ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 6 červen plešatá hlava

ZRNÍČKO Svazek 6, číslo 6

červen 2006

plešatá hlava Bůh na nás myslil od věčnosti a ve své stvořitelské lásce stále nad námi bdí. V osobě našich bratří máme hledat myšlenku Boží a vážit si ji. Máme být k nim pozorní tak, jako je k nim pozorný Velký pozorovatel. »On (Kristus) je vzor, podle kterého bylo stvořeno všecko na nebi i na zemi, svět viditelný a neviditelný... všecko je stvořeno skrze něj a kvůli němu. On je dříve než všecko ostatní a všecko trvá jen skrze něho.« (Kol 1, 16-17) »Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí.« (Lk 21, 18) »Což se neprodává pět vrabců za dva penízky? A ani na jednoho z nich se nezapomíná u Boha. Ale i všechny vlasy na vaší hlavě jsou spočítány. Nebojte se! Máte větší cenu než všichni vrabci dohromady.« (Lk 12, 6-7) Po celou hodinu jsem se na ni díval, po celý čas přednášky. Je pěkná ta hlava, Pane. Vyblýskaná a vyleštěná, obepnutá podkovou pěkně učesaných vlasů a pěkně usedlých na okraji jeviště. Přednáška mě nudila; měl jsem čas na přemýšlení, a myslil jsem, Pane, jak dobře znáš tuto hlavu, už dlouhá léta ji nespouštíš z očí a každý den přikyvuješ paní přírodě, když tě žádá o dovolení ubrat několik vlasů na místě, které řidne. Ty jsi to řekl v evangeliu: »Ani vlas z hlavy se vám neztratí bez mého souhlasu.« Opravdu, Pane, myslíš na nás neustále, od pradávna, dříve než jsme se narodili, dokonce dříve, než byl stvořen svět, ty jsi o mně snil, ty jsi na mne myslil, ty jsi mě miloval. A opravdu jen tvá láska mě stvořila jako jediný exemplář, a ne jako sériovou věc, jako prototyp, a ne výplod řetězové výroby, jako prvního a posledního, nepostradatelného pro lidstvo. Opravdu, Pane, dal jsi mému životu vyhrazený úkol. Již od věčnosti máš svůj plán se mnou samým,

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

překrásný plán, který nosíš od věčnosti ve svém srdci tak, jako otec myslí na nejmenší podrobnosti v životě dítěte, na které čeká. Opravdu, ustavičně skloněn nade mnou řídíš mě, abych jej uskutečnil; jsi světlem na mé cestě a sílou mé duše. Opravdu jsi zarmoucen, když odbočuji anebo utíkám z cesty, ale ty mi přibíháš na pomoc, když se potácím a padám. ,

Ty, Pane, jenž tvoříš plešaté hlavy a nade všechno krásné životy, ty, Boží pozornost, Boží trpělivost, Boží přítomnost, učiň, abych ani na okamžik nezapomněl na tvou přítomnost. Neprosím tě za požehnání pro to, co jsem sám o sobě rozhodl pro svůj život; dopřej mi milost, abych poznal a žil to, co ty jsi vysnil pro mne. Učiň, Pane, abych žil v tvé milosti a přibral do své pozornosti k bližním trochu tvé pozornosti, kterou mi projevuješ. Učiň, ať se na kolenou klaním tajemství tvé stvořitelské lásky v nich. Abych si v nich vážil tvé myšlenky, a nechtěl vždy prosazovat svoji, abych je nechal volně kráčet cestou, kterou jsi jim určil, a nesnažil se je přivést na svoji vlastní cestu, abych uznal, že jsou na světě nepostradatelní a že nemohu přehlížet ani toho nejmenšího. Ať se nikdy neunavím pohledem na ně a získáváním pokladů pro sebe, které jsi jim svěřil. Pomoz mi chválit tebe v jejich putování a nalézt tebe v jejich bytí, a ať neuběhne ani okamžik jejich života, ať ani vlas z jejich hlavy nespadne, aniž si toho spolu s tebou všimnu. (Michael Quoist)

Dej, ať se stanu člověkem pro druhé, ať miluji druhého člověka, jsem s ním, když u něho nechce být nikdo, ať mám pro něho čas, když všichni spěchají kolem, ať o něho dbám přes jeho lhostejnost, ať ho vnitřně přijímám pro jeho nepochopitelnost, ať v hrůze světa vytvořím kus bezpečí. Být člověkem pro druhé je těžké, pomoz mi, abych to dokázal.


Světec na měsíc Jako světce pro měsíc červen jsme vybrali sv. Norberta z Xantenu. Narodil se kolem roku 1082 v Xantenu. Podle legendy učinil blesk z Norberta, který sice patřil k duchovnímu stavu, ale žil velmi světsky, niterného, pokorného kajícníka. Zážitek s bouří se prý přihodil tomuto zakladateli kláštera r. 1115 při jízdě na koni a ovlivnil ho natolik, že pocítil blízkost smrti a slíbil změnu života. Norbertovo rozhodnutí bylo konečné. Dosud byl podjáhnem, dal se vysvětit kolínským arcibiskupem na kněze a šel od nynějška jako putovní kazatel zemí a hlásal horlivě slovo Boží. V roce 1118 rozdal celý svůj majetek a odebral se do St-Gilles v jižní Francii, kde se zdržoval papež Gelasius II. Od něho dostal Norbert oficiální dovolení působit jako posel víry. Přílišná námaha spojená s úmornou apoštolskou činností způsobila, že jednoho dne těžce onemocněl a byl tak donucen přerušit misijní činnost. Sotva se pozdravil, uchýlil se r. 1120 s několika svými žáky a se svým nejlepším přítelem Hugem z Cambrai-Fosses do flanderské pustiny v blízkosti Laonu, severozápadně od Remeše. Malé místo Prémontré, kde se muži usadili, se mělo stát zárodkem premonstrátského řádu. Norbert, zakladatel řádu - členové se nazývají také norbertíni - dal svému malému společenství řeholi sv. Augustina; vznikl reformní řád augustiniánských kanovníků. Premonstráti, odění v bílé řeholní roucho, se snažili s neúprosnou vážností a nejpřísnějším duchem pokání obnovit původní řeholní ideál. Posvěcováním vlastní osoby chtěli mniši dosáhnout posvěcení okolí. Pověst "svatých mnichů" se rychle šířila, stále více stejně smýšlejících proudilo do Prémontré, dobře ukrytého v hustých lesích, aby se připojili k Norbertovi. Šest roků po založení přijal Norbert při cestě do Říma potvrzení svého řádu z rukou papeže Honoria II. Sotva se vrátil do Prémontré, dostal jmenování magdeburským arcibiskupem. Bos vešel o několik měsíců později do města, oslavován obyvatelstvem, které ho velmi obdivovalo. Zakrátko přivedl Norbert pokleslou diecézi k rozkvětu. Jeho reformy mu však přivodily i mnoho nepřátel, dokonce byly na něho páchány atentáty. Po četných poctách zemřel neobyčejný muž církve, který předal vedení svého řádu už r. 1128 svému příteli Hugovi, 6. června 1134 v Magdeburku. Byl pochován zprvu v tamějším řádovém kostele, r. 1627 se pak dostaly jeho ostatky do premonstrátského opatství na Strahově v Praze. Sv. Norbert je patronem Čech; premonstrátů; sester III. řádu sv. Norberta; za dobrý porod. (Podle knihy »Rok se svatými«)


