FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE POSTNÍ – 11. BŘEZNA 2012
Pane, ty máš slova věčného života.
Pustiměřští poutníci při eucharistii ve Svatém domku nazaretském v Loretu, Anni Paulini Peregrinatio, 4.7.2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na tomto posvátném místě, které si zvolil Bůh, jenž nás skrze svého Syna vyvedl ze země otroctví hříchu a smrti, vzývejme jeho moc a jeho moudrost: L: HOSPODINE, NÁŠ BOŽE, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého otce Benedikta XVI., který ve svém poselství k postní době předkládá Církvi výzvu k vzájemné pozornosti a pobídce k lásce a dobrým skutkům. Za Církev, aby v tomto čase postu, modlitby a dobročinnosti měla svůj pohled upřený na Krista a v síle jeho lásky dokázala přivádět ke spáse všechny národy. Za všechny, kdo kráčejí údolím vnitřních temnot a stínů, aby nepodlehli pokušiteli, který jim podsouvá zoufalství či klamnou naději, vloženou do díla svých rukou, ale s důvěrou se obrátili k Božímu milosrdenství – jediné hranici, vymezené každému zlu. Za naši farní rodinu, abychom v obrácení se k božskému Mistru a v zakoušení jeho milosrdenství skrze svátost smíření odhalili "pohled“, který nás do hloubky zkoumá a zná. Za všechny věrné zemřelé, aby pro své pozemské očekávání tvého příchodu, byli očištěni od svých vin a došli blaženého patření na tvou slávu. K: Bože, náš Otče, vyslyš prosby této své rodiny a projev na nás svou moc a svou moudrost, kterou jsi zjevil ve svém ukřižovaném Synu, Ježíši Kristu, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 11. - 18. března 2012 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za živou a + rodinu DRYSICE POLÁCHOVU 9.30 a NAVRÁTILOVU PODIVICE za + rodiče KOLAŘÍKOVY, dva syny, zetě, živou a + rod. 11.00 za + Marii a Karla PUSTIMĚŘ SLÁMOVY a duše v očistci 17.00 za +dominikánky, + kněze PODIVICE a za nová kněžská a řeholní 8.00 povolání POBOŽNOST DRYSICE KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 za + Emílii ADAMCOVOU, DRYSICE manžela, + syny 17.00 a Boží požehnání pro rodinu PUSTIMĚŘ za +Františku ŠUSTKOVOU, manžela a duše v očistci 17.00 POBOŽNOST PUSTIMĚŘ KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 za + Marii ALÁNOVOU, PUSTIMĚŘ manžela a syna 17.00 POBOŽNOST PODIVICE KŘÍŽOVÉ CESTY 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 11. března
3. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 12. března
PONDĚLÍ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
ÚTERÝ 13. března
ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 14. března
STŘEDA PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK 15. března
ČTVRTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
PÁTEK 16. března
PÁTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
SOBOTA 17. března
SOBOTA PO 3.NEDĚLI POSTNÍ SV. PATRIK, BISKUP
NEDĚLE 18. března
4. NEDĚLE POSTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Josefa SNÍDALA a rodiče za + Jana PŘIKRYLA, manželku a dceru za + Marii FRÉLICHOVOU, manžela, syna, zetě, živou a + rodinu
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (4. 3. 2012)
PUSTIMĚŘ: 6.300,-Kč DRYSICE: 3.900,-Kč PODIVICE: 900,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 18. - 25. března 2012 DEN
NEDĚLE 18. března
LITURGIE
FARNOST
4. NEDĚLE POSTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
SLAVNOST
PONDĚLÍ 19. března
SV. JOSEF, SNOUBENEC PANNY MARIE
ÚTERÝ 20. března
ÚTERÝ PO 4. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 21. března
STŘEDA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ SV. BENEDIKT, + 21.3.547
ČTVRTEK 22. března
ČTVRTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ
PÁTEK 23. března
PÁTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ SV. TURIBIUS Z MONGROVEJA, BISKUP
SOBOTA 24. března
NEDĚLE 25. března
ÚMYSL MŠE SV.
za + Josefa SNÍDALA a rodiče za + Jana PŘIKRYLA, manželku a dceru za + Marii FRÉLICHOVOU, PODIVICE manžela, syna, zetě, 11.00 živou a + rodinu za + Josefa PIVODU, PODIVICE manželku a dvoje rodiče 8.00 za + Josefa MAHDALA, DRYSICE manželku, živou a + rodinu 15.30 za + Josefa MENŠÍKA, PUSTIMĚŘ bratra, rodiče a duše v očistci 17.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 POBOŽNOST DRYSICE KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 DRYSICE 17.00
za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu
za + rodiče VLACHOVY, PUSTIMĚŘ syna, zetě a Boží požehnání 17.00 POBOŽNOST PUSTIMĚŘ KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 PUSTIMĚŘ za +Josefa KRKOŠKU, syna, vnuka, pravnuka a duše v oč. 17.00 POBOŽNOST PODIVICE 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY
SOBOTA PO 4.NEDĚLI POSTNÍ
5. NEDĚLE POSTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Benedikta KRAMPLA, rodiče a sourozence za + Oldřišku JANSKOU, manžela a děti za + Metoděje a Františku MALÍKOVY
FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE POSTNÍ – 18. BŘEZNA 2012
Vyslyš nás, Pane, a vysvoboď nás!
Pustiměřští poutníci při eucharistii u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky v bazilice na Montecassinu, Anni Paulini Peregrinatio, , 30. 6. 2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v historii nevěrností starozákonního Izraele, čteme i své vlastní dějiny. Obraťme se s důvěrou k Božímu milosrdenství a pokorně prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého otce Benedikta XVI., který ve svém poselství k postní době předkládá Církvi výzvu k vzájemné pozornosti a pobídce k lásce a dobrým skutkům. Za lidi naší doby, aby našli odvahu k přiznání svých zlých skutků, které vrhají lidský úděl do neřešitelných temnot zla, a vydali se za Světlem, které přišlo na svět. Za naši farní rodinu, abychom v obrácení se k božskému Mistru a v zakoušení jeho milosrdenství skrze svátost smíření odhalili "pohled“, který nás do hloubky zkoumá a zná. Za mladou generaci, aby tváří v tvář zlu světa poznala naději, kterou dává Bůh, jenž neposlal svého Syna, aby svět odsoudil, ale aby skrze něho byl spasen. Všechny věrné zemřelé uveď do světla své nesmrtelnosti. K: Bože, děkujeme ti, že jsi nám ve svém vzkříšeném Synu dal podíl na nesmírném bohatství své dobroty. Dej nám víru, abychom kráčeli ve světle tvé veliké lásky. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – EX 20,1-3.7-8.12-17
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu. Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ ŽALM 19
Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, – Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, – Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči. Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá na věky, – Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, – sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů. 2. ČTENÍ – 1KOR 1,22-25
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. EVANGELIUM – JAN 2,13-25
Slova svatého evangelia podle Jana. Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.‘ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Není nic krásnějšího, hlubšího, mocnějšího a dokonalejšího, než Kristus Zima se chýlí ke konci a začínají se projevovat první známky jara. Dny jsou delší, slunce je už častěji vidět na obloze a ptáci více zpívají, zkrátka všechno se v přírodě probouzí k novému životu. Člověk však v tomto období pociťuje spíše únavu, což je přirozené, ale rovněž tato se tato únava může promítnout i do našeho duchovního života. Cítíme se i ve víře jaksi ochablí. Dnešní neděle by měla být novou jiskrou, která v nás zapálí plamen víry, protože nám v evangeliu představuje mocného a věrohodného Ježíše. Ježíš vyhání prodavače a penězoměnce z chrámu a ti po něm žádají, aby jim dal znamení, které by je přesvědčilo, že to smí dělat. On dává zcela jasnou odpověď o zboření chrámu, kterou však pochopí i učedníci až po Kristově zmrtvýchvstání. Když se učedníci přesvědčili o věrohodnosti Ježíšových slov, uvěřili v něho a neváhají ani život za něj položit. Ať už to byl Petr, který se pro Krista nechal ukřižovat hlavou dolů či Pavel, který se nechal sťat mečem a mnozí další křesťané, kteří neváhali pro Ježíše položit život. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky. Je stejně tak mocný a věrohodný jako v dobách apoštolů a prvních křesťanů. V dnešním světě jsou však tendence ateistické a materialistické, které odmítají existenci Boha vůbec. A tyto teorie vycházejí zpravidla z toho, že Boha nemohou za pomoci různých exaktních metod přírodních věd poznat – což je pochopitelné. Bůh je duch a proto se nedá změřit, zvážit ani jinak zkoumat. Duchovní vlastnosti, které jsou i mezi lidmi, jako např. radost, trpělivost, krása, dobrota, se také nedají ověřovat žádnou přírodovědeckou metodou a nemůžeme říct, že tyto vlastnosti neexistují. Bůh patří mezi tyto duchovní hodnoty, ba co víc, on sám je ta nejvyšší duchovní hodnota. Člověku dal rozum, aby jej mohl přesto, že ho nevidí, poznávat ve všech stvořených věcech. Daleko více se však Bůh dává člověku poznat prostřednictvím svého syna, jenž je jeho věrný obraz. Ježíš Kristus nám podal vrcholné svědectví o Bohu, o tom, jak nás miluje, jak mu na nás záleží. Sám pokládá svůj život za své hlásání, vstává z mrtvých a posílá svého Ducha, aby nás v této pravdě zdokonaloval. Z toho vidíme, jak je 4
naivní a ponižující udělat z Krista pouhého člověka, který má pochybnosti o svém poslání, podléhá různým druhům pokušení, atd. Ježíš Kristus zůstává stejný. Krásně to vyjádřil slavný ruský spisovatel Dostojevskij, když říká: „složil jsem si své vyznání víry, které je pro mě jasné a svaté. Není nic krásnějšího, hlubšího, mocnějšího a dokonalejšího, než Kristus. A kdyby někdo dokazoval, že Ježíš nemá pravdu, pak bych raději zůstal s Ježíšem, než s takovou pravdou.“ Povzbuzující také pro nás může být i to, že největší vědci, věří Kristu, že Bůh existuje Ať už to byl Newton, Pascal, Planck a další. Jeden z nich, nositel Nobelovy ceny za medicínu, Alexis Carrel, říká: „My dnes nejvíce potřebujeme víru. Vždyť věda a poznání dávají člověku jen dočasnou náplň života na zemi Víra však dává smysl našim námahám, zklamáním a utrpením a nabízí nám nebe. Bratři a sestry, pohled na mocného Ježíše z evangelia má i dnes posílit naši víru. Je potřebné však být stále s ním. Velkou příležitostí je i tato nedělní mše svatá, z níž máme odcházet co nejvíce duchovně obohaceni. Vždyť Kristus je zde přítomen v Božím slově, které čteme, v eucharistii kterou přijímáme, ve společenství, které vytváříme a také v knězi, který přináší nejsvětější oběť. Čerpejme proto z tohoto velkého prostředku milosti pro svou víru, aby se upevnila a rostla. Amen.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby celý přínos žen společnosti.
svět uznal k vývoji
2. Aby Duch Svatý daroval vytrvalost těm, kdo zvláště v Asii trpí diskriminací, pronásledováním nebo smrtí pro Kristovo jméno. 3. Ať pečeť daru Ducha Svatého, kterou jsme přijali, nás uschopňuje vydávat světu svědectví víry a života.
5
Vyčištění chrámu (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Je to líbivá scéna ve filmech o životě Krista. Ježíš, který je obraz mírnosti, se tu najednou promění ve starozákonního proroka, který hromovým hlasem a spleteným bičem vyhání kupce z chrámu. Jistě to musela být i ve skutečnosti velmi napjatá situace. Nedovedeme si představit, že by usazení krámkaři snadno vyklidili místo jenom proto, že by jim někdo řekl, aby šli pryč. Muselo se jim nahnat pořádně strachu. Svádí-li tedy tato scéna k filmovým záběrům, nelíbila se některým Otcům církve. Propagovali totiž ideál stoického klidu a považovali hněv za nebezpečnou vášeň, která už sama v sobě vydává člověka v nebezpečí nemorálních činů. Rozhněváš se, píše jeden stoický filosof, a zabiješ slepici, která se ti připletla mezi nohy. Ale mohl to být i tvůj vlastní otec. Vždyť rozlítěný člověk neuvažuje, jedná podle svého impulsu. Kdopak může ručit za to, co vyvede? Lék proti tomu je apatheia, klid duše, která umrtvila všechny vášně a nedá navenek ani znát, že ji něco dojímá nebo zlobí. Dnes je u nás ještě známé rčení: s klidem Angličana. Není to náhodné. V minulých stoletích se v Anglii stoičtí autoři čítali v kolejích pro výchovu mládeže. Ale problém není tak jednoduchý. Je nutné považovat každé vzplanutí citů za nebezpečnou vášeň? Je ideální člověk, kterého nic nerozčílí, ale také nic nenadchne, který je - jak říkáme i dnes - apatický, nebo jak se lidově říká: božídárek bez kvasnic? Je to nemorální, rozhněvat se, když vidíme, že se děje zlo, a zachovat klid, když druhému ubližují? Křesťanská morálka se naučila rozlišovat. Říkáme-li každému citovému vzplanutí vášeň, pak musíme rozlišovat vášně dobré, tj. impuls k dobrému, od vášní zlých, tj. vzplanutí ke zlému. Kromě toho mají i dobré vášně své meze. Přirovnávají se k bujným koňům. Držíš-li je pevně na otěžích, ujedeš kus cesty. Když ztratíš nad nimi vládu, když se stanou nekontrolovatelnými, přivedou tě do neštěstí. Konkrétní případ pak je hněv. Kdy je spravedlivý a kdy je nespravedlivý? Staří autoři to rozlišovali těmito výrazy: musíme se rozhněvat proti ďáblům, ne proti lidem. V našem způsobu mluvení je lépe říci: je dobré vzplanout proti zlu, ne však proti lidem. Svatý Jan se v jedné své homilii velice rozhorlil proti heretikům, kteří rozkládají jednotu církve. Ale pak se svých vlastních slov zalekl a omlouvá se: To všechno říkám proti zlu, ne proti lidem; ty musíme milovat, i když chybují, a napravovat jejich poblouzení láskou, ne rozčilením. Není pochyby o tom, že byl spravedlivý hněv Ježíšův. Proti čemu tolik vzplanul? Středověcí autoři mluví při této příležitosti o simonii, svatokupectví. To bylo tehdy velice 6
rozšířené. Za peníze si hleděli mnozí opatřit církevní úřady a i kněžská a biskupská svěcení. Proto byly v církevním právu stanoveny přísné tresty proti kupčení se svatými věcmi. Někteří šli ve své horlivosti proti zlu tak daleko, že považovali za špatný každý obchod, jak např. náš Petr Chelčický. Dnešní moralisté došli k rozumnému kompromisu. Prodávat a kupovat patří k životu, je to tedy práce jako jiné práce. Když se dělá poctivě, proč by neměla člověka posvěcovat? Vyskytnou se přitom zvláštní případy: svěcené růžence, kalichy pro sloužení liturgie, apod. Smějí se prodávat? Odpověď je jednoduchá: za stejnou cenu jako neposvěcené. Kalich je ze zlata a jeho ulití dalo mnoho práce. To všechno se musí dělníkům zaplatit, ne proto, že je to kalich, ale proto, že jde o zpracované zlato, za stejnou cenu, jako jiný předmět profánního účelu. Totéž platí o práci kněze. Je placený za to, že učí jako každý jiný učitel, nestoupá jeho plat proto, že vyučuje posvátnou nauku. Tak je tomu i v jiných případech. Při vysvětlení scény evangelia, kde Ježíš vyhání kupce z chrámu, se moderní exegeté neomezují na morální stránku události. Daleko důležitější je vidět ji v souvislosti s biblickou historií. Nešlo tu jenom o vyčištění chrámového prostoru od nedůstojného hluku. Ostatně dovedeme předpokládat, že se krámkaři zase vrátili. Co přitom všem pohoršilo farizeje, byla okolnost, že si Ježíš přisvojil autoritu nad jeruzalémským chrámem, tedy nad místem, které bylo pro Židy nejsvětější. Chrám je všeobecný náboženský pojem. Je to místo, kde se předpokládá, že božstvo přebývá. Ale do jisté míry je tím místem také vázáno. Bůh je v chrámu. Aby se lidé k němu modlili a přinesli mu dary, je potřeba jít do chrámu. Protože bylo toto mínění všeobecné, Bůh Izraele se na počátku postavení chrámu bránil. Dokazuje lidem, že je všude, že opatruje své věrné na každém kroku, že k němu mohou volat všude, i v hlubinách moře, jak to ukazuje vypravování o Jonášovi. Nakonec však přece jen Bůh dovolil postavení jeruzalémského chrámu a slíbil, že mu bude modlitba na tomto místě zvláště milá a že to bude místo svaté. Ale přesto byl chrám, jako všechno ve Starém zákoně, předobrazem nové skutečnosti, která má přijít v Novém zákoně. Tu je privilegovaným místem, ve kterém přebývá Bůh, osoba Ježíše Krista. Při očištění chrámového prostoru ukázal tedy Ježíš právem svou autoritu nad chrámem. Později se to projeví ještě důrazněji, když se při jeho smrti chrámová opona roztrhla (Mt 27, 51) a když později byl chrám úplně rozbořen. Od té doby je to on, v kom přebývá plnost božství (Kol 1, 19). Ale on je také hlava církve, svého mystického těla. Všichni věřící mají účast na jeho Duchu. Jsou tedy i jejich duše chrámem, bydlištěm Božím. Čteme o tom už u sv. Pavla. Ale hojně rozvádějí tuto myšlenku mystičtí autoři. Jednotlivosti jsou někdy hravé, jako např. když ukazují, které schopnosti odpovídají kterým částem chrámu. Daleko důležitější je myšlenka základní: jako chrám posvěcuje celé město, tak lidská duše je povolána, aby posvěcovala celé okolí, ve kterém žije. V nebeském Jeruzalémě už nebude chrámu, protože je celý posvěcen přítomností samého Krista. Podobně má být i úzké okolí křesťana posvěceno jeho přítomností, Duchem svatým, který žije v jeho srdci. Musí ovšem on sám nejdříve svůj vlastní chrám očistit, a pak očistí všechno, s čím přijde do styku. V životopisech mnichů se vypravuje, že šli bydlet do pouště, kde bydleli démoni, aby to místo od nich osvobodili. Dnes bydlí démoni ne tolik na poušti, ale víc ve městech. Ale věříme, že jsou dobří křesťané schopni i tato města očistit, aby se nakonec celý svět stal Božím chrámem. 7
LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 2KRONIK 36,14-16.19-23 Čtení z druhé knihy kronik. Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. V prvém roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit – i písemně – po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním. Ať jde do Jeruzaléma! ŽALM 137
U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, – když jsme vzpomínali na Sión. – Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery. Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, – kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: – „Zpívejte nám ze siónských písní!“ Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň – v cizí zemi? – Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, – ať mi zchromne pravice! Ať se mi přilepí jazyk k patru, – když na tebe nevzpomenu, – když nedám přednost Jeruzalému – před každou svou radostí.. 2. ČTENÍ – EF 2,4-10 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě. EVANGELIUM – JAN 3,14-21
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ 8
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Největším nepřítelem katolíka je náboženská nevědomost Dnes, o radostné neděli, jsme si vyslechli jednu z nejkrásnějších vět Nového zákona: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Není snad povzbudivější věty, než právě tato, že náš život neskončí v nicotě, ale ve věčném štěstí a radosti u našeho Boha. Takový je náš Bůh – Otec – jedním slovem - láska. Lidé si ovšem vytvořili a bohužel stále vytvářejí různé představy o Bohu, které hodně zkreslují, ba dokonce dávají naprosto nepravdivý obraz našeho Boha, jak ho známe z Bible i z dějin Církve. Nebudu dělat analýzu jednotlivých představ, jak vlastně vznikly. Já osobně si myslím, že hlavní příčinou je neznalost Písma svatého, z něhož si nemůžeme brát jen to, co nám zrovna vyhovuje, ale dívat se na všechno co je zde napsáno v určitém kontextu, širších souvislostech a k tomu ještě brát ohled na výklad učitelského úřadu Církve, který je veden Duchem Božím při výkladu různých pravd o Bohu. Pojďme však konkrétně k těm nesprávným představám a pokud je máme, tak je raději opusťme, neztrácejme čas, abychom se místo vůdců ve víře nestali svůdci či nepravými proroky pro ty, kterým máme víru předávat. Někteří lidé si myslí, že Bůh je neosobní, nezajímá se o nějakého človíčka. Pouze stanovil zákonitosti hmoty, přírody, člověka, ale jinak k nim nemá žádný vztah. Druzí si myslí pravý opak. Bůh je dozorce, hlídač, mstitel – číhá na každém kroku, jakmile člověk šlápne vedle, už má nůž na krku a může čekat spravedlivý trest. Další mají představu Boha jako obchodníka, který si o každém vede přesné účty, něco za něco. Ty budeš chodit do kostela, modlit se ráno a večer, zachovávat desatero. Splníš-li tyto své povinnosti, pak jsi s Bohem zadobře a můžeš si dělat, co chceš. Snad nejrozšířenější je představa milého a dobrého Pána Boha, nebo spíše dobráčka, který vždycky přivře oko, nic nebere vážně, všechno toleruje a díky své nezměrné lásce nás všechny přivede do nebe. Správná představa o Bohu má být taková, že Bůh se o člověka zajímá, chce jeho dobro, je s ním každou vteřinu a chce, aby člověk byl šťastný. Je zde však jedna podmínka: věřit 9
v Krista. Ještě jednou si zopakujme tu větu: Bůh tak ... žádný, kdo v něho věří. Uvěřit však není jen dát souhlas k článkům víry, tak, jak je odříkáváme každou neděli po kázání. Uvěřit znamená změnit svůj život – nebo lépe řečeno: víra se má projevovat v našem jednání, má vyzařovat z našich skutků. Bohužel, pokorně si přiznejme, že tady máme pořád co dělat. Víra totiž není jednou provždy získanou kvalitou či hodnotou. Stejně jako celý život Boha hledáme, stejně tak musíme i ve víře růst, protože bychom o ni mohli přijít. Nejprve je třeba se ve víře vzdělávat: číst Písmo svaté, poslouchat kázání nebo i jinou přednášku s náboženskou tématikou – rádio Proglas, televizi NOE, číst katolický tisk. Někdo napsal: řekni mi co čteš a já ti povím, co jsi – ruku na srdce – kolik je toho, co pročteme a týká se to náboženského života. Největším nepřítelem katolíka je totiž náboženská nevědomost. Snad jednu praktickou radu: nebylo by jistě na škodu obnovit dobrý zvyk v křesťanských rodinách, a to, že při nedělním obědě si připomeneme o čem bylo evangelium a kázání, a znovu to probereme doma u stolu, zda-li jsme tomu správně porozuměli – víc hlav, víc rozumu a stejně tak je důležité naučit se mluvit o těch věcech i doma. Zde v kostele není čas na nějaké dialogické promluvy, ale doma, při společném obědě by bylo velmi užitečné, aby rodiče s dětmi se o tom pobavili. Dále máme víru vyznávat: Kdo mě vyzná před lidmi, k tomu se i já budu znát před svým Otcem na nebesích... Křesťana nedělá křesťanem, že chodí do kostela; kněze či řeholníka zase kolárek či klerika, ale z našeho vystupování a jednání se to má poznat. Umět promluvit na správném místě vhodné slovo, nestydět se za svou víru to je také kolikrát těžké, ale naši víru to upevňuje. Víru máme také hájit a šířit. Zde bych rád připomněl rodičům, jak je velmi důležité, aby hájili víru v duších svých dětí. Mají se zajímat, co děti čtou, na co se dívají, s kým se přátelí. Každý z nás dospělých má mít rovněž apoštolského ducha: jděte do celého světa... nemůžeme být lhostejní vůči tomu, že nás nepřibývá a hledat důvody všude možně a přitom zapomínat na to, že je to vina moje osobní, že jsem k Bohu nikoho ještě nepřivedl, že moje víra nikoho neoslovuje a je nepřitažlivá, jen když si to řekne každý sám sobě, tak se mnohé může změnit. Být zbožným neznamená se distancovat od druhých, ale právě naopak. Šířit víru kolem sebe skutky tělesného milosrdenství, ale především být nositeli dobra ve svém okolí. My křesťané jsme si bohužel zvykli klást pouze jednu otázku, když zpytujeme své svědomí: která přikázání jsem nezachoval? A když se zachováváme alespoň v tom úzkém slova smyslu všechna, cítíme se spravedliví. Bůh nás však bude soudit podle lásky: co jsme učinili nebo neučinili pro své bližní. Horší než to, co jsme udělali ze slabosti špatně, je to, co jsme z nedbalosti, z pohodlnosti či lenosti neudělali a mohli jsme vykonat; že jsme promarnili čas a přitom jsme mohli pomáhat těm, kdo potřebovali naši podporu. Snažme se tedy ve víře vzdělávat, víru vyznávat, hájit a šířit kolem sebe slovy a skutky, a tak žít radostně a pokojně zde na zemi a dosáhnout věčného života v nebi, který nám Kristus svou smrti na kříži jednou provždy získal. Nenechme si poklad víry jen pro sebe, ale štědře z něho rozdávejme všem, s nimiž se setkáme. Amen.
10
Tak Bůh miloval svět (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Hřímal jeden kazatel proti světu, proti světským lidem, proti světáckému způsobu myšlení a vystupování. Ale všechno to nějak nešlo dohromady s evangeliem, které se četlo předtím: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“ Ale text sám překvapuje i u sv. Jana. Neodpovídá jeho mluvě na jiných místech. Tam čteme jiné tvrzení: „Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí (Jan 15, 19).“ Ale potom zase Kristus posílá své učedníky „do celého světa“ (srov. Mk 16, 15), aby byli „světlem světa“ (Mt 5, 14). Na II. Vatikánském sněmu byly proto velmi živé debaty o tom, máme-li mluvit o „útěku ze světa“ nebo raději o „dialogu se světem“. Ten druhý výraz se zdál odporovat tradici. Asketičtí autoři totiž jsou zásadně toho mínění, že jsou nesmiřitelné dvě lásky: ke světu a současně k Bohu. České slovo „svět“ nemohlo mít původně nějaký temný a nepříznivý význam. Vždyť je to starý význam pro světlo. I staroslověnské slovo mir, které se zachovalo ještě v staročeské písni „Hospodine pomiluj ny... Spasiteli všeho mira“, odpovídá řeckému kosmos, tj. pořádek, krása. Zajímavé je i ta okolnost, že my, když mluvíme o světě, máme na mysli spíš jeho rozlohu, prostor, „širý svět“. V aramejštině, v řeči Kristově, výraz svět znamená spíš období časové, nějakou dobu, asi tak, jako když říkáme „dnešní svět“, „v římském světě“, apod. Z toho je vidět, že se slovu „svět“ může rozumět v několikerém významu. Jeden z nich je docela pozitivní: svět viditelný a neviditelný, tj. všechno, co Bůh stvořil, co je dobré a krásné, co zahrnuje i lidi, co tedy Bůh miluje. Druhý význam je negativní: svět znamená špatnou společnost, pokušení ke zlému, zásady, které odporují evangeliu, laxní, světácký postoj. Jak ty dva „světy“ od sebe oddělit? Jak poznat, v jakém smyslu se o nich mluví v evangeliu a v duchovní literatuře? Který svět je č. 1 a který je č. 2? Dualistické systémy se snažily o to, aby vesmír rozpůlily. Jsou tu věci dobré a jsou věci zlé, první máme vyhledávat, druhých se varovat. Co patří k těm dobrým? Podle platonismu je dobrý svět vnitřní, věnovat se hmotným věcem je úpadek. Křesťané tu zásadu také opakují, také oni zdůrazňují, že je vnitřní život daleko důležitější, než to, co vidíme navenek. Ale jsou si současně vědomi, že se tato zásada nesmí aplikovat tuze důsledně. Člověk je vnitřní i vnější, má duši, ale má i tělo. Nesmíme pohrdat tělesnými skutky jenom proto, že dáváme přednost tomu, co se děje uvnitř duše. 11
Filozofové milovali samotu. Tam se rodí velké myšlenky. Proto se moudrý člověk má varovat hluku lidí. Říkali, že pravý filosof nezná cestu, která vede na náměstí, a neptá se, co je nového. Moderně by se řeklo, že nechodí do společných místností, nečte noviny, nesedí před televizí. Jenom tak najde čas, aby mohl přemýšlet o důležitých pravdách, o kráse, o umění, zabývat se vědou. I křesťané ovšem chválí samotu. Je to nejpříhodnější okolnost k modlitbě. Ale vyznávají, že povolání k osamělému životu není pro všechny, že příkaz lásky k bližnímu nás nutí, abychom šli mezi lidi a sloužili jim. Kromě toho nesmíme všechny považovat za zlé, je i ve společnosti mnoho dobrého. Kdy tedy máme mezi lidi jít a kdy se jim máme vyhnout? Kdy máme noviny číst a kdy je odložit? Kdy se na televizi dívat a kdy ji zhasnout? Bible je zásadně proti všemu dualismu. Všechno, co existuje, stvořil Bůh, je to tedy v zásadě dobré. „Věřím v jednoho Boha Otce, Stvořitele všech věcí, viditelných i neviditelných.“ Ten poslední výraz byl do Kréda vložen právě proti dualistům, kteří viditelnou, hmotnou skutečností pohrdali. „Teprve křesťanství osvobodilo svět z pravěkého prokletí,“ píše právem moderní teolog. I ty systémy, které nebyly dualistické, nedovedly vyřešit dostatečně problém Boha a světa. Buď se bude Bůh světem zabývat, ale pak bude na světu závislý a nebude všemocným a šťastným Bohem, nebo se světem nezabývá, je úplně mimo, jak mínil Aristoteles, tedy svět nemiluje, a nemůže tedy ani svět milovat člověk, který chce žít pro Boha a s Bohem. Jak tuto propast křesťanství překlenulo? Ve svých krásných homiliích na Hexameron, tj. dílo stvoření v šesti dnech podle Bible, sv. Bazil ukazuje, jak tuto propast zaplnilo slovo Písma: „Na počátku stvořil Bůh...“ (Gen 1, 1) nebe, země, rostliny, zvířata..., to všechno není proti Bohu ani mimo Boha, ale je to jeho dílo. „Viděl Bůh, že je to dobré... (Gen 1, 4nn).“ Celý viditelný svět se tu představuje v obraze krásné zahrady, ráje, připraveného pro toho, kdo jej má obývat, tj. člověk, Boží obraz (Gen 1, 27). V tomto smyslu ovšem nemá smyslu mluvit o „útěku ze světa“. Duchovní knihy mluví naopak o správném „užívání světa“, o „užívání tvorů“. Příklad čteme hned v prvním rozjímání Exercicií Ignáce z Loyoly: „Všechno na zemi je stvořeno pro člověka, aby mu pomáhalo k dosažení cíle, pro který je stvořen on sám.“ Hned nato se vyjadřuje základní pravidlo o „užívání světa“: natolik smíme a musíme užívat všeho, nakolik to vede k dobrému. Je-li svět dobrý, pak ovšem může být prostředkem jenom k dobrému. Všechno ostatní není užívání, ale zneužívání. Západní autoři rádi ukazují, jak se dá všechno použít k dobrému užitku: pole, dům, peníze, zdraví, atd. Východní spisovatelé, kteří mají větší sklon ke kontemplaci, mluví s nadšením o kráse světa, jeho harmonii, jeho pestrých barvách. To všechno nám má posloužit k tomu, aby nám to připomínalo velikost a krásu Tvůrce. Příroda se stává „školou duší“, ve které čteme o Bohu. „Viditelný svět je krásný,“ píše sv. Řehoř Naziánský, „je to dokonalý vesmír, pořádek a krása.“ Ale vidí všichni lidé svět z tohoto hlediska? Užívají všech věcí jenom k dobrému? Byli bychom nereální idealisté, kdybychom neviděli, jak lidé právě naopak při pohledu na krásný svět zapomínají na Boha, jak tolika dobrých věcí užívají ke zlu. Svět, kterému jsme řekli č. 1, se najednou stal světem č. 2, pokušením ke zlu. Není to ze světa samého, ale z našeho postoje k němu. Táž voda Rudého moře zachránila Izraelity a potopila Egypťany. To nás učí utíkat před světem, který nás od Boha odvádí, ale současně milovat svět, když nás k Bohu vede. 12
Ježíšovo mlčení (středeční generální audience Benedikta XVI., 7. března 2012)
Drazí bratři a sestry, v sérii předešlých katechezí jsem hovořil o Ježíšově modlitbě a nechtěl bych tyto úvahy zakončit, aniž bych se krátce zastavil u tématu Ježíšova mlčení, které je ve vztahu k Bohu velmi důležité. V postynodální apoštolské exhortaci Verbum Domini jsem poukázal na roli, jakou má mlčení v Ježíšově životě, zejména na Golgotě: „Jsme zde postaveni tváří v tvář «zvěsti o Kříži» (1 Kor 1,18). Slovo oněmí, stává se smrtelným mlčením, protože se „vyslovilo“ až k mlčení, když nezamlčelo nic z toho, co mělo sdělit“ (č.12). Tváří v tvář tomuto tajemství svatý Maxim Vyznavač klade do úst Matky Boží následující vyjádření: „Beze slova zůstalo Otcovo Slovo, které učinilo každého tvora, jenž mluví; bez života jsou zavřené oči toho, na jehož slovo a na jehož pokyn se dává do pohybu vše, co má život“ (La vita di Maria, č.89: Testi mariani del primo millenio, 2, Roma 1989, str. 253). Kristův kříž neukazuje Ježíšovo mlčení jenom jako poslední Otcovo Slovo, ale zjevuje také, že Bůh skrze mlčení mluví: „Mlčení Boha, zkušenost, že Všemohoucí a Otec je daleko, je rozhodující etapou na pozemské cestě Božího Syna, vtěleného Slova. Visící na dřevě kříže naříkal nad bolestí, kterou mu působilo toto mlčení: «Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?» (Mk 15,34; Mt 27,46). Na cestě v poslušnosti až k poslednímu životnímu vydechnutí, v temnotě smrti, Ježíš vzýval Otce: «Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha» (Lk 23,46)“ (Verbum Domini, 21). Ježíšova zkušenost na kříži zjevuje hloubku situace modlícího se člověka a vrchol modlitby. Poté co vyslechneme a rozpoznáme Boží Slovo, musíme se vyrovnat také s mlčením Boha, důležitým vyjádřením samého Božího Slova. Dynamika slova a mlčení poznamenává Ježíšovu modlitbu v celém Jeho životě, zejména na kříži. A týká se také našeho života ve dvojím směru. První se týká přijetí Božího Slova. Vnitřní i vnější ztišení je nezbytné, aby toto slovo mohlo být slyšeno. Tento bod je v této době pro nás obzvláště obtížný. Naše doba totiž neusnadňuje usebranost, ba dokonce se někdy zdá, že vládne jakýsi strach odtrhnout se byť jen na okamžik od proudu slov a obrazů, jež pronikají a vyplňují naše dny. Proto jsem v již zmíněné exhortaci Verbum Domini připomněl nezbytnost výchovy k hodnotě ticha: „Znovuobjevit centrální místo Božího slova v životě církve znamená také znovuobjevit smysl usebrání a vnitřního klidu. Velká patristická tradice nás učí, že Kristova tajemství 13
