Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní obchod
Diplomová práce
Bc. Gabriela Dufková
Česko-britské a britsko-české kulturní standardy
Praha 2014
Vedoucí práce: Ing. Zuzana Křečková Kroupová, M.A., Ph.D.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze, dne 30. dubna 2014 ………………………….. Gabriela Dufková ii
Poděkování Tímto bych chtěla velmi poděkovat vedoucí své diplomové práce, paní doktorce Ing. Zuzaně Křečkové Kroupové, M.A., Ph.D., za její cenné rady, připomínky, vstřícný přístup a odborné vedení při vypracování této práce. Dále bych na tomto místě ráda poděkovala své rodině za podporu, které se mi dostávalo po celou dobu mého studia a bez níž by tato práce vznikala jen velmi těžce. V neposlední řadě bych pak chtěla vyjádřit dík všem respondentům mého výzkumu za jejich čas a cenné poznatky.
iii
Abstrakt Ačkoli nám je Velká Británie geograficky poměrně blízká, mezi naší a britskou kulturou existují velké rozdíly. Řada lidí tak po příjezdu do Británie zažije kulturní šok a chování Britů často nechápe, což platí naopak i pro Brity v České republice. Porozumění kulturním rozdílům je proto pro úspěšnou vzájemnou interakci zásadní. Hlavním tématem této diplomové práce je koncept kulturních standardů Alexandra Thomase. Cílem této práce pak je definovat česko-britské a britsko-české kulturní standardy a srovnat zjištěné skutečnosti s teorií a zasadit je do kulturně-historického rámce. Tato diplomová práce má následující hypotézy: Zjištěné česko-britské kulturní standardy se od popisu Karla Čapka neliší. Češi jsou podle Britů příliš starostliví a úzkostliví. Nakonec autorka uvádí na základě zjištěných kulturních standardů doporučení pro Čechy, kteří odjíždí do Británie, a Brity, kteří naopak přijíždí do České republiky.
Klíčová slova: kultura, kulturní dimenze, Geert Hofstede, Fons Trompenaars, kulturní standardy, Alexander Thomas, Velká Británie, Anglie, Češi, Britové
iv
Abstract Despite a close geographical position to the Czech Republic, there are vast differences between the Czech and British cultures. Commonly after arriving in Britain, many Czech nationals experience a cultural shock and do not understand the behaviour of the British people. The same can be said about Britons arriving in the Czech Republic. This makes it important to understand the cultural differences to help both nationals interact successfully with one another. This Master thesis focuses on cultural standards, a concept made by Alexander Thomas. Therefore, this report aims to define the Czech-British and British-Czech cultural standards, whilst comparing them with the theory and then to apply them in a cultural-historic framework. This report will hypothesise that the defined cultural standards do not differ from the standards analysed within the book by Karel Čapek. Other hypothesis of this thesis is: Many Britons see Czech people as over-caring and anxious. In conclusion to this report, the author will provide recommendations to both Czech nationals travelling to Great Britain and also the same for British descendants arriving within the Czech Republic.
Key words: culture, culture dimensions, Geert Hofstede, Fons Trompenaars, cultural standards, Alexander Thomas, Great Britain, England, Britons, Czech people
v
Obsah Úvod ………………..................................................................................................................1 1.
Teoretická část ................................................................................................................ 3 1.1.
Kultura a její modely ................................................................................................. 3
1.1.1.
Kultura, národ a národní identita .......................................................................... 3
1.1.2.
Modely kultury...................................................................................................... 6
1.1.3.
Vlastní, cizí, interkulturní ..................................................................................... 8
1.2.
Kulturní dimenze a jejich aplikace na britskou a českou kulturu ............................ 14
1.2.1.
Geert Hofstede a Fons Trompenaars ................................................................... 14
1.2.2.
Omezení výzkumu kulturních dimenzí ............................................................... 21
1.3.
Kulturní standardy a jejich aplikace na britskou a českou kulturu .......................... 22
1.3.1.
Kulturní standardy Alexandra Thomase ............................................................. 22
1.3.2.
Omezení výzkumu kulturních standardů ............................................................ 26
1.3.3.
Britové očima Karla Čapka ................................................................................. 27
2.
Metodologie ................................................................................................................... 32
3.
Praktická část ................................................................................................................ 34 3.1.
Velká Británie .......................................................................................................... 34
3.1.1.
Historie ................................................................................................................ 34
3.1.2.
Geografie............................................................................................................. 43
3.1.3.
Politika ................................................................................................................ 46
3.1.4.
Obyvatelstvo a současný multikulturalismus...................................................... 48
3.1.5.
Ekonomická situace ............................................................................................ 53
3.2.
Česko-britské kulturní standardy a srovnání s teorií ............................................... 56
3.2.1.
Česko-britské kulturní standardy ........................................................................ 56
3.2.2.
Srovnání s teorií .................................................................................................. 61
3.2.3.
Doporučení .......................................................................................................... 63
3.3.
Britsko-české kulturní standardy a srovnání s teorií................................................ 64
3.3.1.
Britsko-české kulturní standardy ........................................................................ 64
3.3.2.
Srovnání s teorií .................................................................................................. 69
3.3.3.
Doporučení .......................................................................................................... 70
Závěr ........................................................................................................................................ 72 Zdroje ...................................................................................................................................... 75 Přílohy ..................................................................................................................................... 79
vi
Obrázky a grafy Obrázek 1: Ledovcový model
7
Obrázek 2: Cibulový model kultury
8
Obrázek 3: Dynamika interkulturních situací
10
Obrázek 4: Průběh interkulturní interakce
11
Obrázek 5: Vzájemný vztah dvou kultur
12
Obrázek 6: Srovnání Hofstedeho kulturních dimenzí Velké Británie a České republiky
17
Obrázek 7: Rozdíl mezi specifickou a difúzní kulturou
19
Obrázek 8: Věcná orientace u Němců a Francouzů
23
Obrázek 9: Tradiční systém hrabství ve Velké Británii
45
Obrázek 10: Současné administrativní regiony ve Velké Británii
45
Obrázek 11: Procentuální zastoupení velkých etnických skupin v Anglii a Walesu (2011)
49
Obrázek 12: Procentuální zastoupení jednotlivých etnických skupin v Anglii a Walesu (2011) 50 Obrázek 13: Příslušnost k náboženství v Anglii a Walesu (2011)
52
Obrázek 14: Čtvrtletní růst HDP mezi lety 1997-2013
55
Obrázek 15: Česko-britské kulturní standardy
60
Obrázek 16: Britsko-české kulturní standardy
68
vii
Seznam zkratek AV ČR
Akademie věd České republiky
PDI
Vzdálenost moci
IDV
Individualismus v. kolektivismus
MAS
Maskulinita versus feminita
UAI
Vyhýbání se nejistotě
LTO
Dlouhodobá v. krátkodobá orientace
IVR
Požitkářství v. zdrženlivost
ES
Evropská společenství
EU
Evropská unie
HDP
Hrubý domácí produkt
NHS
National Health Service (Národní zdravotní služba)
viii
Úvod Můj zájem o britskou kulturu podnítilo nejen dlouholeté studium angličtiny, ale především studijní pobyt na britské univerzitě, tedy semestr, v němž jsem byla obklopena místními studenty a mohla tak naplno pocítit, co britská kultura opravdu znamená. Jelikož jsem z České republiky odjížděla s poměrně naivní a ideální představou Británie jako země, kde každý muž je gentleman, kde se lidé sejdou u odpoledního čaje a kde stále přetrvává odkaz Beatles, otevřel mi tento pobyt oči a já zjistila, že ne vše je tak růžové. Každopádně i přes množství nedorozumění a ztracených iluzí mně současná britská kultura učarovala a inspirovala k tomu, abych se ve své diplomové práci věnovala česko-britským kulturním standardům. Protože podobný šok jako já zažili i mí britští přátelé při návštěvě České republiky, rozhodla jsem se do své práce zařadit i kulturní standardy britsko-české. Hlavním cílem mé práce je tyto standardy definovat a srovnat je s dojmem, který nabyl Karel Čapek na cestě do Velké Británie a který popsal ve své knize Anglické listy. Mými výzkumnými otázkami jsou následující: Jak vnímají britskou kulturu Češi? Odpovídají zjištěné údaje popisu česko-britských standardů Karla Čapka? Jak vnímají českou kulturu Britové? Své hypotézy jsem pak zformulovala následovně: Zjištěné česko-britské kulturní standardy se od popisu Karla Čapka neliší. Češi jsou podle Britů příliš starostliví a úzkostliví. Tato práce je rozdělena do tří hlavních kapitol a několika menších oddílů. V první kapitole vymezím samotný pojem kultury a její vztah k pojmu národ a dále v ní uvedu i teoretické modely, již kulturu popisují, a to konkrétně model ledovce a cibulový model. Dále se zde ještě zmíním o interkulturním prostředí. Popíši zde, jak jedinci vnímají svou a cizí kulturu, proč dochází ke vzniku kolizních situací a jejich důsledky na vývoj komunikace a způsoby řešení interkulturního prostředí ve firmě. V druhé kapitole pak ve stručnosti shrnu jiný způsob nazírání na kulturu určité země, tedy koncept kulturních dimenzí Geerta Hofstedeho a Fonse Trompenaarse. Definuji zde pojem kulturní dimenze, popíši, jaké dimenze daní autoři rozlišují, a samozřejmě je budu aplikovat na britskou a českou kulturu. Zmíním také omezení a kritiku, které se ke kulturním dimenzím váží. Poté se již zaměřím na výzkum Alexandra Thomase a jeho koncept kulturních standardů. V této části vysvětlím, co se pod tímto pojmem rozumí, k čemu dochází při střetu dvou kultur, jak lze kulturní standardy zjistit, jak se mohou kulturní standardy v průběhu času měnit a jaký mají význam pro praktické užití. Také zde, podobně jako u kulturních dimenzí, zmíním možná omezení. Důležitou částí bude také určení česko-britských kulturních standardů. Za tímto účelem bude provedena analýza díla Karla Čapka Anglické listy 1
(ČAPEK, K.: Anglické listy. 2. vyd. jako celek. V Praze: Levné knihy KMa, 2000, 134 s. ISBN 80-864-2528-2), v nichž autor popisuje své zážitky z cesty do Velké Británie. Druhá část mé diplomové práce se bude věnovat metodologii, jakou jsem zvolila pro vlastní výzkum, v němž jsem se inspirovala výzkumnými metodami popisovanými jak Alexandrem Thomasem, tak Finkem, Köllingem a Neyerem. Budu tedy provádět osobní hloubkové rozhovory s Čechy, kteří pobývali delší dobu ve Velké Británii, a Brity, kteří žili či stále žijí v České republice. Mým cílem je získat alespoň 5 respondentů z každé skupiny. Třetí část je pak věnována reáliím Velké Británie tak, aby bylo možné zakotvit zjištěné kulturní standardy do historicko-kulturního vývoje. Nejprve tak bude popsána historie Anglie (historie Skotska, Walesu a Severního Irska se v popisu příliš neobjevuje), dále pak politický a právní systém, obyvatelstvo Velké Británie a její současný multikulturalismus a nakonec pak ekonomický vývoj země a její současná situace. Poslední oddíl se bude věnovat výsledkům samotného výzkumu a určením českobritských a britsko-českých kulturních standardů. Zjištěné skutečnosti pak srovnám s teorií a s popisem Britů a britské kultury Karla Čapka. Na základě daných standardů se pak budu snažit dát doporučení Čechům, kteří pojedou do Británie, a Britům, kteří se chystají navštívit Českou republiku.
2
1. Teoretická část 1.1. Kultura a její modely 1.1.1. Kultura, národ a národní identita S pojmy jako kultura, kulturní rozdíly, interkulturní management či interkulturní komunikace se dnes lze setkat naprosto běžně. Co ovšem pojem kultura znamená? Na tuto jednoduchou otázku překvapivě neexistuje jediná jednoduchá odpověď. Etymologicky pochází výraz kultura z latinského slova colere (kultivace plodin a zemědělské obdělávání půdy), římský filosof Cicero ovšem použil tento termín v prvním století před Kristem i ve významu kultury ducha, což lze považovat za základní kámen dnešního chápání kultury1. O několik set let později – v 16. století – došlo ke znovuobjevení tohoto významu a ve většině evropských jazyků k přenesení významu do oblasti humanitních věd a pojmem kultura se začala označovat kultivace mysli a chování, rozvoj vrozených schopností2. Vysvětlení pojmu kultura navíc komplikuje fakt, že lze kulturu zvažovat ze dvou hledisek – z hlediska užšího a širšího. V užším slova smyslu lze pod kulturu zahrnout výsledky zdokonalení mysli, což znamená například umění, vzdělanost a literaturu, zatímco v širším slova smyslu se jedná o antropologický pojem týkající se způsobu myšlení, jednání či cítění3. Dnes se v literatuře vyskytuje celá řada různých definic a teorií, většina má ale společné to, že kulturu vztahuje k nějaké jednolité společnosti, která je určitým způsobem uzavřená, má společnou identitu a liší se od ostatních kultur4. Například holandský vědec Geert Hofstede popisuje kulturu jako určitý kolektivní jev a vzor myšlení a chování, který je každé společnosti vlastní a odlišuje ji od společností jiných 5. Určil navíc několik atributů kultury: kultura je podle něj sdílená lidmi ze stejného společenského prostředí a přenáší se učením z generace na generaci6. Jinak chápe kulturu Fons Tropenaars, podle něhož je to
1
CICERO, M. T.:. M. Tullius Cicero scripta quae manserunt omnia. Editor Tadeusz Maslowski. Monachii: In aedibus K.G. Saur, 2003, 108 s. Bibliotheca scriptorum Graecorum et Romanorum Teubneriana. ISBN 35-9871187-5. 2 OXFORD DICTIONARIES. Definition of culture [online]. 2013 [cit. 2013-09-28]. Dostupné z: http://oxforddictionaries.com/definition/english/culture 3 HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 14. 4 Culture for Competence: Kultur - eine Thoerie [online]. 2010 [cit. 2013-10-20]. Dostupné z: http://www.cultureforcompetence.com/tl_files/Dokumente/Kulturtheorie.pdf 5 HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 14. 6 HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 14.
3
spíše způsob, jakým společnost reaguje na problémy a jak je řeší7. Odlišně se pak ke kultuře staví Němec Alexander Thomas, podle něhož se kultura, která představuje tradiční systém orientace určité skupiny lidí (ať již společnosti, firmy či jiné skupiny), skládá ze specifických a v dané skupině tradovaných symbolů, jež ovlivňují to, jak jednotlivci ve společnosti vnímají realitu a jak se k ní staví, což se pak odráží i na jejich myšlení, jednáních a hodnotách. Kultura pak podle něj vytváří pro své členy možnosti, jak se mohou chovat, a zároveň určuje i hranice, které říkají, jaké chování již přijatelné není 8. Na počátku 21. století se ovšem nabízí otázka, zda ještě stále můžeme uvažovat o kultuře jako o jistém uzavřeném systému – vždyť na jednotlivé společnosti neustále působí všudypřítomná globalizace, dochází k migraci spojené s prolínáním a míšením jednotlivých kultur a jen těžko lze dnes najít homogenní společnost. Často se lze proto setkat s novými termíny spojenými s kulturou: multikulturalismus, interkulturalismus a transkulturalismus. Multikulturalismus popisuje takovou společnost, v níž koexistuje více kultur, které se vzájemně uznávají a tolerují, interkulturalismus pak na tuto myšlenku navazuje a nejen, že zajišťuje pasivní toleranci jednotlivých kultur, ale snaží se také vytvořit prostor, v němž by docházelo ke společnému dialogu, a tím i začlenění kulturních menšin do majoritní společnosti9. Nejdále jde pak transkulturalismus, který se snaží popsat proces míšení kultur v důsledku globalizace a migrace, v jehož rámci se vytváří nová – hybridní – kultura, která v sobě spojuje prvky různých původních kultur a v níž nelze určit původní kulturu většinovou (jako příklad takové situace lze uvést americké Chicago)10. Po vysvětlení pojmu kultura je nutno vysvětlit ještě pojem další, a to národ. Národem se rozumí politický útvar, jenž vznikl ve většině zemí v polovině dvacátého století. Oxfordský výkladový slovník jej popisuje jako skupinu lidí, která má společný původ, dějiny anebo jazyk a která obývá nějaký určitý stát11. Sociologický ústav Akademie věd ČR pak uvádí12, že národ je uměle vytvořený útvar, který se skládá se dvou součástí – ethnosu (kulturní komunity, která odpovídá popisu v Oxfordském výkladovém slovníku) a demosu (politické 7
THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 104. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de pdffiles imis10.pdf 8 THOMAS, A., UTLER, A.: Kultur, Kulturdimensionen und Kulturstandards. In: Handbuch Stress und Kultur: Interkulturelle und Kulturvergleichende Perspektiven. Frankfurt: Springer DE, 2012. ISBN 353193449X, str. 42. 9 Ibid. 10 Ibid. 11 OXFORD DICTIONARIES. Nation [online]. 2013 [cit. 2013-10-20]. Dostupné z: http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/nation 12 VLACHOVÁ, K., ŘEHÁKOVÁ B.: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. In: SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR. Sociologický časopis [online]. Vol. 40, No. 4: 489–50, 2004 [cit. 2013-10-21]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/d2fe757af6ca935d6d1d996e3349242406475ee0_534_416vlach19.pdf
4
komunity, která je určena státním občanstvím). Národ pak chápe jako občanskou společnost, v níž mohou být členové daného národa politicky aktivní a v níž mohou uplatňovat svou suverenitu. V dnešním světě lze v podstatě vypozorovat dvě hlavní protichůdné tendence týkající se národů, a to narůstající integraci, kterou umožňuje společný jazyk a sdělovací prostředky, společné vzdělávací a politické systémy a další společné národní prvky; naproti tomu dnes v mnoha zemích dochází k vymezování vlastní identity, tedy ke snaze národnostních, náboženských a politických skupin získat národní uznání či nezávislost, což lze například doložit na dlouholetém ozbrojeném i politickém boji Basků za nezávislost na Francii a Španělsku či otázce Kurdů v Turecku, Sýrii, Íránu a Iráku13. V souvislosti s národem byla zmíněna i národní identita, která znamená, že se jednotlivci identifikují s hodnotami dané společnosti. Podle Sociologického ústavu AV ČR14 se skládá ze tří rovin, roviny individuální, politicko-systémové a ideologické. Individuální rovina národní identity vytváří pocit sounáležitosti a svázanosti s ostatními členy společnosti, což například znamená, že lidé udržují stejné zvyky či chápou stejně chvíle, při nichž došlo k prohře či úspěchu národa. Na politicko-systémové rovině pak národní identita působí jako faktor, díky němuž drží národní státy pohromadě a jenž umožňuje dosahování politických cílů a politickou angažovanost občanů. Poslední ideologická rovina se pak váže na nacionalismus, tedy přesvědčení, že by národy měly být nezávislé a vládnout si samy. Naposled je v tomto oddílu nutné vysvětlit pojem národní kultura. Tu je možno definovat jako „kulturu, kterou v průběhu historie vyvinulo velké množství lidí, kteří se jako příslušníci určitého národa narodili nebo se tak cítí, a definují si ji jako závaznou a „bytí určující“
15
.“ Národní kultura, kterou tvoří celá řada elementů jako například tradované
hodnoty a normy, obrazy světa a člověka či pravidla chování, se neustále vyvíjí tak, jak reaguje na nové skutečnosti a problémy16.
13
HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 25. 14 VLACHOVÁ, K, ŘEHÁKOVÁ, B.: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. In: SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR. Sociologický časopis [online]. Vol. 40, No. 4: 489–50, 2004 [cit. 2013-10-21]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/d2fe757af6ca935d6d1d996e3349242406475ee0_534_416vlach19.pdf 15 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, 313 s., ISBN 80-726-1121-6, str. 92. 16 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, 313 s., ISBN 80-726-1121-6, str. 92.
5
1.1.2. Modely kultury K hlubšímu pochopení a poznání kultury slouží i řada modelů, již vykreslují jednotlivé prvky kultury. Prvním z nich je ledovcový model kultury, jenž rozděluje prvky kultury na ty, které jsou jasně viditelné, a na ty, které zůstávají skryty. Tento model připodobňuje kulturu k ledovci: nad vodní hladinou může pozorovatel vidět jen malou část, kdežto větší část ledovce, jež se ukrývá pod hladinou, zahlédnout nemůže. Mezi prvky nad hladinou, které může jednotlivec mimo danou kulturu snadno rozpoznat a také s ní snadno sdílet, patří mimo jiné jazyk, umění, vaření či způsob oblékání, tedy prvky, jež se převážně nachází v povědomí17. Naopak prvky pod hladinou tvoří prvky, které se nalézají hlavně v podvědomí, což jsou jak nevyřčená, tak nevědomá pravidla. Nevyřčená pravidla vyplňují v modelu prostor hned pod hladinou – jsou totiž hůře pozorovatelná a do společnosti a kultury hlouběji zapojená než viditelné prvky. K těmto pravidlům patří především ty prvky, které se váží na chování jednotlivců dané kultury, tedy například velikost osobního prostoru, způsob komunikace či vyjadřování emocí a zdvořilostí18. Poslední část ledovce tvoří nevědomá pravidla, což jsou prvky, o nichž se ve společnosti příliš nemluví a které si členové společnosti často ani neuvědomují. Mezi tyto prvky, které jsou silně vázány na hodnoty společnosti, se řadí mimo jiné koncept krásy, vnímání sám sebe, charakter přátelství, postoj ke starším osobám, upřednostňování soutěživosti nebo spolupráce či způsob rozhodování a řešení problémů19. Pro grafické znázornění modelu viz níže.
17
EUROPEAN COMMISSION DG EDUCATION AND CULTURE: Intercultural Learning T-Kit No.4. Strasbourg: Council of Europe publishing, 2000, str. 18-20. 18 MINNESOTA HUMANITIES CENTER. The Iceberg Model of Culture [ppt]. 2012 [cit. 2.10.2013]. 19 MINNESOTA HUMANITIES CENTER. The Iceberg Model of Culture [ppt]. 2012 [cit. 2.10.2013].
6
Obrázek 1: Ledovcový model Zdroj: EUROPEAN COMMISSION DG EDUCATION AND CULTURE: Intercultural Learning T-Kit No.4. Strasbourg: Council of Europe publishing, 2000, str. 18-20.
Odlišný model kultury uvádí ve své knize Kultury a organizace: software lidské mysli Geert Hofstede, jenž přirovnává kulturu k cibuli se čtyřmi slupkami: symboly, hrdiny, rituály a hodnotami20. Vnější slupka je tvořena prvky, již jsou pro osoby nacházející se mimo danou kulturu nejlépe viditelné, tedy symboly, k nimž patří slova, oblečení, gesta, vlajky či znaky společenského postavení21, z čehož tedy vyplývá, že symboly převážně odpovídají prvkům v povědomí v ledovcovém modelu. Druhou vrstvu směrem ke středu představují hrdinové, které Hofstede definuje jako osoby s vlastnostmi, jež daná kultura považuje za důležité a cení si jich, a vidí proto tyto osoby, ať již vymyšlené či skutečné, jako své vzory22. K vymyšleným postavám se může řadit například Barbie ve Spojených státech amerických či Asterix ve Francii23; ačkoli se Hofstede o českých či britských vzorech nezmiňuje, dalo by se snad spekulovat o tom, zda k těmto hrdinům nepřiřadit Švejka pro naši kulturu a Artuše či Robina Hooda pro kulturu britskou (domněnka autorky). Ve třetí vrstvě se pak nachází rituály, což jsou takové činnosti, které daná kultura považuje za nutné, jako například společenské a náboženské ceremonie, obchodní a politická jednání či způsob zdravení24. Tyto tři vrstvy jsou vnějšímu pozorovateli zjevné, ale nechápe jejich kulturní význam. Přes ně se pak prolínají praktiky. Střed cibulového modelu pak vyplňují hodnoty, tedy tendence a pocity, 20
HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli: spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 16. 21 Ibid, str. 16. 22 ibid, str. 16. 23 ibid, str. 17. 24 ibid str. 17.
7
které pomáhají jedinci rozlišovat a vybírat mezi protiklady jako například mezi dobrem a zlem, mezi morálním a nemorálním, špinavým a čistým25. Pro grafické znázornění cibulového diagramu viz níže.
Obrázek 2: Cibulový model kultury Zdroj: HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli: spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-8086131-70-2, str. 16.
1.1.3. Vlastní, cizí, interkulturní Lidé se již od dětství učí, jak se ve společnosti chovat, jaká jsou pravidla a normy, které musí dodržovat, či co se stane, pokud dané normy poruší. Na konci tohoto procesu už lidé ani nepřemýšlí nad funkcemi těchto pravidel či následky jejich porušení a stávají se pro ně nevědomým rutinním způsobem chování a kulturně specifickou identitou. Vytvoří si tak svůj orientační systém, který pak z velké části ovlivňuje to, jak se chovají, jak vnímají realitu, jak se rozhodují, co je motivuje a jaké následují cíle, jak hodnotí realitu, jak projevují emoce či jak řeší problémy. Díky tomu se mohou ve své kultuře dobře orientovat
25
HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli: spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 18.
8
a bezproblémově fungovat, potíže ovšem nastávají, když se setkají s příslušníky jiné kultury, která situaci řeší odlišně26. Jako příklad takové situace lze uvést setkávání německých a amerických studentů na výměnných pobytech. Američtí studenti v Německu se často stěžují, že jsou jejich němečtí spolužáci chladní a těžce se s nimi navazují kontakty; přiznávají ovšem, že když někoho osloví, Němci jsou vždy připraveni pomoci a po seznámení udržují těsné a dlouhodobé vztahy. Němci ve Spojených státech se naopak cítili šokováni tím, jak s nimi američtí studenti neustále navazují kontakty, ale po úvodním spontánním a srdečném krátkém rozhovoru ztratí zájem a odchází. Pak se sice ještě dlouho zdraví jménem a usmívají se, ale k bližšímu poznání většinou nedojde. Na těchto výpovědích se jasně projevuje rozdíl německé a americké kultury ve vztahu k navazování a udržování kontaktů – zatímco Američané se snaží vždy zmenšit vzdálenost mezi sebou a neznámou osobou a vytvořit pozitivní (i když mnohdy jen krátkodobý) vztah, Němci naopak preferují udržení původní vzdálenosti a danou osobu osloví, pouze pokud se o ni opravdu zajímají a cítí, že by vytvoření kontaktu mohlo být užitečné. Na rozdíl od Američanů je pak ale jejich vztah dlouhodobý a intenzivní27. Tento příklad z reálného života jasně ukázal, že příslušníci obou kultur prošli jiným a kulturně specifickým procesem socializace a enkulturace (jak byl popsán výše), měli proto odlišná očekávání, odlišné hodnoty a odlišné chování. Ukázal ovšem také, že střet s cizí kulturou nemusí vždy automaticky znamenat vznik konfliktu, jelikož často takové setkání vzbudí spíše zvědavost či strach z neznámého. Strany mohou nabýt dojmu, že je jednání s cizí kulturou problematické v případech28:
pokud se při komunikaci a vzájemné spolupráci hromadí momenty, v nichž se druhá strana zachová neočekávaně;
pokud chování partnera naprosto vybočuje z našeho vlastního orientačního systému;
pokud partner očekávaným způsobem nereaguje na podněty z naší strany či se zdá, že jim nerozumí;
pokud se stane, že nerozumí svému sociálnímu prostředí, protože přestaly platit nástroje k porozumění orientačního systému, na něž byl zvyklý.
