ZRNÍČKO. Svazek 13, číslo 6 červen 2013

ZRNÍČKO Svazek 13, číslo 6

červen 2013

Navázat s bližním styk znamená přijmout ho do sebe Dnešní lidé, jako jednotlivci nebo jako skupiny, chtějí mít „styky“ se sobě rovnými. Snaží se „seznámit se“, „navázat styky“ s určitou osobou, určitým prostředím, určitou zemí. Mnozí lidé se domnívají, že jde o nezbytnost. Jiní se domnívají, že je to povinnost. My jsme toho názoru, že jde o obojí. Jde o potřebu, protože člověk nemůže žít izolovaně; zní to už banálně, říkáme-li, že se svět zmenšil a že zájmy jedněch i druhých - i když jsou v prostoru a čase sobě vzdáleni - jsou úzce spojeny. Jde o povinnost, protože člověk sám, není-li spojen se všemi ostatními lidmi, nemůže dosáhnout platnosti. Jde o povinnost hlavně proto, že všichni ti, kteří byly vykoupeni skrze Krista, stali se v něm syny téhož Otce a tím také mezi sebou bratry. Stejnou měrou, jakou moderní prostředky dopravy a poznávání sbližují jednotlivé lidi, musí lidé rozmnožit a prohloubit i své styky. Je to však tak jednoduché navázat s druhým styk? - Někteří myslí, že mají rozsáhlé styky, že znají mnoho lidí, když mnoha lidem stisknou ruku, poklepou jim na rameno, když s nimi vypijí sklenku, když s nimi bydlí, debatují. Mýlí se; nemá-li člověk opravdu do široka otevřené oči a není-li jeho srdce připravené, aby své bližní viděl a přijal, může být i uprostřed nesčetných „styků“ osamělý. - Čekáš už dlouho na autobus. Projede kolem … je plný. Netrpělivý a zklamán si řekneš: „Na téhle lince je to stále tak!“ Je tomu tak i s určitými lidmi; nikdy u nich není místo, se spěchem projedou stanici uprostřed těch, kteří je očekávali. Je obsazeno k prasknutí! Nejezdíš často také ty na své lince příliš rychle a obsazený? A přece nikdo jiný než ty se na tomto místě a v tuto hodinu nezastaví, neboť tvá linka je jediná a tvůj jízdní řád je přesný. - Chceš-li umět navázat styk, cvič se nejprve v tom, aby ses uměl dívat, abys mohl pozorovat, jeď pomalu, dej si prácí, zastav se a o vše se inteligentním způsobem zajímej; to ti umožní lepší poznání lidí: jejich života v povolání, v rodině, ve volném čase, v jejich čtvrti, jejich zálib, jejích tužeb, potíží, jejich zápasů… Aby člověk rozuměl a miloval, musí mít hlad po poznání. - K navázání styku nestačí si bližního všimnout. Musíme ho přijmout. Nedostatek lidí, kteří by byli pro své bližní vnitřně otevření, je mnohem horší bytovou krizí, než je vnější nouze o byty. - Buď stále otevřeným domem s označením „vstup volný“. Ať tam nejsou „zlí psi“, kteří odhánějí: tvá povaha, pýcha, sobectví, žárlivost, tvá ironie a prudké jednání, nedostatek taktu. Ať bližní neodcházejí se slovy: „Netroufal jsem si, měl jsem strach, že by mne poslal k čertu, že by se mi vysmál, že by mne nepochopil…“

Žádné vyčkávání, které zaráží: buď ihned připraven (i kdyby to bylo jen ke stisknutí ruky nebo k úsměvu - nemáš-li právě čas nabídnout židli. Minutka plné pozornosti stačí, abys bližního opravdu „přijal“). Žádný zbytečný nábytek, který překáží: měj byt volný, k dispozici. Nevnucuj svůj vkus, své myšlenky, svoje názory. Žádné výměny, které přijdou draho: nabídneš-li něco, ať je to cokoliv, pak opravdu darem, nečekej na revanš. Nejde o závaznou nájemní smlouvu: ať je možno vstoupit a odejít, jak se komu zlíbí, bez formalit, bez závazků. - Řekne ti jednoho dne Kristus: ‚„Děkuji za to místo v útulku tvého srdce“, anebo ti řekne: „Běda ti, nenašel jsem v tobě ani kámen, kde bych svou hlavu uložil k odpočinku“?‘ - Přijímáš-li druhého u sebe, dělej to tak, aby si mohl odpočinout. Jsi rád, když najdeš na nádraží úschovnu zavazadel, aby ses nemusil tahat se svými kufry; buď takovou spolehlivou úschovnou pro své bližní. Ať u tebe mohou odložit své příliš těžké a překážející balíky a lehcí se mohou vydat na svou další cestu. - Se všemi lidmi, kteří žijí vedle tebe, ve styku nejsi, neboť kontakt je víc než setkání těl: Je to tajemný souzvuk mezi dvěma lidskými bytostmi, mezi dvěma dušemi. - Opravdová hodnota člověka se - mezi jiným - měří podle schopnosti styku; ale tato schopnost se ve své podstatě nezakládá jen na spolupůsobení vnějších vlastností: laskavosti, veselosti, nenucenosti mluvy a pohybu; není též výlučně jen výrazem vnitřních vlastností: jemnocitu, soustředěnosti a pozornosti. Všechny tyto vlastnosti navázání styku usnadňují, ale jsou jen předpoklady opravdového setkání. Schopnost styku se měří hlavně tím, jak se dovedeme vnitřně darovat, vyklidit samí sebe. - Chceš-li se setkat se sobě rovnými, vykliď své nitro, udělej v sobě prázdno, ale buď připraven na to, že druzí přijdou a obydlí je. Buď tichý ve svém nitru, ale připusť, aby druzí přišli a hlučeli tam. - Když do tebe bližní vstoupí, co tam potká? Jestliže se tam dík tvé péči setká tváří v tvář s Bohem, který v tobě bydlí, odejde plný míru a posílený, radostný, oživený, neboť pravý kontakt musí de facto zprostředkovat přítomnost Boba. Každého rána, během několika okamžiků, setkej se s Pánem, a s Ním, v noci Víry, aniž bys rozeznával obličeje, aniž bys naslouchal slovům, aniž by ses dotýkal rukou, přijmi všechny ty, po jejichž boku půjdeš po své denní práci. V Něm je miluj, a pak se s pokojem dej na cestu, a abys mohl s ještě čistším pohledem, s jemnějším sluchem vyslechnout pozvání Boha a královsky je přijmout s otevřenějším a především obydlenějším srdcem. - Někdo zvoní. Někdo klepe. Půjč mi hoblík… Paní Nováková, jste doma? Pane Svoboda, na slovíčko, prosím! Nebo kniha, noviny, rádio, kino, plakát. Nebo pousmání, mlčení, slovo, které raní, svěšená hlava. Hle, to je Pán, který dává znamení, to jsou pozvání k navázání styku. (Michael Quoist) 2

Světec na červen Jako světce na měsíc červen jsme vybrali sv. Prima a Feliciána. Mezi mnoha sty římskými kostely patří S. Stefano Rotondo k nejpozoruhodnějším - i když se nedá snadno nalézt. Malý chrám, jedna z nejranějších křesťanských rotundových staveb Itálie, leží zcela ukryt v parku, obklopeném zdí, jižně od Kolosea u nemocnice del Celio. Papež Simplicius (od r. 468 do 483) ho dal vysvětit za svého pontifikátu k poctě prvomučedníka Štěpána. O dvě století později přenesl sem jeden z jeho nástupců na Petrově stolci, papež Teodor I., ostatky mučedníků Prima a Feliciána a dal zhotovit mozaiku s jejich obrazem. Mozaiku ze 7. století lze vidět dodnes v levé kapli kostela. Kdo byli mučedníci, jimž je zde věnován obrazový památník? Podle legendy jde u Prima a Feliciána o dva římské bratry, kteří se při krutém pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána odřekli pohanské pověry a dali se pokřtít. Neúnavně se pak snažili obrátit další pohany v Římě, ačkoli věděli, že se tím vystavují nejvyššímu nebezpečí života. Dny a noci trávili v žalářích, kde byli mučeni zajatí křesťané a čekali na svou smrt. Primus a Felicián poskytovali útěchu a pomáhali, kde mohli. Poté, co se jím po celý život dařilo unikat císařovým pochopům, dostihl oba bratry ve vysokém věku krutý osud. Byli zajati a zavražděni po těžkých mukách kolem r. 305. Než byly ostatky mučedníků přeneseny v 7. století do kostela S. Stefano Rotondo, byl jejich památník na Nomentánské cestě, kde byla oběma mučedníkům brzy po jejich smrti postavena bazilika. Její trosky byly prokázány až do 17. století. Znázorňování: oba mučedníci jsou zobrazování jako vznešení Římané se svitkem v ruce, častěji však je vidět mučednictví; např. na malbě od Paola Veronese v Městském muzeu v Padově: Primovi nalévají tekuté olovo do úst, Feliciánovi prorážejí ruce hřeby. Jsou znázorňována i mučednictví s přibíjením ke kůlu nebo trest bičováním. Někdy mají Primus a Felicián u sebe i meč a palmu, u jejich nohou leží řetěz a důtky. Sv. Primus a Felicián jsou patroni lázní. (Podle Rok se svatými) 3

Zadáno pouze pro mladé!

Připusť si Boha k tělu 5. Jsem milovaný / -á Drazí přátelé, dovolujeme si vás upozornit, že jste se dostali k části, ve které vám chceme říct to, co nám nejvíce leží na srdci. Dříve než se pustíte do čtení, zhluboka se nadechnite, vypněte hudbu, pošlete sestru zahrát se do obýváku, mobil dejte nabíjet do jiné místnosti a pěkně popořadě čtěte…

Nejprve si odpovězte na pár otázek: • Je v mém životě někdo, kdo se mi daroval úplně? • Jakou láskou jsem byl /-a obdarovaný /-á? Na to, abyste pochopili následující řádky, se potřebujete podívat na svou zkušenost lásky. Potřebujete uznat lásku svých rodičů, přátel a … Boha. I když jste se možná setkali s nedokonalou láskou, přece za ni potřebujete děkovat. Byli jste milováni alespoň minimální láskou, protože jinak byste tu nebyli. Takže k věci! Ne že bychom byli sentimentální, ale už prvních devět měsíců v lůně matky má velký vliv na vývoj dítěte. Platilo to dokonce i o vás. Máma vám zcela darovala svůj život, a přestože jste byli pro ni "omezením", přece vás milovala. Láska matky vůči dítěti musí být stálá, věrná, obětavá. Je to taková silná zkušenost, že často celý život toužíme být milováni jako děti v lůně matky, v jistotě a klidu, objetí láskou. Malé dítě, které vykoukne na svět, se skrze první zkušenosti lásky učí, že je milované a chtěné takové, jaké je, bez nároků. Nemusí dělat nic, stačí, že je. Je dítětem! Z každé strany přijímá péči a věrnost. Vždyť kdyby matka nechala dítě bez stálé péče, nepřežilo by! Pokud by se na něj neusmívala, ono by se nenaučilo usmívat se. Pokud by bylo dítě například sexuálně zneužíváno, znamenalo by to pro něj velký šok do dalšího života. Proto každá zdravá kultura odmítá zneužívání dětí. Uběhlo několik let a už se plahočíte do školy. Aktovka vás táhne k zemi, křivolaké zuby se snažíte rozžvýkat svačinu. Začínáte si vytvářet nové vztahy s kamarády a kamarádkami. Dítě se tedy ve škole socializuje a z milovaného se stává milující. Možná si i vy rádi vzpomínáte na přátelství ze základky. Přítel je ten, kdo neopustí, když se schyluje k bitvě. Přítelkyně je ta, která neprozradí svěřené tajemství. Přítel má být věrný, nemá zradit a má vás rád takové, jací jste. Nevysmíváme se. Společně se hrajete, provádíte hlouposti, trávíte spolu veškerý volný čas. Společné zážitky váš vztah upevňují. Všechny vaše zkušenosti lásky jsou dosud zkušenostmi nezištné lásky, věrnosti, pravdivosti… A je to tady! Najednou posloucháte jinou hudbu, i parta se jaksi změnila, přišly nové zájmy a … první zamilování. On myslí jen na ni, ona jen na něj. Velký zásah do (citového) života. Rázem se cítíte milovaní jako nikdy předtím. Jenže je to skutečně ta pravá láska? Je to skutečně láska? Máte pocit, že jste opět objatí … jak s láskou mámy. Jak se dá poznat skutečná láska? Jaké vlastnosti by měla mít? Doposud jste neměli žádnou sexuální zkušenost … Máš jít touto cestou, když tě tak silně přitahuje? Máš se mu dát úplně, když naplňuje celé tvé srdce? 4

Stop! Máte krátkou paměť? Podívejte se na své první zážitky lásky. Co vidíte? Víte, že v nich byla opravdová láska, protože jinak byste tu nebyli. Pokud chcete zjistit, zda je mezi vámi opravdová láska, v první řadě na to potřebujete čas. A to je někdy i několik let. Pokud vaše láska za týden pomine, tak byla sice pěkná, ale asi jí ještě něco chybělo. I ve vztahu dvou, co se mají rádi, musí být doba, která by se dala nazvat obdobím dítěte. Období, kdy jsme milováni jako děti, poslocháni jako děti, bez sexuálního soužití. Existuje sice už i sexuální napětí vůči milovanému, ale jsme teprve "děti". Miluje mě ten druhý takového, jaký jsem, a proto, že jsem? Je mi věrný? (Důkaz lásky sexem je spíše důkazem toho, že jsi jen jedna v pořadí.) Miluje mě nezištně? Je pro mě darem a respektuje moje tajemství? (Úcta.). Pokud řekneme ano i intimnímu životu, musí to být až po zkušenosti přátelství. A to je už další fáze vztahu, je to čas společného sehrávání se, společných zájmů, společně tráveného volného času. Mezi mnoha mladými, kteří spolu sexuálně žijí, není ani jen skutečné přátelství. A teď stojíme před otázkou: Můžeme mít intimní vztah? Kdy říci toto ano, když jsem jí / mu už tolikrát řekl /-a, že ji / ho mám rád / ráda? Má to být něco výjimečného? "Hodnotu předmanželské čistoty vidím především v tom, že my lidé se můžeme učit skutečné lidskosti. Naplno se učíme poslouchat, mluvit, rozumět si, důvěřovat a předávat celé své vnitřní bohatství. Tím se lišíme od ostatních stvoření. Když se dáváme druhému, stáváme se více lidmi. Celý tento proces zrání člověka a lásky nakonec může být potvrzen úplným tělesným odevzdáním se, takovým, které potvrzuje slíbenou jednotu, jednotu na celý život. Jednota je jedna, a pokud člověk prezentuje několik ‚jednot‘ a pak ji chce slíbit pouze jednomu a s ním žít, něco není v pořádku. Sám je popletený a obelhává i partnera. Stále znovu a znovu." Milující, 23 "…netrpělivost doslova zabíjí vztah. Vytváří lež, že daného člověka milujete, a to vůbec nemusí být pravda. Ono je fakt jednoduché vyletět kamsi do oblak, jenže když si tito lidé později uvědomí, že se k sobě nehodí, není pro ně tak snadné rozejít se. Už si totiž příliš mnoho dali. Pamatuji si, že když jsem po delším čase zjistila, že přátelství, které prožívám, zůstane jen u přátelství a nestane se vztahem, jedna z věcí, za které jsem Bohu děkovala, byla právě ta, že ačkoli se v mém životě něco změnilo, já jsem o nic nepřišla a nadále jsem tím děvčetem, jakým jsem byla předtím. Zůstaly ve mně mé dary a tajemství. I já se snažím hledat ve vztahu opravdovou lásku, hm, ale když ji chcete najít, nemůžete se nechat něčím oklamat, ať už emocemi (což je pro nás dívky typické), nebo přitažlivostí…" Trpělivá, 20

Tuto kapitolu si přečtěte ještě jednou - opakování je matka moudrosti!

