Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život

FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 24. LEDNA 2010

Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život. ANNI PAULINI PEREGRINATIO, eucharistie na místě mučednické smrti sv. Pavla, opatství Tre Fontane – Řím, 28. června 2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH

K: Bratři a sestry, vědomi si rozmanitosti Božích darů, služeb a projevů Ducha, prosme všemohoucího Boha, aby skrze ně vedl svou Církev k jednotě: L: PRO VĚRNOST SVÉMU SLOVU, BOŽE VYSVOBOĎ NÁS.

z Ty, jenž jsi ve slovech proroků dal zaznít své věrnosti vůči Siónu, dej své Církvi, aby vedena svědectvím papeže Benedikta XVI. přinášela světu světlo tvé pravdy. z Ty, jenž jsi ve svém jednorozeném Synu naplnil Písma, dej, ať ve slovech Písma svatého poznáváme tvé stvořitelské Slovo a v jeho síle jednáme. z Ty, jenž jsi obdařil Matku svého Syna plností Ducha svatého, dej, ať se na její přímluvu stáváme svědky působení tvého Ducha. z Ty, jenž jsi nám svěřil svůj pokoj, veď svou Církev k jednotě, nedopusť aby v lidském společenství scházela pravá radost, ale vodu úzkostí proměňuj v radostnou číši důvěry v tvou božskou moc. z Ty, jenž jsi naše drahé zemřelé sytil tělem a krví svého Syna, dej jim život věčný. K: Pane, náš Bože, dej ať je nad námi moc tvého Ducha, abychom v jeho síle přinášeli světu radostnou zvěst evangelia. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 3

POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. – 31. ledna 2010 DEN

LITURGIE

ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za +Rostislava, Marii a Vladimíra AMBROZOVY, živou a + rodinu 8.00

NEDĚLE 24. ledna

3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

za dědečky KNAPOVY, DRYSICE KOVÁŘOVY a HUČÍNOVY 9.30 za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 11.00 za živou a zemřelou rodinu PODIVICE BUČKOVU a BENÍČKOVU 8.00 za živé a zemřelé DRYSICE drysické farníky 15.30 za + Marii DRBALOVOU, PUSTIMĚŘ rodiče a sourozence 17.00

SBÍRKA NA HAITI SVÁTEK

PONDĚLÍ 25. ledna

OBRÁCENÍ SVATÉHO PAVLA, APOŠTOLA

ÚTERÝ 26. ledna STŘEDA 27. ledna ČTVRTEK 28. ledna PÁTEK 29. ledna SOBOTA 30. ledna

NEDĚLE 31. ledna

FARNOST

SV. TIMOTEJ A TITUS, BISKUPOVÉ SV. ANDĚLA MERICIOVÁ, PANNA SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE PÁTEK 3. TÝDNE V MEZIDOBÍ

za + Marii a Antonína PUSTIMĚŘ ŠMEHLÍKOVY, ž. a + rodinu 17.00 za + Josefa MAHDALA, PUSTIMĚŘ manželku, živou a + rodinu 17.00

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

za + Libuši a Františka PUSTIMĚŘ SPISAROVY, živou a + rodinu 8.00 za + Jana KLUDÁKA, DRYSICE manželku a rodiče 9.30 za + Josefa POSPÍŠILA, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Aby se mladí lidé učili používat moderní sdělovací prostředky ke svému osobnímu růstu a k lepší přípravě na svou službu společnosti. 2. Aby si všichni věřící v Krista uvědomovali, že jednota mezi křesťany je podmínkou účinnějšího hlásání evangelia. 3. Abychom v Duchu a pravdě dokázali vést dialog s lidmi jiných názorů, abychom dovedli pozorně naslouchat a nacházet správná slova i postoje pro své svědectví Kristu. FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

4

POŘAD BOHOSLUŽEB: 31. ledna – 7. února 2010 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 31. ledna

4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 1. února

PONDĚLÍ 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ

STŘEDA 3. února

ČTVRTEK 4. února

UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU KAPLE SV. ANNY: ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD

PUSTIMĚŘ 17.00

SOBOTA 6. února

NEDĚLE 7. února

za + kněze a řeholnice a za nová kněžská a řeholní povolání

za + P. Františka BENÍČKA a za nová kněžská povolání za + Josefa SMÉKALA, rodiče MLÝNKOVY a SMÉKALOVY

SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČEDNÍK

ČTVRTEK 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ PLNOMOCNÉ ODPUSTKY ROKU KNĚŽÍ

PÁTEK 5. února

ÚMYSL MŠE SV.

za + Libuši a Františka PUSTIMĚŘ SPISAROVY, živou a + rodinu 8.00 za + Jana KLUDÁKA, DRYSICE manželku a rodiče 9.30 za + Josefa POSPÍŠILA, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 11.00

PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.30

SVÁTEK

ÚTERÝ 2. února

FARNOST

SV. AGÁTA, PANNA A MUČEDNICE PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00

za + P. Františka FERDU a za nová kněžská povolání za +kněze a řeholnice z Drysic a za nová kněžská povolání za + Marii TRNAVSKOU a dvoje rodiče na poděkování Pánu Bohu za dar zdraví během 90 let života a za živou a zemřelou rodinu KLIMEŠOVU

SV. PAVEL MIKI A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ za + Marii ŠKAŘOUPKOVOU a Boží požehnání pro rodinu 8.00 za + Antonína a Jaroslavu DRYSICE DOBEŠOVY a Boží 9.30 požehnání pro živou rodinu za Boží ochranu, dar zdraví PODIVICE a dary Ducha svatého 11.00

FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

5

FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 31. LEDNA 2010

Ústa má budou vyprávět o tvé spravedlnosti. MODLITBA VĚŘÍCÍCH

K: Bratři a sestry, s vděčností za Boží vyvolení, svěřme své prosby Tomu, který je naší ochrannou skálou, pevností k naší záchraně, aby nám dal vyprávět o své pomoci: L: BOŽE, NAKLOŇ SVŮJ SLUCH A ZACHRAŇ NÁS. z Ty, jenž jsi nás povolal dřív, než jsme byli utvořeni v mateřském lůně a na křtu svatém nás posvětil a svěřil nám prorocký úděl, dej nám kráčet po tvých cestách. z Ty, jenž jsi v bohatství svých darů dal vyniknout lásce, která je shovívavá, dobrosrdečná, která nezávidí, nemyslí jen a jen na sebe, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy – dej nám na přímluvu sv. Jana Boska poznávat v této lásce tvou tvář. z Ty, jenž v dějinách spásy zjevuješ svou lásku k člověku, veď nás úctě ke každé lidské bytosti, a tak objevovat prorocké cesty tvé prozřetelnosti. z Ty, jenž jsi našim zesnulým dával poznat svou vůli, dej ať tě nyní spatří tváří v tvář. K: Bože, nakloň svůj sluch k prosbám své rodiny, která naslouchá tvému Slovu a stává se živým evangeliem tvých podivuhodných činů. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 6

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – NEH 8,2-4A.5-6.8-10

Čtení z knihy Nehemiášovy. Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: „Amen, Amen!“ Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“ ŽALM 19

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, – Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, – Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči. Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, – Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. Nechť se ti líbí slova mých úst – i smýšlení mého srdce, – Hospodine, má Skálo, vykupiteli můj! 7

2. ČTENÍ – 1KOR 12,12-30

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: „Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu,“ proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: „Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím,“ proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!“ Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat? EVANGELIUM – LK 1,1-4; 4,14-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: „Duch Páně je Portrét sv. Lukáše – kazatelna v Pustiměři. nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ 8

