ZRNÍČKO. Svazek 14, číslo 3 březen 2014

ZRNÍČKO Svazek 14, číslo 3

březen 2014

Utrpení - tragický produkt člověka V nás, kolem nás a všude ve světě existuje krutá a tvrdošíjná přítomnost utrpení a smrti. Vždycky na ně člověk narážel. Člověk nemůže proniknout tajemství utrpení; je-li ponechán vlastním silám, musí ztroskotat a může se přitom jen ještě bolestněji zranit. Jen křesťanská víra může člověku přiblížit jeho tajemství a zachránit ho před zoufalstvím, Ale mír přichází až u cíle dlouhé cesty. Kdo trpí, nesmí se divit, když má k rouhání blíže než ke slovu: STAŇ SE. Musí však všemi silami věřit, že Ježíš Kristus mu jednoho dne pomůže nejen k tomu, aby pochopil, nýbrž aby řekl ANO, aby tak utrpení sloužilo jeho vlastní spáse a spáse světa. - Proč růže zraňuje ty, kteří ji trhají? Proč rozbouřené moře pustoší kontinenty? Proč uvolněná radioaktivita ohrožuje lidstvo v jádru života? Proč se ničí tělo člověka, usadí-li se utrpení v jeho údech? Proč srdce člověka trpí právě tak jako zpustošené tělo? Proč si lidé navzájem působí kruté utrpení? Proč je utrpení vždy a všude společníkem člověka? - Jestliže v mechanizmu tvého auta není něco v pořádku, nebo když s ním špatně zacházíš, zjistíš, že tvůj motor „trpí“. Jestliže nedbáš plánu konstruktéra a sám zavádíš nějaké úpravy, které motor poškozují, motor se zastaví. Právě tak je tomu u lidí, když hříchem uvedou nepořádek do Plánu Otce, neboť tím přivedou utrpení a smrt i do světa. - Láskou, poslušností a milostí Boží žil člověk před pádem v harmonii: v harmonii se sebou, v harmonii s ostatními, 1

v harmonii s vesmírem. Sobectvím a pýchou se člověk bez Boha odsoudil k disharmonii se sebou, s ostatními i s vesmírem. Těžko dosažitelné spojení ducha a hmoty je rozbito. Jejich roztržka nese s sebou boj, rány a smrt. - To není z vůle Boží, že člověk trpí a umírá, nýbrž z vůle člověka. - …neboť odplata hříchu je smrt; dar Boží však je život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem. (Řím. 6, 23). - Nemohl Bůh zabránit tomu, aby člověk hřešil? Ano, kdyby mu byl odňal svobodu. - Miluje svého žáka profesor, který mu prozradí rozřešení úlohy, aby ho uchránil chyb? Miluje své dítě matka, která je nechce naučit chodit ze strachu, aby neupadlo? Miluje otec svého dospělého syna, když mu nedovoluje, aby se šel pobavit, ze strachu, aby se nevystavoval zlu? Miloval by Bůh člověka, kdyby ho připravil o možnost svobodně volit, žít a milovat? - Miluješ-li, nesmíš se dotknout svobody druhých proto, abys je uchránil zla, nýbrž musíš pro ně vzít na sebe riziko omylů, chyb, utrpení. - Často můžeš přesně sledovat stopu nešťastných následků hříchu: tvá pýcha druhého „zraňuje“, tvé sobectví ho oloupilo, tvá smyslnost ho vykořisťuje a ponižuje, velké metly: alkoholismus, prostopášnost… plodí nesčetná tělesná a morální utrpení, která mají dalekosáhlé následky; trestuhodná nedbalost privilegovaných národů, jejich sobectví nebo jejich rasismus umožňují existenci brlohů, podvýživu, nedostatek hygieny, analfabetismus atd. - Nestěžuješ si na to, že je ti dobře, ačkoli vděčíš za svoje zdraví druhým (svým rodičům, těm, kteří ti připravují pokrm, atd.). Nestěžuješ si, že jsi vzdělaný, ačkoliv tvé znalostí pocházejí od tvých učitelů, od těch, kteří napsali knihy, atd. Proč by sis měl stěžovat na utrpení, které sis „nezasloužil“? Přijímáš-li solidaritu v dobru a jeho šťastných důsledcích, pak musíš také přijmout solidaritu ve zlém a jeho ovoci - utrpení. - Tvoříš jednotu s celým lidstvem a celým vesmírem. Vdechuješ atmosféru, stává se „tebou“. 2

Přijímáš chléb země, proměňuje se tvé tělo a celé tvé bytí. Vpíjíš sluneční paprsky, živí tě a dávají růst… Získáváš užitek ze všech hvězd. Získáváš užitek ze všech lidí. Máš užitek z veškeré hmoty a z celého myšlenkového světa. Jsi závislý na všech a na každém, ale i ty ovlivňuješ vše a všechny. - Když hříchem vnášíš zmatek do toho univerzálního Těla, kde nejmenší dech má odraz až do nejzazších konců stvoření, je třeba, aby ses velmi často vzdal touhy dozvědět se, kde a jak se lokalizuje vřed utrpení. Právě tak trpíš-li ve svém srdci nebo na svém těle, když se potopy rozlévají na svět, zřekni se touhy poznat příčiny toho zmatku. Přijmi tajemnou solidaritu bytostí a věcí, ale vždy pamatuj, že na světě nebyl člověkem spáchán ani jediný hřích, aniž by se tím někde nebylo zrodilo utrpení. - Může se Bůh „radovat“ z hříchu, který je neslušností a nedostatkem lásky vůči Němu? Jak by se pak mohl „radovat“ z utrpení, které je nevyhnutelným následkem hříchu? - Utrpení je hlubokým narušením Plánu Otcovy lásky, a tedy jako Bůh, ani ty nikdy nesmíš před utrpením „rezignovat“. Učiň vše, abys proti němu bojoval: proti utrpení tělesnému: hygienou, výživou, lékařstvím, vědeckým pokrokem ve všech jeho formách… proti utrpení lidstva: dobrými vztahy mezi lidmi, spravedlností, mírem… proti utrpení srdcí: výchovou, láskou… proti utrpení, které je způsobeno vzpourou hmoty, rozpoutanými živly: vědeckým bádáním, technikou, prací… - Když se z lásky a pro člověka zapojíš do boje proti utrpení, můžeš být jist, že spojuješ svou vůli s vůlí Boží. - Chceš-li mít úspěch, znič utrpení v jeho zdroji: hříchu. Ale tento zdroj v srdci člověka nevyschne. Utrpení zůstává a zůstane. Najdeš prostředek jak to udělat, aby utrpení sloužilo, nebo propadneš zoufalství? - Moderní lidé využívají čím dál tím víc „odpadových surovin“; upotřebují škodlivé odpadky, aby je zpracovali k užitku lidstva. Jestliže víra osvětlí tajemství původu utrpení, osvětlí také tajemství, jak je „zužitkovat“ pro spásu lidstva. - Chceš, aby utrpení, tento „odpadový produkt“ se stalo užitečným? Taž se Ježíše Krista, jak z tohoto utrpení - láskou - vytvořit nástroj pro (Michael Quoist) Spásu. 3

Světec na březen Pokračujeme v životopisech svatých, jak jsou uvedeni v Litaniích ke svatým ochráncům naší vlasti. Nyní se seznámíme se sv. Klementem I. Říman Klement přisel na svět uprostřed 1. století v Římě a byl vychován v pohanské víře. Jednoho dne uslyšel Klement kázání apoštola Barnabáše a našel, co vždycky hledal. Dal se od Barnabáše pokřtít a přivést k Petrovi. Ten se pak naučil mladého Klementa si cenit a jmenoval ho ještě sám svým nástupcem na Petrově stolci. Avšak po Petrově smrti v roce 64 se Klement zdráhal nastoupit po velkém apoštolském knížeti. Tak byli římskými biskupy zvoleni zprvu Linus a Anakletus, až se Klement kolem r. 90/92 podvolil tlaku kléru i lidu a nastoupil úřad, jak si to Petr přál. Jako římský biskup řešil záležitost nesrovnalostí v Korintě, totiž neprávem sesazených tamějších církevních představených. Poslal do Korintu tři své členy kněžského sboru se svým proslulým listem, který svědčí o tom, že si byl vědom svého postavení nástupce Petrova (v té době ještě žil apoštol Jan). Tradice vypravuje, že Klement I. byl koncem 1. století vyhnán z Říma a na rozkaz císaře - možná Trajána - musel pracovat v pověstných mramorových lomech v Chersonesu na Krymu. V lomech byl akutní nedostatek vody, dělníkům na nucených pracích částečně hrozilo nebezpečí uhynutí žízní. Když Klement jednou spatřil, jak jehně na určitém místě hrabe kopytem, hrabal rukama a náhle vytryskl ze země pramen. Císař soptící hněvem dal Klementa s kotvou na krku svrhnout do moře a novokřtěnce popravit. Apoštol Slovanů Cyril, druh Metodějův, Klementovy ostatky potom na Chersonesu v roce 868 našel a přinesl zpět do Říma, kde byly pochovány v kostele sv. Klementa. Klement I. patří ke světcům, kteří jsou jmenováni v římském mešním kánonu. Znázorňování: Klement I. je znázorňován v biskupském odění, často s tiárou a paliem; u sebe má na vyobrazeních jehně, kotvu nebo studnu, někdy i knihu. Často má papež na obrazech tonzuru. Ke scénám, které v Klementových znázorněních nacházely častěji svůj výraz, patří zázrak s pramenem, svěcení na 4

biskupa Petrem a mučednictví. Možná nejstarším zobrazením je freska ze 4. století v dolním kostele sv. Klementa v Římě. Klement je patron Sevilly, Aarhusu a Compiègne; Krymu; kameníků, pracovníků s mramorem, kloboučníků a námořníků; proti dětským nemocem; dětí; proti vodnímu nebezpečí; při vichřici a bouřce (Podle Rok se svatými)

„Věci, které jsi nikdy neudělal“ Krásnou báseň o lásce napsala jedna americká dívka a nazvala ji: Pamatuješ na den, kdy jsem si půjčila tvé nové auto a rozbila ho? Myslela jsem si, že mě zabiješ, ale tys to neudělal. A pamatuješ, jak jsem tě táhla na pláž, a ty jsi říkal, že bude pršet? A pršelo. Myslela jsem si, že mi budeš vyčítat: „Vždyť jsem to říkal!“ Ale ty jsi to neudělal. Pamatuješ, jak jsem se vyzývavě bavila s jinými kluky, abys žárlil? A tys žárlil. Myslela jsem si, že mě necháš, ale tys to neudělal. Pamatuješ, jak jsem jednou vyklopila dort s jahodami na kobereček tvého auta? Myslela jsem, že mi jednu vrazíš, ale tys to neudělal. A pamatuješ, jak jsem ti zapomněla říct, že na slavnost máme přijít ve večerních šatech, a tys přišel v džínsách? Myslela jsem, že mě opustíš, ale tys to neudělal. Ano, je tolik věcí, které jsi neudělal. Naopak, měl jsi se mnou trpělivost, měl jsi mě rád, chránil jsi mne. Je tolik věcí, za které jsem tě chtěla prosit o odpuštění, až se vrátíš z Vietnamu. Ale ty ses nevrátil. Je jedno zlaté pravidlo: Žijeme svůj život jen jednou. A proto nic neodkládejme, poskytněme hned - všechno dobro, které můžeme vykonat, každou něžnost, kterou můžeme někomu projevit. Nečekejme na později, nezanedbávejme to, protože nežijeme na světě dvakrát. 5

Zadáno pouze pro mladé!

Připusť si Boha k tělu 13. V plné kráse To, co my křesťané vnímáme jako pravdivé, je poznamenáno jednou důležitou událostí v našem životě - osobním setkají tým s Bohem, s Ježíšem Kristem. My se nedokážeme dívat na sex jinak, pouze skrze lásku Ježíše, který nás miloval až k smrti na kříži. Po takové lásce toužíme, takovou láskou chceme milovat. Proto se i na tělo díváme jako na symbol lásky, na symbol darování se a obětování se pro druhého. Pravda má svůj dějinný obraz a jím je život Ježíše. Nedovolili bychom si o ní nic říct, kdybychom nezažili Boží lásku. Byli bychom tiše a ani bychom nepípli, kdyby se nám neprotivilo vše, co tuto lásku uráží. Proto vznikla i tato knížečka. Ne měla být moralizováním, ale spíše přivedením k prameni lásky, ze kterého pochází každá čistota, i ta naše salesiánská. Jako není vody bez čistého pramene, tak není ani čistoty bez jediného dokonale Čistého. A to se dá pozorovat volným okem, kde koliv se ve světě podíváte. Období čistoty znamená říci svému milému / své milé, že ačkoli jedna z mých největších tužeb není uspokojena (mít intimní styk s ním / ní), i tak ho / ji miluji. Miluji tě, i když mě to bolí, i když je to pro mě oběť, a budu tě milovat i tehdy, když z toho nebudu mít nic. Neboť tě miluji proto, že jsi, ne proto, že z toho něco mám. Miluji tě tak, jak jsem to zažil a zažívám s Bohem. Nezištně, ale toužíci po vztahu. I Ježíš na kříži miluje nezištně, ale právě tehdy nejvíc touží po vztahu s námi. Čím více bude volných svazků, tím více bude míst, společenství a lidí, kteří svou čistotu prožívají naplno. Budou svítit a budou takoví krásní, že v nich bude přebývat sám Bůh. Oni budou trpět a milovat jako on. Budou pro sebe zabalenými dárky s tajemným obsahem. Pokud se událost Ježíše, který se pro vás zcela daroval, ještě nedotkla vašeho srdce, doufám, že těchto pár řádků, které jsme ze sebe vypotili, k tomu 6

dopomůže. Na konci této brožury si můžete popřát, aby se Bůh (a váš křest) stal pro vás živou skutečností (událostí). My vám slibujeme, že se budeme za vás modlit, a zcela zvlášť za každého, kdo si tuto knížku přečte. V tom všem můžete zažít silnou přímluvu Panny Marie, která je plná čistoty a může jí naplnit i vás. Na závěr ještě několik postřehů k čistotě od našich mladých a jeden pohled čerstvých novomanželů, kteří si svou čistotu darovali před Bohem: „Pro mě jako ženu to znamená prožívat naplno svůj nynější stav - panenství, objevovat všechnu krásu a radost, kterou mi to přináší, a necítit se o něco ochuzena nebo méněcenná, neboť o nic nepřicházím, ale získávám. Vnímám to jako projev opravdové lásky vůči svému budoucímu manželovi, když se mu dám jako dar, neporušená, v plné kráse.“ V plné kráse, 21

„Podle mě lidi vždy přitahovala více čistota, má svůj punc. I proto jsou důležité vzory, příklady či setkání s člověkem, který ji přijal do svého života, neboť čistota oslovuje. Je to něco krásného, jemného, tajemného, hlubokého, silného jako pavučinka (o tom pak), ale je v tom ještě i hodně hledání, neboť… chtěla bych pochopit čistotu zcela úplnou. Zatím o ní pouze trochu tuším jaký rozměr, jaká hloubka čistoty se dá žít ve vztahu -, ale hledám to, jdu za tím, proto se chci rozhodnout. Vzory nám umožňují zažít tu hlubokou touhu v nás. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha. Čistota není chladná, neomezuje, ale naopak, je vroucí, hřeje na srdci, obměkčí, vytváří oázu pokoje, dává ti prostor, kde můžeš neomezeně milovat, kde láska nemá hranic, kde přestat milovat by byl hřích - zemřít…“ Oslovena, 23

