Václav Gruber DRUHÝ DECH CHROMÉHO KONĚ Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Václav Gruber, 2012 © foto David Kratina, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-5513-9
Smrt může trvat dlouho. Když má člověk smůlu… Ale dokud doopravdy nepřijde, naděje trvá.
MODRÝ PROLOG
Ten den Jindřich Kovář zemřel… Pokud jsme naživu, v každém okamžiku máme možnost volby. Máme možnost ovlivnit, co bude s námi, často i co bude s jinými. Některá rozhodnutí jsou přitom nevratná. Je to obrovská zodpovědnost. Za sebe, za druhé. Každá možnost rozhodnutí v sobě nese nutnost zodpovědnosti. Tak jako se nic neděje bez příčiny, neděje si nic ani bez následků. Svoboda rozhodnutí, povinnost zodpovědnosti… Nezáleží jen na tom, co zrovna chceme, záleží na tom, jací jsme. Jindřich Kovář leží na zádech, jeho levá horní končetina je lehce pokrčená v lokti. Žíla v loketní jamce je zřetelná a kolem jsou stopy po jehlách. Za poslední měsíce se nastřádaly… Další už nebude. Kůže pomalu bledne, brzy se objeví skvrny a zbytky svalů ještě na čas ztuhnou… Spánek je malá smrt. Můžeme počítat se vzkříšením… Smrt je velký spánek. Bez probuzení… Žijeme teď. V tomhle okamžiku. Žádná vteřina se už nevrátí. Je škoda, když některé za námi zůstávají prázdné… Při každém rozhodnutí ovlivňujeme nejen to, co bude s námi, ale i co zůstane za námi. Za někým hluboká brázda… Alespoň škrábanec…
PRO TVOJE MODRÉ OČI
1. Na vyšetřovacím stole ležel muž středního věku oblečený pouze do černých slipů. V místnosti bylo teplo. Muž se dostal do ordinace neurologického oddělení nemocnice v Boru, protože ho bolela záda. „Zkuste se úplně uvolnit,“ řekl doktor Verner. „Jako by ty nohy nebyly vaše.“ Jan Verner byl primářem nejmenšího oddělení borské nemocnice. Kromě něj byli na neurologii už jen dva sekundáři, a tak musel pravidelně ordinovat i na ambulanci. Nevadilo mu to. Vadilo mu úřadování, které k primářské funkci patří. Občas na poradě vedení nemocnice prohlašoval, že by se i papíry měly rozdělovat na jednotlivá oddělení nemocnice podle jejich velikosti. Jako peníze. Muž na stole se trochu pohnul a doktor Verner ho zlehka uhodil neurologickým kladívkem těsně pod kolenní čéšku. Pacientův bérec sebou škubl. Reflex. Některé podněty prostě vyvolají reakci. Ve vedlejší místnosti se ozval telefon. Zvedla ho sestra. „Ano, je tu, zrovna vyšetřuje pacienta. Ano, řeknu mu to. Na shledanou.“ Zavěsila. Doktor Verner mezitím klepl pacienta pod druhé koleno se stejným výsledkem. „Postavte se.“ Pacient se namáhavě převalil na pravý bok a pak se zdvihl do sedu. „Ono to moc rychle nejde, pane doktore.“ „To nevadí, máte čas. Taky to nechce žádné prudké pohyby.“ Pacient se postavil. Byl při tom nahnutý trochu dopředu a trochu doprava. „Zkuste pár kroků po špičkách. Klidně na místě.“ Pacient přenesl váhu na pravou nohu, na ní se na špičce udržel. Vlevo to bylo horší. „No, zatím budeme pokračovat. Léky ještě máte?“ „Ano.“ „Takže dál klid, suché teplo, oboje prášky třikrát denně a za týden se zase ukažte.“ Pak otevřel pacientovi malou kabinku, přes kterou ho před chvílí do ordinace vpouštěl, a obrátil se k sestře do vedlejší místnosti. „Děje se něco?“ kývl hlavou směrem k telefonu. „To byl ředitel. Chce s vámi mluvit.“ „Hned?“ „Ne. Stačí prý, až půjdete na oběd.“ „Takže pracovní oběd se šéfem?