ZRNÍČKO. Svazek 13, číslo 10 říjen 2013

ZRNÍČKO Svazek 13, číslo 10

říjen 2013

Působit na druhého znamená důvěřovat Mnozí lidé chtějí v dobrém úmyslu působit na druhého. Ale tak jako při diskusi s ním, i zde se k svému partneru od začátku staví špatně. Než se budou zabývat tím, co chtějí říci nebo udělat, musí nejprve pozorovat sami sebe. Jací jsou a jak se dívají na toho druhého? Kdo se cítí ve všem povýšený, odsuzuje se k neúspěchu. Kdo má pro druhého jen soucit, nemusí se k němu vůbec přibližovat. Jen pokorný může mít úspěch; jen takový je schopen milovat a odhalit u druhého bohatství, které do něho vložil Bůh, a které zatím je skryto - Chceš-li na druhého působit, drž se tohoto zlatého pravidla: Nebuď nikdy destruktivní, buď vždy konstruktivní. - Druhý je nesmírně citlivý na úsudek těch, kteří ho obklopují. Jejich nezájem, nedostatek důvěry a tím více pohrdání ho ochromuje a odsuzuje ke stagnaci. - Chceš-li na druhého působit, začni tím, že ho budeš upřímně milovat; jinak ho nepřivedeš kupředu ani o krok. Potom mu daruj svou důvěru, ať se děje cokoliv; a konečně ho obdivuj, vždy je v něm něco obdivuhodného. - Miluj, důvěřuj, obdivuj, zcela konkrétně. Nestačí, že tyto city chováš ve svém srdci. Vyjádři je. Ten druhý si vykládá tvé mlčení vždy jako nesouhlas, a čím je slabší, tím víc ho toto mlčení zbavuje odvahy. Myslí si: "V jeho očích neznamenám skoro nic." "Má mne za neschopného a bez vůle." "Pohrdá mnou."

"Jak jsem mu asi protivný" a pln hořkosti rychle usoudí: "Ostatně má v základě pravdu." - Před druhým si nikdy nemyslí: jsem lepší než on; nýbrž: v jistém smyslu nade mnou vyniká. V prvním přípádě ho ničíš, v druhém mu dodáváš odvahy a pozdvihuješ ho. - Ten druhý má vždy snahu být tím, co si o něm myslíš a co o něm říkáš. Myslíš-li o někom špatně, nestojí za to, aby ses namáhal na něho zapůsobit. Než se k němu přiblížíš, pokus se nejdříve opravit svůj úsudek. - Upřímná pochvala má magickou moc. Chceš-li, aby druhý dělal pokroky, upřímně mu blahopřej. Vždy to je možné. Pozoruj druhého; pozoruj jeho vlastnosti, jeho nadání, postav je do plného světla; mnohé z nich jsou zahrabány z nedbalosti a malomyslností. Vrátit mu je, to jest odhalit je jemu samému, znamená zachránit ho, neboť Bůh odsuzuje toho, kdo zahrabává svůj talent. Poznáš-li vlastnosti druhého a pochválíš ho pro ně, nejsi pokryteckým pochlebníkem, nýbrž obdivovatelem Otce. Blížíš-li se k druhému ve víře a zbožném úmyslu, jsi na cestě k Bohu, neboť je to On, kdo do každého vkládá své dary. - Měj důvěru, měj vždycky důvěru v druhého, přes všechna zklamání, přes všechny neúspěchy. Řekneš-li: "s tebou se nedá nic dělat", pak druhý, který již má sám se sebou špatné zkušenosti, si pomyslí: "má pravdu" a nepokusí se o nápravu. Řekneš-li mu však: "s trochou námahy a trpělivosti určitě něco docílíš", druhý si pomyslí: "snad má pravdu" a bude mu to pobídkou, aby se pokusil. - Jestliže ten druhý něco ukradl, neopakuj mu stále: "jsi zloděj", ale řekni mu: "Celkem vzato, nejsi zloděj, co se stalo, je prostě nehoda (nebo následek zlozvyku), ale s trochou námahy se z toho můžeš zas dostat." - Jestliže přese všechno ho musíš kárat, odsoudit nějaký skutek, začni upřímným blahopřáním k něčemu dobrému, k nějakému pokroku, k nějakému úspěchu. Pouhé kárání rozhořčuje, skličuje. Chceš-li, aby výtka zapůsobila, je nutno, aby ten druhý byl připraven ji přijmout. Nejde o to, připustit zlo, ale povzbudit dobro. 2

- Nevyhrabuj stále jen popel, skloň se raději hned nad zbývajícími žhnoucími uhlíky, i když je jich málo; foukej; foukej a zapálíš oheň… To znamená, oživ v druhém i sebemenší úsilí, sebemenší pokrok a upřímně se raduj. Tvoje radost a tvůj obdiv mu odhalí jeho možnosti. Získá větší důvěru a půjde rychleji kupředu. - Chceš na druhého působit? Zapomeň na sebe! Myslíš-li, že můžeš něco dokázat, maříš svou snahu. Můžeš jen připravit půdu, uvolnit cestu. Bůh, který zachraňuje a vykupuje, je již dávno při práci. - Působit na druhého znamená jít vstříc setkání s všemohoucí Boží láskou, která promění jeho srdce. - Jsi sklíčen hříchem, který u druhého nemůžeš přehlédnout? Opakuj si slova Pavlova: "…Kde se rozmohl hřích, nad míru se rozhojnila milost…" (Řím. 5, 15-20). - Nežije a nikdy nebude na Zemi žít někdo, kdo by padl tak hluboko, že by se vymkl nekonečné lásce Boží. Nemáš právo nemilovat a nemít důvěru tam, kde Bůh miluje a má důvěru. (Michael Quoist)

Ze života Jeden příběh vypráví o muži a ženě, kteří měli čtyři děti, dobře je vychovali a pomohli jim, když se pak děti postupně samy vdávaly a ženily a odcházely z domova. Přišel den, kdy se vdala poslední dcera. Večer po svatbě se vrátili sami dva do prázdného domu, sedli si proti sobě a muž se dlouho díval na ženu. Pak řekl: "Vždyť já tě vlastně vůbec neznám." Posledním objevem na poli medicíny je nemoc nazvaná "syndrom neviditelného člověka". Je to člověk, který je s námi u stolu, v pokoji, v domě. Sledujeme jeho fyzickou přítomnost, a přece ho nevidíme. Dalo by se říci, že se odmítáme na něj podívat. 3

Světec na říjen Jako světce na říjen jsme vybrali sv. Leodegara (Lutgar, Légar) z Autunu. Leodegar, syn šlechtické francké rodiny, převzal r. 653 úřad opata v St-Maixent v Poitiers. Královna Baltylda, jíž radil v mnoha otázkách, jej jmenovala v r. 663 biskupem v Autunu. Jeho snahy o obnovení církevní kázně a reformní působení přivedly Leodegara do těžkostí. V r. 675 byl dokonce králem Childerichem II. na krátkou dobu vyhnán. Nové Leodegarovo působení po jeho návratu trvalo pak už jen krátký čas: už r. 676 ho dal obávaný neustrijský (starý název pro západní Francii) správce panství Ebroin zatknout, oslepit a vyrvat mu jazyk; pak uvrhl biskupa do vězení. Za tři roky v r. 679 byl Leodegar sťat. Ostatky biskupa Leodegara byly přeneseny v r. 681 do kláštera v StMaixent; některé relikvie se dostaly také do kostela St-Léger v Ebreuil. Znázorňování: Leodegar je zobrazován vždy v biskupském odění. Pravděpodobně nejstarší ještě zachované znázornění je na reliéfu v křížové chodbě kostela na Odiliině hoře v Alsasku (Leodegar byl příbuzný svaté Odilie). Biskup má u sebe meč, palmu a vrták (oslepení). Sv. Leodegar je patronem kantonu Luzern; Autunu a Murbachu; mlynářů; proti očním chorobám a posedlosti. (Podle Rok se svatými)

4

Zadáno pouze pro mladé!

Připusť si Boha k tělu 8. Výjimečné ano daru "Svatba? To je formalita! Už dávno spolu žijeme, bydlíme v jednom bytě, tak nač zbytečné ceremonie? Vždyť my se máme rádi i bez toho." Ale dá se na to podívat i z jiné strany. (Úplně) ve všech národech světa existuje obřad uzavření manželství. Stačí si vzpomenout na mnohé zvyky, které byly a jsou i u nás (případně zkuste poprosit svou babičku, aby vám v této oblasti pomohla udělat si lepší přehled). Co myslíte, proč lidé takovou zkušenost tradovali? Byly ještě hloupí a nevěděli, že to jde i bez toho? Možná, ale… projít svatebním obřadem (rituálem) není jen něco směšného. Naopak, obřad, který je plný slavnostní atmosféry v kruhu nejbližších a přátel, plný Boží přítomnosti, nám může něco dát! Právě symbolikou sňatku se dají vyjádřit i nevypověditelné věci před Bohem a druhými (symbol vždy přesahuje to, co se dá říct či pochopit, dokáže nám zprostředkovat tajemství). Pro nás křesťany je to svátost, něco posvátného a hlubokého. Svátost, kde se setkáváme s největší láskou Boha, s láskou Boha na kříži, Už jste někdy něco veřejně, před všemi, slibovali? Ne? Má to cosi do sebe! Sňatek je veřejný slib lásky a pozvání Boha do vzájemného vztahu, aby doplnil naši lásku, protože bez Boží pomoci je to vždy nad naše síly. Ti, co se berou v kostele, jakoby říkali: "My pro naši lásku potřebujeme Boha, my sami ji nemáme dokonalou." Pokud dva žijjí bez svátosti manželství, znamená to, že je nezajímá Boží pomoc. Už jsme psali o tom, že každé gesto lásky (objetí, pohlazení…) může být špatně pochopeno. Proto první pohlavní styk předchází liturgie, v níž má každý symbolicky vyjádřit, co bude jejich společný (i sexuální) život znamenat. I Ježíš nejprve slavil Poslední večeři a až potom se obětoval na 5

kříži. Nejdříve je sňatek, pak gesto lásky. Snoubenci při sňatku nehledí na sebe, ale na oltář. Tam uvidí největší projev lásky, jaký může dát člověk člověků - zemřít za toho druhého, jak to udělal Ježíš. I manželé se mají takto milovat, dávat se po kouscích tomu druhému za pokrm… být darem a nechat se obdarovat. Pokud bude jejich milování se takové, láska dosáhne svého vrcholu. Úkol pro kluky: Představ si, že tvá drahá je ve svatebních šatech, stojí vedle tebe před oltářem a chce být navždy tvá. I když se mnohdy ohodí jen kvůli tobě, tato její krása v tobě zůstává na celý život. Úkol pro dívky: Představ si, že tvůj milý stojí vedle tebe před oltářem a říká ti, že tě bude navždy milovat. I když jsi z jeho úst už tisíckrát slyšela, že tě miluje, toto jsou slova, která v tobě zůstanou po celý život. "Já si myslím, že přijít před oltář a darovat svému životnímu partnerovi něco, co je jen moje, a navíc, když jsem si já svobodně vybrala, že tento dar dám právě jemu a jen jemu, je něco neocenitelného. A když se k tomu připočte, kolik úsilí možná stálo zachování čistoty… určitě to stojí za to!" Neocenitelná, 17

"Pocházel sice z křesťanské rodiny a dělal všecko, co se patří, tedy v neděli a v přikázané svátky chodil do kostela, na Vánoce přistoupil i ke zpovědi, ale víru si vysvětloval po svém. Já jsem vyrůstala v křesťanské rodině, která se aktivně zapojila do farního společenství. Trochu jsem se obávala, jak bude brát čistotu před manželstvím. Když jsme se o tom povídali, dozvěděla jsem se, že nebudu jeho první… Dost mě to vzalo. Vždycky jsem si představovala, že oba si budeme navzájem patřit až po manželském slibu, a najednou… Vše zmizelo, začala jsem uvažovat, zda má vůbec smysl, abychom spolu zůstali. Nebylo to pro mě lehké, ale měla jsem ho velmi ráda, tak jsem se rozhodla. Zůstala jsem s ním. Vždy, když si na to vzpomenu, prožívám těžké chvíle. 'Vždyť to nic není!' zareagovala jedna z mých kamarádek. 'Jak - nic?! Vždyť já se celý život budu o něj s někým dělit!' Měla jsem pocit, jako kdyby 6

mě podvedl, ačkoli mě předtím vlastně ani neznal. Myslím si, že bychom byli oba radostnější, kdybychom patřili jeden druhému a nikomu jinému. Sám mi to potvrdil a neuměl mi odpovědět na otázku, co by dělal, kdybych i já předtím někoho měla. Darovat se jeden druhému v manželství je největší dar, jaký byste si měli přichystat pro svého nastávajícího. Pokud vám někdo řekne, že to nenechává následky, že je to jen výmysl Církve, tak to je omyl. Je to zásah do nejcitlivější intimity člověka a vždy to zanechá nějakou stopu. Někde jsem slyšela, jak to přirovnali ke dvěma papírkům, které se k sobě přilepí lepidlem, pak se odtrhnou a na každém zůstane kousek z toho druhého papírku. Tehdy jsem si řekla, že je to docela pěkné přirovnání, ale po tom, co jsem prožila, cítím, že je to docela pravda." Zraněná, 21

klaun K jednomu slavnému psychiatrovi do ordinace vstoupil muž. Vypadal velmi vyrovnaně, seriózně a elegantně. Po několika větách však lékař poznal v jeho nitru sklíčenost, velkou melancholii a hluboký smutek. Dozvěděl se, že muže tyto pocity neopouštějí a pozvolna ho ubíjejí. Lékař se tedy pustil přesně podle svých lékařských zkušeností do léčení. Na konci rozmluvy navrhl pacientovi: "Víte co? V našem městě je právě cirkus. Zajděte tam dnes večer. Vystupuje tam velice slavný klaun, který už rozesmál a pobavil půlku světa, všichni mluví jen o něm, protože je jedinečný. To vám udělá dobře, uvidíte." V tu chvíli vyhrkly muži do očí slzy a zašeptal: "Ten klaun, to jsem já." 7

Bůh nám chce dát to, o co ho prosíme, když je to pro nás nejvhodnější Současnost se vyznačuje mnoha přívlastky - je hektická, ale i unavující, rychlá i vyčerpávající, nabízí "moře neomezených možností", ale za příliš vysokou cenu. Proto mnoho lidí zajímá, jaká bude jejich budoucnost, zejména co se týče vztahů a peněz. Bohužel, místo modlitby a odevzdání se do Boží prozřetelnosti vyhledávají věštce. ELIAS VELLA OFMConv (72) hovoří o nebezpečí, kterému se vystavuje člověk věřící na horoskopy a věštění.

