ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 11 listopad všechno

ZRNÍČKO Svazek 6, číslo 11

listopad 2006

všechno Evangelium chápané v celé své čistotě nadchne, ohromí anebo pohorší. Vyvolá silnou reakci, protože jde naprosto opačným směrem než hříšný člověk a »svět«. A vždy, když je člověk zasažen evangeliem, je-li poctivý, pak celý jeho život se musí změnit, poněvadž požadavek Kristův nesnese polovičatosti. »Blažení jste, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a mluvit proti vám vylhaně všecko zlé kvůli mně; radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odměna v nebesích.« (Mt 5, 11-12) »Nemyslete, že jsem přišel uvést na zem mír. Nepřišel jsem uvést mír, nýbrž meč.« (Mt 10, 34) »Jestliže svět vás nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, miloval by svět, co je jeho. Ale poněvadž nejste ze světa, naopak, já jsem vás vyvolil ze světa, proto svět vás nenávidí. Vzpomeňte si na to slovo, které jsem vám řekl: Není služebník větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.« (Jan 15, 18-20) Slyšel jsem hlásat evangelium kněze, který žil podle evangelia. Mladí, chudí byli nadšeni, velcí, bohatí byli pohoršeni. A myslil jsem, že by bylo zapotřebí kázat dlouze o evangeliu, a mnozí ze starých návštěvníků kostela by utekli, a mnozí, kteří se kostelu vyhýbají, by přišli. A myslil jsem, že je to špatné znamení pro křesťana, když si ho »dobří lidé« váží. Myslím, že by bylo zapotřebí, aby na nás ukazovali prstem a považovali nás za blázny a revolucionáře; myslím, že by bylo zapotřebí, aby nám dělali těžkosti, aby podpisovali udání proti nám... aby se pokusili nás zničit. Dnes večer, Pane, jde na mne strach. Bojím se, protože tvé evangelium je strašné. Je snadné poslouchat o něm kázání, je celkem dosti snadné nepohoršit se nad ním, ale je velmi těžké podle evangelia žít.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Bojím se, Pane, že se mýlím. Bojím se, že jsem spokojen se svým malým pohodlným životem; bojím se svých dobrých zvyků: pokládám je za ctnosti; bojím se svého slabého úsilí: zdá se mi, že se dávám bližním; bojím se svého moudrého organizování: pokládám je za úspěch; Bojím se svého vlivu: namlouvám si, že proměňuje životy; bojím se toho, co dávám: přikrývá to, co nedávám; bojím se, Pane: jsou lidé mnohem chudší než já, jsou méně vzdělaní než já, méně vyvinutí, hůře ubytovaní, méně zahřátí, hůře placeni, méně hýčkáni, hůře živeni, méně milováni. Bojím se, Pane, že pro ně dosti nepracuji, že nedělám pro ně všechno. Bylo by zapotřebí, abych dal všechno, bylo by zapotřebí, dát všechno, aby už nebylo jediné bolesti, jediné bídy, jediného hříchu na světě. Bylo by zapotřebí, Pane, abych dal všechno, abych dal všechen čas, bylo by zapotřebí, abych dal vlastní život. Ale to není přece pravda, Pane, To není pravda pro všechny, já přeháním musím být rozumný. Můj drahý, je jenom jediné přikázání platné pro všechny: »Milovat budeš z CELÉHO srdce svého, z CELÉ duše své, ze VŠECH svých sil.« (Michael Quoist)

„Dnešní svět od křesťanů žádá, aby zůstali křesťany.“ (Albert Camus)


Světec na listopad Jako světce na měsíc listopad jsme vybrali sv. Leonarda (Linharta). Leonardův životopis, silně překrytý legendami, vypravuje, že byl synem šlechtické rodiny a přijal svátost křtu od biskupa Remigia. O dětství a mládí nevíme nic, Leonardův život se dá sledovat až zase tehdy, když - podle legendy - na počátku 6. století se usadil jako poustevník v chatrči v tehdejším Nobiliaku, dnešním St-Léonard-de-Noblat u Limoges. Leonardova cela v lese se stala cílem mnoha zoufalých a hledajících radu, kteří uctívali moudrého muže v jeho poustevně už za jeho života jako světce. Z té doby pochází také tradice, že Leonard je uctíván jako patron zajatců. Podání vypravuje, že Leonard měl vždy zvláštní náklonnost k zajatcům a zprostředkoval mnohým z nich svými dobrými vztahy ke králi svobodu. Mnozí zajatci, kteří vyvolávali v žaláři Leonardovo jméno, byli prý potom okamžitě vysvobozeni ze svých pout a ty potom přinesli poustevníkovi. Z Leonardovy cely se v průběhu doby vyvinul klášter St-Léonard-de-Noblat, jejž poustevník také vedl jako opat ve svých posledních letech života. Jako Leonardův rok úmrtí se uvádí r. 599. Byl pochován ve svém klášteře. Dodnes je Leonardův hrob v románském kostele sv. Leonarda velmi navštěvovaným poutním místem. Leonardovy ostatky byly vyzvednuty v 11. století. Sv. Leonard je patronem sedláků, stájových čeledínů, stájí; dobytka a koní; za všecky záležitosti sedláků; zámečníků, kovářů, vozků, nosičů břemen, bednářů, obchodníků ovocem a horníků; šestinedělek a za dobrý porod; zajatců; proti bolestem hlavy a duševním chorobám. (Podle knihy »Rok se svatými«)

Modlitba ke sv. Leonardu: Všemohoucí, věčný Bože, uděl nám na přímluvu svého sv. služebníka Leonarda potřebujeme pro náš každodenní život. Žehnej naše práce, ochraňuj nás a naše obydlí od neštěstí a škody, zachovej naše domy před ohněm, naše luhy, pole a zahrady před mrazem, krupobitím a povodní, náš dobytek před pádem a nás samé před hříchem a úklady ďáblovými. Shlédni milostivě na nás, své děti, vyslyš naše prosby a smiluj se nad námi. Skrze Krista našeho Pána. Amen.


