno v květnu 1940, po japonské okupaci Nizozemské Indie v roce 1942 rodiče skončili v japonských internačních táborech, čímž se veškeré kontakty na dlouho zcela přerušily. Bratr bojoval v britském námořnictvu. Rodina se opět shledala až v  roce 1946 v  Nizozemsku. V  té době už byla Hella vdaná a měla dvouletou holčičku. Ale zpět ke  studiím. V  Amsterodamu se Haasseová zapsala na  nordistiku, v  roce 1940 však univerzitu opustila. Líčila, že se jí přímo fyzicky příčilo studovat starogermánské hrdinské eposy v  době, kdy tato mytologie byla zneužívána nacisty. Téhož roku byla přijata na divadelní školu, souběžně publikovala občas časopisecky verše. Absolvovala v roce 1943 a od září téhož roku přijala angažmá v předním amsterodamském divadelním souboru Centraal Tooneel. Své působení ukončila už po pěti měsících, v únoru 1944, 102

ale pozdější kritice se tím nevyhnula. V okupovaném Nizozemsku byla totiž pro umělce zavedena povinnost stát se členem Nizozemské kulturní komory (obdoba Deutsche Reichskulturkammer). Na rozdíl od spisovatelů či výtvarníků, kteří mohou snáz tvořit v ústraní, byli divadelníci jako vždy nejzranitelnější skupina. Soubory se mnohdy stávaly členem kolektivně, aniž to jednotliví herci věděli. Haasseová se k této záležitosti po válce stavěla s velkou otevřeností a sama apelovala na to, aby se její případ důkladně prošetřil. Ukázalo se, že v roce 1943 už tlak na členství natolik polevil, že Centraal Tooneel se ani kolektivně do kulturní komory nepřihlásil. Ovšem hlavní důvod, proč své angažmá v souboru Centraal Tooneel ukončila, byl její sňatek s  právníkem Janem van Lelyveldem v únoru 1944. V listopadu téhož roku se jim narodila dcera Chrisje (zemřela na  záškrt v  dubnu 1947), později měli ještě dvě dcery (narozeny v letech 1947 a 1951). Ukončením profesionální divadelní dráhy neskončil však její zájem o divadlo. Přes kabaretní skeče, které Haasseová psala pro své bývalé kolegy ze souboru, se dostala k slavnému kabaretiérovi Wimu Sonneveldovi. V letech 1942–1947 pro něj napsala texty k sedmi jeho programům, v některých z nich vystupovala ve skupinových scénách nebo přednášela středověké balady a legendy ve vlastním překladu. Ovšem i později, v počátcích televizní éry, účinkovala v literárních kabaretech. Až začátkem šedesátých let tyto aktivity vědomě omezila, aby se mohla plně věnovat psaní. Novelou Černé jezero se pro Hellu Haasseovou otevřela plodná a  rozmanitá literární dráha, která trvá prakticky 103

dodnes (zemřela 29. září 2011 v Amsterodamu): roku 2012 vyšla z autorčiny pozůstalosti povídková sbírka Maanlicht (Měsíční světlo), roku 2013 byl znovu vydán pozapomenutý osvětový román z roku 1947 Šaty dělají ženu. Amsterodamské nakladatelství Querido postupně vydává její souborné dílo. Haasseové se podařilo prolomit sklon literárních kritiků řadit tvorbu spisovatelek k četbě pro ženy, a tak bývala například zmiňována jako jeden z možných nizozemských kandidátů na  Nobelovu cenu. Její dílo splňuje základní kritéria formulovaná Alfredem Nobelem: estetika rovnováhy, soulad, ryzí a  ušlechtilé myšlenky, ale kromě toho i požadavek nadnárodní platnosti a ohlasu nejen u intelektuální elity, ale i u širšího publika. Haasseová ovšem splňovala i další, neoficiální kritérium, kterým je dostupnost díla ve francouzštině: v tomto jazyce vyšla větší část jejích knih, v roce 2000 byla autorka dokonce vyznamenána francouzským řádem Čestné legie a roku 2002 se stala komandérem francouzského Řádu pro umění a literaturu. Svou roli tu nepochybně hraje fakt, že v 80. letech ve Francii téměř deset let žila a měla výbornou překladatelku: Anne-Marie de Both-Diezová získala v roce 1998 za svou práci nejvyšší nizozemské překladatelské ocenění – Cenu Martinuse Nijhoffa. Spřízněnost s francouzskou kulturou naznačuje i to, že Haasseová bývá přirovnávána k  Margueritte Yourcenarové nebo označována za „la grande dame“ nizozemské literatury (což sama – s typicky holandskou střízlivostí – nerada slyšela). Černé jezero bylo současně prvním výhonkem takzvané „indické“ větve autorčiny tvorby. Její základ tvoří kromě 104

