ZRNÍČKO. Svazek 13, číslo 3 březen 2013

ZRNÍČKO Svazek 13, číslo 3

březen 2013

Jak pracovat účinně účinně Někteří lidé nedůvěřují činnosti. Jiní se do činností vrhají bez uvážení a bez lásky. Bůh nás nepostavil na Zem, abychom na ní lenošili. Ať jsme kdekoliv, zve nás k činnosti, abychom se zdokonalovali a stavěli království Boží zároveň s královstvím člověka. Existují však různé druhy činnosti. Je činnost zvířete, je činnost člověka, je i činnost křesťana. Činnost může však být jen tehdy úspěšná, stane-li se činností Ježíše Krista. - Zbořit dům je snadné; těžší je ho postavit, Je snadné kritizovat, těžší je jednat, Trávíš-li všechen čas kritizováním, nezbude ti už na jednání. - Je snadné dělat plány, ale těžší je uskutečňovat je. Chceme-li lidem poskytnout přístřeší, bude starý dům, který ještě stojí, lepší než paláce, které jsou zatím jen v plánu. Tvé dobré úmysly nic nepomohou, nejsou-li převedeny v čin. - Protože nemůžeš udělat mnoho, neuděláš často nic. Bylo by lépe, kdybys udělal alespoň něco. - Úd, který nepoužíváme, zakrňuje. Člověk, který žije nečinně, nejen že nedělá pokroky, nýbrž jde zpět. Zdokonalovat se můžeš jen tehdy, když skutečně něco děláš. - Pohleď na lidí kolem sebe. Namáhají se, plýtvají svými silami, mluví, reagují, bijí se a nakonec ztrácejí odvahu; neboť ve srovnání s jejich úsilím je výsledek bezvýznamný. Není to intenzita pohybu, co dává tvému jednání účinnost, nýbrž duchovní síla, kterou, dík tvému přičinění, nese tvé jednání v sobě. - Někteří lidé v krátkém čase, s nepatrným vynaložením sil, nepatrnou činností docílí mnoho. Jiní s více času, s větším vynaložením sil, větší činností dosáhnou velmi málo. Celý rozdíl je v kvalitě „duše“ jednajících. - Činnost zvířete pramení z pudu. Jednání člověka vychází z úvahy. Jednání křesťana musí vyrůstat z víry. Často jednáš automaticky, jako zvíře; někdy uvažuješ jako člověk; zřídkakdy jednáš z víry, jako křesťan… - Čím více si všímáš své činnosti a uvažuješ při tom, tím více jsi člověkem.

Čím více zakládáš svůj čin na víře, tím více se stáváš dítětem Božím. Pomůžeš-li jiným lidem, aby krok za krokem přešli od pudového jednání k jednání rozvážnému a odtud k činnosti vycházející z víry, pomůžeš jim stát se osobností. - Chceš-li jednat správně, pozoruj nejdříve skutečnost. Lidsky nazíráno to znamená být moudrý: přesně uvaž co je třeba, stanov přesný bod, kde se máš zapojit, rozvaž, kolik potřebuješ sil… Křesťansky viděno to znamená vyhnout se iluzím; až se - veden vírou - dotážeš „skutečnosti“, sám Bůh ti odpoví a skrze konkrétní život tě vyzve k jednání. - Podrobit se skutečnosti ve víře, znamená podrobit se Bohu. - Jestliže jsi se předem - ve víře - nedíval a neusuzoval, nemůžeš jednat střízlivě a křesťansky. - Když jsi opravdovým pohledem na život rozluštil plán Otce, mělo by se tvé jednání stát uskutečňováním tohoto plánu. - Chceš být výkonný, jsi netrpělivý nad malým výsledkem své činnosti, trpíš, když vidíš všechnu tu práci, která se ti nabízí, slyšíš výzvu svého okolí a celého lidstva… Chceš-li svému životu dát nejvyšší platnost, vyměň svou omezenou vůli za nekonečnou vůli Boha! On vymění tvé slabé síly za SVOU NEKONEČNOU VŠEMOHOUCNOST. - Bůh tvoří velké věci s tím, co je malé. Věříš-li zatím jen na svou vlastní sílu, sám dáváš své výkonnosti hranice. Ustoupíš-li ty, zjeví se Kristus, aby skrze tebe dokončil plán svého Otce. (Michael Quoist)

Dívej se na cestu V dřívějších dobách se v Japonsku používaly lampy z papíru a z bambusu, ve kterých svítily svíčky. Jednou v noci se domů vracel slepý člověk a někdo mu nabídl podobnou lampu. "Mně je lampa k ničemu," vysvětloval slepec. "Tma nebo světlo, to jsou pro mne dvě úplně stejné věci." "Já vím," pravil ten dárce, "že lucerna ti neposlouží k tomu, abys lépe našel cestu. Ale když ji nebudeš mít, může do tebe někdo vrazit. A tak si ji raději vezmi." Slepec s lucernou odešel, ale nedostal se ještě příliš daleko, když ho málem porazil něčí prudký náraz. "Dívej se na cestu," zlobil se slepý na neznámého. "Nevidíš tu lucernu?" "Zhasla ti svíčka, bratře," odpověděl neznámý. Kdo by neznal bezohledné lidi, kteří se chovají domýšlivě. A protože jsou zaslepeni vlastní pýchou, ani nemohou vidět, že jejich lucerna nesvítí. A přece mnozí z nich si nechávají říkat "mistře" nebo "doktore" nebo "ctihodnosti".

2

Světec na březen Jako světce na měsíc březen jsme vybrali sv. Finu. V San Gimignanu. známém toskánském městečku, které proslulo v celém světe svými 13 rodovými věžemi, dosud zachovalými, je Fina dodnes, víc než 750 let po své smrti, velice uctívána a vzývána jako patronka. Fina je nazývána „svatou s fialkami“, protože prý tyto květiny vykvetly v její úmrtní den na městských věžích a na její rakvi. Fina se narodila jako dcera ve velmi chudé rodině r. 1238 v San Gimignanu. Ačkoli ona sama neměla skoro nikdy pořádně co jíst, dávala ještě ze svého mála chudým. Snášela bolestí a nemocí s hrdinnou trpělivostí a mírností a ve svém nuzném otcovském domě vedla klášterní život. V pouhých 15 letech zemřela Fina 12. března 1253. Už za života byla uctívána jako svatá. Své poslední místo odpočinku nalezla v dómě v San Gimignanu. V pravé postranní lodi u vchodu je jí zasvěcena kaple sv. Finy. Známý stavitel Giuliano dá Maiano ji postavil r. 1468, jeho synovec Benedetto Maiano vytvořil jemně tesaný oltář z mramoru a alabastru (1475). Znázorňování: zobrazování Finy - tak jako její úcta - je omezena na San Gimignano. Jedinečné jsou fresky (1473) s výjevy ze života patronky města, které vytvořil slavný malíř Dominik Ghirlandaio v dómě v San Gimignanu. 16 obrazů na svatostánku v kapli sv. Finy vytvořil Lorenzo di Niccolo di Pietro Gerini (1402). V kostele sv. Augustina v San Gimignanu lze kromě toho shlédnout krásnou fresku od Benezza Gozzoliho s vyobrazením Finy. Sv. Fina je patronkou San Gimignana. (Podle Rok se svatými)

Pozvání Hradní pán uspořádal velkou slavnost, na kterou pozval i obyvatele podhradí. Přestože měl bohatě zásobené sklepy, nemel tolik vína, aby dokázal uhasit předpokládanou žízeň všech stolovníků. A tak je požádal o pomoc: „Doprostřed nádvoří postavíme obrovský sud. Každý z vás ať přinese tolik vína, kolik může, a nalije ho do sudu. Pak bude pro všechny vína dost." Jeden chytrák si řekl, že svůj džbán naplní vodou: „Džbánu vody si v sudu plném vína přece nikdo nevšimne." Přišel tedy na slavnost, vylil svůj džbán do sudu a posadil se za stůl. Když se první hodovníci vydali načepovat si víno ze sudu, tekla z něj jen voda. Všechny napadlo totéž. A tak všichni přinesli jenom vodu. Když nejsme spokojeni se světem, je to tím, že příliš mnoho lidí přináší jen vodu. A trpí tím všichni. 3

Zadáno pouze pro mladé!

Připusť si Boha k tělu 2. dar Nedávno jsme psali o růžovém slonovi na bruslích, pamatujete se ještě? Že nebyl růžový? O. K., aspoň někdo tady dává pozor… Mluvili jsme o tajemství, které se skrývá v krabici (slon na bruslích), a také o tajemstvích vnitřních (která neříkáme jen tak komukoliv) a vnějších (která neukazujeme jen tak komukoliv). Co s teď tím? Je to přece něco velmi cenné! Ale jak s tím zacházet? Pozor, je tu riziko! Každý dárek může být dlouho očekávaný, ale i takový, který jsme získali velmi rychle, a pak nás skoro omrzel. (Jak smutné, a to zvláště tehdy, když to, co bylo darováno, je velmi cenné, neopakovatelné, osobní). Jak takovému "omrzení" zabránit? Právě tak, že dar zůstane jistou chvíli tajemstvím. Čas tajemství nás naučí vnímat jeho hloubku a vzácnost, pomůže ocenit skutečnou hodnotu toho, po čem toužíme, protože co nic nestojí, za nic nestojí. Vyzkouší nás, zda o tento dar opravdu stojíme, nebo to byla jen chvilková touha (a tady přece jde o něco, co se dává „na chvilku“). Je to skutečně vzácný čas, skutečné vzácný dar, skutečně vzácná příprava k přijetí daru. Ještě dodáme, že k tomu, aby měl takový dar hodnotu, musí být nezištný, tedy ne z vypočítavosti, zakoupený nebo dokonce ukradený! To znamená, že ten, kdo mi ho dal, za něj nic neočekává. Skutečně mu záleží jen na tom, aby mě potěšil, aby vyjádřil, kým pro něj jsem, aby… Každý z nás cítí, jaká je to síla být s někým, koho máme rádi, a udělat cosi, co prohloubí náš vzájemný vztah. Vždyť dary jsou přesně na to, aby rostla láska a prohloubila se vzájemná pouta. V tělesném sebedarování to znamená, že já se daruji druhému a ten druhý se daruje mně. Navzájem jsme si darem, něčím, co nás oba činí bohatšími, radostnějšími, plnějšími. Tento dar je velmi velký - nejde přece o věc, ale o člověka. A velké dary se nikdy nemají zahazovat… Člověka, který se mi daroval, nemůžeme přece "jen tak" odhodit. To by bylo opravdu dost blbé. Pokud někdo něco takového už zažil, najednou chápe, že do tohoto vztahu dal "příliš mnoho". ♥ Co ve svém životě vnímám jako dar? Od koho jsem to dostal /-a? ♥ Jsem za něco speciálně vděčný / á? ♥ Když jsme tu ještě nebyli, předešla nás láska - byli jsme obdarováni. Ale ne proto, abychom si těchto darů vegeťácky užívali, ale abychom se i my stali darem pro druhé. 4

♥ Co v mém životě zůstává nedarované? Bojím se, že to ztratím, proto si to tak moc chráním? ♥ Je v mém životě něco, čeho jsem se zřekl /-la, aby ten druhý měl hezčí život?

"Můj nejsilnější zážitek čistoty… Měla jsem sedmnáct let a už rok jsem chodila se svým přítelem. Byl nevěřící a vyznával dost odlišné hodnoty než já, což jsem zjistila až později. Jednou z prvních věcí, na které jsme narazili v našem vztahu jako na problém, byla otázka sexu. Neuměl pochopit moje odmítnutí a velmi silně vyvracel všechny argumenty, které mi po čase došly. Už jsem byla po řádně zoufalá, protože jsem nevěděla, jak mu to mám vysvětlit. Ještě předtím, než jsme začali spolu chodit, neměla jsem tuto otázku v sobě celkem vyřešenou. Říkala jsem si, že to není nic špatného, pokud je mezi dvěma vážný vztah, mají svůj věk a počítají se sebou do budoucnosti… proč by měli čekat až do svatby? Měla jsem pochybnosti, ale čím víc na mě můj přítel naléhal, tím více jsem byla přesvědčena, že žít čistě je ta správná cesta a především že jako dívka - žena budu takto šťastná. Rozhodla jsem se tedy, že budu žít čistě až do svatby, a s přítelem jsme se rozešli. Později jsem pochopila, že jsme se k sobě moc nehodili, a pokud bych byla povolila, byla bych velmi nešťastná a zraněná, kdybychom se později rozešli. Pochopila jsem, že pro ženu je nejbolestnější, když se někomu v důvěře celá odevzdá, dá muži to nejcennější, co má, a když se pak rozejdou, jde sice dál a za pár let si možná najde někoho jiného, ale ta hluboká rána v její duši zůstává…" Něžné stvoření, 21

"Čistota snad spočívá v předání toho nejintimnějšího daru jen mému životnímu partnerovi. Neumím si představit, že se po letech setkám s dívkou, se kterým jsem spal, a budeme se na sebe jen tak usmívat, přitom každý už bude mít úplně jiný život…" Silný muž, 19

5

Ne pesimismus a lamentování, ale zářivá tvář Postní doba nám připomíná, že je tu čas, kdy si máme něco odepřít. Někdo si už možná sestavil plán svých gurmánských omezení. Ale hned se objeví hlasy proti. Omezovat se v jídle, to se už dnes nenosí, půst je přece něco duchovního. Nakonec, máme jít proti zdravé životosprávě a pitnému režimu?