„Nejhezčí zážitek čistoty jsem měl tehdy, když jsem si jednou po zpovědi uvědomil, že jsem čistý a můžu jít dál s čistým štítem a bojovat. A silný zážitek prožívám i tehdy, když jsem s NÍ, snažím se a bojuji na sto procent.“ Chránící, 20

„Silný zážitek čistoty mám tehdy, když vidím mladé, jak se pokoušejí budovat krásné vztahy - svědectví mladých rodin, párů. To vidíš na první pohled, že ti dva se ‚nepoužívají‘, ale darují se. Dost velký rozdíl. Pro mě je vždy takovým zážitkem hluboké přátelství, přátelství s Bohem - stále aktuálním prototypem / zdrojem lásky.“ Krásná, 23 7

Obraz syna Jeden bohatý muž a jeho syn měli společnou vášeň pro umění. Ve sbírce měli všechny druhy děl – od Picassa po Rafaela. Často vedle sebe sedávali a obdivovali velká umělecká díla. Syn však musel odejít do války. Bojoval statečně a zemřel v jedné bitvě, v níž zachránil jiného vojáka. Otec obdržel tuto zprávu a smrti svého jediného syna hluboce litoval. O měsíc později, když zbýval přesně jeden měsíc do Vánoc, někdo zaklepal na dveře. Stál v nich mladý muž a v rukou držel objemný balík. Řekl otci: „Pane, vy mě neznáte, ale já jsem ten voják, za něhož váš syn položil život. Toho dne zachránil mnoho životů a právě mě přenášel do bezpečí, když jej do hrudi zasáhla kulka a na místě zemřel. Často hovořil o vás a o vaší lásce k umění.“ Chlapec rozevřel ruce a předal muži balík: „Vím, že to není mnoho. Nejsem velký umělec, ale myslím, že váš syn by byl rád, kdybyste můj dar přijal.“ Otec balík otevřel. Byl v něm synův portrét namalovaný mladým vojákem. S hlubokým obdivem pozoroval, jak voják zachytil osobnost jeho syna. Otce dojal výraz synových očí, až se jeho vlastní zalily slzami. Poděkoval vojákovi za jemnou práci a nabídl mu za portrét peníze. „Ale ne, pane! Nikdy bych nezaplatil, co pro mne udělal váš syn. Je to dárek.“ Otec pověsil portrét nad krb. Pokaždé když přišla návštěva, ukázal hostům nejprve synův portrét a teprve pak svou věhlasnou sbírku. O několik měsíců později otec zemřel a všechna jeho díla šla do dražby. Dostavila se spousta důležitých a vlivných osob a každý doufal, že si ze sbírky odnese slavný obraz. Nad pódiem visel portrét syna. Dražitel zahájil dražbu. „Začneme portrétem syna. Kolik za něj kdo nabídne?“ 8

Nastalo hluboké ticho. Vtom z konce místnosti někdo zakřičel: „Chceme vidět známé malby! Na tento obraz zapomeňte!“ Dražitel se však nepřestal ptát: „Kdo dá kolik za tuto malbu? Sto dolarů? Dvě stě dolarů?“ Ozval se další rozzlobený hlas: „Nepřišli jsme kvůli tomuto obrazu! Přišli jsme si pro van Gogha, Rembrandta…Chceme pořádnou nabídku!“ Dražitel si však vedl svou: „Syn! Syn! Kdo si odnese syna?“ Nakonec se úplně vzadu v místnosti ozval jeden hlas: „Dám za tu malbu deset dolarů.“ Byl to starý zahradník, který sloužil otci i synu. Jelikož to byl velmi chudý muž, nabídl všechno, co měl. „Deset dolarů! Kdo dá dvacet?“ křičel dražitel. Publikum se rozlítilo. Nechtěli tento obraz. Chtěli takové, které by znamenaly cennou investici do jejich vlastních sbírek. Na závěr dražitel ukončil dražbu: „Jedna, dvě – prodáno za deset dolarů!“ „A teď začněme se sbírkou!“ křičel jeden z účastníků. Dražitel řekl: „Dámy a pánové, velmi lituji, ale dražba je u konce.“ „Ale co bude s malbami?“ zeptali se účastníci dražby. „Lituji,“ odpověděl dražitel. „Když mě oslovili, abych tuto dražbu řídil, sdělili mi tajemství obsažené v závěti majitele. Nesměl jsem jej sdělit až do této vzácné chvíle. Do dražby šla pouze tato malba. Kdo ji koupí, zdědí naprosto všechen majetek tohoto muže včetně slavných obrazů. Muž, který tento obraz koupil, dostane všechno!“ Náměty k zamyšlení: 1. Proč si cením věcí? Pro jejich hodnoty? Pro jejich užitečnost? 2. Ocenění malých věcí přináší také odměnu. A jak je to v mém životě? 3. V jednoduchých zkušenostech je možné objevit poklady. Mohu to prohlásit, když se zamyslím nad konkrétními situacemi v životě svém i v životě ostatních?

9

Odvaha jako mravní síla Odvaha je jedním z nejdůležitějších projevů ctnosti, která se jmenuje mravní síla. Starší si možná budou pamatovat tuto ctnost pod názvem zmužilost nebo chrabrost. Jde o jednu z tzv. kardinálních ctností.

Když se papež Jan Pavel I. po svém zvolení promlouval věřícím z balkonu baziliky sv. Petra, vzpomněl, jak mu během konkláve, když už vše nasvědčovalo tomu, že bude zvolen, kardinálové, kteří se nacházeli vedle něj, pošepli do ucha: „Odvahu, odvahu!“ V tom momentě to bylo pro něj pravděpodobně nejlepší a nejpotřebnější slovo, protože si ho zapamatoval a zmínil i na druhý den. Co je ctnost Ctnost je trvalá dispozice, ochota konat dobro. Ctnostný člověk je tedy ten, který není přelétavý ve svých slovech a skutcích, jehož názory a činy nejsou, jak se lidově říká, kam vítr, tam plášť. Ctnosti se nenazývají kardinální proto, že by je vymyslel některý z kardinálů. Latinské slovo cardinalis znamená jednak hlavní, základní, ale také poukazuje na čep nebo pant. To nám má připomínat, že kardinální ctnosti patří mezi nejhlavnější, ale zároveň i to, že jako dveře pevně drží v rámu, pouze pokud mají dobrý závěs, pant, i člověk může v životě obstát jen tehdy, pokud bude ctnostný. Už řecký myslitel Platón jmenoval čtyři hlavní mravní ctnosti, které dnes nazýváme kardinální: rozvážnost, spravedlnost, mravní síla a mírnost. KKC mluví o mravní síle jako o ctnosti, „která zajišťuje nepoddajnost v těžkostech a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje předsevzetí odolávat pokušením a překonávat obtíže v morálním životě. Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, a čelit zkouškám a pronásledováním. Dělá člověka schopným jít až tak daleko, že se zřekne vlastního života a obětuje ho na obranu spravedlivé věci“ (č. 1808).

10

Odvaha v boji a sportu Slovo odvážný nám může připomenout vojáka, který v době války brání vlast a neváhá přitom vystavit nebezpečí vlastní život. Kdysi nám učitelé představovali různé hrdiny, kteří s nasazením života bránili socialistickou vlast proti nepřátelům. Snažili se v nás vybudovat černo-bílou představu světa, kde všichni příslušníci jednoho národa jsou odvážní a ti „druzí“ jsou zbabělí. Uběhlo několik let a garde se obrátilo, vzorem neuvěřitelné odvahy se měli stát ti z opačné strany zeměkoule. Zda nás to opravdu formovalo v odvaze, je sporné. Zajímavou skupinou jsou vyznavači extrémních, adrenalinových sportů, kteří velmi často jdou až na hranici svých sil. Čím větší nebezpečí, tím lépe a někdy jde skutečně o život. Motivem těchto sportovců není vykonávat nějakou fyzickou aktivitu jako při běžných sportech, ale spíše osobní výzva uskutečnit něco, co vypadá nemožně, vyžaduje odvahu a přináší jistý druh opojení. Z etického hlediska by v tom principiálně nebyl problém, pokud by zůstala zachována rovnováha mezi rizikem, které člověk podstupuje, a užitkem, který daný sport přináší. Podobně je to i s odvahou jako ctností. Odvaha v každodenním životě Hlavní charakteristikou všech mravních ctností je, že „stojí uprostřed“. To znamená, že skutky, které jsou opravdu ctnostné, se člověk vyhýbá extrémům. Přílišnou odvahou se často maskuje opovážlivost, v níž člověk sebevědomě koná to, na co mu síly nestačí, nebo se vystavuje nepřiměřenému riziku. Opačným extrémem je malomyslnost, v níž se vzdá dříve, než by se pokusil využít nadání a prostředky, které má k dispozici. I jeden, i druhý extrém je špatný. Zatímco válečné hrdinství a zážitky z extrémních sportů jsou vyhrazeny pouze některým, ctnost odvahy je nutná v každodenním životě. A nemusíme mluvit jen o těch, kteří někoho zachránili před utopením nebo ohněm. Odvaha není doménou úzké skupiny lidí, kteří se díky tomu dostanou do médií. Málokdo má v běžném životě možnost prokázat odvahu hrdinským způsobem, který ho proslaví na veřejnosti. Skutečně hrdinskou odvahu často prokáží lidé, o kterých se to nikdo nedozví a kteří jsou rádi, že je to tak. Mnohé z velkých rozhodnutí nikdy nevyšly najevo, nikdo jim netleská ani je veřejně neobdivoval. A nikdo se nedozvěděl o bolestném rozhodování, které 11

s tím bylo spojeno. Představme si například ženu, matku vícedětné rodiny, která otěhotní. Navzdory výstrahám a radám přítelkyň, příbuzných a lékaře, kteří jí doporučují jít na potrat, se rozhodne dítě porodit a vychovat. Určitě, může cítit velkou tíhu a nejistotu, kterou takové rozhodnutí přináší. Přesto s odvahou vykročí vstříc velké hodnotě života dítěte. Nebo soudce, který nechce dělat kompromisy se svědomím a soudní spor rozhodne podle pravdy a ne podle velikosti úplatku nebo vlivu zúčastněných stran. V běžném životě je mnoho projevů odvahy, o kterých se nepíše v novinách a nemluví v televizi. Zůstávají jen mezi svědomím člověka a Bohem. Střízlivý úsudek rozumu V momentě rozhodování potřebuje člověk nejen rozhodnost vůle, ale i dostatečně jasnou mysl, čili střízlivý úsudek rozumu. Jinak by nebyl schopen vyhodnotit poměr rizika mravního nebo fyzického a dosažitelného dobra. Bez moudrosti, která mu napoví, zda je zamýšlený skutek v souladu se zdravým rozumem a dobrem nebo může přinést mravní újmu, by se neuměl rozhodnout správně. Nutná je tedy ctnost rozvážnosti, „která uschopňuje praktický rozum, aby ve všech situacích rozeznával, co je pro nás skutečným dobrem, a volil správně prostředky k jeho provedení“ (Katechismus katolické církve, 1806). Ctnosti spolu souvisí Není možné, aby někdo v jedné ctnosti vynikal a v ostatních výrazně zaostával. Jednotlivé ctnosti spolu velmi úzce souvisí, podobně jako přikázání Desatera. Zanedbávat jedno znamená poškozovat celou duši, nejen její část. Mravní systém člověka je jako citlivý, jemně nastavený stroj. Aby byl v rovnováze a dobře fungoval, potřebuje neustálé dolaďování. Nato slouží na jedné straně dobře formované svědomí, které upozorňuje i na menší nedostatky, a na druhé straně všechny známé prostředky mravního posílení a zdokonalování: modlitba, svátosti, duchovní čtení a rada zkušenějších. Mravní ctnost jako trvalá dispozice se získává pouze opakováním skutků, které jsou jejím předmětem. Člověk se může stát rozvážným pouze tím, že opakovaně rozpoznává, co je pro něj skutečně dobré, a volí správné prostředky, aby toho dosáhl. Podobně mravně silný nebo odvážný bude 12

pouze ten, kdo se opakovaně nepoddá v nesnázích, ale překonáváním překážek vytrvá v konání dobra. Jinak řečeno, ctnostný se stává tak, že se vždy snaží být ctnostný. Sportovec nebo řemeslník získá potřebnou zručnost pouze mnohonásobným opakováním jistého pohybu nebo úkonu. Odvážným se tedy člověk nerodí, ale stává. Osobní předpoklady odvahy V osobních předpokladech jsou mezi lidmi rozdíly. Někdo má panický strach z výšek a nedokáže ho nijak překonat, jiný dokáže být zavěšen na laně ve skalní stěně a prožívat přitom pocit blaha. „Civilní odvaha“ potřebná v denním životě je však otázkou rozhodnutí vůle a získává se postupně: nejprve cvičením v malých věcech, v odmítání kompromisů, překonáváním nepatrných překážek, až pak při velkých rozhodnutích, která opravdu prověří charakter. Velmi dobře víme, že v tom, což přináší život, Bůh nikdy nedopustí na člověka více, než je schopen zvládnout, pokud se sám nevystaví nadměrnému riziku, ať už v mravní nebo tělesné oblasti. Na druhé straně, vzhledem k mechanismu získávání ctností, čili potřebu mnohonásobného opakování mravních skutků, je nezbytný „trénink“ od útlého dětství. Odvaha vyžaduje trénink Je zajímavé sledovat, jak se rodiče snaží, aby z jejich dítěte vyrostl skvělý tenista, hokejista, cyklista nebo fotbalista. Nejednou volba závisí na tom, v které disciplíně naši reprezentanti momentálně excelují. Většinou je to spojeno s mnoha sebezapřeními: časné ranní vstávání, vícefázové tréninky, přísná životospráva a potlačené dětství. Není však dobré, pokud dítě nedostává dostatečný trénink i v mravní výchově. Vrcholový sport se dá dělat pouze do jistého věku, mravní výchova nás determinuje doslova na věčnost. Ideálem je, pokud rodiče jsou si toho vědomi a fyzická i mravní výchova mají společný cíl - vyváženou osobnost dítěte. Čili pokud se snaží, aby z dítěte vyrostl nejen odvážný sportovec, který umí čelit soupeři na hřišti, ale i rozvážný a odvážný člověk schopen zaujmout odvážný postoj v životě. (podle KN)

13

Dilema: láska k Bohu versus strach z Boha Mnoho věřících na jejich duchovní cestě vážně zaměstnává otázka: Jak můžeme mít k Bohu přátelský vztah, a přitom se ho i bát? Jak je možné sladit ve vztahu k Bohu lásku se strachem? Obojí, láska i strach, se v Písmu od nás požadujete.