této novely román Páni čajových plantáží (Heren van de thee, 1994, č. 2003) a  pozdní román Het sleuteloog (2002, Oko klíče), avšak tuto tematiku autorka zpracovala také v řadě povídek a  esejů. Jestliže vypravěč Černého jezera zosobňuje naivitu a  nedostatek pochopení ze strany Nizozemců pro situaci domorodců a  Páni čajových plantáží zpětně líčí, co této situaci předcházelo, pak Oko klíče dlouhý proces loučení autorky s rodnou, ale ne vlastní zemí uzavírá. Čas zhojil všechny rány a hrdinka Herma Warnerová se stejně jako autorka smiřuje se svou celoživotní vykořeněností. „Můj život je určen faktory, které považuji za neodvolatelně zastaralé. Má smysl vytahovat něco, do čeho se už nikdo nedokáže vžít?“ ptá se autorka Herminými ústy. Jsou „indické“ romány Helly Haasseové současným Nizozemcům skutečně tak vzdálené? Počtem prodaných výtisků se jednoznačně řadí mezi bestsellery. Jak román Páni čajových plantáží, tak Oko klíče zvolili čtenáři za  Knihu roku (1993, respektive 2003). A to nemluvíme o dlouhém seznamu literárních cen (včetně té nejvyšší, Ceny nizozemského písemnictví, kterou Hella Haasseová převzala za celé své dílo z rukou tehdejší nizozemské královny Beatrix v roce 2004). Vedle poezie, povídek, románů, divadelních her, esejů a  překladů tvoří důležitou část její tvorby autobiografická vzpomínková větev: už zmíněný Portrét jako skládačka z roku 1954, ale také Persoonsbewijs (1967, Osobní průkaz), Een handvol achtergrond. Parang Sawat (1993, Hrst pozadí. Parang Sawat) či Het dieptelood van de herinnering (2003, Olovnice vzpomínek). Tyto publikace uspokojují čtenářskou touhu zjistit, „jak to bylo doopravdy“: zejména pro její 105

„indické“ romány tam lze najít cenné doplňující informace o  prostředí i  době. Přitom Haasseová tvrdila, že skutečné autobiografické knihy by psát nemohla, protože nedokáže dávat tak přímo všanc soukromí své i svých blízkých. K vyjadřování svých nejhlubších pocitů a citů používala historické či fiktivní postavy, obvykle vykořeněné typy, spíš diváky než účastníky dění. „Skoro ve všech mých knihách jde o pátrání. Pokaždé se snaží někdo nebo několik osob současně, vědomě či bezděky, vypátrat pozadí událostí, existence vlastní nebo těch ostatních, pokaždé je třeba odhalit nějaké tajemství, vyluštit nějakou hádanku,“ píše autorka v autobiografické knize Osobní průkaz. Pověst Haasseové jako autorky historických románů je sice trochu zavádějící, ale získala ji především svými nejznámějšími romány: v  roce 1949 vyšel Het woud der verwachting. Het leven van Charles van Orléans (Hvozd očekávání. Život Karla Orleánského) o lyrikovi z 15. století. V  názvu knihy rezonuje začátek jedné jeho básně: En la forêt de longue attente. V  roce 1952 vydala De scharlaken stad (Šarlatové město) o  životě Giovanniho Borgii, syna papeže Alexandra VI. v renesanční Itálii. V roce 1966 sáhla ještě hlouběji do  historie románem Een nieuwer testament (Novější zákon). K příběhu Claudia Claudiana, klasicky řecky zaměřeného, ale v  křesťanském Římě 4. století n. l. působícího básníka, ji přivedlo několik jeho básní, které byly v šedesátých letech minulého století právě objeveny. Tento útlý román autorka považovala za své nejzdařilejší dílo. Sérii uzavírá dvojromán o hraběnce Charlottě Bentinckové, založený na korespondenci této nezávislé ženy, která už 106

