FARNÍ INFORMÁTOR 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 13. ČERVNA 2010
Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem.
U hrobu sv. Antonína v bazilice v Padově, PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, 18.-19.6.2008.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si svých slabostí, obraťme se k Otci veškerého milosrdenství a s důvěrou prosme: L: MILOSRDNÝ OTČE, VYSLYŠ NÁS. Prosme za svatou Církev, aby jako mystické tělo Kristovo byla místem, otevřeným pro všechny, kdo hledají tvář živého Boha. Prosme za pastýře Církve, aby jako Ježíš upírali svou pozornost především k chudým, potřebným, trpícím, hříšníkům a těm, kteří jsou na okraji společnosti. Prosme za děti, které poprvé přistoupily k eucharistickému stolu, aby prospívaly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. Prosme za nás, zde přítomné, ať při každé mši svaté přistupujeme ke svatému přijímání s vědomím, že už nejsme sami, ale že v nás žije Kristus. Prosíme Tě, aby Pouť k Turínskému plátnu přinášela hojné ovoce v životě farností. Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tvůj Syn řekl: "Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky"; pomoz nám uznat svou nedostatečnost a slabost, abychom tak mohli dojít tvého odpuštění a milosrdenství. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 20. ČERVNA 2010
Má duše žízní po tobě, Pane, Bože můj.
Mgr. Josef Mikulášek z Podomí přijímá jáhenské svěcení z rukou olomouckého světícího biskupa Josefa Hrdličky v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, 25.července.2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, otázka, kterou Ježíš položil svým apoštolům: „Za koho mne pokládáte vy?“ nás přivádí k vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. V této víře prosme: L: BOŽE JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Benedikta XVI. aby nám jako 'svědek naděje' ukazoval cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa. Za diakony, kteří budou v sobotu v olomoucké katedrále vysvěceni na kněze, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které budou slavit ke slávě Boží a k spáse lidí. Za děti, které poprvé přistoupily k eucharistickému stolu, aby prospívaly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. Prosme, aby završená pouť k Turínskému plátnu, vedená touhou hledat Tvou tvář přinesla požehnání poutníkům i životu farností. Za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče našeho Pána Ježíše Krista, skrze víru v tvého Syna se smíme nazývat tvými syny; dej, ať vedeni touto jistotou neohroženě kráčíme po cestách tvé prozřetelnosti. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 27. ČERVNA 2010
Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem. Eucharistie u hrobu sv. Jakuba, Santiago de Compostela, Španělsko, Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 24.6.2008.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha, našeho Otce, aby nás v Kristu osvobodil od všeho zlého. L: BOŽE, DEJ NÁM KRÁČET PO TVÝCH CESTÁCH. Za Svatého Otce Benedikta XVI. aby nám jako 'svědek naděje' ukazoval cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa. Za všechny, kdo odpověděli na Kristovu výzvu, aby se neohlíželi zpět, ale pokračovali v cestě za hlasem Božím. Za nemocné a trpící, aby ve svém utrpení spatřovali cestu následování Krista, který svým křížem vykoupil svět. Prosme, aby Pouť k Turínskému plátnu přinášela hojné ovoce v životě našich farností. Za školní mládež, aby v čase prázdnin dokázala žasnout nad krásami tvého stvoření, vážila si jich a skrze ně poznávala Tebe, který k nim v hlasu svědomí promlouváš. Za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého království. K: Otče, dej svému lidu, ať den co den čerpá u Tebe sílu k následování Krista tvého Syna, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 13. – 26. června 2010 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 13. června
11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 14. června ÚTERÝ 15. června STŘEDA 16. června ČTVRTEK 17. června PÁTEK 18. června SOBOTA 19. června
PONDĚLÍ 11. TÝDNE V MEZ. SV. ELIZEUS, PROROK SV. VÍT, MUČEDNÍK STŘEDA 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK
11. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN NEPOMUCKÝ NEUMANN, BISKUP
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00
za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, živou a + rodinu na poděkování za dar zdraví s prosbou o Boží požehnání za +Františka PIVODU, manž., dvoje rodiče, živou a +rodinu za +Františku SPISAROVOU, manžela a dceru za Boží požehnání pro rodinu ZELENKOVU a BENÍČKOVU za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + rodiče SNÍDALOVY, POSPÍŠILOVY, živou a +rod. za +Ladislava BUREŠE, rodiče a Boží požehnání pro rodinu
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 20. června
12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
PONDĚLÍ 21. června
SV. ALOIS GONZAGA, ŘEHOLNÍK
PUSTIMĚŘ 18.00
ÚTERÝ 22. června STŘEDA 23. června
SV. JAN FISHER, BISKUP A TOMÁŠ MORUS, MUČED.
PÁTEK 25. června
PÁTEK 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00
SOBOTA 26. června
SOBOTA 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ
OLOMOUC 9.30
ČTVRTEK 24. června
SLAVNOST NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE, VIGÍLIE SLAVNOST
NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE
za + Zdenu ŠTOLFOVOU, rodiče SMEJKALOVY a ŠTOLFOVY za + Libuši POSPÍŠILOVOU, živou a zemřelou rodinu za + Františku HRUBOU, manžela a dva syny za Annu LUSKOVOU, manžela, syna, dvoje rodiče a Boží požehnání pro rodinu za + Tomáše ČERNOUŠKA, dvoje rodiče a + rodinu za + P. Františka BENÍČKA, živou a + rod. BENÍČKOVU za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Jana PŘIKRYLA, živou a zemřelou rodinu za +Michala GÁBORA, manž., dceru, rodiče a bratra KNĚŽSKÉ SVĚCENÍ
Mgr. Josef MIKULÁŠEK (Podomí)
POŘAD BOHOSLUŽEB: 27. června – 5. července 2010 DEN
NEDĚLE 27. června
LITURGIE
13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání během 80 let života a ochranu Panny Marie 8.00 do dalších let za Ing. Jana POLÁCHA DRYSICE a duše v očistci 9.30 SVÁTOST KŘTU:
Veronika MEISNEROVÁ za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice SLAVNOST SV. PETR A PAVEL, PUSTIMĚŘ za + Františka ORÁLKA, APOŠTOLOVÉ, VIGÍLIE manželku, živou a + rodinu 18.00 PODIVICE za živou a +rod. ZELENKOVU SLAVNOST BENÍČKOVU¨a BUČKOVU 8.00 SV. PETR A PAVEL, za farnosti Drysice, DRYSICE APOŠTOLOVÉ Pustiměř a Podivice 18.00 PODIVICE 11.00
PONDĚLÍ 28. června ÚTERÝ 29. června STŘEDA 30. června ČTVRTEK 1. července PÁTEK 2. července SOBOTA 3. července
NEDĚLE 4. července
PONDĚLÍ 5. července
SVATÝCH PRVOMUČEDNÍKŮ ŘÍMSKÝCH
za + Annu JANSKOU, PUSTIMĚŘ manžela, živou a + rodinu 18.00 PÁTEK DRYSICE na poděkování Pánu Bohu 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ 8.00 za + Tomáše VEJMOLU, PUSTIMĚŘ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI manželku, syna a dceru 18.00 SVÁTEK KRÁSENSKO-15.00 -HŘIŠTĚ ZA KOSTELEM SV. TOMÁŠ, APOŠTOL PRIMIČNÍ MŠE SV. – P. Josef MIKULÁŠEK za + Libuši a Františka PUSTIMĚŘ SPISAROVY a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za farnosti Drysice, 14. NEDĚLE DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 V MEZIDOBÍ za +Františku a Metoděje PODIVICE MALÍKOVY 11.00 PODIVICE za + Metoděje SMEJKALA, manželku a + rodinu SLAVNOST 8.00 za Boží požehnání pro celou DRYSICE SV. CYRIL A METODĚJ, rodinu s prosbou o další pomoc 9.30 PATRONI EVROPY, SVÁTOST KŘTU: Charlotte HLAVNÍ PATRONI MORAVY Anna HAVLÍČKOVÁ PUSTIMĚŘ za + Františka a Vladimíru 11.00 ŠKOLAŘOVY a Boží požehnání pro živou rodinu ČTVRTEK 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ
LITURGICKÉ TEXTY 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SAM 12,7-10.13
Čtení z druhé knihy Samuelovy. Nátan řekl Davidovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše a udělals ji svou ženou.“ David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!“ ŽALM 32
Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu. Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti.“ A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkostí, zahrneš mě radostí ze záchrany. Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce. 2. ČTENÍ – GAL 2,16.19-21
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého. Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo. EVANGELIUM – LK 7,36-8,3
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct apoštolů a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Cesta k životu V jednom časopise bylo vyznání mladého muže, který se dostal na pokraj svých sil a hledá odpověď na své otázky. Píše, že mu je dvacet, pracuje jako pomocný dělník. Má za sebou pár bouřlivých let, ze kterých mu zůstala jen prázdnota. Od 15 let byl v partě, kde se statečnost měřila počtem vypitých piv a skleniček Tvrdého alkoholu. V partě se naučil, jak snadno přijít k penězům, bez práce. Střídal jedno děvče za druhým. Už potřetí byl na psychiatrii a neví, proč by měl dál žít. Partu musel opustit, protože dnes již nesnáší alkohol a kromě toho se jeho kamarádi dali na drogy. Zůstal tedy sám se svými mindráky. Má pocit prázdnoty, zoufalství. Na závěr si klade otázku: co mám dělat? Začít znova? Jak? Proč? Nač? Myslím, že takových mladých lidí s podobnými problémy je čím dál víc. My jsme v evangeliu četli o ženě – veřejné hříšnici, prostitutce, která na tom byla asi podobně jako tento mladík, ale mezi oběma je podstatný rozdíl. Mladík se nemůže sám vymotat z bludného kruhu, psychiatr mu nepomůže. Zatímco lehká žena předstupuje před Ježíše a slyší zachraňující slova: ´Tvé hříchy jsou ti odpuštěny; už nejsou, nemusíš se kvůli nim užírat. Začínáš znovu. Z minula ti zůstanou jen hořké zkušenosti, které jsou poučením pro zítřek.´ Tím odpuštěním to však nekončí. Tato obrácená hříšnice je stále s Kristem spolu s ostatními ženami a muži následuje svého Mistra, slouží a pomáhá mu v jeho službě. Podobně jednal i král David – jak jsme slyšeli v 1. čtení – přiznává svůj hřích, lituje ho a začíná znova. Bratři a sestry, řeknu vám, že pokud tento postoj uznání mé viny, pokorného pokleknutí u zpovědnice nám dlouhou dobu chybí, divíme se, že jsme přetažení, nestíháme, jsme nervózní, nedobří ke všem kolem nás apod. Na druhé straně jak se člověk duchovně uzdraví a vnitřně zotaví, když se vyzpovídá. V jeho duši je klid, mír a pokoj. A to chceme a stále si to přejeme. Nebojme se udělat tento odvážný krok a smířit se s Bohem i lidmi ve svátosti smíření. Myslím, že jsme všichni pochopili, co jsem chtěl říct. Člověk může upadnout do jakéhokoliv bahna hříchu, sám si však nepomůže. Může ho vytáhnout jedině Kristus a s ním je pak možné začít úplně nový, plodný a užitečný život. Nevíme, jak dopadl mladík z našeho příběhu. Možná se někde potlouká, anebo svůj život vzdal a v zoufalství si vzal život, protože o něho nikdo nestojí. Vnitřní prázdnota a nezájem druhých nemůže vést k ničemu jinému, než k zoufalství – sebevraždě, v lepším případě k jakémusi živoření. Mladý Japonec se dostal na konci války do party mladistvých fanatiků. Pro službu v armádě byli příliš mladí, a tak se dali k dispozici ´na jedno použití´. Podstoupili výcvik
v řízení letadla, dali jim čestný titul národního hrdiny ´kamikadze´, aby jim pak naložili letadlo plné výbušnin a oni odstartovali k prvnímu a zároveň poslednímu letu. Měli zaútočit na americkou loď a potopit ji. Ten náš 17 letý mladík hořel touhou být aspoň mezi 2000 národními hrdiny na stěně národní svatyně. Bohužel, japonský císař po svržení bomby na Hirošimu a Nagasaki podepsal kapitulaci Japonska. Mládenec byl zoufalý. Chtěl se stát nesmrtelným hrdinou a nakonec dostal místo učitele ve škole. Nebavilo ho to a zdálo se, že jeho životní ideál je v troskách. Je rozhodnut, že se utopí. Když šel k přístavu, uslyšel zvon z katolického kostela, který zval ke mši. Ze zajímavosti se šel podívat. Byl však ohromen. V kostele plno zmrzačených dětí z války, které přežily výbuch atomové bomby v Nagasaki. Vypálené oči, popálené tváře, zmrzačené tělíčka… A mezi nimi ošetřovatelé z Evropy, ani jeden Japonec. Proč sem ti lidé přišli, co jich sem vede? Kdo se ptá, ten se dozví. Jsou to křesťané – mají stejný životní ideál jako on – chtějí se obětovat a dosáhnout věčné slávy. Neslouží však japonskému císaři, aby jejich jména byla zapsána na kamenném pomníku, ale slouží dětem kvůli Bohu, aby jejich jména byla zapsána v knize života. Mladý Japonec zůstává v tom útulku, pomáhá ošetřovat děti, nechá se pokřtít a stává se knězem. Tento mladík zažil dvojí vliv prostředí – sílu party fanatických sebevrahů a potom sílu party opravdových křesťanů. Milí rodiče, před týdnem i vaše děti setřásly své hříchy ve svaté zpovědi, setkali se s Ježíšem milosrdným a poté, v neděli, jej poprvé přijaly v eucharistii. Nemá to být ovšem konec, ale začátek života s Bohem, jak tomu bylo i v případě Maří Magdalény. A tady je drazí rodiče velká parketa právě pro vás. Já bych vám chtěl poděkovat, že plníte svůj slib, který jste na křtu svých dětí dali, a to, že je vychováte ve víře. A chci vás poprosit o jedno: abyste dále děti podporovali a povzbuzovali v jejich rozhodnutí pro Ježíše. Víra v Boha je totiž to nejcennější, co v životě můžeme mít. Je důležitější než školy, vzdělání, peníze, postavení ve společnosti. Díky víře člověk překoná různá úskalí ve svém životě, má oporu v těžkých zkouškách života a také dostává odpověď na nejpalčivější otázky po jeho smyslu a naplnění. Blíží se prázdniny. I vaše děti a mládež se budou pohybovat v různých partách. Zde je důležité, milí rodiče, abyste věděli, kde a s kým se vaše děti stýkají, co dělají, čemu se učí. Vliv prostředí je nesmírně důležitý. Proto nepodceňujme tuto skutečnost. Pomáhejme jim hledat dobré kamarády a přátele, a my dospělí se snažme také získávat přátele mezi lidmi, kteří chtějí sloužit Bohu a druhým lidem. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby se všechny národní i nadnárodní instituce snažily zajistit úctu k lidskému životu od početí až do přirozené smrti. 2. Aby církve v Asii, které tvoří „malé stádce“ mezi nekřesťany, poznávaly, jak mají předávat evangelium a vydávat radostné svědectví o své oddanosti Kristu. 3. Aby rodina věřících dovedla s odvahou bránit vzácný dar lidského života, a cítila spoluodpovědnost za osudy zneužívaných a týraných dětí. PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (6. 6. 2010)
PUSTIMĚŘ: 5.100,-Kč DRYSICE: 2.300,-Kč PODIVICE: 1.400,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
LITURGICKÉ TEXTY 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – ZACH 12,10-11
Čtení z knihy proroka Zachariáše. Toto praví Hospodin: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování, budou hledět na mne. Budou naříkat nad tím, kterého probodli, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem. V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megidské pláni.“ ŽALM 63
Bože, ty jsi můj Bůh, – snažně tě hledám, – má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo – jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, – abych viděl tvou moc a slávu. – Vždyť tvá milost je lepší než život, – mé rty tě budou chválit.Tak tě budu velebit ve svém životě, – v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. – Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, – plesajícími rty zajásají ústa. Neboť stal ses mým pomocníkem – a ve stínu tvých křídel jásám. – Má duše lne k tobě, – tvá pravice mě podpírá. 2. ČTENÍ – GAL 3,26-29
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení. EVANGELIUM – LK 9,18-24
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“
HOMÍLIE J. E. Giovanniho kardinála Coppy /Krypta vatikánské baziliky – hrob sv. Petra, slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů, 29. června 2009, Anni Paulini Peregrinatio/
1. Milovaní poutníci z Drysic, Pustiměře, Suché Lozi, Uherského Brodu, Brna, Dědic, Frenštátu, z děkanátu Holešov, z Litoměřic, Lovosic, Pitína, z Veverské Bitýšky, Vyškova, Zlatých Moravců a ze Zlína: mám velkou radost, že dnes - o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla, - mohu pro vás slavit tuto mši svatou. Po dvou letech se opět setkáváme zde, před hrobem svatého Petra. Vaše láska ke Knížeti apoštolů, podporovaná a vedená vašim drahým panem farářem, otcem Josefem, je vskutku příkladná. Ale připutovali jste do Říma také na ukončení Roku sv. Pavla, jehož jste se účastnili včera v bazilice svatého Pavla za hradbami, zpívajíce nešpory se Svatým Otcem. Konáte památnou pouť, během níž obdivujete přírodní, historické a náboženské krásy Itálie: la Vernu, Assisi se svatým Františkem, Subiaco a svatého Benedikta, Amalfi, Ravello
a Amalfské pobřeží, S. Giovanni Rotondo se svatým Páterem Piem, Monte Sant´Angelo, Loreto, Lago di Garda, Veronu a její Arénu. Na tyto dny budete vzpomínat po celý život. Dnes jste tady, v srdci křesťanství, na místě, kde apoštol Petr podstoupil mučednictví pro Krista. Bazilika je jako velký relikviář, vybudovaný k uchovávání jeho hrobu, nad nímž se s majestátností, ve světě jedinečnou, vypíná Michelangelova kopule. Vše tu mluví o Petrovi, tady jsou pohřbeni jeho nástupci: také svatý Línus, druhý římský papež, jehož titulární farnost je mou diakonií, měl původně hrob poblíž toho Petrova, a nyní se jeho kosti, spolu s ostatními relikviemi, uchovávají nedaleko odtud.
