ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 2 únor bar a nevěstka

ZRNÍČKO Svazek 6, číslo 2

únor 2006

bar a nevěstka Bůh je všude. Musíme vždy očistit svůj pohled, abychom ho našli v každém prostředí a ve všech lidech. Nemusíme dávat Boha bližním: on je v nich, jenom ho tam musíme najít a vyhledat a klanět se mu. Pak s pokorou se máme vynasnažit odstranit překážky, které mu brání v růstu. »Lévi mu pak připravil ve svém domě velkou hostinu. A byl s nimi značný počet celníků a jiných, kteří s nimi byli u stolu. I reptali farizeové a jejich vykladatelé Písma a říkali jeho učedníkům: 'Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky?' A Ježíš jim odpověděl: 'Nepotřebují lékaře zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.' « (Lk 5, 29-32) Bylo to v baru, v jednom z takových, jakých je mnoho kolem nádraží, přístavů a jinde. Vešli jsme, Pane; přišlo děvče, ubohé děvče s očima nevěstky. Cítil jsem, jak se dotýká svým pohledem našich tváří a našich těl, jako když špinavá ruka ohmatává čistou látku, jako když se čmárá špinavým prstem po čerstvě natřené zdi. Vybírala. Měl jsem strach, že mě pošpiní. Opilý muž s přiblblou tváří spustil za několik franků hudební automat. V okamžiku se ponořil celý bar do křiklavého světla, do bezuzdné hudby, do vášnivého rytmu. Tančili ve směšných párech, namazáni žlutě, zeleně a červeně. A proplétal se mezi nimi chlapec, malý znetvořený chlapec s tělem dítěte a s tváří starce. Skákal jako loutka v rukou ďábla. Pane, ten muž tam už není. Kde je dítě Boží ? Kde je dcera Boží ? Chtěl jsem »ji« opět vyhledat a říci jí nashledanou, znovu jí najít pro ni samou, ji, která se ztratila,

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

ji, která si už ani neuvědomuje, co se s ní stalo. Chtěl jsem »ji« vidět, chtěl jsem se »jí« a dotknout, chtěl jsem s »ní« mluvit, chtěl jsem »ji« milovat, touž, kterou ty miluješ a vážíš si jí od věčnosti. Za tebe jsem jí při rozloučení stiskl ruku; kdybych byl měl odvahu, Pane, byl bych ji políbil. A věřím, že »ona« se dívala za mnou při mém odchodu. Byla noc. Myslil jsem, že v témže okamžiku benediktini, trapisté, karmelitáni a jiní, v mlčení a čistotě, se dotýkali Boha svou otevřenou duší. Trpěl jsem, Pane, tvou nepřítomností; vše mi připadalo prázdné a těžké, děsně prázdné. A přece... Přece šlo za mnou červené světýlko udávající směr v noci v ulicích velkoměsta, označující domy prostopášnosti, zaplavující místnosti vášněmi, připomínající však také tvoji přítomnost v setmělé kapli kostela. Pane, je mnoho červených světýlek ve městě lidí, která vedou k tobě, a která svádějí ke hříchu? Dobře, Pane, i přes to zlo, i přes naše sondy, i přes to všecko, na vzdory všemu, nestál jsi tam včera večer v tom baru u ní? Stál jsem tam, můj drahý, protože kde vládne čistota, tam jsem já, aby se mi klaněli; kde vládne hřích, i tam jsem, já, abych ho vykoupil. (Michael Quoist)


Světec na měsíc Jako světce pro měsíc únor jsme vybrali sv. Dorotu. Dorothea (Dorota, Bohdanka) žila koncem 3. století v Cesarei, hlavním městě kapadockém. Legenda o ní vypravuje: Dorota vynikala zbožností, čistotou a krásou. Za pronásledování křesťanů byla předvedena k císařskému náměstku Sapriciovi. Na výzvu, aby obětovala bohům, odpověděla: "Nikdy nebudu obětovat vašim bohům, kteří přebývali jako my v smrtelném těle, neřestně žili a pravého Boha nepoznali." Sapricius dal Dorotu odvléci do žaláře a poslal k ní dvě sestry, Chrastu a Kallistu, které byly dříve křesťankami, ale z bázně před mukami zapřely svou víru. Tyto dvě dívky měly Dorotu odvrátit od víry. Avšak nestalo se tak. Dorota dívkám domlouvala, a ony zahanbeny a povzbuzeny, znovu prohlásily, že chtějí setrvat ve víře Kristově a za své poblouzení činit pokání. Obě byly umučeny v kotli, naplněném vroucí smolou. Sapricius nařídil, aby i Dorota byla umučena. Ona odvětila: "Učiň, co zamýšlíš, abych brzy viděla toho, po němž touží duše má. Z lásky k němu nebojím se ani mučení ani smrti." Pro Dorotu přišla toužená hodina. Soudce jí odsoudil k smrti mečem. Radostně zvolala: "Hospodine, budiž veleben, že mne voláš do ráje a k svatbě!" Kráčela na smrt jako na svatbu. Byl bouřlivý zimní den; ledový vichr burácel krajem a sněhové vánice halily zemi i oblohu šedou smutnou rouškou. S úsměvem řekla mučednice: "Hleďte, jak pustá a nevlídná jest tato země! Blaze mi, že jdu do krásnějšího kraje, kde se blankyt nebeský nikdy mrakem nezahaluje, kde ustavičně vane jarní vzduch, nivy se zelenají a v zahradě mého snoubence skvějí se lilie, kvetou vonné růže a sladké plody zrají. Jak plesám, že smím již do tohoto ráje vstoupit!" Náhodou zaslechl tato slova mladý úředník Theofil, jenž si rád z křesťanů tropil žerty. Přistoupil k světici a řekl jí posměšně: "Nevěsto Kristova, tak mi pošli ze zahrady svého snoubence kytici těch krásných růží a košíček sladkého ovoce, které tam budeš trhat." Svatá panna pohlédla vážně na posměvače a řekla: "Stane se, čeho si žádáš; dostaneš růže i ovoce, jen buď hoden toho daru!" Na popravišti poklekla sv. mučednice a modlila se. Tu přistoupilo k ní sličné pacholátko, majíc v ruce košíček a v něm tři růže a tři jablka. Řeklo: "Sestro milá, Snoubenec tvůj ti to posílá." Ona pak mu řekla: "Dones to tajemníku Theofilovi, že mu posílám, čeho si přeje." Po těchto slovech byla mečem sťata a duše její s radostí se vznesla do nebeského ráje. Ve společnosti veselých druhů vyprávěl Theofil žertovně, že čeká každou chvíli z ráje krásné květiny a ovoce, jež spanilá dívka odtamtud poslat mu slíbila. Tu vstoupil k němu hošík s košíčkem, v němž byly svěží růže a jablka, řka: "To ti posílá Dorothea ze zahrady Snoubence svého." Theofil zvážněl. Duch jeho otevřel se nebeskému světlu. Uvěřil v Krista a vyznal svou víru. Byl natažen na skřipec, trhán železnými háky a pochodněmi pálen.V převelikých mukách se modlil: "Kriste, Synu Boží, vyznávám Tě: Uveď mě do sboru svých vyvolených!" Bylo to roku 303. Sv. Dorota je patronkou zahradníků, květinářů, pivovarníků, horníků; novomanželů, nevěst; šestinedělek; při porodních bolestech; v chudobě; ve smrtelném nebezpečí; při křivém obvinění (Podle knihy »Naše světla«)


