ZRNÍČKO. Svazek 9, číslo 3 březen Pane, bojím se o člověka, neboť velmi rychle roste!

ZRNÍČKO Svazek 9, číslo 3

březen 2009

Pane, bojím se o člověka, neboť velmi rychle roste! Velmi často býváme hrdi na úžasné vědecké a technické objevy dnešních vědců, ale občas se obáváme jejich moci, která každým dnem narůstá. Kam jdeme? Copak se pyšný člověk nestává čarodějovým učněm, který tím, že ovládá vesmír a sa,otný život, nakonec zničí sám sebe? A přitom je to pěkné a nadšení vzbuzující povolání člověka, aby pokračoval v tvorbě světa a lidstva. Bůh mu na počátku svěřil tento úkol. Člověk však není Bůh a Stvořitel, ale „spolutvůrce“ - spolu s Ježíšem Kristem, „který všechno stvořil a bez něho by nebylo nic stvořeno“. Filosof Bergson už dávno volal po „duševním dodatku“ pro náš moderní svět, neboť tento svět, ve kterém roste vliv člověka a jeho zodpovědnost, ho potřebuje stejně jako „dodatek lásky“ v Kristu Ježíši. A znovu, Pane, pustím si rádio, a dozvídám se, že člověk uskutečňuje poprvé jeden ze svých zázraků, o kterém se včera nikomu ani nezdálo, že by ho člověk vůbec byl schopen. Už nevím, Pane, zda mám obdivovat moc člověka, nebo se před ním třást, nebo ho někdy odsuzovat. Neboť lidé objevili a zkrotili úžasnou energii skrytou v hmotě, vrhli do prostoru stovky družic, zkoumají planety, chystají se na ně přestěhovat. Vymýšlejí a vyrábějí přístroje, které počítají a vykonají za několik minut tolik úkonů, které by tisíc lidských mozků nemohlo udělat za tisíc hodin. Transplantují nové orgány

do těl, kterým chybí. Vyvinou dítě ve zkumavce a brzy mu budou libovolně formovat tvář. Odkládají život stranou, aby vzklíčil tehdy, když oni rozhodnou, a podle toho, jak oni chtějí. A ještě… ještě dělají… a budou dělat ještě víc… A my v úžasu přijdeme na to, že člověk dokáže to, o čem jsme si mysleli, že dokáže jenom Bůh, a že zítra je třeba obracet se na něj ve svých modlitbách.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Opravdu je člověk tak velký, Bože můj, a tak velká je jeho moc, že od nynějška přebírá tvé místo, a tebe posílá do nebe… do nebe, které se každým dnem stále více vzdaluje? Je člověk jakýmsi bohem, který to až do nynějška nevěděl, ale jak vyrostl, odhalil nakonec svoji skutečnou identitu?

ale nikdy nedosáhnou, aby se člověk mohl vyvíjet bez lásky … a lásku, tu nikdy nevynaleznou. Nakonec věřím, že nejslavnější vědci, stejně jako my, pláčí, když jim zemře dítě, i když se jim smrt dařilo dlouho odhánět. A věřím i tomu, že v noci hledají, jestli něco z něho je někde živé. … Ale nikdo z jejich kolegů jim to nikdy neřekne, protože to neví a věda je to nikdy nenaučí.

Někteří si to myslí a i to říkají a já tomu nemůžu uvěřit, ale bojím se o člověka, protože opravdu velmi rychle roste! A přece věřím…

Ó, Pane, co budeme dělat zítra, když se člověk tak pyšně vzdaluje od Tebe a ztrácí tě před očima? Když někteří, a je jich stále víc, skončí u víry, že jsi nevyhnutelný … a druzí nakonec u toho, že neexistuješ? Kdo nám zvěstuje pravdu o nás, když ne Ty, Ty, který jsi řekl: Já jsem pravda… Světlo světa… Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě. Kdo ji bude moci přijmout, když tys nám ještě řekl, že nikdy nebude výdobytkem vědy a vědců, ale přístupná jenom těm, kteří jsou pokorní srdcem.

Věřím, že žádný vědec na světě, nikdy, i kdyby měl jakékoliv přístroje, výpočty a ať by výpočty jeho přístrojů byly jakékoliv, nikdy neodhalí, odkud přichází vlak života, kam jde, kdo se v něm veze a jaká tajemná je jeho cesta.

Jak člověk, který se stal tak velkým, může kleknout na kolena, aby přijal tuto Pravdu v noci víry?

Věřím i tomu, že nejslavnější vědci stejně jako my, Pane, hledají někoho, kdo je má rád, a koho by i oni měli rádi, protože bez chleba, bez vody, nám možná budou moci jednoho dne zajistit život, lepší a delší,

Ano, Pane, bojím se o člověka, neboť velmi rychle roste. Můj milý, říká Pán, věda není zlo. Nemusíte se bát hledat a odhalovat tajemství hmoty 2

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Otec nebes nežárlí na velikost svých synů, vždyť když stvořil lidi jako tvůrce, právě on se odjakživa chtěl o svoji moc dělit s nimi.

a života. Je to ke slávě Otce, když vás vidí růst, je vaší lidskou povinností dělat všechno pro to, abyste všichni postupovali. Ale nikdy nezapomínejte, že váš duch, i když nesmírně rozvinutý, zůstane vždy omezený. Jenom vaše srdce se může otevřít nekonečnu, tím, že se otevře mému ŽIVOTU, a jedině můj ŽIVOT vám umožní, abyste nebyli jako bohové, ale aby z vás byly opravdové děti Boží.

Není třeba se bát jejich moci, sám vidíš, že je třeba se bát jen toho, co dělají a udělají z té rostoucí moci. Neboť když se jejich duch obohacuje vědomostmi a jejich srdce se přitom neobohacuje mou láskou, znovu začnou stavět Babylonskou věž, aby dosáhli na nebe. Věže se jim zřítí a oni se navzájem pobijí. Můj milý, za sebe a své bratry se bojíš utrpení plodu lidské pýchy? Chápu tě, i já jsem byl jejich obětí, ale to utrpení jsem unesl. Nepochybuj tedy o konečném vítězství, neboť já jsem přemohl svět.

Neboj se víc moci lidí, která se zázračně rozvíjí.

(Michael Quoist)

Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Flp 1,15-17

Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. Řím 8,19-22

3 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Světec na březen Jako světce na měsíc březen jsme vybrali sv. Dominika Savio. Narodil se 2. dubna 1842 v San Giovanni di Riva, blízko Chieri v Itálii, v chudé rodině, která však byla bohatá vírou. Jeho dětství bylo silně poznamenáno událostí prvního svatého přijímání, ke kterému s horlivostí přistoupil v sedmi letech, a neustálou snahou plnit dobře své povinnosti. Ve dvanácti letech došlo k rozhodující události: setkává se s Donem Boskem a je jím přijat na Valdocco ke studiu. Don Bosco se mu stává otcem a bezpečným vůdcem. Dominik tak objevil obzory života prožívaného jako Boží dítě, v přátelství s Kristem a Pannou Marií, a vrhl se do dobrodružství svatosti, kterou pochopil jako úplné darování se Bohu z lásky. Modlí se, pilně studuje, je velmi oblíben. Osloven Don Boskovým ideálem Da mihi animas, chce zachránit duše všech; zakládá Společnost Neposkvrněné, ze které vzejdou významní pomocníci Dona Boska. V patnácti letech vážně o-nemocní a vrací se domů do Mondonia, kde 9. března 1857 vyrovnaně umírá, šťasten, že se jde setkat s Pánem. Sv. Dominik je patronem mládežnických skupin, nazvaných po něm v různých zemích; katolické mládeže, především ve Střední Americe; chlapců-zpěváčků; ochránce matek. (Podle Rok se svatými)

První svaté přijímání bylo pro Dominika velkým zážitkem. Zapsal si tehdy své životní rozhodnutí: 1. 2. 3. 4.

Budu se často zpovídat a k přijímání půjdu vždycky, když mi to zpovědník dovolí. Budu světit zasvěcené svátky. Mými přáteli budou Josef a Maria. Raději zemřít než zhřešit.

Když to Dominik psal, bylo mu 7 let. Své předsevzetí dokázal dodržet. Jaká předsevzetí si dáváme my a jak je dodržujeme?