2. Dnešní liturgie k nám promlouvá o víře: mešní čtení nám dala patřit na tuto víru, skoro bychom mohli říct, že nám dopřála si na ni přímo sáhnout. Vždyť Petr a Pavel jsou dvěma velkými mistry víry. V epizodě, kterou nám líčí Skutky apoštolů, je Petr uvržen Herodem do vězení. Ten ho chce vydat na smrt stejně jako nechal zabít Jakuba. Ale Petr, ani v situaci pro něj tak dramatické, kdy ví, že jej čeká mučednická smrt, nepropadá strachu. Důvěřuje pouze Bohu a modlitbám, které za něj vznáší Církev. V noci klidně spí, přestože je spoután okovy a leží na holé zemi: nepotřebuje uklidňující prostředky! A Pán odpovídá na tuto víru tím, že mu posílá anděla z nebe, a ten jej vyvádí z vězení na svobodu, zatímco on se domnívá, že sní. Také Pavel, ve druhém čtení, si je vědom blízkosti smrti. Když píše Timoteovi říká: „já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít je tady“. Je si však jistý, že kráčí vstříc koruně slávy, kterou mu připravil Ježíš, protože „bojoval dobrý boj, svůj běh skončil, víru uchoval“ (2Tim 4,6ss). Čeká jen, že bude zachráněn pro svědectví, které vydal. A konečně v evangeliu sám Ježíš burcuje Petrovu víru, a odměňuje ji největším příslibem, jaký byl kdy člověku dán. Petr vyznal, že
Ježíš je Mesiáš, Syn Boží; prokázal skálopevnou víru, k níž ho inspiroval Otec, a Ježíš na něm zakládá Církev. Petrovo vyznání víry: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16), je vyryto palcovými písmeny na základně kopule. Proto tu zní stále, tady mluví jeho víra, na níž byla založena Církev. Víra je tedy základní ctností křesťanského života: je to táž víra Petra a Pavla, a vzbuzuje obdiv samotného Boha. 3. Dnes nás tedy liturgie vyzývá k zamyšlení nad vírou. Proto, vás žádám, abyste jako plod Roku sv. Pavla, měli vždy po ruce a četli listy svatého Pavla, které jsou jako tryskající fontána. Jen uvažte, v listech mluví o víře celkem 129krát, což je víc, než kterýkoli jiný autor Nového zákona. Ústředním bodem jeho učení je víra v Boha Otce, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, a osvobodil nás z otroctví Mojžíšova zákona. Když Ježíš umřel na kříži, smířil nás s Otcem a dal nám milost stát se novým stvořením: říká – „milostí jste zachráněni skrze víru“ (Ef 2,8). My křesťané jsme pro svatého Pavla „těmi, kdo uvěřili“ (Řím 1,6; 1Kor 1,21). Skrze víru můžeme Bohu přinést v oběť svůj život (srv. Fil 2,17), abychom měli „odvahu přiblížit se v plné důvěře ke Kristu“ (Ef 3,12). Víra nám dává „Boží pokoj skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Řím 5,1). Ona nám získává dar Ducha svatého, který je „pečetí našeho věčného dědictví, protože jsme byli povoláni k vykoupení, k chvále jeho slávy“ (Ef 1,14). Milovaní, tak jsme pohrouženi do srdce Nejsvětější Trojice, milováni Otcem, vykoupeni Kristem a posvěceni Duchem. A když přijímáme svátost biřmování, jsme utvrzeni Duchem svatým, jak říká biskup, když pronáší naše jméno: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Stále s láskou vzpomínám na tato slova, která jsem pronášel i pro vás, když jsem biřmoval drahé chlapce a dívky z Pustiměře! 4. Víra je dar. Ale, stejně jako všechny Boží dary, vyžaduje od nás spolupráci a nasazení. Musí v nás růst, protože není statická, ale dynamická. Je úzce spjata s nadějí a láskou: Pavel se modlí, aby Kristus mohl přebývat v srdci křesťanů, a chce, abychom „kráčeli ve víře“ (2Kor 5,7). Velkým příkladem víry je sám Pavel: vždyť jak působivá jsou jeho slova: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Žiji ovšem, ale to už nejsem já, nýbrž ve mně žije Kristus. Tento život v těle však žiji ve víře v Božího Syna“ (Gal 2,19s). A dále: „Pro mě život je Kristus a smrt zisk“ (Fil 1,21). Chceme-li, aby Rok svatého Pavla přinesl své plody, jak papež přeje všem křesťanům, musíme „stát pevni ve víře“ (1Kor 16,13); a sledovat program víry, jenž přináší ony plody Ducha, které svatý Pavel popisuje v listu Galaťanům: „Lásku, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrotu, věrnost, tichost, sebeovládání … Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,22s). 5. Moji drazí přátelé. Prosme Boha, aby jako plod této mše svaté, rozhojnil na přímluvu svatých Petra a Pavla naši víru, upevnil naše předsevzetí, a učinil nás opravdovými křesťany v různých podmínkách, v nichž žijeme: v osobním nasazení, v rodině, ve farnosti, v občanské společnosti, v zaměstnání, a žádá-li to Bůh, v utrpení a soužení. Svatí Petr a Pavel se nesmířili s málem! Zcela patřili Ježíši! Jím byli uchváceni v životě i ve smrti. Milovaní, také my se nechme uchvátit Ježíšem! Potom budou vaše farnosti vskutku kolébkami civilizace lásky. To je mé přání, jež z celého srdce - jako váš čestný občan – vyslovuji každému a každé z vás.
LITURGICKÉ TEXTY 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1 KRÁL 19,16B.19-21
Čtení z první knihy Královské. Hospodin řekl Eliášovi: „Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!“ Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“ Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu. ŽALM 16
Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. – Pravím Hospodinu: „Ty jsi můj Pán.“ – Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, – ty mně zachováváš můj úděl. Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, – k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. – Hospodina mám neustále na zřeteli, – nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, – i mé tělo bydlí v bezpečí, – neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, – nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, – u tebe je hojná radost, – po tvé pravici je věčná slast. 2. ČTENÍ – GAL 5,1.13-18
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. (Bratři), vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sebe.“ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. EVANGELIUM – LK 9,18-24
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Pojď za mnou! ´Všechno, co za něco stojí, něco stojí; a co nic nestojí, za nic nestojí.´ myslím, že jsme porozuměli lapidárnímu rčení, které nám říká, že chceme-li v životě něčeho dosáhnout, něco dokázat, pak se to neobejde bez odříkání, sebezáporu, disciplíny. Platí to pochopitelně v mnoha profesích, ale naprosto vždy to platí o nás, kteří nechceme být jen matrikovými křesťany, ale křesťany podle života, tělem i duší. V knížce Tomáše Kempenského, Následování Krista, je napsáno hned na začátku: ´Chceš-li následovat Krista, připrav se na utrpení. A dnes nám evangelium předkládá rozhovory se třemi zájemci o následování Krista. I my chceme patřit mezi ty, kteří jdou ve šlépějích našeho Mistra a Pána. Jeho slova nejsou určena jen kněžím či duchovním osobám vůbec, ale nám všem. Pán Ježíš používá záměrně silná slova, nadsazuje, a to proto, abychom lépe pochopili duchovní, vnitřní smysl celé věci. Cesta za Kristem vyžaduje mít správný vztah k majetku, každodenním starostem a konečně k lidem, zvláště ve své rodině. 1) První věc je, abychom se nezajímali jen o hmotné statky: ´lišky mají doupata´- určitě bychom neměli bydlet pod mostem, ale nemáme příliš lpět na věcech tohoto světa. Hodně vydělat, hodně mít ještě neznamená šťastně žít. Kolik lidí toto všechno má a jsou sami, dokonce i na život si sáhli. Za peníze si koupíš dům, ale ne domov; rozkoš, ale ne lásku, společnost, ale ne přátele. Naší chybou je, že často závidíme druhým a nejsme spokojeni s tím, co máme. Sv. Pavel říká: „Dovedu žít v hojnosti, dovedu žít v nedostatku; seznámil jsem se důvěrně s obojím. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.´ Měli bychom dospět k onomu Jobovu: ´Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. ´ Pamatujme si jednou provždy, že bohatí jsme ne tím, co máme, ale co dáváme, jak říkal krásně tatíček Stojan: ´Mám jen to, co jsem dal´. To je jediný správný postoj křesťana k věcem a jediný lék proti lakotě. 2) Dále je třeba nebrat příliš vážně každodenní záležitosti. Velmi snadno nás natolik pohltí, že na modlitbu, na mši svatou už nezbývá čas. ´Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé´. Stěžovat si na nedostatek času je nesmysl. Vždyť nejsme otroci práce nebo času. Čas je tady pro nás a záleží jen na nás, čemu ten čas věnujeme. Jeden sólový pianista říká: když necvičím jeden den, poznám to sám; když necvičím dva dny, všimne si toho učitel; když necvičím tři dny, pozná to publikum. Stejně je to i s modlitbou: nemodlím se jeden den, ví to Bůh; dva dny – sám; tři dny – pozná to okolí, příbuzní. Svět nás zaplavuje vším možným, chce nás obrat o čas, který má hodnotu věčnosti. Nenechme si ho vzít. Ničemu
nedávejme přednost před nedělní bohoslužbou, denně se modleme. Čím víc, tím líp a uvidíme, kolik času najednou budeme mít. Díky modlitbě totiž rozlišíme, co je podstatné, nepodstatné či úplně zbytečné.
3) A konečně třetí věc – nezávislost na rodině. ´Kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království´. Naše láska k Bohu musí být větší, než láska k rodině. Měl jsem conseminaristu, který měl nevěřící rodiče. Ti rezolutně nesouhlasili se synovým rozhodnutím. Vyhodili ho z domu, takže my ostatní, když jsme jeli domů ze semináře třeba na svátky nebo některý volný víkend, on musel zůstat, protože neměl kde bydlet. Dnes je již několik let knězem. Anebo jedna mladá dívka se rozhodla jít do kláštera. Její matka, která nevynechala jedinou bohoslužbu i ve všední den, však s tím nesouhlasila a přestala na truc chodit do kostela úplně. Nepomohlo nic. Dívka je již také několik let v řádu. Ježíš říká nám všem, že ani pokrevní příbuzní nám nesmí bránit na cestě za Kristem. Nemáme žádnou povinnost se s nimi stýkat, pokud se nám vysmívají kvůli víře nebo nevedou dobrý život a mohli by nás tak stahovat na špatnou cestu. Každému z nás Ježíš říká: „Následuj mě!“ Zbav se závislosti na hmotě, lidech, rodině a buď svobodný pro věc Boží. Přineseš-li tuto oběť, budeš šťastný a tuto radost z Boha ti nikdo nevezme! FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
„DOCTOR EVANGELICUS“ - SVATÝ ANTONÍN PADUÁNSKÝ „Pán jej obdařil schopností chápat Svatá písma, aby ke všemu lidu promlouval o Ježíši slovy, /Tomáš z Celana/ jež jsou nad med sladší.
