Už jsem šel, Pane, Pane, ale utrhl se mi knoflík Často jsme si až dost jistí sami sebou, no a když se stane v našem životě něco nečekaného, bezvýznamná událost, nebo se přežene prudká bouřka, i když jsme si o sobě mysleli, že stojíme pevně, naráz se ocitneme na zemi. Až potom si uvědomíme vlastní slabost. Je to proto, že se spoléháme jen na vlastní síly. A jedině Bůh nám může přes naše úsilí zajistit věrnost, jakou jsme mu slíbili. mezi kolky. A hle, už jsem vykolejený, nervózní, rozzlobený, někdy dokonce urážím své blízké a obviňuji je, že za to můžou oni. Najednou se mi vytratí ze srdce pokoj. Když se pokouším kráčet ve Tvých šlépějích, Pane, stojí mě to obrovskou námahu. Sebejistě si často myslím, že se mi to podaří. Ale zklamaný, ponížený, dnes jsem zjistil, že jsem ochotný následovat tě, jen když… Když znám cestu a její úseky. Před něčím nečekaným se prudce vzepřu a mé dobré úmysly uletí nebo se rozplynou na zemi. Pokládal jsem se za věrného, ale přicházím na to, že jsem nevěrný.
Už jsem šel, Pane, ale utrhnul se mi knoflík. Pozdě jsem přišel do práce, ale roztrhla se mi šňůrka na botě. Sledoval jsem v televizi zápas, moje mužstvo už-už mělo dát gól, ale zazvonil telefon. Pospíchal jsem po ulici, potkal jsem jednoho známého a ten mi povídal… zapovídal se… ani mě nenechal říct, že na mě čekají. Nakonec jsem spal, ale rozkřičelo se dítě, protože se vzbudilo.
Ještě nežiji dost dobře, Pane. U tebe. S tebou. A přece jsi tam, v tom, co lze v životě předvídat, stejně v tom, co předvídat nelze. Neraduješ se z problémů, které se vynořují, ale vždy ochotný, když si přeji, pomáháš mi přežít dnešek, který se nabízí.
Je to nečekané, Pane, v mém uspořádaném životě. Jako koule vržená jednoho pěkného dne 2
hovím, ale tvůj pokoj. Ten, který dostávám od tebe, když o něj pokorně prosím, ten, který nenaruší ani závan větru, ani prudká bouřka. A potom to, co nelze předvídat, bude pro mě, díky Tobě, zkouškou věrnosti, testem, kritériem, laskavou otázkou, která čeká na moji laskavou odpověď. A odpovím ti, Pane: „Vždyť vidíš, jak tě miluji!“
Pane, dej mi, prosím, pokoj, který jsi kdysi slíbil svým učedníkům. Ne můj pokoj, ten, co hrdý na sebe získávám vlastní vůlí, ten, ve kterém si namyšleně
(Michael Quoist)
Šimon Petr řekl Ježíšovi: „Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.“ Ježíš odpověděl: „Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Jan 13,37-38 Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Jan 14,27
Spal v jeslích, které patřily někomu jinému. Přes jezero se plavil v člunu, který patřil někomu jinému. Jel na oslátku, které patřilo někomu jinému. Byl položen do hrobu, který patřil někomu jinému. Učinil to proto, aby se o všechno, co měl, rozdělil s námi: o svůj život, o svoji slávu, o své místo u Boha Otce. Přišel tak proto, aby nám všem, ať chudým či bohatým, nabídl věčný život, život v hojnosti.
Redakce Zrníčka přeje všem svým čtenářům požehnané svátky Kristova narození a hodně Božích milostí do Nového roku. 3
Světec na prosinec Jako světce na měsíc prosinec jsme vybrali sv. Damase I., papeže. V Římě upomínají ještě dnes četné budovy nebo zařízení na prvního papeže, který měl jméno Damas. Tak chová mezi jiným Cortile di San Damaso ve vatikánském paláci upomínku na papeže, který vládl od r. 366 do 384, po něm je pojmenována nemocnice, a kostel, v němž Damas našel místo svého posledního odpočinku, nese rovněž jeho jméno: sv. Vavřince a Damasa; chrám v Palazzo della Cancelleria na ulici Viktora Emanuela v Římě slouží jako palácová kaple a je dosažitelný malou brankou. Palác je jedním z mistrovských děl rané renesance a byl započat koncem 15. století za spolupůsobení velkého stavebního mistra Donáta ď Angelo Bramante. Dnešní kostel sv. Vavřince a Damasa postavili přitom nad původní stavbou, která byla postavena ještě papežem Damasem I. samým v roce 380. Původně byl chrám zasvěcen jen svatému Vavřinci (Lorenzo). Když pak papežovu mrtvolu přenesli sem, dostal i jeho jméno. O Damasově původu se neví celkem nic. Prameny říkají, že pochází ze Španělska, jiné, asi správné, mluví o Římu jako o rodišti. Papežův rok narození je kolem r. 305. Jeho životní cesta se však dá sledovat až od té doby, co byl jáhnem u svého předchůdce Liberia a doprovázel ho do exilu, když byl vyhnán pro spory s ariány. Když Liberius r. 366 zemřel, zvolila většina Damasa za papeže, menšina postavila Ursina jako protipapeže. Začal tak dlouholetý rozkol. Mezi oběma stranami vznikaly krvavé rozepře, v nichž bylo pres sto mrtvých. V roce 377 byl Damas I. svými protivníky dokonce křivě obviněn z vraždy. K jeho osvobození došlo o několik měsíců později na synodě, kterou sám svolal. Damas I. dále silně potíral bludná učení, která vznikala, a snažil se o pozvednutí morálky uvnitř kléru. Tak žádal od ženatých kleriků naprostou zdrženlivost, protože, jak to formuloval, „služebník Boží musí dodržovat stálou čistotu“. K nejdůležitějším rozhodnutím papeže Damase patřil příkaz Jeronýmovi revidovat překlad bible. Tato „Vulgata", jak se Jeronýmovo dílo nazývalo později, nabyla v další době velkého významu a podržela si svou platnost až do dnešních dnů (Vulgata nova). Papež Damas I. zemřel 11. prosince 384 v Římě a byl pochován zprvu na Via Ardeatina. Později byly ostatky přeneseny do kostela sv. Vavřince a Damasa, kde byly r. 1645 znovu nalezeny po tom, co byly dlouho nezvěstné. Sv. Damas je patronem proti horečce. (Podle Rok se svatými) 4
CHODÍME SPOLUSPOLU-o polibcích a oblečení oblečení Tento článek je pokračováním toho z předchozího čísla Zrníčka. Před měsícem jsme se společně podívali na chození (rande) a na hranici vzájemných projevů při sbližování se. Dnes to bude o polibcích a oblékání… Když chlapec s děvčetem… Mají za sebou první, druhé, třetí… rande, vedle té radosti z těch pěkných chvil v nich vře i očekávání prvního políbení. „Kdy mě konečně políbí?“ Ona po tom touží, on to chce udělat, ale… kdesi uvnitř se do toho mísí strach. A vůbec, patří líbání k chození“?
První pusu si pamatuji se všemi podrobnostmi. Měla jsem jedenáct a dal mi ji spolužák Pavel. …Nebylo to rande, ale Pavel se určitě vsadil se spolužáky, že mě políbí, protože to udělal před celou třídou. Hanbou mi hořela celá tvář, uši i krk. Dala jsem mu pořádnou facku. Šestnáctiletá Petra Lídr kapely No Name Igor Timko dostal „pravý“ polibek už ve třinácti. „Hráli jsme flašku. O dvou spolužačkách se tehdy říkalo, že se už umí líbat a jedna z nich byla ta, od které jsem jako nezkušený tu první pusu na deset sekund dostal.“ Polibky-ano či ne? Nejedno děvče se po prvních týdnech randění ptá: „Proč mě ještě nepolíbil? Stydí se? Neumí to?“ Milé slečny, které jste ještě od svého chlapce polibek nedostaly, poslouchejte, jak se vyznává jeden z těch zamilovaných: „Když mi na ní záleží a mám ji rád, nechci ji ztratit jen proto, že si neumím udržet hormony na uzdě tím, že udělám nějakou hloupost…“ Pravda, polibek není jednoduchá věc. Ten se ani nedává, ani nedostává. Polibek je výměna, rozhovor beze slov. Odevzdávají se jím a přijímají city, něžnost, pozdrav… Polibek je projevem lásky, ale i vášně. A… Jaký má být polibek? Polibek má být projevem lásky. Aby jím byl, musí splnit tři kritéria, čistotu, zralost, upřímnost. Pojďme od konce. Políbení má být projevem něčeho hlubšího, i kdyby byl dán jako forma pozdravu. Polibek přece nedáváme každému, s kým se pozdravíme. Vyjadřuje něco hlubšího, jistou úroveň vztahu. A teď mi už jistě dáte za pravdu, že takové úrovni jasně přináleží upřímnost. Kdyby polibek sklouzl pouze do techniky, byl mi mimo svůj smysl. Šlo by tedy spíše jen o smyslnost. Polibek má tedy vycházet z upřímnosti. To je první kritérium. Druhým je zralost. Polibek jako projev jisté dávky něžnosti patří do třetího stupně sbližování se. Tento stupeň už říká, že vztah chlapce a děvčete je na jisté úrovni zralosti. Například, že zvládají sedět, chodit jeden vedle druhého bez toho, aby to s nimi lomcovalo, i to je totiž třeba zvládnout, chce to čas a patří to k druhému stupni. Třetím kritériem, respektive prvním, co se týká vážnosti, je čistota. Nejen hygienická (kdo by chtěl dostat polibek od špinavého kluka), ale především čistota v úmyslu a v tom, jak ten polibek bude vypadat. O úmyslu mluví i kritérium zralosti a upřímnosti. Proč dávám polibek? A co se týká toho, jak vypadá… Znáte to. Jsou polibky letmé a jsou polibky dlouhé, ba až ty francouzské. Odpovězte si na otázku, co ve vás vyvolá polibek na tvář. A co letmý polibek na rty. A co „francouzák“? Buďte upřímní… 5