Dobré skutky, které nic nestojí Pohádka o Bznce Právě končí krásný měsíc květen, který se tak nejmenuje náhodou. Vše totiž kvete a hýří barvami. Následující měsíce v této spršce barev pokračují. Je to ideální doba k zasnění se. A tak tedy poslouchejte pohádku. Bylo, nebylo, na okraji velké louky stál starý včelín. V něm byla spousta včelek. Mladších, starších, zkušených i méně zkušených, zkrátka jak to tak chodí. Jedna včelka, jmenovala se Bznka, byla velmi „ IN“. Jak si tak jednou lítala po louce, zalétla i do nedalekého města, kde navštívila knihovnu. Zrovna tam byl program pro studenty o nedotčené přírodě pralesů. Bznku ihned zaujaly obrázky krásných, barevných květů orchidejí. Byla tam velká spousta jí neznámých květin, a rostlin, jež jí naprosto učarovaly. Byla velmi smutná, když program skončil. Všimla si však jednoho chlapce, který si pak sedl k počítači a dále sledoval ony krásné obrázky. Pomalu se začínalo šeřit a tak se Bznka vydala zpět do svého úlu. Po cestě míjela jí dobře známou krajinu s rozkvetlými jabloněmi, právě kvetoucí loukou plnou kopretin, jetele, zvonků. Ale vše jí připadalo omšelé. Měla hlavu plnou té krásy, kterou viděla na obrázcích v knihovně. Ihned po příletu do svého úlu se o své zážitky rozdělila se svými kamarádkami, které celý den pilně sbíraly pyl. Bznka na jejich reptání, že nic za celý den neudělala, odpověděla, že se vydá do vzdálených krajů. Kde jsou květy mnohem větší, hezčí, určitě i voňavější a zajisté mají i o hodně více pylu a tak se tolik při jeho sběru nenapracuje i když bude muset letět tak daleko. Kamarádky jí její záměr rozmlouvaly. Vždyť neznáš tamní včely, co když se s tebou nebudou chtít kamarádit. Co když jsou tam i nějací jiní opylovači, kteří tě budou chtít sežrat a vůbec, vždyť to tam vůbec neznáš. Bznka se však nedala odradit. Měla plnou hlavu krásných květů a snadno získaného pylu. Byla teď častou návštěvnicí knihovny a o louku už vůbec nejevila zájem. A tak přišel pro Bznku velký den. Rozhodla se letět do velké dálky. Cesta byla strasti plná. Mnohokrát plakala po svých přátelích, ale vidina sladkého cíle jí neodradila. Nastal onen den, kdy dorazila ke krásným květům. Nadšeně přeletovala z jednoho květu na druhý. Ale ejhle! Jak jenom se mám k tomu pylu dostat. Zkoušela to na jednom květu, na druhém, ale nešlo jí to. Uvědomila si, že ty květy ani nevoní, ba co víc, jeden květ se s ní začal zavírat a ouha… rychle ven, vždyť je to masožravka. A vtom na ní útočilo množství neznámých hmyzáků, marně volala, že jim neublíží, že se s nimi chce spřátelit, jen tak, tak se stihla ukrýt. Sedla si pod velký květ a dala se do velkého pláče. Byla velmi unavená, hladová a vysílená. Ony nádherné květy jí připadaly ošklivé a začalo se jí stýskat po svém rodném včelínku. Po krásných voňavých, slaďoučkých květech akátu, který už jistě kvete. Proplakala tak několik dnů, když zjistila, že takto nic nezmůže. Vydala se tedy na zpáteční cestu. Byla to cesta ještě krkolomnější než cesta tam. Několikrát zabloudila, neustále musela odolávat dorážení cizích hmyzáků, omdlévala únavou, ale přece jen se jí povedlo doletět domů. Ve včelíně jí velmi mile přijaly, i když jí téměř nepoznaly. Křidélka měla pocuchaná, tykadla polámaná, nožičky spálené od sluníčka. Velmi pečlivě se o ni staraly a tak za pár dnů byla schopna letět na sběr se svými kamarádkami. Jakmile opustila včelín, nadýchla se voňavého, velmi dobře známého větříku, něco jí pohladilo po srdíčku a byla velmi ráda, že se vrátila domů. Už nikdy netoužila po velkých krásných cizokrajných květech, neboť květy akátů, jetele… jí připadaly ty nejkrásnější a nejvoňavější na světě… A co z toho vyplývá, to nechám na vás….. JŠ PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Četba na pokračování

Eda 50. KOPACÍ MÍČ Kluci hráli kopanou se starým odrbaným míčem. Eda se dostal do jedinečné šance. Podařilo se mu obelstít brankáře, který vyběhl příliš dopředu, a tak střílel do prázdné branky. Vypadalo to na jasný gól, jenže Eda se netrefil! Možná to bylo tím, že si chtěl zafrajeřit a místo na míření myslel na to, že se teď na něho všichni dívají a už si představoval, jak ho budou kluci poplácávat po ramenou za to, že jim pomohl k vítězství. Když viděl, jak míč letí vedle brány, sám nechápal, jak se to mohlo stát. neměl však čas přemýšlet. Spoluhráči se na něho vrhli a jeden přes druhého mu začali nadávat. Eda si v koutku srdce uvědomoval, že to pokazil sám, ale přece to před kluky nepřizná! Co by si o něm mysleli? A tak místo omluvy začal nadávat: "S takovým kopačákem by se netrefil ani Maradona! Ten balón je tak šišatej, že nikdo předem neví, kam poletí! S pořádným kopačákem by se to nikdy nemohlo stát!" Kluky však nepřesvědčil. Hned se do Edy pustili: "Hele, moc se nevytahuj! Spoléháš na to, že jinej balón nemáme a tak nebudeš moct ukázat svoje umění!" Eda však byl v ráži a chtěl se obhájit za každou cenu. Prohlásil: "Do týdne seženu pořádnej kopačák a pak vám ukážu, to budete čubrnět!", a na důkaz, že už nemá co dodat , se otočil a bez rozloučení odkráčel pryč. Sotva osaměl, začal si uvědomovat, že to přehnal - s tím vytahováním i s tím slibem. A když viděl v jednom obchodě za výkladem perfektní kopací míč, přesně takový, jaký si představoval, a přečetl si, kolik stojí, zatočila se mu z toho hlava. Kde má vzít tolik peněz? V pokladničce má sotva desetinu ceny míče. Ale co se dá dělat, musí to zkusit, musí ukázat klukům, že něco dokáže. Nejdříve to zkusil u maminky. Vrhl se jí kolem krku, začal jí povídat, jak ji má rád, ale maminka hned poznala, že je to jen divadýlko, a tak se zeptala, co Eda potřebuje. Eda jí barvitě vylíčil, jak moc nutně potřebuje peníze na nový kopací míč a jaké to bude neštěstí, když ty peníze nesežene. Maminka s úsměvem naslouchala a pak řekla: "Víš, Edo, teď ti tolik peněz nemůžu dát, protože je nemám. Ale můžu ti slíbit, že na vánoce najdeš pod stromečkem kulatý balíček." Eda mamince poděkoval, ale v duchu si říkal, že tak dlouho nemůže čekat, na vánoce mu nebude balón k ničemu, když klukům slíbil, že ho přinese za týden. Zkusil štěstí u dědečka. Říkal si: "Dědeček je chlap, ten jistě pochopí, jak ten balón potřebuji." Dědeček to skutečně pochopil, ale pomoci nemohl. Smutně pokýval hlavou a vysvětloval, že mu včera dovezli uhlí a že musel zaplatit tolik peněz, že mu zbylo sotva na jídlo. A dodal: "Jestli se mi bude líbit tvoje vysvědčení, tak ty peníze dostaneš na začátku prázdnin a ještě si toho míče užiješ dost a dost." Eda se rozmýšlel, jestli se nemá přiznat k


