ZRNÍČKO. Svazek 14, číslo 4 duben ovršení a vykoupení světa a všech lidí

ZRNÍČKO Svazek 14, číslo 4

duben 2014

Dovršení ovršení a vykoupení světa a všech lidí lidí Za podmínek, ve kterých ji konají, je práce pro mnoho lidí robotou. Mnozí křesťané ji považují za trest. A přece: práce je vznešená. Prací spolupracuje člověk s Bohem na dovršení stvoření a spojuje se se všemi lidmi. V práci a ve světě práce se usídlil hřích, jako se červ skrývá v ovoci. Hřích musí být vykoupen. Jen křesťan může přivést Ježíše Krista, Spasitele, do středu práce a prací do středu vesmíru. Prací se člověk stává nejen spolupracovníkem díla stvoření, ale také díla vykoupení. - Bůh odevzdal lidem do správy celou zemi, aby ji společně učinili plodnou, aby Ho oslavovali tím, že jí užívají. - Sedlák seje obilí, a Bůh mu dává vzklíčit. Stvořitel dodává kamení, a zedník staví. V každé práci spolupracuje člověk s Bohem. - Uprostřed tvé práce je přítomen Pán. Pracovat, znamená usilovat o setkání s Bohem, abychom s Ním byli při díle. Tak se práce stává modlitbou. - Protože nás Bůh stvořil k svému obrazu, učinil nás tvůrci. Svou prací s Ním spolupracuješ na vytváření a zdokonalení stvoření - Bůh Otec věnuje člověku takovou důvěru, že mu přenechává iniciativu pří přetváření světa. Dává materiál, dává svou moc, ale člověk vytváří a staví, kdy chce a jak chce. - Svou prací dovršuješ své vlastní stvoření, Vyvíjíš se fyzicky, intelektuálně… Rozmnožuješ svou moc nad věcmi. Stáváš se více tvůrčím, to znamená více člověkem. 1

- Svou prací vstupuješ se všemi lidmi do společenství, neboť člověk netvoří nikdy sám. Potřebuje druhé, aby žil a budoval. I umělec, aby mohl namalovat obraz, potřebuje bratry, aby mu zhotovili barvy a štětce. A aby toto lidé vyrobili, potřebují opět jiné… K upečení jediného kousku chleba, k upevnění jediného šroubu, k popsání jediného líštu papíru potřebuje člověk spolupráci všech lidí na Zemi. - Nepracuješ především proto, abys uživil své děti, zajistil si budoucnost, vydělal peníze; pracuješ v prve řadě proto, abys sloužil svým spolubratřím a abys od nich náhradou přijal to, co potřebuješ, abys uživil své děti a zajistil si budoucnost. - Často se ovšem stává, že práce: dělníka ubíjí, rozděluje lidi mezi sebou, vede svět do záhuby a statků tvoření zneužívá ve prospěch jen některých lidí, z pyšného člověka dělá soupeře Boha. A přece práce má člověka rozvíjet, spojovat celé lidstvo v jednom a témž úsilí řídit a dovršit svět tak, aby sloužil lidem, vzdávat tak slávu Otci v nebesích. - Když stvořitel stvořil vesmír, učinil ho dobrým; „a uviděl, že je to dobré“ Vše bylo v naprostém pořádku svět pod vládou člověka, lidské tělo podřízené duchu, duše člověka spojená v lásce s Bohem. Je to vzpoura duše proti Bohu, která přivodila revoltu těla proti duchu a vzpouru světa proti člověku. Nyní je vše v nepořádku. Člověk musí být „napraven“, i svět musí být „napraven“. 2

- Bůh řekl: „Naplňte zemi a podmaňte si ji.“ Pak řekl: „Rodit budeš v bolestech“ (A to nejen ve smyslu přivést na svět dítě fyzicky, ale i „psychologicky“, to znamená vychovávat a vzdělávat je.)

- „v potu tváře budeš pracovat.“ Zrození člověka a jeho první výchova jako hlavní poslání ženy, „zrození“ vesmíru a jeho výstavba, jako hlavní poslání muže, staly se skrze hřích utrpením. - Práce není trestem, výchova dítěte není trestem, ale tyto dvě „tvůrčí“ činnosti se pro člověka nyní staly bolestnými; to je třeba napravit - budeš-li to chtít, může se tato bolest stát vykoupením. - Zde na Zemi nelze dosáhnout šťastného stvoření bez vykoupení, protože tu stojí prvotní hřích a hříchy každodenně zapisované do našich srdcí. - Opravdová práce musí přinášet radost, neboť na konci každého vykoupení vykvétá vzkříšení. - Tvoje práce musí být vykoupena. Jediným skutečným Vykupitelem je Ježíš Kristus. Má-li tvoje práce být krásná a veliká, potřebuje Ježíše Krista. - Po léta byl Kristus tesařem. Vykoupil tedy svět především prací. - Tvým úkolem je přivést Krista Vykupitele do lidské práce: tvoje duše, jako duše pokřtěného, tvůj rozum, jako rozum pokřtěného, tvé srdce jako srdce pokřtěného, tvé ruce jako ruce pokřtěného musí věci uchopit a vykoupit je denní prací tam, kam tě Bůh postavil. Jimi, a právě jimi musíš ve světě práce bojovat proti nespravedlnostem, proti odlidštění, proti rozbrojům, proti nenávisti. - Je na tobě, abys pokřtil boj dělníků. Kristus Vykupitel tě v boji proti hříchu uprostřed davu předešel, ale chceš-li Ho potkat a spojit se s Ním, musíš se celou duší žijící z Víry, Naděje a Lásky angažovat: v odborové organizaci, při volbě delegátů, v podnikovém výboru, 3

při podpisu kolektivní smlouvy, ve stávce… - Tvůj boj ztrácí svou účinnost, není-li - v Kristu - bojem lásky. - Musíš ze sebe udělat „nového člověka“ v Kristu, aby se tvou prací a tvým zapojením do světa práce Země stala „novou Zemí.“ - Lenost, to je odmítnutí spolupracovat s Bohem na svém vlastním dovršení a na dovršení světa. - Kytice, kterou s jemným vkusem upravila vazačka květin, je nádherná, ale neobratně svázaná kytička dítěte je srdci matčinu nekonečně dražší, protože byla připravena s láskou. Pro tebe není rozhodující postavit krásný most, být tvůrcem geniálního díla, nebo v podřadné kanceláři napsat bezvýznamný dopis na stroji. Důležité je být na svém místě. A v daném okamžiku a právě v tom malém úseku tvoření, který nyní konám, přinést co možná nejvíce pro vykoupení. - Neočekávej ráj na zemi, žil bys v klamu; neboť právě tak jako ty budeš „dovršen“ až v nebi, i vesmír dosáhne teprve po vzkříšení svého konečného dovršení. Bojuj ze všech svých sil prací a ve světě práce, neboť nebeský ráj má své kořeny zapuštěny hluboko v zemi. - Musíš posilovat a zkrášlovat své tělo, a teprve tvoje duše je ozáří pravou krásou. Při vzkříšení bude tvé tělo proměněno v té míře, kterou Boží světlo proniklo tvou duší. Musíš se starat o svět, budovat ho svou nejdokonalejší a nejkrásnější prací, ale pamatuj, že svět je hmota a že od tebe očekává „duši“. Při vzkříšení bude tvorstvo krásné technickou dokonalostí, géniem umění, ale především a hlavně láskou zasetou všemi těmi, kteří ho dovršovali Je-li v této kapitole užíváno slova „tvůrce“ ve spojitosti s člověkem, je to míněno ve smyslu „budovatel“ - ten, který spolu s Bohem přetváří, dokonává. Ve vlastním slova smyslu člověk nikdy není stvořitelem (tvůrcem), který by něco dělal z ničeho. (Michael Quoist)

4

Světec na květen květen Pokračujeme v životopisech svatých, jak jsou uvedeni v Litaniích ke svatým ochráncům naší vlasti. Nyní se seznámíme se sv. Kordulou. Byla mučednicí, která se narodila někdy ve 3. nebo 4. století a zemřela okolo roku 304 v Kolíně na Rýnem. Jako ve většině případů starších půldruhého tisíce let musíme vycházet spíše z legend, než z faktických historických dokladů. Jedna z legend vypráví o tom, že se svatá Voršila a její družky nechtěně a netušeně dostaly do rokou Hunů. Jedno z tradičních vyprávění hovoří o tom, že mučednickou smrt podstoupilo v Kolíně na jedenáct tisíc družek svaté Voršily. Kordula byla v kritickém okamžiku ukryta na lodi, zatímco ostatní křesťanky byly vyvražděny. Když pozorovala, s jakou odvahou jdou na smrt, opustila svůj úkryt a vyšla vrahům vstříc. Její ostatky se dostaly do kolínského kostela johanitů, kde je roku 1278 vyzvedl biskup Albert Veliký. Některé relikvie se octly i v jiných místech Evropy. Při zobrazování Korduly malíři většinou nezapomínají na lodičku, na šíp, či korunu, na věnec mučednice. Má svátek 22. října. Znázorňování: Kordula je většinou představována ve vznešeném rouchu, u sebe má lodičku, šíp, kopí, věnec nebo korunu. Sv. Kordula je patronkou Kolína, Tortosy a větru. (Podle životopisy svatých)

5

Tajemství jedné rodiny Poprvé jsem ho viděl na jistém hospodářství při Chiemsee během letního táboření. Já jsem byl se skupinou chlapců ubytován v seníku dolů a on se svou skupinou nad námi. Mši jsme mívali spolu a každé ráno přistupoval k přijímání. Udělal na mě hluboký a příznivý dojem. Později jsme se viděli na sjezdu katolické mládeže a pak zase na skautském táboře, kde jsem se seznámil i s jeho bratry, kteří také pracovali v mládežnických organizacích. Natrvalo jsme se spřátelili. Ludvík mi později vyprávěl o svých válečných zážitcích na frontě. Jeho návrat domů byl opravdovým zázrakem, nebo alespoň mimořádnou milostí. Po nepovedeném útoku pod ostrou palbou se plazil od raněného k raněnému. Kulky hvízdaly kolem něj a nad ním. Ležačky ošetřoval jednoho vojáka, vtom nepřátelský granát smrtelně zasáhl ošetřovaného, zatímco Ludvíku se nic nestalo. Při ústupu však zaskočili jeho rotu a vyhladili ji. On ležel u kamarádů. Nevšimli si, že je živý. Tedy byl zachráněn! Ostatních pět bratrů bylo také ve válce, a všichni se vrátili zdraví. Působí v různých katolických hnutích, někteří v Legio Mariae, jiní zase v katolické akci nebo v skautingu. Ba jeden z nich se rozhoduje pro kněžství. Tomu se říká pozdní povolání. U Boha však neexistuje příslovce ‚pozdě‘. Častěji jsem se zamýšlel nad touto rodinou. Vždyť nad ní musí bdít nějaké mimořádné "oko". Šest synů prošlo válkou, a všichni se vrátili bez úrazu. Opravdu vzácný případ. Osvětlila mi ho jejich matka při skromném stole této pravé křesťanské domácnosti. Po zajímavém rozhovoru sňala ze stěny mariánský obrázek. Byla to vlastně zarámována pohlednice. Postavila mi ji před oči a vysvětlovala mi: "V době nacismu jsme si spoustu protrpěli. Manžel nedovolil chlapcům vstoupit do organizace mládeže. Třikrát jsme pro ně museli měnit školu. I my i kluci jsme byli často vyšetřováni a konečně prohlášeni za nepřátele státu. Dovedete si představit, v jakém nebezpečí jsme se ocitli. To nás hnalo do náruče Panny Marie, která přemohla i ďábelské mocnosti. Věděli jsme, že někteří naši spoluobčané se odevzdali 6

ďáblu a podepsali mu věrnost vlastní krví. My jsme také podepsali své zasvěcení vlastní krví, ale Matce Boží." Pak obrátila obrázek, abych viděl i druhou stranu. Hnědé, zažloutlé podpisy byly ještě dost zřetelné. Byly to podpisy otce, matky a šesti synů, napsané vlastní krví. To bylo jejich rodinné tajemství. Odtud přicházelo požehnání na celou rodinu. Matka Boží žehná statečné a smělé křesťany, kteří se umí zasadit za království jejího Syna.

Tolik malých světélek - jedno velké světlo Jednou večer se Otec Peyton, horlivý apoštol růžence v rodinách, nacházel v jistém americkém velkoměstě na Stadiu, nabitém lidmi. V domluvené chvíli zhasla všechna světla. Nastalo posvátné ticho. Ve tmě najednou zazněl hlas Otce Peytona; „Všichni zapalte zápalku nebo zapaľovač.“ V okamžiku se stadion rozsvítil tisíci světýlek, takže se vidělo téměř jako ve dne. „Hle, taková je síla mnoha krátkých modliteb spojených dohromady,“ dodal Otec Peyton. Jeho slova doprovázel obrovský potlesk. Mnoho růženců spojených spolu může osvítit a proměnit svět. "Růženec je nejúčinnější prostředek, kterým lze přemoci hřích a získat milost Boží." (Řehoř XIV.) "Růženec je zvláště vhodný k tomu, aby odvrátil od světa nebezpečí, které mu hrozí." (Sixtus IV.) "Růženec je nejúčinnější modlitbou, aby se v srdcích věřících zvelebovala úcta k Panně Marii." (Pius IX.) 7

Bůh se nám zjevuje jako milující společenství Stará ruská legenda vypráví o carovi, který mnoho přemýšlel o životě i o světě. Jednoho dne stál před otázkou: jaký je Bůh? Jelikož nemohl najít uspokojivou odpověď, zavolal své rádce, nejmoudřejší muže svého království.