Půst s holicím strojkem Lituji své dětské touhy, kdy jsem se ráno co ráno prohlížel v zrcadle, zda mi už konečně nevyrašil mužný vous. Aspoň jeden! Zatímco dětská rána byla naplněna žalem, že tvářička v zrcadle je stejné hlaďoučká jako opačný konec mého půlročního brášky, současný pohled do zrcadla přináší zklamání zcela protichůdná - zase se musím holit! Odříkaného chleba největší krajíc. A s hustým porostem na mé tváři toto rčení nabylo absurdní pravdivosti. Vytoužené vousy mi začaly růst hned po jedenáctých narozeninách. Jenže místo pocitu obdivu a závisti u spolužáků holobrádků dostalo se mi jen posměchu a nejedné výstižné přezdívky: Opice, kaktus či dokonce kiwi. Vousy rostly, a ne a ne přestat. „Předčasná puberta,“ stanovila s významným pohledem diagnózu neméně vousatá dětská lékařka a s radostí experta, který se konečně může projevit, mi začala předávat tipy a triky pro boj s tmavým nepřítelem na dětské tváři. A tak den co den bojuji s novým vousem a nebýt moderní techniky světové značky s třemi holicími planžetami a výkyvnou hlavou, svůj boj bych prohrál hned na začátku bitvy. Kolik času každé ráno nebohý muž ztratí, pokud nechce být zaměněn s trosečníkem či arabským teroristou! Při těchto ranních bojích, kdy po mé tváři přejíždí značkový křovinořez, jsem pochopil, jak nutná je postní doba. Ano, jak prosté: postní doba je ona nezbytná ranní chvilka celého roku, kdy vystavujeme svou nevábnou tvář nemilosrdnému zrcadlu a nezbývá nám než konstatovat, že nás, drsné muže, čeká drsná práce. S podivem zjišťujeme, co na tváři našeho srdce téměř bez našeho vědomí opět vyrostlo, a začínáme s nuceným výsekem. Jiná volba není. Jednou se neoholíš, a pak to stojí za to! Kdo neholil několikadenní džungli, nepochopí, proč je taktičtější ničit nepřítele, dokud nezesílí. Bez kvalitních holicích strojků s ostrým břitem, dobrého světla, zrcadla a vody po holení by však ranní procedura byla Boha pustým mučením. A tak se drsný muž se stejnou vervou v postní době denně pouští do práce a trpělivě vymítá všechny nepěkné záludnosti, kterými ho mužné srdce překvapí. Ještě že máme tak spolehlivé pomocníky. Díky, Bože, i za tvé slovo ostřejší než každý dvousečný meč, světlo Ducha Svatého a laskavý obraz tvé tváře, který mi napovídá, kde na té své mám ještě zapracovat. A bez Tvé milosti ze svátostí, která očistí a uzdraví všechny rány způsobené v boji, by postní doba byla pouhým mučením bez Tvé lásky. Ani se nechci domýšlet, jaké holení čeká zarostlou dušičku, která po smrti přichází před tvou tvář. Proto s radostí mýtím a mýtím, dokud je čas. Díky Bože za postní dobu! (Štěpán Pospíšil - Tarzicius) 5 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Četba na pokračování

Jožkův deník_? 28. POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH a) Toníkovo zranění Je to čtrnáct dní, co Toník postavil svůj domek. Přišel dnes a řekl, že se ožení. Mně už to bylo stejně divné, že je u nás dost často na návštěvě Jirkova sestra Marta, a že Toník k nim také chodí. Toník si chce vzít Martu za ženu. Ale dnes se stala strašná věc. Toníkovi vezli trámy na stavbu plotu a on čekal před novostavbou na ně. Když nákladní auto zahýbalo k domku, spadl jeden trám a uhodil Toníka do hlavy. Ten padl na zem, dostal těžký otřes mozku. Lékaři ho nemohli probudit, vůbec o sobě nevěděl. Přišli jsme tam všichni: tatínek, maminka i já. Přiběhl také Karel a Jirka s Martou. Byli jsme všichni vyděšeni, nejvíce však maminka. Plakala a tatínek ji nemohl utišit. Lékaři říkali, že je to vážné. Na čele a mezi vlasy měl Toník tržné rány a museli ho částečně ostříhat dohola. Hlavu a šaty měl hodně zakrvácené. Bylo mi ho líto. Marta také plakala a líbilo se mi, že se k němu příliš nepřibližovala, vždyť se ještě nevzali. Měli jsme všichni strach, aby to nezanechalo nějaké následky. Pan doktor, který tam byl první se sestrou z nemocnice, říkal, že mu to odborně sešije a že to nebude ani znát. A nanejvýš, že by se mu provedla plastická operace a zase bude chlapík. Toníka mám rád a teprve teď jsem si to uvědomil. Vidím, že stačí maličkost a člověk je zraněn nebo dokonce zabit. Teď už je mu lépe.

b) Zavolali jsme kněze Brzy se na Toníka přišel podívat i důstojný pán. Tatínek vždycky říkal, že člověk má duši i tělo a že v době nemoci se musíme také starat o duši a nejen o své nemocné tělo. Když lékař prohlásil, že je to vážné, došla maminka na faru. Důstojný pán mu pak udělil svátost nemocných. Vzpomněl jsem si, že v dopise svatého Jakuba je tato rada řečena prvním křesťanům. Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá kněze Církve a ti ať se nad ním modlí a pomažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne a odpustí mu, jestliže se dopustil hříchů. (Jak 5,14-16). 6 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Toto podle přání Pána Ježíše máme udělat, jestliže těžce onemocníme. Vždyť Pán Ježíš byl vůči nemocným velmi laskavý a často je uzdravoval. Důstojný pán mi pak říkal, že každá nemoc je bolestivá a nepříjemná. Také pokušení v nemoci bývají větší. Proto nám Pán Ježíš chtěl dát zvláštní ochranu pro chvíle, kdy budeme těžce nemocní.

c) Udělení svátostí Ptal jsem se důstojného pána, proč někdo říká svátosti nemocných také poslední pomazání. Myslel jsem, že ten nemocný už musí zemřít. Ale ono to tak není. Je sice pravda, že pomazání nemocných se často přijímá jako poslední ze svátostí, ale nikdo přece nemusí umírat. Pomazání nemocných je proto, abychom si vyprosili uzdravení. Chceme, aby se nám tělesně i duševně ulevilo a abychom lépe snášeli nemoc. Svátost pomazání nemocných byla ustanovena pro nemocné a lidi, kteří skutečně onemocní, ji mají rádi přijmout! Avšak v tom se dělává dosti chyb, říkal důstojný pán. Příbuzní nemocného mají volat kněze, když je nemocný ještě při vědomí ne až tehdy, kdy už neví, co se kolem něho děje. Všiml jsem si, že kněz uděluje svátost nemocných posvěceným olejem, kterého se také používá při křtu, biřmování a svěcení kněžstva. Nemocnému se pomazává svatým olejem dlaně a čelo. Avšak obyčejně před pomazáním se nemocnému uděluje svátost pokání. Pak kněz nemocnému odpouští i všechny tresty za hříchy, které by duše musela po smrti snášet v očistci. Tomuto úplnému odpuštění hříchů říkáme plnomocné odpustky. Nakonec přijímá nemocný Tělo Páně ve svatém přijímání.


Nikdo z nás nezná vlastní budoucnost. A když člověk náhle onemocní, je pro něho těžké, aby konal dobré skutky. Avšak Pán Bůh mu i před to pomáhá. Pán Ježíš ustanovil pro nemocné zvláštní svátost: pomazání nemocných. Pomazání nemocných pomáhá snášet utrpení a bolesti, přemáhá pokušení a odpouští hříchy. Ve světnici nemocného se připraví: stůl, pokrytý bílým ubrusem, kříž mezi dvěma svícemi, několik kousků vaty, kousek střídky chleba a trochu soli, sklenička vody polévková lžíce, svěcená voda s větvičkou. Pán Ježíš nechce, abychom se od něho vzdalovali pro své hříchy. Proto ustanovil svátost pokání. Aby nám Pán Ježíš odpustil hříchy, musíme jich především litovat a prosit za odpuštění. Bůh odpouští těm, kteří jsou k němu upřímní, vyznávají se knězi ze svých hříchů a litují. Když napravujeme zlo, které jsme svými hříchy spáchali, stáváme se znovu příteli Božími. Jsme odolnější proti pokušením, ale ukazujeme hlavně, že jsme velkodušní a že si zasloužíme, aby nám náš Otec odpustil!

Modlitba v nemoci Nejvhodnější modlitbou pro nemocného je bolestný růženec, křížová cesta, zbožné vzdechy lítosti a úplného odevzdáni do vůle Boží. Božský Spasiteli, mnoha nemocným jsi za svého pozemského života daroval zdraví a nemocným vůbec jsi prokazoval zvláštní lásku a dobrotu. Proto i já s důvěrou volám k Tobě: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Daruj mi opět zdraví. Slibuji Ti svatě, že budu žít věrně ke Tvé cti a ke své spáse. Uzná-li však Tvá nevyzpytatelná moudrost, že nemám být zdráv, propůjč mi úplnou odevzdanost do Tvé nejsvětější vůle, abych všechna utrpení a těžkosti trpělivě snášel a Tobě se tak stále více podobal. Pane, buď vůle Tvá. Amen.


