ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 1 leden Šel středem ulice

ZRNÍČKO Svazek 6, číslo 1

leden 2006

Šel středem ulice Svět je do té míry neuspořádaný, že mnozí lidé jsou nuceni - aby se uživili - účastnit se přímo nebo nepřímo výroby zbraní, které pak mravně i tělesně zabíjejí bližní. Jako vězňové hospodářského systému jsou mnozí nuceni ke lži a krádeži. Je jasné, že jedni i druzí v takovém postavení hluboce trpí. Ze solidarity ke světu, z něhož nemohou uniknout, musí uznat hřích svého prostředí a přiznat se k němu. Lítost není opravdová, když se člověk nesnaží změnit život; tak i bolest nad prostředím není opravdová, když člověk nepracuje na přeměně nelidských systémů. To je nejvyšší povinnost a křesťana nemůže nic od ní omluvit. »Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město postavené na hoře. A když rozsvěcují svíčku, nestavějí ji pod kbelík, nýbrž na svícen, aby svítila všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi«. (Mt 5, 14-16) Šel středem ulice. Vrávoraje zpíval na plné hrdlo svým ochraptěným hlasem, zestaralým opilstvím. Lidé se ohlíželi; zastavovali, usmívali. Zezadu přistoupil k němu tiše strážník. Chytil ho pevně za rameno a odvedl na strážnici. Zpíval dále, lidé se smáli. Já jsem se nesmál. Myslil jsem, Pane, na ženu, která dnes večer bude marně čekat. Myslil jsem na všechny opilce na světě, v barech a vinárnách, v salonech a v soukromých bytech. Myslil jsem na jejich návrat domů, na ustrašené děti, na prázdnou peněženku, na rány, na křik, na slzy, na děti zrozené ze zapáchajícího objetí. Pane, nyní jsi rozprostřel noc nad městem, a zatím, co se splétají a rozplétají dramata, lidé, kteří hájili alkohol, vyráběli alkohol, prodávali alkohol,

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

usínají klidně této noci. Myslím na ně a mám s nimi soucit; vyráběli a prodávali bídu, vyráběli a prodávali hřích. Myslím také na zástup těch, kteří pracovali, aby zničili, a ne budovali, aby pošpinili, a ne povznesli, aby ohloupili, a ne rozveselili, aby snížili, a ne povýšili. Zvláště vzpomínám Pane, na lidi pracující pro válku, kteří musí pracovat na zničení bližních, aby mohli uživit svou rodinu, kteří musí připravovat smrt, aby mohli dále žít. Neprosím tě, abys je zbavil jejich práce - není to možné - ale vnukni jim, Pane, aby se ptali sami sebe, aby nespali klidně, aby zápasili o pořádek na tomto světě, aby byli kvasem, aby byli vykupiteli. Pro všechny zraněné na těle i na duši, oběti práce svých bližních, pro všechny mrtvé, jimž tisíce lidí vědomě připravilo smrt, pro tohoto opilce, směšného šaška uprostřed ulice, pro ponížení a slzy jeho ženy, pro strach a křik jeho dětí, smiluj se, Pane, nade mnou, když jsem často ospalý, smiluj se nad nešťastníky, kteří tvrdě spí, a nesou společnou vinu za svět, v němž se bratři vraždí navzájem, aby si vydělali na živobytí. Michael Quoist

******************** ***********

Nový rok Hodiny odbíjejí čas, hodinu za hodinou, a tak v tomto rytmu k nám přišel Nový rok. Lidé umísťují hodiny na věže kostela. Má to praktický užitek. Je tam z dálky vidět a do dálky slyšet. Ale má to i symbolický význam. Věž ukazuje vzhůru k modrému blankytu. Tak kéž i naše dny v novém roce směřují do výšky jediného dne, který nezná západu. Tam nenajdeme jenom věčné pravdy, věčné ideje, ale náruč Boha, který je osoba a život, který nám jej chce dát ve vší hojnosti. Přejeme všem čtenářům hodně Božích milostí v Novém roce, aby v každém dnu dokázali najít zrníčko radosti a tak zbavili den jeho šedi a večer mohli v pokoji uléhat a radovat se z prožitého dne. Redakce


Světec na měsíc Jako světce pro měsíc leden jsme vybrali sv. tři krále. Tři králové se nazývají mudrci z Východu a připomínáme si je 6. ledna, kdy církev slaví "Zjevení Páně". Tento svátek patří k největším v církevním roce. Jmenují se Kašpar, Melichar a Baltazar a množí se kolem nich různé legendy a dohady. „Kde je ten novorozený židovský král? Viděli jsme jeho hvězdu a přišli jsme, abychom se mu poklonili.“ Tak to stojí napsáno v Matoušově evangeliu (Mt 2,l). Zázračně zářící hvězda ukazovala třem mudrcům cestu z Východu do Betléma, bezpečně je převedla přes všechny překážky až k novorozenému Ježíši. Když uviděli Syna Božího, padli na kolena a vzdávali úctu Dítěti a jeho matce Marii. Potom předali přinesené dary: zlato. kadidlo a myrhu. Zlato označovalo královskou důstojnost, kadidlo modlitby a oběti a myrha byla znamením člověčenství. Aby unikli hněvu krále Heroda - byli varováni pokynem z nebes - vrátili se Kašpar, Melichar a Baltazar do své země jinou cestou - vyhnuli se Jeruzalému. Další životní příběhy Tří králů známe také jenom z legend. Apoštol Tomáš je údajně vysvětil na biskupy. Po mnoha letech úspěšného misionářského působení zemřeli několik dní po sobě. Podle legendy byli také pohřbeni ve společném hrobě. Viditelným důkazem úcty k Třem králům je jednak nádherný zlatý relikviář v kolínském dómu z dílny Mikuláše z Verdunu, jednoho z nejslavnějších zlatníků středověku, a jednak obrovský římský sarkofág v milánském kostele sv. Eustorgia. Legenda vypráví, že císařovna Helena vyzvedla ostatky Kašpara, Melichara a Baltazara a později je darovala biskupovi Eustorgiovi z Milána, protože o ně císařovnu prosil. Protasius, Eustorgíův nástupce na biskupském stolci, nechal pro ostatky zřídit kamenný sarkofág, který nechal postavit nad Eustorgiovým hrobem. Prázdný sarkofág je dnes v kapli Tří králů, napravo od presbytáře, ve stavebně zajímavě řešeném kostele sv. Eustorgia. Kostel je na stejnojmenném náměstí v jižní části milánského městského centra. V kolínském relikviáři jsou uloženy domnělé ostatky Tří králů, a také ostatky Felixe, Nabora a Řehoře ze Spoleta.

Sv. tři králové jsou patroni Kolína; cestujících, poutníků, kožešníků; proti nečasu.. (Podle »Rok se svatými«)


