Vysoká škola polytechnická Jihlava. Katedra cestovního ruchu. Temný turismus. Bakalářská práce. Veronika Kašparcová. Jihlava

Vysoká škola polytechnická Jihlava Katedra cestovního ruchu

Temný turismus Bakalářská práce

Autor:

Veronika Kašparcová

Studijní obor:

Cestovní ruch

Vedoucí práce:

ak. mal. Vladimír Netolička

Jihlava 2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně a uvedla jsem všechny pouţité prameny literatury.

V Jihlavě, dne

Poděkování

Děkuji ak. mal. Vladimíru Netoličkovi za cenné rady a odborné vedení, které mi při zpracování práce poskytl.

Anotace

KAŠPARCOVÁ, Veronika. Temný turismus. [Bakalářská práce]. Jihlava: Katedra Cestovního ruchu, 2011.

Teoretická část bakalářské práce pojednává o novém trendu v cestování – Temný turismus. Popisuje nejnavštěvovanější místa temného turismu zvláště v České Republice a Polsku. Také, se zabývá holocaustem a jeho popíráním. Cílem empirické části je sestavit trasu několikadenního zájezdu po místech holocaustu pro jeho moţnou realizaci.

Klíčová slova: temný turismus, místo temného turismu, holocaust, popírání holocaustu, koncetrační tabor, Osvětim, Terezín, Lidice, Leţáky, zájezd

Annotation

KAŠPARCOVÁ, Veronika. Dark tourism. [Bachelor degree thesis], Jihlava: Cathedra of Tourism, 2011.

Theoretical part of Bachelor work deal with a new trend in travelling. Describe the most visiting places of dark tourism especially in the Czech Republic and Poland. Also is concerned with the holocaust and denying the holocaust. Aim of the empirici part is create a path to places of holocaust for a possible realization.

Key words: dark tourism, places of dark tourism, holocaust, denying the holocaust, concentration camp, Auschwitz, Terezin, Lidice, Leţáky, tour

Obsah 1. Úvod 2. Teoretická část 2.1 Temný turismus………………………………………………..10 2.2 Místa temného turismu……………………………………….. 10 2.2.1 Auschwitz – Birkenau………………………………….. 12 2.2.2 Terezín………………………………………………….. 21 2.2.3 Lidice………………………………………………….... 23 2.2.4 Leţáky…………………………………………………... 25 2.3 Holocaust………………………………………………........... 26 2.4 Popírání holocaustu……………………………………............ 29 3. Empirická část 3.1 Cíl empirické části……………………………………………. 31 3.2 Program zájezdu……………………………………………... 31 3.3 Časový harmonogram………………………………………... 40 3.4 Kalkulace dopravy…………………………………………….41 3.4 Diskuze……………………………………………………….. 44 4. Závěr………………………………………………………………...46 5. Seznam pouţité literatury…………………………………………... 47 6. Seznam příloh a map……………………………………………….. 49

1. Úvod a cíl práce

Ke zpracování své bakalářské práce jsem si vybrala téma temný turismus. Jedná se o poměrně novou formu cestovního ruchu, která je stále více vyhledávaná turisty. Temný turismus neboli v anglickém překladu ,,Dark Tourism“ přivádí návštěvníky na místa, kde se v minulosti, ať jiţ dávné čí poměrně nedávné udála nějaká tragédie, neštěstí. V podstatě temný turismus můţeme označit jako novodobý fenomén v cestování. Jako studentka cestovního ruchu jsem prohlubovala svoje znalosti ze studia cestováním. Cílem mých cest byly místa s bohatou historií, kulturou a místa se smutným a zvláštním kouzlem. Postupem času se ze mne stal tzv. temný turista. Temné turisty můţeme roztřídit do kategorií: duchovní, ovlivněné vzděláním a ovlivněné zábavou, především hollywoodskými filmy. Mým hlavním motivem bylo vzdělání, ale také to pro mne byla nepopsatelná kapka zábavy a fascinace. Ve volném čase jsem začala objíţdět místa a budovy spojené se smrtí. Místa temného turismu vlastní energii jiţ někoho dobíjí, jiné ničí. Také to pro nás můţe být vzrušení z toho, ţe se dostáváme tak blízko smrti. V mysli se mi spouštělo hned několik otázek, ale vţdy jsem skončila u tří: Jak se to mohlo stát? Můţe se to opakovat? Kdy? Tyto otázky a touha poznání temného turismu mne vedly ke zpracování tohoto tématu jako svou bakalářskou práci. Důvod výběru byl tedy zřejmý. Touto prací bych chtěla přiblíţit a vysvětlit co si můţeme představit pod pojmem temný turismus. V teoretické části bych se chtěla zaměřit na místa temného turismu a to především na nejnavštěvovanější místa v České republice a v Polsku. Jedná se o bývalé koncentrační tábory. Polsko – koncentrační tábor Osvětim, Česká republika – sběrný tábor Terezín, obec Lidice, obec Leţáky a z jakého důvodu jsou tato místa vyhledávána. Dále bych se chtěla zaměřit na téma holocaust a popírání holocaustu. Holocaust je navzdory tisíce ţijících svědků a obrovskému mnoţství dokumentace stále popírán a nejenţe získává své přívrţence, ale stává se mezinárodním hnutím s organizovanými skupinami.

V praktické části bych chtěla vytvořit trasu několikadenního zájezdu po místech temného turismu. V podstatě v České republice neexistuje ţádná cestovní kancelář, která by mohla nabídnout turistům nevšední záţitky prostřednictvím poznávacího zájezdu po místech temného turismu. Zájezd bude nutné podrobně teoreticky naplánovat, pro snadnou realizaci zájezdu. Informace k tomuto tématu budu především čerpat z kniţních publikací týkajících se temného turismu, z internetových zdrojů, praktických zkušeností a informací získaných během studia cestovního ruchu. Svojí bakalářskou prací bych chtěla upozornit na novou formu cestování, která se stává stále více atraktivní pro turisty a můţe být do budoucna velkým přínosem pro cestovní ruch.

2. Teoretická část

2.1 Temný turismus Temný turismus neboli v překladu ,,Dark Tourism“ přivádí návštěvníky na místa, kde se v minulosti – ať jiţ dávné či poměrně nedávné – udála nějaká tragédie, neštěstí. Termín ,,dark tourism“ byl poprvé pouţit v roce 1996, kdy na rozšíření tohoto fenoménu upozornili britští badatelé Malcolm Foley a John Lennon. Tento typ turismu je pravděpodobně produktem postmoderní doby, kdy se společnost odklání od masového turismu a spíše vyhledává nové destinace a autentické záţitky. Častým znakem je také důraz na poznání a vzdělání se během cestování. Přesto je fascinace temnými místy povaţována mnohými přinejmenším za kontroverzní. Zpřístupnění míst postiţených lidským neštěstím či katastrofou by proto mělo jít ruku v ruce se vzděláváním a pietou, nikoliv s prostou motivací zisku. [1]

Temná turistika fascinuje Místa spojená se smrtí či utrpením mají zvláštní schopnost přitahovat turisty. Touha po autentických záţitcích a po poznání ţene tisíce turistů dnes a denně do náruče destinací, kde se v dávné i nedávné historii, ať uţ vyšší mocí nebo něčí rukou umírali lidé. Nejde o novodobý fenomén, lidé uţ v daleké minulosti rádi pozorovali bitevní pole a s nadšením přihlíţeli veřejným popravám. Smrt přitahuje jako magnet. Touha poznat nepoznané, přiblíţit se onomu světu.

2.2 Místa temného turismu Objekty zájmu temných turistů jsou hřbitovy, místa konfliktů, věznění, mučení, zabíjení, ale také místa postiţena přírodními katastrofami.

10.

Mezi nejnavštěvovanější památky v Evropě patří dům v Amsterdamu, v němţ se během nacistické okupace skrývala rodina Anny Frankové. Kolem půl milionu turistů navštíví kaţdý rok bývalý nacistický koncentrační tábor Osvětim – Březinka v Polsku. Jako nejpopulárnější místo temného turismu je pietní místo připomínající útok na World Trade Centre z 11. Září 2001. Do kategorie temného turismu spadají i místa spojená se smrtí slavné osoby nebo zábavní centra hrůzy jako londýnský Dungeon. Jde o atrakce, jejichţ základním cílem je pobavit. Prezentují však smrt na základě skutečných historických událostí, či fikce. Podobná centra se nachází také v Amsterdamu, Hamburku a Edinburgu. Poměrně rozšířeným rozptýlením pro turisty v rozvojových zemích jsou dnes prohlídky chudinských čtvrtí s průvodcem. Navštívit slumy a poznat opravdový ţivot lidí na samém sociálním dně lze v Brazílii, Mexiku, Jihoafrické republice či Indii. Nejznámější místa temného turismu: Osvětim – Polsko Pevnost Terezín – Česká republika Muzeum Anny Frankové – Amsterdam Hirošima a Nagasaki – Japonsko Černobyl – Ukrajina Pearl Harbour – Havaj Ground Zero – USA Vraţedná pole v Kambodţi Arlingtonský hřbitov – USA [2] 11.