Polibky (hlavně ty rty na rty, když trvají déle - a to už od 2-3 sekund) opravdu vyvolávají vzrušení… Potvrzují to už mladí ve věku 15-16 let, například i na internetových stránkách. „Už se mi to při líbání párkrát stalo… A co mi došlo? Že ho vzrušuji… a jak málo mu k tomu stačí… Vlastně kluk za to ani nemůže.“ Lucie, 16 U chlapců polibek na rty, který trvá déle, nemluvě o ,,jazýčkovém“, vyvolává i tělesnou reakci, která se nedá skrýt. A děvčeti často zvedne sebevědomí, že je schopná svého chlapce vzrušit. Ze strany přírody je to projev, že oba jsou zdraví, normální. Ale když řeknu A, tak řeknu i B. Opět upřímně! Toto vzrušení zanechává silný zážitek - jednak v hlavě chlapce, jednak v duši děvčete. A když je to přirozeně příjemné, ozývá se touha po jeho opakování. Jenže tady jsme už nedaleko hranice. Začíná se hra s velkým ohněm. Přece podle toho co jsme uvedli v předešlém čísle o stupních sbližování se, první typ polibku patří až do třetího stupně. Jsem přesvědčen, že pro dobro vztahu je moudré stupně nepřeskakovat, když vám je život váš i toho druhého - milý. I já chci O.K. Takže kdy už se můžeš líbat? Jen pomalu. Aby se ti polibky neopotřebovaly, a nakonec už o ně nikdo nebude stát. Třetí stupeň… Ano, až ve třetím stupni. A podle postupnosti mají přednost polibky na tvář! Polibkům je třeba dopřát dlouhé měsíce vyzrávání. Dávat si je jako dárek, na přivítání, na rozloučenou… A umět se z nich radovat. Kolik radostí a nezapomenutelných vzpomínek je spjato s prvním polibkem! A kdy má přijít polibek na rty, letmý polibek? Přirozeně, ten má už jiný náboj lásky. Chcete přesné datum? ☺ Ne, nedá se to vypočítat ani podle věku v občanském průkazu. U někoho to může být v patnácti, u jiných ve dvaceti. A ani ti první nejsou super šikovní, ani ti druzí zaspaní. Na to je jednoduše potřebný psychologický věk srdce, když už pocítíte, že náklonnost k tomu druhému neumíte projevit jinak než polibkem na rty. Nedělejte z toho drama ani nějaký dějinný převrat. Zároveň nezapomeňte na třetí stupeň. To jste už před hranicí. Urychlování polibků - když se přímo sami nabízejí - prozrazuje, že člověk chce jen frajeřit… Protože pokud to jednou uděláte, zpět už se jít nedá. Tlak hranice může zesílit a rychle vás to zláká na hloupé odbočky k „velkým ohňům“. Je třeba se učit Jak na to, když k tomu dojde? Třeba mít oči otevřené nebo zavřené? Kolikrát je třeba to zopakovat, aby to bylo přesvědčivé? Myslíte, že je nevyhnutelné hned mluvit o technických detailech? A kdo vám řekl, že to má být hned na začátku super? Od přírody jste stvoření tak, že se ve vás všechno rozvíjí, tedy pomalu spěje k naplnění… život je škola. A i líbat se musíte učit, když na to přijde čas. Pomalu, s citem, protože se neučíte matematiku, ale projevovat lásku ke druhé osobě. Ne, nezkoušejte to na plyšových medvídcích či panenkách. Ani před zrcadlem - do luftu. Nebojte se, polibek je tak důležitá věc, že uděláte velmi dobře, když si necháte dostatek času, abyste se to naučili i při méně častých letmých polibcích. A když to má být upřímné gesto lásky - vaše, ne nějakého herce či zpěvačky, potom nepotřebujete kopírovat, ale naopak, máte zůstat originální = normální. A když se vám první polibek podaří, hlídejte si tento zážitek pro sebe, pro vás dva. Není nutné o tom informovat hned všechny zvědavce. Když nešlo o projev frajeřiny, ale bylo to kvůli něčemu úplně jinému, co ani není z 6
tohoto světa… Po prvním polibku na rty, který dáte nebo přijmete, je velmi vhodné, hlavně pro vývoj vztahu velmi dobré, aby člověk vzápětí nevybouchnul množstvím polibků za pár týdnů. Šetřete si tento projev lásky. Dávat si ho zřídka a o to s větší radostí je prospěšnější, než z toho udělat uvítací a rozlučkový manévr (mluvíme o polibku na rty a jsme ve třetím stupni!). Večerní a ranní polibky, při rozloučení nebo setkání chtějí vyjádřit asi tohle: Ahoj, mám tě rád/ráda. Zítra se uvidíme… Chyběl/chyběla jsi mi… A to všechno se dá vyjádřit pěkným, jednoduchým objetím či políbením na tvář. Ještě postřeh k polibku Můžete se líbat kdekoliv - na zastávce, v autobuse, v kině…? Pokud se líbáte na veřejnosti, dáváte okolí jasně najevo - jsme frajeři. Jste? Chcete být? A může se stát, že elegantně oblečená starší dáma vám dá lekci slušného chování. To by byl trapas Projevování citů patří k přirozenosti člověka, ale i do soukromí. A druhý postřeh Dnes je v módě znát ty nejvhodnější místa na líbání. Navíc, když někdo propaguje petting. Ano, na lidském těle jsou místa, která jsou uzpůsobena svou sexuální citlivostí tak, aby produkovala větší zážitek z líbání, ba aby takovéto vzrušení vedlo k rozkoši. Líbání i dotyky jazykem na těchto místech (což je vlastně petting) jsou však dovoleny jen manželům jako laskavá předehra k jejich intimnímu spojení. Hrát se na „něco“ co ještě není pravda, je vážně hloupé, a o to víc, když jde o neplnoleté. Nepokazme si tedy krásné období prvních tří stupňů. Oblékání Tedy i pár slov o tom. A začněme malým pousmáním se: „Vždy jsem nenáviděla růžovou, ale teď jsem si nechala přemluvit matkou na bílé kalhoty s růžovým páskem a na růžové tričko s pruhy. Je to sice moderní, ale IQ mi kleslo o 10 bodů. Julie, 16 „No, růžová barva se mi tedy velmi nelíbí, ale některým ženským sluší. Ale jen s mírou. Nenávidím totiž, když si holka dá na sebe všechno cukrově růžové. Potom vypadá jako umělá panenka.“ Petra, 15 Znáte to, cítíte to, ale neříká se to. Proč se holky, ale i kluci oblékají tak, jak se oblékají? Mladí udávají tyto důvody: 1. Aby šli s módou. 2. Aby se cítili dobře. 3. Aby upoutali pozornost. 4. Aby je neignorovali kvůli oblečení, ale naopak, aby je přijímali. 5. Myslí se, že budou vypadat „cool“ sexy. Celkem to sedí s realitou, že? Teď však dobře zkontrolujte ve své představivosti a paměti, jestli sedí i to, co řeknu já: Všeobecně platí, že když chlapec vidí holku v minisukni nebo v elastických riflích, či v přiléhavém a krátkém tričku - čímž vlastně holky zvýrazňují svou postavu (nohy, boky, zadek, prsa) nemluvě o tom, že je možné vidět spodní prádlo - jeho hormony reagují… a oči jdou, rukama to šije… opravdu, to jak se holka obléká, má na kluka silný vliv.
7
„Já si myslím, že to přeháníte… Je však pravda, že to přitahuje oči, tak nějak podvědomě. Lidem se někdy líbí lesklé věci, podobně oči přitáhne jistý tvar, barva (černá, růžová), ale že by mě jiné tvary a barvy odpuzovaly, tak to ne.“ Michal, 21 Když je holka jako barbie, kluci si ji okukují (na co se asi dívají?) a baví se o ní, ale že by právě toto chtěla správná děvčata? Já si spíš myslím něco jiného. Holky, nedělejte klukům problémy těmi téměř žádnými sukněmi či super přiléhavými oděvy a nevystavujte na veřejnost ani své jakkoliv pěkné bříško. Přece nejste zboží za výkladem. A to ani při randění… Spíš chcete být nedobytnou pevností, kterou musí mladý Rambo ne bez námahy dobýt. Je tak? ☺ A chtěla bys kluka, který by tě chtěl jen proto, že chodíš více odhalená než oblečená? Jura, 22 Ale platí to i opačně - když chlapec svým oblečením zvýrazňuje vypracované svaly na hrudi, na břichu či masivní nohy. Na tohle zase reagují hormony děvčat. Mít svůj styl Ne, nejsem proti módě. Ale dnes je těžší vybrat si to, co by bylo decentní a moderní zároveň. Co by se nevyrábělo zbytečný tlak na sexuální citlivost toho druhého a na posun hranice. Móda však nabízí spíše opačný styl, vyzývavý. Co je více zvýrazněné, to se více dostává před oči… a oheň jde přes oči. Jak dobře tomu rozumějí ti z opačného břehu hodnot? Když se projdete po obchodech s cenově přiměřeným oblečením, nezdá se vám, že dnešní móda je překomercializovaná (to je ale slovo ☺) a dost silně diktuje, co se nosí a co se předává? „Jakoby to všechno tahalo ke stylu Lopezky. (Lopezka je holka v obtáhnutých průsvitných tříčtvrtečních kalhotech, pod nimi tanga, nahoře přiléhavé tričko přesně na dva prsty od pupku, nagelované vlasy a na rameni kabelka s nějakým dvojciferným číslem.“) Matěj, 19 I takto to vidí někteří z vás a myslím si, že následující otázka je teda celkem oprávněná. „Co si máme oblékat, aby to bylo tak akorát?“ (Katka, 15) Zkusme to rozumně… pravda, funkcí oblečení je i to, aby upoutalo pozornost. Ne na tělo, ale na osobnost. Na to, že on a ona – jako osobnost - se umí vkusně i oblékat, že jim to sluší, ladí s přirozenou barvou vlasů, s tónem pleti, že jejich oblečení zároveň chrání zdraví a plní svůj účel při různém počasí… Jednoduše se oblékají, aby jim bylo fajn, a nejen na jednom rande. Nakonec se vraťme k základním otázkám Chodíš s ním/ní jako s přítelem/přítelkyní? Jako s kamarádem/kamarádkou? Jako se svým klukem/holkou? A kam to má směřovat? Jaké bohatství ti to přináší do života? A jakým chováním vyjádříš, že si toho druhého vážíš a miluješ ho? V dospívání je přímo dobré mít dobrou a krásnou zkušenost přátelství. A když tohle „chození“ přeroste do vážné známosti, získáte prostor, abyste se ještě více poznávali, abyste ještě více rozvíjeli své kvality a učili se dávat se tomu druhému. A to je třetí stupeň! (podle AHA) 8