Zkušenost nás přece učí, že buď máme ve vztahu jedno, nebo druhé. Pokud máme lásku, vztah je dobrý, osobní, srdečný. Pokud strach, vztah je chladný, neosobní, a raději se dotyčnému člověku vyhneme. Neznáme vztahy, kde by bylo ve stejném množství přítomno obojí. Tato otázka je opravdu důležitá. A to nejen proto, že je častá mezi věřícími, ale i proto, že v jistém smyslu se dotýká samotné podstaty křesťanského náboženství. Písmo svaté trvá na tom, že náš vztah k Bohu má být opravdu jak vztahem lásky, tak i vztahem strachu. Pokud není, chybí rovnováha a takový vztah nemůže fungovat. „Budeš milovat“ je silný příkaz Podívejme se některá místa v Písmu svatém, kde se nám nejen doporučuje, ale přímo přikazuje Boha milovat a také se ho bát. V Knize Deuteronomium najdeme slova, která se téměř v identické podobě nacházejí u všech tří synoptických evangelistů Matouše, Marka a Lukáše: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (srov. Dt 5,6; Mt 22,37; Mk 12,30; Lk 10,27). Toto je silný příkaz lásky k Bohu, který Ježíš označil za první a nejdůležitější přikázání. V Prvním Petrově listě zase nacházíme příkaz opačný, a to příkaz strachu před 14

Bohem, který se tak jako příkaz lásky nachází v Písmu i na mnoha jiných místech: „Všechny ctěte, bratry milujte, Boha se bojte, krále ctěte.“ (1 Petr 2,17; srov. Dt 6,13; Ž 33,8; 34,9; 111,10). Podobně se vyjadřuje Ježíš: „Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by nadto ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který má moc po smrti uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám, toho se bojte!“ (Lk 12,4-5). Ježíš jasně hovoří o strachu z Boha, který má moc uvrhnout do pekla. Musíme přiznat, že tato slova jsou opravdu silná a na křesťany měla velký vliv. Vlastně až takový, že byly časy, kdy strach z Boha a strach z jeho trestu byly jediným motivem pro dodržování morálky a k obrácení. Je však třeba zároveň připustit, že ačkoli strach měl velkou sílu, a to až takovou, že lidi opravdu dokázal přivést k pokání, neměl úplně přesvědčivou účinnost. Kromě toho, že znetvořil obraz Boha a lidi nevedl k touze budovat si k Bohu upřímný a osobní vztah, držel je také jakoby ve vězení, a když se jim naskytla příležitost, takového Boha, který je váže k sobě jen strachem, opouštěli. Proto když nastaly v občanských společnostech i v Církvi změny, například přechod od totalit k demokraciím, nebo změny v Církvi v důsledku Druhého vatikánského koncilu, či vznikla hnutí pozývající k vnitřnímu osvobození, lidé se takového Boha zřekli. Ateismus nebo dvojí život Zřekli se ho dvěma způsoby: buď úplně, a tak skončili u ateismu, nebo začali žít dvojí život. Láska k Bohu je osvobodila natolik, že v Boha sice věřili, ale ztratili před ním jakékoliv zábrany. Bylo možné věřit v Boha, chodit do kostela, ba i ke svátostem a omluvit si každý hřích, či dokonce hříšný životní styl. Pamatuji si na reakci některých lidí po mém kázání, kde jsem citoval jistého teologa, že kdybychom ztratili všechna evangelia a zůstala by nám pouze patnáctá kapitola Lukášova evangelia, měli bychom podstatu Ježíšova učení. Lukáš v této kapitole představuje tři podobenství, které Ježíš vyprávěl farizeům a zákoníkům, tedy lidem, jejichž víra byla založena na strachu z Boha. V podobenstvích o ztracené ovci, o ztracené drachmě a o ztraceném synu jim představil Boha jako nekonečně odpouštějícího, milujícího a vždy připraveného na návrat svých ztracených synů a dcer, aniž by jim cosi vyčítal. Po jejich nalezení a návratu byla jen hostina a velká 15

radost. Reakce mých posluchačů byla taková: „Toto je nebezpečné učení, protože když ji lidé přijmou, kdo je zastaví v prohřešování, kradení, sexuální promiskuitě a v podvádění? S Bohem, který vše odpouští a nic jim nevyčítá, se to dá.“ Jistá paní k tomu dodala: „Hlásání pekla přivádí více lidí k Bohu než hlásání nekonečné Boží lásky!“ Sklon k extremismu Co s tím? Problém spočívá zřejmě v naší nepoučitelné tendenci přecházet od jednoho extrému k druhému. Jednou jsme na straně strachu, jindy na straně lásky. A zapomínáme, že extrémy nikdy nefungují. Extrémy fungují na začátku, když se frustrovaní lidé zřeknou jednoho extrému pro ten druhý, protože v momentě tohoto zřeknutí se cítí osvobození a mají dojem, jakoby našli řešení. Ale po čase zjistí, že místo řešení upadli do opačné pasti. Tomáš Akvinský hlásá zlatý střed. Teorie bezbřehé „jakože lásky“ může opravdu člověka obrat o odpovědnost a učinit z něj osobu, která místo závazků hledá pouze omluvy. Úsilím člověka nebude oddat se a zavázat se vztahu - nejen k Bohu, ale k nikomu - a v tomto vztahu, když to okolnosti vyžadují, přijmout i kříž -, ale vždy si volit snadnější cestu bez kříže, utrpení a bolesti. Pro takovou osobu Bůh bude starým dobráckým dědečkem, kterého sice bere na vědomí, ale nikdy ne zcela vážně. Bůh bude pro něj jako dřímající vrátný na vrátnici, kterému přechází přes dveře objektu a vynáší z něj cokoliv. Tento dědeček bude k smíchu, ačkoli bude o něm tvrdit, že si ho váží. Strach vyvolává touhu vymanit se Teorie nespoutaného strachu bude naopak dělat z člověka neurotika, na kterého Bůh číhá za každým rohem. Jeho trestající ruka ho bude ustavičně doprovázet a Bůh bude zodpovědný za každý jeho úspěch a neštěstí. Boha se bude bát, bude se mu vyhýbat a nenávidět ho jako autoritu číhající jen na to, aby dotyčného přichytila při činu. Víra tohoto člověka bude spočívat v nekonečném množství modliteb a dobrých skutků, kterými by nasytil a uspokojil tohoto „policajta“. Jedinou touhou bude vymanit se z vlivu takového nepříjemného Boha. Jakmile se mu to podaří, jako odvázaný z řetězu své morální principy pošle 16

nahoru komínem, protože pro něj nikdy nebyly opravdovými zásadami života, ale pouze daní, kterou platil, aby měl vnitřní klid. Střed mezi oběma extrémy, které nakonec mohou přerůst až do duchovní či duševní patologie, může člověka udržet v rovnováze. Jako akrobata, který se ve výšce na napnutém laně udržuje v rovnováze tyčí. To však vyžaduje každodenní, ba možná i častější kontrolu. Práce s tyčí v rovnováze bude pro něj opravdovým mistrovstvím. Cesta svatého Jana Ačkoli tato cesta je jedna z možných řešení a mnozí ji praktikují, existuje ještě i jiná, podle mě mnohem zralejší. Popisuje ji sv. Jan ve svém prvním listě: „My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je on tam, takoví jsme i my zde na zemi. Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach zapuzuje; strach přece předpokládá trest, a kdo má strach, není v lásce dokonalý.“ (1 Jan 4,1618). Tato cesta spočívá ne v akci jako ta první, ale v reakci. Akce znamená, že jsem první, kdo jedná, a na své jednání čekám odpověď - reakci ze strany Boha. Když následuji příkazy Písma, tehdy jednám akčně. Jenže je to cesta velmi namáhavá a dost často frustrující, protože jak vím, jestli dělám opravdu dobře a opravdu dost? Cesta reakce, kterou popisuje sv. Jan, je jednodušší a účinnější. Spočívá v kontemplaci toho, co Bůh jako první dělá pro mě. Bůh mě nekonečně miluje, přesně tak, jak to je v patnácté kapitole Lukášova evangelia. Nemůže mě nemilovat, neboť by zradil sám sebe. Jestliže já tuto jeho lásku hluboce pochopím, nemohu jinak, než ji opětovat, čili na ni reagovat. Pro člověka, který pochopil Boží lásku, se Bůh nikdy nestane dědečkem-vrátným, kterému se bude snažit projít přes rozum vždy, když to bude potřebovat. Ani se pro něj nestane monstrem, které bude nenávidět a vyhýbat se mu, protože ho přehnaně trestá za každou nezvládnutou maličkost. 17

Syn, kterého bolí vlastní nevděčnost Člověk, který pochopí Boží lásku, bude jako syn, který celé roky ubližuje své matce a chová se k ní hrubě, ačkoliv mu matka neustále přisluhuje, všechno mu toleruje a má s ním nesmírně hodně trpělivosti, až jednoho dne procitne a pochopí: velikost lásky své matky a malost svého chování k ní. Toto může skončit slzami a především změnou. Nemusí být hned radikální, neboť lety zakořeněné vzorce chování nelze okamžitě změnit, ale bude to obrácení srdce. Každý nový přestupek proti lásce k milující osobě bude doprovázen pocitem studu za nevděčnost a touhou něco s tím dělat. Svatý Ignác z Loyoly má ve svých duchovních cvičeních tento proces přítomen na konci prvního týdne, kdy exercitant na základě meditací poznal Boží lásku vůči sobě a svůj nevděčný vztah k Bohu. Končí ve fázi bezútěšnosti, zlomenosti, lítosti a slz nad svým životem. Motivem mu nebude strach, ale Boží láska, kterou zrazoval. Samozřejmě, dále ho to má vést k tomu, aby na tuto poznanou lásku reagoval. Z toho, co jsme si vysvětlili, vyplývá i nová definice strachu. Ve skutečnosti to, o co ve vztahu k Bohu jde, není strach či úzkost, emoce mobilizující na útěk v okolnostech nebezpečí, ale bázeň, úcta. Je to vlastnost, která určuje limity našeho chování. Jistý rodič to objasnil takto: „Když se nám narodí dítě, obklopujeme ho bezmeznou láskou. A když roste, vštěpujeme mu vůči sobě, jeho rodičům, i jistou formu strachu před námi. Pokud bychom zůstali jen u bezmezné lásky, dítě by si vůči nám dovolovalo, nevážilo bys nás. Pokud se tato láska doplní o dimenzi strachu, který však je ve skutečnosti bázní a respektem, bude se vůči nám chovat svobodně a vyváženě.“ Každý vztah, nejen k rodičům, musí mít tyto dva komponenty: lásku a bázeň. I vztah manžela k manželce, ba i přítele k příteli. Pokud by tomu tak nebylo, přátelství, v němž není hranic, se rozpadne. O co víc to tedy platí ve vztahu k Bohu. (podle KN) 18

Odmítání autorit, hledání idolů Puberta je jedním z nejbouřlivějších období v životě člověka. Mladí zapomenou na respekt vůči starším a sami přicházejí s vlastním receptem na dospělost. Jejich sebevědomé teorie mají však často vrtkavé základy, a když se jim zhroutí, přicházejí na řadu opět dospělí, aby je posunuli dál.

Když jsme se narodili, všichni nás obskakovali. Každá návštěva si nás chtěla prohlédnout a pochovat. Babičky, dědečkové, tety, strýcové se předháněli vtom, kdo nám daruje hezčí dárek. Náš bezstarostný život neměl žádnou velkou chybu. Spali jsme, kolik jsme chtěli, jídlo nám přichystali a ani pozornosti nám hodně nechybělo. Rodiče pro nás znamenali všechno, bez nich jsme si naši existenci neuměli představit. Každý začátek má však i svůj konec a před námi bylo nové období života. Najednou jsme začali rychle růst; museli jsme se stát odpovědnějšími a i té pozornosti bylo už jaksi pomálu. Nakonec to vyvrcholilo tím, že jsme se ocitli ve školní lavici. Tehdy jsme si pravděpodobně poprvé uvědomili, že ne všechno v životě bude jako lízání medu. No a pak přišla puberta bouřlivé období, když naši rodiče zjistili. Co za „kvítka“ to doma mají. Vzdor vůči autoritám Do puberty se člověk dostává mezi 10. a 11. rokem, je to však individuální a existuje předčasná i opožděná puberta. Dívky se do této vývojové etapy dostávají obvykle dříve než chlapci. Odborně lze pubertu popsat jako období od začátku pohlavního dozrávání až po dosažení pohlavní zralosti. Už z této definice vyplývá, že puberta je jakási přechodná fáze mezi dětstvím a dospělostí. Svou roli začnou hrát hormony, v důsledku čehož mladý člověk dívá na svět jinýma očima než dosud. Uvědomuje si svou osobnost a rodiče, které do té doby uznával jako neochvějnou autoritu, přestává poslouchat, vzdoruje jim a obviňuje je z různých křivd. Podobně odmítá i další autority zejména ve škole - a přitom se snaží „hrát si“ na dospěláka. Tento paradox puberty, kdy mladí vzdorují dospělým a zároveň jimi chtějí být, má za následek, že dívky se oblékají jako dámy a chlapci přebírají od starších hospodské řeči. 19

Klamavé idoly Jelikož se „puberťák“ proti tradičním autoritám bouří, hledá idoly, kterým se snaží svým chováním připodobnit. Nejčastěji jsou to teanegerské popové hvězdičky, které se však ještě samy pasují s pubertou. Mají však image, jsou populární a navenek působí jako zcela samostatné a na nikom nezávislé osoby. To je přesně to, po čem mladí v pubertě touží - být někým, být samostatnou jednotkou, být obdivovaní. Je však pravda, že i tyto idoly jsou stále pod velkým vlivem, ať již rodičů nebo manažerů a producentů. Jejich samostatnost je tak pouze pro oči; ve skutečnosti jsou to děti, které procházejí často mnohem komplikovanější pubertou než jejich neznámí vrstevníci. První lásky a změny Puberta není pouze o vzdoru, ale i o prvních zamilováních, prvních polibcích, ale i o prvních zklamáních v lásce. V tomto období se nedá mluvit o nějakých zralých vztazích; je to spíše důsledek zkoumání nových možností. Držení se za ruce je pěkný moment pro každého, ale až polibek mladí považují za jakési vyvrcholení snahy navázat vztah a dokázat tím svou vyzrálost. To, že po týdnu se tento - podle nich osudový - vztah skončí, má za následek vyčítání si neschopnosti. Po sebevědomých řečech jsou najednou ze sebe zklamáni, že se jim nedaří být takoví, jakými chtěli být. K tomu se přidají tělesné změny, s nimiž souvisí znásobení péče o vzhled. A když už se mladým podaří všechny nedokonalosti, jak páchnoucí podpaží či širší boky, zakrýt, objeví se další typický příznak puberty - akné. Úloha rodičů Je pochopitelné, že v mladém člověku tehdy převládají různé pocity a jeho náladovost je toho logickým vyústěním. Rodiče, které mladí sice odmítají respektovat, by v takové situaci neměli dávat ratolestem najevo, jak se mýlili, a že příště by je měli více poslouchat. Spíše by bylo namístě projevit zájem o jejich problémy a dostat se tak k nim blíž a obnovit v nich důvěru v rodičovskou autoritu. Puberta je období velkých životních změn. Je proto důležité, aby měli mladí v této fázi vývinu u sebe člověka, který jim bude oporou. Vyžaduje to hodně trpělivosti a pevných nervů, ale každý z nás tímto obdobím prošel a ví, že bez pomoci druhých by mohla být cesta k dospělosti spojená s nenaplněnými očekáváními. (podle KN) 20