V současnosti sledujeme velký rozmach věštění zejména "díky médiím". Věští se také živě v přímém přenosu přes televizní obrazovku. Množství lidí se obrací na věštce zejména s otázkami o budoucnosti, vztazích, lásce, penězích… Z věštění se pro ně stává zvyk, bez něhož nemohou existovat… Bohužel, můžeme říci, že věštění včetně všech možných druhů okultních praktik přispělo k vytvoření určitého druhu kultury. To znamená, že pokud s nimi člověk nemá zkušenost, je považován za omezeného nebo nemoderního. Jelikož okultní praktiky se staly součástí našeho každodenního života, nebojuje se proti nim, ba právě naopak, dělá se jim reklama. Za tímto jevem vidím několik příčin. První je skutečnost, že člověk opustil Boha. Žádná lidská bytost nemůže žít bez nadpřirozené dimenze, a proto vyhledává jiné mimopřirozené nebo paranormální zkušenosti. Toto je důvod, proč nastal tak velký rozmach věštění a okultních praktik - lidé zanechali Boha a potřebují se k něčemu přimknout. Druhou příčinu vidím v tom, že žijeme v kultuře, když chceme mít vše okamžitě a rychle. Proto máme množství restaurací s rychlým občerstvením; počítač je dobrý jen tehdy, pokud je rychlý, mobil je také dobrý, jen když je rychlý. Ovládla nás mentalita mít věci rychle a hned. Život je příliš hektický, na nic nemáme čas, a tedy vše potřebujeme hned. Často se nám zdá, že Bůh je pomalý. Samozřejmě, není to tak, ale jeho čas není náš čas. Bůh nám chce dát to, o co ho prosíme, tehdy, když je to pro nás nejvhodnější. Přece nemůžu jít k chirurgovi a říct mu: "Chci, abyste mě operovali okamžitě." Lékař mi řekne: "Ne, musíte počkat dva - tři měsíce, abyste se na operaci připravil." Neseriózní lékař by mi však mohl říci: "V pořádku, mohu vás operovat ihned. Zaplatíte mi, ale zříkám se každé odpovědnosti za následky." Mnozí lidé chodí za věštci právě proto, že odpověď na problémy dostanou okamžitě, bez čekání. Samozřejmě, mohli bychom uvést i mnohé další, ale toto 8

jsou dvě hlavní příčiny, proč je věštění tak rozšířené a proč lidé vyhledávají věštce tak často. Přitom se doporučuje nošení různých okultních přívěsků, náramků a velmi dobře známých červených šňůrek proti uřknutí… Mnoho mladých lidí vnímá zejména červené šňůrky jako módní trend, který propagují i známé celebrity, tak proč by je nenosili, vždyť to, co mám zavěšené na krku nebo na ruce, přece nemůže nikomu uškodit, nebo ano? Zajisté, je velký rozdíl, zda věříme v působení nějakého předmětu, který nosíme, nebo nám slouží pouze jako ozdoba. Pokud však někdo nosí věci, které okultista a dovolte mi použít toto slovo - "požehnal", pak je to něco jiného. Okultista totiž věří, že do nich vložil moc, samozřejmě negativní moc. Pokud bychom je nosili, mohli by nám škodit. Nepoškozují však všechny stejně, některé více, jiné méně. Před jejich nošením musíme chránit především děti, které jsou nevinné a snadněji ovlivnitelné. Jim mohou ublížit nejvíce. Jde zde o pověrčivost. Přírodní léčitelé nebo věštci jsou přesvědčeni, že do těchto předmětů vkládají sílu, a chtějí vás přesvědčit, že mají moc. Ve skutečnosti však žádnou moc nemají, tu jim přikládáte vy, když v ně věříte, a tak se stáváte na nich závislými. A právě závislost je něco velmi negativního. Jsou lidé, kteří se pokoušejí věštit i sami - někdo to bere vážně, někdo jako zábavu. Pokud si člověk koupí tarotové karty a příručku na věštění a začne podle ní věštit, jak ho to duševně a duchovně poznamená? Co riskuje? Okultista považuje věštění a všechny podobné praktiky za umění, ve kterém se stále více zdokonaluje. Ve skutečnosti však nelze hovořit ani o umění, ani o technikách, ale o vymyšlených a vykonstruovaných praktikách, kterými se okultista snaží navázat kontakt se silami, které nepocházejí od Boha. Pokud někdo čte knihy o okultismu, aby se o něm dozvěděl více, aby zjistil, čemu se okultisté věnují, toto studium mu neublíží. Pokud však praktiky, o kterých se dočetl, bude i používat, pokud bude věřit, že fungují, uvěří v něco negativního, co negativně ovlivní i jeho život. Nezáleží na tom, zda okultní praktiky provádí on sám nebo někdo jiný pro něj. V každém případě vstupuje do sféry okultismu, který mu může ublížit. Jak mu může ublížit? Tak, že ztratí svobodu, jeho život bude usměrňovat okultní praktika, které se podřídí, a ona bude rozhodovat o jeho životě. V Knize Deuteronomium (18, 9 - 12) čteme, že všechny tyto věci včetně věštění se Pánu oškliví a považuje je za ohavnosti. Některé věštkyně prý své karty křižují, aby prý věštili s Boží pomocí… Zde se jedná o velmi vážnou lest, kterou věštkyně balamutí své klienty. Proč? Spíše než bychom citovali Písmo, je třeba jasně zdůraznit, co někteří lidé říkají: 9

Ale vždyť to se dělo ve Starém zákoně, v Novém zákoně to už neplatí. To však není pravda. Ve Skutcích apoštolů (16, 16 - 18) čteme, že Pavel vyhnal věšteckého ducha z dívky, která přinášela svým pánům velký zisk právě věštěním. Takže i Nový zákon zajímá k těmto praktikám jasný postoj a sv. Pavel je v Listu Galaťanům řadí mezi skutky těla. Věštkyně, která je praktikuje, nemůže říci: "Tento dar jsem dostala od Boha ", neboť tím tvrdí, že Bůh si protiřečí. Na jedné straně jakoby říkal, že tyto praktiky jsou ohavné, a na druhé straně by věštkyni dával dar, který odmítá a považuje za ohavnost. Musíme být velmi opatrní, abychom nepodlehli podvodům lidí, kteří si myslí, že okultní praktiky dostali od Boha jako dar. Ve skutečnosti jde o řízení, které je v Božích očích ohavností. Velmi oblíbené jsou horoskopy i lístečky s "předpověďmi" zapečené v koláčcích… Pokud tomu člověk nevěří, ale přečte si to, bude to mít na něj i tak vliv? To závisí na tom, jak jsme citliví a vnímaví. Často si říkáme: Já nevěřím. Pokud si přečtu horoskop a nebudu věřit, že se splní, nic se mi nemůže stát, nemůže mi to ublížit. - Když však v horoskopu najdeme něco pozitivního nebo něco negativní, a upoutá nás to, už tím se otevíráme jeho vlivu a vytvoření závislosti. Proto je čtení horoskopů vždy trochu riskantní. Pokud je bereme do rukou jen ze zvědavosti či ze zábavy, neměly by nám uškodit, ale vše závisí na tom, jak jsme citliví, jak reagujeme, jak jsme ovlivnitelní. Já osobně nikdy nedoporučuji čtení horoskopů, ale v konečném důsledku člověk vždy jedná na vlastní riziko. Možná to lidé vědí, možná ne, otázka zní: dopouštějí se věštci i ti, kteří si dávají věštit, hříchu? Co dělat, když se chtějí od toho odpoutat, osvobodit? Všechny tyto praktiky, o kterých se můžeme dočíst v Katechismu katolické církve, se považují za hříchy proti prvnímu Božímu přikázání, neboť místo toho, abychom věřili v Boha, věříme v síly, které nepocházejí od Boha. A to je samozřejmě hřích. A jak se od něj osvobodit? Především tak, že se z něj vyzpovídáme, pevně se rozhodneme více tento hřích neopakovat, že nepůjdeme za věštci a nebudeme tyto praktiky ani my sami provádět. Kromě toho se musíme zbavit všech předmětů, které nás s věštěním spojují, například knih o okultních praktikách, zvláště pokud cítíme, že jsou pro nás velkým pokušením. Musíme se zbavit i všech darů od věštce, například červených tkaniček, talismanů či červených krabiček s okultními předměty, protože se jimi vytváří pouto mezi námi a člověkem, který nám je dal. Namísto toho, abychom se připoutali k Bohu, poutáme se k věštci.

10

Co by měl člověk udělat s věcmi, které mu nějaký věštec daruje jako předměty, které by ho měly "chránit" či "posilovat"? Vždy doporučuji, aby je člověk odevzdal knězi, který se nad nimi pomodlí modlitbu exorcismu, požehná je a nakonec zničí. Proč nedoporučuji, aby to udělal člověk, kterému věci patří? Právě vlastnický vztah k těmto předmětům může zlý duch zneužít tak, že vzniká velký problém vzdát se jich. Proto si myslím, že nejlepší řešení je dát je knězi, který se jich pak zbaví. V televizi lze sledovat různé filmy a seriály, kde v hlavních rolích vystupují čarodějnice, věštkyně, zlí duchové. Jaký vliv to může mít na dětského a dospělého diváka? Myslím si, že toto může mít velmi negativní vliv. Už jsem zmiňoval, že se vytváří kultura okultismu, kultura smrti namísto kultury života. Vidíme mladé lidi v tričkách, na kterých jsou nakresleny kostry, s čepicemi, na kterých jsou také symboly smrti. Neříkám, že je to hřích, ale není to skutečná kultura, je to pseudokultura kultura smrti, ne života. Proč bychom jí měli podléhat? My přece stojíme na straně života a chceme žít. Všechny tyto věci působí, ačkoliv nemusí mít okamžitý účinek. Zejména citlivým, vnímavým dětem pronikají hluboko do nitra a zůstávají v nich. Jsem přesvědčen, že všechny hry, videa a filmy pro děti, kde hlavním hrdinou je čaroděj, z dlouhodobého hlediska mohou mít velmi negativní vliv na psychiku dítěte. Při tragédiích, katastrofách a různých neštěstích často slyšet, proč je Bůh dopustil…? Musíme si dávat velký pozor, abychom hned všechno nepřipisovali Bohu. Pokud se stane nějaké neštěstí, to neznamená, že je za tím Bůh. A neznamená to nutně ani to, že je za ním ďábel. Často zacházíme do extrému a říkáme: Toto neštěstí se stalo proto, že Bůh tím chtěl promluvit k člověku. Nebo: Toto neštěstí se stalo, neboť ďábel chtěl zabránit, aby se lidé dostali na nějaké poutní místo a podobně. Myslím si, že musíme být velmi opatrní, abychom určité události nepřipisovali hned ďáblu nebo Bohu, protože věci se dějí přirozeně. Jsou za nimi mnohé příčiny, za které můžeme, ale nemusíme být zodpovědní. Pokud se však neštěstí stanou, Bůh je může využít na naše dobro, abychom se k němu vrátili. Mnozí se tehdy vracejí k Bohu. To neznamená, že Bůh chtěl, aby se událo neštěstí, ale umí ho obrátit v náš prospěch. Mnozí si tehdy začnou uvědomovat, že člověk není Bůh a Bůh nejedná jako člověk. Pochopí, že konečným cílem lidského života nemůže být shromažďování materiálních věcí, o které lze v okamžiku přijít. Ano, tragédie nutí člověka přemýšlet, ale to neznamená, že pocházejí od Boha. Pokud se však stanou, Bůh nás skrze ně zve, abychom se k němu vrátili. (podle KN) 11

Andělé a archandělé - hledání kolem nás i v nás Zmínku o andělech najdeme v každém náboženství, zvláště v židovském a muslimském. V katolickém učení jsou andělé považováni za čistě duchovní osobní bytosti, čili za bytosti obdařené rozumem a svobodnou vůlí, ale rozdílné od lidské přirozenosti a dokonalejší než ona.

Zkušenost s anděly, jak ji občas představují hollywoodské filmy, asi nikdo z nás nemá. Mnohým se však alespoň jednou v životě přihodí něco, co snad není na první pohled zázračné, ale při hlubší úvaze o události nutně dospějeme k závěru, že šlo přinejmenším o dost pozoruhodnou "shodu náhod." Také mám takovou zkušenost. Auto a někdo třetí, neviditelný Během studentských let jsem často trávil prázdniny na Moravě, odkud pocházela naše matka. Cesta z domu byla poměrně dlouhá a obvykle jsme cestovali autem. Jednou jsem se na tuto cestu vydal jen s mámou, která se svým vrozeným talentem na využívání času se začala hned po nastartování modlit různé modlitby. Přiznám se, že mi její monotónně recitovaný růženec velmi nevyhovoval, ale ochotně jsem se k ní přidal. Asi po dvou hodinách cesty jsme projížděli zatáčkou, za kterou se najednou nečekaně objevila řada zablokovaných aut. Skočil jsem na brzdu, auto dostalo smyk a já s napětím sledoval, v jaké rychlosti nabouráme do bílého Peugeota, ke kterému jsme se přibližovali. Zlomky sekund, ve kterých jsem všechno vnímal s maximální intenzitou, se mi zdály nekonečně dlouhé. Najednou se celá řada aut nečekaně posunula dopředu a naše auto zůstalo stát jen několik centimetrů za vzpomínaným Peugeotem. Na tomto místě řada aut zůstala stát ještě asi 15 minut. Pravděpodobnost, že se auta posunou právě v okamžiku, kdy jsme to potřebovali, se mi zdála velmi nízká, a když jsem se opakovaně díval na černé pásy, které zanechaly na vozovce pískající pneumatiky našeho auta, bylo mi stále jasnější, že nemohlo jít o náhodu. Jasně jsem cítil přítomnost někoho třetího, vyššího, kdo zařídil tuto "náhodu". Jaksi spontánně jsem celou událost dával do souvislosti s modlitbami, které jsme recitovali během cesty, a pocit přítomnosti někoho třetího se mi natrvalo vryl do paměti.