26
THOMAS, A., UTLER, A.: Kultur, Kulturdimensionen und Kulturstandards. In: Handbuch Stress und Kultur: Interkulturelle und Kulturvergleichende Perspektiven. Frankfurt: Springer DE, 2012. ISBN 353193449X, str. 48. 27 THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 97. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de pdffiles imis10.pdf 28 Ibid
9
Ivan Nový a Sylvia Schroll-Machl pak vykreslují setkání vlastní a cizí kultury na následujícím grafu, který popisuje vznik kolizních situací a interkulturního prostředí.
Obrázek 3: Dynamika interkulturních situací Zdroj: NOVÝ I., SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, ISBN 80-726-1121-6, str. 33.
„Vlastní“ je v tomto modelu spojeno s domněnkou, že naším orientačním systémem se řídí všichni lidé, a jakékoli odchylky od něj proto vnímáme jako špatné. V průběhu let jsme se jej navíc naučili chápat jako samozřejmost a nejsme si již tedy vědomi toho, že by některé jeho prvky mohly být pro naši kulturu specifické a jedinečné29. „Cizí“ naopak v tomto grafu označuje osoby, které vyrůstaly v jiném prostředí a mají proto jiný orientační systém, o kterém si však také myslí, že je všeobecně platný30. Pojmem „interkulturní“ je pak myšleno setkání cizího a vlastního. Když k tomuto setkání dojde, měly by si strany uvědomit, co mají jejich kultury společné a co rozdílné, zjistit, jak moc je vhodné se cizímu přizpůsobit a naopak jaké přizpůsobení očekávat od kultury cizí, a naposled vytušit, jaké následky s sebou toto 29
THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 107. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de pdffiles imis10.pdf 30 Ibid.
10
přizpůsobení přinese31. K prvkům, které mohou být podobné a sloužit tak ke sblížení, patří například pravidla dané organizace či rituály týkající se komunikace. Naopak mezi prvky rozdílné, již mohou působit rušivě, se řadí tabuizované oblasti spojené s náboženstvím, porušováním lidských práv a další elementy, které se navzájem vylučují32. Při interkulturní komunikaci se mnohdy nenaplní očekávání vzhledem k chování druhé kultury, což může vést k oboustranné podrážděnosti, protože si ani jedna strana nedokáže vysvětlit chování svého partnera. Strany pak často připisují vinu za špatný průběh interakce právě druhému partnerovi – podle nich se nechoval správně, nechce (anebo není schopen) se chovat tak, jak by se v dané chvíli mělo, nebo se tak podle nich chová dokonce záměrně, aby mohl provokovat a druhou stranu poškodit. Pokud bude k takovýmto „nedorozuměním“ docházet během komunikace i dále, může celá interakce skončit neúspěchem. Tyto mentální procesy, při nichž člověk vnímá a vysvětluje si vzniklou situaci, probíhají v mysli velmi rychle a nejsou vědomé33. Průběh neúspěšné interkulturní interakce z pohledu jedné ze stran popisuje následující obrázek.
Obrázek 4: Průběh interkulturní interakce Zdroj (přeloženo a upraveno autorkou): THOMAS, A., UTLER, A.: Kultur, Kulturdimensionen und Kulturstandards. In: Handbuch Stress und Kultur: Interkulturelle und Kulturvergleichende Perspektiven. Frankfurt: Springer DE, 2012. ISBN 353193449X, str. 48.
31
THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 112. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de pdffiles imis10.pdf 32 Ibid. 33 THOMAS, A., UTLER, A.: Kultur, Kulturdimensionen und Kulturstandards. In: Handbuch Stress und Kultur: Interkulturelle und Kulturvergleichende Perspektiven. Frankfurt: Springer DE, 2012. ISBN 353193449X, str. 48.
11
Při práci v mezinárodním týmu však dochází k dlouhodobé interakci, a je proto nežádoucí, aby došlo k vzájemné averzi členů týmu kvůli kulturní inkompetenci. Pro řešení multikulturality ve firmě se tedy vytvořily strategie, jak spolupráci lidí různých národností a kultur řešit. V mezinárodních týmech pak existuje optimalizační trend, podle kterého je určována míra vlivu kulturních standardů jednotlivých kultur v týmu – obecně lze tvrdit, že se od původní dominance jedné kultury přejde k součinnosti, inovaci a nakonec k synergii34, jak ilustruje následující obrázek.
Obrázek 5: Vzájemný vztah dvou kultur Zdroj: NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Interkulturní komunikace v řízení a podnikání: česko-německá. Vyd. 1. Praha: Management Press, 2007, 161 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7261-158-4, str. 41.
Dominance znamená, že vlastní kultura je upřednostňována a očekává se, že ji cizí kultura přijme a bude se na ni orientovat, což je i jeden ze základních požadavků při nabírání nových zaměstnanců. Přizpůsobení se typicky vyžaduje v případech, kdy jednotlivci z cizí kultury přijíždí pracovně do kultury naší. Tato strategie však s sebou přináší i řadu rizik: přizpůsobení individua z cizí kultury může být vynucené, a po určité době se mu tedy může
34
NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Interkulturní komunikace v řízení a podnikání: česko-německá. Vyd. 1. Praha: Management Press, 2007, 161 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7261-158-4, str. 41.
12
daný člověk vzepřít. I pokud se však sám o přizpůsobení dobrovolně snaží, nezná velikost tolerované odchylky od ideálu, většinou se proto zaměří na jasně viditelnou krajní polohu kulturního standardu, projevům cizí kultury navíc hluboce nerozumí a vykládá si je stále podle své kultury, což ve výsledku může vést ke zklamání a podráždění35. Kompromisem a součinností je myšlena snaha zohlednit kulturní rozdíly a vytvořit takové prostředí, které vede k úspěšnému soužití jednotlivých kultur a dosažení společných cílů. Mezi kulturními standardy jednotlivých kultur se hledá nejmenší společný jmenovatel, obě kultury se vzájemně respektují a ani jedna se nesnaží o dominanci nad kulturou druhou. Nevýhodou a rizikem této metody je fakt, že atributy a potenciál jednotlivých kultur nejsou zcela využity, což může opět vést k rozmrzelosti36. Kombinace a integrace obnáší velké nároky na členy jednotlivých kultur, protože vyžaduje, aby dobře znali rozdíly mezi svými kulturami, aby je uměli interpretovat a aby je chápali. Strategie kombinace znamená, že každý se má věnovat té oblasti, kterou zvládá nejlépe, integrace pak představuje společný postup, při němž jsou všichni s rozdíly obeznámeni a mohou je navíc ještě využít k dosažení společného cíle. Pro úspěšnou aplikaci těchto strategií je často nutné zapojení kouče, který pracovníkům pomůže cizí kulturu dokonale pochopit a spolupracovat s ní37. Poslední strategií je inovace, tedy vytvoření naprosto nové situace a nových společných kulturních standardů, což si ovšem žádá vysoký stupeň povědomí o druhé kultuře, inovační myšlení a neexistenci boje o moc38. Na pracovišti ovšem může dojít i k odmítnutí, v jehož rámci si zaměstnanci z různých kultur od sebe udržují odstup, nic však nekritizují a nezavdávají druhé straně důvod ke konfliktu či hádkám. Jejich chování je pasivní, a i když ze svého úhlu pohledu nevytváří ani konflikt skrytý, při interakci s vnitřně orientovanými kulturami může vzniknout zásadní problém39.
35
NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Interkulturní komunikace v řízení a podnikání: česko-německá. Vyd. 1. Praha: Management Press, 2007, 161 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7261-158-4, str. 42-43. 36 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Interkulturní komunikace v řízení a podnikání: česko-německá. Vyd. 1. Praha: Management Press, 2007, 161 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7261-158-4, str. 44. 37 Ibid, str. 45. 38 Ibid, str. 46 39 Ibid, str. 46.
13
1.2. Kulturní dimenze a jejich aplikace na britskou a českou kulturu 1.2.1.
Geert Hofstede a Fons Trompenaars
Jak vyplývá z předchozích podkapitol, neexistuje jedna jediná světová kultura, a proto se řada vědců (například manželé Hallovi, Jacques Demorgon a Markus Molz) snažili přijít na to, v čem se jednotlivé kultury liší. Dnes jsou snad nejznámějším způsobem nahlížení na kulturu a kulturní rozdíly kulturní dimenze Geerta Hofstedeho a Fonse Trompenaarse, a proto, ačkoli je tato práce primárně zaměřena na kulturní standardy, jsem se rozhodla věnovat jim jednu podkapitolu. Geert Hofstede, psycholog holandského původu, prováděl na přelomu 60. a 70. let 20. století výzkum ve společnosti IBM, v jehož rámci chtěl zjistit rozdílné představy o hodnotách pracovníků této firmy z jednotlivých kultur. Uskutečnil proto rozhovory s přibližně 116 000 zaměstnanci IBM z celkem 72 zemí40, jejich odpovědi poté vyhodnotil pomocí korelační a faktorové analýzy a získal tak čtyři hlavní hodnotové (kulturní) dimenze – vzdálenost moci, individualismus v. kolektivismus, maskulinitu v. feminitu a vyhýbání se nejistotě – k nimž v roce 1991, po provedení výzkumu týmu Michaela Bonda v Číně, přidal dimenzi pátou – dlouhodobou v. krátkodobou časovou orientaci41. V posledním vydání své knihy Cultures and organizations: software of the mind z roku 2010 pak představil i dimenzi šestou – požitkářství v. zdrženlivost – která se zakládá na analýze Michaela Minkova42. Dimenze kultury je definována jako aspekt kultury týkající se určitého problému, jenž je měřitelný a srovnatelný s jinými kulturami43. Každá dimenze se skládá z několika problematických jevů, jejichž zjištění se zakládá na empirických výzkumech a již zmiňovaných statistických metodách, což umožňuje srovnání mezi zeměmi. Každá dimenze je tvořena hodnotami od 0 do 100, přičemž vyšší číslo znamená vyšší intenzitu dané hodnoty, a tyto hodnoty lze graficky zobrazit jako body na přímce a sestavit tak pro srovnání dvou zemí ve dvou dimenzích přehledný diagram44. První Hofstedeho dimenzí je vzdálenost moci (PDI), která popisuje, jak společnost vnímá nerovnost a jak s ní zachází – země, v nichž byl naměřen nízký index PDI (například německy mluvící země, severské či anglosaské země), preferují konzultativní styl vedení 40
THOMAS, A., UTLER, A.: Kultur, Kulturdimensionen und Kulturstandards. In: Handbuch Stress und Kultur: Interkulturelle und Kulturvergleichende Perspektiven. Frankfurt: Springer DE, 2012. ISBN 353193449X, str. 41. 41 HOFSTEDE, G.: National cultural dimensions [online]. 2013 [cit. 2013-10-06]. Dostupné z: http: geerthofstede.com/national-culture.html 42 Ibid. 43 HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 29. 44 Ibid, str. 29.
14
namísto autoritativního, podřízení se svými nadřízenými snadno komunikují a nedělá jim potíže jim odporovat, kdežto ve státech s vysokým PDI (například asijské a latinskoamerické země) mají nadřízení velkou autoritu45. Z numerických výsledků lze vypozorovat určité tendence, a to, že podobné hodnoty mají země podobně bohaté (bohatší země mají nižší PDI), s podobnou velikostí populace (čím větší, tím větší PDI) a s podobnou zeměpisnou šířkou (čím vyšší, tím nižší PDI). Co se týče Velké Británie a České republiky, lze konstatovat, že Británie patří mezi země s nižším PDI (dosahuje hodnoty 35), zatímco Česká republika se pak pohybuje s 57 zhruba v polovině žebříčku. Druhou Hofstedeho dimenzi představuje individualismus v. kolektivismus (IDV). Individualismus je charakteristický pro společnosti, v nichž mají mezi sebou jednotlivci volné svazky, v nichž je každý odpovědný sám za sebe a za členy své nejužší rodiny, zatímco v kolektivistických kulturách je jednotlivec spjat s určitou skupinou, které zůstává věrný a která ho po celý život ochraňuje46. Dále lze zobecnit tendence mezi první a druhou dimenzí a konstatovat, že kultury, které vykazují velkou vzdálenost moci, v zásadě patří mezi kultury kolektivistické, což se kupříkladu týká Guatemaly, Panamy či Indonésie, mezi nejindividuálnější kultury pak patří země anglosaské (USA, Austrálie, Velká Británie, Kanada). Obdobně jako i indexu PDI, i IDV je ovlivněno bohatstvím země (čím bohatší, tím individualističtější) a zeměpisnou šířkou (čím vyšší, tím vyšší individualismus). Česká republika se pak řadí s hodnotou 58 ke kulturám individualistickým47. Třetí Hofstedeho dimenze se nazývá maskulinita versus feminita (MAS) a popisuje, jak je ve společnosti nakládáno s rodovými rolemi – zatímco v maskulinních společnostech mají muži a ženy jiné úlohy, femininní společnosti úlohy obou pohlaví nerozlišují48. Znamená to tedy, že v maskulinních společnostech mají být muži drsní, kdežto ve femininních společnostech mají podobné představy o životě jako ženy, a jsou proto jemní a zaměřují se spíše na kvalitu života49. K maskulinním společnostem se řadí například německy a anglicky mluvící země, vůbec nejvyššího skóre v tomto žebříčku ovšem překvapivě dosáhlo Slovensko, k femininním společnostem naopak patří severské a španělsky mluvící země. U indexu MAS sice nelze vysledovat žádnou souvislost s bohatstvím země, sám ale podmiňuje politiky země, jelikož feministické společnosti preferují solidaritu se slabými, ochranu životního prostředí a pomoc chudým zemím, kdežto společnosti maskulinní tíhnou 45
HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 45. 46 Ibid, str. 66. 47 Ibid, str. 78. 48 Ibid, str. 97. 49 Ibid, str. 97.
15
spíše k ochraně silných, podpoře hospodářského růstu a k výdajům na zbrojení. Česká republika se také řadí mezi maskulinní země, ovšem s menší intenzitou než Británie50. Čtvrtou a původně poslední Hofstedeho dimenzi představuje vyhýbání se nejistotě (UAI), která popisuje, jakou mírou se členové dané kultury obecně bojí nejistoty a situací, které neznají či nemohou předvídat51. Nejistotu ovšem nelze ztotožnit se strachem či rizikem, jelikož strach i riziko se týkají něčeho konkrétního, kdežto nejistota a úzkost žádný konkrétní objekt nemají. Země s vysokým UAI (Latinská Amerika, Středozemí a obecně země mluvícími románskými jazyky) jsou více ochotny postupovat riziko k omezení nejistoty než země s nízkým UAI (asijské země kromě Japonska a Koreje, africké státy, státy anglosaské a severské). Velká Británie se tak blíží s 35 body konci žebříčku, oproti tomu v České republice je index UAI dosahuje středně vysokých hodnot (74) a podobá se tak spíše naším německy mluvícím sousedům. Jak již bylo zmíněno, pátá dimenze, která byla přidána až na přelomu 80. a 90. let, vychází z výzkumu provedeného v Číně Michaelem Bondem, jenž chápal tuto dimenzi jako „konfuciánský dynamismus práce“52. Jelikož se však podobné hodnoty jako v Číně objevily i v nekonfuciánských státech, rozhodl se Hofstede nazvat tuto dimenzi jako dlouhodobá v. krátkodobá orientace (LTO), čímž se vyhnul vytvoření závislosti mezi touto dimenzí a konfuciánským učením, a konstatoval, že společnosti, které se orientují do budoucna a v nichž se oceňuje především vytrvalost a šetrnost, jsou společnosti s dlouhodobou orientací, kdežto společnosti, které jsou zaměřeny na současnost a minulost a které se zaměřují na plnění společenských závazků a uctívání tradic, jsou společnosti orientované krátkodobě53. Mezi země s vysokým LTO se řadí státy východoasijského regionu, Brazílie a zbytek Asie (s výjimkou Pákistánu a Filipín), na druhé straně žebříčku jsou pak země anglosaské. Česká republika pak v této dimenzi dosahuje středně vysokých hodnot. V posledním vydání své knihy přidal Hofstede ještě dimenzi šestou, a to požitkářství v. zdrženlivost (IVR), kde požitkářství definoval jako sklon členů společnosti k tomu, aby poměrně volně uspokojovali své potřeby a užívali si života, zatímco zdrženlivé společnosti mají tendenci takové činnosti omezovat a usměrňovat je různými společenskými normami54. V následném výzkumu vyplynula slabá vazba s indexem PDI, jelikož společnosti s větší 50
HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 118. 51 Ibid, str. 135. 52 Ibid, str. 162. 53 Ibid, str. 162. 54 HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.., MINKOV, M.: Cultures and organizations: software of the mind : intercultural cooperation and its importance for survival. 3rd ed. New York: McGraw-Hill, c2010, xiv, 561 s. ISBN 978-0-07-166418-9, str. 281.
16
vzdáleností moci často vykazovaly menší požitkářství. Překvapivě žádnou korelaci nelze najít s indexem LTO, s nímž se IVR objevovala v různých kombinacích, největší skupinu pak představovaly
země
s krátkodobou
orientací
a
požitkářstvím
(například
země
latinskoamerické a anglosaské). Co se týče vztahu IVR k národnímu bohatství, lze konstatovat, že bohatší země mají tendenci řadit se spíše mezi země požitkářské a naopak. Velká Británie tedy patří se svým skórem (69) mezi země požitkářské, zatímco Česká republika (29) tvoří společně s ostatními státy střední a východní Evropy skupinu zemí zdrženlivých55. Hodnoty, kterých v daných dimenzích dosáhla česká a britská společnost, již byly zmíněny při popisu jednotlivých dimenzí, pro přehlednost pak ukazuje hodnoty srovnávaných zemí následující graf.
100 89
90 80
74
70
66
70 57
60
58
69
57 51
50 40
35
35 29
30 20 10 0 PDI
IDV
MAS Velká Británie
UAI
LTO
IVR
Česká republika
Obrázek 6: Srovnání Hofstedeho kulturních dimenzí Velké Británie a České republiky Zdroj (vytvořeno autorkou na základě dat): HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J., MINKOV, M.: Cultures and organizations: software of the mind : intercultural cooperation and its importance for survival. 3rd ed. New York: McGraw-Hill, c2010, xiv, 561 s. ISBN 978-0-07-166418-9.
Geert Hofstede svým výzkumem kulturních dimenzí inspiroval celou řadu dalších vědců, kteří se pokoušeli jeho bádání vylepšit či přijít s řešením vlastním. Jedním z nich je také holandský vědec a odborník na problematiku interkulturního managementu Fons 55
HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J., MINKOV, M.: Cultures and organizations: software of the mind : intercultural cooperation and its importance for survival. 3rd ed. New York: McGraw-Hill, c2010, xiv, 561 s. ISBN 978-0-07-166418-9, str. 282.
17
Trompenaars, jenž ve své knize Riding the Waves of Culture: Understanding Diversity in Global Business představil model kultury sestávající se ze sedmi dimenzí56, jež vychází ze tří základních oblastí, a to z postojů lidí k času, postojů k přírodě a postojů k ostatním lidem57. První dimenze, kterou Trompenaars rozlišuje ve vztahu k druhým lidem, je universalismus v. partikularismus, což popisuje, zda je společnost orientovaná na pravidla a jednu pravdu (universalismus) či na individuální aspekty a shovívavost k různým úhlům pohledu (partikularismus). Anglosaské země, jako většina dalších protestantských zemí (Německo, Švýcarsko), patří mezi universalistické kultury58, Česká republika se pak pohybuje mezi danými dvěma uvedenými póly, a je tedy orientovaná na pravidla s tím, že zohledňuje aspekty konkrétní situace59. Druhá dimenze ve vztahu k druhým lidem je kolektivismus v. individualismus, která je ve své podstatě shodná se stejnojmennou dimenzí Hofstedeho – individualistické kultury preferují delegování úkolů, zatímco kultury kolektivistické upřednostňují solidaritu a soudržnost. Jak již bylo zmíněno u Hofstedeho, jak Britové, tak Češi jsou národem individualistickým60, Česká republika ovšem s nižší intenzitou61. Jako třetí dimenzi ve vztahu k druhým lidem vidí Trompenaars dichotomii mezi kulturami emocionálními a neutrálními. Neutrální kultury se vyznačují chladnou rozvážností a racionalitou, kdežto emocionální kultury nechávají průchod emocím, což ovšem neznamená, že jsou lidé z neutrálních kultur bez emocí – rozdíl je často jen v tom, jak moc lidem dovolí projevovat své emoce společenská pravidla. Do této dimenze řadí Trompenaars nejen to, zda lidé vyjadřují emoce jako nadšení i smutek, ale i styl verbální a neverbální komunikace 62. Britská i česká kultura nespadají ani do jednoho extrému, a svými hodnotami leží ve středu,
56
THE GLOBAL SPEAKER BUREAU. Celebrity Speaker: Prof. Fons Tropenaars [online]. 2013 [cit. 2013-1020]. Dostupné z: http: www.speakers.co.uk our-speakers/profile/fons_trompenaars. 57 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005. 58 HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.: Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1, str. 37. 59 KŘEČKOVÁ KROUPOVÁ, Z.: Kulturní specifika managementu multinacionálních firem. Praha, 2009. Doktorská disertační práce. Vysoká škola ekonomická. 60 HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.: Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1, str. 56. 61 KŘEČKOVÁ KROUPOVÁ, Z.: Kulturní specifika managementu multinacionálních firem. Praha, 2009. Doktorská disertační práce. Vysoká škola ekonomická. 62 HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.: Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1, str. 76.
18
což znamená, že emoce ukazují spíše jen v kruhu rodiny a známých a mimo tento okruh lidí se chovají chladněji63. Čtvrtá dimenze popisuje rozdíl mezi difúzními a specifickými kulturami – lidé ze specifických kultur mají jasně oddělenou pracovní a osobní zónu, kdežto difúzní kultury tyto dvě zóny často směšují. Následující obrázek ilustruje, že specifické kultury mají mnohem méně soukromého prostoru a že jejich veřejná zóna je rozdělena do řady sekcí, a to, že druzí lidé mohou vstoupit do jedné sekce, ještě neznamená, že mohou snadno postoupit do sekce druhé či rovnou do soukromé zóny. Naopak kultury difúzní mají velkou soukromou zónu, která je od pracovní jasně oddělena, což znamená, že je těžší se s lidmi seznámit, protože si chrání svou soukromou zónu, když se ovšem druhý člověk již do této zóny dostane, nebrání mu v poznání celé soukromé zóny.
Obrázek 7: Rozdíl mezi specifickou a difúzní kulturou Zdroj (přeloženo a upraveno autorkou): HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.: Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1, str. 83.
Anglosaské země, a tedy i Velká Británie, jsou kulturami specifickými, Česká republika se pak mezi tyto kultury také může řadit, její skóre je ovšem nižší než u Britů 64, a proto mohou v této dimenzi vznikat při vzájemné interakci potíže.
63
KŘEČKOVÁ KROUPOVÁ, Z.: Kulturní specifika managementu multinacionálních firem. Praha, 2009. Doktorská disertační práce. Vysoká škola ekonomická.
19
Poslední dimenzí ve vztahu k druhým lidem je úspěch v. přisuzování. Kultura orientovaná na úspěch posuzuje jednotlivce podle toho, co dokázali bez ohledu na jejich původ či sociální zázemí, kdežto kultury, v nichž převažuje přisuzování, hodnotí člověka a upravují své chování k němu podle toho, kdo je, jakou má společenskou pozici, původ, vzdělání atd.65 Anglosaské kultury patří typicky mezi země tíhnoucí k posuzování úspěchu66, Češi pak mají také spíše sklon hodnotit podle úspěchu67. Ve vztahu k času určuje Trompenaars kultury následné v. souběžné. Lidé z kultur s následným vnímáním času mají rádi, když události následují po sobě a jsou přesně časově rozvržené, a cení si dochvilnost. Naopak kultury tíhnoucí k souběžnému vnímání času vidí minulost, přítomnost a budoucnost jako propletená a provázaná období, lidé pracují rádi na více projektech zároveň a časový rozvrh si flexibilně upravují.
Velká Británie patří
do skupiny zemí, které vnímají čas následně68, u České republiky zatím nejsou data či odhady k dispozici. Poslední Trompenaarsovou dimenzí je vnitřní v. vnější orientace. Lidé ve vnitřně orientovaných kulturách se domnívají, že mohou řídit a kontrolovat své okolí tak, aby dosáhli svých cílů, kdežto lidé z vnějšně orientovaných kultur se naopak cítí svým okolím ovlivněni a snaží se s ním proto dosáhnout souladu, což vede k tomu, že se snaží při interakci vyhýbat konfliktům a vytvářet harmonické vztahy. Velká Británie se řadí mezi země vnitřně orientované69, zatímco Česká republika se svými hodnotami leží uprostřed mezi těmito dvěma póly a tíhne spíše k vnější orientaci70.
64
KŘEČKOVÁ KROUPOVÁ, Z.: Kulturní specifika managementu multinacionálních firem. Praha, 2009. Doktorská disertační práce. Vysoká škola ekonomická. 65 HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.:Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1, str. 104. 66 HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.: Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1, str. 104. 67 KŘEČKOVÁ KROUPOVÁ, Z.: Kulturní specifika managementu multinacionálních firem. Praha, 2009. Doktorská disertační práce. Vysoká škola ekonomická. 68 HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.: Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1, str. 124. 69 HAMPDEN-TURNER, TROMPENAARS, F.: Riding the waves of culture: understanding cultural diversity in business. New ed. London: Nicholas Brealey Pub, 1999. ISBN 18-578-8176-1. 70 KŘEČKOVÁ KROUPOVÁ, Z.: Kulturní specifika managementu multinacionálních firem. Praha, 2009. Doktorská disertační práce. Vysoká škola ekonomická.
20
1.2.2.