Hluboká propast Jeden muž byl pořád s něčím nespokojen, stále mu něco vadilo na lidech kolem a ustavičné si stěžoval na Boha: „Proč by měl každý nosit svůj kříž? Copak se tomu nedá nějak vyhnout? Už mám těch každodenních trampot opravdu dost.“ Dobrý Bůh mu odpověděl snem. V tom snu byl pozemský život lidí jako nekonečné procesí. Každý člověk nesl na zádech kříž. Šli pomalu, krok za krokem, ale stále dál. V nekonečném průvodu kráčel i onen muž a nesl svůj vlastní kříž. Pak si všiml, že kříž je příliš dlouhý, a proto se mu šlo tak těžko. „Stačilo by o kousek ho zkrátit, trmácel bych se mnohem méně,“ pomyslel si. Posadil se na obrubník a rychle kus kříže uřízl. Hned se mu šlo snadněji a mohl jít i rychleji. Bez velké námahy došel až k místu, kam, jak se zdálo, celý průvod směřoval. Na tom místě se rozkládala propast - široká průrva, za kterou začínala „země věčného štěstí“. Byl na ni nádherný pohled. Ale nebyl tam ani most, ani lávka. A přece přes ni lidé přecházeli. Každý si sundal kříž z ramene, položil ho přes propast a přešel na druhou stranu. Jako by ty kříže byly udělány na míru. Sahaly přesně od jednoho srázu propasti ke druhému. Přešli všichni. Jen on ne. Svůj kříž si zkrátil a ten teď nedosahoval na druhou stranu propasti. Muž se rozplakal a zoufale naříkal: „Kdybych to jenom věděl…“ Ale už bylo pozdě a nářek mu nepomohl. Svatou Terezii z Avily právě ve chvíli velkých starostí přepadla mučivá bolest nohou. Postěžovala si Bohu: „Pane, to mi ještě scházelo po tolika trápeních!“ Bůh jí odpověděl: „Terezie, tak jednám se svými přáteli. „ A Terezie na to: „Teď je mi jasné, proč jich máš tak málo!“ 21

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

20. Souboj V životopise Dominika Savia čteme příhodu, která je zcela ojedinělá a ukazuje nám jeho hrdinství v nejkrásnějším světle. Chodil do druhé třídy gymnázia školy profesora Bonzanina. Víme, že tam chodili také synci některých turínských šlechticů. Ti byli velmi choulostiví na svou čest a mysleli si, že čest si musí každý chránit i za cenu krveprolití. Jednou se a takoví poškorpili, a protože do nich vjela fúrie, vyzvali se na souboj. Za místo souboje si vybrali louku u Pevnosti, kde nyní stojí farní kostel sv, Barbory. Pistole neměli ani kordy, tak se rozhodli, že budou po sobě házet, tak dlouho kameny, až jeden zůstane ležet. Dominik o tom věděl a naplňovalo ho to hrůzou. To byl přece jasný smrtelný hřích nenávisti! - Co dělat? Šel za nimi a rozmlouval jim to, - Jinak to byli jeho přátelé, ale teď jako by házel hrách na zeď nebo mluvil do hluchého. Pomodlil se tedy k Pánu Bohu, co má dělat, a rozhodl se. Šel znovu za nimi a řekl jim: "Když mne nechcete poslechnout, aspoň mi slibte, že mi splníte jedno přání." "To může být", řekli oni, "ovšem nesmí to být nic, co by souboj překazilo." "Slibuji Vám to, ale řeknu vám to až na místě souboje." - Chlapci se zarazili, ale nechtěli zrušit, co řekli. Dominik šel s nimi na louku souboje. Nikdo jiný tam nebyl. Hoši udělali dvě čáry, které přestoupit znamenalo utéci, pak si každý udělal zásobu kamenů a už si svlékali kabáty a mělo se začít, Dominik v rozhodné chvíli řekl: "Slíbili jste mi, že mi splníte přání…" "Slíbili. Co to má být?" Dominik sáhl do kapsy a vytáhl malý dřevěný křížek. "Můžete se bít, nebudu vám v tom bránit, ani to na vás neřeknu. Mé přání je toto: Než začnete na sebe házet, každý mne udeřte do hlavy kamenem a řekněte: Pán Ježíš za nás prolil svou krev, ale nám je to jedno, my si neodpustíme a vykonáme pomstu, kterou jsme slíbili." Hoši něco takového nečekali. Byli přece věřící a chápali, co tím chtěl Dominik říci. Pustili kameny z rukou a před Dominikem si podali ruce a smířili se. Nejkrásnější na tom je, že Dominik také splnil, co řekl. Nikomu se o události 22

nezmínil. Don Bosco se o tom dověděl jen díky tomu, že jeden z těch chlapců mu to řekl sám. A zase to byl Dominik, kdo mu poradil, aby se šel vyzpovídat. Nenechal věc nedokončenou. Vůbec Dominik bezvadně věděl, kde se dokončuje dílo obrácení, když někdo zhřeší: ve zpovědnici. Sám chodil ke svaté zpovědi rád, chodil k Don Boskovi, ale ještě si umínil, že nikdy nepůjde sám. Zpovídalo se hromadně v sobotu odpoledne a to už měl Savio vždy připravené různé případy. Během týdne při hře měl ve zvyku hru na chvíli přerušit a nechat si slíbit od kamaráda, že s ním půjde v sobotu ke zpovědi. Pak hrál dál. Když přišla sobota, neopomenul své zákazníky obejít a připomenout jim slib. Sem tam někdo v poslední chvíli couvl, ale většinou to vyšlo. Stalo se, že Dominik přivedl k Don Boskově zpovědnici sedm chlapců najednou.

Je dovolený souboj? Souboj je projevem nenávisti. Jaký hřích je nenávist? Nenávist je smrtelný hřích. Je projevem sily a statečnosti prát se? Pere se jen ten, kdo je duševní slaboch a nedovede se ovládat. Jak smýšlí křesťan ve věci míru a usmíření? My křesťané jsme zásadně pro mír mezi lidmi a pracujeme na usmíření lidí mezi sebou. Jak to vypadá s mírem v dnešním světě? Jelikož stále vypukají války, je to znamení, že lidstvo pořád ještě není na lidské úrovni. Co můžeme vykonat pro mír ve světě? Modlit se, sami žít s každým v pokoji, propagovat mír a vytvářet k němu předpoklady (aby se zachovávala Boží přikázání).

21. Svátostný Ježíš Mluvili jsme o mariánské úctě Dominika Savia, ale jeho mimořádnou svatost nevysvětlíme bez zvláštní úcty k Nejsvětější svátosti oltářní. Jednou z nejradostnějších skutečností katolického náboženství je skutečná přítomnost zmrtvýchvstalého Ježíše mezi námi, a to ve způsobách chleba a vína. Zde se za nás při mši svaté obětuje a také se nám dává za pokrm a nápoj. A když kněz uloží některé svaté hostie do svatostánku, Ježíš je trvale takto přítomen v kostele, Toto všechno Dominik Savio věděl a hluboce to prožíval. Ježíš byl pravým středem jeho života. Jeho nejlepší myšlenky a city se točily kolem něho. 23

Dominik už od dětství chodil rád na mši svatou. Prožíval ji s hlubokou vírou. Pána Ježíše skoro cítil přítomného. Protože měl to štěstí, že při Oratoři stál kostel svatého Františka Saleského a ten by stále přístupný, Dominik si zvykl často tam vstupovat. Jít po obědě na návštěvu k Pánu Ježíši, to byla pro něho samozřejmost. Zdržel se chvilku před svatostánkem, chvilku před obrazem Panny Marie a šťasten si šel s chlapci hrát. Bylo mu, jako by měl Pána Ježíše s sebou. Měl ho v srdci. Tyto návštěvy konal častěji za den, jak jen měl možnost. Tehdy bylo zvykem nést Nejsvětější Svátost oltářní nemocným veřejně, třeba po hlučné ulici. Lidé měli ve zvyku pokleknout a počkat, až kněz přejde. Kdo mohl, provázel kněze až k domu nemocného. Dominik vždy poklekal na obě kolena. Za každého počasí. Jednou mu někdo vytkl, že si zamaže kalhoty, ale on v návalu horlivosti odpověděl; - "To nevadí, Pánu Bohu patřím já i moje kalhoty." Jednou, když opět šel kněz "s Pánem Bohem", Dominik klekl, ale vedle něho jakýsi důstojník zůstal stát, jako by se bál kleknout. Dominik s klidem vytáhl z kapsy čistý kapesník a pěkně ho před vojákem rozložil na chodník. Pak se na něho usmál a dával mu znamení, aby si na něj klekl. Ten pochopil a klekl, ale ne na kapesník, nýbrž vedle na holou zem. Do Oratoře přišel Dominik se zvykem chodit ke svatému přijímání jednou za měsíc. V Oratoři s pomocí Don Bosca přešel postupně na každodenní přijímání. Ovšem dával si pozor, aby mu nezevšednělo. Proto si do večerní modlitby před spaním zařadil krátkou modlitbu, vyjadřující touhu po svatém přijímání. Do kostela na mši svatou šel s vědomím, že se zase setká důvěrně se svým nejlepším přítelem Ježíšem. Poděkování konal společně s druhými, ale u něho, jak říkal Don Bosko, byl vlastně celý den děkováním i přípravou. Pořád myslel na Pána Ježíše a žil k jeho radosti. Také si udělal jakýsi plán úmyslů, na které bude obětovat svaté přijímání: v neděli ke cti Nejsvětější Trojice, v pondělí za dobrodince duchovní i časné, v úterý ke cti svatého Dominika a svatého Anděla strážného, ve středu ke cti Panny Marie Bolestné za obrácení hříšníků, ve čtvrtek za duše v očistci, v pátek ke cti Utrpení Pána Ježíše, v sobotu ke cti Panny Marie za dosažení její ochrany pro život i pro okamžik smrti. Jeho eucharistická zbožnost byla tak veliká, že se mu dostalo darů zcela mimořádných. Don Bosco o tom vypravuje v jeho životopise. Důležité je, co při tom zdůrazňuje: "Píši věci, které jsem viděl na vlastní oči a ujišťuji, že píši 24

úzkostlivě jen a jen pravdu." Don Bosko vypravuje, že jednou nepřišel Dominik ráno ani na snídani, ani do školy, ani na oběd. Protože se někdy stávalo, že dostal od něho zvláštní úkol, nikdo si toho zprvu nepovšimnul. Až po obědě Don Bosco upozornil, že Savio není k nalezení. Don Bosco Dominika dobře znal a hned mu přišlo podezření, kde by mohl být. Šel do kostela rovnou za oltář, kde byl dost veliký prostor pro zpěváky, hudbu a podobně. Tam ho našel. Dominik tam stál jako kamenná socha. Jednu nohu měl na druhé, jednou rukou se opíral o notový pultík, oči měl upřené na místo, kde byl svatostánek. Ani sebou nehnul. Don Bosko se ho dotknul a teprve tehdy hoch otevřel oči a rovně si stoupl. Když viděl Don Bosca, zeptal se: "Už je snídaně?" Don Bosko vytáhl hodinky z kapsy a ukázal mu je. "Pěkná snídaně! Podívej se: jsou dvě hodiny odpoledne." Dominik se začervenal a prosil za odpuštění, že nebyl ve škole. "To nic," řekl pan ředitel, "jdi na oběd, a kdyby se tě někdo ptal, kde jsi byl, řekni mu, žes byl se mnou." Po této události si Don Bosco zača pečlivě zapisovat všecko, se Dominika týkalo. Nebyl to jediný případ toho druhu. Jindy Don Bosco zaslechl za oltářem v chóru, jako by tam někdo hovořil. Byl to zase Dominik. Zaslechl tato slova: "Ano, miluji tě, můj Bože. Už jsem ti to řekl tolikrát a znovu to opakuji. Chci tě milovat až do smrti. Kdybych tě měl někdy urazit, raději ať na místě zemřu. Raději smrt než hřích!" Ještě jedna věc zaslouží zmínky: Dominik strašně rád ministroval. Patřil mezi tak zvaný "malý klér" oratoře. Když si oblékal komži, která měla podobu kněžské kleriky, byl vždy v sedmém nebi a představoval si, jak bude brzy trvale nosit duchovní roucho, které ho pak ještě více přiblíží k Pánu. A jednou, dá-li Pán Bůh, až bude knězem, to teprve bude Pánu Ježíši blízko, jak žádný jiný člověk!

Čím byl svátostný Pán Ježíš" Dominiku Saviovi? Vším. Bez něho nejsme nic, s ním jsme všechno. Křesťan je úd Ježíše Krista a nemělo by to být pouhé slovo. V čem se projevovala jeho eucharistická zbožnost? Chodil denně ke svatému přijímání, prožíval je svatě a také ho to táhlo ke svatostánku. V čem bychom mohli Dominika napodobit? Snažil se dobře přijímat a rád navštěvoval svátostného Krista ve svatostánku. S čím se musí začít? Hříšník se Pánu Ježíši vyhýbá. Musí se začít bojem s hříchem.

25

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Tintoretto - Ježíš před Pilátem

26

První zastavení jedné křížové cesty uvádí následující rozjímání: "Postavili jsme nádherné soudní paláce. Desatero jsme rozmnožili na nepřehledné množství zákonů a předpisů a ustanovili jsme štáb těch, co dohlížejí na naplňování zákona. Všichni jsme neplacenými soudci, jmenovaných na toto místo vlastní pýchou. Soudíme na ulici, v časopisech, domácnostech, ale nejčastěji ve vlastních srdcích. Všichni jsme soudci a zároveň obžalovanými. Na co je nám tolik soudců? Copak neštěstí nevolá spíše po pomoci než po odsouzení? Copak není krásnější být lékařem než soudcem? Za soudcem se mnohokrát skrývá už jen kat! Co na to řekneš ty, odsouzený soudce, potrestaná nevinnosti? Proč se nebráníš? Proč mlčíš? Mlčíš jako tehdy, když k tobě přivedli hříšnici, abys ji odsoudil k ukamenování: kdo z vás je bez hříchu ať hodí do ní kamenem… nic víc! Pak ses sklonil a psal jsi do prachu země. A o chvíli už nebylo ani soudců, ani kamení. Když se podívám na své bratry a sestry, snadno najdu něco, co bych mohl odsoudit, ale když se podívám na tebe a na sebe, nezůstává mi nic jiného než mlčet, zahodit kámen spolu slovy a myšlenkami odsouzení." Často soudíme a vynášíme rozsudky. Místo toho bychom měli více poslouchat Ježíšova slova: "nesuďte a nebudete souzeni" (Lk 6,37). Posuzování vede k odsuzování a to nakonec k vzájemnému odcizení se. Ježíš přišel pro to, aby sjednotil rozptýlené Boží děti (srov. Jan 11,52). V Ježíšových dobách panovalo ve Svaté zemi velké odcizení se. Mezi Římany a Židy bylo otevřené nepřátelství, ale vzájemné odcizení se existovalo i uvnitř židovského národa, který byl roztříštěn do množství frakcí: farizeje, saduceje, zelóty, esény, helenizované židy… Navíc obyvatelé jednoho regionu pohrdali obyvateli jiného: "Copak může být z Nazareta něco dobrého?" (Jan l,46). Do tohoto světa, rozděleného vzájemným odcizením a pohrdáním, přichází Ježíš, který měl otevřené srdce vůči celníkům a hříšníkům. Brány své družiny nezavřel před nikým. Se stejnou otevřeností přijímá prosté rybáře, celníka Matouše, Marii Magdalénu, jakož i vlivné farizeje Nikodéma a Josefa z Arimateje a později i pronásledovatele Šavla. Je ironií, že člověk, který měl otevřené srdce pro každého, se stal "obětním Beránkem" vzájemného lidského odcizení. Dav před Pilátem křičel: "Jeho krev na nás a na naše děti!" (Mt 27,25). A vskutku jeho krev se stane krví smíření. Jeho smrt na kříži je smazáním "dlužního úpisu" (Kol 2,14). Skrze jeho smrt se ruší zeď rozdělení (Ef 2,14). V něm lidstvo může vyjít ze stavu svého odcizení se Bohu, vždyť Bůh se stal jedním z nás, aby překonal tuto propast odcizení. 27