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Číst přítomnost Pro každého kněze je velká radost, když vidí, jak má v neděli naplněný kostel. Ne všude tomu tak je. Mluvil jsem nedávno se svým spolužákem, který působí poblíž Jičína (v Libáni) v Čechách. Vyprávěl „zážitek“. Čtyřiadvacátého prosince měl mít půlnoční. Zavolal kněze ze sousední farnosti, aby kázal. Bohužel do kostela nepřišel vůbec nikdo, takže sloužili sami dva, a jeho kolega pronesl připravenou sváteční homílii. Zaplať Pán Bůh tyto poměry zde zatím nepanují. Přesto se máme my všichni v duchu ptát: jaká je moje přítomnost na mši svaté. Mnozí vybírají z bohoslužby pouze dvě věci, které je zajímají: kázání a ohlášky. To je pro ně ústřední části bohoslužby a pak vypínají. Je to samozřejmě škoda. My jsme v 1. čtení slyšeli, jak ve Starém zákoně lidé s napětím poslouchali knihu Zákona, a to od svítání až do poledne – tedy několik hodin. To by vskutku výkon! U nás je to bohužel jinak. Lidé s netrpělivostí čekají, když se náhodou mše svatá začne o pár minut později, a dále jsou znepokojeni, když pan farář o pár minut protáhne bohoslužbu. ´Lidé chodí rádi do kostela, ale ještě raději z kostela´, říkává se na Slovácku, a bude na tom kus pravdy. Chtěl bych však podtrhnout jednu věc, která nám možná uniká v souvislosti s prožíváním bohoslužby: je to umění naslouchat! Měli bychom jednou tolik poslouchat než mluvit, už podle přirozené dispozice – máme jedna ústa, ale dvě uši, tím spíše, když se jedná o Boží slovo. S jakým nasazením posloucháme kdejaký klep, který se nese mezi lidmi, a na druhé straně jak jsme hluší pro Boží slovo, které se čte. Stačí si položit otázku: co jsem si zapamatoval z Božího slova, které jsme právě vyslechli? Bylo by nás asi hodně, co bychom museli konstatovat: vůbec nic. A to je chyba. Proto v této věci udělejme pokrok. Buďme vnímavější k Božímu slovu, protože je plné života a síly. Pán Ježíš přichází do Nazareta a předčítá v synagóze z Bible – Tóry. Lidé na něho upřeně hledí a on pronáší významnou větu: dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. Myslím, že je to velmi aktuální pro každého z nás. To, co zde čteme není minulost, vzpomínka, ale je aktuální dnes a teď. Všimněme si, že Pán Ježíš vždycky jedná hned. Učí nás číst přítomnost. Pojď za mnou, říká celníku Matoušovi; nech ať mrtví …; pojď a následuj mě… Připomeňme si zde středověkého mystika mistra Eckharta, který říká: nejdůležitější je hodina, kterou prožíváš, člověk, který je před tebou a skutek, který můžeš vykonat dnes. Zítra by mohl být pozdě. Ani my na nic nečekejme. Nenechme se zneklidnit svou minulostí, ani nežijme ve strachu a obavách z budoucnosti. Prožívejme naplno přítomnost a radost z Hospodina ať je naše síla. Amen. 9

Jsou evangelia historická vyprávění? (nedělní zamyšlení papežského kazatele, P. Raniera Cantalamessy, ofmcap.)

Evangelista Lukáš, ještě než začíná vyprávět o Ježíšově životě, vysvětluje kritéria, která ho vedla. Ujišťuje, že se odkazuje na fakta, doložená očitými svědky, která si bedlivým zkoumáním sám ověřil, aby ten, kdo čte si mohl být jist věrohodností nauky, obsažené v evangeliu. Je to příležitost, abychom si nastínili tolik diskutovaný problém historické pravdivosti evangelií. Ještě před pár staletími lidé kritický smysl neužívali. Vše, o čem se vyprávělo se bralo jako skutečná historická událost. V posledních dvou, třech stoletích vyvstal historický smysl, podle něhož dříve, než se nějaké události z minulosti uvěří, je třeba ji podrobit pozornému kritickému posouzení, aby se potvrdila její pravdivost. Tento požadavek se aplikoval i na evangelia. Shrňme etapy, kterými prošel Ježíšův život a učení, než dospěly až k nám. První etapa: Ježíšův pozemský život. Ježíš nic nenapsal, ale ve svých kázáních použil některé formy společné dávným kulturám, které velmi usnadňovaly zapamatování: krátké výrazy, paralelizmy, rytmická opakování, obrazy, podobenství … Uveďme věty jako: „Poslední budou prvními a první posledními“, „Široká je brána a prostranná cesta, která vede k záhubě…; těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu“ (Matouš 7,13-14). Když se takové věty jednou vyslechnou, jen stěží se zapomenou. Skutečnost, že Ježíš sám evangelia nenapsal tedy neznamená, že slova v nich obsažená nejsou jeho. Protože ve starověku lidé nemohli psát na papír, psali do paměti. Druhá etapa: ústní kázání apoštolů. Po Ježíšově zmrtvýchvstání, začali apoštolové všem hlásat život Kristův a jeho slova, a to s ohledem na potřeby a okolnosti různých posluchačů. Jejich cílem nebylo psát dějiny, ale přivádět lidi k víře. Díky jasnějšímu chápání, které nyní měli, byli s to předávat jiným to, co Ježíš řekl a vykonal. Třetí etapa: psaná evangelia. Asi třicet let po Ježíšově smrti, začali někteří autoři zapisovat kázání, které se k nim ústním podáním dostalo. Tak vznikla nám známá čtyři evangelia. Z mnohého, co se k nim dostalo, evangelisté něco vybrali, jiné shrnuli, další pak vysvětlili, a tak to přizpůsobili aktuálním potřebám komunit, pro které psali. Potřeba přizpůsobit Ježíšova slova novým a rozmanitým požadavkům komunity, měla vliv na sled, v němž jsou události vyprávěny, na odlišné zabarvení a význam, jaký ve čtyřech evangeliích zaujímají, avšak žádným způsobem se nevzdálila jejich základní pravdě. To, že evangelisté usilovali nejen o povzbudivé, ale i historické podání – nakolik jim to v té době bylo možné, dokazuje přesnost s níž Kristovy události zasazují do času a prostoru, v něž se odehrály. Kousek dál nám Lukáš poskytuje všechny politické a zeměpisné souřadnice počátku Ježíšova veřejného působení (srv. Lukáš 3,1-2). Závěrem řečeno, evangelia nejsou historickými knihami v moderním smyslu nezaujatého a neutrálního líčení událostí, které se odehrály. Jsou však historické v tom smyslu, že to, co nám předávají odráží vpodstatě to, co se událo. Snad nejpřesvědčivějším argumentem ve prospěch základní historické pravdivosti evangelií je to, co ve svém nitru zakoušíme pokaždé, když jsme v hloubi zasaženi Kristovým slovem. Které jiné slovo, dávné či nové, mělo kdy takovou moc? 10