JE POLIBEK HŘÍCHEM? Včera jsme s Petrem oslavili deset týdnů. Je mi s ním krásně. Každý den se za nás modlíme desátek a přidáme i Zdrávasy za víru, čistotu, bydlení, rodiny. Můj problém spočívá v tom, že už jsme si dali velkou pusu - francouzskou. Četla jsem, že takový to polibek se pokládá za hřích, a to mě trápí. Necítila jsem, že jsem spáchala něco zlé a že znovu hřeším, když se líbáme. Vždyť tím vyjadřuji svoji lásku k Petrovi, když mu to už nedokážu říci slovy. A tak je to i z jeho strany. Velmi ho miluju a děkuji Bohu, že mi ho poslal. Zní to asi hloupě, když to tvrdím po tak krátkém čase, ale trávíme spolu každou volnou minutu a poznáme se už celkem dobře. Ten polibek mě trápí, ne jako hřích, ale jako výčitka, že z něj nemám až takové výčitky. Vždyť to není náruživé líbání s dotyky, ani při to nemyslím na nic jiné jak na to, že jsem vděčná za tu chvíli, za toho chlapce. Jen… jsou tam ty výčitky. Kamarádky se z toho zpovídají a já jsem šla i na přijímání. Poprvé ne, protože jsem nevěděla, jestli můžu, a vlastně to ani teď nevím. Prosím Vás, až si najdete pár řádků, poraďte mi, ať se s tím netrápím a mám v tom jasno. Vaše Mirka a její Petr Milá Mirko, v první řadě chci vyjádřit radost z toho, co objevuješ ve vztahu k Petrovi. Láska je opravdu největší dar tu na zemi a každý člověk je povolaný, aby ji objevoval, aby se jí učil, protože je to vstupenka do nebe. Po dědičném hříchu je však reální nebezpečí, že se láska zvrhne a změní se na sobeckou potřebu cítit se dobře i na úkor toho druhého, že budeme myslet více na sebe. Mladé provázím už dlouhé roky a při pěkných zkušenostech mám, žel, i takové, když zamilovaní nedokázali zvládnout svoji touhu po tělesné blízkosti. I přes modlitby a předsevzetí postupně přerostla do tělesné vášně a ta zničila jejich vztah. Myslím si, že i toto je ve Vašem případě největším nebezpečím. To, co je tak úžasné a povznášející, také silné a příjemné, musí být denně posvěcené modlitbou a očištěno ochotou nepoddávat se. A toto je nejtěžší úloha právě pro děvče. Ona musí být dost moudrá a silná, aby ve jménu jejich lásky brzdila svého chlapce, který jestli si to uvědomuje, nebo ne je vždy v úloze dobyvatele, vždy chce trochu více. „Velký polibek“ je předsíní k intimnímu styku, a kdo se lehce líbá, po čase nebude rozumět, proč by nemohl ve vztahu zajít dál. Pro svobodné je proto klasifikovaný jako těžký hřích, nebo aspoň blízká příležitost k němu. Je předehrou, příležitostí ke hříchu smilstvu, ke kterému vede, a to nezávisle od toho, či se to tak cítí, nebo ne. Mirko, měli byste si upřímně odpovědět na tyto otázky: • Máme náš vztah skutečně pod kontrolou? • Uvědomujeme si, že každý tělesný projev po dvou, třech zopakování zevšední, a tak nepřímo nutí zamilovaných k novým a silnějším projevům, na konci kterých je už jen pohlavní styk? • Máme jasnou představu i dohodu o tom, kdy bychom se chtěli vzít? • Pokud náš vztah bude příliš intenzivně růst, „nevyhoří“ před svatbou anebo si od nás jako potvrzení bude žádat i intimní styk? • Co děláme proto, aby náš vztah více rostl v jiných směrech jako v tělesném sbližování se? Pro zamilované je nejdůležitější, aby se dohodli na co nejnižší hranici tělesných projevů lásky a sympatií. Když to chtějí dokázat, měli by denně přistupovat ke svátostem a modlit se spolu. Pomáhá i to, pokud netráví celý čas, když jsou spolu, jen sami dva nebo na odlehlých místech, či v prázdném bytě. Když to dokážou, spíš si udrží růst tělesné žádostivosti v rozumných mezích a budou se umět poznávat i po ostatních stránkách. Mirko, myslím si, že teď oba s Petrem potřebujete zamyslet se právě nad tím, co jsem Vám napsal. Modlím se za Vás a držím palce, abyste svůj vztah měli vždy pevně v rukách. (Vladimír Fekete SDB) 9
Jan z Holešova: Pojednání o Štědrém večeru 1. Prvý zvyk, velmi počestný, je ten, že se věrní křesťané v předvečer Narození Pána našeho Ježíše Krista postí až do hvězdy, to jest až do večerní doby, kdy se již hvězda zjevuje zraku nebo by se mohla zjevit, kdyby byl jasný den. 2. Ale bohužel ve všech věcech, jež se konají Pánu Bohu k chvále, ďábel chce vždy mít svůj podíl. Neboť kde se věrní křesťané postí až do večerní hvězdy, a potom umírněně osvěžíce své tělo, maličko spí a vstávajíce na jitřní bdí a chválí Pána Boha, tam služebníci ďáblovi, kteří jsou v jeho moci, jedni se v tak slavnostní předvečer přezírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok. A když se zvoní na jitřní, kdy řádní lidé vstávají, tu se oni teprve ukládají, již oslabeni na těle, a spí až do východu slunce; někteří hrajíce po celou svatou noc, potom spí přes všechny mše onoho přeslavného svátku. 3. Žádný hospodář není tak chudý, aby v tento večer nevystrojil své rodině štědrý večer neboli štědrou potěchu; nemůže-li více, aspoň udělá toho večera větší světlo ve své světnici… Ale bohužel při tomto druhém zvyku právě ďábel v opak toho dostává svůj podíl od mnohých lidí. Neboť mnozí toho večera drží ruku v měšci ne proto, aby mohli obdarovat chuďasy, ale aby míchali penězi a aby se jim proto po celý budoucí rok peníze množily; kladou peníze na stůl ne proto, aby je rozdělili chudým, ale aby měli štěstí na peníze; otvírají své kapsy toho večera nikoli chudobným, nýbrž aby všechno štěstí vešlo do jejich kapes. 4. Třetí zvyk je ten, že v předvečer narození Páně si lidé navzájem posílají štědrého večera proto, že to jest ten svátek, kdy Otec nebeský seslal všem lidem tohoto světa velký a užitečný štědrý večer. - Proto si tedy lidé na paměť a na počest onoho nebeského seslání posílají v tento večer štědrého večera, to jest příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami. …V tomto třetím zvyku má ďábel tento svůj podíl: Někteří posílají toho dne štědrovečerní dárky ne na památku nebeského seslání, ale aby měli Štěstí po celý následující rok. Doznávají totiž, že kdo toho večera neobdaruje jiných, zchudne dříve, než rok skončí… 5. Čtvrtý zvyk je ten, že v předvečer narození Páně věřící požívají velkého bílého chleba, to jest velkých vánoček nebo koláčů… Ale bohužel ďábel v tomto čtvrtém zvyku pro sebe sleduje neméně hrubý blud smyslu téměř opačného; neboť, jakž jsem slyšel, v některých končinách křesťané nechávají chleby na stolech a ubrusech o těchto svátcích s noži nikoli na počest a památku Kristova dětství, ale aby v noci přicházeli bůžkové a jedli… 6. Pátý zvyk je ten, že křesťané v předvečer narození Páně požívajíce více ovoce než jindy, poněvadž je předvečer onoho svátku, kdy se nám narodilo ovoce vybrané a užitečné, totiž náš Pán Ježíš Kristus… Ale běda! Někteří lidé hned převracejí smysl těchto chvályhodných zvyklostí; neboť někteří krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré či zlé věci, a ovazují stromy slámou, aby jim v budoucím létě nesly hodně ovoce. 7. Šestý zvyk je ten, že v předvečer narození Páně knězi a žáci kalendují čili koledují, chodíce po domech svých věřících, což činí i v oktáv téhož svátku. - koledování a lidově koleda znamenají někdy uctívání Krista tímto zvykem, jindy všecko to, co se dává darem při takovém koledování. A tato poslední podoba koledování trvá až do dnešních dob; kéž by se v něm chvála Kristova neměnila v chtivost peněz! 8. Sedmý a poslední zvyk je ten, že v předvečer narození Páně kladou a stelou slámu do jizeb a do kostelů, protože je předvečer onoho svátku, kdy Paní celého světa, královna nebeská a Matka Boží porodila na tento svět Pána našeho Ježíše Krista. - Ať si však dají pozor ti, kdož své rozpustilosti a necudnosti provádějí na oné slámě, jež se o tomto svátku stele do jizeb… Nechťsi 10
také dají pozor ženy, jež čarují s onou slámou, aby neměly blechy po celý budoucí rok! - Vskutku nikdy v celém roce se neprovozuje tolik a takových kouzel jako o tomto svátku. A proč je tomu tak? Protože je to veliký svátek, proto chce také ďábel mít z něho podíl. Proto vkládá lidem do mysli přesvědčení, že pro velikost tohoto svátku mají i jejich kouzla větší moc. Ale jak by mohlo být podobno pravdě, že by tento nebo jiný svátek, den tak posvátný a vznešený, mohl poskytovat moci kouzlům, věcem tak hanebným a zavrženíhodným? Jak by mohlo být pravda, že by to, co se děje ke cti Boží, dodávalo moci tomu, co jest proti úctě k Bohu? To jest velký omyl jejich rozumu.
PODNĚT NA ŠTĚDROVEČERNÍ LITURGII V RODINĚ Dřív, než společně zasednete ke štědrovečernímu stolu, můžete si v rodině udělat krátkou pobožnost. ÚVOD (otec nebo matka) Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Dnes oslavujeme vánoce - svátky narození našeho Pána Ježíše. Ježíš se narodil, aby přinesl dobro, lásku a pokoj do naší rodiny. V tuto chvíli zavítal i k nám. Maria, ty jsi Matkou narozeného Božího Syna. Chceme tě společně pozdravit: Zdrávas Maria… EVANGELIUM Zaposlouchejme se do slov Evangelia podle Lukáše Lk 2,1-14 Píseň Tichá noc Kancionál č. 224 PROSBY A DÍKY (může se zapojit každý člen rodiny) - Pane, v dnešní noc tvého narození tě prosíme za všechny lidi dobré vůle, abychom vytvářeli jednu lidskou rodinu spojenou s tebou. Prosíme tě, vyslyš nás. - Za nás všechny (můžeme vyjmenovat), abys nám v novém roce 2010 žehnal a ochraňoval nás. - Za opuštěné, hladové, nemocné a trpící, aby v těchto dnech našli v tobě útěchu. - Děkujeme ti za prožitý rok, během kterého jsi nás provázel, a za to, že můžeme být při dnešní štědré večeři spolu. Děkujeme ti, Pane. - Děkujeme ti za všechny dary, kterými se v dnešní večer obdarujeme, a za to, že největším darem pro nás jsi ty. - Děkujeme ti za Svatého Otce, biskupy a kněze, kteří jsou pro nás tvými zástupci. (Následují vlastní prosby a díky). POŽEHNÁNÍ JÍDLA A PŘÁNÍ (otec) Požehnej, Otče, toto jídlo, nám k užitku a tobě ke chvále. Prosíme tě, Pane, buď častým hostem v našem domě a dej, abychom byli hodni darů, kterými jsi nás obdaroval. Přeji vám tyto radostné svátky narození našeho Pána Ježíše, aby se Ježíš ve vás duchovně narodil svou větší láskou, dobrotou a pokojem. (Všichni si mohou vzájemně podat ruky a popřát).