Dobré skutky, které nic nestojí Za kolik to máme ? „Je mi líto paní Nováková, Vaši nemoc se nám nepodařilo dostat pod kontrolu tak, jak bychom si představovali.“ Slova zněla dosti hrozivě. „Pane doktore, řekněte mi prosím celou pravdu. Domýšlení je horší než nevědomost.“ „Jste na to opravdu připravená, paní Nováková?“ „Ano, pane doktore.“ „Říkám Vám to opravdu velmi nerad, ale budu-li velmi optimistický, zbývá Vám měsíc života, z čehož asi za tři týdny přestanete zcela vnímat dění kolem Vás. Nemoc se zvrtla a postupuje velmi rychle.“ V ordinaci zavládlo ticho, snad bylo slyšet i pohyb vzduchu. Po chvíli ticho přerušil tenký pláč. Pláč paní Novákové. „Pane doktore a pustíte mě domů?“ „Budete-li si to přát, tak ano.“ Asi za hodinku si manžel odvážel paní Novákovou domů. Hlavou se jí honilo spousta myšlenek. Nevěděla co dříve. Nejprve uvažovala co všechno ještě musí zařídit a udělat, aby po jejím „odchodu“ měl manžel co nejméně starostí a práce. Pomalu začala propadat panice, že to stejně všechno nestihne. V tom si vzpomněla, že u tety Fanky už nebyla aspoň dva roky a kamarádce Jitce už taky pěkně dlouho slibuje návštěvu. Rozhádanou švagrovou by ji taky měla udobřit, ať se jí lépe „odchází“. Jenže všechen zbývající čas by nejraději trávila se svými vnoučaty a taky se svými dětmi. I když její děti byly zdatní čtyřicátníci, stejně to pořád byla „její kuřátka.“ Vzpomínala na dny, kdy si je přivezla domů z porodnice, na první školní dny na jejich první lásky… Ale ze všeho nejvíce chtěla být s manželem. Být u něj, být na něj milá, říci mu jak moc jí ne něm záleží, jak moc jej má rada, jak si jej váží, co pro ni všechno znamená, jak moc jí pomáhá. Bylo toho tolik co chtěla až se z toho dala do usedavého pláče… Musí být dosti nepříjemné vědět kolik času ještě strávíme pozemským životem. Opravdu vás napadá spousta věcí, co ještě chcete, musíte, co by jste měli, či naopak, co jste neměli. Když se nad tím zamyslíte, možná vás stejně jako mě přepadne zvláštní tíseň. A tak nebylo by lepší zbytečně nemarnit dny, hodiny, minuty, které máme. Naplno využívat každý nový den, který je nám dán. Nešetřit úsměvy, porozuměním, láskou. Nešetřit pohlazením a něhou.Vždyť nikdo nevíme kolik času nám tu zbývá. A těžko se lze laskat, nebo omluvit někomu, kdo už tu není. JS


Četba na pokračování

Jožkův deník_? 2. NÁŠ NEBESKÝ OTEC a) Nebe plné hvězd Vzpomínáme na prázdniny. - Byl jsem poprvé na prázdninovém táboře a moc se mi tam libilo. Jednou jsme v noci lovili odznak statečnosti. Musel jsem s Karlem a s Jirkou ze druhé školy být celou noc pod širým nebem. Pozorovali jsme zářící hvězdy a besedovali. Jirka se chce stát hvězdářem.Ukazoval nám Velký vůz, pak Malý vůz, jehož první hvězdou je Polárka... Na obloze bylo tisíce a tisíce hvězd. Karel je začal počítat, ale za chvíli toho nechal. Bylo jich příliš mnoho. Jirka nám také ukazoval Mléčnou dráhu, která obsahuje 20 milionů hvězd. Naše slunce je jen malinkou hvězdou v porovnání s ostatními, ale je k nám nejblíže. A pak nás Jirka udivil: "Víte, jak je daleko na slunce? Jen 150 milionů kilometrů!" Představte si, že bych tam jel tryskovým letadlem, které udělá 1500 km za hodinu, nepřetržitě dnem i nocí 11 let a 7 měsíců! A jak dlouho by to trvalo, aby člověk došel na slunce pěšky nebo na kole? Toník se svým vozem by tam jel 173 let, kdyby měl stále rychlost 100km za hodinu! - A přitom Slunce je k nám nejblíže ze všech hvězd! Jak velký musí být celý vesmír se všemi hvězdami, které se stéle pohybují úžasnou rychlostí a nikdy se nesrazí! Jirka nám vyprávěl, že někteří učenci vypočítávají dráhu hvězd a oznamují dopředu třeba zatmění slunce přesně na vteřinu. Vesmír je tedy dokonalým strojem, který proslavil svého Konstruktéra! - Co je Země proti vesmíru a co jsme my? My sami jsme tak hrozně malí a nepatrní! - Přestali jsme mluvit. Každý z nás za tiché a teplé noci přemýšlel o všemohoucím a nejmoudřejším Konstruktérovi celého světa. Nakonec Jirka povídá: "Jaká to musela být Moudrost a Síla, která to všechno udělala! To by žádný člověk nedokázal. My na to jen pomyslíme a už nás z toho málem bolí hlava!"


b) Ptáci a lilie Dnes jsme si zase šli na faru zahrát fotbal a pak jsme měli náboženskou besedu. Při besedě si něco hezkého vyprávíme, čteme nebo se učíme pořádně ministrovat. Velebný pán nám každému koupil Písmo svaté Nového Zákona a říkal, že je to nejkrásnější kniha na světě. Denně si v ní máme číst. A má pravdu. Díval jsem se už do ní. Vždycky prý nám řekne, co si máme přečíst. Dnes jsem si našel toto místo: Pán Ježíš říká: "Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst nebo co budete pít, ani o své tělo, čím se budete oblékat. Copak není život víc než pokrm a tělo víc než oblek? Pohlédněte na nebeské ptáky! Nesejí, ani nežnou, ani neshromažďují do stodol. A váš nebeský Otec je krmí! Což nejste víc než oni? A kdo z vás si může svou pečlivostí prodloužit život - třeba jen o kousek? A co se tak staráte o svůj oblek? Pozorujte polní lilie, jak rostou! Nepracují, ani nepředou. Ale říkám vám: ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jediná z nich! - Jestliže tedy Bůh tak šatí trávu na poli, která dnes je a zítra jí hodí do pece - neoblékne tím spíše vás, malověrní lidé?!? - Nebuďte tedy příliš starostliví a neříkejte: Co budeme jíst? - nebo: Co budeme pít? - anebo: Čím se oblékneme? Vždyť to všechno pohané vyhledávají! Náš nebesky Otec přece ví, že to všechno potřebujete! HLEDEJTE NEJDŘÍV KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ A JEHO SPRAVEDLNOST A TOHLE VŠECHNO SE VÁM PŘIDÁ!" (Mt 6,25-33).

c) Jaký je Bůh? Moc rád bych Boha uviděl! Ale myslím, že bych měl trošku z Něho strach. Vždyť je tak mocný! - Myslel jsem na to, jak bych Ho pozdravil. A vlastně, proč bych se Ho měl bát? Tatínka se také nebojím a Bůh je můj nebeský Otec! - Dnes jsme si při náboženství vyprávěli: My lidé máme duši a tělo. Avšak BŮH JE JEN DUCH - DUCH BEZ TĚLA. Naše tělo můžeme vidět a nahmatat. Bůh však nemá tělo, a proto Ho nemůžeme očima vidět, nemůžeme se Ho dotknout a nahmatat rukama! Naše duše je v našem těle. BŮH NEMÁ TĚLO A JE V NEBI, NA ZEMI A VŠUDE. Naše duše nemůže všechno vědět, ale Bůh ví všechno. Zná i nejtajnější skrýše našeho srdce a vidi jistě i to, že jsem tuhle záviděl Karlovi jedničku z diktátu. Už mu závidět nebudu! Je to ošklivé! A já vůbec maur dost chyb. Ale BŮH JE BEZ CHYB. Má všechny dobré vlastnosti. BŮH JE VELMI DOBRÝ, SPRAVEDLIVÝ A MOCNÝ. JE VŠEMOHOUCÍ a nikdo Ho nemůže nějak omezovat nebo Mu něco zakázat.