jsou vázána na ticho a jen v tichu může Slovo nalézt v nás svůj příbytek, jak se stalo v Marii, která je neoddělitelně ženou slova a ticha“ (č.66). Tento princip, že totiž bez ticha není slyšet, nenaslouchá se a nepřijímá se slovo, tento princip platí především pro osobní modlitbu, ale také pro naše liturgie. Pro usnadnění autentického naslouchání je třeba, aby liturgie zahrnovaly časté chvíle ticha a nonverbálního přijímání. Stále platí postřeh svatého Augustina: Verbo crescente, verba deficient - «Boží Slovo sílí, když lidská slova slábnou» (srov. Sermo 288,5; Sermo 120,2). Evangelia často představují Ježíše zejména ve chvíli zásadních rozhodnutí, jak odchází sám do ústraní, pryč od zástupů i od učedníků, aby se v tichu modlil, aby vyhloubil v nás samotných vnitřní prostor, umožnil přebývat Bohu v nás, aby Jeho slovo zůstávalo v nás, aby láska k Němu zapustila kořeny v naší mysli i v našem srdci a oduševňovala náš život. To je tedy ten první směr: znovu si osvojit ticho otevřenosti k naslouchání, které nás otevírá vůči druhému, vůči Božímu slovu. Je tu však také druhá, důležitá souvislost mezi ztišením a modlitbou. Nejde jenom o naše mlčení, abychom se disponovali k naslouchání Božího slova; často se v naší modlitbě ocitáme před mlčením Boha, zakoušíme pocit opuštěnosti, zdá se nám, že nás Bůh neslyší a neodpovídá nám. Mlčení Boha, ke kterému došlo u Ježíše, však neznamená absenci Boha. Křesťan dobře ví, že Pán je přítomen a naslouchá i v temnotě bolesti, odmítnutí a osamocení. Ježíš ujišťuje učedníky a každého z nás, že Bůh dobře zná naše potřeby v kterémkoli okamžiku našeho života a svoje učedníky učí: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“ (Mt 6,7-8). Pozorné, tiché a otevřené srdce je důležitější než mnoho slov. Bůh nás zná zevnitř více než my sami a má nás rád. Stačí, že to víme. V Bibli vystupuje v této souvislosti obzvlášť významná zkušenost Joba. Tento muž během krátké doby ztrácí všechno: příbuzné, majetek, přátele a zdraví. Zdá se, že Bůh k němu zaujal postoj lhostejnosti a naprostého nezájmu. Přece však Job k Bohu mluví a volá k Němu v modlitbě. Navzdory všemu si uchovává nedotčenou víru a nakonec objevuje hodnotu svojí zkušenosti i Božího mlčení. A na závěr se obrací ke Stvořiteli slovy: „Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči“ (Job 42,5). My všichni známe Boha jakoby z doslechu a čím více se otevíráme Jeho mlčení i svému mlčení, tím reálněji Jej poznáváme. Tato mezní důvěra, která se otevírá hlubokému setkání s Bohem, uzrává v mlčení. Svatý František Xaverský se modlil k Pánu: mám tě rád nikoli proto, že mi můžeš darovat ráj nebo mne odsoudit do pekla, nýbrž proto, že jsi můj Bůh. Mám Tě rád, protože jsi. Blížíme se k závěru úvah o Ježíšově modlitbě a v mysli se vybavují některá poučení z Katechismu katolické církve, kde se říká: „Drama modlitby se nám plně zjevuje ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. Snažit se pochopit jeho modlitbu prostřednictvím toho, co nám o ní v evangeliu říkají jeho svědkové, znamená přiblížit se k svatému Pánu Ježíši jako k hořícímu keři: nejprve nazírat, jak se modlí, pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak vyslýchá naši modlitbu“ (č.2598). A jak nás Ježíš učí se modlit? V Kompendiu Katechismu katolické církve nacházíme jasnou odpověď: „Ježíš nás učí modlit se nejen tím, že nás učí modlitbu Otče náš, ale i příkladem vlastní modlitby, Tímto způsobem nám kromě obsahu ukazuje předpoklady opravdové modlitby: čisté srdce, které hledá nebeské království a odpouští nepřátelům; synovskou důvěru a odvahu, která se povznáší nad to, co cítíme a chápeme; bdělost, která chrání učedníka před pokušením“ (č.544). 14
Procházením evangelií jsme zjistili, že Pán je v naší modlitbě partnerem, přítelem, svědkem a učitelem. V Ježíši se zjevuje novost našeho dialogu s Bohem: synovská modlitba, kterou Otec od svých dětí očekává. Od Ježíše se učíme, jak nám neustálá modlitba pomáhá interpretovat vlastní život, uskutečňovat svoje rozhodnutí, rozpoznávat a přijímat svoje poslání, objevovat talenty, které nám Bůh dal a denně plnit jeho vůli, která je jedinou cestou k uskutečnění naší existence. Nám, kteří si často děláme starosti s účinností a konkrétními výsledky, kterých dosahujeme, ukazuje Ježíšova modlitba, že máme zapotřebí se zastavit, prožívat chvíle důvěrnosti s Bohem, „odtrhnout se“ od každodenního lomozu a naslouchat, jít ke „kořeni“, který nese a oživuje. Jedním z nejkrásnějších momentů Ježíšovy modlitby je právě ten, kdy zaujímá postoj k nemocím, nepohodlí a omezením těch, kteří Jej prosí, obrací se modlitbou ke svému Otci a učí tak svoje okolí, kde je zapotřebí hledat pramen naděje a spásy. Dojemným příkladem toho je už dříve zmíněná Ježíšova modlitba u Lazarova hrobu. Evangelista Jan vypráví: „Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: «Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu. který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.» Po těch slovech zavolal mocným hlasem: «Lazare, pojď ven!»“ (Jan 11,41-43). Avšak nejvznešenější hloubku v modlitbě k Otci dosahuje Ježíš ve chvíli umučení a smrti, když pronáší ono extrémní přitakání Božímu plánu a ukazuje, jak lidská vůle dochází svého naplnění v úplném přilnutí k Boží vůli a nikoli v jejím protikladu. Do Ježíšovy modlitby, „do výkřiku vtěleného Slova se slévají úzkosti lidstva všech dob podrobeného hříchu a smrti, všechny prosby a přímluvy dějin spásy. A hle, Otec je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že vzkřísí svého Syna. Tak se naplňuje a dokonává drama modlitby v uskutečňování plánu stvoření a spásy“ (KKC, 2606). Drazí bratři a sestry, prosme s důvěrou Pána, abychom prožívali svoji synovskou modlitbu a denně se učili od Jednorozeného Syna, jenž se stal pro nás člověkem, jak se my máme obracet k Bohu. Slova svatého Pavla o křesťanském životě všeobecně, platí také pro naši modlitbu: „A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39).
15
Kardinál Duka dětem Kardinál Dominik Duka OP poskytl rozhovor dětem strašnické farnosti, který byl původně publikován ve farním zpravodaji Vzkříšení v únoru roku 2012.
Proč jste se rozhodl stát se knězem a studovat teologii? To je Boží hlas. Kdy jste se rozhodl pro toto povolání? Ve 14 letech. Kde jste začal působit jako novokněz? V roce 1970. V jakém kostele sloužíte nejraději mši svatou? V takovém, který je krásný a upravený. Popište, prosím, jak probíhá jmenování kardinálem od Svatého Otce. Odpovím, až se vrátím. Chtěl byste být papežem? Neuměl bych to. Ministroval jste, když jste byl malý? Od kolika let? Od 12 let. Chodil jste na náboženství, když jste byl malý? Chodil jsem od 1. třídy, tehdy bylo povinné. Chodil jste rád do školy? Ne vždycky. Kolik cizích jazyků umíte a který z nich máte nejraději? Řádně neumím ani česky. Rád čtu a mluvím německy, francouzsky, někdy se pokouším číst anglicky, španělsky a italsky. A abych se domluvil v nebi, učil jsem se také řecky a hebrejsky. 16
Jakou knihu máte rád? Myslím, že by to byl seznam delší než celý váš časopis. Vedle Bible to je určitě Malý princ. Sportoval jste jako dítě? Jaký sport Vás zajímal? Představte si, že ano. Například mám rád hokej. Máte nějakou zkušenost se svým andělem strážným? Vím, že se mnou má dost práce. Stýskalo se Vám po učení, když jste se učit nesměl? Ano, dokonce jsem kvůli tomu byl i ve vězení. Bavilo Vás dělat řemeslo, které jste se nevyučil? No omyl, já jsem se vyučil strojním zámečníkem. Ale zámky opravovat neumím. Pane kardinále, jaké to bylo ve vězení a proč Vás zatkli komunisti? Jako ve vězení. Díváte se na svět přes mříže. Ale v době komunismu nebylo jisté, kdo je opravdu za mřížemi a kdo před mřížemi. Svoboda nebyla ani ve vězení ani venku. Když Vás zavřeli do vězení, věděl jste, kdy Vás pustí? Bál jste se, že Vás už třeba nepustí? Ano, počítal jsem se dvěma roky, ale když vypršely, nebyl jsem si jistý, že to tak opravdu bude. Znal jste tam někoho z vězňů, měl jste tam kamaráda? Měl, jednoho. A ten nejznámější mi koncem loňského roku umřel. Jaké je Vaše oblíbené jídlo? Halušky nebo chlupaté anebo bramborové knedlíky. Máte někdy prázdniny? Můžete se jít normálně koupat nebo jít do lesa na houby? Mám, ale trochu kratší než vy. Občas se hledat houby pokusím, ale mám pocit, že se mi schovávají. Jakou radu do života byste nám dětem dal? Nebát se. Také se občas pomodlit. A nezapomínejte, že Pán Bůh vás má rád.
17
Modlitba za vlast u oltáře sv. Václava v bazilice sv. Petra v Římě V neděli 19. února poté, co kardinál Dominik Duka spolu s dalšími nově jmenovanými kardinály sloužil s papežem Benediktem XVI. mši svatou v bazilice sv. Petra, pomodlil se ve svatopetrské bazilice s přítomnými poutníky u národního oltáře sv. Václava.
Bože, Otče všemohoucí, chci ti u oltáře sv. knížete Václava v prvním z chrámů Kristovy církve poděkovat za všechna dobrodiní, jež jsi prokázal mé vlasti a mému národu, a prosit, abys nás i nadále chránil. Děkuji ti za dar víry podaný nám v naší řeči a prosím, abychom na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje pochopili svou roli mezi evropskými národy. Děkuji ti za svatého Václava, který je pro nás příkladem spravedlnosti vládce, a prosím, abychom se uměli jako on sklonit před tvou svrchovaností. Děkuji ti za prvomučednici naší krve, sv. Ludmilu, která je vzorem vychovatelky, a prosím, aby naši pedagogové vychovali mravnou a vzdělanou mládež. Děkuji za sv. Vojtěcha, mého předchůdce na pražském biskupském stolci, a prosím, aby naši biskupové statečně hájili mravnost ve společnosti. Děkuji ti za sv. sestru Anežku a prosím, abychom vždy nalezli cestu ke smíru a pečovali o slabé jako ona. Děkuji ti za sv. Zdislavu, věrnou manželku a moudrou matku a prosím, abychom z našich rodin vytvořili šťastné domovy a místa, kde vládne tvůj zákon přinášející radost a mír. Děkuji za svatého Jana Nepomuka, znalce zákonů a prosím, aby se stal vzorem pro soudce a právníky, abychom se nesesmekali do bezzákonného zmatku. Děkuji ti za statečnost mučedníků nedávné doby totalit a prosím, abychom jejich památku ctili poctivostí života a vzájemnou úctou mezi lidmi. Ty, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, jsi jediným Pánem dějin a patří ti všechen čas i všichni lidé. Nedej nám sejít z cesty Pravdy a Života, kterou nám otevřel tvůj Syn a kterou nás vede tvůj svatý Duch. Požehnej naši zem, našim občanům, našim hostům i mně, který zde stojím, abych tebe chválil a jim sloužil. Amen. Otče náš, … 18
Kázání při bohoslužbě kardinála Duky v katedrále sv. Víta Při příležitosti svého jmenování kardinálem celebroval pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP v sobotu 25. února 2012 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha mši svatou za církev.
Prvým, co chci vyslovit, je poděkování Svatému otci Benediktu XVI. Jmenování kardinálem je radostným a zavazujícím okamžikem v mém životě. Jsem vděčný za každý jeho okamžik, protože jsem ho jako celek dostal od Boha, který mě vede a vychovává. Občas mně daroval okamžiky utrpení, abych se naučil milosrdenství; ponížení, abych pochopil, že je třeba hledat spravedlnost a neulpět v hněvivých sporech, jindy mi podal okamžiky uznání a vím, že se při nich mám učit pokoře. Takový je i tento okamžik. Toto jmenování se sice týká mé osoby ale samozřejmě i celé církevní provincie i našeho státu a celé společnosti. Přijímám je jako arcibiskup, primas český, jako Čech a občan České republiky. Uvědomuji si, že jsem přizván ke spolupráci v poradním sboru papeže a že do tohoto celosvětového kolegia budu vnášet náš názor opřený o naši dějinnou i současnou zkušenost. Slova z Bible jsou jasná, nepotřebují 19
výklad. Pozvání Boží je pro všechny lidi. Boží spravedlnost platí pro všechny a je tam, kde není narušena osobními zájmy na úkor celku. Často je mi kladena otázka, co budu nyní dělat. Povedu naši diecézi tak, aby církev plnila svůj úkol dovnitř i navenek. Své rozhodnutí jsem symbolicky vyjádřil darem Sv. Otci. Přivezl jsem mu moderně ztvárněné Pražské Jezulátko z českého skla. Jistě jako připomínku jeho návštěvy v Praze, ale více proto, co tato soška říká. Upozorňuje nás, že Spasitel přišel na svět jako malé bezbranné dítě. Naplněním naděje je dítě. Cestu z neřešitelné situace lidstva ukázalo dítě – proto i naše vánoce. Analýzy všech našich současných problémů nás přivedou vždy ke krizi rodiny. Jen stabilní, klasická a o děti pečující rodina je zřídlem budoucnosti života. Jsme v začarovaném kruhu: Bojíme se krize, protože nebude dost dělných lidí – a bojíme se mít děti, protože bude krize. Řešení je prosté – ne snadné – přestat se bát, mít a vychovávat děti. Rodina musí být naší první starostí, a to celé společnosti. Hodně se dnes hovoří o nové evangelizaci. To je druhý velký úkol, který přijímám. Podstatné je, že tím je myšleno nesení dobré a radostné zvěsti. Tou je zvěst o spáse, o Kristu, který přišel, aby obnovil spravedlnost a odkryl Pravdu. Jako člověk nezlomné důvěry v Boha ji hájil mezi svými současníky, protože věděl, že Bůh stvořil dobrý svět pro všechny lidi bez rozdílu. Tento řád Bohem stanovený hájil Ježíš až do obětování vlastního života. Když nakonec s neporušenou ctí a nezlomenou láskou k lidem zemřel, vstal jako pravý Bůh, kterým byl ještě dříve, než povstal svět. Dovršil tak Boží dílo, dovedl člověka do Boží slávy. Tuto pravdu o člověku v jeho tělesné vymezenosti a duchovní neskonalosti hlásá církev od počátku všem lidem i národům. Nová evangelizace není tedy nová svou podstatou, ale svým přístupem. Dnes hlasatelé evangelia oslovují ty, kdo hledají pevné zakotvení, všechny ty, kdo jsou unavení, zklamaní, ale i skeptičtí. Tuto zvěst totiž potřebují slyšet všichni. Na prvém místě všichni pokřtění, kdo tradičně věří, přestože prvotní nadšení a zápal již pod tíhou dne dohasíná a plamen jejich víry potřebuje rozdmýchat. Také všichni poctivě praktikující, jejichž víra tolik potřebuje povzbuzení a obnovu. Ti všichni musí jasně vidět jednoduchý základ, na kterém vše stojí. 20
Oslovit ale musíme srozumitelně i ty, kdo se křesťanství již blíží, protože vlastně zachovávají přikázání Božího zákona. Patří k nám i všichni, kdo jsou k církvi kritičtí, nejen proto, že žijí v zajetí různých předsudků, ale i proto, že jsme jejich kritiku svými postoji často způsobili. Je však třeba umět přiblížit Boha i těm, kdo nás snad i někdy nenávidí, aby poznali, že tak činí bez příčiny. Dnes je 25. února, den, který si připomínáme jako výročí nástupu vlády těch, mluvili o svobodě a spravedlnosti. Brzy se ukázalo, že zaútočili na celou společnost, ale zaútočili na Evangelium jako na „opium pro lid.“ Vzali uskutečnění království spravedlnosti do svých rukou a do pár let zničili kde co. Byl konec se svobodou myšlení, otevřeným hovorem, lidé si nedůvěřovali a vzájemně se báli. Po spravedlnosti byla veta. Rodina měla sloužit jen jako organizační jednotka stáda a na povel jásající davy žily bez radosti. Mým posláním je nést znamení kříže v obou jeho dimenzích: úcty a lásky k Bohu a úcty a lásky k člověku, který byl stvořen k Božímu obrazu. Svět, kterým spolu se všemi ostatními jdu a půjdu dál, je ponořený do bouřlivých vln globalizace a nejednou se zdá smutný až k beznaději, protože nemá o co se opřít, o co usilovat, na co se těšit. Chybí mu úcta a láska ve svobodě. Svoboda bez úcty a lásky je prázdná a chybí jí vítězné znamení kříže. Chci, abychom se inspirovali dobou, která v Praze zanechala velká křesťanská znamení: tuto katedrálu, univerzitu a most, který spojil pražská města a nahradil nejistý brod. Ano, přál bych si přispět k tomu, aby se překlenuly spory, rozumně a odborně řešily vážné společenské úkoly. Abychom překonali i tuto krizi silni vírou nadějí a láskou, jak nás učí naše duchovní a národní dějiny. V dědictví Vojtěchově Vám přísahám věrnost tak, jak jsem ji přísahal v den tisícího třicátého výročí jeho zvolení pražským biskupem papeži Benediktu XVI. Kéž nás chrání naši světci svatý Vít, Václav, Vojtěch, Zikmund, Ludmila, Anežka i Zdislava! Amen, tak se staň!