11
Četba na pokračování
Jožkův deník_ deník _ 36. LÁSKA K BRATŘÍM a) Milosrdný Samaritán Včera mi povídala maminka: každý chce, aby na něho byli lidé hodní. Ale každý také musí mít rád ostatní. Jen tak budeme šťastni. Já chci mít rád všechny lidi a hlavně ty, kteří jsou ubozí a potřebují pomoci. Četl jsem o tom v Písmu svatém. Nějaký znalec Zákona přišel jednou k Pánu Ježíši a chtěl ho zkoušet. Řekl mu: Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život? On mu odpověděl: Co je napsáno v Zákoně? Co tam čteš? On řekl: Miluj svého Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší, všemi svými silami, celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe! Ježíš zakýval hlavou: správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít! Avšak on chtěl ospravedlnit sebe a povídal Ježíši: A kdo je můj bližní? Ježíš se ujal slova a vyprávěl: Nějaký člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a padl lupičům do rukou. Ti ho svlékli, zranili, potom odešli a zanechali ho polomrtvého. Náhodou sestupoval tou cestou jeden kněz. Viděl ho sice, ale šel dál. Stejně tak i jiný Žid přišel k tomu místu, a když ho uviděl, šel dál. Pak k němu přišel nějaký cestující Samaritán, a když ho spatřil, bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, obvázal mu rány, nalil na něho oleje a vína. Potom ho položil lna svého soumara, dovedl ho do hostince a postaral se o něho. Druhého dne vzal dva denáry a dal je hostinskému se slovy: Starej se o něho, a když to bude stát víc, zaplatím ti to, až se vrátím. Kdo z těch tří byl podle tebe skutečně bližním tomu, kdo padl do rukou lotrů? A on řekl: Ten, který mu prokázal milosrdenství. A Ježíš mu odpověděl: Jdi a podobně jednej i ty! (Lk 10,2537)
b) Jsme upřímní a mluvíme pravdu Ten ubrečený Mirek často říká: Já jsem nikoho nezabil a nikomu nic neukradl. A myslí si, že Pán Bůh už s ním musí být spokojený. Je to sice pravda, že Mirek snad nikomu neublížil na těle a ani žádného ze svých spolužáků nezabil. Ale copak už má proto patent na dokonalost?!? A zdá se mi, že mnoho lidí mluví právě tak hloupě jako Mirek. Myslím, že naše duše je mnohem cennější než naše tělo! Duše má větší cenu než všechno zlato na světě a je hodnotnější než nejdokonalejší stroj. 12
Tatínek mi povídá: No tak vidíš! Duše se také nesmí zabít! Nesmíš dávat špatný příklad svým kamarádům, nesmíš je nikdy svádět ke hříchu, protože bys měl větší vinu, než kdybys je tělesně zabil! A proč myslíš, Jožko, že máme strážníky a kontrolu ve vlaku nebo v autobusu? Protože mnoho špatných lidí si pomáhá tím, že jiné okrádají. Někteří obchodníci špatně váží zboží. Zaměstnavatelé neplatí pořádně svým dělníkům nebo zase dělníci si dávají zaplatit i neodpracované hodiny. Někteří kluci vědí jak na to, aby nemuseli platit v biografu, někteří často jezdí autobusem načerno, jiní zase opisují pod lavicí úkol nebo při diktátu. Jsou i takoví, kteří šidí své mladší sourozence. Je to správně, Jožko?!? Někdo lže, aby vyvázl z obvinění, jiný se zase pere s kamarádem a vlastně by sám zasloužil. Jsou kluci, kteří zase pomlouvají. Je to upřímnost, Jožko? Ptal se tatínek… a já jsem mu tiše slíbil, že nikdy tak ošklivý nebudu…
c) Vážíme si všech lidí Vždycky se mi protivilo, jak farizeové slídili za Ježíšem, aby ho mohli chytit za slovo a odsoudit k trestu. Vysílali k němu zvědy, kteří se tvářili, jako by byli spravedliví. Ptali se ho: Mistře, my víme, že správně mluvíš a učíš a nikomu nenadržuješ. Boží cestě učíš podle pravdy. Máme dávat císařovi daně nebo ne?!? On však poznal jejich úlisnost a řekl jim: Ukažte mi denár! Jaký je na něm obraz a nápis? Odpověděli mu: Císařův! I řekl jim: Dávejte tedy co je císařovo císaři a co je Božího, Bohu (Lk 20, 20-25). Důstojný pán nám o tom minule říkal, že nám Pán Ježíš ukázal: právě tak jako máte svou rodinu, máte i svou vlast! Naší vlastí je Česká republika. Měli bychom být vlastně velká rodina, která hovoří stejnou řečí, má stejné zvyky a stejné zájmy. Svou pozemskou vlast máme rádi a modlíme se za ni k svému nebeskému Otci. Modlíme za vlast i k ochráncům naší země – ke sv. Václavu, sv. Vojtěchu, sv. Prokopu a k ostatním světcům, kteří vyšli z naší krve. Správný křesťan plní dobře i svoje občanské povinnosti. Když je potřeba, brání svou vlast i třeba s nasazením vlastního života. Ale křesťan miluje i cizince. Chce, aby se všechny národy navzájem ctily, nevyhlašovaly se války a aby i všechny státy byly k sobě čestné a upřímné! Pán Ježíš zemřel za všechny lidi a nejen za svůj národ. A od té doby křesťan miluje stejně všechny lidi, ať to jsou běloši, černoši nebo Číňané – všichni jsou spojeni jako bratři – za všechny se Kristus obětoval! Svatý Pavel to připomíná: U vás už není mezi židem a pohanem, mezi otrokem nebo svobodným člověkem rozdílu – VŠICHNI JSTE SI ROVNI V KRISTU!
13
Nestačí pomáhat jen rodičům, přátelům a krajanům! Pravý křesťan miluje všechny lidi i nepřátele a ke všem je dobrý. Někdy je těžko být spravedlivý. Kolikrát jsme chtěli všechno jen pro sebe a na druhé jsme zapomněli! Ale pravý křesťan je upřímný a přímý! Upřímnost a šlechetnost jsou krásné vlastnosti opravdového Božího dítěte.
********************************************
Cena času Pokud chceš vědět, jaká je cena sourozence, zeptej se někoho, kdo ho nemá. Pokud chceš vědět, jaká je cena deseti let, zeptej se čerstvě rozvedeného páru. Pokud chceš vědět, jaká je cena čtyřech let, zeptej se maturanta. Pokud chceš vědět, jaká je cena jednoho roku, zeptej se studenta, který propadl při závěrečné zkoušce. Pokud chceš vědět, jaká je cena devíti měsíců, zeptej se matky, která dala život dítěti, které se narodilo mrtvé. Pokud chceš vědět, jaká je cena jednoho měsíce, zeptej se matky, která dala život předčasně narozenému dítěti. Pokud chceš vědět, jaká je cena jednoho týdne, zeptej se redaktora týdeníku. Pokud chceš vědět, jaká je cena jedné minuty, zeptej se člověka, který zmeškal vlak, autobus či letadlo. Pokud chceš vědět, jaká je cena jedné vteřiny, zeptej se člověka, který přežil nehodu. VAŽ SI KAŽDÉ CHVÍLE, KTEROU MÁŠ. JE TO DAR OD BOHA A PŘÍLEŽITOST JÍT S NÍM A PŘIJÍT K NĚMU.
14
Poznamenali století Karl Rahner – moderní teolog z klekátka Univerzitní profesor. Poradce kardinálů a papežů. Významná osobnost Druhého vatikánského koncilu. Snad nejvýznamnější katolický teolog 20. století. Mistr dialogu s člověkem současnosti. Jezuita a hluboce zbožný kněz. Karl Rahner. Vyhlášený doktor filozofie, docent teologie a univerzitní profesor. Má rád Oktoberfest (lidové slavnosti v Německu). Nepohrdne jedním dvěma pivy. Má rád zmrzlinu a rád navštěvuje nové země. Nedělá rozdíl mezi známými a neutíká před neznámými. Má zvláštní dar vycítit, když je třeba někomu pomoct v duchovní i hmotné bídě.
