Pane, ty máš slova věčného života

FARN Í I N FO RM ÁT O R 3. NEDĚLE POSTNÍ – 15. BŘEZNA 2009

Pane, ty máš slova věčného života.

El Greco, Ježíš vyhání kupce z chrámu

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na tomto posvátném místě prosme Boha, který nás skrze svého Syna vyvedl z otroctví hříchu a smrti, a s důvěrou volejme: L: HOSPODINE, NÁŠ BOŽE, VYSLYŠ NÁS. ! Za Svatého otce, aby jeho apoštolská cesta do Kamerunu a Angoly byla africkému kontinentu výzvou k naději a obohatila duši národů, které tam kdysi přinesly evangelium. !Za náš národ, který si dnes připomíná tragický okamžik svých dějin, aby pod ochranou svých národních světců, hledal sílu k pokání i odvahu kráčet po tvých cestách. ! Za všechny, kdo kráčejí údolím vnitřních temnot a stínů, aby nepodlehli pokušiteli, ale s důvěrou se obrátili k Božímu milosrdenství – jediné hranici, vymezené každému zlu. !Za všechny věrné zemřelé, aby došli blaženého patření na tvou slávu. K: Bože, náš Otče, vyslyš prosby této své rodiny a projev na nás svou moc a svou moudrost, kterou jsi zjevil ve svém ukřižovaném Synu, Ježíši Kristu, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – EX 20,1-3.7-8.12-17

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu. Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ ŽALM 19

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, – Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, – Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči. Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá na věky, – Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, – sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů. 2. ČTENÍ – 1KOR 1,22-25

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. EVANGELIUM – JAN 2,13-25

Slova svatého evangelia podle Jana. Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.‘ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku. 3

POŘAD BOHOSLUŽEB: 15. – 22. března 2009 DEN

NEDĚLE 15. března

PONDĚLÍ 16. března ÚTERÝ 17. března STŘEDA 18. března

ČTVRTEK 19. března

LITURGIE

3. NEDĚLE POSTNÍ

PO 3.

PONDĚLÍ NEDĚLI POSTNÍ

ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ SV. PATRIK, BISKUP

SOBOTA 21. března

NEDĚLE 22. března

ÚMYSL MŠE SV.

za + Marii SLÁMOVOU PUSTIMĚŘ a duše v očistci 8.00 za + rodiče MARKOVY, DRYSICE syny a dceru 9.30 PODIVICE za + Annu SUCHÁNKOVOU, r. SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU 11.00 za + Karla ŠTRAJTA, PUSTIMĚŘ rodiče a sestry 17.00 KRÁSENSKO

9.00

za + P. Františka BENÍČKA

STŘEDA PO 3. NEDĚLI POSTNÍ SV. CYRIL JERUZALÉMSKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

SLAVNOST

SV. JOSEF SNOUBENEC PANNY MARIE

PÁTEK 20. března

FARNOST

PO 3.

PÁTEK NEDĚLI POSTNÍ

PO 3.

SOBOTA NEDĚLI POSTNÍ

4. NEDĚLE POSTNÍ

za živé a zemřelé PODIVICE podivické farníky 8.00 DRYSICE POBOŽNOST 15.00 KŘÍŽOVÉ CESTY DRYSICE za živou a + r. POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU 15.30 za + Josefa SNÍDALA PUSTIMĚŘ a rodiče 17.00 PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ za + Josefa MENŠÍKA, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu 17.00

PUSTIMĚŘ za + Josefa KRKOŠKU, syna, vnuka, pravnuka, ž. a + rod. 8.00 DRYSICE za + FrantišKA ZAKOPALA, sestru a rodiče 9.30 PODIVICE za + Marii FRÉLICHOVOU, manžela, syna, zetě, ž. a + rod. 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby se v každém národě světa více uznávala a respektovala úloha žen. 2. Aby biskupové, kněží, zasvěcené osoby i věřící laici katolické církve v Čínské lidové republice, usilovali o to, být znamením a nástrojem jednoty, společenství a míru - ve světle listu, který jim zaslal papež Benedikt XVI. 3. Aby pravdivá snaha o obrácení nás vedla také k úctě a ochraně počatého života.

FARN Í I N FO RM ÁT O R 4. NEDĚLE POSTNÍ – 22. BŘEZNA 2009

Vyslyš nás, Pane, a vysvoboď nás!

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v historii nevěrností starozákonního Izraele, čteme i své vlastní dějiny. Obraťme se s důvěrou k Božímu milosrdenství a pokorně prosme: L: BOŽE, NEJVÝŠ MILOSRDNÝ, VYSLYŠ NÁS. ! Za Svatého otce, aby jeho apoštolská cesta do Kamerunu a Angoly byla africkému kontinentu výzvou k naději a obohatila duši národů, které tam kdysi přinesly evangelium. ! Za lidi naší doby, aby našli odvahu k přiznání svých zlých skutků, které vrhají lidský úděl do neřešitelných temnot zla, a vydali se za Světlem, které přišlo na svět. ! Za mladou generaci, aby tváří v tvář zlu světa poznala naději, kterou dává Bůh, jenž neposlal svého Syna, aby svět odsoudil, ale aby skrze něho byl spasen. ! Všechny věrné zemřelé uveď do světla své nesmrtelnosti. K: Bože, děkujeme ti, že jsi nám ve svém vzkříšeném Synu dal podíl na nesmírném bohatství své dobroty. Dej nám víru, abychom kráčeli ve světle tvé veliké lásky. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 2KRONIK 36,14-16.19-23 Čtení z druhé knihy kronik. Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. V prvém roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit – i písemně – po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma! ŽALM 137

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, – když jsme vzpomínali na Sión. – Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery. Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, – kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: – „Zpívejte nám ze siónských písní!“ Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň – v cizí zemi? – Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, – ať mi zchromne pravice! Ať se mi přilepí jazyk k patru, – když na tebe nevzpomenu, – když nedám přednost Jeruzalému – před každou svou radostí.. 2. ČTENÍ – EF 2,4-10 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě. EVANGELIUM – JAN 3,14-21

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ 66

POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. – 29. března 2009 DEN

NEDĚLE 22. března

PONDĚLÍ 23. března ÚTERÝ 24. března

LITURGIE

4. NEDĚLE POSTNÍ

PO 4.

PONDĚLÍ NEDĚLI POSTNÍ

PO 4.

ÚTERÝ NEDĚLI POSTNÍ

SLAVNOST

STŘEDA 25. března

ČTVRTEK 26. března

ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ

PO 4.

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Josefa KRKOŠKU, syna, vnuka, pravnuka, ž. a + rod. 8.00 za + Františka ZAKOPALA, DRYSICE sestru a rodiče 9.30 PODIVICE za + Marii FRÉLICHOVOU, manžela, syna, zetě, ž. a + rod. 11.00 za + rodiče TAUŠOVY PUSTIMĚŘ a ZAHRADNÍČKOVY 17.00

PODIVICE 8.00

za +Josefa MAHDALA, manž., živou a +rod. MAHDALOVU, BENÍČKOVU a ZELENKOVU

DRYSICE POBOŽNOST 15.00 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Vojtěcha KNAPA, DRYSICE dceru Marii a dvoje rodiče 15.30 PUSTIMĚŘ za + Jaroslava ROZEHNALA a rodiče z obou stran 17.00

ČTVRTEK NEDĚLI POSTNÍ

PÁTEK 27. března

PO 4.

SOBOTA 28. března

SOBOTA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

NEDĚLE 29. března

FARNOST

PÁTEK NEDĚLI POSTNÍ

5. NEDĚLE POSTNÍ

PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ za + rodiče SEDLÁKOVY, syna a Boží ochranu pro živou rodinu 17.00

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + rodiče CHARVÁTOVY, dceru, vnučku a Boží požehnání

za + Annu KREJČÍ, manžela a děti za + Theodora MARÁKA a Boží pomoc pro živou rodinu

FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

Kropenka

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Po první světové válce prý byl u nás jakýsi „boj o kropenky“. Ve starých novinách bychom o tom našli útočné články. Těžko si už dnes dovedeme představit, oč tu šlo. Sotva se vejde do kostela, najdeme tam blízko dveří malou nádržku se svěcenou vodou. Lidé, jakmile přijdou dovnitř, tam omočí prsty a pokřižují se. Protináboženské sdružení „Volná myšlenka“ začalo na počátku první republiky dělat kampaň, aby se ty zvyky státně zakázaly. Jako důvod se uvádělo, že se tím rozmnožují nakažlivé nemoci, v přiteplé kropenkové vodě že prý se rozmnožují mikroby. Současně s kropenkou se vedl boj i proti kropáčům, kterými se svěcená voda stříká do lidí, a to bylo označeno za nebezpečné pro zdravý vzduch svobodné země. Dnes už jsme na tyto kropáčovské boje zapomněli, svěcené vody se nelekáme z hygienických důvodů. Ale mnoho lidí už také nevnímá, co se tím zvykem míní, co má znamenat pro vnitřní duchovní život. Ve skutečnosti je ten obřad snadno pochopitelný. Vody užíváme k zavlažování, k životnímu růstu, ale také k očišťování toho, co se znečistilo. Toho jeho mnoho mimo nás i v nás. Proto výraz očištění patří i k základním pojmům náboženským. Tam se ho užívá především z trojího hlediska: duše se musí stále očišťovat od hříchu a od zlých náklonností. Svým posláním pak je křesťan povolán, aby přispěl podle svých sil i k očištění celého světa. Očištění od hříchů nám Otcové církve představili názorně. Byli jsme od počátku stvořeni k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26). Hřích jej pošpiní a to někdy tak důkladně, že je už nepoznatelný, jakoby zamaskovaný, pokrytý ohyzdnou škraboškou. Na štěstí není trvalá, dá se smýt křestní vodou i slzami lítosti v pokání. Křest se udílí jenom jednou, na počátku. Ale litovat svých poklesků musíme denně. Byli a budou vždycky někteří přehnaní mravokárci, kteří to považují za nedůstojnou slabost. Hájí zásadu, že ten, kdo se jednou dal na cestu spásy, už nesmí chybovat. Církev musí být podle nich jenom společností svatých, hříšníci se musí z ní bezohledně vyloučit. Katolická nauka vysvětluje 4

svatost církve jinak. Nechce ty, kdo se poskvrnili vylučovat, ale stále očišťovat. To právě symbolizuje kropenka u dveří kostela. Jakoby tu nahlas mluvila: „Když se přibližuješ k Bohu, hleď se nejdříve očistit, vyjasnit svou tvář!“ A když kněz přede mší projde kostelem s kropáčem, stříkne kapky svěcené vody napravo i nalevo, zpívá se přitom: „Zkrop nitro moje izopem a budu čistým, Pane!“ Celá atmosféra se má tak uzpůsobit, abychom tu dýchali čistý vzduch nebeského prostředí při bohoslužbě. Zdůrazňujeme tuto očistu zvláště, když tu chceme přistoupit k eucharistickému přijímání. Ale právě v tom okamžiku si uvědomujeme, že to není snadné, nebo lépe řečeno: je a není současně. Je to snadné, když pevně uvěříme, že Bůh hříchy skutečně odpouští každému, kdo ho o to upřímně prosí. Tak to vyznáváme v Krédu: „Věřím v hříchů odpuštění, těla vzkříšení a život věčný.“ V termínech lékařských bychom četli: „Jsem si jist, že se mohu z každé duchovní nemoci vyléčit a vyzdravět. Ale přesto i v lidech, kteří vyzdravěli z velkých poranění, něco zůstalo jako zacelené jizvy nebo jako nepříjemná slabost, která nás nutí, abychom dávali větší pozor. Ve slovníku duchovním se to vyjadřuje těmito slovy: potom, když jsme hřích překonali, když už v nás skutečně není, přece v nás zůstal jakýsi sklon ke zlu ve formě špatných myšlenek, které nás stále napadají. Jsou jako mouchy, které tím více krouží okolo hlavy, čím nervózněji je odháníme. Asketicky se tomu stavu říká, že v nás po hříchu zůstala žádostivost, sklon ke zlu. Je to někdy krajně nepříjemné. Slyšíme např. tuto stížnost: „Jsem v kostele, přistupuji k sv. přijímání a právě v tom okamžiku mne napadají takové nesmysly, že se stydím je nahlas vyslovit.“ Těch nesmyslů jsou nesčetné druhy. Přesto, že nemají smysl, říká se jim smyslnost. Jsou v našem srdci nežádanými hosty, a přesto je nazvali žádostivost. Ale pro potěchu všem, kdo se tím trápí, už vícekrát církev definovala, že žádostivost z hříchu pochází, ke hříchu svádí, ale sama v sobě není hříchem. Nejsme zlí jenom proto, že nás něco zlého napadá, ale jenom v tom okamžiku, kdy se svobodně rozhodneme, že to uděláme. Ale přesto se těmi špatnými myšlenkami cítíme vnitřně pošpiněni. Rádi bychom se od nich chtěli očistit. Je to možné? Stačí k tomu pokropení svěcenou vodou? Samo jistě ne, ale je-li to pro nás symbol modlitby, prosba o Boží pomoc, pak často pocítíme, že ta pomoc skutečně přišla, že se za tou vodou skrývala posila našeho růstu k duchovní zralosti, aby i v naší mysli semeno dobrých myslí a svatých žádostí přerostlo plevel nesmyslů a žádostivosti ke zlému. Duchovní autoři si také kladli otázku, jaký vítr tuto plevel k nám do srdce zasévá. Došli k závěru, že nemohou ty myšlenky být od nás samých. Jsme přece stvořeni od Boha a ten se v evangeliu přirovnává k rozsévači (Mt 13,3 násl.), který do toho pole seje jenom dobré semena a to za světla. Zlé tam seje nepřítel v noci, tj. když duchovně spíme a nedáváme pozor na sebe. Tehdy upoutá naši pozornost všecko, co je kolem nás a co nazýváme jedním společným jménem svět. Často slyšíme nářek, že je svět zlý a že ke zlému vede. I v Písmě jsou výroky toho druhu jak ve Starém tak i v Novém zákoně. Ale tam si ty nářky na světem protiřečí s tím, co je tam psáno od samého počátku. Hned v první kapitole tam čteme, že svět a všecko, co je v něm, stvořil Bůh a že to bylo dobré. Všechno, nač se díval, Adamovi připomínalo Boha. Byl to ráj. Ale hříchem se ta vzpomínka na Boha zatemnila, věci se staly neprůhledným oknem. Jsou tedy znesvěcené. Znesvětil je člověk, musí je tedy on zase posvětit. Kropí pole a domy svěcenou vodou, připomínkou na nebe, přáním, aby se zase Duch Boží vznášel nad vodami. Dobře tedy děláme, když máme kropenky se svěcenou vodou nejenom v kostele, ale i v našich domech. Vyjadřují naši touhu, aby to co bylo stvořené svaté zase se znovu posvětilo, my sami a všecko kolem nás. 5

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

S LOV O

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Deset svobod k plnému lidství a věčnému životu Je známá písnička, ve které se několikrát opakuje „štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš“, nebo „Money, money, money… – peníze, peníze, peníze – opakuje se zase v jiném hitu. Lidé jsou tak posedlí penězi, že neváhají obětovat zdraví, čest, ba i riskovat život. Písmo svaté dosvědčuje moc, kterou mají peníze. Biblisté totiž zjistili, že v Písmu svatém je jen 200 krát zmínka o modlitbě, ale 2500 krát se tu mluví o penězích. My jsme dnes o penězích slyšeli v evangeliu. Zvláště v chrámovém nádvoří se zdržovali kupci, vyvolávali ceny, prodávali a tak znesvěcovali Boží prostory. Pán Ježíš se proto spravedlivě rozhněval a vyhnal je ven. Židům se tento jeho postoj nelíbil. On však jím dává zcela veřejně najevo, že nejde ani tak o chrám postavený z kamenů, nýbrž o duchovní chrám, který je v každém z nás. Zbořte tento chrám – Ježíš mluvil o svém vzkříšení, o svém oslaveném těle. I my neseme Kristovo jméno a jsme tedy chrámy Ducha svatého. Co máme dělat, abychom byli důstojným příbytkem Boha, tedy dobrými křesťany? Na to je snadná odpověď, kterou dal Ježíš mladíkovi, když se ho ptal, co má dělat, aby získal život věčný. Ježíš mu tehdy odpověděl: zachovávej Desatero. Desatero Božích přikázání – Magna charta mezi Bohem a člověkem daná Mojžíšovi, má platnost i dnes, jelikož Kristus říká: „nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Nejprve je třeba si říct, že Desatero není seznam příkazů a zákazů, ale je to deset rad a svobod, kterými nás Bůh - jako náš otec – vede k sobě. My totiž mluvíme o Desateru Božích přikázání, a přitom se jedná o nesprávný překlad: hebrejsky „desatero“ znamená deset slov – tedy nikoli přikázání. Nejde nám ovšem o slovíčkaření, ale hlavně o podstatu. Desatero nás má vést k plné svobodě, kdy člověk není otrokem hmoty, těla. Vždyť i jiné předpisy v denním životě jsou nutné, aby člověk dosáhl vytouženého cíle. Mám-li dojet bez nehody, musím zachovávat dopravní předpisy. Pěstujeme-li růže, ovocné stromy, či chováme zvířata – ani to se neobejde bez zachovávání určitých pravidel. Máme rozdělaný motor nebo sestavujeme nějaký přístroj – bez návodu a jeho dodržení nejsme schopni ho uvést do chodu. Pán Ježíš shrnul Desatero do dvou přikázání: milovat Boha nade všecko a bližního jako sebe – tedy do přikázání lásky. Dal mu tedy hluší obsah. Zatímco dříve se stavěly mosty 6

na více pilířích – jako třeba Karlův most – dnes stačí pouze dva mohutné pilíře na obou stranách. Na těchto dvou pilířích spočívá i most mezi Bohem a člověkem. Kdo miluje Boha nade všechno? Svatý Jan to říká jasně: ten, kdo zachovává jeho přikázání. A kdo miluje bližního jako sám sebe? To je otázka velmi závažná. Nemůžeme milovat druhého aniž bychom milovali sami sebe. Myslím si, že dnes se spíše stává, že člověk příliš miluje sám sebe a to vede k narcistickému kroužení kolem sebe. Výsledkem této osobní seberealizace je izolovanost od lidí, člověk zůstane osamělý, a protože se nepřibližuje k druhým lidem, ani o něj nikdo zájem nemá. Boží slovo nás učí být milujícími, ale nesobeckými. Žít, totiž znamená být v kontaktu s druhými. Kéž i my chápeme Desatero jako deset svobod, které nás vedou k plnému lidství a k věčnému životu. Amen.