“ ušklíbl se trochu Verner. Třeba se našel nečekaný sponzor a neurologické oddělení konečně dostane nový elektroencefalograf. „No nic, dopíšeme nález.“ Sestra měla na monitoru otevřenou dokumentaci pacienta, který se zatím ještě pořád oblékal v kabince. Rychle napsala tři věty, které jí lékař nadiktoval, a celý dnešní nález nechala vytisknout. V druhé kabince se už mezitím připravoval další pacient. 2. Primář Verner zaklepal na dveře sekretariátu ředitele nemocnice a současně plynulým pohybem stiskl kliku a vstoupil. Polední pauza je krátká a s ředitelem je třeba ztrácet čas co nejméně. Kromě toho s ředitelem Hajným kdysi do borské nemocnice nastupovali současně, jako mladí sekundáři. „Je tam?“ kývl bradou na dveře vypolštářované zvukovou izolací. „Pan ředitel vás čeká,“ řekla sekretářka, ale to už Verner bral za další kliku. Neklepal, klepat
na koženkový polštář je nesmysl. A když ředitel čeká… „Ahoj,“ pozdravil Verner. „Co se děje?“ „Posaď se.“ „Mám plnou čekárnu.“ „Alespoň si chvilku odpočineš.“ Ředitel vstal od psacího stolu a přešel ke křeslům u konferenčního stolku v koutě velké pracovny. Samozřejmě znal Vernerův oblíbený výrok „co je pomalu, to je špatně“. „Jak si sedneme, zakecáme se,“ prohodil neurolog netrpělivě. „Tak se na to koukni vestoje,“ pokrčil Hajný rameny a podal Vernerovi list papíru. „Stížnost.“ „Na mě?“ podivil se Verner. „Ne. Pro tebe. Tedy pro komoru.“ „Sakra, že já jsem se nechal do té revizní komise zase ukecat.“ To už očima rychle přejížděl po v počítači napsaném textu. „…stížnost na zanedbání povinné péče, kterého se dopustil doktor Miroslav Pašek… přestože měl otce v dlouhodobé péči a opakovaně ho vyšetřoval, nepoznal závažné onemocnění a nezajistil ani podrobné vyšetření u příslušného odborného lékaře… můj otec Jindřich Kovář zemřel… nikomu nepřeju muka, kterými před smrtí trpěl a s ním i celá jeho rodina… nejde jen o trest pro lékaře, který se tak provinil vůči svému poslání, ale hlavně mi jde o to, aby bylo zabráněno opakování podobné tragédie… věřím, že zajistíte důkladné prošetření zanedbání… s pozdravem…“ „…Jaroslava Kovářová, dcera,“ dočetl Verner polohlasně. „No jo, hlavně jde o to, aby se zabránilo dalším neštěstím… už o tom něco víš?“ „Jindřich Kovář, osmapadesát let, umřel u nás na chirurgii dvacátého listopadu. Grawitz. Pár měsíců předtím mu Čermák dělal nefrektomii, ale už v té době to bylo generalizované.“ „Hm,“ zamračil se Verner. „Osmapadesát let, mladý chlap.“ „Jo. Do té doby vůbec nezastonal.“ „Kruci, jak to děláme, že se z té medicíny nezblázníme,“ zavrčel Verner. „Pašek už to ví?“ „Ode mě ne. Ale současně s tím, jak to budu oficiálně předávat tobě, mu pošlu dopis, že jsem dostal stížnost, která se ho týká, a že ji předávám k řešení České lékařské komoře.“ „No jo, to je dopisů. My to budeme muset poslat do Prahy, tam to zaregistrujou a pošlou k projednání nejspíš zpátky nám. Já to s Paškem proberu, ještě než to pošleme… Můžu si to vzít?“ „Dostaneš to oficiálně. To víš…“ ředitel pokrčil rameny a vzal si od Vernera stížnost zpátky. „Ne, my se nezblázníme z medicíny, my se zblázníme z papírů… Hele, jak to dopadne s tím EEG, kdy nám to koupíš?“ „Copak já,“ pokrčil opět rameny ředitel. „Možná to dostaneme do rozpočtu na příští rok. Nebo se objeví nějaký sponzor…“ „…nebo přijde nařízení, že nesmíme moc zkoumat lidem mozky, abychom nenarušili princip ochrany osobnosti,“ ušklíbl se neurolog. „Tak mně to nějak doruč, já jdu zatím pracovat.