Nechceme posuzovat, jak se uskutečňují ty duchovní, někdy až neviditelné půsty, ale pravda je, že tělesný půst nemusí být pro všechny ten nejvhodnější. Ale i duchovní půsty mají své inspirace; nejlepší, pokud pramení přímo v Písmu svatém. Nabízíme vám závěrečný text knihy proroka Amose, kde je dost podnětů pro ty, kteří chtějí v postní době na sobě duchovně zapracovat. Slyšte vy, kteří… Starozákonní proroci se snažili upozornit vyvolený lid na jeho životní cestě, pokud se odklonil od Hospodina. Amósův text popisuje horečnatou a nejpevnější zatvrzelost jeho adresátů: "Slyšte to vy, kdo bažíte po ubožákovi a kdo chcete odstranit pokorné v zemi. Říkáte: “Kdy už pomine novoluní, abychom zas prodávali obilí, a odpočinku, abychom otevřeli sýpku, na míře ubírali, na ceně přidávali a podváděli falešnou váhou, abychom si koupili nuzáky za stříbro, ubožáka pro pár opánků, a abychom prodali obilní sněť.“"(Am 8, 4-6). Ačkoliv podmínky života ve společnosti, ve které žil prorok Amos a jeho žáci, byly odlišné od těch našich, přece atmosféru, kterou cítíme z těchto slov, nepovažujeme za neznámou. Společenskou necitlivost, ve které se někteří "bez míry obohacují na úkor obyčejných lidí, horečnatou touhu nečekat, až pominou svátky, ale prodávat během nich, dobře známe. Text říká něco o situaci společnosti, která je plně zaujatá tím, kdo vládne, kdo je silnější, komu se podaří jiného oklamat. Prorok Amos s přísnou tváří ohlašuje Boží tresty a nenechává nikoho na pochybách, že takový způsob života zabraňuje člověku poslouchat Boha. Toto je jistá cesta smrti, po které kráčí společnost ovládnuta nespravedlivými a nelidskými zájmy. Kteří jste ubrblaní I dnešní svět i naše země se dostal do takového víru skutečností. Společnost ovládli obchodní záležitosti, ziskuchtivost, korupce, bezpráví, zapomíná se na Boha. Nejdůležitější je obrat a zisk, co nejefektivnější pracovní doba prodeje. Mnohé z nás tato atmosféra už unavuje, jsme zklamaní. Svět kolem nás sice nabízí stále úžasnější výdobytky, ale na druhé straně nenechává nikoho na pochybách, že kdo chce v takovém světě žít, přežít a něco si i užít, musí se stát poddaným jeho pravidel a kráčet v jeho rytmu. Pokud tedy hledáme námět na duchovní půst, stačí se podívat na společnost kolem nás a hledat v tomto obraze, avšak novýma očima. Nestačí jen vnímat, co nás zlobí a ohrožuje. V takovém postoji je cítit silný nádech egoismu, neboť mnozí z těch, kteří jsou nespokojení nebo které jiní lidé předběhli, se stávají společenskými kritiky. Pokud společnost nezačnou kritizovat a napravovat ti, kterým se daří, tak opravdová změna nikdy nenastane. Pokud je tedy naším prvním krokem kritický pohled na společnost, ve které žijeme, tak za ním musí následovat další pohled na to, jak v ní žijeme my, na čem se účastníme či nikoli, za co platíme, po čem všem toužíme. Zda si vůbec uvědomujeme, že náš výběr, kupování zboží a sledování televizních programů také přispívá ke společenské situaci. Často si myslíme, že jsme jen malými bezvýznamnými kolečky v tomto 6

obrovském stroji, a přece, postoje jednotlivců a jejich mravní zásady mohou napomoci změně společnosti. Pokud i věřící nejsou právě ti bezohlední mocní, kteří rozhodují o osudech jiných, svými postoji nejednou plní pytel trpkosti a naříkají jako okradení chudáci. Do tohoto nářku se někdy vkrádá pochybnost, zda nejde více o pláč ze závisti. Jakmile se totiž dostanou k nějaké výhodě, chovají se přesně tak jako ti před nimi. Nespokojení, ubrblaní, bez víry, bez opravdové naděje, že se věci mohou změnit. Všechno komentujeme, na všechno si stěžujeme, už nikomu nevěříme. Umyjte si tvář Hle, tady je příležitost pro náš duchovní půst. Podívat se na naši republiku 2013 se vší její krásou i bídou společenského, politického i náboženského života. Mohl by to být krásný půst, kdybychom vykonali cosi konkrétního, aby tato země a tato společnost udělala krok vpřed. Vždyť ti, co uvěřili v Krista, mají snad naříkat, že si nemohou dovolit exotické dovolené? Strachovat se, jakoby Bůh nad nimi nebděl, i když se jim chvějí sociální jistoty? Prorok Amos byl naštvaný na svůj lid a chtěl mu jasně říct, že zůstat v atmosféře, která je ovládla, je cesta smrti. My jsme však děti Nového zákona, který v ničem neubírá na vážnosti situace, ale cestu pokání představuje jako nabídku a volání. Ježíš nepřišel s výhrůžkami, ale s výzvou: "Změňte se, uvěřte evangeliu. Bůh je blízko!" To, co nás má trápit v tomto postu, je skutečnost, že tolik bratrů a sester neposlouchá Boží hlas. Je to důvod víc k soucitu než na odsouzení, více k zamyšlení nad naší schopností svědčit o evangeliu. Opravdový půst může začít, pokud budeme v lidech probouzet víru a naději, že Bůh tento svět a tyto lidi miluje. "Když se postíš, pomaž si hlavu a umyj si tvář" (Mt 6,17), aby tvá tvář zářila do tohoto světa. Lidé u nás potřebují vidět zářivé tváře věřících, ne slyšet kručení prázdného žaludku. Zřekněte se pesimismu, hledejme nový životní styl, ve kterém nebudeme naivně podporovat společnost bezduchého zisku. Každá naše poslušnost reklamě buduje to, co slovy kritizujeme. Vyprodukovali jsme velkou inflaci slov. Slov a slibů je tolik, že jim už těžko uvěříme. Jak vrátit hodnotu slova? Očekávejte, důvěřujte a jednejte Otevírá se nám další postní téma či podnět k obrácení. Jsme povoláni uvěřit síle Božího slova a jeho předávání. Prorok Amos jasně vidí centrálnost Božího slova, které jediné může člověka správně zorientovat. Jinak jsme v nebezpečí nevědět, nač jsme na tomto světě. "Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. V onen den budou omdlévat žízní krásné panny i jinoši." (Am 8,11-13). Pokud chceme být silní a spokojení v této společnosti, potřebujeme se více živit Božím slovem, více se o něj zajímat, ptát se a hledat v něm vysvětlení. Boží slovo může být v našich rukou a v našem srdci, ba dokonce i v našem počítači, telefonu, na cédéčku, v mp3. Pokud už máme sluchátka na uších, ať nás přes ně sytí Bůh svým slovem. Změna společnosti se neděje pouze očekáváním zázraku, ale má své konkrétní pojmenování: musíme věřit ve výchovu člověka a mladých lidí. V poslední době se výchova ve školách redukuje na kompetentnost a vybavenost do světa práce, ostatní výchova jakoby měla zůstat soukromou záležitostí každého. 7

Navzdory znechucení a otřeseným základem Benedikt XVI. nás nenechává na pochybách, že Církev i svět mají uvěřit v hodnotu výchovy i přes velké potíže. V dopise Římské diecézi z roku 2008 vyzývá, aby se za žádnou cenu nevzdali naděje na výchovu a tím i naděje na lepší budoucnost: "Obracím se na vás, abych mluvil o problému, který dobře znáte a kterým se mnozí členové naší Církve zabývají: o problému výchovy. Nám všem leží na srdci dobro lidí, které milujeme, především dobro našich dětí, mládeže a dospívajících, protože víme, že na nich závisí budoucnost." Výchova je vlastně láska, a kdo se ve jménu falešně proklamované svobody zříká výchovy, ponechává mladé jen tak, zříká se lásky. Je pravda, že mladí jsou pod vlivem celé společnosti a zejména komunikačních prostředků, ale "nakonec my sami tvoříme společnost - naše jednání, pravidla a představitelé, které si dáváme za vzor. Je potřebný podíl každé osoby, rodiny nebo společenské skupiny, aby se společnost stala pozitivním prostředím pro výchovu." Tato výzva zní přesto, že můžeme cítit znechucení a beznaděj. Svatý otec dodává, že i tehdy, když jsou "otřesené základy a když se ztrácejí základní jistoty". Přesto, že "rodiče mají starost a často i strach o budoucnost svých dětí", učitelé "smutnou zkušenost úpadku na jejich školách" a společnost "si klade otázky o základech společného soužití", mladí lidé tvář v tvář výzvám života "nemají zůstat ponecháni sami sobě". Duchovní půst 2013 může být časem proměny, když přestaneme naříkat a s odvahou a důvěrou v Boží pomoc se postavíme proti tomu, co je kolem nás špatné a nespravedlivé, a postavíme se za to, co je pro naši společnost nejdůležitější. Ať půst od pesimismu a lamentování přinese velké ovoce nejen pro nás, ale pro všechny lidi v naší zemi. (podle KN)

Dva lidé, kteří viděli Boha V jedné polynéské vesnici žili dva muži, kteří se neustále hádali. Stačila jim sebemenší záminka. Život se tak pro oba stal nesnesitelným. Ale nejen pro ně, i pro celou vesnici. Dva starší muži z vesnice se rozhodli nějak zasáhnout, a tak jednomu z těch uhádaných poradili: "Jediné, co se dá dělat, je, abys šel za Bohem." "Dobře, půjdu, ale kam?" "Není nic jednoduššího. Stačí, abys vylezl tam na tu horu, a uvidíš Boha." Tak se ten muž bez váhání vydal za Bohem. Po mnoha dnech namáhavého pochodu se vyšplhal až na vrcholek hory. A Bůh tam na něj čekal. Marně si ten muž protíral oči - Bůh měl tvář jeho hádavého a protivného souseda. Nikdo neví, co že mu Bůh řekl, ale každopádně se z něj stal jiný člověk. Avšak přes veškerou jeho laskavost a dobrou vůli usmířit se bylo všechno jako předtím, protože soused si vymýšlel nové a nové záminky k rozepřím. Starší vesnice si řekli: "Také by měl vidět Boha." Nakonec se jim podařilo hádavého souseda přesvědčit, takže se vydal k vysoké hoře i on. A nahoře zjistil, že Bůh má tvář jeho souseda… Od toho dne se všechno změnilo a ve vesnici zavládl pokoj. "Neučiníš si žádnou modlu!" opakuje se neustále v Bibli od té doby, co Bůh dal na hoře Sinaj lidem Desatero. Proto židovský národ nepřipouští žádné znázornění Boha. Bylo by to modlářství. Je tu jen jedna výjimka - sám člověk. Protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Takže: "Jestli chceš vidět Boha, podívej se na svého bratra." 8

Moderní formy půstu pro mladé Tradiční předsevzetí v současnosti již mladé lidi moc neoslovuje. Zdržování se konzumace jídla může v dnešní mládeži, která se často stravujete nezdravě, vyvolat spíš negativní účinek. Požadovaný efekt se dá dosáhnout i jiným způsobem. Popeleční středa je vstupem do čtyřicetidenního půstu, který vrcholí Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Postní doba je tak očekáváním velké oslavy, a proto bychom se měli na prožití tohoto svátku dostatečně připravit. Půst nám dává příležitost stát se lepšími a zároveň se více přiblížit k Bohu, na kterého v každodenním shonu často zapomínáme. Tato forma přípravy je dnešní běžná i v jiných náboženstvích, a proto o její opodstatněnosti nemůže být pochyb. Jak si však vybrat tu správnou formu, která člověka opravdu přiblíží k Bohu? Tradiční zdržování se masitých jídel a střídmější stravování nepředstavují pro mladé lidi skutečný půst, protože při současném životním stylu by omezení přísunu potravy mohlo mít v některých případech i nepříznivý vliv na zdraví. Existuje však vícero jiných možností, jak projevit vůli stát se blízkým Bohu. "Ukrojit" ze svého pohodlí a posloužit našim blízkým má mnohem větší hodnotu, než dělat něco, z čeho není žádný užitek. Je vhodné položit si otázku, co mám rád a jestli bych se toho dokázal také zdržet. To je pravděpodobně nejideálnější cesta, jak si zvolit správnou formu půstu. Následující řádky mohou posloužit jako inspirace při výběru postního předsevzetí. "Žrouti" času Za poslední století prošlo lidstvo velkou technickou revolucí. Moderní výdobytky techniky nám dnes usnadňují a zpříjemňují život. Televize, počítač či internet patří k vymoženostem, se kterými jsme v kontaktu každý den. Je pochopitelné, pokud se od nás v práci či ve škole vyžaduje používání těchto zařízení. Často však jimi vyplňujeme i množství volného času v našem soukromém životě. Programy, které v současnosti najdeme na obrazovkách televizí v hlavním vysílacím čase, často nepatří mezi ty hodnotnější a člověka spíše degradují. Přesto se řadí k nejsledovanějším relacím. Svou troškou přispíváme k jejich vysoké sledovanosti nejednou i my. Půst od televize nám tak může posloužit nejen k lepší přípravě na Pánovo zmrtvýchvstání, ale i k povznesení ducha. Fenoménem dnešní doby jsou sociální sítě, na kterých strávíme denně až 121 minut. Ve srovnání s časem, který věnujeme modlitbě, je toto číslo opravdu velké. Zřeknutí se virtuálního kontaktu s kamarády je těžké, ale může přispět k utužení vztahů v rámci rodiny. Na začátek zkusme čas strávený na sociálních sítích snížit o polovinu. Pak bude půst od tohoto druhu zábavy lehčí, ale zároveň i účinnější. Podobnou kategorií "žroutů" času jako sociální sítě jsou počítačové hry. Při jejich hraní zapomínáme, jak plyne čas, a někdy u nich strávíme celou noc. Nesmíme zapomínat, že nadměrné hraní může způsobit závislost, která má za následek, že člověk se zcela odcizí společnosti. Zkusme si proto zhodnotit čas, který věnujeme zábavě zprostředkované výdobytky moderní doby. Postní doba je ideální příležitostí, jak prožít volný čas smysluplněji. Půst jako znovuobjevení Neodmyslitelnou součástí našeho života je hudba. Každý den potkáváme mnoho mladých lidí, kteří mají na uších sluchátka. Často se stává, že zcela ignorují dění kolem sebe a jsou zabráni do poslechu oblíbené skladby a interpreta. Samotná hudba je důležitá pro duševní zdraví, ale pokud se nějakou písní přesytíme, ztrácí své kouzlo. Pro půst je charakteristické ticho, a proto si můžeme 9

předsevzít, že čas, který bychom strávili posloucháním hudby, věnujeme tiché modlitbě. V konečném důsledku nám to může pomoci zintenzivnit vztah s Bohem, ale i znovuobjevit krásu skladby, kterou jsme již dříve slyšeli možná i stokrát. Dát si postní pauzu ve večerních vycházkách s kamarády může být také předsevzetím, díky kterému objevíme něco, co nám už dávno stalo něčím všedním. Vztahy s kamarády jsou důležité. Pokud však s nimi člověk tráví příliš mnoho času, může se stát, že si časem nebudou mít co říct. Vzájemně dohodnutá pauza na krátkou dobu nemůže dobrému kamarádství uškodit, ale spíše ho posílí. Almužna jako forma pokání Každý z nás má své neřesti, jako jsou sladkosti a u těch starších alkohol či cigarety. Vzdát se jich, může být pro někoho problém, ale kromě příznivého účinku na zdraví je to i možnost pomoci jiným. Peníze, které člověk ušetří za tyto produkty, může věnovat na dobročinné účely. Almužnou tak můžeme poskytnout pomoc těm, kteří to nejvíce potřebují, i se osvobodit od požitkářství a závislostí. Pokud se nakonec rozhodneme pro střídmější stravování jako formu půstu, nezapomínejme, že nemá jít o dietu, ale o posílení vztahu s Bohem. Trýznění těla hladem nevede k požadovanému cíli, spíše od něj vzdaluje. Rozmyslíme si proto dobře, jakou formu pokání podstoupit, aby se náš půst neminul účinkem. (podle KN)

Jablka Skupina mladých manažerů po týdenním školení běžela chodbami letiště. Byl pátek večer a všichni se chtěli vrátit domů na víkend. Zpozdili se. Jejich let už byl hodnou chvíli ohlášen. Utíkali letištní halou s kufříky, lístky a pasy v rukou. Najednou dva nechtěně zavadili o stánek s ovocem a vrazili do košíku s jablky. Košík se vysypal a jablka se rozkutálela po zemi. Mladíci běželi dál. Ani se nezastavili a neohlédli, aby stihli nastoupit do letadla. Všichni kromě jednoho. Poslední z nich ze soucitu k majitelce stánku zastavil. Zavolal na své přátele, aby letěli bez něj a zavolal manželce, že poletí následujícím letadlem. Vrátil se k terminálu a viděl, že všechna jablka jsou stále na zemi. Byl překvapen, když zjistil, že majitelka stánku je slepé děvče. Dívka plakala, velké slzy jí stékaly po tvářích. Ohmatávala podlahu, marně se snažila posbírat jablka. Procházelo tudy množství lidí, ale nikdo se nezastavil, jakoby nikomu nezáleželo na tom, co se stalo. Muž si poklekl k dívce, posbíral jablka do košíku a pomohl dát pult na místo. Všiml si, že mnoho jablek se při pádu potlouklo, a tak vytáhl peněženku a zeptal se dívky: "Jsi v pořádku?" ona s úsměvem přikývla. Muž jí vložil do ruky sto eur se slovy: "Vezmi si je, prosím. To je za tu škodu, kterou jsme ti způsobili. Doufám, že jsme ti úplně nepokazili den." Mladík odcházel, ale dívka za ním zavolala: "Pane…" Zastavil, otočil se a zahleděl do jejích slepých očí. Vtom se dívka zeptala: "Ty jsi Ježíš?" Zůstal nehybně stát, několikrát se váhavě otočil, až potom pokračoval směrem k letadlu. V duši mu rezonovala otázka: "Ty jsi Ježíš? " A co my, chováme se tak, aby si nás lidé mohli splést s Ježíšem? Přeji nám, abychom dnes zažili dobrý skutek, kterým nám někdo prokáže lásku a abychom ji rozdávali dál! 10