Car se na své rádce příkře obrátil: "Dávám vám tři dny času, abyste našli správnou odpověď na otázku, jaký je Bůh. Pokud ji nenajdete, dám vám setnout hlavy." Mudrci odešli, začali se společně radit, přemýšlet, ale na nic nepřicházeli. Zmocnil se jich strach před smrtí. Legenda o pravdách o Bohu Tehdy se u cara přihlásil jistý chudý pastýř: "Slyšel jsem o tvé otázce, můj care, co jsi dal svým rádcům, i o jejich strachu. Prosím, dopřej mi, abych mohl odpovědět tvou otázku." Po chvilce váhání car souhlasil. Chudý pastýř mu říká: "Podívej se do slunce!" "To je nemožné," odpověděl car, "když to udělám, oslepnu." Tady mu říká pastýř: "Když nemůžeš svýma očima hledět do slunce, které je jen Božím stvořením, o co méně můžeš vidět samotného Boha, protože Bůh je jako světlo." "Dobře jsi odpověděl," pochválil ho car. "Zajisté mi budeš umět odpovědět i na druhou otázku: Co dělá Bůh?" "To ti řeknu," sebevědomě odpovídá pastýř. "Jen dovol, abychom si nejdříve vyměnili šaty a místa." Car tedy odložil svou korunu, žezlo i svůj královský plášť a podal je pastýři. Pastýř si dal korunu, oblékl plášť, vzal do rukou žezlo, posadil se na carů trůn a řekl: "Přesně toto dělá Bůh. Sestoupil z nebe, vzal si naši lidskou přirozenost, pozvedl nás a daroval nám novou důstojnost." Bůh blízký a vzdálený Tato legenda vyjadřuje dvě základní pravdy o Bohu: Bůh je tajemství, bydlí v nepřístupném světle (srov. 1 Tim 6, 16), ale zároveň se nám zjevuje v Ježíši Kristu a dává nám účast na svém božském životě. Proto může 8

švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar říci: "Pouze v Kristu je Trojice otevřená a přístupná." Můžeme tedy říci, že Bůh je na jedné straně vzdálený, nedosažitelný, nepochopitelný, ale na druhé straně v Ježíši Kristu přece blízký a srozumitelný. Když se Bůh zjevil ve svém Synu, ve Slově, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi (srov. Jan 1,14), přiblížil nám sebe samého. Ježíš nám však nezjevil pouze sebe, ale spolu se sebou i Boha Otce i Boha Ducha Svatého. Můžeme tedy říci, že skrze Ježíše Krista jsme dostali nové poznání o Bohu, jak žije ve společenství tří osob: Otce, Syna i Ducha Svatého. Pokušení projekce Boha Ludwig Feuerbach, jeden ze zakladatelů moderního ateismu, přece cosi správně poznal: Když člověk uvažuje o Bohu, vytvoří si o něm nějaký obraz, tak je pak Bůh produktem (výplodem) lidského rozumu, lidského uvažování. Podobně jako skladatel složí svou sonátu nebo jako malíř namaluje svůj obraz, tak i člověk si vyprodukuje svůj obraz o Bohu, což je určitá projekce. Takový obraz je sumou jeho nadějí, přání nebo i strachu, ale vždy podle jeho vzoru a představy. Feuerbach tvrdí, že ne Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, ale člověk si vytvořil Boha podle svého obrazu. A tak dochází k závěru, že ve skutečnosti Bůh neexistuje. Co existuje, jsou jen jeho obrazy, projekce. Jiní lidé jako Feuerbach také věděli, že Boha nelze obsáhnout lidským rozumem, ale dospěli k jiným závěrům. Například ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj řekl: "Když divoch přestane věřit ve svého dřevěného bůžka, neznamená to, že Bůh neexistuje; znamená to jen tolik, že pravý Bůh není ze dřeva." Vidění Otce skrze Syna Všechny představy, které člověk o Bohu má, jsou jen lidské představy, obrazy. A tajemství Nejsvětější Trojice nám připomíná a učí nás, že skutečný a pravý Bůh je mimo tyo představy. Proto sv. Augustin říká: "Pokud si myslíš, že jsi Boha pochopil, tak to s určitostí není Bůh." Pán Bůh - jednota v Trojici a Trojice v jednotě - je skutečnost, která člověka nesmírně přesahuje. Díky Ježíši Kristu se nám však tajemství Nejsvětější 9

Trojice i odhaluje. Apoštol Filip říkal Ježíšovi: "Pane, ukaž nám Otce a to nám postačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě?! Kdo vidí mne, vidí Otce" (Jan 14,8-9). Toto "vidění" Otce skrze Syna je možné pouze v Duchu Svatém. A tady se vírou dotýkáme nejhlubšího tajemství naší víry - tajemství Nejsvětější Trojice. Katechismus Katolické církve v článku 234 říká: "Tajemství Nejsvětější Trojice je ústředním tajemstvím křesťanské víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám v sobě. Toto tajemství je tedy pramenem všech ostatních tajemství víry a světlem, které je osvětluje. Je nejzákladnějším a nejpodstatnějším učením… Celé dějiny spásy jsou dějinami cesty a způsobu, jakým se pravý a jediný Bůh, Otec, Syn a Duch Svatý, zjevuje lidem, a když se odvrátí od hříchu, smiřuje a spojuje je s sebou. Velikost Boží pokory Všechno lidské úsilí a snaha hledat a najít Boha však zůstává jen lidským úsilím. "Vidění" není ještě blaženým viděním Boha tváří v tvář. Přicházejí mi na mysl slova žalmu: "Pane, já hledám tvou tvář" (Ž 27). Naše lidské hledání by bylo marné, kdyby nám Bůh neodhalil svou tvář v Ježíši Kristu. On nám vychází vstříc. V tom je specifičnost a krása naší víry, že nás Bůh nenechává tápat ve tmě a neustále hledat. Hans Urs von Balthasar píše: "To, že Bůh trůní kdesi vysoko na nebi, to vědí i jiná náboženství, ale to, že sestoupil na naši zem, přijal lidskou přirozenost a ponížil se až k smrti na kříži, o tom mluví jedině křesťanství, to je novum." U tajemství Nejsvětější Trojice na jedné straně žasneme nad její transcendencí, ale na druhé straně obdivujeme Boží pokoru a poníženost. Apoštol Pavel nás vyzývá: "Smýšlejte tak jako Kristus Ježíš: On, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na své rovnosti s Bohem, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se podobný lidem; a podle vnějšího zjevu byl pokládán za člověka. Ponížil se a byl poslušný až k smrti, až k smrti na kříži" (Flp 2, 5-8). V Písmu svatém nenajdeme slovo Trojice. Přestože se v něm tento termín nevyskytuje, trinitární myšlenka je tam přítomna, především v Novém zákoně. Název Trojice pochází z řeckého slova trias. Použil ji Teofil Antiochie, nejstarší církevní spisovatel. Pro popsání Nejsvětější Trojice používá slovo Trias. Mluví o Bohu, Božím logos a o Boží Sofii. Latinský 10

název Trinitas pochází od Tertuliána. Jeho žák Novacianus který zemřel pravděpodobně za Valeriána jako mučedník (258), napsal spis De Trinitate. V evangeliích se Trojice vzpomíná při čtyřech významných událostech: • Při zvěstování vtělení Ježíše Krista říká archanděl Gabriel Panně Marii: "Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. A proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží" (Lk 1,35). • Při Ježíšově křtu v Jordánu se jasně zjevuje Nejsvětější Trojice. Je to jeden z nejstarších a nejpůsobivějších obrazů Trojice. V prorockém vidění sv. Jan Křtitel poznává Ježíše z Nazareta jako Božího Beránka. V té chvíli se otevřelo nebe a bylo slyšet hlas Otce a Duch Svatý se zjevil v podobě holubice (srov. Mt 3,16; Mk 1,10). • Při Poslední večeři Ježíš slibuje apoštolům nápovědy, Utěšitele: "A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy Ducha pravdy…" (Jan 14,16). "Utěšitel, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu…" (Jan 14,26). Duch Svatý, který je poslán, je jasně odlišný od Otce i Syna. • Existenci Nejsvětější Trojice vyjadřuje jednoznačným způsobem Ježíšův křestní příkaz při jeho nanebevstoupení: "Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého" (Mt 28,19). V těchto slovech se jasně hovoří o třech osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém. Také vyjadřují společné a jediné Božství, a to výrazem "jménem". Toto slovo je v jednotném čísle, což znamená jedinou společnou podstatu a moc. Pravost tohoto místa je zaručena ve všech rukopisech a překladech. Sv. Irenej, nejstarší z tzv. starokatolických otců, píše: "Církev… přijala od apoštolů a jejich učedníků víru v jednoho Boha, Otce všemohoucího… a v jednoho Ježíše Krista, Božího Syna… a v Ducha Svatého. Toto učení, které obdržela, a tuto víru chrání pečlivě." (podle KN)

11

Biblické příběhy o lásce Láska. O citu, který je vlastní každému člověku se hovoří v současnosti až příliš. Bohužel často v nelichotivých souvislostech.

Proto dochází k manipulativnímu posouvání vnímání toho, co láska vlastně je. O manželství ani nemluvě. Časopisy, televize i internet se předhánějí v informacích o mediálně známých dvojicích jako Angelina Jolie + Brad Pitt a podobně. Kdo však sáhne po Písmu svatém, bude přímo okouzlen příběhy párů, které k sobě poutala hluboká láska a oddanost. Na tomto prostoru, samozřejmě nemůžeme vyjmenovat všechny manželské dvojice z Bible, ale přibližme si alespoň některé. Svatá rodina Synonymem nejkrásnější a nejčistší lásky a rodiny, kde jeden druhému s láskou slouží a podřizuje svůj život Bohu, je manželství Panny Marie a sv. Josefa. Josef přijal svou manželku, která nosila pod srdcem Mesiáše, a tak jak je jen muž schopen, se o ně staral. Svůj život věnoval Matce Boží a Božímu Synu. Hezčí poslání si ani nemohl přát. Josef může a měl by být příkladem pro všechny otce včetně mladých mužů, kteří si teprve hodlají založit rodinu. Panna Maria a pěstoun Božího Syna nás učí, jak se zcela odevzdat Boží vůli. Vzata z muže Vraťme se však na počátek. Láska a manželství jsou totiž v Písmu svatém přítomné od stvoření člověka. Všichni velmi dobře známe příběh o tom, jak si Adam přál společnici, která by mu byla pomocí a oporou na životní pouti. V knize Genesis (2, 20-24) se píše: "A nazval Adam jménem všechen dobytek, všechno nebeské ptactvo a všechnu polní zvěř. Ale pomoc, která by mu byla podobná, nenašel. Zde Hospodin Bůh dopustil na Adama tvrdý spánek, a když usnul, vybral mu jedno žebro a jeho místo zaplnil masem. A z žebra, které vybral Adamovi, utvořil Hospodin Bůh ženu a přivedl ji k Adamovi. Tehdy Adam řekl: ‚Toto je nyní kost z mých kostí a maso z mého 12

masa; proto se bude nazývat manželkou, neboť je z manžela byla vzata.‘ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." Tato slova často slyšíme při sňatcích. Zamýšlíme se však nad jejich hloubkou, zvláště nad poslední větou citátu? To neznamená, že muž a žena si vymažou z paměti rodinu, v níž se narodili a vyrostli. Ale rozhodli se vytvořit novou rodinu, která by pro ně měla být prvořadou prioritou. A tak se muž díky ženě a žena díky muži umí vyrovnat i s těžkými situacemi, jako je smrt nejbližších příbuzných - matky a otce. V Genesis se v tomto smyslu píše o Izákovi a Rebece: "K večeru Izák vyšel na pole, aby přemýšlel. Zde pozvedl oči a viděl přicházet velbloudy. I Rebeka pozvedla oči a spatřila Izáka. Rychle sesedla z velblouda a řekla sluhovi: ‚Kdo je ten muž, co jde proti nám po poli?‘ A když sluha řekl: ‚To je můj pán,‘ vzala závoj a zahalila se. Pak sluha vyprávěl Izákovi všechno, co vykonal, a uvedl ji Izák do stanu své matky Sáry. Vzal si Rebeku a ona se stala jeho ženou. A tak ji miloval, že našel útěchu nad ztrátou své matky" (Gn 24, 63-67). Přijmout nové příbuzné Muž a žena, kteří vstupují do manželství, zároveň přijímají za svou i rodinu toho druhého. Bohužel o vztazích mezi nevěstami a tchyní se vyprávějí různé nepěkné historky a množství nelichotivých vtipů, které vůbec nejsou úsměvné. Krásným příkladem hodným následování, co se týče lásky k tchýni, je Rút a to, co udělala pro Noemi. I na Boáze, který si později vzal Rút za manželku, udělala obrovský dojem. "Boáz jí odpověděl: ‚Hlásili mi všechno, co jsi udělala pro svou tchyni po smrti svého manžela: jak jsi opustila svého otce, svou matku a svou vlast, kde ses narodila, a přišla si mezi lid, který si předtím neznala. Pán ať ti odplatí za tvůj skutek! Ať se ti dostane plné odměny od Hospodina, Boha Izraele, ke 13

kterému jsi přistoupila, aby ses uchýlila pod ochranu jeho křídel!‘ Ona mu odpověděla: ‚Pane, našla jsem přízeň v tvých očích, protože jsi potěšil svou služebnici a mluvil jsi k jejímu srdci, přestože nejsem ani tvou služebnicí‘" (Rút 2, 11-13). Společná modlitba Kniha Tobiáš (6, 16-18) zachycuje sňatek Tobiáše a Sáry, která před ním přišla o sedm manželů. "Anděl mu řekl: ‚…Nedělej si starosti z toho zlého ducha, ale vezmi si ji. Já vím, že ji dostaneš dnes večer za ženu. Když pak vejdeš do svatebního pokoje, vezmi část jater a srdce ryby a vlož to na žhavé uhlíky z kadidelnice. Zlý duch ucítí vůni, což z ní vystoupí, a uteče a už se u ní nikdy více nezjeví. A když k ní půjdeš, nejprve oba vstaňte a modlete se. Proste nebeského Pána, abyste dosáhli milost a spásu. Neboj se, tobě byla určena od věků. A ty ji uzdravíš, půjde s tebou a věřím, že budeš z ní mít syny a budou ti jako bratři. Nedělej si starosti!‘" Mimo jiné jsou v úryvku velmi zajímavé věty, které hovoří o společné modlitbě novomanželů. Ať jde o randící párek, snoubence, dívku a mladíka, kteří si právě slíbili věrnost v dobrém i zlém, nebo o dlouholeté manžely, pokud jim záleží na tom druhém a na jejich společném životě, měli by se společně modlit. Společná modlitba či účast na mši jim pomůže ještě lépe poznat svého partnera, upevnit vztah a překonávat menší či větší problémy. Berme si příklad z Ježíše, který se před každým rozhodnutím modlil s očima upřenýma na nebe. Staří lidé říkají, že modlitby lámou zdi - a mají pravdu. Sloužit z lásky a pro lásku Čeho všeho je zamilovaný muž schopen, když chce získat ženu svého srdce, lze vidět na příkladu Jakuba a Ráchel. Otevřeme znovu Knihu Genesis (29, 18 - 28): "Jákob si Ráchel zamiloval; proto řekl: „Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel.“ Lában souhlasil: „Lépe, když ji dám tobě než někomu jinému; zůstaň u mne.“ Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. Potom řekl Jákob Lábanovi: „Dej mi mou ženu, má lhůta už uplynula. Toužím po ní.“ Lában shromáždil 14

všechny muže toho místa a uspořádal hody. Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. Za služebnici své dceři Leji dal Lában otrokyni Zilpu. Ráno Jákob viděl, že to je Lea. Vyčítal Lábanovi: „Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?“ Lában odvětil: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý týden a dáme ti i tu za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech.“ Jákob tak učinil a zůstal u ní po celý týden. Pak mu Lában dal za ženu svou dceru Ráchel." Zplodit a přijmout děti Manželská láska má přirozeně vyústit do potomstva. Jsou však manželské páry, které se vlastních dětí nemohou dočkat dlouhá léta. Tehdy je velmi těžké nezačít se navzájem obviňovat, ba přimknout k sobě ještě víc. Jako Elkána a Anna z První knihy Samuelovy (1, 811): "Její muž Elkána ji uklidňoval: „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“ Jednou, když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. Složila slib. Řekla: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne.“" Věříme, že jsme vás i těmito výňatky z Písma svatého inspirovali, abyste po Bibli sáhli a něco si z ní přečetli - se svou polovičkou nebo i s dětmi v rodinném kruhu. (podle KN) 15