Příběh ze života Byli jsme kdysi správná šestičlenná parta kluků a děvčat. Míru kamarádství žádný z nás nikdy nepřekročil. Uměli jsme se prostě bavit a dělat si ze všeho legraci. Jednou jsme seděli venku u ohně, když přišla řeč na vyvolávání duchů. Všichni byli zvědaví, jestli to opravdu funguje, tak jsme si řekli, že to vyzkoušíme. Brali jsme to spíš jako srandu, a asi proto se nám vyvolávání vůbec nedařilo. Pak Áju napadlo: „Co kdybychom zkusili vyvolat některého našeho předka?“ Všichni byli pro, avšak koho vyvolat? Po chvíli uvažování Honza navrhl: „Podívej, Heleno, co kdyby ses zeptala svého táty, proč vlastně umřel?“ V tom momentě všichni zvážněli. Helenin otec si totiž vzal ve svých sedmačtyřiceti letech život, jenže se nezjistilo proč. Helena se nejdříve zdráhala, ale nakonec souhlasila. Vidím to jako dnes: Helena zavřela oči a na kolena svých zkřížených nohou položila ruce tak, že se palci dotýkala dvou nejbližších sousedů. Nastala několikaminutová chvíle ticha. Pak se najednou Helena začala třást jako v křeči, vytřeštila oči a něco nesrozumitelného křičela. Dost dlouho trvalo, než se nám podařilo její zmítající se tělo uklidnit. Jenže ani poté jsme nebyli o nic míň vyděšení. Její otevřené oči byly jakoby prázdné, ruce měla sevřené v pěst a vůbec nás nevnímala. V tomhle stavu jsme ji dopravili domů. Helena pak prošla několika prohlídkami, až nakonec skončila na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky. Jakmile ji totiž někdo oslovil, nebo se na ni jen podíval, s velkou zuřivostí se na dotyčného vrhla. Teprve po třech měsících mohla jít na krátkou procházku do zahrady, ovšem pouze v doprovodu ošetřovatele, protože jinak byla stále těžko kontrolovatelná. Další průběh znám jen z doslechu , od pacientů z otevřeného oddělení. Heleně se jednou při večeři podařilo vyklouznout ven. Byl z toho pořádný poplach, nikdo netušil, kde by mohla být. Jeden z ošetřovatelů to ale nevzdal a rozhodl se, že ještě než uvědomí policii, se po ní znovu zkusí podívat. Potmě, jen s baterkou, procházel odlehlá místa sanatoria, až ji konečně našel. Schovávala se na skládce vyřazených věcí za starými vraty opřenými o zeď. Jak se mu ji podařilo vytáhnout, nikdo neví, ale prý se pěkně zapotil. Helena se chovala jako polapené divoké zvíře, když ji ošetřovatel dopravil zpět na oddělení, musel ji připoutat na lůžko. Jenže ani pak se nezklidnila. Protože už si s ní nevěděl rady, dal jí elektrický šok. Helena se ztišila a spala až do oběda druhého dne. Když se probudila, udiveně se rozhlížela okolo. Vůbec nechápala, kde je a jak se tam ocitla. Chovala se docela normálně, ruce už neměla sevřené v pěst. V šoku byli i lékaři, kteří Helenu podrobili důkladné prohlídce. Jejich překvapivý závěr zněl: pacientka je normální, poslední vzpomínky má na posezení s kamarády u táboráku. Helenu si nechali pro jistotu ještě čtrnáct dní na otevřeném oddělení a pak ji propustili domů. Vřelý kamarádský duch, který vždy vládl v naší partě, se však kamsi vytratil. Helena se po roce odstěhovala se svojí matkou do jiného města a já se s ní už nikdy nepotkal. (z Chvilky pro tebe) 9 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Pokoj a radost Ježíšova kritika postní praxe u svých současníků má své pokračování i v křesťanské současnosti, když praxe postní disciplíny, kterou nám Církev předpisuje, pobízí mnohé spíš k zachovávání vnějších projevů, k návykům, stereotypům, ba až ke zneuctění a znesvěcení postních úkonů. Pokud nejsou vnitřně propojeny s modlitbou a almužnou, kajícníka spíš unaví, než by se jimi povzbudil k hlubokým vnitřním proměnám svého smýšlení a svého jednání, které od nás Bůh očekává.

Vrcholným úkonem naší vnitřní proměny, svátostné konverze, která přináší do duše radost a pokoj, je svátost smíření s Bohem a s lidmi. Tuto svátost jsme dostali od Pána Ježíše jako velikonoční dar po jeho vzkříšení při svém prvním setkání s apoštoly, když po opakovaném pozdravu „Pokoj vám“ na ně dechl a řekl: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy.“ To, po čem dnes lidé nejvíce touží, je pokoj a radost v duši, což však může dát jenom Bůh svátostným odstraněním hříchů, které jsou zdrojem nepokoje a smutku. Ježíšova oběť na kříži a jeho vzkříšení pro nás přinesly tento nesmírný dar svátostného odpuštění a nového života s Kristem. Nebezpečí formálnosti Zpovědní praxe v dějinách Církve prošla mnoha proměnami. Její současná podoba (Církví doporučovaná praxe častého přistupování ke svátosti smíření) však s sebou nese i nebezpečí stereotypu s nádechem povrchnosti a formálnosti. To je dokumentováno výroky penitentů na otázku zpovědníka, co je přivedlo k této zpovědi, např. v první pátek po vánočních svátcích: „Přišel jsem si obnovit svatou zpověď.“ Nebo: „Vždyť je přece první pátek!“ Nebo: „Kvůli nemoci jsem nebyl u přijímání a chci znovu přijímat.“ Takové a podobné odpovědi vůbec neodpovídají skutečné motivaci k přijetí svátosti, kterou je především touha po proměně života, po skutečném obrácení, touha po radosti a pokoj v duši. Skrze slzy O svátosti smíření se mluví jako o nejradostnější svátosti. Pro tuto svátost se rozhodujeme v úplné svobodě, po dobrém poznání všech svých poklesků, slabostí a každého druhu zla, kterého jsme se dopustili. Pláč nad vlastní bídou a touha po návratu do rodičovského domu nás má přivést do pozice žalobce, který jasně a jednoznačně pojmenovává své hříchy a žaluje na sebe před Bohem tak, jak to udělal marnotratný syn v Ježíšově podobenství. Vyprávění o tom, co dobrého děláme, není materií zpovědi. To je řeč podobná modlitbě farizeje v chrámu. Takto se stavíme před Bohem do pozice obhájce sebe samého. Pokud zpovědník po vyslechnutí věcí, které nepatří do zpovědi, vyzve kajícníka, aby vyznal své 10 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

hříchy, a on se ohradí, že žádné nemá, nastane těžká situace. Kněz absolvuje velkou zkoušku trpělivosti, aby penitentovi pomohl poznat jeho omyl v chápání podstaty svátosti smíření a jejích účinků na křesťanský život. Kardinál Špidlík jistou penitentku, která ho ve zpovědi přesvědčovala, že nemá žádný hřích, poprosil, aby mu tedy dala „rozhřešení“. Pomohlo to. I všeobecné formulace vlastní hříšnosti, jako např.: „zhřešil jsem myšlením, slovy i skutky“, nejsou materií pro ušní zpověď, a tedy nepodléhají rozhřešení. Ušní zpověď je proto ušní, že kajícník svůj hřích konkretizuje podle otázek při zpytování svědomí, které si koná doma a nežádá zpovědníka, aby se ho na hříchy ptal. Pod rozhřešení spadají jenom konkrétní hříchy spáchané v konkrétních podmínkách. Stejně tak už jednou řádně vyznaný hřích nemáme co opakovat v následující zpovědi, neboť tím bychom zpochybnili, že nám ho Bůh dokonale odpustil při jeho prvním vyznání. Při veškeré zpovědní diskrétnosti a při zachování zpovědního tajemství se vynořují ze zpovědní praxe mnohé zkušenosti, které nás musí pobádat ke zvýšené pastorační péči katechezemi o svátosti smíření. Návrat Nejkrásnější a nejkvalitnější zpovědi jsem zažil s penitenty, kteří přišli ke zpovědi po 20 až 50 lety. Vyznání hříchů bylo nejednou provázeno slzami pravé lítosti, potom slzami radosti z odpuštění a radostného příslibu návratu života. Bývaly to však zpovědi mimo hromadné zpovědi před velkými svátky. A to je další poznatek - charakter hromadných zpovědí zřejmě nenaplňuje ideál svátostné konverze (obrácení) v její plné hodnotě a kráse. Pro většinu penitentů je jenom splněním platného církevního přikázání - alespoň jednou za rok se vyzpovídat. Má spíš motivaci povinnosti nebo sváteční rodinné tradice. Nejde o svobodné a upřímné rozhodnutí ke změně života a návratu do Otcova domu. Prožíváme liturgické období posvátného postu, které nám Církev nabízí jako prostředek ke skutečnému obrácení, které je pramenem pravé radosti a pravého pokoje. Přeji vám, abyste našli i v tomto postu ke skutečnému obrácení, a abyste našli zpovědnici, kde vás bude čekat zpovědník, který se k vám zachová tak, jak se zachoval otec ke svému vracejícímu se marnotratnému synu. (J. Voskár - Slovo)

Ty mě znáš Nejsem ani úplně dobrý, ani úplně špatný, ani bezbožný, ani spravedlivý. Po hříchu u mne následuje pokání a po odpuštění nový hřích. Doufám v tvé odpuštění. V jediném dnu se tisíckrát měním, otáčím se nesčetněkrát jako kolo. S mou pšenicí je smíšen koukol, dobré semeno roste mezi trním. Buď milosrdný k mé nestálosti. Pomáhej mi i dále - slituj se nade mnou.