V zahradě kláštera sv. Antonína v Padově, Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 19.6.2008.
Svatý Antonín Paduánský se narodil v roce 1195 v portugalském Lisabonu. Jedna barokní tradice uvádí jako den jeho narození 15. srpen. Byl synem šlechtických rodičů Martina de‘Buglioniho a Marie Taveiry. Jeho rodný dům se nacházel jen pár metrů od lisabonské katedrály (obr.), v níž byl pokřtěn a dostal jméno Fernando. První léta formace strávil pod moudrým vedením dómských kanovníků. Mezi spolužáky byli i chlapci, kteří se už tehdy rozhodli pro kněžství. Právě tady se s největší pravděpodobností zrodila v srdci mladičkého Fernanda touha zvolit si kněžskou službu. Byla to však morální prostřednost, povrchnost a zvrácenost společnosti, jež ho přivedly ke vstupu do augustiniánského kláštera v São Vicente za hradbami Lisabonu, aby tak mohl žít evangelijní ideál bez kompromisů. Tady přebýval dvě léta.
Jenže, obtěžován neustálými návštěvami dvou přátel, s nimiž neměl nic společného, požádal o přeložení do jiného augustiniánského kláštera. Tak se uskutečnila jeho první velká cesta dlouhá 250 kilometrů, jež dělí Lisabon od Coimbry, tehdejší portugalské metropole. Fernandovi bylo 17 let. Přišel do prostředí, kde posléze žil osm let (1212-1220) ve velké komunitě čítající kolem sedmdesáti členů. Pro lidskou a intelektuální formaci světce to byla léta nesmírně důležitá. Mohl se spolehnout na slovutné učitele i na bohatou a soudobou knihovnu. Fernando se zcela oddal studiu humanitních a teologických věd, i proto aby se vyhnul napětí, jež čas od času komunitou procházelo. Roky strávené v Santa Cruz v Coimbře zanechaly hlubokou stopu v psychické fyziognomii budoucího apoštola. Už povahou se jeví jako muž v ústraní, hrdý na své tajemství, jakoby uzavřený do svých pracovních povinností, které mu skoro nedopřály oddechu. Zcela svobodně se vzdal společenských ambicí, byl vzdálen tomu, aby stavěl na odiv sebe či své vlohy, nedůvěřoval polemikám a vůbec se nezajímal o vnějškovost jakéhokoli druhu, pokud jej k tomu nevedla povinnost evangelijního svědectví. Z Coimbry vychází jako zralý muž. jeho teologická kultura, živená Písmem svatým a tradicí Otců, dospěla do definitivního stádia. V Santa Cruz byl Fernando vysvěcen na kněze, někdy kolem roku 1220. Také v jeho případě byla prominuta církevní směrnice, která stanovila nejnižší věk k přijetí kněžství na třicet let. Koncem léta 1220 Fernando žádal, aby směl opustit řád kanovníků sv. Augustina a přijmout františkánský ideál. Není jisté, zda osobně poznal první františkány, kteří na území působili. Jisté je, že o nich slyšel vyprávět a že ho uchvátil jejich ideál. Fernanda strhl jejich příklad života, který se mu jevil jako nejvěrnější uskutečňování evangelijních zásad. Zvláště pak, když byly převezeny do Portugalska ostatky pěti františkánů, kteří zahynuli mučednickou smrtí v Maroku – z Infante Pedro do Ceuty a odtud do Algesiras, Sevilly a nakonec do Coimbry (kde jsou uctívány dodnes). Vypráví se i o zázracích, které ještě prohloubily úctu k nim. Byli rovněž sepsány jejich činy. To vše přispělo k tomu, že františkánské hnutí bylo středem pozornosti všech portugalských věřících. Fernandova žádost o vstup k těmto následovníků svatého Františka z Assisi uzrála ve vizi mocného misijního povolání, a zvláště pak k prolití krve. V září roku 1220 Fernando odkládá bělostný augustiniánský hábit a obléká drsnou tuniku z hrubé látky a provaz kolem boků. Při této příležitosti rovněž opouští své křestní jméno a přijímá jméno Antonín, podle egyptského mnicha, po němž byla pojmenována pustevna Santo Antao dos Olivãis, kde žili františkáni. Po krátkém studiu františkánské řehole se Antonín vypravuje do Maroka. Cesta – jak po zemi, tak po moři – kudy se tam vydal zůstává neznámá. S největší pravděpodobností – podle františkánského zvyku – jej provázel spolubratr, ovšem i jeho jméno nám zůstává skryté. Poté, co dorazil na území Miramolinu do Marakéše či na další místa, přijal ho do svého domu nějaký křesťan, který zde sídlil z obchodních či jiných důvodů. Protože se chtěl světec obrátit na muslimy, musel se dokonale naučit jejich arabskému jazyku, což nebylo pro Lisaboňana té doby, pocházejícího z dvojjazyčné zóny, nikterak snadné. V opačném případě se mohl spolehnout na svého společníka: pokud ne oba, pak aspoň jeden z nich musel být v arabštině odborníkem. Antonín však své kazatelské plány nemohl uskutečnit, protože jej přepadla blíže nespecifikovaná tropická nemoc. Aby alespoň částečně vyzdravěl, rozhodl se vrátit do vlasti, aniž by jej opustil ideál mučednictví. Byl tedy přinucen Maroko opustit a po moři se vrátit domů. Ovšem z důvodu silných protivětrů byla loď odváta až k vzdálené Sicílii. Antonín, o němž tradice vyprávějí, že se vylodil v Milazzu (Messině), byl
cizím neznámým mnichem, mladým a bez vládních pověření, navíc tělesně sužován nemocí. Sicilská rekonvalescence trvala asi dva měsíce. Poté, co se od sicilských spolubratří dověděl o generální kapitule, opustil Sicílii a vypravil se vzhůru do Assisi, kde kapitula zasedala od 30. května do 8. června 1221. Antonín z Lisabonu – nikomu neznám, protože vstoupil do řádu teprve před několika měsíci, strávil devítidenní zasedání v odloučení a samotě, ve sledování a úvahách. Byl jedním z mnoha. Ničím se nelišil. Při odchodu si jej žádný z „ministrů“ nevzal sebou. Jakmile skoro všichni odešli, povšiml si ho bratr Gracián, provinční mistr z Romagne. Jakmile se dověděl, že mladý frátr je knězem, požádal ho, aby šel s ním. Spolu s Graciánem z Bagnacavallo a dalšími spolubratry, Antonín dorazil v červnu 1221 do Montepaola. Dny trávil na modlitbách, meditacích a pokorné službě bratřím. Během této služby mohl světec vyzrát ve svém františkánském povolání, prohloubit náhle ukončenou misionářskou zkušenost, posílit asketické úsilí a žít kontemplací. Důvěryhodné prameny říkají, že svatý Antonín setrval v Montepaolu až do letnic (22. května) či maximálně do září téhož roku.
Zpočátku, vzhledem k převažujícímu posvátnému ohledu jaký se bral na kněze, chovali se spolubratři k Antonínovi uctivě. Když viděl, jak si jeden ze společníků vytvořil ze skály pustevnu, naléhavě jej žádal, aby mu ji přenechal. A dobrý spolubratr se podřídil zanícené touze mladého Portugalce. A tak každého rána, po společných modlitbách, Antonín spěchal do své cely (dodnes pietně uchovávané), aby žil v samotě s Bohem, v přísném
pokání a niterné modlitbě, ve vytrvalé četbě Písma svatého a meditacích. O kanonických hodinkách a po čas jídla se připojoval k bratřím. Ve své vroucí oddanosti pokání zkrušil natolik své zdraví posty, bděními a bičováním, že mnohdy po zaznění zvonu, který svolával ke shromážděním, klopýtal a téměř padal, nebýt jeho starostlivých spolubratří, kteří ho podpírali. Antonín si povšiml, že jeho ideální spolubratři spojovali modlitbu se vzájemnou službou. Ale čím mohl přispět on sám? Promluvil o tom s kvardiánem. Došli k závěru, že by mohl umývat skromné kuchyňské nádobí a zametat dům. V září 1222 přijímali ve Forli kněžské svěcení dominikánští a františkánští řeholníci. Bylo zvykem, že předtím, než se hlouček těch, kdo měli být svěceni, odebral do městské katedrály, aby z rukou biskupa Alberta přijali posvátná svěcení, zaznělo ke kandidátům kázání. Nikdo však tímto úkolem nebyl dopředu pověřen a proto žádný z přítomných dominikánských ani minoritských kněží nebyl připraven. Když nadešel čas, aby někdo promluvil, všichni odmítli při takové příležitosti improvizovat Pouze představený z Montepaola znal Antonínovy vlohy. Poté, co by osloven, i on se chtěl vymluvit. Ale sklonil se před naléháním představeného a s klidem se ujal slova. S rozvíjejícím se dialogem ve zvučné latině, se výrazy stávaly vroucnějšími a přesvědčivými, originálními i působivými. I proti vůli, odhalil hlubokou biblickou kulturu a strhující spiritualitu. Posluchače ovládlo dojetí, nadšení a především úžas. Nicméně liturgie pokračovala dále svatými svěceními. Oči všech však byly od toho okamžiku upřeny na portugalského mnicha, zapomenutého eremitu, jenž se tak neslýchaným způsobem stal středem pozornosti své komunity. Znovu se vrátil do Montepaolo, ale jen aby se rozloučil se svou jeskyní, aby objal bratry, svěřil se jejich přízni a modlitbám. Rozhodli, že se soustředí na kazatelskou činnost, aby tak mohl plně uplatnit své znalosti a nadání. jeho věroučná příprava byla tak hluboká, že i sv. František mu začal důvěrně říkat „můj biskup“. V Rimini však Antonínova kázání neměla úspěch, neboť zde mezi obyvateli silně převažovali bludaři a ti ho přirozeně nechodili poslouchat. Sv. Antonín se tedy odebral na mořské pobřeží a začal kázat rybám. Hned se jich u něho nahromadilo velké množství. To byl jeho první, nikoli však poslední zázrak. Brzy následovaly další, které vzbudily ještě větší rozruch, takže ve sv. Antonínovi postupně převážil divotvůrce. proto ho začali posílat na místa, která byla nejvíce zamořena bludaři. Ve Veroně kázal proti tyranskému vládci tohoto města, Ezzelinovi da Romano a přimlouval se za uvězněné Guelfy. Po nějaké době si zvolil za své stálé sídlo malý klášter, zvaný Arcella, ležící asi kilometr od hradeb města Padovy. Jednoho večera se nemohl vrátit do své cely a zůstal ve městě jako host v domě hraběte Zina Camposampiera. Hostitel byl svědkem jiného známého zázraku. Viděl totiž sv. Antonína, jak drží něžně v náručí Jezulátko. Jeho tužbou bylo konat pokání na místech, kde se umrtvoval sv. František, např. ve Verně anebo v okolí Assisi. Pro takový způsob života však neměl dostatečně pevné zdraví. Bránila mu v tom zejména vodnatelnost. V postní době roku 1231 těžce roznemohl v poustevně u Camposampiero. Naložili ho na vůz, aby ho odvezli do Padovy. Když dojeli do jeho kláštera Arcella, sv. Antonín již dále nechtěl a zůstal tu ve své cele. Zrak měl stále upřený k nebi, a když se ho spolubratři ptali, zda něco vidí, odpověděl: „Ano, vidím svého Pána Ježíše Krista.“ Zdálo se, že usíná. Svatý Antonín zemřel 13. června 1231. Bylo mu teprve 36 let. Je až neuvěřitelné, co toho nastudoval, že tolik kázat a tolik vykonal. Za svatého jej prohlásil už Řehoř IX. necelý rok po smrti. Pius XII. mu přidal titul církevní učitel.