Dvě osoby stejného pohlaví nemohou zplodit život Diskuse v parlamentech za a proti, pochody, manifestace za práva, ale i bouřlivé odmítání. Mluvíme o osobách s homosexuální orientací. Tentokrát s morálním teologem Mons. Františkem Tondrou

Lidé s homosexuálním cítěním se při hájení legalizace jejich svazků odvolávají na listinu základních lidských práv. Odlišují se základní lidská práva od práv homosexuálů? Základní lidská práva vyplývají z lidské přirozenosti a nelze je ignorovat, popírat či dokonce nepřiznat obecně nebo v jednotlivých případech. Zapsána jsou v lidském svědomí a člověk je poznává dřív, než by byla kodifikována. Kain věděl, že zabít člověka, a navíc bratra, je něco špatného, ačkoliv ještě nebyl žádný psaný zákon. Tato práva byla pokrokem lidstva později kodifikovaná. Známe zákoníky starověkých národů, v izraelském národě to bylo Desatero. Některá lidská práva nejsou patrná na první pohled. Je třeba je vydedukovat z těch základních. To se dělá na církevním fóru i na civilním, i na mezinárodním. Tak známe lidská práva vyhlášená lidskou autoritou. Samozřejmě, když vycházejí ze základních lidských práv, nemají povahu jen lidského zákonodárství. Přirozená lidská práva jsou dána každé lidské osobě samým Stvořitelem. Tedy mají Boží původ. A lidské zákonodárství musí tato práva respektovat. V Církvi je nejvyšším zákonodárcem papež, Svatý Otec. I on musí vycházet nejen z přirozeného zákona, ale i ze Zjevení, tedy ze Svatého písma a autentické tradice. 16

Přirozená lidská práva vyplývají z podstaty věci a z jejího účelu. Bůh každému svému stvoření dal jistý, jemu vlastní cíl. Tak dostalo svůj cíl i manželství - vytvořit vztah lásky a zplodit život. Takže všeobecná lidská práva se vztahují na všechny lidi stejně, i na ty, kteří mají homosexuální orientaci. Jaký je postoj Církve k homosexualitě, k osobám s homosexuálními sklony a k současným nárokům homosexuálů? Homosexualita je předmětem zkoumání několika vědních oborů - biologie, medicíny, psychologie a etiky filozofické i křesťanské. Po stránce biologickomedicínské existuje několik studií, které se snažily dokázat konkrétní genetickou predispozici, a tím i přirozenost homosexuality. Ale zároveň jsou i protinázory a zpochybnění těchto studií. Dosud se nepodařilo spolehlivě prokázat genetický, nebo anatomický původ. Úkolem Církve je však především řešit problém homosexuálů po stránce pastorační. I homosexuální osoby jsou nositeli lidské důstojnosti, patří jim spása a tedy i pastorační péče ze strany Církve. Je třeba je zapojit do církevního života, farního, liturgického a do různých společenství. Je třeba se definitivně zbavit jakéhokoliv odstrkování a ironizovaní těchto osob. Homosexualita jako stav, pokud nebyla získána nezodpovědným chováním například z nedostatku osob druhého pohlaví, není nějakým proviněním. Za to člověk nemůže. Rozlišujeme však stav a aktivitu. Člověk s homosexuální orientací je povinen zachovat ctnost čistoty tak, jak osoby heterosexuální, které nežijí v manželství. Sexuální stránka člověka je cílově zaměřena na to, aby dvě osoby rozdílného pohlaví uzavřely manželství, žily ve vzájemné obohacující se lásce a daly život novým lidským jedincům, aby se tak zachovalo lidské pokolení. Dvě osoby stejného pohlaví tyto cíle nemohou splnit. Nemohou dát život dětem, nemohou se vzájemně obohatit, neboť si nemohou navzájem dát to, co druhému chybí. Mohou to pouze muž a žena. Zdravá výchova dětí, zvláště po psychické stránce, vyžaduje otce i matku. To potvrzuje každá vývojová psychologie. Proto v žádném případě nelze homosexuální partnerství dát na stejnou úroveň s heterosexuálním manželstvím. 17

Má homosexualita vztah k sexuálním skandálům kněží a k celibátu, jak se to v médiích prezentuje? Je třeba rozlišovat skandály homosexuální od skandálů pedofilních, přestože mají mnoho společného. Známe případy, kdy se do kněžského semináře přihlásí homosexuálně orientovaní mládenci. Moje domněnka je, že nevidí svou budoucnost v manželství, tak to zkusí v kněžství. Nejčastěji se to projeví ještě během studií, a proto nemohou být vysvěceni. Ale pokud se neprojeví, neboť homosexualitu nelze vždy vypozorovat pouze z vnějších projevů, dostanou se i ke kněžství. V takových případech hrozí nebezpečí i jejich vnější aktivity. Pedofilie se však může dopustit i heterosexuál. Každý veřejný kněžský hřích je pohoršením. Tyto hříchy jsou však zvlášť bolavé a stávají se pak předmětem neúměrného medializování. Myslíte si, že lze zakázat "lásku" homosexuálům? Láska je velmi široký pojem. Vím však, co touto otázkou myslíte. Homosexuální partnerství se nikdy nemůže postavit na rovinu heterosexuálního manželství jako jeho rovnocenná alternativa. V opačném případě by nastala degradace manželství a jeho základních znaků. Sex nepochází od člověka, ale od Stvořitele. Toto my lidé musíme respektovat. Nezachovat v něm disciplínu je těžkým hříchem i s jeho následky. Lidská tolerance hříchu na jeho podstatě nic nezmění. Jak vnímáte veřejné "duhové pochody" ve světě či na Slovensku a přísná bezpečnostní opatření kolem nich? Kdyby "duhové pochody" znamenaly jen to, že my homosexuálové existujeme, za to, že jsme, nemůžeme, mějte nás v úctě a respektujte tak jako jiné lidi, bylo by to v pořádku. Když se však domáhají "práv", která jim podle přírody nepatří, jako jsou legalizovaná partnerství nebo adopce dětí, pak s tím nemohu souhlasit. Podobně nesouhlasím ani s násilnostmi vůči nim. Nevoli lze projevit vždy slušným způsobem. (podle KN)

18

S dítětem o sexualitě mluvíme s úctou a láskou Každý člověk má přirozenou potřebu znát svůj původ a tajemství vzniku života. Zájem o tyto otázky se objevuje již u malého dítěte a později v mladém člověku postupně. Proto i pravdu o životě mají rodiče předávat postupně, v závislosti na tom, jak se dítě ptá nebo neptá. Odpověď: "O tom se nemluví, jsi ještě malý!" je nedobrou volbou. Co se velmi skrývá, vzbuzuje zvědavost a může dítě zavést i k nesprávnému zdroji odpovědí.

Maličké děti nejsou nepopsaný papír, leccos slyší od starších sourozenců, pozorují svět a pak se ptají. Je moudrým pravidlem, že odpovídáme na to, na co se ptají, téma doširoka nerozebíráme. Odpovídáme stručně, pozitivně, pravdivě, s láskou. Nejlepší je, když osobní a intimní věci slyší v objetí nebo v tělesné blízkosti rodiče. V otázce: "Jak jsem se dostal do maminčina bříška?" Se čtyř-pětileté dítě neptá na konkrétnosti, jen ho zajímá způsob, a tím je objetí rodičů. Platí: odpovídejme na otázky dítěte, nikoli na naše představy a souvislosti. O takové krásné skutečnosti, jako je lidská láska, se dá říkat pouze pravda. Když Bůh usoudil, že každý člověk se má zrodit z objetí lásky, nic krásnějšího nedokážeme zvídavému dítěti odpovědět. Velkým darem je, pokud dítě zažije příchod na svět mladšího sourozence. Od mámina těhotenství až po porod je mnoho příležitostí na otázky pro dítě a na odpovědi rodičů. Moudrost káže rodičům a vychovatelům respektovat věk, stav poznání a zájem dítěte vyjádřené v podobě otázek. Pokud se dítě neptá, je třeba hledat možnosti, jak nenásilně, v přirozených okolnostech každodenního života svědčit o cestách zrání člověka k lásce. Období puberty a adolescence Nejnáročnějším obdobím na rozhovory o tajemství lidského života a z hlediska vztahů mezi rodiči a dětmi je období puberty. Adolescent se ocitá ve zmatku prudkých fyzických a psychických změn, v čemž mu není snadné se zorientovat. I rodiče procházejí nelehkým obdobím - uvědomují si, že končí období relativně lehkého, direktivního vedení dítěte a že jejich vliv na jeho chování prudce klesá. Předpokladem funkční komunikace mezi rodičem a dospívajícím je vytvoření pevného vzájemného vztahu v předchozím období 19

dětství ("V dospívání se sklízí, co v dětství bylo zaseto" - prof. Zdeněk Matějček). Zásadní změna spočívá v tom, že adolescent přestává být dítětem, ale ještě není dospělým člověkem. Jde o přechodné období, kdy je v dítěti vše v pohybu; z toho pramení nejistota, zranění, kolísání nálad, záporné emoce (úzkost, nespokojenost), nespokojenost se sebou, se svým vzezřením a jinými osobnostními danostmi. Klesá respekt vůči autoritě a roste vliv vrstevníků. Adolescent si hledá a potřebuje najít ve své generaci své místo. Nejvíce záleží na tom, aby si adolescent dokázal budovat vlastní identitu, aby sám sobě dokázal odpovědět na otázky: Kdo jsem? Jaké mám pozitivní, jaké negativní vlastnosti? Jak mě vidí druzí lidé, zejména moji vrstevníci, jaký chci mít žebříček hodnot? Toto je důležitá rozvojová úloha této fáze a nesmíme ji propást. Tento proces však probíhá skrytě, podvědomě, a neměli bychom ho narušovat silnými zážitky, které mohou tento rozvoj u adolescenta zastavit. Patří sem rizika jako drogy, alkohol, předčasné sexuální aktivity, neuspořádané rodinné poměry rodičů či rozvod. Když jsou děti ve věku mladistvých (zhruba od 11 let), potřebují slyšet více o tajemstvích života. Vynalézavá rodičovská láska musí hledat příležitosti na rozhovor typu "my chlapi" - například při procházce na kofolu, nebo na rozhovor "my baby" - například při pečení koláče. Duch Svatý nás obdaří tvořivou fantazií, když ho o to poprosíme. U dospívajících se ve vhodných situacích osvědčilo zeptat se: "O tomto se říká toto, jaký máš na to názor? Jak to vidí tví kamarádi?" Jsou však introverti, s nimiž se nedaří navázat rozhovor o vážnějším tématu. Možná by pomohlo dát jim něco vhodného přečíst. Co adolescenti nejvíce potřebují od svých rodičů? Podle české odbornice v oblasti dorostové lékařství Jany Hamanové adolescenti potřebují: aby jim rodiče příkladem svého života nabídli srozumitelné a jasné životní hodnoty; uvážená stanoviska rodičů k módním trendům ve způsobu života mládeže; aby jim pomáhali nacházet jejich silné stránky a kompenzovat jejich hendikepy; potřebují ocenění, pochvalu, ochotu vést s nimi partnerský dialog - podle možnosti tehdy, když o to dospívající projeví zájem, a snažit se pochopit, co se děje uvnitř jejich syna / dcery. Na otázky dětí reagujte pravdivě, věcně. U malých dětí jen na to, na co se dítě ptá. 20

U větších dětí, i když se dítě neptá, je možné připravit situaci na kladení otázek: když jde poprvé do školy v přírodě, když začíná navštěvovat sportovní kurz, aby ho více informované děti neponižovaly za jeho případnou neznalost. Ale také proto, aby si dítě mohlo vytvořit vlastní názor na témata, o kterých diskutují jeho vrstevníci. Dospívající potřebují, aby jim rodiče předali vyvážený pohled na všechny aspekty lidské sexuality: biologický, psychologický, morální, společenský; aby jim představili sexualitu jako nástroj lásky muže a ženy v manželství, jako nedílnou součást bohatství plodnosti člověka, jako základ pro vztah, který má závazný charakter a posiluje věrnost v manželství a věrnost budoucímu partnerovi před manželstvím. Rodiče by svými odpověďmi měli předávat nejen informace, ale i životní postoje ověřené vlastním životem. Podobně jako za totality komunismu věrohodná autorita rodičů dokázala děti ochránit od ideologické a politické manipulace a pomohla jim zachovat si vlastní tvář, tak i v době ideologické totality sexuální revoluce a jejích doprovodných jevů a následků věrohodná autorita rodičů dokáže ochránit adolescenty před destruktivním působením ideologie volného sexu. Nebojme se, mějme důvěru v sílu rodičovské lásky, v sílu rodičovské modlitby za děti. Naučit děti žasnout nad bohatstvím vlastní sexuality Podmínkou životní moudrosti dospívajících je i umění rozumět vlastnímu tělu v době dospívání. Viditelné fyziologické změny u chlapců i u dívek mohou u dětí vyvolat jistou bázeň, která by mohla oslabit radost a hrdost z akceptování své identity muže či ženy. Zde je příklad a přirozená autorita rodičů velkou pomocí. Schopností vcítit se do situace svého dítěte mohou rodiče pomoci pochopit jeho životní poslání naznačeno pohlavní identitou. Každou případnou odchylku od běžného vývoje mohou a mají rodiče konzultovat s dorostovým lékařem nebo s psychologem. Rodiče nemusí suplovat odborníky, ale mají poskytnout svému dítěti z pravdivých zdrojů pohled na biologické zákonitosti fungování jeho pohlavních orgánů. Poukázat na jejich účelné zaměření na budoucí roli matky, otce (u chlapců poluce, u dívek menstruace), na potřebu i výsadu přijmout přirozené projevy těla jako výzvu ovládat je, a tak lidsky zrát.