tomu, jak se hloupě vytahoval, aby dědeček věděl, že míč potřebuje hned, ale nenašel v sobě dost odvahy. Cestou domů Eda přemýšlel: "Jak budu před klukama vypadat? Vždyť se mi všichni vysmějí! O takovou ostudu ani trochu nestojím! Co se dá dělat, musím ten balón ukrást ve škole. Snad na to nikdo nepřijde, to bych nepřežil!" Celou noc přemýšlel, jak to udělat. Ráno se mu do školy moc nechtělo, ale chtěl mít tu nepříjemnost za sebou, a tak na starostlivou maminčinu otázku, jestli mu není špatně, že vypadá nějak divně, odpověděl, že je vše v pořádku. V hodině tělocviku půjčil pan učitel klukům pět kopacích míčů, aby mohli trénovat kopanou. Na konci hodiny využil Eda zmatku, kopl dva míče do křoví za hřištěm, ale přinesl odtud jen jeden, druhý si tam dobře ukryl. Nikdo si tohoto manévru nevšiml a Eda se už radoval z úspěchu své akce, jenže při úklidu pan učitel zjistil, že jeden míč chybí a poslal všechny zpět na hřiště, aby ho našli. Eda se bál, že někdo míč v křoví najde a pozná, že tam nepadl jen tak, a že bude vyšetřování, kdo tam míč schoval. Aby tomu zabránil, vlezl do křoví sám a míč přinesl. Tvářil se , jako by míč našel náhodou a pan učitel ho pochválil, že se nebál vlézt do křoví, kam se ostatním nechtělo. Edovi ta pochvala zněla spíš jako výčitka. Teprve teď si uvědomil, co to chtěl udělat. V duchu sliboval Pánu Ježíši i sám sobě: "Už nikdy nebudu krást! Raději ať mi nadávají a smějí se mi, je lepší to vydržet, než se stát zlodějem!" V neděli Eda při mši ministrantoval. Velcí ministranti nepřišli, a tak Edu poslali, aby šel vybírat peníze, i když to ještě nikdy nedělal. Byla zrovna sbírka na diecézi a tak se vybralo mnohem víc, než obvykle. Když Eda nesl košíček plný peněz do zákristie, zjistil, že tam nikdo není. Podíval se na peníze, pozorně se rozhlédl, trochu zaváhal, a pak si vyhrnul ministrantský oblek a do obou kapes u kalhot si nacpal peníze z košíčku. Pak se rychle upravil, košíček s penězi položil na stůl, ještě jednou zauvažoval, jestli někdo nepozná, že peněz ubylo a pak se rychle vrátil k oltáři. Šel i ke svatému přijímání, aby se ho maminka doma nevyptávala, jaký hřích udělal. Po mši se při svlékání ministrantského oděvu skoro třásl strachem, aby mu nezačaly padat z kapes peníze. Rychle si oblékl bundu, aby nebylo vidět, že má něco nacpáno v kapsách. Chtěl zmizet, jenže pan farář se na něho zadíval a zavolal ho k sobě. V Edovi zatrnulo, ale hned se mu zase ulevilo, když ho pan farář tiše upozornil: "Máš u nosu svíčku, vysmrkej se!" Eda si pomyslel: "To se lehko řekne, jenže jak mám vytáhnout kapesník, a zároveň nevysypat peníze?" Nahlas řekl:" Já nemůžu, já nemám kapesník." Pan farář mu dal svůj kapesník a Eda, celý červený, rychle zmizel. Domů však nešel, bál se, že se maminka bude ptát, proč má tak vyboulené kapsy. Taky ho trochu hryzalo svědomí. Chodil jen tak ulicemi a přemýšlel, co by měl udělat. V bundě našel prázdnou obálku. Napadlo ho, že nejlepší bude peníze vrátit. Dal je do obálky, loudal se jakoby nic kolem fary, a když se nikdo nedíval, hodil obálku s penězi do schránky. Pak rychle zmizel. O dva dny později čekalo Edu veliké překvapení. Z pošty mu přivezli velký balík. Když ho rozbalil, našel v něm krásný nový kopací míč a kartičku, na které bylo napsáno: Za to, žes přemohl sám sebe. Farář. PS: Na té obálce byla tvá adresa. Proč Eda kradl? Jaké hříchy ještě udělal? Má se zpovídat i z nevydařeného pokusu o krádež na hřišti? Mohl by se radovat z nepoctivě získaného míče? Co ho přinutilo vrátit peníze, Máme očekávat vždy nějakou odměnu za nápravu svých chyb? Proč se dělá v kostele sbírka? Co je to diecéze?


Rodičem se člověk [ne]narodí, ale může se jím stát Neexistují školy, kde by se rodiče mohli naučit stát se dobrými rodiči. Říká se, že život je nejlepší školou. A tak rodiče – samouci jsou často ponecháni sami sobě. O to více potěší, když vidíme kolem sebe rodiče, kteří vychovávají své děti s nadšením a vedou je životem laskavou a pozornou rukou. Rodič, který umí dávat zodpovědnost Každý rodič má určitý repertoár myšlenek, názorů, přesvědčení, který uplatňuje: svůj profesionální kodex. Některý si například myslí, že není dobré, když jeho dítě pociťuje nedostatek nebo bolest; že mu nesmí nikdy nic chybět; že rodinný život musí být vždy v pořádku a bez problémů atd. Tyto názory jsou určitě důležité a mnohým v životě asi i pomohly, ale ne vždy jsou tyto názory pravdivé, racionální a pro děti užitečné. Věci se mění, protože svět se mění, a proto je potřebné, aby se rodiče dokázali naučit poslouchat a vést dialog se svými dětmi. 1) Dokázat vytvořit klidnou atmosféru Domácí atmosféra je někdy plná napětí, nervozity, nedočkavosti a nepřejícnosti. Přílišný autoritarismus zapříčiňuje frustrace, nedůvěru, hněv. Aby se vytvořila klidná a vyrovnaná atmosféra, musí se rodiče naučit přijmout a akceptovat své děti, jednat s nimi jako s osobami, naslouchat jim a dodávat jim odvahy, podpořit smysl pro spoluzodpovědnost prostřednictvím použití racionality a svobody, ale nevzdat se ani své úlohy rodiče. Je potřební, ab rodič dokázal přijmout své dítě v jeho individualitě, jedinečnosti a originalitě. To neznamená souhlasit s jakýmkoliv chováním. Zde je důležité umět rozlišit chybu od osoby, která pochybila. Není jednoduché přijmout dítě pozitivně vždy a všude, ale ukázalo se, že ve chvíli, kdy rodiče více přijímají své děti, začínají ony zase více přijímat své rodiče, začínají být pozorní vůči jejich pocitům a potřebám. Přijmout znamená i respektovat svoje dítě. Rodiče často mluví k svým dětem, ale málokdy s nimi: mluvit s osobou znamená brát ji do úvahy. Mnohokrát způsoby naší komunikace s dětmi prozrazují, že je nerespektujeme, nebo si myslíme, že jsou neschopné. Když se dítě cítí respektováno, začne samo projevovat respekt a nabízí svoji spolupráci. Vytvořit příjemnou atmosféru znamená naslouchat a pochopit. Různé výzkumy ukázaly, že mnozí mladí říkají, že je rodiče málo poslouchají. Na to je potřebný postoj pokoje, otevřenosti, trpělivosti, očekávání, který dovolí, aby dítě mohlo vyjádřit svoje nejniternější pocity beze strachu a bez potřeby něco zakrývat. Proto je i důležité podporovat svoje děti, aby si s rodiči povídali. A naopak, děti se naučí mluvit od svých rodičů, pokud i oni jsou schopni přijmout pocity svých dětí.


