ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 2 únor 2012

ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 2

únor 2012

Trůn Trůn člověka Stále se zvyšující možnost domoci se vlastnictví hmotných statků se stává pro moderního člověka dramatem. Zapomíná přitom na vlastní bytí a připisuje veškerou svou hodnotu jen vlastnictví. Pro některé lidi je tato možnost sice ješcě omezená, ale právě i pro ty, nejsou-li bdělí, je příčinou žádostí, které jim učarují, ovládnou je a spojí se v jejich srdci s nenasytnou žízní po požitku. Oslepen a zmámen člověk zapomene, že jeho pravá velikost nezávisí na výši jeho piedestalu, nýbrž na hloubce jeho duše, otevřené k Bohu. Takový člověk už neroste a může být rád, nebude-li jednoho dne zničen vahou svého pomíjejícího trůnu. - Chceš být stále větší, mocnější, a abys toho dosáhl, lopotíš se po celý život, pracuješ, bojuješ, abys získal „majetek“. Máš-li kolo, chceš mít mopeda, máš-li mopeda, chceš mít skútr, máš-li skútr, sníš o malém autu. Máš-li je, už se obíráš myšlenkou dát si záznam na silnější vůz. A tak je to se všemi materiálními statky, jejichž potřeba stále stoupá, čím více je uspokojuješ. - Aby sis mohl opatřit „věci“, potřebuješ peníze. Vyděláváš-li 1600 korun, myslíš, že bys tak ještě „vyšel“s 2000 korunami. Bereš-li 2000, už říkáš, že bys potřeboval 2400, abys vyšel… a kdybys měl pětkrát tolik, shledáš, že ti to sotva stačí, abys vedl život na přiměřené úrovni a aby sis mohl zajistit budoucnost.(Nepotřebujeme snad připomínat, že se zde nestavíme proti vyšším mzdám a výdělkům, nýbrž proti závislosti na materiálních statcích a proti touze mít stále víc a více.)

- Moderní svět je tvůj spoluviník. Za „velké“ lidi dnes ve světě „platí“ jen ti, kteří získali enormní bohatství, kteří disponují velkou mocí, kteří dosáhli slávy, a píše se o nich tučnými písmeny. Politické systémy, společnosti, podniky, mozky a ruce jsou pro svět tím více hodny respektu, čím je jejich „produktivita“ silnější. - Zakládáš si na vzdělanosti, ale myslíš spíš v pojmech kvantity než kvality, dáš přednost zisku před přemýšlením a hromadíš hotové představy, hotové myšlenky, prefabrikované úsudky. Revue, časopisy, magazíny se zvlášť vybranými články, dokumentární materiály atd. tak zvaně „obohacují“ tvé znalosti a dojmy. - Jsi v právu, že chceš růst, ale silně se klameš v potřebných prostředcích. Uděláš si lavičku, stoupneš si na ni, abys vypadal větší. Zvýšíš ji ještě o pár centimetrů a myslíš, že jsi vyrostl… Ale síla a velikost člověka nepozůstávají v tom, co „má“, nýbrž v tom, co „je“. K čemu je ti tvůj vysoký „trůn“? K čemu tvé vysoké podpatky?

Tím, co přichází „zdola“ růst nemůžeš; k nekonečnu můžeš růst jen tím, co přichází „shora“. - Dítěti, které se chce rozptýlit, přinese hromada hraček jen zmatek a nudu. Milovníku hudby nepřipraví radost sebekrásnější sbírka mlčících nástrojů. Tomu, kdo chce milovat, neukojí hlad rozmanitost citových dobrodružství. V člověku, který je v hloubi svého bytí cele usměrněn na Nekonečno, nebude propast touhy naplněna nahromaděnými hmotnými statky. - Čím více vnějšího blahobytu potřebuješ k tomu, abys žil šťastněji, tím je pravděpodobnější, že budeš nespokojen a trvale nešťasten. Přání po hmotných statcích, boj, aby je získal, pokusy, aby je užíval nakonec člověku zcela znemožní, aby usiloval o jiný cíl svého života. Je to tragika jeho osudu. Zmátl se na rozcestí, dal se špatným směrem; už neví, že existuje ještě jiná cesta. Přijde-li někdo, aby mu to řekl, nevěří. Staneš-li se otrokem materiálních statků, přivedeš vše z přirozeného řádu: stát bude pro tebe pouhým zařízením, které se stará o pořádek ve výrobě a v rozdělování statků, morálka bude jen prostředkem, jak upravovat práva jednotlivců na nabývání bohatství, náboženství se stane prostředkem jak hromadit a získávat s větší jistotou, dobročinnost bude dobrá k uchlácholení svědomí, neboť ti dává radu, abys ze svého majetku odevzdal alespoň trochu. V očích lidí snad budeš „rozšafný muž“; ve skutečnosti nejen že nebudeš růst, nýbrž zakrníš, ztratíš na hodnotě. - Mít majetek, tvé osobnosti nic nepřidá. Majetek působí, že se „zdáš“, ale „nejsi“. - Lidé, jeden jako druhý, celé lidstvo, všichni se podílejí na ustavičném zmatku v posuzování pravé velikosti. Teprve až se vzdají úmyslu „postavit město a věž, jejíž špička se dotýká nebe“ (Gen 11, 4), budou moci doufat, že dosáhnou nekonečnosti. - Musíš se osvobodit z otroctví hmotných statků. Musíš změnit svou mentalitu. Musíš se obrátit. Největší část svého času utrácíš tím, abys „něco“ získal; za každou cenu ušetři trochu času k tomu, abys byl „někým“; zastav se, přemýšlej, uvažuj, obdivuj, miluj bez nároku na protislužbu, modli se. - Řekneš: „Nepracuji přece pro sebe, nýbrž pro své děti, nechci, aby byly tak nešťastné jako já!“ Když však při pomyšlení na jejich budoucnost bereš v úvahu jen jejich materiální situaci, klameš se. Vychovat dítě, neznamená dát mu jíst, ale také, a především, umožnit mu, aby se stalo „někým“. - Chceš připravit svým dětem budoucnost? Udělej z nich lidi. Uděláš-li ze svých dětí lidi, můžeš být spokojen a klidný; ony už samy budou vědět jak získat to hmotné, co potřebují, aby lidmi zůstaly a staly se jimi ještě více. - Bohatství a materiální moc samy v sobě nejsou zlem; zlo vězí v tom, že jsou považovány za předpoklad pravé velikosti člověka. - Ostatně, nezáleží na tom, jsi-li bohatý; důležité je, abys vůči bohatství byl zcela svobodný. Svatý Pavel píše Korinťanům: „…a kdož kupují, jako by nic neměli; a kdož užívají tohoto světa, jakoby neužívali…“ (1 Kor 7,30-31). 2

- Není potřebí mít mnoho statků, aby člověka ochromily a zabrzdily jeho rozvinutí; stačí, jsou-li uctívány víc než duch, aby ho zničily. - Je lépe, když někdy skutečně hladovíš po chlebu, než aby tvá duše byla pomalu ochromována a nakonec udušena tíhou tvého majetku. - Ne proto, že jsi chudý, přestáváš být otrokem materiálních věcí: snění, závist, nepřejícnost, boj, abys je získal (ne snad z hladu po spravedlnosti a z lásky k druhým, nýbrž z egoistické touhy mít z nich požitek), již to znamená tvou závislost „v duchu“, závislost, která může být ještě horší. - Abys byl jist, že nelpíš na materiálních statcích, zkus se čas od času některých z nich zbavit tím, že je daruješ. Trpíšli při tom, opakuj svůj čin; je to důkaz, že statky se začínají lepit na tvou duši. Budeš si je nakonec plést se sebou samým. - Čím více se odpoutáš od materiálních statků, tím budeš svobodnějším pro svou pravou velikost. Ježíš Kristus nám řekl, že nelze současně sloužit dvěma pánům: Bohu a mamonu. - Chceš-li růst, zvol Boha. Tvůj ubohý malý „trůn“ tě může udělat o pár centimetrů vyšším, Bůh ti nabízí NEKONEČNO. (Michael Quoist)

Světec na únor Jako světce na únor jsme vybrali sv. Brigitu z Kildare. Dochovalo se jen málo podrobností o životě Brigity, která se doma v Irsku jmenovala Brigid. Ale už ve starých irských ságách je nazývána patronkou Irska (Mary of the Gael). Brigita prý přišla na svět kolem r. 453 v blízkosti Kildare ve stejnojmenném irském biskupství. Podání uvádí, že byla pokřtěna velkým irským hlasatelem víry Patrikem. Už ve 14 letech přijala Brigita závoj a postavila si, jak praví legenda, v Kildare pod jedním dubem celu („celldara“ znamená ve staroirštině „kostel dubu“). Brzy nato tam založila klášter mnišek, jehož byla představenou, a později mužský klášter. Dvojitý klášter se stal jedním z nejslavnějších na ostrově. (Jedna věž se zachovala dodnes.) Stále znovu se děly v životě velké dobroditelky zázraky. Brigita zemřela 1. února 525 v Kildare. Její ostatky se dostaly během času na mnoho míst Evropy. Část jejího stříbrného střevíce a klenoty se uchovávají v Národním muzeu v Dublinu. Znázorňování: je mnoho způsobů, jak je Brigita znázorňována. Např. ji vidíme jako řeholnici s berlou abatyše (hlavně v Anglii), někdy také s krávou. To prý ukazuje na její domnělý selský původ. Z 18. století jsou dokonce obrazy, které ukazují Brigitu jako selskou děvečku nebo pasačku. Často má nad hlavou ohnivé plameny. Sv. Brigita je patronkou Irska; Essenu; šestinedělek a dětí; ochránkyně krav a dobytka; proti nehodám. (Podle Rok se svatými) 3

Moudrým jde o poznání. A hloupým? O uznání Moudrost se neskrývá v mozku, ale v srdci. Když si dovolil známý slovenský básník Miroslav Válek napsat takovou myšlenku, jistě to neudělal jen tak pro nic za nic, ale s určitostí věděl, co jí chtěl říct. To znamená, že ve svém životě se určitě setkal - a přiznejme, že nejen on - s pojmem moudrost nebo naopak hloupost. Co to vlastně je "být moudrým"? Kdy člověk dosáhne stupeň, kdy si už může říct, že je dost moudrý? Existuje nějaký vrchol moudrosti? Je moudrý jen ten, kdo ovládá téměř vše? Nebo snad ten, kdo nosí samé dobré známky ze školy, nebo dobré výsledky z práce, různá uznání a podobně? A naopak, je hloupý jen ten, kdo se nedokáže nic naučit a myslí si, že je na tomto světě zcela zbytečný? Moudrost je v srdci Určitě jsou mezi námi i jedni i druzí. Ti, kteří v tichosti pracují a tvoří bez velkého křiku, bez nároku na uznání, ale i mazaní prospěcháři. Zde se zastavme u tří skupin první jsou lidé, kteří svůj um vložili do vědy a techniky, protože jim záleží na poznání a pokroku a nepožadují za to ocenění a diplomy. Druhou skupinu tvoří takoví, kteří mají svou moudrost ukrytou v srdci a vložili ji do obětavosti a lásky k druhým, o nichž se s nekonečnou trpělivostí starají, a nepotřebují uznání a silné tituly před jménem i za ním. No a tou poslední, třetí skupinou jsou lidé nadaní, talentovaní, ale bohužel velmi lhostejní ke svému nadání. S kolika takovými jsme se již setkali? Kolik mladých lidí má ten dar, že umí nezvykle krásně zpívat, malovat, tančit, má schopnosti, které jsou užitečné a mohou přinášet radost nejen jim samým, ale také ostatním? Často jsou však líní rozvíjet a zdokonalovat svůj talent, schopnosti a danosti. Rozpoznávat a rozlišovat Setkáváme se však i s opačnými případy, které tvoří druhou stranu mince, a tou je hloupost. A hloupost nemá hranice, jak se říká, protože ona sama sebe nevidí. Myslí si totiž, že neexistuje. Právě proto jsou si ti nejméně moudří přímo jisti, že jim patří uznání a díky. Často se však jen vypočítavě skrývají za výsledky, kterých dosáhli svou pílí jiní, ale skromnost jim nedovoluje chvástat se. Myslím, že takových lidí je stále více. Jakoby se jakási přirozená moudrost člověka zcela vytrácela. Ulice jsou plné marných hloupostí, kterým naletí zejména mladí lidé. Za každým takovým nerozumem je jen byznys, který nás chce přilákat a útočí ze všech stran. Nejlepší vklad Jak se říká - jen lidé s pevnými zásadami dokáží odolat tlakům světa a nedají se ovlivnit dnešním, prý "módním", ale zato zkaženým životním stylem. Jen takoví lidé umí říct ne. Mějme proto na paměti, že moudrost, která nám vychází ze srdce, spojená s naším rozumem, je pro nás nejlepší investicí. Učme se jí bez nároku na uznání, či dočasnou pozemskou odměnu. Vždyť jak řekl jistý moudrý člověk: "Všichni skutečně velcí lidé jsou skromní." (podle KN) 4

Desatero - Každý z nás nosí v sobě kousek bezbožnosti (1. přikázání) První přikázání Desatera zní: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh." Bez jasného a výslovného odvolání na Boha přikázání neobstojí. Slavné tvrzení Ivana Karamazova z Dostojevského románu Bratři Karamazovovci "Pokud Bůh neexistuje, pak je vše dovoleno" se nikdy nikomu nepodařilo vyvrátit.