21

Dítě i adolescent potřebují vědět, že lidská sexualita je primárně zaměřená na budování vztahů ve dvojici muže a ženy, ale i na prožívání vztahu úcty adolescenta k sobě samému, k chápání důstojnosti vlastní osobnosti. Tyto vztahy logicky vnukají i etické souvislosti sexuality, směřující na ochranu před fyzickým nebo psychickým poraňováním sexuálním chováním bez lásky, s egoistickými cíli. Přirozená plodnost je dobře fungující mechanismus v těle ženy a muže, zaměřený na zrození nového člověka. Rodiče spolurozhodují o tom, kolik dětí chtějí mít a dokážou zodpovědně vychovat. Na to si společně vytvářejí podmínky v trvalém vztahu, v manželství. Základem svobody rodičů je poznání zákonitostí plodnosti těla ženy a těla muže. To potřebují vědět i naši adolescenti, když jim vysvětlujeme smysl menstruace a poluce. V souvislosti s plodností je užitečné seznámit adolescenty i se společenským posláním rodin přivádět na svět děti: nejen pro svou radost, ale i jako posly naděje společnosti, kteří přinášejí svůj lidský potenciál rozvinutý v láskyplném prostředí rodiny. Adolescenti mají právo vědět něco i o demografických zákonitostech, o vlivu počtu narozených dětí na úspěšnost nebo neúspěšnost mezigenerační solidarity na celospolečenské úrovni. Ovládat svou sexualitu Sexualita je mocný pud, který jen láska dokáže ovládat. Je třeba ji chránit jako součást osobní intimity před necitlivými zásahy. Podle Andrease Launa existují dvě síly, které dokážou chránit lásku: jsou to čistota - druhá stránka věrnosti, a stydlivost - stud. Obě jsou aktivními ochránci intimní sféry člověka a chrání životní prostředí lásky. Čistota je vnitřní postoj, který brání každému zneužití sexuality. Ve světě sexuálního vykořisťování - od přesexualizované reklamy přes pornografii až po sexuální násilí - je pro každého člověka, který nechce ztratit svou důstojnost, nezbytností. Čistota patří k imunitě lásky, podřizuje sexualitu lásce. Když člověk v sobě zápasí mezi sexuální touhou bez lásky a čistotou, přichází mu na pomoc stydlivost, aby se nestal obětí sexuální touhy druhého člověka. Stydlivost je projevem úcty k sobě a k druhým lidem, pomáhá a usnadňuje zachovat vládu nad vlastní sexualitou. Ať v období dospívání chlapci a dívky dělají cokoliv, jejich touhou je zaujmout zástupce druhého pohlaví. Je to šance více poznávat svět těch druhých, obohatit se jejich odlišnostmi. Přicházejí i chvíle jistého sblížení s někým, kdo je zaujal. Jsou to často krásné chvíle, na které se dlouho vzpomíná. 22

Takto se rozvíjí a obohacuje citový život chlapců přes poznávání dívek a citový život dívek přes poznávání světa chlapců. Podle Olgy Křížové k faktorům, které nabádají adolescenty uspokojovat pro ně lákavou a vzrušující sexuální touhu, patří: tělesné změny, touha po lásce, zvědavost, potřeba projevit se dospělým, snaha vyhovět skupině vrstevníků. Kulturní atmosféra či média mohou také tyto faktory nepřímo podpořit. Opačným směrem působí rodinné prostředí, vztahy důvěry s rodiči a pěkné vztahy se sourozenci. Hodnoty a normy, které uceleně zprostředkovává prostředí Církve, také pomáhají adolescentům zachovat si odstup od módního trendu podporovat sexuální aktivitu mladistvých. Zkušená dorostová lékařka J. Hamanová říká: "Každý člověk je sexuální bytostí. Sexualita může být pro něj zdrojem radosti a životního naplnění nebo naopak příčinou velkého trápení a osobního neštěstí. Rozhodnutí o způsobu pohlavního chování je pro mladého člověka osudovou volbou. Kdo nechá mocnou sílu pohlavního pudu dozrát, počká a využije ji na rozvoj svých vloh a schopností, buduje si dobrý základ pro život ve dvojici. Buduje si navíc pevnou stavbu budoucího domova pro sebe, pro svého manžela a pro své budoucí děti. Kdo svou sexualitu zaměří na sobeckou honbu za požitky, promarní svou životní šanci." Sexuální aktivita v období dospívání Podle svědectví pedagogů jednou z nejčastějších otázek, které kladou děti v posledních třídách základní školy, je: "Kdy mohu začít?" Je v ní cítit tajemný strach z neznámého, i furiantství kluků, kteří cítí, že jim patří svět, i přemáhání vlastní nejistoty a komplexů. S touto výbavou by pokusy začít pohlavně žít byly pro ně samotné a zejména pro partnery velmi zraňující. Možná je vhodné na tuto otázku odpovědět protiotázkou: "Co od toho očekáváš? Cítíš od někoho tlak se takto chovat?" Věk adolescentů není časem na sexuální aktivitu. Sexuální život v období dospívání je předčasný jednak pro neukončenou zralost pohlavních orgánů, jednak pro neukončené zrání osobností, jejich identity. Ten, kdo sám ještě neví, kým vlastně je a co si v životě nejvíce cení, nemůže dobře a zodpovědně darovat sebe a tedy ani vytvořit trvalý vztah. Věk 15 - 19 let je věkem 23

nejvyššího střídání partnerů a nejvyššího výskytu pohlavních chorob. Proto i Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje sexuální aktivitu před 17. (resp. před 19.) rokem věku za předčasnou a tím rizikovou. Podobně to vidí i zodpovědní dorostoví lékaři. Mladiství ještě nedokážou převzít odpovědnost za partnera, o to méně za možné početí dítěte. Také motivace začít pohlavní život v dospívání jsou většinou nezralé: nátlak vrstevníků nebo partnera; emocionální stres; potřeba blízkých vztahů, které mohou doma chybět; potřeba dodat si sebedůvěru. To vše jsou důvody, které lze mnohem účinněji naplnit například sportováním, sociální činností ve prospěch nuzných lidí nebo zapojením se do vhodné skupiny vrstevníků. Optimálním řešením je svobodné rozhodnutí se pro racionální model sexuálního chování: počkat se sexuální aktivitou do období osobnostní zralosti a schopnosti převzít odpovědnost za druhého člověka. Přestože vztahy zamilovanosti v tomto věku je třeba brát s úctou a empatií, úkolem rodičů a vychovatelů je nevytvářet podmínky pro jejich gradaci a povzbudit mladistvé, aby si použití své sexuální síly ponechaly do období zralosti na odpovědné vztahy. Výsledky výzkumů v USA dosvědčují, že předčasný sex může vést k promiskuitě. Předčasný sex nedovolí rozvinutí vyšších citů, podporuje sklon k egoismu a způsobuje další poruchy osobnostního vývoje. Sexuální napětí je podle J. Hamanové přítomno spíše u chlapců. U nich je v tomto období v popředí spíše biologická, pudová složka sexuality. U dívek je v popředí citová složka. Dívky proto mohou a mají být brzdou při nastartování sexuálního života chlapců. Sebeovládání je proto jedním z cílů výchovy k sexuálnímu zdraví. Je základem pro svobodné rozhodování dospívajícího i dospělého člověka. Je třeba nabídnout našim adolescentům, v závislosti na jejich věkové kategorie, pozitivní alternativy pro jejich svobodnou a nerizikovou volbu: sportovní a kulturní aktivity; rozvíjení zájmů a péče o věkově mladších. Jednou z pozitivních nabídek je hnutí Pravá láska dokáže čekat. Vzniklo v USA a rozšířilo se i do Evropy. Je v něm vyjádřena velkorysost mladých, kteří pochopili hluboký vztah mezi sexualitou a láskou. Vždyť sexualita je nástrojem lásky. Pokud chceme, aby naše děti měly jednou šťastné manželství, investujme do nich modlitbu, lásku a moudré slovo obou rodičů. (podle KN) 24

Příští den V hlavním městě jedné země žil dobrý a spravedlivý král. Často chodil nepoznán v přestrojení ulicemi, aby zjistil, jak je to s jeho lidem. Jednou večer si vyšel před městskou bránu. Uviděl, jak se z jedné chaloupky line světlo. Oknem mohl rozeznat muže, jak sedí sám u prostřeného stolu a právě zpívá Bohu chvalozpěv za jídlo před sebou. Když dozpíval, zaklepal král na dveře: "Smí vstoupit host?" - "S radostí," odpověděl muž, "pojď, vezmi si, jídlo stačí pro nás oba!" Během jídla rozmlouvají o všem možném. Král, nepoznán, se ptá: "Z čeho žiješ? Jaké máš řemeslo?" - "Jsem příštipkář," odpověděl muž. "Každé ráno procházím se svým náčiním městem a lidé mi přinášejí své boty, abych je na ulici spravil." Král; "A co bude zítra, nedostaneš-li žádnou práci?" - "Zítra?" opakoval příštipkář, "zítra? Buď veleben Bůh den za dnem!" Když šel příštipkář druhého dne do města, vidí všude přibity nápisy: Králův rozkaz! Tento týden je na ulicích mého města zakázáno jakékoliv příštipkaření! Zvláštní, pomyslel si švec. Jaké to mají králové zvláštní nápady! Nu, budu dnes nosit vodu. Vodu potřebují lidé každý den. Navečer měl vyděláno tolik, že to stačilo na jídlo pro dva. Král, který opět přišel jako host, řekl: "Už jsem si dělal o tebe starosti, když jsem četl králův výnos. Jak sis dnes vydělal peníze?" Švec mu to pověděl. Král: "A co budeš dělat zítra, nenajdeš-li žádnou práci?" -"Zítra? Buď veleben Bůh den za dnem!" Když šel švec příštího dne do města, aby zase nosil vodu, potkal královy posly, kteří vyvolávali: Králův rozkaz! Nosit vodu smějí jen ti, kdo mají královo povolení! Zvláštní, jaké mají králové divné nápady! Nu, budu tedy sekat dřevo a nosit je lidem do domů. Vzal si svou sekeru a navečer měl vyděláno tolik, že bylo opět přichystáno jídlo pro dva. A král se zase zeptal: "A co bude zítra, nenajdeš-li žádnou práci?" - "Zítra? Bůh buď veleben den za dnem!" Druhý den ráno potkal příštipkář ve městě oddíl vojáků. Setník mu řekl: "Máš sekeru, 25

musíš dnes držet stráž v králově paláci. Tady máš meč, nech svou sekeru doma!" Tak musel příštipkář celý den držet stráž a nevydělal si ani halíř. Večer šel ke svému kramáři a řekl: "Dnes jsem si nic nevydělal. Ale mám večer hosta. Dám ti meč" - vytáhl ho z pochvy - "jako zástavu, dej mi, co potřebuji na večeři!" Když přišel domů, šel nejdříve do své dílny a zhotovil si dřevěný meč, který přesně zapadl do pochvy. Král se podivil, že i tento večer je jídlo přichystáno. Švec mu všechno vyprávěl a ukázal králi dřevěný meč. "A co bude zítra, přijde-li setník meč zkontrolovat?" -"Zítra? Bůh buď veleben den za dnem!" Když švec příští den ráno vstoupil na nádvoří paláce, přišel setník, který vedl nějakého zajatce v poutech: "To je vrah. Setneš ho!" - "To nemohu!" polekaně zvolal švec. "Nemohu usmrtit žádného člověka!" -"Musíš, je to králův rozkaz!" Mezitím se nádvoří paláce naplnilo mnoha zvědavci, kteří chtěli vidět vrahovu popravu. Švec pohlédl do zajatcových očí. Je to vrah? Pak se vrhl na kolena a hlasitým hlasem, aby ho všichni slyšeli, začal volat: "Bože, králi nebes a země: je-li tento muž vrah a já ho mám štít, pak učiň, aby se můj ocelový meč na slunci zableskl! Není-li však tento muž žádný vrah, pak učiň, aby byl můj meč ze dřeva!" Všichni lidé bez dechu přihlíželi. Vytáhl meč, vyzdvihl ho vysoko nad hlavu - a hle: byl ze dřeva. Vypukl mohutný jásot. V tom okamžiku sešel král ze schodů svého paláce, přistoupil přímo k příštipkáři, dal se mu poznat, objal ho a řekl: "Ode dneška budeš mým rádcem!"