NÁVOD NA UŽÍVÁNÍ TABLETKY, KTERÁ ZABÍJÍ V souvislosti s chystanou registrací potratové tabletky Mifegyne jsme oslovili konzultanty subkomise pro bioetiku Teologické komise KBS lékařku Evu Grey a morálního teologa Jana Viglaše. Je postoj Církve k potratům a antikoncepci veřejnosti jasný? Je nějaký rozdíl mezi mimořádnou antikoncepcí (tabletkou den po), která, bohužel, na našem trhu již existuje, a tabletkami (Medabon a Mifegyne)? Postoj Církve je jasný, ale setkáváme se s tím, že lidé dobře neznají mechanismus působení těchto přípravků. V obou případech jde o úmyslný útok na lidský život v jeho raném stádiu. V případě tabletky „den po“ jde o přípravek, který, pokud přišlo k oplodnění, zabrání uhnízdění lidského zárodku v děloze. Podává se do 72 hodin po pohlavním styku. Medabon se na rozdíl od tabletky „den po“ bere později, když je už těhotenství jasně potvrzené a plod uhnízděn v děloze. Rozdíl je v tom, že při tabletce „den po“ žena neví s jistotou, zda počala. Ale úmysl je i zde jasný - zničení nového života. V případě Medabonu však lékař potvrdí těhotenství před podáním a jeho ukončení (tedy zabití počatého lidského života) po podání přípravku. Církev stanovila, že za takový potrat všichni zúčastnění upadají samotným činem do trestu exkomunikace za zvlášť ohavný zločin. Statistiky přinášejí pozitivní čísla klesajícího počtu chirurgických potratů. Potraty tabletkami však unikají této evidenci. Při chemickém potratu se navíc vzbuzuje dojem, jakoby šlo o něco méně závažného než chirurgický potrat. Není zcela jednoznačné ani to, zda je takový potrat "šetrnější". I kdybychom nebrali v úvahu morální hledisko, jde vždy o drastický a dramatický zásah do fyziologického procesu i do psychiky ženy. Nejsmutnější je však likvidace bezbranného lidského života, který teprve nedávno začal existovat. Bohužel, ne všichni "odborníci" považují lidský zárodek nebo plod za člověka. Pro některé se jím stává až v různých stádiích těhotenství či dokonce po narození. Proto si farmaceutické firmy dovolí vyrábět a registrovat přípravky, které ničí lidské embryo nebo plod. I tzv. antikoncepční pilulky brání živému zárodku uhnízdit se v děloze. Medabon však nemilosrdně ničí malého človíčka až do 9. týdne jeho vývoje, tedy v době, kdy má již srdce, mozek i tvář. Navíc se tu setkáváme se záměrným mlžením skutečnosti, aby její krutost a nemorálnost nebyla taková očividná. Upravuje se terminologie, podle níž je důležité až "těhotenství", začínající prý až uhnízděním oplodněného vajíčka - embrya v děloze. Předtím, tedy od početí, jakoby embryo neexistovalo. Pokud tedy nedošlo k jeho uhnízdění (například po požití tabletky „den po“), nedošlo prý ani k potratu. Ve skutečnosti novému 11

životu nebylo umožněno pokračovat v přirozeném vývinu, což bezpochyby znamená jeho zničení. Tak si "nová" terminologie a "potratové legislativa" dovolují sahat i na nejzákladnější právo člověka - právo na život - ve jménu práva na soukromí či jakéhosi "reprodukčního práva". Oba přípravky obsahují Mifepriston, známou látku RU-486, proti níž se i v jiných zemích zvedla silná vlna odporu. Přípravek Medabon kromě toho obsahuje i další tablety s prostaglandinovou látkou misoprostol. Jaký je mechanismus působení obou složek? Mifepriston blokuje působení přirozeného ženského hormonu progesteronu, čímž způsobuje odumírání vyvíjejícího se lidského plodu v děloze. Druhá látka - misoprostol, podaný 36 - 48 hodin po podání mifepristonu, způsobuje stahy dělohy, které plod vypudí z těla ženy. Celý proces může trvat několik dní, když žena při plném vědomí prožívá potrat svého dítěte. Během něho pociťuje bolestivé křeče a krvácení, které si nejednou vyžádají léčbu ve zdravotnickém zařízení či chirurgický zásah. Mezi další nežádoucí účinky patří: nevolnost, zvracení, průjem a bolesti hlavy. Vyskytlo se i několik případů úmrtí žen v důsledku těžké infekce, ba i sebevraždy. V čem spočívá největší nebezpečí toho, že se takové přípravky legalizují? Je odůvodněna obava, že zavedením chemického (lékového) potratu se zvýší celkový počet …a řekněte mi, jste pro nebo proti používání RU 486? potratů u nás. Reklamní kampaň na takové preparáty podsouvá ženám a dívkám názor, že jde o bezpečný či šetrnější zákrok. Chemický potrat má však podle některých odborných studií více nežádoucích účinků než chirurgický. U obou umírá nenarozené dítě a při obou hrozí ženám závažné tělesné a duševní následky. Podle rozsáhlé finské studie každá pátá žena trpěla po chemickém potratu krvácením nebo nutností podstoupit chirurgický zákrok na "dokončení" chemického potratu. Jaký postoj má zaujmout lékárník při vydávání tohoto smrtícího prostředku? Nemá na výběr, pokud nechce mít účast na přímém zabití bezbranného dítěte. Musí odmítnout vydat prostředky na likvidaci života. Věříme, že lékárníci milují život a zdraví a chtějí stát na straně života. Nejde o léky, jde o zabíjející prostředky. Lékárník přece není výdejní automat, ale poskytovatel zdravotní péče, který pacientům radí, aby si zdraví nepoškodili. Křesťan má vždy stát na straně života. A ozvat se i jménem dětí, kterým se sahá na život. Neboť ony nemají svůj hlas. Pokud budeme mlčet, budou jednou na nás před Bohem žalovat. Církev opět zvedá hlas na obranu života. Je však třeba, aby protestovali i lékaři, lékárníci, zdravotničtí pracovníci a všichni lidé dobré vůle podobně, jak tomu bylo v jiných zemích (v Itálii, Španělsku). A aby i právníci přezkoumali, do jaké míry je tato sporná registrace v rozporu s platnými zákony. (podle KN)

12

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

66. Svátost kněžství Uměl by někdo z vás uhodnout, jakou svátost jsme ještě neprobírali? Řekli jsme si, že Ježíš nám zanechal svátosti pro všechny vážné a rozhodující chvíle života. Už jsme mluvili téměř o všech životních změnách. O všem, co se může s člověkem stát od narození až po smrt. Co nám ještě chybí? Při každé svátosti jsme mluvili o knězi. A kdo je to kněz? Je to člověk jako každý z nás. Jak se však někdo stane knězem? Tak jako inženýrem, anebo lékařem, že chodí na vysokou školu, naučí se, co potřebuje vědět, a potom začne pracovat. I tomu, co dělá kněz, je třeba se naučit. Ale to nestačí. Je potřebí dostat moc. Kněz přece řekne nad chlebem a vínem: "Toto je moje tělo a krev" a v té chvíli se obojí promění v Ježíšovo tělo a krev. To sám od sebe nikdo nemůže udělat, ať by se tomu kdokoliv chtěl naučit. Stejně tak by marně někomu řekl: "Odpouštějí se ti hříchy." Vždyť hříchy urážejí Boha, a tedy jen Bůh je může odpustit. Kněz nemluví a nekoná sám za sebe, ale z Ježíšova pověření. A jak to Ježíšovo pověření dostane? Nu též svátostí, tedy viditelným znakem. Ježíš si vybral dvanáct mužů, tři roky je učil a potom jim dal velkou úlohu, rozšířit jeho učení po celém světě. Při poslední večeři, když proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev, jim řekl: "Toto dělejte na mou památku." Dal jim moc v jeho jménu proměňovat chléb a víno, aby všichni lidé mohli slavit Eucharistii a živit se Ježíšovým tělem a krví. Po vzkříšení řekl Ježíš apoštolům, že jim dává moc odpouštět hříchy. A dřív než odešel do nebe, pověřil apoštoly, aby se rozešli do celého světa, aby všude hlásali to, čemu je učil, a aby křtili ty, kteří v to uvěří. Ježíš tedy pověřil apoštoly, aby ho zastupovali, aby pokračovali v jeho činnosti, aby se i další lidé dověděli, jak je Bůh dobrý, a aby mohli žít s ním v přátelství. Apoštolové splnili svoji úlohu, ale co po jejich smrti? Co další lidé? Jak se ti dostanou k Bohu? Ježíš přece přišel pro každého. Tedy jeho pověření a moc musí přecházet na další muže. Apoštolové ji odevzdali dalším. A tak biskupy a kněze, kteří nám dnes zastupují Ježíše, pověří vlastně též sám Ježíš. Jejich moc pochází od Ježíše, jen přecházela přes mnohé nástupce apoštolů. Biskup jako nástupce apoštolů udělí svátost kněžství vkládáním rukou na hlavu muži, který se chce stát knězem, je toho schopen a skončil předepsanou vysokou školou. Biskupské svěcení uděluje na to určenému knězi více biskupů. Být knězem, to neznamená jen vykonávat některé znaky, vyslovovat určená slova proměnění, odpuštění, křtu. Kněz musí lidi vyslechnout, pochopit je, poradit jim, napomínat je, 13

povzbuzovat, učit, vysvětlovat jim Boží pravdy. Nemůže například jen tak hned pokřtít dítě. Vždyť to je vážná věc. A co když ho nebude mít kdo poučit o víře? Kněz tedy musí nejdřív poučit rodiče. Anebo odpustit hříchy; ani to není jen jedna věta rozhřešení. To je třeba povykládat i poradit, jak se co dá napravit, změnit. A nemocné též nestačí jen pomazat olejem, ale je třeba i povzbudit. Ale co je nejdůležitější, kněz se musí víc než my ostatní podobat Ježíši ve všem. Konat jako on. A co vlastně dělal Ježíš? Především byl sám dobrý, aby lidé mohli uvěřit, že Bůh je dobrý. A přestože se lidé chovali k němu zle, nepřestával za ně prosit svého Otce. Před Bohem totiž zastupoval všechny lidi. Totéž má dělat kněz. Jenže on je sám slabý a hříšný člověk. Musí se proto víc než druzí lidé snažit přemáhat své zlé vlastnosti, litovat a napravovat své chyby. A protože i kněz zastupuje ostatní lidi před Bohem, musí odprošovat Boha i místo nich. To všechno je velká a těžká úloha, pro kterou se kněz musí zříci i vlastní rodiny. Musí být otcem všech těch lidí, kteří jsou mu svěřeni. Zde se totiž nedá tak jako v jiném zaměstnání odpracovat určené hodiny a potom mít volno, moci se věnovat vlastní rodině. Kněz musí být knězem stále, v kostele, na ulici, ve svém pokoji, na výletě, před známými lidmi, i před přáteli, i když je úplně sám. Bohu velmi záleží na tom, abychom vždy měli jistotu, že se s ním ve svátostech setkáme. Proto rozhodl, že i kdyby kněz byl nehodným člověkem, i kdyby se vůbec nesnažil podobat se Ježíši, přece ho vždy platně zastupuje. Čím však je kněz sám lepší, tím lehčeji uvěří lidé, které má získat. Kněz je pro nás vzácným Božím darem. Kdo se však rozhodne pro toto krásné povolání, dává se na těžkou cestu plnou odříkání. Když vidíme někoho vléct těžký náklad, jak namáhavě s ním stoupá do kopce, budeme se jen nečinně dívat, případně ho ještě kritizovat? Copak nemáme mu pomoci? Kněz, který chce své povolání dobře vykonávat, nese příliš těžké břemeno. A lidé ho často jen posuzují. Jak mu můžeme pomoci? Nu tím, že budeme dávat pozor, co nám říká, a že se budeme snažit podle toho žít, aby viděl, že se nenamáhá zbytečně. A hlavně se musíme za kněze hodně modlit. Protože přece slouží nám, a když nebudeme mít dobré kněze, kdo nám zprostředkuje setkání s Ježíšem? Ježíš přistoupil k apoštolům a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." (Mt 28,18-2O)

14

67. Církev Když jednou šel Ježíš s apoštoly, zpozoroval, jak se o něčem mezi sebou dohadovali. Nechtěli mu však prozradit, o čem. Dohadovali se totiž, kdo z nich bude mít vyšší úřad, vznešenější postavení v budoucím Ježíšově království. To bylo ještě tehdy, když si mysleli, že se Ježíš stane pozemským panovníkem a oni budou jeho ministry. Ježíš dobře věděl, o čem se dohadovali. Poučil je, že v jeho království bude největší ten, kdo je sluhou těch ostatních. Kdo tedy chce získat prvenství, musí se starat o druhé, sloužit jim. Ježíš to myslel velmi vážně, protože to řekl víckrát. A celým svým životem to dokazoval. Vždyť on byl opravdu první ze všech lidí a přece, co dělal? Kudy chodil, tam pomáhal, staral se o nemocné, opuštěné, chudé, ba i o opovrhované hříšníky. Při poslední večeři dokonce umyl apoštolům nohy. To byla práce, kterou dělávali jen nejpodřadnější sluhové. Byla to poslední výzva apoštolům, jak mají chápat úřad, který jim svěřuje. A za chvíli jim dal kněžskou moc. A to je úžasná moc, i když vůbec ne k panování a vládnutí, ale ke službě. Ježíš určil, kdo má mezi apoštoly rozhodovat, kdo bude jejich hlavou, když on sám viditelně nebude mezi nimi. To je už opravdu vyznamenání. Tento nejvyšší úřad s největší mocí svěřil Petrovi. Řekl mu to obrazně, že mu odevzdává klíče od svého království. Svěřit někomu klíč, to je velký projev důvěry. Ale i zodpovědnosti. Kdo má klíč, zastupuje pána domu. Je tedy povinen chovat se tak, jako on. Petr a jeho nástupcové zastupují Ježíše. A to je ta největší, ale přitom nejtěžší služba. Ježíš totiž řekl Petrovi ještě i to, aby pásl jeho ovce. I to bylo myšleno obrazně. Pást znamená starat se o všechny, kteří patří Ježíšovi, tedy o všechny pokřtěné. Zase ne vládnout, ale sloužit. Takto si mají uspořádat život mezi sebou lidé, kteří uvěří Ježíšovi. Sloužit si navzájem. Ježíš každého přijímá za přítele, ale každého též pověřuje nějakou službou. Kdyby se podle toho choval každý pokřtěný, tvořili bychom společnost lidí, kteří se mají velmi rádi a ochotně si pomáhají. Potom by mezi námi nikdo nemohl být chudý, opuštěný, bezradný a zoufalý, protože by se našel někdo, kdo by mu pomohl. Každý by se rozdělil o to, co má, ať jsou to peníze, nebo vědomosti, nebo síla. A všichni by měli všechno. Zpočátku tomu tak i bylo. Prvních tři sta roků křesťany velmi pronásledovali. Tehdy se dal pokřtít opravdu jen ten, kdo chtěl podle víry žít. A právě tehdy se křesťanství velmi rychle šířilo. Svět totiž viděl, jak se věřící mají rádi, jak si obětavě pomáhají. A to lákalo. Jenže přišly jiné časy. Pronásledování přestalo. Celé národy se staly křesťanskými, i boháči a panovníci. Jenže ne všichni byli ochotni rozdělit se o svůj majetek, pomáhat, odpouštět, uskromnit se, myslet víc na dobro druhých než na sebe. A tak se pomalu zapomínalo na pravé Ježíšovo učení. Stavěly se sice krásné kostely, všichni do nich chodily, ale ne všichni chtěli sloužit druhým. Naopak, mnozí chtěli panovat, vládnout, být bohatými, žít v přepychu. A to i ti, kterým Ježíš dal na starost své učení, tedy i někteří kněží a biskupové, ba i nástupcové Petra, papeži. Chtěli se vyrovnat panovníkům, stavěli si paláce, strojili hostiny, dokonce vedli i války. Nevšímali si chudáků, kteří na ně pracovali. Stále méně se tedy podobali Ježíši. Našli se však vždy lidé, 15