5

Výzva k netoleranci Mons. Fulton J. Sheen

Říká se, že Ameriku sužuje netolerance. Tak tomu není. Trpí tolerancí: tolerancí dobra i zla, pravdy i omylu, ctnosti i hříchu, Krista i rozkladu. V naší zemi nevládne ani tak nesnášenlivost jako spíše volnomyšlenkářství. Člověk, který si dokáže správně srovnat věci v hlavě tak jako si ustlat postel, je označován za úzkoprsého; kdežto ten, kdo má v myšlení zmatek, stejně jako neumí nakládat se svým časem, je nazýván tolerantním a svobodomyslným. Nesnášenlivý je ten, kdo odmítá cokoli bezdůvodně přijmout; svobodomyslný ten, kdo přijme vše z jakéhokoli důvodu, aniž by zjišťoval, zda je ten důvod správný. Pravda, občas se dožaduje upřesnění, ale je to upřesnění dle vědeckých měřítek, nikoli logických. Porucha, jež se projevuje zmíněným volnomyšlenkářstvím, je duševní, nikoli mravní. O tom svědčí tyto tři věci: sklon řešit problémy slovy, nikoli argumenty, bezvýhradná ochota uznat autoritu kohokoli ve věci náboženství a, nakonec, láska k novotám. Náboženství má právo promlouvat ústy svých mluvčích, stejně jako mají právo i další vědy, fyzika nebo astronomie, promlouvat ústy těch, kteří se jimi zabývají. Náboženství je vědou, třebaže z něj chtějí někteří udělat pouhý cit. Náboženství má své zásady, přirozené i zjevené, které jsou ve své logice ještě složitější než matematika. Ale falešný pojem tolerance tuto skutečnost zatemňuje všem, kteří, byť jsou netolerantní v nejmalichernějších životních maličkostech, stávají se tolerantními ve svém vztahu k Bohu. Dalším projevem zmíněné poruchy myšlení, která vyvolává podivnou plíseň volnomyšlenkářství, je natolik silné zanícení pro novoty, že odmítá i lásku k pravdě. Pravda je obětována ironickým poznámkám, Kristovo božství titulkům v pondělních novinách. Řada současných kazatelů se stále méně věnuje kázání Krista ukřižovaného a daleko více své oblíbenosti u věřících. Nedostatek intelektuální páteře vede k tomu, že obkročmo osedlávají býka pravdy i osla nesmyslů, chválí katolíky za „skvělou organizaci“ a sexuology za „otevřenou výzvu mladé generaci“. Jelikož ohýbají kolena raději před davem než před Bohem, nelze snad ani očekávat, že by se před současným Herodem zastali Jana Křtitele. Na rozvody a život ve smilstvu nepoukáže žádný varovný prst, žádný hlas nezahřmí do uší boháče, aby vyřkl ona netolerantní Boží slova: „Není ti dovoleno míti manželku svého bližního.“ Místo toho uslyšíme: „Přátelé, doba se změnila!“ Kyseliny modernosti rozleptávají zkameněliny pravověří. Víra v Boha, Kristovo božství, mravní zákon je považována za pomíjející zálibu. Tato nová tolerance se v posledku týká samotné pravdy, jako kdyby pravda byla nějakou módou, něco na způsob klobouku, nikoli základem, jímž je v tomto příměru hlava. Posledním tvrzením současného volnomyšlenkářství je, že pravda musí odpovídat době, a proto se má měnit dle pomíjivých choutek okamžiku. Jako chameleón přizpůsobuje své barvy prostředí, které ho obklopuje, tak by se prý měla měnit i pravda, aby vyhovovala záchvěvům a požadavkům času. Povaha určitých věcí je pevná, a o pravdě to platí o to více. Pravdě lze tisíckrát odporovat, ale to jen potvrzuje, že je natolik silná, že přežije tisíc útoků. Když někdo říká: „Ten tvrdí to, druhý zase ono, proto žádná pravda není,“ je to asi stejně logické, jako kdyby Kolumbus došel k závěru, že žádná země není, jelikož mu někteří říkali: „Země je kulatá,“ a jiní prohlašovali: „Země je placatá.“ Ti, kteří odmítají měřítko objektivní pravdy, 6

jsou jako tesař, který by zahodil svůj metr a používal za měřidlo každý jednotlivý trám: nezbude jim nic jiného, čím by mohli měřit, jen přelétavá móda daného okamžiku. Uhihňané nadšení pro novotářství, přecitlivělá neposednost vyšinuté mysli a nepřirozený strach z pořádné porce poctivého myšlení, to vše dohromady spoluutváří skupinu nedovzdělaných, ale o to ješitnějších svobododuchů, kteří si myslí, že není žádný rozdíl mezi Bohem jakožto Příčinou a Bohem jakožto „projekcí mého já“, kteří stavějí na roveň Krista a Buddhu, a pak rozšiřují svoji svobodomyslnost na rozmáchlou syntézu, jež říká nejen, že jedno křesťanské vyznání je stejně dobré jako druhé, ale dokonce že jedno světové náboženství je stejně dobré jako druhé. Velký bůh „Pokrok“ je tedy povýšen na oltáře módy, a když se jeho zanícených uctívačů zeptáte: „Pokrok k čemu?“ dostane se vám odpovědi: „K většímu pokroku.“ Soudní lidé se zatím diví, jak může být pokroku bez udání směru a jak lze udat směr bez pevného bodu. A jelikož mluví o „pevném bodu“, tak se o nich říká, že zaostávají za dobou, zatímco oni ve skutečnosti jsou nad dobou, duševně i duchovně. Co svět tváří v tvář tomuto volnomyšlenkářství potřebuje, je netolerance. Zdá se, jako by svět zcela ztratil schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Některé hlavy se domnívají, že netolerance je vždy špatná, jelikož je podle nich projevem nenávisti a omezenosti. Ty samé hlavy věří, že tolerance je vždy správná, protože je podle nich projevem lásky a velkodušnosti. Co to tedy vůbec je tolerance? Tolerance je postoj, kdy z rozumných důvodů trpíme zlo, což nás vede k tomu, že brzdíme svůj hněv nebo zlo trestáme. Ale daleko důležitější je to, čeho se tolerance týká: Tolerance se vztahuje pouze na lidi, ale nikdy ne na pravdu. Netolerance se týká pouze pravdy, nikoli lidí. Tolerance se týká bloudícího, netolerance bludu. Amerika netrpí ani tak intolerancí, tedy nesnášenlivostí, jako tolerancí, tedy lhostejností k pravdě a omylu, a filosofickou ledabylostí, která je vydávána za velkodušnost. Větší tolerance je pochopitelně zapotřebí, neboť nikdy není dost lásky, kterou bychom mohli druhým projevovat. Sám náš Pán praví, abychom milovali ty, kteří nás pomlouvají, neboť nepřestávají být lidmi. Nikde ale neříká, že máme milovat pomluvu. Církev nás v Kristově duchu nabádá, abychom se modlili za ty, kteří se nacházejí mimo Církev, a projevovali jim větší lásku. Je tedy třeba projevovat lidem lásku, zejména těm mimo stádce, které je třeba láskou přivést zpět, aby byl jeden ovčinec a jeden Pastýř. Máme snad Bohu, který neshlíží tolerantně rovnostářským zrakem na všechna náboženství, upřít jeho jméno „Moudrost“? Církev je tělem Kristovým; s tím, jak stále více promýšlela a prohlubovala samotné základy jeho učení, rozvíjela i další pravdy víry. Nikdy na tyto pravdy nezapomněla, pamatovala si je a její pamětí je tradice. Dogmata Církve jsou jako pevné, poctivé cihly, z nichž může člověk stavět, ne jako sláma „náboženského prožitku“, která se hodí leda tak ke spálení. Církev byla a vždy bude netolerantní, pokud jde o práva Boha, neboť hereze, omyl a nepravda se netýkají nějakých osobních názorů, kterých by se mohla vzdát, nýbrž Božího práva, o němž se nesmlouvá. Pravda je božská, blud je lidský. Činí-li heretik pokání, Církev jej přijme zpět do pokladnice svých duší, ale nikdy nepřijme herezí do pokladnice své moudrosti. Pravda bude vždy pravdou, i když se k ní nebude nikdo hlásit; a omyl bude vždy omylem, byť jej všichni vyznávali. Postoj Církve k této palčivé otázce současnosti lze vysvětlit na příběhu o dvou ženách, které přišly za Šalamounem, aby je rozsoudil. Každá z nich prohlašovala, že narozené dítě je její. Skutečná matka trvala na tom, že chce celé dítě, nebo nic, neboť dítě je jako pravda, nelze ji rozdělit, aniž by nezemřela. Falešná matka naopak souhlasila s kompromisem. Byla ochotna nechat dítě přepůlit. A dítě by pak ze samé velkodušnosti zemřelo… Úryvek z knihy Old Errors and New Labels, New York 1931. Přeložila Lucie Hailandová. (podle TEDEUM) 7

Písmo nás může učinit lepšími Ať už máte dobrou náladu, nebo prožíváte smutek, ať už váš mentální věk odpovídá fyzickému věku, ať jste farizej, škrob, bohém, nebo altruista, ať už vám hrozí cukrovka nebo onemocnění srdce, dokonce i to, jestli jste v duši víc muž, nebo žena, a ještě mnoho jiného prozradí o vás váš rukopis. Nejde přitom o žádné tmářství, i když si grafologii dodnes mnozí spojují s ezoterikou a věštectvím. „Ve světě je to už uznávaná projektivní diagnostická metoda psychologie a pedagogiky. Projektivní znamená, že se jí získávají údaje projekcí, čili promítáním psychiky do grafických výkonů. K nim patří kresba i písmo. Její základy by měly ovládat alespoň učitelé,“ tvrdí grafolog Peter Bakay, který se touto vědní disciplínou zabývá již bezmála dvacet let. Grafologie není písmoznalectví Grafologii si u nás lidé často pletou s písmoznalectvím, což je vědní disciplína, jejímž cílem je zjistit autora rukopisu nebo podpisu tím, že ověřovaný nebo sporný rukopis či podpis se porovnává se zaručeně pravým. Verdikty písmoznalců akceptují i soudy, grafology si často Není bez zajímavosti, že o moderní přizvou ke expertíze kriminalisté a v současnosti grafologii se zasloužila skupina vysoce už i personální agentury a někteří zaměstnavatelé postavených francouzských kněží. Byli to zejména při obsazování vedoucích postů. arcibiskup z Cambrai, biskup Soudinet de „Na rozdíl od písmoznalectví grafologie Amnies, kardinál Regnier a abbé Luis analýzou rukopisu zjišťuje povahové vlastnosti Flandrin (l801-1881), též Ital Girolamo Moretti (1879-1963) kněz z Ancony, pisatele,“ říká Peter Bakay. Platí přitom, že zakladatel grafometrie. I termín grafologie grafolog může dělat písmoznalectví, písmoznalec jako vůbec první použil francouský však nedokáže udělat grafologickou analýzu.“ duchovní abbé Jean Hippolite Michon Grafolog podle jeho slov analyzuje v písmu asi (l806-1881), který je pokládán za dvacet znaků. zakladatele moderní vědecké grafologie „Tato analýza je založena na poznání, že každá (na snímku). povahová vlastnost jistým způsobem deformuje školní normu písma, kterou jsme se všichni učili psát v prvním ročníku základní školy. Grafolog ví, jaká povahová vlastnost se skrývá za konkrétní deformací - empirické poznatky o tom se sbírají již přes sto let.“ Školní normy v jednotlivých státech se však liší, proto grafolog potřebuje vědět, kterou z nich se pisatel učil, a porovnat s ní jeho písmo. Proč je grafologie věda i umění Proč lze usuzovat o vlastnostech člověka z jeho rukopisu? Peter Bakay říká: „Grafologie vychází z toho, že písmo není věcí ruky, ale věcí mozku, psychiky, a jde přitom o podvědomý proces - tedy, že člověk si při psaní neuvědomuje samotný akt psaní a zaznamenává myšlenky, ne slova či písmena.“ 8

Jedním z důkazů je podle jeho slov mnohonásobně ověřené zjištění, že rukopis praváka vykazuje v zásadě tytéž znaky, když po ztrátě pravé ruky začal psát levou rukou. „Nadále bude odrážet například jeho temperament. Pokud byl cholerik, bude mít i při psaní levou rukou v písmu větší rozmach než flegmatik, který tolik negestikuluje.“ Jelikož dospělí lidé zpravidla nekreslí, ale výtvarné a symbolické představy a potřeby přesto mají, podle Petra Bakaya je vyjadřují právě písmem. I ty o nich vypovídají. Například podpis legendárního závodníka Formule l Nikiho Laudy budí dojem, že nakreslil auto. Grafologie je podle Petra Bakaya nejen vědou, ale i uměním. „Na dobrou grafologickou analýzu je třeba určitou zkušenost,“ říká a vysvětluje: „Některé grafologické znaky se dají přesně odměřit - velikost, sklon, řádek, vázání. Jsou však i znaky, které se změřit nedají. Takřka dojmové jsou například kvalita čáry, nebo tlak použitý při psaní - ten může být v témže rukopise podle jednoho grafologa ‚v normě‘, podle jiného ‚mírně nad normou‘.“ Podotkne, že ačkoliv existují různé grafologické přístupy a školy, jejich odborníci by při analýze téhož rukopisu měli dospět v zásadě ke stejným závěrům. A navíc dodá, že ačkoli se člověk velmi snaží o sobě něco zatajit, rukopis ho prozradí. I kdyby byl sám grafologem, kolegu prostě neoklame. Co písmo prozradí Grafolog z písma zjistí, zda pisatel je škrob, farizej nebo "srdečná duše", zda měl dobrou náladu, když text psal, nebo ho třeba i měsíc - dva předtím postihla velká ztráta, například úmrtí milovaného člověka, zda je vzdělaný, nebo těžce pracující, zda má sklon k závislosti, nebo predispozice na nějakou psychickou nebo fyzickou nemoc … Informace o svém zdravotním stavu se však od grafologa, který dodržuje etický kodex, zcela jistě nedozvíte. Podobně nepochodíte, pokud přijdete s rukopisem někoho jiného, i kdyby to byl váš dospělý syn či dcera. Co písmo zastírá Z písma se nedá jednoznačně určit pohlaví ani věk pisatele. Ačkoliv rukopis mužů a žen se liší a má své typické znaky, v psychice každého člověka jsou mužské i ženské prvky. Z rukopisu se dá usoudit jen to, který v duši člověka převládá bez ohledu na jeho skutečné pohlaví. „Ani věk nemůžeme určit z rukopisu. Písmo vypovídá pouze o tom, do jaké míry se mentální věk shoduje nebo neshoduje s fyzickým,“ objasňuje Peter Bakay. Co se stane, když změním písmo Možná i vám v této chvíli napadla otázka: Pokud písmo neoddiskutovatelné vypovídá o trvalém i aktuálním duševním stavu člověka, o jeho povahových vlastnostech a vedení diskuse pozicích, je možný i "zpětný chod"? Je možné něco takového, jako: změním písmo - změním sebe? Peter Bakay říká, že mezi člověkem a jeho písmem je stálá zpětná vazba. Jak se člověk mění, mění se i jeho rukopis. Psychicky zdravý jedinec proto v průběhu života přirozeně mění svůj rukopis. Existuje však i opačná zpětná vazba. „Když zlokalizujeme nějakou negativní vlastnost a pak začneme na dotyčného jedince, tlačit, aby změnil tomu odpovídající znak ve svém písmu, jeho negativní vlastnost se opravdu může změnit. Má to však velmi důležitou podmínku: s novým tvarem ve svém písmu musí ztotožnit, nestačí, pokud ho jen mechanicky přebere.“ Také na otázku, zda se prostřednictvím písma dá rozšiřovat například duchovnost, zní jeho odpověď stejně: „Dá se to, pokud se s tím člověk ztotožní, tedy, pokud to opravdu chce.“ 9