Kněz - učitel

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Ve všech civilizovaných zemích chodí dnes děti do školy, dorůstají pod dohledem mnoha učitelů. Dříve mívali ve šlechtických rodinách učitele jednoho, pokud možná nejlepšího. Obojí způsob má své výhody i nevýhody. I Kristus vystupuje jako učitel. Tak jej oslovovali: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy“ (Mt 22,16). Proč vlastně potřebuje člověk ke svému vývoji učitele? První poznání ovšem pochází z osobní zkušenosti, z toho, co jsme viděli na vlastní oči a o čem jsme sami uvažovali. Je to poznání živé, ale velmi omezené. Musí nám je doplnit zkušenost druhých. Žijeme ve společnosti kulturní, která posbírala zkušenosti a myšlení miliónů jiných a stále se vyvíjí. Odborný učitel nám hlavní výsledky toho vývoje zprostředkuje, protože studoval, učil se dlouho a systematicky. Přesto však i on je omezen, specializuje se v jistém oboru. Proto už dítě se setkává s různými učiteli v různých oborech. Kdo má být naším učitelem v náboženství? Jde tu o poznání Boha a všeobecně řečeno rozlišení dobra i zla. I v tomto oboru je naším prvním učitelem vlastní zkušenost. Máme pro to i zvláštní smysl – svědomí. To nám od počátku říká v srdci, co má pro nás platit jako dobré nebo zlé. U dětí se probouzí ten hlas velmi průzračně. Měl by tedy stačit k poznání Boha. Když byl Adam stvořen, v ráji neměl jiného učitele a přesto hovořil přímo s Bohem, slyšel jeho hlas v ranním vánku (Gn 3,8). Bohužel se tento čistý pramen mravní zkušenosti hříchem zakalil, jeho světlost se zatemnila. Bůh však člověka ani po vyhnání z ráje neopustil. Některé lidi osvítil zvláštním světlem, stali se vidoucími, co je dobro a zlo. To osvícení nebylo jenom privilegium pro ně samé. Byli posláni, aby to, co sami viděli, řekli jiným, aby o tom „rokovali“, stali se tedy proroky. Ve Starém Zákoně bylo proroků mnoho, existují ještě dnes? Svatý Pavel přeje všem křesťanům, aby měli, pokud je to možné, prorocký dar všichni: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči...Ten, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení“ (1Kor 14,1n). Kdo to je pro nás dnes konkrétně? Pro dítě je to bezesporu matka. Od ní se má naučit první modlitbičky a dostat napomenutí, když se pomýlí v tom, co se smí a nesmí. Vedle matky tu zastávají učitelskou funkci všichni dobří lidé, kteří tvoří lidské prostředí životní. Ale zvláštní prorockou funkci svěřil Kristus církvi, která se stala matkou učitelkou všech věřících. Kde má základní školu, ve které vyučuje? Je to především kostel, ve kterém se slouží liturgie a kde se společně modlíme. Vyjadřuje se to tradicionálním principem: věříme to, co se modlíme. Liturgie mluví slovy a gesty, je jakoby viditelným kázáním. Zvláštní důraz 11

na tu viditelnost víry dává především církev východní, Na Západě se spíš zdůrazňuje duchovního poučení kázáním. Obojí však patří k sobě. Již v prvních dobách křesťanských to vysvětlil Origenes takto: v eucharistické bohoslužbě sestupuje na oltář Kristus pod způsobou chleba a vína, v první části liturgie k nám sestupuje pod způsobou slova Božího. Máme tedy stálé školní vzdělaní v našich chrámech. Je dobré, když si při této příležitosti připomeneme jako poznámku něco, co je problémem všem pedagogům dnešní doby. Mluví se o tom na různých odborných zasedáních. Jde tu o otázku hodnoty hlásané pravdy. Dnešní mládež, konstatují pedagogové, si odnáší ze školy velké množství nových poznatků, ale nechápou, co si s tím mají počít v životě. Většinu z toho hledí co nejdříve zapomenout. Jak to udělat, aby to naučené mělo pro ně i životní hodnotu? Na jednom velkém kongresu propagovali pedagogové tzv. pracovní metodu: nehlásat jenom pravdu, ale vytvořit takové prostředí, aby ji společně všichni hledali. K tomu také vybízí instrukce liturgické obnovy v církvi. Nemá tu sloužit kněz sám a lidé jenom pasivně přihlížet, má tu být společná radostná účast všech. Druhá rada, která vyšla od pedagogů je následující: pravou hodnotu dostávají věci, když je přijímáme jako milý dar od osoby, kterou máme rádi. Při vyučování náboženství je tou osobou sám Kristus. Chápeme-li katechismus jako slova od něho samého vyslovená přímo k nám, hned nabudou pravou hodnotu osobní. Slova pochopená osobně mají okamžitě ohlas v životě. Jde zase o všeobecnou otázku o poměru nauky a praxe. To, co je jenom v hlavě a nepronikne do rukou nic nepostaví. Proto studující techniky, lékařství, učitelství prodělávají na dokončení studia praktické kursy. Dobří katecheté zkoušejí tu metodu i v náboženství. Tak např. jeden mladý kněz, který připravoval děti k prvnímu sv. přijímáni, to zařídil takto. Řekl jim takto: „Z oltáře přijde Kristus k vám se svými dary. Musíte mu darovat také něco i vy. Když uděláte nějaký dobrý skutek lásky, napište to na malý lísteček a vložíme jej do velké společné obálky.“ Stala se nakonec velmi objemná, lístečků v ní bylo mnoho a při mši, při které bylo první přijímání, dvě družičky přinesly tu obálku a položily ji před oltář. Přesto však je problém teorie a praxe jiný než v technice. Inženýři musí nejdřív dobře ovládat zákony techniky a pak teprve je mohou uvést v praxi. V hudební nauce to nejde tak snadno. Kdo nikdy nezpíval a na žádný nástroj nehraje, těžko může studovat na hudební konservatoři. V náboženství je to ještě těžší. Tu je hlavním zákonem láska. Kdo nikoho nemiluje, nikdy nepochopí, co láska je. Bůh je láska (1 Jan 4,8). Čistě teoretickým výkladem se tedy nauka o něm stává mrtvou literou, která toho pramálo poví o Boží pravdě. Proto už stará mnišská tradice stanovila, že v poznání Boha praxe předchází teorii. Nedivíme se tedy, že prostí lidé, kteří zbožně žijí, jsou velmi účinnými učiteli náboženství spolu s odbornými kněžími. Všichni v jednotě tvoří jednu církev. Ta pak ve své upřímnosti je schopna přemoci všechno pokrytectví světa. 12

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 1,4-5.17-19 Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Za (krále) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.“ ŽALM 71 K tobě se utíkám, Hospodine, – nechť nejsem zahanben navěky! – Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, – nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě! Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, – neboť tys moje skála a tvrz. – Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného. Vždyť tys má naděje, Pane, – má důvěra od mého mládí, Hospodine! – V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, – od klína mé matky byls mým ochráncem. Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, – po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. – Bože, učils mě od mého mládí, – až dosud hlásám tvé podivuhodné činy. 2. ČTENÍ – 1KOR 12,31-13,13 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska. EVANGELIUM – LK 4,21-30 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš promluvil v synagóze: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál. 13

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Láska Konal se literární večer pro mládež na téma: „Nesmrtelné verše o lásce“. Mácha, Goethe, Seifert, Nezval, Byron. Recitátoři sklízeli potlesk. Nakonec vystoupil na podium mladík a říká: Dovolte mi, abych vám na závěr přečetl píseň o lásce, kterou napsal jeden textilní dělník na Blízkém Východě zhruba před dvěma tisíciletími. Je to píseň lásky apoštola Pavla. Když dočetl, nastalo v sále hrobové ticho a pak zahřměl největší potlesk večera. My jsme tuto velepíseň lásky přečetli a vyslechli. Původně to však skutečně byla píseň prvních křesťanů, která měla 4 strofy a každá strofa měla své téma. 1. strofa nese nadpis: Bez lásky bych nebyl ničím. Někdo by mohl namítnout: ale vždyť to není pravda. Peníze přece hýbou světem ne nějaké sentimentální odrhovačky o lásce. To nechte zpěvákům a básníkům, ať hrají lidem na city. Láska je přece poslední dětská nemoc. Celkem příjemná, ale netahejte ji do života, tam patří přesná kalkulace, logické úvahy, rozpočet, plánování. Takový člověk si však zaměnil lásku a sobectví. Pro slovo láska jsou totiž tři termíny: „eros“ – citová, vášnivá láska, zalíbení v druhém; dále je to „filia“ – náklonnost mezi přáteli, a konečně „agape“ – nezištná, nesobecká láska, která se daruje bez podmínek, láska božská – tak miluje Bůh. On z nás nemá nic. Přesto nás stále miluje a právě k této lásce nás zve i apoštol Pavel. Jen touto láskou se stává člověk velikým. Kdo nemiluje, ten ani nežije a není ničím. 2. strofa: Láska nehledá sebe. Milovat znamená darovat se druhému a druhým, kteří nás potřebují. Darovat se manželovi, darovat se dítěti. To je zralá láska. Dát peníze je mrtvá láska, ale dát sebe je láska živá. Láska nezralá, sobecká chce vlastnit – např. rodiče udržují dospívající děti v nepřirozené závislosti na sobě, místo toho, aby je vedli k samostatnému rozhodování, aby se sami postavily na vlastní nohy a něco v životě dokázaly. 3. strofa: Pravá láska nikdy nepřestává. My víme jedno a to, že v lásce nebudeme nikdy dokonalí, nebudeme s ní hotovi, ale růst v lásce, učit se lásce máme po celý život. A tak zkusme si říci trochu konkrétněji, co k opravdové lásce v duchu slov sv. Pavla patří. 1. Dobrota - brát druhého takového, jaký je, vidět především jeho dobré vlastnosti, ale také brát na vědomí i jeho stinné stránky a počítat s nimi. 2. Nezištnost – neptám se, co z toho budu mít pro sebe, ale přemýšlím, jak bych druhému mohl pomoci, prospět, udělat radost. 14

3. Důvěra – snad největší dar, který mohu druhému dát je důvěřovat mu, aniž bych ho špehoval, kontroloval, podezíral. 4. Trpělivost a naděje – dávám druhému stále šanci, i když zklame, když přijde nemoc, neúspěch. 5. Ochota ke smíru – denní stravou dobrých manželů má být čistý stůl vzájemného odpuštění. Není nic lehkého takto milovat, ale není nic nemožného. Protože láska je to nejvzácnější, co člověk v tomto životě může mít, stojí za to o ni vždy znovu a znovu usilovat.