Proces s Ježíšem nám ukazuje protiklad mezi davem a osobností. Skutečnou osobností není Pilát, který se stává pouze reprezentantem masy - Kristus je osobnost! Ježíš mlčel. Před mlčením často unikáme do hlomozu tohoto světa, abychom nemuseli být sami se sebou, s Bohem… a přece právě mlčení nám pomáhá stát se osobnostmi; ani ne tak osobnostmi tohoto světa, ale skutečnými Božími osobnostmi. Z davu se vyjímá pár postav. Ježíš v bílé tunice, která znázorňuje jeho nevinnost, Pilát, který se vynořuje z přítmí, zapisovatel, zvědavec v pravém dolním rohu a sluha, který myje Pilátovi ruky. V životě procházíme všemi znázorněnými postoji. Občas jsme zvědavci, kteří se naklánějí, aby lépe viděli, co se bude dít. Nečinně přihlížejí, jen aby měli o čem povídat. Jindy jsme zapisovatelé, kteří po celý život zapisují do svého srdce, jak se kdo kdy choval vůči nim, aby mohli pak nad ním vynést rozsudek, nebo jsme těmi, co si nad jinými pouze myjí ruce… Ve skutečnosti v centru obrazu je znázorněné mytí rukou. Toto Pilátovo gesto je v protikladu k Ježíšově oběti. Pilát nechtěl nést odpovědnost (vinu) za Ježíšovu smrt, což naznačil symbolickým úkonem umytí si rukou. Ježíš naopak chce na sebe vzít vinu nás všech a myslí to vážně až po prolití vlastní krve. On není tím, kdo si nad námi myje ruce a nechává nás napospas "slepému osudu" a našim hříchům. On raději prolije za nás svou krev, aby nás obmyl od našich nepravostí.

Problém Jeden pravověrný žid přiběhl za rabínem s nářkem: „Rabbi, stala se hrozná věc. Můj syn si chce vzít křesťanku!“ „Tvůj syn?“ zeptal se rabín. „Tak já ti něco povím. Já jsem hlavou naší komunity a mám i s rodinou všem dávat přiklad. A můj syn si taky chce vzít křesťanku a chce se dát pokřtít.“ Pravověrný Žid se zarazil a pak se zeptal: „Když má problém někdo z nás, tak jde za tebou, ale na koho se s takovou věcí můžeš obrátit ty?“ „Kdo si myslíš, že mi ještě zbývá? Obrátil jsem se na Boha.“ „A co ti na to řekl Bůh?“ „Ty myslíš, že máš problémy se svým synem? Jen se podívej na mého!“ Zde je celé tajemství vtělení. Bůh, který říká: „Já také.“ 28

Biblické ženy Někdy při četbě Písma svatého můžeme mít dojem, že snad všechno záleželo na mužích, ale i ženy hrály svoji úlohu. Pojďme se tedy na stránkách Zrníčka podívat na ženy Starého zákona.

Takto skončil Lot, aneb Lotovy dcery Máme před sebou otce se svými dvěma dospělými dcerami. Lota ze Sodomské záhuby vytrhla Boží milost, ale také modlitby jeho strýce Abrahama. Dostal se ze Sodomy, ale celou svou rodinu nezachránil. Oba budoucí zeťové o odchodu z domova nechtěli ani slyšet a jeho manželka a matka jeho dětí zůstala v podobě solného sloupu na cestě. Lotovy dcery byly zamilované, dokonce zasnoubené. Nebyl to jen sen, že odchodem ze Sodomy mnoho ztratily. Své milované, svůj domov, svou matku. Nelehká situace ani pro Lota. Ale zachránili své holé životy! Ale ukázalo se, že si obě dívky přece jenom něco vzaly s sebou – nemravného ducha Sodomy. Sodomské zvyky hluboko pronikly do jejich duše. Je až s podivem, že v takovém prostředí zůstaly neposkvrněné na svém těle. Otec se mohl pochlubit, že jsou čisté a nepoznaly muže. Ale to, co se odehrálo mezi nimi na hoře poblíž Soaru prozrazuje, že Lotovy dcery neměly víru a v jeskyni „na kraji světa“ je zachvátil strach. Nekontrolovatelný strach, který je schopen nahnat člověka do hanebných činů a všechno zkazit. Je jasné, že takový strach se neobjeví ze dne na den. Plíží se pomalu, má svou historii. Nevíme, jak dlouho ti tři žili v jeskyni. Mohly to být i roky. Vždyť si už vypěstovali víno, měli na něho své vlastní nádoby. Už se tam usadili. Avšak strach dívek z toho, že se neprovdají, zůstanou bezdětné, sílil. Z počátku o tom sestry možná nemluvily, ale postupem času se o něj podělily. Starší, prvorozená přišla s návrhem. Velice odvážným a nedobrým, ale pochopení u své sestry našla. Dohodly se mezi sebou, ale ještě se nedohodly se svým otcem. Bylo jim jasné, že to nebude vůbec lehké. Jejich otec má jiné a pevné 29

zásady. Ke zplození dětí ho nepřemluví. Musí ho obelstít! Věc byla velmi delikátní, ale pomohly si. Lot měl sice pěkné zásady, ale nebyl pánem svého těla. Dal se opít a stal se hračkou svých dcer. Mohlo být všechno jinak, kdyby jim matka odmalička vštěpovala vážnost hříchu a jeho důsledky? Kdyby je učila spoléhat na Pána Boha? Mohlo, ale takovou výchovu dcery neměly. Vždyť i své bývalé snoubence určitě nepoznaly ve shromáždění Božího lidu. Tragédie, jíž jsme svědky i dnes. Strach z posměchu, strach z odlišnosti, z nezapadnutí do kolektivu, strach z označení podivínky, z toho, že zůstanou „na ocet“, nutí holky „chodit“ s kdekým, jenom proto, aby s někým chodily. Vědomě opouštějí to, v čem se podporovaly – čistotu ve vztazích a víru v to, že Ježíš vede jejich životy a že všechno má svůj čas. Dcerám se podlá akce podařila. Obě počaly a porodily, jak si přály. Utvrzovaly se vzájemně v tom, že to byla správná cesta. O tom, že je netížilo svědomí, svědčí jména, která daly svým synům. Prvorozená syna pojmenovala Moáb (to je Z otce zplozený), mladší Ben-ami (to je Syn mého příbuzného). Z toho lze usoudit, že dcery se za svůj čin nestyděly a veřejně ho daly najevo. Díky Boží milosti se chlapci narodili zdraví a vznikly z nich dva národy. Moabka Rút je dokonce zařazená i do rodokmene Božího syna. Obě dcery nejednaly pod tlakem sexuálního potěšení. Nešlo tu o tělesnost, ale bezuzdnost a touhu být matkou a zachovat rod. Nevíme nic o tom, že by dále vedly nemravný život. Je velký rozdíl mezi tím, když někdo neudrží na uzdě své „hormony“, vyzná to Pánu Bohu jako hřích a dál žije v čistotě a tím, když se někdo chová promiskuitně a s úsměvem na tváři. Vina Lotových dcer neleží na poli nemravnosti, ale nedůvěry v dobré Boží úmysly. Kéž bychom vždy měli jistotu, že Pán Bůh o nás ví a chce pro nás to nejlepší! Vychytralé dcery oklamaly otce, ale nerozhodný otec jim dopomohl k této nevěře. I my máme děti a s nimi někam jdeme, směřujeme. Abrahám dozrával ve víře, vyvinul se do přítele a Božího proroka, jeho život se stal programem pro věřící všech dob, zatímco Lot horko-těžko chránil svůj ztroskotaný život a jeho konec byl hanebně smutný. Kde a kam dospějeme my? Na tuto otázku se musíme dívat ve světle svých dětí. Spolu s nimi stojíme nebo padáme. Pamatujme na Lotovu ženu a nezapomeňme, jak skončil Lot se svými dcerami. (příště „Sářina služebnice Hagar“)

30

Jak se přes půst postit Skončil folklórní masopust a liturgicky vstupujeme do postní doby. "Pod hříchem" bychom se měli důsledně postit na Popeleční středu a Velký pátek. Hřích je dolní hranicí. Pravý půst má pozvedat vzhůru, k Bohu, a rodí se z upřímné touhy zbavit se všeho, co spoutává duši i tělo. Církev ho nenařizuje, neboť je plodem lásky, kterou nařídit nelze. Ale zve do něj, obohacená staletími prověřenou asketickou zkušeností, potvrzenou moderními poznatky medicíny a psychologie. Podceňování půstu je, zdá se, za námi. Paradoxně ho naše současníky donutily objevit nemoci vyplývající z konzumního způsobu života. Jistou krizi křesťanského půstu způsobilo přílišné zaměření se na duchovní sféru. Tělo a duše se však navzájem podmiňují a právě půst napomáhá jejich harmonické součinnosti. Liturgické období čtyřicetidenního půstu (Quadragesimo) nemá však za cíl pouze tělesné půsty, mělo by ho vyplňovat i víc modlitby a skutků milosrdenství. Chceme se však zaměřit na samotný půst. Půst jako terapie V nejširším smyslu se půst definuje jako svobodné odříkání si jídla nebo nápoje s určitým cílem. Cíl bývá přirozený nebo nadpřirozený a právě on dává půstu nejhlubší hodnotu. I přirozenému půstu, když někdo například potřebuje zhubnout kvůli zdraví, můžeme dát nadpřirozený cíl: námahu spojenou s odříkáním obětovat Bohu a takovou starost o zdraví vnímat jako plnění Boží vůle. Je třeba vycházet ze základního faktu, že vůle, city, rozum, tělo a duše tvoří jeden celek a vždy zasahují více oblastí. I když si odřekneme kouření či alkohol jen kvůli zdraví, zároveň si tím posilujeme naši vůli, která je najednou pružnější i v jiných oblastech. Odříkání učí člověka altruismu, nemít vše výhradně podle své chuti, což ovlivňuje vztahy s druhými. Neboť v současnosti i mnohým křesťanům ničí zdraví nemírnost v jídle, pití, v kouření, v konsumu televize či internetu a současně tím spoutává i jejich duchovní život, je nejrozumnější zaměřit se v tomto období právě na půst v uvedených oblastech. Má to praktický a zároveň duchovní význam. Ne potlačovat tělo, ale zapojovat do služby ducha K terapeutickému půstu jen několik poznámek: pokud by se někdo rozhodl pro radikální formu půstu jako léčení některé nemoci, je třeba, aby se poradil s 31

lékařem. Přísné půsty jen pro pěknou linii a dokonce na úkor zdraví by mohly být z duchovního pohledu vyhledáváním marnivosti, ba i hříchem. Při zdravém půstu nikdy nejde o odmítání naší tělesnosti, ale o přijetí a povznesení našeho těla. Tento vnitřní postoj je velmi důležitý: půst má spojovat duši s tělem, aby mezi nimi nebyla roztržka. Ne potlačovat tělo, ale podřizovat ho do služby ducha. Někteří úzkostliví lidé mají z mnoha jídel strach a vyhýbají se jim. To nelze nazvat postem. Je třeba se poučit o zdravé výživě a strach vědomě překonávat, většinou nám škodí více než samotné jídlo. I příliš ustaraný výběr postních jídel je více na škodu než k užitku. Myšlenky takového člověka se točí kolem jídla a sebe sama, takže je jimi spoután. Tělesný půst nelze chápat jako trestání svého těla, ale osvobozování se od škodlivých závislostí. Ne nadarmo nás Kristus vyzývá, abychom si během půstu pomazali hlavu olejem a byli veselé mysli. K účinnosti půstu, zejména terapeutického, je nutná i určitá pravidelnost, vytrvalost a jistá delší doba. Vytrvalost však nesmí být nerozumná. Když je důvod půst přerušit, patří k rozumné pokoře tak učinit. Třeba jen citlivě odhalovat levné falešné výmluvy, ke kterým jsme náchylní právě během půstu. Půst za dobré rozhodnutí Ježíš na námitku farizeů, proč se jeho učedníci nepostí, odpověděl, že i oni se budou postit, když jim vezmou ženicha. Je jím on sám. Byl jim vzat na Velký pátek, proto patří k nejstarší církevní tradici páteční půst, a to zejména na Velký pátek. Už ze Skutků však známe i jiný motiv půstu, který se v Církvi praktikoval od začátku: půst před důležitým rozhodnutím, například před oddělením se Šavla a Barnabáše pro zvláštní apoštolské poslání. Když si člověk vědomě odřekne jídlo nebo nápoj, což je mnohem snazší kontrolovat jak myšlenky, stává se pánem nad svými chutěmi, emocemi, nad sebou samým. Takový stav je velmi důležitý, pokud chce dělat vážné rozhodnutí, či se dostat ze složité krize. Tzv. existenciální půst pomáhá člověku být nad věcí, stát se opět pánem situace. Kromě toho posiluje vůli, která bývá v těžkých okolnostech vystavena zkoušce. Nejdůležitější je tu však duchovní motiv: nábožensky motivovaný půst spojuje s Bohem, od kterého očekáváme sílu a světlo pro správné rozhodnutí. Opět je vidět, jak se zde harmonicky prolíná duchovní rovina s praktickým ovocem půstu. Abychom se pozvedli k Bohu I když každý člověk bytostně touží po spojení s Bohem, zároveň je v něm tajemná síla, která ho táhne dolů - mysterium iniquitatis (tajemství nepravosti). Ze zkušenosti víme, že jí nemůžeme čelit ani jasným rozumem (kolikrát jsme 32

si řekli, že určitou hloupost už nikdy v životě neuděláme!), ani silnou vůlí (kolikrát jsme si to upřímně a silně předsevzali!). Protipólem náklonnosti ke špatnému je Boží milost, která člověka podobně tajemně a účinně povznáší vzhůru, k Bohu. Milost však předpokládá přirozenost, Bůh respektuje naši svobodu a nechce za nás udělat vše. Podstatou teologálního půstu, zaměřeného na Boha, je odbourávat překážky, které v nás brání působení Boží milosti a našemu životu s Bohem. Kromě odříkání si jídel a nápojů se materií duchovního půstu stává široká škála jiných odříkání: zálib, které prorůstají naši svobodu, drobného pohodlí; klidné snášení nepříjemných situací, zimy či tepla, zpoždění spojů, nesympatického člověka. Extáze, kterou považujeme za vrchol mystického úsilí, není v podstatě nic jiného než takové zapomenutí na sebe a povznesení se nad sebe (řec. Exstasy doslova vyjití ze sebe), že můžeme být spojeni s Bohem. Netýká se však jen omilostněných mystiků. Každé povznesení se nad své chutě, vyjití ze svého egoismu a otevření se pro druhého je vlastně Exstasy a postupně spojuje s Bohem. Proto spiritualita zná i tzv. praktickou, či aktivní mystiku. O takto zaměřeném půstu také lze říci několik poznámek. Půst je obecně považován za milost. Je schopen posilovat ctnosti, podněcovat modlitbu, být zdrojem pokoje, učitelem čistého srdce a zejména pomáhá člověku otevřít se pro Boha. Podobně jako modlitba nepočítá s vlastními výkony, ale s Bohem. Je vnějším gestem, kterým prosíme o odpuštění a milosrdenství, je projevem lásky k bližním. Duchovní půst přispívá ke změně života. Nemá význam sám o sobě, ale pouze pokud je spojen s obrácením. Má však své specifické poslání, a proto ho nelze jednoduše vynechat a nahradit modlitbou nebo konáním dobrých skutků. Křesťanům pomáhá lépe chápat trpícího Krista, probouzí smysl pro oběť a živěji spojuje se samotným Kristem a jeho obětí. V něm se naše drobné oběti stávají účastí na díle vykoupení. Půst uvolňuje v člověku velké přirozené a nadpřirozené síly, životní elán, vždyť spojuje s Bohem, který je pramenem všeho života. Proč půst před Velikonocemi? Postní doba a půsty v ní jako příprava na slavení velikonočních svátků mají smysl nejen v tom, že nás živěji spojují s trpícím Kristem. Ani pro Krista nebylo utrpení cílem ale prostředkem. Jím nás vykoupil a otevřel cestu k novému životu. Velikonoce znamenají pro křesťana nový život v Bohu díky působení Ducha Svatého. Půst jako očišťování naší svobody znamená vytváření takových podmínek, aby se tento Boží život mohl projevovat i v nás. Askeze a Velikonoce nevyhnutelně kráčejí spolu. Všechny milosti, které nám 33

