ZRNÍČKO. Svazek 5, číslo 1 leden Moře

ZRNÍČKO Svazek 5, číslo 1

leden 2005

Moře Nejsou vždy plodnými ty životy, které přitahují pozornost. Ani ne ty, které se s nezměrnou pýchou vrhají na nepřekonatelné překážky. Ale pokorný život pod Božím pohledem, osvětlený jeho milostí a vyzařující se pro bližního, to je život plodný v každém okamžiku. »Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všecko vydrží.« (1 Kor 13, 4-7) Viděl jsem, Pane, zachmuřené moře dorážet zuřivě na skály. Vlny se rozbíhaly z daleka, Zčeřené, pyšné poskakovaly a vrážely do sebe, aby se předstihly, kdo bude první a uhodí do skály. Když zmizela bílá pěna, skála stála beze změny, vlny se rozbily v proudy, a vrátily se pak znovu. Onehdy jsem viděl moře vážné a klidné. Vlny přicházely z daleka, jakoby se ploužily, aby nevzbudily pozornost. Podávaly si ruce a houpaly se bez hluku a celou svou silou se položily na písek pláže, aby se dotkly břehu svými hedvábnými prsty. Slunce je něžně hladilo a ony rozdávaly štědře jeho světlo v odražených paprscích. Nauč mě, Pane, vyhnout se bezhlavým ranám, které unavují a zraňují, a nezasáhnou nepřítele; Ušetři mě zbytečného hněvu, který přitahuje pozornost, ale také oslabuje. Nedopusť, abych se pyšně probíjel kupředu šlapaje po těch, kteří jdou přede mnou; setři z mé tváře krutý výraz vítězných bouří. Právě naopak, Pane! Učiň, abych klidně plnil každodenní úkol, jako moře klidně přikrývá písek, pláže; nauč mě pokoře moře, když se sladce a jemně vlní, aniž vyvolává pozornost; dopřej mi, abych uměl počkat na své bratry a sladil svůj krok s jejich, abychom šli ve společném souladu. Dej mi vítěznou vytrvalost vln; učiň, aby každý můj ústup byl příležitostí k rozběhu; dopřej mé tváři jasného výrazu čistých vod a mé duši bělosti mořské pěny; Osvět moji duši tak, jako paprsky tvého slunce zpívají na hladině moře. Ale nade všechno, Pane, učiň, abych neschovával pro sebe samotného tvé světlo, a aby všichni, kdo se ke mně přiblíží, navraceli se domů s touhou koupati se v tvé věčné milosti. Michael Quoist

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Světec na měsíc Jako světce pro měsíc leden jsme vybrali sv. Antonína. Mínění o přesném roce Antonínova narození se rozcházejí. S jistotou spadá do poloviny 3. století, asi do r. 250. Domov jeho rodiny byl ve středním Egyptě a byl to dnešní Keman u Herakleje. Když zemřeli Antonínovi rodiče, dal svou malou sestřičku, o kterou se musel starat, do jakéhosi útulku, rozdal všechno, co měl, a začal žít asketickým životem. První místo, kde se zdržoval, byla skoro jistě hrobní sluj ve skále na okraji pouště. Později žil Antonín asi 20 let na neobydleném pohoří. Kolem r. 311 pomáhal Antonín v Alexandrii přes úřední zákaz a s nebezpečím života mnoha zajatcům císaře Maximina Dazy, který pronásledoval křesťany. Osvědčil se tam jako rolník, ale v prvé řadě jako rádce a učitel stále rostoucího zástupu mnichů, z nichž mnozí zůstávali u něho. Právě Antonín založil životní formu obce poustevníků, která byla dosud neznámá. Z ní vytvořil svatý Pachomius, zvaný otec mnichů, později první tzv. mnišskou obec. Žila v Tabennísi u Nilu v klášteře, ohrazeném zdmi. Antonín prý také zavedl "angeliku", mnišské roucho. Ještě jednou před svou smrtí opustil Antonín poustevnickou obec na poušti a šel na prosby svého přítele a patriarchy alexandrijského, církevního učitele Atanáše, do Alexandrie, a ohnivě tam kázal proti ariánskému učení. Brzy po svém návratu na poušť zemřel vysoce vážený Antonín, který měl stálý písemný kontakt s císařem Konstantinem, ve věku asi 105 let. Jeho pohnutý život vylíčil Atanáš. Brzy po smrti se dostalo Antonínovi přízviska "Veliký". Sv. Antonín je patronem rytířů, řezníků, pasáků vepřů, tkalců, cukrářů, hrobníků, košíkářů; ochránce domácích zvířat, vepřů; proti nemocem, moru, ohni, proti dobytčímu moru. Je počítán mezi 14 pomocníků v nouzi. (Podle »Rok se svatými«)


Dobré skutky, které nic nestojí Předsevzetí Máme tu začátek nového roku. Všichni oplýváme radostí, spokojeností, štěstím. Přejeme si, aby nám tato euforie vydržela co nejdéle. V opojení radosti si dáváme různá předsevzetí. Např. přestanu kouřit, zhubnu 10kg, budu se lépe učit, atd. A co takhle dát si předsevzetí "budu člověkem". Zní to hloupě? Vůbec ne. Jenom je dobré si čas od času uvědomit, kdo vlastně jsem. Že nejsem součást hodinového strojku, který se nesmí zastavit, že nejsem věc, která až je nepotřebná se odloží do kouta, že nejsem jen stroj, který vydělává peníze, že nejsem loutka, která se pohybuje podle toho jak kdo tahá za provázky. Ano, je dobré si uvědomit, že jsem člověk, který má svou hrdost, má své emoce a city, které dává různým způsobem najevo. Jsem člověk, který má své názory a své způsoby jednání. Jsem člověk, který má svůj vkus.Jsem ale také člověk, který hraje velkou hru jménem ŽIVOT. A tak jako každá hra má svá pravidla - své mantinely, má i tato naše hra svá pravidla - své mantinely. Tak např. jeden ze základních mantinelů je ten, že narozením tuto hru začínáme a smrtí jí končíme. Je dobré jakoukoliv hru hrát "fair play", abychom z ní mohli mít pravou opravdovou radost. A tak i tuto naši velkou hru hrajme s tím, že jednou skončí a že se určitě vyplatí hrát "fair play". A jsme u jádra věci. Základním předpokladem k tomu, abychom tuto hru hráli dobře je, abychom hráli sami za sebe - za člověka ! JR ***********

BÝT SAMA SEBOU Klubová setkávání Být sama sebou určená pro dívky ve věku 14 – 18 let nabízejí pomoc v jejich osobním rozvoji, ve vzájemných vztazích, při uplatnění a řešení sociálních situací. Podporují jedinečnost a neopakovatelnost každého člověka s cílem sebepřijetí a rozvíjení zdravého sebevědomí osobnosti. Součástí těchto setkání je výuka základních informací z oborů vizážistiky, kosmetiky, kadeřnictví. V této části se dívky dozvídají, jakou roli hraje první a celkový dojem při jednání s druhými i jak je možné jej správně ovlivnit. V části o komunikaci se zaměřujeme na verbální a neverbální projev, jaký je význam lidských gest, mimiky a působení barev z hlediska našeho vnímání a v odívání. Velký význam má i vzdělávání v oblasti partnerských vztahů, lidské sexuality. Podporujeme zde zdravý vztah ke svému tělu, důležité poznávání povahy partnera v době známosti a vysvětlujeme, co je to láska. Nezapomínáme ani na důležitost zdravého životního stylu, a to i v oblasti výživy, upozorňujeme na nebezpečí jakékoliv závislosti. Přihlásit se je možné osobně v poradně Centra naděje a pomoci, Hybešova 40, 602 00 Brno, nebo telefonicky na čísle 543 254 891, 543 331 470..2, příp. e-mailem . Bližší informace jsou též na webové stránce . MUDr. Ludmila Lázničková, vedoucí CENAP