2) Podpořit samostatnost a nezávislost Není jednoduché naučit děti samostatnosti, především pro rodiče, kteří jsou přehnaně projektivní. Samostatnost a nezávislost neznamená nezájem, ale důvěra ve vlastní schopnosti, možnost využit svoji zodpovědnost. Mnoha rodičům může překážet, že dítě, když vyrůstá, je už nepotřebuje, že je schopno postavit se na vlastní nohy. Zkušenost nás učí, že když budeme podporovat samostatnost a nezávislost svých dětí, podpoříme v nich schopnost vytvořit si osobnost bohatou na zručnosti, které jsou potřebné pro spolupráci a spoluúčast. Znamená to samozřejmě dokázat důvěřovat svému dítěti, že je schopno zvládnout ty věci, které se ho týkají: pořádek v pokoji, příprava do školy, domácí úkoly, vztahy s přáteli, s dospělými atd. Rodiče by měli vést politiku nezakročení, podpory a povzbuzování. Schopnost jednat moudře, pozitivně, konstruktivně a vhodná rozhodnutí, je cílem pomalého a dlouhého procesu dozrávání, který vyžaduje mít výchovného průvodce. Prvními takovými průvodci jsou právě rodiče. 3) Vyhýbat se postoji litování Někdy máme pokušení litovat děti: to však může znamenat, že oslabujeme jejich schopnost snažit se vlastní silou. Takto obíráme naše děti o odvahu a o ochotu riskovat, což je velmi potřebné ke zvládnutí života. Tento postoj mohou mít často rodiče dětí, které jsou dlouho nemocné nebo postižené. Ve skutečnosti však dítě s takovými problémy může být ve svém vývoji mnohem více brzděno tímto postojem litování ze strany rodičů, než vlastním handicapem. I jiné situace mohou být důvodem pro lítostivý postoj: materiální chudoba, smrt jednoho z rodičů, rozvod v rodině. Určitě jsou to situace, které zanechávají rány a znamení, ale nemusí být hlavním důvodem problému. Chlapec nemusí mít nutně špatné známky proto, protože má rozvedené rodiče, nebo je sirotek nebo je z chudé rodiny. Je proto důležité pomáhat mladým přijmout i zklamání, neúspěchy a nedělat z toho tragédie, ale dokázat přijmout jejich smutek. Na druhé straně však je i nutné uvědomit si, že zklamání, neúspěchy a pády patří do našeho každodenního života. Rodiče mohou změnit vztah se svými dětmi, bez toho, aby museli nutně měnit svoji osobnost, svůj charakter. A není nutné jít hned za psychologem, za expertem, jakoby existovala magická formulka. Možnosti a zdroje, které jsou potřebné, abychom byli dobrými rodiči, a tedy abychom se změnili, jsou v každém z nás: potřebné je však mnoho cvičení, abychom je dokázali dobře použít, a osobní práce a námaha, abychom je rozvinuli. (Tibor Reimer SDB z Don Bosco dnes)


Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.

14. Společenství mládeže ve farnosti Milí rodiče, máte za sebou pár kapitolek z pedagogiky. V kostce. Je to stručný výtažek, a přesto kolik úkolů, kolik varování, kolik povinností je tu zahrnuto. Denně hlídat každé své hnutí, slovo, stále se vzdělávat, vést rozhovor o víře. Jistě se ptáte, jestli je vůbec v lidských silách, abyste na to vše sami stačili. Je to opravdu tak, že sami byste na to nestačili. Ale naštěstí jste křesťané a je tu přece to, co jste tolikrát říkali při modlitbě apoštolského vyznání: společenství víry. Naplňme, uskutečněme tento článek víry v praxi a bude nám pomoženo. Je tu společenství církve, společenství tvé farnosti, aby s tebou nesla péči o nové pokolení Božích dětí. Má-li se mladý člověk skutečně křesťansky vyvíjet, nestačí poznávat křesťanství jen v uzavřeném kruhu rodiny. Musí je vidět naplňované i mimo domov. A nejen vidět, musí je konkrétně prožívat. Výuky, pouhé „učit se“, to je málo, i kdyby to bylo sebekvalitnější. Potřebují společenství svých vrstevníků, kde by mohli víru společně prožívat a navzájem se v ní upevňovat. A to je farní společenství mládeže, o kterém jsme si již vícekrát zmiňovali. Teď si o něm pohovoříme podrobněji. Máme tu příklad nejlepšího vychovatele, Ježíše Krista. Učil všechny lidi, ale nechal z nich vzniknout skupiny: větší - učedníků, a elitní - apoštolů. V pospolitém životě pak přecházel duchovní růst a náboženské uvědomění z jednoho na druhého. Kteří rodiče by neviděli, jak je srdce mladistvých přístupné vlivu kamarádů, jak za nimi pospíchá, jak k nim tíhne? Je to přirozené. Kdesi jsem četl, že člověk nemůže žít sám, jen umírat lze osaměle. V dobré partě se jeho osobní nejistota opře o jiné. Proto každý normální chlapec tíhne k partě kamarádů. Co ta považuje za správné, je správné i pro něj; co odmítá, je i pro něj špatné a hlas rodičů je proti tomu málo přesvědčivý. Víme z novin, co takové party mladistvých dokážou, když se touha po činu sejde s hloupostí a surovostí. Jestliže širší rodina, farnost, nepomohou mladým k vytvoření party dobré, pak mladí, odkázaní sami na sebe, si na ulici dobrou partu nevytvoří. Otcem farnosti a farní mládeže jako celku je kněz, ale i ten je sám bezmocný bez pomoci a často i přímé iniciativy rodičů. Rok co rok zvou kněží mládež farnosti ke spolupráci ve farním společenství. Je pochopitelné, že zájem projeví jen někteří a ještě méně jich vytrvá. Ti se rozvrství do skupin, part. Z chlapců a dívek budou party ministrantů, kteří se dovedou zaujmout pro krásně konanou liturgii. Ze starších vznikne parta lektorů. Ti dokáží číst Písmo nejen při bohoslužbě, ale i společně nad ním uvažovat, poznávat nové archeologické objevy ze světa bible a jindy se podivovat bystrosti moderních exegetů, kteří zkoumají historii posvátných textů.


