ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 9 září Pane, ty jsi mě zajal

ZRNÍČKO Svazek 7, číslo 9

září 2007

Pane, ty jsi mě zajal... Kdo kapituloval před Bohem a dal mu své ANO, dostane často ihned odměnu. Kristus mu dopřává často prožívat radost z toho, že Bůh náleží jemu a on Bohu. Slova jsou příliš slabá, aby mohla objasnit toto laskavé objetí Boží. To pochopí chlapec, který na rozkaz svého Mistra seskočí na živé ulici s kola, protože už nemůže bezpečně jet dále. To pochopí děvče, které muselo rychle odejít z dílny, aby skrylo před svými spoludělnicemi svoji změněnou tvář. To pochopí chlapec, který se nevinně přiznává po schůzce skupiny, že prosil Boha, »aby ho nechal trochu na pokoji«, a mohl se tak účastnit zábavy s přáteli. Není zapotřebí vyhledávat tyto hmatatelné milosti: hlavní je být prostý a umět poděkovat Kristu, když nám je nabízí a vyžít se v těchto šťastných okamžicích, dříve než přijde čas jeho nesmlouvavé přísnosti. »My jsme poznali lásku, jakou Bůh má k nám, a uvěřili isme v ni. Bůh je láska ...« »... A tato láska se zakládá ne snad na tom, že jsme my Boha milovali dříve, ale že on nás miloval...« (l Jan 4, 16 a 10) »Avšak v čem jsem viděl dříve prospěch pro sebe, na to se ted dívám jako na škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu, když to srovnám s oněmi nesmírně cennými dobry, které nám přineslo poznání Ježíše Krista, mého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen ... Běžím k němu a chci uchvátit cenu, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš.« (Fil 3, 7-9 a 12) Pane, ty jsi mě zajal, a nemohu ti odporovat. Běžel jsem daleko, a ty jsi mě pronásledoval. Kličkoval jsem, a ty jsi na mne vyzrál. Ty jsi mě dostihl. Já jsem se bránil. Ty jsi nade mnou zvítězil! Zde jsem, Pane, řekl jsem své ANO zcela zadýchán, přemožen a téměř bez sebe, a třásl jsem se jako poražený, vydaný na pospas vítězi, když jsi se na mne podíval svým pohledem lásky. Už se to stalo, Pane, a nikdy na tebe nezapomenu. V okamžiku jsi mě dobyl, v okamžiku jsi mě zajal. Moje pochybnosti byly smeteny, PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

moje obavy zmizely. Poznal jsem tě, aniž jsem tě viděl, cítil jsem tě, aniž jsem se tě dotkl, pochopil jsem tě, aniž jsem tě slyšel, poznamenán ohněm tvé lásky. Už se to stalo, Pane, a nikdy na tebe nezapomenu. Nyní jsem přesvědčen o tvé přítomnosti a pracuji klidně pod dohledem tvé lásky. Nevím už, co to znamená namáhat se při modlitbě, s tačí mi pozvednout oči, a setkávám se s tvým pohledem. Rozumíme si. Všechno je mezi námi jasné. Všechno je v míru a pokoji. Díky, Pane; v některých okamžicích mě zaplavuješ, jako moře přikrývá celou pláž, anebo mě prudce uchvacuješ jako milý uchvacuje svou milou do náručí. A v tvém zajetí nemohu už dále, musím se zastavit. Zastavuje se mi blahem dech; svět mizí, ty zastavuješ čas. Chtěl bych, aby se minuty prodloužily v hodiny ... Když odcházíš, zanecháváš mě rozohněného hlubokou radostí; nemyslím na nic, jen VÍM, že tobě více náležím, že jsi mě více zajal, že oheň se zvětšil a jsem o stupínek více vězném tvé lásky. Pane, ty ještě vyčisťuješ mé okolí, ale tentokrát jiným způsobem. Ty jsi příliš veliký, ty převyšuješ všechno. Zdá se mi pošetilostí, co jsem dříve miloval, a mé lidské touhy se rozplývají jako vosk na slunci pod žárem tvé lásky. Co mi záleží na věcech! Co mi záleží na blahobytu! Co mi záleží no životě! Toužím jenom po tobě, nechci nic, jen tebe. Vím, že o mně lidé říkají: »Je šťasten!« Ale oni jsou pošetilí, Pane. Neznají tě, neznají Boha a nevědí, že se mu nemůže odporovat. Ty jsi mě zajal, Pane a já jsem si tebou jist. Ty jsi zde a já jásám a zpívám. Slunce zaplavuje všechno a můj život září jako nejkrásnější šperk. Všechno mi připadá snadné, všechno ve mně září. Všechno je ve mně čisté, všechno zpívá a jásá! Děkuji ti, Pane, děkuji! Proč já? Proč jsi vyvolil mne? Raduji se a jásám a pláču radostí. (Michael Quoist)

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Světec na září Jako světce na měsíc září jsme vybrali sv. Melichara Grodeckého. Papež Pius X. blahořečil v roce 1905 tři mučedníky, kteří vešli do historie jako „košičtí mučedníci“: Marka Štěpána Križina, Melichara Grodeckého a Štěpána Pongráce (Pongracz). Všichni tři studovali na jezuitské koleji ve Štýrském Hradci; Pongrác a Grodecký vstoupili do jezuitského řádu. Mladí knězi přišli společně do Košic na východním Slovensku, tehdy téměř úplně protestantských. Při obléhání Košic sedmihradským vévodou Gabrielem Bethlernem (vůdcem vojska byl Jiří Rákoszy) byli všichni tři vydáni košickou městskou radou na žádost Rákoszyho, když slíbil, že nedovolí plenění města. V městě totiž byla většina protestantů a jen asi 200 katolických rodin. Z počátku se s nimi zacházelo dobře, vězněni byli ve vlastní jezuitské rezidenci. Věznitelé se je stále tvrdším způsobem snažili přimět k odpadu od katolické církve. Když se nepoddali, byli mučeni. Když městský popravčí spatřil jejich mrtvá těla, prohlásil: „Tak ztrýznit a zmrzačit bych já nikoho nedokázal, třebaže jsem kat.“

(Podle knihy »Rok se svatými«)

Malé zamyšlení: Pane, tři nevinní zemřeli proto, že někdo pod záminkou „víry“ hledal svůj prospěch. Jaký je můj vztah k víře, k Církvi? Žiji s ní? Znám její potřeby? Dnes se nad tím zamyslím a pomodlím se za potřeby Církve. Amen.

Když tě napadne, že všechno to, co jsi myslel o Bohu, je převrácené a žádný Bůh není, neděs se nad tím. Děje se to všem lidem. Nemysli si však, že tvá nevíra pochází z toho, že Bůh neexistuje. Když už nevěříš v Boha, ve kterého jsi dříve věřil, je to proto, že v tvé víře bylo něco pochybeného a musíš se snažit lépe pochopit, co nazýváš Bohem. Když divoch přestane věřit ve svého dřevěného Boha, neznamená to, že Bůh neexistuje, ale pouze, že není ze dřeva. Lev Nikolajevič Tolstoj


Dobré skutky, které nic nestojí Zvuky Každou vteřinou vnímáme spoustu zvuků, aniž bychom si to mnohdy uvědomovali. Dokonce odborníci tvrdí, že absolutní ticho by nám poškodilo naše uši a že absolutní ticho neexistuje. Lze jej zprostředkovat jen někde v laboratoři. Přesto jste možná na vaší letošní dovolené měli možnost trochu ticha nasát. Napadlo vás však někdy, že slyšíme naopak? Jak naopak? Malý příklad.: Nejdříve uslyšíme bouřku, která je od nás vzdálené několik kilometrů. Po té nám v šumu zvuků jasně brnkne o uši zvuk kovadliny, který k nám doléhá z nedaleké vesnice. Pomalu uléháme do trávy a dál nasloucháme. Už jasně rozeznáváme ševelení příjemného větru, který je všude kolem nás. V tom nás začne velmi silně zneklidňovat bzukot čmeláka, který dělá „nálety“ na naši hlavu. A teprve potom začneme vnímat sebe. Jasně slyšíme zvuk, který je nám nejblíže a který ani nevnímáme. Je to tlukot našeho srdce. Je dobré umět naslouchat sám sobě. Jenom na to v šumu světa někdy zapomínáme, nebo onen krásný zvuk ani neslyšíme. Možná, že naslouchání zvuku – hlasu svého srdce nás přivede blíže i k ostatním. A tak i mimo „sezónu“ dovolených si zkuste udělat „blízké ticho“, naslouchat svému srdci a skrze ně pak…………. (jš)

Děkuji ti za tvůj svět, za stromy, květiny a trávu, za zdravím za ruce, které jsi nám dal, abychom mohli zvedat věci, pohybovat jimi, cítit je. Děkuji za nohy, jimiž můžeme hrát fotbal a běhat. Děkuji za rozum, který jsi nám dal, abychom mohli myslet. Děkuji za oči, jimiž se můžeme dívat, za rty, jimiž můžeme líbat, za jazyk, jímž můžeme mluvit, za srdce, jímž můžeme druhého milovat. Děkuji ti za všechny tyto dobré dary, které jsi mi dal.