Requiem v chrámu Neposkvrněného Početí Panny Marie v Uherském Brodě, 17. ledna 2009

Sono vicino a Lei e alla Famiglia in quest´ora di grande dolore

Jsem hluboce zarmoucen zprávou o předčasné a tragické smrti vašeho bratra Františka, tak mladého a horlivého, Licenciáta v kanonickém právu a vynikajícího kněze v Hustopečích. V této tak bolestné chvíli Vám jistě byla jedinou útěchou víra - drahocenné bohatství Vaší rodiny. Je to však jistě bolest nezměrná, zvláště pro Vaše rodiče. Jsem blízko Vám i celé rodině v této hodině velké bolesti, kdy cítíte prázdnotu, jež náhle vznikla ztrátou Syna a Bratra. V úterý, 27. 1. budu slavit mši svatou za Jeho věčné odpočinutí a za Vaši útěchu.

7

ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 PŘÍPRAVA NA POUŤ

KONTEMPLACE SVATOPETRSKÉ BAZILIKY „Jsem velmi rád, že dnes s vámi mohu sdílet radost nad velmi významným výročím: je tomu právě 500 let, co přesně 18. dubna 1506 papež Julius II. položil základní kámen nové baziliky sv. Petr, kterou celý svět obdivuje v mocné harmonii jejich tvarů. Rád bych s vděčností vzpomněl velkých papežů, kteří chtěli toto mimořádné dílo nad hrobem svatého Petra. S obdivem vzpomínám na umělce, kteří svým géniem přispěli k jejímu vybudování a dekorování, stejně jako jsem vděčný Fabrice sv. Petra, která znamenitě zajišťuje údržbu a ochranu tak jedinečného vrcholného díla umění a víry. Kéž by šťastná okolnost pětistého výročí probudila ve všech katolících touhu být „živými kameny“ (1Petr 2,5) pro budování živé a svaté Církve, v níž se zračí „Kristovo světlo“ (srv. Lumen gentium, 1), skrze prožívanou lásku, jíž před světem /Benedikt XVI, 17. dubna 2006/ vydáváme svědectví“ (srv. Jan 13, 34-35).

Úžas a kontemplace krásy, to jsou dva pocity, které jímají každého, kdo překročí práh vatikánské baziliky. Už její kolosální rozměry: rozkládá se na ploše 22.139m2, délka včetně portálu dosahuje 218m, Michelangelova kopule se vypíná do výše 136,57m (včetně kříže) a její vnitřní průměr měří 43m, příčná loď je dlouhá 154,8m, zdi pokrývají mozaiky o ploše více než 10.000m2 a nacházejí se tu umělecká díla nevýslovné hodnoty. 8

1. GIOTTOVA MOZAIKA „BÁRKY“ Nad ústředním portálem se nachází monumentální mozaika Bárky. Zachycuje Krista kráčejícího po vlnách Tiberiadského moře, jenž vyzývá Petra, aby šel za ním. Když si ale Petr uvědomil bouři, dostal strach a začal tonout. Tehdy ho Ježíš uchopil za ruku a říká mu: „Proč jsi pochyboval, malověrný!“ (Mt 14,14-31). Jde o reprodukci Giottova originálu, který se ztratil - původně se nacházel na vnitřní stěně čtyřportálu před Konstatinovou bazilikou. Aby ji věřící mohli spatřit, museli se v átriu otáčet. Před touto mozaikou můžeme vzpomenout postavu sv. Kateřiny Sienské, kterou Jan Pavel II. vyhlásil 3. října 1999 spolupatronkou Evropy. V poslušnosti papeži Urbanu VI. se v roce 1378 přestěhovala do Říma, aby mu pomohla čelit tlakům, které chtěly sídlo papežství v Avignonu. Dříve než se každého rána odebrala modlit k „okénku“, kterým patřila na hrob svatého Petra, setrvávala – jak říká tradice – před Giottovou mozaikou, aby se modlila za Církev a papeže. Kateřina zemřela v Římě, 29. dubna 1380. Dnes její tělo odpočívá v bazilice santa Maria sopra Minerva v Římě. 2. PORTÁL BAZILIKY Velkolepý portál, bohatě zdobený štukami a medailony, zachycujícími výjevy z budování původní svatopetrské baziliky, se sochami prvních dvaatřiceti papežů-mučedníků, je tak majestátný, že už sám o vzbuzuje dojem samostatné baziliky. Byl navržen Madernem v roce 1612. Je 70 metrů dlouhý, 13m široký a 20 metrů vysoký. Jeho pěti monumentálními branami se vstupuje do baziliky. Poutníci se mlčky zastavují před Svatou bránou, která je o něco menší a otvírá se každých 25 let. Uprostřed je erb papeže Jana XXIII., jenž svolal II. vatikánský koncil. V onom historickém okamžiku dějin Církve 11. října 1962 překročilo práh baziliky více než 3000 biskupů. Vlevo a vpravo od Brány smrti jsou na zdi dva dávné výjevy: první připomíná dar 56 olivovníků papeže Řehoře II. (715-731) v Anagni nedaleko Říma, aby tak zajistil olej pro lampy, které neustále svítí před Petrovým hrobem. Druhý zachycuje elegie, složené Karlem Velikým po smrti papeže Hadriána I. (795). 9

Třetí portrét se nachází vlevo od Svaté brány a zobrazuje část buly, kterou papež Bonifác VIII. vyhlásil v roce 1300 první Svatý rok. Na pravém konci portálu stojí Berniniho socha císaře Konstantina(10), který měl vidění kříže se slovy: „In hoc signo vinces“ (V tomto znamení zvítězíš). Naproti je socha Karla Velikého (3), prvního císaře Svaté říše římské, korunovaného Lvem III. o vánocích 800. 4. BRÁNA SMRTI, 5. BRÁNA DOBRA A ZLA, 6. FILARETOVA BRÁNA, 7. BRÁNA SVÁTOSTÍ, 8. SVATÁ BRÁNA. 11. HLAVNÍ LOĎ Červený porfýrový kruh hned za vstupem pochází z původní baziliky a označuje místo, kde by korunován Karel Veliký a po něm všichni ostatní císařové. Na jižní straně (vlevo) začíná nad pilíři latinský nápis: "EGO ROGAVI PRO TE, O PETRE, UT NON DEFICIAT FIDES TUA: ET TU ALIQUANDO CONVERSES CONFIRMA FRATERS TUOS" (Petře, já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neochabla, a ty až se obrátíš, utvrzuj své bratry – Lk 22,32). Napravo pak, počínaje od sochy sv. Petra směrem k průčelí jsou slova: "ET TIBI DABO CLAVES REGNI COELORUM. QUODCUMQUE LIGAVERIS SUPER TERRAM, ERIT LIGATUM ET IN COELIS: ET QUODCUMQUE SOLVERIS SUPER TERRAM, ERIT SOLUTUM ET IN COELIS" (A tobě dám klíče

nebeského království. Co svážeš na zemi bude svázáno na nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi – Mt 16,19). Kropenka – místo připomenutí křtu. 10

NEJDELŠÍ CHRÁMY SVĚTA VYZNAČENÉ NA DLAŽBĚ HLAVNÍ LODI BAZILIKY

1. TEMPLVM VATICANVM - M.186.36, (Sv. Petr, Vatikán)

2. LONDINENSIS S.PAVLIS FANVUM - M.158.10 (Sv. Pavel, Londýn, UK)

3. FLORENTINA METROPOLITANA - M.149.28 (Florentský dóm, Itálie)

4. ECCLESIA SS. CORDIS JESV BRVXELLIS - M.140.94 (Božské Srdce Ježíšovo Brussels, Belgium)

5. SANCTVARIVM IMMACOLATAE CONCEPT. WASHINGTON - M.139.14 (Neposkvrněné Početí Panny Marie, Washington DC, USA)

6. ECCLESIA CATHEDRALIS RHEMENSIS - M.138.69 (Remešská katedrála, Rheims, Francie)

7. PRIMARIVM TEMPLVM MEDIOLEANENSE - M.134.94 (Milánský dóm, Milán, Itálie)

8. TEMPLVM CATHEDRALE COLONIENSE - M.134.94 (Kolínský dóm, Kolín, Německo)

9. ECCLESIAS CATHEDRALIS SPIRENSIS - M.134 (Špýrská katedrála, Speyer, Německo)

10. BASILICA S. PETRONII BONONIAE - M.132.54 (San Petronius, Bologna, Itálie)

11. TEMPLVM METROP. HISPALEN SEVILLA - M.132 (Sevilská katedrála, Seville, Španělsko)

12. BASILICA S. PAVLI VIA OSTIENSI - M.131.66 (bazilika sv. Pavla za hradbami, Řím, Itálie)

13. BASILICA METROP. B.M.V. PARISIEN - M.130 (katedrála Notre Dame, Paříž, Francie)

14. ST. VITUS, M.124, (svatovítská katedrála, Praha, Česká republika) 15. PRIMITIALIS ECCLESIA TOLENTANA - M.122 (katedrála v Toledu, Toledo, Španělsko)

16. S.S. ECCLESIA LATERANENSIS - M.121.84 (Lateránská bazilika, Řím, Itálie)

17. ECCLESIA CATHEDRALIS BVM ANGELORVM - M.120.62 (Panny Marie Andělské, Los Angeles, CA.) 11

18. ECCLESIA CATHEDRALIS METROPOLITANA PLATENSIS - M.120, (katedrála v La Plata, La Plata, Argentina)

19. ECCLESIA CATHEDRALIS METROPOLITANA MEXICANA - M.119.55 (katedrála v Mexico City, Mexico City, Mexico)

20. ECCLES. CATHED. B.M.V. ANTVERPIENSIS - M.118.60, (Antverpská katedrála, Antwerp, Belgie)

21. ECCL. S. IVSTINAE V.M. PATAVIN - M.118.50, (Sv. Justína, Padova, Itálie)

22. BASILICA CATHEDRALIS ESZTERGOM - M.118 (katedrála v Ostřihomi, Esztergom, Maďarsko)

23. ECCLESIA CATHEDRALIS FERRARIENS - M.118, (katedrála ve Feraře, Ferrara, Itálie)

24. BASILICA ASSISIEN. S.MARIAE ANG. - M.114.76, (bazilika Panny Marie Andělské , Assisi, Itálie)

25. BASILICA CATHEDRALIS SYDNEYENSIS - M.114.61 (katedrála Panny Marie v Sydney, Sydney, Austrálie)

26. CATH. METROP. SANCTI PAVLI BRASILIA - M.111.45, (sv. Pavel, Brasilia, Brazílie)

27. ECCLESIA CATHEDRALIS WESTMONASTERIENSIS - M.110, (Westminsterská katedrála, Londýn, Anglie)

28. CONSTANTINOPOLITANA DIVAE SOPHIAE ECCLESIA - M.109.57, (Hagia Sophia, Istanbul, Turecko)

29. CATHEDRALIS SANCTA CRVCIS BOSTONIENSIS - M.103.50, (katedrála Svatého kříže, Boston, MA.)

30. BASILICA GEDANENSIS BEATISSIMAE VIRGINIS MARIAE - M.103.50, (bazilika Panny Marie, Gdansk, Polsko)

31. ECCLESIA METROPOL. S. PATRITII NEO EBORACEN. M. 101.19, (metropolitní chrám sv. Patrika, New York, USA) 12

Císařové, korunovaní v bazilice sv. Petra 1. 24. prosince 800 2. 5. dubna 823 3. 2. prosince 850 4. 25. prosince 875 5. 25. prosince 881 6. 21. února 891 7. 895 8. únor 901 9. 24. března 915 10. 2. února 962 11. 25. prosince 967 12. 21. května 996

Karel Veliký, Lev III. Lothar I., sv. Paschal I. Ludvík II., sv. Lev IV. Karel II. Holý, Jan VIII. Karel III. Tlustý Jan VIII. Guido kníže ze Spoleta, Štěpán V. Arnulf, Formosus Ludvík III., Benedikt IV. Berengárius, kníže z Friuli, Jan X. Ota I. Veliký Jan XII. Ota II., Jan XIII. Ota III., Řehoř V.

13. 14. února 1014 14. 26,. března 1027 15. 25. prosince 1046 16. 13. dubna 1111 17. 18. června 1155 18. 15. dubna 1191 19. 4. října 1209 20. 22. listopadu 1220 21. 5. dubna 1355 22. 31. května 1433 23. 19. března 1452

Jindřich II. Německý, Benedikt VIII. Konrád II., Jan XIX. Jindřich III. Černý, Klement II. Jindřich V., Pascal II. Fridrich Barbarossa, Hadrián IV. Jindřich VI., Celestin III. Ota IV., Inocenc III. Fridrich II., Honorius III. Karel IV., kardinál Pierre de Colombiers z Ostie Zikmund

Lucemburský,

Evžen IV. Fridrich III., Mikuláš V.

12. KŘESTNÍ KAPLE – BAPTISTÉRIUM Naše pouť víry začala svátostí křtu, proto hned, jakmile překročíme práh svatopetrské baziliky a připomeneme si svůj křest, když se u majestátné kropenky znamenáme křížem, nelze opomenout jednu z nejkrásnějších kaplí vatikánské baziliky – baptistérium – křestní kaplí. Byla navržena lombardským architektem C. Fontanou (16341714). Ústředním místem kaple je křestní pramen, u něhož se každou neděli uděluje svátost křtu. Původní křtitelnice z 5. století, která sahá do doby papeže Damana, byla nahrazena sarkofágem, používaným jako křtitelnice, a v 17. století pak byla darována křtitelnice, jejíž základna (4x2m) z červeného porfýru byla vytvořena z ornamentu pohanského náhrobku (má se za to, že pochází z hrobky císaře Hadriána – Andělský hrad) později užívaného jako deska sarkofágu Oty II., který zemřel v Římě v roce 983. Rokokový pokryv ze 13

zlaceného bronzu s cheruby, kteří drží medajlon Nejsvětější Trojice, žehnající světu, jímž vévodí Boží Beránek. Obraz na hlavním oltáři, vytvořený připomíná Ježíšův křest v Jordáně.

Kapli zdobí ještě dvě mozaiky: vpravo sv. Petr křtí setníka Kornélia, vlevo pak sv. Petr křtí dva své spoluvězně - sv. Processa a Martiniána. Elipsovitou kopuli baptisteria pokrývají mozaiky nastiňující trojí křest: vodou – Jan Křtitel, krví – mučedníci, a křest touhy – zástupy prahnoucí po očišťující koupeli. V lunetách můžeme kontemplovat starozákonní předobrazy křtu: Noe patřící na duhu po potopě – znamení smlouvy mezi Bohem a člověkem; Mojžíš, vyvádějící vodu ze skály – záchrana těl, ale zatím ne duší; Kristus křtící sv. Petra; Filip udělujíc í křest eunuchovi královny Kandaky; sv. Silvestr křtící císaře Konstantina. Nosné pilíře ukazují na působení křtu na čtyřech světových stranách: Evropa-papežská tiára. Amerika-toulec a peří, Afrika-slon a Aziekadidlo.