kteří pochopili Ježíšovu výzvu ke službě. Jejich příklad přemohl zlo, které se už velmi rozmáhalo. Ježíš při rozloučení s apoštoly řekl, že zůstane se všemi pokřtěnými navždy. Založil Církev, o které předpověděl, že bude trvat navěky a nic ji nepřemůže, i když ji budou nepřátelé krutě pronásledovat, ba i když budou její členové velmi hříšní. Ježíš dal své Církvi Ducha moudrosti, odvahy a síly, Ducha svatého, který v ní bude vždy působit. A je tomu opravdu tak. Vždyť jak jinak se dá vysvětlit, že Církev trvá už dva tisíce let a přežila všelijaká nebezpečí? Církev, to je Boží lid, to jsou všichni pokřtění. A to jsou lidé se všemi svými slabostmi a hříchy. Každý hřích znamená ránu na těle Církve. Ale přestože těch ran bylo velmi mnoho, Církev dodnes žije. Je jako mohutný a košatý strom, který přináší stále množství ovoce. Je to ovoce opravdu bohaté, protože vždy bylo v Církvi mnoho těch, kteří pochopili Ježíšovu výzvu k službě. Tisíce mužů a žen se stále obětavě věnuje těm nejbědnějším - opuštěným dětem, bezmocným starým lidem, těžce nemocným a mrzákům. Nejsou jim odporní ani zapáchající nemocní a nebojí se jít ani mezi zvrhlé zločince. Každý, kdo se opravdu přidá k Ježíšovi, totiž chce, aby bylo na světě čím dál méně zla. Na starých stromech vidíme stopy po nejedné vichřici, která poodlamovala větve. A na kmenech zase jizvy po nešetrných, i zlomyslných zásazích. Na Církvi je též mnoho jizev, ba i čerstvých ran. Ale ona se dále rozrůstá, protože má hluboké a mocné kořeny. Největší ránou z minulosti je rozdělení Církve. Všichni, kteří věříme v Ježíše Krista, jsme křesťané. Ježíš ustanovil pro všechny jednu Církev a svěřil ji Petrovi a jeho nástupcům. Jenže kdysi dávno pro všelijaké spory a pohoršení se odtrhly skupiny věřících od papeže, a tak dnes jsou nejen křesťané-katolíci, ale i pravoslavní, evangelíci, baptisté, čeští bratři, anglikáni, kalvíni a mnozí jiní. Všichni patříme k sobě, protože všichni jsme pokřtění, všichni věříme a chceme sloužit témuž Ježíši. Ale určitě se mu nelíbí, jak se nenávidíme a jeden o druhém zle vyprávíme. Jsme přece všichni bratry. Dnes je už na celém světě velká snaha, abychom se zase spojili ve stejné víře a ve vzájemné lásce. Určitě se to podaří, když budeme všichni upřímně hledat pravdu, vzájemně se milovat, když budeme chtít sloužit, a ne vládnout. Vy, děti, patříte též do Církve, mezi Boží lid, vždyť nosíte v duši svátostný znak křtu, a už jste se i skutečně spřátelili s Ježíšem. Víte o něm mnoho, při každé eucharistické slavnosti se čte a vysvětluje Písmo svaté, takže se dovíte ještě mnoho zajímavého a krásného, aby vaše přátelství mohlo dále růst. A určitě poroste, když se budete snažit žít tak, jak chce Ježíš. On i vám říká to samé, co řekl kdysi apoštolům: "Kdo chce být velký, kdo chce získat prvenství, ať slouží druhým, ať se stane jejich služebníkem - ať se o ně stará, ať pomáhá každému, kdo to potřebuje. Vím, že každý z vás chce být velký, chce něčeho v životě dosáhnout, něco dokázat, něco znamenat. Chce prožít krásný a zajímavý život. Každý, kdo uvěří těmto Ježíšovým slovům a rozhodne se žít pro druhé, musí zapomenout na sebe. Ale Ježíš na něj nezapomene. Kdo bude mít odvahu k Ježíšově službě, jednou s velkým překvapením zjistí, že je o mnoho bohatší a šťastnější než ti, co mysleli jen na sebe. Ježíš řekl Petrovi: "Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi." (Mt 16,18-19) 16

Začít s Biblí není nikdy příliš brzy Jak přiblížit dětem Písmo svaté? Jak s nimi číst biblické příběhy, aby je neodradily či neznepokojily? Děti můžeme na Bibli "předpřipravit" tak, jak je připravujeme na to, že jednou budou mluvit, takže si s nimi povídáme, nebo jim dáváme do rukou lžíci ještě předtím, než se s ní naučí jíst.

"Nikdy není příliš brzy začít seznamovat děti s Biblí a jejími příběhy. Každý příběh se dá podat zjednodušeně či zkrátit tak, aby mu dítě rozumělo," myslí si psycholožka Katarína Gromošová. "Děti milují pohádky, příběhy, potřebují zažít vítězství dobra nad zlem, potřebují se na chvíli proměnit na krásné princezny a udatné rytíře. Právě takových příběhů je Bible plná - příhod o statečných bojích, vytrvalosti, odvaze, o vítězství dobra nad zlem, o laskavosti či pomoci druhým." Problémem tedy není otázka, zda dětem číst Bibli, ale jak ji číst. Rodič, učitel, kněz nebo vychovatel musí zprostředkování biblického příběhu přizpůsobit věku dítěte - to přece platí i v jiných oblastech výchovy. Nejmenší potřebují názornost Nejmenší děti od roku a půl potřebují především velké obrázky, krátké texty a jednoduchý jazyk. "Seznámit se se základními pojmy a postavami (stvoření světa, první lidé, Noe, Mojžíš, narození Ježíše). Jak rostou, vnímají více podrobností a souvislostí. I malé dítě umí na základě jednoduchých událostí rozeznávat pocity postav (radost, smutek, hněv), už dvouleté dítě ví, že bolístku je třeba pofoukat, smutného pohladit, s veselým se radovat. A tímto jazykem dítěti můžeme vysvětlovat i základní události z Bible," tvrdí Kateřina Gromošová. Neměli bychom přitom zapomínat, že malé děti se umějí soustředit maximálně deset minut. Děti v předškolním věku mají rády interakci - potřebují se dotýkat a vnímat věci všemi smysly, proto je dobré používat názorné předměty, které si budou umět představit. Například: "Bůh si vybral Noema, aby zachránil všechna zvířata na zemi. Řekl mu, aby postavil archu. Archa je obrovský člun. Noe do něj sebral všechna zvířata. Pak přišla potopa. Archa nakonec doplula na suchou zem a Bůh udělal na obloze duhu." Děti si mohou příběh zahrát pomocí hraček a na konci ho zopakovat. Využít lze k danému příběhu i písně, básně či hry. "Zhruba do věku sedmi let žijí děti ve svém magickém světě, ve kterém se pohádka prolíná s realitou a vše je možné. Hltavě nasávají všechny příběhy, které jsou kolem nich, a nenásilnou formou se z nich učí. Přitom se formuje jejich charakter," doplňuje psycholožka. Detaily a propojenost s realitou Pro děti ve věku 6 - 9 let, které se umí soustředit 10 - 20 minut, jsou důležité detaily. Stejný příběh jim můžeme přiblížit takto: "Bůh byl nešťastný z toho, jak žijí lidé na zemi, ale byl rád, že ho Noe poslouchal. Lidé se Noemovi posmívali, protože byl dobrý a poslouchal Boha." Děti si mohou zahrát jednotlivé postavy příběhu - lidi, Noema, zvířata. Vhodné je, když jim 17

dospělý propojí jednotlivé výroky se životem: Noe poslouchal Boha, my máme Boha také poslouchat. Co se stane, když neuposlechl? Co znamená být dobrý? Kdy jsem dobrý? Podle Kateřiny Gromošové je důležité, co děti ovlivňuje a v čem vyrůstají. "Všechno, co sledují v televizi a co jim čteme nebo vyprávíme, je jistým způsobem formuje. Vytváří to jakési schéma pro jejich další vnímání světa. Dobro se do nich snažíme dostávat různými cestami a čtení biblických příběhů je určitě jednou z nich. Biblické příběhy nám pomáhají, nastavit je tím správným směrem - k Bohu, lásce, pomoci bližnímu a také k odvaze a vytrvalosti. I když možná nerozumějí všemu, co jim čteme, to hlavní poselství děti vycítí. Slovům možná nebudou rozumět, ale Boží hlas budou vnímat." Pokud budeme dětem odmalička pravidelně přibližovat Písmo svaté, ve věku 10 - 12 let budou znát už mnohé biblické příběhy a budou je potřebovat spojit se současným životem. Při vyprávění příběhu je jim proto třeba klást přímé otázky, které se týkají jejich prožívání. Například: Lidé se Noemovi posmívali. Jak se cítíš, když se ti jiní posmívají, ale ty jsi přesvědčen, že konáš správně? Už si něco takového zažil? Posmíval ses i ty někomu a pak si to litoval? "Pokud jsou dětem známy různé biblické příběhy, je to pro rodiče pomoc ve výchově, neboť to, co jim říkají, mají děti potvrzeno i z jiného zdroje, jinou řečí. Skrze příběhy pochopí více než skrze mravoučné kázání. A kde najdeme hezčí, pravdivější a výstižnější příběhy jako právě v Bibli?" ptá se Kateřina Gromošová.

Pět rad, jak číst s dětmi Bibli
Čtěte v rodině Bibli pravidelně a nahlas.
Čtěte s dětmi ilustrované biblické příběhy, sledujte je na DVD nebo v televizi.
Motivujte děti, aby se učily pasáže z Bible nazpaměť.
Dbejte na to, aby se Boží slovo stalo součástí praktického života - nezapomínejte na chudé, pomoc bližním, ukažte jim, co znamená, že "slunce nezapadá nad vaším hněvem".
Buďte pro děti příkladem - ve čtení Bible i v aplikování Božího slova do života.

18

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Vittore Carpaccio - Meditace o umučení Trůn je symbolem moci a důstojnosti. Co si však myslet tváří v tvář rozpadajícímu se trůnu, na kterém je bezvládné Ježíšovo tělo? A u něho dva chabě oděni starci, jako královský kabinet… Mrtvý král a rozvalený trůn nevěstí pro žádnou říši nic dobrého. To má být vitalita Božího království? Mnozí chtěli Ježíše prohlásit za krále (srov. Jan 6,15). V okamžiku, kdy dojde k Ježíšovu zatčení a začnou si ho pohazovat Herodes s Pilátem, je jasné, že Petrova snaha uchránit Ježíše vyšla nazmar. Nelze očekávat žádné andělské, ani pozemské legie, které by se bili za svého krále. Hlas nadšenců utichl. "Hosana" se změnilo na "Ukřižuj ho!" Sen o králi Ježíši se rozplynul v konfrontaci s jeho potupnou smrtí. Události Velkého pátku byly pro apoštoly opravdu skličující, jak to v nedělní podvečer vyjádří učedníci z Emauz: "A my jsme doufali, že on vykoupí Izrael!" (Lk 24, 21). Žádné vítězství se nekoná. Ježíšovo radostné poselství o nebeském království rozdrtila mašinérie tohoto světa. Navzdory všem nepříznivým skutečnostem nebeské království je realitou, se kterou mají světci své zkušenosti. Jejich život je důkazem o existenci této nadpozemské skutečnosti, která se jejich prostřednictvím vlévá do prostoru a času tohoto světa. V levé části obrazu se na diváka s upřeným pohledem dívá svatý Jeroným. Můžeme ho identifikovat podle lva, který je jeho symbolem a který kouká zpoza rozvalin kamenného náhrobku mezi sv. Jeronýmem a trůnem. Lev je také symbolem vzkříšení a Ježíše (Zjev 5, 5). Zobrazení lva vyčnívajícího z kamenných ruin může tak naznačovat rozvalený hrob, ze kterého vyšel vzkříšený Kristus. Sv. Jeroným žil dlouhá léta na poušti v odříkání a hloubání nad tajemstvím Ježíše Krista. Je autorem známého výroku "Kdo nezná Písmo, nezná Krista". Písmo svaté se stalo jeho obrovskou láskou; přeložil ho z hebrejštiny a řečtiny do latiny. Právem můžeme říci, že málokdo znal Písmo svaté tak, jako on. V časech, kdy žil, bylo křesťanství už pevně etablované v Římské říši, ale ještě dostatečně nezakořenilo v lidských srdcích. Ježíš nebyl králem všech srdcí. Sám Jeroným kdysi prošel tím, že ačkoli byl křesťanem, Ježíš nebyl ještě králem jeho srdce, které více patřilo literatuře, filozofii a řečnickému umění, takže se ve světských slovech kochal více než v nádheře věčného Slova, které se stalo tělem… Kdo je králem mého srdce? Dalším Ježíšovým přísedícím (na kamenném sarkofágu vpravo) je starozákonní Jób, který plnými hrstmi zakusil trpkost utrpení. Jób je ztělesněním dotazů milionů lidí, žijících před ním i po něm, kteří ve svém tělesném, či duševním utrpení adresovali Bohu otázky typu "Proč?" "Jaký to má smysl?" a "Jaký smysl má vlastně lidský život?" Skutečná Boží odpověď na Jobovi otázky zaznívá v Ježíši Kristu. Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem a na vlastním těle zakusil utrpení a smrt. Ježíš je svou přítomností posvětil. Nakonec i smrt se stává místem setkání s Bohem, který jediný je Živý. Dva dvořané tvoří Ježíšovu královskou radu. Jeden čelil nesmyslnému utrpení, nevěda proč a hledaje na své otázky odpovědi. Druhý si dobrovolně pro Ježíše zvolil život v odříkání. Jeden představuje život před Kristem, druhý po Kristu. Jeden představuje starozákonní naděje, druhý 19

novozákonní víru. Ježíš ztělesňuje lásku, která nikdy nezanikne, která je mocnější než smrt (srov. l Kor 13,8) a jakékoliv utrpení. Obraz je plný náznaků marnosti, utrpení a ztráty smyslu (leopard pronásledující kořist, rozvaliny trůnu, krvavě červený pták, bezvládné Ježíšovo tělo, trnová koruna u Ježíšových nohou, lebka, usychající strom…) Ale obraz je i plný náznaků vzkříšení. Ježíšovo tělo vypadá jako tělo člověka, který usnul v poledním horku a za chvíli se probudí, aby opět vstal. Snad nejvýmluvnější jsou slova, která jsou hebrejsky napsaná na sarkofágu, na kterém sedí Job: "Věřím, že můj Vykupitel žije" (Job 19, 25).

************ Když nám Pán přikázal, abychom ho následovali, nebylo to proto, že naši službu potřeboval, ale proto, aby nám dal spásu. Následovat Spasitele znamená mít účast na spáse, jako jít za světlem znamená mít účast na světle (srv.Jan 8,12). (Sv. Irenej) Kéž tedy Kristovo vzkříšení, každou naši tmu ve světlo promění. Požehnané svátky Kristova vzkříšení vyprošuje svým čtenářů redakce. 20

Kapitolky z historie papežů Zakončil nejtemnější období v historii papežství, kdy byli tři papežové současně. Obnovil autoritu papežství, když se vrátil do Říma. Otevřel Církev k ideálům renesance.

