ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 5 květen 2012

ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 5

květen 2012

Přijetí radosti Všichni lidé chtějí být šťastni. Dějiny jsou dlouhým a strastiplným dobrodružstvím lidí, kteří hledají štěstí. Ale štěstí se nedá tak snadno dostihnout. V okamžiku, kdy člověk myslí, že je uchopil, jíž měří jeho velikost, vidí je zmírat ve svých rukou a znovu sní, jak by se zmocnil jiného. Člověk je ve slepé uličce, jako nevidomý hledá tam, kde štěstí nikdy nalézt nemůže; nebo rezignuje a rozhodne se pro požitky okamžiku; nebo zmalomyslní, zoufá, a myslí, že štěstí je pouhý přelud. A přece pravé štéstí existuje. Můžeš je potkat.. - Bojuješ, trpíš, biješ se, abys našel štěstí; podobáš se běžci, který chce vyhrát, aniž by znal cíl. Nejdřív se zastav a hledej cestu. - Celé tvé bytí tíhne ke štěstí. Tento hlad a tuto žízeň sám Bůh vepsal do srdce každého člověka. Jsi stvořen pro štěstí, a toto volání v tobě je pozváním samého Boha, které k tobě přichází z hloubi věčnosti. Chceš-li, budeš šťasten, neboť Bůh neseje, nechce-li sklízet. Naslouchej a poděkuj… Existuje rozkoš a radost. Rozkoš je štěstím těla. Radost je štěstím duše. Nespokoj se rozkoší, ta tě nenasytí. - Jsi zarmoucen, trýzní-li tě hlad po rozkoši, ale čím víc užíváš, tím jsi hladovější a smutnější. Honíš-li se výlučně za rozkošemi, odsuzuješ se k smutku. - Rozkoš žije pouhý okamžik, pak umírá; živíš-li se jí, zůstane ti po ní pachuť smrtí. Radost je duchovní, nemůže zemřít. Příjmí ji a zachováš sí chuť věčnosti. - Tváří v tvář těžkostem života, zkouškám, utrpením, smrti, máš právo plakat, ale ani v slzách nemáš právo rozejít se s radostí. Rozkoš nemůže skutečně existovat tam, kde vládne utrpení; radost se však snoubí s největšími bolestmi. - Rozkoš by nebyla zlem, kdybys ji nevyhledával jako cíl. Můžeš užívat těch rozkoší, které ti Bůh nabízí pro zkrášlení, zpříjemnění a usnadnění putování; zůstaneš-li stát, abys je hledal sám pro sebe, ihned radost zmizí… - Cesta tvého štěstí nevychází od osob a věcí, aby došla k tobě; vychází vždy jen z tebe, aby vedla k druhým, - Jsi smuten. Proč? Nikdo si nevšiml tvé práce, tvého úspěchu, námahy, úsilí? Chceš něco říci, ale neposlouchají tě? Nemají tě rádi? Pros Boha o odpuštění za svůj smutek a věnuj pozornost těm druhým. Ptej se jich, vyslechni je, zajímej se o jejich práci, obdivuj jejich vlastnosti, uznej jejich zásluhy… a ti druzí, aniž by věděli, osvobodí tě od tvé trýzně a nabídnou ti radost.

- Proč nejsi dnes veselý? Ani nevíš. Daruj Pánu svou únavu, potíže a věčné starosti, to neuspořádané skladiště, které tlí na dně tvého srdce. A usměj se na druhé… Usměj se na svou ženu, na bratra, na souseda, na kolegu; usměj se na domovníka, na obchodníka… udělej vlídný obličej; usměj se, a tvůj úsměv přivolá zpět radost, která chtěla prchnout. - Radost začíná právě v okamžiku, kdy ses vzdal pokusu hledat štěstí a snažíš se je darovat druhým. Jsí-li tedy smutný, zastav se, hledej příčinu a na dně svého srdce najdeš stopu, která vede zpět k tobě. Nepřijímej jí. Daruj Bohu, co jsi tak žárlivě chránil pro sebe, zapomeň na sebe a mysli na svého bližního. Drama člověka záleží v tom, že je omezen ve svých možnostech, ale nekonečný ve svých přáních. Proto nemůžeš být, lidsky, nikdy dokonale šťasten. Nasytit tě může jen Bůh. - Hlad po štěstí v srdci neklidného člověka není ničím jiným než hladem po Bohu. Běda sytým, kteří se přejedli rozkošemi a zadusila je nekonečnost jejích přání. Blažení, naopak, ti, kteří dosud hladovějí. - Radost vykvétá na konci oběti; oběť však vyžaduje zapomnění sebe. Radost vzniká ve znovunalezeném životě, souhlasíme-li, aby byl ztracen. V Kristu a skrze Krista je tajemství radostí v tajemství Vzkříšení. - Jak je to s tvým přátelstvím ke Kristu? Pevností tohoto svazku je dána míra životnosti tvé radosti. V Bohu je jen radost, neboť v Něm vše je dar. Bůh je radost, a když se odevzdáš Bohu, odevzdáváš se radosti. (Michael Quoist)

PRINC A DIAMANT Princ vlastnil nádherný diamant a byl na něj náležité pyšný. Ale diamant se jednou poškodil a zůstal nenávratně poškrábaný. Prince událost natolik zarmoutila, že se rozhodl udělat vše pro to, aby diamant navrátil do původního stavu. Nechal si zavolat přední odborníky a přikázal jim uvést diamant do původní podoby. Navzdory všem snahám se však nikomu nepodařilo rýhu odstranit či překrýt. Nakonec se objevil geniální brusič drahokamů. Zručnou a trpělivou prací se mu podařilo vyrýt do diamantu růži. Rýha se změnila na stonek a diamant na kámen mnohem větší krásy. - Kdybych byl diamantem, našli by se na mně takové rýhy, kvůli kterým trpím… - Občas se snažím odstranit rýhy z diamantu svého života a své minulosti, které však nemizí, a já zbytečně plýtvám úsilím… - Kdybych byl geniálním brusičem drahokamů, mohl bych proměnit určité rýhy na diamantu svého života na příležitosti větší krásy… 2

Světec na květen květen Jako světce na květen jsme vybrali sv. Floriána. Mnohé legendy o Floriánově životě mají toto pravdivé jádro: Florián přišel na svět v druhé polovině 3. století v Zieselmaueru u Vídně. Byl pokřtěn a vychován křesťansky. Po několika letech činnosti důstojníka v římském vojsku se stal vedoucím kanceláře císařského místodržícího v římském Lauriaku, což je dnešní Lorch u Ennsu v Horním Rakousku. Vládnoucí císař Dioklecián (od r. 284 do 305) jmenoval Lauriacum hlavním městem provincie Noricum a přisoudil mu tak velký význam. Když vypuklo za císaře Diokle ciána na počátku 4. století kruté pronásledování křesťanů, bylo i v Noriaku zatčeno 40 křesťanů a uvrženo do žaláře. Florián, praktický křesťan, chtěl pomoci nešťastným a plánoval jejich tajné osvobození. Při pokusu dostat se do žaláře byl však rovněž zatčen a předveden před místodržícího Akvilina, svého přímého představeného. Když Florián odmítl obětovat bohům a ani nebyl ochoten odpřisáhnout zapření víry, byl krutě mučen a musel podstoupit nejhroznější muka. Nakonec mu pověsili na krk mlýnský kámen a svrhli do Ennsu. Legenda k tomu říká, že Floriánovo mrtvé tělo bylo vyplaveno na skálu a tam ho hlídal orel, aby ho nemohli pohané zhanobit. Vdova jménem Valerie schovala Floriánovo tělo a pochovala ho na svém statku. V 8. století postavili pasovští biskupové nad hrobem mučedníka Floriána kanovnický klášter sv. Floriána u Lince, ještě dnes slavný, a kostel. Deska v kryptě kláštera říká, že Floriánovy ostatky byly nalezeny ve 13. století. Před a po druhé světové válce byly provedeny v Lorchu podrobné vykopávky, při nichž se našly ostatky ostatních 40 mučedníků, za něž obětoval Florián svůj život. Ostatky byly uloženy na hlavním oltáři loršské baziliky. V 11. století byly prý Floriánovy ostatky přeneseny do Říma; odtud je prý přenesl polský královský syn Kazimír do Krakova. Znázorňování: po všechna staletí se zabývali umělci znázorňováním Floriána. Vidíme ho většinou jako římského vojáka, často s kopím a korouhví v ruce, jak hasí hořící dům (hrad) vodou. Jen ve zcela raných znázorněních byl někdy znázorňován jako stařec, např. na fresce ze 12. století v klášteře Nonnberg v Salcburku. Asi od 13. století je Floriána vidět už jen jako mladého muže. Především ovšem v klášteře ve Sv. Floriánu u Lince můžeme nalézt nejrůznější znázornění patrona. V Novém dómě v Linci je Florián zobrazen s mlýnským kamenem; toto časté znázornění poukazuje na jeho mučednictví. l orel, který hlídal podle legendy Floriánovo mrtvé tělo, se dostával do uměleckého ztvárnění světce. Sv. Florián je patronem Horního Rakouska; Bologně a Krakova; kláštera sv. Floriána u Lince; proti nebezpečí ohně a vody; při suchu, při neúrodě polí; proti bouři; hasičů (Floriánovi učedníci); kominíků, sládků, bednářů, hrnčířů, kovářů, mydlářů; při spáleninách. (Podle Rok se svatými) 3

Desatero - Aby ti bylo dobře a abys dlouho žil (4. přikázání) Úctou vyjadřujeme obdiv nad důstojností a hodnotou jiné osoby. Biblická formulace čtvrtého Božího přikázání, které nás zavazuje k úctě vůči rodičům, a jeho pozice v Desateru, poukazují na několik zvláštností, nad kterými se vyplatí uvažovat ještě předtím, než bychom se soustředili na konkrétní požadavky.

Přikázání úcty vůči rodičům je oproti běžně známé katechetické formulaci rozšířené v samotném textu Písma svatého, konkrétně v Knize Exodus, o vysvětlení, respektive o příslib spojený s jeho zachováním: "Cti svého otce a svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dá Hospodin, tvůj Bůh!" (Ex 20, 12). V pozdější Knize Deutoronomium je vysvětlení důvodu a příslib ještě doplněn o slova: "aby se ti dařilo na zemi" (Dt 5, 16). Když se v novozákonních spisech sv. Pavel odvolá na toto místo, znovu výslovně poukáže na skutečnost, že "to je první přikázání se zaslíbením: Aby ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi" (Ef 6, 2 - 3). Výjimečnost přikázání Protože jde o první z přikázání Desatera, kterými začíná série dalších příkazů upravujících vzájemné mezilidské vztahy, připojení zaslíbení má vysvětlující charakter pro všechny následující příkazy Desatera: Bůh nám nepřikazuje něco proto, aby prosadil svou autoritu, ani proto, aby měl nástroj, podle kterého by nás mohl hodnotit. Skrze svůj příkaz nám Bůh ukazuje hodnotu, která nám přináší dobro. Bůh se skrze Desatero opět představuje jako ten, kterému od počátku záleží na tom, aby člověku bylo dobře. Kromě toho je příkaz úcty k rodičům jako jediný mezi přikázáními upravujícími mezilidské vztahy formulován pozitivně. Všechny následující, které zakazují přestoupení základní hranice mezi dobrem a zlem, jsou tak zaměřeny na hodnotu člověka. I skutečnost, že čtvrté přikázání je připojeno bezprostředně po prvních třech, usměrňujících naše vztahy k Bohu, naznačuje, že každý člověk si pro svou podobnost s Bohem zasluhuje úctu. Jan Pavel II. nás ve svých katechezích o lidské lásce učí, že "obrazem a podobou Boha se stal člověk nejen samotným lidstvím, ale i společenstvím osob, které od počátku vytvářejí muž a žena". Právě toto společenství tvoří pevný základ rodiny, která je "školou úplné lidskosti" (FC 21). Jistě ne náhodou se s manželským životem a rodičovským posláním zcela spontánně spojovala obětavost, nezištnost a schopnost udělat ze svého života dar pro jiné. V nich člověk od svých prvních okamžiků existence zakouší péči a přijetí, objevuje hodnotu jiného člověka, začíná si jí vážit a oceňovat, a tak v něm postupně roste schopnost ctít a vážit si druhého člověka. Nové Ježíšovo přikázání nás zve k vzájemné lásce, která se podobá jeho lásku k nám. Lásku ničím nepodmíněnou, věrnou a vytrvalou. V této Ježíšově perspektivě i příkaz úcty vůči rodičům nabývá nový charakter.

4

Hloubka a projevy úcty k rodičům I když vnímání závazku úcty a vděčnosti vůči rodičům je zcela přirozeně, ba až spontánně přítomné v celých dějinách lidstva především pro přijatý dar života, evangelijní postoj nás vede k úctě ne pro něco, co jsme od rodičů dostali, ale pro samotný fakt, že jsou našimi rodiči. Zdá se, že pouze v této síle nové lásky lze zachovat vyváženost vztahů rodiče - děti i v atmosféře, která dnes často může obírat muže a ženy, otce a matky o schopnost porozumět velikosti jejich rodičovského povolání a poslání. Úcta dětí vůči rodičům začíná vnímavou poslušností v dětství, v dospělosti pokračuje pozornou vděčností a vrcholí připraveností postarat se o své rodiče, když budou na to odkázáni. Jistý duchovní autor naší doby zdůrazňuje, jak právě toto přikázání ukazuje ve své střízlivé konkrétnosti, že láska není jen záležitost citů, ale i moudrého pořádku hodnot, protože často dospělým dětem ukládá velkou společenskou i hospodářskou zátěž. Přikázání ani pro Ježíšovy následovníky nepřestávají být břemenem, ale v hlubokém obdivu jeho lásky, která dává smysl i utrpení v ní přítomnému, se stávají snadným a příjemným jhem. Velkou moudrostí a postupováním na cestě lásky je, když se zvlášť mladí manželé začnou společně připravovat na chvíli, kdy bude třeba postarat se o jednoho z jejich rodičů. Příprava se může uskutečňovat různými formami: duchovně modlitbou, psychicky čtením literatury o důstojnosti stáří a materiálně například speciálními úsporami na tento účel. Pokud je totiž taková chvíle zaskočí bez přípravy, často znamená vznik vážných napětí pro jejich vlastní rodinu, která je pro ně novým životním posláním, nebo nepřiměřenou reakci neúcty ve vztahu k nemohoucím rodičům. Postavení, které má čtvrté přikázání Desatera mezi pokyny člověka ve vztahu k Bohu a následujícími normami pro mezilidské vztahy, vedlo od počátku křesťanskou úvahu, a nejen křesťanskou, k pochopení, že se dotýká i vztahů v širším lidském společenství, nejen ve vztahu dětí k rodičům. Druhá strana mince Pokud totiž dítě v péči a lásce svých rodičů a v jejich vzájemné lásce poznává odraz Boží lásky, roste v něm obdiv a úcta k důstojnosti osoby ve své podstatě. Začíná ji přenášet na ty, s nimiž se postupně setkává v širší rodině, mezi přáteli či ve škole. Čtvrté přikázání však upravuje i povinnosti rodičů vůči dětem, především v jejich výchovném poslání. Rodiče mají prvořadé a nezcizitelné právo a povinnost vychovávat své děti. Zde nacházejí a projevují vlastní velikost a odpovědnost. Nejlepší cestou k naplňování tohoto poslání je "vytváření rodiny, kde vládne jako pravidlo něžnost, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba" (KKC 223). Kdosi to pěkně vyjádřil, že základem dobré otcovské výchovy je být dobrým manželem matky svých dětí a základem dobré mateřské výchovy je být dobrou manželkou otce svých dětí. Pro křesťanské rodiče je navíc milost jejich svátosti manželství darem, který je spojuje s Bohem jako pramenem každého dobra. Jejich komunikace s Bohem 5