2.2.1 Auschwitz – Birkenau Auschwitz – Birkenau neboli Osvětim, byl jedním z mnoha koncentračních táborů nacházejících se na územní Polska, v srdci okupované Evropy. Nacistické koncentrační tábory byly budované v Německu od roku 1933. Slouţily k internaci osob, povaţovaných nacisty za neţádoucí, politických odpůrců nacistického reţimu, zločinců a Ţidů. Po rozpoutání 2. Světové války budovali nacisté koncentrační tábory také v okupovaných zemích. Osvětim, stejně jako jiné koncentrační tábory, fungoval jako státní instituce, řízená hlavními státními orgány a kontrolována WVHA (Hlavní hospodářský a správní úřad). Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA) byl zodpovědný za deportace do koncentračních táborů a také vyhlazování internovaných vězňů. Nacistický koncentrační tábor se stal symbolem holocaustu, genocidy a teroru. Byl zaloţen Němci v polovině roku 1940, na okraji polského města Osvětim, které bylo nacisty začleněno do třetí říše. Poté byl název města změněn na Auschwitz: název tábora byl odvozen od německého názvu okupovaného města. Tábor byl zřízen kvůli stále se zvyšujícímu počtu zatčených německou policií a následným přeplněním věznic. V počáteční fázi vývoje byl plánován jako jeden z mnoha koncentračních táborů, budovaných nacisty v rámci okupačního teroru od poloviny třicátých let. Tuto funkci Auschwitz plnil za celou dobu své existence, i kdyţ se od roku 1942 postupně stával místem hromadného vyhlazování Ţidů. Funkce dozorců v táboře plnili členové jednotek SS (Schutzstaffeln, Ochranné oddíly), počátečně utvořené jako elitní stráţ, jejímţ účelem byla ochrana členů nacistické strany. S postupem času si organizace podřizovala veškerý státní i bezpečnostní aparát nacistického státu, její členové se také stali zaměstnanci koncentračních táborů. Členové SS plnili funkce stráţců a velitelů, prováděli popravy vězňů a hromadné vraţdy Ţidů.

12.

Počátečně byli členy táborové posádky SS jen Němci, později byli přijímáni také občané jiných evropských států, kteří byli schopni prokázat svůj německý původ a podepsali tzv. Volksliste – seznam německých občanů. Během celé doby existence táborovou posádkou prošlo více neţ 8 000 esesmanů a SS dozorkyň. (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt 2009)

Založení tábora Auschwitz Tábor Auschwitz byl zaloţen německými okupačními úřady na okraji polského města Osvětim, které bylo během války připojeno k třetí říši. Název Osvětim byl němci změněn na Auschwitz a stal se také názvem koncentračního tábora. Během let 1940 – 1941 Němci vytlačili polské obyvatelstvo čtvrti Osvětimi, ve které byl zřízený tábor, a také obyvatelstvo osmi okolních vesnic. Všichni místní Ţidé – tehdy 60% obyvatelstva Osvětimi – byli deportování do ghett, velký počet Poláků byl odvlečen do Německa na nucené práce. Ve městě a okolí byla provedena demolice 1 200 domů a v takto získaném prostoru bylo zřízeno táborové zázemí: dílny, sklady, kanceláře a také ubytovací prostory pro posádku SS. Budovy vysídlených poláků fungovaly jako obytné budovy důstojníků SS, kteří zde bydleli často spolu s celou rodinou. Byli tady umístěni také němečtí osídlenci, úředníci a policisté. Některé existující továrny byly obsazené Němci, jiné byly přestavěné, část byla zlikvidována. Na místě doposud existujících byly vybudovány nové, pracující pro válečný průmysl. Jako pracovní sílu – hlavně pro potřeby obrovské chemické továrny IG Farbenindustrie – sem nacisté zavlekli kolem 11 000 nuceně nasazených pracovníků. Byli to hlavně Poláci, Rusové a Francouzi. Lokalizaci budoucího tábora, téměř střed nacisty ovládané Evropy, se zdála němcům vhodná. Také se v bezprostřední blízkosti nacházel ţelezniční uzel. Osvětim měla dobré dopravní spojení. Z těchto důvodů se SS rozhodlo tábor rozšířit a deportovat sem lidi bezmála z celého kontinentu. (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt 2009)

13.

V roce 1943 se táborový komplex Auschwitz skládal ze tří hlavních táborů: Auschwitz I. Auschwitz II – Birkenau a Auschwitz III – Monowitz a z několika desítek menších pobočných táborů. Ve vrcholné fázi tábor Auschwitz sestával ze tří částí: Auschwitz I, první a nejstarší část tzv. Stammlager (kmenový tábor, početní stav vězňů kolísal mezi 12 000 a 20 000). Byl zaloţen v areálu bývalých polských kasáren, které byly postupně přestavovány pro nové táborové účely. Auschwitz II – Birkenau, druhá a největší část táborového komplexu (v roce 1944 početní stav vězňů činil nad 90 000). Výstavba tohoto tábora byla zahájena na podzim roku 1941 na místě vysídlené vesnice Brzezinka, vzdálené asi 3 kilometry od kmenového tábora. Polské obyvatelstvo bylo postupně vytlačeno, jejich domy byly rozebrány. Na území Birkenau nacisté vybudovali největší v Evropě vyhlazovací zařízení – plynové komory – v nichţ byla zavraţděna většina Ţidů deportovaných do tábora. Auschwitz III – Monowitz, třetí část tábora (tzv. Buna, v létě roku 1944 zde bylo více jak 11 000 vězňů). V počáteční fázi fungovala jako pobočný tábor, zaloţený v leţící 6 km od Osvětimi obci Monovice, v blízkosti chemických závodů, postavených nacisty za války, jeţ produkovaly syntetický benzín a umělý kaučuk. Od listopadu 1944 pobočný tábor Buna fungoval jako samostatný tábor, fungující pod názvem KL MONOWITZ. Podléhala mu většina pobočných táborů KL Auschwitz. (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt 2009)

Pobočné tábory Auschwitz V letech 1942 – 1944 vzniklo 47 pobočných táborů a vnějších vězeňských komand KL AUSCHWITZ, které vyuţívaly otrockou práci vězňů. Nacisté je umísťovali nejčastěji poblíţ hutí, dolů a továren nacházejících se v oblasti Horního Slezska a také poblíţ chovatelských stanic a zemědělských farem.

14.

Všechny části a pobočné tábory byly obehnané plotem z ostnatého drátu nabitého elektrickým proudem a podél oplocení byly vystavěny stráţní věţe. Jakékoliv udrţování kontaktů vězňů s vnějším světem nebylo povoleno. Vymezený prostor mezi táborem Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenou (tzv. Interessengebiet) o rozloze 40 km čtverečních izoloval celý tábor od vnějšího světa.

Odbojové organizace v táboře a okolí Navzdory těţkým ţivotním podmínkám a neustálému teroru se vězni snaţili zachovat lidskou důstojnost a čelili tyranii různými formami odboje, jak spontánní, tak i organizovanou činností. Nejhlavnějším cílem byla záchrana ţivota spoluvězňů. Vězni se věnovali politické a kulturní činnosti a náboţenskému ţivotu. První odbojové organizace vznikly v táboře uţ v první polovině roku 1940. Tvořili je hlavně polští političtí vězni, tehdy nejpočetnější skupina vězňů. Souběţně také na přelomu let 1942 – 1943 vznikaly odbojové organizace tvořené vězni jiných národností. 7. října skupina vězňů zařazených do oddílu Sonderkommanda (zvláštního oddílu určeného pro práci v plynových komorách a při spalování mrtvol) připravila vzpouru, během které se jim podařilo zavraţdit několik esesmanů a zničit jedno krematorium. Táborový odboj se snaţil předávat zprávy o zločinech páchaných nacisty v Auschwitz, coţ bylo moţné díky navazování kontaktů s odbojovými skupinami působícími poblíţ tábora. Od chvíle vzniku tábora polské obyvatelstvo ţijící v Osvětimi a v okolí s nasazením ţivota pomáhalo vězňům, pašovalo do tábora balíky s potravinami a léky a připravovalo útěky vězňů.

Auschwitz jako koncentrační tábor Během celé doby války Auschwitz fungoval jako koncentrační tábor, který se později proměnil v největší německý tábor.

15.

Počátečně slouţil k internaci a věznění politických vězňů z okupovaného Polska, povaţovaných nacistickou vládou za nebezpečné, tzn. členů společenských a kulturních elit, inteligence, vědců, členů ilegálních odbojových skupin a důstojníků. První polští političtí vězni sem byli zavlečeni 14. Června 1940 z věznice z Tarnowa. Ten den je označován za první den existence tábora. Do konce války do Osvětimi přijíţděli Poláci, zatýkání během represivních nebo vysídlovacích akcí. Byly sem také deportovány

celé

polské

rodiny

z oblastí

určených

ke germanizaci

např.

z Zamojszczyny, a také obyvatelé Varšavy po propuknutí varšavského povstání v roce 1944. Postupně sem nacistická vláda začala posílat skupiny vězňů z jiných okupovaných států, Romy (Cikány) a sovětské válečné zajatce, ti byli zavedeni do táborové evidence a očíslováni. Počínaje rokem 1942 byli evidováni v táboře Ţidé přiváţeni hromadnými transporty, kteří prošli selekci po příjezdu do tábora a byli nacistickými lékaři označeni za práceschopné, nebo měli být pouţiti k zločinným pokusům. Do Auschwitz bylo deportováno více neţ 1 300 000 lidí, do táborové evidence bylo zavedeno okolo 400 000. 200 000 Ţidů, téměř 150 000 Poláků, 23 000 Romů (Cikánů), 15 000 sovětských válečných zajatců a 25 000 občanů různých států. Více neţ 50% zahynulo v táboře v důsledku hladu, vysilující práce, vraţedných hygienických podmínek, epidemií a nemocí, trestů, mučení, zločinných pokusů a poprav. Téměř 200 000 vězňů nacisté přestěhovali do jiných koncentračních táborů, ve kterých velká část z nich zahynula. 27 ledna 1945, kdyţ byl tábor osvobozen, zde bylo nalezeno okolo 7 000 osob. Kategorie a označení vězňů: Židé - od 1942 nejpočetnější skupina vězňů tábora, bylo jich evidováno okolo 20 0000 Političtí vězni - celkem kolem 160 000, v převáţné většině Poláci zatčeni během represivních akcí nebo členové odbojového hnutí. Asociálové – do této kategorie byli zařazeni především Romové (Cikáni) více neţ 21000 16.