U příležitosti výročí zvolení Jana Pavla II. Petrovým nástupcem – 16. října 1994, byl do dlažby kaple vložen znak tohoto papeže. 14

13. PAMÁTNÍK MARIE CLEMENTINY SOBIESKÉ Maria Clementina Sobieské (1702-35) je jednou ze tří žen, které mají v bazilice pomník. Byla neteří polského krále a byla provdána za následníka anglického trůnu, Jakub III. Stuarta. Na obraze shlíží manžela a

syny. Zemřela ve věku 33 let na tuberkulózu a byla pohřbena v bazilice sv. Petra v kryptě; následně bylo její tělo přeneseno jak uvádí latinský nápis: CORPVS MARIAE CLEMENTINAE MAGNAE BRITANNIAE REGINAE XV. KAL. FEBRVAR. MDCCXXXV AETATIS SVAE XXXIII. ET. MENS. VI. DEFVNCTAE IN HVIVS BASILICAE CRYPTIS POSITVM HVC DIE XXII. MENSIS IANVARII ANNO MDCCXLV TRANSLATVM ET RECONDITVM EST 14. NÁHROBEK RODU STUARTOVCŮ Latinský nápis na náhrobku praví: IACOBO III - (Jakubovi III.) IACOBI II MAGNAE BRIT REGIS FILIO (synu Jakuba II., britského krále) KAROLO EDVARDO - (Karlu Eduardovi) ET HENRICO DECANO PATRVM CARDINALIVM – (a Jindřichovi, děkanu otců kardinálů) IACOBI III FILIIS - (synům Jakuba III.) REGIAE STIRPIS STVARDI POSTREMIS (posledním členům královského rodu Stuartovců) ANNO M DCCC XIX - (1819) BEATI MORTVI QVI IN DOMINO MORIVNTVR - (Blažení, kdo v Pánu umírají). 15. NÁHROBEK BENEDIKTA XV. (Giacomo della Chiesa: 3. září 1914 – 22. ledna 1922) Papež usebraný v modlitbě, klečící na hrobě, připomínajícím 1. světovou válku, kterou nazval „zbytečným krveprolitím“. Hrob je pokryt olivovými ratolestmi. Nad ním je socha Panny Marie představující světu v plamenech Ježíše, Knížete míru. K volbě Benedikta XV. Dochází ve strašlivém okamžiku dějin. Papež se marně snažil odradit od 1. světové 15

války, proti níž pronesl osm odvážných projevů. Volal po spojenectví všech národů a po odzbrojení. Zatímco se blížila válka, on v široké míře organizoval díla pomoci. Versailleský mír odsoudil jako „posvěcení nenávisti“. Blahořečil Janu z Arku a založil Univerzitu Sacro Cuore (Božského Srdce Páně). Uzavřel diplomatické styky Anglii a Francii a v duchu encykliky, vydané 23. května 1920, zavedl nový protokol pro návštěvy katolických panovníků v Římě. Schválil projekt Muzea, věnovaného sv. Petru, tvořeného sbírkami všech nálezů starobylé Konstantinovy baziliky. Benedikt XV. zemřel nečekaně brzy ve věku 67 let na zápal plic. Dva roky předtím mu nechali Turci postavit v Istanbulu sochu, která jej oslavuje jako „the great pope of the world tragedy ... the benefactor of all people, irrespective of nationality or religion“ (největšího papeže světové tragédie …, dobrodince všeho lidstva, bez ohledu na národnost či náboženství“). 16. KAPLE PŘEDSTAVENÍ PANNY MARIE V CHRÁMĚ Pod oltářem spočívá skleněná rakev s tělem posledního kanonizovaného papeže –sv. Pia X. (1904-1914), „pauper et dives, mitis et humilis corde“ (chudý a bohatý, tichý a pokorný srdcem). Je oblečen do papežských rouch, tvář a ruce jsou pokryty stříbrem. Svět nejvíce

obdivoval jeho moudrost a pevnou vládu. Pomohl obnově křesťanského života zavedením moudrých zákonů do náboženské výchovy dětí, mladých i dospělých. Jeho katechizmus dává 16

jasné odpovědi na množství náboženských otázek. Otevřel dětem přístup k eucharistii už od nejútlejšího věku, a vybízel k dennímu svatému přijímání, jako ke zdroji ctností a svatosti. Reformoval liturgii, a to jak revizí Misálu a breviáře, tak i posvátné hudby a gregoriánského chorálu. Bojoval proti modernizmu a odsoudil ho jako příčinu mnohého zla. Nebyl však s to přesvědčit vládnoucí monarchy a hlavy států své doby, aby zabránili konfliktu, který po čtyři dlouhá léta zbrocoval Evropu krví. Na klenbě je zobrazen Luciferův pád, zatímco na protilehlé straně vidíme korunovaci Panny Marie za Královnu nebeských kůrů. Na pilířích jsou: Izaiáš hledící na oblak, Jozue zastavující slunce, Jael usmrcující Sisaru, Judit s Holofernovou hlavou. Na lunetách spatřujeme Mojžíšovu sestru Marii, opěvující pokoj v Izraeli; Mojžíše, zouvajícího opánky před hořícím keřem; Noema s jeho archou a holubici míru. Árona, žehnajícího archu; Balaáma, ukazujícího Jakubovu hvězdu; Gedeona s tajemně oroseným rounem. 17. POMNÍK BL. JANA XXIII. (Angelo Roncalli: 28. října 1958 - 3. června 1963) Jeden z výjevů na pomníku zachycuje papeže při návštěvě římského vězení Regina Coeli. Tehdy Jan XXIII. Říkal vězňům, že dokud za ním nebudou moci přijít oni, bude za nimi chodit on. Jan Pavel II. ve své homílii o svatodušních svátcích 2001 řekl, že „právě dnes o slavnosti Ducha svatého je příhodná chvíle vzdát hold Janu XXIII., jenž svolal II. vatikánský koncil, neboť protagonistou koncilu byl právě Duch svatý“. „Ovšem největším darem papeže Jana XXIII. Církvi – pokračoval papež - nebyl koncil, ani jeho velký smysl pro humor a dobrota. „Tím největším darem papeže Jana Božímu lidu byl on sám, jeho svědectví svatosti“. Když ho jednou navštívil vydavatel Pravdy, řekl mu: „Říkáte, že jste ateista, ale zajisté nebudete mít nic proti tomu, aby starý muž požehnal vašim dětem“. Jindy seděl kardinál Roncalli vedle dámy s velkým výstřihem. Ostatní napjatě pozorovali, jak se bude chovat. Když došlo na ovoce, sáhla dáma po jablku. „Pozor, milostivá paní“, řekl kardinál. „Proč? Nebojte se, nenabídnu vám to jablko, pane kardinále. Sním je sama. „Na to právě myslím. Když snědla Eva jablko, zpozorovala, že je nahá“. 17

18. NÁHROBEK SV. PIA X. (Giuseppe Melchiorre Sarto: 4. srpna 1903 – 20. srpna 1914) Po vysvěcení na kněze (1858) byl nejprve devět let kaplanem, potom venkovským farářem; od roku 1875 kanovníkem, kancléřem a spirituálem v semináři v Trevisu; biskupem v Mantově (1884), kardinálem a benátským patriarchou (1893). Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; zakročil proti nesprávným naukám modernismu; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho heslem bylo: Instaurare omnia in Christo: Všechno obnovit v Kristu. Zemřel 20. srpna 1914, krátce po vypuknutí I. světové války, jíž se marně snažil zabránit. Za svatého byl prohlášen roku 1954.

19. NÁHROBEK INOCENCE VIII. (29.srpna 1484–25.července 1492)

Významnou událostí jeho pontifikátu byl pád Granady v lednu 1492, nikoli však jeho zásluhou, ale díky Ferdinandu V. Aragonskému a Isabelle Kastilské, ale ve Vatikáně byla natolik oslavována, že vysloužila španělskému králi a jeho nástupcům titul „Katolické Veličenstvo“. Inocenc zemřel 25. 7. 1492 a zanechal po sobě četné potomstvo (Octo Nocens pueros genuit, totidemque puellas; Hunc merito poterit dicere Roma patrem – Inocens zplodil osm synů a stejně tolik dcer, takže právem jej Řím bude mohl zvát otcem).

20. CHÓROVÁ KAPLE 21.

OLTÁŘ

POČETÍ 18

NEPOSKVRNĚNÉHO

Oltářní obraz Pietra Bianchiho (1694-1740) představuje Neposkvrněnou Pannu Marii ve slávě, nesenou anděly a uctívanou sv. Františkem z Assisi, sv. Antonínem z Padovy a sv. Janem Chrysostomem. 8. prosince 1854, u příležitosti vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie, papež Pius IX. obraz Panny Marie korunoval zlatým diadémem. U příležitosti 50. výročí vyhlášení dogmatu pak Pius X. přidal druhou korunu z dvanácti hvězd, skvící se dvanácti brilianty, jež darovaly různé národy. Pod oltářem spočívají ostatky sv. Jana Chryzostoma a relikvie sv. Františka a sv. Antonína. 22. NÁHROBEK LVA XI. (Alessandro Octavian de' Medici, 1. – 27. dubna 1605) Růže vytesané na podstavci a nápis „OSTENSUS MAGIS QUAM DATUS, … SIC FLORUI“, deklarují fakt, že jeho pontifikát trval jen 27 dní. Dvě ženské postavy po jeho boku symbolizují Statečnost a Velkorysost. Spodní výjev znázorňuje Jindřicha IV. francouzského, který se zříká protestantizmu v době, kdy Lev byl apoštol. Nunciem, a na tomto kroku se výrazně podílel. Jeho přičiněním rovněž došlo ke stvrzení mírové smlouvy mezi Španělskem a Francii. 23. NÁHROBEK BL. INOCENCE XI. (Benedetto Odescalchi, 21. září 1676 – 12. srpna 1689) Postavu papeže obklopují Víra a Statečnost. Basreliéf ukazuje vítězství nad Turky u Vídně v r. 1683. Inocenc XI. byl beatifikován 7. října 1956 a jeho památka se slaví 13. srpna. Jeho tělesné pozůstatky se nacházejí pod oltářem sv. Šebestiána na protější straně baziliky.

19

24. OLTÁŘ PROMĚNĚNÍ PÁNĚ Na oltáři spatřujeme jeden z nejkrásnějších obrazů u sv. Petra. Jde o reprodukci posledního Raffaellova obrazu „malovaného na smrtelném lůžku“, jehož originál se nachází ve vatikánských muzeích. V roce 1797 jej odvezl Napoleon do Paříže, ale po jeho pádu se v roce 1815 vrátil zpět do Vatikánu. 25. KLEMENTINSKÁ KAPLE

Klementinská kaple byla zadána papežem Klementem VIII. (15921605). Její výzdobu zahájil Michelangelo a dokončil Giacomo della Porta (15401602) k jubileu roku 1600. Oltář 27 je zasvěcen sv. Řehoři Velikému (590-604). V sarkofágu pod oltářem se od roku 1606 uchovávají jeho ostatky. Jméno tohoto papeže, nazývaného také „Zachránce Církve“ a „Obhájce Říma“ je spojeno s Gregoriánským chorálem, k němuž dal podnět. Byl prvním mnichem, který se stal papežem. 26. NÁHROBEK PIA VII.

(Barnaba Chiaramonte, 14. března 1800 – 20. srpna 1823) podobně jako jeho předchůdce byl i Pius VII. vězněn Napoleonem. O svátku sv. Ignáce z Loyoly – 7. srpna 20

1814 (dnes se svátek slaví 31. července), papež obnovil jezuitský řád. Náhrobek nechal zbudovat jeho státní sekretář, kardinál Consalvi. Vytvořil jej dánský mistr Bertel Thorvaldsen - jediný protestantský sochař, jehož dílo je u sv. Petra. 29. NÁHROBEK PIA VIII. (Francesco Castiglioni, 31. března 1829 – 30. listopadu 1830) Papež je zobrazen při modlitbě, nad ním se vypíná socha Krista

na trůně a po bocích jsou sochy sv. Petra a Pavla. Nacházíme tu i alegorická vyobrazení Prozíravosti a Spravedlnosti. Papež byl během francouzského panství nad Itálii v roce 1818 uvězněn, protože odmítl přísahu spojenectví s Napoleonem. Schválil dekrety koncilu v Baltimore (říjen 1829), což bylo první formální setkání amerických biskupů. Za pomníkem jsou dveře vedoucí do sakristie a klenotnice muzea

28. Po cestě nám neunikne seznam papežů pohřbených u sv. Petra.

21

30. OLTÁŘ LŽI Oltářní obraz ilustruje scénu ze Skutků apoštolů (5,1-11), kdy manželé Ananiáš a Safíra chtěli sv. Petrovi oklamat a za svou lež zaplatili životem. Nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: "Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!" Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: "Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?" Ona řekla: "Ano, jen za tolik." Petr jí řekl: "Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe." A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

Oltářní obraz, popisující příběh ze Skutků apoštolů je úmyslně umístěn před kněze, který vychází ze sakristie ke slavení mše svaté. Má mu vždy připomenout jeho povolání k bezvýhradnému sebedarování Bohu a službě jeho lidu, a běda knězi, který se sobecky zříká svého slibu! 31. SOCHA SV. ONDŘEJE Svatý Ondřej byl bratrem Šimona Petra a prvním učedníkem, kterého Ježíš povolal. Odešel do Řecka kázat evangelium. Tradice uvádí, že zemřel mučednickou smrtí – ukřižován na kříži ve tvaru „X“. Relikvie hlavy sv. Ondřeje byla darována papeži Piu II. (1460). Pavel VI. pak tuto relikvii daroval chrámu sv. Ondřeje na Patrasu (1966) na znamení přátelství s Řeckou pravoslavnou Církví. 22

32. SOCHA SV. PETRA Starobylá bronzová socha knížete apoštolů, sedícího na trůně, držícího v levici klíče Božího království a pravou rukou žehnaje, se stává předmětem úcty poutníků, kteří líbají jeho nohu, která už musela být mnohokrát vyměněna. Zvláště středověcí poutníci si polibkem vyprošovali na sv. Petru milost šťastného návratu a otevření nebeské brány, pokud by během pouti zemřeli. Na svátek sv. Petra – 29. června – se socha odívá do purpuru, alby, tiary, štoly. Nad baldachýnem je na okrouhlé mozaice zobrazen papež Pius IX. (18471878), první papež, jehož pontifikát v 19. století trval déle, než Petrův – ten stál v čele Církve 25 let, zatímco Pius IX. seděl na Petrově trůně 31 let. Druhý nejdelší pontifikát v dějinách byl pontifikát Jana Pavla II. (1978-2005), který trval 27 let. Tradice praví, že sochu nechal zhotovit papež Lev Veliký na poděkování za zastavení Attily; mělo být údajně použito kovu ze sochy boha Jupitera na Kapitolu. Ve skutečnosti však nejstarší doložené informace o soše sahají do 15. století. Obecně se má za to, že socha pochází z konce 13. století a jejím autorem je Arnoldi di Cambio, umělec, jenž vytvořil kapli Bonifáce VIII. v Konstantinově bazilice. 33. SOCHA SV. LONGÍNA Longinus byl římský setník, který kopím probodl Kristův bok a hned vyšla „krev a voda“. Říká se, že potom, co byl svědkem zatmění slunce při Ježíšově smrti, přijal křesťanství. Evangelista sv. Lukáš říká, že setník „velebil Boha a prohlásil: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý“ (Lk 23,47). Domnělé Longinovo kopí bylo darováno v roce 1492 papeži Inocenci VIII. Pod lodžiemi s relikviemi vytvořil Bernini niky v nichž spočívají čtyři kolosální sochy, téměř 10 m vysoké. Sochu Longína vytvořil ze čtyř mramorových bloků v roce 1643. Kopule nad papežským oltářem je nesena čtyřmi gigantickými pilíři, 45 m vysokými obvodu 71 metrů. Se stavbou začal Bramante a dokončil ji 23

Michelangelo. V roce 1624 pověřil Berniniho papež Urban VIII., aby v těchto pilířích vytvořil čtyři lodžie. Dostaly název „Lodžie relikvií“. Každá byla chráněna balustrádou a ozdobena dvěma sloupy s listy vinné révy a nádhernými basreliéfy odkazujícími na čtyři „nejvzácnější relikvie“. Byly jimi: několik fragmentů z Ježíšova kříže, které byly nalezeny v římských chrámech Svatého kříže jeruzalémského a svaté Anastázie. Papež Urban VIII. chtěl v roce 1629, aby byly přeneseny do baziliky sv. Petra a uloženy do pilíře sv. Heleny. Kus látky s otiskem tváře muže s vousy, který křižáci přinesli z Jeruzaléma do Říma, a který se zde uctíval od 12. století; Fragment Longínova kopí, jenž sultán Bajazet, syn Mohameda II. věnoval papeži Inocenci VIII. Hlava sv. Ondřeje, přinesená do Benátek Tomášem Palaiolagosem a věnována papeži Piu II. (1460). 34. SOCHA SV. HELENY Svatá Helena byla matkou císaře Konstantina. Po svém obrácení ke křesťanství konala mnoho charita-tivních děl, včetně budování chrámu v Římě i ve Svaté zemi. Během pouti do Svaté zemi nalezla pravé ostatky Svatého kříže. Vzácná relikvie byla převezena do Říma a po staletí uctívána v bazilice Svatého kříže Jeruzalémského, který nechala sv. Helena v Římě zbudovat. Od roku 1629 se tato relikvie nachází ve zlatém relikviáři v bazilice sv. Petra. Legendu o nalezení svatého kříže potvrzuje jako první milánský arcibiskup sv. Ambrož v pohřební řeči nad císařem Theodosiem Velikým. Krátce nato se legenda objevuje v Církevních dějinách Rufina, mnicha, který se narodil v Aquileji kolem roku 345, a své dílo vytvořil kolem roku 402 poté, co strávil dvacet let na Olivové hoře. Píše tu, jak Helena byla ve snu zpravena o tom, aby se odebrala do Jeruzaléma. Začala se tady vyptávat místních obyvatel na místo, kde byl Ježíš ukřižován. Bylo těžké místo najít, protože předchozí pronásledovatelé nad ním postavili sochu Venuše, aby křesťané, kteří by na tom místě chtěli vzdávat hold Kristu, budili dojem, že se klanějí Venuši. 24

Proto na to místo nechodili a toto pozvolna upadlo v zapomnění. Vedena Božím zjevením ve snu, však místo nalezla. Byly tam tři kříže i tabulka s nápisem v řečtině, latině a hebrejštině. V této nejistotě, který kříž je pravý, jí podal pomocnou ruku místní biskup Makarius. Ve městě žila jistá žena, těžce nemocná. Makarius tehdy císařovně Heleně řekl: „Vezmi všechny tři kříže, které jsi podle Božího vedení našla, a polož je postupně na nemocnou“. A vskutku: žena byla zázračně uzdravena při položení třetího kříže. Ten byl vzápětí identifikován jako kříž Kristův. V Sokratových Církevních dějinách (r. 380) se dokonce říká, že byly nalezeny i hřeby, které Helena poslala do Konstantinopole, kde byly vloženy do císařské přilby a do otěží jeho koně. 35. SOCHA SV. VERONIKY

Svatá Veronika - podle zbožné tradice – byla ženou, která na křížové cestě otřela Ježíšovi tvář. Relikvie utrpení obsahuje roušku, na níž je otištěna

tvář muže s vousem. Byla přenesena křižáky z Jeruzaléma do Říma a má se za to, že je to Veroničina rouška. Pod tímto pilířem položil papež Julius II. dne 18. dubna 1506 základní kámen nové svatopetrské baziliky. 25