v pravidelném životě víry je pro dítě zároveň první formou evangelizace. V takové atmosféře se prostředí rodiny stává pro dítě první školou lidskosti a zároveň pozváním na cestu k dokonalosti lásky, které mu rodiče ukazují svým vlastním následováním Ježíše. Spontánnost, či cílenost? Ponechat tento ideál výchovy pouze na spontánnost či pasivní doprovod dětí v jejich růstu by bylo nepřiměřeným rizikem. Dnešní doba kromě citelných nebezpečí přináší velké bohatství možností, jak z výchovného úsilí udělat přímo umělecké dílo. Množství dostupné a kvalitní výchovné literatury, jakož i bohatá nabídka programů na budování dobrého vztahu mezi manžely dávají rodičům možnost nepodcenit výchovu svých dětí, i když vždy zůstane spojena s velkou námahou a oběťmi. "S dětmi, s nimiž si rodiče nedělali starosti, mají často starosti dějiny," napsal známý polský satirik Wieslaw Brudziński. "Dělat si starosti" je v tomto významu vložené do širšího kontextu rodičovské péče. Stále více psycho-medicínských průzkumů poukazuje na to, že dítě potřebuje cílenou a soustředěnou výchovu již v prenatálním období a na jejich základě vznikají nové "vzdělávací" programy pro rodiče dětí v prenatálním věku. Většinou jsou založené na sluchové či pohybové stimulaci. V některých z nich děti poslouchají zvuky přírody, v jiných hudbu, různé rytmické vzory a podobně. Výzkumy dokazují, že tyto programy přinášejí pozitivní výsledky. A to zejména co se týče intelektuální úrovně dětí. Některé hovoří také o zlepšení emocionálního prožívání či o rychlejším vývojovém postupu. O to více jsou výzvou pro rodiče všechna další věková období, z nichž si každé zasluhuje specifickou pozornost. Pokud kdysi výchova probíhala mnohem spontánněji, neznamená to, že současné možnosti jsou zbytečnou komplikací. Jsou spíše velkým darem, který může rodičům pomoci co nejlépe předat hodnoty svým dětem, vyrůstajícím do mnohem komplikovanějšího společenského a hodnotového prostředí než před několika desetiletími. Tak se v čase dětství úcta a láska rodičů projevuje především v péči a pozornosti, kterou věnují tomu, aby vychovaly své děti a postarali se o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během dospívání dětí vede rodiče stejná úcta a oddanost k tomu, aby je vychovávali ke správnému používání vlastního rozumu a vlastní svobody. Rodiče, jako první zodpovědní za výchovu svých dětí, také mají právo vybrat pro ně takovou školu, která odpovídá jejich vlastnímu přesvědčení. Toto právo je základní. Rodiče mají povinnost v rámci možností vybrat si takové školy, které jim budou co nejlépe pomáhat v jejich úloze křesťanských vychovatelů. Veřejná moc je povinna zaručit rodičům toto právo a zajistit konkrétní podmínky jeho provádění. Vzájemnost úcty Pokud se během dětství úcta dětí vůči rodičům projevuje poslušností a respektem a úcta rodičů k dětem zas obětavou péčí, v období dospělosti se přetavuje do vzájemného respektu. Poslušnost vůči rodičům přestává osamostatněním se (emancipací) dětí, ale nepřestává úcta, kterou musí mít k nim vždy. Vychovat děti k samostatnosti, pomoci jim, aby se skrze dospívání stávaly stále věrnějším Božím obrazem, a ne obrazem svých rodičů, je nejlepší cesta, jak dětem pomoci proměnit poslušnost na celoživotní úctu až po péči o rodiče v době jejich bezmocnosti. Pokud existuje mnoho nevděčnosti dětí vůči svým rodičům, stejně je i mnoho utrpení mladých dospělých, kteří jen těžko zvládají vstup do svého nového povolání do manželství či zasvěceného života - pro tlak ze strany svých rodičů. Velikost a štěstí rodičů spočívá i v tom, že postupně dozrávají ve vědomí, že vrcholem rodičovského poslání je 6

samostatnost jejich dětí. Tento proces bývá často namáhavý a trpký. Ale pokud rodiče dokáží své děti na cestě k samostatnosti doprovázet modlitbou a důvěrou v to, že dobře využijí to, co do nich výchovou vložili - bez nutnosti v každé situaci nad nimi bdít a připomínat, co by měli a neměli dělat -, ovocem této zralosti je často krásný a důvěrný vztah mezi rodiči a jejich dospělými dětmi. Vědomí takto projevené důvěry zas připravuje děti na ochotné přijetí péče o své rodiče v době osamocení či nemoci. Od úcty ke společnému dobru Čtvrté přikázání Boží nám nasměrováním pozornosti na důstojnost osoby zároveň nařizuje ctít i všechny ty, kteří pro naše dobro dostali od Boha moc ve společnosti. Toto přikázání objasňuje povinnosti těch, kteří vykonávají moc, i těch, kteří mají z ní prospěch. Oboustranná investice vložená do budování vztahu mezi rodiči a dětmi v duchu Ježíšovy lásky je nejlepší způsob, jak budovat moudrý postoj respektu a patřičné úcty k nositelům světské autority a zároveň postoj aktivní participace na budování společného dobra tak, abychom jako jednotlivci i jako společenství národů mohli mít stále plnější účast na Božím zaslíbení připojeném k čtvrtému přikázání Desatera: "…aby dny tvého života dlouho trvaly a aby se ti dařilo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh!" (Dt 5, 16). (podle KN)

3. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi. „Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, mně jste to udělali“ (Mt 25, 40). Když se setkáváš s bližním, setkáváš se s Kristem. Zvláštní místo mezi bližními zajímají manžel (manželka), děti, rodiče, sourozenci, spolupracovníci, spolužáci, sousedé. a) Vztah k bližním Miluji bližní bez ohledu na jejich sociální postavení nebo vnější vzhled? - Učil jsem se vidět v bližních Krista, kterému v nich mohu sloužit? - Snažil jsem se myslet na jiné a pomáhat jim? Byl jsem vždy laskavý a přátelský? - Povyšovat jsem se nad jiné? - Byl jsem pyšný, sobecký? - Snažil jsem se pochopit příčiny chování bližního a tak mu porozumět? - Uměl jsem si všimnout potřeby druhých? - Byl jsem ochoten pomoci jiným (návštěva nemocného, pomoc spolupracovníkovi, pomoc v rodině, kde je někdo nemocný, ochota na ulici, v dopravním prostředku)? - Umím zapomenout na křivdy, kterých se vůči mně dopustili jiní? - Jsem trpělivý, vlídný, věrný a laskavý ke všem? - Podezíral jsem neprávem z něčeho bližního? Nepohoršuji někoho nemístným mlčením? - Nejsem uzavřený příliš sám do sebe? - Jsem příliš navázán na své věci, dělím se o ně jen s těžkým srdcem? - Vážím si evangelijní chudoby tím, že netoužím po zbytečném přepychu? b) Vztah k rodičům Byl jsem k rodičům nelaskavý, drzý, zarputilý, nevděčný? - Plnil jsem jejich příkazy s nevolí, s nechutí, s reptáním? - Staral jsem se o rodiče, aby měli čas na odpočinek? - Uvědomoval jsem si, že stárnou a mají právo na mé porozumění a trpělivost? - Snažil jsem se dělat jim radost (projevy vděčnosti, malé dárky, pozornosti, dopisy)? - Respektoval jsem požadavky rodičů týkající se domácího řádu, pořádku ve věcech, v pokoji? - Vyhledával jsem pochybné 7

společnosti, udržoval jsem lehkomyslné známosti, navštěvoval jsem nevhodné restaurační podniky, navzdory zákazu rodičů? - Modlil jsem se za ně? - Pamatoval jsem, že při vší úctě k rodičům a k nadřízeným, je třeba více poslouchat Boha než lidi? c) Vztahy manželů a rodičů Respektoval jsem osobní důstojnost partnera v manželství? - Netrápil jsem ho žárlivostí? Našel jsem si čas na něj a na rodinu? - Snažil jsem se udělat mu občas radost drobnou pozorností? - Pomáhal jsem mu podle potřeby v domácnosti? - Byl jsem bezohledný a nechal jsem všechny práce na manželce (manželovi)? - Snažil jsem se, aby náš vztah nezevšedněl, láska neochladla? - Byl jsem pozornější k cizím než ke svým domácím? - Bral jsem vážně svou odpovědnost za výchovu dětí? - Vedl jsem je ke skromnosti a sebeovládání? - Snažil jsem se seznámit je se současnými zásadami náboženské výchovy? - Věnoval jsem denně potřebný čas svým dětem (rozhovor, pomoc při učení, hra, náboženská výchova)? - Snažil jsem se, abychom postupovali jednotně ve výchovných zásadách? - Přijímám své rodičovství s plnou vážností? - Neutíkám od odpovědnosti za své děti? - Péči o děti a o rodinu nedávám na druhé místo, za svou práci, podnikání, za zábavu, nějakou vášeň, posezení s přáteli či přítelkyněmi? - Snažil jsem se mít zájem a porozumění pro problémy svých dětí? - Byl jsem spravedlivý a umírněný při trestání? - V přístupu k dětem jsem zásadový, pravdivý, laskavý a čestný? - Napomínal jsem své děti po pečlivém uvážení nebo v hněvu, rozčilení? - Byl jsem k chybám dětí trpělivý? - Šířil jsem v rodině atmosféru neklidu, nelásky, strachu? - Byl jsem stejně spravedlivý vůči všem dětem? - Upřednostňoval jsem některé z dětí před druhými? - Dávám svým dětem dobrý příklad nebo se mohou pohoršit na mých postojích, slovech? - Pohoršil jsem děti nemravnými a hrubými slovy? - Vedu děti k práci? - Vyžadoval jsem od dětí pomoc podle jejich schopností? - Litoval jsem je až příliš a tím jsem je vedl postupně k lenosti, zahálce? - Dávám dětem přiměřenou a potřebnou výchovu k víře? - Vedu je k časté účasti na mši svaté a svatém přijímání? - Zaměřil jsem výchovu dětí jen na materiální oblast, studium a na kariéru? -Modlím se za své děti a za svou rodinu? Vím, s kým se moje děti kamarádí? - Staral jsem se zavčas o správné a postupné poučování svých dětí v oblasti pohlavního vývoje? - Byl jsem jim příkladem v mravním a náboženském životě? - Neřešil jsem manželské nebo rodičovské spory před dětmi? - Respektoval jsem přiměřenou svobodu dospívajících nebo dospělých dětí? - Modlil jsem se za svou rodinu? d) Vztahy sourozenců Jaký je můj osobní vztah k sourozencům? - Jsem tolerantní k jejich názorům nebo trvám většinou na svém názoru? - Hádal jsem se se sourozenci? - Byl jsem snášenlivý nebo hašteřivý? - Byl jsem k sourozencům spravedlivý? - Uměl jsem se podělit s věcmi (dědictvím) nebo jsem si většinou rád nechával pro sebe? - Naváděl jsem sourozence k neposlušnosti, k něčemu špatnému, ba i ke hříchu? e) Ostatní vztahy v rodině Byl můj vztah k příbuzným poznamenán křesťanskou láskou nebo jsem byl tvrdý a neochotný pomoci jim nebo je vyslechnout? - Byl můj vztah k rodičům (tchánům) upřímný? - Prokazoval jsem jim náležitou úctu, lásku a pozornost? Snažil jsem se být vůči nim trpělivý? - Přijímal jsem je s chybami a nedostatky? - Žádal jsem od nich pomoc bez ohledu na jejich možnosti a potřeby? - Jsem ohleduplný k manželovi /manželce/, když touží mít s rodiči dobrý vztah? f) Vztahy studentů Jak jsem si plnil své školní a studentské povinnosti? - Bral jsem je s plnou vážností nebo jsem byl v tomto směru lhostejný? - Hledal jsem na učitelích jen chyby a mluvil jsem o nich rád i před jinými? - Plnil jsem si pracovní nebo školní závazky zodpovědně nebo jen občas podle nálady? - Choval jsem se na hodinách velmi „hrdinsky“ a možná i drze? - Projevoval jsem 8

vůči vyučujícím úctu? - Jak jsem se choval na internátě nebo na ubytovně? - Byl jsem vůči spolubydlícím, kamarádům ohleduplný? - Byl jsem sobecký a zahleděný pouze do svých choutek, problémů a nebral jsem ohled na druhé? - Mám zásadní stanovisko, pokud se týká ctnostného a mravního života mezi lidmi? - Holdoval jsem hlučným zábavám, posezení s přáteli, bez ohledu na to, že to někomu může vadit? g) Vztah k Církvi Jsem si vědom, že křtem svatým jsem se stal členem Kristovy Církve? - Uznávám Svatého otce, biskupy a kněze jako duchovní autoritu? - Modlím se za ně nebo je jen kritizuji? Zachoval jsem církevní přikázání? - Znám je vůbec? - Podporoval jsem církevní instituce (potřeby farnosti, katolický tisk, sbírky)? h) Vztah ke společnosti Plnil jsem své občanské povinnosti vůči státu (placení daní, zákonná ustanovení a právní předpisy)? - Záleželo mi na tom, aby se ve společnosti prosazovaly křesťanské a morální zásady? - Využil jsem své volební právo s cílem napomoci šíření obecného dobra a mravních zásad ve společnosti? - Podlehl jsem osočování státních představitelů? - Snažil jsem se o dobro a porozumění v prostředí, ve kterém žiji, mezi sousedy, přáteli? - Choval jsem se šetrně ke společnému majetku? ch) Vztah k sobě samému Jsem vděčný Bohu, že mě stvořil takového, jaký jsem? - Vím jaké talenty a dary mi Bůh dal, abych je využil pro sebe a dobro jiných? - Umím se přijmout i se svými nedostatky, chybami a slabostmi? - Závidím jiným jejich schopnosti, postavu, vzhled? - Pohrdal jsem jinými a projevoval jsem jim nelásku, odpor? - Měl jsem v nenávisti jiné, ať už příbuzné, přátele spolužáky, učitele, kolegy v práci, nebo jiné lidi? - Oblékal jsem se řádně nebo vyzývavě a nevhodně? - Utrácel jsem příliš mnoho peněz na svůj vzhled, módní oblečení, drahé doplňky?

