ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 4 duben 2012

ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 4

duben 2012

Kdy konečně konečně přiznáš, že jsi, jaký jsi, a přijmeš to? Mnoho lidí je vnitřně ochromeno a spoutáno. Vedou omezený a bezúspěšný život, protože neuznávají hranice svých možností a svých kvalit. Upřímný, jasný pohled, akt opravdové oběti ve víře, je osvobodí od jejich komplexů a umožní jim být konečně sebou samými. Jen pod touto podmínkou budou mít v životě úspěch a mohou sloužit druhým. - Nejsi zdráv, nemáš vzdělání, rmoutí tě tělesná vada, nejsi hezký, mučí tě nepěkný charakter. Nebo rodinné prostředí ti nedalo sílu a nepomohlo ti; členové rodiny ti nerozumějí; v zaměstnání jen živoříš, ačkoliv bys mohl pracovat lépe. Krátce… jsi v sobě omezen a cítíš se tím pokořen. Buď upřímný a řekni, že jsi nikdy skutečně neuznal hranice svých omezených možností. Důkaz toho? Často si myslíš: kdybych měl dobré zdraví, byl bych mohl…, kdyby mně byl otec lépe rozuměl…, kdybych… a tak vláčíš s sebou rezignaci, kterou často doprovází závist a beznaděj. Říkáš si často: ovšem, přirozeně, ten a ten může, ale já… Kdybych měl jeho rozum, jeho vzdělání, jeho přizpůsobivost… Kdybych…, kdyby…, a v tvém hlase vězí nevole, také trochu hněvu proti tobě samému, proti druhým a proti životu. - Dokud skutečně nepřijmeš hranice svých možností, nepostavíš nic solidního, neboť utrácíš čas touhami po nástrojích, které jsou v rukou druhých a nevšimneš si, že je vlastníš i ty, sice jiné, ale právě tak upotřebitelné. Přestaň konečně hledět na ty, které patří druhým; hleď na své vlastní, uchop je a pracuj. - Nezapírej hranice svých možností, byla by to pohroma. Zapírání je nezprovodí ze světa. Existují-li, zapíráním by dostaly tajemnou sílu ke zničení a podminování tvého života. Naopak, podívej se jim statečně do tváře, aniž bys přeceňoval nebo podceňoval. Můžeš-li přitom něco změnit, proč ještě váháš dát se s klidem a vytrvalostí do práce? Nemůžeš-li změnit nic, přijmi to tak, jak to je. Nejde o to, abys „rezignoval“ a sklonil hlavu, nýbrž abys ji zdvihl a řekl ANO. Nejde o to, dát se zničit, nýbrž nést a obětovat. - Seber se. Bůh tě vidí a v jeho očích nejsi ani méně velký, ani méně milovaný než jakýkoliv druhý člověk, kterému závidíš. Dej Bohu své starosti, trápení, své zármutky a spoléhej víc na Jeho moc než na svou zdatnost. V míře, v jaké zjistíš hranice svých možností a přijmeš je a Bohu obětuješ - odhalíš, že tvoje chudoba je nesmírným bohatstvím.

- Tvé omezené možnosti nejsou jen překážky, ale jsou to i varovná znamení a pokyny Boží, které ti ukazují cestu. Neumíš dobře mluvit? Není to znamení, že máš především poslouchat? Jsi plachý, stísněný. Neměl by ses raději zvednout a odejít, než se vnucovat? Nejsi intelektuál? A nejsi povolán pro praktickou práci?… atd. - Poznej hranice svých možností, přijmi je a obětuj; poznej však i své hodnoty! Máš je. Skromnost nezáleží v tom, že se považuješ za lidsky nejubožejšího… To by byla komedie nebo hloupost (pokud by ovšem nešlo o duševní poruchu). - Přiznat dary, které nám Pán propůjčil, není nic špatného. Byla by ovšem pýcha, kdybychom mysleli, že jsme si je zasloužili nebo získali vlastními prostředky. - Opravdu skromný se neleká ničeho, ani sebe; ani svých hodnot, ani hranic možností; ani druhých; ani věcí. Bojí se BOHA. - Dostaneš-li od přítele dar, otevřeš balík, podíváš se, obdivuješ, a poděkuješ. Nebeský Bůh ti dal už mnoho darů. Často si ani netroufáš podívat se na ně a potěšit se jimi. Hraješ si na ctnostného, ale nejsi vlastně ani zdvořilý. - Dary Otce nejsou určeny pro tvou osobní potřebu. Jsou pro druhé a pro něho. Čím více něčím jsi a čím více něčeho máš, tím jsi zodpovědnější. Neboj se tedy přiznat své hodnoty, ale používej je. - Přijmi se a uplatni; uplatni se i před druhými. Proč se bojíš svého šéfa, svého dělníka, člověka, který je chytřejší než ty, toho, který se lépe vyjadřuje, který „tomu lépe rozumí“? Proč takový na tebe působí tísnivě? Proč jsi plachý, ochromený svým „komplexem méněcennosti“? Protože jsi před druhým nepřijal sebe sama a obáváš se jeho mínění. - Máš-li před druhým strach, pomysli, že on by cítil před tebou úctu, kdybys ty přijal být sebou samým, neboť každý člověk je před druhým omezen proto, že je sebou a nemůže být tím druhým. - Nepřej si žít životem druhého, není „šit na tvou míru“. Otec každému z nás udělil život „na míru“; chtít si „obléci“ život druhého, by byl omyl, asi tak jako bys chtěl nosit oblek svého přítele jen proto, že jemu padne bezvadně. - Nestarej se o úsudek druhého. Přijme tvá omezení, přijmeš-li je i ty. Neodpustí však, ucítí-li, že někdo, kdo se stydí nebo má strach, hledí ho oklamat tím, že by se rád zdál někým, kým není. Řekni upřímně: To nevím… K tomu nemám sílu … Tomu nerozumím … A druhému tím prokážeš službu; lidé potřebují rozhovor s těmi, kteří uznávají své omezené možnosti, aby uznali své vlastní hranice. - Buď sebou! Druzí tě potřebují takového, jakého tě chtěl mít Pán. Nemáš právo se přetvařovat, hrát komedii; druhé tím mystifikuješ. Řekni si: Mohu mu něco nabídnout, protože nikdy nepotkal takového, jako jsem já, a nikdy už takového nepotká, protože jsem z rukou Božích vyšel v jediném exempláři. - V jistém smyslu jsme nehotoví. Teprve všichni lidé dohromady tvoří lidstvo a v Kristu - mystické tělo. Tvé hranice jsou vlastně výzvou ke spojení se všemi ostatními v lásce. - Měj jen jediné přání: být v plnosti a „bez škrtání“ takovým, jak si tě přeje Bůh … a budeš dokonalý. (Michael Quoist)

2

Světec na duben Jako světce na duben jsme vybrali sv. Františka z Pauly. Kdo byl František z Pauly? Narozen r. 1436 (1416?) v malém městečku Paole v italském kraji Kalábrii, dal se už ve 13 letech do ochrany františkánů nedaleko rodičovského domu. O rok později se uchýlil do samoty v Kalábrii, aby se oddal svrchovaně přísnému poustevnickému životu. Brzy se kolem něho shromažďovalo stále více stejně smýšlejících, kteří byli přitahováni vyzařováním a asketickým způsobem života mladého muže. Počet poustevníků byl rok od roku větší. Členové společnosti kolem Františka z Pauly konečně přešli ke klášternímu životu a r. 1454 zřídili v Cosenze, historickém městě nad Busentem, první klášter a kostel. Toto založení byl začátek řádu „nejmenších bratří“. Brzy následovaly další kláštery. Hnutí se rychle šířilo v jižní Itálii. Zakladatel František z Pauly zavázal své žáky a spolubratry ke stálému postu. Požívání masa a všech živočišných pokrmů, jako je mléko, máslo a vejce, jim bylo co nejpřísněji zapovězeno. Sebezápory všeho druhu patřily k asketickému způsobu života minimů. Během let získal František z Pauly pověst divotvůrce. Zvěst o jeho vyzařování pronikla do všech zemí. R. 1482 dal nemocný francouzský král Ludvík XI. zavolat Františka z Pauly prostřednictvím papeže Sixta IV. ke svému lůžku do Plessis u Tours. Při příchodu prostého, skromného bratra z jižní Itálie se setkaly dva diametrálně rozdílné světy. Zde přepychový, přesycený styl královského dvora, tam pokorný, ubohý, ale velkým charismatem obdařený lidový misionář z Cosenzy. František z Pauly neuzdravil Ludvíka XI. z tělesného utrpení, ale spíše ulevil panovníkovi, sice věřícímu, ale často krutému, ve špatném svědomí a připravil ho na pokojnou smrt. Ludvíkův nástupce na trůně jeho syn Karel VIII. se nechtěl zříci služeb Františka z Pauly a získal si ho za věrného rádce pro příštích 25 let. Dal zakladateli řádu postavit v Plessis-les-Tours klášter, z něhož se rozšířila pověst o velkém misionáři do Německa a Španělska. František z Pauly zemřel po pohnutém a naplněném životě 2. dubna 1507 v Plessis-les-Tours. Skonal na Velký pátek, pohřeb se konal o velikonočním pondělí. Tradice uvádí, že mrtvé tělo bylo na radu princezny po nějaké době zase vykopáno a přeneseno do sarkofágu, neboť řeka v sousedství stále znovu zaplavovala místo jeho pohřbení. Tvář mrtvého byla prý toho dne ještě právě tak neporušená jako při jeho smrti. Za následujících hugenotských válek byly ovšem ostatky spáleny. Znázorňování: Vidíme ho většinou v řádovém hábitě s kapucí, často s nápisem „Charitas“ na šatu nebo na tabuli. Sv. František z Pauly je patronem poustevníků; ochráncem proti moru; proti manželské neplodnosti. (Podle Rok se svatými) 3

Desatero - Neděle nás osvobozuje, ne vězní (3. přikázání) V roce 2002 proběhla na Slovensku diskuse o vhodnosti, či nevhodnosti nedělního prodeje, kterou nepřímo vyvolal pastýřský list katolických biskupů Slovenska o svěcení neděle. Mnozí diskutující se tehdy snažili navrhnout řešení, které by vyhovovalo oběma stranám, tedy těm, kteří budou za, i proti.

Asi nejabsurdnější řešením, na kterém bylo vidět nepochopení problematiky, byl návrh, aby se v nákupních centrech zřídily kaple, kde by se v neděli sloužila mše svatá. Aby ti, kteří v neděli přijdou nakupovat, mohli na ní zúčastnit. Zřejmě by takový krok v podstatě znamenal nejen legitimizaci, ale přímo i pozvání na nedělní nákup. Navíc řešení je nejen zcela nesprávné, ale dotýkalo by se pouze jednoho rozměru nedělního příkazu, kterým je účast na nedělní mši. Celý problém je však mnohem širší. Pán požehnal a zasvětil Jde o třetí Boží přikázání, které v katechetické formulaci zní: "Pomni, abys den sváteční světil." Desatero Božích přikázání najdeme v Písmu svatém na dvou místech - v druhé a páté knize Mojžíšově (Ex 20,8-11 a Dt 5,12-15). Obě formulace jsou až na malé rozdíly víceméně obsahově shodné. V první se říká: "Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto ho Pán požehnal a zasvětil ho" (Ex 20,11). Sedmý den tedy není obyčejný, je jiný než ostatní, je Bohem zasvěcený. Slovo svatý v hebrejštině znamená oddělený. Písmo svaté mluví o sedmém dni, že je zasvěcen, čili výjimečný, vydělený z běžného pracovního rytmu. Při popisu stvoření, které se obrazně a symbolicky dělí na dny, se po každém z nich opakuje, že dílo toho dne bylo dobré. Na šestý den, po stvoření člověka, se konstatuje, že bylo velmi dobré. Sedmý den si Bůh odpočinul. Není to však běžný odpočinek, jako ten, kterému se člověk oddává po těžko vykonané práci. Biblický odpočinek Boha znamená kontemplaci, radostný pohled, zalíbení ve stvořeném díle. Bůh si nepotřebuje odpočinout po těžkém výkonu, on se těší z člověka, jak se těší milující z milovaného. Svou láskou, kterou dává jako první, zve člověka do dialogu lásky. Bůh a člověk spolu prožívají radost a obdivují krásu stvořeného světa. Svět, jehož vrcholem je člověk, je velmi dobrý. To je atmosféra sedmého dne podle Písma. Později na scénu vstupuje dramatický moment prvního hříchu, který vztah s Bohem naruší a vnese do něj hlubokou disharmonii, kterou člověk vlastními silami nikdy nebude schopen napravit. V plnosti času však přichází Boží Syn, aby znovu vybudoval narušený vztah mezi Bohem a člověkem a vrátil svět do stavu, kdy z Boží dobroty a milosti bude moci být opět velmi dobrý. Život starozákonního lidu v sobotní den se řídil specifickým a velmi přísným režimem. Není divu, že Ježíš, který hlásal, že sobota byla ustanovena pro člověka, a ne člověk pro sobotu (srov. Mk 2, 27), svým jednáním nejednou narazil na tvrdý odpor ze strany farizeů a zákoníků. Ježíš však nikdy nenarušil posvátnost soboty, pouze chtěl zdůraznit její osvobozující význam pro člověka. 4

Ježíšovým zmrtvýchvstáním se posvátným dnem stává neděle. Neděle je první den, protože připomíná první stvoření, a zároveň osmý den, který následuje po sobotě a znamená nové stvoření v Kristu. V něm a pouze v něm se svět může stát opět dobrým, podobně jako na začátku, při prvním stvoření. Pro křesťany se neděle stala prvním ze všech dní, dnem Páně. Neděle má význam nejen z hlediska členění časové následnosti, ale dává význam času ve své podstatě. To znamená, že nejde jen o chronologické dělení času na určité úseky, kterými jsou dny, týdny a roky, ale čas, čili dějiny samy o sobě, mají svůj hluboký a plný význam jedině z pohledu Kristova zmrtvýchvstání. Neděle je živou přítomností Člověk, tvor přirozeně náboženský, ve svém srdci cítí touhu po někom větším, než je sám, kdo ho přesahuje a komu by odevzdal svůj život. Proto buď vzdává úctu Bohu, nebo zbožšťuje modlu, kterou může být moc, rozkoš, rasa, předkové, stát nebo peníze. Nedělní příkaz, který předepisuje oslavu Boha, je konkrétním vyjádřením morálního zákona, který má člověk přirozeně vepsaný do srdce. Desatero předepisovalo slavení soboty, církevní přikázání aktualizuje starozákonní pohled, čímž určuje a zpřesňuje Pánův zákon: "V neděli a v jiné zasvěcené svátky jsou věřící povinni účastnit se mše svaté." Nejen vzpomínka Neděle jako den vzkříšení není nijak pouze vzpomínkou na událost, která se odehrála před dvěma tisíci lety, ale je slavení živé přítomnosti vzkříšeného Krista mezi věřícími. Někteří namítají, že i doma se lze pomodlit a nemusí proto chodit do kostela. Ti, co byli křtem začleněni do Církve - Kristova mystického těla -, nemohou náležitě slavit jeho zmrtvýchvstání, dokud to nedělají jako členové Božího lidu. Od počátku si Bůh vyvolil izraelský národ a později Kristus založil Církev, která je novozákonní vyvoleným lidem. Společné slavení má i velmi důležitý rozměr svědectví a povzbuzení. Člověk jako tvor společenský potřebuje prožívat svůj život ve společenství a ve vědomí, že není sám. Toto platí ve svrchované míře o životě víry. Mnozí vnímají nedělní příkaz jako nátlak ze strany Církve. Říkají, že mnohokrát "necítí" potřebu jít do kostela. Díky tomu, že jde o příkaz, je možné, že často uniká podstata, kterou je osvobození člověka. Písmo jednoznačně vidí v Hospodinově dni památku vysvobození Izraele z egyptského otroctví: «Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal zachovávat sobotní den» (Dt 5, 15). Toto vysvobození však bylo jen předobrazem a předzvěstí jiného, plného vysvobození, které se odehrálo obětí Ježíše Krista a slavíme ho na Velikonoce. Izraelité byli vysvobozeni přechodem přes Rudé moře, křesťan je vysvobozen z otroctví hříchu omytým křestní vodou. Nedělní mše svatá je nejdůstojnější, nejlepší a nejvhodnější způsob oslavy a díkůvzdání Bohu za dar svobody v Kristu. Každá mše svatá je znovuzpřítomněním Ježíšovy oběti nekrvavým způsobem. Účastí na ní se věřící napojují na zdroj posvěcení a osvobození. Ve mši se křesťan velmi intenzivně spojuje s Bohem. On jediný je dobrý a nabízí tuto dobrotu člověku, aby mohl mít na ní účast a aby kráčel vstříc cíli, pro který byl stvořen, čili k věčnému životu. První stvoření bylo dobré, protože bylo v souladu s původním Božím plánem. Nové stvoření může být dobré pouze v 5