36. PAPEŽSKÝ OLTÁŘ A BALDACHÝN

Když v roce 1623 usedl na Petrův stolec papež Urban VIII. (Maffeo Barberíni, 15681644), dostává pětadvacetiletý Gian Lorenzo Bernini svou první a největší veřejnou zakázku – baldachýn nad hrobem sv. Petra. Jde o monumentální architektonické dílo, označující hrob knížete apoštolů. Toto velkolepé dílo vyžadovalo spolupráci mnoha dalších slavných umělců, jakými byli Francesco Borromini, Berniniho architektonický spolupracovník, a sochaři Stefan Maderno, Francois Duquesnoy, Andrea Bolgi, Luigi Bernini (bratr Gian Lorenza) a celá řada dalších kovotepců, slévačů a kameníků. K tavbě bylo použito antického bronzu, pocházejícího z Panteonu (na baldachýn bylo třeba 47 tun kovu), což dalo vznik proslulému hanopisu: "Quod non fecerunt Barbari fecerunt Barberini" („co nedokázali Barbaři, provedli Barberíni“), jenž byl protestem proti bezbřehým ambicím papežské rodiny (Urban VIII. byl posledním papežem, který v široké míře uplatňoval nepotizmus), aby si velkolepými pomníky zjednali slávu a nezastavili se ani před monumenty antického Říma. Stavba trvala devět let (1624-1633). Výška baldachýnu včetně kříže na vrcholku dosahuje 28,75 m, což je přibližně výška desetipatrového domu a jen každý z dvacetimetrových pilířů váží něco před 9 tun, a je zdoben olivovými ratolestmi, čímž připomíná baldachýn v procesí Božího Těla. 26

37. HROB SV. PETRA - „CONFESSIO“ Výraz „Confessio“ je odkazem na „vyznání“ Petrovy víry, kterou zpečetil mučednickou smrtí. Petrův hrob je za nikou pália. V nice se nachází stříbrná skříňka s tkaninou (známou jako „pálium“), utkanou z vlny beránků, žehnaných na svátek sv. Anežky Římské (21. ledna) a předávanou patriarchům a metropolitům na znamení jednoty Církve. U HROBU SV. PETRA V KRYPTĚ VATIKÁNSKÉ BAZILIKY ZAHÁJÍME V SOBOTU, 27. ČERVNA 2009 V 8.00H, NAŠE ŘÍMSKÉ PUTOVÁNÍ MŠÍ SVATOU, JÍŽ BUDE V PŘEDSEDAT ČESTNÝ OBČAN DRYSIC JEHO EMINENCE

GIOVANNI KARDINÁL COPPA 38. KOPULE SVATOPETRSKÉ BAZILIKY

Velkolepá kopule se vypíná nad oltářem a baldachýnem. Gigantický latinský nápis na zlatém podkladě (od výklenku sv. Veroniky po sv. Helenu) říká: „HINC UNA FIDES MUNDO REFULGENT“ (Odtud proniká do celého světa jediná víra); a od výklenku 27

Longína po sv. Ondřeje: „HINC SACERDOTII UNITA EXORITUR“ (Tady se zrodila jednota kněžství). Na čtyřech medajlonech o průměru 8,5 m nad pilíři jsou postavy čtyř evangelistů: Matouš s andělem, Marek se lvem, Lukáš s býkem a Jan s orlem. Gigantické, 2m vysoké písmo je osvěcováno ze 16 širokých oken. Kopuli nad nimi zdobí šest vzestupných řad postav. Odspodu: 1. řada: busty 16 papežů pohřbených v bazilice 2. řada: majestátné postavy Krista, Panny Marie, sv. Josefa, sv. Jana Křtitele a několika apoštolů 3. řada: v rámech jsou andělé nesoucí nástroje Ježíšova utrpení 4. řada: tváře cherubínů a serafínů v kruhových medajlonech 5. řada: andělé, strážci Petrova hrobu 6. řada: doplňující tváře okřídlených andělů. Kolem 96 postav je blankytně modrá obloha posázená hvězdami a nad ní lucerna kopule na jejíž základně je nápis: „K slávě sv. Petra, Sixtu V. v r. 1590. pátém svého pontifikátu. 39. LEVÁ (JIŽNÍ) LOĎ 40. OLTÁŘ UKŘIŽOVÁNÍ SV. PETRA

28

Denně se celebrují mše svaté v levé lodi u hlavního oltáře, který je zasvěcen sv. Josefu. Nalevo je oltář Ukřižování sv. Petra, neboť nedaleko se nachází místo, kde apoštol zemřel v Neronově cirku. |Naproti, na zlatém pozadí je nápis: "DICIT TER TIBI, PETRE, IESUS: DILIGIS ME? CUI TER, O ELECTE, RESPONDENS AIS: O DOMINE, TU OMNIA NOSTI, TU SCIS QUIA AMO TE" (Ježíš se ho zeptal potřetí, ´Šimone, synu Janův, miluješ mě?´ Petr odvětil: ´Ano, Pane, ty víš, že tě miluji“; J 21,17). Dávná tradice praví, že oltář stojí na místě, kde svatý Petr podstoupil mučednickou smrt. Tato část baziliky skutečně stojí na jedné straně někdejšího Neronova cirku.

41. OLTÁŘ SV. JOSEFA

Oltář Mariina manžela, sv. Josefa, požehnal 19. března 1963 papež Jan XXIII. Starobylý sarkofág v oltáři uchovává ostatky apoštolů Šimona a Judy Tadeáše.

42. OLTÁŘ SV. TOMÁŠE

Oltář sv. Tomáše se nachází v pravé nice jižního transeptu baziliky. Nástěnná výzdoba spadá do období pontifikátu Klementa VIII., který měl v úmyslu zasvětit tuto kapli sv. Janu Evangelistovi. Za papeže Pavla V. sem bylo uloženo tělo sv. Bonifáce a po něm dlouhá léta zvána i kaple. Nejstarší zprávu o zasvěcení tohoto oltáře sv. Tomáši máme ze 30. ledna 1621. Byl mezi prvními v bazilice, na němž papež Urban VIII. nechal vytvořit oltářní obraz (Domenico Passignano), který tu vydržel až do roku 1822, kdy byl nahrazen mozaikou, zobrazující stejnou událost. Dějiny nevěřícího Tomáše (Jan 20,24-29) byly velmi populární. Proč? Odpověď naznačují slova papeže sv. Řehoře Velikého: „nedostatek Tomášovy víry nás povzbuzuje ve víře víc, než víra věřících učedníků“. Napravo od oltáře se nachází mozaika sv. Magdalény Canossy (1774-1835), zakladatelky kongregace synů a dcer Boží lásky, o níž při svatořečení Jan Pavel II. řekl: „láska k Bohu ji stravovala jako žár; zaníceně milovala Ukřižovaného; proto kráčela vstříc všem formám chudoby: jak ekonomické, tak morální, nemoci stejně jako nevědomosti“. Vlevo pak je portrét Marie Dominiky Mazzarello (1837-1881). Byla nejstarší ze sedmi dětí v chudé rolnické rodině. Měla energickou a houževnatou povahu a od dětství i velkou úctu k Panně Marii. Tři rodiny Mazzarellových se společně chodívaly modlit růženec ke kapličce Panny Marie 29

Pomocnice křesťanů v blízkosti osady. Marie Dominika dle zvyku v 11ti letech přistoupila k 1. sv. přijímání a od té doby chodila často i za cenu nemalých obětí. V 17ti letech z podnětu dona Pestarino založila ještě se čtyřmi dalšími děvčaty sdružení Dcery Neposkvrněného početí Panny Marie. Členky se věnovaly apoštolátu mezi děvčaty. Vedle duchovního života se učily také šít. Ve 20ti letech se Marie Dominika nakazila tyfem. při ošetřování nemocných příbuzných Tato těžká nemoc natrvalo oslabila její organizmus, takže nebyla schopná prací v rodinném hospodářství. S kamarádkou Petronelou si v obci zřídily malou krejčovskou dílnu. Současně se povzbuzovaly v duchovním a mravním životě a Marie bývala upřímně veselá. V roce 1864 se s Marií Dominikou a s jejím společenstvím seznámil Jan Bosko. Před tím měl prý sen, v němž byl obklopen děvčaty, která k němu vztahovala ruce, aby je zachránil. V té chvíli uviděl i Pannu Marii, která mu vyčítavě řekla: "Nejsou to také moje děti?" Jan Bosko se pak rozhodl do svého díla zahrnout i děvčata. V Mariině sdružení viděl možnou větev salesiánské řeholní společnosti a tak navrhl její spojení. Dohodli se na názvu "Dcery Panny Marie, pomocnice křesťanů". Hlavní rysy pravidel této odnože navrhl Janu Boskovi prý Pius IX. v roce 1871 a v dalším roce 26ti členkám Jan Bosko předal řeholní šat a pravidla kongregace. Za první přestavenou byla zvolena spoluzakladatelka Marie Dominika. Jejich první dům v Mornese byl spojen s výchovným ústavem pro děvčata. Představenou kongregace byla posledních 9 let svého života. V roce 1938 byla blahořečená a 24.6. 1951 kanonizovaná Piem XII.

43. NÁHROBEK ALEXANDRA VII. (Fabio Chigi, 7. dubna 1655 – 22. května 1667) Naproti vpravo se nachází jeden z nejvelkolepějších pomníků u sv. Petra – náhrobek papeže Alexandra VII. (16551667), který je dílem tehdy už 80-ti letého Berniniho, jemuž týž papež zadal, aby uzavřel svatopetrské náměstí kolonádou. Papež zde klečí v usebrané modlitbě, aniž by ho jakkoli zneklidňovala vidina smrti, která zvedá těžký plášť a v ruce drží přesýpací hodiny, aby ukázala, že jeho čas se završil. Čtyři sochy představují ctnosti, v nichž papež vynikal: vpředu je Láska s dítětem v náručí, dále Pravdivost, jejíž noha spočívá na zeměkouli, zejména na Anglii, kde se papež marně snažil zastavit šířící se anglikánství; na druhé straně pak je zobrazena Rozvážnost a Spravedlnost. 30

44. OLTÁŘ BOŽSKÉHO SRDCE PÁNĚ Oltářní obraz byl požehnán v roce 1923 u příležitosti kanonizace sv. Markéty Marie Alacoque, světice, která šířila úctu k Božskému srdci Páně. Když sv. Markéta Marie vyprávěla svému duchovnímu vůdci, že ji navštívil náš Pán, ten pochyboval o její upřímnosti. Jen řekl, aby pokud se jí Ježíš příště ukáže – se ho zeptala na některé ze svých minulých hříchů. Při další návštěvě mu poněkud rozpačitě sdělila výsledek: Náš Pán jí řekl, že si na žádný z jejich hříchů nepamatuje! Tehdy duchovní vůdce poznal, že říkala pravdu, protože Boží odpuštění je naprosté a bezpodmínečné. 45-46. OLTÁŘ NAŠÍ PANÍ NA SLOUPU Nyní vstupujeme do kaple Naší Paní „na sloupě“, nad níž se vypíná jedna z menších kupolí baziliky a nachází se na konci levého traktu. Napravo je v kapli oltář sv. Lva Velikého 47. (440-461), prvního papeže, který byl pohřben v bazilice. Po smrti bylo jeho tělo nejprve uloženo v sakristii staro-bylé baziliky, následně pak bylo přeneseno k Porticu Pontificum. Nakonec si papež Pavel V. přál, aby se přeneslo do jeho kaple spolu s pozůstatky papežů Lva II., Lva III., Lva IV., a Řehoře XIII. Velký oltářní obraz zachycuje setkání papeže Lva Velikého s Atilou, hunským králem, který v roce 452 táhl na Řím, a jehož se papeži podařilo zastavit a tím zachránil Řím před pleněním. Nalevo je oltář Naší Paní na sloupě zvaný tak podle starobylého milostného obrazu Panny Marie namalovaném na sloupě původní baziliky. V roce 1607 byl přemístěn na tento oltář a obklopen skvostnými alabastrovými sloupy. Po II. vat. koncilu, ji Pavel VI. poctil titulem „Mater Ecclesiae“ (Matka Církve). Mozaikovou kopii dal Jan Pavel II. v roce 1981 umístit na vnější zeď apoštolského paláce, kde jí můžeme spatřit i v noci, neboť je nasvícena. 31

48. NÁHROBEK ALEXANDRA VIII. (Pietro Vito Ottoboni, 6. října 1689 – 1. února 1691) 49. OLTÁŘ SV. PETRA, JAK UZDRAVUJE CHROMÉHO Biblická scéna se odehrála u brány jeruzalémského chrámu zvaná „Krásná“ (Skt 3,1-10). Traduje se, že před tímto obrazem dostal Lincoln nápad dát citát jako motto pro dolarovou bankovku: "SILVER AND GOLD I HAVE NONE, BUT WHAT I HAVE THAT I GIVE UNTO THEE." Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: "Pohleď na nás!" Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.

50.,52. OLTÁŘ KATEDRY SV. PETRA Význam tohoto oltáře – „Katedry sv. Petra“ nastínil výmluvně Svatý Otec Benedikt XVI. při generální audienci o Svátku Stolce sv. Petra – 22. 2. 2006. Jeho slova přináším v plném znění: Latinská liturgie dnes slaví svátek Stolce svatého Petra Jde o velmi starobylou tradici, v Římě doloženou již od 4. století, kterou jsou Bohu vzdávány díky za poslání svěřené apoštolu Petrovi a jeho nástupcům. „Katedra“ je doslovně pevný 32

stolec biskupa, místo v mateřském chrámu diecéze, který se proto nazývá „katedrála“, je symbolem biskupovy autority a zvláště jeho „magisteria“, tj. evangelijního učení, k němuž je jako nástupce apoštolů povolán, aby jej střežil a předával křesťanskému společenství. Když biskup stane v čele určité diecéze, jež mu byla svěřena, posadí se na stolec s mitrou na hlavě a s berlou v ruce. Z tohoto stolce pak vede, coby učitel a pastýř, putování věřících ve víře, naději a lásce. Jaký tedy byl „stolec“ svatého Petra? On, jehož si Kristus vyvolil jako „skálu“, na které se má vybudovat církev (srov. Mt 16,18), začal svou službu v Jeruzalémě po Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého. Prvním církevním „stolcem“ bylo večeřadlo a je velmi pravděpodobné, že v onom sále, kde se společně s učedníky modlila také Maria, Ježíšova Matka, bylo vyhrazeno zvláštní místo pro Šimona Petra. Potom se Petrovým sídlem (stolcem) stala Antiochie, město ležící na řece Orontu v Sýrii. V tehdejší době to byla třetí metropole římského impéria po městě Římu a egyptské Alexandrii. Petr byl prvním biskupem onoho města, kde hlásal evangelium Barnabáš a Pavel a kde také „byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Sk 11,26). Římské martyrologium před reformou dokonce předpokládalo také zvláštní slavení „Petrova stolce v Antiochii“. Odtud Boží Prozřetelnost zavedla Petra do Říma, kde završil svou pouť ve službě evangelia mučednickou smrtí. Tímto Římský stolec získal větší váhu a byl poctěn úkolem, jenž Kristus svěřil Petrovi – být k službám všem ostatním diecézím a farnostem a povzbuzovat a sjednocovat Boží lid. Římský stolec byl tedy uznán jako stolec Petrova nástupce a stolec jeho biskupa představoval stolec apoštola pověřeného Kristem, aby pásl celé stádce. Dosvědčují to nejstarší církevní Otcové, jako například svatý Irenej, lyonský biskup, jenž ve svém traktátu „Proti herezím“ popisuje římskou církev jako „největší a nejstarobylejší, kterou všichni znají... založenou a zřízenou v Římě dvěma přeslavnými apoštoly Petrem a Pavlem,“ a dodává: „S touto církví se pro její znamenitou nadřazenost musí shodnout církev všeobecná, tedy věřící, ať už žijí kdekoliv“ (III, 3, 23). Tertullián pak tvrdí: „Jak je tato římská církev blažená! Byli to sami apoštolové, kdo jí vlil veškeré učení svou krví“ (La presrcizione degli eretici, 36.) Stolec římského biskupa tedy představuje nejen jeho službu římskému společenství, nýbrž jeho poslání vůdce celého Božího lidu. Slavit „Stolec“ sv. Petra proto znamená dávat mu mocný duchovní význam a rozpoznávat v něm výsadní znamení lásky Boha, dobrého a věčného Pastýře, který chce shromáždit celou svou církev a vést ji po cestě spásy. Z mnoha svědectví Otců bych rád uvedl slova sv. Jeronýma z jeho listu psaného římskému biskupovi, jenž je zvláště zajímavý. Výslovně v něm poukazuje na Petrův „stolec“, který chápe jako bezpečný přístav pravdy a pokoje. Jeroným píše: „Rozhodl jsem se poradit se s Petrovým stolcem, kde se nachází ona víra, již ústa jednoho apoštola velebila; přicházím nyní prosit o pokrm pro svou duši tam, kde jsem dostal Kristův oděv. Já neusiluji o jiné prvenství než o Kristovo, proto navazuji společenství s Tvou blažeností, totiž s Petrovým stolcem. Vím, že na této skále je zbudována církev“ (Listy I, 15, 1-2). Drazí bratři a sestry, v apsidě basiliky sv. Petra, jak víte, se nachází pomník Stolec sv. Petra, zralé dílo Berniniho, provedené ve tvaru velkého bronzového trůnu podpíraného čtyřmi učiteli církve, dvěma západními, sv. Augustinem a sv. Ambrožem, a dvěma východními, sv. Janem Zlatoústým a sv. Atanášem. Vybízím vás, abyste se před tímto podmanivým dílem, které je dnes možno obdivovat v záři stovek svící, zastavili a modlili zvláště za službu, která mi byla svěřena Bohem. Až vzhlédnete k alabastrovému oknu, jež je umístněno nad stolcem, vzývejte Ducha svatého, aby svým světlem a svou silou mou každodenní službu celé církvi vždy podporoval. 33

51. NÁHROBEK PAVLA III. (Alessandro Farnese, 13.října 1534–10.listopadu 1549) Tento papež svolal v roce 1547 Tridentský koncil a pověřil Michelangelo namalováním fresky Posledního soudu v Sixtínské kapli a vedením stavebních prací na bazilice. Traduje se, že modely pro alegorické zobrazení Spravedlnosti a Prozíravosti byly papežova krásná sestra Julie a její matka. 53. NÁHROBEK URBANA VIII. (Maffeo Barberini, 6. srpna 1623 – 29.července 1644) Napravo od oltáře Katedry sv. Petra se nachází hrob Urbana VIII, mistrovské dílo velkého Berniniho, který je dokončil v rove 1647, tedy tři roky po smrti svého velkého mecenáše. Je vůbec prvním sochařským dílem Berniniho, v němž užil barevných mramorů, a to nikoli jako dekorace, nýbrž k vyjádření svých idejí. Tento papež podruhé odsoudil Galileiho (+1642), třebaže byl jeho osobním přítelem, a pod hrozbou útrpného práva jej přinutil zříci se Koperníkovského systému (1633). Papež Urban VIII. posvětil novou svatopetrskou baziliku – 18. listopadu 1626, a pověřil věhlasného sochaře a architekta Gian Lorenza Berniniho (+1680) a další umělce, aby zvelebili baziliku, římská náměstí a ulice. Byl to tento papež, který si zvolil Castel Gandolfo, asi 15 kilometrů jihovýchodně od Říma, za své letní sídlo. Bulou, s datem 22. dubna 1639, zakázal otroctví všeho druhu mezi Indiány v Brazílii, Paraguaji a celé západní Indii. 54. NÁHROBEK KLEMENTA X. (Emilio Altieri, 29. dubna 1670 – 22. července 1676) Basreliéf zobrazuje otevření Svaté brány během Jubilejního roku 1675. Pod dlažbou naproti pomníku spočívají pod prostým náhrobním kamenem ostatky papežů Sixta IV. a Julia II. 34

55. SV. PETR KŘÍSÍ TABITU O zázraku vzkříšení ženy z města Joppe, jménem Tabita, čteme ve Skutcích apoštolů (9,36-42): V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas (Srnka). Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: "Přijď rychle k nám!" Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: "Tabito, vstaň!" Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.