Podle Petra Bakaya v tomto směru mají zejména děti, které se teprve učí psát, úplně otevřenou duši. „Považuji za velkou chybu, že se ve školách přestalo dbát na pěkné psaní a úpravu sešitů. Nečitelné písmo totiž znamená bezohlednost. Naopak, čitelný, upravený rukopis svědčí o ohleduplnosti, estetickém cítění a pořádkumilovnosti. Když se však podíváte na písmo dnešních dětí, nejednou je opravdu strašné. Podobně jako jejich chování k sobě navzájem i k učitelům, o pořádkumilovnosti ani nemluvím. Pokud tedy chceme někoho přes písmo zpětně formovat, velmi efektivně se to dělá právě v prvním ročníku základní školy.“ (podle KN)

Malá škola grafologie, aneb co o vás prozradí podpis Podpis tvoří v grafologii samostatnou kapitolu. Definuje se jako naučený grafický útvar, do kterého člověk promítá své představy o sobě. "Zatímco rukopis o nás říká, jací jsme, podpis o nás prozrazuje, jací bychom chtěli být, nebo jak bychom chtěli, aby nás vnímalo naše okolí," objasňuje Peter Bakay. Podle jeho slov, pokud se rukopis a podpis shodují, pisatel je spokojený sám se sebou; pokud ne, v tom, v čem se neshodují, by chtěl být jiný, nebo to považuje za svůj nedostatek. Čitelný podpis znamená, že pisatel chce být přesně identifikován. Nečitelný podpis může naznačovat útěk do anonymity, ale může znamenat i to, že jeho autor je vedoucí pracovník a nečitelným podpisem naznačuje jistý "alibismus": musel jsem to podepsat, ale ani nevím, co tam je. Pokud pisatel svůj podpis podtrhuje, znamená to, že se cítí důležitý, například jako výsledek v matematice. Pokud dělá čáru nad podpisem, chce mít přehled o všem, co se děje. Osobní jméno v podpisu reprezentuje soukromou sféru, příjmení zas veřejnou, pracovní sféru. Pokud je osobní jméno napsané výrazně menším písmem než příjmení, znamená to, že pro pisatele je kariéra důležitější než rodina. Takto se podepisoval například bývalý československý prezident Edvard Beneš. Jeho podpis má však ještě dvě další specifika jméno i příjmení psal jedním tahem a navíc spojitě s akademickým titulem "DrEdvardBeneš", což je docela neobvyklé. Napovídá to, že si titulu velmi vážil, protože ho získal za značných obětí. Svůj význam má i umístění podpisu, a to tak jeho vzdálenost od textu, jakož i vzhledem k šíři textu. V našem kulturním prostředí podpis, který se "táhne" vpravo za dvě třetiny textu, znamená, že pisatel potřebuje být mezi lidmi. Čím víc se podpis přibližuje ke středu textu, tím větší osobní odstup si jeho autor udržuje od lidí a tím méně je potřebuje. Podpis umístěný zcela vlevo znamená, že se úplně uzavírá. Pokud o tom svědčí i další znaky v písmu, může to avizovat suicidní (sebevražedné) sklony. (podle KN)

10

Jarní únava či deprese jako velká bolest duše Počet lidí s narušenou psychickou rovnováhu v současnosti prudce narůstá. Potvrzuje to zvyšující se počet pacientů v ambulancích i prodej antidepresiv v lékárnách.

„Celý svět vidím černě. Ráno vstávám jako rozlámaný, přes den se jen tak vleču. Večer mě apatie neopouští. Během celého dne nic pořádně neudělám a je mi všechno jedno. Nevím, jestli mám blbou náladu svést na jarní únavu, nebo si myslíš, že to jde se mnou dolů vodou?“ zeptala se paní ve středních letech spolucestujícího v bratislavském trolejbuse. Podobně si stěžují lidé snad na každém kroku. Pochmurné nálady a zdrcující pocity jistě netřeba zveličovat a ihned diagnostikovat. Národní centrum zdravotnických informací, které vyhodnocuje činnost psychiatrických ambulancí na území Slovenska, však překvapuje vysokými čísly: v roce 2011 psychiatrické ambulance navštívilo 1 727 795 lidí, z nichž 474 116 uvedlo dlouhotrvající depresivní stavy, skleslost, úzkost či jednání v afektu. Varovný signál Abychom nebyli na sebe až takoví přísní, ponechme si právo na běžné pocity slabosti a vyčerpanosti, které lze omluvit jarní únavou. Proč? Lékařka Lívia Vavrušová, prezidentka Psychiatrické společnosti Slovenské lékařské společnosti, odpovídá: "Zima je dlouhá, ponurá a nekonečná, což se odráží i na naší psychice. Všichni už toužebně očekáváme slunečné dny, návraty do přírody, na vzduch a zelenou trávu. Našemu tělu docházejí vitamíny. Jsme unavení z dlouhých nocí, těžkých kožichů a uzavřených prostor." Pro běžného člověka je často těžké uhlídat, zda jarní únava nepřekročila hranici deprese. Jde totiž o psychickou poruchu, která vyžaduje odbornou pomoc. V současnosti jen v Německu se léčí na depresi asi čtyři miliony lidí. Z pohledu do budoucností to nevypadá růžově. Podle prognóz Světové zdravotnické organizace duševní onemocnění ve vyspělé populaci budou za deset let nejrozšířenější ze všech civilizačních chorob. A právě ty pohltí obrovské finance resortu zdravotnictví. Lenošení či nemoc Deprese se jako onemocnění nejčastěji vyskytuje v jarních a podzimních měsících. Jak tedy rozpoznat rozladěnost, lenost, apatii či špatnou náladu od chorobného stavu? Lékařka Lívia Vavrušová vysvětluje: "Deprese provázejí příznaky, jakými jsou pocity smutku bez přiměřeného důvodu ke smutku. Postižená osoba se neumí radovat z běžných věcí. Projevuje se u ní chronická únava, nechutenství, poruchy pozornosti, snížené sebevědomí. Ovládají ji 11

přehnané obavy z budoucnosti, dělá si starosti z maličkostí, má zpomalené myšlení, trávení či poruchy spánku, ba může se vyskytovat i podrážděnost." Pro zdravé lidi je těžko pochopitelné, že některé depresivní stavy může doprovázet velké fyzické utrpení. Pacient má tlaky v hrudníku, ba až svíravé pocity, potíže s trávením, cítí bolesti ramen, páteře, dolních končetin nebo svalů. Deprese si nevybírá Psychiatrické poruchy zasahují všechny věkové kategorie. Ženy se svou citovou výbavou mají větší sklon k psychickým výkyvům než muži. "Deprese postihuje lidi bez ohledu na rasu, kulturu, ekonomické zabezpečení či sociální zázemí. V současnosti se zatím o příčině depresí mluví jako o biochemické nerovnováze neurotransmiterních systémů v mozku. V medicínské praxi očekáváme, že věda odhalí i další možné příčiny vzniku tohoto onemocnění," říká psychiatrička. Podle ní se v odborné praxi rozlišují tři stupně této nemoci. Lékaři a psychologové rozeznávají lehkou, středně těžkou a těžkou depresi, která se nemusí, ale může se vyznačovat i bludným obsahem myšlení. Nejtěžší stavy tohoto onemocnění způsobují, že člověk propadává sebevražedným myšlenkám a má přímo nepřekonatelné pocity, že život už nemá smysl a budoucnost nic pozitivního nepřinese. Životní styl a hodnoty Přehnaně rychlý způsob života lidí zejména ve vyspělých zemích, pracovní zátěž a vysoké nároky v mnohých oblastech, zejména však chronický stres jsou nástroji, které zasahují do psychiky lidí a u některých z nich jsou živnou půdou pro vznik deprese. Z toho vyplývá, že psychiatři budou ve stále větším rozsahu léčit psychické poruchy moderního člověka. Podle českého psychiatra Maxe Kašparů 20. století bylo stoletím deprese a 21. století nebude na tom lépe. Německá psycholožka Ursula Nuberová uvedla, že pokud ve společnosti, která je tak zamilovaná do úspěchu, nesmí mít utrpení místo, pak je velké riziko, že budeme žít v depresivní společnosti. Švýcarský psychiatr Paul Kielholz zase vidí příčinu nárůstu depresí v rozpadu rodiny a ve ztrátě náboženských vazeb. Lékařka Lívia Vavrušová v souvislosti s prevencí doporučuje: "Procházky a výlety do přírody nebo podobné formy relaxace si může dovolit snad každý, protože nejsou finančně náročné. Mimořádně důležité je vážit si své rodiny, radovat se z běžných věcí, z každé maličkosti. Mládež by se měla být více vzdělávat, sportovat, ale i učit se slušně a korektně chovat. V ambulanci pacientům připomínám: učme se žít aktivně a klidně." (podle KN) 12

Tvůj úsměv prozradí, kdo opravdu jsi Člověka pravdivě nepoznáš ani po řeči, ani podle způsobu oblékání, ale podle jeho úsměvu - vyjádřil se jeden autor. Zdá se, že se velmi přesně dotknul pravdy o radosti. Radost je něco, co zasahuje samotnou podstatu člověka.

V nestřežené chvíli prostřednictvím spontánního úsměvu každý člověk umožňuje nahlédnout do svého srdce a ani netuší, co o sobě prozradí. Tato pravda o úsměvu se mi nejednou potvrdila zkušeností. Intuitivně jsem nedůvěřoval jisté osobě, neboť její úsměv se mi zdál křečovitý, umělý. Později jsem se dozvěděl, že tento člověk žil dvojím způsobem života. Zklamal na celé čáře. Smutek je počátkem hříchu O radosti píše několik prvokřesťanských spisů. V Pastýři Hermově se o radosti a smutku dočteme: "Odhoď od sebe smutek, který je průvodcem pochybností a hněvu. Smutek je nejhorší ze všech pocitů, protože škodí duši člověka a odhání od něj Ducha Svatého. Vyzbroj se radostí, která je vděčná, respektuje Boha a je skutečným požitkem. Klidný člověk koná dobro, ale smutný člověk plodí zlo. Na prvním místě proto, že zarmucuje samotného Ducha Svatého, který je pramenem radosti. Na druhém místě, protože smutný člověk rychle opouští modlitbu. Modlitba člověka, v jehož srdci se uhnízdil smutek, nikdy nevystoupí k trůnu Nejvyššího." Církevní otcové byli přesvědčení, že smutek je počátkem hříchu a zla u člověka. Řehoř Veliký připomíná sedm hlavních hříchů, které podle něj mají společného jmenovatele - lhostejnost a smutek. Jan Klimak říká, že radost je předzvěstí nebe. Svatý Tomáš Akvinský rozlišuje mezi přirozenou a křesťanskou radostností, mezi radostí intelektuální a duchovní. Hovoří i o radosti z pravdy, krásy, ze vzpomínek a z očekávání. Podle více autorů křesťanská radost převyšuje všechny jiné radosti, protože nepodléhá času a překonává všechno. Co je "na pohled krásné a na poznání vábivé". Křesťanská radost je stav, který člověk prožívá při pohledu do minulosti, když objevuje logiku a význam Boží přítomnosti prostřednictvím velkého počtu zdánlivých náhod, které však dávají smysl. Křesťanskou radost člověk prožívá i při pozorném vnímání momentální Boží přítomnosti. V podstatné míře křesťanskou radost způsobuje budoucnost, o níž je člověk přesvědčen, že ji povede Boží prozřetelnost. Neomezuje se však jen na tento svět, ale v podstatné míře ji oživuje víra z eschatologické budoucnosti. Originální mozaika minulosti Křesťanskou radost charakterizují čtyři aspekty. Prvním je pohled do minulosti, při kterém 13

člověk s údivem objevuje události života, které mají svůj význam a vytvářejí smysluplnou mozaiku. Mám v živé paměti zážitek z práce ve Vatikánském rozhlase. Bydlel jsem v domě, kde bolí ubytovaní kněží z celého světa pracující ve Vatikánském rozhlase. Během Vánoc a Velikonoc, když měli laičtí zaměstnanci volno, jsme zase my měli více práce. Na prožívání sváteční atmosféry dnů, které se pro nás z pracovního hlediska velmi nelišily od jiných, přibyl v jídelně stůl s puzzle - z malých kousků bylo třeba vytvořit obraz podle předlohy. Divil jsem se, že někteří kněží si našli čas na takovou neužitečnou činnost. Díval jsem se na ně s despektem až do chvíle, kdy jsem při tomto skládání opakovaně potkal patera Federica Lombardiho. Všichni ho znali jako člověka nesmírně pracovitého, neboť kromě toho, že je mluvčím Svatého Otce a generálním ředitelem Vatikánského rozhlasu, byl v té době i ředitelem Vatikánské televize. Obyčejně chodil na večeři poslední. Po večeři uklidil stoly a pak se dlouhou dobu věnoval skládání puzzle. Jeden večer mi to nedalo a zeptal jsem se ho, jak je možné, že při tolika povinnostech si najde čas i na takovouto nepodstatnou věc. Nechápavě na mě podíval a přímo nadšeně, plný radosti mi začal objasňovat množství krásných detailů, které prostřednictvím skládání mozaiky objevil. Předlohu obrazu dobře znal, ale nikdy si na něm nevšiml těch detailů, na které ho upozornilo právě pozorné skládání částí puzzle. Tehdy jsem si uvědomil, jaké důležité je hledání detailů mozaiky našeho života. Člověku by tento pozorný pohled do minulosti nikdy neměl chybět, i kdyby byl zaneprázdněn jakoukoliv důležitou prací. Cítit se s Přítelem dobře Druhým aspektem křesťanské radosti je vnímání momentální Boží přítomnosti. Duchovní autoři hovoří o prožívaném přátelství s Bohem, které v některých případech cítili přímo fyzicky. Svatý Jan Kronštadtský se ptá: "Proč si nevšímat Pána, který je stále po naší pravici? Neustále se na něj dívej očima srdce a nebudeš nikdy sám." Podle jeho názoru je třeba s Bohem trávit dlouhý čas. Je to podobné jako s lidmi. Pokud s blízkou osobou přerušíme vztah, naše přátelství pomalu zanikne, nikdy nebudeme smýšlet a cítit jako ona. Jde o něco, co vyjadřuje zkratka JHS, která je i součástí papežského znaku Svatého otce Františka. Tato zkratka znamená: "Iesum habemus socium" - Ježíš je náš společník. Přátelství vytváří atmosféru, v níž vnímáme blízkou osobu, i když ji nevidíme. Můj bývalý spolužák mi vyprávěl o atmosféře, kterou zažil v orchestru pod vezením Claudia Abbada, známého italského dirigenta. Při interpretaci jedné ze symfonií Gustava Mahlera byli hudebníci natolik vtaženi do hudební atmosféry, že v jednom momentu dirigent úplně přestal dirigovat a na několik okamžiků se dalo číst z jeho tváře. "Byli to nezapomenutelné chvíle," říkal, "pocítili jsme ducha, který nás spojoval a který nepotřeboval gesta ani pokyny." O podobné situaci vědí i lidé, kteří se mají rádi. Nepotřebují mnoho slov. Cítí se spolu dobře a to je pro ně zdrojem skutečné radosti. "Lidé zapomenou, co jste řekli, zapomenou, co jste 14

udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili," řekl Fjodor M. Dostojevskij. Cítit se dobře v přítomnosti Boha je tedy další zdroj skutečné radosti. Podívej se na mé ruce S pohledem do minulosti souvisí ještě třetí aspekt křesťanské radosti. Je jím vědomí milující Boží prozřetelnosti. Toto vědomí je postavené na zkušenostech z minulosti, a proto s jistotou hledí do budoucnosti. Vystihuje ho následující příběh: Král se svým sluhou byli na lovu, když najednou krále napadlo divoké zvíře. Sluha ho ochránil, ale král v tom zápase přišel o jeden prst. Žalostně to ukazoval sluhovi a ten mu povídá: "Všechno je v Boží prozřetelnosti." Král se na tuto sluhovu řeč rozzlobil a služebníka dal zavřít do vězení. Po jisté době se král znovu vydal na lov, na které ho zajali divoši a chystali se připravit ho jako zápalnou oběť pro své bohy. Když však viděli, že mu chybí prst, usoudili, že není vhodnou obětí pro bohy, a pustili ho. Když se král vrátil, zašel za sluhou do vězení a propustil ho. Potom se ho zeptal: "Když Bůh věděl, že mi říkáš pravdu, jak mohl dovolit, abych tě tak nespravedlivě uvěznil?" Sluha mu říká: "Kdyby prozřetelný Bůh nebyl na mě dopustil tu nespravedlnost a nebyl bych ve vězení, určitě bych byl s tebou na lovu. A podívej se na mé ruce - já mám všech deset prstů." Vědomí milující Boží prozřetelnosti je tedy dalším aspektem křesťanské radosti. Opravdový lék nesmrtelnosti Čtvrtým aspektem je víra ve věčný život. Touha člověka po věčném životě je hluboce vepsána do jeho srdce. Lidé se v minulosti naivně domnívali, že by měla existovat bylina proti smrti lék nesmrtelnosti. Současná lékařská věda se snaží smrt alespoň oddalovat a zajistit co nejlepší a nejdelší život. Benedikt XVI. však říká: "Jaké by to skutečně bylo, kdyby se dosáhlo možná ne úplného odstranění smrti, ale její odložení na neurčito, a bylo by možné dožít se několika stovek let? Lidstvo by mimořádně zestárlo a pro mládež by nebylo místo. Zhasla by schopnost inovace a nekončící život by nebyl rájem, ale spíše odsouzením. Skutečný lék proti smrti musí být jiný. Neměl by vést k neurčitému prodloužení nynějšího života, ale měl by proměnit náš život zevnitř. Vytvořit nový život, který by byl schopen věčnosti." Pravý lék proti smrti existuje. Začíná účinkovat křtem. Postupně jeho účinek roste vírou a dalšími svátostmi. Tento nový život v nás není zrušen smrtí, ale právě naopak. Je plně vynesen na světlo. Vidět ho na životech svatých a církevních otců. Jim se podařilo obléct si člověka nového a žijí stále. A toto je nejsilnější aspekt skutečné křesťanské radosti: život, který přesahuje do věčnosti. Rád mluvím s patrologem. Vždycky mě potěší, s jakou radostí mluví o svých nejlepších přátelích - církevních otcích. Dobře zná jejich díla a tvrdí, jak mu pomáhají, radí a jak ho doprovázejí na jeho duchovní cestě. (podle KN) 15

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

U prvního sv. přijímání V době, kdy byl Dominik Savio v Murialdu ministrantem, nebylo ještě zvykem pouštět děti příliš brzy ke svatému přijímání. Mezi kněžími stále působily přísné nauky biskupa Jansenia, které ve svých knihách hlásal, že k prvnímu svatému přijímání má křesťan přistoupit, až už z toho má jaksepatří rozum, a že často by měl ke stolu Páně chodit jen ten, kdo je tak zbožný, že takřka nedělá žádné hříchy. Normálně má jít k přijímání každý o Velikonocích, snad ještě jednou dvakrát do roka, ale dost, více ne! Bohu dík, ledy začínaly už praskat a nastávalo v této věci jaro. Zbožný turínský profesor mravouky, svatý Josef Cafasso s pomocí jiných kněží šířil nauku sv. Alfonse a šířil časné a časté svaté přijímání. Mnozí kněží byli stoupenci nového zdravého směru, který byl bližší praxi prvních křesťanů. Mezi nimi byl také murialdský kaplan Zucca. Když měl Dominik sedm let, rozhodl se mu udělat výjimku. Pro jistotu se na kněžské schůzi zeptal spolubratrů, co o tom soudí, a když viděl, že jsou více méně stejného smýšlení, zeptal se Dominika: „Co bys tomu řekl, kdybys šel už letos k prvnímu svatému přijímání?“ Dominik užasl. Dávno si to přál, ale myslel si, že to je nemožné, když všichni chodili až v desíti, dvanácti a více letech. Samozřejmě, že hned radostně souhlasil. Jako podmínku dostal naučit se zpaměti malý katechismus. To mohl Dominik klidně slíbit, protože maminka ho sama učila a jeho bystrá hlava si všechno hravě pamatovala. Tehdy se nedělala zvláštní slavnost prvního svatého přijímání. Prostě děti, které byly uznány za schopné, šly společně s celou farností ve farním kostele v Castelnuovu o Božím hodu velikonočním ke svatému přijímání. To byl den, kdy všichni farníci ze všech vesnic přišli do farního kostela ke společné slavnosti a všichni přistoupili ke stolu Páně. Mše svatá začínala asi v 9 hodin, ale už od časného rána seděli ve zpovědnicích kněží a všichni, pokud se ještě nevyzpovídali, šli ke zpovědi. O Dominikovi se vypravuje, že přišel ráno do kostela jako první. To znamená, že si přivstal a z domu vyšel sám bez rodičů. Ti přišli až později. Pak byla slavná mše svatá a při ní několik set svatých přijímání. V tom množství přirozeně Dominik zanikl, ale nezaniklo, co se později o něm vypravovalo. Bylo už k jedenácté hodině, když si otec odváděl syna domů. Dominik samým štěstím zapomněl na celý svět a zůstal v kostele, dokud tam jětě vůbec někdo byl. Byl tam celých pět hodin. Zde je ještě jedna pamětihodnost, hodná poznamenání. Dominik chodil v Murialdu k Don Zuccovi do školy a už uměl psát. Po svatém přijímání si doma sedl a na kus úhledného papíru si neumělým písmem napsal předsevzetí učiněná toho dne: Přepíšeme si je raději doslova: „Předsevzetí, která jsem učinil já, Dominik Savio, když jsem byl v roce 1849 ve svých sedmi letech poprvé u svatého přijímání: 1. Budu chodit hodně často ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání půjdu vždy, když mi to zpovědník dovolí. 16

2. Každou neděli a zasvěcený svátek půjdu na mši svatou. 3. Mými přáteli budou Pán Ježíš a Panna Maria. 4. Raději smrt než hřích. Tento lístek s předsevzetími měl ve svých modlitebních knížkách ještě na smrtelné posteli. Můžeme říci, že svá předsevzetí nikdy neporušil. Jak často chodili první křesťané ke sv. přijímání? První křesťané přijímali tělo Páně pokaždé, když byli na mši svaté. Bylo to správné, protože je mši svaté patří nejen Oběť, ale i obětní hostina. Jaký neblahý zvyk se vloudil do křesťanské praxe v pozdějších staletích? Později se do křesťanské praxe vloudil neblahý zvyk přijímat Tělo Páně jen o Velikonocích nebo jen několikrát do roka. Stejně se vžil neblahý zvyk odsouvat první svaté přijímání až na věk, kdy se už dítě většinou stalo obětí hříchů. Který papež opět zavedl časné a časté svaté přijímání? Praxi časného a častého svatého přijímání obnovil začátkem 20. století papež Pius X. Jaký je rozdíl mezi časným a častým? Časné znamená záhy uskutečněné. Dítě má právo přijímat Krista, jakmile je schopno dělat rozdíl mezi pokrmem obyčejným a pokrmem svátostným, a když má aspoň základní náboženské poznání. (Co ale říct na dítě z 8. třídy, které o sv. přijímání mluví jako o oplatku, nebo kolečku, pro které si v neděli jde???? - pozn. red.) Časté sv. přijímání je každodenní nebo alespoň týdenní. Od kolika let se může chodit ke svatému přijímání? Jakmile dítě chápe rozdíl mezi obyčejným a svátostným pokrmem. Jaké podmínky musí splnit, kdo chce přistoupit ke stolu Páně? Ke svatému přijímání můžeme přistoupit jen tehdy, když si nejsme vědomi těžkého hříchu (lehkých máme litovat), dále když nás vede láska k Pánu Ježíši a zajem o vlastní spásu. Před sv. přijímáním nemáme hodinu nic jíst a pít (mimo léky a obyčejnou vodu). Pro nemocné a ty, kdo se o ně starají a chtěli by přijímat spolu s nimi, platí jen čtvrthodinový eucharistický půst. Jak často máme chodit ke svaté zpovědi? Ke svaté zpovědi bychom měli chodit pravidelně každý měsíc, pokud možno na začátku měsíce.

Kdybych tak měl křídla! Murialdská škola byla vlastně jen školička, ve které dobrý pan kaplan dával vesnickým dětem základní vědomosti. Dominik tam chodil od šesti let, hlavně v zimě, protože za pěkného počasí potřebovali rodiče děti doma. Něco se tam naučil, ale mnoho toho nebylo. To děti z Castelnuova na tom byly lépe. Tam se učilo ve škole celý rok, dokonce i během letních měsíců. Bylo tam také více učitelů kněží.

17

Dominik, když se ve škole učil pořád dokola totéž, začal toužit po důkladnějším učení. Ale jak? Do městečka to byly 4 kilometry a učilo se tam asi tři hodiny dopoledne a pak zase odpoledne od tří. To by znamenalo jít tam ráno, vrátit se na oběd domů a odpoledne jít nanovo tam a zpět. Celkem asi 16 km. Opatřit si v městečku byt, na to nebylo ani pomyšlení, protože u Sáviů se rodina rozrůstala a peněz nebylo nazbyt. „Kdybych tak byl pták a měl křídla!“ říkával mamince Dominik. „To bych létal do Castelnuova tam a zpět, jen by to frčelo.“ V zimě to nešlo, ale přes léto rodiče Dominikovi dovolili, aby se tam zapsal. Byl právě svátek sv. Aloise, 21. června 1852, když Dominik poprvé překročil práh castelnuovské školy, aby ji navštěvoval čtyři měsíce, což trval letní kurz. Za učitele dostal Dona Alexandra Alloru, kněze dobrého a zbožného. Však si tento murialdského školáka brzy oblíbil. Od něho je také zpráva, že Dominik byl milé a ticé phahy, špíše vážný, a že se choval všude, ve škole i doma, vzorně. Savio znamená moudrý a Dominik moudrý byl. Výborně se učil a podle prospěchu byl vždy na prvním místě. Bylo to ovoce nejen mimořádného nadání, ale ještě více ovoce píle ctnosti. Dominik chodil do školy s vělikým úsilím. Každý den šestnáct kilometrů v nohou, to nebyla žádná maličkost. Kolikrát slunce nemilosrdně pražilo, jindy zase pršelo, ale muselo se jít za každého počasí. Pro desetiletého, tělesně celkem slabého chlapce to bylo velmi namáhavé. Vypravoval jeden starší občan, že kdysi potkal Dominika cestou domů a ptal se ho, jestli nemá strach chodit sám a sám. Ten mu odpověděl: „Já nejsem sám.“ „Jak to?“ divil se on. „Se mnou je vždycky můj anděl strážný,“ smál se vesele Dominik. Anděl stržný s ním opravdu byl. Nesmíme si myslet, že náš hrdina neměl žádné pokušení. I on se mohl nechat zkazit, jako tisíce jiných. Stalo se, že byl jednou velmi parný den. Pod Castelnuovem tekl široký potok, lemovaný vrbami a morušovníky. Kluci ho jednou přemlouvali, aby se s nimi vykoupal. Dominik měl bezelstnou duši a tak přivolil. Kluci se hned svlékli z kalhot a naskákali do potoka, ale současně si dovolili řeči, které se na křesťany nesluší. Dominik poznal, že se nechal oklamat. Doma to řekl mamince a ta ho varovala, aby s takovými kluky nic neměl. Když ho tito kamarádi podruhé lákali, byl už chytřejší. Řekl, že ano, ale až dostane od maminky dovolení. Kluci se smáli, co že je mamince do toho, ale to neměli dělat. Dominik jim hned řekl: „Když to maminka nesmí vědět, jistě to není správná věc.“ Tak se těch kluků zbavil a měl od nich pokoj.

V čem je nám Dominik příkladem, co se týká školy? Toužil po vzdělání, byl kvli němu ochoten přinášet oběti a konal poctivě všechny školní povinnosti. Na čem obyčejně závisí úspěch v učení? Na nadání a také na ctnosti, hlavně na tom, jak se kdo dovede přemáhat. Podle jakého klíče si máme vybírat kamarády? Kamarády si vybíráme tak, aby to byli dobří lidé, zaručeně mravní a zbožní, abychom z nich měli duchovní prospěch. Máme mít před rodiči tajnosti? Jsou-li rodiče dobří, máme k nim být otevření a nemít před nimi tajnosti.

18

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Dieric Bouts starší - Oltář Nejsvětější svátosti První hřích je spjat s konzumací zakázaného ovoce (Gn 3,1-13). Požívání stravy tak stojí na začátku Bible a má své místo i na jejím konci - na Beránkově svatební hostině (Zj 19,9). Ale vrcholným momentem biblického požívání potravy je, když Ježíš při Poslední večeři stanoví Eucharistii a dává učedníkům jíst své tělo a pít svou krev. Ve Starém zákoně se mnohokrát zmiňuje jídlo. Nejedno z nich je předobrazem Eucharistie. Takovým předobrazem eucharistie je, když Melchisedech, král Salemu, přivítal Abrahama chlebem a vínem (vlevo nahoře; Gn 14,18). Tak se Melchisedech stal předobrazem Ježíše Krista, který o mnoho století později vezme chléb a víno a bude nad nimi vzdávat díky, lámat je a dávat svým učedníkům. Jiným předobrazem Eucharistie je první židovská Velká noc - noc vyvedení Izraelitů z Egypta, kdy Izraelité jedli velikonočního Beránka (vlevo dole; Ex 12), který se stal předobrazem pravého velikonočního Beránka - Ježíše Krista, který sňal z nás hřích světa. Jeho krví jsme spaseni a jeho krev na veřeje našeho srdce je naší záštitou. Díky němu můžeme být neustále připraveni na přechod do věčnosti tak, jako kdysi Izraelité jedli beránka připraveni na svou největší pouť - na vyvedení z egyptského otroctví do zaslíbené země. Dalším předobrazem Eucharistie je sbírání many (vpravo nahoře, Ex 16). Po vyvedení Izraelitů z Egypta, když Boží lid na poušti trpěl hladem, dal jim Bůh chléb z nebe - manu, pokrm, který Izraelité nazvali otázkou "Co je to?" Eucharistie je tím nejpodivnějším a zároveň nejobyčejnějším pokrmem. Pod způsobou obyčejného chleba a vína se skrývá skutečné tělo a krev Ježíše Krista. Vskutku, co je to za podivuhodný pokrm, ve kterém se nám předává samotný Bůh a kterým nám dává podíl na svém božství? Jiným předobrazem Eucharistie je chléb, kterým Bůh zázračně posiloval proroka Eliáše na jeho pouti k hoře Choreb (vpravo dole, l Král 19), aby nezahynul hlady, ale šťastně došel do cíle své cesty, kde se mu zjevil Pán, ne v zemětřesení, ani v ohni, ani v hromobití, ale v příjemném vánku. Podobně jako Eliáš i my jsme pozváni na své životní pouti živit se tímto tajemným Božím pokrmem, a tak dojít do věčného pokoje, jímž je Bůh sám. Eucharistie je pokrmem na naší životní cestě. Ježíš ustanovuje Eucharistii krátce před tím, než se odebere na Olivovou horu. Ve večeřadle začíná Ježíšova cesta k smrti. Ustanovení Eucharistie při poslední večeři je předjímání Ježíšovy oběti na kříži, všechna ostatní slavení Eucharistie jsou naopak zpřítomněním Ježíšovy nejvznešenější oběti. Eucharistie v překladu znamená díkůvzdání. Je díkůvzdáním za Boží lásku v Ježíši Kristu. Toto díkůvzdání se uskutečňuje zpřítomněním Ježíšovy oběti. I naše obětování se pro druhé je nejlepším díkůvzdáním, nejlepší modlitbou. Jeden nepřítel křesťanství (Ludwig Feuerbach) řekl, že člověk je tím, co sní. Měl pravdu. Křesťanství si je toho dobře vědomo, a proto jsme pozváni jíst tělo a krev Pána Ježíše, abychom se jím stali. Být křesťanem znamená být druhým Kristem. Jaký je rozdíl mezi poslední večeří a požíváním ze stromu poznání dobra a zla? Prarodiče sobecky sáhli po zakázaném ovoci, zatím co Ježíš se svobodně a dobrovolně obětuje a vydává sám sebe za nás. První hřích lidi navzájem odcizil a z lidského společenství učinil nesourodý shluk sobeckých individuí, zatím co Eucharistie spojuje, vytváří společenství, boří duchovní zeď rozdělení mezi Bohem a lidmi a lidmi navzájem. 19

Rozdíl mezi Eucharistií a prvním hříchem je jako rozdíl mezi láskou a sobectvím, mezi životem a smrtí. Kdo sobecky sáhne na dar života, skončí v propasti smrti. Naopak, kdo se spolu s Ježíšem dobrovolně obětuje a daruje svůj život, bude mít podíl na Chlebu života navěky.