Jiní, praktici, budou hrdi na to, že jejich parta dokáže pořídit věšáky na komže pro ministranty, promítat malým kazety, postavit o vánocích Betlém a obléci kostel do božítělové zeleně. Dovedou i vyměnit tašky na půdě, kde zatéká na trám a zasklít okno v sakristii, které malí neposedové vyrazili. Děvčata budou hrda na svou výzdobu kostela a na to, jak jsou jejich zásluhou na oltáři čisté plachty a jak je kostel útulný. Jiná dívčí skupina ušije dokonce i nové sukně a rochety, když ty staré začnou být chlapcům malé. Znám i party dívek, které samy vyrábějí nová liturgická roucha pro kněze a asistenci a dovedou na nich uplatnit svůj vkus a vynalézavost. Vědí kdeco o vzniku a vývoji liturgických rouch, znají historické slohy i požadavky nové liturgie. Jiná skupina má na starosti šíření tisku a novin, farní vývěsky a poutače. Všechny skupiny společně dovedou občas spolu s dospělými udělat jarní úklid domu Božího a kolem něj, dovedou se společně pobavit. Aby si mohli spolu zazpívat ve svižném rytmu, mladí cvičí zpěv pro bohoslužby mládeže, kde se uplatní i kytary a co kdo umí. V pěveckém farním sboru se setkávají všechny skupiny společně. Tam se uplatní a využije záliba této „hlučné generace“ pro podmanivý text duchovních songů. Společným dostaveníčkem part mladých jsou též diskusní večery o víře, o nových knihách a věcech, které mladé zajímají. Témata si sami navrhnou a s duchovním otcem dojednají. Vznikne-li správná parta, pak jí patří všechen volný čas, nejen při setkání v kostele a kolem kostela, ale i ve sportu, při návštěvě kina, divadla, koupaliště, na vycházkách do přírody. A vrcholným pojítkem všech navzájem jsou tiché minuty při duchovní chvilce, rekolekce před prvním pátkem, a „jejich“ bohoslužby pro mladé, k níž každý přispívá svým dílem aktivity. Radím tedy vám, rodičům: netrapte se s výchovou sami. Navštivte kněze své farnosti s nabídkou: čím můžeme pomoci, aby vaše mládež farnosti rostla v pospolitém prožívání své víry? Nepokoušejte se o zakládání nějakých spolků. Party mládeže nejsou ani spolek, ani sdružení, ani organizace, ty vznikají spontánně. Vytvoří si je určitě i vaši mladí - buď dobré, ale to dokáží je s pomocí vás starších, nebo ty, co jsou postrachem podvečerních parků a automobilů zaparkovaných na ulici. Pomozte, aby mládež ve farnosti mohla rozvíjet svůj smysl pro dobrý kolektiv a mravní vlastnosti dobrého křesťana, který je uchrání od nudy. Každá normální parta mladých má svou hlavu, chlapce a děvčata zpravidla starší než ostatní, agilnější, vyzrálejší. Pomozte knězi tím, že jej na ně upozorníte, aby jim mohl věnovat zvýšenou péči. Na těch záleží duch celé party. Vedoucí farních skupin mládeže, to je elitní sbor farní rodiny, obdoba dvanáctera, které si Pán Ježíš pečlivě vychovával. Kněz i ostatní aktivní členové farní rodiny by se měli mladým věnovat víc, než ostatním dospělým ve farnosti. Taková farnost je pak pravým zviditelněním církve, Matky a učitelky nových generací. Pokračování příště


Hřích je jen obyčejná lež Svět změnil svůj pohled na hřích. Mnozí výrobci tímto pojmem doslova ochucují a zdobí své výrobky a reklamy, aby byly přitažlivější. Žertuje se o něm, jakoby byl tou nejnevinější věcí na světě. O hříších se dokonce mluví ve zdrobnělinách jako o hříšcích a slabůstkách. Hřích má dnes lepší image Zdá se, že současný člověk se už hříchu nebojí. Má strach ze znečištění ovzduší, z cholesterolu, ze zákeřných nemocí těla, z teroristů, z válek, ale hřích pro něho ztratil někdejší nebezpečí. Svatý Dominik Savio už dnes svým „raději zemřít, než zhřešit“ nezaujme, ba zůstává nepochopený. Průzkum veřejného mínění o tom, co lidé považují za hřích, by nás asi vyděsil, protože dnes je relativní všechno, tedy i hřích. Argumentace „a co je na tom špatné?“ má magickou sílu rozptýlit jakékoliv výčitky svědomí. A když se už přece jen připustí nějaké selhání, raději se mluví o chybě, protože „mýlit se je lidské“. Všechny síly se místo na osvobození od hříchu soustřeďují na osvobození od výčitek z hříchu. Místo toho, aby se zlo odstranilo, spíše se zahání nebo zakrývá. Jako když se snažíme snížit horečku, ale nehledáme její příčinu – nemoc, kterou tato horečka signalizuje. Takové prostředí uspává i svědomí věřících. Mnozí křesťané již neznají svého pravého nepřítele, a to jen proto, že klec, do které je zavřel, lákavě pozlatil. Oproti časům, kdy se hřích hledal i tam, kde nebyl, prožíváme nyní opačný extrém. Proto se pokusíme vnést do této oblasti trochu světla. Co je vlastně hřích? Hřích je obrátit se k Bohu zády, odmítnout to, k čemu nás zve a dělat podle svého. Je to útěk od toho, k čemu jsme stvořeni – je to útěk od Lásky. Bez osobního vztahu k Bohu máme velmi ztížené poznání dobra a zla. Vždyť jen Bůh určuje, co je dobré a co špatné, takže to, co je nebo není hříchem nezávisí na nás, ale na Bohu. On nás usvědčuje z našich hříchů – prostřednictvím svého slova (Písmo svaté), Církve a různých životních situací. Z toho vyplývá, že kdo nehledá Boha a hledá jen hříchy, může skončit spíš v moralizování než ve skutečném duchovním životě. Pokud totiž vynecháme z naší víry vztah k Bohu, zůstanou z ní jen přikázání a věčné spekulace o tom, kdy jsme je překročili a kdy ne. Dynamika hříchu Představte si, že se do školy vezete v krásném Mercedesu a váš spolužák šlape na starém rezavém kole. Tento obrovský rozdíl ho hrozně štve, zvlášť tehdy, když prší. Vypracuje tedy plán. Samozřejmě, že nemůže za vámi přijít a říct: „Poslyš, není dobré jezdit do školy v Mercedesu, daleko lepší je jezdit na starém rezavém kole.“ To byste se mu vysmáli, že je hlupák, když vás chce k něčemu takovému přemluvit. Proto musí přijít s nějakým


supernápadem a říct třeba toto: „Poslyš, když budeš se mnou spolupracovat na tom a tom projektu, budeš mít helikoptéru.“ A to už je zajímavá nabídka! Součástí plánu je i „maličký“ detail, že v okamžiku, kdy se rozhodnete spolupracovat, ztratíte svůj Mercedes, ale vy, oblbnutí představou nového vrtulníku, to přece jen risknete. Ale spolužák je rafinovaný a všechno naplánoval tak, abyste helikoptéru nezískali. A další den jedete i vy do školy na starém rezavém kole, naštvaní, že jste se nechali tak lacino podvést. Přesně takhle funguje hřích. Člověk nehřeší pro hřešení, ale proto, že chce získat cosi víc. Dobrovolně si nikdy nevybereme něco, co by se nám nelíbilo, co by nás nepřitahovalo, co by nám neslibovalo zlepšení momentální situace. K Bohu se obracíme zády právě proto, že si myslíme, že jinde dostaneme víc, než nám nabízí on. Hřích vždy přitahuje, okouzluje. Je to osvědčená a inteligentní ďáblova taktika. Slibuje něco na první pohled dobrého, ale potom slib nějak překroutí a vezme nám i to, co jsme měli. Hřích tedy znamená naletět na přitažlivou lež. Na okraj Mel Gibson ve filmu Umučení Krista překvapivě obsadil do role ďábla italskou herečku Rosalinu Celentano s tím, že ve finální podobě filmu její hlas daboval muž, což samozřejmě vyznívá velmi nepříjemně. Gibson tento „tah“ vysvětlil takto: „Zlo je okouzlující, přitažlivé. Vypadá dobře, skoro normálně, ale ne až tak úplně. Proto jsem se pokusil v tomto filmu na postavě satana trochu zapracovat. V tom právě spočívá zlo – vezme se něco dobrého a trochu se to překroutí.“ (Z časopisu AHA)

Osvoboď mě, neboť nejsem svobodný, když si myslím: - To není má chyba, mám prostě takovou povahu. - Toho se prostě nemohu vzdát, to je nesmysl! - Nemám sice pravdu, ale ustoupit? To nikdy! - Ta práce mi nesedí, já už jsem takový. - Nedá se nic dělat! Nejde to! - To přece dělají všichni! To si myslí každý! - Ten? Toho nemohu vystát! Dokud si myslím takové věci, jsem otrok, otrok sebe sama, své minulosti, svého okolí, „lidí“ – ale chtěl bych být svobodný. Učiň mě svobodným. Ty jsi se stal dobrovolně poslušným vůle svého Otce, jen jeho, až k smrti na kříži. Zbav mne okovů otroctví, dej, ať povstanu k životu ve svobodě.