56. OLTÁŘ SV. PETRONILY V oltáři jsou uloženy ostatky sv. Petronily, která byla umučena za císaře Diokleciána. Její ostatky byly v roce 750 přeneseny z katakomb sv. Domicily do kaple francouzských králů Pepina a Karla Velikého ve staré bazilice. Petronila byla legendární dcerou sv. Petra, a Francie – tradičně zvaná „prvorozená dcera svaté Matky Církve“ – k ní odedávna chovala zvláštní úctu. 57. OLTÁŘ SV. ARCHANDĚLA MICHAELA Pro tento oltář byl zhotoven první obraz nové baziliky 29. září 1628 u příležitosti výročí pontifikátu Urbana VIII. 58. OLTÁŘ PETROVY LOĎKY Za sloupem sv. Heleny najdeme oltář Petrovy loďky, zvaný tak podle obrazu, vycházejícího z původní fresky a znázorňujícího evangelijní epizodu bouře na moři, kdy Ježíš vyzývá Petra, aby za ním kráčel po vlnách. 35

59. Náhrobek Klementa XIII. (Carlo Rezzonico, 6. července 1758 – 2. února 1769) Monumenttální náhrobek Klementa XIII. je dílem Antonia Canovy, který na něm pracoval v letech 1783-92. Ztvárňuje papeže, klečícího na modlitbách, s mitrou položenou vedle na zemi a nalevo od sarkofágu symbol Náboženství v židovském kněžském odění a křížem; napravo pak napůl ležící pohřební Génius. Na podstavci jsou dva lvi: jeden spící, druhý bdící. Tito jsou z travertinu, zatímco zbytek náhrobku je z bílého karárského mramoru. Pontifikát Klementa XIII. byl poznamenán tlakem osvícenství Bourbonské Francie, Španělska, Neapole a Parmy, usilujícím o zrušení jezuitů (tehdy měl řád 23.000 členů, 800 sídel, 700 kolejí a 270 misií). Papež však jezuity hájil (7. ledna 1765 vydal bulu Apostolicum pascendi, kde vyvrací pomluvy namířené proti řádu a naopak chválí jeho činnost). Podporoval umění, nařídil, aby byly zakryty některé nahé sochy včetně několika fresek v Sixtinské kapli. Registro Annuale z roku 1758 o něm mluví jako o „nejčestnějším člověku na zemi; příkladném církevním hodnostáři, ryzích hodnot: zbožném, neochvějném, vzdělaném a vlídném“. 60. PRAVÁ (SEVERNÍ) LOĎ BAZILIKY Obvykle je přístupná jen těm, kdo chtějí přistoupit k sv. zpovědi. Tady v roce 1869 probíhal I. vatikánský koncil. Na zlatém podkladu čteme slova: „RESPONDENS PETRUS, DIXIT: TU ES CHRISTUS, FILIUS DEI VIVI. AIT IESUS: BEATUS ES SIMON BAR IONA: QUIA CARO, ET 61. OLTÁŘ SV. ERASMA SANGUIS NON REVELAVIT TIBI“

(Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev“ Mt 16,1617).

Processus a Martinián byli římští vojáci, kteří měli, hlídat sv. Petra v Marmertinském vězeni v Římě. Když ale slyšeli jeho kázání, obrátili se a přijali z jeho rukou 36

A

62. OLTÁŘ SV. PROCESSA A MARTINIÁNA

křest. Vzápětí však byli zatčeni, biti a na příkaz císaře Nera sťati. Jejich těla byla pohřbena v katakombách sv. Agáty na Via Aurelia, odkud byli za Pascala I. (817-824) přeneseni do vatikánské baziliky. Od té doby se jejich kult začal vzmáhat, proto také oltář sv. Processa a Martiniána patří mezi sedm nejprivilegovanějších. 63. OLTÁŘ SV. VÁCLAVA

65. NÁHROBEK BENEDIKTA XIV. (Prospero Lambertini, 17. srpna 1740 – 3. května 1758) BENEDICTO XIV PONT. MAX S.R.E. CARDINALES AB EO CREATI Mramor na jeho pomník věnovalo čtyřiašedesát kardinálů, které jmenoval během svého pontifikátu, jak dokládá nápis na jeho náhrobku. Papež zemřel na zápal plic v požehnaném věku 83-ti let. Jeho poslední slova byla: „Náš Pán zemřel pod Pilátem, já skonám pod Pontiem“ (Pontius byl jeho osobní lékař). Humor tohoto boloňského papeže zazněl už během konkláve, které bylo nejdelším v moderních dějinách – trvalo šest měsíců, kdy ke kardinálům prohlásil: „Chcete-li zvolit světce, volte Gottiho. Pokud chcete politika, volte Aldrovandiho. Ale pokud si přejete dobráka, volte mě“ (papež měl ve zvyku užívat této poněkud bodré řeči, proto mu byl pro jeho velkorysost výrok hned odpuštěn). Symbol Moudrosti po levici je odkazem na hlubokou vzdělanost papeže, který mj. vydal řád pro beatifikace a kanonizace Božích služebníků. 37

65. OLTÁŘ SV. JERONÝMA Pod oltářem sv. Jeronýma spočívá skleněná rakev s tělem papeže Jana XXIII., který zemřel v roce 1963 a za blahoslaveného byl prohlášen Janem Pavlem II., 3. září 2000. Jan XXIII. byl specialistou na Otce Církve a zvláštní úctu choval ke sv. Jeronýmovi. 67. ŘEHOŘOVA KAPLE s hroby Benedikta XIV. a Řehoře XVI. S jejím budováním započal Michelangelo a dokončil je Giacomo Della Porta.

68. OLTÁŘ PANNY MARIE POMOCNÉ Oltář Panny Marie Pomocné zdobí vzácný alabastr, ametyst a další drahokamy, jakož i čtyři úchvatné sloupy s afrického mramoru a zeleného porfýru. V porfýrové schránce se tu rovněž uchovávají ostatky sv. Řehoře Naziánského (+390) jednoho ze tří velkých kapadockých Otců. Je vyobrazen i na lunetách oblouků spolu s Řehořem Velikým, sv. Bazilem a sv. Jeronýmem. Obraz Panny Marie patří k jedné z mála ikon v bazilice, které jsou malovány na dřevě. Když se někteří křesťané octli pod nadvládou muslimů, mnohdy skončili v otroctví, protože odmítli zříci se své víry. Ostatní křesťané pak často pod ochranou Panny Marie Pomocné – Pomocnice křesťanů, shromažďovali fondy, aby je vykupovali. 38

69. NÁHROBEK ŘEHOŘE XVI. (Bartolomeo Cappellari, 2. února 1831 – 1. června 1846) Byl kamaldulským mnichem a posledním mnichem, který usedl na Petrův stolec. Patřil k nejreakčnějším papežům: dvakrát zburcoval rakouské vojsko, aby potlačilo vzpouru v papežském státě a proti italskému nacionalizmu postavil svobodu svědomí, svobodu tisku a odluku Církve od státu. Současně byl zapáleným šiřitelem misií (Indie, Čína, Polynésie, severoameričtí Indiáni). Zdvojnásobil počet apoštolských administrátorů v Anglii a značně zvýšil počet biskupů ve Spojených státech. Za jeho pontifikátu bylo pět kanonizací, třiatřicet Božích služebníků bylo beatifikováno, založil mnoho nových řádů a podporoval úctu k Neposkvrněnému Početí Panny Marie. Řehoř XVI rovněž založil Etruské a Egyptské muzeum ve Vatikáně a Křesťanské muzeum v Lateráně. 70. NÁHROBEK ŘEHOŘE XIV. (Niccolo Sfrondrati, 5. prosince 1590 – 16. října 1591) „Zdobení hrobu, projevy zármutku a pohřební pompa, jsou útěchou pro pozůstalé… Zbožným duším, které zbaveny hříchů spějí k Pánu, pramálo záleží, zda jejich tělo má hrob prostý či nikoli; ovšem ani nejdražší hrob nic nepomůže zlým a těm, kdo jsou dosud spoutáni v osidlech hříchu“. (Benedikt XIV.) Tato slova jsou zřejmě nejvýmluvnější odpovědí na otázku: proč hrob tohoto papeže, jehož pontifikát trval jediný rok, patří k nejprostším v bazilice. 71. NÁHROBEK ŘEHOŘE XIII. (Ugo Buoncompagni, 13. května 1572 – 10. dubna 1585) Předtím, než byl zvolen papežem přednášel právo na Boloňské univerzitě. Jako odborník v právu a teologii byl poslán papežem Piem IV. na Tridentský koncil. Později jako papež podporoval katolictví v době, kdy se Bavorskem a Polskem šířil protestantizmus. Udržoval přímé kontakty s mnoha světci: Karlem Boromejský, Filipem Neri, Ignácem z Loyoly či Robertem Bellarminem, jakož i nepřímé kontakty 39

se sv. Terezii z Avily a sv. Janem od Kříže. Během jeho pontifikátu vzkvétaly jezuitské misie v Indii, Japonsku a Brazílii; je rovněž zakladatelem Gregoriánské univerzity; velkým mistrem polyfonie, mezi jeho chráněnce patřili např. Pierluigi da Palestrina a básník Torquato Tasso. Zavedl rovněž tzv. Gregoriánský kalendář. Vynikající vědci a astronomové shledali, že poslední kalendář vydaný Juliem Césarem v roce 45 před Kristem, vykazuje několik nepřesností, a po šestnácti staletích dosáhli rozdílu deset dní. Oprava byla provedena 4. října 1582, kdy se kalendář posunul na 15. říjen. Datum bylo zvoleno úmyslně, aby se nezapomnělo na svátek sv. Františka z Assisi! Ruská pravoslavná Církev však Gregoriánský kalendář nepřijala až do komunistické revoluce v roce 1917! Proto tzv. „Říjnová revoluce“ se ve skutečnosti odehrála v listopadu. ! 72. KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI 73. NÁHROBEK MATYLDY CANOSY 74. NÁHROBEK INOCENCE XII. (Antonio Pignatelli, 12.7.1691– 27.9.1700)

40

75. Náhrobek Pia XII. (Eugenio Pacelli, 2. 3. 1939 – 9. 10. 1958) Velký papež těžkého období II. světové války: „O nic se nepřijde mírem, ale vše může být ztraceno válkou“. 76. KAPLE SV. ŠEBESTIÁNA

77. NÁHROBEK PIA XI. (Achille Ratti, 6. února 1922 – 10. února 1939) Předválečný papež, který napsal třicet encyklik, jako první začal používat rozhlasu, dosáhl tří doktorátů Gregoriánské univerzity a velký příznivec horolezectví. Jeho heslo: „Kristův pokoj v Kristově království“ bylo konstatováním, že Církev musí aktivně působit ve světě a neizolovat se od něj. Papež byl nucen adresovat nacistické vládě v Německu celkem 34 protestních nót proti útisku Církve. Zvrat nastal, když v roce 1937 vydal svou německy psanou encykliku Mit brennender Sorge. Byla jednou z prvních papežských encyklik, která dosáhla skutečně světového ohlasu, i když z politických důvodů. Byla jedním z prvních papežských dokumentů, který překročil hranice katolického světa: četli ji věřící i nevěřící, katolíci i protestanti, ba právě oni poprvé přispěli k tomu, že se dostalo papežskému dokumentu dosud nevídaného veřejného uznání. „Ti, kdo povyšují rasu, národ či některou z jeho konkrétních forem, představitele státní moci anebo jiné základní prvky lidské společnosti na normu, jež převyšuje vše, včetně náboženských hodnot, převracejí a falšují řád věcí stvořených podle boží vůle“ (Mit brennender Sorge)

78 NÁHROBEK KRISTINY ŠVÉDSKÉ (1626-1689)

Švédská královna přijala křest a zřekla se trůnu. 79. NÁHROBEK LVA XII. (Annibale Genga, 28. září 1823 – 10. února 1829) Monument představuje papeže, udělujícího požehnání Urbi et Orbi o Jubilejním roce 1825. Když byl zvolen papežem, cítil, že je nemocen a jeho dny se chýlí, proto říkal kardinálům: „zvolili jste mrtvého muže“. 41

80. PIETA

„MICHAEL. ANGELUS. BONAROTUS. FLORENT. FACIEBAT" „Vytvořil Michelangelo Buonarroti z Florencie“ – tato slova vytesal 24-ti letý Michelangelo na šerpu Panny Marie. Jediné dílo, na němž zanechal svůj podpis. Hrob sv. Petra, Pieta - místa, kde každý v hluboké zastaví se meditaci a mlčení: v prosbě, ať taj lásky té zas a znovu, jak kdys z úst Knížete apoštolů, či v tváři Matky pod křížem, srdce, ducha rozezní: „Pane, jenž všechno víš, dej ať i já Tě miluji!“ 42

SOCHY SVATÝCH ZAKLADATELŮ A-Nahoře: SV. LUCIE FILIPPI

Narodila se 13. ledna 1672 v Tarquinii. Její život byl záhy poznamenán bolestí. Pohlazení a něžnosti maminky, sklánějící se nad její postýlkou, krutě ukončila smrt. Lucii bylo jedenáct měsíců a pár dní, když jí ve věku 27 let zemřela matka. Pár roků nato jí zemřel i otec. Tyto bolestné ztráty vedly světici k tomu, že se stále více vzdalovala zemi, a stále silněji lnula k Bohu, usilujíc o dosažení stále krásnějších ctnosti. Skromná v nitru i navenek, vyhýbala se špatným společnicím, jež svými neřestmi zamořovaly nevinné duše a stranila se marnosti. Dobrota a jas jejího srdce, stejně jako bodec neštěstí, to vše ji vedlo k tomu, že hledala pokoj a radost jedině v Bohu. Vše k ní promlouvalo o Bohu: obloha, moře, i sama pole v Tarquinii. Už v mladistvém věku si jako velkého pokladu vážila katechetického apoštolátu, a právě k tomuto poslání a to v mnohem větším rozměru, ji povolala Boží Prozřetelnost. V 16-ti letech se jí dostalo šťastného setkání s kardinálem Barbarigem, na jehož radu vstoupila do kláštera sv. Kláry v Montefiascone. Tady začala svou formaci, která později vyvrcholila ve vznešený ideál osvěcovat mysl a pozvedat srdce. Věnovala se službě vzdělávání sester, které se po své matce nazvaly „Maestre Pie Filippine“. Otevřela několik škol v Montefiascone, a její instituty zapustily kořeny i v Římě a v dalších centrech Itálie. Několik jich založila i v zahraničí, zvláště v severní Americe, kde požehnaně působí dosud. Strávena námahami, ale bohatá zásluhami, zesnula 25. března 1732. Papež Pius XI. ji v roce 1926 zapsal mezi blahoslavené a 22. června 1930 pak vepsal její jméno do seznamu svatých panen.