“ 3. Jaroslava Kovářová se opřela o parapet. Pořád se ještě nemohla nabažit pohledu z okna obývacího pokoje nového 2+1 na předměstí krajského města… A ještě k tomu výhled na jih do velkého parku. A ještě k tomu tak krásné počasí jako dnes. Vypadá to, že jaro začne brzy. Dnes jí nemůže zkazit náladu nic. V poslední době měla důvody k radosti ze života. Nový byt, Zdeněk postoupil ve firmě na lepší místo… sice teď bude asi chodit domů o něco později, ale co se dá dělat. Něco obětovat
musíme, když se chceme mít dobře. V předsíni bouchly dveře. „Zdeňku?“ „Ano?“ „Já jenom, jestli jsi to opravdu ty.“ „On má klíče ještě někdo jiný?“ Zdeněk Neumann vstoupil do obýváku. Bos. Měli s Jarkou Kovářovou moderní vztah. Bez předsudků, bez zbytečných tradic… Ale do obýváku si nepřezutý netroufl. „Ahoj,“ řekl a objal Jarku. „Ahoj,“ políbila ho zlehka na tvář. „Klíče nemá nikdo, ale co ty víš, v dnešním zlém světě…“ „No, snad to nebude tak hrozný… Hele, tohle bylo ve schránce,“ podal Jarce malý papírek. „Co to je?“ „Oznámení. Máš na poště doporučený dopis.“ Jarka si prohlédla papír pozorněji. „Hm, z Boru. To bude odpověď z nemocnice.“ „Odpověď? Ty ses tam na něco ptala?“ „Jo,“ Jarka se trochu zamračila. „Proč nechali tátu umřít.“ „Jarko…“ „Poslala jsem stížnost.“ „Prosím tě…“ „Jo, poslala… Nenechám to tak. S tím oni počítají. Dělají si, co chtějí, a myslí si, že jim to projde.“ „A na co si, prosím tě, stěžuješ? Snažili se přece.“ „Jo, snažili. Snažili se, aby měli pokoj.“ „Jarko,“ přistoupil k ní a vzal ji kolem ramen. „Už je to přece pryč. Přišel pozdě, nedalo se víc dělat. Teď už ho nic nebolí.“ „Právě. Nechali ho chodit do práce a ani nevěděli, jak je nemocný. Vůbec nepoznali, co mu je.“ „Někdy to nejde poznat.“ „To se musí taky chtít něco poznat, víš,“ trochu zvýšila hlas. „Ten mizera Pašek. Nedělal nic.“ „Pašek?“ „Jeho obvoďák. Byl u něj, než ho máma zaregistrovala u Macha. Vyšetřoval ho. Před rokem.“ „Ty víš, jak to bylo?“ „Jasně že vím, jak to bylo. Slyšela jsem, jak to táta vykládal mamce. Jak ho doktor celého prohlížel a pak mu ani nechtěl dát razítko na zbrojní průkaz. To už musel něco vědět.“ Zdeněk Neumann mlčel. V něčem byla Jarka Kovářová po otci. V tvrdohlavosti určitě. „Teď bude koukat, pan doktor. Myslí si určitě, že když je táta po smrti, že to pro něj skončilo. A to tedy neskončilo. Jestli si myslí, že to zametou pod koberec, tak to se tedy pletou. Zatím jsem si stěžovala na Paška. Ale můžu si ještě taky stěžovat na celou chirurgii, kdoví co tam při té první operaci s tátou doopravdy dělali. Říkala jsem mu, že měl jít do fakultní nemocnice.“ „No,“ snažil se Zdeněk Jarku trochu mírnit. „…a taky si můžu stěžovat na celou nemocnici. Já se nedám a oni mi to zaplatí.“ „No, když už jsi to napsala, tak počkej, co ti odpoví,“ pokrčil Zdeněk rameny a otočil se ke kuchyňce. „Pojď si dát kafe.“ „Uvaříš ho?“ zeptala se Jarka už zase klidně. Ne, nenechá si zkazit radost ze života. Ničím. 4. Když zazvonil telefon, právě odcházel z ordinace doktora Miroslava Paška ten den už osmadvacátý