Modlitba za rodiče Bože, Otče na nebi, přikázal jsi mi a příkladem svého Syna ukázal, že mám své rodiče ctít. Vlej mi především úctu k nim a učenlivé a zbožné smyšlení, abych jejich vůli vždy plnil a nikdy je nezarmoutil neposlušností nebo nevděkem. Odplať jim vše dobré, co mi učinili, a pomoz mi, abych jim ze všech sil byl vděčný. Odměň všechny jejich námahy, a starosti, jež se mnou měli, daruj jim zdraví a dlouhý život. Buď jim útěchou ve všech protivenstvích a bolestech. Chraň je před úklady jejich nepřátel, před neštěstím i před každým zlem na duši i na těle. Pane, žehnej mým rodičům a veď je tímto životem k věčné blaženosti. Mě pak, Bože, dej, abych byl jejich radostí, aby na mě spočívalo Tvé požehnání, jež mi u Tebe vyprošují. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

9

Křesťanství dnes Zkuste se se mnou zamyslet: Čemu věříte? Co vám dodává sílu, když jste v koncích? A když se o něčem důležitém rozhodujete – podle čeho se řídíte? Máte v sobě nějaký „kompas“, nebo hledáte odpověď jinde? Já jsem se rozhodla zamyslet nad otázkou, která možná bude zajímavá i pro vás: Má ještě vůbec smysl „být věřící“? Dnes – vzhledem ke všem technickým zázrakům a vymoženostem se vám může zdát téměř zbytečné věřit v něco, u čeho si ani nemůžete být jisti, zda to existuje. Také jsou tu různé předsudky – spousta lidí si vůbec neumí představit, v čem vlastně spočívá být křesťanem. Všeobecný názor je takový, že křesťané stráví nedělní odpoledne v kostele a řídí se Desaterem. Jde však o mnohem víc. Z vlastní zkušenosti vím, že jakmile před někým prohlásím „jsem křesťanka“, většinou se dočkám nechápavých nebo opovržlivých pohledů. Ale proč? Vždyť křesťané jsou lidé jako každí jiní!! A protože jsem od malička vychovávána ve víře, nedokážu si představit, že bych žila jinak. Nevím, jestli nepoužiju trochu silná slova, ale jinak to říct nedokážu: víra mi dodává jistotu v otázkách smyslu života – vím, proč tu jsem. Desatero přikázání mě zase udržuje v patřičných mezích – resp. dokážu si představit co je správné, a co už tolik ne. A do náboženství chodím ráda. Vždy se zamýšlíme nad nejasnostmi ve víře, někdy si položíme i trochu filozofickou otázku… a zpravidla vždy objevím něco, co mě překvapí a o čem jsem neměla ani tušení. Samozřejmě nechci tvrdit, že křesťané jsou v něčem „lepší“. I mezi věřícími se najdou protivní lidé, stejně jako jsou mezi ateisty lidé milí. Ale myslím, že naší velkou výhodou je to ujištění, že nikdy nejsme sami. Navíc, křesťané vůbec nemusí být jen starší lidé. V rámci církve se dnes najde spousta mladých lidí a animátorů, kteří jsou ochotni šířit Písmo zajímavou formou a vysvětlit věřící mládeži vše, co je spojeno s křesťanstvím. Jednou takovou skvělou organizací, která pořádá zážitkové pobyty pro mladé lidi, je T.S. Archa v Rajnochovicích. Každý rok uskutečňují krom táborů pro děti také akce pro mládež: třeba sebepoznávací pobyt „Quo vadis?“… Na tomto táboře jsem byla čtyřikrát, a musím říct, že je to jedna z nejlepších věcí, které mě kdy potkaly. A neříkám to jen tak (!) – opravdu mě ten zážitek změnil (a mám pocit, že k lepšímu). Pokaždé jsem se při odjezdu cítila jako jiný/lepší člověk. Vnímaví vedoucí připravují skvělý program a taky si zde najdu dobré kamarády. Už se těším na prázdniny. (Anna, 13 let) 10

Společenská Společenská etiketa platí i v kostele Pravidla slušného chování a společenskou etiketu bychom měli dodržovat i v kostele. Bohužel, často na to zapomínáme. Katolické noviny v této souvislosti oslovily odbornici na nonverbální komunikaci Olgu Škvareninovou a my se s vámi chceme o to podělit.

Kde je podle vás v kostele místo pro rodiny s malými dětmi? Můj otec mi říkal, že v jeho mládí měly děti vymezené místo v sakristii - z jedné strany stáli chlapci a z druhé dívky. Vzpomínal, že se nemohli mezi sebou bavit, protože kostelník by je byl hned napomenul. Rodiny s malými dětmi bych nevyjímala z jiných věřících způsobem, že zde budou ženy, tam muži a tamto rodiny. Každý rodič by měl sám odhadnout, zda jeho dítě bude klidné, a případně by si měl sednout tak, aby s plačícím dítětem mohl rychle z kostela vyjít. Přitom je třeba našlapovat na špičky, abychom tlumily hluk. Ráda bych v této souvislosti citovala z e-mailu, který jsem dostala jako reakci na rozhovor zveřejněný v KN 28/2011. Čtenář Katolických novin v něm píše, že když "byl ještě malý chlapec, maminky s dětmi v kočárcích zůstávaly většinou před dveřmi do kostela, aby nerušily průběh bohoslužeb. Jako otec jsem pak chodil do kostela s dvěma malými dětmi a musím se přiznat, že si nepamatuji, že by někdy vyrušovaly. V současnosti nechávají mladí rodiče své děti během bohoslužeb vykřikovat, bavit se, běhat po kostele. Co se mi vůbec nelíbí, je, že nechávají děti například strkat ruce do křtitelnice a sedat těsně pod obětním stolem ovšem zády k oltáři. Pro mě, ještě jako ministranta, byla křtitelnice posvátné a tajemné místo, na které jsem se vždy díval s nesmírnou úctou. A zážitkem pro mě bylo, když jsem ministroval při křtu, křtitelnice se odhalila a otevřela se dvířka stánku, kde byly umístěny oleje. Ale teď, když vidím, jak mladí rodiče nechávají děti zneuctívat kostel tím, že je to pro ně místo na hraní, je mi z toho smutno… Mladí rodiče si vůbec neuvědomují, že desítky, ba až stovky lidí může pokřikování jejich dětí vyrušovat…" Může rodič jezdit s kočárkem po kostele nebo natřásat / houpat dítě v kočárku? Vhodnější je vyjít ven, kostel není korzo. Měli by jít s dítětem pro křížek po mši svaté i rodiče? Stává se, že malé děti při čekání na křížek vytvoří hlouček, velmi se tlačí a mohou si nechtěně ublížit. Jít s dítětem pro křížek po mši svaté je velmi pěkné, zdůrazňuje to soudržnost rodiny. Dítě je však třeba vychovávat i tím, že mu rodiče všechno vysvětlí. I to, že před zvláštním požehnáním knězem musí počkat spolu s dalšími dětmi v řadě, netlačit, nešťouchat, neběhat. Mohu dovolit dítěti, aby při pozdravení pokoje prošlo celý kostel a podalo všem ruku? Apriori by proti tomu neměl nikdo namítat. V kostele v Trenčíně jsem byla svědkem toho, jak malý chlapeček prošel celý kostel a podal ruku všem věřícím sedícím na kraji pravé strany. Bylo to milé, všichni jsme se usmívali, jeho máma však pak zareagovala přiměřeně a dítě odvedla pryč. Co dělat, když věřící nechce věřícímu podat ruku na pozdravení pokoje, ba se až odtahuje? Nic, pokud mu podáváme ruku a on nereaguje, svou ruku stáhneme zpět. Mohou si dvě dvojice věřících při znaku klidu podat ruce křížem? V našem kulturním kontextu není zvykem podávat ruku křížem. Pokud se potím, musím si před pozdravením pokoje utřít ruku? Mohu si ji otřít do šatů, trička, kalhot? Etiketa utírání rukou před jejich podáním nedovoluje; doporučuje krátký a pevný stisk, během kterého není vlhkost dlaně cítit. Já bych tu však zvolila jistý kompromis a předem se připravila na podání ruky - utřela bych si ji už v předstihu kapesníkem. Lze podat ruku na pozdravení pokoje v letní krajkové rukavičce? 11

Rukavice se nedávají dolů jen tehdy, pokud jsou součástí oblečení. Mohu mít v kostele na rukou rukavice, pokud mi je například velmi zima? Proč ne. Ale ne při pozdravení pokoje. Vždyť podání rukou je projevem, že se navzájem nezlobíme a že Bůh může přijít k nám. A takový signál se má vyslat otevřenou a neoblečenou dlaní. Jak upozornit lidi, kteří naschvál sledují čas zpovídání jiných věřících, stojí blízko zpovědnice, aby cosi zaslechli, a pak to rozebírají a pomlouvají? Tak jako v bance, na poště a všude, kde se přichází do styku se soukromými informacemi, i u zpovědnice platí dodržování osobní zóny. Ba při svátosti smíření ještě více, protože tyto rozhovory nesmí slyšet nikdo jiný. Proto je třeba v kostele zařídit, aby nedocházelo k tomu, že ostatní věřící si mohou poslechnout rozhovor mezi zpovědníkem a zpovídajícím se. Na dodržování diskrétní vzdálenosti věřících od zpovědnice lze klidně použít dva kovové sloupky spojené ozdobnou stuhou. Sledování času zpovídání se jiných věřících jsou zvláštní praktiky, které nepatří do kostela. Pokud jsou u zpovědnice v kostele hodiny, je třeba je dát raději pryč. Pokud se mě někdo zeptá, jaké modlitby mi kněz dal pomodlit se, mám odpovědět? Na otázky tohoto typu bych vůbec nereagovala. Nejde totiž pouze o zájem o naši osobu, ale bohužel někteří lidé podle toho vyvozují, jaké hříchy jsme asi spáchali. Jak mohu jiné lidi podnítit, aby přistupovali ke svatému přijímání? Smím je slovně vyzvat, či napomenout? Mohu dbát pouze na své dítě. Žádného člověka nemůžeme a nesmíme nutit chodit ani na mši svatou, tyto "věci" musí vycházet ze srdce, nemůžeme je nikomu dávat příkazem. Vždyť co by pak měl člověk, kterého jsme přinutili jít tam, kam nechce, ze mše? Mohu ho však nenápadně usměrnit vlastním životem, skutkem, příkladem, ne slovy nebo násilným přesvědčováním. V této příležitosti bych ráda citovala výrok Matky Terezy: „Lidé zapomenou, co jsi řekl, lidé zapomenou, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou, jak se s tebou cítili. Měj to na paměti.“ Pokračování příště (podle KN)

Fatimská pouť L etos v květnu budeme začínat už 16. rok, kdy jezdíme každého 13. až do října do Žarošic na Fatimskou pouť. Mezi těmi, kteří byli od začátku, už hodně ubylo. Někteří odešli na věčnost, jiní už nemají dost sil. Autobus býval ze začátku plný, dnes máme problém obsadit polovinu autobusu a při vzrůstajících cenách dopravy hrozí, že to nebude možné. Málokdo má takové poutní místo jak se říká za humny a ještě k tomu téměř vždy i svého kněze. Je to nesmírná škoda, když vidíme co je tam tisíců lidí a my jsme doma. Nemusíme jezdit na daleké zájezdy, máme svoji Matku Boží tak blízko, patříme jí. Jsme ji každoročně znovu zasvěceni. Oželte trochu času, ušetřete na zbytečnostech zvláště vy mladí důchodci, kteří jste ještě mobilní. Zahrádka, pole počká. Zamyslete se nad tím milí farníci. Bylo by škoda tradici přerušit. První pouť 13. května je připomínkou korunovace staré Matky Boží Svatým otcem Janem Pavlem II. v r. 1997. Je to obrovská milost, která se nabízí. Neváhejte, jeďte s námi. Za farníky z Bošovic Vás zve Věra Škrháková 12

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

49. Eucharistická slavnost Z toho, co jste slyšeli o Ježíši, víte už, proč přišel na svět. Aby nám pověděl, jaký je Bůh. A potom i proto, aby nám oznámil, co si Bůh od nás přeje. A nakonec proto, aby nám dokázal svoji lásku. Aby dokázal, že nás má rád, přestože si to nezasloužíme, že chce jen naše dobro, naši záchranu. A to pro každého. Dokázal to nejvíc při svém umučení. Protože tehdy prosil o odpuštění, o záchranu, o nebe pro ty, kteří ho strašně mučili. Víte i to, že Ježíš vstal z hrobu a žije. Žije pro nás. Všechno to, co řekl a udělal pro lidi, kteří žili s ním, chce říct a udělat i pro nás. I nás chce poučit o Bohu a o tom, jak máme žít, abychom se Bohu líbili. I nám chce dokázat svou lásku. I nám se chce darovat. Každičkému z nás jednotlivě. Ale jak je to možné? Při poslední večeři proměnil chléb a víno ve své tělo a krev. Udělal to proto, aby mohl být přítomný i mezi námi. Aby se nám daroval, aby nás živil. Když se daruje takto úplně celý, obětuje se vlastně stejně, jako kdysi na kříži. Protože i my ho často neposloucháme a ubližujeme mu. Vždyť řekl, že cokoliv uděláme druhým lidem, to jako kdybychom udělali jemu. A tak popřemýšlejme, kolikrát jsme ho už udeřili, vysmívali se mu, podvedli ho, urazili, odmítli mu pomoc. To všechno jemu. A on, co dělá? Vrací nám to? Pomstí se? Ne! Volá nás k sobě na hostinu, všechno odpouští a úplně se s námi spojí. Tak, že nám dává svůj vlastní život, abychom mohli žít věčně. Zasloužíme si to? Jistěže ne. Stejně si to nezasloužíme, jako si nezasloužili odpuštění a lásku ti, kteří mu ubližovali, dokud žil na zemi. A proto, když se k nám laskavě chová, dělá totéž, co při svém umučení. Odpouští a daruje svůj život za nás, kteří ho urážíme. Neumírá znovu na kříži, neteče znovu krev. Ale je to to samé. Protože my všichni jsme ho urazili a on stejně opět prosí i za nás svého Otce. Je to ta stejná láska, ta stejná oběť. A víte, kdy se to stane? V kostele, když společně slavíme Ježíšovu nekrvavou oběť. Jmenuje se to eucharistická slavnost. Eucharistie je proměněný chléb a víno. Když Ježíš ustanovil eucharistii, pověřil apoštoly, aby v jeho jménu dělali totéž. Dal jim k tomu moc, která přešla na všechny kněze. Takže vždy, když kněz z Ježíšova pověření proměňuje chléb a víno, slavíme eucharistii, tedy zázračné proměnění. Někdy tomu říkáme i mše svatá. Ale správnější je označení slavnost, protože mít mezi sebou živého Ježíše, být s ním společně na hostině, spojit se úplně s ním, to je opravdu velká slavnost. Tehdy je celý a živý přítomný právě pro nás. Hovoří k nám ústy kněze. Slyšíme jeho slova, jak jsou napsána v Písmu svatém. A potom zažijeme přesně totéž, co apoštolové při poslední večeři. Slyšíme z úst kněze Ježíšova slova "toto je moje tělo, toto je moje krev". Nakonec se nám sám daruje ve svatém přijímání. V té chvíli dokazuje největší lásku k nám. Dává nám sebe samého, přestože si zasluhujeme, aby nás odehnal. Ale on se naopak s námi spojuje, aby nás mohl představit svému Otci jako své přátele. 13

Eucharistická slavnost je tedy Ježíšova oběť, oběť kříže, ale za nás, kteří žijeme nyní. My můžeme vždy znovu prožívat totéž, co se stalo na Kalvárii, protože Ježíšova láska a ochota je vždy stejná a patří nám stejně, jako komukoliv na světě. Proto se tato slavnost slaví na celém světě. A vždy je to tentýž stejný Ježíš, celý a živý. Protože my všichni jsme na společné hostině s ním, kde je pro každého celý. Daruje se každému úplně. Obětuje se za každého, protože každého má rád. Každému chce odpustit. Každého chce dovést k svému Otci. Po této lekci by bylo velmi vhodné vzít svěřené děti na mši svatou někdy v týdnu, když je v kostele méně lidí. Najdeme si takové místo, kde by občasné tiché vysvětlování nerušilo okolí. Nejlépe je vzít současně jen dvě děti a posadit se mezi ně. Při úkonu kajícnosti řekneme například: "Vzpomeň si, čím jsi se provinil a lituj toho." Když víme něco konkrétně, můžeme to připomenout. Při bohoslužbě slova: "Poslouchej, co nám vzkazuje Bůh a snaž se to pochopit. Čemu nebudeš rozumět, vysvětlím ti doma." Při společné modlitbě můžeme děti vyzvat, aby se do ní zapojily. Příprava obětních darů: "Nabídni Bohu i svoje dary - dobré skutky." Před proměněním upozorníme, co se stane a vyzveme, aby se vžily do této zázračné skutečnosti a poklonily se živému Ježíši. Do modlitby Otče náš ať se zapojí. Upozorníme na obsah slov "Pane, nejsem hoden" v souvislosti s jejich situací, že ještě nemohou přijímat, vyzveme děti, aby zatoužily celým srdcem přijmout Ježíše. Nejdůležitější je tu osobní příklad, takže především já musím prožívat mši naplno sám za sebe. Těch několik upozornění musím udělat takovým způsobem, aby nerozptylovaly ani mne, ani děti, ale aby přispěly k soustředění. Nestačí být na mši svaté s dětmi jen jednou, ale tak často, jak je to jen možné. Úmyslně neuvádíme zvláštní lekci, kdy by se vysvětlovaly jednotlivé části mše. Od prvního přijímání děti nás dělí ještě dvanáct lekcí. Na toto období by se měla naplánovat účast dětí na eucharistické slavnosti ve všední den, alespoň jednou týdně. Průběžným vysvětlováním, hlavně po skončení, by se měly děti blíže seznámit s průběhem mše a se způsobem, jak se ji aktivně účastnit. Když je to vyučujícímu dostupné, je dobré přinést dětem pár nekonsekrovaných (neproměněných) hostií, malých i velkých. Ať si je prohlédnou, vezmou do ruky, ochutnají. Mohou si zkusit polknutí, což dělá dětem občas těžkosti. Cíl je však jiný. Děti mají zpočátku strach dotknout se hostií. Potřebují si však uvědomit, že před konsekrací to není nic posvátného. Děti si samy všimnou rozdílu v našem chováni, ale můžeme je na to zvlášť upozornit. Tuto příležitost je možno využít i při rozhovoru o tom, že konsekrací nenastane taková změna, kterou bychom mohli zpozorovat. Že nepocítí Ježíšovu přítomnost tak, jak si ji představují. V tu musí věřit. Přesvědčí se o ni až z účinku, ale též ne ihned. "Kdo jí moje tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm." (Jan 6,56)