12

Doposud nevím, zda tuto "šťastnou náhodu" lze připisovat přítomnosti anděla, Boží prozřetelnosti nebo ochraně Panny Marie. Faktem zůstává, že přítomnost jakési tajemné bytosti jsem v mezních situacích svého života pocítil už vícekrát. Teologická nauka Klasická nauka o andělech říká, že andělé jsou čistí duchové obdařeni inteligencí a svobodnou vůlí. Jméno anděl, jak známo (hebr. ma-le'ách; ř. angelos), není jménem přirozenosti, ale jménem funkce - znamená posel. Andělé jsou nadpřirozené duchovní bytosti podřízené Bohu a pomáhající člověku. Nejsou na dosah našemu běžnému vnímání. Existence andělů nikdy nebyla v Bibli samostatným tématem. Dozvídáme se z ní však, že andělé jsou dokonalejší než lidé (Ž 8,6), nežení se (Mk 12,25), je jich mnoho (Žid 12,22; Zj 5,11), pomáhají lidem a ochraňují je (Žid l,14; Ž 34,8), sloužili Ježíši (Mt 4,11; Mk l,13; Lk 22,43) a nakonec víme i to, že část z andělů se postavila proti Bohu a slouží ďáblu a satanovi (srv. Zj 12,9; Mt 25,41). Více se o andělech můžeme dozvědět z apokryfů. Pomocníci hodni napodobování Andělé tvoří bezprostřední okolí Boha, do kterého bychom měli být vtaženi. Tyto bytosti jsou podlá církevního učení seřazeny podle hierarchie, kam patří archandělé, cherubové a serafové, ale i andělé strážní. Víra, že každý člověk má svého anděla strážce, se kterým by spolupracovat, má své opodstatnění, nikdo však není vázán tomu věřit. Víře o andělech totiž nezodpovídá takový stupeň jistoty jako příklad výrokům o Kristu a o Panně Marii. Patří však k vnitřnímu přesvědčení, které dozrálo v křesťanské zkušenosti, že Bůh postavil po boku každého z nás zvláštního průvodce. Andělé nás nabádají, abychom je napodobovali. Vždyť i v běžném životě na označení dobré osoby ochotné posloužit a pomoci používáme výraz: "To je anděl." Zkusme si blíže všimnout třech archandělů, kteří se zmiňují v Písmu svatém a kteří mají i vlastní svátek v rámci liturgického roku (29. září). Jejich jména naznačují pomoc, kterou bychom měli i my poskytnout jiným, v níž bychom se měli stávat anděly pro jiné. Jsou archandělé Michael, Gabriel a Rafael. Jména všech tří archandělu se v hebrejštině končí písmenem "el", která znamenají "Bůh". Do jejich jmen je takto vepsán Bůh. Jejich pravou přirozeností je existence ve vztahu k němu a pro něj. Andělé nenápadně přivádějí člověka k důležitým pravdám života, které jsou nejednou u něj skryté. Citlivým dotykem ho povzbuzují, aby vstoupil do vlastního nitra a zachytil jemné hlasy svého srdce, ve kterém je ukrytá touha po Bohu. 13

Archandělé Michael, Gabriel a Rafael Prvním z archandělů je archanděl Michael. V Písmu svatém ho nacházíme zvlášť v Knize proroka Daniela a v Knize Zjevení. Jméno Michael znamená "Kdo je jako Bůh? " A podle tradice je Michael největší z andělů - je vůdcem nebeského vojska. Bojoval proti "drakovi", tedy proti padlým andělům a svrhl je na zem (Zj 12,7). Michael je obhájcem Božího lidu (Dan 10,13.21). Zobrazuje se často jako bojovník, který drží v ruce kopí a váhy a pod nohama má draka. Michaelovým úkolem je tedy chránit Boží lid. Toto je však i úkol každého křesťana: každý se má stát "strážným andělem" křesťanských hodnot u sebe i u lidí, kteří jsou nám svěřeni; všichni si máme navzájem pomáhat pokročit ve víře, v křesťanské radosti, ale i v rozlišování duchů, kteří chtějí vstoupit do našeho nitra. Druhým je archanděl Gabriel, což znamená "Boží síla". Jana Křtitele, ale i samotného Ježíše Krista bezprostředně ohlásil právě archanděl Gabriel, jak to nacházíme ve vzácném podání o události zvěstování Panně Marii (srv. Lk l, 26-38). Gabriel je poslem Božího vtělení. Jeho prostřednictvím Bůh požádal Marii o souhlas s nabídkou, aby se stala matkou Vykupitele. Obrazně řečeno, zaklepal na její srdce. Pán však opakovaně klepe na brány všech lidských srdcí. V Knize zjevení říká "andělu" církve v Laodiceji a jeho prostřednictvím lidem všech dob: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a oteře dveře, k tomu vejdu a budu s mm večeřet a on se mnou" (Zj 3,20). Pán stojí u dveří světa i u dveří každého lidského srdce. Klepe, abychom ho pozvali dál. Naším úkolem jako křesťanů je klepat v Kristově jménu na srdce dalších lidí. Pouze tehdy, pokud se sjednotíme s Kristem, budeme i my sami přijímat Gabrielovu funkci: přinášet lidem Kristovo povolání. Třetí je archanděl jménem Rafael, tedy "Boží lék" (Tob 12,15). Tohoto archanděla nám představuje zvláštně Kniha Tobiáš jako anděla, jemuž je svěřeno poslání léčit. Když Ježíš posílá své učedníky zvěstovat evangelium, dává jim i poslání léčit. Dobrý Samaritán se přijetím a vyléčením zraněné osoby, která leží u cesty, stává beze slov svědkem Boží lásky. Tímto zraněným člověkem, který potřebuje být léčen, jsme my všichni. Kristova láska, která pro nás vystoupila na kříž, je uzdravující silou, která uprostřed všech zmatků dává schopnost smíření, čistí atmosféru a 14

léčí zranění. Kněžím je svěřen úkol neustále přivádět lidi k setkání s ozdravující Kristovou silou, kterou je svátost smíření. Každý křesťan by měl žít z ozdravující síly svátosti smíření, být "andělem" pro druhé - napomáhat jejímu přijetí. Kniha Tobiáš dále hovoří o uzdravení nevidomých očí. Všichni víme, jak nás dnes ohrožuje slepota vůči Bohu. Jak velké je dnes nebezpečí, že vedle vymožeností techniky a informatiky se staneme slepými při pohledu na Boží svět. Uzdravovat tuto slepotu je Rafaelova služba. Zvláštním způsobem je i ona svěřena kněžím, ale i každému křesťanovi. Strážci krásy a hodnoty života Andělé nám tedy pomáhají různými způsoby, pomáhají nám stávat se anděly pro druhé, ale učí nás vnímat i krásu a hodnotu života. Ruský filozof a teolog Pavel Nikolajevič Evdokimov prožil mnoho let v emigraci. Napsal několik knih. Nejznámější z nich je Teologie krásy. Je paradoxem, že o tomto tématu píše člověk, který krásný život neokusil. Jeho otce zavraždili, když byl Pavel Nikolajevič ještě malým dítětem. Sám trpěl mnoha nemocemi, zasáhla ho brzká smrt manželky a po Velké říjnové revoluci v Rusku musel odejít do exilu. Byl člověkem velmi zaneprázdněným. Pracoval 21 let jako taxikář v Istanbulu a působil v jiných zaměstnáních, aby získal prostředky na obživu. Jak dokázal při takovém namáhavém životě živit myšlenku o kráse jako o kontemplaci a jednotě života? Jak dokázal neustále snít o jiném životě? V této souvislosti má význam připomenout jednu událost z jeho života. Jeho matka, velmi nábožná a citlivá žena, ho od malička učila vnímat přítomnost anděla strážce. Jistě se najdou lidé, kteří se pousmějí nad takovým druhem zbožnosti a položí si otázku, jak souvisí anděl strážce s estetickým pohledem na existenci člověka. Smysl pro přítomnost anděla strážce u tohoto autora je však skutečností, která se spojuje se smyslem pro přítomnost Neviditelného. Se smyslem pro přítomnost Neviditelného souvisí i jeho schopnost vnímat dobro, lásku a krásu v dějinách.

15

Anděl v uniformě Tento příběh vyprávěl můj otec o své matce, mé babičce. Bylo to v roce 1949, když se otec právě vrátil z války. Na každé silnici jste mohli vidět stopovat vojáky vracející se domů, jak tomu bylo tehdy v Americe zvykem. Bohužel radost nad shledáním s rodinou brzy zastínily nové starosti. Moje babička se velice roznemohla a museli jsme ji odvézt do nemocnice. Její ledviny vypovídaly službu a lékaři řekli mému otci, že potřebuje okamžitě transfuzi krve, jinak se nedožije rána. Problém však byl v tom, že babička měla krevní skupinu AB, která je velmi vzácná i dnes, ale získat ji tenkrát bylo ještě těžší, protože neexistovaly krevní banky ani možnost letecké přepravy krevních konzerv. Lékaři provedli zkoušku na krevní skupinu u všech členu rodiny, ale nikdo z nás nebyl vhodným dárcem. Už nedávali rodině žádnou naději: babička umírala. V slzách tatínek opouštěl nemocnici, aby svolal rodinu, a všichni jsme se mohli s babičkou rozloučit. Cestou minul stopujícího vojáka v uniformě. Ve svém žalu otec neměl náladu na konání dobrých skutků, ale přesto jakoby puzen zvláštní silou zastavil a počkal, až neznámý doběhne jeho vůz a nastoupí. Otec byl příliš zarmoucen, a tak se vojáka ani nezeptal na jméno. Ten si však všiml, že ote c má v očích slzy, a začal se vyptávat. A tak otec začal tomuto úplně cizímu člověku vyprávět, že jeho matka leží v nemocnici a umírá, protože lékaři nemohou najít dárce s krví typu AB a jestliže jej nenajdou do večera, babička dozajista zemře. V kabině se rozhostilo veliké ticho. Pak ten neznámý voják nastavil otci rozevřenou dlaň. Na ní ležel identifikační štítek, ano, ten, co ho vojáci nosí na krku s uvedenou krevní skupinou - a byla to skupina AB. Pak voják řekl otci, aby obrátil auto a zavezl ho do nemocnice. Babička potom žila ještě celých čtyřicet sedm let, až do roku 1996. Jméno toho vojáka jsme se nikdy nedozvěděli. Ale můj otec si častokrát říkal - byl to voják, nebo anděl v uniformě?

Tam, kde je velká láska, jsou vždy i zázraky. Willa Carherová 16

Realita bez zábran V posledních letech zahlcují mediální prostor reality show, které za účelem sledovanosti neváhají ponižovat člověka.

Co je společným znakem všech reality show na světě? Účast běžných lidí, kteří soutěží s cílem získat často tučnou částku. Pravidla jsou již předem určená, jejich překročení může znamenat i nemilosrdné vyloučení z dalšího průběhu. Soutěžící se velmi často dostávají do otevřené konfrontace s ostatními hráči, což může vyústit do vulgárních verbálních i neverbálních projevů. Snad právě toto láká diváky, aby si znovu a znovu, večer co večer zapínali svou "oblíbenou" relaci? V jednotlivých typech reality show se mění prostředí, kde se odvíjí "příběh s úspěšným koncem", všechny ostatní prvky však zůstávají poctivě zachovány, neboť bez nich by už nešlo o reality show. Už ze samotného názvu vyplývá, že nejde tak úplně o reálný příběh, který by se odehrával mimovolně, bez zasahování režiséra a štábu. Vyhrocené situace mezi soutěžícími jakoby opravdu byly výsledkem pečlivého režírování. Reality show tak skutečně patří do soudku s názvem show. Nezřídka se účastníci těchto programů dostávají doslova raketovou rychlostí na stránky bulvárních časopisů. Jejich pověst se stává zbožím, ze kterého profitují nenasytná média. Soutěžící se často zapojují do těchto relací s vidinou finančního přilepšení, ale často si neuvědomují jejich nástrahy a rizika. Ale jsou i tací, kteří s financemi neměli nikdy problém, a reality show pro ně znamená odrazový můstek do světa showbyznysu. Z nudy a stereotypu materiálního blahobytu se rozhodli vymanit právě prostřednictvím účinkování v televizi. Už ve čtyřicátých letech 20. století byla odvysílána první relace, která se řadí do žánru reality show. První skutečnou reality show s fenomenálním úspěchem se stal až Big Brother, který se vysílá od roku 1999. A proč ten název? Z čeho byl odvozen? Asi patnáct lidí, kteří se před vstupem do reality show neznají, soutěží ve velkém domě pod drobnohledem kamer o astronomickou částku peněz. Název Big Brother pochází z knihy George 17

Orwella 1984, ve které Velký bratr díky diktátorskému zřízení a televizní technice sleduje obyvatele. České verzi tohoto programu, podobně jako ostatním, dominovaly spory, hádky, intriky a obscénnosti. Byly však i takové relace, kde se divák mohl i něco naučit, například jak se chovají včely, jak se stáčí med, jak se starat o drůbež, a to už mluvím o české verzi relace, kterou jsem si občas zapnul i já. Ne že by se jí vulgarismy a přízemnosti vyhýbali obloukem, ale přece jich tam bylo méně. Vždycky jsem natrefil na tu část, kde se soutěžící přiučovali nějakému druhu řemesla. Reality show tak nemusí být jen o přízemním chování soutěžících, ale dokážou člověka naučit nové a praktické věci. Nemělo by být právě toto poselstvím každého programu? (podle KN)

Míň než nic "Řekni mi, kolik váží jedna vločka sněhu?" zeptala se sýkorka holubice. "Míň než nic," odpověděla holubice. Sýkorka tedy vyprávěla holubici svůj příběh: "Odpočívala jsem na větvi borovice a začalo sněžit. Ne nějaká bouře, to ne, vločky se lehounce snášely na větev, pěkně pomaloučku. Protože jsem neměla co dělat, začala jsem počítat vločky, které dopadly na mou větev. Spadlo jich 3 751 952. Když pomalu a lehoulince dopadla ta, při které jsem došla k číslu 3 751 953, která vážila míň než nic, jak jsi řekla - větev praskla..." Sýkorka dovyprávěla a uletěla pryč. Holubice, která od dob Noemových představuje symbol míru, se na chvíli zamyslela a pak vyslovila svou myšlenku: "Možná že chybí jen jeden člověk, aby na světě zavládl mír..." Snad chybíš právě ty.

18

Tşm, kteří jsou unaveni Jedenáct osvědčených praktik, vypracováných, jak se dostat do deprese a být neštastným 1.

