ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 4 duben umírání - jsem ohromen, pane!

ZRNÍČKO Svazek 7, číslo 4

duben 2007

umírání - jsem ohromen, pane! Přijde den, kdy se křesťan srazí násilně se zlem ve světě. Snad v nejbližších hodinách už pozná jeho hloubku a propast. Nebude moci svěřit bližním své tajemství a v noci a zmatku svého pobouřeného srdce ponese sám zlo, o kterém se domnívá, že je pochopil, a zatím jenom zachytil jeho záblesk. Hluboké setkání s hříchem světa je prvním úsekem nevyhnutelné noci očisťování u křesťana a prohloubením jeho vykupitelského poslání. Později se usadí noc v jeho nitru, ale tato noc bude rozbřeskem vzkříšení. »S tím, který byl úplně bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my tak skrze něj byli u Boha spravedliví.« (2 Koř 5, 21) »A začal se lekat a pociťovat úzkost. A řekl jim (apoštolům): 'Smutno je mé duši až k smrti; zůstaňte tady a bděte!' Když maličko popošel, padl na zem a modlil se, aby, jestliže je to možné, minula ho tato hodina, a řekl: 'Abba, Otče, všechno je ti možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne co já chci, ale co ty'.« (Mk 14, 33-36) »Nyní je má duše rozechvěna; a co mám říci? Otče, ochraň mě před tou hodinou? Než proto jsem přišel do této hodiny. Otče, oslav své jméno!« (Jan 12, 27) Pane, jsem zoufalý, jsem zničený dnes večer. To zlo je strašné, Pane, je ošklivé je špinavé. Šel jsem blátem, putoval jsem blátem, plaval jsem v blátě; celý svět je v bahně. Potřebuji se umýt, ruce, oči, tělo, srdce, duši, celý. Neodvažuji se jít kupředu, neodvažuji se ohlédnout. Proč jsi mi to všecko ukázal? Proč jsi mi to dal pochopit ? Nebudu to už moci zapomenout. Jak se cítím zestárlým dnes večer; mnohem starším, než prozrazuje můj klamný obličej, v několika hodinách jsem zestárl o deset let.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Odpusť, Pane, že jsem to nevěděl. Odpusť, Pane, že to nevědí: šťastní lidé to nevědí; lidé bez hříchu to nevidí; lidé čistí a bez poskvrny se to nikdy nedovědí a ani to nebudou tušit. Jak je to strašné, Pane! Mám před sebou snímek velkého chlapce: jeho čistota a úsměv mě uklidňuje a zároveň pohoršuje. Závidím mu jeho nevinnost a toužím po jeho vnitřním klidu. Hltám jeho úsměv a pohoršuje mě, hladovím po jeho nevinnosti, a ona mě zraňuje. Pane, jak to dokázat: vědět, a zůstat šťastný? pochopit, a zůstat klidný? nést nekonečný smutek hříchu, a zachovat si tvoji hlubokou radost? Můj drahý, na své cestě musíš přijmout toto zlo, musíš je i nést. Nezastav se, ale uchop je pevně, proto jsem tě vyslal na všechny cesty. Ohromuje tě, nemůžeš kupředu, svíjíš se úzkostí v noci a samotě. Já to znám velmi dobře, můj drahý, To byla moje smrtelná úzkost, musí se tím projít - je to zákon mého vykoupení. Před vzkříšením se musí zemřít, před smrtí se musí trpět, před utrpením se musí úzkostí potit krev. Neutíkej před zlem, naopak zůstaň a uchop je pevně. Čím ošklivější a těžší, tím pevněji je musíš uchopit, a trp a umírej, a potom přijde RADOST. (Michael Quoist)

Ať jsme svázáni jakýmikoliv pouty, díky Velikonocům můžeme říci: „Vítězství je jisté!“ Ať jsme v jakékoliv situaci, když už nejsme schopni lásky a nemáme odvahu jít dál, přesto můžeme říci: „Vítězství je jisté!“ Když nám zemře někdo, koho milujeme, a když se zdá, že neexistuje budoucnost, i tehdy můžeme říci: „Vítězství je jisté!“ Ráno o Velikonocích učedníci zjistili, že láska zvítězila nad nenávistí, přátelství nad zradou, život nad smrtí. Proto: „Vítězství je jisté!“ Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“ (Podle BTM)

Radostnou naději z Kristova vzkříšení všem svým čtenářům vyprošuje redakce. PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Světec na duben Jako světce na měsíc duben jsme vybrali sv. Marii Egyptskou. V životním příběhu kajícnice Marie Egyptské se silně překrývají pravda a legenda. Podání uvádí, že Marie pocházela z Alexandrie v Egyptě a vydělávala si na živobytí jako nevěstka. Jednoho dne nabízela své služby na poutnické lodi, která byla na cestě do Svaté země. Po příchodu do Jeruzaléma se chtěla mladá žena, která pocházela z křesťanské rodiny a byla pokřtěna, zúčastnit svátku Povýšení svatého Kříže v kostele svatého Hrobu. Když chtěla vstoupit do chrámu, pojednou ji nějaká neviditelná síla zadržela a vnitřní hlas jí řekl: „Ty nejsi hodná vidět kříž Toho, který pro tebe zemřel v nevýslovných bolestech.“ Jako zasažena bleskem klesla Marie k zemi a začala se hluboce kát. Za tři mince, které jí někdo neznámý před kostelem daroval, si koupila tři chleby a odešla sama za Jordán do osamělé pouště. Tam žila od onoho dne 47 let v úplné odloučenosti a oddávala se jen pokání a modlitbě. Legenda vypráví, že skoro po padesáti letech objevil mnich Zosimus kajícnici, zanedbanou, přikrytou jen vlasy, a podal jí svaté přijímání. Marie prý pak prosila, aby přišel znovu přesně za rok. Když to Zosim učinil, nalezl poustevnici ležet mrtvou na zemi. Do písku napsala Marie prosbu, aby byla pohřbena. Ještě když mnich četl zprávu, přišel prý lev a svými tlapami vyhrabal hrob. Rok úmrtí byl možná 430. Sv. Marie Egyptská je vzývána jako patronka kajícnic; zkroušených hříšnic; ochránkyně proti horečce. (Podle knihy »Rok se svatými«)

Žádný člověk nepřichází na svět hotový, v definitivně vykrystalizované podobě. Ve svém životě – ať už je jakýkoliv – se pak neustále rozvíjí, nepřetržitě dotváří vlastní osobnost. V.G. Belinskij Žádné velké vítězství není možné, pokud mu nepředchází malé vítězství nad sebou samým. L.M.Leonov


Dobré skutky, které nic nestojí Mám tu své místo? Jdu takhle lesem a po pravé ruce velká hromada. Sejdu z cesty, abych se podíval co to tam je. „Jsem to ale hlupák. Klasické mraveniště. To už jsem tak dlouho neviděl, že už ani pomalu nevím jak vypadá.“ Sám sobě se v duchu směji a pokračuji ve své cestě. Po pár krocích se zastavím a vrátím se zpět k mraveništi. Stanu se tichým pozorovatelem neskutečného množství práce těch tisíců malinkatých tvorečků. „Je to zvláštní, tolik tvorů, na relativně malém prostoru a všichni vědí, co mají dělat, nikdo nikomu nepřekáží. Není přeci možné, že by všechno dělali jenom tak. Určitě se mezi sebou také nějak dorozumívají. Jinak by se přeci mohlo stát, že by všichni chtěli dělat totéž a nemohlo by vše klapat tak jak jim to klape.“ Stále pozoruji ten na první pohled hrozný chaos, ale na druhý pohled neskutečně dokonale fungující, organizovaný chumel tvorečků. Dále se mi hlavou honí myšlenky. „Jsou i tito prďolové někdy unaveni z práce? Jsou někdy smutní z toho, co dělají a že to dělají stále dokola? Nebo se tam také nějak střídají ve svých činnostech?“ Popojdu o malý krůček dozadu, poněvadž si všimnu, že zrovna stojím na jedné z mravenčích stezek. „ Možná že i naše Země, odněkud hodně seshora vypadá jako chaotické hemžení malinkatých tvorů. Vlastně ono taky dost chaotické je. Ha, ha, ha.“ Směji se sám sobě. „Ale asi to s tím chaosem nebude tak horké, jinak by to naše pozemské fungování přestalo klapat.“ Znovu pohlédnu na mraveniště. „ Je to uklidňující, dívat se na něco tak obyčejného, ale hrozně zajímavého.“ V tom si uvědomuji, že se mi ulevilo. Je mi nějak lehčeji. Chce se mi zpívat. Jak to? Že by mě poštípalo tolik mravenců a já si toho ani nevšiml a blouzním z nadbytku mravenčího jedu? Ha, ha,ha, opět se směji svým úvahám. Vrtá mi však v hlavě, proč je mi najednou tak do zpěvu? Stále stojím a pozoruji ono kouzelné mraveniště. „Á, už to mám. Vím proč je mi najednou tak dobře.“ Dokážu to pojmenovat a cítím se ještě lépe. Uvědomil jsem si totiž, že všichni ti mravenečkové jsou v onom mraveništi strašně důležití. Práce každého z nich zapadá do práce druhého. Všichni jsou tu nepostradatelní. Práce každého z nich má význam a smysl. A tak připomínali pohled na naši Zemi také mraveniště, jsem i já jeden z mravenců. Pak i moje práce je důležitá a nepostradatelná. Mé konaní má smysl. S touto velkou úlevou odcházím od mraveniště a děkuji mravencům za jejich lekci. Najednou mi den připadá světlejší, i to slunce jaksi začalo víc hřát, a možná, že i stromy jsou vyšší než před chvílí a tráva je myslím zelenější. Zkrátka úplně krásný den. Hned si plánuji, co po návratu domů udělám a zítra se asi pojedu podívat domů za rodiči, už jsem tam víc jak měsíc nebyl… Tak, tak, všichni jsme malý mravenečkové. Existence každého z nás je velmi důležitá, vždyť kdo by to byl řekl, že když se tehdy před lety narodilo v chudé stáji malé děťátko, že pro nás bude tolik znamenat… JŠ