Dobré skutky, které nic nestojí Co mi můžeš dát Jednoho dne dostali děti ve škole úkol vymyslet co může dávat každý člověk. Malý Kamil přišel domů ze školy a začal si plnit úkoly na druhý den. Jen s tímto si nevěděl rady a tak jej nechal být. Odpoledne pak přišla maminka z práce domů a on chtěl jít ven. Následovala tradiční otázka: „A úkoly máš hotové?“ Kamil musel s pravdou ven, že mu ještě jeden schází, ale právě kvůli němu, že musí jít ven. Kamila totiž něco napadlo. Přišel do obchodu s potravinami a ptá se prodavačky: „Mohla byste mi dát jeden chleba?“ Ta odpověděla: „Dát ti jej nemůžu, ale můžeš si jej koupit.“ „A co byste mi teď mohla dát?“ Prodavačka se usmála a řekla, že třeba jeden velký hezký úsměv. Kamil poděkoval a odešel. Jde dál ulicí a potká svého bratrance a ptá se ho: „Mohl bys mi dát lyže?“ Ten na něj chvíli vyjeveně kouká a pak odpoví: „Co je to za hloupou otázku? Jak si na to přišel? Vždyť žádné nemám, tak jak ti je můžu dát. A i kdybych je měl, proč bych ti je měl dát?“ Už ho to bloumání po ulicích nebavilo a tak se vydal domů. Potká školníka, je to milý a hodný pán, se kterým je legrace. Samozřejmě, ze Kamila osloví a ten se jej hned zeptá: „Pane školník, co byste mi teď mohl dát?“ Školník chvíli vyjeveně zírá, pak se usměje a řekne: „Leda pár pohlavků, vidíš, že jdu s prázdnýma rukama, tak co bych ti mohl dát.“ Kamil přišel domů a šel si napsat poslední úkol. Během odpoledne totiž zjistil, že darovat se dá jen to, co vlastníme. Jak tak píše, uslyší z obýváku známý smích, který patří jeho babičce, kterou má nadevše rád. Hlavou mu projelo spousta historek, které s babičkou prožil, ale také si vzpomněl na to, jak mu maminka vyprávěla, že to babička v životě neměla jednoduché a že jestli se někdy někomu vyhýbalo štěstí, tak to byla právě ona. Brzy přišla o manžela a o své čtyři děti se starala sama. Prožily válku a mnoho dalších nelehkých období a přesto si babička zachovala optimistickou náladu a veselou mysl. Navíc měla obrovský dar tu dobrou náladu šířit po okolí. A jak tedy vypadal hotový Kamilův úkol. „Dávat můžeme většinou to, co vlastníme, ale ŠTĚSTÍ JE TO JEDINÉ, CO MUŽEME DÁVAT, ANIŽ BYCHOM TO MĚLI. JR


Četba na pokračování

Eda 45. NAROZENINY Blížily se Edovy desáté narozeniny . Oslavence napadlo, že by je měl oslavit jinak, než ty předcházející. Dospělí přece taky slaví "kulatá" výročí. Eda tedy přišel za maminkou a prosil ji, jestli by mohl doma uspořádat oslavu pro své nejlepší kamarády. Když slíbil, že bude ze všech sil pomáhat, aby s tím měla maminka co nejméně práce, maminka svolila. Eda zajásal a hned se pustil do přípravy. Napsal a namaloval každému zvláštní pozvánku s programem: Sraz před kostelem v neděli v 15,25 hod. , křížová cesta, pak přesun k nám domů, tam hojné a chutné občerstvení, hry a zpěv. Dobrou náladu s sebou! Připojil podpis, pozvánky dal do obálek a poslal poštou, aby kamarádi měli dvojnásobnou radost, z dopisu a z pozvánky. Už teď se těšil, jak to bude krásné, až budou společně mlsat, zpívat a hrát různé hry. Když si Eda vzpomněl na tlustého Lojzu, který se včera vrátil z nemocnice, rozmýšlel se, jestli by ho neměl také pozvat. Měl strach, že Lojza všechno pokazí, ale nakonec mu poslal pozvánku taky. Celou sobotu Eda doma uklízel, aby na nedělní oslavu bylo všechno "špígl nígl". Byl si vědom toho, že taková oslava není zadarmo, a proto vybral z pokladničky všecky své úspory a dal je mamince na nákup dobrot. Sám sháněl po celém městě ty nejlepší limonády, pomáhal mamince péct dort a vyrábět chlebíčky a jednohubky. Z kostela si vypůjčil zpěvníky, aby si mohli s klukama společně zazpívat. V knihovně našel knížku o stolování a připravil podle ní slavnostní tabuli. Pro každého hosta připravil malý dárek - obrázek. Ještě jednou si prohlédl své dílo a rychle utíkal do kostela, aby nepřišel pozdě. Když přišel ke kostelu, zbývalo do začátku křížové cesty ještě několik minut. Eda čekal venku, aby mohl pozdravit své hosty, s nimiž se zde měl sejít. Když nikdo nepřicházel, řekl si: "Asi přijdou pozdě jako obyčejně, počkám v kostele." Sedl si až do první lavice, aby si kluci nemysleli, že hlídá, kdo přišel pozdě. Ze všech sil se snažil myslet na to, jak za něho Ježíš trpěl, a docela se mu to dařilo. Když skončily společné modlitby, Eda ještě poděkoval Pánu Ježíši za připravenou oslavu a poprosil, aby všechno dobře dopadlo. Když vstával a otáčel se, myslel, že za sebou uvidí své kamarády, nebyl tam ani jeden. "Asi čekají před kostelem!" řekl si Eda, poklekl před svatostánkem a spěchal před kostel. Spěchal, ale nezapomněl u dveří udělat pořádný kříž svěcenou vodou. Avšak ani před kostelem nikdo nečekal. "Třeba to popletli, a šli rovnou k nám," řekl si Eda, ale sám tomu moc nevěřil. Vzal to domů poklusem, aby co nejdříve zjistil, jak se věci mají. Kluci tam nebyli. Eda se rozbrečel. Taky se vztekal a měl chuť všechno rozbít :"Tolik zbytečné práce! A úspory jsou taky pryč - a co z toho? Proč se na mě vykašlali? A proč to Ježíš nějak nezařídil, když jsem ho prosil, aby všechno dobře dopadlo?" Maminka se snažila Edu uklidnit: "Jsme přece svobodní lidé, Bůh nás do ničeho nenutí, nechce, abychom byli jako pimprlata na provázcích. Vždyť i sám Ježíš čeká každou neděli v kostele, až přijdeme oslavovat jeho druhé narozeniny - jeho vzkříšení. Mnoho lidí nepřijde, televize nebo spaní až do oběda je jim milejší, než Pán Ježíš. A on nepošle anděly, aby ty nevděčníky přivlekli do kostela násilím, i když je z toho smutný jako teď ty." Eda se přestal vztekat a brečet. Přemýšlel o tom, jak se asi cítí náš nejlepší Přítel, když na nás marně čeká.