A-Dole: SV. PETR Z ALKANTARY

Svatá Terezie z Avily bývá nazývána „ctí Španělska“. Ale je třeba dodat, že tuto čest sdílí se svým rodákem a 43

současníkem, sv. Petrem z Alkantary. Sama o něm napsala: „Petr z Alkantary byl skutečným vzorem ctností! Dnešní svět už není schopen takové dokonalosti. Říká se, že svatí jsou slabší, než kdysi, a že my už nejsme takoví, jako křesťané minulosti. Tento svatý muž byl z naší doby, ale jeho horlivost byla mocná jako kdysi!“ Petr se narodil roku 1499 v Alkantaře, malém městečku Estremadury na hranicích s Portugalskem. V šestnácti letech přijal řeholní šat svatého Františka a po celý život usiloval o návrat řádu k přísnosti prvotní Regule. Snažil se být příkladem nejpřísnějšího pokání a nejzažší chudoby. Nelze se proto divit, že se u mnoha bratří setkal se zarputilým odporem. Ne všichni totiž sdíleli jeho kajícího ducha. Jednou ho hledal řeholník jiného řádu. Našel ho v jeskyni na zahradě, nahého, jen s pláštíkem přehozeným přes záda. „Proč jste tak nedůstojně oděn?“, tázal se host. Světec se omlouval: „Ach, můj otče, čtěte evangelium. Tam se píše, že máme mít jen jednu tuniku. Já tu svou před chvilkou vypral a vyvěsil tamhle na kámen. Jen co trochu oschne, hned si ji obléknu“. Císař Karel V., dobyvatel světa, jej chtěl za zpovědníka. Františkán mu padl k nohám, políbil mu ruku a řekl: „Vaše Výsost bude jistě hledat Boží vůli. Jestliže se k vám už nevrátím, znamená to, že Bůh nechce, abych tento úděl přijal“. A od té doby ho císař už nespatřil. Zemřel 18. října 1562. "

B-N: SV. SOFIE MAGDALÉNA BARATOVÁ

Je mimořádným svědkem života Církve krátce po Francouzské revoluci. Narodila se v noci 13. prosince 1779 jako poslední ze tří dětí ve velmi zbožné a úměrně zámožné rodině výrobce sudů a bednáře v Joigny (Auxerre) v Burgundsku. Právě když spatřovala světlo světa, vypukl ve vedlejším domě požár. Byla tak křehká, že ji hned následujícího dne nechali pokřtít. Nejstarší ze sourozenců – o jedenáct let starší Ludvík, její kmotr a pozdější jezuita – považoval za svou povinnost předat jí lásku k vědění a vzdělávat ji ve společné víře. Velmi náročnou metodou ji učil latině, řečtině, dějinám, fyzice i matematice. V roce 1793, během doby pronásledování, však byl uvězněn a se vší vážností mu hrozila gilotina. Svobody se dočkal jen díky pádu Robespierra. V roce 1795 přijal kněžské svěcení. Spolu se sestrou přesídlili do Paříže, kde ji dále učil teologii, studiu Bible a Otců Církve. Magdaléna se také naučila italsky a španělsky, čímž dosáhla na svou dobu pro ženu výjimečné úrovně vzdělání. Ve volném čase vyšívala a tajně učila děti katechizmu ve čtvrti Marais. Už od útlého dětství pěstovala náročnou duchovní disciplínu, která uzrála v rozhodnutí obléknout řeholní šat karmelitky. Boží záměry však byly jiné. Bratr jí představil otce Josefa Varina, který obnovoval ve Francii činnost Tovaryšstva Ježíšova a uvažoval nad znovu otevřením křesťanských škol, zavřeným během revoluce. Kněz v ní ihned viděl ideální osobnost pro své dílo. A tak jednadvacetiletá Magdaléna se 21. listopadu 1800 spolu se třemi dalšími společnicemi 44

zasvětila Pánu. Tak vznikla Společnost Božského Srdce Páně zaměřená na vzdělání a výchovu žen. Z politických důvodů však byl tento název zveřejněn až v roce 1815. Teprve konkordát mezi Svatým Stolcem a Francií, ukončil v roce 1801 pronásledování a Magdaléna mohla odejít vyučovat do Amiens, kde později vznikl první dům Institutu. V roce 1804 získala někdejší klášter v Grenoblu a pozoruhodným řízením Boží Prozřetelnosti poznala Filippinu Duchesne (kanonizovanou v roce 1988). Mladá dcera advokáta, která se kvůli zrušení konventu věnovala vyučování, vstoupila do Společnosti. V roce 1805 byla Magdaléna zvolena v pouhých pětadvaceti letech generální představenou a tento úřad zastávala až do smrti. V prosinci 1826 se Společnosti dostalo schválení papežem Lvem XII. Spiritualita sv. Magdalény Sofie byla inspirována sv. Ignácem z Loyoly a úctou k Božskému Srdci Páně. Říkávala: „Tato malá Společnost je zcela zasvěcena slávě Božského Srdce Ježíšova a šíření jeho kultu; tento cíl musí mít před očima všechny, které do něj vstoupí“. „Duchem Společnosti je modlitba a vnitřní život“. Základním úkolem pak vzdělávání mládeže, aby „se v duších vybudovaly pevné základy víry v eucharistii a vychoval velký zástup adorujících“. Neúnavně cestovala jak po Francii, tak po Evropě, aby osobně jednala, kupovala, budovala domy. Dostala se dokonce i do Alžírska. Díky s. Filippině se v roce 1818 dostal Institut za oceán, do severní Ameriky a ve velmi tvrdých podmínkách se dokonce dostala až ke kmenu Potawatomi. V roce 1864, tehdy už jako pětaosmdesátiletá, chtěla ze svého úřadu odstoupit, ale sestry si to nepřály. Následujícího roku byla stižena ochrnutím v mateřském domě v Paříži. Zesnula o slavnosti Nanebevstoupení Páně, 25. května 1865. ve skromnosti nedovolila, aby kdo namaloval její portrét, takže tento byl vyhotoven až na smrtelné posteli. Papež Pius XI. ji kanonizoval o jubilejním roce 1925. její tělo bylo v roce 1893 shledáno neporušeným. Následně bylo kvůli vyhnání řeholnic z Francie převezeno do Belgie (Jette). Od roku 1998 spočívá v Bruselu, zatímco její dcery se dnes nacházejí na všech kontinentech, kde vychovávají mládež, a to jak ve velkých centrech, tak v malých osadách. Svatá Magdaléno Sofie, Bůh si Tě obdivuhodně vyvolil, abys učila poznávat a milovat Božské Srdce Ježíšovo, a tys toto poslání věrně naplnila. Veď nás cestou vlídnosti a pokory, zapal naše srdce horlivostí, která tě stravovala, povždy nás chraň, abychom si jednoho dne zasloužili spatřit svá jména vepsaná do Nejsvětějšího Srdce, a jedině v Něm měli svůj příbytek v čase i věčnosti. Amen.

B-D: SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE

Občanským jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, reformátorka Karmelu, Matka bosých karmelitek a bosých karmelitánů; „mater spiritualium“ (tento titul má vytesán pod svou sochou ve vatikánské bazilice), patronka katolických spisovatelů (1965) a Učitelka Církve 45

(1970): první žena, které se spolu se sv. Kateřinou Sienskou tohoto titulu dostalo. Narodila se 28. března 1515 v Avile (starobylé Kastílii ve Španělsku); zemřela v Alba de Tormes (Salamanca) 4. října 1582 (v den, kdy začala platit gregoriánská reforma kalendáře, která tento den stanovila jako 15. říjen). Byla od dětství temperamentní a přátelská, "uměla dělat lidem radost a rozesmát je", a to jí zůstalo po celý život. Toužila po stejných věcech jako všechny dívky, i když milovala misionářské a rytířské příběhy a utekla s bratrem do země "nevěřících", aby se stala mučednicí. V devatenácti letech se však stala karmelitánkou a po čase začala mít různá vidění, která byla teology uznána za pravá. Založila 18 klášterů bosých karmelitek, kde byl přísnější řád. Mezitím stačila psát o svém životě a vztahu k Bohu, o zakládání klášterů, minimálně 400 dopisů, soubor rad pro mladé řeholnice. Cesta k dokonalosti a svou nejslavnější knihu Hrad v nitru, která představuje duši jako hrad rozdělený na sedm příbytků. Tyto všechny knihy jsou psány tak zajímavě a čtivě a přitom zasahují duši i srdce, že snad každý, kdo se do nich začte, se musí obrátit. Stalo se to i Edith Steinové, židovce, která se potom stala také karmelitkou. "

C -N :

SV.

LUDVÍK MARIA GRIGNON

Z

MONTFORTU Dlouhé jméno, ale krátký život: 43 let. Tento Bretonec, pocházející z dobré rodiny a znamenitý ve studiu, přijímá svátost kněžství v roce 1700. Chtěl být misionářem v Kanadě, ale poslali ho do Poitiers. Svou naukovou průpravou a působivým projevem si zakrátko zjednává pověst: velmi dobře mluvil, ale ještě lépe konal – pomáhal obětem odporných nemocí. Idea misií ho však neopustila; opouští proto představené a chce slyšet papeže. To ale znamená pěší putování z Poitiers do Říma a zpět. Zastavuje se v Loretu. Klement XI. mu však klade na srdce, že je naléhavě třeba kázat Francouzům, neboť u nich zuří příkrý naukový boj, který proti Římu rozpoutali jansenisté. Vrací se tedy, aby znovu kázal po městech a vesnicích. Mnohdy musí čelit učeným jansenistům, kterým oponuje stejně 46

učeným projevem. Snaží se však učení Církve přeložit do všedního a srozumitelného života prostých lidí, kteří navíc vidí jeho příklad v péči o nemocné. Sám má vzor v Matce Ježíšově, která je pro něj stvořením, jež dokáže učit křesťany všech dob, prostými slovy, kterými se obrátila k Ježíšovým přátelům na svatbě v Káně: „Učiňte všechno, co vám řekne“. Jeho pojednání o pravé úctě k Panně Marii, které zůstalo nepublikováno celých 130 let (vydáno až v r. 1842), se stává jedním ze základních textů mariánské úcty (ve XX. století bylo každodenní četbou kardinála Stefana Wyszynského, polského primasa, vězněného polským komunistickým režimem). Ludvík založil mužskou větev misionářů: Společnost Mariinu. Tito řeholníci, zvaní obvykle Montfortiáni, působí v Evropě i Africe. Ludvík však krátce po založení Společnosti umírá. V roce 1947 jej papež Pius XII. prohlásil svatým.

C-D: SV. KAMIL Z LELLIS

Když jej matka Cahilla de Compellis přivedla na svět, bylo jí už skoro 60 let, a zemřela, když mu bylo čtrnáct. Otec byl španělským žoldnéřem. Když viděl, že se chlapec neučí, vzal ho mezi své vojáky: učil se zacházet se zbraněmi, žil hrami, zábavou a nepřál si víc. Jenže v roce 1570 otec umírá a bolák na noze jej posílá do nemocnice sv. Jakuba v Římě. Tady o něj bylo dobře postaráno, dokonce ho přijali jako zřízence, ale posléze ho museli vyhnat: nepracoval, hrál si a rušil. Vrátil se proto k vojsku: bojoval za Benátky, pak za Španělsko, utrácí žold v kartách a nakonec končí jako vagabund v Puglii. Tam ho najali kapucíni z Manfredonie. Ti mu pomohli, aby se vzpamatoval. V roce 1575 žádá o vstup do řádu. Nemocná noha jej znovu přivádí do římské nemocnice, kde tentokrát strávil čtyři roky. Poznává, že je schopen starat se o nemocné, opouští proto klášter a vydá se na cestu hledání těch, kdo by se stejně jako on „zasvětili službě nemocným jen pro lásku Boží“. V roce 1582 jich už má pět a vstupuje s nimi do nemocnice Ducha svatého. Vrací se ke studiu a v roce 1584 je vysvěcen na kněze. V roce 1586 jsou jeho společníci uznáni jako „Společnost posluhujících nemocným“ (v roce 1591 je povýšena na řád). Nosí černý oděv z dobře viditelným červeným křížem, který se od nynějška ohlašuje při válkách a neštěstích přítomnost pomoci a oživuje naději. Po svém zakladateli dostali název „Kamiliáni“. Pracují v nemocnicích, asistují umírajícím i v domovech, a berou vážně slova svého zakladatele: nemocný a chudý je „samotným Kristem“. Lidé s červeným křížem na prsou proto odmítají úřady v nemocnicích a soustřeďují se na lidi, jako kněží i lékaři současně, s vírou i vědou. Kamil předešel vývoj nemocniční péče. Říká: „Musíme být pro nemocné spíše matkami než bratry, dát jim vše potřebné, i s úsměvem. " 47

D-N: SV. JAN EUDES

D-D: SV. VINCENC Z PAULY # Nar.: 1601 Ri ve Francii Zem.: 19.8.1680 Kan.: 31.5.1925 Svátek: 19.8. Zakladatel Eudistů Nápis na podstavci SANCTUS JOAN(nes) EUDES $

Nar.: 24.4.1581 % Pouy ve Francii Zem.: 27.9.1660 Kan.: 16.6.1737 papežem Klementem XII. Svátek: 27.9. Zakladatel Kongregace sester Lásky a Kongregace misií (Lazaristé či Vincenciáni) Nápis: POSLAL MĚ HLÁSAT CHUDÝM RADOSTNOU ZVĚST (Lk 4,18)

"

E-N: SV. ANTONÍN MARIA ZACHARIÁŠ

E-D: SV. IGNÁC Z LOYOLY

# Nar.: 1503 Cremona, v Itálii Zem.: 5.7.1539 Kan.: 15.5.1897 papežem Lvem XIII. Svátek: 5.7. Zakladatel Kleriků sv. Pavla (Barnabité) Nápis levá str. knihy: ŘÁDOVÁ PRAVIDLA; pravá: POKOJ A MILOSRDENSTVÍ NAD TĚM, KDO PRAVIDEL TĚCHTO ZACHOVAJÍ

$

Nar.: 24.12.1491 % Zem.: 31.7.1556 Kan.: 12.3.1622 papežem Pavlem V. Svátek: 31.7. Zakladatel Tovaryšstva Ježíšova - SJ (Jezuitů) Nápis: K VĚTŠÍ CTI A CHVÁLE BOŽÍ – ŘÁDOVÁ PRAVIDLA TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA 48

F-N: SV. JAN KŘITEL DE LA SALLE

F-D: SV. FILIP NERI # Nar.: 30.4.1651 Remeš Zem.: 7.4.1719 Kan.: 24.5.1900 papežem Lvem XIII. Svátek: 7.4. Zakladatel Bratří křesťanských škol $

Nar.: 22.7.1515 % Florencie Zem.: 27.5.1595 Kan.: 12.3.1622 Svátek: 26.5. Zakladatel Oratoře sv. Filipa Neriho (Oratoriánů) – C.O. Nápis kniha: Z NEBE 3. pilíř vpravo

SESLAL OHEŇ DO MÝCH KOSTÍ

"

G-N: SV. PETR FOURIER

G-D: SV. FRANTIŠEK Z PAULY # Nar.: 30.11.1565 Mirecourt, Lorena Zem.: 9.12.1640 Kan.: 1897 papežem Lvem XIII. Svátek: 9.12. Zakladatel Kanovniček sv. Augustina a Řádových kanovníků Nejsvětějšího Spasitele $

Nar.: 1416 % Paola, Itálie Zem.: 2.4.1507 Plessis, Francie Kan.: 1.5.1519 papežem Lvem X. Svátek: 2.4. Zakladatel Paulánské poustevnické kongregace sv. Františka z Assisi, patron námořníků: oficiálně byl za něj prohlášen papežem Piem XII. 27. března 1943. 49

H-N: SV. JAN BOSCO #Nar.: 16.8.1815% Castelnuovo d'Asti, Itálie Zem.: 31.1.1888 Turín, Itálie Kan.: 1.4.1934 papežem Piem XII. Svátek: 31.1. Založil tři "větve" salesiánské rodiny: Společnost sv. Františka Saleského (1859) - salesiáni, (SDB), Institut Dcer Panny Marie Pomocnice (1872) - salesiánky, a Salesiány vpravo nad bronzovou spolupracovníky DA MIHI ANIMAS COETERA TOLLE sochou (1876). Duše mi dej, ostatní si ponechej sv. Petra Na závěr roku, ve kterém se slavilo 100. výročí jeho úmrtí, jej papež Jan Pavel II. prohlásil za otce a učitele mládeže (24. ledna 1989).

"

I-N: SV. MARIE EUFRASIE PELLETIEROVÁ

I-D: SV. JAN Z BOHA

# Nar.: 31.7.1796 Noirmourtier, Francie Zem.: 24.4.1868 Kan.: 2.5.1940 papežem Piem XII. Svátek: 24.4. Zakladatelka Řeholních sester Dobrého Pastýře $

Nar.: 8.3.1495 % Montemoro, Portugalsko, Zem.: 8.3.1550 Granada Kan.: 16.10.1690 papežem PER CORPUS AD ANIMAM Alexandrem VIII. Skrze tělo k duši Svátek: 8.3. Zakladatel Špitálního bratrstva – Milosrdných bratří OH (Fatebenefratelli). Je patronem Granady, nemocných a nemocnic, ošetřovatelů, knihkupců a knihtiskařů. 50

J-N: SV. LOUISE DE MARILLAC

J-D: SV. PETR NOLASCO # Nar.: 12.8.1591 Paříž, Francie Zem.: 15.3.1660 Kan.: 11.3.1934 papežem Piem XI. Svátek: 15.3. Zakladatelka Dcer lásky sv. Vincence z Pauly $

Nar.: cca 1180 % Carcassone, Francie Zem.: 13.5.1249 Barcelona Kan.: 1628 papežem Urbanem VIII. Svátek: 6.5. Zakladatel Mercediářů

"

K-D: SV. NORBERT # Nar.: 1080 % Xanten, Německo Zem.: 6.6.1134 Magdeburg Kan.: 1582 papežem Řehořem XIII. Svátek: 6.6. Zakladatel Premonstrátů OPraem. Roku 1627 byly jeho ostatky převezeny do premonstrátského kláštera na Strahově v Praze. Levá příčná „Byl jsem u dvora, loď, žil jsem v klášteře, západní zeď působil jsem vlevo dole ve vysokých čestných úřadech církve, a všude jsem se naučil, že není nic lepšího, než odevzdat se zcela Bohu." 51

L-N: SV. ANGELA MERICI

L-D: SV. JULIÁNA FALCONIERI # Nar.: 21.3.1474 Desenzano sul Garda, Itálie Zem.: 27.1.1540 Kan.: 24.5.1807 papežem Piem VII. Svátek: 27.1. Zakladatelka Kongregace sv. Voršily, první sekulární kongregace v Církvi $

Nar.: 1270 % Florencie, Itálie Zem.: 19.6.1341 Barcelona Kan.: 1737 papežem Klementem XII. Svátek: 19.6. Zakladatelka Služebnic Panny Marie.