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI V souvislosti s hospodářsko-sociálním životem a s prací je dnes stále aktuálnější tak zvaná "ekologická" otázka. Člověk dostal přímo od Boha úkol "vládnout" nad věcmi a "obdělávat zahradu světa"; tento úkol musí plnit s úctou k tomu, že byl stvořen k Božímu obrazu, to jest s rozumem a s láskou. Musí cítit odpovědnost za dary, které mu Bůh dal a stále dává. Dar, který drží v rukou, musí – pokud možno ještě rozhojněný předat dalším generacím, Neboť i jim jsou Boží dary určeny: "Vláda svěřená Tvůrcem člověku není absolutní moc a člověk nemá volnost 'užívat nebo zneužívat' či zacházet s věcmi, jak se mu líbí. Omezení, které uložil Tvůrce už od počátku, je symbolicky obsaženo v zákazu 'jíst z plodů stromu' (srov. Gn 2, 16–17); s dostatečnou jasností ukazuje, že ve viditelné přírodě nepodléháme jen biologickým zákonům, ale i zákonům mravním, které nelze překračovat bez trestu. Správné pojetí rozvoje nemůže opomíjet úvahy o používání přírodních prvků, o obnově zdrojů a o škodlivých následcích industrializace, zaměřené jen na zisk. Tyto úvahy obracejí naše svědomí na morální kritéria, podle kterých je třeba hodnotit každý pokrok." EVANGELIZOVAT KULTURU 44. Služba lidem a lidské společnosti se projevuje a uskutečňuje ve vytváření a předávání kultury. Zvláště v dnešní době je to jeden z nejnaléhavějších úkolů lidského soužití a sociálního pokroku. Ve světle koncilu chápeme kulturu jako "všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí rozličné duševní i tělesné vlohy; snaží se poznáním a prací podřídit zem své nadvládě; zlidšťuje společenský život jak v rodině, tak v politickém soužití tím, že uskutečňuje pokrok mravů a zřízení; konečně postupem času vyjadřuje, sdílí a zachovává ve svých dílech své velké duchovní zážitky a touhy, aby tak sloužily mnohým, ba celému lidstvu ku prospěchu." V tomto smyslu musí být kultura chápána jako společné vlastnictví každého národa, jako výraz jeho důstojnosti, svobody a tvůrčí síly, jako svědectví jeho cesty dějinami. Zvláště křesťanská víra se může stát dějinnou a dějinně tvůrčí silou jen na základě kultury a skrze ni. Při pohledu na rozmach kultury odcizené křesťanské víře, ale i lidským hodnotám, a na kulturu orientovanou vědecko-technologicky a neschopnou odpovědět na palčivé hledání dobra a pravdy, které hoří v lidských srdcích, si církev plně uvědomuje, že je z hlediska pastorálního naléhavě nutné věnovat kultuře zvláštní pozornost. Vyzývá proto laiky, aby byli s odvahou a tvůrčím způsobem přítomni ve význačných oblastech kultury: ve světě škol a univerzit, ve střediscích vědeckého a technického výzkumu, na místech umělecké tvorby a humanistické reflexe. Cílem této jejich přítomnosti není jen poznávat, kriticky posuzovat a případně očišťovat projevy současné kultury, ale pozvedat je také pomocí původního bohatství evangelia a křesťanské víry na vyšší úroveň. Co napsal o vztazích mezi evangeliem a kulturou 2. vatikánský koncil, to je trvalou historickou skutečností a zároveň vysoce aktuálním a nezbytným projevem a stanoví náročný program, který je svěřen pastorální zodpovědnosti celé církve a tím i zvláštní odpovědnosti všech laiků: "Kristova blahá zvěst nepřetržitě obnovuje život a kulturu kleslého člověka a tepe a odstraňuje bludy a zlořády, které vyplývají ze stále hrozícího pokušení k hříchu. Neustále očišťuje a povznáší


mravy národů. Duševní přednosti a vlohy kteréhokoliv národa nebo věku zevnitř upevňuje, doplňuje a v Kristu obnovuje nadpřirozeným bohatstvím. A tak tím, že církev plní svůj vlastní úkol, nabádá a přispívá k zušlechťování člověka a společnosti, a svou činností i bohoslužbou vychovává člověka k vnitřní svobodě." Na tomto místě je užitečné připomenout některé zvláště závažné pasáže z exhortace Pavla VI. Evangelii nuntiandi: "Církev evangelizuje, když se snaží – jedině božskou silou poselství, které zvěstuje – proměňovat osobní a současně kolektivní vědomí lidí, činnost, v níž se angažují, jejich konkrétní život a jejich prostředí. Lidská společnost je to, jež má být přetvořena: církvi nejde jen o to, aby kázáním evangelia zasahovala stále širší území nebo stále větší skupiny lidí. Chce dosáhnout, aby silou evangelia byla proměněna kritéria posuzování, určující hodnoty, orientace zájmu, způsoby myšlení, zdroje inspirace a životní styly lidstva, které odporují Božímu slovu a plánu spásy. Snad to lze shrnout takto: Jde o to evangelizovat – nikoliv dekorativně, jakoby povrchovým nátěrem, ale vnitřně, ze středu života až do kořenů – proniknout evangeliem kultury a též i vzdělání člověka v plném a obsáhlém smyslu... Roztržka mezi evangeliem a kulturou je bezpochyby dramatem naší epochy, tak jako tomu bylo i v předchozích dobách. Je proto třeba vynaložit všechno úsilí, abychom s vytrvalou horlivostí evangelizovali lidskou kulturu, či spíše kultury." Nejpříhodnější cestou k vytváření a šíření kultury jsou dnes sdělovací prostředky. Svět hromadných sdělovacích prostředků se v důsledku svého rychlého, převratného rozvoje a změn i svého celosvětového hloubkového vlivu na vytváření názorů a postojů stává novu oblastí i v poslání církve. Profesionální odpovědnost laiků, ať už jednotlivců, či společenských institucí a iniciativ, vyžaduje v tomto směru, aby byla uznána v celém svém významu a vhodněji podporována hmotnými, intelektuálními a pastoračními prostředky. Při využívání i sledování sdělovacích prostředků je třeba se snažit jednak o formování kritického smyslu, prodchnutého láskou k pravdě, jednak o vytrvalou obranu svobody a o ohled na lidskou důstojnost a o pozdvihnutí autentické kultury národů, spolu s odvážným a rozhodným odmítáním každé formy monopolizace a manipulace. Pastorační odpovědnost laiků se však neomezuje jen na tuto obranu: ve všech oblastech světa, tedy i v tisku, filmu, rozhlase, televizi a divadle musí být hlásáno evangelium spásy.