Kateřina Koudová, koordinátorka programu


Četba na pokračování

Eda 19. DÁREK PRO JEŽÍŠE Edu napadlo, že by bylo vhodné dát na vánoce Pánu Ježíši nějaký dárek k narozeninám. Přemýšlel, co by Ježíšovi udělalo radost. Autíčko? Traktor? Nebo pastelky? Panenku asi ne, s těmi si přece kluci nehrají. Pak si však Eda uvědomil, že Ježíš nepotřebuje hračky, ale touží po tom, abychom se chovali tak, jak nás to on sám učí. A tak si Eda sedl, vzal si veliký papír, nahoru napsal velkými barevnými písmeny: DÁREK PRO JEŽÍŠE a pod to sestavil seznam úkolů, které bude plnit až do vánoc jako dar svému Spasiteli: nikdy nevynechám modlitbu, budu se modlit za děti, které mají hlad, bez protestů budu pomáhat rodičům, každý den udělám alespoň jeden dobrý skutek, budu říkat jen pravdu, budu mluvit slušně, nebudu se prát, budu se poctivě učit, budu chodit do kostela i ve všední den, budu si každý den číst z dětské Bible, sestřičce každý den přečtu nějakou pohádku... Maminka nad tím dlouhatánským seznamem kroutila hlavou: "To všechno si troufáš zvládnout? Nebylo by lepší, kdyby těch úkolů bylo míň, abys je dokázal každý den splnit všechny?" "Bez obav mami, to zvládnu levačkou, neboj!" Eda pověsil papír s úkoly na zeď, aby se maminka mohla kdykoliv podívat na jeho záznamy o plnění adventních úkolů. První dva dny splnil Eda vše, co si naplánoval. Třetí den vynechal dva úkoly, pak čtyři, a po týdnu raději nezaznamenával nic, aby nebylo poznat, jak málo zbylo z jeho předsevzetí. maminka to smutně pozorovala, ale neříkala nic. Doufala, že se Eda vzchopí. V půli adventu se však papír ze zdi ztratil. Eda ho hodil do kamen, aby mu nepřipomínal, jak málo je vytrvalý. Večer, když se Eda ukládal ke spaní, sedla si maminka k němu na postel a začala vyprávět: "Byli jednou dva bratři. Starší byl vyhodnocen jako nejlepší žák školy a jako odměnu dostal třítýdenní zahraniční zájezd. Mladší, který zůstal doma, přemýšlel, jaký dárek by měl připravit na uvítanou bratrovi. Nakonec se rozhodl, že mu dá všechny své úspory v obálce, ať si koupí sám co chce. Hned vysypal obsah pokladničky, spočítal - měl tam 126 korun, dal do obálky a zalepil. Ráno cestou do školy uviděl ve výloze autíčko, po kterém dávno toužil. Stálo 30 korun. Chvíli přemýšlel, pak se rozhodl: Bráchovi stačí 96 korun, za zbytek si koupím to auto. Rozlepil obálku, vzal 3 desetikoruny a koupil si co chtěl. Odpoledne podobně utratil 6 korun za zmrzlinu, 10 za vstupenku do kina. Ubíral z obálky tak dlouho, až byla prázdná.


Starší bratr na cestách šetřil, aby mohl mladšímu něco koupit. Dovezl mu velikou stavebnici LEGO. Nechápal, proč se brácha při přijímání daru tak červená, ani ho nenapadlo, že chystal překvapení a pak je sám pokazil." Když Eda slyšel, jak mladší bratr sám utratil peníze, které chtěl dát bratrovi, rozzlobil se: "Je to možné, že je někdo takový sobec? Když chci někomu něco dát, tak se toho ani nedotknu!" Maminka kývala hlavou, jako by byla přesvědčena, že Eda by jednal jinak, ale pak se zeptala: "Nevíš kam zmizel tvůj dárek pro Ježíše?" Eda se nejdřív vymlouval, že papír na zdi byl škaredý a že musí šetřit pastelky. Maminka nic nenamítala. Chvíli bylo ticho a pak se Eda rozbrečel: "Já jsem si ten dárek taky nechal pro sebe! Chtěl jsem udělat radost Ježíšovi, ale dělal jsem jen to, co bavilo a těšilo mě..." Maminka ho pohladila: "Jsem ráda , že víš, proč jsem ten příběh vyprávěla. Ale pláčem nic nespravíš. Víš co? Můžeš ještě teď připravit nový dárek. Napiš tam jen dva úkoly, třeba modlitbu za nemocné a dobrý skutek. A zkus v plnění těchto úkolů vytrvat opravdu až do vánoc." Eda poslechl - a na vánoce ležel pod stromečkem složený papír označený jmenovkou s nápisem "Ježíš". Bylo na něm zaznamenáno splnění obou úkolů. Eda to dokázal, nevynechal ani jednou! Co slavíme na vánoce? Jak se na ně připravujeme? Co udělal Eda dobře? Co pokazil? Chystáte podobný dárek? Kdy uvidíme Ježíše očima tak, jako své kamarády? Jak se na toto setkání připravujeme? Proč je při mši obětní průvod? Co neseme kromě chleba a vína?

******** Recept na štěstí v Novém roce 1.

Nehledej štěstí ve věcech, které nemáš, ale skládej si je z toho, co máš.

2.

Pěstuj si smysl pro kladné stránky věcí a událostí, hledej na všem víc líc než rub.

3.

Nejen štěstí vyhlížej, ale také pro ně něco dělej.

4.

Braň se monotónnosti života, starej se o příjemné změny.

5.

Žij v přítomnosti! Dělej vždy to, co děláš.

6.

Uvolni se, abys vyzařoval pohodu! Čím víc radosti dáš, tím víc sám budeš mít.


Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.