Bůh stvořil naši duši. Od Něho má svůj začátek. BŮH však NEMÁ ZAČÁTEK ANI KONEC. Byl vždy a vždy bude. BŮH JE VĚČNÝ! Každé dílo musí mít svého původce. I nebe a země (celý vesmír) musí mít svého původce. Původce celého vesmíru je BŮH! Bůh je dobry a má nás rád! Chce, abychom byli šťastní a myslí na nás. Za to máme rádi Boha, svého nebeského Otce a často Mu to budeme říkat! Bůh je tak nesmírný, že Ho ani pochopit nemůžeme. Je nejmoudřejší, nejkrásnější a nejmocnější. Ale nemám z Něho strach. Je naším dobrým nebeským Otcem, který nás má rád!

Tvá jména se mi stala cizí, ale musím s tebou mluvit. Bez jména jsi pro mne vzdálený jako hlas v telefonu, který se hlásí „Haló". Kolik máš jmen? Které z nich je správné? Otec? - Otcové mohou být krutí. Pán? - Páni mohou být despotičtí. Král? - To je dnes postava z minulých časů a z pohádek. Ty nemáš žádné jméno,které by říkalo všechno pro všechny časy a pro každého. Budu ti říkat bratře, příteli, milovaný, ty. Musím s tebou mluvit. Ty jsi zde v mé nouzi, v mé radosti - ty.


MORAVSKÉ MADONY V tomto školním roce se na stránkách Zrníčka podíváme na nejznámější mariánská poutní místa, tak jak na ně vzpomínal P. Libor Koval.

Madona Vranovská Jsou jasné oči Tvé, Madono z Vranova, svítící do dálek rodného domova jak maják zbloudilým lodníkům na moři, jak úsměv zářný, co o lásce hovoří, jak oči dítěte, z nichž nebe dívá se, jak kvítka v trávě, co zpívají o kráse, jak rudá ústa žen ze slunné Moravy, když o Tvé přímluvě radostně vypráví, Madono z Vranova. Jsou jasné oči Tvé, Madono z Vranova, jak západ slunce, když svitne do nachová, jak líce dívčiny, když studem zardí se, jak svěží jablka, ležící na míse, jak měsíc stříbrný, jenž radost maluje na plátno srdce, když ze mraků vypluje, jak bílé stužky na moravské suknici, jak čerstvé koláče v ošatkách vonící, Madono z Vranova. Jsou jasné oči Tvé, Madono z Vranova! Kdo věrnou lásku Ti navždycky zachová, zasvítí do světa jak bílá lilie, jak ranní slunko, jež světlo své rozlije do temných koutů a do duší zbloudilých, jak svěží zeleň hor, lesů a kyprých lích, jak bělost domků i duší těch z Moravy, co vždycky ochotně, rádi Tě pozdraví, Madono z Vranova! Pro jasné oči Tvé, Madono z Vranova, svítící do dálek rodného domova jak maják zbloudilým lodníkům na moři, pro úsměv zářný, co o lásce hovoří, pro oči dítěte, z nichž nebe dívá se, pro kvítka v trávě, co zpívají o kráse,


pro rudá ústa žen ze slunné Moravy, když o Tvé přímluvě radostně vypráví, pro líce dívčiny, když studem zardí se, pro svěží jablka, ležící na míse, pro bělost domků i duší těch z Moravy, co vždycky ochotně, rádi Tě pozdraví, pro západ slunka, jež svitne do nachová, kéž věrnou lásku Ti lid Tvůj vždy zachová, Madono z Vranova! Poutní místo Vranov u Brna leží 13 km na sever od Brna.. Historie a popis poutního místa: podle prastaré zbožné tradice - zaznamenána kronikáři paulánského řádu a klade se do r. 1240, kdy zemský úředník pan Vilém nabyl na přímluvu Matky Boží ztraceného zraku. Z vděčnosti za své uzdravení nechal na Vranově postavit dřevěný kostel, který se stal od nejstarších dob cílem poutníků. V blízkosti poutního chrámu existoval ještě jeden dřevěný kostel (farní), stával uprostřed hřbitova a byl zbourán za josefínských reforem. Nynější farní kostel zasvěcený Narození Panny Marie byl vybudován v letech 1617-1633 tehdejším majitelem panství knížetem Maxmiliánem z Lichtensteina podle plánů jezuity Jana Maria a brněnského stavitele Ondřeje Erny v raně barokním slohu s jedinou vnitřní prostorou. Hlavní oltář, jehož dominantou je líbezná socha Matky Boží vranovské, bez Ježíška, s něžně nakloněnou hlavou, je dílem neznámého francouzského řezbáře z doby kolem r. 1500 a přinesli ji patrně první pauláni vranovské komunity ze své vlasti. Oltářní obraz Nejsvětější Trojice pochází od vídeňského malíře Paula Trogera. Boční oltáře jsou zasvěceny na levé straně sv. Františku z Pauly (zakladatel řádu), s v. Františku Saleskému a s v. rodině na pravé straně sv. Františku z Assisi, sv. Janu Nepomuckému, sv. Františku Xaverskému a čtrnácti svatým pomocníkům. Jsou vyzdobeny význačnými malíři své doby. Sochy po stranách oltářů vytvořil Ondřej Schweigel z Brna. Naproti kazatelně je náhrobní pomník Lichtensteinů s latinským nápisem - v překladu: Zastav krok, kdokoliv tuto jdeš, a pomni, že kosti nejjasnějších knížat a vévodů z Lichtensteinů zde neleží, ale pod ochranou veliké divotvůrkyně tiše odpočívají, jim věčného odpočinutí vypros. Na jižní straně kostela je kaple sv. Kříže a sv. Rozálie a sochy sv. Rocha a sv. Šebestiána. Kostelní klenba má bohatou freskovou výzdobu od malíře Jana Jiřího Etgense, opěvující slávu Matky Boží obklopené anděly seskupenými do písmen REGINA. Další fresky představují ctnosti Panny Marie reprezentované jejími vlastnostmi: moudrost, čest, pokora, moc, dobrota, věrnost; dále čtyři útěchy, jež jsou poskytovány nemocným, hříšníkům, zarmouceným a pronásledovaným. Z ostatních světců jsou zde zobrazeni sv. Jan Křtitel, sv. Josef, sv. Cyril a Metoděj, výjevy ze života s v. Františka z Pauly aj. Současně s výstavbou kostela byla pro rod zakladatele zřízena krypta, do nynější empirové podoby nákladně upravená na začátku 19. stol. Je zde dosud pohřbeno na 50 členů lichtensteinského rodu; zatím poslední zde spočinula princezna Marie Benedikta v lednu 1992, která chtěla být pochována po boku svého otce pohřbeného v r. 1938. Poutě: začínají poslední srpnovou neděli a končí druhou neděli v říjnu - hl. pouť v neděli po svátku Narození Panny Marie (8. 9.) - mše sv. o poutích: so - 6.45; 18.00 h, ne - 8.00; 9.30; 11.15; 15.00 h s nešporami, 14.00 h - průvod s požehnáním. Mše sv. mimo poutě: po, út, pá 6.45 h, st 18.00(19.00), čt - 6.45; 11.15 h, so - 6.45 škola modlitby, zima: 16.00, v létě se světelným průvodem a růžencem - 20.00 h.