Kristus chce dávat a liturgicky nám je nabízejí velikonoční svátky, by pro nás neznamenaly mnoho, pokud bychom jim neumožnily v nás působit. Svou milost nám Bůh může dát v jediném okamžiku. Odbourávat překážky vyžaduje dlouhodobé a systematické úsilí. Období Velkého půstu je jedním z nich. Bůh má již nyní připraveno mnoho milostí. Kolik z nich dokážeme načerpat, to závisí na intenzitě našeho prožívání tohoto období. Ne že bychom si askezí tyto milosti měli zasloužit, jen se potřebujeme osvobodit k jejich přijetí. Konzumního kultura vidí v odříkání omezování osobnosti a zásadně ho odmítá. Při hlubším pohledu můžeme vidět, že právě půst je účinnou pomůckou na harmonický rozvoj celé osobnosti a otevírání se pro plný lidský i duchovní život. "Předsevzetí si raději nedělám…" Ve více anketách kolem posledního Silvestra překvapivě rezonoval názor, že je lepší novoroční předsevzetí si nedělat, zbytečně si prý pak vyčteme, že je i tak neplníme. Lehkovážná předsevzetí, ale ani ty příliš heroická, jistě nejsou dobrá. Něco začít a vzápětí zanechat, jen podkopává morálku člověka. Ale obecná zkušenost potvrzuje, že pokud chce člověk dosáhnout nějaký ideál, musí si ho rozměnit do konkrétních předsevzetí, kterými ho postupně dosahuje. Jinak podléhá náladám a velký entuziasmus rychle střídá neméně velké znechucení. Skutečný růst vyžaduje i určitou pravidelnost, stálost a vytrvalost. Co se týče předsevzetí, měla by být reálná, tedy poměrně snadno dosažitelná (v praxi člověk brzy spatří, kolik námahy stojí i zdánlivá drobnost, jako například nejíst mezi snídaní a obědem). Rovněž důležité je, aby byla konkrétní. Do abstraktního předsevzetí se nejsnadněji zahnízdí výmluvy, výjimky a jeho postupné popouštění až opouštění. Při konkrétním předsevzetí člověka potěší i malý krůček, který se mu povedl, a rychle postřehne i to, že selhal. Předsevzetí by mělo být adresné, mělo by reagovat na klíčový problém zdraví nebo duchovního života. Kdo cítí, že ho spoutává televize, nebude si dávat předsevzetí, že se zřekne zbytku času, který má na sport. Mezi důležité, ale podceňované předsevzetí patří vytváření si několika minut na duchovní ztišení, na modlitbu, na duchovní čtení. Aby naší askezi nehrozilo, že se budeme točit jen kolem sebe a své dokonalosti, je dobré předsevzetí orientovat tak, aby posilovalo také vzájemné vztahy, například zříci se pomluvy či trpělivě snášet nějaký zlozvyk bližního. Je pravda, že nesplněná předsevzetí dláždí cestu do pekla, splněná jsou však žebříkem do nebe. (podle KN) 34

Tři cesty Kdo chápe postní dobu jako příležitost přehodnotit svůj život a hledá způsob, jak jej zlepšit, jistě přijme nabídku, která vychází z úst Ježíše Krista. On nám na toto vážné liturgické období - ale snad nejen něj - ukazuje tři cesty, po kterých se můžeme znovu dostat k radosti z Boha a tím i k pravé radosti ze života. Je to almužna, modlitba a půst. Když máme příčinu k radosti a vděčnosti, pak jednoduše někoho potřebujeme, abychom se s ní mohli podělit, protože rozdělená radost je dvojnásobná radost. To je stará životní zkušenost. Pán Ježíš nám ukazuje, jak můžeme přes toto dělení najít radost z Boha, která je hlubší a zůstává déle než radost mezi lidmi. Musíme se dělit s Bohem! A to se stává vždy, když dáváme jeho jménem. Toto darování nás stojí hodně, protože se zříká lidského uznání a cti, ale získává pro nás něco vzácné: samu lásku a odplatu Boha. Kdo se modlí, hledá blízkost Boha a nechává Boha u sebe, a protože Bůh je Láska, jak by se srdce v blízkosti Boha nemělo stát radostným a otevřeným? Chtěl bych zmínit pouze dvě jména, která jsou světoznámá právě pro celé hodiny modlitby: Matka Tereza a Roger Schutz z Taizé. Musíme však myslet i na Mojžíše, o kterém čteme ve Starém zákoně, že vždy, když přišel z rozhovoru s Bohem, zářila jeho tvář tak, že ji musel před lidem zahalit. Kdo chce být odrazem Boží lásky a radosti, ten se musí vystavit světlu jeho lásky, a to se děje v modlitbě. Zde se díváme na Boha a on se dívá na nás. A k tomuto pohledu lásky patří intimita, která ne vždy snáší svědky. Proto Ježíš často vyhledal samotu, kde nic zakrývalo pohled na Boha, kde nevyrušoval hluk. V samotě může být člověk "zrakem a sluchem" u Boha. A koho osvětluje světlo Boží lásky, může neodrážet to, čím je naplněn? Třetí cesta, na kterou Ježíš poukazuje, je cesta odříkání. Cesta, která se dnes mnohým zdá nepřijatelnou. Odříkání se pro mnohé stalo bohužel cizím slovem. Uznává se ještě snad u špičkových sportovců, kteří musí často za to draze platit, nebo u nemocných, kteří si již nemohou dovolit neomezený požitek. V čem tedy spočívá smysl a hodnota odříkání? Především osvobozuje. Dobrovolným odříkáním můžeme opět získat vnitřní sílu a být "pány ve vlastním domě." Kdo je závislý, ten je připoután k mnohým věcem, a proto nemůže otevírat ani srdce, ani ruku. Všechny tři cesty nás osvobozují a přinášejí radost. Při všech těchto cestách, které nám Ježíš ukazuje, jde stále o totéž: abychom měli srdce pozorné a ochotné pro Boha a bližního. (podle KN) 35

Manhattan Atrium společnosti Maximus bylo ohromné jako v nějaké katedrále, vše svítilo a blýskalo se. Společnost zahrnovala půlku světa a také to tu bylo vidět. Pan Liddel, ředitel společnosti Maximus, přišel o pět minut dříve. Dnes byl velký den - ke společnosti mělo být připojeno půl tuctu bank a sedm velkých mezinárodních průmyslových podniků, víc než celá plocha jedné africké země, která nevěděla, jak splatit dluhy. Pan Liddel byl nadšen - stalo se tak zásluhou jeho zručných machinací. Jeho čistě ocelový pohled, kterého se bály spousty podřízených, přehlédl atrium a zastavil se v rohu na lavičce čističe bot. Byl to starý prostý černoch, v roztřepených hadrech, se starými kartáči a rukama umazanýma od leštidla. Pan Liddel ho nikdy neviděl, ale měl ještě pět minut, a tak si nechal přeleštit své nádherné boty za 650 dolarů, které měl na sobě. Starý černoch pracoval velmi zručně. Po třech minutách se boty leskly, že na ně byla radost pohledět. Pan Liddel věnoval muži zcela mechanicky jeden dolar, ale vtom zachytil jeho pohled. Zvláštní, hluboký, prozářený srdečností a zároveň pobavený. Ten pohled mu pronikl do srdce. Když se pan Liddel zvedl z lavičky, stalo se něco legračního, něco nečekaného. Boty samy odcházely a unášely pana Liddela ven z atria. Dva zcela oněmělí vrátní ho sledovali pohledy, když ho viděli, jak přechází ulici, jako by chtěl běžet maratón přes New York. A byl to maratón vskutku podivný. Boty donesly pana Liddela před ubohého chlapce bez nohou, který prosil o almužnu na rohu 59. ulice, a nepohnuly se, dokud pan Liddel nevyprázdnil celý obsah peněženky do rukou vyděšeného chlapce. Pak zamířily směrem do čtvrtí plných chudých příbytků a lidí, kteří trpěli (pan Liddel dosud nevěděl, že vůbec existují), boty ho přinutily vidět slzy a samotu, fyzickou bídu, zločinnost, opuštěnost… Po několika hodinách unavený pan Liddel cítil, že se v něm něco obrátilo. Stal se úplně novým člověkem. Bylo to, jako by v něm praskla kamenná skořápka, která ho věznila. K večeru boty udělaly neslýchanou věc: odnesly pana Liddela do jednoho kostela. Naposledy byl pan Liddel v kostele ještě jako dítě. Kostel byl tmavý, svítilo jen červené světélko. Pan Liddel si vzpomněl na hluboký pohled plný světla, který mu pronikl do nitra. Pociťoval takové štěstí jako nikdy a nečekaně všemu porozuměl. Pak už byly jeho boty úplně normální. Když vstupoval do atria společnosti, uvědomil si, že už nastal večer. Zeptal se: "Neviděli jste, kam odešel ten černý čistič bot?" "Tady nikdy žádný černý čistič bot nebyl," odpověděli mu. To očekával. Ale na druhou stranu, jak mohl tušit, že Bůh je černý a dělá čističe bot v Manhattanu? 36

Ježíš - Muž bolesti a ponížení na kříži Ježíš zemřel potupnou a velmi bolestnou smrtí na kříži. Víme však, co způsobilo smrt? Od čeho závisela délka umírání? Co o tom říkají vědecké hypotézy? A jsou i jednoznačné závěry? Ačkoli historicky není s jistotou prokázáno, ve kterém národě má křižování svůj původ, víme, že se používalo od 7. století př. Kr. a prováděli ho Asyřané, Peršané, Thrákové, Skythové, Kartaginci, Germáni a jiné starověké národy. Podle historiků tento strašný trest nejčastěji používali v Kartágu, odkud se po druhé punské válce rozšířil i v římském impériu. Římané pak používali tento způsob popravy zejména během vojenských výbojů, ale i při vnitřních nepokojích na trestání zrádců, vojenských zběhů, vzbouřenců a rebelů každého druhu. Když například římský konzul Marcus Licinius Crassus v roce 71 před Kr. potlačil Spartakovo povstání, bylo ukřižovaných 6 000 zajatých vzbouřenců. Kříže pak stáli u staré římské Appiovy cesty z Capuy až do Říma a tato masová poprava působila na současníky otřesným dojmem. Nepsaným, ale až do vlády císaře Nera praktikovaným zákonem bylo, že pokud při vraždě domácího pána nebyl vypátrán vrah, popravili ukřižováním všechno otrocké služebnictvo domu. Podle židovského historika Josefa Flavia římští vojáci při obléhání Jeruzaléma během židovské války ukřižovali denně až 500 židovských uprchlíků nejrozmanitějším způsobem a vynikali neobyčejnou krutostí. Současný člověk si už ani neumí představit strach a kruté bolesti spojené s tímto typem popravy. Antičtí autoři však píší o kříži s tou největší hrůzou. Samotný římský zákoník nazývá tento způsob popravy nejtěžším trestem. Seneca tvrdí, že není horšího a strašnějšího umírání než na kříži, který nazval "prokletým stromem". I Cicero se hrozil tohoto způsobu popravy a žádal, aby se slovo "kříž" mezi svobodnými Římany ani nezmiňovalo. Lactantius byl přesvědčen, že tento způsob popravy je i pro největší zločince příliš krutý a nedůstojný slavného římského impéria. Moderní autor R. W. Hynek napsal: "Neváhám prohlásit kříž za nejpříšernější smrt a nejhroznější popravu, jakou kdy člověk proti člověku vynalezl a praktikoval." 37