Pracoval jsem vždycky s láskou (z listu svatého Jana Boska, Epistolario, Torino 1959, 4, 201-203)

Jestliže se chcete opravdu starat o štěstí našich svěřenců a vést je k plnění jejich povinností, nesmíte především nikdy zapomínat, že zastupujete rodiče těch milovaných chlapců. Pro ně jsem pracoval vždycky s láskou, pro ně jsem studoval a vykonával kněžskou službu. A nejen já, ale celá salesiánská společnost. Synáčkové moji, kolikrát jsem musel za svého dlouhého působení uznat tuto velkou pravdu: Snadnější je vzplanout hněvem než něco klidně snést, hrozit chlapci než ho přesvědčit. Řeknu dokonce, že je pro naši netrpělivost a pýchu pohodlnější vzpurné trestat Doporučuji vám lásku, s jakou jednal svatý Pavel s těmi, kdo se nedávno předtím obrátili na víru. Často ho láska vedla k tomu, že plakal a snažně se modlil, když viděl, jak jsou málo učenliví a jak se vzpírají jeho úsilí. Straňte se všeho, co by mohlo budit zdání, že podléháte návalům zlosti. Je obtížné zachovat při trestání klidnou mysl, ale je to nutné, nemá-li vzniknout podezření, že jednáme, abychom ukázali svou autoritu nebo abychom si vylili vztek. Na ty, vůči nimž máme uplatňovat nějakou moc, hleďme jako na syny. Konejme pro ně službu, tak jako Ježíš přišel sloužit, a ne poroučet. Styďme se za pouhé zdání vládychtivosti, a vládněme jim jen proto, abychom jim lépe sloužili. Tak se choval Ježíš vůči apoštolům. Snášel je, i když byli nevědomí a nevychovaní a měli málo víry. A s hříšníky jednal tak laskavě a projevoval k nim tak přátelský vztah, že jedni žasli, jiní se pohoršovali, ale někteří právě proto začali doufat, že dosáhnou u Boha odpuštění. A Ježíš chce, abychom ho následovali tichostí a pokorou srdce. Jsou to naši synové, a proto když chceme odstranit jejich chyby, odložme všechen hněv nebo se tak ovládněme, jako bychom ho zcela potlačili. V mysli ať není rozčilení, v očích žádné pohrdání ani v ústech tupení. V přítomnosti mějme soucit a pro budoucnost naději. Tak se to sluší na pravé duchovní otce, jimž jde o skutečnou nápravu a polepšení. Ve zvláště těžkých případech je lepší prosit snažně a pokorně Boha, než vychrlit příval slov, která posluchače jen zraňují a viníkům nepřinesou žádný užitek. 15

Lasciatevi illuminare sempre delle candele che Gesù ha acceso nei vostri cuori (homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy na náměstí sv. Petra v Římě o vigílii modlitby za mír pořádané Hnutím rodinné lásky, 31. prosince 2009))

Drazí přátelé z Hnutí rodinné lásky! Zahájili jste, jako každoročně na konci roku, modlitební vigílii za jednotu a mír v rodinách i mezi národy. Jsme pod okny papeže, duchovně spojeni s Ním, sladkým Kristem na zemi. A jsme před jesličkami. Jedna pěkná legenda vypráví, že v temném pokoji byly čtyři rozžaté svíce, které se pozvolna stravovaly. První říká: Já jsem POKOJ, ale lidé chtějí válku, zabíjejí se, už mě nepotřebují“; a s blikotáním se nechala strávit. Druhá praví: „Já jsem VÍRA, ale lidé už nevěří, rodiny se už nemodlí, už nemají víru“; a nechala se strávit. Třetí: „Já jsem LÁSKA, ale lidé ztratili cit pro lásku, nepotřebují mě“, a i ona pohasla. V tu chvíli vešlo do světnice Dítě, a když spatřilo tři svíce, ptá se: „Co děláte, proč jste zhasnuté?“ A rozplakalo se. Čtvrtá svíce tehdy řekla: „Neplač, jsem tu ještě já! Jsem NADĚJE“. Dítě ji vzalo a zapálilo od ní ostatní svíce a tak temnou světnici zalilo světlo. Je to velmi pěkná legenda, a přitom tolik aktuální. Bez Ježíše, světla světa, se ztrácejí největší hodnoty života. Potřebujeme mír. Slavíte modlitební vigílii, a vroucně se mdlíte za to, aby i nade vším vládl mír. Zítra bude Svatý otec slavit u svatého Petra pontifikální mši svatou u příležitosti 43. světového dne míru. V den Neposkvrněné podepsal poselství, publikované pár dní nato, na téma: „Chceš-li pěstovat mír, chraň stvoření“. Papež v něm vyzval vlády, i muže a ženy celého světa, aby respektovali přírodu těžce ohroženou přehlížením a pohrdáním s jakým se s ní nakládá; zdůraznil, že uchovávání stvoření a uskutečňování míru jsou navzájem úzce spjaté činnosti: zneužívat stvoření proto nakonec vede ke zneužívání člověka, který je v Božím plánu králem a středem tvorstva v důsledku toho se zapomene na Boha, stvořitele světa. Benedikt XVI. mocně vyzval ke znovuobjevení a obraně krásy stvoření, aby byla uznána Boží láska k nám, aby člověk byl respektován jako jeho obraz a jeho spolupracovník ve vzdělávání země, a tvorstvo bylo chráněno jako nevyčerpatelný pramen života pro celé lidstvo, nejen pro několik málo privilegovaných, kteří ji využívají pro vlastní zájem. Udržujme plamen svíce míru! 16