Kritik slaměné teologie Kritizuje církevní řešení, hlavně když se prezentují jako moudrost, i když jim chybí otevřenost pro Boha. Žije hluboce duchovně, stále v sobě prožívá tajemství Boží blízkosti. Každodenně slaví Eucharistii, modlí se breviář i růženec. Mimořádně ctí Božské Srdce. Živě se zajímá o kulturu a moderní literaturu. A když mu nestačí racionální důkazy, poukáže na lidskou nedostatečnost a opře se o Písmo svaté, o Bohem zjevené pravdy. Boží slovo má ve velké úctě. Jeho dlouholetý spolupracovník Vorgrimler poukazuje na Rahnerovu „teologii na klekátku“ inspirovanou sv. Tomášem Akvinským, který nedokončil třetí svazek Summy s odůvodněním, že pokladem teologie na židli je vymlácená sláma - není v ní zrno. Netřeba ji tedy dále mlátit sezením za stolem. Koncilní jednotka Karl Rahner působí na univerzitách v Innsbrucku, Mnichově v Münsteru. Přednáší a mnoho publikuje. Jeho teologické spisy vyjdou v šestnácti svazcích a dohromady mají osm tisíc stran. Účastník druhého vatikánského koncilu vídeňský kardinál Franz König požádá Rahnera, aby se stal jeho osobním poradcem v teologických otázkách. Později je Rahner jedním z oficiálních koncilních teologů. Jeho podíl na tvorbě koncilních dokumentů se tak rozroste, že někteří pozorovatelé ho označí za „nejmocnějšího muže koncilu“. Teolog moderny Pater Rahner se nevyhýbá žádnému tématu, které přináší doba. Uvědomuje si, že s novými filozofickými proudy 20. století třeba komunikovat, a třeba jim i porozumět. Katoličtí myslitelé se nemohou k modernismu a postmodernismu chovat „jen“ obranně nebo kriticky. Rahnerovým cílem je „setkat se“ s moderním člověkem a pochopit ho. Najít způsob, jak mu přiblížit Boží zjevení srozumitelnou řečí, protože současný člověk už nepotkává Boha ve světě lehce. A pokud si neumí něco vysvětlit, spoléhá se, že věda to v budoucnosti vyřeší. 15
Od dob novověku se člověk neustále „osvobozuje“ – od Boha i od prostředí, ve kterém žije. Vytváří si umělý svět. Cítí se zotročený a odcizený. Proto bojuje za lidská práva, sociální pozdvižení sebe samotného, vrhá se do falešných proudů kulturní i sexuální revoluce. Důvěřuje si a zaměřuje se výlučně na sebe. Považuje se za tvůrce a organizátora světa. Nejčerstvější současnost přináší už jiný rozměr - člověk se stává konzumentem světa. V dnešním světě se tedy vztah k Bohu rodí u člověka jinak než v minulosti. Proto třeba vycházet ze zkušenosti moderního člověka. Zjevení člověka Rahner nevnímá jen člověka - intelektuála, ale ještě více „obyčejného“ člověka. Klade si otázky a hledá na ně odpovědi. Zajímá ho zkušenost člověka se sebou samým. Zajímá ho, co vnímá dnešní člověk, když poslouchá tu nebo onu pravdu víry. Co se v něm pohne, co je mu „proti srsti“? Kde mu to zazní nedůvěryhodně, v rozporu s jeho životními zkušenostmi? Náboženská víra jednotlivce už není chráněna v dnešním světě společenstvím. I proto zůstává tajemství lásky k bližnímu nevyhnutelným bodem, který může v jiném člověku vzbudit víru. Upozorňuje však na „úchylku“ vedoucí jen k pomoci bližnímu. Toto úsilí musí mít i vertikální rozměr směřující k Bohu. „Co zůstane z člověka, který více není Božím člověkem? Produkt slepé přírody, bytí, které na své vlastní neštěstí ví o své konečnosti, odsouzené v sobě a ve svých dílech k zániku.“ Církevní zima Karl Rahner přijímá církev jako svoji matku. Důkladně zná teologii a žije autentické křesťanství založené na osobním vnitřním vztahu s Ježíšem Kristem. Nestane se z něj „moderní heretik“ neproduktivně kritizující Církev. Nepodlehne „duchu doby“. V sedmdesátých letech se Rahner všeobecně pokládá za jednoho z nejvýznamnějších světových teologů. Je poradcem kardinála Julia Döpfnera, hlavy Katolické církve v Německu. Váží si ho i papež Pavel VI. A mnozí jiní v Německu i v zahraničí. Synoda v Německu má uvést do života výsledky Druhého vatikánského koncilu. I přes počáteční nadšení a spolupráci lidí z řad hierarchie, teologů i laiků však výsledky synody v mnohém vyznějí naprázdno. Duch dialogu, lásky a otevřenosti k modernímu světu se začíná vytrácet. Rahner později pojmenuje toto období časem začínající „církevní zimy“. (podle KN)
To, co si 60 % až 80 % současníků představuje pod pojmem Bůh, naštěstí neexistuje. Mše svatá by nás měla natolik formovat, aby se celý náš život stal mší – místem, kam neustále přinášíme sebe samé Otci jako oběť skrze Krista. Karl Rahner
16
Natálka Natálčin domek byl nejčistší, nejnablýskanější a nejlépe udržovaný z celé vesnice. Natálka u něj měla krásnou zahrádku a také uměla skvěle vařit. Od rána do večera uklízela, utírala prach a leštila. A tak si nemohla všimnout velké hvězdy, která se rozsvítila na noční obloze. Neviděla ani průvod světélek, která se blížila k vesnici. Neslyšela zvuk píšťal a bubínků, který stále sílil. Nevšimla si ani vzrušeného šepotu a hlasů vesničanů. Slyšela teprve tehdy, když někdo zabušil na dveře. „Co se děje?“ zeptala se škvírkou pootevřených dveří. Uviděla vrásčitou tvář pastýře. Nos měl zrudlý zimou a ve vlasech plno sněhu. „Můžeme se u tebe trochu ohřát?“ zeptal se. Natálka si vzpomněla na vydrhnutou podlahu a nepořádek, který jí v domě nadělají, ale pustila je dál. Pastýři otevřeli oči dokořán, když uviděli domácí chléb, sladkosti, marmelády a všechno, co doma Natálka uvařila a upekla. A protože měla dobré srdce, ode všeho jim nabídla. „Kam máte namířeno?“ zeptala se, když je obsluhovala u stolu. „Jdeme za hvězdou. Vede nás ke králi, který se právě narodil. Je to největší král, co kdy žil, král nebe i země,“ odpověděl pastýř. „Jestli chceš, můžeš jít s námi,“ poznamenal druhý pastýř. „Také mu můžeš přinést nějaký dárek.“ „Ale kdepak, nevím, jestli by mě chtěl vidět,“ namítla Natálka. „A co bych mu tak mohla darovat…“ Smutně se odmlčela. „Mám tu košík plný hraček,“ dodala s povzdechem. „Moje dítě, můj malý král, umřel, ještě když byl maličký.“ „Tak půjdeš s námi?“ vyptávali se pastýři. „Můžeme vyrazit?“ „Já… přijdu až zítra,“ zavolala za nimi Natálka. „Dohoním vás. Ještě tu musím poklidit, vybrat dárek a připravit se na cestu.“ Uklízela, cídila, klepala koberce a polštáře. Uplynul den a noc. Konečně se rozhodla. Vytáhla koš hraček - ale ty byly zaprášené! Takhle je přece nemůže darovat králi nebe a země! Začala je tedy Čistit a mýt, až byly všechny jako nové. Další den ráno se konečně vydala na cestu. Spěchala, běžela ode vsi ke vsi a všude se ptala na pastýře. „Ano, ano, viděli jsme je,“ přikyvovali lidé. „Šli támhle tím směrem.“ Dny plynuly, ale Nalálka si nedopřála oddechu. Šla ve dne v noci. Konečně dorazila do Betléma. Všude se vyptávala na to královské dítě, ale nikdo o něm nevěděl. Teprve hostinský jí řekl: „Jestli se chceš podívat na místo, kde bylo, musíš hledat chlév na kopci za městem. Já jsem pro ně už neměl místo.“ Natálka se rozběhla tím směrem, ale když udýchaná dospěla k chlévu, nikdo tam nebyl. Myslíte, že byla zklamaná? Ani nápad! Říká se, že Ježíška hledá dodnes, protože čas není při hledání těch pravých věcí důležitý. Každý rok chodí od domu k domu a ptá se: „Není náhodou tady?“ A když o Vánocích slyší, že nějaké dítě bylo hodné, vytáhne z koše dárek a nechá mu ho v noci u postýlky. Dobře ví, že každé dítě, přestože to není Ježíšek, je velkou nadějí pro všechny lidi. A je to také velký dar od Boha. Vánoční příběhy pro potěchu duše
17
18
Advent - příchod Krista, který toužebně očekáváme. Na prvním místě se připravujeme na slavení Vánoc, tajemství vtělení. Chválíme Boha, který tak miloval svět, že nám poslal svého Syna. Vánoční svátky a příprava na ně mají svůj hlubší smysl v přípravě našich srdcí na Boží milost ve svátostech. Advent nám připomíná, že Kristus přijde. A život věřících je neustálým a bdělým očekáváním tohoto příchodu. Nejde jenom o to, abychom připomněli historickou událost, která se stala před více jak 200 lety v malé judské vesničce. Mnohem potřebnější je pochopit, že celý náš život musí být adventem, bdělým očekáváním nového, konečného příchodu Krista. První adventní nedělí (letos 29. listopadu) se pro křesťany začíná období adventu, přípravy na slavení narození Ježíše. Slovo advent pochází z latinského „adventus“ a znamená příchod. Symbolem adventního období, které trvá čtyři týdny, je adventní věnec se čtyřmi svíčkami – ty se postupně zapalují během čtyř adventních neděl. Adventem se začíná nový církevní rok. Čtyřtýdenní období adventu má být pro nás především časem duchovní přípravy a pokání před slavením Vánoc, radostné vzpomínky na narození Pána. Roucho kněze je v této době fialové. Adventní předvánoční příprava se zmiňuje v Římě již za papeže Lva I. Velkého (440-461). Jiný záznam o adventu pochází z Francie, kde koncil v městě Macom v roce 582 nařídil, aby se příprava na slavení vánočních svátků začala první nedělí po svátku sv. Martina. Adventní období v této formě zahrnovalo šest nedělí a mělo postně-kající charakter. Papež Řehoř I. Velký (590-604) zkrátil adventní období na čtyři neděle (symbolizující 4 000 let čekání na Mesiáše od vyhnání prvních rodičů z ráje) a je původcem adventních kázání v bazilice Santa Maria Maggiore. Svou definitivní formu získal advent v 8. – 9. století. V roce 1362 Urban V. (1362-1370), který i po svém zvolení za papeže žil jako benediktinský mnich, zavedl pro advent postní pravidla. Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré adventní písně – roráty – sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. Roráty začínají před svítáním a připomínají, že před narozením Krista lidstvo „kráčelo ve tmách“ (Iz 9,2). Název roráty pochází z nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. století z Francie: „ „Rorate coeli de super...“ („Rosu dejte nebesa shůry...“). Význam adventu Adventní doba není naštěstí jen časem nákupní horečky. Má především svůj duchovní obsah. Vyzývá nás k setkání s Kristem v našem každodenním životě a připravuje nás na jeho druhý slavný příchod. Symbolika adventního věnce Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec vzdává hold tomu, který je očekáván, a který zároveň přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel. Rozlévající se světlo svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, protože on je „Světlo světa“ (Jan, 8,12). (podle TK KBS)