50. Hřích Na hostinu se zvou jen přátelé. Už jsme o tom mluvili, že i na eucharistickou hostinu zve Ježíš jen své přátele. Kdo je však Ježíšovým přítelem? Jaký musí být jeho přítel? 14

Tedy především musí věřit, že Ježíš je Boží Syn. Musí být pokřtěný, tedy musí mít v sobě znak přátelství s ním. No a musí i opravdu tím přítelem být. To znamená, že nesmí být s ním rozhněvaný. Ježíš se nikdy s nikým nehněvá z vlastní vůle. Chce se vždy s každým člověkem přátelit, protože on má vždy každého rád. Ale na přátelství jsou potřební dva. Marně jeden chce, marně jeden má rád, když ten druhý odmítá, dělá schválnosti, uráží. Ježíšovým přítelem tedy nemůže být ten, kdo ho nějak urazil. Všechno, co Ježíše uráží, je HŘÍCH. Hřích je překážkou přátelství s Ježíšem. Když nosím v duši křestní znak tohoto přátelství, nemohu se tímto znakem prokázat, jestliže ho mám hříchem celý zašpiněný, doškrábaný a otrhaný. Mohu se tak objevit na Ježíšově slavnostní hostině? Nemohu, protože dokud jsem v takovém stavu, nejsem jeho přítelem, a tedy nepatřím mezi pozvané. Ale jak to mám vědět, jestli patřím, anebo nepatřím mezi pozvané? Jak zjistím, jestli je můj křestní znak přátelství nepoškozený? To jsou velmi důležité otázky. Protože jsou rozhodující pro naše přátelství s Ježíšem, pro celý život s ním a vlastně pro celou věčnost. Protože do nebe, do věčné radosti zavede Ježíš jen své přátele. Víme, že Ježíš miloval i hříšníky, že se s nimi stýkal. Ochotně a rád jim odpouštěl. Ale jen těm, kteří uznali svou hříšnost, litovali a rozhodli se žít jinak. Vzpomeňme si na Zachea, na hříšnou ženu, na podobenství o tom, jak se modlil v chrámě farizej a jak celník. Na to, abychom mohli poznat, uznat a litovat své hříchy, musíme vědět, co všechno uráží Boha, co si od nás přeje, co nám přikazuje a co zakazuje. Musíme tedy vědět, co všechno je hřích. Mluvili jsme už o přikázáních, které Bůh dal lidem prostřednictvím Mojžíše. A znáte i Ježíšův velmi jednoduchý příkaz, ve kterém je zahrnuté vlastně všechno! Boha milovat nadevšechno a každého člověka jako sebe. Pamatuješ si ještě, jak jsme si na jednom dni chlapce Petra ukázali, jak je třeba tento příkaz chápat. Jenže Petrův den není náš den. Každý z nás žije v jiném prostředí a v jiných podmínkách. Proto bude dobré, když si ještě podrobněji rozvedeme všechny Boží příkazy, abychom vždy věděli, co se Bohu líbí, a co ne. Kdy je s námi spokojen, a kdy ne. Jenže stačí pro přátelství vědět, co má přítel rád a co ho uráží? Určitě ne. Potřebujeme i vědět, jak se můžeme znovu smířit. Mezi lidmi to bývá někdy velmi těžké. Jsou lidé, kteří se dokáží hněvat velmi dlouho. A i když se smíří, nezapomenou na urážku a každou chvíli ji připomínají. Určitě jste to už zažili. Všechno bylo odpuštěno, všechno bylo znovu jako předtím. Ale při nejbližším přestupku jste to dostali: "Už zase? Vždyť jsi to už jednou udělal!" Bůh odpouští jinak. Když on odpustí, to je tak, jako kdyby se nikdy nic nebylo stalo. A když i tisíckrát odpustí, vždy je všechno to předešlé úplně vymazáno. Bůh při odpouštění každého přijme tak, jako kdyby se v té chvíli narodil. A křestní znak přátelství je znovu čistý, třpytivý, jako kdyby byl docela nový. Zase vidíte, že Ježíš je tím nejlepším přítelem, jaký jen může být. Protože všechno jde skrze něho, hlavně to odpuštění. Jak, to se dovíte. Ale dříve je důležitější vědět co nejpřesněji, čím vším vlastně Boha urážíme, čím zmenšujeme, anebo dokonce ničíme přátelství s ním. A přece, co to stálo Ježíše, aby pro nás toto přátelství získal! Proto určitě budete velmi pozorně poslouchat, když si příště začneme podrobně probírat všechna přikázání. Milostivý a milosrdný je Pán, shovívavý a nesmírně dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí. (Ž 103,8-10) 15

Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka „nakoukneme“ do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí.

Indie Ať si nikdo nemyslí, že v Indii žijí Indiáni. Domovem Indiánů je opravdu Amerika a obyvateli Indie jsou Indové. Indové mají něco společného s Indiány. Jméno "Indiáni" dal národům Ameriky Kryštof Kolumbus, když se plavil do Indie. Chudák si myslel, že tam doplul, a zatím byl teprve v polovině cesty. Byl v Americe. Ne všichni Indové jsou hinduisté, například mnoho Indů jsou křesťané. Jejich Bůh je Ježíš Kristus, v něhož věří, a pro kterého trpí. V Indii většina hinduistů, asi 900 000 000! Samozřejmě, ne všichni pronásledují stoupence Krista. V posledních letech se měli nejhůře křesťané žijící v Orisse. Je to stát ve východní části země u Bengálského zálivu. Je těžké spočítat, kolikrát hinduisté Hlavní město - Nové Dillí napadli domy a kostely Kristových učedníků v posledních Rozloha - 3 287 590 km2 letech. Je známo, že během pogromů v roce 2008, zabili sto Obyvatelstvo - 1,2 miliardy lidí, osmnáct tisíc lidí bylo zraněno, vyplenili více než pět tisíc Křesťanů - asi 1,9% domů, zničili tři sta kostelů, a padesát tisíc lidí muselo uprchnout ze svých domovů. Ke všemu ti, kteří jsou tomu vinni, do dnešního dne nebyli potrestáni.

Indonésie Neexistuje žádná jiná taková země na světě. Indonésie je země nacházející se na 17 508 ostrovech. Pokud by někdo chtěl být každý den na jednom, potřeboval by na to 50 let. Z toho vyplývá, že ani prezident Indonésie nebyl na všech ostrovech své země. Naštěstí asi 6000 ostrovů není obydleno. Patří k Malajskému souostroví. Indonéské ostrovy se táhnou více než 5000 km podél rovníku a délky 1750 km od jihu na sever. Jsou omývány Tichým a Indickým oceánem. A kde jsou hranice tohoto po oceánech roztroušeného státu? Na ostrově Nová Guinea hraničí Indonésie se státem Papua-Nová Guinea, na ostrově Borneo s Malajsií, s Východním Timorem na ostrově Timor. To ale není konec jedinečnosti této země. Obyvatelé tisíce ostrovů hovoří 250 odlišnými jazyky. Indonésie je zemí s největším počtem muslimů na světě, žije jich tam více než dvě stě milionů, a že budou pronásledovat křesťany je samozřejmé, ale ne všude. Na mnoha ostrovech žijí jedni s druhými v harmonii a přátelství. Nejhorší to bylo v provincii zvané Moluccas. Tato skupina ostrovů se nachází ve východní části Malajského souostroví. Před 10 lety byly z těchto ostrovů vyhnáno na sto tisíc křesťanů a tisíce jich bylo zabito. Jejich jedinou vinou bylo, že byli následovníci Krista. Státní orgány se snaží bránit křesťany, ale ne vždy jsou úspěšné. Hlavní město - Jakarta Rozloha - 1 919 440 km2 Obyvatelstvo - 243 mil. Křesťanů - asi 15,5%

16

Irák Země dvou velkých řek, Eufratu a Tigridu, dobře známá našim vojákům. Již několik let společně s Američany a vojáky z jiných zemí, se snaží zavést v Iráku pořádek. Bohužel, se jim to nepodařilo. V Iráku při bombových útocích stále hynou lidé, včetně křesťanů. Od roku 2003, islamisté zabili tři tisíce křesťanů, a tisíce dalších bylo nuceno uprchnout ze své rodné země. V roce 1987 v Iráku, žilo jsem asi milion křesťanů. Dnes je jich tam jen 400 tisíc. Co se stalo s ostatními? Utekli. Opustili své domovy, kostely, pole, jen aby přežili, aby ochránili své děti před smrtí. Ne každému se podařilo uniknout, jiní se rozhodli zůstat až do konce. Jedním z nich je odvážný kněz Ragheed Ganni. Knězi bylo vyhrožováno, aby zavřel kostel a opustit své věřící. Otec Ganni vytrval až do konce. Bylo mu Hlavní město - Bagdád 35 let. 3. června 2007 v neděli při odchodu z kostela po mši Rozloha - 438 317 km2 svaté byl na silnici zastaven skupinou ozbrojených mužů, a Obyvatelstvo - 30 mil. jeden z nich vykřikl: "Říkal jsem ti, aby zavřel kostel. Proč jsi Křesťanů - 5% to neudělal? Proč jsi stále tady." P. Ragheed odpověděl: "Jak mohu zavřít dům Boží"? Pak se muži na něj vrhly, povalili ho na zem spolu se třemi jáhny, kteří ho doprovázeli: Basman Yousef Daoud, Khasan Bidawida a Wadidem Hannai a chladnokrevně je rozstříleli. (Mały Gość)

Příběh Leahy z Iráku - To je jediná věc, kterou si chci s sebou vzít raději, než své panenky - plakala devítiletá Leaha, a tiskla k sobě ilustrovanou Bibli pro děti. Její otec byl velmi na rozpacích. - Jestli nás chytnou teroristé, budeme mít kvůli tvé Bibli velké problémy - upozorňoval ji. Islámští teroristé chtějí „očistit“ Irák a nezastaví se ani před zabíjením dětí. Kvůli tomu se musela Leah rychle sbalit a spolu s otcem odjet z Bagdádu. Rodina obdržela vhružný dopis: „Vy křesťanští psi, buďto do 24 hodin opustíte město, nebo váš dům vyhodíme do povětří.“

Tolik lidí trpí pro svou víru v Krista a raději zemřou, než by ji zradili. Váží si mše svaté a všeho, co je s vírou spojeno. U nás takové pronásledování není a jak se chováme? Opravdu stačí jen být v neděli na mši svaté a pak už mám „od kostela“ pokoj na celý týden? 17

Zázrak z Kerkiry Kdo nevěří v zázraky, asi neporozumí tomu, co mi jednou vyprávěl můj známý. Říkal, že člověk musí jít daleko na jih, aby se setkal s lidmi, kterým se přihodily podivuhodné věci. Nikdo tomu nemusí věřit - ale je krásné, když někdo nevysvětlitelné události přijímá tak vděčně, jako například manželé Niko a Alexandra z Karoussades na ostrově Korfu. Když byl Spirovi, jejich třetímu synovi, jeden rok, napadlo Alexandru, že vlastně velmi málo vidí, nebo že spíš nevidí nic. Velmi se polekala. Když to řekla manželovi, byl zoufalý. Vzpomněl si, jak byl při Spirově narození zklamaný. Po dvou chlapcích si přál mít dceru. Byla snad teď Spirova slepota Božím trestem? Tak jako se předtím modlil, aby to bylo děvče, a zapaloval na tento úmysl v kostelích svíčky, tak teď zapřísahal Boha i všechny svaté, aby dítě uzdravili. Zapřáhl koně a vydal se do Kerkiry. Tam padl na kolena před ostatky sv. Spiridona. Hlasitě volal a dožadoval se zázraku. Kdo ho slyšel, polekal se a opustil stříbrem vykládaný kostel. Spiro zůstal slepý. Alexandra ho zavedla k ohni a řekla: "Vidíš, to je rudá." A Spiro se zeptal: "Co je to rudý?" Tak to šlo den po dni. Chlapci už bylo pět let a dosud neviděl slunce, ani zelené olivové zahrady, ani ovce a kozy. Niko už nemohl dál snášet chlapcovo neštěstí. Musím se Spirem do Kerkiry, pomyslel si. Doufal, že setkání slepce s jeho patronem, svatým Spiridonem, přinese uzdravení. Když musel na jaře jet do města, aby prodal olej, posadil Spira vedle džbánů s olejem a řekl: "Až se budeme vracet zase domů, budeš vidět. Modli se se mnou, stane se zázrak!" Spiro učinil, co mu otec řekl, ale nevěděl, co to znamená vidět. Jeho noc se nikdy nevyjasnila. Cítil sice teplo jarního slunce, v zimě zář hořícího ohně. Ale co znamená vidět? Modlil se, jak byl naučený. Když se večer sedlák Niko vrátil domů, byl sám. Alexandra seděla v kuchyni a míchala kaši. "Kde je Spiro?" vyhrkla. Trpělivě vyslechla, co Niko vyprávěl. Nu, bylo to takto: V domě v Kerkiře, kde leží ostrovní světec ve stříbrné schráně, posadil otec synka na schody kaple a přikázal mu, aby čekal. Chtěl odevzdat knězi obětní dar. Právě v tu chvíli přišli ke hrobu sv. Spiridona nějací cizinci. Všimli si slepého chlapce. Jeden se ho vyptával na jeho slepotu, ale Spiro nevěděl, co by mu řekl. Když se otec vrátil, zjistil, že tento cizinec je oční lékař. Vylíčil všechno - jak se Spiro narodil slepý, a že on a jeho žena očekávají od sv. Spiridona zázrak. Tušil již, že jeho modlitba byla vyslyšena. Sv. Spiridon pomohl, jen to nemohl udělat sám. Poslal tohoto pána, aby Spira vyléčil. Niko přistoupil na všechno, co mu lékař navrhl. Spiro měl odejít na kliniku na pevnině a podrobit se operaci. Otec příliš nerozuměl tomu, co lékař říkal, ale to mu nevadilo. Pro něho, prostého muže z Karoussades, se už zázrak udal. Nezapochyboval o tom ani na okamžik. Když po několika týdnech přivedl lékař vidoucího Spira zpátky k rodičům, přijali ho klidně, bez údivu, jen s potlačovaným dojetím. Alexandra přinesla větvičku z kvetoucí zdi a vložila ji Spirovi do rukou. "Vidíš teď, jak jsou květy rudé?" zeptala se. "Vidím tebe a otce," řekl Spiro. A byl udiven, proč oba pláčí. Můj známý se pokoušel Alexandře vysvětlit, že všechno, co se jim přihodilo, je přece docela přirozené. Ona na něho však jen pohlédla, upravila si černý šátek a nakonec prohlásila: "Vy jste to nesprávně pochopil. Tam, odkud pocházíte, jsou lidé malověrní." Je tomu tak. Odnaučili jsme se pevně věřit. Proto jsme chudší než sedláci na ostrově Korfu. 18

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme.