První povinností Desatera je ctnost zbožnosti. Odvolává se na základ a správný smysl toho, co následuje. Vyprávět o přikázáních znamená především mluvit o Bohu. Pro ty, kteří se s ním ještě nesetkali, jsou však všechny příkazy - a tedy i Desatero - tíhou, zatímco pro ty, kteří již Boha poznali a zamilovali si ho, jsou pramenem svobody, klidu, lidské opravdovosti a plné seberealizace. Ctít Boha, klanět se mu, modlit se k němu, věřit v něj, důvěřovat mu, milovat ho nadevše, jednoduše řečeno: prvním příkazem je být upřímně a hluboce zbožným. V určitém smyslu jsou všechna přikázání zahrnuta v tom prvním. Ono je jediné a náročné. Kdo zcela dodržuje prvé, nemá problém dodržovat i ostatní. A ač se to na první pohled nezdá, být čestným, čistým a spravedlivým není těžké. Těžké je být člověkem zbožným. Vzdor, únik a kompromisy Přiznejme si, že každý z nás nosí ve svém nitru jistý sklon k bezbožnosti, který není ničím jiným než alergií na úplné, radikální klanění se - adoraci - a lásku k Bohu. Před radikálním příkazem "celým srdcem, celou duší, se všemi silami" odhalíme v sobě formy vzdoru a úniky s nevyléčitelným sklonem ke kompromisům. Jakýsi instinkt nás vede, aby v nás koexistovaly po trošce zbožnost, náboženské povinnosti a liturgická slušnost s nedotknutelností našich zájmů a se zvelebováním našich požitků. Bůh, který očekává všechno a neakceptuje druhé místo za ničím a nikým, nám nahání strach. A tak nás to svádí vytvořit si Boha na náš způsob, vyznávat naše osobní náboženství, řekněme rovnou, příjemné božstvo, které to nepřehání s náročnými požadavky a nechá trochu místa i našim pozemským náklonnostem. Adorace - klanění se - je hlavním projevem zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznávat ho za Stvořitele a Spasitele, za Pána a Vládce nad vším, co existuje, uznávat ho jako nekonečnou a milosrdnou Lásku. Adorace jediného Boha osvobozuje člověka od uzavření se do sebe, od otroctví hříchu a modloslužby světa. Druhou povinností prvního přikázání je žít a živit ve svém nitru tři božské ctnosti: víru, naději a lásku. Tyto tři nadpřirozené ctnosti dávají schopnost naší duši k tomu, aby se povznesla nad čistě materiální, viditelnou a bezprostřední skutečnost ke skutečnosti duchovní, neviditelné a transcendentní. Tyto tři ctnosti v nás vytvářejí spojení s Bohem. Úkony víry, naděje a lásky, které nařizuje první přikázání, se uskutečňují v modlitbě. Povznesení ducha k Bohu je výrazem naší adorace Boha modlitbou chvály a díkůvzdání, přímluvy a prosby. Modlitba je 5

vůbec nezbytnou podmínkou, abychom mohli zachovávat Boží přikázání. Je třeba se stále modlit a neochabovat (srov. Lk 18, 1). Zbožnost v sobě může člověk popřít jen velkou silou vůle a rozumu. Protože člověk je přirozeně náboženský. Touha po Bohu je vepsána do srdce člověka, neboť člověk je stvořen Bohem a pro Boha. Nepotlačujme tuto touhu, ale zdravou a upřímnou vnitřní zbožností rozvíjejme naše povolání k pravé svobodě, které Bůh vložil do našeho srdce. Když trápí pochybnosti První přikázání od nás žádá, abychom rozvážně a bedlivě pěstovali a chránili svou víru a odvrhli všechno, co je proti ní. To předpokládá pravidelně usilovat o poznávání naší víry: především číst Písmo svaté, kvalitní katolické knihy a časopisy, případně i formou internetu, televize, rozhlasu. Dnes se dá vyhledat mnoho užitečných programů, filmů, internetových stránek o katolické víře, modlitbě, náboženství. Jen je třeba si najít čas. Kdo chce dnes svou víru dobře znát, nemusí zůstat jen při tom, co se dozvěděl ve škole v náboženství či z nedělních kázání v kostele. Povinnost hledat a ptát se má zvlášť ten, koho trápí nejistota a pochybnost ve víře. Stojí před ním několik možností: nejistotu odstranit studiem a čtením; zeptat se toho, kdo mu může v této věci pomoci (zejména kněze, nebát se ptát se kněží na otázky víry a vyjevit jim své nejistoty a bloudění); modlit se k Bohu o světlo Ducha Svatého a posílení víry. S pochybnostmi je možné si zahrávat, neřešit je, člověk však riskuje postupné ochabnutí víry, zda i její ztrátu. Proti víře lze hřešit různým způsobem. Dobrovolné pochybování o víře zanedbává nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a Církev předkládá věřit. Nedobrovolné pochybování znamená váhavost ve víře, obtížnost při překonávání námitek spojených s vírou nebo i úzkostlivost vyvolanou temnotou víry. Pokud se pochybování pěstuje vědomě a dobrovolně, může přivést k zaslepenosti ducha. Nedbalost o zjevenou pravdu nebo dobrovolné odmítnutí souhlasu s ní je nevěra. Hereze je i po přijetí křtu tvrdošíjné popírání nějaké pravdy, kterou je třeba věřit božskou a katolickou vírou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní; odvrácení od víry je úplné odvrhnutí křesťanské víry; schizma je odmítnutí podřídit se římskému papeži nebo odmítnutí společenství s členy Církve, kteří jsou mu podřízeni. Nadějí proti zoufalství Pokud se setkáme s živým Bohem Bible, se svatým Bohem naší víry, zakusíme, že na Boží lásku nemůžeme plně odpovědět pouze svými silami. Musíme doufat, že Bůh nám dá schopnost opětovat jeho lásku a jednat podle přikázání lásky. Naděje je očekávání v plné důvěře Božího požehnání a oblažující vidění Boha. Je to také obava urazit Boží lásku a přivolat na sebe trest. První přikázání se tedy dotýká i hříchů proti naději, kterými jsou zoufalství a opovážlivost. V zoufalství člověk přestává doufat, že dostane od Boha osobní spásu, pomoc, aby ji dosáhl, nebo že dostane odpuštění svých hříchů. Zoufalství se protiví dobrotě Boha, jeho spravedlnosti - protože Bůh je věrný svým zaslíbením - a jeho milosrdenství. Existují dva druhy opovážlivostí: buď člověk přeceňuje své schopnosti (doufá, že se může spasit bez 6

pomoci shora), nebo se drze spoléhá na Boží všemohoucnost a milosrdenství (doufá, že dostane Boží odpuštění bez obrácení a věčnou slávu bez zásluhy). Za lásku se platí láskou Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovídat na Boží lásku upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade všechno a všechna stvoření pro něj a kvůli němu. Za lásku se platí láskou. Proti Boží lásce se lze prohřešit několika způsoby: lhostejností vůči ní, neuznáním její iniciativy a její síly; nevděčnosti - zapomínáním oplácet se za ni láskou; vlažností při odpovědi na Boží lásku a oddaní se podnětu lásky; znechutenosťou nebo duchovní leností, počínaje odmítnutím radosti, která pochází od Boha, až po odpor proti Božímu dobru; nenávistí vůči Bohu pocházející z pýchy. Je to hřích satana a těch, kteří mu slouží a patří mu. Nebudeš mít jiné bohy Druhá část textu prvního přikázání zní: "Nebudeš mít mimo mne jiné bohy, kterým by ses klaněl." Odsuzuje mnohobožství a vyžaduje od člověka, aby neuctíval jiná božstva kromě jediného pravého Boha. Písmo svaté neustále připomíná toto odmítnutí model "ze stříbra a ze zlata", které "jsou dílem lidských rukou", které "mají ústa, ale nemluví, mají oči, a nevidí". Bůh, naopak, je živý Bůh, který dává život a zasahuje do dějin. Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Spočívá také v zbožšťovaní toho, co není Bůh. Modloslužbou je, když si člověk uctívá stvoření místo Boha, ať už jde o bůžky nebo o démony (např. satanismus), o moc, rozkoš, rasu, předky, stát, peníze, protože "nemůžete sloužit Bohu i mamonu", říká Ježíš. Mnoho mučedníků zemřelo, protože se neklaněli "Šelmě" a odmítali dokonce předstírat, že ji uctívají. Modloslužba odmítá svrchovanost Boha; je tedy neslučitelná se společenstvím s Bohem. Konkrétními hříchy v této oblasti jsou pověra, víra v horoskopy a astrologii, věštění ve všech svých podobách (chiromancie, kartářství, numerologie, jasnovidectví, či například v poslední době i u nás velmi rozšířený fenomén automatického písma), magie ve všech projevech (černá i bílá), spiritismus, amulety. Víme, že tyto věci nepatří jen do středověku, ale stále více se šíří paradoxně právě v dnešní vědecké, technické době. Proto je třeba o tom mluvit a upozorňovat na nebezpečí, která plynou z těchto praktik. Příliš mnoho lidí si způsobilo problémy a dlouhodobé trápení tím, že se k nim utíkali, jelikož nebyli o těchto věcech informováni. Člověk upozorněn - napůl zachráněn. Boha nepřinutíme První přikázání odsuzuje hříchy neúcty vůči Bohu: pokušení Boha slovy nebo skutky, svatokrádež a svatokupectví (simonie). Pokušení spočívá v tom, že se slovem nebo skutkem zkouší jeho dobrota a všemohoucnost. Takto chtěl i satan dosáhnout od Ježíše, aby se vrhl z chrámu a přinutil Boha zakročit. Ježíš mu čelí Božím slovem. Vyzývavý postoj obsažený v 7

takovém pokoušení zraňuje úctu a důvěru, kterou jsme povinni mít k našemu Stvořiteli. Zahrnuje vždy pochybování o Boží lásce a o jeho prozřetelnosti a moci. Svatokrádež spočívá ve zneuctívání svátostí a jiných liturgických úkonů, osob, předmětů a míst zasvěcených Bohu. Je těžkým hříchem, zejména pokud se páchá proti Eucharistii, protože v této svátosti se nám podstatně stává přítomným samo Kristovo tělo. Svatokupectví (simonie) se definuje jako kupování nebo prodávání duchovních skutečností. Čaroději Šimonovi, který si chtěl koupit duchovní moc, kterou viděl působit v apoštolech, Petr odpovídá: "Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou, protože sis myslel, že Boží dar lze získat za peníze" (Sk 8, 20). Petr se tím přizpůsobil Ježíšovým slovům: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte" (Mt 10, 8). Je nepřípustné přivlastnit si duchovní dobra a chovat se vůči nim jako vlastník, neboť jejich zdrojem je Bůh. Lze je dostat pouze jako dar od něj. Hrubým proviněním proti tomuto přikázání je i ateismus a agnosticizmus pro jejich popírání Boha, či možnosti jeho poznání. Tomuto fenoménu s mnoha příčinami a osobními důvody by bylo třeba věnovat zvlášť. Náboženský synkretismus je jev, kdy dochází ke smíchání několika náboženství. To se dělo ve starověkém Římě, kde se setkali římské, řecké a orientální kultury a filozofie. Vzdělaný Říman si vybral to, co se mu zdálo správně. Mnozí dnes postupují podobně. Vyskládají si vlastní náboženství z různých prvků, které se jim líbí. Nic nevěří a nepraktikují pořádně, žijí podle toho, co je moderní, co se jim právě hodí. Takový člověk si vytvoří obraz boha podle své představy, a ne Boha, který stvořil člověka ke svému obrazu a podobě. (podle KN)

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh! Nebudeš mít mimo mne jiné bohy, kterým by ses klaněl. Bůh je láska. Miloval mě dřív, než jsem ho já poznal, a chce, abych ho i já měl rád. Moje láska k Bohu se má projevovat věrným zachováváním Božích přikázání: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“ (Jan 14,34). Je můj každodenní život projevem živé víry, naděje a lásky? Miluji Boha láskou, která je nad každou jinou lásku? - Čemu a komu dávám první místo ve svém životě, v myšlenkách, slovech a v citech? - Jaká byla moje víra, náboženský 'život (vlažnost, malověrnost)? - Zapíral jsem svou víru? - Byl jsem malomyslný, zoufalý? - Staral jsem se o řádné vysvětlení nejasností ve víře (četbou, rozhovorem s knězem)? - Dbal jsem na další vzdělávání v náboženství? - Četl jsem pravidelně nebo alespoň občas Písmo svaté? - Snažil jsem se odnést si ponaučení a konkrétní předsevzetí i z nedělního Božího slova? - Věřil jsem na nějakou pověru? Hledal jsem rady a pomoc ve věštbách, pověrách, spiritismu, astrologii, v kartách, horoskopech? Cítil jsem se živým členem křesťanského společenství? - Jak jsem se podílel na životě Církve? Je víra nejdůležitější směrnice mého života? - Zúčastnil jsem se z lhostejnosti na protináboženské akci? - Četl jsem knihy, noviny, časopisy nebezpečné pro víru a mravy? - Klaním se jiným „bohům“ tím, že si více cením materiálních věcí, kterým dávám ve svém životě první místo? Jsou peníze, úspěch, kariéra, práce, podnikání, pro mne důležitější než víra v Boha? - Nestal jsem se svým nevhodným chováním nebo postojem pohoršením pro jiné a překážkou na jejich cestě k Bohu? - Pomáhal jsem v rámci svých možnosti najít Boha těm, kteří nevěří nebo ztratili víru? Záleží mi na mém osobním růstu víry a na růstu víry u nejbližších, v mé rodině, přátel, spolužáků, spolubydlících, sousedů? 8

Společenská Společenská etiketa platí i v kostele Pravidla slušného chování a společenskou etiketu bychom měli dodržovat i v kostele. Bohužel, často na to zapomínáme. Katolické noviny v této souvislosti oslovily odbornici na nonverbální komunikaci Olgu Škvareninovou a my se s vámi chceme o to podělit.

Do chrámů přicházejí i lidé, kteří jsou zvyklí na své "stálé" místo v kostele. Jak reagovat, když je kolem nás hodně volných míst, ale někdo k nám přijde a řekne: "Dovolíte, promiňte, ale toto je moje místo?" Nárokovat si na lavici v kostele souvisí s tím, že člověk se na stejném místě cítí příjemně, jako by byl doma. Tak jako si v obýváku obsadí někteří lidé křeslo nebo dálkový ovladač k televizoru, tak si někteří ve své mysli zarezervují i veřejné prostranství - lavičku v parku nebo sedadlo v kostele, které se tím stává jejich osobním územím. Pokud někdo jiný obsadí toto jejich teritorium, vyvolá v nich napětí, neklid, nervozitu. Takto uvažující člověk nebude klidný, dokud nebude sedět na svém místě. Na druhé straně však nemá právo vynutit si jej. Jmenovky ani rezervace na místa v kostelech neexistují, nejsme v divadle ani v restauraci. Ve sporech o místo k sezení zpravidla ustoupí ten, kdo je lidštější a empatičtější. Vám se ještě nikdy v kostele nestalo, že by někdo chtěl sedět na vašem místě? Sedět ne, ale stát ano (smích). V Trenčíně se jednou před mší svatou jistá paní postavila těsně ke mně. Přestala jsem se modlit, protože stála při mně tak blízko, až jsme se dotýkaly těly, což bylo nepříjemné. Zeptala jsem se, proč se na mě tlačí, když kolem je hodně volného místa na stání. Odpověděla, že ona chce stát na tom místě, na kterém stojím já. Tak jsem se ptala dál, jestli je to její místo, na kterém si zvykla stát. Odvětila, že ne, ale jí se to místo líbí a chce na něm stát. V duchu jsem si říkala, že toto je silné kafe. Nejdříve jsem se neposunula, ale po nějakém čase jsem trošku odstoupila. A tehdy jsem pochopila, proč asi měla tato paní zájem o "moje" místo. Venku bylo velmi horko a v tomto kostele je mramorový sloup. Když jsem u něj stála, cítila jsem příjemný chlad a nebylo mi tak teplo. Možná paní věděla, že u sloupu jí bude chladněji. Ať už to bylo jakkoliv, nemám právo posuzovat její chování. Kostel ani mše svaté nejsou na to, abych se hádala, kde budu sedět či stát, ani si vyhrazovala místo k sezení či stání. Má starší pán okamžitě uvolnit místo starší dámě? Pokud má pán zdravotní problém, ne. Kromě toho v kostele je určitě i někdo mladší nebo zdravější, kdo ji může pustit si sednout. Mladší však nemusí automaticky znamenat i zdravější. Zejména ve městech přicházejí věřící na mši svatou s plnými nákupními taškami nebo studenti či turisté s batohy. Jak a kam tyto věci umístit? Je třeba je uložit tak, aby nepřekážely ostatním lidem. To si od člověka vyžaduje, aby byl dobrým pozorovatelem a uměl odhadnout situaci i prostorové možnosti. S nákupem ani se zavazadlem není třeba chodit nahoru - dolů po lavicích, ani jimi není třeba zablokovat lavici zkraje. Když přijdu později na mši svatou, chci si sednout, ale volné místo je jen v první lavici, jak se tam co nejtišeji a nenápadněji dostat? Normálně jdu, pokud mi klepou podpatky, snažím se jít po špičkách, ani rychle, ani pomalu, ne středem, ale krajem, abych nerušila ostatní, kteří přišli včas. Většinou se opožďují takoví 9