Najednou se ozval zvonek. Eda se zvědavě rozběhl ke dveřím. Kdo to asi je? Byl to tlustý Lojza. Jindy by Eda z takové návštěvy neměl žádnou radost, ale dneska byla naprosto jiná situace. Pozval Lojzu dál. Host se omlouval: "Promiň, že jdu tak pozdě! Díval jsem se na televizi a bylo to tak napínavý, že jsem docela zapomněl hlídat hodiny." Eda nabídnul Lojzovi připravené dobroty a ten se do nich bez váhání pustil. To se ví, v nemocnici mu nikdy nic takového nedali. Eda se ho zeptal: "Nevíš kde jsou ostatní kluci? Mělo nás být dvanáct a jsme jen dva." "Oni opravdu nepřišli? Petr s Honzou šli na fotbal, Filip se díval do půlnoci na televizi, tak asi spí, a ti ostatní šli k Vaškovi, včera se chlubil, že dostal nový počítačový hry. Zítra se jistě budou vymlouvat, že se museli učit. Ale aspoň se pořádně nadlábneme, ne?" Lojza se podíval na Edu, a když viděl, že Eda je z těch zpráv smutný, zmlkl a zamyslel se. Pak vstal, přistoupil k Edovi, podával mu ruku a řekl: "Ještě ti dlužím omluvu za to, jak jsem se k tobě choval. Tys mi chtěl pomáhat a já jsem tě odkopl. Promiň. Byl bych rád, kdybychom byli kamarádi. V nemocnici jsem měl čas přemýšlet. Když jsem si uvědomil, že jsem kvůli vlastní hlouposti málem přišel o nohy, radši bych se neviděl. Ale teď se to všecko změní. Byl bych rád, kdybys mi pomohl s učením..." Lojza se odmlčel, nevěděl, co by ještě měl říct, ale Eda ho vysvobodil z rozpaků: "To víš, že ti pomůžu!" A pak se usmál a prohlásil: "Tak se mi zdá, že to dnešní odpoledne skončilo dobře. Ježíš moji prosbu nepřeslechl!" Kdo a čím pokazil Edovy narozeniny? Co slavíme každou neděli? Jak? Co si asi myslí Ježíš, když se někdo místo nedělní mše dívá na televizi nebo spí až do oběda? Co pro nás Ježíš při každé mši připravuje? Může jít k přijímání ten, kdo nebyl v neděli na mši a nezpovídal se? Proč někdo ano a jiný ne? Proč může jít k 1. sv. přijímání jen ten, kdo se snaží být každou neděli v kostele na mši?


Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.

12. Puberta Marku Twainovi si stěžoval sedmnáctiletý mládenec: „Já si s mým otcem už vůbec nerozumím. Denně se hádáme. Je tak zaostalý ve svých názorech, nemá smysl pro nic moderního. Co s ním mám dělat? Budu asi musit utéct z domu.“ Twain odpověděl: „Příteli, moc dobře vám rozumím. Když mně bylo sedmnáct, byl můj otec právě tak nevzdělaný. Také to s ním nebylo k vydržení. Ale mějte s těmi starými lidmi trpělivost. Oni se přece jen pomaličku polepšují. - Po deseti letech, když mně bylo sedmadvacet, už se otec naučil tolik, že s ním byla docela rozumná řeč.A co vám mám povídat dál? - Teď, když je mi sedmatřicet - věřte nebo nevěřte - teď když si s něčím nevím rady, jdu se poradit se starým otcem. Ti staří se doopravdy časem mění k lepšímu.“ Jo, tohle známe všichni. Puberta je, když dětem začínají potíže s rodiči. Vše jim připadá zastaralé; rodiče, vychovatel, pan farář - i Pán Bůh. Z hodného děcka se může najednou stát drzý, líný, náladový tvor, který chce mít vždy a ve všem pravdu. A když mu to okolí neuzná, lituje se, že mu nikdo nerozumí, že ho nikdo nemá rád. Je to mladý stromek otřásaný jarními větry a bouřemi. Neví co chce. Nesnáší rodiče, ale nikdy je tak nepotřeboval jako teď, nemá-li se dostat na špatné cesty. Co tedy mají rodiče dělat? Především si vzpomenout, jak bylo jim, když byli sami mladiství. Ať si na to vezmou zvětšovací lupu - už jsme si řekli, že to nyní probíhá bouřlivěji. Ať své děti nezaženou zbytečnou tvrdostí, nedostatkem porozumění. Teď je musí vést pevně, ale ne poručnicky; jako starší kamarádi, přátelsky, musí být připraveni nejen mluvit, ale především trpělivě naslouchat, i trpělivě mlčet. Nehrát si na vševědoucí a dokonalé, umět mluvit i o svých zápasech, potížích a hledání v mládí i v dospělosti, jednat a mluvit jako dospělý s dospělým, neholedbat se svou převahou, větším věděním, životními zkušenostmi. Mladí za to nemohou, že jsou mladí a trpí tím tak dost. Nemohou za to, že už to není svět našeho mládí, naše staré „zlaté časy“ a že dnešní svět, jejich mládí, se nám méně zamlouvá. Pro tento rozpor generací musí mít porozumění oba tábory. Nepřiostřujme rozdíly výroky, jako: vy mladí teď nejste k ničemu, Mladí nejsou horší než dřív, jsou však ohroženi, a ohrožení nevychází ani tak z nich, jako z dospělých. A to není jejich vina. Umět být k pomoci mladým v tomto věku, aby prošli beze škody ke zralosti, naučili se panovat sami sobě, patří k nejušlechtilejším výkonům vyzrálosti a sebevlády. Že to tak nebývá všude, svědčí stesky dětí: „Já vím, že náš otec umí být laskavý a něžný. Chová se tak k našemu psovi.“


Zařaďme si do naší čítanky pro rodiče i pár myšlenek z knížky M. Artlové: „Jak přežít dospívání svých dětí“: „Rodičovství je náročné a důležité provolání. Není však žádný důvod, proč by nemohlo být zároveň být i povoláním radostným. Nemáme se znechutit neproveditelnými představami, jako je toto: Rodiče jsou povinni vychovat z dítěte šťastného a užitečného člověka. Tohle není pravda, to rodiče nemohou. Rodiče mohou a mají vytvořit prostředí, kde by děti mohly zdárně růst. Ale nemohou zajistit, aby jejich děti měly vždy správné nápady, správné přátele. Přesto většina dětí nakonec do dospělosti zdárně dospěje. Jiná falešná představa tvrdí, že nejlepší způsob výchovy dětí je zabránit, aby získaly nesprávné návyky. Chtěli by to tak samozřejmě všichni rodiče. Ale stejně dobré výchovné metody nezabírají u všech dětí stejně. Proto se povzneste nad to, co změnit nemůžete. Změnit můžete vždy aspoň jedno: sebe. Sebe sama. Jak se měnit a změnit: Myslete. Mluvte. Vyjednávejte. MYSLETE na to, že máte sklon nejednat vždy stejně důsledně. Podle rozpoložení, nálady, jste jednou trpěliví, tolerantní, jindy naopak. Proto si to uvědomte, než na své děti zareagujete. MLUVTE - Za sebe. Ne My, ale Já to tak vidím. - Mluvte přímo, v první osobě, jasně. Když druzí musí tvé myšlenky hádat, snadněji dojde k nedorozumění, než k vyjasnění problému. Mluvte kladně.. Raději řekni, co a jak chceš, než co nechceš. Např. „Prosím tě, ukliď si svůj pokoj“ je lepší, než: „Ráda bych, abys svůj pokoj nenechával v tomto nepořádku.“ - Vyhýbejte se otázkám typu „proč“? Působí to zbytečně agresivně. Například místo: „proč jsi to udělala!“ - je lepší otázka: „co tě k tomu vedlo?“ - Řeč těla si také hlídejte. Tvé tváření, postoj, pohyb ruky, může působit hůř, než slovo. VYJEDNÁVEJTE Je třeba přijmout skutečnost, že nikdo nemůže mít vždycky všechno podle svého. - Neodkládejte řešení, aby nenarůstala hořkost a zlost, která může končit výbuchem, který jen ničí. - Předložte jasně, v čem je problém, co se vám nelíbí. Držte se faktů. - Žádejte jen to, co je teď proveditelné. Úspěšné vyjednávání vede k dohodě. Je důležité, aby bylo jasné, na čem jste se dohodli, a aby obě strany chápaly dohodu stejně. Úspěšné soužití předpokládá oboustrannou znalost svých práv. A také tohle je důležité, aby se váš vztah k dětem dobře rozvíjel: nezapomeňte na sebe. Hleďte žít spokojeně. Neužírejte se nad tím, co nemůžete zvládnout, co je nad vaše síly. Dopřejte si pochvalu za poctivou práci, odměňte se za kus dřiny. Pokračování příště


