ZRNÍČKO. Svazek 14, číslo 6 červen 2014

ZRNÍČKO Svazek 14, číslo 6

červen 2014

Nasadit celý život k záchraně záchraně celého člověka „Angažovanost“ je slovo dnes velmi užívané, a to k označení lidské obětavostí vůči ostatním, především v jejich boji o lidštější společenské a životní podmínky. Člověk nemůže milovat Boha, nemiluje-li své bližní a své bližní nemiluje, nechá-li je trpět, aniž by na to nějak reagoval. Čím dále postupuje pokrok, tím více zla se vtírá do politického, hospodářského a sociálního života; do organizací, nařízení, zákonů…; do věcí samých, do všeho toho, co v celém souhrnu nazýváme „základní strukturou“. Člověk tím trpí. K osvobození člověka není už možno spokojit se s individuálním jakkoli velkodušným řešením; je nutno vést boj právě ve sféře těchto základních struktur. Křesťan však musí trvale vědět, že cílem jeho úsilí je záchrana člověka a zbudování věčného království. - Necháš-li těžce zraněného ležet na silnící, aniž bys mu poskytl pomoc, budeš odsouzen pro zanedbání péče o osobu v nebezpečí smrti. Ježíš Kristus řekl, že jdeš-li lhostejně kolem svého trpícího bratra, nebudeš mít život věcný (srov. Lk 10,25-27; Mt 25,31-46). - Vědět, že lidé umírají hlady, že žijí v brlozích nebo vůbec nemají přístřeší, že jsou nezaměstnaní nebo dostávají bídné mzdy, že jsou otroky svých pracovních podmínek, že jsou lidé, kteří neumějí číst a psát, že jsou lidé, které kosí epidemie, lidé staří a opuštění atd. to vše vědět a nedělat proti tomu nic, to znamená podepsat před Bohem své vlastní zatracení. 1

- Na zemi není více způsobů jak milovat Boha, je jen jeden jediný: obětovat se svým bližním. - Snažíš-li se rozvinout svůj „vnitřní život“ a přitom nerozvíjíš „vnější život“ se svými bratry, silně se klameš. Nemůžeš si dělat nárok na spojení s Ježíšem Kristem v tichu své duše, necháš-li trpícího a umírajícího Ježíše Krista naříkat vedle sebe. - Postavil-li tě Otec do světa na určité místo a udržuje-li tě na tomto místě, neříkej: „Mám zvláštní poslání“, nebo: „Pomáhám lidem - duchovně“. V tvém domě, ve tvé čtvrti, na tvém pracovišti, atd. na tebe čekají tvoji bratři a ty se nemůžeš vyhnout konkrétní bratrské lásce. - Je pravda, že Bůh může od některých lidí vyžadovat větší míru kontemplace v jejich životě, ale kromě výjimek, které by musily být prozkoumány - neosvobozuje je pro to nikdy od lásky, která se projevuje činy. - Řeholníci, kteří by ztratili zájem o lidi, a to nejen o jejich duchovní chudobu, ale i o jejich materiální bídu, stali by se řeholníky, kteří ztratili smysl pro Boha a jeho lásku. - Nedoufej v únik do duchovních výšek. Musíš růst nekonečně vzhůru, ale nikdy se nesmíš přestat dole dotýkat země. - Cokoliv činíš, abys skutečně zmírnil utrpení svých bratří, to ti zaručuje pravost tvé lásky k Bohu. - Vidíš-li dva muže, jak se perou, odtrhneš je. Ale pokus se urovnat i důvod jejich rvačky. Otrávila-li pitná voda více osob, pečuj o nemocné, ale podnikni také kroky k tomu, aby voda byla dezinfikována. Utrpení lidí má nesčetné příčiny; musíš své bratry utěšovat, musíš jim pomáhat, ale rovněž musíš bojovat proti příčinám jejich bolestí. - To nejsou jen jednotlivci, kteří mají být zachráněni, ale celý lidský život a vše, co život představuje: dnešní skutečnost, ať již politická, hospodářská nebo sociální… Při svém zapojení musíš vyjádřit svou bratrskou lásku nejen v individuální službě svým bratřím, ale také ve službě celému lidskému společenství a to tím, že se budeš angažovat v otázce „základní struktury“ života. 2

- Tvůj kamarád v podniku velmi těžce vydělává na živobytí; ty však celkem velmi lehce a snadno. Přinášíš-li osobně velké oběti, abys mu pomohl, je to chvályhodné! Ale co ostatní? A co příčiny? Jistá dokonalost lásky k bližnímu v individuálních vztazích může mnohdy uklidnit tvé svědomí a skrýt nesmírný úkol mužného nasazení sil v celém společenství, a za spravedlivější a lidštější strukturu života. - Jsi svědkem krádeže. Neděláš-li nic, abys jí zabránil, neděláš-li nic ani potom, abys ji ohlásil, jsi spoluviníkem a zasluhuješ odsouzení. Jsi ve světě svědkem nedostatku lásky a nespravedlností, což má za následek utrpení všeho druhu pro velkou část lidstva. Neříkáš-li nic a neděláš-li nic, jsi spoluviníkem: neseš s ostatními tíhu těchto hříchů. - Svět je ve svých základech tak zkažený, že jsi mnohdy povinen podílet se na zlu: dělník musí v továrně vyrábět bomby, obchodník musí prodávat alkohol, právník musí provádět rozvody, podnikatel, aby mu zadali práce, musí dávat úplatky… Musíš to strpět. Ale tato zla smíš přijímat jen tehdy, jestliže se jinde nasazuješ proti nim. - Setkáš-li se s lidským utrpením, postarej se podle svých možností o to, abys je nejen bezodkladně ulehčil, ale, navíc, abys odstranil jeho příčiny; postarej se nejen o odstranění příčin, ale také o to, abys je bezodkladně zmírnil. Nikdo není doopravdy dobrý, spravedlivý a pravdivý, dokud není rozhodnut obětovat se podle svých možností - celým srdcem, celou svou bytostí jednomu nebo druhému z těchto dvou úkolů. - Kdyby všichni lidé měli co jíst, měli dům, auto, ledničku, kdyby všichni lidé měli dostatečné vzdělání, zaměstnání, kdyby si vědci a technici podrobili zemi, lékaři potřeli rakovinu, dětskou obrnu, malomocenství a všechny nemoci…, kdyby společnost byla hospodářsky, politicky, sociálně zdravě založena, 3

byl by pak konečně svět rájem, kde by lidé žili šťastně? Nebyl, kdyby se lidské srdce nezměnilo. - Musíš se zapojit a všemi silami a prostředky bojovat za lidštější životní podmínky, ale musíš se při tom uchránit klamu, že jsou všemocné. - Je třeba změnit nejprve člověka mentalitu, nebo životní podmínky? Usiluj o to, aby to vše bylo změněno současně. Nezapomínej však, že při tom všem jde nakonec vždy o člověka, neboť právě ten je ve hře. - Zlo je v člověku zahnízděno tak hluboko, že bez pomoci Boží je nikdo nemůže vyrvat. Svět potřebuje křesťana (člověka - Krista), potřebuje tebe, aby byl zachráněn člověk a samotné základy jeho existence. - Člověk je nedělitelný, je třeba - jedním a týmž úsilím - zachránit člověka celého a nejen: dnes jeho tělo a zítra jeho duši. - Musíš zachránit svět, to je tvoje povolání člověka. Musíš svět zachránit v Kristu, to je tvoje povolání křesťana; angažuješ-li se jako „člověk-křesťan“, zachraňuješ svět a zachraňuješ ho v Kristu. - Veškeré tvé úsilí musí být nahlíženo a prožíváno ve víře. - Jsi údem velkého Těla lidstva. Jsi údem velkého mystického Těla. V každém těle hraje každý úd svou roli. Volbu tvého zapojení nesmí vést fantazie a vkus, nýbrž vůle, co nejlépe vyhovět přání Otce. - Měj tedy před očima: dary, které Pán svěřil do tvých rukou, prostředí, kam té postavil, osoby, mezi nimiž máš jít svou cestou, abys odhalil úkol, který ti Bůh určil. - Jsi-li v kolektivu, nech si pomáhat a kontrolovat se od svých bratří; musíte společné zachránit svět. - Mnozí, slabí anebo zbabělí, a v každém případě egoisti, si sednou, aby nemusili jít. Je lepší riskovat, že se pří chůzí trochu ušpiníš, než zemřít vsedě. - Hodnota angažovanosti nezávisí na její lidské důležitosti, ale na stupni „bytí při tom“, na připravenosti a na lásce, kterou toto usilování živíš. 4

- Tvé účinné a opravdové zapojení předpokládá, že ty osvícen vírou, naplněn důvěrou, sžírán láskou pro lásku k bližnímu, zapojuješ sebe a své činy do plánu Božského Otce. Pak můžeš bez výčitek říkat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijď království tvé.“ (Michael Quoist)

Světec na červen Pokračujeme v životopisech svatých, jak jsou uvedeni v Litaniích ke svatým ochráncům naší vlasti. Nyní se seznámíme se sv. Klementem. Říman Klement přisel na svět uprostřed 1. století v Římě a byl vychován v pohanské víře. Jednoho dne uslyšel Klement kázání apoštola Barnabáše a našel, co vždycky hledal. Dal se od Barnabáše pokřtít a přivést k Petrovi. Ten se pak naučil mladého Klementa si cenit a jmenoval ho ještě sám svým nástupcem na Petrově stolci. Avšak po Petrově smrti v roce 64 se Klement zdráhal nastoupit po velkém apoštolském knížeti. Tak byli římskými biskupy zvoleni zprvu Linus a Anakletus, až se Klement kolem r. 90/92 podvolil tlaku kléru i lidu a nastoupil úřad, jak si to Petr přál. Jako římský biskup řešil záležitost nesrovnalostí v Korintě, totiž neprávem sesazených tamějších církevních představených. Poslal do Korintu tři své členy kněžského sboru se svým proslulým listem, který svědčí o tom, že si byl vědom svého postavení - nástupce Petrova (v té době ještě žil apoštol Jan). Tradice vypravuje, že Klement I. byl koncem 1. století vyhnán z Říma a na rozkaz císaře - možná Trajána - musel pracovat v pověstných mramorových lomech v Chersonesu na Krymu. V lomech byl akutní nedostatek vody, dělníkům na nucených pracích částečně hrozilo nebezpečí uhynutí žízní. Když Klement jednou spatřil, jak jehně na určitém místě hrabe kopytem, 5

hrabal rukama a náhle vytryskl ze země pramen. Císař soptící hněvem dal Klementa s kotvou na krku svrhnout do moře a novokřtěnce popravit. Apoštol Slovanů Cyril, druh Metodějův, Klementovy ostatky potom na Chersonesu v roce 868 našel a přinesl zpět do Říma, kde byly pochovány v kostele sv. Klementa. Klement I. patří ke světcům, kteří jsou jmenováni v římském mešním kánonu. Znázorňování: Klement I. je znázorňován v biskupském odění, Často s tiárou a paliem; u sebe má na vyobrazeních jehně, kotvu nebo studnu, někdy i knihu. Často má papež na obrazech tonzuru. Ke scénám, které v Klementových znázorněních nacházely častěji svůj výraz, patří zázrak s pramenem, svěcení na biskupa Petrem a mučednictví. Sv. Klement je patronem Sevilly, Aarhusu a Compiègne; Krymu; kameníků, pracovníků s mramorem, kloboučníků a námořníků; proti dětským nemocem; dětí; proti vodnímu nebezpečí: při vichřici a bouřce. (Podle životopisy svatých)

Unavený - požitkář - nadšenec Představme si skupinu výletníků, kteří vyrazili na cestu, aby zdolali obtížný vrchol; a podívejme se za nimi několik hodin poté, co vyrazili. Dá se předpokládat, že mužstvo v této chvíli můžeme rozdělit na tři rozdílné skupiny. Jedni litují, že opustili přístřeší. Únava a nebezpečí se jim zdají být v nepoměru ke zdárnému výstupu. Rozhodnou se, že se vrátí. Druhé nemrzí, že se na cestu vydali. Slunce svítí a je nádherný výhled. Ale k čemu stoupat ještě výš? Není lepší užít si hor tam, kde jsou, uprostřed louky nebo lesa? A lehnou si do trávy nebo se toulají okolím v očekávání příjemné chvíle pikniku. - Ostatní, zbývající, praví alpinisté, nespouštějí oči z vrcholků, které, jak si předsevzali, chtějí ztéci. Vyrážejí znovu. Unavený - požitkář - nadšenec. Tři lidské typy, které každý z nás v zárodku nese v hlubinách svého já a na které se fakticky odjakživa lidstvo kolem nás dělí. Do které skupiny patříš? 6

Den Srdce Boha V jedné moderní pohádce se uvádí, jak otci rodiny při svlékání vypadlo srdce do koše se špinavým prádlem. Nikdo nic nezpozoroval. Nikdo nepostřehl, ani manželka, že její milovaný a milující manžel nemá srdce, ba ani děti nepoznali, že jejich otec je bez srdce.

V životě člověka a v dějinách lidstva se bohužel opravdu stává, že člově k "ztratí" srdce. Důkazem toho jsou i mnohé konflikty menšího či většího rozměru. Sami cítíme, že v konfliktech se člověk jaksi umenšuje, ba že jím někdy dokonce jakoby přestal být. Naštěstí, bije zde i Srdce někoho jiného, který je Bůh, a přece ho můžeme nazývat naším bratrem a přítelem - je jím Bůh a člověk s tím nejlidštějším srdcem, Ježíš. Ježíšovo Srdce se otevíralo potřebám jiných a také v posledním okamžiku na kříži otevřeno kopím vojáka dokázalo svou nezištnou a obětavou lásku k nám. Tajemným způsobem je pramenem všeho dobra i dnes. Dávné zaslíbení Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (letos 27. 6.) nám zjevuje největší Boží tajemství - zjevuje nám, že "Bůh je láska" (Jan 4, 16); poukazuje na to, že nejen člověk, ale i Bůh má Srdce, jak o tom hovoří žalmy a proroci. Například prorok Jeremiáš: "Vždyť jsem milosrdný, praví Pán. - Nebudu se zlobit navěky" (Jer 3, 12). Nebo: "I dám vám pastýře podle svého srdce" (Jer 3, 15). Podobně prorok Ozeáš: "Srdce se ve mně obrací, budí se moje slitování" (Oz 11, 8). Ostatně i žalmista: "Ale Pánův úmysl trvá navěky, myšlenky jeho srdce pokolení" (Ž 33, 11). V Písmu svatém se ustavičně zdůrazňuje, že Boží Srdce bije za nás a že navzdory naší vzdorovitosti a sklonu protiřečit mu - každý z nás přirostl Bohu k Srdci, pravda, pokud si jen sám "nezatvrdil srdce" a nestal se zcela bezcitným. 7

Bůh jde jako pastýř za ztracenými ovcemi Izraele: "Hle, já sám budu hledat své ovce a navštívím je. Jak pastýř navštíví stádo, když je uprostřed svých rozehnaných ovcí, tak navštívím své ovce a vysvobodím je z každého místa, na které byly rozptýleny v oblačný a mlhavý den" (Ez 34, 11-12). Skrze proroka Ezechiela Bůh mluví k svému lidu i takto: "Ztracené vyhledám, odehnané navrátím, poraněné obvážu, nemocné posílím, vykrmené a nemocné zachovám a budu je pást svědomitě" (Ez 34, 16). Celé své Srdce a jeho dobrotivost nám Bůh ukázal v Ježíši Kristu: co Bůh ve svém Srdci myslí, plánuje a cítí, je v Ježíši Kristu zvláštním způsobem viditelné a hmatatelné. Láska velká jako Bůh Na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se nám znovu připomíná, že Boží láska je vždy láskou, která se stává misericordií. Bůh má Srdce - cor (lat.) - pro chudé (ubohé) - misery (lat.). Bůh je MiseryCors - milosrdný; jeho Srdce bije pro ty, kteří jsou hodni milosrdenství - právě z toho sestávají "myšlenky jeho srdce" (Ž 33, 11). Jeho plány vždy vyvěrají ze Srdce, protože když jde o lásku, vždy se mluví o srdci a Boží Srdce bije pro chudé. V Ježíši Kristu Bůh "přijal" i "lidské srdce". V něm se Bůh stal smrtelným člověkem s lidským srdcem a plný milosrdenství hledá to, co se ztratilo (srov. Lk 15, 3-7) a z lásky se zcela odevzdává. Proud, který nedbá na sebe Podle Dionýsia Areopagity, filosofa z 5. století, patří k podstatě lásky, že se neustále rozdává. Nuže, podívejme na Srdce Božího Syna: z lásky otevřel své srdce na kříži (srov. Jan 19, 34) a tato láska nepřestává téct a rozdávat se. Neboť kde Bůh otevírá srdce, láska protéká, rozdává se, nelze ji zadržet. A z Ježíšova Srdce od té doby, co je z lásky otevřené, teče krev a voda (srov. Jan 19, 34) - svátosti Církve, skrze které vzkříšený Pán neustále daruje Církvi svou lásku. Dodnes "obtéká" jako "pramen života" voda křtu celý okruh země, jak to vyjádřil papež sv. Lev Veliký v nápisu v baptisteriu římské Lateránské baziliky. Dodnes se právě tak "rozdává" i "nová smlouva 8

v krvi Krista" ve svátosti Eucharistie. Jelikož otevřené Srdce Spasitele je nikdy nevysychajícím pramenem milosrdenství, modlí se Církev v den svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova: "Všemohoucí Bože, dej, abychom z tohoto pramene milosti čerpali přehojné nebeské dary."