v  18. století zvolila rozvod i  za  cenu naprostého osamění a  odtržení od  dětí: Mevrouw Bentinck. Onverenigbaarheid van karakter & De groten der aarde (Paní Bentincková. Povahová neslučitelnost & Světoví velikáni) z roku 1978 a 1982 (později vydávaný v  jednom svazku s  titulem Mevrouw Bentinck). Pro nás je zajímavé, že filmová verze s  názvem Charlotte Sophie Bentinck (1996, jako šestidílný televizní seriál i v podobě celovečerního filmu, Haasseová se podílela na scénáři) se natáčela v České republice a autorka se v roce 1994 na natáčení přijela podívat osobně. Nevšední hru s  fikcí provádí v  románu z  roku 1976 Een gevaarlijke verhouding of Daal-en-Bergse brieven (Nebezpečná známost neboli dopisy z  Daal-en-Bergu), kde si Hella Haasseová osobně dopisuje s  markýzou de Merteuil, tedy literární postavou z knihy Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose z  roku 1782 (známé i  z  filmového zpracování – kromě francouzské verze s Gérardem Philipem i např. z Formanovy verze pod názvem Valmont) – pod titulem Nebezpečná známosť alebo daalenberské listy vyšel tento román v roce 2001 slovensky v překladu Adama Bžocha. Haasseová se nikterak nevyhýbala současným tématům: hned v roce 1950 vydala psychologický román De verborgen bron (Skrytý pramen), z pozdější tvorby zaujal zejména román s  (nevyřešenou) detektivní zápletkou Fenrir: een lang weekend in de Ardennen (Fenrir: dlouhý víkend v Ardenách) z roku 2000. Když byla v roce 1994 znovu (již potřetí) požádána, aby napsala prémii k Týdnu knihy, překvapila novelou ze současnosti Transit (v dalších vydáních označovanou za knihu pro mládež). Hrdinkou je mladá dívka bez domova 107

(drogy, toulání po  Evropě), která se po  návratu do  Nizozemska sblíží se starým invalidním profesorem. Kniha je věnována autorčině vnučce Roosje a snad pod jejím vlivem se tu Haasseová i  jazykově podřizuje věku a  společenskému postavení své hrdinky. Ale jsou tu určité meze. I  tato moderní tulačka je slovesně zdatná. Vytvořit postavu, která má omezený slovník a  neohrabané či nedbalé vyjadřování, by tato elegantní stylistka, zosobnění kultivovaného projevu a chodící Pravidla pravopisu (po několik let předsedala porotě při každoročním televizním „celonárodním“ diktátu) zřejmě nedovedla. I v Transitu zůstává věrna svému tradičnímu způsobu psaní: s  podrobným líčením interiérů, oblečení i  celkového zjevu postav, se zevrubným rozborem jejich duševních stavů. Černé jezero zaujímá v nizozemské literatuře zvláštní pozici. Škádlivě se říká, že jediný, kdo tuto novelu nečetl povinně ve škole, je Hella Haasseová. Nicméně pojem „povinná četba“ na nizozemských středních školách přestal existovat – studenti čtou ze seznamu doporučené četby jen několik titulů dle vlastního výběru, a přesto patří Černé jezero stále k favoritům. Není třeba zastírat, že i nizozemští středoškoláci rádi sáhnou po  útlé knížce (existuje také filmová verze z  roku 1993, která se však od předlohy značně liší). Černé jezero bývá pro čtenářskou přístupnost považováno za  vhodné uvedení středoškoláků do  světa velké literatury. Tuto pověst však nedávno zpochybnil jazykovědec Ewoud Sanders, když poukázal na to, že jazyk Haasseové v této knížce už dnes mnohdy působí archaicky, a navíc množství „indických“ slov a termínů, které v době vzniku ještě byly i mimo okruh „indických“ Nizozemců 108