Zdá se, že právě tato hrůza z ukřižování byla důvodem, že umělci v prvních stoletích křesťanství nikdy nezobrazovaly Ježíše na kříži. Tento způsob popravy zcela zrušil v roce 320 v celém římském impériu až císař Konstantin Veliký, který v roce 313 udělil křesťanům svobodu. Rekonstrukce popravy ukřižováním Důkladnou rekonstrukci způsobu ukřižování podává například Urban Holzmeister SJ, profesor Papežského biblického institutu v Římě, který na základě nejrozmanitějších citátů a narážek antických spisovatelů pečlivě popsal způsob popravy křížem. Mimo jiné píše: "Tomuto trestu téměř vždy předcházelo bičování. Již Alexandr Veliký a Kartaginci ho praktikovaly, u Římanů se stal pravidlem. Na začátku bičování obvykle použili tzv. flagrum, tedy nástroj s rukojetí, na kterou byly připevněny pásy nebo řemeny kůže na konci s malými olověnými kuličkami nebo kostmi zvířete. Po bičování si odsouzenci - pokud jim stačily síly - museli sami odnést svůj popravčí nástroj na popraviště. Zatímco řečtí spisovatelé mluví o nesení kříže, římští autoři jasně uvádějí, že odsouzenci nesli jen příčně rameno, tzv. patibulum, ke kterému byl odsouzenec přibit nebo přivázaný již na místě odsouzení, a na popravišti pak vyzvednut na kolmé břevno, tzv. stipes. V Římě na Esquiline bylo tolik kolmých břeven připravených na křižování otroků, že se zmíněný pahorek podobal lesu." Údajně právě na tuto skutečnost narážejí i slova Evangelia podle Jana, které Pán řekl Petrovi: "Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám si přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, jiný tě přepáše a povede, kam nechceš. To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha" (Jan 21, 18-19). Zdá se tedy, že odsouzenec nerozpažoval ruce na příčné rameno kříže až na popravišti, ale hned po vynesení rozsudku smrti mu na ramena položili patibulum a připevnili mu na něj ruce. Kolem pasu mu kati uvázali provaz, za který ho vedli, přičemž jej dle libosti sráželi a vláčeli. Odsouzencům měl utrpení na kříži prodloužit kolík vyčnívající ze svislého ramene kříže, na kterém ukřižován obkročmo seděl jakoby na koni. Tzv. podnožka v antice známa nebyla; umělci ji začali zobrazovat až tehdy, když se poprava ukřižováním už dávno nepoužívala. Trápení a muka ukřižovaných byly nevýslovné a nejednou se protivili i samotným vykonavatelům popravy. Proto ukřižovaným utrpení zkracovali probodnutím boku v oblasti srdce, zlomením stehenních či bércových kostí nebo prudkou ranou kyjem do hrudi. Jindy kolem kříže založili hranici z 38

dřeva či roští, aby se oběti udusili kouřem nebo uhořeli. Běžný římský kříž byl zpravidla tak vysoký, aby nohy odsouzenců byly asi metr nad zemí. Výše byly jen výjimečně - když na něm měli popravit významnou osobu nebo šlo o mimořádnou výstrahu. Mrtvoly odsouzenců často ponechávali na kříži napospas havranům a dravcům. Někdy je však hodili do jámy, pohřbili ve společném hrobě nebo vydali na pohřbení. Hypotézy o příčině smrti Mezi odborníky a lékaři se stále diskutuje, co bylo bezprostřední příčinou smrti při ukřižování. Jelikož tento trest se přestal používat již ve 4. století a lékařům nebyl znám ani klinický, ani pitevní obraz této skutečnosti, v průběhu dějin se vyskytly různé hypotézy a dohady. Například církevní historik Eusebius Cesarejský udává naivní příčinu smrti: hlad a žízeň. Později se jako příčina smrti uváděli horečka, otrava krve a celkové vykrvácení. Ani ty však nebyly hlavní příčinou smrti. Zdá se, že hypotézu nejbližší pravdě vypracoval francouzský lékař Pierre Barbet, který léta vášnivě zkoumal dobové zprávy a relikvii Turínského plátna. Vydal známou knihu Umučení Krista očima chirurga. Jeho mínění podpírá i pražský konvertita R. W. Hynek v knize Lékařský obraz ukřižování. Oba uvádějí jako příčinu smrti na kříži udušení (asfyxie) a selhání krevního oběhu. Ukřižovaný měl podle nich stejné potíže s dýcháním jako člověk trpící akutním bronchiálním astmatem a plicní rozedmou. Barbet tvrdí: "V plicních sklípcích, které jsou příliš roztažené, hrozí, že se zamezí proudění krve do plicních kapilár a následně se znemožní okysličování krve a tkání. Zapříčiňuje to dlouhodobé natažení svalů, kromě toho se projevují křeče, které zasahují svaly předloktí a ramen, dříku a dolních končetin, a nakonec se celé tělo stáhne v tetanické křeči." Víme, že Kristus zemřel asi tři hodiny poté, co ho ukřižovali. Barbet se ptá: "Jak je možné, že ukřižovaní dokážou přežít obvykle několik hodin, ba dokonce i celé dny?" Odpovědí podle tohoto velkého francouzského chirurga je, že ukřižovaný měl možnost měnit polohu těla, tedy vyzvednout se a klesnout, což však provázelo nevýslovné utrpení z ran v rukou a nohou probitých hřebíky. Abychom si přiblížili tyto strašné chvíle, přináším 39

Barbetův technický popis: "Napětí v rukou se výrazně zmenšilo, křeče povolily a na okamžik ustoupilo i dušení, neboť se obnovilo dýchání. Pak přicházela únava dolních končetin, což nutilo odsouzeného znovu klesnout, a to zase způsobilo další dušení. Celá agonie probíhala tak, že se střídala poloha těla, které ochablo a znovu se muselo napřímit, takže odsouzený se střídavě dusil a pak chvíli dýchal. Bolestné střídání nakonec ustalo pro vysílení a nastala smrt." I doktor Hynek podobně tvrdí, že ukřižovaný zemřel na udušení. Hynek byl dokonce svědkem podobné popravy, kterou praktikovali v rakousko-uherské armádě během první světové války: odsouzený byl prostě zavěšen za ruce, ramena vzpřímená a nohy mírně zvednuté. I v tomto případě nastávala smrt udušením. Hynek určil anatomické znaky této mučivé agonie: hrudní svaly jsou stažené, hrudní koš je posunut výše a velmi roztažený na vrcholu nádechu, bránice je posunuta dozadu směrem do břišní dutiny. To jsou patologické znaky, které má i mrtvý z Turínského plátna. Podle jiných autorů příčinou smrti ukřižovaných byl nedostatek proudění krve do mozku. Jde o hypotézu, která se zakládá na poruše krevního oběhu, tzv. ortostáze. Prostudoval ji rakouský radiolog Hermann Mödder, který účinky takového zavěšení vyzkoušel sám na sobě a na několika dobrovolnících. Zjistil, že nevzniká nedostatečné dýchání ani křeče, ale že krev se nemůže vrátit do srdce. Člověk proto upadá do mdlob, nastává smrtelný "ortostatický" kolaps, neboť se nemůže dostat do horizontální polohy. Další hypotéza o tom, že Ježíš Kristus zemřel na infarkt, se objevila teprve nedávno a ve skutečnosti nemá mnoho zastánců. Podle Sebastiana Rodanteho by již v Getsemanech měla nastat "ischemická záchvatovitá bolest", která by vedla k poškození a nakonec k nekróze. Když si Ježíš během poslední noci před utrpením představil budoucí muka, vzrušený Jidášovou zradou a útěkem učedníků, zachvátila ho silná neurovegetativní reakce, která nakonec vedla k pocení krví. Vzhledem k tomu si nelze představit, že v Getsemanech jeho srdce nepocítilo přímo účinky neurovegetativního šoku. Můžeme tedy předpokládat, že nová psychické traumata, které vytrpěl na kříži, našla organismus ve fázi totálního vyčerpání a spolu se zátěží kardiovaskulárního systému způsobila značné anatomické poškození, která by mohla vysvětlit jeho rychlou smrt. 40

Podobným směrem se ubírá i polemický americký vědec Frederick Zugibe. Barbeta obvinil, že hypotézu o udušeni vyslovil pod vlivem "apriorního pohledu". Mohl by snad člověk ve stavu traumatického šoku a šoku z vykrvácení, který se proniknut úzkostí potí krví, je strašně zbičovaný, trpí bolestmi trojklanného nervu způsobenými trnovou korunou, člověk, který spadl během cesty dlouhé asi 700 metrů s břevnem na ramenou a kterému nakonec přibili ruce a nohy, být ještě schopen - byť proto, aby se nadechl nadzvednout se tak, že se opře o hřebíky? Odpověď je samozřejmě "ne". Zugibe připomíná své experimenty s dobrovolníky ve věku 20 - 35 let. Jejich ruce zasunul do speciálních rukavic zavěšených na kříži, které sestrojil tak, aby nepomačkali průtok krve. Během toho, jak se chvílemi dusili, je stále sledoval. Nikdo z nich se během experimentu nepokusil nadzvednout, aby mohl lépe dýchat, a když to udělal na povel, úhel zápěstí se pohybem vůbec nezměnil. Výsledky tedy protiřečí teorii umučení ukřižovaného udušením. Smrt odsouzence na kříži tak třeba připisovat traumatickému šoku a šoku z vykrvácení, který zapříčinil snížené prokrvení buněk a tkání, což následně vyvolalo krizi z nedostatku kyslíku. Krize by se na začátku dala zvrátit, ale když se prohlubovala, způsobila smrt. Další odborník Pierluigi Baima Bollone k předchozímu dodává: "K námaze, k bolestem, šoku a dehydrataci se přidala mechanická asfyxie, kterou způsobilo ukřižování, a terminální srdeční ischémie, která se dá očekávat u tak dlouho trpícího člověka při nedostatku tekutin. Medicína to definuje jako inspissatio sanguinis, tedy velmi hustou glejovitou krev chudou na kyslík, v níž se pro dehydrataci snížilo množství plazmy. Hyperakutní ischemická příhoda tohoto typu způsobuje takovou intenzivní bolest, výkřik a smrt, jak to popisují evangelia. Můžeme tedy uzavřít, že smrt ukřižovaného nastala pro několik společných příčin, kromě jiných i asfyxii, dehydrataci a ortostatický šok." Tato smrt byla mimořádně krutá. (podle KN) 41

Sluneční hodiny Jeden orientální vladař přivezl svým poddaným z cest po Západu sluneční hodiny, protože v jeho království hodiny ještě nikdo neznal. Tento podivuhodný dar změnil život celého království. Poddaní se brzy naučili dělit den na hodiny a odměřovat podle hodin čas. Stali se z nich dochvilní, přesní, důvěryhodní a pilní lidé. Za několik let se tak naučili obratně využívat čas a získali velké bohatství. Když onen vladař zemřel, chtěli dobří a bohatí poddaní vybudovat pomník, který by ho důstojně připomínal. A protože symbolem královy dobrotivosti a zdrojem jejich bohatství byly sluneční hodiny, napadlo je, že nad nimi postaví nádherný chrám se zlatou kupolí. Když své dílo dokončili a zlatá kupole zakryla sluneční hodiny, už na ně samozřejmě nemohly dopadat sluneční paprsky. A proužek stínu, který díky slunci ukazoval lidem čas, samozřejmě také zmizel. Někteří lidé přestali být dochvilní, jiní zase už nebyli tak přesní jako dřív a další zapomněli na svou píli. Každý šel svou cestou a na ostatní se neohlížel. A celé království upadlo do bídy. Je to jasné, ne? Ale neděláme dnes totéž, když zavíráme Boha do jakéhosi muzea nebo když z něj děláme hřbitovního hlídače?

Pokrok Jeden člověk se vydal do rozsáhlých amazonských pralesů. Pátral po ložiscích ropy a měl naspěch. První dva dny se domorodci, které si najal jako nosiče, přizpůsobovali pochodu v rychlém tempu, k němuž je bílý muž nervózně nutil. Ale třetího dne ráno se před něj mlčky postavili. Stáli bez hnutí s nepřítomným výrazem. Bylo jasné, že vůbec nemají v úmyslu dát se zase na cestu. Průzkumník jim netrpělivě ukazoval hodinky, mával rukama, aby hlavnímu nosiči ukázal, že je třeba jít dál, protože je málo času. „Nejde to,“ odpověděl klidně hlavní nosič, „tito muži šli příliš rychle a teď čekají, až je dohoní jejich duše.“ Lidé naší doby jsou stále rychlejší. A jsou také neklidní, zmatení a nešťastní. Protože jejich duše zůstala vzadu a nemůže je dohonit. 42

Přijměte dítě, nedejte na posměšné řeči Celý život lituji, že jsme nepřijali třetí dítě. Pochod za Život, který se konal 22. září 2013 v Košicích, mě inspiroval napsat vám své svědectví. Kéž zachránilo třeba jen jeden lidský život. S manželem jsme se brali velmi mladí, ne však proto, že jsme museli, ale z velké lásky. Do roka se nám narodilo první dítě a za necelé dva roky po něm druhé. Už tehdy byla tendence mít co nejméně dětí. Nejednou jsem si vyslechla, když jsem byla těhotná s druhým dítětem, že jsme příliš mladí na dvě děti, že jsme ještě hloupí a nezodpovědní. Vrcholem bylo, když mi švagrová řekla: "Budete jako cikáni, každý rok další…" Umíte si představit, jak jsem se cítila a jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že čekám třetí dítě. Trápila jsem se nejen pro opovržlivé řeči a odsuzování okolí, ale i proto, že peněz nebylo nazbyt. Kdyby mi během mateřské dovolené finančně nepomáhala moje máma, těžko bychom vyžili. Manžel řekl, že on už třetí dítě nechce, ani kdyby bylo ze zlata. Máma mi sice radila, že ona by něco takového nikdy neudělala, ale když vidí, jak jsem nešťastná, ať jednám, jak chci. V největším zoufalství jsem se proto rozhodla pro interrupci. Vše se mi podařilo zařídit tak, že při zákroku nebyl nikdo známý, nikdo mě neviděl jít tam ani vycházet ven, nikdo se nikdy o tom nedozvěděl. Každý by si mohl myslet, že jsem měla být spokojená, šťastná, vždyť nebudu potřetí matkou, odpadne mi spousta starostí. Opak byl však pravdou! Teprve pak se začalo moje trápení. Možná jsem na to nemyslela při práci, ale ve chvílích samoty to bylo strašné: v uších mi znělo: Ty jsi vražedkyně! Zabila jsi své vlastní dítě! Tato výčitka mě provází celý život. Dnes by mělo naše nenarozené dítě 23 let a vím, že tak jak jsme vychovali dvě, byli bychom vychovali i tři děti. Kde se dvě najedly, najedlo by se i třetí, kde se dvě zahřály, ohřálo by se i třetí. Možná bych měla pomocníka nebo pomocnici v domácnosti či zahradě, spřízněnou duši, potomka, kterému bych zemřela v náručí. A ještě musím dodat, že mnozí z těch, co se nám tehdy posmívali, měli nakonec více dětí než my. Celý život lituji svého špatného rozhodnutí a myslím si, že ho litoval i můj manžel. Chtěla bych říct všem ženám, které jsou v podobné situaci: vydržte! Nedejte na posměšné řeči, opovržlivé pohledy. Možná právě to "nechtěné" bude k vám nejhodnější, když budete staří. A stáří přijde raz dva, věřte mi. Vážená redakce, byla bych ráda, kdybyste moje svědectví zveřejnili. Pokud by pomohlo zachránit třeba jen jeden život, budu šťastná. (podle KN) 43

Požehnání budoucích matek a duchovní posílení Vážená redakce, moje příbuzná prožívá rizikové těhotenství, během kterého se modlí za donošení dítěte a jeho zdravý vývin. Dozvěděli jsme se o možnosti udělit požehnání ženám v požehnaném stavu. Kdy a při jaké příležitosti ho kněz uděluje? Může budoucí maminka požádat o takové požehnání i individuálně? Existují modlitby nebo jiné formy duchovního posílení pro ženy či manžele v tomto náročném období očekávání dítěte? Děkuji. Natálie Milá Natálie, v odpovědi na vaši otázku bych chtěl připomenout, že každé požehnání je dar, který zasahuje do života člověka. Požehnání, doslova dobrořečení, je současně slovo a dobro. Dobro, které přináší požehnání, nepochází z činnosti člověka, ale z jednání Boha. Požehnání nás připravují na přijetí Boží milosti a uzpůsobuje ke spolupráci s ní. Požehnat lze rodiny, poutníky, nemocné, snoubence, ženy před porodem, ba i sdružení či jednotlivé předměty. Požehnání většinou uděluje kněz (nebo jáhen), některá požehnání však mohou udělovat i laici ve smyslu všeobecného Kristova kněžství. Požehnat mohou i rodiče své děti. Na požehnání matek před porodem je stanoven zvláštní obřad v knize Požehnání, který obsahuje čtení Božího slova, prosby a samotnou modlitbu požehnání. Uděluje ho kněz nebo jáhen na požádání matky nebo jejích příbuzných. O požehnání lze požádat kdykoli a dohodnout se na době jeho udělení. Obřad požehnání matky před porodem se může konat pro jednu ženu především v kruhu vlastní rodiny nebo pro několik ženy například v nemocnici nebo v kostele. Pro nastávající maminky existují i jiné formy modliteb či přímluv. V Církvi máme mnoho svatých, zvláště Matku Boží, na přímluvu kterých si můžeme vyprošovat to, co potřebujeme pro náš každodenní život a posvěcení našich rodin. Můžeme si zde připomenout mladíka sv. Dominika Savia, který je uctíván jako patron matek v požehnaném stavu. Z čeho to vzniklo? Když Dominik bydlel v oratoriu Dona Boska v Turíně, dozvěděl se o vážných bolestech své mámy, která očekávala narození dcery Kateřiny. Dominik si vyžádal 44

dovolení, aby směl jít k rodičům do Mondonia. Přišel tam, objal mámu a kolem krku jí zavěsil stužku v podobě škapulíře. Vrátil se do Turína a modlil se za ni. Bolesti se jeho mámě zakrátko zmírnily a narodilo se jí zdravé děvčátko. Tato tradice pokračuje i v současnosti přímluvou mladého světce za matky a děti v kolébkách. Mnoho žen se s vírou a nadějí obrací na tohoto mladého velkého ochránce, aby podle jeho vzoru ony i jejich děti rostly ve víře a odevzdanosti Bohu, s láskou se modlili, přistupovali ke svátostem, vedly ctnostný život a na jeho přímluvu dosáhly od Pána potřebné milosti.