19
NAPĚTÍ A SOULAD Děti si odvezla babička. Mezi mnou a senou bylo už tak silné napětí, že jeho jiskření zraňovalo i nechápající dětské duše. Ale dříve, než tma pokryla město, jsme si uvědomili, že samota Štědrého večera by i nás nesnesitelné pálila. »Co asi dělají děti tvé sestřenice?« zeptala se náhle manželka. Sestřenice a její muž zahynuli přede dvěma roky při havárii letadla. Zůstalo po nich pět ptáčků. Nejstarší, Karla, nechtěla dát děti do dětského domova. Vždyť už by sama mohla mít děťátko! Manželka zazvonila; držadlo tašky s dárky mě řezalo do ruky. »Tetičko! Strýčku!« Nejmenší - Béda - se mi vrhnul kolem krku. Najednou byla předsíň plná dětí. »Přece nám Ježíšek poslal hosty,« řekla spokojené Karla, »ani nevíte, jak jste nás potěšili.« »Kde je Milan? Kde je Jarmilka?« »Odvezla si je babička. Je jí samotné smutno. A mně také!« řekl jsem rozmarně. »Nepovídej! Chtěli jste nám udělat radost.« Uvědomil jsem si, že jsem mluvit v jednotném čísle a Karla odpověděla v množném. Považuje nás za jednotu, nerozdělitelnou jednotu. Ach. »Miládko, ještě dva talíře, ty se zlatou obrubou!« Manželka, sama výborná kuchařka, jídlo pochválila. A nerada chválí, snad i proto je mezi námi tak dusné napětí. Pohlazením každý pookřeje. »Vařili jsme všichni!« zvolal Vašek hrdě. Zatím co děti umývaly nádobí po večeři, usedli jsme s Karlou do křesel - dosti ošumělých křesel - mimochodem. »Vzalas na sebe těžký kříž,« vzdychla manželka. »Tetičko! Jaký kříž? Máme se přece rádi,« podivila se upřímně Karla. »Na vdavky nepomýšlíš?« »Až budou děti samostatné. Je nám spolu dobře. A Petr počká, má před sebou tři roky studia a tři roky praxe. Zatím se naučím dobře vařit.« Z kuchyně znělo cinkání nádobí a vánoční písně. »Hmotně jste na tom… promiň, že se ptám?« Než mohla Karla odpovědět na rozpačitou otázku, vyhrnuly se děti z kuchyně. »Ted už může přijít Ježíšek!« zapištěl vzrušeně Béda. Karla otevřela dveře do obývacího pokoje. Na dřevěné bedničce, potažené látkou, stál nevelký stromek, ověšený ozdobami, které si děti samy vyrobily. Rozsvítila svíčky, usedla ke starému klavíru a Jožka sundal ze stěny housle, na které hrával už dědeček. K líbezné melodii obou hudebních nástrojů se přidaly dětské hlásky. Začalo mě pálit v očích. Úkosem jsem pohlédl na manželku; korýtky drobných vrásek se hrnuly slzy. Po zpěvu Karla vstala, přistoupila ke stromku, brala, baliček po baličku a četla jména. Ručně pletená šála se zbytků vlny. Trepky z odstřižků. Krabička z pohlednic. Tahací panáček. Šaty na panenku. Domeček ze zápalek, Dětská radost přeskakovala i na nás. »Ježíšek vám u nás také něco nadělil,« podávala manželka Karle tašku s dárky. Děti upřímně děkovaly, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že naše honosné dárky jim nebyly tak drahé, jako 20
jejich vlastní. Stačily si samy. Byli jsme vítáni, ale nebyli jsme nutní. Ani pro své vlastní děti jsme nebyli nutní - blesklo mi náhle hlavou. Než odjely, sotva nás ďobly polibkem do tváře. Pohlédl jsem na manželku. Naše oči se setkaly. Zřejmě cítila totéž, co já. Sbližovalo nás to. »My máme pro vás také něco!« řekla slavnostně Karla. »Miládko, dones, co máme připraveno pro hosty!« Miládka odběhla. »Počítali jsme s tím, se někdo přijde… Čekali jsme na vás.« Miládka donesla dva balíčky. V každém byl pár ručně pletených rukavic. Když jsme je oblékli zjistili jsme, že manželka má dvě levé rukavice a já dvě pravé. Karla se zasmála: »Musíte si je vyměnit, aby to bylo v pořádku!« Z těch slov mi náhle vytrysklo světlo. Ano - musíme vyměňovat, aby to bylo v pořádku! Když mi manželka podávala správnou rukavici, chvěla se jí ruka. Snad si uvědomila totéž co já? Snad?! Mlčky jsme se vraceli domů. Napětí, které už měsíce otravovalo náš život, napětí nahromaděných a nevyřešených konfliktů, neprojevené lásky a pochopeni, se na návštěvě v radostném, milém a upřímném společenství dětí vybilo. Do našich churavých srdcí začal proudit mír Svaté noci. J. J. Dnes se příliš často mluví o lásce. Asi je jí v našem neklidném světě málo. Je to slovo mnohoznačné - od čistě tělesného vztahu k citovému poblouznění, od zdvořilosti, hmotného dobra až po dobro duchovni, snahu, udělat druhého šťastným. »Ty mě nemáš rád!« vzdychá žena. »Jak to?« diví se muž, »vždyť jsem ti koupil nový kožich.« V ovzduší nepravé lásky trpí rodiče i děti. Ty někdy utíkají z domova, hledají pocit blaha v poutech nečestné lásky, kterou v jádře znetvořuje zárodek nenávisti - nebo v omamných jedech. PODÍVEJME SE NA SVATOU RODINU. Marii, zasnoubenou Josefovi, překvapí ZÁŘ věčnosti a prosí, smí-li ji zastínit. Maria řekne ANO - snad největší ANO v historii lidstva. V jejím lůně začíná růst tělo Syna Božího. Její Čest ať chrání TEN, který do ní vstoupil. Josef, muž spravedlivý, ví, že ho Maria nezklamala. Stalo se něco cestou k Alžbětě? Proč Maria nepromluví ? - Po vnitřním boji se rozhoduje Marii tajně propustit. Znovu přichází ZÁŘ: »Josefe, synu Davidův, neboj se vzít k sobě svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého…« (Mt 1, 10). Josef poslechne. Dočkal se toho, na kterého čekalo lidstvo, zejména jeho vyvolený národ - od svého úsvitu: MESIÁŠE, VYKUPITELE. Přijde rozkaz od císaře Augusta, aby se každý dostavil do města svého původu a dal se zapsat při sčítání lidu. Maria čeká každou chvíli narození dítěte. Má příbuzné, pečovali by o ni - ale jde s Josefem, který ji ochotně bere na oslátko. Žena má vytrvat při muži, muž má pečovat o ženu. PODSTATOU MANŽELSTVÍ NENÍ JEN LÁSKA, ALE I VĚRNOST. Dojdou do Betléma, rodiště krále Davida, kde se má podle starých proroctví narodit Vykupitel, »V zájezdním útulku pro ně nebylo místo…« (Lk 2. 7). Uchýlí se tedy do prázdné stáje, kde se narodí Pán Světů. Dnes by se jistí teologové pohoršili. Proč se 21
Bůh neřídí naší teologii osvobození? Proč »sebeuskutečňuje« sám sebe na tak bídném místě? Syn Boží přišel především proto, aby nás osvobodil od otroctví hříchu, ne od hmotného nedostatku. Naopak, dobrovolnou a trpělivě nesenou chudobu chválí, blahoslaví. Přišel proto, abychom mu dovolili uskutečnit se v nás samých, proniknout naši duši do posledního místečka, pak můžeme říci se sv. Pavlem: »Žiji už ne já, ale žije ve mně Kristus.« Lidské štěstí není závislé na majetku, i mezi boháči tečou slzy, ale na čistotě srdce. Maria a Josef láskyplně přijímají dítě Boží. Nebe jásá. První přicházejí složit poklonu a lásku chudí lidé, pastýři. Až Josef najde pro rodinu příbytek, přijdou i bohatí mudrci. Jsou tak moudří, že se nediví chudobě toho, ke kterému byli posláni s královskými dary. Pokloní se mu a podle andělova pokynu se »vracejí jinou cestou do své země«. Pak se za nimi zavírá opona dějin. Sotva si mladá rodina zvykla na nové hnízdečko, musí prchat před Herodovou žárlivostí. Josef nemyslí na dílnu, zákazníky, výdělek, na nebezpečnou cestu do země, jejíž řeč neznají. Bez váhání bere Matku i Ditě a odcházejí. Pro Židy to bylo zvláště bolestné, vždyť se loučili i s milovaným chrámem v Jeruzalémě, jediným chrámem Židů. Obětují se - pro Dítě. Cestu a pobyt v Egyptě vyzdobila lidová zbožnost milými scénkami, ve skutečnosti je zakryta mlčením. Nejdůležitější nebyla doba, kdy Ježíš rostl a »byl poddán svým rodičům« ale jeho učení, jeho vykupitelská smrt a Zmrtvýchvstání. Stojíme u jeslí. Dítě k nám vztahuje ručky, oči Marie, Josefa a pastýřů jsou upřené na Pána věků. Dokud je náš vnitřní zrak upřen na Pána Ježíše - je všechno v pořádku. Jakmile uhne jinam, není nic v pořádku. V Kristu musíme vidět všechno - manželství a rodinu, majetek, naši práci, snahy i touhy, své bližní - prostě všechno. Pak bude darovaný kožich hřát: ženu - i muže.
Úryvek z kázání Řehoře Naziánského na Narození Páně To, co dnes slavíme je náš svátek. Je to oslava příchodu Boha k člověku, aby člověk mohl přijít k Bohu, lépe řečeno vrátit se k němu… Tím, že se s Kristem narodíme, budeme s ním ukřižováni, pohřbeni a vstaneme s ním z mrtvých. Tento krásný zvrat máme prožít my sami. Proto neslavme tento svátek po světsku, ale božsky. Jak tedy?! Nekrášleme dveře věnci, nezdobme ulice, nepřipravujme pastvu očím, nelahoďme sluchu zvukem flétny a nenaplňujme vzduch vůněmi. Neoslavujme hodováním a pitkami, nepředstihujme se v nestřídmosti. Podle mne je nestřídmostí to, čeho je příliš a nad potřebu v době, kdy jiní hladoví a strádají přesto, že byli stvořeni z téže hlíny a z týchž prvků jako ty. Tohle všechno přenechme pohanům, pohanským svátkům a slavnostem. My však máme uctívat "Slovo" a radovat se z něho. Radujme se "Slovem", Božím zákonem a vyprávěními, která se vztahují k dnešnímu svátku, aby naše radost byla tomuto svátku přiměřená a nebyla cizí Tomu, který nás povolal.
22
Manželství v záběhu Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem „prokousali“ dospíváním, zamilovaností a nyní se podíváme na první léta manželství, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.