Sovětští váleční zajatci – okolo 15 000, v tom 12 000 evidovaných Vězni určeni k převýchově – umístěni v táboře za skutečné nebo domnělé porušení pracovní disciplíny. Jejich počet odhadem činí 11 000. Policejní vězni – pouze Poláci. Z ohledu na přeplnění věznice gestapa v Katovicích byli přiváţeni do tábora, ve kterém čekali na rozsudek stanného soudu, odsuzujícího převáţně k trestu smrti zastřelením. Jejich počet činí odhadem cca několik tisíc. Kriminální vězni – několik set vězňů, hlavně německé národnosti. Byli funkcionáři ve vězeňské samosprávě, udrţovali dohled nad vězni v táboře. Svědkové Jehovovi – uvězněni z důvodu náboţenského vyznání. V této kategorii bylo evidováno nejméně 138 osob, hlavně německé národnosti. Homosexuálové – nejméně několik desítek vězňů, hlavně německé národnosti. (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt 2009)

Auschwitz jako středisko vyhlazování Židů Od roku 1942 plnil tábor druhou funkci – stal se střediskem vyhlazování evropských Ţidů, kteří zde byli hromadně vyvraţďováni jen z důvodu své národnosti, bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání, občanství či politické názory. Po selekci prováděné lékaři SS převáţná většina nově přivezených – lidé nemocní, starší, těhotné ţeny a děti – povaţovala za práceneschopné, byla odsuzována k smrti v plynové komoře. Tuto děsivou práci vykonávali členové ,,sonderkommanda“. Ti, kteří neprošli selekcí, nebyli označováni čísly, ani evidovány v táboře. Členové zvláštního ţidovského oddílu, známého jako ,,sonderkommando“, byli jedinými očitými svědky masového vraţdění ve vyhlazovacím táboře OsvětimBrzezinka. Nikdo jiný – kromě pachatelů samotných nesměl vědět, co se v osvětimské továrně na smrt odehrává. Členové sonderkommanda nebyli však pouhými svědky, museli vykonávat tu nejstrašnější práci, kterou si lze představit, byli totiţ nuceni udrţovat celou hrůznou mašinerii smrti v chodu. 17.

Bývalí vězni vzpomínají jak byli ,,vítáni“ nově příchozí těmito větami: ,,Sem jste nepřišli do sanatoria, ale do německého koncentračního tábora, z něhož existuje jediná cesta ven, komínem krematoria. Komu se to nelíbí, ten může rovnou naběhnout na dráty. Pokud jsou v transportu Židé, pak mají právo žít dva týdny, kněží měsíc, všichni ostatní tři měsíce.“(Eric Friedler, Barbara Siebertová, Andreas Kilian, 2002, s. 35) Pomáhali při svlékání lidí před jejich vstupem do plynových komor, dopravovali jejich mrtvoly do pecí krematorií nebo na hranice, kde je pálili a odklízeli jejich popel. Vězeň Czeslaw Glowacki patřil mezi ty, kteří v Osvětimi museli odváţet těla obětí prvních zplynování. Po válce učinil k událostem tuto výpověď: ,,Byl to úděsný pohled. Viděl jsem všechny ty mrtvoly. Všichni se tlačili ke dveřím a lapali po vzduchu. Pažemi si tiskli hlavy. Trhali si vlasy, měli totiž vlasy v rukou. Bylo patrné, že prošli strašlivými mukami, to bylo vidět z jejich tváří. Mrtvoly ležely jedna přes druhou. Jeden druhého kousali do paží a do nohou. Byl to otřesný pohled.“ (Eric Friedler, Barbara Siebertová, Andreas Kilian, 2002, s. 24) Protoţe však úkolem továrny na smrt nebylo jen vraţdit, ale i vytěţit ze zavraţděných co se dalo, muselo zvláštní komando mrtvolám nejdříve vytahovat zlaté zuby a stříhat vlasy. Šaty, peníze, šperky, zubní zlato, vlasy a dokonce i popel mrtvých – to vše přinášelo nacistickému státu zisk. Vylamování zlatých zubů patřilo v továrně na smrt k nejstrašnějším úkolům. Bývalý vězeň kterou tuto práci vykonával a přeţil v jednom interview řekl: ,, Mrtvoly ležely na podlaze. Napřed jsem jim musel otevřít ústa. Ústa byla vždy hermeticky zavřená. Proto jsem je napřed musel násilím otevřít kleštěmi. Když jsem uviděl zlatý zub, vytáhl jsem ho druhými kleštěmi. Na to jsem ty doktorské kleště měl. Jakmile jsem uviděl zlatý zub, popadl jsem kleště a vytáhl ho. Vytahovali jsme také zubní protézy.“ (Eric Friedler, Barbara Siebertová, Andreas Kilian, 2002, s. 37) Kromě třídění šatstva, bot a ostatních věcí po mrtvých museli vţdy po vykonané vraţdě vyčistit plynovou komoru a připravit ji pro další nic netušící oběti. Někdy se stávalo, ţe se museli zúčastnit i přípravy vraţdy vlastních rodičů, ţeny, bratrů nebo sester a potom je spálit. Kaţdý kdo se zdráhal, byl okamţitě zavraţděn.

18.

Většina z nich nepřeţila. Sonderkommando nesměl nikdo opustit ţivý, všichni museli pracovat tak dlouho, aţ buď zemřeli vysílením, nebo byli prostě ubyti a nahrazeni dalšími vězni. Někteří umírali dobrovolně, aby unikli hroznému osudu, vrhali se do rozţhavených pecí nebo se nechali zastřelit. Mnoho vězňů zvláštního komanda upadlo do apatie a beznaděje. Ale ne všichni byli ochotni kapitulovat a zemřít bez boje. Od října 1943 plánovala skupina uvnitř zvláštního komanda povstání. Tito muţi věděli, ţe tím sníţili vlastní šance na přeţití na minimum. Tyto vězně drţely při ţivotě společné plány a naděje, ţe se budou moci krvavě pomstít alespoň na některých nenáviděných esesácích a ţe povstání sonderkommanda se stane historickou výstrahou před masovou genocidou. (Eric Friedler, Barbara Siebertová, Andreas Kilian, 2002)

Osvobození Na konci roku 1944, v souvislosti s postupem Rudé armády, se nacisté snaţili zahlazovat stopy svých zločinů. Doklady byly zničeny, táborové budovy byly rozebrány, vypáleny nebo vyhozeny do povětří. 17 – 21. ledna byli vězni schopni pochodovat vyhnáni na pochody smrti, směrem do vnitrozemí Německa, i kdyţ se sovětští vojáci nacházeli pouhých 60 km od Osvětimi – osvobozovali Krakov. 27. ledna Rudá armáda nalezla v táboře 7 000 vězňů. Kromě Ţidů, Poláků, Romů a sovětských válečných zajatců nacisté deportovali do tábora nejméně: 7 tisíc Čechu, 6 tisíc Bělorusů, 4 tisíce Francouzů, 2,5 tisíce Němců a Rakušanů, 1,5 tisíce Rusů, 800 Slovinců, 600 Ukrajinců. V menším počtu (aţ několik set osob) byli umístěni v táboře občané téměř všech evropských států.

Vznik památníku a muzea Auschwitz - Birkenau Několik měsíců po skončení války a po osvobození nacistických koncentračních táborů začala skupina bývalých polských vězňů propagovat ideu utvoření Památníku obětem tábora. Jakmile se to stalo moţné, část z nich přijela pečovat o místa spojená s bývalým táborem. Jejich snaha dopomohla k utvoření tzv. Stálé ochrany osvětimského tábora. 19.

Věnovali péči tisícům poutníků, kteří přijíţděli, hledaje své příbuzné, modlit se a vzdávat úctu zavraţděným. Ještě před utvořením Muzea bývalí vězni připravili v areálu tábora první expozici, která byla otevřena 14. Června 1947. Slavnostního otevření se zúčastnilo okolo 50 tisíc osob – bývalí vězni, rodiny zavraţděných, poutníci z celého Polska, zástupci Hlavní komise pro výzkum německých zločinů, Ústřední ţidovské historické komise a představitelé britské, československé a francouzské ambasády. 2. července 1947 polský parlament rozhodl o zachování areálu tábora pro příští generace a o utvoření Státního muzea Osvětim – Březinka. V 1999 roce byl název změněn na Státní muzeum Auschwitz – Birkenau v Osvětimi. Muzeum zahrnuje areály dvou koncentračních táborů: Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau. Celková plošná výměra areálu činí 191 hektarů. V roce 1979 v souladu s návrhem Polska bylo muzeum zapsáno do světového dědictví unesco. Otázka prostoru muzea vyvolala ve 40-tých letech oţivenou diskuzi. Jednotlivé pobočné tábory Auschwitz byly vzdáleny často aţ několik desítek kilometrů od kmenového tábora. Konečně bylo rozhodnuto o zachování areálu čítajícího 191 ha na území dvou bývalých táborů: Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau. Bylo tedy rozhodnuto o utvoření muzea na území, na kterém se nacházely téměř všechna vyhlazovací zařízení, jakoţ i 150 různých táborových budov, vězeňských baráků, latrín a umýváren, budov táborového velitelství a správy, stráţnic SS, budov, ve kterých byli přijímáni vězni, stráţních věţí, bran, několik kilometrů oplocení tábora a táborových cest a také ţelezniční rampa (v Birkenau). Součástí muzea je také místo, na kterém se nachází společný hrob vězňů, zahynulých těsně před osvobozením a také uţ po osvobození. Značná část budov tábora byla zničena ještě před osvobozením. Některé byly rozebrané nebo zničené v roce 1944 a v lednu 1945 během likvidace tábora a zahlazování stop po zločinech spáchaných SS. Část dřevěných baráků byla rozebrána těsně po osvobození.

20.