Kristu. Můžeme říci, že mše svatá má pro věřícího existenciální důležitost, aby neupustil od věčného cíle. Moc nedělní eucharistie Nedělní Eucharistie nemá v sobě větší moc než ostatní mše svaté. Přesto je základem a vyjádřením příslušnosti k Pánu, čili k Církvi, protože je dnem Páně. Takto vnímána Eucharistie už není povinnost, ale spíše příležitost a bytostná nutnost. Podobně jako tělo nemůže být bez potravy, ani duše, pokud nemá trpět duchovní hladem, nevydrží bez eucharistie. Křesťané prvních století velmi silně cítili tuto potřebu, a proto neexistoval nedělní příkaz. Chápali ji spíše jako povinnost svědomí, a ne jako příkaz daný jim zvenčí. Až později, pro vlažnost a nedbalost některých, musela Církev zavést příkaz účasti na nedělní mši a v zasvěcené svátky jako vážný závazek, čili zavazující pod těžkým hříchem. Církev, jako dobrá matka, která ví, co jí děti potřebují, musí i takovýmto způsobem dbát o to, aby jim nechybělo to nejpotřebnější k duchovnímu růstu. Vnitřní smysl příkazu a zákazu V neděli a v jiné zasvěcené svátky se věřící mají zdržovat takových prací a činností, které překážejí ve vzdávání kultu Bohu, v radosti vlastní dni Pána, nebo povinnému duševnímu a tělesnému odpočinku. Tento druhý rozměr, který s prvním velmi úzce souvisí, se dnes hůře přijímá a do jisté míry i více porušuje. Současná doba se pyšní osvobozením člověka ve všech oblastech. Svoboda, která se vnímá jako nezávislost jednotlivce, byla povýšena na modlu. Zákazy a příkazy nejsou populární. Příčinou je to, že člověk ztratil ze zřetele vnitřní smysl určitého příkazu nebo zákazu. Už římský zákon dodržoval neděli Příkaz zdržování se určitých prací a činností má v první řadě sloužit k tomu, aby si člověk našel dost času na Boha. V prvních staletích mohli křesťané pouze s hrdinským nasazením života zachovávat slavení dne Páně. Až ve 4. století občanský zákon Římské říše uznal týdenní rytmus a nařídil v neděli přerušení práce. Paradoxně dnes, po dvou tisíciletích, se dobrovolně vracíme zpět a zříkáme se nároku na čas pro Pána. V některých evropských zemích, mezi které bohužel patří i naše, bylo přijato zrušení nedělního odpočinku příliš klidně a odevzdaně. Systematické porušování třetího Božího přikázání, jehož jsme svědky, je výrazným projevem a živnou půdou praktického materialismu. Na místo chrámů nastoupila nákupní centra a obchodní řetězce se sedmidenním otevíracími hodinami. Na začátku jsme zmínili návrh vybudovat kapli v těchto centrech, aby se i jejich návštěvníci mohli zúčastnit mše svaté. Podobný návrh je však zcela mimo nejen Božího zákona, ale i samotné lidské přirozenosti. Člověk, ať si to přizná, nebo ne, je bytostně závislý na Bohu. Je to jediná závislost, která nesvazuje, ale osvobozuje. Boží prozřetelnost udržuje celý svět a každého z nás při životě. Bez ní bychom přestali existovat. Neděle je pro člověka příležitostí uvědomit si a prožít tuto hlubokou pravdu o sobě a světě a aktivně na ni odpovědět. Boží odpočinek, o kterém mluví kniha Genesis sedmý den stvoření, není nečinnost, ale radostná kontemplace, láskyplný aktivní zájem o člověka. Nedělní odpočinek tedy není nijak dnem záhálky nebo výzvou k lenosti. Křesťanská zbožnost již tradičně věnuje neděli dobrým skutkům, službě bližním nebo 6

potřebným. Dnes je to i jedinečná příležitost, aby rodina strávila den spolu, a aby ti vytížení věnovali čas a péči svým blízkým. V tento den je zakázána ta činnost, která je v rozporu s dnem Páně. Vhodné jsou dobré skutky ve prospěch bližního, ale i aktivní odpočinek. Neděle má být jiným dnem, než ty ostatní. Tomu má odpovídat i její náplň. Pokud někdo celý týden manuálně pracuje, asi pro něj nebude nejvhodnější unavit se na horské túře. Ta naopak může být velmi vhodná pro člověka, který celý týden sedí v kanceláři. Podobně pro úředníka strávit hodiny u televize by bylo nanejvýš kontraproduktivní. Z jednoduchého pozorování víme, že do přirozenosti člověka je vepsán určitý životní rytmus střídání práce a odpočinku. Na rozdíl od nerozumných bytostí člověk, obdařený rozumem a svobodnou vůlí, ho má respektovat cílevědomě. Tedy vědomě a se zaměřením na cíl, pro který tak jedná. Obdivuhodná moc nad stvořením, kterou dostal od Boha, ho může strhnout do nebezpečí zapomenout, že Bůh je Stvořitel a Pán, na němž vše závisí. V době neuvěřitelného rozmachu vědy a techniky je toto nebezpečí ještě zřetelnější. Člověku hrozí ztráta svobody v přílišném navázání se na materiální hodnoty. Pokud člověk přestane respektovat přirozený životní rytmus, vystavuje se nebezpečí otroctví. Narušení hodnotového systému, kde duchovno by mělo být na prvním místě, se koneckonců vždy obrátí proti člověku. Říká se totiž, že pokud si lidé ubližují navzájem, mohou si odpustit. Pokud však drancují přírodu, ona jim to vždy vrátí. Stejně to platí o zákonech, které jsou vepsány do lidské přirozenosti. Pokud je člověk nerespektuje, vždy se mu to dříve či později vymstí. (podle KN)

3. Pomni, abys den sváteční světil. V Kristu se stal Bůh člověkem, aby se v něm člověk mohl spojit s Bohem. Čím důvěrnější je tedy náš vztah ke Kristu, tím blíže jsme k Bohu. Nejdůležitější příležitostí k setkání s Kristem máme při bohoslužbě: v jeho slově a při eucharistickém stole. Jak jsem světil neděle, Dny Páně, a také jiné církevně zasvěcené svátky? - Je pro mě den Páně dnem setkání s Bohem, dnem setkání s bližními, dnem radostného společenství v kruhu rodiny? - Vynechal jsem vlastní vinou nedělní a sváteční bohoslužby? - Přicházel jsem do kostela včas? - Účastnil jsem se pozorně mše svaté? - Hledal jsem příležitost, jak se aktivně zapojit do oběti mše svaté? (Příprava kostela k bohoslužbě, přisluhování při mši, zpěv, lektorská služba)? - Nevyhýbal jsem se svatému přijímání z nedbalosti, z úzkostlivosti, z ostychu před lidmi? - Porušil jsem nedělní klid a odpočinek těžkou prací, přehnanými zábavami? - Nenutit jiné pracovat v neděli a tím jim odpíral právo na odpočinek, nebo být spolu s rodinou? - Působím svým příkladem, aby i jiní, zvlášť členové mé rodiny, si uvědomovali, že je třeba sváteční den světit?

7

Společenská Společenská etiketa platí i v kostele Pravidla slušného chování a společenskou etiketu bychom měli dodržovat i v kostele. Bohužel, často na to zapomínáme. Katolické noviny v této souvislosti oslovily odbornici na nonverbální komunikaci Olgu Škvareninovou a my se s vámi chceme o to podělit.

Kdy a zda vůbec mohou mít muži a chlapci pokrývku hlavy i v kostele? Pokrývka hlavy není v místnosti žádoucí. Pokud je však člověk nemocný nebo jde o malé dítě a rodič se bojí, aby neonemocněli, může mít pokrývku hlavy. Může si dáma vzít do kostela velký až obrovský klobouk, přes který věřící sedící za ní nemohou nic vidět? V našem kulturním kontextu by do kostela neměly nosit obrovské klobouky. Ty jsou vhodné spíše na dostihy. Pokud již má dáma obrovský klobouk, který mě znervózňuje, nesednu si za ni. Každý zážitek, i zážitek ze mše svaté, je tehdy pozitivní, když se do jeho vnímání zapojí více smyslů - pokud nejen slyšíme, ale také vidíme a přitom nás neruší silný zápach či parfém, nebo obrovský klobouk zasahující do našeho teritoria. Mohu si místo pokleknutí v kostele dřepnout? Z prostorových důvodů si lidé dřepnou, pokud není na pokleknutí místo - raději je však lepší zůstat stát. Mohu v kostele sedět s nohou přehozenou přes nohu? Člověk by měl sedět, jak mu je pohodlně, a současně slušně. Z hlediska neverbální komunikace noha přehozená přes nohu působí vyzývavě. U muže ukazuje i na jistou agresivitu v povaze. Vrchní noha nasměrována na kněze vyjadřuje i sympatie ke způsobu kázání i k celému slavení eucharistie. Stává se, že věřícím se zdá kázání příliš dlouhé, a tak říkají, že si během něho zdřímnou. Dokonce sledují, když dřímá jiný, mohou i oni. Pan profesor Jozef Mistrík říkával, že když usne student na přednášce, může to znamenat pocit bezpečí, neboť člověk nikdy neusne tam, kde je mu to nepříjemné nebo kde by se obával o svůj život. Tedy na zdřímnutí se dá dívat i pozitivně. Ale v kostele bychom spát ani dřímat neměli. Pokud by kněz něco takového zaznamenal, měl by se zamyslet nad tím, zda jeho projev není monotónní, či mění tempo řeči, výšku svého hlasu, nebo používá dostatečné pauzy, zda nemluví příliš rychle, nebo naopak příliš pomalu. Může se stát, že někdo je velmi unavený a usne, ale pokud by spalo více věřících, není to dobrá vizitka zejména pro kněze. Jak upozornit věřícího, který stojí před námi a je velmi neklidný, každou půlminutu mění polohu, vrtí se, zívá, ohlíží se, svalí se na lavici - a my jsme z něj nervózní? Nechodíme do kostela jako policisté. Nikdy nevíte, proč se člověk před vámi vrtí a ohlíží. Možná by nás to za dvě hodiny později ani nevyrušilo. Někdy nám může překážet někdo jen proto, že se vůbec nehýbe. Často se stává, že i během nedělních svatých mší a svátků ruší bohoslužbu hluk v blízkosti kostela pocházející ze stavby, míchačky, cirkulárky, traktoru. Ve městech je to těžší ovlivnit, ale na vesnicích je to snad víc možné… Bohužel, je to součást našeho života, i v panelácích se vrtá i o jedenácté v noci, i v sobotu, i v neděli, svátek - pátek. Jakýkoliv hluk je zásahem do našeho osobního teritoria, což v nás může 8

vyvolat napětí, neklid, stres. Jak ovlivnit "rušitele"? Během slavení eucharistie zavřít dveře i okna. A na vesnici by kněz mohl místní lidi ovlivňovat i v tomto směru. Asi je to málo pravděpodobné, ale co dělat, kdyby někdo přišel do kostela se zvířetem? Neumím si to představit. Zatím jsem si však nevšimla, že by na dveřích kostelů byl piktogram s přeškrtnutým zvířetem. Také dochází k tomu, že si někdo z nástěnky v kostele přivlastní fotografii, obrázek, informačním leták. Jak upozornit člověka, který takto jedná nebo který naschvál poškozuje interiér kostela či zlomí květy v naaranžované kytici? Sedmé Boží přikázání zní: Nepokradeš, proto bychom neměli brát z kostela nic, co nám nepatří. Ten, kdo má zájem o nějakou fotografii či leták, může přece poprosit kněze nebo kostelníka. Když vidím, že někdo bere něco, co by neměl, nebo poškozuje zařízení a výzdobu kostela, upozorním ho. Pokud na moje slova nereaguje, obrátím se na kněze a kostelníka. Jak se chovat k žebrákům a bezdomovcům v kostele, kteří vykřikují, slovně napadají lidi nebo se přímo dožadují finanční pomoci? Nejde pouze o žebráky a bezdomovce. Agresivní, opilé nebo lidi, kteří nás obtěžují, si obecně netřeba všímat. Nikdy však nevíte, proč je ten který člověk bezdomovcem nebo žebrákem. Pořádek v kostele během slavení mše svaté by měl především zařídit kostelník či kněz. Zejména ve větších městech turisté fotografují a procházejí se po kostele i během mší svatých, ačkoli na dveřích visí upozornění nerušit a nefotografoval v tomto čase. Turisté by neměli rušit bohoslužbu ani tehdy, pokud na dveřích kostela takový nápis není. Pokud jde o větší skupinu turistů, jejich vedoucí nebo průvodce by se měl v sakristii kostela informovat, kdy mohou chrám navštívit. Turisty, kteří pobíhají po kostele, jsou hluční a ruší slavení eucharistie blesky fotoaparátů, by měl okamžitě upozornit kněz nebo kostelník. Jak by se měl chovat fotograf a kameraman, který fotografuje nebo natáčí záznam z prvního svatého přijímání, biřmování, ze svatby, ze křtu, pohřbu? Tak, aby nerušil ostatní věřící. Dobrý fotograf nebo kameraman je ten, koho téměř nevidíme, jakoby tam ani nebyl. I v kostele existuje jistá zóna, do které už fotograf a kameraman nemůže vstoupit, a to by měl respektovat. Kromě toho by se měl slušně obléci a obout si neklepající boty. Někdy nás v kostele vyruší i naoko neznámé podněty, které neumíme identifikovat, ale překážejí nám v koncentraci. Můžeme pátrat po příčině? Měli bychom se soustředit na mši svatou, na setkání s Pánem. Řeknu vám nedávnou vlastní zkušenost: jistá paní sedící v lavici přede mnou se modlila v kostele přede mší svatou modlitbu posvátného růžence a velmi přitom štěrchala kuličkami. Dost mne to rušilo, až jsem se ani nemohla modlit. Později jsem při pozdravení pokoje zjistila, že měla enormně dlouhé nehty, které způsobovaly nepříjemný zvuk při dotyku s růžencem. I takové detaily mohou narušit vnitřní pokoj jiných. Ale spíše bych se měla zamyslet nad sebou: proč jsem tehdy nebyla dostatečně soustředěná na modlitbu?