26

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

24. Bezradní lékaři Dominik Savio prožíval celý svůj život jako přípravu na smrt. - Smrt nikdy nepovažoval za konec života, nýbrž za začátek toho pravého. Proto se na ni díval s klidnýma očima a bez strachu. Je jisté, že cítil, jak se mu pozemský život krátí, ale jen jedno ho naplňovalo starostí, aby nepřiběhl do cílové pásky, aniž by dosáhl svatosti. Poslední máj v životě - bylo to roku 1856 - slavil s neobyčejnou vroucností. S S Don Boscem se dohodl, že bude přesně konat všechny své povinnosti, každý den bude někomu vypravovat nějaký hezký příklad a každý den prožije tak, aby byl hoden jít k svatému přijímání. Don Bosko se ho zeptal: "A jakou milost si chceš vyprosit na Panně Marii v jejím měsíci?" - "Abych se stal svatým, abych svatě zemřel a aby Panna Maria stála u mě v mých posledních okamžicích." Náš Savio začal náhle ztrácet tělesné síly. Každý to na něm viděl a každý si myslel, že je to tím, že žije ve velikém duševním napětí. Ptal se ho kamarád Giuseppe Reano: - "Proč jsi dnes takový unavený a nechce se ti mluvit?" "Moc mě bolí hlava. Mám pocit, jako bych měl v každém spánku ostrý nůž. Ale to nevadí, rád to snesu, aspoň budu mít nějaké zásluhy pro nebe." "Chudáku, ty tolik zkusíš!" - "Ale ne, není to tak zlé. Pán Ježíš trpěl mnohem více a nenaříkal." Domácí lékař si s ním nevěděl rady. Nemohl na něm nalézt žádnou nemoc. Don Bosco se tedy rozhodl, čistě proto jen, aby nic nepromeškal, svolat tak zvanou "lékařskou radu." Tři lékaři provedli důkladnou prohlídku Saviova těla. Radě předsedal Dr. Vallauri, opravdový odborník internista. Když byli s Don Boscem sami, Vallauri zvolal: - "Ale to je učiněná perla, ten hoch!" Don Bosco mu položil otázku: - "Doktore, proč vlastně den ze dne více slábne?" - "To je tak", odvětil lékař. "Tělesně je slabý od malička, ale duševní vyspělost je u něho neúměrně větší než ta fyzická. Ten hoch žije v ustavičném napětí, to mu podlamuje síly." "Je zde nějaký prostředek, jak jej zachránit?" "Nevím. Asi 27

bude nejlepší nechat ho odejít do nebe. Zkusit to můžeme. Musel by vypřáhnout z učení a věnovat se víc tělesné práci. Ale dokáže to?" Don Bosco nepřenechal nic náhodě. Poručil mu odpočívat, dispensoval ho od zachování ústavního pořádku, mohl se přestěhovat na ošetřovnu, aby měl klid, lepší jídlo, prostě všechno pohodlí. Dostával každý den maso, dokonce i v pátek, Dominik všemu se podvoloval, ale celkem bez valného úspěchu. O prázdninách musel domů, ale jen co přišel Bon Bosco do Becchi s chlapci, Dominik přišel za ním, a když se po několika dnech vraceli do Turína, Dominik nedal a vrátil se s ostatními. Podzim a zimu prožil, jak mohl. Zapsali ho sice do 4. třídy gymnasijní u profesora Picchy, ale chodil, jen když se cítil dobře, I tak se snažil plnit své povinnosti co nejpravidelněji a o výjimky nestál. Od dobrých skutků neupouštěl ani teď. Na ošetřovně vždycky někdo ležel a Dominik považoval za svou radost, když mohl obsluhovat. Když ho někdo měl k tomu, aby se šetřil, odpovídal se smíchem: "Kamaráde, toto mé tělo tak jako tak brzy přestane běhat. Nač bych je šetřil? Důležité je, až se duše uvolní, aby ona vzlétla do nebe a byla zdravá a silná navždycky!" - Když některý pacient ne a ne polknout hořkou medicínu, Dominik mu dělal kázání: - "Myslíš si, že Pán Ježíš nepil něco horšího? Myslíš si, že mu chutnala žluč, kterou mu podali, aby se napil?" Don Bosco věděl, že se blíží těžká chvíle pro něho i pro Savia. Budou se mu set rozloučit. Savio nemůže zůstat v Oratoři jen tak. Posední možnost, jak ho uzdravit je poslat ho na rodný vzduch, A potom? Potom? Kdo ví, jak to dopadne? A přece i ta poslední možnost se musela vyzkoušet. Pro Dominika rozloučit se s Oratoří bylo to nejtěžší. Přilnul k ní, přilnul k Don Boscovi, říkal si; - "Beztak brzy umřu, tak aspoň umřu zde, v náručí Don Bosca!" Jak bylo Don Boscovi, to prozrazuje on sám: - "Musím, říci, že jsme oba trpěli, já bych ho byl rád za každou cenu měl zde. Měl jsem ho rád jako otec své nejmilejší dítě, ale lékaři radili, bylo třeba poslechnout." Ten osudný den, ten nejtěžší v Dominikově životě, byl den 1. března roku 1857. Je správné myslet na to, že zemřeme, anebo je lepší nemyslet na to a žít? Jsme stvořeni pro život věčný a musíme projít cestou, která nás tam vede. Musíme projít i soutěskou smrti. Před tím nelze dětinsky zavírat oči. Jaký mají lidé názor na tuto otázku? Lidé se smrti bojí a raději na ni nemyslí. Co je smrt ve světle Božího zjevení? Trest za lidský hřích, zároveň lék pro naši záchranu. Ve světle zjevení je smrt branou, která vede do věčného štěstí. 28

Jak se křesťan na ni připravuje? Tím, že si udržuje milost posvěcující jakožto základní předpoklad spásy, získává si zásluhy konáním dobra a odoláváním zlému, také tím, že se stále více očišťuje od lehkých hříchů. Co nám ulehčuje myšlenku na smrt? To, že Kristus také zemřel. Jako on trpěl, zemřel, ale vstal z mrtvých, tak i my po utrpení a smrti vstaneme z mrtvých.

Ježíšova tvář Mnich Epifanio, který žil na Sicílii, v sobě jednoho dne odhalil nadání od Boha: zjistil, že umí malovat nádherné ikony. Chtěl namalovat také nějaké mistrovské dílo a rozhodl se, že to bude Kristova tvář. Kde však hledat vhodný model, který by vyjadřoval utrpení i radost, smrt i zmrtvýchvstání, božství i lidství? Pomyšlení na obraz Kristovy tváře nedalo Epifaniovi spát. Vydal se na cestu a procestoval celou Evropu, zkoumal jednu tvář za druhou. Žádná však nebyla ta pravá. Jednou si před usnutím opakoval slova žalmu: „Hospodine, tvář tvou hledám. Svou tvář přede mnou neukrývej.“ A zdál se mu sen. Anděl ho vedl od jedné osoby, s níž se setkal, ke druhé a ukazoval mu na ní ty rysy, kterými se podobala Ježíšovi: radost mladé nevěsty, nevinnost dítěte, sílu rolníka, utrpení nemocného, strach odsouzence, laskavost matky, vylekanost sirotka, přísnost soudce, veselí kejklíře, milosrdenství zpovědníka, obvázanou tvář malomocného. Epifanio se vydal zpět do kláštera a dal se do práce. Do roka byla Kristova ikona hotová. Ukázal ji opatovi a spolubratřím, kteří před ní v němém úžase padli na kolena. Kristova tvář byla tak krásná, zářil z ní hluboký cit a měla pohled, který člověku pronikal do nejtajnějších zákoutí srdce. Marně se Epifania vyptávali, podle koho ji namaloval. Nehledej Krista ve tváři jediného člověka, ale v každém člověku hledej odlesk Kristovy tváře. 29

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Juan Bautista Maíno - Zjevení v Soriane Obraz je rozdělen na dvě části: horní, která se odehrává v atmosféře světla, a spodní část, která je naopak pohlcena temnotou. Horní světlé části dominuje Panna Maria, která šlape na hlavu pokušitele (srov. Gn 3, 15), zatímco ve spodní části vidíme počínaje Adamem a Evou zástupce lidského pokolení připoutané ke stromu poznání dobra a zla. Tento protiklad vyjadřuje rozdíl mezi námi a Pannou Marií. My, potomci Adama a Evy, jsme spoutáni dědičným hříchem, zatímco Panna Maria byla pro vykupitelské dílo svého Syna předem uchráněna pout dědičného hříchu, aby v naprosté svobodě mohla odpovědět na Boží výzvu a porodila na svět Božího Syna, přemožitele hříchu. Pochmurná atmosféra spodní části nás přivádí k vyjádření běžné lidské zkušenosti, že po prvním pádu našich prarodičů tápeme v duchovní temnotě, protože se náš rozum zatemnil, a také žijeme ve stavu nedokonalé (neúplné) svobody a jakési spoutanosti, nakolik prvním hříchem naši prarodiče ztratili původní volnost a naše vůle se připoutala ke zlu, k tomuto světu a především k sobě samému. Od té doby se člověk těžko osvobozuje od svého ega k nezištné lásce a sebedarování. Panna Maria byla stvořena, podobně jako naši prarodiče, svobodná od těchto pout. Podobně jako oni, i ona se mohla rozhodnout pro hřích, ale na rozdíl od nich svou svobodu nezneužila, ale v plné svobodě se rozhodla pro uskutečnění Božího slova. Panna Maria je svobodná pro nebeské království. Ovoce stromu poznání dobra a zla přinéslo trpký plod - zlo, které se nám od té doby neustále lepí na paty, jak to vyjádřil sv. Pavel: "Nedělám dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci. Ale pokud nedělám to, co chci, už nedělám já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon, že když chci dělat dobro, je mi blízko zlo. Podle vnitřního člověka s radostí souhlasím se zákonem Božím; ale ve svých údech vidím jiný zákon, který odporuje zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu" (Řím 7,1923). Po konzumaci ovoce ze stromu dobra a zla si naši prarodiče uvědomili dobro, které ztratili, a zlo, do kterého se zamotali. Spoutaný je i pokušitel, který by rád ze sebe setřásl jho svého chybného rozhodnutí, ale nemůže. Vlastní pýcha mu v tom brání. On je od počátku lhářem a otcem lži (srov. Jan 8,44). Celé jeho bytí je jen přetvářkou a 30

skrýváním se za masku. Ďábel svou vzpourou ztratil svoji identitu, a proto se stále vydává za někoho, kým není. Vydává se za knížete světla, ale je pánem temnoty. Jeho jméno a poslání bylo kdysi Nositel světla (Lucifer) a stále se tváří jako nositel světla, poznání a svobody, ale není! Místo toho je nositelem tmy, intelektuálního zmatku a závislosti. Ačkoliv se šplhá do říše světla, je hluboce zakořeněn v temnotě, a přestože se tváří, že je svobodný, je tak připoután ke stromu poznání dobra a zla, že se od něj neumí odmotat. Opakem vůči němu je Panna Maria. Ona je schránkou pravé Moudrosti, ona odráží pravé Světlo a žije v pravé svobodě. Skrze ni přišlo Světlo, které osvěcuje každého člověka, skrze ni přebývala mezi námi Moudrost věčného Otce a i díky ní můžeme zakusit pravou svobodu Božích dětí.

31

Biblické ženy Někdy při četbě Písma svatého můžeme mít dojem, že snad všechno záleželo na mužích, ale i ženy hrály svoji úlohu. Pojďme se tedy na stránkách Zrníčka podívat na ženy Starého zákona.

Rebeka, pramatka Židů jako dívka Charakter a povahové vlastnosti národa určují v první řadě ženy jako matky a vychovatelky. Chceme se v tomto čísle Zrníčka věnovat Rebece. Víme o ní leccos. Neobyčejná žena, mimořádně složitá, která má své světlé stránky, nýbrž i stíny. Její jméno znamená doslova Vábná. Někteří jazykovědci překládají její jméno "muže poutající". Pro ženskou bytost vlastnost příznivá, pravda, taková, která se může stát velmi nebezpečnou a zkázonosnou nejen pro muže, ale i pro ni samu. Žena byla a zůstala předmětem pozornosti, vždy přitahovala. V tom nesmíme vidět nic špatného. Sám Stvořitel vložil do ní tuto přitažlivost. Špatné je to pouze tehdy, pokud si je žena toho velmi vědoma a chce muže upoutat za každou cenu. Rebeka taková nebyla. Půvabná, pozornost mužů na sebe poutající, ale ve zdravých mezích. Vidíme to z toho, že se s ní její manžel i po 40-letém manželství laskal (Gen 26, 711). Nuž musela být krasavicí a vábnou, když i ve stáří se musel Izák o ni třást a vydávat ji za svou sestru, aby ho pro ni nezabili. Víme, že půvabná žena je krásná. Není to lhostejná věc pro dívku. Je to dar nebe, ale právě proto, že je to dar, nemohla být na to hrdá. Rebeka je krasavice, ale je opravdu pěkná; vidíme to podle toho, že proto nezpyšněla. Uvědomovala si, že krása je vzácná hodnota, ale taková, kterou lze rychle a nečekaně i ztratit, ba kdybychom ji ani neztratili, postupem času se nám přece jen ztrácí. Rozumní muži, jakým byl i Elíezer, nedají se okouzlit vnější krásou, ale dívají se na charakter dívky. Nikoli zda je pěkná, bohatá nebo vzdělaná, tedy ne na to, co má, jaká je navenek, ale jaká je uvnitř, zda je ochotná ke službě. To je vlastnost a ctnost, která zušlechťuje duši, a sloužit a pomáhat je bytostí pravé ženy. Naše Rebeka byla opravdu krásná i v charakteru a ve své duši. Ochotná sloužit. Pocházela ze zámožné rodiny, kde byly i mnohé služebnice, ale ona není rozmazlená, jde ke studni pro vodu, kam by i služebnice mohly a měly jít. Samozřejmě, to není jen její zásluha. To byla výchova domu, a my musíme naučit dívky pracovat. 32