ČTVRTÁ KAPITOLA DĚLNÍCI NA VINICI PÁNĚ Dobří správcové mnohotvárné milosti Boží RŮZNOST POVOLÁNÍ 45. Podle evangelijního podobenství povolává "pán vinice" dělníky na svou vinici v různou denní dobu: některé na úsvitě, jiné v devět hodin, další ještě kolem poledne a kolem třetí a páté hodiny odpoledne (srov. Mt 20,1nn.). V komentáři k této perikopě evangelia vykládá Řehoř Veliký různou hodinu povolání ve vztahu na různý lidský věk: "Různá hodina se může aplikovat na různý věk člověka. Podle našeho výkladu může ráno představovat dětství. Devátá hodina může být chá-pána jako rané mládí; slunce stoupá po obloze, to znamená, že roste žár života. Poledne je mladý věk: slunce jako by stálo uprostřed oblohy – to znamená, že se v tomto věku upevňuje plnost síly. Věk dospělosti představuje třetí hodina odpolední, kdy slunce již sestupuje k obzoru, tak jako tento věk již postrádá žár mladosti. Pátá hodina, to je věk, který bývá nazýván pozdním nebo stařeckým... Neboť tak jako jsou dělníci povoláni na vinici v různou dobu, tak jsou někteří voláni k životu svatosti už v dětství, jiní v mladosti, další v dospělosti a jiní konečně až ve vysokém věku." (Pokračování příště)


SVATÉ METLY Dokud byl holohlavý a prošedivělý P. Karel v dědině kaplanem, tož ještě to s třetím řádem ušlo. Dovedl baby držeti na uzdě. Když však po pětadvacetiletém čekání a po ztrátě svého zdraví obdržel konečně faru, tu "řáďařke", zvané též uštěpačnými ústy "svaty metle", neovládány více jeho silnou rukou daly se na scestí. Prováděly takové kousky, jako když raracha pustí s řetězu. A v těch pohnutých dobách to konečně prasklo. Místo P. Karla byl ku podpoře stařičkého faráře a víceděkana poslán novosvěcenec P. Jan. Mladíček čtyřiadvacetiletý, který o životě, jeho špíně a zejména o úkladech a choutkách ženského pokolení neměl ani potuchy. Od svého mládí byl uzavřen v chlapeckém semináři, z něhož pak přímo přešel do bohosloví. Dlouhé studium a stálá uzavřenost od vezdejšího světa však nezabránily, aby nevyrostl v krásného muže s plavým, vlnivým vlasem, s půvabným ruměncem na líci a jiskrami nadšení v temně modrých očích. "Svaty metle", jimž jako předchůdce byl určen za duchovního rádce, octly se v sedmém nebi. "Je je jé - ten velebné só šomné," pochvalovala si i pětasedmdesátiletá babka Čecháčka a oblízla si zálibně kapku u nosa. A to, prosím, byla osoba ženského pohlaví už třikrát plnoletá, v jejímž nitru už z vášní a hříchů nedoutnala ani jiskřička. Cožpak teprve povídaly její "svaté" sestry od sedmdesátky dolů! "S tema svatulama ož to néni k vedrženi," stěžoval si kostelník Rochétka, který povždy ohledně třetího řádu zastával úřad neúprosného kritika. A vlastně měl pravdu. U kaplanky na faře se dveře netrhly. Baby s úsměvem tak přesládlým, jak sacharin, si je nestačily podávat. P. Jan byl zahrnován jejich přízní. Radily se s ním jako s duchovním otcem o svých potřebách, nosily mu na mše, měnily růžencové lístky, chodily pro kalendáře a časopisy. A jedna druhou podezřívala, že "chodí za panáčkem". Nezkušený kaplan přijal každou vlídně, promluvil s ní, zažertoval. A tím vlastně ještě přiléval do ohně. Baby, dosud zvyklé na odměřené jednání P. Karla, byly jako zfanfrněné. Zvláště mladší, které dosud nepožívaly výhod kanonického stáří. Zejména starým pannám byl mladý kaplan cílem jejich tužeb. Ba i mladá děvčata pod rouškou zbožnosti snažila se, kde jen mohla, přiblížiti se ke švarnému knězi. P. Jan sám ve své nezkušenosti hrozícího nebezpečí nepozoroval. Zato ale pan děkan se světa znalým kostelníkem vrtěli povážlivě hlavami. Neřekli však kaplanu ničeho, nechtějíce kaliti pokoj jeho duše. První nesoulad mezi částí třetího řádu a mladým kaplanem povstal teprve tehdy, až začala naň útočit svými návrhy hanácká Carmen Sylva, Jenofa Klekánicová. Útoky ty nebyly milostného rázu, poněvadž Jenofa už víc jak dobrých deset let, hlavně, co vstoupila do třetího řádu, byla cudná a počestná panna. Jednoho krásného dne přinesla kaplanovi k posouzení a fedrování své náboženské básně, které se hned mohly na nějaký nápěv zpívat. Nevynikaly sice rázem Klopstockovy Messiady, spíše blížily se poesii nebožtíka Škarnicla. (Pokračování příště)


Rodinná katecheze – Duch Svatý Nabízíme vám rodinnou katechezi o Duchu Svatém jako přípravu na Slavnost Seslání Ducha Svatého, nebo jako námět na rodinné povídání o náboženství. Stůl se dnes může stát místem, kde se připravujeme na nastávající slavnost. Do vázy natrháme větvičky. Na ně postupně pověsíme na červenou stužku plaménky s Dary Ducha svatého. Každý den si třeba po večeři o jednom z darů popovídáme: Proč nám Bůh dal zrovna takový dar? Je dnes potřeba? Kdy jsme ho potřebovali my? Možná, že někdy jsme na takového mocného pomocníka zapomněli. Modlitba za tento dar. Tím, že máme jednotlivé dary stále na očích, snadněji si je zapamatujeme. Sedm stužek s plaménky Darů Ducha sv. Dar moudrosti Moudrost neznamená chytrost. Napomáhá člověku, aby v každé situaci rozeznal dobro a podle toho jednal. Přináší také pokoj, když je naše srdce zakotvené v Bohu. O tomto daru je obzvlášť vhodné společně mluvit. Dnešní doba stírá hranice dobra a zla. Děti se velmi špatně orientují, co bylo v jejich jednání dobré nebo zlé. Často neuznávají svoji chybu, protože nejsou k tomuto rozlišování citliví. Prosíme za tento dar v modlitbě. Dar rozumu Je dar, který nám umožňuje především hlouběji poznat Boha, jeho slovo a učení církve. Dnes je kladen důraz na vzdělání a schopnosti dětí se poměřují často podle úspěšnosti ve škole. I komunikace doma je vedena především směrem ke škole. Ta určuje potom zda-li jsme s dítětem spokojeni nebo ne. Je to důkaz dnešního kultu inteligence. Ale zde se nám nabízí (a je to i naší povinností) rozvíjet dítě v duchovní oblasti, která jedině přetrvá i po smrti. Mít radost z rozličných obdarování našich dětí. Prosíme za tento dar v modlitbě. Dar rady Pomáhá nám, abychom se ve všech situacích správně rozhodovali. Také, nám Duch svatý radí, co máme říct lidem, kteří potřebují útěchu, pomoc, kteří se ptají po Bohu. Rozhodovat se správně v různých situacích je bez tohoto daru velmi nesnadné. Často se rozhodujeme i podle citu, momentálního hnutí, poznání. Např. když se rodiče chtějí rozvádět, nebo, když si maminka nechce nechat své děťátko... Když se ocitnu v situaci, v níž si nevím rady, když vidím někoho, kdo potřebuje nutně poradit, nebo když si doma všimnu, že má někdo problém. . . V těchto situacích nám pomáhá Dar rady a my můžeme také tímto darem pomoci druhým. Prosíme za něj v modlitbě. Dar síly Umožňuje, abychom dokázali odolávat tlaku okolí, vydávali tak svědectví o Pánu Ježíši. Pomáhá nám vykonávat to, co po nás Bůh žádá. Posiluje nás v prožívaném utrpení. Odolávat tlaku okolí, reklamám, názorům médií, které, i když se bráníme, přece jen někdy zatnou své drápky, je zvlášť pro děti velmi těžké. Děti jsou tlačeny do postoje: být jako ti druzí, co nejmíň se odlišovat a hlavně mít, co mají druzí. Pro nás rodiče je to s přibývajícím věkem dětí stále nesnadnější. Ale prosba o tento dar nás uschopňuje vzájemně se povzbuzovat v umění nebýt vždycky a za každou cenu jako ostatní, nepodlehnout tlaku okolí a být si vědom svých hodnot.