pacient. Tenhle naštěstí jen po pravidelné kontrole a s předepsanými léky na vysoký tlak. Sluchátko zvedla sestra Hana Vojtíšková. „Dobrý den, pane primáři. Ano, je tady, já vám ho dám. Verner, z neurologie,“ podávala Paškovi sluchátko s mikrofonem překrytým dlaní. Pašek otráveně kývl. Samozřejmě věděl, odkud je primář Verner. „Pašek, dobrý den.“ „Dobrý den, potřeboval bych s vámi mluvit.“ „O co jde?“ Pašek se rychle snažil vybavit si, koho v posledních dnech posílal na neurologii do Boru. Když telefonuje terénnímu doktorovi primář nemocničního oddělení, je za tím nějaký průšvih. „Taková nepříjemnost, snad ne moc velká. Dostali jsme stížnost.“ Pašek si uvědomil, že Verner dělá předsedu revizní komise okresního sdružení lékařské komory. No to je den. „Jindřich Kovář, vzpomínáte si?“ „Jistě. Umřel před Vánoci. V nemocnici,“ dodal Pašek. „Ano.“ „A kdo si proboha stěžuje?“ „Dcera.“ „Na mě?“ pronesl Pašek nevěřícně. „Ano.“ „To jsou věci…“ „Já vím. Tohle samozřejmě není na telefonické vyřizování.“ „Jistě. Můžu za vámi přijet?“ „To by bylo určitě nejlepší. Kdy se vám to hodí?“ „Já se přizpůsobím.“ řekl Pašek. „Co nejdřív.“ „Můžete dnes?“ „Jistě. V kolik?“ „V pět. U mě v nemocnici,“ „Dobře, přijedu. A děkuju.“ „To je v pořádku,“ odpověděl Verner. „Ono se to vysvětlí, uvidíte.“ Pašek položil telefon a podíval se na sestru. „Takže nakonec snad za to můžu já,“ řekl polohlasně. Snažil se zůstat klidný, ale moc se mu to nedařilo. „Věra?“ zeptala se sestra. Manželka Jindřicha Kováře, který před několika měsíci zemřel na chirurgickém oddělení borské nemocnice, byla původně zdravotní sestra. „Ne. Prý jeho dcera.“ „Stejně za tím bude Věra,“ pokývala Hana Vojtíšková hlavou. „Nejspíš to psaly spolu. Na někoho se to přece svést musí.“ „No jo,“ zamračil se Pašek. „To víte, na Macha si stěžovat nebude… I když…“ V době, kdy se u Jindřicha Kováře projevila nemoc, už ho měl v péči doktor Petr Mach. Bývalý zaměstnavatel Věry Kovářové. „Já vím, říká se, že spolu chodili…“ „No, chodili…“ pokrčila Hanka rameny. „Myslíte, že Mach s Kovářovou pořád něco má?“ „Jo, pane doktore, Mach má pořád něco…“ „No jo, no. To snad důležité nebude… Kovářovu kartu už máme asi v archivu…“ „Já vám ji přinesu.“
„Dík.“ Doktor Pašek si pamatoval, že ve zdravotním záznamu Jindřicha Kováře toho moc není. Pár vyšetření před lety, pak záznam o prohlídce kvůli posudku na zbrojní průkaz. To byl Jindřich Kovář v téhle ordinaci naposled. Je to více než rok… 5. Vínový peugeot doktora Paška zabočil do brány borské nemocnice a zastavil na parkovišti vyhrazeném pro zaměstnance. To zrovna Miroslav Pašek nebyl, ale správně předpokládal, že takhle pozdě odpoledne už na nemocničním parkovišti určitě překážet nebude. Zamkl auto a vydal se k hlavnímu vchodu. Každý vstup do nemocnice je stresující záležitost, i když… pokud jde člověk po svých, je to pořád dobré. Prošel skleněnými dveřmi, které se otevřely samy, a zamířil doleva k neurologickému oddělení. „Dále,“ ozvalo se a doktor Pašek stiskl kliku. Primář Verner seděl u psacího stolu, ale hned vstal a podal Paškovi ruku. „Posaďte se,“ ukázal na dvě malá křesílka v rohu místnosti. „Dáte si kafe, ne?“ dal najevo, že mu nejde jen o to předat spis. „Dám, děkuju,“ přikývl Pašek. Posadil se a mlčky sledoval Vernera, jak nalévá vodu do rychlovarné konvice a sype kávový prášek do šálků, které už měl připravené. Verner byl o něco starší než on, nepříliš nápadný, spíš štíhlý, husté šedé vlasy hodně nakrátko… moc se neznali, když Pašek před léty převzal ordinaci po svém předchůdci, zaregistroval mimo jiné i primáře neurologického oddělení… Několikrát spolu mluvili o společných pacientech. „Mléko nemám,“ řekl Verner a postavil na stolek dva šálky s kouřící kávou a cukřenku. „Asi by bylo nejlepší, kdybyste si to napřed přečetl.