20

Kapitolky z historie papežů Jeden z nejlépe zvolených papežů na jednom z nejdelších konkláve.

Benedikt XIV. - čestný člověk Kardinál Prospero Lorenzo Lambertini se velmi divil. I když konkláve v roce 1740 trvalo přes půl roku (nejdéle v novodobých časech), nic neukazovalo na to, že by měl být zvolen právě on. Do poslední chvíle na něho nikdo neukázal. Ale 54 v Římě shromážděných kardinálů bylo již u konce se svou vytrvalostí. Měli už upřímně dost dlouhých zasedání, během kterých nemohli dojít k jednotě. Nepomohlo ani to, že konkurující skupiny rezignovali na své kandidáty a představily jiné. A že bylo parné léto, bylo nemilosrdné horko a dusno viselo v povětří.

Už někoho vyberte! Nakonec padlo jméno „Lambertini“ - a všichni uznali, že je to dobrá volba. Než proběhlo poslední hlasování, kardinál s úsměvem poznamenal: „Chcete-li svatého, vyberte Gottiho, jestli státníka, volte Aldobrandiniho. Pokud chcete čestného člověka, zvolte mne.“ Chtěli a zvolili. Nelitovali. Benedikt XIV. - toto jméno přijal - byl velkou osobností. Každý, kdo se s ním setkal, byl pod jeho vlivem, protože nový papež kromě velkých znalostí, píle a upřímné zbožnosti měl velký vliv nad lidmi. Byl milý a radostný a měl velký smysl pro humor. Po Římu kolovaly anekdoty, které vyšly od něho, nebo jejichž byl on hrdinou. Jednou na koncertu se vedle sedící kardinál k němu naklonil a zeptal se: „Co Vaše Svatost soudí o provedení tohoto díla?“ „Co si myslím?“ odpověděl ze zamyšlení vytržený papež, „že i hluchota je někdy Boží dar.“ Jindy se ho jeden z prelátů zeptal: „Vaše Svatosti, jak je to možné, že mé vousy jsou již šedivé, ale vlasy stále ještě černé?“ „To je jednoduché, používáte více čelisti než rozum.“ Milý, ale pevný Benedikt XIV. neutíkal před rozhovory s odpůrci a dopisoval si také s velkým nepřítelem Církve Voltairem. Musel na Voltaira silně zapůsobit, protože filosof mu věnoval jedno ze svých děl - což překvapilo nemálo katolíků. V oblasti zahraniční politiky se soustředil především na dobré vztahy s ostatními katolickými zeměmi; uzavřel konkordáty se Sardinií, Neapolí, Svatou římskou říší, Portugalskem a Španělskem. Zejména smlouvy s posledně jmenovanými zeměmi byly velmi významné; španělské koruně svěřil všechna jmenování do církevních úřadů v zemi, v případě Portugalska navázal velmi dobré vztahy s králem Janem V., kterému udělil titul "Nejvěrnější panovník". Některá jeho rozhodnutí, Benediktovými odpůrci přijímána jako projev papežovy slabosti a poddajnosti, se však ukázala jako velmi prozíravá s ohledem na jeho možnosti v jednáních s panovníky absolutistických států. Vztahy s Habsburky si však zkomplikoval, když po smrti Karla VI. v roce 1740 dlouho otálel s uznáním nástupnických práv jeho dcery Marie Terezie; rozpory završilo Benediktovo uznání Karla VII. Albrechta za římskoněmeckého císaře. Situaci zachránil po Karlovy smrti v roce 1745, kdy přes odpor Francie a Španělska uznal manžela Marie Terezie Františka Štěpána I. Lotrinského za nového císaře římskoněmecké říše. Protože v té době bylo nemálo biskupů, kteří se nezajímali o to, co se děje v jejich diecézích, vydal papež dokument, ve kterém nařizuje všem diecézním biskupům „rezidenci“, tedy povinnost 21

bydlet na území své diecéze. Založil také zvláštní úřad k hodnocení práce biskupů. Na jejich bedra vložil také odpovědnost za vzdělávání kněží a nařídil jim vizitovat farnosti. A tak Benediktovi XIV. vděčíme za pravidelné návštěvy biskupů ve farnostech jejich diecéze. Již v prvním roku svého působení napsal všem biskupům list Ubi primum, který je považován za první encykliku. Zednářem ne! V době Benedikta XIV. se rozmohlo tajné hnutí - svobodné zednářství. Papež si uvědomil, že zednáři hlásají škodlivé názory proti zdravé víře a neshodující se s křesťanstvím. Proto pod trestem exkomunikace zakázal vstupovat do tohoto hnutí. Byl respektován jak katolíky, tak i protestanty. Zajímal se o umění a pečoval o rozvoj vědy. Jeho současník, anglický spisovatel Horace Walpole, o něm s obdivem napsal: Kněz bez arogance a materiálních zájmů, monarcha bez favoritů, papež bez nepotismu (nepotismus - protekce rodinných příslušníků). Papež Benedikt XIV. zemřel 3. května 1758 ve věku 83 let. Jeho pontifikát trval 18 let. (Mały Gość)

2x o odpuštění Biskup Fulton Sheen vyprávěl jeden příběh o hrdinském odpuštění. Svěřil mu ho blízký přítel, rakouský lékař, který po ukončení druhé světové války s manželkou emigroval do Spojených států. Ke konci války žil se svou ženou, která pocházela z židovské rodiny a konvertovala ke katolicismu, ve východním Rakousku. V době, kdy už Němci ustupovali před Rusy, probudilo doktora jednou v noci ze spánku hlasité bušení na domovní dveře. Vzal si župan a šel otevřít. Za dveřmi stál německý důstojník na útěku, který potřeboval najíst a vyspat se. Doktor ihned poznal uniformu SS, a když se mu Němec představil, zeptal se ho, není-li snad členem Gestapa zodpovědným za masakr Židů v určitém konkrétním místě. Němec připustil, že ano. „Řekněte mi,“ pokračoval doktor, „kolik Židů jste tam zabili?“ „Všechny,“ zněla odpověď. Doktor vešel do haly a zavolal na svou ženu: „Ráchel, pojď dolů, chci ti někoho představit.“ Když manželka přišla, řekl jí: „Teď, Ráchel, dovol, abych ti představil muže, který zabil tvého otce a matku, tvou babičku, tvou sestru a dva bratry.“ Když pominul počáteční šok, přistoupila Ráchel k důstojníku SS, objala ho a řekla mu: „Jestliže vám odpustil Bůh, odpouštím vám i já!“

Neochota odpustit druhým to, čím nám skutečně či v našich představách ublížili, působí jako jed, který postihuje naše zdraví - fyzické, emocionální i duchovní někdy až do neuvěřitelné hloubky. Běžně slyšíte, že lidé říkají: „Mohu odpustit, ale nemohu zapomenout“ nebo „Chtěl bych odpustit, ale nejde to.“ Ve skutečnosti to však znamená, že odpustit nechtějí. Anthony De Mello

22

Je radost vidět Boží krásu a slávu Když si zalistujeme v Novém zákoně, v textech evangelií či ve Skutcích a listech apoštolů, můžeme objevit, že radost je zvláštní dar, který pochází od Boha. Vyvolává ji vždy nějaké dobro - přítomné, minulé či budoucí

Zachariáš má přislíbenou radost a veselí z narození svého syna Jana. Ale nejen on, potěšení se týká mnoha (srov. Lk 1, 14). Abrahám zajásal, když viděl den Páně a zaradoval se (srov. Jan 8, 56). První křesťané a křesťané všech dob, když svorně setrvávají v chrámě a lámou chléb, s radostí a upřímným srdcem požívají pokrm a jedí svůj chléb (srov. Sk 2, 46). Absolutně největším dobrem pro všechno a všechny je sám Bůh, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Kdo má Boha, má všechno. Bůh je trvalá, nekonečná a neocenitelná hodnota, která převyšuje všechny naše představy, touhy a očekávání. Jak je možné, že ne každý člověk to dokáže přijmout? Proč ne všichni a ne vždy mohou vyjádřit svou zkušenost slovy: "Pane, naplňuješ mě radostí a plesám nad dílem tvých rukou"? (Liturgie hodin). Překážku musíme hledat v nás samých, říkáme jí hřích.

Pánovi spolupracovníci Přesto, že jsme všichni hříšníci, některé si Pán vyvolil a z důvodů pro nás nepochopitelných je udělal vnímavějšími na své záměry, aby skrze ně ukázal ostatním možnosti a cestu vedoucí k němu. V tomto smyslu má Pán mnoho spolupracovníků. Prvními Božími spolupracovníky na zemi jsou naši rodiče, kteří nám darovali život. Oni jsou největšími dobrodinci právě pro tento dar. Ve většině případů nás i vychovali. Navzdory jejich lidské křehkosti, různým nedostatkům a omezením jsou nesporně našimi prvními a největšími přirozenými dobrodinci. Dalšími spolupracovníky jsou příbuzní, přátelé, sousedé, známí, naši učitelé, vychovatelé, představení v práci, v obci i státu. Dnes však nebudeme uvažovat o těchto "přirozených" Pánových pomocnících. Náš pohled zaměříme na některé silné momenty v Písmu, jimiž Bůh v dějinách lidstva oslovil svaté a oslovuje i duši dnešního člověka. Dotkne se ho tak hluboko, že změní jeho život a naplní mu srdce pravou radostí. Teofanie - zjevení Boha Boží dotek, který dokáže změnit člověka, ba celé národy, a tím i dějiny lidstva, obvykle označujeme řeckým výrazem "Teofanie" - zjevení Boha. Je jím v širším smyslu i celé Písmo svaté, v užším významu jeho jednotlivé části ve Starém i v Novém zákoně. Spolehlivě vedou na stopu tajemného Boha, ale ta stopa ani četbou, ani studiem neodhalí podstatu toho, k čemu vede. Bůh sám odhaluje něco ze sebe, komu chce a jak chce. Nesmíme v tom vidět jakousi Boží "náladovost", nebo dokonce nespravedlnost, spíše naším rozumem nedosažitelnou a neobsažitelnou zákonitost. Zatím se musíme spokojit s vědomím, že Bůh absolutně svobodně a dokonale respektuje naši relativní svobodu. Nevzdává se svých velkolepých plánů s námi a mnohostranným způsobem nás láká, abychom narazili na jeho stopu, ocitli se v jeho bezprostřední přítomnosti vyrážející dech. Mojžíše takto nalákal hořícím keřem. Ne keř, ale 23

Bůh zapálil ve svém sluhovi oheň tím, že mu zjevil sebe, dal se mu poznat. Bylo to první, ale ne naposled. Vidět Boží slávu v kráse a jménu Kdo jiný než sám Bůh může předvést celou svoji krásu a vyslovit své jméno Jahve před svým služebníkem? Jednou se Mojžíš v hluboké modlitbě, inspirovaný Duchem Božím, obrátil s důvěrou na Pána: "Dej mi vidět svoji slávu" (Ex 33, 18). Na tuto prosbu mu Pán odpověděl: "Předvedu před tebou všechnu svou nádheru a vyslovím před tebou i Hospodinovo jméno" (Ex 33, 19a). Předvést před někoho celou Boží krásu a vyslovit jméno Páně je totéž, jak ukázat mu Boží slávu. To dokáže jedině Bůh. Co však chtěl Bůh Mojžíšovi a nám říct, když svou slávu chtěl zviditelnit v celé své kráse a vyslovit své jméno Jahve? Toto místo ve Starém zákoně je tajuplné, exegeté ho považují za vrcholné. Rozumem ho sice nikdo nepronikne, přesto člověka uspokojuje, naplňuje radostí, klidem a zcela zvláštní touhou, životodárností. Jak je to možné? Předvedu před tebe celou svou krásu Mojžíš je na hoře a mluví s Bohem, modlí se. Bůh mu vysvětluje, že milost dá tomu, komu chce (srov. Ex 33, 19b). Tato formulace se podobá formulaci jeho jména, je jakoby ozvěnou jména Jahve: Jsem ten, který jsem. Právě v tom spočívá Boží krása, neopakovatelná a nenapodobitelná. Zviditelnit ji může pouze on sám, a to udělením milosti tomu, nad kým se slituje (srov. Ex 33, 19c). Neslýchaná, božská věc! Ani nedutáme, jací jsme ubozí, jak potřebujeme slitování. Ví to jen Bůh. Ještě i naši bídu nám musí zjevit, a to svým mnohým slitováním, čili s velkou láskou a šetrně, abychom nezahynuli a vydrželi jeho oheň. To je dostatečná motivace k tomu, abychom se i my uměli slitovat nad těmi, kteří jsou ponořeni ve špíně hříchu a nečistot. Často ani netuší, že se dá žít i důstojně. Pro ilustraci jeden příklad. Několik měsíců jsem žila s laickou polskou misionářkou, která působila v jistém amazonském azylu pro malomocné. Byla krajně obětavá. Jednou si se mnou sedla na několik hodin a řekla mi svědectví o svém obrácení. Bůh se jí dotkl, vytáhl ji z nejhlubšího bahna a pak neváhala ani ona "ztrácet" svůj život pro druhé. Žila se svou mámou a sestrou v jednom kanadském bytě. Když dorostla, chodívala s matkou i se sestrou na různé "akce", střídala partnery a myslela si, že je to normální a přirozené, dokud nepotkala lidi, kteří žili jinak. To ji oslovilo a změnilo. I andělé si zakrývají tvář Mezi svatostí Boha a nehodností člověka je taková propast, kterou člověk nedokáže snést. Proto nemůže, dokud žije na zemi, vidět Boží tvář. Pokud Bůh někomu udělí za života takovou přízeň, musí si zahalovat obličej. Takhle to dělal Mojžíš i Eliáš, dva svědci, kteří se zjevují Petrovi, Janovi a Jakubovi spolu s Ježíšem na hoře proměnění. Tak to dělají i serafíni, kteří si dvěma křídly zakrývají svou tvář ze strachu, aby neviděli Hospodina. Je to překvapivý moment o andělech, kteří jsou velmi blízko Boha, hoří velkou láskou k němu a nežijí na zemi. Jiní andělé se zas přímo dívají na Boží tvář. Zřejmě i Boží tvář lze kontemplovat v různých "dimenzích", různých "vzdálenostech", s různě citlivými a 24