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI ŽÍT EVANGELIUM VE SLUŽBĚ LIDEM A SPOLEČNOSTI 36. Církev, protože v síle Ducha přijímá a hlásá evangelium, stává se společenstvím evangelizujícím i evangelizovaným, proto je služebnicí lidí. Na tomto poslání sloužit člověku a společnosti se podílejí i laici. Konečným cílem církve je jistě Boží království, jehož "zárodek a počátek... na zemi" představuje, proto je zcela zasvěcena oslavě Otce. Království však je pro lidi zdrojem plného osvobození a úplné spásy. Církev tedy s lidmi žije a v hluboké a pravé solidaritě je provází jejich dějinami. Církev je pověřena odhalovat světu tajemství Boha, jež bylo zjeveno v Ježíši Kristu. Zároveň církev zjevuje člověku člověka: odhaluje mu smysl jeho existence a uvádí ho do plné pravdy o něm samém a o jeho určení. Z tohoto hlediska je církev už ze svého misijního poslání povolána sloužit lidem. Tato služba se zakládá vposledku na nevysvětlitelné a ohromující skutečnosti, že se "sám Syn Boží... svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem". Proto je "člověk jakoby první cestou, kterou církev musí nastoupit při plnění svého úkolu: je první a základní cestou církve, kterou otevřel sám Kristus a která beze změny vede tajemstvím vtělení a vykoupení." Podobně se opakovaně s naléhavostí v různých dokumentech vyjadřoval i 2. vatikánský koncil. Zvlášť jasně to čteme v textu konstituce Gaudium et spes: "Když ovšem církev sleduje svůj cíl, to je spásu, nejen že zprostředkuje člověku božský život, nýbrž jeho odleskem ozařuje též jakýmsi způsobem celý svět, a to hlavně tím, že ozdravuje a povyšuje důstojnost lidské osoby, upevňuje soudržnost lidské společnosti a dodává každodennímu lidskému počínání hlubší smysl a význam. Církev je proto přesvědčena, že prostřednictvím svých jednotlivých členů a celé své pospolitosti může přispět tímto způsobem ke zlidštění lidské rodiny a jejich dějin." Celá církev je odpovědna za tuto službu lidské rodině. V tomto rámci přísluší laikům zvláštní úloha na základě jejich světského charakteru, který je vlastním a nezastupitelným způsobem zavazuje ke křesťanské inspiraci pozemského řádu. PODPOROVAT DŮSTOJNOST ČLOVĚKA 37. Nově objevovat a umožnit objevení nedotknutelné důstojnosti každého jednotlivého člověka i jiným je podstatný a v určitém smyslu ústřední úkol, zahrnující v sobě i všechny ostatní, úkol ve službě lidské rodině, k němuž je povolána církev a laikové v ní. Ze všech pozemských tvorů jen člověk je "osoba", vědomý a svobodný subjekt, a proto i "střed a vrchol" všeho, co na zemi je. Osobní důstojnost je nejvzácnější statek, který člověk má a na jehož základě přesahuje v hodnotě celý hmotný svět. Ježíšova slova: "Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?" (Mk 8,36) obsahuje vynikající a působivou antropologickou výpověď: hodnota člověka není v tom, co "má" i kdyby vlastnil celý svět – nýbrž v tom, čím "je"; neplatí totiž statky světa, nýbrž hodnota člověka, hodnota, kterou je sama osoba člověka.