21
Řeč u hrobu P. Josefa Toufara V sobotu 25. února 2012 v den umučení číhošťského faráře Josefa Toufara navštívil kardinál Dominik Duka OP jeho hrob na Ďáblickém hřbitově. Spolu se zástupci Konfederace politických vězňů položil pražský arcibiskup u hrobu mučedníka komunismu věnec a pronesl modlitbu.
Farář Josef Toufar, náš bratr v kněžské službě, nemohl pochopit, co chtějí zběsilí chlapi, kteří mu svítí ostrým světlem do očí a bezdůvodně ho mlátí. Neudělal ani nechtěl udělat nic zlého. Žil v míru se svými farníky i s nevěřícími sousedy. Kladl si otázku, co se to děje? Hroutí se svět? Svázaný nemohl bojovat o život, ale musel bojovat o víru v Boží milosrdenství – ve spásu. My dnes nemůžeme pochopit jiné věci. Co vedlo vyšetřovatele k ubití člověka? Komu a čemu tak bezvýhradně věřili? Jak to, že nepoznali nesmyslnost obvinění a věřili v nastrojený zázrak s křížkem? Co se to dělo s jejich rozumem? Co to bylo za lidi! Bylo to cosi obludného. Nečiní nám potíže pochopit, že se smrtelně báli všichni, ke komu se to jen přiblížilo. Neodsoudíme slabost těch, kdo věděli, že to je všechno lež, ale báli se hlesnout. Byli takoví i mezi komunistickými aktéry této tragédie. Ale, co bylo to obludné zlo? Byla to světovládná pýcha lidí, kteří přijali vskutku ďábelskou nabídku, příslib moci a dějinného významu. Budete jako Bůh, budete mít všechno, budete určovat, co je správné, budete ovládat, poroučet, vládnout. Co jim nejvíce stálo v cestě? Bůh, který se obětuje pro druhé a slibuje slitování a milosrdenství. To je opium pro lid, který teď sám, probuzen k nesmiřitelné nenávisti, pod naším vedením zjedná rychle ráj na zemi. Sami se napili závisti a zloby a drogu nenávisti podali lidu. Tak to bylo. Bratře Josefe, stojíme u Tvého hrobu a děkujeme ti. Ubili Tě k smrti a stal ses mučedníkem. Stojíš jako svědek a Tvé svědectví je tak pravé, že je i prorockým varováním: „Chtivost a závist, droga moci, která rozloží zdravý rozum, je stále levně dostupná. Varujte se jí a varujte před ní ostatní.“ Bratře Josefe, jsme přesvědčeni, že Bůh, kterému jsi nabídl svůj život, Tě postavil do místa občerstvení a míru. Věříme, že Tvé rány jsou zhojeny a stojíš blízko Krista, se kterým jiní lidé jednali stejně jako s Tebou členové strany. Přimluv se za nás, neboť se modlíme tak, jako ses modlil Ty k jedinému a pravému Bohu Otci, milosrdnému člověku Kristu, Jeho Synu, i Svatému Duchu: Otče náš, … 22
FULGENS RADIATUR Z ENCYKLIKY PAPEŽE PIA XII. K
1500. VÝROČÍ SMRTI SV. BENEDIKTA
21. března 1947
Votivní svíce pustiměřských poutníků u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky v katedrále na Montecassinu.
Svatý Benedikt z Nursie zářící jako hvězda v temnotách noci, sláva nejen Itálie, ale i celé Církve. Kdo sleduje jeho znamenitý život a studuje historické dokumenty temné doby ve které žil, nepochybně si uvědomí pravdivost božského slova, jímž Kristus slíbil apoštolům i společnosti, kterou založil: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků“ (Mt 27,20). Tato slova a tento příslib jistě neztrácejí svou účinnost v žádné době, ale týkají se běhu všech věků, jež jsou vedeny Boží prozřetelností. Ba co ví, čím zuřivěji se vzmáhají nepřátelé proti křesťanskému jménu, když osudová Petrova loďka je zmítána nejburácivějšími bouřemi, a dokonce se zdá, že se všechno hroutí a neprobleskuje ani nejmenší naděje lidské pomoci, tehdy hle se objevuje Kristus, záruka, utěšitel, přinášející nadpřirozenou sílu, která vzbudí nové atlety k obraně katolického světa, aby jej inspirací a pomocí božské milosti znovu upevnil a
probudil v něm vždy širší obzory rozvoje. V jejich výčtu září jasným světlem náš světec „Benedikt milostí i jménem“, který zvláštním úradkem Boží prozřetelnosti, vzešel z temnot světa, kdy podmínky a blahobyt nejen Církve, ale i samotné lidské civilizace, směřovaly do velkého nebezpečí. Římské impérium, které dosáhlo výšin slávy a moudrou umírněností a rovností svého práva si natolik úzce spojila mnoho národů, ras a zemí, „že se po pravdě mohla nazývat patronací nad celým světem spíše než vrchností“, nyní, stejně jako všechny věci této země, upadala do zániku, neboť vnitřně oslabena a devastována, narušena na hranicích vnějšími nájezdy barbarů, kteří útočili ze severu, byla na západě pod nevýslovnou pleněním. Kde v tak zuřivé bouři a uprostřed tak tíživých pohrom zazáří lidské společnosti nějaká naděje, odkud jí přijde pomoc a obrana, díky níž by mohla zachránit sebe samu a alespoň nějaký 23
pozůstatek své civilizace? Právě od katolické Církve, neboť zatímco počiny tohoto světa a všech pozemských institucí, jakkoli se opírají o prozíravost a lidskou sílu, jedna po druhé postupem let rostou, dosahují vrcholu prosperity a pak svou vlastní tíhou ochabují, upadají a mizí; naopak společnost, kterou náš božský Vykupitel ustanovil má od svého Zakladatele dar nadpřirozeného života a neochabující síly, s jejíž podporou vychází vítězně z útoků času, událostí a lidí natolik, že může dát vzejít novému a šťastnějšímu věku ze samotných ztrát a ruin, takže dokáže formovat a vychovávat v duchu křesťanského učení novou společnost občanů, zemí i národů. Proto bychom rádi, ctihodní bratři, krátce a v hlavních bodech naznačili, jakou úlohu měl svatý Benedikt v tomto znovu budování a obnově společnosti, vzhledem k tomu, že na letošní rok připadá 1500. výročí, kdy přešel z tohoto pozemského vyhnanství do nebeské vlasti, poté, co uskutečnil mnoho počinů ke slávě Boží a ke spáse lidí.
I. HISTORICKÁ POSTAVA PATRIARCHY Benedikt „pocházející z urozeného rodu provincie Norcia“, „na duchu obdařen všemi ctnostmi“, byl mimořádným způsobem oporou křesťanskému světu svou odvahou, prozíravostí a moudrostí. Vždyť zatímco svět zestárl v neřestech a zdálo se, že Itálie a Evropa se stane nejubožejší scénou válčících národů, a dokonce i mnišské instituce, poskvrněné prachem tohoto světa, byly méně silné, než by bylo potřeba k obraně a odražení lákadlům zvráceností, Benedikt svou vynikající činností a svatostí ukázal věčné mládí Církve, svou naukou a svým příkladem obnovil přísnost chování, a usebranost řeholního života obklopil jistějšími a svatějšími zákony. Ale nestačí to: on sám totiž i se svými následovníky odvrátil barbarské národy od jejich divokých obyčejů k civilizovanému a křesťanskému chování, a tím, že je naklonil ctnosti, práci a pokojnému zaujetí o umění a vědy, uzavřel s nimi pouta bratrské lásky a dobroty. V rozkvětu let byl poslán do Říma, aby tam studoval vědy, ale s velikou nechutí pozoroval, že se tam šíří hereze a omyly všeho druhu, které klamou a devastují smýšlení mnohých: vidí, jak se soukromé i veřejné chování hroutí do bláta, vidí spoustu zvláště mladých, elegantních a vystrojených, jak se uboze vrhají do zápachu vášní, takže se po pravdě mohlo o římské společnosti konstatovat: „Zmírá, ale směje se. A proto skoro ve všech částech světa drží slzy za našimi úsměvy“. On však, veden Boží milostí, „nedal svému srdci podlehnout žádné vášni ... ale když viděl mnohé, jak se ženou po ničivé cestě neřestí, obrátil zpět svůj krok, který už skoro položil na půdu světa... Odložil tedy stranou literární studia, opustil dům a rodinné jmění a v touze líbit se jen Bohu, hledal nějaký svatý způsob života“. S plným zanícením dal tedy sbohem pohodlí života a to nejen lákadlům zvráceného světa, ale i přitažlivosti štěstí a čestných postavení, o něž mohl usilovat. Opustil Řím a uchýlil se do lesnatých a opuštěných končin, kde mohl rozjímat o nebeských věcech. Tak přišel do Subiaca, kde uzavřen v malé jeskyni, začal vést život víc nebeský, než lidský. S Kristem skrytý v Bohu (srv. Kol 3,5), po tři léta usiloval o dosažení evangelijní dokonalosti a svatosti, k níž se cítil povolán skoro božskou přitažlivostí. Jeho stálým pravidlem bylo prchat před všemi pozemskými věcmi a s e zanícením tíhnout jedině k těm nebeským; dnem i nocí rozmlouvat s Bohem a k němu pozvedat vroucí modlitby za spásu 24
vlastní i svých blízkých; držet a usměrňovat své tělo dobrovolnými strohostmi; brzdit a krotit nezřízená hnutí smyslů. Díky tomuto způsobu života a chování zakoušel v nitru takovou sladkost, že se mu na výsost protivily a skoro i zapomněl na rozkoše, které mu v minulých létech působilo pozemské bohatství a pohodlí. A protože jednoho dne jej nepřítel lidského pokolení dráždil mocnými popudy vášně, on šlechetného a rozhodného ducha, se mu postavil se vší energii své vůle; vrhl se do trnitého křoví a pálivých kopřiv, zklidnil a uhasil touto strohostí dobrovolně podstoupenou vnitřní oheň a tak, vyšedše jako vítěz nad sebou samým, dospěl téměř k odměně, kterou zaručuje Boží milost. „Od té doby, jak rád vyprávěl svým učedníkům, měl v sobě natolik zvládnuté nečisté pokušení, že už nikdy v sobě nic z těchto věcí nezakusil ... Takto svobodný od zla pokušení se od nynějška právem stal učitelem ctnosti“. Náš světec, skrytý v jeskyni v Subiacu, se během těchto let klidného a osamělého života svatě formoval, posiloval a položil tak pevné základy křesťanské dokonalosti, na nichž mohl později vybudovat stavbu mimořádné výše. Jak totiž, ctihodní bratři, dobře víte, všechna díla intenzivní činnosti a svatého apoštolátu jsou marná a neplodná, jestliže nevycházejí z duše obohacené křesťanskými schopnostmi, neboť jedině díky nim se mohou lidské počiny s pomocí Boží milosti ubírat po správné cestě k Boží slávě a ke spáse duší. O této pravdě byl Benedikt hluboce vnitřně přesvědčen; proto dříve, než začal s realizací oněch velkolepých záměrů a plánů, k nimž byl povolán vanutím Ducha svatého, usiloval jak jen mohl, a vytrvalými modlitbami si u Boha vyprošoval, aby v sobě vynikajícím způsobem vytvořil onen druh svatosti, ztvárněný podle evangelijní nauky v její celistvosti, kterému chtěl učit jiné. Vzhledem k tomu, že pověst o jeho mimořádné svatosti se šířila všude kolem a den ze dne stále vzrůstala, projevili nejen mniši, pobývající poblíž přání svěřit se jeho vedení, ale začal k němu proudit také velký zástup obyvatel, toužících slyšet jeho přívětivý hlas, obdivovat jeho vynikající ctnosti a vidět zázraky, které díky Božímu daru nezřídka konal. Ba co víc, toto jasné světlo, vyzařující z temné jeskyně Subiaca se tak široce šířilo, že dokonce dospělo až ke vzdáleným končinám. Proto „od té chvíle k němu začali přicházet lidé urození i řeholníci Říma, aby se mu svěřili jako děti, které je třeba sytit Bohem“. Tehdy tento svatý muž pochopil, že nadešel čas, stanovený Boží prozřetelností, aby založil řeholní rodinu a s veškerým nasazením ji vedl k evangelijní dokonalosti. Už od prvopočátků budilo jeho dílo velkolepé naděje. Bylo totiž mnoho těch, které „na tom samém místě shromáždil ke službě všemohoucímu Bohu ... takže mohl s pomocí našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista vybudovat dvanáct klášterů, v každém z nich pak dvanáct mnichů pod představeným, kterého sám ustanovil, přičemž u sebe si ponechal jen několik mnichů, o nichž byl přesvědčen, že bude lépe, když budou formováni v jeho přítomnosti“. Nicméně zatímco, jak jsme řekli, iniciativa pokračovala šťastně a už začala přinášet hojné plody spásy a mnohem více jich slibovala do budoucna, náš světec s nesmírnou hořkostí svého srdce viděl, jak se na vzrůstající žni zvedá temná bouře, vzešlá z neblahé závisti a živená prahnutím po pozemských ambicích. Protože však Benedikt nebyl veden lidskou moudrostí, nýbrž božskou, aby ona nenávist, která vyvstala především proti němu, nedopadla neblaze ke škodě jeho synů, „ustoupil nenávisti, dal řád všem oratořím, které založil, nahradil první představené a přijal nové spolubratry; pak sebou vzal pár mnichů a změnil místo svého pobývání“. Důvěřuje Bohu a podpírán jeho mocnou pomocí, se vydal na jih a tam se usídlil v lokalitě „která se nazývá Cassino, ležící na úpatí velké hory ..., kde 25
stál starobylý chrám, v němž hloupý vesnický lid uctíval dávnými pohanskými obřady boha Apola. Kolem dokola rostly posvátné lesy pro kult démona, v nichž ještě za časů Bendikta, přinášely zástupy ztřeštěných modloslužebníků bohapusté oběti. Jen co tam Boží služebník přišel, modlu rozbil, oltář zbořil, posvátné lesy zapálil a v samotném Apolónově chrámu zbudoval oratoř sv. Jana; neustálým kázáním nakonec přivedl okolní obyvatele k pravé víře“. Cassino, jak všichni vědí, bylo hlavním sídlem svatého patriarchy a hlavním cvičištěm jeho ctností a svatosti. Z vrcholu oné hory, zatímco skoro všude kolem se šířily temnoty neznalosti a neřestí ve snaze zaplavit a zničit všechno, zářilo nové světlo, které nejen živeno naukou a civilizací dávných národů, ale také utvářeno křesťanským učením, osvěcovalo země a národy bloudící mimo cestu, povolávalo je zpět a vedlo po cestě pravdy a spravedlnosti. Právem lze tedy tvrdit, že svatý klášter, zde zbudovaný, se stal útočištěm a záštitou těch neznamenitějších věd a ctností, a v oněch bouřlivých staletích byl „skoro oporou církve a tvrzí víry“. Tady Benedikt dopracoval uspořádání mnišského života do toho stupně dokonalosti, k němuž už dlouhou dobu směřoval svými modlitbami, meditací a cvičením v ctnosti. Právě toto byl skutečně – jak se zdá - speciální úkol, který mu svěřila Boží prozřetelnost: totiž ne toliko přinést pravidla mnišského života z východu na západ, jako spíše přizpůsobit je a geniálně upravit tíhnutím, potřebám a podmínkám obyvatelstva Itálie a celé Evropy. Jeho prostřednictvím se tak k jasu asketické nauky, která tolik vzkvétala v cenobitských klášteřích východu, připojila neúnavná činnost, díky níž bylo možné „sdělovat prorozjímané jiným“, a nejen přinášet hojnou žeň klasů z neúrodných polí, ale skrze apoštolský pot dávat uzrát i plodům duchovním. Strohosti, vlastní osamocenému životu, nevhodné pro všechny, a pro některé dokonce škodlivé, byli zmírněny bratrským soužitím, kde se střídají modlitba, práce, posvátná i profánní studia, blaženě tichý život nezná zahálku ani lenost; kde vnější práce aniž by unavovala duši a mysl, tím že ji rozptyluje či pohlcuje v marnostech, spíše ji rozjasňuje, posiluje a pozvedá k nebi. V pravidlech se neukládá přehnaná přísnost, není tu strohost kajícnosti, ale především láska k Bohu a bratrská a činná láska ke všem. „Svou Řeholi zmírnil natolik, aby odvážní toužili vykonat víc a slabí neutíkali před její přísností ... Snažil se spíše vést své spolubratry s lískou, než je ovládat strachem“. Když si jednoho dne povšiml, že mnich, aby se zbavil možnosti hřešit a vrátit se k světskému životu, se zavřel v jedné jeskyni a pevně se připoutal, vlídně ho napomenul těmito slovy: „Jsi-li Boží služebník, nepoutej se železným řetězem, nýbrž řetězem Kristovým“. Takto k těmto zvláštním pravidlům eremitského života a ke zvláštním ustanovením, která předtím nebyla více méně stanovována a určována, ale často závisela na úvaze představeného kláštera, přidává benediktinská mnišská Řehole, slavný monument římské a křesťanské moudrosti, v němž práva, povinnosti a úkoly mnichů jsou mírněny dobrotou a evangelijní láskou, která byla a je povždy natolik účinná, že mnohé povzbuzuje k ctnosti a dává jim růst ve svatosti. V benediktinské Řeholi se totiž vrcholná moudrost pojí s jednoduchostí, křesťanská pokora se druží k ctnosti odvahy; vlídnost zmírňuje přísnost, rovnocenná svoboda zušlechťuje nezbytnou poslušnost. V ní domluvě neschází energie: shovívavost a dobrota je ctěna pro svou vlídnost: příkazy si uchovávají všechnu svou sílu, ale poslušnost dává klid srdci, pokoj duši: ticho je svou tíhou příjemné; ale rozmluva se zdobí sladkou jemností; nakonec je vykovávána moc autority, ale slabost není zbavena pomoci“. 26