Odjezd na frontu Během první světové války povolávali na frontu i velmi mladé chlapce, bylo jim sotva osmnáct let. Jak těžké bylo jejich loučení s rodinami. Na nádraží jednoho velkého města se rodiče a přátelé tísnili kolem skupiny odjíždějících vojáků. Všichni se objímali a plakali uvědomovali si, že to může být naposled. Jeden muž svíral ruku svého syna a marně se pokoušel se s ním rozloučit. Oči měl plné slz. Ruce se mu třásly a nedokázal říct ani slovo. Byl to jeho jediný syn, miloval ho nade všechno na světě. Ale co mu měl říct? Co by mu ho mohlo přivést zpátky domů? Vlak zapískal. Vojáci museli nastoupit. Muž chtěl něco svému synovi připomenout. Přitiskl ho k sobě a zašeptal: „Honzíku, Honzíku! Nenech se zabít!“ Vojáci už nasedli do vlaku, který se chystal k odjezdu. Dav tleskal a mával na pozdrav. Muž nespouštěl bolestný pohled ze svého syna, který mu mával z okénka. Ještě mu chtěl něco říct. Vlak se dal do pohybu. Otec začal mávat. Pak odstrčil lidi, aby se dostal k vlaku blíž, a zavolal: „Honzíku, chlapče, drž se blízko generála!“ Tam, kde jsou generálové, nelátají nepřátelské kulky. Otec to věděl. I my bychom, se měli vždycky držet blízko našeho Nejvyššího. „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Jan 15,5) 45

Mohu projít nevšímavě kolem bezdomovce? Před nějakým časem se u nás na faře zastavil jistý pán. Měl na sobě roztrhan ý kabát a bylo dost pravděpodobné, že patří k lidem, kteří se ocitli na okraji společnosti. "Je pan farář doma?" Tuto otázku mi položil, jen co jsme se pozdravili. Zavolal jsem mu tedy svého představeného, který zároveň zastává i úřad administrátora farnosti. Zůstal jsem nedaleko naslouchat a učit se od zkušenějšího. "Potřeboval bych 150 eur. Půjčili byste mi?" Vyrazilo mi to dech. Naše zásada U nás v řeholi máme zásadu, že finance nepůjčujeme, spíše se snažíme pomoci jiným způsobem. Podobně reagoval i můj představený. Šel jsem tedy nachystat nějaké jídlo. Do balíčku jsem dal máslo, paštiku, chléb, nějakou vodu… "Víte, stačilo by mi i 50 centů." Opět podobná odpověď související s naší zásadou. A na závěr ještě jedna prosba spojena i s projevem díků: "Děkuji vám a mohl bych vás ještě poprosit o Katolické noviny?" Tyto jsme mu rádi dali a rozloučili jsme se. Před několika lety nám mladým a nezkušeným řeholníkům páter Józef Augustyn vyprávěl o svých zásadách. Aby pomoc neuškodila Zmíním alespoň něco, abych se podělil: Někdy je dobré podělit se i s financemi. Nemusí to být hodně, alespoň nějaké drobné. Zříci se toho, co bychom si chtěli dát, nějaké maličkosti a napomoci tomu, kdo je v nouzi. Ne vždy. Občas. Je to pomoc a zejména výchova našeho srdce. Lepší je koupit nebo sehnat nějaké jídlo, aby naše finanční pomoc spíše neuškodila, než prospěla. To je někdy těžší, když spěcháme, ale ne nemožné. Postoj zájmu a pomoci potřebným se dá projevit mnoha i transparentnějšími cestami. Vše je na našem rozhodnutí. Obdarováním jiného sami můžeme získat, ačkoli by se mohlo zdát, že ztrácíme. Mnohé zkušenosti a zásady si tvoříme a budujeme sami. Jako lidé i jako křesťané. Vždy je zde prostor pro růst v lásce i v pravdě.

46

Vymahač dluhů "Jak jste z nich ty peníze vyrazil?" "Jednoduše, pohrozil jsem jim, že pokud nezaplatí, rozhlásím všem ostatním jejich věřitelům, že nám zaplatili." V galerii Kohn vidí v galeri obraz Narození Páně a říká si: "Ty křesťani jsou teda divní. Na šaty nemají, spí v chlévě, ale musí se nechat vymalovat od Rembranta." Matematika Angličan, Ir, Francouz a Skot letí letadlem. Když tu náhle začne letadlo padat k zemi. "Dohodneme se," navrhne Angličan, "že ten, kdo přežije, dá těm ostatním dvěstě liber jako výpomoc na cestu do nebe a poděkování Bohu, že to přežil." Letadlo spadne a jediný Angličan nepřežije. Zbylí tři mu jdou na pohřeb. Ir hodí do rakve dvěstě liber. Také Francouz hodí do rakve dvěstě liber. Skot vypíše šek na šestset liber a vezme si čtyři stovky zpátky. Modlitba Můj Pane, myslím, že na mne můžeš být pyšný. Zatím jsem dnes nezhřešil, nezaklel, neublížil živému tvoru, neměl nemravnou myšlenku ani touhu. Jsem proto velice rád. Ale za pár minut musím vstávat a pak asi budu potřebovat velkou spoustu pomoci! Jak zvýšit sbírky Dobrovolné příspěvky do kostelní kasičky rapidně poklesly a tak se farář odhodlal k ráznému kroku a z kazatelny rozhlásil: "Dělám to velmi nerad, ale musím oznámit, že je mezi námi muž, který má hříšný poměr s manželkou jenoho z našich farníků. Pokud se v kasičce neobjeví do večera 500 korun, veřejně ohlásím jeho jméno!" Večer farář přepočítává kasičku a hle - je tam 25 pětistovek a jedna dvoustovka s připnutou cedulkou: "Pro lásku Boží, počkejte mi do zítřka, někde ty dlužné tři stovky seženu!"

47

Dar lásky 38. Láska plní sny Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. (Žl 37,4) Co by váš partner opravdu velmi chtěl? A jak často si kladete takovou otázku? Zdravý rozum nám říká, že nemůžeme dát své manželce či manželovi vše, co by snad chtěli. Náš rozpočet naznačuje, že bychom si to zřejmě i tak nemohli dovolit. A i kdybychom mohli, nemuselo by to být pro nás či pro ně prospěšné. Ale možná se u vás "ne" stalo příliš rychle odpovědí. Jste negativně nastavení, příliš racionálně a automaticky. Co kdybyste místo toho, že přání odmítnete, udělali vše, co je ve vašich silách, abyste ho splnili? Co by se stalo, pokud byste co nejdřív udělali něco, o čem předpokládají, že to pro ně neuděláte ani za svět? Láska někdy musí být extravagantní, musí vydat ze sebe vše, odložit stranou formality a jednoduše žehnat, protože chce. Připadá vám to jako pubertální úvahy? Po tolika letech manželství už láska není na jídelním lístku? Konečně, ve stavu, v jakém je váš vztah teď, by se vám snad zdálo neupřímné vyhovět partnerovi, protože by to nevycházelo ze srdce. A co tak vložit do toho srdce? Mohli byste si osvojit novou úroveň lásky, která skutečně chce podle svých možností vyhovět každému snu a touze. Nevyšla Boží láska vstříc potřebám vašeho srdce, které se kdysi zdály být nesplnitelné? Žili jste pod tolika břemeny hříchu a lítosti, až jste si mysleli, že si už nikdy nezasloužíte milost Boží. A Bůh se na vás s láskou podíval a řekl, že nemusíte. Chtěl vás zpět. Chtěl, abyste si uvědomili, že ho potřebujete, a když se budete kát a obrátíte se k němu, bude vás milovat a odpustí vám. "Ale Bůh, bohatý na milosrdenství, ze své nesmírné lásky, kterou si nás zamiloval, když jsme byli pro poklesky mrtví, oživil nás s Kristem" (Ef 2, 4-5). Určité potíže vám vzaly vítr z plachet a mysleli jste si, že se váš život skončil. Klesli jste na kolena a vzývali ho. Modlili jste se jako nikdy předtím. A přestože nebylo snadné vrátit se a kráčet dál, jaksi jste to přežili. Vyšel vám vstříc se svým pokojem, "který převyšuje všeliký rozum" (Flp 4, 7), a udržel vás na nohou. Nechovali jste se jako anděl, ale Bůh se vás i tak rozhodl zaplavit svou láskou. Nenabídl vám svou milost proto, že byste si ji zasloužili. "Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní" (Řím 5, 8). 48

Je to váš vzor. On je ten, kterého má napodobit vaše láska. I když jste nebyli pravděpodobným kandidátem na jeho lásku, i tak vám ji dal. Zaplatil za to svou cenu. Ne na všem, co chce váš manžel či manželka, je velká cenovka. Ne všechno, co si on nebo ona přeje, se dá koupit za peníze. Vaše manželka může ve skutečnosti chtít váš čas. Vaši pozornost. Může si přát, abyste k ní přistupoval jako k dámě, aby cítila, že si ji manžel cení jako největší poklad. Možná chce opravdu vidět ve vašich očích lásku, která se v nich rozhodne zjevit bez ohledu na všechno. Váš manžel možná ve skutečnosti chce vaši úctu. Chce, abyste ho před dětmi uznala za hlavu domácnosti. Snad si přeje, abyste mu bez zjevného důvodu ovinula ruce kolem krku a překvapila ho dlouhým polibkem, nebo mu bez zjevného důvodu nechala zamilovaný lístek, i když nemá narozeniny, ani není žádné výročí. Možná ve skutečnosti potřebuje vědět, že ho ještě vždy považujete za mocného a pěkného jako kdysi. Sny a touhy přicházejí ve všech tvarech a velikostech. Ale láska si každého z nich pozorně všímá. • Láska vás vyzývá, abyste naslouchali slovům a nadějím svého manžela či manželky. • Láska vás vyzývá, abyste si zapamatovali věci, které jsou ve vašem vztahu jedinečné, požitky a radosti, které vyvolaly na tváři toho druhého úsměv. • Láska vás vyzývá, abyste dávali tehdy, když by bylo mnohem pohodlnější počkat. • A láska vás vyzývá, abyste o těchto příležitostech snili tak často, až se touhy vašich blízkých stanou i vašimi. Nabádáme vás, abyste uvažovali, jak svého manžela či manželku zaplavit láskou. Překvapit je tak, že svou laskavostí překonáte všechna jejich očekávání. Může a nemusí to být finanční oběť, ale musí to být projev srdce, které se chce vyjádřit velkolepě. Co by váš partner opravdu velmi chtěl? Je čas, abyste svým životem začali hledat odpověď na tuto otázku. Položte si otázku, co by váš manžel či manželka chtěli, pokud by to bylo dosažitelné. Věnujte tomu modlitbu a začněte mapovat možnosti, jak splnit některé (pokud ne všechny) jejich touhy v co nejvyšší míře v rámci vašich možností. Z jakých důvodů jste v minulosti odolávali splnění tužeb svého manžela či manželky? Jak by změnilo váš vztah poznání, že jejich sny jsou pro vás prioritou? Jaké touhy se snažíte splnit? A Bůh je dosti mocný, aby vám dal hojnost všech možných svých darů, takže pak budete mít vždycky a ve všem dostatek, ba tolik, že stačíte i na to, abyste dělali všecky možné dobré skutky. (2 Kor 9,8) 49

25. březen je dnem, kdy slavíme… (dokončení v osmisměrce). alergie, ality, Aljaška, alkoun, anoraky, astma, bedla, brutto, bulva, buzar, bydlo, cuchta, čluny, devět, etyly, farář, fiala, generál, hlavy, hřiště, chřest, iluze, klima, kodein, lenoška, lopuch, motto, myrta, neony, nosit, notáři, obuvi, odchyt, omany, opiát, ovary, pikle, plátce, plavčík, plecko, ponořit, pramen, puklina, pumpy, Puškin, řidič, salaš, schodek, slipy, spára, sršni, stádo, stěna, sutina, špion, štulpa, tento, tokat, totiž, tresa, tympán, učiti, únava, útěcha, utíti, vagon, volata, zrada, zubař Tajenka z minula: ženských prsou. 50

pel - mel ii. 1. Kdo není evangelista? a) Pavel b) Jan c) Marek

6. Kdo při křtu zapaluje křestní svíci? a) kněz b) matka c) kmotr

2. Jak se nazývá skříňka, kde se uchovávají proměněné hostie? a) monstrance b) svatostánek c) sakristie

7. Od čeho se zapaluje křestní svíce? a) od velikonoční svíce b) od svíce na oltáři c) kostelník musí podat sirky

3. Jak jinak nazýváme Oltářní svátost? a) Ecclesia b) Ecumena c) Eucharistie

8. Kdy si věřící podávají ruce na znamení pokoje? a) po modlitbě nad dary b) po svatém přijímání c) po modlitbě Otče náš

4. Co znamená červené světlo v blízkosti svatostánku? a) poukazuje na Boží přítomnost b) připomíná Betlémskou hvězdu c) varuje před otevřením nepovolanou osobou

9. Která liturgická barva převládá v adventu? a) zelená b) fialová c) červená 10. Koho slova se stala základem modlitby Beránku Boží? a) Jana Křtitele b) setníka z Kafarnau c) Ježíšovy Matky

5. Kdy se při mši svaté zvoní? a) před evangeliem b) při proměňování c) před Pater noster

Správné odpovědi odpov di z minula: 21b, 22b, 23b, 24c, 25c, 26c, 27b, 28a, 29b, 30c

51

Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Ladná

Rozloučili jsme se Božena Krůtilová

Úmysly apoštolátu modlitby na březen: 1. Aby ve všech kulturách byla respektována práva žen a jejich důstojnost. 2. Za mladé lidi, aby mnozí z nich přijali Pánovo pozvání a obětovali svůj vlastní život hlásání evangelia. 3. Za matky v požehnaném stavu, aby se jejich děti mohly narodit a vyrůstat v láskyplných rodinách.

V uplynulých letech jsme se v březnu rozloučili

2013 2012 2011 2010 2009

Podivín

Ladná

Josef Hoschek Jan Pochylý Marie Očenášková

Božena Sedláčková Marie Michlovská

Zdeněk Dobrovolný Miloslav Gála

Františka Cupalová Olga Schmid František Zelinka

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 20,-Kč

52