Četba na pokračování

Jožkův deník_? 11. JEŽÍŠOVO NAROZENÍ a) Podivná noc Dnes jsem si četl v Bibli, jak vypadaly první Vánoce: V těch dnech vyšel rozkaz od císaře Augusta spočítat celý svět. Tento soupis byl první za vladaře Quirinia v Sýrii. Každý šel do svého města, aby se dal zapsat. Vydal se tedy na cestu i Josef z galilejského města Nazareta do Judska – do Davidova města, které se jmenuje Betlém, aby se dal zapsat s Marií, svou snoubenkou, jež byla v požehnaném stavu. Pocházel totiž z domu a z rodu Davidova. Když tam došli, nadešel čas, aby porodila. I porodila svého prvorozeného Syna, zavinula Ho do plenek a uložila v jeslích. V útulku totiž nebylo pro ně místa. A byli v tom kraji pastýři, kteří v noci střežili svá stáda. Tu se k nim přiblížil anděl Boží a sláva Boží je ozářila, takže se velmi polekali. Ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám totiž narodil Spasitel, Mesiáš a Pán, v Davidově mstě. A toto vám bude znamením: Najdete Nemluvňátko, zavinuté do plenek a uložené v jeslích!“ A hned se přidal k andělu velký zástup nebeského vojska a chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!

b) Učenci na návštěvě A hned jsem četl dál: Když se tedy narodil Ježíš v Betlémě – v Judeji za dnů krále Heroda, hle, přišli učenci do Jeruzaléma z východních zemí a ptali se: „Kde je ten nově narozený židovský král? Viděli jsme totiž jeho hvězdu na východě a přišli jsme se Mu poklonit.“ Když to král Herodes uslyšel, zarazil se nad tím a celý Jeruzalém s ním. Dal svolat všechny velekněze a vykladatele Písma a vyzvídal na nich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu řekli:


V Betlémě, v Judeji – neboť tak psal prorok: „Ty, Betléme, v zemi Judově, naprosto nejsi nejmenší mezi předními městy Judska, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude vládnout mému izraelskému lidu!“ (Mich 5,2) Tu si Herodes tajně povolal učence a vyptal se jich přesně na dobu hvězdy, která se jim ukázala. Pak je poslal do Betléma se slovy: „Jděte a dobře se ptejte po Dítěti! Až je najdete, oznamte mi, abych se Mu šel poklonit i já!“ Když vyslechli krále, vydali se na cestu. A najednou hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až přišla na místo, kde bylo Dítě a zastavila se. Když znovu uviděli hvězdu, velmi se zaradovali. I vešli do domu a našli Dítě s jeho Matkou Marií. Padli na zem a klaněli se Mu. Pak otevřeli své pokladnice a podali Mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. A poněvadž dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, odešli jinou cestou do své země (Mt 2, 1-12). Když Herodes poznal, že ho učenci neposlechli, rozčílil se. Aby Ježíška zcela určitě zabil, dal povraždit všechny malé chlapce v okolí Betléma do dvou let. Avšak Josef s Pannou Marií a s Ježíškem už byli v té době na útěku do Egypta.


c) Nový svět Řekli jsme si s Karlem, že připravíme doma o Vánocích velké překvapení. To bude naše tajemství a nikdo se to nesmí dovědět. Po celý prosinec jsme se na to připravovali. Sháněli jsme laťky, pilky, barvy a lak. Všechno jsme dělali u Karla v kůlně a ve veliké tajnosti, takže jsem o tom ani raději nepsal, aby mi na to nikdo nepřišel a neprozradilo se to! Vyřezáváme B e t l é m! Chceme to oba jako překvapení pod stromeček! Včera jsme už všechno dolepili a nalakovali. Je to skvělé! Pro důstojného pána máme také překvapení. Karlova maminka nám oběma nakreslila na čtvrtku papíru krásný vánoční smrček a my teď zdobíme: každá ranní modlitba je sluníčko na stromku, večerní značíme jako hvězdičku. Mši svatou jako velký křížek a návštěva Pána Ježíše ve svatostánku malý křížek. Dobrý skutek značíme jako modrý čtvereček a každou jedničku ve škole jako červený čtvereček. To mu pak na Štědrý den odevzdáme! A zítra už je Štědrý den! Všichni se těšíme! Máme už prázdniny. Večer půjdeme do kostela pomáhat stavět jesličky. Já ponesu Ježíška, Karel Pannu Marii a Jirka sv. Josefa. Karlův tatínek tam bude zřizovat elektriku, aby byl Ježíšek pěkně v jesličkách vidět! Žijeme teď všichni jako v jiném světě! Náš tatínek včera na takový světlý oblouk napsal: Na zemi pokoj lidem dobré vůle! Je to k jesličkám. Já myslím, že všichni lidé musí mít o Vánocích radost! O Vánocích jsme všichni šťastní a jako jednak rodina!

Ježíš se narodil v Betlémě o půlnoci. Ježíšek je malý chlapeček: spí, neumí mluvit, jeho Maminka ho opatruje… Andělé oznamují jeho narození pastýřům. Ježíšek přichází z nebe, aby žil mezi námi. O Ježíškovi dostali zprávu i pohané. Učenci – svatí tři králové – byli první misionáři radostné zvěsti pro daleké národy. I my máme s Ježíškem seznámit své spolužáky, kteří Ho ještě nepoznali! Vánoce jsou velkým svátkem rodin a dětí. Jsou to také svátky těch, kteří nic nemají a ještě trpí jako Ježíšek. Všichni se musíme mít rádi a pomáhat si jako bratři. Tak to chce Pán Ježíš!


Zapomenutá ctnost trpělivosti Jeden člověk zvědavě pozoroval zrození motýla z kukly. Brouček se kroutil a podnikal nekonečné pokusy se vymanit z obalu, který ho držel ve vězení. Křidélka se stahovala a roztahovala s bolestnou námahou. Člověk se slitoval a prsty kuklu rozlomil, uchopil motýla za křídla a roztáhl je. Motýl však nikdy nevzlétl. Právě ona námaha dostat se z kukly ven učinila jeho křídla silnými. Člověk s dobrým srdcem mu ulehčil v bolesti, ale tím ho odsoudil k plazení. Zdá se, že se děti stávají dospělými stále rychleji. Prezident Italské pediatrické společnosti, Pasquale Di Pietro vysvětluje: „Za posledních deset let práce pozorujeme u mládeže stále „se zrychlující“ dospívání, nebezpečné snížení věku, od něhož se začíná například s konzumací alkoholu či kouřením. Teenageři, kteří chtějí být rychle dospělí, pak zůstávají nedospělými po dobu daleko přesahující jejich věk, a jak ukazují statistiky, jsou věčnými dětmi.“ Náš každodenní život se stal „formulí jedna“: žijeme s nohou na plynu. Velcí i malí zapomněli na onu nádhernou ctnost, jež nazýváme trpělivostí. Trpělivost není ctností pasivního očekávání. Naopak. Rozhodným způsobem uschopňuje ducha a srdce toho, kdo chce budovat něco trvalého. Být trpělivý znamená respektovat rytmus růstu. Aby se dítě později mohlo věnovat potřebným věcem pro život, musí se dlouho a specificky připravovat. Potřebuje, abychom ho učili, jak se oblékat, zavazovat si boty, jíst, umývat se, přecházet ulici; postupně si zvykat na domácí práce, učení, život. Jedná se o věci, kterým se nenaučí ani přemýšlením, ani hubováním či vyhrožováním, proneseným třeba v momentě, kdy se těchto povinností má zhostit. Být trpělivý znamená vysvětlovat a opakovat. Jedno dítě napsalo: „Chci jít do rodiny, kde se více směje a vysvětlují věci.“ Děti mají být podněcovány, sledovány, stimulovány. Každé má však v učení svůj vlastní rytmus. Mnohé děti se zlobí, protože musí dělat věci, kterým nerozumí. Každodenní trpělivost není něčím, co člověka uspokojuje. Spočívá totiž v čekání (slovo, které dnes velmi neradi slyšíme). Mnozí rodiče, zaujatí představou produktivity a efektivity, dělají práci za děti, „aby to bylo rychlejší“. Naopak, každý krok kupředu „vybojovaný osobně“ je krokem vykonaným pro budoucnost. Být trpělivý znamená plánovat po etapách a postupných cílech. Bohužel, malé kroky nejsou uznávány. Je neuvěřitelné, že slyšíme beze studu hovořit o „frustrovaných“ dětech a dospívajících. „Frustrace“ znamená „nespokojenost z toho, že něčeho nebylo obdrženo nebo dosaženo“. Děti i mladí jsou bombardováni třpytivými reklamami, sní o úspěších a dožadují se jich, ale přitom odmítají námahu a snahu se učit. Zároveň je stále obtížnější nalézt osoby, schopné dětem a mladým nabídnout solidní a vysoké cíle. Velmi zřídka potkají „vůdce“, kteří by měli čas a chuť je doprovázet na dlouhé cestě postupného růstu. Kultura, kterou budujeme, vnucuje „snadné“ a okamžitě uskutečnitelné cíle.