Kdo skutečně miluje, nemůže zadržet lásku: musí ji nechat dále téct a přitom rozdávat sebe samého, aniž by dbal na sebe, protože láska musí neustále proudit. Tak miloval Ježíš, který šel za ztracenou ovcí, dokud ji nenašel (srov. Lk 15, 4). Tak milovala i Marie z Betánie, když šest dnů před svátkem Paschy pomazala Ježíšovy nohy vzácným olejem - protože láska se promarní ve vylitém oleji - a jeho vůně proudila po celém domě (srov. Jan 12, 3) jako příjemná Kristova vůně pro mnohé (srov. 2 Kor 2, 15). Srdce Spasitele je otevřené, protože - i když je probodnuté - žije, a protože žije, rozdává se v utrpení. Zraněné a dodnes se ve svátostech rozdávající Srdce Ježíšovo je znakem nejvyšší lásky. Nejdokonalejší je zlomené "Mluvíme: trpím pro tebe. Vyjadřujeme tím, že toho druhého milujeme. Říkáme, trpět a myslíme, milovat. Následkem lásky je vždy předávání se až po utrpení, neboť levnější lásku nemůžeme získat. "Takhle výstižně to svého času formuloval biskup Franz Kamphaus z Limburgu.

9

Židovské pořekadlo zase říká: Není ničeho dokonalejšího než zlomené srdce. A protože neexistuje nic dokonalejšího než láska, ten, kdo je naplněn láskou, se při předávání sebe nechá zlomit a rozdává se. K podstatě lásky totiž patří, že neustále teče dál. Nadevše to ukazuje Ježíšovo Srdce. Tato spiritualita zázraku lásky - když člověk nechá promluvit své srdce a přitom nehledá uznání, projevy obdivu nebo odměny - se však pak projevila i v životě sv. Františka, bl. Matky Terezy, sv. Jana Pavla II. či Alberta Schweitzera a mnoha dalších známých i neznámých lidí. Tato láska nejen udivuje, ale svět i život v něm dělá novým a opravdově lidským. Láska je růže, která se neptá Být otevřený a velkodušný, i když se to "nenosí", je pozvání i dnešního dne. Proč? Mystik Angelus Silesius o tom říká: "Růže se neptá, ‚proč‘. Kvete, protože kvete; nedbá o sebe, neptá se, zda je vidět." To pochopitelně neznamená, že by náš život měl být bezmyšlenkovitý, právě naopak: takto získává na kvalitě víc než kdykoliv předtím. Základní myšlenka této formy zbožnosti se zrodila před staletími. Již za dob církevních otců - například u sv. Augustina - bylo srdce to, které myslelo a poznalo lásku. Přes pašijovou mystiku středověku se přitom více koukalo i na vnitřní život trpícího Spasitele. Srdce má vlastní logiku Velký matematik Blaise Pascal utvořil pojem "logiky srdce". "Logika srdce" má stejnou platnost jako logika rozumu a vytváří především víru, protože "srdce má své důvody, o kterých rozum neví…" (Dnešní krize ve víře možná pochází i z toho, že v moderním sterilním myšlení si srdce a láska neumí najít místo.) Osvícenství nedávných dob přílišným zdůrazňováním rozumu - který prý jediný má ovlivnit a určovat život člověka - přineslo několik problémů. Úžasný pokrok v přírodních vědách, lékařství a technice nás do dnešního dne svádí nahlížet na přírodu a tvorstvo jen z pohledu užitečnosti. A srdce jako cosi méněcenného - "vysadilo". Přitom srdce - dnes už o tom málokdo 10

pochybuje - dokáže chápat mnohem hlouběji a významněji. Je to "praslovo" lidstva (přitom nikdo nemyslí jen sval nebo pumpu na krevní oběh). Každý člověk spojuje se slovem "srdce" jistou představu, silný symbol pro jinou, větší skutečnost. Vyjadřují to nesčetné obrazy a slovní spojení. I latinské credo - "věřím" znamená doslova cor do - "dávám své srdce". A to jsme už u hlavního přikázání křesťanství: "Miluj Hospodina, svého Boha… a svého bližního jako sebe samého!" (Lk 10, 27). V srdci se budí víra, a tím i láska k Bohu a bližnímu. Z něho vyvěrá a v něm se formuje odpověď, když nás zasáhne Boží slovo. Obraz v rámu spásy Když mluvíme o Ježíšově Srdci, myslíme na krvavě zbarvené, glorifikované a stylizované krvácející srdce Ježíše spolu s jeho poselstvím v plné moci a s jeho poslušností v utrpení a smrti, s jeho bezpodmínečnou odevzdaností Bohu a lidem, s jeho radikální důvěrou v Boží vedení a péči, ale také s jeho vydáním se ve strachu, smrtelném utrpení a smrti. Právě toto všechno je "výslovně" vyjádřené v jeho probodeném srdci (srov. Jan 19, 34 - 36). V tomto smyslu svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova není dodatek, ale výrazná a neustálá připomínka toho, co Bůh udělal pro nás v Ježíši. Svatý Pavel píše v listě Římanům: "Vždyť Kristus zemřel v určeném čase za bezbožné, když jsme ještě byli bezmocní…" (Řím 5, 6-8). Tedy neudělal to proto, že jsme tak dobří a laskaví, ale proto, že nás chtěl udělat hodnými své lásky. Když Srdce mluví k srdci Kdybych si měl vybrat obraz, který zobrazuje Ježíšovo Srdce, bez váhání bych zvolil středověký obraz Láska Ježíše a Jana. Zobrazuje vzpřímeně sedícího Ježíše s pohledem upřeným do dálky a vedle něj sedícího podstatně menšího apoštola Jana se zavřenýma očima, který klidně vložil svou ruku do Ježíšovy ruky, zcela se mu oddávajíc. Tak patří k sobě Boží slovo a lidská odpověď; takto mluví srdce k srdci. Nebo slovy Mechtildy z Magdeburku: "Jeho oko je moje oko, jeho srdce je mé srdce, jeho duše je duše, objetí navěky." Potvrzuje to i apoštol Pavel: "Ať osvítí vaše srdce, jaká je naděje z jeho povolání…" (Ef 1, 18). Toto zobrazení otevírá i mnohem hlubší "pohled" na tajemství Božského Srdce, a tím i na "pramen spásy", který nikdy nevysychá a přináší radost celému tvorstvu. Neboť je pravdivé, co máme ustavičně vyznávat: "Věříme, 11

že Kristus měl na mluvení hlas člověka, na žehnání ruce člověka a na pomáhání a utrpení srdce člověka, ale že tyto ruce, toto srdce, tento hlas ačkoli byly proraženy a umlčeny - byly přece ruce, srdce a hlas samého Boha," připomíná Robert Benson. Úcta k Božskému Srdci Ježíšovu "Může úcta k Božskému Srdci ještě něco říct nám? Nebo: Můžeme se ještě s touto úctou obrátit k Pánu a vyznat se?" Ptá se v jedné ze svých úvah emeritní papež Benedikt XVI. Sám si odpovídá, že nadnesenost baroka, lehkost, s jakou používal velké základní slova lidského života, nám dnes připadají podezřelé. Při hlubším zkoumání však zjistíme, že to, co barok způsobem vlastním době objevil, bylo skutečně originální a autentické: lidská přirozenost Boha v Ježíši Kristu. A to, co barok objevil nanovo, byla tělesná stránka Ježíše, člověka. Toto vše je zahrnuto ve slově "srdce", které vědomě chtělo a chce být nejen symbolem, ale chce vyjádřit i zakořenění Ducha v těle: hmota nabyla novou dimenzi, když se stala vyjádřením Ducha - v konečném důsledku Boha. Ale i Boží láska našla novou dimenzi když přijala vzácnost a utrpení lidské bytosti, hmoty. Nyní se jej lze doslova dotknout, lze ho vidět - jako odvážné říká apoštol Jan (srov. 1 Jan 1, 1-2). Lehké jho pro plnost života Úcta k Božskému Srdci objevila Ježíšovo "lehké jho" právě v přijetí jeho utrpení. Celé tajemství spočívá v úsilí mít srdce podobné jeho Srdci. Zatímco učenci a "inteligenti" diskutovali, "prostí" lidé ho dokázali vidět a následovat. Ježíšovo Srdce naznačuje a ukazuje cestu. A toto všechno by nám už nemělo co říct? Bez řeči srdce se prostor duše jakoby vysušoval a jakoby se z něj vytrácela krev. Na takové půdě se sotva daří plnohodnotnému životu. Neztrácejme tedy své srdce! Teprve když objevíme své nitro - srdce - jak to nejlepší v nás, najdeme i Ježíšovo Srdce a krásu světa víry. Nuže příležitost k tomu máme nejen v Den Srdce. (podle KN)

12

Nejsvětější Srdce Ježíšovo - o úctě a slavení Základy úcty k Srdci Ježíšovu lze nalézt i u spisovatelů křesťanského starověku, kteří popisovali probodnutý bok Pána Ježíše. Ježíšovo srdce je symbolem dokonalé Boží lásky k člověku. Úcta k Božskému Srdci Ježíšovu se šířila zejména v 17. a 18. století z Francie.

Vážená redakce, v našem městě navštěvuji Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, což mě vede k vroucí úctě k Božskému Srdci. V souvislosti se slavením Nejsvětějšího Srdce Ježíšova by mě potěšilo, kdybyste objasnili historii a obsah tohoto svátku i litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Děkuji. Anna Milá Anno, ve Starém i Novém zákoně se lidské srdce vzpomíná často. V židovské kultuře symbolizovalo nejen místo, kde se ukrývají city, ale bylo chápáno i jako sídlo všeho, co dělá člověka člověkem. Tedy místo, odkud pramení jeho city, vůle, kde se skrývá i lidské poznání. Do srdcí Izraelitů byl vepsán Zákon, působil v nich tajemně sám Bůh. V této souvislosti pozoruhodně vyznívají starozákonní proroctví o budoucím Mesiáši. Izraelité měli zákaz zlomit jakoukoliv kost velikonočnímu beránku (předobraz Mesiáše), jehož připravovali na svátek Paschy (srov. Ex 12,46); a v Knize proroka Zachariáše zase čteme, že obyvatelé Jeruzaléma budou hledět na toho, kterého probodli (srov. Zach 12, 10). Tyto texty použil při zprávě o Ježíšově smrti i evangelista sv. Jan, který byl jejím očitým svědkem. Sám potvrdil, že voják probodl kopím bok Pána Ježíše a že z něj (ze srdce) vyšla krev a voda. Církevní spisovatelé křesťanského starověku, jako svatí Augustin nebo Jan Chrysostom, poznali v těchto dvou prvcích svátostný základ existence tajemného Kristova těla - Církve. Ve vodě, která vyšla z Ježíšova boku, viděli vodu křtu, kterou se stáváme křesťany, a v Ježíšově krvi viděli Eucharistii, z níž Církev žije. V tom se skrývá úžasné tajemství Božího milosrdenství k člověku. Zde lze nalézt také základ úcty k probodnutému Srdci Ježíšovu. Ono je symbolem Boží lásky k lidstvu a důkazem toho, že Bůh za spásu člověka dal opravdu všechno. Úcta k Božskému Srdci Ježíšovu se začala objevovat jako specifický projev lidové zbožnosti ve středověku, kdy se Ježíšovo utrpení na kříži dostalo více 13

do pozornosti věřících. Lidová zbožnost a úcta k Božskému Srdci Ježíšovu však neunikla ani velkým středověkým mystikům, teologům a světcům, naopak, stali se její propagátory. Mezi nimi vynikali především sv. Anselm z Canterbury (1034-1109), sv. Luitgarda z Tongernu (1182-1246), sv. Bernard Sienský (1380-1444), sv. Kateřina Sienská (1347-1380) a mnozí další. V průběhu 17. a 18. století se úcta k Božskému Srdci Ježíšovu zintenzivnila ve Francii, zejména u následovníků apoštolátu kardinála Pierra de Bérulla (15751629), který založil řeholi oratoriánů. Mezi ně patřil i sv. Jan Eudes, který sestavil texty slavení mše svaté a liturgii hodin tohoto svátku, které pro řeholníky 8. března 1670 schválil biskup v Rennes. Brzy se tento svátek rozšířil i do francouzských diecézí. Úctu k Božskému Srdci významně napomohla i sv. Maria Markéta Alacoque (1647-1690). V roce 1765 papež Klement XIII. dovolil polským diecézím a bratrstvům Božského Srdce slavit svátek Božského Srdce Ježíšova. V roce 1856 na naléhání opata Prospera Guérangera ze Solesmes, který byl propagátorem liturgické obnovy, papež Pius IX. schválil tento svátek pro celou Církev. Litanie k Božskému Srdci Ježíšovu s největší pravděpodobností sestavil jezuitský kněz Joseph de Galliffet (1663-1749) v roce 1691. Použil přitom i starší, středověké invokace. Jejich počet je třiatřicet, což má symbolicky poukazovat na roky života Pána Ježíše. Zvolání či prosby obsažené v litaniích mluví o tajemstvích života Nejsvětější Trojice, o duchovních pokladech, které Ježíšovo probodnuté Srdce ukrývá, zároveň obsahují také konkrétní prosby věřícího Božího lidu. (podle KN)

Modlitba k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu: Božský Spasiteli můj, jenž jsi zvláštní milosti slíbil těm, kteří Božské Srdce Tvé uctívají, shlédni milostivě na utrpení mé a vyslyš pokornou prosbu mou, kterou Ti předkládám. Ježíši můj, nad Tebe jiného nemám, Ty jsi má všechna naděje, můj život, můj celý svět. Proto dej mi tu milost, abych Srdce Tvé vždy víc a více miloval, podle jeho přání žil, v jeho lásce zemřel a s ním na věky spojen byl. Zaslíbení ctitelům Srdce Pána Ježíše (z kostela sv. Václava na Smíchově) : Dám jim všechny milosti jejich stavu potřebné. V jejich rodinách vzbudím klid a štěstí. Potěším je v jejich utrpení. Budu jejich útočištěm v životě i ve smrti. Budu žehnat jejich podnikům. Požehnám zvláště domu i bytu, kde uctíván bude obraz můj. 14

Co když měl ten mrtvý papež pravdu? Graham Greene ve známé povídce Poslední slovo popisuje svět, který se zbavil náboženství. Všechny státy ovládal jediný muž, prezident světové moci. Křesťané byli vyhubeni, jen poslední papež ještě žil v hloučku několika věřících. Na papeže byl vypsán zatykač, proto cestuje s malým kufříkem jako obchodní cestující z místa na místo.