Dar umění Je dar, který dostává člověk od Boha, aby skrze umění vypovídal (třeba nepřímo) o velikosti Boží a jeho kráse. (Ne všichni umělci však tvoří pravdivá díla.) Můžeme si popovídat, jest-li někoho takového známe přímo a také o tom, co z oblasti umění máme doma. Možná v knihovně najdeme v literatuře obrazy, u kterých se můžeme pomodlit. Také poslech hudby se může stát modlitbou. Možná, že i někdo z rodiny je obdarován tímto darem. Dar zbožnosti Člověk, který přijme tento dar je celý prodchnutý Bohem. Opravdová zbožnost neodpuzuje, ale přitahuje. Není to okázalé modlení ani jiné nápadné skutky zbožnosti, ale můj vnitřní život s Bohem. Všechno, co děláme podřizujeme Bohu a ptáme se po jeho vůlí. S takovým člověkem je velmi příjemně. Vyprávíme si s dětmi o tomto daru. Abychom mohli žít sjednoceni s Bohem, nesmíme opomíjet svátosti a modlitbu. Řekneme si, kdy půjdeme v nejbližším termínu ke sv. zpovědi, sv. příjímání. Večer se scházíme ke společné modlitbě, ráno, alespoň krátce se s Bohem spojíme. Mohou poznat naši kamarádi, že jsme zbožní? Je jim s námi dobře? Dar Bázně Boží Je úcta před Bohem Stvořitelem a Králem celého světa. Není to strach, ale uvědomění si, kdo je Bůh a co jsem já. Je to uvědomění si zodpovědnosti za to, s čím Bůh se mnou počítá a také, že se jednou ze svých skutků budu před Bohem zodpovídat. VE DRUHÉ ČÁSTI PŘÍPRAVY SE MŮŽEME ZABÝVAT PLODY DARŮ DUCIIA SVATÉHO Kdo do svého srdce přijal Dary Ducha sv. nese potom plody Ducha - tj. lásku, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrotu, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistotu.(KKC str. 461 ) Pro tuto část je možno využít přiložený obrázek uvnitř Zrníčka. Prostřihneme okénka a přiložíme z druhé strany papír s plody Ducha sv. Hra: Můžeme si zahrát hru, na papír napíšeme každý své jméno. Papír necháme kolovat a každý připíše, co si myslí, že druhý má za dar, jaké ovoce nese. To je velmi dležité, pomáhat si navzájem objevovat své dary, které jsme od Boha dostali. NA ZÁVĚR ,.Seslání Ducha sv. nebyla žádná pokoutní událost, seběhli se k ní lidé z osmnácti národností, celý středomořský svět. I dnes, představa firmy, která by se při svém zrodu uchytla v osmnácti státech, je představou impozantní, ale zde - žádné chytré reklamy. se kterými by apoštolové běželi do ulic. Ale bylo to naopak - lidé se sbíhali k nim, k domu, kde byli pohromadě. Sebehlučnější propaganda, podnikové akce, i tam kde jsou k dispozici peníze, média - to vše samo neobrátí svět. Jen tam, kde se v církvi něco děje, když v ní, působí Duch svatý, to jediné svět uvidí. A pak je lidé slyší. Apoštolé byli pohromadě kolem Panny Marie. Nevymýšleli plány, ale měli se mezi sebou rádi a volali" "Přijď Duchu svatý" MODLITBA Duchu Svatý, Živote mé duše, klaním se ti, osvěcuj mne, veď mne, posiluj mne a utěšuj mne. Říkej mi, co mám udělat, a přikazuj mi,

abych to dělal. Slibuji, že se ti pořídím ve všem, oč mne požádáš, a že přijmu vše, co dovolíš, aby se stalo. Dej mi vždy poznávat, co je tvá vůle.



proč…? – exodus a skutky 1. Proč se učedníci v Jeruzalémě báli Šavla a nechtěli se s ním spojit? 2. Proč si Pavel a Barnabáš roztrhli svůj oděv? 3. Proč Pavel odmítl vzít s sebou na misijní cestu Marka? 4. Proč se chtěl žalářník ve vězení, kde byli Pavel a Sílas, zabít? 5. Proč museli Akvila a Prisila opustit Řím? 6. Proč Pavel v Efezu odešel ze synagógy, kde kázal 3 měsíce a mluvil v Tyrannově škole? 7. Proč si domorodci na Maltě mysleli, že je Pavel vrah? 8. Proč Mojžíš zabil Egypťana? 9. Proč přišly Reúelovy dcery ke studni? 10. Proč dal Bůh Mojžíšovi na začátku jeho poslání moc udělat tři zázraky? 11. Proč se egyptští věštci nemohli dostavit Mojžíšovi, během šesté rány? 12. Proč v domech Izraelitů nic nezemřelo při 10. ráně? 13. Proč Bůh nevedl izraelský lid z Egypta nejkratší cestou přes zemi Filišťanů? 14. Proč Bůh přikázal Izraelitům při jejich odchodu z Egypta, aby změnili směr a utábořili se mezi Migdólem a mořem před Baal-sefónem? 15. Proč se báli Izraelité přiblížit k Mojžíšovi, když se podruhé vrátil ze Sinaje s kamennými deskami? Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Hakeldama (Sk 1,19); 2. losem (Sk 1,26); 3. Přímá (Sk 9,10-11); 4. Tabita (Sk 9,36); 5. Italský (Sk 10,1); 6. byl zabit mečem (Sk 12,1); 7. Rodé (Sk 12,13); 8. Marie (Sk 12,12); 9. rozežrán červy (Sk 12,23); 10. Barsabáš (Sk 15,22); 11. zastal se jich před pastýři a napojil jim ovce (Ex 2,17); 12. Sipora (Ex 2,21); 13. Geršom a Elíezer (Ex 18,3-4); 14. Já jsem, který jsem (Ex 3,14); 15. bděním (Ex 12,42); 16. celou noc (Ex 14,21)


Moudra našich dětí z písemky v náboženství Napiš modlitbu Věřím v Boha. Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného………(to stačí) lm Koho si Bůh vyvolil, aby předal lidem Desatero? Cyril a Metoděj pb Jidáš mg David sd Jak se jmenoval první izraelský král? Jidáš pb Goliáš mko Herodes mh S kým uzavřel David opravdové přátelství? s Goliášem ih Vyjmenuj svátosti. svátost vzkříšení mg svátost bohoslužby sd Která svátost je nejdůležitější? svátost vzkříšení mg Napiš alespoň 3 blahoslavenství. Blahoslavenství křtu mg


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Ludmila Gajdová Zdeněk Michlovský

Podivín Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc červen: 1. Aby křesťanské rodiny s láskou vítaly každé dítě a aby obklopily láskou přestárlé a nemocné. 2. Aby věřící pochopili, že stálý dialog mezi náboženstvími a zakořenění evangelia do místních kultur pomáhají k evangelizaci národů. 3. Aby uskutečňování myšlenek plenárního sněmu vlilo všem věřícím do srdcí nové nadšení k životu z víry.

V uplynulých letech jsme se v červnu rozloučili Podivín 2005 2004 2003 2002 2001

Ladná

Bulhary

Eva Švrčková František Gála Bedřich Pola Terezie Michlovská

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 6 červen plešatá hlava

Recommend Documents