Rodiče se musí naučit děti chválit i za ty nejmenší pokroky, povzbuzovat a podporovat je i přes nejistotu a omyly. Být trpělivý znamená i odporovat. Kdo se nenaučí snášet frustrace, tedy s klidem se vypořádávat s překážkami a obtížemi, má jen malou pravděpodobnost, že se v životě realizuje uspokojivým způsobem. Jedním ze základních úkolů rodiče je to, aby se dítě brzy naučilo nenechat se zadusit tisícem malých neúspěchů, které se mu přihodí. Zároveň rodiče musí vydržet reakci dětí na jejich odůvodněná „ne“. Jejich trpělivý odpor se stane dětem páteří. Být trpělivý znamená doprovázet děti ke zralosti, věnovat pozornost tomu, aby se všechny aspekty osobnosti dokázaly sladit. Dětem by se líbilo být více nenucenými, hezčími, jistějšími. Odmítají trpělivost růstu a spokojují se s tím, jak se jeví navenek. Jsou téměř donuceny „napodobovat“, přičemž jejich vzory jsou jim vnuceny všudypřítomným nátlakem médií. Dobří rodiče však dokážou dítě naučit, že pravda vždy vyjde na světlo. (Salesiánský magazín)

Podnikový večírek s vlastní výzdobou Josef Páleník „Tak a nakonec mám pro vás překvapení,“ řekl ředitel na závěr porady. Sundal si brýle, strojeně je položil na papíry před sebou a zkoumavým pohledem si začal měřit podřízené. Když uznal, že ticha již bylo dost, pokračoval: „Za týden si uděláme večírek. Máme co oslavovat. Když se podíváme na výsledky naší práce, vidíme hodnotné a příjemné věci. Nemůžeme být jen stále zahledění do práce.“ V zasedačce to zašumělo spokojeností a úlevou. „Mimo vzpomenutých skutečností,“ pokračoval ředitel, „oslavuje i naše firma malé jubileum.“ „Jaké to je - malé?“ mimoděk vyklouzlo jednomu z referentů z úst. „Končí pětkou, tedy není úplně kulaté,“ ozřejmil ředitel a pokračoval: „Pro utužení kolektivního ducha navrhuji, aby každý z vás přispěl něčím k výzdobě této místnosti. Jakoukoliv maličkostí. Každý předmět je vítán. Uvidíme, co z toho vzejde a co se o sobě díky tomu dozvíme. Už teď se na to těším,“ dodal a poťouchle se usmál. Pátý den v týdnu se v zasedací místnosti už od rána hromadily všelijaké rekvizity: živé i umělé květy, ratanové ozdoby, rozmanité sošky - vkusné i kýčové. Každý přinesl, co uznal za vhodné. Nebo - co mu doma přebývalo? Kdoví. Spolu s přibývajícími předměty se rozšiřoval i repertoár důvodů, proč to či ono někdo přinesl. Nikdo nezkoumal, zda byly pravdivé. Všichni se při tom dobře bavili a to bylo podstatné. Najednou si však kdosi všiml, že Karel stojí jaksi bokem a pod paží tiskne igelitovou tašku. „Tak ukaž, co máš v té tašce? Co jsi přinesl!“ dorážel kolega Igor.


„To, co jsem uznal za vhodné,“ odpověděl Karel. „Možná se vám to nebude líbit, ale vím, kam bychom to měli umístit.“ „No tak vytáhni už to šídlo z pytle,“ dobírali si ho i ostatní, ani ne tak nedočkaví, jako zvědaví. „Není to šídlo, ale…“ řekl Karel a na stůl položil - křížek. „Na zavěšení na zeď,“ řekl klidně. V zasedačce zavládlo ticho - všichni úžasem oněměli. Přetrhla ho až trochu obdivná, trochu zlehčující Igorova replika: „Páni, to tady ještě nebylo!“ „Nebylo a je,“ kontroval Karel a pokračoval: „Nabídka nebo prosba byla přinést cokoliv na výzdobu, a já jsem uvážil, že by nám to zde oživil i kříž. Má někdo námitky?“ Nikdo si netroufal protiřečit. A proč taky. „Zavěsíme ho nade dveře. Nikomu nebude překážet a budeme mít jistotu, že Pán Ježíš zde bude s námi po celý den. I když, on je i tak…“ dodal Karel a vytáhl z igelitky kladívko a hřebíček. Kdo ví, co vířilo v myslích Karlových spolupracovníků, když zatloukal hřebík do zdi nad dveřmi a potom na něj zavěsil ukřižovaného Ježíše. Někteří Karlovi snad i fandili. Nereptali však ani ti, kteří by ho i s jeho artefaktem nejraději vypoklonkovali. Nikdo si netroufl protestovat. Snad byli příliš zaskočeni Karlovou originalitou, nebo měli bázeň před posvátnem, těžko říct. Asi tak trošku jedno i druhé. Postupně se napětí uvolnilo a pro každou ozdobu se našlo správné místo. Nikdo se necítil ukřivděn. Během sobotní oslavy se rozproudila živá zábava. Všichni vesele diskutovali a tancovali a někteří i občas zabloudili pohledem ke kříži nad vchodovými dveřmi. Možná i díky tomu oslava nepřerostla do bujaré bezuzdnosti, i když skončila až nad ránem, neztratila nic ze svého klidného a počestného ducha. Dřív, než se ředitel u dveří s každým zaměstnancem rozloučil, řekl: „Jsem rád, že se nám večírek tak podařil. Těší mě, že jste moji výzvu vzali opravdu vážně. Děkuji vám za všechno, čím jste přispěli k výzdobě. Vytvořili jste tady opravdu komorní atmosféru a určitě jste se při tom i dobře bavili. Oceňuji vaši originalitu.“ Jestli při těch slovech myslel i nebo jen na ten křížek, neřekl. Ale nebylo pochyb, že ho do nich zahrnul. „Po víkendu si můžete přinesené předměty zase vzít zpět domů,“ dodal na závěr. V průběhu následujícího týdne si většina zaměstnanců opravdu vzala své věci zpět domů. Některé však jejich majitelé z různých důvodů zpět nechtěli, a tak zůstaly v zasedačce jako trvalá výzdoba. Ani Karel nespěchal, aby sundal pověšený kříž. A nikdo ani nenaléhal, aby to udělal. A tak se stal součástí zasedací místnosti. Po čase se stal všem tak samozřejmý, jako by tam byl odnepaměti, od postavení budovy. Jen sám ředitel při odchodu z nejbližší porady k němu pozdvihl oči a utrousil: „Kdo ví, co na to řeknou obchodní partneři, když tady budeme spolu rokovat.“ Netroufl si však dát pokyn, aby ho sundali. Možná to ani nechtěl. Jen cítil potřebu okomentovat to částečně tázací a částečně oznamovací větou. Odpověď nedostal. Aspoň ne hned. Další dny se všichni jako by podvědomě svěřili do rukou Ježíše Krista. Toho, který visel nyní už na jejich kříži. (J. Páleník - KN)