Poznamenali století Svatý Pater Pio z Pietrelciny - moudrý muž bolesti Kapucín a kněz. Mystik obdařen nadpřirozenými dary. Padesát let nosil na těle stigmata krvácející rány Ježíše Krista. Měl dar bilokace - byl současně na dvou místech. Uzdravoval. Mluvil s anděly a ďábel mu uštědřoval modřiny. Správně používal jazyky, které se nikdy neučil. Když procházel mezi zástupy, doprovázela ho vůně květů. Předpovídal budoucnost a viděl do duše. Svaty Pater Pio z Pietrelciny.

V roce 1918 se Pater Pio modlí s rozpjatýma rukama v chóru pod křížem. Když procitne z extáze, má na těle viditelné rány Krista. Na rukách i nohách mají v průměru 2 centimetry, takže je možné v nich spojit ukazováček s palcem. Rána v boku je dlouhá sedm a široká pět centimetrů. Nevysvětlitelné rány Známý římský chirurg řekne: „Rány tohoto omilostněného kněze … nelze vysvětlit přirozeným způsobem… Každá rána se buď zahojí nebo zapálí. U otce Pia k tomu nedochází. Vědecky nemůžeme vysvětlit, že otevřená rána se ani nezmenšuje, ani nezvětšuje.“ I když si rány umývá nekvalitním mýdlem a obyčejnou vodou, nedochází k jejich infekci. Nemění se a neustále krvácejí. Ztráta krve za den odpovídá obsahu čajového šálku, anémie se však neobjeví, i když Pater Pio jídává málo. Jeho osobní lékař konstatuje, že Piův denní příjem je 500 - 600 kalorií. Na jídlo totiž často zapomíná. Když se ho ptají, zda ho rány bolí, odpovídá: „Myslíš si, že mi je Pán Bůh dal na okrasu?“ Bolí ho, „jako když vezmeš hřebík, prorazíš si s ním ruku a točíš s ním!“ Netrpí jen fyzicky. Prožívá i temnotu duše. Po celý život je přesvědčen, že stigmata nejsou znamením vyvolení, ale odmítnutí, že jsou Božím trestem za hříchy. Pociťuje zahanbení a ponížení. Ví však, že tímto utrpením zachraňuje mnohé duše. Do San Giovanni Rotondo, kde působí, za ním putují tisíce starostmi a nemocemi utrápených lidí. Od rána do večera si s ním chtějí promluvit i kněží, kardinálové, biskupové, politici, lékaři. Ve zpovědnici prosedí deset až dvanáct, při návalech poutníků až osmnáct hodin denně. Navíc mu denně přichází osm set až tisíc dopisů. Během padesáti let si nevezme ani jeden den dovolené. Pater Pio, nazývaný i „zpovědník“ a také „druhý sv. František“, byl mužem modlitby a utrpení. Říkával: „Mohu nespát, mohu nejíst, ale nemůžu být bez modlitby.“ Přivedl k Bohu mnohé, nikdo to však nespočítá.


Kristus, andělé a ďáblové Na mši svatou, kterou sloužívá v pět ráno, se připravuje tři hodiny. Kristovo utrpení při ní nejen vidí, ale i prožívá. Rány na rukou při ní viditelně krvácejí. Má velkou úctu k Boží Matce. Na otázku, kdy půjde do Lurd, odpoví: „Chodím tam každý večer.“ Spolehlivě se ví, že San Giovanni Rotondo nikdy neopustil. A přece ho viděli fyzicky přítomného na mnoha místech po celém světě. Dokazatelně. Andělé si u něho „podávají kliku“. Rodiče nemocného dítěte nezávisle na sobě pošlou za Piem své anděly s prosbou o jeho uzdravení. Když otec dítěte přichází paterovi poděkovat, dřív než stihne otevřít ústa, Pio řekne: „Od vás člověk nemá pokoj ani v noci. Poděkovat běž ke svatostánku.“ „Otče, a který anděl byl u vás dřív - můj nebo manželčin?“ ptá se ohromený otec. „Tvůj byl u mne pět minut před jednou a ten druhý o něco později,“ se smíchem odpoví pater. Z posedlých vyhání zlé duchy. Ďábel ho za to fyzicky pronásleduje. Z jeho pokoje se často uprostřed noci ozývá skřípot, řinčení řetězů, křik, sténání. Seminaristi se třesou strachy a schovávají se pod deky. Pater je utěšuje: „Všechnu nenávist obrací na mne, vám nic zlého neudělá.“ Pro závist pod drobnohledem vrchnosti Má rád lidi a pomáhá jim, jak může. Lidé ho milují. Jeho popularita roste. A ďábel nespí. Začínají kolovat nevybíravé pomluvy a klepy. Posvátné oficium ho v důsledku toho zbaví všech kněžských funkcí s výjimkou sloužit mši svatou bez účasti veřejnosti. Snaží se zabránit rozruchu kolem jeho osoby. Zkoumají ho lékaři, církevní i státní úředníci. Konstatují neodůvodněnost námitek proti němu. Napjatá atmosféra trvá celé roky. Pater Pio zůstává klidný. Nejklidnější ze všech. Vždy je připraven podřídit se každému příkazu církevní vrchnosti, úplně se odevzdá do Boží vůle. Za ty, co ho očerňují se modlí: „Pane, pokud je třeba je zbít, aby se obrátili na víru, tak to udělej, ale jen pokud jim to bude k prospěchu.“ Na jeho podnět se staví moderní nemocnice světové úrovně. Pater Pio ji nazve Domem úlevy v utrpení. Když Pius XII. nazve modlící se evangelijním kvasem a vyzve k modlitbě, Pater Pio „nelení“. Založí modlitební skupiny, které se rozšíří po celém světě. Apoštolský Stolec je uzná a schválí. Pater Pio z Pietrelciny umírá v roce 1968. Má 81 let. Po smrti mu stigmata úplně zmizela. Pokožku má hladkou jako dítě. Nezůstane po nich ani jizva. Jeho pohřbu se zúčastní 160 000 lidí. Dva roky nato má San Giovanni Rotondo tři miliony návštěvníků. (podle KN)

Myšlenky P. Pia „Bůh křesťanů je Bohem metamorfóz: když mu vhodíte do klína svoji bolest, získáte pokoj; dáte mu své zoufalství a dostanete naději.“ „Milujte Pannu Marii a vzbuzujte u druhých lásku k Ní!“ „Modli se a doufej! Nerozčiluj se! Úzkost ničemu nepomáhá. Bůh je milosrdný a poslechne Tvoji modlitbu.“ ,,Nejlepší úleva je ta, která přichází z modlitby.“ 13 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz



svatý pavel - 8. Pokračuje v našem povídání o sv. Pavlovi, tentokrát podle časopisu pro mladé - AHA!, který vydávají na Slovensku. Odtud i komix uvnitř čísla. První část je biblická, druhá historická a třetí praktická.

Byznys versus náboženství „Velká je efezská Diana!“ Během třetí misijní cesty se sv. Pavel na několik měsíců usídlil v hlavním městě římské provincie Asie - v Efezu. Odtud vyrážel do okolí na „krátkodobé“ misijní cesty. Právě v tomto městě však „udělal“ i největší nepokoje ve svém životě - vzpouru Demetriových řemeslníků. Co se tam tedy stalo a o co šlo? Už hned po svém příchodu do města vyvolal Pavel svou evangelizací a mnoha zázraky velký zájem (už jen dotek Pavlova kapesníku uzdravoval nemocné), ale i silnou opozici. Jeho rostoucí vliv vzbudil pozornost a následně nepřátelství všech řemeslníků - kovotepců. Příklonem Efezanů k jedinému pravému Bohu jim totiž rapidně klesly zisky z výroby sošek bohyně Artemis (Diana), proto Demetrios, který byl v čele této skupiny a asi byl i členem správní rady chrámu bohyně Artemis, vyvolal nepokoje. Proti Pavlovi popudil všechny, kteří ctili bohyni Dianu. Ti se ve velkém hněvu sešli v městském divadle. (Efezské divadlo, které mělo kapacitu kolem dvaceti čtyř tisíc lidí, se tehdy zaplnilo do posledního místa!) Svatý Pavel se rozhodl před ně předstoupit, ale učedníci mu to ze strachu o jeho život nedovolili. Shromáždění se dostalo do varu a nakonec zvolali: „Velká je efezská Diana!“ Dav se rozprchl nato, když se městskému tajemníkovi podařilo uklidnit lid varováním, že brzy přijde římská posádka nastolit pořádek. Mnozí autoři však dokazují, že svatému Pavlovi to v Efezu jen tak neprošlo a že si tam odseděl několik týdnů ve tvrdém vězení. Prý právě ve vězení napsal ty nejdůležitější listy a jeho učení právě v tomto období a na tomto místě dosahuje největšího vrcholu.