nastavenými "přístroji" poznávajících a milujících kapacit jednotlivých lidských i andělských bytostí. Bůh zjevuje svou slávu vyslovením jména O předvedení celé krásy Boha mluví Starý zákon jen zahaleně, jakoby střepinami rozbité vázy. Vázu si musíme "dotvořit" sami podle několika úlomků, které z ní ještě zůstaly. Tvůrcem "vázy", čili iniciátorem všeho, je v každém případě Bůh. "Střepiny" vázy, které můžeme odhalit v textu, jsou darovaná milost, slitování nad tím, kdo milost přijal, zahalení obličeje. V případě Mojžíše je to i aktivní zaujetí "místa vedle" Pána tak, že se postaví na skálu na Boží příkaz. Mojžíš pak už jen pasivně, ale vědomě a chtěně kontempluje slávu, kterou mu Bůh zjevuje o sobě a která i Mojžíše navěky oslaví. Aby cosi takového mohl přežít a zanechat nám o tom nějaké úlomky, Bůh ho udrží při životě. Mojžíše vkládá do skalní trhliny a přikrývá ho svou rukou, dokud neprojde jeho sláva. Když si ruku odtáhne, Mojžíš uvidí jen jeho záda, ne tvář (srov. Ex 33, 22 - 23). Boží sláva se projevuje v Ježíši Kristu Takové "vidění" Boha se v Písmu vyskytuje vícekrát. Jde o vzácnou přízeň, kterou Bůh poskytuje svým přátelům Mojžíšovi a Eliášovi. Obě postavy jsou v křesťanské tradici představiteli velké mystiky spolu se svatým Pavlem. V Novém zákoně se Boží sláva projevuje v Ježíši. Jen on nahlížel na Otcovu tvář. Mojžíšova prosba "Prokaž mi milost vidět tvou slávu" byla vyslyšena dvěma přísliby, které Bůh Abrahama, Izáka a Jakuba dal a splnil Mojžíšovi: "Předvedu před tebou celou svou krásu" a "vyslovím před tebou jméno Páně". Vyslovím před tebou jméno Páně Při slovech "vyslovím před tebou jméno Jahve" si musíme uvědomit, že toto jméno vyslovil Pán na prosbu Mojžíše již v hořícím keři (srov. Ex 3, 14). Shrnul jej do čtyř hebrejských písmen JHVH, do tetragramu. Mojžíše musíme vnímat jako muže stálého, který se nechal vést Božím duchem, byl jím prosáklý a veden. Bůh mu ve svém jménu zjevil své největší tajemství, že je jediný Bůh, ale ne jediná osoba. Tetragram vnímali církevní otcové jako zjevení druhé božské osoby, v hořícím keři viděli Pannu Marii s jejím posláním a vyvolením Bohorodičky. Boží slovo je vždy zároveň Božím skutkem. Když člověk řekne "stůl", zazní slovo, ale stůl se objeví až tehdy, když ho udělá nebo koupí, či přinese. Když Bůh řekne "světlo", světlo hned vzniká (srov. Gn 1, 3). Vidět Pánovu slávu znamená vidět krásu Slova Když tedy Hospodin Mojžíšovi řekl, že vysloví před ním jméno Jahve, můžeme si být jisti, že mu ukázal cosi ze své trojjediné podstaty, představil mu "celou svou krásu" - svého milovaného Syna, Pána nebe i země. Mojžíš je předobrazem Krista, neboť spatřil Boží tvář a vyvedl svůj lid z egyptského otroctví. Kristus nahlížel na Otcovu tvář a vyvedl svůj lid z otroctví hříchu. Vidět Pánovu slávu znamená vidět celou krásu Slova, zdroje radosti, kterou pouze on umí dát a kterou nikdo nemůže vzít. (podle KN) 25

Když Bůh vyplňuje touhy srdce "Dej mi to přečíst!" Prosil Soňu její kluk Lukáš a jako malé dítě se natahoval za čímsi modrým za jejími zády. "Ne, to nesmíš vidět!" Bránila se Soňa vší silou.

"Prosím, prosím!" Nedal se Lukáš a v jedné chvíli se natáhl a vytrhl jí z ruky modrý poznámkový blok. Konečně ho dostal. Po malé chvilce "jakožesouboje" Soňa rezignovala, nadurděná si sedla na postel a založila si ruce v bok. "No tak si to čti!" Odsekla a hodila na Lukáše zachmuřený pohled. On v momentě seděl u ní a už ji něžně objímal se sešitem v rukách. "Víš, jak miluji, když se takhle zlobíš?" Přitáhl si ji k sobě a políbil na vlasy. "Chci, abys mi toto modré tajemství přečetla ty…" Skvělá nová tútorka Přesně tato slova zazněla i tehdy v internátní pokoji. Soňa jako prvňačka na vysoké škole a dítě žijící své první týdny v koleji se velmi potěšila, když si ji všimla jedna čtvrťačka a skamarádila se s ní. Její nová kamarádka Zuzka byla přímo živel, každého znala, zapojila se do všech akcí. Jako studentka psychologie dokonce Soňu učila i asertivitě, která její plaché povaze chyběla. A toto veselé děvče mělo navíc uvnitř úžasný dar víry, který Soňu k ní tak velmi přitahoval. Právě to nesmělou prvňačku povzbudilo, aby dovolila Zuzce nahlédnout do svého nitra. Důvěrný seznam "No, prozraď, jak si ho představuješ? Velmi mě to zajímá!" Zuzka si neústupně stála za svým. Jejich večerní debata při čaji skončila téměř vždy u vděčného tématu - chlapci. Zuzčina spolubydlící Janka, která vždy jen tiše poslouchala a občas se pousmála, tentokrát zvedla hlavu. "Fakt, to by i mě zajímalo," vzhlédla na Soňu. Ta na okamžik zaváhala - má se otevřít těmto dvěma dívkám? Její srdce bylo vždy uzavřenou komnatou spolu se vším a všemi, které v něm nosila. Ale teď se jí zdálo, že by možná nebylo špatné se někomu trošku poodhalit. Nesměle z ní vyklouzlo: "Tak … mám v jednom svém deníčku sepsán seznam, jaký by asi měl být…" "Jé! Výborně, tak ukaž, ukaž!" Už se dívky nedaly nijak odradit. Soňa se nakonec nadechla a rozběhla se do pokoje, kde bydlela, po svůj modrý sešit. Když se vrátila, dívky už napjatě čekali. Soňa jim ho podávala. Odhalení modrého tajemství "My však chceme, abys nám to své tajemství přečetla ty sama," povzbuzovali ji. Soni bušilo srdce. Slova v sešitku dosud nikdo neviděl, jen ona a Bůh. Teď se měla odhalit. Opatrně otevřela sešit a nalistovala strany se starším datem. Pomalu začala číst. "Milý Bože! Někdy tak uvažuji, co vlastně od chlapce čekám. Někdy se mi zdá, že hledám doslova jakýsi ideál. To ty mi však dáváš takové touhy a já vím, že chci toho asi moc. Jen tak pro zábavu si to sepíšeme, dobrá?" A už začala chrlit řadu dobrých vlastností, jaké chtěla mít na svém příštím chlapci - věřící, důvěryhodný, dobrosrdečný, otevřený, upřímný, citlivý, chápavý … Po dvou stranách s podtitulem "co musí mít" ještě následovala strana "co by mohl mít" a nakonec strana "co by byl na něm bonus". Když dočetla, celá červená a nedočkavá zvedla hlavu. Přímo hořela zvědavostí, jak dívky zareagují a co jí na seznamy řeknou. 26

Boží plány versus realita? Zuzčiny oči přímo blikaly překvapením i radostí. Ale Janě se v očích zračilo cosi jiného. Něco, co Soňu vyplašilo. Její slova ten pohled jen potvrdila: "Haha, moje krásná, sundej ty růžové brýle, máš příliš idealistický pohled! Přestaň snít, takový dokonalý muž neexistuje!" Soniny vzdušné zámky se v momentě rozplynuly. Zůstal jen šok. I sama věděla, že asi příliš mnoho sní. Kdesi uvnitř se však nedokázala zbavit pocitu, že to, o čem sní, není jen tak. Vždyť touhy dává do srdce Bůh … A ona věřila, že i tyto touhy jí dal on a byla přesvědčená, že takový kluk, i když možná ne úplně do puntíku stejný, přece však podobný, musí kdesi být a hledat ji. Kruté procitnutí Janina slova však zasáhla Soninu citlivou duši až příliš. Nedokázala zadržet slzy. "Promiňte, já už asi půjdu!" Starší dívky se podivily. "Řekla jsem něco špatného? Dotkla jsem se tě? Promiň, pokud ano," omlouvala se v chvatu Jana. Soňa však už stála u dveří a zavírala je z druhé strany. Na chodbě už neudržela pláč. Rozběhla se do svého pokoje. Zuzka šla za ní a objala ji. Soňa se nedokázala utišit. "Já chápu … Vím, že není takový. Já to vím, ale …" vzlykala Soňa a Zuzka ji hladila po vlasech. "Rozumím, chápu tě. Já vím, jak jsi to myslela. Promiň mi, že jsem tě nabádala, aby ses otevřela. Nevěděla jsem, že tě to takhle sebere. Netrap se pro Janu, ona se na věci prostě dívá jinak," odpověděla Zuzka. Soňa ji však poslouchala jen na půl ucha. Uvnitř bojovala sama se sebou. To, co se v ní dlouhou dobu budovalo, mělo být nyní zmařeno jedinou větou? Celým jejím bytím se prodírala jediná jistota: "Všechny touhy do srdce vkládá Bůh!" Ano, to on je ten, kdo dává touhy a kdo je také dokáže naplnit … A ona tomu věřila! … tak přece existoval! "Je mi ctí být tvou vyplněnou touhou!" Zasmál se Lukáš a stiskl Soňu ještě více ve svém náručí. Utíral jí slzu, která se jí při tomto vzpomínání skutálela po líci, a mile se na ni usmál. "Takže už nechceš číst to moje ‚modré tajemství‘?" Zeptala se a podívala na modrý sešit položený na posteli. "Ne, myslím, že mě už nezajímá. Teď už vím, co v sobě skrývá. A navíc - vždyť jsem přece splnil celý seznam tvých vysněných dobrých vlastností, že?" Mrkl na ni vesele. "Jo, jen škoda, že k těm dobrým, vyprošeným vlastnostem, přidal, ten nahoře ‚grátis‘ ještě i pěknou hromádku těch horších," nedala se Soňa a opětovala mu mrknutí. "Kdyby však nebylo tmy, neviděla bys hvězdy," kontroval jí poeticky Lukáš. "Samozřejmě, ty moje hvězdo. Pojď konečně doobjednat ty sklenice. Vždyť už za dva měsíce touto dobou budu vdaná a to rovnou za hvězdu, jako jsi ty!" (podle KN) 27

Věřím v Ježíše Krista, … v Ducha Svatého Prožíváme Rok víry a tak se i na stránkách Zrníčka v tomto roce zaměříme na obsah naší víry, který je vyjádřen v modlitbě Věřím v Boha.

V tomto čísle budeme společně rozjímat o třetí božské osobě. Duch Svatý, který mluvil ústy proroků, posvětil lůno Panny Marie, uvádí nás do celé pravdy, působí ve svátostech a osvěcuje svoji Církev, sám sebe nezjevuje, ale uschopňuje naše nitro přijmout Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Takové sebezastínění, kdy v Duchu Svatém poznáváme Ježíše Krista jako Božího Syna, a celé dílo spásy, jenž je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč svět nemůže přijmout Ducha, poněvadž ho nevidí ani nezná, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi zůstává. Ten, kterého Otec „poslal do našich srdcí, Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra Církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, ve kterém se Syn a Duch Svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch Svatý, který ho zjevuje. (KKC čl. 689). Vidíme, jak podstatná, i když těžko uchopitelná a poznatelná, je skutečnost a působení třetí božské osoby. Jen v Duchu Svatém jsme schopni přijmout a vyznat božství Ježíše Krista i celé dílo spásy. Už jsme vnímali působení Ducha Svatého při stvoření a vykoupení, kdy přichází božsky oplodnit panenské lůno Panny Marie, zaměřme se nyní na jeho působení v Církvi, v srdci každého z nás. Duch Svatý připravuje lidi, předchází je svojí milostí, aby poznávali Krista, lásku Boha Otce a celé dílo stvoření a vykoupení, aby se tím cítili Bohem milováni a přitahováni ke Kristu a ke společenství s Bohem. Pokaždé, když přicházejí dospělí lidé kvůli tomu, že by se chtěli nechat pokřtít, či po létech chtějí přistoupit ke svátostem, si uvědomuji a připomínám sobě i jim, že tohle je veliké dílo Boží, kdy je Duch Svatý svojí milostí předchází a přitahuje ke Kristu. Každá změna našeho smýšlení, touha přijít k Bohu, přijmout odpuštění a milost je dílem Ducha Svatého, který nás neustále předchází svojí milostí. My vždy znovu a znovu svými kroky odpovídáme na tuto jeho milost a lásku. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo a uvádí nás do celé pravdy. Často se setkáváme s Božím slovem, v liturgii Církve, pří osobní četbě, v modlitbě, v rozhovorech mezí námi. Díky tomu můžeme být někdy vystaveni nebezpečí, že budeme vnímat slovo Boží jako předmět studia, intelektuálního bádání. Určitě je dobré slovo Boží studovat a k tomu máme mnoho komentářů a výkladových poznámek, přesto by mělo slovo Boží hlavně být pokrmem naší duše. Tím, že co přijmeme svým rozumem, přejde i do našeho srdce, duše, do našeho jednání. Zde nám přichází na pomoc Duch Svatý, který nás prostřednictvím rozumu uvádí do celé pravdy a pomáhá nám přijmout slovo Boží svým srdcem a svojí duší. Když otvíráme slovo Boží, otvírejme i své srdce a prosme, ať nám Bůh dá vnímavost pro jeho slovo. Zpřítomňuje jím Kristovo tajemství, zvláště v Eucharistii, a uvádí je do společenství s Bohem, aby přinášeli hojné ovoce. Duch Svatý, Duch posvěcení, který působí ve svátostech a dává jím hlubokou účinnost. Díky tomu jsou svátosti nejen viditelným znamením neviditelné Boží milosti, ale účinným znamením. Svátosti jsou plodem velikonočního tajemství. Kristovým dílem, protože on v nich působí skrze Ducha Svatého. Působením Ducha Svatého nejsou 28

svátostí jen jakýmsi krásným liturgickým obřadem, ale prostorem pro hluboké vnitřní setkání s živým Bohem působícím ve svátostech. Zde zakoušíme nejintenzivněji své společenství s Bohem a nacházíme posilu pro to, abychom přinášeli hojné ovoce. „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme modlit, A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit" (Řím 8,26). Duch Svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby. (KKC čl. 741) Nechme se vést tímto učitelem modlitby, abychom objevili krásu, radost, hloubku a požehnání tohoto vnitřního rozhovoru s Bohem, kterým modlitba je. Největším nepřítelem naší modlitby jsme my sami, když si myslíme, že se umíme modlit, že to všechno známe, že ovládáme různé praktiky modlitby. To vše nám má pomoci k tomu, abychom se prostřednictvím toho setkávali hluboce a niterně s živým Bohem. To nás nenaučí žádná praktika modlitby, ale dá nám to jako dar Duch svatý, učitel modlitby. Ze srdce vám všem přeji, abychom objevili a zakoušeli přítomnost Ducha Svatého jak v životě osobní modlitby a četbě Písma svatého, tak v liturgii Církve. (podle Zdislavy).