obecně srozumitelné (nizozemské vydání žádné vysvětlivky neobsahuje), je pro nové generace čtenářů stále větší překážkou. Přesto bylo Černé jezero v  roce 2009 zařazeno do  masové kampaně s  názvem Nizozemsko čte, v  jejímž rámci se čte-

nářům v  knihovnách zdarma rozdalo na  milion výtisků zvláštního, laciného vydání. Tituly pro tuto každoroční kampaň se vybírají podle následujících kritérií: musí být literárně hodnotné, musí jít o starší titul, který odolal času, kniha musí být vhodná pro širší publikum a musí podněcovat k diskusi. I to vypovídá cosi o tom, nakolik je Černé jezero dosud živé. V  Nizozemsku novela vyšla ve  více než padesáti vydáních. O  rok dřív, u  příležitosti autorčiných devadesátin, vyšlo Černé jezero poprvé v Indonésii. Haasseová se ze zdravotních důvodů křtu už nemohla účastnit osobně, ale ze zpravodajství vyplývá, že při oficiálních příležitostech indonéští řečníci zdůrazňovali politické aspekty příběhu, kdežto v soukromých rozhovorech mladí čtenáři knihu charakterizovali hlavně jako příběh o tom, jak se zdánlivě nerozluční přátelé mohou jeden druhému vzdálit. Tedy jev všelidský, prožívaný v dospívání zvlášť bolestně. Koloniální rámec pro současné mladé Indonésany do  velké míry ztratil neblahý přízvuk a pro mnohé z nich je to už příliš vzdálená historie. Zbývá doufat, že se i čeští čtenáři najdou v tomto příběhu, na první pohled exotickém, avšak plném stesku po tom, co nenávratně minulo; a ten lze pociťovat v každém věku a na všech zeměpisných šířkách. Magda de Bruin Hüblová 109

V EDICI PESTRÁ ŘADA SOUDOBÉ PRÓZY VYŠLY

/1/ Ali Smithová: Tam někde za duhou

/2/ Romain Gary (Émile Ajar): Život před sebou

/3/ Penelope Fitzgeraldová: Na vodě

/7/ Nell Leyshonová: Barva mléka

/8/ Emmi Itäranta: Strážkyně pramene

/9/ Aharon Appelfeld: Květy temnoty

NÁSLEDUJÍCÍ SVAZKY:

/4/ Gaito Gazdanov: Přízrak Alexandra Wolfa

/5/ Evald Flisar: Čarodějův učedník

/6/ DBC Pierre: Zhasínáme v říši divů

/ 10 / Edward Wallant: Nájemníci pana Moonblooma

/ 11 / Jedediah Berry: Příručka pravého detektiva

/ 12 / Peter Heller: Psí hvězdy

PESTRÁ ŘADA SOUDOBÉ PRÓZY / Svazek 13 / Řídí Martina Mašínová

HELLA S. HAASSEOVÁ / ČERNÉ JEZERO Z nizozemského originálu Oeroeg, vydaného nakladatelstvím Querido v roce 1993, přeložila Magda de Bruin Hüblová Ilustrace na obálce Nikkarin Grafická úprava Tereza Králová Vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2014 ve společnosti Albatros Media a.s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 18 948 Odpovědná redaktorka Barbora Klimtová Technická redaktorka Petra Mejstříková Sazba studio Visualist (www.visualist.cz) Vytiskla Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno 1. vydání www.nakladatelstviplus.cz www.albatrosmedia.cz