lidé, a pak jdou přes celý kostel dopředu, kteří chtějí, aby si jich ostatní všimli. Každý by se však měl snažit stihnout začátek mše svaté, i když ne vždy je to z různých příčin možné. Jak reagovat při pozdravení pokoje, když jsme nemocní? Podat nebo nepodat ruku? První pravidlo je, že když jsem nemocná, smrkám, kašlu, kýchám, zůstanu doma a nešířím nemoc dále. Mělo by to platit i pro věřící, i pro kněze. Když se mi chce kýchnout, pokud stihnu, vytáhnu kapesník, když nestihnu, kýchnu do levé ruky, neboť pravá se podává. Podala jsem ruku i lidem, kteří měli na té své ekzém. Nemám s tím problém. Dnes se mi však zdá, jakoby si lidé podávali ruce v kostelech méně. Kdysi bylo dobrým zvykem otočit se k lidem vedle vás, před vámi, za vámi. Dnes přibývají lidé, kteří nepodají ruku nikomu. Možná se vytratila jistá sounáležitost, neboť dotek má z neverbálních prostředků největší komunikační hodnotu. Dotykem, podáním ruky se přenáší mezi lidmi obrovské množství informací. Možná je to i ze strachu před nemocemi, ale nemůžeme žít ve sterilním prostředí. Viry a bakterie číhají všude, základ je, že po příchodu domů si pořádně umyji ruce pod tekoucí vodou. Mohou si pánové dát v kostele ruce do kapes v kalhotách? Ruka v kapse dává člověku jistý pocit bezpečí a ochrany. Signalizuje nejistotu, potřebu pomoci, ochrany. V kostele bychom však měli mít ruce sepnuté. Který zlozvyk překáží v kostele vám? Nejvíce se mi nelíbí, když kněz i s ministranty po mši svaté odcházejí, a ačkoliv jsou stále před svatostánkem, lidé se postaví a hrnou se pryč. Připomíná mi to závěr divadelního představení, když někteří diváci utíkají do šatny po kabáty. Kam pospíchají? Nedokáží vychutnat doznívání povznášejících pocitů? A opět jsme u etikety: nejprve odchází kněz s ministranty a až po nich věřící. Zvlášť na vesnicích je zvykem ani nevejít do kostela a celou mši svatou strávit za kostelem kouřením, debatování, honěním se dětí… Jak se na to dívá společenská etiketa? Ještě jako dítě jsem často viděla, že během slavení Eucharistie postávali naproti kostelu na druhé straně ulice muži, přičemž kouřili a debatovali. Zarazilo mě, když jsem se dozvěděla, že jsou účastníky mše, že na mši svatou není ani třeba vejít do kostela, jen stačí stát nedaleko něj v okruhu několika desítek metrů. To pak můžeme sedět v každém pohostinství u kostela a člověk bude účasten na mši? Nikdo však nemůže namítat, když zůstaneme stát venku před dveřmi do kostela tehdy, pokud se dovnitř už nevejdeme, nebo máme malé dítě, které by ostatní vyrušovalo, nebo je uvnitř vydýchán vzduch. V některých kostelích si lektoři vyhrazují speciální místa k sezení kromě vlastních, a tak se stává, že během mše svaté vystřídají i dvě - tři místa k sezení. Lektor, který má vyhrazené speciální místo k sezení, by měl sedět na něm. Pokud sedí v lavici a ví, že čte lekci, měl by být na svém obvyklém místě, před čtením normálně vyjít z lavice a po přečtení lekce se vrátit zpět. Pokud si myslí, že bude spolusedící rušit, měl by si sednout na kraj lavice. V kostele je nevhodné neustále měnit místo k sezení i na stání. Pokračování příště (podle KN)

10

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

43. Blažení, kteří neviděli a uvěřili Dnes se pokusíme zase prožít chvíli s Ježíšem. Nyní už se vzkříšeným. Přidáme se k apoštolu Tomášovi, který nechtěl uvěřit, že Ježíš znovu žije, ani když mu všichni ostatní tvrdili, že ho přece na vlastní oči viděli, dotýkali se ho, jedl s nimi. Tomáš zůstal i dále zachmuřený a smutný. Pojďme se tedy za ním podívat! Vychází z domu, kde se právě pohádal s ostatními apoštoly. Sedl si v zahradě pod strom. Je na něm vidět, že ho hádka rozrušila. Je bledý, brada se mu chvěje. Nervózně trhá stébla trávy a zase je zahazuje. Vyskočil, udělal pár kroků zpět k domu, ale asi si to rozmyslel a vrátil se zpět. Svalil se pod strom, hlavu zabořil do dlaní a zdá se, že vzlyká. Mám se odvážit jit k němu? "Tomáši, co ti je, co se stalo?" - žádná odpověď. Asi vůbec nevnímá, že jsem zde. A po chvíli, jakoby sám pro sebe, říká: "To není možné! Ježíš přece zemřel a byl pohřben. Viděl jsem sice, jak křísil mrtvé. Ale sám sebe? To nemůže! A prý přišel do místnosti, přestože byly dveře zamčené. Tak tedy nemůže mít skutečné tělo. Vždyť skrze zeď nikdo a nic nemůže projít. To museli vidět nějakého ducha. Něco se jim asi zdálo. Už i oni ztratili rozum jako ty ženy!" A proč přišel právě tehdy mezi ně, když jsem já tam nebyl? Jsem snad méně než ostatní? Když všechno ví, musí vědět, jak jsem ho měl rád a jak strašně trpím, protože ho už není. Vždyť právě proto jsem nemohl vydržet mezi ostatními, musel jsem odejít do samoty, abych se mohl vyplakat tam, kde mě nebude nikdo vidět. Ne, nemohu tomu uvěřit! Dokud ho na vlastní oči neuvidím a nedotknu se jeho ran, neuvěřím. Ne, to se nedál Ach, ale kdyby to tak přece byla pravda! To však je nemožné. Nyní mě asi zpozoroval. Zadíval se na mé a ptá se mě: "A ty tomu věříš? Věříš, že Ježíš žije?" Co mu mám odpovědět? Věřím opravdu, že Ježíš žije? Když někomu zemře blízky člověk, je smutný, vzpomíná na něj, prohlíží si jeho fotografie, čte jeho dopisy, ale nemluví s ním, nežije už víc s ním. - On je můj přítel. A dalo by se přátelit s mrtvým? Lidé vzpomínají i na dávno zemřelé, všelijaké slavné spisovatele, panovníky, vynálezce, skladatele. Učíme se o nich ve škole. Připomínají se jejich výročí. Ale kdo je miluje? Anebo kdo je nenávidí? Ale kolik lidí dnes miluje Ježíše a kolik jich bojuje proti němu! Vždyť co všechno se dělá, abychom v něho nevěřili! K čemu by to všechno bylo, kdyby šlo o dávno mrtvého? Kdyby byl zůstal v hrobě, celé jeho učení by přece nemělo smysl. A mohlo by potom trvat už dva tisíce let? Ne, on určitě žije! Musí to byt pravda, že vstal z hrobu. Je to přece možné. On je Bohem, Pánem nad celým stvořením a neměl by mít moc nad tělem? 11

"Já tomu věřím!" To je moje odpověď Tomášovi i všem lidem. Tomáš pomalu vstává a odchází do domu. Jdu za ním. Jsou zde všichni apoštolové. Sedí okolo stolu. Tomáš si mlčky sedl též. Chvíli je ticho. A už je zde Ježíš. Všichni vstávají. Ježíš se dívá na Tomáše. Ten zbledl ještě víc. I on vstal, ale hned padl na kolena. Ježíš mu ukazuje rány, ale Tomáš se jich už nepotřebuje dotknout. Oči se mu rozzáří a volá: "Pán můj a Bůh můj!" To je krásné oslovení! Ano, i pro mě jsi Pánem a Bohem. A jsi můj! Chci, abys byl vždy můj, abych tě neopustil, nezradil, nezapřel, abys byl opravdu MŮJ PŘÍTEL. Nyní se Ježíš skláni k Tomášovi a říká mu: "Tomáši, uvěřil jsi, protože jsi uviděl. Ale blažení jsou ti, kteří NEVIDĚLI A UVĚŘILI." To platí pro mě. Obrací se ke mně a říká mi: "Jsi šťastný a budeš šťastný, protože jsi uvěřil ve mě. Já opravdu žiji. Můžeš mě slyšet ve slovech Písma. Můžeš se se mnou spojit v proměněném chlebu. Můžeš mi pomáhat v každém trpícím člověku. A když mi zůstaneš věrný, jednou i ty VSTANEŠ Z MRTVYCH jako já. I ty budeš mít takové tělo jako nyní já. Nikdy nebude nemocné, nebude bolet, nebude ani unavené. Nebude mu překážkou vzdálenost, bude se pohybovat rychleji než světlo. A světlo je též hmota. Nebude mu překážkou stěna, projde jí jako rádiové a televizní vlny, které jsou též hmota. O tom se budeš učit. Všechno, o čem se ještě dovíš z tajů přírody, co lidé dosud objevili a ještě objeví, jsem přece vymyslel a stvořil já. Já jsem Pánem nad tím. Jen zůstaň věrně u mě a zažiješ nevídané a neslýchané zázraky. A radost, kterou ti já dám, se nikdy neskončí. Tímto se končí první část příručky. Další část bude vlastně rozvedením poslední meditace, tedy faktu, že Ježíš žije. A co Všechno z toho vyplývá pro ty, kteří neviděli a uvěřili. Bude to současně příprava na první přijetí svátosti smíření - Eucharistie.

Druhá část 44. Trojjediný Bůh Ježíš tedy žije! Velká byla radost jeho přátel, když se s ním mohli znovu setkat, vidět ho, dotýkat se ho, vyprávět si s ním. Pokaždé, když Ježíš mezi ně přišel, řekl jim mnoho důležitého. Vysvětlil jim smysl svého utrpení a smrti. Objasnil jim celé svoje poslání. Přesvědčil je, že je opravdu Bohem, takže si uvědomili, že v jeho lidské podobě jim nabízí přátelství sám vznešený Bůh. Vyprávěl jim o svých dalších plánech s lidmi, tedy i s námi, protože nepřišel jen pro ty, se kterými se setkával po třicet let svého života, ale i kvůli nám. A proto potřeboval spolupracovníky, aby se i jiní dověděli o něm, aby ho mohli poznat, aby se s ním mohli setkávat. Dal tedy apoštolům velikou úlohu, aby šli do světa a vyprávěli všem lidem o něm a o tom, co je naučil. Slíbil jim, že zůstane s nimi, i se všemi dalšími lidmi navždy, dokud jen bude trvat svět. 12

Zůstal však s nimi jen čtyřicet dní po svém vzkříšení. Potom se rozloučil s apoštoly a vystoupil do nebe. Co nyní? Jak splnit všechno to, co od nich Ježíš chtěl? Jak to mají lidem povědět? Vždyť jsou jen prostí rybáři, a ne učení řečníci. Vyprávět velkým zástupům lidí, to přece není lehké! Jak začít? A kde? Zde, v Jeruzalémě má Ježíš mnoho nepřátel. Jak umučili jeho, mohou umučit i je. A odejít někam jinam? Těžko je jít mezi neznámé lidi. Budou jim věřit? Nevysmějí se jim? Dokud byl Ježíš s nimi, bylo jim tak příjemně. S ním se ničeho nebáli. A když jim vyprávěl, co mají dělat, zdálo se jim to krásné, těšili se na to. Ale nyní, když zůstali sami, byli najednou bezradní. Zůstali tedy uvnitř, v pečlivě zamčeném domě. Přemýšleli, radili se, ale nic jim to nepomohlo. Cítili se ubozí, slabí a neschopní. Potřebovali nutně pomoc. A proto se modlili. Tak, jak je to naučil Ježíš.

Deset dní žili společně v modlitbách. Všechen svůj strach a pochybnosti vypověděli Bohu. Řekli mu, že opravdu chtějí splnit všechno, co od nich očekává, ale že nevědí jak. Úpěnlivě prosili o pomoc, o východisko. Důvěřovali Bohu, věděli, že když je Ježíš pověřil nějakým posláním, že jim určitě pomůže, aby ho mohli vykonat. Vždyť on přece dobře věděl, jací jsou slabí, neschopní, a jak málo mají odvahy. Nezklamali se. Desátý den se v nich najednou cosi změnilo. Pocítili v sobě, že už vědí, jak mají jednat, a co bylo nejhlavnější - přestali se bát. Nevydrželi víc uvnitř, vyšli ven. Petr, který se ještě před nedávnem neodvážil přiznat ani obyčejné služce, že zná Ježíše, začal kázat velkému zástupu lidí o Ježíšovi. Vyprávěl tak přesvědčivě, že mnozí hned uvěřili a rozhodli se pro jiný život. Jak se to mohlo stát? Co způsobilo takovou velkou změnu. Vždyť to byl ještě větší zázrak, než když kdysi ulovili za chvíli velké množství ryb. Zázraky dělá jen Bůh. I tento zázrak udělal Bůh. Ale je to jiný druh zázraku, než ty, o kterých jsme dosud vyprávěli. Zkuste si vzpomenout. Říkali jsme, že celé stvoření je vlastně zázrak, když například z jednoho zrníčka vyroste mohutný strom a když zlomená kost sama sroste. Ale největší zázrak je jistě to, že celý vesmír vznikl z maličkého zrníčka, menšího než prášek. To všechno způsobil Bůh. Takto se Bůh projevil ve stvoření jako Původce, tedy jako Otec všeho. 13

Víme však, že lidé vlastní vinou pokazili krásné stvoření. A pokazili si i vztah k původci všeho, k Bohu. Proto se Bůh rozhodl zjevit se lidem v lidské podobě - v Ježíši. Víme, jakými zázraky Ježíš dokázal, že je opravdu Bohem. Apoštolové slyšeli každé slovo Ježíšova vyučování, byli při každém zázraku, přesvědčili se o jeho skutečném vzkříšení. Ale na to, aby byli schopni splnit poslání, kterým je Ježíš pověřil, musel Bůh způsobit v nich samotných, v jejich nitru zázrak, který je změnil. Bůh je naplnil svým Duchem. Duchem moudrosti, takže už věděli, jak mají mluvit. Duchem odvahy, že se ničeho nebáli. Duchem lásky, že toužili každému člověku dopřát to velké štěstí, které pocítili sami. Ten samý Bůh, který je Otcem všeho stvoření, je tedy i Synem, který se pro nás stal člověkem, a je i Duchem svatým, který nám dává nesmírně velké schopnosti. Říkáme to i tak, že jeden a ten stejný Bůh je ve třech Osobách jako Otec, Syn a Duch svatý. Proto se i žehnáváme "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého", abychom si to připomenuli. A když chceme oslavit Boha ve všech jeho projevech, i v jeho otcovství, i v Ježíšově oběti, i v poslání Ducha svatého, řekneme: "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku, tak ať je i nyní i vždycky i navěky věků." To je prastará modlitba, kterou denně oslovuje Boha nesmírné množství lidí. Od nynějška, když už znáte velké tajemství, že Bůh je jediný a současně trojí, tedy Trojjediný, vzpomeňte si na toto tajemství vždy, když se přežehnáte a modlíte se Sláva. Nelámejte si však tím hlavu, jak je to možné. Trochu vám může pomoci, že například váš otec je nejen otcem vás dětí, ale i synem svých rodičů a maminčiným manželem. A je to stále tentýž člověk. Ale to je jen takový příklad, není to docela tak. My nemůžeme být tak moudří, jako Bůh, abychom ho mohli pochopit. Toto tajemství není na chápání, ale na obdivování. A čím víc se s Bohem spřátelíte, čím víc ho budete poznávat, tím víc ho budete i obdivovat. Když chceme dětem vysvětlit něco těžkého, můžeme použít osvědčený trik. Třeba jen tak mimochodem můžete prohodit, že byste jim ještě mohli něco k tomu povědět, ale že je to příliš těžké, že by tomu ještě nerozuměly. Je třeba se při tom pochybovačně tvářit, že to tedy nijak nepřichází v úvahu. Děti se začnou toho domáhat, horlivě slibovat, jak velmi budou dávat pozor, abychom to přece jen zkusili. Nakonec se dáme přemluvit, ale pod podmínkou, že se musí velmi soustředit, a jestliže to přece jen nepochopí, ať to pustí z hlavy. Jeden Bůh ve třech Osobách je tajemství skutečně nepochopitelné a neproniknutelné. Ale asi nejlepší přirovnání máme sami v sobě. Dá se to zprostředkovat i dětem, ale jen s uvedenou přípravou. Schválně to není uvedeno v textu pro děti, ale jen jako možný doplněk těchto vysvětlivek pro vyučující. Nechť sami uváží, zda ho použijí. Tedy. Já mluvím a současně se poslouchám. Jsme dva? Hovořící a poslouchající? Ne. Jsem jen jeden. Jednám a současně se pozoruji. Jsme dva? Ne. Bůh sám sebe vnímá a pozoruje. Bůh Otec vidí sám sebe, tedy toho samého Boha. Říkáme, že Otec sám sebe vidí v Synovi. Je to ale tentýž Bůh, nejsou dva. Když já pozoruji a posuzuji sebe, někdy se sám sobě líbím, jindy se na sebe hněvám. Sám mám vůči sobě nějaký vztah. Bůh Otec se vidí v Synovi jen jako nekonečné Dobro. Vztah mezi Otcem a Synem je tedy vrcholná Láska. Duch Otce a Syna je Láskou, třetí Osobou téhož Boha. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. (Zjev 1,8) Pokračování příště 14

Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka „nakoukneme“ do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí. Alžírsko Je to největší země v Africe a desátá největší na světě. Není divu, protože Sahara - největší poušť na Zemi, se musí někam vlézt. Zabírá větší část Alžírska. Alžírsko je u nás známo méně. Více je známá země sousedící s Alžírskem - Tunis, kam se jezdí na dovolenou. Křesťanů je v Alžírsku málo, možná sto tisíc. Žijí velmi obtížně. Do vězení se mohou dostat i za mluvení o Ježíši se svým sousedem. A už vůbec nelze obracet Alžířany z islámu na křesťanství. V květnu loňského roku byl soudem v Oranu, krásném městě na pobřeží Středozemního moře, druhém největším v Alžírsku odsouzen k pěti letům vězení Siagha Krimo. Proč? Protože se podělil o svou víru se sousedem. Soused Krimo Siagha svědčil u soudu, že jej nutil, aby změnil svou víru a urazil proroka Hlavní město - Alžír Mohameda. Uvězněný je manžel a otec. Musel opustit ženu a Rozloha - 2 381 741 km2 devítiměsíční dítě. Když se otec vrátí z vězení, bude mít dítě pět Obyvatelstvo - 34 mil. let. Křesťanů - 0,3% Podél Středozemního moře na východě, je přímořská provincie na Bejaia. Tam to bylo loni pro křesťany velmi těžké. V květnu toho roku, úřady zavřely sedm protestanských kostelů. Z jakého důvodu? Chtějí křesťanům ztížit a narušit život. Zkuste si představit, že v neděli přijedete do kostela, a on je zamčený, přede dveřmi stojí policista a říká, že nikdo nemůže vstoupit a modlit se. A to se děje v Alžírsku. Saúdská Arábie Je pro muslimy nejdůležitější zemí a pro křesťany velmi nepřátelská. Na území dnešní Saúdské Arábie, obrovské a bohaté země na Arabském poloostrově, žil před stovkami let, Mohamed. Tam vytvořil muslimské náboženství. Dodnes muslimové z celého světa přicházejí na pouť do dvou svatých měst - Mekky a Mediny, kde Mohamed žil. Pro Kristovy následovníky, je těžké místo. V Království Saudské Arábie, je křesťanství nezákonné. Co to znamená? Nemůže tam být postaven kostel, kaple, ani ty nejmenší. K Pánu Ježíši se nemůžete modlit ani ve vaší domácnosti. Kněží nesmí na žádném místě slavit mši svatou. Speciální náboženská milice vyhledává křesťany, kteří se modlí. Před několika lety člen této náboženské milice zavraždil vlastní Hlavní město - Rijad 2 dceru Rani, protože se stala křesťankou. Dívka byla svázána a Rozloha - 2 149 690 km upálena zaživa. Obyvatelstvo - 26 mil. Opuštění islámu je v Saúdské Arábii trestáno smrtí. A přesto není Křesťanů - 2,1% nouze o statečné, kteří následují Ježíše. V lednu 2009, královské úřady zatkly 28-letého Hamoud Bin Saleha. Předtím studoval v zahraničí a měl přístup k Písmu, takže začal číst. Tak se setkal s Ježíšem, a vybral si ho jako svého Pána a Spasitele. Opustil islám a stal se křesťanem, a pak o tom napsal na internetu. Na reakci orgánů nečekal dlouho. Uvěznili ho za to, že věří v Ježíše. 15

Bangladéš V televizi jste se dozvěděli o Bangladéši jen při příležitosti povodní a cyklónů, a tyto tam často řádí. Velmi tragický byl cyklon v roce 1970. Zabil asi půl milionu lidí. Byla to jeden z největších přírodních katastrof dvacátého století. V dalších letech nebylo lépe. Bangladéš se nachází na velké nížině na úpatí Himalájí, odkud stékají velké řeky, které se často vylévají z koryt a způsobí záplavy. Největší řekou je Brahmaputra ústící do Bengálské zátoky. Je těžké uvěřit, že sedm procent plochy této malé země zabírají řeky a stojaté vody. Cyklony a záplavy způsobily, že obyvatelé Bangladéše jsou velmi chudí. Žije jich v této zemi více než 140 milionů. Většina z nich je muslimů, křesťanů je asi jen jeden milion. Bohužel, někteří Kristovi následovníci jsou pronásledováni pro svou víru. Hlavní město - Dhaka Stalo se to v roce 2009 v hlavním městě Dhaka. 25-letý student Rozloha - 144 000 km2 Anup Rodrigues byl zbit železnými tyčemi a bambusovými Obyvatelstvo - 164 mil. holemi. Útočníci byli čtyři. Měli na sobě tradiční muslimské Křesťanů - 0,8% oblečení. Křičeli na Anupa, že křesťané jsou "prokletí národa." Mladý student neměl čas se bránit. Modlil se k Panně Marii, aby ho posílila, a při vhodné příležitosti se útočníkům vytrhl z rukou a utekl do svého domu. Vyděšená maminka se bála jít na policii. Bála se, že místo pomoci svému synu, by mu policisté mohli ublížit ještě víc. (Mały Gość)

Rytíř z Facebooku Jedu domů z práce v přeplněném autobusu. Sedím asi uprostřed vozu, u okýnka. Přede mnou skoro samá mládež dojíždějící za vzděláním buďto nejčastěji poslouchá MP3, píše SMS nebo si důvěrně špitá o tom novém příteli ze školy, z internetu či diskotéky. Do autobusu přistoupila paní o berlích. Batůžek na zádech, pohybuje se ztěžka vpřed s ostatními postupujícími cestujícími. Berlemi naráží do paží krajních sedících. Dívám se, jestli ji někdo z těch mladých a krásných děvčat snících o bezva klukovi pustí sednout. Ale nikdo nemá slitování. Asi budu muset trapně poprosit mladíka, co sedí vedle mě, aby mě pustil stoupnout, abych jí uvolnila místo. Ale vtom se ze sedadla přede mnou zvedá asi 25-letý mladý muž. Tak přece se někdo smiloval… Zas tak špatné to s těmi mladými nebude… Jedeme dál a mladému dobrodinci se uvolnilo místo a tak si může opět sednout. Vzápětí přistupuje mladá maminka s ročním dítětem na rukou, kterému se tento způsob cestování vůbec nezamlouvá a dává to hlasitě najevo. A zase se opakuje stejná situace. Děvčata sedí jak přibitá (ještě si asi neměla možnost vyzkoušet, jaké je cestování s malým dítětem) a zvedá se ten stejný mladík. Paní mu děkuje, já ho obdivně okukuji a říkám si – tak toho by si teď měly prohlédnout všechny ty krásné slečny, které marně hledají svého rytíře na facebooku či diskotéce. To je ten pravý… HMa 16

Naše služba na pouti v Žarošicích Bošovská farnost putuje do Žarošic na zásvětnou pouť v srpnu na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Před pěti lety byl 13. srpen - fatimský den - v neděli a kryl se s naší poutí. Naše farnost dostala službu při mši a tím pádem slavila svoji zásvětnou pouť. Já a ještě další tři ženy jsme byly osloveny, jestli bychom nešly v částečně obnovených bošovských krojích svobodná děvčata nechtěla jít. Souhlasily jsme, protože k pouti kroj patří. Byly trochu problémy, obnovené sukně a rukávce nám padly, horší to bylo s kordulkami - ty byly původní, sto let staré a my jsme je tak tak oblékly. Vše ale dobře dopadlo. Já jsem do té doby o našem původním kroji moc nevěděla, zachoval se díky našemu starostovi - v obci zanikl a nosí se už asi 80 let kyjovský kroj. S kamarádkou jsme navštívily starostu a radili se, co by se dál dalo s krojem dělat. Kroj se nám zalíbil. Rozhodla jsem se, že sobě a dceři pořídím vlastní bošovský kroj. V té době jsem pečovala o vážně nemocného syna a tak to pro mě bylo odreagování od starostí. Začala jsem kordulkami, které se povedly, a starosta mne oslovil, jestli bych nevyšila další k obnoveným sukním a rukávcům, aby ženský kroj byl kompletní a staré kordulky zůstaly zachovány. Jednalo se o šest kordulek. Nakonec se ještě dodělávalo šest mužských kompletních krojů, a já jsem vyšila kroj i manželovi. Vše bylo nachystáno na Sjezd bošovských rodáků 2010. Letos asi po deseti letech jsem byla na Zlaté sobotě. Co začaly "třináctky", jezdím na ně a Zlatá sobota mě už pro množství lidí moc nelákala. Docela jsem se těšila na průvod se sochami, doprovod v krojích, o kterých už něco málo vím. Přišlo mi líto, že od nás v průvodu nikdo není. Z ničeho nic jsem zatoužila, aby se se sochou zúčastnila i naše farnost. Co tak za rok? Asi neuskutečnitelné. S touto touhou jsem z pouti 10. září odjížděla. Na zářijové "třináctce" jsem nebyla. Jaké bylo moje překvapení, když mi maminka 14. září volala, že v říjnu mají Otnice, Bošovice, Lovčičky a Milešovice službu při poutní mši. A další, když otec Buchta řekl, že byl osloven jako třetí nebo čtvrtý - poté co předchozí oslovené farnosti službu odřekly. Jako bonus - mši bude sloužit Miloslav kardinál Vlk. Fatimské poutě se v Žarošicích slaví polokulatý patnáctý rok - od r. 1997. Už delší dobu nevěřím na náhody. Ale takové řízení Ducha Svatého? Příprava pouti nebyla bez problémů. Nakonec nás jelo čtrnáct krojovaných pozdravit Starou Matku Boží žarošskou. Neměl to Bůh, Duch Svatý a Panna Maria nachystáno už před pěti lety? Kéž tato pouť přinese své ovoce do všech rodin zúčastněných farností. Helena Procházková Bošovice

17

ABECEDA ŽIVOTA A je ALEJ třešní z jara, alej bílá jako pára. B jsou BARVY zahrad v září, i tu kytku čeká stáří. C jsou CESTY tam a zpátky, někdy dlouhý někdy krátký. D je DOMOV v tichém koutě, tam kde končí všechny poutě. E je EVA první žena, z ráje pro hřích vyhoštěna. F je FALEŠ sestra zrady, k ní se raděj otoč zády. G jsou GESTA, němá slova, za která se všechno schová. H jsou HVĚZDY, co se třpytí, střepy slunce, noční kvítí. CH je CHLÉB náš, živých lánů, naděj chudých, jídlo pánů. I je inkoust první řádky, co jsi čmáral do pohádky. J je JIZVA v duši skrytá, jizvy život nepočítá. K je KÁMEN - nezestárne, jenom člověk to má marné. L je LÁSKA, slabé chrání, za peníze není k mání. M je MATKA, má nás ráda, i když pláče, i když strádá. N je NOUZE, přepych střídá, často po ní chodí bída. O je OMYL, to se stává, čekáš pád a přijde sláva. P je PRAVDA, maják v bouřích, nikdy oči nezamhouří. R je RADOST, malé ptáče, co si jen tak světem skáče. S je SMUTEK - kreslí vrásky, někdy zbývá z velké lásky. T je TOUHA, voda živá, její pramen v každém bývá. U je ÚŽAS dětských očí, nad tím, že se země točí. V je horká VŮNĚ hlíny, každý musí mezi stíny. Z je ZEMŘÍT a tak tedy, zet je konec abecedy…

18

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme.

Sandro Botticelli - Pokoušení Krista V centru obrazu se nachází chrám, přinášení oběti a lidé shromáždění kolem obětiště. Tak je to správné. V centru života každého jednotlivce by měla být služba Bohu a bližnímu (což je vlastně naplnění největšího z přikázání - milovat Boha a bližního). V první řadě to platí o Ježíši, který do centra své pozornosti kladl oslavu svého nebeského Otce a službu bližním. Pokušitel se snažil Ježíše vyvést z tohoto zaměření. Každé z pokušení je vlastně zaměřené na to, aby Ježíš do svého vlastního centra položil svoje ego. Pokušitel začíná nenápadně: po tak velkém půstu si zasloužíš kousek chleba. Celkem maličkou skývu. Můžeš drobný kamínek proměnit na bochník. Jsi hladový, nuže do toho. Proměň kámen na chléb, vždyť tím nikomu neublížíš. A víš co, když už budeš proměňovat, proměň všechny tyto kameny, vždyť můžeš mít chleba, kolik chceš. Toto pokušení vypadá nevinně. Ale za ním se skrývá pokušení egoismu, aby Ježíš myslel více na sebe než na Otce a aby svou moc použil na uspokojení jedné ze základních lidských potřeb. Pokušitel je velmi rafinovaný. Umí se dobře zamaskovat. Většinou přichází přestrojený do vznešených myšlenkových hávů. Tak je tomu i na obraze. Pokušitel přichází k Ježíši v podobě mnicha - poustevníka (vlevo nahoře). Podobně je tomu i při dalším pokušení, když vynesl Ježíše na vrchol chrámu. Opět je oblečený do mnišského šatu a pobízí Ježíše, aby vyzkoušel, zda ho Otec zachrání, pokud skočí dolů. Vždyť Otec ho jistě zachrání a vedle toho si získá úctu i pozornost lidu. I toto pokušení má egocentrický charakter. I poslední pokušení je zaměřeno na to, aby Ježíš hleděl především na své ego: Dám ti všechna království světa, pokud se mi budeš klanět. Můžeme si všimnout, že pokušitel svou taktiku stupňuje od bezvýznamné maličkosti - proměnění kamenů na chléb k otevřené vzpouře proti nebeskému Otci: pokud se mi budeš klanět… Ježíšovo pokušení je vlastně pokušením moci, aby Ježíš podlehl zneužití své Božské moci pouze ve svůj vlastní prospěch, ať už jsou to kameny, popularita nebo moc nad světem. Ježíš odolává každému pokušení, neboť není zaměřen na sebe, ale na svého nebeského Otce a na spásu lidstva. Ježíš nehledá svou slávu, ale oslavení Otce a oslavení lidského pokolení. Pokušitel až nyní ukazuje svou pravou tvář, odhazuje svůj převlek a odchází od Ježíše. "Když ho ďábel opustil, přišli andělé a sloužili mu" (Mt 4, 11). Při znázornění třetího pokušení andělé připravují za Ježíšem stůl, který lze chápat jako předzvěst eucharistie. Pokušení na poušti tvoří diptych s Ježíšovým posledním pokušením: "Zachraň sám sebe! Pokud si Boží Syn, sestup z kříže! "(Mt 27,40). Toto pokušení je opět zaměřené na Ježíšovo ego, aby využil svou moc ve prospěch sebe. Tajemství kříže je úzce spjato s tajemstvím eucharistie, která je zpřítomněním 19

Ježíšovy smrti na kříži, když Ježíš obětoval svůj život za nás. Jeho oběť na kříži je potvrzením toho, že Ježíš do svého centra nekladl sebe, ale druhé. Ježíš je pravým chrámem, kde se přináší pravá oběť. On je pravou obětí smíření. V něm se buduje pravé společenství s Bohem a pravé společenství Božích synů a dcer. Kdo klade do svého centra Ježíše, klade do centra své pozornosti Boha a člověka, protože Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk. Skutečnou a Bohu milou obětí je, když zapomínáme na sebe a odevzdáváme se bližním. Sám Bůh je vzájemným darováním jednotlivých božských osob v Nejsvětější Trojici, a navenek dávání se Otce v Ježíši a Duchu Svatém člověku. Bůh je dávání se a to je láska, bez níž je vše marnost, jako kouř, co se rozplyne, který ve skutečnosti stojí v centru obrazu (vycházející z obětiště). Bez lásky je i ten nejkrásnější kult, i ta nejvznešenější oběť, i to nejpočetnější společenství pouze bohapusté prázdnotou.