Otec a syn …aby obrátil srdce otců k synům (Lk 1,17). Když otec sexuálně zneužívá syna Sexuální zneužívání je jedna z nejhlubších ran, jakou může chlapec utrpět. Odhaduje se, že každý šestý muž byl sexuálně zneužíván, nemusí to však být přesné číslo, protože pro muže je velmi těžké mluvit o této zkušenosti. Jakékoliv zneužívání tohoto druhu působí velké škody, ale nejhorší je, když chlapce zneužívá jeho otec. Sexuální zneužívání ze strany otce patří k tomu nejrozkladnějšímu, co se chlapci může stát. Je to citové, fyzické a duchovní znásilnění celé chlapcovy bytosti, chlapce to rozpoltí, zanechá mu celoživotní pocit hanby a přesvědčení, že je špatný člověk. Zneužívající otec často chlapci říká, že je to zasloužený trest za něco, co udělal. Je to mnohokrát takové trauma, že chlapec úplně zablokuje svoji paměť. DŮSLEDKY Sexuální zneužívání otcem má na chlapce celoživotní dosah, neboť hraje rozhodující roli v utváření jeho pohledu na sexualitu. Takové zneužívání působí zmatek v chlapcově sexuální orientaci. Vytváří dojem, že všichni muži jsou nebezpeční, ale zároveň vzbuzuje hlubokou touhu po blízkých vztazích s ostatními muži, což je důsledkem chlapcova hladu po skutečné otcovské náklonnosti. Není neobvyklé, že chlepec zneužívaný otcem se stane homosexuálem, nebo se uchýlí k pornografii, či k dalším sexuálním závislostem. I když vyhledává heterosexuální vztahy, často si připadá fyzicky nedostatečný a má problém v těchto vztazích komunikovat. ZAŠPINĚNÝ A POKŘIVENÝ POHLED Je zřejmé, že otec, který navazuje nepatřičný sexuální kontakt se svým synem, nebo ho nutí účastnit se deviantních praktik, hluboce zraňuje a zahanbuje svého syna. Hluboké rány zanechávají i skryté formy sexuálního obtěžování. Když otec nosí domů pornografii, vystavuje syna pokřivenému pohledu na sexualitu a ženy. Když má otec neuctivé poznámky o ženách, týkající se velikosti prsou nebo je pojmenovává různými vulgárními jmény, odevzdává svému synovi pokřivený pohled na mužskou sexualitu. Otec, který se dívá na všechny ženy sexuálně, také ovlivňuje synův pohled na mužskost a ženskost. Otec, který je pasivní, nebo o sexualitě mlčí, zraňuje svého syna, protože opustil zodpovědnost starat se o synovu rozvíjející se sexualitu. Syn se tak o sexu dozvídá od přátel, z televize a z toho, co si přečte, což není vhodný způsob, jak má mladý muž rozvíjet svoji sexuální identitu podle Božího záměru. Milí muži, je na místě, abychom zvážili svoje představy o ženách a postoje k nim. Vzpomeňme si na známé přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu, a neočekávejme od našich synů jiné modely chování, než které do nich sami vložíme. Přehodnoťme tedy to, jak myslíme, jak mluvíme, jak jednáme. Ježíš je vždy připraven přijmout naše pokání a být nám oporou při změně.

Syna zraňuje skrytý incest Bůh stanovil, že primárním vztahem v rodině je vztah mezi mužem a ženou. Ale v problémovém manželství to tak často není. Když se citové a duchovní pouto mezi rodiči zlomí, často existují primární vztahy mezi dítětem a rodičem, respektive mezi dětmi a rodiči.


Tento druh vztahu mezi dítětem a rodičem, který nahrazuje vztah mezi manželem a manželkou, se nazývá skrytý incest. V dnešní době je to jedna z nejběžnějších forem emocionálního a sexuálního zneužívání. Ke skrytému incestu dochází, když se dítě stane objektem náklonnosti, lásky, vášně a přehnanému zájmu rodiče. Rodič motivovaný osamělostí a prázdnotou chronicky problémového manželství nebo vztahu si z dítěte udělá náhradního partnera. Hranice mezi péčí a incestnou láskou je překročena, když vztah s dítětem naplňuje více potřeby rodiče než potřeby dítěte. ZÁVISLOST A MANIPULACE Zhoršující se vývoj v manželství způsobuje růst závislosti na dítěti a reakce rodiče opačného pohlaví na dítě se začíná stále více vyznačovat zoufalstvím, žárlivostí a lhostejností vůči jeho osobním hranicím. Dítě se stane objektem manipulace a rodič ho využívá, aby se vyhnul bolesti a realitě problematického manželství. Dítě se cítí využívané a chycené do pasti, zažívá stejné pocity, jako oběti otevřeného incestu. Pokusy vytvořit si čas na hru, být nezávislý, mít přátelství ho zavalují pocity viny a osamělosti, ztrácí schopnost cítit se v souladu se svými potřebami. Časem se dítě začne příliš starat o potřeby rodiče a narůstají v něm ochranitelské prvky. Výsledkem je psychologické manželství mezi dítětem a rodičem - dítě se stane rodičovým náhradním partnerem. OTEVŘENÝ A SKRYTÝ Důležitý rozdíl mezi otevřeným a skrytým incestem je ten, že oběť otevřeného incestu se cítí zneužívaná, ale oběť skrytého incestu vnímá, že je idealizovaná a privilegovaná. I přesto, pod tenkou maskou pocitu jedinečnosti a privilegovanosti přebývá stejné trauma, jakým trpí oběť otevřeného incestu: hněv, zlost, hanba, vina. Dospělé oběti skrytého incestu zůstávají zablokovány ve stylu života, který má za cíl udržovat zvláštní vztah s rodičem opačného pohlaví. Neustále se snaží zavděčit otci a mámě. PŘÍZNAKY Příznaky skrytého incestu není těžké odhalit u dospělého i u mladších dětí: - rodič od dítěte očekává citovou podporu, kterou nedostává od svého partnera, - dítě je primárním zdrojem citové podpory rodiče, - rodič tráví raději čas s dítětem než s partnerem, - rodič s dítětem sdílí hněvivé kritické pocity ohledně partnera, - rodičovo štěstí stoupá a padá s úspěchy dítěte, - dítě má strach nebo obavy, že manželství rodičů ztroskotá, pokud je nebude podporovat, - dítě si dělá starosti, co by se mohlo stát, kdyby nemohlo uspokojovat potřeby rodičů, - dítě je i po své svatbě blíže rodiči a víc ho citově podporuje než svého partnera, - dítě má pocit, že existuje pro potřeby svého rodiče, když rodič jeho námahu neopětuje, dítě se cítí využívané a manipulované, - rodič poskytuje citovou podporu a povzbuzení dítěti, ale neposkytuje ji partnerovi. I když se nám zdají tato slova příliš choulostivá a nemístná, Ježíš přišel vysvobodit člověka z každé nesvobody, ve které jsou oba - ten, kdo ubližuje, i ten, komu je ubližováno. Dovolme proto, aby se na nás mohly projevit účinky Ježíšova vykupitelského díla. (Anton a Alžběta Pariľákovi)


Láska pod lupou Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem podíváme na lásku, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