Dobré skutky, které nic nestojí Sláva versus kamarádství Určitě jste se již setkali se situací, že jdete ve městě po ulici a zastaví vás milí, usměvaví lidé. Buď vás chtějí nalákat na nějakou výhodnou koupi, nebo dostat na nějakou víru, nebo jsou to zástupci či pověřenci různých fond a nadací typu Bílá pastelka, Liga proti rakovině atd., kteří po vás chtějí příspěvky na jejich činnosti. Nebo vás ještě mohou zastavit lidé ze statistického úřadu. Ti vám kladou otázky na určitá témata, které se později zpracovávají a my se potom dozvídáme zaručené zprávy o oblíbenosti našich politiků, o průměrech platů, o tom kam nejraději jezdíme na dovolené či kolik jsme ochotni utratit za dárky. Jednu zvídavou reportérku napadlo udělat následující anketu. Skládala se ze dvou částí otázek. V první části byli otázky tohoto typu : 1. Vyjmenuj 5 nejbohatších lidí světa. 2. Vyjmenuj zakladatele Unicef. 3. Vyjmenuj všechny české sportovce, kteří získali olympijské zlato. 4. Vyjmenuj pět nejúspěšnějších modelek. 5. Vyjmenuj představitele hlavního hrdiny ve filmu Tarzan…… 6. Kdo vynalezl telefon ? 7. Kdo sestavil první PC ? Výsledky této části ankety byly asi takové, že lidé buď nevěděli všechny otázky, nebo se zdráhali odpovídat, aby se neztrapnili. Nebyl však nikdo, kdo by odpověděl na všechno. Druhá část měla otázky tohoto typu : 1. Vyjmenuj 5 lidí, na kterých ti nejvíce záleží. 2. Vyjmenuj 5 lidí, kteří ti nejvíce pomohli. 3. Vyjmenuj 3 své nejlepší přátele. 4. Kdo ti v poslední době udělal největší radost ? Výsledky této části ankety byly zcela odlišné od časti první. Na všechny otázky znali všichni odpovídající odpověď. S odpověďmi si věděli rady děti, dospělí i senioři a to ať se základním či vysokoškolským vzděláním. Ono totiž každý rekordman, vynálezce, boháč bude časem zapadán prachem a jeho jméno se všeobecně zapomene. Dobrý člověk však určitě zanechává nesmazatelné stopy v ostatních. Stojí za zamyšlení zdali bychom dokázali odpovědět na otázky obojího typu a navíc si uvědomit, jaký máme pocit, když na otázky odpovídáme. Nejslavnější a nejbohatší lidé nás asi moc neosloví, ale naši nejoblíbenější v nás určitě vyvolají vzpomínky či různé emoce. Je tedy lepší být slavný nebo „lidský“ ? JR


Četba na pokračování

Eda 44. ŽÍT VE JMÉNU PÁNĚ Maminka si všimla, že Eda odchází z kostela hned po požehnání, že je venku dřív, než pan farář a ministranti odejdou do zákristie. Večer si sedla k Edovi a zeptala se ho, proč tolik pospíchá. Eda se bránil: "Pan farář nás přece sám vyhání! Já jenom poslouchám!" Maminka se podivila: "Jak to, že nás pan farář vyhání? Já myslím, že si naopak přeje, abychom se po mši ještě chvíli modlili! Neseme přece ve svém srdci nejvzácnějšího hosta - Pána Ježíše!" Eda se bránil: "Tak proč nám říká pan farář hned po požehnání, že máme jít ve jménu Páně?" Maminka se usmála: "Ale to je přece něco jiného, než povel "Pochodem v chod" nebo "Připravit se, pozor, teď!" Znamená to, že když odejdeme z kostela, máme se chovat tak, aby bylo poznat, odkud jdeme a ke komu patříme:" Eda zazářil pochopením:" Aha, to je něco podobného, jako když skončí fotbalové utkání a fanoušci se vyhrnou ze stadiónu s vlajkami nad hlavou, takže každý hned pozná, kdo je Sparťan a kdo Slávista. Víš co, mami? Nemohla bys mi ušít vlajku s obrazem Pána Ježíše? Nebo aspoň vyšít na bundu nápis, že patřím k Ježíši? Ať si to každý přečte!" Maminka se tomu usmívala, ale hned taky vysvětlovala: "O takovou reklamu Ježíš nestojí. Takový nápis by byl jen na ostudu, když by ho nosil někdo, kdo lže a neposlouchá a vykřikuje ve vyučování. Žít ve jménu Páně , znamená chovat se tak, jak by se na našem místě choval sám Ježíš. A to každý pozná i bez nápisu na bundě." "Já bych chtěl, aby to každý poznal, " řekl Eda, "jenže ono se to někdy nepodaří. Občas mi uletí nějaké škaredé slovo nebo zapomenu, co bych měl dělat..." Maminku Edovo sdělení nepřekvapilo: "Já vím! Ale když budeš vytrvale cvičit svoji vůli, budeš si umět vždycky poručit a naučíš se dělat jen to, co je dobré a užitečné." Eda hned nadšeně odpověděl: "Tak já se hned od zítřka začnu učit a psát úlohy, abych měl pevnou vůli!" Maminka se zase musela usmát: "To jsou přece tvoje povinnosti! To není cvičení vůle, ale obrana před pětkou nebo před poznámkou!" "A jak tedy mám cvičit svou vůli?" ptal se Eda, "já nechci být bábovka, která si neumí poručit! Chci, aby ze mě byl správnej chlap!" Maminka se zamyslela a pak navrhla. "Víš co? Zítra máš narozeniny. Až dostaneš dárky, zkus je nechat hodinu ležet na stole a teprve potom je rozbal. Uvidíme, jestli dokážeš překonat svou zvědavost!"


Eda maminku poslechl. Když dostal dárky, poděkoval, položil je na stůl a nařídil budík, aby zazvonil přesně za hodinu. Myslel si, že to nic nebude, ale za chvíli obcházel kolem dárků jako hladový pes. Zvědavost ho nenechala na pokoji, ale podařilo se mu vydržet až do konce. Maminka ho pochválila: "Tak vidíš, že si umíš poručit, když chceš! A teď si vymysli nějaké cvičení na posilování vůle sám!" Mezi dárky, které Eda k narozeninám dostal, byli tři čokoládoví medvědi. Eda hned jednoho vybalil ze staniolu a zvědavě očichával čokoládu. V puse se mu sbíhaly sliny, ale pak ho napadlo, jak by mohl posilovat vůli: medvěda postaví před sebe na stůl, aby ho viděl, a pustí se do psaní úloh a do učení. Čokolády se ani nedotkne, i když by moc rád věděl, jak chutná. A nakonec celého medvěda daruje Evičce. Eda se hned pustil do díla. Medvěd krásně voněl a Edova ruka se po něm několikrát mlsně natáhla. Po půlhodině Eda usoudil, že Evičce by stačil i bezhlavý medvěd a tak bez váhání hlavu snědl. Pak snědl i přední nohy a zadní nohy a nakonec na Evičku nezbylo vůbec nic. Když si to Eda uvědomil, byl z toho smutný, ale řekl si: "Mám ještě dva medvědy, zítra to zkusím znovu a jistě se mi to podaří!" Jenže druhý pokus dopadl stejně, jako první. Evička si k čokoládě ani nepřičichla. Eda večer nemohl usnout. Musel pořád myslet na to, že zítra má poslední možnost dokázat sobě i ostatním, že není bábovka. Nakonec to dopadlo výborně. Eda to vydržel, ani se medvěda nedotkl a večer ho dal malé Evičce. Měla velikou radost, ale chtěla potěšit také ostatní, a tak medvěda rozlámala a každému dala kousek, takže si nakonec pochutnali všichni. Ale i bez té pochoutky by se Edovi usínalo moc hezky: vždyť si dnes dokázal poručit a splnil, co si předsevzal. Přece jen z něho nebude bábovka! Jaký úkol na posilování vůle si má Eda vymyslet na zítřek? Co říká kněz úplně na konci mše svaté? Co to znamená? Co znamená slovo požehnání? Co je vůle? Čím byste ji posílili, abyste uměli konat jen dobro? Kde čerpáme sílu k dobrému životu? ** ** ** ** ** **

Modlitba ke sv. Třem králům Tak jako já i vy jste přišli pozdě. Pastýři (ba i dobytčata) tam byli už dlouho předtím. Připojili se ke kůrům andělským dřív, než vy jste vyrazili na cestu. Kvůli vám byla uvolněna odvěká kázeň nebes a vzplálo nové vyzývavé světlo prostřed udivených hvězd: Jak pomalu jste šli, rozhlíželi se a počítali - tam, kde pastýři běželi bosi. Jak divně jste se vyjímali na cestě v doprovodu exotických livrejí, s nákladem nevhodných darů! Konečně jste se přiblížili k cíli své pouti a velká hvězda stanula tiše nad vámi. A co jste udělali vy? Zastavili jste se u krále Heroda na návštěvu. Byla to nebezpečná výměna zdvořilostí, která od té doby nepřestala ohrožovat nevinného. Přesto jste však přišli a nikdo vás neposlal pryč. I pro vás se našlo místo u jesliček. Vaše dary nebyly sice nepostradatelné, ale byly přijaty a pečlivě položeny stranou, vždyť jste je přinesli s láskou. V tom novém, láskyplném řádu, který se právě zrodil, bylo místo i pro vás. V očích svaté Rodiny jste nebyli horší než volek nebo oslík. Jste mými obzvláštními patrony, patrony všech, kdo přišli pozdě, všech, které čeká únavná cesta k pravdě, všech, kdo mají hlavu popletenou vědomostmi a přemyšlováním, všech, kdo jsou spoluviníky ze slušnosti, všech těch, které přivádí jejich talent do nebezpečí. Jménem toho, který neodmítl vaše zvláštní dary, orodujte za lidi učené, za lidi složité a citlivé - ať nejsou opominuti před Božím trůnem, až prostí vejdou do svého království. (Evelyn Waugh, z románu Helena)


Rodiče a školáci aneb Čítanka o výchově dětí od školáčků po studenty V této rubrice společně s P. Simajchlem budeme pokračovat v našich zamyšleních nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.