Pokračování příště (podle KN)

9

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

47. Eucharistie jako znak přátelského sebedarování Děti, chtěly byste, aby Ježíš žil s námi nyní zde tak, jako před dvěma tisíci lety? Anebo abychom my žili tehdy a tam, kde se lidé mohli s Ježíšem setkávat, vyprávět, vidět ho, dát se od něho zázračně uzdravit, zažít zázračné utišení bouře, jíst z rozmnoženého chleba, vidět a dotýkat se jeho vzkříšeného těla? Proč to není možné? Vždyť Ježíš slíbil, že zůstane navždy s námi všemi. Myslel to snad jen tak, že když je Bohem, je proto vždy všude přítomný? Myslel na setkání v modlitbě, když my prosíme a on odpovídá tím, že splní naše prosby? Anebo když mu odpovídáme, protože nás nejdříve oslovil nějakým darem? Má nám stačit to, že máme zaznamenána jeho slova v Písmě svatém? Sdělil nám, že zůstane navždy mezi námi, jako ten, kdo potřebuje naši pomoc, tedy jako hladový, žíznivý, smutný, opuštěný, nemocný. Ano, Ježíš zůstal takto s námi. Ale ještě i jinak, vzácněji a důvěrněji. Vymyslel takový způsob, aby mohl být v té jisté chvíli celý, ve svém oslaveném těle, kdekoliv na světě. Nikdo z jeho přátel nebude nikdy zkrácený tím, že se Ježíš právě věnuje jinému. Nemusí se bát, že na něj nezbude čas. Protože Ježíš může být se všemi najednou. Jak? Nu v další svátosti, která je znakem důvěrného přátelského spojení. Jak si lidé nejčastěji prokazují přátelství? Dary. Mařenka dostala k narozeninám od kamarádky Helenky knížku. Ale doma měla už tu samou. Přece však nebyla tak úplně stejná. Bylo v ní sice napsáno to samé, obě dvě vypadaly navlas stejně, ale ta darovaná byla pro ni vzácnější, protože byla znakem přátelství. Co ji proměnilo v jinou? Nu to, že byla darovaná z lásky. Ježíš se chtěl každému z nás darovat. Při poslední večeři před svým umučením dal apoštolům chléb a řekl: "Toto je moje tělo." Potom jim dal víno a řekl: "Toto je moje krev." Daroval jim sebe v podobě chleba a vína. Jeho láska a jeho snaha darovat se, proměnila chléb a víno, takže to už nebyl chléb jako předtím, i když vypadal stejně i stejně chutnal. Helenka mohla změnit knížku jen v tom, že od nynějška ta knížka připomínala Mařence jejich přátelství. Ježíš je však Bůh. Všechno v celém vesmíru mu patří, sám to stvořil. Má neomezenou moc nad vším. Dokázal to zázraky. Cokoliv chtěl, to se hned stalo. Když tedy chtěl darovat sebe samého v podobě chleba a vína, hned to bylo pravda. Podoba chleba a vína je způsob, jakým Ježíš zůstal navždy s každým svým přítelem. Je to znak, že je přítomný ve svém těle, které je skutečně živé, ale pro naše oči neviditelné. V něm se každému úplně daruje. Nedaruje nám tedy jen nějakou věc, která by nám připomínala jeho lásku, ale daruje sám sebe. 10

Zdá se vám to neuvěřitelné? Máte pravdu, je to opravdu těžké tomu uvěřit, protože to nedovedeme pochopit. Ale je něco nemožné pro toho, kdo z ničeho stvořil všechno? Ale Ježíš také řekl při poslední večeři při proměnění: "Vezměte a jezte, toto je moje tělo. Vezměte a pijte, toto je moje krev." A apoštolové vzali, jedli a pili. Ježíš to slíbil lidem už po zázračném rozmnožení chleba. Tehdy řekl nadšenému zástupu, že udělá ještě jiný, větší zázrak. Že jim dá jiný chléb - svoje vlastní tělo. A přitom řekl, že kdo nebude jíst tento chléb, nebude mít v sobě věčný život - tedy život v nebi. To jsou velmi vážná slova. Tehdy Ježíše mnozí opustili. Byli nadšeni, dokud se mohli bez starosti a bez práce najíst, to se jim líbilo. Ale takovéto řeči ne. Nedovedli pochopit, tak odešli. Apoštolové uvěřili Ježíšovým slovům, přijímali Ježíše tak, jak se jim nabídl, jak se jim dal. Všichni, kteří ho přijímali, poznali, jak jejich víra roste. Vždy více cítili, že mají v sobě jiný život. Život s Bohem, spojení s ním, přátelství s ním. Živit se tělem a krví, skutečným živým tělem a krví, to je docela přirozené. Když jsme se před narozením ještě jen vyvíjeli v maminčině těle, žili jsme z jejího těla a krve, odtud jsme dostávali výživu, abychom mohli růst a sílit a abychom byli schopni přijít na svět a žít v něm. Proč by nás tedy nemohl živit Ježíš svým tělem a krví, abychom byli jednou schopni žít s Bohem v nebi v netušeném štěstí? Chybu dělá každý, kdo nepřijímá tento největší Ježíšův dar, kdo ho odmítne jen proto, že ho nemůže pochopit. Dar je přece projev lásky, není tedy na chápání, ale na přijímání. A až ten, kdo ho přijímá, pozná jeho účinek. Ježíš řekl zástupům: "Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. (Jan 6,51)

48. Eucharistie jako společná hostina Co udělá člověk, když chce být najednou s mnoha svými přáteli? Pozve je k sobě na návštěvu. Od nepaměti se to vždy spojovalo s pohoštěním, se společným jídlem. Připraví tedy svým hostům to nejlepší, aby jim ukázal, jak je má rád, jak mu záleží na tom, aby se dobře cítili. A přátelé zase tím, že pozvání přijmou, že přijdou, ukáží, že jim na hostiteli záleží, že chtějí být s ním. Na hostině je hostitel najednou přítomný pro všechny celý. Kdyby pozval k sobě každého zvlášť, mohl by se věnovat jednomu jen chvíli. A takto se věnuje najednou všem. Každý slyší všechno, co říká, každý je mu stejně blízko, každý se může úplně nasytit, každý se může přesvědčit o jeho lásce a ochotě. Jen ten je ukrácený, kdo odmítne pozvání, anebo když i přijde, pohoštění odmítne. Neposlouchá, nic si nevezme, nic nepřijme. Kdo sám nechce, nemůže být obdarován. 11

Hostina je tedy viditelným znakem přátelství. Přátelské posezení, kde se všichni dobře cítí, potěší se navzájem, kde se hostitel věnuje každému, to velmi sbližuje, utužuje přátelství, živí ho. Ježíš věděl, že my, lidé, potřebujeme takové posilnění. Že bychom těžko dokázali stýkat se jen s neviditelným Bohem. Vždyť proto se stal člověkem, aby nám byl blízký. Všem, i nám dnes. Musel tedy vymyslet způsob, jak se viditelně s námi spojit. On sám po tom velmi toužil. Na začátku poslední večeře, když ustanovil tuto nejvzácnější svátost, přiznal se apoštolům, že se už nemohl dočkat této chvíle. Protože se těšil, že si bude moci posedět se svými nejbližšími, že jim bude moci projevit svou lásku, že se jim bude moci úplně darovat. Že každého posilní sám sebou, svým vlastním životem, svým vlastním tělem a krví. Ježíš stále touží, aby se mohl darovat každému celý, a proto se dává v podobě hostiny. Tak může být pro každého celý. Proto každého zve na hostinu a každému říká: "Vezmi, jez a pij! Toto je moje tělo a krev. To jsem já celý, živý. Chci se s tebou tak spojit, abys mohl ze mě brát výživu, abys mohl růst a sílit. Potřebuji mnoho moudrých, mocných, šikovných a odvážných přátel, aby napravovali na světě škody, které způsobuje hřích. Potřebuji lidi, kteří budou dále rozšiřovat to, co jsem přišel oznámit lidem, kteří budou ochotní podle toho žít. To není lehké. K tomu je třeba mnoho síly a odvahy. Ale já tu sílu a odvahu mám. Ze mě si jí můžete nabrat a načerpat dost. Přijďte a posilněte se na této hostině!" Ježíš zve každého, ale nenutí nikoho. Určitě mu je líto, když ho tolik lidí obchází, když nemají zájem. A určitě ho mrzí i to, když ti, co přijdou, se mezi sebou nesnášejí, mračí se na sebe. A samozřejmé ho velmi mrzí, když někdo přijde plný nenávisti, hněvu, závisti, zlosti, pomstychtivosti, zlomyslnosti, škodolibosti, lži a přetvářky. Na přátelské setkání jsou pozváni jen přátelé. Víme sice, jak laskavě se Ježíš choval k opravdu velkým hříšníkům. Museli však uznat svou vinu, litovat jí a chtít všechno napravit. Kdo se však nechce vzdát svého zla, nemá přístup na Ježíšovu hostinu. Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den." (Jan 6,53-54)

Nepochopitelný zázrak K jednomu knězi přišel člověk, který se chtěl posmívat víře, a ptal se: „Jak je to možné, že z chleba a vína se stává tělo a krev Ježíše Krista?" Kněz odpověděl: „Když už tvé tělo dokáže proměnit potravu, kterou přijímáš, v tělo a krev, proč by Bůh neměl dokázat i jiné?“ Ten člověk to ale nevzdal: „Jakpak může v tak malé hostii být přítomen celý Kristus?“ Kněz mu odpověděl: „Krajina, která před tebou leží, je tak veliká, a tvoje oko tak malé. A přece je obraz té velké krajiny v tvém oku. Pročpak nemá být možné, aby v malé podobě chleba byl přítomen celý Kristus?“ Pak mu ten člověk položil ještě třetí otázku: „Jak může tentýž Kristus být současně přítomen ve všech vašich kostelích?“ Tu vzal kněz zrcadlo a nechal ho, aby se do něj podíval. Pak hodil zrcadlo na zem a řekl: „I v každém jednotlivém kousku můžeš nyní současně vidět svůj obraz!“

12

Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka „nakoukneme“ do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí. Egypt Tuto zemi dobře znáte. V náboženství jste se učili o otroctví v Egyptě, kde ocitli Izraelité. V dějepisu jste slyšeli o staroegyptské vládcích, kteří jsou pohřbeni v pyramidách. Mnoho lidí cestuje do Egypta na dovolenou, vidět pyramidy, plachetnice na Nilu, nebo si odpočinout na pláži u Rudého moře. V lednu minulého roku jsme mohli v televizi slyšet o žraloku, který napadl a zabil turistu z Německa v přímořském letovisku. Každý o tom ví, ale, bohužel, o pronásledovaných křesťanech téměř nikdo. Egypt je muslimská země, ale již dlouho před tím, než tam muslimové dorazili, žili v této zemi Koptové. Toto je společenství křesťanů, kteří považují za svého zakladatele sv. Marka evangelistu. Hlavní město - Káhira Charakteristickým znamením Koptů je tetování, většinou kříž na Rozloha - 1 001 450 km2 ruce. Podle tohoto kříže můžete poznat každý Kopta. Za věrnost Obyvatelstvo - 80 mil. Ježíši byli Koptové stovky let pronásledováni muslimy, tak jak Křesťanů - 10% to je i dnes. Například 1. ledna loňského roku, zničila bomba koptský kostel v Alexandrii a zabila 20 křesťanů, kteří šli z modliteb. O několik měsíců později, dne 7. srpna 2011, dav muslimů zaútočil na vesnici. Šli od domu k domu a stříleli na křesťany. V důsledku tohoto útoku Maher Nassif, byl 46-letý Kopt byl zabit a osm dalších křesťanů zraněno. V obci žijí odděleně křesťané a muslimové, ale pouze domy křesťanů trpěli masakrem. Eritrea Vsadím se, že nikdo z vás v Eritreji nebyl a asi nikdy tam nebude. Možná jem to dobře, protože tato velmi mladá země, existuje teprve od roku 1991, je velmi nehostinná, kvůli chudobě, a pronásledování následovníků Krista i nakonec těžkému klimatu. Na území Eritreje se například rozkládá Danakilská poušť, jedna z nejméně pohostinných oblastí na Zemi, a současně nejnejteplejší. Průměrná denní teplota tam je 27 stupňů Celsia, často však překračuje 50 nebo dokonce 60 stupňů. Ponurý obraz doplňují kouřící sopky a hořící sirné prameny a pole. Nemusíme jít na výlet do Eritreje, ale na tamní křesťany nemůžeme zapomenout. Ačkoli následovníků Krista je téměř polovina v pětimilionoé zemi, jejich život je velmi těžký. Socialistické orgány je Hlavní město - Asmara pronásledují na každém kroku. Vězni jsou drženi v podzemních Rozloha - 121320 km2 celách nebo v kontejnerech vystavených během dne na slunci a v noci mrazu. Populární mučení vězňů je, že jsou svázáni v pozici Obyvatelstvo - 5 mil. zvané "vrtulník", tj. ruce svázané za zády, přivázané k nohám a Křesťanů - 46% břichem se dotýkají podlahy. Dne 10. března 2010, zatkli vojáci křesťany ve městě Nakfa. V této skupině byly čtyři ženy: Terhase Tsegay, Hiwet Asmerom, Aster Andemariam a Ferewini Kefela a sedm muži: Asfeha Mehari, Kiflom Gebrai, Tewelde Tsegay, Mehari Tesfazgi, Yemane Gebreab, Habtom hagos a Chermay Araya.