Martin V. - vybraný v tržnici 11. 11. 1417, kdy byl zvolen jako papež Martin V., celý křesťanský svět si vydechl úlevou. Do čela Církve se vrátil pouze jeden nástupce sv. Petra. A jeho autorita nebyla napadnutelná. Skončila doba, kdy se tři papežové současně dohadovali o legálnosti svého úřadu. Avignonské zajetí Tehdejší rozdělení v Církvi bylo kvůli přenesení papežství ve čtrnáctém století z Říma do Avignonu v jižní Francii. Ve skutečnosti se pak papež stal zajatcem francouzského krále. I když v Avignonu byl velký palác, byla autorita papeže omezena. Každý, kdo toužil obnovit křesťanství, naléhal na papeže, aby se vrátili do Říma. Pouze v roce 1376, pod vlivem velkých žen - sv. Brigity a sv. Kateřiny Sienské, se k tomu rozhodl Řehoř XI., poslední Francouz na Petrově stolci. Skončil tak téměř 70 let trvající tzv. Avignonské zajetí. Ale nebyl to konec soupeření světských vládců. Pořád se snažili řídit celou Církev. Za téměř 40 po sobě jdoucích let (1378-1415) pokračoval velký západní rozkol, kdy jeden papež byl v Avignonu, pod záštitou krále Francie a jeden v Římě, pod vedením německého císaře. Pokus o vyřešení této situace vedlo k výběru třetího papeže. Řehoř XI., papež v Římě, chtěl tento stav ukončit a odvolal se na císaře Zikmunda Lucemburského, který v roce 1414 svolal do Kostnice u Bodamského jezera všeobecný koncil s cílem nalézt společného pastýře pro celou Církev. Koncil nad jezerem Koncil zasedal čtyři roky ve velkém trhovém sále. Ve městě to byla jediná budova, která měla prostor pro tolik kněží a laiků, kteří přišli do Kostnice z celého světa. Po dlouhých a vášnivých diskuzích se podařilo sesadit papeže Benedikta XIII. v Avignonu a antipapeže Jana XXIII. v Římě. Právoplatnému papeži Řehoři XII. bylo doporučeno, aby dobrovolně odstoupil z úřadu. Komplikovaný plán se zdařil. Nedošlo jen k abdikaci Řehoře XII. Na podzim 1415 papež zemřel. Tím se otevřela cesta pro nové konkláve. Po čtyřech dnech hlasování, 11. listopadu 1415, byl za papeže zvolen 49-letý Oddone Colonna, který přijal jméno Martin V. na památku patrona dne, kdy byl zvolen. Již dříve byl

21

Omlouváme se čtenářům, že v minulém čísle zrníčka byla omylem zveřejněna podobizna Martina V. a ne Benedikta XI. Toto je správný obraz Benedikta XI. redakce

znám jako ten, kdo správně vedl koncilní zasedání. Martin V. byl zvolen 22 kardinály i 30 zástupci Francouzů, Němců, Italů, Španělů i Angličanů. Takže můžeme říci, že celý křesťanský svět tak učinil historický volbu. První renesanční papež Nový papež byl mírný, ale měl železnou vůli. Věděl, že slabé papežství bude vždy zdrojem pokušení světských vládců vměšovat se do záležitostí Církve. Přes odpor mnoha kardinálů rozhodl, že papežství vrátí zpět do Říma. Opustil palác v Lateránu a přestěhoval se do Vatikánu, aby mohl být blíže k hrobu sv. Petra. Potíral jakýkoli pokus o obchodování s církevními úřady, zlepšil správu papežského státu. Snažil se o rozhovory mezi Francií a Anglií, v jejich stoletém konfliktu. Navázal rozhovory s Byzancí v naději na sblížení s východní církví. Martin V. byl jeden z nejvzdělanějších lidí té doby. Ve Vatikán vytvořil nádhernou kolekci knih, které je základem Vatikánské knihovny, jedné z nejcennějších sbírek lidstva. Začal rekonstrukci římských památek, včetně akvaduktu, z nichž většina byla již v žalostném stavu. Ale především bazilika svatého Petra vyžadovala naléhavou opravu. Pracovitý pontifikát Martina V. skončil dne 20. února 1431, kdy zemřel nečekaně, zasažen mrtvicí. Byl pohřben v bazilice svatého Jana v Lateráně. (Mały Gość)

Pohádka o zlaté rybce Žila, byla jedna zlatá rybka, která si jednoho dne vzala svých šest penízků a vydala se hledat štěstí. Nemusela ani plavat moc daleko a potkala úhoře, který jí povídá: „Kampak máš namířeno, rybko?“ „Plavu si hledat štěstí,“ odpověděla zlatá rybka. „Tak to jsi tady správně,“ řekl úhoř. „Za pouhé čtyři penízky si můžeš koupit tuhle nádhernou ploutev, se kterou se ti poplave dvakrát rychleji.“ „No to je výborná koupě,“ radovala se zlatá rybka. Zaplatila, nasadila si ploutev a plavala pryč dvakrát rychleji než dřív. Za chvíli se dostala až na místo, kde bydlela veliká sépie. Ta na zlatou rybku hned zavolala: „Haló, rybko, kampak máš namířeno?“ „Hledám štěstí,“ odpověděla zlatá rybka. „Právě jsi ho našla, maličká,“ řekla sépie. „Podívej se na tenhle motorek. S ním popluješ ještě mnohem rychleji a já ti ho prodám hluboko pod cenou.“ Tak si zlatá rybka za zbývající penízky koupila motorek a plula dvakrát rychleji než dřív. Netrvalo dlouho a potkala velkého žraloka. Ten na rybku zavolal: „Rybko, rybičko, kampak máš namířeno?“ „Hledám štěstí,“ odpověděla zlatá rybka. „Právě jsi ho našla. Dej se touhle zkratkou,“ řekl žralok a ukázal na svou dokořán otevřenou tlamu. „Tak tam budeš mnohem rychleji.“ „Mockrát ti děkuju!“ zvolala zlatá rybka a zaplula do žraločích čelistí. A žralok ji spokojeně spolkl. Kdo pořádně neví, co chce, velmi snadno končí tam, kde nechce. 22

Lotr Dismas je první svatý v nebi Na Golgotě visely na kříži tři rozdílné typy lidí: nevinný, umírající v klidu a jednotě s Bohem a se sebou; vinen, přece však umírající v klidu a jednotě s Bohem i se sebou, a vinen, umírající v nepřátelství s Bohem, vnitřně rozbitý, cynický a odcizený každému i sobě.

Dvě osoby po Ježíšově boku na Kalvárii mají však tendenci uniknout naší pozornosti, a to je škoda, protože na jejich příkladu se můžeme hodně dozvědět o sobě a mnohému se naučit. Dva lotři umírající po Ježíšově pravici a levici ilustrují dva kontrastní příběhy. Jeden lotr byl kající a druhý nekající. Oba žili podobně, ale umírali rozdílně. Spravedlivě a nespravedlivě odsouzen Oba byli zločinci, řecky kakourgos. Nevíme, jakého zločinu se dopustili, ani proč konkrétně byli nakonec odsouzeni k smrti na kříži. Ale máme právo předpokládat, že šlo o něco vážného. Jejich rozsudek nebyl omylem, říká to totiž před Ježíšem jeden z nich - ten na pravé straně, kterému tradice dala jméno Dismas: "…my [jsme byli odsouzeni] spravedlivě, protože dostáváme, co jsme si skutky zasloužili" (Lk 23, 41). Jejich odsouzení bylo tedy spravedlivé. Toto je důležité místo a pro naše rozjímání závažná informace i upřímné přiznání. Ne všichni, které Římané odsoudili k trestu smrti, ať už na kříži, nebo jinak, byli totiž spravedlivě odsouzeni. Svědčí o tom Ježíšův úděl nebo pozdější udělil apoštolů Petra či Pavla a množství dalších mučedníků, Ježíšových následovníků. Římané se chovali surově a nemilosrdně, a pokud šlo o lidi, kteří odporovali jejich vůli, nedbali na jejich život. Z historie známe například příběh Spartaka a šesti tisíc otroků, jeho společníků, které za vzpouru proti otroctví v Římské říši v roce 73 ukřižovali podél cesty Via Appia, na její 200-kilometrovém úseku mezi Římem a Capuou. Tito otroci se neprovinili ničím, pouze bojovali za svou svobodu v zemi, kde každý třetí obyvatel byl otrok. A žádný mučedník ani ukřižovaný otrok by z kříže neprohlásil, že je ukřižován spravedlivě. Ti dva ukřižování lotři na Kalvárii to však ústy jednoho z nich udělali. Jaké zvláštní zhodnocení celého života! Jaká obdivuhodná upřímnost obou, protože lotr vlevo výrok toho na pravé straně nevyvrátil. Od dobrého ke špatnému Jak se však k zločinu, který byl tak velký, že za něj dostali největší a nejpotupnější trest, vůbec dopracovali? Tato otázka je dost podstatná, a přestože na ni nedokážeme odpovědět přesně, potřebujeme hledat odpověď. Jde totiž o velmi důležité téma pro život člověka i lidského společenství. Mohli bychom ji zformulovat asi takto: Jak se z dobrého člověka stává člověk zlý? Nikdo z nás se nerodí jako zločinec. Na konci života však někteří umírají jako zločinci, jiní jako světci, někteří v odevzdanosti, jiní zatrpklí. Na čem to závisí? Mnozí tvrdí, že za to může výchova. Jistě, výchova člověka má nezastupitelnou hodnotu. Pokud je dítě od malička formované, ať už v rodině, nebo ve škole, v úctě k základním hodnotám, a to nejen teoreticky, ale i prakticky, tyto se postupně stanou součástí jeho charakteru. Pokud se později proti nim proviní, ozve se v něm signál, který ho upozorní, že se dopustil vážného přestupku, a vyzve ho, aby učinil nápravu. Tento signál se v křesťanské terminologii nazývá pocit viny. Upozorňuje nás na hranice našeho chování. Ačkoliv můžeme dělat všechno, ne všechno nám prospívá. Moudrý člověk ví, že ačkoli má svobodu, přece existují hranice, za které nemůže jít, 23

protože to, co se nachází za nimi, má moc ho zničit. Příběh o ráji nás v tomto smyslu výstižně poučuje. Člověk překročil hranice a místo zisku přišla ztráta: zmizel ráj a tím člověk ztratil vlastně všechno. Když uvažujeme o ztrátě ráje, máme na mysli čtyři reality: Boha, jiné, sebe a stvoření. Překročení hranic - v křesťanské terminologii nazvané hřích - nás ve skutečnosti dělá osamocenými cizinci. To je důvod, proč odborníci nazývají vinu strážkyní našich vztahů, nebo ještě lépe emoci sounáležitosti do sítě vztahů. Obnovována emoce viny Vina patří k nepříjemným emocím. Nemluvíme o jejích chorobných projevech. Emoci viny je třeba neustále kultivovat, aby byla zdravá a hodnověrná. Myslíme tedy na projevy zdravé viny: není totiž příjemné na každé křižovatce stát na červenou. Proto se v minulosti, na počátku 20. století - zejména pod vlivem Freuda, vina dostala do nemilosti. Freud tvrdil, že vina vychovává z lidí neurotiky. A tak trval na výchově, z níž by vina byla odstraněna. A výsledek? Plná vězení a vymýcení generace osobností. Zkrátka, výchova bez pocitu viny vede do pekla. Toto je vážné varování pro rodiče, kteří podcení odpovědnost v této oblasti. Mají na svědomí vymýcení charakterů. Jiní říkají, že příčinou, proč se někteří lidé stávají zlými, jsou geny. Částečně mají pravdu, psychologie v sekci o poruchách osobnosti uvádí totiž případy, kdy lidé disponují silnou predispozicí páchat zlo a tyto sklony u nich nelze změnit. Jde však jen o výjimky, chorobné úchylky. V takovém případě jedinec vlastně ani není odpovědný za to, co dělá. Ačkoliv lidská společnost musí tohoto člověka izolovat, aby mu zabránila páchat zlo, on osobně před Bohem za své skutky není odpovědný. My však uvažujeme o zdravých lidech, kteří pociťují silnou náklonnost k nějakému dílčímu hříchu, například mají sklon k alkoholismu, nebo k jistým formám sexuálního chování, a to proto, že v jejich rodině se zmiňovaný problém objevoval. Ovšem, sklony se dědí, Nedědí se však jejich uplatňování. Právě naopak, pokud člověk ví, že může mít k něčemu sklon, o to více si potřebuje dávat pozor přesně na to, o čem ví, že je v tom slabý. Zda není smyslem křesťanství právě toto? Evangelista sv. Lukáš píše: "Duch Páně je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Poslal mě oznámit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, že budou vidět; utlačovaných propustit na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně" (Lk 4, 17 - 19). Kdo jsou ti chudí, zajatí, slepí a utlačováni? Ne právě ti, kteří se cítí slabí, nesvobodní, nedokonalí? Nejsme to my všichni? Geny a sklony ke zlu mají tedy svou sílu, ale samy o sobě nás zlými lidmi ještě nedělají. Ne od večera do rána Jak se tedy člověk stává špatným? Ve fyzice mě vždycky udivovaly tzv. jednoduché stroje: kladka, páka a nakloněná rovina. Jak jednoduše si člověk dokáže pomoci, když mu vlastní síly nestačí. Stačí trocha podumat a využít přirozené zákony. Tyto stroje mají své uplatnění i v duchovní rovině. Například nakloněná rovina. Příroda nesnáší skoky. V duchovní rovině - kromě případu, že by Bůh dopustil zázrak - se věci radikálně nemění zvečera do rána. Vše vyžaduje čas a silnou, vytrvalou vůli. Pokud jsme pevně rozhodnuti cosi dosáhnout, například zhubnout, nebo stát se vytrvalostní sportovci, je třeba se snažit, pomalu, houževnatě, systematicky, s dobře rozloženými silami. A výsledek se po čase dostaví. Ani se nenadějeme a dosáhneme vrchol - po nakloněné rovině, po serpentinách, po kterých jsme kráčeli s očima upřenýma na cíl. Jenže nakloněná rovina může působit jako účinná pomůcka i pro ďábla. Jeho cílem je dostat nás 24