Láska pod lupou Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem podíváme na lásku, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

CO JE TO MANŽELSTVÍ? Společenství v lásce na celý život Posledně jsme si odpovídali na otázku, co je to manželství, touto charakteristikou: je to jednota v různosti. Je to spojení dvou pólů lidství: plodného a tvůrčího mužství, láskyplného a mateřského ženství v jedno, v celistvého člověka. Položili jsme důraz na různost jako na žádoucí a nutný předpoklad dobrého manželství. Dnešní pohled se týká druhé části té charakteristiky a má nám povědět víc o jednotě, která vzniká ze společenství dvou v lásce na celý život. Kdy jsou dva, kteří spolu chodí, z tohoto hlediska zralí k sňatku? Když se v jejich povědomí a myšlení nahradil pojem JÁ pojmem MY. Písmo svaté o tom říká, že manželé už nejsou dva, ale stanou se jednou bytostí, jedním tělem. Je to společenství doživotní. Někomu to slovo "doživotní" zní hrozivě, jako soudní rozsudek při nejtěžším provinění: dostal to na doživotí. A pro ty, kdo si svatbu jen tak lehkomyslně vytancují, může se manželství něčím takovým stát. Vzpomínám na případ: poznali se na žňové brigádě, trvala tři týdny. Bylo tam veselo, byla legrace a v té legraci se s partou vsadili, že do měsíce budou mít svatbu. Sázku vyhráli – ale život prohráli. Ono i tam, kde láska projde zkouškou několikaleté známosti, není ještě zaručeno, že jim pokvetou pořád jen květiny bílé po cestě. Nikdo nemůže předvídat, co se s druhým stane za měsíc, za rok. Kdysi jsem ležel delší dobu v nemocnici po úrazu na motocyklu. Se mnou na pokoji ležel mladý chlapec, železničář. Půl roku po svatbě. Při nočním posunu uklouzl a vlak mu uřízl obě nohy v kotnících. Ještě ležel v nemocnici, než se mu zhojí pahýly, když mu listonoš donesl přípis z advokátní kanceláře: návrh na rozluku manželství z podání manželčina. To byla pro něj horší katastrofa než ta na kolejích. Ale manželka to viděla jinak: Když se mu to stalo, tak si nad ním sice lítostivě poplakala, ale pak přijela maminka, sbalila její věci a odvezla si dcerku domů. Rodičům toho chlapce řekla: "Naše Miluška si mrzáka nebrala." Tenkrát jsem pochopil, co má na mysli církev, když trvá na celoživotním nerozlučném manželství: jen ti dva se mají brát, kteří se mají natolik rádi, aby žili nejen jeden s druhým, ale i jeden pro druhého. Ti pak si sňatkem dávají vzájemnou záruku: ať se s tebou stane cokoliv, nebudeš na to sám. Cokoliv nás v životě potká, budeme na to vždy dva: nikdy tě neopustím. Jen takový sňatek dává to nejkrásnější: vědomí, žes našel někoho, kdo bude vždy s tebou, vždy při tobě, že nepoznáš, co to je být na světě osamělý. Říkám nepoznáš; protože mladý člověk to ještě nezná, pro něj je to ještě pojem bez obsahu. Je stále uprostřed rodičů, sourozenců, kamarádů. Mladí lidé také někdy trpí pocitem osamění, ale tato samota je jen z nedočkavosti toho, co vyhlížejí do budoucna, ta není bez vyhlídky, beznadějná. To až po čtyřicítce si začne svobodný člověk svou osamělost jinak uvědomovat. Rodiče už nežijí, sourozenci mají své rodiny, kamarádi pryč. A tu mu dojde, že není na světě člověka, který by na něj myslel, když od něj zrovna nepotřebuje nějakou službu, pomoc. A i kdyby měl přes den seberušnější zaměstnání, začne se večer ve své světnici, svobodárně, mnohdy cítit osamělý jak pes v boudě.


Za války, za totálního nasazení v Německu, spával s námi Čechy v lágru na jedné ubikaci Švýcar. Němci jej sebrali někde v Tripolisu. S šetřením, že patří k neutrálnímu národu, se to táhlo, a tak tam s námi vydržel až do konce. Byl mezi námi nejstarší – přes padesát. Jako montér, specialista své švýcarské firmy, už projezdil celý svět, znal několik řečí. Byl společenský, vyrovnaný a zkušený člověk. Měli jsme ho všichni rádi. Když se válka blížila ke konci, začal se měnit. Veselost pryč, sedával mlčky, začal pít. Nechápali jsme, co se s ním děje. Až jednou si vylil srdce, když jsme byli spolu sami: "Vy se tu všichni těšíte, až to praskne, až bude po válce. Pořád o tom mluvíte. Ty se těšíš na dokončení studií, ten zas se nemůže dočkat, jak se rozjede do světa, ten se těší, že se bude moci konečně oženit. A mně najednou došlo, jak jsem si zbabral život: na co já se mám těšit? Světem jsem se už natoulal dost. Doma už nikdo z rodiny nežije, na oženění jsem už starý, nemám nikde doma, nikdo na mě nemyslí, jsem jak zatoulaný pes." Tehdy jsem pochopil, co je to osamělost, jak je to zlé být na světě sám pokud si tento způsob života člověk z nějakého dost pádného důvodu vědomě nezvolí. Proto je manželství instituce na celý život, nerozlučná: má chránit člověka před osamělostí. Je to vůbec možné? Je, ale jen ve vzájemné, nesobecké, obětavé lásce, která chápe manželství jako sebedarování tomu druhému, jako nerozdělitelnou jednotu a celek těch, kteří se mají rádi. Jednota mladého manželství je držena víc přitažlivostí tělesnou, smyslnou. Když ta se vyrovná do pravidelného řádu, začne přerůstat do něčeho ještě krásnějšího: do jednoty nerozborného kamarádství, přátelství dvou, kteří se navzájem dokonale znají - mají prokouknuty dobré i zlé stránky druhého - umějí si vyhovět, umějí ocenit to dobré na tom druhém a mít shovívavou trpělivost s jeho slabostmi. Tenkrát teprve se mají mladí lidé rozhodnout, že se vezmou, když jejich vztah dorostl do těchto rozměrů: 1. Mají ověřeno, že se navzájem povahově doplňují. 2. Znají nejen dobré, ale i špatné vlastnosti toho druhého. 3. Vyzkoušeli si, že chyby druhého unesou. V prvních měsících známosti se nikdo neprojevuje tak, jakým je. Ne, že by vždy úmyslně předstíral a chtěl klamat, ale hloubka okouzlení a zamilovanosti jej jiným dělá. Varování před dlouhou známostí – aby si nezevšedněli – je na místě, kdyby snad se táhla déle než dva až tři roky. Ale určité „zevšednění" druhého roku známosti je nutné, aby se poznali, jací budou, když odloží sváteční kravatu a ochabnou ve snaze předvádět se ve vylepšeném vydání. Běžný příklad: mají schůzku v šest. On tam čekal už 10 minut před šestou. Jak už to u žen bývá, jí to nevyjde a přijde o 20 minut později. "Ty se už zlobíš, viď?" ptá se ona. "Ale, miláčku! Vůbec se nic nestalo, já jsem také přišel teprve před pěti minutami." Je ještě rytíř ve vysokém lesku; ohleduplný, ideální muž. A teď tatáž situace, když jejich známost trvá o rok déle: Doběhl na místo schůzky také se zpožděním, právě před pěti minutami. Ale vítá ji: "Prosím tě, kde tak dlouho jsi? Řekneš v šest a bude už půl sedmé. A já tu stojím jako blázen. To nemůžeš být přesná?" Teď už mluví opravdu ten muž, takový, s jakým má žít celý život. Proto je nutná známost o ten rok delší. A pak už si můžeš zvážit, jestli ti bude vyhovovat. Jestli vám to půjde dohromady tak, jací opravdu jste. Pomozte mladým lidem zbavit se předsudku, že je společenským prohřeškem rozejít se, zrušit známost. Nic takového. Známost má být známost a nic víc. Nezávazná příležitost k bližšímu poznání. Teprve zásnuby jsou čímsi víc, ale ty jsou až závěr delší známosti, když už se oba opravdu dobře znají. Manželství je tedy z hlediska sociologického celoživotní společenství v lásce, v němž jeden žije pro druhého a oba spolu pro jiné – pro děti, pro lidskou a národní pospolitost. K uzavření manželství je třeba odvahy. Ale je to zřízení ustanovené Bohem a v Bohu jako svátost. Proto v síle svátostné milosti Boží lze toto riziko zvládnout. O tom budeme hovořit příště.