13

Etiopie Z náboženství si možná vzpomenete na biblické vyprávění o královně ze Sáby a králi Šalomounovi v Jeruzalémě. Když se královna dozvěděla o moudrosti a bohatství Šalomouna, rozhodla se ho navštívit. Přišla k němu z oblasti dnešní Etiopie. Bylo to tisíc let před narozením Krista. Představte si, že císaři Etiopie, kteří vládli v zemi až do roku 1974, odvozovali svůj původ od prvního císaře, který byl synem královny ze Sáby a Šalomouna. Tři tisíce let historie, neuvěřitelné! Co je důležitější zdůraznit v historii této země? Je to fakt, že Etiopie byla jednou z prvních křesťanských zemí na světě. Již ve čtvrtém století, mnoho lidí z Etiopie znalo Krista a přijalo ho jako svého Boha. Mnoho let později se museli bránit proti Hlavní město - Addis Abeba muslimům, kteří se na ně tlačili od Rudého moře. Dnes, stejně Rozloha - 1 127 127 km2 jako všude tam, kde je více muslimů, jsou křesťané Obyvatelstvo - 85 mil. pronásledováni, a dokonce přichází na ně pogromy. Poslední Křesťanů - 60% pogrom se konal 2. března 2011, kdy se tisíce muslimů srovnalo se zemí 55 kostelů a 30 domů křesťanů. Jeden křesťan byl zabit a 3000 bylo vysídleno. Známý je příběh 40-tiletého muslima Bašíra Musa Ahmeda, který se stal evangelíkem. Byl zatčen za šíření Bible v obalu Koránu. V lednu loňského roku, ho policie obvinila z terorismu. Ahmed přece nic takového nedělal, a ještě sedí ve vězení. Jeho jedinou vadou na kráse je víra v Ježíše Krista. (Mały Gość)

Všechno je k něčemu dobré Když mě někdo srazí na kolena, řeknu si - když jsem už na kolenou, je čas na modlitbu? Když mi někdo trhá srdce na kusy, řeknu si - když už je na kusy, je čas rozdat ho? Když mi někdo rozbije sny, řeknu si - když už jsou pryč, je čas vstávat? Když někdo zničí mě a můj svět, řeknu si - je čas se znovuzrodit! (Natty Hof)

14

Harmonie slov a symbolů velikonočního třídenní Každá liturgická slavnost tvoří syntézu slov a znaků. Pro nás lidi, vychovávané v kultuře, která upřednostňuje slovo jako nejlepší a, bohužel, někdy jediný nástroj komunikace, je však často těžké doprovázet slovo srozumitelnými znaky.

Kdy nám má na tom více záležet než při slavení velkonočního tajemství či slavení neděle, jejímž základem je velikonoční tajemství Krista? Tedy nejen jeho smrt a zmrtvýchvstání, ale celé působení jeho moci a lásky, kterou zvítězil nad hříchem, přemohl smrt a smířil člověka s Bohem. Latina a výmluvné znaky Pamatuji si z dětství, jak jsem byl na Velký čtvrtek (záměrně nenazývám tento den Zelený čtvrtek) na pouti v jistém klášterním areálu v Polsku. Večer jsme vešli do kostela, ve kterém byla tma. Před hlavním oltářem stál obrovský třináctiramenný svícen ve středu s nejvyšší lampou a po obou stranách s postupně klesajícími. Jeden z řeholníků vysvětlil, že ty svíce symbolizují Krista a dvanáct apoštolů. Mniši, které jsme ani neviděli, zpívali latinsky žalmy. Po odeznění jednoho žalmu mnich uhasit svíci, počínaje od těch krajních, jednou z jedné, jednou z druhé strany, aby ukázal, jak apoštolové postupně opouštěli Ježíše. Nakonec tu největší, která symbolizovala Krista, nezhasl, ale zanesl za oltář, což znamenalo Ježíšovo uvěznění. Tehdy nikdo z nás nerozuměl latinskému zpěvu, ale poselství symbolů bylo výmluvné. Velikonoce jako nejdůležitější svátek se od 4. stol. slaví tři dny. Svatý Augustin mluví o svatém třídenním ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána. Velikonoční třídenní začíná mší Večeře Páně, vyvrcholí Velikonoční vigilií a končí Nešporami velikonoční neděle. Zelený čtvrtek: Bůh je mezi námi Vyvolený národ začínal slavit ty nejradostnější svátky Paschy. Ježíš je slavil spolu s apoštoly, kterým ani nenapadlo, že je to naposledy. Radovali se, neboť Bůh byl s nimi. Jeho přítomnost je obklopovala jako kdysi světelný oblak či ohnivý sloup, kterým je Bůh vedl přes poušť do zaslíbené země. Apoštolové si zřejmě neuvědomovali, že tato chvíle je jakýmsi prodloužením Boží přítomnosti. Zpívali písně otců a byli hrdí, že patří k Mistru. Tato večera byla vlastně počátkem té večeře, kterou nazýváme mše svatá. 15

I tato radost apoštolů může být důvodem, proč po liturgické obnově Druhého vatikánského koncilu se v dopoledním čase v katedrálních chrámech slaví missa chrismatis, kterou koncelebrují kněží spolu se svým biskupem. Při ní si veřejně obnoví kněžské sliby a děkují, že Pán jim dal účast na svém kněžství. Při této mši svaté biskup před závěrem eucharistické modlitby světí olej nemocných, po svatém přijímání světí olej katechumenů a konsekruje křižmo. V prvotní Církvi se v tento den kajícníci smiřovali s církví a s Bohem, aby s ostatními mohli mít účast na eucharistii. Byl to den vzrušeného, slitovného, ale i radostného pláče. Lidové pojmenování Zelený čtvrtek je převzato ze starogermánského názvosloví Gründonnerstag (greinen - naříkat, což se plete s grün - zelený). Radost i bázeň Mše svatá Večeře Páně, která se slaví ve farnostech, je již součástí velikonočního třídenní, její texty nás v duchu přenášejí do večeřadla, kde Kristus ustanovil eucharistickou oběť Těla a Krve i svátost kněžství. Tato mše svatá je určitě pro všechny kněze zážitkem radosti smíchané s jakousi nejistotou i obrovskou vážností. Uvědomuji si to zejména ve chvíli, kdy během zpěvu "Sláva na výsostech Bohu…" zaznívají zvony a hrají varhany, které pak zmlknou až do večera Velké soboty. Každý věřící, nejen kněz, může uvažovat o tom, jak Bůh ve své nekonečné lásce dal člověku účast na svém kněžství. Během Poslední večeře vyzval Ježíš apoštoly, aby projevovali bratrskou lásku vůči všem, tím, že jim umyl nohy. Tímto úkonem se stali služebníky jeho kněžského poslání a jeho přáteli. Teprve potom jim svěřil tajemství své kněžské přítomnosti. Odteď apoštolové a jejich nástupci budou brát do svých rukou chléb a víno, aby je jeho mocí proměňovali na jeho tělo a krev. Zelený čtvrtek je proto pro mě, a zajisté všechny kněze, slavnostním dnem. V myšlenkách se vracím ke dni mého kněžského svěcení, když biskup na mě vkládal ruce, aby mi dal mimo jiné moc v pokoře sloužit bratřím a sestrám a pomáhat jim ke spáse. To naznačuje obřad mytí nohou. Tehdy si asi nejplněji uvědomuji, že i když jsem zdánlivě podle lidských měřítek sám, ve skutečnosti nejsem sám, protože můj Bůh je vždy Emmanuel - Bůh s námi. Po večeři odešel Ježíš s apoštoly do Getsemanské zahrady. Proč? Aby byl vždy co nejblíže člověku, který svou sebeláskou způsobuje šíření utrpení. Přenášení Oltářní svátosti po přijímání mimo oltář je starý zvyk, který symbolizuje uvěznění Ježíše. Odnášení plachet, svícnů a křížů zas připomíná Ježíšovo vysvlečení ze šatů. Tím se pro nás začíná noc bdění se zajatým, vyslýchaným, vysmívaným, zbičovaným a odsouzeným Bohem v člověku. Jeho přátelé, kterým s takovou láskou sloužil nejen veřejným působením, ale i mytím nohou, ve svém sobectví na vše zapomněli, rozutekli se. Ba i Peter, kterého zvědavost dovedla až do veleknězova nádvoří, přestože měl příležitost pochopit alespoň trochu Mistrovu lásku, se v rozhodujícím okamžiku zapřel. Velký pátek: meditace tajemství vykoupení Podle záznamu Poutnice Egérie se na Velký pátek věřící shromáždili v chrámu postaveném na Golgotě a klaněli se zbytkům Ježíšova kříže. Podle našeho počítání času to bylo ráno o šesté. Na oběd se lid znovu shromáždil a poslouchal čtení z Písma svatého o utrpení Ježíše Krista. Dnes se Velkopáteční liturgie koná odpoledne kolem třetí, neboť podle Písma tehdy Ježíš 16

zemřel. Liturgie začíná modlitbou kněze, který klečí nebo leží před oltářem v červeném rouchu. Ve středověku se kněz ležíce modlil před každou mší svatou z úcty k tajemství Kristova vykoupení. Když kněz vstane, přednese úvodní modlitbu a následují čtení. Bohoslužbu slova ukončí modlitba ve starořímské podobě. Jáhen od ambonu přednese úmysl, všichni se chvíli v tichu modlí a pak kněz od sedes nebo od oltáře přednese modlitbu. Lid stojí nebo klečí. Po přinesení a odhalení kříže následuje slavnostní poklona s doprovodnými zpěvy známými již od 8. století (Lide můj…). Před přijímáním se oltář pokryje plachtou a jáhen nebo sám kněz přinese Oltářní svátost. Komunio (svaté přijímání) je vyvrcholením Velkopáteční liturgie, protože všechno do té doby bylo jeho přípravou. Na závěr se odnáší Svátost oltářní do Božího hrobu k veřejné pokloně. Boží hrob se uchoval vlastně jen v zemích střední Evropy. Tento zvyk pochází z Jeruzaléma, kde se lidé shromažďovali na místech spojených s utrpením Ježíše Krista, aby ho doprovázeli od večeřadla přes Olivetskou horu až na místo jeho pohřbení a zmrtvýchvstání. Podle vzoru Jeruzaléma se i jiné kostely snažily mít Boží hrob, přičemž do něj vkládali Nejsvětější svátost nebo kříž. Vystavení monstrance v Božím hrobě je známé již od 16. století. Velikonoční vigilie: vítězná moc vzkříšení Bílá sobota se vyznačuje smutečním tichem. Církev setrvává u Pánova hrobu a rozjímá o jeho utrpení a smrti. Mše svatá se slaví až na velikonoční vigilii. Bílá (prázdná) sobota nemá vlastní liturgii. Ve více farnostech se v ranních hodinách zpívají a modlí ranní chvály. Velikonoční vigilie už patří k velikonoční neděli. Celá liturgie je v podstatě nočním bděním (vigilare - bdít). Navazuje na židovskou Paschu, během níž byli Izraelité vysvobozeni z egyptského otroctví. Zobrazuje však noc Kristova zmrtvýchvstání. Už od prvních století se křesťané shromažďovali na Bílou sobotu večer, aby prožili velikonoční vigilii v bdění. Nejprve si zapálili oheň, od kterého zapalovali své lampy, aby odstranili tmu. Toto světlo se stalo symbolem zmrtvýchvstalého Krista a všech pokřtěných, které osvítil Bůh. Nato četli výňatky z Písma svatého o křtu, o novém stvoření, o přechodu přes Rudé moře, o osvobození z otroctví hříchu a o nové smlouvě s Bohem. Mezi čteními zpívali nebo recitovali žalmy. Proč v noci? V přilehlém baptisteriu se uděloval křest, svátost umírání a zmrtvýchvstání s Kristem. Pokud byl počet křtěnců velký, obřady se protáhly až do rána. Novokřtěnce oblékali do bílého roucha. Ti přišli k biskupovi, aby jim udělil svátost biřmování, a do kostela, kde očekávali 17

začátek mše, na níž měli již plnou účast také s eucharistií. O velikonoční vigilii Církev bdí a očekává Kristovo zmrtvýchvstání. Proto se doporučuje slavit tuto vigilii v noci. Obsahově bohatá liturgie velikonoční vigilie začíná liturgií světla. Zapálený a požehnaný oheň symbolizuje Boží světlo, které nám dává Otec skrze svého Syna. Velikonoční svíce paškál - představuje vzkříšeného Krista. Kříž vyrytý do paškálu označuje smrt na kříži, pět otvorů se vsazenými zrnky kadidla zase Kristovy rány, které si zachoval i na svém oslaveném těle. Písmena Alfa a Omega a čtyři číslice běžného roku vysvětlují, že Kristus je Pán času i věčnosti, počátek i konec všeho. Procesí s paškálem připomíná slova samého Krista: "Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života" (Jan 8, 12). Velikonočním chvalozpěvem, který se objevuje koncem 7. století, vrcholí liturgie světla jako projev díků věřících za spásu. Liturgie slova se sedmi čteními ze Starého zákona, dvěma z Nového zákona, s homilií, se žalmy a s kantiky tvoří základ liturgie velikonoční vigilie. Po ní následuje liturgie křtu: Litanie k svatým, požehnání křestní vody, samotný křest (pokud jsou kandidáti) a obnova křestních slibů. Litanie k svatým zdůrazňují skutečnost, že křtem se člověk začlení do společenství svatých. Nakonec následuje liturgie eucharistie s obvyklým průběhem. Od raného středověku, když se zmenšil počet dospělých křtěnců, se mše svatá sloužila už před půlnocí, a Velikonoční neděle zůstala bez slavení, proto v 6. století zavedli na velikonoční neděli liturgii s vlastním mešní formulářem. Na závěr celé eucharistické oběti následuje procesí na oslavu Zmrtvýchvstalého. (podle KN)

Velikonoční přirovnání Byl jednou jeden dobrý člověk. Ten měl soucit s ubohými a ošklivými housenkami, jak se neustále moří a pracně zlézají lodyhy, aby se dostaly k potravě - ani pomyšlení na slunce, duhu v oblacích, písně slavíka! A uvažoval: Kdyby tyto housenky věděly, co tu jednou bude! Kdyby tyto housenky tušily, co jim jako motýlům pokvete: Žily by úplně jinak, veseleji, důvěřivěji, s větší nadějí. Poznaly by: život se nesestává jen ze žrádla a smrtí není všemu konec. Takto ten dobrý člověk uvažoval a chtěl jim říci: Budete volné! Zbavíte se své nemotornosti! Budete bez námahy létat a nacházet květy! A budete krásné! Ale housenky neposlouchaly. To budoucí, motýlí, se prostě nedalo v řeči housenek vyjádřit. - Pokoušel se najít přirovnání: Bude to jak na poli plném mrkvové natě … Housenky kývaly a ve svém housenčím obzoru myslely jen na nekonečné žraní. Ne, tak to nešlo. A když ten dobrý člověk začal jinak: Vaše rakev - kukla není to poslední, proměníte se, přes noc vám narostou křídla, budou se třpytit jako zlato - řekly housenky: Vypadni! Ty si vymýšlíš! Jen nás zdržuješ od žraní! - A shlukly se a posmívaly se mu. 18

Skutečný příběh Toto je skutečný příběh matky, oběti zemětřesení v Japonsku. Když zemětřesení ustupovalo, záchranáři došli k ruinám domu mladé ženy, skrze trhlinu viděli její mrtvé tělo. Připadalo jim, že je v nějaké divné poloze, jako člověk když se modli, její tělo se naklánělo dopředu, a obě ruce jakoby něco zadržovaly. Dům se zřítil na ni a zlomil jí páteř a vaz. Zachránce se s problémy dostal ke škvíře, kudy mohl protáhnout k ženě ruku, doufaje, že by mohla být naživu, ale její studené a ztuhlé tělo bylo důkazem, že je už dávno mrtvá. On a ostatní členové týmu opustili dům a šli prohledávat další zhroucenou budovy. Z nějakého důvodu se vedoucí týmu vrátil ke zřícenině domu mrtvé ženy. Opět poklekl a strčil ruku do úzké štěrbiny a prohledával prostor pod mrtvým tělem. Najednou vykřikl s nadšením: "Dítě! Tam je dítě!" Celý tým pracoval společně, a opatrně odstraňovali ruiny kolem těla mrtvé ženy. Byl tam 3 měsíční chlapeček zabalený v květované dece, pod mrtvým tělem matky. Je zřejmé, že žena podstoupila největší oběť na záchranu svého syna. Když její dům padal, použila své tělo, aby kryla svého syna před padajícími troskami. Malý chlapeček ještě klidně spal, když ho vedoucí týmu vytáhl zpod mrtvé mámy. Když lékař vyšetřoval chlapečka, rozbalil deku a našel tam mobil, na kterém byla textová zpráva: „Pokud toto přežiješ, musíš si pamatovat, že tě miluji“. Všichni si podávali si telefon z ruky do ruky a se slzami v očích četli zprávu, kterou zanechala matka pro svého syna. "Pokud toto přežiješ, musíš si pamatovat, že tě miluji." Tak dokáže milovat jen matka.