Četba na pokračování

Jožkův deník_? 7. PRVNÍ NEPOSLUŠNOST a) Jenda a dort Jsem u Karla. Má starší sestru Evu, které je dvanáct let a pak mají ještě malého Jendu, kterému je pět. Jenda leží nemocný a Eva je smutná. "Co se jim stalo, Karle?" ptám se. "Ale, to máš tak, včera ve čtvrtek zůstala Eva sama doma s Jendou. Víš, Eva byla strašně hrdá na to, že muže vést domácnost. Hrála si s Jendou a dělala mu maminku. V tom uviděla na stole rozdělaný dort na tatínkův svátek a povídá: Proč mi maminka zakázala dodělat ten dort? Vždyť já umím připravit polevu právě tak jako ona! Já vím, maminka nechce, abych já pekla ten dort, chce si nechat všechno pro sebe! Eva je hodně pyšná na svou šikovnost. Asi půl hodiny bojuje sama se sebou. Konečně se rozhodla - vzala cukr a začala dělat polevu. Buclatý Jenda má radost, že může Evu obskakovat. Dnes může i ke sporákům a k hrncům. Avšak, co se mělo stát, stalo se: Jenda se natolik přiblížil k Evičce, že jí překážel. Začali se hádat a strkali jeden do druhého. Vtom Jenda padl na sporák, popálil si ruce i obličej, začal plakat a vtom přišla maminka. Eva se musela přiznat, proč chtěla dělat polevu a musela uznat svou pýchu, která jí k tomu přivedla. Včera večer u nás nebylo veselo," povídá Karel. "leží celý popálený a bolí ho to. Tatínek řekl Evě: Ty, kdybys byla v ráji namísto Evy, udělala bys totéž, co ona! I ty bys neposlechla Pána Boha a odvolávala by ses na to, že jsi tak rozumná jako On. Pán Bůh nemá rád, když se někdo tak vynáší a my bychom po tvé neposlušnosti byli na tom jako Adam nebo jako Jenda, který byl potrestán pro tvou neposlušnost!" b) Hřích Adama a Evy "Jak to tedy bylo v ráji?" ptali jsme se Karlova tatínka. Ten šel do knihovny a přinesl Bibli.Otevřel jí hned na první stránce a řekl, že nám přečte, jak to bylo v ráji. Četl: Bůh vzal člověka, postavil ho do ráje, aby jej ošetřoval a střežil a nařídil mu: "Ze všech stromů tohoto sadu můžeš teď jíst. Jen nejez ze stromu poznání dobra a zla! Ode dne, kdy okusíš jeho plod, budeš předurčen k smrti!" Pak řekl Bůh: "Není dobře, aby byl člověk sám. Stvořím mu druha, aby se k němu hodil!" A stvořil Evu. Ze všech tvorů byl nejvychytralejší had. (Byl to vlastně ďábel, který vzal na sebe podobu hada). Had - ďábel řekl Evě: "Proč vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v ráji?" - Eva odpověděla: "My jíme ovoce se stromů v sadu. Jen o plodech stromu, který je uprostřed sadu, řekl Bůh: Nejezte z něho a nedotýkejte se ho, nechcete-li již zemřít!" Had řekl ženě: "Vůbec nezemřete! Bůh však ví, že ten den, kdy budete jíst a tohoto stromu, se otevřou vaše oči a budete jako


Bůh!" Eva viděla, že ovoce je chutné, vzala a jedla. Podala i Adamovi a ten jedl také... Tehdy poznali,co provedli. Dostali strach a schovali se. Brzy pocítili, že Pán Bůh je blízko. "Kde jste?" ptal se Bůh. Adam odpověděl: "Bál jsem se a proto jsem se schoval." "Proč jsi neposlechl?" "Eva mi podala ovoce a já jedl." Eva zase vysvětluje: "Ďábel mě oklamal a jedla jsem!" Tu Bůh říká Adamovi: "Od této chvíle budeš v potu tváře jíst svůj chléb po všechny dny svého života,dokud se nevrátíš do země, protože prach jsi a v prach se proměníš!" Nato Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje…

c) Proč je práce těžká? Dnes večer jsem zase šel ke Karlovi, protože nám jeho tatínek slíbil, že bude zas vyprávět. Karel ještě rychle nanosil uhlí a dříví a já jsem jim doběhl pro chléb a máslo a pak už jsme si pěkně sedli a poslouchali. Karlův tatínek vyprávěl: "Na začátku světa Adam a Eva pracovali bez námahy. Prací totiž člověk ukazuje, že je člověkem, Bůh skutečně stvořil lidi, aby pracovali. Ale naši prarodiče byli neposlušní a tehdy se práce stala únavnou. Proto musíme vydělávat na svůj chléb v potu tváře. Proto má těžkou a únavnou práci otec v zaměstnání, matka v domácnosti, a vůbec všichni dospělí lidé. Člověk musí být celý den na poli v žáru slunce, přes zimu v mrazech, v dílně při hukotu strojů, v úřadě při znervózňujícím zvonění telefonu, v obchodě s kupujícími. Je to nepříjemné pro ty, co pracují, ale i pro ty, kteří jsou ještě ve škole, kteří studují, protože i ti mají svou práci. Ale i tak máme být šťastní, že můžeme dobře pracovat. Jožko, tvůj strýček je letcem a můj bratr je zase leteckým mechanikem.Oba se musejí starat o letadlo a někdy je jim to opravdu nepříjemné. Ale se svou prací jsou spokojeni, protože letadlo jim dobře funguje. Jirkův starší bratr je krejčí. Skoro celý den jen píchá jehlou a často je mu to až protivné. Ale když je oblek hotový, pak je rád. Jiní zase píší na počítači v kanceláři. Sedět u počítače od osmi hodin ráno do odpoledne je únavné, ale při pohledu na pěkně napsané stránky zapomenou na únavu. Bůh stvořil Adama a Evu, naše prarodiče, aby byli jeho přátelé a zůstali navždy šťastní. Adama a Eva žili v ráji. Pýcha Adama a Evy byla příčinou jejich neštěstí. Chtěli být jako Bůh a neposlechli Ho. Neposlušnost Adama a Evy byla prvním hříchem proti našemu nebeskému Otci. Adam a Eva neposlechli našeho nebeského Otce. Proto museli trpět a umřít. Štěstí, které ztratili Adam a Eva, ztratili s nimi všichni lidé. Všichni jsme se narodili v dědičném hříchu. Když naši prarodiče zhřešili, práce se stala únavnou. Ale práce není břemeno neúnosné. Práci se nemáme vyhýbat. Je užitečná všem lidem kolem nás. Poctivou prací se lidé stali znovu Božími přáteli.


MORAVSKÉ MADONY V tomto školním roce se na stránkách Zrníčka podíváme na nejznámější mariánská poutní místa, tak jak na ně vzpomínal P. Libor Koval.

Madona Hostýnská Jsou něžné oči Tvé, Madono z Hostýna, na hory vrcholku, kde nebe začíná, kam vedou kroky těch, kdo léky hledají na rány bolavé, skrývané potají ve stinných zákoutích Svatého Hostýnka, kde kvete úleva, kde čeká maminka, co umí potěšit, pohladit po hlavě ve světě záludném, v těžkostí záplavě — Madona z Hostýna. Jsou něžné oči Tvé, Madono z Hostýna, jak barva kopretin, jež spadly do klína Popelce v Nazaret (viz báseň Renčovu), jak vůně fialek podél cest k domovu, jak oči snoubenek, co prsten dostaly, jak slzy radosti, zářné jak krystaly, jak slova díků, jež nelze rtům vyslovit, jak život vzkříšený, který lze věčně žít, v němž všechno překrásné vždy znova začíná, jak v dlouhém čekání radostná novina, Madono z Hostýna. Jsou něžné oči Tvé, Madono z Hostýna, jak vlna jehňat a jak ruka mámina, jak chleby pečené růžově do zlata, jak větve jabloní, nesoucí poupata, jak lány obilí, co zrají na Hané, jak sladké hrozny, vždy v podjeseň trhané, jak malých koťátek tichounké předení, jak samet jehněd pro předjarní Vzkříšení, Madono z Hostýna.


Pro něhu očí Tvých, Madono z Hostýna, pro hebkost trávy, v níž sladce se usíná, pro samet jehněd a pro vůni fialek, pro prsty věží, co sahají do dálek, pro blesky v dlaních Tvých, co ďábla zahnaly, pro vodu živou, co teče tu ze skály, pro zvonů libý zvuk, jas krojů z Moravy, pro pestrých šátků žen barevné záplavy, pro hudbu žesťů a pro vláni praporů, pro tichá ANO přes všechna NE záporů, pro teplo potěchy, jehož jsi příčina, kladu Ti děkovnou kytici do klína, Madono z Hostýna. Poutní místo leží 20 km východovýchodojižně od Přerova. Historie a popis poutního místa: svatý Hostýn, po Velehradě nejpamátnější a nejvíce navštěvované poutní místo Moravy, je situováno v západní okrajové části Hostýnských vrchů - součástí Moravských Karpat. Archeologický výzkum dokládá pravěké osídlení Hostýna sahající až do doby bronzové. Ve svém námětu ojedinělý je známý hostýnský obraz Panny Marie s Ježíškem metajícím blesky. Připomíná dobu vpádu Mongolů (lidově Tatarů) na Moravu v r. 1241, vznikl na základě barokní pověsti zaznamenané vlasteneckým knězem jezuitou Bohuslavem Balbínem. První kapli na Hostýne s obrazem Panny Marie Ochranitelky pořídili asi havíři dolující v hostýnských horách železo a stříbro; ve své původní podobě se dochovala do r. 1658, poté byla pro zvyšující se počet poutníků rozšířena. Nynější velkolepý poutní chrám byl budován v barokním slohu majitelem třického panství Františkem Anton z Rottálu v letech 1721-1748. Předmětem úcty byl obraz Matky Boží Ochranitelky. Byl uctíván až do r. 1620, kdy jej Václav Bítovský, pán na Holešově, spálil. Je to tentýž rok, kdy byl v Olomouci umučen Jan Sarkandr, kterého uvedený Václav Bítovský vyslýchal. Bohužel za 39 roků po slavnostním vysvěcení byl svatohostýnský chrám nařízením císaře Josefa II. zrušen, odsvěcen, zbaven svého vnitřního zařízení i střechy a nechán na pospas drsné povětrnosti, až se z něho stala ruina. Přes přísný zákaz konání poutí nebyla jejich kontinuita přerušena. Hluboce zakořeněná poutní tradice a pozdější změna nazírání na nejvyšších místech umožnila obnovu poutního místa v letech 1841-1845. Významnou událostí té doby byla korunovace Panny Marie svatohostýnské v r. 1912, kterou provedl podle starého církevního zvyku v zastoupení papeže olomoucký arcibiskup František Bauer. K 70. výročí korunovace Panny Marie svatohostýnské získal poutní chrám vysoké vyznamenání - byl mu udělen papežem Janem Pavlem II. titul „Menší baziliky" (bazilica minor). Poutě: zahájení poutní sezóny v květnu. Hlavní poutě - neděle blíže k svátku Nanebevzetí Panny Marie (15.6.), následující neděle tradiční pouť „Orlů", ukončení poutí druhou neděli v říjnu dušičkovou poutí. V sezóně poutě na různé svátky: Panny Marie Prostřednice všech milostí (8. 5.) a děkovný den za s v. Jana Sarkandra (6. 5.), oslava Těla a Krve Páně (pohyblivý svátek) z eucharistickým průvodem z Bystřice p. Hostýnem - 8.00 h., na sv. Hostýne - 11.30 h. Božského Srdce Páně (12. 6.), Svatováclavská (28. 9.), sv. Františka z Assisi (9. 10.). Pro různé zájmové skupiny: Klub křesťanských žen (1.5.), pouť mládeže na ukončení a zahájení školního roku, pouť „Muklů" - mužů určených k likvidaci v totalitních věznicích a jiné zde neuvedené a měnící se poutě. Mše svatá o poutích: so + ne - 7.30-9.00-10.15-11.30 h. Všední dny: 7.00-9.15-11.00 h. PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Nestačí mluvit k věci, je třeba mluvit k lidem Starý pavouk se vydal na procházku po svém království. Byl spokojený. Hustá síť mu přinesla bohaté ovoce… Už netřel nouzi jako za mládí. Přibral… Obrovské břicho sotva vlekl za sebou. Sem tam se zastavil a opravil nějaké to vlákno. „A toto je co?!“ zavrčel zlostně nad jakousi zaprášenou pavučinou, která se ztrácela kdesi v neznámu. Sekl do ní svými tesáky a… A to neměl dělat! To byla jeho první, hlavní pavučina, která všechno držela pohromadě… Celé jeho království se mu najednou zřítilo. Přátelé, o čem se dočtete v dnešním příspěvku? Budeme pokračovat v tématu o komunikaci. Zkusíme hlouběji proniknout do této skutečnosti. Minule jsme šli více po povrchu - horizontálně. Rozvinuli jsme myšlenky kdo s kým a jak může komunikovat ve viditelném světě. Ocitli jsme se vlastně v komunikační síti… Dnes si komunikaci představíme více méně ve světě neviditelném. A začneme od sebe. Od svého hlubokého tajemného místa, od svého nitra. A skončíme v ještě větším tajemství - u Pána. Počítám s vaší zkušeností. S tím, že už máte něco „nažité“. Takže začíná procházka po tajemných duchovních cestách lidského bytí. Moje nejtajnější místo „Kdyby člověk miloval všechny lidi, nosil by v sobě celý svět.“ (F.Rapeort) Srdce… Nemyslým jen na prostý sval, ale na to, co je ukryté v jádru tvého ducha. Tak jak ho chápe Bible. Skrze srdce člověka prochází pravá komunikace a proudí vztahy. (opravdu, skrze nohu to nejde…) Srdce je v centru našeho bytí. Je naším motorem, zdrojem emocí a pohnutek. Je „generátorem“ našich myšlenek, „zařízením“ pro spojení s Bohem, „třídírnou“ informací a vztahů. Dokáže zachytit a přijmout i nadpřirozené vztahy a skutečnosti. Sídlí tu šestý smysl - intuice. Srdce není jenom intelekt, ani jenom cit, ani jen vůle. Srdce toto všechno spojuje. Sjednocuje naše nejhlubší schopnosti v celistvý způsob života a tak vytváří neporušenou osobnost. Všechny složky v něm mají být v rovnováze. Mají se doplňovat, aby se nezkreslila pravda. Srdce je naše skutečné já. Je jádrem života člověka. Hýbe jím. Jakým směrem? O tom nyní! Posvátné místo uvnitř každého člověka „Ale mnozí lidé této doby navlekli do své svatyně výkaly. A ještě stále jim to připadá málo… I druhé by do této špíny strhli rádi.“ (J. Consul: Stěny srdce, zeď nářků) Člověk dobrého srdce je nádherná bytost. (provokační otázka: Když je srdce zkažené, jaká je potom bytost, kterou řídí?) Být doma - v srdci, znamená být pravdivý sám k sobě, být citlivý na hlas svědomí a žít podle něho. Srdce tvoří nejvnitřnější část lidské osobnosti. Zde jsem naplno sám sebou. Zde se setkávám s Bohem. Zde se dá Bůh cítit. Zde se dá s Ním