12. LÁSKA POD LUPOU - III. Je manželství hrobem lásky? Nevím, kdo první přišel s těmi hesly: "Manželství je hrobem lásky, proto pryč s manželstvím! Láska nesnese omezení, proto má každý právo na volnou lásku!" Minule jsme hovořili o tom, jak se toto heslo stalo v nedávné době populární, jak se snažilo odsunout dosavadní morální názory do starého haraburdí. Ale právě tyto extrémní názory, které odmítají křesťanskou morálku, podaly svou očividnou sobeckostí důkazy o správnosti, platnosti a nutnosti morálního řádu. Proto po občasných hnutích za volnou lásku přichází zpravidla reakce – úsilí o upevnění rodiny a manželství, o hledání lásky skutečné a odpovědné. A myslím, že můžeme tvrdit, že do takové éry vstupuje lidstvo ve svém vývoji právě nyní. Nyní, řekneš nedůvěřivě, v době, kdy většina zemí uzákonila rozluku manželství, kdy celý svět sledoval, jak i katolická Itálie se domáhala všemi silami práva na rozluku manželství? To je přece znamení úpadku! Chtěl bych právě na tom dokázat, že je to zároveň znamení, že se od manželství vůbec cosi velkého očekává, totiž realizace vzájemné lásky, že snaha o rozluku vychází ze zklamání tam, kde se toto očekávání nenaplnilo. Podívejme se na manželství očima moderní vědy, dnes všeobecně uznávané teorie evoluční – vývojové, a sestavme si vývojovou linku dnešního manželství. – Nejnižší organismy se množí jednoduchým dělením: stejná substance se stále stejně reprodukuje, množí na další stejné buňky. – Na vyšším stupni se spojují už odlišené samčí a samičí zárodečné buňky a vzniká nový organismus – třeba rostlina – ale ten nemá jiný účel, než zase vydat semeno. U většiny zvířat je pokrok: u samečka se vyvíjejí agresivní a bojovné vlastnosti, samička se stává ochránkyní a pečovatelkou o rodinu. Vyvíjí se vztah mezi matkou a dítětem, i vztah mezi rodiči: setkávají se nejen pro chvíli oplodnění, ale vedou po dobu péče o mláďata a někdy i trvale společný život ve dvou s dělbou práce a starostí. To je už začátek manželství. U lidí lze sledovat druhou vývojovou linii, opačnou: od spojení a vzájemné vázanosti k osobní svobodě v jednotě. Nejprimitivnější manželství začínají tam, kde byl vrchol zvířecího vývoje: ve společenství pro plození dětí a vzájemnou ochranu života. Pak se uvolňuje především muž, jemuž biologická funkce množení a péče o potomstvo nezaberou tolik času. Manželka zůstává ještě v době klasické kultury řecké jen hospodyní a vychovatelkou, domácím tvorem. Intelektuální rozhovor vede Řek s hetérou, ne se svou ženou. Křesťanství dalo ženě nebývalou důstojnost. Prohlašuje ji za rovnou manželovi. Avšak toto pojetí se prosazuje zvolna a obtížně. Celá literatura románů o lásce má stále stejné téma: velká láska, to je milenka, ne manželka. Vzpomeňme na Tristana, Novou Heloisu, Annu Kareninu a bezpočet dalších. Manželství se nekritizuje, nerozvádí, bere se jako daný nutný stav, ale nic se od něho nečeká. Bere se tak, jak říká Rochefoucauld: "Je mnoho klidných a dobrých manželství, jenže se v nich nezažije nic velkolepého."


Teprve v nové době dochází vývoj tak daleko, že se začíná právě v manželství očekávat veliká láska, zážitek něčeho velkolepého. Po tisíciletí rozvody prakticky neexistovaly, protože se od manželství nic takového nečekalo. Jsme nyní v této dějinné situaci: na dobré manželství se kladou nejvyšší požadavky, prožití nejvyššího štěstí a souladu, ale většina lidí neví, jak toho dosáhnout, jak si takové manželství vytvořit. Máme už dobrá, šťastná, harmonická manželství tam, kde vzájemný vztah je pravou láskou. A stále víc si uvědomujeme, že toto velkolepé spojení lásky a manželství je možné jen skrze velikou Boží milost, skrze veliké požehnání, které Bůh manželům přislíbil. Je to opravdu nový objev? Teoreticky ne. Ale prakticky teprve nyní začíná docházet k důslednému ocenění a zhodnocení manželství po všech jeho stránkách: biologické, sociologické, psychologické a teologické. Po stránce biologické: vždyť donedávna mnozí prohlašovali manželskou lásku za hřích, neslouží-li přímo účelu plození, a tak vytvářeli nepřirozené prostředí buď nucené zdrženlivosti v obdarovávání vzájemnou něhou a láskou, nebo úzkostné stavy, neurózy a neklid svědomí z hříchu zneužívání manželství. Po stránce sociologické dochází též teprve teď k novému zhodnocení. Říkalo se sice vždy, že rodina je základ národa, ale hnutí za emancipaci a zrovnoprávnění ženy vedlo vlastně k rozbití rodiny. Ženám dávalo právo, ba vlastně pro rodinu neúnosnou povinnost pracovat a být výdělečně činná stejně jako muž, aniž by muž chtěl a byl vůbec schopen dělit se s ženou napůl o rození dětí, jejich výchovu a péči o domácnost. Péče ženy o domácnost se za práci pro národ užitečnou nepovažovala a ženy v domácnosti měly v mnohých státech postavení rovné s nepracujícími, s těmi, kdo nedělají nic – jak v ohledu pojištění, tak v ohledu důchodového zabezpečení a jiných práv pracujících. Teprve z osudů manželských partnerů a dětí z takových domácností, kde žena, plně vytížena svým povoláním, přestala plnit funkci společnice muže a vychovatelky dětí, teprve z rozvratů rodin, asociálních zjevů u mládeže, teprve teď dochází k zhodnocení toho, co žena dělá důležitého v domácnosti. Dochází konečně, že to je také práce důležitá pro celou společnost. Začínáme chápat, že "domácnost" neznamená jen hrnce a smeták, ale i mezilidské vztahy členů rodiny. A to jsme u zhodnocení psychologického: Má-li muž doma klid, pohodu, jestliže se doma zotaví, odpočine si, vypadá jeho práce na druhý den jinak, jeho tvůrčí síly se jinak rozvíjejí. Stejně tak se došlo k poznání, že děti z jeslí a domovů se nevyvíjejí přirozeně, že jsou neurotické, asociální, vykořeněné, deprimované. Sebevíc hraček a banánů jim tam nenahradí maminčinu náruč a tátovu bezpečnou ruku, které se lze pevně chytit. Vzpomínáme na burcující pořady v naší televizi, které vedly k pokusu o zřizování dětských vesniček S.O.S., kde by se dětem dostalo alespoň náhradního rodinného prostředí. Také hlubší teologický pohled na manželství je patrný. Muž a žena jako jedna bytost, jedno tělo před Bohem. Muž jako symbol Krista – Spasitele, žena jako obraz církve, oba dárci štěstí časného i věčného. Stojíme teď před velkou úlohou, jak tento velkolepý všestranný obraz dobrého manželství objasnit mladým lidem a naučit je takto ho prožívat. Ne už jen nutnost k zachování rodu, ale Bohem chtěný a zamýšlený optimální způsob existence člověka, jakési lidské spodobnění Boží trojjedinosti v trojici otce, matky a dítěte. Ne tedy už manželství jako chomout, to jest ztráta osobní svobody, ne už jako léčka, do které se spadne neopatrností. To jsou zastaralé představy z minulých generací. Ale manželství jako


rozvinutí svobody v lásce, jako rozvinutí osobnosti v doplnění o vlastnosti druhého pohlaví, jako obohacení jedince v intimním spojení a nejbližšími bytostmi, které jsou pokrevní součástí vlastní osoby. Kdo můžeš chápati, chápej. Pojďme společně prosit Ježíše Krista, abychom v jeho Duchu správně chápali velikost manželství, abychom je uměli správně založit a do plné krásy rozvinout. Pokračování příště