Pokračování příště


Nešidíme naše děti o Boha? Všední den a Bůh Může se člověk víře naučit? Mohou rodiče dětem víru „předat"? Pokud bychom víru chápali jen jako předávání věroučných informací, bylo by to velké zúžení. Je mnoho dětí, ba i dospělých, kteří dokážou formálně odříkávat modlitby, mají určité náboženské znalosti, a přitom nezakusili nic z Boží přítomnosti. Přivést děti ke vztahu k Bohu se podaří, když rodiče sami k němu mají živý vztah, když o něj usilují, když cítí, že Bůh je s nimi nejen tehdy, když prožívají něco krásného, ale i tehdy, když řeší konflikty a mají obyčejné všední starosti. Rodina, která se před jídlem krátce ztiší a poděkuje za dary Bohu jako dárci všeho dobra, nemusí dlouze teoreticky diskutovat, zda Bůh je, nebo není. Společné činnosti jako jídlo, modlitba a děkování dostávají nový význam a krok za krokem pomáhají vyrůstat víře. Dítě napodobuje to, co vidí a cítí u dospělých. Dobře pozná (zvlášť v dospívání), zda jde ve víře o opravdový vztah, nebo jen o formalitu či tradici. Všechny životní situace, které člověk prožívá před Bohem a s Bohem, mají vliv na růst jeho víry a dávají jeho životu novou kvalitu. Děti tyto postoje vnímají a „odezírají“. Naše chování a přijímání každodenních situací má tak nepřímý vliv i na budoucí chování a rozhodování našich dětí, na jejich víru či nevěru. Například je důležité: ¬ Při ranním vstávání začínat den křížem a s myšlenkou, že mi tento den Bůh svěřuje jako svůj dar. ¬ K práci se snažit přistupovat zodpovědně a spolehlivě. Vědomí Boží přítomnosti mi pomáhá uvědomit si, že moje práce má podíl na Božím díle stvoření. ¬ Při řešení konfliktu si připomenout, že každý člověk má před Bohem velkou důstojnost, i ten, který je mi momentálně nepříjemný, se kterým nesouhlasím. ¬ V komunikaci s rodinou, s manželem, manželkou vnímat projevy Boží blízkosti. ¬ Prožívat blízkost i vzdálenost, solidaritu, ohled, vzájemnou pomoc, být vděčný za ty druhé... ¬ Být si vědom toho, že prožívání manželské lásky je také Božím darem a Bůh dává tomuto vztahu svým příslibem lásky a věrnosti zvláštní hodnotu. ¬ Mít jistotu, že Bůh mi odpustí provinění, že se k němu mohu vždycky vrátit a začít znovu. ¬ Neděli prožívat jako den, kdy se snažíme vytvořit atmosféru slavení a společenství; slavení liturgie a vytváření společenství v rodině, ve farnosti, s přáteli. Zakoušíme, že život je nejen výkon, ale také uvolnění, hra a radost. ¬ Ve stáří, nemoci a nemohoucnosti zůstávat ve vztahu s trpícím Kristem, držet se pevně jeho kříže, přijímat posilu ve svátostech, s důvěrou v Boha očekávat den, kdy svůj život vrátím Tomu, který ho stvořil a který má moc přivést ho k plnosti. Při pohledu na současnou rodinu jsou mnohé věci jiné než dříve. Děti jsou často dětmi vytouženými, většina rodin není tak početná jako dřív, ať už z jakýchkoliv důvodů. Mnohé děti jsou osamoceny, přestože jsou zaplaveny materiální péčí rodičů a příbuzných. Chybí jim sourozenci a vrstevníci, brzy jsou nuceni orientovat se na svět dospělých a samy si hledat záchytné body pro stavbu budovy zvané „život“. To je pro ně velmi náročné a přetěžující. V této situaci je důležité, aby si věřící rodiče uvědomovali, že navzdory současnému životnímu tempu je třeba, aby vytvořili v rodině prostor pro vzájemné sdílení, naslouchání, vyprávění, diskusi, přemýšlení, ticho... To všechno jsou předpoklady nejen pro setkání se sebou navzájem, ale také pro setkání s Bohem, který je s námi v každé chvíli, o kterého se můžeme opřít a kterému máme každý den za co děkovat. (Podle Katechetického věstníku)