Není tedy divu, že dnes všichni nejlepší myslitelé zahrnují tuto „Mnišskou Řeholi , kterou svatý Benedikt napsal, vynikající co do diskrétnosti a jasnou co do výrazu“ a že i my bychom ji v tomto listu rádi krátce připomenuli, v jejich podstatných rysích, s důvěrou, že to uvítá a bude užitečné nejen pro četnou rodinu svatého patriarchy, ale také pro všechen klérus i křesťanský lid. Mnišská komunita je tvořena a řízena tak, aby se podobala křesťanské rodině, kterou jako otec rodiny vede opat nebo cenobiarcha, a na jehož otcovské autoritě jsou všichni závislí. Svatý Benedikt říká: „Viděli jsme, že je pro zachování pokoje a lásky vhodné, aby vláda nad klášterem závisela na vůli jeho opata“. Proto jej musí všichni i jednotlivě vázáni svědomím nábožně poslouchat, a spatřovat v něm samotnou božskou autoritu. Ten však, kterému se z pověření dostalo úkolu vést duše mnichů a povzbuzovat je k evangelijní dokonalosti života, ať má na paměti a se vší pečlivostí medituje, že bude muset jednoho dne vydat účet nejvyššímu Soudci; proto ať si v tomto nesmírně významném úkolu počíná tak, aby si zasloužil spravedlivou odměnu, „když se bude účtovat při strašném soudu Božím“. Navíc pokaždé, když se má v jeho klášteře rozhodovat o záležitostech větší důležitosti, ať shromáždí všechny mnichy a vyslechne si jejich názory svobodně předložené a ať nad nimi vážně přemýšlí předtím, než přistoupí k rozhodnutím, která se mu zdají nejlepší“. Už na počátku však vyvstala velká obtíž a choulostivá otázka, když se jednalo o přijetí či odmítnutí kandidátů mnišského života. Přicházeli totiž občané rozmanitého původu, národa i společenského postavení, aby byli přijati mezi posvátné zdi: Římané i barbaři, svobodní i otroci, poražení i vítězové, jakož i nemálo těch, kdo patřili k patricijské šlechtě a k chudině. Benedikt tuto delikátní otázku vyřešil a rozhodl s velkodušností a bratrskou láskou: „Jak otrok, tak svobodný“ – říkal – „jsme v Kristu jedno a pod stejným Pánem vykonáváme rovnocennou vojenskou službu... Ať je tedy pro všechny rovnocenná láska;vůči všem ať se uplatňuje stejný vnější řád podle zásluh“. Těm, kdo vstoupili do jeho kláštera klade na srdce, že „všechno jmění je k dobru všech“, nikoli násilně či z jistého donucení, ale spontánně a s velkorysostí vůle. Všichni jsou dále vázáni žít řeholní život za zdmi kláštera, ovšem tak, aby se mohli věnovat nejen božským žalmům a studiu, ale také obdělávání polí, ručním pracím a konečně posvátné činnosti apoštolátu. „Zahálka je totiž nepřítelem duše, a proto ve stanovené doby se musejí bratři zabývat manuální činností...“. Ať je pro všechny prvním zákonem, k němuž se musí tíhnout s veškerou starostí a pečlivostí, že se „ničemu nesmí dávat přednost před Boží chválou“. Protože však víme, že Bůh je přítomen na každém místě ... musíme nicméně věřit v tuto pravdu bez nejmenších pochybností když konáme svou práci Boží chvály ... Uvažme tedy, jak v tu chvíli stojíme před tváří Boha a andělů, a modleme se žalmy tak, aby naše mysl provázela naše hlasy“. V těchto nejvýznamnějších nařízeních a myšlenkách z benediktinské Řehole, které se nám zdálo dobré jistým způsobem vychutnat, si můžeme nejen povšimnout a ocenit prozíravost této mnišské řehole, její vhodnost a obdivuhodné souznění s lidskou přirozeností, ale také její význam a výši. Zatímco v onom barbarském a pohnutém století, obdělávání polí, řemeslná i vznešená umění, studia posvátných a profánních věd nepožívala žádné váhy, ale všichni je žalostně přehlíželi, v benediktinských klášterech vyrůstal skoro nespočetný zástup zemědělců, řemeslníků a učenců, kteří se podle svých možností snažili nejen uchovat nedotčené to, co vytvořila antická moudrost, ale, ale odkazoval i na pokoj, spojení, na činorodou aktivitu starých i nových národů, mnohdy mezi sebou válčících; a šťastně je vyvedl ze znovu se rodícího barbarství, ničení a loupeží 27
k postojům lidské a křesťanské umírněnosti, k toleranci námahy, ve světle pravdy a obnovy civilizace mezi národy, civilizace inspirované moudrostí a láskou. Ale to není všechno: v Ustanovení benediktinského života se na prvním místě stanoví, že každý, zatímco rukama či myslí pracuje, má směřovat a tíhnout především k tomu, aby se neustále pozvedal ke Kristu a rozněcoval se jeho nejdokonalejší láskou. Ani všechna jmění tohoto světa dohromady nedokáží nasytit duši člověka, jehož Bůh stvořil ke svému cíli; ale mají spíše od svého Stvořitele poslání, aby se pobízela a vedla, jako stupně, k dosažení samotného Boha. Proto je především nezbytné, aby se „ničemu nedávala přednost před láskou Kristovou“, „aby nebylo nic dražšího než Kristus“, „aby se naprosto ničemu nedávala přednost před Kristem, který vede k životu věčnému“,
Pustiměřšti poutníci u sochy sv. Benedikta v opatství na Montecassinu, Anni Paulini Peregrinatio, 30. 6. 2009.
Této vroucí lásce k božskému Vykupiteli musí odpovídat láska k bližním, které máme všechny vnímat jako bratry a všemožně si pomáhat. Zatímco nenávisti a rivalita pozvedají a tlačí lidi jedny proti druhým; zatímco z onoho bouřlivého střetu národů vycházely loupeže, plenění, nekončící neštěstí a bída, Benedikt doporučuje svým následovníkům tyto posvátné zákony: „Ať se prokazuje veškerá péče a starostlivost zvláště pohostinství chudým a poutníkům, protože v nich je nejvíce přijímán Kristus“. „Všichni hosté, kteří přijdou, ať jsou přijímáni jako Kristus, neboť on jednoho dne řekne: Byl jsem pocestný a ujali jste se mě“. „Především a nade všecko musí být prokazována péče nemocným, aby se jim sloužilo tak jako samotnému Kristu, neboť on řekl: byl jsem nemocen a navštívili jste mě“. Tak oživován a puzen touto horoucí láskou k Bohu a bližnímu, dovršil a zdokonalil své dílo; a když už pln radosti a zásluh, zakoušel aury nebeského štěstí, „šestého dne ... před svým odchodem, si nechal otevřít hrobku. Vzápětí nato byl zchvácen horečkou a stravován horoucím ohněm; den ze dne chřadl. Šestého dne se nechal svými učedníky přenést do kostela, kde se připravil na svou poslední cestu přijetím Těla a Krve Páně, a opíraje své ochablé údy do náruče svých synů, s rukama zdviženýma k nebi, zůstal nehybný šeptaje ještě modlitbu vydechl naposled“. 28
Sv. Benedikt z Nursie, PATRON EVROPY, ZAKLADATEL ZÁPADNÍHO MNIŠSTVÍ, PATRON PONTIFIKÁTU SOUČASNÉHO PAPEŽE, PATRON PUSTIMĚŘSKÉ FARNOSTI (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 9. dubna 2008)
Rád bych dnes promluvil o sv. Benediktovi, zakladateli západního mnišství, a také patronu mého pontifikátu. Začnu slovy sv. Řehoře Velikého, který o sv. Benediktovi napsal: „Muž Boží, který se na této zemi skvěl tolika zázraky, a neméně oslňoval výmluvností, s níž uměl vykládat svou nauku“ (Dial. II,36). Velký papež napsal tato slova v roce 592, necelých 50 let po smrti svatého mnicha, který stále žil v paměti lidí a především v řeholním řádu, který založil. Svým životem a dílem měl svatý Benedikt zásadní vliv na rozvoj evropské civilizace a kultury. Nejdůležitějším pramenem o jeho životě je druhá kniha Dialogů svatého Řehoře Velikého. Není to životopis v klasickém smyslu. Podle smýšlení své doby se snaží prostřednictvím příkladu konkrétního člověka, - totiž svatého Benedikta – ukázat výstup k vrcholům kontemplace, který může uskutečnit ten, kdo se odevzdá Bohu. Předkládá nám tedy vzor lidského života jakožto výstupu k výšinám dokonalosti. Svatý Řehoř Veliký v této knize Dialogů vypráví také o mnoha zázracích, jež světec vykonal, ale ani zde nemá v úmyslu jen líčit cosi mimořádného, nýbrž ukázat, jak Bůh, tím, že napomíná, pomáhá ale i trestá, zasahuje do konkrétních situací lidského života. Chce ukázat, že Bůh není vzdálenou hypotézou kladenou na počátek světa, ale je přítomen v životě člověka, každého člověka. Tuto perspektivu „životopisce“ lze chápat také v obecném kontextu jeho doby: na přelomu V. a VI. století byl svět zmítán děsivou krizí hodnot a institucí, způsobenou pádem Římské říše, invazí nových národů a úpadkem mravů. Prezentací svatého Benedikta, coby „zářivé hvězdy“, chtěl Řehoř v této úděsné situaci ukázat právě tady, ve městě Římě, východisko z „temné noci dějin“ (srv. Jan Pavel II., Insegnamenti, II/1, 1979, str.1158). Světcovo dílo, zvláště pak jeho Řehole, se skutečně ukázalo být nositelem věrohodného duchovního kvasu, jenž v toku staletí daleko přesáhl jeho vlast i dobu, a proměnil tvář Evropy, když po pádu politického jednoty, tvořené římskou říší, vzbudil novou jednotu duchovní a kulturní, totiž křesťanské víry, sdílené národy tohoto kontinentu. Právě tak vznikla realita, kterou nazýváme „Evropou“. 29
Narození svatého Benedikta se datuje kolem roku 480. Pocházel, jak říká sv. Řehoř, ex provincia Nursiae – z oblasti Nursie. Jeho zámožní rodiče jej poslali studovat do Říma. Dlouho však ve Věčném městě nezůstal. Jako naprosto důvěryhodné vysvětlení, Řehoř uvádí skutečnost, že mladý Benedikt byl znechucen způsobem života mnoha svých druhů ze studií, kteří vedli nevázaný život a nechtěl upadnout dos tejných omylů jako oni. Chtěl se líbit jedině Bohu; soli Deo placere desiderans (II Dial. Prol 1). Proto ještě před ukončením studií opustil Řím a uchýlil se do samoty hor, východně od Říma. Po prvním pobytu v osadě Effide (dnes Affile), kde se na určitou dobu připojil k „řeholní komunitě“ mnichů, se stal poustevníkem v nedalekém Subiacu. Tady žil zcela sám po tři roky v jedné jeskyni, která je od vrcholného středověku „srdcem“ benediktinského kláštera zvaného „Sacro Speco“. Období v Subiacu, doba samoty s Bohem, bylo pro Benedikta časem zrání. Tady musel snášet a překonat tři základní pokušení každé lidské bytosti: pokušení sebeurčení a touhy stavět sebe sama do středu, pokušení smyslnosti a nakonec pokušení hněvu a msty. Benedikt byl totiž přesvědčen, že jedině pokud přemůže tato pokušení, bude s to říci i jiným něco užitečného v jejich potřebách. A tak poté, co jeho duše došla uklidnění, byl s to zcela kontrolovat hnutí svého já, a tak kolem sebe vytvářet pokoj. Teprve pak se rozhodl založit své první kláštery v údolí Anio, nedaleko Subiaca. Roku 529 Benedikt opustil Subiaco, a usadil se na Montecassinu. Někteří toto přesídlení vykládali jako útěk před intrikami místního závistivého církevního hodnostáře. Tento pokus o vysvětlení se však ukázal jako málo přesvědčivý, neboť jeho náhlá smrt nevedla Benedikta k návratu (II Dial. 8). Ve skutečnosti toto rozhodnutí vyplynulo ze vstupu do nové fáze jeho vnitřního zrání a jeho mnišské zkušenosti. Odchod ze vzdáleného údolí Ania na Monte Cassio – výšinu, která se vypíná nad rozsáhlou okolní rovinou a je viditelná už zdáli – měl podle Řehoře Velikého symbolický charakter: mnišský život ve skrytu má své opodstatnění, ale klášter má v životě církve a společnosti také svůj veřejný účel: má zviditelňovat víru jako životní sílu. A skutečně, když Benedikt 21. března 547 završil svůj pozemský život, zanechal svou Řeholi a benediktinskou rodinou, kterou založil, dědictví, jež přinášelo plody už v uplynulých staletích a přináší je dosud v celém světě. V celé své druhé knize Dialogů nám Řehoř ukazuje, jak byl život svatého Benedikta pohroužen do ovzduší modlitby, nosného základu jeho existence. Bez modlitby neexistuje zkušenost Boha. Benediktova spiritualita však nebyla niterností mimo realitu. V neklidu a zmatku své doby žil Benedikt před Božím zrakem a právě proto nikdy neztratil ze zřetele povinnosti každodenního života ani člověka s jeho konkrétními potřebami.V pohledu na 30
Boha chápal realitu člověka a jeho poslání. Ve své Řeholi označil mnišský život za „školu služby Pánu“ (Prol. 45) a své mnichy žádal, aby „ničemu nedávali přednost před božským oficiem” (tedy liturgií hodin či breviářem) (43,3). Zdůrazňuje však, že modlitba je na prvním místě úkonem naslouchání (Prol. 9-11), který je pak následně třeba přeložit do konkrétní činnosti. „Pán čeká, že každý den na jeho svaté učení odpovíme skutky“, říká Benedikt (Prol. 35). Život mnicha se tak stává plodnou symbiózou činnosti a kontemplace, „aby byl ve všem oslavován Bůh“ (57,9). Na rozdíl od snadné a egocentrické seberealizace, dnes tak často opěvované, je prvním a neodmyslitelným úkolem učedníka svatého Benedikta upřímné hledání Boha (58,7), na cestě vyznačené pokorným a poslušným Kristem (5,13), k lásce, před níž nesmí dát ničemu přednost (4,21; 72,11) a právě tak - ve službě druhému – se stávat člověkem služby a pokoje. Uplatňováním poslušnosti, uskutečňované vírou, již živí láska (5,2), dosahuje mnich pokory (5,1), které Řehole věnuje celou kapitolu (7). Takto se člověk stává stále více podobnějším Kristu a dosahuje pravé seberealizace jakožto stvořený k Božímu obrazu a podobenství. Poslušnosti učedníka musí odpovídat moudrost opata, který v klášteře zaujímá „místo Krista“ (2,2; 63,13). Jeho postavu, vykreslenou zvláště ve druhé kapitole Řehole profilem duchovní krásy a náročného závazku, lze pokládat za Benediktův autoportrét, neboť – jak píše sv. Řehoř Veliký – „Světec nemohl učit jinak než jak sám žil“ (Dial. II,36). Opat musí být zároveň něžným otcem, ale i přísným učitelem (2,24), pravým vychovatelem. Nesmlouvavý k neřestem, ale především povolaný napodobovat něhu Dobrého Pastýře (27,8), a „spíše pomáhat než ovládat“ (64,8), „zdůrazňovat spíše skutky než slovy vše, co je dobré a svaté“ a „ilustrovat božská přikázání vlastním příkladem“ (2,12). Aby byl schopen rozhodovat se zodpovědně, také opat musí být tím, kdo naslouchá „radám bratří“ (3,2), protože „Bůh často zjevuje tomu nejmladšímu to nejlepší řešení“. Tato dispozice činí Benediktovu Řeholi, napsanou před patnácti stoletími, až překvapivě novou! Člověk, mající veřejnou odpovědnost, a to i v nejmenších oblastech, má být vždy také člověkem, který umí naslouchat a dokáže se učit od toho, komu naslouchá. Benedikt označuje Řeholi jako „minimum, načrtnuté jen pro začátek“ (73,8), ale ve skutečnosti nabízí užitečná zaměření nejen mnichům, ale také všem, kteří hledají vedení na své pouti k Bohu. Svou uměřeností, lidskostí a střízlivým rozlišováním mezi tím, co je v duchovním životě podstatné a co je druhotné, si uchovala svou osvěcující sílu až dodnes. Pavel VI., který prohlásil 24. října 1964 svatého Benedikta patronem Evropy, tím chtěl vyslovit uznání podivuhodnému dílu Světce, které mělo prostřednictvím Řehole vliv na formaci evropské civilizace a kultury. Dnes, po století hluboce zraněném dvěma světovými válkami a po pádu velkých ideologií, jež se ukázaly být tragickými utopiemi, hledá Evropa svou vlastní identitu. K vytvoření nové a trvalé jednoty, jsou jistě důležité nástroje politické, ekonomické a právní, ale je třeba také probudit mravní a duchovní obnovu, která čerpá z křesťanských kořenů kontinentu, jinak Evropu přebudovat nelze. Bez této životní mízy zůstává člověk vystaven nebezpečí, že podlehne starému pokušení chtít se spasit sám – utopii, která různými způsoby přivodila v Evropě dvacátého století, jak na to poukázal papež Jan Pavel II., „bezprecedentní úpadek bolestných dějin lidstva“ (Insegnamenti, XIII/1, 1990, str.58). Hledáme-li skutečný pokrok, naslouchejme i dnes Řeholi svatého Benedikta jako světlu pro naši pouť. Tento velký mnich zůstává opravdovým mistrem, v jehož škole se můžeme naučit umění žít pravý humanismus.