Efez - nejpůvabnější místo Římské říše Za Pavlových časů byl Efez jedním z nejpůvabnějších měst Římské říše. Toto řecké město se nacházelo v Malé Asii a od Řecka ho oddělovalo Egejské moře. Významný námořní přístav, politické a obchodní středisko, ale především krásný chrám bohyně Artemis (Diana) a velkolepé divadlo z něho učinily velké centrum římské provincie Asie. Chrám postavený na počest Diany, který patřil ke starověkým divům světa, byl na tehdejší dobu opravdu impozantní stavbou s rozlohou 130 x 80 metrů (dokonce čtyřikrát větší než Parthenón v Athénách). Ve starověkém Řecku šlo vůbec o první stavbu, kterou postavili výlučně z mramoru! Zdobily ji bronzové sochy a sto dvacet sedm sloupů (každý vysoký osmnáct metrů), na jejichž výzdobě se podíleli nejznámější řečtí sochaři. V samotném chrámu se nacházel neforemný obraz bohyně. Lidé věřili, že je výtvorem bohů, protože údajně spadl z oblohy. Kult bohyně Artemis byl ve starověkém Řecku jedním z nejstarších a hrdí Efezané ji uctívali jako vládkyni zvířat a panenskou lovkyni. I když již v roce 263 po Kristu bylo město zničeno Góty, chrám bohyně Artemis vzal za své až v roce 401 po Kristu. Později město znovu postavili křesťané a rozvíjelo se především kolem kostela sv. Jana. V roce 1426 ho však již jako prosperující centrum obsadili Turci. Za zmínku stojí i to, že podle jedné starokřesťanské tradice by v Efezu měla být pochována i Panna Maria.


Nebezpečné manipulování s vírou. Každému náboženství (křesťanství nevyjímaje) vždy škodilo, když se začalo mísit s politickými a ekonomickými zájmy. Přesně o tom svědčí i celá vzpoura Demetriových kovotepců - řemeslníků. Mimo toho, že svým byznysem šířili modloslužbu, nebáli se na ní i neskutečně vydělávat. Výroba a následný prodej sošek bohyně Diany jim určitě vynášela dobré peníze. Vždyť kdo by chtěl mít proti sobě nebezpečnou bohyni? Tento jev existuje mezi námi i dnes, a to především přičiněním vícerých nebezpečných sekt. Zázračný kámen, dřívko, prsten, amulet, náramek, soška nebo jiný předmět, jejichž magickou sílu a pomoc nám sekty slibují, nás o tom může jen přesvědčit. A to všechno bez jakékoliv modlitební angažovanosti, jen kvůli koupení a nošení daného předmětu. A protože ani dnes mnozí lidé nejsou velmi kritičtí a na ledasco naletí, produkty made in sekta se těší jejich pozornosti… vesele se prodávají dál… a přinášejí nemalé zisky. V konečném důsledku však věřícího „spotřebitele“ duchovně ničí a často ho i finančně zruinují. Myslím, že tehdy je potřebné apelovat už jen na zdravý rozum a vybrakovanou peněženku. Ale je toho zmanipulovaný člověk ještě schopen? Proto dělat byznys z prodeje magické moci nějakého předmětu, je skutečně velkým hříchem! Ale i pro nás je zde výzva: Jak se dívám na Eucharistii a jiné svátosti, jak je přijímám? Je to pro mě jen nějaká zázračná magická medicína nebo moment setkání s živým Kristem?