Důstojnost člověka plně zazáří, když uvážíme jeho počátek a cíl: stvořen Bohem k jeho obrazu a podobě, vykoupen drahocennou krví Kristovou, je člověk povolán být "Božím dítětem v Synu" a živým chrámem Ducha svatého a je určen k věčnému životu v oblažujícím společenství s Bohem. Proto každé porušování lidské důstojnosti volá k Bohu o pomstu a je třeba je pokládat za urážku Stvořitele člověka. Na základě důstojnosti své osoby je člověk vždycky hodnotou sám o sobě a pro sebe a jako takový musí být chápán a podle toho se s ním musí jednat. Nikdy se na něho nesmí hledět a zacházet s ním jako s předmětem k použití, s nástrojem nebo věcí. Osobní důstojnost je základem rovnosti všech lidí. Z toho vyplývá, že je třeba naprosto odmítnout různé formy diskriminace, které bohužel stále rozdělují a pokořují lidskou rodinu a jsou podmíněny rasovými, hospodářskými, politickými, zeměpisnými a jinými rozdíly. Každá diskriminace představuje nespravedlnost, kterou nelze tolerovat, ani ne tak kvůli konfliktům a napětím, které může vyvolat ve společnosti, nýbrž pro ponižování lidské důstojnosti, a to nejen toho, který je obětí, ale ještě více toho, kdo se takového zločinu dopouští. Osobní důstojnost je základem rovnosti všech lidí a též základem vzájemného účastenství a solidarity lidí. Dialog a společenství mají svůj kořen v tom, co lidé především, "jsou", více než v tom, co lidé "mají". Osobní důstojnost je nezničitelným vlastnictvím každého člověka. Je třeba uchovávat v paměti nesmírnou sílu tohoto tvrzení, jež se zakládá v jedinečnosti a neopakovatelnosti každého člověka. Z toho plyne, že jednotlivec nemůže být nivelizován vším, co jej chce rozdrtit a zničit v anonymitě kolektivu, instituce, struktury či systému. Lidská bytost ve své jedinečnosti není ani číslem, ani článkem řetězu, ani částí systému. Nejvíce radikální a povznášející důkaz hodnoty člověka dal Boží Syn, když se v lůně ženy stal člověkem. O tom podnes vypovídají křesťanské vánoce. ÚCTA K NEDOTKNUTELNÉMU PRÁVU NA ŽIVOT 38. Účinné uznání osobní důstojnosti každého člověka vyžaduje obranu a podporu lidských práv a úctu k nim. Jsou to práva přirozená, univerzální a nedotknutelná. Změnit nebo je dokonce zrušit nemůže nikdo: ani jednotlivec, ani skupina, ani žádná autorita, ani stát, Neboť pocházejí přímo od Boha. Nedotknutelnost osoby, která je obrazem absolutní nedotknutelnosti samého Boha, se projevuje především a zásadně v nedotknutelnosti lidského života. Není-li co nejrozhodněji hájeno právo na život jako první a základní a jako podmínka všech ostatních osobních práv, jsou klamné a iluzorní obecné, i oprávněné, odkazy na lidská práva – např. na právo na zdraví, na byt, na práci, na založení rodiny, na kulturu apod. Církev nikdy nerezignovala na zápas proti jakémukoli porušování práva na život, příslušejícího všem lidem – ať už se jeho porušování dopouštěli, a dosud dopouštějí, jednotlivci anebo autority. Subjektem tohoto práva je člověk ve všech fázích svého vývoje, od početí až do přirozené smrti, a ve všech situacích: ve zdraví i v nemoci, v dobré fyzické kondici i v invaliditě, v bohatství i v bídě. Druhý vatikánský koncil výslovně prohlásil: "Dále, co je proti samému životu, jako vraždy jakéhokoli druhu, vyhlazování celých národů, potraty, usmrcení ze soucitu i sama dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osobnosti, jako mrzačení, tělesná nebo duševní mučení, snaha znásilnit člověka v jeho samém nitru; cokoliv uráží lidskou důstojnost, jako jsou nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod s ženami a s mladistvými; a též hanebné pracovní podmínky, v nichž jsou dělníci považováni jen za nástroje zisku a není s nimi zacházeno jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou skutečně ostudné; vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří tato bezpráví trpí, a nejvíce zneuctívají Stvořitele." (Pokračování příště) PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Co mě čeká a co mě nemine? Abbé Pierre, kněz opuštěných lidí a „svědomí“ Francouzů na otázku: „Co je život?“ odpověděl: „Život je jen troška času, který je dán naší svobodě, abychom se naučili milovat a připravili se tak na setkání s Bohem.“ Rada, jak život nejlépe naplnit, zní: Dychtivě tužte po naplnění Pánem. Mějte touhu po Bohu. Přátelé, do nového se patří vstoupit s blahopřáním. To moje bude o životě. Ze srdce vám přeji: „Ať je Bůh stále s vámi a ať se učíte žít s ním v radosti.“ Opravdu jste již zahodili starý kalendář? Opravdu? A že už dávno? Ano, ano, rok za rokem utíká jak splašené koně. Ztrácejí se kdesi v propasti minulosti… Zůstávají po nich jen stopy v duši – jizvy nebo krásné vzpomínky. Čas… Člověk s ním často svádí souboj. Jak často zaznívá: „Ach jo, kdybych měl čas, tak…“ I rodiče mají jen asi 18 let na to, aby dětem odevzdali to nejdůležitější, co budou v životě potřebovat. Jejich ratolesti potom obyčejně chytnou opratě osudu do svých rukou. Pokud je to tak, pojďme v tématu o výchově a sebevýchově pokračovat úvahami, na co by bylo dobré se zaměřit v novém roce. Ale nejprve si musíme objasnit hlavní tezi, které se bude dnešní příspěvek týkat. Je to rytmus duše. Rytmus duše Jakýsi člověk našel poklad a sousedé se závistí říkali: „Jak musí být šťastný…“ A opravdu byl. Koupil si koně. Ale ten se splašil a jezdec si při pádu zlomil nohu. „Ach, jaké ho potkalo neštěstí…“ říkali vesničané. Nikdo to nečekal, ale vypukla válka. Všichni chlapci museli narukovat, jen ten s tou zlomenou nohou nemohl odejít do nesmyslného vraždění. „Ach, jaké má štěstí!“ Tvrdily „moudré“ hlavy. A on řekl: „Jak jste nechápaví… Jako polena.“ Rytmus duše, co je to za novotu? Jde o odvěkou pravdu, která je v nás. Každá duše má rytmus, svoji píseň, tanec. Je to rytmus umírání a vstávání. Podle vzoru Krista. On z lásky k nám zemřel a vstal z mrtvých. To, co se stalo Ježíši, se má udát i nám. Všechno staré, slabé, zlé, hříšné v nás má umírat a má v nás povstat nový život. S Kristem máme jít k věčnému životu. K tomuto rytmu jsme zavázali přijetím křtu. Souvisí s Kristovým velikonočním tajemstvím (smrtí a zmrtvýchvstáním), kterým jsme byli spaseni. Velikonoční tajemství se odehrává i v nás. Jsem určený ke spáse a nyní je už jen na mně, aby se ve mně završil můj osobní velikonoční příběh. Pokud se přidám ke Kristu, zvítězím. Jak nádherné bude, když nakonec zazpívám vítěznou píseň. Aby k tomu došlo, musím zjistit, v které fázi se nachází moje duše. Vstávám či padám? Vychovatel má naučit druhé, aby rozuměli své duši. Má je naučit zpívat jejich vlastní píseň. Proč? Protože on už svoji zpívá a ví, jak je nádherná. Otvírá jí svoje nitro pro Boha. A tak ho naplňuje. Rytmus se v člověku neustále odehrává. Kde? Srdce je bodem, místem setkání. S tímto poznáním o člověku pojďme v ústrety novému roku a poukážeme, jaký duchovní rytmus nám v něm prospěje.