Omezení výzkumu kulturních dimenzí
Ačkoli jsou dnes kulturní dimenze velmi oblíbené, protože umožňují rychlé a srozumitelné srovnání kultur, lze na tomto konceptu najít řadu omezení a nedostatků. První je spojen se samotným kvantitativním charakterem dimenzí, jelikož tento koncept ukazuje, která z kultur má vyšší intenzitu dané dimenze, nevysvětluje už ovšem, jak a čím se daná hodnota projevuje71. Alexander Thomas a Astrid Ulterová72 ilustrují tento problém na následujícím příkladu: německá a britská kultura dosahují v Hofstedeho dimenzích ve vzdálenosti moci stejných čísel (35), z čehož by se dalo usuzovat, že oba národy vnímají hierarchii ve společnosti totožně; a přesto nabývají Němci v Británii dojmu, že je vzdálenost mezi nadřízenými a podřízenými v Británii menší, jelikož jsou zde vazby mezi stupni hierarchie vyjádřeny nepřímo a méně viditelně, což už ovšem model kulturních dimenzí nezachycuje. Další potíží konceptu kulturních dimenzí je pak to, že skutečnost shrnují jen na jednu dimenzi (a tedy na jednu osu), i když samotný problém je mnohem komplexnější – neliší se například jen samotný přístup společnosti a kultury k rozpětí moci, ale odlišuje se i celá hierarchická struktura a její systémy. Navíc se také při studiu kulturních dimenzí zatím nepodařilo odpoutat od západního úhlu pohledu73. Co se přímo Hofstedeho dimenzí týče, problematický je také fakt, že jeho průzkum proběhl pouze na zaměstnancích koncernu IBM a zahrnoval primárně otázky týkající se práce. Lze proto polemizovat s tím, zda je možné jeho výsledky přenést na celé kultury a zda je možné považovat je za nadčasové charakteristiky kultury či pouze na popis situace v době, kdy výzkum probíhal74.
71
THOMAS, A., UTLER, A.: Kultur, Kulturdimensionen und Kulturstandards. In: Handbuch Stress und Kultur: Interkulturelle und Kulturvergleichende Perspektiven. Frankfurt: Springer DE, 2012. ISBN 353193449X, str. 47. 72 Ibid. 73 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, ISBN 80-726-1121-6, str. 29. 74 Ibid, str. 25.
21
1.3. Kulturní standardy a jejich aplikace na britskou a českou kulturu 1.3.1.
Kulturní standardy Alexandra Thomase
Zatímco výše popsaný koncept kulturních dimenzí má být universálně platný, koncept kulturních standardů představuje relativní přístup, který má sloužit k pochopení rozdílného chování členů jednotlivých kultur navzájem75. Tento koncept vypracoval německý profesor psychologie Alexander Thomas. Alexander Thomas označuje za kulturní standardy charakteristické znaky kultury (jejího orientačního systému) jako například způsoby myšlení, vnímání, cítění či jednání, které umožňují členům dané společnosti rozlišit, co je normální, akceptovatelné a typické, což pro ně dále reguluje chování jak vlastní, tak cizí. Kulturní standardy jsou vytvořeny pouze hypoteticky a skládají se z určitého pravidla (ideální hodnoty) a velikosti odchylky od tohoto pravidla, kterou je možné ještě tolerovat. Chování mimo tuto zónu tolerance pak společnost odmítá a sankcionuje, chování v rámci této zóny naopak odměňuje. Tento systém odměn a sankcí má následně vliv i na vývoj osobnosti a identity jedinců dané kultury a jejich postavení ve společnosti76. Kulturní standardy jsou navzájem propleteny, čímž vzniká v každé kulturní oblasti struktura, v níž jsou standardy uspořádány pro ni unikátním způsobem. Thomas rozlišuje několik druhů kulturních standardů, které se v této struktuře projevují77:
Centrální kulturní standardy – ovlivňují široké oblasti myšlení, hodnoty a jednání a mění se jen velmi pomalu. Při identifikaci kulturních standardů se zjišťují právě tyto standardy, protože se neprojevují jen ve specifických situacích, ale zrcadlí kulturně specifické vzory orientace celkově a stávají se tak nezaměnitelnými a charakteristickými vzory chování jednotlivců v dané zemi nebo kulturní oblasti.
Kontextuální kulturní standardy – lze je chápat jako základní kulturně specifickou orientaci, která způsobuje, že se jedinci dané společnosti chovají v určitých situacích podle jasně definovaných pravidel chování, a to na rovině kognitivní, emocionální i na rovině chování.
75
THOMAS, A., UTLER, A.: Kultur, Kulturdimensionen und Kulturstandards. In: Handbuch Stress und Kultur: Interkulturelle und Kulturvergleichende Perspektiven. Frankfurt: Springer DE, 2012. ISBN 353193449X, str. 48. 76 THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 114. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de pdffiles imis10.pdf 77 THOMAS, A., KINAST, E. U., SCHROLL-MACHL S.: Handbook of intercultural communication and cooperation. 2nd rev. ed. Göttingen: Vandenhoeck, c2010-, v. <1>. ISBN 97835254032731, str. 30. Dostupné z: http://www.e-cademic.de/data/ebooks/extracts/9783525403273.pdf
22
Mezi jednotlivými zeměmi existují v oblasti kulturních standardů rozdíly – standardy jedné kultury mohou v druhé kultuře naprosto chybět, nebo i když dvě kultury vykazují stejné či podobné standardy, mohou se lišit co do svého postavení v celkové hierarchii nebo co do velikosti své toleranční zóny. Příkladem může být kulturní standard typický pro Němce, a to věcná orientace. Při setkání s Francouzi nemůže Němec tvrdit, že u této kultury zmíněný standard neexistuje – existuje, ale je na něj kladen menší důraz než v Německu. Zároveň nelze tvrdit, že věcná orientace a orientace na lidské vztahy jsou protipóly na jedné škále, tak jak tomu bylo u kulturních dimenzí78. Níže uvedený obrázek jasně graficky znázorňuje, že věcná orientace se vyskytuje v obou kulturách a že v části, kde se křivky obou kultur protínají, mají v podobných situacích Francouzi stejné nebo velmi podobné reakce z hlediska věcné orientace jako Němci, ale oblast, v níž jsou orientování věcně, je ve srovnání s Němci mnohem menší, protože není pro Francouze příliš důležitá79.
Obrázek 8: Věcná orientace u Němců a Francouzů Zdroj (přeloženo autorkou): GENKOVA, P., RINGEISEN, T.: Handbuch Stress und Kultur Interkulturelle und kulturvergleichende Perspektiven. Dordrecht: Springer. ISBN 978-353-1934-495, str. 56.
Kulturní standardy se zjišťují vždy mezi dvěma kulturami, jelikož je jejich určení značně závislé na úhlu pohledu: Američané mají totiž svůj vlastní orientační systém, a proto je při jednání s Japonci překvapí jiné kolizní situace a jiné chování, než jaké by kupříkladu uvedli Češi. Kulturní standardy určitých dvou kultur pak lze identifikovat pomocí analýzy kritických interakčních situací, která probíhá následujícím způsobem. Nejprve je nutno provést polostrukturované rozhovory s lidmi, kteří mají zkušenost s životem v druhé kultuře, a zjistit a sesbírat tak kritické interakční situace. Zkušenosti ukazují, že ke kvalitnímu 78
GENKOVA, P., RINGEISEN, T.: Handbuch Stress und Kultur Interkulturelle und kulturvergleichende Perspektiven. Dordrecht: Springer. ISBN 978-353-1934-495, str. 55. 79 Ibid, str. 55.
23
výzkumu postačuje 30 rozhovorů, protože při vyšším počtu již nedochází k nárůstu zjištěných informací, ale zmíněné situace se začínají stále opakovat. Z těchto 30 rozhovorů lze získat v průměru 150 až 200 kritických situací, z nichž po odstranění opakujících se podobných zkušeností zůstane situací zhruba 50 až 70. Za kritické situace se pak počítají takové, v nichž daná osoba narazila na chování jednotlivců z druhé kultury, které neodpovídalo jejím očekáváním a které nedokázala vysvětlit. Poté je potřeba, aby se tyto osoby pokusily o vlastní vysvětlení popsaného cizího chování. Dále tyto situace zhodnotí experti na problematiku kulturních standardů z obou popisovaných kultur, kteří provedou psychologickou analýzu popisovaných situací, zjištěné standardy klasifikují a pojmenují. Posléze je nezbytné porovnat výsledky vlastního výzkumu s řadou rozličných zdrojů (jak literatura, tak výsledky obdobných výzkumů a jiných externích dat) a sestavit strukturu standardů dané kultury, v níž budou jasně viditelné vztahy mezi danými standardy. Naposled je pak nutno ukotvit zjištěné standardy do kulturně-historického rámce80. Zde je ovšem nezbytné podotknout, že takto zjištěné standardy nemohou popsat kultury jako celek, ale popisují jen interkulturní kolizní situace mezi nimi. K jejich pojmenování navíc nestačí jen jedno heslo jako u kulturních dimenzí (například maskulinita či vyhýbání se nejistotě), ale je k jejich identifikaci potřeba daný standard vysvětlit a ukázat na příkladu chování.
Neexistují proto žádné universálně užívané názvy jednotlivých
standardů, každá cílová skupina může pojmenovávat standardy různě, a nejdůležitější je proto u standardů právě jejich slovní popis81. Z výše popsaného způsobu zkoumání je tedy zřejmé, že kulturní standardy odráží historicky osvědčený vzorec chování a myšlení a ne jen možná řešení současných problémů. To dosvědčuje i fakt, že standardy mohou zůstat platné (pokud to společnost považuje za vhodné), i přesto že již přestaly plnit svou funkci jako strategie na řešení problémů. Nadále jsou však vnímány jako určité symbolické hodnoty a pomáhají tak udržovat ve společnosti pořádek a definovat význam společně sdílených přesvědčení, která mohou být pro utváření identity členů společnosti zásadní82. Ani tak ovšem kulturní standardy nezůstávají neměnné a časem dochází k jejich pomalým změnám. Překvapivě ovšem nelze mluvit o vývoji společnosti jako celku: změny se nejprve začínají projevovat v rámci určité skupiny jedinců, u kterých se pozměnily 80
DREYER, W., H SSLER, U.: Perspektiven interkultureller Kompetenz. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2011, 425 s., ISBN 35-254-0332-1, str. 109. 81 Ibid. 82 THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 124. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de/pdffiles imis10.pdf.
24
socio-kulturní faktory (mohli mít například více kontaktů se zahraničím), ale jejich zaběhlé koncepty na tuto změnu ještě nestihly dostatečně rychle zareagovat. Dojde proto k tzv. kulturní výpůjčce (cultural borrowing), což znamená, že si na řešení daného problému vypůjčí koncept z cizí kultury. Tyto nové podněty však nezůstanou ve stejné podobě, ale dají vzniknout novým vzorcům chování a myšlení či povedou alespoň k zamyšlení se nad vzorci stávajícími a k jejich kritickému zhodnocení, což v důsledku způsobí změnu stávajících kulturních standardů83. Změna, vznik či zánik kulturních standardů však probíhá velice pomalu a lze ji vypozorovat teprve až po generacích či až po uplynutí několika století84. Zjištěné kulturní standardy a kritické situace mohou pomoci překonat rozdíly a problémy v interkulturní komunikaci, a proto jsou používány v rámci kulturního tréninku (culture-assimitator training), jehož cílem je právě získání interkulturní kompetence. Tato metoda vznikla již v 60. letech pro armádní účely, později ale byla přenesena i do běžného života a dnes se používá běžně především v mezinárodních firmách85. Použití právě této metody přináší řadu výhod: je vysoce efektivní a účastníci se dozví za jedno sezení celou řadu faktů, je propracovaná a založena na teoretických i prakticky získaných datech, dá se přizpůsobit věku, znalostem a zkušenostem účastníků. Naopak nevýhodou kulturního tréninku je to, že je náročný na vedení a vyžaduje tudíž zkušeného lektora a že může vést ke stereotypizaci druhé kultury a vytvoření pocitu my-oni86. Ačkoli lze na téma kulturních standardů najít celou řadu odborných článků a vědeckých výzkumů, existuje ještě stále řada otázek, které blíže zodpovězeny nebyly. Mezi tyto otázky patří87:
Jak přesně lze odlišit centrální kulturní standardy od kontextuálních?
Jak lze stanovit a přesně popsat toleranční zóny, v jejichž rámci jsou odchylky od kulturního standardu ještě povoleny?
Do jaké míry lze použít koncept kulturních standardů i pro zhodnocení kritických interakčních situací mezi jednotlivými skupinami jednoho národa,
83
THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 124. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de pdffiles imis10.pdf. 84 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, 313 s., ISBN 80-726-1121-6, str. 18. 85 LANDIS, D., BENNETT, J., BENNETT, M.: Handbook of intercultural training. 3rd ed. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications, c2004, xii, 515 s. ISBN 978-0-7619-2332-9, str. 66. 86 Ibid., str. 67. 87 DREYER, W., H SSLER, U.: Perspektiven interkultureller Kompetenz. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2011, 425 s., ISBN 35-254-0332-1, str.121.
25
například mezi nadřízenými a řadovými zaměstnanci, učiteli a žáky, novináři a politiky atd.?
Jak se odráží znalosti o platnosti kulturních standardů na chování v každodenním životě?
1.3.2.
Omezení výzkumu kulturních standardů
Podobně jako u konceptu kulturních dimenzí, i u kulturních standardů lze najít několik omezení. Prvním z nich je fakt, že při jejich identifikaci se často zjistí standardy typické jen pro určitou skupinu (například studenty či vedoucí pracovníky). Toleranční zóny a systém odměn a sankcí se může lišit nejen mezi jednotlivými kulturami, ale i v rámci jedné jediné kultury, a tak závaznost zjištěných standardů závisí z části právě na tom, které kulturní podskupiny se výzkum týkal, jelikož pojmenované standardy vychází ze situací popsaných právě danou skupinou88. Další nevýhodou je právě jejich relativní platnost. Na rozdíl od kulturních dimenzí, které by měly být universální, a mohou být tedy k popisu kultury použity lidmi z různých oblastí, kulturní standardy popisují vždy jen interakci dvou určitých (zkoumaných) kultur. Nad jejich užitím pro vztah s třetí, i když podobnou kulturou by se tedy dalo polemizovat89. K profesionální identifikaci kulturních standardů ovšem ještě nedošlo mezi všemi kulturami, a tak, především při interakci dvou malých kultur, jich lze v interkulturním učení využít jen omezeně. Kulturní standardy mnohdy vedou k vytváření či uvádění různých stereotypů a předsudků. Termín stereotyp se původně používal v tiskařství a popisoval kopie vytvořené z originálu. V roce 1922 ho použil Walter Lippman v jeho dnešním významu, tedy pro popis ustálené představy o určité skupině lidí, která je často založena na negativním zjednodušení skutečnosti90. Při identifikaci kulturních standardů se vědci často doberou právě k dobře známým představám o druhé kultuře, a navíc ještě mohou při své práci vytvořit stereotypy a předsudky nové v případě, že v dané oblasti předtím žádné neexistovaly. To může
88
THOMAS, A.: Kultur als Orientierungssystem und Kulturstandards als Bauteil, In: IMIS-Beiträge / Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien [online]. Universität Osnabrück, 1999 [cit. 2013-10-24]. ISSN 0949-4723, str. 123. Dostupné z: www.imis.uni-osnabrueck.de pdffiles imis10.pdf 89 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, 313 s., ISBN 80-726-1121-6, str. 18. 90 LEHTONEN, J. UNIVERSITY OF JYVÄSKYLÄ. Views to Finnish Culture: Cultural Stereotypes [online]. 2010 [cit. 2013-11-18]. Dostupné z: http: www.jyu.fi viesti verkkotuotanto kp vf jaakko.shtml
26
paradoxně ještě ztížit vzájemné porozumění a odbourávání mnohdy negativních představ o jedincích z druhé kultury91.
1.3.3.
Britové očima Karla Čapka
Následující oddíl vychází z cestopisu Karla Čapka Anglické listy, v němž tento český literát popsal nejen svou cestu po Britských ostrovech, navštívená města a přírodní památky, ale také své zkušenosti s Brity a jejich kulturou. Ačkoli je v názvu uvedena jen Anglie, popisuje Čapek i své zážitky z Walesu a Skotska a shrnuje tak nesprávně celou Británii pod pojem Anglie. Z toho důvodu se budu v tomto oddílu vyjadřovat jak o Británii, tak – především v citacích – i o Anglii, i když půjde o popis stejné skutečnosti. Následující část bude analýzou tohoto díla ve vydání nakladatelství Československý spisovatel z roku 198092. Karel Čapek navštívil Británii jen jednou, a to na dva měsíce v roce 192493, sám ovšem tvrdil, že se s britskou kulturou setkával intenzivně již dlouho předtím, jelikož četl anglické knihy a byl v kontaktu s anglickými literáty a dramatiky (jako například divadelníkem Nigelem Playfairem, dramatikem a romanopiscem Johnem Galsworthym, spisovatelem H. G. Wellsem či literátem Bernardem Shawem), což mu umožnilo poznat anglickou kulturu do větších detailů, protože podle jeho přesvědčení „každý, kdo čte anglickou literaturu, vstupuje do té nejskutečnější a nejangličtější Anglie94“. Na cestě po Anglii ho zaujaly především tři věci – barevná půda, anglický trávník a anglické stromy – a všechny tyto věci podle něj měly vliv na utváření britské mentality a kultury. Jak uvádí ve své knize, není možné, aby lidem, kteří žijí na tak různobarevné půdě (bílé skály v Doveru, červený kraj Devon, zelené kamení u jezera Disctrict, modrá břidlice v severním Walesu…) někdy došla fantasie, a proto je britská literatura plná knih jako Alenka v říši divů či Ostrov pokladů. Ještě více ovlivňoval Brity jejich anglický trávník, který je zelenější a hustější než kde jinde a po kterém je – na rozdíl od ostatních států – povoleno chodit. Podle Čapka se „Anglie stala zemí svobody proto, že tam bylo dovoleno šlapat po trávníku. Snad proto měla Anglie v dějinách tak málo revolucí, že Britové mohli svůj instinkt
91
NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Interkulturní komunikace v řízení a podnikání: česko-německá. Vyd. 1. Praha: Management Press, 2007, 161 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7261-158-4, str. 31. 92 ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-041-80. 93 KOSMAS INTERNETOVÉ KNIHKUPECTVÍ. Anglické listy - Letters from England [online]. 2013 [cit. 2013-11-03]. Dostupné z: http: www.kosmas.cz knihy 160625 anglicke-listy-letters-from-england/ 94 ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-041-80, str. 158.
27
svobody stále ukájet pouhým kráčením po lukách…95“ Naposled jsou pak s britskou kulturou spojeny anglické stromy. Na rozdíl od stromů kontinentálních jsou totiž vždy staré, velké a košaté, což podle Čapka podporuje zálibu Britů ve všem starém a ctihodném a v tradicích. Británii vnímá Karel Čapek jako zemi protikladů – je to podle něj země, která vytvořila moderní kapitalismus v nejhorší podobě, ale zároveň si dokázala uchovat svůj nezkažený vesnický život; země, která se řadí mezi ty demokratičtější, a přitom v ní stále přetrvávají přežitky aristokracie; sami Britové jsou pak podle něj vysoce tolerantní, ale mají nejvíce předsudků vůči ostatním; jsou nejsvětovější, a přitom nejlokálnější a nejvíce provinciální; jsou nezvykle plaší, a zároveň mimořádně sebevědomí. Anglie se tak podle něj téměř ve všem liší od kontinentu. Odlišnost Anglie Karla Čapka tak překvapila, že ji považoval za svět sám pro sebe: „Patrně jenom z úsporných důvodů nebyla Anglie stvořena jako samostatná planeta, ale mohla by jí být docela dobře96“. Z popisovaných zážitků jsem identifikovala následující kulturní standardy:
1. Distancovanost a klid Britové jsou dobře známí svou distancovaností a klidnou povahou. Vždy zachovají klid, své emoce okolí příliš neukazují, a často je dokonce nepřípustné, aby své pocity dali otevřeně najevo. S tímto klidem a důstojností také souvisí jejich tiché a distancované vystupování – Britové totiž nechtějí předkládat svůj názor jako nejlepší či přímo kritizovat názor partnera, a proto se spíše drží zpět. Ve svém cestopisu se Karel Čapek neustále znovu a znovu vrací k popisu situací, v nichž ho zarazila zamlklost Britů a jejich klid. Poprvé se s ní setkal při návštěvě pravého anglického klubu, kde si lidé v tichosti četli noviny o politice, ale nikdo neměl potřebu se o ní s ostatními bavit. Nikdo se ani nepodíval po ostatních nebo nezvedl oči, když do klubu přišel někdo nový. Čapek popisuje svůj zážitek následovně: „Chtěl jsem být jako oni, ale nevěděl jsem, kam s očima; když nemluvím, dívám se, a když se nedívám, myslím na divné nebo šprýmovné věci; i stalo se mi, že jsem se nahlas zasmál. Nikdo se po mně ani neohlédl; bylo to drtivé […] Toto mlčení ale není mlčení člověka o samotě, ani mlčení pythagorejského filosofa, ani mlčení před bohem; je to mlčení zvláštní, společenské a vytříbené, mlčení mezi gentlemany97“. 95
ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-041-80, str. 159. 96 ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-041-80, str. 161. 97 Ibid, str. 86.
28
Anglický klid pak často srovnává s hlučnou kontinentální Evropou. Podle Čapka je kontinent oproti Anglii „méně ukázněný, špinavější a vzteklejší, prohnanější, vášnivější, družnější, zamilovanější, požívačný, bujný, hrubý, hovorný, nezávazný a jaksi míň dokonalý98“. Tvrdí navíc, že zatímco lidé z kontinentu si dodávají na důležitosti tím, že ostatním předkládají své názory a neustále mluví, Britové naopak mlčí. Čech na Britských ostrovech je tak často překvapený chováním Britů, má potřebu se ke všem věcem vyjadřovat a projevovat otevřeněji své emoce i před cizími lidmi. Britskou uspořádanost a důstojnost pak lze doložit ještě na dalším příkladu, a to na chování londýnských řidičů, kteří i po dvou hodinách v dopravní zácpě stojí spořádaně ve svých pruzích, nenadávají ani netroubí a udržují tak naprostý spořádaný klid. 2. Konzervatismus a úcta k tradicím Británie je jedna z mála zemí na světě, která si do dnešního dne uchovala celou řadu svých původních tradic a zvyků v téměř nezměněné podobě – a to ať už se jedná o uniformy jednotlivých povolání (soudci, strážníci, studenti), ceremonie spojené s královskou rodinou či rodinné tradice jako čaj o páté. Britové pravděpodobně tíhnou k dodržování tradic více než ostatní národy proto, že jsou vysoce individualističtí a společné zvyky jim pomáhají zachovávat pospolitost společnosti a kontinuitu99. Britský konzervatismus a láska ke starým věcem se pak projevuje i na rovině jazykové – při označování milých a oblíbených věcí používá většina indoevropských jazyků deminutivum „malý“ či nějaké podobné adjektivum, britská angličtina však preferuje před použitím „little“ (malý) spojení „dear old“ či „good old“, tedy spojení, které lze přeložit jako „starý dobrý“100. Karel Čapek uvádí jako příklad situace, v níž ho Britové překvapili svým konzervatismem a dodržováním tradic, svou návštěvu nejstarších anglických universitních měst Cambridge a Oxford: ještě na počátku dvacátého století chodili studenti v černých talárech, klekali před svými učiteli a líbali jim ruce a udržovali i jiné tradice, které se na universitách nosily před mnoha staletími a které se z jiných evropských universit již vytratily.
98
ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-041-80, str. 151. 99 NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, 313 s., ISBN 80-726-1121-6, str. 231. 100 PEPRNÍK, J.: English lexicology. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, 186 s. Skripta (Univerzita Palackého). ISBN 80-244-0265-3, str. 110.
29
Čapek pak s úsměvem dodává, že britský konzervatismus musí být spojen i s britským smyslem pro humor a dobrou vůlí nekazit zábavu, protože, jak píše, je mnohem zábavnější jít k soudu, když se člověk může dívat na právníky a soudce s nesedícími parukami z 18. století než na právníky v obyčejných oblecích101. 3. Ostrovanství Před osmdesáti lety popisovaly britské noviny Times kalamitu na jihu Anglie titulkem „Neproniknutelná mlha nad Kanálem, kontinent odříznut!“102, který (snad nevědomky) mohl komentovat i přístup Britů ke zbytku kontinentu – fakt, že se kvůli špatnému počasí nelze dostat přes kanál La Manche, měl očividně více znepokojovat Evropu než Brity samotné. Británie totiž asi mohla bez komunikace s kontinentem vydržet, kdežto pro kontinent by tato izolace mohla být fatální. Desetiletí po vybudování dopravního tunelu spojujícího Francii a Británie však mezi Brity a cizinci nadále zůstává neproniknutelná mlha. Britové se vždy kvůli své geografické poloze drželi stranou od kontinentální Evropy i zbytku světa a od dění v nich byli odděleni, což značně ovlivnilo i jejich povahu. Britové si vždy udržují svou britskost, nevtírají se do cizí kultury, nedokážou se s cizí kulturou sžít, začlenit se do ní a účastnit se jejich života naplno. Jak píše Čapek: „Žádný Angličan nedokáže vykročit z Anglie, ale veze si ji vždy s sebou, ať jede na rovník nebo na severní pól. Všude, kde zastaví, vznikne britský ostrov. Cestující Angličané jsou putující britské ostrovy.103“ Z britské insularity pak také vyplývá i jejich vztah k osobám jiných národností i na jejich domácí anglické půdě. Britská společnost je již od dob kolonialismu vysoce kosmopolitní, ale sami Britové až tak kosmopolitní nejsou – pro cizince je snadné s Brity navázat kontakt a známost, stát se však blízkými přáteli již tak jednoduché není. Britové jsou totiž vždy velmi ochotní nabídnout ostatním pomocnou ruku, podávají ji ovšem jako britský gentleman, a ne jako přítel a bližní. Čapek popisuje danou problematiku následovně: „Angličané mají krásný smysl pro přátelství, ale jen mezi sebou. – Je krajně snadno Brity milovat, pokud žijeme v Anglii nebo čteme anglické knížky, tj. pokud stojíme fyzicky nebo duševně na britské půdě; ale je jaksi těžší se s nimi skamarádit, pokud stojíme na stanovisku kteréhokoli jiného národa: už proto, že oni sami, jak se zdá, o to nestojí.104“ 101
ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-04180, str. 160. 102 Political and Historical Quotes [online]. 2011 [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://politicalquotes.org/node/19094 103 ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-04180, str. 159. 104 Ibid, str. 157.