Pak je tu víra. Ano, je pravda, že ztechnizovaný a soběstačný člověk už nepotřebuje víru, už nevěří. A přece, i když si to neuvědomuje, žije z víry. Žije uprostřed tradic víry, kterým už možná nerozumí. I samotné ohňostroje, které této noci propuknou, jsou svým způsobem díkůvzdáním Bohu, který nám dává nový rok života. Ale především nám dal Syna. Vskutku, jak říká Izaiáš, dítě se nám narodilo, syn je nám dán (9,5). Ale proč tento Syn sestoupil z hvězdných výšin, a přišel do studené, ledové jeskyně? Přišel, aby trpěl, přišel, aby umřel. Velmi pěkně to vyjádřil velký anglický básník T. E. Eliot ve své básni Putování mágů: „Vlekli jsme se celou tou cestou za narozením či za smrtí? Pro nás toto narození bylo jako trpké a hořké utrpení, jako smrt, naše smrt“. O vánocích chápeme to, co říká svatý Pavel Filipanům: „Kristus se sám sebe zřekl, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (srv. 2,8). Kříž už svým stínem zahaluje jesličky. A dnes chtějí ten kříž vymazat! Vy, drazí přátelé z Hnutí, jen co jste zaslechli ono soudní rozhodnutí, uspořádali jste pochod abyste ukázali hlubokou lásku ke Kříži, přiznali mu náboženskou, historickou a kulturní hodnotu“, jak vám tady ze svého okna řekl papež na závěr pochodu. Ukázali jste víru v Ježíše Ukřižovaného, stejně jako nyní ukazujete víru v Dítě Ježíše. Ano, držíte rozžatou svíci víry. Konečně je tu svíce lásky. Jste zastánci a šiřiteli rodinné lásky! Tady, před jesličkami, chápeme lásku Boží k nám, k dětem, k rodinám, které jsou jeho spolupracovníky v darování života a v přípravě dětí na zítřek. Toto Dítě vidíme tady v jesličkách jako krále, jako už sedícího na trůně, který mu dal Otec: e je tomu tak. Avšak v tolika vrcholných dílech jej vidíme maličkého, schouleného v Mariině náručí, oči plné slz a obrácené k nebi. Ježíš se pro nás skutečně zřekl všeho, protože nás miloval, a protože nebeský Otec, aby nás učinil svými, vydal za nás svého Syna, bezbranného, vydaného, chudého, zcela naplněného láskou. Jak zpíváme se svatým Alfonsem: „Ach, kolik tě stálo, nás milovat!“; a jak napsala Klára Lubichová: „Vánoce, svátek Ježíšova narození, jsou odpovědí Boha a Církve na potřeby duše: slyšet mě rok co rok opakovat díky připomínce oné líbezné, vznešené, prosté a propastné události, že Bůh nás miluje“. Jestliže On nás tolik miloval, musíme se i my navzájem milovat, pracovat na tom, abychom z rodin činili školy nezištné lásky k bližním, a tak budovali civilizaci lásky. Hle, světlo svíce lásky. Milovaní, vaše vigílie pokračuje v noci. Bděte jako betlémští pastýři. A nechávejte se stále osvěcovat svícemi, které Ježíš zažehl ve vašich srdcích: naděje, míru, víry a především lásky. Bůh vám žehnej.

17

„Vultum tuum, Domine, requiro“ (Žl 26,8)

PEREGRINATIO Sv. Jan Bosko

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

32

33

34

35

36

37

38

39

40

41

42

43

44

45

46

BENEDIKT XVI. V ŘÍMSKÉ SYNAGÓZE Benedikt XVI. navštívil v neděli, 17. ledna 2010, hlavní římskou synagogu. Návštěva, která se konala na pozvání hlavního římského rabína a předsedy římské židovské obce, nebyla židovskou obcí přijímána jednoznačně pozitivně, stejně jako první návštěva papeže Jana Pavla II. před 24 lety. Nepochybně však představuje další krok židovsko-katolického dialogu, který se díky učení Druhého vatikánského koncilu, jak zdůraznil Benedikt XVI., stal „nevratnou cestou bratrství a přátelství“. Výjimečného hosta přivítali kromě všech nejvyšších představitelů židovské obce také bývalý římský rabín Elio Toaff. Ze Svaté země přicestoval za tím účelem také místopředseda Izraelské vlády Silvan Shalom. Včerejší návštěva byla již čtvrtou návštěvou papeže německé národnosti v místě židovského náboženského kultu (Kolín, New York, Jeruzalém, Řím). Její poklidnou a upřímnou atmosféru nijak nenarušila ani zmínka předsedy římské židovské obce o údajném „mlčení Pia XII. tváří v tvář Shoa, vyhlazování židů.“ Vedle toho však Riccardo Pacifici ve své úvodní promluvě připomněl také jednu významnou a zároveň velice osobní historickou skutečnost: „Jsem-li dnes tady na tomto posvátném místě, je to proto, že můj otec a můj strýc Rafaele nalezli útočiště v konventu sester sv. Marty ve Florencii.“ A přesto, že rány „jsou dosud otevřeny“ – řekl dále předseda židovské obce – „dialog mezi židy a katolíky může a musí pokračovat“. Kritiku na adresu papeže Pia XII. vznesl také hlavní římský rabín Riccardo di Segni. Netvořila ovšem jádro jeho promluvy, která se týkala pojmu bratrství, jak ho ukazuje Bible, a velice zaujala Benedikta XVI., jak prozradil sám rabín, který se s papežem sešel k soukromému rozhovoru hned po skončení oficiálního programu. V Bibli, řekl ve své promluvě rabín Di Segni, „začíná bratrství špatně“, totiž vztahem Kaina a Abela, pokračuje rivalitou Izáka a Izmaela, rozchodem Jákoba a Ezaua a tak dále. „Je otázka, ptal se rabín, v jakém stadiu se nacházíme nyní, co nás ještě dělí od autentického vztahu smlouvy a porozumění a co musíme udělat, abychom k němu došli“. Právě tuto rabínovu upřímnost vedle pronikavé biblické exegeze papež v soukromém rozhovoru také velice ocenil, stejně jako rabínův výklad pojmu Svatá země, který v hebrejštině neznamená zemi, která je svatá, ale zemi Svatého, tedy zemi patřící Svatému, Bohu. Římský rabín v závěru své promluvy v synagoze mimo jiné řekl: „Navzdory dramatickým dějinám, otevřeným problémům a nedorozuměním, existují společně sdílení vize a cíle, které musí být kladeny na první místo. Obraz respektu a přátelství, který vyzařuje z tohoto setkání, musí být příkladem pro všechny, kteří nás sledují.“ Předseda Italských židovských obcí Renzo Gattegna pak vyjádřil přání, aby „rozdíly už nikdy nebyly příčinou ideologických či náboženských konfliktů, nýbrž vzájemným kulturním i mravním obohacením“. Poté pronesl svou promluvu Svatý otec: Velkou věc s nimi udělal Hospodin! Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“ (Žl 126, 2-3) „Hle, jak je dobré a jak milé, Když bratři bydlí pospolu!“ (Žl 133, 1). Pane rabíne římské židovské obce, pane předsedo Jednoty italských židovských obcí, pane předsedo římské židovské obce, páni rabíni, vážení představitelé, drazí přátelé a bratři, 1. Žalmy, které jsme vyslechli, nám na začátku našeho setkání v hlavním židovském chrámu Říma, připomínají nejautentičtější duchovní postoj k tomuto výjimečnému a radostnému momentu milosti: chválu Pána, který s námi učinil velké věci, shromáždil nás zde svojí chesed, milosrdnou láskou, a poděkování za to, že nám dal setkat se tady a upevnit pouta, která nás spojují, a pokračovat v cestě smíření a bratrství. Rád bych vyjádřil v první řadě vřelé díky Vám, hlavnímu rabínovi, doktoru Riccardo di Segni za pozvání a za hodnotná slova, 47