Boží mlčení se může stát voláním Když jsem se stal před několika desetiletími farářem v jednom dělnickém okrese, bylo to strašné. Jednou jsem slyšel o dělníkovi, kterého postihlo na dole neštěstí. Na kříž mu spadl kámen. Byl úplně ochromený, bez jakékoli naděje na uzdravení. Navštívil jsem ho, ale ta návštěva byla otřesná. Byla to ta nejhorší návštěva, jakou jsem kdy zažil. Domek byl plný kamarádů. Na stole stály láhve s kořalkou. Ochromený seděl na kolečkové židli. Když jsem vstoupil, začal hlasitě reptat: „Zůstaň venku, černý ptáku! Kde byl tvůj Bůh, když mi kámen zasáhl kříž? Proč Bůh mlčí?!" A pak přišlo klení. Bylo to jako v pekle. Nemohl jsem povědět ani slovo a vyšel jsem ven. Měl jsem mezi horníky svého okresu několik přátel. Příštího večera jsme měli „kroužek pro muže“, a tak jsem jim vyprávěl o své návštěvě. O týden později, když jsem právě zahajoval, rozlétly se s rachotem dvéře a do místnosti byla vtažena kolečková židle s ochromeným mužem. Přátelé horníci jej prostě sebrali a do „kroužku pro muže“ dotlačili. Nevím, zda si od něho vyžádali dovolení, ale myslím že ne. Seděl přede mnou a poslouchal slovo: „Tak Bůh miloval svět“ - ne že zařídil, aby se nám všecko dobře dařilo, ale „že Syna svého jednorozeného dal“. Mluvil jsem o Ježíši, o posledním Božím Slovu, které musíme slyšet, a pokračoval jsem: „...aby každý, kdož věří v něho, nezahynul.“ Muž poslouchal. Poprvé slyšel o Ježíši! Najednou zahlédl světlo. Za čtvrt roku se stal vlastnictvím Pána Ježíše. Nemohu vůbec vypovědět, jak se všecko změnilo. Jeho obydlí bylo uvedeno do pořádku; tam, kde dřív zaznívaly kletby, zněly písně o Ježíši. Staří přátelé se vzdálili, ale přišli noví. Zmizely láhve s kořalkou, místo nich ležela na stole Bible. Žena a děti ožily. Krátce před jeho smrtí jsem jej ještě navštívil. Bylo to nezapomenutelné. Jmenoval se Kos. Nebude mi mít za zlé, že ho jmenuji, poněvadž je už na věčnosti. „Jak se ti daří Kose?“ zeptal jsem se. „Od té doby,“ řekl, „co můj život patří Ježíši, od té doby, co mám odpuštění hříchů, od té doby, co jsem Božím dítětem, je v mém domě,“ na chvíli se zamyslel, a pak pokračoval, „každý den jako den před vánocemi.“ Pěkně to vyjádřil. A pak řekl to, nač nikdy nezapomenu: „Buschi, cítím, že brzo umřu.“ Tykali jsme si, poněvadž jsme se stali dobrými přáteli. „Projdu branou a postavím se před Boha. Je mi docela jasné, že smrtí všecko nekončí. A když se pak na věčnosti postavím před Boží trůn, pak se před ním skloním a poděkuji mu, že mi - polámal páteř.“ „Co to tady Kose vykládáš!“ přerušil jsem ho. On se ale nedal a odpověděl: „Vím, co říkám. Podívej, kdyby k tomu nedošlo, kdyby mne Bůh nechal tak bezbožného běžet dál, pak bych se dostal rovnýma nohama do pekla, do věčného zatracení. Proto musel Bůh ve své záchranné lásce tak tvrdě zasáhnout a zlomit mi páteř, abych se mohl dostat k jeho Synu Ježíši. Ježíšovým prostřednictvím jsem se stal radostným Božím dítětem. Proto mu chci za to poděkovat!“ A pak přišla věta, která zůstane vryta do mé paměti: „Je lepší být ochromen a patřit Ježíši a být Božím dítětem, než skočit oběma zdravýma nohama do pekla!“ „Můj milý Kose,“ řekl jsem, „Bůh na tebe seslal strašně těžké věci. Na začátku ses s ním přel: Kde je Bůh? Proč Bůh mlčí? A teď jsi pochopil, proč to Bůh seslal: Chtěl tě přitáhnout k Ježíši, aby tě Ježíš mohl přitáhnout k němu!“ Vidíte: Spíš než se ptát: „Proč?“ máme se raději ptát: „K čemu?“ Chci říci ještě asi tolik: Věřím, že všecko těžké v našem životě je tady k tomu, aby nás mohl Bůh skrze Ježíše přitáhnout k sobě! (Wilhelm Busch – Ježíš náš osud)


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI Jak veliké jsou možnosti a odpovědnost ženy v této oblasti právě v době, kdy pokrok vědy a techniky není vždy inspirován a měřen pravou moudrostí a je spojen s rizikem "dehumanizace" lidského života, ačkoliv ten by vyžadoval ještě větší lásku a velkodušnější přijetí. Účast ženy s jejími dary na životě církve a společnosti je zároveň nutnou cestou k její osobní realizaci, na níž se dnes právem trvá. Je zároveň jejím originálním přínosem k obohacení společenství církve a apoštolského působení Božího lidu. V tomto smyslu je třeba uvažovat i o přítomnosti muže vedle ženy. SPOLUPŘÍTOMNOST A SPOLUPŮSOBENÍ MUŽŮ A ŽEN 52. V synodní aule nechyběly ani hlasy těch, kteří vyslovovali obavu, že přílišné zdůrazňování povolání a úlohy ženy by mohlo vést k nepřijatelnému opomíjení muže. V různých situacích života církve je skutečně nutno s lítostí konstatovat absenci nebo nedostatečnou přítomnost mužů: někteří se vyhýbají vlastní odpovědnosti v církvi, takže ji na sebe berou jen ženy, například při účasti na liturgické církevní modlitbě, při výchově, a zvláště při katechezi vlastních i cizích dětí, při účasti na náboženských a kulturních akcích, při spolupráci na charitativních a misijních podnicích. Je proto zapotřebí přítomnost mužů a žen pastoračně koordinovat tak, aby se účast laiků na spásném poslání církve stala plnější, harmoničtější a bohatší. Hlavním důvodem pro společnou přítomnost a spolupráci mužů a žen není jen, jak jsme právě řekli, větší přesvědčující síla a účinnost pastoračního působení církve. Ještě méně je jím pouhá sociologická danost lidského soužití, které přirozeně zahrnuje muže i ženy. Hlavním důvodem je původní záměr Stvořitele, který "od počátku" chtěl člověka jako "jednotu dvou", muže a ženu jako prvé společenství osob, kořen všech ostatních společenství a zároveň "znamení" meziosobního společenství lásky, které vytváří tajemný vnitřní život trojjediného Boha. A proto obecnou a základní cestou k zajištění koordinované a harmonické přítomnosti mužů a žen v životě a poslání církve je plnění úkolů a odpovědnosti křesťanského manželství a rodiny. V něm jsou viditelné a sdělitelné rozličné formy života a lásky: láska manželská, otcovská i mateřská, láska dětí i láska sourozenecká. V apoštolském listě Familiaris consortio čteme: "Jestliže je křesťanská rodina společenstvím, jehož vnitřní svazek skrze víru a svátosti pozvedl Kristus na novou úroveň, pak musí mít její podíl na poslání církve společenský charakter. Svou službu církvi a světu musí konat společně – manželé jako manželský pár a rodiče s dětmi jako rodina –... Křesťanská rodina dále buduje království Boží v dějinách týmiž dějinnými skutečnostmi, které charakterizují její zvláštní životní situaci. A tak se účast křesťanské rodiny na prorockém, kněžském a královském poslání Ježíše Krista projevuje a uskutečňuje manželskou láskou a láskou rodinnou, prožívanou v mimořádném bohatství jejich hodnot a ve znamení celosti a jedinečnosti, věrnosti a plodnosti." V této perspektivě připomenuli synodní otcové význam svátosti manželství, který musí církev i společnost uznat, aby se tak osvětlily a inspirovaly všechny vztahy mezi mužem a ženou. V tomto smyslu řekli, že je "naléhavě nutné, aby každý křesťan žil a hlásal poselství naděje, jež je obsaženo ve vztahu mezi mužem a ženou. Svátost manželství, která posvěcuje tento vztah v