31
SUBIACO Kniha „Dialogů“ svatého Řehoře Velikého vypráví, že sv. Benedikt založil v subiacenském údolí dvanáct cenobitských komunit, tvořených vždy stejným počtem mnichů. On sám se usídlil opodál, v neroniánské vile na levém břehu řeky Aniene: to byl první klášter, který byl pojmenován „Sv. Klement“. Další z klášterů zasvětil Benedikt papeži Silvestrovi, - později tento klášter ponese jméno „Sv. Scholastika“. V IX. století jej rozbořili Saracéni: papež Řehoř IV. jej znovu zbudoval, Lev IV. dokončil a Benedikt VII. posvětil pod jménem „Sv. Benedikt a Sv. Scholastika“. V X. století, za opata Lva III., byl v románském slohu postaven nový kostel. V XI. století pak francouzský opat Hubert zbudoval věž, noclehárnu pro mnichy, společný sál s topením a jednu část kláštera s mramorovými sloupy. Následně pak opat Jan V., považovaný za nejvýznamnějšího mezi všemi subiacenskými opaty, rozšířil klášter o další budovy, k nimž posléze přibyly další za opata Romana. V této době vznikl klášter sv. Benedikta zásluhou bl. Palomba, který si na opatu Romanovi vyžádal schválení pobývat jako eremita ve „svaté jeskyni“. Zakrátko se k němu připojili další a na konci XII. století vzniklo první cenobium s převorem, podřízeným opatu z dolního opatství. Existovaly tu tedy dva kláštery a jediná komunita (vyjma období 1739-1853), jimž prokazovali velkou péči papežové, žehnali jim a často v nich i pobývali. Mezi nimi můžeme vzpomenout Inocence III., Řehoře IX., nebo Alexandra IV. V důsledku politováníhodné skutečnosti, byli opati voleni kúrií: což nebylo vždy odpovídající, takže mnichů ubývalo a bylo mezi nimi hodně šlechticů, synů kadetů, kteří museli vstoupit do kláštera a proto nedůtklivých.
32
V roce 1363 byl zvolen opat Bartoloměj III. ze Sieny, který, když se mu nedařilo přivést mnichy k disciplině, propustil ty nepoučitelné a pozval jiné, a to i z rozličných národů, aby přišli do Subiaca. Na jeho pozvání odpověděli Němci, a od roku 1364 do prvních desetiletí 15. století bylo Subiaco evropskou komunitou. V polovině XV. století bylo opatství nazváno „Sv. Scholastika“ a klášter v Jeskyni dostal název „Sv. Benedikt“. Mezi německými mnichy byli i dva klerici – tiskaři – Konrád Sweynheym a Arnold Pannartz, kteří sen zavedli tiskařské umění. V roce 1456 byl v Subiacu zřízen statut obročí, tzn. že nad mnichy bděl zástupce církve, jehož jmenoval papež. V roce 1514 byli opati dočasní a byli jmenováni generální kapitulou Cassinské kongregace, do níž oba kláštery patřily. Za vlády Jakobínů museli mniši kláštery opustit v letech 1798-1799, stejně jako za Napoleona, kdy se museli vzdálit na pět let. V roce 1915 bylo obročí zrušeno. V roce 1944 utrpělo Subiaco škody způsobené válkou, i když na rozdíl od Montecassina jen omezené a bez obětí. Dnes je toto místem cílem všech, kdo ve šlépějích sv. Benedikta chtějí „hledat Boha“.
Klášter sv. Scholastiky
Z dvanácti klášterů v subiacenském údolí, jak si je přál sv. Benedikt, jediný který přežil zemětřesení i saracénské plenění, je klášter sv. Scholastiky, který až do XII. století byl jediným klášterem v Subiacu. Původně se jmenoval „Klášter sv. Silvestra“, následně (IX. století) dostal název „Klášter sv. Benedikta a sv. Scholastiky“ a od XIV. století nese dnešní pojmenování. Je to komplex budov, postavených 33
v různých dobách a stylech: vstup, jemuž vévodí nápis „Ora et Labora“, s budovou z XX. století, uvádí do prvního kláštera neboli „Kláštera renesančního“ ze XVI. století. Odtud se přechází do druhého kláštera – „Gotického“ ze století XIV, a konečně se dostáváme do třetího kláštera, zvaného „Kosmateský klášter“, ze století XIII. Zvonice je ze XII. století a stávající kostel z konce roku 1700, a je posledním z celkem asi pětice kostelů, které tu povstali během staletí. Největšího lesku klášter zažil v období od XI. do XIII. století. Již zmínění němečtí klerici tu zbudovali první italskou tiskárnu, která obohatila už existující knihovnu o prvotisky a knihy velké hodnoty. Dnes se knihovna nachází na severní straně gotického kláštera, zatímco refektář leží na východní straně kosmateského kláštera, nad nímž byla kdysi noclehárna. Klášter sv. Scholastiky leží východně od Subiaca v nadmořské výšce 510m, souběžně s údolím, kde po staletí žili v kontemplaci a modlitbě eremiti a mniši, takže si právem zaslouží pojmenování „svaté údolí“.
Klášter sv. Benedikta
Při své návštěvě v roce 1461 jej papež Pius II. nazval „vlaštovčím hnízdem“. Vskutku takovým se jeví poutníku, procházejícímu posvátným lesem vsazený do příkrého skalního útesu, co se vypíná nad údolím. Stěny, klenby i schodiště, svou nepravidelností, dokonale splývající se skálou, na které spočívají, to vše vzbuzuje zcela jedinečný dojem v každém, kdo přichází, aby překročil jeho práh. Klášter, sestávající ze dvou kostelů nad sebou, kaplí a jeskyní, pokrytých freskami z různých dob, se tak svou krásou, promlouvající hloubkou ducha, stává neopakovatelným monumentem, jedním z těch, jimiž Církev a křesťanské umění obdařilo Itálii.
Jeskyně sv. Benedikta nazývaná rovněž „jeskyní modlitby“ je ústředním místem celého komplexu. Je strží hory Taleo, kam – jak říká sv. Řehoř Veliký ve II. knize „Dialogů“ – se svatý Benedikt uchýlil na tři léta k eremitskému životu, nikomu neznám, kromě Boha a mnicha Romana, který z hrdla hořejší skály spouštěl světci po dlouhém provaze jídlo, nutné k přežití. 34
Po pokusu o jeho otrávení Fiorenzem, farářem kostela sv. Vavřince, ležícím na levém břehu řeky Aniene, svatý Benedikt opustil jeskyni a tato zůstala téměř po šest staletí pouze místem modlitby řeholníků, kteří žili v nedalekém klášteře sv. Scholastiky. Kolem roku 1090 dal Jan V., opat tohoto kláštera, svolení mnichu Palombovi, aby se – jak sám žádal – přestěhoval do blízkosti jeskyně a tady vedl životy eremity. Po roce 1193 se ve Svaté jeskyni usadila komunita dvanácti mnichů s vlastní správou, pod vedením převora, podléhajícího opatovi kláštera sv. Scholastiky, a skála, do níž je jeskyně zasazena, byla upravena tak, aby umožňovala přístup a tak dovolovala vést běžný mnišský život. Papež Inocenc III., jemuž v tehdejší době nejvíce ležela na srdci benediktinská zkušenost, až do té míry, že ji sám reformoval, se často ubíral do Subiaca a Jeskyně si velmi cenil. Toto požehnané místo lze obdivovat dodnes. V blikotavém svět le dvanácti lamp lze pohlédnout do tváře mladičkého Benedikta, - jehož sochu zde vytvořil Antonio Raggi, žák Berniniho -, s rukama zkříženýma na prsou a zrakem upřeným na kříž. Holá skála ještě podmanivěji navozuje hluboký dojem místa, kde nebylo a není těžké „hledat“ a najít Boha.
MONTECASSINO Klášter na Montecassinu založil sv. Benedikt kolem roku 529 křesťanského věku, a to na základech někdejšího římského opevnění osady Casinum. Na této hoře se dosud provozoval pohanský kult v Apollónově chrámu, a rozprostíral se tu rovněž posvátný les s přilehlým prostorem vymezeným pro oběti. Montecassino se proslavilo divotvorným životem a hrobem svého zakladatele. Proto žilo po dlouhá staletí plodným životem svatosti, kultury a umění, který jej učinil věhlasným po celém světě. V roce 577 jej pod vedením benevetského knížete Zotona vyplenili Longobardi. Avšak díky Petronacemu z Brescie byl klášter v VIII. století z pověření papeže Řehoře II. znovu vybudován. 35
Začalo tak období velkého lesku cassinského opatství: putují sem saský mnich Vilibald, mnich Sturm, žák svatého Bonifáce, zakladatele Fuldy a německého mnišství, kníže Gisulf II. z Beneventa, Karloman, bratr Papinův, Ratchis, král Longobardů, Anselm, budoucí opat z Nonantola, a v roce 787 přichází na Montecassino Karel Veliký a zanechává opatství rozsáhlá privilegia. V roce 883 obsadili klášter Saracéni, vyplenili ho a zapálili. Při tomto pustošení tu našlo smrt mnoho mnichů v čele se svatým opatem Bertariem, zakladatelem středověkého Cassina: přeživší mniši se usadili nejprve v Teanu a pak v Capuy, avšak teprve v polovině X. století dochází k plné obnov řeholního života díky opatu Aligernovi. V průběhu XI. století se tu vystřídalo mnoho velkých opatů: Teobald, Richelio, Federico z Loreny, který se později stal papežem, jenž přijal jméno Štěpán IX.: tito všichni pozvedli Montecassino na velmi prestižní úroveň, a to jak na poli církevním, tak i politickém. Skutečného vrcholu pak bylo dosaženo díky zcela mimořádné osobnosti opata Desideria. Přítel a spolupracovník papeže Řehoře VII. v boji za svobodu Církve, se Desiderius – opat a kardinál – stane jeho pozdějším nástupcem, který přijal jméno Viktor III.: v době, kdy jako opat stál v čele kláštera, byla postavena nádherná bazilika, obohatil klášter zdobenými kodexy, mozaikami, a liturgickým zlatem východního původu. V roce 1349 došlo ke třetí zkáze a to z důvodu zemětřesení: z úchvatné stavby, kterou nechal vybudovat Desiderius zůstalo jen pár zdí. Při následné rekonstrukci bylo mnohé přidáno, včetně velkolepé výzdoby, dodávající klášteru majestát a monumentální výraz až do onoho temného 15. února 1944, kdy v konečné fázi II. světové války, se Montecassino stalo bojovou linií: místo modlitby a studia, které se za těchto mimořádných okolností stalo i pokojným útočištěm stovek bezbranných civilistů, bylo během tří hodin spojeneckého bombardování proměněno v hromady sutin, pod nimiž našlo smrt mnoho uprchlíků. To, co vidíme dnes, bylo znovu vybudováno podle dávného architektonického modelu, v souladu se zásadou ctihodného opata Rey: „kde bylo a tak jak bylo“. Různé druhy rekonstrukcí si vyžádaly celé desetiletí a byly financovány výlučně italským státem. Po tolika událostech lze Montecassino právem symbolicky přirovnat k dubu, který ač skosen vichrem, znovu vyráží s neztenčenou silou: „succisa virescit“. 36
Benediktinský řád dal Evropě svobodu a pokrok (Benedikt XVI. v homílii při nešporách na Montecassinu, 24. května 2009)
Drazí bratři a sestry velké benediktinské rodiny! Jsem obzvláště vděčný, že mohu závěr své dnešní návštěvy, strávit na tomto posvátném místě, v opatství, které bylo čtyřikrát zničeno a zase postaveno, naposledy po bombardování za druhé světové války před 65 lety. Succisa virescit: slova jeho nového erbu dobře vyjadřují jeho dějiny. Montecassino jako staletý dub zasazený svatým Benediktem, byl „prořezán“ válečným násilím, ale povstal ještě mocněji. Nejednou jsem měl příležitost těšit se ze zdejší pohostinnosti mnichů a strávil jsem v tomto opatství nezapomenutelné chvíle ztišení a modlitby. Tento večer jsme zahájili zpěvem Laudes regiae v úvodu společného slavení nešpor ze slavnosti Ježíšova Nanebevstoupení. Každému z vás chci říci, jak mne těší, že sdílím tyto chvíle modlitby spolu s vámi. Všechny vás srdečně zdravím a děkuji za přijetí, které jste připravili mně a těm, kdo mne na této apoštolské pouti doprovázejí. Zdravím zejména opata dom Pietra Vittorelliho, který mi tlumočil vaše pocity. Zdravím také přítomné opaty a abatyše benediktinských komunit. Dnešní liturgie nás vybízí rozjímat tajemství Pánova Nanebevstoupení. V krátkém čtení z prvního Petrova listu jsme byli vybídnuti pohlédnout na svého Vykupitele, který „vytrpěl jednou smrt za hříchy“, aby nás přivedl k Bohu, po jehož pravici se nalézá po té, co „se odebral do nebe a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly“ (srov. 1 Petr 3,18.22). Ježíš „byl vzat vzhůru“ a zmizel svým učedníkům z očí, ale přesto je neopustil: „byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život“ (1 Petr 3,18), a nyní je přítomen novým způsobem niterně ve věřících, a v Něm je spása nabízena každé lidské bytosti bez rozdílu národnosti, jazyka a kultury. První Petrův list obsahuje přesné odkazy na základní kristologické události křesťanské víry. Snahou apoštola je osvětlit universální přínos spásy v Kristu. Podobnou snahu nalézáme u svatého Pavla, jehož dvoutisícileté výročí narození slavíme, a který píše Korintské komunitě: „Umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15). 37
Nežít pro sebe, ale pro Krista – to je to, co dává plný smysl životu toho, kdo se Jím nechal uchvátit. Jasně to ukazují duchovní a lidské osudy svatého Benedikta, který opustil všechno a věrně následoval Ježíše. Vtělil do svého života evangelium a stal se iniciátorem nezměrného hnutí duchovní a kulturní obnovy Západu. Rád bych zde poukázal na jednu mimořádnou událost z jeho života, o níž referuje životopisec svatý Řehoř Veliký, a vám je jistě dobře známa. Dalo by se skoro říci, že také svatý Patriarcha byl „vzat vzhůru“ jakousi nepopsatelnou mystickou zkušeností. V noci 29. října roku 540 – čteme v jeho životopise – když stál u okna „s očima upřenýma ke hvězdám zahloubal se světec do božské kontemplace a pocítil, že jeho srdce zahořelo… Hvězdné nebe bylo pro něho jako vyšívaná opona halící Svatého svatých. Náhle jeho duše pocítila, že je přenesena na druhou stranu opony, aby bezprostředně nazírala tvář Toho, který přebývá v nedostupném světle“ (srov. A.I.Schuster, Storia di san Benedetto a dei suoi tempi, Ed.Abbazia di Viboldone, Milano, 1965, str. 11). Poté co byl podobně jako Pavel vytržen do nebe, musel se v důsledku této mimořádné duchovní zkušenosti zajisté změnit i život svatého Benedikta, musel začít nový život. Přestože vidění bylo přechodné, účinky zůstaly, ba jeho samotná fyziognomie, jak tvrdí životopisci, byla pozměněna, jeho vzhled zůstal navždy prozářen a jeho vystupování bylo andělské, takže ačkoli žil na zemi, bylo zřejmé, že jeho srdce je už v Ráji. Svatý Benedikt obdržel tento božský dar určitě ne proto, aby byla uspokojena jeho intelektuální zvědavost, ale spíše proto, aby charisma, kterým jej Hospodin obdařil, mělo schopnost reprodukovat v klášteře samotný nebeský život a zavést harmonii stvoření skrze kontemplaci a práci. Právem jej proto církev ctí jako „vynikajícího učitele mnišského života“ a „učitele duchovní moudrosti v lásce k modlitbě a k práci“; „zářivého vůdce národů ve světle evangelia“, který „pozvedl k nebi zářivou cestu“ a učí lidi všech dob hledat Boha a Jím připravené věčné bohatství (srov. Preface o světci v mnišském dodatku k ŘM, 1980, 153). Ano, Benedikt byl zářivým příkladem svatosti a ukázal mnichům Krista jako jediný velký ideál; byl mistrem civilizace, která nabízí vyváženou a odpovídající vizi božských požadavků a posledních cílů člověka, měl také stále na paměti potřeby a důvody srdce při vyučování a vytváření autentického a trvalého bratrství, aby ve spleti sociálních vztahů nezmizel zřetel na jednotu ducha, schopnou ustavičně tvořit a živit pokoj. Nikoli náhodou slovo Pax vítá poutníky a návštěvníky u bran tohoto opatství, rekonstruovaného po nezměrné destrukci za druhé světové války a tyčícího se jako mlčenlivá výzva k odmítnutí každé formy násilí a k vytváření pokoje v rodinách, společenstvích, mezi národy a v celém 38
lidstvu. Svatý Benedikt vybízí každého, kdo vystupuje na tuto horu, aby hledal pokoj a následoval ho: „inquire pacem et sequere eam (Žl 33,14-15)“ (Řehole, Prolog, 17). Kláštery se v této škole staly během staletí zapálenými středisky dialogu, setkání a požehnaného smísení různých národů, sjednocených evangelní kulturou pokoje. Mniši dovedli vyučovat slovem a příkladem umění pokoje a konkrétně tak uskutečňovat tři „závazky“, které Benedikt označuje za nezbytné pro zachování jednoty Ducha mezi lidmi: kříž, který je samotným zákonem Kristovým; kniha, tj. kultura; a pluh, který naznačuje práci, vládu nad hmotou a časem. Díky působení klášterů, artikulovaného v tomto trojím každodenním úsilí modlitby, studia a práce, dosáhly celé národy evropského kontinentu autentického osvobození a blahodárného mravního, duchovního a kulturního rozvoje, dostalo se jim výchovy ke smyslu pro kontinuitu s minulostí, pro konkrétní nasazení za obecné dobro a pro otevřenost k Bohu a k transcendentní dimenzi. Modleme se, aby si Evropa dovedla stále cenit tohoto odkazu křesťanských principů a ideálů, které jsou nezměrným kulturním a duchovním bohatstvím. To je možné pouze tehdy, přijímá-li se stálé učení svatého Benedikta, totiž querere Deum, hledání Boha, jakožto základního úsilí člověka. Lidská bytost neuskuteční plně sebe sama a nemůže být plně šťastna bez Boha. Je právě na vás, drazí mniši, abyste byli živými příklady tohoto vnitřního a hlubokého vztahu k Bohu a bez kompromisů uskutečňovali program, který váš Zakladatel shrnul slovy „nihil amori Christi praeponere“ – „nic ať nemá přednost před láskou ke Kristu“ (Řehole 4,21). V tom spočívá svatost, nabídka platná pro každého křesťana zejména v naší době, v níž je tak zřejmá nezbytnost zakotvit život a dějiny v pevných duchovních základech. Proto je vaše povolání, drazí bratři a sestry, více než aktuální a vaše mnišské poslání je nezbytné. Svatý patron Evropy z tohoto místa, kde spočívají jeho ostatky, i nadále všechny zve, aby pokračovali v jeho díle evangelizace a humanizace. Povzbuzuje v první řadě vás, drazí mniši, abyste zůstali věrni duchu počátků a byli autentickými interprety jeho programu duchovní a sociální obnovy. Kéž vám Pán udělí tento dar na přímluvu vašeho Zakladatele, jeho sestry svaté Scholastiky a řádových světců a světic. A nebeská Matka Páně, kterou dnes vzýváme jako Pomocnici křesťanů, kéž nad vámi bdí a chrání toto opatství a všechny vaše kláštery jakož i toto diecézní společenství, které žije v okolí Montecassina. Amen! 39
Maria z Nazareta panna, matka a snoubenka Mons. Bruno Forte, arcibiskup a metropolita diecéze Chieti-Vasto1 Pastýřský list k postní době 2012 Milovaní, abychom se připravili na Rok víry, ohlášený papežem Benediktem XVI počínaje 11. říjnem tohoto roku, zvolil jsem pro tuto Dobu postní 2012 zamyšlení nad Marii, pannou, matkou, manželkou. Její příklad věřící, její jedinečnost Matky Božího Syna, který se stal člověkem, její přímluva u Syna, ať pomáhají nám všem k posílení naší víry, k růstu v ní a jejímu svědectví před ostatními, zvláště před těmi, kteří nemají dar věřit. Maria pak dokonale uskutečňuje to, k čemu nás vybízí autor Listu Židům a nad čím se na výzvu Svatého Otce máme zamyslet v této době postní: „Věnujme pozornost jedni druhým, abychom se povzbuzovali navzájem v lásce a v konání dobrých skutků“ (Žid 10,24). Mariina přímluva ať nám vyprosí žít stále větší láskou! Provázím vás důvěrnou modlitbou a přeji všem postní putování bohaté na plody obrácení a milosti! Kdo je Marii ve svém profilu ženy, věřící, svědka Mesiáše Ježíše? Co říká jeho učedníkům její život, skutky a její víra? Jak žila svůj vztah s Bohem a své lidské vztahy a jak nám tak může být příkladem a pomocí? Pokusím se na tyto otázky odpovědět kráčením v Mariiných šlépějích, nakolik nám to mlčení evangelií dovolí a otevřít pohledu víry hlubiny tajemství.