která mi adresoval. Děkuji předsedům Jednoty italských židovských obcí, advokátovi Renzo Gattegna a římské židovské obce, panu Riccardo Pacifici za jejich zdvořilá slova. Mé myšlenky se obracejí k autoritám, všem přítomným, zvláště k římské židovské obci a k těm, kteří umožnili tento moment setkání a přátelství, který prožíváme. Když mezi vás téměř před 24 lety přišel poprvé jako křesťan a papež můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II., chtěl zásadně přispět k upevnění dobrých vztahů mezi našimi komunitami, aby byla překonána všechna nedorozumění a předsudky. Tato moje návštěva zapadá do vytyčené cesty, aby ji potvrdila a posílila. Ocitám se mezi vámi s vroucími pocity srdečnosti, abych dal najevo svou úctu a city, které biskup a římská církev, jakož i celá katolická církev chová vůči této obci a všem židovským obcím roztroušeným po celém světě. 2. Učení Druhého vatikánského koncilu představuje pro katolíky pevný bod, jehož se neustále drží v postojích a vztazích k židovskému lidu, a tak vyznačilo novou a významnou etapu. Koncil dal rozhodující impuls k nastoupení nevratné cesty dialogu, bratrství a přátelství. Tato cesta se během posledních čtyřiceti let prohloubila a rozvinula důležitými a významnými gesty a kroky, mezi nimiž bych rád opět zmínil historickou návštěvu svého ctihodného předchůdce na tomto místě 13. dubna 1986, početná setkání, která měl s židovskými představiteli i během mezinárodních apoštolských cest, jubilejní pouť do Svaté země roku 2000, dokumenty Svatého stolce, které po deklaraci Nostra Aetate podaly cenné ukazatele pozitivního rozvoje vztahů mezi židy a katolíky. I já jsem v těchto letech svého pontifikátu chtěl projevit svou blízkost a své city vůči lidu Smlouvy. Hluboko v srdci chovám všechny okamžiky pouti, kterou jsem měl to potěšení vykonat do Svaté země v květnu loňského roku, jakož i mnohá setkání s židovskými obcemi a organizacemi, zejména v synagogách Kolína a New Yorku. Církev neopomněla litovat nedostatky svých synů a dcer a prosit o odpuštění za vše, co mohlo nějakým způsobem favorizovat antisemitismus a antijudaismus (srov. Komise pro vztahy se židovství, Pamatujeme: reflexe o Shoa, 16.3.1998). Kéž by tyto rány mohly být navždy uzdraveny! V mysli se mi vybavuje vroucí modlitba, kterou u chrámové zdi v Jeruzalémě 26.března 2000 pronesl Jan Pavel II. a která upřímně a opravdově zní v hloubi našeho srdce: „Bože našich otců, ty jsi vyvolil Abrahama a jeho potomstvo, aby Tvé jméno bylo přineseno národům. Jsme hluboce zarmouceni jednáním těch, kteří způsobili utrpení tvým dětem, prosíme Tě o odpuštění a chceme usilovat o život pravého bratrství s lidem Smlouvy.“ 3. Běh času nám umožňuje rozpoznat ve dvacátém století vskutku tragickou epochu lidstva: krvavé války, které rozsévaly zmar, smrt a bolest jako tomu nebylo nikdy před tím; hrůzné ideologie, které kořenily v idolatrii člověka, rasy a státu a které vedly bratra k tomu, aby zabíjel bratra. Ojedinělé a otřesné drama Shoa představuje v určitém smyslu vrchol vývoje nenávisti, která vzniká, když člověk zapomene na svého Stvořitele a klade sebe sama do středu univerza. Jak jsem řekl během návštěvy v koncentračním táboře Auschwitz 28. května 2006, která se mi hluboce vtiskla do paměti, „potentáti Třetí říše chtěli potřít židovský národ v jeho celku“ a „vyhlazením tohoto lidu v podstatě zamýšleli zabít onoho Boha, který povolal 48

Abrahama a který na Sinaji stanovil orientační kritéria lidstva, která zůstanou na věky platná“ (Promluva v Auschwitz-Birkenau, Insegnamenti di Benedetto XVI., II, 1, 2006, str.727).

Jak nepřipomenout na tomto místě římské Židy, kteří byli vytrženi ze svých domovů před těmito zdmi a ve strašných mukách zabiti v Auschwitz? Jak by bylo možné zapomenout na jejich tváře, jejich jména, jejich slzy, na nářek mužů, žen a dětí? Vyhlazování Mojžíšova lidu Smlouvy nejprve v Evropě hlásané a pak systematicky naplánované a uskutečňované pod nacistickou vládou dorazilo onoho dne i do Říma. Mnozí, bohužel, zůstali lhostejní, ale mnozí - i mezi italskými katolíky - v síle víry a křesťanského učení odvážně reagovali, otevřeli náruč a pomáhali honěným a uprchlým Židům, přičemž často riskovali vlastní život a zasluhují si trvalou vděčnost. Také Apoštolský stolec vyvíjel záchrannou činnost, často skrytou a diskrétní. Památka těchto událostí nás musí vést k upevnění svazků, které nás pojí za účelem stále většího růstu v porozumění, respektu a přijetí. 4. Naše duchovní blízkost a bratrství nalézají ve Svaté Bibli – hebrejsky Sifre Qodesh či „Knihy Svatosti“ – ten nejpevnější a neměnný základ, který nás neustále staví před naše společné kořeny, dějiny a bohatý duchovní odkaz, který sdílíme. Právě hloubáním o svém vlastním tajemství objevuje církev, Boží lid Nové smlouvy, hluboké pouto s Židy, kteří byli vyvoleni Pánem jako první mezi všemi, aby přijali jeho slovo (srv. Katechismus kat. církve, 839). Na rozdíl od jiných nekřesťanských náboženství je židovská víra již odpovědí na zjevení Boha ve Staré smlouvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29)“ 5. Četné mohou být implikace odvozené ze společného dědictví Zákona a Proroků. Chtěl bych připomenout některé. Především je to solidarita, která pojí církev a židovský lid „na úrovni jejich vlastní duchovní identity“ a která dává křesťanům příležitost prosazovat „obnovenou úctu k židovskému výkladu Starého zákona“ (srov. Papežská biblická komise, Židovský lid a jeho Svatá Písma v křesťanské Bibli, 2001, str. 12 a 55); ústřední postavení Dekalogu jako společného etického poselství neměnných hodnot pro Izrael, církev, nevěřící a celé lidstvo; závazek přípravy či uskutečňování království Nejvyššího v „péči o stvoření“, které Bůh svěřil člověku, aby jej opatroval a zodpovědně kultivoval. 6. Zejména Dekalog - „Deset slov“ či Desatero přikázání (srov. Ex 20,1-17; Dt 5,1-21) – jenž pochází z Mojžíšovy Tóry je pochodní etiky, naděje a dialogu, Polárkou víry a morálky Božího lidu, a tak osvěcuje a řídí cestu křesťanů. Je majákem a normou života ve spravedlnosti a v lásce, „velkým etickým kodexem“ celého lidstva. Deset slov vrhá světlo na dobro a zlo, na pravdu a faleš, spravedlnost a nespravedlnost i podle kritérií správného svědomí každé lidské osoby. Ježíš sám to několikrát opakoval, když zdůrazňoval, že je nezbytné činorodé úsilí na cestě přikázání: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“ (Mt 19,17). Z tohoto hlediska existují různé oblasti spolupráce a svědectví. Chtěl bych připomenout tři, která jsou obzvláště důležitá pro naši dobu. Deset slov požaduje uznání jediného Pána proti tendenci vytvářet si jiné bůžky, zlatá telata. V našem světě mnozí Boha neznají nebo jej pokládají za zbytečného, za bezvýznamného pro život; bylo tak vyrobeno mnoho dalších a nových bůžků, kterým se člověk klaní. Probouzet v naší společnosti otevřenost vůči transcendentní dimenzi, dosvědčovat jediného Boha je cenná služba, kterou židé a křesťané mohou a mají nabízet společně. Deset slov požaduje respekt a ochranu života proti každé nespravedlnosti a útlaku uznáním hodnoty každé lidské osoby, stvořené k obrazu a podobě Boží. Kolikrát jen v mnoha částech země, blízké i vzdálené, bývají pošlapávány důstojnost, svoboda a práva lidské bytosti! 49