Zbytky chrámu bohyně Diany


KOUZLO A SÍLA MEDITACE Vypráví se, že skupina anglických badatelů se vypravila do Himalájí. Domorodí nosiči nesli na ramenou těžký náklad. Po několika dnech pochodu zůstal náhle jeden z násilu stát. »Co je s tebou? Už nemůžeš?« zeptal se ho vedoucí výpravy. »Musím počkat, až má duše dohoní mé tělo,« odpověděl Tibeťan. Pozorujeme-li dnešní dobu, století automatizace, musíme uznat, že nám opravdu hrozí nebezpečí, že nás technika přeroste. Díky specializaci získáváme sice stále víc speciálních vědomosti v různých oborech, zároveň však ztrácíme přehled o souvislostech. Rovnováha duše a těla se zvrhla v nerovnováhu. Duše se ovšem brání, její hlas však většinou zaniká v hluku kolem nás. Tato nerovnováha má své následky - hon a stres, choroby psychosomatického původu. Věřící člověk nachází východisko z tohoto ďáblova kruhu v meditaci. CO JE MEDITACE? Většina z nás medituje a ani si to neuvědomuje - v přírodě, při poslechu hudby, při vroucí modlitbě. Tyto chvíle v nás často zanechávají silný, hluboký dojem; dlouho z nich čerpáme duchovní sílu. Takových zážitků však není bohužel mnoho. Čím se vlastně liší tyto nezapomenutelné zážitky, které září nad všedním dnem jako hvězdy, od ostatních zážitků, jež v proudu života beze stopy mizí? V TAKOVÝCH OKAMŽICÍCH PŘESTÁVÁ NAŠE JÁ BÝT STŘEDEM NAŠEHO ŽIVOTA; NĚCO KOUZELNÉHO - krása přírody, hudba, či Bůh sám nás tak nadchnou, že na sebe zapomeneme. Je to jako s pšeničným zrnem: nemůže přinést žeň, nevzdá-li se samo sebe, nepadne-li do země a nezemře. (Jan 11, 24) Zapomenout na sebe a otevřít se něčemu novému, ztrácet a zároveň v přemíře přijímat, stát se plodným - to nám umožňuje meditace. O PŮVODU A CÍLI MEDITACE Jak u křesťanských mystiků, tak u mnichů východních náboženství se setkáváme s touhou: pochopit lépe, pochopit hlouběji, obohatit svůj život. Sv. František, sv. Terezie z Avily a mnoho jiných křesťanských mystiků nacházeli v meditaci sílu změnit sebe a strhnout ostatní. To dokazuje, že meditace je víc než pouhá technika, kterou se můžeme »naučit«. Meditace vyžaduje celého člověka, za ni stojí celý životní postoj. Celý člověk se dává Bohu. K meditaci můžeme dojít po několika stupních. PLODNÉ TICHO Známe to ze všedního dne; sotva si někde sedneme, už hledáme, jak se zabavit. Po ruce jsou noviny, knoflík televizoru nebo rádia. Nesnášíme čekání. Z obavy, abychom neztráceli čas čas zabíjíme. U televize, u rádia, při neplodném rozhovoru. 18 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Zkusme jednou místo novin, televize, návštěvy »na skok« u kamaráda - zůstat chvíli úplně tiše. Potlačme nutkáni něco dělat. Odstupme ode všeho, co se děje kolem nás. Dopřejme duši oddech. Zastavme se na pár minut s prázdnýma rukama před Bohem. Ano - zastavit svůj čas pro takový rozhovor beze slov - mezi duší a Bohem - znamená daleko víc, než bezmyšlenkovitě odříkávaná modlitba. »NEMOHU SE SOUSTŘEDIT« Není divu; život kolem nás je tak roztěkaný a povrchní. Proto zde načrtnu možnosti, jak překonat tuto potíž. Chci však zdůraznit, že tyto »metody« nejsou cílem, nýbrž jen možnou cestou k meditaci. První důležitý bod - DRŽENÍ TĚLA. Tělo nás nesmí zatěžovat. Ležíme volně na zádech nebo sedíme vzpřímeně a pevně na židli nebo na vlastních patách. Nedbalost v držení těla nás podvědomě ruší - zabraňuje totiž, aby tělo a duše dosáhly rovnováhy. V této souvislosti si všimněme, jak pečlivě dbá Církev, aby postoj kněze při mši svaté nebo jiném posvátném úkonu souhlasil s obsahem toho, co dělá. Postupně uvolňujeme všechny svaly, i na obličeji. Důležité jsou naše ruce; jsou otevřené dlaněmi nahoru, nebo sedíme-li, máme je položené v klíně volně na sebe, takže tvoří jakousi misku. Jsou obrazem otevřenosti duše pro to, co přijímáme. Další bod - DÝCHÁNÍ. Dýcháme pravidelně a hluboce; necháváme dechu čas, aby »přišel« a pak aby se »uložil«. Vyhýbáme se křečovitosti. Soustředíme se na svůj dech jako na dar, který můžeme znovu a znovu přijímat. To nám pomůže získat odstup sama od sebe a je předpokladem pro vlastní meditaci. Pravděpodobně se nám to napoprvé nepodaří. Nedejme se však odradit. JEĎ NA HLUBINU! Ježíš řekl Petrovi: »Zajed s člunem na hlubinu a spusťte síti k loveni!« Šimon mu odpověděl: »Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.« Když to udělali, zahrnuli tak veliké množství ryb, že se jim sítě bezmála trhaly. (Luk 5, 4-6) Naše duše je klidná jako hladina jezera, nic nás netíží. Také my můžeme jít s myšlenkami na hlubinu a rozprostřít sítě. Právě v tu chvíli, právě tady. Necháme se inspirovat textem, obrazem, květinou, hudbou, nebo třeba i jen plamenem svíčky nebo šuměním lesa. Dáváme se celí do toho okamžiku, prožíváme jej tělem i duší. Necháváme se nést a z podvědomí vystupují na vrch obrazy, podobenství. Setrváme u nich, neodháníme je. Žijeme chvíli jakoby mimo čas. Tato meditace je obrazem věčnosti, ve které žije Bůh. Proto jsme mu zde tak přístupni a blízcí. NÁVRAT ZPĚT Opravdová meditace je osvěženi pro ducha, je studně, ze které můžeme ještě dlouho čerpat. Pomalu se v duchu vracíme tam, kde právě jsme. Cítíme se jako po osvěžujícím spánku čerství a připraveni plnit své povinnosti. Meditace a modlitba není zbabělým útěkem před skutečností světa. Naopak, umožňuje nám, abychom šli této skutečnosti vstříc a prokvasili ji tím, co jsme v meditaci dostali - jako celí lidé - ne jako inteligentní robotí. David O TICHU LÉTA Když lístek vlčího máku padá k zemi, tišeji než tiše, Vzniká klid. Hluk se pokládá - hluk kolem nás, Muk v našem nitru. Nastává vnitřní mír. 19 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Postní kuchařka Přinášíme vám „postní menu“ podle knihy Postní pokrmy od J. Baudišové a A. Podracké. Polévka - „Hrachové nudle“ 500 g sušeného žlutého hrachu, 3 cibule, 50 g rostlinného oleje, 4 sušené hřiby, celer, domácí nudle, bobkový list, sůl, mletý pepř. Uvaříme 500 g odmočeného žlutého hrachu. Vody má být spíše méně, tak, aby se koncem vaření hrách zcela rozvařil a udělalo se husté pyré. V oleji osmažíme 3 na jemno nakrájené cibule a přidáme je ke hrachu. Uvaříme 3-4 velké sušené bílé hřiby, jemně je nakrájíme a také je přidáme ke hrachu spolu s vývarem. Celer nakrájíme na jemné hranolky nebo na hrubo nastrouháme, vložíme do hrnce s polévkou, dolijeme potřebné množství vroucí vody a vaříme na středním ohni, až je celer měkký. Vyhýbáme se prudkému varu, aby nebyla narušena chuťová kompozice polévky. Zvlášť připravíme domácí nudle, přičemž do těsta přidáme za stálého míchání ohřátý rostlinný olej (nejlépe hořčičný). Ke konci vaření do polévky vložíme přiměřené množství nudlí, bobkový list a vaříme ještě maximálně l minutu. Polévku necháme odstát ještě 10-15 minut, a to se zakrytou pokličkou a omotanou utěrkou. Podáváme s čerstvým žitným chlebem. (ruský recept) Hlavní jídlo - Postní pizza 400 g hladké mouky, 1/2 balíčku droždí, 2 dcl vody, 0,5 dd oleje, sůl, nebo 500 g polohrubé mouky, 1/41 vody, 1/2 balíčku droždí, sůl. Necháme vzejít kvásek a zpracujeme těsto, které vytáhneme nebo vyválíme válečkem do požadované velikosti a přeneseme na plech (můžeme péci na pečícím papíru bez tuku). Povrch těsta pokapeme nebo pomažeme olivovým olejem (lze vynechat) a klademe náplně: rajčata nebo lečo, dušená zelenina, cibule, kečup, protlak podle chuti, plátky dušených nebo opečených baklažánů, cuket, dušené houby, na jemné plátky nakrájené brambory, sypeme rozmarýnem. Místo sýra použijeme střídku ze staršího chleba, kterou nastrouháme na struhadle a před dopečením jí posypeme povrch pizzy, pokapeme olivovým olejem nebo rostlinným máslem a krátce zapečeme. Vytvoří se chutná kůrka. Místo sýra můžeme použít i „tofu“. Zákusek - Domácí chalva 500 g cukru, 200 g margarínu, 4 lžíce mouky, cukr moučka, skořicový cukr. Do hrnce dáme margarín, zahřejeme, přidáme mouku a uděláme hustou zápražku. Stále mícháme, dokud nezrůžoví. Do druhého hrnce dáme cukr, asi 1/2 1 vody a vaříme, dokud se nevytvoří řídký sirup. Sirup přidáme postupně k zápražce a mícháme, dokud nezhoustne a nezačne se oddělovat od okraje hrnce. Necháme vystydnout a lžící vybíráme kuličky na talíř a obalujeme ve skořicovém cukru. (balkánský recept)


Manželství v záběhu Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem „prokousali“ dospíváním, zamilovaností a nyní se podíváme na první léta manželství, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