Obírej se minulými omyly a chybami. Je zvláště účinné zaměřit se na věci, které nelze změnit. 2. Dávej nerealistická předsevzetí před sebe i před druhé. Očekávej perfektnost DNES. Tato cesta ti zaručuje neúspěch. 3. Trvale se srovnávej s druhými. Abys touto technikou získal co nejvíce, srovnávej svoje špatnosti s jejich dobrotou. 4. Vyhýbej se všem závazkům a odpovědnosti. Bylo by nemoudré, zkoušet něco nového a riskovat úspěch a zadostiučinění. 5. Zůstávej negativní a problémově orientovaný. Věnuj veškerou energii a úsilí, které můžeš kritice a souzení sebe a druhých. Vždy se najdou chyby, díváš-li se dostatečně dlouho. 6. Nech se ovlivňovat lidmi a okolnostmi. Tato cesta ti umožní získat odpor k sobě samému, být ochablým a nechat se ovládat druhými. 7. Zevšeobecni a zosobni problémy druhých. Věř, že jsi jaksi k hanění a máš mít odpovědnost za správné činy. 8. Nic si neodpouštěj. Buď hoden být nešťasten. Abys opravdu trpěl, podrž dlouze a hluboce zášť k sobě, abys později zvážil svoji hanebnost. 9. Hledej osamělost a vystříhej se styku s těmi, kteří mají o tebe starost. Buď obezřetný a odvrať jakoukoli nabízenou pomoc. 10. Čiň vše, co lahodí druhým. Věř, že tvoje osobní hodnoty závisí na jejich hodnocení tebe. Můžeš zjistit, že přizpůsobováním svých měřítek hodnot druhým ti pomůže se cítit stále hůře. 11. 11Založ vážnost své osobnosti na cizích myšlenkách. Ber názory jako "Jak vypadáš" (vzezření), "Co dovedeš" (schopnosti) a "Co máš" (vlastnictví), jako měřítka své osobní hodnoty. Jinými slovy, miluj se podmíněně. Poznámka: Chcete-li být opravdu nešťastní a zbědovaní, plňte některá z pravidel současně. Pamatujte, že čím více se jich stane vašimi zásadami, tím hůře se budete cítit. Kdyby náhodou vás netěšilo být nešťastným a zbědovaným, obraťte každé pravidlo naruby a čiňte přesný opak. Objeví se zázrak. 19

O vşdomi sebe a dşravé nádobş pokory Pokora. Královská ctnost hodná obdivu bez ohledu na čas a historické období. Vyznačovala se jí Panna Maria, František z Assisi, Terezie z Avily, Terezie z Lisieux či Matka Tereza. I každý upřímný člověk, myslitel nebo vědec před velikostí skutečnosti světa a života zůstává v pokoře a úžasu.

A přece si pokora - tato božská vlastnost - vysloužila i nesprávné interpretace od lidí. Právě na jejím zneužití vznikaly různé reakce odmítání, zesměšňování, ba až vyloučení ze seznamu oblíbených. Opravdová pokora přitahuje Ne vždy můžeme odpor proti pokoře automaticky připsat pýše. Skutečná pokora je přitažlivá a nebudí podezření. Nestojí totiž samotě, ale váže se s láskou a dobrotou srdce. Bůh nás neuchvacuje v první řadě pokorou, ale pokornou láskou. Pouze tato kombinace vydává skutečný lesk. Zkusme si představit pokorného služebníka, který vykoná vše, co mu přikážu: ze strachu, z ponížení, ubohosti, z neschopnosti říci ne. V jeho očích se neodráží jiskra velkodušného darování či podvolení se z lásky. Spíše se obáváme, že jednoho dne, když se mu otevřou dveře a rozšíří obzory, se všechno změní, a on nám vrátí, co nám předtím musel dát. Taková pokora bývá nestabilní, neboť neplyne z hlubokého přesvědčení lásky. Chvíli je, dokud se člověk cítí ubit, ale po jistém čase nabude jistotu a sebevědomí a pokora se mění na triumf. Pokora nebo lenost? Jak tedy chápat pokoru v proměnách času? Dočkáme se jejího očištění? Zkusme si nejprve vyjasnit, co není pokorou. Strach z plnosti života, ztrátu sebevědomí, nezodpovědnost či přenesení odpovědnosti na jiné, pasivita, slabost, slepá podřízenost a servilnost, zakomplexovanost - asi těžko lze nazvat ctnostmi. Bohužel, takové interpretace pokory se vyskytly v minulosti i dnes a škodí jejímu dobrému jménu. Mnozí i svou lenost zakrývají pokorou. Proto je důležité neustále se vracet k jejímu pravému základu. Nitky spojitosti ctností Žádná ctnost nestojí izolovaně, říkají zásady morálky. Hledejme tedy nitky spojitosti pokory s jinými ctnostmi. Svatá Terezie z Lisieux se moudře vyjádřila, že pokora nemůže být bez odvahy, ale ani odvaha bez pokory. Pokora, která se bojí ztráty jistot, výhod, postavení a funkcí, neobstojí. Na druhé straně, odvážný člověk s tendencí k nadřazenosti si jen těžko získá lidí a 20

prosadí věc, pokud nepoužije násilí. Pouze pokora spolu s odvahou dosáhnou svého cíle. Odvaha dodává pokoře zvláštní sílu. Další charakteristikou pokorného člověka je vědomí jeho pravé identity. Pokora nestrpí ani ponižování, ani povyšování. Člověk je prach země, ale zároveň Boží obraz. Je malý, ale svým způsobem velký. Jeho tělo se sestává ze stejných elementárních prvků přírody, ale krásou, ladností a jemností převyšuje všechna hmotná stvoření. Rozum, srdce, duch dodávají lidskému bytí zvláštní ušlechtilost a královský výraz - osobu. Na druhé straně, člověk se nachází pouze na jistém stupni hierarchie bytí. Ví, že není původcem a originálním autorem světa, přírody, vzniku života. Pokora znamená schopnost zařadit se na správný stupeň žebříčku existence. Nevzdává se hledání reálné pravdy o člověku, jeho původu a konečném zaměření. Pokud se tomu vyhne, stává se naivitou, která poskvrňuje čest pokory. Vědomí bratrství a míra ctnosti Pokud člověk vnímá své pravé, střední místo v pořádku stvoření, ví, že někdo je ještě nad ním. Pak nemá problém vytvářet rovnocenné vztahy s ostatními lidmi. Bližní je stejně hodnotný jako já, ale i stejně nedokonalý. Pokora neznamená vlastní ponižování a nekritické poklonkování: láska sice skrývá v sobě obdiv k druhé osobě, ale není ponižováním se za každou cenu. Takový nerovnocenný postoj lásku ničí. Pokorný a upřímný pohled na bratra nás chrání před zpupností. Varuje nás, abychom si druhé nepodmaňovali, abychom se nevtírali a nepodbízeli. Vědomí rovnocennosti nebrání dát druhému přednost. Skutečný bratr si přeje pro svého bratra to nejlepší, umí se pro něj obětovat, vzdát se svého egoismu. Dělá to však moudrým způsobem, aby v druhém člověku nepěstoval pýchu a falešný obraz o sobě. Pravá pokora nachází míru ve všem. Vždyť jak by působila svým předávkováním? Ježíš uměl sladit pokoru s autoritou a velikostí své osobnosti. Učil druhé, ale zároveň je poslouchal a obohacoval se jimi. Kázal o morálce, ale přitom odpouštěl, komunikoval s vysoce postavenými, ale to mu nebránilo setkávat se s nejmenšími. Panna Maria při vší své pokoře a skromnosti dávala pokyny i Ježíšovi. Terezie z Avily pociťovala svou velkou hříšnost, ale vedla dialog s mnoha vzdělanými veřejnými představiteli a radila jim. Svatý František ve svobodě své pokory šel za papežem a řekl mu pravdu do očí. Matka Tereza se veřejně vyslovila proti ideologiím, které zotročují člověka, přičemž se ubránila moci médií, ale přitom neztratila popularitu. Tito všichni našli správnou míru pokory. Věděli, kdy a před kým ji projevit. Pokora se totiž nevychloubá, nestaví na odiv. Posuďte sami hloubku pokory těch, kteří se sami považují za skromné. 21

Pokora důvěřuje, ale vyslovuje námitky Další ctnost, se kterou se pokora snáší, je důvěra. Pokorný člověk věří druhým. Chápe, že v něčem je lepší on, v jiném jeho bližní. Nevnímá ho jako rivala, nepřítele. Nepodezírá ho ani z neschopnosti, protože tím by ho ponižoval. Neprosazuje sebe a nelpí na vlastních představách. To však neznamená, že by ztrácel ze zřetele pravdu. K bohatství pravdy se vždy dostaneme blíže formou dialogu, nikoli jednostranným viděním. Ustoupit za cenu jejího jasnějšího obrazu, ne tolerantního zamlžování pravdy. Dobře rozlišovat mezi shovívavostí k bližnímu a shovívavostí k jeho omylu. V tomto světle si můžeme sladit pokoru s poslušností. Člověk se v první řadě odpovídá za svůj život Bohu. Jemu patří veškerá poslušnost. Ve chvíli, kdy vidíme jednoznačný rozpor mezi požadavkem člověka a požadavkem Boha, volíme si poslušnost Bohu, přičemž snášíme následky za své rozhodnutí i před lidmi. Takový postoj je ryze křesťanským jednáním, ne zpronevěřením se poslušnosti. Podřídit se a nechat se vtáhnout do sítě zla za cenu poslušnosti lidem nebo utajovat a zakrývat nekalosti ke škodě jiných je kontraproduktivní. Nelze mlčet, pokud jde o bezpráví a nespravedlnost. V dějinách, ale i v současnosti známe mnoho příkladů pokřiveného pojmu pokory. Pod hlavičkou pokory křesťanů nutili přijmout nadvládu bezbožníka, ideologii proti lidskosti. Ježíš přijal svůj kříž mlčky jako Boží plán, ale až poté, co během svého veřejného působení vyslovil všechny námitky proti soudobé nespravedlnosti. Nedá se manipulovat Spravedlnost je také věrná sestra pokory, neboť projevit podřízenost ve věci nespravedlnosti je ve skutečnosti spoluprací na hříchu. Pokorný člověk se jasně distancuje od zla, je na něj mnohem citlivější a umí je odlišit od dobra. Nedá se navést na falešnou pokoru a slepou poslušnost. Rezignace u pokory nemá nikdy poslední slovo. Křesťan se jménem pokory nevzdává Božích hodnot a ideálů. Jménem čeho by tak dělal? Bůh neničí hodnoty, ale my svojí rezignací a pasivitou ztrácíme možnost na nich s Bohem spolupracovat. Všechny ctnosti včetně pokory zásadně ovlivňuje tzv. základní volba člověka, která podvědomě působí na každé jeho rozhodnutí. Jde o volbu pro Absolutno, pro spásný Boží plán, věčný život, nebo naopak, pro nicotu, zánik či opakující se koloběh dějin. Tato základní volba pro nadpřirozený cíl života dává nakonec i pokoře zcela jiné zabarvení než čistě lidský pohled. (podle KN) 22

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

Dominikova krize Když Dominik Savio vstoupil do Oratoře, hned ho ovanulo zvláštní ovzduší. Bylo to ovzduší svatosti. Jeho ředitel byl zcela mimořádný člověk, kněz celý podle Boha. Všichni hoši byli o tom přesvědčeni a byly zde i náznaky, že Bůh dává Don Boscovi mimořádné světlo na jeho cestě. Doba nebyla růžová. Právě v těch prvních měsících piemonský parlament odhlasoval některé proticírkevní zákony. Don Bosco varoval krále Viktora Emanuela II., ale marně. Jednoho dne řekl: - "Bůh sám bude krále varovat. Velké pohřby na královském dvoře!" - Všichni to slyšeli, nebo si to navzájem pověděli a čekali. - Během půlroku skutečně zemřela králova matka Marie Terezie, manželka Marie Adelaida, bratr Ferdinand a princ Evžen. Dominik si uvědomil, že nad jeho novým domovem se vznáší Boží ruka a že jeho duchovní otec je opravdu svatý muž. Bylo to o jedné dubnové neděli roku 1855. Don Bosco měl promluvu pro hochy shromážděné v kostele a rozvedl před nimi tyto tři body: 1. Bůh chce, abychom byli svatí, 2. není těžké stát se svatým, 3. tomu, kdo se na zemi posvětí, je uchystána veliká odměna v nebi. Dominik poslouchal se zatajeným dechem a, jak byl zvyklý brát všechno vážně, tak vážně vzal i tuto výzvu. Zdálo se mu, že přichází z nebe. Od toho dne neustále myslel na to, že jeho povinností je stát se svatým. Ale jak na to? Co je vlastně svatost? Kdo je svatý? Co je na svatosti podstatné a co vedlejší. Kudy chodil, všude ho pronásledovaly tyto myšlenky. Jeho, teprve třináctiletá hlava a srdce toho byly plné a ne a ne se s tím vypořádat. Don Bosco či toho povšimnul a jednou ho zastavil. - "Dominiku, jak to, že tě už delší dobu nevidím hrát?" - ! ! ! - "Také už nejsí tak usměvavý. Něco tě bolí?" -"Bolí," odpověděl Dominik. "Bolí mě něco, ale je to krásná bolest." Teď zase Don Bosco zůstal na něho hledět. - "Jak tomu mám rozumět? Co 23

tím chceš říci?" - Dominik to tedy ze sebe vysypal: - "Chci být svatý! Cítím takovou potřebu, ba nutnost být svatý! Dřív jsem na to nemyslel, ale vaše kázání mi otevřelo oči. Teď vím, že je to má povinnost Můžeme si myslet, jakou radost pocítil Don Bosco, když slyšel taková slova. Přenechme však slovo jemu samému. Píše: "Pochválil jsem jeho úmysl, ale řekl jsem mu, aby zůstal klidný, protože Pán Bůh nemluví tam, kde je hluk. Žádal jsem ho, aby pěstoval stálou, i když mírnou veselost. A poradil jsem mu, aby pilně zachovával všechny své náboženské a studentské povinnosti a aby nikdy nescházel při rekreaci mezi kamarády." Dne 24. června se slavil v Oratoři Don Boscův svátek. Don Bosco k té příležitosti řekl chlapcům, ať si každý napíše na lístek, co by si od něho přál, že se bude snažit mu vyhovět. Dominik napsal: "Chtěl bych, abyste mi pomohl stát se svatým. Nepodaří-li se mi to, prohrál jsem život. Bůh chce, abych byl svatý, tak musím." Co znamená být svatý? Svatý je, kdo je Bohu milý. Milý mu je ten, kdo svou vůli dokonale podřídí jeho svaté vůli. Proč si první křesťané říkali "svatí"? Věděli, že k tomu byli povoláni a snažili se žít stále svatě. Je možné dosáhnout takové dokonalosti, jakou má Bůh? To není možné, ale máme se snažit co nejvíce se k ní přiblížit. Které křesťany prohlašuje Církev úředně za svaté a co tím zamýšlí? Ty, kteří se nejvíce vyznamenali svým křesťanským životem, a Bůh je oslavil zázraky. Církev je prohlašuje za svaté, abychom v nich měli vzory křesťanské dokonalosti, Dělali všichni svatí zázraky? Mnoho svatých v životě nic zázračného nevykonalo. Zázraky nepatří k podstatě svatého života. Žádají se zázraky aspoň k prohlášení za svatého? K prohlášení za blahoslaveného se žádají dva zázraky a k prohlášení za svatého další dva. Musí to být zázraky na jejich přímluvu a tato spojitost musí být zjevná. Nebylo Dominikovo rozhodnutí neskromné? Dominik své rozhodnutí stát se svatým bral jako svou mravní povinnost. Správně by se tak měl rozhodnout každý z nás. 24