"

M-N: SV. FRANTIŠKA ŘÍMSKÁ

M-D: SV. BENEDIKT Z NURSIE # Nar.: 1384 Řím Zem.: 9.3.1440 Řím Kan.: 9.5.1608 papežem Piem V. Svátek: 9.3. Zakladatelka Olivetských oblátek Panny Marie, zvaných Oblátky ze Zrcadlové věže $

Nar.: cca 480 % Nursie, Itálie Zem.: 21.3.547 Montecassino, Itálie Kan.: 1220 PATRON EVROPY (papež Pavel VI., 24.10.1964) Svátek: 11.7. Otec západ. mnišství: Benediktinský řád OSB; Kniha: „POSLOUCHEJ, SYNU PŘÍKAZŮ UČITELE“ 52

Socha na pilíři sv. Veroniky

N-N: SV. ALFONS MARIA Z LIGUORI,

N-D: SV. FRANTIŠEK Z ASSISI

UČITEL CÍRKVE

PATRON ITÁLIE # Nar.: 27.9.1696 Marianella, Neapol Zem.: 1.8.1787 Nocera de Pagani Kan.: 1831 Řehořem XVI. Svátek: 1.8. Zakladatel Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele - CSsR Redemptoristé $

Nar.: 1181 Assisi % Zem.: 3.10.1224 Kan.: 16.7.1228 Řehořem IX. Svátek: 4.10. Zakladatel Řádu menších bratří, Františkáni

"

O-N: SV. FRANTIŠEK CARACCIOLO

O-D: SV. DOMINIK # Nar.: 13.10.1563 V. S. Maria, Itálie Zem.: 4.6.1608 Agnone Kan.: 24.5.1807 papežem Piem VII. Svátek: 4.6. Zakladatel kongregace Řádu menších kleriků $

Nar.: 1170 % Calaroga, Španěl. Zem.: 6.8.1221 Kan.: 3.7.1234 Řehořem IX. Svátek: 8.8. Zakladatel Řádu kazatelů, Dominikáni OP Socha v presbytáři, napravo od katedry sv. Petra

CONTEMPLATA ALIIS TRADERE Mluvit s Bohem nebo o Bohu 53

P-N: SV. FRANTIŠEK SALESKÝ

P-D: SV. ELIÁŠ

UČITEL CÍRKVE

# Nar.: 21.8.1567 Savoy Zem.: 28.12.1622 Lyon Kan.: 1665 Alexandrem VII. Svátek: 24.1. Zakladatel Řádu Navštívení Panny Marie $

Starozákonní prorok % Zakladatel Karmelitánů - OCA Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum, Jsem stravován horlivostí pro Hospodina zástupů (1Král 19,10)

Socha na pilíři sv. Heleny

"

Q-N: SV. PAVEL OD KŘÍŽE

Q-D: SV. BRUNO # Nar.: 3.1.1694 Ovada, Itálie Zem.: 18.10.1775 Řím Kan.: 1867 Piem IX. Svátek: 19.10. Zakladatel kongregace Pasionistů - CP $

Nar.: 1035 % Kolín nad Rýnem, Zem.: 6.10.1101 Kan.: 1514 Lvem X. Svátek: 6.10. Zakladatel Kartuziánů OC STAT CRUX DUM VOLVITUR ORBIS Kříž stojí zatímco svět se kymácí 54

R-N: SV. BONFILIUS

R-D: SV. JOSEF KALASÁNSKÝ # Nar.: 1040 Osimo, Itálie Zem.: 27.9.1115 Cingoli, Itálie Svátek: 27.9. Zakladatel Řádu služebníků Panny Marie – Servité (OSM) $

Nar.: 31.7.1558 % Peraltra de la Sal Zem.: 25.8.1648 Kan.: 16.7.1767 Klementem XIII. Svátek: 25.8. Zakladatel Řádu chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol – Piaristé - SchP

"

S-N: SV. JOAN ANTIDA THOURET

S-D: SV. JERONÝM EMILIANI # Nar.: 17.11.1765 Sancey-le-Long, Fr. Zem.: 24.8.1826, Neapol, Itálie Kan.: 1934 Piem XI. Svátek: 24.8. Zakladatelka Kongregace sester Lásky $

Nar.: 1486 % Benátky Zem.: 8.2.1537 Sommasca, Itálie Kan.: 1767 Benediktem XIV. Svátek: 8.2. Zakladatel Společnosti chudých služebníků (Sommaschíni) od r. 1928 vzýván jako patron sirotků a opuštěné mládeže.

55

T-N: SV. FRANTIŠKA CABRINI

T-D: SV. KAJETÁN Z THIENE # Nar.: 15.7.1850 Sant´Angelo Lodigiano, Itálie Zem.: 22.12.1917 Chicago, USA Kan.: 7.7.1946 papežem Piem XII. Svátek: 22.12. Zakladatelka Misionářek Božského Srdce Ježíšova, Nápis: VŠECHNO MOHU V TOM, KTERÝ MI DÁVÁ SÍLU

$

Nar.: 1480 % Vicenza, Itálie Zem.: 7.8.1547 Kan.: 1671 Klementem X. Svátek: 7.8. Zakladatel Theatinů, Nápis: HLEDEJTE NEJPRVE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A VŠE OSTATNÍ VÁM BUDE PŘIDÁNO. $

$

$

HROB BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II. V KRYPTÁCH VATIKÁNSKÉ BAZILIKY 56

SLOVO K DUŠI POUTNÍKA od Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. čestného občana Pustiměře

LA VERNA, ASSISI

Putovat znamená vydat se na cestu do daleka a čekat, co nás potká. Ve slovanských zemích bylo mnoho poutníků, kteří putovali skoro celý život. Co je k tomu tak lákalo? Doma má člověk zařízen život podle jistého programu. Ví předem, co má dělat. Jediné překvapení, které zažije, je to, že mu to nevyjde. To je mrzuté. Na pouti je to opačně: každý den uvidíme něco nového a na každém kroku máme příležitost poděkovat Boží prozřetelnosti, že nás opatruje. Tak chtěl žít i sv. František. Proto začneme naši pouť k jeho rodišti i hrobu.

NORCIA

Není to špatný nápad zastavit se cestou v Norci. Jsou tam v celé Itálii pověstné vepřové klobásy. Jak k nim horské městečko přišlo? Založili je Židé přivezení jako otroci, po tom co Vespasián dobyl Jeruzalém. Dal jim pěstovat tato domácí zvířata, protože si byl jist, že ho nebudou okrádat, protože sami vepřové maso nejedí. Ale my tam nepojedeme pro takové marnivosti, ale proto, že odtud pocházel i sv.Benedikt, zakladatel evropských klášterů a škol. Sám sice jako chlapec ze školy utekl, ale právě proto založil školství, poznal, jak je užitečné. Vzpomeneme si, že tu v nedávné době byl i klášter českých benediktinů, kteří se za totality nemohli vrátit domů. Jejich představený P. Stavěl se stal známým kazatelem v Itálii. Bohužel hned zemřel, když se vrátil do Prahy. Na Moravě by to možná lépe přežil.

ŘÍM

Do Říma vedou všechny cesty světa, říká staré pořekadlo. My Pustiměřští se tam už vyznáme, máme tam také mnoho přátel. První z nich je ovšem sv. Petr a poslední z jeho zemřelých nástupců Jan Pavel II. Jejich hroby jsou velmi blízko, proto je navštívíme současně. Ale máme tam u nich jako strážce i jednoho přítele živého, kardinála Coppu. On zná Pustiměř a Pustiměř jeho, ten nás tam nenechá samotné a pomodlí se s námi, abychom náš římský pobyt bohabojně strávili a nejenom někde u sklenky dobrého frascatského vínka.

Do Říma došli po svých dalekých cestách i naši svatí věrozvěsti Cyril a Metoděj. Na výslovné přání papeže se měli oba vrátit ke svým drahým Moravanům. Cyril už pro slabost těla nedošel, ale došel dál, až do nebeské vlasti. Došli k nám však jeho knihy. Když navštěvujeme hroby apoštolů, nesmíme zapomenout i na apoštoly našich zemí. Sv. Cyril položil první překlad bohoslužebných knih do slovanského jazyka na oltář v kostele Panny Marie Sněžné. Tam tedy i my odsloužíme mši v našem jazyce. Umřel brzy nato v blízkém klášteře. Zapřísahal však bratra Metoděje, aby se na Moravu vrátil a pokračoval v dobré práci. Platí to tedy i pro Pustiměřské! Sv. Pavla vzpomínáme celý rok, platí tedy tato naše pouť především k jeho hrobu. Obrátil se ke Kristu, přesto že pocházel z těch, kdo se obrátit nechtěli. Takových jsou dnes miliony. Ať tedy za dnešní svět oroduje. 57

POMPEJE

Do Pompejí jezdí z celého světa turisté, aby se přišli podívat na vykopávky, mrtvé kameny. Ale na starých uličkách tam rostou květy. Neočekávaně právě tu vzniklo v nové době známé mariánské poutní místo. Maria je symbol života a dává rozkvést květům i v kamenných srdcích.

AMALFI

Pobřeží Amalfi je jedno z nejkrásnějších v Itálii, pod strmými skalami modré moře, a město jakoby vlepené na kousek volné půdy. Ptáme se tedy, jak k tomu došlo, že právě tu postavili tak krásnou katedrálu a že je v ní hrob apoštola Ondřeje, hlavního patrona východní církve, podobně jako je sv. Petr patron církve Římské. Musíme se vžít do situace raného středověku a tehdejší komunikace. Nebyla letadla, nebyly autostrády, do dálky se nejlíp cestovalo jen po moři. A tak se stalo, že chudí rybolovci z pustého zálivu, kteří měli mnoho dětí, naučili se stavět lodi a ovládat je tak dobře, že se stali světovou velmocí. V době křížových výprav dobyli dokonce i Cařihrad a odtud si ostatky apoštola přivezli k sobě. A on se jim stále zjevuje jako živý, jeho kosti mají zvláštní úkaz. Je tu tedy vhodné místo k modlitbě za jednotu mezi východem a západem.

MONTE SANT´ANGELO

„Svatý Michaeli, opatruj nás v boji!“ Dříve jsme se to modlili po každé mši svaté. Zavedl tu modlitbu papež Lev XIII. Byl si vědom, že vliv zlého ducha na lidi a na svět je silný, máme proto vzývat často o pomoc anděly, především jejich hlavu a vůdce sv. Michaela. Každý z nás se také utíká pod ochranu svého anděla strážného. Když se stala ve 4. století křesťanskou celá římská říše, zvolila si za svého anděla strážného sv. Michaela. Vidělo se to potvrzeno jeho zjevením v na hoře u Gargána, kam vždycky putovalo mnoho poutníků do velké jeskyně, kde se to událo. Svatyni dnes opatrují řeholníci z Polska. Okolí je malebné. Našli je i vynalézaví Češi a dost jich jezdí sem k moři na pláž. Ale ti zbožnější - jako my Pustiměřští - pospíšíme na druhou stranu od anděla nebeského k hrobu chudého kapucína pátera Pia.

SAN GIOVANNI ROTONDO

Sv. Pia z Pietrelciny není potřeba představovat. Zná ho celý svět. Podle statistiky je tu ročně větší počet poutníků než do Lurd. Vzpomeňme si jenom na některé z našich zemí. Jedna z „duchovních dcer“ pátera Pia žila ve Vídni a jako Rakušanka mohla jezdit do Čech. Využila toho a vozila tam občas růžence, které za totality se těžko dostaly. Páter jí to schválil, ale předpověděl jí, že bude pro to dílo muset trpět. Byla zavřena od české policie pro nedovolené pašování „cenné matérie“. To opravdu uhádli! Růženec je cenná věc, i když jinak než to mysleli oni. Po propuštění napsala knížku, kterou vydala česky, jsou to vzpomínky na způsob, jakým páter jisté duše vedl. Ještě před jeho smrtí navštívil pátera Pia kardinál Tomášek, od něho dostal mešní šáteček dlouho uchovávající zvláštní vůni. Mozaiku v nové kapli, kde je hrob P. Pia, právě letos dokončují naši přátelé z Centra Aletti.

LAGO DI GARDA, VERONA

Lago di Garda je kousek malebné Itálie, kam se jezdilo ze starého Rakouska-Uherska, proto prý se v Tridentsku usadilo či přiženilo dost Čechů. Ale Pustiměřští tu nevěsty hledat nebudou. Nemusejí ve Veroně ani hledat dům Romea a Julie. Raději si vzpomenou, že tu pobyl nějaký čas sv. Vojtěch a jeho vzpomínka je přitáhne nazpět na Moravu. Všude dobře a doma nejlépe. 58

Sv. BONIFÁC

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální na náměstí sv. Petra, 11. března 2009)

Drazí bratři a sestry, dnes budeme mluvit o velkém misionářovi 8.století, který šířil křesťanství ve střední Evropě, zvláště v mojí vlasti svatém Bonifácovi, který je se do dějin zapsal jako „apoštol Němců“. Zachovalo se nám péčí jeho životopisců nemálo zpráv o jeho životě. Narodil se v anglosaské rodině ve Wessexu kolem roku 675 a byl pokřtěn jménem Winfrid. Velmi mlád, přitahován mnišským ideálem, vstoupil do kláštera. Vzhledem ke značným intelektuálním schopnostem byl nakročen ke klidné a oslnivé kariéře vzdělance, stal se učitelem latinské gramatiky, sepsal několik pojednání a skládal také latinské básně. Asi ve třiceti letech byl vysvěcen na kněze a cítil se povolán k apoštolátu mezi pohany na kontinentu. Jeho vlast, Velká Británie, kterou evangelizovali sto let předtím benediktini pod vedením sv. Augustina, vykazovala víru tak pevnou a lásku tak vroucí, že posílala misionáře do střední Evropy, aby tam hlásali evangelium. Roku 716 se Winfrid s několika druhy vydal do Fríska (dnešní Holandsko), ale narazil tam na odpor místního vládce, takže pokus o evangelizaci byl zmařen. Neztratil však odhodlání, vrátil se domů a za dva roky se vydal do Říma, aby se setkal s papežem Řehořem II. a přijal od něho pokyny. Podle vyprávění jednoho z životopisců jej papež „přijal s úsměvem a pohledem plným něhy“ a následující dny spolu vedli „důležité rozhovory“ (Willibald, Život sv. Bonifáce, vyd. Levison, str. 13-14), načež mu papež dal nové jméno Bonifác a vybavil jej oficiálním pověřením hlásat evangelium mezi národy Německa. Povzbuzen a potěšen papežovou podporou se Bonifác pustil do hlásání evangelia v tomto regionu, bojoval proti pohanským kultům a posiloval základy lidské a křesťanské morálky. S velkým smyslem pro povinnost v jednom svém dopise píše: „Stůjme pevně v boji v den Páně, neboť na nás přišly dny úzkosti a soužení… Nebuďme němými psy, nebuďme tichými pozorovateli, nebuďme nájemníky, kteří prchají před vlkem, ale buďme starostlivými pastýři, kteří bdí nad stádem Kristovým a oznamují všechny Boží úradky velkým i malým, bohatým i chudým, každému stavu a každému věku, pokud Bůh dá k tomu možnost, vhod i nevhod.“ (Epistulae, 3,352.354: MGH). Bonifác svou neúnavnou činností, svými organizačními schopnostmi a svým houževnatým a vlídným charakterem dosáhl velkých úspěchů. Tehdejší papež „prohlásil, že mu chce udělit biskupskou hodnost, 59

aby tak mohl s větší rozhodností napravovat a přivádět bloudící na cestu pravdy, pocítit větší autoritu apoštolské důstojnosti a mohl tak být ode všech více přijímán ve svém úřadě kazatele, když by vyšlo najevo, že právě z tohoto důvodu byl obdařen apoštolskou hodností“ (Otloho, Život sv. Bonifáce, vyd. Levinson, kn. I., str.127). Papež osobně vysvětil Bonifáce na „regionálního biskupa“ – to znamená pro celé Německo a ten pak pokračoval ve svých apoštolských námahách na územích, která mu byla svěřena, a jeho působení zasahovalo také církev v Galii. S velkou rozvahou pečoval o církevní kázeň, svolal několik synod, aby poskytl záruky autoritě posvátných kánonů a posílil nezbytné společenství s římským papežem, což mu především leželo na srdci. Také nástupci papeže Řehoře II. si Bonifáce velmi považovali. Řehoř III. jej jmenoval arcibiskupem všech germánských kmenů, poslal mu pallium a udělil mu právo zřídit na tomto území církevní hierarchii (srov. Epis. 28: S.Bonifactii Epistulae, vyd. Tangl, Berolini 1916); papež Zachariáš jej potvrdil v úřadě a chválil jeho nasazení (srov. Epist. 51,57,58,60,68,77,80,86,87,89: op. cit.); Papež Štěpán III. od něho bezprostředně po svém zvolení obdržel dopis, ve kterém mu vyjadřoval svou synovskou poslušnost (srov. Epist. 108: op.cit.). Kromě této evangelizační práce a organizování církve zakládáním diecézí a pořádáním synod neopomněl tento velký biskup zakládat také různé, mužské i ženské kláštery jako majáky, které na daném území vyzařují víru, jakož i křesťanskou a lidskou kulturu. Z benediktinských komunit ve své vlasti povolal mnichy a mnišky, kteří poskytli drahocennou a významnou pomoc při hlásání evangelia a šíření lidského vědění a umění mezi národy. Bonifác měl právem za to, že práce pro evangelium musí být také přínosem k opravdové lidské kultuře. Zejména klášter ve Fuldě, založený kolem roku 743, byl srdcem a centrem, které vyzařovalo duchovnost a náboženskou kulturu. Modlitbou, prací a pokáním usilovali tamější mniši o svatost, vzdělávali se studiem posvátných i světských nauk a připravovali se na hlásaní evangelia, aby se stali misionáři. Zásluhou Bonifáce, jeho mnichů a mnišek, měly na tomto díle evangelizace významný podíl také ženy a rozkvetla tak ona lidská kultura, která je neoddělitelná od víry a která vyjevuje její krásu. Samotný Bonifác nám zanechal významná intelektuální díla. Především svou bohatou korespondenci, která obsahuje jak pastorační, tak oficiální a soukromé listy, které zachycují různé společenské události a zejména jeho bohatý lidský temperament a jeho hlubokou víru. Napsal také pojednání Ars grammatica, ve kterém vysvětluje deklinace, slovesa, syntax latinského jazyka, ale které mu sloužilo také jako nástroj šíření víry a kultury. Jsou mu připisována také Ars metrica, tj. úvod do umění poezie, různé básně a nakonec i sbírka 15 kázání. Přestože byl již pokročilého věku – přibližně 80 let – začal s přípravou nové evangelizační misie. Spolu s 50 mnichy se vrátil do Fríska, kde své dílo započal. V předtuše své blížící se smrti napsal s narážkou na životní cestu svému učedníkovi a nástupci na Mohučském stolci biskupovi Lullovi: „Rád bych přivedl ke zdaru cíl této cesty a nemohu se v žádném případě tohoto přání vzdát. Den mého konce je blízko a čas mé smrti se nachýlil. Své tělesné ostatky odložím a vystoupím k věčné odměně. Avšak Ty, můj drahý synu, nadále bez okolků povolávej lid od jalovosti omylu, dokonči již započatou stavbu baziliky ve Fuldě a ulož tam mé tělo, zestárlé dlouhými roky života“ (Willibald, Vita S.Bonifatii, vyd. Cit.,str.46). 5.června 754, když se chystal přistoupit ke slavení mše v Dokkum (v dnešním severním Holandsku), byl napaden bandou pohanů. Předstoupil před ně s klidnou tváří, „zakázal svým lidem, aby bojovali, a řekl: »Děti, přestaňte bojovat, zanechte války, 60