30
4. Právo na soukromí Střežení vlastního soukromí a respektování soukromí ostatních patří mezi základní kameny britských kulturních standardů. Ne nadarmo říká oblíbené britské rčení „My home my castle“, tedy Můj dům můj hrad, čímž chce Angličan říci, že co se děje u něj doma je jen jeho věc a nikdo nemá právo mu do něj zasahovat. Soukromí se ovšem netýká jen domova, ale i myšlení a přesvědčení, názorů. Střežení a respektování soukromí je spojeno s prvně zmíněným standardem. Karel Čapek popisuje situaci, kdy jel dvě hodiny ve vlaku a cítil se rozhořčen tím, že se na něj jeho spolucestující ani jednou nepodíval a ani na něj nepromluvil; když měl ale český spisovatel vystupovat, Brit se zvedl a podal mu kufřík, na který nemohl dosáhnout. Tuto příhodu si Čapek vysvětloval tak, že Brit nenavázal konverzaci, aby nenarušil soukromí svého spolucestujícího, kdyby se zeptal, kam má namířeno a kde bude vystupovat. Dodává, že kromě počasí tak Britové nemohou mluvit téměř o ničem – nenadávají na vládu, na vlak ani na nic jiného, aby neurazili názor svého partnera. Jako extrémní příklad nezasahování do cizích záležitostí uvádí pouliční bitku dvou opilců, k nimž přišel policista, který se ovšem do ničeho nepletl, a nechal je, ať si vyřídí svou záležitost sami – jen nad nimi stál a dohlížel, aby bojovali oba poctivě105.
105
ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-04180, str. 162.
31
2. Metodologie Praktická část této diplomové práce se skládá ze dvou hlavních oddílů – prvním z nich je popis Velké Británie a okolností, které měly vliv na britskou kulturu. Těmi zasazuji zjištěné kulturní standardy do kulturně-historického rámce a vysvětluji možné formování britské povahy. Druhým oddílem je pak vyhodnocení vlastního empirického výzkumu. V první části se zaměřuji na historický vývoj Británie a snažím se vyzdvihnout momenty či elementy, které formovaly britskou kulturu a charakter Britů nejvíce, a to od starověku až po současnost. Dále pak hodnotím i vliv geografické polohy, která podle Karla Čapka velkým dílem zapříčinila odstup Britů od osob jiných národností. V souvislosti s měnící se britskou společností se pak zaměřuji i na obyvatelstvo Britských ostrovů z hlediska náboženství, přistěhovalectví a na současnou situaci v multikulturním modelu. Poslední část je pak věnována ekonomickým vlivům. Pro vlastní výzkum jsem zvolila metodologii kulturních standardů a prováděla jsem hloubkové polo-strukturované rozhovory s osobami, které pocházely z České republiky, ale pobývaly nějaký čas v Británii, a měly tedy zkušenosti s britskou kulturou, a dále pak s osobami, které pocházely z Velké Británie, ale měly zkušenosti s českou kulturou. V rámci těchto rozhovorů jsem se snažila zjistit kolizní situace, které dané osoby v cizině zažily. Rozhovory probíhaly formou osobního interview či rozhovoru přes Skype v průběhu března a dubna roku 2014. Jejich struktura byla vystavěna na následujících hlavních otázkách, které pak byly v závislosti na průběhu rozhovoru doplňovány či naopak byly dle potřeby zkracovány. Otázky byly následující (při rozhovorech s Brity byly otázky stejné, jen se zaměřením na Českou republiku): 1. Jak dlouho jste žila v Británii? 2. Za jakým účelem jste do Británie jela? 3. Bavila jste se v rámci svého pobytu s Brity? 4. Mohla byste prosím popsat situaci, ve které Vás chování Britů překvapilo nebo Vám připadlo odlišné od chování Čechů? Popište prosím blíže danou situaci – jaký byl její kontext, kde se odehrávaly a jací lidé se jí účastnili. Jak měla podle Vás tato situace probíhat? Jakou jste očekávali od Britů reakci? Jak se v dané situaci zachovali Britové? Proč Vás jejich chování překvapilo? 32
Jak jste si jejich chování v danou chvíli vysvětlovali? Jak často jste podobnou zkušenost zažili osobně nebo ji pozorovali? Jaké jste si z této zkušenosti odnesli pocity a jak to ovlivnilo Vás pohled na Brity? Z české kultury se výzkumu účastnilo 10 osob. Protože jsem se chtěla vyhnout zkreslení kulturních standardů, ke kterému by mohlo dojít jen při rozhovorech se studenty, zahrnula jsem do svého výzkumu i osoby, které jely do Británie za prací. I tak byl ovšem jejich věk v rozmezí 22 - 27 let. 7 osob ve výzkumu tak jelo do Velké Británie za studiem, a to jak v rámci programu Erasmus strávit semestr na britské universitě, tak i na jazykové kurzy, a 4 z nich jeli do Británie za prací, 2 jako au-pair a 2 jako jiné zaměstnání. Druhé části výzkumu se zúčastnila skupina 6 Britů, která byla různorodější než skupina česká. 3 z nich jezdí do České republiky kvůli svému českému partnerovi, 1 zde přijel studovat a 2 jsou zde kvůli práci. Jejich věk se pak pohyboval v rozmezí 21 – 46 let. Bližší informace o všech dotazovaných jsou uvedeny v příloze. Má metodologie a výzkum má několik omezení. Prvním z nich je malý počet respondentů – pro větší vypovídající hodnotu by bylo lepší, kdyby se výzkumu účastnilo více než 15 respondentů. Dalším omezením je pak struktura obou skupin – ačkoli jsou mezi Čechy i osoby, které jely do Británie za prací, jejich věkový průměr je přibližně stejný, a proto i věková struktura Britů, se kterými se respondenti bavili, bude obdobná. Výzkum proto příliš nezohledňuje chování a kulturu Britů starší generace. Struktura britských respondentů je oproti tomu různorodější, a proto z ní lze vypozorovat tendence platné pro celou společnost. Kvůli rozdílným skupinám respondentů však nelze zjištěné standardy srovnat.
33
3. Praktická část 3.1. Velká Británie Spojené království skládá ze 4 částí – Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska – v následující části se však budu věnovat především Anglii. Důvodů je hned několik. Prvním z nich je fakt, že kultura se v jednotlivých součástech Británie poněkud liší a zjištěné kulturní standardy (Karla Čapka i vlastního výzkumu) jsou nejvíce platné právě pro Anglii. Druhým důvodem je pak limitovaná délka diplomové práce – kvalitní popsání dějin a života ve všech částech by vyžadovalo mnohem větší prostor, a proto se zaměřím jen na Anglii. Anglie navíc získala v historii největší význam v rámci Spojeného království a celého Britského impéria, a v průběhu dějin tak měla na utváření britské kultury největší vliv.
3.1.1.
Historie
Shrnout dějiny jakéhokoli národa a popsat jejich vliv na utváření národní kultury v rámci několika stránek by bylo těžké u jakékoli země, u koloniální říše a světové mocnosti, jakou bývala Anglie a celá Velká Británie, to však platí dvojnásob. V následujících odstavcích proto nebude uveden vyčerpávající výčet všech dějinných událostí, ale zmíním se jen o těch nejdůležitějších, které měly na britskou kulturu největší vliv. Britské ostrovy byly původně obývány keltskými kmeny, v roce 43 před Kristem však byly dobyty Římany (a to až k hranici se Skotskem), což následně ovlivnilo běžný život – Římané s sebou totiž přinesli lékařství, vytvořili první správní centra a představili zde své právo106. Svým jazykem ovlivnili angličtinu (až 35 % slovní zásoby má etymologický původ v latině a řečtině), rozšířili gramotnost a písemnictví, rozvinuli vzájemný obchod107. S oslabováním pozic Římanů se ale na Britské ostrovy začaly dostávat kmeny Jutů, Anglů a Sasů, které do 6. století území zcela ovládly, následná století se však nesla ve znaku válek a invazí Vikingů a Normanů. V tomto období také došlo ke christianizaci obyvatelstva poté, co v 5. století přišel na ostrovy svatý Augustin a začal šířit křesťanskou víru a založil arcibiskupství v Canterbury, které zde sídlí dodnes108. Sasové na Britských ostrovech vládli až do roku 1066, kdy anglického krále Harolda porazil v bitvě u Hastings normandský vévoda Vilém Dobyvatel, který se stal posledním, kdo 106
HOME OFFICE: Life in the United Kingdom: A Journey to Citizenship. 2. vyd. Edinburgh: TSO (The Stationery Office), 2007. ISBN 9 78-0-11-1 4131- 3, str. 8. 107 KLÍMOVÁ, B.: Aspects of British cultural history: an overview. Hradec Králové: Gaudeamus, 1997, 88 s. ISBN 80-7041-901-6, str. 8. 108 JOHNSON, P: Dějiny anglického národa. 1. vyd. Řevnice: Rozmluvy, 2002, str. 33.
34
kdy Británii vojensky dobyl. Po této bitvě došlo v Británii k zásadním změnám. Normané převzali moc nad vlastnictvím pozemků v Anglii a později i Walesu, nahradili původní anglickou aristokracii, představili své právo a způsob správního řízení, vytvořili jasně definované společenské vrstvy a feudální systém a svou francouzskou kulturou se oddělili od obyčejných obyvatel: od 11. do 13. století tak v Anglii paralelně existovaly dvě kultury, a to původní anglo-saská pro nižší vrstvy a nová normanská pro vrstvy vyšší109. Vilém Dobyvatel a jeho následovníci nebyli jen králi anglickými, ale ovládali až do 16. století i část francouzského území, které se stalo v následujících stoletích důvodem častých válek a rivality s Francií110. Pro raný středověk byly typické dvě věci, a to dvorská společnost a války – nejen že se angličtí rytíři zapojili do bojů o Svatou zem a Jeruzalém, ale válčili také neustále s Francií. U moci byl stále rod Plantagenetů (mezi nejznámější patří Richard Lví srdce), který ovšem musel čelit rostoucí síle šlechty a církve a také tlaku z Francie. Protože kvůli tomu byly neustále zvyšovány daně, vynutila si v roce 1215 aristokracie, církev a obchodníci na Janu Bezzemekovi souhlas s Magnou Chartou – dokumentem, který omezoval pravomoci krále a požadoval spolupráci krále se šlechtou111. Tato listina nejen že taxativně vyjmenovává všechny křivdy, kterých se král dopustil, a uvádí způsoby, jak je napravit, ale je navíc chápána také jako dokument, který zakládá svobody svobodných obyvatel Anglie, zaručuje jim spravedlivý soud a uzákoňuje, že král nesmí bez souhlasu šlechty zvýšit daně112. Nedlouho poté (v roce 1264) byl také svolán parlament, čímž byly dány základy dnešní formy parlamentarismu113 (více v oddílu 3.1.3. Politika). Také 14. století bylo obdobím válek, jelikož se angličtí králové snažili jednak ovládnout Skotsko a Wales, jednak i ochránit a ubránit svá území ve Francii. Výpady na podrobení Skotska skončily neúspěchem, když byla anglická vojska vedená králem Edvardem II. poražena roku 1314 v bitvě u Bannockburnu, a Skotsko tak uhájilo svou nezávislost, která trvala až do roku 1707, kdy bylo s Anglií spojeno v personální unii114. Brzy nato zahájil Edvard III. tzv. stoletou válku s Francií (1338 – 1453), podnikl invazi na francouzské území, Francii porazil a dokonce zajal francouzského krále. Angličané ovšem 109
KLÍMOVÁ, B.: Aspects of British cultural history: an overview. Hradec Králové: Gaudeamus, 1997, 88 s. ISBN 80-7041-901-6, str. 11. 110 RANDLE, J.: Understanding Britain: a history of the British people and their culture. Oxford: Blackwell. ISBN 06-311-2883-2, str. 17. 111 Ibid, str. 23. 112 MORGAN, D.: A short history of the British people. Rev. ed. Leipzig, 1979, 181 s., str. 15 113 Ibid, str. 23. 114 HOME OFFICE: Life in the United Kingdom: A Journey to Citizenship. 2. vyd. Edinburgh: TSO (The Stationery Office), 2007. ISBN 9 78-0-11-1 4131- 3, str. 10.
35
nebyli schopni Francii zcela dobýt a naopak francouzská vojska nikdy nemohla porazit Anglii, a proto po více než stech letech konfliktu válka skončila vytlačením Angličanů z kontinentu a podepsáním mírové dohody115. Anglie 14. století se musela vypořádávat i s vnitřním tlakem způsobeným rostoucími daněmi – vláda zavedla daň z hlavy, čímž chtěla získat více peněz pro financování stoleté války, nicméně tím mezi obyvateli rozvířila vlnu nevole, která po vraždě výběrčího daní v Essexu roku 1381 přerostla v otevřené povstání, rebelové pochodovali na Londýn a dokonce jej obsadili. Po jednáních s králem, na nichž povstalce ujistil, že jejich požadavkům vyjde vstříc, rebelové povstání rozpustili, král ovšem neměl v plánu požadavky splnit a vůdce a příznivce povstání dal pronásledovat a popravit. Další ranou pro středověkou Anglii pak byla tzv. černá smrt (1348-50), která vyhladila třetinu tehdejší populace, čímž ovšem paradoxně pomohla přeživším anglickým rolníkům, jimž kvůli nedostatku pracovní síly výrazně vzrostly mzdy116. V 15. století propukla v Anglii třicet let dlouhá občanská válka mezi rody Lancester a York a jejich přívrženci, která je kvůli znakům obou rodů nazývána válkou růží (1455 – 1485) a která skončila ustanovením Tudorovců na anglický trůn a vedla k téměř naprostému vyvraždění původních anglických šlechtických rodů117. Za vlády Tudorovců se Anglie nábožensky reformovala a stala se tak naprosto nezávislá na Vatikánu a papeži a navíc tudorovští panovníci přispěli k rozkvětu renesance ve své zemi. Reformaci inicioval sám král Jindřich VIII. kvůli roztržce s Vatikánem o svůj rozvod, v důsledku čehož se stal hlavou anglikánské církve a získal tak právo dosazovat do funkce biskupy a rozhodovat o víře samotné118. Touto reformací se Anglie definitivně vymanila z moci Vatikánu, a nebyla tak dále ovlivněna církevními záležitostmi a problémy spojenými s náboženstvím, které později zmítaly celým zbytkem Evropy. Reformace s sebou ovšem přinesla i jiné důsledky – při zrušení klášterů došlo ke zničení téměř veškerého katolického umění a výtvarné umění tak v Anglii nahradilo slovo, což umožnilo brzký nástup anglosaského osvícenství. Anglická kultura se díky těmto událostem v budoucnu výrazně orientovala právě na slovesné umění119. Anglie se krátce po smrti Jindřicha VIII. opět málem dostala do občanské války, když moc převzala katolická královna Marie, která se pokusila reformovanou zemi znovu přivést na katolickou víru. Její sestra Alžběta, která po Mariině smrti usedla na trůn, však situaci 115
RANDLE, J.: Understanding Britain: a history of the British people and their culture. Oxford: Blackwell. ISBN 06-311-2883-2, str. 30. 116 MORGAN, D.: A short history of the British people. Rev. ed. Leipzig, 1979, 181 s., str. 19. 117 RANDLE, J.: Understanding Britain: a history of the British people and their culture. Oxford: Blackwell. ISBN 06-311-2883-2, str. 51. 118 HOME OFFICE: Life in the United Kingdom: A Journey to Citizenship. 2. vyd. Edinburgh: TSO (The Stationery Office), 2007. ISBN 9 78-0-11-1 4131- 3, str. 13. 119 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.139.
36
stabilizovala a za její vlády se Anglie stala skutečnou vojenskou i kulturní velmocí – vojensky porazila španělskou armádu a kulturně se z Anglie stalo vyspělé centrum renesance (Shakespeare, Marlow, Bacon), centrum zámořských objevů, centrum vědeckých objevů a ekonomických, technologických i sociálních změn. Bylo zavedeno všeobecné školství (pro chlapce), angličtina se stala vyučovacím jazykem, došlo k nárůstu nacionalismu a nezávislého myšlení120. Za Tudorovců fungovalo konstituční zřízení s poměrně silnou pozicí parlamentu dobře, Stuartovci Jakub I. a Karel I. se ovšem pokusili znovu nastolit absolutistickou monarchii a vládnout bez parlamentu, který jim odmítl chválit jejich náboženskou a zahraniční politiku. Karel I. se snažil znovu nastolit cenzuru, což vedlo k enormní emigraci obyvatel, především do Ameriky, a prosadit církevní reformy i ve Skotsku, což vedlo ke skotskému povstání, na jehož potlačení potřeboval více peněz, a tedy vyšší daně, což mu ale parlament odmítl. Tak se Anglie dostala do občanské války, král byl popraven a v Anglii byla vyhlášena první – a poslední – republika (1649 – 1660)121. Moc vzal do svých rukou Oliver Cromwell, jenž přijal titul Lord Protektor, udržoval velkou armádu schopnou potlačit jakékoli povstání, připojil k Anglii pevně Skotsko i Irsko a experimentoval s politickým systémem a několikrát parlament změnil. Ačkoli po jeho smrti nebylo jasné, kdo se má postavit do čela Anglie, protože Cromwellova moc nebyla brána jako dědičná, převzal vládu jeden z jeho synů, který ovšem neměl podporu parlamentu a musel nedlouho poté abdikovat. Cromwellův experiment se neosvědčil a dodnes na něj Angličané vzpomínají jako na dobu teroru a útlaku, což je jedním z důvodů, proč Británie dodnes zůstává monarchií122. V nepřehledné nástupnické situaci parlament rozhodl, že nejlepším řešením bude opět povolat na trůn Stuartovce, a proto se roku 1660 vrátil syn Karla I., Karel II., a ještě téhož roku byl korunován. I přesto že sám byl katolík, chápal nutnost znovu sjednotit Anglii a nastolit v zemi stabilitu a mír, a proto se postavil do čela anglikánské církve a vypořádal se s extrémními puritány, kteří měli moc za Cromwella. Karel také věděl, že se již není možné vrátit do doby před revolucí a že musí vládnout společně s obchodníky a s majiteli půdy, jejichž význam v době republiky a protektorátu značně narostl123. Jelikož po sobě Karel nezanechal žádné potomky, stal se následníkem jeho bratr Jakub II., který se otevřeně hlásil ke katolické víře, a vyvolával tak obavy, aby se v zemi, v níž byla pouhá 4 % katolíků, 120
HOME OFFICE: Life in the United Kingdom: A Journey to Citizenship. 2. vyd. Edinburgh: TSO (The Stationery Office), 2007. ISBN 9 78-0-11-1 4131- 3, str. 13. 121 JOHNSON, P: Dějiny anglického národa. 1. vyd. Řevnice: Rozmluvy, 2002, str. 158. 122 JOHNSON, P: Dějiny anglického národa. 1. vyd. Řevnice: Rozmluvy, 2002, str. 161. 123 BBC: History: Charles II (1630 - 1685) [online]. 2014 [cit. 2014-01-28]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/charles_ii_king.shtml
37
nesnažil znovu prosazovat katolickou víru a prokatolickou politiku124. Parlament se proto rozhodl v rámci tzv. slavné revoluce pozvat do Anglie nizozemského prince Williama Oranžského, manžela protestantské dcery Jakuba II., který před korunovací musel podepsat listinu práv vypracovanou parlamentem, která zajistila, že se parlament stal v království nejvyšší mocí se schopností rozhodovat o financích, armádě a jmenování soudců. Za Williamovy vlády byla také přijata náboženská tolerance, přestaly se cenzurovat noviny a knihy, parlament byl volen každé tři roky, což v následujících desetiletích podpořilo hospodářský růst Anglie125. Anna Stuartovna pak smlouvou Act of Union sjednotila Anglii a Skotsko ve Spojené království, neměla však žádné potomky a po její smrti nastoupila na anglický a skotský trůn dynastie Hannoverů, která vládne dodnes. Jelikož žil Jiří I. většinu svého života v Německu, neuměl anglicky a ani se nevyznal v situaci ve Spojeném království, předal většinu moci Robertu Walpolovi, který tak zastával pozici dnes známou jako premiér a který začal vládnout s několika ministry, čímž položil základní kameny moderní formě vlády. 17. a 18. století však s sebou nepřinesly jen změnu politického systému, ale také proměnu ekonomickou a sociální – anglikánská církev doopravdy začala tolerovat svobodu náboženství, došlo k rozvoji věd a založení Královské společnosti (Isaac Newton), Anglie budovala svou koloniální říši, Britové cestovali a obchodovali po celém světě a Londýn se stal světovým centrem126. Samotné 18. století tak bylo za vlády Jiřího I., II. a III. stoletím osvícenství (David Hume, Adam Smith) a vnitřní stability. Ačkoli se Spojené království angažovalo hned v několika zahraničních vojenských konfliktech (válka o Jenkinsovo ucho, sedmiletá válka, americká válka za nezávislost, napoleonské války), uvnitř království panoval klid127. V devatenáctém století nastoupila na trůn královna Viktorie, která vládla téměř sedmdesát let a stala se tak nejdéle vládnoucím britským panovníkem v dějinách. Za její vlády se Británie proměnila ve světovou velmoc, jež ovládala světový obchod, těžila z kolonií, rozpínala svou moc a propagovala britskou kulturu po celém světě. Zároveň došlo i k vědeckému a technologickému pokroku, rozvoji medicíny, rychlému ekonomickému rozvoji a nárůstu počtu obyvatel128. V té době se u Britů začala projevovat tzv. viktoriánská morálka zakládající se na přísných pravidlech, které vedly k jejich pokryteckému dodržování 124
MORGAN, D.: A short history of the British people. Rev. ed. Leipzig, 1979, 181 s., str. 33. MORGAN, D.: A short history of the British people. Rev. ed. Leipzig, 1979, 181 s., str. 34. 126 RANDLE, J.: Understanding Britain: a history of the British people and their culture. Oxford: Blackwell. ISBN 06-311-2883-2, str. 87. 127 Ibid 128 CENICOLA, L., AUMANN, M.: Introduction into Victorian Morality [online]. 2011 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http: www.laura-cenicola.de/brithist2/brithist/8-1-introduction-into-victorian-morality-whatexactly-was-the-victorian-era.html 125
38
na veřejnosti a ke vzniku mnoha protikladů (byla prosazována důstojnost a zvyšování morálky obyvatel, ale zároveň nebyla odsuzována dětská práce a prostituce). Tyto přísné morální zákony se promítly i do rodinného života a výchovy dětí: podle viktoriánských norem byly ženy brány jako čisté ochránkyně domova, nesměly proto pracovat, a peníze tak směl v dobrých rodinách obstarávat jen manžel. Děti pak byly brány jako malí dospělí, kterým se musí co nejrychleji vštěpit dané hodnoty – tak vzniklo v tehdejší Británii často citované rčení „Spare the rod and spoil the child“ (Ušetři rákosku a zkazíš dítě)129. Mezi dospělými se uznávala v první řadě jejich vážnost, viktoriánská doba pak oceňovala především muže, kteří se dokázali vypracovat, spořádaně vést a zabezpečit svou domácnost a na veřejnosti vystupovat jako gentlemani; osoby, které tyto vlastnosti nesplňovaly, pak společnost brala jako odpadlíky a opovrhovala jimi. Společnost také přísně hodnotila své příslušníky dle jejich povolání – v této době byly velmi populární pozice ve veřejné správě a na úřadech, a proto bylo snem každého muže, který chtěl něčeho dosáhnout, pracovat například ve správě kolonií, námořnictvu či v kancelářích velkých firem a obchodníků. Viktoriánská morálka také silně podpořila nárůst individualismu Britů, jelikož tehdejší morální pravidla stavěla samostatnost a nezávislost na druhých velmi vysoko130. Viktoriánská doba znamenala pro Británii největší rozmach. I po ztrátě amerických kolonií dokázala Anglie během století vytvořit největší světovou říši jak co do rozlohy, tak co do počtu obyvatel: zatímco v roce 1815 ovládala jen Kanadu a některé oblasti Karibiku, Indie, Austrálie a jižní Afriky, o století později již patřily britské koruně navíc i zbývající části Britské Indie (zahrnující i Barmu, Bhútán, Bangladéš a Pákistán) a Austrálie a rozsáhlé oblasti Afriky (např. Nigérie, Egypt, Rhodésie). Dnes se odhaduje, že v celém Britském impériu žilo v té době okolo 400 milionů obyvatel a že se rozprostíralo na více než čtvrtině zemského povrchu131. Angličané zabírali kolonie hned z několika důvodů – ať již kvůli snaze dosáhnout zisku, ať již díky nebojácnosti britských dobrodruhů a obchodníků či vyspělé průmyslové výrobě a vojenské síle – tím nejstěžejnějším důvodem ale bylo pravděpodobně přesvědčení, že kolonizování obyvatel, kteří neměli takové štěstí, aby se narodili v Británii, je pro Angličany nejen morální povinností, ale přímo povinností danou od Boha132. Britové tak zcela věřili myšlence, že jsou národem nadřazeným, který ostatním méně rozvinutým 129
CENICOLA, L., AUMANN, M.: Introduction into Victorian Morality [online]. 2011 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http: www.laura-cenicola.de/brithist2/brithist/8-1-introduction-into-victorian-morality-whatexactly-was-the-victorian-era.html 130 SOUTHERN UTAH UNIVERSITY: Victorian Britain [online]. 2012 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.suu.edu/faculty/ping/pdf/VictorianBritain.pdf 131 HOME OFFICE: Life in the United Kingdom: A Journey to Citizenship. 2. vyd. Edinburgh: TSO (The Stationery Office), 2007. ISBN 9 78-0-11-1 4131- 3, str. 19. 132 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str. 87.