Takoví jsme, že když i rádi provedeme své povinnosti, neradi uděláme víc, než nám uložili. Rebeka dělá víc. Eliezer prosí o trochu vody, ale ona řekne: "Napij se, můj pane!" Nezapomíná ani na žíznivá zvířata. Bylo jich tam devět a víme, že tato zvířata po dlouhé cestě vypijí velmi mnoho. Každý velbloud vypije dobrých pár věder vody. Mnohá práce člověka vždy straší a znervózňuje zejména ženské bytosti. Ale Rebeka se nebojí práce. Starý služebník se modlí, zápasí o jasné vedení. Přišel žádat o dívku pro syna svého pána, ale chce mít jen tu, kterou i Bůh vyvolil. Eliezer ji nechá pracovat; měl by přiskočit, měl by také pomáhat, ale nic nedělá, jen se dívá a dívá. Ne z pohodlí, ne ze sobeckosti, ale pro vážnou příčinu. To byla zkouška, experiment nejvyššího stupně. Modlitba vyslyšena, ačkoli ona o tom nevěděla vůbec nic. Ani Rebeka nevěděla, že tato ochotná služba bude mít pro její celý život dalekosáhlé následky. Nevěděla, že se stane šťastnou nevěstou. Ale tak je, dívky a ženské bytosti nejsou povolány k velkým činům, ale k malým a drobným službám, a v tom se skrývá jejich velikost a vznešenost. A tady se ještě chceme vrátit k otázce, proč se Abraham přísahou vázal ke svému rodu? Na Boží rozkaz měl se z této rodiny vystěhovat, a nyní se přece jen vázal k rodu. Abrahama vázalo něco jiného, než zákon čisté rasy. Kananejce Bůh odsoudil k záhubě a Abraham hledal v rodě více než rasu, hledal ducha, který měl smysl pro Boží plány, a velmi dobře věděl, že manželství je důležitou záležitostí království Božího. Při poznámce, že Rebeka byla krásná, najdeme ještě i poznámku, že byla panna, kterou ještě muž neznal. Je to velmi důležitá poznámka. Ke kráse a hodnotě dívky, patří v první řadě i mravní čistota. Rebeka byla panna, a my musíme dbát na to, aby naše dívky byly mravně čisté samozřejmě i naši mládenci. Eliezerův chvalozpěv strhával Rebece i její duši. Cítila, že je to neobyčejné setkání a že se kolem ní děje něco zvláštního. O strýci Abrahamovi slyšela už ledasco a najednou ji něco hnalo, aby běžela domů. Běžela, aby mohla vše oznámit své matce. Všechno tak, jak se stalo. A tu zase máme krásný rys její povahy, která nám dává nahlédnout do života této rodiny. Mezi dospívajícími dětmi a rodiči není vždy nejzdravější ovzduší. Ztrácí se důvěra 33

v rodině. Rebeka běží k matce a má v ní nejen matku, ale i nejdůvěrnější přítelkyni, jejíž všechno řekne, před kterou nechce mít tajnosti. Námluvy skončily a v Betuelově rodině se připravovala slavnostní hostina, vlastně ani ne, ale zasnoubení, jaké ještě sotva bylo na Zemi. Zásnuby bez přítomnosti, ženicha. Nevěsta, která neviděla ženicha, řekla své "ano." Zasnoubení je založeno na jistotě víry a na základě Božího vedení. Nejen Eliezer, nejen rodina, ale i nevěsta byli skálopevně přesvědčeni, že se to stalo od Hospodina a tehdy se nesmí věci odkládat. Říká se, že manželství se uzavírají v nebi, ale víme, že ne všechna. Některá se uzavírají na korze, v taneční místnosti, nebo jen pro bohaté věno. Čteme, že když Eliezer slyšel příslib nevěsty, poklonil se Hospodinu až po zem. Začalo se modlitbou na kolenou. A pak následoval podobný akt, jak se dělává i u nás. Zlatý prsten ještě asi nebyl zvykem, ale zde již nebyl nutný. Eliezer u studny už udělal víc. Už tam zavázal dívku zlatými náramky. Teď už pouze předává bohaté dary nejen nevěstu, ale i celé rodině. Pak se jedlo a pilo a zasnoubení skončilo. Té noci ani starý Eliezer nemohl spát. Modlil se a radil se s Hospodinem. Ráno, když vstal, překvapil celou rodinu ohromným požadavkem. Propusťte mě, abych mohl odejít ke svému pánovi. Samozřejmě ne sám, ale i s Rebekou. Najednou jako by byl bezcitný a neví, co se patří. Bez otálení chce jít pryč a brát s sebou i nevěstu. Když Bůh vede, člověk mu nesmí stát v cestě. "Nezdržujte nás! My musíme jít!" Nic tak neuspokojí duši člověka jako jistota, že cesta, kterou jdeme, je Boží cesta. Zde musí zmlknout všechny jiné city a svazky. Rebeka je pěkná, je velká, že jde, protože ví, že ji volá nejen ženich, ale v první řadě Hospodin. První setkání ženicha s nevěstou. Opravdu dramatické napětí. Tyto momenty v životě lidí jsou vždy vážně a zajímavé. Rebeka se zakryla závojem, zůstala pro ženicha předběžně tajemstvím. Ale dobře tak, protože Eliezer vyprávěl a vyprávěl vše, co vykonal Hospodin s nimi. To byl chvalozpěv Bohu za Jeho vedení, ale současně i chvalozpěv na nevěstu. Řekl Izákovi: ty ani nevíš, jaké bohatství a štěstí ti Hospodin připravil. První setkání této manželské dvojice se stalo při modlitbě. Abraham, Eliezer, Izák, neznali jinou cestu, než cestu upřímných modliteb s Bohem. Ó, kéž bychom se už i my naučili všechny své starosti, ale hlavně ženění a vdávání našich dětí, předkládat Bohu. (příště „Rebeka, pramatka Židů jako žena“) 34

…a budete lovit lidi O životě Ježíše Krista a jeho vykupitelské smrti na kříži víme všechno, co nám třeba vědět pro naši spásu, a to zejména díky spisům Nového zákona. Část z něj je dílem apoštolů, kteří ho doprovázeli (Matoušovo a Janovo evangelium, Petrovy listy, Judův). Co však víme o osudech Dvanácti a dalšího apoštola po Pánově smrti?

PETR, apoštol, mučedník, původním jménem Šimon, syn Jonášův. Narodil se kolem roku Kristova narození v galilejské Betsaidě. Žil s rodinou v Kafarnaum, kde se živil rybářstvím na Cenezaretském jezeře. Ježíš povolal Šimona spolu s jeho bratrem Ondřejem a také se Zebedejovými syny Janem a Jakubem jako své první učedníky. Ježíš dal Šimonovi jméno Skála - aramejsky Kéfas, řecký Petros (Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohu. Mt 16,18). Zemřel mučednickou smrtí - byl ukřižován (podle tradice hlavou dolů) v roce 64 v Římě. Pochován je pod bazilikou sv. Petra ve Vatikánu. Sv. Petr zanechal dva teologické listy o křesťanském životě, víře, Církvi, utrpení a naději, o bdělosti vůči falešným učitelům. Svátek sv. Petra se slaví společně se sv. Pavlem 29. června. ONDŘEJ, apoštol, mučedník. Narodil se kolem Kristova narození v galilejské Betsaidě (Palestina). Žil se svým mladším bratrem Šimonem (Petrem) v Kafarnaum u Genezaretského jezera. Byli rybáři. Ondřej byl učedníkem Jana Křtitele, pak si ho vybral Ježíš za apoštola. Přivedl i bratra Petra. Ježíš jim řekl známá slova „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (srov. Mk 1,17; Mt 4,19). Apoštolsky působil v oblasti Černého moře a v Řecku. Tam ho uvěznili a v roce 60 v Patrasu popravili na šikmém ("ondřejském") kříži. Jeho pozůstatky pochovali v Patrasu, později přenesli do Cařihradu. Relikviář s hlavou světce se dostal v roce 1462 do Říma. Papež Pavel VI. ho v roce 1964 vrátil opět do Patrasu.

35

JAKUB STARŠÍ, apoštol, mučedník. Narodil se kolem Kristova narození v Betsaidě. S bratrem, evangelistem Janem, byli syny rybáře Zebedea. Podnikl apoštolskou cestu do Španělska. Po návratu do Jeruzaléma byl jako první z Dvanácti uvazněný a na začátku čtyřicátých let král Herodes „Janova bratra Jakuba zabil mečem“ (Sk 12,2). Jakubovy pozůstatky přenesli ve 2. století do Galicie (severozápadní Španělsko), kde na jejich uchování vybudovali monumentální katedrálu - světoznámé poutní místo Santiago de Compostela. JAN, apoštol, evangelista. Narodil se začátkem 1. století v Betsaidě u Genezaretského jezera jako syn rybáře Zebedea a bratr Jakuba Staršího. Byl nejmladší z Dvanásti, "ten, kterého Ježíš miloval". Setrval s Ježíšem až do konce na Golgotě. Ujal se Marie. Po odchodu z Jeruzaléma působil v Malé Asii, zejména v Efezu, odkud zakládal a řídil mnohé místní církve. Napsal Evangelium podle Jana, tři listy a Apokalypsu (Zjevení apoštola Jana). Traduje se, že za císaře Domitiana podstoupil mučení a vyhnanství na ostrově Patmos v Egejském moři, ale nakonec zemřel jako jediný z Dvanácti přirozenou smrtí kolem roku 101 v Efezu (Turecko). Tam ho i pochovali a nad hrobem vybudovali kapli, za císaře Justiniána velký chrám. Podle některých zdrojů byly pozůstatky sv. Jana později převezeny do Cařihradu. FILIP, apoštol, mučedník. Narodil se na začátku 1. století. Pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera, městečka patřícího do tetrarchátu jednoho ze synů Heroda Velkého, podobně jako Petr a Ondřej. O životě tohoto apoštola chybí podrobnější údaje. Jan Evangelista však vzpomíná, že Filipa Ježíš povolal mezi prvními apoštoly (Jan 1,43). Filip působil v Malé Asii, kde i kolem roku 80 zemřel mučednickou smrtí v Hierapolisu ve Frýgii (dnešní Turecko). Traduje se, že byl ukřižovaný a na kříži ještě i kamenován. Pozůstatky sv. Filipa dal papež Jan III. přenést spolu s ostatky sv. Jakuba Mladšího do Říma a uložit v kostele Dvanácti apoštolů. Proto se svátek těchto dvou apoštolů slaví společně. 36

BARTOLOMĚJ (Natanael), apoštol, mučedník. Narodil se počátkem 1. století v Káně Galilejské (severní část Palestiny). Mezi Ježíšovy učedníky ho zavolal apoštol Filip. Po rozloučení Dvanácti působil v Mezopotámii, Arménii a Indii, kde šířil Matoušovo evangelium a uzdravoval nemocné. Zemřel kolem roku 70 mučednickou smrtí v Albanopolise (Arménie) - podle Římského martyrologia ho za vlády krále Astyagese stáhli z kůže a sťali v Derbende na pobřeží Kaspického moře. Pozůstatky sv. Bartoloměje se dostaly nejprve na ostrov Lipari. Před Saracény je v roce 843 ukryli v italském městě Benevento. Od roku 983 jsou v Římě v kostele sv. Bartoloměje na stejnojmenném ostrůvku na řece Tiber. TOMÁŠ, apoštol, mučedník. Narodil se na počátku 1. století v Galilei, pravděpodobně v rybářské rodině. Známý je jeho postoj ke vzkříšení Ježíše ("Pokud neuvidím… neuvěřím"; Jan 20,25; resp. "Pán můj a Bůh můj"; Jan 20,28). Po rozejití apoštolů působil v Indii, kam ho vyslal přímo Ježíš, který se mu zjevil v Cézarei, a dal mu za úkol obrátit krále Gundafora, což se mu podařilo. Kolem roku 70 byl zavražděn v Mailapuru u Madrasu (Indie). Podle některých ho tam přepadli Brahmovi kněží, pobodali kopími a utloukli kyji. Podle jiného podání Tomáš účinkoval jen mezi Party, Peršany (dnes Írán) a zemřel ve městě Edessa v Mezopotámii. Zavraždili ho na rozkaz krále. Pozůstatky sv. Tomáše přenesli ve 3. století z indického Madrásu do Edessy (dnes Řecko), v roce 1258 na řecký ostrov Chios a později do Ortona (Itálie). MATOUŠ, apoštol, evangelista. Žil v 1. století. Původně Lévi, celník v Kafarnaum u Genezaretského jezera. Na Ježíšovu výzvu opustil všechno a šel za ním (srov. Lk 5,27-28). Patřil k pevnému jádru Dvanácti. Po Ježíšově nanebevstoupení údajně ještě 12 let působil v Palestině. Kolem let 41/42 napsal první evangelium (evangelium podle Matouše) a odešel ho hlásat pravděpodobně do Egypta a Etiopie. Údaje o místě a způsobu smrti chybí. Podle většiny autorů ho dal 37

zavraždit etiopský král Hyrtakus z hněvu za to, že díky Matoušovu kázání se králova neteř Ifigénie obrátila na křesťanství a nechtěla se stát královou manželkou, protože složila slib panenství. Od roku 954 jsou však jeho pozůstatky v kryptě dómu v jihoitalském Salernu. JAKUB MLADŠÍ (Jakub Alfeův), apoštol, mučedník, bratr apoštola Judy Tadeáše. Pocházel z Nazareta, pravděpodobně byl Ježíšovým příbuzným. Patřil spolu s Petrem a Janem mezi „sloupy Církve“ (srov. Gal 2,9). Aktivně vystupoval na apoštolském sněmu v roce 49-50 (Sk 15,3n), přisuzuje se mu dopis, který nese Jakubovo jméno (Jak l-5). Jak vzpomíná Josef Flavius, soudobý židovský historik z 1. století, Jakub byl ukamenovaný v roce 62. Jeho ostatky se našly ve 4. století a uložili je v kostele sv. Jakuba v Jeruzalémě, část pozůstatků v 6. století přenesli spolu s ostatky sv. Filipa do Říma. JUDA TADEÁŠ (Juda Jakubův), apoštol, mučedník, bratr Jakuba Mladšího, prvního jeruzalémského biskupa, a Šimona, druhého jeruzalémského biskupa. Zpravidla se uvádí vždy spolu se Šimonem Horlivcem, s nímž společně působili v zemích Blízkého východu a podstoupili mučednickou smrt - mohlo to být ukřižování (v těch dobách velmi časté) v Suaniru u Babylona; podle jiné tradice je oba umučili v Arménii tak, že jim nejprve uťali údy a pak je sťali. Judovi Tadeáši bylo připsáno autorství jednoho z listů Nového zákona (Jud l-24). Traduje se, že právě on během Poslední večeře oslovil Pána otázkou, kterou zmiňuje Janovo evangelium (Jan 13,22). Bohužel Judy Tadeáše v minulosti často mylně zaměňovali s Jidášem Iškariotským, proto se jeho kult rozvinul až v 19. století. ŠIMON KANANEJSKÝ (nazývaný také Horlivec), apoštol, mučedník. Narodil se kolem Kristova narození v Palestině. Patřil k Dvanácti, ale po rozejití apoštolů chybí o jeho působení spolehlivé údaje. Traduje se, že evangelium hlásal společně s apoštolem Judou Tadeášem v Egyptě a 38

Mezopotámii a své apoštolské působení oba ukončili mučednickou smrtí v Persii (nynější Írán) ještě v 1. století. Východní tradice hovoří, že zemřel přirozenou smrtí v Edesse. JIDÁŠ, syn Šimona Iškariotského, jeden z Dvanácti, Ježíšův zrádce, "muž z Kariotu" moábského města nedaleko Chebrónu. Původně měl na starosti finance apoštolů. V Janově evangeliu je označen za zloděje (srov. Jan 12,4-6). Při Poslední večeři ho Ježíš označil za zrádce (srov. Jan 13,21.26). Za třicet stříbrných prodal Ježíše velekněžím a starším. Vzpamatoval se, když viděl, že Ježíše odsoudili. Vrátil jim peníze a šel se oběsit (srov. Mt 27,3-5). Na místo zrádce Jidáše zvolili si po Velikonocích k jedenácti apoštolům Matěje (Sk l,23). MATĚJ, apoštol zvolen místo Jidáše Iškariotského (srov. Sk 9,26), aby se doplnil počet, když Ježíš si vybral Dvanáct, v čem lze vidět souvislost s počtem kmenů Izraele. Měl židovský původ a zřejmě patřil mezi sedmdesát dva učedníků (srov. Lk 10,1). Podle tradice začal hlásat evangelium nejprve v Judei. Podle mínění Nicefora, konstatinopolského patriarchy (8.-9. stol.), zemřel mučednickou smrtí v Etiopii nebo v jižním Egyptě. Jiné prameny říkají, že to bylo v Palestině. Podle legendy ho ukamenovali, ale dříve než zemřel, přistoupil k němu římský voják a sekerou mu uťal hlavu.