Když se jednoho dne osamělý papež ubytoval v oprýskaném hotelu na předměstí hlavního města světové moci, pozná ho vrátný, zatelefonuje policii a ta papeže zatkne. Po delším věznění přivedou papeže před světového prezidenta. Ten mu nejprve laskavě domlouvá, aby se zbavil poslední pověry, kterou už všichni odvrhli. Ale papež odmítá. Vyznává víru v Boha, v Ježíše Krista, který za všechny zemřel a je Pánem světa. Jemu přísahá věrnost a nezradí ho. Prezident se rozzlobí. Nadává, vyhrožuje, zuří. Pak vytáhne revolver a zastřelí svého posledního protivníka. Když odkládá revolver a podívá se na vyhublou a ubohou postavu posledního papeže, který mu leží u nohou, zamyslí se. "Ten mrtvý měl možná pravdu. Ne já, ale Kristus je Pánem světa." V té chvíli, poznamenává autor, se zrodil nový věřící. Podnět k sebereflexi Den Letnic je dnem opravdového narození Církve, svátkem její počátku. Sesláním Ducha Svatého začíná reálně existovat mystické tělo Kristovo, oživováno Ježíšovým Duchem. Tento Duch posvěcuje Církev celé generace. Narozeniny každého z nás bývají obvykle podnětem na úvahy o vlastním životě, o tom, co člověk prožil, ale také o tom, co ho ještě čeká. Podobně při slavení Letnic můžeme přemýšlet o životě v Církvi. V den vlastních narozenin děkujeme za dar života a právě tak v den Letnic má společenství věřících možnost autoreflexe či retrospekce, příležitost nahlédnout do vlastního života v kontextu života Církve. Můžeme znovu objevit ten životodárný zdroj, který nám Ježíš přislíbil a dal a díky kterému Církev žije. Když Ježíš Kristus odcházel od svých apoštolů, zachoval se velmi lidsky. Viděl jejich smutek a slíbil jim svou přítomnost. I člověk při rozloučení s 15

přítelem, nebo rodič vyprovází své dítě na letišti do ciziny, nebo kdokoli, kdo odjíždí na delší dobu, slibuje tomu druhému svou vzpomínku, myšlenky na něj, telefonát, esemesku či e-mail. Když se lidé nemají možnost delší dobu vidět, řeknou si: "Nezapomenu na tebe. Vždy budu s tebou, budu tě doprovázet v myšlenkách, ozvu se." Jde o blízkost a přítomnost v myšlení člověka, nebo také o virtuální setkání. Je to psychologický moment prožívání těch, kteří se loučí, a vědí, že si navzájem nevypadnou ze srdce. V dobrém či ve zlém nejsou sami, ačkoli vlastně v reálné přítomnosti zůstávají sami. Přítomnost, která není virtuální Pán Ježíš jakoby opakoval podobně, sliboval apoštolům, že je nenechává bez myšlenky na nich, protože je miluje. Jenže jeho pomoc, jeho ujištění o přítomnosti přesahuje každé běžné chápání. Přesahuje naše lidské možnosti, neboť Ježíšova myšlenka na nás se realizuje ve skutečné přítomnosti Ducha Svatého. Sám to naznačuje. Z jeho slov to je zřejmé. Ačkoli vnější podoba jeho slov je taková jako v naší řeči, jeho přítomnost je zcela jiná. Říká: "To jsem vám řekl, dokud jsem ještě u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl" (Jan 14, 25-26). Na jiném místě Ježíš už během své přítomnosti mezi apoštoly dává jakýsi závdavek tohoto Ducha: "Přijměte Ducha Svatého" (Jan 20, 22). Přijímají tedy skutečnou Ježíšovu duchovní neviditelnou přítomnost. Jeho vystoupením do nebe a sesláním Ducha se splňuje jeho slovo: "Nenechám vás jako sirotky. Znovu přijdu, vrátím se k vám." Jde však o víc než jen o sentimentální vzpomínku. Jde o "objetí" v obecném úkonu lásky, kterým Bůh zahrnuje vše své stvoření, a o to více vykoupené stvoření. Bůh je skutečně přítomen ve svém lidu. Velký úkol sladit různé Bůh přišel na zem v osobě Ježíše, aby nás vykoupil. Jenže toto dílo spásy má svůj další rozmach a průběh. Zde nejde jen o vykoupení jednotlivce, ale Ježíš přichází, aby lidi změnil na jedno velké společenství, kde on chce být hlavou. Má to být živý organismus, žijící životem samého Boha. On je neviditelnou hlavou a touží, aby všichni vykoupení stáli před Bohem s možností zanechat cestu hříchu a stát se omluvy. Nejen jako jednotlivci, ale i jako jedno tělo, které je přísně podřízeno požadavkům Božího života. Touží po tom, aby z nás vytvořil společnost Božích dětí, které se vzájemně respektují a žijí jedním 16

Duchem v jednom Duchu - v Duchu Svatém. Jsme tak pozdvihnutí na úroveň Božího partnerství, a to i podle přirozenosti. Nedalo se to jinak dosáhnout, pouze vnitřním ozdravením a vlitím nového způsobu života člověku. Ten je nám dán prostřednictvím Ježíše a posláním od Otce v Duchu Svatém. Logické je, že se to muselo udát právě takovým způsobem. Právě zde se projevuje velikost Božího vyvolení a jeho lásky, kterou nás vtahuje dovnitř Božího dění a nastiňuje nám snad největší tajemství života samého Boha. Dozvídáme se o jeho vnitřním životě právě v tomto náznaku trojjedinosti Božího bytí. My máme účast na jeho životě právě skrze Ducha Svatého. Právě Ježíšova spásná přítomnost v Duchu Svatém naplňuje náš život a má se projevit v jednotě našeho života. Máme být lidmi jednoho Ducha, které spojuje tato nepřetržitá touha po nejvyšším cíli, kterým je spása duše a oslava Boha. Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím Božího Ducha, ne schopnostmi člověka. Někdy máme už v malém společenství problém sladit naše názory, a zde máme tvořit jednotu, ačkoliv v pluralitě svých daností, darů, ale přitom neustále respektovat to nejvyšší - spásu duše a oslavu Boha. Svět ho nezná, přestože naplňuje zem Seslání Ducha Svatého nám zároveň dává možnost v kontextu tohoto Božího daru zamyslet se, zda neklademe tomuto spásnému dění překážky. Když to Ježíš vyprávěl apoštolům, zřejmě viděl jejich rozpaky. Kdo může pochopit tajemství trojjediného Boha? Proto je jaksi upozorňuje na úskalí: "Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. I oni poznali, že jsi mě poslal. Ohlásil jsem jim tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou mě miluješ, byla v nich a abych v nich byl já" (Jan 17, 25-26). Svět totiž nemůže znát Ducha. Svět nezná Ducha Svatého, ani jej nepřijímá, ale ho nenávidí právě tak, jak nepřijal Ježíše a v nenávisti sáhl na jeho život. Tedy svět nedokáže vnímat Ducha Svatého, nedokáže žít a nést ovoce tohoto daru. Křesťan je však k tomu povolán. Duch Boží naplňuje celou zem. Jako Bůh je nekonečný, proniká celý vesmír, jenže nárok na tohoto Ducha člověk nemá. To je nadpřirozený dar. Až po Ježíšově spásonosném skutku se otevřela možnost, aby Duch Boží, Boží láska, pronikl a naplnil srdce člověka. A odpovědí na to je otevření vlastního srdce. 17

Odraz paprsku na malé ploše Sluneční paprsky dokáží objevit ledajaké malé sklíčko, i když rozbité, v prachu nebo na smetišti. Když se jen kousek hrany skla dostane do styku se slunečním paprskem, zazáří. Právě tak je to s naší dobrou vůlí. Pokud ji projevíme třebas jen trochu, Boží Duch může objevit své místo dopadu. Prohloubí v nás duchovní život, ke kterému jsme povoláni. Pokud je rozbité sklo odhozeno kdesi v suché trávě, způsobí požár, protože bylo schopno zkoncentrovat v sobě sluneční paprsky. Když dá člověk k dispozici alespoň trochu dobré vůle, Duch Svatý jako oheň (tak ho Ježíš nazval) přinese do duše záři. Ne však spalující, ale takovou, která mění a rozpaluje k životu. I v nás se může takový zázrak proměny uskutečnit, dokonce s vlivem na naše okolí. Po přijetí Ducha se apoštolové stali novými lidmi, ve kterých se zkoncentrovala síla Božího Ducha. Po jejich řeči zástupy, tisíce lidí, pochopili a byly zasaženy touto nadpřirozenou silou Ducha Svatého. Jistě, v lidském životě se takové mimořádné události nemusí dít běžně, ale pokud se nastavíme správným směrem vůči Bohu, může v nás vyvolat velikost obrácení Letnic. V síle Ducha Svatého, který je Sjednotitel, se můžeme snažit o jednotu mezi blízkými, o řešení konfliktů a nedorozumění mezi lidmi i ve vlastních rodinách. V síle Ducha Svatého může člověk nabýt vnitřní klid, hledat řád a spatřit nepořádek, těšit se z toho, že se bližní mají rádi, a zastavit šíření intrik a neklidu. V síle Ducha Svatého, v jeho sedminásobném obdarování může křesťan přemáhat egoismus a přijímat moudrost na řešení daného problému. Co vzkázal Luigi Dossena Když nás v semináři navštívil tehdejší apoštolský nuncius Mons. Luigi Dossena, vždy opakoval: "Nezapomínejme na lidmi zapomenutého Boha, na Ducha Svatého." Křesťan, který přijal ve svém životě dary Ducha Svatého v svátosti křtu a biřmování, je ustavičně veden, aby je v sobě oživoval. Tyto svátosti nemají být jen sentimentální vzpomínkou, ale reálným, konkrétním programem, který se naplňuje v modlitbě k Duchu Svatému, otevřeností na jeho působení. Pokračuje také životem v čistotě srdce, v obnovovaném pokání v svátosti smíření a přijímáním Eucharistie, kterou se Církev živí. Tehdy má Duch Svatý otevřenou cestu do lidského srdce. Sesláním Ducha se liturgicky končí Velikonoční doba, ale vědomí, že Duch Svatý je stále s člověkem a posiluje ho, zůstává. Je radostí, která se nikdy neskončí. (podle KN)

18

Hříchy proti Duchu Svatému jsou opravdu neodpustitelné? Člověk dostal do daru svobodnou vůli. Pokud ji zneužije k tvrdošíjnému odmítání přijmout spásu, kterou nabízí Bůh skrze Ducha Svatého, zůstává jakoby ve vězení. Kristus však neustále nabízí své milosrdenství.

Vážená redakce, s úctou přijímáme myšlenky o Božím milosrdenství, které dává šanci na obrácení i zaťatým hříšníkům a smyje zlo i ze začerněných lidských duší. Jak si však máme vysvětlit, že hříchy proti Duchu Svatému nebudou odpuštěny? A co s lidmi, kteří řečmi popírají Boha a jeho milosrdenství, ale v koutku duše váhají? Děkuji. Alena Milá Aleno, ve svých pár řádcích předkládáte problém, který dlouhé období trápil nejen obyčejné lidi, ale i mnoho teologů, když si před sebe kladli výpověď Ježíše o neprominutelných hříších proti Duchu Svatému a výroky o nekonečném Božím milosrdenství. Zdá se, jakoby v těchto výrazech neodpuštění popíralo milosrdenství. Nejprve však uveďme celý text z Písma: "Všechny hříchy i rouhání budou lidem odpuštěny, i když by se rouhali sebevíc; kdo by se však rouhal Duchu Svatému, tomu se nedostane odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem." (Mk 3, 28 - 29). Co je vlastně rouhání a proč se neodpouští? Musíme si uvědomit, že rouhání proti Duchu Svatému, to nejsou slova nebo jiná proklínání, ale je to zatvrzelé neustálé odmítání přijmout spásu, kterou nabízí Bůh člověku skrze Ducha Svatého. Pokud člověk nepřijímá spasitelné usvědčení z hříchu, tehdy odmítá i očištění svého svědomí - čili odpuštění hříchů. Papež Jan Pavel II. to nazýval radikálním odmítnutím odpuštění, neboť "rouhání proti Duchu Svatému spočívá právě v radikálním odmítnutí přijmout toto odpuštění, jehož vnitřním rozdělovatel je on a které předpokládá skutečné obrácení, způsobené jím samým ve svědomí. Pokud Ježíš říká, že rouhání proti Duchu Svatému nemůže být odpuštěno ani v tomto životě, ani v příštím, je to proto, že toto, neodpuštění je kauzálně spojené s nekajícností, čili s rozhodným odmítnutím obrátit se (srov. Dominum et vivificantem, 46). Takový člověk 19

je v ustavičném vnitřním odporu vůči Bohu, tedy jakoby dobrovolně zůstává ve vězení. Nakonec se jeho stav končí nekajícnosti a následným zavržením (srov. KKC 1864). Zní to sice tvrdě, ale má to svou logiku. Vždyť si jen představte, kdyby se před olympijskými hrami někdo záměrně zmrzačil, aby je nevyhrál. Podobně si počíná i ten, kdo se duchovně mrzačí a nestojí o výhru věčného života s Bohem. Pokud bychom to chtěli shrnout do jedné věty, zněla by: Neodpouští se pouze tomu, kdo nestojí o žádné odpuštění. Jasně to vyjádřil sv. Jan Maria Vianney: "Nikdy člověk nebyl zatracen proto, že spáchal mnoho zla, ale proto, že odmítal Boží milosrdenství." V tomto vyjádření se ukrývá velké Boží milosrdenství vůči každému člověku. Totéž platí i o těch, kteří slovně sice popírají Boha a jeho milosrdenství, ale v koutku srdce váhají. Věřím, že Bůh si dobře všimne právě "váhající koutek srdce", kterého si stejně všímá i Církev, a proto nepřestává vyprošovat od Boha milost pro lidi, aby do jejich srdce přece jen nastoupila správnost svědomí a zdravá citlivost pro dobro a zlo. (podle KN)

Na velké obrácení lidská štědrost nestačí O apoštolech Petrovi a Pavlovi, jejichž společný liturgický svátek připadá na 29. června, jsme si zvykli mluvit odlišně - o sv. Pavlovi jako o velkém konvertitovi, a tak to 25. ledna i liturgicky slavíme, o sv. Petrovi jako o prvním papeži (Katedra sv. Petra - 22. února). I prvního papeže bychom však mohli nazvat velkým konvertitou.