Dosvědčovat společně svrchovanou hodnotu života proti každému egoismu, znamená nabízet významný přínos světu, ve kterém vládne spravedlnost a pokoj, shalom, po němž touží zákonodárci, proroci a moudří Izraele. Deset slov požaduje uchovávání a prosazování svatosti rodiny, v níž osobní a vzájemné, věrné a definitivní „ano“ muže a ženy otevírá prostor pro budoucnost, pro autentické lidství každého a současně vůči daru nového života. Dosvědčovat, že rodina je nadále podstatnou buňkou společnosti a základním kontextem, ve kterém se vštěpují a uplatňují lidské ctnosti, je cenná služba, kterou je třeba nabízet, aby byl vytvořen svět s lidštější tváří. 7. Jak učí Mojžíš v Šéma (srov. Dt 6, 5; Lv 19, 34) a Ježíš potvrzuje v evangeliu (srov. Mk 12,19-31), všechna přikázání jsou shrnuta v lásce k Bohu a v milosrdenství vůči bližnímu. Toto pravidlo zavazuje židy i křesťany, aby v naší době uplatňovali zvláštní štědrost vůči chudým, ženám, dětem, cizincům, nemocným, slabým a potřebným. Židovská tradice má podivuhodné rčení Otců Izraele: „Šimon spravedlivý říkával: Svět je založen na třech věcech: Tóře, kultu a skutcích milosrdenství“ (Aboth 1,2). Konáním spravedlnosti a milosrdenství jsou židé i křesťané povoláni hlásat a dosvědčovat království Nejvyššího, které přijde, za které se modlíme a pro které v naději každý den pracujeme. 8. Tímto směrem můžeme kráčet společně, vědomi si rozdílů, které mezi námi jsou, ale také skutečnosti, že dokážeme-li sjednotit naše srdce a naše ruce k odpovědi na Pánovo povoláni, jeho světlo se přiblíží a bude osvěcovat všechny národy země. Kroky, které byly v těchto čtyřiceti letech vykonány Mezinárodní smíšenou katolicko-židovskou komisí a v posledních letech Smíšenou komisí Svatého stolce a Vrchního rabinátu Izraele, jsou znamením společné vůle pokračovat v otevřeném a upřímném dialogu. Právě zítra bude Smíšená komise pořádat své IX. Setkání o „Katolické a židovské nauce o stvoření a životním prostředí“; přejeme jí plodný dialog na téma tak důležité a aktuální. 9. Velká část duchovního odkazu křesťanů a židů je společná, modlí se k témuž Pánu, mají stejné kořeny, ale často jsou si vzájemně neznámí. Je na nás, abychom se jako odpověď na Boží povolání přičinili o to, aby zůstával neustále otevřen prostor pro dialog, vzájemnou úctu, růst přátel-ství, společné svědectví před výzvami naší doby, které nás vybízejí ke spolupráci na dobru lidstva v tomto světě, jenž byl stvořen Bohem Všemohoucím a Milosrdným. 10. Nakonec jedna zvláštní zmínka o našem městě Řím, kde spolu skoro dva tisíce let žijí, jak řekl papež Jan Pavel II., katolické společenství se svým biskupem a židovská obec se svým hlavním rabínem. Kéž je toto společné soužití stále více oživováno rostoucí bratrskou láskou, která se vyjadřuje i stále těsnější spoluprácí, aby nabízelo hodnotný přínos při řešení problémů a těžkostí, kterým je třeba čelit. Prosím Pána o drahocenný dar pokoje pro celý svět, zejména pro Svatou zemi. Během své pouti loni v květnu jsem v Jeruzalémě u chrámové zdi prosil Toho, který může všechno: „Sešli svůj pokoj na Svatou zemi, na Blízký východ, na celou lidskou rodinu; pohni srdcem těch, kteří vzývají tvé jméno, aby pokorně následovali cestu spravedlnosti a soucitu“ (Modlitba u Západní chrámové zdi v Jeruzalémě, 12. května 2009). Opětovně Mu přednáším díky a chválu za toto naše setkání a prosím Ho, aby posílil naše bratrství a upevnil dosažené porozumění. „Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy, neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá na věky“ (Žl 117). 50

KOŘENY EVROPSKÉ KULTURY

Tomáš kardinál Špidlík čestný občan pustiměřský

SOBOTA 22. KVĚTNA 2010 - 19.00H - MAHENOVO DIVADLO - BRNO Pořadem provází Martin Dohnal. Jedna z předních světových duchovních osobností vystoupí na velké scéně Mahenova divadla s tématem hledání průsečíků mezi kulturou západní a východní Evropy. V průběhu večera zazní "hudební dárek" sólistů Národního divadla kardinálu Špidlíkovi. ZÁVAZNÉ PŘIHLÁŠKY VČETNĚ ÚHRADY CENY (autobus+vstupné = 100,-Kč): PUSTIMĚŘ: Marie Šmehlíková

DRYSICE: Marie Adamcová

PODIVICE: Františka Maráková 51

Týden modliteb za jednotu křesťanů (promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 20. ledna 2010)

Drazí bratři a sestry, jsme uprostřed Týdne modliteb za jednotu křesťanů, ekumenické iniciativy, která vznikla před více než sto lety, a která každoročně přitahuje pozornost k tématu viditelné jednoty křesťanů, probouzí svědomí a podněcuje nasazení těch, kteří věří v Krista. Činí tak především pozváním k modlitbě, čímž napodobuje samotného Ježíše, který prosil Otce za své učedníky: „Ať jsou jedno, aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Vytrvalá pobídka k modlitbě za plné společenství Pánových učedníků vyjadřuje nejautentičtější a nejhlubší orientaci celého ekumenického snažení, protože jednota je především dar Boží. A Druhý vatikánský koncil vskutku praví, že „tento svatý záměr – znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti“ (Unitatis redintegratio, 24). Proto kromě naší snahy o rozvoj bratrských vztahů a prosazení dialogu za účelem objasnění a vyřešení rozdílů, které oddělují církve a církevní společenství, je zapotřebí důvěřivě a svorně vzývat Pána. Téma je letos vzato z evangelia svatého Lukáše, z posledních slov Zmrtvýchvstalého k učedníkům: „Vy jste toho svědky“ (Lk 24,48). O návrh tématu požádala Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů ve shodě s Komisí Víra a řád Světové rady církví jednu ekumenickou skupinu ze Skotska. Před sto lety se právě ve skotském Edimburgu ve dnech 13.- 24. června 1910 konala Světová konference uvažující o problémech týkajících se nekřesťanského světa. Mezi problémy, o nichž se tehdy diskutovalo, byla zmíněna objektivní těžkost, jak mají křesťané rozdělení mezi sebou věrohodně hlásat evangelní zvěst nekřesťanskému světu. Bude zvěst o Kristu jakožto jediném Spasiteli světa a našem pokoji věrohodná, pokud ji budou hlásat světu, který Krista nezná a který se od Něho vzdálil anebo projevuje vůči evangeliu lhostejnost, nejednotní, ba nezřídka proti sobě stojící křesťané? Spojitost mezi jednotou a misijním posláním od té doby představovala podstatnou dimenzi celého ekumenického úsilí a jeho východisko. Právě tento specifický přínos Edimburgské konference zůstává jedním z pevných bodů moderního ekumenismu. Katolická církev na Druhém vatikánském koncilu tuto perspektivu převzala a silně zdůraznila, když prohlásila, že rozdělení mezi Ježíšovými učedníky „odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“ (Unitatis Redintegratio, 1). Do tohoto teologického a duchovního kontextu spadá téma tohoto týdne rozjímání a modliteb: požadavek jediného společného svědectví, vydávaného Kristu. Krátký text, jenž podává téma „Vy jste toho svědky“, je třeba číst v kontextu celé 24. kapitoly Lukášova evangelia. Připomeňme stručně obsah této kapitoly. Nejprve se ženy vydávají ke hrobu, vidí znamení Ježíšova Zmrtvýchvstání a oznamují, co viděly, apoštolům a dalším učedníkům (v. 8); potom se sám Zmrtvýchvstalý ukáže Emauzským učedníkům na cestě, zjeví se Šimonu Petrovi a potom „jedenácti a jejich druhům“ (v. 33). Otevírá mysl pro porozumění Písmu ohledně své vykupitelské smrti a svého Zmrtvýchvstání a tvrdí, že „v jeho jménu bude hlásáno všem národům pokání a odpuštění hříchů“ (srov. v. 47). Zmrtvýchvstalý Pán přislibuje dar Ducha svatého (srov. v. 49) učedníkům, kteří jsou spolu „shromážděni“ a kteří byli svědky jeho poslání, aby Ho společně dosvědčovali všem národům. Z imperativu: „toho všeho“ vy jste svědky (srov. Lk 24, 48), které je tématem 52