Sandro Botticelli - vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi (1. 3. 1445 – 17. 5. 1510) byl italský renesanční malíř, významný představitel florentské školy. Byl synem koželuha, jenž se usadil se svou ženou a šesti dětmi nedaleko kostela Všech svatých ve Florencii. Přezdívka jednoho z jeho starších bratrů Giovanniho, který našel smysl života ve světě financí, Botticeli (Soudek) se později přenesla na Sandra. Existuje také verze, že jeho přezdívka pochází z italského „battigello“ – tedy zlatotepec. Tu pravděpodobně získal během několika let práce ve zlatotepecké dílně svého již zmíněného bratra. Jeho umělecká dráha začala patrně ve zlatnické dílně jeho bratra Antonia, později byl rodinou svěřen do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře a zběhlého mnicha. Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval především na zakázku rodu Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí florentského dómu. Na konci svého života pracoval zřejmě pod vlivem Savonarolových plamenných kázání výhradně na obrazech s křesťanskými tématy. Sandro Botticelli umřel 17. května 1510 a byl pohřben v kostele Všech svatých. Jeho dílo brzy upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až na konci 19. století. 20

Kapitolky z historie papežů Všichni víme, že Církev řídí jako viditelná hlava papež. Jací to však byli muži, čím se vyznačovali? V následující rubrice se pokusíme podívat na ty, kteří byli ve svém století výjimeční.

Sv. Soter - patron dobré lásky Byl další římský biskup, který vedl Církev žijící v katakombách. Bylo těžké vidět křesťany v římské davu. Ačkoli říše byla tolerantní, a v každé uličce v milionovém městě, stálo mnoho chrámů a svatyní, křesťanské však mezi nimi nebyli. Ve druhém století, podobně jako v době svatého Petra, bylo křesťanství ještě neuznané státem. Nicméně, Církev rostla v síle, jako naděje na lepší svět pro všechny. Pouze na tajných modlitebních setkáních stál vedle sebe římský občan a otrok, jako lidé sobě rovní a svobodní. Podzemní Církev Křesťané se setkávali v domácnostech nebo převážně v katakombách, velkých podzemních hřbitovech, které byly postaveny za městskými hradbami. Jedny z nich, u slavné Appijské cesty (Via Appia), vybudoval na počátku druhého století papež Calixtus I.. Bylo to jak pohřebiště prvních křesťanů, tak i místo setkání. Hrobky spojené chodbami v sopečném tufu tvořily podzemí města Říma. V katakombách, které jsou pojmenovány po jejich tvůrci tzv. katakomby sv. Kalista, byli pohřbeno devět papežů a mučedníci z doby pronásledování. Až do dnešního dne se toto místo nazývá malým Vatikánem. Soterovy reformy V polovině druhého století stál v čele římské církve jako další biskup Soter. Přišel z římské provincie Campania. Usměrňoval nejen římskou obec, ale i křesťanské obce po celém současném světě, a napomínal ostatní biskupy. Křesťané nebyli už jen v Jeruzalémě, kompletně zničeném v minulém století Titovými legionáři. Křesťané byli hlavně ve velkých městech, jako jsou Alexandrie a Antiochie. Nicméně, jejich střed byl v Římě. Soter, podobně jako jeho předchůdci, se musel starat o jednotu předávání víry, což v tehdejším světě nebylo snadné. Křesťané pocházeli z různých kulturních tradic, proto se Soter pozoroval, kdy se slaví společné zvyky a svátky. Výsledkem bylo přijetí jednoho dne oslav Velikonoc, povinné pro celou Církev. Nařídil také otázky spojené se svátostí manželství. Doporučuje, aby platné a svátostné manželství bylo uzavřeno v přítomnosti kněze, který by je požehnal, což bylo velmi důležité pro budoucnost.

21

Kalistovy katakomby

Problémy s kadidlem Soter musel také čelit nové vlně náboženského pronásledování, které se rozpoutalo za vlády císaře Marka Aurelia (161-180), vynikajícího vládce, který chtěl reformovat stát, ale strach z křesťanství jako síly, která rozloží říši zevnitř. O jeho době mimo jiné vypovídá slavný film "Gladiator". Ti, kdo ho viděli, si mohou představit krásu a slávu této moci, jejíž autorita se rozšířila po celém tehdejším civilizovaném světě - od Rýna a Dunaje v Evropě po Eufrat a Tigris v Asii. Církev, kterou vedl Soter, musela čelit této moci, Marcus Aurelius protože se snažila prosadit modlářství mezi křesťany. Marcus Aurelius byl poněkud lhostejný k náboženství. Stačilo, aby si občané plnili své povinnosti týkající se oficiálního kultu - vykonali oběť v chrámu Jupitera na Kapitolu, nebo v přední části domu zapálili kadidlo na počest božství a geniality císaře. V co opravdu věří, se už neptal. Na křesťany v Římě se od času Nera dívalo vždy s podezřením. Pokud stoupenec "víry východní", jak se jim říkalo, byl prostý dělník, nebo obchodník, neměli s tím problémem. Pokud se však k účasti na setkání křesťanů rozhodl římský patricij, byl odsouzen k praetorovi, čekalo ho zatčení, uvěznění a později odsouzení k vyhnanství, a někdy i smrt. Marcus Aurelius nařídil povinnost pálení kadidla na úmysl génia císaře, a ne proto, že věřil, že by byl Bůh. Nicméně považoval kult oficiálního státního náboženství za faktor nezbytného ztmelení nadnárodní a multináboženské říše. Proto byl přísně vymáhán soudní příkaz k uctívání císaře. Zatímco pronásledování za Nera bylo gesto šílence, za Marka Aurelia bylo součástí vědomé politiky státu. Doba zkoušky Křesťané byli zatýkáni a házeni lvům v době velkolepých her konaných v Koloseu. Marcus Aurelius hry nemiloval, ale rozhodl křesťany příkladně, ale i symbolicky trestat. Nechal je svézt do arény Kolosea při oslavách největších pohanských svátků. Měli tak být velkým lákadlem pro dav, ale i jasným varováním pro ty, kteří odmítali božské uctívání císaře, aby viděli, jak krutá smrt je čeká. Vlna pronásledování otřásla celým křesťanským světem. Někteří navrhovali pro přežití kompromis - pálit kadidlo na počest císaře, zatímco by se modlili k pravému Bohu. Soter toto nepřijal a všem připomněl obsahu prvního přikázání. Sám zemřel, a byl uctíván jako mučedník, i když okolnosti jeho smrti nejsou přesně známy. (Mały Gość)

22

Odvolávám Co se děje při svátosti nemocných? Kněz těžce nemocného pomaže olejem, aby byl nemocný posílen.

"Žádný kněz u smrtelného lože!" Tak zněl nový zákon svobodných zednářů. Tento spolek byl v minulém století silně zaměřen proti Církvi. Velmistr belgických zednářů Verhaegen vymyslel nový zákon velmi zchytrale. Aby v budoucnosti žádného nemocného svobodného zednáře nemohl navštívit kněz, měli u jeho postele držet stráž tři jiní zednáři. Verhaegen chtěl nový zákon prosadit také ve Francii a v Itálii. Proto jezdil od města k městu, vystupoval na přednáškách a měl velký úspěch. Když se vracel z Itálie, musel v silném mrazu v roce 1862 projít alpskými průsmyky. Vozem, saněmi a na mezcích konečně dorazil k průsmyku Mont-Cenis. Napůl zmrzlý vstoupil do hospody a poručil si horký nápoj. Nějaká dívka mu přinesla grog. Verhaegen se ho nemohl dočkat. Spěšně grog spolykal. Náhle vykřikl a vyskočil. Nápoj byl vařící. Spálil si hrdlo, jícen a žaludek. Ve velkém spěchu pak pokračoval do Bruselu. Okamžitě byli svoláni nejlepší lékaři z města. Jenom ale potřásli hlavami, protože mu nemohli nijak pomoci. Druhý den po příjezdu do Bruselu ztratil Verhaegen veškerou naději na uzdravení. Toho dne totiž vstoupili do jeho pokoje nezváni tři zednáři. S kamennými tvářemi drželi stráž, aniž by řekli slovo. Verhaegena přemohl hnus nad tímto temným náboženstvím a brzy pocítil obrovskou touhu po náboženství svého dětství: po církvi Kristově. Volal kněze, ale tři strážci zajistili dveře a kněz nemohl vejít. Tak zemřel Verhaegen bez rozhřešení a bez duševní posily pomazání nemocných. V den jeho pohřbu se našly stopy jeho osamělého smrtelného zápasu. V tapetě bylo nehtem vyryto: "Lituji a odvolávám. Verhaegen."

Výměna Otec měl jet do města a jeho pětiletá dcerka se ho vyptávala, co jí tam koupí. Nenechala ho na pokoji a stále znovu mu dávala stejnou otázku. Táta nakonec ztratil trpělivost a vybuchl. "Kup mi tohle, kup mi támhleto," napodoboval holčičku. "Ty myslíš jen na to, co ti mají dát tví rodiče. Rád bych věděl, co dáváš ty nám!" Odpověď holčičky ho zcela odzbrojila. "Já vás mám přece ráda, to vám dávám," řekla jednoduše. Jeden milionář umíral uprostřed svých dědiců. "Děti moje, opouštím vás," zašeptal. A všichni kolem něho sborem zakřičeli: "Kolik?" Skutečně bohatý je však jen ten člověk, ke kterému běží děti vždycky, i když má prázdné ruce. Co hledáš v životě ty? Co chceš ty měnit? 23

Křest Křest je dar Boží Poselství Benedikta XVI. k postní době Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni (srov. Kol 2,12). Drazí bratři a sestry, Postní doba, která nás přivádí ke slavení Velikonoc, je pro církev velmi důležitou a cennou liturgickou dobou, v souvislosti s níž vám s potěšením adresuji zvláštní poselství, aby byla prožívána s náležitou úctou. Církevní společenství hledí vstříc definitivnímu setkání se svým Ženichem o Velikonocích na věčnosti, namáhá se v modlitbách a činorodé lásce, zintenzivňuje svoji očistnou duchovní pouť, aby čerpala z mystéria vykoupení hojnost nového života v Kristu. 1. Tento život nám byl předán už v den našeho křtu, kdy jsme se křtem stali účastníky smrti a zmrtvýchvstání Krista a začalo naše radostné a povznášející dobrodružství učedníka (Homilie, 10.ledna 2010). Sv. Pavel ve svých listech opakovaně naléhá na jedinečné společenství se Synem Božím, uskutečněné tímto obmytím. Fakt, že ve většině případů je křest přijímán v ranném dětství, jasně poukazuje na to, že se jedná o Boží dar: nikdo si nezaslouží věčný život vlastními silami. Milosrdenství Boha, které smazává hřích a umožňuje zakoušet ve vlastním životě smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus (Flp 2,5), je člověku udíleno nezaslouženě. Apoštol národů vyjadřuje v listě Filipanům smysl proměny, ke které dochází účastí na smrti a zmrtvýchvstání Krista, a ukazuje její cíl: Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých (Flp 3,10-11). Křest tedy není obřad minulosti, nýbrž setkání s Kristem, které utváří veškerou existenci pokřtěného, uděluje mu život Boží a povolává jej k upřímnému obrácení, zahájenému a podporovanému milostí, která jej přivádí do stavu Kristovy zralosti. Křest a postní doba jsou spojeny zvláštním poutem určitého zakoušení milosti, která zachraňuje. Otcové Druhého vatikánského koncilu vyzvali všechny pastýře univerzální církve, aby více uplatňovali křestní prvky obsažené v postní liturgii (Sacrosanctum Concilium, 109). Církev totiž odevždy spojuje Velikonoční vigilii s udělováním křtu. V této svátosti se uskutečňuje ono veliké tajemství, kterým člověk umírá hříchu, je mu dána účast na novém životě ve Vzkříšeném Kristu a dostává téhož Božího Ducha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých (srov. Řím 8,11). Tento nezasloužený dar musí být v každém z nás ustavičně oživován a postní doba je něčím na způsob katechumenátu, který byl pro křesťany antické církve a je také pro katechumeny dnešní doby nezastupitelnou školou víry a křesťanského života. Všichni prožívají křest jako opravdu rozhodující moment celé svojí existence. 2. Jaká pomoc může být větší pro seriózní cestu k Velikonocím a k přípravě na oslavy Pánova Zmrtvýchvstání, než svěřit se Božímu Slovu Proto nás církev ve čteních z evangelia během postních nedělí přivádí k intenzivnímu setkání s Pánem a opětovně nás provází jednotlivými etapami křesťanské iniciace: pro katechumeny s vyhlídkou na přijetí svátosti znovuzrození; pro pokřtěné s vyhlídkou na nové a rozhodující kroky při následování Krista a k plnější odevzdanosti Jemu. 24