Modlitba Jana Čepa Bože můj, nemohu Tě poznat jinak, přiblížit se k Tobě jinak než skrze Tvého vtěleného Syna. A přece se často ptám, když čtu Evangelia, byl-li bych býval mezi těmi, kteří Ho poznali na cestách Palestiny, byl-li bych uslyšel Jeho zavolání; nebo nebyl-li bych Ho zapřel jako Petr, když Ho viděl odsouzeného; nebyl-li bych zoufal, kdybych uslyšel Jeho poslední výkřik na kříži. Je pravda, že jsem Ho potom opět uviděl s nimi, když se jim zjevil zmrtvýchvstalý; šel jsem kus cesty s dvěma učedníky Emauzskými, nežli Ho poznali v hospodě, při lámání chleba. Ale potom — jak se mohu ospravedlnit, jak se vysvětlit sobě samému? Jednal jsem tolikrát, jako bych Ho neznal, jako bych na sobě necítil v každém okamžiku Jeho pohled; jako bych mohl vždycky dělat, co se mi zlíbí, a nestarat se o Jeho vůli a o Jeho lásku. A nyní se můj pozemský čas chýlí ke konci, moje smrt tělesná přichází blíž. Do jakých obzorů se otevrou oči mé duše, až překročím práh? Jakého uvidím sám sebe — až se uvidím tak, jak mě viděl Bůh celý čas mého života? V jaké podobě uvidím tváře těch, kteří mě předešli ve smrti a které jsem miloval nejvíc na této zemi; které jsem však přesto miloval tak špatně? Jaké bude moje setkání se Skutečností svrchovanou a naprostou? Nebudu sražen před pohledem Toho, který mě viděl a miloval ve všech okamžicích mého života, kdežto já sám jsem se tak často tvářil, že Ho nevidím? Zbývá však stále ještě překročit práh, říci na shledanou těm, kteří mi byli v životě nejblíž a kteří budou klečet u mého lůžka smrtelného. Bude ještě třeba přemoci onu poslední a svrchovanou úzkost, onen zbytek nejistoty, která je vázána k našemu tělesnému údělu... Pane Ježíši Kriste, který jsi cesta, pravda a život. Ty víš, že v Tebe věřím; pomoz mi však přemoci mou nedůvěru! Buď se mnou čím dál tím víc na této poslední části mé pozemské cesty a pomáhej mi, abych já byl čím dál tím víc přítomen před Tebou. Abych mohl odpovědět na Tvou opakovanou otázku tak, jak Ti odpověděl Šimon Petr u jezera Tiberiadského, po svém trojím zapření na dvoře Kaifášově: Pane, Ty víš, že Tě miluji! (Z knihy „POUTNÍK NA ZEMI“)


O čem se mluví…

Je místo Turecka v Evropě? Už v jednom z minulých čísel jsem se zamýšlel nad otázkou rozdílného vnímání evropských civilizačních hodnot ze strany křesťanů a muslimů. Tento rozdílný postoj vychází z historie, i když si ji mnozí evropští politici nechtějí připustit. Evropa byla křesťanskou, a právě křesťanství sehrálo dominantní úlohu při vytváření dnešní Evropy. A tak, jestli bude zmínka o Bohu v euroústavě, nebo ne, zůstane faktem, že pokud se EU bude chápat víc než společný ekonomický prostor, tak v ní nebude místo pro nekřesťanské země, a především země, kde je křesťanství utlačováno. A právě toto je problém Turecka. S Turky, jako národem, má Evropa, zvlášť ta „nová“, špatné zkušenosti. Vzpomeňme na stoletou okupaci Balkánu a někdejšího Uherska. I na Slovensku si Turci svým chováním vysloužili negativní postoj. A to nejdu hlouběji do historie a nerozebírám dobytí Byzantské (Východořímské) říše a jejího hlavního města Konstantinopolu a jeho přeměnu z křesťanského na muslimské město Istanbul. Mnohé problémy v bývalé Jugoslávii, jejichž svědkem byla dnešní generace, pramení právě v ovládnutí tohoto prostoru Turky. A tak když bychom chtěli připomenout postoj Turků ke křesťanům, stačí vzpomenout genocidu křesťanských Arménů, když Turci vyvraždili milióny křesťanů, či násilnou okupaci západního pobřeží dnešního Turecka, které do té doby patřilo Řecku, či následný exodus miliónů křesťanských Řeků z tohoto území. Turci se za tyto zločiny vůbec nestydí, ba nepovažují to ani za nelidské a protiprávní. Protikřesťanská nálada v Turecku nevymřela ani dnes. Papež Benedikt XVI. nebyl právě nejsrdečněji vítán Turky a ekumenický patriarcha Bartoloměj, který dál sídlí v Istanbulu, má velmi ztížené podmínky pro vykonávání svého úřadu. a vůbec bohoslužeb a obřadů. Turci nemají rádi křesťany, protože dobře vědí, že jsou v zemi, která byla kdysi křesťanskou a kde se narodili mnozí velcí křesťanští světci (sv. Jan Zlatoústý, sv. Mikuláš atd.). Nemají rádi křesťany, protože je vyhnali z Evropy. Nyní se tam snaží znovu dostat a vyplnit v zemích prázdná místa, která jim připravujeme my skrze nepromyšlenou rodinnou politiku, která vede k úbytku obyvatelstva. Právě proto mnozí evropští a národní politici, zvlášť z křesťanských stran, se snaží nedovolit plné členství Turecka v Evropě. Turci se totiž nezměnili a ani tak brzy nezmění na národ vyznávající stejné civilizační hodnoty jako Evropa. Svědčí o tom poslední případ, který se stal v tureckém městě Malatya. Ve středu ráno 18. března 2007 se 46-tiletý německý misionář a otec tří dětí Tilman Geske rozloučil se svou manželkou a synkem a odešel do práce. Měl pronajatý prostor ve vydavatelství Zirve, kde připravoval poznámky pro turecké vydání studijní Bible. Toto vydavatelství tiskne a distribuuje křesťanskou literaturu ve východním Turecku. Podobně se ráno rozloučili i Necati


Aydin, otec dvou dětí, a Ugur Yuksel. Šli na ranní studium Bible, na které měli přijít i další věřící z města. Nikdo z nich nečekal, že to jsou poslední okamžiky jejich pozemského života. V druhé části města deset mladých mužů ve věku méně jak 20 let završilo svoje přípravy na projev „svého skutku víry a své lásky k Alláhovi i nenávisti k nevěrcům, kteří neuznávají Korán a nevyznávají islám.“ Na velikonoční neděli se pět z nich zúčastnilo na evangelizaci v místním hotelu, kterou vedl právě Necati a jeho spolupracovníci. Mladíci se jevili jako dychtiví po poznání. Nikdo netušil, že jsou součástí tarikatu - skupiny „věrných věřících“ islámu. Nešlo jen o chlapce z obyčejných rodin, ale i ze zámožných a vysoce postavených v dané oblasti. Vždyť podle některých se do veřejné funkce nemohl dostat žádný muž, který nebyl členem tarikatu. Mladíci si vzali pistole, kuchyňské nože, provazy a ručníky. Na „studium Bible“ přišli kolem desáté. Po přečtení první kapitoly z Bible začal útok. Chlapci všechny tři muže přivázali pevně k židlím a mučili je. Navíc z tohoto tříhodinového vyvádění udělali videozáznam do svých mobilů. Tilmana bodli 156-krát, Necatiho 99-krát a Ugura nesčíslněkrát. Rozpárali jim zaživa břicha a dělali další skutky, které se nedají ani popsat. Nakonec jim prořízli hrdla od ucha k uchu. Konec jejich řádění udělal až policista přivolaný čtvrtým členem evangelizační skupiny, který přišel do práce až po obědě. Tři členové skupiny se hned vzdali a složili zbraně. Dalšího našli na balkóně o poschodí níž. Jejich vůdce Emre Gunadyn, ve snaze uniknout spadl na zem. Proč to udělali? Nejčerstvější odpověď je stará 6 let. V březnu 2001 Národní bezpečností agentura Turecka začala vnímat křesťany a Kurdy jako hrozbu národní bezpečnosti, podobně jako my vnímáme Al Kajdu. Od té doby se začaly množit útoky na křesťany různých církví. Od prosince 2005 se tento postoj vůči křesťanům začal protlačovat i mnoha osobnostmi politického a společenského života v Turecku skrze média. V oficiální televizní reakci z Ankary se turecký ministr vnitra sebevědomě pousmál nad tímto ohavným útokem. Média se vyjádřila slovy: „Doufáme, že jste (křesťané) dostali lekci. My tady křesťany nechceme.“ Nešlo o první případ náboženské vraždy křesťana. V lednu zavraždili Hranta Dinka a před rokem v únoru 2006 katolického kněze Andrease Santora. Matka jeho vraha, teprve šestnáctiletého chlapce, řekla do kamer, že „ten čas odslouží za Alláha“. Otevřít dveře Evropy takovému Turecku znamená vpustit si sem nejen jiné náboženství v měřítku, ke kterému se dá přirovnat jen turecká expanze v 16. století, ale připravit se na nenávist Turků vůči nám, která se už nebude dít jen na turecké půdě, ale možná i u nás. Už to začalo. Stačí vzpomenout fakt, že atentát na Jana Pavla II. spáchal právě Turek. Toto není o nenávisti vůči Turkům, ale o touze žít svobodně a beze strachu svoji víru. Jinak se znovu začne stoletá éra mučedníků pro Krista tak, jak jsme toho byli svědky za komunismu, nebo tak, jak to bylo v prvních stoletích křesťanství. Juraj Gardoš (převzato ze Slova)

Pomoz nám k jednotě v lásce, ve vzájemném chápání přes hranice náboženství a vyznání. Dej, ať strhneme zdi, které nás oddělují, když nám brání, abychom už dnes pracovali pro lidštější budoucnost všech lidí. Tak jako víra vede k lásce, tak dej, ať naše jednota v lásce vede k jednotě ve víře.