Na první pohled se Petrův příběh zdá velmi odlišný od Pavlova: Petr nikdy nepronásledoval Církev jako Pavel, Ježíše následoval od prvních dnů jeho působení a stal se první hlavou jeho Církve. Pavel zažil velké a téměř bleskové obrácení, když poznal Ježíše během oslepujícího zážitku na cestě do Damašku - pak ho už následoval bez náznaku zaváhání. V něčem byla ovšem situace přece podobná - oba byli v určitém slova smyslu štědrými muži, kteří chtěli pro Pána Boha udělat hodně.

20

Paradoxy obrácení Když Ježíš povolá Petra na břehu Galilejského moře, Petr hned všechno zanechá a následuje ho. I později se vždy ukáže jako velmi ochotný následovat Krista a štědrý v odpovědi na jeho volání. Petr je vždy první, který odpovídá, když se Ježíš ptá i když je třeba něco řešit vždy je pohotový jednat, zasáhnout, mluvit. Často vystupuje jako zástupce a lídr apoštolů. Když po řeči o chlebu života Ježíše mnozí opustili a on se ptal Dvanácti: "I vy chcete odejít?", Petr odpovídá: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života" (srov. Jan 6, 67-68). Petr podobně vystupuje i tehdy, když Ježíš kráčí po moři, když se proměnil na hoře Tábor i když ho zatkli v Getsemanské zahradě. Během jednoho ze zjevení zmrtvýchvstalého Krista se vrhá do Genezaretského jezera, aby byl u něj první. Petr nepotřeboval - jako mnozí jiní lidé - obrácení chápáno jako přechod od povrchního, skoupého a průměrného života k životu štědrému. Petrova pohotovost a štědrost jsou z evangelií evidentní. Jeho konverze paradoxně spočívala právě v tom, že se měl své štědrosti vůči Bohu vzdát. Možná se toto tvrzení zdá zvláštní, ale vzdát se vlastní štědrosti, aby mohlo být vše založeno na Boží milosti, na zdarma darované Boží lásce, je ta nejpotřebnější konverze. A čekala i Petra. Nedošlo k ní v jednom okamžiku jako u Pavla; u Petra to byl proces a dost dlouhý. Zrádná lidská štědrost Zastavme se nejprve u epizody, kterou popisuje Matouš v 16. kapitole. Petrovi, který jako první vyznává, že Ježíš je Mesiáš a Boží Syn, Kristus dává příslib, že na něm, na jeho službě a svědectví postaví svou Církev. Ježíš ho přitom nazývá skálou (řecky Petros, hebrejsky Kéfas). Petra tak postaví na vysokou úroveň. Hned potom však Ježíš začíná předpovídat své utrpení a smrt, na což apoštol reaguje nesouhlasem - Ježíše bere stranou a domlouvá mu: "Uchovej Bůh, Pane! To se ti nesmí stát!" (Mt 16, 22). Proč to Petr dělá? Pro svou štědrost! Velmi miluje Ježíše, a proto nechce připustit, aby byl Ježíš pokořen, umučen a zabit. Je připraven i bojovat, aby Pána uchránil od utrpení, ponižování a smrti. 21

Ačkoli tato Petrova horlivost a štědrost jsou upřímné, nejsou dobré, protože nejsou podřízeny Božímu plánu spásy. Ježíš proto Petra vyzývá k obrácení velmi tvrdými slovy: "Pryč ode mne, satane! Svádíš mě, protože nemáš na mysli, co je Boží, ale co je lidské." (Mt 16, 23). Jak velký kontrast se slovy: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti říkám: Ty jsi Petr a na této skále zbuduji svou Církev" (Mt 16, 17-18). Jak si máme vysvětlit tento kontrast? Ježíš použil výraz "satan", který doslova znamená "protivník, nepřítel". Stejným výrazem - pouze s velkým počátečním písmenem - evangelia označují ďábla; stejným výrazem - jenže s malým písmenem - však může být označena i lidská osoba. A osoba může mít někdy Boží vnuknutí a zároveň myšlenky, kterým duchovnost zcela chybí. Pro svatost života je tedy nezbytně nutné osobní obrácení. Petrovo takříkajíc čistě lidské smýšlení má svou hodnotu. Pokud však mluvíme o duchovním životě a pokroku, čistě lidské hodnoty nestačí. …pokud nebudete jako děti Když se apoštolové hádali, kdo z nich je větší, Ježíš jim to vyčítal a řekl: "Pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského" (Mt 18, 3). Dospělým však není příjemná myšlenka být jako děti, a tak podobná debata vznikla mezi apoštoly dokonce i při Poslední večeři. Evangelia nehovoří o tom, že by Petr v této diskusi zvlášť vynikal. Ježíš však vzápětí říká pouze jemu: "Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl pročistit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry."(Lk 22, 3132). Ježíš potvrzuje, že Boží království lze přijmout pouze skrze obrácení. I Petr ho však má teprve před sebou. Ale Pán mu předpovídá, že k němu skutečně dojde a svým příkladem a vírou bude povzbuzovat i druhé. A Petrova reakce? Opět protestuje a protiřečí Ježíši, nevidí potřebu svého obrácení: "Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!" (Lk 22, 33). Jednoho dne tento slib naplní, v dané chvíli však jeho obrácení ještě není dokončeno. Jak mu Ježíš předpovídá, hned druhý den ho třikrát potupně zapře… Hle, kam vede pouze čistě lidská štědrost, která není (totálně) založená na Boží milosti a poslušnosti Boží vůli! 22

Štědré odmítání poníženého Pána Ještě jednou - a to během Poslední večeře Petr odporuje Pánu. Když mu Ježíš chce umýt nohy, Petr opět plný sebe a své vize říká: "Pane, ty mi chceš mýt nohy? … Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" (Jan 13, 6.8). Petr nechce, aby se Pán před ním ponížil. Myslí si: On je přece Mesiáš - musí být vítězný a mocný. Pro lásku k Ježíši chce mít Ježíše slavného a vyvýšeného nad všemi. Řečeno jednoduše: Petr chce zachránit (Ježíše), ne dát se (Ježíšem) zachránit. Jenže ten, kdo neakceptuje, že člověk musí nejprve přijmout spásu od Boha, že nejprve musí dovolit Bohu, aby mu projevil svou lásku, ten se před Boží milostí uzavírá. Ježíšova reakce na Petrova slova je doslova výhrůžkou: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl" (Jan 13, 9). Pro Petra, který Ježíše upřímně miluje, je to velký šok. Podřizuje se - spíše však pod vlivem Ježíšových silných slov než z vnitřního přesvědčení -, ale i tentokrát s přehnanou lidskou štědrostí, kterou vyniká: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!" (Jan 13, 9). Ježíš jdoucí vstříc svému velikonočnímu tajemství - k ponížení a pokoření na kříži, které ho však přivede ke skutečnému povýšení a oslavení - ví, že Petr ho chce v tom všem hned následovat, ale jeho čas ještě nenastal. Ještě to není možné, protože Petrovi chybí úplné obrácení. Obojí se stane později. Ježíš ví, že kříži musí jít vstříc sám a neuzří ani tu trochu blízkosti, kterou mu Petr tak oduševněle sliboval - předpovídá Petrovi, že ho třikrát zapře. Definitivní obrácení Petr je stejný i během Ježíšovy agónie a zajetí v Getsemanské zahradě: mečem a bojem chce chránit Pána, který se nijak nebrání. (Muž přece musí bojovat; pokud zemře v boji, bude slavný. Ale pasivně se poddat osudu, nepřítelem? Tak to ne!) A opět si vyslouží Ježíšovu výtku: "Schovej meč do pochvy. Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?" (Jan 18, 11). Petrovo konečné obrácení začíná na veleknězově nádvoří - na místě, kde třikrát zapře Ježíše. Petr je po zajetí Ježíše znechucený, překvapený, zaražený. Měl úplně jinou představu o Mesiáši. Přijetí Boží cesty pro Mesiáše se v něm proto rodí těžko. Až když uslyší zpívat kohouta a jeho pohled se setká s Kristovým, jakoby v okamžiku všechno pochopí. "Vyšel ven a hořce se rozplakal" (Lk 22, 62). Ježíšův pohled změnil Petrovo srdce a Petr se kál. Konečně opustil lidské myšlenky, představy, vůli zachránit sebe i Mesiáše. Přijal Boží milost, přijal utrpení Mesiáše, svého Mistra, jak Boží způsob spásy člověka. Přijal Boží 23

myšlenky a odsunul své. Přijal, že nejprve je třeba dát se milovat a zachránit, aby pak mohl sám milovat a mít účast na zprostředkování spásy jiným. Petr konečně pokorně odsunul vlastní štědrost a lidské představy na druhé místo. Ovoce obrácení Petrovo obrácení dostalo rozhodující impuls, když si uvědomil a přijal, že nezbytně potřebuje Boží milosrdenství. A obrácenému Petrovi vzkříšený Kristus uděluje nejvyšší pastýřskou roli v Církvi. Pokorné, trojnásobné Petrovo vyznání lásky Mistrovi se již nezakládá na jeho vlastní jistotě, ale na mistrově poznání: "Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád" (Jan 21, 17). A když ve svém dopise pokorně uznává nutnost Božího milosrdenství, vyjadřuje již vyzrálé ovoce svého obrácení: "Všichni se navzájem zaodějte pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v určeném čase. Na něj vložte všechny své starosti, protože on se o vás stará" (1 Petr 5, 5-7). (podle KN)

Malé ohlédnutí Je 4. listopadu roku 2001 a v našich farnostech se poprvé objevuje sešitek, který nese název Zrníčko. Tehdy má 8 stran a uchází se o přízeň čtenářů. Snaží se oslovit lidi v Podivíně, Ladné, Bulharech, Otnicích, Bošovicích, Milešovicích, Kobeřicích a Lovčičkách. Později usiluje o přízeň v Rakvicích a Přítlukách. Snad se to trošku podařilo, protože toto číslo je v pořadí již 140. Současný rozsah se zvedl na 52 stran. Z původně pouze černobílého tisku se dnes již objevují i barevné obrázky. Během doby, co Zrníčko vycházelo, jsme se snažili zprostředkovat svým čtenářům zajímavé články z celé škály duchovního života - od katechezí pro děti, přes rady rodičům, zamyšlení pro osobní duchovní růst, oživení manželství až po meditace nad obrazy známých mistrů, či všelijaké „zbožné testy“. Nyní Zrníčko vychází v celkovém nákladu 216 výtisků. Chtěl bych vám všem tímto poděkovat za přízeň a za motivaci hledat stále nové a nové články, které by mohly být pro vás zajímavé. Na kolik tyto články oslovovaly, musíte posoudit vy sami. V důsledku svého přeložení z farnosti (Podivín) končím i s psaním našeho časopisu. Zůstává to tedy na vás, milí čtenáři, zda Zrníčko bude žít dál. Ze srdce všem čtenářům žehnám. P. Pavel Pankrác Křivý 24

Modrá růže Když čínský císař ucítil, že se jeho dny chýlí ke konci, rozhodl se najít manžela pro svou jedinou dceru. Nebyla to jen nejelegantnější a nejvzdělanější ze všech dívek v císařství, ale také zdaleka nejkrásnější. Měla jedinou vadu: nechtěla se vdávat ani za nic. Když ji otec tak naléhavě prosil, prohlásila, že si vezme za manžela toho, kdo jí přinese modrou růži. Jakmile se tato zpráva roznesla, všichni mladíci ze vznešených a bohatých rodů, kteří v císařství žili, se dali do hledání modré růže. Ale marně. Jeden po druhém se vzdávali. Nakonec zůstali jen tři. První z nich byl nejbohatším obchodníkem v císařství, byl dokonce bohatší než sám císař. Šel k nejlepšímu alchymistovi, který tehdy na světě žil, a ten pomocí různých látek a barev proměnil bílou růži v dokonale modrou. Obchodník neztrácel čas a hned ji přinesl do císařského paláce. Když princezna uviděla růži, zbledla, ale pak prohlásila: „Kdyby si na tu růži sedl motýl, otrávil by se!“ a znechuceně ji odhodila. Druhým nápadníkem byl generál císařovy armády. Požádal nejzručnějšího klenotníka na světě, aby mu modrou růži vybrousil ze safíru. Když princezna spočinula pohledem svých temných očí na růži, která se mihotala září jako odraz nebe na mořské hladině, řekla: „Tatínku, nevidíš, že to není růže, ale jen safír vybroušený do tvaru růže?" Třetím nápadníkem byl syn prvního ministra, krásný, vzdělaný a jemný mladík. Tři měsíce zaměstnával nejlepší umělce země, než mu vytvořili modrou růži z nejjemnějšího porcelánu. „Nechám si ji, protože je překrásná,“ řekla princezna, „ale je to jen ozdobný předmět.“ Tak byl odmítnut i třetí nápadník. Jednoho krásného letního večera princezna seděla u okna a těšila se z pohledu na západ slunce, když uslyšela něčí zpěv. Náhodou tudy procházel mladý básník. Jeho pohled se setkal s jejím. Na chvíli se na sebe mlčky zadívali. Pak jí mladý básník něžně řekl: „Moc bych si tě chtěl vzít za ženu.“ „To není tak jednoduché,“ odpověděla princezna. „Já jsem císařova dcera a slíbila jsem, že si vezmu jen toho, kdo mi přinese modrou růži. Dosud se to nikomu nepodařilo.“ 25

„Já ji najdu,“ prohlásil básník. Druhý den ráno mladý básník utrhl bílou růži a přinesl ji císaři. Ten ji se smíchem předal dceři. Princezna vzala do ruky růži a bez zaváhání prohlásila: „Konečně mám modrou růži!“ Císařovi chvíli trvalo, než se z překvapení vzpamatoval. Ministři a dvořané mezi sebou nesouhlasně mručeli: „Vždyť ta růže není modrá…“ Ale princezna odpověděla: „Cožpak vám neslouží zrak? Tato růže je modrá, tím si můžete být jisti. Jen se dobře podívejte a uvidíte, jak je nádherně modrá!“ Všichni dvořané zmlkli. Princezna si vzala za muže básníka a byli spolu až do smrti šťastni. Dobře vidíme jen srdcem. Měli bychom mu víc důvěřovat.