Zápas mezi dvěma světci Dominik ve své touze stát se svatým začal číst životopisy svatých a snažil se je napodobovat. U mnohých se dočetl o jejich kajícnostech a umínil si, že bude také dělat kající skutky. V jeho posteli se zjistily pod prostěradlem tvrdé předměty, které si tam i kladl, aby cítil při odpočinku bolest. Asistent, který na to přišel, mu to zakázal. Jindy sám Don Bosco, když procházel ložnicí, zpozoroval, že je Dominik v zimě přikryt jen slabou pokrývkou. - "Co tě to napadlo, Dominiku? Chceš onemocnět?", řekl mu. "Pořádně se přikrývej, ať nenachladneš!" - Dominik se začal tedy postit. Nejraději by byl jen o chlebu a vodě jako starověcí poustevníci. Ale i to mu Don Bosco přísně zakázal. - "Zakazuji ti všechny, rozuměj dobře, všechny takové kajícnosti. Na všecko musíš mít ode mne dovolení!" Co Dominik? Poslechl, ale byl z toho nešťastný. Jednoho dne si před Donem Boscem ulevil: - "Jsem já ale chudák! Já se asi do nebe vůbec nedostanu. Pán Ježíš řekl, abychom se zapírali, ale mně se každý sebezápor zakazuje." Don Bosco viděl, že Dominik vnitřně trpí a neví si rady. Vzal si ho tedy stranou a udělal mu pěknou promluvu o křesťanském sebezáporu. Řekl mu, že hlavní křesťanský sebezápor spočívá v poslušnosti. - "Ale to pak nemohu vůbec dělat žádné sebezápory," namítal hoch. - "Ale ano, i tak toho bude stále dost," poučoval ho světec. "Snášej trpělivě křivdy, které se ti dějí, snášej zimu, horko, vítr, déšť, únavu a všechno nepohodlí, které sebou přináší život." - "Ale to se musí snášet, ať se chce nebo nechce." - "Nevadí. Obětuj to vědomě Pánu Bohu a pak se ti to, co budeš muset snášet, ať chceš nebo nechceš, promění ve ctnost a zásluhu před Bohem." Don Bosco mu poradil ještě jednu věc: - "Pomáhej mi zachraňovat duše svých spolužáků. Uvidíš, jaké je to pokání." Dominik opravdu přestal s okázalými kajícími skutky a omezil se na to, co přinášel den, ale i zde ho to ještě několik měsíců neslo k přemáhání. Tak např. v krutém mrazu šel do školy pomalu, aby ho více užil. Kamarádi pospíchali za kamna, on raději "sportoval". - Od mrazu dostal omrzliny na rukou, a nejen že si je neošetřoval, nýbrž ještě si je rozdělával, aby byly bolestnější. Je těžké nalézt rovnováhu mezi tím, co má být, a co nemá být. U 25

něho musíme ocenit jeho vůli stát se svatým stůj co stůj! Ta vůle byla v každém případě hrdinská, schopná obětí. Co rozuměl Pán Ježíš sebezapíráním? Pán Ježíš řekl: " Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!" (Mt 16,24) Sebezáporem rozumíme držení na uzdě všech svých smyslů, tělesných i dušeních mohutností, tak aby všechno v nás soužilo k cíli, to je ke spáse. Je možné dosáhnout svatosti bez sebezáporu? Kdo se nezapírá, nemůže dosáhnout svatosti. Všichni jsme hříchem vyvedení z vnitřní rovnováhy a tu bez sebezáporu nemůžeme v sobě obnovit. Čemu nás učí např. sportovci? Učí nás, že i pro světskou slávu je nutno podvolit se velké sebekázni. Jinak se nemohou dopracovat úspěchů. Co dává pravou hodnotu sebezáporu? Pravou hodnotu dává sebezáporu zaměření k věčnosti. Světská sláva je pomíjející. Dělal také Pán Ježíš skutky sebezáporu? I Pán Ježíš se ustavičně zapíral. Vrcholným sebezáporem bylo jeho utrpení a smrt pro naši záchranu. Proč je dělali svatí? Svatí ho v tom jen náledovali. Jaké pravidlo pro sebezápor dal Dominikovi Don Bosco? Don Bosko reguloval Dominikovo sebezapírání skutečnou potřebou jeho duše a úměrně k jeho věku a silám. Jaké by byly asi hlavní podmínky, aby byly sebezápor a kajícnost pro mladého člověka únosné? Sebezapírání a kajícnost nás mají chránit od hříchu, naučit nás dávat přednost důležitějším, vést nás k očištění a posílení duše v boji se zlem. Musí nás vést k radosti.

26

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Guido Reni - Růžencová Panna Maria Panna Maria trůní se svým Synem na oblačném trůnu, což naznačuje oslavený nebeský prostor. Nebe není do sebe uzavřený nehybný svět, ale naopak: je to svět nevýslovné dynamiky, který se otevírá celému stvoření. Je těžké vyjádřit, co je nebe. Snad nejjednodušší a nejvýstižnější je řeč paradoxu: nebe je klidný ruch a čilý klid. Nebeský klid není nudný, stejně jako nebeský ruch není znervózňující. Bůh sám je Nebem - dokonalým pokojem, ale i nevýslovnou dynamikou lásky Otce, Syna i Ducha Svatého. Tato dynamika se neuzavírá do sebe. Vylévá se na celé stvoření. Bůh se neuzavírá před svým stvořením. Je to hřích, který uzavírá, odcizuje člověka od Boha. Bůh naopak udělal všechno pro to, aby nás vytrhl z naší uzavřenosti a odcizenosti. Stal se v Ježíši jedním z nás. Co mohlo lépe vyjádřit Boží otevřenost vůči lidstvu než vtělení Božího Syna? Vtělení se děje díky Mariině otevřenosti Bohu. Otevřenost nebe vůči světu lidí vyjadřuje scéna, na níž se postupně ztrácí hranice mezi nebem a zemí. Z tohoto otevřeného nebeského prostoru Panna Maria spolu s Jezulátkem podávají svatému Dominikovi růženec. Růženec je souhrnem evangelia. Zvěstuje nám příběh naší spásy v Ježíši Kristu. V radostných tajemstvích nám vypráví o Boží otevřenosti vůči lidstvu i Mariině otevřenosti vůči Boží vůli. V bolestných tajemstvích nám zjevuje Boží věrnost, že ani utrpení, ani smrt, ani zrada, ani podsvětí nic nezmohly, aby se Bůh do sebe uzavřel před hříšným lidstvem. Ježíšův probodnutý bok a jeho oslavené rány nám ztělesňují Boží otevřenost. Tajemství slávy nám říkají o cíli naší životní pouti - spočinutí v Bohu. Ve spodní části obrazu vidíme v podobě keře znázorněná jednotlivá tajemství růžence. V levé části, v rozkvetlé šípkové růži, jsou radostná tajemství, uprostřed trnitých ostnů jsou znázorněna bolestná tajemství a vpravo v palmových ratolestech, symbolu mučednické slávy, jsou slavná tajemství.

27

Růženec není jen mariánská modlitba. Když se obracíme k Marii, je to proto, že ona je naším vzorem otevřenosti vůči Bohu a jeho vůli. V dějinách spásy je jedinečným okamžikem zvěstování, kdy Maria řekla Bohu své ano. Při zvěstování se nám zjevuje celá Trojice: Maria počala z Ducha Svatého a ten, co se z ní narodí, je Synem Nejvyššího (srov. Lk l, 35). Růženec je tedy teocentrická modlitba, která se obrací skrze Marii k trojjedinému Bohu, kterého ona přijala v plné přízni a otevřenosti a který se skrze ni stal člověkem. Trojiční charakter růžence potvrzuje i modlitba Sláva Otci, kterou se modlíme na závěr každého desátku. Růženec je modlitba otevřenosti vůči Bohu a jeho působení v nás, abychom podobně jako Maria prožívali jednotu s trojjediným Bohem v celé dynamice našeho života, v našich radostech i bolestech a jednou abychom ji plně prožívali ve slávě Otce i Syna i Ducha Svatého. 28

Biblické ženy Někdy při četbě Písma svatého můžeme mít dojem, že snad všechno záleželo na mužích, ale i ženy hrály svoji úlohu. Pojďme se tedy na stránkách Zrníčka podívat na ženy Starého zákona.

Pramatka Eva Prvním člověkem na zemi podle Božího slova byl Adam, a druhým jeho manželka, naše pramáti Eva. V této úvaze bychom chtěli podat její stručný povahopis. Eva je pro nás i velmi zajímavá. Jako první člověk Adam má v dějinách výjimečné místo, tak i jeho manželka Eva. Nebyla zplozena, neprošla vývojem dítěte, dívky, neprocházela problémy zamilování. Ocitla se na Zemi jako hotová osobnost, kterou zformoval sám Hospodin. Protože všechno, co Hospodin stvořil, bylo velmi dobré, musela být i ona nejen dobrá, ale i velmi krásná. Přišla na tuto zem nezatížená nepravostí otců nebo matek. Choroba nebo nějaká jiná zkáza hříchu se jí nedotkla. Sám Hospodin ji dovedl k Adamovi a její krása se zřetelně projevila v tom, že se dala vést. Ochotně přijala i své Bohem určené místo - po boku svého manžela, ze kterého byla vzata. Nemýlíme se, když tvrdíme, že v poslušném přijímání svého místa se projevuje nejvyšší stupeň krásy ženské bytosti. Žena má místo určené Bohem a jen tam má své poslání. To je Boží filozofie. "Není dobře být muži samotnému, a proto mu učiním pomoc", řekl Hospodin. Eva je pěkná, neboť přijala své určení. Něco podobného vidíme, když svatý Bůh hledá ženu, která by přijala poslání porodit jeho Syna, toho druhého Adama a dívka z Nazaretu řekla: "Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podíl tvého slova." Bible ji jmenuje Evou, Živenou. Toto jméno dostala od svého muže, protože byla matkou všech živých (Gn 3, 20). Tuto svoji pramatku bychom chtěli poznat hlouběji. Její tvář je i naší tváří. Její ctnosti nebo nectnosti jsou i naší skutečností. Povahově jsme jí všichni velmi blízcí. Přísloví se nemýlí: "Jaká matka, taková Katka, jaký otec, takový syn!" Jaká byla tedy Eva? Už jsme si řekli, že musela být pěkná, ale i to víme, že vnější krása nemusí znamenat hodnotu ženy. Jsou mnohem vážnější hodnoty než pěkná postava nebo krása obličeje. Nás by zajímalo více to, zda naše pramáti byla opravdu i zbožná. Na tuto otázku odpovíme rozhodným - ano! Odkud to bereme, odkud to víme? Pokud existuje na této zemi něco dobré, hodnotné a pěkné, je to dobrá žena, ale takovou nemůže být bez Boží bázně. Okének, která nám dávají nahlédnout do její zbožné duše, máme více. Asi nejjasnějším okénkem její zbožnosti je její rozhovor s pokušitelem v podobě 29

hada. Naše zbožnost se nejjasněji projevuje v poznání Boha, a to znamená mít jasno v Jeho zákonech. Pro Evu nejsou Boží zákony mlhavé. Ona má jasno s Bohem i s jeho zákony. Když se jí pokušitel zeptal: " Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Eva rozhodně a jasně opravila tento omyl a toto podezření: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli". Boží zákon není těžký, vztahuje se jen na jediný strom v zahradě. Jen bezbožné duše považují Boží zákony za tvrdé. Jen bezbožné duše sténají a vzdychají, že ty zákony nelze dodržet. Ale my něco takového nezpozorujeme u naší pramatky. To omezení nebylo pro ni tíhou. Měla spojení s Bohem a měla zálibu v Božích zákonech. Eva byla zbožnou bytostí a nemohla být jiná. Pokušitel se zajímá pouze o nábožné bytosti. Eva byla zbožná. Každý opravdu zbožný člověk je i rozumný a projevuje přirozenou inteligenci. Eva není hloupá, která nezná záležitosti svého manžela. Jsou i takové nerozumné ženy. Ona žije v osudném spojení se svým mužem. O něm víme, že byl velmi inteligentní, vytvářel nové pojmy a dal jména všem zvířatům. A v Evě má hodnotnou partnerku. Svým dětem zase dává jména vždy ona. Tato jména odrážela její osobnost. V těchto jménech se skrývalo i prorocké vidění a byly odrazem dějin a ducha rodiny. Zbožnost a rozumnost této ženy se projevily dále i v jejím hlubokém smyslu pro domácnost, pro rodinu a děti. Rodina, děti zaujaly v jejím smýšlení to hlavní místo, ale ne tak, že by se ona byla stala nulou. Její aktivita a touha po hlubším poznání, to byly základní rysy jejího charakteru. Musíme si dobře uvědomit jedno. Naše pramáti nepadla na půdě žaludku a tělesných žádostí, ale hnala se za vyššími duchovními zážitky. Chtěla vědět, chtěla být podobná Bohu. První větu, kterou řekla člověku, slyšíme při narození prvního syna. "Získala jsem muže, a tím Hospodina." Kain znamená získaný; takto mohla mluvit jen zbožná duše. To nebyla naučená fráze. Za tímto jménem se skrývalo přesvědčení, to bylo vyznání. Pokud něco, tak děti jsou pro nás opravdu darem od našeho Boha. To je ohromná duchovní výška už tam při první kolébce lidstva. (pokračování příště) 30

Stahování z internetu - je nebo není hřích Autorský zákon povoluje vytvořit si kopii chráněného díla, avšak pouze pro osobní potřebu. Není dovoleno porušit autorský zákon a veřejně zpřístupnit a rozšiřovat dílo, jehož nejsme vlastníky. Podobně to platí i v oblasti počítačových programů.