3. Vychovávají kamarádi Držet dítě bez kontaktu s jinými dětmi jen proto, aby se nezkazilo, to se neosvědčilo. Právě takové skleníkové květinky nalítnou zcela bezbranně při nejbližší příležitosti. Anglická spisovatelka knih pro mládež Rosie Rushtonová napsala o důležitosti party pro mládež knížku: „Jak poznat kamarády a udržet si je.“ Píše tam mladým lidem: „Problémy máme vždycky. Buď proto, že nám je dělají naši kamarádi, nebo proto, že žádné kamarády nemáme. Samozřejmě se někdy přihodí, že se v přátelství, které začalo bezvadně a které vypadá, že potrvá až do smrti, stane se věc, která vám připomene, že není všechno zlato, co se třpytí. Dojde vám, že když kamarád s vámi kritizuje všechny ostatní, zkritizuje s nimi stejně nemilosrdně i vás. Dojde vám, že to není to pravé kamarádství, když za vámi přijde jen tehdy, když od vás něco chce. Když se mu s něčím důvěrně svěříte a on to vyzvoní prvnímu, koho potká. Aby kamarádství opravdu fungovalo, musí vám oběma na sobě záležet. Samota je někdy příjemná, ale ne osamělost. Máte-li za sebou špatný den, uleví se vám, když se s tím někomu svěříte. Když prožijete něco nádherného, bude vám ještě lépe, budete-li mít komu o tom vyprávět. - Kdybychom neměli přátele, čekala by na nás pěkně otravná cesta do dospělosti. - A sama dospělost, ta by také nebyla k vydržení. Pravidla dobrého kamarádství Každý z nás má nějaké dobré stránky. Máme sice také stránky ne zrovna okouzlující, ale musíme se s nimi vyrovnat především my, a pak budou únosné i pro ostatní. Celý trik je v tom, jestli se snažíte zdůraznit své dobré stránky a zmírnit ty špatné. Ať o sobě máte sebehorší mínění, vždycky se najde někdo, pro koho budete skvělí. Kdybyste byli dokonalí, bez chybičky, brzo byste byli únavní. Také se nesnažte ze všech sil napodobovat oblíbené lidi. Předstírat stále, že jste někdo jiný, je děsně únavné. Je mnoho snadnější být sám sebou. Zdůrazňovat své klady, potlačovat to, co na tobě tak přitažlivé není. Proč jsou někteří lidé oblíbení a jiní ne? Oblíbený člověk je přátelský, ochotný, laskavý. Má smysl pro humor. Dokáže mlčet. Dokáže cítit s ostatními. Dokáže se nadchnout pro společnou činnost, rád něco dělá pro ostatní a je zábavný. Neoblíbený člověk je chladný - nebo tak možná jen působí, protože je ostýchavý. Je arogantní, agresivní. Zkazí každou zábavu. Všechno vyzvoní. Myslí jen na sebe, mluví jen o sobě. K ničemu se nechce připojit a nikdy nemá žádný nápad.


Je třeba, aby ses naučil naslouchat. Vnímat, co druzí říkají. Neskákat jim do řeči, nechat je domluvit. Nikoho nezesměšňovat. A taky si pořád nenamlouvej že jsi ošklivý. Krása je totiž věc názoru. Jen si přečtěte tato hodnocení školáků: „Mám oči jako prasátko“ - (Marlon Brandová, později jedna nejpopulárnějších filmových hvězd.) „Mám oči jako zmoklý svatební dort“ (známý americký básník.) „Myslím, že vypadám jako vydolovaný kamenolom.“ (hrál ve více westernech než jste kdy snědli zmrzlin.) Tohle jen dokazuje, že každému se na sobě něco nelíbí. Šest zcela jistých způsobů, jak se stát oblíbeným kamarádem. 1. Zajímejte se o své kamarády. Úplně každý člověk na světě rád mluví o svém tématu: o sobě, o svých láskách, rodině, nadějích, obavách. 2. Přijímejte je takové, jací jsou, včetně bradavic. Mohou mít jiný vkus. Mít kamarády je totiž zábavné i proto, že poznáváte odlišné názory a životní styly. 3. Smějte se. Gustav Flaubert, skvělý francouzský spisovatel, který žil v minulém století, řekl: „Člověk, který se směje, je silnější než ten, který se trápí.“ Tím myslel, že když něco nejde nebo když něco zkazíte, překonáte to lépe s úsměvem. Takže když si z vás někdo vystřelí, zasmějte se nahlas. Budete se cítit lépe a ostatním budete sympatičtí. Smát se sám sobě je bezpečná cesta k přátelství - zatímco posmívat se ostatním vede opačným směrem. 4. Žádejte přátele o radu. 5. Buďte milí na jejich přátele. Snažte se na jejich rodiče udělat dobrý dojem. 6. Když vás pozvou k sobě domů, pozvěte je také k vám. A snažte se zjistit, co je baví a nechtějte, aby vše bylo pořád jen podle vašich přání. Parta V partě se učíte vycházet s různými lidmi. Musíte se často podřídit jiným. Nejste už maminčin mazlíček, jsou tu i jiní dobří a lepší než vy. Někdy se musíte umět s partou i rozejít, když vás nutí dělat něco, o čem víte, že to není dobré. Kdosi moudrý řekl, že NE je nejtěžší slovo na světě. - „Už ti bylo čtrnáct a ještě jsi nic nepil?“ „Zkus si také čichnout z téhle plechovky. Jsou při tom ohromné pocity!“ - „Nebuď pořád blbeček, trochu si užij!“ Proč se tak bojíme říct v partě NE? Máme strach, že bychom se před kamarády zesměšnili. Že by nás neměli rádi. Že by nás nevzali do party. Jestli je to tak, pak ta parta za moc nestála a buď rád, že jsi z ní venku. Řekni NE - a to hned na začátku věty, jasné a rozhodné: „NE, tohle se mi nelíbí.“ - „NE, já si myslím, že zamknout malou Gábinu do garáže a utéct je pěkná hloupost.“ Nenech se přemlouvat. Řekni jasné NE a jdi pryč. Natrvalo. Dál od takové party. Nenech se proti své vůli donutit ke kouření, k pití, k fetování. - „Kouří přece všichni!“, říkají ti. Není to pravda. Rok od roku kouří stále méně lidí. „Přece můžeš kdykoliv přestat!“, říkají ti. Není to pravda. Čím déle kouříš, tím hůř se přestává. Lépe je nezačít. A jestli jste začali, přestaňte hned teď. Příštích sedmdesát let života potřebujete na to, abyste ve světě něco dokázali, ne abyste je prokašlali. Alkohol Je dost těžké jít na večírek, kde vám budou nabízet pivo, aperitivy a víno, a pokaždé odmítnout: „Ne, díky, dám si džus.“ Takže spousta lidí řekne raději: „Tak jo, jenom jednu skleničku“, a když ji dopijí: „No tak ještě jednu.“ A nakonec stráví několik hodin tím, že se důvěrně seznamují s nejbližší záchodovou mísou.