11. Svátostná výchova - pokračování Také k hovoru o křtu se najde příležitost, když se na to myslí, třeba při křtu v rodině: „Když tys byl křtěn, dostals od kněze potvrzení, ze jsi křesťan a s ním Velkou chartu práv, která máš jako křesťan po celém světě. Tenkrát sis ji sám přečíst neuměl, ale teď je už nejvyšší čas, abys ji znal a mohl ji používat. Stojí tam: V chrámu svatého v POKŘTĚN dne............ Byls znovu zrozen z vody a Ducha svatého k životu, který tělesnou smrtí nepomíjí. Byls přijat mezi Boží lid jako právoplatný člen Kristovy církve. Máš právo na křestní výuku při přípravě na první svaté přijímání. Máš právo přinášet spolu s knězem oběť mše svaté a přijímat Tělo a Krev Páně v kterémkoli katolickém kostele po celém světě. Máš právo přijmout Ducha svatého ve svátosti biřmování a šířit všude Kristovo království lásky. Máš právo dosáhnout ve svátosti pokání smíru s Bohem a odpuštění, když v boji s pokušením klesneš do hříchů. Máš právo účastnit se budování království Božího ve stavu manželském nebo kněžském a přijmout svátostné posvěcení ke stavu, pro který se rozhodneš. Máš právo na všechna požehnání církve. Máš podíl na každé oběti mše svaté, ať se slaví kdekoliv, na každé modlitbě, na každém dobrém skutku všech křesťanů kdekoliv na světě. Tvé bratrství se všemi pokřtěnými přesahuje hranice země a jde až mezi mrtvé do království slávy nebes. V těžké nemoci každý kněz kdekoli na světě poslechne tvé zavolání, aby ti udělil ve svátosti nemocných sílu a požehnání ke zdraví těla nebo posilu na cestu k věčnému životu. Až tě Pán zavolá k sobě, doprovodí tě církev přímluvnou modlitbou před Boží tvář a uloží v úctě tvé tělo. V modlitbách církve budeš stále vzpomínán, i když už dávno vymizíš z paměti lidí. Jsi povolán k slávě zmrtvýchvstání a k radosti a štěstí v Bohu. Dej Bůh, abys nikdy nezapomněl na výsady, které ti udělil tento křestní den, a podle toho i žil. Není to veliká síla do života, když mladý člověk v pravý čas pozná svá křesťanská práva, a chce se chutě snažit podle nich žít? A pak je tu, právě na prahu zralosti, další veliký dar církve, svátost dospělosti, daru Ducha. Kdo jiný, než rodiče, mohou v té době vzbudit ve svých dětech touhu, dozrát v opravdu dospělého člověka. Nezůstat po celý život dětinský, nezralý. Jistě se podobní lidé kolem nás vyskytují. Když se vám na prahu přípravy na biřmování podaří vzbudit touhu po této zralosti, mladí budou chodit na přípravu rádi. O kráse svátosti manželství se vaše děti také nedovědí bez vaší pomoci. Dejte jim třeba přečíst, co vám váš kněz nechal při vaší svatbě otisknou do vašeho potvrzení o sňatku: CO JE TO MANŽELSKÁ LÁSKA? Potkáváš četné manželské dvojice, jak se vedou za ruce, neboť spojit se těly je snadné. Méně potkáváš takových, že jsou spojeni srdcem, neboť milovat s něžností není tak snadné.


Jen málo potkáš takových, že jsou úzce spojeni tím, co je v nich nejhlubší: jen málokteří jsou oddáni dušemi. Oddat se dušemi znamená spojit se tak, aby všechny vaše myšlenky, city, plány, sny, radosti i zklamání, celý váš vnitřní svět se vyvíjel v oboustranné důvěře. Oddat se dušemi znamená vzájemně v sobě vytvořit tutéž vůli přijmout a milovat se. Oddat se dušemi znamená předstoupit spolu před Boha jako dvě ruce spojené k modlitbě. Chceš-li milovat, musíš být ochoten se proměnit, neboť láskou se otvíráte vzájemně k novému způsobu cítění, jednání, porozumění. Denním darem lásky se vzájemně „oplodňujete“ - nejen v rovině tělesné, ale na všech rovinách; souhlasíte, abyste se zrodili znovu. A proto pravá láska je nerozlučná. Milovat se manželsky znamená přijímat jeden druhého a spojit se jeden s druhým na třech rovinách bytosti: tělesné, citové a duchovní. Oddáváš-li se jen tělem, brzo je prohlédneš a budeš si přát jiné. Oddáváš-li se jen citem, brzo jej vyčerpáš a bude tě přitahovat jiný. Oddáváš-li se duší, pak bude tvá láska věčná. Neboť nekonečno, které oba přesahuje, umožní muži i ženě, aby svou lásku zvěčnili. Žijete-li své manželství jako svátost, stanete se jeden druhému nevysychajícím pramenem, neboť si budete vzájemně dávat BOHA - LÁSKU. (M. Quoist) Také k tomu, čemu se říká „poslední věci člověka,“ k svátosti nemocných a křesťanskému pohřbu, mohou vaše děti najít nenásilný vztah s vaší pomocí. Už první dětské otázky - kde je nebe? dávají příležitost k správnému ptaní a k správnému pochopení. Na některé věci se prostě nemůžeme ptát, kde jsou, - např., kde je tón? Nemůžu na něj ukázat prstem, a přece je všude kolem zdroje, který ho vydává. Nebe je tam, kde je Bůh. A Bůh je všude, hlavně tam, kde se lidé mají rádi a jsou na sebe hodní. Přijít do nebe, to si představuji jako něco moc krásného: Setkám se s Bohem - Láskou. Už tam nebude nikdo, kdo by mne mohl trápit, ubližovat mi - a já také už nebudu moci nikomu ublížit, nikoho zarmoutit. Máme se na co těšit. Jsou to největší chudáci, ti lidé, co neumějí uvěřit v Boha - Lásku. A musíme se snažit jim v jejich bloudění pomoci najít cestu. A pak tu zbývá ještě svátost kněžství. Ta je pro ty, co chtějí vykonávat povolání lidem nejpotřebnější, kdo se chtějí stát hodináři lidské mysli, aby šla a dobře šla a správným směrem, šla směrem k Dobru, kterému jsme zvyklí říkat Bůh. Jestli se Boží volání dotkne duše dětí, touha chlapce po kněžství a dívky po řeholi, neměli by jim v tom rodiče bránit. Měli by jim pomoci zahlédnout obtížnost i velikost této služby lidstvu. Nezapomenu, co mi řekla má maminka, když jsem jí před maturitou pověděl: „Nejmíň lidí se věnuje povolání kněze, přesto, že právě tuto službu lidé nejvíc potřebují. Myslím, že bych měl být knězem.“ Maminka mi řekla: „Máš pravdu, že je to povolání nejkrásnější a nejpotřebnější. Ale musíš, abys toho někdy nelitoval, dobře zvážit i to, že je to povolání snad nejnáročnější. Když se staneš advokátem, byť jen trochu slušným, který neodírá lidi, budou o tobě říkat, že jsi zlatý člověk.Když se staneš lékařem, a budeš jen trochu hodný na lidi, budou ti říkat doktor-lidumil. Ale když se staneš knězem, kdybys srdce na dlani nosil, budou stále takoví, kteří tě budou podezírat z kdejaké špatnosti a neřesti. S tím musí počítat každý, kdo si zvolí tuto službu. Uvaž to dobře, než se rozhodneš.“ Po půlstoletí této kněžské služby, co už mám za sebou, vím, že maminka se nemýlila. Ale vím také, že jsem toho svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Sloužit pod takovým Pánem, jako je náš Pán Ježíš, to stojí za všechno. Ta moje maminka byla prostá, neštudovaná, venkovská žena. Kéž by všichni rodiče uměli svým dětem tak moudře radit. Pokračování příště