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

25. Loučení s oratoří V sobotu 28. února byl Dominik Don Boscovi stále v patách, jakoby se ne ahl nabažit jeho přítomnosti, Pořád se ho na něco ptal: - "Co by měl dělat nemocný, aby jeho nemoc byla Bohem?" záslužná před "Obětovat mu své utrpení!" - "A co ještě by mohl udělat?" "Obětovat mu svůj život." "Mohu být jistý, že mám odpuštěny všechny hříchy?" - "O tom tě mohu ujistit." - "Mohu si být jist svou spásou?" - "Buď klidný, můžeš." - "Co kdyby mne ďábel pokoušel k malomyslnosti?" - "Řekneš mu, že už jsi prodal svou duši Pánu Ježíši a že on si ji koupil za svou drahocennou krev. Můžeš se ho také zeptat, co on pro tebe udělal." - "Budu moci z nebe vidět své kamarády, vás a své rodiče?" -"Jistěže ano. Z nebe se vidí tolik krásných věcí!" - A budu Vás moci také v Oratoři navštívit?" "Bude-li to vůle Boží, proč by ne?" Odpoledne se ještě dlouho bavil s Don Boscem. Pak si šel odpočinout. V pozdních hodinách ho navštívil jeho krajan Angel Sávio, který však nebyl jeho příbuzným. Jemu řekl: - "Ani nevíš, jak mne mrzí, že musím opustit Oratoř." 26

"Však nejdeš domů poprvé. Zase se vrátíš," - "Nevrátím se. Už se nikdy nevrátím." Ráno, 1. března byla neděle, první v měsísi. V Oratoři se konalo tak zvané měsíční cvičení šťastné smrti. Dominik si je chtěl vykonat dokonale. Byl si jist, že je to poslední jeho "cvičení". Ráno ho na ošetřovně vzbudil přítel Caliero. Dominik hned vyskočil z postele. Byl bledý, ale usmíval se jako vždycky. Šel do kostela, vykonal si svatou zpověď a při mši svaté přijal vroucně svaté přijímání. Všecko tak, jako by to bylo naposledy v životě. Také se zbožně pomodlil s ostatními modlitby za šťastnou smrt. Po mši svaté si udělal pořádek ve věcech. Všecko si uložil do kufrusa ten ode-vzdal Angelu Sáviovi, - "To tady nechám. Až umřu, tak to dej Don Boskovi, ať si s tím udělá, co bude chtít. Může to rozdat." Potom obešel všechny hochy a s každým se osobně rozloučil. Každému řekl něco na povzbuzenou. Jednomu dlužil dva soldy a vrátil mu je, i když dotyčný nechtěl. - "Ne, ne, musím ti to vrátit. Přece nemohu jít na věčnost s dluhy!" Tu neděli se konalo také zvláštní shromáždění družiny Panny Marie. Dominik chtěl kamarádům říci poslední slovo. Mluvil k nim s velkou vroucností a nabádal je, aby věrně plnili vše, co Panně Marii slíbili. I je všechny jednotlivě objal a všichni cítili, že je to hodina pro něho velmi bolestná. Po obědě zastavil před Oratoří povoz. To tatínek přijel s koňským potahem. Don Bosco svého miláčka provázel branou ven a kolem dokola se tlačili všichni ostatní hoši. - "Tak mě tedy nechcete nechat zde?", smutně řekl Dominik Don Boscovi. "Už by to tak dlouho netrvalo, jen ještě několik dní. Ale ať se splní svatá vůle Boží. Kdybyste, jel do Říma, nezapomeňte vyřídit Svatému Otci můj vzkaz: Modlete se za mne, abych šťastně zemřel a … pak na shledanou v nebi!" Don Bosko držel jeho ruku ve své a tak ho dovedl až k vozu. Dominik všechny zdravil a prosil je o modlitbu. Všem volal: "Nashledanou v nebi!" - Už byl na voze, když tu mu něco napadlo a ještě prosil Don Bosca, aby ho vyslechl. - "Abych nezapomněl! Prosím vás, zařaďte mne také do počtu těch, kteří mohou mít plnomocné odpustky pro hodinu smrti, jak vám to dal svatý Otec!" - "Buď klidný, hned si tě zapíši do seznamu." Ještě poslední pohled, poslední uplakaný úsměv a Dominik zmizel Don Boscovi a chlapcům z očí. Všichni byli uslzení, to Dominik je svým chováním přesvědčil, že už ho živého neuvidí. Skutečně se přesvědčil? - Don Bosco píše, že ne zcela. Zůstala památka na usměvavou tvář Dominika a z ní nebylo patrno, že by byl opravdu na smrt nemocen. Tak se brzy po jeho odchodu zase nálada vyjasnila. Třeba se zase vrátí a všecko bude jako dřív! Nejvíce trpěl Dominikovým odchodem sám Don Bosco. Člověk zůstává člověkem, i když je světec. V listopadu na svatou Kateřinu Don Bosco ztratil svou milovanou maminku Markétu, - zemřela v Oratoři, - teď ho opustil i jeho 27

nejmilejší žák. Ovšem život musí jít dál a ještě mnoho zbývá vykonat pro slávu Boží a pro spásu duší! V čem spočívá měsíční cvičení šťastné smrti? Je to jakási inventura duše. Spočívá v důkladném zpytování svědomí, v důkladné svaté zpovědi a ve vroucím svatém přijímání, také v uspořádání svých záležitostí, jako bychom měli odejít na věčnost. Je to ponurá pobožnost? Naopak, naplňuje srdce velikou radostí a klidem. Co je nejlepší přípravou na život věčný? Zbožný život.

26. Šťastná smrt K večeru v neděli 1. března dorazil Dominik šťastně domů. Maminka a sourozenci ho hned všichni uvítali, objali, políbili, Dominik pohladil sestřičku v kolébce a … zdánlivě se nic nedělo. Ve středu 4. března se mu však udělalo hodně špatně. Zavolali doktora Cafassa a ten konstatoval zápal plic. Co s hochem? Byl by potřeboval především posílení těla a zmírnění kašle, který se dostavil, bohužel však tehdy ještě neexistoval penicilin a léčilo se hlavně tím, že se nemocnému "pouštělo žilou." Doktor vytáhl ostrý skalpel, aby mu nařízl žílu a vypustil trochu krve. "Dej hlavu na bok," řekl mu, "a nedívej se. Mohlo by se ti udělat špatně!" Dominik nechtěl: - "Můžete to klidně udělat. Když vráželi Pánu Ježíši do rukou hřebíky, bylo to horší," řekl. Dominik byl v ošetřování lékaře od 4. do 9. března. Za tu dobu se mu pouštělo žilou celkem desetkrát. Lékař si nebyl vědom, že každá ta ztráta krve jen uspišuje chlapcův konec. - Dominik byl klidný. Nechal, ať si s ním dělají lidé, co umí. Stejně už byl v myšlenkách někde jinde. Po jednou takovém chirurgickém zásahu lékař odcházel a vyjádřil naději, že snad už to bude dobré. Když odešel, Dominik řekl tatínkovi: - "Bude to opravdu dobré. Buďte tak hodný a dojděte mi pro pana faráře. - Rád bych se vyzpovídal a přijal Tělo Páně." - Vyhověli mu a pan farář Grassi přišel a posloužil mu. Dominik měl po něm dlouho zavřené oči a konal si vroucí poděkování. Jeho myslí prošel znovu celý život se všemi milostmi, kterých se mu dostalo. Měl za co děkovat! Když otevřel oči a viděl kolem sebe ustarané 28

rodiče, řekl jim: - "Teď jsem úplně spokojen. Čeká mne sice cesta do věčnosti, ale to nevadí. Kdo má za přítele Pána Ježíše, nemusí se jí bát. Já se jí nebojím." Dominik všechno utrpení snášel s myšlenkou, že chce být podoben Pánu Ježíši na kříži. Lůžko se mu zdálo příliš měkké proti kříži a tak si je chtěl aspoň znepříjemnit. - Přišli za ním děti ze vsi a on jim dal lískové oříšky. Ony je vesele rozbíjely, ale on chtěl skořápky, aby mu je daly. - "Na co to chceš?" ptaly se, -"Potřebuji je", odpověděl. - Pak sousedka, která mamince pomáhala ho ošetřovat, nalezla ty skořápky na prostěradle pod jeho zády. - "Co tě to napadlo?" - "Nic, to jen tak." - "Jsi nemocen, a ještě chceš dělat pokání?" "Chci. Pán Ježíš na kříži dělal mnohem větší pokání než my." Přišel zase pan doktor. Dominik ho přivítal s úsměvem. Bylo to poslední pouštění žilou. Dostavila se příznivá reakce v těle a doktor při odchodu ujišťoval rodiče: - "Poděkujte Pánu Bohu, už to vypadá opravdu slibně. Myslím, že jsme nad nemocí vyhráli." Když odešel, Dominik řekl: - "Opravdu jsme vyhráli, ale nad světem. Teď jen abych se trochu rozumně objevil před Božím soudem!" A požádal tatínka, aby poprosil pana faráře, aby mu udělil pomazání nemocných. - Pan farář přišel, ale zdráhal se. Hoch vypadal tak vesele a pěkně, že se mu to zdálo nepatřičné. Nakonec ho uspokojil a udělil mu je. Dal mu i papežské požehnání s odpustky, Dominik si sám na všechno odpovídal jako správný ministrant, také byli všichni překvapeni. Maminka se rozplakala, ale on ji těšil: - "Neplačte, maminko, já jdu do nebe!" Stalo se zvláštní: Dominik nic netrpěl. Byl zcela pánem sebe. Přišla tetička Raymunda z Piovy a byla moc skleslá. Dominik ji poslal domů. Ležel klidně na posteli a byl dokonale pokojný, jako by neměl tušení, že pracuje k smrti. Bylo půl deváté večer 9. března, když ho zase přišel navštívit pan farář. Divil se, že Dominik stále jen mluví o nebi a o blížící se smrti. Pomodlil se s ním a než odešel, Dominik ho prosil; - "Povězte mi nějakou dobrou myšlenku." - "Co ti mám říci? Mysli hodně na utrpení Pána Ježíše." - "Ano, to je nejdůležitější. Děkuji." A usnul. Bylo půl desáté v noci. Dominik se vzbudil a volal tatínka. - "Co chceš?" - "Už je to zde. Vezměte mé modlitební knížky a modlete se se mnou modlitby za šťastnou smrt." - Maminka se dala do pláče a vzlykajíc odešla do vedlejší světnice. Dominik volal za ní: - "Maminko, neplačte, já jdu do nebe." Otec měl také srdce na puknutí, ale přemohl se. Vzal knížky a říkal modlitby. Dominik po každé prosbě odpovídal: "Milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou!" Když otec dočetl poslední prosbu: "Až se má duše objeví před tebou a uvidí poprvé nesmrtelný jas tvé velebnosti, neodmítej ji od sebe, obejmi ji svou milosrdnou láskou, abych tě mohl věčně velebit", Dominik řekl: - "Ano, to chci. Tatínku, já chci věčně zpívat chvály Pánu Bohu…" 29

Zdálo se, jako by usínal, nebo jako by na něco vážného myslel. Pak sebou trhl a zvolal jasným hlasem, jako by se zrovna smál: - "Tatínku, s Bohem, s Bohem! - Pan farář mi chtěl něco, už nevím co… Ach! To je krása! To určitě se mu zjevila Panna Maria. Jeho tvář byla rozesmátá, ruce měl složené na prsou ve tvaru kříže a už sebou ani nehnul. Bylo deset hodin v noci 9. března 1857 - Bylo mu patnáct let a 24. dnů. Co má křesťan dělat, když si uvědomí, že je těžce nemocný? Má se nechat „zaopatřit“, to je: vyzpovídat se, přijmout Tělo Páně, dále pomazání nemocných a zajistit si papežské požehnání spojené s plnomocnými odpustky. Jaký význam má přijetí svátosti v těžké nemoci? Přijetí svátosti nemocného uklidňuje a napomáhá velice i tělesnému uzdravení.

27. Dominik se vrací Pan Savio, hned druhý den napsal Don Boscovi do Turína dopis, ve kterém mu oznamoval smrt svého syna. Vypsal mu krátce průběh nemoci a, co je krásné sám nazval Dominika "bělostnou lilií a druhým svatým Aloisem". I doma byli přesvědčeni, že jejich syn žil jako světec. Pan Savio byl první, komu se Dominik po smrti ukázal. Bylo to asi měsíc po jeho smrti, v noci. Otec nemohl spát a pořád na něho myslel. V tom se nad ním otevřel strop a on viděl Dominika uprostřed oblaku, usměvavého, krásného. Zvolal: - "Dominiku, jak se máš? Kde jsi? Jsi už v nebi?" - "Ano, tatínku, jsem v nebi." - "Dominiku, modli se za mne, za maminku, za sourozence." - "Modlím se za vás!" - a vidění zmizelo. Don Bosco, jakmile přišla zpráva o Dominikově smrti, oznámil to večer hochům a jeho řeč byla prvním oslavným kázáním o něm. I on jej nazval druhým svatým Aloisem, Hoši všeobecně říkali, že byl Dominik nejctnostnější z nich, a nazývali ho svatým. Mnozí se hned doporučovali do jeho přímluvy a říkali, že byli vyslyšeni. Tak se kolem něho rázem utvořila pověst svatosti, a to jak v Turíně, tak v Mondoniu. Don Boscovi se Dominik ukázal až o devatenáct let později, když už se Don Boscovo dílo stalo světovým. Bylo to 6. prosince roku 1876, rok poté, co Don 30

Bosco vyslal své první misionáře, vedené Dominikovým spolužákem a přítelem Caglierem do Jižní Ameriky k Indiánům Patagonie a Ohňové země. Don Bosco byl ve své světnici. Říkal, že neví, zda četl, nebo se procházel, nebo spal. Prostě všechno se před ním ztratilo a on se nacházel na nesmírně krásné rovině, která mu připomínala mořskou modravou zvlněnou pláň, ale nebyla to voda. Všecko se třpytilo jako by to bylo z křišťálu. Byly tam zahrady nesmírné krásy, záhony samý kouzelný květ, samá barva a samá vůně. Nic na světě se s tím nedalo srovnat. - Zatím, co na to hleděl, ozvala se překrásná hudba, jako by hrály statisíce nástrojů, každý jiný a přitom bylo vše v naprosté harmonii. S hudbou se mísily sbory zpěváků. - Pak viděl velikánské množství lidí v těch zahradách, všichni zářili štěstím a spokojeností. I oni zpívali, hráli, každý sám mu připadal jako dokonalý sbor. I to bylo všechno tak krásné, že není na zemi, k čemu by se to dalo přirovnat. Najednou se před ním zjevilo obrovské množství mládeže - všichni byli skvělí, - také kněží a kleriků - a v čele všech kráčel Dominik Savio. Ten se přiblížil až k Don Boscovi. Byl krásný; měl na sobě bělostné, zlatem prošívané roucho, přepásán byl červeným pásem a všechno na něm bylo posázeno třpytivými diamanty. Vlasy měl dlouhé, splývavé, na hlavě korunu z růží, tvář usměvavou, zářící. Mlčky hleděli jeden na druhého, až Dominik první otevřel ústa: - "Proč se na mne díváš a mlčíš? Proč nic neříkáš?" - "Nevím, co bych řekl. To ty jsi, Dominiku?" - "Ano to já, nepoznáváš mne?" - "Jak to, že jsi přišel?" - "Přišel jsem si s tebou pohovořit. Tolikrát jsme na zemi spolu mluvili. Dával jsi mi dobré rady a myslím, že jsem ti nezůstal nic dlužen. Měl jsem tě tolik rád a měl jsem v tebe neomezenou důvěru. Ptej se mne!" - "Nevím, kde to jsme." - "Jsme v místech, kde je jen radost." -"To je nebe?" - "To ne! Zde je všechno přirozené, jen je to zkrášleno Boží všemohoucností. Smrtelné oko nemůže vidět věčnou krásu." - "Tak aspoň to světlo kolem přichází z nebe." "Nepřichází z nebe." - "Bylo by možno vidět trochu nadpřirozeného světla?" "To by člověk okamžitě zemřel. Není schopen je snést." - "Vy tady, vy už jste všichni v nebi a prožíváte nebeskou blaženost?" - "Ano, ale to jsou věci nevypověditelné. Tam se požívá přímo Bůh, To je všechno, co je možné říci." "Proč máš ty sněhobílé šaty?" Místo odpovědi začala hudba a zpěv na text Písma svatého: "Měli boky opásané a své šaty vybílili v Krvi Beránkově." Jeden z kněží zazpíval sólo: "Následují Beránka, kamkoliv jde!" Nato Dominik řekl: - "Přicházím jako posel od Boha." Pak se v jeho rukou objevila veliká kytice květů. Byly tam růže, fialky, slunečnice, genciány, lilie, slaměnky a uprostřed pšeničné klasy. - "Ať tvoji synové přinesou Bohu tuto kytici! Každý květ znamená nějakou ctnost. Růže je láska, fialka pokora, slunečnice poslušnost, genciána kajícnost, klasy znamenají časté přijímání, lilie čistotu, slaměnky vytrvalost v dobrém." - "Dominiku, ty jsi tyto ctnosti všechny měl. Pověz mi, co tě nejvíce těšilo v hodině smrti?" - "Že si pro mne přišla Panna 31

Maria." - Don Bosco se ptal ještě na více věcí a Dominik mu odpovídal. Don Bosco ho chtěl v jedné chvíli obejmout, ale Dominik se usmál: - "To nejde. Nemám tělo. Dostanu ho až při vzkříšení." Don Bosco chtěl ještě něco: aby mu pověděl, v jakém stavu se nacházejí duše jeho chlapců. Dominik mu podal tři seznamy. Na jednom byla jména těch, kteří nebyli "zranění", na druhém byli "poranění", na třetím ti, kteří byli na "cestě nepravosti". Don Bosco chtěl otevřít tento poslední seznam, aby ty hochy zachránil, ale Dominik ho zadržel: - "Ne teď! Kdybys to otevřel, byl by to zápach steží snesitelný. Počkej, až odstoupím." A odstoupil. Don Bosco seznam otevřel. Neviděl jména, ale zjevily se mu postavy hochů, kteří žili ve stavu smrtelného hříchu. Udělalo se mu strašně nevolno, že měl pocit, jako by umíral. V tom se zablesklo a silně zahřmělo a všechno zmizelo. Jen ten zápach dále trval, ano pronikl až do zdí jeho světnice. Don Bosco často říkal: - "Kdybych byl papežem, prohlásil bych Savia za svatého." Byl skálopevně přesvědčen, že Bůh v něm dal Církvi nového moderního svatého Aloise. Dominikovi nebylo dáno stát se knězem. Bůh chtěl, aby zůctal chlapcem - zemřel v patnácti létech - aby byl blízký všem mladým lidem. Jeho svatý učitel Don Bosco byl přesvědčen, že přijde den, kdy ho Církev oslaví. To se i stalo. - Papež Benedikt IV. ho prohlásil za hrdinu ctností, papež Pius XI. 9. 7. 1933 ho prohlásil za ctihodného, papež Pius XII. 5. března 1950 za blahoslaveného a pak 12. června za svatého.