7. OD SNŮ K DOBRODRUŽSTVÍ VŠEDNÍHO DNE "Bratří, žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Snášejte se v lásce! Zachovávejte jednotu! Buďte spojeni poutem pokoje!" - Krásně to říká manželům svatý Pavel, je to na ně jako šité. Ze začátku to i krásně začíná, ale jde to tak vydržet napořád? Taková to byla velká láska - vypravuje Zuzana Calmelová v knížce "Člověk na celý život". On byl úžasný. Oba měli společné záliby, zájmy. Toho a žádného jiného! A za měsíc po svatbě už plakala: "On se přetvařoval! On to hrál! Je jiný - je sobec!" "Ona byla perfektní" říká on. "Zamiloval jsem se šíleně." Po svatbě příšerné rozčarování: "Ona myslí jen na sebe!" Teď na sebe před rozvodovým soudem oba chrlí své výčitky. Ne, nebudou to znovu zkoušet - už ani hodinu spolu! - A dítě že je na cestě? - To je mi jedno - spolu už ani hodinu! Proč to často tak dopadá? Oba vlastně nevědí, co činí, když se berou. Oba vstupují do manželství s určitými návyky z domu. Teď se mají přizpůsobovat. Ne - ať se přizpůsobí ona proč já! Oba vyslechli rady zkušených borců v manželských otázkách: "Ty se ženíš? No jestli nevezmeš tu svou od samého začátku pevnou rukou, zle s tebou. Každá ženská chce z muže udělat svého sluhu, aby s ním mohla po libosti orat. Musíš začít energicky!" A manželka slyší totéž: "Ty se vdáváš? Běda ti, jestli toho svého nebudeš od samého začátku držet zkrátka! Chlapi chtějí mít z ženy jen poslušnou služku všech jejich choutek. Nesmíš se dát zotročit!" A tak, jsou-li ti dva mladí dost hloupí, aby na takové rady dali, začne jejich společný život snahou vnutit druhému vlastní hledisko na všechno, místo aby se učili, - kdy je dobré ustoupit, kdy se přizpůsobit. V čem bude rozhodovat žena a jemu zůstane jen hlas poradní - např. domácnost, - a co bude mít na starosti on. Čemu všemu se musí manželé v prvním roce naučit, kolika zdánlivě drobným věcem! Například se musí vyvinout vlastní řeč, vlastní slovník. Když spolu chodili, mluvili moc. Ale brzo žena pozoruje, že muž mluví stále méně, ba často nic. Znepokojí se. On už mne snad přestává mít rád, nebaví ho mluvit se mnou. Nikdo jí neřekl, že normální muž je na mluvení líný. Vypovídal se, když usiloval získat ji. Teď ji má. Nač ještě vést řeči. Vše je v pořádku a muž si občas spokojeně zafuní a to je vše. Tohle má žena vědět: Když ten můj nic neříká, říká tím, že je zcela spokojen se vším, i se mnou. Ovšem žena když mlčí, tak ta mlčí naschvál, zlostně, vzdorovitě. Když je normální žena spokojena, tak šveholí. Šveholení je krásné české slovo o povídání jen tak, aby řeč nestála, aby se žena cítila hezky. Muž to má vědět a občas jí zabrouknout své nojó, aleale, tak vidíš. Druhou záběhovou obtíží pro muže je, že jeho žena čeká, že on uhodne, co si ona přeje. A když ne, je rozmrzelá. Žena prožívá své štěstí jen tehdy, když jí to někdo říká, když o tom s někým může mluvit. Když to nejde, je mrzutá. 21 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Muž by tohle měl vědět a věnovat ženě více pozornosti. A žena - ta by si mužovu pozornost nikdy neměla vynucovat. Tohle napětí vzniká pravidelně, když se manžel vrací z práce a žena je s dítětem celý den doma. On celý den pracoval a mluvil a teď chce mlčet a mít klid. Ona byla celý den sama a teď chce mluvit a bavit se. Při jedné besedě s manželi prohlásila mladá paní: "Otče, tohle my jsme u nás vyřešili." - "A jak," zajímá se kněz. - "Jednoduše. Můj muž jezdí do práce autem, a když se vrátí, zůstane půl hodiny sedět na ulici ve voze!" A nejen kněz, i ostatní si v duchu představovali, do jaké kulometné palby vstoupí ten muž, když musí půl hodiny sbírat odvahu, aby vkročil do dveří svého domova. To jiná žena dala k lepšímu moudřejší řešení: "Já, když ten můj přijde z práce, tak ho nacpu jako piliňáky, nechám ho půl hodiny oddáchnout, a pak je použitelný ke všemu." Moudrá žena vezme na vědomí, že je to už nátura normálního muže, že toho moc nenamluví - a nepokouší se jej polepšovat. Moudrý muž vezme na vědomí, že je to už nátura každé normální ženy, že ráda šveholí, - snaží se nebýt nerudný - jako tenhle při večeři: Ona: "Chutná ti to?" - On: "Vždyť vidíš, že to jím! Kdyby mi to nechutnalo, tak bych to nejedl." Ona: "Chceš ještě trochu čaje?" - On o čemsi přemýšlí a tak jen zavrčí: "Nechci. Kdybych chtěl, tak bych ti přece řekl." - Oba se tu chovají nedobře. Ona nešikovně a vtíravě, on hrubě. Oba neberou zřetel na mentalitu, stav mysli toho druhého. Ženy se často snaží předvádět svou důležitost tím, že neúmorně uklízejí, pečují. Upečují se a potom předhazují svému muži svou mrtvolu: co já jsem všechno pro tebe, pro rodinu udělala. Raději by měla zůstat živá, veselá, vlídná, laskavá, něžná. Takovou ji potřebuje její rodina. Křesťanské slovo asketismus se často překládá nešikovným slovem umrtvování. Ale tím není míněno, že bychom měli umrtvovat sebe, že muž či žena by se měli udřít pro svou rodinu. Umrtvovat máte své špatné vlastnosti, své špatné sklony. Umrtvovat máte svou pýchu, žárlivost, zlobivost, abyste dokázali žít i všední dny rodinného života pěkně a radostně. Dobré manželství nemůže totiž vydržet v pouhé každodenní šedi. Je třeba stále hledat pěkné sváteční chvilky na ochranu proti nudě. Je tu neděle, která má být prožívána opravdu svátečně. V kostele, u stolu, zábavou, hrou, hezkými zážitky. Ale i všední den má mít svou voňavou sváteční chvilku. Černou hodinu při opékání brambor či jablek na plotně. Žádné narozeniny a jmeniny, žádné výročí svatby by nemělo být zapomenuto. Žádné události církevního roku by neměly zůstat jen v kostele - i doma by měly mít svou odezvu. Je třeba vynalézavosti k vymýšlení důvodů ke společné pěkné chvilce. Jednou při společném sledování pořadu v televizi, jindy při poslechu gramodesky, jindy při čtení zajímavé stránky v knize. Že na tohle všechno nebývá čas? Tohle je důležitější, než všechny práce dohromady, protože to napomáhá k vašemu sžívání, k vašemu dozrávání na dobré a spolehlivé manželské partnery. Řekl jsem: k dozrávání - nepřeslechli jste se. Dobrý partnerský vztah musí mít čas k dozrávání jako dobré sýry. Nedá se uhnat žádným rychloprocesem. Přišel kdosi za knězem: "Mohl byste mi poradit, jak se naučit intenzivně milovat Boha?" "Ovšem, mohu ti poradit. Uč se být něžnější ke své manželce, ta je přece viditelným obrazem Božím!" Ano, učit se milovat navzájem stále něžněji, tělem i srdcem, to chce čas k pozvolnému narůstání důvěry, věrnosti, pravdivosti. Svatá Terezie z Avily napsala na sklonku života, že potřebovala 47 let, než dozrála natolik, aby se nechala vést Duchem Boží lásky. A tak, milí manželé, nevěšte hlavy, jestli vám vše ještě neklape dokonale. Dejte si navzájem čas k duchovnímu dozrávání, k vytvoření domova, kde muž je hlavou a žena srdcem. Pokračování příště 22 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

PEVNOSTI, KTERÉ NEJSOU Z KAMENE Kdysi dávno žil jeden mocný panovník. Věděl, že jeho dny se neodvratně krátí. Co se stane s královstvím, až je bude muset opustit? Kolem dokola žijí jen samí nepřátelé. Jak se s nimi dokáže vypořádat princ, který je příliš mladý a nezkušený? Narodil se mu tak pozdě. Kam se jen uchýlí? Kdo ho ochrání? Starý král se těmi myšlenkami dennodenně trápil. Až si jednou zavolal prince: „Synu, moje kralování už dlouho nepotrvá. Nevím, co se stane, až umřu. Kolem trůnu je spousta nepřátel. Mám velký strach o království, které jsem vybudoval, a také o tebe. Umíral bych klidněji, kdybych věděl, že máš kam se uchýlit v případě nebezpečí. Proto ti radím, aby ses rozjel po království a vybudoval si spolehlivá útočiště, kde to jen jde." Mladý princ se bez meškání poslušně vydal na cestu. Projel celou zemi, hory i doly, a všude, kde našel vhodné místo, nechal budovat mohutné a majestátné pevnosti. Pevnosti rostly v hlubinách lesa, v nejskrytějších údolích, na vrcholcích hor, na poušti, na březích řek a v podhůří. Musel na ně vynaložit mnoho peněz, ale na to nedbal. Šlo přece o jeho život a trůn. Za nějaký čas se vrátil do otcovského paláce. Unavený, pohublý, ale spokojený, že splnil uložený úkol. „Pověz mi, synu, jak jsi pochodil? Udělal jsi, co jsem ti řekl?" ptal se král. „Ano, otče," odpověděl princ. „Po celé zemi se tyčí nedobytné pevnosti: na poušti i na horách i v hloubi lesů." Ale starý král, nejmocnější, jaký kdy žil, se zachmuřil. Zavrtěl hlavou. „Ne, synu, tak jsem to nemyslel. Musíš se vrátit a začít znovu od začátku. Pevnosti, které jsi dal postavil, tě v nebezpečí neuchrání. Zůstaneš sám a jen stěny a kameny ti nepomohou uniknout uskokům a Istem tvých nepřátel. Své útočiště si musíš vybudovat v srdcích čestných a dobrých lidí. Takové lidi musíš hledat a získat si jejich přátelství. Jen tehdy budeš vědět, kam se máš v těžkých chvílích uchýlit. Tam, kde má člověk upřímného přítele, tam najde přístřeší." Princ se znovu vydal na cestu. Tentokrát však nejezdil po pouštích, stržích, hlubokých hvozdech, ale mezi lidmi. Tam si budoval útočiště podle slov svého otce, starého, moudrého krále. A stálo ho to mnohem větší úsilí a námahu. Ale nikdy toho nelitoval. Když za nějaký čas starý král vydechl naposledy, princ neměl jediného nepřítele, kterého by se musel obávat. Jedna mladá žena dostala tucet růží s lístkem: „Od toho, kdo tě má rád." Ale podpis chyběl. Vdaná nebyla, a tak začala přemýšlet o mužích, které kdy poznala. Nebo to byli její rodiče? Že by někdo z práce? V duchu se jí vynořil celý seznam lidí. Nakonec se rozhodla zavolat kamarádce, aby jí tu záhadu pomohla rozluštit. Ale po jedné kamarádčině větě ji svitlo: „To tys mi poslala ty růže?" „Ano." „A proč?" „Protože, když jsme se viděly naposled, měla jsi špatnou náladu. Chtěla jsem, aby sis připomněla všechny lidi, co tě mají rádi." A kolik pevností jsi dnes vybudoval ty? Z knihy Paprsek slunce pro duši Bruno Ferrero 23 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Slůvko do ouška 11. Kniha knih! Učitel zastupoval katechetu: Vstoupil do třídy a rázně, bez okolků vyhlásil: „Studenti, připravte se! Bude písemka! Otázky jsou: V kterém období vládl David? Kolik měl Abrahám synů? Kdy…“ „Pane učiteli… mně se to nelíbí!“ ozval se jakýsi nesmělý hlas. Byl to mudrlant Míša. „Proč?“ „Připomíná mi to, jako bychom seděli na břehu jezera a měli popsat co plave na povrchu hladiny. Vždyť Bible je cosi víc. Musíme odhalit, co skrývá pod povrchem.“ A ve třídě nastalo ticho... A měl pravdu. Na otázky: Kdo? Kde? Kdy? Kolik? Jak? … byl měl umět odpovědět i ateista. To patří ke vzdělanosti člověka. Při hledání významu Božího Slova musíme zvolit následující tah: „Je třeba jít do něj hlouběji a odhalit poselství.“ Věřte, či nevěřte, někdy je to úplně dobrodružné hledání. Mějme však jasno i v zákulisí „vesmírného“ dění a zjistěme, co se jen dá!