Roční rytmus duše Pokusme se sečíst čas některých našich činností v průběhu roku. Vyjde nám pár zajímavostí: Za jeden rok asi 120 dní prospíme. (Den chápeme jako 24-hodinový). V práci si odkroutíme přibližně 75 dnů. Relaxujeme asi 60 dnů. Procestuje do 20 dnů. Ústa se nám nezavřou kolem 100 dnů. Pokud Bohu věnujeme 10 minut denně a k tomu přidáme ještě týdně jednu hodinu (co jsme na mši svaté), připočítáme ještě i několik přikázaných svátků, nějaké střelné modlitby a máme dny, které věnujeme za rok Bohu. Je jich 6. To je dost alarmující, že? V této době člověk nejvíc načerpá pravou životní energii… Stačí mu to? Stačí to, aby mu srdce bilo správným rytmem, „čerpalo“ od Boha lásku a předávalo ji do svého bytí? Podle mě je těch šest dní málo. Vždyť srdce někdy jde i „naprázdno“. Kolik jiných věcí ho naplňuje… Sem tam se i „zadře“. Aby se tak nestalo, přináším nabídky, které můžete nyní na začátku roku naplánovat pro sebe i celou rodinu: Během roku je velmi užitečné absolvovat duchovní cvičení. Je více možností, jak se jich zúčastnit. Z tohoto „času milosti“ má vzejít roční předsevzetí, které má člověka pozdvihovat k Bohu. K ročnímu rytmu patří i liturgické doby. Doporučuji ponořit se do nich a vykonat v nich dobré zpovědi. Nemá se zapomenout občerstvit svůj život poutí nebo nějakým křesťanským festivalem. Dovolená prožitá s Pánem a svými blízkými určitě vzpruží. A co tak oživit svůj duchovní svět pravidelným čtením knih? Měsíční rytmus „Kdo ztratil schopnost obdivovaní nebo citu pro krásno věcí, je jakoby mrtvý. Jeho oči jsou vyhaslé.“ (Albert Einstein) Právě proto, aby k tomu nedošlo, musí mít duše i měsíční rytmus. V jeho centru jsou duchovní obnovy. Jde v nich o „obnovu“ ducha. Obnovy se skládají ze čtení Písma, přednášky (čtení dobré knihy), zpytování svědomí, aktualizace předsevzetí, svaté zpovědi (jako před smrtí), mše svaté i agapé. Obnovu si můžete udělat i sami. Každý člověk by měl jednou za čas otevřít své srdce a poradit se s někým, komu důvěřuje. O čem se radit? O tom, co dělat s tím, co se nahromadilo v srdci. Pravidelný měsíční rytmus zpovědí je to, co člověka drží nad vodou. Jde vlastně o obnovení proudění Lásky. A ještě něco: Duši velmi prospívá výlet do přírody. Aspoň jedenkrát za měsíc! Rytmus týdne „Vstávej, Jendo. Je neděle a musíš jít na mši.“ „Mami, nech mě, ještě chvilku si pospím.“ Zaznělo pod peřinou. „Ne, ne… Musíš vstát a mám pro to dva důvody…“ „Jaké, mami?“ „Zaprvé je deset minut před začátkem mše a zadruhé ty ji sloužíš. Jsi kněz.“ Humor nás neopouští, ale jak často zaznívá v našich domech: „Ach jo, zase musím jít na mši…“ Dovol připomínku: „Musíš? Ne! Můžeš!“ Můžeš se setkat s Bohem, s věřícími, přáteli. Aspoň trochu můžeš zažít, co to znamená budovat Boží království spolu s lidmi, kteří mají „stejnou krevní skupinu, stejný genetický kód“ – Boží identitu. Velikonoční události, které se při mši svaté zpřítomňují, posilují křesťanskou identitu. K týdnímu rytmu patří i setkání ve společenství. Máš nějaké? PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Den a co s ním? Z výzkumů je známé, že: Člověk denně „blbne“ (různým způsobem) 20 minut. Pokud nechce totálně „zmagorovatět“ musí si dopřát aspoň 20 minut pro sebe. Průzkumy zjistili, že se s dětmi komunikuje jen asi 15 minut denně (někde jen 9 minut). A to většinou úsečnými větami typu: „Umyl ses? Máš úlohy? Sedni si a buď ticho. Nezlob.“ Inu, co člověk seje, to bude žít. Domov důchodců je prý odplata za mateřskou školku. Věřím, že to není až tak a jsem také přesvědčen, že když denní rytmus duše obsahuje to, co má mít, je riziko minimální. Takže, co dopřát každý den duši? Modlitby ráno, večer, u oběda… Dlouho? Ne, ale stále. Do modlitby je třeba se ponořit. Je třeba se modlit osobně, srdečně, spontánně – učit se rozmlouvat s Bohem. Ale především poslouchat, poslouchat… Jádrem ranní modlitby je obětování dne a rozjímání nad Božím slovem. Jak dlouho? Kolik máš roků, tolik minut medituj. (Platí to do třicítky. Pro starší půlhodinka stačí.) Večer nezapomeň na zpytování svědomí a obnovení lásky k Bohu – na lítost. A co ještě? Přijmi den jako dar. Něco dobrého si přečti. Desátek růžence se určitě dokážeš pomodlit. Denní mše svatá by měla být vrcholem dne. Takže? Když nyní trpíš den, chybí ti umění žít a určitě se i od srdce zasmát. Pokud přijmeš radu, život se ti obohatí. Bude těžký, ale nebudeš v něm sám. Rytmus okamžiku Novicmistr pozoruje své svěřence a ptá se jich: „Jaký je nyní čas?“ Všichni se podívali na hodinky a chtěli vyhovět svému šéfovi. Hlásili, kolik jim ukazují hodinky. Více méně se trefili. Ale novicmistr nebyl spokojen… S úsměvem pokýval hlavou a opět se zeptal: „Jaký je nyní čas?“ Nastalo ticho, do kterého novicmistr řekl: „Nyní je čas milovat Pána.“ Ano, je čas milovat Pána. A návod, jak na to, může být i tento: Život v dané chvíli jde naproti mně… Já ho mám rychle zhodnotit a být akorát. Mám být klenotem v této situaci. Scéna přede mnou vyžaduje diamant. Tím jsem já, pokud jsem spojen s Pánem (aspoň střelnou modlitbou) a plním jeho vůli. Proto neutíkej ze života, protože Pán je tam, kde je plnost života. Tam se s ním můžeš setkat. S úsměvem jsme začali, s úsměvem skončíme „Všiml jsem si, že tvůj otec má oteklé tváře. To má od zubů?“ „Ne, od modlitby.“ „Nekecej…“ „Nekecám. Modlili jsme se Otče náš a při slovech ‚zbav nás od zlého‘ se otec podíval na mámu a ona si toho všimla.“ Okamžiky tvoří hodiny, dny, životy… Jsou lidé, kteří si okamžiky vychutnávají. Můžeme je nazvat „lovci zážitků“. Pokud jde o dobré věci, je to v pořádku. Evangelium je novost za novostí. Proč ho nežít? Abyste v novém roce využili všechno, o čem byla řeč, to vám vyprošuje Jozef Luscoň Převzato z časopisu »Don Bosco dnes«.


BABSKÁ ČEST Ve velkém pokoji advokátní kanceláře bylo naprosté ticho, občas jen přerušené klepáním a zavrčením psacího stroje, na němž mladá písařka s ohrnutým nosem hrála svými hbitými prsty jako na klavíře. Za stolem u okna nad hromadou otevřených zákoníků, komentářů a rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru hloubal bezvousý koncipient, odvraceje občas hlavu a zadumaně patře na nedaleký chrám, jako by chtěl v gotické spleti jeho říms, oblouků a fial rozřešiti těžkou právní otázku. U druhého okna za vysokým pultem s účetními knihami stál sehnutý, letitý, holohlavý solicitátor s brejlemi na čele, a perořízkem si krájel svůj husí brk. Starý písař v koutě zíval a pokuřoval své odpolední libovonné "šustrkuba". V pokoji šéfově bylo slyšeti přecházení, občas přerušené skřípnutím porcelánu, který šéf míval ve zvyku z dlouhé chvíle na etažérech přemisťovati. V předsíni ozvaly se šouravé kroky, zasmrkáni, odkašláni, a pak někdo zaklepal na dveře. "Volno," zahučel solicitátor a upřel k vchodu své pichlavé oči. Dveře se pootevřely a jimi vkoukla do kanceláře hlava babky tak dvaapůlkrát plnoleté. Usmála se na solicitátora, jak jen uměla nejlíbezněji, ukázala umazaným ukazováčkem na dveře šéfovy úřadovny a optala se tajuplně: "Só staré doma?" "Só, leda poďte dál a nepóščéte nám sem chladné luft," zahoukl na ni solicitátor. Babka vklouzla do kanceláře. Třeba takto byla "márná", stěží se dveřmi prošinula. Tolik měla na sobě sukní. "A co chcete pana doktora?" dotazoval se jí hned ne moc vlídně solicitátor. "A co je vám po tem!" odsekla mu jedovatě babka. "Já to mosim vědět, já su tady řiditel kancelářa." "Tož abeste to ve staré fógle věděle: Ido vašeho staryho proset, abe mě zétra zastópile. Deť ta zatrackaná, prachmiliónská potvora mně zas ož žaloje. Že jo Pámbiček nepotrestá. Že pré sem jo měla obrazet na cti. A deť já sem ani hobe neotevřela, já so neviná jak leloja." Šéf, dr. M., který uslyšel hovor, pootevřel dveře a nahlédl do kanceláře. Jakmile uviděl babku, kterou už asi z dřívější praxe dobře znal, poškrabal se nějak rozpačitě ve své frisuře. "A-á pozdrav ich Pánbo, pane advokát. Jak se pořád mívajó ? Ido ich o neco proset, abe se mně zétra zastale, deť ta bestija mě zas žaloje…" hrnulo se jako příval z utiskované babky. Šéf pokynul koncipientovi, aby vzal od babky informaci. Babka však s tím nebyla, jak se zdálo, spokojena. "A tož oni mně nechcó zastopovat?" otázala se. "Co by ne? Vždyť to je jedno, půjde-li za mne zítra s vámi mladý pan doktor. Já mám důležité přelíčení u krajského soudu," vysvětloval šéf. "Tož já jim to, pane advokát, zrovna řekno, jak si to meslim. A ve mladé, né, abeste se orazele. Já chco, pane advokát, leda ich. Já vím, že ten mladé majó dobró tlamo, ale na tó furio mosi bet ešče lepší chlapik. Ten mladé omijó dobře mlovit, ale takovó hobo, jakó oni, pane advokát, ešče přece leda nemajó."