19

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme.

EI Greco - Ježíšova smrtelná úzkost Úzkost a strach. Každý z nás to velmi dobře zná. Každý to prožil a prožívá v jejich mnohonásobných podobách: strach ze smrti, budoucnosti, ztráty práce, zkoušky… Z evangelií víme, že i Ježíš prožíval svůj strach. "I dolehly na něj smutek a úzkost. Tehdy řekl: „Smutná je duše má až k smrti.“ Padl na tvář a modlil se…"(srov. Mt 26, 37-39). Ježíš si s sebou vzal i tří kamarády, aby s ním bděli a pomohli mu překonat těžké chvíle předsmrtelné úzkosti, ale nepomohlo to. Kamarádi usnuli. Ty nejtěžší chvíle člověk asi vždy musí prožít sám… Ježíš tuto samotu prožil v modlitbě. O co se modlil? "Otče můj, pokud je to možné, ať mne mine tento kalich. Ale ne jak já chci, ale jak ty" (Mt 26, 39). Bůh neodňal od něj kalich utrpení; a přece Ježíšova modlitba nezůstává bez účinku. Na začátku je Ježíš zdrcený strachem a úzkostí, padá na zem. Jeho modlitba končí vztyčením, vstává na nohy a odhodlaně jde vstříc tomu, čeho se obával: "Vstaňte a pojďme…" (Mt 26,46). Když i my budeme prožívat úzkost, samotu a strach a nebude nikoho, kdo by s námi bděl, následujme příklad Ježíše a obraťme se na nebeského Otce, který neustále bdí, a přestože od nás oč neodejme kalich utrpení, který nás očekává, dá nám sílu, a tak budeme moci spolu s Ježíšem opět vstát a jít dál…

20

Kapitolky z historie papežů Všichni víme, že Církev řídí jako viditelná hlava papež. Jací to však byli muži, čím se vyznačovali? V následující rubrice se pokusíme podívat na ty, kteří byli ve svém století výjimeční.

sv. Lev Veliký - obránce města Zachoval Řím jako město a povýšil ho na hlavní město Církve.. Lvův pontifikát se shodoval s úpadkem římské říše. A v chaosu se rozpadající, kdysi mocný stát, nemůže už bránit veřejnost proti barbarům. Snažila se o to Církev v čele s papežem. Lev byl zvolen biskupem Říma v roce 440, na konci prosince. Nebyl ani tehdy ve městě, protože byl na diplomatické misi, svěřené mu císařem, v Galii. Byl si vědom toho, že římská civilizace, v které křesťanství zakořenilo jako dobré, je nevyléčitelně nemocná. Bohatstvím, kulturou, úrovní života, právní a sociální správou předčila celý tehdejší svět nepředstavitelným způsobem. Římané však postrádali odvahu předků na bitevním poli pro ochranu tohoto dědictví. Rodina byla narušena, rozbita morem rozvodu, potratu a rozsáhlé korupce veřejných mravů a morálky. Vzhledem k tomu, když v prosinci 406 překročili Germáni zamrzlý Rýn, jejich náčelníci plenili zemi. To, co se přes 800 let nepodařilo žádné armádě, dokázal vůdce Visigótů Alaric, který vedl své hordy a v 410 dobyl Řím a vydrancoval ho. Ve městě nebyl císař, který tehdy bydlel u Ravenny. V těchto podmínkách rostla hodnota biskupa Říma. Setkání s Attilou Toto bylo možná nejvýznamnější setkání v historii papežství. Došlo k němu na jaře roku 452, v blízkosti Mantua. Na mýtině před městskými hradbami jel skromný doprovod doprovázejí papeže Lva. Attila na něj čekal, obklopen osobní stráží a množstvím bojovníků. Attila, vůdce Hunů a mongolských útočníků, kteří během pár let prošli z asijských stepí celou Evropou a působili zmatek, smrt a zkázu. Attila, jeden z těch, kteří se z ničeho nic objeví na obloze dějin, aby převrátil současný světový řád, byl přijímán svými současníky jako trest za hříchy, jako "bič Boží." Nejprve napadl východní říši, kterou dobyl a ponížil nucením platit výpalné. Později stovky tisíc mongolských jezdců vyrazilo na Evropu. Zastavil je v červnu 451 v bitvě na Katalaunských polích (jižní Francie) poslední velký římský vojevůdce Flavius Aetius. O rok později, Hunové napadali Itálii a zamířili na Řím. Proti útočníkům vyešel pouze papež. O čem Lev hovořil s vůdcem Hunů, není známo. Faktem je, že Attila odstoupil z dobytí Věčného města. Nějakou dobu ještě řádil v jižní Italii, a když vypukl mor v jeho vojsku, ustoupil. Toto nebyla jediná mise papeže Lva k záchraně města. Když v roce 455 stály před Římem hordy Vandalů, Lev jim opět vyšel vstříc a vyjednával s jejich vůdcem Geiserichem. Zábranit vyplenění města se mu sice nepodařilo, přesto se mu však podařilo s Vandaly vyjednat, že nedojde k vraždění římských občanů, že město nezapálí, jak měli v úmyslu, a rovněž ušetří apoštolské baziliky a všechny, kdo v nich budou hledat (Mały Gość) útočiště. 21

Velikonoční vajíčko - technika nešitý patchwork

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Na výrobu vajíčka technikou nešitého patchworku potřebujeme polystyrénové vejce, špendlíky, barevné taftové stuhy (nebo i saténové stuhy), nejlepší jsou 2,5 cm široké, tužku, nůžky (obrázek 1). Tužkou 10 11 si naznačíme střed na vrcholu vajíčka a také na spodní části. Pak odstřihneme 2 čtverečky ze stuhy a přišpendlíme je na vrcholy vajíčka (obrázek 2). Dále si nastříháme asi 7-8 cm dlouhé stuhy a ty postupně začínáme připevňovat špendlíky na vejce. První proužek připevníme ve středu špendlíkem podle obrázku 3 a pak ho složíme jakoby do tvaru trojúhelníku (obrázek 4). Takto připevníme 4 trojúhelníky (obrázek 5). Totéž uděláme i na druhé straně vajíčka (obrázek 6). Pokračujeme jinou barvou stuhy a děláme druhou řadu. Nejdříve připevníme špendlíky 4 stuhy na jedené straně podle obrázku 7, pak další 4 podle obrázku 8. Tak máme hotový další barevnou řadu trojúhelníků po obvodu vajíčka. Dále pokračujeme jinou barvou a uděláme stejným způsobem další řadu. Celkem přišpendlíme do jedné řady 8 trojúhelníků obrázky 9, 10. Totéž uděláme z obou stran vajíčka zrcadlově. Když máme všechny řady připevněny špendlíky, kolem obmotáme stuhu, uděláme na ní mašličku, připevníme ji špendlíky a vajíčko je hotové (obrázek 11). Přejeme příjemné tvoření ☺. (podle Lusku) 22

Vzpomínka na kněze Když jsem v roce 1954 začala chodit do 1. třídy, přišel do naší vesnice nový pan farář. Jmenoval se Jindřich Jesenský. Byl to vysoký, statný muž kolem 40 roků. Vyzařovala z něho taková důstojnost, že jsem se ho až dětsky bála. Z tohoto respektu jsem se připravovala na hodiny náboženství. Vždycky jsem obstála výborně a pan farář mě měl velmi rád. Často jsme chodívali na faru a vždycky dostali něco dobrého. V kostele se mi moc líbilo. Na každou neděli jsem se těšívala. Měla jsem ráda hudbu a náš varhaník Jakub hrál velmi dobře. Mezi sloky vkládal taková preludia, radost poslouchat. Klekávala jsem před lavicemi. Na jedné straně u Pána Ježíše bylo asi 20 chlapců. Na druhé straně u Panny Marie bylo tolik děvčat, že jsme se tam nemohli ani vejít. Byly to krásné roky kolem roku 1960, kdy se ještě naše vesnice nebála chodit do kostela. Pan farář míval krásná kázání. Byl to vždycky nějaký příběh ze života. Potom ho rozebíral a radil, co si z něho máme vzít dobrého. Některá kázání si dodnes pamatuji. Pan farář byl i někdy přísný a dokázal i pokárat. Například: Když některá z děvčat byla dlouho večer na muzice a potom v kostele zívala, tak je veřejně pokáral. Někdy to bylo i nemilé, ale potřebné. Jednou jsem mu nabízela broskve, které jsem vezla ze sadu, kde jsem pracovala. Ptal se mě: „Dáváš to ze svého?“ Říkám“ „Ne“. „Tak si to nech.“ Byl to člověk spravedlivý. Ráda jsem s ním chodívala na procesí ke křížům do polí. U nich se dělávaly krásné pobožnosti a prosilo se za úrodu. Jak šly roky, tak mě oddával, křtil moje děti a ukládal do hrobu moje předky. Chodívala jsem mu pomáhat do farní zahrady a vždycky jsme si dobře popovídali. Když zestárnul, vozívala jsem ho k lékařům. Někdy do Slavkova, do Vyškova i do Kyjova. Ráda jsem mu pomáhala. Pan farář u nás působil 33 roků a byl jako náš. Tak jsme si na něho zvykli, že když odcházel do domova kněží na Moravec, nebylo nám to jedno. Při poslední mi svaté nám řekl: „Bylo mi mezi vámi dobře, ale největší ránu jste mi zasadili, když jste mi přestali posílat děti do náboženství.“ A tak když se teď podívám v našem kostelíčku, nevidím skoro žádné děti. I teď máme dobrého kněze, ale ty děti v tom náboženství a v kostele stále chybí. Tak co rodiče, babičky? Napravíme to? Teď nám v tom nic nebrání. mk.

23

Americký časopis o vzniku obrazu na Turínském plátně Turín, 13. března - Americký vědecký časopis Journal of Imaging Science and Technology publikoval článek o hypotézách vzniku otisku těla na tzv. Turínském plátně, známé relikvii, o které se říká, že je plátnem, do kterého bylo po smrti zavinuté tělo Ježíše Krista. Autorem studie je Giulio Fanta, profesor termomechaniky na univerzitě v Padově, který se zabývá problematikou vzniku otisku těla na Turínském plátně už několik let. Ve svém článku podává kritické shrnutí všech dosavadních hypotéz a přiklání se k závěru, podle kterého mohl obraz vzniknout ozářením koronového výboje. Od roku 1898, když fotograf Secondo Pia zjistil, že na turínském plátně je negativ otisku lidského těla, se tento úkaz pokoušeli vysvětlit mnozí odborníci. Žádný z pokusů dosáhnout tohoto efektu, poznamenává italský fyzik, nedokázal vytvořit obraz s těmito záhadnými charakteristikami, jaké přináší obraz na Turínském plátně. Profesor Fanta ve své studii ukazuje, že mnohé pokusy, které byli v tomto směru učiněny a používaly speciální techniky z oblasti malířského a výtvarného umění, umožnily z makroskopického hlediska vznik vynikajících napodobenin, které jsou však velmi chatrné, pokud jde o mikroskopické známky. Ty nakonec jasně ukazují, že všechny metody zmíněných pokusů selhaly. Není to však již možné říci o možnosti, podle níž otisk těla mohl vzniknout ozářením. Fanta cituje hypotézy několika odborníků a popisuje výsledky pokusů italské společnosti ENEA, která nedávno použila tzv. excimerového laseru. "Hypotéza ozáření poskytuje možnost maximálního přiblížení konkrétního charakteristického obrazu na Turínském plátně. Zbývá však jeden velký problém. Je totiž možné reprodukovat jen maličké plochy obrazu v řadě centimetrů čtverečních. K ozáření větší plochy by bylo potřeba takové množství energie, která laboratorně není v dispozici." Ve spolupráci s prof. Giancarlo Pesaventom z Padovy k tomu bylo použito 500 tisíc voltů, které umožnily vytvořit obraz na ploše několik čtverečních centimetrů. Výsledky vědecké analýzy prof. Fantiho jsou shrnuty v přehledných tabulkách, z nichž vyplývá, že "pouze záření založené na tzv. Koronovém výboji (zvláštním druhu elektrického výboje) lze dosáhnout uspokojivé podobnosti s originálem také v oblasti jeho mikroskopických znaků. Kdybychom měli vytvořit touto metodou obraz tak velký jak je na Turínském plátně, potřebovali bychom elektrické napětí dosahující několik desítek milionů voltů nebo můžeme opustit vědecko-technologické pole a připustit neznámý úkaz, který byl spojený se vzkříšením, řekl turínský fyzik. (podle Radio Vaticana)

24

Žehnání velikonočních pokrmů a soli Tento prastarý zvyk naznačuje radost z Kristova vzkříšení a eucharistickou hostinu. Žehnání soli má chránit od útoků zla a nabádá "zakonzervovat se" v dobrém.