Modlitba za kněze Božský Spasiteli, Ježíši Kriste, Ty jsi v pokračování svého vykupitelského díla svěřil kněžím nejdůležitější a nejodpovědnější úkol. Rukama Tvé svaté Matky obětuji Ti všechny modlitby, práce, radosti, oběti a bolesti dnešního dne za posvěcení Tvých kněží a bohoslovců. Daruj nám kněze opravdu svaté, kteří by, zažehnutí plamenem Tvé božské lásky, nic nehledali než Tvou čest a spásu našich duší. Maria, Matko kněží, chraň všechny v nebezpečích jejich svatého povolání a přiveď svou dobrotivou mateřskou rukou i ty ubohé pobloudilé kněze, kteří se svému vznešenému povolání zpronevěřili, nazpět k dobrému Pastýři. Amen. 39

Loretánské litanie - jak vznikly a co obsahují Již v dobách prvních křesťanských mučedníků vznikly prosebné modlitby. Loretánské litanie vznikly koncem 15. století, věřící se je modlili v italském Loretu. Invokace poukazují na tajemství spásy spojené s životem Panny Marie

Vážená redakce, v mariánském měsíci květnu jsme se v kostele modlili Loretánské litanie. Zajímalo by mě, kdy a jak vznikla tato forma modlitby, jaký má duchovní účinek a zda souvisí s poutním místem Loreto v Itálii. Děkuji za odpověď. Valerie Milá Valérie, křesťanská liturgie, ale i lidová zbožnost odedávna zná formu krátkých, takzvaných střelných modliteb. Tyto modlitby se postupně spojovaly do větších celků, které přednášel jáhen nebo lektor, a shromážděné společenství na ně odpovědělo prosebnou formulí. Výzvu k tomuto způsobu modlitby nacházíme již v prvním listě Timotejovi od apoštola sv. Pavla, který vybízí komunitu, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy (1 Tim 2, 1-2). Tyto prosebné modlitby, které jsou formulovány v krátkých větách, se brzy staly součástí slavení mše svaté. Nejdříve se přednášely po promluvě ve formě proseb, jak o tom svědčí Justinova První Apologie z roku 155. Později, za pontifikátu papeže sv. Geláze I. (492 - 496), se dostaly do úvodu mše. Papež sv. Řehoř Veliký (590 - 604) ustanovil jako odpověď na tyto prosby nám dobře známé Kyrie, eleison - Christe, eleison (Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se). Kromě litaniové formy proseb ve mši starověká Církev znala i obsahově jednodušší litanie, které se přednášely na závěr setkání katechumenů, kteří se připravovali přijmout křest a ostatní svátosti. Svědčí o tom Apoštolské konstituce (vznikly v letech 375 - 380) nebo Pouť do Svaté země (Itinerarium Egeriae) od poutnice Eger z roku 384. Samotné slovo litanie je odvozeno z řeckého slova litaneia, jehož základ tvoří lité - prosba, modlitba. Slovesa odvozené od tohoto slova mají význam úpěnlivě prosit o odpuštění, slitování či vyprosit si něco nebo i vzývat. Pokud již známe etymologický základ slova litanie, je pro nás jednodušší pochopit i tuto vzácnou modlitbu.

40

Litanie se brzy staly součástí lidové zbožnosti. První zmínky o litaniích ke svatým na křesťanském Východě pocházejí z konce 5. století, na Západě ze 7. století. Církev však znala modlitbu ke svatým mnohem dříve, už od prvních křesťanských mučedníků, o čemž svědčí množství zachovaných epitafů. Ve středověku se začaly objevovat i litanie k Matce Boží. Nejstarší text tohoto druhu se zachoval z 12. století a pochází z německé diecéze Mohuč (Mainz) s celým názvem Litanie k naší Paní, Boží rodičce, Panně Marii, modlitba velmi dobrá, přednášena každodenně v jakémkoli soužení. Loretánské litanie byly sestaveny o něco později, koncem 15. nebo začátkem 16. století. Vznikly z několika starších mariánských litanií a veřejně se začaly používat v italském poutním místě Loreto. Odtud je i název Loretánské litanie, které se postupně rozšířily do západní Církve a úředně je schválil papež Benedikt XIV. (1740 - 1758). Loretánské litanie jsou prosebnou a zároveň meditativní modlitbou. Opakované svolávání přímluvě Matky Boží je projevem zkroušeného a pokorného srdce prosícího člověka. Invokace, které litanie obsahují, poukazují na tajemství spásy spojené s životem Panny Marie. Jde o účinnou a užitečnou modlitbu, která nejkrásněji vyznívá ve zpívané formě. Při jejím přednesu lze získat částečné odpustky. Na prohloubení znalostí o jednotlivých titulech, které má Panna Maria v těchto litaniích, doporučuji známou knihu Josefa KútnikaŠmálova s názvem Litanie Loretánské. (podle KN)

Modlitba sv. Efréma k Matce Boží Ó přeblahoslavená, neposkvrněná Panno! Matko Boha mého, královno světla, čistší nad paprsky slunce, velebnější nad Serafíny; bez přirovnání slavnější nad všechny sbory nebeské; Ty očekávání arciotců, touho proroků, ozdobo apoštolů, slávo mučedníků, potěšení spravedlivých, koruno panen – ó přijmi nás milostivě a ostříhej dobrotivostí svou a svým zastáním. Smiluj se nad námi bídnými hříšníky, neboť Tys nejjistější přístav v bouřích tohoto života, Ty jsi záštita a útočiště, kde bezpečně odpočinouti sobě můžeme. Se srdcem zkroušeným a slzami v očích padáme k nohám Tvým, prosíce za Tvojí pomoc a přímluvu, abychom u Syna Tvého Ježíše Krista té milosti dosáhli, aby nás za hříchy naše od sebe nezavrhl, nýbrž na milost přijal. Amen. 41

Má Bible navzdory všemu pravdu? Stvoření světa, či náhodný vývoj, kreacionismus, nebo evolucionismus. Má Bible nakonec pravdu? Zdá se, jako bychom tyto otázky měli za sebou. A přece - každá generace je řeší nově.

Člověk touží znát smysl, první a poslední příčinu svého osobního i společenského života. Tato pravda ho vždy převyšuje, fascinuje, znepokojuje, přivádí k tvořivosti, aby všemi prostředky (uměleckými i vědeckými) objevoval klíč k stvořitelskému dílu, ke "gestu" Tvůrce a jeho plánu spásy. Konfrontace, která neublíží Pochopit hloubku i komplexnost této pravdy lze mnohem lépe v dialogu více přístupů, které se vzájemně porovnávají, doplňují, ale i stanoví hranice svých možností. Konfrontace popisu stvoření světa v Genesis s vědeckými poznatky dala vznik několika myšlenkovým proudem. Materialisté považovali za pravdivou pouze objektivně prokázanou evoluci, zatímco tzv. vědečtí kreacionisté uznávali stvoření světa doslovně popsané v Bibli. Křesťanští evolucionisté tvrdí, že evoluce není v rozporu s Biblí. Pomocí paleontologických nálezů či poznatků z geologie odkrývají příčinnost i následnost vzniku jednotlivých forem živého, ale i neživého světa. S některými z nich bychom se chtěli podělit. Budiž světlo! Buď fotosyntéza! V prvních čtyřech dnech popisu stvoření světa se vzpomíná stvoření světla a planet, stvoření oblohy a vod, oddělení souše od moře. Podle vědeckých poznatků předcházelo vzniku života období prahor - asi před 4 600 - 2 600 miliony let, kdy se formovaly všechny chemické prvky a sloučeniny potřebné pro život (tzv. chemická evoluce). V první den stvoření se v Genesis popisuje vznik světla. Světlo jako nezbytná součást fotosyntézy je základním předpokladem života a potravinového řetězce v přírodě. Stvoření světla by mohlo být uměleckým obrazem prvotních chemických reakcí. 42

Zajímavé je, že Bible toto světlo popisuje ještě dříve, než byl stvořen jeho zdroj, tedy Slunce, což je z hlediska kauzálních vztahů nelogické. Ale může to souviset s dobovým obrazem světa, když se Země pokládala za střed vesmíru. Postupně se vytvořila z chemických prvků i atmosféra a hydrosféra, co by se dalo přirovnat k biblickému stvoření oblohy a oddělení vod nad ní a pod ní. Oddělení souše od moře zas označuje procesy, které se opravdu děly a stále dějí, geologie je objasňuje na základě změny uspořádání kontinentů tzv. teorií globální tektoniky. Podle ní je zemská kůra rozdělena na několik litosférických desek, které se pohybují od sebe, nebo proti sobě. Pokud se pohybují od sebe, přes puklinu se dostává na povrch magma, které tuhne, a vznikají oceánské hřbety, nebo i nové ostrovy. Pokud se pohybují litosférické desky proti sobě, podsouvá se jedna pod druhou, kde se taví. Roztavená hornina vyráží na povrch v podobě sopek, případně pohoří. Původně byl na zemi pouze jeden prakontinent (Pangea), který se rozpadl na Laurasie na severní polokouli (spojená dnešní Eurasie se Severní Amerikou) a na Gongwanu na jižní polokouli (spojená Afrika s Jižní Amerikou). Americké kontinenty se později začaly posouvat směrem na západ až do dnešní podoby. Pátý a šestý den v řeči paleontologie Stvoření živé přírody zachycuje Genesis od třetího dne rostlinami, pátý a šestý den popisuje stvoření živočichů i člověka. Paleontologické nálezy v základních rysech potvrdily pořadí vzniku živočišných skupin na Zemi, jak je popsáno v Bibli, tedy nejprve mořské, respektive vodní živočichy, pak suchozemské. Rozdíl je pouze v tom, že podle biologie vznikli ptáci z plazů, zatímco v Bibli jsou nejprve zmiňované ptáci spolu s vodními živočichy a až potom suchozemští živočichové. V podrobnějších detailech jsou souvislosti mezi vědeckými poznatky a Biblí však těžší identifikovatelné. Biologie rekonstruuje vývoj živé přírody pomocí jejích zkamenělin, jakož i pozorováním struktur současných skupin rostlin a živočichů. Rostliny a 43

živočichové se vyvíjeli souběžně. Na základě zkamenělin lze rozlišit: starohory, prvohory, druhohory a třetihory se čtvrtohorami. Jednotlivé éry se ještě mohou dělit na periody. V starohorách (před 2 600 - 550 miliony let) vznikaly první organismy s buněčným jádrem. V prvohorách (před 550 245 miliony let) se postupně v periodách objevila většina bezobratlých, první čelistnaté ryby, obojživelníci a první plazi. Druhohory jsou typické vznikem prvních savců, výskytem dinosaurů a ptáka Archaeopteryxe, významného i z fylogenetického hlediska, neboť obsahoval plazí i ptačí znaky a potvrzoval tak přechodný článek mezi těmito dvěma kategoriemi živočichů. Fylogeneze na základě těchto přechodných forem a také porovnáváním morfologických a anatomických znaků předpokládá, že z ryb vznikli přechodem na souš obojživelníci, z obojživelníků plazi a z plazů ptáci. Tak jsou tyto skupiny seřazeny i v systému živočichů: ryby, obojživelníci, plazi, ptáci, savci. Člověk je zařazen do nejvýše položeného řádu savců - primátů, čeleď Hominidae. V druhohorách tedy vznikly všechny současné skupiny živočichů, které se v průběhu třetihor a čtvrtohor dále vyvíjely. Koncem třetihor (asi před třemi miliony let) se objevují první předkové člověka. Pozoruhodným momentem ve vývoji živočichů je tzv. Kambrická exploze, když se na začátku prvohor (v kambria) asi před 550 miliony let náhle objevily prakticky všechny skupiny bezobratlých. Právě toto náhle objevení je z biologického hlediska zvláštní. Další formy života se už vyvíjely postupně ze svých předků. Tento postupný vývoj však Bible nepopisuje. Koruna tvorstva z hlíny a dechu života Dalším zajímavým tématem je místo člověka ve vývoji živých tvorů. Po biologické stránce je člověk savec. Tato jednota s živočichy by mohla být v Bibli naznačena tím, že stvoření člověka se v Genesis popisuje ve stejný den šestý. Výjimečné postavení člověka však určuje několik prvků. Bůh učinil člověka ke svému obrazu a podle své podoby (Gen 1, 26), k popisu stvoření člověka se text vrací v 2. kapitole tím, že Bůh utvořil z hlíny země člověka a do jeho chřípí vdechl dech života (Gen 2, 7), což se vysvětluje jako podstatná odlišnost od živočichů. 44