28. Zázraky Aby byl někdo prohlášen za blahoslaveného, musí se na jeho přímluvu stát nejméně dva vědecky ověřené zázraky. Další dva se žádají pro prohlášení za svatého. Pro blahořečení byly uznány tyto dva zázraky: 1. Sedmiletý Sabatino Albano ze Siana v Itálii v březnu 1927 těžce onemocněl. Lékař konstatoval zánět pobřišnice a komplikaci na ledvinách. Sedmého dne od vypuknutí nemoci nastala otrava krve a oboustranným zánětem plic a s krvácivým prudkým zánětem ledvin. Případ byl zcela beznadějný a to tak, že lékař večer vyplnil ohledací list s tím, že druhý den doplní záznamy. Smrt měla nastat v noci. 32

Bylo 11. hodin v noci. Matka se chytala jen a jen víry jako poslední možnosti. Na radu zbožných lidí z okolí vzývala ctihodného Dominika Savia. Jeho podobenku postavila na chlapcův noční stolek a pod polštář mu dala Dominikovy ostatky. Hoch nabyl vědomí a ráno se cítil zcela dobře. Přivolaný lékař konstatoval, že všechny nemoci zcela zmizely a nezanechaly na chlapci žádné stopy. 2. Šestnáctiletá schovanka sester Panny Marie Pomocnice Konsuela Morages v Barceloně ve Španělsku 1. března 1936 při hře s míčem upadla na levý bok a když vstala, nemohla pro prudkou bolest pohnout paží. Bohužel jeden její příbuzný si myslel, že má vykloubenou ruku a tři dny jí nevhodně sám dával ruku do pořádku. Bolesti se vystupňovaly k nesnesitelnosti. Tehdy byla dopravena k lékaři, který ji zrengenoval a zjistil dvojnásobnou zlomeninu v lokti, při čemž úlomky kostí byly vyšinuty z vlastní polohy. Ruka byla ošetřena a dána do sádry. Tehdy sestry vybídly Konsuelu, aby se obrátila o pomoc k Dominiku Saviovi a poslaly jí jeho ostatky. Konsuela však byla vychována v nevěřícím, prostředí a nevěřila v přímluvu svatých. V noci 22. března měla zvláštní sen. Zdálo se jí, že vidí kardinála Cagliera (toho Dominikova spolužáka, nyní již 10 let mrtvého), jehož obraz visel u sester v hovorně. Cagliero jí řekl: - "Udělej si devítidenní pobožnost k Dominiku Saviovi a uvidíš. Ujišťuji tě, že příští pátek budeš zdravá a budeš moci hrát bez bolesti na piano. Zůstane ti jen malá jizva na památku." - Konsuela přes smích příbuzných se začala horlivě modlit a modlily se s ní také její spolužačky a sestry. V noci na pátek kolem dvou hodin se pokoušela pohnout rukou, ale marně. Ruka byla silně oteklá až k lopatce. Asi ve čtyři hodiny znovu úpěnlivě prosila Dominika Savia, aby ji uzdravil. V tom okamžiku měla pocit, že ji ruka přestala bolet, začala s ní hýbat a šlo to bez obtíží ve všech směrech. Rozsvítila si a zjistila, že ruka splaskla a také všechny odřeniny zmizely. Ráno šla na mši svatou, a když se vrátila, klidně hrála na piano. Ruka byla zcela zdravá. Nový rentgenový snímek ukázal, že zlomeniny byly zcela vyhojené. 3. Paní Marie Džanfréda z Malja v Itálii trpěla velkou chudokrevností, která se ještě vystupňovala vnitřním krvácením, takže byla přivedena na pokraj hrobu. Končetiny už byly studené, dech namáhavý, puls už neznatelný. Chirurg navrhl okamžitou operaci jako poslední pokus. Rodina neměla odvahu podrobit ji zbytečné operaci. Tehdy ošetřující lékař sám doporučil, aby se začala modlit k Dominiku Saviovi. Nejhorlivěji se modlilo šest dětí umírající matky. Toho dne 24. března 1950 byla paní náhle úplně uzdravena a její uzdravení zůstalo trvalé. 4. Paní Antonietta Micelli z Lecce v Itálii byla roku 1949 stižena velkými bolestmi v pravé čelisti, které vystřelovaly do celé hlavy. Po deseti dnech léčení penicilinem bolesti ustoupily. V prosinci téhož roku se objevily znovu a 33

byl zjištěn rozsáhlý zánět dutiny čelistní i čelní. Bolesti, stoupající teploty, úplné uzavření nosního průchodu s nutností dýchat jen ústy, to vše vedlo k rozhodnutí podstoupit operaci. Dne 8. března 1950 ji byla vytažena stolička, aby byl přístup pro operaci. Jak to dopadne? - Manžel šel do města a tam odtud se vrátil s ilustrovaným časopisem, kde byl článek o prohlášení Dominika Savia blahoslaveným. V rodině to bylo vzato jako signál k modlitbě k němu. Modlila se matka, otec a čtyři děti. Dvacet dní paní nespala, ale tentokrát upadla do hlubokého spánku. Za svítaní se náhle probudila. Měla pocit, že se dusí. Něco měla mezi nosem a hltanem. Ta věc se jí dostala do úst a odtud ji vyplivla na prostěradlo. Byl to kus tvrdé hmoty barvy hlíny. Všechny obtíže zmizely. - Časopis ještě ležel na stole. Článek začínal slovy: Bylo to ráno 9. března 1857. Den Dominikovy smrti. - Podívali se na kalendář na zdi. Bylo přesně 9. března 1950. O všech čtyřech uzdraveních úřední lékařské komise prohlásily, že jsou vědecky nevysvětlitelné. V žádném nešlo o postupné uzdravování, ale o uzdravení okamžité, úplné a trvalé.

Novéna k Dominiku Saviovi 1. den Svatý Dominiku Savio, prožíval jsi s vroucností sv. přijímání, skutečnou přítomnost Pána. Vypros také nám hlubokou víru a lásku k Nejsvětější Svátosti, abychom přistupovali k sv. přijímání s opravdovostí a úctou. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci … 2. den Svatý Dominiku Savio, zasvětil jsi své srdce Neposkvrněné Matce Boží a šířil jsi úctu k ní se synovskou zbožností. Pomoz nám, ať ji i my považujeme za svoji Pomocnici v nebezpečích života a v hodině naší smrti. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… 3. den Svatý Dominiku Savio, uchoval sis čistotu díky svému předsevzetí „Raději smrt než hřích“. Vypros nám milost, abychom jako ty unikali před nebezpečnými zábavami a příležitostmi ke hříchu, abychom si navždy uchovali tuto krásnou ctnost. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… 34

4. den Svatý Dominiku Savio, dával jsi přednost oslavě Boží a dobru duší před každým falešným lidským ohledem, snažil ses pomocí apoštolátu bojovat proti rouhání a urážkám Boha. Pomoz i nám, abychom překonávali lidské předsudky. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… 5. den Svatý Dominiku Savio, ty víš, jakou hodnotu má křesťanská oběť a jak je potřeba vychovávat svou vůli k dobru. Pomoz i nám ovládat naše vášně a snášet zkoušky a životní obtíže z lásky k Bohu. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… 6. den Svatý Dominiku Savio, dosáhl jsi dokonalosti v křesťanské výchově díky poslušnosti k rodičům a vychovatelům. Vypros nám, ať jsme otevření pro Boží milost a zůstaneme vždy věrni učitelskému úřadu církve. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… 7. den Svatý Dominiku Savio, byl jsi apoštolem mezi přáteli a usiloval jsi o návrat odloučených a bloudících bratří do církve. Vypros i nám misijní povolání, abychom se stali apoštoly ve svém okolí. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… 8. den Svatý Dominiku Savio, plnil jsi poctivě všechny své povinnosti a jsi pro nás vzorem neúnavné činnosti posvěcené modlitbou. Vypros i nám, abychom uměli při zachovávání svých povinností žít příkladným životem opravdové zbožnosti. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… 9. den Svatý Dominiku Savio, dosáhl jsi ve škole Dona Boska ještě jako mladý svatosti. Vypros nám vytrvalost v dobrých předsevzetích, abychom ze své duše vybudovali živý chrám Ducha svatého a dosáhli jednoho dne věčné blaženosti v nebi. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci… Modlitba: Bože, dal jsi nám ve svatém Dominiku Savio vzor zbožnosti a čistoty, dopřej nám, abychom Ti na jeho přímluvu a podle jeho příkladu byli schopni sloužit s čistým srdcem a tělem. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. 35

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Fra Filippo Lippi - Madona v lese Les je tajemný, někdy až hrůzostrašný. Zejména po setmění. V lidové fantazii je příbytkem divoženek, skřítků a duchů. Přinejlepším divoké zvěře. Les představuje nebezpečí. Už malé děti les naplňuje hrůzou, ale i určitou posvátnou úctou. V evropské tradici se les stává synonymem pouště, která má dvojí symboliku. Na jedné straně je pustým místem - příbytkem démonů, na druhé straně je místem setkání s Bohem. Ježíš po svém křtu odchází na poušť. Tam je pokoušen ďáblem. Podobně i starověcí křesťanští asketové odcházeli na poušť a středověcí poustevníci zase do lesa, aby tam bojovali s ďáblem, nalezli vnitřní smír a prohloubili svůj vztah s Bohem. Bůh je Tajemný. I člověk, který byl stvořen uprostřed rajské houštiny, je tajemstvím. Les může být tedy i symbolem lidského nitra. Bojíme se vstoupit do houštiny, která se rozkošatila v našich srdcích. Obáváme se, co se tam skrývá. V lidském nitru přebývá to, čeho se nejvíce děsíme. Cítíme, že odtud na nás divoce hledí oči našich vášní. Obáváme se tam vstoupit; co když něco na nás najednou zaútočí a zmocní se nás to? Avšak čím více se toho obáváme, tím více to na nás doléhá. Srdce člověka zůstává i navzdory všem odborným znalostem moderní psychologie tajemstvím. Je to tajemný prostor, kterého se děsíme a který je zároveň nejhlubším příbytkem našeho já, kde se člověk setkává sám se sebou a s Bohem. Obraz nastiňuje velké tajemství víry: Boží vtělení v Ježíši Kristu prostřednictvím Panny Marie, tajemství Nejsvětější Trojice, Ježíšovu výkupnou smrt naznačuje přítomnost Jana Křtitele, Pánova předchůdce. Od jeho hole se vine svitek s nápisem: "Ecce Agnus Dei - hle, Beránek Boží" (Jan l, 29). Ježíšova smrt je hrůzostrašná, zároveň však vytváří tajemství spásy lidského pokolení. Jan Křtitel byl velkým znalcem lidského srdce a Boží vůle. K této moudrosti se dopracoval na odlehlém místě - na poušti, kde ve svém nitru pozorně naslouchal Božímu hlasu. Mezi Bohem Otcem a holubicí, představující Ducha Svatého, se na nás šklebí z mraků utvořený temný a zlověstný úšklebek smrti. I to, co 36

odnepaměti nahánělo lidem největší strach - smrt, která je stejně hrůzostrašná jako tajemná, je zahrnuto do Božího plánu spásy. Ježíš svou smrtí na kříži zničí odvěkou moc smrti. Přes úšklebek smrti už prozařuje světlo věčného společenství s Bohem. V pozadí modlící se mnich - sv. Bernard - dotváří tuto lesní scenérii. Sv. Bernard, jeden z církevních učitelů, bývá označován jako mellifluus, to jest medem oplývající. Jeho řeči byly sladké jako med. Tím nejlepším medem je prý lesní med. Stejně jako Jan Křtitel i sv. Bernard čerpal tuto sladkou moudrost v ústraní klášterů v Citeaux a Clairvaux, uprostřed lesů a hor. Tam se učil, jak smrtonosné pikantérie měnit na slastná slova Života. Sv. Bernard byl snad největší mariánský ctitel středověku. Paní jeho srdce Panna Maria - zbožně hledí na svého Syna, který se dívá přímo na nás. Prstíkem se dotýká úst, jakoby nám chtěl naznačit, že je Slovem života. Naslouchat Slovu života vyžaduje sestoupit do své vnitřní samoty, kde přebývá. Navázat dialog s tímto Slovem a uskutečňovat Ho ve svém životě si nejednou vyžaduje podobnou odvahu jako v noci vstoupit do temného lesa.

37

Biblické ženy Někdy při četbě Písma svatého můžeme mít dojem, že snad všechno záleželo na mužích, ale i ženy hrály svoji úlohu. Pojďme se tedy na stránkách Zrníčka podívat na ženy Starého zákona.