Vážená redakce, bydlím v regionu, kde zachováváme tradici žehnání jídel. Ve velikonoční neděli časně ráno si do košíků vložíme typické velikonoční dobroty, přičemž nezapomínáme ani na sůl, a jdeme do kostela. Odkdy a proč se dělá úkon žehnání jídel včetně soli? TEREZA, Košická arcidiecéza Milá Terezie, žehnání jídel je prastarý zvyk. Pochází z nejstarších dob Církve při slavení eucharistie. Postní období, které předchází slavení Velikonoc, mělo svůj přísný řád, nemohlo se požívat maso, ale ani vejce a sýr. Na znak radosti po skončení postní doby věřící na slavení velikonoční vigilie přinášeli do kostela různé pokrmy na požehnání. Nejčastěji požehnávaným jídlem bylo maso, chléb, koláč, vejce, máslo a sýr. Pokrmy se přinášely a skládaly před oltář, později se žehnávaly na bočním oltáři před hlavní velikonoční bohoslužbou nebo po ní. Požehnání však může být i součástí slavené mše (lze to dělat pouze jednou denně). Obřad požehnání se tehdy koná před závěrečným požehnáním. Žehnání jídel bývalo spojeno se zvykem darovat je potřebným, například jako sváteční oběd starým a nemocným. Takto se naplnil i sociální charakter slavení eucharistie a zvýraznil starobylý zvyk Církve konat agapé po skončení mše svaté. Jistým způsobem to bylo i připomenutí si Krista, kterého jako zmrtvýchvstalého poznali učedníci z Emauz večer prvního dne v týdnu, tedy na velikonoční neděli, při stolování. V současnosti se zvyk žehnání jídel obnovuje i mimo Velikonočního období. Kde se vzal zvyk žehnat sůl? Pramení ve skutečnosti, že sůl byla považována za ozdravující prvek. Prorok Elizeus dostal příkaz od Pána nasypat ji do vody, aby jí vrátila blahodárnou sílu. Podle modlitby žehnání soli má voda smíchaná s takto požehnanou solí chránit od nepřátelských útoků a pomáhá žít pod stálou ochranou Ducha Svatého. Dalším důvodem žehnání soli je skutečnost, že sám Kristus říká učedníkům: "Vy jste sůl země. Pokud sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Už není na nic, jen ji vyhodit ven, aby ji lidé po ní šlapali" (Mt 5,13). Sůl je známá i jako konzervační prostředek. Ve velikonoční liturgii se slaví tajemství vykoupení skrze smrt a zmrtvýchvstání Krista. Neodmyslitelnou součástí slavení velikonoční vigilie je i slavení svátosti křtu - zrození k novému životu skrze Ježíše, nebo obnova křestních slibů, tedy obnova života věřícího člověka v Kristu. Sůl je tedy znakem stálosti, jistým způsobem "zmrazení" člověka v dobrém, ve věčném životě, který nám získal Kristus. Proto i sůl je předmětem požehnání tak jako voda a také jiná jídla. (podle KN) 25

Jak skončil Poncius Pilát a jeho manželka Poncius Pilát. Římský prefekt provincie Judea. Muž, jehož Filón Alexandrijský popisuje jako nepřítele Židů, však přece jen v klíčové věci vyhověl židovské veleradě odsoudil na smrt Ježíše Nazaretského. Prosbě své ženy vyhověl šalamounsky - nad rozsudkem si umyl ruce. Jaké osudy měli tito dva?

Bezesporu je to zajímavá otázka, zvláště pokud si uvědomíme, že Etiopská ortodoxní církev tento manželský pár uctívá, a to 25. června - ale jako svatou jen jeho ženu. Pilátová ženu si jako svatou ctí i Řecka ortodoxní církev, a to 25. října. Proč? Pilát Pontský Přezdívka Pilát znamená, že byl "zručný s oštěpem" (lat. pilum). Poncius může označovat původ z kmene Pontii, nebo jeho předchozí působiště v maloasijském Pontu. Někteří pokládají za Pilátovo rodiště obec Bisenti v italském Abruzze, jiní zase Perthshrine ve Skotsku. Poncius patřil mezi guvernéry Judské provincie, kteří se v letech 6 - 41 nazývali prefekti, nebyl tedy prokurátorem. Prokurátoři - s výjimkou krále Heroda Antipy I. (41 - 44) - spravovali Judeu v letech 44 - 66. Úloha římských guvernérů, a tedy i Pontia Piláta, byla zejména vojenská disponovali asi 3 000 vojáky -, ale byli zodpovědní i za vybírání imperiálních daní. Ostatní civilní záležitosti ležely na místní správě - konkrétně na židovské veleradě. Do roku 41 přitom i jmenování velekněze, který stál na jejím čele, spadalo do moci judského prefekta. Pilát spravoval judskou provincii jako pátý římský prefekt dlouho (26 - 36) a díky procesu s Ježíšem se stal světoznámým. Jeho jméno vzpomínají všechna evangelia, ale jen v Matoušově si myje ruce - na znamení neviny. V Markově evangeliu udělá lidu po vůli. Podle Lukášova evangelia se však pře s velekněžími a představenými lidu a nenachází v Ježíši buřiče proti Římu. Pilát byl věrný Římu a tvrdý ke Galilejcům, kteří spadali do Herodovy pravomoci, a to způsobovalo napětí mezi ním a Herodem. Ježíše však poslal k Herodovi k výslechu, čímž uznal Herodovu pravomoc nad Galileou. Od té chvíle byli přáteli. Pilát to však udělal i proto, že se mu obvinění Ježíše z údajného rouhání či pobuřování proti Římu, případně i to, že se vydával za krále, nezdály dostačující na to, aby ho odsoudil na smrt. Všechna čtyři evangelia se shodují v tom, že Piláta distancují od plné odpovědnosti za Ježíšovo odsouzení - poukazují na jeho nesouhlas s odsouzením. Tabulka s označením Ježíšovy viny, která se podle římské zvyklosti přibíjela nad ukřižovaného, potvrzuje, že Pilát si poradil s tzv. králi, a že ji tam upevnil proti vůli žalobců. Evangelia svědčí také o Pilátově blahosklonném darování Ježíšova mrtvého těla jeho příbuzným. Židovští pisatelé z 1. století popisují Piláta jako vznětlivého, zuřivého, a zejména nespravedlivého, protože jednal nejen vypočítavě, ale i násilně a brutálně. Pilátův krvavý zásah proti Samaritánskému obyvatelstvu v roce 36 po Kr. měl za následek jeho sesazení z funkce. Eusebius píše, že Caligula (37 - 41) vyhnal Pontia do exilu. Konec života Podle Eusebia se Pilátův život skončil sebevraždou. Některé východní církve - na základě Zlaté legendy Jakuba z Voragine z 13. století - jako její důvod tradují probuzení Pilátova svědomí proto, že dal odsoudit Ježíše. Raná křesťanská tradice přitom říká, že jeho tělo nepřijaly ani vody Tiberu, ani vody Rhony. Apokryfní Petrovo evangelium ho naproti tomu neobjektivně osvobozuje od jakékoli viny a svaluje ji zcela na Heroda a Židy - Ježíš v něm po zmrtvýchvstání ještě jednou vyzná svou nevinu a vojákům zakáže o tom rozšířit zprávu, aby je Židé neukamenovali. Pilát se již v 2. století dostal do Apoštolského kréda, ale do "imperiálního" Nicejskocařihradského kréda (381) až po Milánském dekretu (313), který uzákonil křesťanství na rovnoprávné náboženství. Ani Krédo přitom Piláta neviní, jen připomíná evangelijní události a smrt Páně začleňuje do dějinného rámce. 26

Parfémy z dob Ježíšova pohøbu Vůně odjakživa provázely obřady lásky a náboženské rituály. I v poezii se nejvznešenější věci přirovnávaly právě k nim. Mimořádně důležité jsou však i v Bibli. Svou roli hrály i v Ježíšově životě - poprvé krátce po narození, naposledy při ukládání do hrobu.

S voňavkami různého druhu a jejich rozmanitým použitím se na stránkách Bible setkáme jak ve Starém, tak v Novém zákoně. O jejich hodnotě a důležitosti svědčí například i fakt, že hned dvě různé vonné látky - kadidlo a myrha - byly i mezi dary mudrců, které přinesli malému Ježíši, když se mu přišli poklonit jako novému králi (srov. Mt 2, 11). Obě - kadidlo i myrha - jsou velmi vzácné, mají jedinečnou vůni, za kterou vděčí svému pryskyřičnému původu, dosud dostatečně neprozkoumanému. Společně s nardovým olejem, také velmi vzácným, se právě tyto vonné látky v Písmu svatém vzpomínají nejčastěji, a to i v Novém zákoně. Co víme o těchto skvostných vůních? Nardový olej Ve starověkém Středozemi byl nardový olej velmi oblíbený. Připravovali ho z indického nardu, což je asi metr vysoká rostlina Nardostachys jatamansi, lidově nazývaná také himálajský nebo indiánský kozlík. Starověcí Římané a Řekové si nardem zpříjemňovali nejen slavnosti, ale přidávali ho i do jídel. Dámy si nardovým olejem natíraly obočí. O vůni nardu se v Novém zákoně píše jen při události Ježíšova pomazání v Betánii. Podle Markova evangelia nejmenovaná žena pomazala Ježíšovi hlavu pravým vzácným nardovým olejem (Mk 14, 3). Podle Janova evangelia Lazarova sestra Marie mu pomazala nohy a otřela je svými vlasy (Jan 12, 3). Úmysl ženy byl přitom jasný - chtěla zpříjemnit slavnost, uctít Učitele a nešetřila přitom své pěkné bohatství - ani vlasy, ani vzácný parfém. Potvrzuje to i Ježíšova důmyslná odpověď na námitku těch, kteří její čin označili za mrhání s dovětkem: "Vždyť se mohl tento olej prodat za více než tři sta denárů a ty rozdat chudým" (Mk 14, 4). V alternativním překladu Ježíšova slova, kterými hájí ženu, znějí: "Udělala mi hezký (Kalos) skutek" (srov. Mk 14, 6). Sebe tak nepovýšil, ji neponížil a vzápětí šikovně obrátil pozornost na svůj pohřeb, neboť takovéto vzácné vůně se používaly při pohřbech. Při Ježíšově pohřbu však ani nard nepostačoval. Kadidlo a myrha Myrha a kadidlo se liší, nejen pokud jde například o jejich vzhled a vůni. I jejich symbolika a použití byly různé. Arabové dodnes nazývají myrhu Murr, což znamená "hořký". Myrha je opravdu hořká a tmavá, zatímco kadidlo je sladké a bledé. Kadidlo, které se více používalo při kultu, je jako dar mudrců symbolem Ježíšova božství, zatímco myrha pro svou hořkost symbolizuje spíše Pánovo budoucí utrpení. Konečně v Ježíšově případě nezůstala jen symbolem. Ježíši totiž chtěli později, když umíral na kříži, dát "víno smíchané s myrhou" jako anestetikum (Mk 15, 23). 27

Myrha je silně aromatická pryskyřice ze stromu Commiphora myrha, který roste na Blízkém východě, a odedávna byla předmětem obchodu. Známá je zejména jako voňavý olej používaný v kosmetice, při kultovním pomazaní, ale i jako důležitá vonná přísada na pomazání zesnulých. Symbolicky se jí vyjadřuje vznešenost a jedinečnost vztahů. Už v Egyptě patřila k nejvzácnějším vonným pryskyřicím. Egypťané ji používali při lakování, stmelování, na osobní ozdoby, ale i při mumifikování mrtvého. Myrhou voněla například i Tutanchamónova hrobka, a to ještě v roce 1922, když ji otevřeli. Na pomazání a balzamování mrtvých ji později používali na celém starověkém Blízkém východě. V římském impériu si myrha nezískala takovou popularitu jako kadidlo. Její cena však přece byla nesrovnatelně vyšší než cena kadidla. Plinius Starší chválí toto arabské bohatství a říká, že je vhodné nejen na usmiřování božstev, ale poskytuje "lidský požitek i v hodině smrti". Když se totiž pohřbívání do země začalo nahrazovat zpopelněním, kadidlo se používalo na překrytí zápachu z hořících těl. Například Nero při pohřbu své druhé manželky Poppey v roce 65 údajně spotřeboval myrhu z roční arabské produkce této vzácné vůně. Myrha však byla jedinečnou složkou vonných látek a posvátných olejů i při židovských pohřbech. Josef Flavius například píše, že při pohřbu krále Heroda jen voňavé látky neslo 500 sluhů. Tato fakta vysvětlují, proč Nikodém s Josefem uložili Ježíše po smrti na kříži v Jeruzalémě do hrobu s velkým množstvím mimořádně vzácné směsi myrhy a aloe. Podle Janova evangelia jí bylo "asi sto liber" (Jan 19, 39). Myrha a aloe Směs myrhy a aloe byla pravděpodobně prášková. Aloe je jen přísadou k myrze a nejde přitom o aloe vera. Biblická aloe je aromatická pryskyřice ze stromu Aquilaria agallacha (orlí dřevo, též aloeové dřevo) a odedávna se používala do parfémů a kadidel. Ve Starém zákoně se vzpomíná čtyřikrát, z toho třikrát spolu s myrhou, vždy v kontextu lásky mezi mužem a ženou či králem a královnou. Směs tedy vyjadřuje superlativ šťastného a slavnostního nerozlučného vztahu muže a ženy. Žena v Betánii použila asi 328 gramů (1 libra) vzácného parfému - nardový olej či nardu s myrhovým balzámem -, což stálo "více než tři sta denárů" (Mk 14, 5). Tato částka představovala roční mzdu tehdejšího nádenního dělníka. Z toho je vidno, jak moc si Pána vážila. Na Ježíšův pohřeb však Nikodém přináší stokrát více - 100 liber - a ještě vznešenější voňavky - myrhu s aloe. Pokud bylo směsi myrhy s aloe na pomazání mrtvého Ježíše stonásobně víc, symbolizuje to, že šlo o pohřeb krále. Přestože Ježíše obžalovala židovská velerada, ti, co Ježíše pochovali jako krále, patřili také k předním mužům Izraele a to, že přitom použili myrhu a aloe, naznačuje rozměr jejich lásky a slavnostnosti. Přestože byl Ježíš usmrcen jako zločinec, byl pohřben jako milovaný těmi, kdo v něho uvěřili a ctili ho i po smrti jako krále. Myrha a aloe jsou symbolem lásky, kterou ani smrt nemůže omezit. 28

Já a Ježíš Já: Bože, můžu se Tě něco zeptat? Bůh: Samozřejmě. Já: Slib mi, že se nerozlo…bíš… Bůh: Slibuji. Já: Proč jsi dnes na mě dopustil tolik věcí…? Bůh: Co tím myslíš? Já: No, ráno jsem zaspal. BŮH: Ano… Já: Trvalo věčnost, než mi naskočilo auto. Bůh: Aha… Já: K obědu jsem dostal sendvič, který jsem si neobjednal - a musel jsem čekat! Bůh: A? Já: Na cestě domů mi chcípnul mobil právě když mi kdosi zavolal… Bůh: Chápu. Já: A jako kdyby toho nebylo dost, přijdu domů, a chci si dát nohy do mého nového masážního stroje a zrelaxovat, a on přestal fungovat! Dnes nic nešlo správně! Proč jsi to dopustil?! Bůh: Dovol mi to vysvětlit: Anděl Smrti stál nad ránem u tvé postele a já jsem poslal jednoho svého anděla bojovat s ním o tvůj život. Nechal jsem tě během toho spát. Já: (ponížen) Ach… Bůh: Nedovolil jsem tvému auto nastartovat, protože se objevil na tvé cestě opilý řidič, který by tě nabral, pokud bys tehdy po té cestě jel. Já: (zahanben) Bůh: Ta osoba, která připravovala na oběd tvůj sendvič byla nemocná a nechtěl jsem, aby jsi dostal to, co měla ona. Věděl jsem, že se nemůžeš opozdit do práce. Já: (v rozpacích) Aha… Bůh: Tvůj telefon se vybil, protože člověk který ti právě volal, chtěl lhát o tobě jiným ohledně toho, o čem jste si jakože po telefonu povídali. Ani jsem ti s ním nedovolil mluvit, proto jsi krytý. Já: (něžně) Rozumím, Bože. Bůh: Ach, a ten masážní stroj byl vadný a vyhodil by ti elektriku v celém domě ten večer. Já: Je mi to tak líto, Bože… Bůh: Nelituj, jen se uč Mi důvěřovat…, ve všech věcech…, v dobrých i špatných…! Já: Budu Ti důvěřovat! Bůh: A nepochybuj, že Můj plán pro tvůj den je VŽDY LEPŠÍ, než ten tvůj plán. Já: Nechci pochybovat. Dovol mi jen říct Ti Bože, děkuji Ti dnes za všechno. Bůh: Není zač, dítě. Byl to jen další den, kdy jsem byl tvým Bohem a velmi rád se starám o své děti. 29