Modrá růže Když čínský císař ucítil, že se jeho dny chýlí ke konci, rozhodl se najít manžela pro svou jedinou dceru. Nebyla to jen nejelegantnější a nejvzdělanější ze všech dívek v císařství, ale také zdaleka nejkrásnější. Měla jedinou vadu: nechtěla se vdávat ani za nic. Když ji otec tak naléhavě prosil, prohlásila, že si vezme za manžela toho, kdo jí přinese modrou růži. Jakmile se tato zpráva roznesla, všichni mladíci ze vznešených a bohatých rodů, kteří v císařství žili, se dali do hledání modré růže. Ale marně. Jeden po druhém se vzdávali. Nakonec zůstali jen tři. První z nich byl nejbohatším obchodníkem v císařství, byl dokonce bohatší než sám císař. Šel k nejlepšímu alchymistovi, který tehdy na světě žil, a ten pomocí různých látek a barev proměnil bílou růži v dokonale modrou. Obchodník neztrácel čas a hned ji přinesl do císařského paláce. Když princezna uviděla růži, zbledla, ale pak prohlásila: „Kdyby si na tu růži sedl motýl, otrá vil by se,“ a znechuceně ji odhodila. Druhým nápadníkem byl generál císařovy armády. Požádal nejzručnějšího klenotníka na světě, aby mu modrou růži vybrousil ze safíru. Když princezna spočinula pohledem svých temných očí na růži, která se mihotala září jako odraz nebe na mořské hladině, řekla: „Tatínku, nevidíš, že to není růže, ale jen safír vybroušený do tvaru růže?“ Třetím nápadníkem byl syn prvního ministra, krásný, vzdělaný a jemný mladík. Tři měsíce zaměstnával nejlepší umělce země, než mu vytvořili modrou růži z nejjemnějšího porcelánu. „Nechám si ji, protože je překrásná,“ řekla princezna, „ale je to jen ozdobný předmět.“ Tak byl odmítnut i třetí nápadník. Jednoho krásného letního večera princezna seděla u okna a těšila se z pohledu na západ slunce, když uslyšela něčí zpěv. Náhodou tudy procházel mladý básník. Jeho pohled se setkal s jejím. Na chvíli se na sebe mlčky zadívali. Pak jí mladý básník něžně řekl; „Moc bych si tě chtěl vzít za ženu.“ „To není tak jednoduché,“ odpověděla princezna. „Já jsem císařova dcera a slíbila jsem, že si vezmu jen toho, kdo mi přinese modrou růži. Dosud se to nikomu nepodařilo.“ „Já ji najdu,“ prohlásil básník. Druhý den ráno mladý básník utrhl bílou růži a přinesl ji císaři. Ten ji se smíchem předal dceři. Princezna vzala do ruky růži a bez zaváhání prohlásila: „Konečně mám modrou růži!“ Císařovi chvíli trvalo, než se z překvapení vzpamatoval. Ministři a dvořané mezi sebou nesouhlasně mručeli: „Vždyť ta růže není modrá…“ Ale princezna odpověděla: „Cožpak vám neslouží zrak? Tato růže je modrá, tím si můžete být jisti. Jen se dobře podívejte a uvidíte, jak je nádherně modrá!“ Všichni dvořané zmlkli. Princezna si vzala za muže básníka a byli spolu až do smrti šťastni. Dobře vidíme jen srdcem. Měli bychom mu víc důvěřovat. 29

Odkdy, proč a jak slavíme svátek Božího Těla Zvláštní úcta k Nejsvětějšímu Kristovu tělu a krvi se v Církvi projevuje již od 13. století. Procesí věřících jsou po zastavení se u čtyř oltářů zakončené svátostným požehnáním. Tímto způsobem vyznáváme svou víru a oslavujeme Ježíšovu lásku.

Vážená redakce, slavíme svátek Nejsvětějšího Kristova těla a krve. Zajímalo by mě, jaký je historický původ a důvod tohoto slavení. Také neumím svým dětem vysvětlit, proč je třeba přidat se k procesí věřících, kteří se zastavují u čtyř oltářů. Jsou takové liturgické obřady i v zahraničí? Děkuji za odpověď. Karel Milý Karle, během liturgického roku máme zejména dva dny vyhrazené zvláštní úctě k Eucharistii. Jde o Zelený čtvrtek - den ustanovení Svátosti oltářní, a slavnost Kristova těla a krve. Tento svátek byl zaveden ve 13. století, když se v Církvi vedly živé diskuse, ba až kontroverze na téma Ježíšovy reálné přítomnosti v Eucharistii. V tomto období se pod vedením Božího Ducha dopracovalo učení Církve o Eucharistii, jak ho známe a vyznáváme dnes. Boží lid na správné chápání evangelia však nepotřebuje jen dogmata a poučky. Duch Svatý proto zasáhl i jinou cestou. V soukromém zjevení augustiniánské jeptišce sv. Juliáně z belgického Lutychu sám Kristus poukázal na potřebu svátku, který by oslavoval jeho tajemnou, ale reálnou a podstatnou přítomnost v Eucharistii. Sv. Juliána viděla krásný zářivý měsíc, na kterém byla tmavá skvrna. Toto vidění vyjadřovalo, že v cyklu křesťanských svátků chybí svátek Eucharistie. Dalším podnětem "shora" byl i eucharistický zázrak ve městě Bolsena nedaleko Orvieta. Svátek Božího těla pro celou církev zavedl papež Urban IV. v roce 1264 bulou Transiturus. Původně se slavil pouze v kostelích. Tehdejší mentalita, touha hledět na Ježíše přítomného ve Svátosti oltářní a vzdát mu úctu vedly ke vzniku eucharistických procesí. První historicky doložená procesí ke cti Krista v Eucharistii se konala v Kolíně v roce 1274. Eucharistické procesí nejsou pouze naší "zvláštností", zná jejich celá Církev. Způsob jejich slavení však závisí na místních zvycích a je v kompetenci místního biskupa usměrnit jejich důstojný a pastoračně účinný průběh (srov. CIC, kánon 944). Osobitostí místních církví ve střední Evropě je, že zastavení se konají u čtyř oltářů a jsou zakončeny svátostným požehnáním. Tento projev má kořeny zřejmě v Německu, v tzv. polních mších, při kterých kněz četl evangelium, otáčel se na čtyři světové strany a prosil o ochranu před živelnými pohromami. Milý Karle, máte pravdu, že není jednoduché motivovat děti a mládež, aby se zapojily do procesí. Neznamená to však, že by šlo o něco zastaralého, vzdáleného dnešní mentalitě. Naše kultura také zná různé typy oslavných procesí (stačí si vzpomenout na nedávnou "medailové procesí" a oslavu našich hokejistů). Děti, zejména prvopřijímající, můžeme zapojit do slavení tím, že zdobí cestu svátostnému Spasiteli sypáním květinových lupínků. Dospívající i my dospělí potřebujeme i rozumové důvody. Pro nás jde o příležitost veřejně se přiznat ke Kristu, překonat čistě soukromé chápání víry, zažít symbolickou zkušenost "putujícího Božího lidu" posilovaného Eucharistií a především společně veřejně oslavovat Krista a jeho lásku k nám. Na závěr si však připomeňme, že eucharistické procesí nás mají učit a motivovat k tomu, abychom se my sami stali Christofory - nositeli Krista v našem životě. Dělejme tak podle vzoru Panny Marie, která se svým "ano" Božímu plánu stala první nositelkou Kristova těla. (podle KN) 30

Svatá zpověď pro rodiče prvopřijímajících dětí Kněz ve farnosti by měl jedno ze setkání s rodiči prvopřijímajících dětí věnovat přípravě na svátost smíření. Jde o vhodnou příležitost, aby si i někteří rodiče uspořádali rodinný život a objevili duchovní bohatství svátosti.

Vážená redakce, před slavností prvního svatého přijímání přicházeli ke svaté zpovědi i rodiče prvopřijímajících dětí. Někteří z nich však nechodí ani na nedělní bohoslužby. Má kněz právo odmítnout udělit jim rozhřešení? Jaké podmínky je třeba splnit, aby věřící mohl přistoupit ke svátosti smíření? Zároveň by mě zajímalo, jestli kněz během vysluhování svátosti smíření musí mít štolu. Děkuji. Jarmila Milá Jarmilo, tak jako lékař, který ošetřuje lidské tělo, musí jemně a citlivě přistupovat k pacientovi, podobně i kněz, který má před sebou hříšnou duši, měl by jemně a s důvěrou přistupovat k penitentovi. Každý pacient počítá s podstoupením jisté bolesti, tak je to i se zpovídajícím se, který se chce duchovně uzdravit. Klíčová je motivace, se kterou člověk přistupuje ke svátosti pokání. Pokud mu nejde o pokání a uzdravení, bude ho vyrušovat každý poctivý a upřímný přístup kněze, i kdyby byl citlivý a empatický. Takový kněz respektuje jedinečnost a osobnost věřícího, ale i své svědomí, neboť před Bohem a Církví je zodpovědný za vysluhování svátostí. Při příležitosti prvního svatého přijímání dětí přicházejí ke svaté zpovědi i jejich rodiče. Může se však stát, že žijí v nesvátostném manželství nebo ve volném vztahu. Kněz by proto měl jedno ze setkání s rodiči v dostatečném předstihu před slavností prvního svatého přijímání věnovat svátosti manželství, poukázat na východiska z neregulérního partnerského vztahu. Třeba objasnit překážky, které brání přijmout svátosti těm, co zanechali svátostné manželství a žijí v novém svazku. Tato nemožnost se váže na neschopnost upřímné lítosti, s níž souvisí změna životního stylu. Platí to nejen v požadavku uspořádat si manželský a rodinný život, ale i pravidelně se účastnit nedělních bohoslužeb a podobně. Lítost, která zahrnuje snahu o změnu hříšného stavu, je základní podmínkou, aby se mohlo přistoupit ke svátosti smíření. To může duchovní otec vysvětlit na dalším setkání s rodiči, které věnuje svátosti pokání. Nejen pastoračně moudré, ale přímo nezbytné je, aby kněz tato delikátní a vážná témata probíral připraven, měl na to dostatečný časový prostor a klid, a ne den před slavností ve zpovědnici, před kterou čekají někdy netrpělivě další věřící rodiče prvopřijímajících dětí. V této souvislosti je třeba také říci, že prvořadý prostředek duchovní léčby je milosrdenství Pána Ježíše. V jeho životě vidíme, že Boží láska se projevila v jisté náročnosti, a když to bylo nezbytné, i v přísnosti. Při řádném vysluhování svátosti pokání má kněz štolu, která je znakem duchovní moci přijaté od Boha. Vybízím vás, milá Jarmilo, i všechny ostatní včetně sebe, abychom svatou zpověď vnímali jako jedinečný dar Božího milosrdenství, pramen uzdravení a nové síly. Tyto dary nám může dát pouze Bůh prostřednictvím své Církve a svátostí. Svým spolubratrům zpovědníkům přeji, abychom pamatovali na slova sv. Jana Zlatoústého: "Kněží dostali moc, jakou Bůh nedal ani andělům, ani archandělům … A proto cokoliv kněží konají na zemi, Bůh potvrzuje v nebi" (KKC 983). Ať nás tato skutečnost vede k velké odpovědnosti, horlivosti, milosrdenství a vděčnosti při vysluhování svátosti smíření. (podle KN) 31

Bohatství vnitřních schopností Life skills (životní dovednosti, schopnosti) se proslavily od okamžiku, kdy je Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) představila světové veřejnosti. Je to konkrétní způsob, jak odpovědět na otázku: na jaké vlastnosti je třeba se zaměřit ve výchově, a tak vypěstovat realizovaného a šťastného člověka?

Rizikem každého vychovatele je nemít konkrétní a jasně definované cíle. Důsledkem může být kopa hazardních a náhodných výchovných zásahů. Dobrý životní výstroj se musí skládat z některých přesně určených vnitřních schopností a dovedností, o které je třeba pečovat vhodnými výchovných projekty a zásahy hned od začátku. Sebeuvědomění Jedním z klíčů k úspěchu je schopnost sebeanalýzy. Dítě si musí zdokonalit způsob vlastního sebeporozumění, sebeohodnocení a sebepřijetí. Smysl pro vlastní "já" patří mezi nejdůležitější, je podstatný pro všechny další aspekty dobrého psychického zdraví. Každé dítě potřebuje někoho, kdo mu nastaví zrcadlo. Někoho, kdo mu pomůže k hlubšímu sebepoznání, poznání své povahy, potřeb a tužeb, silných i slabých stránek. A to trpělivým a zároveň konkrétně do života zasahujícím způsobem. Představuje nezbytnou podmínku pro efektivní komunikaci, budování mezilidských vztahů a rozvoj empatie vůči ostatním. Jisté riziko může vzniknout, jestliže výchova vyústí do situace "mít auto bez řidiče". Později může být neuvěřitelně namáhavé napravit nejistý, nestabilní smysl sebevnímání, špatně zformovaný od dospívání. Kontrola citů Sebejistota (sebedůvěra) pomáhá každému člověku zachovávat potřebnou citovou stabilitu bez vnější opory. Intenzita lidských citů je velmi různorodá: slabá, nepatrná i mimořádně silná. City nás ustavičně provázejí, nikdy nejsme bez emocí! Známe čtyři základní druhy citů: hněv, strach, smutek a radost. Každý další je jejich kombinací. Dítě se musí naučit harmonicky prožívat citový život s jeho projevy a umět ho správně projevit v sociálním kontextu, v kterém se nachází, najít konstruktivní způsob, jak vydovádět energii, kterou city produkují. Kontrola stresu Každé dítě v období růstu a dospívání podléhá úzkosti, o to více, pokud rodiče přehánějí a sní svůj "sen o dokonalém dítěti". Dítě se musí naučit znát a kontrolovat zdroje úzkosti. Rodiče jsou v této oblasti velmi důležití. Nic tak neznepokojuje a neuvede dítě do deprese jako vlastní máma, která mu ustavičně připomíná, že by mohlo být lepší, že se musí více snažit. Děti zvládnou jakoukoliv situaci, pokud vědí, jak se mají chovat. Smysl pro kritiku Rozumíme jím schopnost analyzovat a zhodnotit situaci, umět analyzovat informace a zkušenosti objektivním způsobem, vidět výhody i nevýhody, schopnost rozhodnout se co nejzodpovědněji, spatřit a správně ohodnotit různé faktory, které ovlivňují chování a postoje, například tlak skupiny kamarádů a vliv masmédií. 32

Schopnost umět se rozhodnout Všichni si přejeme, aby se naše děti uměli vždy správně a dobře rozhodovat. Nikdo tento fakt nezpochybňuje. Bohužel, mnozí, i dospělí, se rozhodují často impulzivním způsobem. Nedokáží správně odhadnout situaci, nezkoumají dostatečně vhodný způsob, jak k problému přistoupnout. Kdo neumí správně ohodnotit výhody a nevýhody, volí agresivní přístup verbální nebo fyzický -, v některých případech i obyčejný hněv nebo pasivní odpor. Nekontrolované impulsy mladého člověka se podobají nášlapným minám, které mohou zničit základy jakékoliv kariéry. Je třeba, aby se již malé děti co nejkonkrétněji přiučovali správné rozhodovací taktice. Schopnost řešit problémy Už i mezi vysokoškolské předměty byl zařazen problém solving. Pomáhá učit se řešit různé problémy konstruktivním způsobem. V případě jejich neřešení by mohly způsobit mentální stres, napětí a tělesné problémy. Kreativita Je to schopnost pružně a flexibilně řešit každou situaci, umět najít řešení, přinést originální nápady. Děti je třeba vychovávat k tomu, aby svobodně předkládali své nápady, rozvíjeli smysl pro zvědavost a otevřenost, chrlili nápady a nebáli se přijímat kritiku, nacházeli způsoby, jak být kreativní a jak tvořivost uplatnit. Dětí potřebují naši pomoc, aby se jejich kreativita mohla realizovat. Efektivní komunikace Znamená být schopen říct vlastní názor, vyjádřit touhy, potřeby a obavy, v případě potřeby být schopen požádat o radu a pomoc. Stává se, že při různých třídních diskusích se mnozí žáci neumějí správně verbálně vyjádřit nebo jsou postiženi zjevnou dyslalií (řečová chyba). Snaží se o dobrý slovní projev, ale podobají se spojce auta, která skřípe, špatně zapadá a z motoru jejich mysli se jakoby chrlí černý výfukový plyn. Způsoby formulování a slovní zásoba jsou horko těžko srozumitelné. Škola by měla přijít s novými způsoby, jak zdokonalit slovní komunikaci dětí a mládeže, pomoci jim uvědomit si, že vyjádření myšlenek znamená vylepšovat je. Dalo by se říci: "Jak mohu vědět, co si myslím, pokud se nepokusím vyjádřit to?" Empatie Znamená poslouchat a vidět srdcem, umět se nechat proniknout utrpením a radostí druhého člověka, dokázat se vžít s představivostí do situace druhého. Znamená přijmout etnické a kulturní odlišnosti. Empatie mění zlaté pravidlo "chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se druhý choval k tobě". Nahrazuje ho novým pravidlem "chovej se k druhému tak, jak by on chtěl, aby ses k němu choval". Empatie je rozhodující vlastnost, díky níž se nám může podařit vylepšit duchovní etiketu a umět vycházet s druhými. 33