na špatnou cestu. S mnoha lidmi hodně práce v tomto smyslu ďábel nemá. Špatné věci vyhledávají a zkoušejí automaticky, protože na pohled přitažlivé ovoce chutná. Alespoň na začátku. A tak se postupně zaseknou, a až zjistí, že jsou chyceni, hodně už nezmohou. Někteří se sice děsí, že by se mohli ocitnout v otroctví nějaké neřesti, ale nedostatek bdělosti a ostražitosti nakonec způsobí, že po delším čase (ďábel má času dost) se octnou tam, kde si nikdy nepřáli být. Takto se mnozí dobří lidé stanou zlými, mnozí ctnostní a spravedliví neřestnými a podvodníky. Ale ne všechno zlo je stejné. Vidíme to na kříži. Oba lotři byli zločinci, přece však nebyli stejní. Jeden zemřel v kajícnosti, druhý se nikdy nekál. Jak to? Když si pozorně čteme evangelijní text, rozdíl je zřetelný a snadno ho lze definovat. Lotrovi na pravé straně - kajícímu - se v poslední chvíli podařilo občerstvit v sobě dvě důležité věci: pocit viny a naději. A obě způsobily, že nakonec rozpoznal šanci, chopil se jí a v krátké chvíli získal více, než původně ztratil. V Ježíši rozpoznal Spasitele a to ho zmobilizovalo. Pocit viny a naděje mu přivodil lítost nad svým zlým životem, pokorné vyznání svého stavu, a to mu přineslo odpuštění. Tomuto lotrovi tak byla navrácení původní důstojnost. Taková je síla kajícnosti. Bez ohledu na to, kde se člověk nachází, v jakém těžkém stavu je, znovu získaný pocit viny a naděje stírá z duše člověka každou skvrnu a on se stává znovu čistým, celistvým, integrovaným. Lotr vpravo se tak stal symbolem a patronem těch, kteří v hříšném životním stylu všechno ztratili, ale pomocí daru viny a naděje v odpuštění se přece dokázali vzpamatovat. Bludný kruh cynismu Lotr na levé straně byl zcela jiný. Když čteme jeho výroky, nemůžeme se vyhnout slovu cynik. Kdo je cynik? Nechme stranou původní význam, který se týkal reprezentantů jistého filozofického proudu v antickém Řecku. Podívejme se na slovo v dnešním, přeneseném smyslu. Někteří definují cynika jako idealistu, který ztratil své růžové brýle a procitl do reality. Tato definice je však sama o sobě cynická. Ve skutečnosti jde o to, že člověk, který byl původně idealista, se pod vlivem potíží, které mu způsobovali lidé, a polen, které mu házeli pod nohy, vzdal všech ideálů a dnes z něj zůstal člověk, který se s pohrdáním vysmívá všem snahám lidí, protože už v nic nevěří. Cynik v nikom nevidí dobro, zatímco zlo vidí v každém. Je jako sova, která ve tmě vidí a ve světle je slepá. Pro něj existují jen dva typy lidí: zlí otevřeně a zlí skrytě. Jednoduše každý člověk je pro něj špatný, a proto nedůvěřuje nikomu a ničemu. Kdosi se jednou vyjádřil, že cynik je ten, kdo zná cenu všeho, ale neuznává hodnotu ničeho. Věci a úsilí jsou pro něj drahé, protože ho stojí hodně, výsledek je nulový, protože "nic nestojí za nic". V čem je příčina tohoto stavu? Někteří tvrdí, že cynismus je výsledkem naivních zklamání. Člověk očekává hodně od věcí, které opravdu nemají žádný potenciál nám cosi darovat, a naopak, nejde za věcmi, které za cosi stojí. Cynik se tak napohled jeví skrze to, co říká, jak mudrc, který poznal život a svět takový, jaký je, ale jeho moudrost je pouze zdáním. Cynik není ochoten se už ničemu naučit a nic změnit. Jeho stav je definitivní. Cynik je slepec, který se pro slepotu rozhodl sám. Odmítl svět, protože se bojí, že ho zraní a zklame. Kdosi řekl, že cynik je člověk, který hledá čestného člověka pomocí ukradené lucerny. Jak však lotrovi vlevo "pomohl" jeho cynismus? Posloužily mu cynické výroky na adresu Ježíše? Ani trochu. Cynik je ve skutečnosti nešťastný člověk, jehož všechny akce jsou namířeny proti němu samému. Jistý duchovní autor se modlí: "O jediné prosím Boha: abych se nestal cynikem. Cynismus je nejhrůznější vlastnost člověka, protože ho vede do definitivně slepé uličky. Nato, abychom se vyhnuli cynismu, si musíme neustále připomínat, že nikdo na světě nedostane všechno, co by si přál. Nikomu na světě nevyjdou všechny jeho plány. Ale pokud se opravdu snažíme a jsme vůči lidem slušní a velkorysí, zažijeme zázraky." (podle KN) 25

Herodes Antipas - vládce v době Ježíšova umučení V době narození Ježíše Krista vládl v Judsku Herodes Veliký. S vladařem podobného jména se setkáváme i během Ježíšova veřejného působení a nakonec i v momentech jeho umučení v Jeruzalémě. Nejde však o téhož panovníka. Otce totiž nahradil na trůnu i na stránkách Nového zákona jeho syn Herodes Antipas, který byl zodpovědný za smrt Jana Křtitele.

Herodes Antipas se narodil ze vztahu Heroda I. a jeho v pořadí čtvrté manželky Malthace ze Samaří. Herodes Veliký měl dohromady patnáct dětí, z čehož vyplývá, že Herodes Antipas byl jedním z mnoha dědiců a kandidátů na trůn. Životopisné údaje o Herodovi Antipasovi jsou v některých detailech nepřesné. Narodil se kolem roku 21 nebo 20 před Kristem a zemřel v roce 39 nebo 40 po Kristu. Smrtí Heroda Velikého skončilo období jediného vládce nad Palestinou. Přestože země byla pod kontrolou římských císařů, Herodovi Velikému se podařilo obhájit jistou nezávislost, zejména na úrovni vnitřní politiky. Jeho smrtí se země rozdělila mezi tři vládce. O moc se podělili Herodes Filip, Herodes Archelaos a Herodes Antipas. Zatímco Herodes Antipas získal vládu nad Galileou a Pereou (Zajordánsko), jeho nevlastní bratr Filip vládl v oblastech s téměř nežidovským obyvatelstvem, jako byla území Itureje, Abilene, Batanea, Gaulantis, Traconitis a Aurantis. Nejvyšší funkci krále měl zastávat Herodes Archelaos, který spravoval Judeu. Takové rozdělení moci vyhovovalo i římskému impériu až na výjimku uznání královské hodnosti Archelaovi. Tehdejší císař Octavius Augustus obvinil Archelaa z nekompetentnosti a poslal ho do azylu do provincie Galia (dnešní Francie). Augustovým cílem bylo uvolnit trůn v Judsku. Z Judska spolu se Samařím vytvořil římskou provincii s prefektem. Podle antického historika židovského původu Josefa Flavia (Židovská válka 17, 20) prožil Herodes Antipas dětství a mládí v hlavním městě Římské říše. Podobně jako jeho bratři Alexander, Aristobulos, Filip a Archelaos i on dostal vzdělání v Římě. Herodes Antipas vládl za časů tří římských císařů - Augusta, Tiberia a Caliguly. Herodias Herodes Antipas si vzal za manželku Phasaelis, dceru nabatejského krále Areta IV. V souvislosti s Herodem se však vzpomíná mnohem častěji jméno jiné ženy - Herodiady. Herodiada byla dcerou Aristobula, tedy vnučkou Heroda Velikého a jeho manželky Mariamny. Vdali ji za Filipa, který byl zároveň jejím strýcem. Z tohoto svazku se narodila dcera Salome. Herodes Antipas se údajně do Herodiady zamiloval už během návštěv v domě svého nevlastního bratra. Říká se, že vztah mezi Herodem Antipasem a jeho švagrovou se rozvinul v Římě. Po návratu domů začali spolu žít. S tím, že se stane jeho ženou, prý souhlasila jen pod podmínkou, že Herodes Antipas pošle svou manželku Phasaelis do vyhnanství. Spekuluje se však, že Herodes byl do vztahu s Herodiadou dotlačen Římany, protože byla sestrou Agrippy I. Tak či onak, jejich vztah právem vyvolal všeobecné pobouření. 26

Svatý Jan Křtitel Josef Flavius a evangelista Marek (Mk 6, 17 - 29) se shodují, že k Janovu zatčení došlo v oblasti nazývané Perea (východní břeh Jordánu, dnešní západní Jordánsko). Příběh o Salome a její tanci, kterým uchvátila Heroda na hostině organizované pravděpodobně u příležitosti jeho narozenin, zná snad každý. Zajímavé je, že jméno dívky, která žádala o hlavu Jana Křtitele pro svou matku Herodiadu, známe pouze od antického spisovatele Josefa Flavia. Evangelia její jméno vůbec nezmiňují. Josef Flavius určuje i místo uvěznění Jana Křtitele. Zdůrazňuje, že ho zavřeli do pevnosti Machaerus (dnes Mukawir, Jordánsko). Právě tam se měla odehrát zmiňovaná honosná hostina, takže podle těchto informací sv. Jana Křtitele odsoudili k smrti stětím v pevnosti na východním břehu Mrtvého moře. Evangelista Marek (Mk 6, 17-29) uvádí jako důvod uvěznění a smrti sv. Jana Křtitele fakt, že otevřeně kritizoval manželství Heroda s manželkou svého nevlastního bratra Filipa: "Nesmíš žít s manželkou svého bratra." Herodes Antipas se Jana bál i proto, že si zřejmě uvědomoval jeho obrovský morální vliv na široké masy. Herodiada však o Janovi smýšlela jinak: " Herodiada mu strojila úklady a chtěla ho zabít" (Mk 6, 19). Heroda Antipase neopomenuly ani apokryfní texty, například v Jakubově protoevangeliu se píše, že během zatýkání Jana Křtitele dal zavraždit jeho otce Zachariáše. Od Piláta k Antipasovi a znovu k Pilátovi Na stránkách Nového zákona se s postavou Heroda Antipase v souvislosti s Ježíšem setkáváme v Evangeliu podle Lukáše (Lk 23,6-15) a ve Skutcích apoštolů (Sk 4,27). Skutky apoštolů popisují události velmi stručně: "V tomto městě (v Jeruzalémě) se opravdu spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby provedli vše, co tvá ruka a vůle předem určili, že se má stát" (Sk 4,27-29). Lukáš však vzpomíná Heroda už dříve: "V tu hodinu přišli někteří farizeové a řekli mu: ‚Odejdi odsud, protože Herodes tě chce zabít.‘ On jim řekl: ‚Jděte a řekněte té lišce: Hle, vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra a třetího dne dojdu. Ale dnes, zítra a pozítří musím jít dál, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém‘"(Lk 13, 31 - 33). Ježíš tak poukázal na svou smrt v Jeruzalémě a předpověděl své zmrtvýchvstání třetího dne. Farizeové ani ostatní z davu však v té době nebyli zcela otevření k přijetí a pochopení Ježíšových slov. Poté, co Ježíše zajali, poslal ho Poncius Pilát v pátek dopoledne ke králi Herodovi Antipasovi. Ten ho po výslechu poslal zpět k Pilátovi. Podle evangelisty Lukáše proto, že Ježíš neodpověděl na jeho otázky (Lk 23, 6 - 12). Je třeba však vysvětlit, proč poslal Pilát Ježíše právě za Herodem Antipasem. Nebylo to jen proto, že se tetrarcha v té době nacházel v Jeruzalémě. Ježíš byl obyvatelem Galileje, území, které spravoval právě Herodes Antipas. Jemu tedy podléhala moc 27

soudit ho (Lk 23, 6 - 12): "Jen co to Pilát uslyšel, zeptal se, zda je ten člověk z Galileje. A když se dozvěděl, že podléhá Herodově pravomoci, poslal ho k Herodovi, protože i on byl v těch dnech v Jeruzalémě. Když Herodes uviděl Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno ho toužil vidět, neboť o něm slyšel, a doufal, že ho uvidí udělat nějaký zázrak. Mnoho se ho vyptával, ale on mu na nic neodpovídal. Stáli tam i velekněží a zákoníci a neústupně na něj žalovali. Ale Herodes se svými pohrdavě odvrátil, udělal si z něj posměch, dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho zase k Pilátovi. V ten den se Herodes a Pilát spřátelili, protože předtím žili v nepřátelství." Jak Písmo svaté naznačuje, Herodes Antipas se o Ježíše zajímal, protože očividně už hodně slyšel o jeho učení a skutcích. Jeho zájem o Ježíše však nepramení z toho, že by ho chtěl uctít. Herodes toužil zejména po tom, aby ho Ježíš pobavil, aby mu předvedl nějaký zázrak. Ježíš o Antipasově smýšlení věděl, proto nereagoval na panovníkovo naléhání ani výsměch. Ježíše znovu odvedli před představitele římské moci Piláta. "Pilát svolal velekněze, představené a lid a řekl jim: ‚Přivedli jste mi tohoto člověka, že pobuřuje lid. Já jsem ho před vámi vyslechl a neshledal jsem na tomto člověku nic z toho, čeho jej obviňujete. Ale ani Herodes, neboť nám ho poslal zpět. Vidíte, že neudělal nic, za co by zasluhoval smrt. Potrestám ho tedy a propustím‘" (Lk 23, 13 - 16). Pilát však svá slova nenaplnil skutkem. Ježíše ukřižovali, ale on třetího dne vstal z mrtvých tak, jak řekl: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí; zabijí ho, ale třetího dne vstane z mrtvých" (Mt 17, 22 - 23). Politika Heroda Antipase Herodes Antipas byl zvláštní až absurdní postavou vládce, přikláněl se více k helénistické než židovské tradici. I Josef Flavius (Životopis 65) vzpomíná, že ve svém paláci v Tiberiadě měl vyobrazení zvířat, což bylo v židovském náboženství nepřípustné. Na začátku vlády nad Galileou a Pereou (Zajordánsko) ustanovil za své hlavní město Balák, dal ho zrekonstruovat a později přejmenoval na Cesareu. V oblasti Perea zrekonstruoval město Betharamphtha a nazval ho Liviade. Po roce 19 přesunul své sídlo do nově založeného města Tiberias (Tiberiady), jemuž dal jméno na počest císaře Tiberia. Protože město bylo částečně postaveno na místě staršího pohřebiště, v očích Židů bylo považováno za nečisté, poskvrněné. V roce 35 se vyostřil konflikt mezi Herodem Antipasem a jeho bývalým tchánem králem Aretou IV. Důvodem bylo to, jak se Antipas zachoval k Aretově dceři Phasaelis, ale i teritoriální zájmy dvou sousedících království - Judejského a Nabatejského. Phasaelis se údajně až v roce 35 podařilo uprchnout z již zmiňované pevnosti Machaerus, ležící nedaleko hranice s jejím rodným nabatejským královstvím. Antipas nebyl v záviděníhodné pozici i proto, že Židé, kteří sloužili v jeho službách jako vojáci, byli přívrženci učení sv. Jana Křtitele. A tak požádal o vojenskou pomoc římského císaře Tiberia, který do oblasti vyslal legie pod vedením Lucia Vittelia. Když došlo k válce, část vojáků židovského původu, stoupence Jana Křtitele, se odmítla na vojně zúčastnit. Antipas ztratil kontrolu nad Damaškem a jeho okolím. Ve vyhnanství Herodes Antipas vládl do roku 39, kdy ho císař Caligula obvinil ze spiknutí a - podobně jako jeho starší bratr - skončil ve vyhnanství v Galii. Azylem se mu stalo město Lyon (Lugdunum). Do azylu ho provázela i jeho manželka Herodiada. Záminkou k odstranění Heroda Antipase byla ambice získat titul krále. Římský císař ho totiž schválil Agrippovi I. Agrippa I. nejprve převzal po smrti Heroda Filipa jeho teritorium. Nakonec i teritorium ovládané Antipasem skončilo v rukách nového judského krále Agrippy I., vnuka Heroda Velikého, Aristobulovho syna a bratra Herodiady. Agrippa I. byl vychováván v Římě a byl přítelem císaře Caliguly. Jeho vládou se tedy opět sjednotilo celé území, nad kterým kdysi panoval jeho dědeček Herodes I. (podle KN) 28

Velikonoce - paškál, Velikonoční oktáva, datum Paškál jako velikonoční svíce je symbolem Ježíše Krista a připomíná jeho zmrtvýchvstání. Během velikonoční oktávy i v liturgii prožívat radost z daru spásy. Datum velikonoční neděle se vypočítá podle úplňku