Sv. Antonín s Ježíškem (slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře, Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem: 18.- 29. 6. 2008)
Sochy a sošky sv. Antonína s Ježíškem vidíme často. Do Padovy, kde je pochován, ode dávna chodí mnoho poutníků. Je tam v bazilice i tzv. slovanská kaple. I sám sv. František z Assisi si ho cenil jako svého dobrého učedníka, „ovečku Boží“. Dovolil mu dokonce to, čemu on sám nepřál a co některým i zakazoval, tj. studovat. Pročpak byl takové mysli? Dnes přece církevní představení horlivě vyzývají své bohoslovce, aby studovali. Víme dobře, že františkánské hnutí vzniklo jako duchovnost prostých lidí. Bratři měli zůstat na úrovni chudých lidí a jejich kněží se snažili nelišit se tuze od nich ani duševní úrovní. Museli ovšem znát poselství evangelia, ale měli se vyvarovat učených universitních diskusí. Antonín byl jeden z prvních, kterému se vyšší studie dovolily. Absolvoval je dobře, církev mu dala dokonce titul doctor ecclesiae, učitel církve. Jak vysvětlíme tuto povolnost k němu ze strany sv. Františka? Celkem snadno. Neztratil totiž tu prostotu, kterou evangelium vyžaduje: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,2). Cestu „duchovního dětství“ v nové době propagovala sv. Terezička od Jezulátka. Ale její základy jsou už v době Otců církve. Byla to odpověď na jednu z prvních herezí, kterou označujeme slovem gnosticismus. Řecké slovo gnosis znamená poznání. V pohanském starověku, zvláště v Egyptě, bylo mnoho gnostiků, kteří hledali v náboženství nějaké tajemné hlubší poznání, kterým by se odlišovali od obecného lidu. Tato mentalita pronikla i do křesťanství. I křesťanští gnostici se chlubili tím, že oni chápou skrytou pravdu Písma, zatím co obyčejní věřící se musí spokojit jenom zachováváním přikázání. Nejdůležitějším spisem z patristické doby proti tomuto bludu je traktát Proti herezím, napsaný sv. Irenejem z Lyonu. Jeho argument se dá shrnout velmi stručně takto. I Ježíš přišel, aby nám přinesl pravé poznání Boha. Předal je i svým učedníkům a pověřil je, aby je nesli do celého světa. Ale upozornil je vážně, že jeho slovům ani oni sami neporozumějí, dokud nedostanou Ducha svatého: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ (Jn 16,12-13). S tím textem křesťanští gnostici plně souhlasili. Tvrdili, že Ducha svatého mají a dokazovali to právě tím, že mají mnoho vědomostí a že tím převyšují obecný lid. Sv. Irenej jejich tvrzení vyvrací docela prostě. Máte pravdu, říká jim, že opravdové hlubší poznání Kristova evangelia dává Duch svatý. Ale ten je neviditelný, protože je Bůh. Boha pak poznáme ze znamení, kterými on sám nám dává. Jaká jsou znamení Ducha svatého? V církvi je jich mnoho. Shrnuje je stručně sv. Pavel v pověstné 13. kapitole 1. listu ke Korintským: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory
přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (13,2). „ Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, sem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (13,1). Sv. Pavel tu nepodceňuje duchovní poznání, ale jasně ukazuje, že jeho podmínkou je pravá láska. Není tedy gnostik. Sv. Irenej z toho udělá tento závěr. Tak zvaní povýšení křesťané se chlubí svými znalostmi, ale ty jsou falešné, protože jsou bez nutného základu. Daleko lepší poznání evangelia mají prostí neučené věřící, kteří žijí a pracují v lásce a dokonce i děti jsou Kristu blíž, než bláhoví spekulanti o víře. Touhy po hlubším poznání Kristovy pravdy, se ovšem nezříkáme. Usilovali o to především ti, kdo si zvolili za cíl života kontemplativní život. Ale přijali plně i oni podmínky stanovené Irenejem. Vyjadřovali je dvěma řeckými slovy: theoria a praxis. Slovu teorie se tu rozumí duchovně, jako pravé poznání Boha. Duchovně se chápe i slovo praxe, jako činnost v dobrých skutcích a v lásce. Ale zamýšlejí se na jejich vzájemném poměru. Co je dřív? V technickém světě se klade na první místo teorie. Inženýr, který staví dům nebo most nebo cokoli jiného, musí nejdříve vypracovat přesný plán a pak jej věrně uskutečňovat. Nikoho nepustí do práce bez takového plánu. Je proto zajímavé, že v duchovním životě tento poměr obrátili. Křesťanská víra se musí nejdříve žít a pak ji teprve dovedeme lépe pochopit. Vychází se tedy z praxe k teorii. Technicky vychovaným lidem, a takoví jsme dnes skoro všichni, se to zdá divné. Musíme si proto stále uvědomovat, že víra není technika. Proto nás napomíná myslitel B. Vyšeslavcev: „Pro moderní intelektualismus je prorocký výrok Leonarda da Vinci: Veliká láska je dcerou velkého poznání. My křesťané tvrdíme opak: Velké poznání je dcerou velké lásky.“ Velké věci poznáváme, jenom když se snažíme dorůstat do jejich výšky. Boha můžeme poznat, jenom když jsme mu podobni, protože Bůh je láska (1 Jn 4,8.16). Pěkně je to také vyjádřeno v byzantské liturgii. Tam se recituje Věřím v Boha před začátkem eucharistické modlitby proměňování. Diákon vyzývá lid slovy: „Milujme druh druha, abychom mohli jednomyslně vyznávat: Věřím v jednoho Boha Otce...“ Z toho uzavírá sv. Efrém, že pravda a láska jsou dvě křídla duše, aby se mohla vznésti do výše. Ale vraťme se nyní k tomu, čím jsme svou úvahu začali: soškou sv. Antonína s Ježíškem v náručí. Sv. František mu dovolil studovat a být učeným, protože v něm viděl někoho, kdo má přitom srdce prostého dítěte. Nebude se pro svou učenost nad nikoho vyvyšovat a jemu samému to nepoplete hlavu. Dost zajímavé je to, že se dnes stal sv. Antonín i patronem ztracených věcí. Nevím, jak k tomu došel. Ale řekl bych, že jednu věc naší generaci musí pomoci znovu najít: ztracenou jednotu mezi lačností poznávat stále nové věci a prostou láskou ke všem lidem a úctu k dětem. Ať se tedy jeho soška, kterou tak často vidíme, stává dnešním lidem výmluvnou.
ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ - NEPOVINNÝ PŘEDMĚT NA ZÁKLADNÍ ŠKOLEMgr. Marie Svobodová, katechetka Výuka náboženství je výchovný proces otevřený všem žákům. Jeho cílem je přivést každého žáka ke svobodnému a odpovědnému postoji vůči víře a náboženství. Věřícím žákům pomáhá uvědoměleji se rozhodovat pro svou víru, hledajícím žákům nabízí možnost seznámit se s odpověďmi církve na jejich otázky a přemýšlet o nich. Žákům, kteří se považují za nevěřící, má dát příležitost k přemýšlení o jejich dosavadní osobní pozici, přezkoumat ji a v ideálním případě změnit směrem k pozici věřícího. Výuka je založena na systematickém zprostředkování obsahu křesťanské víry a identity křesťana spolu s pokusem vytvořit vhodnou syntézu obsahu víry a kultury. Nejdůležitějším posláním katechety je dětem přiblížit a představit Ježíše, naučit je hovořit s Ním a především pomoci jim navázat s Ním osobní přátelství. Žijíli už v tomto vztahu, pak tento vztah pomoci jim zkvalitňovat, činit jej stále krásnějším a nadchnout děti, aby si byly vědomy svého nesmírného bohatství a toužily se o něj vhodným způsobem dělit s jinými. Pro děti je jistě povzbudivé i to, že v hodinách náboženství zakoušejí společenství a vidí, že touto cestou nejdou samy. Za náboženskou výchovu dětí mají odpovědnost na prvním místě jejich rodiče. Tuto odpovědnost nebo spíše výsadu obdrželi při uzavření svátostného manželství. Slib vychovávat ve víře své děti vyslovili i při svátosti jejich křtu. Výuka náboženství jim v tom má pomoci. Nejlepší výchovou zůstává však příklad rodičů vlastního života z víry včetně účasti na nedělní mši svaté. Vynikající „výchovnou metodou“ je dále například společné čtení z Písma svatého. Dnes se nabízí různé Bible pro děti a další knihy s biblickými příběhy, které se přizpůsobují různým věkovým kategoriím dětí. Kontakt se světem biblických postav a příběhů, který je navázán v dětství, by měl i v pozdějším věku poskytnout orientaci v životě a zůstat vědomým nebo i nevědomým vodítkem při posuzování životných událostí. Přihlášky do výuky římskokatolického náboženství jsou vzadu v kostele. Vyplněné doručte NEJPOZDĚJI DO 15. ČERVNA 2010: - Mgr. Marie Svobodová (v náboženství) anebo - vhoďte do schránky Farnosti v Pustiměři nebo v Drysicích.
BEATIFIKACE
Jerzego Popiełuszki, kněze brutálně zavražděného komunisty “Jeho horlivá služba a mučednictví jsou mimořádným znamením vítězství dobra nad zlem“ (Benedikt XVI. v Paláci sportu v kyperské Nikósii, 6.6.2010) Jerzy Popiełuszko se narodil roku 1947 v obci Okopy u Suchowoli. V roce 1972 byl vysvěcen a od června 1980 působil v kostele sv. Stanislava Kostky ve Varšavě. Od srpna 1980 spolupracoval s dělnickými organizacemi a aktivně podporoval Solidaritu. Během stávky byl vyslán, aby sloužil mši v Huti Warszawa. Za výjimečného stavu organizoval v kostele sv. Stanislava Kostky tzv. Mše za vlast. Díky své kritice komunistického systému získal široký věhlas a podporu veřejnosti. V prosinci 1983 byl zatčen tajnou policií, k procesu však nedošlo, protože v červenci 1984 byla vyhlášena amnestie. Když se večer 19. října 1984 vracel do Varšavy ze mše, kterou sloužil v Bydhošti, zastavili jeho auto na silnici tři příslušníci ze 4. správy polského Ministerstva vnitra, která se zabývala bojem s katolickou církví. Převlečeni za milicionáře duchovního zbili, spoutali a vhodili do kufru auta. Popiełuszkovu řidiči Waldemaru Chrostowskému se podařilo vyskočit a utéct, čímž si nepochybně zachránil život. Díky němu se také veřejnost o únosu dozvěděla. Kdy Popiełuszko zemřel, není známo. Pravděpodobně byl už mrtev, když mu pachatelé přivazovali k tělu závaží, se kterým ho pak vhodili do přehrady na řece Visla u města Włocławek. Tělo bylo nalezeno 30. října 1984. V roce 1997 katolická církev začala proces Popiełuszkovy beatifikace. V roce 2009 měl v Polsku premiéru film „Popiełuszko. Wolność jest w nas“. Dne 19. prosince 2009 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za mučedníka.
Beatifikace Jiřího Popiełuszky, kněze brutálně zavražděného komunistickou státní policií 19. října roku 1984, která se konala v neděli 6. června 2010 ve Varšavě, se účastnilo 150 tisíc lidí. Významná událost pro celé Polsko, které dobře rozumí všichni, kdo pamatují dobu komunistické diktatury. Naši vlast zde reprezentoval český primas a pražský arcibiskup Dominik Duka. Za pozoruhodnou lze bezpochyby označit účast matky nového blahoslaveného Marianny Popiełuszko v požehnaném věku 100 let. Liturgii blahořečení slavil prefekt Kongregace pro svatořečení, arcibiskup Angelo Amato, který také – italsky - pronesl homilii, která byla simultánně tlumočena: „Navštívil jsem několikrát muzeum blahoslaveného mučedníka Jiřího Popiełuszky a vždycky jsem prožil hluboké pohnutí až k slzám. Fotografie znetvořené tváře tohoto laskavého kněze se podobala tváři zbičovaného a potupeného Krista. Co bylo důvodem takové krutosti? Byl snad otec Jiří delikventem, vrahem, teroristou? Nic takového. Otec Jiří byl jednoduše věrným katolickým knězem, který bránil svou důstojnost služebníka Kristova a církve a svobodu všech, kteří byli stejně jako on ponižovaní a utiskovaní. Avšak pojmy náboženství, evangelium, důstojnost lidské osoby, svoboda člověka nebyly v souladu s marxistickou ideologií.“ Proto – pokračoval arcibiskup Amato - se proti němu rozpoutal vražedný hněv velkého lháře, nepřítele Boha a lidské přirozenosti, toho, který nenávidí pravdu a šíří lež. V dějinách k tomu dochází a ve velké části Evropy té doby bylo světlo mysli zatemněno tmářstvím a dobro zaměněno za zlo. I vaše země se tak stala královstvím teroru, otroctví a falše. „Otec Jiří nepřistoupil na život v tomto táboře smrti, a pouze duchovními zbraněmi pravdy, spravedlnosti a lásky se snažil vymáhat svobodu svého svědomí jakožto občana a kněze. Zlovolná ideologie však nesnesla zář pravdy a spravedlnosti. A proto byl tento bezbranný kněz sledován, pronásledován, unesen, mučen, a jako ten nejhorší zločinec spoután do kozelce a ještě živý shozen se závažím do vody. Jeho vrazi, kteří neměli úctu k životu, neměli respekt ani před smrtí. Odhodili ho jako odhazuje mršina nějakého zvířete. Byl nalezen po deseti dnech.“ Taková muka by nedokázal utišit ani pláč všech polských matek, pokračoval mons. Amato. Při mučení O. Jiří neprosil vrahy o slitování, jak sami později před soudem vypověděli, a osvědčil se jako odvážný svědek-mučedník Kristův. „Oběť mladého kněze však nebyla porážkou. Jeho vrazi nemohli zabít Pravdu. Tragická smrt našeho mučedníka, se ve skutečnosti stala počátkem všeobecné konverze srdcí k evangeliu. Smrt mučedníků je totiž semenem křesťanů.“
Beatifikace O. Popiełuszky je památným dnem jásotu vašeho národa, řekl dále kazatel. O. Popiełuszko je odevzdán oslavený do náruče matky církve stejným gestem, jakým prorok Eliáš odevzdal matce vzkříšené dítě. „Oslavením blahoslaveného Jiřího Popiełuszky Svatý Otec Benedikt XVI. říká církvi v Polsku: „Hle, tvůj syn žije. Je to velký dar velkému národu, jehož kniha svatosti je obohacena o další významnou stránku.“ Poselství, které nám náš blahoslavený mučedník předává, řekl dále arcibiskup Amato, je následující: křesťan je svědkem dobra a pravdy. O. Popiełuszko v homilii z března roku 1983 řekl: »Křesťanovi nemůže stačit, že jenom odsoudí zlo, lež, zbabělost, násilí, útisk a nenávist, nýbrž musí být také věrohodným svědkem, nositelem a hlasatelem spravedlnosti, dobra, pravdy, svobody a lásky«. „Nepomíjivé poselství, které má dnes rozbušit naše srdce, tváří v tvář novým perzekucím evangelia a církve je to, co Svatý otec Benedikt XVI. předkládá jako syntézu mučednického svědectví blahoslaveného Jiřího Popiełuszky, který – říká papež – byl knězem a mučedníkem, věrným a neúnavným svědkem Kristovým, který prolitím své krve přemohl zlo dobrem.“ Končil svou homilii prefekt Kongregace pro svatořečení, mons. Amato. Účast Marianny Popiełuszkové, matky nového polského blahoslaveného, na slavnosti byla pozoruhodným podtržením neabstraktnosti církevního obřadu. Spolu s ní se beatifikace účastnil také bratr, sestry a další příbuzní. „Po smrti svého syna jsem tonula v slzách, nyní jsem šťastná,“ řekla Marianna Popiełuszko. Vykonavatelé vraždy O. Jiřího Popiełuszky byli v Polsku nedlouho poté potrestáni, ale nyní žijí opět na svobodě. Jejich nadřízení z ministerstva vnitra nikdy nebyli postaveni před soud. Hrob O. Popiełuszky, který se okamžitě stal cílem poutí mnoha věřících, uctil během jedné ze svých návštěv v Polsku roku 1987 také Jan Pavel II. Svátek bl. Jiřího Popiełuszky byl stanoven na 19. října, tedy právě na jeho dies natalis.