V roce 2002 bylo k areálu muzea přičleněno území, na kterém se nacházela první plynová komora v Birkenau tzv. Červený domek a v roce 2004 tzv. Staré divadlo (za války fungující jako sklad) a obklopující ho prostor (na kterém se nacházelo štěrkoviště – místo výkonu vraţedné práce a častých poprav vězňů).

2.2.2 Terezín Terezín byl vybudován v letech 1780 - 1790 jako pevnost střeţící severní přístupy do vnitrozemí Čech. V roce 1782 mu byl udělen statut města, jehoţ ţivot byl těsně spjat s vojenskou posádkou. Malá pevnost, tvořící součást terezínského pevnostního systému, proslula v dobách habsburské monarchie jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně. Nejtragičtější období v dějinách města představují léta 2. světové války. Němečtí okupanti nejprve v červnu 1940 zřídili v Malé pevnosti policejní věznici praţského gestapa a poté 24. listopadu 1941 ve městě samotném ghetto. Tento sběrný a průchozí tábor byl určen nejprve pro Ţidy z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, později také z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a Slovenska.

Koncentrační tábor pro Židy, tzv. ghetto Terezín Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo tzv. „konečné řešení ţidovské otázky“. Také na obsazeném území Čech a Moravy byli občané ţidovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezína (Hlavní pevnost), kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto. Zde měli být soustředěni do doby, neţ budou vyhlazovaní tábory na východě připraveny k jejich konečné likvidaci. Ţidovským vězňům slouţila k ubytování nejprve kasárna a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i všechny civilní domy. Při obrovském přeplnění tábora však obývali i půdy, sklepy a kasematy ve valech. Terezín se stal největším koncentračním táborem na území českých zemí. 21.

Proudily sem tisícové transporty Ţidů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Holandska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.Za necelé 4 roky jím prošlo více neţ 140 000 vězňů – muţů, ţen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo. Terezínskému táboru pro Ţidy velela nacistická komandantura, která předávala příkazy tzv. ţidovské samosprávě. Ta se starala o vnitřní chod tábora. Přímý dohled nad vězni vykonávali protektorátní četníci, kteří z velké většiny sympatizovali s uvězněnými, snaţili se jim pomoci a udrţovat kontakty s vnějším světem. V táboře platily všemoţné zákazy a nařízení, pouze kulturní ţivot byl po určité době povolen, neboť měl poslouţit jako kulisa k zastření pravdy o osudu, který byl Ţidům předurčen. Vězni se k umění upnuli, neboť jim pomáhalo překonávat deprese a strach z neznámé budoucnosti. Snaţili se, aby ani vězněné děti nezaostávaly v učení a neztrácely rozhled. Přes zákaz nacistů se proto provádělo tajné vyučování a přidělení učitelé a vychovatelé se dětem věnovali s nesmírnou obětavostí. I za hradbami ghetta je připravovali na svobodnou budoucnost. Bohuţel, jak transporty do ghetta přicházely, tak také postupně odcházely – do neznáma. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi – Birkenau, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů. Z Terezína na „Východ“ bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiţ odešlo více neţ 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození doţilo jen 142. Jen ty děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly šanci se zachránit. Ke dni osvobození se v Terezíně nacházelo kolem 1 600 dětí ve věku do 15 let. O jejich ţivotě vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – často to jediné, co po nich zůstalo.[3]

22.

Památník Terezín Památník Terezín vznikl v místech utrpení desetitisíců lidí původně jako Památník národního utrpení roku 1947 z iniciativy vlády znovu obnoveného Československa. V České republice je jedinou institucí svého druhu. Jeho posláním je uchovávat památku obětí rasové a politické perzekuce v letech nacistické okupace, rozvíjet muzejní, výzkumnou a vzdělávací činnost, jakoţ i pečovat o místa spojená s utrpením a smrtí desetitisíců obětí vlády násilí. [4]

2.2.3 Lidice Malebná česká ves leţící nedaleko Kladna západně od hlavního města Prahy. Nebýt hrůzného zločinu, který na ní a jejich obyvatelích spáchali 10. Června nacisté, ţila by svým ţivotem a běţnými kaţdodenními starostmi aţ do dnešních dnů. Dle zrůdného přání okupantů měla po staletích své existence zmizet beze stopy. Místo toho se nesmazatelně vepsala do světových dějin jako symbol nacistického teroru a bezpráví. Osudy lidí českého národa zamíchalo rozhodnutí československé vlády v Londýně plán atentátu na Reinharda Heydricha. Útok československých parašutistů, při němţ byl Heydrich 27. května 1942 smrtelně zraněn, přinesl události, které vzrušily celý svět. Nejasný dopis zaměstnankyni slánské továrny, zadrţený spolumajitelem F. Pálou, vyvolal u kladenského gestapa podezření na spojitost atentátu s rodinou Horákových v Lidicích, neboť jejich syn byl příslušníkem čs. zahraničního vojska ve Velké Británii. Přestoţe nebyly vyšetřováním ani prohlídkami nalezeny ţádné kompromitující materiály, zbraně ani vysílačka, němečtí pohlaváři potřebovali vykonat akt pomsty za smrt "vynikajícího muţe německého národa". Tento brutální čin se rozhodli uskutečnit právě na obyvatelích obce Lidice. [5] Osud malé vesnice, ve které ţilo 503 obyvatel, se začal naplňovat 10. června 1942 několik hodin po půlnoci. V Berlíně 9. Června 1942 bylo rozhodnuto o krvavém konci Lidic. 23.

Adolf Hitler rozkázal v Lidicích provést následující opatření: 1. všechny dospělé muţe zastřelit, 2. všechny ţeny převézt do koncentračního tábora, 3. děti, které je moţno poněmčit, shromáţdit a dát do rodin SS v Říši. Zbytek vychovat jinak. 4. Obec úplně vypálit a srovnat ze zemí. Během následujících hodin byla obec uzavřena. Kdo chtěl do Lidic vstoupit, bylo mu to umoţněno. Ven však nesměl nikdo. Lidický starosta musel gestapu odevzdat veškerou písemnou agendu obecního úřadu, včetně finanční hotovosti místní kampeličky. Barbarská práce začala po půlnoci. Skupiny gestapáků šly dům od domu, neurvale budily lidické občany a nutily je, aby se rychle oblékli, vzali si s sebou všechny cenné věci a připravili se k odchodu. Muţi starší 15 let byli odváděni do Horákova statku, ţeny s dětmi do budovy školy. Odtud byly odvezeny do Kladna. Z Kladna byl vypraven transport 88 lidických dětí, který směřoval do Lodţi.

Ţeny byli transportováni do největšího koncentračního tábora pro ţeny

Ravensbruck. Muţi byli popraveni zastřelením, vraţděno bylo vţdy deset muţů nejednou. (Eduard Stehlík, 2004) Šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann po válce uvedl: ,,Lidičtí muži šli volně, zpříma a statečně. Nedošlo k žádným slabošským scénám.“ (Eduard Stehlík, 2004, s. 73) Kromě okamţité či pomalé fyzické likvidace v koncentračních táborech přistoupili nacisté i k likvidaci obce jako takové. Domy byly nejprve vypáleny a posléze ničeny plastickými trhavinami. Likvidační četa se nezastavila ani před destrukcí kostela sv. Martina, ani před likvidací posledního místa odpočinku - místního hřbitova. Veškeré terénní úpravy byly dokončeny v roce 1943 a po ţivé obci zbyla jen holá mlčící pláň. Do konce války označovaly území Lidic jen vstup zakazující nápisy. Zpráva o zničení Lidic obletěla celý svět. Záměr nacistů o vymazání české vesnice z povrchu světa však nevyšel. V létě 1947 byl 300 metrů od původní vesnice poloţen základní kámen nových Lidic. Stavba prvních lidických domů započala v květnu 1948. Postupně byla za velkého přispění dobrovolníků z celé republiky i zahraničí vybudována moderní vesnice o 150 domcích. Současně byly postaveny i budovy nynějšího obecního úřadu, pošty, kulturního domu a obchodního centra. 24.

Zároveň došlo k úpravě pietního území včetně společného hrobu lidických muţů, stavbě památníku a muzea. Mezi pietním územím a novou vesnicí byl 19. června 1955 slavnostně otevřen "Sad míru a přátelství", kde byly vysázeny tisíce keřů růţí z různých částí světa. [6]

2.2.4 Ležáky Leţáky byla osada na Chrudimsku, která byla 24. června 1942, 14 dní po vyhlazení Lidic v důsledku heydrichiády vypálena a její obyvatele zavraţděni nacisty jako odplata za to, ţe v ní byla ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Od roku 1941 byly v Protektorátu Čechy a Morava vysazovány parašutistické skupiny, které měly za úkol navázat kontakt s odbojem, zlepšit spojení s exilovou vládou v Británii a vést diverzní akce proti německým okupantům. 27. května 1942 provedli parašutisté atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. To vedlo k masovým represím proti českému obyvatelstvu. 10. června byly demonstračně vyhlazeny Lidice na Kladensku, i kdyţ jejich obyvatelé neměli s atentátem nic společného. Parašutista Karel Čurda, oddělený od ostatních, se 16. června přihlásil na praţském gestapu a vypovídal i o odbojové síti na Pardubicku.

Zničení Ležáků 24. června časně odpoledne byly Leţáky obklíčeny a obyvatelé shromáţděni a převezeni do Pardubic, kde bylo 33 dospělých pozdě večer zastřeleno. Leţácké děti byly převezeny do Lodţe. Jarmila a Marie Šťulíkovy byly uznány schopnými poněmčení a předány do německých rodin pod cizími jmény. Aţ po válce je přivezl zpět policejní inspektor Josef Ondráček. Ostatní děti byly pravděpodobně převezeny do Chelmna. Zde byly v létě 1942 zplynovány stovky polských dětí, 82 dětí z Lidic i 11 dětí z Leţáků.

25.