Geertgen tot Sint Jans - Madona s Dítětem ve slávě V centru obrazu se nachází Madona i rozjařeným Jezulátkem, které hbitě křepčí nožičkami a rolničkami udává takt nebeskému orchestru. Harmonie světa - harmonia mundi - stále dokáže okouzlit vědce, umělce i prosté lidi, kteří věří, že svět není nesmyslnou disharmonií, ale obsahuje v sobě smysl a vytváří dokonalý souzvuk. Víra nám říká, že Bůh stvořil svět jako dokonalou harmonii, ale každodenní zkušenostnost nám poukazuje na existenci disharmonie, zejména v mezilidských vztazích. I na tuto běžnou zkušenost nám Bible odpovídá hned na prvních stránkách, kde mluví o neposlušnosti našich prarodičů, když na svět přišla skutečná disharmonie: lidé se odvrátili od Stvořitele, kterého již nechápou jako přítele a otce, ale tyrana, kterého se obávají a před kterým se ukrývají. Narušila se i harmonie mezi Adamem a Evou, která pro něj už není kost z jeho kostí (srov. Gn 2, 23), ale svůdnice, na kterou se snaží svalit svou vinu. Jejich vzájemné odcizení se je vyjádřením disharmonie, která prvním hříchem vnikla do mezilidských vztahů. Bible nám říká i o tom, že disharmonie nastala i mezi lidmi a přírodou, která jim odepřela svou poslušnost a které se musí zmocňovat násilím (srov. Gn 3,17-19). To je skutečnost prvotního hříchu - odcizení se - invaze disharmonie. Písmo však říká i jiné: slibuje nového potomka, který rozdrtí původce disharmonie - ďábla. Tento obraz z úvodu Bible má svůj diptych a ozvěnu i na jejím konci - v Apokalypse, kde se mluví o ženě, oděné sluncem, pod jejíž nohama je měsíc i drak (Zj 12), což symbolizuje porážku mocností temna - zánik disharmonie. Tento apokalyptický motiv má své dozvuky na obraze, kde vidíme ženu s dítětem, zaoděnou sluncem, které vytváří vejčitou svatozář. Vejce bývá symbolem stvoření, zmrtvýchvstání (jako kuřátko při líhnutí rozlamuje skořápku temnoty a vychází na světlo světa, tak i Kristus rozlomil závory smrti), ale i Nejsvětější Trojice (bílek, žloutek a skořápka vytváří jednotu). Díky těmto odkazům jsou v centru obrazu vykreslená základní tajemství víry: Nejsvětější Trojice, stvoření, zmrtvýchvstání, Boží vtělení prostřednictvím Panny Marie. To vše vytváří jedno jediné tajemství Boha, které se nám zjevuje v Ježíši Kristu. On je nový Adam a Marie nová Eva, prostřednictvím kterých se vytváří nová harmonie mezi Bohem a lidmi, nové harmonické společenstvími Božího lidu i nová harmonie mezi člověkem a přírodou - nové stvoření, které započalo Ježíšovým zmrtvýchvstáním. V čem spočívá tato harmonie? V lásce. Bůh je láska. Milující člověk žije v harmonii. Mariina jednota s Boží vůlí je jejich vzájemnou harmonií - láskou. V Ježíši se ztělesňuje nová harmonie mezi Bohem a člověkem, ba dokonce celým stvořením. Svatozář kolem Madony s Dítětem je rozčleněna na tři části. Ve vnitřní se nacházejí cherubové a serafíni. V další lze zhlédnout anděly, kteří drží nástroje umučení Ježíše Krista: sloup, na který byl připoután při bičování, kopí, kříž … Tři andělé v horní části drží tři nápisy se slovem Sanctus - Svatý. Ježíš i navzdory našemu tupení zůstává navždy svatý. V Ježíši se nám zjevuje, že Bůh je trojsvatý. V posledním kruhu lze vidět plejádu andělů s množstvím hudebních nástrojů, kteří hrají do rytmu s Jezulátkem, které diriguje tento nebeský orchester. Ježíš je nebeský Hybatel kosmu. 19

Bůh je počátkem, cílem i nejhlubším smyslem celého vesmíru. On je jeho Harmonií. Ježíš je ztělesněním této věčné harmonie. Ve třech kruzích svatozáře jsou naznačeny tři okruhy tajemství růžence: radostný, bolestný a slavný. Koruna Panny Marie je položená na věnci z bílých a červených růží. Tyto odkazy na růženec nás uvádějí do tajemství Ježíšova života, ale i do tajemství našich životů, které podobně skládají z radostných i bolestných okamžiků, a naplňují nás nadějí, že poslední slovo nebude mít utrpení, ale oslavení; ne disharmonie, ale harmonie světa, protože bude proniknut harmonií samotného Boha, který je věčnou a nenarušitelnou Harmonií Otce i Syna i Ducha svatého.

20

Kapitolky z historie papežů Všichni víme, že Církev řídí jako viditelná hlava papež. Jací to však byli muži, čím se vyznačovali? V následující rubrice se pokusíme podívat na ty, kteří byli ve svém století výjimeční.

sv. Řehoř I. Velký - služebník služebníků Řehoř I. věděl, že bez Krista nelze dělat nic. To je důvod, proč to udělal tolik. Na rok 590 se v Římě dlouho nezapomnělo. ZačPočátkem neštěstí byla velká povodeň. Řeka Tiber zaplavila řadu domů. Ještě než opadla voda, začala řádit epidemie moru, pravděpodobně největší od založení města. "Černá smrt" kosila tisíce malých i velkých, nebyl žádný rozdíl mezi domovy chudých a paláci. Mezi jejími obětmi byl také papež Pelagius II. Jeho nástupcem byl zvolen Řehoř, bývalý náměstek Říma. Od doby kdy vládl nad městem, uplynulo ale už hodně let. Byl ještě mladý muž, když se nadchl řádem sv. Benedikta. Hořel touhou žít pro Boha. Složil nejdůležitější v kanceláři Italii. Ze svého velkého bohatství založil šest klášterů na Sicílii, jeden v Římě, a dokonce i svůj vlastní dům přestavěl na kláštera. Zbytek peněz rozdělil chudým. Tehdejší papežové, mu ale nedovolili stáhnout se z veřejného života. Využívali jeho skvělé schopnosti. Pelagius II. ho poslal do 6 let do Konstantinopole jako svého vyslance na císařském dvoře. Ale i tam zůstal Řehoř pokorným mnichem. Posílení lodě Když ho zvolili papežem, bránil se. Ale co měl dělat pochopil, že mu touto volbou zjevil Bůh svou vůli. "Nehodný a slabý starý muž převzal loď, do které ze všech stran teče" - napsal později. Tato "loď" je Církev, a "vlny" - řada katastrof, které vás trápily bohatou Itálii v rodícím se středověku. Přes bývalé impérium se přehnaly barbarské národy, prohloubila se chudoba a hlad, obyvatelstvo je zdecimované válkou. A teď ta hrozná nemoc. Řehoř začal od toho, co je nejnaléhavější. Na celém území města nařídil modlitby za zastavení epidemie. Určil sedm kostelů, v nichž se modlili za lidi různých států. V daném čase ze všech těchto chrámů vyšly kající průvody do baziliky Santa Maria Maggiore. Tam, nový papež pronesl kázání, připomínal lidem význam modlitby a pokání. Potom, podle tradice, viděl Řehoř 21

Řehořovo vidění při prosebném procesí za odvrácení moru.

nad obrovským mauzoleum Hadriána (nyní známém jako Andělský hrad), anděla, jak skrývá krvavý meč do pochvy. Všeobecně se to vykládalo jako předzvěst konce moru. Mor skutečně přestal a lidé pochopili, že nový nástupce sv. Petr je muž Boží. On nechtěl být vládcem. Sám sebe nazval služebník služebníků Božích. Od té doby se těmito slovy (v latině Servus Servorum Dei) podepisují všichni následující papeži. Anděl angličanů I přes nechuť žít "v záři reflektorů," byl Řehoř skvělým organizátorem. Hodně se změnilo na papežském dvoře. Kolem něj se pohybovali mniši, hmotnou správou Církve pověřil nové, dobře informované lidi, kteří měli ho pravidelně informovat o výdajích a příjmech. Vždycky se postaral, že žádný z poddaných nebyl utlačován a využíván. Díky dobrému hospodaření se našly peníze i na pomoc chudým lidem v Římě a jeho okolí. Lidé přijímající živobytí ze sýpek Církve. Péče o lidi Říma, byla vlastně práce císaře, ale ten sídlil v daleké Konstantinopoli, a už dávno ztratil kontrolu nad tím, co se dělo v bývalém hlavním městě. Tak nebyl ani schopen zajistit Římanům ochranu před nájezdy barbarů. A další mraky se objevovaly na obzoru. K Římu se blížili divocí Langobardi, kteří už ovládli severní část Itálie. V 592 let bylo obležené město Řím. Papež Řehoř s nimi vedl rozhovory. Podařilo se mu přesvědčit útočníky k odstoupení od obležení a spokojit se s zaplacením výkupného. O několik let později dovedl ke konci probíhající válku s Langobardy v Itálii. Bylo zřejmé, že papež respektuje jak Římany tak barbary. A ne jen Langobardy. Za vlády Řehoře přijal křest vládce Franků, Clovis. Papež vyslal převora svého kláštera, Augustina a dalších 40 mnichů do Anglie. Řekl jim, aby dodržovali zvyky těch, kteří měli být obráceni. "Jsou to Angličané, nechť je andělé" - řekl. Mise byla velmi úspěšná. O několik let později se Augustin stal biskupem z Canterbury. Poslední dopisy Celá křesťanská Evropa si Řehoře cení. Jeho kázání a pastorační dopisy byly čteny v kostelech a ceněny ještě dlouho po jeho smrti. "I když pravda může způsobit pohoršení, je lepší vyvolat pohoršení, než se vzdát pravdy" - řekl v jednom z kázání. Dodnes se zachovalo více než 800 dopisů papeže. Řehoř uspořádal liturgii, udělal mešní formulář, který je platný do dneška, vytvořil církevní zpěv - gregoriánský chorál. Když umřel v březnu roku 604, loď Církve byla stabilní. Velkou zásluhu na tom měl právě on.. Není tedy divu, že dostal přezdívku Veliký. (Mały Gość)

Jak se mnich zarmoutil Padesát let s radostí dělal mnichům vlastníma rukama boty. Znal nohy všech mnichů z okolí a celý den si zpíval. Pak bylo rozhodnuto, že se všechny boty budou muset platit. Okamžitě musel počítat náklady, botu za botou a počítat každou hodinu, kterou strávil touto činností. Radost ho přešla a už nezpíval.

22

Tři vztahy, ve kterých člověk dýchá život Náš život formuje trojice základních vztahů: Bůh a já (spiritualita), já a jiní (společenství), já s jinými pro jiné (služba). Vyváženost, či lépe vhodná sestava těchto vztahů určuje celkovou kvalitu lidské osobnosti.

Někteří lidé sice vynikají, ale pouze v jednom z těchto vztahů. Po čase zjistíme, že jim stále cosi chybí. Stávají se Božími samotáři nebo se příliš zabývají lidskými vztahy, případně se obětují ve službě jiným do zničení. Není to ono, pokud zanedbávají ostatní vztahy. Jejich zralost trpí. Možná by bylo třeba něco změnit… Bůh a já - spiritualita Co je to spiritualita? Není snadné ji definovat. Už samo slovo naznačuje, že má něco společného s "duchem" - tou vnitřní částí nás samých, kterou máme společnou lidé navzájem i s Bohem, ale která nás zároveň odlišuje od Boha a jednoho od druhého, i od ostatního stvoření. Běžné použití slova "duch" vrhá více světla na to, co můžeme rozumět pod slovem spiritualita. Pokud řekneme, že člověk je "duchaplný", nebo vykonává roli "duchaplně", myslíme tím, že má určitý postoj mysli, který se ubírá více směrem k otevřenosti, nadšení a živosti. Tedy spiritualita má co do činění s tím, jak žijeme svůj život, s naším postojem na hlubší úrovni, s postoji, které jsou základem a určovatelem toho, co děláme a říkáme. Když zkoumáme, co motivuje a formuje člověka, když se podíváme na jeho hlubší touhy, sny, pocity, postoje a přesvědčení - tehdy se vlastně pohybujeme v oblasti spirituality. Spiritualita je umění poznávat, uzdravovat a sladit síly vnitřního života. Podle sv. Ignáce naše nejhlubší touha a vůle Boží pro nás byla jedna a tatáž. Cesta dovnitř je pro člověka podstatná a není něčím navíc, co si můžeme zvolit, protože právě v ní nacházíme cosi, co nás skutečně uspokojí. Ale naše nejhlubší touhy nám dávají nejen pokyny, sílu a cíl, ale umožňují nám uspořádat i ostatní touhy, aby byly v souladu s tím, co skutečně chceme. Jak to vyjádřil Gerry Hughes SJ: "Dostat se do kontaktu s našimi nejhlubšími touhami (obrátit se k Bohu Ježíše Krista), dovolit, aby jejich síla překonala, podřídila si, uspořádala a sjednotila ty ostatní touhy, které nás mohou roztrhat na kusy, v tom spočívá celá křesťanská spiritualita." Já a jiní - společenství Bojíme se osamělosti, protože nás zraňuje. Osamělost a samota je však rozdíl. V samotě dozrává to, co konáme. Osamělost nás naopak izoluje od života. Pouze zážitek společenství nás může přesvědčit, že samota je svátostí (svátost je vnější znamení vnitřní skutečnosti - znamení, které uskutečňuje to, co symbolizuje), tehdy se dotýkáme moudrosti, protože samota nás očišťuje a stává se místem setkání s Boží přítomností. Pokud přestaneme utíkat před svou samotou a pokud přijmeme svá zranění, zjistíme, že takto potkáváme Ježíše Krista. Když přestaneme hledat útočiště v práci a činnosti, hluku a iluzích, když si uvědomíme svá zranění, tehdy se setkáme s Bohem a s