komunikovat… Ale je tu podmínka. Musím se snažit o pravdu a lásku. Neboť jen skrze pravdu a lásku se dá napojit na věčnost, na Boha. To je duchovní zákon. Pevnější než skála! Co řeknete, je to dobrý návod na „denní duchovní cvičení“? Myslím, že ano… Když objevíš své srdce a jeho schopnosti, máš klíč k pochopení tajemství. Je dobré mít dobré srdce. Nic lepšího v sobě nemáš. Mapování duše „Již jsme konečně tak daleko, že zjišťujeme, že myšlenky jsou síla a moc.“ (Ch. Douwn) Pro rozběhnutí myšlenek si posloužíme známým tvrzením: „Život je jako rozbouřené moře…“ Otřepená fráze, ale málokdo ví, jak to v takovém moři „funguje“. Samozřejmě, na povrchu jsou obrovské vlny. Hází vším, co se nachází na hladině. Ale několik metrů pod povrchem se masa vody utišuje… A v padesáti metrech je skoro klid. A ještě hlouběji není ani stopy po bouřce. I lidská duše má podobné úrovně. Na povrchu to námi hýbe, vře v nás žluč, hází námi nepokoj, zlost… Pokud se do sebe ponořím hlouběji, zapojím do děje své srdce a hledám Boha, mé bytí se utišuje. A v hloubce svého bytí mohu chytnout Boha za ruku. Hřích víří hladinu duše a budí neklid? I ten se dá zvládnout, vyhodit - lítostí, zpovědí. A nejkvalitnější, životodárná komunikace může nastat. Bůh může naplnit všechny nervy, cévy, touhy, záchvěvy srdce, celé naše bytí… Naše bytí může zpívat novou - vítěznou píseň o novém životě. Můžeme vykřiknout: „Co se mi může stát? Zemřu? Beru. Vždyť přijdu k Otci.“ Další krok k zážitku nevídaného Legenda říká, že když Michelangelo dokončil sochu Mojžíše, poklepal ho po noze a řekl: „Proč nemluvíš?“ (Internet) Jen si připomínám, co určitě umíte… Umíte si představit, jak bychom komunikovali, kdybychom neměli slova? Kdybychom neměli pojmenované věci, zvířata, lidi, vlastnosti, vztahy, duchovní skutečnosti? Kdybychom na všechno říkali hhh, crrr, prr, ehm, hm, huu, buu, pu, ru, fí… Proto je nesmírně důležité to, co je napsáno v Bibli… Že Adam pojmenoval všechny věci. Neboť tak je vlastně uložil do svého srdce, mohl je odhmotnit a mohl s nimi v duchu pracovat. Mohl nad nimi vládnout. A nyní se vraťme zpět do svého nitra. Jde o svět aspoň tak bohatý, jako ten co vidíme. Pokud nemám pojmenovány věci, kterou v něm jsou, nemohu s nimi v duchu pracovat… Nevládnu nad nimi. Házejí se mnou od emoce k emoci. Nedržím je v mysli, nemohu je komunikovat, vysílat k druhému… Nemohu mu udělat dobře. Proč? Protože to nedokáži. Jde o námět na další den duchovních cvičení. Vynořit se ze svého srdce „Nehledejte štěstí venku, ale v sobě. Protože jinak ho nikdy nenajdete.“ (Epiktetos) Vynořovat se a ponořovat. Zrodit krásné věci v krásném srdci a vynést je na povrch do tohoto světa. Jako nezištný dar. Jako dobro. Jako zboží, které je nezaplatitelné. To je proces, to je komunikace. Učitelem v této spolupráci na stvoření je sám Pán. Jeho střídání činnosti a meditace. Práce na království a komunikace s Otcem. Takže? Není pochyb. Zdrojem Kristovy lásky byl dialog s Otcem. Pokud se nad tím podrobněji zamyslíme, musí nám vyjít, že musel pochopit, poznat, kdo Otec je! Jak je úžasný, ryzí, čistý… Sama krása a dobrota. Určitě kontemploval jeho krásu a dobrotu. Tak ho miloval, že se utíkal stále k němu… Fantazírujeme a položme si „hypo otázku“: Hrozilo nám


nebezpečí, že Ježíš bude jen s Ním a zapomene na nás? Ne. Láska je láska a v tomto jednom proudu lásky jsme byli i my. Jinak, kdo pochopil tuto věc, nediví se, že i nyní jsou duše, které se vzdají tohoto světa a jsou v ústraní, v tichu, ve spojení s Bohem. Cítí přitom nevýslovnou radost. Ale svět je nechápe. Ba zesměšňuje. Ba kdosi nám chce zatemnit mysl, abychom toto tajemství neodhalili. Mate nám mozek a odvádí nás od štěstí a krásy. Vzor komunikace „Já vám však pravím…“ (Kristus) Je dobré na závěr dnešního tématu, jako materii pro naše rozjímání, přiblížit si mistra komunikace. Ježíš z Nazareta je člověk slova i mlčení. Svým slovem dokáže probouzet city. Nadhazuje taková témata, která by lidé častokrát nechali plynout „samospádem“. Inspiruje lidi vejít do svého nitra a hledat odpovědi. Pravdivě se postavit vůči životu a své budoucnosti. Dává neslýchané vize… Jeho řeč je dynamická a líbí se mu vypravěčská metoda. Nebojí se přímo oslovit lidi a vtáhnout je do děje. Ptá se na jejich názor. Je zajímavé, že ani jednou neukončil rozpačitě řeč. Jistota byla cítit z každého jeho slova. Častokrát používá přirovnání a příběhy. Je hovorný a nevybírá si diskutující. Umí „hodit řeč“, přiblížit se chudým, hříšníkům a nestydí se povídat si s ženami. Jeho myšlenkové pochody přinášejí novotu za novotou. Ostrovtipem a pohotovostí se vymaňuje z nejedné pasti, kterou mu nepřátelé nastražili. V komunikaci s farizeji a zákoníky používá moudré argumenty. Projev vhodně doplňuje gesty a mimikou. Není na něm nic umělého. Všechno vyvěrá ze šlechetného srdce, které je naplněno láskou. Tak reálnou, jaká má být. Proto je vzorem autentické komunikace s lidmi i s Bohem. Až tak, že z apoštolů bezprostředně vyhrklo: „Nauč nás modlit se…“ A to by mohlo vyletět i z nás… Ze srdce vám to přeje Jozef Luscoň (Don Bosco dnes)

***** **** *** ** * ** *** **** ***** velikonoční bochánek Když jsme radili jak uvařit postní menu, přinášíme i jeden recept velikonoční: 1 tvaroh 150 g změklého másla 200 g cukru moučky 1 vanilkový cukr 2 vejce 2 lžíce rumu Vše utřete (já dávám do robota), pak přidejte 500 g prosáté hladké mouky smíchané s kypřícím práškem, 5 lžic mléka, vyndejte na vál a zapracujte loupané sekané mandle a omyté rozinky (podle chuti, stačí hrstka). Rukama vytvarujte bochánek a nůžkami nastřihněte kříž navrchu, potřete žloutkem a posypte plátky mandlí. Pečte prvních 10 minut v troubě předehřáté na 200° C, pak teplotu snižte na 160° C a dopékejte ještě asi půl hodiny (proveďte klasický test špejlí, abyste se ujistili, zda je bochánek hotový). Dobrou chuť! (Šárka Vorková - Te Deum)