Osadu Leţáky tvořilo 8 domů seskupených kolem mlýna na říčce Leţák v katastru obcí Miřetice a Louka. Po válce nebyly Leţáky obnoveny, ale na jejich místě vznikl památník, který tvoří vyznačené půdorysy původních budov a pietní místo. Od 1. 6. 2008 ho spravuje Památník Lidice. [7]

2. 3 Holocaust

Nacistická Ideologie Hlavním pilířem nacistické ideologie byla nenávist vůči Ţidům, demokracii, komunismu a představa o nadřazenosti německého národa nad ostatními. Snaha o utvoření rasově čistého lidstva vedla nacisty k plánům na vyhlazení Ţidů, a také Slovanů, Romů a jiných. Německá třetí říše odstartovala válečný konflikt mezi jinými kvůli nacistickým plánům vybojování ţivotního prostoru a poté jeho zalidnění německým populačním přebytkem. Adolf Hitler, vůdce Třetí říše a zakladatel Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), popsal cíle plánované války takto: ,,V našem případu nejde o získání lidstva, pouze o získání půdy vhodné pro zemědělství“ (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt, 2009, s. 3).

Hromadné deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů Na přelomu let 1941-1942 bylo nacistické Německo na vrcholu své moci. Ovládalo větší část Evropy a Hitler a nacistické vedení stále doufalo v brzkou poráţku Sovětského svazu. Za této situace nacisté přistoupili ke konečné fázi tzv. konečného řešení ţidovské otázky. Po útoku na Sovětský svaz - 31. července 1941 - si Heydrich od Göringa nechal podepsat plnou moc k provádění příprav v organizačním, věcném a materiálním ohledu na celkové řešení ţidovské otázky, úmysl vyhladit všech zhruba 11 miliónů. 26.

Jiţ od počátku války docházelo k občasným pokusům o deportaci Ţidů z území Říše na východ. Na podzim 1941 začal systematický program deportací Ţidů z Německa a jím obsazených zemí do východních vyhlazovacích táborů. Zároveň byl vydán striktní zákaz emigrace Ţidů. Deportaci Ţidů, kterou nacisté cynicky označovali jako evakuaci, usnadňovala značná koncentrace ţidovského obyvatelstva a skutečnost, ţe většina Ţidů jiţ byla zbavena své existenční základny. Ţidé dostávali výzvu, aby se dostavili na shromaţdiště za účelem evakuace na východ. Ve shromaţďovacím táboře často zůstávali aţ několik dní, během nichţ byli připraveni nejen o veškerý zbývající majetek, ale téţ o zbytek své občanské identity. Kaţdému bylo přiděleno evakuační číslo - číslo v transportu na smrt. Před deportací museli odevzdat klíče od bytů a bylo jim přísně nařízeno zaplatit všechny zbývající účty za vodu, elektřinu či plyn. Deportací zároveň propadal ve prospěch Říše veškerý jejich zbývající majetek. Krádeţ tohoto majetku legalizovalo 11. prováděcí nařízení k norimberským zákonům vydané 25. listopadu 1941, které mj. stanovilo, ţe Ţidé, kteří pobývají v zahraničí, ztrácejí německou státní příslušnost a jejich majetek propadá ve prospěch Říše. Deportace na východ byla cynicky interpretována jako přeloţení pobytu za hranice Říše. Deportovaní Ţidé si s sebou směli vzít zavazadlo v maximální váze 50 kg. Aby bylo zdání přesídlení dokonalejší, museli si často téţ platit náklady na ţelezniční přepravu. Transporty z německých a rakouských měst a z Protektorátu - většinou o tisíci osobách - od října a listopadu 1941 proudily do východních táborů, především do Rigy, Minsku a do oblasti Lublinu. Část z nich byla umučena hlady a zimou, část popravena na místě a část později poslána do vyhlazovacích táborů Belzec a Sobibor, Chelmno, Majdanek nebo Treblinka. Od 8. listopadu 1941 do 25. ledna 1942 tak bylo z Říše a obsazeného Rakouska deportováno zhruba 50 tisíc muţů, ţen a dětí, v další vlně od 6. března 1942 pak dalších zhruba 55 tisíc. V letech 1942 - 1945 jiţ největší část transportů z celé Evropy směřovala do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

27.

V listopadu 1941 odjel z Prahy první transport do ghetta v Terezíně, které slouţilo jako shromaţďovací a průchozí tábor pro Ţidy z protektorátu. Na konferenci ve Wannsee byla jiţ zmíněna i další funkce Terezína: měl slouţit jako ghetto pro staré německé a rakouské Ţidy, prominentní osobnosti a pro Ţidy, kteří byli za první světové války vyznamenáni německými válečnými řády. 2. června 1942 odjel z Berlína transport do Terezína a brzy jej následovaly vlaky ze všech oblastí německé Říše. 21. června přijel první transport z Vídně. Z Německa bylo do Terezína do konce války posláno více neţ 42 tisíc Ţidů, z Rakouska více neţ 16 tisíc. Terezín však slouţil jako pouhá zástěrka hrůzné skutečnosti, neboť jiţ v lednu 1942 z něj odjel první transport na východ a do konce roku 1944 bylo z Terezína do východních ghett a vyhlazovacích táborů - především však do Osvětimi - posláno zhruba 87 tisíc vězňů, z nichţ se osvobození doţil pouhý zlomek. Od roku 1942 aţ do konce války proudily transporty z celé nacisty ovládané Evropy a ze států, v nichţ mělo nacistické Německo vliv. Od března do srpna 1942 bylo ze Slovenska se souhlasem slovenské vlády deportováno do vyhlazovacích táborů především do Osvětimi - téměř 58 tisíc slovenských Ţidů. V červenci 1942 byly zahájeny masové deportace Ţidů ze severní Francie, Belgie a z Holandska. V srpnu 1942 jejich osud následovalo 5500 chorvatských Ţidů, v listopadu bylo dokonce shromáţděno a deportováno 500 norských Ţidů. Většina států, které spadaly do nacistické sféry moci, ale nebyly okupovány německými vojsky, byla ochotna nacistům vydat Ţidy s cizím státním občanstvím. Své vlastní Ţidy sice podrobovaly protiţidovské legislativě a vytlačovaly je na okraj společnosti, ale nebyly ochotné je nechat deportovat do vyhlazovacích táborů. (Výjimkou bylo pouze jiţ zmiňované Slovensko.) V roce 1943 např. vyjednaly německé úřady deportaci 11 tisíc Ţidů z bulharské Makedonie a Thrákie, tedy oblastí, které byly nově připojeny k Bulharsku a kde ţidovskému obyvatelstvu nebylo přiznáno bulharské občanství. Tito Ţidé byli zavraţděni v Treblince. Zbytek bulharských Ţidů byl však nakonec díky domácí opozici a zmenšujícím se nadějím na německé vítězství ve válce deportací ušetřen. 28.

Kdyţ v říjnu 1943 Němci provedli v okupovaném Dánsku razii na Ţidy, podařilo se většině z nich uprchnout do Švédska. Pouze menší část, většinou starých, dánských Ţidů byla deportována do Terezína. Ve stejnou dobu začaly téţ deportace z Itálie, která byla po přechodu italské vlády na stranu spojenců okupována německou armádou. I v roce 1944, kdy jiţ bylo zřejmé, ţe Německo válku prohraje, pokračovaly masové deportace do vyhlazovacích táborů Ţidů ze západní Evropy a severní Itálie. Deportace do Osvětimi pokračovaly také z Terezína a z posledního dosud existujícího velkého polského ghetta v Lodţi. Znovu obnoveny byly deportace ze Slovenska, které bylo v létě 1944 okupováno německou armádou. Největší počet si před koncem války vyţádaly transporty z Maďarska, které bylo Němci obsazeno v březnu 1944. Eichmann a jeho spolupracovníci tam během několika měsíců do Osvětimi poslali celkem 437 tisíc Ţidů. [8]

2.4 Popírání Holocaustu Holocaust je či některé z jeho částí občas terčem zpochybňování. Ačkoliv v drtivé většině případů není zpochybňována perzekuce Ţidů jako celek, vţilo se pro tento fenomén téţ označení popírání holocaustu. V mnoha státech světa je toto hlásání teorie tzv. Osvětimské lţi trestným činem. Holocaust je často terčem zpochybňování. Samo zpochybňování (či popírání) holocaustu nemusí nutně znamenat, ţe všichni popírači tvrdí, ţe se holocaust nestal. Spektrum názorů je v tomto případě velmi široké a zahrnuje jak tvrzení o neexistenci a neuskutečnitelnosti holocaustu, tak i tvrzení, která holocaust zlehčují nebo přiznávají perzekuci Ţidů, ale odmítají, ţe by nacistický reţim plánoval jejich cílené vyhlazení, případně se snaţí vedoucí postavy nacistického reţimu zbavit za holocaust odpovědnosti. [9] Popírání holocaustu, pokusu vyhladit ţidovský národ nemá větší hodnověrnost neţ tvrzení, ţe země je plochá. Přesto se najdou takoví, kdo trvají na tom, ţe smrt šesti milionů Ţidů v nacistických koncentračních táborech je podvodem mocného sionistického spiknutí. 29.