Alkohol je droga a míří přímo do vašeho krevního oběhu. Rychle začne ovlivňovat mozek, takže přestanete být prkenní a začnete být rozevlátí. To je paráda, řeknete si. Ne tak docela. Přiměje vás k věcem, které by vás ve střízlivém stavu ani nenapadly. Alkohol umocňuje city. Pokud jste byli spokojení a veselí, než jste se napili, budete teď jen chvíli sršet dobrou náladou a budete samý vtip. Jenže pak účinek pomine, bude tak mizerně, že se budete sami sebe ptát, jestli to pití vůbec mělo cenu. Proto energicky alkohol odmítněte: „NE! Díky. Ta chuť mi nedělá dobře.“ Drogy Vzhledem k tomu, že jste se touto četbou prokousali až sem, musíte být natolik inteligentní, abyste se nedali přesvědčit k užívání omamných látek. Pokud vám kdokoli, kdykoli a kdekoli nabídne jakoukoli i jen minimálně podezřelou věc, odmítněte to a HNED odtamtud zmizte. Nezůstávejte tam ani jen kvůli tomu, abyste o tom pouvažovali. A někomu o tom povězte. Můžete tím zachránit život nějakého kamaráda nebo spolužáka. A pokud vás ještě hryže červ pokušení, zapamatujte si toto: • Máte jen jedno tělo, a to vám musí vydržet celý život. • Drogy vás citově rozhodí, bude se vám hůř učit a sníží to obranyschopnost vašeho organismu proti kdejaké nemoci. • Drogy zavánějí policií a soudy. • Drogy problémy neřeší, ale vytvářejí. • Čichání toxických látek je smrtelně nebezpečné. Když to zkusíte, můžete být do týdne mrtví. Proto odmítni energicky: „NE. Já jsem si myslel, že jste fajn parta a ne stádo telat: Takže se bez vás klidně obejdu!“ Jak se hádat Své názory nezatajuj, ale klidně, nerozčileně vyjádři: „Já to vidím takhle, ale mohu se mýlit.“ Hledejte nejprve, v čem se shodujete, pak teprve společně uvažujte o rozdílech. Nezaměňujte argumentaci za urážky. Držte se tématu - nezaplétejte do sporu jiné věci. Každý má právo své stanovisko vysvětlit. Ostatní jsou povinni mu naslouchat a uvažovat o jeho argumentech. Pokud zjistíte, že jste se mýlili, přiznejte to. Partneři si vás za to budou vážit, protože vědí, jak je to těžké. Opravdoví kamarádi také občas závidí a žárlí, ale nikdy se takovými pocity nenechají opanovat. Závist nikam nevede, jen otráví. Změny v kamarádství Všechno se mění a přátelství také. Někteří kamarádi vám vydrží až do smrti, zatímco jiní jen pár let. Váš nejlepší kamarád z první třídy s vámi bude mít jen málo společného v prvním ročníku střední školy. Není to ani jejich, ani vaše vina. Říká se tomu dospívání. Každý člověk dospívá jinou rychlostí. Nakonec k cíli doběhnou všichni, ale každý svým vlastním tempem. Rodičům se vaši kamarádi nelíbí „Jsi ještě moc mladá na to, abys měla kluka.“ A když slečna dcera dá drzou odpověď, je zle. Tatínek zrudne a maminka se rozpláče: „To mám z toho, že se z tebe snažím vychovat slušného člověka.“ Proč jsou rodiče k vašim kamarádům tak často kritičtí?


Protože mají o vás strach. Ano a jsme zase u toho. Jsou pravděpodobně strachem bez sebe, že byste mohli čichat ředidlo, nebo se do něčeho zaplést, že byste mohli zapomenout na všechno, co vás učili, že přestanete být poctiví, pozorní k ostatním... a co ještě. Protože když vás vidí s kamarády, uvědomují si, kolik času uběhlo od té doby kdy jim bylo čtrnáct, a cítí se staří. Nejsou staří, ještě nejsou ani v půlce cesty do starého železa. Ale když vás maminka uvidí vystrojené na večírek a vzpomene si na svůj rozšiřující se pas a povolenou kůži na krku, cítí se stará. A když váš tatínek slyší Káju vyprávět, že uběhne dvoustovku za 0,00004 vteřiny, připadá si nemotorný. Jak se zachovat ke kamarádům, kteří se s vámi nechtějí rozejít, ale visí na vás jako psí víno? Neříkej: „Jdi do háje, mně to s tebou už nebaví.“ „Ty jsi pořád jako malý.“ Můžeš říct: „Já teď mám moc učení. A mám ohromné knížky, co chci přečíst. A začal jsem hrát fotbal, tak nemám čas.“ Když se tvým rodičům něco na tvých kamarádech nelíbí, především dobře popřemýšlej o tom, co říkají. A když se ti zdá, že mají předsudky, že viní tvé kamarády z něčeho, za co nemohou, řekněte jim to, ale pěkně, klidně. Nemá cenu a není tě to důstojné, brousit si svou vyřídilku zrovna na mamince a tátovi. Ty jsi mladší, máš zachovalejší nervy. Dny bez kamarádů „Nemusíte hned milovat své nepřátele. Začněte se trochu líp chovat ke svým přátelům.“ Nevím, koho tohle moudro napadlo, ale měl pravdu. Nemůžeš všechny ty rady uplatnit ve svém životě naráz, ale můžeš je přibírat do chování po krůčkách, postupně. Stále nové potíže na nás doléhají a tak stále znovu na nás občas zívá beznaděj: „Nikdo mi nerozumí, nikdo nedbá na to, co říkám. Nic by mi nevadilo, kdyby konec světa nastal ještě dnes před obědem.“ Co dělat v takových dnech bez radosti? Trochu se rozmazlujte. Je to skvělý způsob, jak si zvednout náladu. • Vydolujte všechny staré fotky a sestavte si přehled svého dosavadního života. Podívejte se, jak velký kus cesty jste za posledních pár let urazili, a přemýšlejte, jak daleko se můžete dostat během několika příštích let. • Napište neufňukané dopisy kamarádům, kteří se odstěhovali. • Splín báječně mizí při tělesné aktivitě. Jestli nenajdete nikoho, s kým byste si mohli něco zahrát, udělejte si pořádnou vyjížďku na kole, jděte si zaběhat, zaskákejte si přes švihadlo nebo si jděte zaplavat. • Dny, kdy jste „na dně“, nejsou vhodné pro dietu. Udělejte si radost tabulkou čokolády, nějakým moučníkem nebo zmrzlinou. • Přečtěte si oblíbenou knížku, nejlépe nějakou, která vás rozesměje a dodá vám elán. • Udělejte něco pro někoho jiného. • Dívejte se dopředu. Dnešek je den blbec. Co tedy chci na svém životě změnit? Čeho chci dosáhnout tento týden, do roka, než mi bude dvacet let? Udělejte si seznam a předložte ho při nedělní bohoslužbě Pánu Ježíši. Dobrá věc je, že nic netrvá navěky. Přijde čas, kdy si ani nevzpomenete na věci, které vás dneska tak štvaly. Abyste měli ideální kamarády, musíte vy být takovými kamarády, jaké si sami přejete mít. Pokračování příště