23

druhými takovými, jací ve skutečnosti jsou - toužící po společenství, osamělí a zranění. On Bůh - je utěšitelem, je tím, kdo odpovídá na naše volání, které vychází ze tmy naší osamělosti. Život ve společenství s jinými nám má pomoci nejen utíkat z osamělosti, ale především setkávat se s realitou lásky. Máme uvěřit, že naše iluze a sobectví se postupně uzdraví, pokud tvořivě vstoupíme do vztahů s jinými. Do vztahů vstupujeme proto, aby každý z nás mohl být skutečně sám sebou před Bohem, nacházel svou vlastní tvář tím, že pomáhá jiným najít sebe samých. Text na meditaci (Gn 2, 18 - 23): Potom Hospodin Bůh řekl: "Není dobře být člověku samému. Udělám mu pomoc, která mu bude podobná." Když Hospodin Bůh utvořil z hlíny všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl ho k Adamovi, aby viděl, jak by ho nazval, protože jak ho nazve, takové bude jeho jméno. A nazval Adam jménem všechen dobytek, všechno nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pomoc, která by mu byla podobná, nenašel. Zde Hospodin Bůh dopustil na Adama tvrdý spánek, a když usnul, vybral mu jedno žebro a jeho místo zaplnil masem. A z žebra, které vybral Adamovi, utvořil Hospodin Bůh ženu a přivedl ji k Adamovi. Tehdy Adam zvolal: "Toto je nyní kost z mých kostí a maso z mého masa; proto se bude jmenovat manželkou, neboť je vzata z manžela." Já a jiní pro jiné - služba Když myslíte na slovo mise, což vám okamžitě napadne? Nábožensky motivovaní účastníci, kteří pracují v dalekých zemích našeho světa, případně skrytí agenti, kteří pracují na nepřátelském území. Jakkoli se na to díváme, zdá se, že myšlenka mise má něco společného s cílem, úkolem a záměrem. Patří do ní skupina nebo člověk, který posílá, a člověk nebo skupina, která provádí službu - misi. Spiritualita má něco společného s tím, co nás motivuje, co nás formuje a ztvárňuje na nejhlubších úrovních našeho bytí. Mise staví na této motivaci, na těch hlubších touhách, které v nás jsou, a zaměřuje nás na to, co konáme a jak to konáme. Ježíš měl misi, poslání. Pokud to vyjádříme nejjednoduššími možnými termíny, jeho posláním bylo osvobodit lidi od čehokoliv, co je zotročovalo především od strachu, ale i od velmi konkrétních věcí. Toužil udělat náš svět vhodným pro každého. Tím, co řekl a konal, způsobem, jak to řekl a dělal, právě to udělal. A tím byl sám sebou. Ježíš se také zjevil jako ten, kdo posílá, ne jako soudící Bůh, který nás chce potrestat, ale jako Bůh odpuštění a milosrdenství, který má skutečný zájem o "maličké", aby se stali jeho přáteli, spolubratry, spolupracovníky. Ježíšovou nejhlubší motivací byla láska k Otci, jehož nazval něžně "Abba", a jeho láska k lidem. Jako křesťané jsme i my pozváni pomáhat při uskutečňování tohoto snu: pro nás samotné a pro náš svět. Jsme pozváni účastnit se této mise. Realita zraněného světa je příliš zřejmá doma, v práci, v rodině a mezi přáteli, v Církvi, v přístupu k uprchlíkům, při použití násilí jako prostředku k řešení problémů a v našem vlastním srdci, pokud nejsme smířeni s druhým člověkem. 24

Ptát se proč Naší misí je tedy věnovat pozornost - všímat si, co se děje kolem nás. Vnímat a poslouchat evangelijní příkaz (přímo a nepřímo) milovat a sloužit našim bratrům a sestrám tak jako Ježíš. Znamená to také ptát se, PROČ jsou hladoví, nazí, zneužívání, bez zdravotní péče a domova nebo dohnaní do zoufalství. Znamená to začít odpovídat na otázku, jak bychom se mohli chovat milosrdnější způsobem. "Pokud je tvůj bratr nebo sestra bez šatů a chybí jim každodenní obživa a někdo z vás by jim řekl: ‚Jděte v pokoji! Zahřejte se a najezte se!‘, ale nedali byste jim, co potřebují pro tělo, co to platné?" Tak i víra, spiritualita, neprožívaná ve společenství, pokud nemá skutky, je sama v sobě mrtvá (srov. Jak 2, 15 - 17). Spiritualita, společenství, služba Způsob, jakým jsme formování a pohnuti v našem nejhlubším nitru, je jedinečný pro každého z nás. Naše důležité vztahy k rodině, přátelům a Bohu - ty, které nás formovaly a stále formují - znamenají, že vidíme svět a reagujeme na něj jedinečným způsobem. Naše spiritualita, jak jsme nazvali toto umění poznávat sami sebe a pochopit, jak jsme formování a pohnuti a dáváme tyto hlouběji touhy do souladu s evangeliem, je darem, něčím, o co se máme dělit, a ne to hromadit. Dělíme se o tento dar? Jak? Za prvé jde o cestu, na kterou se všichni musíme vydat, pokud máme najít svůj "poklad". Za druhé, nemůžeme jít po této cestě sami a mít úspěch. Potřebujeme podporu ostatních, kteří nám pomáhají na cestě objevovat sebe. Spiritualita spočívá v nacházení a prožívání toho, kým jsme a co nás přitahuje v našem nejhlubším nitru - skutečném já. Do této přitažlivosti patří strach a úzkost, ale pod tímto strachem a úzkostí kotví silnější touha, která je schopna všechny ostatní touhy dát do souladu. Když budeme jednat na základě toho, kým skutečně jsme, přetrvá to. Když se budeme snažit udělat něco, k čemu nejsme povoláni, povede nás to jen k neúspěchu a pocitu viny. Nikdo není povolán konat všechno. Rozlišovat znamená vědět, do jaké služby jsme povoláni, a vycházet z naší každodenní praxe, když spojujeme svou modlitbu a život. Touha zaměřená na osobu Pro křesťany se nejhlubší touha vždy, i když různým a jedinečným způsobem, soustředí na osobu Ježíše Krista. Budeme toužit následovat ho, dělat to, co dělal on, v jeho duchu. Nebuďme překvapeni, pokud pocítíme touhu prohloubit svůj vztah k němu a otevřeněji přijmout jeho misi. Oba aspekty - lépe ho poznat a přijmout jeho misi - mohou totiž přinést zmatek, obavy a způsobit, že se zaseknete a budeme se cítit nepřipravení udělat další krok. To je v pořádku. Důležité je zkoumat, proč se tak cítíme, a nadále být upřímní vůči sobě, pokud jde o to, co udělat nebo neudělat. (podle KN)

25

Daňové podvody a úniky - jsou jsou hříchem či "šikovností" Daň jako povinná platba do veřejného rozpočtu pokrývá financování veřejných výdajů. Porušit tuto povinnost je hříchem, neboť ti, co to porušují, se obohacují na úkor čestných lidí. V případě neoprávněného krácení daní vzniká povinnost náhrady.

Vážená redakce, problematika daňového zatížení je široká a o hospodaření s veřejnými financemi, získanými z našich daní, by se také dalo polemizovat. Z hlediska křesťanské morálky by mě však zajímalo, jak se dívat na daně a daňové podvody. Je hřích, když někdo nepřizná a neodvede daň, nebo jde pouze o šikovnost použít peníze na jiný (a možná i dobrý) účel? Děkuji za odpověď. IGOR, Banskobystrická diecéze Milý Igore, o otázce daní se diskutuje nejen v civilní společnosti, ale také v morální teologii. Daň je povinna platba do veřejného rozpočtu. Stát z příjmů z daňových odvodů pokrývá financování veřejných výdajů, zajišťuje přerozdělení veřejných financí a fungování ostatních sektorů národního hospodářství. Obecné dobro společnosti proto ukládá občanům povinnost platit daně. Ježíš Kristus tuto povinnost potvrdil výrokem: "Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu" (Mk 12, 17). Tím uznal císařovo právo vybírat daně. Platit daně, které tvoří podstatnou složku příjmu do státního rozpočtu, vychází z povinnosti všech občanů vyhovět požadavku státu, aby si plnil závazky podpořit resorty zdravotnictví, školství, kultury a podobně. Účelem daňové politiky je nejen pokrýt všeobecné společenské potřeby, ale i přerozdělit statky podle zásad sociální spravedlnosti. Platit daně je tedy součástí odpovědnosti uvědomělých občanů. Finanční a hospodářská politika jsou nástroji pomoci druhým v duchu solidarity. Spravedlnost a láska k bližním vyžadují od každého z nás, aby se na těchto úkolech podílel. Sv. Pavel v Listu Římanům nenechává v otázce placení daní pochybnosti: "Proto je třeba podřídit, a nejen ze strachu před hněvem, ale i kvůli svědomí. Proto také platíte daně, neboť ti, co jejich vyžadují, jsou Boží služebníci. Dávejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest" (Řím 13,5-7). Každý člověk je ve svědomí vázán platit spravedlivou daň. Porušit tuto povinnost je hříchem a vzhledem k velikosti částky nezaplacených daní může být i těžkým hříchem. Daňové úniky jsou z hlediska morálky vážným problémem. Jelikož příjmy pracujících obvykle zdaňuje jejich zaměstnavatel, krácení daní se v největší míře dopouštějí firmy, nezávislí podnikatelé i lidé se svobodným povoláním. Nespravedlnost je v tom, že ti, co se bez skrupulí dopouštějí daňových úniků, vydělají více než jejich počestný konkurent (to však neopravňuje konkurenci jednat podobně). Krátit daně podvodem je také zlo a projev nedostatku solidarity. V případě neoprávněného krácení daní proto vzniká povinnost náhrady, neboť občané, kteří jsou součástí společnosti, mají právo očekávat od svých spoluobčanů, že budou podobně přispívat do společného dobra. Náhradu třeba splatit státu. V případě, že by to bylo nemožné, lze ji provést (i anonymně, kdyby hrozilo vyzrazení dotyčné osoby) formou podpory charitativních nebo sociálních projektů. (podle KN) 26

Dary ducha svatého posouvají hranice človìka Vše má líc a rub. Každý prvek nese v sobě světlo i tmu. Existují dva pohledy na život - jako na dar, nebo jako na tíhu. Vnímáme věci zprava i zleva. Jsou dvojí osobnosti - muž a žena, dvě skutečnosti: život a smrt, radost a bolest.

Tato zvláštní "dialogická optika" nás provází od začátku stvoření. Rozšiřuje nám obraz o světě, který bychom si příliš brzy utvořili podle jednostranného chápání. Člověk totiž sám od sebe nedokáže pojmout celou šířku skutečnosti. Vnímá ji jako protiklady, často nesmiřitelné a porážející se navzájem. Uniká mu celá krása plasticity života, která pochopitelně lidský rozměr přesahuje. Bez Ducha to asi nepůjde Apoštolové během Ježíšova působení také mnohé věci nechápali a nesprávně si je vysvětlovali. Viděli je jen svým úzkým, tehdejší tradicí a kulturou poznamenán průzorem. Ježíš jim musel pomalu, ale jistě rozšiřovat jejich hranice chápání. Vyvolávalo to ovšem nevoli, polemiku mezi nimi. Potřebovali dlouhý čas na zpracování každé nové zprávy, či na dešifrování proroctví, dosud neodkrytého. Zůstali v nevědomosti, dokud nenastaly Letnice. Ježíš už dopředu naznačil, že bez působení zvláštní moci Ducha Svatého nikdy nepochopí opravdové poselství o životě. Samozřejmě, co člověk dobře nepochopí, jen těžko může zprostředkovat a předat druhým. Duch Svatý prodlužuje obyčejný lidský rozměr, pomáhá člověku otevřít se pro duchovní realitu. A přestože člověk sám je stvořen jako duchovně-tělesné bytí, není samostatný, předpokládá a přímo volá po přítomnosti a spolupráci s touto božskou osobou - touží po koexistenci s Duchem Svatým, aby díky němu dosáhl svou plnou zralost. Čím více uzná svou potřebu doplnění a přijme svou omezenost, tím bohatším a božštějším stvořením se stává. V daru se dává i osoba Tuto touhu udělat člověka úplným a dokonalým bytím Bůh realizuje sedmi dary Ducha svatého. Číslo sedm v hebrejštině vyjadřuje plnost a dar je vždy projevem lásky. Největším darem je však dar sebe sama. Duch Svatý tedy nejen daruje cosi ze sebe, ale v každém daru se sám dává a vybízí i druhé dávat se. Vytváří jakési propojování darování, zachvacuje a sjednocuje i ostatní. Zkusme chvíli setrvat u sedmi darů Ducha Svatého: dar moudrosti, dar rozumu, dar rady, dar síly, dar poznání, dar zbožnosti a dar bázně vůči Bohu. Na první pohled se tři z nich překrývají a dva znějí dost podobně. Dar moudrosti, rozumu a dar poznání mají společný základ - intelekt a pochopení. Jde o důležité oblasti, bez kterých člověk nemůže přirozeně postupovat k dokonalosti. Pokud je zanedbává, ochuzuje sám sebe, protože "člověk je živý nejen z chleba". Naopak, duchovní obsah motivuje a často odstraní bídu víc, než když někoho zahrnujeme pouze materiálními dary a ponecháme ho v pasivitě a závislosti.

27

Moudrost ví o lidské malosti První duchovní dar - dar moudrosti - nezahrnuje pouze lidský rozum, bohatství poznatků a zkušeností, ale i schopnost rozlišovat a vědět, kdy a jak je použít. Moudrostí je také vědomí omezenosti a pokorné přiznání limitů. Schopnost člověka opřít se o celek víry, která v něm neustále udržuje důvěru a naději, že lidské úsilí má smysl, se působením tohoto daru rozvine a znásobí. Tento rozměr je již prodloužením čistě lidského ratio. Kam směřuje naše poznání Dar poznání představuje schopnost uvažovat, ptát se na význam a podstatu věcí, jít dál pod povrch, hledat za skutečností toho, kdo ji vytvořil. Poznání někam směřuje. Umí žasnout a odhalovat dobro, je okouzleno, když poznatky do sebe zapadají a vytvářejí vždy novou a novou strukturu myšlení, která posouvá člověka k duchovnosti a ušlechtilosti. Instinktivně ho směřuje k Bohu. Proti zpupnosti rozumu Dar rozumu definujeme jako analytickosyntetická vlastnost mozku a zvláštní dokonalost jeho projevů. Člověk se jím odlišuje od jiných stvoření na zemi a převyšuje je. Nabývá schopnost sebereflexe, uvědomuje si sama sebe, dokáže hodnotit a posuzovat. Rozum je zvláštní dar, kterým člověk může dospět k poznání Boha a rozvinout v sobě život lásky. Rozum však lze i zneužít. Dar Ducha Svatého chrání člověka před zpupnosti a udržuje ho v postoji pokory. Ukazuje mu, jak nekonečné je poznání a jak málo z něj člověk obsáhne. Odkrývá mu také vědomí závislosti na poznávání jiných lidí během celých dějin. Radit vždy s empatií Dar rady znamená umět se podělit o své zkušenosti a poznatky. Nenechat si je jen pro sebe a vlastní dobro, ale darovat z nich druhým. Zahrnuje i schopnost srozumitelně je zprostředkovat a oslovit city a srdce druhého tak, aby snáze přilnul k poznání a podle něj i jednal. Radit vyžaduje mít zvláštní empatii, něžnost vůči bližnímu, trpělivost. Odlišuje se od moralizování, protože pozitivně motivuje, nenapomíná. Předkládá alternativy a především ukazuje smysl a cíl lidského bytí, jeho velikost a důvody, aby se člověk uměl radovat ze samého sebe. Kde nabrat sílu, když vše selhává Na to, aby člověk dokázal realizovat to, co poznal jako dobré, potřebuje mít vnitřní sílu. Vůli jednat a překonávat překážky, nezastavovat se při neúspěších a nedat se odradit zklamáními. Dar síly je zvláště důležitý při cestě životem. Ten si vyprošujeme, když jsme unavení a znechucení, když chceme všechno vzdát, když nevidíme výsledky našeho snažení. Duch Svatý nám svou přítomností dodává elán. Určitě jsme někdy hned po probuzení pocítili obrovskou chuť žít, pracovat, obětovat se. Celkem bez objektivní příčiny. Najednou jsme se stali optimisty a dokázali jsme povzbuzovat a utěšovat i jiné. To je dar, za který je třeba děkovat. Duch Svatý nám ho posílá jako "injekci" na vyléčení našeho zvadlého a ochablého vnitra. Je tu někdo větší než já 28