Vážená redakce, jsem středoškolačka a se spolužačkami i s kamarády si vyměňujeme hudební nahrávky či klipy, které se nám líbí. Chtěla bych se zeptat, zda stahování hudby, filmů a her je hřích. Co mám dělat, když si chci zkopírovat moderní hudbu do mobilu? Děkuji za odpověď. Michaela Milá Michaelo, zaslala jste aktuální otázku, která se každodenně dotýká mnoha, nejen mladých lidí. Z Desatera je nám znám sedmý Boží příkaz "Nepokradeš!" Tento příkaz obvykle aplikujeme pouze na materiální bohatství. Umíme rozlišit, co znamená ukrást konkrétní hmotnou věc jinému člověku, jemuž tato věc náleží. Hlas svědomí nás upozorní, že je to hřích. Zdá se však, že ve všeobecnosti máme mnohem menší citlivost uvědomovat si platnost sedmého Božího přikázání v oblasti duševního vlastnictví. V této oblasti jde především o výsledky tvůrčí duševní činnosti druhého člověka nebo pracovního týmu. Katolická morálka na základě ctnosti spravedlnosti jednoznačně přiznává právo na plody své práce i intelektuální a duševně pracujícímu člověku (vědec, umělec, autor knihy, písně, filmu, počítačového programu nebo hry). Autorovi díla přináleží odměna, a to nejčastěji finanční, za jeho práci i tvůrčí činnost. Bylo by složité zkoumat, zda výška autorské odměny je opravdu přiměřená a spravedlivá (zejména v případě hvězd showbyznysu či velkých po počítačových firem). Jako studentka si asi často uvědomujete, že koupit si originální CD či DVD nosič může být značnou položkou ve vašem osobním rozpočtu. Starší díla zas mohou být těžko dostupná. Ukazuje se proto snadná

31

a pohodlná cesta - pořídit si digitální kopii autorského díla od kamarádů nebo ji jednoduše stáhnout z internetu. Je takové jednání hříchem - krádeží? Autorský zákon, který v zájmu spoločného dobra spravuje oblast duševního vlastnictví, připouští vytvořit si kopii chráněného díla pro svou osobní potřebu a pro účel, který není přímo ani nepřímo obchodní. V praxi to znamená, že nejedná protizákonně ten, kdo si z vypůjčeného hudebního nebo filmového disku (z originálu nebo kopie) zhotoví vlastní kopii pro svou osobní potřebu. Zákonem není postihnutelné ani vzájemné rodinné či přátelské vypůjčení, řetězové kopírování či stažení hudby nebo filmu z internetu. Důležité je zachovat účel osobní potřeby, do kterého však nijak nelze zahrnout šíření, veřejné zpřístupňování a šíření autorského díla (například "zavěsit" dílo na internet). Tyto skutky jsou nelegální a jen těžko bychom mohli člověka, který má poznání o pravidlech nakládání s autorskými díly, omluvit z hříchu. Mnohem přísnější režim se uplatňuje v případě počítačových programů. Pokud nejde o volně šiřitelný software ("free software" nebo "open-source software"), každé použití nad rámec licence a každá kopie kromě záložní jsou nelegální. Milá Michaelo, na závěr bych nastínil ještě jeden pohled na problematiku kopírování, autorských děl. Každý z nás by si mohl položit otázku: Co k životu, práci, studiu a oddechu skutečně potřebuje mít ve svém počítači nebo v mobilu? Není naší základní potíží nenasytnost, nespoutaná touha "mít"? Půst, sebezápor a evangelní svoboda srdce se můžu týkat i této oblasti. (podle KN)

Trocha stříbra "Rabíne, co si myslíš o penězích?" ptal se jeden mladík učitele. "Podívej se z okna," poradil mu učitel. "Co vidíš?" "Vidím nějakou ženu s děckem, vůz tažený dvěma koňmi a vesničana, který míří na trh." "Dobrá. A teď se podívej do zrcadla. Co vidíš?" "Co chceš, abych viděl? Vidím sama sebe, samozřejmě." "Nyní přemýšlej. Okno je vyrobeno ze skla, také zrcadlo je vyrobeno ze skla. Stačí nepatrná vrstvička stříbra na skle a člověk vidí jen sebe sama." Jsme obklopeni lidmi, kteří si svá okna proměnili v zrcadla. Myslí si, že se dívají "ven", a přitom přemýšlejí jen o sobě. Nedovol, aby se okno tvého srdce stalo zrcadlem. 32

Obrácení k Východu Někdy je slyšet diskuze o orientování kostela podle světových stran, nebo zda má kněz sloužit čelem nebo zády k lidu apod. V řeckokatolickém časopise Slovo byl na toto téma pěkný článek, jehož překlad vám přinášíme.

Ještě nedávno nebylo ničím zvláštním, že křesťanské chrámy byly obráceny na východ. Jde o velmi důležitý symbol, který vyjadřuje, kdo je pro nás Kristus. Zpíváme to i v irmose deváté písně některých kánonů 5. hlasu: "Izaiáši, plesej! Panna v klíně nosila a porodila Syna, Emanuela, Boha i člověka, jeho jméno je Východ…" Také v případě některých našich přepodobných otců se vyskytují v stichyrách či troparech kánonů myšlenky typu: "Ty jsi zazářil jako hvězda na východě a přišel jsi až k západu naší bídy". Svatý spravedlivý Joachim je nazýván několikrát sluncem, které přineslo paprsky světla pro svět přesvatou Bohorodičku. A takto bychom mohli pokračovat, hledat a nacházet obrazy, jejichž hlavní myšlenkou je slunce a jeho východ. Proč? Nezdá se mi, že by to mělo něco společné s místem na zemi, vždyť "zde nemáme trvalé místo", jsme jen cizinci, kteří se těší na Otcův příbytek. Tedy otočení chrámu a naše modlitba směrem na východ není podobná muslimům, kteří se modlí k Mekce, ani Židům, kteří se modlí směrem k Jeruzalému. Modlitba křesťana na východ mu má připomínat, že jediným světlem pro tento svět je Ježíš Kristus. Ať už svítí přirozené slunce, nebo ne, jestli je den, nebo noc, křesťan vždy obrácen na východ očekává skutečné slunce, které osvítí naši temnotu západu jako symbolu přebývání zla a smrti. Tuto skutečnost můžeme pěkně pozorovat při obřadu zříkání se zlého, který je před křtem (ve východním obřadu). Křtěnec je vyzutý a pouze v jednom rouchu se obrací na západ a říká zlému: "Zříkám se Tě", pak se obrácený na východ sjednocuje s Kristem nebo, lépe řečeno, přidává se ke Kristu. I při božské liturgii jsme všichni v chrámu obráceni jedním směrem, kněz hledící na Krista na východě a celý shromážděný lid za ním jako putující Izrael k 33

slunci spravedlnosti - ke Kristu. (V současném západním ritu se kněz stal předsedajícím shromáždění.) Často se - můžeme setkat s otázkou, proč v našem chrámu nemůžeme vidět, co dělá kněz. Je k nám obrácený zády. Nebylo by lepší, kdybychom ho viděli? Tady nejde o to, aby nám kněz zacláněl výhled na to, co dělá, konec - konců nedělá u oltáře nic, co by bylo pro naše oči zvlášť poutavé. Spíše je třeba si uvědomit skutečnost modlitby, zahledět se do svého nitra a toužit po Slunci spravedlnosti, abychom obráceni směrem, kde vychází přirozené slunce, pamatovali, že pro nás je jediným světlem, teplem, paprskem záchrany Ježíš Kristus. Při modlitbě směrem na východ se tedy jedná o krásný starokřesťanský symbol vyjadřující čekání věřícího lidu na skutečné Slunce z východu. Obrácení tímto směrem tak vyjadřujeme toto své očekávání i v symbolu, kterému může rozumět každý.

Pane, nauč nauč nás modlit se! Pane, nauč nás modlit se! Tak k tobě volali tvoji posluchači a tak k tobě volám i já! Pane, nauč mě modlit se! Pane, má modlitba je příliš roztržitá, příliš nesoustředěná, než aby mohla být opravdu považována za modlitbu. Pane, nauč mě i v dnešním tempu a v dnešním světě najít si každý den chvíli klidu k rozhovoru s tebou. Jedině takový rozhovor, klidný a opravdový, mně pomůže stále stoupat po žebříčku křesťanské lásky. Pane, nauč mě modlit se!

34

Ruce pryč od okultismu a pověry Rok víry se chýlí ke konci. Probrali jsme si Vyznání víry, tedy v co věříme. Podívejme se i na druhou stranu mince, co máme naopak odmítat.

Druhy okultismu a pověry Co ještě přijde na svět? Množící se příval pověr, ustavičné narůstání škodlivého, bludného učení, úžasný zmatek a bezmocnost národů, ale i války a s nimi spojené nebezpečí. A konec? Soud Božího hněvu. Pán Bůh to všechno už předem oznámil. Proč to všechno? Dnes to už víme. "Vrah lidí", jak je ďábel od počátku nazýván, je iniciátorem této celosvětové pohromy. Kdo promešká záchranu skrze Božího Syna, musí všechno toto zakusit. Proto poslechněte upozornění! Satan zahaluje své oběti pověrami do husté tmy. Uspává je, aby je přivedl do záhuby a zániku. Z dlouhého seznamu nástrah stručně uvedeme ty nejčastěji se vyskytující pověry. V Božích očích jsou tyto věci "ohavným hříchem", hodným Jeho soudu. Výklad znamení Lidé věří na znamení, které jim prý mají přinést štěstí nebo neštěstí. Takovými jsou prasátka pro štěstí, střepy pro štěstí, přívěsek pro štěstí - talisman, podkova, jetelový čtyřlístek, beruška, kominík, podávání rukou křížem přes ruce jiných, kteří si je podávají, šum v uších, černá kočka, vidět ráno hrbatého apod. Soustřeďování se na čísla Některá čísla jsou považovány za šťastná, jiné za nešťastná: když sedí třináct lidí za stolem, při trojnásobném kýchnutí - při všem, co se provádí dvakrát, nebo třikrát. Volba dní Lidé se soustřeďují na dny, hodiny a časy, ovlivňující určitou činnost. To je často spojeno s pověrčivým řízením, přičemž se nesmí např.: Cestovat, vdávat, prát, stříhat vlasy nebo nehty. Ptačí skřekot Člověk počítá, kolik let ještě bude žít, když sova zahouká, straka zaskřehotá, vrána zakráká, nebo kukačka zakuká. 35

Hvězdy Člověk si všímá souhvězdí zvířetníku, ve kterém je narozený. Používá astrologický kalendář, přičemž určité věci dělá jen při úplňku, při narůstajícím měsíci, při zmenšujícím se měsíci, nebo jen při novu, např. pouze tehdy bere léky. K tomu patří i nošení měsíčních prstenů a hvězdných znamení. Věštění Člověk chce probádat svou minulost, nebo si dá vyložit budoucnost u kartářky, u věštkyně, u jasnovidce, nebo z kávové sedliny, z čar v dlani, z horoskopu, litím olova, házením mincí, vykládáním snů ze snáře. Sem lze zařadit i stanovení diagnózy pomocí oční duhovky. Astrologie Věštění podle hvězd je jedním z největších satanových zaslepovacích prostředků na předpovídání budoucnosti jednotlivcům či celému národu. Podle postavení hvězd jsou sestavovány horoskopy a vykládaná znamení hvězd. Zaklínání Abychom přivolali štěstí nebo odvrátili neštěstí "držíme si palce", přejeme si "zlom vaz", nosíme rybí šupiny v peněžence a kaštany v tašce… Čarování Bílá magie pracuje obyčejně pod pláštíkem "přirozenosti" nebo "zbožnosti", přitom zneužívá "tři nejvyšší jména", nebo používá přežehnání se křížem, dokonce používá Bibli jako knihu s kouzelnou mocí, čímž se dopouští jejího hanebného zneužití. Černá magie již má co do činění vědomě a přímo se satanem, aby pro ctižádostivost a čachry provedla nadpřirozené věci a lživé zázraky. Černá magie Používá "6. a 7. knihu Mojžíšovu" (ačkoli Mojžíš s tím nemá nic společného, jméno je zvolené s ďábelskou zákeřností), nebezpečnou knihu magie, nebo používá knihy jako "Magické síly v nás" - "Deset Janových knih" a jiné. Kyvadélka Kyvadélko, případně stříbrné hodinky na řetízku, nebo jiné předměty na šňůrce se používají na zjištění chorob u lidí a zvířat, a potřebných léků. I nad fotkami, nad mapami, nebo nad částmi oděvu se používá kyvadélko, na vyhledávání nezvěstných lidí nebo ztracených věcí. Používá se také pro zjištění březosti dobytka. 36

Neuveď nás do pokušení: Sebedisciplína Snad bychom mohli říci, že současnou finanční krizi do velké míry vyvolalo selhání sebekázně celé generace. Teď trpíme, protože jsme si zvykli být spokojeni s přílišnou demokracií v zemi, kde bují pokušení. Je obtížné kontrolovat se a krotit ve světě, který spěchá lahodit našim "choutkám", ve světě, který vypadá jako obrovský "bufet". Tomuto vnímání reality "napomáhá" i současná technologie. Snížila ceny mnoha výrobků, škádlí náš apetit a vábivé lichotky jsou na dosah ruky. Mottem internetových stránek je často opakovaný slogan: "Život je krátký. Užij si ho." Stačí kliknout a všechny touhy se mohou naplnit především díky magické vynalézavosti bank, které nám půjčí na jakýkoliv nákup bez odpovědného rozmýšlení o budoucnosti. Největší změna se však odehrála v našem nitru. Tkví ve snaze jednotlivce povýšit své osobní štěstí nad všechno ostatní. Kdo například už není spokojen se svým svazkem a chce ho rozvázat, může tak učinit, protože už neexistuje sociální tlak, který by mu v tom mohl zabránit. I mladší se zamotali do tohoto obecného víru. Unavení z nepřetržitého naléhání nabídek jsou často neschopni soustředit se, jsou přelétaví, mají labilní smysl pro hranice.

OTÁZKOU NAŠICH ČASŮ JE, KDE JSOU DOSPĚLÍ První krok, který musíme udělat, je uvědomit si, jak silně nás prostředí podmiňuje, a naučit se ho ovládat. Zejména rodiče dospívajících musí brát na vědomí tyto okolnosti, a když je to možné, mít je pod kontrolou, dokud děti nejsou schopny převzít odpovědnost. Nakonec i dospělí se musí naučit vyhýbat se nástrahám skrytými za "příležitostí". Preventivní systém není alternativou, ale tvoří podpůrné lešení, které dovoluje osobnosti zpevnit. V jednom internátě koupili několik krásných čerstvých jablek a položili je v komoře do košíku vedle okna. Za nějaký čas všechna jablka zmizela! Když ředitelka uviděla Dona Boska, oslovila ho: "Otče, vidíte, co mladí dnes ráno vyvedli? Měli jsme pár krásných jablek ke svátečnímu obědu a všechny nám ukradli!" On jí s obvyklým klidem odpověděl: "Chyba není v mladých, ale na vaší straně. Vyřiďte prefektovi, že don Bosco řekl, aby se na toto okno rychle namontovala mříž… Zapamatujte si, mladým 37

nesmíte dát příležitost spáchat přestupek. V tom spočívá preventivní systém Dona Boska!" (Memorie Biografiche X, 649).