Nastoupil do vlaku a uvelebil se sám v prázdném kupé. Jen hrstka cestujících se vypravila do bílé mrazivé noci. Byl totiž Silvestr a většina lidí seděla v pohodlí a teplíčku u televizního programu, mnozí popíjeli na oslavu v zábavních podnicích a v lepším případě se bavili se skupinou přátel. Udělal si pohodlí. Alespoň má pokoj, nikomu nemusí odpovídat na zvědavé otázky, kam že se to takhle na noc vypravil. Trochu ho obtěžuje myšlenka na ženu, se kterou se prudce pohádal. Ale musel dnes vyvolat nějakou hádku, aby mohl snadněji prásknout dveřmi a zmizet, a tak se záminkou stála nějaká nepodstatná maličkost, už vlastně ani neví, co to bylo. Vlak sebou trhl a vyrazil na svou osamělou noční pouť zasněženou krajinou: Odehnal nepříjemné myšlenky mávnutím ruky a slastně se protáhl. Čeká na něj nádherné uvítání Nového roku na chalupě jedné moc hezké a milé kolegyně z kanceláře. Bude to něco nového a nevšedního. Má chalupu v zasněžených kopcích poblíž Hostýna; užijí si radosti vrchovatou mírou. Z těchto příjemných představ ho vyrušily šouravé kroky a otevírání dveří jeho kupé. „Kdo to sem leze?“ stačil si nevrle pomyslet, když tu spatřil zvláštního starce. Měl dlouhé bílé vlasy i vousy, byl oblečený v nesmírně strakatém až bizardním plášti a vypadal, že je tak sešlý a unavený, že smrt mu sedí přímo za krkem. „Je tu prosím volno?“ zeptal se a když náš cestovatel přikývl, uvelebil se přímo proti němu a upřel na něj, kupodivu jasný a pronikavý pohled. Chvíli seděli mlčky. Stařec stále upřeně zíral přímo na něj. Už ten pohled nemohl snést a trhl hlavou na jinou stranu, ale starcovy oči jej přitahovaly, jakousi magickou silou. Po chvíli znejistěl a najednou pocítil, že se třese po celém, těle. Vyhrkl: „Co po mně chcete?!“ „Chtěl bych si s tebou, milý Václave, trochu porozprávět. Jen tak, o životě. Končí nám rok a tak se chci s tebou zamyslet, jaký vlastně byl!“ Neřekl na to nic, vyschlo mu v hrdle: Jen zíral před sebe. Jak to, že ho ten člověk zná? Stařec se usmál a nerušeně pokračoval: „Vím, kam jedeš a jaké máš plány. Vůbec se mi to nelíbí. Ale když se tak podívám zpátky, není to zdaleka tvá jediná letošní chyba! Když jen si vzpomenu, jak jsi dosáhl povýšení v kanceláři! Ty ošklivé pomluvy, které jsi roztrousil o svém kolegovi, který měl na to místo nastoupit. Úplně jsi ho zničil. Došlo to tak daleko, že ho propustili z práce a kvůli tvé pomluvě, která se všude roznesla, nemůže zavadit o lepší práci. Co tvá matka! Kolikrát jsi ji letos navštívil? Nikoho už nemá - jen tebe. Často hledí celé dny na kliku dveří nemocničního pokoje, zda přece jen nepovolí, dveře se rozletí dokořán a vejdeš ty, obejmeš ji a budeš u ní třeba jen tiše sedět a hladit tu upracovanou ruku. A co tvé děti? Kdy jsi měl na ně naposledy chvilku času? Dříve k tobě chodily s důvěrou, že ty je nezklameš, že jako správný táta znáš odpověď na všechny jejich důležité dětské otázky. Většinou jsi upřeně hleděl na svítící televizní obrazovku a opakoval: nemám čas, dej mi pokoj! Teď už ti přestávají důvěřovat. Přestaly s tebou počítat. Syn se dostal do party malých zlodějíčků kapsářů a dcery? Ty zatím naštěstí nejsou tak velké!


A tvoje žena? Dříve tak veselá a šťastná? Zdá se ti smutná, nezábavná, unavená, nějaká celkem zašedlá, vidíš její vrásky. Kolegyně z kanceláře je mladá, plná elánu a dobré nálady, svobodná, stará se jen o to, aby byla středem obdivu a takových, jako ty už jejím životem prošlo! Spočítal jsi někdy vrásky na kdysi mladé a svěží tváři své ženy, které jsi tam vyryl ty sám? Jak těžko by ses dopočítal. Kdy naposledy jsi ji pohladil a řekl jí, že o ni stále stojíš, že si vážíš její práce, že ti chybí, když nejsi s ní? Kdy jste si naposledy opravdu upřímně popovídali? A není tolik unavená proto, že jí tak málo pomáháš? Kolikrát už cítí, že ji v koloběhu všedních starostí opouštějí síly a neví; jak vše zvládne. Tolik by se potřebovala o tebe opřít, rozdělit se s tebou o starosti s rodinou, načerpat u tebe jistotu, že stojíš pevně vedle ní. Ty se ovšem nenecháš vyrušit ze svého klidu a přemýšlíš pouze nad tím, jak si zpříjemníš život. Nemáš pro nikoho trochu opravdové lásky. Není mým úkolem předvídat budoucnost, má vláda za chvíli končí s údery půlnočních zvonů. Budoucnost odhalí postupně můj novorozený bratr, který přichází po mně, ale tolik vím, že tvůj život vede do slepé uličky. Zůstaneš sám, opuštěný, nemilovaný, tvým jediným společníkem bude tvé sobectví. A možná ještě výčitky svědomí, pokud ovšem ještě nějaké máš.“ Vlak zastavil. S leknutím otevřel oči. Na čele cítil kapky ledového potu. V kupé byl úplně sám. Jen na sedadle proti němu zřetelně svítilo několik dlouhých bílých vlasů. Plný zmatku vystoupil z vlaku. Zaslechl, jak doznívají půlnoční zvony. Sněhové vločky vířily v novoročním tanci. Studenými prstíky se zlehka dotýkaly jeho bledé tváře. Vyrazil do tmy. Ani nevěděl, kde to vlastně vystoupil a kam jde. Cesta stoupala vzhůru. Klopýtal, občas upadl nebo se probořil do závěje. Sněžení se měnilo v sněhovou vánici. Sníh mu oslepoval oči. Už těžce zvedal nohy k dalším krokům a nejraději by si lehl do sněhu a usnul. Tu v bílé tmě zaslechl jakési zvuky. Šel nyní tam, kam ho vedly. Později rozeznal, že jsou to slavnostně znějící varhany. Vzpomněl si na maminku. Když byl malý, vodívala ho do kostela, bylo to tam vždy tak zvláštní. Doklopýtal ke chrámovým dveřím. Opřel se do nich, se skřípotem povolily. Zachvátila ho neopakovatelná atmosféra hudby, zpěvu; světla, vůně kadidla a ještě něčeho; co neuměl pojmenovat. Zůstal stát v tmavém koutku chrámu, blízko dveří. Tiše stál, poslouchal, díval se a najednou prudce zatoužil poznat to zvláštní Něco. Nebo Někoho? To nevěděl. Jen si přál nechat tu všechno to, co bylo a začít úplně znovu a jinak. Když se vracel na malé nádražíčko, vládl v zasněženém lese hluboký klid a mír. Velmi se podobal hlubokému pokoji; který cítil ve svém nitru. Doma vklouzl tiše do pokoje, pohladil tváře svých spících dětí, pak něžně políbil svou ženu. Začínal nový rok.


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI Na základě tohoto duchovního "pomazání" může křesťan opakovat svým způsobem Kristova slova: "Duch Hospodinův je nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy" (Lk 4, 18– 19; srov. Iz 61,1–2). Takto se pokřtěný vylitím křestní vody podílí na poslání Ježíše Krista, Mesiáše a Spasitele.