tohoto týdne modliteb za jednotu křesťanů, pro nás plynou dvě otázky. První: co je to „toto vše“? Druhá: jak můžeme být „toho všeho“ svědky? Podíváme-li se na kontext této kapitoly, pak „toto vše“ znamená především kříž a vzkříšení. Učedníci viděli ukřižování Pána, viděli Zmrtvýchvstalého a pak začínají chápat veškerá Písma, která mluví o tajemství Utrpení a daru Zmrtvýchvstání. „Toto vše“ je tudíž tajemství Krista, Syna Božího, který se stal člověkem, zemřel pro nás a vstal z mrtvých, žije navěky a tak zaručuje náš věčný život. Známe-li Krista – to je podstatný bod – známe tvář Boha. Kristus je především zjevením Boha. Ve všech dobách lidé vnímali existenci Boha, jediného Boha, který je však vzdálen a neukazuje se. V Kristu se tento Bůh ukazuje, vzdálený Bůh se stává blízkým. „Toto vše“ tudíž znamená především tajemství Krista, Boha, který se nám stal blízkým, a zahrnuje v sobě další dimenzi: Kristus není nikdy sám. On přišel mezi nás, zemřel sám, ale vstal z mrtvých, aby k sobě přitáhnul všechny. Kristus, jak praví Písmo, si vytváří tělo, sjednocuje celé lidstvo ve své realitě nesmrtelného života. V Kristu, který znovu sjednocuje lidstvo, tak poznáváme budoucnost lidstva: věčný život. „Toto vše“ je tudíž velmi prosté: v posledku vlastně poznáváme Boha poznáním Krista, poznáním jeho těla, tajemství církve a příslibu věčného života. Podívejme se nyní na druhou otázku. Jak můžeme být svědky „toho všeho“? Svědky můžeme být jedině poznáním Krista, jehož poznáním poznáváme také Boha. Poznat Krista v sobě jistě zahrnuje také intelektuální dimenzi – učit se to, co známe od Krista. Je to však více než intelektuální proces. Je to proces existenciální; proces otevření mého já, moje přeměna přítomností a mocí Kristovou, a tím také proces otevření vůči všem ostatním, kteří mají být tělem Kristovým. Takto je zřejmé, že poznání Krista jakožto intelektuální a zejména existenciální proces, je procesem, který z nás činí svědky. Jinými slovy: můžeme být svědky pouze tehdy, známe-li Krista z první ruky a nejenom od druhých, ze svého vlastního života, ze svého osobního setkání s Kristem. Setkáme-li se v našem životě víry skutečně s Ním, stáváme se svědky a můžeme tak přispět k novosti světa, k životu věčnému. Katechismus katolické církve nám podává ukazatel „toho všeho“. Církev shrnula a syntetizovala to podstatné, co nám ve Zjevení daroval Pán, ve „Vyznání víry nazývané nicejsko-cařihradské, jež odvozuje svou velikou vážnost ze skutečnosti, že je plodem prvních dvou ekumenických koncilů (r. 325 a 381)“ (KKC, 195). Katechismus upřesňuje, že toto Vyznání je „dodnes společné všem východním i západním církvím“ (ibid.). V tomto Vyznání se tedy nacházejí pravdy víry, které křesťané mohou vyznávat a dosvědčovat společně, aby svět uvěřil, a projevovat - touhou a snahou překonat existující rozdíly - vůli kráčet k plnému společenství, k jednotě Kristova těla. Konání Týdne modliteb za jednotu křesťanů nás vede k zamyšlení nad ostatními důležitými aspekty ekumenismu. Především k velkém pokroku, uskutečněnému ve vztazích mezi církvemi a církevními společenstvími po Konferenci v Edimburgu před sto lety. Moderní ekumenické hnutí se rozvinulo tak významně, že se během minulého století stalo důležitým prvkem života církve, připomíná problém jednoty všech křesťanů a podporuje také růst společenství mezi nimi. Nejenom tedy favorizuje bratrské vztahy mezi církvemi a církevními společenstvími jako odpověď na přikázání lásky, ale podněcuje také teologické bádání. Navíc uvádí do konkrétního života církví a církevních společenství tématiky, které se týkají pastorace a svátostného života, jako je např. vzájemné uznání křtu, otázky týkající se smíšených manželství, zvláštní případy comunicatio in sacris v 53

přesně definovaných situacích. Ve stopách tohoto ekumenického ducha se rozšířily kontakty také s pentekostálními, evangelikálními a charismatickými hnutími za účelem většího vzájemného poznání, třebaže v tomto sektoru nechybějí závažné problémy. Katolická církev přistoupila Druhým vatikánským koncilem k navázání bratrských vztahů se všemi východními církvemi a západními církevními společenstvími a s většinou z nich pořádá dvojstranné teologické dialogy, které vedly k nalezení souběžností nebo také shody v různých bodech a prohloubily tak svazky společenství. V uplynulém roce byly v různých dialozích zaznamenány pozitivní kroky. Spolu s pravoslavnými církvemi začala Mezinárodní smíšená teologická komise pro teologický dialog na XI. plenárním zasedání, jež se konalo v Paphos na Kypru v říjnu 2009, studovat ústřední téma pro dialog mezi katolíky a pravoslavnými: Roli římského biskupa ve společenství církve prvního tisíciletí, tedy v epoše, kdy východní a západní křesťané žili v plném společenství. Toto studium se později rozšíří na druhé tisíciletí. Již několikrát jsem prosil katolíky o modlitbu za tento delikátní dialog, který je podstatný pro celé ekumenické hnutí. I s ostatními starobylými východními pravoslavnými církvemi (koptskou, etiopskou, syrskou, arménskou) se setkala podobná Smíšená komise ve dnech 26. – 30. ledna minulého roku. Tyto významné iniciativy dosvědčují, že probíhající hluboký dialog se všemi východními církvemi, které nejsou v plném společenství s Římem, včetně jejich vlastních specifik, je plný nadějí. Během minulého roku byly se západními církevními společenstvími zkoumány výsledky, kterých bylo dosaženo v různých dialozích během posledních čtyřiceti letech, zvláště s anglikánským společenstvím, se Světovou luteránskou federací, se Světovým svazem reformovaných církví a Světovou metodistickou radou. V této souvislosti Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů studovala za účelem shrnutí jednotlivých konvergencí, k nimž se při jednotlivých dvojstranných dialozích došlo, a současně, aby poukázala na otevřené problémy, o nichž bude třeba začít novou etapu rozhovorů. Mezi nedávnými událostmi bych rád zmínil připomínku desátého výročí Společné deklarace o nauce o ospravedlnění, které společně oslavili katolíci a luteráni 31. října 2009, aby podnítili pokračování dialogu, anebo návštěvu arcibiskupa z Canterburry, dr. Rowan Williamse, v Římě, kde hovořil také o zvláštní situaci, v níž se nachází anglikánské společenství. Společná snaha o pokračování vztahů a dialogu jsou pozitivním znamením, které ukazuje, jak intenzivní je touha po jednotě, navzdory všem problémům, které překážejí. Z toho vidíme, že existuje dimenze naší odpovědnosti za konání všeho toho, co je možné, aby bylo skutečně dosaženo jednoty, ale že existuje také dimenze božského působení, protože jednotu může dát církvi jedině Bůh. „Samovytvořená“ jednota by byla jednotou lidskou, ale my si přejeme církev Boží, kterou vytváří Bůh. Až bude chtít a až budeme připraveni, stvoří jednotu. Musíme mít na paměti kolik skutečných pokroků bylo dosaženo ve spolupráci a v bratrství během všech těchto let, tedy posledních padesáti let. Zároveň však musíme vědět, že ekumenická práce není přímočarý proces. Staré problémy, které se zrodily v kontextu jiné doby, totiž ztrácejí svou váhu, zatímco v dnešním kontextu se rodí nové problémy a nové těžkosti. Proto musíme být neustále ochotni podstupovat očištění, ve kterém nás Pán uschopňuje k jednotě. Drazí bratři a sestry, všechny prosím o modlitbu za složitou ekumenickou realitu, za prosazení dialogu, jakož i za to, aby křesťané naší doby mohli vydávat nové společné svědectví věrnosti Kristu před tímto naším světem. Kéž Pán vyslyší prosby naše i všech křesťanů, které k Němu během tohoto týdne stoupají se zvláštním intenzitou. 54