39
národům svou službou pomáhá. Tento pocit jim vydržel ještě hluboko do 20. století – když Martha Gellhornová (manželka Ernesta Hemingwaye) popisovala, jaký je rozdíl mezi Němci a Angličany, uvedla, že „Němci se člověka věčně vyptávají, co si o nich myslí. Zjevně jim na tom záleží. Angličanům je to ale jedno. Jsou si natolik jistí, že jsou lepší než všichni ostatní, že je jim úplně jedno, co si o nich kdo myslí.133“ Za kolonialismu se tak často zapomínalo na to, že Britské impérium bylo vystaveno na obchodních vztazích a snaze mladých Britů lehce si vydělat jmění a zároveň u toho získat zážitky, které by doma v Anglii zažili jen těžko134. S tímto imperiálním rozmachem souvisí také vysoká migrace obyvatel (jak do Británie, tak i směrem do kolonií) – mezi lety 1853 a 1913 odešlo z Británie okolo 13 milionů lidí, kteří se ale nikdy nedokázali zcela adaptovat do nové kultury a vždy se pokoušeli v cizí zemi vytvořit svou vlastní „malou Anglii“ – sdružovali se v anglických klubech, udržovali si typickou anglickou domácnost, prosazovali anglického sportovního ducha, od místního obyvatelstva si udržovali odstup a striktně odmítali míšení domorodého obyvatelstva s čistokrevnými Brity135. Ačkoli do Británie přicházeli lidé ze všech koutů impéria za novou prací a příležitostmi, mohli zde ve skutečnosti získat nejprve jen nižší pozice (tradičně služebnictvo), zakládali malé komunity (např. čínské či černošské), protože anglická společnost, i když navenek vypadala otevřeně, pro ně byla uzavřená a poměrně rasistická – například první poslanec s přistěhovaleckými kořeny, Ind Dadabhai Naoroji, byl do parlamentu zvolen až v roce 1892, přestože Británie byla kosmopolitní už přes jedno století136. Ve 20. století se Británie – a s ní i celé britské impérium – zapojila do obou světových válek, z nichž sice vyšla vítězně, ale velmi oslabena. V meziválečném období se podobně jako ostatní země dostala do krátké konjunktury následované hlubokou depresí. Za druhé světové války pak musela dokonce bojovat u svých vlastních břehů, což se nestalo již od normanských dob, a v Asii ztratili řadu kolonií, o které je připravilo Japonsko, a které už Britové nedokázali získat zpět (Singapur, Cejlon)137. Druhá světová válka s sebou přinesla pro Británii velké změny. Představovala totiž poslední okamžik, v němž se národ semknul a prosazoval společné hodnoty a cíle. Navíc se zde naposled – a nejvíce – projevila britská myšlenka, že Británie sama úspěšně čelí velké 133
PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.161. PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.90. 135 Empire [dokumentární film]. Scénář a režie Jeremy Paxman, UK, BBC One a Open University, 2012. 136 BBC: Short History of Immigration [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/uk/2002/race/short_history_of_immigration.stm 137 HOME OFFICE: Life in the United Kingdom: A Journey to Citizenship. 2. vyd. Edinburgh: TSO (The Stationery Office), 2007. ISBN 9 78-0-11-1 4131- 3, str. 23. 134
40
přesile (Britové si totiž ze všech válek a dějin pamatují nejvíce momenty, v nichž stáli osamoceni, ale s hrstkou vojáků dokázali vzdorovat náporu nepřítele – např. bitva o La Corunu ve španělské válce či boj obklíčeného Mafekingu v búrské válce). Brity tyto příběhy utvrzují v tom, že jako národ jsou mimořádně udatní a nebudou nikdy poraženi138. Druhá světová válka pak také představovala pro Británii zásadní zlom v tom, že země přestala být světovou velmocí: i když z války vyšla vítězně, ztratila své výsostné postavení mezi tvůrci světové politiky, ztratila řadu kolonií a musela se smířit se svým klesajícím významem. S tím souvisela i změna v chování jednotlivých Britů, kteří již nemohli být vychováváni pro službu impériu, jak se dělo dříve, a museli tak hledat svou novou identitu139. Po válce se k moci dostala labouristická strana a začala zavádět řadu reforem – NHS (systém zdravotnictví pro všechny), zestátnění železnic, dolů a elektráren a přípravu kolonií na získání nezávislosti. V poválečných letech také chyběla pracovní síla, což vedlo k nové vlně přistěhovalectví, především z dřívějších kolonií. V 60. letech se v britských politických kruzích začala vést debata o tom, zda vstoupit do Evropských společenství (ES) či zda se raději držet svých nadstandardních vztahů se Spojenými státy, nakonec však byla přihláška podána, ale Francie ji dvakrát vetovala (1963, 1967), a Spojené království se tak stalo členem ES až v roce 1972 po smrti Charlese de Gaulla140. Dnes, v době světové finanční krize, však v Británii začínají zaznívat silné hlasy volající po vystoupení z EU, jelikož bylo podle nostalgického veřejného mínění Británii nejlépe, když byla samostatná a oddělena od situace na kontinentu141. Přelomovým rokem pro Británii byl rok 1979, kdy se k moci opět dostali konzervativci pod vedením tzv. Železné lady, Margaret Thatcherové, první premiérky v historii, která se rozhodla změnit mnoho oblastí veřejného života. Nejprve postupně omezila moc odborů, zákony zakázala některé druhy stávek, rozhodla se privatizovat celá průmyslová odvětví – během 80. a počátkem 90. let získali soukromí investoři 30 velkých firem, které dohromady představovaly 60 % státního sektoru. Díky nově získaným zdrojům dokázala Británie snížit svůj dluh a také přímé daně, což konzervativcům získalo širokou podporu veřejnosti, Thatcherová dokázala obhájit premiérské křeslo třikrát po sobě a reformy spojené s filosofií svobodného podnikání a omezení státních zásahů, které byly úspěšně zavedeny v Británii, se začaly šířit po celém světě142. Popularitu Thatcherové podpořilo i vítězství 138
PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.115. PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.117. 140 JOHNSON, P: Dějiny anglického národa. 1. vyd. Řevnice: Rozmluvy, 2002, str. 313. 141 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.119. 142 JOHNSON, P: Dějiny anglického národa. 1. vyd. Řevnice: Rozmluvy, 2002, str. 317. 139
41
ve válce o Falklandy roku 1982. Ačkoli představovaly Falklandské ostrovy jen zapomenuté a nedůležité území Británie, vyvolala zpráva o argentinské invazi zděšení a Thatcherová se rozhodla tvrdě zasáhnout, což se jí přes ztráty na životech podařilo a Británie tak získala Falklandy zpět. Vítězství ve válce o Falklandy také znamenalo zvrat v britské zahraniční politice – zatímco po válce vystupovali v zahraničí britští premiéři zdrženlivě, od 80. let se opět představují jako globální hráči. Tato válka měla ještě jeden důsledek, a to, že přestože většina států přestala na zbrojení vydávat obrovské částky, Británie se rozhodla dále zbrojní průmysl a armádu štědře podporovat a od té doby se účastnila celé řady válek (Kuvajt, Afghánistán, Irák)143. I když byla roku 1990 Thatcherová přinucena rezignovat, u moci zůstali ještě dvě volební období konzervativci. Změna přišla až v roce 1997, kdy volby vyhrál s labouristickou stranou charismatický Tony Blair, kterému se podařilo uklidnit situaci v Irsku a zavést částečnou autonomii Skotska, Severního Irska a Walesu. Přivedl také Británii po boku Američanů do války v Afghánistánu a Iráku, což ho nakonec stálo premiérské křeslo144. Na počátku nového tisíciletí tak Spojené království vede opět konzervativní vláda Davida Camerona, která se snaží o reformu NHS a která se musí potýkat se snahou Skotska o úplnou nezávislost a s hlasy propagující vystoupení z Evropské unie. Důležitým rokem pro britské národní cítění pak byl rok 2012 – nejen že oblíbená královna Alžběta II. slavila diamantové jubileum, tedy 60 let na trůně, ale Londýn navíc také pořádal letní olympijské hry a zemi tak kromě nadšených Britů zaplnily i davy cizinců svorně mávajících britskými vlajkami.
143
ČESKÝ ROZHLAS: Jak Falklandská válka udělala z Margaret Thatcherové světovou celebritu [online]. 3. 4. 2012 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http: www.rozhlas.cz cro6 internet _zprava jak-falklandska-valka-udelalaz-margaret-thatcherove-svetovou-celebritu--1041094 144 BIO.: Tony Blair Biography [online]. 2013 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://www.biography.com/people/tony-blair-9214379?page=1
42
3.1.2.
Geografie
Spojené království Velké Británie a Severního Irska je ostrovní stát ležící v západní Evropě o celkové rozloze 243 610 km2 (241 930 km2 pevniny), z toho Anglie se rozkládá v jižní části a zabírá dvě třetiny celého ostrova (130 395 km2)145. Od Francie a zbytku kontinentu je oddělena průlivem La Manche, který sice představuje malou vzdálenost geografickou, ale velkou vzdálenost kulturní: protože Anglie nikdy nebyla příliš ovlivněna událostmi na kontinentu a byla zaměřena spíše na své kolonie či vnitřní záležitosti, vytvořili si Angličané svůj vlastní systém a řád, který si udržovali a šířili dále. Překvapivě velký kulturní rozdíl od kontinentu je také způsoben tím, že mezi kontinentálními státy a Anglií panovala historicky rivalita (především vůči Francii a Španělsku), a proto si vždy Angličané uchovávali své tradice a nesnažili se kontinent napodobovat a přizpůsobit se mu 146. Izolovanost Británie od zbytku Evropy pak podle spisovatele Johna Fowlese způsobila, že jsou Britové národem, který se dívá na ostatní národy „přes moře“ a který tak ostatní spíše pozoruje, než aby s nimi věci prožíval147. Kvůli členitému pobřeží není v Anglii (ani v celé Británii) jediné místo, které by bylo od moře vzdáleno dále než 125 km, i díky tomu jsou Britové úzce spjati s mořem, a protože moře mělo být podle nich podmaněno, byli po mnoho let námořní velmocí148. Jelikož byli chráněni před útokem sousedů mořským kanálem, nemuseli udržovat velkou armádu a místo toho mohli podnikat zámořské objevy, zabírat kolonie a ovládnout světový obchod. Moře bylo pro formování britské kultury ale důležité i z dalšího důvodu: jako ostrovní stát má Británie pevně stanovené hranice, a tak se nemůže stát, že je člověk součástí jednoho národa, avšak po změně hranic najednou patří do národa jiného. Podle spisovatele Eliase Canettiho se tak mohlo v Británii vytvořit „nejstabilnější národní cítění na světě“149. Spojené království je vysoce urbanizovanou zemí – v roce 2008 dosáhla míra urbanizace 90 %, a tato země je tak 14. neurbanizovanější na světě150. K největším centrům patří samozřejmě Londýn (8,2 mil. obyvatel v roce 2011), Birmingham (0,992 mil. obyvatel),
145
CIA. The World Factbook: Europe: United Kingdom [online]. 2014 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uk.html. 146 BINGHAM, H.: This Little Britain: How One Small Country Changed the Modern World. Fourth Estate, HarperCollinsPublisher, London, 2007, str.322. 147 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.39. 148 CIA. The World Factbook: Europe: United Kingdom [online]. 2014 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uk.html. 149 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.49. 150 GEOGRAFICKÝ PORTÁL: Státy podle míry urbanizace [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://www.zemepis.com/urbanizace.php
43
Leeds (0,720 mil. obyvatel) a Sheffield (0,512 mil. obyvatel)151. Zajímavý je však fakt, že se podle mnohých autorů Angličané nikdy zcela nenaučili žít ve městech, a proto si vytvořili města předměstského rázu s rodinnými domky a zahradami namísto mrakodrapů a velkých sídlišť. Láska Britů ke svému vlastnímu domu je vidět i na tom, že ačkoli má každý dům své vlastní číslo popisné a není se tedy třeba obávat, že by netrefila pošta, má každý Brit svůj dům nějak pojmenovaný – proto lze po celé zemi najít tak poetická místa jako Oak Tree Cottage (Chaloupka U Dubu), Bounty Villa (Sídlo hojnosti) či
Lime Grove (Limetkový háj)152.
K tomu také přispívá skutečnost, že si Angličané představují typickou Anglii jako malé venkovské město, které žije tradičním životem, nikoli jako současné moderní velkoměsto. Jejich snem tak stále je vlastnit svůj vlastní dům se zahradou oddělený od sousedů plotem. Mnozí se dnes alespoň jezdí dívat na opuštěná venkovská sídla aristokracie a s nostalgií vzpomínají na staré časy153. Anglie byla tradičně rozdělena do několika hrabství, tedy administrativních, geografických, ceremoniálních a politických útvarů, jejichž počet a vymezení se v historii několikrát změnilo. Hranice hrabství se vyvíjela již od středověku (od 7. století) a byla většinou odvozena od vlastnických práv lorda a místní šlechtické rodiny, ale také od obvodu pro výběr daní154. Ve 20. století byla řada ceremoniálních a administrativních hrabství upravena tak, aby si jejich hranice odpovídaly, avšak nakonec byla pro správní a poštovní účely zrušena a nahrazena několika velkými regiony a systémem směrovacích čísel, přičemž tradiční systém je stále běžně používán mezi lidmi, ve sportech či televizi155. Mezi obyvateli jednotlivých hrabství panuje rivalita a o jednotlivých hrabstvích se tradují různé stereotypy či dokonce vtipy. Pro mapu tradičního členění Británie viz Obrázek 9 a pro mapu současných administrativních regionů viz Obrázek 10.
151
UK CITIES. Largest Cities by Population [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://www.ukcities.co.uk/populations/ 152 THE ROYAL WINSDOR WEBSITE. Terrace Names by Name in Alphabetical Order [online]. 2011 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.thamesweb.co.uk/windsor/windsorhistory/locations/TerracesbyName.html 153 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.211. 154 History of the counties: Post-1998 Counties of Great Britain [online]. 2012 [cit. 2014-02-23]. Dostupné z: http://jonathan.rawle.org/hyperpedia/counties/history.php 155 History of the counties: Post-1998 Counties of Great Britain [online]. 2012 [cit. 2014-02-23]. Dostupné z: http://jonathan.rawle.org/hyperpedia/counties/history.php
44
Obrázek 9: Tradiční systém hrabství ve Velké Británii Zdroj: History of the counties: Post-1998 Counties of Great Britain [online]. 2012 [cit. 2014-02-23]. Dostupné z: http://jonathan.rawle.org/hyperpedia/counties/history.php
Obrázek 10: Současné administrativní regiony ve Velké Británii Zdroj: UKIP: East Sussex Branches [online]. 2014 [cit. 2014-02-23]. Dostupné z: http://www.ukipeastsussex.com/regions/
45
3.1.3.
Politika
Zárodky britské politiky již byly částečně popsány v oddílu 3.1.1. Historie, a proto bude tento oddíl věnován detailnějšímu popisu jednotlivých institucí. Hlavou exekutivní moci je královna, která zastává jen reprezentativní funkce, jelikož je Velká Británie konstituční monarchií. Královna je hlavou státu, což znamená, že reprezentuje národ na zahraničních cestách a zve hlavy dalších států na oficiální cestu do Velké Británie. Kromě toho také otevírá parlament, schvaluje zákony a kontroluje akce vlády a dění v Commonwealthu. Dále je také vrchním velitelem ozbrojených sil, jako taková může jako jediný úřad po konzultaci s vládou ve Spojeném království vyhlásit válku a její konec156. K tomu je od 16. století hlavou anglikánské církve (viz oddíl 3.1.1. Historie), a proto jmenuje po poradě s premiérem arcibiskupy a biskupy, přičemž duchovním vůdcem ve Spojeném království je arcibiskup canterburský157. Není jednoduché najít odpověď na otázku, proč zůstává národ, který velmi cynicky přistupuje ke všem ostatním institucím (policie, parlament, městské rady, média…), stále neuvěřitelně věrný monarchistickému zřízení. Podle průzkumů se podpora monarchie pohybuje dlouhodobě na třech čtvrtinách společnosti – tento průzkum se provádí již od roku 1969 a ve všech zkoumaných letech se proti království vyslovilo 18 % obyvatelstva, což je podle statistického úřadu vůbec nejstabilnější výsledek všech prováděných průzkumů158. Tento fakt může být poněkud překvapivý, uvážíme-li, kolik společenských a ekonomických změn se za posledních 60 let v Británii událo. Walter Bagehot vysvětloval popularitu monarchie v souvislosti s úpadkem koloniální říše a významu Spojeného království – Britové podle něj stále chtěli věřit, že jsou jiní než ostatní národy, nemohli však již svou velikost měřit co do bohatství či rozlohy, a proto našli svou specifičnost v něčem jiném a typicky britském – monarchii159. Tímto tématem se zabývali v roce 1952 při korunovaci současné královny Alžběty II. i sociologové Michael Young a Ed Shils, kteří si kladli otázku, jak je možné, že v době, kdy v zemi stále fungoval přídělový systém a úsporná opatření, lidem nejen že nevadí nákladné oslavy korunovace, ale nadšeně se jich ještě účastní. Ve své eseji konstatovali, že se nejednalo jen o rozptýlení 156
BARROW, M.: The Queen's Role. Project Britain [online]. 2013 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://projectbritain.com/royal/role.htm 157 ŠLÉGROVÁ, M.: Velká Británie [PPT]. 2012 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: https: is.vsfs.cz el 6410 leto2010 N_VSEZ Velka_Britanie.ppt 158 EASTON, M.: Why does the UK love the monarchy?. BBC. BBC News [online]. 2012 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http: www.bbc.co.uk news uk-18237280 159 History and Background. The Official Website of The British Monarchy [online]. 2008 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://www.royal.gov.uk/MonarchUK/HowtheMonarchyworks/History%20and%20background.aspx
46
v těžkých časech, ale že šlo o posílení a oslavu národa. Jelikož jsou Britové ve své povaze individualističtí, sdílení těchto hodnot je dokáže stmelit a vyvolat pocit soudružnosti
160
.
V dnešní době budou důvody pro vysokou podporu monarchie nejspíše podobné – v době, kdy je Spojené království velmi ovlivněno americkou kulturou, globalizací a vysokými migračními toky, si Britové neustále touží uchovat tradici, která je jen jejich161. Další složkou britské exekutivy je vláda a její předseda. Premiér, kterým se tradičně stává předseda nejsilnější parlamentní strany, je zodpovědný za prosazované politiky a rozhodnutí vlády. Tato funkce se v Británii vyvíjela už od 18. století (viz oddíl 3.1.3. Historie) a dnes má největší exekutivní moc v celé zemi právě premiér. Ať již pochází z kterékoli politické strany, má nadstandardní vztahy s královnou, u níž má každý týden pravidelné audience, a pokud se nemohou sejít osobně, pak musí alespoň projednat dané body telefonicky162. Zákonodárnou moc má v rukou parlament, který se vyvíjel již od středověku. Při zasedání původního parlamentu se setkávali pouze nejmocnější šlechtici a vyměňovali si své představy o vládnutí, později se však snažili získat podporu pro tento koncept vlády u širších kruhů, a proto přidali i dva rytíře z každého hrabství a dva představitele z každého města, aby se na vládě mohli podílet163. Ačkoli tím tehdy feudalismus a absolutismus z Británie ještě nevymizely, protože parlament zůstal rozdělen na dvě komory – sněmovnu lordů a dolní sněmovnu, což znamenalo, že šlechta s kněžími zasedala odděleně od rytířů, obchodníků a vlastníků půdy – došlo tím ke značnému snížení moci krále a k většímu podílu obyvatel na vládě164. Parlament takto zůstává rozdělen dodnes. V dolní sněmovně zasedá 650 poslanců, kteří debatují o nových zákonech a přijímají je, kladou ministrům otázky týkající se aktuálních otázek, čímž mohou zpochybňovat a usměrňovat vládní politiku, a v neposlední řadě umožňují vládě zvýšení daní165. Svou živou debatní povahou se tak liší od tradičních kontinentálních dolních sněmoven. Poslanci dolní sněmovny jsou voleni ve volbách, strana s nejvyšším počtem hlasů sestavuje vládu a její předseda je jmenován premiérem. Sněmovna
160
EASTON, M.: Why does the UK love the monarchy?. BBC. BBC News [online]. 2012 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http: www.bbc.co.uk news uk-18237280 161 Ibid. 162 The official website of the British Monarchy: Queen and Prime Minister [online]. 2009 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: https: www.royal.gov.uk/MonarchUK/QueenandGovernment/QueenandPrimeMinister.aspx 163 RANDLE, J.: Understanding Britain: a history of the British people and their culture. Oxford: Blackwell. ISBN 06-311-2883-2, str. 25. 164 MORGAN, D.: A short history of the British people. Rev. ed. Leipzig, 1979, 181 s., str. 16 165 House of Commons. Parliament [online]. 2014 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://www.parliament.uk/business/commons/
47
lordů je naproti tomu složena z řad šlechty a církve a křesla jsou předávána dědičně, což je dlouhodobě kritizováno a již se vede debata, zda není sněmovna lordů zbytečný přežitek a zda není třeba zákonodárnou moc reformovat166. Na britské politické scéně spolu soupeří tradičně dvě největší strany – levicová Labouristická strana a pravicoví Konzervativci (nyní u moci) – třetí stranou, která zatím nikdy nesestavovala vládu, ale jejíž preference se pohybují okolo 20 %, je pak strana Liberálně demokratická167. Dalším faktorem, kterým se Británie liší od zbytku Evropy, je její právní systém: Británie je totiž jedinou evropskou zemí s nepsanou ústavou a anglo-americkým systémem práva založeném na precedentech, obyčejovém právu a ekvitě. Toto právo je převážně chápáno jako soudcovské a zákony zde pouze určují rámec pro pravomoc soudce: rozhodnutí soudu tak může často dát podnět ke změně legislativy. Dnes však narůstá význam i psaných právních pramenů, jelikož jsou dnes zákony přijímané britským parlamentem a zákony inkorporované z evropského práva vydávány v písemné formě, právní síla zákona je tak dnes vyšší než právní síla precedentu168. Podle Hofstedeho je tento právní systém důkazem malého vyhýbání se nejistotě, stejně tak jako fakt, že Britové dodnes nemají zavedeny občanské průkazy169.
3.1.4.
Obyvatelstvo a současný multikulturalismus
Británie byla již od středověku kosmopolitní zemí: díky náboženské toleranci zde přicházeli lidé z celé Evropy, později pak k přílivu imigrantů přispěla multikulturalita koloniální říše. I po rozpadu impéria zažila Británie nové vlny přistěhovalectví související s menšinami obyvatel v nově vzniklých státech (např. Indové z Keni v 60. letech 20. století) a dnes vlnu imigrantů přicházející do Británie motivují ekonomické důvody a lepší příležitosti170. K této skutečnosti se váže i řada anekdot – podle jedné proběhl v Británii průzkum mezi obyvateli s dotazem, zda se lidé v Anglii, Skotsku a Walesu cítí primárně jako Britové či
166
House of Lords. Parliament [online]. 2014 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://www.parliament.uk/lords/ ŠLÉGROVÁ, M.: Velká Británie [PPT]. 2012 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: https: is.vsfs.cz el 6410 leto2010 N_VSEZ Velka_Britanie.ppt 168 Velké právní systémy: Angloamerický systém práva [online]. 2011 [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: http://www.sokrates.cz/vos/Public/E-learning/teorie-prava-stp_14-hodina-25-5-2011-528.pdf 169 HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2, str. 150. 170 BBC: Learning Zone: How did the British Empire affect migration? [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http: www.bbc.co.uk learningzone clips how-did-the-british-empire-affect-migration/13356.html 167
48
jako Angličané, Skotové a Velšané. 68 % prý přidalo možnost „jako Poláci“171. Ačkoli tato anekdota popisuje současnou situaci poměrně přesně, u čísel se poněkud mýlí. Podle britského statistického úřadu jsou sice největší etnickou skupinou v Anglii a Walesu bílí Britové – 45,1 milionů tedy 80,5 % – jejich podíl na obyvatelstvu ale neustále klesá (v roce 1991 představovala tato skupina 94,1 % populace) ve prospěch bělošských nebritských obyvatel a nebělošských etnických skupin172 (pro srovnání, v České republice se 90,4 % obyvatel přihlásilo k české a 3,7 % obyvatel k moravské národnosti173). Nejvíce pak narostla skupina obyvatel pocházejících z Polska, tradičně početné menšiny pak mají v Anglii Indové a Pákistánci. Dnes tak lze v Anglii narazit na místa, kde nebristké obyvatelstvo naprosto převládá – podle posledních údajů dnes například ve školách ve vnitřním Londýně nemluví třetina žáků angličtinou jako svým hlavním jazykem174. Etnické složení Anglie a Walesu graficky znázorňují následující grafy (Obrázek 11 a 12).
Obrázek 11: Procentuální zastoupení velkých etnických skupin v Anglii a Walesu (2011) Zdroj: OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS: Ethnicity and National Identity in England and Wales 2011 [online]. 2012 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/rel/census/2011-census/key-statistics-for-local-authorities-in-englandand-wales/rpt-ethnicity.html#tab-conclusions 171
BINGHAM, H.: This Little Britain: How One Small Country Changed the Modern World. Fourth Estate, HarperCollinsPublisher, London, 2007, str. 69. 172 OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS: Ethnicity and National Identity in England and Wales 2011 [online]. 2012 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http: www.ons.gov.uk ons rel census 2011-census/keystatistics-for-local-authorities-in-england-and-wales/rpt-ethnicity.html#tab-conclusions 173 ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Národnostní složení obyvatelstva [online]. [cit. 2014-03-11]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/p/4114-03 174 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.22.
49
Obrázek 12: Procentuální zastoupení jednotlivých etnických skupin v Anglii a Walesu (2011) Zdroj: OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS: Ethnicity and National Identity in England and Wales 2011 [online]. 2012 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/rel/census/2011-census/key-statistics-for-local-authorities-in-englandand-wales/rpt-ethnicity.html#tab-conclusions
Příchod celé řady kulturně odlišných etnik měl na britskou kulturu velký dopad – imigranti s sebou na jednu stranu přináší nové prvky a britskou kulturu obohacují, na druhou stranu však dochází k nivelizaci původní kultury tak, aby žádnému etniku nevadila a nevznikaly tak spory. Ačkoli je Británie jedním z nejvíce kosmopolitních států v Evropě, potýká se s celou řadou kulturních a etnických problémů. Sám premiér David Cameron v roce 2011 veřejně pronesl, že britský multikulturalismus selhal a je potřeba hledat nové cesty k nalezení harmonického soužití všech národnostních skupin. Stejný názor pak podle sociologického průzkumu sdílí 23 % britské populace, která v dotazníku uvedla, že přistěhovalectví představuje největší současný problém175. Přístup Britů k přistěhovalcům je jasně viditelný i na malé snaze obyčejných lidí integrovat je mezi sebe a na jejich nezájmu cizí kulturu lépe poznat. Zkušenost s tím, jak je Britská společnost uzavřená a nenavazuje s cizinci kontakty, kterou Karel Čapek popsal ve svém cestopisu, potvrdila studie provedená britskou výzkumnou agenturou Populus, podle 175
WRIGHT, O., TAYLOR, J. THE INDEPENDENT: Cameron: My war on multiculturalism [online]. 2011 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http: www.independent.co.uk news uk politics cameron-my-war-onmulticulturalism-2205074.html
50
níž Britové preferují nemít žádného nejlepšího přítele (každý pátý dotázaný Brit) než mít nejlepšího přítele s přistěhovaleckými kořeny (každý desátý dotázaný Brit)176. Tato studie pak také naznačuje, že jednotlivé etnické skupiny jsou v Británii uzavřené a narůstá tak nebezpečí jejich segregace – Británie sice oficiálně prosazuje a oslavuje etnickou a kulturní rozmanitost své společnosti a propojenost jednotlivých skupin, pod povrchem je ale situace jiná: jednotlivá etnika si žijí ve svých vlastních paralelních světech a vytváří si vztahy jen s jedinci ze stejné skupiny177. Podle zjištěných údajů přichází do Británie především lidé z nejchudších a muslimsky nejradikálnějších zemí, nejvíce pak z Pákistánu a Bangladéše. Tito lidé se pak usazují ve svých národnostních komunitách, uzavírají se do sebe – pomalu se tak vytváří ghetta, v jejichž rámci ani nepotřebují základní znalost angličtiny či britské kultury. Model britského multikulturalismu jednotlivé skupiny podporoval, čímž však paradoxně celou situaci zhoršil – přistěhovalecké rodiny a jejich potomci si tak dále udržovali svůj životní styl, mohli získat vzdělání ve svých jazycích a podle svých zvyklostí a britské kultuře se tak stále více vzdalovali. Možné řešení a změnu mají přinést reformy navrhované Davidem Cameronem na povinné vzdělání v anglickém jazyce a s výukou zaměřenou na britské dějiny a kulturu178. Anglie je od reformace protestantská země s anglikánskou církví, která vychází z názorů Erasma Rotterdamského, a je tak velmi spojena s běžným životem: proto se také s moderními objevy ztotožňovala rychleji než tradiční katolická církev. Podle Paxmana je anglická církev přesně taková, jakou si ji Angličané přejí – pragmatická, nevtíravá, přizpůsobivá a uklidňující, ale pouze v případě, že je to opravdu potřeba179. Díky překladu Bible do angličtiny navíc získali Angličané přímého spojení s Bohem a jsou přesvědčeni, že jsou svobodní ne díky rozhodnutí krále, ale z vůle boží180. S příchodem nových imigrantů se nemění jen samotná britská kultura, ale také počty věřících v rámci jednotlivých náboženství. Anglie byla tradičně země zakládající si na náboženské svobodě, majoritní společnost však patřila k anglikánské církvi; postupem času – podobně jako v ostatních evropských zemích – začal zájem o náboženství klesat a čtvrtina populace Anglie a Walesu je tak dnes bez vyznání, počet osob hlásících se ke křesťanství
176
BINGHAM, J.: Multicultural Britain becoming more segregated – friendship study [online]. 2013 [cit. 201403-02]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/politics/10228816/Multicultural-Britain-becoming-moresegregated-friendship-study.html 177 Ibid. 178 JŮN, J.: EVROPA: Konec multikulturalismu i v Británii? [online]. 2011 [cit. 2014-03-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/848980 179 PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.129 180 Ibid., str. 143.