Dar bázně vůči Bohu a dar zbožnosti úzce souvisí, nejsou však totožné. Bázeň nebo respekt před Bohem nese v sobě uznání ohraničeností a nedostatečnosti lidských možností. Tvoří základ toho, abychom dary a existenci Ducha Svatého dokázali vůbec přijmout. Sklonit se před někým znamená přiznat mu velikost. Konečně v opravdové lásce i mezi lidmi je bázeň vždy přítomna - obdivuji milovanou osobu, vážím si ji, nepřehlížím její hodnotu, naopak, dávám jí přednost před sebou. Bůh je však zcela zvláštní a svrchovaný. Jemu patří vše, i mé bytí. Vidí do mé duše a nic ho neošidí. Bázeň nemá budit strach před Bohem, ale díky za všechny jeho dary. Ujišťuje také o Boží spravedlnosti a o jeho milosrdenství a lásce. Pravidelný kontakt Zbožnost patří i mezi ctnosti. Dary Ducha Svatého vlastně rozvíjejí ctnosti, které jsou trvalou dispozicí, ne momentálním vytržením ze zaběhaného životního stylu. Dar zbožnosti kromě toho, že uznává Boha za Pána a Stvořitele, rozvíjí i oddanost srdce k němu, odevzdání se do Boží vůle a prozřetelnosti. Duch Svatý iniciuje takový akt lásky a pěstuje v člověku radost a potěchu z něj, takže se rád navrací k modlitbě srdce a setrvává při Bohu. Získává s ním pravidelný kontakt. Zbožnost se stává jeho životním rytmem a určujícím kritériem při rozhodování a řízení. Duch Svatý skrze svobodné přijetí ze strany člověka ho může prostřednictvím svátostného života chránit před hříchem a před vlivem zla a povzbuzovat k dobrému. Postupně si zamiluje dobro a nezaměnil by ho za žádnou jinou potěchu. Všech sedm darů Ducha Svatého do sebe harmonicky zapadá. Pod jejich vlivem se rozvíjí duchovní život člověka, umocňují se jeho přirozené vlastnosti a přetvářejí se na nadpřirozené. Vzniká nový život, život v Duchu a pravdě. Tím se hranice omezeného časného rozměru posouvají do věčnosti. Letnice nám viditelně připomínají tento neviditelný proces proměny. (podle KN)

Sedm darů Ducha Svatého podle sv. Františka Saleského ♥ Moudrost se kochá, vychutnává a zakouší, jak je Bůh jemný a líbezný. ♥ Rozumnost je láskou, která uvažuje a proniká do krásy pravd víry, aby v nich poznávala samého Boha a pak ho pozorovala ve stvoření. ♥ Vědomost nás vede k pozornému poznávání sebe i stvoření, aby nás pozvedla k dokonalejšímu poznání služby Bohu. ♥ Rada je láskou, která nás usměrňuje k pečlivému, pozornému a umně výběru prostředků, abychom svatě sloužili Bohu. ♥ Síla povzbuzuje a vybízí srdce vykonat to, co rada rozhodla, že se má provést. ♥ Zbožnost usnadňuje práci a pomáhá nám srdečně, přívětivě a se synovskou láskou konat skutky, co se líbí nebeskému Otci. ♥ Bázeň není nic jiného než láska, jejímž prostřednictvím unikáme zlu a vyhýbáme se tomu, co je proti Božímu majestátu.

29

Může být Maria vzorem žen dnes? Před nedávnem jsem navštívil výstavu v klášteře Marienstern u Bautzenu u příležitosti oslav 750 let jeho trvání. Část této expozice měla název „Krásné ženy“. Nejkrásnější a nejúchvatnější umělecká díla oslavující ženy nebyla věnována portrétům hereček a zpěvaček - šlo o překrásná zpodobnění Marie v malířství a v sochařství. Právě tyto exponáty přilákaly nejvíce návštěvníků. Především ženy. Byly tam vystaveny dokonce tři madony, které představovaly typ „Maria gravida“. Gravida znamená „těhotná“, požehnaná Maria, která je plná naděje. Před tímto vyobrazením prodlévaly ženy obzvláště dlouho. Vůbec se nechci ptát proč. Možná cítily své nepřekonatelné povolání k mateřství. Zeptejte se jednou osob nejrůznějšího původu a věku, o kom hovoří s nejvyšší úctou a vděčností. Je jím skoro vždycky jejich vlastní matka. Pokud člověk ještě matku má, ani si to neuvědomuje - a o odpovědi musí teprve přemýšlet. Ale když jsem svoji matku ztratil, byl jsem tak smutný, že jsem byl vlastně sám sebou zděšen. V duchu jsem si říkal: přece věříš ve zmrtvýchvstání, proč tedy pociťuješ ztrátu matky a prázdnotu, která vznikla jejím odchodem, tak hořce? V této pro mě těžké hodině mi napsal jeden farář: „Pane kardinále, nestyďte se, že tak truchlíte pro svou matku. Matka je místem, na kterém nám Bůh daroval duši. Proto pro nás je a zůstane tak důležitá po celý život.“ Mnohé ženy vůbec nevědí, co ztrácejí odmítnutím mateřství. Maria byla matka. Říkají: byla to hodná, tichá, ale neaktivní žena. Ptám se Vás: která žena musí být aktivnější a kreativnější než matka? (podle www.vira.cz)

Růženec v kriminále "Apoštolským" cestám (po vězeňské cele roku 1953) jsem si vyhradil odpoledne. Prochodil jsem desítky kilometrů, ode dveří k oknu, od okna ke dveřím, občas jsem pod oknem postál. Modlil jsem se přitom kompletní růženec, radostný, bolestný a vítězný. O jeho tajemstvích jsem rozjímal nejrůznějším způsobem, jednou, že jdu v Ježíšových stopách, jindy jsem uvažoval o skutcích tělesného nebo duchovního milosrdenství, také o Desateru nebo Kázání na hoře. Představoval jsem si, že působím misíjně, dnes bychom řekli evangelizačně, v Rusku, v Čechách (netušil jsem, jakým misijním územím se staneme) a modlil jsem se v Kristově duchu, aby všichni jedno byli, za pravoslavné, české bratry, husity, židy, za věřící i nevěřící, za sjednocení křesťanů, porozumění mezi národy, zejména mezi Čechy a Slováky. V souvislosti s růžencem si vzpomínám na setkání s Hankou Vrbíkovou, dnes Plockovou: "Hele, Vašku, byla jsem za Pepíkem na Bytízu. Řekl mi, že se tam kluci modlí řetězový růženec a že by byli rádi, kdyby se do toho řetězce zapojili i přátelé venku." Nevěděl jsem, co je "řetězový růženec". Vysvětlila mi, že každý, kdo se do něho zapojí, se modlí denně jeden z patnácti desátků, čímž vytvoří s dalšími čtrnácti jeho účastníky řetěz celého růžence. "Tak bychom byli duchovně spojeni my venku s těmi, co jsou zavření. Ještě mi chybí čtyři do počtu." Přidal jsem se, vždyť bylo hezké být v duchovním spojení s kamarády odsouzenými v prvním procesu s Katolickou akcí. Do řetězce živého růžence se zapojili také moji rodiče. Když jsem pak byl zatčen, měl jsem dobrý pocit zvláštní duchovní blízkosti nejen s mukly na lágrech, ale i s rodiči a přáteli doma. Z knihy Václava Vaško: Ne vším jsem byl rád, 30

Dítě si rodiče nevybere Barbora a Jirka byli dva obyčejní mladí lidé. Navštěvovali střední školu - ona druhačka, jeho čekala maturita. Žili veselým, prostopášný životem studentů a měli velké plány do budoucna.

Vzpomínám si, že se setkali a poznali na diskotéce. Vládla tam perfektní atmosféra, zábava v plném proudu, "mejdan", jak má být. Nebezpečná kombinace Jak už to na podobných akcích bývá, něco se popilo, a nebyl problém dostat se i k "zajímavějším" věcem než jen k alkoholu. Nejběžnější byla marihuana, droga, která prý naučí člověka létat. Já jsem nabídku vyzkoušet si ji odmítla, ale Barbora s Jirkou tomuto pokušení neodolali. Později se spolu kamsi ztratili a delší dobu jsem je neviděla. Kombinace alkoholu, drogy a dvou mladých lidí opačného pohlaví o samotě si vyžádala svou daň a stalo se to, k čemu by za normálních okolností nebylo došlo. Barbora, moje dobrá kamarádka a slušné děvče ze vzorné věřící rodiny, byla sama šokována, když mi události té noci popisovala. Nemohla uvěřit tomu, co dopustila. A Jura? Dosud ani nevím, jaký ve skutečnosti je. Tehdy to však byl na první pohled typ kluka, který si rád užívá života se všemi jeho lahůdkami a netouží se k někomu poutat. Minuta, která změní život Barbora se s Jirkou po nějakém čase setkala opět. Pozval ji dokonce do kina a vše se zdálo v pořádku. Zanedlouho však oba zjistili, že stojí před velkou zkouškou. Jednou během hodiny pedagogiky přišlo Barboře nevolno. Přiznala, že to nebylo poprvé. Neváhala jsem a hned jsem ji vzala k lékaři. Popravdě řečeno, obě jsme toužebně čekali libovolnou jinou diagnózu, ale lékař potvrdil, co jsme tušili - stane se matkou. Mladá šestnáctiletá dívka si najednou všechno uvědomila a od strachu se začala třást jako osika. Barbora se bála i jen představit si, jak na zprávu o dítěti zareagují její rodiče a jak to přijme Jura. Na potrat, naštěstí, ani nepomyslela. …a bude svatba! Vydali jsme se tedy k ní domů, kde se horko-těžko přiznala rodičům. Následovaly zoufalé výčitky, pohoršené nadávání a nechyběly ani slzy. Druhý den šla Barbora s mámou a tátou navštívit Jurovy rodiče. Nevím, kdo z těch dvou nesl tuto zprávu hůř. Jura zůstal jako opařený - nyní se má vzdát všech svých představ a stát se otcem? Rodiče nakonec dospěli k přesvědčení, že nejlepší bude, když se Barbora a Jura vezmou, aby tak dítěti vytvořili rodinu. Jejich svatební den jistě nebyl takový, o jakém mladí lidé sní, všechno bylo zorganizované narychlo a úplně diskrétně. Barboře jsem opakovala, že si to může rozmyslet a nevdávat se bez lásky, ona se však ze strachu rozhodla poslechnout rodiče. Tak se posvátné manželství u nich stalo formalitou a nutností. Následující měsíce byly pro ně kalvárií. Barbora měla zdravotní potíže a navíc musela zvládat školu, Jura se zase horečně připravoval na maturitu. Bydleli v podnájmu a žili jen z toho, co pro ně našetřili rodiče. 31

Cizinec vedle, "závaží" na krku Jejich dcera Lucie se narodila zdravá a krásná. I když nebyla počata z velké lásky, měla kolem sebe pár lidí, kteří se z ní radovali a měli ji rádi. Bohužel nebyl to ani její otec, ani matka. Jejich vztah k ní nebyl rodičovský, jak se říká, když "děti mají děti". Pár týdnů po narození se o Lucii starali prarodiče, aby se Barbora mohla věnovat učení. Jura si našel práci. Mladí však nestíhali žít ani život studentů, ani život rodičů. K malé si nevytvořili téměř žádný vztah a neměli bohužel vztah ani mezi sebou. Barbora se mi nejednou svěřila, že takto dál nedokáže žít. Pod jednou střechou bydleli dva cizí lidé a spojovalo je "jen" společné dítě. Čím dál tím víc měli konfliktů, přibývaly povinnosti a atmosféra houstla. Výchova Lucie spočívala v utišování jejího nářku čímkoliv, co chtěla. Barbory mi bylo upřímně líto, veselé a citlivé děvče se změnilo na chladnou a zatrpklou ženu. Jura trávil celé dny v práci, aby nemusel doma snášet manželku, kterou nemiloval, a dítě, které nechtěl. Velká kamarádka a chůva Jako Lucie rostla, byli jsme si stále blíže. Často jsem ji navštěvovala, protože mě mrzelo, že si jí nikdo nevšímá a pořádně se jí nevěnuje. Nejednou se mě ptala, kde je máma a táta a proč na sebe pořád křičí. Snažila jsem se jí vysvětlovat, že rodiče ji mají rádi, jen musí zvládat příliš povinností, ale těmi slovy jsem se snažila spíš oklamat samu sebe. Přitom všem jsem si i já hledala vlastní cestu a rozhodla jsem se stát řádovou sestrou. Svůj život jsem věnovala nechtěným opuštěným dětem v domovech a na ulicích. Myslím si, že pro mnohé z nich je lepší, když se o ně postará laskavá a přijímající náhradní "rodina", než by měly trpět odvržení ve své vlastní. Někdy dokonce v duchu děkuji rodičům, kteří své děti svěřili nám, a tak nám dovolili, abychom je milovali místo nich, když to oni sami nedokáží. Bože, odpusť všem, kteří se vzdali toho krásného poslání být vzorem a ztělesněním lásky pro své děti.

Za dveřmi filmu Ten pocit, když člověk udělal nějakou závažnou chybu, je ochromující. Ačkoliv se to stalo dávno, minulost jakoby nechtěla upadnout do zapomnění a stále se připomíná. Zejména pokud následky trvají i dál, navždy změnily mnoho věcí a dokonce ovlivnily životy jiných lidí - ve větší či menší míře. A ani skutečnost, že k omylu došlo prostým nedopatřením, nepřináší úlevu a uspokojení. O takovém nezřídka lidském pocitu vypráví i western režiséra a herce Terence Hilla nazvaný Druhá šance. Hazardní hráč West se v něm potuluje krajinou a úspěšně vyhrává v pokeru nemalé peníze. Ale když mu jednoho dne zachrání život malý chlapec, který schytá kulku místo něj, nedokáže se přinutit pomoci mu, přesto, že je ve skutečnosti lékařem. Před několika lety totiž operoval mladou ženu a pro alkoholové opojení, od něhož byl tehdy závislý, celý zákrok zpackal. Máma několikaleté dcery tak pro Westovo selhání zemřela. I když od té doby neměl v ústech už ani kapku alkoholu, v jeho podvědomí se vynořují duchové minulosti a pocit viny i strach ho paralyzují. Tento příběh by nebyl skončil šťastně, kdyby Westa nepodpořila a nepovzbudila jistá. Díky jejím slovům a velké důvěře se West odhodlal ke komplikované a riskantní operaci, kterou úspěšně vrátil chlapce mezi živé. Opravdu, povzbudit a víra ve schopnosti dokáže s člověkem udělat skutečné divy. 32

Nechci chodit na náboženství! „Už tam není moje oblíbená katechetka!" „Moji kamarádi z loňského roku už tam nejsou!" „Už se mi nechce!" Co dělat? Nutit je? Vykašlat se na to? Počkat na vhodnější okamžik?