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI Jelikož se laikové podílejí na prorockém úřadu Kristově, angažují se plně v tomto úkolu církve. Jim zvlášť přísluší vydávat svědectví o tom, že křesťanská víra dává jedinou a správnou odpověď – kterou všichni více nebo méně tuší a uznávají – na otázky a naděje, které dnes přináší život člověku i každé společnosti. Toto svědectví bude možné, podaří-li se laikům překonat rozpor mezi evangeliem a jejich vlastním životem a dosáhnout v každodenním životě, v rodině, v práci a ve společnosti životní jednotu, která nalezne v evangeliu svou inspiraci a sílu k plnému uskutečnění. Chtěl bych dnes všem dnešním lidem zopakovat vášnivou výzvu s níž jsem započal svůj pastýřský úřad: "Nebojte se! Otevřete, dokořán otevřete dveře Kristu! Otevřete jeho spásonosné moci hranice států, hospodářské a politické systémy, oblasti kultury, civilizace a rozvoje. Nebojte se! Kristus ví, 'co je v člověku'. On jediný to ví! Dnešní člověk často neví, co nosí uvnitř v hlubinách svého srdce a duše. A stejně se cítí i nejistý o smyslu svého života na této zemi, takže pln pochybností upadá do zoufalství. Nechte proto Krista promlouvat k lidem – prosím vás o to pokorně a úpěnlivě. Jen on má slova života, dokonce věčného života." Otevřít Kristu dveře dokořán, přijmout jej v prostoru vlastního lidství, to není pro člověka hrozba, ale jediná cesta, která vede k poznání celé pravdy o člověku a k uznání jeho hodnot. Praktickým souladem mezi evangeliem a povinnostmi každodenního života budou laici vydávat skvělé a přesvědčivé svědectví o tom, že ne strach, nýbrž hledání Krista a spojení s ním má rozhodující význam pro život a růst člověka a také pro vznik nových životních modelů, které více odpovídají jeho důstojnosti. Bůh miluje člověka! Toto velmi prosté a zároveň ohromující zvěstování dluží církev lidem. Ve slovech a životě každého křesťana může a musí zaznít toto poselství: Bůh tě miluje, pro tebe přišel Kristus, Kristus je pro tebe "cesta, pravda a život" (Jan 14,6). Tato nová evangelizace, která se obrací nejen k jednotlivcům, ale i k celým skupinám obyvatelstva v jejich různých podmínkách, prostředích a kulturách, má za cíl vznik zralých křesťanských obcí. V nich se může vyjadřovat a uskutečňovat ve svém plném původním významu, tj. jako osobní odevzdání se Kristu a jeho evangeliu, jako svátostné setkání a společenství s ním, jako bytí prožívané v lásce a ve službě. Laikové musí přinést svůj příspěvek ke vzniku takových obcí. Neučiní to pouze svou aktivní a zodpovědnou účastí na životě obce a svým nenahraditelným svědectvím, nýbrž i angažovanou misionářskou horlivostí vůči těm, kdo ještě nevěří, nebo kdo už nežijí vírou získanou ve křtu. Mladším generacím mají laici věnovat systematickou katechezi jakožto cennou pomoc. Synodní otcové hleděli na práci katechetů s velkou vděčností a uznali, že jim "patří velmi významná úloha při oživování obce". prvními a nenahraditelnými katechety svých dětí jsou nepochybně křesťanští rodiče, jež k tomu uschopňuje svátost manželství. Musíme si však všichni uvědomit, že každý pokřtěný má "právo", aby byl vzděláván, vychováván a veden v křesťanské víře a životě.


JDĚTE DO CELÉHO SVĚTA 35. Církev uznává a prožívá okamžitou naléhavost nové evangelizace. Nemůže se však vzdát též trvalého úkolu hlásat evangelium všem,– miliónům mužů a žen – kteří dosud neznají Krista, Vykupitele lidstva. Tuto výslovně misionářskou úlohu svěřil Ježíš své církvi a ukládá ji každodenně znovu. Spolupráce laiků v této oblasti nikdy nechyběla, dnes se však stává ještě potřebnější a cennější. Pánova výzva: "Jděte do celého světa", nepřestává povzbuzovat mnoho nadšených laiků, kteří opouštějí bez váhání své životní prostředí, svou práci, zemi a vlast, aby alespoň na určitý čas odešli do misijních oblastí. I křesťanští manželé dodnes – po příkladu Aquily a Priscilly (srov. Sk 18; Řím 16,3) – vydávají svou přítomností a činností v misijních oblastech povzbudivé svědectví mocné lásky ke Kristu a k církvi. Pravou misionářskou přítomností je také život těch, kdo se z různých důvodů zdržují v oblastech, kde církev nezapustila dosud kořeny, a tam dosvědčují svou víru. Misionářský problém se dnes v církvi představuje s takovou šíří a závažností, že jen opravdu solidární spoluodpovědnost všech členů církve, jednotlivců i společenství, může dát naději na uspokojivější řešení. Výzva 2. vatikánského koncilu k místním církvím si zachovává celou svou aktuálnost, a dokonce je nutno ji dnes přijmout obecněji a s větší rozhodností: "Poněvadž místní církev musí být co nejvěrnějším obrazem církve obecné, musí si dobře uvědomit, že je poslána také k těm, kdo v Krista nevěří. Církev dnes musí učinit v evangelizaci velký krok dopředu a vykročit do nové historické etapy své misijní dynamiky. Ve světě, který se dík zkráceným vzdálenostem stále zmenšuje, musí církevní společenství navazovat vzájemná spojení, vyměňovat si síly a prostředky a navzájem se sdružovat při plnění společného a jedinečného úkolu hlásat a žít evangelium. "Takzvané mladé církve potřebují sílu starších církví", říkají synodní otcové, "a starší církve zase svědectví a elán mladých, takže každá církev čerpá z bohatství církví ostatních." V této nové etapě představuje výchova a vzdělání nejen místního duchovenstva, ale i vyspělejších a zodpovědnějších laiků podstatný a nezbytný prvek budování církve. Jen tak se budou moci evangelizovaná společenství sama vydat do jiných částí světa, aby tam plnila úkol hlásat a dosvědčovat Kristovo evangelium. Svou činností a příkladem života mohou laici přispívat ke zlepšení vztahů mezi lidmi různého náboženství. Synodní otcové k tomu poznamenávají: "Církev dnes všude žije uprostřed lidí různých náboženství... Všichni věřící, a především laici, kteří pobývají mezi lidmi jiného náboženství – ať už je to v jejich vlasti nebo v zemích, do nichž se vystěhovali – musí být pro ně pro všechny znamením Pána a jeho církve způsobem, který odpovídá místním životním podmínkám. Prvořadý význam má dialog mezi jednotlivými náboženstvími, neboť vede k lásce a vzájemné úctě, odstraňuje předsudky mezi věřícími různých náboženství – nebo je alespoň zeslabuje – a podporuje jednotu a přátelství mezi národy." Pro evangelizaci světa potřebujeme především evangelizátory. Proto musíme všichni – především křesťanské rodiny pociťovat zodpovědnost za probuzení a zrání specifiky misijních povolání u kněží, řeholních osob i laiků. Musíme je podporovat všemi vhodnými prostředky, především nikdy nezanedbávat nejdůležitější prostředek, modlitbu, podle vlastních slov Ježíšových: "Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!" (Mt 9, 37–38) (Pokračování příště)