51
mezi lety 2001 a 2011 významně poklesl (ze 71,7 % na 59,3 %), ale zato narostl zájem o islám (ze 3 % na 4,8 %)181. Situaci v roce 2011 vykresluje následující graf (Obrázek 13).
Obrázek 13: Příslušnost k náboženství v Anglii a Walesu (2011) Zdroj: OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS: Religion in England and Wales 2011 [online]. 2012 [cit. 2014-03-03]. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/rel/census/2011-census/key-statistics-for-local-authorities-inengland-and-wales/rpt-religion.html#tab-Changing-picture-of-religious-affiliation-overlast-decade
Tradiční Británie se již nejspíše vytratila a Angličané se kvůli globalizaci stávají stále podobnějšími Američanům či Francouzům. Opouští své tradiční zvyky, dávají přednost indickému kari, které je dnes považováno za britské národní jídlo, a italské pizze před dušenou zeleninou a ovesnou kaší, objednají si spíše italské cappuccino než černý čaj s mlékem a poprvé v historii se ve škole učí i cizí jazyky. Po zániku britského impéria se Angličané snaží zvyknout na novou situaci, a tak si často kladou otázku Kdo jsme? Zatímco se Skotové, Velšané či Irové mohou vrátit ke svým původním tradicím a „předbritským“ kořenům, pro Angličany je hledání nové identity mnohem složitější. Za Britského impéria měli Angličané prim v Britském impériu a Britské impérium vládlo světu. Když se tedy svět snažil napodobovat Británii, kopíroval tak vlastně anglické hodnoty. S rozpadem impéria a se získáním autonomie Skotska a Walesu se však Angličané dostali do úzkých: zatímco Velšané a Skoti mohou zpívat při sportovních kláních 181
OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS: Religion in England and Wales 2011 [online]. 2012 [cit. 2014-0303]. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/rel/census/2011-census/key-statistics-for-local-authorities-inengland-and-wales/rpt-religion.html#tab-Changing-picture-of-religious-affiliation-over-last-decade
52
své vlastní národní písně, Angličanům zůstala jen britská hymna, zatímco Velšané a Skotové slaví svátky svých patronů, mnoho Angličanů ani neví, kdy je svatého Jiří, a tak místo toho slaví narozeniny královny182 – Anglie se totiž za Britského impéria ztotožnila s Británií, a tak je pro ni dnes složité najít svou novou vlastní národní identitu. Angličané se tak ještě dnes marně snaží najít způsob, jak znovu nabýt národní hrdosti – podle výzkumu otištěného v příloze novin Times uvedlo jen 35 dětí ze 400, že jsou velmi hrdé na svou anglickou vlast. Když pak měly navíc vysvětlit, proč jsou rády, že jsou Angličany, žádné z nich nedokázalo vyslovit jasný argument183.
3.1.5.
Ekonomická situace
Ekonomika Velké Británie, která dnes patří mezi největší a nejmodernější na světě (3. největší v Evropě a 6. celosvětově184), za svůj vývoj prošla řadou proměn a ovlivnila jimi i zbytek světa – nejen že byla kolébkou průmyslové revoluce, zavedla mezinárodní obchod s koloniemi a iniciovala a zároveň ukončila obchod s otroky, ale zároveň vybudovala kapitalismus a vytvořila první světové finanční centrum. Británie byla kolébkou průmyslové revoluce, tedy přechodu k průmyslové výrobě, hned z několika důvodů: již od 16. století probíhal rozvoj kapitalismu, rolníci měli osobní svobodu a mohli tak vytvořit velké množství volné a levné pracovní síly a kromě toho se také v zemědělství zvýšila produktivita práce, jelikož byly zavedeny nové postupy jako například celoroční ustájení dobytka či střídavé obdělávání půdy. Dalším důležitým faktorem bylo obchodování s koloniemi, dovoz levných komodit ze zámořských území (bavlna z Ameriky) a nashromáždění kapitálu185. Díky výše zmíněným faktorům a řadě technických vynálezů se tak v Británii vytvořily podmínky pro rychlý průmyslový rozvoj, který s sebou přinesl i změny v životním stylu a v sociální oblasti. V té době došlo k prudkému nárůstu obyvatel (od poloviny 18. století do roku 1830 se počet obyvatel v Anglii zdvojnásobil), rozvoji dopravy, migraci obyvatelstva z venkova do měst a nové stratifikaci společnosti na silnou dělnickou třídu a méně početnou buržoasii. Kvůli špatným podmínkám se začalo dělnictvo (nejen v Anglii) organizovat a vytvářet hnutí či politické strany k prosazování svých zájmů.
182
PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.26. PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str.33. 184 CIA. The World Factbook: United Kingdom - Economy [online]. 2014 [cit. 2014-03-07]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uk.html 185 NĚMEC, V., SURÝ, J.: Anglická průmyslová revoluce a její rozšíření [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http: www.dejepis.com ucebnice anglicka-prumyslova-revoluce-a-jeji-rozsireni/ 183
53
V této době také vznikla tradiční průmyslová města – Liverpool, Manchester, Birmingham – která bojují s problémy způsobenými průmyslem dodnes186. Podivuhodné z hlediska kultury a povahy Britů je jejich zapojení do obchodu s otroky. Angličané se vždy vydávali za pobožný národ, který je vysoce tolerantní a kultivovaný, a přitom se tohoto ochodu účastnili více než dvě století a za tu dobu přepravili do Amerik okolo šesti a půl milionu otroků (pro srovnání tehdejší počet obyvatel Británie se rovnal šesti milionům)187. Britští obchodníci se pak ospravedlňovali tím, že podle nich otroci nebyli lidé, ale majetek, a proto nepovažovali tento obchod za morálně špatný. Otroky, kteří se ocitli v Británii, drželi z dohledu místních obyvatel (např. v Bristolu se mohli otroci pohybovat jen v pro ně určených částech, zatímco manželky obchodníků se mohly procházet po zbytku města a o otrocích vůbec nevěděly). Většina bohatých obchodníků s otroky navíc poskytovala část svých zisků na chvályhodné aktivity charit, které podle nich jejich zapojení do nemorálního obchodu velmi elegantním způsobem vyvažovaly. Britská společnost tak obchod s otroky přehlížela a pokrytecky tolerovala188. Jak britská říše, tak i současná Británie jsou postaveny na obchodu. Ve viktoriánské době zavedla Británie systém nulových cel na obchod v rámci své koloniální říše, díky čemuž vzájemný obchod rostl – podle odhadů tak Británie posílala třetinu veškerých svých exportů do svých kolonií a přijímala z nich čtvrtinu veškerých svých importů189. Z kolonií pak dovážela především potraviny a suroviny, které byly v Británii zpracovány a ve formě hotových výrobků poslány zpět – tak Británie zajišťovala dostatek potravin pro své obyvatele, jelikož již nebyla v tomto ohledu soběstačná, a zároveň tak podporovala růst svého průmyslu a zaměstnanost. Británie se v té době ovšem stala i bankovním centrem světa, čemuž opět napomohl obchod v rámci koloniální říše: kolonie obchodovaly nejen se samotnými Britskými ostrovy, ale i mezi sebou (například Austrálie a Nový Zéland zásobovaly máslem a masem jižní Afriku), peněžní toky se však realizovaly přes Velkou Británii a v Londýně se tak vytvořilo první světové bankovní centrum190. Podobně jako v minulosti, i dnes je Velká Británie intenzivně zapojena do mezinárodního obchodu, i když změnila své hlavní obchodní partnery – zatímco dříve byla zaměřena na své kolonie, dnes obchoduje nejvíce se zeměmi Evropské unie (Německo 11 % 186
NĚMEC, V., SURÝ, J.: Anglická průmyslová revoluce a její rozšíření [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http: www.dejepis.com ucebnice anglicka-prumyslova-revoluce-a-jeji-rozsireni/ 187 MORGAN, D.: A short history of the British people. Rev. ed. Leipzig, 1979, 181 s., str. 34. 188 Ibid 189 SYNGE, M. B.: Heritage History: The Trade of the Empire [online]. 2013 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.heritage-history.com/?c=read&author=synge&book=victoria&story=trade 190 SYNGE, M. B.: Heritage History: The Trade of the Empire [online]. 2013 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.heritage-history.com/?c=read&author=synge&book=victoria&story=trade
54
u exportu a 13 % u importu, Nizozemí 9 % u exportu a 7 % u importu), významný díl u dovozu pak mají i Čína (8 %) a Spojené státy americké (7 %)191. Tradiční britská odvětví (textilní a těžební průmysl) dnes již ztratily v objemu obchodu svou váhu, a Velká Británie tak nejvíce obchoduje s průmyslovými výrobky a palivy – v exportu převládají stroje a elektrická zařízení, auta a farmaceutické výrobky, v importu pak elektrická zařízení a stroje, nezpracovaná ropa a automobily192. Dnes je Británie orientována hlavně na služby (78,9 %), význam průmyslu poklesl na tvorbě HDP na 20,5 %, primární sektor je pak téměř zanedbatelný (0,7 %)193. Británie je stále orientovaná na bankovní služby a finanční sektor (londýnská akciová burza je dodnes největší v Evropě a čtvrtá největší na světě194), což byl také jeden z důvodů, proč byla Británie silně postižena současnou finanční krizí. Ačkoli byl největší propad ekonomiky zaznamenán v roce 2009, ještě nyní zavádí Británie řadu úsporných opatření (jsou naplánované až do roku 2017) a snaží se nastartovat ekonomiku, zatím však HDP dlouhodobě neroste195. Čtvrtletní vývoj HDP mezi lety 1997 a 2013 ukazuje následující graf (Obrázek 14)
Obrázek 14: Čtvrtletní růst HDP mezi lety 1997-2013 Zdroj: MITCHELL, B.: UK Economy Grows and so Does the Deficit [online]. 2013 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://bilbo.economicoutlook.net/blog/?p=24832
191
CIA: The World Factbook: Europe: United Kingdom [online]. 2014 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uk.html. 192 OFFICE OF NATIONAL STATISTICS: Publication Tables UK Trade, December 2013 [online]. 2013 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http: www.ons.gov.uk ons publications re-reference-tables.html?edition=tcm%3A77323512 193 CIA: The World Factbook: Europe: United Kingdom [online]. 2014 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uk.html. 194 London Stock Exchange [online]. 2014 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.londonstockexchange.com/home/homepage.htm 195 MITCHELL, B.: UK Economy Grows and so Does the Deficit [online]. 2013 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://bilbo.economicoutlook.net/blog/?p=24832
55
3.2. Česko-britské kulturní standardy a srovnání s teorií 3.2.1.
Česko-britské kulturní standardy
V následující části budou popsány kulturní standardy, které vyplynuly z mého vlastního výzkumu provedeného mezi Čechy, kteří měli s britskou kulturou zkušenosti. Pro bližší popis dotazovaných osob viz Přílohu. 1. Dobré způsoby gentlemanů a ochota pomoci Největší počet dotazovaných (4) se vyjadřoval o ochotě a dobrém vychování Britů. Ačkoli se již Britům při výchově tolik nevštěpují zásady, jak se stát gentlemanem, nepoužívá se již ve školách rákoska, kterou byly děti ve školách trestány až do dvacátého století, a výchova je dnes mnohem volnější, Britové si ve své povaze stále uchovali dobré způsoby a ochotu pomoci ostatním. Čeští studenti v Británii byli překvapeni, že jim Britové sami od sebe bez vyzvání pomáhají, a že i v případech, kdy by již Češi zvýšili hlas či byli nepříjemní, si Britové stále zachovávají své dobré způsoby. Podle nich jsou Češi obecně méně pozorní a slušní a na rozdíl od Britů dávají svou nervozitu mnohem více najevo. Lucie k tomu uvedla následující příklad, kdy ji Britové mile překvapili: „Když jsem odjížděla, hledala v Londýně jsem místo, odkud měl jet autobus. Několik cizích lidí se mi snažilo pomoct bez toho, že bych o radu požádala. Když viděli, že tam tak bezradně stojím s kufrem, tak prostě přišli a sami se zeptali, kam chci jet a potom mi ukázali cestu. I když je to asi blbost, tak mě to strašně mile překvapilo a pak se mi chtělo domů zase o trochu míň.“ Na otázku, proč ji toto chování překvapilo, odpověděla, že „Češi by byli nevšímavější. Já bych asi sama taky nikoho takhle neoslovila. Češi prostě kolem člověka bez zájmu projdou a vůbec si ho nevšímají. Anebo si ho všimnou, ale stejně mu nepomůžou.“ Podobnou zkušenost měl i Vít, který rok pracoval v londýnské restauraci. Překvapeně srovnával chování hostů v českých a britských restauracích. „Celkově mě chování Britů mile překvapilo, možná jsem měl ale štěstí, že jsem narazil na velmi vstřícné lidi, protože jsem pracoval v dobré restauraci, kde chodili slušní lidé a jejich chování bylo daleko lepší než lidí u nás. Samozřejmě ale vím, že dost Britů nás bere jako podřadné lidi, jelikož jsme přistěhovalci z východu. Já jsem se s tím ale, to můžu říct, nesetkal.“ Rozdíl mezi Čechy a Brity si pak vysvětloval především z ekonomického hlediska, kde také hledal důvod pro to, že mají Britové vybranější chování než Češi. „Podle mě celkově Britové žijí daleko spokojenějším životem než lidé u nás, protože co se týče finanční stránky, jsou na tom daleko 56
líp než my a přitom běžné spotřební zboží je levnější než u nás. Proto jsem tam necítil takový tlak jako u nás doma, kdy jsou všichni v nějakém stresu a musí pořád něco řešit, a to se myslím hodně odvíjí od toho, že většina lidí z vydělaných měsíčních příjmů taktak přežije do další výplaty, a pak jsou lidé mezi sebou nabroušení. Britové se mají líp, a tak se pak není čemu divit, že se k sobě můžou chovat líp.“ Rozdílu ve způsobech Britů a Čechů se všimla také Jana, která popsala situaci jak ze školního prostředí, tak z obchodů: „Na Britech mě vždycky strašně bavilo to, jak jsou pořád tak strašně zdvořilí. Třeba když jsme měli dělat prezentace ve škole, tak některé byly úplně mimo. U nás by je buď učitelé sjeli, nebo by byli otrávení, ale Britové prostě nejdřív strašně vážně všechno poslouchali a pak jim stejně vážně nejdřív řekli něco pěkného – třeba, jak mají pěkný powerpoint, i když to třeba byla úplná hrůza, nebo že pěkně mluvili a nakonec to ukončili tím, že informace byly „nanejvýš zajímavé nebo překvapující“, čímž vlastně řekli, že to byla úplná blbost, ale řekli to tak strašně pěkně, že to vlastně ani jako kritika neznělo. Nebo jsem třeba byla na výletě v Brightonu a chtěly jsme si dát s kamarádkou fish and chips, tak jsme si stouply do řady. Když jsme přišly na řadu, tak jsme řekly, že chceme tohle, a ta prodavačka, že „to není, I’m afraid“. Tak jsme chtěly jinou položku a ona zase, že „to není, I’m afraid“. A tak jsme prošly skoro celé menu, tak jsme se nakonec rovnou zeptaly, co teda vlastně mají, a ona, že jenom normální filé a jestli bychom to teda rády. Tak mi to připadlo strašně vtipné, že to asi říkala všem v té strašně dlouhé řadě, ale i když asi byla strašně napruzená, tak tam vždycky řekla to „I’m afraid“. Naposled také zaujala slušnost a ochota Britů Adrianu, která bydlela v Británii v hostitelské rodině. I když si nemohla na žádnou konkrétní situaci vzpomenout, obecně uvedla, že: „Celkově mám jenom pár postřehů - jsou [Britové] v chování moc zdvořilí. Byla jsem tam celkem asi něco přes dva měsíce, ale za tu dobu jsem nezažila, že by na mě byl někdo nějak protivný, i když měl třeba špatný den. Na ostatní to ale neventiloval.“ Všichni zmínění studenti pak uvedli, že je tato zkušenost ovlivnila jejich názor na Brity velmi pozitivně a do Británie tak jezdí velmi rádi.
2. Distancovanost a klid Z šetření vyplynul také kulturní standard shodný se standardem určeným podle vyprávění Karla Čapka, a to klid a distancovanost. K britskému klidu se váže řada metafor, přirovnání, rčení a anekdot – ať se již o Britech říká, že jsou „cool as a cucumber“ (doslova chladní jako okurka) nebo ať se použije oblíbená anglická fráze z válečných plakátů „keep calm and carry on“ (zachovejte klid a pokračujte) či ať jednoduše prohlásíme, že je někdo „klidný jako 57
Angličan“, vždy tím odkazujeme na fakt, že Brita navenek jen tak něco nevyvede z rovnováhy a dokáže zůstat klidný v jakékoli situaci. David uvedl situaci, která se sice může zdát extrémní, ale velmi pěkně ilustruje tyto tradiční rysy britské kultury, a to sebeovládání a klid. David popsal, že bydlel v přistěhovalecké čtvrti a řada výtržníků tam jednou večer zapalovala na ulicích auta. Při cestě domů se právě s takovou situací setkal. „Bydlel jsem ve čtvrti, která neměla zrovna nejlepší pověst, a tak jsem šel jednou vyprovodit kamarádku až k jejímu bytu. Když jsme přišli na parkoviště před domem, zrovna dva mladíci zapalovali někomu auto, což se jim poměrně efektně povedlo. Co sem ale fakt nečekal, bylo, že jeden z nich si to pak klidným krokem kráčel po cestě středem parkoviště. Po tom, co jsem ho okřiknul, už tak sebejistý nebyl, vzal nohy a kanystr benzínu na ramena a skočil přes plot do zahrad, kam se mi už - pravda - moc nechtělo. Když jsem se vrátil ke kamarádce, našel jsem ji s párem, co zrovna venčil psa. Během volání hasičům z nich vypadlo, že to auto je vlastně jejich, což okomentovali jenom povzdechnutím „oh...“. David popsal, proč mu to připadlo naprosto šokující: „Osobně, kdyby mi někdo zapálil auto, byl bych minimálně vulgární a zkoušel ho nějak uhasit. Ale Britové prostě as cool as cucumber - „oh, that's our car...“. Ještě pak dodal srovnání s Čechy: „Troufnu si tvrdit, že by [Češi] nadávali jako špačci a pídili se po MiniMaxu.“
3. Rovnocenná diskuze Britové si odedávna potrpí na svobodu slova, otevřenou výměnu názorů a respektování myšlenek ostatních. Uznávají, že v debatě nikdy není jeden názor správný a druhý názor špatný, a osoby, které otevřeně pokládají svůj názor za správný, Britové považují za arogantní a omezené. Britové totiž zastávají přesvědčení, že pro názory nestojí za to zemřít či naopak někoho pranýřovat. Paxman ve své knize Angličané: Portrét národa píše: „Když už se rozhodnete být v Anglii intelektuálem, musíte tak činit diskrétně a v žádném případě se za intelektuála neoznačovat. Nevyplácí se být o něčem vášnivě přesvědčen nebo věřit, že každý problém je řešitelný. A především – není dobré tvářit se chytře.196“ Z toho také pramení styl jejich písemných a ústních projevů – zatímco Češi hned vyjadřují svůj názor, ze všech sil si jej hájí a často otevřeně kritizují své oponenty, Britové spíše sesbírají kolekci názorů významných osob a nakonec si velmi skromně dovolí přidat názor vlastní. Své protějšky si v diskuzi vyslechnou a jejich názor také respektují. Z toho pak vyplývá i další rozdíl mezi Brity a Čechy: řada Čechů totiž nerada vyjadřuje své názory, pravděpodobně ze strachu, jak je 196
PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str. 228.
58
přijmou ostatní účastníci diskuze. Toho se však Britové bát nemusí a své názory tak bez obav představují. Tato skutečnost překvapila hned dva české studenty, kteří jeli studovat na britskou universitu, a Kateřinu, která jela do Británie jako au-pair. Tomáš k tomu uvedl příklad, který se stal, když jel delší dobu autem s jedním Britem: „Překvapilo mě, že sám začal debatu o politice a ekonomii. Bavili jsme se o EU, osamostatnění Skotska, vzdělávaní a tak. Překvapilo mě, že měl zájem slyšet moje názory a byl otevřený, protože mu bylo asi padesát a mně jenom kolem dvaceti. On si to ale vždycky všechno poslechl a pak naše názory srovnal a byl z toho vlastně docela příjemný hovor.“ Na otázku, proč ho to překvapilo, odpověděl, že „Češi by mi spíš řekli, co si myslí sami, a moc by se mě neptali. Na to, jaký mezi námi byl věkový rozdíl, tak mě Chris vůbec nepoučoval.“ Podobnou zkušenost, ovšem ze školních lavic, měl i Ondřej: „Z domu jsem zvyklý, že co řekne student, je většinou blbě a pokud to je náhodou správně, tak by se o tom stejně dalo polemizovat. V Británii mě překvapilo, že učitelé vedou se studenty diskuzi, nekritizují, navádí je jenom nějakým směrem, přemýšlí i o těch blbých připomínkách, ale nikoho nekritizují nebo neshazují.“ Kateřinu také udivil způsob, jak se s ní Britové bavili, zarazila ji ale především otevřenost Britů v otázkách, které by Češi v diskuzi příliš nerozebírali: „Každý týden jsem chodila k sousedovi na čaj. Povídali jsme si o různých věcech a on najednou začal říkat, jakou má výplatu. V té chvíli jsem ho ještě moc neznala, tak mě překvapilo, že mi říká takové věci.“ Kateřina si situaci vysvětlovala následovně: „Souseda ani nenapadlo, že bych mu vůbec mohla závidět nebo mu to nepřát, jak to bohužel dělá spousta Čechů. To já osobně považuju za jeden z typických znaků češství – závidět a nepřát ostatním. Soused tu situaci považoval za přirozenou, neviděl důvod nemluvit o penězích jenom proto, že jsem cizinka a tehdy ještě ani ne kamarádka.“
4. Ne se neříká přímo Poněkud překvapivým výsledkem vlastního výzkumu byl kulturní standard, který jsem nazvala Ne se neříká přímo. Dvě studentky uvedly příklad situací, kdy Britové odpovídali vyhýbavě na otázky či pozvání, které chtěli odmítnout. Místo toho „zametali věci pod stůl“ a doufali, že na ně druhý člověk zapomene. Markéta uvedla: „Dohodli jsme se s přítelem, že společně pojedeme na výlet. Souhlas byl na obou stranách, a když jsem se ptala, kdy to bude, tak už odpověď nepřišla. Pochopila 59
jsem, že souhlas nebyl souhlas, ale jenom pochopení konverzace, ale ne závazek, že se výlet fakt uskuteční. Potom, co mi několikrát řekl „at some point“, mi došlo, že se už nemám ptát, protože se prostě nikam nejede.“ Markéta navíc uvedla, že takové chování zažila často nejen osobně, ale že jej pozorovala i u ostatních. Svou reakci a dojem, který si z toho odnesla, pak okomentovala slovy: „Pokud obě strany souhlasí, tak čekám, že to i platí. Jestli se Britovi nechce, tak čekám, že upřímně řekne, že nechce. Souhlas a potom vyhýbání mi přijde nevhodné. V té chvíli jsem si to vysvětlovala jako nezájem a nevychovanost. Pak jsem ale pochopila, že nechtěli urazit, a proto radši souhlasili a doufali, že se to promlčí.“ Na podobný zážitek vzpomínala i Martina: „Pozvala jsem přítele, ať za mnou přijede do Česka, protože jsem u nás vyhrála lístky na ples, tak jsem si říkala, že bychom tam mohli zajít, protože jsme společně nikdy na plesu nebyli. Nejdřív mi řekl, že určitě přijde, dokonce se mě ptal, do jaké barvy se má sladit. Jak se ale ples blížil, neměla jsem od něj žádnou reakci a na dotazy, kdy teda přijede, mi odpovídal neurčitě jako „I will see“ a „it depends“. Nakonec jsem teda pochopila, že na ten ples přijet nehodlá, ale nehodlá mi to taky říct.“ Podobně jako Markéta, i Martina si odnesla z této zkušenosti negativní pocity. „Nechápu, proč mi nemohl říct hned na začátku, že na ten ples jít nechce. Řekla bych někomu jinému a nemuseli jsme to řešit. Nejvíc mě ale naštvalo, že když jsem ho teda dotlačila k tomu, aby mi teda na rovinu řekl, že nepřijede, tak mi na to ještě řekl, ať jdu s mamkou, že se jí to bude líbit. To jsem se fakt naštvala. Ale on to že prý myslel jenom jako vtip. No to jsem se fakt zasmála.“
5. U jídla se na způsoby nehledí Ačkoli Češi nemají tak vybrané způsoby jako Britové, u stolování by je hravě předčili, jelikož jsou od mala vedeni k tomu, aby svým spolusedícím alespoň popřáli, ať jim chutná. V Británii pak české studenty zarazilo, že se na takové maličkosti vůbec nedbá. Na ostrovech to však není zvykem – vždyť ani jazykově na to není angličtina vybavená: existuje sice výraz Enjoy your meal (doslova vychutnejte si své jídlo), ten se ovšem příliš nepoužívá, a proto, když už stolovník cítí potřebu ostatním popřát, použije francouzského výrazu buon appetite. Kateřina popsala svou zkušenost následovně: „Překvapilo mě, jakou mají Britové stravovací kulturu. Nebo spíš nemají. Čekala bych, že když jíme večeři spolu, tak že si popřejeme dobrou chuť. To jsme si ale nepopřáli. Britové na sebe ale ani nečekali a někdy jedli každý v jinou dobu, i když bylo jídlo jenom jedno. Přiznávám, že doma by mi to nevadilo, sama to tak taky někdy dělám, ale to, když jsem ve společnosti jenom rodiny nebo blízkých 60
přátel. Když mám ale návštěvu, tak vždycky čekám, až budeme u stolu všichni.“ Kateřina byla z chování Britů poněkud rozmrzelá: „Nejdřív jsem si říkala, že jsou nevychovaní. Pak mi ale došlo, že mají jiná pravidla chování a tohle nepovažují za důležité. Myslím si, že Britové prostě nemají ustálenou jídelní kulturu. Vždyť i většina jejich jídel je převzatá, jejich kuchyně je italská, americká, čínská, ale vlastně ne moc britská.“ Pro přehled a krátké vysvětlení česko-britských kulturních standardů viz Obrázek 15: Česko-britské kulturní standardy. Kulturní standard
Vysvětlení
Dobré způsoby gentlemana a ochota pomáhat
Britové si ještě dnes potrpí na bonton a etiketu, a připadne jim proto samozřejmé, že se k sobě lidé chovají hezky. Také se snaží pomáhat ostatním, když vidí, že je daná osoba v nesnázích. Čechy jejich dobré vychování a ochota pomoci velmi překvapuje. Britové na veřejnosti příliš neprojevují své emoce a udržují si od ostatních odstup. Ani ve vyhraněných situacích nedají průchod svým pocitům, a Čechy tak udivuje jejich neustálý klid a vyrovnanost. Neexistuje jeden správný názor. Všichni bez rozdílu mají právo vyjádřit se a jejich názory jsou rovnocenné. Všechny názory budou respektovány. Toto jsou základní kameny pro diskuzi v britské kultuře. Ačkoli by tato pravidla měla platit všeobecně všude, Čechy udivuje, že se Britové zajímají o jejich názor a vedou s nimi rovnocennou diskuzi. Britové nechtějí urazit pocity druhého, a proto se snaží najít způsob, jak odmítnout, aniž by museli říci přímo ne. Češi tak musí počítat s tím, že i odpověď typu „ano, uvidíme“ neznamená automaticky souhlas a je potřeba být na tyto otázky citlivý a předejít tak případným problémům. Britové na své vybrané chování u jídla zapomínají. Čechy tak překvapuje, že si u jídla lidé nepřejí dobrou chuť, nečekají, až budou mít před sebou talíř všichni, a to ani před návštěvou.