Písařka se zachichtala, babka ale hned měla vůči ní obranu: "Co se ščoři tam ta řechtolena, deť je to pravda." Šéf chtě nechtě musel babce vyhovět. Vzal ji k sobě do pokoje, dal si vše vysvětlit, při čemž řeč se babce linula z kolozubých úst jako vodopád. Kdyby by1 kdo pouze na její řeč dal, musil by babku rázem obžaloby zprostiti. Leč šéf se už vyznal v podobných případech a proto poslal písaře k soudu, aby mu tam opsal obžalobu. Babka zatím čekala, sedíc na židli u věšáka, sama se sebou rozmlouvala a občas zahrozila někam do neznáma pěstí. Po půlhodině se písař přišoural. Donesl opsanou obžalobu, zároveň ale čpěl z jeho úst ostrý výpar "samospasitelné". Šéf přehlédl mžikem obsah obžaloby, zavrtěl povážlivě hlavou a pravil: "Milá panimámo, zítra to prohrajete. Vaše soupeřka šla na to zchytra. Abyste nemohla podat na ni protižalobu, žalovala vás až dvaačtyřicátý den po oné šarvátce.Věc je pro vás ztracena. Jděte k soudu sama. Bude líp, když to prohrajete bez advokáta." "Abe tó bestijo všeci čerti vzale, tož tak ona je chetrá? Deť to néni ani možny. Deť ona mně poznadávala pod obraz Boži. Já sem ani necekla. Hobo sem měla zavřitó, leda sem si meslela o sebe: 'Te potvoro neřádná, kanálijo, kondrlino, šlompo, špino, bachoreno, leda nadávé, šak tém si nepomožeš." "Za myšlené nadávky se nežaluje a netrestá. Ale zde v obžalobě stojí, že jste se dopustila jednání, které je s to žalobkyni v očích lidí snížiti a v opovržení uvést…" "Abe ji hrom tó jeji paščeko prolhanó roztrhl na přike, deť já nic, gór nic, to, co je tam, je všecko lež." "Chcete tedy přes to, abych vás zítra zastupoval?" tázal se šéf. "A co se ptajó? To se rozomi! Deť já so nevinná a její svěci nic nevijó. Deť žádné pře tém na dědině nebel. Ale mosijó se, pane advokát, na tó mrcho dobře obot, ona má jazek ostré, jak břetvo." "Tak to převezmu, ale jen pod tou podmínkou, když vy nebudete vůbec mluvit. Nebo, jak vidím, máte také dobrou vyřídilku, a mohlo by se ještě stát, že byste se při přelíčení dopustila nové urážky, a pak bychom ze žalob nevyšli." "Já jim dám za recht, pane advokát, mlovijó sami, ale leda té potvoře dobře dajó." Solicitátor vyzval babku, aby podepsala plnou moc. Dlouho se na tu robotu připravovala, mohutné okuláry si nasadila na nos, pero několikrát namočila v inkoustě, pak ale doznala, že psát neumí. Solicitátor musil se spokojiti s třemi křížky, které ale babka udělala tak důkladné, že by na nich bibličtí lotři mohli viset. "A co, necháte nám tadek pár korun zálohe na kolke?" tázal se babky opatrný solicitátor, třeba že za těch starých, zlatých časů ku potěše bab se urážky na cti a "facky" nekolkovaly, nýbrž byly souzeny gratis a franco. "Co si meslite, ve Idášo Iškariocké, že vám otečo s penězama? Já mám ve Lhotě gront, česté jak sklo, šak se možete podivat do grontovní knihe. Já platim decke až po práce, rozomite," ohražovala se uražená babka. Šéf mrknul na solicitátora, aby zálohy nepožadoval, poněvadž poměry jeho nové klientky mu byly dobře známy. Nebál se, že by něco u ní ztratil, neboť byla dobře "zazobaná". Když babka odešla, advokát ještě chvíli přecházel po pokoji a pročítal si obžalobu, z níž však nebylo dobře patrno, jak jeho klientka mohla svou soupeřku v opovržení uvésti. Klientka pak v informaci, jak obvykle, veškeru vinu popřela. Nadávek, které žalobkyně nepřímo v žalobě doznávala, mohl v případě odsouzeni použíti pouze jako polehčující okolnosti, poněvadž již nepodáním protižaloby byly promlčeny. Pokračování příště

 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

…Od našich čtenářů… Od našich čtenářů… Od našich čtenářů… Od našich čtenářů…

 Setkání mládeže se uskutečnilo po dvou letech a opět i letos se nás sešlo 46 mladých. Celou obnovu vedli čtyři „otcové“, kteří měli vše tak hezky nachystané, že program byl velice pestrý a poutavý. Po příchodu jsme se zapsali a na tričko si připli cedulku se jmény a tématem celé obnovy: „Byli jsme v Kolíně!“ Po přivítání jsme měli za úkol seřadit se podle měsíců našeho narození a usadit se do velkého kruhu mezi ostatní. Pak následoval druhý úkol. A to opět se seřadit, ale nyní podle roku narození. V následujících chvílích nás otec rozdělil po skupinkách po pěti členech. Každá skupinka obdržela jeden bílý papír, na který měla za úkol nakreslit „seznamovačku“. A to tím způsobem, že každý člen mohl nakreslit libovolnou čáru dlouhou 10 cm, nebo mohl libovolnou čáru 10 cm umazat. Tímto způsobem vznikly nejrůznější výtvory, které jsme potom druhým ukazovali a popisovali. Následovala přednáška o víře, eucharistii, mších,… Byla zajímavá a poučná. Po krátké přestávce, kdy jsme se mohli občerstvit, jsme se opět sešli ve skupinkách a čekal nás další, teď už poslední úkol. Po vyslechnutí příběhu jsme měli hrdiny z něj oznámkovat, a to podle jejich chování. Každý pracoval samostatně a následně jsme ve skupinkách příběh rozebrali, řekli si, kdo a jak známkoval a debatovali jsme o tom. Následovala mše, do které jsme přidali naše trápení, prosby i díky. A nyní následuje to nejdůležitější celé obnovy – shlédnutí videokazety ze setkání mládeže se Sv. Otcem v Kolíně. Jelikož někteří kdo byli v Kolíně, seděli mezi námi, tak nám film popisovali, říkali různé zážitky a příběhy. Bylo to velice pěkné a zajímavé. Po skončení filmu následovalo rozloučení a závěrečné požehnání. Celá obnova byla doprovázena krásnými písničkami, které byly doprovázeny nejrůznějšími nástroji. AŠ