protože svědectví Písma nás varuje, abychom neodpláceli za zlo zlem, nýbrž dobrem. Nadešel vytoužený den, čas našeho konce. Mějme odvahu v Pánu!«“ (ibid. str.49-50). To byla jeho poslední slova před tím, než padl pod údery agresorů. Ostatky biskupa mučedníka byly přeneseny do kláštera ve Fuldě, kde se jim dostalo důstojného pohřbu. Již jeden z prvních jeho životopisců o něm soudí: „Svatý biskup Bonifác může být označen za otce všech obyvatel Německa, protože je nejprve zrodil v Kristu slovem svého svatého kázání, utvrdil je svým příkladem a nakonec za ně dal svůj život z lásky, nad niž nelze dát více“ (Otloho, Vita S. Bonifatii. vyd. cit.,lib. I., str. 158). Jaké poselství si dnes po tolika staletích můžeme vzít z nauky a podivuhodného působení tohoto velkého misionáře a mučedníka? První zřejmostí, která se nabízí tomu, kdo se s Bonifácem seznámí, je ústřední místo Božího Slova, žitého a interpretovaného ve víře církve; Slova, kterým žil, které hlásal a dosvědčil až k nejvyššímu darování sebe sama v mučednictví. Byl tak uchvácen Božím Slovem, že slyšel naléhavost a povinnost nést jej druhým i za cenu osobního rizika. Na tomto Slovu se zakládala víra, k jejímuž šíření se slavnostně zavázal ve chvíli svého biskupského svěcení: „Vyznávám cele čistotu svaté katolické víry a s pomocí Boží chci setrvat v jednotě této víry, v níž bezpochyby spočívá veškerá spása křesťanů“ (Epist., 12, in Bonifatii Epistolae, vyd. cit., str.29). Druhou, velmi důležitou zřejmostí, která vysvítá z Bonifácova života, je jeho věrné společenství s Apoštolským stolcem, jež bylo pevným a ústředním opěrným bodem jeho misijní práce. Toto společenství neustále zachovával jako pravidlo své misijní činnosti a zanechal jej takřka jako svou závěť. V dopise papeži Zachariášovi napsal: „Nikdy nepřestanu vyzývat k poslušnosti a podřízení Apoštolskému stolci ty, kteří chtějí vytrvat v katolické víře a v jednotě s římskou církví, a všechny ty, které mi Bůh v tomto mém misijním poslání dá jako posluchače a učedníky“ (Epist. 50: in ibid. str. 81). Plodem tohoto nasazení byl pevný duch soudržnosti s Petrovým nástupcem, který Bonifác předal církvím na svém misijním území a zároveň tak spojil s Římem také Anglii, Německo a Francii, čímž rozhodující měrou přispěl k zasazení křesťanských kořenů Evropy, které v následujících staletích přinesly mnoho ovoce. Jako třetí Bonifácova charakteristika se naší pozornosti nabízí jeho přínos k setkání římsko-křesťanské a germánské kultury. Byl si totiž vědom, že humanizovat a evangelizovat kulturu, je integrální součástí jeho biskupského poslání. Předáním starobylého odkazu křesťanských hodnot, zasadil do germánských národů nový, lidštější životní styl, díky němuž byla lépe respektována nezcizitelná práva lidské osoby. Jako pravý syn svatého Benedikta dovedl sjednotit modlitbu a práci (intelektuální i manuální), pero i pluh. Bonifácovo odvážné svědectví je pro nás všechny výzvou k přijetí Božího Slova do vlastního života jako bytostného opěrného bodu a k vroucí lásce k církvi, abychom se cítili spolu zodpovědní za její budoucnost a usilovali o její jednotu s Petrovým nástupcem. Zároveň nám připomíná, že křesťanství přispívá k šíření kultury a prosazuje pokrok člověka. Je nyní na nás, abychom byli na výši tak drahocenného odkazu a nechali jej, aby přinesl plody budoucím generacím. Tento jeho vroucí zápal pro evangelium na mne vždy zapůsobí. Ve čtyřiceti letech opustil krásný a plodný řeholní život mnicha a profesora, aby hlásal evangelium obyčejným lidem, barbarům a v osmdesáti letech znovu odchází do míst, kde předvídá své mučednictví. Porovnáme-li tuto jeho vroucí víru a tento jeho zápal pro evangelium s naší nezřídka vlažnou a byrokratickou vírou, vidíme, co je třeba dělat a jak máme svou víru obnovit, abychom naší době darovali drahocennou perlu evangelia. 61

Boží muka

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

„Řekněte mi, babičko má, cože rány svírá, po čem člověk těžko raněn přece neumírá?“ Těmi slovy začíná známá Nerudova „Balada horská“. Dítě vidí na obraze v kostelíku Krista trpícího na kříži, je dojato, proto běží k bábě kořenářce na radu, jak Kristovy rány vyléčit. Uslyší, že je k tomu nejlepší obklad z jitrocele. Udělá to a rány na Kristově obrazu se zázračně uzdraví. Ve Španělsku mají zase legendu o chlapci, Marcellino pan y vino, který brával potají z jídelny otců františkánů chleba a víno a krmil jím Krista na kříži v kostele. Není divu, že taková vypravování vznikly. Pobožnosti k utrpení Páně se rozmnožily ve středověku. V našich zemích vznikly kapličky nebo sloupy s obrazy umučení uprostřed polí, říká se jim Boží muka. Mnohé dodnes stojí, přežily i pověstné „rozorání mezí“. Jaké motivy vedly k jejich vzniku? Křesťané začali užívat znamení kříže jako svůj vlastní odznak velmi brzo. Odůvodňovali to i takto. Když skončí vítězné tažení proti nepříteli, pořádá se slavnostní průvod a v něm nesou i zbraně, kterými byli od protivníků napadeni. Křesťané byli odsouzeni k smrti, Kristus usmrcen na kříži. Ale svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním smrt přemohl. Nástroj smrti se tedy stává symbolem vítězství. Jako takový bývá pozlacen. Byl to zpočátku jenom symbol. První realistické zobrazení Kristovy smrti známe ze syrského kodexu Rabbulova. Ale i to je typu triumfálního. Spasitel tu z kříže kraluje. Je oblečen v bílý šat, na hlavě má opravdovou korunu, ne trnovou, po stranách je zobrazen měsíc i slunce současně, protože nad jeho říší slunce nezapadá. Je umírající, ale oči má živě otevřené. Odůvodňovali ten malířský motiv domněním, že prý lev má otevřené oči, i když spí. Změna v podání, která nastala ve středověku se dá vysvětlit i psychologicky. V prvních dobách bylo potřeba ukázat pohanskému světu, že ukřižovaný člověk je ve skutečnosti vítězný Bůh. V Evropě, která se stala celá křesťanská, už se o Ježíšově božství nepochybovalo, ale zapomínalo se na to, jakou cestou Bohočlověk svého vítězství dosáhl. Kromě toho i v křesťanské společnosti utrpení nezmizelo. Objevují se mystici, kteří ukazují jeho smysl. Sv. František z Assisi dostává stigmata. Začínají se tedy množit i realistická zobrazení umučení. Ale dává se pozor, aby se z jedné strany nepřešlo na opačnou bez pokusu o syntézu. Vidíme to pěkně např. na křížích podobných tomu, před 62

kterým se modlíval sv. František. Je tu Ježíš umírající jako ponížený. Ale na ramenech kříže jsou připojeny malé obrázky, které vyjadřuj jeho vítězství, jako např. nanebevstoupení, proměnění na hoře Tábor a jiné. Tajemství kříže tedy je, jak říkají teologové, antinomické, spojuje protiklady, které by člověk přirozeným uvažováním nesmířil. Dal na to velký důraz východní teolog S. Bulgakov ve své reflexi o kenosi Kristově. Řecký výraz kenosis znamená vyprázdnění. Čte se u sv. Pavla v listu, který píše Filipským (2,5-11): „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přede na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil“. Překládáme tu česky „zmařil“, v řeckém evangeliu čteme „vyprázdnil“, nic z jeho božské slávy před lidmi nezbylo. Jak se to stalo, vysvětluje dále sv. Pavel: „Vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ To je tedy ta bolestná stránka tajemství. Ale ta je hned doplněna tou druhou protikladnou. Proto se v textu listu hned dodává: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo i každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a k slávě Boha Otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán.“ Tyto dvě neoddělitelné stránky tajemství se tedy snaží nějak znázornit i křesťanští umělci při zobrazování kříže. Teolog Bulgakov k tomu však chce přidat vysvětlení, které by nám pomohlo lépe pochopit mystérium. Vychází z toho, jak tomu obyčejně lidé rozumí. Myslíme v čase a proto rozlišujeme tři odlišná období. První je od věčnosti: Syn Boží, Bůh rovný Bohu Otci, je v Boží slávě. Druhé období začíná jeho vtělením. Narodil se jako člověk a přijal všecky lidské slabosti na sebe, tedy i potupnou smrt. Ale to nemohlo trvat dlouho. Přichází třetí období. Spasitel lidí se svým zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením navrací nazpět do své věčné slávy. Je to vysvětlení správné? Není pochyby, že je. Ale má jeden nedostatek. Je příliš lidské, podmíněné rozdíly v čase a odlišováním jednoho výrazu od druhého. Jak to tedy doplňuje Bulgakov? Analyzuje na prvním místě výraz vyprázdnění. Jeden člověk se před druhým vyprázdní, když se zbaví vlastního mínění a vůle, myslí a dělá jenom to, co myslí a chce druhý. V tomto poměru je Syn, druhá Božská Osoba, od věčnosti vzhledem k Otci. Je vyjádřením Otcova myšlení a vůle. Ale tam to není ponížení a utrpení, ale vrcholné důstojenství a radost. Právě tím se stává Synem ve slávě. Z lásky k lidem Ježíš tento postoj přenesl do stavu lidí, kde podřízení jiným znamená ponížení. Přenesl nebeskou radost do lidské bolesti, aby tím utrpení přemohl. A chce tím naučit i nás. Proto píše sv. Pavel: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.“ Není to ovšem snadné. Podivuhodně to pochopili mystici. Uveďme jeden příklad. Sv. Lidwina ze Schiedamu je patronkou nemocných. Jako mladé holandské děvče ráda bruslila. Dělali to ve středověku tak, že si uvazovali na boty rybí kosti. Při jednom takovém závodění spadla a poranila se. Malý sportovní úraz se nebere vážně. Ale tu se něco vážného přihodilo. Vnitřní krvácení, nedovedně léčené se stalo tragickou a bolestnou trvalou nemocí a dokonce oslepla. Lidwina si zoufala, myslela na sebevraždu. Ale kněz jí přinesl kříž s napomenutím: „Tu máš čitelnou knihu a čti ji neustále!“ Stal se opravdový vnitřní zázrak. Nejenom se stala při všech bolestech usměvavou, ale dokonce řekla. „Kdybych si jedním Zdrávasem vyprosila zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.“ Něco takového je ovšem jako virtuózní symfonie. Není pro začátečníky. Těm prozatím stačí přesvědčení, že dnešní bolesti jsou dočasné a že něco velmi cenného přinesou časem. 63

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

S LOV O

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Boží láska k nám – pramen síly, útěchy a pokoje Člověka nejvíce potěší, když zjistí, že jej má někdo rád. Čím větší je ten, který ho o tom ujistí, tím větší radost zakouší. Vrcholné štěstí by pak měl zažít, když mu sám Bůh řekne, že ho má rád. Dnešní evangelium (4. neděle postní) zcela jednoznačně a přesvědčivě přináší tuto jistotu. Bůh tak miloval svět. Miloval svět nejen jako hmotu, ale především proto, že je na světě člověk. Bůh tak miloval člověka. Celá Bible je plná svědectví o lásce a dobrotě Boha k člověku. Vždyť i to první čtení, které jsme dnes četli, je toho důkazem. Slyšeli jsme, jak lid a kněží se dopouštěli nevěrností vůči Bohu. Bůh však měl soucit se svým lidem – poslal jim proroky, aby je přivedli na správnou cestu. Ani to však nepomohlo. Proto na ně Bůh dopustil pád – vyhnanství do Babylóna – ale i to byl projev Boží dobroty, protože Bůh chtěl tímto způsobem pomoci člověku, aby se zase vzpamatoval a vzpomněl si na něj. Po několika letech se otevírá cesta návratu. Lid je propuštěn z Babylóna. Na jiném místě v Písmu svatém, - u proroka Izaiáše -, čteme dojímavou pasáž o lásce matky k dítěti. Může žena zapomenout na své nemluvně, ale i kdyby ona zapomněla, já nezapomenu. Mezi matkou a dítětem existuje snad ten nejintimnější vztah. Nejdřív má fyzickou povahu. Matka a dítě tvoří po devět měsíců takřka jednu bytost. Když se naplní čas porodu, přichází okamžik prvního setkání matky s dítětem. Spojení fyzické se ukončí přestříhnutím pupeční šňůry, ale psychické a duchovní spojení zůstává. Dobrá matka, jakou měl prorok Izaiáš na mysli, se snaží dát v životě to nejlepší po všech stránkách. Boží láska k nám má však ještě hlubší kořeny. Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna. Ten je vydán, aby prožíval lidské bezmocnosti, chudobu, nenávist, ukrutné mučení a smrt na kříži. To je nejpřesvědčivější důkaz Boží lásky k nám lidem. Naproti tomu může vzniknout i určitá možnost nedorozumění, které spočívá v jakési domněnce, že Ježíš po svém nanebevstoupení žije a kraluje ve svém království a jednou na konci časů přijde rozhodovat o věčnosti všech. Jinými slovy – Ježíš Kristus je dnes člověku vzdáleným ve smyslu časovém i prostorovém. My však dobře víme, že Bůh je s námi stále. Je však Bohem skrytým, kterého je zapotřebí objevit a zprostředkovat jiným. Člověk nemůže dát Bohu výpověď ze světa. Nemusí žít třeba podle dohodnutých podmínek, čímž způsobí narušení nebo i zničení Božího obrazu v sobě. To však nic nemění na tom, že Bůh je láska a každého z nás bez rozdílu miluje. To zůstává základním kamenem světa. 64

Přátelství mezi lidmi, i ta nejintimnější, pokud nejsou oživována, časem ochladnou. Sejde z očí, sejde z mysli, platí pro všechny mezilidské vztahy i pro vztah mezi člověkem a Bohem. Člověk si proto musí tuto skutečnost neustále uvědomovat. Jak? Žít v Boží přítomnosti – myslet na Boha. Bůh je zde, na tomto místě, kde jsem já, vidí mě, slyší, zná mé myšlenky i pocity … Druhý předpoklad je dívat se na Ježíše ukřižovaného – nejpřesvědčivější důkaz Boží lásky k nám – pobožnosti Křížové cesty, rozjímání o utrpení Páně, návštěvy eucharistického Krista. Třetí skutečností kterou bych měl mít na paměti je to, že Bůh mě chce spasit, že mu jde o mou věčnou spásu – tak i ve velkých životních křížích spatřujeme projev Boží lásky. Posledním předpokladem je, že v Boží lásku musíme věřit. Vědomí toho, že nás Bůh miluje, bude pro nás pramenem síly, útěchy a pokoje, a to ve všech životních situacích.

Na prahu nového roku vám, milí spoluobčané, přeji kromě pevného zdraví a Božího požehnání, abychom nezapomínali na to nejdůležitější – žít přítomný okamžik. Prakticky to znamená považovat za nejdůležitější tři věci; hodinu, kterou právě prožívám, člověka, se kterým se nyní setkávám a dobrý skutek, který mohu vykonat teď, zítra by už totiž mohlo být pozdě…. (slova P. Františka v příspěvku pro novoroční číslo 2009 Hustopečského zpravodaje) 65