Zvelebit dědictví V jedné vesnici nemohli dostavět kostel. Pan farář ze všech sil povzbuzoval své věřící ke sbírkám, ale potřebná suma na dokončení díla byla příliš vysoká. Přemýšlel, jak pokračovat dál. A tom se mu rozsvítilo: „Vždyť je to jejich věc.“ A proto se rozhodl pro razantní krok: „Drazí věřící, prosím vás, pozvěte příští neděli do kostela i své nevěřící přátele. Budu k vám mít zásadní promluvu…“ oznámil v ohláškách. Zvědaví věřící i nevěřící se příští neděli dostavili v hojnějším počtu. A kněz k nim takhle promluvil: „Moji drazí, víte, že jsme v kritické situaci. Stavíme kostel a ne a ne ho dokončit. Vaše milodary nám velmi pomohly, ale nestačí. Potřebujeme další peníze, proto musíme začít podnikat.“ Věřící ztuhli a potom to mezi nimi zašumělo. Přítomní nevěděli, jak se při slově „podnikat“ tvářit. Kněze přerušili překvapené výkřiky: „Jakže? Cože? S čím?“ „Opravdu, musíme podnikat.“ pokračoval kněz. Někteří polkli, ale tetiny mu horlivě přitakali. „Nyní vám rozdám poslední peníze, které máme ve farní pokladně a vy je investujte tak, aby nám přinesly do měsíce zisk.“ K všeobecnému překvapení začal kněz lidem rozdávat peníze. Jeden dostal sto, jiný tisíc, další dvacet korun… Věřící měli ještě dlouho otevřená ústa a vesnice žila slovem „podnikání“. A akce se vyplatila. Za měsíc farní rada aktivitu vyhodnotila a zjistilo se, že jim to přineslo pěkný obnos peněz. I Bůh je nebojácný investor. Investoval do lidí mnoho darů. Dostali nádherné vlastnosti, kterými mohou zkrášlit sebe a druhé. Je třeba upozornit, že na nás vůbec nešetřil a že mu nejde o materiální zisky. On počítá jen to, co se usadilo v duchu a co je trvalé. Jde mu o lásku a její ovoce. Pojďme sledovat jeho další „podnikatelské“ aktivity“ a poučme se, jak investovat do výchovy mladých lidí. Nedávno skončil liturgický rok a začal nový. Zkusme se zamyslet, co se z něho dá využít při výchově.

NEJLEPŠÍ INVESTICE „V úžasu nad světem spočívá krása života. I věčnost je neustálý úžas… Co pro nás udělala Láska. To patří mezi největší rozkoše člověka.“ (Část meditace) Bůh v pravém čase spouští aktivity, které nabízejí rozvoj a záchranu lidí. Abychom to hlouběji pochopili, musíme sledovat nejen svůj život, ale podívat se i do lidských dějin. Jeho činnost v dějinách nazýváme Dějiny spásy. Abychom nezapomněli na spásonosná tajemství, na největší investice, které Bůh pro naši záchranu v dějinách udělal, připomínáme si je během církevního (liturgického) roku. V centru je život Ježíše Krista, především jeho smrt a zmrtvýchvstání. Proto jsou Velikonoce „svátek svátků“, „slavnost slavností“. Liturgický rok je rozvinutím jediného velikonočního tajemství. Procházíme v něm událostmi, které tento svátek předcházejí i následují po něm.

MYSLET TO S BOHEM UPŘÍMNĚ Mladé děvče se vrátilo po ročním pobytu z Anglie. V rodině zaníceně vyprávělo své zážitky. Když přišla řeč na víru, řekla: „Víte, s řečí to bylo u mě těžší. V kostele jsem mnohému nerozuměla. Ale vždy jsem pochopila, co se děje při mši, když je advent, Vánoce, půst, velikonoční období… Kdybyste věděli, jak jsem byla ráda, že jsem tady našla to, co bylo i


doma. Dalo mi to orientaci, životní souřadnice, kde jsem, co je třeba žít, ke komu patřím. Zachránilo mi to identitu křesťana. A potom jsem si vzpomněla, co jsme dělali v každém období doma. Jemně jsem to nabídla rodině, v které jsem pracovala.“ „A přijali to?“ ptala se máma. „A jak. Zpestřilo jim to život. Oni nic podobného na oslavu svátků nemají. Proto si všechno zapisovali, aby to v budoucnu uskutečnili,“ dokončila svoji řeč dívka. Takže jak je to s liturgickým rokem? Zdrojem, inspirací pro něj je Písmo svaté. Velké události Bible se promítly do liturgie. Ta má svá období. Lidé jednotlivé svátky obohatili svou tvořivostí a vznikla tak lidová tradice. V oblibě jsou boráty, adventní věnce, koledy, jesličkové pobožnosti, pašije, křížové cesty (i v přírodě), cesta světla, pálení ohňů na Jana… Církev ve své moudrosti ustanovila rytmus radosti i ztišení, chvíle karnevalů, jarmarků i slavností, které vyženou z těla přebytečné škodliviny. Je nesmírně důležité těmito aktivitami rozšířit duchovní rozměr mladých lidí. Tímto návratem ke svým kořenům a k životu lidí Církev vychovává své děti.

RODINNÉ TRADICE „Tak, jak si tady žijete?“ zeptal jsem se při návštěvě domácích. „No, tak obyčejně… Život všelicos přinese. Ale nestěžujeme si,“ řekla domácí paní. „Naši prarodiče to měli mnohem těžší,“ dodal její manžel. Debata volně pokračovala. Potom jejich syn odešel do pokoje a za chvíli se vrátil. V ruce měl jakousi knihu. „Podívejte se, co naše rodina má… To je náš drahocenný klenot.“ Podal mi velmi starou Bibli. Když jsem ji otevřel, na okraji byly napsány různé údaje. Už několik generací do ní psalo o velkých událostech, které prožívaly. Byla tam data narození nových členů, data úmrtí, svateb. pěkné myšlenky. poděkování za návrat z války… Boží slovo bylo vedle lidských osudů. Dozvěděl jsem se, že při nedělním obědě si přečtou úryvek z Písma a některou událost, co se stala předkům. Musel jsem uznat, že jde o pěknou aktivitu. Jak jsem se později dozvěděl, rodina pěstovala i jiné nádherné tradice. Slovo tradice pochází z latinského „tradere“ a znamená „odevzdat“, „přenášet“. Kdyby nám naši předkové nic neodevzdali, museli bychom všechny poznatky znovu získávat. Kolik pokusů a omylů bychom opakovali… Opakovali bychom ty samé chyby. Jen vzdechy a nadávky by byly asi jiné. Naštěstí zkušenosti, které jednotlivec za život získal, jsou odevzdávány další generaci. To platí i o náboženství. Tradice vychovává, dá se z ní poučit, nasát moudrost.

SÍLA UKRYTÁ V PRAMENU Jak by bylo krásné, kdyby lidé konstatovali: „Na zem spadlo nebe v podobě tebe.“ (J. Consul) V procesu odevzdávání tradice mají zvlášť velký význam neděle. Neděle skrývá rezervy. Zde se nachází skrytý čas pro rodinu. Pokud chceme čerpat sílu, duchovní povzbuzení z neděle, měli bychom oprášit i tradice. Čím dřív to tam doma u vás spustíte, tím lépe. A proto mám návrh:


Co tak připravit pěknou aktivitu v závislosti na liturgickém roce? Ať však nedýchá jako film pro pamětníky. Má to žít. Ať je krásná, svěží, přitažlivá… Má vést k objevení Boha. Při výběru projektu jsou důležité otázky: „Co prožijeme v té – které aktivitě? V čem nám může pomoci? Začněme od adventu… Udělejme si adventní věnec, čtěme Písmo, očekávejme příchod Pána. Udělejme si rodinnou nástěnku… Během Vánoc nacvičme koledy, scénku, Tři krále… A hodně si o tom doma i mezi přáteli vyprávějte. Určitě dojde k výměně nádherných zážitků.