10 Petrových kroků k prvnímu svatému přijímání 1. Křest Vždy se těším na sváteční chvíle - narozeniny, jmeniny a různé slavnostní události. Brzy - už na konci školního roku - mě čeká první svaté přijímání. I ty se chystáš na tuto důležitou událost? Tak vítej na této stránce. Společně se budeme připravovat na tento vzácný okamžik.

1. V den, kdy jsem se narodil, zavládla v naší rodině velká radost. Všichni se radovali z mého příchodu na svět. Datum mého narození je napsán na rodném i křestním listu. Ve stejný den se v porodnici narodily i jiné děti. Zjistíš, jak se které dítě jmenovalo?

3. Zakroužkuj věci, které věci potřebuje dítě na křest.

4. Rodiče za mne složili křestní sliby. Vyslovili tři důležitá slova. Během slavnosti prvního svatého přijímání budeš jimi odpovídat na otázky kněze. Jsou to ta slova, která vedou ke křestní svíci. Dobře si je zapamatuj!

2. Po narození mi dali rodiče první dar jméno. Po čase mi však dali ten nejvzácnější dar - křest. Dnes vím, že díky křtu jsem se stal______________________. Narodil jsem se

pro

_______________________________. Patřím do velké Boží rodiny - Církve. Každý

5. I Pán Ježíš přijal křest. Pokřtil ho Jan Křtitel v řece Jordán. Tehdy se stalo něco neobyčejného. Z nebe sestoupil Duch Svatý v podobě holubice a bylo slyšet hlas. Víš, jaká slova zazněla?

její člen následuje Krista, proto se jmenuje __________________. Proto je i datum mého křtu důležité. Křest mi otevřel dveře do Božího království. Doplň vhodná slova z košilek. Do prázdné košilky napiš datum svého křtu.


6. Křest je pro mne vstupenka do Božího království. Díky křtu můžeme vejít do nebe. Vymysli, jak může taková vstupenka vypadat. Toto je moje vstupenka. Už se těším na tvoji, kterou mi pošleš.

ZAČÁTEK ....................................................... datum křtu KDE ....................................................... kostel, kde jsem byl pokřtěn

KŘEST

BOŽÍ ŽIVOT ....................................................... moje jméno

Víš, že… ¬ Někteří lidé se dají pokřtít až v dospělosti. Během přípravy na křest jim říkáme katechumeni. Období, během kterého se připravují na křest, se nazývá katechumenát. ¬ Křest je první svátost, kterou může člověk přijmout. Bez ní nemůže přijmout další svátosti. K prvnímu svatému přijímání tedy mohou přistoupit jen pokřtění.

Díky ti, Pane, že jsi mne křtem přijal za své dítě a že se můžeme těšit na setkání s tebou. Amen.

SPONZOŘI (lidé, kteří mi pomáhají)

Nepochopitelný zázrak K jednomu knězi přišel člověk, který se.chtěl posmívat víře, a ptal se: „Jak je to možné, že z chleba a vína se stává tělo a krev Ježíše Krista?" Kněz odpověděl: „Když už tvé tělo dokáže proměnit potravu, kterou přijímáš, v tělo a krev, proč by Bůh neměl dokázat i jiné?" Ten člověk se ale nevzdal: „Jakpak může v tak malé hostii být přítomen celý Kristus?" Kněz mu odpověděl: „Krajina, která před tebou leží, je tak veliká, a tvoje oko tak malé. A přece je obraz té velké krajiny v tvém oku. Pročpak nemá být možné, aby v malé podobě chleba byl přítomen celý Kristus?" Pak mu ten člověk položil ještě třetí otázku: „Jak může tentýž Kristus být současně přítomen ve všech vašich kostelích?" Tu vzal kněz zrcadlo a nechal ho, aby se do něj podíval. Pak hodil zrcadlo na zem a řekl: „Iv každém jednotlivém kousku můžeš nyní současně vidět svůj obraz!"


V letošním roce naše diecéze oslavuje 230 let od svého založení. Na stránkách zrníčka vám budeme až do konce roku přinášet životopisy jejích biskupů, jak byli postupně na biskupském stolci. Pro zajímavost bude u každého biskupa i jeho biskupský znak, pokud ho používal.

Nöttig, Karel 7. biskup brněnský (1870-1882) Narozen dne 23.10.1806 v Bělotíně u Hranic na Moravě v rodině lesníka. Gymnasium a teologii studoval v Brně, kde byl dne 6.8.1833 vysvěcen na kněze. Poté byl ustanoven kooperátorem v Opatové, dne 23.9.1835 kaplanem při biskupském chrámu, později vikářem a od roku 1843 správcem katedrální fary. V letech 1847-1854 působil jako vicerektor brněnského kněžského semináře a v roce 1857 se stal jeho rektorem. Roku 1854 byl jmenován kanovníkem kapituly a v roce 1859 arcijáhnem jihlavským a znojemským. Dne 17.8.1870 jej císař František Josef I. jmenoval brněnským biskupem a dne 29.11. téhož roku jej papež Pius IX. potvrdil. Dne 8.1.1871 přijal v Brně biskupské svěcení a 22. l. téhož roku byl slavnostně nastolen. Za jeho vlády se podařilo rajhradským benediktinům roku 1881 založit v Brně českou tiskárnu, která tiskla noviny, brožury a oblíbený kalendář «Moravan». Duchovní otec celého podniku P. Placid Mathon (1841-1886) založil již roku 1867 měsíčník «Škola Božského Srdce Páně» a redigoval také periodika «Anděl Strážný» (1881) a «Květy mariánské» (1883). Za přímé biskupovy podpory tak došlo k posílení církevního života v diecézi. Do studia bohosloví zavedl pedagogiku, metodiku a katechetiku, od roku 1 875 i křesťanskou filosofii a fundamentální teologii. Jeho zvláštností bylo, že do semináře nepřijímal ty uchazeče, kteří podle nových zákonů absolvovali presenční vojenskou službu. V době jeho episkopátu byla na Petrově postavena budova fary, obydlí pro kostelníky a choralisty a také budova konsistoře byla rozšířena o novou zasedací síň. Biskup Nöttig byl rytířem řádu Leopoldova a řádu Františka Josefa. Od roku 1875 často churavěl. Zemřel v Brně dne 14.1.1882 a tamtéž byl i pohřben. Znak: Čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém zlatém poli pod císařskou korunou černý orel s červeným štítkem na hrudi. V něm stříbrné břevno s literami M T. Ve druhém a třetím červeném poli pět (3+2) stříbrných kuželů. Za štítem zlatý procesní kříž provázený vpravo mitrou, vlevo zlatou dovnitř obrácenou berlou. U paty zavěšen komandérský kříž Leopoldova řádu. Vše převýšeno zeleným biskupským kloboukem.