Ohlas čtenářů na »Zvelebit dědictví« Už několikátý rok si doma s dětmi děláme na Zelený čtvrtek Poslední večeři. Na ni si pečeme vlastní domácí chléb. Děti mají prázdniny a tak ráno společně zaděláme těsto, střídáme se v míchání, chodíme se dívat, jestli už nám chleba vykynul a když se peče, tak to po domě moc hezky voní. Vylepšujeme si ho různými semínky (sezam, slunečnice...). K pití si v samoobsluze koupíme minerálku s hroznovou příchutí (Vinea). Když potom večer přijdeme z bohoslužby, na svátečním stole požehnáme chléb a večeříme. Pokud byste to taky chtěli vyzkoušet, receptů na chleba v moderních kuchařkách najdete dost. Jestliže nemáte tu možnost, můžete použít tento recept: Zdravý domácí celozrnný chléb Přísady: 80 dkg celozrnné pšeničné mouky 50 dkg celozrnné žitné mouky 40 dkg polohrubé bílé mouky 3dkg kvasnic krajíc chleba lžíce kmínu lžíce lněného semena 3 čajové lžičky soli (Speciální druhy mouky seženete ve Zdravé výživě. Když se vám nepovede se dostat do tohoto obchodu, nezoufejte. Chleba se dá udělat i z hladké mouky.) Večer zaděláme kvásek: do půl litru vlažné vody dáme kvasnice, nadrobíme krajíc chleba, přidáme polohrubou bílou mouku a promícháme. Přikryjeme utěrkou a necháme do rána kvasit. Ráno přidáme ostatní přísady (podle potřeby přidáme vlažnou vodu) a důkladně promícháme. Těsto by mělo být hustější. Po důkladném vypracování dáme těsto do olejem vymazaného pekáče, přikryjeme utěrkou a necháme vykynout. Pak pečeme asi 1 hodinu při 200oC. Loni jsem dětem navrhla, že mám málo času a tak si chleba jen koupíme v obchodě. Přinutili mě slovy: No mami, bez domácího chleba by nebyly Velikonoce!


muži bible a jejich ženy 1. Kolik žen měl Šalomoun?

11. Kolik žen měl Áron?

2. Kolik žen měl Lámech?

12. Kolik žen měl Mojžíš?

3. Kolik žen měl Ezau? 4. Kolik žen měl Jákob?

13. Kolik žen měl Zachariáš (otec Jana Křtitele)?

5. Kolik žen měl Abrahám?

14. Kolik žen měl judský král Abijáš?

6. Kolik žen měl Noe?

15. Kolik žen měl Rechabeám?

7. Kolik žen měl Lot?

16. Kolik žen měl Bóaz?

8. Kolik žen měl Elkána?

17. Kolik žen měl Náchor, Abrámův bratr?

9. Kolik žen měl Izák? 10. Kolik žen měl Josef Egyptský?

18. Kolik žen měl prorok Ozeáš?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Omluva: Omlouváme se čtenářům za překlep ve 13. otázce v minulém testu. Správně měla znít: V jakém příbuzenském vztahu byli Jišaj a Šalomoun?

Správné odpovědi z minula: 1. Lában byl Jákobův strýc (Gen 28,5); 2. tchán a snacha (Gen 22,2; 24,67); 3. babička a vnuk (Gen 28,5; 25,19); 4. manželé (Gen 29,21-24); 5. syna a otec (Gen 30,22-24); 6. dědeček a vnuk (Gen 11,27; 21,5); 7. otec a syn (Gen 4,25); 8. tchýně a snacha (Rút 1,3-4); 9. bratři (Mt 10,2); 10. bratři (Mt 10,2); 11. zeť a tchán (Jan 18,13); 12. neteř a strýc (Est 2,5-7); 13. dědeček a vnuk (syn Davida) (1 Sam 17,12; 2 Sam 12,24); 14. Nábal (1 Sam 25,14); 15. tři bratry a dvě sestry (1 Sam 2,21); 16. syn a matka (Gen 46,20); 17. bratranci – synové Árona a Mojžíše (Ex 2,22; 28,1)


Když spojíš jednotlivá čísla, zjistíš, co drží Ježíš v ruce. Najdi v Bibli, kde je o tom psáno.

Hospodin je borec… Znalec Písma a výrostek cestují vlakem v jednom kupé. Oba studují Starý zákon. Z ničeho nic ten kluk vykřikne: „Hospodin je borec!“ „Vážně?“ zeptá se ten znalec pobaveně. „Proč myslíš?“ „Tady stojí, že rozdělil vody Rudého moře, takže Izraelité přešli mořem suchou nohou.“ „Víš,“ začne mu vysvětlovat znalec, „na základě nejmodernějších vědeckých poznatků a klimatologických měření mohlo být v té době v těch místech, kudy Izraelité přešli, asi 30 čísel vody. Kluk, viditelně zklamaný, se přesto znovu pustí do četby. Po chvíli opět rozhodně vykřikne: „Ten Hospodin je fakt borec!“ „Pročpak?“ „Protože utopil faraonovo vojsko ve 30 číslech vody!“ Hlas shůry… Muž přijde na led, shodí s ramene sekeru a začne prosekávat díru do ledu. Náhle shůry zazní hlas: „Necháš ten led, tady žádný ryby nejsou!“ Muž se rozhlíží, nevidí nikoho, tak pokračuje. Znovu k němu dolehne vzdálený hlas: „Necháš ten led, tady žádný ryby nejsou!“ Muž opět zvedne hlavu, zaváhá, ale pak se zase pustí do ledu. Do třetice mu nad hlavou zazní hlas: „Necháš ten led, tady žádný ryby nejsou!“ Chlapíka už ta ,nápověda‘ rozzuří a vykřikne: „Seš snad Bůh, že víš, kde jsou ryby a kde ne?!“ „To ne,“ připustí hlas, „jen správce tohoto zimního stadionu.“


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Jaroslav Ševčík

Rozloučili jsme se Emilie Cimlerová Slunská

Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc únor: 1.

Aby si mezinárodní společenství uvědomilo naléhavou povinnost zamezit obchodování s lidskou důstojností. Aby věřící laikové v misijních zemích poznali nutnost spolupráce v politické a sociální oblasti a více se do ní zapojili. Aby všichni, kdo stojí v čele podniků, poctivě a odpovědně spravovali veřejný majetek.

2. 3.

V uplynulých letech jsme se v únoru rozloučili Podivín 2005 2004 2003 2002

Ladná

Bulhary

Růžena Kamenská Františka Nedbálková Albína Masaříková

Marie Škarvodová

Ondřej Čapka Jan Rosák

František Tesařík

Josefa Hoštická

2001

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 2 únor bar a nevěstka

Recommend Documents