15. TI, CO ZTROSKOTALI l. Je pomoc těm, co ztroskotali? Ve čtení z listu Židům čteme: "Náš velekněz - Ježíš, Boží Syn - není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Přistupujeme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, kdykoliv potřebujeme pomoci." (Žid 4,15-16). Platí toto milosrdenství našeho Pána Ježíše i těm, kteří ztroskotali se svým celoživotním projektem manželské věrnosti a rozvedli se? Platí toto milosrdenství na církev a její zákony, platí i na nás, křesťany? Kdo má oči k vidění, může vidět, jak bolavě se rozvody prožívají: - Jak vysoké jsou počty sebevražd a těžkých onemocnění následkem rozvodu. - Jak postižení jsou vyvráceni ze svých kolejí, jak trpí děti a celé rodiny, jak narostou potíže v práci, ve škole. - Jak dlouhotrvající je proces léčení těchto duševních, hmotných i společenských škod. Jaké je naše milosrdenství k těmto postiženým, jaká naše ochota křesťanské pomoci? 2. Jaké jsou možnosti pomoci těm, co zůstali sami? Snad každý z nás má mezi svými známými někoho postiženého rozvodem. Mnozí z nich se cítí poznamenaní jako veřejní hříšníci, ostýchají se jít mezi lidi, do kostela. Je tu však zkušenost, že lidé se často lehkomyslně berou, ale málokdy se lehkomyslně rozvádějí. Někdy je rozhodnutí k rozvodu velmi statečný čin. Vždyť člověk tím dává najevo veřejnosti, že udělal velikou životní chybu, že ztroskotal. Vydává se všanc odsudkům veřejnosti, těch, kteří se rádi kochají lidským trápením. Je třeba, aby se našel někdo, kdo jim podá přátelskou pomocnou ruku. A kdo jiný, než my křesťané jsme povinni jim povědět: Bůh po člověku nežádá nic, co je nemožné. Co se tedy ukázalo jako lidsky nemožné, není hříšné. Je to jen špatné a bolavé. Je třeba je pozvat do kostela. Říct jim při setkání: pojďte se mnou, stavím se pro vás! Ve farním společenství budou mít ochranu proti osamělosti. Nedělní bohoslužby, kázání, jim pomůže celou tragedii psychicky zpracovat, uvědomit si své vlastní chyby a spoluvinu, litovat jich a hledat nápravu škod. Povahově dospět. Dozrát s pomocí zkušeného duchovního vůdce, zpovědníka. Když rozvedení tuto pomoc nenajdou, zpravidla pro celý život zahořknou a zatrpknou v nedůvěřivém samotářství - nebo se střemhlav vrhnou do nového neuváženého dobrodružství.
23
Starozákonní jméno Boží je Jahve. To znamená: "Já jsem ten, který je tu pro vás." - Kdo žije bez partnera, ten má čerpat svou sílu z tohoto příslibu Božího, zviditelněného farním společenstvím, dobrými přáteli. 3. Je možno pomoci i těm, kteří se znovu oženili? Poslyšte úryvek z dopisu? "Víš, kým jsem jako mladá dívka nejvíce pohrdala? - Ženami, které se rozvedly a podruhé vdaly. - Dnes věřím, když mne můj muž opustil, že to sám Bůh poslal mým dětem pěstouna Josefa, aby jim nahradil všechno, co postrádaly bez otce a co já jsem jim v jejich dospívání sama nemohla nahradit. Žádná žena dětem při výchově muže nenahradí." Tohle je pohled zvnitřku na nové manželství po rozvodu - a ať chceme nebo nechceme, stále jich přibývá i mezi katolíky úměrně s růstem rozvodů. Co na to církevní právník? - Říká: "Pro katolického křesťana je svátostné manželství zásadně nerozlučitelné. Ale každá zásada, každé pravidlo zná výjimky. Každý zákon má prováděcí nařízení, jak se má v různých situacích uplatňovat. Ale všechny okolnosti a všechny životní situace v žádném lidském zákoně zahrnout nelze, zvlášť tam, kde se jedná o věci svědomí: "de internis non curat praetor" - věci vnitřní nepatří soudci. Soud o vnitřních pohnutkách je třeba ponechat Bohu." Rozvedení a znovu sezdaní potřebují pomoc, ne pohrdavé odmítání věřících lidí. Skrze svátost křtu zůstávají nadále křesťany. Je třeba je přátelsky zvát a pomáhat jim, aby se jak jen mohou, podíleli dál na životě farního společenství. Je třeba věnovat pozornost jejich dětem. Papež Jan Pavel II. žádá v encyklice "Familiaris consortio" důkladné rozeznávání a rozlišování různých situací a za určitých podmínek jim otvírá i přístup ke svátostem. Vždyť Bohu záleží na zdaru každého života! Vídeňský biskup Kratzel říká: "Objektivně je situace znovuoddaných neřešitelná, ale subjektivně je v mnoha případech zcela na místě připuštění ke svátostem. Nelze přece považovat za svátostné takové soužití manželů, které by pro oba i pro děti bylo peklem. (Pastoraltagung l988 - Vídeň). A jak to říkám lidem v této situaci já, kněz? Řeknu jim: "Já vám svátost manželství udělit nemohu, ale vy můžete spolu svatě žít." 4. Není lépe se neženit? A co říct na ty, co žijí spolu jen tak, na hromádce, bez občanského i církevního sňatku, v konkubinátě? Když je tolik trápení s rozvodem - u soudu i v kostele - když se to tak často nevyvede, není lépe se neženit? Už apoštolové byli toho mínění, když jim Pán Ježíš zdůraznil, že člověk nemá rozlučovat, co spojil Bůh. Je stále víc takových, co žijí jako druh a družka. Ti mladí často ze strachu, protože znají hrůzy rozvodů u svých rodičů, přátel. Jiní proto, že nedozráli k schopnosti závazně se pro něco rozhodnout. Staří tak zůstávají proto, aby nepřišli o vdovský důchod. A jsou i takoví, ač nemnozí, kteří manželství jako instituci vůbec neuznávají.
24
V západním Německu napočítali nedávno na milion mladých, kteří žijí jen na hromádce. Většina z nich považuje řádné manželství za žádoucí ideál, ale bojí se, že by to zatím nezvládli. Bojí se hrůz rozvodu, kdyby ztroskotali. A tak žijí ve stálé nejistotě, pod stálým tlakem, že si denně musí dokazovat svou ještě lásku - a to není snadný život. Žijí bez dětí - jen 5% z nich mají společné dítě. - A sní o tom, že se jednou doopravdy vdají, ožení. Někteří jsou však k tomuhle vedeni dětinským postojem: chtějí ze spolužití urvat co nejvíc pro sebe, ale nic dát jako protihodnotu. Nechtějí se vázat, ztratit svobodu. V pozadí takového jednání je nedostatek zralosti, dospělosti, strach, neschopnost se závazně rozhodnout. A tak trápí sebe i obě rodiny. Jaká je pomoc? Mnozí slušní lidé se od takových partnerů instinktivně odvracejí, vyhýbají se jim. Ale právě tito nerozhodní pomoc velmi potřebují. Třeba od mladých přátel, kteří dobou známosti prošli lépe a lépe se připravili k manželství. Na nich mohou uvidět, jak v jistotě manželství vzniká domov pro manžele a bezpečné hnízdo pro děti. Jak právě křesťanská víra nabízí účinné řešení různých zmatků. Jak pevné svátostné pouto skýtá ochranu a oporu ve zlých chvílích. Jak manželství "na zkoušku" je jako bydlení v bytě, na který nemáš dekret. 5. Závěr A tak nezbývá, než závěrem konstatovat, že dosud nikdo nevynalezl lepší formu soužití, než manželství. Všechny alternativní pokusy - a bylo jich dost - to znovu a znovu prokázaly. Je jen potřeba od mládí se pro schopnost k žití v páru vychovávat. Je jen potřeba v době dostatečně dlouhé známosti vzájemná vztah pěstovat, jako se šlechtí stromek v zahradnictví. Je potřeba těm, kteří v pokusu o založení domova ztroskotali, pomáhat ze všech sil. To jsou dnes ti nejčastější ranění na cestách života, které jako v podobenství Ježíšově jedni míjejí bez pomoci a druzí jim pomáhají. Buďme milosrdnými samaritány. (pokračování příště)
Opustil mne. Měla jsem ho moc ráda. Proč to udělal? Teď jsem sama, úplně sama. Zradil mne, vyměnil za jinou, nechal mne na pospas. Proč? Ví vůbec, jakou mi dělá bolest? Ukaž mi, jaký má můj život teď ještě smysl. Dej, ať překonám zklamání, a zbav mne pokušení, abych ho nenáviděla. Stvořil jsi nás k lásce. Smiluj se nad námi. Dej, ať zůstanu otevřena pro lidi, kteří mne potřebují.
25
Slůvko do ouška II. Lidské slovo „Jak je možné, že vševědoucí Bůh se ptá Adama: Kde jsi?“ Takto posměšně argumentoval nevěřící Bohuš text úvodních statí Bible. Jeho přítel byl otázkou nejdříve v šoku, ale potom se jen usmál a řekl: „Doufám, že to nemyslíš vážně. Přece v Písmu je zahrnutá každá doba, každý člověk. Ta otázka patří i tobě. Kde jsi? Jak daleko jsi od Boha? Co jsi udělal s časem, který Ti dal Bůh? A co by bylo kdyby jsi dnes skončil pozemskou pouť?“ Teď se už nevěřící Bohuš nesmál. Neklid vstoupil do jeho duše. Na jak dlouhý čas? A jestli usoudil, že musí začít se sebou něco dělat? To je zahaleno tajemstvím!
„Kde jsi?“ je první otázka, kterou dává Bůh člověku v Bibli. A ani se tak nechce něco nového od člověka dozvědět. Přece všechno ví. Otázkou v něm chce něco nového způsobit. Bůh chce, aby si Adam uvědomil svůj stav a aby svému Bohu o tom povyprávěl. Výzva - odpověď je vzorec dialogu mezi Bohem a člověkem. Výsledkem má být návrat k Otci. SLOVA ZÁCHRANY „Když přemýšlíme o svém životě, nejvíc by nás mělo překvapit to, že žijeme.“ /R. Schneider/
První otázka Boha v Bibli teda zněla „Kde jsi“ (srov. Gen 3,9). První otázky Ježíše v Novém zákoně mají skoro stejnou podobu „Proč jste mě hledali?“ (srov. Lk 2,49) a „Co hledáte?“ (srov. Jan 1,38). Bůh se vždy informuje o člověku a chce zachránit hříšníky. Důkazem je i skutečnost, že Ježíš začal působit mezi hříšníky (křtem v Jordáně) i skončil mezi hříšníky (lotry) na kříži. Ježíš klade otázky a zajímá ho odpověď, kterou člověk dokáže zformulovat lidským slovem. Na jeho krizové situace Bůh nabízí i modelové vzorce chování! A těch byste si měli všimnout.
26
VZORCE CHOVÁNÍ Říká doktor pacientovi: „Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Kterou chcete slyšet nejdřív?“ „Nejdřív mi řekněte tu dobrou.“ „V pořádku. Ta nemoc se bude jmenovat po vás!“ V knize Genezis jsou „vzorce“, které popisují i chování „nemocných“ lidí. Těch, kteří byli infikovaní hříchem. V historii se lidské šílenství opakuje i později. V Písmu je popis událostí, ve kterých byli násilníky lidé. Všimněte si, jak „nemoc“ narůstá. Vzorce sledují principy hříchu: 1. 2. 3. 4.
Jednotlivce vůči Bohu – případ Adama a Evy. Člověka vůči člověku – kauza Kain a Ábel. Lidí vůči lidem – konflikt darebáků s Noemovou rodinou. Lidé vůči Bohu – babylonské seskupení vystupuje proti Bohu.