„Matka bl. Jerzego Popiełuszky, Marianna, je druhá žena, kterou jsem v životě poprosil o požehnání,“ řekl polské agentuře KAI pražský arcibiskup Dominik Duka, který se účastnil beatifikace kněze Jerzyho Popiełuszky. „Pro mne, řekl dále český primas, je tato beatifikace vrcholem Kněžského roku. Kněze Jiřího Popiełuszku chápu jako symbol kněží 20. století, kteří bránili víru a lidskou důstojnost v čase diktatur totalitních systémů, nacistických či komunistických. Podobně jako O. Maxmilián Kolbe, který byl svědkem víry v hitlerovské diktatuře, svědčil O. Popiełuszko o Kristu a lidské důstojnosti tváří v tvář komunismu. Byla to velmi výrazná postava,“ komentoval dále nového blahoslaveného arcibiskup Duka. „Svědkové víry nechybějí ani v Čechách mezi našimi duchovními, ale jejich činnost nebyla natolik zjevná a plodná, jako tomu bylo v případě kaplana odborového svazu Solidarita. Účast na jeho beatifikaci jsem ve svém svědomí chápal jako povinnost. Velmi výjimečně jsem vnímal přítomnost matky O. Jiřího Popiełuszky, Marianny. Byla to druhá žena, kterou jsem kdy požádal o požehnání. Tou první byla významná katolická spisovatelka, Nina Svobodova (1902-1988), která prožila 15 let v komunistickém vězení,“ řekl mimo jiné v rozhovoru pro polskou katolickou agenturu KAI pražský arcibiskup Dominik Duka.
Viagem Apostólica de Sua Santitade Bento XVI a Portugal LISBOA, FATIMA, PORTO – 11-14 MAIO 2010 Na 150 tisíc věřících očekávalo Benedikta XVI. 14. května dopoledne na náměstí Avenida dos Aliados v Porto, které bylo poslední krátkou zastávkou jeho 15. zahraniční cesty. Druhé největší město Portugalska leží na jeho severu a je obklopeno proslulými vinicemi, které mohl papež obdivovat z okna helikoptéry, která do Porto přivážela ráno z Fatimy. Cestou z letiště na náměstí, kde v roce 1982 slavil mši svatou také Jan Pavel II., čekala Svatého otce pětikilometrová řada lidí, kteří jej přišli pozdravit. Jménem dvou milionů zdejších obyvatel papeže přivítal primátor města a zdejší biskup Manuel Clemente. První čtení dnešní bohoslužby ze Skutků apoštolů a hovořilo o tom, jak byl po Jidášově zradě doplněn okruh 12 apoštolů o Matěje. Právě jeho památku si dnes církev připomíná. Matěj byl ve Večeřadle po Ježíšově Nanebevstoupení vybrán, aby byl svědkem Ježíšova veřejného působení a jeho triumfu nad smrtí a zůstal mu věrný až do smrti, třebaže jej mnozí opustili. Benedikt XVI. řekl:
Drazí bratři a sestry, „Stojí v knize Žalmů: … jeho úřad ať dostane jiný. Je tedy nutné, aby se … někdo stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 1,20-22). To řekl Petr při čtení a výkladu Božího slova uprostřed svých bratří shromážděných ve Večeřadle po Ježíšově Nanebevstoupení. Byl vybrán Matěj, který byl svědkem Ježíšova veřejného působení a jeho vítězství nad smrtí a zůstal mu věrný až do smrti, třebaže jej mnozí opustili. „Disproporce“ v rozložení sil, která nás dnes děsí, zarážela již před dvěma tisíci lety ty, kteří viděli a poslouchali Ježíše. Od rozhodujících chvil na březích Galilejského jezera až po Jeruzalémská náměstí byl jenom On, sám nebo téměř sám: On v jednotě s Otcem, On v
síle Ducha. A přece nakonec došlo k tomu, že se z téže lásky, která stvořila svět, objevila novinka Království jako malé semínko, které klíčí v zemi, jako světelná jiskra, která proniká temnotami, jako svítání bez západu: Kristus vstal z mrtvých. Ukázal se svým přátelům, ukázal jim, že kříž je nezbytný k dosažení vzkříšení. Petr v ten den hledal svědka všech těchto událostí. Představeni byli dva a Nebe určilo „Matěje, který byl přibrán k jedenácti apoštolům“ (Sk 1,26). Dnes si připomínáme jeho slavnou památku v tomto „Nepřemožitelném městě“, které se svátečně odělo, aby přijalo Petrova nástupce. Děkuji Bohu za to, že mne přivedl mezi vás na setkání kolem oltáře. Můj srdečný pozdrav vám, drazí bratři a přátelé z města a diecéze Porto, i těm, kteří přišli z církevní provincie severního Portugalska a z nedalekého Španělska, a všem ostatním, kteří jsou fyzicky nebo duchovně ve společenství s naším liturgickým shromážděním. Zdravím biskupa z Porta, Mons. Manuela Clementa, který si vroucně přál moji návštěvu a který mne velice srdečně přijal a tlumočil mi vaše pocity na začátku této eucharistie. Zdravím vaše předchůdce a další bratry v biskupské službě, kněze, zasvěcené muže a ženy, věřící laiky a zvláště myslím na ty, kteří jsou zapojeni do dynamiky diecézních misií a konkrétněji do přípravy mojí návštěvy. Vím, že bylo možné počítat s výraznou spoluprací primátora města Porto a dalšími veřejnými činiteli. Mnozí z nich mne poctili svou přítomností. Využívám této chvíle, abych je pozdravil a popřál jim i těm, které zastupují a kterým slouží, všechno nejlepší pro dobro všech. „Je nutné, aby se … někdo stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání,“ řekl Petr. A jeho nynější nástupce opakuje každému z vás: Moji bratři a sestry, je třeba, abyste se stali spolu se mnou svědky Ježíšova zmrtvýchvstání. Pokud nebudete vy jeho svědky ve svém prostředí, kdo jiný by to měl na vašem místě být? Křesťan je v církvi a s církví Kristovým misionářem, poslaným do světa. Toto je neodkladné poslání každého církevního společenství: obdržet od Boha vzkříšeného Krista a nabízet ho světu, aby se každá situace oslabení a smrti stala působením Ducha Svatého možností rozvoje a života. Proto při každém eucharistickém slavení naslouchejme pozorněji Kristovu slovu a vytrvale si važme Chleba jeho přítomnosti. Staneme se tak svědky a navíc nositeli vzkříšeného Ježíše ve světě, takže ho poneseme do různých odvětví společnosti a těm, kteří v nich žijí a pracují, a budeme šířit onen „život v hojnosti“ (srov. Jan 10,10), který pro nás svým křížem a vzkříšením získal a který naplňuje ty nejoprávněnější touhy lidského srdce. Nic nevnucujeme, ale stále předkládáme, jak nám Petr připomíná v jednom ze svých listů: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.“ (1 Petr 3,15) A všichni se nás na ně nakonec ptají, i ti, kteří působí dojmem, že se neptají. Z osobní i společné zkušenosti
dobře víme, že po Ježíši všichni touží. Nejhlubší očekávání světa a největší jistoty evangelia se setkávají v nezvratném poslání, které nám náleží, poněvadž „bez Boha člověk neví, kam má jít, ani není schopen pochopit, kdo je. Tváří v tvář obrovským problémům rozvoje národů, jež nás odrazují a vedou k malomyslnosti, nám přichází na pomoc slovo Pána Ježíše Krista, který nás učí: ‚Beze mne nemůžete dělat nic‘ (Jan 15,5) a který nás povzbuzuje: ‚Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa‘ (Mt 28,20)“ (Caritas in veritate, 78). I když nás tato jistota utěšuje a uklidňuje, nezbavuje nás toho, abychom šli vstříc druhým. Musíme přemáhat pokušení omezovat se na to své a jisté, co ještě máme, nebo se domníváme, že máme. Znamenalo by to předčasně zemřít, neboť přítomnost církve ve světě může být vlastně jedině misijní díky šířícímu se hnutí Ducha. Již od svých počátků křesťanský lid jasně vnímal, jak je důležité hlásat Ježíšovu dobrou zvěst těm, kteří ji ještě nepoznali. V posledních letech se změnil antropologický, kulturní, sociální a náboženský rámec lidstva. Církev je dnes povolána reagovat na nové výzvy a je připravena vést dialog s různými kulturami a náboženstvími ve snaze vytvářet spolu s každým člověkem dobré vůle pokojné soužití národů. Misijní působení ad gentes je dnes mnohem rozsáhlejší a nelze ho stanovit jen na základě zeměpisných úvah. Čekají nás totiž nejenom nekřesťanské národy a vzdálené země, ale také sociálně-kulturní prostředí a zejména srdce, která jsou těmi pravými adresáty misijní činnosti Božího lidu. Je to poslání, jehož věrné plnění „musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním“ (Ad gentes, 5). Ano! Máme sloužit lidstvu své doby, důvěřovat jedině v Ježíše a nechat se osvěcovat jeho slovem: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek, aby byl trvalý.“ (Jan 15,16) Kolik času bylo ztraceno, kolik práce promarněno tím, že se tomu nevěnovala pozornost! Pokud jde o původ a účinnost misijního poslání, všechno vychází z Krista: poslání dostáváme vždycky od Krista, který nás seznámil s tím, co slyšel od svého Otce, a jsme do něho zapojeni skrze Ducha v církvi. Tak jako církev, která je dílem Krista a jeho Ducha, i obnova tváře země vychází od Boha, vždycky a jedině od Boha! Drazí bratři a sestry, pozvedněte zrak k Té, kterou jste si vybrali za patronku města, k Neposkvrněnému Početí. Anděl při zvěstování pozdravil Marii jako „milostiplnou“. Toto označení znamená, že její srdce a život byly zcela otevřeny vůči Bohu, a proto zcela proniknuty jeho milostí. Ona ať vám pomůže, abyste sami sebe učinili svobodným a naprostým „ano“ k Boží milosti a mohli být obnoveni a obnovovat lidstvo světlem a radostí Ducha Svatého.
Z radnice se papamobilem Svatý otec přesunul ulicemi opět lemovanými tisícovkami věřících na mezinárodní letiště v Porto. Tam o půl druhé začalo oficiální rozloučení s Portugalskem. Po vojenských poctách a portugalské a vatikánské hymně papež ocenil vřelé a spontánní přijetí, kterého se mu dostalo a to, že byly během jeho návštěvy upevněny svazky společenství. Poděkoval jmenovitě prezidentovi republiky, spolubratrům biskupům, vládě a všem občanským a vojenským představitelů. Svou vděčnost vyjádřil také sdělovacím prostředkům, které mu umožnili dosáhnout k mnoha lidem, kteří ho nemohli vidět zblízka. Z radnice se papamobilem Svatý otec přesunul ulicemi opět lemovanými tisícovkami věřících na mezinárodní letiště v Porto. Tam o půl druhé začalo oficiální rozloučení s Portugalskem. Po vojenských poctách a portugalské a vatikánské hymně papež ocenil vřelé a spontánní přijetí, kterého se mu dostalo a to, že byly během jeho návštěvy upevněny svazky společenství. Poděkoval jmenovitě prezidentovi republiky, spolubratrům biskupům, vládě a všem občanským a vojenským představitelům. Svou vděčnost vyjádřil také sdělovacím prostředkům, které mu umožnili dosáhnout k mnoha lidem, kteří ho nemohli vidět zblízka. „Všem Portugalcům, katolíkům i nekatolíkům, mužům a ženám, kteří zde žijí, i když se zde nenarodili, patří můj pozdrav na rozloučenou. (...) Ve Fatimě jsem se modlil za celý svět a prosil jsem za to, aby budoucnost přinesla větší bratrství a solidaritu, větší vzájemný respekt a novou naději a důvěru v Boha, našeho Otce, který je na nebesích. (...)Mým přáním je, aby se moje návštěva stala podnětem k obnově duchovní a apoštolské horlivosti. Kéž každý Kristův učedník přijímá evangelium jako celek a s nadšením o něm svědčí, aby se stalo kvasem pravé obnovy celé společnosti!
Kéž na Portugalsko a na všechny jeho syny a dcery sestoupí moje apoštolské požehnání, přinese naději, pokoj a odvahu, které vyprošuji od Boha na přímluvu Naší Paní Fatimské, k níž se obracíte s velkou důvěrou a neochvějnou láskou. Kráčejme dále v naději! Sbohem!“ Po Svatém otci se ujal slova prezident Cavaco Silva, ten Benediktu XVI. poděkoval jménem celého desetimilionového národa za návštěvu, která „přinesla radost a naději“ a která zůstane v jeho paměti. Portugalci měli možnost poznat blíž osobu Benedikta XVI., jeho lidskou dobrotu a hloubku jeho myšlenek, pastýře, který ukazuje cest, řekl Cavaco Silva. Poté papež nastoupil na palubu letadla, které jej dopravilo do Říma. Skončila tak 15. zahraniční apoštolská cesta Benedikta XVI. Na tu následující se vydá už 4. června a povede na Kypr.