1. Židovská žena hluboké víry Jméno Maria pochází z hebrejského „Myriam“ nebo „maryam“. Mezi možnými etymologiemi je „mara“, „paní“, anebo „mi-ram“ od kořene „rym“, doloženého v ugaritských textech s významem „vznešená, výsostná, vytoužená“. Už ze samotného jména mladé Ježíšovy matky lze poznat, jak ji rodiče toužebně očekávali a jak ji milovali. Když Maria počala Syna, stává se ´almah´, výraz používá Izaiáš 7,14 („hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel), a jeho správný překlad je „mladá žena“, tedy žena něco málo přes 14 let. Vzhledem k tomu, že Ježíšovo narození se datuje kolem roku 6 před Kristem – minimálně dva roky před smrt Heroda, který nechal pobít všechny děti do dvou let – narození Mariino lze položit mezi léta 22-20 před Kristem. Myriam tedy v době Synových velikonočních událostí bylo mezi padesáti a pětapadesáti. Řecká verze Bible, zvaná Septuaginta a považovaná za inspirovanou hebraismem diaspory, překládá hebrejské ´almah´ řeckým slovem ´parthénos´, tedy „panna“, a otvírá tak cestu k četbě textu jako proroctví panenského narození Ježíše (srv. Mt 1,23). Maria je mladou věřící židovkou, znalou Písma, jak dokazuje skutečnost, že ve vyprávění o zvěstování ihned chápala odkazy na proroky (Izaiáš 7,14 u Lukáše, nebo na Sofoniáše 3,1417 a Zachariáše 9,9 v 1,28: „cháire, raduj se, milostiplná..“). Je věřící, která pečlivě zachovává Torah, což dokazuje například svým putováním do chrámu ke slavení obřadného očišťování po 1
Do této diecéze patří i svatyně Svaté Tváře v Manoppellu, kterou navštívíme během Peregrinatio Ad Portam Fidei. 40
porodu (srv. Lk 2,22-24). Spiritualita Myriam je spiritualitou „Šemá“, tedy poslušného „naslouchání jedinému Bohu, aby promlouval ke své služebnici kdy a jak bude chtít, a aby v ní konal své dílo: v tomto se Maria staví na vrchol biblické spirituality očekávání a přijetí Boží slova. To je zřejmé při adoraci pastýřů, kdy je Maria mlčící a usebranou protagonistkou, která „všechny tyto věci uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o nich“ (Lk 2,19). Výraz odkazuje na postoj drahý hebrejské tradici: připomínat a navzájem spojovat události, v nichž se zjevují tajemné úradky Nejvyššího. Právě v tom spočívá studium Torah a řecké „symballousa“ – „rozvažujíc“, pěkně odkazuje na tento postoj srovnávání, inteligence, úsudku, rozhodování. Jde o stálý Mariin postoj (srv. 2,51), která se právě takto nechává poslušně vést Nejvyšším. Maria je ženou věřící a přemýšlející, která se odevzdává Věčnému se starostlivou vážností. Model ženskosti v židovské tradici je právě takový: žena se dokáže držet v blízkosti neviditelného Hlasu a to ji naplňuje radostí u vědomí, že je Nejvyšším milována. Maria je ženou radosti, což dosvědčuje zpěvem Magnificat: „Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici“ (Lk 2,46-48). Její vnitřní postoj pěkně vyjadřuje tento zpěv, odkazující na Žalmy „anawim“, „chudých“, kteří důvěřují jedině Bohu, a na zpěv Anny (1 Samuel 2,1-10), která se s poslušností otvírá Božímu překvapení, ale odhaluje také hlubokou víru této hebrejské ženy, schopné zcela se odevzdat Věčnému. V Mariině škole se učíme primátu kontemplativní dimenze života, onomu stálému přijímání Boží iniciativy, jež spočívá v tom, nechat se Jím milovat a poslušně vést. Ptejme se: je Bůh skutečně pánem mého života, jako tomu bylo u Marie? Jsem poslušný k Jeho činnosti, k Jeho slovu, k Jeho mlčení? Nechávám se Jím vést, rozjímaje ve světle Písma nad tím, co mi dává prožívat, abych poznal Jeho vůli a s Ním uskutečňoval Jeho záměr lásky, který má pro mne a pro ty, které mi svěřuje, a to i tváří v tvář těžkým chvílím, jako jsou například ty, které prožívá naše společnost?
2. Mariin životní styl Scéna zvěstování ukazuje jaké jsou charakteristické rysy jednání mladé Myriam: je schopna pozorné, radostné a něžné lásky. Její láska je pozorná: Maria nepotřebuje žádosti, aby pochopila potřebu příbuzné Alžběty, která je pokročilého věku a čeká dítě. Vnímá potřebu a spěchá jí pomoci: její pohled, živený láskou, pochopil, že je třeba jednat i bez jakékoli verbální komunikace. „Ubi amor – ibi oculus“, tam, kde je láska, oko vidí to, co pohled bez lásky nikdy neuzří. Pozornost Maria pojí s konkrétností: neoddává se snům o dobru, jedná. Výraz „spěšně“ (v. 39) vypovídá o starostlivosti a horlivosti s níž konkretizuje rozhodnutí jít na pomoc Janově matce. Svatý Ambrož to komentuje: „Milost Ducha svatého nestrpí váhání“ (Expositio in Evangelium secundum Lucam, 2,19)! Mariino počínání je dále prodchnuto radostí: neprožívá své skutky jako naplnění povinnosti nebo dostání závazku, který jí okolnosti uložily. U ní je všechno dobrovolností, dobrem, které se samo šíří, velkorysostí prožívanou bez vypočítavosti či nátlaku. Radost znamená cítit se tak hluboce milováni, že zakoušíme nezadržitelnou potřebu milovat, abychom na bezmeznou lásku, které se nám dostalo, odpověděli láskou darovanou bezpodmínečně. Právě tak se vše u Marie jeví ve znamení něhy, která je vlastní lásce, co nevytváří vzdálenosti, co přibližuje, ba dokonce i vzdálené, aby jim dala pocítit, že jsou přijímáni a naplňuje je úžasem a krásou, když objevují, že jsou objektem ryzího daru. „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť hle, jakmile zazněl tvůj 41
pozdrav v mých uších, dítě se mi v lůně radostí živě pohnulo“ (v. 43s). Něha znamená dávat s radostí a probouzet v milovaném radost. V tom všem je Maria pro všechny vzorem, zvláště v rodinných vztazích. Ptejme se tedy: jaký je můj životní styl? Jsem jako maria pozorný k druhým, k druhému, k vysloveným i nevysloveným potřebám toho, koho mám před sebou, k němuž mne volá Bůh, abych ho miloval a posloužil mu? Dokážu být ve svém způsobu lásky konkrétní, jednat s něhou, spojující respekt a pozornost k lásce, která činí svobodnými a rodí pokoj srdce? Snažím se být pozorný a solidární vůči tomu, kdo trpí, například vůči tomu, kdo prožívá důsledky současné krize zvláště proto, že nemá práci nebo ji má nejistou?
3. Vztah se Synem V Ježíšově životě měla Maria rozhodující úlohu. Podle hebraismu je to žena, kdo předává příslušnost k vyvolenému národu (žid se rodí z židovské matky), rodí svého syna k vědomí smlouvy s Bohem, především díky rodinnému životu. Domácí prostředí je chápáno jako „malý chrám“, v němž je stůl „oltářem“: a žena nese odpovědnost za domácí liturgii a za zachování nařízení čistoty, jimiž se řídí každodenní život. Rabínská tradice zdůrazňuje, že Torah zjevená na Sinaji byly dána nejprve ženám, protože bez nich by život Hebreů nebyl možný, a vyzývá proto manžely, aby „poslouchali“ své manželky, protože díky nim se rodině dostává požehnání. Rodina se tak stává nejvýznamnějším jádrem hebraismu, a v ní má rozhodující úlohu žena. Podle židovských učitelů je úkolem mužů učit obsahu zjevení, Tóře a Talmudu, zatímco úlohou ženy je předávat zkušenost zjevení, význam tajemství, bez něhož by obsahy neměly cenu a jejich studium by bylo pouhým intelektuálním cvičením. Proto je to právě žena, kdo zažíhá a žehná světla soboty, symbol daru života. Maria tuto úlohu naplnila dokonale, jak dokazují dvě návštěva v chrámu při Ježíšově obřezání a u příležitosti jeho „mitzvah“, svátku dvanácti let, neboli dospělosti pro židovského chlapce. Při nich Maria ukazuje veškerý svůj respekt k tradici Otců: je židovskou matkou, vychovávající podle Zákona Páně syna, který je jí poddán (srv. 2,51). Matka pozorná a něžná, prožívající očekávání, mlčení, radosti i zkoušky, kterými musí procházet každá matka: je významné, že ne vždy u něho vše chápe (tak u Lukáše 2,50, po Ježíšově nalezení a jeho odpovědi). Kráčí však dál s důvěrou v Boha, miluje a svým způsobem chrání Syna, tak maličkého a tak velkého, se střídající se blízkostí i bolestnými odloučeními, která ji činí vzorem mateřství: děti jsou rozeny v bolesti a v lásce na celý život! Tak je Maria příkladem matky, schopné výchovné činnosti spočívající ve sdílení pokladu srdce, trpělivosti a zásadovosti, progresivity a důvěry v Nejvyššího. Ptejme se tedy: v naší odpovědnosti svědků a roditelů života, který pochází shůry, snažíme se být jako Maria v jejím vztahu s Ježíšem, něžně blízcí tomu, kdo je nám svěřený a respektující jeho svobodu a tajemství? Jsme ochotni svěřit vše Bohu aniž bychom se zříkali jakékoli vlastní odpovědnosti? Jsme schopni naslouchat všem, aniž bychom opomíjeli povinnost vydávat svědectví pravdě, která jediná osvobozuje a zachraňuje?
4. Služba Mariina a naše. Marii provází Ježíše ve veřejném životě, počínaje událostí, kterou lze považovat za souhrn všeho, co přijde, - svatbou v Káně, kde se Ježíš ukazuje jako božský Ženich, jenž uzavírá s lidem novou a definitivní smlouvu. Jde o rozhodný okamžik dějin spásy a Matka v něm má úlohu, kterou chtěl evangelista zdůraznit. Je to ona, kdo si všímá čeho je 42
nezbytně třeba: „Už nemají víno“ (Jan 2,3). Znovu se tu ukazuje Mariina pozornost. Ve víně pak, zmiňovaném pětkrát ve vyprávění (vv. 3, 9, 10), lze rozpoznat znamení mesiánských časů (srv. např. Ámos 9,13: „hory budou oplývat mladým vínem, pahorky se rozvlní“), kterým se bude vyznačovat eschatologická hostina (srv. Izaiáš 25,6) a bude podáváno zdarma. Nové víno rozradostní den věčné svatby Pána a jeho lidu (srv. Ozeáš 2,21-24). V tomto světle se jeví svatební hostina v Káně jako hodina definitivního vstupu Boha, který přichází, aby přehojně naplnil očekávání a proměňuje vodu určenou k židovskému očišťování (voda přípravy a touhy: srv. v. 6) v nové víno Království. Zdánlivě strohá Ježíšova odpověď: „Co ode mne žádáš, ženo? Ještě nepřišla má hodina“ (v. 4) naznačuje překvapivou novost tohoto přechodu, který se plně uskuteční o velikonocích. Velmi důležité je to, co Maria říká služebníkům: „Cokoli vám řekne, učiňte“ (v. 5). Stejně jako lid staré smlouvy odpovídá na zjevení na Sinaji souhlasem víry – „Vše, co Hospodin řekl, učiníme“ (Exodus 19,8; 24,3.7) -, tak i Maria projevuje bezpodmínečnou důvěru v Syna, jenž připomněl tajemství své „hodiny“. Výzva, kterou pak adresuje „služebníkům“ ukazuje úlohu vzoru a matky víry, kterou bude mít ve společenství smlouvy: v Marii přechází stará smlouva v novou, Izrael v Církev, Zákon v Evangelium. V Církvi, zrozené z Ježíšových velikonoc, je Panna Maria tou, která předkládá Synovi potřeby očekávání a přivádí k víře v Něho, nezbytné podmínce, aby nové víno naplnilo nádoby staré smlouvy. Službou Marie je zaměřovat nás k Ježíši a přivádět nás k tomu, abychom plnili jeho vůli. Jsme i my ochotni odpovědět na Mariinu výzvu, a dát se do služby druhým pravdivějším a plodnějším způsobem, jenž spočívá v tom, že je přivedeme k víře prožívanou a dosvědčenou vírou? Dokážeme slovy i životem pronášet slova, která ukazují každému cestu svobody a plnější seberealizace, „Cokoli vám řekne, učiňte“?