VYCHOVÁVAT K SEBEDISCIPLÍNĚ Sebekázeň je svou povahou záhadná a závisí na mnoha faktorech. Návyky, závislosti, strkání nosu do všeho - všechny tyto zlozvyky jsou ospravedlňované. Považují se za choroby pocházející z hazardních her, nakupování, drog, nadměrného požívání alkoholu, závislosti na videohrách a internetu. Vychází se přitom z předpokladu, že vůle jedince nic neznamená. Je to však něco jako zřeknutí se naší přirozenosti. To, co nakonec zůstane z lidskosti, je neschopnost poslouchat vnitřní podněty a zařadit je do formování svého charakteru. A tuto cenu je ochotno zaplatit stále méně lidí. Zápas o získání sebekázně je skutečným dobrodružstvím, protože se jedná o určitý boj. Síla vůle funguje jako svaly: zvětšují se jen každodenním cvičením. Používá se, když učíme děti dobrým návykům typu "když tě nazlobí, dřív než zareaguješ, napočítej do dvaceti", "nejez mimo určený čas", "jdi spát v devět", a tak dále. V dnešní době mnohým dětem diagnostikují poruchu soustředění, ale v mnoha případech, i když ne ve všech, je důvod jejich vyrušování prostě takový, že se nikdy neučily praktikovat sebekázeň. Proto je třeba jednat v předstihu. Hodně závisí na správném výběru a na vizi - sebekázeň spočívá ve schopnosti vidět věci z nadhledu, umět odmítnout rychlá řešení a neztrácet přitom ze zřetele uskutečňování důležitějších cílů. Kdo nemá takový cíl, snadno se nechá zlákat pokušeními. Organizování vhodné práce napomáhá vytvářet bezpečné prostředí. Jistá studie ukázala, že stačí jedno okno v učebně směřující do záhrady, aby kázeň žáků klesla o 20 %. Jaký člověk vyroste ze žáka, který studuje několik metrů od zapnutého televizoru? MAGICKÉ ZRCADLO Snad nejdůležitějším faktem je, že sebekázeň se osvojuje ve společenství s druhými. Pokud se někdo na nás dívá, snažíme se chovat jinak, lépe. Experimenty prokázaly, že stačí jednoduše umístit do místnosti zrcadlo, v němž lidé vidí svůj vlastní obraz, a cítí se, jako by je někdo pozoroval. A tak například bez váhání zaplatí za časopis, i když tam není prodavač. Umístění zrcadla v oddělení sladkostí obchodního domu zase snížilo krádeže až o 70%. Pro děti jsou nenahraditelným zrcadlem duše jejich rodiče. Jsou tím "magickým zrcadlem", které ukazuje, že toto konkrétní chování, toto slovo, tato lež slouží buď na budování dobré osobnosti, nebo na její destrukci. Rodičovské uznání nebo nesouhlas velmi zapůsobí. Rodiče, kteří jsou se svými dětmi málo, mají potomky s velmi slabou sebedisciplínou. A rozměr rozkladu v našich společenstvích je nejhorším důsledkem současné moderní doby… (podle Don Bosco dnes) 38

Jsou ješt
rodiče k n
čemu? Před několika lety vydala psycholožka Judith Rich Harrisová diskutabilní knihu Není to vina rodičů. Americká psycholožka v ní podporuje tezi, že dnes se už děti naučí více od vrstevníků mimo dům než doma od rodičů a v rodině. A tudíž, že s rodiči se počítá čím dál méně: dobrý nebo méně dobrý rozvoj dítěte by už nezávisel na nich, ale na genetickém klíči dětí a jejich kamarádů.

Není pochyb o tom, že při formaci lidské osoby vstupuje do hry více vlivů: dva z nich jsou vliv dědičný a vliv prostředí, ve kterém se nacházíme. V dospívání je zásadní zejména vliv skupiny: dítě se v ní cítí chráněno, bez odpovědnosti, častokrát to vede až ke ztrátě vlastní identity a přijetí kolektivního "já". Proto tedy kniha, o které mluvíme, má pozitivní funkci: slouží k osvobození rodičů od pocitů viny, že případný výchovný neúspěch závisí pouze na nich. Což není vůbec pravda: každá lidská bytost je podmíněna mj. vlastní svobodou, vlastním svědomím. Dokonce i ve škole největšího učitele Ježíše, byl Jidáš. Kardinál Carlo Maria Martini se ptá: „Je snad vinou pramene, když se tok bystřiny ztratí v bažině?" Až potud můžeme souhlasit s knihou Není to vina rodičů. Ale je v ní také jeden aspekt, který může být závažný a nebezpečný. Problematický je v tom, že může vést rodiče k tomu, aby přestali být rodiči; může poskytnout pohodlné alibi otcům a matkám, aby přestali přemýšlet o své roli. Rodiče stále zanechávají stopu v životě dítěte: rodiče formují nebo deformují dítě, které se jim nemůže vyhnout, zejména v prvních letech života, kdy zasazují pevný základ naší osobnosti.

39

Je pravda, že svoboda, dědičnost a prostředí mají svůj dopad, ale první prostředí, první skupina, se kterou je dítě v kontaktu je rodina. To je základ, který má moc stavět nebo bourat "já" dítěte. Stejného mínění jako my je Marcello Bernardi, jeden z nejkompetentnějších autorů v tomto oboru, Bernardi varoval rodiče před "hledáním jednoduchých výmluv", které mohou vést k rezignaci na samotnou výchovu. Jaký je závěr? Ten nejrozumnější je, že genetická výbava a vlivy prostředí mají svou závažnost a z naší strany se snažíme udělat všechno pro to, abychom co nejlépe vychovali svoje děti. Až doposud nebyla objevena lepší strategie výchovy člověka než výborný rodičovský pár. Jsou to oni, kdo se "podepisují" na dětech. Dokonce i rodič, který se rozhodne nevychovávat, zanechá svou stopu. Ještě dnes má stále pravdu americký psychopedagog John Powell když říká: "V určitých případech se to může zdát hrůzostrašné, ale náš osud je v rukou rodičů." V rukou rodičů proto, že "na konci sedmého roku života je dítě již víceméně zformováno definitivně". Tedy ani zdání o tom, že rodiče jsou neužiteční! Dívají se na nás Děti se na nás dívají, když kážeme vodu a pijeme víno. Děti se na nás dívají, když říkáme, že jsme pacifisté a pak, kvůli nějaké hlouposti, se hádáme se sousedem. Děti se na nás dívají, když říkáme, že máme rádi jejich matku, a pak nás slyší řvát, proč je to maso tak tvrdé. Děti se na nás dívají, když kupujeme ekologické časopisy a pak házíme na zem obal od prázdných cigaret. Děti se na nás dívají, když vyzdvihujeme skromnost a pak se zaprodáme kariéře. Děti se na nás dívají, když jdeme v neděli do kostela a v pondělí nás slyší klít. Děti se na nás dívají, když říkáme, že v životě platí jen láska, a pak žijeme jen pro sex a peníze. Mějme na paměti pohled našich dětí. (podle Salesiánského magazínu) 40

Videohry nástrojem dobra i zla Technologický rozvoj v 20. století přinesl i vývoj v zábavním průmyslu. Videohry se staly každodenní záležitostí milionů lidí na celém světě. Ne každý však dokáže odolat jejich nástrahám.

Připomínat si významné životní okamžiky je zavedenou tradicí v každé společnosti. Svůj den mají hudebníci, sportovci, studenti, ale i hráči videoher, kteří každoročně 8. července "vzdávají úctu" své oblíbené hře velmi specifickým způsobem. Organizují maratony videoher, na kterých účastníci nepřetržitě soutěží i několik hodin. Je těžké hodnotit, zda jde o nevinnou zábavu nebo o nekontrolovatelné podlehnutí závislosti na videohrách. Je však jisté, že tímto způsobem si může člověk vybudovat nebezpečný vztah k tomuto druhu zábavy. Existuje řada případů závislosti na videohrách, když lidé pro ni připravili o život sebe, ale i druhé. Na Taiwanu se obětí maratonu počítačových her stal pouze 18-letý mladík, který strávil před počítačem 40 hodin. V poslední době se rozšířily i vražedné útoky mladých lidí, které k násilnému jednání inspirovaly akční videohry. Příkladem je 20-letý Adam Lanza, který loni v prosinci na škole v americkém městě Newtown zastřelil 26 lidí. Policejní vyšetřování ukázalo, že Lanza během masakru pravděpodobně zosobňoval postavu z násilné videohry. Norský terorista Anders Breivik zase považoval tento druh her za formu tréninku. Násilím ve hrách se při svém řádění inspiroval i 24letý James Holmes, který loni v americkém Denveru zabil v kině 12 lidí během premiéry filmu Batman: Temný rytíř. Videohry nebo počítačové hry však nepředstavují pouze hrozbu, ale jsou také možností, jak se něco naučit. Kromě "krváků" se mezi hrami objevují i takové, díky kterým se mladí mohou učit cizí jazyk, rozvíjet logické myšlení či dokonce rozvíjet týmovou práci. U nás se proto rozhodli vytvořit 41

internetovou stránku, která má pomoci rodičům při výběru počítačové hry pro jejich děti. Na základě popisu a hodnocení zjistí, co může hra jejich ratolestem přinést a zda nepropaguje násilné a vulgární chování. Psychiatři na Novém Zélandu zase vytvořili videohru, která pomáhá mladým v boji s depresí. Cílem hry je ničit negativní myšlenky a chránit svět před beznadějí a pesimismem. Jde o nekonvenční způsob léčby, který však podle místních psychiatrů pomáhá a pacient se při terapii může i bavit. Počítačové hry a videohry tak nepředstavují pouze zlo, jak si často myslíme. Pokud je člověk správně používá, mohou mu dokonce pomoci i v kariérním růstu. Více firem totiž začalo hledat manažery mezi hráči, kteří v naučných videohrách dosahují nejvyšší skóre. (podle KN)

Pudink Bývalý newyorský gangster Nicky Cruz vypráví: Jedna rodina měla těžkosti se svou desetiletou dcerou Mary-Anne, protože chtěla vidět jistý film. "Všechny holky na to jdou, jen já ne," říkala matce. "Proč nesmím?" Matka právě míchala pudink, "Mary-Anne," řekla jen, "kde jsou ta zkažená vejce, která jsem dnes ráno objevila v horní poličce?" "V odpadkovém koši. Proč?" "Přines mi je, prosím tě." "Co s nimi chceš dělat?" "Dám je do pudinku," "Zkažená vejce? Ta nám ten dobrý pudink zkazí." "Když pokazím pudink," odpověděla matka, "mohu ho vždycky vyhodit. Když si však ty necháš nalít do hlavy zkaženosti - a tenhle film k nim patří -, nemohu ti hlavu jednoduše vyhodit."

42

Abeceda misionáře (1) Každý obor ve společnosti má svou slovní zásobu, kterou vyjadřuje skutečnosti, potřeby, zaměření - jednoduše chod svého odvětví. Nemůže to být jinak ani s misijním povoláním a posláním, proto nabízíme první část misionářské abecedy. Ambicióznost Tuto ctnost vyjadřuje Pán Ježíš slovy: "Kdo bude chtít být mezi vámi první, buď otrokem všech" (Mk 10, 44) a sv. Pavel: "Pro všechny jsem se stal vším, abych zachránil aspoň některé" (1 Kor 9, 22). Nemá to nic společného s kariérizmem, neboť do výšin se nestoupá za cenu pěkných slov, ale za cenu velkých obětí ve službě. Bohatství je třeba pamatovat na slova bl. Matky Terezy z Kalkaty, která říkala, že bohatý není ten, kdo má všechno, ale ten, kdo je spokojen s tím, co má. Často potkáváme nespokojené lidi, ale když se podíváme do hloubky jejich duše, do hloubky jejich problému, vždy je za tím jedna pravda: Možnosti se neshodují s přáními. Přání převyšují možnosti. Co dělat? Připoutat se k Bohu, neboť jen Bůh má všechny možnosti a může splnit všechna přání. Celibát Celibát znamená výlučnost. Patřím jedinému snoubenci, kterým je Kristus. Pro kněze misionáře je toto vědomí zárukou, že nikdy necítí samotu a opuštěnost, ani když je sám v sibiřských dálavách jako náš Miloš Krakovský - deset hodin letu do Evropy. Výlučnost není nic zvláštního, protože si ji vyžaduje povolání na život v rodině. Jeden muž a jedna žena na celý život. Čistota Znamená srdce naplněné božskou láskou, která chce darovat Boha všem lidem. V dědičném hříchu jsme se narodili, hříchy pácháme, s hříchem si nevíme rady. Hřích v našem srdci může zničit pouze milosrdná láska Boha. Pokud chceme, aby Bůh žil v našem srdci, je třeba mu předat naše srdce každý den, dokud nepřijde moment, že si Bůh udělá v našem srdci příbytek pro sebe. Opravdu to může udělat jen on, náš velký Otec.

43

Dobrota Být dobrý znamená přitáhnout na zem lásku nebeského Otce, který "dává slunci vycházet nad zlé i dobré" (Mt 5, 45). Lidé málo rozumějí našemu náboženství, naší filozofii, ale rozumějí dobrotě. Tak silně nás spojuje s Bohem, že Bůh nás pak drží za ruku, abychom neupadli do hříchu. Když dám kousek chleba i klobásy bezdomovci, i Číňan, který nerozumí rusky, ví, že Bůh je dobrý. Má na světě dobré lidi. Řeči dobroty rozumějí všichni. Důvěra Mít a projevovat důvěru znamená vidět za horizont. Důvěra se rodí v blízkosti milující osoby. Aby se stala skutečnou a zralou, musí projít ohněm zkoušek. Důvěřovat Bohu je třeba i tehdy, když se vše hroutí; když nevidíme východisko ze situace, ale víme, že Bůh o všem ví a je s námi. Naše spasení je v jeho rukou, ne v našich. Eucharistie Pramen, ze kterého čerpáme sílu, při kterém se učíme lásce k nejpotřebnějším, učíme se pokoře, učíme se být vězni lásky pro ty, kterým sloužíme. Bez těchto setkání s živým Kristem by byl náš život pouští a cesta života prokletím. Kolik něhy Ježíš vložil do tohoto tajemství, umí ocenit jen ten, kdo má celé dny nablízku Ježíše v Eucharistii. Funkce V našem povolání ji musíme často splňovat. Mít funkci a nestát se funkcionářem, vyžaduje otevřenost a citlivost na potřeby podřízených. Kdo se naučí poslouchat jiné a dokáže každého vyslechnout do konce, a je přitom schopen přijmout i nepříjemnou kritiku, uprchne z pasti funkcionářství. Funkcionářství odlidští člověka a z kněze dělá nepříjemného podivína. Gymnastika Duchovní gymnastika je čistý misionářský způsob života. Být tu pro druhé podle jejich nouze. To však neznamená, že misionář nemá žádný program, ale vždy je ochoten program změnit, když to vyžaduje situace. Je třeba si na to zvyknout, je to jakési otroctví. Něco jako mateřský způsob života. Máma vždy reaguje na potřeby dětí a ani její nenapadne, že je otrokyní dětí. Hlad Jde o nedostatek, který pociťují všichni lidé. U některých je to nedostatek chleba, u druhých nedostatek lásky, u třetích nedostatek vnímání, u čtvrtých nedostatek klidu. Nejsnadnější je nakrmit hladového, napojit žíznivého - na to 44

stačí peníze. Ale nasytit ty, kterým chybí láska, kterým chybí Bůh, vyžaduje velkou práci a hodně modlitby. Chudoba Znamená odpoutanost od materiálních dober. Ty snadno zotročí člověka, protože ho přitahují, způsobují mnoho příjemností a člověk jim snadno oddá své srdce. Čím více člověk má, tím méně rozdává a má stále málo času, protože se musí o všechno starat. V konečném důsledku člověka věci zotročí a někdy i zničí: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské" (Mt 5, 3). Jistota Znamená stát na pevném základě. "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života" (Jan 6, 69). Přijmout Kristovo slovo a opírat se o něj v každodenním životě přináší klid do duše. Ďábel chce všechno zpochybňovat, relativizovat a takto chytá lidi do své pasti. Kdo nemá jistotu, nemá v duši klid, kdo nemá klid, ten se stává nepřítelem sebe i jiných. Jazyk Znamená komunikaci a spojení. Ve skutečnosti je to nástroj, bez kterého nemůžeme vyjít za hranice své osoby. Tento nástroj svazuje lidí a z lidstva dělá jednu rodinu. Čím více jazyků umíme, tím silnější jsme spojení s lidskou rodinou. Kázání Kázat začínáme, když vycházíme na ulici. To, co máme v srdci i v mysli, se šíří jako rádiové vlny kolem nás na několik kilometrů. Zvláště to cítí lidé na východě. Když přicházeli k misionáři Vladovi Kotesovi na faru v Cite, vždy říkali: "Cítíme u vás dobrotu i klid." Láska Dává hodnotu všemu, co děláme. Lepší nic nedělat, než dělat bez lásky. Láska nás vede k Bohu, sjednocuje nás s Bohem, protože Bůh je láska. Bůh nás používá, aby zapálil ve světě světlo lásky. Když světlo Boží pravdy i lásky svítí v našich srdcích, Bůh miluje prostřednictvím nás. (podle KN)