OVOCE NÁMAHY „Mysle jsou bojištěm a představy trofejí, o kterou se zápasí.“ (M. Carothers) „Pokrmem“ pro mozek jsou především myšlenky, signály, emoce. Nacházíme se ve světě, v kterém na nás doléhá nespočetně mnoho různých impulsů. Mladí lidé dostávají ze světa obrovské množství dat. Lidský mozek je třídí, ukládá… Základním kriteriem je: Má to pro mne význam nebo ne? Úsudek dělá svědomí a podle jeho rozhodnutí vytváří systém i hierarchii hodnot. Člověk potom podle toho jedná. Proto je nesmírně důležité: a) co pustím do svého nitra b) jak to třídím c) co ponechám a co vyhodím Logický závěr je: Pokud pustím do duše dobré věci, pokud mám správně formované svědomí a žiji podle pravdy, budu se dobře rozvíjet. Vyroste ze mne dobrý člověk. Posun k dobrému začíná ve změně smýšlení. Prozradil nám to Kristus. Platí i to, že opakováním dobré činnosti vzniká dobrý návyk. A z návyku ctnost. Člověk potom dělá dobro s lehkostí a pozitivně se rozvíjí. Buduje svoji křesťanskou a národní identitu. Ví, kdo je a co má dělat. Postupně ovlivňuje okolí. Pravé hodnoty se dostávají do společnosti… Když přeberu z tradice odzkoušené věci, ty, které pomohly jiným, můžu se považovat za moudrého člověka. Křesťanské tradice uchovávají ty nejlepší věci. Jsou pramenem radosti.

SOUTĚŽ Zkuste se zamyslet, co se dá dělat s nedělí a s vaší rodinou. Napište nám, jaká tradice je pro vás největším duchovním přínosem. Na tři vylosované přispěvatele čeká pěkná cena. A vaše nápady velmi rádi zveřejníme a tak se navzájem obohatíme. Co dodat na závěr? Atmosféra má vůni. Liturgický rok je krásný, když je prožívaný s láskou. Když ne nyní, tak potom kdy začnu pracovat na duchovním růstu sebe a své rodiny? Z upřímného srdce vám to přeji. Váš Jozef Luscoň Převzato z časopisu »Don Bosco dnes«. Vyhlášená soutěž proběhne extra i pro čtenáře Zrníčka.


Koza Strýc se řehtal, až se mu břicho natřásalo. A skloniv se pak k neckám, počal váleti a krájeti těsto, z něhož hnětl žlutavé rohlíky, které pak kladl pěkně do řádku na dvě dlouhé, pomoučené desky. Práce mu kvapem ubíhala. Než se liják přehnal, byl strýc hotov. Vynesl pak obě desky s "božími dárky" na předsíň, aby mu líp nakynuly, a přiloživ do hořící pece pár borových polen, ubíral se zeširoka do chalupy. Tetka, vrátivši se domů bez kozy, byla strašně nakvašena. Jednak proto, že měla šaty tak promočeny, že z nich voda "cecórem" se řinula, jednak, že ji soused hrubě dohněval, dotknuv se neomaleně její tělesné krásy. "Co te se tak najehlená? Zhlidáš jak hrom do baně," otázal se jí dost nesměle její manžel, hovící si v suchu za "šentyšem". "Ešče se pté. Nemáš oče? Nevidiš, jak so dodělaná," odsekla mu tetka. "A kde máš kozo?" "A, čertvi, kde teho satana rarach nosi." Tetka práskla dveřmi od kuchyně, kam se šla převléci. Strýc zatím s gustem nerušeně vysrkl štamprli borovičky, kterou si byl právě před příchodem své manželky nalil a již opatrně před ní pod "šintešem" ukrýval. V hostinské místnosti bylo ticho. Jen občas přelétla moucha z obrazu "cisařa pána" na pokálené zrcadlo. "To je tam Boži dopuščeni," brblal si hostinský přes své svislé mroží vousy, dívaje se do okna. "Nebohy zviře. Taková ulicha. Ale hdo má v té nesnáze jit hledat?" A stulil se zase do svého úkrytu. Déšť ulevoval, na západě se počalo jasniti. Ale zatím už soumrak se snášel nad lijákem zbitou krajinou. V peci pekárny plápolal vesele oheň a vrhal rudé záblesky do okolí. Ostrá zář zalétala i do předsíně, kde bylo slyšeti jakés podezřelé mlaskání a olizováni. Šramot trval tak dlouho, až se otevřely dveře domu, jimiž se zvolna sunul k pekárně mistr Bělka. Bylo slyšeti, jak kráčel k dílně, už jen několik rychlých, překotných skoků a čvachtání vody v kalužích, jež mizelo v dálce. Strýc pekař odfoukl furiantsky kouř ze své dýmky, jež mu visela v nataženém levém koutku úst, a došed k předsíni, zvědavě pohlédl na pomoučené desky, zda už rohlíky nenakynuly a zda už by nebyl čas, aby je sázel do rozžhavené pece. Fajfka mu ale náhle vypadla z úst, roztáhl ruce a zavrávoral. "Zloděj - pomóc, zloděj," zařval zděšeně do šera. Ze dveří obytného stavení vyrazila jako puma kulatá pekařka, zapackovala o škopík postavený u zdi a svalila se jak široká, tak dlouhá do řídkého bláta. Z hospody vylítl strýc Kohótek s býkovcem v ruce, přeskočil přes plot jako srnec a pádil k sousedově pekárně. Za ním pak běžela tetka hospodská, křičíc na svatá slova, uvázla ale mezi laťovím chatrného plotu, jehož mezerou chtěla proklouznouti. První dorazil k mistru pekaři, který v úžasu a hrůze se zády opíral o stěnu, hospodský. "Co je, Francko?" "Podivé se, Ju-Marja, podivé se," křičel pekař s vypoulenýma očima a ukazoval tlustým prstem na desky.