První neděle postní doby připomíná naši lidskou podmíněnost na této zemi. Vítězný boj proti pokušením, který stojí na počátku Ježíšova poslání, je pozváním k uvědomění si vlastní křehkosti a přijetí milosti, která osvobozuje od hříchu a vlévá novou sílu v Kristu, jenž je cestou, pravdou a životem (srov. Ordo Initiationis Christianae Adultorum, 25). Je to rozhodné připomenutí toho, že křesťanská víra v sobě podle Ježíšova příkladu a ve spojení s Ním zahrnuje určitý zápas proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě (Ef 6,12). Ďábel je v něm činný a neúnavný i dnes, když pokouší člověka, který se chce přiblížit k Pánu. Kristus z něho však vychází vítězně, aby otevřel také naše srdce pro naději a vedl nás k vítěznému překonávání svodů zla. Evangelium o Proměnění Páně nám klade před oči Kristovu slávu, která předjímá vzkříšení a ohlašuje zbožštění člověka. Křesťanské společenství si uvědomuje, že je - podobně jako apoštolové Petr, Jakub a Jan - vzato na vysokou horu (Mt 17,1), aby znovu přijalo v Kristu, jako synové v Synu, dar milosti Boží: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte (v.5). Je to pozvání zaujmout odstup od všedního lomozu a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně chce sdělovat Slovo, jež proniká do hloubi našeho ducha, kde se rozlišuje dobro a zlo (srov. Žid 4,12), a posiluje vůli následovat Pána. Ježíšova prosba Samaritánce: Dej mi napít (Jan 4,7), která je nabízena v liturgii třetí neděle, vyjadřuje vroucí zájem Boha o každého člověka a chce v našem srdci vzbudit touhu po daru vody, která tryská k životu věčnému (v. 14), po daru Ducha svatého, který činí z křesťanů opravdové ctitele schopné prosit Otce v duchu a pravdě (v. 23). Pouze tato voda může uhasit naši žízeň po dobru, pravdě a kráse! Pouze tato voda, kterou nám daroval Syn, svlažuje poušť neklidné a nespokojené duše, dokud nespočine v Bohu, jak to vyjadřují proslulá slova sv. Augustina. Neděle slepého od narození podává Krista jako světlo světa. Evangelium oslovuje každého z nás: Věříš v Syna člověka? Věřím, Pane! (Jan 9,35.38) odpovídá s radostí slepec od narození a stává se tak hlasem každého věřícího. Zázrak uzdravení je znamením, že Kristus chce spolu se zrakem otevřít náš vnitřní pohled, aby se naše víra stávala stále hlubší a abychom v Něm mohli rozpoznávat našeho jediného Spasitele. On osvěcuje všechny temnoty života a člověka uvádí do života synů světla. Když je nám v páté neděli zvěstováno Lazarovo vzkříšení, ocitáme se před posledním tajemstvím naší existence: Já jsem vzkříšení a život Věříš tomu? (Jan 13, 25-26). Pro křesťanské společenství je to moment, kdy spolu s Martou upřímně vkládáme veškerou naději v Ježíše Nazaretského: Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět (v. 27). Společenství s Kristem v tomto životě nás připravuje k překonání hranice smrti, abychom žili bez konce v Něm. Víra ve vzkříšení mrtvých a naděje života věčného otevírají náš pohled k poslednímu smyslu naší existence: Bůh stvořil člověka ke zmrtvýchvstání a k životu, a tato pravda dodává autentickou a definitivní dimenzi dějinám lidí, jejich osobní existenci i jejich sociálnímu soužití v kultuře, politice a ekonomice. Bez světla víry končí celý vesmír uzamčen v hrobě, bez budoucnosti a bez naděje. Postní doba nachází své dovršení ve Velikonočním třídenní, zejména ve vigilii svaté noci. Obnovením křestních slibů znovu potvrdíme, že Kristus je Pánem našeho života, onoho života, který nám udělil Bůh, když jsme se zrodili z vody a z Ducha svatého, a opětovně potvrdíme svůj pevný závazek odpovídat na působení milosti, abychom byli jeho učedníky. 3. Naše ponoření do smrti a zmrtvýchvstání Krista skrze svátost křtu nás denně podněcuje k osvobozování našeho srdce od tíže materiálních věcí, od egoistického pouta se zemí, které nás ochuzuje a brání nám v ochotě a otevřenosti vůči Bohu a bližnímu. V Kristu se Bůh zjevil jako Láska (srov. 1 Jan 4,7-10). Kříž Kristův, slovo kříže zjevuje spásonosnou moc Boha (srov. 1 Kor 1,18), který se dává, aby člověka pozvedl a 25

obdařil jej spásou; zjevuje lásku ve své nejradikálnější formě (Deus caritas est, 12). Postní doba vychovává ke stále radikálnějšímu životu lásky Kristovy prostřednictvím tradičních praktik postu, almužny a modlitby, vyjadřujících snahu o obrácení. Půst, který může mít různé motivace, má pro křesťana význam hluboce náboženský. Ochuzením svého stolu se učíme překonávat egoismus, abychom žili logikou darování a lásky; snášením nedostatku něčeho, co není zbytečné, učíme se odtrhávat pohled od svého já, abychom objevili Někoho vedle sebe a rozpoznávali Boha v tváři svých bratří. Pro křesťana není půst něčím, co uzavírá do nitra, nýbrž více otevírá člověka vůči Bohu a potřebám bližních a přetváří lásku k Bohu na lásku k bližnímu (srov. Mk 12.31). Na své cestě jsme vystaveni také pokušením po majetku, bažením po penězích, jež ohrožuje primát Boha v našem životě. Žádostivost po majetku vede k násilí, podvádění a smrti. Proto církev zvláště v postní době připomíná praxi almužen, tj. schopnost se dělit. Idolatrie majetku totiž nejenom vzdaluje od druhých, ale vyprazdňuje člověka, činí ho nešťastným, podvádí jej a oklamává, aniž by mohl realizovat to, co mu slibuje, protože staví materiální věci na místo Boha, jenž je jediným zdrojem života. Jak chápat otcovskou dobrotu Boha, je-li srdce plné samolibosti a vlastních plánů, o nichž se mylně domnívá, že mu zajistí budoucnost? Je pokušením, myslet si jako boháč z podobenství: Mám velké zásoby na mnoho let? Víme, co o tom soudí Pán: Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši? (Lk 12,19-20). Praktikování almužny je připomínkou primátu Boha a všímavosti vůči druhým, abychom znovu objevovali dobrotu našeho Otce a dostávalo se nám jeho milosrdenství. Během celé postní doby nám církev v obzvláštní hojnosti podává Boží Slovo. Jeho meditováním a vnitřním osvojováním se učíme cenné a nezastupitelné formě modlitby, abychom denně Božím Slovem žili, protože pozorné naslouchání Bohu, který nepřestává promlouvat k našemu srdci, živí cestu víry, kterou jsme započali dnem křtu. Modlitba nám také umožňuje osvojit si nové pojetí času: bez perspektivy věčnosti a transcedence se totiž naše kroky stáčejí k horizontu, který nemá budoucnost. V modlitbě však nacházíme čas pro Boha, poznáváme, že jeho slova nepominou (srov. Jan 16,22), vstupujeme do onoho vnitřního společenství s Ním, které nám nikdo nebude moce odejmout (srov. Jan 16,22) a otevíráme se k naději, která neklame, k životu věčnému. Postní putování, ve kterém jsme zváni rozjímat o tajemství kříže, je vlastně připodobňování se Kristu v jeho smrti (srov. Flp 3,10), a tím uskutečňování hluboké konverze našeho života: nechat se proměnit působením Ducha svatého jako sv. Pavel na cestě do Damašku; s rozhodností orientovat svoji existenci podle Boží vůle, osvobodit se ze svého egoismu, překonat touhu po ovládání druhých a otevřít se Kristově lásce. Postní doba je příhodným momentem pro uznání naší slabosti, abychom upřímně revidovali svůj život, přijali obnovující milost svátosti pokání a rázně vykročili ke Kristu. Drazí bratři a sestry, skrze osobní setkání s naším Vykupitelem a prostřednictvím půstu, almužny a modlitby, nás cesta obrácení vstříc Velikonocím povede ke znovu objevení našeho křtu. Obnovme v této postní době přijetí milosti, kterou nám v onom momentu daroval Bůh, aby osvěcovala a vedla všechny naše skutky. To co tato svátost znamená a uskutečňuje, jsme povoláni denně žít ve stále velkodušnějším a autentičtějším následování Krista. Na této cestě se svěřme Panně Marii, která zrodila Boží Slovo ve víře i v těle, abychom se jako Ona ponořili do smrti a zmrtvýchvstání jejího Syna Ježíše a měli život věčný. BENEDIKT XVI. (podle Radia Vatikán) 26

Pobožnost Køížové cesty a jejích 14 zastavení Jde o pobožnost, která symbolicky připomíná Ježíšovu potupnou cestu s křížem ulicemi Jeruzaléma až na Kalvárii. Dnešní schéma křížové cesty byla známa od 15. století. Její čtrnáct zastavení vyjadřuje dvojnásobnou plnost tělesného i duchovního utrpení

Vážená redakce, v postní době přicházíme do kostela na pobožnost křížové cesty. Zajímalo by mě, odkud se vzala tato pobožnost, odkdy se modlí a proč má čtrnáct zastavení. Souvisí uctívání kříže s budováním Kalvárii? Děkuji za odpověď. MONIKA, Žilinská diecéze Milá Moniko, křížová cesta (latinsky Via Dolorosa nebo Via Crucis) patří v postní době mezi oblíbenou pobožnost, která symbolicky připomíná Ježíšovu potupnou cestu s nesením kříže ulicemi Jeruzaléma až na Kalvárii. Vedla z Pilátova Pretoria (místo vyřčení ortelu) až na Golgotu (místo popravy). V současnosti křížovou cestu znázorňujeme ve čtrnácti zastaveních, každá z nich je označena křížem a obrazovým výjevem o umučení Páně. Devět událostí má přímý biblický podklad, nebo vychází z Písma nepřímo. Ostatní zastavení pocházejí z mimobiblických zdrojů (tři Kristovy pády v III., VII. A IX. zastavení) a z tradice (Veroničina rouška v VI. zastavení). Termínem křížová cesta se od 16. století označovala trasa, kterou prošel Kristus od Annáše až na Kalvárii. Události od Getsemanské zahrady po odsouzení se nazývaly cestou zajetí. Kult uctívaných míst Pěstovali ho křesťané v Jeruzalémě. Odtud se šířil dále a v západní církvi nabyl formu zvláštní pobožnosti křížové cesty. Zpočátku v Jeruzalémě docházelo jen k lokalizaci jednotlivých míst (zastavení) křížové cesty. Ve 4. století tam postavili Baziliku Anastasis (nad Kristovým hrobem, který je současně místem zmrtvýchvstání) a Baziliku Martyrion (pětilodní kostel naproti Anastasis, postavený na místě, kde byly nalezeny a uchovávány nástroje Kristových muk). Křesťanští poutníci přispěli k zesílení kultu tak, že od Getsemanské zahrady v procesí procházeli a dodnes procházejí po stopách Ježíšova trýznění, zpívají písně, zapalují svíce, tvoří dramatizaci jeho bičování, korunování trním a ukřižování. K zobecnění pobožnosti křížové cesty přispěl papež Inocenc XI., který v roce 1686 udělil františkánům privilegium odpovědnosti za tento kult. Od roku 1688 tito řeholníci začali zakládat křížové cesty ve svých konventech. Františkán Leonardo z Porta Maurizia (1678 - 1751) založil křížové cesty na 572 místech. V roce 1750 tak učinil i v římském Koloseu. Papež Inocenc XII. v roce 1692 ustanovil odpustky pro každého, kdo vykoná pobožnost křížové cesty. Benedikt XIII. v roce 1726 tyto odpustky rozšířil. V 18. století se začaly zřizovat křížové cesty ve všech kostelech a kaplích. U nás je šířili zejména jezuité jako součást rekatolizace a barokní zbožnosti. 27

Zmínky o křížové cestě V 11. - 13. století v souvislosti s křižáckými výpravami došlo k dalšímu zvelebení tohoto kultu. První narážka na křížovou cestu v dnešním slova smyslu se objevila v díle Ernula z roku 1228. Vzpomíná bránu, kterou Kristus prošel z města směrem ke Kalvárii. Dominikán Ricoldo z Montecroce v knize O putování z roku 1288 jmenuje další místa spojená s Ježíšovým utrpením: Herodův palác, Pilátovo Pretórium s Litostrotem, setkání se ženami, s matkou Marií, se Šimonem z Kyrény, ale i otvor po kříži, kámen, na kterém pomazali Kristovo tělo a odkud ho uložili do hrobu. Jakub z Verony z roku 1335 vzpomíná Veroničin šátek. Pořadí a počet zastavení Františkáni po přijetí kustodie nad svatými místy ve Svaté zemi kolem roku 1320 ustálili pořadí zastavení křížové cesty a v jejich chronologickém sledu vytyčili další místa: Herodův dům, místo bičování, korunování trním, místo, kde odezněl výrok Ecce homo (Hle, člověk). Až do 18. století počet zastavení křížové cesty nebyl pevně stanoven, měl sedm až dvaatřicet zastavení. Dnešní schéma křížové cesty je známo od 15. století. Šlo o prvních dvanáct zastavení. Samotných čtrnáct zastavení, jak je známe my, je známých až z roku 1625 ze Španělska. Na konci 18. století došlo k definitivnímu ustálení počtu a pořadí jednotlivých zastavení křížové cesty. Písemný doklad o tom zachoval františkán Jan od Ježíše Krista ve svém deníku z roku 1818. A proč my známe čtrnáct zastavení křížové cesty? Je to také výsledek historického vývoje. Za číslem čtrnáct třeba hledat symboliku 7 krát 2, čili dvojnásobné plnosti tělesného i duchovního utrpení. Kalvárie budované v přírodě Kult křížové cesty se také šířil budováním Kalvárií v přírodě. Typologicky se rozlišují velká a malá kalvárie. Velké jsou postaveny na rozsáhlé upravené ploše a tvoří komplex zastavení křížové cesty s výjevy Kristova utrpení. Zastavení odpovídají rozmístění jako v Jeruzalémě. Tato místa se nazývají Svaté hory a pocházejí zejména z první poloviny 17. století (například Kalwaria Zebrzydowska v Polsku). Malé kalvárie jsou kapličková zastavení křížové cesty postavená mimo kostel. Pocházejí z 18. století. Ochozové kalvárie si věřící budovali u klášterů nebo významnějších kostelů. Na Slovensku se stavěly zejména malé kalvárie. Nejstarší z let 1744 - 1751 se nachází nad Banskou Štiavnicí, druhá nejvýznamnější se tyčí nad Prešovem. Tyto neodpovídají dnešním čtrnácti zastavením křížové cesty, jsou však cennými svědky vývoje lidové zbožnosti, úcty k trpícímu Vykupiteli a tajemstvím naší spásy.

28

Skandál na léka ské fakult Na zasedání vybraných expertů na lyonské lékařské fakultě se ptal vedoucí profesor mladého prosektora: "Co jste udělal s tím vaším beznadějným případem?" "Myslíte to děvče s pokročilým tuberkulózním nádorem na levém boku?" řekl mladý učenec. Pak se odmlčel. Celý sál napjatě, mlčky a dychtivě čekal na odpověď. Mladý lékař si odkašlal a řekl: "Ano - když jsem byl se svou učeností u konce, poslal jsem ji do Lurd." "Cože? Jak prosím? Snad nevěříte, že se tímto způsobem vaše pacientka uzdraví?" vybuchl pobouřený profesor, "vždyť se mám vysměje celý lékařský svět!" Mladý vědátor pokračoval klidně: "Pánové, něco se přece muselo dělat. Sám jsem už nepočítal s úspěchem. Dnes však mohu potvrdit, viděl jsem svoji pacientku ráno - uzdravenou. Je to nepochopitelné, ale je tomu tak. Můžete se o tom sami přesvědčit." Několik minut panovalo trapné mlčení. Pak řekl profesor: "Pane, myslím, že je zbytečné dál o tom s vámi hovořit." Bubnoval nervózně na desku stolu, potom se téměř slavnostně zvedl, sklonil se nad stolem, opřel se o prsty a pravil: "S takovými myšlenkami v hlavě, Monsieur Carrel, musím vám - bohužel - sdělit, že zde nemáte co pohledávat. Ode dneška jsou pro vás brány naší fakulty uzavřeny." "Cítíte-li se, pane profesore, tímto případem a mou přítomností ohrožen, půjdu vám raději s cesty." Carrel musel universitu opustit. Vsadil svou beznadějnou kariéru na to, že se od té chvíle vědecky zabýval uzdraveními v Lurdech - podivnými uzdraveními, která věda vysvětlit nedovedla. Roku 1903 doprovázel jako lékařský zplnomocněnec vlak s poutníky a byl svědkem dalšího zázraku. Mladá dívka - Marie Ferrand - měla už řadu měsíců tuberkulózní zánět pobřišnice a kaverny na plicích. Známý chirurg Bromilloux a další lékaři prohlásili, že je akutní nebezpečí smrti. Ale pak před očima Carrelovýma se tato dívka během minuty úplné uzdravila. Lékaři to nedovedli vysvětlit, ani sám Carrel ne. Znovu ji vyšetřil a nechápal. Z náboženského pochybování tehdy se hlásalo, že věda se musí oprostit od náboženských předsudků - se stal hledajícím a později stále upřímněji věřícím člověkem. Alexis Carrel odešel do USA, stal se badatelem v Rockefellerově ústavu v New Yorku. Pracoval na pěstování živých tkání "in vitro" v souvislosti s výzkumem rakoviny. Roku 1912 byl vyznamenán Nobelovou cenou za lékařství. Desetiletí pak studoval projevy člověka a výrazy těchto projevů v povolání, práci, okolí, vášní i nemoci. Výsledek? Kniha »Člověk, tvor neznámý«. V tomto díle píše také o podstatě a působení modlitby: "Modlitba je nejmocnější energie, kterou jsme schopni vyzařovat." V roce 1945 zemřel Carrel jako oběť nacismu. "Co jsem nejvíce miloval, tomu nejméně rozuměl: své katolické víře!" 29