In un mondo, che muore per mancanza di amore, e che è diventano indiferente alla sofferenza, Don Orione ci fa riscoprire e vivere la carità Di Cristo (J. E. Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, o slavnosti sv. Luigi Orioneho, Tortona, 16.5.2010)
Nejdůstojnější Excelence, důstojný otče Flavio, generální představený Orioninských otců, milovaní hosté děl, které si zde světec přál, drazí věřící z Tortony a poutníci! Jsem dojat a šťastný, že spolu s vámi slavím slavnost sv. Luigi Orioneho, mimořádného hrdiny lásky, který si přál být pouze „oslíkem Božím“, „čeledínem Prozřetelnosti“, „blázen lásky“, méně než nějaký „cár“. Jeho ideálem bylo „dokázat vidět a milovat ve světě jen duše našich bratří:/ duše maličkých,/ duše chudých,/ duše hříšníků,/ duše spravedlivých,/ duše zbloudilých,/ duše kajícníků,/ … duše podrobené bolesti,/ … duše zbloudilé, hledající cestu,/ duše bolestné, jež hledají útočiště či slovo soucitu,/ … všechny Kristem milované“. Don Orione chtěl, aby jeho „Malé dílo Boží Prozřetelnosti bylo „dynamitem lásky“: církevně bylo schváleno 21. března 1903, ale začalo když byl ještě seminarista ve službě tortonského dómu, a pak se rozrůstalo a pozvolna šířilo do různých částí Itálie, v Brazílii, Argentině, ve Svaté Zemi a pak po pěti kontinentech. Už v dubnu roku 1897, v pětadvaceti letech, napsal: „Zdá se mi, že náš Pán Ježíš Kristus se mě chystá povolat do stavu velké lásky … Pociťuji nesmírnou nutnost vrhnout se do srdce našeho drahého ukřižovaného Pána a zemřít v lásce k němu a roníce slzy lásky … Cítím potřebu proběhnout celou zemi a všechna moře a zdá se mi, že nesmírná láska našeho Pána dá život zemím i mořím, a všichni budou vzývat Ježíše Krista“. Svátek světce je proto svátkem lásky. Nestačil by čas na shrnutí života světce: připomenu jen strádání podstoupená už od jeho první oratoře; nevraživosti, na něž narážel na tolika místech; hrdinství mezi obětmi zemětřesení v Messiny v roce 1908, a v Marsice v roce 1915, zvláště mezi bezpočtem sirotků, kterým poskytl útočiště, stravu, vzdělání; zakládání „Malých Cottolengů“ v Itálii a za Oceánem, kde se ptá „toho, kdo vstupuje ne má-li jméno, ale pouze zda ho něco nebolí“: byl jsem před dvěma lety v Malém
Cottolengo v Miláně u příležitosti 75. výročí, a viděl jsem, jaká atmosféra klidu, lásky, radosti panuje v onom „transatlantiku lásky“, jak ji definoval arcibiskup Mons. Montini. Je vskutku nemožné vyjmenovat všechna díla, o která usiloval za svého života, obětovaného druhým, často sám opomíjel jídlo, spával na zemi či na stupni oltáře, když postoupil lůžko poslednímu příchozímu: říkal, že by chtěl „umřít vestoje“. Patří mu díla intelektuální lásky (školy, tisk, kázání, pro boj s náboženskou nevědomostí a „osudovými ideologiemi“); apoštolské lásky (farnosti, oratoře, mládežnická centra, lidové misie, zahraniční misie), a hmotné lásky (Malá Cottolenga, charitní domy, nemocnice, hospice, koleje, sirotčince, centra pro válečné invalidy, školy pro méně chápavé, leprosária, domy pro mladé dělníky (srv. A. Gemma, Don Orione, un cuore senza confini, str. 472). Liturgie Slova této mše svaté ke cti světce nám předkládá nejvznešenější stati Nového zákona o lásce. V 1. čtení svatý Pavel při svém posledním a působivém setkání se staršími církevní obce v Efezu, shrnuje to, co mezi nimi vykonal s naprostou nezištností, bez chamtivosti, pracoval, aby nebyl nikomu přítěží, stále si vědom Ježíšových slov: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Skt 20,35). Tak don Orione hledal tuto radost: „Potřebuji, Pane, tvou radost, radost … co nás i všechno přesahuje: nezměrnou radost!“ Ve II. čtení, vzatém z I. listu Korintským, sv. Pavel pronáší „hymnus lásky“, jemuž v literatuře žádného věku není rovna. Namísto toho, aby hledal světskou moudrost, Pavel této komunitě připomíná, že život bez lásky není ničím; to, co má cenu je pouze altruistická, nezištná a nezaujatá láska, jakou je agapé, jež pochází od Boha, protože Bůh nás jako první miloval bláznivou láskou, a i přesto, že jsme byli jeho nepřátelé, dal nám svého Syna, který se ponížil, zřekl sám sebe a vydal až k smrti na kříži, aby z nás učinil Boží syny. Dnes, kdy se v Itálii slaví slavnost Nanebevstoupení, tato Ježíšova nezměrná láska k nám je odměněna nebeským Otcem, který přijímá Syna, aby ho posadil na trůn své slávy v ráji; a Syn mu jde vstříc, jak pějí některé starobylé liturgické hymny, ukazuje mu své rány na rukou a v boku, rány lásky, která vykoupila svět. Jestliže On nás tolik miloval, musíme se milovat navzájem i my: láskou trpělivou, vlídnou, přející, láskou, která všechno pomíjí, všemu věří, nad ničím nezoufá, všechno vydrží (srv. 1Kor 12,47). Svatý Pavel žádá hrdinství lásky a jeho slova jsou jako portrét dona Oriona, který napsal: „Ať nikdy nezapomínám, že služba, která mi byla svěřena je službou milosrdenství, a pro své hříšné bratry ať používám aspoň špetku oné neúnavné lásky, kterou jste, ó velký Bože, tolikrát použil vůči mé duši“. Proto odpouštěl všechno a všem, zvláště těm, kdo vrhali stíny na jeho kongregaci; chodil za těmi nejchudšími z chudých; vůči všem projevoval trpělivost, porozumění, náklonnost, s úsměvem na své drsné tváři velkých očí, dávaje tolika odpůrcům znovu nalézat důvěru v Církev. Do křesťanského obsahu dokonce přetvořil tehdejší demagogická prohlášení, jako např. „proletáři všech
zemí, povstaňte“, kde napsal: „Povstaňte! … Ve jménu Ježíše Krista, který se narodil chudý, chudě žil a chudý zemřel; který žil mezi chudými, který pracoval jako vy, miloval chudé a ty, kdo pracovali v Kristově jménu, odbila hodina vašeho povstání“.. V kolika znovu zažehl nostalgii po Kristu a dobrotou a vlídností je přivedl k správnému jednání. A don Orione dokázal podstoupit tolikerá hrdinství, kdy doslova aplikoval evangelium, které jsme slyšeli: „Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mě jste učinili“ (Mt 25,40). Dynamit lásky se pro něj rodil z úsilí sloužit Kristu v maličkých, v mladých, v nemocných, ve vyděděných, jak to činili jeho velké vzory, Don Bosco a Cottolengo. Stejně jako poslední jmenovaný, mohl don Orione říci: „Chudí jsou našimi pány“. Jeho obětování se pro lidskou bídu se rodilo ze skutečnosti, že viděl v trpících tvář Krista ukřižovaného.
Milovaní bratři a sestry. Řekl jsem vám to, co znáte líp než já. Jen jsem prolistoval ono „srdce bez hranic“, jakým byl don Orione. Jeho činnost, jeho učení, jeho touhy zahrnují všechny horizonty Církve. Kromě lásky, vynikal pokorou a nepatrností, zjevnou i ze samotných názvů, které si vybral: maličké – pro jeho Dílo Boží Prozřetelnosti; maličká pro jeho Cottolenga; to proto, že chtěl stále žít ve stínu svého milovaného Ježíše, jak se modlil: „Žijme v Ježíši! Ztraceni v jeho Srdci, planouce láskou. Maličcí, maličcí, maličcí: prostí, pokorní, sladcí“. Nadto jeho úcta k Panně Marii by si sama zasloužila jednu homílii, jak byla synovská, něžná, konkrétní. Don Orione stavěl Marii do středu svých činností, jí budoval či opravoval kostely a monumentální svatyně, mezi nimi i tuto, kde odpočívá, očekávaje své vzkříšení. Zřítelnicí jeho očí byli opět kněží, které chtěl formovat ve svých domech: v tomto Roce kněží by se mělo mluvit jen o tomto tématu. Konečně, don Orione miloval papeže jedinečnou, výlučnou, až do písmene poslušnou láskou: také
tady, nám má mnoho co vážného říci dnes, kdy někteří si osobují právo kritizovat počínání papeže, zatímco světec se vždy nechával vést velkou, hrdinnou láskou k papeži: bez této „papežské“ pečeti, jak říkával, jej nelze pochopit; a papežové, jako Lev XIII., sv. Pius X., Pius XII., a až podnes, si jej vážili a povzbuzovali ho.
Ve světě, co zmírá nedostatkem lásky, a který se stal netečným k utrpení, Don Orione nám dává znovu objevit a žít Kristovu lásku. Svým synům, kteří dnes stojí před tolika podobnými situacemi, možná i smutnějšími, než byly ty za jeho doby, ať už z důvodu přírodních katastrof rozměrů tehdy nepoznaných, tak pro opuštěnost, v níž žijí osoby osamocené a vydírané – uprchlíci, cizinci, načerno pracující, postižení, oběti dosud nevyléčitelných nákaz – On učí, že jediným lékem, jak je pozvednout je Kristova láska. A po nás všech žádá, abychom na první místo stavěli lásku, abychom konali dobro, vždy, a nikdy zlo, ba co víc, abychom zlo přemáhali dobrem, fantazií lásky, vlídností jednání, s úsměvem, když nic jiného nelze udělat, vždy a stále se inspirovat láskou Kristovou. O tomto svátku Nanebevstoupení Páně, kde Kristus vládne a ukazuje nám, jak nás miloval, nám do Orione opakuje: „Žijme pro Ježíše!/ Všichni a všechno pro Ježíše;/ nic kromě Ježíše,/ nic, co byl nebyl Ježíš,/ co by nevedlo k Ježíši,/ co by nedýchalo Ježíšem! Milovaní, tak ať se stane, vskutku tak budiž!
APOŠTOLSKÁ CESTA NA KYPR
(Benedikt XVI. při generální audienci, 8. června 2010 na náměstí sv. Petra v Římě)
Dnes bych se rád zmínil o své apoštolské cestě na Kypr, kterou lze z mnoha hledisek klást do souvislosti s těmi předešlými do Svaté země a na Maltu. Díky Bohu, dopadla tato pastorační návštěva velmi dobře a šťastně dosáhla svých cílů. Již sama o sobě byla historickou událostí. Ještě nikdy předtím totiž římský biskup nenavštívil tuto zemi, jež byla požehnána apoštolskou prací svatého Pavla a svatého Barnabáše a je tradičně považována za součást Svaté země. Ve šlépějích apoštola národů jsem se stal poutníkem evangelia především proto, abych upevnil ve víře malá, ale vitální katolická společenství tohoto ostrova, a povzbudil je, aby pokračovala v cestě k plné jednotě mezi křesťany, zejména s pravoslavnými bratry. Zároveň jsem chtěl v duchu obejmout všechny národy Blízkého Východu a ve jménu Páně jim požehnat a vyprošovat u Boha dar míru. Zakusil jsem srdečné přijetí, kterého se mi dostávalo všude, a rád využívám této příležitosti k tomu, abych znovu vyjádřil svou hlubokou vděčnost v první řadě maronitskému arcibiskupovi Kypru, mons. Joseph Soueifovi, a Jeho blaženosti mons. Fouad Twalovi a jejich spolupracovníkům, jejichž apoštolského působení se velice cením. Moje hluboké uznání patří také posvátné synodě Kyperské pravoslavné církve, obzvláště Jeho blaženosti Chrysostomovi II., arcibiskupovi Nové Justiniány a celého Kypru, jehož jsem mohl bratrsky obejmout, jakož i prezidentovi republiky, všem občanským představitelům a těm, kteří se různými způsoby chvályhodně přičinili o zdařilý průběh této mojí pastorační návštěvy. Začala 4. června ve starobylém městě Pafu, kde jsem se cítil obklopen atmosférou, která vyjadřovala jakousi vnímatelnou syntézu dvou tisíce let křesťanských dějin. Tamější archeologické vykopávky jsou znamením starobylého a slavného duchovního dědictví,
které si dosud uchovává svůj mocný vliv na život této země. U kostela svaté Kyriaka Chrysopolitissa, pravoslavného místa kultu, které mohou využívat také katolíci a anglikáni a které se nachází uprostřed archeologických vykopávek, se konala působivá ekumenická bohoslužba. Spolu s pravoslavným arcibiskupem Chrysostomem II. a představiteli arménské, luteránské a anglikánské komunity jsme bratrsky potvrdili své vzájemné uznání a nevratné ekumenické úsilí. Tyto pocity jsem poté sdělil jeho blaženosti Chrysostomovi II. na srdečném setkání v jeho rezidenci, kde jsem také konstatoval, jak mocně je Kyperská pravoslavná církev spojena s osudy tohoto lidu, jenž s vděčností uchovává v blahé paměti arcibiskupa Makaria III., jenž je všeobecně pokládán za otce a dobrodince národa, a kterému jsem také vzdal hold krátkým zastavením u jeho památníku. Toto zakořenění v tradici nebrání pravoslavné církvi, aby se společně s katolickou komunitou rozhodně zasazovala o ekumenický dialog, jenž je oboustranně živen upřímnou touhou po znovu nastolení plné a viditelné jednoty mezi církvemi Východu i Západu. Druhou etapu návštěvy jsem zahájil 5. června v Nikósii, hlavním městě ostrova, návštěvou prezidenta republiky, který mne přijal s velkou laskavostí. Na setkání s občanskými činiteli a diplomatickým sborem jsem poukázal na důležitost zakládat pozitivní legislativu na etických principech přirozeného zákona a prosazovat tak morální pravdy ve veřejném životě. Byl to apel na rozum, založený na etických principech a obsahující náročné zásady pro dnešní společnost, která často již neuznává kulturní tradici, na níž je založena. Bohoslužba slova, která se konala na základní škole svatého Marona představovala jeden z nejpůsobivějších momentů setkání s katolickým společenstvím Kypru v jeho maronitské a latinské složce, a umožnila mi poznat zblízka apoštolskou horlivost kyperských katolíků. Ta se vyjadřuje také prostřednictvím výchovného a sociálního působení v desítkách institucí, které slouží celé společnosti a váží si jich vládní představitelé, jakož i veškerá populace. Byl to radostný a sváteční moment, oživený nadšením mnoha dětí a mladých. Nechyběl také vzpomínkový aspekt, který mi umožnil s pohnutím vnímat duši maronitské církve, která právě letos slaví 1600 let od smrti svého zakladatele, svatého Marona. V této souvislosti byla obzvláště významná přítomnost některých maronitských katolíků ze čtyř vesnic ostrova, kde jsou křesťané lidem, jenž trpí a doufá. Projevil jsem své otcovské porozumění jejich touhám a očekáváním. Při této bohoslužbě jsem mohl obdivovat apoštolské nasazení latinské komunity, vedené péčí latinského Jeruzalémského patriarchy a pastorační horlivostí menších bratří ze Svaté země, kteří slouží tamějšímu lidu s nepolevující velkorysostí. Katolíci latinského ritu, kteří jsou velmi aktivní v charitativní oblasti, věnují zvláštní pozornost pracujícím a těm, kteří se ocitli v nouzi. Všechny katolíky, latinské i maronitské, jsem ujistil, že na ně pamatuji v modlitbě, a povzbudil je, aby dosvědčovali evangelium také prostřednictvím trpělivého úsilí o vzájemnou důvěru mezi křesťany a nekřesťany, aby byl budován trvalý mír a harmonie mezi národy. Výzvu k důvěře a naději jsem zopakoval během mše svaté, slavené ve farnosti Svatého kříže za přítomnosti kněží, zasvěcených osob, jáhnů, katechetů a exponentů laických sdružení a hnutí tohoto ostrova. Na pozadí reflexe o mystériu kříže jsem se pak s upřímnou výzvou obrátil ke všem katolíkům Blízkého Východu, aby navzdory velkým zkouškám a dobře známým těžkostem nepodléhali neútěše a pokušení emigrovat, neboť jejich