Dopis od Kyembeho Kyembeho našeho adoptivního syna v Zambii Drazí přátelé, Jak se v tomto skvělém čase máte? Doufám, že se máte dobře, já se mám také dobře. O prázdninách jsem nikam nešel, byl jsem ve škole. Zkoušky budeme mít v listopadu 2011 a volby jsou u nás v září. Děkuji za všechno, co od vás mám. Chodím do základní školy v Rondwellu. Pan Frederick Chiluba byl prezidentem Zambie, tvrdil, že Zambie je křesťanská země. Byl to také osvoboditel Zambie, dobrý člověk. Je nám všem líto, že už je po smrti. Vládl v létech 1991 až 2001, čili deset let. Kenethe Kaunda byl náš první prezident. Je mi 15 let. Nyní lidé prodávají kukuřici a fazole. Žije nám tu jedno opravdu velké zvíře, je to ryba. Normálně ji člověk nevidí, schovává se ve vodě. Vždy na pět dní vyleze z vody ven, a když se znovu schová, nikdo ji několik následujících let nemůže zahlédnout. Ve škole máme několik různých učitelů, každý učí jiný předmět, ty máme čtyři. Mé nejoblíbenější jsou angličtina a matematika. Pan Rupiha Banda říká, že Zambie je křesťanská země, ale je špatné, že někteří lidé zde mezi sebou stále bojují. Někteří umírají, jiní jsou zranění a nedělá to naší zemi pěkný obrázek. Chceme si mezi 12 kandidáty zvolit někoho, kdo bude vládnout naší zemi. Otevřely se nám tu kroužky praktických dovedností. Při otevření naší školy učitelé docela vážně říkali, že by byli rádi, kdyby v Solwezi více dětí zvládlo školu. Některé děti pak jdou do Manyamy, já bych po volbách chtěl začít pracovat. Škola je sice dobrá, ale politická situace je tu zneklidňující. Ovšem slibuji vám, že školu dokončím. 1. ledna 2011 jsem byl šťastný, protože mi Bůh dal další rok života a užil jsem si Vánoce. Na Nový rok jsem byl s rodinou v kostele. Jsme farmáři, pěstujeme kukuřici, cibuli, banány a cukrovou třtinu. Bůh vám všem žehnej. Váš Kalenga Kyembe

Nejnebezpečnější člověk? Lhář. Nejhorší pocit? Hněv. Nejkrásnější dar? Odpuštění. Nejdúležitější instituce? Rodina. Nejlepší cesta? Ta, která je správná. Nejpříjemnější zážitek? Vnitřní klid. Nejvlídnější přijetí? S úsměvem. Nejlepší lék? Optimismus. Největší uspokojení? Splněná povinnost. Nejspolehlivější zdroj síly? Víra. Nejpotřebnější lidé? Kněží. Nejkrásnější věc na světě? Láska.

Nejkrásnější den? Dnešek. Největší překážka? Strach. Nejlehčí věc? Mýlit se. Největší chyba? Vzdát se. Kořen veškerého zla? Sobectví. Nejlepší rozptýlení? Práce. Největší neúspěch? Ztráta odvahy. Nejlepší odborníci? Děti. Nejzákladnější potřeba? Komunikace. Nejhlubší radost? Být užitečná druhým. Největší tajemství? Smrt. Nejhorší vlastnost? Špatná nálada.

Matka Tereza z Calcutty 30

Uzdravování Šok z toho všeho, co se stalo během posledních třiceti hodin, Jima úplně ochromil. Celé tělo jako by bylo bez citu, a zatímco svět se točil dál, on cítil, že je z jeho běhu vyřazen. Jim a jeho žena Connie právě přišli o krásného čtyřměsíčního chlapečka. Předběžná diagnóza: S1DS, syndrom náhlého úmrtí kojenců. Ještě před třiceti hodinami si Jim jel vyzvednout Joshuu k paní, která jim dítě hlídala. Takto obyčejně jezdil pětkrát týdně a i dnes cesta probíhala normálně…, ale pak, když dorazil, malý Joshua nebyl k probuzení. Příštích několik hodin se podobalo noční můře. Kvílející sirény, rychlý zákrok záchranářů, lékaři z pohotovosti a ohleduplné sestřičky, stisky rukou, modlitby. Rozhodnutí letecky přepravit Joshuu do dětské nemocnice vzdálené šedesát mil… vše marno. O dvanáct hodin později se vyčerpaní lékaři vzdali všech pokusů o oživení. Mozek nevykazoval žádnou aktivitu. Bylo rozhodnuto odpojit přístroje zajišťující životní podporu. Malý Joshua odešel navždy. Ano, souhlasili s tím, aby všechny Joshuovy použitelné orgány byly darovány a užity k transplantacím. Pro Jima a Connii, kteří uměli milovat a dávat, to nebylo těžké rozhodnutí. Přišlo další jitro. Další rozhodování, další zařizování. Telefony zvonily. Bylo třeba zařídit pohřeb. V jedné chvíli si Jim uvědomil, že potřebuje ostříhat, ale protože tu nebydlel dlouho, neměl dosud svého holiče. Jimův bratr se nabídl, že zavolá své kadeřnici a Jima objednal. Měli plno, ale po vysvětlení majitelka salonu prohlásila: „Jen ho sem hned pošli, my už se o něj postaráme.“ Jim se vyčerpaně svezl do holičského křesla. Dlouho už nespal. Znovu si v duchu promítal předchozí události a zoufale se snažil najít v tom, co se stalo, nějaký smysl. Proč musel Joshua, jejich prvorozený, dítě, na které čekali tak dlouho, odejít tak brzy… vždyť jeho život sotva začal… Ta otázka se k němu stále vracela a s ní i bolest, která zcela zaplavila Jimovo srdce. Přemýšlel o slovech nemocničního kaplana: „Nikdy plně neporozumíme, jakou úlohu máme v Božích plánech. Možná, že Joshuovo poslání na zemi se naplnilo.“ Ta slova ale nijak nezmírňovala hořkost, jež se mu vkrádala do duše. Kadeřnice mu projevila svou účast a Jim si uvědomil, že jí vypráví všechno, co se za posledních třicet hodin přihodilo. Svým způsobem se mu ulevilo, když se mohl vypovídat. Možná, že kdyby to udělal víckrát, dokázal by alespoň něco pochopit. Když se Jim zmínil o darování orgánů, podíval se na hodinky a uvědomil si, co se děje šedesát mil odtud… tam, kde před několika málo hodinami řekl svému milovanému Joshuovi poslední sbohem… Teď právě mu berou jednu srdeční chlopeň… Kadeřnice ustala v práci a zůstala bez hnutí stát. Nakonec promluvila, ale hlas se jí třásl a sotva šeptala. „Tomuhle asi nebudete věřit… ale asi před hodinkou na té židli před vámi seděla zákaznice, která chtěla, abych si pospíšila, aby mohla odjet do dětské nemocnice. Odcházela s takovou radostí… konečně se naplnily její modlitby. Její vnučka dneska podstupovala operaci, kterou strašně moc potřebovala… transplantaci srdeční chlopně.“ A tehdy se Jim začal uzdravovat. 31

Nauit d ti psát - zdá se to málo? aneb, jak "namazat" mozkové závity a rozvíjet projektovou mentalitu Naše děti žijí obklopeny mnohými možnostmi. Závisí na nás, zda jim vytvoříme podmínky pro to, aby si jich všimly, a zda jim dodáme psychickou sílu, aby je využily. Vstoupili jsme do století, které bude patřit odvážným a kreativním lidem. Kdo nebude schopen rozvíjet zmiňované schopnosti ve světě přeplněném informacemi, bude vytěsněn na pokraj profesionální a sociální sféry. Pro správné rozhodnutí bude potřebná schopnost syntézy a dobře vycvičené intuice.

Podle jisté teorie Gardnera na "umění přežít" se vyžaduje přísnost (náročnost) a kreativita zároveň. Pro děti je psaní - aniž by si to uvědomovaly - jako "mazání" mozkových závitů. Cvičí paměť, jazyk, vnímavost na detaily a schopnost vyřešit problémy. Posiluje vzájemnou harmonii mnoha důležitých mozkových funkcí. Je důležité trvat na tom, aby se děti učily psát s lehkostí a nenuceně. Někomu se to může zdát málo, ale psaní upevňuje rozvoj některých nervových funkcí užitečných během celého života. Pokud věříme, že je možné dosáhnout užitečných a uspokojivých výsledků prostřednictvím cvičení se v dobrém a dlouhodobém plánování vlastního jednání, tak tento postoj nás přivede k tomu, že si osvojíme projektové myšlení na základě osobní zkušenosti. Psaní je totiž proces, kterým si průběžně tříbí vlastní myšlenky, a zdokonalujeme se ve způsobu, jak je vyjádřit. Bohužel, děti často přistupují k psaní jako k povinnosti, kterou musí co nejdříve splnit, ba musí to stihnout v časovém limitu, který učitel určil. Odpovídání na různé dotazníky, psaní písemek či dělání si poznámek je učí stavět se k psaní jen jako k soutěži v intelektuální rychlosti. V jejich mysli se během tohoto procesu automaticky vynořují věty typu: "Rychle! Nestíháš! Už je to třeba odevzdat!" Zákonitě v psaní nevidí trpělivou práci, která je podobná práci s rydlem. Existují případy, kdy je rychlost skutečně důležitá, například psaní si poznámek. Práce a slohy, naopak, vyžadují psaní a další přepracování textu. Psaní se takto podílí na pořizování návyků a způsobů užitečných i pro jiné činnosti, například pro rekonstrukci historického auta či pro zařízení ložnice, vyplnění žádosti o financování nebo i napsání byznys plánu. Ve všech těchto případech je důležitá přípravná a plánovací fáze. Největší objem práce se odehrává pomalu, s mnoha pauzami na uvažování. Je třeba se naučit koncentrovat a "přemýšlet nad věcmi". Naučit se psát má několik svých zásad: 1. Strategické plánování. Existuje několik postupů k usnadnění této fáze. Je třeba si odpovědět na následující otázky: Co se ode mne požaduje? Jaký typ textu učitel ode mne žádá? Do jaké míry se musím přidržovat témata a nakolik mohu odbočit? Jaký přístup bych měl zvolit: ironii, serióznost, fakta nebo volný výklad? Jak dosáhnout, aby bylo moje psaní efektivnější? Je lepší rozdělit psaní na více částí nebo napsat vše najednou? Měl bych si 32

sepsat osnovu, posloupnost kroků? Napsat nejdříve koncept (práci na nečisto)? V jakém pořadí mám postupovat? Existují děti obdařené strategickou intuicí. V jejich mysli se instinktivně zrodí otázka: "Jaký je nejlepší způsob dosažení cíle?" Jsou však i takové, které se uspokojí a udělají úkol bez přemýšlení, třeba tím nejtěžším způsobem. 2. Příprava pracovního a časového plánu. Některé děti si při vytváření strategického plánu zadaného úkolu určí časový limit, dokdy musí úkol splnit. Užitečné je poznačit si tento limit na papír a konzultovat ho s učitelem ještě před zahájením psaní. Děti by se měly naučit věnovat jistý čas a pozornost plánování důležitých úkolů. Totéž platí i pro dospělé. 3. Brainstorming. Pro život je velmi potřebné učit děti "plodit myšlenky". Mnozí rádi věnují část práce přípravě myšlenek a nestarají se o pravopis, interpunkci, gramatická pravidla nebo jiné praktické nezbytnosti. Myšlenky, které se zrodí z brainstormingu, mohou nahrávat na pásku, zapsat na poznámkový papír nebo přímo do počítače. Nejvíce myšlenek spatří světlo světa v této fázi, neboť nejvhodnějším způsobem podporuje kreativní a analytické myšlení. 4. Hledání. Fáze, v níž se sbírají údaje nezbytné pro napsání tématu. Jsou obohaceny o dobrou a bohatou argumentaci. Konzultují se knihy, časopisy, surfuje po internetu, obrací se na kamarády, příbuzné či na jiné důvěryhodné osoby. Měly by to být chvíle naplnění přirozené zvědavosti, pěkných a příjemných momentů, entuziazmu. 5. Náčrt (koncept). Toto je další krok. Myšlenky a údaje podstupují první třídění, vyřadí se ty, které jsou méně důležité, méně užitečné. Ponechá se pouze nejlepší materiál, který může být katalogizovaný na papír nebo do počítače. Tato přípravná fáze se může skončit sepsáním náčrtu plánu (postupných kroků) a v případě potřeby doplňujících podbodů. 6. První napsání (první verze). Dostáváme se k předběžnému, ale rozhodujícímu textu. Může být i neuspořádaný, plný pravopisných a gramatických chyb. 7. Opravená verze. Revidovaná a opravená první verze textu. Odevzdá se k přečtení kvalifikované osobě (například učiteli, rodiči nebo i kamarádovi), která je schopna nabídnout kritický úsudek. Je to poslední šance na korekturu a zhodnocení. V této fázi se provádí poslední opravy. Dobré je, pokud se děti učí z vlastních chyb. Pouze ten, kdo umí poukázat na chyby, je přítel. 8. Definitivní verze. Nyní je práce hotová, kompletní a propracovaná, připravena na čtení a obdivování. (podle Don Bosco dnes) 33

Funguje to!!! O vlastní zkušenost z oblasti dětského psaní, jak to v rodině prožívají, jak při tom spolupracují a jaké zážitky mají, se podělili Dominika a Andrej Rajská z Trnavy.