jeho manželské formě a která ho zjevuje jako znamení vztahu mezi Kristem a církví, obsahuje nauku důležitou pro život církve. Tato nauka musí prostřednictvím církve zasáhnout dnešní svět; tímto duchem se musí naplnit všechny vztahy mezi mužem a ženou. Církev musí toto bohatství užívat ještě plněji". Otcové právem poznamenali, že, "je nutno nově objevit důstojnost panenství a úctu k mateřství" , hlavně, aby stále přibývalo odlišných, vzájemně se doplňujících povolání v živém společenství církve a aby tak docházelo ke stálému růstu. NEMOCNÍ A TRPÍCÍ 53. Člověk je povolán k radosti, ale denně zakouší v mnoha podobách utrpení a bolest. Ke všem mužům a ženám, kteří jsou nějakým způsobem postiženi utrpením a bolestí, se obrátili synodní otcové v závěrečném poselství: "Vy všichni, které konzumní společnost zanedbává a odvrhuje; vy nemocní, neschopní, chudí, hladovějící, vystěhovalci, uprchlíci, vězňové, nezaměstnaní, staří, opuštěné děti a osamělí, vy, oběti válek a všech forem násilí, které dopustila naše společnost: církev má účast na vašem utrpení, které pozvedá k Pánu. Ten vás spojí se svým spásným utrpením a dá vám žít ve světle svého vykoupení. Spoléháme na vás, že ukážete světu, co je skutečná láska. Učiníme vše, co je možné, abyste mohli zaujmout místo, které vám v církvi i ve společnosti přísluší." V tomto světě lidského utrpení, který jako by neměl hranic, obracíme se zvlášť ke všem těm, kdo jsou postiženi různými nemocemi; nemocní jsou nejčastějším a nejrozšířenějším projevem lidského utrpení. Volání Pána se obrací ke všem a ke každému zvlášť: i nemocní jsou povoláni jako dělníci na jeho vinici. Břemeno, které oslabuje tělo a bere vnitřní klid, jim nebrání pracovat na vinici. Naopak, je pro ně výzvou, aby žili své lidské a křesťanské povolání a účastnili se novým, ještě cennějším způsobem na růstu království Božího. Jejich programem se musí stát slova apoštola Pavla, která osvětlují hluboký smysl jejich situace: "To, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev" (Kol 1,24). Tento objev naplňuje apoštola radostí: "Raduji se, že nyní trpím za vás" (Kol 1,24). Podobně se mohou mnozí nemocní stát nositeli radosti Ducha svatého "uprostřed mnohé tísně" (1 Sol 1,6) a svědky Kristova zmrtvýchvstání. Jeden tělesně postižený to vyjádřil v synodní aule slovy: "Má velký význam objasňovat, že křesťané, jejichž život je poznamenán nemocí, bolestí nebo stářím, jsou Bohem voláni nejen k tomu, aby svou bolest spojovali s Kristovým utrpením, ale také k tomu, aby už teď v sobě přijímali a druhým předávali obnovující sílu a radost zmrtvýchvstalého Krista (srov. 2 Kor 4,10–11;1 Petr 4,13; Řím 8,28n.)." Protože církev – jak čteme v apoštolském listě Salvifici doloris – se rodí z tajemství vykoupení v Kristově kříži, musí se snažit jít vstříc především člověku obtíženému utrpením. Při tomto setkání se člověk "stává cestou církve", a to tou nejvýznamnější ze všech cest." Trpící člověk je cestou církve, protože je především cestou Krista, dobrého Samaritána, který "se nevyhnul", nýbrž "byl pohnut soucitem, přistoupil k němu... ošetřil jeho rány... a staral se o něj" (Lk 10, 32–34). Křesťanské společenství v průběhu století opakovalo podobenství o milosrdném Samaritánovi v obrovských zástupech nemocných a trpících, zjevujíc a předávajíc uzdravující a těšící lásku Kristovu. Toto svědectví se uskutečňuje prostřednictvím náboženského života zasvěceného službě nemocným a neúnavného úsilí všech, kteří pracují ve zdravotnictví. Dnes i v katolických nemocnicích a sociálních ústavech představují stále rostoucí a někdy jedinou přítomnost církve laikové, muži i ženy. Právě oni, lékaři, zdravotní sestry i bratři sanitáři a dobrovolní pracovníci, jsou povoláni k tomu, aby v lásce k nemocným a trpícím byli živým obrazem Krista a jeho církve. (Pokračování příště)


SPIKLENCI Náckúv vliv však počal se jeviti i u ostatních osob „vykutálených". Nácek je sice přímo nenavádél. Ale příklady táhnou. Kluci počali prováděti pasivní resistenci. Knotek i Hromička se potichu smáli do hrstí. Zato ale robky to zpozorovaly a šly přímo k stížnosti k panu faráři. Bylo to krátce před Božím tělem, kdy byl na faře nad ministranty soud. Pan farář jim důkladné domluvil, ba i tresty pohrozil, nezmění-li ihned své chování k Terezkám. To kluky nemálo dojalo. Účinek se dostavil, ale právě v opačném smyslu, než si pan farář přál. Kluci se spikli. A Nácek se stal jejich vůdcem. „Jakžev to nebévalo," hořekoval Nácek v ministrantském klubu za humny, sedě na žentouru jako na předsednickém křesle. „Ešle me potřebojem takový babe, co nám o oltářa vetřipajó na stopně bleche, kery nám potem lezó do komže!" „Šak aji stréc Knotek a Hromička na ně ani hledět nemožó," podotkl nejmladší Janek Tihelka. „Dobře máš — a só to stáři chlapi. Strécovi Knotkovi se jož hlava točí — a mosi babám lozet po žebřách. Deť be se mohl ožebračet. Me staryho člověka nesmime nechať trápiť," prohlásil Nácek Káčer. „Něco tem melozinám oděláme," navrhoval Janek. „Šak, tak! To právě chco," odvětil Nácek a kývnuv na hochy, pozval je k sobě blíž a něco jim tajuplné vypravoval. Kluci, jak jim bylo na obličejích viděti, byli Náckovými spády příjemně překvapeni a všeobecným kýváním hlavou jevili souhlas. Někteří byli jimi tak rozjařeni, že srazili ruce mezi kolena a smáli se, až se ohýbali, tak, že jim na záhumení bylo viděti kryté i nekryté průduchy. Bylo to právě ve středu před Božím tělem, kdy nebe bylo jasné, jak oko dítěte. Slunko se vesele smálo na bující úrodu i na šťavnatou zelení zaplavenou dědinu, nad níž se majestátně zvedal starožitný barokní chrám. Ve vsi bylo živo. Před domy a grunty, kolem nichž se zítra mělo ubírati procesí s Nejsvětějším, byly vytaženy všude žebřinové vozy. Na vozech křížem přes žebřiny byla položena deska, na níž stály panímámy a děvčata, se štětkou v ruce, kterou namáčely do putny s vápnem, a bílily stěny. Drobnější děti zametaly slámu a smetí na pořadích a v uličkách a sežínaly plevel kolem zahrádek. Celá dědina se odívala v jakés slavnostní roucho. Panímámy se snažily jedna druhou předstihnouti v úpravnosti svého statku. Zejména horečný ruch panoval u čtyř gruntů, které každoročně strojily oltáře ve výklencích už od pradávna ve zdech sklenutých. Skřípající, pavučinami obetkané dveře se otevřely, a výklenek se myl, bílil a věnčil. Pohůnci pak kolem stavěli usekané břízky a topoly, které se chvěly při vanutí větříku. Tu a tam se objevila i kupa rákosu a puškvorce, kterým se zítra z rána měla posypati cesta. Nemenší ruch však panoval i v kostele. Báby jako by kdesi hlavu zapomněly. Honily se maně, jedna do druhé vrážela a se porážela. „Jakobe jim zadní věce perpentínem namastil," bručel si pod nos kostelník Knotek.