Vážená redakce, v souvislosti s velikonočními svátky by mě zajímalo několik otázek. Co symbolizuje paškál a jeho označení křížem, zrnky kadidla a znaky alfa a omega? K čemu je Velikonoční oktáv a jak ho prožívat? Jak se určuje čas slavení Velikonoc, protože jde o pohyblivé datum? Děkuji. Tatiana Milá Tatiano, rád odpovím na vaše dotazy, aby nám připomněly duchovní bohatství velikonočních svátků. Svíce, kterou nazýváme paškál, je symbolem Ježíše Krista. Její název pochází ze slova pascha, které má sice několik významů, ale nejčastěji se jím označují Velikonoce. Paškál je tedy velikonoční svíce, která symbolickým způsobem poukazuje na Ježíše Krista, který je světlem, a temnota ho nepohltila (srov. Jan 1,5). Tato svíce nám připomíná základní skutečnost velikonočního rána - Ježíšovo zmrtvýchvstání, které je proniknuto světlem. V liturgii se paškál začal používat během velikonočních svátků již v křesťanském starověku. U této svíce se ve velikonoční vigilii zpívá slavnostní velikonoční chvalozpěv Exultet, ve kterém se zmiňuje i tato svíce, a historie tohoto zpěvu je také starodávná. Velikonoční svíce - paškál má být zhotovena z pravého vosku. Její spalování představuje oběť Ježíše Krista za nás a zároveň vydává světlo, které nám svítí na životní pouti. Ve středověku na paškálu přibyly znaky, které zmiňujete ve své otázce. Ty doplňují symboliku paškálu. Kříž připomíná nástroj Pánova umučení, hrudky vytvořené z kadidla označují pět Ježíšových ran. Písmena alfa a omega z řecké abecedy zase upozorňují, že Bůh je počátek i konec všeho (srov. Zj 1,8). Letopočet jednoduše označuje čas slavení Velikonoc a chce vyjádřit, že celý rok, který prožíváme, má být proniknut velikonočním tajemstvím Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. V liturgickém roce máme jen dva oktávy, na Vánoce a na Velikonoce. Velikonoční oktáv se zformoval již ve 4. století, Vánoční oktáv v 7. století. Název oktáv pochází z pojmenování neděle, která se nazývala první, ale i osmý den. (Srov. Mk 16,2; Jan 20,26). Souviselo to s označováním dne Ježíšova vzkříšení, jak to zachytili evangelisté. V dnešním chápání jde o liturgické prodloužení slavnosti o osm dní. Během nich bychom měli intenzivně prožívat slavené tajemství. Těchto osm dní jako by bylo jedním dnem, ve kterém máme prožívat radost, vyjádřenou především prostřednictvím liturgie, z toho, že Bůh nám nabídl dar spásy. Během oktávu se při mších zpívá Gloria a v liturgii hodin se recituje Te Deum. Obě modlitby jsou staré křesťanské oslavné hymny. Slavení Velikonoc připadne na neděli, která následuje po prvním úplňku měsíce, který nadejde po jarní rovnodennosti (obvykle 20. nebo 21. března). Velikonoční neděle tedy může připadnout na dny mezi 22. březnem až 25. dubnem. Od data velikonoční neděle se pak odečte čtyřicet dní a dostaneme datum Popeleční středy, která je začátkem postní doby. Ostatní data pohyblivých svátků v liturgickém roce se stejně vypočítávají ode dne velikonoční neděle.

29

Věřím v jednoho Boha… Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného Prožíváme Rok víry a tak se i na stránkách Zrníčka v tomto roce zaměříme na obsah naší víry, který je vyjádřen v modlitbě Věřím v Boha.

V předcházejícím zamyšlení jsme uvažovali o stvoření jako takovém, které je dobré a Bohem chtěné. Nyní se spolu pojďme věnovat stvoření člověka k Božímu obrazu, člověka stvořeného v jednotě duše a těla jako muže a ženu. Písmo svaté v knize Genesis v první kapitole říká: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,27) Skutečnost, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, je hlavním důvodem jeho důstojnosti a uschopňuje ho k tomu, aby poznával a miloval svého Stvořitele, je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něho samého. Lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže udělat. (KKC čl. 357) Lidská osoba, která je stvořena k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Celý člověk je tedy Bohem chtěný. Výraz duše označuje v Písmu svatém často lidský život nebo celou lidskou osobu. Označuje však také to, co je v člověku nejniternější, co má v něm největší cenu, to, v čem je člověk obzvláště Božím obrazem: „duše“ znamená duchový princip v člověku. Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské tělo, právě proto, že je oživováno duchovou duší a že celá lidská osoba je určena stát se v Kristově těle chrámem Ducha svatého.(KKC čl. 363,364) Člověk je stvořen k jednotě duše a těla, tato jednota je tak hluboká, že je třeba považovat duši za „formu“ těla; to znamená, že díky duchové duši, která je oživujícím principem, je tělo, složené z hmoty, lidským a živým tělem. Toto spojení duše a těla tvoří jednu jedinou přirozenost člověka, lidské osoby. Písmo říká: „Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2,7) Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem – není tedy „zplozena“ rodiči – a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení. (KKC čl. 366) Člověk je stvořen Bohem v duchovní, duševní a tělesné polaritě jako muž a žena, a to jak v dokonalé rovnosti lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá a Bohem chtěná skutečnost. Muž a žena jsou stvořeni „jeden pro druhého“: ne že by je Bůh stvořil jen „napůl“ a „neúplné“; stvořil je pro společenství osob, v němž každý může být „pomocí“ pro toho druhého, protože jsou zároveň rovnocenní jako osoby („kost z mých kostí…“) a doplňují se jako muž a žena. V manželství je Bůh spojuje tak, že vytvářejí „jedno tělo“ (Gn 2,24) a mohou předávat lidský život: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1,28) Tím, že muž a žena, jako manželé a rodiče, předávají svým dětem lidský život, spolupracují jedinečným způsobem na díle Stvořitele. (KKC čl. 372) První člověk v ráji byl stvořen v „prvotní spravedlnosti a svatosti“, ve stavu přátelství s Bohem a dokonalé vzájemné důvěry mezi mužem a ženou. První člověk byl stvořen nejen jako dobrý, ale byl postaven do přátelství se svým Stvořitelem a do harmonie se sebou i s okolním tvorstvem, které překoná jedině sláva nového stvoření v Kristu. (KKC čl. 374) 30

První člověk tuto „prvotní svatost a spravedlnost“ ztratil, protože se nechal strhnout satanem do své vzpoury proti Bohu. Adam jako první člověk ztratil následkem svého hříchu prvotní svatost a spravedlnost, které dostal od Boha nejen pro sebe, nýbrž pro všechny lidské bytosti. (KKC čl. 416) Zastavme se chvilku u tohoto tématu. Kde se vzal satan, když vše, co Bůh udělal, je dobré? Co je to prvotní hřích, jak pochopit a odhalit skutečnost hříchu? Co pro nás znamená Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, nad zlem? Skutečnost hříchu, a především hříchu prvotního, se objasní jen ve světle Božího zjevení. Bez poznání Boha, které nám dává, nelze jasně rozpoznat hřích. Tím se dá vysvětlit pokušení člověka chápat hřích prostě jako chybný růst, jako psychologickou slabost, omyl, jako nevyhnutelný následek nepřiměřených společenských struktur atd. Jen ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit, že hřích je zneužití oné svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se mohly milovat navzájem. (KKC čl. 387) Vidíme, jak je nezbytně nutné a podstatné poznání Boha k tomu, abychom poznali svůj hřích, zřekli se ho a přijali odpuštění a spásu. Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost a hřešit stojí hlas svůdce. Písmo svaté a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, kterého nazývá satan nebo ďábel. Satan a ostatní zlí duchové byli stvořeni Bohem jako přirozeně dobří, ale svým rozhodnutím sami ze sebe udělali zlé. Písmo mluví o hříchu padlých andělů. Tento jejich „pád“ spočívá ve svobodném rozhodnutí těchto stvořených duchů radikálně a neodvolatelně odmítnout Boha a jeho vládu. (KKC čl. 392) Rozhodnutí satana a ostatních zlých duchů je radikální a neodvolatelné. Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti. Satan a ostatní zlí duchové mohou navádět člověka ke vzpouře vůči Bohu během jejich pozemské pouti. Člověk, pokoušený ďáblem, nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli. Tím, že zneužil své svobody, neuposlechl Božího příkazu. V tom spočívá první hřích člověka. Každý další hřích pak bude neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu. (KKC čl. 397) Zde člověk ztrácí přátelství s Bohem, harmonii se sebou samým a s druhými a je vystaven neustálým útokům satana, který člověka stále pokouší ke vzpouře vůči Bohu. Následkem prvotního hříchu je lidská přirozenost oslabená ve svých silách, podléhá nevědomosti, utrpení, vládě smrti a je nakloněná ke hříchu (tento sklon se nazývá „žádostivost“). (KKC čl. 418) Do této lidské bídy a beznaděje člověka, který je vystaven žádostivosti a pokušení satana, zní odpověď Boha, který nenechá člověka napospas smrti a hříchu. Naopak mu dává milost odpuštění hříchů a naději ve spásu. Bůh člověka po pádu neopustil. Naopak, Bůh ho volá a tajemným způsobem mu ohlašuje, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednut. (Srov. Gn 3,15) Tento úryvek z knihy Genese byl nazván „protoevangelium“, protože je to první zvěst o Mesiáši Vykupiteli, o boji mezi hadem a ženou a o konečném vítězství jejího potomka. ( KKC čl. 410) Toto vítězství nad hříchem a smrtí nám vydobyl Kristus, dal nám tím lepší dobra než ta, která nám odňal hřích. O Ježíši Kristu, o jeho spasitelném díle a dobrech, které nám získal, budeme společně rozjímat příště.

31

Proč ještě žijí hodné děti? Jaké je tajemství rodin, které jsou schopné vychovat normální a slušné děti, a to navzdory steskům nad nevycválaností dnešní mládeže?

Řada odborníků dnes radí rodičům, aby byli asertivní, zakazovali, vyžadovali bezpodmínečnou poslušnost a neváhali pořádně trestat. Jsou to rady diktované rozhořčením nad převládající nevychovaností mladých i nejmladších a nad selháním dospělých. Tito odborníci ale zapomínají na mnohem důležitější, „preventivní“ prvek - vychováváme tím, „kým jsme“. Výchova začíná očima a nejúčinnější otázka zní: Co vidí naše děti? „Dospělí žijí v naprostém rozporu. Říkají: ‚Nevrtej se rukama v nose.‘ Ale pak to také dělají. Říkají: ‚Nesmíš kouřit.‘ Ale oni kouří. Říkají: ‚Nepij alkohol!‘ Ale pak pijí jako duha. Říkají: ‚Běž vždycky brzy spát!‘ Ale pak jsou jako sovy. Zakazují nám sledovat detektivky nebo kriminální filmy v televizi. Ale pak sami zůstanou vzhůru až hluboko do noci, aby na ně koukali. Čím starší, tím více mluví o věcech, které sami nedělají.“ (Anna, 12 let) „Nejprve jsem si myslela, že velcí mohou být pro mne vzorem. Ale když je vidím, jak se řítí v autě jako blázni, když je vidím přecházet na červenou, vidím, že nejsou zralí. Věřím, že pokud bychom my děti dělali všechno jako dospělí, svět by byl ještě daleko ošklivější.“ (Andrea, 14 let) Zde je jádro a nejtěžší úkol výchovy: být jako rodiče i vychovatelé bez rozporů, koherentní. Tři cíle a tři metody Důsledná formace spočívá v tom, že nabídneme dětem příklad - ukážeme jim, jak to dělat. Jedním z prvků tvořivého učení je vybavit děti kompetencemi, které pro ně budou nezbytné, jako oblečení, četba, psaní, umění jízdy na kole, pamatovat si telefonní čísla. Důležitá je také výchova k čestnosti a odvaze. Třetí prvek tohoto druhu formace spočívá v tom, že naučíme děti zvládat a zpracovávat emoce, jako jsou například strach, hněv a zklamání. Zde jsou tři způsoby, jak nabídnout dětem důslednou formaci. Nabídnout vzory Tento typ formace prověřuje, zdali ho chápete, nebo ne, a zdali ho chcete, nebo ne. V dobrém i ve zlém se vaše děti obracejí na vás, aby získali návod, jak žít. První věc, kterou hledají, je potvrzení, že vaše činy jsou ve shodě s vašimi slovy. Pokud objeví nedůslednost mezi jedním a druhým, můžete si být jisti, že vám to dají pocítit. V určitém okamžiku vaše děti přestanou naslouchat tomu, co říkáte a začnou napodobovat to, co děláte. Ale kde je místo pro risk, je také příležitost k radosti. Není nezbytné, abyste byli odborníky na rodinné vztahy, 32

abyste změnili život svého dítěte. Vše, co máte dělat, je, že budete žít život hodný napodobování. Vychovávat učením Mohli byste naučit své děti jezdit na kole tak, že jim pustíte videokazetu. Mohli byste je naučit umývat talíře vysvětlováním, kolik mycího prostředku mají nalít do umyvadla, a pak popisováním nejvhodnější techniky, jak zbavit nádobí zbytků omáčky, kousků jídla a zbytků tuku. A taky byste je mohli učit prát tak, že se omezíte na čtení návodu ze zadní strany krabice pracího prášku. Ale je mnohem lepší nechat vaše dítě sednout na kolo, běžet po ulici a držet kolo jednou rukou, dokud nebude schopné pokračovat samo; dát vašemu dítěti houbu, postavit ho na židli vedle vás a nechat umývat nádobí podle vašeho příkladu; zaveďte vaše dítě do prádelny a poproste ho, aby vám pomohlo roztřídit různé druhy prádla, vybrat kvalitu i množství pracího prášku, nastavit nejvhodnější prací program a sledovat, jak pračka funguje. Najít čas pro předání rad „v terénu“ pomůže vašim dětem stát se důvěřujícími a chápajícími. Vychovávat naplno Odborníci nám říkají, že děti se učí tak, že dělají nebo získávají znalosti nebo zkušenosti osobně. To znamená, že pokud chcete, aby vaše dítě získalo znalosti týkající se dějin, můžete mu nabídnout přednášku se vzpomínkami na hodiny dějepisu střední školy (nebo lépe toho, co si ještě pamatujete), anebo nebo můžete nabídnout podobnou přednášku, zatímco jste na prohlídce muzea. Spojení viditelných informací se slyšenými pravděpodobně nabídne vašemu dítěti zkušenost, kterou nikdy nezapomene. Při vymýšlení, jak mohou být chvíle strávené s rodinou také příležitostí k učení, buďte tvořiví! Bude to sice vyžadovat určité úsilí z vaší strany, ale tato námaha bude brzy odměněna, když uvidíte své děti osvojovat si určitou představu nebo získávat schopnost, kterou by jinak neměli příležitost nabýt. (podle Salesiánského magazínu)

Všichni musí pracovat Učitelka v mateřské škole trpělivě vysvětluje dětem, že na tomto světě musí všichni pracovat. „Úplně všichni?“ ptá se čtyřletá Evička. „No, skoro všichni,“ odpovídá učitelka. „Tak já budu ‚skoro‘, až budu velká!“ prohlásí holčička. Kolik lidí se na tomto světě spokojuje s tím, že žijí „skoro“… 33

Kraslice þi peníze - v˘chova k hodnotám Velikonoční pondělí. Byt krásné uklizený, vůně koláčů, košíky s vajíčky na stole a ve vzduchu napjaté očekávání prvních šlaháčů. Dívky dělají poslední úpravy, vše musí vypadat dobře. Ještě mašle do vlasů a už slyšet zvonek u dveří.