Smrt s rukou na klice Když odjížděla v srpnu 1948 Magdaléna Carininová do Lurd, říkali lékaři:"Jestli ty se uzdravíš, uvěříme." V deseti letech dostala těžký zánět pohrudnice a bolesti v páteři. V třinácti kostní tuberkulózu. Pak ležela v různých sanatoriích v aparátu. Při operaci slepého střeva - to už mi bylo osmnáct - zjistil lékař nádorovitý zánět tuberkulosní povahy, který zachytil i pobřišnici a řadu tuberkulózních ložisek. Následovaly srdeční obtíže, zhoubná chudokrevnost a kostní zánět v podobě mokvající hlízy na noze. Příbuzní vozili dívku z jedné kliniky na druhou. Je tedy o její chorobě mnoho lékařských posudků. Dívka byla milá a srdečná, každý ji měl rád, Hluboká zbožnost jí dodávala statečnost. Lidská pomoc byla marná. Tehdy však vlaky s nemocnými nejezdily. Teprve začátkem roku 1947 - po matčině smrti - se tam dívka vypravila, ale vrátila se v ještě žalostnějším stavu, než odjížděla. Lékař připravil rodinu na brzký konec. Víra hory přenáší V létě si vyprosila Magdaléna nový zájezd. Dvacet let byla nemocná, z toho patnáct let ležela v ortopedickém aparátu. Živili ji jen slazenou vodou. Vážila pouhých 29 kg, Cesta byla mučivá, vysoká horečka, v Lurdech silné bolesti. Přesto trvala na tom, že se zúčastní všech pobožností. 15. srpna ji odnesli na nosítkách naposledy k jeskyni. Při druhém desátku růžence pocítila zvláštní bolesti u srdce, ale místo záchvatu se jí zmocnila veliká radost. Radostný pocit zintensivněl při průvodu, kdy biskup žehnal nemocné Nejsvětější Svátostí. Nejdříve bolesti - pak nesmírná radost. Tu si uvědomila, že je zdráva! Až na to přijdou sami O svém uzdravení se nikomu nezmínila, chtěla, aby to lékaři zjistili sami. Ve vlaku dostala veliký hlad, ošetřovatelka ji donesla malinovou šťávu, ta ovšem zdravé dívce nestačila. Mezitím se u ní zastavil lékaři: "Jak se daří?" "Docela dobře" odvětila mladá žena. Při vizitě lékaři zjistili, že otekliny zmizely, mokvající hlíza se beze stopy zacelila, horečka byla ta tam. Požádali jí, aby vstala, Magdaléna bez obtíží prošla oddělením - tedy i ochablé svalstvo se zázrakem upevnilo. Celý vlak zachvátilo vzrušení. Magdalena se uzdravila okamžitě, úplně a trvale. Ani ne za měsíc přibrala 22 kg. A začala normálně pracovat. Založila laické sdružení "Rodinu Panny Marie", získala mnoho spolupracovníků a snažila se s nimi pomáhat lidem na cestě k Bohu jako jí pomohla Matka Boží ke zdraví. Ale k uznání zázraku je kamenitá a zdlouhavá cesta Dvanáct let trvalo, než milánský arcibiskup Montini - pozdější Pavel VI. - prohlásil uzdravení za zázračné. Každé zázračné uzdravení V Lurdech se totiž předkládá nejdříve místní lékařské kanceláři, je-li opravdu z hlediska vědy nevysvětlitelné, potom putuje k Mezinárodnímu lékařskému výboru v Paříži. Usoudí-li i tato instituce, že vědecky se nedá uzdravení vysvětlit; pošle lurdský biskup všechen materiál tomu biskupovi, do jehož oblasti uzdravená osoba patří. Tam je přezkoumá po náboženské stránce komise teologů. 30

Od prvního zjevení Panny Marie malé Bernardetě v Lurdech r. 1858 do roku 1960, to je, za více než 100 let bylo vědou a Církví uznáno za skutečné zázraky jen 57 případů. Uzdraveno bylo mnohem víc osob, ale někteří neměli všechny lékařské doklady, nebo nebylo uzdravení úplné, či se jednalo o autosugesci, nebo se osoba uzdravovala pozvolna, někdy nebyla dokázána souvislost uzdravení s poutí do Lurd a jiné menší či větší nedostatky. Mnohem větší a vzácnější než uzdravení těla je náhlé uzdravení duše zázrak milosti. Člověk má totiž svobodnou vůli, kterou i Bůh respektuje. Pomáhá mu v bludišti, Do kterého se člověk zaplétá svými slabostmi a nevědomostí, na správnou cestu, k místu, kde mu chce dát sám sebe. Nikdy ho však nenutí. Lidské tělo se nevzpírá hojivé ruce Boží - lidský duch, bohužel ano, ačkoliv tělo je smrtelné a duše půjde po smrti tím směrem, který si podle - nebo proti - Božím signálům vybrala. Konec tohoto směru nazývá víra nebe, nebo peklo. Čas přestane existovat… Očistec je jen bolestná, prodloužená cesta k nebi - k Bohu, našemu DOMOVU.

Dar lásky 15. Láska je uctivá Podobně vy, muži: žijte se svou ženou s osvícenou rozvážností, protože ona je pohlaví slabší. Chovejte se k ní s náležitou úctou jakožto k spoludědičce milosti, to je života (věčného), aby vaše modlitby nenarážely na překážky. (1 Petr 3,7) V našem jazyce jsou jistá slova, která mají působivý smysl. Když je použijeme, vždy se s nimi spojuje respekt. Tato slova nikdy neztratí svou nadčasovou kvalitu, úroveň a důstojnost. Na jedno z nich se dnes zaměříme. Je to slovo úcta. Ctít někoho znamená respektovat ho a uznávat, přistupovat k němu jako k mimořádnému a hodnotnému člověku. Když s ním mluvíme, vyjadřujeme se jasně a srozumitelně. Jsme zdvořilí. A když on říká něco nám, bereme ho vážně, přikládáme jeho slovům velký význam. Pokud nás o něco požádá, vyhovíme mu, když je to jen trochu možné, jednoduše z úcty k jeho osobnosti. Bible nám říká, abychom "ctili" svého otce a matku, a také lidi, co mají autoritu. Je to výzva, abychom uznávali postavení a hodnotu někoho jiného. Úcta je vznešené slovo. Platí to zejména v manželství. Ctít svého manžela či manželku znamená věnovat jim plnou pozornost, nemluvit s nimi zpoza novin či s očima upřenýma na televizní obrazovku. Když se dělají rozhodnutí, která ovlivní vás oba či celou rodinu, připisujte jejich názoru stejnou důležitost jako svému. Ctěte to, co říkají. Záleží na nich - a podle toho, jak k nim přistupujete, by to měli vědět. Ale je tu další slovo související s vyšším místem, slovo, které se nespojuje často s manželstvím, ačkoli toto spojení nelze podcenit. Je to slovo, které ve skutečnosti tvoří základ úcty - skutečný důvod, proč manžela nebo manželku respektujeme a ctíme je. To slovo je posvátný. 31

Pokud říkáme, že váš partner by měl být pro vás "posvátný", neznamená to, že on nebo ona jsou dokonalí. Posvátnost znamená, že jsou vyčleněni pro vyšší cíl - ne běžný a každodenní, ale zvláštní a jedinečný. Osoba, která se pro vás stane posvátnou, má ve vašem srdci místo, se kterým nikdo nemůže soupeřit. On či ona jsou pro vás posvátní, jsou to osoby, které je třeba ctít, chválit a obhajovat. Nevěsta se tak chová ke svým svatebním šatům. Po tom, co je má na sobě v mimořádný den, je zabalí, chrání a oddělí od všeho ostatního ve své skříni. Nepřistihli byste ji v nich při práci na dvoře nebo cestou do města. Svatební šaty mají pro ni zvláštní hodnotu. Tímto způsobem jsou pro ni posvátné. Když se dva lidé oddají, každý z nich se stane pro toho druhého "posvátným" na základě "svátosti manželství". To znamená, že žádnou jinou osobu na celém světě byste neměli zahrnovat stejnou oddaností a důvěrnou láskou. Váš vztah je jako žádný jiný. O fyzickou intimnost se dělíte pouze s ní, jen s ním. Plodíte s tou osobou děti. Vaše srdce, váš majetek, váš život by mělo obalovat něco neotřelého, ochranný prostor, o který se dělíte pouze s tímto jednotlivcem. Je to tak ve vašem manželství? Řekli by vaši partneři, že je ctíte a respektujete? Vyčlenili jste pro ně zvláštní místo a vysoce si je ceníte? Jsou pro vás posvátní? Snad nemáte takový pocit, a možná odůvodněně. Snad si přejete, aby někdo nestranný viděl, kolik neúcty se vám dostává od manželky nebo manžela - někdo, před kým by se styděli, kdyby se odhalilo, jací jsou ve skutečnosti za zavřenými dveřmi. Ale v lásce tomu tak není. Láska je uctivá, i když je odmítána. Láska přistupuje ke svému objektu jako k mimořádnému a posvátnému, i když vám možná bude odplatou jen nevděk. Je samozřejmě úžasné, když se manžel a manželka spojí s tímto záměrem, když se drží biblického přikázání, aby si byli "navzájem oddaní" v lásce a "předháněli se navzájem v uctivosti" (Řím 12,10). "Manželství ať mají všichni v úctě a manželské lůžko ať je neposkvrněné" (Žid 13,4). I když je vaše úsilí o úctu neopětované, měli byste být stejně uctiví. Taková je úloha lásky říct: "Ze všech, vztahů, co mám, si budu cenit nejvíce náš. Ze všech věcí, co chci obětovat, obětuji nejvíce tobě. Se všemi tvými selháním, hříchy, chybami a vinami - minulými, i současnými - se přesto rozhoduji milovat tě a ctít." Tak vytvoříte atmosféru, v níž se může nově rozhořet láska, ale povedete i srdce, aby znovu skutečně milovalo, vašeho partnera. A v tom je krása úcty. Úkol pro tento měsíc: Zvolte si způsob, jak něčím, co přesahuje vaši zaužívanou rutinu, vyjádříte úctu a respekt manželovi nebo manželce. Třeba tím, že jí podržíte dveře. Nebo tím, že uložíte na místo jeho oblečení. Může to být způsob, jak během komunikace nasloucháte nebo mluvíte. Dejte mu či jí najevo, že se jich vysoce ceníte. Jak jste se rozhodli projevit úctu? Jaký byl výsledek? Jakými jinými způsoby byste mohli projevit úctu i v následujících měsících?

******************** Bez úcty nemůže být láska a bez lásky šťastné manželství. autor neznámý Kdo už nedokáže obdivovat a ztrácet se v úctě, je duševně mrtev. Albert Einstein 32

Jak se připravit na přijetí svátosti pomazání nemocných Přijetí této svátosti vyžaduje, aby věřící byl v posvěcující milosti. Pomazání nemocných se obvykle spojuje s přijetím Eucharistie. Před udělováním svátosti se doporučuje přikrýt stůl ubrusem, na kterém je kříž, svíce, svěcená voda s ratolestí a vata na očištění prstů.

Vážená redakce, četla informaci o vydání liturgické knihy Pomazání nemocných a pastorační péče o ně. Jelikož se starám o těžce nemocného otce, chtěla bych vědět, jak mám postupovat, aby tatínek přijal tuto svátost, a co je třeba připravit v domácnosti, pokud nás navštíví kněz. Děkuji. DANIELA Milá Danielo, u starších lidí, bohužel, převládá názor, že svátost pomazání nemocných je určena pouze umírajícím. Rodina a ani nemocný či starý člověk často nechtějí ani slyšet o knězi z důvodu této předpojatosti a nesprávného chápání svátosti pomazání nemocných. Pokud je váš otec praktikujícím křesťanem, nebude těžké povzbudit jej k tomu, aby se odhodlal přijmout tuto svátost. Ona je určena všem (i mladým), kteří trpí vážnou nemocí, nebo těm, kteří dosáhli vysoký věk. Složitější je to v případě, že rodina či dotyčný v sobě nesou zmíněné pochybnosti. Tehdy je třeba prosit o Boží milost a prozřetelné jednání. Z pastorační praxe víme, že pokud se věřící ve farnosti, příbuzní a známí modlí za tohoto člověka, Bůh rád vyslyší jejich prosby a okolnosti se nakonec uspořádají tak, že nemocný přijme tuto svátost. Pokud si nemocný nebo starý člověk sám přeje přijmout svátost pomazání nemocných, je třeba se co nejdříve obrátit na místního kněze - faráře, aby svátost udělil. Když nemocný leží v nemocnici, třeba se informovat přímo tam, nebo na farním úřadě, pod který daná nemocnice spadá. V mnoha našich nemocnicích totiž tuto službu vykonávají nemocniční kaplani. V případě akutního nebezpečí smrti třeba volat kněze co nejdříve a nečekat, že se stav zlepší, nebo odkládat to, abychom příbuzného "neznepokojily". Jde přece o spásu jeho duše. Ve většině farností kněz před prvním pátkem navštěvuje staré a nemocné věřící, a tak zná okolnosti jejich života a průběžně jim, podle potřeb uděluje i tuto svátost. Co se týká slavení svátosti pomazání nemocných, protože ta je obvykle spojena i se svatým přijímáním, je třeba připravit: stůl přikrýt ubrusem, na který kněz položí Nejsvětější Svátost Oltářní. Na stůl položit kříž, svíce, případně květiny. Kromě těchto předmětů je vhodné připravit i nádobu se svěcenou vodou a malou ratolest, kterou kněz na úvod obřadu pokropí nemocného na znamení připomínky křtu. Lze připravit i kousek čisté vaty, kterou kněz použije na očištění prstů po pomazání olejem. Doporučuje se, aby při udělování svátosti pomazání nemocných byli přítomni i ostatní členové rodiny, zároveň mohou být účastní i na svatém přijímání. Kniha, o které, milá Danielo, mluvíte ve svém dopise, je liturgická pomůcka určená kněžím. Věřící na přípravu a poučení o této svátosti mohou použít např. modlitební knížky nebo Kancionál, kde najdou dostatek užitečných informací. Na závěr vám připomenu slova sv. apoštola Jakuba: "Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší Církve a ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba s vírou uzdraví nemocného a Pán mu uleví a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno" (Jak 5, 14 - 15). Snad neexistuje povzbudivější svědectví, než jaké nám nabízí sv. Jakub k přijímání této svátosti. (podle KN) 33

Jak kreativněji prožívat postní dobu v rodině Aktivní příprava na prožití velikonočních událostí Ježíšova umučení a vzkříšení osvěží i rodinný život. Církev nabízí čtyři cesty: obrácení, almužnu, půst a modlitbu. Každou z nich můžeme vlastní tvořivostí aplikovat v každodenním životě