Město Byblos „Jaký je rozdíl mezi velkým a malým městem?“ ptali se filosofa. Ten zapřemýšlel a s úsměvem řekl: „Hm… Ve velkém městě víc uvidíte, v malém více slyšíte.“ Stopy slova „Bible“ vedou k městu Byblos. Leželo asi čtyřicet kilometrů severně od Bejrůtu. Patřilo mezi hlavní centra Fénické říše. Jak souvisí s náboženskou knihou? No, bylo to takto! I v dávných dobách kvetl obchod. Obyvatelé města dováželi z Egypta papyrus, který se používal na psaní knih. A z města se papyrus šířil dál, až se dostal k „našim“ lidem. „Ta bible“ v řečtině znamená knihy. Bible je ve skutečnosti „knihovna“ 45 knih Starého a 27 knih Nového zákona. Její dnešní podoba je výsledkem dlouhodobého vývoje spojeného s proměnami celého lidstva. Vždyť jen její psaní trvalo kolem 1400 let. Řekněte, je něco mezi námi podobného?


Qumran Vzduch na pobřeží Mrtvého moře byl zvlášť dusný. Horký vítr vysušoval zem Qumranu a všechno živé se snažilo ukrýt do stínu. Mladý pastýř věděl, že tam jsou jeskyně, ve kterých člověk raz - dva zabloudí. „Hej, počkej. Kam utíkáš!“ křičel na splašenou kozu. Ale zvíře je zvíře. Zamekotalo a vešlo do díry ve skále. Chlapec neváhal. Nechtěl přijít o rodinné bohatství. To by mu otec dal za uši, kdyby ji ztratil. „Hloupá kozo, stůj! Ještě si zlámeš nohu!“ nadával a zmizel za ní v otvoru. Chlad mu ovál tvář. Obklopila ho tma. Natáhl ruku před sebe, aby si nerozbil nos a pustil se vpřed za zoufalým mekotem kozy. Vtom se dotkl nějakého předmětu. To nečekal. Zabočil doleva a to samé. Najednou spadl a cosi vydalo dunivý zvuk. Koza se splašila a začala bečet, jakoby ji na nože brali. „Bez světla si nepomůžu,“ povzdechl si chlapec a vycouval ven. Chvilku si oddechl, potom posbíral suchou trávu, přivázal ji na klacek a rázným krokem vkročil dovnitř. Lomoz kozy mu udával směr. Když zapálil seno, zůstal údivem stát. Před ním se nacházely hliněné džbány a mezi nimi bylo vklíněné zvíře. Rychlo vzal a vyběhl ven. O všem řekl otci a ten to ohlásil úřadům. (J. Consul, U břehu Mrtvého moře) Ve džbánech se nacházely velmi cenné spisy. Ukryli je během židovského povstání proti Římanům v prvním století našeho letopočtu. Objev z roku 1947 byl velký přínosem pro porovnání starozákonních biblických spisů a pochopení společenské situace za časů Pána Ježíše.

Chraňte si to nejcennější! „Když Ježíš viděl, že ho chtějí židé zabít, schoval se do Eucharistie.“ (dítě)

Máte všechno pohromadě? Tedy „u sebe“? Ledaco se již ztratilo, že? A něco nám už i ukradli. Jak je to s vámi? Možná jste již byli ve „státech“, v Bruselu, v Londýně, či kdesi v jiných Kotěhůlkách… A jste na to hrdí, neboť jste přežili. Gratuluji. Ale jen tak náhodou… Neztratili jste, neukradli vám v cizině Kristovu tvář? Máte ji v duši? Zkuste z Bible poskládat jeho obraz. Jeho tělesný vzhled, ale i duševní a duchovní vlastnosti. Není to prázdné mlácení slámy, protože podle toho, jaký obraz Boha nosíš v duši, taková je tvoje víra.

(Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)


Výroky dětí z 6. - 9. třídy při písemce v náboženství v Podivíně: Proč stojíme při evangeliu? Aby se nám lépe zpívalo. Co????? To nám říkala paní učitelka. Jaké oběti přinášeli Bohu Izraelité? Zabili prvního prvorozeného. Co naznačuje zvolání „Amen“ na konci modlitby? Že od nás už může odejít Kristus. Kdo je nejvyšším zástupcem Krista na zemi? Bůh. Co představuje oltář? Obětní dary, že tam přinášíme tělo beránkovo. Jaké má Církev sváteční dny? Velikonoční pondělí, Květnou neděli. Jaké způsoby slavení mše svaté známe? Stojíme, sedíme, klečíme. Zelený čtvrtek, Popeleční středa, Květná neděle, advent, velikonoce, Nový rok. Co symbolizuje při mši svaté kadidlo? Že naše hříchy stoupají s kouřem vzhůru. Okořeňuje mši svatou - zlepšuje její slavení. Dým, který nám naznačuje Boha a přivolává ho. Jaké kněžství v Církvi známe? Světské a obyčejné. Co byla židovská Pascha? Vánoce. Jaké jsou znaky biskupské hodnosti? Čepeček. Co slavíme na Květnou neděli? Příchod Krista do Nazareta. Vstal z mrtvých Ježíš. Jaké jsou nejčastější úkony rukou při mši svaté? Bušení do srdce. Kdo dostává největší dary ze mše svaté? Pan farář. 26 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

smlouvy ii. 1. Který kněz uzavřel smlouvu mezi Pánem a mezi králem a lidem, po čem lid zbořil Bálův chrám? 2. S kterým z Abrahámových synů slíbil Bůh potvrdit smlouvu? 3. Co udělal král Ása po slovech a proroctví proroka Azarjáše? 4. Čeho je předobrazem Mojžíšovo kropení lidu krví smlouvy?

5. Kdo uzavřel poslední smlouvu s Bohem za lidstvo a při jaké příležitosti? 6. Co představuje novou smlouvu s Bohem uzavřenou Ježíšem?

7. S kým uzavřel Bůh smlouvu pokoje, podle které kněžství patřilo jemu a jeho potomstvu navěky za to, že odvrátil od Izraelitů Boží hněv?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. před potopou (Gen 6,18); 2. S Noem (Gen 6,18); 3. S Noem, jeho syny, s celým lidstvem a každým živým tvorem (Gen 9,8-10); 4. že už nikdy nebude potopa (Gen 9,11); 5. oblouk duhy v oblacích (Gen 9,12-17); 6. s Abramem (Gen 15,17-18); 7. obřízku (Gen 17,1-10); 8. Desatero (Ex 34,27-28); 9. Mojžíš (Ex 24,7-8); 10. velký kámen pod terebintem (Joz 24,25-27)


Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Markéta Kopřivová Ladná Cathleen Marie Láznický

Rozloučili jsme se Karel Michlovský Jarmila Kubíková Marie Lucká

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc březen: 1. Aby úloha žen byla více uznávána a respektována v každé zemi světa. 2. Aby se biskupové, kněží, zasvěcené osoby a laici věrní katolické církvi v Čínské lidové republice odhodlali stát se znamením a nástrojem jednoty společenství a míru v duchu poselství, které jim zaslal papež Benedikt XVI. 3. Aby pravdivá snaha o obrácení nás vedla také k úctě a ochraně počatého života.

V uplynulých letech jsme se v březnu rozloučili 2008 2007 2006

Podivín

Ladná

Petr Švec

Anna Beránková

Růžena Turečková Anna Kršková Vlasta Svobodová

Františka Florusová Rudolf Švehla

2005

Karel Stöhr Václav Plotnárek Josef Gajdoš

2004

František Pešl Vlasta Růžková

Zdeňka Janulíková Marie Střelská Milan Gistr Bohumila Brandýsová

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého. Náklady na výrobu jednoho čísla 8,-Kč 28 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

ZRNÍČKO. Svazek 9, číslo 3 březen Pane, bojím se o člověka, neboť velmi rychle roste!

Recommend Documents