Posloupnost utváření živé i neživé přírody přináší tedy v mnoha momentech paralely s chronologií biblických šesti dnů (výjimku tvoří vznik ptáků z plazů podle výzkumů biologie, a ne naopak, jak to podává biblický popis stvoření). Symbolika času a biostratigrafie Při porovnávání paleontologických poznatků s biblickým stvořením světa je třeba dodat, že stvoření světa určitě netrvalo šest kalendářních dnů, ale jeden biblický den trval i několik milionů let. Dokazují to zkameněliny a geologické vrstvy. Například v geologické vrstvě s trilobity jako typickými zástupci prvohor nikdy nenajdeme zkameněliny druhohorní fauny, protože mezi jejich výskytem je několik milionů let. Na základě zkamenělin lze určit také věk hornin (tzv. biostratigrafii). Ačkoli z časového hlediska se poznatky biologie o vývoji světa odlišují od symbolického stvoření v šesti dnech, z literárního pohledu přináší obrazná řeč Bible hlubší poznání. Exaktní výzkum může vysvětlit průběh, jak vzniklo něco z něčeho, ale neobjasňuje to, co vzniklo z ničeho. (Dodnes například nedokážeme vytvořit umělou konstrukci živého, a to i navzdory rozsáhlým vědomostem o látkových složkách živých buněk, jakož i při velkých technických možnostech simulace energetických a jiných fyzikálněchemických podmínek prostředí). Tajemné bárá a šifra sedm Hebrejské slovo bárá (stvořil) má v Bibli význam "udělal z ničeho", tedy bez závislosti na hmoty. Lze intelektuálními či empirickými prostředky uchopit tuto vše obsahující vnitřní příčinu? Na jiném místě Písma svatého čteme: Na počátku bylo Slovo… (Jan 1, 1-5). Slovo je mostem mezi tím, co je tajemně zahalené, a tím, co dokážeme intelektem a smysly odhalit. Řeč Geneze je výsostně symbolická, a proto i biblický počet dnů je uměleckým obrazem, nejen základním kompozičním rámcem. Stvoření světa se řecký řekne hexahémeron (šestidenní, šest stvořitelských dní). Bůh 45

stvořil svět za šest dní, ale požehnal ho a posvětil až sedmý den. Sedm je podle tradice starověkých orientálních kultur posvátným číslem. V hebrejštině znamená "naplnění", k naplnění Božího záměru stvoření došlo až sedmý den. Vše stvořené je již v momentě svého vzniku dobré, ale plnost a smysl nabývá až ve chvíli, kdy Bůh od tohoto díla odpočívá a světí ho. Symbolika čísla šest vyjadřuje dvojitost, rovnováhu, sloučení protikladů (večer - den, světlo - tma, souš - moře), harmonii celého stvořeného. Až prostřednictvím čísla sedm se tato dialektika sceluje do vyšší jednoty. Číselná symbolika nezachytává detailnosti, ale odkrývá intenci, záměr Boha, rozhodnutí, aby vše, co stvořil, bylo spaseno. Krása, která převyšuje rozum Biblický popis stvoření světa dává prostor umělecké zkratce, zvyšuje gradaci a sugestivnost vzniku života. Není analýzou a syntézou vědeckých poznatků, ale příběhem plným krásy, velkoleposti, pestrosti. Vidět, slyšet, cítit krásu znamená pochopit počátek i smysl stvoření. Je tím, co první přitahuje pozornost dítěte, co potěšuje unaveného a skleslého člověka, inspiruje ho hledat Boží tvář. Krása, která se v Knize původu vynořuje, chce převýšit naše poznávací schopnosti, udeří na podstatu naší existence. Řeč Bible je řečí živé a osobně prožívané víry. Autor věřil, že lidská řeč nemá prostředky přiměřené Boží skutečnosti, protože ne člověk, ale Bůh je pramen pořádku, světla a krásy. Proto lidským výrazovým prostředkům dává smysl původní autor - Bůh. Stvoření světa, jaké nám přináší Genesis, není pouze popisem vypravěče, ale do všech událostí a dějů vstupuje v přímé řeči všechno utvářející Stvořitel. Biblické stvoření světa nevyvrací vědecké poznatky o původu světa a vzniku života, ba dokonce lze říci, že moderní věda průběh stvoření světa v mnoha aspektech potvrzuje. Evoluce a biblické stvoření světa se nevylučují, jsou to dva komplementární pohledy, které se vzájemně sbližují, čímž se více přibližujeme k pravdě. (podle KN) 46

Dar lásky 40. Láska je závazek Kam půjdeš, půjdu, kde zůstaneš, zůstanu; tvůj lid bude můj lid a tvůj Bůh bude můj Bůh. (Rút 1,16) Gratulujeme. Dostali jste se na konec úkolů lásky v našem čtení, ale zkušenosti a výzvy lásky jsou nekonečné. Budou pokračovat po celý zbytek vašeho života. Toto čtení končí 40. kapitolou. Ale kdo říká, že podněty a úkoly mají přestat? A co se týče vašeho pohledu na manželství, vyzýváme vás, abyste ho nepovažovali za smlouvu, ale za závazek. Tato dvě slova působí významově podobně, ale ve skutečnosti jsou velmi rozdílná. Vnímat manželství jako smlouvu je, jako byste partnerovi říkali: "Vezmu si tě a uvidíme, jestli to bude fungovat." Jenže vnímat ho jako závazek mění tato slova na: "Odevzdávám se ti a zachovám tomuto manželství věrnost po celý život." Mezi závazkem a smlouvou je i mnoho jiných rozdílů. Smlouva je obvykle písemná dohoda založená na nedůvěře, vyjadřuje podmínky a důsledky jejich porušení. Závazek je slovní vyjádření oddanosti založené na důvěře, ujišťuje toho druhého, že váš slib je bezvýhradný a pro život prospěšný. Je vyjádřen před Bohem z lásky k tomuto člověku. Smlouva je samoúčelná a má omezenou platnost. Stanoví podmínky, které je třeba dodržet, nebo mají nastat. Závazek je pro dobro druhých a je v něm neomezená odpovědnost. Jeho záruka neuplyne. Je to "dokud nás smrt nerozdělí". Smlouvu lze po vzájemné dohodě zrušit. Závazek by měl být neodvolatelný. Bible obsahuje několik nejdůležitějších závazků, které jsou součástí rozvíjejícího se příběhu o Božím lidu. Bůh se zavázal Noemovi, že při potopě světa nezničí všechny živé bytosti (Gen 9, 12-17). Zavázal se i Abrahamovi, kterému slíbil, že celý národ potomků vzejde z jeho rodinné linie (Gen 17, l-8). Zavázal se Mojžíšovi, když prohlásil, že lid Izraele bude stálým Božím majetkem (Ex 19, 3-6). Zavázal se Davidovi, kterému slíbil, že vládce bude vždy sedět na jeho trůnu (2 Sam 7, 7-16). Nakonec uzavřel "novou smlouvu", závazek z Boží strany, "zaslíbením věčného dědictví" vykoupeného Kristovou krví pro všechny, kdo v něho věří (Žid 9, 15). Bůh nikdy neporušil ani jeden z těchto závazků. 47

A pak je tu manželství - nejmocnější závazek na zemi mezi dvěma lidmi, slib muže a ženy, že jejich láska bude bezvýhradná a přetrvá po celý život. V manželství váš snubní prsten zastupuje vaše závazky - nejen ty, o kterých doufáte, že je dodržíte, ale i předem naplánované sliby, veřejně vyslovené před svědky. Jak jste na těchto stránkách již mnohokrát četli, dodržování těchto závazků není něčím, co bychom byli schopni zvládnout vlastními silami. Je zjevné, proč byl Bůh tím, kdo se zavázal svému lidu. Jedině on je schopen odpustit těm, vůči nimž plní svůj závazek, pokud nedodrží svou část dohody. Ale Duch Boží je ve vás díky víře v jeho Syna a milosti, kterou vás spasil. To znamená, že nyní můžete dodržet svůj závazek bez ohledu na to, jakým zkouškám budete vystaveni. Zejména pokud váš manžel či manželka nejsou právě teď připraveni přijímat vaši lásku, dodržování závazku může být každým uplynulým dnem stále obtížnější. Ale manželství není smlouva s únikovými klauzulemi a formulacemi o výjimkách. Manželství je závazek, který by měl odříznout všechny ústupové cesty. Na celém světě není nic, co by mělo rozdělit to, co Bůh spojil. Vaše láska se zakládá na závazku. Stovky let poté, co prorok Malachiáš zaznamenal tato slova, se lidé stále diví, proč Bůh občas odpírá svou žehnající ruku jejich domovům a manželstvím. "Ptáte se: Proč? Proto, že Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, které ses zpronevěřil, ačkoli ona ti je družkou a ženou podle smlouvy… Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém rouchu přikryje násilí - praví Hospodin zástupů. Dejte tedy pozor na sebe, nezpronevěřujte se" (Mal 2, 14-16). Každé manželství je povoláno k tomu, aby se stalo pozemským obrazem Božího nebeského závazku s jeho Církví. Má světu odhalit slávu a krásu bezvýhradné Boží lásky vůči nám. Ježíš řekl: "Jako si mě zamiloval Otec, tak jsem si zamiloval i já vás. Zůstaňte v mé lásce" (Jan 15, 9). Ať vás tato slova inspirují k tomu, aby skrze vás proudila Boží láska k vašemu partnerovi. Nyní, Boží muži či ženo, nastal čas, abyste se vší upřímností a pokorou obnovili svůj závazek lásky. Láska je příliš posvátný poklad na to, abyste ji vyměnili za něco jiného, a příliš silné pouto na to, aby se prolomilo bez nepěkných důsledků. Nově spojte svou lásku s tou, kterou vám dal Hospodin, abyste si ji chránili, cenili a ctili. Váš společný život je před vámi. Chopte se ho a už ho neopouštějte. Přejeme vám odvahu. Napište své obnovené manželské sliby a umístěte si je doma tak, abyste je měli na očích. Snad, pokud je to vhodné, mohli byste zařídit formální obnovení svých manželských slibů před knězem a v přítomnosti rodiny. Udělejte z nich 48

živé svědectví hodnoty manželství v Božích očích a velké cti, že můžete být s vaším manželem či manželkou jednou bytostí. Co vám Bůh odhalil během čtyřiceti kapitol plnění úkolů? Jak se změnily vaše názory na manželství? Jak oddaní jste nyní Bohu a svému partnerovi? S kým se můžete podělit o toto svědectví? Věčně pamatuje na svou smlouvu. (Žl 105,8)

Manželská hádka Nadává manželka manželovi: "Seš strašnej, všechno děláš obráceně." "To je pravda, nejdřív jsem si tě vzal a teprve potom jsem tě poznal." Muži… V životě muže jsou čtyři období: - období, kdy věří na Mikuláše - období, kdy nevěří na Mikuláše - období, kdy dělají Mikuláše - období, kdy vypadají jako Mikuláš Fotbalistický Do šatny fotbalového mužstva přijde trenér a říká hráčům: "Chlapi, už jsem přišel na to, co uděláme, abychom vyhrávali." "Co, trenére?" "Uděláme z vás dechovku." Ženská vševědoucnost Víš, proč ženy vždy vědí, kde co je? Protože to tam přendaly z místa, kde to bylo. Po svatbě Potkají se dva kamarádi. "Slyšel jsem, že si se oženil…" "Ano. to je pravda." "Gratuluji! To musíš být šťastný muž!" "Ano, musím." Pracovní doba Pokud má pracovní doba 8 hodin, hodina 60 minut a minuta 60 vteřin, stačí, když příjdete do práce, napočítáte do 28800 a můžete jít zase v klidu domů.

49

Minulý měsíc svatořečený Jan Pavel II. vložil do Loretánských litanií dvě nové invokace. Jedna z nich je v tajence. akord, ardometr, aroma, borůvka, cívka, curling, cviky, dopal, dorty, drums, důvod, fauna, freon, fytol, haltr, herna, honci, horečka, hotel, Irové, kapie, kapsa, kasárny, kooperace, kopce, květy, lalok, lidoopi, mambo, oceán, ojojoj, opony, osteocyt, parafovat, pařát, patroly, pikle, pluie, plyny, poeta, pohybovat, poustevna, prařeč, raník, savci, sekty, standart, stanovy, taine, titul, třask, tukan, úleva, úniky, úpona, volej, volvo, vyhledat, záhon, zvyky, žvatla Tajenka z minula: kvůli pravdě mohla také zemřít. 50

pel - mel ii iii. 21. Jak se nazývá biskupův pomocník? a) ceremonář b) dekoratér c) víceministrant

26. Při vysluhování které svátosti se nepoužívá olej? a) křest b) kněžství c) manželství

22. Bezprostředně po kterém úkonu si kněz při mši sv. umývá ruce? a) po evangeliu b) po modlitbě Otče náš c) po obětování darů

27. Kolik evangelií najdeme ve Starém zákoně? a) dvě b) čtyři c) žádné

23. Která oslavná píseň je součástí každé nedělní mše sv. mimo půst? a) Hosanna b) Gloria c) Credo

28. Kdo nosí při mši sv. dalmatiku? a) pouze jáhni b) pouze kněží c) pouze biskupové 29. Co se uchovává v loďce? a) svěcená voda b) kadidlo c) mešní víno

24. Která modlitba se skrývá pod názvem Credo? a) Věřím v Boha b) Sláva na výsostech Bohu c) Svatý, svatý…

30. Co slouží k veřejnému vystavení Nejsvětější svátosti? a) patena b) monstrance c) cingulum

25. Jak se nazývá čtvercové plátno, které se rozprostírá pod kalich? a) kolaterál b) korporál c) kolomán

Správné odpovědi 11a, 12b, 13b, 14a, 15c, 16a, 17c, 18b, 19c, 20b odpov di z minula: 11a 51

Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na květen: 1. Aby hromadné sdělovací prostředky byly nástrojem sloužícím pravdě a míru. 2. Aby Maria, Hvězda evangelizace, směřovala poslání Církve k ohlašování Krista všem lidem. 3. Aby doba přípravy na kněžství byla pro bohoslovce školou svatosti a moudrosti.

V uplynulých letech jsme se v květnu rozloučili

Podivín 2013 2012 2011 2010 2009

Ladná Marie Krajčovičová Miroslav Šmíd Marie Struhárová

Anna Urbánková Jaroslava Trávníčková Karel Ondrák František Šťastný

Stanislav Kosík Antonín Cupal Jaroslava Šimíková

Ludmila Floriánová Vladimír Osička Alžběta Bršteaková

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 20,-Kč 52