“ Natáhl se k psacímu stolu pro list papíru, který položil před Paška vedle kávy. Chce vidět, jak se při tom budu tvářit, řekl si Pašek v duchu. Už mě vyšetřuje… Neurolog… přesná diagnóza se dělá z těch nejmenších detailů. Pašek se natáhl pro papír. Vážený pane řediteli, vím, že život mému tatínkovi už nikdo nevrátí, ale… Pašek si vybavil Jindřicha Kováře. Vysoký, opálený, prošedivělé tmavé vlasy, hnědé oči, reklama na zdraví… tak vypadal, když si loni dvanáctého ledna přišel pro razítko na žádost o prodloužení zbrojního průkazu. Znovu se začetl. …vyšetřoval, takže musel vědět… zanedbal tak povinnost lékaře… způsobil nejen smrt, ale strašné utrpení… Dočetl a s povzdechem odložil papír na konferenční stolek. „Já vím,“ kývl hlavou Verner a zamíchal lžičkou kávu, „tohle se čte blbě.“ „Jo,“ přikývl Pašek a napil se kávy. „Tak povídejte, jak to bylo?“ „Moc k doktorovi nechodil, za tu dobu, co u mě byl registrovaný, jsem ho viděl třikrát. Včetně očkování proti tetanu. A pak přišel loni v lednu, že chce jenom razítko. Že na žádné vyšetřování nemá čas a že ho taky nepotřebuje, protože mu nic není. Odešel. Za pár dní se ukázal znovu, to už se nechal vyšetřit. Je tam záznam,“ ukázal na složku se zdravotním záznamem Jindřicha Kováře. „Nějak se mi to nezdálo. Měl vysoký tlak, pak připustil, že ho občas zlobí žlučník, chtěl jsem ho dál vyšetřovat…“ „Ten zbroják jste mu podepsal?“ „Ne, samozřejmě že ne. Řekl jsem mu, co si myslím, že je třeba udělat, a on se naštval a odešel. Na kontrolu už mi nepřišel. To je tam zaznamenané taky,“ kývl hlavou k dokumentaci. Primář Verner sáhl po tenké složce a otevřel ji. Prolistoval ji rychle, opravdu toho moc nebylo. Poslední list přečetl podrobně. „Podle tohohle,“ zdvihl trochu papír, „to vypadá, že se nemáte čeho
bát.“ „Já se nebojím,“ řekl Pašek. „Jenom…“ Verner se na něj mlčky podíval. „Pořád si říkám, jestli jsem neměl udělat víc…“ „A co? Doporučení jste dal jednoznačně, pacient to neodmítl, že pak nepřišel… a zaregistroval se u jiného lékaře,“ dodal primář Verner. „Jo, přešel k doktoru Machovi. Léta u něj pracovala jeho manželka, ani jsem se nedivil.“ „Předával jste výpis z dokumentace?“ „Jistě. Poslal jsem Machovi kopii celé dokumentace. Doporučeně,“ dodal Pašek. „Dobře,“ přikývl Verner. „Víte, jak to probíhalo dál?“ „To tedy nevím. Předpokládám, že to převzala Věra. Kovářova manželka,“ dodal. „Převzala?“ „Párkrát u mě zastupovala. Umí si to zorganizovat.“ „No, uvidíme, co na to bude říkat doktor Mach.“ „Když tak o tom mluvíme, to by mě zajímalo, jestli Kovářovi podepsal ten zbroják,“ řekl Pašek. „Tak se ho zeptáme.“ „Je teď na dovolené. V Itálii.“ „Vy ho zastupujete?“ „Já? Ne,“ zavrtěl Pašek rozhodně hlavou. Nechtělo se mu vysvětlovat, proč většinou obvyklé vzájemné zastupování praktických lékařů zrovna tady nefunguje, ale primář Verner se nedivil. Stejně tak jako praktici dobře vědí, komu poslat své pacienty, i nemocniční lékaři vědí, kdo je kdo v terénu. „Petra Macha vždycky zastupuje doktorka Šťastná z Plzně. Důchodkyně. Už dlouho,“ dodal Pašek. No jo, on ten Mach je opravdu samá ženská.