Ve vzduchu však visí jedna otázka: Kraslice nebo peníze? U větších šlaháčů si poradit umíme. Menší v nás však mohou vzbudit při podání čokoládového vajíčka nejistotu svým kyselým výrazem. Čekali něco víc? Když jde o naše ratolesti, zahoří v nás otázka, zda opravdu vidí cíl dnešního dne v mincích, které budou večer doma počítat. Není to i naše chyba, že jsme je nenaučili vnímat jiné, než jen plné stoly a peněženku? Každý svátek má svou historii se symboly a úkony. Na cestě k dnešní podobě mnohé z nich část symboliky ztratily. Jak se Velikonoční pondělí slavilo kdysi? Muži na vesnici chodívali v tento den od domu k domu a každé ženě dopřáli vody. Dívky i ženy vyšlahali, aby byly zdravé, šikovné a krásné. Za odměnu dostali šlaháči štědré pohoštění, kraslice, mašli na pomlázku a sem tam nějaký groš. Ten však neskončil v kapse. Večer mládenci za vybrané peníze připravili zábavu, na kterou byly pozvány i dívky, a veselice trvala i celou noc. Dnes už Velikonoční pondělí probíhá jinak. Otcové se svými syny chodí ke svým tetám, babičkám a sestřenicím. A peníze, které ratolesti "vyšlahají", skončí v jejich vlastním prasátku. V každém případě záleží na konkrétní situaci, zda se rozhodneme vytáhnout pro šleháče v naší domácnosti ozdobnou či čokoládovou kraslici, nebo sáhneme do svých peněženek. Někdy nás zarazí, jak naše děti přistupují k penězům. Nestačí jim vajíčko ani koláč. Kde se to vlastně naučily? Dát zda nedat peníze Mít vše a to hned! Heslo, které dnes hýbe světem. Není snadné naučit sebe, ale i ty kolem správnému postoji k penězům. Často si myslíme, že za peníze si můžeme koupit všechno. Jak důležité je určit v žebříčku našich hodnot penězům místo, které jim patří. Pro mnohé z nás se staly cílem. Pravda je, že život bez peněz možný není. Ale peníze nejsou cílem našeho života. Jsou prostředkem, který můžeme, ale nemusíme využívat moudře. Možná o nich platí totéž, co o ohni. Dobrý sluha, špatný pán! Naše děti rychle pochopí a přijmou za své, co nemusíme slovy pojmenovat. Na správný postoj k penězům Velikonoční pondělí nestačí. Jde o náročný úkol a rodiče na něj naštěstí mají celý život. Nejvíce toho naučíme vlastním příkladem. Pokud chceme vést děti, aby viděly peníze v pravém světle, naučme se to v první řadě sami. Co vidí naši potomci? Honění se v práci, jen abychom měli o trochu víc? Jak se u nás doma mluví o penězích? Pokud jsme ochotni dát ze svého nadbytku těm, kterým chybí, umožňujeme dětem štědré chování vnímat jako samozřejmost. 34

Štědrosti můžeme děti učit od malička i přímo. Vytvářejme prostor, aby se učily dělit. Dejme jim příležitost zažít dobrý pocit a ocenění dospělých. Ideální je nekritizovat děti za nežádoucí chování: "To bylo od tebe ošklivé. Proč ses nerozdělil?" Vytvářejme spíše pozitivní situace, ve kterých můžeme děti chválit a oceňovat za správný postoj. Příkladů může být velmi hodně. Pár mincí, které budou vhazovat v neděli do zvonku, dárek, který s mámou vyberou a koupí pro kamaráda či kamarádku, darování starších hraček dětem od sousedů… Starší děti se mohou učit hospodaření na vlastním kapesním. Hodnotu práce a peněz si uvědomí, pokud se na věcech, které dostanou, budou finančně spolupodílet. Pokud již děti pravidelně vydělávají po ukončení studia, měly by nést nějakou část finanční odpovědnosti za chod domácnosti. Co s Velikonočním pondělkem Asi to nebude den, kdy naše děti pochopí hodnotu peněz. Mnoho však uděláme, pokud si najdeme čas a převyprávíme našim potomkům, co vlastně Velikonoční pondělí znamená, co si v něm připomínáme a jaké tradice se váží k tomuto svátku na našem území. Chlapcům můžeme navrhnout, aby jako gesto vděčnosti vůči Pánu Bohu za dar Velikonoc něco ze svých "vyšlahaných" peněz darovali, kam jen budou chtít. Postní doba skončila, není to však jediný čas, kdy jsou naše srdce citlivější a vnímavější na potřeby lidí kolem nás. A nejen naše srdce, ale i srdce těch, kteří nám byli svěřeni. Co tak podívat se kolem sebe a do malého prasátka dát kousek ze své výplaty, kapesného, peněz od babičky či minci za sladkost, kterou v ten den nebudeme mít? Jednou za měsíc či dva můžeme poslat peníze rodině, která potřebuje pomoc, nebo přes misijní program do zahraničí. Bůh se ve štědrosti nedá zahanbit. Rodině, která se dokáže dělit, mnohonásobně vrátí. A citlivé srdce vnímá příležitosti ke štědrosti všude kolem. Peníze jsou dobrý sluha, ale špatný pán. (podle KN)

Moudra našich dětí aneb, co se v náboženství nedozvíš… Co slíbil Bůh prvním lidem, když zhřešili? Desatero (pp); Že si nesmí utrhnout jablko (tb); že se budou mět dobře (oh); že jejich dětí bude jako hvězd na nebi (fd) Kdo je nástupcem apoštolů? věřící (fb) 10. přikázání Nepožádáš statku svého (pp) Ministrant (ml) Jak říkáme jednání proti Bohu? Ježíš (rf) Koho si Bůh vybral, aby lidem předal Desatero? Adamovi a Ewě (tb) Koho Kristus poslal o Letnicích apoštolům jako pomocníka? anděla (mr) 8. přikázání Nepožádáš křivé svědectví proti bližnímu svému (ph) Které jsou tři stupně kněžského svěcení? křest, první sv. přijímání, jáhen (ml) Jak se jmenoval první apoštol? Urban I. (mr)

35

Dar lásky 27. Láska povzbuzuje Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě. (Žl 25,20) Manželství mění náš pohled. Vstupujeme do něj v očekávání, že nám náš partner splní naděje a udělá nás šťastnými. To je však nesplnitelný úkol. Nerealistická očekávání přinášejí zklamání. Čím vyšší jsou vaše očekávání, o to pravděpodobnější je, že váš manžel či manželka selže a vy budete znechuceni. Pokud manželka čeká, že manžel přijde vždy včas, uklidí po sobě a pochopí všechny její potřeby, pravděpodobně prožije většinu manželského života ve zklamáni. Když uvažuje realisticky a chápe, že je to také jen člověk, který zapomíná a někdy je necitlivý, o to víc ji potěší, pokud projeví odpovědnost, lásku a vlídnost. Pokud lidé v manželství neumožní svému partnerovi být prostě člověkem, rozvod je téměř nevyhnutelný. Takže ve vašem myšlení musí nastat změna. Musíte se naučit povzbuzovat, a ne očekávat. Je pravděpodobné, že jací jsou váš manžel či manželka posledních deset let, takoví i zůstanou, a pokud se v něčem změní, tak jen díky vašemu láskyplnému povzbuzování či Božímu zásahu. Láska klade důraz na osobní odpovědnost a zdokonalení sebe sama, ne na větší nároky na ostatní. Ježíš to vykreslil, když mluvil o člověku, co viděl "třísku" v oku svého bratra, ne však "trám" ve vlastním oku. "Jak chceš říkat svému bratrovi: ‚Dovol, odstraním! ti z oka třísku’, a sám máš ve vlastním oku trám. Pokrytče! Odstraň nejdříve ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyjmout svému bratrovi z oka třísku." (Mt 7, 4 - 5). Mají vaši partneři pocit, že žijí s inspektory třísek? Jsou často nervózní z obavy, že nesplní vaše očekávání? Řekli by, že po většinu dní pociťují spíše váš nesouhlas než kladné reakce? Snad odpovíte, že problém není ve vás, ale v nich. Když mají skutečně v mnoha oblastech nedostatky, proč by to měla být vaše chyba? Pokud jde o vás, na to, aby manželství fungovalo, musí oba partneři udělat vše, co je v jejich silách. Pokud váš manžel či manželka nechtějí, abyste byli takoví kritičtí, musí si uvědomit, že o dané záležitosti mluvíte oprávněně. Rozhodně nechcete tvrdit, že jste dokonalí, ale zřejmě byste mohli říct, co si myslíte. Že? Problém s takovým postojem je, že jen málo lidí je schopných zareagovat na kritiku zcela objektivně. Když se zdá být jasné, že někdo je s vámi nešťastný - Ať už se to dozvíte při přímé konfrontaci nebo vám to dává najevo mlčky - je těžké nebrat jeho znechucení osobně. Zejména v manželství. Konečně, na rozdíl od jakéhokoli jiného přátelství se váš vztah začal tak, že jste oba dělali, co se dalo, abyste potěšili toho druhého. Když byli vašimi přáteli váš chlapec nebo dívka, byli úplně uneseni vaší osobností. Téměř nebylo možné, abyste něco udělali špatně. Váš společný život byl proto mnohem lehčí. A přestože jste neočekávali, že to tak zůstane navěky, určitě jste nepředpokládali, že budou takoví hříšní a schopni tolika hněvu vůči vám. Nečekali jste, že tento muž či žena, kteří slíbili, že vás budou milovat, se mohou dostat do stádia, ve kterém se zdá, že vás ani nemají rádi. 36

Takže když se tento příkrý kontrast stává živou skutečností, vaší přirozenou reakcí je vzdor. Během raného období manželství jste snad měli větší sklon poslouchat a udělat drobné změny. Ale v průběhu let jejich nesouhlas způsobuje u vás tendenci obrnit se. A spíše než byste chtěli cokoliv změnit, ještě více trváte na svém. Láska je v takových situacích chytrá. Místo aby dostala vaše partnery do postavení buřičů, učí vás, jak jim přenechat prostor, aby mohli být sami sebou. I když jste typem zaměřeným na cíl, který klade vysoké nároky sám na sebe, láska vás vybízí, abyste tato tvrdá kritéria neuplatňovali při posuzování chování svého manžela či manželky. Musíte si uvědomit, že manželství je vztah, ze kterého se máte radovat a vychutnávat ho. Je to jedinečné přátelství, které vytvořil Bůh, a v něm spolunažívají dva nedokonalí lidé. Zvládají to tak, že se navzájem povzbuzují, a ne znechucují. Bible říká: "Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím" (Iz 35, 3). "Proto se navzájem potěšujte a hleďte jeden druhému duchovně prospívat, … dodávejte odvahy malomyslným, ujímejte se slabých, trpěliví buďte vůči všem." (1 Tes 5,11 -14). Nechcete, aby bylo manželství místem, kde byste mohli naplno projevit, čím jste, a rozvíjet se v bezpečném prostředí, které vás povzbudí, i když padnete? Tak to chce i váš manžel - a láska poskytuje takové privilegium. Pokud vám vaše manželka či manžel už vícekrát řekli, že vaším přičiněním se cítí ubitý a mají poraženecké pocity, musíte si tato slova vzít k srdci. Dejte si závazek, že se vzdáte nerealistických očekávání a stanete se člověkem, který svého nejbližšího nejvíce povzbuzuje. A osoba, kterou pro vás stvořil Bůh, v sobě objeví nové sebevědomí a lásku k vám. Odstraňte z vašeho domova jed nerealistických očekávání. Pouvažujte o jedné z oblastí, o které vám váš manžel či manželka řekli, že od nich očekáváte příliš. Řekněte jim, že litujete, že jste k nim byli tak tvrdí. Slibte, že se je budete snažit chápat a ujistěte je o své bezvýhradné lásce. Pokud na svých manželské partnery kladete vysoká očekávání, která nejsou vnitřně motivováni splnit, co vám to říká o vás samých? Existují lepší způsoby, jak by se dala vyřešit tato nespokojenost?

Všímejme si jeden druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům. (Žid 10,24)

Člověk je zrozen k vzájemné pomoci. Lucius Annaeus Seneca

Když se ptali Dalajlámy, co jej na lidech nejvíc překvapuje? Samotní lidé… Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, pak obětují peníze, aby znovu získali zdraví, znepokojují se minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti. A tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jakoby neměli nikdy zemřít. Pak zemřou bez toho, aby předtím žili… Chvilka pomoci je lepší než deset dní soucitu. Rumunské přísloví

Kdo nedělá nic pro druhé, nedělá nic pro sebe. Johann Wolfgang von Goethe 37

V březnu slavíme DPD. Víte, co to je? adat, albín, averse, balkán, batymetr, betly, bičovka, blanket, bruslař, capot, ciferníky, čarodějník, čela, černoch, četa, dioptrie, disk, dohra, dřez, esej, exces, fant, fiat, filé, gólman, gotika, herakles, hrady, chaos, inflace, iony, izolovat, kamínek, kdokoli, kleč, knak, kočí, korund, korzo, krysa, kuloár, lakování, láti, leknín, lesy, léto, liat, lihoviny, lišta, losi, luna, lupínky, manuál, máty, most, negr, nula, obvinění, ocet, okna, okyt, olympiáda, olympus, opěradlo, osel, pásy, posun, přemysl, rčení, růst, říše, saka, sanatorium, sedlina, shrnout, skin, skřele, snubič, sodík, strie, šodó, štěrbinky, štus, tvář, tyče, vnouče, vypouklina, výzbroj, zbytky, zoea, žena Tajenka z minula: Očišťování Panny Marie. 38

dějiny iI. Biblické testy po 12 letech vycházení skončily. Zkuste si tedy nyní potrápit hlavičky otázkami ze života svatých. Aby to nebylo tak těžké, máte nabídku tří odpovědí. 22. Kde žili dlouhou dobu ve středověku římští papežové mimo Řím? a) v Avignonu b) v Toledu c) v Avile 23. Kdo se zasloužil o návrat papežů z exilu? a) Kateřina ze Sieny b) Klára z Assisi c) Terezie z Avily

16. Za kterého pražského biskupa bylo založeno biskupství v Olomouci? a) za Vojtěcha b) za Šebíře r. 1063 c) za Jana z Dražic r. 1312 17. Kdo to byl Jindřich Zdík? a) první arcibiskup pražský b) sedmý olomoucký biskup (1126 – 1150) c) žák sv. Prokopa

24. Který řád vznikl ve středověku a bojoval proti bludům? a) premonstráti b) dominikáni c) kartusiáni

18. Z kterého benediktinského kláštera se šířila velká církevní reforma v 9. století? a) Cluny b) Monte Casino c) Citeaux

25. Kdy léto? a) b) c)

19. Co to je křížová výprava? a) válečná výprava západních křesťanů k osvobození Svaté země od mohamedánů b) obranné boje Turků proti Arabům c) boje mezi císařem a papežem ve středověku

bylo vyhlášeno poprvé milostivé r. 870 – Hadrián II. r. 1300 – Bonifác VIII. r. 1750 – Benedikt XIV.

26. Kdy bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství? a) 30.4.1344 za Karla IV. b) 5.10.1861 za Ferdinanda I. c) r. 1412 za Václava IV.

20. Který řád horlivě podporoval pobožnost jesliček? a) františkáni b) jezuité c) moudří otcové – mudrci

27. Ve kterém století žil a za kterého panovníka byl umučen Jan Nepomucký? a) ve 13. století za Přemysla Otakara b) ve 14. století za Václava IV. c) ve 12. století za Vladislava

21. Jak se jmenovala kaple, ve které zemřel sv. František? a) Santa Clara b) Portiunkula c) sv. Apolináře

28. Kdo byl první arcibiskup pražský? a) Arnošt z Pardubic b) Jan z Jenštejna c) Jan Očko z Vlašimi

Správné odpovědi z minula: 1a, 2c, 3a, 4a, 5a, 6a, 7a, 8a, 9b, 10c, 11a, 12b, 13c, 14a, 15a

39

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Aloiz Michal Jarmila Roháčová

Podivín Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na březen: 1. 2. 3.

Aby spolu s vědomím, že celé stvoření je Božím dílem svěřeným lidské odpovědnosti, rostla i úcta k přírodě. Za biskupy, kněze a jáhny, aby byli neúnavnými hlasateli evangelia až do končin země. Aby všichni, kdo přijali radostnou zvěst evangelia, ji předávali dalším.

V uplynulých letech jsme se v březnu rozloučili

2012 2011 2010 2009 2008

Podivín

Ladná

Marie Očenášková

Marie Michlovská

Zdeněk Dobrovolný Miloslav Gála Petr Švec

Františka Cupalová Olga Schmid František Zelinka Anna Beránková

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

40