ÚČAST NA KNĚŽSKÉM, PROROCKÉM A KRÁLOVSKÉM ÚŘADU JEŽÍŠE KRISTA 14. Apoštol Petr oslovuje pokřtěné jako "novorozené děti" těmito slovy: "Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista... Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla" (1 Petr 2, 4–5.9). Toto je nová známka milosti a důstojnosti křtu. Laici se podílejí svým způsobem na trojím úřadu Kristově: kněžském, prorockém a královském. Tento poznatek nebyl v paměti a tradici církve nikdy zapomenut. To ukazuje zřejmě např. Augustinův komentář k žalmu 26, kde píše: "David byl pomazán za krále. Tehdy býval pomazáván jen král a kněz, to byly v té době dvě pomazané osoby. A ti dva byli předobrazy budoucího jediného krále a kněze, Krista, zastávajícího obojí úřad. Proto Christus (Pomazaný) je odvozeno od chrisma (pomazány. Nebyla však pomazána jen naše hlava, ale i my, jeho tělo... Proto se vztahuje pomazání na všechny křesťany, zatímco ve starozákonní době příslušelo jen dvěma osobám. Že jsme Kristovým tělem, vyplývá jasně z toho, že jsme všichni v něm pomazaní (Christi) i Kristus, Neboť celý Kristus je nějak hlavou i tělem." Po příkladu 2. vatikánského koncilu jsme se už od počátku svého pastýřského úřadu snažili zdůrazňovat kněžskou, prorockou a královskou důstojnost celého Božího lidu: "Ten, který se zrodil z Panny Marie, syn tesařův – jak se domnívali –, Syn živého Boha, jak vyznal Petr, přišel, aby z nás všech učinil královské kněžstvo. Druhý vatikánský koncil nám znovu připomněl tajemství této moci i to, že poslání Krista, kněze, proroka, učitele a krále skutečně dále pokračuje v církvi. Na tomto trojím poslání mají účast všichni, celý Boží lid." Tímto listem jsou laici znovu vyzýváni, aby četli a promýšleli bohatou a plodnou nauku koncilu o své účasti na trojím úřadu Kristově a aby se jí v horlivém poznání a lásce připodobňovali. Proto zde vyložíme sumárně podstatné prvky této nauky. Laikové mají účast na kněžském úřadě, v němž Ježíš k slávě Otce a k spáse celého lidstva sám sebe na kříži obětoval a stále se obětuje při slavení eucharistie. Pokřtění, včlenění v Krista, se s ním a s jeho obětí spojují obětováním sebe a svého konání (srov. Řím 12, 1–2). Toto vyhlásil koncil, když o laicích říká: "Všechny jejich skutky se stávají duchovním obětním darem, který je milý Bohu pro zásluhy Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5); modlitby a apoštolská činnost,


manželský a rodinný život, každodenní práce, tělesné i duševní osvěžení – když je prováděno ve spojení s Duchem – a též těžkosti života, jestliže je trpělivě snášejí. Tyto skutky se zbožně přinášejí Otci zároveň s obětí těla Kristova, když se slaví eucharistie. Takto i laici zasvěcují celý svět Bohu, když se všude klanějí Bohu a jednají svatě." Dále, protože se laici účastní na prorockém úřadu Krista, který "hlásal Otcovo království", uschopňuje je to a zavazuje, aby ve víře přijímali evangelium, slovy a skutky je hlásali a neváhali poukazovat na zlo ve světě. Spojeni s Kristem, "velkým prorokem" (Lk 7,16) a učiněni v Duchu "svědky" zmrtvýchvstalého Krista, mají laici účast nejen na nadpřirozeném "citu pro víru" církve, která "se nemůže mýlit ve víře", ale i na milosti slova (srov. Sk 2,17– 18; Zj 19,10). Jsou povolání také k tomu, aby ve svém každodenním rodinném a společenském životě ukazovali a osvětlovali novost a sílu evangelia a zároveň uprostřed rozporů této doby odvážně a trpělivě vyjadřovali svou naději na slávu "i při výstavbě časného řádu". Na základě své příslušnosti ke Kristu, Pánu a Králi celého světa, mají laikové účast na jeho královském úřadu a jsou ním povoláni ke službě Božímu království a jeho šíření v dějinách lidstva. Toto křesťanské "království" žijí především tím, že vedou duchovní boj, aby zvítězili v sobě a přemohli království hříchu (srov. Řím 6,12), dále tím, že obětují sami sebe v lásce a spravedlnosti ke službě Ježíši Kristu, který je neustále přítomen ve všech bratřích, především v těch nejnepatrnějších (srov. Mt 25,40). Laici jsou však také zvláštním způsobem povoláni k tomu, aby opět vrátili veškerému stvoření jeho původní hodnotu. Neboť když svou schopností podporovanou životem milosti, podřizují toto tvorstvo skutečnému dobru člověka a uplatňují moc, účastní se věřící na moci, jíž zmrtvýchvstalý Ježíš přitahuje všechny k sobě a spolu se sebou samým je podřizuje Otci, aby Bůh byl všechno ve všem (srov. Jan 12,32; 1 Kor 15,28). Účast laiků na trojím úřadě Krista, kněze, proroka a krále má svůj kořen v pomazání křtu a dochází rozvoje v biřmování, v eucharistii je živena a zdokonalována. Tato účast je jednotlivým věřícím darována, jen pokud tvoří jediné tělo Páně. Neboť Ježíš zahrnuje církev svými dary, jen pokud je jeho tělem a nevěstou. Proto mají jednotlivci účast na trojím Kristově úřadu jen jako členové církve, jak to jasně učí svatý Petr, když pokřtěné definuje jako rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu (srov. 1 Petr 2,9). Protože účast laiků na trojím úřadě Kristově se odvozuje od společenství s církví, musí ji věřící žít a uskutečňovat ve společenství a pro rozvoj tohoto společenství. Svatý Augustin o tom říká: "Tak jako se všichni na základě mystického pomazání (chrisma) nazývají křesťany (christiani), tak nazýváme všechny kněžími, protože jsou údy jediného kněze."

LAIKOVÉ A ČASNÝ CHARAKTER 15. Nejvnitřnější křesťanská "novost" je základem a důvodem rovnosti všech v Kristu pokřtěných, všech členů Božího lidu: "Všichni členové mají společnou důstojnost, která vzniká z nového zrození v Kristu; společná je milost synovství, společné je povolání ke svatosti, jedna spása, jedna naděje a nedělitelná láska."[28] Na základě společné důstojnosti křtu je laik spolu s posvěcenými pastýři a řeholními osobami spoluzodpovědný za poslání církve. Společná důstojnost na základě křtu obsahuje však u laika omezení, které jej sice od kněze, řeholníka nebo řeholnice odlišuje, avšak neodděluje ho od nich. Druhý vatikánský koncil učí, že tento zvláštní způsob spočívá v časné dispozici laiků: "Vlastní a zvláštní odlišností laiků je jejich časný ráz."

(Pokračování příště)