Když nejstarší z našich pěti dětí dostala na narozeniny školní tašku, rozplakala se. Byly to slzavé narozeniny plné vysvětlování, že škola je dobrá, že se naučí číst a psát a bude se jí to moc líbit, protože se jí otevře kouzelný svět knih a vyjadřování vlastních myšlenek, vlastní fantazie. Za několik měsíců jsme spolu tahali první čáry a Lucka byla šťastná, protože se jí poměrně snadno dařilo napsat i na pohled složitá písmenka. Od té doby uběhly čtyři roky, a máme tedy doma čtvrťačku Lucku, kromě ní třeťáka Danyho, prvňáka Maťka a dvě čekatelky - předškolačku Dorotku a 2,5-letou Angeliku. Přestože jsou aktivními pisateli z nich jen tři, pod vlivem přirozeného napodobování mezi sourozenci se s písmem v různé formě setkávají i mladší dívky. Angelika objevuje schopnost různých psacích potřeb dělat všelijaké úžasné tvary, které ona sama dokáže ovlivnit. Její radost spočívá v samotném procesu čmárání, kterému dává obsah a hodnotu tím, že svůj výtvor někomu přinese a svou dětskou hatlamatilkou řekne: „Po tebe.“ Dorotka jako předškolačka vnímá především tvar jednotlivých písmenek, snaží se je napodobovat, plynule táhnout linie psaného písma a je šťastná, když se jí (jako levačce) podaří napsat své jméno ve správném tvaru a směru. S radostí podepisuje všechny své obrázky a výtvory a v nové školní tašce čeká na svůj čas pečlivě připravený penál. Matěj je po pololetí ve škole schopen spojovat písmenka do slov a vět. Přestože ho to mnohokrát stojí hodně námahy, píše rád, především zamilované dopisy své kamarádce. Jsou to samozřejmě jeho tajnosti a všichni respektují jeho soukromí, přesto však někdy přijde za rodiči nebo sourozenci a poprosí, abychom mu pomohli opravit v dopise chyby. Jsou to krásné chvíle plné odkrývání tajemství dětského srdíčka skrze několik možná trošku zkomolený vět. Daniel se rád vyjadřuje písemně ve chvílích, kdy se mu těžko mluví. Jako rodiče jsme dostali už několik ospravedlňujících lístečků spojených s vyznáním lásky. To je další nádherný rozměr, který v rámci naší rodiny nabízí psaní - možnost napsat "miluji tě, tati", "miluji tě, mami" a vidět, že rodiče si vyznání hlídají a váží, vystavují ho na viditelná místa, tedy vědí, co je pro děti tak důležité, co s upřímností a ze srdce dávají. Snažíme se nezůstat dětem v tomto směru nic dlužni a také jim "posíláme lístečky". Je krásné, jak několik slov na papíře dokáže lidi k sobě zase o kousek přiblížit. Lucka si píše svůj deník, píše si s kamarádkami a také ve škole jejich paní učitelka motivuje ke kreativnímu písemnému vyjadřování. V tomto věku se dostává k samostatné tvorbě textu a zatím ji to velmi baví, přestože občas žádá o pomoc. A tak máme za sebou pěkné společné chvíle při hledání rýmů do básně o spolužákovi, při charakterizaci členů rodiny, při hledání nejvhodnějšího způsobu, jak vyjádřit obdiv, lásku, strach či smutek v projektu Kniha o mně nebo jak popsat krásu a výjimečnost každého z ročních období. Těšíme se, když takové tvůrčí písemné projevy bývají ve škole dobře přijaty a hodnoceny jedničkou, ačkoli to podstatné je v hloubce obsahu těchto dětských textů, a ta dokáže nás dospěláky někdy velmi udivit. Těším se na chvíle strávené při psaní s dětmi. Mám radost, když dokáží vymyslet vtipné věty do domácího úkolu, když si společně vymýšlejí, kreslí a píší komiksové příběhy a navzájem si je dávají číst, když s radostí zjišťují, že jim písemné vyjadřování jde jaksi snadněji než před několika měsíci, když se dokáží navzájem povzbudit a pochválit, například úhlednost textu v sešitě. Mám radost, když nám své výtvory se zářícími očima předvádějí. 34

Dar lásky 16. Láska podporuje důvěrnost Kdo stojí o lásku, přikrývá přestoupení, ale kdo je přetřásá, rozlučuje důvěrné přátele. (Přís 17,9) Můžeme mít blízko k dobrému příteli, kterého známe od dětství nebo z dob studií. Může nám být blízký sourozenec, rodiče, či bratranec v přibližně stejném věku jako my, ale nic se nevyrovná blízkosti mezi manžely. Manželství je nejdůvěrnější ze všech mezilidských vztahů. Proto ho tak potřebujeme. Každý z nás přichází do života s vrozenou touhou, aby ho znali, milovali a přijímali. Chceme, aby lidé věděli naše jméno, hlásili se k nám, když nás vidí, a cenili si to, čím jsme. Vyhlídky na to, že se budeme o domov dělit s jinou osobou, která nás zná do nejintimnějších podrobností, jsou součástí hlubokého zážitku z manželství. Ale toto velké požehnání se spojuje i s největším nebezpečím. Člověk, který nás tak důvěrně zná, nás může buď milovat tak hluboce, že se nám o tom ani nesnilo, nebo nás může ranit způsobem, ze kterého se možná nikdy úplně nevzpamatujeme. Manželství v sobě skrývá oheň i strach. Co z toho převážně zažíváte právě teď u vás doma? Jsou tajemství, která o vás zná váš partner, důvodem k hanbě, nebo vás oba sbližují? Pokud bychom stejnou otázku položili jemu, řekl by, že se cítí v bezpečí nebo že se bojí? Pokud domov nelze považovat za bezpečné místo, oba budete v pokušení hledat bezpečí někde jinde. Snad se porozhlédnete po jiné osobě a navážete vztah, který si buď pohrává s nevěrou, nebo s ní opravdu začnete. Můžete hledat útěchu v práci nebo v zálibách mimo domov, v něčem, co vás zčásti zaštítí před důvěrností, a zároveň vám umožní setrvávat v blízkosti lidí, kteří vás respektují a uznávají. Váš manžel nebo manželka by neměli cítit tlak, aby byli dokonalí a tak získali vaše uznání. Neměli by kráčet po vaječných skořápkách na stejném místě, kde by se měli co nejpohodlněji cítit bosí. Bible říká: "V lásce není strachu, ale dokonalá láska vyhání strach" (1 Jan 4,18). Ve vašem manželství by mělo vládnout ovzduší svobody. Jak to bylo u Adama a Evy v zahradě, vaše blízkost by měla jen posílit vaši důvěru, abyste mohli být v manželství "nazí, ale jeden před druhým se nestyděli" (Gn 2, 25) - po fyzické i emocionální stránce. Je třeba připustit, že je to citlivá oblast. Manželství přineslo do vašeho života břemeno druhého člověka, a z jeho strany to platí stejně. Oba máte důvod cítit rozpaky, že se tolik o vás odhalilo před jinou živou duší. Je to příležitost pro vás, abyste všechny tyto osobní informace zahalili do ochranného objetí lásky a slíbili, že budete těmi, co je jemu nebo jí nejlépe pomohou zvládat. Některé z těchto tajemství možná vyžadují nápravu. A tak můžete být prostředníkem uzdravování a zlepšení - ne kázáním, kritikou, ale láskyplným nasloucháním a poskytnutím opory. Některé z těchto tajemství je třeba prostě přijmout. Jsou součástí partnerovy osobnosti a životního příběhu. Zabývat se těmito záležitostmi asi nebude moc příjemné, vždy si budou žádat šetrný dotek. 35

V každém případě zůstává jen na vás, abyste partnera pro tyto věci buď odmítli, nebo jej přijali i se všemi jeho chybami a problémy. Buď bude vědět, že je na bezpečném místě, kde nemusí být dokonalý, nebo se uzavře sám do sebe a bude pro vás ztracený, možná navždy. Správně milovat by mělo být vaším celoživotním posláním. Uvažujte o tom takto. Nikdo vás nezná lépe než Bůh, který vás stvořil. Autor Žalmu 139 měl pravdu, když napsal: "Ty víš o mně, zda si sedám, či vstávám, i můj záměr zdaleka znáš. Ty pozoruješ, zda chodím, či ležím, o všech mých cestách víš. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodin, už víš, co chci říct" (Ž 139,2 - 4). A přece nás Bůh, který zná tajemství, která skrýváme i sami před sebou, miluje tak hluboce, že si to ani neumíme představit. Neměli bychom o to víc my - jako nedokonalí lidé - vztáhnout ruku ke svým partnerům s láskou a porozuměním, přijmout je takové, jací jsou, a ujistit je, že jejich tajemství jsou u nás v bezpečí? Toto jsou snad oblasti, kde jste v minulosti skutečně selhali. Pokud je to tak, neočekávejte, že vám partner hned široce otevře srdce. Musíte začít nanovo budovat důvěru. Sám Ježíš je popsán jako ten, který nevchází do lidských životů násilím, ale stojí u dveří a klepe. "Pokud někdo slyší můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu stolovat s ním a on se mnou" (Zjev 3, 20). Vytvoření skutečné důvěrnosti si vždy žádá čas, zejména pokud jsme se zkompromitovali. Ale každý, kdo je ochoten vzít na sebe tento úkol, může už dnes začít usilovat o její navrácení. Odhodlejte se chránit tajemství svého manžela či manželky (pokud nejsou pro ně či pro vás nebezpečné) a modlí se za ně. Promluvte si s nimi a dejte jim najevo, že je navzdory tomu milujete. Dobře poslouchejte, když se s vámi dělí o své osobní myšlenky a problémy. Navoďte u nich pocit bezpečí. Kolik úsilí vás stálo, abyste se zdrželi komentáře, kritického či jakéhokoliv jiného? Co jste se dnes o svém partnerovi dozvěděli jednoduše tak, že jste jen poslouchali? Já jsem svého milého a můj milý je můj. (Jak 5,16)

JE ZVLÁŠTNÍ JAK…  je pro nás lidi jednoduché vyhodit Boha na smetiště a pak se divíme, proč svět spěje do záhuby.  se surovost, vulgárnost a násilí volně šíří všemi médii, ale veřejná diskuse o Bohu je potlačována ve škole i v zaměstnání.  věříme tomu, co říkají noviny, ale zpochybňujeme to, co říká Bible.  někdo může v neděli chodit do kostela, ale ve všední den nikdo nepozná, že je křesťan.  se víc starám o to, co si o mně myslí lidé, než co si o mně myslí Bůh.  jsme rychlí někoho soudit, ale sami soudy druhých nepřijímáme.  každý chce mít zajištěné nebe, aniž by musel věřit, přemýšlet, mluvit, nebo dělat cokoliv, co říká Bible. PŘEMÝŠLÍŠ? VÁHÁŠ? MYSLÍŠ SI, ŽE U NÁS JE SITUACE ÚPLNĚ JINÁ? 36

Předběhnuté svátky Pepíček přijde ze školy a ptá se: „Mami, nejsou dneska náhodou Velikonoce?” „Ne, ty budou až za dva týdny. Proč se ptáš?” „No, že jsem si vykoledoval pětku…”. Nerozeznatelné řehtání Stará babička se vykloní z okna a křičí na hochy před domem: „Hoši, mně už sluch moc neslouží. To se tak řehtáte nějakému fóru, nebo s sebou máte řehtačky?” Hoši s mixérem Na dveře zvoní chlapci s ručním šlehačem: „Dobrý den, my jdeme vyšlehat Janu!” Od veterináře… Po náročné operaci si pochvalují dva doktoři a jeden říká: „To bych nevěřil, že jsme v tom slonu nenechali žádný přístroj.“ „Jo, ale nevím, kde je sestříčka.“ Velikonoční kontrola Velikonoční řidič je viditelně ve veselejší náladě a už ho zastavuje policejní hlídka. K autu přijde mladá policistka a spustí: „Tak si vystupte, pane řidiči, co ta pomlázka za volantem?” „Jé, promiňte, slečno,” usmál se řidič, „já nevěděl, že chcete taky vyšlahat!” Zamilované oslavy „Já prostě miluju Velikonoce,” blaženě pronesl spokojený podnikatel. „Za pár dnů prodám všechno prošlé zboží za celý předchozí rok!” Vydařené Velikonoce Manželka si pochvaluje: "Letos jsme měli velice pěkné Velikonoce." Muž zabručel: "Jak to? Jedny Velikonoce jsou jak druhé." Žena: "No jo, děti našly obarvená vajíčka ve skříni a já jsem našla v kapse tvých kalhot tisíc korun!" Brzo budou Velikonoce. "Frantíku, půjdeš na kočičky?" "Těžko. Tatínek říkal, že na holky mám ještě čas." Naplánované balení Nesmělý mladík prozrazuje své plány ohledně jedné krásné slečny: „Před Vánoci ji vezmu na večeři a pak jí pošlu Valentýnku.” Kamarád na to: „A proč ji radši nejdeš zítra vyšlehat?”

37

V dnešní osmisměrce se dozvíte, jak se také někdy říká měsíci dubnu. afta, akta, apač, arie, asie, bača, bary, biče, bloud, bota, buky, caen, cícha, děda, deka, dnes, déšť, děvky, děvy, diviš, drbka, dýka, efor, fluita, fouňa, freon, gazela, gáže, hlava, hory, chmúra, idol, iglú, jeans, kačer, kari, katody, kilo, klášter, knap, kobyly, kočí, kokety, krém, krep, kšandy, kuskus, kutna, lasa, lašk, laur, leši, lidumil, likr, lípy, louž, ložisko, mapa, mely, most, mrak, nerv, niva, noty, obora, obři, oděv, odraz, okol, osmažit, ostuda, package, pamlsky, papá, platýs, pódium, poesie, poruba, prtě, pudy, punk, puškin, risk, rozbor, rumun, sabat, sada, sbít, sesadit, smrady, srst, stav, stoa, sudy, sulc, šimon, šíře, škuban, šmír, špioni, talm, trojřad, trumf, tvor, úloha, umřít, úprava, úraz, úspěchy, útlý, včela, vklad, vláha, vzdech, zděs, znak, zrada, zúžit, žluč Tajenka z minula: Panská láska, ženská chuť a březnové počasí není stálé. 38

chytáky chytáky iii. 1. Co Bůh nestvořil a přece to ve světě existuje? 2. Kurz češtiny: Jak se správně odpovídá v Loretánských litaniích „Svatá Trojice, jeden Bože“ (pomnožné číslo) - …oroduj za nás, nebo …orodujte za nás? 3. Jaké nohy stvořil Bůh Evě? 4. Jaká věc je v kostele úplně zbytečná? 5. Který z apoštolů nespal v Getsemanské zahradě, když se Ježíš potil krví? 6. Čím byl Mojžíš, když se narodil? 7. Který svatý spadl na cestě? 8. Koho usmrtil zabitý slon? 9. Je v Bibli Kemoš? 10. Může sekera vyplavat z vody? 11. Jaký protijed vynalezl Elíša na otrávené jídlo? 12. Jaký je rozdíl mezi Diem Olympským a Diem Pohostinným? 13. Co hořelo a neshořelo? 14. Který muž se stal ústy? 15. Který muž měl hůl kanibalku? 16. Polekal se Mojžíš něčeho?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. 45; 2. 27; 3. 10-1 (Lk 17,12-17); 4. 6 (Jan 2,6); 5. 3 (Gen 6,10); 6. 150 (kniha žalmů); 7. 40 (Deut 29,5) 8. 42 (2 Král 2,24); 9. 12 (Gen 35,23); 10. 5 (Gen, Ex, Num, Lev, Deut); 11. 2 - Efraim a Manasses (Gen 41,50-52); 12. 7 (2 Mak 7,1-41); 13. 72 - po dvou (Lk 10,1-3); 14. 1000 mužů (Sdc 15,15); 15. 4 (2 Kál 7,3); 16. 4 roky (Tob 2,10)

39

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Marie Očenášková Marie Michlovská

Podivín Ladná Jaroslav Petr Čech

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc duben: 1. Aby mnoho mladých lidí zaslechlo volání Krista a následovalo ho v kněžství a řeholním životě. 2. Aby vzkříšený Kristus byl znamením spolehlivé naděje pro muže a ženy afrického kontinentu. 3. Za pomoc Ducha Svatého pro všechny životní situace, spojené s bolestí a utrpením.

V uplynulých letech jsme se v dubnu rozloučili Podivín

Ladná Jan Trávníček František Čápek Karel Horák Jan Novák František Mitrič

2011 2010 2009 2008

Milan Jacko Marcela Dolejšová Josef Helinger

2007

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

40