45

Zkušený… "Tati, vyzkoušel jsem tvojí novou motorku." "A co?" "Mám ti to popsat, nebo si to zítra přečteš v novinách?" Manželské radosti "To se nestydíš přicházet z hospody tak pozdě?" huláká manželka z ložnice na manžela. "Moc se neraduj, jen jsem se vrátil pro harmoniku!" Rada z misií Jsou věty, které se lidojedům neříkají. Například: "Potřebuji se dostat do formy." Nad džunglí pravidelně přelétá dopravní letadlo. Otec - kanibal poučuje děti: "Když ten pták náhodou spadne, tak se jí jenom ten vnitřek!" Něco o blondýnkách Co udělá blondýnka, když jí začne zvonit v uších? Jde otevřít. Ach ty ženy… Žena je jako košile. Až když ji máš na krku, víš, co je to za číslo. U soudu Soudce jen stěží uklidnil přítomné v soudní síni. Napomíná je: "Další osoba, která naruší průběh přelíčení, bude muset odejít domů!" Na to obviněný: "Hurá!" U zkoušky Do profesorova kabinetu přišla na konci úředních hodin mladá slečna. Usedne naproti němu do židle, poodrhne si vlasy a povídá: "Udělala bych cokoliv, abych tu zkoušku získala." Pak si upraví výstřih, nakloní se víc k profesorovi, hluboce se mu podívá do očí a říká: "Myslím tím, že bych udělala úplně cokoliv." Profesor jí oplatí hluboký pohled a říká: "Cokoliv?" "Cokoliv." odpoví slečna. Kantor zašeptá: "A nemohla byste se to naučit?" 46

Dar lásky 33. V lásce se doplňujete Leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? (Kaz 4,11) Bůh tvoří manželství tak, že vezme muže a ženu a spojí je do jednoho celku. A přestože, pokud je to nutné, láska musí jednat sama, je vždy lepší, pokud nejde jen o samostatné počínání. Láska může fungovat sama, pokud neexistuje jiný způsob, ale je také "mnohem vzácnější cesta" (1 Kor 12, 31). S tímto "doplňujícím" aspektem lásky Bůh seznámil lidstvo hned na začátku. Stvořil lidské pokolení jako muže a ženu - dvě podobné, ale doplňující se bytosti, které mají existovat v harmonii. Naše těla jsou stvořena jedno pro druhé. Naše podstata a temperament vytvářejí rovnováhu a umožňují nám účinněji splnit dané úkoly. Naše jednota plodí děti, a jako dvoučlenný tým se nejlépe postaráme o jejich zdravý vývoj a přivedeme je ke zralosti. Když je jeden slabý, druhý je silný. Když jeden potřebuje povzbudit, druhý mu je oporou. Znásobujeme své radosti a dělíme se o smutek. Písmo říká: "Dvěma je lépe než jednomu, protože mají dobrou odměnu za svou námahu. Pokud padnou, jeden druhého zvedne. Běda však samotnému, když padne, a není druhého, kdo by ho zvedl" (Kaz 4,9 -10). Je to jako vaše dvě ruce, které nejenže existují spolu, ale navzájem znásobují svou účinnost. Pokud mají udělat, co je třeba, ani jedna není zcela úplná bez té druhé. Přestože naše rozdíly mohou být často zdrojem nedorozumění a konfliktů, stvořil Bůh, a pokud je respektujeme, mohou být zdrojem nekonečného požehnání. Jeden z vás může být například lepší ve vaření, zatímco druhý je důkladnější při mytí nádobí. Jeden je schopen udržet klid mezi rodinnými příslušníky jemným přístupem, zatímco druhý je přímější a rychle navodí disciplínu. Jeden je schopen dobře zacházet s finančními prostředky, ale potřebuje druhého, ať mu připomene, aby byl velkodušnější. Když se naučíme přijímat tyto rozdíly mezi námi a naším partnerem, vyhneme se kritice a můžeme si hned navzájem pomoci a vyjádřit uznání jeden druhému. Ale zdá se, že někteří z nás nejsou schopni pochopit odlišnost svého partnera. A v důsledku toho promrhají mnoho příležitostí. Přijdou o výhody z 47

jedinečnosti, díky níž by si oba mohli počínat mnohem lépe, kdyby se vzájemně doplňovali. Jedním takovým biblickým příkladem je Pontský Pilát, římský prefekt, který předsedal procesu s Ježíšem. Neuvědomuje si, kdo je Ježíš, a navzdory zdravému úsudku, dovolil, aby ho dav ovlivnil a odsoudil Ježíše k ukřižování. Pilátova manželka však byla vnímavější vůči tomu, co se skutečně odehrává, a během největšího rozruchu přišla za ním a upozornila ho, že dělá chybu. "Když Pilát seděl na soudné stolici, poslala mu jeho žena: Neměj nic s tím spravedlivým! Mnoho jsem si dnes ve snu pro něj vytrpěla" (Mt 27,19). Byla to zjevně vnímavá žena, která pochopila velkolepost událostí spíše než její manžel. Jistě, Bůh rozhodoval svrchovaně a nic by nebylo zabránilo jeho Synu, aby ho poslechl a dal se za nás ukřižovat. Ale Pilátovo odmítnutí manželčiny intuice odhaluje nešťastnou stránku lidské podstaty, kterou často bagatelizujeme. Bůh stvořil manželky tak, aby doplňovaly své manžely, a obdařil je intuicí, která jejich manželům v mnoha případech chybí. Pokud to muži ignorují, často tím utrpí jejich rozhodnutí. Efektivnost vašeho manželství závisí na vaší součinnosti. Potřebujete dospět k závažnému rozhodnutí týkajícího se vašich financí nebo plánování důchodu? Máte skutečný problém se spolupracovníkem, se kterým se vychází stále hůř, ale nevíte, co by bylo nejvhodnější udělat? Jste úplně přesvědčeni, že rozhodnutí o vzdělávání vašich dětí je v pořádku, bez ohledu na to, co si myslí váš manželský partner ? Nesnažte se všechno analyzovat sami. Nezanedbávejte jeho či její právo na názor v záležitostech, které se týkají vás obou. Láska si uvědomuje, že Bůh vás spojil záměrně. A přestože možná nakonec prosadíte svůj názor, ještě vždy byste měli respektovat jejich pohled a být uznalí. Tak ctěte Boží záměr a uhlídáte jednotu, o kterou mu při vašem vztahu jde. Spolu jste větší než vaše nezávislé části. Potřebujete se navzájem. Doplňujete se. Uvědomte si, že váš manžel či manželka jsou nedělitelnou součástí vašeho budoucího úspěchu. Dnes jim dejte vědět, že si přejete, aby se zapojili do vašeho blížícího se rozhodování, a že potřebujete jejich názor a radu. Pokud jste v minulosti jejich přístup ignorovali, připusťte svou chybu a požádejte je o odpuštění. Jaké blížící se rozhodnutí můžete udělat spolu? Co jste se dnes naučili o roli svého manžela či manželky? A nadto nade všechno mějte lásku, protože ona je svorník dokonalosti. (Kol 3,14)

48

Čisté ruce Jeden člověk předstoupil po smrti před Pána. S velkou hrdostí mu ukázal ruce: "Pane, podívej se, jak mám čisté ruce!" Pán se usmál, ale v jeho úsměvu byl smutek: "To je pravda, ale jsou také prázdné." Ruský spisovatel Dostojevskij napsal povídku o jedné bohaté, ale hrozně lakomé ženě, která se hned po smrti dostala do pekla a byla uvržena do moře pekelných plamenů. Její anděl strážný začal horečně přemýšlet, zda by se nenašel nějaký důvod, pro který by mohla být spasena. Až si vzpomněl, že ta žena kdysi dávno dala nějakému chudákovi cibuli, která jí vyrostla na zahradě, a řekl o tom Bohu. Bůh se na anděla usmál: "Dobrá. Díky té cibuli se může z pekla zachránit. Vezmi tedy cibuli a nakloň se nad ohnivé moře, aby se jí ta žena mohla chytit, a pak ji vytáhni ven. Jestli se ta žena bude pevně držet svého jediného dobrého skutku, dostane se do ráje." Anděl se naklonil nad ohnivé moře, jak to jen nejvíc šlo, a zavolal na tu ženu: "Rychle se chyť té cibule." Žena to udělala a vzápětí začala stoupat k nebi. Ale všiml si toho jeden z odsouzenců a popadl ji za šaty. Tak žena táhla i jeho. Další hříšník se chytil nohy toho prvního a stoupal s nimi. A tak se zakrátko vytvořila dlouhá řada - všichni stoupali k nebi díky tomu, že se ta žena držela cibule, kterou jí podal anděl. Čerti se chytali za hlavu, protože se jim peklo vyprazdňovalo před očima. Dlouhatánská fronta hříšníků dorazila až k nebeské bráně. Ale ta žena byla opravdu nenapravitelně lakomá, a tak když uviděla, kolik hříšníků se jí drží, zlobně vykřikla: "Ta cibule je moje! Jenom moje! Pusťte mě…" A v tom okamžiku se jí cibule rozpadla v ruce a žena i s celým zástupem spadla zpátky do ohnivého moře. Před branou do ráje zůstal jen smutný anděl strážný. Naplň své dlaně dlaněmi někoho jiného. A pevně je stiskni. Zachráníme se společně. Nebo se nezachráníme vůbec. 49

Celý měsíc říjen je zasvěcen Panně Marii. V osmisměrce najdete jeden titul, jak je nazývána. ality, amina, amoky, anatomy, armén, atlas, Beata, bizon, bratr, bulhaři, bunkr, busty, bytná, bývat, Cézar, četba, činit, démanty, dráček, etika, foučky, hazard, hejtman, honvédi, hvězdář, hymna, infarkt, Jenda, ježci, kafáč, kamna, kasičky, klenba, koňak, kotrč, koule, kvítí, lavór, malby, maniak, marod, mixér, mlsota, mžiky, nádor, nálevy, náspy, negři, nuzák, objem, oltář, orgie, otisky, otoky, ožera, pálka, pařát, pauza, pejsek, perda, perla, pikle, pohroma, polyp, pórek, proměny, Radim, randál, rétor, ruina, Rýmařov, satyr, skobka, skóre, Sliač, sovět, škleb, šnaps, táhlo, talek, tažeň, torby, trakař, tráva, trocha, tyátr, vědma, vodík, volán, vzdory, vztek, zákryt, závit, závoz, zkrat, žháři Tajenka z minula: svátek Povýšení svatého kříže. 50

liturgika liturgika iv iv. b) na začátku čtení evangelia c) před a po sv. přijímání

47. Co to je patena? a) zelený povlak na měděných střechách b) nedělní sváteční oblečení kněze při požehnání c) zlatá miska na hostie

52. Komu je zasvěcen měsíc říjen? a) Panně Marii Matce Církve b) andělům strážným c) Panně Marii, Královně svatého růžence

48. Co je to palium? a) římský pahorek b) bílý vlněný pruh s vyšitými šesti kříži c) Pavlovské vyznání víry

53. Oč se modlíme při prvních třech Zdrávasech v růženci? a) o božské ctnosti b) o evangelní rady c) o požehnání Nejsvětější Trojice

49. Co se rozumí výrazem »liturgické hnutí«? a) střídání pevných modliteb při mši svaté b) duchovní proudění, které se zasazuje o porozumění liturgii Církve c) námaha patera Lombardiniho „O lepší svět“

54. Co je to hábit? a) dravý pták b) řeholní oděv c) starozákonní prorok 55. Kterou modlitbou je ctěna Matka Boží zvláště v říjnu? a) Zdrávas Královno b) Anděl Páně c) růženec

50. Který řád se zvláště zasloužil o rozšíření růžencové modlitby? a) benediktini b) pauláni c) dominikáni

56. Která slavnost připadá na poslední neděli církevního roku? a) děkovná slavnost za úrodu b) slavnost sv. růžence c) slavnost Krista Krále

51. Kdy děláme při mši svaté znamení malého kříže? a) při vstupu do kostela

Správné odpovědi z minula: 37b, 38b, 39c, 40c, 41a, 42c, 43b, 44c, 45a, 46c 51

Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Podivín Metoděj Pospíšil

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Martin Bergman Zuzana Puchalová

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na říjen: 1. Za ty, kdo se cítí obtíženi životem do té míry, že si jej přejí ukončit, aby zakusili blízkost Boží lásky. 2. Aby slavení Světového misijního dne povzbudilo všechny křesťany ve vědomí, že jsou nejen příjemci, ale též hlasateli Božího slova. 3. Aby Bůh nepřestával posílat dělníky na svou vinici.

V uplynulých letech jsme se v říjnu rozloučili

Podivín 2012 2011 2010 2009 2008

Ladná

Anna Čapková Jakub Krůtil Hedvika Průdková Ludmila Markovičová Marie Pochylá

Bohumír Tanzer

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 20,-Kč

52