Modlitba sv. Tomáše Akvinského, v níž se prosí o získání křesťanských ctností Dopřej mi, milosrdný Bože, abych si horoucně žádal to, co se líbí Tobě, abych to rozvážně vyhledával, pravdivě poznával a dokonale plnil ke cti a slávě Tvého jména. Amen. Můj Bože, uspořádej můj stav. Dej mi poznat, co chceš, abych činil, a dej mi, abych to konal tak, jak je třeba a jak to prospívá mé duši. Dej mi, Pane, Bože můj, abych neselhával v úspěších ani v neúspěších, abych se jedněmi nedal omámit a druhými zdolat, ať se neraduji a nermoutím pro nic jiného než pro to, co mě přivádí k Tobě, nebo co mě od Tebe odvádí. Ať se nesnažím zalíbit se nikomu jinému než Tobě a ať se nebojím, že se znelíbím jinému než Tobě. Ať, Pane, nelpím na ničem pomíjivém a ať se přimknu ke všemu věčnému. Ať mě zábava bez Tebe netěší a ať netoužím po ničem jiném než po Tobě. Práce pro Tebe ať mě těší, Pane, a ať mě mrzí každý odpočinek bez Tebe. Dej mi, Bože můj, abych své srdce zaměřil na Tebe a abych své nedostatečnosti ustavičně litoval s předsevzetím, že se polepším. Pane, Bože můj, udělej, ať jsem poslušný bez odmlouvání, chudý bez poníženosti, čistý bez zvrácenosti, trpělivý bez reptání, pokorný bez přetvářky, veselý bez rozpustilosti, zralý bez těžkopádnosti, činorodý bez lehkomyslností, bohabojný bez zoufalství, pravdivý bez obojetnosti, ať konám dobro bez myšlenky na odměnu, bližního ať napomínám bez povýšenosti a ať ho bez přetvářky vedu slovem i příkladem k dobrému. Dej mi, Pane Bože, velice bdělé srdce, aby je žádná všetečná myšlenka neodvedla od Tebe; srdce ušlechtilé, aby je nestrhla nízká žádost, přímé, aby je nepokřivil zlý úmysl, silné, aby je žádné trápení nezlomilo, svobodné, aby je nespoutala nezřízená vášeň. Daruj mi, Pane, Bože můj, rozum, aby Tě poznával, píli, aby Tě hledala, moudrost, aby Tě nalezla, řeč, jaká by se Tobě líbila, vytrvalost; jež by Tě s nadějí očekávala, a důvěru, která by se konečně k Tobě přivinula. Dopřej mi, aby mne Tvé tresty zde postihovaly jako pokání, abych Tvých dobrodiní cestou užíval jako milosti a abych se ve vlasti těšil ve slávě z Tvé radosti. Jenž žiješ a kraluješ, Bůh po všechny věky věků. Amen.


"SPLAŠENÉ ANTÓNOBIL" Což dnes! Dnes už motocykl, automobil a autobus jsou tak běžnou a známou věcí, tak všeobecně užívaným dopravním prostředkem, že žádnému jízda na vehiklech toho druhu není už skoro vzácná. Před lety, kdy tito "čerti a locepeři" se teprve počali objevovati, kdy zejména starší lidé se křižovali, jakmile supící a páchnoucí stvůru, která bez koní "sama sebó" se řítila po silnicích, spatřili, pojala leckoho tehdy ještě dosti těžko splnitelná touha, aby se mohl též na té "potvoře" svézt. A jako nyní je elegantní, pohodlné auto touhou dámského světa, který nedbá ani dlouho trvající, daleké jízdy, otřesů, zimy, větru, zápachu benzinu a škvařícího se oleje, nedbá různých úrazů, nebezpečí smyku a havarií, jen aby se mohl povoziti a před světem ukázati, tak už tehdy, kdy první dosti neforemná auta s vysokými karoseriemi začala projížděti našimi hanáckými dědinami a silnicemi, pojala tetku Maryšu Oploščelovó jako už v předzvěsti příští dámské choutky nezkrotná tužba, aby se mohla svézti v takovém samohybu, jemuž říkala po svém "antónobil". Tetka Maryša Oploščelová byla bezdětná vdova, majitelka nově postaveného domku a několika měřic pole, tedy "robka zazobaná a za sebe". Měla dvě krávy "tahónke", jimiž obdělávala pole, pak "tře koze a prka k nim" a hejna slepic, hus, moráků, kačen, perliček a holubů. Obchodovala mimo to vejci, máslem, tvarohem i drůbeží a vyráběla dobré, světoznámé "voňavy tvaružke". S tímto zbožím docházela pak dvakráte týdně do nedalekého Olomouce na trh. Jako každá pořádná "handliřka" byla tetka Oploščelka "sóci", čili "robka jako kolečka", pomenší, obtloustlá, ruměných tváří, s dvojím lalůčkem, mocně vyvinutých tvarů tělesných, zejména v prsou a v bocích. Měřila v pasu asi metr padesát centimetrů a její tělesná váha obnášela tak něco přes metrák. Ani jí nenapadlo, aby sportem, masáží, dietou, a jak se všechna ta módní opatření jmenují, snížila svůj objem a zmenšila svou tělesnou váhu, naopak byla na svou oblou postavu hrda. Viděla-li nějakou štíhlejší svou družku, přezděla jí hned do "sciplen, socháro, veziblen, chmelovéch žerdi" a podobně. Dnešní vzdušné, tenké, subtilní a štíhlé dámské bytosti, které "nemajó nic napředko ani na zadko", rozhodně by nebyly podle jejího vkusu. Když šla do města, uvázala si pořádný "máselné koš" do ubrusu na záda, na každou ruku pak si pověsila menší košík, z něhož vyhlédaly husí, slepičí a kačení hlavy, a tak obtížena se pomalu kutálela na trh. Pravím, kutálela, poněvadž její kačení chůze byla při jejím objemu pravým kutálením. Je přirozeno, že jak břemeno, tak i její tělesná váha jí bránily v rychlém pohybu a proto byla velmi vděčna, když některý sedlák z vesnice ji svezl na voze nebo "brece". Když se ji to ale nepoštěstilo, tu zejména v létě těžce supala a vždy závistivě pohlížela na "pániska", kteří se podle ní jen mihli silnici v supícím autu. "To mosi bet toze faň," uvažovala, "vozet se na tem čertovi. Sedne se pěkně na měky jako do peřenek, ani zadni věce se neoklačijó - a než bes řekl švec, ož se v městě." Dosti dlouho ale čekala tetka Oploščelka na příležitost, kdy by se mohla svézt v autu. Až jednou nadešel ten slavný, čekaný den… V domovské tetčině dědině, kousek od jejího domku, byl panský dvůr s cukrovarem a lihovarem. Ve dvoře stál malý zámeček, jejž obýval ředitel panství, který velmi často ve věcech jemu svěřených průmyslových podniků byl nucen dojížděti nejen do města, ale i do PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

měst okolních. Poněvadž čas jsou peníze a kočárem nemohl se ředitel tak rychle pohybovati a ztrácel tím mnoho času, koupil pro statek osobní auto. Jelikož ve dvoře byl stále zaměstnán kovář, který byl vyučen i strojníkem, rozhodl ředitel, že kovář čas od času bude konati i úřad řidiče auta. Však kovář se také troštoval, jak se pyšně posadí do vozu za volant a jak pak bude svého pána pěkně voziti. Zpráva, že ve dvoře budou míti auto, rozkřikla se brzo po celé vesnici a došla též k sluchu tetky Oploščelky. "Safra, to be belo neco pro mě," hned uvažovala. "To pan derechtor bode jezdit nakaždé tr', a deš já ho pěkně poprosim, tož mě decke sveze. Šak já si možo sednót na kozlik ke kovářovi a aji nejakó to šestko ož mo poctrčim za to svezeni. Beztak ož je mě s tém hřišném těliskem ta chuza těžká a só tade take leta." Proto také ihned počala navazovati s kovářem styky a nedočkavě se jej každého dne vyptávala, "kde ož pa' ten loceper přende". Samozřejmě, že při tom už předem si kováře cikárkou a tabákem nadcházela, aby ji svezl, což kovář slíbil. Prý ztratí za ni "o pana delechtora dobry slovo ". Konečně po nějakém týdnu auto bylo zde. Byla to velká, už ojezděná obluda, s vysokou karoserií, zejména vzadu, jež hlučela a supěla, jak ji z města dovezli. Ve dvoře vzbudila ovšem veliké vzrušení. Hejna nejen drobotiny, ale i dospělých osob auto obklopila, ba sám pan ředitel sešel z kanceláře, aby si prohlédl svůj nový dopravní prostředek. Šofér, který auto přivezl, "držel školu" před očima celého množství s novým řidičem, panským kovářem. Ukázal mu, jak se auto spouští, jak se musí před jízdou na předku před chladičem natočit klikou, než se stroj rozkašle a počne pak motor pravidelně pracovat. Ukazoval mu, jak se auto otáčí doprava, doleva, jak couvá nazad; zasvěcoval jej do tajů motoru, pístů, ventilů, různých šroubů a pák, vysvětlil mu, kde se nalévá benzin a kde se stroj mastí, jak se přehazuje rychlost, jak se brzdí, a zejména jak se houká, z čehož přítomní kluci měli největší radost. Šofér se pak s kovářem posadil do auta, spoustiv stroj. Objížděli pak společně dvůr. Když se už šoférovi zdálo, že mistr kovář je dosti poučen, posadil jej za řididlo a svěřil jemu, stále jej upozorňuje na to i ono, řízení vozu. A kovář skrčen za volantem, počal se osmělovati, točil vozem sem tam hýbal pákami i pedály, troubil při tom, až se dvůr otřásal, a konečné, dodav si zmužilosti, zamířil s vozem ven z vrat do vesnice. A auto se pak rozjelo v prudkém tempu po bílé silnici, vinoucí se ode dvora k dědině. A kluci šafářů, deputátníků i volařů pelášili společně s několika chundelatými psy za vozem, jenž na všechny strany zviřoval kotouče prachu. Pokračování příště