Vážená redakce, začíná postní doba, během kterého bych chtěla nabádat rodinu k hlubšímu prožívání přípravy na velikonoční svátky. S velkými předsevzetími u manžela a dětí nepochodím, přesto hledám nápady, jak nenásilně, spíše tvořivě a k duchovnímu užiteku prožít toto milostiplné období. Děkuji. MARTA Milá Marto, období půstu nás skutečně připravuje na slavení Kristova umučení a vzkříšení. Zároveň je to příležitost pro opětovnou proměnu našeho života v poznávání a lásce k Ježíši. Charakteristickým duchem pokání je askeze, která patří mezi silné momenty duchovního růstu. Prakticky vyžaduje odstranit ze života to, co je nepotřebné, a uvolnit prostor pro Boha. V tomto rozměru nám Církev ukazuje čtyři cesty: obrácení, almužnu, půst a modlitbu. Přibližme si je, aby se staly novou inspirací, jak prožívat postní doba v rodinách. 1. Obrácení. Jde o upřímnou touhu po Bohu, s ním odmítat zlo a pobízet sebe i druhé k dobru. V tomto úsilí nám pomůže, pokud se budeme těšit z krásy, která nás obklopuje, i z vnitřní, a takto chválit Boha. Mějme odvahu smířit se s Bohem, lidmi i se sebou samým. Učme se přijímat situace ponížení a omluvit se, či přiznat si chybu. Povzbuzujme se v rodině ke svátosti smíření. 2. Almužna. Praktický projev toho, jak v druhých lidech vidět Boha. Čeho se půstem vzdáváme, tím můžeme obohatit chudé. Almužna znamená dávat i sebe, svůj čas, zájem, trpělivost. Jak to uskutečnit? Například zkusme navštívit starší sousedy, pomoci jim s předvelikonoční úklidem v domácnosti nebo si s nimi popovídat. Zapojujme se do aktivit ve farnosti. Mějme v zásobě povzbudivé slovo doma i pro přátele. Otevřeme uši, oči i srdce pro bezradné a zoufalé lidi. 3. Půst. Zřeknutí se čehokoliv, co je v našem životě zbytečného nebo co nám zabraňuje žít ve svobodě Božích dětí. Postit se v rodině lze i tak, že celá rodina se rozhodne nejíst v pátek (případně i dva dny v týdnu) maso. Lze se také cvičit ve zdrženlivosti od alkoholu. V současnosti je aktuální odřeknout si sledování televize. Můžeme si určit, že budeme sledovat pouze zprávy nebo přesně vybrané programy, a získaný čas věnujme Bohu, příbuzným, těm, kteří potřebují pomoc. Další věcí, v níž se třeba vědomě omezovat, je počítač. V postní době by měl sloužit na práci, ne zábavu, neboť i tak běžně při něm tráví hodně času nejen rodiče, ale i děti. Zároveň se učme ovládat svůj jazyk a nemluvit o chybách jiných, nenadávat. 4. Modlitba. Otevírá nás pro Boha a je projevem naší lásky k bližním, když se za ně modlíme. Tuto zkušenost můžeme prožít tak, že se vydáme na místa, kde se nachází kalvárie. V přírodě se můžeme spojit v modlitbě křížové cesty. Zkusme se alespoň v některé dny společně pomodlit večerní modlitbu, například bolestný růženec před křížem, s krátkým čtením z Písma svatého a podělme se o to, co nás oslovilo. Zúčastňujme se společně celá rodina na pobožnosti křížové cesty a mši i v pátek. Podstatným prvkem těchto cest přípravy na velikonoční svátky je, abychom je dělali z lásky k ukřižovanému Kristu. Aby se vám to, milá Marto, v rodině podařilo, zkuste vlastní tvořivostí "nadlehčit" postní úkoly tím, že si například večer s dětmi vylosujete aktivity na následující den, nebo si naskicujte obraz kříže, který si postupně vymalujete, a podobně. Přeji vám i všem čtenářům, abyste dokázali poslouchat Boží hlas a měli odvahu obětovat se. Pokud má oběť být pravá, musí něco stát, jak to říkala i bl. Matka Tereza: "Nebojte se milovat, i když to bude bolet, neboť tak miloval Ježíš." (podle KN) 34

Takovou víru bych chtěl mít… Dvě jeptišky jedou autem a dojde jim benzín. Auto škytne a zastaví, jeptišky vystoupí a v dáli uvidí benzínovou pumpu. Dojdou tam a prosí pumpaře, zda by jim nenatočil trochu benzínu, aby dojely k pumpě a mohly natankovat. "Ale beze všeho, sestry" povídá pumpař, "máte kanystr?" "Nemáme. Nemohl byste nám prosím nějaký půjčit?" ptají se jeptišky. "Zkusím něco najít" povídá pumpař. Za chvíli se vrátí a říká: "Sestry, víte, je mi to nepříjemné, ale mám tu jen starý nočník. Jestli Vám to nebude vadit, tak Vám ho půjčím." "Ale nevadí, to je v pořádku." Pumpař tedy natočil trochu benzínu do nočníku, sestry poděkovaly a vracejí se ke svému autu. Přijdou k autu a nalévají benzín z nočníku do nádrže. Jede kolem náklaďák, řidič se vykloní z okénka, vytřeští oči na sestry, které nalévají nočník do nádrže a povídá: "Teda sestry, Vaši víru bych chtěl mít!" Vše pro děti… Malá Mařenka budí ve 3 hodiny ráno otce: "Tatínku já chci vidět slonečky" "Teď ne Mařenko, víš, že teď se musí spinkat." "Ale já chci vidět slonečky!" "Už jsem ti minule říkal, že se to nesmí dělat." "Ale já moc, moc chci! Když mě neukážeš slonečky, tak řeknu mamince, že jseš na mě zlej!" "No, tak tedy dobře. Ale dnes naposledy!" Otec jde k telefonu, vytočí číslo a povídá: "Dobré ráno, tady major Grubner, vyhlašte 2. rotě chemický poplach." Nezapomenout do nejdůležitější… Tatínek jede s těhotnou manželkou do porodnice, mnoho času již nezbývá a tak ujíždí co může. Jejich nejmladší dítě se dožaduje pozornosti. "Tatí,..." "Později holččičko!" odsekne tatínek. Dojedou k porodnici a tatínek: "Copak jsi chtěla, holčičko?" "Nó, už nic tati, já jen, že jsme zapomněli maminku doma." Inzerát s nabídkou práce: Jste mladý, vzdělaný, zkušený a komunikativní? Jste připravený pracovat s plným nasazením? Chcete vydělávat 90 tisíc měsíčně a při své práci cestovat po celém světě? Pokud ano, nemáme o vás zájem! My hledáme metaře! Není zedník jako zedník… Němec se chlubí: "U nás stavíme tak rychle, že ráno jedu do práce kolem louky a odpoledne z práce domů už kolem nový automobilky." Američan na to: "Já jedu ráno do práce a nic, a když se odpoledne vracím domů, tak tam stojí nová textilka a z práce jdou ženský v šatech, co tam vyrobily." Čech se nedá: "U nás začnou zedníci ráno v osm stavět pivovar, a v deset už jsou namazaný." Jak se pozná blázen… V blázinci se ptá návštěvník ředitele, podle jakých kritérií rozhoduje, zda někdo tu bude zavřen nebo ne? Ředitel vysvětluje: "My napustíme vodu do vany, dáme kandidátovi lžičku, hrneček a kýbl a požádáme ho, aby vanu vyprázdnil." - "Aha, rozumím, normální člověk vezme kýbl, aby to šlo rychleji, že?" - "Ne, normální člověk vytáhne špunt. Chcete u nás pokoj s balkonem nebo bez?

35

Slůvko do ouška 41. Zvláštní situace Podnikatel s mýdlem se zapáleně dohadovals knězem a poznamenal: "Křesťanství je zbytečné. Už skoro dva tisíce let hlásá své teorie a podívejte se … Ještě stále je zlo i zlí lidé." Knězi padl pohled na nezvykle špinavé dítě, které si hrálo na okraji cesty. Obrátil se k podnikateli: "Mýdlo je zbytečné. Ničeho nedosáhlo. Stále existuje špína a špinaví lidé." "To se mýlíte," rozohnil se mýdlař. "Mýdlo je užitečné, jen když se použije." "I s křesťanstvím je to tak. Je nejvíce užitečné, pokud se použije. Pokud se žije. "

Slov na zvláštní situace je dost, skoro tolik kolik situaci. Ale především musíte být jasným majitelem svého "ano" a "ne". Zdá se to být lehké, ale ono se to zamotá, když je to třeba říci ve správném čase a na správném místě. Jak je dobré, když umíme třídit perly od štěrku podle nejhrubší třídičky: Ano-ne. Tímto našim nástrojem - svědomím jsme se (díky rodičům, přátelům, víře…) naučili zacházet už v dětství. Je lidské umění vědět, kdy přikývnout a kdy zavrtět hlavou. Které ano a které ne nejvíce ovlivnilo váš život? Udělejte si z nich svých Top deset "ano" a Top deset "ne". Kdybyste se rozhodovali dnes, které rozhodnutí byste změnili?

Ano…

"Jestli jsem se smířil s Bohem? No, pozdravíme se, ale nebavíme se." /Voltaire/ Řekni jen slovo. Řekni ano… Ano, někdy stačí jedno slovo a stane se zázrak. Setník z evangelia řekl Kristu, že stačí jen slovo a vše dopadne dobře. Uvěřil, že Ježíš má autoritu nad nemocí tak, jako on nad vojáky. I stalo se tak. Takovou moc má u Boha "ano". Nejvýznamnější "ANO" zaznělo na Velikonoce. Tehdy bylo navždy řečeno "ano" životu. Začíná Slavnost života. Poselství o životě a klidu nám přinesl Ježíš Kristus.

36

Ne… "Prosbu můžeme laskavě odmítnout tak, že zamítnutí udělá tolik radosti jako její splnění." /sv. Terezie z Lisieux/ "Ne" máme vždy vyslovit na nabídku hříchu. V komunikaci s jinými říkáme "ne" tak, aby bylo jasné, že odmítáme žádost a ne člověka. K tomu máme mít úctu v každé situaci. Úcta ponechává druhého takového, jaký je. Neměníme ho násilím… Nesouhlasem poukazujeme, jak situaci prožíváme, cítíme. A máme být vnímaví na přítomnost Boha v tom druhém…

Máte právo říct ano i ne Žena se modlí: "Pane, dej mi lásku, abych odpustila svému muži. Neprosím tě o sílu, protože kdybych ji dostala, asi bych ho strašně zmlátila." Za každým rozhodnutím ať je láska. Říci ano nebo ne je způsob, jak zůstat svobodný a nenechat se nikým zotročit či zneužívat. Pokud to ještě nedokážete, je třeba se to naučit. A naučit se je třeba i vhodně sdělovat špatné zprávy. Tak jak? Vykrucovat se nebo to říct přímo na rovinu? Anebo volit postupné kroky? To je důležité zvládnout, proto:
Dbejte na klidný začátek rozhovoru. Emoce dejte stranou.
Pochvalte partnera a přesně popište nepříjemné informace.
Nechte čas a klid druhé straně. Vyjádřete jí pochopení.
Poslechněte si "protinázor" a za rozhovor se poděkujte. Posilnit pozitivní vidění

"Přepadením jsem byla zvlášť překvapená, protože se to stalo v parku kultury a oddechu." / z rozhovoru přátel /

Získat dobré mínění o nejbližších pomůže následující činnost. Jako skoro vždy je šitá na rodinu, nebo skupinku. Vezměte list papíru a napište na něj začátek věty. Například: Ráno jsem otevřel oči a… Větu doplňte tak, že každý napíše, co si myslí. Papír navštíví každého z přítomných a na závěr se přečte. Ručím za to, že se budete opět více smát než plakat. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

37

V dnešní osmisměrce se dozvíte, co budeme v únoru již po třicáté slavit. amnézie, angina, atašé, auta, ažura, batman, bludy, brnět, coma, cvok, dary, dort, drak, drzost, ekzém, ereb, everze, geolog, gryf, hora, chlad, chlévy, chvoj, idea, iška, kapr, kníže, koby, krize, laky, leguán, liat, louče, lyry, malpa, maso, menu, mrtvola, nádory, natírat, oblak, obory, obraz, odvody, ochoz, okus, omam, ostatní, papá, part, pesar, plát, pompa, pončo, pózy, prcha, propast, přikrýt, přínos, pysky, rada, rakve, reakce, rena, réta, rito, rošt, rožeň, rtík, rýže, sada, saně, séra, setí, setřít, sety, síně, skica, slza, smír, sochař, sóla, styky, suny, svrch, šablona, škvor, šmír, šram, štuk, taine, tavy, téma, tesař, kanice, tlápa, trocha, truc, tržba, třask, túje, týny, účty, unie, urny, útes, vědmy, vindra, viry, vlna, vodík, vrty, výše, zákruta, zubař, zvyk, žlab, žluč Tajenka z minula: ať vaše novoroční předsevzetí nevyprchá jak bublinky z přípitku. 38

ano - ne Iv Iv. 1. Patřily mezi 10 ran, které Bůh dopustil na Egypt i vosy? 2. Mohli si Izraelité při putování pouští udělat zásoby many na 3 dny? 3. Měla mana chuť medového koláče? 4. Vyhrávali Izraelité v boji nad Amalečany, když měl Mojžíš zvednuté ruce? 5. Jmenovali se Mojžíšovi synové Geršóm a Elíezer? 6. Znamená jméno Elíezer - „Jsem hostem v cizí zemi“? 7. Poslechl Mojžíš Jitrovu radu, aby ustanovil soudce? 8. Přikázal Bůh, že kdo sedmý den, v sobotu, bude pracovat, musí zemřít? 9. Přikázal Bůh Mojžíšovi vyrobit dvě stříbrné trubky? 10. Označuje Bible Mojžíše za hlasitého „muže hromu“? 11. Potrestal Bůh Miriam, Mojžíšovu sestru slepotou? 12. Oblékl Mojžíš Eleazara do roucha jeho otce Árona, který měl umřít? 13. Řekl vůdce Pánova vojska Jozuemu: „Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté!“? 14. Dělal zkoušky s ovčím rounem Samuel? 15. Dostal Gedeón jméno Joáš? 16. Měl soudce Jaír 30 synů, kteří jezdili na třiceti oslátcích? 17. Pocházela Rútina tchýně Noemi z Betléma? 18. Znamená jméno „Nábal“ bloud (blázen)? 19. Zemřel první izraelský král Saul stářím na lůžku? 20. Byla Támar Abšalómova sestra?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. ne (Sk 9,8-9); 2. ano (Sk 9,32-35); 3. ano (Sk 12,1-2); 4. ne (Sk 8,19); 5. ne (Mt 27,26); 6. ano (Mt 4,18); 7. ne (Mt 3,4) 8. ne (Mt 4,1-10); 9. ano (Lk 13,11-14); 10. ne (Lk 19,4); 11. ne (Gen 2,9); 12. ne (Gen 9,20); 13. ano (Gen 6,14); 14. ne (Mk 11,12-14); 15. ne (Lk 17,6); 16. ano (Ex 3,2); 17. ano (2 Král 2,24); 18. ne (Lk 16,20-21); 19. ano (Lev 11,6); 20. ne (Gen 8,6-7) 39

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Jonáš Pospíšil

Marie Rumpová

Ladná

Zdeněk Kůrka

Tomáš Šemora

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc únor: 1. Aby všechny národy měly přístup k vodě a jiným zdrojům pro každodenní život. 2. Aby Pán podporoval úsilí zdravotníků, kteří pomáhají nemocným a starším v nejchudších oblastech světa. 3. Aby nás Duch Svatý hlouběji uváděl do Božího synovství.

V uplynulých letech jsme se v únoru rozloučili Podivín

Ladná Josef Helešic Stanislav Král Jan Brandýs

2011 2010

Lidie Hellingerová Jan Bartošík

Karel Michlovský Jarmila Kubíková Marie Lucká František Leskour

2009 2008 2007

Květoslava Doležalová

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč 40