Schopnost mezilidských vztahů Aby mohl být člověk úspěšný, nestačí vědět spoustu věcí, tvrdě pracovat a produkovat množství kvalitního zboží nebo služeb. Je třeba snažit se mít rád lidi, stát se sympatickým a umět prokázat úctu těm, které chceme mít rádi. Je to otázka politické strategie. Pro každého mladého člověka je životně důležité nabýt schopnost vytvářet pozitivní vztahy s vrstevníky a zároveň dokázat udržovat důležité vztahy. Mladé je třeba varovat, že sociální interakce jim mohou způsobit křivdy a urážky. Musí si uvědomit, že nejlepším způsobem, jak předejít různým škodám, je naučit se komunikovat, spojovat se, hledat vhodné společníky, vybudovat si dobré jméno a vstoupit schopnost vytvářet vztahy. Tvoření mezilidských vztahů je ustavičný proces, kterému se obvykle přiučujeme na základě přímé zkušeností.. (podle Don Bosco dnes)

ZE ŠKOLNÍCH LAVIC Učitel se ptá: "Co to jsou pražené mandle?" Karlík na to: "To je nemoc z povolání u požárníků." SPRÁVNÝ PŘÍSTUP Na co chodit do školy? Svačinu si můžu sníst i doma. VÝHODA LÍČENÍ "Pane učiteli, jaký je váš názor na studentky, které si malují oči?" Ale vcelku kladný. Ty děvuchy vůbec nebrečí, když dostanou špatnou známku." ACH TO VYSVĚDČENÍ "Honzíku, ukaž nám, jaké máš vysvědčení." "Až později, tati, já ho půjčil Mirkovi, on chtěl postrašit své rodiče." POZNÁMKY ZE ŽÁKOVSKÝCH KNÍŽEK Poznámka: Neustále lítá po třídě a posedává na oknech a lavicích. Odpověď otce: Tomu nevěřím. Holub. Kdykoliv je vyvolán, kouká na mě jako na idiota a ptá se, jestli to myslím opravdu vážně. Tváří se inteligentně, ale je úplně blbej. Na položenou otázku neodpověděl a dostal záchvat smíchu. Skákal mi do výkladu a chtěl vidět můj diplom. Přinesl do hodiny prášek na pečení a předstíral prodej drog. Přinesl do školy jed na krysy s úmyslem vyzkoušet jej na učiteli. Ohrožoval spolužáky nožem, který potřeboval až na třetí hodinu. 34

Odměněná důvěra Jednou si císař Napoleon vyrazil do hostince. Doprovázel ho jen jeho pobočník Duroc. Nechtěli, aby je někdo poznal, tak byli oblečeni nenápadně. Když dojedli, přinesla stará hostinka účet - čtrnáct franků. Duroc sáhl po své peněžence, ale zbledl. Byla totiž prázdná. Císař se blahosklonně usmál a řekl: "Nedělejte si starosti, zaplatím." Prohledal kapsy, ale bohužel zjistil, že ani on nemá u sebe žádné peníze. Co teď? Císařův pobočník hostinské navrhl: "Zapomněli jsme si peníze. Ale do hodiny jsem tu zpátky a všechno zaplatím." O tom nechtěla stará ani slyšet. Hrozila, že okamžitě zavolá četníky, když na místě nezaplatí. Sklepníkovi, který je sledoval, se jich zželelo. Řekl hostinské: "To se může stát každému, že zapomene peníze. Četníky nevolejte. Zaplatím za ně těch čtrnáct franků. Vypadají oba poctivě." Tak mohli hostinec opustit. Pobočník se brzy vrátil zpátky a zeptal se hostinské: "Kolik peněz jste musela dát, abyste si tuto hospodu mohla koupit?" "Třicet tisíc franků," odpověděla stařena. Duroc vytáhl svou náprsní tašku, vysázel na stůl třicet tisíc franků. Pak vysvětlil: "Na rozkaz svého pána, císaře, daruji tento hostinec sklepníkovi, který nám pomohl v nouzi." Nyní si můžeme položit otázku: Proč hostinská ztratila svou hospodu a sklepník dostal takovou odměnu? Oba přece vzácného hosta přijali a hostili. Byl tu však jeden velký rozdíl: sklepník věnoval nenápadnému hostu svou důvěru, ale hostinská nikoliv. My, křesťané, také přijímáme Ježíše jako nenápadného hosta ve svatém chlebu. Jak to, že jsou pak někteří lepší a jiní nejsou? Je to proto, že jedni mu darují svou důvěru, druzí však ne. Jedni od něj očekávají všechno, druzí jsou lhostejní a neočekávají nic.

Ve versailleském paláci Francouzský král Ludvík XV. měl velmi domýšlivou dceru. Jednou nemohla najít princezna svůj zlatý náhrdelník. Bezdůvodně obžalovala svou služebnou. "Madame," hájila se služebná. "Velice mi křivdíte." Princezna rozzlobeně zvolala: "Co si to dovolujete? Nevíte, že jsem královská dcera?" Služebná klidně odvětila: "A já jsem dokonce dcera Boží!"

35

Dar lásky 30. Láska přináší jednotu Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, když jsi mi je dal, aby byli jedno jako my. (Jan 17,11) Jednou z nejpůsobivějších věcí v Bibli je způsob, jak je propojena a od začátku do konce se táhnou souvislá témata. I když knihu psali v průběhu l 600 let a přispělo do ní více než čtyřicet autorů z různého prostředí a s různými literárními dovednostmi, Bůh ji suverénně autorizoval a sjednotil její hlasy do jednoho. A nadále k nám skrz ni bez přerušení promlouvá. Jednota. Soudržnost. Soulad. To je neotřesitelný punc našeho Boha. Od počátku bytí vidíme jeho jednotu při práci prostřednictvím Svaté Trojice - Otce, Syna a Ducha Svatého. Bůh Otec je tam, tvoří nebe a zemi, Duch Svatý se "vznáší nad vodami" (Gn l, 2). A Syn, který je "odlesk jeho slávy a obraz jeho podstaty" (Žid l, 3), se přidává a spojuje svým slovem svět. " Učiňme člověka, aby byl naším obrazem" (Gn l, 26). Učiňme. My. Všichni tři představují dokonalou jednotu mysli a záměrů. Později vidíme, jak Ježíš vystupuje z vod křtu, Boží Duch na něj sestupuje jako holubice a Otec při této velkolepé scéně z nebe ohlašuje: "Toto je můj milovaný syn, v němž jsem našel zalíbení" (Mt 3, 17). Ježíš později říká: "Vždyť jsem nesestoupil z nebe, abych plnil svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal" (Jan 6, 38). Přeje si vyslyšet modlitby svých následovníků "aby Otec byl oslaven v Synu" (Jan 14,13). Žádá Otce, aby seslal Ducha Svatého, vědouce, že Duch bude věrně svědčit o Synu, kterého miluje, protože "Boží věci nezná nikdo jen Boží Duch "(1 Kor 2,11). Otec, Syn a Duch tvoří dokonalou jednotu. Slouží si navzájem, milují se a ctí jeden druhého, i když jsou si rovni, těší se, když chválí některého z nich. Přestože odlišní, jsou jedním a nedělitelným bytím. A protože tento vztah je takový mimořádný - vyjadřující nesmírnost a velkolepost Boha rozhodl se, že nám umožní poznat jeden aspekt svého bytí. V jedinečném vztahu manžela a manželky se dvě odlišné individuality duchovně sjednotí a vytvoří "jedno tělo" (Gn 2, 24). "Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mk 10,9). Ve skutečnosti je toto tajemství takové strhující - a láska mezi mužem a ženou taková poproplétaná a úplná -, že Bůh používá obraz manželství, aby vysvětlil svou lásku k Církvi. Církev (nevěsta) je nejvíce poctěna, když uctívají a oslavují její Spasitele. Kristus (ženich), který se jí odevzdal, je nejvíce poctěn, když ji vidí "slavnou, bez poskvrny ani vrásky, ani nic podobného, aby byla svatá a bez poskvrny" (Ef 5,27). Kristus a Církev se navzájem ctí a milují. To je krása jednoty. Manžel - Co by se odehrálo ve vašem manželství, kdybyste se věnovali lásce, uctívání a službě manželce ve všech záležitostech? Co kdybyste si řekli, že uchování vaší jednoty s touto 36

ženou stojí za každou oběť a projev lásky, kterého jste schopen? Co by se ve vašem domově změnilo, kdybyste denně takto přistupoval k lásce? Manželka - Co by se stalo, kdybyste si za své poslání stanovila udělat vše, co se dá, na podporu jednoty srdce s vaším manželem? Co kdybyste ke každému ohrožení vaší jednoty přistupovala jako k jedu, rakovině, nepříteli, kterého může zlikvidovat láska, pokora a obětavost? Jaké by bylo vaše manželství, pokud byste už nikdy nebyla ochotna vnímat narušení vaší jednoty? Jednota Svaté Trojice vnímána od dávné historie, která je mimo náš dosah a pokračuje do budoucnosti, je důkazem moci jednoty. Je nezlomná. A je to tatáž duchovní jednota, která přichází v podobě vaší domácí a poštovní adresy. I když je namalovaná v barvách pracovního rozvrhu, návštěv u lékaře a nákupů v potravinách, jednota je věčným vláknem, které se táhne přes denní zkušenost toho, co nazýváte "svým manželstvím" a uvědomujeme si, že je třeba ji obhajovat po celý život. Proto milujte toho, kdo je stejně jako vy součástí vašeho těla. Služte tomu, jehož potřeby nelze oddělit od vašich. Ctěte toho, který, povýšen na piedestal vaší lásky, zvedá zároveň před Boží zrak i vás. Vyčleňte jednu oblast, která vás v manželství rozděluje, a vnímejte ji dnes jak nový podnět pro vaše modlitby. Žádejte Pána, aby odhalil něco ve vašem srdci, co ohrožuje jednotu s vaším manželem či manželku. Modlete se, aby udělal totéž i pro něho (pro ni). A pokud je to vhodné, prodiskutujte tuto záležitost otevřeně a hledejte Boží usměrnění k jednotě. Otevřel vám Bůh oči, abyste uviděli něco nového, co mohlo dosud vést k neshodám? Jak hodláte zareagovat? V čem vkládáte do Boha naději, aby usměrnil i vašeho manžela či manželku? Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. (Deut 6,4)

„Ideální manžel je muž, který nikdy nezapomene datum narození své ženy, ale nikdy neví, kolik je jí let.“ Jeanne Moreauová

„Manželé, kteří se milují, řeknou si tisíc věcí, aniž promluví.“ České přísloví

„Skutečné manželství je zvláštní směs lásky, přátelství, smyslnosti a úcty.“ André Maurois

Chceš-li hodnou ženu, buď správným mužem. Johann Wolfgang Goethe

Manželství je vyšší formou soužití, neboť manželé mají čas a možnost se vzájemně přizpůsobit. André Maurois

Nejlepším předpokladem dobrého manželství je slepá žena a hluchý muž. František Nepil

37

Víte, jak se jmenuje zakladatel řehole, jejíž členové konali koncem května lidové misie v Podivín, Ladné a Rakvicích? advokacie, automobil, azalka, bandita, bavlna, blázince, bloudi, bričky, caesar, daleko, dostati, Eisner, Emilie, epidiaskop, estrus, exkrece, faraon, fondán, hlavně, huhlat, Iliada, Jizera, karner, koalice, koumel, kritik, lenost, locika, lstivě, lupice, memoáry, meteor, Metuzalem, mistři, naivka, odlivy, orátoři, ostara, otrlec, ozvěna, patrně, pointa, primáti, princip, prostata, protlaky, riziko, samoty, sekret, siroby, skelety, smutno, souprava, sprint, stařec, stoupenec, svolit, šarlat, šťavnatý, štemply, technik, trojzubec, truhlice, tužidlo, úhlava, ukovat, úlomky, valoni, veslař, vidění, vinice, zavalit, získat, zrušená Tajenka z minula: Panny Marie Pomocnice křesťanů. 38

liturgika liturgika iI.

r) na hoře Tábor

14. Kterou svátost může udělit pouze biskup? a) eucharistii b) biřmování c) kněžství 15. Jáhenské, kněžské biskupské svěcení jsou: a) tři různé svátosti b) jen dvě c) jen jedna

21. Kdy? s) při Kristově narození t) na Zelený čtvrtek u) na Popeleční středu

a

22. Kterou svátost musí udělovat kněz? v) křest w) sv. pokání x) manželství

16.V čem spočívá výlučnost kněžství? d) jsou nejvíc svatí e) mají moc proměňování a udílení sv. smíření f) jsou nejchytřejší

23. Kdy se musíme zpovídat před svatým přijímáním? y) pokaždé z) po spáchání těžkého hříchu aa) při překročení nařízení o lačnosti

17. Kdy máme přistupovat ke sv. přijímání? g) při mši svaté ve významné svátky h) při každé mši svaté, ale pouze 2x za den i) pouze v neděli

24. Co se nám skrze odpustky odpouští? bb) úplná kostelní daň cc) všechny hříchy dd) dočasné tresty za hříchy, které nám byly již odpuštěny 25. Co se rozumí slovy: „zaopatření na cestu“? ee) cestovní proviant na cestu ff) středověké označení pro souchotiny gg) přijímání svátosti nemocných pro umírající

18. Od kolika let mají děti přijímat? j) od 10 k) když chápou, co je eucharistie l) od 6 19. Kterou svátost nepřijímají duchovně mrtví? m) křest n) pokání o) eucharistii

26. Kde slyšíme v Písmě poprvé o udílení svátosti nemocných? hh) evangelium sv. Matouše – uzdravení Petrovy tchýně ii) I. list apoštola Pavla Korinťanům jj) list apoštola Jakuba

20. Kde byla ustanovena Nejsvětější Svátost Oltářní? p) v Jeruzalémě ve večeřadle q) v Káni Galilejské

Správné odpovědi z minula: 1b, 2c, 3b, 4b, 5b, 6a, 7b, 8b, 9c, 10b, 11c, 12c, 13a 39

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Ladná

Rozloučili jsme se Marie Krajčovičová

Úmysly apoštolátu modlitby na červen: 1. 2. 3.

Aby mezi národy převládla kultura dialogu, naslouchání a vzájemné úcty. Aby tam, kde vzrůstá vliv sekularizace, dokázala křesťanská společenství účinně podporovat novou evangelizaci. Aby si mladí lidé zamilovali Krista a zůstali mu věrni i za nepříznivých okolností.

V uplynulých letech jsme se v červnu rozloučili Podivín 2012 2011 2010 2009 2008

Ladná

Štěpánka Knápková Josef Švestka Ladislav Loch Jaroslava Heroldová

Antonie Osičková

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

40