Bauer, František Saleský, ThDr., kardinál 8. biskup brněnský (1882-1904) 8. arcibiskup olomoucký (1904-1915) Narozen dne 26.1.1841 v Hrachovci u Valašského Meziříčí v mlynářské rodině. Studoval gymnasium v Kroměříži, teologii v Olomouci a tamtéž byl roku 1863 vysvěcen na kněze. Od 19.7.1863 kaplanoval ve Vyškově, ale brzy byl povolán zpět do Olomouce na teologickou fakultu. V roce 1869 byl promován na doktora teologie a stal se mimořádným profesorem biblistiky. V roce 1873 byl jmenován řádným profesorem Nového zákona na pražské teologické fakultě, v roce 1875 pak děkanem profesorského kolegia, v roce 1876 děkanem fakulty a v roce 1880 ředitelem pražského semináře. Mimoto byl i jednatelem a pak pokladníkem spolku Dědictví sv. Prokopa a také pokladníkem, místopředsedou a posléze předsedou Křesťanské akademie císaře Františka Josefa I. Dne 30.4.1882 ho císař František Josef I. jmenoval biskupem brněnským a dne 3.7.1882 papež Lev XIII. jeho jmenování potvrdil. Biskupské svěcení přijal dne 15.8.1882 v Olomouci z rukou kardinála Fürstenberga a téhož roku, na svátek sv. Andělů strážných (3.9.), byl v brněnské katedrále slavnostně intronizován. Jako biskup podporoval řemeslnické a dělnické spolky, financoval sirotčinec v Jundrově, Podpůrnému kněžskému fondu věnoval jako jistinu částku 20 000 zlatých a roku 1886 založil v Brně spolu s Bernardinou Hoškovou Kongregaci milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Sv. Rodiny. Dal také postavit novou budovu alumnátu (vysvěcena 14.10.1903) v Brně v Antonínské ulici. Usiloval o rozšíření Stojanová Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje mezi všemi Slovany. Do Brna svolal dvakrát sjezd katolíků (1894 a 1903). Podporoval katolický tisk, katolickou inteligenci i katolickou kulturu. Dal zcela přestavět katedrálu sv. Petra a Pavla, zejména pak přistavět dvě novogotické věže. Interiér katedrály byl rovněž podstatně upraven, a to hlavně pořízením nového hlavního oltáře, vitráží oken, apod. Patřil mezi obhájce a propagátory českého jazyka a angažoval se i politicky. S prelátem Josefem Pospíšilem dali v roce 1896 popud k založení Katolicko - národní strany. Jeho věhlas brzy přesáhl hranice diecéze. Biskupové rakouské monarchie ho v roce 1883 zvolili jednatelem a zapisovatelem biskupské konference. Tuto funkci vykonával téměř čtvrt století. Inicioval zavedení nového jednotného katechismu (1894) ve všech diecézích mocnářství. Dne 1.10.1901 podal ze zdravotních důvodů resignaci na svůj úřad. Sv. Stolec však jeho resignaci nejen nepřijal, ale dne 13.5.1904 ho po odstoupení arcibiskupa Kohna jmenoval papež Pius X. novým olomouckým arcibiskupem. K slavnostní intronizaci došlo v olomoucké katedrále sv. Václava dne 19.7.1904. Téhož roku se stal nositelem velkokříže řádu Františka Josefa a později i velkokříže řádu Leopoldova. Do Olomouce již přišel s oslabenými silami po tělesném i duševním zhroucení v Brně. I tak na svém novém působišti pokračoval v započaté práci. Za svůj život vysvětil 39 nových kostelů, 55 oltářů, stovky kněží a svátost biřmování udělil 365 000 biřmovancům. V samotné olomoucké arcidiecézi konsekroval 32 kostelů, založil 32 far, posvětil 46 řeholních domů a vysvětil 584 kněží. Vrcholnou slavností byla korunovace milostné sochy Panny Marie na Sv. Hostýne v roce 1912. Celkem 24 měst a městeček ho jmenovalo čestným občanem a 10 spolků čestným členem. Za jeho episkopátu byl změněn vnější vzhled arcibiskupského paláce v Olomouci. Přední část residence byla vyvýšena měděnou věžičkou s hodinami a sochou sv. Václava. Na jeho příkaz byla olomoucká kaple blahoslaveného Jana Sarkandera přestavěna v letech 1908-1910 v novobarokním slohu do dnešní pietní podoby místa, kde byl světec mučen. V Olomouci se PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

rovněž zasloužil o rozšíření semináře o křídlo Salesiana a o zřízení budovy arcibiskupské konsistoře. V Kroměříži dal postavit arcibiskupské gymnasium. Jeho zásluhou mohli v České koleji v Římě studovat i Moravané. Byl protektorem a hostitelem prvních tří unionistických sjezdů na Velehradě v letech 1907, 1909 a 1911. Do Časopisu katolického duchovenstva napsal studie «Církevní život na Valašsku», «Janseniovci» a «Objasnění slov sv. Irenea o sepsání evangelií» a přeložil Ackermannův spis «Útěcha věrných duší v očistci.» Za jeho vlády činila v roce 1910 výměra půdy náležící olomouckému arcibiskupství 46 515 hektarů. Dne 27.11.1911 byl papežem Piem X. kreován kardinálem - knězem titulem u sv. Jeronýma. Kardinál Bauer zemřel v Olomouci dne 25.11.1915 a byl pohřben v kapli sv. Jana Křtitele metropolitního chrámu sv. Václava při hlavní věži. Znak: (Brno) Čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém modrém poli kosmo dolů obrácený zlatý klíč přeložený šikmým stříbrným mečem se zlatým jílcem. Ve druhém a třetím stříbrném poli modré palečné kolo. Nad štítem mitra provázená vpravo procesním křížem a vlevo dovnitř obrácenou berlou, vše zlaté. Převýšeno zeleným biskupským kloboukem.

********

Starosti… Dědeček si stěžuje vnoučkovi: „Brzy zemřu a udělám starosti celé rodině. Rakev je drahá, hrob ještě dražší… jejej, jak velmi zatížím rodinu.“ Vnouček to poslouchá a po chvíli řekne: „Mám nápad! Nejlepší by bylo, kdyby tě někdo sežral.“ „Chytré“ děvče Zuzka je s maminkou v kostele a vtom si všimne, že svítí na číselníku číslo písně. Nakloní se k mámě a říká: „Koukni, mami, už tahají sportku!“


CHYTÁKY II. Kdo podal tyto inzeráty? 1. Kdo si v kostele nedává klobouk z hlavy?

2. Který svatý má na zádech zuby. 3. Která svatá má čtyři nohy. 4. Který svatý má tři uši? 5. Která svatá stojí na hlavě? 6. Který svatý má dvě hlavy? 7. Co mají v kostele na hlavě sochy všech svatých? 8. Jak daleko je Ráj ze Země? 9. Co je Zelené a není to zelené, Velké a není velké, Bílé a není bílé? 10. Přes které moře přešel Abrahám a Izraelité suchou nohou? 11. Kolik let stavěl Mojžíš archu? 12. Kdo přišel o hlavu kvůli tanci? 13. Proč se modlíme: „Oroduj za nás svatá Boží Rodičko“? 14. Kteří svatí se nikdy, ani v nebi nesetkají? 15. Kolik lidí pokřtil Ježíš během svého veřejného působení? 16. Který král se roztřásl tak, že mu klepala kolena o sebe? Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Mojžíš (Ex 17,11-12); 2. Had - ďábel (Gen 3,1-5); 3. Noe (Gen 7,2-3); 4. Abrahám (Gen 23,3-19); 5. Melchizedech (Gen 14,18); 6. Lotova žena (Gen 19,26); 7. Benjamín (Gen 44,11); 8. Áron (Ex 32,1-6; 32,19-22); 9. Rút (Rút 1,22; 4,11); 10. Holofernes a jeho sluhové (Jdt 11,20); 11. král Baltazar (Dan 5,5-7); 12. Pilát (Mt 27,15-17); 13. Petr a Jan (Lk 22,7-8); 14. Marie Magdaléna (Jan 20,13)


Co nám říkají matriky? O prázdninách Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Božena Šultesová

Podivín Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc září: 1. 2. 3.

Aby ekumenické setkání v Sibiu v Rumunsku účinně přispělo k jednotě křesťanů. Aby misionáři dokázali přemáhat obtíže denního života radostí z přítomnosti Ježíše Krista ve svých srdcích. Aby učitelé a vychovatelé předávali nejen vědomosti, ale i mravní a duchovní hodnoty.

V uplynulých letech jsme se v září rozloučili Podivín 2006 2005 2004 2003 2002

Ladná

Bulhary

Zdeňka Osiková

Josef Benada

Vladimír Vaculík Marie Ševčíková

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého. Náklady na výrobu jednoho čísla 8,-Kč


ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 9 září Pane, ty jsi mě zajal

Recommend Documents