Otec a syn …aby obrátil srdce otců k synům (Lk 1,17). Existuje jedno jižanské přísloví: „Žádný muž se nestane mužem, pokud mu otec neřekne, že se jím stal.“ To znamená, že když máte kolem třiceti, čtyřiceti let a jste už dospělí, přijde muž, kterého si vážíte, milujete ho a toužíte po jeho lásce, položí vám ruku kolem ramen a řekne: „Víš, už jsi muž, nemusíš dělat bláznivé věci a pouštět se do bitek, abys ubránil svoji mužnou čest. Už nemusíš nic dokazovat. Jsi muž a já tě mám rád.“ Mnoho mužů nikdy nezažilo ve vztahu s otcem to, aby je objal, políbil a řekl: „Mám tě rád.“ Kvůli tomu stále zoufale hledají někoho, kdo by jim řekl: „Jsi velký. Uznávám tě. Mám tě rád a toto už nemusíš dělat.“ Připadají si mnohokrát ztracení, neúplní, neschopní navazovat kontakty. Muži velmi touží po uznání a lásce ostatních mužů. Touží po hlubokém citovém poutu se svým otcem. Když jim toto pouto chybí a nedostává se jim potřebné lásky a uznání, jsou hluboce zranění. V reakci na neuzdravená synovská zranění dělá mnoho mužů bláznivé věci, například popírají fyzickou bolest, odmítají navštívit lékaře, když je bolí záda nebo začíná bolet na prsou. Neuvěřitelně riskují, unáhleně se vrhají do nebezpečných zábav, jako jsou motocyklové závody, skoky padákem nebo bungee jumping. Zkoušejí, jak blízko okraje propasti mohou žít. Někteří pracují do úmoru, přepínají se za hranici únavy a vyčerpání, dokud jim nový výbuch adrenalinu neumožní pracovat dalších pár hodin. Takové reakce na vnitřní zranění mužům a jejich okolí velmi škodí. Mnoho zoufalých problémů, se kterými se dnes společnost a rodina setkává, má kořeny v reakcích mužů na zranění, která utrpěli ve vztahu s otcem. Uvědomujeme si, že je to silné tvrzení, ale naše sedmiletá zkušenost se službou duchovního poradenství nás přesvědčuje o tom, že synovská zranění, když nejsou zdrojem všech mužských problémů, tak určitě hrají v mužských záležitostech podstatnou roli. Domníváme se, že klíč k oživení růstu mužů spočívá v první řadě ve vztahu muže k otci a v druhé řadě ve vztahu k ostatním mužům. Není náhoda, že synovská zranění mají na muže obrovský vliv. Bůh stvořil uvnitř každého chlapce (ale i děvčete) základní potřebu citového vztahu k otci. Při čtení Bible, která odkrývá příběh rodiny Adama a Evy, je zřejmé, že Bůh stvořil vztah mezi otcem a synem jako nesmírně důležité pouto. Jákob byl ochotný lhát, manipulovat a podvést svého otce, aby získal jeho požehnání (Gen 27,1-29). Absolon, Davidův vypovězený syn, tak zoufale toužil po uznání svého otce, že byl raději ochoten čelit smrti, než žít s odmítnutím (2 Sam 14,28-33). Bůh poslal k Hélimu posla, aby mu řekl, že selhal ve vztahu ke svým dvěma synům a popsal mu důsledky selhání (1 Sam 2,22-36). V celé knize Přísloví Šalomoun oslavuje vyučování svého otce. Všechny aspekty vyvíjející se chlapcovy osobnosti ukazují na potřebu vztahu s otcem. Je před námi nabídka podívat se do svých rodin, ale i do svých vlastních srdcí a zamyslet se nad skutečností, kterou žijeme. (Anton a Alžběta Pariĺákovi)


Láska pod lupou Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem podíváme na lásku, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

TA PRAVÁ – TEN PRAVÝ Hovořil jsem s několika mladými lidmi, jak si představují dobré manželství. Jeden odpověděl: "A ono něco takového ještě existuje?" Je to zajímavý vývoj: za stara byla volba partnerů pro manželství záležitostí rodičů. Ti rozhodovali podle vlastního uvážení – jaká je rodina, jaké majetkové poměry. Snoubenci se před svatbou sotva uviděli, natož poznali. Dnes si vybírají mladí sami, koho chtějí. Považujeme to za velký pokrok. Čím to, že jejich volba dopadá často doslova katastrofálně, takže se manželství někdy stává postrachem místo vyvrcholením mládí? Hledejme příčiny, proč jim to tak často nevychází, hledejme, jak jim pomoci. Příčiny jsou zhruba dvě: jednak nejsou mladí pro manželství sami dost připraveni, za druhé neumějí dobře volit, vybírat partnera. O první příčině jsme už hovořili: mladí lidé vstupují dnes do tzv. "zralého" věku zpravidla ještě nevyzrálí, nehotoví. A kdo nezná sám sebe, kdo nerozumí sám sobě, jak si má rozumět s tím druhým? Proto je především nutno mladým pomáhat, aby se pro manželství dobře připravili. Řekli jsme si už, že tato příprava je nepřetržitý proces, který začíná v dětství vytvořením zdravých základních návyků a pokračuje až do dospělosti. Druhá příčina je v tom, že mladí neumějí rozumně vybírat partnera. Jestliže demokratická forma našeho života dává mladým lidem právo, aby si sami partnera volili, pak toto právo nese s sebou také závazek a zodpovědnost. Na to je právě známost: s touto myšlenkou jsme se včera rozešli. Během ní se mají mladí navzájem: 1. POZNAT, 2. VYZKOUŠET a na základě tohoto poznání se 3. VYCHOVAT, dovychovat. Poznat se, vyzkoušet se. Zde se dělávají největší chyby. Měsíce spolu chodí, ale nevědí o sobě nic víc, než že "on je bezva", že si jsou sympatičtí. Přijdou už na faru ptát se na svatbu a ona ani neví, jakého je on vlastně náboženství. Ví jen, že ho má ráda. Jenže sám erotický vztah pro celý život nestačí. Musí tu být navíc i shoda rozumová, shoda v názorech na základní otázky života. Pokusně byly už vypracovány vědecké testy a psychologické dotazníky, které mají mladým lidem pomoci předem zjistit, zda mají vyhlídky na dobré manželství. Byly o tom i pořady v naší televizi. Jsou takové testy spolehlivé? Snad jen potud, že pomohou negativně: vyloučit, které páry se k sobě nehodí. Mohou pomoci ukázat na překážky a rozpory, které mezi nimi jsou. Ale dosud neexistuje vědecká metoda, která by pozitivně předem stanovila: tito dva budou spolu zaručeně šťastni.


Jediná spolehlivá zkouška byla a zůstává i dnes zkouška času. Dostatečně dlouhá známost, aby se navzájem před sňatkem vyzkoušeli. Sňatek po příliš krátké známosti se zpravidla brzo ukáže jako ukvapený. Přišli za tři měsíce po svatbě. Že mají potíže, že si to tak nepředstavovali. "Proč jste se vlastně brali?" – "On byl ohromně veselý a legrační." – „Ona se tak nádherně bavila mými vtipy." Jenže za tři měsíce se zásoba vtipů vyčerpá, i nejlepší vtip se oposlouchá a vzájemný vztah se odhalí jako romantické vzplanutí, které brzo vyhoří. Sňatek byl ukvapený. Brali se dva cizinci. Kdy jsou dva zralí pro trvalý vztah? Je nutno, aby žena měla k muži hlubokou úctu a důvěru, aby se s ním cítila bezpečně. Není proto zpravidla k dobrému, je-li žena energičtější, silnější, šikovnější, vzdělanější nebo starší než muž. A když už žena převahu má – někdy jí nic jiného nezbývá, když on je pasivní – pak aspoň ať ji nedává veřejně najevo. Naproti tomu musí muž cítit hluboký obdiv k duši ženy: proto má mít žena víc jemnocitu, mírnosti, vkusu. Muž se má ptát, zda tato dívka, s kterou má známost, může být opravdu srdcem jeho rodiny. Žena se má ptát, zda tohoto chlapce bude moci uznávat za hlavu rodiny, zda on jí opravdu bude. Bezhlavá manželství nejsou schopna života a manželství s dvěma hlavami také ne.

K manželství nesmí vést slepá zamilovanost, ale vidoucí láska. Taková, která vidí toho druhého tak, jak je – i s chybami a návyky. Marie Ebner-Eschenbachová říká: láska je sice silnější než smrt, ale špatné návyky jsou smrtí lásky, jsou-li neúnosné. Pozoruj proto především chování svého milého v rámci rodiny. Jak se chová k sestře, bratrovi, k vlastní mamince, tak se bude chovat za tři měsíce po svatbě k tobě. I celé ovzduší rodiny ti mnoho poví. Jak se chovají k sobě navzájem? Mají se rádi nebo se stále kritizují? Pomáhají si navzájem ochotně a bez řečí? Dovede se tvůj nápadník klidně koukat, jak se druhý s něčím pachtí, aniž ho napadne jít pomoci? Nepatří mezi muže, kteří se kasají svou silou, ale když mají donést ze sklepa kbelík uhlí, hned se začnou bát housera? Jak se chová ve společnosti? Zná míru, když přijde na stůl víno? Zná čas, kdy skončit a jít spát, nebo miluje partie jako: "nepůjdem dom, až ráno v šest?" Jaký je na pracovišti? Rozumí své práci, má ji rád, nebo na ni stále jen znechuceně láteří? Je dobrým kamarádem, snáší se s ostatními? Vyhýbej se typům "prvních milovníků", kteří mají pocit, že jsou neodolatelní dobyvatelé srdcí – jejich samolibý sebeobdiv by brzo umořil obdiv tvůj. Chlapec by si měl umět všimnout i například toho, jaký pořádek má ta jeho ve svých věcech, ve své kabelce. Zda je jí samozřejmostí dát věci na své místo. Je jí vaření běžnou prací – nebo od něho pohrdavě utíká? Připálená čočková polévka, přesolené brambory a zdrcnutý knedlík dovedou unavit. Umí si sama něco zašít, udělat, nebo má obě ruce levé? Co by si s nimi počala, až bude mít ošetřovat děti? Jaké má záliby? Má smysl pro krásu, pro přírodu, pro hudbu, pro dobrou knihu? Budete si mít o čem vykládat? Nenudíte se spolu, nemusíte hledat, o čem hovořit? Nuda je rakovinou manželství, a dva, kteří nemají společné záliby, jsou jak dva tahouni, které spojuje jen společná kára dětí a starostí o domácnost. A to je pro pěkné manželství málo.