přítomnost v tomto regionu je nezastupitelným znamení naděje. Ujistil jsem zejména kněze a řeholníky o srdečné a intenzivní solidaritě celé církve, jakož i nepřetržité modlitbě k Pánu za to, aby jim nadále pomáhal být živou a usmiřující přítomností. Vrcholným momentem apoštolské cesty bylo zajisté předání Instrumentum laboris zvláštního zasedání biskupské synody o Blízkém Východě. Došlo k tomu v neděli 6. června ve sportovním paláci v Nikósii na závěr slavnostní eucharistické liturgie, které se účastnili patriarchové a biskupové různých církevních společenství Blízkého Východu. Účast Božího lidu byla jednomyslná „s hlasitým jásotem a chvalozpěvem ve svátečním průvodu“, jak praví Žalm 42 (42,5). Zakusili jsme to konkrétně také díky přítomnosti mnoha imigrantů, kteří představují významnou skupinu v katolické populaci ostrova, do níž se bez potíží integrovali. Společně jsme se modlili za duši zesnulého biskupa Liugi Padoveseho, předsedy biskupské konference Turecka, jehož nenadálá a tragická smrt nás naplnila zármutkem a zděšením. Téma synodálního zasedání o Blízkém Východě, které se bude letos v říjnu konat v Římě, hovoří o společenství a otevření vůči naději: „Katolická církev na Blízkém Východě: společenství a svědectví“. Tato významná událost bude setkáním katolického společenství této oblasti v různosti jeho ritů, ale zároveň ve snaze o obnovu dialogu a odvahy do budoucnosti. Bude proto provázeno upřímnou modlitbou celé církve, v jejímž srdci Blízký Východ zaujímá zvláštní místo, protože právě tam se dal Bůh poznat našim otcům ve víře. Nicméně, nebude chybět ani pozornost dalších subjektů světového společenství, zvláště protagonistů veřejného života, pozvaných k účasti na trvalém úsilí o to, aby tento region mohl překonat situace utrpení a konfliktu, jimiž je doposud sužován, a nalézt tak konečně mír ve spravedlnosti. Těsně před svým rozloučením s Kyprem jsem navštívil také maronitskou katedrálu v Nikósii, kde byl přítomen rovněž antiochijský patriarcha Maronitů kard. Pierre Nasrallah Sfeir. Opět jsem vyjádřil svou blízkost a hluboké porozumění všem společenstvím starobylé maronitské církve na tomto ostrově, k jehož břehům maronité přicházeli v různých dobách a byla zde často těžce zkoušena věrnost jejich specifickému křesťanskému odkazu, jehož historické a umělecké památky představují kulturní poklad celého lidstva. Drazí bratři a sestry, vrátil jsem se do Vatikánu naplněn vděčností k Bohu a s pocity upřímného uznání a vážnosti k obyvatelům Kypru, kteří mi dali pocítit svou pohostinnost a porozumění. Na ušlechtilé kyperské půdě jsem byl svědkem apoštolského působení různých tradic jediné Kristovy církve a cítil jsem takřka jednohlasný tlukot mnoha srdcí. Právě tak, jak to vyjadřovalo téma této cesty: „Jedno srdce, jedna duše“. Kyperská katolická komunita ve svém maronitském, arménském a latinském výrazu se nepřetržitě snaží být jedním srdcem a jednou duší jak dovnitř, tak navenek ve svých srdečných a konstruktivních vztazích s pravoslavnými bratry a dalšími křesťany. Kéž kyperský lid a další národy Blízkého Východu spolu se svými vládami a představiteli různých náboženství společně vytvářejí pokojnou budoucnost v přátelství a bratrské spolupráci. Modleme se, aby na přímluvu Nejsvětější Panny, Duch svatý tuto apoštolskou cestu obdařil plody, a na celém světě oživil misijní poslání církve, založené Kristem, aby hlásala všem národům evangelium pravdy, lásky a pokoje.
SVATÍ ŘÍMSKÉHO KÁNONU /podle Johany Bronkové, redaktorka české sekce vatikánského rozhlasu/
Římský kánon, neboli velká eucharistická modlitba církve, zůstal v podstatě nezměněn od doby Řehoře Velikého (590-604), tj. od konce 6. století. Některé jeho části lze vystopovat až do poloviny 3. století, kdy latina začala v Římě definitivně vytlačovat řečtinu, co by liturgický jazyk. Obsah sahá do dob apoštolských. Vypravíme se tedy na pouť k základům naší křesťanské tradice, na pouť po cestě vydlážděné téměř dvoutisíciletou modlitbou, k níž od počátku patří také svědectví. Proto do velké eucharistické modlitby církve patří na prvním místě Maria, Matka Boží, a dvanáct apoštolů. Ačkoliv by jistě bylo možné mnoho mluvit o jejich výsadní roli, necháme je pro tentokrát stranou, a věnovat se budeme jménům, která dnes některým mohou znít cize. Po výčtu apoštolů přichází na řadu skupina dvanácti světců. Jejich počet není náhodný. Číslo 12 symbolizuje univerzálnost Kristovy církve – která do všech čtyř světových stran šíří víru v trojjediného Boha. Proto také na starých mozaikách najdeme znázornění nebeského Jeruzaléma, obrazu církve v její úplnosti, jako ohrazené město nad čtvercovým půdorysem. Každá z hradebních zdí má tři brány, protože do Beránkova města mají přístup národy východu, západu, severu i jihu skrze křest ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Každá z bran pak je založena na vzácných kamenech, nesoucích jména apoštolů. Ti nejen rozsévají Boží slovo, ale víru v Krista zpečetili krví a stali se tak základy církve, která je nazývána apoštolská. Právě prolití krve pro Krista spojuje také světce, kteří ve výčtu následují. Je jich dvanáct pět papežů a pak po jednom zástupci biskupů, jáhnů a pět laiků. Prvním z nich je sv. Línus.
LÍNUS Po svatém Petrovi přejímá klíče Božího království Línus, a stává se tak prvním italským papežem. Pocházel z toskánské Volterry – jak říkají různí badatelé, včetně významného historika 16. století Cesara Baroniho. K nim se připojil i papež Pavel VI., který při generální audienci v bazilice sv. Petra, 24. září 1964, řekl: „Máme mezi námi skupinu z Volterry … sesterské diecéze … Ano, tento titul jí náleží, protože ve svatém Línovi dala Církvi bezprostředního Petrova nástupce, druhého papeže“. O svatém Línovi toho mnoho nevíme. Neznámá zůstávají data jeho narození, smrti, mládí i studií. Jeden z Otců Církve, Irenej z Lyonu (II. století), píše, že Petr a Pavel svěřili Línovi významnou odpovědnost, a že Pavel citoval právě jeho v druhém listu Timoteovi: „Pozdravuje tě Eubulos, Pudens, Línus, Klaudia a všichni bratři“ (2Tim 4,21). Poté, co jej rodiče poslali do Říma, mohl totiž Línus zaslechnout radostnou zvěst evangelia, s níž sem přicházel Kníže apoštolů, a stal se horlivým křesťanem. Jeho ctnosti, vědění a horlivost učedníka přivedly sv. Petra k tomu, že ho posvětil na kněze a vybral si ho jako společníka pro své apoštolské cesty. Podle církevní tradice k tomuto svěcení mělo dojít, když se Petr ubíral do Jeruzaléma, aby tam předsedal koncilu, a Lína nechal v Římě jako svého vikáře. Po návratu do Říma svěřil Línovi významné poslání v Galii, kde biskup
požehnaně působil a svým neúnavným a horlivým hlásáním Krista přivedl mnoho lidí k přijetí křtu. Po vypuknutí Neronova pronásledování se Línus vrací do Říma, aby pomáhal apoštolům Petrovi a Pavlovi, a když tito byli uvězněni, nahradil je v v řízení římské Církve. Víme však, že s křesťany v Římě Línus prožíval časy hrůz. V létě roku 64 zničil požár tři čtvrtiny města, a hlavní podezření padá na císaře Nerona. Ten však reaguje tím, že vrhá podezření na křesťany a dává příkaz k jejich pronásledování. K těmto pak zaznívá povzbuzení svatého Petra v jeho prvním listě: „Vůbec se tomu nedivte, když musíte procházet očistnou výhní … Spíše se z toho radujte, že se tím, stáváte účastni utrpení Kristových“ (1Petr 4,12-13). Provázel zřejmě svého učitele na jeho cestě k mučednictví, a po jeho smrti, za pomoci svatého Marcela a dalších věřících, se postaral o jeho hrob. Tradice říká, že svatý Petr - ze strachu, aby v těchto pohnutých dobách nezůstala Církev bez hlavy, - jmenoval Lína, Kléta, Klementa a Anakléta, jako své nástupce na papežském stolci, pokud by předešlý zemřel, na jeho místo by nastoupil následující. Ještě téhož roku (67) usedl Línus na Petrův stolec. Za jeho pontifikátu došlo k významným událostem: v roce 68 umírá císař Nero (nechává se proklát rukou svého sluhy) a v témže roce dochází k pobití jeho nástupců Galby, který byl brutálně zavražděn na Fóru; Othona, jenž spáchal sebevraždu; Vittelia, kterého Římané zlynčovali. Až s Vespasiánem přichází do Říma v r. 69 řád a mír. V Palestině však vypukla vzpoura proti římské nadvládě: „Židovská válka“, která skončila v září r. 70 zničením Jeruzaléma, který byl v obležení Titových vojsk (Vespasiánův syn), přičemž byl vypleněn a zničen chrám: zdrcující události pro židy i pro křesťany, a pro mnohé znameními světových katastrof, jež bezprostředně předcházejí konci světa.
Diakonie J. E. Giovanniho kardinála Coppy je zasvěcena sv. Línovi.
Línus je povolán, aby v devítiletém pontifikátu povzbuzoval věřící a ukazoval jim cestu v naukovém zmatku, vyvolaném sektářskými skupinami. On musel držet Církev v jednotě v uragánu této doby, dává jí „strukturu“ : víme, že například jmenoval biskupy a kněze, a stanovil pravidla společné praxi víry (připisuje se mu vydání směrnice, stanovující ženám, že musí být přítomny eucharistii s pokrývkou hlavy). Svatému Línovi se připisují zázraky a vypráví se, že právě po jednom takovém zázraku byl obviněn z urážky bohů, uvězněn a poté sťat.
CLETUS Druhým nástupcem apoštola Petra byl jistý Cletus. Alespoň tak to stojí v řadě papežů v římském kánonu. Jeho pravé jméno však vyvolávalo pochyby v minulosti dávné i nedávné. V některých starých seznamech římských papežů, jako Liberinánský katalog, Liber pontificalis nebo Martyrologium Hieronymianum se totiž vedle Cleta objevuje ještě jakýsi Anacletus. Proti tomu sv. Ireneus z Lyonu (Adv. haer., III, 3, in PG VII, col. 849), Eusebiovy církevní dějiny (Hist. Eccl., III, 13, in: PG, V, col. 6) i prastará forma římského kánonu, zdvojení osob popírají. Také novodobá kritika posléze dospěla k tomu, že jde o jedinou osobu a že jméno Cletus je nejspíš zkrácenou formou původního Anacletus. Proto v papežské ročenky – Annuario pontificio – už od roku 1947 uvádějí oficiálním platném seznamu papežů pouze jednu osobu. Papež Anacletus či Cletus stál v čele římské církve zhruba v 80 letech 1. století (Eusebius 79-90; Annuario Pontificio 80-92). Doba to byla velmi pohnutá. Zažil střídání císařů Vespasiána a Tita, i nástup Domitiána, který později rozpoutal jedno z nejkrvavějších pronásledování křesťanů (vyvrcholilo až po Cletově smrti, v roce 95). Petrovy loďky se ujímal pravděpodobně krátce po té, co výbuch Vesuvu 24. srpna 79 pohřbil Stabie, Herculaneum a Pompeje, města, ve kterých žily nemalé křesťanské komunity. V císařském sídelním městě se mezitím z pokladů vypleněného Jeruzaléma dokončoval Fláviovský amfiteátr – neboli Koloseum – a v roce 85 byl otevřen další impozantní podnik pro chlácholení senzacechtivých Římanů – Domitiánův stadion, jehož půdorys dnes kopíruje Piazza Navona. K jeho působení nelze říct víc než nám zachovala tradice zaznamenaná v Liber pontificalis. Podle ní papež Cletus vysvětil 25 kněží a ustanovil, že mají být nakrátko ostříhaní. Kromě toho uctil památku apoštola Petra – nad místem jeho pohřbu vybudoval první náhrobek. V jeho blízkosti Vatikánském pahorku byl také pohřben, když sám vydal svědectví krve pro Krista. Památku Sancti Cleti Papae et martyris slaví římská církev 26. dubna.
KLIMENT „Po Anaklétovi, třetím následujícím po Apoštolech, nastoupil Kliment. Také Kliment viděl blahoslavené Apoštoly a stýkal se s nimi. V jeho uších ještě zněla kázání Apoštolů a před očima měl jejich tradici. A nebyl sám, neboť v jeho době žili ještě mnozí, vyučení od Apoštolů. Za Klimenta došlo k velké roztržce mezi bratry z Korintu; římská církev jim napsala velice rázný list, kterým je volala k pokoji a k oživení víry a tradice, kterou
nedlouho předtím obdrželi od Apoštolů.“ Tak píše o třetím Petrově nástupci sv. Irenej (Adv. Haer., III, 3,3) 70 let po Klimentově smrti. Jeho výpověď se navíc shoduje se svědectvím Egesippa, muže který pobýval v Římě v polovině 2. století a zažil ještě Klimentovi současníky (Eusebius, Hist. Eccl. V,4; IV,22; III, 16). Podle chronologie stanovené Eusebiem stál Kliment v čele římské církve v 90. letech 1. století (Eusebius 92-101; oficiální chronologie 92-99). O životě sv. Klimenta se mnoho neví. I letmý pohled na jeho list rozhádaným křesťanům do Korinta udivuje mimořádnou znalostí starozákonních textů. To vedlo badatele k názoru, že Kliment nebyl pohanského nýbrž židovského původu. Někteří se domnívají, že šlo o syna některého z propuštěnců císařského dvora, tedy otroka, který dostal svobodu. Origenes (De pricipiis, II, 3,6) ztotožňuje Klimenta s mužem, jehož připomíná sv. Pavel v listu Filipanům (4,3), což bylo přijato do liturgických textů na svátek sv. Klimenta 23. listopadu. Z dalších údajů o jeho životě lze za přesnou informaci považovat snad jen Eusebiův údaj o jeho smrti v třetím roce vlády císaře Trajána, tedy v roce 101.