Rebeka, pramatka Židů jako žena Izák byl pro Rebeku opravdu vhodným partnerem, jakoby byli stvořeni jeden pro druhého, není divu, že byli velmi šťastni. S bolestí zjišťovali, že Rebeka je neplodná. A to trvalo už 20 let. Čas dlouhý na to, aby člověk pohřbil svoji naději a vyrovnal se s tvrdou skutečností. Vidíme pěknou manželskou dvojici, ale přitlačenou ke zdi. Víme dobře, že v situacích, jakou byla tato, si člověk hledá různé cesty a cestičky, aby si pomohl. Abraham se Sárou si „pomohli“ Izmaelem. Izák s Rebekou se však nevydali takovou cestu svépomoci. Vydali se na cestu víry a pokorných modliteb. Izák byl skutečným modlitebníkem, na modlitbách očekával svoji nevěstu, modlitbou ji vítal a tady ho zase vidíme na modlitbách zápasit o svoji ženu. Šťastná každá Rebeka, které Pán Bůh dal takového muže. Platí to samozřejmě i obráceně. Izák s Rebekou se také modlili spolu. Po 20ti letech očekávání a modliteb Rebeka počala. Zavládla nevýslovná radost. Izák s Rebekou se nevzdávali naděje, že mají Boha, který může všechno. Může i tehdy, když člověk už nemůže udělat nic. Když zvládneme v Boží škole jednu zkoušku, stává se, že přijde druhá a ještě těžší zkouška než byla ta první. Rebeka je v pátém měsíci těhotenství a tehdy zjistí, že nosí pod srdcem dva životy. Jenže tyto dva životy se už v životě matky hodně strkaly. Rebeka se toho leká. Když se už v životě matky nesnášejí, co bude s nimi, když budou muset žít jeden vedle druhého? Vždy je to velmi smutné, když se sourozenci nesnášejí. Do radostné rodinné nálady padá nový stín. Každá matka má právo starat se o budoucnost svých dětí. I Rebeka je zvědavá. Rebeka je velká žena, obrací se na pravou adresu, dotazuje se Hospodina. Šťastné děti, kde se maminky dotazují Hospodina. Naučme se od Rebeky modlit se nejen za děti, které už máme, ale i za ty ještě nenarozené.

38

Rebeka se nemodlila nadarmo. Naučme se všechno, i drobné maličkosti prožívat ve spojení s naším Pánem. Čekat děti a mít děti není maličkost. Potřebujeme pomoc našeho Boha. Hospodin řekl Rebece: „Dva národy jsou ve tvém životě…jeden národ bude mocnější než druhý a větší bude sloužit menšímu.“ To znamenalo, že nepůjde všechno tak lehce, jak by si Rebeka přála. V Izákových stanech už nejsou sami, okolo běhají dva chlapci. Dvojčata, ale nechce se tomu ani věřit, tolik se lišili jeden od druhého. Jen mladší však „jde matce na ruku“, starší se jí z rukou vymyká. Nerad bývá doma, domů se chodí jen vyspat, někdy ani to ne. Matka ho chce změnit, ale on se nedá. A oči matky se víc upírají k mladšímu synovi. Ten byl úplně jiný. Zůstával rád doma. A stalo se to, co by se v rodině stát nikdy nemělo, Rebeka si instinktivně zamilovala více mladšího syna. Chápeme ji, chtěla mít alespoň jednoho a získalo ho. Ale tu nastává nepříjemné napětí. Otec Izák si velmi rád pochutnával na zvěřině. Starší syn byl lovec, přinášel otci tolik milovanou zvěřinu a otec si zamiloval více staršího syna. Celkem nenápadně vznikl konflikt a rodina se rozdělila. Izák má raději Ezaua a Rebeka Jákoba. Když neměli děti, měli problém a když děti měli, nastal ještě větší problém. Máme tu před sebou smutný až záhadný obraz. Dva synové věřících rodičů, oba vymodleni a přece takový rozdíl. Jak to máme chápat? S touto smutnou skutečností se musíme smířit. Kolik dětí se nám narodí ve farnostech a „mají divokou tvář Ezaua“. Ezau se narodil lidem víry, ale sám nechtěl jít touto cestou. Známe ten příběh, kdy Ezau prodal své prvorozenství svému bratru Jákobovi, společně s Rebekou podvedli Izáka a ten dal své požehnání Jákobovi. Na tom, co se stalo, měli oba rodiče značný podíl. A to jak otec, tak matka. Žena by mohla a měla ledacos zachránit, Rebeka i chtěla, ale ztratila duchovní rovnováhu a nemůžeme ji za to pochválit. Teď „z jiného soudku“. Rodina Izáka se stala velmi váženou rodinou ve svém kraji. Usadili se tam ne svévolně, ale na Boží rozkaz. Čteme, že Izák zaséval a sklízel stonásobně. Velmi zbohatl, takže převyšoval všechny ostatní. Ale v pozadí toho všeho musíme vidět i jeho ženu. Rebeka byla zbožná žena a její zbožnost se projevila i v rozumném hospodaření s hmotnými statky. Šťastni jsou všichni Izákové, kterým jsou dané 39

takové Rebeky. Přís 19,14: Dům a majetek lze zdědit po otcích, ale prozíravá žena je od Hospodina. Rebeka byla pěkná žena, ale to by bylo málo, protože: „Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása, žena, jež se bojí Hospodina dojde chvály“ Přís 31,30. Toto nám odkazuje moudrý Šalomoun, který měl se ženami velmi trpké zkušenosti. Rebeka se bála Boha a takovou ženu musíme pochválit. Kéž by se ženy a matky staly ve všem dobrém Rebece podobné.

Na své místo Starý poustevník Šebestián se chodíval modlit do kostelíka stojícího osamoceně na vrcholu hory. Uctívala se tam socha ukřižovaného Krista, které se příznačně říkalo „Milostiplný Kristus“. Lidé z celého okolí k němu chodili prosit o milosti a o pomoc. Starý Šebestián se rozhodl, že Krista také poprosí o nějakou milost. Tak poklekl před sochu a modlil se: „Pane, chci s tebou trpět. Dovol mi, ať můžu být já na tvém místě. Já chci být na kříži místo tebe.“ V tichosti a s pohledem upřeným na kříž čekal na odpověď. Ukřižovaný náhle pohnul rty a řekl: „Příteli, přijímám tvou touhu, ale pod jednou podmínkou - ať se děje cokoliv, ať cokoli uvidíš, nesmíš promluvit.“ „Slibuji ti to, Pane.“ Nikdo z věřících si nevšiml, že na kříži teď visí Sebestián, se kterým si Pán vyměnil místo. Zbožní lidé dál přicházeli v zástupech a prosili o milost a Šebestián podle svého slibu mlčel. Až jednou… Přišel jeden bohatý muž, pomodlil se, a když odcházel, zapomněl na schůdku tašku plnou zlatých mincí. Šebestián to viděl, ale zůstal zticha. Nepromluvil ani o hodinu později, když přišel jakýsi chudák, který nemohl uvěřit takovému štěstí, popadl tašku a zmizel. Šebestián neotevřel ústa, ani když před ním poklekl mladík a prosil ho o ochranu na dlouhé cestě po moři. Ale nedokázal se udržet, když viděl boháče, který přiběhl zpátky do kostela a obvinil mladíka, že mu tu tašku ukradl, a volal, ať ho hned zavřou do vězení. Tehdy zaburácel: „Nechte toho!“ Všichni se s úžasem otočili a uviděli, že to promluvil ukřižovaný. Šebestián vysvětlil, jak to všechno bylo. Boháč se tedy rozběhl za chudákem. Mladík rychle odešel do přístavu, aby nezmeškal loď. Když v kostele už nikdo nezůstal, přišel Kristus k Šebestiánovi a vyčinil mu. „Sestup z kříže. Nejsi hoden být na mém místě; Nedokázal jsi mlčet.“ „Ale Pane,“ bránil se zmateně Šebestián. „To jsem měl dopustit takovou nespravedlnost?“ „Ty nevíš,“ odpověděl Pán, „že boháč měl o ty peníze přijít, protože s nimi zamýšlel pěknou lotrovinu. Naopak chudák ty peníze moc potřeboval. A kdyby toho chlapce zadrželi biřici, zmeškal by loď, ale zachránil by si život, protože právě teď se jeho loď potápí na otevřeném moři.“ 40

Paměť při učení - jak ji trénovat a zlepšovat Studium vyžaduje nové znalosti kódovat, uchovávat a znovu si je vybavit. Vhodnou pomůckou při tom může být hledání klíčových slov. Při každé z technik učení je třeba vést děti, aby logicky myslely a uvažovaly v souvislostech.

Vážená redakce, máme dvě školou povinné děti, které nás rodiče někdy přijdou požádat, abychom je vyzkoušeli z angličtiny, němčiny, dějepisu či biologie. Dcera se rychle učí, ale staré učivo zapomene. A naopak, syn se učí pomalu a těžko si zapamatuje zejména nová slova z cizích jazyků, ale to, co se naučí, dlouho a přesně si zapamatuje. Poraďte nám, jak vést děti, aby si zlepšovaly a trénovaly paměť při učení? Děkuji. Martina Milá Martino, naše paměť má velký význam pro utváření kontinuity našeho duševního života. Zjednodušeně lze říci, že jde o schopnost uchovávat a znovu si vybavit získané informace. V psychologii platí to, co jste v otázce naznačila, že paměť lze rozdělit na krátkodobou (pracovní) a dlouhodobou. Pracovní paměť se sestává ze vzpomínek, které evidujeme jen během několika sekund. Dlouhodobá paměť se týká informací uchovávaných od několika minut až po celý život. Rozlišujeme tři stadia paměti: kódování, uchovávání a vyřizování. Právě v těchto bodech tkví recept na zlepšování paměti vašich dětí během učení se. V období kódování informací bychom měli vytvářet spojení, která dávají smysl, což následně v paměti usnadňuje jejich vyřizování. Takovým způsobem dětem dokážeme zlepšit vyřizování vzájemně nesouvisejících položek. Řekněme si to prakticky: poraďme dětem, jak hledat klíčová slova. Tuto metodu využívají studenti například při učení se nových slov z cizího jazyka. Metoda se skládá ze dvou kroků: 1. určíme si část cizího slova, které zní jako české slovo. Například při učení španělštiny se berla řekne muleta. Klíčové slovo, pomocí kterého si ho můžeme snadněji zapamatovat, by bylo ruleta; 2. vytvoříme si představu, která spojuje klíčové slovo a jeho český ekvivalent. Pokud si chtějí naši školáci zapamatovat nějaký údaj, je dobré poznat jeho význam. Znovu si uveďme příklad: bostonské pití čaje. Abychom tuto 41

informaci rozšířili a vytvořili si tím více spojení, můžeme se zeptat: Proč právě čaj? Jaký národ se o to postaral? Což značí tento akt? Tyto otázky slouží jako pomůcka při pozdějším vyřizování si učiva i při zkoušení před tabulí. Navíc učí děti logicky myslet a uvažovat v souvislostech. Také účinnou metodou při učení, kterou vám také doporučuji, je utvářet si jakousi organizaci učební látky prostřednictvím systému osnovy, bodů, kreslením si tzv. hierarchického obrazu, grafů a podobně. Jednou z nejznámějších technik, jak zlepšit paměť, je nejprve si projít celou učební látku a získat představu o hlavnímu tématu, jednotlivých kapitolách a jejich souhrnu. Tak si vytvoříme základní organizaci látky, kterou si chceme nastudovat. A následně udělejme další kroky: 1. položme si otázky, 2. přečtěme si text a během čtení hledejme odpovědi na otázky, 3. zopakujme si hlavní myšlenky z jednotlivých kapitol, které už můžeme říkat zpaměti. Milá Martino a ostatní rodiče, během studia vašich dětí nezapomínejte vytvořit jim na to vhodné prostředí, dostatečné osvětlení a často větrejme dětský pokoj. Nejdůležitější přitom je klidná a příjemná rodinná atmosféra. (podle KN)

Pod převisem nad roklí Jeden buddhistický kněz putoval pokojně do svého kláštera v horách a po cestě ho překvapil vyhladovělý medvěd. Kněz se dal na zběsilý útěk, ale šelma mu byla v patách. Najednou se ocitl na okraji propasti. Stál se před neřešitelnou volbou: buď se vrhnout dolů do propasti, nebo se nechat roztrhat. Medvěd se blížil a už cenil své strašné tesáky. Kněz sklouzl do propasti, ale podařilo se mu zachytit se větve stromu, který vyrůstal ze skalnaté stěny. Větev se však začala nebezpečné naklánět dolů. Podíval se pod sebe a zahlédl dole hladového tygra. Tlamu měl dokořán a čekal na něj, až spadne. A tak se ubohý kněz držel pevně větve, nad sebou měl medvěda, který ho chtěl roztrhat, a pod sebou dole ve střehu čekajícího tygra. Byla to naprosto beznadějná situace. Vtom si kněz všiml, že poblíž větve se červená trs jahod. Jejich plody byly červené, zralé, slaďoučké a lákaly k jídlu. Kněz natáhl ruku a dvě si utrhl. Jen se mu rozplynuly na jazyku a on s nadšením vydechl: "Ty jsou dobré! Taková výtečná chuť!" Nikdo se nemůže ocitnout v situaci natolik ztracené, aby nenašel nějaký důvod k radosti. Umět ten důvod k radosti vždycky najít, to se podaří jen silné povaze se smyslem pro humor. 42

Co jsou komerční komerční a psychoterapeutické kulty? Komerční kulty zasahují průmyslovou, obchodní, ekonomickou oblast. Prodej se uskutečňuje přes pyramidovou síť dealerů, kteří zvyšují zisk. Pseudopsychoterapeutické kulty zneužívají zejména medicínu.

Vážená redakce, do poštovních schránek dostáváme tolik letáků o nabídce "nej" kosmetických, zdravotnických a jiných výrobků či konkrétní formy léčby, že jsme již skeptičtí uvěřit čemukoliv. Objasněte nám, prosím, jaké jsou komerční a psychoterapeutické kulty, jak je rozpoznat, případně jak se proti nim bránit. Děkuji. Ladislav Milý Ladislave, je třeba ocenit vaši snahu naučit se rozpoznat sporná společenství, ale také aktivně se proti nim bránit. Komerční (industriální, ekonomické) kulty jsou komunity, které zasahují průmyslové, obchodní a jiné pracovní oblasti. Často využívají systém přímého síťového obchodování, tzv. multi level marketing (MLM). Prodej jde od výrobce přes jeden velkosklad až k pyramidové síti distributorů. Získat co největší počet dealerů je však mnohem důležitější než prodej, neboť oni vás v pyramidové struktuře vytlačí výše a bez větší námahy zvyšují další zisk. V komerčních kultech "bohem", ke kterému se všichni utíkají, jsou peníze, zisk a osobní úspěch. Mezilidské vztahy se redukují na obchodní schůzky. Součástí jejich struktury je závazný systém tutorů, placeného vzdělávání a postupu v hierarchii podle dosaženého zisku. Pseudopsychoterapeutické kulty jsou sporná společenství (ale i jednotlivci léčitelé pěstící kult osobnosti), které zneužívají medicínu a psychologii na sliby o vyléčení všech nemocí, vyřešení problémů, posun do vyšších duchovních sfér a mystické zážitky. Je těžké vyznat se v nepřehledném množství těchto subjektů a alternativních metod. Neustále přibývají nové, proto je dobré naučit se je rozlišovat. MUDr. Štěpán Rucki v knize Alternativní medicína - pomoc nebo nebezpečí uvádí čtyři otázky k jejich praktickému rozlišení. Mohly by vám pomoci v tom, abyste sám dokázal posoudit jejich škodlivost a vhodnost či nevhodnost z křesťanského, ale i vědeckého pohledu. Položte si otázky: 1. Jaké je filozofické pozadí metody? Pokud vychází z okultních a esoterických představ, tak není v souladu s křesťanstvím. 43