To co člověka vždy lákalo, je sebezbožštění. Chce zaujmout místo namísto Boha. Chce ho obsadit i svými schopnostmi. Na vzorcích se máme poučit. Správné řešení, léčebná kůra pro ty, kteří se cítí postižení některou z chorob, je přijmout Boží vůli a neprosazovat své nerozumné choutky. O tom bude řeč později. Předepíši vám pár receptů, jak se dá slovem léčit nitro i to, jak se dá slovem přinést dobro druhým. Recept má v hlavičce napsané: Výchova. Nebuďme však pesimisti, neztrácejme víru v lidstvo. Uvědomme si, že na světě jsou miliardy lidí, kteří nám nikdy neublížili.
Výkřik o pomoc „Víte, kdo je nejlepší střelec? Šlak. Ten trefí i za rohem.“ /kardiolog/
Důvod, proč Adam opouští ráj, spočívá v tomto: Nechce být člověk, nechce pocházet ze země. Chce být jako Bůh a vytvořit svůj ráj. Chce vládnout a silou obsadit Boží místo. A trvá to celou Bibli, když se vrací nazpět. A co my dnes? Nechceme přiznat, že jsme vyšli ze špíny (prachu) a vrátíme se do špíny (prachu). Považujeme se za příliš důležité. Nerozlišujeme, co je důležité a co ne, které války vést, a které zastavit. Proto se zamysleme nad lidským slovem, kterým bychom mohli k Bohu zvolat o pomoc. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)
27
Optimista „Já myslím, že to s tou zločinností není mezi mládeží tak zle." prohlásil katecheta. „To za časů Kaina a Ábela bylo mezi mladými 50 % vrahů.“ Kdo šetří, má za tři Farní hospodyně byla velice šetrná, využila každý zbytek jídla. Jednou si všimla, že pan farář nepožehnal to, co mu předložila. Zeptala se ho, proč. „Na tom stole není nic, co bych třikrát nepožehnal.“ Ti zpěváci… Pan farář v jednom venkovském kostelíku vidí, že na bohoslužbu přichází nečekaně pan biskup. Hned to sděluje na kůr varhaníkovi a zpěvákům a žádá je, aby zapěli: „Ecce saccerdos magnum“, jak se při takové příležitosti sluší. Ti to však neznali, a aby něco zazpívali, spustili: „Maruša, schovej se, nepřítel blíží se.“ Recept na šťastné manželství Kaplan přišel za farářem: „Ta dvojice, která dnes přišla požádat o sňatek, se mne nezdá. Nevěstě je dvacet a ženichovi pres šedesát. To je veliký rozdíl. Už spatně slyší.“ „Jestli je ženich hluchý, tak to by mohlo být šťastné manželství,“ usoudil farář. Audience Jeden biskup vážně onemocněl a vykonával jen nejdůležitější úkony. Obrátil se na svého sekretáře: „Ukažte mi seznam osob, které jsou přihlášeny na audienci!“ Sekretář přinesl list papíru. Biskup přečetl seznam duchovních osob, prostých věřících a dalších osob a řekl: „Zavolejte všem, že se omlouvám, ale můj zdravotní stav je velmi špatný a musím všechny schůzky zrušit. Jen toho poslance mi sem přiveďte.“ Sekretář se podivil: „Ten se váni zdá tak důležitý?“ „To ne, ale s těmi ostatními mám šanci se setkat na onom světě.“ Jak to bývá Kněz jde sloužit večerní bohoslužbu. Vstoupí do kostela a vidí: lavice prázdné až na pár žen, muži nikde. Pohlédne na kůr, varhaník taky nikde. Vstoupí do sakristie a ptá se kostelníka: „Kdo dnes hraje?“ „Naši s Kanadou,“ odvětí kostelník.
28
Dvojice jmen 1. Vyjmenuj alespoň dva Jany. 2. Vyjmenuj alespoň dvě Anny. 3. Vyjmenuj alespoň dvě Marie. 4. Vyjmenuj alespoň dva Zachariáše.
5. Vyjmenuj alespoň dva Judy.
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. 600 let (Gen 7,6); 2. 175 let (Gen 25,7); 3. 17 let(Gen 37,2); 4. 2 roky (Gen 41,1); 5. 6 let /v sedmém odejde bezplatně svobodný/ (Ex 21,2); 6. 120 let (Dt 34,7); 7. 40 let (1 Král 2,11); 8. do dvou let (Mt 2,16); 9. 70 let (Dan 9,2); 10. 30 let (2 Sam 5,4); 11. 84 let (Lk 2,37); 12. 100 let (Gen 21,5); 13. 12 let (Lk 2,41-42); 14. 30 let (Lk 3,23); 15. asi 12 let (Lk 8,42); 16. 18 let (Lk 13,11)
29
Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Rozloučili jsme se
Podivín Markéta Škarpichová Michaela Švábová Veronika Švábová
Ladná
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc prosinec: 1. Aby děti byly respektovány, milovány a nikdy se nestaly oběťmi vykořisťování v různých formách. 2. Aby o Vánocích lidé na zemi poznali Vtělené Slovo jako Světlo, které osvěcuje každého člověka, a aby národy otevřely své dveře Kristu, Spasiteli světa. 3. Aby Kristův pokoj pronikal skrze duchovní službu v armádě ke všem, kteří mají odpovědnost za mír.
V uplynulých letech jsme se v prosinci rozloučili 2008 2007 2006 2005 2004
Podivín
Ladná
Marie Ustohalová P. Karel Onuca Anna Sečkařová Marie Maťáková
František Babocký Karel Michlovský Antonín Tesařík
Jindřiška Rotterová Marie Viskotová František Damborský Milan Rak
Tomáš Šmíd
30
Šokující snímky: chudoba jiných se nás týká Fotografie vysíleného sudánského děvčátka, které se snaží doplazit do potravinového tábora Organizace spojených národů, vzdáleného asi kilometr, v roce 1994 šokovala svět. Jejímu autorovi jihoafrickému fotografovi Kevinu Carterovi za ni udělili Pulitzerovu cenu.
Šokující však byla i Carterova výpověď, která popisovala okolnosti vzniku tohoto obrázku. Podle jeho slov více než 20 minut čekal na vhodný okamžik, pozorující dítě a supa přichystaného v pozadí. Doufal, že sup roztáhne křídla, aby byl záběr ještě působivější - to se však nakonec nestalo. Celý svět chtěl vědět, co následovalo. Carter neuměl odpovědět. Po vyfotografování scény totiž odešel a nechal dítě tak, jak ho našel. Podobných věcí už fotil příliš moc… O tři měsíce objevili fotografa udušeného ve vlastním autě. Připevnil hadici na výfuk svého pick-upu, natáhnul ji přes okénko do kabiny a nechal běžet motor. Z dopisu na rozloučenou se dalo pochopit, že už nezvládal bojovat s depresí. Světem médií okamžitě proběhnul hněv nad zbabělcem, který nepomohl a nezvládl unést pocit viny. Později se však ozvaly i hlasy na jeho obranu: nejjednodušší je střílet do ubohého posla zlých správ. Co jste však udělali vy, aby se něco změnilo, aby mohlo žít aspoň jedno takové dítě? Stačí dvacet centů na den Když jsme si přečetly tyto řádky, uběhla přibližně minuta. Za ten čas umřelo od hladu dvanáct dětí a do zítřka jich přibude kolem šestnácti tisíc. Záleží na tom, jestli o jedno víc, anebo míň? Rozzlobila vás tahle otázka? Podle správy Organizace Spojených národů pro výživu a zemědělství FAO žije dnes na světě více než miliarda lidí trpících hladem - většina z nich jsou děti. Jeden a půl miliardy lidí na světě musí vyžít z méně než jednoho eura na den. Žijí nejvíc v Asii, subsaharské Africe a Jižní Americe. Nám Evropanům jsou tito lidé vzdálení. Každý si musí své problémy řešit sám. Nedá se zachraňovat svět. Na pomoc všem jednoduše nestačíme. Pravda je, že stačíme. Víte, kolik denně je třeba peněz na dostatečnou výživu pro jedno hladové dítě? Odhadnul bych to tak na 2 eura. Ve skutečnosti je třeba jen 20 centů. V říjnu (16. 10.) jsme si připomenuli Den potravin a Den boje proti chudobě (17. 10.). Při této příležitosti poslal Svatý Otec Benedikt XVI. List generálnímu řediteli FAO Jacquesovi Dioufovi, ve kterém ho povzbuzuje do polnohospodářství v chudobných krajinách světa. Vyzývá všechny na hlubokou solidaritu a bratrskou pomoc. Ten jistý Jacques Diouf totiž nedávno na synodě pro Afriku ve Vatikánu přednesl zprávu, ve které poukázal, že mezitím co počet hladových dosáhnul tento rok nové maximum, hodnoty potravinové pomoci padly na doteď nevídané minimum. Zatím co do záchrany Wall Street Spojené státy americké investovaly 700 miliard dolarů a na válku v Iráku vynaložily dalších 600 miliard, na záchranu hladových dětí by postačily 3 miliardy dolarů. Bohatým zemím však chybí politická vůle. Na zabezpečení potravy pro všechny by stačilo 0,7 procenta hrubého domácího produktu dvaceti nejbohatších zemí světa. Jen však 6 z nich však věnuje zlomek svého bohatství na boj proti hladu. Ostatní země nedají ani tolik. Do pokladničky či přes internet Pokud vás rozzlobila otázka, jestli záleží na jednom mrtvém dítěti více nebo méně, odpověď je ano. Je třeba chtít. Dá se to i hned teď. Stačí kliknout na příklad na www.freerice.com a zahrát si o zrnka rýže pro chudé. Můžete si tam zopakovat státy a jejich hlavní města nebo si 31 31
rozšířit slovní zásobu v cizím jazyce. Čas na internetu nebude ztracený a navíc získáte potraviny pro chudé. Pokud se vaše dětí učí angličtinu a vysedávají u počítačových her, nabídněte jim www.food-force.com, pokud vás baví hrát si s kamerou a videem, zapojte se do soutěže Youtube hunger bytes. Možnosti, jak podpořit lid v nouzi, je mnoho. Můžeme se zapojit do některé z misijních sbírek, adoptovat si dítě na dálku čí odkládat po celý rok desátek z příjmů a věnovat ho na smysluplný účel. Svoji solidaritu můžeme dnes vyjádřit velmi konkrétně a efektivně takovým způsobem, jaký nám vyhovuje. Stačí se rozhodnout, protože se to týká i nás.
Po svátcích bývá často v popelnicích vyhozené jídlo. Tolik se toho navařilo a napeklo, že se to nestačilo sníst. Vzpomeňme si na toto hladové dítě a tisíce dalších, kteří umírají ve světě hladem, až budeme sedět u plného stolu o svátcích a už nebudeme moci jíst, jak budeme plní. „Andělíček“ nebo „černoušek“ u betléma sbírá dary právě pro tyto děti!
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč
32