J. E. Tomáš kardinál Špidlík S.J., při eucharistii v bazilice sv. Klimenta v Římě, Peregrinatio ad limina Apostolorum, 11. 6. 2007.
Nejasnosti jsou ovšem kolem způsobu jeho smrti. V nejstarších zprávách totiž není řeč o tom, že by byl mučedníkem. Na druhou stranu tradice, která naopak Klimenta co by mučedníka uctívá, je poměrně velmi stará a v Římě zakořeněná. Podle řecké tradice, zaznamenané v legendicky vyznívajících aktech, Kliment pokřtil přes 400 vysoce postavených Římanů spojených s císařským dvorem. Za to byl poslán Trajánem do vyhnanství na Krym. Jeho misijní úspěch ale pokračoval. Nejenže byl těšitelem a divotvůrcem mezi křesťany odsouzenými k práci v mramorových dolech ve městě Chrsoneso, ale obracel místní obyvatelstvo a dal podnět ke stavbě 75 kostelů. Zprávy o
tom se donesly do Říma a císař nařídil, aby byl Kliment vržen do moře s kotvou na krku. Moře pak prý každý rok v den výročí smrti ustupovalo o dvě míle a odkrývalo svatyňku, ve které věřící mohli uctívat tělo mučedníka. Na druhou stranu není důvod nevěřit svědectví sv. Cyrila, který se v roce 868 na Krym vydal evangelizovat Chazary a přivezl odtud do Říma Klimentovy relikvie, pohřbené i s kotvou, o níž mluví legenda. Papež Hadrián II. je pak uložil do oltáře v bazilice sv. Klimenta spolu s ostatky sv. Ignáce Antiochijského. Nejdůležitějším zachovaným dědictvím sv. Klimenta papeže je jeho list Korinťanům, o jehož autenticitě se nepochybuje. Sepsal ho patrně kolem roku 97 jako reakci na nepokoje v korintské křesťanské komunitě, kde se někteří mladší členové vzbouřili proti svým presbyterům a svévolně je sesadili. Kliment v obsáhlém listu shrnuje základy křesťanské víry, napomíná a výslovně popisuje hierarchický řád v církvi jako ustanovený Kristem. Z historického hlediska obsahuje významná svědectví o mučednické smrti sv. Petra a Pavla za Nerona, o detailech korintského sporu, o liturgické modlitbě i o vztahu k veřejné moci, za kterou se modlí. Klimentův list do Korinta mluví o církvi jako o tělu Kristově (46,7), jehož údy mají různé funkce (47). V Kristu má také původ hierarchie (42), složená s biskupů, zvaných také presbyteři, a s jáhnů (42; 44, 1-2). Z listu také zřetelně vystupuje výsostné postavení římské církve, vědomí její odpovědnosti, z které plynou ovšem také požadavky. Kliment žádá poslušnost a hrozí neposlušným. Tyto pasáže tentokrát nechme stranou a poslechněme si úryvek z jeho modlitby, která začíná ve 49. kapitole Listu do Korinta: „Ty jsi otevřel oči našeho srdce, abychom poznali tebe, jediného nejvyššího na výsostech nebes, svatého, který dlí mezi svatými, který pokořuje násilnost pyšných, mění plány národů, povyšuje pokorné a ponižuje pyšné. Ty, který obdarováváš i bereš, život odnímáš i dáváš, jediný dobrodinče ducha a Bože všeho těla, který zkoumáš propasti, pozoruješ činy lidí, který pomáháš těm, kdo jsou v nebezpečí a zachraňuješ zoufalé, stvořiteli a ochránce každého ducha, který rozmnožuješ národy na zemi a který jsi mezi všemi vyvolil ty, kdo tě milují skrze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze něhož jsi nás vychoval, posvětil a uctil. Prosíme tě, Pane, buď naší pomocí a oporou…. Ať všechny národy poznají, že ty jsi jediný Bůh, Ježíš Kristus tvůj syn a „my jsme tvůj lid, ovce tvé pastviny.“
SIXTUS Šestého srpna 2008 uplynulo přesně 1750 let od mučednické smrti Sixta II. Po prvních třech papežích, dokládajících pradávnou kontinuitu řady Petrových nástupců, přeskakuje seznam dalších 19 (ba možná dokonce 21, počítáme-li dva sporné pontifikáty Hypolita a Novatiána) a jmenuje jednoho z nejproslulejších mučedníků třetího století – Sixta. Do čela římské církve nastoupil Sixtus II. v obtížné době pronásledování křesťanů. Císař Valerián (253-260) krátce před tím vydal první edikt proti křesťanům, kterým přikazoval účast na oficiálním pohanském kultu a křesťanství vykazoval do soukromí. Všem, kdo by tak nečinili, pohrozil vyhnanstvím. Jak uvidíme, na rozdíl od jiných římských císařů počínal si Valerián dosti systematicky: zaměřil se na likvidaci hierarchie. Jednou z prvních obětí se stal papež Štěpán I., podle tradice zachycené v Liber Pontificalis byl sťat císařskou gardou (pretoriány) při bohoslužbě.
Sixtus tedy nastupoval ke kormidlu Petrovy loďky s reálnou vyhlídkou na to, že jej potká stejný osud jako jeho předchůdce. S pronásledováním křesťanů souvisely i hlavní starosti, které mu zanechal Štěpán I. Řím vedl spor s africkými a maloasijskými církvemi o tom, zda znovu křtít odpadlíky. Sixtus se stavěl za mírnější jednání než jeho předchůdce, který se rozešel s oponenty ve zlém. Stejně jako on nicméně zastával názor, že se křestní obřad nemá u navracejících se heretiků opakovat. Na začátku roku 258 vydal Valerián nový edikt, ve kterém paušálně odsoudil k smrti stětím všechny biskupy, kněze a jáhny. Jeho text známe díky listu sv. Cypriána z Kartága, který se rovněž měl stát obětí Valeriánova pronásledování, jinému africkému biskupovi Successovi (PL, IV, col 430). U něho najdeme také zprávu o smrti Sixta II. Popisuje, jak 6. srpna roku 258 shromáždil svou církevní obec v na hřbitově sv. Kalixta při Via Appia. Právě seděl na svém stolci a promlouval k zástupu, když byl znenadání napaden skupinou vojáků. Není zcela jisté, zda ho popravili bez soudu nebo zda byl nejprve postaven před soud, a pak znovu odveden do katakomb a popraven na místě, kde byl přistižen. Papež Damasus o sto let později umístil na Sixtův hrob epitaf, který může být interpretován oběma způsoby. Sixtovo tělo bylo uloženo v Kalixtových katakombách, v tzv. papežské kryptě. Během třetího století se totiž stala místem, kde očekávají vzkříšení těla devíti římských biskupů. Do krypty byl přenesen také papežský stolec, na němž byl sťat. Přestože archeologové neobjevili původní nápis na Sixtově hrobě, jeho přítomnost je doložena celou řadou nápisů vyrytích do měkkých tufových stěn katakomb a dosud čitelných v přilehlých prostorech. Spolu s papežem byli popraveni také čtyři jáhni: Januarius, Vincentius, Magnus a Stephanus, a další dva – Felicissimus a Agapitus, je následovali ještě téhož dne. Sedmým a posledním z římských jáhnů byl sv. Vavřinec, upálený jen o čtyři dny později. Vzhledem k tomu, že v prvních staletích býval římský biskup zpravidla vybírán mezi jáhny, nikoli presbytery, zůstal Petrův stolec po Sixtově smrti celý rok neobsazen. Nejstarší kostel zasvěcený v Římě sv. Sixtu II. stojí na Via Appia u Antoniánových lázní. Dodejme ještě, že císař Valerián se dočkal neslavného konce. V roce 260 prohrál s Peršany bitvu u Edessy a byl zajat. Nelze potvrdit, zda zemřel skutečně tak potupně, jak ve 4. století popsal Lactatius ve svém pojednání „O smrti pronásledovatelů“ (De mortibus persecutorum). Podle něj totiž, perský král Sapor, Valeriánův přemožitel, používal císaře nejprve jako podnož při nasedání na koně, a posléze jej dal zabít, svléci z kůže a vycpat. Perské prameny dokládají jen tolik, že pokořeného vládce Římanů notně používal k mocenské propagandě. O jeho konci mlčí.
KORNÉLIUS Necelé tři roky vlády císaře Decia (249-251) přinesly pro křesťany jednu z nejtěžších zkoušek. Hlubokou krizi římského imperia, oslabovaného výpady barbarů a ekonomickým úpadkem, chtěl tento císař vyřešit politikou restaurace, včetně podpory tradičního římského náboženství. Všem občanům římské říše Decius nařídil obětovat státním božstvům. Kdo tak učinil, obdržel libellus, potvrzení o splněné povinnosti. Mezi prvními oběťmi císařského nařízení byl v lednu roku 250 papež Fabián. Jeho mučednická smrt a kruté pronásledování velelo sečkat s volbou nástupce. Teprve když císař odjel na válečné tažení, z kterého se už neměl vrátit, sešlo se v Římě 16 biskupů a v březnu roku 251 zvolilo papežem Kornélia. Sv. Cyprián s Kartága podotýká, že Kornelia podpořilo
„svědectví téměř všeho kléru, hlasování těch, kdo se sešli, příznivý názor starších presbyterů a lidí dobré vůle.“ (sv. Cyprián, Ep. IV, 24) Čas pronásledování ovšem není jen dobou vnitřního růstu a hrdinství mučedníků, ale snadno se stává také dobou vnitřních rozmíšek a rozkolů. Svědčí o tom právě naše období. Zatímco byl papežský stolec neobsazen, prosadil se jako vůdčí osobnost mezi římskými presbytery jistý Novatián. Zklamán tím, že nebyl zvolen papežem, neváhal dát se za takového zvolit skupinou svých přívrženců – a jeho svěcení se stalo počátkem prvního vážného schismatu, které se v církvi vleklo až do 5. století. Větší zmatek než v samotném Římě, kde byla situace poměrně přehledná, způsobily zprávy o dvou papežích ve vzdálenějších provinciích. Již zmíněný kartáginský biskup Cyprián v jednom z listů píše, že předtím, než uznal Kornélia, poslal do Říma dva biskupy, aby se ujistil o stavu věcí. Po té se jednoznačně postavil za Kornélia a Novatiánovo schisma odsoudil. Podpora ze strany sv. Cypriána získala pro Korneliovu stranu stovku afrických biskupů a díky alexandrijskému biskupovi Dionisiovi, se k nim přidali také východní biskupové. V samotné Itálii se papežovi podařilo shromáždit synod šedesáti biskupů. Hlavní problém s přijetím Kornelia vyvstal v syrské Antiochii. Tamní biskup Fabius dával totiž za pravdu Novatiánovi v jedné z hlavních příčin rozkolu. Šlo o přístup k těm, kdo podlehli strachu a obětovali pohanským modlám, jak to požadoval Decius. Říkalo se jim lapsi, tedy doslova ti, kdo uklouzli, pochybili. Novatiáni hlásali, že takovýto odpad od víry je lidsky neodpustitelný a že stejně jako další těžké hříchy – vraždu a cizoložství – ho může odpustit jedině Kristus při Posledním soudu. Kornélius oproti tomu přijal na římském synodu návrh předchozího kartáginského koncilu, že totiž lapsi, odpadlíci, mají být po spravedlivém pokání znovu přijati do společenství církve. Aby přesvědčil pochybujícího antiochijského biskupa, sepsal papež Kornélius obsáhlý list, ve kterém vysvětluje okolnosti své volby a nelegitimní počínání Novatiána. Popisuje také výsledky římského synodu na podzim roku 251. Právě tento list, citovaný částečně v Eusebiových dějinách (Hist. Eccl., VI, 43, 11) obsahuje údaje o římské církvi, ze kterých je možné vytvořit si poměrně přesný obrázek o její podobě v polovině 3. století. Kornelius píše, že ji tvořilo 46 presbyterů, 7 jáhnů, 7 podjáhnů, 42 akolytů, 52 exorcistů, lektorů a ostiariů – totiž kleriků, kteří otvírali a zavírali bránu kostela a pečovali o něj – a dále 1500 vdov a lidí jinak potřebných. Na základě těchto údajů Edward Gibbon odhaduje, že v Římě tehdy mohlo být až 50 tisíc křesťanů. Císař Trebonianus Gallus, který vystřídal Decia po jeho smrti v bitvě u Abritta, rozpoutal další pronásledování křesťanů. Údajně je obvinil z toho, že zatáhli do Říma mor. Nicméně jediným aktem proti křesťanům, o němž máme zprávy, je právě zatčení papeže Kornélia. Byl vypovězen z Říma a vězněn v Centumcellae, v dnešní Civitavecchia, kde zemřel patrně na následky zacházení během transportu – ačkoliv pozdější prameny mluví o popravě. To ovšem nemění nic na tom, že už sv. Cyprián několikrát označuje Kornélia za mučedníka. Latinský nápis CORNELIUS MARTYR najdeme také v katakombách sv. Kalixta, kam byly tělesné ostatky papeže Kornélia přeneseny na konci 3. století. Snad právě k této translaci se vztahuje zpráva sv. Jeronýma (De vir. ill., 67), podle níž papež Kornélius zemřel týž den jako jeho přítel, sv. Cyprián, totiž 14. září. Protože toho dne církev slaví stávtek Povýšení sv. Kříže, připomíná si oba mučedníky pohnutých časů 3. století o dva dny později, 16. září.
Komplet lze objednat v kostele nebo na adrese –
[email protected] (cena 300,-Kč, poštou 350,-Kč).