Byla to vskutku zajímavá podívaná: Těstových rohlíků dobrá polovina chyběla, zbytek pak byl pošlapán, pomačkán, okousán a rozházen po deskách i po zemi v celé předsíni. Několik "božích dárků" topilo se v blátě a loužích u východu. "Ja - pro Pá - le1 pate. Zatrackané ancekrest. Pomóc, zloděj - zloděj," zařvala tučná pekařka, která se zatím pozvedla z pozemského bláta a s obrovskou skvrnou na břiše, s bahnem na kolenou a se zamazanou tváří a rukama stanula v předsíni. "Pomóc - pomóc," řvala též hostinská, uváznuvší v kleštích v plotu, nemohouc se dostati ani sem ani zpět. "Stará, hde trčiš?" křikl na ni manžel. "V plotě, poď mi pomoct," lkala hostinská. Strýc se vyřítil, chytil tetku a násilím ji vtáhl k sobě. Podařilo se mu to sice, ale kus sukně a "kacabajke" uvázl v plotě. "Totok je pěkny naděleni!" lamentovali všichni. "Ož ani temo nedajó, tí lonti, pokoja," nadával pekař, prohlížeje smutně pozůstatky své umělecké tvorby. "Debe aspoň, neřád, počkal, až to bode opečeny. Ale to žere za serova. A debe to leda sežral, ale ešče všecko rozháže. Podivé se, stará, to ož je vrchol rozežhranosti: z každyho rohlika kósek okósl a ostatek nechal rozfrfněny. No, leda hleď, jak só všade vetištěny zobe." Stále víc a více se rozhorloval mistr, ukazuje své manželce stopy zlodějovy činnosti. "To mosel bet jakése známé…," podotkla hostinská, "deť včel ledajakéch tech trhanu chodi pořád světem." "Ale leda ho chetnót. Pámbu mně chraň - trocilek bech z ňé nakrájel," vyhrožoval pekař. "Ledi, jož je staty. Ten ož je dávno v pracho. Márně besme ho hledale. A tobě, sósede, be se ešče ledi vesmile. Neché všecko pěkně o sebe a ani nedoté. Leda, abe to te naše neroztróbile…" "Chraň Pámbu," ohražovala se umazaná pekařka. "A decky mosiš… Co pa mně neznáš?" hartusila hostinská. Po chvíli se rozcházeli. Kohótek opět přeskočil plot, spěchaje do hospody, již nechal prázdnou. Hospodská pak prolezla zpět širším otvorem v plotě. Šla zvolna dvorem ke chlévu a málem se nelekla. Proti ní stála u chléva zmizelá a opět kajícně se navrátivší - koza. Byla, jak šerem hostinská prohlédla, celá zmáčená a hnala se do chléva, trkajíc rohama do zavřených dveří. "Ciga," zaradovala se tetka. "Hde ses tólala, te satane? Co sem se tě nahledala. - No počké - hned tě otevřo. Leda si doneso laterňo, abech ti mohla dat žhrani." Tetka odkvapila domů. Koza zatím trpělivě čekala u chléva. Za chvíli se hostinská vrátila s lucernou, otevřela koze dveře a vpustila ji ke korytu. Nabrala v příkladníku náruč trávy a hodila ji před kozu. "Na, žer." Koza však přičichla ke trávě, odfrkla si a zvedla s odporem bradu. "No, co je ti, proč nežereš?" domlouvala jí tetka a posvítila si na ni. Koza stála sklesle, oči měla zamženy a upřeny do neznáma, břicho podezřele nadmuté. Tetce se dokonce zdálo, že se zapotácela. Ocas měla schlíplý, převislý na zadku. "Totok je mně ale divny," lamentovala tetka a kvapem ubíhala pro muže. "Te, staré," vypravovala, "cigo ož máme doma. Přešla sama. Ale jakse se mi nelébi. Dala sem ji tráve, ale ani jo neoňochala. Stóji ve chlivě béze slova promloveni…" "Co zas, tento…," brblal hospodský. "Pod se teda na ňo podivat," zvala jej tetka. Komise došla do chléva. Než se nadáli, koza sebou praštila na zem a zatřepetala nohama do vesmíru.


"Pomóc," vzkřikli jednohlasně oba manželé. Děj se opakoval, pouze na jiném místě. Pekař i s pekařkou dosupěli zase k hospodským. Stáli sklesle nad kozou, které se stále břicho zvětšovalo a rostlo. Oči měla už v sloup, obě vypoulené jako šišky. Jazyk jí visel z tlamy. "Kašpare, s kozó je zle. Mosi mět v sobě jakóse jedovatino. Podivé se, ož má bily grente o hobe. Nepomože, senko milé, leda jo zavčas zařezat. Jak ji vende doša z těla, bode ož zle. Potem leda na rasa," radil pekař. "Kozenko moja milá, drahá;" hořekovala hostinská, "eo scm ti odělala? Det já sem si to od tebe nézaslóžela, abes bela ke mně taková… Co sem se ti kolem ocasa nachodila, tebe napoklózala - a te mě chceš opostit...?" Tetka se dala do srdcervoucího pláče. Pekařka slzela s ní. "Nebeč, kozi matko, přenes rač nuž," přerušil pláč žen Kohótek. Ženské, slyšíce o krvelačném chtíči Kohótkově, rozlítly se s hlasitým nářkem na různé strany. V malé chvíli koza dokonala. Možná přirozenou smrtí, možná, že také trošku pod nožem, který se jí zařízl pod studenou už, vousatou bradu. Muži ji pověsili za zadní nohy na hřebík v kůlně a svlékali ji opatrně z kožicha. Když přišli k břichu a rozřízli bránici a pobřišnici, ozval se z útrob podezřelý sykot. Břicho pozvolna opadávalo. "No, nadotá bela," podotkl Kohótek. "Mosime se ji ale hned podivat do žalódka e do střev, co sežhrala," vybízel souseda zvědavý pekař k chirurgickému experimentu. Rovněž i ženské hnala zvědavost vypátrati příčinu nenadálé a náhlé smrti koziny. Držely lucernu a nedočkavě nakukovaly na pitvu. Strýc hospodský udělal koze nožem křížek na břiše a ostřím zajel do blány. Střeva se vysypala, objevil se žaludek. Byl veliký a nadmutý jako selský zhlavec. Strýc jej opatrně vyňal, podložil rukou a nařízl. Opět zasyčel vzduch, stříkla šťáva a z otvoru rázem se počaly sypati na zem žlutavé, slizké a měkké předměty. "Rohléke, moje rohléke," vzkřikl pekař. "Aha, mám tě, raubiřo." Vskutku to byly pozůstatky uměleckých výtvorů strýce pekaře, které mu hospodského koza tak kruté pocuchala, ale sama za svůj zločin odpykala smrtí. Tetky nevycházely z údivu. Bily se pěstmi do čela a stále si opakovaly, "jaky to divny věce se včel na tem hřišnym světě dějó". "Zatrackané prk, takovó škodo nám obóm odělal," láteřili muži. Nebožka koza však už neviděla, neslyšela, necítila. Pověšená za zadní nohy, zbavená kožichu, vychládlá vyplazovala netečně svůj jazyk do temné noci.


rodinné vztahy ii. 1. V jakém příbuzenském vztahu byli Jákob a Lában? 2. V jakém příbuzenském vztahu byli Abrahám a Rebeka? 3. V jakém příbuzenském vztahu byli Sára a Ezau? 4. V jakém příbuzenském vztahu byli Jákob a Lea? 5. V jakém příbuzenském vztahu byli Josef a Jákob? 6. V jakém příbuzenském vztahu byli Terach a Izák? 7. V jakém příbuzenském vztahu byli Adam a Sét? 8. V jakém příbuzenském vztahu byli Noemi a Rút? 9. V jakém příbuzenském vztahu byli apoštolové Petr a Ondřej? 10. V jakém příbuzenském vztahu byli Jakub Zebedeův a Jan – miláček Páně? 11. V jakém příbuzenském vztahu byli Kaifáš a Annáš? 12. V jakém příbuzenském vztahu byli Ester a Mordokaj? 13. V jakém příbuzenském vztahu byli Lišaj a Šalomoun? 14. Kdo byl prvním manželem Abígail? 15. Kolik měl Samuel sourozenců? 16. V jakém příbuzenském vztahu byli Efraim a Asenat? 17. V jakém příbuzenském vztahu byli Nádab a Geršom? Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. dýmající pec a ohnivá pochodeň (Gen 15,17); 2. oblakový sloup (Ex 13,21); 3. v jemném vánku (1 Král 19,12 + pozn.); 4. chrám zahalil oblak (1 Král 8,10-12); 5. v ohnivém sloupu (Ex 13,21); 6. v lidské podobě, sedícího na trůnu (Iz 6,1); 7. v podobě ohnivých jazyků (Sk 2,3); 8. světlo z nebe (Sk 9,3); 9. v podobě holubice (Mt 3,16); 10. jako zahradník (Jan 20,15); 11. oheň spalující oběť (Lev 9,24); 12. v podobě oblaku (Ex 40,34)


Urbi et orbi Nabízíme plný text požehnání papeže Benedikta XVI. "Urbi et orbi" (Městu a světu), který Svatý otec pronesl 25.12.2005 v poledne, tak jak byl k dispozici na stránkách vatikánského rozhlasu.