Distancovanost a klid
Rovnocenná diskuze
Ne se neříká přímo
U jídla se na způsoby nehledí
Obrázek 15: Česko-britské kulturní standardy Zdroj: Data z vlastního výzkumu autorky
3.2.2.
Srovnání s teorií
V tomto oddíle nejprve uvedu srovnání s kulturními standardy určenými podle knihy Karla Čapka Anglické listy a poté s výsledky zkoumání Hofstedeho a Trompenaarse. 61
Z kulturních standardů určených podle Karla Čapka odpovídá standardům určeným podle vlastního výzkumu plně jen jeden, a to distancovanost a klid. Ostatní kulturní standardy bohužel potvrzeny nebyly a první hypotéza této diplomové práce (zjištěné kulturní standardy odpovídají standardům podle Karla Čapka) proto musí být vyvrácena. Domnívám se, že hlavním důvodem je časový odstup; ačkoli se kulturní standardy mění poměrně pomalu, druhá světová válka a poválečné období představovalo velký zlom jak pro britskou, tak i pro českou kulturu. V Británii došlo k zániku impéria, aristokracie ztratila své výsady, změnil se životní styl a hodnoty, Britové již neprochází tvrdou výchovou s cílem připravit se na službu impériu a v Británii tak vznikla jedna z nejnevázanějších kultur mladých lidí na světě197. V době, kdy byl v Británii Karel Čapek, se tak ještě plně mohlo projevovat ostrovanství Angličanů a jejich konzervatismus, v dnešní době globalizace a světových médii však již tyto kulturní standardy neplatí či platí spíše jen pro starou generaci. Z některých výpovědí (David, Tomáš) by se dalo uvažovat o tom, že z části mohla v daných situacích za chování Britů snaha uchovat si své soukromí a respektovat soukromí druhých, o centrálním kulturním standardu se však již také mluvit nedá. Také v České republice došlo po druhé světové válce k důležitým změnám, které ovlivnily českou kulturu (především komunismus, změny po převratu a divoká devadesátá léta). Domnívám se proto, že kulturní standardy s názvy dobré způsoby gentlemana a ochota pomoci a rovnocenná diskuze vychází právě z těchto změn. Karel Čapek žil v době první republiky, kdy byly dobré způsoby a společenská etiketa vyžadovány i u nás. Dnes se ovšem bohužel u nás na bonton takový důraz neklade, a Češi jsou proto vždy na své návštěvě v Británii mile překvapeni vybraným chováním Britů a jejich ochotou pomoci. Výsledky vlastního výzkumu se shodují s první Hofstedeho dimenzí, a to PDI, vzdálenost moci. Britové dosahují podle Hofstedeho nižších hodnot, což znamená, že preferují konzultativní vedení, dokážou odporovat nadřízeným a jsou rovnostářští, zatímco Češi mají vyšší hodnotu PDI, dávají přednost spíše autoritativnímu způsobu vedení, což se odrazilo na kulturním standardu s názvem rovnocenná diskuze. České studenty překvapilo, že v diskuzi s Brity se může vyjádřit každý, všichni účastníci konverzace jsou rovnocenní a diskuzi nevede jeden člověk s větší autoritou (získanou například na základě vyššího vzdělání, vyššího věku či prožitých zkušeností). Kulturní dimenze Fonse Trompenaarse se také v mém výzkumu potvrdily. Trompenaars rozlišuje kultury emocionální a neutrální, přičemž jak britská, tak česká kultura
197
PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1383-0, str. 276.
62
leží mezi těmito extrémy. Čechům se zdálo, že Britové na veřejnosti neprojevují prudké emoce a udržují si tak od lidí, kteří nepatří mezi jejich okruh rodiny a přátel, odstup, což může být způsobeno právě větší inklinací Britů k neutrálním kulturám. Zjištěné standardy lze ovšem zakotvit i do historicko-kulturního rámce Velké Británie, jak byl popsán v oddíle 3.1. Velká Británie. Británie si vždy potrpěla na slovesné umění a svobodu slova, a to již od dob reformace v 15. století. S ničením klášterů došlo i ke zničení výtvarného umění, a Britové se tak plně zaměřili pouze na slovo, místo malířských škol se vytvořily debatní kroužky, byla odstraněna cenzura, zavedeno všeobecné vzdělání, vznikl debatní parlament a svobodný názor jednotlivce tak získal mnohem větší váhu, než jak tomu bylo na kontinentu. Z toho také pramení zjištěný kulturní standard s názvem Rovnocenná diskuze, který dokazuje, že jsou Britové zvyklí otevřeně vyjadřovat své názory, nikomu je ovšem nevnucovat a respektovat názory druhých. Kulturní standard Dobré způsoby gentlemana a ochota pomáhat je zakořeněn v britské výchově. Již před viktoriánskou dobou existovaly školy, jejichž úkolem bylo vychovat správného gentlemana a pravou cudnou britskou lady. Platilo zde, že není nutné vědět příliš o literatuře, přírodovědě či matematice, hlavní ovšem je, aby se žákům vštípilo dobré vychování, cit pro fair play a typické charakteristiky anglického gentlemana. Rozkvět těchto škol pak přišel za královny Viktorie v 19. století a trval až do druhé světové války. Ačkoli je dnes školský systém odlišný, přesvědčení, že je nutné udržovat si dobré způsoby, v rodinách přetrvává a rodiče tak vedou své děti ke slušnému chování. K tomu také přispívá společenská kontrola, která je v těchto ohledech mnohem větší než u nás.
3.2.3.
Doporučení
Pro Čechy vyjíždějící do Velké Británie ať již studijně či pracovně, lze vydat několik doporučení. Zaprvé by se Češi měli připravit na odlišné způsoby chování. Zatímco v běžném životě se čeští návštěvníci v Británii mohou lecčemu přiučit, u stolu by neměli kriticky hodnotit jejich jídelní kulturu: ačkoli si Britové nepřejí dobrou chuť a nečekají, až dostanou jídlo všichni u stolu, není jejich úmyslem vyjádřit svému protějšku neúctu či jej urazit. Neciťte se tedy jejich chováním dotčeni, netrvejte ovšem mermomocí ani vy sami na tom, aby všichni začali jíst společně. Přáním buon appetit však nic nezkazíte a jistě se dočkáte vřelé odpovědi.
63
Dále by se Češi neměli obávat otevřeně vyjadřovat své názory, protože zdrženlivost a strach by mohly vyvolat dojem, že dotyčný nemá o hovor s Brity zájem, což nemusí být pravda. Při společné diskuzi se doporučuje být otevřený, avšak nesnažit se být příliš dominantní a své názory neobhajovat příliš vehementně. Je také nutné vyslechnout si trpělivě názor partnera, na který je třeba reagovat, otevřená kritika však není přípustná. V diskuzi s Brity se proto snažte držet zlaté střední cesty – nebojte se k daným tématům vyjadřovat, ale své názory nikomu nevnucujte. Při komunikaci s Brity je pak třeba počítat i s tím, že vám sice mnoho odsouhlasí, ovšem nakonec se z přislíbených věcí nestane nic. Aby nedošlo ke vzniku negativních či až averzních pocitů a ukončení vzájemných styků, doporučuji zavést na dané téma novou diskuzi a pro jistotu se o odpovědi ujistit – i zde totiž platí rčení Líná huba, holé neštěstí. V rozhovoru ovšem netlačte svého partnera k jasnému vyjádření, že vaši žádost odmítá; sice byste se takové odpovědi dočkali, ale s nepříjemnými emocemi na obou stranách. Pozorně proto poslouchejte odpovědi svého britského protějšku, pokud budou kladné, ale neurčité, nejspíše můžete vaši žádost či návrh zavrhnout. Naposled by se pak Češi neměli nechat zmást distancovaným chováním Britů. Ačkoli ostrované nejdříve mohou působit dojmem, že je jen tak něco nezaujme či naopak nevyvede z míry, opak je často pravdou. Pokud je blíže poznáte, uvidíte, že i Britové mají city, veřejně je ovšem projevují méně. Snažte se je ovšem pochopit a nejlépe se jim i trochu přizpůsobit – jen s oboustrannou snahou lze totiž dosáhnout úspěchu.
3.3. Britsko-české kulturní standardy a srovnání s teorií 3.3.1.
Britsko-české kulturní standardy
V následující části budou popsány kulturní standardy, které vyplynuly z mého vlastního výzkumu provedeného mezi Brity, kteří měli s českou kulturou zkušenosti. Dané výpovědi jsou do češtiny přeloženy autorkou. Pro bližší popis dotazovaných osob viz Přílohu. 1. Přílišná péče Nejvíce Britů (4) se v rozhovorech zmiňovalo o šokujících zážitcích z návštěv v českých rodinách. Překvapila je skutečnost, že se je celá rodina snaží zapojit do hovoru, i když skoro nikdo z nich neumí anglicky, neustále jim nabízí jídlo a věnuje jim veškerou péči a pozornost. Brity tato skutečnost vždy velmi zarazila, protože by, podle jejich názoru, u nich doma nikdo
64
tolik úsilí kvůli nějaké návštěvě nevyvíjel. Že by Češi přece jen stále věřili rčení Láska prochází žaludkem? Adam přijel na návštěvu ke své české přítelkyni a společně pak jeli na rodinný oběd. Adam pak svůj zážitek okomentoval slovy: „Než jsem přijel, přítelkyně se mě ptala, co bych chtěl jíst. Dokonce mi dala na výběr z několika možností, které navrhla sama její maminka! Když jsem tam pak přijel, všichni byli neuvěřitelně milí a pozorní.“ Adama ovšem nepřekvapilo jen to, že pro něj maminka jeho české přítelkyně uvařila, ale i jiné maličkosti: „Když jsem tam potom přijel, její rodiče mi dali čokoládu a její bratr bonboniéru. Strašně se snažili. Skoro mi připadlo, že se snaží udělat lepší dojem oni na mě než já na ně - jak bych normálně očekával.“ Adam pak ještě vysvětlil, proč mu pozornost a péče, které se mu dostalo, připadala překvapující, a jak tato zkušenost ovlivnila jeho dojem z české kultury. „Čekal jsem, že budou přátelští, ale naprosto mě ohromilo, jak moc se snažili a jak moc byli milí. Úplně mě to překvapilo, ještě když uvážím, že nemluví anglicky a já neumím česky. Odnesl jsem si z toho, že jsou Češi opravdu milí lidé, kteří dbají na rodinu a rodinné vztahy a snaží se vytvořit si vztah i k partnerům svých dětí. Třeba ve Skotsku by dárek obvykle přinesl host, ale bylo by hodně zvláštní, kdyby dostal nazpátek nějaký dárek od hostitele.“ Podobnou zkušenost s návštěvou v rodině svého českého spolubydlícího popsal velmi stručně i Sam: „Bydlel jsem u něj doma. Celá jeho rodina na mě byla strašně hodná. Všichni se mi snažili pomoct a bavit se se mnou, plánovali mi pořád nějaké výlety a přemýšleli, co všechno mi ještě ukážou. A neustále mi nabízeli jídlo.“ Sam si z této zkušenosti odnesl podobné pocity jako Adam. „Připadlo mi to milé, u nás doma by se asi nikdo takhle nenamáhal. Obecně mi připadli Češi milejší, když k nim přijde někdo cizí.“ Stejně vnímal svou návštěvu v české rodině i Ed, který jel za rodinou své české přítelkyně. „Jeli jsme z Prahy vlakem a na nádraží u nich už nás čekali její rodiče a odvezli nás pak k nim domů autem. Všichni se celou dobu snažili, a i když neuměli anglicky, tak se mě ptali na různé věci. Měli nachystané jídlo a pořád mi přidávali, i když už jsem řekl, že už jsem najezený. Znáš to, „vem si ještě“. Nakonec mi ještě přinesli i alkohol a museli jsme se spolu všichni napít.“ Stejně jako v předchozích výpovědích, i Ed se podivoval nad tím, proč se celá rodina tak snažila. Na otázku, proč ho tato skutečnost překvapila a jak by asi probíhala daná situace v Británii, odvětil „Nevím. Ale kdybych si přivedl domů přítelkyni já, tak by se jí asi rodiče zeptali na pár věcí, ale asi by nechystali nic velkého.“ Naposled pak situaci v českých rodinách z pohledu návštěvy komentoval David. „Když jedete navštívit rodinu v České republice, všichni jsou velmi pohostinní a pěkně se o vás starají. Dávají vám spoustu jídla – a víš jaké to je: „Máte všechno? Nechcete ještě? 65
Nechcete ještě? Opravdu ještě nechcete? Ne? Nechcete ještě?“ – nabízí vám spoustu pití a prostě všechno. Jsou opravdu velmi milí.“ I on zde viděl rozdíl od návštěv v britských rodinách. „V Británii to tak prostě není. Ale Češi jsou Britům trochu podobní v tom, že jsou všichni nejdřív poněkud nervózní a opatrní.“ 2. Dodržování pravidel a byrokracie Britové mají pravidla od toho, aby se porušovala. Češi od toho, aby se dodržovala. Rozdílný přístup k pravidlům a byrokracii je také vidět na tom, že Britové stále patří mezi země, které nevydávají průkazy totožnosti a které mají stále nepsaná pravidla, zatímco Češi musí mít pravidla daná jasně a snaží se je dodržovat. K těmto pravidlům pak nepatří jen zákony, ale i normy společenské. Tato skutečnost možná pramení ještě z dob komunismu, kdy bylo dodržování pravidel vyžadováno, lidé se navzájem znali a společenská kontrola byla přísnější. Brity tak na Češích překvapuje to, jak pevně se pravidly řídí a jejich porušování rozhořčeně odsuzují. Joseph uvedl příklad situace, v níž ho překvapilo pevné dodržování společenských norem: „Připadne mi, že Češi si dávají větší pozor na to, jak vypadají a co si o nich myslí ostatní. Jednou v létě jsem jel například na výlet na kole s tatínkem své přítelkyně. Zhruba po třiceti minutách jsme dojeli k rybníku. Bylo ten den horko, tak jsem se rozhodl, že si půjdu zaplavat. Neměl jsem s sebou plavky, ale bylo mi to celkem jedno. Připadlo mi naopak líto nejít se vykoupat, když bylo tak pěkně, tak jsem do vody skočil tak, jak jsem přijel. Překvapilo mě, že byl její tatínek strašně překvapený, že se jdu koupat v kraťasech a tričku. Taky mě překvapilo, že se žádný další cyklista nešel koupat, a to jich tam bylo docela dost. A lidé se na mě dívali pohledem jako „Eh, co…?“ Joseph srovnal chování Čechů s Brity a konstatoval, že „záleží na tom, s kým jsem, ale v Británii by to myslím vůbec nikomu nevadilo, kdybych tam prostě skočil v kraťasech a tričku. Pokud by to teda nevadilo mně, že budu muset jet domů v mokrém. Stejně ale bylo strašné horko, takže jsem uschnul, ještě než jsme odjeli. Britové by se pohoršovali nad jinými věcmi, ale nechali by mě klidně dělat, co chci a co mi připadne příjemné, i když by to nebylo běžné. Nijak by to neřešili.“ O přílišném počtu pravidel a jejich dodržování se zmínil v rozhovoru i David, který se podivoval nad přílišnou byrokracií. „Když jsem přijel do České republiky – a ještě teď – mě překvapuje neuvěřitelná byrokracie – ať už se jedná o povolení k pobytu, pracovní povolení, povolení na stavbu domu nebo něco takového. Všechno je to opravdu strašně komplikované.“ Rozdílný přístup Britů a Čechů k byrokracii srovnal následovně: „V Británii se snažíme dělat věci jednoduše, ale v České republice je to všechno strašně komplikované.“
66
3. Malé prosazování vlastního zájmu a vlastních práv Brity na Češích velmi překvapuje, že se spokojí s horší kvalitou a nikdy si přímo nestěžují odpovědným osobám, aby věci napravili. Tato vlastnost Čechů pravděpodobně pramení buď z historie, nebo z ekonomické situace. Jelikož v minulosti neměli Češi velký výběr výrobků a služeb, vždy se spokojili s tím, co bylo. Z ekonomického hlediska si pak Češi kupovali levné a často ty nejlevnější služby a produkty, takže si na poměr ceny a kvality nejspíše příliš nestěžovali, což Britům připadá naprosto nepochopitelné. Přístup Britů pak vycházel z přesvědčení, že společnou debatou lze věci změnit a zlepšit, na což jsou zvyklí z Británie. Jen málo Čechů by nejspíše souhlasilo s vyjádřením, že odpovědné osoby mají povinnost vyslechnout všechny stížnosti, vzít je na vědomí a napravit. David tuto skutečnost popsal následovně: „Čechům se nikdy nechce stěžovat si na věci, ať se již jedná o cokoli, třeba o jídlo v restauraci. Když Češi dostanou v restauraci studené jídlo, které navíc není ani moc dobré, tak si prostě nikdy nestěžují! A já jim říkám: „Ale vždyť to jídlo je studené, řekni něco!“ A oni „ne, to nevadí.“ Proč si ale nestěžují? Já osobně si myslím, že se věci nezlepší, pokud někdo něco neřekne. Lidé si přece musí stěžovat, aby se něco změnilo. Lidé vás budou muset poslouchat, když si budete stěžovat. Příště pak lidé dostanou lepší služby, když do té restaurace půjdou, a třeba to můžeš být zrovna ty. Ale Češi si nikdy nestěžují.“ Na dotaz, proč ho na Češích překvapuje právě toto, uvedl: „Když si za něco platíš a stěžuješ si, neznamená to přece, že je tím v restauraci otravuješ. Dala jsi za to přece peníze, které jsi těžce vydělala, tak přece očekávám, že za ně dostanu opravdu kvalitní službu.“ Tento rozdíl uvedl v rozhovoru i James, který si sice nejprve nemohl na žádný konkrétní příklad rozdílů mezi Čechy a Brity vzpomenout, nicméně ale souhlasil s výpovědí, kterou uvedl David: „Také jsem víckrát zažil, že se Češi spokojí s horší kvalitou a víc nepožadují. To je rozhodně pravda. Byl jsem třeba se skupinou Čechů na prázdninách v Bulharsku, asi před třemi lety. Mohlo nás být tak dvanáct. Měli jsme zaplacený hotel, ale ten vůbec nebyl dobrý – byl špinavý, jídlo taky nebylo dobré, pořád jsme někde museli stát řadu, pití taky nebylo dobré. Češi to normálně přešli. A já na ně: „Proč si to necháte líbit? Řekněte něco! Stěžujte si! Tohle přece není správně! Zaplatili jste si zato, jsou to přece vaše peníze, tak za ně přece musíte chtít to nejlepší.“ Ale oni si nechtěli jít stěžovat. My v Británii říkáme You pay your money, you make your choice. (Platíš, tak si můžeš vybírat)“ Nakonec pak jednoduše v jedné větě shrnul, jak na něj toto chování Čech působí – „Je to frustrující.“
67
4. Nejistota při vyjadřování svých názorů Již v oddíle 3.2.1. Česko-britské standardy bylo uvedeno, že Čechy překvapuje způsob, jakým Britové vedou diskuzi. Také Britové si také tohoto rozdílu všimli a konstatovali, že Češi neradi prezentují své názory, a vysvětlovali si to tím, že se bojí ukazovat svá přesvědčení ostatním. James tento fakt shrnul následovně: „Než někoho člověk pořádně pozná, neříká mu vždy všechno. Ale Čechům vždy trvá dlouho, než vám opravdu řeknou všechno – co si myslí, své názory a přesvědčení. Myslím si ale, že ani potom co vás Češi znají dobře, vám neřeknou úplně všechno, co si myslí a cítí. Asi se bojí.“ James se domníval, že tato uzavřenost má kořeny v minulosti: „Nejspíš to vychází z historie. Jelikož byla Česká republika komunistickou zemí okolo čtyřiceti let, lidé si nechávají své názory pro sebe. A ještě dnes se někteří lidé cítí nesví, když vám mají říct svůj vlastní názor.“ Nakonec pak ještě vysvětlil, proč ho to překvapilo: „To je velký rozdíl od Britů, kteří vždycky říkají, co si myslí – „Já si myslím, že….“ Ale já vždycky říkám svým studentům: Názor nemůže být dobrý ani špatný. Názor je názor.“ 5. Pomalejší tempo Jeden z dotazovaných se překvapivě podivoval nad tempem Čechů. Život v České republice je podle něj pomalejší, než jak lidé žijí v Británii. Tento kulturní standard však může souviset se skutečností, že dotyčný pochází z Londýna, tedy velkého finančního, kulturního a obchodního centra, takže v porovnání s životem v Londýně mu život v České republice připadá pomalý. David řekl: „Lidé jsou tady víc pohodoví. Život je příliš nestresuje a je tady pomalejší. Pocházím z Londýna a tam je vše mnohem rychlejší, lidé pořád někam spěchají a snaží se udělat co nejvíc, pracují celý den. Ale tady je to všechno tak nějak pomalejší.“ Tato skutečnost ovlivnila pohled na Čechy pozitivně: „Docela si to užívám. Myslím si, že je to lepší. A i kvalita života je lepší.“ Na dotaz, zda to není tím, že David žije v malém moravském městě, odpověděl, že žil dříve i v Praze, ale tempo, jakým lidé žijí, bylo i tam stále pomalejší než v Londýně. Pro přehled a krátké vysvětlení britsko-českých kulturních standardů viz Obrázek 16: Britsko-české kulturní standardy
68
Kulturní standard
Vysvětlení
Češi věnují návštěvám velkou pozornost, často se o hosty stará celá rodina, ačkoli byl pozván pouze jedním členem. Podle Britů se tak často snaží udělat větší dojem rodina na návštěvu, než samotná návštěva na rodinu. Češi se příliš drží společenských a právních Dodržování pravidel norem vydaných nějakou autoritou. Sama společnost dohlíží na dodržování těchto pravidel a prohřešky proti nim odsuzuje. Česká kultura se také vyznačuje přebujelou byrokracií, která Britům připadá nepochopitelná. Malé prosazování vlastního zájmu a vlastních Češi si neradi stěžují odpovědným osobám na špatný stav věci a raději se spokojí s horším práv servisem, a to i v případě že mají na lepší služby právo. Ačkoli se tím podle Čechů zbytečně vytváří problémy, Britové požadují přesně to, co si zaplatili a považují za povinnost si stěžovat, aby se pro příště něco změnilo. Češi si raději nechávají své názory pro sebe, a to Nejistota při projevování svých názorů i v diskuzi se známými či učiteli. Bojí se, že je jejich názor špatný a že poté mohou očekávat kritiku. Britové si potrpí na dochvilnosti a z části souhlasí Pomalejší tempo s tvrzením, že čas jsou peníze. Proto se snaží vytěžit z každé minuty nejvíc. Životní tempo Čechů jim tak připadne s porovnání s Británií poněkud pomalé a pohotovější. Přílišná péče
Obrázek 16: Britsko-české kulturní standardy Zdroj: Data z vlastního výzkumu autorky
3.3.2.
Srovnání s teorií
Výše určené standardy opět potvrzují některé z Hofstedeho a Trompenaarsových dimenzí. Opět se projevily rozdíly v Hofstedeho dimenzi vyhýbání se nejistotě, a to především na výpovědích týkajících se dodržování pravidel. Zatímco Češi uznávají pravidla daná nějakou autoritou či většinovou společností a preferují množství (někdy i zbytečných) pravidel, Britové by v dané chvíli dali přednost menšímu počtu pravidel, což souvisí i s jejich nízkou hodnotou této dimenze. Podle jejich výpovědí se Češi snažili ztotožnit s celospolečenskými normami, zatímco podle Britů by bylo přirozenější následovat svá přesvědčení a cíle, bez zbytečného následování norem. Dále se pak ve výpovědích projevil i rozdíl v šesté Hofstedeho dimenzi, požitkářství v. zdrženlivost. Britové si často stěžovali na to, že se Češi spokojí s horší kvalitou – jelikož Britové patří mezi požitkářské kultury, mají větší sklon užívat si řádně života a volně uspokojovat své potřeby, vyžadují tedy za své
69
vydělané peníze odpovídající služby a produkty. Češi, na druhou stranu, mají zdrženlivou kulturu, omezují proto podobné činnosti, a proto za ně nejspíše ani tolik neutrácí a nevyžadují ani přílišnou kvalitu. Naposled by pak bylo ve výpovědích možno vypozorovat důkaz o vyšší maskulinitě britské společnosti, což se projevuje jejich vyšší soutěživostí a skutečností, že mnoho z nich žije pro práci. Jejich životní tempo je tak vyšší než u Čechů, kteří dosahují menších hodnot u dimenze maskulinity. Popisované chování Čechů pak odpovídá i kulturním dimenzím podle Trompenaarse. Britové vnímají čas následně, což znamená, že následují plán, očekávají dochvilnost, jelikož opožděný příchod na schůzku je chápán jako ztráta drahocenných minut – ačkoli si Britové nikdy zcela nepřivlastnili americké rčení time is money (Čas jsou peníze), přece jen i oni v něm vidí trochu pravdy. Tak by se dalo vysvětlit, proč Britům připadne život Čechů pomalejší. Dále se ve výpovědích projevila vnitřní či vnější orientace obou národů. Britové jsou vnitřně orientovaní, z čehož vyplývá, že se snaží kontrolovat okolí tak, aby dosáhli svých cílů. V situacích, kdy by nebyli spokojeni se stavem věci, by se tedy snažili napravit věc odpovídajícím způsobem, kdežto Češi, kteří se vyznačují vnější orientací a snaží se vyhýbat konfliktům a dosáhnout tak určité harmonie a souladu, raději špatnou kvalitu přejdou, aby zbytečně nevytvářeli problémy a negativní atmosféru.