Dovedeš si představit svého chlapce jako dobrého tátu? Víte, ono stát se otcem je snadné, ale být dobrým otcem je těžké. Je také třeba bezpečné zjistit, zda ten druhý je zdravý. V mnoha zemích na Západě se už stalo zvykem, že si rodiče snoubenců předkládají zdravotní atest – úřední lékařskou zprávu. Soucit s nemocným je krásná ctnost, ale žádný důvod ke sňatku. Bovet říká, že lze ze soucitu za někoho nasadit život, ale že nelze ze soucitu si někoho vzít. To by měla zvlášť dobře slyšet děvčata. Láska ze soucitu je falešná, zkarikovaná, nepřirozená láska, a to se pak v manželství mstí – a to na obou; oběma se tím těžce ublíží. A ještě jedno je nezbytné: znát toho druhého i ve špatné náladě. Jaký je, když se rozzlobí. Už Benjamin Franklin řekl, že když snoubenec polije své dívce nové šaty červeným vínem nebo si jí sedne na klobouk, pozná o její povaze víc než po deseti svatebních nocích. Když začal uvažovat o ženění Charles Darwin, šel na to s obvyklou vědeckou důkladností. Na list papíru udělal dva sloupce a zapisoval tam pro a proti. Na straně "pro" byl pěkný sloupek kladů (děti, domov, je milá, krásně se umí smát atd.), ale na straně "proti" byl přesto sloupec delší. (Ztráta času, večer asi nebudu moci číst, peníze, omezení svobody.) Nakonec však oba sloupce podtrhl a napsal pod to: "Žádný strach, kamaráde, jsou i šťastní otroci, jde se na to." Bez téhle odvahy by všechno zkoumání, zkoušení bylo na nic. Kdo se neodváží, nevyhraje. Ale nevyhraje také, kdo neváží pečlivě, neuvažuje. Manželství ze sebevětší lásky zůstává vždy a po všem uvažování rizikem. Ale kdo ví, že láska není žádné perpetuum mobile, že se musí stále živit, živit z věčných zdrojů milosti Boží, z důvěry v Boží pomoc a oporu, ten ať se toho po zralé úvaze s důvěrou odváží. Pokračování příště

Dovolená 2007 Sotva jsme konečně zařídili všechny potřebné nákupy vánočních dárků a dozněly poslední tóny koled, už se na nás valí další otazníky: Kam pojedeme letos v létě na dovolenou? V rádiích na nás cestovní kanceláře chrlí reklamy na lákavé mořské pláže a exotické země. Kdo si zájezd koupí už teď neprohloupí, ale hodně ušetří (prý). Myslím, že stejně jako vy, tak i já toužím po dovolené, ze které bych se vrátila jako znovuzrozená, s novým elánem do všedních dní. Předešlé dovolené byly poznamenány hektickou přípravou před odjezdem, pak jsme se (místo abychom si dny volna užili) nedokázali shodnout na programu, pohádali se a nakonec byli rádi, že už pojedeme domů. Až loni se nám podařilo zajistit si dovolenou, po jaké jsme vždycky toužili. Zajímá vás kde jsme to vlastně byli? Nebudete nám to věřit,ale my jsme byli v RÁJI! Že byste chtěli vědět kde to vlastně je? Tak se podívejte na www.setkání.org Jedná se vlastně o takový letní tábor pro rodiny. Kromě času, který jsme se svojí rodinou trávili společně, měly děti svůj zajímavý program a pečovatele. My manželé jsme se věnovali v té době vylepšování našeho manželství. Tématem tábora byla Rajská zahrada. Celým týdnem nás provázel se svým humorem zahradník, věnovali se nám zkušené manželské páry (tzv. VPS), vyslechli jsme si zajímavá povídání od manželů na témata sebevědomí, krize manželství, odpuštění, komunikace, sexualita, pozornosti... A pokud chcete přesné místo polohy ráje - tak to bylo Arcibiskupské gymnázium a přilehlé kroměřížské zahrady. Nám se podařilo získat „letenky“ na poslední chvíli, protože někdo vypadnul. Jinak ale už v květnu byla místa pro pobyt v ráji obsazená. Takže pokud Vás tato nabídka oslovila, nezaspěte, letadlo do ráje odlétá... m+k


Černý pasažér Vyzkoušeli jste již cestu načerno? Co vás k tomu vedlo? Mně se to podařilo jednou, a hned jsem dostal pokutu. Nikdy více! Tehdy jsem chtěl ušetřit čas a peníze a skončilo to přesně opačně. Půst se nejednou označuje jako cesta, putování za ukřižovaným a vzkříšeným Kristem. Na této cestě je několik zastávek, na kterých mnozí nastupují nebo vystupují. Snad největší nápor je na Květné, kde mnozí hromadně nastupují. A potom přijde velká stanice Velikonoce, kde se náš dopravní prostředek téměř vyprázdní. Všechno je však úplně jinak. Mnozí, co nastupují, jsou černí pasažéři. Stejně, jako kdysi mne, je k nástupu do tohoto - nazvěme náš prostředek vlak - vlaku vedou pohnutky tohoto světa. Chtějí si vykonat určitou povinnost, ale s minimálními náklady, ať už se to týká materie nebo času. Ale jaký je výsledek? Revize jízdenek rychle ukáže, kdo jaký je. A protože revizor nastupuje právě na zastávce Velikonoce, mnozí opouštějí vlak právě tam. Vždyť co by revizorovi řekli, kdyby je nachytal? A tak zastávku Velikonoce považují všichni za konečnou. Ale vlak jede dál - Bílá, 2. velikonoční až po konečnou - Seslání Ducha Svatého. Kdo dokáže projet celou trasu s platnou jízdenkou, získá vlastní dopravní prostředek, aby zbytek své životní cesty jel po vlastních kolejích. Tolik alegorie naší cesty. Určitě jste v názvech zastávek poznali názvy postních a velikonočních nedělí a v revizorovi jste určitě poznali Ježíše Krista. Ale kladete si otázky: „Co je ta platná jízdenka?“ a „Co je vlastně ten dopravní prostředek?“ Pokusím se na ně postupně odpovědět. Když si kupujeme lístek, tak víme, kde jsme, odkud chceme jet a kam. Známe trasu, aspoň zhruba, a víme, jak se tam chceme dostat, tedy jakým prostředkem. Zároveň si uvědomujeme, že je nutné přijmout všechna pravidla platná v dopravním prostředku a obsadit své místo. Černý pasažér je však člověk, který neví, kde bude jeho konečná, ba dokonce ani jak pojede, či kde je jeho místo. Tak i na této naší duchovní cestě nemá černý pasažér představu o jejím konci, neví, kde je konečná, netuší, kde on sám vystoupí, má strach z Boha a neví, kde je jeho místo. Mnozí jsme právě takovými pasažéry. Nastupujeme za jízdy, ne na první zastávce. Vůbec nás netrápí církevní pořádek těchto velkolepých chvil - jen to, mít to co nejdříve za sebou. Udělat, co mi přikazuje povinnost a mít tak „čisté svědomí“. A vůbec nejít dál. Do celého tajemství vstoupíme při společné zpovědi před Květnou nedělí a kdyby se dalo, tak přijmeme eucharistického Krista na Velký pátek a „padla“. Už je konec našemu snažení. Možná někteří, když Církev změnila určité zvyky, vyčkají do Velikonoc - a potom hluk sirény označující konec našeho „trápení“ přehluší radostné „Kristus vstal“. Kdybychom však nastoupili hned na začátku cesty s platnou jízdenkou, tedy s poznáním sebe sama a s jasným a pevným odhodláním udělat maximum pro sebe a dojít až na konečnou v podobě přijetí Ducha Svatého do svého života, potom každá zastávka, každý okamžik, který v proudu času budeme míjet, nás bude naplňovat, upevňovat a poučovat o konci naší cesty. Vždyť všechno spěje k jednomu - ke znovuzrození Božích dětí na tomto světě. A Boží dítě, to je člověk, který se nejen nebojí Boha, ale vítá jeho přítomnost, protože ho miluje. Je to člověk, který je naplněn duchem synovství, duchem Ježíše Krista. Člověk, ve kterém se to božské znovu spojuje s člověčenstvím. A toto je to místo, které máme obsadit - místo Božího dítěte, dědice nebeského království. A co ten slíbený dopravní prostředek? Je to víra, opravdová živá víra, která nás bude vést po celý život po kolejích, které v tomto světě pro nás položil Bůh. Víra, ve které budeme bez obav přijímat Boha do svého života. Víra, která nás skrze lásku bude neustále přivádět ke smiřování s milovaným Otcem. Víra, ve které máme živou naději na dosažení konečného cíle každého člověka, místa, kde končí všechny koleje světa, našeho dědičného území - nebe. (J. Gradoš - Slovo 5.,6./07)


Velikonoční slavení v rodině „Oknem bez záclon vidím už dlouho hvězdu, která mi svítí vstříc. Nemohu spát. Noc mezi Bílou sobotou a Hodem Božím není na to, aby se spalo. Hory i lesy čekají. Obklopují mě předtuchou tajemného záření. Měsíc pomalu vychází, a najednou zvony v měsíčním světle, zvony jako obrovský hrozen uvnitř kostelní věže, zvony začaly dunět uprostřed noci, jako samy od sebe... Hovoří všecky najednou! Je to svrchovaný triumf, vinobraní všech hvězd. Celá osvobozená země, sama lidská duše vyráží tento výkřik opilý radostí. Nebojte se, vy kteří spíte, je to pravda, že jsem přemohl smrt! Celá země vám ohlašuje ze všech stran, v bouří zvonů, že je to pravda, že jsem vstal z mrtvých!“ Paul Claudel „Psáno o velikonoční noci“ Velikonoční svátky jsou obrovskou šancí, jak během let stále více prohlubovat vnitřní život rodiny. Prožívání těchto svátků rodiči a dětmi vytváří prostor pro osobní vnímání jednotlivých posvátných událostí v celé rodině, ba jde i za hranice rodiny. Dnes, v době nejrůznějších možností, o to usilovněji hledáme a objevujeme význam rodinného společenství s Pánem uprostřed, touhu pozvednout se ze starostí všedních dnů a oddělit dny všední od dnů svátečních. Není to jednoduché, zvláště tehdy, když jsme si v rodině odvykli opravdové komunikaci. Svátek v křesťanském pojetí zrcadlí svatost a slávu. Svým obsahem a významem je vyvýšen nad všechny ostatní dny. Vede k radosti. V tento den sváteční jsme více otevře ni a připraveni vnímat Boží přítomnost v naší rodině. Sváteční dny se právě od dnů všedních odlišují tím, že dáme prostor Božímu světlu, aby mohlo obzvlášť zazářit. Jeho paprsky nás sjednocují, vytvářejí rodinné společenství, prostor, kdy máme čas jeden pro druhého. Jsme ochotni naslouchat, vyprávět, vést dialog, dělat vše dobré, co přispívá ke vzájemnosti a utužení vztahů, dovídáme se víc čím druhý žije. Máme na sebe čas. Máme dostatek sil a možností, abychom vybočili z obvyklých stereotypů, kdy se necháme bavit, ale v podstatě vnitřně nejsme spolu, kdy svítí obrazovky televizorů a počítačů, ozývají se zvuky „neodkladných“ prací. To není slavení. Snaha, aby v tyto sváteční dny starosti všedních dnů odpadly, vytváří před námi volný prostor otevřený Bohu a rodině. Svátek by zůstal jen poznámkou v kalendáři, kdyby svou podstatou nenaplnil život lidí. Každé rodině Bůh ve svátosti manželství vtiskl její budoucí jedinečnost a originalitu. Ta se také a především projevuje v umění slavit. Žije-li rodina opravdu s Bohem, bude nacházet své osobité způsoby slavení. Dnes nám často všední a sváteční dny splývají. Nejjednodušším příkladem nám může být např. oblečení, které se již nedělí na všední a sváteční. Zdánlivá drobnost. Naši předkové, kteří až úzkostlivě pečovali o sváteční oděv, uměli slavit, odpočívat, vytvářet rodinnou pospolitost. Také tím může začít sváteční den i dnes. Vidí-li dítě, že si rodiče do kostela vezmou svátečnější oblečení, vnímají výjimečnost dne. Velikonoční hluboké události pronikly naše srdce a naplnily nás radostí. Tato radost zahřívá naše srdce v nejhlubším nitru. „Užasnou se a zarazí se nad veškerým tím dobrem a nad veškerým blahem, které já jim způsobím.“ (Jer 33,9)