manželské dvojice 1. Rebeka a …

14. Amrám a …

2. Ráchel a …

15. Josef egyptský a …

3. Mojžíš a …

16. Áron a …

4. Tobiáš a …

17. Lea a …

5. Zachariáš a …

18. Ezau a …

6. Bat-šeba a …

19. Elkána a …

7. Uriáš a …

20. Ester a …

8. Jáchym a …

21. Priscilla a …

9. Ananiáš a …

22. Ketúra a …

10. Sára a …

23. Debora a …

11. Josef a …

24. Judit a …

12. Ozeáš a …

25. Machlón a …

13. Reúel a …

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Rút - švagrová (Rút 1,4); 2. Mojžíš - manžel (Ex 2,21); 3. Eva – první lidé (Gn 3,20); 4. Pavel – společník na misijní cestě (Sk 15,40); 5. Elizeus – proroci - současníci (1 Král 19,19-21); 6. Élí – otce a Fines (Pinchas) - bratr (1 Sam 4,4); 7. Jakub - bratr (Gn 25,25-26); 8. Dalila (Sdc 16,4-8); 9. Áron bratr (Ex 4,14); 10. Jakub - manžel (Gn 29,28); 11. Kiljón – bratr a Noemi - matka (Rút 1,2); 12. Mordokaj - strýc (Est 2,5-7); 13. Saul - otec (1 Sam 18,28)


Co nás v kostele upozorňuje na přítomnost Pána Ježíše? 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

1. První žena; 2. Část kostela s hodinami ; 3. Pokrývka hlavy; 4. Starý a …… zákon; 5. Město, kde se narodil Ježíš; 6. Abrahámova žena; 7. Druhý izraelský král (největší); 8. Jeruzalém je ……; 9. Kolikátého dne vstal Ježíš z mrtvých; 10. Kdo odsoudil Ježíše?; 11. Na čem jela Panna Maria do Betléma? Není zpověď jako zpověď… Žena přinutí muže, aby šel konečně jednou ke zpovědi. Muž se nakonec vzdá a jde. V kostele sedí dlouho nerozhodně v lavici. Už je odhodlán odejít a ženě se vymluvit, ale od někoho se dozví, že v jedné zpovědnici sedí silně nahluchlý kněz. Ulehčeně vstoupí do označené zpovědnice a začne bručet: „Rebarbora, rebarbora, rebarbora…“ Najednou se vyděsí, protože ze zpovědnice se mu ozývá zpátky: „Rebarbora, rebarbora … ten hluchý sedí vedle.“


Urbi et orbi Nabízíme plný text požehnání papeže Jana Pavla II. "Urbi et orbi" (Městu a světu), který Svatý otec pronesl 25.12.2004 v poledne, tak jak byl k dispozici na stránkách vatikánského rozhlasu.

Před jeslemi, v nichž spočíváš zcela bezbranný Vánoční poselství Jana Pavla II. "Urbi et orbi" 25. prosince 2004

1. Christus natus est nobis, venite, adoremus! Narodil se nám Kristus, pojďte, klanějme se mu! Přicházíme k Tobě, v tento slavnostní den, sladké Dítě z Betléma, jež jsi při svém narození skrylo své božství, abys sdílelo naši křehkou lidskou přirozenost. Osvíceni vírou Tě poznáváme jako pravého Boha, který se z lásky k nám vtělil. Tys jediný Vykupitel člověka ! 2. Před jeslemi, v nichž spočíváš zcela bezbranný, ať přestanou tolikeré formy šířícího se násilí, jež způsobují nevýslovná utrpení, ať uhasnou četná ohniska napětí, které hrozí, že vyústí do otevřených konfliktů, ať se upevní vůle hledat mírumilovná řešení, respektující oprávněné touhy lidí i národů. 3. Ty, Betlémské Dítě, Ty, proroku pokoje, povzbuzuj pokusy o dialog a smíření, posiluj všechna úsilí o mír, jež, jakkoliv nesmělá ale plná naděje, právě probíhají, vždyť jde o klidnější přítomnost i budoucnost tolika našich bratří a sester ve světě. Myslím na Afriku, na tragédii v Darfur v Sudánu, na Pobřeží slonoviny a na oblast Velkých jezer. S živou obavou sledují události v Iráku. A jak neobrátit pohled účastné úzkosti ale také neuhasitelné důvěry k Zemi, jejímž Synem jsi Ty? 4. Míru je zapotřebí všude! Ty, který jsi Knížetem pravého pokoje, pomáhej nám pochopit, že jedinou cestou k jeho budování je s hrůzou utíkat před zlem a vždycky a s odvahou usilovat o dobro. Lidé dobré vůle každého národa na zemi, pojďte s důvěrou k jeslím Spasitele! „Neodnímá lidská království Ten, který dává nebeské království“ (hymnus z nešpor Zjevení Páně). Přispěchejte setkat se s Tím, který přichází, aby nás naučil cestě pravdy, pokoje a lásky.


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Jindřiška Rotterová Marie Viskotová František Damborský Milan Rak Tomáš Šmíd Alois Famfrla

Podivín

Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc leden: 1. Za všechny, kdo usilují na Středním Východě o mír, aby znásobili své úsilí o jeho dosažení. 2. Za horlivé a svaté apoštoly pro misie, aby vroucně toužili každému hlásat Kristovo evangelium. 3. Za naši vlast, aby se nechala obohacovat křesťanskými hodnotami jiných národů Evropy.

V uplynulých letech jsme se v lednu rozloučili Podivín 2004 2003 2002

Božena Mildnerová Viktorie Hanzlíková

2001

Libuše Bolečková Josef Kruták Růžena Sýkorová

Leopold Jäger

Ladná

Bulhary Ludmila Kubíková

Pavla Navrátilová Ačová Milada Ludmila Melicharová

2000

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 5, číslo 1 leden Moře

Recommend Documents