Moderní člověče, neboj se betlémského Dítěte Vánoční poselství Benedikta XVI. "Urbi et orbi" 25. prosince 2005 „Zvěstuji vám velikou radost... v Davidově městě se vám dnes narodil Spasitel- to je Kristus Pán“ (Lk 2, 10-11). V této noci jsme opět slyšeli poselství anděla pastýřům a znovu jsme zakoušeli atmosféru oné Svaté noci, Betlémské noci, když se Boží Syn stal člověkem, narodil se v prosté stáji a přebýval mezi námi. V tento slavný den znovu zaznívá andělovo poselství a vybízí nás, muže a ženy třetího tisíciletí, abychom uvítali Spasitele. Kéž lidé dnešního světa neváhají nechat ho vstoupit do svých domovů, do svých měst, do svých národů, do všech koutů světa ! Jistě, v uplynulém tisíciletí a zvláště v posledních staletích byly vykonány velké pokroky v oblasti technologie a vědy, a dnes můžeme disponovat rozsáhlými hmotnými prostředky. Avšak člověk naší technologické doby riskuje, že se stane obětí právě úspěchů své inteligence a technických vymožeností, směřuje-li k duchovní neplodnosti a prázdnotě srdce. Kvůli tomu je pro nás tak důležité otevřít svého ducha a srdce této události spásy Narození Krista, která může dát novou naději každé lidské bytosti. „Probuď se, člověče! Pro tvou spásu se Bůh stal člověkem“ (Sv. Augustin, Sermo, 185) Probuď se, muži a ženo třetího tisíciletí ! O Vánocích se Všemohoucí stal dítětem a žádá nás o pomoc a ochranu. Jeho způsob bytí Bohem uvádí náš způsob být člověkem do krize. Když klepe na naše dvéře, dotazuje se nás a obrací se naši svobodu a vyzývá nás, abychom lépe uvážili svůj vztah a svůj postoj k životu. Moderní doba se často představuje jako probuzení rozumu z jeho dřímot, jako příchod lidstva do světla. A přece bez Kristova světla, pouhé světlo rozumu nestačí osvítit ani lidstvo ani svět. Z tohoto důvodu slova vánočního evangelia: „...pravé Světlo, jež osvěcuje každého člověka, to přicházelo a svět“ (Jn 1, 9), zaznívá nyní více než kdy jindy jako poselství spásy. „Tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova (Gaudium et Spes, 22). Církev neúnavně opakuje toto poselství naděje, potvrzené 2. Vatikánským koncilem, který skončil před 40 léty. Moderní člověče, dospělý a přece někdy chabý v myšlení i chtění, dovol betlémskému Dítěti, aby tě vzalo za ruku! Neboj se; dej mu svou důvěru! Životodárná moc jeho světla je podnět k vybudování nového světa založeného na spravedlivých etických a ekonomických vztazích. Kéž jeho láska vede každý národ na zemi a upevňuje jejich společné povědomí, že jsou „rodina“, povolaná k tomu, aby pěstovala vztahy důvěry a vzájemné podpory. Svorné lidstvo bude s to čelit mnoha tíživým problémům současné doby: od hrozby terorismu k ponižující chudobě, v níž žijí miliony lidských bytostí, od výroby zbraní k všeobecně rozšířenému ničení životního prostředí, jež ohrožuje budoucnost naší planety. Kéž Bůh, který se stal člověkem z lásky k lidstvu, posílí všechny v Africe, kteří pracují pro mír, všestranný rozvoj a na zamezení bratrovražedných konfliktů, na upevnění současného PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

stále křehkého politického přechodu a na ochraně nejzákladnějších práv těch, kteří zakoušejí tragické humanitární krize, jako je ta v Dárfúru a v jiných krajích střední Afriky. Kéž vede národy Latinské Ameriky k tomu, aby žily v míru a ve shodě. Kéž udělí odvahu lidem dobré vůle ve Svaté zemi, v Iráku, v Libanonu, kde znamení naděje, které nechybějí, potřebují být potvrzeny akcemi, inspirovanými čestností a moudrostí; kéž prokáže přízeň procesu dialogu na korejském poloostrově a jinde v asijských zemích, aby se tak mohlo uklidněním nebezpečných diskusí dosáhnout mírumilovných závěrů v duchu přátelství, závěrů, na které jejich národy dychtivě čekají. O Vánocích se otevírá naše nitro naději, když nazíráme Boží velebnost, která se skryla do chudoby Dítěte zavinutého do plének a položeného v jeslích - Stvořitel vesmíru omezený do bezmoci novorozeněte. Přijmout tento paradox, paradox Vánoc, to znamená odhalit Pravdu, která osvobozuje, objevit Lásku, která proměňuje život. V betlémské noci se Vykupitel stává jedním z nás, naším druhem na záludných cestách dějin. Chytněme se ruky, kterou k nám natahuje: je to ruka, která nám nechce nic vzít, nýbrž chce pouze dávat. S pastýři vstupme do betlémské stáje, kde nás vítá láskyplný pohled P. Marie, tiché svědkyně zázračného narození. Kéž nám pomáhá prožít dobré Vánoce, kéž náš učí, jak chránit v srdci tajemství Boha, který se pro nás stal člověkem, a kéž nám v našem světě pomáhá vydávat svědectví jeho pravdě, jeho lásce a jeho pokoji.

Síla svátostí… Jistý kněz je poslán do jedné silně zanedbané farnosti, kde do zchátralého kostelíka chodí jen pár babiček a fara se mu pomalu sype na hlavu. Když se po pár letech v dotyčné farnosti zastaví při inspekční cestě otec biskup, nemůže uvěřit svým očím. Od základů zrekonstruovaný kostel, nová fara jako hrad, před farou nové auto … Nedá mu to a začne milého kněze zpovídat. Nakonec se mu z něj podaří vypáčit, že to vše pořídil ze sponzorského daru jedné místní zámožné starší dámy. Jednou v noci k němu přiběhla celá zoufalá s prosbou, zda by nemohl její milovanou fenku Betynku pokřtít. Prý umírá a že se někde dočetla, že takový křest může někdy způsobit i zázračné uzdravení a že je její poslední naděje. Kněz nejprve odmítl, protože svátost křtu přece není určená pro psy, ale když ta zámožná dáma zdůraznila, že v případě úspěchu přispěje významnou částkou na zvelebení farnosti, rozhodl se kněz k zoufalému činu. Vzal nemocnou Betynku do koupelny, zamumlal nad ní cosi jako modlitbu, naznačil znamení kříže a pocákal ji ledovou vodou z kohoutku, protože teplá voda mu zcela pochopitelně netekla. A stal se zázrak! Betynka ožila (nebo ji spíš probrala ta ledová sprcha), hned se mu vytrhla z náruče a běžela ke své paničce. Paní byla štěstím bez sebe a splnila svůj příslib do puntíku. Když to biskup všechno vyslechl, zamračil se a formálně toho kněze pokáral. Kněz s pokorou vyslechl kázání otce biskupa a dušoval se, že se nic podobného už nikdy nebude opakovat. „To doufám, pravil biskup, když se s oním knězem loučil, „kdyby však ta vaše Betynka potřebovala obiřmovat,“ svěřil mu důvěrně, „víte na koho se obrátit.“


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc leden: 1. 2.

Aby úsilí o plnou jednotu křesťanů přispívalo k usmíření a míru mezi národy. Aby křesťané dokázali přijímat vysídlence s úctou a láskou a poznávali v nich Boží obraz. Aby lidé projevovali solidaritu s těmi, které postihly přírodní katastrofy, a poznali, že pravá radost ze života není ve vlastnění, ale v umění dávat.

3.

V uplynulých letech jsme se v lednu rozloučili Podivín 2005 2004 2003 2002 2001

Ladná

Emílie Ševčíková Ludmila Rotterová Božena Mildnerová Viktorie Hanzlíková Leopold Jäger Libuše Bolečková Josef Kruták Růžena Sýkorová

Bulhary Ludmila Kubíková

Pavla Navrátilová Ačová Milada Ludmila Melicharová

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 6, číslo 1 leden Šel středem ulice

Recommend Documents