Radost z Kristova Vzkříšení nás přímo vybízí k oslavě. Tuto radost si přinášejí do svých domovů především rodiče a skrze ně může přecházet i na děti. Přicházíme domů, stůl je svátečně vyzdoben, na stole může být beránek s praporkem vítězství. Také tu nechybí malá velikonoční svíce, (je k dostání v křesťanských knihkupectvích.) Většinou se v tuto Velkou noc vracíme domů později. Připravíme třeba lehčí, ale sváteční večeři. Pěkně nazdobený stůl dokáže výrazně umocnit tuto společně prožitou slavnostní chvíli. Při nedělní Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně se také světí pokrmy, které obohatí nedělní sváteční stůl. Společné jídlo bylo už u starých národů slavnou chvílí, která vedla k utužení společenství. Modlitba před jídlem je nezbytným vděkem a nikdy by neměla chybět! Svěcené pokrmy ještě více zdůrazňují posvátnost těchto chvil. V tento den je kladen důraz na soudržnost rodiny a obyčej dělení svěceného pokrmu mezi jednotlivé členy tuto skutečnost podtrhuje. Uvědomujeme si, že jídlo je Boží dar. Toto „vyvýšení“ pokrmu je zvlášť dnes důležité, protože děti již nevidí námahu práce zemědělce a setkávají se jen s přeplněnými regály a s velkým plýtváním. Slavení může pokračovat společnou četbou, vyprávěním (děti rády poslouchají historky z našeho dětství), společnými hrami, výletem do přírody apod. Večer zakončený společnou modlitbou uzavírá krásu rodinné pospolitosti. Ranní a večerní modlitba nás provází i všedními dny a tvoří most mezi Bohem a námi, mezi dny svátečními a všedními. Nikdy nemůže chybět. Velikonoční slavení pokračuje i v pondělí. V kostelích při mši svaté pokračuje radostný a hluboký děj velikonočních evangelních událostí. Tento den je odlišný tím, že se rodina otevírá. Kluci se vydávají na „mrskut“ a děvčata zase očekávají, kdo je přijde navštívit a „vyšlahat“. I když se jedná o lidový obyčej, je i tento možno propojit s radostí z Kristova zmrtvýchvstání. Návštěva chlapců u příbuzných a známých prohlubuje soudržnost a přátelství našich rodin. Kluci mohou svoji „říkánku“ doplnit o přání radosti z Kristova vzkříšení a Božího požehnání (např. Neseme vám radost z Ježíšova zmrtvýchvstání a přejeme Boží požehnání). Také mohou předat při návštěvě obrázek nebo kartičku s přáním, kterou si rodina pro tuto příležitost připravila. Jde o pěkný zvyk. A pondělní odpoledne pak je jako stvořené k návštěvám rodičů nebo příbuzných, a nebo k setkání s jinou rodinou, kdy můžeme společnými hrami nebo vyprávěním, hudbou, zpěvem, apod. vytvořit pěknou atmosféru. Modlitba díků pak uzavírá tyto sváteční dny. „Kéž velikonoční události nejsou pro nás jen vzpomínkou, kéž se nám tyto věci promění v trvalou skutečnost. Kéž v nás nikdy nepřestane hořet srdce, jako v nás hořelo cestou do Emauz, když jsme šli s ním, aniž jsme Ho poznali. Kéž ulpí na našich dlaních dotek jizvy, do které se vložily: „Můj Pán a můj Bůh!“ (J. Čep: Cesta do Emauz). Pro KL Marie Mléčková


Hračky Hra je životní mízou, která inspiruje děti k objevování. Hra je jako vodící nit a hračky jsou jejím užitečným nástrojem. Mnozí si vzpomínáme na chvíle dětství, když jsme třebas z mála věcí, ale vyzbrojeni obrovskou fantazií, vymýšleli stále nové hry. Velká krabice se stala ponorkou a kousky skla se proměnily na dokonalé kuchyňské potřeby. Dnešní situace - Dnes se věci trochu změnili. Velmi těžko uvidíme děvčátko hrát si celé hodiny s plastickou gumou. Velké možnosti způsobily, že i při hrách se od dětí vyžaduje stále víc. Zůstává paradoxem, že dítěti je zabráněno tvořivě vstoupit s vlastní fantazií, protože postavičky jsou již vymyšlené, stejně jako o prostředí a zápletce rozhodl již někdo jiný. Zbraně - My dospělí dokážeme reagovat na tragédie způsobené válkou, které každodenně vidíme na obrazovkách. Prožíváme zhrození, když kamera ukazuje chodník zalitý krví oběti. Ale i přes tuto naši citlivost se některé dětské pokoje podobají spíš na sklad zbraní, než na místo na hraní. Bylo by lepší, aby děti nebyly svědky násilnických situací v kinech a v televizi. Podle psychiatrů nestačí jen zakázat a regulovat tuto komercializaci. Kina a televize nabízejí celou sérii násilných situací, vedle kterých není používání těchto hraček až tak nerozvážné. Většina chlapců si dokáže vytvořit zbraně i z alternativního materiálu - Lega, ramínek, vařech. Nezabavujme jim je, ale ve vhodnou chvíli je pozvěme ke hrám beze zbraní. Panenky - Nejoblíbenější hračkou malých děvčat je panenka. Oblékáním, krmením a péčí o panenku se mohou naučit rozvíjet svůj vrozený mateřský instinkt. Když se děvčátko hraje na maminku, nerealizuje jen důležitost tohoto úkolu, ale panenka, kterou něžně tiskne, se stane milou společnicí jejích her. Pro úspěch v těchto mateřských aktivitách má panenka představovat novorozence, kojence, dítě, které je možné umývat, krmit, oblékat. Místo služby marnivost - Některé panenky, se kterými se děvčata hrají, nejsou novorozenci, ale dospělé ženy a muži. Vlivem těchto hraček se nebuduje chápání ženy jako matky, ale zdůrazňuje se životní styl dospělých. Velmi pěkná, bohatá a nezávislá mladá žena s tělem modelky je dnes panenka obdivovaná milióny děvčátek na celém světě. Ale způsob života, který představuje, je špatný především pro děvčata do devátého roku života, která ještě nerozlišují pojmy skutečnost a fantazie. Mnohá děvčata se chtějí vyrovnat této osobnosti a dosáhnout i jejích tělesných vlastností. Je známý případ děvčátka, které se chtělo podobat této panence, a tak odmítalo stravu a měnilo se na anorektičku v naději, že bude mít dokonalé tělo. Příklady, které tyto postavičky nabízejí, jsou vzdálené od typu ženy v tradiční rodině: nepracují, nedělají žádné domácí práce, mají všechno, co si přejí a tráví bezstarostně celé dny a věnují se jen uspokojování svých osobních radostí. Podobné představitelky zahrnují ve své marnivosti jenom kariérismus, světáctví a přinášejí malým děvčatům špatný obraz o životě a o každodenní skutečnosti. Tato děvčata pokládají za normální vlastnit vilu, měnit milence s jistou lehkostí jako oblečení, jezdit v rychlých a luxusních autech po autostrádách a večeřet ve večerní róbě ověšené perlami. Velmi odlišnou ženu představuje Bible v knize Přísloví: „Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš. Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály“ (Přís 31,29-30). Bude tedy jistě pro děvčata lepší hrát si s tradičními panenkami, které poskytují zdravé rozptýlení, naplňují jejich mateřský instinkt a formují osobnost pravé ženy a matky. (z časopisu Slovo 3/2007)


Velikonoční zvyky - pomlázka Velikonoce jako každé svátky jsou obklopeny řadou folklorních zvyků. Mnohé z nich sahají svým původem daleko do doby předkřesťanské. Zachovaly se přes desítky generací, ale jejich pravý význam často už neznáme. Tak, jak se vrstvily jednotlivé kulturně náboženské proudy, byly zapomenuty původní obsahy a formy byly ne jednou znovu vykládány a naplněny jiným smyslem. Původní význam toho, co dnes známe, můžeme někdy najít, jindy přijatelně rekonstruovat, ale někdy nevíme už nic...

Stále živým zvykem je velikonoční koleda. I ve městech obcházejí děti, zpívají či přeříkávají veršíky a žádají o nadílku. Klasickou nadílkou bývalo vajíčko, ale dnes přistupují i sladkosti a bohužel stále více také peníze, to bezobsažné, dobře směnitelné měřidlo, božstvo nového náboženství úspěchu. Starší lidé si dobře pamatují na pevně stanovená pravidla, která se na venkově namnoze dodržují dodnes. Dopoledne platí právo mužské, koledují chlapci. Odpoledne toto právo končí a nastupuje právo ženské. Velikonoční koleda má zcela jiný charakter než koledování vánoční. To je postaveno na ohlašování oné významné noviny o návratu Slunce, v křesťanské době o narození Ježíška. Koledníci také přejí Boží požehnání. Velikonoční koleda má charakter honu. Mladíci se shromáždí a takřka zaútočí na stavení, kde jsou neprovdané dívky. Ty se skrývají, utíkají a piští hrůzou, že nebudou dostiženy. Dostiženy ovšem vždycky jsou a jsou pak šlehány vrbovými proutky spletenými ve svazek pomlázky. Musí se vykoupit a výkupným je vajíčko. To vajíčko je zdobené. Někdy má dopadení dívek ještě pevnější pravidla, děvčata jsou dovedena-dovlečena na určené místo. Běloskvoucí spodničky chránící v mnoha vrstvách lapenou děvčici jsou nadzdvihovány a děvče je vyšleháno. Jen poslední nesmí být zdvižena. Tam končí hra a začíná skutečnost, která je tajemstvím, neboť se týká bran a hlubiny života. Děvče se ostatně chrání tím, že se vykoupí.