Obrazy i sochy už se úplné ztrácely pod přirozenými a dělanými květy, na oltáři už byl celý les, a stohy květináčů neměly ani místa — ale Terezkám i to bylo málo! Honily ministranty pro jiné a jiné hrnce. Obšírná Nevtípilka komandovala jak generál. Cestou na procházku zastavili se oba kněží v kostele. A oběma se takřka zarazil dech. Farář se pokřižoval, když viděl tu přemrštěnost. Rád by byl ženy o vkusu poučil, ale příliš dobré srdce mu nedalo. Nechtěl jich uraziti, poněvadž mínil, že to činí z pravé zbožnosti. V kaplanu už vše nad nevkusem vřelo. Zejména když báby, uzřevše ho, roztáhly tvář do těch nejrozkošnějších úsměvů, čekajíce s otevřenými ústy na pochvalu. Poněvadž však jeho představený ničeho neříkal, udusil v sobě pocit nelibosti a prohodil pouze několik bezvýznamných slov. Mínil ostatně, že ono hyzdění domu Božího se dočká brzy konce, při němž to praskne, a farář „světice" vyžene, jako Kristus penězoměnce. Když kněží odešli, hledaly Terezky zdvojeným úsilím ještě místo, kam by mohly vrazit své květináče. A už pomalu by je ani nenašly, kdyby je nebyl upozornil Nácek Káčer, dnes se všemi ministranty neobyčejně a nebývale pilný a poslušný. Navrhl tetce Nevtípilce, že by se mohly květináče ještě postaviti na římsu nad hlavním oltářem pod vysoký, temně malovaný obraz kostelního svatého patrona. Tetky bez úvahy na Náckův návrh přistoupily. A Nácek přinesl dlouhý žebř, vylezl až na vrchol, a ministranti mu podávali po žebříku květináče jako cihly. A Nácek je kladl jeden vedle druhého na úzkou římsu a špagátem uvazoval k sobě, aby se nepřekotily. A báby dole již slzely nad tou krásou. Nácek, třeba že už byl hotov, ještě cos dlouho na vrcholu žebříku s provázky a květináči kutil. A třeba že se jeho kamarádi potutelné smáli, báby ničeho nepozorovaly a byly opojeny svým úspěchem. „Co vám to napadlo, tam té hrnce strkať, deť to može nekemo sletět na hlavo," kritizoval kostelník Hromička. Ale sklidil za svůj bezpečnostní návrh jen úšklebky a jízlivé poznámky bab. Zato ale Nácek, když byl hotov, se několikrát otočil radostí za oltářem na patě. Záměr se mu povedl. Čekal pouze na výsledek. A ten se dostavil příštího dne. O „hrobé" se kostel naplnil věřícími. Bílé družičky, lidské květy, před oltářem stály v hustém špalíru. Ve vláscích věnečky a v drobných ručkách kytice i koše květin, aby jimi stlaly cestu Nejsvětějšímu. Před kostelem čekali hasiči, veteráni a hudba s lesknoucími se nástroji. Mladí hoši drželi připravené lucerny, postavce a vlající korouhve. Bylo už po mši, věřící chystali se k průvodu. Na chóru jásaly varhany vznešenou předehrou. Knězi v skvoucích rouchách a ministranti a kostelníci v ostře rudých komžích a bílých rochetkách stáli před oltářem. Čekali, až členové výboru přinesou z pozad oltáře bělostná, hedvábná nebesa, která se nesla v průvodu nad Nejsvětějším. Pokračování příště


pohoštění i. 1. Koho pohostil Abrahám při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu?

2. Kdo pozval k sobě a pohostil dva anděly v Sodomě? 3. Proč Izák vystrojil pro Abímeleka a jeho doprovod hostinu? 4. Proč udělal Lában hostinu, když u něho Jákob sloužil 7 let? 5. Při jaké příležitosti uvedl faraón číšníka zpět do svého úřadu a pekaře nechal oběsit, jak to ze snů vyložil Josef? 6. Komu dal Samson na své svatební hostině hádanku? 7. Proč připravil Abšalóm hostinu? 8. Co se dozvěděl Adonijáš po skončení hostiny, proč lid jásal, až země pukala? 9. Kdo udělal bohaté bohoštění pro Tobiáše a Rafaela, když přišli do Ebatanu? 10. Koho Holofernes, hlavní velitel asyrského vojska, pozval z židovských žen na hostinu ve svém táboře?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. v Lyddě (Sk 9,32-33); 2. v Cesareji (Sk 10,1); 3. v Lystře (Sk 14, 8-12); 4. v Areopágu (Sk 17,22); 5. v Korintu (Sk 18,1-3); 6. v Kenchrejích (Sk 18,18); 7. v Cesareji (Sk 21,8-9); 8. v Jeruzalémě (Sk 22,1; 23,11); 9. u studny (Ex 2,15); 10. na kopci Choréb (Ex 3,1-2); 11. v zemi Gošen, kde bydleli Izraelité (Ex 8,18); 12. v Rudém (Rákosovém) moři (Ex 10,19); 13. v Étamu, na okraji pouště (Ex 13,20); 14. v Refidimu (Ex 17,8); 15. mimo tábor (Ex 33,7); 16. mezi stanem setkávání a oltářem (Ex 40,30)


Autogramiáda…

Porucha na paneláku… Přijde soused k sousedovi a říká: - Dobrý den, sousede. Doma mi došel rum a tak se jdu zeptat, jestli je tato porucha v celém domě? Výklad Písma… Proč Bůh stvořil ženu z Adamova žebra, které mu vzal ve spánku? Aby demonstroval, že z krádeže nevznikne nikdy nic dobrého. Myslivecký… Muž se vrátí z honu domů a říká: - Drahá, teď už nebudeme celý měsíc kupovat maso. - To jsi tolik ulovil? - Ne, propil jsem výplatu. Na dovolené… Přijde muž na recepci hotelu a chce pokoj. - Máte rezervaci? - Copak jsem Indián?


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Kristýna Marie Osičková Ladná Dominik Střelský Bulhary

Rozloučili jsme se Růžena Šťastná Karel Recht Anna Mandincová

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc listopad: 1. 2. 3.

Aby všude na světě skončily všechny formy terorismu. Aby se úsilím věřících protrhly staré i nové řetězy bránící vývoji afrického světadílu. Aby nevyléčitelně nemocní a umírající opouštěli tento svět obklopeni láskyplnou péčí a pozorností svých nejbližších.

V uplynulých letech jsme se v listopadu rozloučili 2005 2004 2003 2002 2001

Podivín

Ladná

Ludmila Sýkorová Karel Gála

Františka Babocká

Jarmila Košťálová

Marie Slany

Bulhary

Stanislav Michlovský Albín Šoška

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 11 listopad všechno

Recommend Documents