5. Maria pod křížem To, co je předobrazeno v Káně, se naplňuje v hodině kříže. Umírající Ježíš se obrací ke své Matce a k učedníkovi, kterého miloval (Jan 19,25-27): oslovuje ji výrazem „ženo“ (v. 26), který Bible vztahuje k Jeruzalému a k vyvolenému národu, jako by chtěl v Marii ukázat na vyvolený národ první smlouvy a na lid shromážděný jeho velikonoční obětí. Vedle Matky je milovaný učedník (srv. v. 26), symbol každého z dalších učedníků. Počínaje „hodinou“ kříže (srv. v. 27) přijímá učedník Matku „k tomu, co je mu vlastní“ („eis tá idia“: v. 27): nejde pouze o přijetí „do svého domu“. Výraz odkazuje na svět života, životní prostor (tak např. v 1,11 výrok o Izraeli ve vztahu ke Slovu, nebo v 10,4, výrok o učednících ve vztahu k Ježíšovi); říká, že Matka vstupuje do nejzazší hlubiny života učedníka a od nynějška je jeho součástí jako nezadatelné dobro. Vztah, který Ukřižovaný ustanovuje mezi Matkou a učedníkem se tedy jeví jako velmi intenzívní: vzhledem k tomu, že „žena“ je postavou starého Izraele a učedník věřící Církve, poselství spočívá v tom, že starý Izrael vstupuje, aby se stal živou součástí nového. Církev poznává v Izraeli starou matku, která nosí ve svém srdci. Poněvadž „žena“ představuje lid mesiánské doby a učedník je typem každého jednotlivého věřícího, jejich vzájemná přináležitost chce vypovědět vzájemnou příslušnost Církve – matky a dětí v Církvi: v srdci učedníka je Církev jako milovaná matka, vzácné dobro, které mu svěřil ukřižovaný Vykupitel. Konečně, jako matka je jednou konkrétní ženou, matkou Ježíšovou, text zdá se ukazuje na privilegovaný vztah mezi ní a jednotlivým věřícím, vyjma toho, který má s celou rodinou Božích dětí: Maria je součástí Církve a života víry učedníka jako vzácné 43
dobro, životní hodnota. V ní může Církev i jednotliví věřící poznávat Matku, která jim byla svěřena a které důvěřují. V tomto světle Jan 19,25-27 dokládá význam, který Církev už od počátku přikládá Matce Páně pro svůj přítomný i budoucí život, zvláště jako dlící pod Křížem mesiáše, nechávaje se stále znovu rodit z „krve“ a z „vody“, vyvěrající z jeho probodeného boku. Mám k Marii tento vztah? Uznávám v ní Matku, kterou mi Ježíš svěřil a která mi pomáhá poznávat Jej v bratřích a jiné jako bratry v Něm? Nechávám, aby láska k Marii ve mně živila lásku k Církvi a k víře patriarchů a proroků?
6. Vytrvalá v noci víry. Při smrti Syna, opuštěného na kříži, následuje temný čas, svatá sobota prostrace a očekávání, v níž křesťanská tradice vidí jedinečnou úlohu Marie, panenské Matky Ježíšovy, jak dokládá titul „Sancta Maria in Sabbato“. Zatímco mrtvý Syn leží v hrobě, Maria uchovává víru, odevzdaná do rukou věrného Boha, jenž splní své sliby. Proto je starobylou liturgickou tradicí zasvěcení soboty Panně Marii, jako památky oné „velké soboty“, kdy Ona uchovávala veškerou víru Církvě a lidstva, v rozechvělém očekávání zmrtvýchvstání. Mariina svatá sobota promlouvá výmluvně k nám, poutníkům velké soboty času, který vyústí v neděli, co nekončí, kdy Bůh bude všechno ve všech a celý svět bude Boží otčinou. V čase Božího mlčení, v bolestném úžasu před ukřižovaným a opuštěným, tedy přichází ptát se po Mariině příkladu a na její přímluvu: opravdu věřím v Boha? Naslouchám poslušně a s vytrvalostí jeho záměru lásky, jaký se mnou má? Žiji radostí, protože vím, že jsem s Kristem a v Něm milován Otcem, a to i v čase zkoušky a Božího mlčení? Vyzařuji tuto radost? Snažím se vždy líbit jen Bohu výmluvností postojů, aniž bych se nechal vláčet představami či se vytvářel obranné či únikové masky? Kéž by nám panenská Matka pomohla pravdivě odpovědět na tyto otázky a žít tak, jak žila ona, primát lásky a víry po dlouhou sobotu času, jíž svatá sobota je obrazem a proroctvím, aby nadešla neděle, co nekončí, do které už Maria vstoupila a předešla úděl těch, kdo uvěří v jejího Syna, v lásce a naději s pomocí Jeho milosti.
7. S Marii otevřeni překvapením Pána. Prosme společně Marii, aby se za nás přimlouvala a vyprosila nám zářivou víru, živou naději a činnou lásku. Pros za nás, Maria, Dcero Sionu, ženo osmého dne, v němž Věčný uskutečnil divy naši spásy! V Tobě, ochotná Panno, zazářila pokorná Láska, která umožnila první ráno stvoření. V Tobě, Panno naslouchání, dosáhla Abrahámova víra ryzího vrcholu uprostřed těch, kteří uvěřili v nemožnou možnost Boží. Díky Tvému pohostinnému souhlasu se v Ježíši naplnil božský příslib, očekávání národů: noc Tvého panenského lůna se stala prostorem Světla života. Noc Tvé mateřské lásky provázela Jeho kroky až k nejzazší opuštěnosti. Noc Tvé pokorné víry sdílela hodinu temnot, kdy tvou duší pronikl meč stejně jako hřeby tělo Tvého Syna. Tvé probodené srdce uchovávalo ve víře zanícené očekávání úsvitu. Ty jsi Matkou odevzdané lásky, Snoubenkou lásky vítězné, Královnou noci Mesiáše! V Tobě, v závěru oné noci, se nabízí jas jitřenky: Ty, prvotino milovaných v srdci Milovaného, s Ním skryta v Bohu v Tvém ženském těle, úchvatné záruce nového lidstva, navždy smířeného v lásce. Pros za nás, Maria, Panno a Matko, Snoubenko a Královno, a vypros nám od svého Syna a našeho Vykupitele stále živější a vroucnější víru, zanícenější naději, pokornou a činnou lásku, schopnou přivést k Němu každé srdce otevřené pravdě, co osvobozuje a zachraňuje. Amen. Aleluja. 44
PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI 2. - 13. července 2012
PONDĚLÍ, 2. ČERVENCE 19.00: odjezd z Pustiměře. „Maria, promlouvej k nám o Ježíši, aby svěžest naší víry zářila v našich očích a rozehřála srdce těch, s nimiž se setkáme, jako jsi to učinila ty, když jsi navštívila Alžbětu, která se ve svém stáří radovala s tebou z daru života“ (Benedikt XVI., Loreto, 1. září 2007).
ÚTERÝ, 3. ČERVENCE LORETO – 11.00: provázená prohlídka, 16.00: eucharistie v bazilice, modlitba v Nazaretském domku a ve slovanské kapli sv. Cyrila a Metoděje. Nocleh s polopenzí. "Hledat Ježíšovu tvář musí být touhou nás všech křesťanů, jsme skutečně pokolením, které v této době hledá jeho tvář, tvář „Jakubova Boha.“ (Benedikt XVI., Manoppello, 1.září 2006).
STŘEDA, 4. ČERVENCE MANOPPELLO – svatyně Svaté Tváře. ORTONA –katedrála sv. Tomáše. MONTE SANT´ANGELO. 18.00: eucharistie v „nebeské bazilice“ jeskyni sv. Michaela archanděla. Nocleh s polopenzí. „Od chvíle, kdy papež Gelasius I. dal v roce 493 souhlas k zasvěcení jeskyně zjevení archanděla Michaela jako místa kultu a sám tu vykonal první návštěvu, při níž udělil plnomocné odpustky „Andělského odpuštění“, celá řada římských papežů se vydalo v jeho šlépějích, aby uctili toto svaté místo. Přišlo sem i mnoho svatých, aby tu načerpali sílu a útěchu. Mezi těmito návštěvami zůstala po právu proslulá a doposud živá ta, kterou vykonal sv. František z Assisi, který sem přišel před dobou postní v roce 1221. Tradice říká, že se nepovažoval za hodna vstoupit do svaté jeskyně, zastavil se však u vchodu a na jeden z kamenů vyryl znamení kříže“ (Jan Pavel II. Monte Sant´Angelo, 24. 5. 1987). 45
„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ... odhalil maličkým“ (Mt 11,25). Jak vlastní se jeví tato Ježíšova slova, když je vztáhneme na tebe, pokorný a milovaný otče Pio. Prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k maličkým evangelia, kterým Otec slíbil zjevit tajemství svého Království. Nauč nás modlit se a neochabovat, s jistotou, že Bůh ví co potřebujeme dřív, než ho prosíme. Vypros nám pohled víry, schopný okamžitě poznat v chudých a trpících tvář samotného Ježíše. Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a jestliže padneme, dej, ať zakusíme radost ze svátosti odpuštění. Předej nám něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíšově i naší. Provázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kde jak doufáme, dojdeme i my, abychom navěky patřili na slávu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen“ (Jan Pavel II. při kanonizaci P. Pia, 16.6.2002).
ČTVRTEK, 5. ČERVENCE – slavnost sv. Cyril a Metoděj, Patroni Evropy SAN GIOVANNI ROTONDO – 10.00: eucharistie, putování k hrobu světce v nové bazilice sv. Pia z Pietrelciny (10. výročí kanonizace), BARI - bazilika svatého Mikuláše, večeře. Noční přejezd na Sicílii. „Dnes jsem viděl něco velkolepého: Monreale. Jsem naplněn vděčností za to, že existuje ... Zlato na všech stěnách, postava za postavou v každém výklenku a ve všech arkádách. Vystupují ze zlatého podkladu jako z vesmíru. Existují různé způsoby modlitební účasti. Jeden se uskutečňuje nasloucháním, mluvením, gestikulací; jiný se naopak odehrává patřením. Je to dobře, a my na severu nic jiného neznáme. Ale ztratili jsme něco,
co tady ještě znají: schopnost žít v patření, spočívat ve „vidění“; kontemplací přijímat posvátné z forem a událostí“ (Romano Guardini,1885-1968, o katedrále v Monreale).
PÁTEK, 6. ČERVENCE MONREALE – pouť do „nejkrásnějšího“ chrámu světa a benediktinského kláštera. PALERMO. Nocleh s polopenzí. „Mariiny slzy se objevují při zjeveních, kterými čas od času provází Církev na jejím putování po cestách světa. Maria pláče v La Salettě, v polovině 19. století, před lurdskými zjeveními, v době, kdy se vzmáhá ve Francii nepřátelství proti křesťanství. Pláče znovu tady, v Syrakusách, na konci druhé světové války. Tento pláč lze chápat právě na základě oněch tragických událostí: nevýslovné hekatomby, způsobené 46
válkou; vyhlazení synů a dcer Izraele; hrozba pro Evropu vycházející z Východu, výslovně od ateistického komunismu. V té době pláče i obraz Panny Marie Czestochowské v Lublinu: skutečnost mimo Polsko málo známá. Naopak se velmi rozšířila zpráva o Syrakusách, kam putovalo mnoho poutníků. Byl tu i kardinál Wyszynski v roce 1957, po propuštění z vězení, Byl jsem tu i já jako mladý biskup během koncilu ... Slzy Panny Marie patří do řádu znamení: dosvědčují přítomnost Matky v Církvi a ve světě. Pláče matka, když vidí své děti v ohrožení nějakým zlem, duchovním či fyzickým. Pláče Maria, maje účast na Kristově pláči nad Jeruzalémem, či u hrobu Lazarova nebo nakonec na cestě křížové“ (Jan Pavel II., při posvěcení svatyně, 6. 11. 1994).
SOBOTA, 7. ČERVENCE SIRACUSA – pouť do svatyně plačící Panny Marie, eucharistie. Odpoledne u moře. Nocleh s polopenzí. „Skutky apoštolů (srv. Skt 28,12) nám dokládají, že sám svatý Pavel přišel do Syrakus a setrval tu tři dny, během nichž Kristovo slovo, které hlásal, zasáhlo srdce obyvatel tohoto města. A tak ono, už samo o sobě plné světla slunce a umění, bylo tímto zaplaveno září víry. Se stejným zanícením, jako svatý Pavel, přicházím k vám dnes i já, abych vydal svědectví Pravdě a jako dědic věčného poselství spásy. Vím dobře, že Syrakusy měly od počátků křesťanství zvláštní vztah k Petrovi. Podle doložené tradice byl totiž prvním biskupem Syrakus svatý Marcian, učedník sv. Petra, jenž ho sem sám poslal v době svého pobytu v Antiochii. Od té doby vaše země, zúrodněná ve chvílích strašlivých pronásledování krví mučedníků, zaznamenala hojné žně křesťanského života. Neochvějné svědectví věrnosti Kristu vydané slavnou a milovanou svatou Lucii, mučednicí ze čtvrtého století, uctívanou v celém křesťanském světě. V době adventní se slaví vždy 13. prosince závazná památka svaté Lucie. Ať její velkorysý příklad, spjatý s bezpočtem věřících všech dob, vzbudí nový rozkvět náboženské horlivosti i občanského nasazení, aby ve vzájemné spolupráci všech byly překonány obtíže, které na nás dnes doléhají“ (Jan Pavel II. k občanům Syrakus, 5.11.1994).
NEDĚLE, 8. ČERVENCE SIRACUSA – eucharistie v bazilice sv. Lucie, patronky Sicílie, prohlídka katakomb. Odpoledne u moře. Nocleh s polopenzí. „Rád bych hned vzdal hold jedné vaší vrstevnici, kterou nevidíme, ale je uprostřed nás; ba co víc, byla dříve než já i dříve než vy. Mluvím o Agátě, vaší svaté Patronce. Raduje se v ráji, protože mladí jejího města se shromáždili v Ježíšově jménu spolu s Petrovým nástupcem. Zdravím Tě, mladá mučednice Agáto!... Zeptáme-li se vaší mladičké patronky: Vysvětli nám, jak jsi dokázala v asi čtrnácti letech být tak silná ve svědectví Ježíšovi, tak zralá považovat za čest dát za něj život, Ona nám odpoví: „Není to moje zásluha, že jsem byla dobrá. Byl to Ježíš, který mne dobrou učinil, On je tajemstvím mého jména i mého života. Byla jsem pouze ratolest přimknutá k vinnému kmeni“. Hle, to tajemství Agáty i tolika, kdo jsou jako ona. Pomyslete kolik mladých položilo život za evangelium! Jsou zástupem, který by nikdo nespočítal, ze všech kmenů, plemen a jazyků. To je vpravdě „nová generace“: pokolení svatých! Nebojte 47
se proto vstoupit, abyste měli účast na tomto úchvatném společenství: kdo ztratí svůj život pro Ježíše, najde ho, a kdo jej chce udržet pro sebe, vidí, jak se mu ztrácí pod rukama“ (Jan Pavel II. k mládeži Catanie, 5.11.1994).
PONDĚLÍ, 9. ČERVENCE CATANIA – eucharistie v katedrále sv. Agáty. PAOLA – pouť do svatyně sv. Františka z Pauly. Nocleh s polopenzí. „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). Tato Ježíšova spontánně vytanou na mysli při slavení eucharistie ve svatyni, kterou zbožnost lidu zbudovala k poctě muže, jakým byl sv. František z Paoly, který žil vzdálen knihám, ale blízký Bohu: byl opravdu jedním z těch „maličkých“, které Bůh uvádí do poznání svých „skrytých věcí“. (Jan Pavel II. v Paole, 5.10.1984).
„Nežít pro sebe samé, ale pro Krista: právě to dává plný smysl životu toho, kdo se jím nechá uchvátit. Jasně to ukazuje lidský i duchovní příběh svatého Benedikta, jenž opustil všechno a vydal se věrně následovat Ježíše Krista. Tím, že vtělil do svého života evangelium, stal se původcem rozsáhlého hnutí duchovního a kulturního znovuzrození na Západě. (Benedikt XVI. na Montecassinu, 24. 5. 2009)
ÚTERÝ, 10. ČERVENCE SALERNO – katedrála sv. Matouše, PIETRELCINA – pouť v rodišti P. Pia. MONTECASSINO. Nocleh s polopenzí. STŘEDA, 11. ČERVENCE svátek sv. Benedikt MONTECASSINO. SUBIACO, nocleh s polopenzí. ČTVRTEK, 12. ČERVENCE SIENA – pouť ve šlépějích sv. Kateřiny Sienské, patronky Itálie. Návrat do vlasti (pátek, 13.7.).
48
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 12.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (EURO 4, 3 nápravy, WC, klimatizace, CD, DVD, bar, velké kufry, navigace), a trajekt přes Messinskou úžinu. UBYTOVÁNÍ: HOTELOVÉHO TYPU - 8
nocí s polopenzí (snídaně+večeře)
CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, vstupné.
25 VOLNÝCH MÍST
PŘIHLÁŠKA: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ 517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106 E-MAIL:
[email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz
49
POUŤ ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ A ŘEHOLNÍ POVOLÁNÍ
děkanátů Prostějov a Vyškov
SOBOTA, 21. DUBNA 2012 SVATÝ HOSTÝN Přihlášky: Pustiměř – paní Šmehlíková; Drysice – paní Adamcová; Podivice – paní Maráková Odjezd autobusu: 12.30: PODIVICE; 12.40: ZELENÁ HORA; 12.45: PUSTIMĚŘ – všechny zastávky 12.50: DRYSICE
Cena dopravy: Dospělí – 150,-Kč; děti a studenti – zdarma. 50