Čeho jsme tu svědky? Původ tohoto nepokrytě erotického rituálu zdá se být očividný. Jde o ozvuk jarních slavností promiskuity. Symbolika však ukazuje na to, že toto chápání pomlázky je povrchní a ploché. Je převedeno právě jen na erotický prvek. Pokusme se pochopit pomlázku plněji. Všimněme si především pomlázky samotné. Je z vrbového proutí. Vrby působí vždy dojmem starého stromu. Často to také staré stromy jsou. Jedním z prvých příznaků probouzející se přírody je u nás to, že dlouhé pruty vrb zežloutnou. V slunečním svitu jsou zlaté. Zlatý prut z vrby-stařeny je chápán jako paprsek. Dotyk slunečního paprsku dává vegetaci vzrůst, otevírá život, probouzí. Šlehnutí zlatým proutkem mělo rituálně magickou moc. Neslo život, vracelo zdraví, přinášelo plodnost. Hospodář na počátku jara šlehl vše, co mělo rodit, otrokyni, jalůvku i hroudu polí. Klepal vlastně na schrány života. To, že výkupným je vajíčko, ukazuje rovněž k tomu, oč jde. Všechno ženské včetně země živitelky je poslušno tomuto světelnému vyzvání: milovat, rodit, růst. Kraslice, malovaná velikonoční vajíčka, byla původně červená. Kraslice je etymologicky spjata se slovem krasnyj - červený. Červená byla patrně proto, že šlo o barvu krve, která je ve starých kulturách považována za život, který proudí naším jinak mrtvým tělem. Krev je totéž co dech života. Co nedovedeme dnes už nijak pochopit je výzdoba kraslic. Známe spousty krajových variant, víme, že existují letité tradice ornamentů. Víme také, že na kraslicích bývaly nápisy. Velikonoční vajíčko bylo důležitým poslem lásky a hrálo komunikační úlohu. Poslat kraslici znamenalo nabídnout lásku (věc jinak děvčatům zapovězenou). Přijmout takovou kraslici bývalo závazné. Určitě i v době, kdy toto pravidlo není bráno přísně, platí, že děvče, které neudá své kraslice, má důvod k pláči právě tak, jako když o tancovačce zůstane sedět. Z existence dnešních nápisů a ze starobylosti ornamentů usuzují někteří badatelé na to, že prapůvodně byly kraslice zdobeny magickými obrazci nebo runami. Vyloučit ani doložit to dnes nejde. Odpolední právo ženské vyřádí se poléváním. I to má charakter hospodářsky buditelský. Vláhy je k probuzení vegetace právě tak třeba jako slunce. Není náhodou, že se hůře vedlo mladíkům liknavým, tj. ospalým, nežli těm, kteří se před polednem činili. Polévačka nebyla dívčí msta, byla to stejná péče o úrodnost jako dopolední rituál hospodářův. (To, že se dnes obojí mísí, děvčata jsou ráno polévána, je pouze popletení dané neznalostí starého smyslu). (zpracováno podle P. Piťhy - Velikonoce)

Velikonoce Velikonoce jsou svátkem trpícího a vzkříšeného Krista. Velikonoce jsou svátkem našeho křtu, skrze který jsme přijali spásu. Velikonoce jsou svátkem naší spásy: svátkem našeho vytržení z nebezpečí života svátkem naší ochrany svátkem našeho osvobození svátkem našeho vykoupení svátkem našeho vyléčení svátkem našeho vítězství svátkem našeho života v plnosti svátkem našeho pokoje a míru. Toto všechno jsou totiž biblické významy slova spása. Abychom nepozbyli odvahy a nestali se cyniky, září nám do všedního dne světlo Velikonoc: Ukřižovaný žije, a všichni ti, kteří trpí, budou žít. (Johannes B. Brantschen)


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodální apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI VZÁJEMNĚ PŘIJÍMANÁ A DÁVANÁ FORMACE 63. Výchova a vzdělání není nějakým privilegiem jen některých, ale povinností a právem všech. Synodní otcové k tomu řekli: "Možnost výchovy a vzdělání má být dána všem, především chudým, kteří sami mohou být pro druhé pramenem výchovy a vzdělání." A dodávají: "Pro výchovu a vzdělání mají být použity vhodné prostředky, které každému pomohou splnit plné lidské a křesťanské povolání". Pro skutečně vlivnou a účinnou pastoraci musí být formace vychovatelů dále rozvíjena vhodnými kursy a školeními. Formovat ty, kdo se mají angažovat na výchově a vzdělání laiků, je základní podmínkou, aby bylo zaručeno všestranné a působivé vzdělávání a výchova laiků. Podle výslovné výzvy synodních otců je třeba při výchově a vzdělávání věnovat zvláštní pozornost místní kultuře: "Výchova a vzdělání laiků musí brát co největší ohled na lidskou kulturu příslušného místa. Ta totiž přispívá k výchově a vzdělání a poskytuje pomoc při posuzování hodnot tradiční i moderní kultury. Je třeba brát ohled i na různé kultury, které mohou existovat spolu v témže národě či národnosti. Církev, matka a učitelka národů, se musí snažit chránit kulturu menšin, žijících uprostřed velkých národů." Při výchově jsou zvlášť nutné a plodné některé zásady, především ta, že pravá a účinná výchova může být zprostředkována jen tehdy, když každý sám převezme odpovědnost za vlastní výchovu a bude ji rozvíjet. Neboť každá výchova je v podstatě "sebevýchova". Dále je důležité přesvědčení, že každý z nás je současně cílem a zároveň počátkem výchovy. Čím víc se sami vychováváme, tím víc potřebujeme nutnost pokračovat v této výchově a prohlubovat ji. A tím více jsme schopni formovat druhé. Mimořádně důležité je vědomí, že výchovná práce – i když pochopitelně využívá metod a prostředků humanitních věd – je tím účinnější, čím více se dává k dispozici Božímu působení: jen ratolesti, které se nebojí vinařova prořezávání, přinesou více plodů pro sebe i pro druhé. VÝZVA A MODLITBA 64. Na závěr tohoto posynodálního dokumentu znovu připomínáme pozvání "majitele vinice", o němž nám vypráví evangelium: Jděte i vy na mou vinici. Je možno říci, že význam synody o povolání a poslání laiků spočívá právě v této výzvě Pána Ježíše všem, a zvláště laikům, mužům i ženám. Práce synody byly pro všechny zúčastněné velkou duchovní zkušeností: zkušeností církve, která je ve světle a síle Ducha připravena rozpoznat a přijmout obnovenou výzvu svého Pána, aby znovu hlásala dnešnímu světu tajemství svého společenství a dynamiku své misie spásy, v nichž mají laici specifické místo a úkoly. Ovoce této synody, které by tato exhortace chtěla v co největší míře vyvolat ve všech církvích širého světa, bude záviset na účinném přijetí, se kterým se tato výzva Páně setká u celého Božího lidu a u laiků. Proto co nejvroucněji vyzývám všechny a každého jednotlivě, pastýře i věřící, aby neúnavně a bděle udržovali a upevňovali stále více ve své mysli, srdci i v životě církevní smýšlení; totiž vědomí, že jsou členy církve Ježíše Krista, že mají podíl na tajemství jejího společenství a na její apoštolské a misijní energii. Je velice důležité, aby si všichni křesťané byli vědomi mimořádné důstojnosti, která se jim dostala na svatém křtu: milostí jsme povoláni, abychom se stali milovanými dětmi Otce a živými a svatými chrámy Ducha. Poslyšme znovu s vděčným pohnutím slova evangelisty Jana: "Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi" (1 Jan 3,1). Tato "křesťanská novost", která je dána členům církve, představuje pro všechny základ jejich účasti na kněžském,


prorockém a královském úřadu Kristově i jejich povolání k svatosti v lásce. U laiků se vyjadřuje a uskutečňuje ve "světském charakteru", který je pro ně "charakteristický a specifický." Církevní smýšlení spolu s vědomím společné křesťanské důstojnosti nese s sebou i vědomí důležitosti tajemství církve jako společenství. To je podstatné, rozhodující hledisko pro život a poslání církve. Ježíšova modlitba při Poslední večeři se týká všech a každého zvlášť: "Aby byli jedno". Denně se musí stát neodmyslitelným programem života a jednání. Živý cit pro společenství církve, dar Ducha, který vyžaduje naši svobodnou odpověď, přinese jako vzácný plod uznání bohaté rozmanitosti povolání a životních situací, charismat, služeb, úkolů a odpovědností v jedné katolické církvi. Navíc přinese plody v přesvědčivější a ochotnější spolupráci skupin, sdružení a hnutí laiků při plnění společného spásného poslání církve. Toto společenství je už samo prvním velkým znamením přítomnosti Krista Spasitele ve světě: zároveň podporuje a inspiruje bezprostřední apoštolskou a misijní činnost církve. Na prahu třetího tisíciletí musí celá církev, pastýři i věřící, silněji pocítit svou odpovědnost za uposlechnutí Kristova příkazu: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření" (Mk 16,15) a obnovit své misionářské nadšení. Církvi je svěřena náročná a krásná úloha – totiž nová evangelizace, kterou dnešní svět naléhavě potřebuje. Laici na ni mají živý a odpovědný podíl, Neboť jsou povoláni, aby hlásali a žili evangelium službou člověku i společnosti, jejich hodnotám a požadavkům. Biskupská synoda, která se konala v měsíci říjnu mariánského roku, svěřovala zvláštním způsobem své práce přímluvě Marie, Nejsvětější Matky Vykupitele. Této přímluvě svěřuji duchovní plodnost výsledků synody. Na závěr tohoto postsynodálního dokumentu se obracím spolu se synodními otci a laiky, kteří se zúčastnili synody, a se všemi ostatními členy Božího lidu k Panně Marii. Má výzva je modlitbou: Nejblahoslavenější Panno, Matko Kristova a Matko církve, s radostí a obdivem se připojujeme k tvému Magnificat, k tvé písni vděčné lásky. S tebou děkujeme Bohu, "jehož milosrdenství trvá od pokolení do pokolení" za podivuhodné povolání laiků. Bůh je povolal každého osobně, aby s ním žili ve společenství lásky a svatosti a byli spojeni jako sourozenci ve velké rodině Božích dětí. Byli posláni, aby vyzařovali Kristovo světlo a aby v celém světě šířili oheň Ducha svým životem v duchu evangelia. Panno, která jsi zapěla Magnificat, naplň jejich srdce vděčností a nadšením za toto povolání a poslání. Ty, která ses stala v pokoře a velkodušnosti "služebnicí Páně", daruj nám svou ochotu ke službě Bohu a spáse světa. Otevři naše srdce pro nesmírné perspektivy Božího království a hlásání evangelia všemu stvoření. Tvé mateřské srdce ví o mnoha nebezpečích a četných zlech, která tísní muže i ženy naší doby. Ví však také o tolika iniciativách dobra, o velké touze po hodnotách, o pokroku, dosaženém na cestě ke spáse. Statečná Panno, daruj nám duševní sílu a důvěru v Boha, abychom dokázali překonat všechny překážky, které se staví proti splnění našeho povolání. Nauč nás zacházet s realitami světa s živým smyslem pro odpovědnost a v radostné naději na příchod Božího království, nového nebe a nové země. Ty, která jsi s apoštoly setrvávala na modlitbách ve večeřadle v očekávání příchodu Ducha o letnicích, vypros, aby se znovu vylil na všechny laiky, muže i ženy, aby plně odpovídali svému povolání a poslání jako ratolesti pravého vinného kmene, povolané k tomu, aby přinášeli bohaté plody pro život světa. Panno a Matko, veď a podporuj nás, abychom vždy žili jako praví synové a dcery církve tvého Syna a tak přispívali k tomu, aby se na zemi podle Božího přání a k jeho slávě budovala civilizace pravdy a lásky. Amen. Dáno v Římě, u sv. Petra, 30. prosince na svátek Svaté rodiny r. 1988, v 11. roce našeho pontifikátu. Jan Pavel II.