Před čtyřiceti lety byly takové názory dílem pseudohistoriků, ţe Hitler nikdy neměl v úmyslu vyhladit Ţidy a ţe v táborech jich podlehlo nemocem pouze statisíce. Tvrdili rovněţ, ţe spojenecká bombardování Dráţďan a jiných měst byla horší neţ jakýkoli nacistický zločin a ţe skutečnými oběťmi druhé světové války byli Němci. Po léta byli ti, kdo zveřejňovali takové názory, odbýváni jako neškodní podivíni a extremisté. Za poslední desetiletí však začali nacházet ohlas na seriózních kolbištích. V důkladné historii popírání holocaustu ukazuje Deborah E. Lipstadtová , jak navzdory desítkám ţijících svědků a obrovskému mnoţství dokumentace, ţe tato iracionální myšlenka nadále získává své přívrţence. Podle Deborah E. Lipstadtové popírání holocaustu není jediné k neuvěření, zvláště šokující je: ,,jaký úspěch popírači sklízejí při přesvědčování v zásadě dobrých lidí o tom, že popírání holocaustu je druhou stranou historie, ošklivou, hanebnou a extremistickou, nicméně druhou stranou. Jak čas poběží a stále méně lidí bude moci z vlastních zkušeností jejich výroky zpochybnit.“ ( Deborah E. Lipstadtová, 2001, s. 23) Středoškolští učitelé podotýkají, ţe kdyţ učí o holocaustu, stále častěji se setkávají se studenty, kteří slyšeli o popírání holocaustu a předpokládají jistou oprávněnost tohoto popírání Deborah E. Lipstadotvá popisuje, ţe: ,,popírači mají absolutní právo stát na rohu kterékoli ulice a šířit své pomluvy. Mají právo vydávat články a knihy a pořádat svá shromáždění.“ (Deborah E. Lipstadtová, 2001, s. 40) Přestoţe popírání holocaustu není novým jevem, od poloviny sedmdesátých let jeho šíře a intenzita narůstají. Je důleţité si uvědomit, ţe popírači nepracují ve vzduchoprázdnu. Část jejich úspěchu je dána intelektuálním klimatem, které v posledních dvou desetiletích poznamenalo akademický svět. Popírači provozují své řemeslo v době, kdy se zdá, ţe většina historie je libovolně interpretovatelná, a kdy jsou zcela běţné útoky na západní racionalistickou tradici.

30.

3. Empirická část

3.1 Cíle Empirické části Cílem této části bakalářské práce je sestavit trasu zájezdu po nejzajímavějších místech temného turismu. Především po místech holocaustu a to na území České republiky a Polska. Jedná se o sběrný tábor Terezín, obec Lidice, obec Leţáky a koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim. Místa zájezdu jsem vybrala tak, aby temné turisty zaujala. Myslím si, ţe tato místa nabídnou účastníkům bohaté záţitky. Podle mého názoru je optimální, kdyţ zájezd naplánuji do 3 dnů. Účastníci zájezdu mají dostatek času si místa prozkoumat. Na první den bych chtěla naplánovat návštěvu nacisty vypálené obce Leţáky a Lidice. Dále pak ubytování v Kladně, toto město se nachází nedaleko obce Lidice. Na druhý den by se naplánovala prohlídka sběrného tábora v Terezíně a odjezd do Polska. Ubytování se můţe zajistit ve městě Katowice. Třetí den naplánuji návštěvu vyhlazovacího tábora Osvětim a návrat do České republiky.

3.2 Program zájezdu 1. den: odjezd z Jihlavy v 7 hodin z parkoviště před supermarketem Billa do obce Ležáky. Předpokládaný příjezd v 8 hodin. Návštěva pietního místa, muzea a památníku obětem vypálené vesnice Leţáky (viz. Příloha č. 1) Odjezd z Leţáků do obce Lidice v 13:00. Mapa (viz. Příloha č. 2). Předpokládaný příjezd do Lidic v 15:00. Prohlídka památníku Lidice, zahrady Lidické galerie, muzea památníku Lidice. (viz. Příloha č. 3) V 18:00 odjezd do Kladna, kde bude zajištěn nocleh v hotelu Astra. Tento hotel se nachází v poklidném prostředí kladenských lesů nedaleko města Kladna. Cena dvojlůţkového pokoje / noc je 1250 Kč. 31.

2. den: odjezd z hotelu Astra v 8:00 do města Terezín. (viz. Příloha č. 4) Předpokládaný příjezd v 9:00. Návštěva Památníku Terezín. V 14:00 odjezd z Terezína do hotelu Novotel Katowice Centrum, který se nachází v centru města Katowice. Mapa (viz. Příloha č. 5). Příjezd do hotelu cca v 19:30. Cena dvojlůţkového pokoje / noc je cca 1600 Kč.

Památník Terezín Památník Terezín vznikl v místech utrpení desetitisíců lidí původně jako Památník národního utrpení roku 1947 z iniciativy vlády znovu obnoveného Československa. Je zařazen jako národní kulturní památka. (viz. Příloha č. 6) V České republice je jedinou institucí svého druhu. Jeho posláním je uchovávat památku obětí rasové a politické perzekuce v letech nacistické okupace, rozvíjet muzejní, výzkumnou a vzdělávací činnost, jakoţ i pečovat o místa spojená s utrpením a smrtí desetitisíců obětí vlády násilí. [10] Malá pevnost Fungovala v letech 1940–1945 jako věznice praţského gestapa. Roku 1994 byla v Malé pevnosti otevřena nová stálá expozice o historii policejní věznice. Podává svědectví o perzekuci českého národa za nacistického reţimu v 2. světové válce a zaznamenává osudy českých vězňů zavlečených do jiných koncentračních táborů na území nacistické německé říše. Malá pevnost 1940–1945 Expozice výtvarného umění Památníku Terezín Terezín 1780–1939 Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945 Internační tábor pro Němce. Malá pevnost 1945–1948

32.

Krátkodobé výstavy instalované ve výstavních prostorách Malé pevnosti, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s moţností nákupu broţur, knih, videokazet a suvenýrů. [11] Muzeum ghetta Otevřeno v roce 1991 v budově bývalé terezínské školy. Expozice vznikla ve spolupráci s bývalými vězni terezínského ghetta. Terezín v tzv. konečném řešení židovské otázky 1941–1945 Krátkodobé výstavy, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s moţností nákupu broţur, knih, videokazet a suvenýrů. Bývalá Magdeburská kasárna Rekonstruovaná a otevřená v roce 1997. V budově Magdeburských kasáren sídlí také Středisko setkávání. Replika vězeňské ubikace z doby ghetta Hudba v terezínském ghettu Výtvarné umění v terezínském ghettu Literární tvorba v terezínském ghettu Divadlo v terezínském ghettu [12] Židovský hřbitov Zde můţeme navštívit bývalé krematorium. Nachází se zde stálá expozice Úmrtnost a pohřbívání v terezínském ghettu.

3. den: odjezd z hotelu Novotel Katowice Centrum v 8:00 do koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim (Auschwitz – Birkenau). Předpokládaný příjezd v 9:00. Návštěva Muzea Auschwitz, hlavní expozice v táboře Auschwitz I, Auschwitz II – Birkenau. V 15:00 odjezd zpět do Jihlavy. Přepokládaný příjezd v 19:00. 33.

Činnost Muzea Podle svého statutu má muzeum povinnost shromaţďovat, uchovávat, konzervovat, odborně spravovat a zpracovávat k propagačnímu a kulturně výchovnému účelu muzejní objekty a sbírky. V areálu bývalého koncentračního tábora byly po osvobození nalezeny tisíce věcí patřícím Ţidům zavraţděných v táboře, zavazadla (některá opatřená jménem a adresou), ţidovské modlitební šály – tality, protézy, brýle, boty apod. Nyní ty předměty tvoří hlavní část sbírek Památníku a jsou prezentovány v expozicích utvořených v bývalých táborových blocích na území Auschwitz I, tady se totiţ nachází hlavní část expozice Muzea. V sbírkách muzea se stále nacházejí dokumenty, fotografie a výtvarná díla, jak vytvořena ilegálně vězni v táboře, tak i díla poválečná. Důleţitý vědecký význam mají malby a grafiky vytvořené vězni během prvních let po osvobození. Představují ukázky z táborového ţivota. Je to svérázná výpověď těch, kteří se zachránili. Podstatná část byla vytvořena prvními projektanty Muzea – umělci, napomáhajícími organizovat Památník. Kromě toho muzeum shromaţďuje písemné doklady a materiály z období existence tábora, jednak dokumenty psané členy táborové odbojové organizace, jednak dokumenty vytvořené po válce, vzpomínky a svědecké výpovědi bývalých vězňů, výpovědi esesmanů ze soudních procesů, které se konali proti nacistům v rozmanitých státech, jednak literaturu týkající se Auschwitz a nacismu.

Sbírky muzea Sbírkové oddělení shromaţďuje a uchovává předměty vztahující se k táborovému ţivotu, jakoţ i věci patřící deportovaným a zavraţděným, jeţ byly nalezeny v areálu tábora a v okolí. Kromě toho sbírku tvoří předměty získané darem. Ve sbírkách muzea se nachází mimo jiné: - více neţ 80 tisíc bot - cca 3,8 tisíce kufrů (v tom 2,1 tisíc podepsaných)

34.

- cca 12 tisíc hrnců - cca 40 kg brýlí - cca 460 ks protéz - 570 ks pruhovaných vězeňských oděvů - 260 ks civilního oděvu - 260 ks talitů - 6 tisíc exponátů výtvarného umění (v tom 2 tisíce exponátů vytvořených vězni během jejich pobytu v koncentračním táboře) V péči muzea jsou rovněţ téměř 2 tuny vlasů, jeţ byly ostříhány ţenám deportovaným do tábora. Ve sbírkách archivu jsou shromáţděné mezi jinými zachráněné táborové dokumenty, cca 39 tisíc snímků – negativů fotografií nově přivezených vězňů a téměř 2,5 tisíce rodinných fotografií přivezených do tábora. Hlavně fotografie Ţidů deportovaných z ghett v Bedzině a Sosnovci. (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt, 2009)

Zdroje financování muzea Muzeum je přímo podřízeno Ministerstvu kultury a národního dědictví a je financováno ze státní pokladny Polské republiky. Teprve v devadesátých letech začaly přispívat na činnost Muzea mezinárodní organizace: díky nadaci Ronalda S Laudera vznikly profesionální konzervátorské dílny. Pomoc z Německa, jiných států, sdruţení – v tom francouzské Nadace pro uchování paměti o šoa – a soukromých dobrodinců umoţnila provedení několika podstatných konzervátorských prací a realizaci projektů souvisejících s uchováním paměti o obětech Auschwitz. V roce 2008 byla zaloţena Nadace Auschwitz - Birkenau. Cílem jeho zaloţení bylo zajištění finančních prostředků na konzervaci a restaurování Místa paměti, tak aby příští generace, navštěvující Auschwitz, mohli na vlastní oči zhlédnout autentické místo, na kterém nacisté během 2. Světové války spáchaly zločiny.