2. Jak se dá vysvětlit účinek dané metody? Dá se vysvětlit přes přírodní, ale i Boží zákony? Například některá tzv. homeopatika, která mají působit skrze kosmickou energii, nemají žádné vědecké vysvětlení, jen je třeba uvěřit filozofickému pozadí homeopatie. 3. Jaké jsou vědecké důkazy pro skutečnou účinnost dané metody? Když si vezmeme za příklad bylinky, víme, že mají prokazatelné účinky na základě přírodních látek. 4. Je tato metoda prováděna ve spojitosti s esoterickými nebo okultními praktikami a rituály? Tyto otázky jsou těžké na zkoumání a neexistují jednoduché odpovědi, neboť zmíněné komunity často zneužívají vědecký jazyk a skrývají se za "křesťanské" pozadí. Naučit se však kriticky myslet a dokázat říci "ne" je jediná cesta, jak se bránit. Možná nejednou budete muset déle hledat odpověď i u svého kněze či jiných odborníků. Málokterá alternativní metoda je hodnověrná, vysvětlitelná přírodními zákony a skutečně účinná - většinou jde o zneužívání důvěry a neštěstí lidí. Doporučuji vám i ostatním čtenářům, aby byli v této oblasti opatrní a rozvážní. (podle KN)

Spánek Spánek je nesmírně milosrdný. Odpouští nám i našim viníkům. (Karel Čapek) Nespavost je nemoc, která se v moderních společnostech dotýká až poloviny lidí. Většinou se objevuje náhle v době větší zátěže, v období psychického napětí nebo tělesné nemoci. Takové poruchy spánku zažije během života téměř každý, přechodné problémy se spánkem jsou i u zdravých jedinců zcela zbytečné. Problémy však mohou nastat v okamžiku, kdy si kvůli několika probdělým nocím začneme dělat příliš mnoho starostí. Právě tyto starosti a obavy nám pak brání v klidném spánku a způsobují napětí, takže se nespavost zhoršuje a může vyústit až do chronického stadia, které přetrvá mnoho let. Ne nadarmo se říká, že někdo "spí spánkem spravedlivých" a kdysi se o dobrém spáči říkávalo: "Je u svatých otců " nebo "Spal na svaté hoře", protože kdo má čisté svědomí a netíží ho žádné starosti, většinou také dobře spí. 44

Rodinná modlitba Když jsem byla „náctiletá“, měla jsem zažitý styl modlitby, který mi dokonale vyhovoval. Ještě před školou zastavení se v kostele, ztišení, desátek růžence. Každé ráno meditace, během studia na vysoké škole i mše svatá. Před přednáškami se to dalo v pohodě stíhat. Intenzivní prosby směrem do nebe se z řad studentstva vysílaly především ve zkouškovém období. Časem a věkem se však mění i modlitební možnosti, nezřídka i schopnosti.

S přibýváním dětí se ranní meditace z mého denního programu vytratila, dokonce i ranní modlitba je často omezena na zvolání: "Pane Bože, prosím, dej mi sílu vstát z postele!" Každodenní mše svatá zůstává v rovině postních a adventních předsevzetí. Hluboce a upřímně obdivuji lidi z mého okolí, pro které jsou rozjímání, mše svatá a modlitba stejnou samozřejmostí jako vypití kávy a přečtení nejnovějších zpráv, a přitom se to nestává rutinou, ale je to stále osobnější, hlubší, intimnější styk s Pánem. Kdysi jsem každou aktivitu začínala prosbou a končila díkučiněním, dnes je moje osobní modlitba během dne zredukována na zoufalé prosby o trpělivost, moudrost při argumentování téměř pubertálním potomkům, jejichž vyjádření jsou o to sebevědomější, o co víc jsou nelogické (rozumné argumenty tedy nemají nejmenší šanci na úspěch), a ještě vzývání andělů strážných při pohledu na syny visících hlavou dolů ze stromu. To, co chybí mé osobní modlitbě, se však s manželem snažíme zavést do modlitby rodinné. Ta probíhá každý večer, je spojena s vyprávěním si o prožitém dni. Je to čas na upřímnost, prostor na vyjádření osobních pocitů a 45

myšlenek v klidu, bez přítomnosti adrenalinu. Je to čas omluvy, odpuštění… Do rukou Všemohoucího odevzdáváme zklamání, touhy, viny, ale i radosti, povzbuzení a úspěchy. Je to takové rodinné spolčo a zatím jsou všechny děti ve věku, kdy se na něj těší, Speciální období, jako je advent a půst prožíváme ještě intenzivněji v duchu přípravy na nadcházející svátky i formou přípravné aktivity a předsevzetí. Když hovořím s kamarády, kteří v dětství podobné večery prožívali, dozvídám se, že jsou v jejich vzpomínkách na dětství dominantní a příjemně hřejí u srdce. Téměř všichni je přenesli do svých rodin. To mě ujišťuje, že najít si večer čas na to, abychom byli spolu sjednoceni s Otcem, má smysl nejen pro současnost, pro rozvíjející se víru našich dětí, ale i pro jejich budoucí rodiny. Ačkoliv se nám někdy moc nechce, nezvládneme časovou organizaci a jsme unavení, myšlenky se líně převalují v našich hlavách bez sebemenší snahy vydrat se přes naše pasivní ústa v srozumitelných slovech, a přestože jsme na prahu spánku a nedokážeme docela dobře rozpoznat hranici mezi tím, co skutečně prožíváme a co se nám už zdá, přece jen usedáme spolu na rozvrzanou pohovku a oslovujeme Otce alespoň těmi důvěrnými slovy: Otče náš… Význam těchto večerů asi postřehneme až později, ale už teď se nám nastiňují skromné důkazy jejich smyslu. Například dětské uvažování a rozhovory o víře, o Písmu svatém, o mši, jak jsem jednou zaslechla procházejíc vedle dveří dětského pokoje. Úryvek rozhovoru o tajemství Eucharistie zněl asi takto: "Ta velká oplatka, kterou drží kněz při mši, chutná jako oplatky, které jíme na Vánoce?" Ptala se malá dcerka. "To není oplatka!" odpověděl jí rozzlobeně syn. "Vypadá to jako oplatka, peče se to jako oplatka, ale místo cukru je v ní Pán Bůh!" A tak vidím, že modlitba v rodině má smysl, že je to dobrá volba - jsem si tím jistá. Ještě pár let a společně se snad dopracujeme k vyjádřením, které budou sedět i teologicky. (podle Don Bosco dnes)

Večerní poděkování mámy Pane, děkuji Ti za vše, co se mi dnes podařilo. Překvapilo mě to a vůbec jsem nedoufala, že by se mi něco takového mohlo podařit. To proto, že se to nepodařilo mně, ale Tobě. V údivu nad tím, že jsem zvládla něco pro mě nezvládnutelného, jsem úplně hmatatelně cítila Tvou ruku, která mě vedla. Například jsem dnes celý den nezakřičela na děti. Smáli jsme se a bylo nám spolu dobře. Potkala jsem několik lidí a na žádném jsem nenašla nic špatného. Tak mi s nimi také mohlo být dobře. Děkuji Ti, Pane, i za to, co se mi nepodařilo. To abych si uvědomila svou lidskou slabost. 46

Je to jen dítě Všechny děti světa se rodí s milou chorobu: potřebují se mazlit. Všechny touží být objaté, pohlazené, zavinuté v teple někoho. Z dítěte, které vyrůstá bez projevů něžnosti, se stane ustrašený, úzkostlivý, nejistý dospělý, který je neschopný být vyrovnaný a jistý.

Blahobyt: vymoženost nebo past? "Mému dítěti nesmí nic chybět…!" Toto je jakýmsi refrénem mnohých rodičů. A tak se vzdálenost mezi přáním a jeho realizací stává postupně kratší, až se zcela zruší. Vytratí se očekávání a naplnění, které byly účinnými hormony psychologického růstu. Touha ztratila svůj tvůrčí impuls. Vše je připraveno. Člověk má vše s čím dál menším úsilím. Můžeme říci: člověk již není člověkem. Když už se lidská osoba nemusí namáhat, snažit se, usilovat, tvořit, bojovat za něco nebo za někoho, je, jako by byla mrtvá. Dospělé děti Děti jsou jako lodě: nejsou určeny k tomu, aby stály v přístavu, ale aby se vydaly na širé moře. To znamená, že opravdová láska je připravena přestřihnout pupeční šňůru, což však není vždy snadné. Jsou rodiče, kteří se obávají, že jejich dítě vyroste v muže. Chtěli by mít věčné dítě, s kterým by se mohli mazlit po celý život. Jednou z příčin, které často způsobují fenomén "dospělých dětí", jsou právě rodiče, kteří nepochopili, že jejich úkolem je vybavit své dítě tak, aby bylo co nejdříve samostatné, kráčelo po vlastních nohách, létalo vlastními křídly. Kdo miluje květiny, nepošlape je ani je netrhá pro sebe, ale nechává je růst svobodné a krásné na poli. "Je to jen dítě!" Slavný malíř Mare Chagall jednou vešel se svým synovcem do knihkupectví, aby mu koupil knihu o zvířatech. Postarší umělec se mu rozhodl koupit luxusní edici několika obrázků od Albrechta Dürera. Vtom zasáhla máma: "Je to jen dítě! Nestojí to za to. Hned to poškodí!" Chagall mu tedy koupil levný sešit s omalovánkami. Když došli domů, pozval malíř svého synovce na oběd. Jak jedli ovoce, vybral menší, druhořadé jablko a položil ho malému pod nos. Chlapcově mámě se to, samozřejmě, nelíbilo. "Je to jen dítě!" poznamenal Chagall ironicky. 47

Husí instinkt Až na podzim opět uvidíte husy, mířící ve formaci tvaru písmene "V" přezimovat na jih, možná se zamyslíte, co asi o tom objevila věda, a proč letí právě tudy. Při každém mávnutí křídly jedna husa nadzdvihuje druhou, letící těsně za ní. Letem ve formaci "V" celé hejno získává alespoň o 71 procent větší letecký záběr, než kdyby každý pták letěl sám. Lidé, kteří mají stejný základní směr a cit pro společenství, se mohou dostat tam, kam potřebují, rychleji a snadněji, protože je po cestě posunují ostatní. Když husa vypadne z formace, najednou pocítí odpor vzduchu a cítí, jak je těžké zvládnout to sama - a rychle se vrátí do formace, aby využila nosnou sílu svých druhů. Pokud máme tolik rozumu jako husa, zůstaneme ve formaci s lidmi, kteří míří stejným směrem jako my. Když se husa letící na čele unaví, vystřídá se s jinou vzadu, a ta zase letí místo ní na špici. Je rozumné se střídat v náročných úkolech, ať už jde o lidi, nebo o husy letící na jih. Husy letící vzadu hlasitě podporují husy vpředu, aby dokázaly udržet rychlost. Jaké poselství dáváme my, když troubíme na lidi před námi? Nakonec - a to je důležité - když husa onemocní nebo je postřelena a vypadne z formace, dvě jiné husy také vystoupí z útvaru, aby jí na zemi pomohly a ochránily ji. Zůstanou s ní, dokud zraněná není schopna znovu letět nebo dokud nezemře; teprve potom vyrazí samy po svém, nebo s jinou formací, aby dohnaly svou skupinu. Pokud máme husí instinkt, také se budeme držet takto pospolu.

48

Zvyk je železná košile "Prosím tě, proč ses po rozvodu s manželkou oženil s její sestrou?" "No, abych si nemusel zvykat na novou tchýni." Pro jistotu… Nikdy nenosím s sebou výplatní pásku. Kdybych náhodou umřel při nějaké autonehodě, lidi by si mohli myslet, že to byla sebevražda. Dopravní kontrola Chlap jel na dálnici 150 a uviděl, že za nim jedou policajti. Tak přidal na 180, ale pak to vzdal a zastavil. Přišel k němu policajt a říká: "Heleďte se, už toho máme dneska moc. Jestli od vás uslyšíme hezkou výmluvu, tak vás pustíme." "No," povídá chlap "mně včera utekla manželka s policajtem a já nejdřív myslel, že mi ji chcete vrátit." "Jeďte!" Šok Turista jede vzadu v taxíku a chce se zeptat taxikáře na nějaké tipy, kam ve městě zajít. Nakloní se a poklepe řidiče na rameno. Ten hrozivě vykřikne, strhne volant, odrazí se od autobusu na chodník a zastaví těsně před obrovskou prosklenou výlohou. Turista, hodně vystrašený, se začne okamžitě omlouvat: "Pardon, pardon, netušil jsem, že jedno malé poklepání vás může takhle vyděsit." Taxikář se na něj otočí a zařve: "NIKDY! Už nikdy mi to nedělejte!!!" Pak se rozdýchá a povídá: "Není to úplně vaše vina. Víte, jsem dnes první den v nové práci a před tím jsem léta jezdil pohřebákem." U věštkyně Žena přijde k věštkyni a ta jí předpovídá budoucnost: "Vidím hrozné věcí, váš manžel se velmi brzy rozloučí s tímto světem." "To vím. Ale osvobodí mě soud?" Hodný manžel "Proč jdeš vždycky na balkon, když tvá žena zpívá?" "Aby si nikdo nemohl myslet, že ji biju." Z letošní písemky v náboženství Co jsou to svátosti? - Něco co máme nebo nemáme udělat. - To, čím bysme mohli (měli) projít. 49

V tomto měsíci má svátek největší z těch, kdo se narodili. Jeho jméno je v tajence. akara, bahnisko, boršč, bunkr, dopis, hajní, hajný, chvast, idyla, ionty, Jakub, jazykověda, jícen, jízda, kamej, korzo, kulišák, kutna, linie, magor, mokrost, neslepovat, nezvedenec, odklon, okres, onamo, papír, periody, popud, racci, redaktorka, rodič, rorýs, roucha, ručička, sloje, sochař, srdce, stále, strach, stres, šamstr, šatlavy, tlupa, trepka, tresa, trest, trocha, úkryt, uznat, vypouklina, výuka, zapsat, zástěny, změna, žumlat, žumpy Tajenka z minula: Královna rodin. 50

pel - mel iv iv. 31. Která kniha je potřebná ke sloužení mše svaté? a) misál b) lekcionář c) breviář

36. Co to znamená incenzovat? a) okuřovat b) zpívat c) číst z Bible při mši sv. 37. Kdo uděluje kostelům titul bazilika? a) místní farář b) místní biskup c) papež

32. Kdo nosí při mši svaté ornát? a) nejstarší ministrant b) kněz c) jáhen 33. Jak se jmenuje malá čepička, kterou nosí biskup? a) dalmatika b) pileolus c) jarmulka

38. Jak se nazývají osoby, které se připravují na křest v dospělosti? a) katechumeni b) katecheti c) kartuziáni

34. Který den v roce světí biskup oleje? a) na Bílou sobotu b) na Nový rok c) na Zelený čtvrtek

39. Jak se jinak nazývá svatostánek? a) cingulum b) pallium c) tabernaculum

35. Co je to křižmo? a) kněžské roucho b) olej c) kadidelnice

40. Co se nedává na kalich? a) monstrance b) purificatorium c) korporál

Správné odpovědi odpov di z minula: 21a 21a, 22c, 23b, 24a, 25b, 26c, 27c, 28a, 29b, 30b

51

Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Ladná Adam Střelský

Úmysly apoštolátu modlitby na červen: 1. Aby nezaměstnaní obdrželi podporu a práci, kterou potřebují k důstojnému životu. 2. Za Evropu, aby díky svědectví věřících opět na-lezla své křesťanské kořeny. 3. Aby všichni lidé zodpovědně přistupovali ke svému životu i práci.

V uplynulých letech jsme se v červnu rozloučili

Podivín 2013 2012 2011 2010 2009

Ladná Zdena Brtevníková

Štěpánka Knápková Josef Švestka Ladislav Loch

Antonie Osičková

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 20,-Kč

52