Když dítě odmítá dělat to, co se od něj očekává, dospělí se utíkají instinktivně k některým běžným schématům. Prvním z nich je útěk. To znamená zabránit řešení problému, tvářit se, že neexistuje a doufat, že nakonec se to samo nějak urovná. Další vnucují dětem rezolutně svou vůli, často nevybíravým způsobem. Pokud se dítě brání, tak to přenesou na půdu agresivního konfliktu. Dospělí vědí, že jsou silnější než dítě a nemají pochyb o tom, kdo zvítězí. Třetím postojem je lákání: Rodiče slibují odměnu, vábí své dítě, lichotí, pokoušejí se uspět s vlídností, ale často spor končí tak, že to nechají plavat. Aby člověk reagoval zdravě, je důležité spojit dva postoje, které by se na první pohled mohly zdát protikladné: vlídnost a sílu. Jestliže se dítě má cítit pochopeno a milováno, musí také vědět, že nemůže rodiči manipulovat. První věcí je nechat ho mluvit. Odmítnutí může mít mnoho různých příčin, které si rodiče často ani nedovedou představit. Dítě má mít příležitost vyjádřit, co má na srdci, cítit, že jeho pocity jsou správně pochopeny. Druhým krokem je oddramatizování, které nespočívá v obvyklých frázích: „To nic není! Ale co chceš! Neblbni!" atd. Ale naopak je třeba dítěti pomoci rozlišit mezi subjektivním a objektivním. Růst = být odvážní Zdánlivý problém malého významu se může lehce změnit v jeden z klíčových okamžiků výchovy. Zkuste svým dětem říci například: „Chápu, že se ti nová katechetka nelíbí. Maria Rosa byla skutečně laskavá a milá. Ale jsi sympatické dítě, rychle se spřátelíte.“ „Uvědomuji si, že by sis po škole raději hrál nebo díval na televizi a že výuka náboženství je často nudná. Ale ty i tvojí kamarádi máte velkou fantazii: můžete výuku trochu oživit.“ A nezapomeňte vše doprovodit gesty citlivého pochopení. Poselství, které by tím mělo být vysláno, je užitečné hlavně pro život: je mnoho věcí, které se nám nelíbí, ale jsou nezbytné a musíme se naučit se s nimi vyrovnat. Překážka se neodstraní, když utečeme, ale když najdeme účinné řešení jak ji překonat. Občas stačí přemýšlet takto: Je to skutečně problém tak nepřekonatelný, nebo jej s trochou úsilí dokážu snést? Není to přesně to, co jsem čekal, ale pokud chci, mohu z toho získat něco dobrého. Je důležité poradit dítěti, že roste a že „stát se dospělým“ znamená být odvážný tváří v tvář těžkostem. 33

Další krok je tím nejdelikátnějším. Dítěti bychom měli pomoci rozlišit a zhodnotit, na základě žebříčku hodnot, co je důležitější a co je méně důležité. Dítě by například mělo překonat vnější „obal“ výuky náboženství a vychutnat správnou hodnotu obsahu. Tuto poslední a nejdůležitější věc ale nelze udělat nějakým kázáním, byť plným dobré vůle. Nejdůležitější je svědectví dospělých, jejich skutečný způsob vidění a života s Církví a zejména konkrétní přesvědčivost jejich života víry. A to je ve skutečnosti jádro problému: rodiče jsou protagonisty výuky náboženství, ne pouhými diváky. Děti se „neposílají“ do náboženství! Výuka náboženství není vzdáleným příbuzným školy. Rodina roste v Církvi s vlastními dětmi. Naučí se to, co žijí Také pro zbožnost platí všeobecný princip: děti se naučí jen to, co žijí. Osvojení si zbožnosti probíhá skrze pozorování a napodobování. Zbožnost ale bude získána nejen na základě nějakého vzoru, ale také skrze výuku a doprovázení. Děti mají právo vědět a pochopit, znát příběh o Ježíšovi, jeho slova, reflexi a tradici společenství věřících. A pak být „iniciováni“ k životu „s Bohem uvnitř“. Třetí důležitá cesta, jak se naučit zbožnosti, jde skrze upevnění, které pochází z uznání druhých a ze sociálního potvrzení. Nutná vnitřní jistota a autentická znalost a porozumění náboženskému chování rostou nejen díky rodičům, ale také skrze vztah dětí s komunitou věřících a s jejich aktivitami. (podle Salesiánského magazínu)

Slyšet, co každý neslyší Než vzal mistr žáka do učení, poslal ho do hor, aby se naučil poslouchat přírodu. Za nějaký čas se žák vrátil a mistrovi řekl, čeho si v horách všiml. "Slyšel jsem pískání ptáků, vytí psů a zvuk hromu…" "Ne," řekl mistr, "vrať se do hor. Ještě nejsi připravený…" Když se podruhé objevil před mistrem, opět mu vyprávěl, co se naučil: "Slyšel jsem šumění listů, které se pohybují ve větru, zpěv vody v řece, nářek osamělého ptáčete v hnízdě…" "Ne," řekl znovu mistr, "ještě ne. Jdi zpět do přírody a poslouchej ji." Po čase se žák opět ukázal před mistrem: "Slyšel jsem puls života vyzařujícího ze slunce, stížnost listů zadupaných do země, tep mízy stékající po stoncích, chvění otevírajících se květin pod laskavým dotykem světla…" "Teď si už připravený. Slyšel si to, co každý neslyší." - Je možné naučit se poslouchat, a já bych mohl…, abych lépe poslouchal. - Pokud jsem pozorný, můžu si všimnout… - Je pro mě těžší zachytit určité pocity a věnovat jim pozornost… 34

Dar lásky 18. Láska hledá porozumění Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. (Přís 3,13) Rádi zjišťujeme co nejvíce o tom, na čem nám opravdu záleží. Pokud jde o naše oblíbené fotbalové mužstvo, přečteme všechny články, abychom věděli, jak se jednotlivým hráčům daří. Pokud je to vaření, naladíme si kanály, kde se předvádějí nejlepší techniky grilování nebo recepty na přípravu zákusků. Pokud nás nějaké téma zajímá, vždy zbystříme pozornost, když je o ní řeč. Ve skutečnosti to často připomíná oblast osobního studia. Samozřejmě, je to v pořádku, pokud máme vnější zájmy a znalosti o jistých věcech. Ale co když láska položí otázku: "Kolik toho víš o svém manželovi či manželce?" Vraťte se v duchu ke dnům, kdy jste se dvořili. Nestudovali jste tehdy toho, po kom vaše srdce toužilo? Když se muž snaží získat ženino srdce, studuje ji. Učí se, co má a co nemá ráda, jaké jsou její zvyky a záliby. Jen co získá její srdce a ožení se s ní, často ji přestane poznávat. Její tajemství a touha poznávat ji muže už tak nepřitahují a obrací své zájmy jiným směrem. Tak je to i s mnoha ženami, které obdivují muže, se kterým touží být, a budují si k němu respekt. Po svatbě však tyto pocity blednou, protože skutečnost odhalí, že jejich "princ" má své chyby a není dokonalý. Ale vždy jsou tu ještě skryté věci, které byste měli u svých partnerů objevovat. Mějte na paměti, že jejich pochopení vás ještě více sblíží. Dokonce vás může v očích vašeho blízkého pozvednout. "Dobrý názor si získává přízeň" (Přís 13,15). Uvažujte z této perspektivy: pokud by se mělo to, nakolik jste svého partnera studovali před uzavřením manželství, rovnat vysokoškolskému diplomu, pak byste měli pokračovat, dokud nezískáte doktorát a docenturu. Berte to jako celoživotní cestu, která vaše srdce ještě více přiblíží k vašemu partnerovi. • Znáte jeho či její největší naděje a sny? • Plně rozumíte tomu, jak nejraději dávají a přijímají lásku? • Víte, jaké jsou jejich největší obavy a proč s nimi zápasí? Některé z problémů, které máte ve vztazích se svými partnery, jsou zde prostě proto, že jim nerozumíte. Na určitou situaci prostě reagují úplně jinak než vy, a netušíte, proč. Tyto rozdíly - dokonce i relativně bezvýznamné - mohou být příčinou mnoha skřípání a konfliktů ve vašem manželství. Jak říká Bible, je to proto, že máme sklon "rouhat se" tomu, co neznáme (Jud l, 10). Jeho či její chutě a preference mají svůj důvod. V pozadí každého odstínu charakteru vašeho partnera je příběh. Každý prvek toho, kým je, jak uvažuje a jaký je, ovlivňuje soustava 35

principů, které často chápe jen ten, co se jimi řídí. Vyplatí se věnovat čas studiu, proč jsou takové, jaké jsou. Pokud vám chybí úroveň důvěrnosti, která kdysi vládla mezi vámi a vaším partnerem, k nejlepším způsobům, jak začít znovu odemykat jejich srdce, patří odhodlání poznávat je. Studujte je a čtěte jako knihu, kterou se snažíte pochopit. Pokládejte otázky. Bible říká: "Rozumné srdce získává poznání a ucho moudrých ho vyhledává" (Přís 18,15). Láska se chopí iniciativy a začne rozhovor. Aby váš partner před vámi otevřel své srdce, potřebuje vědět, že váš zájem pochopit ho je skutečný a upřímný. Poslouchejte. "Moudří uchovávají poznání, nýbrž ústa blázna přinášejí zkázu" (Přís 10,14). S cílem pochopit vašeho manžela či manželku je třeba je vyslechnout, a ne říkat jim, co si myslíte. I když váš partner není moc hovorný, láska vás vybízí čerpat z "hlubokých vod" v jeho srdci. (Přís 20, 5). Požádejte Boha, aby vám pomohl rozlišovat. "Hospodin totiž dává moudrost a z jeho úst vychází poznání a rozumnost" (Přís 2, 6). Věci jako odlišnost pohlaví, rodinné zázemí a různé životní zkušenosti mohou zamlžit vaši schopnost poznávat partnerovo srdce a jeho motivaci. Bůh však dává moudrost. Pán vám ukáže, co potřebujete, abyste věděli, jak lépe milovat svého manžela či manželku. "Moudrostí se buduje dům a rozumností se upevňuje. Poznáním se naplňují komory rozmanitým drahým a skvělým majetkem" (Přís 24, 3-4). Ve vaší manželce či manželovi je hluboká krása a smysl, nad kterým žasnete, když o něm zjistíte něco více. Vstupujte do tohoto tajemství s očekáváním a nadšením. Přejte si toho člověka poznat ještě lépe, než ho znáte nyní. Udělejte z ní nebo z něj svou vyvolenou oblast studia, a zaplníte svůj domov bohatstvím, jaké přináší jen láska. Nachystejte doma mimořádnou večeři jen pro vás dva. Může být tak dobrá, jak uznáte za vhodné. Soustřeďte se při ní na lepší rozpoznávání svého manžela či manželky, možná v oblasti, o které mluvíte jen zřídka. Dbejte na to, aby to byl pro vás oba příjemný večer. Co nového jste se o svém manželovi či manželce dozvěděli? Jak byste mohli v tomto procesu objevování pokračovat jindy, jinými způsoby? Které momenty způsobily, že si tento večer zapamatujete? Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost. (Přís 4,7)

20 otázek pro vašeho manželského partnera Během posezení ve dvojici nebo při soukromém rozhovoru zkuste položit tyto otázky, abyste se dozvěděli více o srdci svého manžela či manželky. Pokud z toho vyplynou dodatečné otázky, můžete položit i ty, ale dbejte na to, aby nálada a zaměření zůstaly pozitivní. Méně mluvte a více poslouchejte. OSOBNÍ ♥ Jaká je tvoje největší naděje či sen? ♥ Z čeho máš právě teď ve svém životě největší radost? ♥ Co se ti právě teď ve svém životě nejméně líbí? ♥ Jaké by bylo tvé vysněné zaměstnání, kdybys mohl/a dělat cokoliv a zaplatili by ti za to? ♥ Vyjmenuj několik věcí, které si vždy chtěl/a udělat, ale dosud na to nebyla příležitost? 36

♥ ♥ ♥ ♥ ♥

Které tři věci bys chtěl/a udělat do konce příštího roku? S kým se cítíš "nejbezpečnější"? Proč? Pokud bys mohl/a obědvat s kýmkoliv na světě, kdo by to byl a proč? Kdy tě naposledy naplnil pocit radosti? Kdybys měl/a dát milion dolarů, komu by si je dal/a?

MANŽELSKÉ * Které tři věci, co dělám, se ti opravdu líbí? * Které tři věci, co dělám, tě přivádějí k šílenství? * Co z toho, co jsem v minulosti udělal/a, vzbudilo v tobě pocit, že tě opravdu miluji? * Co z toho, co jsem udělal/a, vzbudilo v tobě pocit, že tě nedoceňuji? * Na jakých třech věcech mohu zapracovat? * Co z následujících věcí by v tobě vzbudilo nejsilnější pocit, že tě miluji? Hodinová masáž a laskání. Hodinové posezení a rozhovor na tvé oblíbené téma. Pomoc v domácnosti v průběhu celého odpoledne. Velmi pěkný dar. Povzbuzující slova o tom, jak moc si tě cením. * Které věci, co se staly v minulosti, bys ze života nejraději vymazal/a? * Jaká nejbližší důležitá společná rozhodnutí by podle tebe od nás chtěl Bůh? * Jak by měl podle tvého přání vypadat tvůj život za pět let? * Která slova bys ode mne chtěl/a slyšet častěji? Povzbuzujte a pozorně poslouchejte. Nedovolte, aby se z toho stala hádka nebo příležitost pro vás, abyste kritizovali. Ať jsou to chvíle, kdy se váš manžel nebo manželka mohou svobodně vyjádřit.

Krádež - Když Hospodin vzal Adamovi žebro a udělal z něho Evu, co tím chtěl ukázat? - Že z krádeže nevzejde nic dobrého. Výuka náboženství na vyšším stupni Učitel na střední škole se ptá studenta: „Kdo to byl Mojžíš?“ „Syn egyptské princezny,“ prohlásí tázaný. „Nikoliv, ta ho našla, jak plaval v košíku po Nilu,“ opraví ho učitel. „To ovšem tvrdila ona.“ Co je to zázrak? „Když se někdo modlí za uzdravení a Pán Bůh udělá to, co si ten člověk přeje, co to je?“ „Zázrak.“ „A víte, co je ještě větší zázrak?“ „???“ „Když někdo dělá to, co si přeje Pán Bůh.“

37

V dnešní osmisměrce se dozvíte jednu květnovou pranostiku. áchat, airbagy, akáty, amur, arbitr, archa, arpa, aspekt, aster, blechy, brak, capot, čardak, čáry, črta, davy, despota, euro, foto, gráf, habr, hory, chaos, chozená, chrchel, inka, jaro, karma, kiks, kino, kočovna, kolesa, koně, kopyta, křeslo, leča, lego, líska, lopota, měsíc, mina, msta, oáza, obce, oblá, odér, okna, okolí, okop, okres, omyl, oran, orli, otop, otruby, ovan, pausa, píle, plyn, pozor, proclít, prst, ráče, rada, režná, rody, rubl, ryse, sada, sekret, silo, skin, sklo, snos, soud, souš, sprcha, sraz, stať, step, styky, svaz, šarka, špenát, švorc, taroty, těžba, titáni, trup, učeň, úchop, uvádět, uzdy, úžlab, víka, vpád, vražda, vřed, vsun, vzor, zbytek, zdar, zděs, zevnitř, zokor, způsob Tajenka z minula: měsíc bláznů. 38

chytáky iv iv. 1. Čí kosti se 40 let potloukaly pouští? 2. Který chléb se na slunci rozpouští? 3. Kdo se zachránil v koši? 4. Kdo se vyzouval i venku? 5. Kterého muže Bible rozplakal polibek? 6. Který velký vůdce lidu utekl před holí? 7. Jaký je rozdíl mezi Ester a Hadasou? 8. Měl Jób holubičku? 9. Mohl Jób už tehdy znát skořicový květ? 10. Kdo podal nejdlouhodobější předpověď počasí? 11. Jaký je největší hospodářský zázrak Izraelitů? 12. Kde i holubí trus stál 5 stříbrných a oslí hlavu si cenili na 80 stříbrných? 13. Ježíš zemřel za nás. Kdo zemřel za Pána Ježíše?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. hřích a zlo; 2. …smiluj se nad námi; 3. pravou a levou; 4. stříška nad kazatelnou; 5. Jidáš - vedl vojáky; 6. dítětem; 7. Saul - Pavel před Damaškem 8. Eleazara, zvaného Auaran (1 Mak 6,43-46); 9. místní moábský bůh (Num 21,29); 10. Elíšův zázrak (2 Král 6,6); 11. mouku (2 Král 4,40-41); 12. jeruzalémský chrám chrám na hoře Garizim (2 Mak 6,2); 13. trnitý keř (Ex 3,2); 14. Áron (Ex 4,16); 15. Áron (Ex 7,12); 16. hole změněné na hada (Ex 4,3)

39

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Pavel Telesz Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na květen: 1. Aby byly ve společnosti podporovány iniciativy, které hájí a potvrzují roli rodiny. 2. Aby Maria, Královna světa a Hvězda evangelizace, provázela všechny misionáře při hlásání jejího Syna Ježíše. 3. Aby katecheze biřmovanců prohloubila jejich vědomé a radostné rozhodnutí pro Krista.

V uplynulých letech jsme se v květnu rozloučili

2011 2010 2009 2008

Podivín

Ladná

Anna Urbánková Jaroslava Trávníčková Karel Ondrák František Šťastný

Marie Struhárová Stanislav Kosík Antonín Cupal Jaroslava Šimíková

Ludmila Floriánová Vladimír Osička Alžběta Bršteaková Josef Pálka Marie Štolová

Marie Nováková Josef Mikulič

2007

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

40