35.

Realizaci tohoto cíle umoţní speciální Věčný fond, který by měl dosáhnout aţ 120 milionů Eur. Jednorázové shromáţdění takové částky vyřeší problém zachování Místa paměti Auschwitz – Birkenau pro příští pokolení. Prostředky budou nedotknutelné a bezpečně uloţené a vypracovaný zisk umoţní kaţdoroční financování nutných průběţných výdajů na údrţbu a rekonstrukci. Bude moţné zavedení globálního programu konzervace a údrţby 155 objektů tábora (mimo jiné vězeňských baráků a stráţnic), které se nacházejí na rozloze 200 hektarů, 300 rozbořených budov (v tom plynových komor), několika kilometrů cest a ohrazení a dalších prvků infrastruktury tábora, rovněţ archivních dokumentů a jiných předmětů shromáţděných ve sbírce Muzea. Expozice a uchování paměti Zvláštní charakter muzea Auschwitz. Originální areál, objekty, zříceniny a stopy spáchaných na tom místě zločinů holocaustu a genocidy tvoří výjimečnost tohoto místa. Nachází se tady území s lidským popelem, zříceniny plynových komor a krematorií. Místa, kde se konaly lékaři SS prováděné selekce. Cesty, které absolvovali lidé vedeni na smrt do plynových komor. Místa, na kterých celé rodiny očekávaly smrt. Místa, na kterých propukly vzpoury vězňů a místa poprav. Hlavní expozice na území bývalého KL Auschwitz I První hlavní expozice byla otevřena v bývalých vězeňských blocích na území bývalého Auschwitz I v roce 1947. V roce 1955 vznikla nová expozice, která s několika změnami existuje do dnešního dne. Expozice popisuje dvě základní funkce KL Auschwitz: koncentračního tábora pro vězně různých národností, a také největšího centra hromadného vraždění evropských Ţidů. (viz. Příloha č. 7, 8)

Koncentrační tábor Expozice ukazuje ţivotní podmínky vězňů Auschwitz, kteří hynuli v táboře vysílením těţkou prací, hladem a podvýţivou, na následky pokusů, trestů, týrání nebo byli popraveni. 36.

V expozici se nachází mezi jinými fotografie vězňů, kteří zahynuli v táboře, doklady a umělecká díla s táborovou tématikou. V bývalém táborovém bloku 11, ve kterém se za války nacházela táborová věznice, jsou místnosti a cely zachované v originální podobě a blok je dnes zpřístupněný pro návštěvníky. Do dnes existující cely, ve které byli vězněni vězni a také lidé, kteří nebyli vězni tábora, ale byli zatčeni za pomáhání vězňům. V některých místech na stěnách, dveřích a na parapetech jsou viditelné kresby a nápisy z období existence tábora. V tomto bloku se rovněţ nalézají expozice týkajících se táborového odbojového hnutí, trestů a poprav v táboře a také popisující osud politických vězňů. V trestních celách, které se nacházely v podzemí, byli esesmany zavíráni vězni za nedodrţení táborového řádu. Počínaje od roku 1941 tam byli umísťováni vězni odsouzeni k smrti vyhladověním. V tomto podzemí zahynul mezi jinými Maximilián Kolbe, polský řeholník, který obětoval svůj ţivot, aby zachránil jiného vězně – zastoupil odsouzeného k smrti hladem a zemřel místo něho. V těchto sklepních místnostech se na podzim roku 1941 konal první pokus hromadného usmrcení lidí pomocí cyklonu B provedený esesmany.

Národní expozice Na území bývalého tábora Auschwitz I se nachází rovněţ jiné stálé výstavy tzv. národní expozice, počátečně vznikající z iniciativy bývalých vězňů, sdruţených v Mezinárodním osvětimském výboru, pocházejících z různých států. Jejich účelem je popularizace vědy o nacistické okupaci států, ze kterých byli lidé deportováni do Auschwitz a prezentace jejich osudů. První taková expozice vznikla v roce 1960. V rozmezí několika desítek let byly některé zlikvidovány, jiné byly částečně nebo zcela změněny. Současně jsou návštěvníkům zpřístupněny následující expozice: - Utrpení, boj a genocida Ţidů v letech 1933 – 1945 - Boj a utrpení polského národa v letech 1939 – 1945 - Genocida evropských Romů - Tragický osud slovenských Ţidů - Vězni z českých zemí v KL Auschwitz

37.

- Ošizení občané. Na památku obětí Holocaustu z Maďarksa - Deportování z Francie do KL Auschwitz - Belgie 1940 1944, okupace a deportace do KL Auschwitz - Pronásledování a deportace Ţidů z nizozemska v letech 1940 – 1945 - a rovněţ expozice připravené následujícími státy: Rakouskem, Jugoslávií, Ruskem, Itálií V průběhu více neţ 60 let své existence Muzeum připravilo téměř 300 časových a putovních výstav. Vidělo je 15 milionů lidí. Kromě Polska byly expozice prezentovány mezi jinými v Rakousku, ve Velké Británii, bývalém Československu, Německu, Izraeli, Japonsku, Nizozemsku, Švýcarsku, Švédsku, USA, Maďarsku, Itálii a bývalém Sovětském svazu. (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt, 2009)

Centrum masového vyhlazování evropských Židů Expozice ilustruje průběh vyhlazovacího procesu, počínaje od přivezení Ţidů na táborovou rampu, přes selekci prováděnou lékaři SS po smrt v plynových komorách. Jedním z nejhrůznějších důkazů zločinů spáchaných v táboře jsou téměř 2 tuny vlasů obětí. Jiným hrůzostrašným důkazem zločinů jsou originální věci patřící deportovaným lidem, nalezené po osvobození: tality, brýle, kufry s adresami a jmény obětí, boty, protézy, dětské oblečení, misky. Je to jen neveliká část majetku zavraţděných Ţidů, kterou velení tábora nestihlo odeslat do Třetí říše nebo zničit před evakuací tábora.

Uchování památky tábora Birkenau Z ohledu na fakt, ţe většina obětí tábora Auschwitz byla zavraţděna v Auschwitz II – Birkenau, bylo rozhodnuto netvořit tam expozici a zanechat areál v původním stavu. Jediná výstava existující na území Birkenau byla zahájena v roce 2001 a nalézá se v budově tzv. Sauny, ve které byli během války nově přivezení vězni evidováni a procházeli dezinfekcí. 38.

Funkci a historii objektu lze poznat během prohlídky jednotlivých následujících místností, které se prochází stejným směrem, jakým byli nuceni jít vězni. V poslední místnosti se nachází téměř 2 tisíce fotografií, které byly nalezeny po osvobození tábora, jeţ s sebou do tábora přivezli Ţidé deportováni do Auschwitz. Na území Birkenau se rovněţ nachází památník na počest obětí tábora. V roce 2005 byla zvěčněna dvě tragická místa, spojená s historií deportací a genocidy: - areál, ve kterém se nacházela první plynová komora v Birkenau zřízena Němci na jaře 1942, zvaná ,,Červený domek“. - ţelezniční vlečka, jeţ se nacházela mezi tábory Auschwitz I a Birkenau, na kterém se v rozmezí jara 1942 do května 1944 zastavovaly transporty Ţidů, Poláků, Romů deportovaných do tábora. Na tomto místě byly také lékaři SS prováděny selekce Ţidů přivezených do tábora. (viz. Příloha č. 9, 10), (Swiebocka, Pinderska – Lech, Mensfelt, 2009) Krátce po osvobození se bývalý koncentrační a vyhlazovací tábor stal Památným místem, neobvykle důleţitým pro dnešní svět. Svědčí o tom stále se zvyšující počet návštěvníků – doposud Muzeum navštívilo více neţ 30 milionů osob z celého světa. Počínaje od devadesátých let minulého století se návštěvnost stále zvyšuje. V současné době ročně navštěvuje Muzeum téměř milion lidí z více neţ sta států. Nejpočetnější skupinu tvoří Poláci a rovněţ Američané, Britové, Italové, Němci, Francouzi a Izraelci. Vzdát hold obětem přijíţdí rovněţ mnozí politici a vůdci států, kteří povaţují návštěvu muzea za svou morální povinnost. Toto památné místo je povaţované za jednu z nejdůleţitějších výstrah pro lidstvo. Délka prohlídky muzea závisí na individuálním zájmu návštěvníků, ale minimální čas nezbytný k seznámení se s expozicemi v areálu obou částí muzea je cca 4 hodiny. Do areálu Památníku je vstup volný. Návštěvníci si mohou prohlédnout expozice a některé původní objekty na území obou bývalých táborů. Část budov v areálu Auschwitz I není zpřístupněna, většinu budov v Birkenau je moţno navštívit.

39.

3.3 Časový harmonogram Itinerář zájezdu

Den Místo

Odjezd Příjezd Jednotlivé km Celkové km

1.

Jihlava

07:00

Leţáky

13:00

08:00

71

71

Lidice

18:00

15:00

183

254

18:10

7

261

09:00

59

320

19:30

540

860

09:00

37

897

19:00

360

1257

Kladno 2.

Kladno

08:00

Terezín

14:00

Katowice 3.

Katowice 08:00

Osvětim Jihlava

15:00

1. den Jihlava – Leţáky

71 km

Leţáky – Lidice

183 km

Lidice – Kladno

7 km

40.