3.3.3.
Doporučení
I Britům přijíždějícím do České republiky lze dát několik doporučení. Britové by si měli uvědomit, že pro Čechy mají pravidla velký význam, a měli by proto již před cestou do České republiky počítat s tím, že se budou muset potýkat s řadou byrokratických záležitostí, na které by pravděpodobně v Británii vůbec nepomysleli. Měli by se ovšem obrnit trpělivostí a všechny záležitosti pečlivě vyřídit, protože by jejich nedodržení bylo přísně sankcionováno. Dále je třeba si uvědomit, že je nutno dodržovat nejen právní předpisy, ale i společenské normy – ačkoli by vás nikdo nepokutoval například za zpívání či hlučné chování v tramvaji, setkali byste se s nesouhlasnými pohledy spolucestujících a přízeň Čechů byste zajisté nezískali. Naopak byste mohli v Češích vyvolat dojem, že jste nevychovaní a že českou kulturu a její pravidla nerespektujete. Pokud tedy nechcete Čechy odradit či v nich vzbudit negativní pocity, měli byste se jejich normám přizpůsobit a snažit se je následovat. Navazování nových přátelství pak půjde mnohem lépe. Přestože Češi s cizinci nezávazně pohovoří o neurálních tématech, ne každý z nich jim bude rád prezentovat své názory a bavit se o kontroverzních či osobních záležitostech. Někteří 70
Češi se pak budou cítit nesví i v běžné konverzaci. Při hovoru s Čechy byste se tedy neměli ptát přímo na jejich názory či očekávat, že s nimi povedete zcela otevřenou diskuzi. Pokud jedete do České republiky pracovně jako učitelé angličtiny, měli byste se v hodinách vyhýbat jak příliš osobním tématům (rodinné vztahy, práce), tak i například politice. Neměli byste pak Čechy nutit, aby s vámi otevřeně debatovali, ačkoli vám to připadá naprosto samozřejmé – nejen, že to vašim studentům nebude příjemné, ale mohou se dokonce hodin angličtiny začít obávat. Netlačte proto příliš na Čechy, vždyť debatovat se dá i o počasí. Pokud se s Čechy seznámíte natolik, že vás pozvou k sobě na návštěvu, připravte se na mírný kulturní šok. Češi se snaží udělat pro své hosty maximum, a zapojují proto do příprav na vaši návštěvu celou rodinu a často velmi pracně napečou a navaří. Na návštěvu proto přineste hostiteli alespoň nějaký malý dárek a nebuďte překvapeni, pokud dostanete při odchodu malou (ale často i velkou) výslužku. Buďte také připraveni na to, že pravděpodobně nestrávíte čas jen s hostitelem, ale také s celou jeho rodinou, která se vám bude snažit zpříjemnit váš pobyt v České republice. Nezlobte se, pokud se vám bude zdát, že vám hostitelé některé věci příliš vnucují a váš čas příliš organizují – jejich cílem není vám večer zkazit, naopak se snaží udělat až příliš proto, abyste si svůj výlet či pobyt užili. Pokud vám není tak přehnaná pozornost příjemná, upozorněte na to nenápadně hostitele, pokud není ze staré generace, jistě vaše připomínky pochopí. V české kultuře není zvykem stěžovat si na kvalitu služeb a výrobků. Kdyby si přece jen šli Češi stěžovat, cítili by se nepříjemně a ostatní by si o nich mysleli, že dělají zbytečné problémy – vždyť ono to přece není zas až tak špatné a příště už půjdeme jinam. Na rozdíl od Británie by v české kultuře totiž nebyly tyto připomínky a stížnosti vnímány jako rada, co příště zlepšit, či oprávněná snaha získat to, co si za své peníze člověk zaslouží, ale jako otravování provozovatelů služeb a tomu by také odpovídala příslušná reakce. Ačkoli to pro vás může být nepříjemné, nestěžujte si nahlas přede všemi návštěvníky restaurace, pokud jste s nějakou službou nespokojeni. Ostatní by vás mohli vidět jako arogantní cizince, kteří dělají problémy a kteří jen dávají najevo, že mají více peněz a tváří se, že jsou služby v jejich zemích na mnohem vyšší úrovni než v České republice. Snažte se mít také pochopení pro své české přátele, kteří se spokojí s tím, co mají, a netlačte je, aby otevřeně protestovali. Jestli budete cítit, že je potřeba situaci změnit, učiňte tak taktně sami.
71
Závěr Tato diplomová práce se zabývala britsko-českými a česko-britskými kulturními standardy a jejím cílem bylo odpovědět na výzkumné otázky a potvrdit či vyvrátit hypotézy, které byly stanoveny v úvodu. Práce byla rozdělena do tří hlavních kapitol. První z nich se zabývala teoreticky pojmem kultura, kulturními dimenzemi a kulturními standardy. Pro kulturu neexistuje žádná obecně platná definice, většinu z nich však spojuje tvrzení, že kultura se vztahuje k nějaké jednolité společnosti, která je určitým způsobem uzavřená, má společnou identitu a liší se od ostatních kultur. Podle Alexandera Thomase pak kultura představuje tradiční systém orientace určité skupiny lidí (ať již společnosti, firmy či jiné skupiny) a skládá ze specifických a v dané skupině tradovaných symbolů, již ovlivňují to, jak jednotlivci ve společnosti vnímají realitu a jak se k ní staví, což se pak odráží i na jejich myšlení, jednáních a hodnotách. Dále byla v tomto oddíle definována národní kultura, a to jako kultura, která vznikla v průběhu dějin mezi lidmi jednoho národa. Kulturu lze znázornit na řadě modelů. Ledovcový model rozděluje prvky kultury na viditelné, a tedy převážně ve vědomí, a neviditelné, tedy převážně v podvědomí. Hofstedeho cibulový model pak rozlišuje prvky kultury na čtyři skupiny – symboly, hrdiny, rituály (a jimi se prolínající praktiky) a hodnoty. V případě, že vzájemná interakce neprobíhá podle očekávání, dojdou často lidé k závěru, že chyba nepramení z rozdílných kultur, ale ze špatných povahových vlastností partnera. Aby se tomuto v organizaci předešlo, vytvořilo se několik strategií na zvládání interkulturního firemního prostředí: od dominance a přizpůsobení přes kompromis, kombinaci a integraci až k inovaci. Z analýzy Anglických listů Karla Čapka lze určit tyto česko-britské kulturní standardy: právo na soukromí, ostrovanství, konzervatismus a úcta k tradicím, distancovanost a klid. První standard je spojen s tendencí Britů chránit si své soukromí a zároveň nezasahovat do soukromí druhých. Druhý standard s názvem Ostrovanství se pak projevuje na vztahu Britů k cizím národnostem – ačkoli se mohou zdát Britové otevření a ochotní cizincům pomáhat, ve skutečnosti si od cizích věcí udržují odstup a vždy se sdružují v okruhu svých krajanů a udržují si tak kolem sebe pocit „malé Anglie“. Třetím určeným kulturním standardem je pak Konzervatismus a úcta k tradicím. Britové jsou všeobecně známí řadou svých tradic, které stále dodržují, i když již ztratily své opodstatnění (například obleky soudců atd.). Britové však tíhnou k tradicím, protože jsou vysoce individualističtí, a společné zvyky 72
jim pomáhají zachovávat pospolitost společnosti a kontinuitu. Posledním určeným standardem z vyprávění Karla Čapka je Distancovanost a klid. Oproti kontinentu je Anglie ukázněnější, čistější, klidnější a dokonalejší. Britové totiž ve všech situacích dokážou zachovat klid a své emoce nedávají otevřeně najevo. Z vlastního výzkumu vyplynuly kulturní odlišné standardy, což je pravděpodobně dáno časovým odstupem od dob Karla Čapka a změnami, které se odehrály po druhé světové válce jak v Británii, tak i v České republice. Jediným česko-britským standardem shodným s vyprávěním Karla Čapka je Distancovanost a klid, který vychází z toho, že Britové nedávají na veřejnosti otevřeně najevo své emoce, a Čechy tak překvapuje jejich vyrovnanost. Další zjištěný kulturní standard, který se nazývá Dobré způsoby gentlemana a ochota pomoci, odráží skutečnost, že Britové, na rozdíl od Čechů, jsou stále vedeni k dodržování dobrého vychování a etikety, což Čechy v Británii udivuje, je to ovšem také často důvodem, proč mají Češi Brity rádi a vždy se do Británie rádi vrací. Naproti tomu jsou však Češi nemile překvapeni u společného jídla – u stolu se totiž na způsoby zapomíná, není zvykem přát si dobrou chuť a čekat, až jídlo dostanou všichni hodovníci. Tento standard jsem pak nazvala U jídla se na způsoby nehledí. Češi v rozhovorech také zmiňovali kolizní situaci týkající se rovnocenných rozhovorů – zatímco v Česku řídí diskuzi většinou jedna autoritativní osoba a osoby s nižším postavením (mladší, s nižším vzděláním) do diskuze svými názory obvykle příliš nezasahují, Britové respektují názory všech a diskuzi vede celá skupina jakkoli postavených osob. Posledním zjištěným standardem je Ne se neříká přímo – Britové nechtějí urazit city druhých, a proto vyjadřují zápor vyhýbavě, což může v komunikaci s Čechy zapříčinit problémy. Co se týče britsko-českých standardů, Britové si na Češích všimli přílišné starostlivosti, která se projevuje především při návštěvách, kdy se hostům plně věnuje celá rodina, zatímco v Británii by se návštěvě plně věnoval jen hostitel a zbytek rodiny by se nezapojil. O tomto kulturním standardu s názvem Přílišná péče se v rozhovorech zmínil největší počet dotazovaných Britů. Britové se pak často vyjadřovali i o tom, že Češi podle nich přísněji dodržují společenské a právní normy a jejich porušování odsuzují. Britové se také v této souvislosti zmiňovali o zbytečně velké byrokracii, která jim připadala nepochopitelná, protože podle jejich názoru se věci mají dělat co nejjednodušeji. Britské respondenty dále udivilo, že se Češi spokojí s horšími službami a nevyžadují takovou kvalitu, jakou si zaplatili, a o svá práva se nepřihlásí. Tyto situace jsou pro Brity v českém kolektivu velmi frustrující, protože cítí, že Češi zbytečně dostávají za své těžce vydělané peníze kvalitu, kterou si nezaslouží. Kromě toho pak Brity na Češích překvapuje, že se bojí v diskuzích 73
projevovat svůj názor, a to i mezi bližšími známými či ve třídě na hodinách angličtiny, kdy nejde ani tak o názor samotný jako o procvičení cizího jazyka. Naposled pak Britové vidí rozdíl v životním tempu Čechů, který jim připadne příliš pomalý v porovnání se životem v Británii. Hypotézu o souladu zjištěných standardů se standardy podle Karla Čapka je nutno vyvrátit, zatímco druhá hypotéza, že Britové vidí Čechy jako příliš starostlivé a úzkostlivé byla vlastním výzkumem potvrzena.
74
Zdroje Knižní zdroje:
BINGHAM, H.: This Little Britain: How One Small Country Changed the Modern World. Fourth Estate, HarperCollinsPublisher, London, 2007. CICERO, M. T.: M. Tullius Cicero scripta quae manserunt omnia. Editor Tadeusz Maslowski. Monachii: In aedibus K.G. Saur, 2003, 108 s. Bibliotheca scriptorum Graecorum et Romanorum Teubneriana. ISBN 35-987-1187-5. ČAPEK, K.: Spisy: Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. Spisy Karla Čapka. ISBN 22-041-80. DREYER, W., H SSLER, U.: Perspektiven interkultureller Kompetenz. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2011, 425 s., ISBN 35-254-0332-1. TROMPENAARS, F., HAMPDEN-TURNER, Ch. Riding the Waves of Culture: Understanding Diversity in Global Business. 2. vyd. New York: McGraw-Hill, 1998. 274 s. ISBN 0-7863-1125-8. HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.., MINKOV, M.: Cultures and organizations: software of the mind : intercultural cooperation and its importance for survival. 3rd ed. New York: McGraw-Hill, c2010, xiv, 561 s. ISBN 978-0-07-166418-9. HOFSTEDE, G., HOFSTEDE G. J.: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007, 335 s. ISBN 978-80-86131-70-2. JOHNSON, P: Dějiny anglického národa. 1. vyd. Řevnice: Rozmluvy, 2002. KLÍMOVÁ, B.: Aspects of British cultural history: an overview. Hradec Králové: Gaudeamus, 1997, 88 s. ISBN 80-7041-901-6. KŘEČKOVÁ KROUPOVÁ, Z.: Kulturní specifika managementu multinacionálních firem. Praha, 2009. Doktorská disertační práce. Vysoká škola ekonomická. LANDIS, D., BENNETT, J., BENNETT, M.: Handbook of intercultural training. 3rd ed. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications, c2004, xii, 515 s. ISBN 978-0-7619-2332-9. MORGAN, D.: A short history of the British people. Rev. ed. Leipzig, 1979, 181 s. NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Interkulturní komunikace v řízení a podnikání: česko-německá. Vyd. 1. Praha: Management Press, 2007, 161 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7261-158-4. NOVÝ I.; SCHROLL-MACHL, S.: Spolupráce přes hranice kultur. Praha: Management Press 2005, 313 s., ISBN 80-726-1121-6. PAXMAN, J.: Angličané: portrét národa. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, 355 s. ISBN 80-200-1383-0. PEPRNÍK, J.: English lexicology. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, 186 s. Skripta (Univerzita Palackého). ISBN 80-244-0265-3. RANDLE, J.: Understanding Britain: a history of the British people and their culture. Oxford: Blackwell. ISBN 06-311-2883-2. Internetové zdroje:
BARROW, M.: The Queen's Role. Project Britain [online]. 2013 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http: projectbritain.com royal role.htm BBC: History: Charles II (1630 - 1685) [online]. 2014 [cit. 2014-01-28]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/charles_ii_king.shtml 75
BBC: Learning Zone: How did the British Empire affect migration? [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http: www.bbc.co.uk learningzone clips how-did-the-britishempire-affect-migration/13356.html BBC: Short History of Immigration [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/uk/2002/race/short_history_of_immigrati on.stm BINGHAM, J.: Multicultural Britain becoming more segregated – friendship study [online]. 2013 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/politics/10228816/Multicultural-Britain-becomingmore-segregated-friendship-study.html BIO.: Tony Blair Biography [online]. 2013 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://www.biography.com/people/tony-blair-9214379?page=1 CENICOLA, L., AUMANN, M.: Introduction into Victorian Morality [online]. 2011 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.laura-cenicola.de/brithist2/brithist/8-1introduction-into-victorian-morality-what-exactly-was-the-victorian-era.html CIA. The World Factbook: United Kingdom - Economy [online]. 2014 [cit. 2014-03-07]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uk.html CIA: The World Factbook: Europe: United Kingdom [online]. 2014 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uk.html. Culture for Competence: Kultur - eine Thoerie [online]. 2010 [cit. 2013-10-20]. Dostupné z: http://www.cultureforcompetence.com/tl_files/Dokumente/Kulturtheorie.pdf ČESKÝ ROZHLAS: Jak Falklandská válka udělala z Margaret Thatcherové světovou celebritu [online]. 3. 4. 2012 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cro6/internet/_zprava/jak-falklandska-valka-udelala-z-margaretthatcherove-svetovou-celebritu--1041094 ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Národnostní složení obyvatelstva [online]. [cit. 201403-11]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/p/4114-03 EASTON, M.: Why does the UK love the monarchy?. BBC. BBC News [online]. 2012 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/uk-18237280 EUROPEAN COMMISSION DG EDUCATION AND CULTURE: Intercultural Learning T-Kit No.4. Strasbourg: Council of Europe publishing, 2000, str. 18-20. GEOGRAFICKÝ PORTÁL: Státy podle míry urbanizace [online]. 2014 [cit. 2014-0131]. Dostupné z: http://www.zemepis.com/urbanizace.php History and Background. The Official Website of The British Monarchy [online]. 2008 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://www.royal.gov.uk/MonarchUK/HowtheMonarchyworks/History%20and%20backg round.aspx History of the counties: Post-1998 Counties of Great Britain [online]. 2012 [cit. 2014-0223]. Dostupné z: http://jonathan.rawle.org/hyperpedia/counties/history.php HOFSTEDE, G.: National cultural dimensions [online]. 2013 [cit. 2013-10-06]. Dostupné z: http://geert-hofstede.com/national-culture.html HOME OFFICE: Life in the United Kingdom: A Journey to Citizenship. 2. vyd. Edinburgh: TSO (The Stationery Office), 2007. ISBN 9 78-0-11-1 4131- 3, str. 8. House of Commons. Parliament [online]. 2014 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://www.parliament.uk/business/commons/ House of Lords. Parliament [online]. 2014 [cit. 2014-02-21]. Dostupné z: http://www.parliament.uk/lords/ JŮN, J.: EVROPA: Konec multikulturalismu i v Británii? [online]. 2011 [cit. 2014-0303]. Dostupné z: http: www.rozhlas.cz cro6 komentare _zprava 848980 76
KOSMAS INTERNETOVÉ KNIHKUPECTVÍ. Anglické listy - Letters from England [online]. 2013 [cit. 2013-11-03]. Dostupné z: http://www.kosmas.cz/knihy/160625/anglicke-listy-letters-from-england/ LEHTONEN, J. UNIVERSITY OF JYVÄSKYLÄ. Views to Finnish Culture: Cultural Stereotypes [online]. 2010 [cit. 2013-11-18]. Dostupné z: http://www.jyu.fi/viesti/verkkotuotanto/kp/vf/jaakko.shtml London Stock Exchange [online]. 2014 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.londonstockexchange.com/home/homepage.htm MINNESOTA HUMANITIES CENTER. The Iceberg Model of Culture [ppt]. 2012 [cit. 2.10.2013]. MITCHELL, B.: UK Economy Grows and so Does the Deficit [online]. 2013 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://bilbo.economicoutlook.net/blog/?p=24832 NĚMEC, V., SURÝ, J.: Anglická průmyslová revoluce a její rozšíření [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://www.dejepis.com/ucebnice/anglicka-prumyslovarevoluce-a-jeji-rozsireni/ OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS: Ethnicity and National Identity in England and Wales 2011 [online]. 2012 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/rel/census/2011-census/key-statistics-for-local-authorities-inengland-and-wales/rpt-ethnicity.html#tab-conclusions OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS: Religion in England and Wales 2011 [online]. 2012 [cit. 2014-03-03]. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/rel/census/2011-census/key-statistics-for-localauthorities-in-england-and-wales/rpt-religion.html#tab-Changing-picture-ofreligious-affiliation-over-last-decade OFFICE OF NATIONAL STATISTICS: Publication Tables UK Trade, December 2013 [online]. 2013 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/publications/re-reference-tables.html?edition=tcm%3A77323512 OXFORD DICTIONARIES. Definition of culture [online]. 2013 [cit. 2013-09-28]. Dostupné z: http: oxforddictionaries.com/definition/english/culture OXFORD DICTIONARIES. Nation [online]. 2013 [cit. 2013-10-20]. Dostupné z: http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/nation SOUTHERN UTAH UNIVERSITY: Victorian Britain [online]. 2012 [cit. 2014-03-09]. Dostupné z: http://www.suu.edu/faculty/ping/pdf/VictorianBritain.pdf SYNGE, M. B.: Heritage History: The Trade of the Empire [online]. 2013 [cit. 2014-0309]. Dostupné z: http: www.heritagehistory.com/?c=read&author=synge&book=victoria&story=trade ŠLÉGROVÁ, M.: Velká Británie [PPT]. 2012 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: https: is.vsfs.cz el 6410 leto2010 N_VSEZ Velka_Britanie.ppt THE GLOBAL SPEAKER BUREAU. Celebrity Speaker: Prof. Fons Tropenaars [online]. 2013 [cit. 2013-10-20]. Dostupné z: http: www.speakers.co.uk ourspeakers/profile/fons_trompenaars. The official website of the British Monarchy: Queen and Prime Minister [online]. 2009 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: https://www.royal.gov.uk/MonarchUK/QueenandGovernment/QueenandPrimeMinister.a spx THOMAS, A., KINAST, E. U., SCHROLL-MACHL S.: Handbook of intercultural communication and cooperation. 2nd rev. ed. Göttingen: Vandenhoeck, c2010-, v. <1>.
77
ISBN 97835254032731. Dostupné z: http://www.ecademic.de/data/ebooks/extracts/9783525403273.pdf UK CITIES. Largest Cities by Population [online]. 2014 [cit. 2014-01-31]. Dostupné z: http://www.ukcities.co.uk/populations/ UKIP: East Sussex Branches [online]. 2014 [cit. 2014-02-23]. Dostupné z: http://www.ukipeastsussex.com/regions/ VLACHOVÁ, K., ŘEHÁKOVÁ, B.: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. In: SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR. Sociologický časopis [online]. Vol. 40, No. 4: 489–50, 2004 [cit. 2013-10-21]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/d2fe757af6ca935d6d1d996e3349242406475ee0_534_4 16vlach19.pdf WRIGHT, O., TAYLOR, J. THE INDEPENDENT: Cameron: My war on multiculturalism [online]. 2011 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/uk/politics/cameron-my-war-on-multiculturalism2205074.html
78
Přílohy Popis dotazovaných osob Markéta (26) – pracovnice marketingu a absolventka Vysoké školy ekonomické, nejprve jela do Británie na jazykový kurz (Oxford) a poté strávila v roce 2012 v Británii semestr v rámci programu Erasmus na University of Portsmouth. Bydlela na kolejích s Brity a chodila s nimi na universitě na předměty. Po studijním pobytu zůstala v Británii ještě měsíc s cílem najít si práci. Její přítel je Brit, a proto nyní jezdí do Británie poměrně často. Vít (25) – student University Tomáše Bati ve Zlíně, do Británie jel v roce 2013 pracovně na rok mezi svým bakalářským a magisterským studiem. Pracoval jako kuchař v restauraci v Londýně, každý den se tak s Brity setkával v práci. Lucie (26) – pracovnice účetního oddělení a absolventka Vysoké školy ekonomické, do Británie jela v roce 2012 studijně v rámci programu Erasmus, studovala zde na University of Portsmouth. Bydlela na kolejích s Brity a navštěvovala s nimi i hodiny na universitě. Jana (24) – studentka Vysoké školy ekonomické, do Británie jela nejprve na měsíční jazykový kurz (Edinburgh), poté se v roce 2012 dostala v rámci programu Erasmus na University of Portsmouth. Bydlela na kolejích s britskými studenty a navštěvovala s nimi i kurzy na universitě. Později si našla přítele Brita, strávila nějaký čas i u něj v rodině. Martina (25) – studentka Karlovy university, do Británie jela dvakrát (poprvé v roce 2012 a podruhé v roce 2013) pracovně o prázdninách jako au-pair (Arbroath, Skotsko), bydlela vždy ve stejné anglické rodině a starala se o dvě malé britské děti (12 a 8 let). David (22) – student Masarykovy university v Brně, do Británie jel nejprve v roce 2012 studijně v rámci programu Erasmus na University of Portsmouth, kde navštěvoval stejné kurzy jako Britové a také s nimi bydlel na bytě. Poté jel do Británie ještě jednou v roce 2013 na čtyři měsíce za prací, pracoval v Londýně, kde bydlel v přistěhovalecké čtvrti, s Brity se ovšem setkával každý den v práci. Tomáš (27) – finanční analytik, absolvent Vysoké školy ekonomické, do Británie jel v roce 2012 za studiem v rámci programu Erasmus na University of Portsmouth. Bydlel na kolejích s Brity a chodil s nimi ve škole na předměty. Ondřej (26) – student Masarykovy university v Brně. Do Británie jel v roce 2012 na studijní pobyt v rámci programu Erasmus na University of Portsmouth. Bydlel v bytě se dvěma britskými studenty a chodil na hodiny s britskými studenty.
79
Adriana (26) – studentka Právnické fakulty University Karlovy. Byla v Británii dvakrát jako studentka jazykových kurzů (poprvé na 4 týdny, podruhé na 5 týdnů). Bydlela pokaždé v místní hostitelské rodině. Kateřina (25) – studentka Fakulty sociálních věd Karlovy University, do Británie jela dvakrát, pokaždé pracovně jako au-per do britské rodiny (Arbroath, Skotsko). Jednou strávila ve Skotsku 3 měsíce, podruhé pak 6 týdnů. Joseph (26) – absolvent University of Portsmouth a nyní student University of Maastricht, pochází z Folkestone (Kent). Měl českou přítelkyni, žili spolu v Británii a později ji několikrát navštívil i v České republice. Ed (21) – student Aberystwyth University, pochází z Royal Tunbridge Wells (Kent), celý akademický rok je na studijním výměnném pobytu v Praze (Filosofická fakulta University Karlovy), kromě školy chodí i na hodiny češtiny a má i českou přítelkyni. Adam (31) – pochází z Inverness (Skotsko) a nyní pracuje v geodetické společnosti v Edinburghu. Má českou přítelkyni, a proto jezdí do České republiky minimálně jednou za měsíc. Samuel (25) – student třetího ročníku počítačů na University of Portsmouth, bydlel od prvního ročníku na bytě s českými studenty, poté jel na prázdniny navštívit své spolubydlící a bydlel u nich v rodině. James (33) – pochází z Bostonu (Lincolnshire), nyní žije již 3 roky s českou přítelkyní v Pardubicích a pracuje v Hradci Králové jako učitel angličtiny. David (46) – pochází z Londýna, s českou manželkou žil nejdříve v Bahrajnu, pak v Kataru, Singapuru, Saudské Arábii, Číně a Kypru. Nyní žije již několik let s manželkou a synem v Zašové (u Valašského Meziříčí), vyučuje angličtinu na školách a soukromě.
80