NA SVATÉHO BLAŽEJE Tož ministranti se postavili do kola kolem strýce a začali starou píseň. Strýc jim „klostém" svojím hlasem statečně pomáhal. Zapomněli úplně na příkaz „panáčků", bili se zas čepicema a opěvali „dívku" a „dragona" k velké rozkoši chechtajících se strýců. A když skončili a sklidili hlučný potlesk, začali nábožně lízati nabídnutou jim „rozólku". A je, ta byla sladká. Olizovali se přenesmírně. Když vše vypili, nějak už nejistým krokem odcházeli a hlasitě se chechtali. A strýcové se potměšile smáli ještě víc. Na čerstvém vzduchu počala se ministrantům točit hlava. Častovali se rýpanci, drželi se „pléščkovyho plota" za hospodou. Do zpívání se už jim nechtělo. „Ta bela dobrá," liboval si Janek Zapletalů, jemuž vejce v kapsách povážlivě zahrkala. „Mesiš jako ta gořalka?'', dotazoval se už úplné zmožený Nácek Vymlátil. „Debe jí tak belo ešče troško, ta šmakoje jako ajbišcétle,'" zatoužil druhý Nácek Chamraďa, a povážlivé vrazil do plotu, až sebou otřásl. „Šak si možem ešče kópit," rozhodl Gabryš. .,Dé sem kaso!" křikl na Vincka, který hned kasu podával, ale tak ochotné, že by byl pomalu Gabryšovi bradu urazil. Gabryš vzal pokladnu do třesoucích se rukou, převrátil ji dírou dolů a vytáhl kudlu, kterou začal do díry strkat, aby odstranil řetízkovou překážku, na níž se peníze zadržovaly. Šlo to velmi ztěžka. Gabryš jednak nemohl kudlou do díry trefit, jednak peníze velmi zvolna padaly. Janek Zaplelalú, který se shýbl pro vypadnuvší šesták, ztratil rovnováhu a bácl sebou do rozbředlého sněhu. Vejce v kapsách zapraštěla. Když Janek s pomocí kamarádů se postavil na nohy, strčil ruce do kapes. Hned je však vytáhl, plné rozbitých vajec, z nichž žloutky, bílky i skořápky se smísily v beztvárnou hmotu. Kamarádi mu vyčítali, že je „ožhralé, navalené jak kanón", což ale Janek zuřivě popíral a na důkaz své střízlivosti se postavil tak rovně, že znovu se zapotácel. Vinckovi Kavoňovi se však pojednou udělalo špatně „od žalódka" a přidržuje se latí plotu, odkymácel se někam za roh. Co tam dělal, žádný z kamarádů se nestaral, třeba že sténaní Vinckovo bylo slyšet v půl dědině. Gabryš zatím v potu tváře vyhrabal z kasy potřebnou sumu a sám zašel k židovi do krámu, na němž visel barevný nápis: „Prodej lyhovýn". Tam koupil ozdobnou láhev sladké kořalky, předstíraje, že ho pro ni maměnka poslala pro kmotřenku „do kóta", a vítězoslavně se vracel s trofejem ku soudruhům. Nožem vrazil korek dovnitř láhve. A nastalo nové zavdávání. Ministranti mlaskali jazyky. Za chvíli byla láhev prázdná. I Vincek znovu pil, řka, že má ,,toze hořko v hobě". Když byla pitka za plotem skončena, táhli ministranti dál. Drželi se za ruce i za krky a křičeli až se grunty otřásaly. Gabryš táhl kord se slaninou špicí po zemi, Jankovi rozbitá vejce prosakovala kapsami burnusu. Vincek však znova zůstával pozadu, ztráceje se v uličkách s výmluvou, že má „hrozny žhraní".


Na zpěv už ani nepomyslili. Kymáceli se ze strany na stranu. „Dochovni osobe“ ocitly se v povážlivém stavu. Lítali uličkami od plotu k plotu. Gabryš vřískavě prozpěvoval starou zakázanou písničku, z níž refrén o „divče s dragonem" se mu nějak nejlíp zamlouval. Nad dědinou snášel se smutný únorový podvečer. Nebe se chmuřilo, jen na západě svítila protivně žlutá zář. Ministranti došli v divoké smečce až ku kostelu. Tropili cestou pravé orgie. Šťouchali se a padali do sněhové břečky. A když byli v nejlepším rozjaření, zjevil se z nenadání před nimi kostelník Vláčil. Rázem umlkli, dva chtěli utéci, leč nohy vypověděly službu. Byly těžký, jak olovo. „Co řvete?" okřikl je kostelník, nezpozorovav zprvu ničeho. „Stréčko — e stréčko, mé vás má-mámáme rádi…" vyhrkl napařený Nácek Chamraďa, rozpřáhl smetem ku kostelníku ruce a spadl se smíchem do bláta. „Co, co povídáš?" vybuchl v údivu kostelník a prohlédl si důkladněji ministranty, z nichž žádný nestál na pevných nohou. Vincek Kavoňů se dokonce musil přidržeti hřbitovní zídky. „Já, Ju-Marja, zatrackany pr…a, deť ve sté všeci navaleni — ve sté ministranti? Deť ve sté —", a pojmenoval v rozhorlení, jisté zvíře, které dává ševcům štětiny. Ministranti stáli jako zařezaní. „Tož ve tak, tak ve zpíváte na svatyho Blažeja? Hde ste se navalele, hde?" dotazoval se. „Ale, dež stréčko, me — va-vás máme tozinke — ra-rádi," koktal zas Nácek, který pozvedl své tělo z pozemského bláta. „Mlčíš, držíš tlamo, té ožhralče — té brzo začínáš. No, ve děláte dochovnim persónáru pěknó česť, leda co je pravda ... Hned sem déte pokladnice a šablo — a marš dom na kutě. Šak doma vás ož taťci spořádajó." A než se Gabryš a Vincek nadali, už měl Vláčil obě věci v rukou. „A včel marš, hneď dom, ztraťte se z paráde! Šak zétra mladé panáček vám ešče povijó, zač je teho lokeť." křičel kostelník. Ministranti, vidouce nezbytí, rozprchli se, pokud ovšem mohli, k domovům. Nácek Chamraďů ještě jednou políbil matičku zemi. Co se doma dalo, nedá se chabým pérem ani vylíčit. Pokračování příště


životní zvraty 1. Co změnilo osud celého lidstva?

2. Který z Jesseho synů byl pastýřem ovcí a později se stal králem? 3. Kterému babylonskému králi se v průběhu hodiny změnil život tak, že bydlel s polní zvěří a jedl trávu? 4. Čí život byl poznamenán velkými zvraty: milovaný syn - otrok - správce -vězeň správce země? 5. Z kterého hrdého pronásledovatele se stal pronásledovaný a pilíř křesťanství? 6. Čí život se i přes přítomnost Boha změnil na zradu, zoufalství a smrt? 7. Který zatracenec získal v poslední chvíli věčný život? 8. Který Žid vyměnil život na faraónově dvoře za život pastýře v Midjánu? 9. Z kterého pastýře učinil Bůh vůdce izraelského národa v Egyptě? 10. Který soudce se stal pro zradu ženy hračkou v rukách nepřítele? 11. Z kterého rolníka se stal hozením pláště prorok? 12. Kterého vypovězeného zbojníka povolali za soudce a náčelníka? 13. Kdo zakusil ve svém životě toto: Hospodin dal, Hospodin vzal a získal všechno dvojnásobně? 14. Z kterého ustrašeného rybáře se stala pevná skála? 15. V životě koho se v průběhu týdne změnilo „Hosana“ na „Ukřižuj ho“? Tučně vytištěné otázky jsou pro „biblické labužníky“. Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Dína (Gen 34,1); 2. Ráchel, Lea, Bilha, Zilpa (Gen 33,4-10; 35,16.23-26); 3. Maria (Jn 1,14; Lk 1,30-31); 4. Jókebeda (Ex 6,20); 5. Herodias (Mk 6,14-29); 6. Sára - Izákova matka (Gn 18,10-14; 21,1), Rebeka - Jákobova matka (Gen 25,21), Ráchel - Josefova matka (Gen 29,31;30,22), Samsonova matka (Sdc 13,2-5), Anna - Samuelova matka (1 Sam 1,1-5.21), Alžběta - matka Jana Křtitele (Lk 1,57.36); 7. Bat-šeba (2 Sam 12,24); 8. Syroféničanka (Mk 7,26-30); 9. matka 7 makabejských synů (2 Mak 7,20-23); 10. Hagar (Gen 21,14-16); 11. Noemi (Rút 1,2); 12. Achínoam (1 Sam 14,49-50); 13. Euniké (2 Tim 1,5); 14. Ráchel a Benjamín (Gen 35,16-18); 15. Lotovy dcery (Gen 19,36-38)


Účinky modlitby… „Jak si to vlastně představuješ?“ - ptá se žena manžela. „Já se modlím, abys byl zdravý a ty chodíš v tomto mizerném počasí po ulici bez kabátu a bez klobouku. Vždyť já se totálně před Pánem Bohem zesměšňuji!“

Biblické dějiny… „Co řekl Bůh Evě, když s Adamem zhřešili?“ - ptá se katecheta v hodině náboženství. Přihlásí se malá Janička: „Po břichu se budeš plazit a prach vytírat do konce svého života.“ Prach jsi a v prach se obrátíš… „Mami, je to pravda, že se po smrti člověk změní na prach?“ - ptá se malá Anička maminky. „Ano, je to pravda. Proč se ptáš?“ „Tak to za naší skříní muselo umřít už hodně lidí, že?“ V manželství… Muž vběhne celý rozčilený do bytu a křičí na manželku: „Ty falešnice! Vím všechno!“ „Jen se nenaparuj! Kdy potom žil Mojžíš?“ ??? Jeden modlitební… Katecheta vysvětluje dětem, že při modlitbě mají mít sepnuté ruce: „Vaše prsty jsou jako anténky, kterými se zaměřujete na Boha.“ Přihlásí se Pepíček, který byl s rodiči na charizmatickém setkání a rozpačitě se ptá: „Pane katecheto, já jsem nedávno viděl, že někdo má při modlitbě ruce zdviženy nad hlavou. Co to tedy znamená?“ „Děti, to je satelit.“ Dobrá rada nad zlato… Tomáš sedí bezradně nad úkolem, okusuje tužku a nakonec se obrátí na otce: „Tati, můžeš mi říct, kdo to byl Hamlet?“ „Poslyš, synku, kdo z nás dvou má dělat úkol? Nebuď lenivý, vezmi si Bibli a najdi si to sám!“ Jeden sportovní… Kteří sportovci jsou nejzbožnější? Cyklisti, protože jim velmi záleží na tom, aby měli v pořádku duši.


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Ladná Viktorie Lucká Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc duben: 1. 2.

Aby světlem a silou Ducha Svatého usilovali všichni křesťané o svatost. Aby růst kněžských a řeholních povolání v Severní Americe a Oceánii odpovídal jejich naléhavé potřebě. Aby ti, kdo žijí v nadbytku, měli otevřené srdce pro druhé a ti, kdo v nadbytku nežijí, dokázali pomáhat i ze svého nedostatku.

3.

V uplynulých letech jsme se v dubnu rozloučili Podivín 2006 2005 2004 2003

2002

Ladná

Bulhary

Vojtěch Kulec František Ivančic Margita Hellingerová Rudolf Rybka MUDr. Jaroslava Pokorná Anna Zelinková Anna Buchtová Barbora Steinbacherová

Stanislav Salajka Karolina Sýkorová

Ludvík Vízdal

Františka Anthová

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 4 duben umírání - jsem ohromen, pane!

Recommend Documents