2. den Kladno – Terezín

59 km

Terezín – Katowice

540 km

3. den Katowice – Osvětim

37 km

Osvětim – Jihlava

360 km

3.4 Kalkulace dopravy

A. Náklady za ujeté kilometry Cena za 1 km – 32 Kč Celkem km 1257 + 10 % na objíţďky = 1383 km Celkem za ujeté km: 1383 x 32 = 44 256 Kč

B. Náhrada za čekání Celková doba čekání: 1. den: 08:00 – 13:00 = 5 h 15:00 – 18:00 = 3 h 2. den: 09:00 – 14:00 = 5 h 3. den: 09:00 – 15:00 = 6 h Celkem 32 h tj. 128 čekacích čtvrthodin.

41.

Průměrná sazba dopravce je 150 Kč/hod. Celkem: 32 h x 150 Kč = 4800 Kč

C. Náklady na druhého řidiče Mzda: 1 100Kč/den 1. den – 17 hod= 780 Kč 2. den – celý = 1100 Kč 3. den – 19 hod = 870 Kč Celkem: 2 750 Kč

D. Stravné řidičů 1. den

17 hod v ČR- 92 Kč x 2 = 184 Kč

2. den

24 hod v ČR - 144 Kč x2 = 288 Kč

3. den

17 hod v zahraničí – 45euro/den -kurz: 24,20Kč = 45 x 24,20 x 2 = 2 178 Kč

Celkem: 2 650 Kč Při výpočtu stravného řidičů, vycházím ze sazeb: Tuzemská cesta: 5 – 12 hod 60 Kč 12 – 18 hod 92 Kč 18 a více

144 Kč

Zahraniční cesta: 12 – 18 hod

45 eur

E. Rozdíl v ceně nafty Na 1 nádrţ autokaru cca – 300km z toho musí být zůstatek 40l 42.

Spotřeba: 30l/100km 300 – 40 = 260 pouţitelné mnoţství litrů Dojezd: 860 km

300 km po ČR - natankovat 620 km v Polsku 280 km po ČR- natankovat Celkem: 0 Kč Celková výše nákladů na zájezd: 53 984 Kč

Zájezd je plánován pro 30 osob, průvodce, 2 řidiči.

1. Nepřímé náklady Náhrada za ujeté km = 44 256 Kč Náhrada za čekání = 4 800 Kč Parkovné: u všech památek je zdarma Ubytování: hotel Astra Kladno 1250 Kč dvojlůţkový pokoj/ 625 osoba hotel Novotel Katowice Centrum 1600 Kč dvojlůţkový pokoj / 800 osoba celkem 2 řidiči – 2850 Kč Odměna průvodci: 600 Kč/ den 3 x 600 = 1800 Kč

43.

Vstupné:

Leţáky – zdarma Lidice – 80 Kč Terezín – 160 Kč Osvětim – zdarma (bez průvodce)

Celkem vstupné: 240 Kč

CN 44 256 + 4 800 + 2850 + 1800 + 2850 + 240 = 56 796Kč NN/1 56 796 / (30 x 0.8) = 2374 Kč

2. Přímé náklady Přímé náklady na jednotlivce – 1425 + 240 = 1665 Kč

3. Celkové náklady 1665 + 2374 = 4 039 Kč

4. Cena s marží U poznávacího zájezdu stanovím marţi 30%. 4 030 Kč + 30% = 5 239 Kč

5. Celková cena 5 300 Kč

3. 4 Diskuse V empirické části mé bakalářské práce jsem se věnovala sestavení zájezdu po místech temného turismu. Navrhla jsem variantu trasy, která by se mohla uskutečnit. Vybrala jsem místa temného turismu, která by mohla účastníky zaujmout nejen svou historií. 44.

Na tyto místa se váţe společná historie a to období II. světové války, proto jsem vytvořila trasu zájezdu právě po těchto místech. Zájezd jsem rozvrhla do 3 dnů. První den se uskuteční návštěva vyhlazených obcí Leţáky a Lidice. Druhý den se navštíví sběrný tábor v Terezíně. Třetí den se uskuteční prohlídka koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Na závěr jsem sestavila předpokládaný itinerář zájezdu a vypočítala předběţné náklady autokarové dopravy. Sazby v kalkulaci jsou průměrné a čerpala jsem je z předmětu cestovní ruch. Moţná v budoucnu podobný zájezd uskuteční některá z našich cestovních kanceláří a nabídne turistům další moţnost jak cestovat, poznávat a především nezapomínat navštívit i taková místa, která přinesla ztrátu mnoha obyvatel.

45.

4. Závěr

Cílem mojí bakalářské práce bylo zaměřit se na zmapování a vysvětlení pojmu temný turismu, zabývat se místy temného turismu a pojmy s tímto tématem související. Mezi ně patří Holocaust – pronásledování Ţidů a popírání holocaustu. Také jsem si dala za cíl vytvořit trasu po místech holocaustu. V průběhu zpracování své práce jsem se setkávala s dobou druhé světové války. S dobou, ve které bylo těţké ţít a také přeţít, s brutalitou některých obyvatel, ale na druhou stranu i s neskutečnou odvahou, lidskostí a odhodláním přeţít. Někdy bylo pro mne nepochopitelné, jak se toto mohlo stát, ţe ostatní jenom přihlíţeli těmto hrozným činům spáchaných na nevinných obětech. Moţná právě toto byl popud k napsání této práce. Touto prací bych také chtěla připomenout dobu nedávnou, která se stala a zůstala navţdy v paměti a dějinách lidstva. Protoţe strůjcem těchto zvěrstev nebyl nikdo jiný, neţ člověk a na něm závisí, jestli se podobné události budou opakovat. Tato práce pro mne byla velkým přínosem, jak pro mou budoucí praxi, tak i pro můj dosavadní pohled na ţivot. Přála bych si, aby ten, kdo bude tuto práci číst, aby v ní našel inspiraci pro cestování, ať uţ na místa s pochmurnou, či nešťastnou historií.

46.

5. Seznam použité literatury:

LIPSTADTOVÁ, Deborah E. Popírání holocaustu. vydání první. Praha : Ladislav Horáček - Paseka, 2001. 349 s. ISBN 80-7185-402-6. SWIEBOCKA, Teresa ; PINDERSKA-LECH, Jadwiga; MENSFELT, Jarko . Auschwitz-Birkenau : Dějiny a součastnost. vydání první. Jaroszowice : Grafikon, 2009. 31 s. ISBN 978-83-60210-86-4. FRIEDLER, Eric; SIEBERTOVÁ, Barbara; KILIAN, Andreas. Svědkové z továrny na smrt. vydání první. Praha : Rybka Publishers, 2007. 358 s. ISBN 80-87067-64-9. STEHLÍK, Eduard. Lidice : Příběh české vsi. vydání první. Praha : V ráji, 2004. 135 s. ISBN 80-86758-13-3. KYNCL, Vojtěch . Ležáky. Pelhřimov : Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s.r.o., 2008. 295 s. ISBN 978-80-86559-96-4. CÍLEK, Roman. Holocaust : zřetězení zla. druhé vydání. Praha : P3K, 2007. 293 s. ISBN 978-80-903584-8-5. FUČÍK, Julius . Reportáž, psaná na oprátce. vydání první. Praha : TORST, 1995. 347 s. ISBN 80-85639-46-7 VRBA, Rudolf . Utekl jsem z Osvětimi. druhé vydání. Praha : Federace ţidovských obcí v České republice, 2007. 437 s. ISBN 80-859224-50-1. GRAY, Martin. Jménem mých blízkých. Praha : Víkend, 2009. 383 s. ISBN 978-807222-633-7. ALTNER, Helmut. Já, berlínský voják. Praha : Víkend, 2009. 261 s. ISBN 978-807222-566-8 [1]

Czechtourism [online]. 2008-17-07 [cit. 2011-04-15]. Dostupné z WWW:

. 47.

[2] Cestovatel [online]. 2008-07-08 [cit. 2011-04-16]. Dostupné z WWW: . [3] Pamatnik-terezin [online]. 2010-08-26 [cit. 2011-04-29]. Dostupné z WWW: . [4] Pamatnik-terezin [online]. 2011-03-03 [cit. 2011-05-03]. Dostupné z WWW: . [5]

Lidice-memorial

[online].

2010 [cit.

2011-05-03].

Dostupné z WWW:

. [6]

Lidice-memorial

[online].

2010 [cit.

2011-05-03].

Dostupné z WWW:

. [7]

Lezaky

[online].

2007-09-19

[cit.

2011-05-07].

Dostupné

z

WWW:

. [8] Holocaust [online]. 2011-02-09 [cit. 2011-05-07]. Dostupné z WWW: . [9] Wikipedia [online]. 2011-05-06 [cit. 2011-05-08]. Dostupné z

WWW:

. [10] Pamatnik-terezin [online]. 2011-03-03 [cit. 2011-05-08]. Dostupné z WWW: . [11] Pamatnik-terezin [online]. 2010-10-04 [cit. 2011-05-08]. Dostupné z WWW: . [12] Pamatnik-terezin [online]. 2010-09-30 [cit. 2011-05-09]. Dostupné z WWW: .

48.

6. Seznam příloh Příloha č. 1 Památník obětem vypálené vesnice Leţáky Příloha č. 2 Trasa Leţáky – Lidice Příloha č. 3 Památník obětem vypálené vesnice Lidice Příloha č. 4 Trasa Kladno – Terezín Příloha č. 5 Trasa Terezín – Katowice Příloha č. 6 Památník obětem sběrného tábora Terezín Příloha č. 7 Vstupní nápis v Auschwitz I ..práce osvobozuje“ Příloha č. 8 Stěna smrti v Auschwitz I Příloha č. 9 Místo selekce v Birkenau Příloha č. 10 Interiér obytného baráku v Birkenau

49.